Zalmy z Petfieldu

Vladimír Papoušek Akropolis 2012

Vladimír Papoušek

Ža l m y z Pe t f i e l d u Egon Hostovský Příběh spisovatele dvacátého století

CIP — Katalogizace v knize — Národní knihovna ČR Papoušek, Vladimír Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století / Vladimír Papoušek. — Vyd. 1. — Praha: Akropolis, 2012 ISBN 978-80-87481-91-2 (váz.)

821.162.3-051 * 929 * 821.162.3 * 82:314.15026.49 * 316.75 * 82:93/94 * 82:316.3 — Hostovský, Egon, 1908—1973 — čeští spisovatelé — 20. stol.

— česká literatura — 20. stol.

— exilová literatura — 20. stol.

— ideologie — 20. stol.

— literatura a dějiny — 20. stol.

— literatura a společnost — 20. stol.

— eseje — korespondence — dokumenty 821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11] 929 — Biografie [8]

Lektorovali prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., a doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. Vychází za laskavé finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond jako výsledek grantu MK ČR č. 8366/2009/OUK a v rámci Centra pro výzkum novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity založeného s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. © Vladimír Papoušek, 2012 © Egon Hostovský — dědicové/heirs, 2012 © Olga Hostovská, 2012 © Translation Ladislav Nagy, 2012 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2012 © Photography — All rights reserved © Filip Tomáš — Akropolis, 2012 ISBN 978-80-87481-91-2

Na přebalu a frontispisu Egon Hostovský před domem v Hans Jensens, Hellerup (u Kodaně), květen 1966. Rodinný archiv

I

Spisovatel a naléhavost ideologie

Ideologie promlouvá Bývalý komunista, pravičák, levičák, fašista, anarchista, trockista — všimněme si, jak důležitou roli hraje označování jedince prostřednictvím ideového konceptu Stačí se podívat do jakýchkoliv novin, přelétnout internet nebo sledovat televizní debatu. Zdálo by se možná, že se jedná o fenomén spojený s naší historickou periodou, možná i s dějinami dvacátého století. Jenže tento způsob před-označení jedince platil i třeba ve století devatenáctém — i když tehdy možná označoval s větší transparentností vyznavače nějaké víry — náboženské, antináboženské, politické, nacionální, nějaké zjevně reprezentované příslušnosti k čitelně rozeznatelnému táboru sdílejícímu společné přesvědčení. A tak američtí volnomyšlenkáři v Chicagu značkují katolíky i své sousedy, nenáviděné Iry. V Praze se svět dělí na německý, český a židovský. Půjdeme-li dále do minulosti, pak toto označování bude ještě úžeji spojeno s náboženstvím — katolíci, protestanti, věřící proti nevěřícím psům v islámském světě, věřící a barbarské přírodní národy, kterým je třeba přinést poselství víry.

Ideologie, jak je obecně známo, spojuje slova idea a logos.1 Logos obvykle představuje v naší kultuře cosi metafyzického — slovo stojící na samém počátku, slovo zakládající a zároveň nedosažitelné a neměnné. Idea je ovšem mnohem tekutější pojem, neboť je svázána se světem lidské produkce, v tomto případě mentální. Idea má v naší kulturní diskusi historický charakter, protože běžně mluvíme o idejích utvářejících epochy, národy, idejích tvořících jakoby samy dějiny. Spojení slova idea s logem ovšem znamená posun onoho původně mentálního produktu konkrétního jedince či jedinců do sféry metafyziky. Ideologie znamená uzákonění nějakých idejí, kodifikaci. Ideologie je něčím, co se ocitá mimo běžný rozhovor. Je tu jako hotové, objasněné, svaté. Ideologie zavazuje komunitu věřících, 1

8

Kavanagh, H. J. „Ideology“, in: Lentricchia, F. — McLaughlin, T. Critical Terms for Literary Study. Chicago: The University of Chicago Press, 1995, s. 306—320.

9

přesvědčených, nebo alespoň těch, kteří jistou ideologii považují za dobrý a užitečný nástroj moci. Každá ideologie je ze samé podstaty mocenská, protože se chová jako zákon. A zákon je prostě vynutitelný. Gravitační zákon si vynucuje sama příroda a lidské mluvení má jedinou možnost — popsat gravitaci v řadě deskriptivních řečových aktů. Zákon stanovující trest smrti za urážku majestátu je vynutitelný pouze tam, kde daná komunita akceptuje stanovenou hierarchii a kde existuje takový systém moci, který je schopen zabránit entropickému vlivu pochybovačů. Gravitační zákon není ideologický, zákon stanovující trest smrti za urážku majestátu ideologický je, protože může být uplatněn jen v jisté komunitě, historické situaci, může být uplatněn jen strukturou hierarchické moci, která se opírá o ideologické přesvědčení, že urazit majestát je radikálním zásahem do sdílené víry společenství, a to se musí chránit eliminací možného nebezpečí. Série řečových aktů v tomto případě nemá charakter deskriptivní; jedná se o řečové akty, které cosi dělají,2 a někdy se zcela fatálními následky. Soudce odsuzuje, policie zatýká, publikum uráží odsouzence vedeného na popravu a tak dále. Systém řečových aktů je ovšem ještě komplikovanější, protože ideologie musí mít svou mytologii, své narativy, které legitimizují strukturu mocenských aktů a které obnažují nebezpečnost jedincova činu a ukazují společenství jako zřejmý a spravedlivý systém, jemuž je dáno takového jedince trestat. Ideologie produkuje mocenské akty a stanovuje zákony, definuje hranice mezi absorpcí a eliminací, mezi narativy, které nasávají netransparentní jevy z okraje společenství a jiné umlčují.

Dvacáté století přinese komplikaci v tom, že ideologických systémů významně vstupujících do života Evropanů je několik a zároveň zdaleka nejsou tak transparentní a ohraničené, jako tomu bylo v době národních obrození evropských států či v době jasného náboženského rozhraničování společnosti třeba ve středověku. Další komplikaci lze spatřovat ve skutečnosti, že moderní doba přináší i významnou míru sebereflexe individuality a otázky po hodnotě jedinečnosti ve světě, jenž náhle proti sobě staví lidskou osobitost a kolektivní narativ, který se tváří jako zákon. Zatímco středověký člověk asi neměl příliš pochybností o legitimnosti Boha — tedy nezpochybnitelného logu — a mohl se snad jen dotazovat na správnost provozování rituálu, na shodu Písma s chováním jedince či skupiny, ve dvacátém století výrazně narůstá podezření, že autorita logu té či oné ideologie je pouze simulovaná, že se jedná o mocenský účelový nástroj.

Na druhé straně však jedinec žije ve velmi úzkém kontaktu s ideologickými diskursy, které se tváří, že tvoří dějiny, a vtahují tak jedince do velké hry dějin, přidělují mu roli, staví ho na místa pěšáků, polních kurátů, štábních

2

Miller, J. H. Speech Acts in Literature. California: Stanford University Press, 2001; Austin, J. L. How to Do Things with Words. Oxford: Oxford University Press, 1980.

Spisovatel a naléhavost ideologie

šikovatelů či jednoročních dobrovolníků, aby se podílel na velkém dějinném úkolu, jehož zrada se trestá nemilosrdně a fatálně.

Ideologické rámce se ve dvacátém století stávají zřetelnější než kdykoliv předtím. Tyto rámce mohou v reálném světě působit jako nepřekonatelná hranice — mezi Západem a Východem, exilem a domovem — a prostřednictvím metafor, jako je kupříkladu metafora „železné opony“, produkují skutečné zdi, dráty, příkopy a překážky střežené ozbrojenci.

Jindy působí jako nepřekonatelná hranice mezi jednotlivci sdílejícími stejný prostor uvnitř mikrospolečenství, jako je třeba rodina, kruh přátel a podobně. Všechny tyto limity jsou utvářeny diskursem. Nejprve je tu způsob mluvení, který konstituuje limity mezi naše a cizí, a pak tato řeč na téma my a oni produkuje závory, procesy, tresty a další projevy reálné moci.

Naléhavě vyvstávají otázky, jakým pohybem se vlastně toto vše děje — jak se konstituuje ideologický diskurs a jak zasahuje jedince. Jak se přelévají, koexistují či střetávají ideologické rámce v nestabilním prostředí, kde jich působí několik najednou a kde je zároveň narušena jejich stabilita a neměnnost ztrátou metafyzické autority, která ovšem je neustále přítomna v diskursu jako naléhavá potřeba mocenské persvaze a zároveň kontroly toho či onoho společenství. A konečně, z hlediska literární historie možná nejzajímavější, i když velmi komplexní otázka, totiž do jaké míry je určitá poetika, v níž dominují aspekty estetické nad ideologickou funkcí, vystavena působení této ideologické absorpce, jak se v diskursu autora této poetiky projevuje reflexe těchto vnějších vlivů, jak se poetika brání, podléhá, co vstřebává jako „očkovací látku“, jako prvek profylaxe, který je proti ideologii používán; či naopak jak se ideologický diskurs vlamuje do zdánlivě imunního světa jisté poetiky a absorbuje ho. Zcela nejobecnější otázkou stojící na počátku tohoto tázání je, zda ještě vůbec může platit představa o „čistém“ nevinném umění, které se svým metafyzickým charakterem vymyká dějinám. Může se umělecké dílo ubránit dějinám, nebo je jeho přežití podmíněno složitými diskursivními výměnami, jejichž výsledkem není ani tak čistota díla a jeho záchrana před dějinami, jako skutečnost, že v dialogu se svou dobou a jejím promlouváním, ať už estetickým či ideologickým, ten který artefakt uspěl lépe než jiný.

Fakt, že některá díla přežívají a jiná nikoliv, je vcelku nezpochybnitelný, byť ani tady nemůžeme používat kategorie jako věčnost. Jejich trvání je však těžko vysvětlitelné gnosticismem Harolda Blooma3 či jinou metafyzikou poukazující na nějaké kosmické síly, které samy a mimo naši vůli ustavují jeho hodnotu. Tyto přístupy jsou z hlediska vědeckého zkoumání pochybné už proto, že nenabízejí žádnou možnost, jak něco podobného ověřit. Lze se tu u Blooma, ale i u Foucaulta například spoléhat jen 3

10

Okouzlení gnózí je u Harolda Blooma dílo od díla patrnější, ale je zřejmé i v jeho nejznámějších textech, jako je The Anxiety of Influence nebo A Map of Misreading.

11

na krásu a harmonii vyprávěného příběhu, což ovšem není ani málo, ani neinspirativní. I exaktní vědci dávají přednost teoriím estetickým a harmonickým před těmi, které se vyznačují zjevnou disharmonií. Problém je v tom, že materiál, v našem případě třeba literární texty, je už předem uspořádán a určen pouze „k dívání“, „k obdivu“. Nelze se ho dotýkat, jako se nesmí návštěvník muzea dotýkat exponátů. Takový exponát může být ale pouhou replikou, nedíváte se na skutečné předměty z Tutanchamonovy hrobky, ale na jejich náhražky. A celé aranžmá předmětů, jejich performance závisí na vůli toho, kdo se je rozhodl právě takto vystavit.

Pokud budu ovšem předpokládat dotek a budu vnímat materiál jako cosi náležejícího skutečně své době, nikoliv věčnosti, pak stopy minulých akcí musí být ještě zřetelné — šrámy, zásahy, kontrakce předznamenávající vzepětí k obraně.

Pokusíme se tedy předpokládat právě tento druhý proces, abychom se mohli materiálu dotknout a prohlédnout si jeho povrch, abychom se pokusili najít tyto stopy po minulých diskursivních výměnách, které konstituovaly i aktuální podobu literárního textu tak, jak se s ním můžeme setkat tváří v tvář.

Zanechané stopy Předmětem mého uvažování bude diskurs spisovatele Egona Hostovského. Nikoliv ovšem pouze v souvztažnostech nastavených strukturou jeho uměleckých textů a jejich vzájemných souvislostí motivických, kompozičních, stavby narativů a tak dále — jak jsem k jeho tvorbě přistupoval ve své první knize Člověk v uzavřeném prostoru.4 To vlastně byl pokus o uzavřené čtení, interpretaci, která, jak se mi ukázalo později, byla jistým typem vlastního misreading. Kniha zachycovala pokus přečíst celého Hostovského v jistých, téměř mystických souvislostech konstruovaných kolem vypravěčova proměňujícího se obrazu světa, v němž lidské společenství pozbývá zcela citu pro metafyziku, přičemž tuto vlastnost lidského světa sleduje vypravěč jako pád a dezintegraci veškerých hodnot. Tato pozorování snad nebyla úplně nesprávná, nicméně tehdy jsem málo dbal na to, jak které Hostovského dílo koresponduje s jinými diskursy danými historickou periodou. Chtěl jsem prostě vidět především ucelený příběh díla propojený endemickou vnitřní logikou. Vše pro mne bylo vlastností díla, nikoliv stopou ztracené skutečnosti, s níž jsou postavy a jejich promluvy spojeny.

Mluvíme-li o Hostovského diskursu, pak je potřeba vedle stop zanechaných v uměleckých textech brát v úvahu i jiné stopy Hostovského dobové promluvy — v jeho dopisech, pamfletech, esejích, které možná trasují historické souvislosti prostřednictvím jiného typu kódování. Bývalé 4

Papoušek, V. Egon Hostovský. Člověk v uzavřeném prostoru. Praha: H+H, 1996.

Spisovatel a naléhavost ideologie

existenciální pozice promlouvajícího subjektu tu často jsou blíže konkrétnímu obrazu tehdejší reality, nabízejí bezprostřední čtení tehdejšího prožívání, přičemž ovšem to, co je zanecháno historikovi ke zkoumání, není jednoduchým otiskem onoho konkrétního „tehdy“ ani jednoduchým otiskem „tehdy prožívajícího já“. Máme před sebou jen určité nastavení znaků, které se zjevuje jako řada možností našeho čtení. Rozumějme tedy, že stopa nepředstavuje něco jako trvalý otisk, není to šlépěj jako v povídce Karla Čapka. Stopa pro nás představuje spíše cosi jako průlet elementární částice cyklotronem, nebo prostěji na okamžik se zjevující dráha meteoru na letní noční obloze. Stopa je indexem jisté přítomnosti, přičemž způsob existence této přítomnosti je už jen předmětem interpretace, uhadováním možností. A tedy je interpretace řady takových stop neustálým procesem výběru jistých možností tak, aby byly propojitelné v určitých logických řadách.

Stopy této diskursivity jakoby otevřené a ztracené tehdejší skutečnosti tak nejsou o nic méně jednoduše čitelným prostředkem historického pohybu dobové řeči než stopy kódované v uměleckých textech. Nicméně vzájemná konfrontace těchto rozdílných způsobů kódování může možná ukázat nikoliv snad přehledný obraz existence tvůrce a díla v jisté historické době, ten musíme vždy nějak konstruovat, ale alespoň určité záznamy pohybu, přeznačování a způsobů těchto přeznačování probíhajících mezi dílem a jinými typy dobového mluvení.

Sama skutečnost, že se v nějakém textu vyskytne třeba jméno historické postavy — například konkrétně Jana Masaryka v Hostovského románu Nezvěstný —, neznamená v souvislostech samotného románu nic než to, že Jan Masaryk je tu nějakou postavou. Pro poučené odkazuje k historickým souvislostem, událostem, pro nepoučené bude opravdu pouhou postavou, nicméně sama o sobě tato indikace není nijak zvláště historicky produktivní, není onou stopou, jakou jsme měli na mysli.

Taková stopa je zřetelná, teprve když analyzujeme například pasáže reprezentující úzkost, nedůvěru a strach v ulicích Prahy, jak je zachycuje vypravěč v románu, a konfrontujeme je s jinými zdroji diskursu — Hostovského dopisy z té doby, žurnalistickými či memoárovými texty svázanými s dobovým kontextem románu, případně i s jinými typy dobových textů uměleckých (Graham Greene) i neuměleckých (řeč dobového tisku, komunistického či antikomunistického). Ukáže se samozřejmě, že mnohé z Hostovského diskursu v románu Nezvěstný je literární řečí odkazující k jiným autorům, příběhům, textům, jinde však například může vypravěčova promluva simulovat typy řeči přicházející z vnější historické každodennosti — hesla, křik davů, způsob promluvy komunistických funkcionářů. Zároveň je tu píšící autor a psychofyzický spisovatel čtoucí svou existenci uprostřed mnohohlasí svého pobytu v historii, ale i pod tlakem dominující a vše pohlcující či negující aktuálně vítězící mocenské řeči.

12

13

Hrdinou této knihy tedy je čtoucí a píšící subjekt v dějinách, jehož psaní a čtení nikoliv rekonstruuje, ale konstruuje jiný píšící a čtoucí subjekt, jenž si volí s jistou fatalitou právě tohoto autora a právě tyto cesty dekódování, jimiž hodlá popisovat, interpretovat a identifikovat dobové stopy dávno dokonaného a ztraceného pohybu.

Texty pro mne budou spíše indikací procesů a interakcí probíhajících mezi někým (spisovatelem, spisovatelem-čtenářem, kritikem čtoucím spisovatelovo dílo, nebo prostě čtenářem zaznamenávajícím si dojmy ze čtení), kdo píše a čte v dějinách a kdo svým pohybem čtení a psaní zanechává jakoby mimoděk identifikovatelné stopy po svých dávných akcích.

Greenblatt píše o rozmlouvání s mrtvými.5 To se mi zdá poněkud strašidelné a příliš spojené s černokněžnictvím, jež ovšem coby jistý status připisuje Greenblatt moderním univerzitním učencům zabývajícím se literaturou.

Než tento typ rozmluvy, na kterou příliš nevěřím, je pro mne důležitější spíše možnost pozorování způsobů dávných přeznačování, pohybů mezi tím, jak jisté vědomí kdysi v textu reprezentovalo své úzkosti, pohled na dějiny, existenci, humanitu a jakými strategiemi řešilo toto vědomí svůj pobyt v dějinách. Příběh trasující tuto linii historické existence pak v konfrontaci s příběhy reprezentujícími tuto existenci coby spisovatele i se strategiemi jisté dominující sebereprezentace moci, která chce vyprávět své vlastní dějinné příběhy, pak, zdá se mi, skýtá produktivní prostor pro tato pozorování.

Austinovo rozlišení řečových aktů na řeč, která popisuje, a řeč, která něco dělá, má pro mé uvažování zásadní dopad. Kde působí nějaký mocenský zájem, kde vůči sobě stojí na jedné straně pohlcující či umlčující síla a na straně druhé síla odporující, bránící se či subvertující, tam všude musí být přítomny řečové akty, které něco dělají. Zájmem vědce ovšem není touha zasáhnout do dějů, které pozoruje, spíše naopak — aby se vůbec mohl vyjevit nějaký pohyb či morfologické tvary v souvztažnostech, je potřeba, aby vědec používal v co největší míře řečové akty deskribující. Tento imperativ nezasahování do pozorovaného vlastní řečí se ovšem snadno deklaruje. Je však sporné, zda takového stavu lze vůbec dosáhnout. Jedinou záchranou snad tu je alespoň pokus o permanentní rozlišování aktů vlastní řeči, tedy sebepozorování toho, kdy pozoruji, a toho, kdy řečí vstupuji do pozorovaného. Ani toto není bez obtíží a lze o takovém postupu mluvit spíše jako o touze než jako o čistém metodologickém nástroji. Greenblattovo rozmlouvání s mrtvými zdá se mi být zcela prosto těchto ideologických nebezpečí, tedy vědomí řeči, která cosi dělá, a tím i mění. Rozmlouvání s mrtvými tu je pojímáno, pokud ovšem tomu dobře rozumím, jako něco metafyzického, očištěného od pozemského plahočení 5

Greenblatt, S. J. Shakespearean Negotiations. Berkeley: University of California Press, 1988.

Spisovatel a naléhavost ideologie

a všednosti. Ve svém důsledku to znamená, že Greenblatt ve svých myšlenkových konceptech uvádí do hry dějiny a „špínu historické každodennosti“, která ulpívá na díle. Na druhé straně ale jako by věřil v možnost jistého typu „vyššího rozhovoru“ s dějinami, respektive dějinnými subjekty. Domnívám se, že v poněkud absurdním paradoxu rozmlouvat s mrtvým jako rovný s rovným může pouze mrtvý. Živý s mrtvým nerozmlouvá, pouze mu vnucuje svou vlastní řeč. Cosi tedy dělá a mění. Netvrdím, že takový řečový akt je neproduktivní a neinspirativní. Jeho problém spočívá v tom, že zakrývá akt mocenský. V rozmlouvání s mrtvým se uplatňuje moc živého, byť nás metafyzik Harold Bloom sugestivně přesvědčuje o moci mrtvých nad živými.

Vyhnout se tomuto problému můžeme jedině tehdy, vzdáme-li se simulace rozmluvy a přistoupíme na metodu řečových aktů deskribujících. To ovšem neznamená, jak může někdo namítnout, totální odlidštění řeči historika-vědce. Mrtví jsou přece vnímáni jako mrtví a nelze s nimi vstoupit do žádného rozhovoru. Proti tomu lze namítnout, že deskripce sleduje stopy a pohyby nikoliv jen nějakých neosobních znaků pohybujících se různými směry a všelijak se grupujících a přeskupujících, že nejde jen o chladný vesmír plný jakýchsi elementárních částic, ale o stopy reprezentující kdysi živou existenci, jedinečnost „s tělem“, řečeno tentokrát s Greenblattem.6 Stejně tak dobová moc není tvořena jen nějakým nepopsatelným obludným molochem, který se vymyká jakémukoliv subjektivnímu chápání, ale realizuje se právě prostřednictvím mnoha jednotlivých řečových aktů, mnoha existenciálních strategií jedinců pochlebujících, vystrašených, odsuzujících, simulujících či jen bezduše opakujících.

Metodologický posun oproti přístupu Greenblattovu či Foucaultovu, který Greenblatta inspiroval, vidím v tom, že deskripce pohybů a stop v našem pojetí znamená přesun zájmu právě k oněm jednotlivým pohybům a strategiím, oproti například syntetickému přístupu M. Foucaulta, který sleduje pohyb diskursu v rámci celé epochy. U Greenblatta to na první pohled není tak patrné, ale i on se soustřeďuje na velké plochy — konkrétně na diskurs alžbětinské doby. I u něho jako u Foucaulta nabudeme dojmu, že lidskou skutečnost ovládají nadosobní kosmické síly. Například jeho nejasný koncept cirkulace sociální energie implikuje jakýsi neosobní děj, který se sice rodí v prostředí různých mezilidských komunikací, uplatňování konkrétní, třeba královské moci, dobových rituálů, tabu, zákonů a podobně, nicméně výsledkem je morfologický útvar děsící svou nelidskostí. V našem pojetí si nebudeme klást tak ambiciózní úkol, tedy odhalit něco jako generální strategie dobové historie; půjde nám spíše o pokus skutečně sledovat otisky různých ideových či ideologických strategií v různých typech textu jediného autora, jehož dílo zahrnovalo jak reakce na konkrétní historickou každodennost, tak umělecké 6

14

Greenblatt, S. J. „Mlčení zločince“, Litteraria Pragensia 1991, překlad M. Procházka.

15

texty, jejichž kódování obsahuje stopy dobové historie, ovšem vyskytující se v naprosto jiných způsobech pohybu znaků.

Několikrát byl v tomto textu akcentován výraz „pohyb“. Znamená pro mě sledovat v rámci různých stop dobových pragmatických interakcí způsoby existenciálního čtení slovníků jisté doby a historických situací, jak je po sobě zanechala určitá existence. Neslibujeme žádné převratné objevy. Zajímá mě primárně sama možnost realizace takových deskriptivních pozorování jistých pohybů, přičemž jejich výsledkem by neměl být soud nad dobou ani jejími subjekty, ale, řekl bych, pochopení možností, které skýtal dobový slovník imaginace a různé strategické pozice zaujímané prostřednictvím realizovaných řečových aktů.

Jestliže jsme rovněž mnohokrát použili slovo „deskripce“, bude namístě vymezit naše pojetí vůči metodě, o níž hovoří Clifford Geertz, tedy metodě takzvaného hustého popisu (thick description).7 Geertzova metoda je nám inspirací především v jejím aktu pozorování a nezasahování do pozorovaného. Na druhé straně však v našem pojetí nejde o „hustý“ kulturní popis doby, ale o mnohem skromnější pokus sledování řečových aktů konstituujících existenci jednoho autora a do značné míry zřejmě i produkujících typ jeho poetiky, tvar jeho díla v rámcích dobové mluvy, která je prostoupena oněmi mocenskými akty ideologické řeči, jež rozděluje, absorbuje, vylučuje, umlčuje i trestá.

Příběh Egona Hostovského, příběh jeho díla stejně jako příběhy vyprávěné samým spisovatelem v jeho románech a povídkách představují pro naše pozorování velmi podstatný a zároveň i výhodný zdroj. Konfrontace rozdílných narativů a s nimi spojených obrazů, jejichž producentem je jedna psychofyzická bytost v různých existenciálních situacích, bytost žijící svůj dějinný příběh, snad umožní analyzovat síť pohybů a pozic, jež lze pozorovat prostřednictvím textových zdrojů a v nich obsažených znakových reprezentací. Výsledkem pak ovšem nebude pravda o životě autora a díla, výsledkem nebude vlastně vůbec žádná pravda. Výsledkem mohou být jen soubory pozorovaných pohybů, možností a pozic. Tyto soubory budou navíc konfrontovány se znakovými reprezentacemi produkovanými dobovou mocí, která se pokouší vyprávět jiný příběh, totiž příběh kolektivní účasti na velkých dějinách, velký legitimizující příběh, jak o něm mluví J.-F. Lyotard.8 Vedle těchto — řekněme — univerzalizujících a také nepříliš častých příběhů, které spojují velké časové plochy a prostupují celou kulturou daného areálu, ovšem produkuje moc i množství menších narativů — jakýchsi vyprávěných úkolů doby, z nichž pro jedince vyplývá vždy jasný závazek oběti. Onen generální příběh stojí vždy někde v pozadí, ale v jisté historické situaci je pro jedince nezbytné být k dispozici dané historické chvíli — padnout při útoku v boji o kótu xy, pracovat 7 8

Geertz, C. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.

Lyotard, J.-F. O postmodernismu. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993.

Spisovatel a naléhavost ideologie

pro splnění pětiletky, opustit domov v zájmu budování přehrady. Jedinec není konfrontován ani tak s oním velkým legitimizujícím příběhem, jako spíše s těmito derivovanými narativy, jimiž je vyzýván k oběti či je opravňováno jeho vyloučení, eliminace, zavržení.

Spisovatel Egon Hostovský je považován za významného českého prozaika dvacátého století. Psal česky, ale jeho dílo bylo českým čtenářům doma dlouho nepřístupné, protože byl exulant. Jeho exil započal už v roce 1938 v době bobtnající nacistické rasové ideologie — Hostovský byl žid. Jasně vnímal, že kvůli jeho židovskému původu není jeho dílo považováno za tak docela české a že je, jak sám několikrát uvedl, vylučován z české literatury. Už v prvním válečném exilu v období let 1938 až 1945 se neidentifi koval s českým exilem v USA a byl za své příběhy i za své postoje několikrát velmi brutálně napaden českým exilovým tiskem. Paradoxně bylo Hostovského dílo po jistou část jeho života přijímáno s respektem v anglosaském jazykovém prostředí i v dalších jazycích, ačkoli sám anglicky neuměl natolik, aby mohl, jako například Joseph Conrad, začít psát v angličtině. Byl tedy svědkem mnoha dramatických misreading především při převádění svých děl do filmové podoby nebo při překladu románů Nezvěstný, Půlnoční pacient či Všeobecné spiknutí. Hostovský se střetl s ideologií českého exilu, který se profiloval nacionalisticky či v duchu zjednodušované tradice benešovské. Střetl se ovšem i s ideologií komunistickou, a to v téměř tragikomickém příběhu, kdy doma je komunisty jako exulant označován za kapitalistického zaprodance, zatímco v exilu je exulanty považován za komunistu. A konečně střetl se i s ideologií amerického liberálního konzumu, když nebyl schopen přijmout americký životní styl a stát se skutečným Američanem, který říká správné věty na správných místech.

Všechny tyto konflikty jsou reflektovány jak v jeho korespondenci a dalších dokumentech, tak jsou kódovány v jeho románech a povídkách.

Nikde doma, všude cizinec, žid, komunista, exulant, levičák, který nemiloval levicovou avantgardu, pravičák s nepřípustně levicovými názory, český spisovatel pro světové publikum, světový spisovatel chápaný jako derivát jiného světového spisovatele, spisovatel vyobcovaný z Čech v Americe, která mu byla spíše ložnicí, jak jednou napíše o svém sídle v New Jersey, než skutečným domovem.

Hostovského dílo i jeho osobní příběh pokrývají značnou část dvacátého století; narozen roku 1908 v Hronově ve východních Čechách, umírá roku 1973 v New Jersey v USA. Příběh jeho díla i jeho osobní je zároveň příběhem permanentního střetu jedince, individuality s mocenskými ideologickými ataky velkých dějin vstupujících mnohdy absurdně a paradoxně do života člověka a umělce 16

17

dvacátého století snad ještě výrazněji než kdykoliv předtím. Je to boj o záchranu vlastní identity, a často i života samého, boj individua o vlastní nárok na vidění existence i toho, co ji obklopuje, po svém, prostřednictvím vlastního označování žité situace v konfliktu s ideologickým diskursem vpadajícím do individuální řeči o sobě i o světě, diskursem nárokujícím si kontrolovat individuum tím, že přijme a opakuje nabízený příběh a nabízený repertoár řeči, která spoutá definitivně jeho vidění. Je to vlastně neutuchající zápas o zrak.

Zápas o zrak ovšem není jen záležitostí jednoho spisovatele a jednoho díla. Možná se jedná o jednu z nejdramatičtějších metafor dneška.

Zápas o zrak podstupujeme každodenně všichni. Přál bych si, možná trochu neskromně, aby má pozorování v této knize byla alespoň drobným nástrojem v každodenním boji s ideologickou slepotou.

Moje úvahy zasahují až do doby, kdy spisovatel Egon Hostovský poprvé naráží tvrdě na dobovou ideologii, která ovládne veřejný prostor, tedy do konce třicátých let, kdy je poprvé konfrontován s nezbytností exilu. Do té doby je Hostovský spisovatelem, který se soustředí na témata jedincova boje o vlastní stabilitu uvnitř vratkého či narušeného společenského prostředí a zároveň se pokouší zahlédnout skrze toto matoucí předivo vztahů nějaký metafyzický řád, který jednou pro vždy ustálí chaos, jemuž je jedinec vystavován ve své každodennosti. Hostovského dílo se od počátku vyznačuje sociální citlivostí, ale nikde není ani stopa po vypravěčské ambici řešit bídu světa prostřednictvím politického diskursu či příklonu k dobově provozované ideologii.

Jisté ideologické aspekty ovšem přítomny jsou a vyplývají z Hostovského reflexe židovství. Židovství je téma, které je Hostovskému vnucováno veřejným prostorem řeči, v němž se otevírá pokaždé, objeví-li se otázka původu a příslušnosti k celku.

Ve dvacátých a třicátých letech sledujeme tři podstatné proudy spojené s židovskou identitou. Sionismus, který byl na vzestupu a jehož literární stopu zaznamenáme třeba v Olbrachtově povídce O smutných očích Hany Karadžičové nebo v románu Moskva — hranice od Jiřího Weila.

Dalším — spíše velmi vzácným prvkem než proudem — bylo ortodoxní židovství a chasidismus identifikovatelné například díky Jiřímu Langerovi, ale v literárním obrazu stopovatelné opět v díle Olbrachtově či Hostovského.

A konečně posledním je asimilantství, jehož čelným představitelem byl filozof Jindřich Kohn. Asimilantství předpokládalo přijetí většinové kultury a jazyka, přičemž vědomí původu mělo zůstat spíše kulturní vzpomínkou a nemělo se stát jakkoliv prvkem vydělujícím židovskou identitu z většinového společenství. Asimilantství představovalo ve své době asi nejpřijatelnější a také nejrozšířenější řešení pro všechny jedince židovského původu, kteří se ztotožnili se zemí, jazykem a kulturou. K nim se hlásil i Egon Hostovský. Hostovský se vždy, zcela přirozeně, pokládal za Spisovatel a naléhavost ideologie

českého spisovatele židovského původu. Je to patrné například z faktu, že řadu let redigoval Kalendář česko-židovský.

Proto se také Hostovský nebál otevírat českému čtenáři téma židovství jako vnitřního stavu, jako tajemství původu produkujícího specifické úzkosti, specifickou obraznost či mentalitu; byl přesvědčen, že tato specifika jsou přirozenou součástí české kultury. Podobně tak ve své době činili například i Otokar Fischer či František Gottlieb v románu Životy Jiřího Kahna. Olbracht přináší obraz židovství jako jistého exotika a soudí, že by bylo dobré, aby si je Češi prohlédli a podivovali se nad ním. Ze zcela opačné pozice židovské ortodoxie ukazuje židovství Čechům Jiří Langer v chasidských příbězích Devět bran. Pro Hostovského, Fischera či Gottlieba je obraz vnitřního vyrovnávání se s židovstvím výrazem důvěry v český jazyk a ve společenství, které ho užívá. Ve svých příbězích neslibují vypjatý nacionalismus a neříkají „budeme navždy už jen věrnými Čechy“, ale předvádějí a nabízejí k rozumění svůj neklid, svou univerzalistickou touhu po světě jako celku, své potíže s provincialismem, zakořeněním v rituálech českého maloměstského světa, ukazují původ svého neklidu a obavy z možného vyčlenění.

Doba se zdála být pro takové představení jinakosti v rámci většinového společenství příznivá. Československá republika se po roce 1918 otevírala světu. Spojenectví s evropskými velmocemi, demokracie, nové sebevědomí mladé republiky, která věřila, že je zásadním stavebným prvkem evropské stability, exotismus v dílech mladé avantgardy — Jáva Konstantina Biebla, San Francisco a Moskva u Nezvala či Seiferta, Čapkovo R.U.R. na Broadwayi — čtete-li časopisy, noviny či literární texty dvacátých let, téměř cítíte úpornou snahu Čechů zbavit se lokálního provincialismu, nálepky buranů, kteří po staletí nemají nic lepšího na práci než se škorpit se svými německými sousedy, z nichž mají nepřekonatelný mindrák.

Představení židovského „weltschmerz“ jako přirozené součásti otevírající se společnosti tak mělo svou logiku.

U Hostovského bylo téma vyčleněnosti a problému vztahu jedince a společenství přítomno vždy. Už v Zavřených dveřích, jeho prvních knižně publikovaných prózách z roku 1926, jasně převládá. Téma ovšem bylo v této době spojeno s obecným rozšířením dobové expresionistické módy, která vyhovovala židovským autorům pro reprezentaci obrazů izolace a vyčleněnosti ze společenství, ale nebylo spojeno jen s nimi. Otázky izolovanosti a nefungujících vztahů objevující se už v předválečné literatuře zejména u německých a severských autorů (Strindberg, Hamsun, Musil) se umocní během první světové války (Werfel, Kafka, Weiner), aby po válce tvořily zjevnou dominantu uměleckého diskursu.

Poprvé je téma vyčlenění spojeno s židovstvím u díla, které Hostovského proslaví — Ghetto v nich z roku 1928. Pak se vynořuje periodicky třeba v Případu profesora Körnera. Jinde naopak nedominuje, například ve Žháři, Ztraceném stínu, Třech starcích.

18

19

Výrazně se objevuje židovská symbolika až v románu Dům bez pána, kde však slouží jako inovativní prostředek obraznosti. Hostovský, který po návštěvě Podkarpatské Rusi objevil díky Jiřímu Langerovi kouzlo „haggadah“, používá nově osvojený repertoár symbolů k tomu, aby jinak varioval svůj věčný námět existenciálního vztahu jedince ke ztracenému řádu skutečnosti, s nímž se tato rozkolísaná lidská individualita pokouší prostřednictvím symbolů a slov obnovit kontakt. Dům bez pána z roku 1938 stvrzuje Hostovského jako anticipátora existencialismu stejně jako specifického mystika, přičemž tento prvek mysticismu bude v budoucnu různě kolísat a bude více či méně viditelný. Spíše řekněme, že Hostovský-vypravěč bude vždy kolísat mezi materialistickým existencialismem a mystikou, že toto bude jedna z věčných ambivalencí, jež ho bude provázet po celý tvůrčí život.

Když v románu Žhář konstruuje Hostovský mystické kruhy signující vztahy mezi jedinečnostmi a obecnostmi univerza, mystik Josef Florian napíše Hostovskému 23. září 1935 dopis: Milý pane Hostovský, „Žháře“ jsem přečetl v sobotu najednou. Máte velký dar spisovatelský, povídka je dobře zkomponována, 16 míst jsem si zatrhl, jež možno zanésti do Konkordance obecného Studia, ale nemáte plnost „ozvěny času“, slov a skutků, jež spojuje (spojovati má!) všechny příběhy; a to nemůžete Vy sice pochopiti, poněvadž žijete „před Kristem“, t.j. v Starém Zákoně, ale já, žijící v Novém, jsem povinen říci (a říkati pravdu).

Jinak, rozumí se, za knížku Vám velmi děkuji a srdečně Vás pozdravuju.

Josef Florian Je zřejmé, že ona představovaná „jinakost“ není jednoduchou cestou k začlenění, že tu existují vedle sebe dvě různé řeči, dva světy, které nejsou jednoduše slučitelné. Střetnou-li se dva výrazně strukturované typy obraznosti, je tato distance znemožňující plnou absorpci ještě patrnější.

Hostovský však jako spisovatel kráčí ve třicátých letech od úspěchu k úspěchu. Vydává román za románem v prestižním nakladatelství Melantrich. Velmi rychle se zařazuje mezi dobovou spisovatelskou elitu. Přátelí se s Janem Čepem, Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem. Píše si s Arnem Novákem, Bedřichem Fučíkem, Karlem Čapkem, J. S. Macharem.

Je uznávaným českým spisovatelem a tato pozice zdá se být na konci třicátých let neotřesitelná. Hostovský je úředníkem ministerstva zahraničí, ožení se s krásnou Květou Ondrákovou, narodí se mu dcera Olga a žije Spisovatel a naléhavost ideologie

v pěkném pražském bytě; může si dovolit chůvu k dítěti, prostě všechny znaky úspěchu, které si talentovaný umělec své doby v malém českém prostředí mohl přát.

Přichází rok 1938, konec první republiky, nacistický antisemitismus začíná pomalu dýchat i v Praze mezi českou ultrapravicí. Vpád ideologie se blíží a spisovatele čeká první dramatická srážka s dějinami. Tato událost jde pak ruku v ruce s momentem, kdy český spisovatel překročí uzavřený kruh relativně idylického domácího prostředí a nabídne své dílo širokému světu, po němž jeho hrdinové tolik touží.

20

21

Obrazová příloha

Dopis Lewisi Mumfordovi, 1955. University of Pennsylvania

Obrazová příloha

S doktorem Karlem Steinbachem, New York, počátek šedesátých let. Rodinný archiv

Cestovní pas Egona Hostovského vystavený roku 1964. Rodinný archiv

180

181

S dánskou spisovatelkou Elsou Gressovou a její rodinou, Dánsko, prosinec 1964. Rodinný archiv

S Josefem Škvoreckým na zahradě svého domu v Millburn, New Jersey, 1970. Rodinný archiv

Obrazová příloha

Dopis VĂĄclava Havla, 1969. RodinnĂ˝ archiv

182

183

Ediční poznámka

Hostovského texty „Manipulace ždanovské linie v Československu“ (Manipulation of Zhdanov Line in Czechoslovakia) a „Židovští spisovatelé v novější české literatuře“ (Participation in Modern Czech Literature) uvádíme v plném rozsahu; z angličtiny přeložil Ladislav Nagy. Text „Manipulation of Zhdanov Line in Czechoslovakia“ byl objeven ve sbírkách Columbia University v New Yorku. Text „Participation in Modern Czech Literature“ byl poprvé zveřejněn ve sborníku The Jews of Czechoslovakia, Vol. 1, Jewish Publication Society of America: Philadelphia, 1968, s. 439—453, dodatek Petra Dena tamtéž, s. 454—455. Rešerše citátů Pavla Lenzová.

Na s. 180 citujeme verše z Ficherovy básně „Ke kořenům“ podle Fischer, O. Hlasy. Aventinum: Praha, 1923, s. 23. U citace z Chlupeckého na s. 179 je zdroj nejasný, překládáme z anglického textu E. G. Text „Prohlášení“ byl objeven v archivech Library of Congress, Washington. Text přetiskujeme celý; dle současných pravidel upravujeme psaní slov přejatých, velkých písmen, zkratek a interpunkci a zjevné tiskové chyby. Kurzivou píšeme názvy knih a tiskovin.

Citovaná korespondence pochází z rodinného archivu, ze sbírek Van Pelt Library, University of Pennsylvania (korespondence E. Hostovského s L. Mumfordem), dále pak z archivů Beinecke Library, Yale University a Library of Congress, Washington. Citované recenze pocházejí z archivu autora a výstřižkového archivu Library of Congress, Washington. Vše v překladu V. P. Pasáže o Juliu Fučíkovi byly publikovány ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!, Host: Brno, 2010/2012, ed. F. A. Podhajský.

Rozhovor s Olgou Hostovskou vznikl pro potřeby této publikace.

Otištěné fotografie jsou majetkem rodiny a za jejich laskavé zapůjčení děkuji paní Olze Hostovské.

218

219

Literatura

Barthes, R. Kritika a pravda. Dauphin: Praha, 1997 Barthes, R. Mytologie. Dokořán: Praha, 2004 Barthes, R. Sade, Fourier, Loyola. Dokořán: Praha, 2005 Bloom, H. A Map of Misreading. Oxford University Press: Oxford, 2003 Bloom, H. The Anxiety of Influence. Oxford University Press: Oxford, 1973 Bourdieu, P. Pravidla umění. Host: Brno, 2010 Dasenbrock, R. W. (ed.). Literary Theory After Davidson.

The Pennsylvania State University Press: Pennsylvania, 1993 Davidson, D. Inquiries into Truth and Interpretation.

Oxford University Press: Oxford, 1984 Foucault, M. Essential Works of Foucault 1954—1984, vol. 2. Penguin Books: London, 1994 Gallagher, C. — Greenblatt, S. J. Practising New Historicism.

The University Chicago Press: Chicago, 2000 Geertz, C. Interpretace kultur. Sociologické nakladatelství: Praha, 2000 Hartman, G. Scars of the Spirit. Palgrave Macmillan: New York, 2002 Iser, W. Prospecting: From Reader Response to Literary Anthropology.

The John Hopkins University Press: Baltimore, 1989 Iser, W. The Range of Interpretation. Columbia University Press: New York, 2000 Josephson, M. and E. Man Alone: Alienation in Modern Society. A Laurel Edition: New York, 1962 Lyotard, J.-F. Návrat a jiné eseje. Herrmann & synové, Praha, 2002 Lyotard, J.-F. O postmodernismu. Filosofický ústav AV ČR: Praha, 1993 Marcel, G. Man against Mass Society. South Bend: Indiana, 1952 Marcus, S. Representations. Columbia University Press: New York, 1975 Miller, J. H. Speech Acts in Literature. Stanford: California, 2001 Peirce, Ch. S. (Hoopes, J., ed.). Peirce on Signs. The University of North Carolina Press: North Carolina, 1991 Ricœur, P. The Rule of Metaphor. Routledge: London, 1978 Literatura

Rorty, R. Contingency, Irony and Solidarity. Cambridge University Press: Cambridge, 1989 Rorty, R. Essays on Heidegger and Others. Cambridge University Press: Cambridge, 1991 Rorty, R. FilozoďŹ ckĂŠ orchidey. Kalligram: Bratislava, 2006 Rorty, R. Objectivity, relativism, and Truth. Cambridge University Press: Cambridge, 1991 Veeser, H. A. The New Historicism. Routledge: New York, 1989 White, H. Tropika diskursu. Karolinum: Praha, 2010

220

221

Summary

The book Psalms of Petfield is a collection of studies that attempt to analyse the work of the leading Czech writer Egon Hostovský whose books were known, in the 1950s, mainly to English speaking readers. Egon Hostovský spent most of his life in exile in the United States and it is the period of the writer’s exile that the book focuses on. The purpose of the studies, however, is not to provide a monographic survey of the writer’s life and work. The author asks how the temporal discursivity and radical intervention of ideology influence the literary output of the writer. Through a confrontation of traces left by Hostovský not just in fiction but in non-fiction, documents, letters, it creates a web of associations that make it possible to understand the writer’s poetics as it developed in particular historical moments. The speech of the literary work, together with the speech of the author in public space, is confronted, at all times, not just with the literary context but also with non-literary speech acts that often represent power-driven intervention in texts and the concrete human life.

The author attempts to grasp the story of the writer’s work and life in history as a clash and contradiction of various discursive powers penetrating a concrete historical horizon. The book does not search for the truth about the life and work of a particular writer, rather it tries to present and interpret the polyphony of voices, thus proving the thesis that literary history is no clearly structured continuity and that it cannot be reconstructed in any way, since its very nature, both for the protagonists and the historian, is a chaotic entity about which it is possible to speak only on the basis of literary traces found and the accepted construction model of the historian.

The book includes unpublished texts by Egon Hostovský translated by Ladislav Nagy and other hitherto unpublished documents.

Summary

Jmenný rejstřík Rejstřík pokrývá všechny části publikace a zahrnuje i adjektivní podoby jmen (např. benešovský).

A Albee, Edward 99 Alexandrov, Georgij Fjodorovič 191 Arkenberg, Bedřich 52—55, 63 Aškenazy, Ludvík 93, 206 Austin, John Langshaw 10, 14 B Bailey, Angus 76 Barthes, Roland 220 Bauer, Josef 154 Bauer, Ludvík 154 Bauer, Petr 154 Bauer, Zdeněk 154 Bauerová, Irma 154 Bauerová, Růžena 154 Bednář, Kamil 48—50, 92, 93 Bella, Ján Levoslav 195 Beneš, Bohuš 25—27, 31, 34, 38, 39 Beneš, Edvard 17, 31, 36, 48, 51, 68, 71, 75, 80, 103, 146 Bergman, Ingmar 119 Bergson, Henri 49, 70, 71 Bidlo, František 171 Biebl, Konstantin 19, 67, 74, 192, 193 Bittner, William 85 Bjørnson, Bjørnstjerne 202, 203 Blake, William 145 222

223

Blatný, Ivan 69 Bloom, Harold 11, 15, 220 Bonn, Hanuš 202 Boucher, Anthony 76 Boucher, François 35 Bourdieu, Pierre 220 Bradbury, Ray 109 Branislav, František 67, 193 Breton, André 30, 70, 71 Brooks, Van Wyck 112 Brumlíková, Jindra 48, 56, 65 Březovský, Bohuslav 48—50, 92, 93 Budín, Stanislav 34, 38, 40 Buksa, Pavel viz Michal, Karel Bürger, Gottfried August 118 C Camus, Albert 43, 44, 49, 65, 87, 95, 114, 130, 132 Capote, Truman 99, 105 Castilleová, Olga viz Hostovská, Olga Clementis, Vladimír (Vlado) 51, 52 Clouzot, Henri-Georges 86—88, 91, 100, 107 Conrad, Joseph 17, 77 Cowley, Malcolm 76, 77 Culler, Jonathan 27

Č Čapek, Karel 13, 19, 20, 27, 44, 59, 78, 94, 102, 106, 155, 172, 203, 204 Čarek, Jan 194 Čep, Jan 20, 51, 52, 56, 86, 94—96, 98—100, 107, 127, 138—140, 144 Černý, Václav 49, 202 Červinka, Vincenc 204 Červinková, Marie 154 Čumpelík, Jan 196 D Dagan, Avigdor viz Fischl, Viktor Dante Alighieri 58 Danzer, Josef 154 Danzerová, Irma 154 Danzerová, Zdeňka 154 Dasenbrock, Reed Way 220 Dassin, Jules 86—88 Davidson, Donald 220 De Voto, Bernard 112 Dejnožka, Ladislav 179 Delteil, Joseph 70 Deml, Jakub 143 Den, Petr 207, 219 Dolenský, Antonín 200, 201, 203, 204 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 43, 44, 74, 78, 124, 125, 139, 142, 198 Drda, Jan 53, 67, 193 Dufek, Karel 53 Durych, Jaroslav 39, 119, 155 E Eisenhower, Dwight David 117, 124 Eisner, Pavel 202 Engle, Paul 55 Enzensberger, Hans Magnus 65 Erben, Karel Jaromír 118 Erenburg, Ilja Grigorjevič 41 Jmenný rejstřík

Eska viz Beneš, Bohuš Eta (Eduard Táborský) 213 F Faulkner, William 99 Ferko, Milan 159 Figuš-Bystrý, Viliam 195 Filla, Emil 68, 195 Firkušný, Rudolf 28 Fischer, Otokar 19, 155, 199—201 Fischerová, Viola 157 Fischl, Viktor 201 Florian, Josef 20, 52, 143, 174 Foucault, Michel 11, 15, 220 Frank, Waldo David 86, 115 Freud, Sigmund 70, 71, 81, 91, 198 Fromek, Jan 70 Fučík, Bedřich 20, 52 Fučík, Julius 66, 68—74, 78, 160, 219 Fuchs, Alfred 204 G Gagarin, Jurij Alexejevič 117 Gallagher(ová), Catherine 220 Gauguin, Paul 128 Geertz, Clifford 16, 220 Gellner, František 197 Gide, André 81 Giusti, Wolfango (Wolf) 86 Goethe, Johann Wolfgang von 200 Goll, Yvan 71 Gottlieb, František 19, 201 Gottwald, Klement 73 Graham, Billy 117 Greenblatt, Stephen J. 14, 15, 220 Greene, Graham 13, 51, 76, 77, 86, 162, 163 Gress(ová), Elsa 182 Grögerová, Bohumila 65, 115, 128 Grosz, Georg 84 Guth, Otakar 155

H Haas, Hugo 203 Hájek, Jiří 67, 194 Hajný, Emanuel 210, 211 Halas, František 20, 67, 71, 74, 155, 192 Hamsun, Knut 19, 118, 139, 142 Hanč, Jan 103 Hanč, Josef 210 Hanuš, Miroslav 49, 50, 155 Hartman, Geoffrey 220 Hašek, Jaroslav 61, 68, 89 Havel, Václav 157, 183 Hawthorne, Nathaniel 119 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 68 Heidegger, Martin 49, 114, 125 Heine, Heinrich 200, 204 Hemingway, Ernst 99, 130 Henlein, Konrad 210 Heydrich, Reinhard 103 Hiršal, Josef 48, 50, 65, 93, 115, 128, 160 Hitler, Adolf 80, 204 Hoel, Sigurd 86 Hoffmeister, Adolf 35, 36, 211 Holan, Vladimír 67, 155, 192 Hoopes, James 220 Hora, Josef 73, 118 Hostovská, Bedřiška 169 Hostovska, Jarmila 128, 129, 178 Hostovská (roz. Ondráková), Květa 20, 48, 161, 170 Hostovská, Olga 20, 30, 79, 115, 128, 130, 153, 219 Hostovská, Regina (Reggie) viz Hostovsky, Regina (Reggie) Hostovský, Egon od stránkování upuštěno Hostovský, Josef 169 Hostovsky, Paul 66

224

225

Hostovsky (Hostovská, roz. Weiss/ová/), Regina (Reggie) 22, 65, 66, 84, 89, 97, 113, 140, 141, 163, 178 Hrabal, Bohumil 77, 93, 117, 161 Hromádka, Josef Lukl 23—25, 28, 31, 34, 211 Hrubín, František 155 Hrubý, Blahoslav 28 Hudec, Karel 37, 208, 209, 211, 212 Hurban, Vladimír Svetozár 209—212 Huxley, Aldous 77 Ch Chalupecký, Jindřich 49, 199 Chesterton, Gilbert Keith 77 Chruščov, Nikita Sergejevič 117, 124 I Iser, Wolfgang 220 J Jakobson, Roman 31, 38 James, Henry 76, 118 Janeček 210, 211 Jean Paul 203 Jelínek, Hanuš 155 Ježek, Jaroslav 37, 210 Jirásek, Alois 39, 68 Josephson, Joseph 220 Josephson(ová), Mary 220 K Kafka, Franz 19, 37, 60, 61, 72, 75—77, 85—87, 95, 134, 164, 198, 202 Kantorová, Anna 154 Kapper, Siegfried 197 Kautman, František 139, 142 Kavanagh, James H. 9 Kazin, Alfred 116

Kisch, Egon Erwin 35 Kleist, Heinrich von 200 Klíma, Ivan 157 Klíma, Ladislav 143 Klinger, Evžen 53 Kloss, Gerald 76 Koestler, Arthur 77 Kohn, Hans 199 Kohn, Jindřich 18, 201 Kolář, Jiří 48, 92, 93, 103, 157 Kolda, Ladislav 86, 95, 162 Kolliner, Bedřich 154 Kolliner, Karel 154 Kollinerová, Hana 154 Konrád, Karel 74 Kopal, Zdeněk 211 Kopta, Josef 155, 156 Kotalík, Jiří 158 Kovárna, František 54 Kraus, Otto B. 206 Krtil(ová), Ann 56 Kunc, Jaroslav 201—203, 206 Kundera, Milan 98, 103, 107 L Lacina, Václav 67, 194, 203 Langer, František 24, 25, 39, 197, 198, 203, 205 Langer, Jiří 18—20, 32, 205 Laurin, Arne 37, 38, 208—213 Leary, Timothy 116 Leda viz Lederer, Eduard Lederer, Eduard 202, 203 Leitner, Karel 211 Lenin, Vladimir Iljič 81 Lentricchia, Frank 9 Lenzová, Petra 219 Leonov, Leonid Maximovič 41 Levin, Ira 109, 130 Lewis, Jack 111 Liehm, Antonín Jaroslav 87, 88, 97—99, 105, 140, 157 Lindbergh, Charles A. 33 Linhartová, Věra 98, 107 Jmenný rejstřík

Long(ová), Fern 56, 141, 142 Lustig, Arnošt 206 Lyotard, Jean-François 16, 220 M Mácha, Karel Hynek 201 Machar, Josef Svatopluk 20 Mailer, Norman 99 Majakovskij, Vladimir Vladimirovič 193 Majerová, Marie 73, 74 Malraux, André 95 Mann, Thomas 196 Mára, Mikuláš 211 Marcel, Gabriel 49, 220 Marcus, Steven 220 Martin, Henri 195 Martinů, Bohuslav 28, 29 Marx, Karl 68, 70, 81 Mařánek, Jiří 74 Masaryk, Jan 13, 51, 55, 57—59, 175, 201, 210 Masaryk, Tomáš Garrigue 200, 204 Mašek, Jiří 155 Mauriac, François 41 McCarthy, Joseph 52 McLaughlin, Thomas 9 Michal, Karel 162 Miller, Joseph Hillis 10, 27, 220 Mináč, Vladimír (Vlado) 67, 193 Morton, Frederic 76 Moyzes, Mikuláš 195 Mrkvička, Otakar 194 Muir(ová), Willa 56 Mumford, Lewis 44, 72, 76, 77, 86, 97, 112—119, 128—130, 135, 137, 140, 141, 163, 180, 219 Münzer, Jan 31, 34, 37, 38, 208—212, 214 Musil, Robert 19

N Nagy, Ladislav 219, 222 Nečas, Jaromír 213 Neff, Vladimír 56, 67, 155, 194 Nejedlý, Zdeněk 68, 195 Němcová, Božena 27 Němeček, Zdeněk 52, 53, 55, 94 Neuhard(ová), Else Westh viz Westh Neuhard(ová), Else Neuman, Míla 155 Neumann, Stanislav Kostka 67, 73, 194 Nezval, Vítězslav 19, 30, 68, 74, 195 Niesiołowski, Krzysztof 158 Nietzsche, Friedrich 91, 108, 200 Nikolajevová, Nina 69 Novák, Arne 20, 200, 201, 203 Novák, Bohumil (Bouša) 155 Novomeský, Ladislav (Laco) 48 Novotná, Jarmila 210 Novotný, Josef 208 Nový, Karel 92, 155 O Odložilík, Otakar 28, 29, 47, 48, 53—55, 65, 86, 95, 177 Ogden, Archibald G. 66 Olbracht, Ivan 18, 19, 56, 71, 73, 94, 139, 155, 156, 160, 205 Ondráková, Jitřenka viz Zimová, Jitřenka Ondráková, Květa viz Hostovská, Květa Orten, Jiří 201, 202 Orwell, George 77 Osers, Ewald 55, 56 Otto, Jan 155 P Papánek, Jan 209, 210, 212 Papoušek, Vladimír 12 Pasternak, Boris Leonidovič 115 Peirce, Charles Sanders 220 226

227

Pellar, Rudolf 161 Pellarová, Luba 161 Perec, Jicchok Lejb 204 Peroutka, Ferdinand 66, 75 Picasso, Pablo 67, 191, 195 Pick, Jiří Robert 206 Pick, Robert 54 Pistorius, Jiří 86, 87, 91, 92, 94, 95, 98, 139, 142—144 Píša, Antonín Matěj 67, 194 Podhajský, František A. 219 Podivínský, Miroslav (Mirek) 138 Poe, Edgar Allan 61, 99, 119, 126, 135, 139, 142, 143 Pohorský, Miloš 111 Poláček, Karel 67, 134, 161, 194, 203 Polan, Bohumil 194 Ponc, Miroslav 195 Potoček, Václav 153 Prescott, Orville 55, 56, 76, 101 Presley, Elvis 117 Prinz, Joachim 65 Procházka, Martin 15 Proust, Marcel 43, 70, 71, 198 R Rakous, Vojtěch 197 Rakušanová, Lída 101 Rathouský, Josef 161 Reisen, Abraham (Avruhorm) 204 Ricœur, Paul 220 Rilke, Rainer Maria 202 Robbe-Grillet, Alain 65, 77 Rorty, Richard 114, 221 Rozehnal, Alois 184 Ř Řezáč, Václav 56

S Sabina, Karel 68 Saint-Exupéry, Antoine de 95, 130 Salinger, Jerome David 161 Salivarová, Zdena 142 Sarraute (Sarrautová), Nathalie 65 Sartre, Jean-Paul 41, 42, 44, 49, 59, 84, 85, 87, 88, 91, 113, 114, 116 Seifert, Jaroslav 19, 20, 67, 71, 155, 164, 194 Shakespeare, William 14, 195 Smith, Philip H. 75, 85 Smith(ová), Dorothy 85 Součková, Milada 95, 102 Soupault, Philippe 70 Spal, Jindřich 161 Stalin, Josif Vissarionovič 63, 117, 190, 192, 196, 206 Steinbach, Karel 181 Stevenson, Robert Louis 95, 119, 142, 204 Strindberg, August 19, 90, 127 Svatopluk, moravský panovník 159 Š Šafránek, Miloš 212 Šimončič, Klement 52 Škvorecká, Zdena viz Salivarová, Zdena Škvorecký, Josef 93, 111, 117, 142, 161, 182 Šolom Alejchem 204 Štern, Jan 67, 194 Štoll, Ladislav 155, 196 Štyrský, Jindřich 30 T Tatarka, Dominik 67, 193 Taufer, Jiří 196 Taylor(ová), Elizabeth 117 Jmenný rejstřík

Teige, Karel 34, 35, 49, 67, 70, 71, 193 Těsnohlídek, Rudolf 144 Thorez, Maurice 195 Tohn, Zdeněk 201 Toman, Karel 173 Träger, Josef 67, 194 Tutanchamon, egyptský faraon 12 Twain, Mark 99 U Urbánek, Zdeněk 48—50, 92, 93 Urbánková, Jarmila 92 Urzidil, Johannes 37, 210 V Václavek, Bedřich 30 Vaculík, Ludvík 103 Valenta, Edvard 93 Valja, Jiří 49, 50 Vančura, Vladislav 30, 39, 61, 94, 146, 155, 212 Vaníčková, Marie 160 Veeser, Harold Aram 221 Vlach, Robert 95 Vonnegut, Kurt 130 Vosková 210 Voskovec, Jiří 31, 34—37, 48, 52, 71, 210 W Waldes, Jindřich 212 Wassermann, Jakob 95 Weil, Jiří 18, 206 Weiner, Richard 19, 125, 143, 198, 199 Weiskopf, Franz Carl 34—36, 48, 52, 210 Weisl, František 210, 212 Weiss(ová), Edith 66 Weiss(ová), Regina (Reggie) viz Hostovsky, Regina (Reggie)

Werfel, Franz 19, 210 Werich, Jan 31, 34, 35, 37, 48, 71, 156, 210 Westh Neuhard(ová), Else 56, 86 White, Hayden 221 Williams, Tennessee 99 Winter, Gustav 203, 204 Winter, Zikmund 39 Wolfe, Bernard 100, 106, 114 Wordsworth, William 123, 144, 148

228

229

Z Zeyer, Julius 197 Zimová (roz. Ondráková), Jitřenka 154, 161, 162 Zoščenko, Michail Michajlovič 193 Zvěřina, Ivan 93, 94 Ž Žantovský, Jiří 102 Ždanov, Andrej Alexandrovič 66, 67, 81, 190—196, 219 Ženatý, Berty 211

Obsah

I Spisovatel a naléhavost ideologie Nenadálá procházka „Nezvěstný“ Amerika Dvacáté století — noční můra

9 22 47 97 142

II Nezvěstného jsem si mohla přečíst až dvacet let po jeho prvním vydání… (Rozhovor s Olgou Hostovskou)

153

Obrazová příloha

169

III Egon Hostovský: Manipulace ždanovské linie v Československu Egon Hostovský: Židovští spisovatelé v novější české literatuře Egon Hostovský: Prohášení

189 197 208

IV Ediční poznámka Literatura Summary Jmenný rejstřík

219 220 222 223

Vladimír Papoušek

Ža l m y z Pe t f i e l d u Egon Hostovský. Příběh spisovatele dvacátého století Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svou 221. publikaci Redakce Irena Danielová Překlad anglických textů Ladislav Nagy Jmenný rejstřík Josef Schwarz Grafická úprava, obálka a sazba písmem ComeniaSans Ondřej Fučík Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první. Počet stran 232. TS 12 ISBN 978-80-87481-91-2 Doporučená cena včetně DPH 259 Kč