A4-Prototyp

prototyp

prototyp 2019/2020

obsah

1 ] ZADÁNÍ

6

2 ] TEXTY

3 ] KOLÁŽE

64 82

4 ] PROTOTYP I — URBANISMUS

106

5 ] PROTOTYP II — BYT

230

6 ] PRŮBĚH A EXKURZE

334

7 ] EXPERIMENTÁLNÍ ALGORITMICKÉ ANALÝZY

342

A4 prototyp

Doc. Mgr. akad. arch. Roman Brychta

Měl jsem dvakrát příležitost jako člen mezinárodní poroty CEZAAR [ 1 ] nahlédnout pod pokličku architektonické kuchyně východních sousedů.

Třídenní cesty po nominovaných realizacích krásnou krajinou Slovenska a společné diskuse s kolegy cestou v mikrobusu pro mne byly velmi inspirativní. Zjistil jsem, jak málo o slovenské architektonické scéně vím, a kladl jsem si otázku, jestli bychom věděli více, kdybychom se v roce 1992 nerozešli. V paměti se mi připomínaly různé aktivní provázanosti mezi českými, moravskými a slovenskými architekty nejen za první republiky. Trochu mi to chybělo, a tak jsme s kolegou Alanem Krajčírem založili hokejový turnaj Praha Brno Bratislava.

Tato každoroční událost byla vždy spojena s prohlídkou posledních realizací kolegů v Bratislavě, Brně či našich v Praze.

CEZAAR 2012, cenu v kategorii Exteriér za Letní pavilon Slovenské národní galerie, dostali Martin Jančok a Aleš Šedivec. [ 2 ] Osobně jsem si tuto subtilní dočasnou stavbu vyzkoušel a poprvé jsem se potkal s Martinem Jančokem. [ 3 ] Během následujícího ročníku CEZAAR 2013 jsme již společně diskutovali nad výběrem zaslaných realizací. Pak jsem jel jednou s rodinou na Slovensko a měl cestu kolem Žiliny. Volám Martinovi, jestli by mne někdo nemohl provést po Nové synagoze. [ 4 ] Dostávám kontakt na hybatele proměny této vzácné stavby od architekta Petera Behrense [ 5 ] Marka Adamova. Ten mi otevírá dveře budovy a provádí mě staveništěm s lopatou v ruce. Prostor synagogy je silný a málo stačí k tomu, aby se dostatečně proměnil a mohl tak plnit svou novou funkci. Naposledy se s Martinem potkávám na mezinárodní konferenci v Piešťanech.

V tomto lázeňském městě jsem strávil několik dětských sportovní chvil. Musel jsem se jít podívat na fotbalový stadion, kde jsem jako žák nedal penaltu proti Slovanu Bratislava. Byl tam. Společně s Martinem a Pavolem Paňakem jsme se účastnili panelové diskuse, kterou Pavol nazval Umenie prievanu.

Po sabatiklu, který jsem si vybral v letním semestru 2018, jsem se vrátil do školy a s lítostí jsem zjistil, že Ondřej Busta se rozhodl ve škole po pěti letech v roli mého asistenta skončit. Vznikl mi tak prostor pro možnost pozvat hosta k vedení ateliéru. A já jsem si vzpomněl na Martina a oslovil ho. Slovo dalo slovo a pustili jsme se do přemýšlení o zadání a programu celého semestru. Myslím, že to nebyla náhoda.

V hlavě jsem již dlouho nosil myšlenku si s někým ze Slovenska buď vyměnit studenty, anebo společně studenty vést. Škola mi k této spolupráci dala zelenou, za což bych jí chtěl poděkovat, a my jsme se mohli vrhnout do práce. Martin přišel s tématem Prototypu bydlení pro současné středoevropské město. Logicky jsme tedy pracovali s Prahou a Bratislavou.

1 ]

Cena za architekturu Slovenské

komory architektov, ročník 2012 a 2013 2 ]

http://ce-za-ar.sk/2012/?id=vitazi

http://www.novasynagoga.sk/ 3 ]

Martin je zakladatelem

slovenského ateliéru Plural (http://plural.sk/). Je držitelem slovenské ceny za architekturu CE ZA AR 2011 — Knihkupectví Alexis, 2012—Letní pavilon pro Slovenskou národní galerii v Bratislavě, 2017—Dům v Domě, 2018—Nová synagoga. Jeho práce byly nominované za Slovenkou republiku na Cenu Mies van der Rohe (Dům K 2013, Dům v Domě 2017, Nová synagoga 2019 4 ]

http://www.novasynagoga.sk/

5 ]

https://cs.wikipedia.org/wiki/

Peter_Behrens

V ruce tak držíte druhou knihu o procesu výuky v A4. Navazuje na první Architekturu demokracie 2017/2018. Tuto knihu jsme editovali ve trojici. Já, Martin a Matyáš Švejdík, můj doktorand, který má na sestavení této knihy lví podíl. Děkuji tedy všem zúčastněným za trpělivou práci při sestavení této knihy a Martinovi za inspirativní semestr na UMPRUM.

ZADÁNÍ

Úlohou semestra bolo navrhnúť prototyp pre súčasné stredoeurópske mesto. Jeden projekt pre dve miesta. Študentky a študenti situovali svoj návrh do dvoch odlišných lokalít: Praha (Kolbenova) a Bratislava (Račianska).

Cieľom bolo overiť životaschopnosť prototypov v odlišných prostrediach, skúmať ich rozdielne a spoločné vlastnosti, ich schopnosť prispôsobiť sa špecifikám daných miest.

Hlavnou úlohou prototypu bolo zabezpečiť bývanie. Čo dnes znamená bývať? Aké sú každodenné rituály a individuálne potreby súčasnej domácnosti? Aké stupne kolektivity a intimity umožňujú súčasné obydlia?

V neposlednom rade umožňovalo uvažovať nad architektúrou ako nad zdieľaným jazykom kolektívnej snahy. Teda niečím, čo je viac ako len izolovanou autorskou ideou.

Zadanie podnecovalo k zovšeobecneniu, k skúmaniu univerzálnosti architektúry. Malo za cieľ podporiť abstraktné uvažovanie a hľadanie širších súvislostí. Provokovalo zabudnúť (aspoň na chvíľu) na záväzok voči kontextu.

Nabádalo k formovaniu architektúry zvnútra, na základe svojich vlastných kritérií.

Martin Jančok

1965 pä Tento pr mesta C

bez aké vo svojo v Marse areň a d dielne.

podniet

Le Corbusier: Unité d’habitation, Nantes 1955

8

Intro: Prototyp ideálneho mesta Pod jednotným názvom Unité d’habitation realizoval Le Corbusier v rokoch 1952– 1965 päť bytových domov. Každý v inom meste: Marseille, Nantes, Berlin, Briey, Firminy.

Tento projekt je možné považovať za prototyp jeho radikálnej vízie ideálneho moderného mesta Cité radieuse.

Každý z týchto domov je nekompromisne orientovaný presne v smere sever-juh, bez akéhokoľvek vzťahu ku svojmu okoliu. Vertikálne vrstvené stroje na bývanie sa však vo svojom prevedení navzájom líšili celkovým objemom, aj priestorovou skladbou. Dom v Marseille mal na svojom strednom podlaží obchodnú ulicu, na streche telocvičňu, kaviareň a detské ihrisko. Obsahoval tiež materskú škôlku, spoločnú práčovňu, klubovne a dielne.

Unité d’habitation sa stala vzorom pre nasledujúcu modernú bytovú výstavbu a podnietila vznik nespočetného množstva verzií a variácií tejto idey.

9

Marseille

10

Berlin

11

mesto o centra v toto sídl periférii

20. stor samej, k prevrstv

miery sú ba na ko

12

Situácia: Praha vs. Bratislava Prahu (1,3 mil. obyvateľov) je možné vnímať ako klasické európske historické mesto ovplyvnené plánovaním 19. storočia. Všadeprítomná bloková zástavba jej širšieho centra vytvára dojem, akoby mestský blok bol jediným správnym priestorovým typom pre toto sídlo. Napriek romantickému obrazu historického mesta žije väčšina jej obyvateľov na periférii a v sídliskách panelových domov z druhej polovice 20. storočia.

Bratislava (0,5 mil. obyvateľov) je mesto charakterizované výrazným rastom v 20. storočí. Je možné si ju predstaviť ako surovú a nesúrodú koláž jednotlivých ideí seba samej, ktoré sú však zhmotnené len v neúplných fragmentoch. Tieto situácie sú navzájom prevrstvené, zošité, narážajú do seba, alebo sú jednoducho prepísané.

Sú tieto dve mestá také rozdielne, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať? Do akej miery sú odlišné územia oboch miest určené pre ich ďalší rast? Reaguje súčasná výstavba na kontext naozaj do takej miery, ako to často krát deklaruje?

13

Praha

14

Bratislava

15

tov navr prípade problem pov v od prispôso

bezpeče natoľko, územné

veká, na ponúka exkluzív

súčasne užívaní p akom vz klímy?

16

Zadanie: Jeden projekt, dve miesta Hľadáme prototyp pre súčasné väčšie stredoeurópske mesto. Každý zo študentov navrhne jeden projekt, ktorý bude umiestnený v dvoch rozličných lokalitách. V tomto prípade sú to Praha a Bratislava, ale mohlo by to byť akékoľvek väčšia sídlo, ktoré sa s problematikou rýchleho rastu potýka. Našim cieľom je overiť životaschopnosť prototypov v odlišných prostrediach, skúmať ich rozdielne a spoločné vlastnosti, ich schopnosť prispôsobiť sa špecifikám a čeliť zmenám.

Mierka je stanovená niekde medzi architektúrou a mestom. Tak by mal byť zabezpečený nevyhnutný kritický objem, relevantný na úrovni sídla, no súčasne uchopiteľný natoľko, aby bol ešte stále čitateľný ako architektúra a nestal sa len abstrakciou na úrovni územného plánovania.

Hlavnou obsahovou (funkčnou) náplňou prototypu je zabezpečiť bývanie. Odveká, najvšednejšia úloha architektúry. Jej premyslenie v zmysle intencií prototypu však ponúka príležitosť dospieť k netriviálnym výsledkom. Navrhujeme bývanie pre masy, nič exkluzívne, ale ani žiadne sociálne bývanie. Stredná trieda. Čo dnes znamená bývať? Aké sú každodenné rituály a individuálne potreby súčasnej domácnosti? Aký je (ak vôbec existuje) dopyt po zdieľaní a kolektívnom využívaní priestorov? Aké stupne teritoriálnej hĺbky a intimity umožňujú súčasné obydlia? V akom vzťahu sú dostupnosť a dôstojnosť bývania? A čo opatrenia a adaptácia na zmenu klímy?

17

Kolbenova, Praha

18

Račianska, Bratislava

19

vlastnos entujú v

na nové túry. Po dvorom viduálne ané úze bratislav areálu fi

20

Lokalita: Kolbenova vs. Račianska Vybrané lokality sa nachádzajú na rozmedzí mesta a periférie. Miešajú sa v nich vlastnosti oboch týchto prostredí. Obidve miesta sú určené pre budúcu výstavbu. Reprezentujú vzorky svojich sídel, sú ich miniatúrnymi verziami.

V minulosti slúžili priemyselnej výrobe a dnes podliehajú postupnej transformácii na nové mestské štvrte. Obe charakterizuje intenzívna prítomnosť dopravnej infraštruktúry. Po stránke typológie a mierky sú to územia veľmi pestré. Obytným blokom, parkom, dvorom, ale aj výrobným objektom v Prahe sekundujú rôzne formy kolektívneho a individuálneho bývania, priemyselné areály, či súkromné záhrady v Bratislave. Kým vytipované územie na Kolbenovej ulici je v súčasnosti vyčistené od všetkých pôvodných objektov, bratislavská lokalita na Račianskej ulici ešte obsahuje viaceré budovy bývalého výrobného areálu firmy Palma.

21

Kolbenova, Praha

22

Račianska, Bratislava

23

Kolbenova, Praha

24

Račianska, Bratislava

25

skúmať obsahu, univerzá najmä a

Le Corbusier: Maison Dom-ino, 1914–1915

26

Téma: Univerzálna architektúra V súvislosti so zadaním sa ponúka téma univerzálnej architektúry. Tú je možné skúmať na úrovni celkovej formy a jej priestrovej abstrakcie (typu), alebo vo vzťahu k jej obsahu, prípadne na úrovni konštrukčného riešenia a procesov výstavby. Tieto aspekty univerzálnosti architektúry budú v priebehu navrhovania diskutované, no ako také slúžia najmä ako podnet k uvažovaniu nad vlastnou interpretáciou tejto témy.

27

mesto m alebo m tipované pravidlá pri kont ďalšie p

Ildefons Cerdà: Barcelona 1860

28

Univerzálnosť ako priestorová abstrakcia Priestorové typy, ktoré by boli modelom pre súčasné väčšie stredoeurópske mesto môžu mať formu autonómnych objektov (solitér) v chaotickej mase urbanizácie, alebo môžu byť abstrahovaným vzorom (blok, riadky) premietnutým po celej ploche vytipovaného územia. Rovnako to môžu byť komplexnejšie systémy založené na vlastných pravidlách priestorovej organizácie (superblok, megaštruktúra). Ako zareaguje prototyp pri kontakte so špecifikami prostredia? Do akej miery má byť pevný, resp. ohybný? Aké ďalšie podoby môže mať?

29

spytateľ ný vplyv oliehať n

tratívne. nosti. Je absorbo

Bruther, Baukunst: 185 logements, Paris-Saclay 2015

30

Univerzálnosť vo vzťahu k obsahu Ak chceme navrhovať architektúru, ktorá pretrvá, je nevyhnutné poradiť si s nevyspytateľnosťou jej programovej náplne. Rýchly rast miest, technologický pokrok, neúprosný vplyv trhu a realitných špekulácií, spôsobujú to, že v súčasnosti nie je možné sa spoliehať na fixné využitie budov v dlhšom časovom horizonte.

Z bývalej fabriky sa stávajú loftové byty, bytové priestory sa menia na administratívne. Práca čoraz viac infiltruje obydlia a prelína sa s každodennými rituálmi domácnosti. Je možné navrhnúť univerzálne formy, ktoré by boli schopné bez zásadnejšej újmy absorbovať radikálnejšie programové zmeny?

31

ho a do technoló fabrikác prísnych sú hrani bách a p

Bohumil Kula, Hynek Adamec: G 40 prototyp, Zlín 1954

32

Univerzálnosť ako nástroj efektivity Povojnová rekonštrukcia Európy bola nútená vyriešiť základný problém rýchleho a dostupného bývania. Experimenty s prefabrikáciou viedli k širokému využitiu tejto technológie v druhej polovici 20. storočia. Racionalizácia, štandardizácia, unifikácia, prefabrikácia, optimalizácia stavebných procesov, sú metódy, ktoré sú aj dnes, v kontexte prísnych požiadaviek na efektivitu a ekonomickú výhodnosť stavieb, veľmi aktuálne. Aké sú hranice unifikácie stavebných prvkov a postupov pri súčasných individuálnych potrebách a požiadavkách obyvateľov domov?

33

II. Referenčné projekty

34

35

František Lydie Gahura, Vladimír Karfík: Obytná čtvrť Díly, Zlín 1930

36

Walter Gropius: Dessau-Törten Housing, 1926–1928

37

Ludwig Hilberseimer: Horizontal city, 1929 Ludwig Hilberseimer: Ludwig Hilberseimer: Horizontal

38

Hilberseimer: : Horizontal city, Horizontal 1929 city, 1929

39

Kazuyo Sejima: Study forKazuyo groupings Sejima: Kazuyo of Kazuyo low-rise Study Sejima: Sejima: for housing, groupings Study Study 2001 forfor groupin ofgroup low-

40

udy pings upings forofgroupings of low-rise low-rise housing, ofhousing, low-rise 2001 2001 housing, 2001

41

Ostrava - Poruba 1950

42

Obytná štvrť 500 bytov, Bratislava 1948–1950

43

Friedrich Weinwurm, Ignác Vécsei: Unitas, Bratislava 1931–1932

44

Štefan Svetko: Sídlisko Februárka, Bratislava 1958–1961

45

Ildefons Cerdà: Barcelona 1860

46

47

Kay Fisker: Wohnhaus Hornækhus, Kopenhagen 1923

48

Le Corbusier: Ville contemporaine, perimeter block, 1922

49

O. M. Ungers: Die Wiener Superblocks – mapa, 1969

50

Karl Ehn: Karl-Marx-Hof, Wien 1930

51

Lúcio Costa: Superquadra, Plano Piloto, Brasilia 1957

52

Microrayon, Krasnogvareisky district, St. Petersburg 1973

53

Harry Glück: Alt-Erlaa, Wien 1968–1985

54

55

Moshe Safdie: Habitat 67, Montreal 1967

56

57

Arrhov Frick: 90 cost-effective housing units, Brunstorp 2018

58

Lacaton & Vassal: Grand Parc, Bordeaux 2017

59

Kempe Thill: Zilverzijde Social Housing, Hague 2014

60

Kempe Thill: Osdorp town houses, Amsterdam 2008

61

LAN: Le Carré Lumière, Begles 2015

62

63

TEXTY

Součástí teoretické přípravy k práci na zadání byla exkurze v Bratislavě, Praze a Vídni. V rámci těchto exkurzí jsme si pozvali kolegy teoretiky, kteří nám k vybraným lokalitám udělali na místě komentář či ve škole přednášku. Pod názvem Architektura Univerzalita Kompetence najdete text od Kláry Brůhové, která připravila pro studenty úvodní přednášku na téma univerzality v architektuře. V Bratislavě jsme si pak vyslechli v Nové Cvernovke specializovanou přednášku o univerzálnosti architektury Friedricha Weinwurma od Henriety Moravčíkové. Henrietu jsme poprosili také o příspěvek do naší knihy. Některé z prezentovaných Weinwurmových realizací jsme si pak osobně v Bratislavě prohlédli (Unitas, Nová doba) s výkladem Martina Zaička a Michala Janáka.

Text od Michala Janáka O rovnakosti a před — type: poznámky pozorovatěľa semestra A4, je doplněním bohatého slovního doprovodu při návštěvě dvou výrazných staveb ve Vídni (Karl Marx Hof a Alt-Erlaa). Pro pochopení kontextu univerzality architektury v 50. a 60. letech v Praze jsme si pozvali do ateliéru pana

Ladislava Zikmunda — Lendera, aby nám prozradil příběh experimentálního sídliště Invalidovna, který v současnosti pod tlakem developerů již ztrácí prostorové urbanistické kvality. Jeho text tuto kapitolu uzavírá.

Roman Brychta

Architektura Univerzalita Kompetence

Klára Brůhová (1985) historička architektury a architektka. Věnuje se především dějinám architektury a urbanismu 20. století.

Je autorkou publikací Praha nepostavená a Pražské vize o nerealizovaných stavebních plánech pro hlavní město. V současnosti spolupracuje zejména na projektech zabývajících se českou poválečnou architekturou a její památkovou ochranou.

Stavebnictví představuje jednu z největších současných zátěží pro životní prostředí, přičemž problematická je nejen výstavba, výroba a doprava stavebních prvků, ale v nezanedbatelné míře také demolice a likvidace stavebních hmot. Podle výzkumu U. S. Green Building Council (USGBC) spotřebovává stavební průmysl bezmála 40 % světové energie a je zodpovědný za poměrně značnou část celosvětových emisí oxidu uhličitého [ 1 ] a nerecyklovatelného či obtížně recyklovatelného odpadu. [ 2 ] Vzhledem k velké energetické i ekologické náročnosti a také nesnadné recyklovatelnosti budov a konstrukcí je více než na místě bavit se o transformaci stavebnictví směrem k daleko větší udržitelnosti.

Důležitou cestou je samozřejmě důraz na aplikaci „zelených řešení“, méně náročných a přírodních materiálů, případně promýšlení možností recyklace — jak nabádá množství metodik a prohlášení. Klíčovým faktorem, bez něhož se situace stabilizuje jen těžko, je však také bezpodmínečně nutný odklon od pojetí architektury coby „spotřebního zboží“, které se v okamžiku, kdy doslouží, jednoduše vymění.

Architektura by měla být navrhována a realizována nikoliv jen se zřetelem na bezprostřední budoucnost, ale také s hlubokým ohledem na to, jak se bude vyrovnávat se svým stárnutím, se změnou uživatele, či dokonce účelu. Neopominutelnou vlastností staveb by proto měla adaptabilita a univerzalita.

To pochopitelně není v oboru stavitelství nic nového, dá se dokonce říci, že většina epoch v rámci dějin architektury si se stárnutím staveb a otázkou jejich adaptability a univerzality byla schopná relativně dobře poradit — ať už opakovaným použitím stavebních materiálů nebo úpravou celých staveb. Vzpomeňme například Diokleciánův palác ve Splitu, který dokázal přežít změny funkce i pád civilizace, která jej vystavěla — aby nakonec metamorfoval do městských obytných struktur. Známým příkladem je i amfiteátr v Arles, který po pádu Římské říše transformoval v jakousi pevnost s obrannou a rezidenční funkcí. [ 3 ] Příklady lze ale najít i v mladší historii — jedním z průkopníků univerzality a adaptability ve stavitelství byla například industriální architektura, která se v rámci své životnosti musela vypořádat s obměnami výrobních technologií a strojů. Průmyslové stavby tak jako jedny z prvních začaly využívat skeletový konstrukční systém, který umožňuje variabilitu interiérových uspořádání. Tuto zkušenost pak rozvinula i řada občanských staveb — od funkcionalistických paláců až po mrakodrapy, které vzhledem k diverzitě nájemců po variabilitě dispozic vyloženě volaly.

Po teoretické stránce se problému adaptability v architektuře věnuje například nizozemský architekt a pedagog Herman Hertzberger, který nezůstal u výčtu příkladů, ale jejich prostřednictvím se pokusil dojít přímo k podstatě architektonické univerzality. Vztah mezi formou (strukturou) stavby a tím, jak je využívána (interpretována), přirovnává Hertzberger ke vztahu mezi jazykem a řečí. Odkazuje k filozofii strukturalismu a lingvistice — konkrétně Ferdinandu Saussurovi, který studoval rozdíl mezi jazykem jako systémem (langue, jazyk) a individuálním projevem (parole, řeč). „Jazyk je struktura par excellence, která v principu obsahuje možnost vyjádřit všechno, co se dá verbálně sdělit. (…) V rámci tohoto systému — který představuje soudržný prostor hodnot — jsou různé vzájemné vztahy určeny pravidly, ale v rámci systému existuje stále ještě spousta svobody pro jednání, paradoxně díky úplně stejným pevně stanoveným pravidlům, které tuto svobodu vymezují.“ K pochopení tohoto vztahu si lze dle Hertzbergera pomoci rovněž Chomského koncepty kompetence a performance: „Kompetence je znalost vlastního jazyka, kterou člověk má, zatímco performance se týká využívání těchto znalostí v konkrétních situacích.“ Volně přeneseno na architekturu — „kompetence je schopnost formy být interpretována a performance je způsob, jak je forma interpretována či jak byla interpretována za určitých okolností.“ [ 4 ]

01_Le Corbusier, plán Obus pro Alžír, 1930 / zdroj: Fondation Le Corbusier,

Yona Friedman, Prostorové město, 1957—1960 / zdroj:

http://www.lecorbusier.com/

Michel Ragon, Kde budeme žít zítra, Praha 1967, s. 93.

V případě architektury, která má ambici být univerzální, je tedy nutné, aby disponovala takovou strukturou, která má vysokou úroveň „kompetence“, a tedy je možné ji interpretovat (využívat) bez větších obtíží různými způsoby. Hertzberger konstatuje, že úspěšnou adaptaci v případě objektů, jako je Diokleciánův palác ve Splitu či amfiteátr v Arles, umožnila právě jejich „kompetence“, která však — jak zdůrazňuje — nebyla záměrná. „Původní struktura nebyla (…) úmyslně (…) postavena tak, aby umožnila své využití pro rozmanité účely, k nimž nakonec došlo.“ [ 5 ] Po této úvaze nevyhnutelně následuje otázka, zda by nebylo možné se z příkladů minulosti poučit a dalším stavbám „kompetenci“ vědomě vtělit. Je reálné obrátit modernistickou tezi „forma sleduje funkci“ a hledat formu, která nejenže dovolí různé interpretace, ale dokonce je bude evokovat? Exkurz do architektury 20. století ukazuje, že za určitých okolností jistě ano a že takovou cestu hledala celá řada tvůrců.

1 ]

„…the built environment is

4 ]

Herman Hertzberger, Přednášky pro

responsible for 40 % of these (CO2)

studenty architektury, Mox Nox — Praha

emissions.“ / RIBA Sustainable Outcomes

2012, s. 98—99.

Guide, Royal institute of British Architects 2019, s. 47.

5 ]

Herman Hertzberger, Přednášky pro

studenty architektury, Mox Nox — Praha 2 ]

V tomto ohledu vyčnívá zejména

2012, s. 108.

beton jako dnes nejhojněji používaný stavební materiál, který s sebou ale přes

6 ]

řadu svých výhod přináší také ohromnou

studenty architektury, Mox Nox — Praha

Herman Hertzberger, Přednášky pro

environmentální zátěž. Britský The

2012, s. 114.

Guardian dokonce v roce 2019 upozornil, že pokud bychom betonový průmysl považovali za stát, stal by se se svými emisemi po Číně a USA třetím největším zdrojem emisí oxidu uhličitého na planetě. („If the cement industry were a country, it would be the third largest carbon dioxide emitter in the world

Podrobnou úvahu, jak „kompetentní“ formu nalézt, definoval Hertzberger na základě studia návrhů a realizací jiných tvůrců, ale i zkušeností s vlastními projekty. Modus operandi vedoucí k dosažení kýžené „kompetence“ připodobnil k principu osnovy a útku. Říká: „Představme si látku, která je tvořena osnovou a útkem. Mohli byste říci, že osnova tvoří základní kostru látky a umožňuje dosáhnout pomocí útku největší možné různosti a barevnosti. Osnova musí být především pevná a musí být správně napnutá, ale pokud jde o barvu a vzor, slouží pouze jako základ. Texturu, barvu a vzorek dodá látce až útek podle představivosti tkalce. Osnova a útek tvoří nedělitelný celek, jeden nemůže existovat bez druhého, jeden druhému dávají smysl.“ [ 6 ] Vztaženo na architekturu, „osnova“ je stavební struktura navržená architekty, „útek“ pak tvoří náplň této konstrukce, jejíž podobu architekti do značné míry ponechávají na budoucích uživatelích. Struktura má být cosi trvalého a neměnného — s vysokou úrovní „kompetence“. „Útek“ pak tvoří efemérnější, variabilní náplň definovaná většinou s ohledem na funkci a konkrétní potřeby a preference uživatele.

with up to 2.8bn tonnes, surpassed only

by China and the US.“) https://www. theguardian.com/cities/2019/feb/25/ concrete-the-most-destructive-materialon-earth.

3 ]

Své změněné funkci sloužila aréna

až do konce 19. století, kdy jí byla vlivem puristických tendencí francouzské památkové péče vrácena původní forma.

67

Archigram, Plug-in City, 1964 / zdroj: The Archigram Archival Project, zdroj: http://archigram.westminster.ac.uk/

Princip osnovy a útku Hertzberger přibližuje na Le Corbusierově (nerealizovaném) projektu Obus pro Alžír (1930), který spočívá v podélné megastruktuře, jež se měla vinout podél pobřeží a spojovat dvě odlehlá předměstí Alžíru. Návrh zkombinoval dopravní funkci (silnice ve výšce 100 m) a bydlení. Konstrukčně mělo jít o skeletový systém, jehož pole mohou vlastníci využít podle libosti k zastavění takovou formou, kterou si pro své bydlení představují. [ 7 ] Le Corbusier v tomto ohledu počítal s maximální variabilitou a budoucím obyvatelům chtěl dát de facto volnou ruku. Vztaženo na princip osnovy a útku: osnovou je ona megastruktura, pevný rastr určující rámec celé stavby; útek pak tvoří konkrétní náplň skeletu, respektive podoba jednotlivých obydlí. Osnova je kolektivní a neměnná, útek je individuální a je možné jej podle potřeby měnit.

Na principu megastruktur s obměnitelnou náplní byla založena rovněž řada utopických návrhů druhé poloviny 20. století, v nichž se touha po variabilitě mísila s dobovým technooptimismem, mobilitou a změnami životního stylu, ale také narůstajícím trendem přelidněnosti měst a prvními náznaky vyčerpávání přírodních zdrojů. Yona Friedman například přišel s vizí tzv. „prostorového města“ (1957—1960), které mělo mít formu ohromné trojdimenzionální příhradoviny vynesené na pilířích nad stávající zástavbu a krajinu.

Příhradovina měla být kostrou — osnovou, do níž se měla vkládat náplň v podobě mobilních buněk, které by se daly přeskupovat či vyměňovat podle aktuální potřeby. Buňky měly být nejen obytné, ale mělo jít i o úřady, školy, služby a další funkce — tedy prakticky celou městskou vybavenost. [ 8 ] Sám Friedman tuto koncepci označoval souslovím „mobilní architektura“ — v souvislosti s tím, že charakteristickou vlastností návrhu měl být pohyb, výměna a přesun náplně. Podobné utopické studie vytvářeli i další — například britská architektonická skupina Archigram, jejíž projekty byly rovněž často koncipovány jako dvoustupňový systém se základní superstruktorou, jež souží jako osnova (nosná kostra se zabudovanou infrastrukturu)

a se sekundárním útkem, tedy variabilní náplní v podobě vyměnitelných kapsulí. Známý je projekt Plug-in City (1964), kde měly mít tyto buňky podobu pouhého katalogového průmyslového produktu a jejich instalace a deinstalace měla probíhat pomocí jeřábu. [ 9 ] (Otázkou u takových projektů zůstává, zda by rychlá průmyslová výroba a jednoduchost instalace sekundárních prvků naopak nevedly k nárůstu spotřeby). S architektonickými megastrukturami s efemérní náplní, kterou lze v „metabolických cyklech“ kontinuálně obměňovat, pracovali také japonští metabolisté v čele s Aratou Isozakim, Kisho Kurokawou nebo Kenzo Tangem. [ 10 ] Pro další příklad ovšem nemusíme chodit tak daleko — jeden z projektů „trvalé městské struktury s variabilní náplní“ totiž vznikl také pro Prahu, konkrétně pro Košíře, a je dílem architekta Karla Pragera. V Pragerově případě šlo o zcela vážně míněný výsledek výzkumného úkolu, který měl prověřit možnosti využití obtížně zastavitelných území v rámci Prahy.

Architekt jako řešení navrhl mohutné superstruktury, které podobně jako Friedman plánoval vynést nad terén. Do primární superstruktury pak měla být vkládána sekundární náplň v podobě buněk pro bydlení, kanceláře nebo občanské vybavení. [ 11 ] Prager projekt vypracovat do velkých podrobností — včetně statické řešení pro dvě materiálové varianty superstruktury (ocel a železobeton) a propočtu životnosti jednotlivých částí. [ 12 ] Vedle odvážných vizí mnohdy na hranici i za hranicí utopie ale přinesla druhá polovina 20. století i realističtější návrhy a realizace, byť většinou menšího měřítka. Několik z nich má na kontě už zmiňovaný Herman Hertzberger. Lze zmínit například projekt výstavby obytných domů v Deventeru — Steenbrugge. Navrženo bylo několik skupin řadových rodinných domů s tím, že části pozemků při chodnících a ulicích byly ponechány zcela volné. Právě ty měly poskytnout prostor pro doplnění „útku“ — plánovalo se, že prostory přiléhající k uliční čáře si obyvatelé doplní podle svých aktuálních potřeb a vkusu různými přístavky, altánky nebo třeba malými provozovnami. [ 13 ]

Karel Prager, superstruktury pro Košíře, 1974—1975 / zdroj: Radomíra Sedláková, Karel Prager. Lidé si musí na nové věci teprve zvyknout, Praha 2013, s. 128 a 130.

Studio Elemental, projekt Villa Verde, 2010 / zdroj: https://www.archdaily.com/447381/villa-verde-housing-elemental

Studio Elemental, projekt Quinta Monroy, 2003 / zdroj:

Kromě větší univerzality tak měl, podobně jako u Le Corbusierova plánu Obus, projekt získat rozmanitost a specifický charakter. To je ostatně další důležitá vlastnost architektury, kterou Hertzberger i jeho podobně smýšlející kolegové prosazovali. Považovali totiž za nutné, aby se lidé alespoň do určité míry mohli podílet na vytváření a interpretaci architektonického prostředí, které je obklopuje (viz také hledání „archetypálních forem“ a „přehledný labyrint“ Alda van Eycka). „Namísto prvků, které jsou kolektivní interpretací individuálních životních vzorů,“ píše Hertzberger, „musíme hledat prvky, jež umožňují individuální interpretace kolektivních vzorů. Jinými slovy musíme stavět domy takovým způsobem, aby v nich mohl každý realizovat svou interpretaci kolektivních vzorů. Protože je nemožné (nebo téměř nemožné) vytvořit individualizované řešení, jež by vyhovovalo každému, musíme ponechat otevřenou možnost individuální interpretace, a to tím, že věci budou opravdu interpretovatelné.“ [ 14 ] Je vidět, že požadavek univerzality a adaptability v architektuře může mít kromě udržitelnosti stavebních struktur také silný společenský a psychologický aspekt, přítomný v důrazu na možnost individuální interpretace prostoru a účast uživatel na výsledném fungování a podobě architektury. Z novějších — a realizovaných — projektů koncipovaných na velmi podobném principu i s obdobnou mírou sociální empatie lze zmínit návrhy Alejandra Araveny a jeho studia Elemental: Quinta Monroy Housing project, Iquique, Chile (2003) nebo obytný okrsek Villa Verde, Constitución, Chile (2010). Aravena oba soubory seskládal z domů, které však vyprojektoval a postavil vždy jen z poloviny — s tím, že druhou část domku si měli dostavět sami majitelé — dle vlastních potřeb, vkusu a finančních možností. I v tomto případě tedy zafungoval princip osnovy a útku jako kolektivní pevné struktury a individuální, variabilní a pestré náplně.

Odpověď na otázku, jak stavbám vědomě vtělit onu prve zmíněnou „kompetenci“ není a nemůže být konkrétní a jednoznačná. Architektura, která chce být udržitelná, by však měla o tuto kompetenci minimálně

usilovat. Vzhledem k nevyhnutelnosti změn v rámci životního stylu na zemi, se totiž jedním z klíčových úkolů architekta stává tvorba takových architektonických struktur, které budou schopny tyto změny absorbovat při své vlastní (relativní) neměnnosti.

7 ]

Le Corbusier and Pierre

11 ] Radomíra Sedláková, Karel Prager.

Jeanneret, Oeuvre complète, volume 2,

Lidé si musí na nové věci teprve

1929—1934, Birkhäuser — Basel 1995,

zvyknout, Praha 2013, s. 122—131.

s. 140—143.

12 ] Superstruktury měly vydržet 8 ]

Michel Ragon, Kde budeme žít zítra,

Praha 1967, s. 92—98.

minimálně 300 let, buňky (tedy ty části stavby, které musí umět reagovat na proměnu způsobu života) pak 50 let.

9 ]

Archigram Archival Project, http://

archigram.westminster.ac.uk/.

13 ] Herman Hertzberger, Přednášky pro studenty architektury, Mox Nox — Praha

10 ] Michel Ragon, Kde budeme žít zítra,

2012, s. 118.

Praha 1967, s. 112—113.

14 ] Kenneth Frampton, Moderní architektura. Kritické dějiny, Academia — Praha 2004, s. 348.

69

O rovnakosti a pred —type: poznámky pozorovateľa semestra A4

Téma semestrálneho zadania — Prototyp — je v nasledujúcom texte uvedená do kontextu súčasného architektonického diskurzu o unifikácii a repetícii. Následne sú reflektované jej východiská a možné interpretácie, aj s ohľadom na priebeh výučby — najmä zvolené exkurzie v Bratislave a Viedni.

JEDINEČNOSŤ A REPETÍCIA V DNEŠNOM DISKURZE

Moderátorka Sopho Shevardnadze vo svojej relácii na jar 2020 uskutočnila rozhovor s Remom Koolhasom pri príležitosti otvorenia jeho výstavy v Guggenheim New York. V rámci otázok určených k načrtnutiu portrétu a teda retrospektíve kariéry a éry, v ktorej pôsobil, sa dotkla témy globalizácie architektúry. Prečo sa budujú podobné stavby v mestách s odlišnou kultúrou a históriou, najmä pokiaľ ide o zaznávaný jav? Koolhaas odpovedá svojsky, s určitým odstupom, aj optimizmom. Čo ak sa architektúra unifikuje práve preto, lebo je to žiadané?

Tento fragment rozhovoru nepriamo reflektuje, čím sa architektonický diskurz zaoberal v posledných dekádach. Medzinárodný štýl, teda univerzálna moderna, bola kritizovaná pre svoj súvis s kultúrnym exportom koloniálnych mocností a teda vedomým utláčaním lokálnych kultúr. Napriek tomu posledná fáza ekonomickej globalizácie koncom storočia priniesla inakšiu, skoro až ne — vedomú jednotu architektonického a kultúrneho jazyka. Profesia sa do istej miery vnútorne (aspoň rétoricky a na školách) vyhranila voči uniformite naplno v 70. rokoch. Avšak integrované svetové povedomie, prepojené novými informačnými tokmi nevyhnutne produkovalo sebe podobné formy a výrazy. Snaha o odlišnosť, lokálnosť a kontextuálnosť sa v posledných dekádach javí teda skôr ako rezistencia voči jestvujúcim procesom než program širšieho hnutia v strednom prúde architektúry.

Michal Janák (1987) Michal Janák absolvoval štúdium architektúry na Sint Lucas LUCA school of arts v Ghente. Od roku 2013 pôsobí ako partner v architektonickom štúdiu PLURAL. Od roku 2016 podniká urbanistický výskum pod vedením prof. H. Moravčíkovej na Fakulte architektúry STU v Bratislave.

Píše pre slovenské tlačené a webové publikácie Kapitál a MAG DA. V rámci praxe a štúdia prednášal a zúčastnil sa akademických fór na pôdach ako BAK Summer School, či Columbia University.

Je možné sa domnievať, že príbuznosť, podobnosť až jednota foriem je architektúre vlastná a profesia ako taká je produktom kolonizačného myslenia. Rovnakosť ako program je vnímaná od čias osvietenstva ako utilitárna, a teda výhodná. To je nesporné, avšak táto výhodnosť má svoje dôvody a svoje ciele. Efektívne mesto je efektívnym štátom.

Efektívne mesto dokáže rýchlejšie osídľovať. Okrem populačnej expanzie však išlo aj o kultúrnu expanziu mimo svojho teritória.

Rovnako, ako sa Rím mohol multiplikovať v mestách Európy v podobe katedrál a kostolov, sa dnes môže rozmnožovať New York v konurbáciách Ázie. Rímska expanzia bola veľmi vedomým aktom, tá dnešná sa zdá byť aktom nevedomým, decentralizovaným, ktorý je udržiavaný v pohybe zotrvačnosťou ekonomicko-kultúrnej integrácie.

V súčasnosti, možno v dôsledku všeobecného prehodnocovania globalizácie, sa teória aj produkcia architektúry do menšej miery zaoberá témami ako vyhraňovanie sa voči reprodukcii jazyka formy a do väčšej miery fundamentálnymi aspektmi architektúry. Dnes je rozšírené skúmať artefakty minulosti a prehodnocovať ich v kontexte súčasných požiadaviek. Nazerať na históriu ako na bezodný rezervoár situácií a typov. Fetišizovať tieto fragmenty minulosti a splošťovať situácie na (častokrát jednu) architektonickú kvalitu, oprostenú od akejkoľvek komplexnosti a kontextu.

Opätovné otváranie tém, aj takých, ktoré boli koncom 20. storočia zatracované, má však svoju úprimnú a opodstatnenú bázu. Je zrejmé, že upriamovanie pozornosti na lokálnosť, jedinečnosť, neopakovateľnosť neprinieslo zásadné zlepšenie dopadov výstavby. Častejšie ide viac o rétorikou, ako úprimnou starosťou o kvalitu miest. Taktiež vyvstávajú pozitívne črty ne-jedinečnosti, ktoré sú v jadre humanistické — najmä ekonomicky racionálne opatrenie dôstojného bývania pre sociálne slabších, alebo jednoducho pragmatické opakovanie takých modelov, ktoré fungujú. S prehlbujúcou sa krízou dostupného bývania v Európe sú súčasnou generáciou omilostené mnohé projekty výstavby druhej polovice 20. storočia, ktoré boli v čase kultúrnej krízy

modernizmu odsudzované ako neúspešné. Je čoraz zrejmejšie, že to, čo bolo neúspešné, boli sociálne politiky a nezáujem o spoločné.

PRED — TYP PRE DVE ROZDIELNE MESTÁ SO SPOLOČNOU HISTÓRIOU

Ateliérové zadanie, v zmysle takéhoto otvárania tém sa pohrávalo s myšlienkou univerzálneho urbanistického modelu aplikovanom na hlavné mestá bývalej federácie, Prahu a Bratislavu. Z výberu dvojice je zrejmé, že nejde o cvičenie bezprecedentné a teda radikálne. Mestá sú si geograficky aj kultúrne blízke, viazané spoločnou históriou a kultúrnou výmenou. Po stáročia tu bola aplikovaná univerzálna európska mestská architektúra habsburského typu. Čo dané zadanie skutočne odhaľuje, je rozdiel v mierkach a charaktere miest. Z dnešného pohľadu sa zdá, že pre európske metropoly bolo zásadné sa urbanizovať v 19. storočí. Tie, ktoré to nestihli, ako Bratislava, boli zásadnejšie transformované v 20. storočí, pretože mierka takejto urbanizácie bola dramatickejšia a mohla zasahovať výraznejšie do centier miest, ktoré nemali ustanovený svoj „obraz“.

Aj keď transformácia miest v 19. storočí bola často rovnako drastická a plošná, až 20. storočie a modernizmus priniesli radikálne odlišné urbanistické koncepcie, navyše v pomerne rapídnom slede. Mestá ako Bratislava sú teda skôr laboratóriami bez formálnej regulácie, ktoré aj dnes dokážu voľnejšie absorbovať nové formy, ktoré nemusia mať nutne historický a overený predobraz. Praha má na rozdiel od týchto miest dlhodobejšie vyargumentovanú otázku formy, ktorá odvážnejšie koncepcie v zásade zaznáva a je aj prenesená do legislatívy.

Zásadnou otázkou teda nie je, či možno vytvoriť urbanistický model, ktorý je aplikovateľný na tieto dve mestá. Je zrejmé, že áno, ako je možné vidieť v príklade legiodomov, či univerzálnejších modernistických koncepcií. Zásadnou otázkou teda nie je či, ale ako a čo?

Ktoré mierky, formy a prístupy architektúry umožnia súboru jestvovať ako samostatný mestský element, ktorý je univerzálny, ale dokáže ponúknuť komplexné kvality pre plnohodnotný život? Aký model dokáže vytvoriť to, čo nazývame mestská štvrť? Musí takýto model nutne absorbovať jazyk a formu celku, alebo môže byť autonómny?

Taktiež, čo daná intervencia znamená v zmysle dnešnej situácie, keď sú intravilány týchto sídel zásadne zastavované. Avšak zatiaľ čo Praha nasleduje svoj regulačný model, Bratislava je v otázke formy mesta tradične nespútaná. Dotýka sa tento ideový rozkol aj periférnych oblastí? Jestvujú „zóny univerzality“, na ktoré už „obraz mesta“ nemá dosah a buduje sa tu v zásade všade generické stredoeurópske mesto?

Prototyp ako taký je pred — typom a na rozdiel od produkcie úžitkových predmetov a priemyselne vyrábaných vecí, v architektúre sú takéto experimentálne stavby často špecifickejšie ako následne produkované „repliky“. Príkladom môže byť aj prvý obytný dom postavený za použitia montovanej panelovej železobetónovej konštrukcie, stojaci na Kmeťovom námestí v Bratislave, navrhnutý architektom Vladimírom Karfíkom. Objekt navrhovaný so zámerom sériovej produkcie v zmysle priemyselnej výroby domu ako veci je v zásade neopakovaný, jediný svojho druhu. Prototyp je teda často veľmi jedinečná stavba, ktorej zámerom bolo testovanie možnej nejedinečnosti.

Prototyp môžeme teda chápať nie výhradne ako predlohu, matricu, ale ako špecifický projekt, ktorý má zakódovanú možnosť repetície, možnosť nejedinečnosti, možnosti vymiestnenia, nekontextuality.

Voči svojmu osadeniu, kontextu je indiferentný a nie nutne odmietavý. Tým skrz neho nevyhnutne porovnávame situácie. Pred — typ je paradoxne špecifickejší ako mnoho architektúry, ktorá preberá svoju podobu skrz jazyk, kontext, situáciu a podmienky prirodzene, pokiaľ nie je deklaratívne špecifická. V istom zmysle sa pokúša vymaniť z tohto cyklu vedomým aktom nastolenia nového (typu), ktoré bude normálom.

Ateliérové zadanie preveruje modernistickú tému vytvorenia predtypu ako projektu, ktorý zohľadňuje jeho opakovanie. Aktom zadania dvoch lokalít ich zároveň dalo do vzťahu, možno až výhradného.

Núkajú sa otázky — ide o dvoj prototyp, alebo jeden je pred — typom druhého? Je možná ďalšia repetícia, alebo ide o preverenie možností experimentom, ktorého výsledky budú zapracované do sériového typu? Alebo je ambíciou vytvorenie sumy parametrov, ktoré sa môžu voľnejšie prepisovať do rôznych situácií ako typ? Ide primárne o provokáciu smerom ku kultúre jedinečnosti, alebo prihlásenie sa k historickej apropriácii? Výber miest tiež poskytuje otázku, voči ktorej formálnej ideológii je možné sa vymedziť a spochybniť ju, keďže ich v istom zmysle môžeme vnímať ako opozitá. Najdôležitejšia je však možnosť preskúmať a testovať architektonický princíp vo vzťahu k mestu a vo vzťahu k mestutvornosti, spochybniť predpokladanú etickú hodnotu jedinečnosti, efektívnosti, repetície, miesta a kontextu a pracovať s daným, bez predsudkov. Inými slovami, schopnosť vidieť periférne, keď je obraz cieľa zámerne zdvojený a nejasný.

Zadanie tak ponúka aj príležitosť na spochybnenie týchto systémov.

Skôr než modelom zhodnotenia výseku plochy mesta je teda modelom pre prehodnotenie celku. Bratislavská ne-identita a pražská ucelenosť.

Vo Viedni jestvujú projekty, ktoré sú ucelenými ideovými a formálnymi modelmi a môžu slúžiť ako príklad rôznych prístupov k obdobnému problému. Môžeme ich zjednodušene nazvať „malá Praha“ a „malá Bratislava“. Karl Marx Hof, emblematický projekt Červenej Viedne z 20. rokov je príkladom z mimikry. Sociálny a programovo komplexný projekt preberá vonkajšie atribúty mesta 19. storočia — perimetrovú formu zástavby (blok), avšak aplikuje tu vlastný model, ktorý bol opakovaný na mnohých miestach mesta. Druhý — Alt Erlaa — formálne ambiciózny projekt 70. rokov na periférii je autonómnym habitatom.

Mesto v meste, ktoré však nepreberá znaky Viedne a voči kontextu je indiferentné — ide o súbor obytných doskových stavieb s krajinnými dvormi a sceľujúcou štruktúrou vybavenosti.

Tieto príklady však nie sú prototypmi. Sú typmi. Reprezentantmi idey, ktorá je rovnako tak spoločným menovateľom prvkov, ako zámerným nasledovaním vzoru. Prototyp totiž často nie je originálom.

71

Univerzálna architektúra Friedricha Weinwurma

„Vecnosť, ktorú v rámci dnešnej tvorby sledujeme, nám krok za krokom ukazuje myšlienkový postup — vytvárať prvky — (či sú to dvere, osvetľovacie telesá, podlahy, úpravy stien, nábytok alebo samotný dom), ktoré sú pre každého rovnako vecné, praktické a samozrejme aj estetické.“ F. Weinwurm, 1931 Tvorba univerzálnych, všeobecne použiteľných riešení bola jedným z kľúčových cieľov modernizácie. Na dosiahnutie tohto cieľa sa v oblasti výroby vyvinul rad postupov, ako bola unifikácia, štandardizácia či typizácia, ktoré mali výrobné procesy racionalizovať, zrýchliť a zlacniť.

Zásluhou architektonickej avantgardy sa tieto postupy rozšírili aj do oblasti navrhovania a realizácie stavieb či plánovania miest. Ako charakteristické prejavy modernizmu a modernizácie nakoniec rozhodujúcim spôsobom ovplyvnili architektúru a urbanizmus 20. storočia.

Univerzálna, pre každého rovnako použiteľná, vecná architektúra bola cieľom, ktorý determinoval aj tvorbu architekta Friedricha Weinwurma (1885—1942). Univerzálne riešenia testoval najmä pri navrhovaní bytových stavieb, pričom sa sústredil rovnako na priestorovú organizáciu, konštrukčné riešenie aj na fasádu budovy. Postupoval pritom systematicky od rodinných domov a víl cez nájomné domy až po obytné súbory s desiatkami bytov. V najväčšej miere Weinwurm tento postup uplatnil na začiatku tridsiatych rokov minulého storočia, keď okrem vývoja dispozície minimálneho a malého bytu paralelne vyvíjal model univerzálnej bytovej dispozície využiteľnej vo všetkých oblastiach bytovej výstavby. V rovnakom období dospel k všeobecne uplatniteľnému riešeniu aj v oblasti konštrukčného systému, keď od roku 1931 využíval aj pri bytových domoch výlučne skelet. Podobné to bolo aj pri riešení fasády, ktorú pri všetkých typoch stavieb redukoval na hladkú stenu s pravidelne rozmiestnenou limitovanou škálou okenných a dverných otvorov.

RACIONALITA

Henrieta Moravčíková (1963) Henrieta Moravčíková je profesorkou na Fakulte architektúry a dizajnu STU v Bratislave a vedúcou Oddelenia architektúry na Historickom ústave SAV. Venuje sa histórii architektúry 20. storočia a kritike súčasne architektúry. Publikovala stovky textov a pripravila viacero výstav. Jej kniha Architekt Friedrich Weinwurm (2014) získala International DAM Architectural Book Award 2015.

Podobne ako viacerí reprezentanti avantgardy, aj Weinwurm sa pri koncipovaní „dobe primeraného stavebného umenia“ sústredil najmä na organizáciu bytovej prevádzky. Moderný dom prirovnával k stroju, ktorého vonkajší vzhľad je „nemeniteľným výsledkom vnútorného usporiadania“. [ 1 ] Z rovnakých funkcionalistických pozícií vysvetľoval aj prevádzku bytu, ktorá sa mala členiť na „spoločenskú prevádzku, hospodársku prevádzku a spaciu prevádzku“, pričom očakával, že bude „premyslená tak, aby každá osoba vykonala svoju cestu bez prekážok a s čo najmenšou stratou času“. [ 2 ] Vtipná, funkčne podmienená argumentácia sprevádzala aj Weinwurmovu obhajobu fasády bez dekorácií: „Ak by moji stavebníci liezli po fasáde a nachádzali by v tom výnimočné potešenie, možno by som sa rozhodol vyzdobiť ju ornamentálnymi pomôckami, keďže sa však združujú vo vnútri domu, v obytných priestoroch, terasách, strešných záhradách, považujem za nutné prispôsobiť vonkajšok vnútornému usporiadaniu priestorov.“ [ 3 ] Túto predstavu dokumentovali aj diela, ktoré Weinwurm vystavil na prvej samostatnej výstave v Bratislave a uverejnil vo viedenskom dvojmesačníku Die moderne Welt v roku 1924.

Neokázalé a napriek tomu pôsobivé vily a bytové domy boli prvou ucelenou demonštráciou architektovho ustáleného autorského postoja. Prehľadné dispozičné riešenie, v rámci ktorého sa dôsledne dbá na orientáciu jednotlivých miestností na svetové strany, prepojenie s exteriérom či minimalizácia komunikačných plôch predstavovali nový pohľad na prevádzku a hygienu bývania. Ústredná hala, okolo ktorej sú radené jednotlivé obytné miestnosti, či precízne oddelenie obsluhovaných a obslužných priestorov však svedčili aj o architektovom rešpekte k tradícii. Práve také priestorové riešenie sa stalo charakteristickým pre Weinwurmove bytové dispozície aj v nasledujúcich desiatich rokoch. Vonkajší vzhľad budov bol „výsledkom vnútorného usporiadania“, ktoré podmienilo jej celkový objem aj rozmiestnenie okien a dverí. Uplatnenie hygienických zásad, v rámci ktorých sa

Nová doba, 1936, pôdorys typického podlažia

malo do vnútra domu dostať čo najviac slnka a vzduchu, sa zase premietlo do veľkosti a multiplikácie okenných otvorov, umiestnenia lodžií a terás. Architektonickú formu však súčasne determinovali postupy, ktoré Weinwurm uplatňoval s cieľom dať budove výtvarnú podobu adekvátnu dobe. Tradičné vertikálne okenné otvory sú preto vedľa seba radené tak, že ich delí len subtílny stĺpik a evokujú dojem súvislého horizontálneho otvoru. Výrazne vysunutá jednoduchá konzola korunnej rímsy zase posilňuje pôsobenie plochej strechy či prípadne maskuje tradičnú strešnú konštrukciu, ak sa architektovi nepodarilo stavebníka presvedčiť o výhodách tejto novinky. Jednoduché hranaté stĺpy podopierajúce subtílne podlahové dosky balkónov a terás pôsobia ako kontrast ku hladko omietnutým plochám fasád.

Napätie medzi nimi dáva potom budovám vecný konštruktivistický ráz.

VECNOSŤ 1 ]

Racionalizácia prevádzky a tomu zodpovedajúce usporiadanie pôdorysu, rovnako ako neozdobná, účel odrážajúca forma sa v nasledujúcom období stali pevnou súčasťou Weinwurmovo ponímania architektúry. Keď v roku 1931 charakterizoval vtedajšiu tvorbu, napísal: „Snaha vytvoriť dom s čo najjednoduchším, jasným pôdorysom..., snaha vytvoriť fasádu zvnútra ako výsledok pravých otvorených pohľadov a pocitov... to všetko sú momenty, ktoré dnešní umelci dôsledne uskutočňujú, bez akejkoľvek tradičnej formálnej reči.“ [ 4 ] V tom čase mal ateliér Architekt Weinwurm a Vécsei na konte už viac ako 50 návrhov a realizácií, ktoré tvorili pozoruhodne homogénne dielo. Vyznačovali sa typizovanými pôdorysnými riešeniami, jednoduchými fasádami redukovanými na sústavu okenných otvorov nepravidelne rozmiestnených v hladkých omietkových plochách, ako aj absenciou tých formálnych prvkov, ktoré sa neskôr považovali za znaky nového štýlu.

Weinwurm, Fritz: Zeitgemässe

Baukunst. In: Moderne Welt. Illustrierte Halbmonatsschrift für Kunst, Literatur, Mode 6, 1924, č. 10, s. 19.

2 ]

Ibidem.

3 ]

Ibidem.

4 ]

Ibidem, s. 38.

5 ]

Wohin führt der neue Weg? In: Nová

Bratislava, 1931, č. 1, s. 9.

6 ]

Weinwurm, F.: Wohin führt der neue

Weg? Nová Bratislava 1, 1931, č. 1, s. 9.

7 ]

Weinwurm, 1931, s. 10.

73

Unitas, 1931, zobrazenie interiéru bytu

Nová doba, 1933, oceľový skelet počas výstavby

Unitas, 1931

Typizované pôdorysné riešenia boli nepochybne logickým dôsledkom zovšeobecnenia bohatých skúseností architekta s navrhovaním.

Súčasne však predstavovali produkt zámerného úsilia o sformovanie ideálneho organizačného plánu bytu či domu. „Naša dnešná snaha o plánovité diela, o analýzu, ukazuje, že dnešný pôdorys ponímame ako organizačný plán vnútorných pohybov, ktoré sa v dome odohrávajú“, opisoval Weinwurm svoj pracovný postup a dodával, že „keď bude táto organizácia pohybov správne sledovaná, získame na 100 % správny pôdorys bytu dnešného človeka“. [ 5 ] Aj keď sa nezachovali žiadne zobrazenia prevádzkových diagramov zhotovených v ateliéri Architekt Weinwurm & Vécsei, je zrejmé, že Weinwurm s prevádzkovými schémami pracoval. Využíval pri tom aj nové princípy zónovania a funkčnej segregácie. Bytové dispozície odrážali požiadavku na intimitu jednotlivých priestorov v zmysle ich využívania členmi domácnosti a návštevníkmi. Vstupná obytná hala predstavovala kontaktné miesto s vonkajším svetom. Od nej sa prirodzene odvíjala reprezentačná poloverejná časť prístupná návštevníkom a súkromná časť bytu určená len pre jeho stálych obyvateľov. Väčšie obytné priestory zahŕňali aj určitú sivú zónu, ktorú reprezentovali priestory personálu. Priaznivá orientácia obytných miestností na svetové strany, možnosť priečneho vetrania či priame napojenie hlavnej spálne na hygienické zariadenie boli samozrejmosťou aj v malých bytoch.

Charakteristickou črtou bolo aj usporiadanie jednotlivých reprezentačných obytných priestorov do osových kompozícií alebo napojenie obývacích izieb či jedální na terasy, balkóny a lodžie. Weinwurm však nevnímal priestorové riešenie podmienené fungovaním prevádzky ako totálny dizajn. Jednotlivé priestory nedotváral tak, aby im vtlačil pečať ich funkčného určenia. S výnimkou hygienických zariadení a kuchyne, kde používal výhradne štandardné zariaďovacie prvky, nechával vnútro budovy v podobe rámca, ktorý mohli budúci užívatelia dotvárať v zmysle svojich individuálnych nárokov. Aj z tohto dôvodu sa práve vily, ktoré navrhol, stali jedinečnými príkladmi pôsobenia špičkových architektov,

špecialistov na interiér, ako bol Josef Hoffmann či Ernst Schwadron.

Objektivizujúca architektúra novej vecnosti, ku ktorej sa Weinwurm svojim dielom hlásil, našla rýchlo celý rad nasledovníkov. Krátko po dokončení jeho prvých stavieb v polovici dvadsiatych rokov 20. storočia sa začali v Bratislave objavovať diela, ktoré svojou formou reagovali na Weinwurmovo priekopnícke dielo. Weinwurmovi sa tak podarilo ovplyvniť dobovú regionálnu scénu v miere, ktorá nemá v tunajšom prostredí obdobu. Jeho autorská interpretácia vecnosti sa stala v medzivojnovom období jedným z hlavných architektonických trendov, uznávaným a rozvíjaným radom nadšených nasledovníkov.

UNIVERZÁLNOSŤ Architektonické dielo Friedricha Weinwurma determinovala bytová núdza a snahy o jej riešenie, ktoré boli hlavnou témou architektonickej avantgardy. Práve v oblasti bytovej výstavby pre nemajetných pracujúcich sa mohla naplno uplatniť Weinwurmova predstava o univerzálnej architektúre. A nielen to. Weinwurm už v roku 1931 argumentoval riešenie bytovej otázky nielen z architektonického, ale aj spoločenského hľadiska. Cestu k naplneniu tohto cieľa videl v racionálnom uchopení skutočnosti, v plánovaní a správnej organizácii. Rozhodujúcu úlohu mala pritom podľa neho zohrávať „plánovitá organizácia výroby a spotreby“ a „normovaná masová výroba“, ktorá by umožnila, aby boli jej produkty všeobecne dostupné. Pozornosť sa pritom podľa Weinwurma mala sústrediť „výlučne na človeka a jeho spoločenstvo, jeho spôsob života, prácu a bytie“. Tieto podmienky mala podľa Weinwurma ako prvá primerane reflektovať práve architektúra „určená účelom..., usilujúca o čistotu technického organizmu..., úsporná... a odmietajúca zbytočné ozdoby“.

Exemplárnou ukážkou spojenia architektonickej a spoločenskej vízie Friedricha Weinwurma sa stali dva obytné súbory v Bratislave, Unitas

Nová doba, 1936, perspektívna kresba oboch blokov

Obálka publikácie Nová doba, 1931

Unitas, 1931, plagát

a Nová doba. Oba vznikli na objednávku stavebných družstiev s ľavicovým politickým pozadím a s podporou správy mesta, ktorá tento avantgardný zámer umožnila realizovať. Oba obytné súbory súčasne overovali nielen najnovšie trendy v oblasti usporiadania zástavby, bytovej prevádzky či stavebných konštrukcií, ale aj nové spôsoby fungovania susedského spoločenstva. Rovnaké riadky bytových domov s rovnakými malými bytmi, ktoré mali byť vybavené rovnakým masovo produkovaným nábytkom tvorili architektonický rámec, zatiaľ čo družstevná organizácia výstavby, vybavenie súboru spoločnými službami, ako boli práčovne, sušiarne, knižnica či zeleninové záhradky predstavovali zase jadro kolektivistického spoločenského rámca.

Mierka obytných súborov, množstvo bytov v jednej obytnej skupine, organizácia bytovej prevádzky, štruktúra a veľkosť spoločných priestorov, miera uzavretia či otvorenia vonkajších plôch, ktorú tu na začiatku tridsiatych rokov ateliér Architekt Weinwurm a Vécsei nastolil, sa ukázala ako dlhodobo udržateľná a využiteľná. Potvrdzuje to aj skutočnosť, že táto koncepcia fungovala počas dvoch totalitných režimov v rokoch 1939 — 1945 a 1948 — 1989 a rovnako funguje aj v súčasnosti.

Aj v tom spočíva univerzálnosť Weinwurmovej architektúry.

Obálka publikácie Unitas, 1931

75

Invalidovna: Sídliště s lidským měřítkem

ARCHEOLOGIE SÍDLIŠTĚ

Od konce druhé světové války se měla kvůli bytové nouzi skoro v celé Evropě výstavba orientovat především na kolektivní rezidenční bydlení. Nejinak tomu bylo i v Československu, kde se důraz na bytovou politiku zintenzivnil po komunistickém převratu v roce 1948. Myšlenky dostupného bydlení pro všechny však rezonovaly i před druhou světovou válkou a avantgardou prosazované „mininmální bydlení“ bylo podrobeno sociální kritice. Těsně před začátkem války psal třeba levicově orientovaný architekt Karel Honzík: „Stavební podnikatel a pozemkový spekulant se v předchozích deseti letech (kniha byla napsána v roce 1939) poučili na theoretických spisech a projektech, které architekti nezištně vypracovávali na thema ‚minimálního bytu‘.

Tak byla k jiným účelům exploatována myšlenka ‚minimálního bytu‘, jejímž původním cílem bylo opatřiti moderní, hygienické byty vrstvám sociálně slabým, za tehdejší nízké hladiny mzdové. Místo toho byl všeobecně snížen prostorový standard i u vrstev vyšších. (...) Dnes vidíme, že myšlenku ‚minimálního‘ bytu bude nutno poopraviti. Stát nebo obec musí zaručiti svým občanům ‚optimální‘ a nikoliv ‚minimální‘ byt, jestliže již se odhodlali řešit bytovou otázku.“ [ 1 ] Honzík už před válkou viděl jediné východisko k nápravě bytové výstavby ve zprůmyslnění architektury, v regulaci cen pozemků, v regulaci nájmů a znárodnění velkých pozemků i stavebních celků pro další development. „Představujeme si zářící města, města-parky, domy jako krásné stroje na bydlení. Představujeme si byty, do nichž proudí sluneční paprsky, byty s okny otevřenými do tichých prostranství, do zahrad.

Byty vytápěné z ústředních tepláren a vybavené instalačním komfortem, jaký nám nabízí současná technika,“ [ 2 ] snil Honzík, který se v roce 1947 stal profesorem na pražské technice a vychovával tak svými myšlenkami generaci architektů, která vstoupila do architektonického provozu od poloviny padesátých let a začala významně začala utvářet podobu architektonického provozu.

Ladislav Zikmund-Lender (1985) historik umění, od roku 2018 odborný asistent na Katedře teorií a dějin uměn Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.

Vyučuje dějiny světového a českého umění 20. století a feministickou teorii umění. V letech 2010—2016 přednášel na Ústavu věd o umění a kultuře FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích dějiny architektury a designu. Zabývá se architekturou a designem 20. století a queer studies v dějinách umění. Je autorem, editorem či spoluautorem knih: Muzeum v Hradci Králové na historických fotografiích (2020), Hotel Praha (2019), Tvary, barvy, pohodlí: Nábytek Jitona (2019), Lístek do nového světa (2019), Kalifornské sny: Cesty české moderní architektury do Kalifornie (2018), Struktura města v zeleni: Moderní architektura v Hradci Králové (2017), Jan Kotěra v Hradci (2016), Experimentální sídliště Invalidovna (2014), Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka (2014), Design, nábytek, interiéry (2014), Budova muzea v Hradci Králové (2013) a Tři generace architektů (2012).

Připravuje rozsáhlou kolektivní monografii Obrazy jiné touhy / Images of Queer Desire a monografii Jana Kotěry (2021).

Invalidovna nebyla prvním sídlištěm v Praze ani se zde poprvé neuplatnily panelové soustavy. [ 3 ] Sídliště Invalidovna je přesto jedinečné. Pro vystižení jeho jedinečnosti se hodí strukturalistická teze, že celek je vždy víc než součet částí, které ho tvoří. Sídliště Invalidovna vznikalo v jedinečné době: po sídlišti Červený Vrch nebo několika prvních pražských objektech z prefabrikovaných panelů v Michli se začala v Praze hledat území, která by navázala na stávající zástavbu na vnějším okraji města a současně by fungovala jako samostatné urbánní jednotky. Jedním těchto území bylo prostranství za blokovou zástavbou Karlína z 19. století a strukturou barokní invalidovny.

Toto území lákalo už meziválečné urbanisty, [ 4 ] avšak teprve až v situaci, kdy se stát stal výhradním investorem, stavitelem i územním plánovačem a kdy se po sovětském vzoru zaměřil na cizelaci a plošné uplatnění stavební typizace, mohly se avantgardní vize „strojů na bydlení“ a „slunečních měst“ vystavěných na zelené louce stát skutečností. [ 5 ] Idea Sídliště Invalidovna a představa, že půjde o experiment, se zrodily v ateliéru územního plánu tehdejšího Státního ústavu pro projektování výstavby hlavního města Prahy, dnes úvaru architekta města.

Autory této ideje byli Jiří Novotný, Stanislav Horák, Vít Havránek a František Šmolík. „Celý koncept experimentálního sídliště na Invalidovně si klade za cíl ověřiti na této výstavbě možnosti sladění protikladných požadavků obyvatel a co nejširší a nejbohatší škálu bytů, schémat obytných i občanských budov atd. s požadavky výroby na co nejmenší počet druhů ve výrobě a co nejdéle trvající série.

Metodou průběžné unifikace chceme zaručiti tuto vysokou sériovost jak dílům hlavních stavebních konstrukcí, tak i dílům dokončovacích prací a tím položiti základ pro jejich vysoce mechanizovanou výrobu a automatizaci výroby,“ [ 6 ] psali František Šmolík a Vít Havránek.

Navrhování sídliště Invalidovna předcházela v roce 1957 soutěž na nové předměstí Moskvy. Této soutěže se zúčastnil tým architektů z několika ateliérů Státního ústavu pro projektování výstavby hlavního

Model Sídliště Invalidovna, asi 1965, autor projektu centra občanské vybavenosti Milan Rejchl, archiv Milana Rejchla.

města Prahy: Stanislav Horák, Jiří Novotný, František Šmolík, Vojtěch Šalda Josef Polák. [ 7 ] Principy, později uplatněné v daleko menším měřítku na Invalidovně, ale byly stejné: hmotově rozmanité stavby — nízké a podlouhlé deskové obytné objekty, vyšší a kratší deskové objekty, věžové obytné objekty, pavilonové školy a školky a dostatečné rozestupy vyplněné zelení. Zástavba měla být rozvržena do přesně propočítaných okrsků, které tvořily menší komunity a spádová centra služeb, škol, zdravotnických zařízení atd. Tým v soutěži neuspěl, avšak experimentální vize se měly začít rozvíjet v pražském měřítku.

Veškeré projekční práce Sídliště Invalidovna pak připadly ateliéru vedeného Josefem Polákem a Vojtěchem Šaldou ve Státním ústavu pro projektování výstavby hlavního města Prahy (po roce 1961 Pražský projektový ústav). Přestože se nedochovaly podrobnější návrhy soutěžního projektu sídliště v Moskvě, architekti zjevně počítali s uplatněním nových, právě vyvíjených konstrukčních soustav, které by využily jak větších rozponů (zastaralý systém G 57 a G 58 měly rozpon jen 3,6 m) a také odlehčených předpjatých panelů. Proto vznikly konstrukční inovace T 06 B a T 08 B, které v letech 1958—1960 vyvíjel tým vedený Františkem Feistnerem z Výzkumného ústavu výstavby a architektury. [ 8 ]

1 ]

Karel Honzík, Tvorba životního

slohu, Praha 1946, s. 75

6 ]

František Šmolík; Vít Havránek,

Experimentální výstavba na Invalidovně, Architektura ČSSR, 1960, roč. 19,

2 ]

Tamtéž, s. 131

s. 455—461, cit. s. 455.

3 ]

K prvním sídlištím v Praze srov.

7 ]

Srov. Ladislav Zikmund-Lender

Rostislav Švácha, Sídliště pionýrské

(ed.), Experimentální sídliště Invalidovna,

etapy, in: Rostislav Švácha (ed.),

Praha 2014, s. 112

Paneláci 2: Historie sídlišť v českých zemích 1945—1989, Praha 2017,

8 ]

s. 92—111, zvl. s. 9

pionýrské etapy, in: Rostislav Švácha

Srov. Rostislav Švácha, Sídliště

(ed.), Paneláci 2: Historie sídlišť 4 ]

K tomu srov. Martina Flekačová,

Architektonicko-urbanistické řešení,

v českých zemích 1945—1989, Praha 2017, s. 92—111, zvl. s. 96—98

Experimentální sídliště Invalidovna, Praha 2014, s. 24—33, zvl. s. 27 5 ]

„Dům je stroj na bydlení,“ psal

Le Corbusier. A pokračoval: „Dům je stroj k obývání. Koupelny, slunce, teplá a studená voda, teplota dle přání, konzervace jídel, hygiena, krása daná proporcemi.“ Chtěl, aby takový stroj na bydlení byl dostupný všem, dělníkům i intelektuálům, k čemuž plédoval za

KŘIŽOVATKA EXPERIMENTŮ

Po opuštění urbanistického ideálu polootevřených bloků sestavených ze stejně vysokých horizontálních objektů v polovině padesátých let se nově plánovaná sídliště začala vracet k řádkové zástavbě — projevilo se to třeba v případě sídliště Juliánov v Brně nebo Králův Háj v Liberci, kde mají jednotlivé objekty více méně homogenní hmotovou skladbu a jsou řazeny ve stejných rozestupech zasebe. Záhy se však ukázalo, že plánování nových sídlištních čtvrtí bude vyžadovat trochu komplexnější přístup. S ohledem na psychologické aspekty sídlištní struktury, které se staly novým dominantním tématem dobového diskurzu o bytové výstavbě, byl kladen důraz na hmotovou

společenskou revoluci: „Tito lidé také chtějí své právo na stroj na bydlení, který by byl pouze lidský“. Srov. Le Corbusier, Za novou architekturu, Praha 2005, s. IX; 72 a 223; ad avantgardní urbanismus srov. Corbusierovu vizi standardizace bydlení v nových urbánních krajinách, kde je 95 % prostoru otevřeného a dominantní roli hraje veřejná zeleň, hovořil dokonce o nových zahradních městech. Srov.

Le Corbusier, The City of To-morrow and Its Planning, in: Michael Larice; Elizabeth Macdonald (eds.), The Urban Design Reader, New York; London 2013, 2nd Edition, s. 90—99, cit. s. 98

77

Detail objektu na sídlišti Invalidovna, foto Zdeněk Voženílek, reprofoto

Celkový pohled do sídliště Invalidovna, foto Zdeněk Voženílek, reprofoto

z interního tisku PPÚ Invalidovna, 1964, vlastnictví Petra Vančáta

z interního tisku PPÚ Invalidovna, 1964, vlastnictví Petra Vančáta

Interiér výstavního bytu navrženého Ústavem bytové a oděvní kultury, Experiment 1961, autoři interiérů skupiny pod vedením Karla Koželky a Emanuely Kittrichové, reprofoto archiv Daniely Karasové.

rozmanitost, [ 9 ] pochopitelně na dostatek zeleně a na vytváření uzavřených obytných celků, do nichž nebude vstupovat komunikace spojující sídliště s centrem města a jakákoli doprava. Sídliště měla být obkroužena silniční komunikací, jako je tomu třeba v Brně-Lesné nebo v Praze-Ďáblicích, a jejich jádrem měla být zelená prostranství pro pěší. Dominantou, kterou sídliště Invalidovna mělo přispět celkovému panoramatu pravého břehu Vltavy, byl výškový deskový objekt hotelu, který vznikl až jako poslední v letech 1967—1970 pod názvem Olympik (podle plánovaných olympijských her v Praze v roce 1980).

Lokální dominantu vytvořil protilehlý „hotelový dům“, který přinášel experimentální dobře dostupné možnosti kolektivního bydlení pro mladé páry a jednotlivce. Nižší obytné deskové objekty obsahovaly různě disponované byty, včetně mezonetových v tzv. sendvičovém domě při dnešní ulici Sokolovská. Hmotovou rozmanitost doplňovaly dva věžové objekty ukončené železobetonovou skořepinovou plackou, kterou navrhl statik František Bäumelt. Přestože multifunkční objekt občanské vybavenosti s obchody, kulturním centrem, restaurací a supermarketem byl nejprve svěřen Jiřímu Lasovskému, který navrhl tři propojené rektangulární přízemní objekty sestavené do tvaru písmene „L“, hmotově kompaktnější návrh s atriem od Milana Rejchla připadal Vojtěchu Šaldovi a Josefu Polákovi přesvědčivější. [ 10 ] To ukazuje, že hmotová skladba a kompozice celého sídliště byla středem pozornosti projekčního týmu a jeho vedení.

sídlišti bylo využito pouze 24 druhů panelů, z nichž byly sestaveny objekty bytové i veřejné funkce, tudíž bylo dosaženo ideálního modulárního efektu. „Chceme na experimentálním okrsku vyzkoušet omezenou řadu prvků, z kterých lze složit všechny potřebné druhy obytných domů v sídlišti,“ [ 12 ] psal časopis Československý architekt. Zásadní inovací na Invalidovně bylo vyvinutí stropních dutinových panelových desek o délce délky 620 cm (na každé straně byla deseticentimetrová část pro ukotvení) s předpnutou ocelovou výztuží Roxor, vyráběnou elektroohřevem. [ 13 ]

Konstrukční inovací na Invalidovně bylo uplatnění systému T 08 B, který umožňoval překlenutí rozponu 6 m panely z předpjatého železobetonu s dutinami. To významně zlehčilo stavební konstrukci. Jak připomíná stavební inženýr Václav Jandáček, zrychlení, zjednodušení a tudíž zlevnění výstavby pomohlo také uvedení do praxe nových jeřábů v roce 1960. „Takto vyrobené panely měly překonat rozpětí 6 m bez deformací, prostor 6 × 12 m postačoval pro vytvoření bytu 4. kategorie (byt 3 + 1 dle občanské terminologie),“ [ 11 ] píše Jandáček.

Současně byl snížen počet jednotlivých stavebních prvků: na celém

Byty na Invalidovně byly z dnešního bytového standardu malé.

V této době měly byty šest standardizovaných kategorií — 27, 29, 54, 67, 78 a 81 m2, [ 16 ] na Invalidovně bylo nejvíce bytů 3. a 4. kategorie, tedy 54 a 67 m2. Pro vybavení relativně malých bytů neexistovala v roce 1960 uspokojivá nabídka takového nábytku, který by byl praktický, odpovídal všem funkčním, psychologickým i estetickým potřebám a současně prostor malých bytů úplně nezaplnil. V roce 1959 vznikl zřízením ministerstva průmyslu Ústav bytové a oděvní kultury, který měl za úkol inovaci bytové kultury, jídelního designu

Bytový nedostatek měly řešit startovací byty v domech, které slučovaly řadu obytných funkcí do kolektivních zařízení: praní, stravování, péči o děti, zábavu a trávení volného času atd. Vznikl a prosadil se fenomén hotelových domů. [ 14 ] Tento typ bydlení vytyčil jako jeden ze socialistických ideálů Nikita Sergejevič Chruščov v roce 1958 a záhy se plánováním takového bydlení začal zabývat Výzkumný ústav výstavby a architektury. [ 15 ] Byly určeny pro samostatně žijící pracující, mladé páry a čerstvé rodiče. Na každém patře byly dvě společné kuchyně s jídelnami a jedna společenská místnost. Obytné buňky obsahovaly jeden nebo dva pokoje (pro jednoho, dva nebo tři obyvatele — začínající rodiny), příruční kuchyňku a malou koupelnu s toaletou. Obytné buňky byly vybaveny základním nábytkem, nebyly tedy třeba žádné prvotní investice do zařízení.

a módy na základě vědeckých studií. Jedním z prvních úkolů té části ÚBOK, která se měla zabývat inovací vybavení bytů a která byla vedena žáky Pavla Janáka Karlem Koželkou a Emanuelou Kittrichovou, bylo v roce 1959 navržení ukázkového vybavení deseti bytů na Sídlišti Invalidovna. Pět bylo nakonec vybaveno sortimentem, běžně dostupným na soudobém trhu s nábytkem (hlavně sestavy U 100 a M 100) a bytovým textilem, pět bytů zařízeno vybavením, které tvořily prototypy vyvinuté designéry ÚBOK. „Pracovníci oddělení prostorového vytváření ÚBOK pochopili, že pro experimentální byty na Invalidovně bude třeba vytvořit nábytek nového typu, drobnějších rozměrů s ohledem na prostorové členění bytu a využití každého volného místa,“ [ 17 ] píše historička designu Daniela Karasová.

Od května do podzimu 1961 bylo deset výstavních bytů zpřístupněno veřejnosti pod názvem „Experiment 61“ a výstavu navštívilo 75 tisíc návštěvníků. Jak referoval nově založený časopis Domov, větší oblibu sklidily byty zařízené na trhu běžně dostupným sortimentem, prototypový nábytek se jevil jako hudba příliš vzdálené budoucnosti. [ 18 ] Na Invalidovně byly uplatněny i nové, experimentální typy školních budov, které projektovali Vojtěch Šalda s Josefem Polákem. Na vývoji nových typů školních budov pracoval ateliér pod vedením Jiřího Šedivého z někdejšího Státního projektového ústavu pro speciální stavby, který se v roce 1961 spojil se Státním ústavu pro projektování výstavby hlavního města Prahy, kde pracoval Šalda s Polákem.

Navazovali na americké vzory pavilonových škol, které jsou spojeny krytými koridory a pergolami. Takové školy v uzavřených areálech s dostatkem zeleně, herních prvků a odpočivných zákoutí pod širým nebem odpovídaly požadavku co nejčastějšího a nejdelšího pobytu žáků během školní výuky venku. Pavilonová škola na Invalidovně, taktéž sestavená v systému T 08 B, měla kromě venkovních betonových stolů na hry dokonce i zákoutí pro venkovní výuku. Tyto požadavky později reflektovala architektka Světla Karfíková: „Škola má vytvářet prostředí blízké dětské psychice, přívětivé a přátelské. Důležitý je tu vliv kontaktu učebnového prostoru s přírodou a kulturnost okolí školy.“ [ 19 ] Z kombinace panelového systému, pavilonové dispozice a dostatku pobytové zeleně vznikl typ školních komplexů STÚ 1960 následovaný inovovaným typem STÚ 1962.

Model dvou dvanáctipodlažních věžových domů, autoři projektu Vojtěch Šalda a Josef Polák, reprofoto z Architektura ČSSR, 1962, s. 327

9 ]

Např. rezoluce kongresu

15 ] Srov. Hubert Guzik, Hotelový dům,

Mezinárodní unie architektů požadovala,

in: Ladislav Zikmund-Lender (ed.),

aby obytná výstavba dbala na

Experimentální sídliště Invalidovna,

„rozmanitost obytných forem pro výběr

Praha 2014, s. 62—73, cit. s. 65

a volbu, respektování psychologické

Pozoruhodnou strukturou byl přízemní areál mateřské školy a jeslí, který tvořilo osm pavilonů v šachovnicové skladbě. Vzniklo tak jedno středové atrium a šest polootevřených venkovních prostor s pískovišti a dalšími prvky, které umožňovaly snadný dohled nad menšími skupinkami dětí. Ve čtyřech pavilonech byla mateřská škola pro 120 dětí a ve dvou jesle pro 35 dětí. Pro bezpečí a nerušený pobyt ve vnitřní zeleni sídliště, [ 20 ] distanci od rušných dopravních komunikací a dostupnost školky a jeslí odevšad ze sídliště byla mateřská škola s jeslemi podle doporučení Jiřího Voženílka umístěna „doprostřed okrskových prostorů v klidných polohách“. [ 21 ] Tak jako v případě ostatních sídlišť realizovaných na přelomu 50. a 60. let, i na Invalidovně se uplatnil nový způsob spolupráce architektů a vizuálních umělců. Pro Invalidovnu vznikla v průběhu 60. let řada děl, která představují ojedinělou škálu námětů (zobrazivé i nezobrazivé), druhů (volná socha, herní objekt a městský mobiliář), technik (plastika, skulptura) a materiálů (kámen, kov, keramika, beton). Z herních prvků to byla díla Jiřího Nováka, Jaroslava Vacka a Eleonory Haragsimové. Novák v prostoru Invalidovny vztyčil herní „věž“ z laminátu a kovu, která už dnes neexistuje. Jaroslav Vacek navrhl dva betonové abstraktní organicky tvarované herní prvky na pomezí umělecké skulptury, přičemž jeden z nich vzal za své v roce 2012. Eleonora Haragsimová byla autorkou herních betonových barevných děl „slepičky“ a „kuřátka“ v areálu školky a jeslí, z nichž se dodnes zachovalo jen kuřátko. Keramické plastiky zhotovily na výzvu Milana Rejchla, projektanta atriového okrskového střediska, výtvarnice Lýdie Hladíková, Marie Rychlíková, Děvana Mírová. Obsahovaly plastiku slona uprostřed lichoběžníkového bazénku a perforovanou abstraktní dekorativní stěnu. Kromě toho trio Mírová, Rychlíková

stability, schopnost funkční adaptace

16 ] Emanuela Kittrichová, Byt,

pro všechny, včetně handicapovaných“,

Praha 1969, s. 15

srov. Rezoluce IX. kongresu Mezinárodní unie architektů. Architektura ČSSR, 1967,

17 ] Daniela Karasová, Interiéry

s. 589—596, cit. s. 598

a ústav bytové a oděvní kultury, in: Ladislav Zikmund-Lender (ed.),

10 ] Ladislav Zikmund-Lender,

Experimentální sídliště Invalidovna,

Občanská vybavenost a zeleň, in:

Praha 2014, s. 84—101, cit. s. 87

Ladislav Zikmund-Lender (ed.), Experimentální sídliště Invalidovna,

18 ] Libuše Marková, Očima návštěvníků,

Praha 2014, s. 42—61, cit. s. 45—47

Domov, 1961, č. 5, s. 14

11 ] Václav Jandáček, Konstrukční

19 ] Světla Karfíková, Základný učebný

principy, in: Ladislav Zikmund-Lender

priestor pre ZDŠ, Architektura ČSSR,

(ed.), Experimentální sídliště Invalidovna,

1967, č. 5, s. 303—308

Praha 2014, s. 34—41, cit. s. 38 20 ] Autorem osazovacího plánu byl 12 ] Experimentální výstavba v Praze

Ing. Zdeněk Kozák, který navrhoval

na Invalidovně, Československý architekt,

osazovací plány pro sídliště Solidarita,

1960, č. 6, cit. in Michaela Jehlíková-

Petřiny nebo Červený Vrch. Dle setkání

Janečková, Praha — Invalidovna, in:

autora se Zdeňkem Kozákem dne

Rostislav Švácha (ed.), Paneláci 1:

21. 3. 2014.

Padesát sídlišť v českých zemích, Praha 2016, s. 192—199, cit. s. 199

21 ] Ladislav Zikmund-Lender, Občanská vybavenost a zeleň, in:

13 ] Dle sdělení doc. Ing. arch. Milana

Ladislav Zikmund-Lender (ed.),

Rejchla autorovi emailem, dne 8. 5. 2020.

Experimentální sídliště Invalidovna, Praha 2014, s. 42—61, cit. s. 53

14 ] K tomu srov. nejnověji Hubert Guzik (ed.), Bydlet spolu: Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století, Praha 2017

79

Exteriér základní školy, venkovní výukový prostor, autor projektu Vojtěch Šalda a Josef Polák, reprofoto z Architektura ČSSR, 1967, s. 413

Sendvičový dům na Invalidovně, autoři projektu Vojtěch Šalda a Josef Polák, reprofoto z Architektura ČSSR, 1964, s. 261 Mateřská škola jesle s plastikou Eleonory Haragsimové, foto Zdeněk Voženílek, reprofoto z interního tisku PPÚ Invalidovna, 1964, vlastnictví Petra Vančáta

a Hladíková vytvořily sadu květináčů s keramickým obkladem, kdy každý kus je výtvarný unikát. Ze soch se na Invalidovně nachází později osazená díla „Řeka“ od Miloše Zeta, „Ležící“ z roku 1976 od Ludvíka Kodyma (obě v blízkosti hotelu Olympik) a „Studující chlapec“ od Ludvíka Kodyma u základní školy. [ 22 ] Většina těchto děl byla osazena před rokem 1965, tedy předtím, než vstoupila v platnost vyhláška o povinnosti vyčlenit 1—4 % z rozpočtu výstavby veřejných staveb a prostor na umělecká díla. Umělci se vymanili z role služebníků a „dekoratérů“ architektury, kterou plnili při realizaci socialistického realismu v československé architektuře v předchozí době, a stali se plnohodnotnými partnery v tvorbě veřejného prostoru.

Mašinerie komisionálního schvalování však ještě nebyla tak důsledná a prorostlá v tehdejším systému, tak bylo možno na sídlištích, jako byla Invalidovna nebo Lesná v Brně realizovat nadprůměrná díla od rozmanitých tvůrců bez velkých ohledů na diktát ne/vkusu či potřebu manifestace socialistické ideologie. Architekti na druhé straně, i když zatím nemuseli, chápali jako svůj zcela přirozený modus operandi zapojení umělců do svých odvážných a komplexních plánů, protože byli přesvědčeni, že dobré současné umění do veřejného prostoru patří.

EVOLUCE, NEBO KONZERVACE?

Sídliště Invalidovna vzniklo v přelomovou dobu — stát radikálně měnil způsob bytové výstavby, jeho industrializaci a ekonomizaci, přístup k navrhování urbánního prostoru, uvědomoval si důležitost bydlení v zeleni, ale i racionalizaci kolektivních aspektů bydlení.

Experiment a inovace byly imperativem doby, avšak tvůrci současně odmítali rezignovat na ohled na lidské měřítko, psychologické účinky obytného prostředí, dostupnost služeb a vzdělávání či na estetická funkce veřejného prostoru. V době, kdy bylo potřeba vyzkoušet a ověřit tolik nových věcí — typy bydlení, dispozice bytů, jejich vybavení, konstrukční systémy, hmotovou skladbu městského plánování, nové řešení typologie veřejných budov, spolupráci architekta

a umělce — se skoro všechny tyto experimenty sešly na Invalidovně.

A téměř všechny se osvědčily, přestože třeba rozloha bytů nebo nefunkční osazovací plán zeleně je nebo bylo potřeba přehodnotit.

Pokrok to už umožňoval, ale potřeba prosazovat kvalitu a nutnost spolupráce expertů a nejlepších tvůrců z široké škály oborů zatím nedovolila zglajchšaltování výstavby sídlišť.

Otázka je, jak se sídlišti nakládat v současnosti a v budoucnosti, když po skoro padesáti až šedesáti letech objektivně dožívají a když se změnil politicko-ekonomický systém, pro který byly fungování a údržba sídlišť plánovány? Přestože sídliště Invalidovna má nepochybné kvality, které si jeho obyvatelé dodnes uvědomují, vidí developeři ve velkorysých rozestupech mezi obytnými objekty a ve velkorysém veřejném prostoru možnost snadného zhodnocení. Tento proces urychlila gentrifikace sousedních brownfieldů a sídelní kaše, kterou představovala někdejší „provizorní“ zástavba jižně od sídliště směrem k barokní Invalidovně. Na tomto místě vyrostl v letech 2008—2011 Futurama Business Park. [ 23 ] V letech 2015—2017 proběhla výstavba tří věžových bytových objektů Karlin park na místě zbořené mateřské školy s jeslemi uvnitř sídlištní struktury. [ 24 ] V roce 2018 byla zbořena mazutová výtopna se závěsovou konstrukcí od Jana Zeleného a Františka Bäumelta na okraji sídliště a na jejím místě má vyrůst další, snad rezidenční developerský projekt společnosti Finep. [ 25 ] Na začátku roku 2020 schválila rada městské části Praha 8 změnu územního plánu pro výstavbu obchodního centra Invalidovna, které navrhuje od roku 2014 v různých podobách realizovat společnost Erste Group Immorent. Má jít o dva výškové objekty na místě okrskového střediska se supermarketem, restaurací a službami a na místě pozdější stanice metra. [ 26 ] Je jisté, že nelze panelová sídliště konzervovat. Už proto, že v nich stále žije třetina obyvatel České republiky a musí především fungovat pro současný život, čemuž by různá rigidní památková omezení bránila.

Model mazutové výtopny na sídlišti Invalidovna, autoři projektu Jan Zelený a František Bäumelt, reprofoto z Architektura ČSSR, 1964, s. 437n.

Interiér knihovny v centru občanské vybavenosti, autor projektu centra občanské vybavenosti Milan Rejchl, reprofoto z tisku Od Špitálska ke Karlínu, s. 35, vlastnictví Olgy Vašákové

Na druhé straně trend zahušťování sídlišť novou výstavbou (především dražších bytů a kancelářských budov) a tím rozbíjení s rozvahou naplánované původní urbánní struktury, také není žádoucí trend, který jde proti původnímu smyslu sídlišť: bydlení pro lidi. Otázka ochrany sídlišť je zapeklitá: památkář Matyáš Kracík navrhuje buď institut památkové zóny, kde by ale jakékoli budoucí úpravy, přestavby a dostavby byly podrobeny stejným památkářským kritériím jako v historických památkových zónách, nebo regulaci prostřednictvím územního plánování. [ 27 ] Jak ale ukazuje praxe posledních desetiletí, územní plány jdou snadno měnit podle (z)vůle konkrétního osazenstva radnice: kam vítr, tam plášť. Oba přístupy — rigidně památkářský či benevolentní regulační — mají jedno společné: je třeba mít dlouhodobý plán. Při jakýchkoli úpravách, dostavbách, adaptacích, rekonstrukcích či změnách urbánní struktury (včetně bourání i naopak zahušťování) je třeba mít na paměti původní smysl sídlišť: poskytnout dostupné bydlení, životní standard, dostupné služby a podnětné prostředí pro odpočinek od práce. Tyto potřeby jsou nadčasové a jdou napříč politicko-ekonomickými systémy. Při každém novém vstupu do struktury sídliště tedy stačí jednoduchá otázka: splňuje tyto cíle?

22 ] K tomu srov. Pavel Karous, Vetřelci a volavky: Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968—1989), Praha 2015.

23 ] https://www.novinky.cz/ bydleni/reality-a-finance/clanek/noveadministrativni-centrum-v-karline-39876, vyhledáno 15. 4. 2020 24 ] http://karlinpark.cz/, vyhledáno 15. 4. 2020 25 ] https://nasregion.cz/praha/osudkarlinske-mazutky-je-zpeceten-v-sobotuunikatni-stavba-padla/, vyhledáno 15. 4. 2020 26 ] http://www.metroprojekt.cz/ nabidka-sluzeb/pozemni-stavby/ zastavba-okoli-stanice-metra-invalidovna, vyhledáno 15. 4. 2020 27 ] Srov. Matyáš Kracík, Chránit či nechránit, in: Rostislav Švácha (ed.), Paneláci 2: Historie sídlišť v českých zemích 1945—1989, Praha 2017, s. 326—339, zvl. s. 330—331

81

KOLÁŽE

Na základě vstupních materiálů k zadání, diskusí s hosty a analýz úkolu a místa jsme požadovali vypracovat od studentů koláže.

Chtěli jsme, aby nám studenti abstraktní formou sdělili hlavní témata úkolu, která je zajímají.

Odtažení mysli od konkrétnosti navrhování, která pak jistě musí přijít, považuji za důležité.

Abstrakce mohla přejít i ve schematický koncept návrhu či v podnět k další diskusi nad tématem. V této kapitole předkládáme výběr autorských koláží na téma prototyp.

Roman Brychta

Maximilian Lipovský

85

Maximilian Lipovský

87

Adéla Koubová

89

Aleš Rezler

91

Aleš Rezler

93

Jakub Cibula

95

Tadeáš Stolín

97

Svetlana Devyatkina

99

Hana Turnovská

101

Matěj Hoffman

103

Matěj Hoffman

105

PROTOTYP I URBANISMUS

První návrhová část. Začínají vznikat první koncepty a názory na urbanistickou strukturu bydlení ve středoevropském městě. Chceme, aby studenti nejdříve navrhli optimální urbanistickou strukturu 200m × 200m bez kontextu. Tento výsek pak testovali v možnosti aditovat či rozvíjet do větší plochy. Otestovaný urbanismus pak vkládali do zadaných lokalit.

V jednotlivých návrzích je zajímavé sledovat, do jaké míry byl schopen prototyp absorbovat dané okolí či se mu přizpůsobovat. V dalším kroku studenti zpracovávali urbanistický detail.

Prověřovali jeho funkčnost, a to opět v rámci vnitřní struktury prototypu či v návaznosti na kontext řešené lokality. Předkládáme v této kapitole návrhy prezentované v jednotné struktuře, aby byli jednoduše porovnatelné včetně kalkulace využití území. Počet stránek pro jednotlivé projekty není omezen, a tak dostávají studenti zároveň prostor pro osobitou prezentaci projektu. Kapitolu uvádí text doktoranda Matyáše Švejdíka, který byl aktivní při konzultacích a shrnuje tak proces navrhovaní obou Prototypů.

Roman Brychta

Pátrání po prototypu

Matyáš Švejdík (1988) Matyáš Švejdík získal bakalářský titul z architektury na TU v Liberci a následně magisterský titul na VŠUP v Praze. V současné době je studentem doktorského programu na VŠUP pod vedením Romana Brychty a Cyrila Říhy. Tématem jeho dizertační práce je „Vliv umělé inteligence na rozvoj lidských sídel“. Od roku 2018 spolupracuje se Šimonem Markem ve vlastním ateliéru Detektivní kancelář.

VÝCHODISKA

Hledání univerzálních základů je zásadní pro jakýkoliv obor lidské činnosti, protože právě z nich se odvozuje další poznání — matematika má své axiomy, fyzika Einsteinovy teorie, filozofie Descartovo „myslím, tedy jsem“ a etika Kantovy morální imperativy. Tyto univerzální základy se často zdají být samozřejmé, avšak do času jejich objevení jsou před lidským věděním hluboce skryté. Své by o tom mohl povídat Galilei nebo Koperník. Zároveň však lidsky poznané univerzální zákony nikdy nejsou naprosto definitivní a absolutní, právě jejich neustálým znovuobjevováním a jejich kritikou se lidstvo posouvá na své pouti vesmírem.

Architektura a urbanismus nejsou výjimkou a také v sobě obsahují mnoho univerzálních základů. Architektonický jazyk se vyjadřuje pomocí univerzálních prvků, architektonické formy vykazují univerzální podoby a ve městech existují univerzální pravidla pro jejich dobré fungování. Ačkoliv tyto základy jsou zkoumány teorií architektury, tak se může zdát, že se jejich poznávání nevěnuje dostatek prostoru.

Spíše naopak je dnes univerzalita považována za něco, co v architektuře nefunguje a nemá existovat (přestože opak je často pravdou).

Důvodem je určitá averze vůči pokusům modernismu, které jsou dnes často interpretovány jako nefunkční, či dokonce zhoubné. Tato averze se však dá vnímat jako svého způsobu nepochopení tématu, protože univerzalita se nutně nemusí vylučovat s kontextualitou, univerzální nemusí být uniformní a univerzalita se může projevovat na různých rovinách a v různých měřítkách. Smyslem by mělo být hledání a nacházení správné míry univerzálně platných řešení architektonických problémů. Pátrání po univerzalitě je pátráním po hlubokých základech architektonického navrhování, a právě proto dává a musí dávat smysl. Bez pochopení těchto základů jsou architekti pouhými roboty nechápajícími svou práci. A stejně jako u jiných oborů, tak ani v případě architektury nelze nikdy nalézt univerzalitu naprosto absolutní.

Univerzální hodnoty a pravidla se mohou v čase měnit s tím, jakým způsobem se mění lidská společnost. Proto je nutné naše náhledy stále kriticky rozporovat a nově aktualizovat, proto je potřeba se tomuto tématu věnovat. Proto se také stalo tématem ateliéru A4 v zimním semestru ve školním roce 2019/2020.

Příklady uvažování (ať už vědomé, či nevědomé) o univerzální architektuře či urbanismu nalezneme v historii poměrně běžně a je potřeba je zkoumat jako výchozí body pro další úvahy. Od zkoumání vzniku prvních měst v Mezopotámii přes antické základy Řeků a Římanů pro stavbu sídel, středověké lokátory se svojí sadou pouček a pravidel přes novověké geometrické konstrukce ideálních měst, naprostou změnu města v rámci industriální revoluce až po modernistické pokusy o nový svět. Od Vitruvia přes Palladia až po Le Corbusiera. Všechny tyto přístupy byly velkou inspirací pro vlastní uvažování studentů nad daným tématem, často byly nahlíženy z různých úhlů pohledu a různou optikou.

PROCES

Na začátku semestru u všech studentů stála otázka: „Co si spojujeme s pojmem univerzalita a jak se projevuje v architektuře?“ Skrze řadu teoretických přednášek, vlastní studium referencí a textů či exkurze do Bratislavy a Vídně se studentům pomalu začaly krystalizovat názory, jak k tématu přistoupit. Následně bylo hlavním úkolem najít si vlastní univerzální principy a pravidla pro tvorbu akontextuálního urbanismu o rozměru cca 200 × 200m a tento univerzální urbanismus nakreslit dle zvolených pravidel. Pokud tento systém fungoval v akontextuálním prostoru, tak byl posléze aplikován na konkrétní parcely v Praze a v Bratislavě, aby se vyzkoušelo, jestli může fungovat i v konkrétním a reálném prostoru.

Projekty lze s trochou fantazie zařadit do nějakých kategorií.

Kategorizaci jednotlivých projektů je však nutné brát s rezervou,

protože nápady a myšlenky se v projektech často různě prolínaly, takže veškerá zobecnění fungují pouze částečně, avšak alespoň trochu ilustrují hlavní myšlenkové proudy, které se v rámci semestru objevily.

První část projektů se zaobírala především formální stránkou problému, tedy určením správné matrice, správných modulů a jejich rozumným rozmístěním. Dalo by se říci, že formou se samozřejmě zaobíraly všechny projekty, avšak pro některé bylo téma formy primárnější než pro jiné. Kristýna a Matěj dospěli k lineárním strukturám podobným pražskému sídlišti Solidarita. Samuel se ohlédl více do historie a našel inspiraci ve stavbě římských táborů (Caster), jejichž jednoduchou formální strukturu dvou os aplikoval do svého univerzálního urbanismu.

Kryštof po dlouhé době úvah a experimentování dospěl k radiálnímu urbanismu podobnému ideálním renesančním městům. Tyto přístupy by se v rámci projektů zaobírajících se především formální stránkou tématu daly považovat za tradičnější, avšak další projekty se snažily hledat experimentálnější formy a postupy. Gregor přišel s principem superbloku, který se skládal z mnoha dvorů a svou formou připomíná ementál či houbu, na základě velmi jednoduchým pravidel se mu dařilo vytvářet poměrně komplexní organickou strukturu, což bylo často cílem i dalších studentů, avšak ukázalo se, že vymyslet takové principy není vůbec jednoduché. Podobný přístup zvolila i Svetlana, která si za svůj nosný princip také vybrala dvory, ale na rozdíl od Gregora její dvory byly všechny identické. Vzniká tak struktura bez ulic, kde mřížka domů rámuje jednotlivé dvory, které mohou žít vlastním životem. Struktura nemá ulice, pouze dvory, domy a nekonečnou střechu. Tracy pracovala také s velmi rigidní a pravidelnou mřížkou, ale mnohem drobnějšího měřítka. Její urbanistický návrh obsahuje mnoho velmi malých pozemků obsazených malými domy japonského střihu s atriem, které mezi sebou mají pouze velice úzké cesty. V mřížce urbanismu je jednou za čas místo pro prázdno (park) nebo pro vyšší stavbu věžového domu. Projekt působí familiárním dojmem příjemné zahrádkářské kolonie. Tadeášův projekt byl zajímavý především jeho variabilitou v čase, kdy se jednotlivé jednoduché domy mohly přizpůsobovat současným, ale následně i budoucím potřebám a kontextům města.

Zvláštní kategorií přístupů k zadání byly návrhy, které se snažily reflektovat dnes tak důležitou environmentální stránku urbanismu, případně inspirovat se konceptem zahradních měst Ebenezera Howarda z konce 19. století. Adéla skládala moduly do rozdrobené struktury domů plné stromů a dalších rostlin. Máša si vybrala podobný princip skládání domů z modulů, přistoupila k němu jako ke stavebnici, kterou následně aplikovala mezi své „zelené bulváry“.

Martina navrhla lineární urbanismus, jehož hlavní osou je zelený pás plný (často zemědělských) funkcí, které současnému městu velmi chybí. Okolo osy jsou následně rozmisťovány tři typy domů jako korále. Zároveň se tyto typy domů snaží uvažovat o sociálních a komunitních vztazích města a urbanismu.

Právě ze zkoumání a východisek sociálních struktur společnosti čerpala další část studentů. Předmětem jejich primárního zájmu bylo, jestli (a případně jak) se sociální vazby mohou odrážet ve struktuře fyzického města. Hanka a Glib se inspirovali u sociologie a popisování struktur společnosti například Dunbárovým číslem. Glib vytvořil blokové domy, které odrážejí matematiku skrytou ve společenských vztazích a od nejmenší jednotky rodiny se postupně seskupují až po kompletní čtvrť, která by měla tvořit určitou komunitu. Velmi podobně k tomu přistoupila Hanka, avšak s formálně velmi odlišným výsledkem. Její rozdrobená struktura, důsledně respektující sociologická pravidla, vložená do relativně komplexní matrice, se zdá býti jiným a krásným světem, zvláštní říší divů. Aleš od začátku velmi teoreticky přemýšlel, jak stvořit formy, které budou podporovat diverzitu městského prostředí a jeho obyvatel. Toto velké téma se objevovalo v mnoha diskusích se studenty a Aleš se ho chopil velmi zodpovědně.

Jeho katalog různých typů domů tvoří v důsledku velmi jednoduchou,

avšak zároveň velmi promyšlenou čtvrť. Obyčejná krása. Další velké téma semestru se pokusil uchopit Adam, když svoji urbánní strukturu navrhl jako rozšiřitelný základ, který si lidé mohou různorodě dostavět. Téma individualizace univerzální architektury není jednoduché a Adam byl nakonec schopen dát přesvědčivou odpověď pomocí svých základních domů na platformách, které umožňují a vymezují jejich případný další růst.

Poslední „kategorie“ studentů si vybrala přístupy, které lze označit za experimentální, a každý z nich je trochu odlišný. David hledal napětí mezi řádem a chaosem, poměr jejich působení ve městě a ve společnosti. Ukázalo se, že navrhnout chaos je složitý úkol a že chaos vznikne spíše náhodou. David nakonec udělal mnoho návrhů, ten poslední pracuje s „chaoticky“ rozmístěnými velkými domy, které jsou podobné průmyslovým halám a které po obvodě obsahují bydlení a ve svém středu ukrývají jinou a často veřejnou funkci. Jakub se chytil naopak spíše exaktní matematiky a pokusil se přenést klasický fraktál do aplikované městské struktury. Přenést čistou matematiku do nedokonalého reálného světa. Vzniká tvrdý, ale zároveň jasný a odvážný projekt, který, se zdá, může fungovat i přes svou formální nekompromisnost. S nejexperimentálnějším pohledem na zadání však přišel Max, ten se celý semestr zabýval architekturou, která již existuje a kterou se snažil aplikovat v novém kontextu. Jeho „neo-post-moderní“ přístup byl teoreticky velmi zajímavý, avšak prakticky velmi náročný na realizaci. Maxův projekt v knize není.

Na konci semestru proběhla klauzura, kdy si studenti měli vybrat konkrétní část svého projektu a tu detailněji dopracovat, jednalo se především o dopracování konkrétních dispozic do vybraných domů. Vzhledem k zadání se v naprosté většině jedná o bytové domy, ve kterých studenti měli za úkol reflektovat svůj názor na současnou problematiku typologie bydlení. Právě když byly projekty dopracovány do většího detailu, tak začaly dávat hlubší smysl. Po vypracování půdorysných řešení projekty najednou začaly působit uvěřitelnějším a promyšlenějším dojmem — veškeré úvahy, které proběhly v rámci semestru, se najednou zdály zúročeny.

VÝSLEDEK Jednoznačným pozitivem zadání bylo, že studenti byli nuceni uvažovat trochu jiným způsobem a klást si otázky, které jsou pro architekta důležité, avšak často opomíjené. Byli nuceni přemýšlet obecněji a v abstraktnějších pojmech, než jsou normálně zvyklí. Řešily se pojmy jako chaos, fraktalita a mnoho dalších. Vysoký důraz byl kladen i na sociální stránku architektury, která se stala často velkým tématem.

Objevily se úvahy o programování nebo současné společnosti ve věku informačních technologií. Celková konstrukce výsledku proto musela často probíhat trochu jinak než při klasických architektonických zadáních, důraz na obecnost přinášel zajímavé situace a trochu jiné možnosti. Tyto skutečnosti mohou být vnímány jako hlavní pozitiva semestru, samotná cesta k výsledku byla hlavním přínosem.

Finální projekty lze poté vnímat jako určitou katarzi a odměnu za absolvování náročné myšlenkové cesty.

Rozhodně však nelze říci, že byl vyčerpán byť zlomek potenciálu, který v sobě téma obsahuje. To však ani nemohlo být konečnou ambicí.

Jedná se spíše o pokus otevřít zajímavé, avšak podceňované téma a konfrontovat ho s uvažováním studentů architektury na umělecké škole. Pokusit se třeba najít nové a zajímavé cesty pro rychle se měnící společnost a její města.

109

1 ] Vertikální zahrady

UNIVERZALITA URBANISMU Prototyp-univerzální urbanismus, princip by se dal přirovnat ke skládání „puzzlí nebo skládačky“. Malé části tvoří větší a ty větší zase ty velké, celek je prototypem, který se může, anebo možná nemůže, rozrůstat donekonečna.

Modul/bytové jednotky tvoří patro, jedno či více pater tvoří dům, více domů tvoří řadu a více řad ulici/ulice. Plno střídá prázdno.

Adéla Koubová, 5. r.

ZAHRADNÍ MĚSTO

PRAHA — KOLBENOVA

Nejen princip skládání je pro mne důležitou součástí univerzálního urbanismu, ale také princip zahradního města, zahradního města 21. století, doby, která je plná změn a kdy je nutno na tyto změny reagovat.

Prototyp, jehož jednou z inspirací je model zahradního města Ebenezera Howarda. Tak jako on reagoval zahradním městem na určitý problém, v té době se jednalo o špatný stav měst po průmyslové revoluci a jeho způsob řešení lze považovat za univerzální.

Tak jako Howard i myšlenka mého prototypu reaguje na stávající problém, jímž jsou nejen klimatické změny, ale velmi rapidně rostoucí počet lidí žijících ve městě.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

110

Prototyp 200 × 200 m řez a situace

0

pěší dlážděná ulice, doprava pouze v případě zásobování

veřejné zelené plochy

soukromé zahrady

25

50 m

vodní plocha

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

stávající zástavba

55 000 m² (37 %) 16 761 m² 71 045 m²

stávající zeleň

pěší dlážděná ulice + zásobování

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

0

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

privátní zahrady

veřejně přístupné zelené plochy

stromy, keře, rostliny

50

100

200 m

60 000 m² (32 %) 19 984 m² 90 328 m²

veřejné cesty

objekt vybraný k rozpracování

Axonometrie, Bratislava Račianska

Řez, Praha Kolbenova

0

20

40 m

2 ] Patch

Dostředivost hmoty, gradace centrálních prostorů.

Ve své nejčistší podobě rostlou strukturou.

Aplikovaná na dvě různé parcely.

Houba s krystalickou skladbou.

Reaguje na místo. Scale, offset, trim, ...

Funkční veřejný parter.

Ulice, podloubí, podchod.

Stejný princip v jádru více systémů.

Jakub Cibula, 3. r.

PRAHA — KOLBENOVA

Vezmeme-li nějaký prototyp a následně ho vložíme do dvou odlišných míst, bude se v každé situaci chovat jinak, jelikož je ovlivněn kontextem, do kterého je vsazen. Univerzalita prototypů netkví ve stejném používání, ale v principech, které je tvoří.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

118

Prototyp 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

zázemí domu

komerční prostory

nekomerční prostory

komunikační jádra

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (53%) 29 000 m² 117 300 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

Pohyb v parteru celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (63%) 37 600 m² 153 100 m²

Koncept

„Pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický tvar.“ — definice pojmu „fraktál“.

Jedním z nejzákladnějších fraktálů je tak zvaný Sierpińského koberec. Jeho princip je založený na vyplněné čtvercové mřížce 3 × 3 s prázdným středem.Velikost středového prostoru roste úměrně s velikostí celého objektu. Plocha tak připomíná krystalickou skladbu, v níž gradují prázdné prostory v závislosti na použitém měřítku.

Princip dostředivosti hmoty vůči centrálnímu veřejnému prostoru je pozorovatelný v různých úrovních urbanismů měst. Ať už se jedná o atrium, vnitroblok, náměstí či konkrétní příklad Central Parku, je součástí námi známých struktur. Jejich výhoda tkví v zasazení veřejného prostoru do dominantního středu, čímž se stává srdcem životaschopnosti celku.

Gradace velikostí těchto prostorů v závislosti na měřítku umožňuje použití systému na různě

Schéma

velké mezery ve městech a její chování připomíná rostlou houbu zaplňující problémová místa využitelných míst.

Díky své velké zastavěnosti může být použití tohoto fraktálu odpovědí na rapidně zvětšující se denní přírůstek obyvatel ve městech.

Proporci základního čtverce v Sierpińského koberci jsem upravil na kritéria potřebná pro prosvětelnost vnitřních prostorů hmoty vůči její výšce patnácti metrů. Nový fraktál jsem následně aplikoval na dané parcely a vložil ho do místa podle stávajících podnětů.

Do středu největšího veřejného prostoru byly umístěny staré objekty na parcele, které mají potenciál využitelnosti. V nich jsou uloženy veřejné funkce, které nejsou zastoupeny v krystalické struktuře.

Struktura je oříznutá podle parcely a rozseknutá potřebnou komunikací spojující nedostupný druhý břeh vlakové dráhy s hlavní komunikací města.

Parter je rozřazen do tří hlavních kategorií podle intenzity denního osvětlení ve vnitřních prostorech na prostory nekomerční, komerční a zázemí domu.

Komunikace v parteru, pod upraveným Sierpińského kobercem, je tvořena okružními a křížovímy sítěmi. Jejich velikost roste společně s jádrem, ke kterému odkazují. Vznikají tak různorodé proměny podchodů, podloubí a ulic.

Přestože je celá struktura postavená na opakujících se jednoduchých principech, pocit z jednotlivých míst se neustále mění.

I° — 200 m2

II° — 800 m2

III° — 7 200 m2, Praha

III° — 7 200 m2, Bratislava

3 ] La ville non-radieuse Hana Turnovská, 2. r.

PRAHA — KOLBENOVA

Vymýšlím jeden ostrov, propustnou enklávu, která se vymezuje proti příliš racionální efektivitě modernistických měst — snažím se o pestrost měřítek i prostorů, ne vymýtit všechny „nepotřebné“ meziprostory jako schodiště, průchody a úzké uličky.

Naopak, snažím se vytvořit prostředí, kde člověk nachází nová zákoutí, poznává své sousedy a vnímá i zdánlivě zbytečná místa jako například nároží, která si ale může přizpůsobit a přivlastnit.

Proto svůj projekt nazývám LA VILLE NON-RADIEUSE: je trochu chaotický, trochu nepředvídatelný, ale vzniká s vidinou citlivosti a větší skromnosti než velká gesta zářících měst minulého století.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

126

Prototyp 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

PLOCHY

55 000 m² (40%) 22 000 m² 53 000 m²

PLOCHY zpevněné plochy, dlažba

zpevněné plochy, dlažba

PLOCHY parkové plochy, zeleň PLOCHY

PLOCHY PLOCHY

zpevněné plochy, dlažba

parkové plochy, zeleň zahrady vnitrobloků – polosoukromé zpevněné plochy, dlažba

parkové plochy, zeleň

zahrady vnitrobloků – polosoukrom

parkové plochy,zahrady zeleň předzahrádky – soukromé zahrady vnitrobloků – polosoukromé předzahrádky – soukromé zpevněné dlažba zpevněné plochy, dlažba plochy, parkové plochy, zeleň vnitrobloků — polosoukromé předzahrádky — soukromé poloveřejný městský parter: poloveřejný městský parter: předzahrádky kaváren, výlohy obchodů, městský mobiliář... předzahrádky – soukromé zahrady vnitrobloků – polosoukromé parkové plochy, zeleň předzahrádky kaváren, výlohy obchodů, městský mobiliář...

poloveřejný městský parter: předzahrádky – soukromé zahrady vnitrobloků – polosoukromé

poloveřejný městský parter:

předzahrádky kaváren, výlohy obchod městský mobiliář...

PLOCHY

zpevněné

PLOCHY zpevněné plochy, dlažba PLOCHY

Bratislava zpevněné 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E PLOCHY

parkové

plochy, dlažba

celková plocha plochy, zeleň zastavěná plocha podlažní plocha

parkové plochy, zeleň zpevněné plochy, dlažba

zahrady vnitrobloků – polosoukromé

parkové plochy, zeleň zahrady vnitrobloků – polosoukromé

předzahrádky – soukromé

parkové

60 000 m² zahrady (38%) 22 800 m² 55 000 m²

předzahr

poloveře

předzahr městský

poloveřejný městský parter:

zahrady vnitrobloků –předzahrádky polosoukromé– soukromé

předzahrádky kaváren, výlohy obchodů, městský mobiliář...

poloveřejný městský parter: předzahrádky – soukromé

FUNKCE

předzahrádky kaváren, výlohy obchodů, městský mobiliář...

poloveřejný městský parter:

obchod a

FUNKCE

předzahrádky kaváren, výlohy obchodů, městský mobiliář...

komunit

obchod a služby

dílny, sk

FUNKCE

FUNKCE

FUNKCE

komunitní prostory:

obchod a služby

komunitní prostory: obchodobchod a služby a služby komunitní prostory, dílny, skladovací prostory... dílny, skladovací prostory, klubovny...

velkoplošná vybavenost (pošta, ordinace...), velkoplošná vybavenost (pošta, ordinace...), administrativa administrativa

komunitní prostory: velkoplošná vybavenost (pošta, ordinace...),

dílny, skladovací prostory, klubovny... administrativa

velkoploš administ

dílny, skladovací prostory, klubovny...

sport

sport

sport

Praha

Bratislava

Urbanistické detaily

4 ] Serpentina

HAD. ŘÁDKY. USKAKOVÁNÍ.

Vycházel jsem ze struktury domorodé dogonské vesnice.

Důležitá pro mě byla hierarchie prostoru — jeho plynutí. Živý postupně řídnoucí parter.

Pavlač — alternativní ulice.

Sdílený prostor — zahrada, klid, soužití, komunita.

Veřejný prostor — filtr do klidnější části, narušení struktury.

Soukromý prostor — dvory pro městské domy.

Matěj Hoffman, 2. r.

Prostory se mění, střídají, gradují.

PRAHA — KOLBENOVA

BRATISLAVA — RAČIANSKA

134

Prototyp 200 × 200 m Situace a řezy

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

55 000 m² (34%) 16 873 m² 51 424 m²

DESK STUDENT VERSION

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

veřejný prostor

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

sdílený prostor

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

soukromý prostor

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

60 000 m² (30%) 18 254 m² 52 700 m²

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

PRODUCED BY AN AUTODE

KOMUNIKACE

Co nejužší — jednosměrná.

V omezeném rozsahu a používání.

Slouží především pro obslužnost.

Nemusí být přístupná pro všechny domy.

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

VEŘEJNÝ PROSTOR

Venkovní prostor, ze kterého nelze nikoho vyloučit.

Slouží k obslužnosti a prostupnosti území primárně pro pěší a cyklisty.

Má také pobytový a společenský význam, zejména v uvolněných (rozšířených) částech.

Převážně pokryto zelení.

Obsahuje hřiště, parky, náměstí a hlavní budovy veřejné vybavenosti, jako jsou školka, galerie, komunitní centrum atd.

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

SDÍLENÝ PROSTOR

Venkovní (může být i vnitřní) prostor užívaný převážně omezeným okruhem osob, které se obvykle znají, minimálně „od vidění“ a mají k prostorám zřejmý, zpravidla právně unavený vztah.

Jedná se především o nájemníky a spoluvlastníky, typicky je to společná zahrada sloužící primárně obyvatelům domu, ti mohou však prostoru vdechnout jiné využítí třeba jen částečně.

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

SOUKROMÝ PROSTOR

Venkovní prostor sloužící uživatelům jedné bytové jednotky, zpravidla jako její příslušenství — zahrady rodinných domů, předzahrádky bytů, terasy a balkony

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

OBČANSKÁ VYBAVENOST

Větší atypické budovy v hlavním veřejném prostoru obsahují hlavní funkce potřebné pro okolí (např. mateřská škola, komunitní centrum, malá knihovna atd.)

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

PARTER

Převážně funkční parter v ulici, může jít ale i do výšky, jedná se především o menší podniky (kavárna, zámečnictví, antikvariát nebo ateliér). Případně se může rozrůst do celé budovy, které bude sloužit k administrativním účelům.

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Praha

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Bratislava

5 ] Římská čtvrť Samuel Cigler, 4. r.

PRAHA — KOLBENOVA

Můj prototyp vychází z faktu, že zástavba nemůže být univerzální, nejenom to, neměla by být univerzální, na druhé straně ulice se ukazuje jako schopná být všestranná, aniž by jí to ubíralo na kvalitě. Důkazem jsou ulice Nového Města pražského, jehož ulice navržené Karlem IV. dodnes stojí, a ačkoliv jsou tvořeny jinou, daleko vyšší zástavbou, svou šířku si stále drží stejnou. Mým prototypem je tedy v prvé řadě uliční síť a až v druhé řadě zástavba.

Hlavní osy tvořící páteř prototypu jsou pěší třídy se sportovní vybaveností jakožto sdělení, že člověk hraje hlavní roli v mé čtvrti, nikoliv stroj. Vracím hru dětí do ulice a tak se snažím o pocit bezpečí a radosti z uličních dějů.

Vedlejší ulice jsou běžné ulice se všedním ruchem a mírnou dopravou. V této fázi vnímám zástavbu jako hmotu, kterou budu formovat až v rámci kontextu.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

144

Prototyp 200 × 200 m Situace

Cardo a Decumanus běžná ulice urbánní blok

25 m, pěší třída se sportovišti 15 m, provoz v obou směrech 50 m (minimum)

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (37 %) 16 761 m² 71 045 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (32 %) 19 984 m² 90 328 m²

Osa Cardo / Decumanus

Běžná ulice

6 ] Übereinander

Modulární urbanismus — definice nejvíce vystihující tento projekt. Mým hlavním cílem při vytváření prototypu univerzálního urbanismu bylo zajistit možnost jeho růstu. Chtěl jsem vytvořit město, které může začít svoji historii od jednoho domu a postupně růst do velikosti s ambicí velkoměsta.

Tadeáš Stolín, 3. r.

PRAHA — KOLBENOVA

BRATISLAVA — RAČIANSKA

150

Prototyp 200 × 200 m Situace

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² 20 736 m² 77 904 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² 26 352 m² 106 784 m²

Prototyp urbanismu tvoří čtvercový rastr, který tvoří bloky domů o rozměrech 36 × 36 metrů s 12metrovými ulicemi mezi nimi. Tuto striktní síť je třeba chápat jako vytvořený urbanismus na volném prostranství, bez jakýchkoliv historických či prostorových kontextů.

Bloky domů se skládají z 8 modulů o rozměrech 12 × 12 metrů a atria, ze kterého jsou přístupné. Bloky se dále vrství z jednotlivých modulů bytových jednotek. Ty tak jako celek mohou růst s potřebou bydlení, odlehčovat celkový urbanismus nebo se přizpůsobovat okolní zástavbě.

Celkový rastr (mřížka) se může přizpůsobit různým krajinným prvkům jako například řece, silnici nebo okolní zástavbě. To vytváří volná místa, která lze využít jako veřejný prostor.

S těmito prostory je možné naložit jako s parky, náměstími nebo do nich vkládat stavby, které potřebují specifickou půdorysnou plochu nezapadající do rastru.

7 ]

± dvůr

Společnost, která se utváří v pozadí moderního města, vyniká svojí produktivitou. Takové prostředí napomáhá růstu ekonomiky a kulturního rozvoje. Také však podporuje individualismus.

Lidé zde žijí, mimo práci, anonymně. Uzavírají se čím dál víc ve svých bytech a město a ulice se stávají pouhou komunikací. Moderní urbanismus totiž nenabízí rozvoj komunit a sousedských aktivit. Domnívám se, že každý dům, blok či čtvrť by měly dostat prostor pro svůj vývoj a možnost společenské realizace.

Glib Sydorenko, 2. r.

PRAHA — KOLBENOVA

V mém projektu má každý dům svou poloveřejnou střechu. Čtyři domy vytvářejí blok, který má svůj polootevřený dvůr, a čtyři bloky poté obklopují náměstí, které obsahuje minimální sociální vybavenost. Můj návrh se nezaměřuje na komunitní bydlení či sociální fungování společnosti, nabízím pouze prostory pro realizaci zdravého sociálního kontaktu, který momentálně v našich anonymních městech chybí.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

156

Prototyp 200 × 200 m Situace

P

P

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

P

P

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (27%) 14 752 m² 73 760 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (33%) 20 000 m² 100 000 m²

vnitřní dvory

park

stromy

pojízdná dlažba

pěší dlažba

podzemní parkoviště

Typické náměstí

Pěší zóna mezi domy

Náměstí na kraji struktury

Axonometrie — Praha

Park u stávající budovy sila

Park na kraji struktury

Typické náměstí

Axonometrie — Bratislava

8 ] Repair Reuse Recycle Martina Procházková, 4. r.

UNIVERZALITA / soběstačnost

/ produkce potravin

/ produkce energie

/ H2O / adaptabilita

/ variabilita

/ finalizace uživatelem / znovupoužitelnost

/ design for disassembly

/ repair>reuse>recycle

PRAHA — KOLBENOVA

BRATISLAVA — RAČIANSKA

162

metropolitní

městské

komunitní

Prototyp 200 × 200 m

průchodnost

zelené koridory

zastavěnost 35 %

zapojení — jobs

zelený koridor

Praha 50°06‘40.4“N 14°30‘34.1“E

soukromé

veřejné

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (32 %) 17 815 m² 80 431 m²

Bratislava 48°10‘55.3“N 17°07‘55.2“E

mlat

dlažba

záhon

voda

tráva

skleník

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (37 %) 22 498 m² 97 241 m²

Praha

Bratislava

Detail

9 ] Vrstvení

ZAMYŠLENÍ NAD BLAVOU, NAD MĚSTEM Neustále se točící kolo — nárazy.

Vrstva překrývá vrstvu.

Dům kopírující dům. Dům přerůstající přes hlavu.

Totálně nahodilý růst, skoro až anarchie.

Adam Kocík, 2. r.

Balkony, že se vám z nich dělá šoufl.

PRAHA — KOLBENOVA

Tvar, povrch, barva a mezi nimi lidé, jedno střídá druhé, bez náznaku posloupností Prostě jen tak, nahodile.

Už nefunguje řád, snad ani ty auťáky ho nemají. Žije si to vlastním životem.

Ale víte co? Žije!

Blava je neuvěřitelně hnusné místo, ale je vlastně super!

BRATISLAVA — RAČIANSKA

168

Prototyp 200 × 200 m Blok 40 × 40 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

Situace v úrovni 2 NP

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (53 %) 29 318 m² 41 022 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

Situace v úrovni 2 NP

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (61 %) 36 637 m² 53 715 m²

SLOŽENÍ BLOKU

Samotný blok sestává ze dvou úrovní: Úroveň uliční, kde blok vytváří městský parter a nabízí zázemí obytné zástavbě. Je to veřejný prostor. Úroveň vnitrobloku ve výšce druhého nadzemního podlaží vytváří komunitní prostor. Tento prostor je poloveřejný. Do tohoto prostoru jsou vyvedena schodiště, jejichž umístění je definováno umístěním prototypu do kontextu.

Prefabrikovaný základ

Základní struktura + dostavba

Pohled do ulice

Pohled na podestu

10 ] Středověká vesnice Kryštof Uhlík, 3. r.

Přebírám principy obydlí středověké vesnice.

Kromě urbanismu venkovských sídel dávám důraz na různé typy bydlení, které tvoří rozdílné standardy pro každodenní život. principy dávné vesnice >> principy dnešního života — středem systému je náměstí — kolem něj se v postupných vlnách tvoří obydlí — poslední řada se adaptuje na hranice stavebního prostoru — vzniká zelený pruh pro rekreaci a sport

PRAHA — KOLBENOVA

BRATISLAVA — RAČIANSKA

174

Prototyp 1 000 × 1 000 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

-

náměstí pěší zóna obecní prostor s občanskou vybaveností

----

náměstí náměstí pěší pěší zóna zóna obecní obecní prostor prostor ss občanskou občanskou vybaveností vybaveností

----

komunitní komunitní dvůr dvůr dvůr dvůr se se tvaruje tvaruje dle dle komunity komunity prostor prostor pro pro pěstování pěstování zeleně, zeleně, ovocného ovocného sadu sadu čiči praktického praktického plácku plácku pro pro komunitní komunitní tvorbu tvorbu

---

kombinovaná kombinovaná zahrada zahrada prostor prostor pro pro lidi lidi ss kanceláří, kanceláří, aa ii pro pro obyvatele domu, obyvatele domu, "soukromý" "soukromý" prostor prostor altán, altán, gril, gril, pinpong, pinpong, houpačky houpačky klid klid na na oběd, oběd, klid klid na na večeři večeři

---

náměstí dvůr - komunitní -- rekreační zeleň rekreační zeleň rekreační zeleň - dvůr zóna se tvaruje dle komunity -- veřejný prostor, zelený veřejný prostor, zelený pruh pruh pěší veřejný prostor, zelený pruh -- zóna obecní prostor s občanskou prostor pro prostor pro pěstování zeleně, - prostor pro sportovní sportovní aktivity, aktivity, obecní ovocného prostor s občanskou prostor pro sportovní aktivity, vybaveností sportoviště, sadu či praktického plácku sportoviště, hřiště hřiště apod. apod. vybaveností sportoviště, hřiště apod. pro komunitní tvorbu náměstí - pěší

-

komunitní dvůr kombinovaná zahrada -- manipulační manipulační prostor prostor prostor sdlekanceláří, komunitya i pro manipulační -- prostor uu garáží, prostor garáží, popř. popř. povrchové povrchové obyvatele domu, "soukromý" prostor - prostor pro lidi, pěstování zeleně, prostorstání u garáží, povrchová stání soukromý prostor— stání - altán, gril,sadu pinpong, houpačky plácku doplněno ovocného či praktického -- doplněno zelení zelení kanceláře, obyvatele domu doplněno zelení - klid na oběd, houpačky klid na večeři proping-pong, komunitní tvorbu altán, gril, kontrolovaná zahrada - prostor pro lidi dvůr se tvaruje

klid na oběd, klid na večeři

-

kombinovaná zahrada rekreační zeleň prostor prostor, pro lidi szelený kanceláří, veřejný pruh a i pro

celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (30%) 16 027 m² 82 990 m²

I

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

M 1:1500 celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (31%) 19 640 m² 95 410 m²

Axonometrie Kolbenova

nometrie

Axonometrie Račianska

11 ] Dream big Work hard David Krátký, 3. r.

Univerzální architektura je bez kontextu, je typem uplatnitelným kdekoliv bez ohledu na topos. Industriální architektura je univerzalistická. Průmyslová hala je všude na světě stejná (skromná ve své monumentalitě). Její formu určuje především účel, pro který byla stvořena, společně s ekonomickými faktory a vysokými požadavky na variabilitu. Prototypem bydlení pro 21. století je dům/urbanismus, čerpající z industriální typologie. Dům, ve kterém se bydlí na okraji (směrem k fasádě). V jeho středu je místo pro rozmanité děje, které stále více zasahují do podoby toho, jak dnes žijeme.

Je nutné oddělovat bydlení od dalších aspektů, ze kterých se skládá každodenní realita?

PRAHA — KOLBENOVA

Univerzální prototyp je nádobou pro mix věcí, které tvoří naše životy. Architektura, jež měla být autonomní jednotkou nezatíženou souvislostmi, se paradoxně stává kontextuální, neboť mluví stejným formálním jazykem jako stavby, které na zadaných parcelách existovaly nebo stále existují.

Hluboké domy Mezi architekturou a urbanismem Mezi solitérem a homogenní strukturou Mezi řádem a chaosem Střechy jsou ve hře Pěší zóna

BRATISLAVA — RAČIANSKA

KOMPOZICE JE URČENA — velikostí domů — hranicemi území — hustotou zastavění — místem pro zeleň — dopravní obsluhou všech domů

180

Prototyp 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E celková plocha procento zastavěnosti podlažní plocha

55 000 m² (60%) 33 000 m² 57 900 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E celková plocha procento zastavěnosti podlažní plocha

60 000 m² (55%) 31 150 m² 69 200 m²

Pohled — pasáž

Řez Praha

IVECO

Řez Bratislava

Pohled — fabrika

12 ] Tvárný blok

Aleš Rezler, 2. r.

PRAHA — KOLBENOVA

Termín univerzality je v případě architektonických forem používán v souvislosti s tím, co je flexibilní, tedy schopné pojmout množství různých scénářů. Ověření takovéto flexibility probíhá v čase — „univerzální“ je zpravidla něco, co obstálo historicky, bylo opakováno a dá se označit za nadčasové, protože je funkční dodnes. Jako univerzální se alespoň v lokálním historickém kontextu jeví forma městského bloku, resp. derivovaných forem, které vznikají jeho dekonstrukcí a vymezují vztah základní, vztah ulice — zástavba.

I Prototyp jako „univerzálně“ aplikovatelná struktura, která obstojí ve dvou rozdílných místech, čerpá z osvědčených forem evropských měst. Návrh je souborem principů, které zohledňují faktor měřítka, potřeby reagovat na kontext, potřeby vybavenosti, potřeby různé míry hustoty, prostupnosti či hierarchie zástavby.

Základem je uliční rastr, vyplněný různými podobami bloku. Snahou je možnost vytvořit velmi odlišná prostředí. Blok je možné komponovat volně. Součástí návrhu je katalog jeho pravděpodobných forem tvořených za pomocí několika základních typologií domů.

Je možné blok vypustit, kombinovat podle potřeby jinou než rezidenční funkci a vymezovat veřejné prostory stejně jako hierarchizovat ulice. Struktura se umí chovat kontextuálně, a je tak aplikovatelná na širokou škálu měřítek a typů území.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

Fluidní strukturou lze dosáhnout kompaktní blokové zástavby i rozvolněné a propustné čtvrti. V případě aplikace na parcely Kolbenova a Račianská se snažím o maximální míru diverzifikace jednotlivých bloků.

186

úřad

ZŠ

samoobsluha

Prototyp 250 × 300 m

hřiště

veřejný prostor

vybavenost

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (32%) 17 600 m² 92 600 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (33%) 20 000 m² 106 400 m²

prostorová a typologická diverzita jako klíčová kvalita struktury struktura jako princip uvažování napříč meřítky vztah jádro — hranice jádro jako ryze rezidenční celek schéma: blok katalog forem flexibilita půdorysu proměnlivá hustota kompaktní — propustné elementární vybavenost

Aplikace prototypu do většího měřítka Schopnost hierarchizace

Propustné

Kompaktní

Praha

Bratislava

Praha, detail: veřejný prostor v rámci obytného bloku

Praha, detail: poloveřejná zahrada a veřejné hřiště v rámci obytného bloku

Praha, detail: sdílené zahrady v rámci obytného bloku

Bratislava, detail: poloveřejný park s hřiště v rámci obytného bloku

Bratislava, detail: veřejná budova s předprostorem

Bratislava, detail: průchodný blok

13 ] Stavebnice

Mariia Khositashvili, 2. r.

PRAHA — KOLBENOVA

Prototyp/Univerzalita? Co to může znamenat v kontextu bydlení, v kontextu urbanismu.

Univerzalita je něco, co bude komfortní a použitelné pro všechny, je to něco, co platí vždy, svým způsobem jsou to stálé hodnoty. Univerzalita je spíše utopickým pojmem, nicméně to může sloužit jako velký cíl, kde pomocí různých kompromisů se dá udělat něco smysluplného a fungujícího pro člověka jako takového.

Co se chce každému z nás v našem bydlení? O čem přemýšlíme při výběru místa, kde bydlíme? Co je přirozenější pro člověka? Jak se změnil současný svět a co stálé platí bez ohledu na dobu? Jakou roli hraje komunikace mezi lidmi v bytové čtvrti? Jaké tendence jsou teď ve světě a jak to ovlivňuje způsoby bydlení, dispozice jednotlivých bytů? Jak moc jsme si podobní v tom, jak bydlíme a co od bydlení očekáváme? Nejenom tyto otázky mi běžely hlavou během celého semestru.

V procesu hledání svého východiska univerzality jsem určila to nejdůležitější pro svůj projekt.

Jsou to pro mě malé měřítko, zeleň a komunikace/spolupráce mezi lidmi či sousedy.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

Hlavní myšlenkou tohoto urbanismu je linearita, která na rozdíl od centrovaných systémů, spíše podporuje spolupráce a společné trávení času mezi sousedy. Podle mého názoru linearita je opravdu univerzální pojem pro současnou Evropu. Je to něco, kde si jsou všichni rovni a všichni mají stejnou možnost, stejné podmínky. Neexistuje předurčené centrum.

Každý z uživatelů je důležitý a každý je centrem sám pro sebe. Linearita je dle mne něco jako bílý papír, který je dobrým základem pro cokoliv. Tím pádem ten způsob je dobrou půdou pro vytváření pocitu svobody a sounáležitosti mezi lidmi.

Během dlouhých hodin skicování a přemýšlení jsem přišla na svůj prototyp, svoje pravidla univerzálního bydlení.

196

Prototyp 200 × 200 m

Zelený pás = lineární park o šířce 12 m.

Střídá ho pás bydlení s 60 % zastavěnosti.

V rámci těch 60 % jsem vytvořila určitou abecedu (stavebnice) půdorysů v gridu 5 × 5 m.

Půdorysy domů jednoho pásu spolu tvoří obdélník.

Následně se ten obdélník jako puzzle rozkladá na tuto abecedu a tím ukazuje, že tyto domy,

1:500

stejně i jako lidé, co tam bydlí, jsou součástí něčeho většího, nějakého velkého organismu.

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (29%) 15 860 m² 66 005 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E celková plocha zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (39%) 23 440 m² 94 645 m²

Pás bydlení

Zelený pás

Veřejný prostor

14 ] ++ ++

Obracím ulici naruby. Štíhlé domy se spojují do obdélníkové mříže.

Tvoří dvory. Každý je jiný.

Náměstí, zahrádky, školka, hřiště nebo ovocný sad.

Koukám na obě strany a mohou si vybrat.

Svetlana Devyatkina, 4. r.

PRAHA — KOLBENOVA

BRATISLAVA — RAČIANSKA

202

Prototyp 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (28%) 15 450 m² 53 700 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (33%) 21 450 m² 70 450 m²

Praha

Bratislava

Okraj struktury

Dvůr — veřejný prostor

Dvůr — hřiště

15 ] 15²

„Osnova musí být především pevná a správně napnutá, ale pokud jde o barvu, slouží pouze jako základ.“

Pravidla prototypu: 1) Struktura je tvořena rastrem 15 × 15 m.

2) Je vyplněna lineární zástavbou o hloubce 15 m orientovanou od severu k jihu.

Kristýna Mocová, 4. r.

3) Prázdné linky struktury jsou střídány ulicemi a dvory.

PRAHA — KOLBENOVA

4) V rámci mezilehlých dvorů je druhotný rastr 45 × 45 m který je v parteru střídavě vyplněn platformami o výšce jednoho podlaží, které se směrem do ulice chovají jako obchodní/ komunitní parter a jejich obsahem je parkoviště. Tyto platformy jsou v případě deautomobilizace možné přestavit na plnohodnotný parter.

5) Na vzniklých platformách jsou předzahrádky.

6) Struktura je prostupná od východu k západu poloveřejnými dvory (v místech bez platforem).

7) Struktura je vynechána v místech, kde ji křižují hodnotné budovy, nebo kde vznikají lokální centra.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

8) V místech, kde struktura naráží na nesymetričnost území, je seříznuta.

9) Každý úplný blok má jednu věž 15 × 15 × 15 m.

210

Prototyp 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

poloveřejný dvůr/park

vydláždění (veřejné prostranství)

mlat

soukromé předzahrádky

plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

55 000 m² (56%) 30 922 m² 97 960 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

plocha území zastavěná plocha podlažní plocha

60 000 m² (58%) 34 500 m² 133 200 m²

Praha

Nároží

Bratislava

Vstup do parku

Náměstí

16 ] Micro Manhattan Tracy Go, stáž — Rhode Island School of Design, Providence, RI, USA

PRAHA — KOLBENOVA

I developed a dense grid of low-rise family houses with high-rise apartment buildings integrated into the system. Houses are 12.2 × 7.6 m with streets being 1.8 m and the main streets, 3 m.

The community is only accessible to pedestrians, except for the main streets that are wide enough for sanitation trucks and fire trucks to access.

The grid changes in width when it is directly accessible to a main street on the perimeter of the site. The grid also alters for courtyards.

The courtyards change in size and determine the typology of the patio houses surrounding it, which are separated into family houses and shared-living apartments. Family houses are two floors, shared-living apartments are three floors, and the high-rise apartment buildings are ten floors, with the bottom two floors used as common space and recreation for the residents.

Each site also has three ramps that lead to underground parking.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

216

Prototype 200 × 200 m

Family H

Family House Family House

family house

Shared Living

Shared Living

shared living

Apartment

Family House

Shared

Shared Living

Apartme

Apartment

shared living

Garden

Garden

garden

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

Family House Shared Living family housing

parking lot ramps

shared living

gardens

Apartment

apartments

Family House Garden

sidewalk

Shared Living

total area built up area floor area

55 000 m² (41%) 22 286 m² 66 890 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

total area built up area floor area

60 000 m² (51%) 30 752 m² 91 881 m²

House types

Family house

Section

View

Shared living

Tower

Sketches

Situation detail

17 ] Upside down Gregor Jürna, stáž — Estonian Academy of Arts, Tallinn, Estonsko

PRAHA — KOLBENOVA

In an urban scale a courtyard often feels like a pleasant space to be in. Compared to a having a solitary protrusion from the ground, a bowl-like situation is often perceptually more protected and calm. That leads to the incentive of designing in subtraction of volume — or conversely — addition of coutyards.

The symbiosis of commertial and residential functions enchances the user experience of both and has mutual benefits. Mixing these districts cuts back on the need for cars and creates jobs in the vicinity. Implementing solutions like food delivery would increase predictability and efficiency for local shopowners, restauranteurs and bakers, while providing additional comfort for inhabitants.

The scale of housing options changes within the area to accomodate the needs of different possible users and diversify the local population.

The most intimate area is located in the center of the district and cradled by surrounding zones of larger scales. In this current case the scales are divided into 3 parts.

The layout strictly follows a grid and a set of repeditive dislocations within that grid. The only irregularities are brought on by intersecting with the perimeter and other zones.

BRATISLAVA — RAČIANSKA

Since the shape follows a set of repetitive movements, the same could be done by the building process. A set of vertical circulation shafts acts like an anchor between two consecutive buildings and defines the point of contact.

To minimize circulation spaces, the building is aligned to the top. While allowing direct movement and light diffusion to the ground, it also provides observeable vertical layering,thereby distinguishing different zones. Alternatively, the created courtyards could act as a navigation system and the buildings could be raised only partially and aligned to the bottom.

222

Prototype 200 × 200 m

Praha 50°06'40.4"N 14°30'34.1"E

public area — 12 × 12 m grid

residental area — 9 × 9 m grid

private area — 6 × 6 m grid

total area built up area floor area

55 000 m² (44%) 24 384 m² 81 864 m²

Bratislava 48°10'55.3"N 17°07'55.2"E

total area built up area floor area

60 000 m² (49%) 29 194 m² 103 597 m²

Noon visualization

Evening visualization

Visualization of courtyard

Public area

Residential area

Private dwellings

Public area

Residential area

Private dwellings

PROTOTYP II BYT

Téma semestru je bydlení ve středoevropských městech. V předchozí kapitole jsme prošli názory studentů na urbanistickou strukturu.

Prostory mezi domy. V Prototypu II jsme chtěli od studentů názor na současné bydlení.

Vybrali si z vlastního urbanistického řešení jednu budovu a navrhli dům včetně bytové skladby a dispozic bytů. Prioritou zadání bylo navrhnout středné velké byty. Diskuse nad tím, jak si studenti představují bydlení, byla velmi pestrá. Někteří chtěli velký volný prostor a někteří by se bez šatny jako místnosti v bytě neobešli. Pro mne byly někdy takové konzervativní názory překvapením. Ale chápu, že studenti, kteří procházejí během studií někdy i poměrně improvizovaným bydlením, mají své sny. Návrhy domů byly zadány jako klauzurní práce, ve které studenti pracují samostatně a návrh obhajují před katedrovou komisí.

Roman Brychta

1 ] Vertikální zahrady

Ačkoliv je tomu již nějakou dobu, co činnost člověka nějakým způsobem začala ovlivňovat fungování planety Země, nikdy to nebylo tak zásadní, aby to zapříčinilo výrazné změny. Nyní je však počet světové populace tak vysoký a nároky na život taktéž, že jejich dopad na celou planetu je zřejmý a viditelný. K rapidním změnám dochází ve velmi krátkém čase, již se nejedná o stovky či tisíce let, které byly třeba, aby došlo pouze k nepatrným změnám, ale o desítky let.

Adéla Koubová, 5. r.

Nechci se dopodrobna zabývat různými změnami a s nimi spojenými dalšími problémy, ale bylo pro mne důležité určitého úvodu shrnujícího hlavní prvky a problémy 21. století, které nejen již nyní ovlivňují, ale v budoucnu ještě více budou ovlivňovat vývoj měst. Další vývoj a přežití lidské rasy nebude záležet pouze na vynalézavosti a přizpůsobivosti, ale také na soužití s planetou Zemí.

A JAK SE VŠECHNO TOHLE TÝKÁ BYDLENÍ V 21. STOLETÍ?

BYDLENÍ VE 21.STOLETÍ Co vlastně znamená bydlení v 21. století?

Jakou roli hraje město, lidé v něm a jejich komunita?

Lidská rasa „ovládla“ svět, nemáme přirozeného nepřítele. Kromě stáří, nemocí a katastrof nám nic jiného v podstatě nestojí v cestě.

Dalším důležitým faktorem, který do velké míry přispívá k rozkvětu lidské rasy, je přizpůsobivost a vynalézavost. To vše zapříčinilo, že již nějakou dobu dochází k superexponenciálnímu růstu.

Velmi zásadně. Praha či Bratislava jsou v podstatě maloměsta, ve srovnání s jinými městy například Číny či Indie, které mají mnohem větší dopady na planetu Zemi. Ale i u těchto „malých měst“ je zásadní jejich rozvoje společně/ v symbióze s planetou Zemí, hledat způsoby udržitelnosti, zároveň se však zaměřit na různost komunit, které budou v rámci města vznikat. Město je pestrým prostředím, především díky množství různých lidí s různými příběhy a na základě toho by měly také vznikat nové rezidenční čtvrtě.

Jedním z čím dál více populárních způsobů bydlení je co-living. Člověk je od nepaměti „tvorem“ utvářející komunity/smečky, „samotaření“ není jeho přirozeností Lidská populace roste nezastavitelnou rycha ačkoliv města mohou působit jako velké lostí, rok 2020 a počet populace se blíží společenství, jejich rozměry jsou ve většině k osmi miliardám, před sto lety se jednalo o necelé dvě. Pokud k růstu bude docházet nadále takovýmto tempem, jako tomu je doposud, je odhadováno, že v roce 2050 planetu Zemi bude obývat více než 10 miliard lidí a z toho 70 procent bude žít ve městech.

232

případech již tak velké, že ztrácí svůj původní záměr, utvoření uzavřené a blízké komunity. Je paradoxem, že nejvíce osamělých lidí je právě ve velkých městech.

mohl fungovat. Jedná se o 2000 kalorií denně, což lze přirovnat k jedné obyčejné 100W žárovce. Průměrný Američan denně „potřebuje“/ spotřebuje kolem 11 000 W, a to je k zamyšlení...

Co-living není pouze odpovědí na osamělost, ale také na stále se zvyšující ceny nemovitostí a s nimi spojenou krizi v bydlení. Hlavní skupinou zájmu co-livingu nejsou už jenom studenti, ale lidé různého věku. Stále však převažuje skupina mladých lidí, v mnoha případech jednotlivci, kteří se snaží spolubydlením ušetřit peníze na svůj vlastní byt.

Nejedná se pouze o to najít efektivní formu bydlení a vyřešit celkovou krizi bydlení, ale také skrze to hledat efektivní formu žití. Ano, nemusíme chodit do extrémů a snažit se žít ze 100W na den, to z hlediska „nastavených standardů“ společnosti není úplně možné, přesto je na každém, jakým způsobem bude žít a co k životu bude potřebovat. Architekt může být určitým mostem, který se snaží najít řešení, ale vždy to nakonec bude na jednotlivcích, kteří tvoří komunitu, zda budou ochotní po tom mostě přejít. Myslím si, že je čím dál důležitější, aby se kladla otázka, co člověk opravdu „potřebuje“, a podle toho se i přizpůsobovaly prostory, ve kterých tráví čas.

Dalším důležitým trendem v bydlení 21. století není pouze co-living, ale také univerzalita bytů.

Byty pro rodinu se mohou stát sdíleným bydlením a naopak. Byty/garsonky fungují stejně jak pro jednotlivce, i pro páry.

Ve své knize Scale, která je výjimečná svou mezioborovostí, se Geoffrey West zabývá otázkou, kolik toho člověk vlastně doopravdy potřebuje, ne aby žil, ale přežil a jeho organismus

A skrze toto vše se určitým způsobem uzavírá kruh a já se dostávám na začátek, k problematice budoucnosti lidské existence.

Axonometrie, půdorysy

2 NP Co-living, atelier, kavárna

1 NP Co-living, atelier, kavárna

parter: ateliér, kavárna

pokoje & ensuite

vertikální komunikace

zázemí domu

zelená terasa

sdílené prostory

Pohledy

Řezy

Produkce a spotřeba za jeden rok

1 m3 trávy

CO2 −2 kg 1 m3 dřeva

úložiště CO2 1000 kg

CO2 +10 530 kg

O2 −300 kg

H2O −42 000 l

O2 +620 kg

CO2 −22 kg

H2O transpirace 36 500 l

Diagram koloběhu

O2 +93 000 kg/rok

CO2

–3 300 kg/rok

O2

–9 000 kg/rok

CO2 +315 900 kg/rok

CO2 373 530 kg „úložiště“ ve dřevě

150 stromů

30 obyvatel

CO2

–506 kg/rok

253 m2

75%

2 ] Patch

Dispozice bytů ve čtvercích je řešena v jednotném systému. Ve středu se nachází instalační sektor obsahující zařizovací předměty vyžadující technologické rozvody a kolem tohoto sektoru jsou obytné místnosti děleny podle čtyř hlavních os s rovnoměrným rozložením.

Systém dispozic je schopný nabídnout variabilitu rozdílných velikostí bytů ve stejném prostoru.

Jakub Cibula, 3. r.

Patra pro komunitní jádra a bydlení.

Ve střídajících se čtvercích.

Rozdílné dispozice bytů, definované čtyřmi osami a instalačním sektorem. Členění vnitřních prostorů je stejně jako krystalická struktura hmoty založené na čtvercové mřížce.

Většina využitelné plochy v patrech slouží k bydlení. U venkovních prostorů druhého a vyššího stupně je vnitřek vyhrazen pro administrativní funkce. Těmto fuknkcím odpovídá vzhled fasád.

Pocit postupné změny z míst veřejně přístupných do soukromých prostorů vlastního bytu je umocněn komunitními jádry. Ty jsou navrženy ve dvou základních typech. Pavlačový systém, kde se komunitní prostor nachází v nejnižším patře, a platformový systém s přístupem do bytů přes mosty, prosvětlený po stranách.

242

Vizualizace

Půdorysy — komunikační jádra

Řez — podélný

Půdorysy — dispozice bytů

Řez — příčný

Celkový půdorys

3 ] La ville non-radieuse Hanka Turnovská, 2. r.

Jako architekt poskytuji spíše návod, ukazuji možnosti, ale ponechávám možnost výběru.

Domov je komplexita. Je to ticho i akce, zodpovědnost i svoboda zároveň. Většinou však nevznikne ze dne na den. Proto je mou snahou vytvořit místo, které může stárnout s námi, uchovat naše vzpomínky i plány. Chci vytvořit místo, kde budeme mít motivaci zůstat déle než pár let, něco si vybudovat, ať už sousedské vztahy či bedýnku na salát v zahrádce. Ačkoli možnost nomádství je rozhodně legitimní a přínosná, je neslučitelné se skutečným domovem. Ten je totiž i paměť, ono ukotvené místo v prostoru, náš kousek půdy. Záměrně říkám půdy, jelikož příroda nám nejlépe vytváří ponětí o koloběhu času a pocitu patření na jisté místo.

Poučení z Japonska bychom si měli vzít i takové, že nejen nábytek tvoří život v domě.

Je to i pohyb a zastavení, hluk i ticho, soukromí i konfrontace a také důležité prázdno.

Vždyť kde jinde máme možnost dovolit si mít

naprosto neužitečný kousek světa než u sebe doma?

Zaměřuji tedy svou pozornost na hraniční prostory, jako jsou schody, pavlače, okna a terasy.

Ty nám všechny umožňují na chvíli být někde „mezi“, měnit svou perspektivu a díky tomu lépe vnímat.

Roztříštěnost společnosti, individualismus a bezpočet odlišností (práce z domova, klasický rodinný život, byt jako tranzitní místo mezi prací a zábavou...) vedou k potřebě široké variability dispozic. Myslím však, že skoro všichni pomalu začínáme přicházet na to, že racionalistické pojetí vesmíru není vždy ideální, a snažíme se žít více v harmonii s přírodou, lidmi i sebou samými, zkrátka dělat i to, co nepřináší žádný užitek, možnost jen tak být a nic nedělat. (Ladislav Zibura: „Bylo mi jasné, že to není rozumné rozhodnutí. A přesně to se mi líbilo. Nerozumná rozhodnutí a zbytečné cesty občas jen tak pro radost podnikám rád.

Připomínají mi totiž, že jsem svobodný člověk — ne jen otrok touhy po efektivitě.“) Potřebujeme tedy krátkodobou i dlouhodobou flexibilitu, ale omezenou, tedy kostru, která snese změny.

POJETÍ VNITŘNÍ DISPOZICE Dělitelnost a spojovatelnost — umístění pevných částí (instalace, okna apod.) tak, aby se byty daly spojovat i rozdělovat.

Krátkodobá flexibilita: Skelet, jehož sloupy a průvlaky umožňují snadné napnutí příčky, která tak oddělí pokoj o velikosti cca 12 m2, tudíž vhodný pro ložnici, kuchyni, pracovnu a další nedefinované možnosti. Vždy však jen na některých místech dispozice, hlavní strukturu navrhuji podle svých požadavků:

248

Oddělení živé a intimní zóny — ponechání přechodového prostoru z otevřených do uzavřených částí, nerušený přechod mezi koupelnou a ložnicí.

Otevřenost, uzavřenost i něco mezitím. Velká okna i tmavší kouty, možnost částečného oddělení se od světa pomocí perforovaných panelů, které propouští světlo, ale z dění se stávají siluety.

Spojení s vnějškem — každý byt má svůj balkon, lodžii či předzahrádku, umístěné tak, aby z nich byl co nejotevřenější výhled. Věřím, že mít svůj kousek místa venku nám pomáhá přiblížit se k přírodě i místu, kde zrovna žijeme.

Půdorys 1. NP

komunitní dílna

klubovna

kavárna

Půdorys 2. NP

Půdorys 4. NP

Půdorys 3. NP

1. NP Byt na jedno patro — 76 m2 (+veranda)

2. a 3. NP Varianta 1 — 84 m2 (+balkon)

2. a 3. NP Varianta 1 — 84 m2 (+balkon)

4. NP Mezonet — 118 m2 (+terasa)

4 ] Serpentina

Matěj Hoffman, 2. r.

Společnost míří jinam. Jedinec je důležitý.

Nukleární rodiny už téměř vymizely? Může žít jedinec sám? Nepřijde o interakci a společenský život?

Nabourávám tento předpoklad.

Strukturou svých domů a jejich pravidelným uskakováním vymezuji různé druhy prostorů.

Na jedné straně ulice s živým parterem.

Na druhé sdílený komunitní prostor, zahrada — alternativa „vnitrobloku“? Domy jsou propojené pavlačí — alternativní živá ulice sloužící k propojování — nahlížím z ní do obou „světů“.

Jednotlivé dispozice by měly nabídnout změnu v čase — vývoj, přizpůsobení, variabilitu. Může být v budoucnu parter i na „alternativní ulici“?

254

Vizualizace

Axonometrie řešeného objektu

1 NP

2 NP

0 1

5

10 m

3 NP

4 NP

5 NP

Řez

0 1

5

10 m

Pohledy

5 ] Dům, kde bydlí starej Alberti, zřejmě Samuel Cigler, 4. r.

Otázka věčnosti Ve věci bydlení v 21. století jsem si vytyčil, po vzoru starých mistrů, několik bodů, které by se měly stát vlastnostmi mého návrhu bytového domu. Tři z těchto bodů opisuji od maestra Albertiho a, dá-li štěstí, interpretuji je okem dnešní doby, jsou to využití (utilitas), důstojnost (dignitas), atraktivita (amoenitas/voluptas). Čtvrtým bodem je udržitelnost (sustineri).

Využití — bydlení_ Je těžké psát k tématu, jenž je pro nás všechny velmi osobní, každý máme svou vlastní představu ideálního bydlení. Sir Ernst Gombrich v úvodu své knihy Příběh umění píše: „[…] žádný důvod, proč se nám socha nebo obraz líbí, není nesprávný.“ [ 1 ] . Myslím, že přesně tak je to i s domovy, jde primárně o to, aby se lidem líbilo doma trávit čas, a jak ten domov vypadá, je každého věc individuální. Ačkoliv se typovým řešením v bytovém domě nevyhneme, domnívám se, že je dobré dispozice, pokud je to

alespoň trochu možné variovat, měnit, tak aby se do jedné budovy vešlo co nejvíce různých standardů, a tak bychom zajistili třídní rozmanitost v rámci jednoho domu. Další výhodou rozmanitosti bytů vidím v právě oné nespecifikaci ideální dispozice, kterou zkrátka nakopíruji na každé patro stejně. Na základě toho, co píšu na začátku, se totiž domnívám, že i „neideální“ byty si najdou svého majitele právě ve své osobitosti. Každé členění bytu má své výhody a nevýhody, své krásné okamžiky. Vidím veselost v tom navštěvovat byty, porovnávat je, všímat si maličkostí, poslouchat, komu jak vržou parkety.

Změnily se nároky na bydlení v 21. století?

Pokud ano, nemyslím si že zdravým směrem, osobně si ale myslím, že ne. Je pravda, že jsme se (my lidé) začali méně potkávat, navštěvovat se, socializovat. Když jsem byl malý, byly u nás návštěvy alespoň dvakrát týdně a jindy jsme zase my chodili do bytu ke známým.

Od rodičů vím, že se za minulého režimu chodilo na návštěvy pořád, protože jinde se sejít prostě nešlo. Byt by měl být v takovém případě připravený na to přijmout hosty, je to jeho funkční předpoklad, ale měl by na to být připravený i dnes, kdy se lidé navštěvují znatelně méně? Osobně si myslím, že ano, protože jinak by to bylo smutné. Myslím si, že dobrá dispozice neodráží a priori potřeby lidí v tom či onom století, ale podporuje zdravý život.

Tráví-li někdo čas doma pouze spaním, sprchou a brouzdáním se v sociálních sítích na počítači, neznamená to, že bude mít jednopokojový byt s postelí a sprchovým koutem. V takovém bytě totiž není možná změna, člověk je nucen dělat pouze to, k čemu byl byt navržen. Dobrá dispozice má umožnit změnu životního stylu.

Dnes, kdy ceny bytů ve městech stoupají exponencionálně, si klademe otázku, jak bydlení učinit opět dostupným. Ve dvacátém století tento problém řešili (zjednodušeně řečeno) primárně prostředky architektonickými. Obytné

262

budovy se stavěly větší, rychleji a co možná nejúsporněji. Byla to poválečná situace, která si vyžádala reformy architektury. Ovšem od války se postupem času změnil standard, to, co stavělo pro nižší třídu, je dnes sotva dosažitelné vrstvou střední. Tedy máme dnes řešit problém vysokých cen bytů tím, že budeme bytové domy stavět ještě větší, ještě rychleji a ještě úsporněji? Domnívám se, že ne, dnes je to věcí politickou. Mám-li hledat město, ve kterém řeší bydlení příkladně na politické úrovni, pak je to Vídeň. Dvě třetiny bytů ve Vídni jsou postaveny a obhospodařovány městem. Nerad bych se pouštěl do debat o levici nebo pravici, ale vnímám pozitivně, když město naslouchá potřebám lidí, kteří v něm žijí, a když se v něm stane to, že je bydlení privilegiem vyšší třídy, zakročí, ubytuje své lidi a uvolní tak přepjatý trh.

Důstojnost_ Neumím si představit, co považoval Alberti, píšící v 15. století, za důstojné, ani jsem se nedočeti, proč zahrnul důstojnost do triptychu

cností, kterými by se měl architekt řídit v každé fázi navrhování staveb. Z mého hlediska to primárně svědčí o tom, že Leon Battista traktáty pouze neopsal od Vitruvia, jak tvrdí teoretici. Alberti totiž Vitruviovo firmitas neboli pevnost, jak já to vidím, považoval za samozřejmost, kterou má každý z nás emočně spjatou s jakoukoliv stavbou. Mluvím o tom, protože mám dojem, že jeho dignitas neboli důstojnost je dokonalým vyvážením utilitas neboli funkce. Alberti jistě neměl tušení, že za pět set let budou stavět bytové domy v České republice developeři, kteří se snaží jejich dispozice osekat o každý milimetr, tak aby jim nepřišla žádná korunka, v jejich očích, na zmar. A tak se stalo, že lidé začali sázet domy jeden za druhým jako obilí, čekat, až jim vyrostou, zpeněží je a pak by je nejraději zbourali a postavili znovu, aby je mohli znovu zpeněžit. V takové, ekonomikou vlečenou, situaci může mít těžko důstojnost nějaké slovo, ale i přesto se musí ozvat a vyvážit váhy, které jsou přetíženy ohledem funkčním (utilitas).

Důstojné je totiž přihlížet na každou část

Situace

budovy s respektem a přistupovat k ní s ohledem na to, že ji lidé nebudou pouze používat, budou v ní žít.

Atraktivita_ Může být dům hezký? Ptám se na půdě školy, která má slovo umění ve svém názvu a kde působí profesoři, pro které je slovo design slovem sprostým. Jakým způsobem učiním dům osobitým a odliším ho od svých sousedů, nemám-li k dispozici prostředky krásy a mám takových domů nakreslit desítky v rámci jednoho urbanismu. Jeden by mohl navrhnout, že to není potřeba, pak by se ale lidé těžko mohli ztotožnit se svým obydlím a mohlo by se stát, že si někdo splete dveře, podobně jak je to ve filmech parodujících architekturu 20. století. Druhý by to zase mohl s odlišením přehnat a do budovy by vložil příliš mnoho sebe, tolik sebe, že by už pak nezbylo místo pro lidi, pro než je budova určena. Je třeba říci, že pro vtisknutí určité míry půvabu budově máme dva prostředky, jsou jimi krása a výzdoba. K výzdobě bych si dovolil ještě malou poznámku, není nám architektům po chuti, a přesto s ní hřešíme, stavíme železobetonové skelety, které ověnčíme nánosem čehosi, co má zakrýt nedokonalosti stavby.

Smýšlíme o výzdobě jako o neakceptovatelné, a přesto s ní všichni pracujeme, je pro nás provinilým potěšením. Alberti píše: „Co však krása a výzdoba samy o sobě jsou a v čem se od sebe odlišují, pochopíme snad jasněji svým nitrem, než bych to já dovedl vyjádřiti slovy. Kvůli stručnosti definujeme to však přece tak, že krása jest soulad, daný určitým vztahem všech částí vůči tomu, k čemu tyto části náležejí, takže nic nemůže býti zvětšeno, zmenšeno nebo změněno aniž se dílo stalo méně hodnotným. Je to veliká a božská věc a při jejím plnění se stravují všechny síly umění a ducha a zřídka je komu, ba i samé přírodě, popřáno vytvořiti něco zcela ukončeného a po každé stránce dokonalého. ,Kolikátý teprve,‘ praví kdosi v Ciceronovi, ,se v Athénách vyskytuje krásný mladík?‘. Tento pozorovatel tvarů poznával, že u těch, které neschvaloval, něco chybí nebo že je u nich něčeho více, co není v souladu se vztahy nejvyššího krásna.

Nemýlím-li se, uplatněná na nich výzdoba by snad byla zalíčením a zakrytím jejich nezformovanosti nebo načesáním a uhlazením toho, co je na nich hezčího, přispěla k tomu, aby věci, nepůsobící na nich příjemně, méně narážely a aby věci půvabné působily více potěšení. […]

Krása je něco, jako co je tělu vlastní a vrozeno, je rozlita po celém těle v míře, ve které je tělo krásné, výzdoba však že má spíše povahu čehosi přidaného než vrozeného.“ [ 2 ] Udržitelnost_ Udržitelnost je definovaná v kontextu lidské civilizace jako praktická schopnost uspokojit základní potřeby dneška bez kompromitování schopnosti budoucích generací uspokojit jejich základní potřeby a udržet jejich životní úroveň.

Udržitelná společnost musí být vystavěna tak, aby její životní styl a podnikání nebyly v rozporu s inherentní schopností přírody udržet život. Organizačním principem udržitelnosti je udržitelný rozvoj, který zahrnuje čtyři propojené oblasti: ekologii, ekonomii, politiku a kulturu. [ 3 ] Je to architektura, jež zahrnuje uvedené oblasti možná více než kterýkoliv jiný obor, a proto se vybízí, že by právě ona mohla jít příkladem společnosti. V dnešní environmentální situaci je zcela jasné, na kterou z těchto oblastí by měl být kladen důraz a na kterou se ve stavebnictví zapomínalo nejvíce.

Pro mě udržitelnost v architektuře je o naložení s dočasností. V každém z nás je zakořeněná představa věčnosti ve věcech, které stavíme.

A je to logický předpoklad vycházející z potřeby stavět tak, aby stavba nespadla, či dokonce aby nebyla zbořena. Vitruviovo utilitas (využití), firmitas (pevnost), venustas (atraktivita) [ 4 ] , ačkoliv se zdá být v dnešní spotřební společnosti zastaralé, tvoří dějiny stavitelství. Nároky na stavby se v různých ohledech měnily, ale věčnost jako požadavek na stavbu zůstala.

O stálosti staveb nepíší pouze osobnosti jako Vitruvius, Leon Battista Alberti nebo John Ruskin, ale hovoří o ní i současní architekti jako například Frank Gehry nebo David Chipperfield.

Nejpozději začátkem 20. století však začala být věčnost lží. Zejména po druhé světové válce, kdy bylo potřeba ubytovat velké množství lidí dostupně a co nejrychleji, se životnost

budov zkrátila na dobu kratší, než je život jedné generace. Dnes se budovy bourají i po 25 letech. [ 5 ] Zdá se, že cenění si něčeho, co může trvat, je v ohrožení, starat se o něco je v jednorázové společnosti konceptem minulosti. [ 6 ] Z výše uvedeného mi vyplývá že: Je-li dlouhověkost budov odpovědí na udržitelnost v architektuře, pak se musí změnit společnost a způsob, jakým se ke stavbám přistupuje.

Na druhou stranu zůstane-li společnost nadále spotřební, pak je potřeba nestavět z materiálů, jejichž vlastností je stálost či ekologická neudržitelnost, nýbrž volit materiály přírodní, které jsou obnovitelné a nezatěžují životní prostředí. Obě východiska se však navzájem nevylučují a dají se uplatnit současně.

1 ]

Sir Ernst Hans Joseph Gombrich

Příběh umění, 1950.

2 ]

Leon Battista Alberti De re

aedificatoria libri decem, 1452.

3 ]

Paul James; Liam Magge;

Andy Scerri; Manfred Steger Urban Sustainability in Theory and Practice:.

London: Routledge, 2015 4 ]

Marcus Vitruvius Pollio Deset knih

o architektuře, kolem roku 0.

5 ]

Reinier de Graaf Four Walls and

a Roof, 2017.

6 ]

David Chipperfield Architecture

Is Here to Stay, v knize The Economy of Sustainable Construction, edited by Ilka and Andreas Ruby; Nathalie Janson, 2014.

Axonometrie objektu

12

12

S

S

V

Z

Z

J

J

12

12

S

S

V

Z

J

Z

12

J

Půdorysné varianty prostor S

Vizualizace exteriéru

Vizualizace interiéru

6 ] Übereinander

Tadeáš Stolín, 3. r.

Vizualizace dřevěné fasády

Prototyp modulárních domů reaguje na potřeby obyvatelstva daného místa. Dům se skládá z modulů o rozměrech 12 × 12 metrů, které je možné na sebe vrstvit dle potřeby obyvatel, okolní zástavby a prostoru, ve kterém se nachází. Domy rostou od úplného počátku a jsou uzpůsobeny na situaci, že vzniknou například na okraji města jako solitéry a poté se rozrostou až na velikost celé čtvrti. Obyvatelé si volí svoji jednotku a tu mohou přizpůsobovat svým požadavkům.

Systém skládání modulů

270

Perspektiva

Typický půdorys objektu

4

3

2

1

Řez

7 ]

± dům Glib Sydorenko, 2. r.

Tato část se zaměřuje na konkrétní blok, který se skládá se čtyř domů a malého polootevřeného dvoru. Každý dům sdílí pochozí střechu, kterou jeho obyvatelé můžou využívat libovolně.

Dvorek uprostřed pak slouží jako zahrada nebo prostor pro společenské aktivity. Parter slouží z části jako obytné prostory a z části prostory komerční. Samostatné bytové jednotky jsou minimální nebo jsou velikostně přizpůsobené pro daný počet obyvatel.

274

Vybraný objekt

2 NP

4 NP

1 NP

3 NP

6 NP

5 NP

Půdorysy

8 ] Repair Reuse Recycle Martina Procházková, 4. r.

Atriový komunitní dům s důrazem na přírodní materiály a celkovou udržitelnost.

Bydlení v zeleni.

Alternativní zdroje energie.

Množství společných prostor, plnohodnotné bytové jednotky. Široké spektrum obyvatel.

278

Axonometrie

Skladba

spol.

byty

jádra

Situace

sad

voda

záhon

dlažba

tráva

1 NP

Řezy

2 NP, 3 NP

0

1

2

5 m

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

9 ] Vrstvení

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Adam Kocík, 2. r.

PRODUCED BY AN AUTODESK STUDENT VERSION

Ze svého urbanistického návrhu Prototypu I testovaného na dvou parcelách si vyberte pro vás nejreprezentativnější část domu, dům, blok…, a navrhněte prostorovou skladbu a dispozice tohoto domu včetně případné vazby na soukromý, sdílený prostor vybraného domu.

284

Vizualizace

SAMOSTATNÁ JEDNOTKA

Jednotka sestává ze tří nadzemních úrovní, je složena z prefabrikovaných CLT panelů.

V uliční úrovni se nachází vstup do jednotky. Vstup je rozčleněn na šatnu, toaletu a schodiště. Druhý vstup do jednotky je v úrovni 2 NP z podesty.

Prostor mezi domy zaujímá základní plochu pro dostavbu jednotky.

Další dostavby jsou možné v rámci podesty.

Axonometrie jednotky

2 NP jednotka

1 NP jednotka

3 NP jednotka

Situace bloku

Axonometrie bloku

1 NP

2 NP

3 NP

1 NP

2 NP

3 NP

4 NP

10 ] Středověká vesnice

Soužití soukromého a komerčního prostoru se prolíná v každém podlaží. V posledním patře objektu se vyskytují pouze zasedací sály.

Prostory mají různé velikosti a do každého se vejde jiný počet osob. Ať už se člověk potřebuje sejít s kamarádem, anebo má domluvenou pracovní schůzi, vždy může zajít sem.

Kryštof Uhlík, 3. r.

Prototyp II navrhuji jako interaktivní soužití soukromého života a komerční sféry. Striktní vymezování obytného souboru a pracovního sektoru vnímám za překonané. Pokouším se o alternativní přístup, o nové propojení bydlení a kanceláře.

Interakce probíhá na několika úrovních.

EXTERIÉR V parteru se nachází v různých podobách občanská vybavenost, která obsluhuje pracovní i soukromou skupinu.

Přilehlý park je určen pro odpolední odpočinek a pro různé sportovní aktivity.

INTERIÉR V objektu se nacházejí byty a prostory pro kanceláře. Byty jsou nabízeny v různých velikostech a jsou navrženy tak, aby se daly rozšířit v průběhu bydlení na větší bytovou jednotku.

290

Vybraný objekt

KOLBENOVA

M 1:1500

PARTER

Situace Kolbenova

PARTER

Situace parter

Pohledy

VÝCHOD VÝCHOD VÝCHOD

ZÁPAD VÝCHOD ZÁPAD VÝCHOD ZÁPAD

Y

Východ

Západ

JIHSEVER JIH JIHJIH ZÁPAD

DOD

Jih

SEVER SEVER SEVER SEVER JIH

Sever

JIH JIH ZV ZÁPAD

LADBY MU

Skladba domu

ZASEDACÍ SÁLY

zasedací sály

byt ateliér BYT/ kancelář

ATELIÉR/ KANCELÁŘ

Y ZASEDACÍ SÁLY ZASEDACÍ SÁLY

kavárna KAVÁRNA/ obchod OBCHOD/ restaurace RESTAURACE

BYT/ BYT/ ATELIÉR/ ATELIÉR/ KANCELÁŘ KANCELÁŘ

KOMUNIKACE

podzemní PODZEMNÍ garáže GARÁŽE

KAVÁRNA/ KAVÁRNA/ OBCHOD/ OBCHOD/ RESTAURACERESTAURACE

KOMUNIKACE KOMUNIKACE

KOMUNIKACE SLUŽBY SLUŽBY KOMUNIKACE

komunikace

ADMINISTRATIVA ADMINISTRATIVA ADMINISTRATIVA BYTOVÉ JEDNOTKY SLUŽBY BYTOVÉ JEDNOTKY ADMINISTRATIVA BYTOVÉ SLUŽBY

služby

administrativa

bytové jednotky

1NP

1NP 1 NP

3NP

3NP 3 NP

5NP

5NP 5 NP

2NP

2NP

2 NP

4NP

4NP

4 NP

6NP 6 NP

6NP

11 ] Work hard Life easy David Krátký, 3. r.

Dům řešený v druhé části zadání je čtvercového půdorysu. Uprostřed se nachází prostory výrobny, jejíž náplň nezatěžuje okolní byty hlukem nebo jinými negativními vlivy. Výrobnu obklopuje věnec malých intimních zahrad, na které navazují lineární byty skrz dispozici.

Ty jsou jednopodlažní nebo dvoupodlažní.

Na střeše výrobny nalezneme zahradu, jakýsi rajský dvůr, která slouží obyvatelům domu.

Kompozice budovy je důsledně centrálně symetrická. Cílem návrhu je hledat možné způsoby propojování bydlení, práce a odpočinku, které máme často ve zvyku oddělovat.

296

1 NP

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

SILO 2 200 M³

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

R/S DOOR

PRODUCTION AREA

Q

PARTS STORE

2 NP

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

SILO 2 200 M³

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

Q

R/S DOOR

PRODUCTION AREA

Q

PARTS STORE

3 NP

4 NP

3 NP

2 NP

1 NP

Řez

Pohled

12 ] Pavlačový dům Aleš Rezler, 2. r.

V úvahách o bydlení v 21. století, resp. o zúženém poli současného a budoucího hromadného bydlení ve středoevropské metropoli, je místo pro mnoho specifických forem.

Lze vymezit celou řadu kategorií, ve kterých lze o odpovídajícím bydlení přemýšlet. Různý člověk má přirozeně různou potřebu. V závislosti na velikosti domácnosti, životní situaci, věku, ekonomickém a sociálním postavení, vzdělání, zdravotním stavu, profesi, kulturním zázemí, individuální potřebě soukromí či sdílení, odlišné míře využívání a vazby na domova množství dalších faktorů můžeme nacházet odlišné formy toho, jak bydlet. Tyto formy se dají realizovat mnoha způsoby z hlediska vlastního standardu bydlení, z hlediska vlastnictví, resp. právního vztahu k užívání, a lze je realizovat v různých lokalitách, které určují různou kvalitu bydlení, stejně jako lze bydlet podobně za různé peníze atd.

Bydlení je primární složkou a výsostnou funkcí města. Primární složkou zdravého města by

pak mělo být bydlení, které ideálně všechny tyto zmíněné modely, zastoupené v různých typech domácností, zohledňuje, mixuje a integruje.

Takovéto předpoklady vyvozují odlišné prostorové typy a standardy. Současná praxe je taková, že na nově vznikající bydlení v centru města dosahuje velmi úzká ekonomická skupina, homogenizuje se standard, vznikají uzavřené celky a adekvátní bydlení se tak ve městě stává nedostupným. O integraci odlišných standardů ani o mix vrstev obyvatel v rámci nové výstavby se nikdo nesnaží.

V závislosti na těchto mnohdy i protichůdných parametrech lze pak nacházet legitimní formy bydlení pro specifické sociální skupiny, někde dokonce vyžadující specifickou typologii.

Součástí města tak zcela jistě může být luxusní bydlení, bydlení pro studenty, co-housingové a baugruppe modely, integrované sociální, chráněné či přechodné obecní bydlení, bydlení pro seniory s pečovatelskou službou a další.

Ideální obraz bydlení ve městě by měl spočívat ve výstavbě prostředí, které splní očekávání všech. Tedy v architektuře, která je dostatečně různorodá a flexibilní, aby obsáhla rozličné životní slohy a zároveň nabízela důstojné bydlení, na které může dosáhnout každá socioekonomická skupina.

Mimo samozřejmé rozlišování výše naznačených (a do jisté míry banálních) kategorií by se bydlení 21. století mělo pokoušet reflektovat stále sílící současné tendence. Měnící se skladba domácností (vyšší podíl singles např.), změny prostorových nároků domácností a obecné zvyšování standardu, změny způsobu plánování času a v ritualizaci bydlení: prolínání práce a domova, zkracování pracovní doby a trávení volného času doma, možnost měnit standard bydlení v závislosti na aktuálním životním stylu, rodinné a ekonomické situaci a s tím spojená otázka přechodnosti bydlení...

302

I přes viditelné společenské změny by měly kořeny architektury ve specifické disciplíně bydlení zůstat pevné. Zdá se, že obzvlášť v rámci uvažování o univerzálním bydlení lze tyto nuance nejlépe obsáhnout pomocí flexibilního plánu. Pravděpodobně půjde stále o řazení již známých nadčasových prostor a jejich sekvencí, může se ale měnit jejich kvalita, výměra, výbava, jejich zaměnitelnost, způsob či intenzita používání.

Na konci úvahy o tom, jak má vypadat současné bydlení v metropoli v lokálním kontextu, je ovšem mezi východisky nejnaléhavější rozměr sociální, který z principu předpokládá změny politického rázu. Udržitelnost trhu s bydlením v našich podmínkách se pojí s tématem dostupného bydlení. Mnoho sídel dnes trpí ztrátou někdejšího bytového fondu a vzniká obrovský tlak a potřeba vytvořit funkční systém rozvoje finančně dostupného bydlení ve městech. Funkční modely ze zahraničí ukazují více přístupů, kterými se lze systematicky zabývat: Přímá výstavba, ale například

i kooperace se ziskovou sférou, integrace dostupného/sociálního bydlení i do projektů v soukromém sektoru (pobídky ze strany obce, regulace nájemného...), způsoby alokace...

Nehledě na stávající stav by budoucí architektura měla být schopná toto obsáhnout, stejně tak samozřejmě nabízet co nejširší mix standardů a pomáhat tak zavírat sociální nůžky.

Dalším východiskem by mělo být zvyšování standardu a plochy bytů, důraz na kvalitu a velkorysost sdílených prostorů, flexibilita dispozic.

To vše v rámci architektury, která navazuje a na kterou je možné navazovat.

Návrh bytového domu je detailnějším rozkresem jednoho z objektů uvažovaných v urbanistickém schématu prototypu — univerzální městské struktury.

Popisuje možný přístup k řešení jedné ze základních typologických forem, která je v prototypu používána.

TÉMATA —vřelá pavlač obracející se do dvora jako místo k interakci —komunikace s dvorem —flexibilita dispozice —byt odpovídající na různé potřeby v různých standardech —hluboký obývák od fasády k fasádě

1 NP

2 NP

3 NP

4 NP

5 NP

Dvůr a blok

Pohled ze dvora

Pohled z ulice

13 ] Stavebnice

mohou interagovat navzájem. Přece čím větší je ta rozmanitost, tím víc to bude fungovat jako opravdové přirozené bydlení člověka s nastavenými soukromými hranicemi, ale zároveň s otevřeností a zvědavostí.

Mariia Khositashvili, 2. r.

Chci, aby lidé pěstovali spolu kytky, zdravili se každý den a chodili na návštěvy. Všichni jsou vytížení prácí, rodinou, ale jednou můžeme zajít k té babičce, která bydlí v domě, kolem něhož chodíme každý den do práce. Chci, aby lidé mohli svěřit svoje dítě někomu ze sousedů, protože je potřeba ihned zničehonic odjet.

Chci, aby ta kytka neuschla zase přes léto, kdy budou někde u moře. Vždyť proč by uschla, když ten student se zajímá o kytky a rád se o ni postará.

Jak kvalitně bydlet dnes ve městě?

Kvalitní a univerzální bydlení pro různá města, různé lidi, různé vrstvy společnosti může mít podobné, anebo možná i dokonce stejná pravidla.

Podle mě to má zahrnovat několik důležitých částí. Interakce mezi obyvatele a jejich „spolutvorba“. Vztah k přírodě. Menší měřítko. To pomůže každému jednotlivci uchopit urbanismus jako celek. V neposlední řadě mělo by to mít i rozmanité možnosti pro rodiny s dětmi.

Spolufungování a spolutvorba obyvatel může být představena jako interakce ve společných prostorách, v ulicích, které svým způsobem odpovídají tomu, tomu, aby byly nakonec zabydlené. Chci dosáhnout toho, aby i dospělí užívali ten svůj čas doma nebo venku a nebyli pohlceni domácí rutinou.

Ať bydlejí v jednom domě rodiny s dětmi, singles, babičky s dědečky, studenti. Vždyť všichni

Na takové prostředí vzpomíná hodně z nás, z generace bez internetu a bez technologií, s televizi a zahradou u babičky, s telefonem na kabelu a s počítači, které mohly zabírat třeba i celý suterén. Myslím si, že to ale není žádná toxická nostalgie. Myslím si, že člověk, ačkoliv je velmi schopný a může dělat několik věcí najednou, zabloudil trochu jako dítě v hračkářství a možná hledá to východisko, tu cestu k vnitřní harmonii a pocitu nějaké pohody. Chtěla bych, aby moje ideální a kvalitní univerzální bydlení povzbuzovalo jeho uživatele k dobrým skutkům.

Aby univerzalita se neskončila tak, jak skončily paneláky, je potřeba navrhovat rozmanitou modularitu. Tak, aby bylo vidět, že to jsou různé verze jedné a téže myšlenky, stejného principu. Jenom by to bylo pokaždé jedinečné, co se týče formy.

V tom by mohlo být to kouzlo. Existovalo by několik úplně modulů navzájem odlišných, které by se daly libovolně míchat jako dětské kostky.

308

Ať příroda bude přítomna v životě mých obyvatel.

Ať lidi vidí na oblohu, když se procházejí ve své čtvrti, aniž by měli mít pořád vysoko zvednutou hlavu.

Ať celá architektura má jednoduchý, ale přitom hravý charakter.

Chtěla bych, aby připomínala dětskou prolézačku. Tu, do které se určitě chce vlézt a nejít pryč.

Bližší situace — přízemí

Půdorys — přízemí

Půdorys — 2 NP—4 NP

14 ] ++ ++ Svetlana Devyatkina, 4. r.

Bydlení je jednou ze základních potřeb člověka. Každý z nás dříve nebo později ve svém životě, ve větší nebo menší míře, řeší tuto otázku — jak a kde založit svůj domov. Jako mladého člověka nás to nejčastěji potká ve chvíli, kdy musíme opustit domov a vydat se na vlastní cestu, ať už to je stěhování za studiem, partnerem, nebo vlastní samostatností.

Navzdory tomu, že 21. století změnilo vnímání práce, domova a jejich vztahu mezi sebou, stále funguje zastaralý pohled na vlastnické a nájemní bydlení. Soukromá pevnost je stále symbolem stability, úspěchu a pořádné investice do stáří. Okolní podmínky se ale mění.

Byty ve velkých městech a atraktivních lokalitách jsou čím dál dražší a nabídka je řidší.

To ale neznamená, že bychom se s tím měli smířit, přestěhovat se dál od centra a uvolnit drahé místo pro bohaté investory a turisty.

Naopak. Měli bychom se zamyslet, jaké jsou jiné možnosti toto bydlení získat k dispozici, i v případě, že na účtu nemáme miliony korun.

Hodně z nás, alespoň ve svých studentských letech, zažilo sdílené bydlení v jeho nejrůznějších formách. Průchozí pokoje, společné večeře, obsazená koupelna, diskuse o dění ve světě a domluva na úklidu kuchyně. Většinou to jsou velké byty, nevhodné prostorově i finančně pro singles a malé rodiny, ale únosné pro komunitu studentů, skupinku pracujících kamarádů nebo sourozenců. Jsou často součástí klasického bytového domu nabízejícího i jiné typologie bydlení.

Tím chci naznačit, že sdílení už není pro nás tak nezvyklý a vzdálený termín, jak by se to mohlo zdát. Vnořuje se do každodenního života i skrze sdílené kanceláře, rekola, carsharing, prádelny, jídelny a knihovny. Samozřejmě takový způsob bydlení není pro každého, ale zdaleka ne vždy je negativním příkladem. Často si sdílené bydlení spojujeme s experimentálním bydlením 20. století, kdy se aktivně diskutovalo o tom, jaké lidské potřeby jsou podstatné. Experimentovalo se s velikostí pokojů, podílem sdíleného a soukromého prostoru. Často nebyla možnost použít kvalitní materiály (zejména zvukové a tepelné izolace), systém dočasného bydlení zkrachoval ve chvíli, kdy rozšiřující se rodina se měla posunout dál a neměla kam. Obecná představa o tom, co vše by člověk měl sdílet, se lišila od představ samotných obyvatel, protože byla nařízená shora.

Nesmíme si ale myslet, že kolektivní domy té doby jsou totéž, co by nás mohlo čekat v současné situaci. Kolektivní a komunitní bydlení totiž není totéž. Kolektivní se především zakládalo na „dání dohromady“ lidi, bez ohledu na jejich vazby a touhy. Dnes se sdílení zakládá spíše na komunitě — skupině lidí, blízkých v názorech, profesi nebo sociálních vazbách, tudíž vzniká zespodu. Domov se stává prostorem sdílení, schopnosti nastavit společné pravidla, naučit se domlouvat a respektovat názor jiného člověka, stejně jako umět vyjádřit svůj vlastní. Důležitým prvkem takového typu bydlení je participace, kdy každý může říct svůj názor, nápad a přání.

312

baugruppe, ekovesnice, low-impact developments, autonomní politické kolektivy, komuny (20—30 rodin sdílí 50—70—100 % svých příjmů).

Některé z nich jsou založené na sdílení nákladů, jiné na sdílení příjmů, zodpovědností nebo znalostí.

Lidé, kteří v mladých letech měli zkušenost ze sdíleného bydlení, mohou aplikovat tento model i v pozdější době (například když jim odejdou děti nebo ztratí partnera/partnerku). Tak v některých zemích funguji komunity jako OWCH — Older Women’s Co-housing Community.

V dnešní době již existuje hodně úspěšných příkladů alternativních modelů bydlení, nejedná se jen o sdílený pokoj nebo byt, ale o řadu dalších možností — družstevní bydlení,

Bohužel to, co není naše, je většinou málo ceněné. Nebudeme chtít investovat moc peněz do bytu, který nevlastníme, zařizovat to, co potřebujeme my i naše sousedi, dbát na kvalitu materiálů, když to vše můžeme za chvíli ztratit. Pak nám to nepřináší radost a tím víc se těšíme, až budeme mít tu svoji vlastní pevnost. Řešením tohoto problému jsou dlouhodobé nájmy a participace, které zaručují stabilitu, finanční bezpečí a napomáhají zvýšit kvalitu prostředí, ve kterém budeme žít.

Model

Situace

ko lá rn a

o ho dp sp ad od ov ář é st ví

m

ez

on

et

3+

kk

/1 10 m

2

m

ez

on

et

3+

kk

/8

0m

2

m

ez

on

3+

kk

/1 10 m

2

ko l

ár na

et

m

ez

on

o ho dp sp ad od ov é á

et m

ez

on

et

3+

kk

/8

2

ob ch o

d

0m

m

ez

on

3+

kk

/1 10 m

2

1:250 1 NP

ko m

un

itn

íd

íln

a

et

ka n

ce

lá

ř

on et ez ez

m

m

on

3+

kk

/1 10 m

2

íln a

et

m

un itn íd

ez

ko m

on

et

3+

kk

/1 15

m2

m

ez

on

et

3+

/1 15

m2

é ví

dí

ln

a

pr o

šk ol k

u

ka vá rn a

oc

ho

ár na

d

ko l

st

ář

kk

by t

D1

3+

kk

/7

5m

2

by t

D2

5+

1

/1

50

kk

/1 10 m

2

K1

kk

/1 10 m

2

4+

4+

D3

by t

by t

m2

by t

D3

4+

kk

/1 10 m

2

by t

D1

3+

kk

1:250 3 NP

/7

5m

2

by t

D2

5+

1

/1

50

K1

4+ kk

/1 10 m

2

m2

by t

by t

D3

4+

kk

/1 10 m

2

by t

D3

4+

kk

2

20 m /1

2

kk

/1 10 m

4+

kk

2

4+

K2

D3

by t

by t

/1 10 m

by t

D3

4+

kk

/1 10 m

2

15 ] 2×45²

vlivu na klima, počet lidí, které svět musí hostit, je vyšší. Kde je balanc mezi prostorem, ve kterém se člověk může realizovat, a prostorem minimálním, ve kterém pouze přežívá? Kde je míra individuality a soukromí, co je kolektivní a co je veřejné?

ROZHRANÍ VEŘEJNÉHO A SOUKROMÉHO

Kristýna Mocová, 4. r.

Veřejné je prostranství, které je vždy přístupné všem; odpovědnost za jeho údržbu je kolektivní.

Soukromé je prostranství, o jehož přístupnosti rozhoduje malá skupina či jednotlivec.

Jaké prostředky může architekt použít, pokud chce podnítit komunikaci mezi dvěma jednotlivci nebo pokud chce vytvořit prostor, který vybízí k užívání komunitou? Nebo pokud chce naopak vymezit území jako individuální, ve kterém může jednotlivec soustředěně pracovat, aniž by byl rozptylován, ale přesto se necítil odcizen?

Krytý prostor u vstupních dveří, zápraží, je místem, kde vítáte nebo se loučíte s návštěvami, kde si oklepáváte boty od sněhu.

ZMĚNILY SE NÁROKY ČLOVĚKA NA BYDLENÍ S PŘÍCHODEM 21. STOLETÍ?

Lidské potřeby jsou dle mého názoru neměnné, pouze se mění kontext, ve kterém se člověk nachází. Stále se potřebujeme socializovat, ale zároveň mít svůj vlastní úkryt, ve kterém se před světem můžeme schovat, toužíme po tlupě, ke které bychom patřili. V prvním plánu potřebujeme plnit existenční potřeby, ale ty jsou v současnosti dostupnější než kdy byly, takže přichází otázky naplnění a kvality života. Úloha architekta je a vždy byla stavět schránky pro lidský život. A aby tyto schránky nebyly vyprázdněné, je nutné je navrhnout tak, aby v nich člověk žil. Vytvářet architekturu, která podněcuje sociální interakce, která nabízí místa různé míry intimity.

Společnost 21. století je samozřejmě trochu jiná než společnost století 20. nebo 19., čelí jiným výzvám. Hledá hranice reálného a virtuálního života, začíná si být vědoma svého

Kryté vstupy do bytů domova s pečovatelskou službou De Overloop Almere jsou vybaveny lavičkami umístěnými vedle dveří. Přední vstupní dveře jsou sdruženy po dvou vedle sebe a jsou kryty stříškou, kterou předěluje příčka vystupující z fasády. Vodorovně rozdělené dveře v domově pro seniory De Drie Hoven (tak jak je použil Rietveld ve svém Schröderhuis) jsou dobrým řešením pro ty, kteří tráví mnoho času o samotě ve svých pokojích kvůli snížené mobilitě a čekají na nějakou návštěvu, zatímco jiní obyvatelé venku by také uvítali nějaký kontakt.

INTIMITA Dalším z prostředků, jak podnítit interakci mezi lidmi, je navržení prostoru tak, že je přinutíme narušit adekvátní osobní zónu.

320

řešené území

Příkladem, kde je tento způsob použit (ať už záměrně, či nezáměrně) je Jelení příkop na Pražském hradě. Dlouhá úzká lávka, samozřejmě neodpovídající doporučené normě na šířku průchozího pásu, donutí dva lidi k vzájemnému téměř až fyzickému kontaktu, kdy není možné se vyhnout alespoň pozdravu nebo poděkování, že jeden člověk druhého nechal projít. Další takovou situaci jsem zažila v Katově uličce v Kadani, kde šířka byla až za hranicí průchodnosti dvou lidí, takže jeden z nich musel ustoupit a vrátit se na začátek, aby druhý mohl projít.

INTERAKCE S CIZINCI Stejně tak můžeme determinovat exteriérové prostředí, k jakým typům setkání bude vyhledáváno. Parky ve vnitroblocích působí spíše polosoukromě až soukromě, i když jsou nezamčené a v podstatě veřejně přístupné.

Nicméně jejich umístění dává návštěvníkovi zvenčí pocit nepatřičnosti. Některé prostory při setkání s jiným cizím člověkem v nás podněcují potřebu alespoň pozdravit, naopak prostory, ve kterých si člověk připadá natolik anonymně, a i v situaci setkání jednotlivce s jednotlivcem, by nás to ani nenapadlo. Nicméně každý tuto hranici má individuální a nelze ji exaktně měřit.

UDRŽITELNOST Současnou společností rezonuje téma hrozící klimatické krize. Jak se má stavět, jaké materiály používat, jak navrhovat pochozí plochy, tak aby urbanizované prostředí nebránilo zemi absorbovat dešťovou vodu? V letních měsících města kumulují teplotu, která může být snižována použitím vegetačních ploch.

Axonometrie

5

4

5

5

1

5

2 3

4

1

komunitní dvůr

2

poloveřejný dvůr

3

soukromé dvory

4

komunitní střešní zahrady

5

soukromé střešní zahrady

4

5

5

Situace vybraného území

2

2

2

1

1 3

1 NP 1

převýšená vstupní hala

2

komerční parter

3

komunitní prostory

4

kolárna

5

parking

2

1 NP 1

převýšená vstupní hala

2

převýšený parter

3

soukromé zahrádky

2

2

2 1

1

1

5

1:250

1

1

1

3

3

3

3

3

3

1:250

16 ] Little Manhattan Tracy Go, stáž — Rhode Island School of Design, Providence, RI, USA

of technology. We are almost always connected virtually whether we are awake or asleep.

Rather than interacting or looking at our surroundings, we are interacting with our devices; listening to music, texting a friend, browsing through social media, etc.

With such easy means of connecting with people through just one device and the Internet, and companies allowing their employees to work from home, that if we wanted, we wouldn‘t even need to leave the house. I wonder if we will ever be able to or want to establish this community kind of closeness with those living near us or if we will become more and more comfortable in our own homes.

Housing in a 21st century city is dense, uncomfortable, disconnected, and expensive.

The population in cities across the world is growing. People in their 20s are moving back into cities because living in a city is thought of to be more convenient than living in the suburbs. The migration of people into the cities are causing housing prices to skyrocket, allowing for apartments to be evolved into shared-living apartments. These shared-living apartments are much more practical for those who can‘t afford to buy an entire apartment or their own house. By moving into the city, some may be giving up a comfortable house to live in a shoebox with people they don’t know.

Sometimes the convenience makes it seem like it was never considered to be a sacrifice.

We are very connected in the 21st century.

Not connected emotionally or physically, but virtually. The basis of emotional connection is communication. The scarcity of communication has been a side effect from the rise

326

Visualization of courtyard

Floor 1

Floor 2

Floor 3

Elevation

Sketches

Section

17 ] Upside down Gregor Jürna, stáž — Estonian Academy of Arts, Tallinn, Estonsko

To the right ist a diagram of the typical journey I undergo every time I enter my house. Moving from the street to my room, I pass essentially 4 different levels of privacy.

From the outside — the most public of the bunch — I enter the building through a door that requires to be unlocked. By having the means to unlock that door I've already separated myself from the vast majority of people, finding myself in a sort of mix between public and private. The staircase is a strange place — while being used by a relatively limited amount of people, the insignifigant amount of time we spend there also limits the amount of created interaction, making the ambience lean more toward the public side. Within the 5 months I've been here, I've failed to notice a familiar face twice, as if I was just walking down the street. Surely, a great part of that is the plain lack of public functions in the situation. It is also possible that an apartment building ,as a form factor, is just overly large for a community to be created.

While most peoples strolls in public areas end there, being an exchange student, I also have people I share the flat with. And while most people share their apartments with other people, their cohabitants are usually family.

That is not the case here. While we do share functions like a kitchen or the bathroom, most uses of these functions are intermittent, rather than communal. And although the scale seems suitable, if maybe a little bit too small, the common functions don't seem to evoke communication. Rather the opposite — sharing responsibility over the common areas often results in the dispersion of responsibility and lack of any action. Seeing somebody elses dirty dishes in the kitchen is rarely resolved in any shape or form. I feel like it is more often merely noted, creating a miniscule amount of passive agression every time. While there are many social ways to deal with these kinds of issues, they often end up in one person “nannying” the whole group of people an becoming annoying.

So — is there a way to invoke that sense of community in a given situation? What are the neccessary pre-existing conditions for that to happen? Can architecture help in any shape or form? With reports supposing that loneliness is the new cancer, I find it very important to at least try to aquaint myself to this field.

One of the ideas I find important in this paradigm change is the need to make coliving a mechanism to increase benefits, thereby lifting it out of the stigmatisation of being merely a cost-cutting method. In an ever-densening urban environment, gathering spatial resources and sharing them might lead to a far greater overall comfort. With studio apartments often having few, if any, ammenities — the distribution of shared functions would allow more space with the least expense. It would also allow for more functions compared to the current individual model. Instead of compromising privacy for a sum of money, a bargain

330

between privacy and added functionality doesn't often have the same stigmas attached to it. Another approach could be the potential professionalisation of a set of chores within the shared realm. Anna Puigjaner's concept of kitchenless city is a great example for this.

The downsides of sharing usually involve the needing to ride out other peoples habits and tendencies. The most dramatic of which are probably cooking and cleaning. Those things could both be professionalised with very little effort, eliminating most of the discomfort attached to coinhabitation. While the kitchenless cities proposal has a point, cooking can also be quite an effective way to create communities.

Provided that the ammenities are acceptable for everyone and allow for distributing tasks.

The accompanying batner is often an integral part in creating bonds and connecting people.

In this case, the better solution would probably be uniting the cramped facilities of multiple apartments into one full-size unit. The destigmitisation of coliving could also benefit a lot of other concepts. With maybe the most impacted being nursing homes for elderly people.

If we spend our whole lives encapsulated in our own little coccoons, the transition to being unable to self-sustain is extremely dramatic.

Already being accustomed to coliving would take some of the edge off of that transition.

Another potential provocation towards community building is “stirring up” the very established linear sequence of public to private transitions we experience. The consecutive seclusion and exposure we encounter when commuting always implies to a destination.

Only when alone or when surrounded by our most intimate tribe, do we ever wander around aimlessly. This type of aimlessness often leads to more interaction than our premeditated commutes, thus strengthening the feeling of community. What if we could nudge the private and isolated point of that series away from being the terminal ends of that graph, and more importantly — how would we do that?

Additionally — what are the functions that make us stray from our paths of cocooning?

And finally, the most touchy of the subjets, and also the greatest moving force of

all — discomfort. Cocooning itself is a very comfortable state — little to no surprises, no unexpected interaction and a static environment. With the rise of internet usege, the unpredictability of human interaction is often replaced by pseudointeraction online. Due to the nature of algorithms you often end up interacting in an echo chamber, feeding that bubble of ignorant comfort around you. While I do realise that some forms of encapsulation are neccasary, there should be a clear separation between necessary seclusion and escaping from the outside world by locking oneself into a confined bubble of convenience. Stripping comfort, though, is possibly the most delicate tool an architect has at their disposal and a room with a very commanding disposition rarely bears fruit in day-to-day life.

Therefore, it should be more of a subtle hint of motive, than anything else. There's also the possibility, that the same algorithms that are used to gather like-minded people online, could help us do that in real life. With all the data of our personal lives floating around the internet, finding flatmates with shared interest should not be difficult. That too has it’s dangers though. I'm sure I'm not the only one who gets chills down their spines while thinking about a dystopian life akin something you'd see in an episode of Black Mirror.

Further development of the residential area.

The building is divided into units spanning two vertical circulation shafts on one floor.

The units themselves can be further subdivided into apartments or unified shared areas.

Multiple units could also be joined.

The first and most conservative of the tests — a simple joining of two adjacent flats with a common area spanning 1/3 of the unit's lenght. Theres also a possibilty to divide the center part up more.

The underlying principle is that the more people inhabit one set of facilities, the better the facilities can be and the less likely there will be an overwhelming demand the facilities cannot handle. That is, assuming, everyone is not using all of the the facilities all the time, which seems unlikely.

There's also a possibility of halving the height of a private room in order to emphasize the transition from an intimate space to a common area. It would also increase housing efficiency and add a motivating factor for the inhabitants to use the common areas, thus evoking more interaction.

private areas

shared areas

PRŮBĚH A EXKURZE

Praha

Bratislava

Vídeň

EXPERIMENTÁLNÍ ALGORITMICKÉ ANALÝZY

Obsahem poslední kapitoly této knihy jsou experimentální algoritmické analýzy, které se snaží porovnat jednotlivé projekty na základě jejich geometrických vlastností. V rámci své doktorské práce s názvem „Vliv umělé inteligence na rozvoj lidských sídel“ se v současné době snažím nalézat smysluplné matematické a strukturální vlastnosti urbanismu, za pomoci kterých by bylo možné daný návrh či realizaci „objektivně“ popsat a zhodnotit. Mou ambicí je matematicky uchopit charakteristiky městských struktur tak, aby následně byly srozumitelné člověku i stroji. V rámci této knihy jsou projekty srovnávány v pěti hlavních kategoriích, přičemž dvě z nich jsou velmi základní a další tři jsou o trochu komplexnější, experimentálnější a tím i metodologicky nepřesnější.

Samotné kategorie zkoumání jsou popsány na dalších stranách této kapitoly.

Zde prezentované výsledky algoritmické analýzy je nutné brát s určitou mírou tolerance, protože jsou dosud velmi nedokonalé a často mohou být i metodologicky nesprávné.

Tato kapitola nemá ambici prezentovat nějaké objektivní datové srovnání „výkonu“ navržených urbanismů, ale spíše přiblížit a ukázat alternativní způsob, jak nahlížet městské struktury, který může být dále rozvíjen a propracováván. Mým vlastním cílem bude tyto algoritmy zpřesňovat a zlepšovat, případně vymyslet nějaké další. Po mém soudu by takto matematicky interpretovaný náhled na město mohl být prostředkem pro správnou komunikaci mezi lidskou a umělou inteligencí.

Všechny algoritmy byly zpracovány v prostředí programů Rhinoceros 6 a Grasshopper.

Matyáš Švejdík

0 ] Návod V první sekci jsou zkoumány jednoduché geometrické vlastnosti urbanistické struktury. Tato sekce popisuje dvě hlavní zkoumané kategorie: 1/ objem obestavěného prostoru dané struktury, který vypovídá o ekonomických kvalitách urbanismu na základě úvahy, že více obestavěného prostoru se rovná více prostoru k prodeji.

2/ plochu všech nezastavěných prostranství (nerozlišuji veřejný a soukromý nezastavěný prostor), která jednoduše určuje poměr mezi plným a prázdným na úrovni parteru.

V druhé sekci je zkoumána střešní krajina urbanistické struktury.

Hlavní zkoumaná kategorie je zde průměrné převýšení střešní krajiny na 200 m. Tato kategorie má za cíl popsat dynamiku a chaotičnost vertikálního směru urbanistické struktury. Předpokladem je, že struktura podobná Manhattanu bude mít toto číslo daleko vyšší, než například vertikálně regulované centrum Prahy. Samotný graf nám ilustruje, jak střešní krajina daného města vypadá — jakoby město někdo přikryl závojem.

V třetí sekci je zkoumána hloubka volných ploch parteru.

Hlavní zkoumanou kategorií je průměrná hloubka prostor, tedy průměrná vzdálenost všech bodů volné plochy k nejbližší zastavěné ploše. Taková hodnota nám ukazuje, jak budeme průměrně vzdáleni od stěn domů, když touto strukturou projdeme. Samotný graf pak představuje převrácená „údolí“ ulic v závislosti vzdálenosti od nejbližšího domu — není pak divu, že vrchol (místo, kde se lze nejlépe rozhlédnout) je uprostřed náměstí.

Ve čtvrté sekci je zkoumána složitost urbanistické struktury na úrovni parteru.

Hlavní zkoumanou kategorii je zde suma všech délek jednotlivých sekcí sítě, která nám vznikne, když se pokusíme najít a propojit střední body volných prostor parteru. Jedná se o jakousi ideální a fiktivní uliční síť a lze si všimnout, že se prakticky jedná o hřebeny převrácených údolí z předchozího grafu hloubky volných ploch parteru. Tuto sekci a její graf je poměrně těžké interpretovat, protože člověk by takto asi uliční síť nevykreslil, avšak obrazec a hodnoty přesto něco vypovídají o podobě, složitosti a možnostech urbanistické struktury. Samotný graf připomíná počítačový chip, což může být dobrá ilustrace k analogii hmoty města jako počítačového hardwaru.

1 ] Vertikální zahrady Adéla Koubová, 5. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

220 894 m3 24 066 m2 (60 %)

1687.6 14.7 26.5 3.3 7.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

5.6 22.3 0.82 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

98 16.6 1626 100

2 ] Patch Jakub Cibula, 3. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

255 858 m3 27579 m2 (69 %)

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

0.0 15.0 15.0 15.0 0.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

6.9 42.7 0.84 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

137 19.8 2715 107

3 ] La ville non-radieuse Hana Turnovská, 2. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

113 636 m3 26 374 m2 (66 %)

419.00 8.38 17.50 6.50 2.77

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

21.00 0.74 1

3.60

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

388 11.84 4593 279

4 ] Serpentina Matěj Hoffman, 2. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

158 932 m3 27 284 m2 (68 %)

207.8 12.4 18.0 5.0 2.9

4.7 18.1 0.80 1

45 38.94 1752 44

5 ] Římská čtvrť Samuel Cigler, 4. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

310 800 m3 24 700 m2 (69 %)

405.0 20.3 30.0 10.0 7.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

5.0 17.7 0.82 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

60 33.5 2007 53

6 ] Übereinander Tadeáš Stolín, 3. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

271 356 m3 20 032 m2 (50 %)

491.50 13.14 34.0 3.75 5.11

3.32 8.49 0.70 26

40 39.58 1583 32

7 ] ± dvůr Glib Sydorenko, 2. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

231 032 m3 25 792 m2 (64 %)

422.7 16.2 21.0 14.0 2.1

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

5.3 23.2 0.80 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

85 29.5 2510 79

8 ] Repair Reuse Recycle Martina Procházková, 4. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

282 540 m3 23 004 m2 (58 %)

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

62.3 16.8 21.0 9.0 4.7

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

7.6 25.0 0.88 7

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

18 50.2 903 19

9 ] Vrstvení Adam Kocík, 2. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

127 755 m3 23 872 m2 (60 %)

212.0 9.1 12.0 6.0 1.4

3.49 12.0 0.72 1

54 29.81 1610 53

10 ] Středověká vesnice Kryštof Úhlík, 3. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

259 475 m3 26 850 m2 (67 %)

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

152.5 19.7 36.5 16.5 4.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

4.31 11.31 0.78 2

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

57 30.5 1741 53

11 ] Dream big work hard David Krátký, 3. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

300 109 m3 17 608 m2 (44 %)

158.6 13.4 18.0 4.6 3.1

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

8.6 46.3 0.88 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

12 57.6 691 13

12 ] Tvárný blok Aleš Rezler, 2. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

279 202 m3 26 583 m2 (66 %)

118.5 20.7 23.1 16.7 2.7

5.78 22.0 0.83 5

52 30.14 1567 46

13 ] Stavebnice Mariia Khositashvili, 2. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

212 027 m3 23 147 m2 (58 %)

161.3 12.6 15.0 9.0 2.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

3.4 10.5 0.72 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

85 23.6 2005 70

14 ] ++++ Svetlana Devyatkina, 4. r.

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

189 522 m3 29 181 m2 (73 %)

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

0.0 15.0 15.0 15.5 0.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

6.5 32.8 0.86 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

134 20.4 2737 98

15 ] 152 Kristýna Mocová, 4. r.

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

437 676 m3 18 087 m2 (45 %)

1096.8 18.31 30.0 15.0 6.2

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

4.57 17.00 0.79 10

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

28 37.1 1039 36

16 ] Micro Manhattan Tracy Go, stáž — Rhode Island School of Design

Obestavěný objem: Zastavěná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

229 070 m3 18 462 m2 (46 %)

1022.0 10.6 35.0 7.0 7.5

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

3.6 18.2 0.72 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

399 12.2 4845 268

17 ] Upside down Gregor Jürna, stáž — Estonian Academy of Arts

Obestavěný objem: Volná plocha:

Průměrné převýšení / 200 m: Průměrná výška: Maximální výška: Minimální výška: Směrodatná odchylka:

246 903 m3 31 515 m2 (79 %)

0.0 25.0 25.0 25.0 0.0

Průměrná hloubka: Maximální hloubka: Koeficient diverzity: Počet clusterů:

42.00 0.89 1

Počet sekcí: Průměrná délka sekcí: Celková délka sekcí: Počet uzlů:

143 18.6 2660 110

8.96

Srovnání ] Paprskové grafy

podobnosti a opakující se vzorce. Nechám však na čtenáři, aby si tyto podobnosti v grafech sám našel a následně porovnal podobnosti samotných urbanismů. Dokáže takto matematické vyjádření skutečně smysluplně reprezentovat lidský pohled a pocit z městských struktur?

Srovnání za pomoci paprskových grafů má za cíl jednoduchým způsobem vizualizovat kvalitu jednotlivých urbanistických struktur pro potřeby jejich vzájemného porovnání. Při správném nastavení výzkumné metody by bylo možné předpokládat, že podobné grafy budou ty, které zároveň reprezentují podobné urbanistické struktury.

V současné době se však stále jedná o experimentální a testovací vzorek, ze kterého nelze příliš usuzovat a odvozovat. Jedná se pouze o test metodologie pro její prezentaci a případné úpravy při dalším vývoji. Avšak už na zde představených grafech lze sledovat určité

K čemu to vše může být prakticky dobré a kam to teoreticky může vést bych chtěl ukázat na dvou příkladech potenciálního využití. 1/ Dle mého názoru je dnes naprosto představitelné (a tedy realizovatelné) zpracovat takovouto strukturální analýzu pro hmoty měst, které jsou převedeny do digitálních 3d modelu. Jednotlivé struktury by tedy mohly být kategorizovány a strukturovány v široké databázi, která by architektům a urbanistům mohla sloužit jak vhodný podklad a inspirace pro transformaci již existujících čtvrtí, či navrhování čtvrtí nových.

2/ S ohledem na téma mé diplomové práce je pro mne důležité mít schopnost s umělou inteligenci správně a smysluplně komunikovat jak pří jejím učení, tak pří řešení jednotlivých úloh. Zdá se mi, že

Objem Volná plocha

Střešní krajina

Složitost plánu

Hloubka prostor

0 ] Návod

1 ] Vertikální zahrady

2 ] Patch

6 ] Übereinander

7 ] ± dvůr

8 ] Repair Reuse Recycle

12 ] Tvárný blok

13 ] Stavebnice

14 ] ++++

právě takováto forma může být vhodným prostředkem komunikace.

Lze si představit, že na velké databázi urbanistických struktur by se umělá inteligence dokázala učit a následně opačným způsobem by člověk mohl zadat pouhý graf a vygenerovat jeho 3d reprezentaci.

Nutno říci, že to je nyní pouze teoretická představa, která by předpokládala především správnou metodologii samotných analytických metod a zároveň správné technické řešení vlastní umělé inteligence.

V současné době je můj výzkum a vývoj metodologie stále velmi experimentální a v raných počátcích. Mou ambicí zatím je spíše prozkoumávat možné cesty před tím, než se začnou skutečně prošlapávat.

3 ] La ville non-radieuse

4 ] Serpentina

5 ] Římská čtvrť

9 ] Vrstvení

10 ] Středověká vesnice

11 ] Dream big, work hard

15 ] 15 2

16 ] Micro Manhattan

17 ] Upside down

Srovnání ] Paprskové grafy

Takováto schopnost matematické analýzy může být následně využívána například k optimálnějšímu výsledku při navrhování, nebo jako nástroj pro posuzování různých návrhu při architektonických soutěžích. V níže uvedeném případě opět narážíme na metodologické a technické nedostatky, avšak jako prezentace možného to snad postačit může.

Sloupcové grafy srovnávají jednotlivé projekty vůči sobě. Představují schopnost matematicky porovnat jednotlivé projekty mezi sebou a seřadit je dle pořadí. V níže uvedených příkladech jsou jednotlivé projekty srovnávány v hlavních a mnou vybraných kategoriích, avšak lze si jednoduše představit srovnání ve vedlejších kategoriích (či úplně jiných dle jiné metodologie) podle toho, co si zadavatel analýzy přeje zkoumat. Pro někoho může být například důležitá především výška struktury, pro někoho zase diverzita veřejného prostoru. Zkoumat lze různé kategorie, jak je potřeba.

Nakonec bych ale rád upozornil, že jako architekt si uvědomuji i veškeré nedostatky takto „objektivně“ provedeného srovnání a to především nedostatek autentického lidského vnímání a citu.

Výzkum, který zde představuji, má ilustrovat možnosti algoritmické analýzy jako sekundárního asistenčního nástroje pro urbanisty, architekty a další odborníky. Sám jsem toho názoru, že primární slovo při navrhování měst stále bude mít a měl by mít člověk jako jeho hlavní uživatel.

max. hodnota

čísla jednotlivých projektů

0 ] Návod

437 676m3

15

17

5

11

8

12

6

10

2

7

16

1

13

14

4

9

3

14

2

4

10

12

3

7

5

1

9

13

8

6

16

15

11

A ] Objem

31 515m2

17

B ] Volný prostor

1687

1

15

16

6

7

3

5

4

9

13

11

10

12

8

17

2

14

C ] Průměrné převýšení střešní krajiny

8.96

17

11

8

2

14

12

1

7

5

4

15

10

16

3

9

13

6

14

2

17

7

5

13

4

10

1

9

6

12

15

8

11

D ] Hloubka prostor

4845

16

3

E ] Složitost půdorysného plánu

Ateliér Architektura 4 UMPRUM

vedoucí ateliéru: Roman Brychta hostující vedoucí ateliéru: Martin Jančok editoři: Roman Brychta Martin Jančok Matyáš Švejdík autoři textů: Klára Brůhová Roman Brychta Michal Janák Martin Jančok Roman Brychta Henrieta Moravčíková Matyáš Švejdík Ladislav Zikmund-Lender studenti: Jakub Cibula Samuel Cigler Svetlana Devyatkina Matěj Hoffman Mariia Khositashvili Adam Kocík Adéla Koubová David Krátký Kristýna Mocová Martina Procházková Aleš Rezler Tadeáš Stolín Glib Sydorenko Hana Turnovská Kryštof Uhlík stážisté: Tracy Go Gregor Jürna doktorandi: Matyáš Švejdík Elena Fialková grafický design: Matěj Hanauer, Petra Roubalová — DIP.GD jazyková korektura: Irena Hlinková

projekt byl podpořen z prostředků Akademické grantové soutěže

vydala: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze roku 2020

Rád bych poděkoval Martinovi Jančokovi za spoluvedení Ateliéru a dále všem, co se na této publikaci podíleli. Chtěl bych také poděkovat za podporu z Akademické grantové soutěže UMPRUM, bez které by tato publikace nemohla vzniknout.

Ateliér Architektura 4 UMPRUM

vedoucí ateliéru: Roman Brychta hostující vedoucí ateliéru: Martin Jančok editoři: Roman Brychta Martin Jančok Matyáš Švejdík autoři textů: Klára Brůhová Roman Brychta Michal Janák Martin Jančok Henrieta Moravčíková Matyáš Švejdík Ladislav Zikmund-Lender studenti: Jakub Cibula Samuel Cigler Svetlana Devyatkina Matěj Hoffman Mariia Khositashvili Adam Kocík Adéla Koubová David Krátký Kristýna Mocová Martina Procházková Aleš Rezler Tadeáš Stolín Glib Sydorenko Hana Turnovská Kryštof Uhlík stážisté: Tracy Go Gregor Jürna doktorandi: Matyáš Švejdík Elena Fialková