20 Nové knihy
Literár ní novin y
40 / 3. října 2013
Malé světélko v
rozhovor
Španělský spisovatel Antonio G. Iturbe bude hostem víkendového festivalu Tabook v Táboře. Představí zde svoji knihu Osvětimská knihovnice, která vychází v českém překladu.
M
noho španělských autorů vašeho věku (Javier Cercas, Antonio Muñoz Molina, mezi jinými) z pochopitelných důvodů oživuje téma španělské občanské války. Téma holocaustu se ve španělské literatuře příliš neobjevuje, zatímco v jiných evropských literaturách je velmi časté. Co konkrétně vás přivedlo k tématu holocaustu a zejména ke zpracování příběhu rodinného baráku koncentračního tábora Osvětim a příběhu jeho knihovnice? Co mě zaujalo, nebylo téma holocaustu, na které nejsem žádný odborník. Zaujalo mě téma četby. Pracuji dvacet let v literárním periodiku a mým vyvoleným tématem jsou knihy. Ona miniaturní knihovna v Osvětimi je pro mě symbolem toho, jak kultura rozsvěcuje malá světélka v temnotě barbarství. Podobné téma by mě zaujalo, kdyby se vyskytlo v koncentračním táboře španělské občanské války, za války v Jugoslávii nebo v táboře uprchlíků z Čadu. Všude, kde lidé trpí. Španělsko bylo v době druhé světové války víceméně v jejím závětří, ponořené do svých vlastních problémů s občanskou válkou a frankistickou diktaturou.
Je pochopitelné, že toto téma je ve Španělsku stále živé a zajímá španělského čtenáře víc než události druhé světové války. Jaký ohlas měla vaše kniha o osvětimské knihovnici ve Španělsku? Poznámka na okraj: ve Španělsku jsme tak hloupí, že si myslíme, že máme patent na rozum a přitom nic kloudného nevymyslíme. Jako země jsme však expertem na vynalezení naší vlastní války. Kniha byla ve Španělsku, bohudík, dobře přijata. Proč čtenáři některé knihy přijmou dobře a jiné ne, to je záhada, Je to součást půvabu knižního průmyslu. Vůle čtenářů často zničí marketingové plány nakladatelství.
Myslíte, že téma holocaustu a koncentračních táborů je stále živé? Holocaust je víc než historické období. Je to červená čára, která protíná lidský rozum a o níž jsme si nikdy nemysleli, že by mohla být překročena. Musíme udržovat živou paměť na tyto události, vysvětlovat je ve školách, musí být trvalým tématem v kolektivním vědomí, abychom zabránili jejich opakování. Aby byli lidé upozorňováni na rizika vylučujícího populismu a rasového šílenství, aby měli zcela jasno v tom, že jedna z nejlživějších a nejodsouzeníhodnějších vět, která existuje, je věta „účel světí prostředky“. Dobrého cíle nikdy nelze dosáhnout odpudivými prostředky. Jednou z postav je pedagog Fredy Hirsch, který má v knize několik působivých proslovů o hrdosti židovské rasy, o její starobylosti, inteligenci a úspěších v mnoha oblastech. Často je však dělicí čára mezi hrdostí na národ a šovinismem velmi tenká. Kudy podle vás vede hranice mezi jedním a druhým? Přestože Fredy Hirsch je skuteč-
nou postavou, všechny jeho proslovy jsem psal já. Řeklli nějakou hloupost, je třeba ji přičítat mně. Pokud jde o národní hrdost a šovinismus, je pravda, že je velmi snadné dojít k tomu, aby jedno obsahovalo druhé. Pokaždé, když slyším slovo vlast, utíkám pryč. Nevěřím v národy ani ve vlasti. Když sedím v letadle a dívám se seshora na zemi, vidím řeky, stromy, obdělaná pole, města, hory, hejna špačků... nikdy jsem neviděl žádný národ. Viděl ho někdo? Osvětimská knihovnice je beletristickou knihou, která však vychází ze skutečných událostí, dokonce se v ní objevují protagonisté, kteří měli svůj předobraz ve skutečně žijících lidech. Když jste tuto knihu psal, bylo pro vás těžké oddělit roli spisovatele od role novináře? Přestože je kniha inspirovaná skutečnými událostmi a chce vzdát hold lidem na bloku 31 osvětimského koncentračního tábora, je to román. Velmi jsem váhal, jak k celé záležitosti přistoupit. Nejprve jsem chtěl napsat esej, potom literaturu faktu. Pracoval jsem na knize asi rok a půl a napsal jsem jen něco málo přes 200 stran. Měl jsem k dispozici údaje, čísla, data... text byl „pravdivý“, ale šlo o text velmi studený, velmi odměřený. Nakonec jsem text zahodil a dal průchod spisovateli. Již jsme se zmínili, že jde o román. Není však obvyklé připojovat k beletristickému dílu bibliografii a medailonky skutečně existujících postav. Byl v tom nějaký záměr? Přiložená bibliografie se mi zdála jako dobrý způsob, jak vyjádřit uznání těm, kdo mi svými díly umožnili proniknout na tuto půdu. Romány
Osvětimská čtení
R
Osvětim-Březinka – zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství.... V roce 2012 se kniha objevila na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a v současnosti se překládá do dalších světových jazyků. Český překlad Štěpána Zajace vydává nakladatelství Akropolis (ISBN 978-807470-031-6).
áno si znovu opláchnou tváře v plechových korytech, znovu pocítí rozpaky nad vykasanými šaty a holým zadkem, když člověk vykonává potřebu na páchnoucích latrínách spolu se třemi sty dalších lidí. Potom nekonečný apel v dalším mrazivém ránu. Ze země stoupá chlad a proměňuje nohy ve vězeňských křápech v kusy ledu. Strážní pomalu opouštějí tábor se seznamy posetými křížky u čísel, jimž nebylo dáno přestát další zápas s nocí a vyváznout z něho životem. Každodenní ponižující rutina končí. Fredy Hirsch konečně za sebou přibouchne dveře a povytáhne obočí. Představení života může začít. Děti se hlučně rozcházejí a usedají na své stoličky, někteří učitelé se zastaví v knihovně a na jednatřicítce začíná nový den. Dita se nemůže dočkat polední polévky. Posiluje, to ano, ale kromě toho je začátkem odpoledne, kdy znovu bude sdílet peripetie upovídaného a popleteného Švejka, který se stal jejím přítelem. Jedním z rakouských důstojníků velících Švejkovu bataliónu je nevzdělanec jménem Dauerling. Nadřízení si ho považují, protože je na vojáky přísný a nejedná s nimi jinak než ranami pěstí.
Zanedlouho po narození upadla s ním chůva a malý Konrád Dauerling uhodil se do hlavičky, takže ještě dnes je vidět na jeho hlavě takovou zploštěnost, jako kdyby kometa narazila na severní točnu. Všichni pochybovali, že z něho něco může být, jestli vydrží to otřesení mozku, jen jeho otec, plukovník, neztrácel naději a tvrdil, že mu to nemůže nijak vadit, poněvadž, jak se samo sebou rozumí, mladý Dauerling, až povyroste, věnuje se vojenskému povolání. Mladý Dauerling po hrozném zápase se čtyřmi třídami nižší reálky, které vystudoval soukromě, přičemž předčasně zešedivěl a zblbl jeho domácí učitel a druhý chtěl skočit v zoufalství ze svatoštěpánské věže ve Vídni, přišel do hamburské kadetní školy. (…) Jeho hloupost byla tak oslňující, že byla největší naděje, že snad po několika desetiletích dostane se do tereziánské akademie či do ministerstva vojenství. Číst je velká radost.
Jsou ale lidé, kteří umí pokazit každý svátek. Jsou kazisvěti boží děti nebo vyslanci ďábla? Podezíravá paní Kožená, nezaměnitelná se svým ušmudlaným drdolem a pohupujícími se laloky kůže, nahlédne do Ditiny skrýše. Za ní se naklání další učitelka s maličkými, téměř mikroskopickými očky. Obě se před ni postaví, mračí se a chtějí, aby jim ukázala, co čte. Podá jim svazek stránek a jedna z nich jí knížku vytrhne z ruky tak rázně, až se listy nebezpečně uvolní a nitě na hřbetě, kterými stránky drží pohromadě, se skoro zpřetrhají. Dita se zatváří mrzutě, ale úcta k dospělým jí nedovolí, aby jim řekla, co si o tak neurvalém zacházení s knihami myslí. Učitelka se začte a pomalu začne koulet očima. Povislá kůže pod bradou se jí třese zlostí. Výraz paní Kožené je Ditě k smíchu, tváří se úplně stejně, jako by se tvářil oficír u Švejkova regimentu nad některou z jeho poťouchlostí. „To je nepřípustné a nepatřičné! Děvče v tvém věku nemůže číst takové zhýralosti. Kniha se hemží nepřístojnými nadávkami.“ Zrovna v té chvíli vyjdou z Hirschovy místnosti oba jeho zástupci, Lichenstern a Mirjam Edelsteinová, přímí nadřízení obou učitelek. Paní Křížková se při takové přesile učitelské autority spokojeně ušklíbne, posunkuje a mává na ně rukama, aby rychle přišli. „Podívejte se, chceme, aby tohle byla škola. I kdyby byla sebešpinavější, pořád je to škola. Vy jako zástupci ředitele nemůžete připustit, aby mládež četla takový přisprostlý literární brak, který ohrožuje dobré vychování a slušné mravy. V téhle knížce je jedna nadávka za druhou a samé urážky nejhrubšího zrna.“ Na dokreslení svých slov je požádá, aby si poslechli, jak se v knize haní náboženský stav a jaké neomalenosti se říkají o jakémsi knězi, nástroji božím na zemi: Je ouplně vožralej. Na tom se nedá nic změnit, je vožralej jak zákon káže. Von je v rangu hejtmana. Každej z těch feldkurátů, nižší nebo vyšší, už má takový nadání od boha, že se
www.literarky.cz
Literární noviny
Nové knihy
21
temnotě barbarství Spisovatel Jorge Semprún, který prošel zkušenostmi z koncentračního tábora v Dachau, kdysi řekl, že vědecké knihy nebo statistiky o koncentračních táborech a holocaustu mohou přinést data a informace o událostech, avšak skutečné dojmy z toho, co byl koncentrační tábor, mohou zprostředkovat pouze beletristické knihy. Například pach krematorií. Proto jste se rozhodl psát o Osvětimi raději román než literaturu faktu? Je to přesně tak. Ve třicátých letech byla známa ofi- ciální a velmi strohá Hitlerova biografie. Byla to pravda o Hitlerovi. Kdyby se však byl někdo odvážil napsat román o Hitlerovi, i kdyby byl plný nepřesností, předpokládaných dialogů a pomýlených dat, možná by dokázal zprostředkovat to, jak dementní a megalomanská byla tato postava, možná by dokázal, že by si lidé a politici uvědomili jeho skutečnou povahu. Třeba by to bylo bývalo k něčemu dobré. Nebo také ne. Fikce má schopnost vymýšlet si nebo se i mýlit v přesném průběhu událostí a jednání osob, ale trefně zobrazuje morální otázky, které jinak zůstávají skryty. Zjistil jste při psaní o rodinném baráku v Osvětimi něco víc, než bylo dosud známo? V knize je dokonale popsáno fungování bloku 31, ale důvody jeho založení nejsou zcela objasněny. Blok 31 byl barák, kde se shromažďovaly děti během pracovního dne, aby nepřekážely, když jejich rodiče pracovali v táborových dílnách. Také měl sloužit jako výkladní skříň pro případnou návštěvu Mezinárodního červeného kříže v Osvětimi. Čecha, který by četl vaši knihu ve španělštině, by jistě upoutal fakt, že všechny české reálie, které zde jsou, jsou zapsány bezchybně, což nebývá u španělsky píšících autorů běžné. Jak jste studoval české reálie, případně s kým jste je konzultoval? Studoval jsem různé knihy. Je však jedna, která pro mě byla nanejvýš zajímavá pro pochopení atmosféry teh-
dejší doby. Je to kniha Petera Demetze Praha ohrožená 1939-1945. Před mnoha lety jsem byl v České republice, protože jeden z mých nejlepších přátel se oženil s dívkou ze Zlína. Měl jsem to štěstí, že jsem se znovu mohl vrátit, když jsem si chystal podklady pro knihu, a měl jsem v Praze zcela výjimečnou hostitelku. Ženu jménem Dita (hlavní hrdinka knihy, pozn. překl.). Ta pro mě měla největší cenu.
Váš román o osvětimské knihovnici získal v roce 2012 první cenu nadace Troa. Můžete říci něco víc o poslání nadace? V čem je tato literární cena jiná než ostatní? Cena nadace Troa je cena španělských knihkupců, kteří tvoří neodmyslitelnou součást knižní rodiny. Velmi je obdivuji. Je to cena, která byla udělena knize o osvětimské knihovnici, což mě velmi těší. Ocenění se od ostatních literárních cen udělovaných ve Španělsku liší tím, že se uděluje knihám „s hodnotami“. Přestože se najdou lidé, jimž bude znít poněkud staromódně hovořit o „hodnotách“, pro mě je to cosi velmi podstatného: kdyby literatura neměla morální poselství, může být vynikající zábavnou četbou, ale nedovede člověka dál z místa. Anna TKÁČOVÁ Autorka je hispanistka.
Antonio G. Iturbe
jsou sice beletrií, ale to neznamená, že jejich autoři jsou nějací analfabeti. Romanopisci, alespoň někteří, také čtou a sbírají fakta.
Španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe (1967) se narodil v Zaragoze, žije a působí v Barceloně. Více než dvacet let se věnuje kulturní publicistice, v současnosti je šéfredaktorem literárního časopisu propagujícího kvalitní literaturu Qué Leer (Co číst). Vydal několik románů. Za zmínku stojí například román plný černého i jízlivého humoru, Rectos torcidos (2005, Pokřivené přímky). Úspěch měl i román Días de sal (2008, Solné dny), hořký příběh o smyslu lidské existence. Pro děti napsal Antonio G. Iturbe sérii detektivních příběhů. Naposledy upoutal Iturbe pozornost románem La Bibliotecaria de Auschwitz (2012, Osvětimská knihovnice), vycházejícím ze skutečných událostí, v němž vystupují skutečně existující lidé.
knihovnice
ha říká i takové věci, které právě přečetla učitelka. Má však i jiné části. Nalistuje správnou stránku a nahlas čte:
Posledním útočištěm lidí, kteří nechtěli jít do války, byl garnizón. Znal jsem jednoho suplenta, který nechtěl střílet jako matematik u artilérie a kvůli tomu ukradl hodinky jednomu nadporučíkovi, aby se dostal na garnizón. Učinil tak s plnou rozvahou. Válka mu neimponovala a neokouzlovala ho. Střílet do nepřítele a zabíjet na druhé straně šrapnely a granáty stejně takové nešťastné suplenty, matematiky, považoval za blbost. Nechci být nenáviděn pro své násilnictví, řekl si. „To jsou některé z nepravostí, které tahle nepatřičná kniha šíří. Že je válka hloupá a nelidská. S tím také nesouhlasíte?“ Nastane ticho. Kdyby měl cigarety, Lichtenstern by si strašně rád jednu zapálil. Poškrábe se na levém uchu, aby získal čas, a potom, jen aby něco řekl, se rychle vymluví: „Promiňte, musím teď naléhavě projednat s lékaři na nemocničním baráku něco ohledně návštěv dětí.“ Příliš moc ženských pohromadě, pomyslí si Lichtenstern. Rozhodne se raději vyklidit pole. Čím dřív, tím lépe. Aniž o to stála, je na Mirjam Edelsteinové, aby rozsoudila čtenářskou hádku. Řekne, co si myslí. „To, co přečetla Edita, se mi zdá velmi rozumné. Kromě toho“, obrátí se na paní Křížkovou a dívá se jí do očí, „nemůžeme říci, že by šlo o knihu bezbožnou a neuctivou k náboženství. Koneckonců jediné, co tvrdí, je, že katoličtí kněží bývají opilci. Nikde se nezpochybňuje úzkostlivá mravnost našich rabínů.“ Obě učitelky, uražené a rozzlobené nad takovou ironií, se nasupeně otočí a hudrují si pod nos nesrozumitelné lamentace a odmítavé poznámky. Když už jsou dost daleko, Mirjam Edelsteinová Ditě pošeptá, že si knihu půjčí, až ji Dita dočte.
repro: grupo edebé
zežere při každý příležitosti pod vobraz boží. Já jsem sloužil u feldkuráta Katze, a ten by byl propil nos mezi očima. (…) Propili jsme spolu monstranci a byli bychom snad propili i samýho pánaboha, kdyby byl nám někdo něco na něho půjčil. Učitelka prudce sklapne knihu, když si všimne, jak Lichtenstern v sobě dusí smích a marně se snaží udržet vážnou tvář. Dita nespustí oka z chatrného hřbetu knížky, který trpí učitelčiným nešetrným zacházením a hrozí, že se každou chvíli úplně rozpadne. Učitelka trvá na svém. Prohlašuje, že jde o velmi závažný případ, a dožaduje se, aby kniha byla zakázána. Nepřestává polorozpadlým svazkem šermovat ve vzduchu a neustále se ohání hodnotami, jež chce vštěpovat mládeži, a škodlivostí přihlouplých knih, jejichž četbu je nejlepší vůbec nepřipustit. Ditě dojde trpělivost, když ji vidí mávat knihou jako plácačkou na mouchy, vstane, a přestože je o patnáct centimetrů menší než učitelka, odhodlaně se před ni postaví. Požádá ji, aby jí knížku na okamžik půjčila… Řekne to slušně, ale její tón je úsečný a důrazný jako rány na kovadlině. „…prosím.“ Slovo „prosím“ zdůrazní tak, jako by jím chtěla paní Křížkovou třísknout po hlavě. Učitelka takovou reakci hraničící s drzostí nečekala a aniž ví, co má Dita v úmyslu, nasupeně jí ubohé stránky podá. Dita vezme knihu opatrně do ruky, srovná chatrné stránky a uvolněné listy zařadí na své místo. Dává si na čas a ostatní ji zaujatě pozorují, jak uhlazuje listy a pokládá ruku na hřbet knihy, jako by ošetřovala raněného v boji. V pohybech rukou, kterými se knihy dotýká, i v tom, jak se na stařičký svazek dívá, je tolik péče a úcty, že rozzlobená učitelka není schopna ze sebe vypravit ani slovo. Přejede prsty po stránkách stejně něžně, jako matka když pročesává dceři vlasy. Konečně je kniha srovnaná a Dita ji šetrně rozevře. Obrátí se k oběma zástupcům ředitele. Zatímco Lichtenstern se tváří obezřetně, Mirjam Edelsteinová nasadila neurčitý výraz. Je pravda, potvrdí Dita, že kni-