A4-Architektura demokracie

architektura demokracie

architektura demokracie 2017/2018

obsah

1 ] TEXTY

8

2 ] ČLÁNKY O PARLAMENTU ČR — VÝBĚR Z DOBOVÉHO TISKU

26

3 ] TYPOLOGIE

52

4 ] ANALÝZY

60

5 ] CESTA K PARLAMENTU

126

6 ] KOLÁŽE

138

7 ] PROJEKTY

160

8 ] WORKSHOP

246

Doc. Mgr. akad. arch. Roman Brychta

NOVÝ PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY

Rád se procházím po ulicích města. Baví mě pozorovat jeho klid a ruch.

Pokaždé když vidím v ulicích stavební činnost, hledám informativní cedulku, na níž se dočtu, co nového vznikne, kdo akci investuje a kdo ji projektuje. Vždy pak pátrám po tom, co stavba přinese nebo vezme místu, na kterém se ocitá. Takto jsem před lety šel přes Malou Stranu a chtěl jsem se stavit na jedno pivo ve slavné Baráčnické rychtě (dnes již bohužel nefunkční) a najednou míjím jednu z takových cedulí.

Rekonstrukce domu sousedícího s Baráčnickou rychtou na byty poslanců s podzemními garážemi. Další z domů na Malé Straně, které zabírá politická reprezentace.

Po letech se díky svému kamarádovi Jirkovi Junkovi (poslanec za KDU-ČSL 2014—18) dostávám do útrob budov Poslanecké sněmovny PČR vzniklých rekonstrukcí malostranských měšťanských paláců.

Nestíhám se orientovat. Při procházce klikatými chodbami různých proporcí, jejichž podlaží jsou propojena nestejnými schodišti, se oci­ tám několikrát na stejném místě, ale přesně nevím, kudy jsem tam došel. Jirka se mi svěřuje, že mu trvalo dva roky, než se zorientoval a zapamatoval si ty pravé cesty. „Abychom se z našich kanceláří dostali rychle a pohodlně do hlavního zasedacího sálu, potřebujeme mít spřátelenou parlamentní stranu, která nás pustí přes své kanceláře.“ Někteří političtí matadoři to mají již zmáknuté a údajně umějí během pár minut doběhnout z kanceláře od obrazovky s přímým přenosem do sálu k hlasovacímu tlačítku během dvou minut.

Je konec léta 2017. Já opět přemýšlím o zadání pro studenty. Chci být vždy aktuální a tím nutit studenty, aby komentovali svými projekty to, co se kolem odehrává: jsou vyvěšeny billboardy s předvolebními úsměvy. Kampaň vrcholí. Cítím krizi demokracie. Doba postpravdivá dává příležitost úspěšně opakovat lži, kterým lidé začnou věřit. Je toto tvář demokracie 21. století? S touto otázkou začínám rozplétat nit zadání pro studenty. Chci, aby navrhli novou budovu Parlamentu ČR. Obraz architektury demokracie 21. století. Chci, aby se přes architekturu studenti vyjádřili k současné situaci.

Po roční práci jsme se rozhodli, že by bylo dobré proces zaznamenat v komplexní podobě. Proto k tomuto tématu vydáváme tuto publikaci, která se skládá z devíti kapitol. První kapitola je textová. Oslovili jsme osobnosti architektonické a politické scény, o nichž si myslíme, že mají k tématu co říci. Jsme rádi, že oslovení nezůstalo bez odezvy, a tak vám můžeme předložit texty od bývalých politiků Petra Pitharta a Karla Ledvinky, aktivních současných politiků Jakuba Michálka a Jiřího Junka, poradce prezidenta architekta Miroslava Masáka, historiků a teoretiků architektury Cyrila Říhy a Kláry Brůhové. Do druhé kapitoly publikace jsme jako úvod k rešeršní části zařadili reprodukce z dobového tisku, které popisují proces rozhodování o umístění parlamentu na Malou Stranu.

Další dvě kapitoly mapuje úvodní velmi důležitou část práce studentů, která byla zaměřená na studium ikonických staveb parlamentních budov, jejich typologii a vývoj architektury demokracie v postkomunistických zemích po roce 1989. Tuto kapitolu zakončuje text od mojí doktorandky Eleny Fialkové, která je hnacím motorem této brožury.

V kapitole šest a sedm jsou prezentovány vlastní návrhy studentů včetně koncepčních koláží. V prvním semestru jsme hledali lokality a na ně navrhovali urbanismus. V letním semestru jsme se věnovali vlastnímu návrhu budov pro Poslaneckou sněmovnu a Senát ČR. Součástí letního semestru byl workshop s Vítkem Havránkem. Vítka jsme také poprosili o krátký příspěvek do deváté kapitoly této publikace. Ten najdete pod názvem Architektura a demokracie.

TEXTY

Při pátrání po odpovědi na otázku, proč je Parlament ČR umístěn tam, kde je, tedy na Malé Straně, jsem se na poslední chvíli dostal k dávnému známému Karlu Ledvinkovi (v 90. letech poslanec a místopředseda ČNR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR).

Ve svém textu Vzpomínka účastníka popisuje přímou účast při rozhodování o umístění jak Poslanecké sněmovny, tak Senátu Parlamentu ČR do malostranských paláců. Téma o rozhodování, jaký a kde bude nový Parlament ČR, velmi krásně doplňuje krátký text od prof.

Miroslava Masáka. Dělí se v něm s námi o dobové úvahy nad projekty nového parlamentu.

Ke spolupráci a s prosbou o doplnění této brožury vzpomínkovým textem jsme zašli také za panem doc. Petrem Pithartem. Elen s panem Pithartem trávila vzácné chvíle diskusí hlavně o typologii zasedací místnosti senátu, kterému byl pan Pithart dlouholetým předsedou, v kontextu procesu jednání a tedy i nonverbálního chování poslanců. Pan docent nám zaslal text nazvaný Stát, politika, prostor (nesystematické poznámky).

K současnému chodu parlamentu a tedy postřehům, jak budovy fungují či nefungují, jsme poprosili o krátký komentář dva poslance.

Jiřího Junka, který již poslancem není a vrátil se k ředitelování regionálního muzea ve Vysokém Mýtě, a aktivního poslance předsedu poslaneckého klubu Pirátské strany Jakuba Michálka. Jiří Junek nám nakonec poslal stručnou osnovu ve formě e-mailové korespondence a Jakub Michálek text, ve kterém zaznamenává čerstvý dojem z budov po nástupu do své funkce a zamýšlí se nad otázkou: Co by se mohlo změnit? Jakuba Michálka jsme rádi uvítali na finální prezentaci studentských projektů. O příspěvek jsme také požádali pana prorektora UMPRUM Cyrila Říhu. Ten nám do naší knihy zaslal text, který vznikl v souvislosti s řešením grantového projektu Architektura a česká politika v 19.—21. století. Najdete ho pod názvem Po společenské smlouvě.

Roman Brychta

Vzpomínky účastníka

Je léto 1992. Je po parlamentních volbách. Vznikla nová vládní koalice (ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS). Česká národní rada se schází v VII. volebním období na své ustavující schůzi. Jsou zvoleny všechny orgány. Předsednictvo ve složení: Milan Uhde (předseda), Jan Kasal, Karel Ledvinka, Pavel Tollner, Jiří Vlach (místopředsedové), kteří jsou zvoleni také do čela parlamentních komisí.

Já jsem byl zvolen do čela bankovní komise a také do čela komise pro práci kanceláře. Přemýšlíme o tom, co nás čeká v nejbližším období.

My, kteří jsme absolvovali všechna jednání předsednictvech SNR a ČNR (od Vikárky až po Devět skal), tušíme, co bude následovat. Červnové parlamentní volby totiž rozhodly. Na Slovensku zvítězila s převahou HZDS, strana, v jejímž programu bylo docílit rozpad federace. V Čechách zvítězily strany, které se držely hesla — funkční federace, nebo samostatnost. 12. června došlo k jednání vedení koaličních stran, která dala podporu předsedovi ODS Václavu Klausovi k jednání s předsedou HZDS Vladimírem Mečiarem a podporu Václavu Havlovi v jeho opětovné kandidatuře na funkci prezidenta.

Zlom v jednání nastal 17. června. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se dohodli postavit se do čela republikových vlád, jmenovat provizorní federální vládu a tím definitivně politicky rozhodli o zániku Československa. Václav Havel rezignoval na funkci prezidenta. 22. července jsme v předsednictvu ČNR byli tudíž nuceni přijmout usnesení, které dojedná vznik dvou samostatných států.

Tím bylo rozhodnuto o tom, co nás v nejbližším období čeká. Nejprve ve spolupráci se SNR a FS legislativa spojená se zánikem federace, příprava, projednání a schválení zákonů pro nově vznikající Českou republiku, především příprava, projednání a schválení ústavy a také zajištění prostorů, aby parlament mohl plnit své poslání jako kolektivní hlava státu.

Nejprve k rozdělení Československa

Karel Ledvinka (1941) český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, později za Občanskou demokratickou alianci, místopředseda Poslanecké sněmovny.

Dálkově studoval Institut národohospodářského plánování při Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1969 byl ovšem ze studia vyloučen. Byl propuštěn i ze zaměstnání. Přestěhoval se do Vysokého Mýta.

Byl zaměstnán coby jeřábník, stavební dělník a později jako ekonom v místním stavebním podniku. Ještě v roce 1989 byl z politických důvodů propuštěn ze zaměstnání. Od vzniku České republiky 1. 1. 1993 působil jako místopředseda Parlamentu ČR s gescí za ekonomiku.

Současně předsedal Stálé komisi pro bankovnictví.

Po volbách v roce 1996 pokračoval ve všech těchto funkcích až do předčasných voleb v červnu 1998.

Demokratizace společnosti na počátku devadesátých let se projevila tím, že bylo možno znovu otevřít a vyřešit otázku vztahu mezi Čechy a Slováky. Nakonec se obě reprezentace dohodly na rozdělení státu k 1. 1. 1993. Federální shromáždění a obě národní rady spolupracovaly na podzim 1992 na tvorbě dokumentů, které vedly k právní a ústavní úpravě rozdělení. Základním zákonem byl v tomto směru ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Ten schválilo federální shromáždění 25. 11. 1992. Podle tohoto zákona se nástupnickými státy staly dva rovnoprávné nové státy — Česká republika a Slovenská republika. Hluboce se klaním před všemi svými kolegy poslanci, jak jsme se vypořádali, přestože mnozí neskrývali své zklamání s tímto politicky nejsložitějším úkolem.

Za ČNR si dovoluji říci s určitou pýchou — tento úkol jsme splnili!

Potom k ústavě

Považuji za veliký dar skutečnost, že jsem se mohl aktivně účastnit přípravy i schvalování Ústavy České republiky. Při tvorbě ústavy jsme měli ohromné štěstí, že drtivá většina těch, kteří se tehdy v ČNR podíleli na její tvorbě, byli příznivci přirozené právní teorie, příznivci používání zdravého rozumu a zastánci opravdové demokracie. Návrh byl na tehdejší poměry, které v zemi panovaly, mimořádně zdařilý.

Respektoval společenskou realitu a počítal s možností zabránění možného zneužití politiky. Je pravda, že česká ústava byla přijata v této podobě také díky historické situaci dělení Československa. Je také pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie a celá řada zastánců politického inženýrství neměla čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné „upřesňující úpravy“, ani na zabránění přijetí ústavy. Podle mého názoru, ať si kdo chce, co chce říká, jde o jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje.

O kvalitě ústavy nejlépe hovoří fakt, což se vždy později ukázalo, že všichni ti, kteří ji chtěli a stále chtějí upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Současní mocní chtějí opět ústavu obcházet a zmanipulovat ji i občany. Ústava je naštěstí koncipována tak, aby ztížila politikům vládnutí a nutila je o jednotlivých věcech, které zajímají občany daleko více než politické hrátky včetně hrátek o ústavu, diskutovat a hledat společná řešení. Má-li ústava fungovat — tedy omezovat moc mocných a sloužit občanům, tak by její obsah měl být téměř neměnný.

Prostřednictvím Českého rozhlasu před schvalováním Ústavy ČR v ČNR jsem měl tu čest oslovit poslance. Pro dokreslení tehdejší atmosféry si dovoluji část citovat: … Naše země — od 1. 1. 1993 Česká republika — si vždy v historii dovedla znovu a znovu dobývat svoji identitu. Ano, nyní je třeba věnovat se identitě českého státu, posílit ji a dodat jí vážnosti. Musíme mít odvahu, abychom v naší zemi upevnili demokracii se vším, co k ní patří. Musíme mít odvahu pěstovat toleranci a porozumění pro druhé. Musíme mít odvahu odmítnout všechno, z čeho dýchá duch svévole, přemrštěná touha po moci a neúcta k názorům druhých. Musíme mít odvahu představit světu evropskou tendenci českého státu — evropskou tendenci Čechů.

Tendenci dávnou, několik staletí starou. Musíme mít odvahu se na tuto tendenci, 74 let přerušenou tendencí Československa, znovu napojit. Musíme mít odvahu říci, že v politice jsou také věci, na které nemůžeme být hrdí. Ale nesmíme přestat dávat pozor na to, abychom z pohodlnosti či jiné lidské slabosti nepřijali nespravedlnost. Vyzývám vás, vážení kolegové, abyste hlasovali pro předloženou ústavu. …

na výstavbu nové budovy parlamentu zamítnuta. Vzhledem k tempu současných politických změn po listopadu 1989 a časové tísně byla idea novostavby nebo použití jiné státní budovy naprosto nereálná. Komise doporučila a ČNR rozhodla omezit výběr na zbývající možnosti.

Přes polemiku, která tuto alternativu doprovázela, dopadlo negativně i odmítnutí přemístit parlament do budovy federálního shromáždění.

Budovy moderní, vybavené špičkovou technikou a stavěné pro provoz zákonodárného sboru. Bylo veřejným tajemstvím, že tato slepená parlamentní budova, stavěná pro komunistický parlament s nadřazeným „jevištěm“ pro nomenklaturní kádry, budila již od dostavění odpor a kritiku. Navíc to vyvolávalo u poslanců ČNR nepříjemné, téměř ostentativní pocity z jednání federálního shromáždění. Z tohoto pohledu je zřejmé, že sídlo parlamentu bylo vybráno především s ohledem na kulturní a historické tradice.

Historie jedné z nejstarších parlamentních budov v Evropě se totiž začala psát již na konci 17. a začátku 18. století. Kolem roku 1720 vyrostl hraběcí palác rodiny Thunů. Právě tento palác se v roce 1800 stal sídlem sněmu českých stavů. V roce 1918 se v historické sněmovní síni sešli zástupci lidu, aby sesadili habsburský rod z českého trůnu a krátce po porážce Rakousko-Uherska v první světové válce vyhlásili Československo. Po federaci v roce 1968 byla budova odevzdána zákonodárné České národní radě. Takže kde jinde by tedy měl sídlit parlament.

Za ČNR si dovoluji říci s určitou pýchou — i tento úkol jsme splnili!

Komise ale také musela řešit, v jakých prostorách a s jakým vybavením bude možná komplexní parlamentní práce. S přihlédnutím k tomu komise doporučila rozšířit areál parlamentu o další sousední budovy.

Nemluvě o tom, že zájemců o koupi těchto objektů především od zahraničních subjektů a jejich přestavbu na lukrativní hotelové komplexy stále přibývalo, chtěli jsme zachránit tyto budovy a ponechat jim jejich nenahraditelný genius loci. Proto komise doporučila a připravila příslušný zákon, který vedení ČNR odsouhlasilo a následně předalo ke schválení plénu ČNR.

A nyní mi zbývá popsat další z úkolů, který před námi v létě 1992 stál.

Z Ústavy ČR pro nás vyplynul úkol střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní a hmotné a duchovní bohatství. Z toho vyplynulo zajistit pro parlamentní práci důstojné prostředí reprezentující nejvyšší politický kolektivní orgán České republiky.

Zákon č. 465/92 Sb. nestvrdil pouze jako sídlo parlamentu dosavadní areál České národní rady, ale prohlásil jako svoje sídlo i sousední blok domů a paláců směrem k Malostranskému náměstí a osm dříve samostatných objektů směrem k Valdštejnskému náměstí. Později v roce 1994 byl dále přičleněn dům čp. 1 — dřívější jezuitské gymnázium.

V roce 1992 byla Česká národní rada postavena před další rozhodnutí.

Politický vývoj rozhodl, že končí Československo, vznikají dva státy — ČR a SR. Tím byly sečteny dny trvání federálního shromáždění.

Jedním ze základních rozhodnutí byla volba trvalého sídla českého parlamentu. Nabízelo se několik možností. Zůstat ve stávajících prostorách, nebo se přemístit do budovy užívané federálním shromážděním, nebo použít jinou státní budovu, nebo postavit jiný, úplně nový parlamentní areál.

Následovala další činnost komise — tedy připravit rekonstrukci, zajistit zpracování projektové dokumentace a následně zajistit vlastní rekonstrukci. Naše požadavky nebyly jen o kvalitních pracích, o vynikajícím řemesle, ale také o tom zachovat pro budoucí generace skvělá díla našich předků. Dalším naším požadavkem bylo otevřít parlament veřejnosti, zpřístupnit významnou část budov především v parteru veřejnosti, zjednodušit pro občany možnost přímého styku s pos­ lanci, stejně jako jsme se o to snažili s Václavem Havlem na Pražském hradě. Že se to nakonec neuskutečnilo a z parlamentu se stala téměř nedobytná pevnost je bohužel jen a jen na našich následovnících.

Oni se totiž obyčejně bojí občanů. Pro ně je totiž na prvním místě zachovat si moc a chtějí, aby jim po dobu čtyřletého mandátu nikdo do tzv. velké politiky nemluvil. Měli by se stydět!

Dne 16. prosince 1992 jsme v ČNR schválili Ústavu ČR. Podle této ústavy pokračovali poslanci ČNR ve výkonu svých zákonodárných funkcí. Stali se poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Právní řád bývalé federace se stal právním řádem nového státu — České republiky. ČR přebrala práva a závazky, které vyplývaly z mezinárodního práva a vázaly bývalý stát — Československo.

V popisu situace tehdejší doby nevycházím jen ze svých vzpomínek, to bych si nedovolil. Především vycházím ze zápisů komise ČNR pro práci kanceláře, v jejímž čele jsem měl tu čest být. Museli jsme se seznámit s historií budov a zařízení, poté jsme museli posuzovat všechny aspekty práce poslanců a zaměstnanců kanceláře a poté jsme museli pro plénum ČNR připravit příslušný zákon. A pozor — v šibeničním termínu dvou měsíců. Nejprve jsme však museli připravit podklady k politickému rozhodnutí sněmovny, od kterého se potom odvíjelo vše ostatní.

Zjistili jsme, že myšlenka na stavbu definitivní parlamentní budovy totiž provází celé novodobé dějiny. Od vzniku Československa v roce 1918 sídlil parlament vždy v prostorách původně sloužících jinému účelu a přes různé, většinou nahodilé pokusy, byla vždy myšlenka

Při této příležitosti si dovoluji poděkovat všem členům komise pro práci kanceláře za fantastický přístup, za zájem, za zodpovědnost.

Všem kolegům-poslancům ČNR za podporu.

11

Do užívání byl areál Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předán v září 1996. Jsem přesvědčen, že naše doporučení a následné schválení ČNR bylo správné.

Za ČNR si dovoluji s určitou pýchou říci, že i tento úkol jsme splnili!

Závěrem této kapitoly chci připomenout, že jsme sice splnili v roce 1996 své hlavní úkoly, ale přeměnou ČNR ve sněmovnu parlamentu před námi stálo to nejdůležitější — pokračovat v transformaci České republiky a převést ji od totality k normální demokratické společnosti.

To znamenalo vrátit se v parlamentu ke každodenní parlamentní práci.

Ale to už záleží jen a jen na nás.

V roce 1996 se nám konečně podařilo, nyní již v poslanecké sněmovně, prosadit naplnění ústavy a ustavit horní komoru parlamentu — senát. Pro komisi pro práci sněmovny to znamenalo nesnadný úkol — zajistit důstojné prostory pro senát. Ze zkušeností, které jsme získali při rekonstrukci malostranských paláců pro poslaneckou sněmovnu, a abychom současně pomohli revitalizaci této části Malé Strany a respektu ke stavbě samotné, jsme jednoznačně doporučili sněmovně přidělit senátu Valdštejnský palác. Byli jsme si vědomi toho, jak palác vznikal. S osobou stavebníka paláce — Albrechta z Valdštejna to nebylo jednoduché. Vždyť se zpronevěřil samému císaři a byl nakonec z jeho příkazu zavražděn. Na druhé straně ale víme, že stavba měla sloužit především k vlastní reprezentaci rodu, ale přestože dával přednost válečnému řemeslu a politice, o kvalitě stavby nakonec rozhodoval jeho vztah k umění. Pozval nejlepší architekty, stavitele, ale i špičkové řemeslníky a vytvořil v Praze jedinečný stavební komplex, cenný svým uměleckým novátorstvím, jež zahajuje slavnou epochu českého baroka. Pro areál bylo velikým štěstím, že palác užívala rodina Valdštejnů až do roku 1948, kdy byl znárodněn.

Poté sloužil palác různým státním institucím, takže ani tehdy nedošlo k drastickým úpravám, jako se stalo s mnohými zestátněnými objekty.

Kde jinde by měl sídlit senát! Sněmovna v roce 1996 rozhodla přidělit Valdštejnský palác senátu a rozhodla ho opravit a upravit pro účely senátního jednání a provozu. Následovala další práce komise — tedy připravit rekonstrukci, zajistit projektovou dokumentaci i vlastní realizaci všech prací. Uskutečněním rekonstrukce sídel Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky není jen opatřením k zajištění práce parlamentu, ale i významným počinem záchrany kulturního bohatství národa, které představuje pražská památková rezervace i preambule nejvyššího zákona země — Ústava ČR. Za komisi pro práci kanceláře si dovoluji s určitou pýchou říci, že i tento úkol byl splněn!

Po rekonstrukci budov pro český parlament se dostalo české státnosti — hlavě českého státu a zákonodárnému sboru České republiky — důstojného stánku, který je schopen uspokojit základní potřeby českého parlamentu a nejvyššího českého státního úřadu. Navíc se tak děje na místě, kudy šel život, od doby, kdy vznikl přemyslovský Pražský hrad. Příští pokolení posoudí kvalitu rozhodnutí ČNR a Poslanecké sněmovny Parlamentu o sídle parlamentu těsně po znovunabytí svobody po 17. listopadu 1989. Posoudí také zdařilost celého díla, které by se mělo stát, jako je Národní divadlo chrámem české kultury, chrámem české státnosti.

Ve Vysokém Mýtě 19. listopadu 2018

13

Spřádání plánů

Pokud bych měl i já přispět k chystané brožurce o historii a perspektivě sídla Parlamentu České republiky, potom jen připomínkou polistopadové atmosféry a krátkou epizodou jednání s představiteli parlamentu o jeho budoucím sídle. Byl to jeden z úkolů poradce prezidenta Václava Havla. Prezident byl znám svým zájmem o architekturu a také starostí o novou perspektivu metropole. Létali jsme spolu helikoptérou nad Prahou a spřádali jsme plány o vhodné proměně města v centrum evropské vzdělanosti a kultury.

Nebyli jsme sami. Už v březnu 1991 proběhla významná konference Budoucnost historického města za účasti předních filozofů, historiků i architektů. Připravili ji pánové Miroslav Baše, Petr Kratochvíl a Josef Polišenský. Jednání představila názory Jacquese Derridy, Antoine Grumbacha, Oriola Bohigase, Heina Strubena, Michela Parenta a dalších na budoucí rozvoj metropole. Umožnila i srovnání podmínek a příležitostí Prahy s evropskými městy — s Paříží, Římem, Amsterodamem i Barcelonou a připomněla nezbytnost nového strukturálního plánu včetně úvah o umístění dominantních budov. V květnu a červnu následoval měsíční workshop architektů za účasti tří českých kolektivů — z Prahy Jana Sedláka, z Brna Aleše Buriana a z Liberce Petra Dvořáka a pěti zahraničních — Jeana Nouvela z Francie, Markka Komonena z Finska, Vojteha Ravnikara z tehdejší Jugoslávie, Ricarda Bofilla ze Španělska a Vittoria Gregotiho z Itálie. I z průběhu a závěrů workshopu byla zřejmá důležitost umístění reprezentativních budov státní správy, kultury a školství.

Prof. Ing. arch. Miroslav Masák (1932) architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla.

V roce 1968 spoluzaložil Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL), díky němuž mohl také založit a vést ve své době, ale i dodnes unikátní tzv. Školku — samostatný ateliér čerstvých absolventů — architektů. V listopadu 1989 se angažoval v koordinačním centru Občanského fóra, což ho vedlo v lednu 1990 ke jmenování odborným poradcem prezidenta ČSFR. Zároveň byl pověřen koncipováním dalšího rozvoje Pražského hradu. V roce 1999 byl jmenován profesorem na Vysokém učení technickém v Brně v oboru architektura.

V našich úvahách o dominantních stavbách nové Prahy nechyběla představa evropské univerzity a univerzitního kampusu na Strahově, nové koncertní síně, muzea architektury a nové vědecké knihovny a nechyběly ani úvahy o koncentraci vládních budov a o novém provozu Parlamentu Československé republiky. Troufli jsme si tehdy přednést návrh inspirovaný příkladem Vídně a St. Pöltenu, představu o koncentraci správních budov v okupačními vojsky opuštěných Milovicích. S tím jsme ovšem narazili. Další vhodnou lokalitou byl — podle našeho názoru — východní okraj Letenských sadů a Letenské pláně. Věděli jsme, že už od vzniku Československé republiky se hledala vhodná místa pro poslaneckou sněmovnu a senát. I to, že v první soutěži z roku 1928 byla zvoleným staveništěm právě Letenská pláň. Také druhá soutěž po válce, v roce 1947, počítala s Letenskou plání, ale Národní shromáždění nakonec obsadilo budovu dnešního ministerstva dopravy. Třetí soutěž v roce 1966 už s volnou lokalitou nepočítala, parlament chystal přestavbu Pražské burzy, kterou po válce krátce užíval. Prestižní soutěže se zúčastnili snad všichni významní architekti, vyhrál Karel Prager s Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem.

V zajímavé transformaci původní budovy probíhal provoz Národního shromáždění do roku 1992. Musím připomenout, že Václav Havel patřil k těm, kteří do Pragerovy budovy chodili neradi, i jemu vadila chladnost až ponurost vnitřního prostředí. V roce 1992 přispělo očekávané rozdělení republiky i k obnoveným úvahám o stavbě nové budovy parlamentu.

Vracím se k naší představě o uspořádání Letenské pláně. Předpokládali jsme, že ke shromážděním a demonstracím jsou tradicí předurčeny prostory Václavského a Staroměstského náměstí a že vojenské přehlídky už nebudou tak časté. Zdálo se nám, že celá pláň by se mohla postupně proměnit v centrální park s několika, svým provozem vhodnými, budovami. V té době jsme konzultovali nabídku stavby nového koncertního domu od japonských představitelů a vážně se zvažovala i realizace samostatné budovy muzea architektury. Obě stavby mohly uzavírat západní okraj Letenské pláně. Na východní straně pláň končila (a končí) nepříliš pohlednou fasádou kachlíkové budovy ministerstva vnitra. Atmosféru místa, jeho důstojnost i estetický dojem mohla zlepšit nová architektura parlamentu. S naším návrhem pověření úředníci obou komor souhlasili, proběhlo několik jednání, zrodily se první situační skici, ale změny politické situace

a nástup primátora Milana Kondra a premiéra Václava Klause reálnost záměru mařily. Na čí popud padlo rozhodnutí o úpravě a využití řady malostranských paláců, nevím, v té době jsme už v politických funkcích nebyli. Poslanecká sněmovna se v roce 1996 nastěhovala do upraveného Thunovského, Šternberského, Smiřického paláce a dalších budov a senát do Valdštejnského, Kolovratského a Malého Fürstenberského paláce, ve kterých jsou dodnes.

(Perlička — mimo příspěvek. Po ukončení své prezidentské funkce se Václav Havel k myšlence proměny Letenských sadů a Letenské pláně vrátil. Pozval Jana Kaplického, mne a Bořka Šípka a ve čtyřech jsme připravovali koncepci nové funkce a nové formy místa. Chtěli jsme vystrnadit Spartu do Letňan, chtěli jsme pláň proměnit v ten dříve zvažovaný Centrální park a propojit ho se Stromovkou. Na budovu parlamentu — omlouvám se — jsme si při tom už nevzpomněli. Jestli pánové nahoře v projektování pokračují, zatím nevím.)

M. M.

15

Stát, politika, prostor

S doc. Pithartom sme viedli počas posledného semestra niekoľko neformálnych rozhovorov v jeho pracovni na právnickej fakulte. Ukázalo sa, že o našej téme vzťahu medzi architektúrou a politikou premýšľa už veľmi dlho a náš čas bol kumuláciou ideí, asociácií a spomienok. Stretnutia a premýšľanie sme otiskli do finálneho výstupu, ktorého názov vznikol v našom e-mailovom vlákne: Volně na motivy rozhovoru s Petrom Pithartom.

Spolu so študentmi UMPRUM sme si celý rok kládli otázku, aká architektúra by dokázala byť symbolom demokracie, a s vedúcim ateliéru sme ponúkli ateliérové téma Parlament České republiky. Z debaty so študentmi však vyplynulo omnoho širšie spektrum odpovedí — demokracia sa odohráva i na uliciach, námestiach, vo verejných inštitúciách, ale i za jedálenským stolom každej rodiny. Ktoré stavby vnímate vy ako symboly štátnej moci, strážcov demokracie?

Volně na motivy rozhovoru Eleny Fialkové s Petrem Pithartem Soudy jsou možná nejsrozumitelnějším symbolem státní moci — spíše než parlament. K soudu jsou předvoláváni provinivší se lidé, nikoli do parlamentu. Rozsáhlá výstavba okresních a krajských soudů po převratu je pozitivní změnou — často jsou prosklené, otevřené do světa. Jakoby průhledné. I tak jsou pořád největší soudní budovou v Praze kasárna na Smíchově. Ale je to obrat k lepšímu.

Před palácem Nejvyššího soudu belgického království v Bruselu se člověk cítí jako myšička před obrovským kocourem. Sloupořadí na průčelí budí dojem mohutné pevnosti, starověkého chrámu. Široké, vysoké schodiště, nad nimi velikánské, několikeré dveře, spíše vysoká vrata do prostor, ve kterých se má občánek jen a jen bát. Chvět se před zákonem. Anebo cítit úctu, respekt? Asi obojí.

Doc. JUDr. Petr Pithart (1941) bývalý předseda a místopředseda Senátu PČR (KDU-ČSL), bývalý premiér ČSFR a bývalý poslanec. Po absolvování studia práva na Univerzitě Karlově (1962) pokračoval na Právnické fakultě jako odborný asis­ tent. Na protest proti srpnové okupaci roku 1968 vystoupil z komunistické strany. V roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77. V prosinci 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra. V letech 1990—1992 zastával funkci předsedy české vlády. V roce 1994 začal znovu přednášet na pražské Právnické fakultě. Od roku 1996 do roku 2012 byl senátorem zvoleným na kandidátce KDU­-ČSL. V období let 1996—1998 a 2000—2004 zastával post předsedy Senátu PČR. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta ČR. Od roku 2008 do roku 2012 byl místopředsedou Senátu PČR.

V Praze se už dlouho soudí na Ovocném trhu — než se postavil soud a „prokuratura“ na Pankráci. Úzké chodby, pocit stísněnosti. Tam by zřejmě čekalo přelíčení na občana Franze Kafku, kdyby jako vizionář neumístil svůj soud nad Josefem K. kamsi na půdu.

Máte víziu ideálneho parlamentu?

Parlament by měl být podle mne co možná nejvíc prostorný, světlý, ba průsvitný. Na volném prostranství. Podařilo se to v SRN, a to i z toho důvodu, že bombardování vytvořilo spoustu proluk, takže místa je v Berlíně dost. Původně temný a nacisty v roce 1933 zapálený Reichstag zázračně přežil bombardování a dnes je tím nejlepším, co jsem kde ve světě viděl.

Američané zvolili jeden model antikizujícího Kongresu s kopulí.

Má to něco do sebe: všichni poznají, že je to parlament.

Nejhorší je z tohoto hlediska Duma v Ruské federaci: velký barák mezi baráky v řadě na ulici.

Téma stavieb politickej reprezentácie ČR sa prelieva v spojených nádobách architektúry a politiky. Zdá sa, že v Prahe je viacero výnimiek, kde sa táto väzba vytráca. Napríklad Pražský hrad, sídlo prezidenta, svojou dominanciou už dávno nekorešponduje s legislatívnymi právomocami prezidenta a jeho rozsiahly areál a monumentálnosť v rámci mesta nezodpovedá postaveniu hlavy štátu. Taktiež by sme mohli polemizovať o oboch komorách parlamentu sídliacich v budovách, ktoré sa pre tento účel museli zrekonštruovať a ich symbolika je preto do veľkej miery prispôsobená stavbám pôvodne iného účelu. Ako vnímate ďalšie stavby, ktoré by mali byť „sídlami štátu“ a mali by mať istú „ikoničnosť“?

Sněmovna se skoro krčí na svahu pod Hradem, ale je to odedávna český sněm. Nevešla se: roztahuje se po okolí, zabírá byty a jiné veřejné budovy. Například bývalé místodržitelství. Senát je naopak — po Pražském hradu — druhou nejrozsáhlejší palácovou stavbou ve městě (Hrad je zase největší zástavbou sídla hlavy státu — na celém světě!).

Tak to také Valdštejn myslel: jako výzvu Hradu, sídlu císařů — kolik jich tam ale vskutku žilo, vládlo odtud? To ať spočítá historik — Hrad byl často prázdný a v jeho prázdných komnatách se proháněl vítr. Češi tím trpěli o to víc, oč byl Hrad impozantnější. Ale moc byla jinde, většinou ve Vídni. Masaryk to pochopil a začal Hrad velkoryse, přitom elegantně „dostavovat“. Odvaha povolat si na to cizince Plečnika je jedním z jeho nejodvážnějších a nejlepších rozhodnutí.

A co dál? Vláda, ministerstva? Vláda se v roce 1942 (po devastující „domovní prohlídce“ Kolovratského paláce v den zatčení předsedy protektorátní vlády generála Eliáše) přestěhovala do Strakovky, „útulku pro zchudlé šlechtické synky“ (sic!), vlastně studentské koleje, což byl velkorysý mecenášský čin hraběte Jana Petra Straky z Nedabylic.

Do té doby sídlila „ministerská rada“ (dnes předsednictvo vlády) v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici.

Ministerstva vybujela za první československé republiky. Ano, byla to vláda stran, strany byly bohaté, často zkorumpované, mohly si pro „své“ vysezené resorty postavit impozantní budovy na nábřeží Vltavy (agrárníci ministerstvo zemědělství, národní socialisté dopravy…, průmyslu…, zdravotnictví). Je to ale i svědectví sebevědomí mladé republiky. Často si kladiem otázku, čo tvorí tzv. „češství“, čo je typické pre túto krajinu a jej obyvateľov, čo Českú republiku charakterizuje. Pripadá mi, že to môže byť kľúč k pochopeniu viacerých fenoménov i v architektúre. Naša pozornosť smeruje k posledným sto rokom parlamentu, ktorý vystrie­ dal rôzne budovy, no dodnes nesídli v budove, ktorá by bola ako parlament postavená. Je toto architektonické provizórium zrkadlom politiky, spoločnosti, „češství“ atď.?

Praha je holt stísněná. Párkrát vyhořela, ale války ji neponičily. Nevznikly větší proluky. Vídeň a Budapešť si stavěly své státní budovy jako symboly velikosti Rakousko-uherské říše a obrovského království uherského. Mohutný Dunaj — a Vltava — srozumitelné prostředí pro tři středoevropské státy. Našinec když ty impozantní palácové stavby ve volném prostoru pozoruje, má smíšené pocity: malosti domácích poměrů, ale zároveň instinktivní nechuť k takovému megalomanství.

Nemyslím, že našinec závidí. Jen si intenzivně uvědomuje, jak jsme malí (útěchu má ale po ruce: „malé, ale naše“). Pro stát jsme po poslední válce museli zabírat kláštery, kasárna, burzy… Co kdyby nebylo poválečného utlačování církví? Vypuzení kapitalismu? Kam by se stát vrtnul? StB sídlila v klášteře křižovníků s červenou hvězdou na vltavském břehu, také v zánovních studentských kolejích v Dejvicích…

Jako by tu nebylo místo pro sebevědomé, suverénní vládnutí, ale ani pro opozici, pro lid před parlamentem. Ve dnech po Mnichově 1938 se demonstrovalo před Rudolfinem, volalo se: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Bylo to tehdy jaksi optimální, srozumitelné rozložení sil v prostoru, ale k ničemu to tenkrát nebylo; už bylo rozhodnuto.

Pravidlo o povinné vzdálenosti pro demonstranty tu nemá praktický smysl; jedinkrát se těch 100 metrů měřilo: v prosinci 1989 před federálním shromážděním, když poslanci KSČ hrozili opuštěním svých lavic (= neusnášeníschopný parlament; studenti tenkrát „protestovali“ tím, že poslance ve špalírech vítali chlebem a solí: buďte hodní, my jsme také hodní…). Paradoxní protest! V senátu je pro veřejnost vyhrazeno několik krátkých lavic. Však tam také skoro nikdy nikdo není — leda školní třídy a výpravy turistů — seniorů.

V posledných rokoch pribudlo v uliciach demonštrácií, protestov, často však samotné stavby a politici v nich boli „mrtví brouci“, ktorí sa s aktivistami fyzicky nestretli zoči voči. Často to neumožňuje architektúra a urbanizmus týchto stavieb. Súčasný parlament nemá námestie, na ktorom by nejaká demonštrácia mohla prebehnúť (z Malostranského námestia je do budov parlamentu vedľajší vstup, hlavný vstup do snemovne je z pomerne úzkej ulice Sněmovní, do senátu je vstup z Valdštejnského námestia, ktoré funguje ako parkovisko). Vnímate, že architektúra má vplyv i na otvorenosť inštitúcií samotných, na komunikáciu s verejnosťou? Čo vám v súčasných priestoroch parlamentných budov chýba?

Například lobbing. Ten opravdu vyžaduje — chodby. Jako v kongresových budovách amerických států — široké chodby, schodiště… A tam se tlačí lidé, hledají svého poslance, aby mu připomněli, zdůraznili…

Viděl jsem to na vlastní oči: byl to chaos, ale demokracie je také chaos… Ve Washingtonu mají kongresmani tři až 15 kanceláří (podle toho, jak jsou bohatí). Jsou spojeny podzemními chodbami s hlavní budovou Kongresu. Lidé chodí lobbovat i do těch kanceláří. Kdo to u nás z poslanců a senátorů má? Tam by se nevešla ani sekretářka.

Obojí nám vlastně vyhovuje: prostor pro imponující „suverénnost“ i pro demokratickou, občanskou opozici. Jsme vlastně vždycky „proti státu“ — takový „difuzní anarchismus“, tedy ne ten divoký, demonstrující, spíše takový tiše reptající, nevěřící… Ať se stát (erár) neroztahuje!

Za naše peníze! Nás, daňových poplatníků! Ano, našinci jsou spíše než občané daňoví poplatníci: tj. ti, kteří státu stále vyčítají, že žije z jejich peněz. Místo toho, aby se dokázali zorganizovat jako opozice.

A mocenské poměry ve státě změnili.

Myslíte, že občania a politici majú záujem otvoriť diskusiu o architektúre politických inštitúcií, o vládeji štvrti, o tom, ako má vyzerať srdce — zasadací sál týchto budov? Verejnosť býva znechutená z väčších investícií štátneho rozpočtu do reprezentácie štátu, bez ktorých by sa akákoľvek novostavba politickej inštitúcie nezaobišla. Naviac hrozí, že tento typ stavby by sa veľmi ľahko mohol spájať v očiach občianskej spoločnosti s konkrétnym politikom.

Každá iniciativa něco pro stát postavit se nejspíše setká s nesouhlasem. Neplatí to pro jakékoli úřady, soudy…, platí to pro „velký“ stát.

Vládní čtvrť tu nikdy nebude. A je to dobře.

17

Vynikající byl nápad polistopadových vlád umístit všechny vrcholové soudní (nebo kvazisoudní) instituce do Brna. Vítám návrh STAN vymístit některé „ústřední“ instituce mimo Prahu — to je to, co centralistické Čechy (ČR) potřebují! Ne stavět pro stát v husté Praze!

Jak máme pak mít „půlkulatý parlament“? Kam by se vešel? Ten by chtěl nejméně dvojnásobný prostor, světlo (Bundestag!)… I prostory pro jednotlivé výbory jsou v Berlíně obrovské, jednací stoly důsledně kulaté… Klidně pro třicet, možná i víc lidí! (Největší stůl jsem kdy viděl v Ceaușeskově megapaláci v Bukurešti — ten byl aspoň pro stovku lidí. Prostě románská velkorysost i v diktatuře, ba právě v diktatuře).

Dokonalé ozvučení je v tom Bundestagu. Ano, v Německu se vskutku museli přestěhovat z milého, malého, starosvětského Bonnu do vybombardovaného Berlína, kde byl prostor a, jako zázrakem, stojící Říšský sněm, jehož požárem byl posvěcen nástup nacismu! Paradox všech paradoxů! Ale i v tom Bonnu bylo kancléřství jakoby celé ze skla.

Ako vnímate súčasné postavenie budovy parlamentu v rámci Prahy? Častá je kritika jeho labyrintných chodieb, poslanci sa v priestoroch často strácajú. Ako by ste sa postavil k presťahovaniu alebo k novej budove?

Praha je prostě stísněná. Chodby sněmovny jsou hluboké, zakroucené, každý tam dlouho bloudí. Českému sněmu se prý říkalo „na Pětikostelním“. Jedno z nejmenších náměstí ve městě, křivé, nakloněné z kopce… Dovedeme si představit demonstrace tam? Ostatně nebylo by to oněch 100 metrů… Nevím ale, jestli bych chtěl sněmovnu přestěhovat: jako konzervativec si příliš cením tradice. Ale vím, že většina lidí u nás to o starém sněmu ani neví. Tak jaká tradice, když se o ní neví… Často sme spolu hovorili o srdci politických budov, o zasadacích sálach, ohniskách rokovaní, naakumulovanej energii v miestnosti, kde vznikajú zásadné rozhodnutia štátov. Ich symbolika, typológia usporiadania, výzdoba, pohodlnosť kresiel... Všetko hrá svoju úlohu v rozhodnutiach, na ktorých architektúra participuje. Ako ideálny tvar pre zasadaciu sálu v demokratických štátoch bol určený polkruh — symbolicky je každý rovnako ďaleko od stredu a každý má dobrý prehľad o ostatných. Naopak v autoritatívnych štátoch sa používa usporiadanie tzv. triedy, teda že líder, autorita riadi všetkých sám spredu z pozície toho, ktorý to vie najlepšie. Český parlament je akýsi trojtrakt lavíc za sebou, zdalo by sa, že je to niečo medzi tým. Senát je na tom snáď ešte horšie, je to dlhá linka lavíc bez akéhokoľvek nonverbálneho kontaktu senátorov medzi sebou.

Půlkulatost: sněmovna je živý organismus: jsou zákonodárným tělesem, jen když žije jako sebevnímající se celek, organismus. Jako veliké, složité zvíře. Neustále se reflektuje: pozoruje své nejen verbální chování. Debatuje proto, aby jednotlivci, kteří pak budou hlasovat, mohli si — v čase i sociálním prostoru — utvářet názor, tedy i měnit jej během rozpravy. Reagují nejen na to, co slyší, ale i na to, co vidí.

Pozorují ty ostatní. Jak se tváří, jestli vůbec poslouchají, kdy jsou soustředění a kdy je to nezajímá a jsou rozptýlení, kdy jsou lhostejní, rozčilení…, jak si počínají opinion leadeři (v každé kauze to může být někdo jiný) jednotlivých politických klubů. K tomu všemu se musejí vidět. Proto půlkruh: spravedlivě všichni stejně daleko od řečniště.

I řečník reaguje na to, co vidí, nejen slyší.

Senát byl nejdříve v hlavním sále Valdštejnského paláce na tribunách sbitých z prken a potažených látkou. Pak se přestěhoval do stáje pro 21 koní. Ještě je tam pár úvazišť. Koně byli kdysi ukázkou bohatství (jako donedávna auťáky). Tam, do stájí, se vodili hosté, aby obdivovali bohatství majitele paláce. Dnes jsou tam senátoři, také v řadě, tvářemi ovšem ke zdi, okna nad nimi. Ráno jdete na schůzi, je sucho, večer vylezete rozlámaná a je zasněženo a vy to vůbec

netušíte. Jako v kobce. V konzervě. Pak přišla povodeň a stáj („nejdelší senát na světě“, jak jsem se ironicky chlubil před zahraničními kolegy) byl zatopen do dvou tří desítek cen­timetrů. Všechno zařízení se muselo demontovat a nahradit novým. Zase se postavily dřevěné tribuny v hlavním sále. Byl jsem překvapen, jak senát jako celek zase ožil! Viděli jsme si do tváří (skoro: půlkruh to nebyl). Viděli jsme, jak se rojí, vrtí či spí opozice, jak naši spojenci… Je to přece osvědčený princip amfiteátrů.

Je v tom i cosi jako spravedlnost: tatáž vzdálenost od středu, řečniště, pro každý klub.

V britské parlamentu je jasné, že vznikl většinovým volebním systémem: tedy dvě strany, sedí proti sobě. Ti vládní a ti opoziční (dnes už to není tak docela pravda; stran, které se dnes dostanou do Dolní sněmovny, může být i víc, ale ty dvě jsou pořád ty rozhodující: labouristé a konzervativci). Mimořádně důležitá je i vzdálenost od středu: vzadu sedí nováčci, zatím nevýznamní poslanci.

Vpředu se tísní předáci. Koukám teď zrovna na to, jak nepohodlně se tam sedí: ti předáci sedí tak, že když má jeden lokty vpředu, sousedi musejí mít lokty vzadu. Jinak by se nevešli. Prostě tlačenice vpředu! Žádný pultík na papíry před sebou, místo pro notebook! Tím spíše se tam hlasitě reaguje: ritualizovanými výkřiky, povstáváním, bučením... Tento parlament nejspíše vystihuje to moje přirovnání ke zvířeti: velkému, rozlehlému...

Pravolevost: když svolal Ludvík XVI. po 175 letech Generální stavy do Versailles, posedali si poslanci podle vztahu ke trůnu. Nalevo si sedli stoupenci změn, tedy rovnosti, napravo stoupenci starých pořádků a tedy hierarchie.

Snad — prý — to byla náhoda. Že si mohli sednout i obráceně. Žádné pravidlo přece neexistovalo — když nezasedali skoro dvě stě let! Ale už se to vžilo a někteří lidé si myslí, že ta pravolevost má nějakou hlubší příčinu (nalevo je srdce, tedy my levičáci jsme ti lepší…). Dnes, když se po volbách dohaduje zasedací pořádek, vedou se často tvrdé spory: jak budou kluby sedět vedle sebe, který je víc a který míň nalevo… Je to velmi důležité! Čitelné!

Parlament je i divadlo, scéna. Mělo by být! Někdy jako zvíře! Divadlo! Živoucí kolbiště, které by mělo být co možná čitelné, srozumitelné. Mělo by komunikovat s vnějším světem, ale především uvnitř, samo se sebou.

Mluvit i „neverbální řečí“. Třeba: šklebit se, vrtět hlavou, smát se, pokyvovat na souhlas, spát, klikat na počítač…

Dneska je ovšem leccos jinak: poslanci během rozpravy poslouchají jeden druhého ve svých kancelářích…

To není dobře, ale nedá se to zakázat. Poslanec je „přítomen“ ve sněmovně, i když není celý den vidět. Stačí se přihlásit na hlasovacím zařízení. Ale pak musí přijít chvíle závěrečných řečí a — hlasování. To neznamená jednou zdvihnout ruku, hlasuje se někdy velmi, velmi dlouho — třeba o pozměňujících návrzích… Ostatně i poloprázdný sál cosi důležitého symbolizuje.

Věřím, že tvar a podoba jednacího sálu je a bude i nadále důležitá. Čo podľa vás vystihuje a spája súčasný stav sídel politických inštitúcií?

Převládá u mne pocit provizoria: stěhování institucí, zapomenutí, kde kdy byly... Jako kdyby tyto instituce

byly čímsi jen nahodilým... Tu tam, tu zase onde. Třeba ta naše sněmovna! Dnes ji najdete na svahu hradčanské skály jakoby na konci bludiště — a pak ještě zabloudíte uvnitř... Je jaksi zavinutá. Snad jen ten Hrad, ale ten byl zase tolikrát prázdný jako vyschlá mušle na břehu moře: čeká, až do ní někdo vleze, pardon, nastěhuje se...

Institucím našeho státu chybí trvalost a samozřejmost a ta pak chybí i jejím sídlům. Česká vláda, které jsem předsedal, „bydlela“ v řadovém domě v ulici v rušném středu města, byť v pozoruhodném funkcionalistickém paláci (kdysi patřil tuším Pražské železářské společnosti) v Lazarské ulici; lidé šli kolem a nikdo nevěděl, že tam za dveřmi je vláda...

Když všechno dobře funguje, nevadí to a odpovídá to onomu českému „difuznímu anarchismu“. Když by ale bylo hůř nebo zle, bylo by třeba vědět: tady je náš stát, pojďme k němu...

19

Útulný parlament

Mgr. Jiří Junek (1973) ředitel Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě, od roku 2006 zastupitel ­města Vysoké Mýto, v letech 2013 až 2017 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, nestraník za KDU-ČSL. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 již nekandidoval.

Co chybí dnešní budově českého parlamentu Po čtyři roky jsem měl možnost zasedat v poslaneckých lavicích našeho parlamentu, využívat jeho prostory, pohybovat se v jeho útrobách i těsném okolí, zkrátka byl jsem jeho součástí. Mnohokrát jsem se tak zamýšlel, kde jsou slabiny malostranských paláců, co je v nich nepraktické, co je špatné, co komplikuje práci poslance i obyčejný vztah občana k této instituci. V mé mysli pak vykrystalizovaly tři základní věci, které poslanecké sněmovně chybí.

Hrdost Poslanecká sněmovna se krčí v podhradí Pražského hradu zastrčená ve spleti středověkých uliček Malé Strany. Hlavní vchod není monumentální vstupní branou, ale obyčejnými dveřmi do většího obytného domu. Do významných a majestátních budov se vždy stoupá vzhůru, do výšky, po schodech. V českém parlamentu to tak není, vstupuje se z ulice jak do hokynářského obchodu a to ještě dolů z mírného kopce. Český parlament a jeho vstup není odnikud vidět, splývá s okolní zástavbou, nevyčnívá, nepřevyšuje, jako kdyby se styděl, že vůbec je.

Jak můžeme závidět jiným národům, které pro sídlo svých volených zástupců vybraly nábřeží řek či viditelná návrší a zde pak postavily architektonický skvost odrážející jejich povahu a charakter. Jaký je například pocit návštěvníka Budapešti, když vzhlíží k budově maďarského parlamentu na břehu Dunaje. Cítíte důležitost, vážnost, hrdost.

Tam mě vždy napadne: Alespoň to Rudolfinum jste nám mohli nechat.

Přehlednost Každý, kdo navštívil poslaneckou sněmovnu, ví, jak složitý labyrint chodeb, schodišť, sálů a kanceláří to je. Než se zde naučíte pohybovat, fungovat, orientovat se, trvá vám to skutečně alespoň jeden rok, v tom lepším případě. Chodby jsou mnohde natolik úzké, že když si přivedete návštěvu, nemůžete jít ani vedle ní, ale nezdvořile jí ukazujete záda. Opět tu chybí jakákoliv monumentálnost a důstojnost, o praktičnosti ani nemluvě. Když bychom chtěli být shovívaví, můžeme napsat, že je zde útulno. Ale posuďme sami toto spojení: český parlament je útulný!

Vybavenost Se stářím, polohou a původním účelem budov poslanecké sněmovny souvisí i nedostatečná kapacita různých prostor. Jak komické je čekání asistentů, až poslanci odejdou na jednání, aby mohli obsadit místa u jejich stolu, protože oni žádné své místo, žádný svůj stůl nemají.

Stejně tak je nedostatečná kapacita místností pro semináře, pro rokování s návštěvami, ale i pro jednání poslaneckých klubů. V útrobách sněmovny se nenajde ani dostatečné množství sociálního zázemí, toaletami počínaje a sprchami konče.

A když jsem dopsal tyto řádky a podíval se, co chybí budově parlamentu, dotěrně se nabízí paralela s tím, co chybí naší politice nebo zákonům zde vznikajícím: hrdost, přehlednost, vybavenost.

Jiří Junek

21

Demokratický rituál

Současný český parlament sídlí uprostřed Malé Strany v historických palácích, které byly restaurovány. Uvnitř je vybaven převážně méně vkusnou výzdobou, která se pohybuje na hranicích normalizace, historismu a přebujelého zlatého luxusu. Kolem budovy je zákaz shromažďování, i když poslední shromáždění to ignorovalo, premiér Babiš tam šel vystoupit a hodili po něm flaškou, což asi není ideální styl setkávání s občany. Paláce reprezentují okázalou moc, nepřístupnost a kabinetní či kuloární charakter naší politiky, která historicky zdůrazňuje zastupitelský charakter. Parlament také tepe jako jedno velké pomalé srdce, v době plenárních zasedáních jsou tam skoro všichni poslanci a jejich asistenti, naopak mimo ně si člověk připadá jako ve městě duchů. Navíc hodně lidí má více kanceláří z titulu toho, že mají více funkcí, např. předseda výboru. V prostoru je pět stravovacích klubů, známých poslaneckých kantýn, kde už jsme celkem razantně zvedli ceny, nicméně ke standardní restauraci to má stále daleko. Orientace ve spleti sněmovních chodeb je tak složitá, že vám garantuji, že bez průvodce se velmi rychle ztratíte. Najít bez pomoci sál pro jednání výboru je mnohdy nadlidský úkol. Všechny tyto aspekty mají nesporný vliv na atmosféru, ve které sněmovna pracuje.

Práce dobře fungující sněmovny je z velké části demokratický rituál.

Znám mnoho skvělých projevů, ale ještě jsem neviděl žádný, který by změnil výsledek hlasování, říkává se. Politická strana by totiž v zásadních věcech měla mít čitelný a jednotný postoj vůči svým voličům, který vyplývá z jejího volebního programu. Přesto má tento rituál svoji úlohu, protože v rámci jeho formalit se před veřejným míněním testuje, nakolik je vládní většina silná a pevná. Z povahy vládní většiny pak vyplývá, že její jednotu nijak přímo neohrožují opoziční strany, ale její vnitřní koheze, která může být v důsledku skandálů a sporných rozhodnutí narušena, čímž se současně vyčerpává legitimita vládnout. Podstatné je, že dobře fungující sněmovna zákony netvoří, ale drobně dotváří návrhy předložené vládou a zejména sněmovna vládu kontroluje.

Mgr. et Mgr. Jakub Michálek (1989) český politický aktivista, od října 2017 poslanec Poslanecké sněmovny PČR a předseda Poslaneckého klubu Pirátů, od srpna 2012 do prosince 2013 první místopředseda České pirátské strany (krátce též úřadující předseda strany), od září 2016 třetí místopředseda Pirátů, v letech 2014 až 2017 zastupitel hlavního města Prahy. Věnuje se bydlení, justici, digitalizaci a efektivní správě státu a digitálním platformám, jako je Uber nebo Airbnb.

Systematicky upozorňuje na korupční kauzy a provázanost některých médií s byznysovými a politickými zájmy (Bakala, Babiš, Bison & Rows).

Osobně nejsem přesvědčeným zastáncem teze, že vláda a parlament mají být na jednom místě, protože dělba moci je navržena právě z toho důvodu, aby se koncentraci moci a jejímu zneužití předešlo. Je tak dobře, že třeba Ústavní soud sídlí v Brně, a škoda že tato zásada není širší, protože Praha zbytečně koncentruje všechny instituce. Tím se zvyšuje provoz, doprava i ceny, usnadňuje se neformální kontakt mezi lidmi, kteří se znají, ale mají se kontrolovat. Zejména pak přicházejí o příležitosti menší města, která čelí úbytku obyvatel a jsou pro svůj kraj lokálními centry. Proto nejsem ani příznivcem vládního městečka, kde by poslanecká sněmovna a senát byly hned vedle vlády a ministerstev. Političtí matadoři, se kterými jsem mluvil, o přesunu nechtějí ani slyšet, protože jsou na jedinečné prostory sněmovních paláců zvyklí. Navíc je zde odrazující příklad Škodova paláce, což je pozdně kubistická budova z první republiky, do které se přestěhovali úředníci pražského magistrátu z historických paláců. Nakonec se zjistilo, že historické paláce zůstaly prázdné, zatímco Praha platila za Škodův palác přemrštěné nájemné.

Co by se tedy mohlo změnit?

Zaprvé stavební právo musí flexibilně reagovat na nové potřeby, aby budova žila dál. Svět patří živým a živou funkci srdce národa nelze potlačovat z historických důvodů. Když jsem byl na návštěvě parlamentu v Haagu, tak nechali pouze vnější fasádu a vnitřek byl kompletně renovován, dokonce budovu do pláště vestavěli.

Zadruhé poslanci by měli mít autonomii v tom, jak se spolu dohodnou (např. v poslaneckých klubech), aby byl prostor dobře využit a zařízen. Sklápěcí stoly a vhodné vybavení by mohly zajistit elasticitu v plenárních týdnech, kdy se parlament nafukuje. Výzdoba prostor klubů by měla být věcí klubů, aby byla reflektována pluralita stylů a přístupů, a společné prostory by měly být zařízeny podle konsenzu politiků s možností soudobého umění. Parlament by měl odpovídat

organizačním trendům, tj. mít dostatek blízkých zasedaček a rozumně kombinovat open space i prostředí na práci. Dnes mají reálně prostory v rukou úředníci, kteří do nich nechali navozit takové příšernosti, jako jsou velké umělohmotné kytky, na které sedá prach.

Zatřetí přístup veřejnosti by měl být dramatičtěji jednodušší, aby na výbory nechodili pouze lobbisti a parlament byl atraktivní. Pondělky s poslanci bych zrušil, úplně stačí jeden týden ve volebním kraji — problém je pouze to, že poslanci logicky chtějí být co nejčastěji se svými rodinami. Dnes musí každý host ve sněmovně projít na cestě za svým poslancem bezpečnostními rámy a není možnost se např. neformálně sejít v kavárně. Parlament by měl být i kulturním centrem, nikoliv izolovanou a zabarikádovanou čtvrtí. Spíš chodci než auta.

Když to srovnám s tím, že na pražském magistrátu jsem měl otevřené okno v přízemí do ulice a normálně mě lidi čas od času oslovili.

Začtvrté by rozprava neměla být nekonečná, ale omezená podobně jako v Německu, aby byla veřejnost svědkem standardní racionální debaty, která popíše různé pohledy a o výsledku rozhoduje hlasování.

Pokud připustíme možnost procedurálních obstrukcí, jako jsou neustále přestávky tzv. „na jednání klubu“ nebo zdržovací opakované projevy, pouze se tím plýtvá časem všech zúčastněných a snižuje se důvěra v parlament. Parlament by také neměl jednat v nočních hodinách.

Konečně zapáté by poslanci měli mít adekvátní prostředky na asistenty, protože zaplatit aspoň dva odborníky ze 45 tisíc korun měsíčně na superhrubou mzdu je v Praze nadlidský úkol. Je to totiž právě drobná mravenčí práce poslanců, kterou si získávají u lidí svou důvěryhodnost a smysl v kontrole počínání vlády. V souvislosti s posílením týmů bych se nebránil ani drobnému snížení počtu poslanců např. na 150 členů, jako má dolní komora v Nizozemsku (při větší proporcionalitě voleb — a pod tuto hranici bych určitě nešel), a snížení počtu členů výboru a funkcionářských pozic — dnes je z 200 poslanců 180 funkcionářů s příplatkem za funkci. Ostatně lavice ve sněmovně jsou velmi těsné.

Pokud jde o návrhy nových parlamentů, které jsou výsledkem práce studentů, vidím v nich zejména zájem uměním architektury vystihnout problémy praxe současného českého parlamentarismu a uměleckým vyjádřením vystihnout ideální směry jeho rozvoje. Vidím v nich také určitou touhu rozhýbat konzervativní charakter parlamentu, o kterém jsem mluvil výše, aktualizovat jeho prostředí, styl práce i vztah k živé veřejnosti, která by ho pak nevnímala jako konstrukt sociální reality, ale skutečné fórum pro živou diskusi a veřejné akce. Bez ohledu na nepříliš realistický scénář přestěhování parlamentu tak tyto návrhy mají svou vlastní inspirativní hodnotu.

23

Po společenské smlouvě [ 1 ]

Cyril Říha, Ph.D. (1975) zabývá se teorií města a současné architektury.

Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Je zaměstnán jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poslední roky zde zastává i roli prorektora pro vědu a výzkum. Jako výzkumný pracovník působí od roku 2005 též v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. V současné době se věnuje dvěma badatelským projektům studujícím jednak vývoj sídelního systému v období antropocénu, jednak oboustranné vztahy mezi tuzemskou politikou a architekturou po roce 1989.

Klasická teorie moderního státu je založena na modelu tzv. společenské smlouvy, který již v 17. století ve spisech O občanu (1642) a Leviathan (1651) zformuloval britský filozof Thomas Hobbes. Stát podle něj vzniká tehdy, kdy se lidé dobrovolně vytrhávají ze svého přirozeného stavu, v němž jedinci mají suverénní právo obstarávat si své vlastní dobro bez ohledu na ostatní, či dokonce i výslovně na jejich úkor (homo hominis lupus, člověk se chová vůči člověku jako vlk, jak zní latinské přísloví). Tento stav totiž při určité populační hustotě přestává být komfortní, neboť absolutní svoboda jedince se čím dál častěji střetává se svobodou ostatních, čímž se její výhody víc než kompenzují obavou o holý život či přinejmenším potřebou být neustále ve střehu vůči nástrahám konkurentů. Přirozený stav ústí ve válku všech proti všem (bellum omnium contra omnes), a proto je rozumné snažit se z něj vymanit. Lidé se tudíž vzdávají části svých práv, například na sebeobranu všemi prostředky, a předávají je „výš“, tj. instituci vzniklé k tomu, aby toto právo zajišťovala kolektivně všem, v tomto případě tedy policii či armádě. Učiní-li takové rozhodnutí delegovat nejrůznější vlastní práva vně sebe všichni, je dle Hobbese uzavřena hypotetická „společenská smlouva“ na vznik státu a jeho instituce.

Ačkoli jsou Hobbesovy politické texty psány v době anglické revoluce, která teprve prošlapává cestu k parlamentarismu, jejich hlavní východiska předjímají již demokratické zřízení. [ 2 ] Stát v jeho pojetí vzniká zdola a zevnitř, není ničím dopředu „shůry“ daným ani vnuceným zvnějšku. Hezky to ilustruje frontispis k Leviathanu od francouzského grafika Abrahama Bosse, na němž je stát zobrazen jako bájný gigant — při bližším pohledu si ale čtenář uvědomí, že tato figura je složena z mnoha malých postaviček: stát není nic jiného než složení (vůle) lidí. Není zaručen ničím jiným než dodržováním smlouvy, autoritou zákona. Společenská smlouva je záležitost kolektivní dohody, konvence. Její konkrétní podoba není předem dána, je tzv. arbitrární, tzn. může vypadat i jinak, ale je-li uzavřena, pak je — přinejmenším po určitou dobu a na určitém území — závazná. V tom má podobné rysy s pojetím jazyka a peněz, které se v novověku také začínají chápat jako arbitrární systémy, [ 3 ] ostatně měna a řeč jsou hlavními identifikačními charakteristikami moderního státu.

Variantnost znění smlouvy je dána potenciálně odlišnou mírou delegování soukromých práv na veřejné státní těleso. Není předem stanoveno, jak velký má být rozsah státních institucí, kam až stát sahá za minimum fyzické ochrany obyvatel před vnitřním či vnějším ohrožením. Jak dalece do jeho pravomocí spadá i ekonomika, zdravotnictví, sociální služby, školství, doprava, práce, bydlení, kultura, rekreace…

V jistém smyslu se tak přepisuje či znovuobnovuje společenská smlouva při každých volbách. Otázka „velikosti státu“ je legitimním předmětem demokratického boje politických stran: zatímco liberální demokraté budou zastávat jeho jen „nouzovou“ [ 4 ] podobu a klást důraz na svobodu a odpovědnost jedince a soukromého sektoru, sociální demokraté budou oproti tomu akcentovat nezastupitelnou roli veřejné sféry a tím i obhajovat větší pravomoci státu.

Společenská smlouva tak narýsovala rámec politické scény moderní demokracie, vytyčený protiklady jedince a státu, soukromého a veřejného či pravice a levice. A ovlivnila i příběh moderní (politické) architektury. Jednak tím, jaké veřejné instituce a jejich budovy delegováním vznikly a staly se pro architekturu zakázkou k tvůrčímu zpracování, přičemž rejstřík veřejných institucí může být podle typu demokracie různě široký: parlamenty, vládní budovy, úřady, soudy přes kulturní instituce, zdravotnická zařízení, školy až po ústředí médií, společenské domy, kolektivní bydlení, rekreační budovy, církevní stavby, sportovní areály… [ 5 ] A vedle toho též tím, do jaké míry se architektura sama stala v rámci „veřejné kulturní scény“ součástí státu a podléhala jeho řízení.

Tento jasný rámec se ovšem v posledních desetiletích začal komplikovat. Československá a později Česká republika sice po roce 1989 rekonstruovaly demokratický systém s tradičním střetem politických stran a jejich ideologií týkajících se odlišných představ na množství pravomocí státu. Jejich činy však ne vždy odpovídaly slovům. Ve zkratce řečeno, zatímco v prvních dvou porevolučních dekádách pravice kvůli zachování sociálního smíru drží regulované nájmy a vyjednává s železničářskými odbory, levice privatizuje bankovní sektor.

A v posledním desetiletí se k čím dál výraznějšímu slovu dostávají hnutí, která záměrně pravolevé dělení politického spektra ignorují.

S tím ale i rozlišení soukromé a veřejné sféry, jak o tom svědčí volební hesla stran dnešní vládnoucí koalice, přirovnávající stát na jedné straně k soukromé firmě, na druhé k rodině. Hybridizace tradičních politických pojmů se stupňuje.

Tuto situaci však nelze svádět pouze na chování politiků. Ani běžný občan situaci komplikujícího se vztahu soukromého a veřejného zrovna nezjednodušuje. Současnou dobu by v tomto ohledu bylo možné nazvat obdobím nebývalého zvyšování ochrany soukromí a zároveň jeho masivního porušování. Zejména ochrana osobních dat, zakotvená již v Listině základních práv a svobod, [ 6 ] se v éře internetu stává citlivou záležitostí volající po regulaci ze strany státu.

Vznikají úřady a nařízení [ 7 ] mající bránit neoprávněnému zveřejňování a zneužívání soukromých dat. Naproti tomu stojí každodenní realita sociálních sítí, která jde úplně opačným směrem. Je přitom obtížné říci, zda je mezi těmito procesy nějaký kauzální vztah, zda je veřejná regulace následkem chování na internetu či zda sociální sítě okázale ignorují zjitřenou citlivost na soukromí. Spíše to vypadá, že tyto proudy běží jaksi schizofrenně vedle sebe. Často stejní lidé, pro které jsou například i známky ve škole citlivým údajem, jejž třeba chránit, ještě týž den o sobě zveřejňují podivuhodné intimnosti na sociálních sítích. A nejen o sobě. Facebook byl založen v roce 2004, a tak pomalu dorůstá první generace občanů, která je on-line od svého narození (včetně výčtu vážných nemocí, vrozených vad, povahových rysů i více či méně ošemetných životních peripetií), přestože se na její souhlas se zveřejněním přinejmenším prvních pár let nikdo neptal...

Co má tedy navrch? Zveřejňuje se víc, nebo chrání soukromí? Možná je to ještě složitější. Zdá se totiž, že stejně jako se stává legitimním zveřejňovat záležitosti donedávna soukromé, je tomu i naopak, co bylo dosud běžně veřejné, stává se soukromým a předmětem ochrany...

Tyto krkolomné jazykové propletence jsou známkou toho, že jasné a zřetelně odlišené kategorie, dichotomické členění na protiklady, které měl tak rád a o něž se opíral novověk, už přestávají být použitelné.

Teorie společenské smlouvy vycházela z pojetí politiky založené na oddělení jedince a státu, soukromého a veřejného, levice a pravice.

V době moderní se zdálo být funkční. Jenže nyní vstupujeme do doby když ne postmoderní, pak každopádně postspolečenskosmluvní. A ta si bude žádat jak nové teorie, tak i praxe, které jsou s nimi provázány.

A to je bezpochyby výzva i pro architekturu.

1 ]

Text vznikl v souvislosti s řešením

grantového projektu „Architektura a česká politika v 19. — 21. století“, NAKI II, MK ČR, DG18P02OVV041.

2 ]

Byť jsou i jiná čtení Hobbesova díla,

zdůrazňující v jeho teorii např. moment nezbytných sankcí za porušování smlouvy, a tím i autoritativní, či dokonce autoritářskou roli státu.

3 ]

Srv. Michel Foucault, Slová a veci,

Bratislava 2000.

4 ]

Srv. termín Friedricha Schillera ve

spise Estetická výchova, Praha 1941, str. 14.

5 ]

Srv. k tomu letošní výstavu ve

vídeňské Ringturm Fundamente der Demokratie a k ní vydaný katalog, členěné typologicky dle kategorií veřejných staveb formujících nově ustavovanou rakouskou republikánskou demokracii po r. 1918.

6 ]

Listina základních práv a svobod,

hlava II., čl. 10, ústavní zákon z r. 1991, upravující základní vztahy mezi státem a občanem.

Určitou paralelu k tomuto proplétání bychom nalezli i v tradičním dichotomickém dělení prostoru na soukromý a veřejný, který frázuje klasické uvažování o architektuře a urbanismu. Pokusíme-li se ale tímto prizmatem popsat některé trendy soudobého utváření a užívání životního prostoru, ocitneme se v rozpacích. Po září 2001 se jedním z nejvíce skloňovaných parametrů veřejného prostoru stala jeho bezpečnost, což ovšem nejde tak úplně do souladu s jinou jeho zásadní vlastností, a to otevřeností. Řešením se stává zvláštní kompromis: veřejné prostory buď přecházejí z otevřených prostranství do vnitřních, zpravidla někým vlastněných, anebo začínají být jemně kontrolované a přístupné jen pro někoho a někdy. Stávají se z nich tzv. private public spaces (jako např. nákupní a zábavní centra), anebo semi-private public spaces (jako některé veřejné parky se zvláštním řádem a otevírací dobou). [ 8 ] Jakýsi pendant tohoto posunu by mohl být spatřován v bydlení. S časovou prodlevou po nepříliš úspěšných socialistických pokusech o kolektivní bydlení, které paradoxně rezultovaly spíše ve velmi tvrdé rozdělení sídlištních prostorů na zcela soukromou a zcela veřejnou část, se i u nás pomalu rehabilitují snahy o kultivování sdílených prostor. Jde ať už o zabydlování a znovuobjevování sociální role různých předprostor či vnitřních zákoutí domů — zahrádek, teras, dvorků a pavlačí, nebo o spolubydlení v jednom bytě či o svépomocné výstavby celých domů (Baugruppe). Všude zde je ryze soukromý prostor záměrně narušován a sdílen s větší či menší veřejností okolo. [ 9 ] Jeho charakter by tak mohl být popsán jako public či semi-public private spaces.

7 ]

Začátkem milénia je zřízen Úřad na

ochranu osobních údajů a v roce 2018 vstupuje v České republice v platnost směrnice EU Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR).

8 ]

Petr Kratochvíl, Architektura

a veřejný prostor. Texty o moderní a současné architektuře IV., Praha 2012.

9 ]

Motivace mohou být čistě

ekonomické, ale zpravidla přinejmenším ex post uživatelé těchto prostor oceňují i sociální benefity tohoto typu bydlení. Srv. k tomu výzkumný projekt „S chutí spolu“, který prováděla Karolína Vránková, např. https://wave.rozhlas.cz/ bourani-s-karolinou-vrankovou-5244585.

25

ČLÁNKY O PARLAMENTU

Denní tisk 22 / 9 / 1992 Zákon o sídle ČNR 16 / 12 / 1992 Ústava ČR, která v sobě zahrnula i nově zavedený Senát PČR Září 1995 Poslanecká sněmovna schválila zákon o volbách do obou komor Parlamentu ČR 21 / 2 / 1996 Zákon o umístění senátu do Valdštejnského paláce

Roman Brychta

Reprodukce z dobového tisku ilustrují konkrétní procesy rozhodování o sídle Parlamentu ČR. Jedná se především o zákon, kterým parlament rozhodl o zabrání paláců na Malé Straně původně pro ČNR a posléze pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR (22. 9. 1992 zákon o sídle ČNR). Jednalo se o palác Šternberský, Smiřických, domy v Tomášské ulici, budova bývalého jezuitského gymnázia a následovaly další pro ubytování poslanců apod. V prezentovaných článcích je pestrá nabídka názorů politických či administrativně-správních aktérů vlastního procesu rozhodování či rekonstrukce těchto památkově chráněných objektů.

Sledujeme osud a historii budovy federálního shromáždění (bývalé plodinové burzy s progresivní nástavbou z šedesátých let od architekta Pragra). Po rozpuštění federálního shromáždění jsme svědky diskusí o možném návratu poslanecké sněmovny či senátu do této opuštěné budovy. Uvažovalo se o velkém plánu českého parlamentarismu po vzoru německého Bundestagu. Nakonec budovu dočasně zabydlelo rádio Svobodná Evropa a nyní patří budova Národnímu muzeu. To však dle mého názoru nevyužilo potenciál velkorysé nástavby, kde mohly vzniknout velké výstavní sály s vyhlídkou na město.

Senátu byly nakonec přiřazeny zákonem o umístění senátu ze dne 21. 2. 1996 další malostranské paláce. Valdštejnský, kde sídlilo Ministerstvo kultury, Kolowratský a Malý Fürstenberský. I pan prezident Havel podepisoval zákon s obavou, aby byl splněn slib, že bude reprezentační část Valdštejnského paláce přístupná veřejnosti. „Nezbývá nám než důvěřovat v kulturnost budoucích senátorů.“ Nebyl ani dodržen záměr, že budovy poslanecké sněmovny budou v parteru do Malostranského náměstí otevřeny veřejnosti. Hovořilo se, jak se dočteme v reprodukovaných článcích, o knihkupectví, kavárně či parlamentní knihovně. To se nepovedlo a paláce jsou výrazně uzavřeny do sebe. Podloubí je tak slepé a interakce občana a politika v této městské struktuře téměř nulová. Jsme přesvědčeni, že takto architektura demokracie vypadat nemá. Ústava ČR, která v sobě zahrnula i nově zavedený senát, schválená ČNR 16. 12. 1992.

Září 1995: Poslanecká sněmovna schválila zákon o volbách do obou komor Parlamentu ČR. 21. 2. 1996 — zákon o umístění senátu do Valdštejnského paláce.

28

29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

40

41

42

43

44

45

46

47

48

49

50

51

TYPOLOGIE

V době, kdy je demokracie v rostoucím tlaku v různých částech světa a dochází k zamlžení významu pojmu demokracie, je čas přehodnotit architekturu shromáždění — architekturu parlamentů. Parlament je budova, kde politika doslovně tvoří prostor. Zde kolektivní rozhodnutí dostávají formu ve specifických podmínkách, kde vztahy mezi různými politickými aktéry jsou organizovány skrze architekturu.

Architektura prostorů politických setkání více než jen abstraktně vyjadřuje politickou kulturu, ona na politice participuje. Zasedací sál je srdcem parlamentu. Středem, v němž dochází ke střetům.

Studie, která byla prezentována v rakouském pavilonu na Bienále 2014, poukazuje na pět opakujících se typologií, které se vyskytují v zasedacích sálech parlamentních budov: půlkruh, kruh, lavice oproti sobě, podkova a třída.

Více na: www.places-of-power.org

Elena Fialková

PODKOVA

P3

Toto uspořádání je hybridem typů protilehlých lavic a půlkruhu.

Je zde fyzické uspořádání: „tête-à-tête“ (face to face — tváří v tvář) konfrontace a side-by-side (strana ke straně). Dnes takové uspořádání mají v Austrálii, Malajsii a v Jižní Africe. Jeden z nejpůsobivějších parlamentů na světě je Jatiyo Sangshad v Bangladéši od architekta Louise Kahna.

PŮLKRUH

KRUH

P1

P4

Půlkruh je odkazem na antiku. Podobně jako dobrá koncertní síň, půlkruhová parlamentní místnost poskytuje většině lidí dostačující pohled a dobrou akustiku, možnost vzájemné nonverbální komunikace a vytváří silnější smysl pro rovnostářství mezi členy. Tato typologie vznikla v zasedacím sále národního shromáždění během Francouzské revoluce a svůj comeback zažívá v neoklasicismu.

Kruh je považován za symbol prvního parlamentu Althing na Islandu.

Navzdory jeho silné symbolice ho používá jen 11 parlamentů na celém světě. Je považován za nejdemokratičtější z nich, protože se snaží vyvarovat přední a centrální dominantě. Znovuzavedení kruhu jako politického prostoru je primárně přiřazováno německému architektovi Guntheru Behnischovi, který v 80. letech představil radikální nový kruhový návrh pro plenární komoru pro západoněmecký parlament v Bonnu.

LAVICE PROTI SOBĚ

TŘÍDA

P2

Tato typologie vznikla v Británii. Dvě protilehlé strany jsou dnes House of Commons — Dolní sněmovna, House of Lords — Sněmovna lordů. První schůzky se konaly v lodi kaple sv. Štěpána, která vytvořila archetyp dvou dlouhých protilehlých linií. Agonistický demokratický model se v podstatě točí kolem centrálního umístění monarchy jako koncentrace absolutní moci. Až do dnešního dne je model protilehlých lavic spojený s vertikálním organizováním společnosti a má ho mnoho bývalých britských kolonií: Bahamy, Zimbabwe a Singapur.

P5 Tento typ je běžný v zemích s nízkou hodnotou na indexu demokracie.

V Rusku, Číně a Severní Koreji vypadají parlamenty jako učebny / třídy. Srovnání velikosti sálů jednotlivých parlamentů odhaluje, že velikost sálu se zdá být nepřímo úměrná míře demokracie v dané zemi. V největším sále zasedají parlamenty nejméně demokratických zemí. Přednostně nedemokratické, autoritářské, komunistické režimy přinášejí rozvržení „třídy“ a důraz na osobu vpředu. Představte si, jak mohou proudit myšlenky mezi profesorem a celou třídou — skupina by k diskusi ráda přispěla, ale jedna osoba je vůdcem.

P1

Francie — Paříž

55

P2

Indie — Čandígarh

56

P3

Bangladéš — Jatiya Sangsad, Dháka

57

P4

Německo — Severní Porýní-Vestfálsko

58

P5

Rusko — Duma, Moskva

59

ANALÝZY

Začínáme zeširoka. Nedáváme žádné mantinely. Dělá nám to problémy, ale musíme si tím projít. Osobně mám tuto fázi rád a považuji ji za velmi důležitou a vzájemně obohacu­ jící. Společně hledáme a prezentujeme ikony architektury parlamentů. Zkoumáme typologii uspořádání zasedacích sálů poslaneckých sněmoven či senátů v různých zemích. Od demokratického kruhu k totalitárnímu frontovému uspořádání. S historickou zkušeností naší republiky se zaměřujeme na cestu k nové architektuře parlamentů v postkomunistických zemích po roce 1989. Mixujeme rešerše, názory, politický vývoj v těchto zemích. Analyzujeme všechny vládní budovy v Praze. V té době zrovna vychází kniha Praha nepostavená od Kláry Brůhové. Přečetl jsem ji za víkend. Klára vytvořila text, v němž jsou obrazově a v čase prezentovány projekty na místa od Vojanových sadů přes Letenskou pláň na pravý břeh Vltavy, kde je navrženo zbourat budovu UMPRUM a vystavět zrcadlově stejný objekt, jako je Rudolfinum, a zpátky na Letenskou pláň až ke staré Pražské burze a k jejímu obestavění

architektem Pragerem v šedesátých letech, které nyní slouží Národnímu muzeu.

Poslední text, který je již propojen s vlastní prací studentů, je od doktorandky Eleny Fialkové.

Té vděčím za téma Architektura demokracie, které si na základě své úspěšné diplomové práce Redefinicia Pražského hradu vybrala pro doktorandské studium. Text vychází z jejího příspěvku na mezinárodní konferenci v Londýně Tangible — intangible heritage(s) s názvem 100 rokov nenaplnenej idey českého parlamentu a zabývá se hypotézou vztahu mezi politickou mocí a architekturou, která ji reprezentuje.

Analýza a výběr jednotlivých států probíhal tak, že každý student zpracoval jeden stát s ikonickým parlamentem, který je často světově známou stavbou s architektonickou kvalitou. A jeden postkomunistický stát bližší českému příběhu a kontextu. Výběr je tedy ukázkou parlamentů ve dvou kategoriích: ikony a postkomunistické země.

Roman Brychta

Bangladéš

P3

[ ikona ]

Bangladéšská lidová republika je státním zřízením parlamentní republika. Hlavou státu je prezident volený na pět let. Výkonnou moc má vláda v čele s premiérem. Jednokomorový Národní parlament má 300 křesel, poslanci jsou voleni ve všelidovém hlasování v jednotlivých územních obvodech.

Dháka

Roku 1947 bylo Bengálsko rozděleno na Východní Pakistán a Západní Bengálsko (zůstává součástí Indie). Dochází k utlačování Západním Pákistánem, které vrcholí genocidou bangladéšských civilistů. Rok 1971 se stal důležitým, jelikož došlo ke vzniku Bangladéšské lidové republiky (samostatný stát). Nastupuje liberální vláda. I přes to zůstává politická situace stále komplikovanou. Důležitým prvkem nově vznikající demokracie se stal projekt nové budovy parlamentu, kterým byl pověřen architekt Louis Kahn. A to i přes původní záměr utlačovatelské pákistánské vlády. Stavba byla dokončena až v roce 1982. Budova je pozoruhodná hned z několika hledisek. Tou první je její důraz na kontext místa, tedy využití místních materiálů a práce s klimatem v rámci uspořádání prostoru. Další nedílnou součástí je její do detailu promyšlená geometrie s až sakrálním nádechem.

Důležitým prvkem nově vznikající demokracie se stal projekt nové budovy parlamentu.

Osídlení Bengálska.

1500—600 př. n. l

Vojenský převrat —

Vítěz voleb Liga Awami v čele

hlava státu Mudžíbur

s premiérkou Sheikh Hasina —

Teroristický útok na

Rahmán zavražděn —

generální stávky —

shromáždění Liga Awami —

Vítěz voleb Liga Awami —

nástup totalitní vlády.

bojkotování vlády.

smrt jednoho z vůdců.

premiérka Sheikh Hasina.

1971

1975

1991— 1996

1996— 2001

2001— 2006

2004

2006— 2008

Vznik samostatného

Nástup liberální vlády BNP

Návrat BNP v čele opět

Období rozsáhlé politické

státu Bangladéš.

v čele s premiérkou Begum

s premiérkou Begum Khaleda

krize — u moci vláda

Khaleda Zia — zaveden

Zia — protestní průvody

úředníků.

systém nezávislých guvernérů

opoziční Liga Awami.

dohlížejících na volby a předávání moci.

2009

Budova parlamentu — exteriér

Bangladéšská válka za nezávislost

Budova parlamentu — interiér

63

Parlament

PARLAMENT

MINISTERSTVA

PREZIDENT

Ministerstva

Prezident

Bulharsko

P5

[ postkomunistická země ]

Bulharsko je od roku 1990 parlamentní republikou s unikamerálním systémem. Parlament tedy zastupuje pouze jedna komora, národní

Sofie

shromáždění, která sestává z 240 členů volených na čtyři roky. Hlavou státu je prezident volený přímou volbou na pět let.

V padesátých letech 20. století byl v samotném centru hlavního města vybudován tzv. Komplex Largo — soubor budov sloužících jako sídlo Bulharské komunistické strany. Tyto budovy vystavěné ve stylu socialistického realismu se nacházejí na „trojzubci“ složeném ze tří hlavních os města Sofie a utvářejí tak hlavní náměstí, dnes nesoucí název náměstí Nezávislosti.

Po pádu komunismu na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se Largo stalo sídlem Ústavního soudu, prezidenta, ministerstva vzdělání a vědy a části národního shromáždění. Hlavní sídlo Národního shromáždění je v budově na jedné ze tří hlavních os vedoucích na náměstí a vzhledem k nedostačující kapacitě je plánován její přesun na hlavní náměstí. Budovy ministerstev se nacházejí v centrální části města, v blízkosti hlavní osy města.

Komunistický režim výrazně zasáhl do urbanistické struktury města Sofie, hlavního města Bulharska.

BULHARSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA PRVNÍ BULHARSKÝ STÁT NÁRODNÍ OBROZENÍ Chán Asparuch zakládá novou

DRUHÝ BULHARSKÝ STÁT

velmoc a stává se prvním

PRVNÍ A DRUHÁ

Todor Živkov je komunistickým

OSMANSKÁ VÁLKA

vůdcem většinu období,

Bulharsko se stává

tj. po dobu 35 let. První

carem. Byzantská říše stát

Asenovci se zmocnili trůnu

polonezávislým Bulharským

Bulharsko ztrácí mnohá

svobodné volby se uskuteční

formálně uznává.

a Bulharsko je opět carství.

knížectvím.

území — Odirn, severní Řecko.

až v roce 1990.

681

1018

1185

1396

1878

1908

1912— 1918

1941— 1944

ZÁNIK CARSTVÍ

DRUHÁ REPUBLIKA

TŘETÍ BULHARSKÝ STÁT

VÁLEČNÉ OBDOBÍ

Bulharsko se stává součástí

Bulharsko je pod vlivem

Konstituční monarchie. V čele

Bulharsko vstupuje do druhé

Byzantské říše.

osmanské říše.

car Ferdinand I Bulharský.

světové války na straně fašistického Německa.

1947— 1989

Budova sídla národního shromáždění.

Obklíčení parlamentu v roce 2013.

Komplex Largo — bývalé sídlo komunistické strany, dnes součást národního shromáždění.

67

Ministerstvo vzdělání a vědy

Largo, sídlo prezidenta Ministerstvo zemědělství a lesnictví Justiční palác

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

PREZIDENT

Largo, Národní shromáždění

Ministerstvo obrany

Národní shromáždění Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo financí

Ministerstvo dopravy, informační technologie a komunikací

Ministerstvo vnitra

EU

P1

[ ikona ]

Brusel

Po podepsání prvních smluv v roce 1951 byly vytvořeny i první instituce, pro které bylo třeba najít sídlo. Jako kompromisní řešení se zdál být Brusel, který se díky poloze mezi Londýnem, Paříží a Rýnem nachází v urbanistickém centru Evropy. Leží na rozhraní dvou hlavních evropských civilizací — germánské a latinské, je živou metropolí s dostatkem zázemí pro úředníky a výhodou je i dobré dopravní napojení na hlavní města ostatních členských států a na hlavní obchodní a námořní trhy. Ještě před výstavbou konkrétních budov se vedoucí orgány scházely v Lucemburku a Štrasburku, jelikož jedině v tady byl dostatečně velký zasedací sál pro společná shromáždění.

V Bruselu nejprve byli zaměstnanci rozmístěni v různých kancelářských budovách ve východní části centra. První budovou postavenou výhradně pro účely Evropské unie v Bruselu tak byla budova Berlaymont ve čtvrti, které se dnes přezdívá „evropská“. Nicméně ta se ukázala jako nedostačující a bylo třeba instituce rozšířit do více budov v okolí. Jelikož dohoda o umístění Evropského parlamentu ještě nebyla úplně jistá, město se snažilo rychle posilovat investice v tomto území. Výstavba tak probíhala bez podrobnějšího územního plánování. Vznikla čtvrť plná administrativních budov, někdy kritizovaná pro svou funkční homogenitu.

Vedoucí představitelé vlád členských států EU v roce 1992 rozhodli, že parlament bude mít tři pracoviště — Štrasburk, Brusel a Lucemburk.

PAŘÍŽSKÁ SMLOUVA

SCHENGENSKÁ DOHODA

MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA

SLUČOVACÍ SMLOUVA Vznik Evropského společenství

Cílem dohody uzavřené

Výrazná reforma stávajících

uhlí a oceli (ESUO), jehož

Došlo ke spojení orgánů

tehdy mezi některými členy

smluv a nová spolupráce

cílem bylo vytvoření instituce,

ESUO, EHS a EURATOM, které

Evropských společenství

v oblasti zahraniční

Významně reformovala

která by rozhodovala

od té doby nese souhrnný

bylo zrušení kontrol na

a bezpečnostní politiky

evropské instituce

o uhelném průmyslu.

název Evropská společenství.

vnitřních hranicích.

a justičních záležitostí.

a fungování EU.

1951

1957

ŘÍMSKÉ SMLOUVY

1967

1979

1985

1987

VOLBY DO EP

JEA

1992

LISABONSKÁ SMLOUVA

1999

EURO

Založení Evropského

První přímé volby do

Zavedení Jednotného

11 zemí zavádí společnou

hospodářského společenství

parlamentního shromáždění.

evropského aktu.

měnu euro. Mince a bankovky

(EHS) a vznik Evropského

Později nazvaného Evropský

Zvýšil pravomoce Evropského

vstupují do oběhu v roce 2002.

společenství pro atomovou

parlament.

parlamentu a jeho cílem

energii (EURATOM).

bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992.

2009

Mléčný postřik dopadá Protestující použili při protestu před budovou

i na parlamentní budovu

parlamentu v Bruselu mléko v hadicích

Protestující stojí před hořícím vozem se senem

Protest producentů mléka průjezdem v traktorech hlavní třídou evropské čtvrti

71

Lex

Espace Léopold

EVROPSKÝ PARLAMENT

RADA EU

EVROPSKÁ KOMISE

Charlemagne

Berlaymont

Europa Building

Triangle Building (EEAS)

Justus Lipsius

Breydel Building

Francie

P1

[ ikona ]

Paříž Francie je semiprezidentskou republikou s dvoukomorovým parlamentem — s Národním shromážděním s 577 poslanci a senátem o 384 členech. Poslanci jsou voleni na pět let, senátoři na šest. Hlavou státu je prezident, volen na pět let. V čele vlády je předseda, který tvoří vládu a vybírá ministry.

Strukturu Paříže definuje hlavně řeka Seina se dvěma ostrovy, na kterých původní Paříž vznikla, a některé osy, z nichž nejvýraznější je osa Champs-Elysées vedoucí od Louvru přes Tuilerijské zahrady, Triumfální oblouk až ke čtvrti la Défense. Budova hlavy státu se nachází v Elysejském paláci, který spolu s několika ministerstvy navazuje na osu. Většina ministerstev a vládních budov je v takzvané vládní čtvrti v sedmém okrsku, kterému mimo jiné dominuje Eiffelova věž. Samotné sídlo národního shromáždění — Bourbonský palác se rozkládá na břehu řeky, rovněž v této čtvrti.

Lucemburský palác, tedy sídlo senátu, stojí o několik bloků dál jihovýchodním směrem a zajímavé je, že justiční palác se nachází na ostrově, tedy pomyslném srdci Paříže.

Budova hlavy státu se nachází v Elysejském paláci, který, spolu s několika ministerstvy, navazuje na osu města.

VELKÁ FRANCOUZSKÁ

PÁTÁ REPUBLIKA

REVOLUCE PRVNÍ CÍSAŘSTVÍ

ČTVRTÁ REPUBLIKA

První setkání národního

Podle nové ústavy mají

DRUHÉ CÍSAŘSTVÍ

francouzští občané možnost

shromáždění v Paláci

Ustanovuje se základ

Nestabilní vláda. V čele

přímé volby prezidenta.

Versailles — základ

dnešního francouzského práva.

V čele Napoleon III.

komunisté a sociální

Prezident má vyšší pravomoci

dvoukomorového parlamentu.

Napoleon Bonaparte císařem.

Bonaparte.

demokraté.

než v minulosti.

1789

1792

PRVNÍ REPUBLIKA

1804

1848

DRUHÁ REPUBLIKA

1852

1870

TŘETÍ FRANCOUZSKÁ

1945

1951

PRVNÍ KROK K ZALOŽENÍ EU

REPUBLIKA Pád francouzské monarchie.

Je definitivně zrušeno otroctví

Ustanovuje se Národní

a muži získávají všeobecné

Tzv. belle époque. Francie

vzniká Evropské sdružení

konvent.

volební právo. Prezidentem

je koloniální velmocí.

uhlí a oceli.

je Napoleon III.

Na základě Pařížské smlouvy

1958

Lucemburský palác — sídlo senátu

Zasedací sál Bourbonského paláce

Budova Bourbonského paláce

75

Ministerstvo vnitra

Elysejský palác

Ministerstvo zahraničních věcí

Bourbonský palác

Ministerstvo ozbrojených sil

Ministerstvo práce

Ministerstvo zemědělství Ministerstvo pro územní soudržnost

Hôtel Matignon, předseda vlády

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

PREZIDENT

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo kultury a komunikace

Ministerstvo ekologické a inkluzivní tradice

Justiční palác

Lucemburský palác, senát

Gruzie

P1

[ postkomunistický stát ]

Kutaisi

Politický systém Gruzie je demokratický jednokomorový o 150 poslancích. Země má spory s Ruskem o Jižní Osetii. Jedná se o postkomunistickou zemi, kde tehdejší parlament byl umístěn v centru hlavního města Tbilisi. Nová budova parlamentu v Kutaisi je obrazem moderního smýšlení bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho, který se snažil vytvořit síť současné architektury, jež měla být demokratická, avšak tomu bylo pomoženo totalitářskými prostředky chudé země.

Parlament byl přemístěn z Tbilisi do Kutaisi údajně kvůli rozložení politiky do regionů, avšak parlament je jedinou institucí, která tak učinila, což vede k různým spekulacím.

Demokratický stát, jenž se snaží vymaňovat ruským nátlakům a zároveň i místnímu podsvětí.

Bagrat III. sjednotil rozdrobená

Jižní Osetie a Abcházie byly

knížectví v Gruzínské

Roste gruzínský

Vyhlášení Gruzínské

Růžová revoluce — odstoupení

Ruskou federací uznány

království.

nacionalismus.

republiky.

Eduarda Ševardnadzeho.

za samostatné státy.

1000

1810

1905

1920

14. 11.

1990

1991— 1992

2003

1. 8.

2008

Gruzíni byli postupně

Rudá armáda se nakonec

Mezi Osety a Gruzíny

Válka v Jižní Osetii mezi Gruzií

začleňováni do carské říše.

zmocnila země silou. Byla

ozbrojené střety nesoucí znaky

a jihoosetinskými separatisty.

vyhlášena Gruzínská SSR.

občanské války.

26. 8.

2008

Původní parlament v Tbilisi.

Nová poslanecká sněmovna

Nová budova parlamentu v Kutaisi

Pohled na novou budovu parlamentu

79

Parlament v Kutaisi

PARLAMENT

Indie — Čandígarh

P2

[ ikona ]

Indie se skládá z 27 spolkových států a 7 svazových teritorií. Čandígarh je sám o sobě jedním ze svazových teritorií a zároveň hlavním

Čandígarh

městem (tedy i správním centrem) dvou spolkových států — Harijány a Paňdžábu, které obě střídavě využívají jednu vládní čtvrť. Čandígarh byl zbudován vzápětí po nabytí indické nezávislosti na přání tehdejšího ministerského předsedy — jako zářící město/pomník demokracie. Autorem masterplanu je Le Corbusier.

Vládní čtvrti dominují tři hlavní objekty — parlament, administrativní kanceláře a nejvyšší soud. Urbánní kompozice a forma vykazuje symboly typické pro „demokratickou“ architekturu budov politické reprezentace ve světě. Vstupu do všech tří budov předchází velkorysý vybetonovaný a prázdný prostor určený pro shromažďování davů. Před objekty často stojí bazén naplněný vodou, který vytváří odraz budovy a připomíná tak fluidní povahu demokracie. Zatímco administrativní kanceláře připomínají spíše programem definovanou gigantickou kancelářskou budovu, nejvyšší soud a především pak parlament odkazují k Le Corbusierově dřívější sakrální tvorbě.

Čandígarh byl zbudován vzápětí po nabytí indické nezávislosti na přání tehdejšího ministerského předsedy — jako zářící město/pomník demokracie.

ZALOŽENÍ INDICKÉHO NÁRODNÍHO KONGRESU (INC) VZNIK VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

Strana odporu k nadvládě Velké Británie, založená za

Je zahájena systematická

účelem dosažení většího

VYDÁNÍ ZÁKONA

CHANDIGARH

kolonizace území dnešní Indie.

podílu Indů ve vládě.

O NEZÁVISLOSTI INDIE

DOKONČEN

1600

1858

1885

1911

VZNIK BRITSKÉ INDIE

VÝSTAVBA NOVÉHO DILLÍ

Většina území Indie, Pákistánu

Přemístění hlavního správního

a Bangladéše je pod úplnou

celku kolonie z důvodu lepší

nadvládou britského

kontroly nad teritorii.

1947

1949

NÁVRH VÝSTAVBY ČANDÍGARHU

parlamentu.

1960

Zasedací síň poslanecké sněmovny

Budova parlamentu

Le Corbusiérův návrh urbanistického řešení

Vstupní prostor budovy ústavního soudu

83

Ministerstvo financí

Ministerstvo zemědělství

PARLAMENT

MINISTERSTVA

SOUDY

Sekretariát

Parlament Harijány a Paňdžábu Palác shromáždění

Nejvyšší soud

Ministerstvo životního prostředí, lesů a změny klimatu

Ministerstvo sociální spravedlnosti

Island

P3

[ ikona ]

Země, jež dala světu demokracii. Parlamentní systém je demokratický jednokomorový o 63 poslancích. Prostor před budovou parlamentu Althing je shromažďovacím centrem Reykjavíku, kde se řeší islandská budoucnost, ale zároveň je to místo, kde se slaví národní úspěchy.

Tato budova je z jedné strany otevřená pro veřejnost. V zadní části k ní přiléhá zahrada určená pro poslance. V rámci interiérové koncepce prostory určené pro hlasování jsou velmi nahuštěné, ale díky plošnému členění křesel nepůsobí stísňujícím dojmem.

Reykjavík

Země, jejíž počet obyvatelstva nepřesahuje 350 tisíc, je prvním demokratickým územím na světě.

Island se připojuje Althing, soudní a zákonodárné

k Evropskému hospodářskému

sbory náčelníků, se poprvé

Ženy dostávají

Island je obsazen

Island se stane zakládajícím

prostoru, hospodářskému

schází v Thingvellir.

právo volit.

britskými jednotkami.

členem NATO.

uspořádání s EU.

930

1904

1915

1918

1940

1944

Je uděleno

Smlouva o unii dává Islandu

Islandská republika

domácí právo.

plnou suverenitu v královské

je formálně založena.

unii s Dánskem.

1949

1980

Vigdís Finnbogadóttirová byla zvolena prezidentkou, první demokraticky zvolená ženská hlava státu.

1994

Island — protest

Reykjavík — parlament

Althing — sněmovna

87

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

PREZIDENT

Ministerstvo rybolovu Ministerstvo vnitra Ministerstvo školství, vědy a kultury Nejvyšší soud Ministerstvo financí a hospodářství Kancelář premiéra Sněm

Kancelář prezidenta republiky Ministerstvo zahraničí

SOUDY

Maďarsko

P3

[ postkomunistický stát ]

Po druhé světové válce v roce 1949 vzniká Maďarská lidová republika, socialistický stát. Protikomunistické hnutí v Maďarsku roste až do roku 1956, kde vyvrcholí povstáním, které je vzápětí krvavé potlačeno intervencí Sovětského svazu. Parlament v Budapešti stále funguje, na budově však přibývá rudá hvězda. Maďarsko je součástí východního bloku až do roku 1991, od 60. let zde ale narůstá zřízení označované jako „gulášový socialismus“— odklon k liberálním reformacím uvnitř státu. V osmdesátých letech dochází k hospodářské stagnaci, společnost vyžaduje stále větší a větší svobodu. Tyto požadavky v roce 1989 vyvrcholí k pádu komunismu a vzniku třetí maďarské republiky.

Dnešní maďarský parlament je jednokomorový. Vládá využívá část původní budovy parlamentu. Větší část parlamentní budovy je dnes využívaná jako turistická atrakce. Sídlem prezidenta je jako protipól honosného parlamentu poměrně drobná a skromná budova Sándorova paláce, který je součástí Budínského hradu. Většina dalších budov politické reprezentace, jako jsou ministerstva a kanceláře, je dnes rozeseta do činžovních domů v blokové městské zástavbě,

Budapešť

v rámci městského centra a okolí (podobně jako v Praze). Ministerstvo obrany, ministerstvo zemědělství, kancelář vlády a sídlo premiéra jsou součástí veřejného prostoru před budovou parlamentu.

Jde o jednu z největších vládních budov v Evropě a jeden z nejdůležitějších symbolů Maďarska.

Sloučení Budapešti spojení tří Zahájení výstavby Sándorova

dříve samostatných celků —

paláce, sídlo dnešního

Budína, Starého Budína

Vznik Maďarské

Vznik třetí

prezidenta Maďarska.

a Pešti.

lidové republiky.

maďarské republiky.

1806

1867

1873

1885

Rakousko-uherské

Zahájení výstavby

vyrovnání.

parlamentu.

1949

od 60. let

Od 60. let sílí tzv. „gulášový socialismus“ — výrazná liberální reformace zřízení.

1989

Sándorův palác

Nepoužívaná parlamentní komora

Demonstrace před budovou parlamentu Rudá hvězda na špici věže parlamentu

91

Ministerstvo zahraničních věcí a obchodu

Sándorův palác

PARLAMENT

MINISTERSTVO

PREZIDENT

Ministerstvo obrany

Zemský dům Ministerstvo národní ekonomie

Ministerstvo zemědělství

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo lidských kapacit

Ministerstvo životního prostředí

Ministerstvo vnitra

Německo

P1

[ postkomunistický stát ] [ ikona ]

Německý parlament je jednokomorový, tvořený Německým spolkovým sněmem. Spolková rada sice bývala mylně považována za druhou komoru parlamentu, ve skutečnosti však jde o samostatný ústavní orgán reprezentující zájmy spolkových zemí.

Berlín

Pojem Reichstag původně znamenal Shromáždění říší Svaté říše římské fungující již od 12. století. Stal se trvalou institucí říše v roce 1495 prostřednictvím smlouvy mezi císařem a šlechtou.

V dnešním použití německý výraz Reichstag označuje budovu Říšského sněmu, zatímco výraz Bundestag znamená instituci. Budova Reichstagu z konce 19. století se nachází v Berlíně. Má výsostné postavení nejen ve městě, ale i v historii republiky, kde probíhaly události jako prohlášení republiky roku 1918, obsazení sověty vztyčením vlajky roku 1945, oficiální ceremonie německého sjednocení v roce 1990. Budova se nachází za Brandenburskou bránou a je otočena k obrovskému předprostoru — Platz der Republik.

V roce 1992 vyhrál Norman Foster rekonstrukci budovy s hlavním konceptem obnovení zbourané kopule v dnešní podobě symbolizující demokracii. Je přístupná veřejnosti a vizuálně propojená se sněmovnou a výhledem na město.

Budova Reichstagu z konce 19. stol. se nachází v Berlíně a má výsostné postavení nejen ve městě, ale i v historii republiky.

PRVNÍ KÁMEN DNEŠNÍHO REICHSTAG JAKO

REKONSTRUKCE

REICHSTAGU

POŽÁR

Před postavením budovy

30. ledna se stává Hitler

s rekonstrukcí na základě

SHROMÁŽDĚNÍ

Paul Baumgarten začal

Ze shromáždění Svaté říše

Reichstagu v Berlíně se

říšským kancléřem. 27. února

soutěže. V té době byl ještě

římské v 12. století se stává

parlament setkával na

je budova podpálená

přístup do budovy uzavřen

Reichstag trvalou institucí.

Leipziger Strasse.

z neznámých příčin.

Berlínskou zdí.

1495

1663— 1806

REICHSTAG V ŘEZNĚ

1884

1918

PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE

1933

1945

KOMUNISMUS

1961

1990

OFICIÁLNÍ CEREMONIE NĚMECKÉHO SJEDNOCENÍ

Už od roku 1594 se sněm

Philipp Scheidemann prohlásil

Reichstag dobyt 30. 4., poté

schází v Řezenské radnici.

instituci republiky přímo

sovětští vojáci vztyčili na střeše

V roce 1663 se pak stává

z balkonu Reichstagu.

budovy sovětskou vlajku

sídlem stálého sněmu.

O rok později se parlament vrací z Bonnu do Berlína a připravuje se soutěž na rekonstrukci parlamentu.

Vlajka — vztyčení sovětské vlajky na střeše Reichstagu

Požár v Reichstagu v roce 1933

Foster — obnovení kupole, která je dnes zpřístupněna veřejnosti a vizuálně propojena se zasedáním parlamentu

1990 — oficiální ceremonie sjednocení Německa se uskutečnila před budovou Reichstagu

95

Ministerstvo dopravy a digitální infrastruktury

Německý kancelářský úřad

Úřad vlády

Prezidentský palác Reichstag

Ministerstvo pro životní prostředí, ochranu přírody a jadernou bezpečnost

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

PREZIDENT

Ministerstvo hospodářství a energetiky

Ministerstvo zahraničních věcí

Ministerstvo pro rodinné záležitosti

Ministerstvo práce

Úřad federální vlády

Ministerstvo financí

Ministerstvo spravedlnosti

Polsko

P1

[ postkomunistický stát ]

Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů).

Poslanci Sejmu i senátoři jsou voleni na společné čtyřleté volební období. Do Sejmu platí poměrný volební systém ve 41 vícemandátových volebních obvodech s pětiprocentní volební klauzulí (8 % pro koalice). Senátoři jsou voleni systémem relativní většiny, kdy v každém ze 100 jednomandátových volebních obvodů připadne mandát kandidátovi s největším počtem platných obdržených hlasů.

Do parlamentních voleb 2011 se volba senátorů odehrávala ve 40 vícemandátových volebních obvodech (počet mandátů 2—4) podle blokového hlasování, každý volič měl tolik hlasů, kolik se v obvodu volilo senátorů, a tyto své hlasy nemohl kumulovat (tj. odevzdat je např. jednomu kandidátovi). Prezident je volen přímo podle dvoukolového absolutně většinového systému na pět let, kandidát na prezidenta musí být polský občan starší 35 let a musí předložit 100 tisíc podpisů podporujících jeho kandidaturu.

Varšava

Polsko se nachází v komplikované politické situaci. Výstižnou ilustrací je budova parlamentu. Celý komplex je víceméně uzavřený pro veřejnost. Mezi domem „demokracie“ a lidem stojí bariéra v podobě těžké ohrady.

Vnějšek polského parlamentu je odrazem jeho vnitřku.

OKUPACE NĚMECKEM PRVNÍ ZMÍNKY

A SOVĚTSKÝM SVAZEM

Mieszka I.

Operace Tannenberg

Anexe území

Piastovci

katyňský masakr

nucené přesuny obyvatelstva

NEZÁVISLÉ ODBORY

christanizace

holocaust.

Polská lidová republika.

Solidarita

10. stol

1320

SJEDNOCENÍ POLSKA Wladyslaw I. Lokietek

1939

POSUNY HRANIC

1944

VARŠAVSKÉ POVSTÁNÍ

1945

1956

POZNAŇSKÉ POVSTÁNÍ

1980

VSTUP DO EU

1999

VSTUP DO NATO

2004

Varšava v roce 1945 (po Varšavském povstání)

Okolí parlamentu ve Varšavě

Okolí parlamentu ve Varšavě

99

Ministerstvo zdravotnictví

Ministerstvo sportu

Ministerstvo kultury

Ministerstvo digitalizace

Ministerstvo financí

Ministerstvo zemědělství

Ministerstvo infrastruktury

Ministerstvo obrany

Ministerstvo životního prostředí

PARLAMENT

MINISTERSTVA

PREZIDENT

Sídlo prezidenta

Ministerstvo práce Ministerstvo vědy Kancelář prezidenta

Parlament

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo školství

Ministerstvo vnitra

Slovensko

P5

[ postkomunistický stát ]

Slovenská republika je parlamentní demokracií. Zákonodárná moc náleží Národní radě Slovenské republiky. Je jednokomorová a má 150 poslanců volených na čtyři roky v přímých volbách poměrným systémem. Hlavou Slovenské republiky je prezident, který je volen na pět let rovněž v přímých volbách. Vláda Slovenské republiky je nejvyšším orgánem výkonné moci. Předsedu vlády jmenuje a odvolává prezident. Ministry vybírá premiér, jmenuje prezident. Za výkon své funkce vláda odpovídá Národní radě Slovenské republiky.

Bratislava

Budova Národní rady na Hradním vrchu se začala budovat ještě pro starý režim v roce 1986. Komunisté do ní však parlament už nastěhovat nestihli. Veřejnost v té době nebyla vůbec informována o výstavbě této budovy. I kvůli dezinformovanosti a nedemokratickým zahájením stavby měla veřejnost k budově odpor. Po sametové revoluci se uvažovalo o zboření nedokončené stavby. Záměr demolice ani přestavby na evropskou univerzitu či polyfunkčnosti budovy neprošly. Nakonec se zbořily jen sochy Klementa Gottwalda a stavba byla dokončena v roce 1993. „Nová“ budova je na dominantním místě u hradu, kde zabírá místo v panoramatu. Hlavním architektem byl Ludvík Jendreják. Od roku 1994 v budově zasedá slovenský parlament. Předtím sídlil v župním domě, který vznikl přestavením kláštera trinitářů z 18. století.

Budova NR SR se začala stavět ještě pro starý režim v roce 1986. Komunisté do ní však už parlament nastěhovat nestihli.

NACISMUS A SLOVENSKÁ REPUBLIKA SLOVENSKÝ

SLOVENSKÁ REPREZENTACE

PARLAMENTARISMUS

V ČESKOSLOVENSKU

SR Podmínění vzniku samostatné

V UHERSKU

Slovenské republiky v průběhu

Definitivním rozhodnutím

Přijetí Deklarace slovenského

druhé světové války

o zániku ČSFR vzniká

V Prešpurku/Bratislavě sídlí

národa v rámci společného

v rámci strategie Hitlera

samostatná Slovenská

Uherský stavovský sněm.

státu s Českem.

o rozdrobení ČSR.

republika.

1536

1848

NR SR

1918

1920

1939

1990

1993

2004

ÚSTAVA

SAMETOVÁ REVOLUCE

EU, NATO

První Slovenská národní rada

Přijetí ústavy s ideou

Po systému vlády jedné strany

Slovensko se stává členskou

byla založena ve Vídni.

jednotného československého

od roku 1948 se díky politické

zemí Evropské unie

národa.

demokratizaci a společenské

a Organizace Severoatlantické

transformaci po roku 1990

smlouvy. O pět let později

svobodně volí do parlamentu.

vstupuje do eurozóny.

Parlament — budova parlamentu na Hradním vrchu v panoramatu města

Náměstí SNP 89 — sametová revoluce v Bratislavě na náměstí SNP

103

Prezidentský palác

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo kultury

Národní rada SR

PARLAMENT

MINISTERSTVO

PREZIDENT

Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny

Ministerstvo zemědělství

Ministerstvo vnitra

Ministerstvo životního prostředí

Slovinsko

P4

[ postkomunistický stát ]

Jugoslávie se začala formovat po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 ze slovanských národů na jihovýchodě Evropy a existovala pod různými jmény a uspořádáními do roku 1992. Hlavním městem tohoto uskupení byl po většinu času Bělehrad. Po rozpadu Jugoslávie na jejím místě dnes existuje osm různých států. Každý z nich má své vlastní hlavní město s odlišným vývojem.

Lublaň

Lublaňský parlament má dvě komory a sídlem obou je modernistická stavba architekta Vinka Glanze na náměstí Republiky pocházející z let 1954 až 1559, postavená v historickém centru města. Původně byl návrh budovy parlamentu svěřen architektovi Jožovi Plečnikovi, jehož řešením byly odvážné koncepty dodnes známé jako Slovinská akropolis a Katedrála svobody. Oba návrhy nakonec i pro svou velkorysost nebyly realizovány, nicméně na základě jejich odmítnutí byla vyhlášena veřejná soutěž, jejímž výsledkem je současný parlament.

Kancelář prezidenta a předsedy vlády je umístěna poblíž, v budově z 19. století. Ministerstva sídlí v různých budovách v centru Lublaně i mimo něj.

Lublaňský parlament má dvě komory a sídlem obou je modernistická stavba architekta Vinka Glanze.

PARTYZÁNI Po bombardování hlavního města království Bělehradu

NEZÁVISLOST

VZNIK KRÁLOVSTVÍ SRBŮ,

Němci je území Slovinska

CHORVATŮ A SLOVINCŮ

rozděleno mezi Německo,

Po Slovincích vyhlašují

Itálii, ale i Maďarsko.

nezávislost i Chorvaté, zároveň

PŘÍCHOD SLOVANŮ

EURO

Slované se usadili v povodí řek

Do čela se postavila srbská

Proti se staví partyzáni vedení

ve zbytku Jugoslávie vrcholí

Společná evropská měna

Sáva, Dráva a Mura.

královská dynastie.

Josipem Brozem Titem.

etnické napětí a začíná válka.

nahradila Slovinský tolar.

6. stol

19. stol

HABSBURKOVÉ

1918

1929

DIKTATURA

1941

1945

FEDERATIVNÍ LIDOVÁ

1991

2004

VSTUP DO EU A NATO

REPUBLIKA JUGOSLÁVIE Po porážce Napoleona

Král Alexandr I. vyhlašuje

se Slovinci stali součástí

osobní diktaturu a současně

Po válce se do čela Jugoslávie

Rakousko-Uherska

přejmenovává zemi na

staví Josip Broz Tito. Po SSSR

(Zalitavsko).

Království Jugoslávie.

a Mongolsku je třetí zemí na

Oboje Slovinci odhlasovali

světě, kde se k moci dostala komunistická strana se sovětskými praktikami.

ve společném referendu.

2007

Protestující se snaží strhnout plot před parlamentem

Nerealizovaný návrh Joža Plečnika

Protivládní protesty v roce 2012

Budova slovinského parlamentu

107

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo zdravotnictví

Ministerstvo zahraničních věcí Parlament

Vláda a sídlo prezidenta

PARLAMENT

MINISTERSTVA

PREZIDENT

Ministerstvo školství, vědy a sportu

Ministerstvo práce, rodiny, sociálních věcí a rovných příležitostí

Ministerstvo hospodářského rozvoje a technologií

Ministerstvo kultury

Ukrajina

P1

[ postkomunistický stát ]

Kyjev Roku 1951 zde vrcholí stalinismus. Počátkem 90. letech 20. století začíná cesta k demokracii, která včetně politické situace byla velmi nejistá a nestabilní, avšak roku 1991 dochází k vyvrcholení a je vyhlášena nezávislost. Velmi záhy, v roce 1992, následuje zákon o změnách ústavy (prezident získává právo vydávat dekrety), roku 1995 následuje přijmutí konstituční dohody mezi prezidentem a Nejvyšší radou.

28. 6. 1998 byla přijata nová ústava. V roce 2014 proběhly předčasné volby prezidenta, které byly důsledkem politické krize a protestů.

Euromajdan z února a března 2014, tehdy byl svržen prezident Viktor Janukovyč.

VERKHOVNA RADA, KYJEV 1936 — vypsána soutěž, návrh Vlodomyra Zabolotného, počátek stavby: 1936, dokončení: 1939

Ukrajina je zastupitelská demokracie, poloprezidentská republika s vícestranickým systémem. Ukrajinský parlament se nazývá Nejvyšší rada, která je jednokomorová. Má 450 členů volených na pět let.

Zákonodárná iniciativa náleží prezidentu, každému poslanci, vládě a Národní bance Ukrajiny. Prezident je volen přímou volbou na pět let.

Na počátku roku 1934, kdy bylo hlavní město Ukrajiny přesunuto z Charkova do Kyjeva, započaly práce na mnoha nových projektech a rekonstrukcích. Byla naplánována výstavba mnohých administrativních budov, které měly sloužit státním účelům, mezi nimi i nový parlament a ministerstvo zahraničních věcí. Pro tento účel bylo zvoleno centru a počátek stavby parlamentu je datován na rok 1936.

Verkhovna Rada není přístupná veřejnosti.

Na počátku roku 1934, kdy bylo hlavní město Ukrajiny přesunuto z Charkova do Kyjeva, započaly práce na mnoha nových projektech a rekonstrukcích včetně budovy parlamentu.

KONSTITUČNÍ DOHODA Přijata konstituční dohoda mezi prezidentem VRCHOL STALINISMU

1951

VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI

poč.

90. let.

NESTABILNÍ POLITICKÁ

1991

PREZIDENT ROZPUSTIL

a Nejvyšší radou.

1992

1995

3. PARLAMENTNÍ VOLBY

28. 6.

1996

ZÁKON O ZMĚNÁCH ÚSTAVY

NOVÁ ÚSTAVA

(prezident získává právo

Přijata nová ústava.

2002

NEJVYŠŠÍ RADU

2005

PLATNOST

SITUACE Politická situace od začátku přechodu k demokracii značně nestabilní.

vydávat dekrety)

Změna volebního systému na proporční.

2007

Verkhovna Rada — sídlo parlamentu, Kyjev

Verkhovna Rada — demonstrace

Verkhovna Rada

111

Ministerstvo dopravy

Ministerstvo státní záchranné služby

Ministerstva školství a vědy

Ministerstvo informační politiky Ministerstvo obrany

Ministerstvo ekologie a přírodních zdrojů

PARLAMENT

MINISTERSTVA

PREZIDENT

Ministerstvo kultury

Ministerstvo zahraničních věcí

Oficiální sídlo prezidenta Vývoj ekonomiky a obchodu Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo zdravotnictví

Ministerstvo agrární politiky a potravin Verkhovna Rada

Ministerstvo energetiky a těžby uhlí

Ministerstvo vnitra

Ministerstvo sociální politiky

Ministerstvo pro místní rozvoj, výstavbu a bydlení

Velká Británie

P2

[ ikona ]

Kořeny anglického parlamentu sahají do počátku 11. století. Roku 1066 zde byla normandským vévodou Vilémem založena nová anglická dynastie. Jedním z velmi zlomových okamžiků, rok 1215, je MAGNA CHARTA (tzv. listina svobod), tou byla omezena královská moc.

Tato listina vedla k vytvoření velké rady později zvané parlament.

VB je konstituční monarchie s dvoukomorovým parlamentem, složená ze čtyř zemí: Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko. (Pod suverenitu Spojeného království spadá též jeho 14 zámořských území, jež jsou zbytky bývalé britské říše. Jako britská korunní závislá území jsou vedeny ostrov Man a Normanské ostrovy. Nejsou tedy součástí Spojeného království, ale jsou s ním spojeny federací známou jako Britské ostrovy.) Zákonodárný orgán — parlament tvoří Dolní (poslanecká) sněmovna (House of Commons, 635 poslanců) v čele s předsedou (Speaker) a Horní sněmovna (House of Lords, Sněmovna

Londýn

lordů) v čele s lordem kancléřem. Členové první z nich jsou voleni ve volbách většinovým systémem. Většina z přibližně 1000 křesel ve Sněmovně lordů je dědičná, ostatní členové jsou jmenováni a část křesel je rezervována pro zástupce anglikánské církve. Panovníkovo právo vetovat zákon nebylo použito od 18. století. Výkonnou moc má vláda v čele s ministerským předsedou.

Anglický parlament je jedním z nejstarších, jeho kořeny sahají do počátku 11. století.

PARLAMENT SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ MAGNA CHARTA

BRITÁNIE A IRSKA

Omezena královská moc,

DVĚ KOMORY

Dochází ke spojení parlamentu

tzv. listina svobod vedla

s irským. Vzniká Parlament

k vytvoření velké rady

Za vlády Eduarda II. parlament

Spojeného království

(později zvané parlament).

rozdělen do dvou.

Velké Británie a Irska.

1215

1265

SIMON DE MONTFORT

1284— 1327

1707

1801

REFERENDUM PLÁNOVANÝ 51,9 % pro Brexit.

1969

SPOJENÍ PARLAMENTŮ

REPRESENTATION

ANGLIE, SKOTSKA A WALESU

OF THE PEOPLE ACT

parlamentní systém, přijat

Formální sjednocení Anglie,

Právo volit rozšířeno

králem Eduardem I. 1295.

Skotska a Walesu Království

na 18—20 let.

Svolal první volený

23. 6.

2016

ODCHOD Z EU

2016

THERESA MAYOVÁ Britská premiérka.

Velké Británie došlo ke spojení parlamentů.

29. 3.

1996

Sněmovna lordů

Westminsterský palác — půdorys

Westminsterský palác

115

Oddělení pro mezinárodní rozvoj

Kancelář generálního advokáta pro Skotsko Orgán pro infrastrukturu a projekty 10 Downing Street

Zahraniční úřad & Commonwealth Buckinghamský palác

Úřad Severního Irska Ministerstvo pro digitální sféru, kulturu, média a sport Ministerstvo financí Spojeného království

Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo práce a důchodů

Attorney General‘S Office

Ministerstvo pro podnikání,energii a průmysl

Ministerstvo vzdělávání

Home Office Ministerstvo komunit a místní správy

Ministerstvo dopravy

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

KRÁLOVNA

Odbor mezinárodního obchodu

Kancelář ministra pro Wales

Ministerstvo obrany Kancelář tajemníka Ministerstvo pro vystoupení z EU

Ministerstvo zdravotnictví

Westminsterský palác

Oddělení pro životní prostředí, potraviny a záležitosti venkova

PRAHA

budovy postavené jako ministerstva po roce 1918 budovy nepostavené jako ministerstva, ale jako jiné instituce budovy nepostavené jako ministerstva, historické budovy a šlechtické paláce původně monarchistické sídlo, po roce 1918 sídlo prezidenta

Kancelář prezidenta republiky

Ministerstvo obrany Tychonova 221/1,

Hrad I. nádvoří č. p. 1,

160 00 Praha 6 – Hradčany

119 08 Praha 1

Sídlo: budova postavena

Sídlo: Pražský hrad, původně

pro kadetní školu v letech

sídlo českých králů

1899—1900

zaměstnanců: 112 (2012)

zaměstnanců: 1604

Poslanecká sněmovna Parlamentu

Ministerstvo financí Letenská 15,

Sněmovní 176/4,

118 10 Praha 1

118 00 Malá Strana

Sídlo: postaveno podle

Sídlo: Thunovský, Smiřický,

projektu Františka Roitha

Šternberský palác, původně

v letech 1927—1934

reprezentační a rezidenční

zaměstnanců: 1418

paláce zaměstnanců: 344 (2012)

Senát Parlamentu

Ministerstvo práce a sociálních věcí

Valdštejnské náměstí 17/4, 118 01 Praha 1

Na Poříčním právu 1/376,

Sídlo: ve Valdštejnském,

128 01 Praha 2

Kolovratském a Malém

Sídlo: budova postavena

Fürstenberském paláci,

podle projektu Bohumila

původně sídlo vévody

Hübschmanna v letech

Albrechta z Valdštejna

1924—1931

zaměstnanců: 200 (2012)

zaměstnanců: 1167

Úřad vlády ČR

Ministerstvo vnitra

Nábřeží Edvarda Beneše 4,

Nad Štolou 3,

118 01 Malá Strana

170 34, Praha 7

Sídlo: Strakova akademie,

Sídlo: postaveno v letech

původně studentská kolej,

1935—1939 podle projektu

architekt: Václav Roštlapil

Kamila Roškota, Josefa

zaměstnanců: 428 (2012)

Kalouse a Jana Zázvorky, rozšířeno v letech 1985—1990 zaměstnanců: 9635

Ministerstvo zahraničních věcí

Ministerstvo životního prostředí

Loretánské náměstí 5,

Vršovická 1442/65,

118 00 Praha 1

100 10 Praha 10

Sídlo: Černínský palác byl

Sídlo: postaveno pro

od roku 1851 ve vlastnictví

Ministerstvo lesního a vodního

státu a využíván pro vojenské

hospodářství podle projektu

účely, v roce 1923 přidělen

S. Chromce, D. Špičky, J. Vrany

ministerstvu zahraničí,

v letech 1968—1976

následně přestavěn

zaměstnanců: 559

a dostavěn pro tento účel zaměstnanců: 1775 (2016)

Ministerstvo pro místní rozvoj

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Staroměstské náměstí 6,

Karmelitská 529/5,

110 15 Praha 1

Karmelitská 386/x,

Sídlo: budova postavena pro

118 12 Praha 1

Městskou pojišťovnu podle

Sídlo: bývalý klášter bosých

projektu od Osvalda Polívky

karmelitánů a poté německého

v letech 1899—1909

gymnázia, v roce 1922

zaměstnanců: 613

adaptovaný pro ministerstvo školství + Rohanský palác od roku 1919 využívaný pro ministerstvo školství zaměstnanců: 878

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Ministerstvo kultury Maltézské náměstí 1,

Na Františku 32,

118 00 Praha 1

110 15 Praha 1

Sídlo: Nostický palác byl

Sídlo: postaveno podle

od roku 1924 využíván

projektu Josefa Fanty

pro ministerstvo kultury,

v letech 1925—1932

prošel nákladnou generální

zaměstnanců: 775

rekonstrukcí pro účely ministerstva v letech 1998—2002 zaměstnanců: 264

Ministerstvo dopravy

Ministerstvo zdravotnictví

nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12,

Palackého nám. 4,

110 15 Praha 1

128 01 Praha 2

Sídlo: postaveno jako

Sídlo: budova postavena

ministerstvo železnic podle

podle projektu Bohumila

projektu Antonína Engla

Hübschmanna v letech

v letech 1922—1933

1924—1931

zaměstnanců: 406

zaměstnanců: 378

Ministerstvo zemědělství

Ministerstvo spravedlnosti

Těšnov 65/17,

Vyšehradská 16,

110 00 Praha 1

128 10 Praha 2

Sídlo: Postaveno podle

Sídlo: budovy postaveny pro

projektu Františka Roitha

městský špitál a chudobinec

v letech 1929—1932

sv. Bartoloměje podle projektu

zaměstnanců: 723

od Josefa Srdínka v roce 1885 zaměstnanců: 341

Ministerstvo vnitra

Ministerstvo obrany

Prezident

Vláda

Ministerstvo průmyslu a obchodu Senát

Ministerstvo financí Poslanecká sněmovna

Ministerstvo pro regionální rozvoj

Ministerstvo zahr. věcí

Ministerstvo školství Ministerstvo kultury

Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo sociálních věcí

Ministerstvo spravedlnosti

PARLAMENT

MINISTERSTVA

VLÁDA

PREZIDENT

Ministerstvo zemědělství Ministerstvo dopravy

Ministerstvo životního prostředí

ARCHITEKTÚRA POLITICKEJ MOCI

MgA. Elena Fialková (1990) architektka, své magisterské studium na UMPRUM absolvovala v roce 2017. Její diplomový projekt Redefinice Pražského hradu se zabýval vztahem Pražského hradu k jeho okolí, k městu, k turismu a jeho politickou, architekto­ nickou a urbanistickou definicí v současnosti. Dnes je doktorandka na UMPRUM u Romana Brychty. Její disertační práce se jmenuje Architektura demokracie 21. století, kde hledá vztah mezi architekturou a politikou na příkladech reprezentativních budov a jejich významu v urbanismu města. Hlavním iniciátorem její práce je krize demokracie 21. století a vývoj České republiky po pádu komunismu v kontextu Evropy.

Téma stavieb, ktoré reprezentujú politickú moc, hrá často kľúčovú rolu v architektúre a urbanizme veľkomesta — sú to rozsiahle areá­ly, majestátne domy a v symbolickom čítaní mesta sú to nositelia spoločenských hodnôt. To, ako sa zrkadlia tri druhy politickej moci (zákonodarná, výkonná, súdna) v štruktúre mesta, sa dá sledovať na rôznych európskych metropolách. Pre náš výskum je dôležité komparovať tieto vzťahy s Prahou, ktorej usporiadanie a architektúra sa nám zdajú samozrejmé.

Pre Prahu je charakteristické rozmiestnenie jednotlivých inštitúcií reprezentatívnych budov v jej historickom centre. Pomerne šťastné nerealizovanie vládnej štvrte, o ktorej sa toľko debatovalo počas prvej republiky, [ 1 ] dokázalo v Prahe udržať politické stavby stále v prostredí živého mesta a zabránilo efektu izolovaného geta vládnej štvrte. Vymedzenie štvrte pre reprezentatívne stavby mimo urbanistických štruktúr sa často vo svete neosvedčili (viz Brazília) a tieto areály sa stali mŕtvolami mesta. Naopak pre efektivitu fungovania inštitúcii a stavieb je úplne bežné sledovať synergiu v urbanizme (kampusy, areály, komplexy budov) v oblastiach, ako je kultúra, školstvo, priemysel… Pri koncentrácii stavieb reprezentujúcich politickú moc v urbanizme mesta intuitívne spozornieme. Koncentrácia moci, teda koncentrácia stavieb reprezentujúcich túto politickú moc, sa dostáva do stretu záujmov so základnými demokratickými princípmi.

V Prahe, napriek občasným logistickým problémom, čítame rozmiestnenie reprezentatívnych stavieb ako metaforu demokracie. Paralelu sledujeme v urbanizme politicky významných stavieb Prahy, ktorú vyjadruje rozmanitosť pohľadov, rozdielnosť pozícií a vzájomná kontrola. [ 2 ]

SÚDNA MOC

1 ]

Výnimočne mimo centrum sídli

napríklad Ministerstvo životného

V Prahe sa nachádza výkonná moc (vláda, prezident a ministerstvá) a zákonodarná moc (parlament, ktorý tvorí senát a poslanecká snemovňa). Na rozdiel od mnohých hlavných miest ostáva fakt, že v Českej republike sú orgány súdnej moci mimo Prahy a tak je narušená akási triplicita demokracie. [ 3 ] Najdôležitejšie budovy súdnej moci sídlia v Brne, sú to Ústavný súd a Najvyšší súd. [ 4 ] O čom by toto rozloženie síl mohlo vypovedať?

Fenomén Ducha Svätého

prostredia, ktoré vzniklo v roku 1990 a vymyká sa i svojou architektúrou v porovnaní s ostatnými ministerstvami.

2 ]

Hana Arendtová, Vita activa neboli

O činném životě, Praha 2009, s. 76.

3 ]

Môžme sledovať i v Nemecku,

Slovensku atď.

4 ]

História sídla Najvyššieho súdu:

Krátko po vzniku Najvyššieho súdu

Triplicita troch mocí pripomína metaforu Svätej Trojice, troch od seba neoddeliteľných, ale samostaných síl tvoriacich jednotu. Súdna moc asociuje najviac Ducha Svätého, ktorý na všetko dozerá a dobre ho nevidno, poletuje „nad“. Súdna moc by mala určovať hodnotový rebríček spoločnosti a hájiť dobro a pravdu v bežne formulovaných legislatívnych zákonoch. Voľba oddeliť ho od hlavného dejiska Prahy 200 kilometrami môže budiť pocit, že je supervízor, ktorý dohliada podobne ako Duch Svätý neviditeľne z dostatočnej vzdialenosti. Izolovanosť súdnej moci potvrdzuje charakter autonómnej ruky spravodlivosti.

Stále však trochu dráždivo ostáva otázka: je 200 kilometrov dostatočne blízko, aby bola efektívna, alebo už príliš ďaleko a ostáva skôr vytesnená?

Československej republiky v roku 1918 v Prahe bola inštitúcia presunutá do Brna, kde 5. 11. 2019 zahájila svoju činnosť. Po druhej svetovej vojne bola obnovená kontinuita československého právneho poriadku a štátnych orgánov.

1. 1. 1950 bol Najvyšší súd presunutý naspäť do Prahy so sídlom v justičnom paláci na námestí Hrdinov na Pankráci, kde pôvodne sídlil zemský trestný súd (po roku 1993 sídlo pražského vrchného súdu a vrchného štátneho zastupiteľstva). V roku 1992 bol presunutý naspäť do Brna (do budovy pôvodne Všeobecného penzijného ústavu postavenej v roku 1932 podľa projektu Emila Králika), ale fyzicky k tomu došlo až v roku 1993, kedy bol tento federálny

ZÁKONODARNÁ MOC

najvyšší súd transformovaný na Najvyšší súd Českej republiky a doterajší republikový Najvyšší súd ČR

Oblasť, ktorej je venovaná táto publikácia, je najmä architektúra moci zákonodarnej, architektúra parlamentu. V mnohých hlavných mestách je práve parlament výraznou stavbou, ktorá je vizuálne v povedomí občanov ako architektonická ikona, ako symbol štátnosti, ako kulisa, v ktorej sa odohrávajú najdôležitejšie legislatívne rozhodnutia.

To potvrdzujú médiá a verejnosť, ktoré majú následne stavby spojené s konkrétnymi významnými historickými míľnikmi, politikmi, udalosťami. Z pohľadu funkčného demokratického dialógu hrá dôležitosť urbanizmus budovy parlamentu a jeho kvality voči mestu — je pred ním možnosť demonštrácie? Je prístupný pre pešieho chodca? Dochádza k stretávaniu sa politikov a občanov?

so sídlom v Prahe prešiel transformáciou na Vrchný súd v Prahe.

História sídla Ústavného súdu: Ústavný súd ČR ustanovený od 1. 1. 1993 nemohol naviazať na ústavnú históriu Českej republiky z obdobia federácie, ale personálne i názorovo do veľkej miery naviazal na Ústavný súd ČSFR. Ústavný súd dnes sídli v budove, ktorá bola kedysi domom Moravského snemu a je de facto jedinou parlamentnou stavbou, ktorá bola ako taká v Českých zemiach od základu postavená a ako snemovňa

V našom výskume akcentujeme i na architektúru zasadacej sály ako srdca parlamentu, ktorá je jadrom politického dialógu. Rozlišujeme päť typológií usporiadania architektúry zhromaždenia: kruh, polkruh, podkova, lavice oproti sebe, trieda a dokladáme ho referenciami. [ 5 ]

i koncipována. Budova bola postavená podľa projektu Roberta Raschka po jeho víťazstve v architektonickej súťaži z roku 1872. Až do roku 1949 slúžila ako miesto moravského snemovania. Sochy na hornej rímse vytvoril kamenosochár Adolf

PARLAMENT ČR

Pri snahe zaradiť obe sály Parlamentu ČR nie je úplne jasná typológia.

Zasadacia sála Poslaneckej snemovne ČR nie je ani britský model lavíc oproti sebe, ani antický polkruh, nachádza sa v zrekonštruovanej divadelnej sále. Taktiež sála senátu je prestavbou bývalých konských stájní. Senátori tu sedia v dlhom rade, bez možného vzájomného očného kontaktu. Zrkadlí sa tu provizórnosť, ktorá je dôsledkom vpasovania kresiel do miestnosti, ktoré mali pôvodne iný účel.

To potvrdzujú i vnútorné priestory poslaneckej snemovne, chodby, komunikácie medzi klubmi. Charakterizuje ich iracionálna spletitosť priestorov a neprehľadnosť parlamentných chodieb. Poslanci sami pre médiá hovoria, že sa v areáli „strácajú“ a nestíhajú „dobehnúť“ na hlasovania.

Z urbanistického hľadiska pozícia areálu Parlamentu ČR obkoleseného úzkymi ulicami okrem iného neumožňuje konanie demonštrácií a ďalších občianskych akcií, ktoré sa zo zákona nesmú konať do 100 metrov od budov štátnych inštitúcií. [ 6 ] V štruktúre mesta je hlavný vstup do palácov mimo významných námestí a ulíc, takže

Loos starší, otec slávneho architekta.

5 ]

XML a Max Cohen de Lara and

David Mulder van der Vegt, „Parliaments“ Mark 61, apríl—máj 2016, s.63—79 6 ]

Podľa zákona č. 84/1990 Sb., Právo

shromažďovací je zakotveno v čl. 20 Listiny základních práv a svobod.

Shromáždění jsou zakázána v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají a od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná.

123

MINISTERSTVÁ

PREZIDENT

VLÁDA

PRAHA

ÚSTAVNÝ SOUD BRNO

NAJVYŠŠÍ SOUD

POSLANECKÁ SNĚMOVNA OBECNÍ SOUDY

SENÁT

politici sa pri opustení svojho automobilu často úplne vyhnú stretu s občianskou verejnosťou. Symbolicky nelogické sa zdá i to, že parlament sídli v podhradí, čo nezodpovedá súčasným legislatívnym vzťahom voči prezidentovi a navodzuje dojem podriadenosti.

Fenomén provizórnosti Storočný príbeh parlamentu je sprevádzaný opakovaným hľadaním budovy na tento účel. Často sa riešenie našlo v rekonštrukcii stavby iného účelu (Thunovský palác — pôvodne rezidenčný a reprezentatívny palác, Rudolfinum — galéria a filharmónia, Valdštejnský palác — reprezentatívny palác, Plodinová burza prestavaná na federálne zhromaždenie — pôvodne v zámeroch architekta Pragera bolo taktiež počítané so zmenou funkcie na kultúrnu inštitúciu). Tieto stavby vyhovovali svojou veľkorysosťou alebo dostupnosťou v centre mesta. V Európe je len niekoľko výnimiek s týmto tkzv. fenoménom provizórnosti, ktoré podobne ako Česká republika nemajú parlamentnú budovu postavenú ako parlament, ale napríklad ako divadlo či filharmónia. [ 7 ] Zdá sa zvláštne, že od vzniku Československa tu snahy o novostavbu boli viacnásobne, no idea sa dodnes nenaplnila (s témou nových vládnych budov prišiel nedávno i premiér Andrej Babiš a exprimátorka hlavného mesta Adriana Krnáčová). [ 8 ] Môže byť provizórnosť a z nej vyplynúca neefektívnosť chodieb a komunikácií, improvizácia pri neplánovaných stretnutiach poslancov, vznik neformálnych zákutí budov Palramentu chápaná i ako výhoda? Je táto charakteristika budov parlamentu paralelou k príbehu politickej situácie Českej republiky?

VÝKONNÁ MOC Ďalšou zložkou v našej metaforicky nazvanej „Svätej Trojici“ je výkonná moc. Tú tvorí vláda, ministerstvá a prezident. Z našej analýzy vyplýva, že 8 zo 14 ministerstiev skutočne sídli v budove, ktorá bola na tento účel postavená a je tak „ušitá“ na mieru. [ 9 ] Ďalšie budovy ministerstiev boli prispôsobené dostavbami a rekonštrukciami. Po návšteve niektorých ministerstiev samozrejme zisťujeme, že aktualizáciu by si zaslúžili viaceré stavby. Problém sa však nezdá natoľko žeravý. Jednoznačne pozitívne sa javí rozvrstvenie hlavných budov ministerstiev v centre mesta, ktoré zabraňuje každodennej segregácii tisícom zamestnancov týchto inštitúcií.

Vláda sídli v budove Strakovej akadémie, ktorá bola pôvodne študentským internátom nemajetných synov českej šľachty, od architekta Václava Roštlapila. Kritiku vnímame v urbanistických väzbách tejto budovy, ktorá pomerne chladnokrvne mlčí voči svojmu okoliu.

Ponúkajú sa viaceré riešenia, ako jej záhrady sprístupniť a oživiť tak náplavku smerom k Vltave (napríklad projekt Vláda opačne). [ 10 ] Úsek od Klárova po bývalú plaváreň by sa tak mohol stať živým brehom pre verejnosť. Otázkou ostáva, či je budova bývalého internátu vyhovujúca, alebo je to výsledok zotrvačnosti a na prvý pohľad výhodnej pozície blízko Hradu a parlamentu.

PREZIDENT Urbanisticky, architektonicky i historicky je sídlo prezidenta na Pražskom hrade veľmi špecifické v porovnaní s najčastejšie sa v Európe opakujúcou typológiou sídla hlavy štátu v parlamentných

republikách — typológiou prezidentského paláca. Je to väčšinou stavba urbanisticky menej významná, čo odzrkadľuje i jeho legislatívne postavenie a vzdanie sa monarchistickej nafúkanosti minulých kráľovstiev.

7 ]

Albánsky parlament sídli v budove,

ktorá pôvodne slúžila ako divadlo.

Avšak v roku 2011 bola usporiadaná medzinárodná súťaž na novostavbu parlamentu. https://architizer.com/ projects/the-open-parliament-of-albania/

Český prezident je paradoxne správcom rozsiahleho areálu historického sídla kráľov Pražského hradu. Za posledných sto rokov došlo k viacerým stavebným úpravám, avšak nerealizovali sa väčšie správcovské zmeny — súčasný prezident má stále možnosť toto celé územie uzatvoriť, kontrolovať, urbanisticky ho znepriechodňovať.

V našich úvahách (odkazujem sa na svoju diplomovú prácu Redefinícia Pražského hradu v ateliéri A4) [ 11 ] ponúkame hypotézu redefinovať hradište na mestište a tým vymedziť prezidentský palác v štruktúre areálu a zvyšnú časť ponechať ako životodarne prostredie mesta.

8 ]

Informace platná a článok

prístupný ku dňu 28. 7. 2018 „Úřad jedná o vládní čtvrti v pražských Holešovicích, Lidové noviny.“ https:// www.lidovky.cz/urad-jedna-o-vladnictvrti-v-prazskych-holesovicich-puvodnemelo-jit-o-letnany-1yv-/zpravy-domov. aspx?c=A171219_170026_ln_domov_ele 9 ]

Sú to Ministerstvo práce

a sociálnych vecí, Ministerstvo vnitra,

Fenomén kontinuity

Ministertsvo priemyslu a obchodu, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo

Silnou hodnotou, ktorá je zrejmá z príbehu sídla prezidenta ČR, je kontinuita. Masarykovo „Hrad demokratický“ je oxymorónom v kontexte Európy. Maďarský prezident opustil hradný komplex Budai Vár, francúzsky opustil monumentálne Versailles a Louver, slovenský prezident nesídli na Bratislavskom hrade... a mnohé ďalšie príklady. Táto túžba nadväzovať na obdobie pred vznikom demokratického štátu dodnes zakonzervovala Pražský hrad a jeho spoločenskú definíciu ako hlavné sídlo hlavy štátu.

zemědelství, Ministerstvo zdravotníctva, Ministerstvo financií, Ministerstvo životného prostredia. Více na http:// blog.aktualne.cz/blogy/katerinabeckova-.php?itemid=30620&fbclid=Iw AR0p2iH-PHCjFV_ixyFbELDolRsjVYM_ CaAR8naBubTRGSCC9WV3Hg9YttM dostupné 2. 12. 2018 10 ] Studio iuch, architektonický příspěvek ke kultivaci politické kultury,ideový projekt, 06/2011

ZÁVER V našej publikácii Architektúra a demokracia sledujeme hypotézu o vzťahu medzi politickou mocou a architektonickou stavbou, ktorá ju reprezentuje. Tento vzťah bol v dejinách architektúry často prioritný.

Význam a symbolika architektúry súčasných parlamentných stavieb ostávajú latentne v pozadí za správaním politickej scény. Súčasné budovy Parlamentu ČR musia riešiť problémy v rovine prevádzky, funkčných väzieb, ekonomiky, ale najzásadnejšie by malo byť kladieme nárokov na významovú rovinu, v zmysle budovy, ktorá by bola schopná byť nositeľkou hodnôt. Práve tieto reprezentatívne stavby by mali zhmotniť ich inštitucionálny status 21. storočia a obsiahnuť hodnoty a funkcie, ktorých sú kulisami, ba čo viac, na ktorých architektúra participuje. Inak si vystačíme s barrandovskými filmovými kulisami.

http://iuch.blogspot.com/2011/07/vladaopacne.html prístupný 1. 1. 2019 11 ] Elena Fialková, diplomová práca Redefinícia Pražského hradu, UMPRUM, 2018

125

CESTA K PARLAMENTU

Snad každá doba s sebou nese touhu po svém zhmotnění do podoby kamenných dominant, přání zanechat otisk v obraze města. Do pražské struktury se tak propsaly velkolepé stavby středověku, renesance i baroka. Ambice doplnit historické monumenty o nové pochopitelně mělo i 19. a 20. století. Tehdy se místo sakrálních a šlechtických staveb, které městu vévodily dříve, začaly ke slovu ve větší míře dostávat budovy pro účely kulturní, společenské nebo správní. Praha tak mimo jiné získala své Národní divadlo, Národní muzeum nebo Reprezentační dům — objekty, kterými se chtěla přiblížit lesku evropských metropolí, za nimiž v posledních dekádách do určité míry zaostávala. Svou roli na této proměně statutu Prahy pochopitelně sehrál fakt, že již nebyla hlavním městem království a ocitla se ve stínu Vídně. I proto byl zprvu kladen obzvlášť velký důraz na „národní“ charakter nových pražských dominant. Ten byl silně přítomen také v nerealizovaných projektech na stavbu Zemského výboru, respektive Českého zemského sněmu, které se objevovaly od sklonku 19. století.

Klára Brůhová

Antonín Balšánek byl přesvědčen, že Malá Strana „jest útvarem nehotovým“ a žádá si výstavbu nových dominant. Těmi se podle Balšánka mohly stát například budovy pro Český zemský sněm a Zemský výbor.

Zdroj: Architektonický obzor, 1909, s. 8.

Ing. arch. Mgr. Klára Brůhová, Ph.D. (1985) historička architektury a architektka. Věnuje se především dějinám architektury a urbanismu 20. století. Je autorkou publikací Praha nepostavená a Pražské vize o nerealizovaných stavebních plánech pro hlavní město.

V současnosti spolupracuje zejména na projektech zabývajících se českou poválečnou architekturou a její památkovou ochranou.

Vize objektů pro Český zemský sněm a Zemský výbor jako nejdůležitější správní orgány českých zemí lze považovat za předvoj pozdějších představ o československém parlamentu — mimo jiné proto, že v očích některých architektů šlo, co do stavebního záměru, o vize velmi podobné, ba zaměnitelné. Podobou a umístěním Zemského výboru a sněmovny se jako jeden z prvních zabýval například Antonín Balšánek, který v té souvislosti uvažoval zejména o prostorách Malé Strany. [ 1 ] Své myšlenky shrnul a publikoval v roce 1909 v několika článcích v časopise Architektonický obzor a ve stati Vylidňování Malé Strany a nutnost staveb veřejných. Jak název textu napovídá, Balšánek upozorňoval na „povlovné umírání“ [ 2 ] městského života v malostranských ulicích, které dával do souvislosti s umístěním zemských a státních úřadů. Jejich administrativa totiž sídlila v malostranských palácích a postupně zabírala i domy sousední, z nichž byli vystěhováváni původní obyvatelé. Jak Balšánek vypočítal, do roku 1909 šlo přibližně o 250 rodin. [ 3 ] „Systematické vylidňování toto“, psal Balšánek, „jest skutečnou pohromou pro celou čtvrť, jejíž konsumující obyvatelstvo se vypuzuje a třídy výrobní a obchodní pak hospodářsky ochuzují a ničí.“ Řešení viděl ve výstavbě nových správních objektů, které by jednak do prostředí Malé Strany přinesly něco velkoměstského lesku a zároveň umožnily návrat života do zabraných domů. Netajil se nadto přesvědčením, že stávající Malá Strana „jest útvarem nehotovým“ a výstavbu nových veřejných budov coby novodobých dominant si přímo žádá. Těmi nejvýstavnějšími dominantami pak měl být právě Zemský výbor a nová budova Sněmovny Království českého, o níž se ostatně uvažovalo už od roku 1892. [ 4 ] Vlivem „nepříznivých poměrů politických“ však její výstavba, původně zamýšlená na místě komplexu bývalé Zbrojnice ve Všehrdově ulici, nebyla realizována. Doba začátku 20. století nicméně přinesla nové poměry, z nichž Balšánek usuzoval, že ke stavbě řečených reprezentativních budov dojde co nevidět. Nelenil proto a sám vypracoval několik alternativ takových objektů a jejich umístění.

129

Jedno z vhodných míst pro výstavbu nového Českého zemského sněmu a Zemského výboru spatřoval Balšánek na Kampě.

Zdroj: Architektonický obzor, 1909, s. 5.

V souvislosti se sněmovnou a Zemským výborem se Balšánek zabýval také lokalitou Klárova.

Zdroj: Architektonický obzor, 1909, s. 10.

Pro potřeby sněmovny předpokládal sál „as 28 až 30 m ve čtverci“, dále „důstojný salle des pas perdus, zasedací místnosti klubů, pracovny, přijímací síně pro maršálka a náměstka, místodržitele, čítárny, knihovnu, garderoby, toiletty, schodiště“. Spolu s prostory pro Zemský výbor mělo jít dle Balšánka o „nejméně 46 000 m² užitkové neb as 15 500 m² zastavěné plochy, což značí budovu as 150 m dl. a 100 m hlubokou“. [ 5 ] Jednou z lokalit, kterou architekt pro výstavbu zvažoval, byla dříve navrhovaná parcela Zbrojnice. Vzhledem k ohromné velikosti budovy však nebylo možné na danou plochu umístit celý stavební program, a proto Balšánek navrhoval rozdělit celek do dvou oddělených objektů: do areálu Zbrojnice za Čertovkou umístit Zemský výbor a sněmovnu situovat před Čertovku — na Kampu. Aby byl sněm v kontaktu s úřadovnami výboru, propojil architekt v návrhu obě budovy v prvním patře mostkem. [ 6 ]

1 ]

Za vhodný prostor, kam by se vešla jednolitá budova tak velká, že by pojala oba úřady, považoval architekt Zahradu konventu anglických panen (dnešní Vojanovy sady). Do zahrady, již popsal jako území bez „významu uměleckého“, které není „žádným architektonickým výtvorem, jako např. zahrada Valdštejnská, Lobkovická aj.“, plánoval umístit „stavbu rozměrů největších“, „směle říci možno, nejvýznamnější v celém království“. [ 7 ] Sněmovna měla být svým monumentálně řešeným průčelím obrácena směrem k Vltavě, přičemž její majestátní dojem plánoval architekt ještě umocnit velkým předprostorem ve formě náměstí, sahajícím až k břehům řeky. Tímto krokem, kterému by musela padnout za oběť část malostranské historické zástavby, zamýšlel Balšánek prostřednictvím sněmovny vytvořit novou nepřehlédnutelnou dominantou v rámci dálkových pohledů přes Vltavu a hradčanského panoramatu. [ 8 ] Posledním místem, kterým se Balšánek v souvislosti se sněmovnou a Zemským výborem zabýval, byl prostor Klárova, respektive malostranské předmostí plánovaného mostu od Rudolfina (pozdější

Regulaci této části města se Antonín

Balšánek věnoval mezi lety 1901—1908 jako ředitel kanceláře pro úpravu Malé Strany. /Antonín Balšánek, Studie o Velké Praze, Architektonický obzor XIX, 1920, s. 2.

2 ]

Antonín Balšánek, Vylidňování Malé

Strany a nutnost staveb veřejných, Praha 1909, s. 3.

3 ]

Balšánek, Vylidňování Malé Strany

(pozn. 2), s. 3.

4 ]

Ibidem, s. 4.

5 ]

Ibidem, s. 6.

6 ]

Ibidem, s. 11.

7 ]

Ibidem, s. 12.

8 ]

Ibidem, s. 11—16.

Po roce 1918 oprášil Balšánek své malostranské vize a vypracoval

Parlament měl dle Balšánka tvořit monumentální podnož Hradčan.

několik variant umístění nového československého parlamentu.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, t. 5.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, t. 5.

Další vize nové zástavby Klárova a Vojanových sadů — se sněmovnou v ose Mánesova mostu.

Jedna z Balšánkových alternativ —

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, s. 14.

sněmovna namísto Vojanových sadů.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, s. 22.

Mánesův most). Sem projektoval velké náměstí obklopené význačnými budovami. Kromě gymnázia a místodržitelství to měly být právě objekty sněmovny a výboru, v tomto případě opět rozdělené do samostatných budov. Urbanismus náměstí i architektonickou podobu domů architekt předložil v několika variantách. Ústředním a nejreprezentativnějším prvkem měla však být vždy sněmovna. [ 9 ] Co se architektonického řešení týče, z publikovaných skic [ 10 ] vyplývá, že mělo jít o nadmíru velkolepé stavby, které by bylo možné stylově zařadit na pomezí historismů a secese. V roce 1909 byla architektura tohoto ražení sice považována mladšími architekty za překonanou, ovšem u autora starší generace je výběr stylu pochopitelný — zvláště uvážíme-li, že se jednalo o státní instituce, jež měly být důstojné a reprezentativní.

O poznání nepatřičněji však prakticky tytéž vize působí ve spojení s roky 1919 a 1920, kdy byly Balšánkovy návrhy publikovány podruhé. [ 11 ] Během existence Rakousko-uherské monarchie totiž nakonec k realizaci nových budov pro Český zemský sněm a Zemský výbor nedošlo a nové naděje týkající se výstavby nových dominant přišly až se založením Československa. Antonín Balšánek nemeškal a už krátce po převratu začal zveřejňovat obsáhlé články o možné budoucí podobě Velké Prahy coby hlavního města samostatného státu, samozřejmě doplněné vlastními architektonickými i urbanistickými návrhy. Velká část jeho práce pak byla věnována právě budově sněmovny, která však již neměla sloužit Českému zemskému sněmu, nýbrž dvoukomorovému Národnímu shromáždění republiky Československé jakožto nejvyššímu zákonodárnému sboru Československa. Co se umístění budov a jejich architektonické formy týče, šlo ovšem v Balšánkově pojetí stále o tytéž vize — velkolepé historizující komplexy, které by znamenaly proměnu rázu starobylé Malé Strany.

Jednu z publikovaných variant (pro Klárov a Vojanovy sady) popsal

Balšánek takto: „Cour d´honneur před sněmovnou připomínající svými kulisovými výstupky na Place d´armes před zámkem ve Versaille. V jeho pozadí umístěna jest budova sněmovní na zahradě anglických panen […]. Rozšířená část náměstí sevřena jest […] vpravo pomníkem legií ve formě tříosé otevřené loggie s předloženým schodištěm a sochou vítězství na sloupu. […] poukazuje se tu jako na analogon na monumentální pomník Viktora Emanuela na oslavu osvobození a sjednocení Itálie pod Kapitolem postavený a v r. 1913 zasvěcený.“ [ 12 ] Jak vidno, architekt ani po roce 1918 neustoupil ze svého přesvědčení, že „sněmovna musí na Malé Straně zaujímati postavení naprosto dominující“. [ 13 ] Naopak, v souvislosti s novým politickým zřízením ještě důrazněji hlásal, že nová zástavba se musí uplatnit „vedle kopule a věže sv. Mikuláše i vedle sv. Víta a Hradu královského“ a stát se „rozhodujícím prvkem zmíněného panoramatu, […] novým, příštím znamením Prahy republikánské“. „Tím stalo by se skutkem to“, pokračoval Balšánek ve značně národoveckém tónu, „po čemž mnozí z nás touží a jistě tisícové toužiti budou — aby současná velká doba sňala z Prahy její jesuitský barokový ráz, tisknouc jí pro všechna staletí příští ráz nový, český a slovanský.“ [ 14 ] Stejně markantní polohu a obdobný architektonický výraz by parlament dostal i v poslední vizi, kterou se Balšánek zabýval — v návrhu pro Petřín. Zelené svahy petřínského návrší považoval totiž za nejskvělejší pražskou lokalitu — především díky jejich vyvýšené poloze a panoramatické souvislosti s Hradčany. S ohledem na výsledný panoramatický účinek umisťoval architekt sněmovnu na rozhraní Seminářské a Schönbornské zahrady, kde komponoval stavbu s rozměry přibližně 100 x 100 m na půdorysu trojúhelníka s vydutými stranami.

Cípy trojúhelníka měly skýtat prostor pro velkorysou vstupní halu a zasedací síně poslanecké sněmovny a senátu. Uprostřed dispozice pak měla být umístěna velká, kopulí zaklenutá, kruhová síň sloužící pro konání velkých lidových shromáždění. Přístup ke sněmovně mělo zajišťovat monumentální schodiště na úpatí kopce. [ 15 ]

131 Obrysy sněmovny v zahradě anglických panen (Vojanovy sady).

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, t. 9.

V roce 1920 publikoval Balšánek svůj návrh parlamentu na Petříně.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, s. 30.

Parlament a další reprezentativní objekty se podle Balšánka měly stát součástí nového malostranského nábřeží.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, t. 11.

Petřínský parlament se měl výrazně uplatňovat v pražském panoramatu.

Zdroj: Architektonický obzor, 1920, s. 29.

Nutno dodat, že Balšánkovy vize se už od začátku století setkávaly s postupně sílící kritikou. Již na konci prvního desetiletí 20. století se proti projektům Antonína Balšánka vyslovil například architekt Jan Koula, který upozorňoval na choulostivost malostranského prostředí a vyjádřil pochybnosti, zda by bylo možné novou architekturu „tak účelně vyvinouti, aby její obrys […] nešetrným způsobem nezasáhl do panoramatu hradčanského, [kde] by snadno mohlo dojíti ke konfliktu mezi moderním zájmem uměleckým a zájmem historicko-archeologickým“. [ 16 ] Po roce 1918 se pak negativní reakce ještě vyostřily. Servítky si nebral zejména Bohumil Hübschmann, architekt, člen Klubu Za starou Prahu a elokventní obhájce zdejšího genia loci.

Balšánkovy návrhy označil za důkaz, „kam až, do jakých neuvěřitelných konců může zavésti architekta snaha, vedená jinými popudy než uměleckými“, Antonína Balšánka samotného pak charakterizoval jako zaslepeného „touhou doby po apotheose osvobození“ a neschopného rozeznat, „kde jest položena mez umělecké možnosti, a kde jejím překročením dostaví se domýšlivá bezohlednost, ba surovost.“ [ 17 ] Stejná slova kritiky pak Hübschmann namířil také na další archi­tekty, kteří v době těsně po roce 1918 prezentovali své megalomanské vize. Jedním z nich byl například Václav Roštlapil. I on navázal na svou předválečnou praxi, respektive projekt tzv. Zemského domu, který po vzniku Československa hbitě přetvořil do podoby sněmovní budovy. Ta měla spolu s několika objekty ministerstev navazovat na Strakovu akademii, jíž byl Roštlapil autorem. V zásadě tak projektoval rozšíření své vlastní stavby z roku 1896. Realizací vize by vzniklo nové, reprezentativně obestavěné nábřeží mezi Čechovým a Mánesovým mostem. Strakově akademii měl být poplatný i architektonický charakter navrhovaných budov — vše bylo koncipováno v historizujícím stylu. [ 18 ] Zřejmě neudiví, že ani Roštlapilova vize nezískala širší podporu ani zastání. S nástupem dvacátých let se pak dospělo k obecnému přesvědčení, že prostor Malé Strany je třeba opustit a místo pro novou sněmovnu hledat jinde.

9 ]

Balšánek, Vylidňování Malé Strany

(pozn. 2), s. 16—19.

10 ] Antonín Balšánek, Vylidňování Malé Strany a nutnost staveb veřejných, Praha 1909. Antonín Balšánek, Úprava Malé Strany a otázka veřejných staveb na pobřeží Vltavy, Architektonický obzor VIII, 1909.

11 ] Antonín Balšánek, Studie o Velké Praze, Architektonický obzor XVIII, 1919.

Antonín Balšánek, Studie o Velké Praze, Architektonický obzor XIX, 1920.

12 ] Antonín Balšánek, Studie o Velké Praze, Architektonický obzor XIX, 1920, s. 21.

13 ] Balšánek, Studie o Velké Praze (pozn. 12), s. 15.

14 ] Ibidem, s. 30.

15 ] Ibidem, s. 29—32.

16 ] Ibidem, s. 4.

17 ] Bohumil Hübschmann, Hradčanský obraz a sněmovna, Styl I/VI, 1920—21, s. 48—49.

18 ] Václav Roštlapil, Návrh na úpravu malostranského nábřeží od Čechova mostu k mostu Karlovu, Architektonický Obzor XVIII, 1919, s. 33.

Mimo soutěž se účastnil také Antonín Engel, který navrhoval prokopat letenskou stráň v ose Čechova mostu a na konec průkopu umístit mohutný parlament. Zdroj: Architekt SIA, 1923, s. 135.

Bohumil Hübschmann vypracoval projekt parlamentu

V roce 1920 se v souvislosti s parlamentem

nad Štefánikovým mostem. Zdroj: Styl, 1921–1922, s. XXV.

začala skloňovat Letenská pláň, na jejíž regulaci byla vypsána architektonickourbanistická soutěž. Takto si podobu Letné (za Čechovým mostem) představovali Bohuslav Fuchs a Josef Štěpánek.

Zdroj: Stavitel, 1920, s. 111.

Historizující podoba parlamentu podle návrhu Františka Vahaly a Vratislava Lhoty, kteří se v soutěži umístili na prvním místě. Zdroj: Styl, 1921–1922, s. XXVII.

Záhy začala být v souvislosti umístěním parlamentu čím dál tím častěji skloňována Letenská pláň. Důvodů bylo několik. Ten prozaický spočíval ve skutečnosti, že Letná představovala velkou volnou plochu nedaleko pražského centra, která tedy nutně lákala k zástavbě. Pro pláň hovořily ale také sofistikovanější argumenty — skrývá v sobě totiž silný reprezentativní a symbolický potenciál. Blízkost Hradčan předurčuje případnou letenskou zástavbu k přímé panoramatické souvislosti s Hradem, její vyvýšená poloha nad městem zase k jisté svrchovanosti a územní i pohledové dominanci.

Vyvrcholením diskusí o novém místě pro parlament se stala tzv. letenská soutěž, [ 19 ] kterou k 1. srpnu 1920 vypsala Státní regulační komise (SRK) coby orgán zastřešující územní plánování prvorepublikové Velké Prahy. [ 20 ] Byť šlo o konkurenci, která hledala rozluštění pro celý severozápadní sektor hlavního města, Letenská pláň byla územím nejsledovanějším a byla jí také věnována největší péče.

Soutěžící byli žádáni o vyřešení výstupu na pláň a relativně podrobný návrh jejího zastavění, přičemž SRK doporučila situovat na Letnou či do jejího okolí řadu důležitých institucí v čele s oběma parlamentními sněmovnami. [ 21 ] Ačkoliv nešlo o podmínku závaznou, nakonec umístili parlament na pláň úplně všichni soutěžící — a to jako budovu ústřední. [ 22 ] Došlo tak k nebývalému konsenzu, který na delší dobu petrifikoval Letnou jako všeobecně přijímané místo pro tuto instituci. Kromě parlamentu umisťovala většina zúčastněných architektů na Letnou ještě další vládní budovy a úřady, čímž celou pláň transformovala dokonce v jakousi reprezentativní „vládní čtvrť“.

Celkem dorazilo 18 projektů (17 soutěžních a jeden mimosou­ těžní), [ 23 ] které k Letné přistupovaly rozličnými způsoby. Parlament i další důležité instituce byly představeny v různých podobách od historizujícího pojetí (např. vítězné duo František Vahala — Ladislav Lhota) přes umírněnou klasicistní modernu (Antonín Engel, Bohumil Hübschmann nebo Max Urban) až po avantgardní vize (např. Pavel

Janák — Alois Kubiček — E. Svoboda). Parlament téměř vždy tvořil dominantu území, většinou stál v čele nějakého velkého fóra či náměstí. Velmi často byl umisťován jako point de vue tzv. letenského průkopu — třídy, která měla být prodloužením dnešní Pařížské ulice a Čechova mostu a měla pokračovat skrz letenskou stráň na sever až k nynější třídě Milady Horákové. Právě při křížení s touto ulicí mnozí navrhovali vystavět nové náměstí s parlamentem, které by se tak stalo jistou protiváhou historického Staroměstského rynku. Další početnou skupinu tvořily návrhy, které parlament situovaly blíže k okraji stráně — tak, aby shlížel na město a tvořil výraznou dominantu nad Vltavou. Některé budovu stavěly nad most Čechův, jiné nad most Štefánikův, případně do mezilehlého prostoru. Na prvním místě v soutěži se dle verdiktu poroty umístil projekt architektů Františka Vahaly a Vratislava Lhoty, kteří budovu parlamentu umístili na kraj stráně nad Štefánikův most, jako pohledové ukončení Revoluční třídy.

Stejné místo pro parlament zvolil i Bohumil Hübschmann, jenž se svým projektem obsadil sdílené druhé místo. [ 24 ] I v případě letenské soutěže dal Hübschmann průchod své výřečnosti a volbu lokality zevrubně zdůvodnil. Byl toho názoru, že budova parlamentu musí dostatečně vyniknout v pražském panoramatu, avšak zároveň nesmí konkurovat Hradčanům. Místo na okraji Letné nad Štefánikovým mostem považoval za optimální v tom smyslu, že je dostatečně vzdálené od Pražského hradu, aby jej nová dominanta pohledově nezastiňovala, avšak zároveň dostatečně blízko, aby Hradu mohla tvořit rovnocenný pendant. [ 25 ] Z tohoto důvodu architekt také odmítal situovat budovu velkých rozměrů nad most Svatopluka Čecha, kde by mohutná zástavba odváděla pozornost od Hradčan.

K myšlence situování parlamentu na východní okraj Letné se nakonec přiklonila i Státní regulační komise a prostřednictvím Bohumila Hübschmanna ji vtělila do úředního projektu, respektive do svého návrhu regulačního plánu území. Této poloze nahrával také fakt,

133 Státní regulační komise se v případě Letné nakonec přiklonila k urbanistické vizi Bohumila Hübschmanna.

Zdroj: Styl, 1936—1937, s. 6.

Hübschmannův letenský urbanismus protínajících se diagonál se dostal také do návrhu regulačního plánu Prahy. Zdroj: app.iprpraha.cz.

že byla postupně opouštěna myšlenka prodloužení Pařížské ulice prostřednictvím letenského průkopu a tedy do jisté míry upadal význam Čechova mostu. Na důležitosti naopak získával most Štefánikův a Revoluční třída, které se měly stát součástí zamýšleného dopravního okruhu kolem pražského centra. I v tomto ohledu bylo logické, že regulace počítala s umístěním parlamentu do jejich osy.

Jak se ale ukázalo, regulační plán vzniklý na základě letenské soutěže ani zakreslená poloha parlamentu nakonec nebyly zcela závazné.

Ministerstvo veřejných prací jako schvalovací orgán totiž ve svém vyjádření ze 14. července 1924 poněkud alibisticky uvedlo, že souhlasí s tím, „aby pro případ, že bude vypsána soutěž na získání zastavovacího plánu pro státní budovy na Letné, bylo soutěžícím dovoleno předložiti alternativní řešení od plánů SRK se uchylující, kdyby měli za to, že stejných cílů bude lze dosáhnouti jinak a prospěšněji“. [ 26 ] Jelikož bylo všem jasné, že na základě projektů z urbanistické soutěže z roku 1920 by se jen těžko mohlo začít rovnou stavět a že tedy bude nutné vypsat ještě další úžeji zaměřenou, konkurenci, devalvovala citovaná pasáž regulaci Letné na pouhé doporučení. Ve výsledku tedy regulační plán sice existoval, ale ve věci letenské zástavby a parlamentu de facto nic závazně nestanovoval.

19 ] Oficiálně: ideová soutěž na získání

26 ] Schvalovací dekret min. Veřejných

plánů pro úpravu a zastavění Letenské

prací přehledného regulačního

pláně, okolí Hradu a sousedních území.

a zastavovacího plánu Letné, Architekt SIA XXIII, 1924, s. 104—107.

20 ] Soutěže vypsané, Styl I/VI, 1920—21, s. 79.

za s. 80.

21 ] Seznam státních budov (strojopis, přístupný ve Spisovně IPR, č. SRK001419),

28 ] Novostavba parlamentní budovy

25. 7. 1920, Praha. Seznam budov

a letenská soutěž,

kulturních (strojopis, přístupný ve

Styl XIII, 1927—28, s. 71.

Spisovně IPR, č. SRK001419), 25. 7. 1920, Praha.

22 ] Výtah ze zápisu o jednání Státní regulační komise jako poroty k posouzení soutěžních prací na úpravu a zastavění pláně Letenské a okolí, Styl VII, 1921—22, s. 34. O zastavění Letné a okolí, Architektonický obzor XX, 1921, s. 8.

23 ] Soutěže vypsané, Styl VI, 1920—21, s. 79. Různé zprávy, Architektonický obzor XIX, 1920, s. 61. Soutěž na úpravu a zastavení pláně Letenské a okolí

Ona úžeji zaměřená soutěž (soutěž na zastavovací plán Letné) s cílem dořešit problém umístění parlamentu na Letné i jeho architektonickou podobu byla nakonec vypsána v únoru 1928. [ 27 ] SRK coby její vypisovatel od soutěžících žádala jak územní koncepci pláně, tak detailní projekty budovy parlamentu a šestnácti dalších veřejných objektů, jež měly tvořit zmiňovanou „vládní čtvrť“. [ 28 ] Jednalo se tedy o soutěž kombinující urbanistické a architektonické zadání.

Co se týče rozvržení budov, bylo sice komisí doporučováno držet se schváleného regulačního plánu, avšak stále platila i klauzule ministerstva veřejných prací, která dávala prostor pro změny. K těm ostatně vybízela i politická garnitura, respektive předsednictvo poslanecké sněmovny a senátu, které považovalo umístění svého sídla

27 ] Letenská soutěž, Styl XIII, 1927—28,

(strojopis, přístupný ve Spisovně IPR, č. SRK001419), 25. 7. 1920, Praha.

24 ] K projektům soutěže na regulaci Letné a okolí hradu, Styl VII, 1921—22, s. 35—53.

25 ] Bohumil Hübschmann, Levý břeh Vltavy, in: Soutěž na úpravu a zastavení pláně Letenské a okolí (strojopis, přístupný ve Spisovně IPR, č. SRK001419), 25. 7. 1920, Praha, s. 1.

Další soutěž zabývající se parlamentem na Letné byla vypsána roku 1928. Jejím vítězem se stal Josef Štěpánek.

Zdroj: Styl, 1928—1929, s. 89.

Bohumil Hübschmann umístil parlament, stejně jako v předchozí soutěži, nad Štefánikův most. Zdroj: Styl, 1928—1929, s. 93

V roce 1928 se soutěže zúčastnil i Pavel Janák.

Parlament situoval nad most Čechův.

Zdroj: Styl, 1928—1929, s. 94.

Jaromír Krejcar odevzdal návrh na principu racionální řádkové zástavby se solitérní budovou parlamentu nad Štefánikovým mostem.

Zdroj: Styl, 1928—1929, s. 90.

nad Štefánikovým mostem za příliš okrajové a požadovalo, aby měl parlament centrálněji položenou pozici nad mostem Čechovým. [ 29 ] Předsednictvo sněmoven pak zasáhlo také do věci stanovení výměry budoucího parlamentu, když žádalo balšánkovsky naddimenzovanou plochu zvíci 37 000 m².

Do obsáhlé soutěže nakonec dorazilo 16 návrhů, z nichž na nejlepší hodnocení a první cenu dosáhl projekt Josefa Štěpánka, který situoval rozměrný dvoukomorový parlament nad Čechův most. Vyhověl tak přání politiků, kteří stáli o centrální polohu svého sídla. Zároveň se však snažil ctít panoráma, a proto parlament komponoval jako nízkou lineární hmotou v zeleni, jejíž charakter „snad neškodil by středověce dominantnímu zjevu Hradčan“. [ 30 ] Budovy ministerstev a státní správy umístil na severní a východní okraj pláně, čímž se mu podařilo vyšetřit relativně velkou plochu zeleně obklopující solitér parlamentu komponovaný ve funkcionalistickém stylu. Je vidět, že navrhovaná zástavba Letné zaznamenala od předešlé soutěže značný posun — a to jak po stránce architektonické, tak urbanistické. Historizující návrhy vystřídala avantgarda a blokovou zástavbu začátku 20. let začala nahrazovat racionální kompozice samostatně stojících domů v zeleni.

To ostatně dokazuje také projekt, který se umístil na druhém místě.

Jeho autor Jaromír Krejcar odevzdal kompozici na principu racionální řádkové zástavby doplněné o solitérní objekt parlamentu — v tomto případě umístěný nad Štefánikův most, tedy do pohledové návaznosti na připravovaný dopravní okruh kolem centrální Prahy. Parlament nad Štefánikovým mostem zachoval pochopitelně také Bohumil Hübschmann, který však na stupně vítězů tentokrát nedosáhl. [ 31 ] Z výsledků soutěže, respektive udělení prvního místa projektu parlamentní budovy nad Čechovým mostem, by se mohlo zdát, že předsednictvo sněmoven bude s verdiktem spokojeno. Skutečnost ale byla jiná. Ani poloha nad mostem Svatopluka Čecha totiž nakonec zástupcům poslanecké sněmovny a senátu nestačila a situace

vyústila v kuriózní obrat. V roce 1929, tedy necelý rok po soutěži na zastavovací plán Letné, předsednictvo sněmoven iniciovalo konkurenci zcela novou, jejímž úkolem bylo vyhledání nejvhodnějšího místa pro budovu parlamentu v rámci vnitřního centra Prahy — „na levém nebo pravém břehu vltavském, nebo […] jinde ve vnitřních čtvrtích města Prahy mimo pláň Letenskou“. [ 32 ] Odborná veřejnost, majíc na paměti dříve zamítnuté projekty Antonína Balšánka, sice považovala umístění sněmovny v rámci pražského jádra za nereálné a od soutěže odrazovala, nebylo to ale nic platné. Ideová soutěž na vyhledání místa pro budovy poslanecké sněmovny a parlamentu byla nakonec opravdu vypsána. Poněkud nesmyslně byla nadto v soutěžním zadání ponechána řada požadavků, které byly součástí o rok starší soutěže letenské — a to včetně výměry parlamentu, která neměla být menší než 37 000 m². Objekt takových rozměrů by sice snesla Letenská pláň, ovšem vtěsnat podobný kolos do struktury historické Prahy se jevilo jako prakticky nemožné.

I přes poněkud nesmyslné zadání byla soutěž obeslána relativně hojně. Většina soutěžících parlament umístila na Klárov. [ 33 ] Volba to byla poměrně logická — malostranské předmostí Mánesova mostu zůstávalo nezastavěné a urbanisticky nedořešené. I v roce 1929 se však znovu ukázalo, že megalomanský stavební program poslanecké sněmovny a senátu není pro malebnou malostranskou strukturu a hradčanské panoráma tím pravým. Někteří soutěžící se sice snažili jít na problém „od lesa“ — rozhodli se jednu komoru ponechat v Rudolfinu a novou budovu projektovat pouze pro druhou, ani tento krok však nevedl k optimálním řešením. Kuriózním návrhem byl v tomto smyslu projekt Rudolfa Kříženeckého pro staroměstský břeh Vltavy. Kříženecký totiž zamýšlel vystavět přesnou zrcadlovou kopii Rudolfina, jež by stála na místě dnešní Uměleckoprůmyslové školy (kterou plánoval zdemolovat). [ 34 ] Náměstí Jana Palacha by tak ohraničovaly dvě identické rudolfinské fasády, jimiž by se dalo vstoupit do dolní a horní parlamentní komory.

135 Ferdinand Fencl do soutěže v roce 1928 zaslal návrh devíti mrakodrapů tyčících se na Letenské pláni. Zdroj: Stavba, 1928—1929, s. 121.

Jan Gillar se v rámci nového zadání rozhodl pro lokalitu v bezprostřední blízkosti Národního divadla.

Zdroj: Stavitel, 1930, s. 9.

V roce 1929 se otázka novostavby pro československý parlament vrátila do vnitřního centra Prahy. Návrh Kamila Roškota situoval parlamentní komplex k Hlávkovu mostu.

S tímto návrhem se do soutěže na zastavovací

Zdroj: Stavitel, 1930, s. 7.

plán Letné v roce 1928 přihlásil Jan Zázvorka.

Zdroj: Styl, 1928—1929, s. 96.

Dominantou Gillarova projektu se měla stát osmnáctipatrová výšková budova.

Zdroj: Stavitel, 1930, s. 9.

Pro pravý břeh Vltavy se kromě Kříženeckého rozhodl také například Jan Gillar, který si vybral území na Masarykově nábřeží naproti Národnímu divadlu. Gillarovu návrhu by padlo za oběť několik historických domovních bloků mezi ulicemi Anenskou, Liliovou a Bartolomějskou, na jejichž místě si architekt představoval funkcionalistický parlamentní komplex. Problém s požadovanou podlažní plochou vyřešil Gillar vyhnáním stavby do výšky — součástí areálu totiž měl být osmnáctipatrový „mrakodrap“. [ 35 ] Vyšší zástavbou řešil problém i Kamil Roškot, který si však vybral méně exponovanou parcelu, totiž lokalitu u Hlávkova mostu a část Denisova nádraží (nádraží Těšnov, jež Roškot plánoval zbořit). Dominantou nového parlamentního komplexu měly být dva věžové objekty, do nichž architekt situoval výborové síně. [ 36 ] Projektu byla sice vytýkána přílišná vzdálenost od Hradu a pražského centra, nicméně nutno dodat, že právě kvůli svému umístění mimo historické jádro se zřejmě nakonec jevil jako nejrealističtější. Pravděpodobně i z toho důvodu Kamil Roškot v soutěži získal nejvyšší udělenou — třetí — cenu.

K realizaci však nebyl nakonec doporučen ani Roškotův návrh, ani žádný jiný; a soutěž byla uzavřena konstatováním, že „na pravém břehu ani pod Hradčany nelze parlament umístit“. [ 37 ] To ovšem, jak s lehkou jízlivostí připomínali někteří recenzenti, bylo zřejmé i před soutěží. I když by se dalo oprávněně předpokládat, že se projekční práce po soutěžním debaklu vrátí na Letnou, situace byla jiná.

Stavební činnost 30. let silně poznamenala ekonomická krize a v té souvislosti také postupně docházelo k ochabnutí zájmu o parlament a k opuštění vize reprezentativní zástavby na Letenské pláni. Jak si lze všimnout, na regulačním plánu Letné potvrzeném roku 1934 už objekt parlamentu nefiguruje. Jelikož nebyl během existence první republiky parlament postaven ani nikde jinde, zasedalo Národní shromáždění republiky Československé po celou dobu svého fungování v Rudolfinu. Z původního provizoria se tak stalo definitivum. Alespoň tedy prvorepublikové definitivum — s ustanovením protektorátu Čechy

29 ] Novostavba parlamentní budovy

36 ] Adolf Benš, K ideové soutěži na

a letenská soutěž, Styl XIII, 1927—28,

vyhledání místa pro budovy poslanecké

s. 71.

sněmovny a senátu, Stavitel XI, 1930, s. 7. Max Urban, Dějiny plánování

30 ] Josef Štěpánek, Průvodní zpráva

a výstavby hlavního města Prahy, III/7

hesla „Zelený čtverec“, Stavitel X, 1929,

(nepublikovaný strojopis, přístupný ve

s. 20.

spisovně IPR), Praha 1949, s. 116—118.

31 ] Max Urban, Dějiny plánování

37 ] Red., K výsledku soutěže na

a výstavby hlavního města Prahy III/7

umístění sněmovny a senátu N. S.

(nepublikovaný strojopis, přístupný

v Praze, Styl XIV, 1928—29, s. 177.

ve spisovně IPR), Praha 1949, s. 83.

32 ] Max Urban, Dějiny plánování a výstavby hlavního města Prahy, III/7 (nepublikovaný strojopis, přístupný ve spisovně IPR), Praha 1949, s. 113.

Kde bude státi nová sněmovní budova?, Styl X, 1924—25, s. 127—128.

33 ] Adolf Benš, K ideové soutěži na vyhledání místa pro budovy poslanecké sněmovny a senátu, Stavitel XI, 1930, s. 5—6.

34 ] Benš, K ideové soutěži (pozn. 33), s. 10.

35 ] Ibidem, s. 9—10.

Soutěž z roku 1947 vyhráli František Čermák a Gustav Paul.

Zdroj: Architektura ČSR, 1947, s. 197.

Regulační plán Letné potvrzený roku 1934 už s parlamentní novostavbou nepočítal.

Zdroj: Spisovna IPR, fond Státní regulační komise, SRK 000228.

Letenské téma zovuotevřel rok 1947, kdy byla vypsána další soutěž na budovu parlamentu. Takto vypadal soutěžní projekt Jaroslava Fragnera a Vincence Makovského.

Zdroj: Architektura ČSR, 1947, s. 219.

Svou vizi parlamentu na Letné zaslali v roce 1947 také J. K. Tesař a Hubert Faulhammer.

Zdroj: Architektura ČSR, 1947, s. 219.

a Morava činnost obou parlamentních komor zanikla a Rudolfinum bylo následně přestavěno opět na koncertní sál.

Po obnovení Československa po druhé světové válce se pro parlament hledalo nové zázemí, které bylo nakonec nalezeno na rozhraní Nového Města a Vinohrad — v budově bývalé Pražské burzy. Národní shromáždění zde sídlilo od roku 1946, ovšem zprvu bylo i toto místo chápáno jako provizorium. [ 38 ] Opět se totiž rozhořely naděje na výstavbu nové reprezentativní budovy. Jak napsal Oldřich Starý: „Budovu [Národního shromáždění] je naší povinností chtít, aby to bylo nejvýznamnější dílo doby, aby mělo její výraz a bylo hodno jejího úsilí a významu. Proto si nemůžeme vypůjčit budovu, byť nejkrásnější.

Bylo by to nedůstojné této doby, jíž odpovídá architektura vyrostlá z jejích potřeb, života i kultury.“ [ 39 ]

v průmyslových stavbách. Pak je tu skupina, kterou by bylo lze označit jako jakýsi živočišný typ. Charakterisuje jej tělo, z něhož symetricky rozrůstají podružná křídla jako končetiny. Často jsou tu čtyřnožci. […] Pak je tu letadlový typ: uprostřed trup, z něho dvě symetrická rovnovážná křídla […]. Tyto tři hlavní půdorysné typy všecky jsou v podstatě symetrické, vládne tu ještě starodávný prostředek, skoro zákon. Přesně v jádru symetrického půdorysu je vždy zasedací síň, jako srdce organismu a disposice. Konečně je tu typ volný, nesymetrický, volný svazek křídel. […] Kdežto v symetrickém apriorním půdoryse je nejprve obrazec a do něho se teprve umisťuje obsah, zde vznikají křídla z obsahu. […] Když už architektura nastoupila cestu k tvoření od úkolu, je — zdá se — řád seskupení ve volných křídlech správnou cestou.“ [ 40 ] Stejně jako Janák, i porota nakonec dospěla k názoru, že je třeba opustit monumentalitu založenou na apriorní symetrii a vydat se cestou racionální kompozice a „kultivované skrom­nosti“. [ 41 ] Tomu odpovídá také výběr nejvýše oceněného projektu z pera dvojice František Čermák — Gustav Paul.

V roce 1947 tak byla vypsána další soutěž na budovu parlamentu, respektive Národního shromáždění, přičemž byla soutěžícím dána možnost zvolit její umístění. Pouze pět projektantů ze 73 zúčastněných však navrhovalo jinou lokalitu než na Letné. Dá se tedy říci, že i touto konkurencí byla Letenská pláň opět potvrzena coby místo vhodné pro reprezentativní výstavbu parlamentní budovy. V rámci Letné pak soutěžící objekt situovali různě, někteří do panoramaticky exponovaných míst na okraji pláně, jiní dále na sever. Téměř všichni ale zachovávali rozměrné plochy zeleně a pláň nezamýšleli zastavět nikterak hustě. Po architektonické stránce byly projekty velmi pestré a pohybovaly se na škále od opatrných historizujících tendencí až po progresivní modernu, jež se nevyhýbala výškové zástavbě.

Z verdiktu poroty však zároveň vyplývalo, že výsledkem soutěže by neměla být bezodkladná výstavba Čermákova a Paulova projektu, nýbrž vyjasnění směrnic pro novou užší soutěž. Kromě vodítka pro novou architektonickou formu vytipovala porota i optimální místo pro stavbu — ve východní části Letné dále od jejího okraje. [ 42 ] Měla tak zůstat zachována velká zelená plocha pláně a zároveň neměl být narušen pohled na Letnou od města. [ 43 ] K užší soutěži, od které si mnozí slibovali, že už bude jistojistotně tou finální, však nakonec vůbec nedošlo. Plány tentokrát překazil Vítězný únor.

Z hlediska dispozičního došlé projekty velmi šarmantně charakterizoval Pavel Janák, jeden z členů poroty: „Nejprve vyzírá skupina dožitků XIX. století: uzavřený blok, uvnitř se dvory a více či méně dobrým či špatným vzduchovým hospodářstvím […]. Hned za skupinou bloku se řadí skupina symetrického svazku souběžných křídel, vyrostlá

K oživení otázky nové stavby pro Národní shromáždění došlo až v 60. letech. Nejprve se sice uvažovalo opět o Letné, nakonec bylo ale rozhodnuto, že nová budova rozšíří kapacitu stávajícího sídla shromáždění, tedy bývalé Pražské burzy peněžní a zbožní ze 30. let 20. století od architekta Jaroslava Rösslera. S tímto cílem byla v roce

137 V 60. letech bylo rozhodnuto, že nové prostory pro Národní shromáždění vzniknou v blízkosti horního konce Václavského náměstí, kde doplní budovu bývalé burzy. Vyzvané soutěže na řešení dostavby se zúčastnilo například trio Jaroslav Fragner — Eva Růžičková — Ivan Štancel. Zdroj: Architektura ČSSR, 1966, s. 458.

V soutěži se nakonec nejlépe umístil návrh Karla Pragera, Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka. Zdroj: Architektura ČSSR, 1966, s. 456.

O projekt byli požádáni také Věra a Vladimír Machoninovi.

Zdroj: Architektura ČSSR, 1966 s. 462.

Tým Karla Pragera navrhl konstrukci „domu nad domem“.

Zdroj: Architektura ČSSR, 1966, s. 456.

1966 vypsána architektonická soutěž pro několik vyzvaných kolektivů. V soutěžním zadání pak bylo jasně stanoveno, že památkově chráněný objekt burzy má zůstat zachován a nová struktura jej má pouze doplnit. [ 44 ] Požadavek zachovat burzu, a přitom dostát rozsáhlým prostorovým nárokům parlamentního provozu, způsobil, že většina soutěžících měla problém vše potřebné na daný pozemek vůbec vtěsnat. Výsledné projekty tak působily poněkud nahuštěně.

Výjimku tvořily návrhy manželů Machoninových a kolektivu Karla Pragera, Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka, kteří přišli s nápadem postavit novou konstrukci nejen vedle burzovní budovy, ale také nad ní — ve formě jakéhosi „domu nad domem“. První cenu nakonec získal návrh Karla Pragera a jeho spolupracovníků, jenž dle hodnocení poroty „jasně vyjadřuje základní myšlenku, dociluje mohutného účinku a ve své lapidárnosti obsahuje rysy monumentality“. [ 45 ]

38 ] Oldřich Starý, Poznámky k soutěži

Markantní a monumentální je především zmíněná dvoupatrová nástavbou tvořená čtyřmi Vierendeelovými nosníky vynesenými na subtilních podporách. Díky bravurně inženýrsky zvládnuté elevaci konstrukce bylo možné před objektem koncipovat venkovní piazzetu coby volný veřejný prostor. Původním záměrem architektů bylo propojit toto prostranství pomocí pěší zóny s Václavským náměstím.

K tomu však nakonec nemohlo dojít kvůli změněnému trasování Severojižní magistrály. Urbanisticky tak objekt, dnes sloužící Národnímu muzeu, zůstal bohužel torzem. To však nelze vyčítat architektům.

Co se výrazu stavby týče, je třeba konstatovat, že budovou od Pragerova kolektivu se nová doba do obrazu Prahy propsala velmi sebevědomě a výrazně. Po dlouhých desetiletích soutěží a návrhů tak byla nakonec realizována dominanta, která se opravdu stala jedním z nejvýznamnějších děl své doby, jež tak neúnavně žádal Antonín Balšánek [ 46 ] i jeho následovníci.

44 ] Jiří Voženílek, Soutěž na přestavbu

na budovu Národního shromáždění, Architektura ČSR VI, 1947, s. 197.

39 ] Starý, Poznámky k soutěži (pozn. 38), s. 197.

40 ] Pavel Janák, K soutěži na budovu Národního shromáždění, Architektura ČSR VI, 1947, s. 210—211.

41 ] Starý, Poznámky k soutěži (pozn. 38), s. 203.

42 ] Ibidem, s. 204.

43 ] Ibidem, s. 204.

areálu u Národního muzea v Praze, Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 455.

45 ] Voženílek, Soutěž na přestavbu areálu (pozn. 44), s. 455.

46 ] Antonín Balšánek, Vylidňování Malé Strany a nutnost staveb veřejných, Praha 1909, s. 12. Oldřich Starý, Poznámky k soutěži na budovu Národního shromáždění, Architektura ČSR VI, 1947, s. 197.

KOLÁŽE

Na základě vstupních materiálů, kterých bylo poměrně hodně, diskusí s hosty a úvodních konzultací jsme zadali volné zpracování tématu. Určili jsme formát A3, na který měli studenti volnou formou zobrazit koncept řešení nového parlamentu. Vznikly tak osobité a různorodé koláže. Tento krok v procesu navrhování architektury považuji za velmi důležitý.

Roman Brychta

Gabriela Sládečková

141

Laura Pint

143

Markéta Tajtáková

145

Marie Štefanová

147

Diana Arina

149

Diana Arina

151

Jiří Mezera

153

Šimon Marek

154

Šimon Marek

157

Max Lipovský

159

PROJEKTY

Pokračujeme v hledání místa. Studenti přicházejí s tématem řeky a hranicí historického centra. Téma Letné, které se v historii jako místo pro výstavbu vládních budov opakuje, se překvapivě u studentů neobjevuje. Aktuálně se v médiích vyskytuje informace o úvaze vedení Prahy (bývalé primátorky Adriany Krnáčové s přesahem do úvah vládních), že by měla vzniknout nová vládní čtvrť společně s umístěním nové budovy parlamentu. Na IPR se zpracovávají návrhy v lokalitě Bubny. Jde o lokalitu, kterou dlouhodobě vlastní soukromý developer a která je poměrně velkou a významnou volnou plochou uprostřed města. Pracovat s touto lokalitou vnímám spíše jakousi vládní či městskou investiční pomoc k rozjezdu úspěšného developmentu, který se léta v této lokalitě nedaří rozjet. Nejde tedy o skutečné hledání ideálního nového místa pro budovu parlamentu. Tím je nutné se zabývat. Se studenty hledáme místo uvnitř struktury města.

Hledáme chybu, kterou by takováto investice pomohla opravit. Nakonec byly všechny lokality nalezeny na ose severojižní magistrály.

Studenti jasně pojmenovali nedostatky úseku magistrály od budovy Národního muzea až po holešovické nábřeží, respektive stanici metra Vltavská.

Pro vybrané lokality navrhli studenti vyšších ročníků urbanistický plán. V letním semestru jsme zapojili do procesu i studenty z nižších ročníků. Začali jsme pracovat v týmech a začaly vznikat nové budovy parlamentu a senátu včetně potřebného zázemí. Hlavním tématem návrhu byla interakce budovy s parterem města. Chtěli jsme, aby se občan přirozeně setkával

s procesem politických rozhodnutí. Zasedací místnosti jak senátu, tak poslanecké sněmovny jsou umísťovány v přímém kontaktu s městským parterem. Do stavebního prog­ramu parlamentních budov byly přidávány funkce, které zaručují různorodou sociální návštěvnost. Knihovna, ubytování pro různé sociální skupiny, galerie, knihovna či parlamentní institut, který je otevřen všem generacím občanů.

Důležité rozhodnutí o umístění budovy nového parlamentu byla také dostupnost veřejnou dopravou. V novém urbanismu daných lokalit studenti nižších ročníků pod vedením autora nové budovy parlamentu doplnili strukturu města o nové budovy ministerstev, Národního muzea, či „mix used“ bloků, ve kterém se potkávaly ubytovny pro bezdomovce, nájemní byty pro občany středních vrstev až po hotel pro návštěvníky politických jednání. Prezentaci projektů si studenti obsahově sami korigovali a připravili do této kapitoly.

Roman Brychta

1 ] Propojenost

Adéla Koubová 3. r.

Ofir Shlomy — intership, 4th year, Bezalel Academy of Arts and Design, Jerusalem, Israel Rebecca Rudolph — intership, 2nd year, Umeå School of Architecture, Umeå, Sweden

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že Malá Strana, poetická část Prahy rozléhající se pod Pražským hradem, je ideálním místem pro parlament, je tomu právě naopak. Lokalita možná ideální být může, avšak budovy, ve kterých sídlí poslanecká sněmovna a senát, nebyly postaveny k účelu být parlamentem.

Otevřenost, prostupnost, přístupnost a propojenost.

Nový urbanismus Magistrála Václavské náměstí je srdcem Prahy a hlavní křižovatkou všech zlomových událostí 20. století (první republika, okupace, sametová revoluce), do určité míry by se dalo říci, že je „jevištěm demokracie“.

V novém urbanismu řeším především problém magistrály, ale i hlavního nádraží, které společně protínají Prahu přímo v jejím centru a rozdělují ji na dva břehy. Dále usiluji o vytvoření nového, ideálního, pestrého a demokratického prostoru pro parlament, přidávám novou městskou strukturu, která reaguje na původní zástavbu, uliční síť a řeší stávající problémy nefungujícího prostoru hlavního nádraží a jeho blízkého okolí. Města vznikala pro lidi, postupem času se však začala přizpůsobovat vlakové a tramvajové dopravě a v dnešní době jsou zcela ovládána dopravou automobilovou.

Hlavní myšlenkou nového urbanismus je „urbanismus pro lidi“.

Otevřenost, prostupnost, přístupnost a propojenost.

Na druhé straně magistrála je pravým opakem, je bariérou a nefungujícím parazitem.

162

Nový urbanismus, perspektiva

Stávající situace

Nový urbanismus, dopravní infrastruktura

Nový urbanismus, funkce

tramvaje

auta

vlaky

magistrála

parky

1.1 Otevřenost

Může stavba a její strukturování/dispozice ovlivnit fungování její sídlící organizace?

Například stát?

Jakým způsobem vlastně demokracie ovlivňuje nás, fungování našeho státu a celkovou strukturu staveb?

Jakým způsobem vlastně architektura ovlivňuje naše životy a směr, kterým se naše společnost ubírá? ... „ovlivňování architektury demokracií — ovlivňování demokracie architekturou; demokracie v architektuře — architektura v demokracii“...

Architektura nového parlamentu pracuje s otevřeností, prostupností, čitelností/transparentností a svou strukturou chce ovlivnit fungování sídlící instituce — státu.

Demokracie je záležitostí lidu a týká se každého z nás. Všichni jsme součástí celku, každý jedinec je součástí společnosti.

Nová budova svou typologií vítá širokou veřejnost a i náhodný kolemjdoucí mířící například na hlavní nádraží se v určité chvíli ocitá mezi sály (senátu a poslanecké sněmovny).

Je vtažen do hlavního dění státu. Jádro, srdce parlamentu tvoří hlavní sály a svou polohou také zdůrazňují svou významnost.

Vnější část budovy, fasáda, reaguje na dění v interiéru a napomáhá celkové čitelnosti typologie. Veřejná část galerie, knihovny, hlavních sálů je zdůrazněna prosklenou fasádou, zbylá část (poslaneckých/sněmovních klubů, stálých delegací, komisí, předsednictva) nepřístupných částí je odlišena motivem „včelího úlu“.

Tento vzor reaguje na jedince a celek, jednotlivé části zapadající do sebe, fungující a tvořící nekonečnou strukturu.

Funkčnost, řád, přehlednost a systém.

Adéla Koubová 3. r.

Jedinec — společnost — celek Demokracie — architektura

166

Vizualizace nového parlamentu a Státní opery

1 NP

2 NP

3 NP

4 NP

5 NP — 7 NP

8 NP — 9 NP

veřejnost zaměstnanci novináři předsednictvo výbory kluby stálé delegace komise senát poslanecká sněmovna

Řez A

JZ pohled

SZ pohled

Vizualizace — pohled na Národní muzeum skrze sály senátu a poslanecké sněmovny, procházející veřejnost se stává součástí politických jednání

axonometrie

1.2 Transgas Mix-use Wabi Sabi Combo

My mission was to create a plan on the Trans­ gas (building) directly at the site.

The premises were built in the 70’s of the 20th century and now when time past the building became irrelevant and neglected. It has some unique features such as brutalist style and solid situation of buildings. My aim was to make the Transgas more comprehensive and simple by creating systematic structures that will complete the block so that people know how to use it, and revive the object. The approach applied is known as “wabi-sabi”: it refers to the beauty of the imperfect and impermanent with a respect to the past. Important input for my decisions as well was to make clear that the past we imagine is a false memory, so the past may be perceived as more pleasant and pretty in our mind, therefore we should not to be obsessed about the past and we should make place for the new perspectives.

The first step was to divide many ground levels (that looks like a skate park) into only two levels so that it could be also defined public part and private/semi-private part. The second step was to add more functions to the place with filling the gaps in the imaginary cube.

I defined and re-invent the programs of the existing buildings. The final product is a mix-use block that has 4 entrances to an inside courtyard. There are connected shared work-spaces, apartments and vertical gardens, so that people who have a flexible lifestyle can live easier and “jump” from one place to another. The vertical gardens cover the facade of one building in the same grid as on the other one. This approach shows us that, as much as the building we build, natural environment it is important for our well-being.

Democracy in the architecture for me means, that we are all in these spaces together, sharing what can be shared and giving space and respect to the street and what it creates.

Ofir Shlomy — intership, 4th year, Bezalel Academy of Arts and Design, Jerusalem, Israel

174

Section

1.2

Transgas mix-use wabi sabi combo

Ofir Shlomy internship A4

site

SIRCULATION VOLUME

CTION

ENTERANCE

SIRCU

VOLUM

TION

roof plan

ENTER

AL LEVEL

typical level

floor plan

1.3 ARCHotel

My mission, as part of the studio work, includes planning a hotel located right next to the Parliament, intended to host guests connected to the parliament issue, but of course other people as well.

The project plot is important, situated on the border municipal districts of Prague 1 and Prague 2: on West bordering the Wenceslas Square and on the East the Vinohrady area, right in front of the Prague main railway station. It is today separated by train tracks and the wide road cutting through the city like a wall. In the new masterplan this road will be relocated, leaving the area more easily to be approached.

This building will be situated right on top of the train tracks, in a very exposed and influential place where thousands of people pass every day.

The train tunnels, that used to be the view of the railway station, are now replaced by the new building. These arch-like forms are the main inspiration and principal of the facade, continuing up size-wise, adapting to the functions of the different floors. There are big differences in height throughout the site.

The building will be given with the souterrain characteristics.

The structure will be made from concrete as well as the facade. The color is burned terracotta, inspired by the typical red tiled rooftops of Prague buildings.

There are two entrances to the building, the main one, on the ground floor, entering from Prague 1 part from the Wenceslas Square (and railway station) and the second one, on the second floor, from Prague 2 — the Vinohrady area.

When you enter the building, you will find yourself in the lobby with a big atrium opening up all the way up to the covering glass.

Rebecca Rudolph — intership, 2nd year, Umeå School of Architecture, Umeå, Sweden

178

1.3 ARCHotel

Rebecca Rudolph Internship A4

Sun diagram

8 AM

NOON

Vinohrady

sunrise

Národní muzeum Statní opera

6 PM

Parlament

Train station

sunset

Elevations

Rebecca Rudolph

Elevations

Rebecca Rudolph

Elevations

Vinohrady Train station south facade

east facade

Vinohrady

Parliament

west facade south facade Slatni

north facade east

facade

Opera

Parliament

Narodni west Museum facade Slatni Opera

north facade

Narodni Museum

west facade

south facade

wes

west facade

south facade

wes

west facade

south facade

east facade

north facade

e

east facade

north facade

e

east facade

north facade

VERTICALVERTICAL CIRCULATION VERTICAL CIRCULATION CIRCULATION

udolph ca becca Rudolph Rudolph Programmatic diagram

CORRIDORS CORRIDORS CORRIDORS

Vertical circulation

Corridors

Lobby

Administration

Stores

Gym

Hotel rooms

Rentable offices

Green areas

Free view through building Restaurant

Rebecca Rudolph

FREE VIEW THROUGH BUILDINNG

Free view through building

Free view through building Rebecca Rudolph

FREE VIEW THROUGH BUILDINNG

LOBBY

LOBBY LOBBY

GREEN GREEN AREAS AREAS STORES STORESSTORES HOTEL ROOMS HOTEL HOTEL ROOMS ROOMS GREEN AREAS

ADMINISTRATION ADMINISTRATION ADMINISTRATION GYM

GYM

OFFICES RENTABLE OFFICES OFFICES GYM RENTABLERENTABLE RESTAURANT RESTAURANT RESTAURANT

2 ] Krajina parlamentu

Max Lipovský, 3. r.

Martina Procházková, 2. r.

Jakub Cibula, 1. r.

Návrh urbanismu tvoří tři navzájem propojené části. Tou první je okolí Národního muzea. Místo, které je svou minulostí silně spjaté s politickým děním ve městě. Místo, které psalo dějiny.

Smyslem tohoto projektu bylo posílit tento fakt, ale zároveň ho i posunout dál. Navrhované stavby svým uspořádáním vytvářejí ucelený komplex — nové náměstí, které propojuje dvě čtvrti — dva bulváry, tedy Václavský (Staré Město) a Vinohradský (Vinohrady). Hojí tak jizvu po nekompromisním dopravním zásahu 70. let. Magistrála je v této části uklizena pod zem. Vjezdy do tunelu jsou řešeny v rámci dvou hraničních domů. Zamezují tak vytváření nevhodných kaskád ve veřejném prostoru. Hlavní navrhované stavby jsou parlament, kunsthalle (budova bývalého federálního shromáždění) a nová budova Národního muzea. Vzniká zde kulturně-politická platforma.

Druhou lokalitou jsou Vrchlického sady. Zde je navržena částečná zástavba. Svým uspořádáním ať už parteru, či stavebního programu se snaží neubírat, ale posilovat tu původní.

Jedná se o otevřenou strukturu. Dalším návrhem je zavedení tramvajové zastávky u parku.

Dopravní tepna — magistrála je zklidněna na dva jízdní pruhy v každém směru a umístěna na úroveň terénu. Tím se oživuje parter okolní zástavby. Doprava se prolíná se zelení. Naproti hlavnímu vlakovému nádraží vzniká hlavní autobusové nádraží. Návrh se tímto zároveň snaží uvolnit lokalitu se silným potenciálem od dopravního zatížení, tedy okolí Negrelliho viaduktu na Florenci, kde se v současnosti nachází autobusové nádraží s parkovištěm.

Posledním návrhem je tzv. „žižkovská brána“, která se nachází ve třetí řešené části urbanismu. Jedná se o zástavbu, která svým tvarem navazuje na typický původní žižkovský blok, a doplňuje tak chybějící část čtvrti. Posílená hranice je zároveň pěší a cyklistickou stezkou propojující Žižkov a Vinohrady.

182

4.

1.

2.

1.

1 2

1

1

1

2

4

3

parlament kunsthalle NBNM unBLOCK

3.

1. parlament 2. kunsthalle 3. NBNM (nová budova národního muzea) 4. unBLOC

1.

3

4

magistrála / bus / tra magistrála hranice tunelu autobusové nádraží vlakové nádraží

tramvaj revitalizace

veřejný prostor / navrhované stav navrhované stavby epicentrum předprostor

2.1 Krajina parlamentu (dům)

Návrh se snaží především redefinovat hranice mezi politiky a občany. Zásadním je proto umístění hlavního zasedacího sálu na úroveň terénu. Tím se prostor stává jakýmsi trychtýřem, který vtahuje kolemjdoucí do právě probíhající politické debaty. Umožňuje tak transformaci demonstrace do přímé diskuse.

Dává možnost lidu stát se aktéry politického dění. Opustit virtuální prostor pasivity a znovuobjevit reálný prostor aktivity. Nové náměstí pak dostává náboj nejvlivnějšího shromaždiště ve městě. Stává se epicentrem krajiny parlamentu. Náměstí jako diskusní platforma.

Parlament je koncipován do dvou objektů. Tím hlavním je „veřejný dům“ — válec se zasedacími sály prorůstající skrz „budovu bývalého federálního shromáždění“, kde se nachází kunsthalle. Návštěvník má tak možnost zažít politické dění s kulturní korunou.

Druhým objektem parlamentu je „soukromý dům“ — administrativa senátu a sněmovny.

I tato budova si do jisté míry zachovává veřejnou tvář. Má aktivní veřejný parter a transparentní fasádu, na které lze pozorovat, kde zrovna jaký poslanecký či senátorský klub zasedá.

Max Lipovský, 3. r.

186

zasedací sály senát, sněmovna

kunsthalle

schéma objektů

schéma objektů

administrativa sněmovna

administrativa senát

zasedací sál sněmovny / přízemí

zasedací sál sněmovny / přízemí

výbory sněmovny / 1. — 3. patro výbory sněmovny / 1. - 3. patro

zasedací sál senátu + výbory + kunsthalle / 5. patro

zasedací sál senátu + výbory senátu + kunsthalle / 5. patro

podélný řez

podé

vstupní hala + služby / přízemí + 1. patro vstupní hala + služby / přízemí + 1. patro

administrativa parlamentu / 2. - 3. patro

administrativa parlamentu / 2. — 3. patro

kanceláře senátorů a poslanců / 4. — 9. patro

podélný řez

kanceláře poslanců a senátorů / 4. - 9. patro

2.2 UnBLOCK

UnBLOCK je nová adresa ve Vrchlického sadech.

Rozlehlý blok, ve kterém nacházejí domov mladí lidé, studenti, lidé v sociální tísni stejně tak jako obyvatelé prostorných střešních apartmánů nebo poslanci ČR, dočasné přístřeší bezdomovci stejně tak jako návštěvníci hotelu či hostelu.

Prostorová konfigurace v rámci bloku klade důraz na neprohlubování propasti mezi lidmi, kteří se v domě vyskytují, již jen tím, že v jedné kompaktní hmotě sice nabízí domov velmi širokému spektru obyvatel, zároveň ale respektuje zjevné rozdíly v postavení i v sociální situaci.

Neklade si za úkol sjednotit všechny do jedné úrovně, nýbrž se snaží vytvářet prostor k vzájemnému poznání a ideálně i pochopení, pomalé a nenásilné koadaptaci.

Snaží se potlačit averzi vyvolávanou strachem z neznámého a rozvinout společnou diskusi.

Integrací bezdomovců do svého prostoru respektuje fakt, že Vrchlického sady jim svým způsobem už dlouhou dobu tak trochu patří, tím, že jim nabízí alternativní místo k pobytu, ale napomáhá i tomu, aby se ze zanedbaného parku stalo opět místo snesitelné a příjemné i pro běžného návštěvníka.

Martina Procházková, 2. r.

194

1 NP

občanská vybavenost (obchody, kavárna, restaurace a jídelna)

2 NP

občanská vybavenost (obchody, kavárna, restaurace a jídelna)

noclehárna pro lidi bez domova, sociální a zdravotní péče

3 NP

byty (včetně sociálních a studentských)

4 NP

hotel

hostel

restaurace

5 NP

velkometrážní byty

poslanecké apartmány

2.3 NBNM

Nová budova Národního muzea (NBNM) na novém místě s novými možnostmi. Navazuje na vztahy okolních staveb a jejich hranice a sjednocuje novou kulturní čtvrť v Praze do kompaktního celku. Slouží také jako zastřešení magistrály dostávající se zpět na uliční úroveň tak, aby její výjezd neškodil veřejnému prostoru v okolí, a oživuje tím dnešní zanedbané Čelakovského sady vedle staré budovy Národního muzea.

Veřejný parter jako vchod, jako otevřená ústa tváře budovy, nabízí vizuální propojení s vyjíždějící magistrálou na světlo dne. Dvě tváře, dva vchody, zabaleny do jednoho obalu.

Administrativní a veřejná, každá s vlastním charakterem využití, který se promítá i do tvaru atrií a mostů.

V momentu střetu dvou tváří vytváří mosty přes onu hranici a dává tak možnost divákovi nahlédnout za oponu, stejně jako divadelnímu režisérovi se stát aktérem ve veřejném dějišti.

Otevírá tím otázku, zda je v dnešní společnosti nutné oddělovat administrativní sektor od toho veřejného.

NBNM se snaží využít potenciálu kooperace a nechat prostory otevřené tak, aby se nadefinovaly samy. „... dva různý živočišný druhy“ [ 1 ]

1 ]

Samotáři [film]

Režie: David Ondříček Scénář: Petr Zelenka

Jakub Cibula, 1. r.

ČR/SI, 2000

198

1 NP veřejný parter (hlavní vchod, giftshop a kavárna)

2 NP administrativní parter vchod do administrativní části muzea s kongresovým sálem

výstavní prostor stálá expozice

3 NP administrativa semi-poen space kanceláře

výstavní prostor dočasná expozice

4 NP administrativa semi-poen space kanceláře

studijní prostory knihovna a badatelna

5 NP administrativa semi-poen space kanceláře

studijní prostory knihovna a badatelna s individuálními studovnami

3 ] Řeka

Gabriela Sládečková, 4. r.

Rim Abdelkader, 4. r., stáž, Betzalel Art Academy — Jeruzalém, Izrael David Krátký, 1. r.

Nové umístění parlamentu by mělo být na místě, které má významnou symbolickou hodnotu a zároveň je to místo frekventované, dostupné lidem a čitelné. Současná budova je slepencem původních měšťanských budov, což činí dům velice nečitelný.

Kolemjdoucí nemá potuchy, kudy se do domu dostane nebo kde se nachází hlavní sál. Místo, kde se rozhoduje o věcech, které výrazně ovlivňují nás všechny. Řeka ve městě je velice výrazný prvek, který se v případě Čech stává hlavním identifikačním prvkem země. Protíná zemi od severu k jihu a cestou protíná hlavní město. Samotnou Prahu je tedy možné vnímat ve třech složkách — dominanta hradu na kopci, husté osídlení na rovině a řeka jakožto rozdělující a zároveň sjednocující prvek obou částí.

V období první republiky se řeka začíná vnímat jako důležitá součást města. Postupně se domy obracejí k řece a právě významné instituce se stavějí podél břehů. V návaznosti na tuto tradici hledám místa podél Vltavy, která by byla

vhodná k umístění tak důležité instituce, jako je parlament. Ostrov Štvanice a přilehlé břehy by měly být právě tím místem. Leží na řece, spojují dva významné břehy a měly by fungovat jako důležitý uzel na řece. V současnosti tomu tak ovšem není. Co se týče pěší dopravy, jak břehy Vltavy v tomto místě, tak ostrov jsou velice neprůchodné a favorizující automobilovou dopravu. Urbanistický návrh má proto za cíl hlavně spojovat. Nové pěší lávky a úpravy profilů silnic podporují pěší dopravu z jednoho břehu na druhý. Návrh pracuje s odstraněním bariér v pohybu a utvářením kvalitních veřejných prostranství. Na samotném ostrově vzniká dům — most, který, v centru pohybu, spojuje celý urbanismus v jeden celek. Na něj potom navazují i nové budovy ministerstev na Lannově a nová rozvíjející se zástavba na severu v Bubnech.

202

vnímané bariéry

současná doprava

bourání bariér

propojení: nové lávky a úprava stávajících

nová zástavba

charakter zeleně, cesty v parku

okružní cesta

dům — most

1

2

3 4

5

6

7

1 8 9

2 3 4 5

6 10

7 8 9 10

nová zástavba Bubny pěší lávka — Holka plovárna náplavka pěší lávka na viaduktu + zastávka vlaku parlament — most zrekonstruovaná restaurace pěší lávka prodloužení tunelu nová budova ministerstva

3.1 Most mezi mosty

Gabriela Sládečková, 4. r.

Nová budova parlamentu funguje jako spojující prvek v rámci celého návrhu urbanismu ostrova Štvanice a přilehlých břehů. Jeho hlavním konceptem je výrazné propojování dvou břehů a utváření pomyslného uzle. V rámci návrhu vzniká několik nových pěších lávek a jsou odstraňovány bariéry převážně v pěším pohybu.

Samotný ostrov je maximálně vyčištěn od všech bariér a stává se hlavně místem k trávení volného času parkového charakteru. Parlament funguje jako most mezi mosty. Dlouhá platforma spojuje Hlávkův most a Negrelliho viadukt a dále pak navazuje na další pěší lávky a na novou zastávku vlaku přímo na viaduktu. Celá je přístupná veřejnosti a funguje jako veřejný prostor, náměstí. Skrze platformu rostou tři věže — věž poslanecké sněmovny, senátu a věž edukačního centra a knihovny pro veřejnost uprostřed. Ty mají v podnožích hlavní sály a směrem vzhůru poté kanceláře a administrativu. Dům je tak maximálně čitelný a kolemjdoucí ho může obejít po platformě, pod ní a v místech atrií i skrze něj. Budova zachovává průhledy ostrovem ať už na Hrad, tak z jednoho břehu na druhý a snaží se co možná minimálně se „dotýkat“ ostrova. V místech atrií skrze ni prorůstá park. Fasáda je z velké části transparentní a umožňuje kolemjdoucímu nahlédnout do chodu budovy a mít vizuální „kontrolu“ nad děním uvnitř. Ta je samozřejmě limitována neprůhlednými panely v místech, kde by mohl vyloženě rušit (hlavně v kontaktu sálů s parkem). Dům obsahuje část plně veřejnou, do níž se dá i vstoupit přímo z parku, skrze oblouky Negrelliho viaduktu. Zde se nacházejí převážně služby. Budova bývalé restaurace štvanického stadionu je nově zrekonstruována a funguje jako nová parlamentní restaurace přístupná rovněž veřejnosti.

206

Podélný řez M 1:1000

veřejně přístupná část veřejně přístupná část po bezpečnostní kontrole veřejnosti nepřístupná část

zrekonstruovaná budova restaurace

poslanecké kluby

výbory

vstupní hala

parkoviště

půdorys 1 NP M 1:1000

hlavní sál sněmovny

administrativa

senátorské kluby

vstupní hala

edukační centrum s knihovnou

hlavní sál senátu

služby

vlaková zastávka

půdorys 4—5 NP M 1:500

půdorys 6 NP a výše M 1:500

půdorys 10 NP — terasa M 1:500

3.2 Ministerstvo Lannova

Nová budova MŠMT navazuje na linii reprezentativních budov podél řeky v centru města.

Svým umístěním doplňuje soustavu velkých ministerských paláců, konkrétně Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo zemědělství. Úzká a dlouhá parcela je zatížena automobilovou dopravou, která ji dělí na více nesourodých částí. Komplikovaný je jak přístup k náplavce, tak k sousedícím budovám ministerstev. V současné době se na největší části řešené parcely nalézá park Lannova. Cílem návrhu je propojit území a podpořit jeho reprezentativní i rekreační charakter. Ve směru k Rohanskému nábřeží vzniká nový městský bulvár u řeky. Nábřeží Ludvíka Svobody je přímo spojeno se Štvanicí a novým parlamentem navrhovanou pěší lávkou. Úkolem budovy ministerstva je tvořit město a nabídnout jiný pohled na fungování ústředního orgánu státní správy. Místo neosobního byrokratického systému se striktním hierarchickým uspořádáním a rigidní strukturou, pro nějž je problém flexibilně reagovat na měnící se aspekty reality — otevřená instituce, plynoucí prostor, který vyzývá k jinému přístupu řešení problémů. Čím větší krabice, tím snadnější uvažovat mimo její hranice. Ústředním motivem domu je přes 200 metrů dlouhá a šest metrů vysoká hala. V ní se odehrávají rozmanité děje s proměnlivými aktéry.

Není důvod, proč nezačít schůzku s úředníkem u regálu knihovny a neukončit ji v parku za budovou. Nebo třeba přátelským utkáním v tenise. Na střeše této trojlodní haly se nacházejí kanceláře klasického střihu pro více praktické aspekty fungování úřadu. Ministerstvo, jehož cílem je vzdělávání a rozvoj osobnosti a celé společnosti, by mělo být otevřené všem možným způsobům, kterými toho lze dosáhnout.

David Krátký, 1. r.

214

model/výřez celku

půdorys

pohled z exteriéru

knihovna

ministerská hala

ministerská hala

vstup do haly

knihovna

vestibul

3.3 A River and its City

Rim Abdelkader, 4. r., stáž, Betzalel Art Academy — Jeruzalém, Izrael

The modern city has always been a major and vital inquiry, since the growth of social sciences till this day. It provides situations within which the concept of the “social” is born.

The modern city in general, and the democratic one in particular invites us to examine the various social challenges that compose the core of the urban agenda of our days, such as inequality, gentrification, urban renewal, etc.

This sociolinguistic methodology undermines and even renews the concept of the city, the urbanism and the connections between them.

Firstly, the identification of the social patterns that, at the same time, influence and are influenced by the individuals, groups and their representatives. Secondly, the identification of the internal institutions, that can teach and influence the community, through analysis of the impact of external social forces. Ultimately, the translation of all of these into the structures that meet human needs, public and institutions. Hence, the main question is, can a building shape the political behavior? A river and Its City project suggests that providing an open public space can be democratic due to the fact that citizenship tends to find places of representations and enhancement wherever it has to. In order to create a space where the citizen can practice his own political skills, the project suggests to break the common closed building block into three different buildings, two ministries with public building in the centre, connecting the city with its nature, the river, by two kind of connections. The first one consists of open direct streets crossing the different urban sections of the city till its climax, a point where the individual combined alone with the nature. The second consists of a long passage through the three buildings creating an interesting complex of urban experience between the private political spaces and the public ones.

218

4 ] Bubny, čtvrť 21. století

Jiří Mezera, 5. r.

Zuzana Včeláková 4. r.

Kryštof Uhlík, 1. r.

Tadeáš Stolín, 1. r.

Pohledem na současné širší centrum Prahy jakožto města historického ho vidím jako lastury slávek, jež vyjedli turisté. Rozhlédnu-li se po místu, které vybízí k založení nového centra obyvatel města, pak si myslím, že Bubny ležící mezi Letnou a Holešovicemi jsou dobrým základem o přemýšlení nad funkcí místa demokratického s potenciálem zasáhnout do místa inovativně.

věci a zkoušet prozkoumat jejich transformaci.

V tomto návrhu využívám blokovou zástavbu pro citlivé doplnění městské struktury, jež je definována dopravou a zelení.

Nová čtvrť je jako neuron propojena dlouhou horizontální budovou, která obsluhuje město a zároveň tvoří jakousi dálnici pro pěší a cyklisty. Nedaleko od této páteřní budovy je vybudován vodní kanál napojený na náplavku podél Vltavy. Tímto zásahem pomáhám proudit místem v několika výškových úrovních.

Pro místo nové éry předkládáme na jižním nábřeží manifest s centrálním uzlem, jenž zastřešuje budova parlamentu a senátu.

Bloková zástavba je ověřenou formou městského plánování. Je důležité umět využít fungující

222

řeka + kanál

železnice

původní stav

řeka + kanál + zeleň

doprava

ideový návrh

železnice + tramvaj

náplavka

4.1 Na křižovatce

Parlamentem míním službu občanům, proto by se jim měl také přiblížit. Tramvajová zastávka je hned pod stanicí vlaku. Dům tak působí jako prolézačka, která zároveň slouží jako přístřeší za nepřízně počasí a zároveň jako vyhlídka, a to z věže nad senátem.

Místo, jehož se nemusím bát, je mi příjemné, přitom majestátné.

Prstenec vznášejících se kanceláří stálých zaměstnanců spojen s realitou dvěma věžemi je uzemněn střešní veřejnou zahradou.

Věž vyšší zapadá do terénu s poslaneckou sněmovnou, která dává vlasti pravidla, je základem státu. Šplhá se do výšky přes kanceláře poslanců a senátorů až do senátu, který celou mašinerii státu umravňuje. Menší věž je určena setkávání veřejnosti s úřadem. Z vlaku vystoupíte rovnou do místa dění, jelikož vlak proniká dnem prstence.

Jiří Mezera, 5. r.

226

1

1 NP poslanecká sněmovna

2

kavárna

3

infocentrum

1

2 NP kanceláře zaměstnanci

2

vlak

3

mediatéka

1

3 NP kanceláře zaměstnanci

2

restaurace

3

vstup pro poslance

4

veřejná galerie nad PS

1

4 NP střešní zahrada

2

restaurace

1

5 NP kanceláře poslanci

2

knihovna

1

6 NP kanceláře poslanci

1

TOPFLOOR senát

2

knihovna

vyhlídka nad senátem

4.2 Za branou.

Zábranou.

Zabranou?

V rámci navrhování nové vládní čtvrti Praha — Bubny jsem se zabýval problematikou Pražské tržnice v Holešovicích.

Celý areál dříve sloužil jako místní jatka. Poté, co byl provoz ukončen, prázdný prostor zaplnila tržnice. V historickém areálu se v průběhu let kromě trhů vystřídalo nespočet úspěšných a neúspěšných komercí. Ačkoli výraz tržnice vyjadřuje maloobchodní činnost na jednom společném místě, Pražská tržnice nikdy jako celek nefungovala.

Dnešní problém není v prostorech nebo nezájmu o ně. O rozvoj místa se např. snaží divadelní soubor Jatka 78 již od roku 2014. Situace je ryze politická a problém tkví v majetkových a nájemních záležitostech.

V Pražské tržnici se momentálně vytváří spíše kulturní body než centrum. Ve svém projektu rozšiřuji již existující elementy a hledám využití pro celý areál. Vytvářím otevřené prostory, které mají spojit okolní život s životem za zdí.

A proto strhávám zeď. Veškeré aktivity, které je možné provádět uvnitř objektů, se přesouvají ven na světlo denní a provádějí lidi skrze tržnici. Kromě kulturních a volnočasových aktivit navrhuji do areálu obytnou zónu a tomu odpovídající funkční objekty — vzdělávací zařízení a potřebné služby.

Veškeré dění je pevně spjaté s vodním elementem, který je posílen rekonstrukcí nábřeží, novou náplavkou a kanálem.

Samotný tvar obytné zóny je koneckonců také inspirován vodními živly.

Kryštof Uhlík, 1. r.

234

FUNKČNÍ SCHÉMA obytná zóna kulturní zóna dopravní obsluha služby volnočasové aktivity vzdělávací zařízení

ULIČNÍ SÍŤ hlavní třídy ulice a průchody pasáže

VENKOVNÍ ZÓNY volnočasové aktivity kulturní zóna dopravní obsluha služby

3

1

1 4 2

2 3 4

1

2

3

NÁPLAVKA sad vodní představení letní kino půjčovna lodiček

VODÁRENSKÁ VĚŽ vyhlídka PROMENÁDA brouzdaliště GALERIE venkovní expozice

4.3 Stonožka

stonožka je dům je to dům a je to cesta, která mne provede městem, kam můžu jít, když potřebuji odpočinek nebo rodný list, kde se setkám s přáteli a můžu být sám stonožka je dům je to dům, který je 1 125 m dlouhý, 24 m široký a nese se ve výšce 8 m nad zemí stonožka je dům je to dům, který potvrzuje městotvornou funkci čtvrti a dává jí občanskou vybavenost, žádné nákupní centrum, jasné, předem definované funkce na základě pečlivé analýzy okolí a současných potřeb metropole, čtvrti, člověka stonožka je dům je to dům, který poznal svoje místo, spojuje lidi, klesá a stoupá podle toho, co zrovna je stonožka je dům je to dům, který reaguje, můžu jej kdykoliv rozebrat na kostru a znovu vystavět podle aktuálních potřeb města stonožka je cesta cesta, která každému z nás běží pod nohama, s vyváženými konci dominant, které nás nesou od země k bohu, cesta životem, protože ve městě se stále někam spěchá město je lineární život je cyklický stonožka lineárně běží městem člověk jej obývá nahoru a dolů, tam a zase zpět

Zuzka Včeláková, 4. r.

238

vzdělání sport kultura péče

duch / cesta divadlo střední škola rezerva školka komunita letní kino malá galerie kurty bazén základní škola školka a hřiště kino poliklinika kino vysoká škola fakultní školka

radnice galerie

skici

detailněji rozpracovaná část — bazén

I. NP

II. NP

III. NP

IV. NP

4.4 Intrabit

Intrabit je kulturní centrum, dům, který v sobě ukrývá několik institucí. Zkušebny pro hudební kapely, tanečníky a herce, impact hub, nahrávací studia, kanceláře, místo, kde si může každý zkusit zahrát na hudební nástroje, na něž jen tak tu možnost nedostane, jsou doplněny samostatně fungujícím divadlem, kinem a galerií. Dům je z důvodu maximální propojenosti uměleckých oborů a střetu lidí uzavřen sám do sebe a vše, co se v něm odehrává, je uschováno před kolemjdoucími v jeho nitru. Člověk, který se rozhodne snad jen projít skrze intrabit, pozná, že toto místo je to pravé pro střet umělců. Hudba, která zcela nezávisle hraje z oken, herci, kteří nacvičují své hry, tanečníci, s trochou štěstí, zachycení při nácviku.

To vše je možné spatřit, když vstoupíte dovnitř.

Intrabit má z ulic dva velké vchody, které je možné chápat jako brány do kulturního ráje.

Jinak je zvenku uzavřen. Člověk tak má možnost dům obejít i skrze něj projít. Uvnitř se může zastavit na kafe, zjistit, jaký je program v kině, divadle či galerii, ale dál se nedostane.

Toto privilegium mají jen umělci a lidé, kteří si zde pronajímají prostory a kanceláře. Tyto prostory se nacházejí převážně ve vyšších patrech domu, parter domu je tak otevřen veřejnosti. Divadlo, kino a galerie na jednom místě nemá za cíl zničit to, v čem je Letná unikátní, a to v roztroušenosti různých kulturních akcí, ale mají za cíl přilákat lidi nejen z okolí, ale především z celé Prahy do nové čtvrti města.

Hlavní pohonnou jednotkou domu je tak především pronájem prostor a kanceláří, které dům také živí. Je zde místo jak pro ty, kteří například chtějí učit na klavír, tak pro ty, kteří se zde chtějí sejít se svou partou, zalézt si do zkušebny. V nejvyšších patrech poté začínají převládat exkluzivnější prostory, hlavně pro pronájem kanceláří větším firmám. Všichni tito lidé se tak střetávají na schodech a ve výtazích.

Určitou exkluzivitu pro nájemníky tvoří malá kantýna a posilovna.

Tadeáš Stolín 1. r.

242

Ve čtvrtém patře převládají větší kanceláře, které jsou exkluzivnější. Nabízejí více prostoru, klidu a rozhledu do okolí.

Ve druhém patře se nachází 3 zkušebny pro tanec a divadlo, ty se propisují do třetího patra a tím zvyšují svojí světlou výšku.

Prostory k pronájmu jsou propojeny třemi jádry s vertikální komunikací a osmicí menších schodišť, která jsou umístěna venku na pavlačích.

V prvním patře se rozšiřuje zázemí pro nájemníky prostor. Nachází se zde také jídelna.

Přízemí intrabitu je věnováno převážně pro návštěvníky a ne stále uživatele, nachází se zde divadlo, kino a galerie. Všechny tyto instituce se propisují do dalšího patra svými hlavními sály.

kino kavárna divadlo galerie

knihovna kanceláře prost. um

WORKSHOP

Jako důležitou součást výuky na půdě Vysoké školy uměleckoprůmyslové považuji mezioborovou spolupráci. Snažím se iniciovat spolupráci přímo mezi studenty z různých oborů nebo organizuji na začátku či během semestru mezioborové workshopy s osobn­ostí, která by studentům nabídla autorský pohled na problematiku či rozšířila spektrum otázek k zadanému tématu. Ateliér Architektura 4 již navštívili významní umělci, teoretici, technici, performeři či redaktoři odborných časopisů.

Pro Architekturu demokracie jsem oslovil ke spolupráci kamaráda a významnou osobnost současné kurátorsko-umělecké scény Vítka Havránka. Vítek si pro studenty připravil dva filozofické texty.

Roman Brychta

Architektura demokracie

PhDr. Mgr. Vít Havránek, Ph.D. (1971) teoretik umění, organizátor a kurátor, který v současnosti pracuje na 9. Trienale sodobnej umetnosti v Sloveniji a Ve věci umění, bienále, 2020.

Od roku 2002 je ředitelem iniciativy pro současné umění tranzit a spoluzakladatelem prostoru pro současné umění tranzitdisplay (2007).

Pracoval ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze a v Galerii hlavního města Prahy.

Je spoluzakladatel produkční skupiny pas (produkce aktivit současnosti), k jejímž dalším členům patří umělci Tomáš Vaněk a Jiří Skála.

Myšlenka demokracie v současné chvíli vyvolává pochybnosti napříč politickými tábory, mezi občany i mezi politickými filozofy. Jedním konkrétním projevem těchto pochybností je globální vzestup autoritářských politiků (Trump, Putin, Erdogan, Bolsonaro, Orbán, Zeman, ad.) — takových politiků, kteří svými argumenty a rozhodnutími výslovně popírají některé principy demokracie. Ovlivňování soudní moci mocí politickou, změna právních a institucionálních rámců výkonné moci kvůli ohrožení autority státu (resp. autority novodobých panovníků), popření práv rovného užití přírodních statků (vzduch, voda...) ve prospěch soukromých korporací, útok na demokratické instituce včetně tzv. občanské společnosti sdružující se v nevládních organizacích, a ve výčtu bychom mohli dále pokračovat. Co je pro vzestup autoritářských politiků dobově ojedinělé, je to, že se k moci dostali procedurou demokratických voleb, ne převratem, pučem, kontrarevolucí apod. Žijeme tedy ještě v éře demokracie? A pokud ano, jak poznáme, kde leží hranice, za níž už můžeme prohlásit, že demokracie končí?

Jedním z vysvětlení vzestupu antidemokratických autokratů je fakt, že rezignovali na princip reprezentace zájmu jiných a bez úhybných manévrů prezentují vlastní politické zájmy. Nezastřeně mluví o nutnosti rozhodovat a vládnout ve prospěch nejbohatších menšin a skupin držících politickou moc. Předpokládá se, že pokud se to bude dít pod „demokratickou kontrolou“, bude to mít v menší míře pozitivní dopad na ty, kteří na nich ekonomicky a mocensky závisejí.

Taková strategie, prohlubující již tak nerovný status quo, sice není v zájmu většiny, ale nahrazuje nejistotu vyjednávání o demokratickém řešení jistotou síly a aktivně reaguje na „zradu očekávání“ voličů.

Zrada očekávání spojená s politikami sociálně demokratických elit je motivem nespokojenosti, jehož projevy vybuchují v různých zemích se vzrůstající pravidelností od osmdesátých let. Motivační faktory, na něž kohezní sociálně demokratické politiky apelují — bezpečí materiální báze, sounáležitost, úcta, sebeúcta a seberealizace nebyly realizovány s dostatečnou účinností — kosmetické změny ekonomiky, korupce, vnitrostranický boj o moc ad. v občanech vyvolaly pocit zrady a nesplněného závazku. Zklamání je v autoritářské strategii léčeno apelem na získání sebeúcty zrazených: „Make America great again.“ Zdá se, že demokracie se dnes nachází v období emotivních sloganů, tvorby fiktivních nepřátel proto, aby mohly být jiné různě ohrožené skupiny lidí reálně pacifikovány. Ekonomické a sociální nerovnosti se neskrytě prohlubují, čímž společnost dosahuje určité stabilizace. Celková atmosféra tak odpovídá jakési demokraticky posvěcené neoliberální „normalizaci“.

Tolik ve velké stručnosti můj osobní komentář k momentu, v němž bylo v ateliéru architektury nastoleno téma ročníkové práce „Architektura a demokracie“. Téma si pokládá otázku, jak myšlenku demokracie metodicky anebo symbolicky spojit s postupy projektování staveb i urbanistických forem. Tato potřeba spolu s aktuálně se objevující popularitou antidemokratických sil, jež se etablují prostřednictvím demokratických postupů, nás vedly k formulování tématu workshopu poněkud obecněji. Je totiž zřejmé, že definice demokracie není daná ani ideologicky neutrální. Proto zapojení veřejnosti do přípravy projektu — otázka procedurální demokracie ani odkaz na symboly, např. na demokratickou ikonografii (jak ji v Čechách v minulosti ztělesňoval například J. Plečnik), dnes nejsou dostačující pro komplexitu, s níž je pojem demokracie v praxi různými skupinami i nelidskými zájmy nárokován. A protože nešlo o workshop ryze teoretický, naším úkolem bylo podrobit ideje o povaze a charakteristice demokracie zkoušce v režimu architektury. Z těchto důvodů jsem pro společnou komentovanou četbu zvolil dva texty často referovaných autorů, které demokracii a funkci politiky rozebírají z odlišných pozic.

První z nich je studie Bruno Latoura uvádějící katalog, nebo spíše textové kompendium doprovázející výstavu Making Things Public, [ 1 ] která se uskutečnila v roce 2005 v ZKM v Karlsruhe. Aktuálnost knihy

i výstavy navazovala na změnu, kterou poprvé silně pojmenovala Documenta X (1997). Umění v obou výstavách prostřednictvím teoretického diskurzu i estetiky znovu nalezlo předivo souvislostí s politickým. Motto Documenta X znělo: Poetics, Politics a naznačilo obrat patrný nejméně během jedné následující dekády, kdy se pozornost umělců a umělkyň intenzivně obrátila k četbě politické filozofie, ke splétání i rozmotávání vztahů mezi estetikou a filozofií, k hledání „forem myslících politiků“, jak úkol v pozdních letech šedesátých formuloval J. L. Godard. Latour v textu postaveném na svých předchozích výzkumech vnáší do debaty o demokratické politice nejméně dva nové směry. Jako historik vědy podrobuje historické relativizaci objektivitu vědeckého faktu, o nějž se reálná politika často argumentačně opírá (ve sporech ideologických). Nezpochybňuje fakticitu vědeckého poznání, naopak ale rozšiřuje často instrumentální (a nehistorické) uchopení faktu jako „věc zájmu“. Věc zájmu spojuje poznávající, poznávané i přihlížející ve vzájemně reagující komplex vztahů. Druhým motivem textu je kritika výsadku „nafukovacích parlamentů“, jak univerzalistické šíření západního modelu demokracie popsal Peter Sloterdijk. Latour naproti tomu navrhuje zaměřit se na stavbu parlamentů kolem konkrétních rozporů na daném místě, podle rozdílných kulturních tradic za účasti dotčených stran. Takové „assembly“ nesmí být přístupné jen pro privilegované ovládající rétoriku, ale prostřednictvím „protéz“ musí umožnit reprezentovat němé, nelidské a další entity a věci zájmu, jež jsou ve hře. Nebo spíše ve vzájemném sporu.

1 ]

Bruno Latour, From Realpolitik

to Dingpolitik or How to Make Things Public, in: Bruno Latour and Peter Weibel, Making Things Public, Atmospheres of Democracy, MIT Press, 2005, str. 3—32.

2 ]

Jacquese Rancière, The Politics of

Aesthetics, Distribution of the Sensible, Continuum, 2004, str. 12—20.

3 ]

kterou Rancière rozvíjí například

v knize Neshoda, Solidarita, 2011.

4 ]

Tamtéž, str. 24

Druhým čtenářským úkolem byla kapitolka z knihy Jacquese Ran­ cièra The Distribution of the Sensible nesoucí název The Distribution of the Sensible: Politics and Aesthetics Artistic Regimes and the Shortcomings of the Notion of Modernity. [ 2 ] Námi čtený úryvek zmiňuje jen velmi letmo koncepci politiky, [ 3 ] jíž Rancière odvozuje z Platona i Aristotela jako „distribuci vnímatelného“. Lidé se k této distribuci dostávají jako k tomu, co je sdíleno společně, anebo singulárně (exkluzivně). Podmínky, respektive neshoda o tom, komu a za jakých podmínek se něco propůjčuje k účasti a sdílení, jsou podstatou politiky. Jak Rancière píše: „Počínaje Athénami v pátém století před naším letopočtem a našimi vládami konče, bude strana bohatých vždy říkat jen jednu jedinou věc, jež není ničím jiným než negací politiky: díl lidí bez podílu neexistuje.“ [ 4 ] Hlavní funkcí, a dokonce pří o samotnou existenci politiky je zrovnoprávnit požadavek lidí „bez podílu“ na roveň těch, kteří podíl ze společného už mají. Úryvek pak dále podrobněji rozvíjí různé vztahy mezi formami umění, tedy „produkcí vnímatelného“ (psaní, divadlo, choreografie) a politikou.

Tolik v náznaku několik poznámek k textům. Workshop probíhal jako čtenářská skupina, během níž jsme společně pracovali na intepretaci textů proto, aby studenti následně čtení převedli do forem. Zadání nebylo jednotné, každý si mohl vybrat, na jaké myšlenky a jak bude reagovat.

Určitým problémem se ukázalo, že workshop probíhal až v pokročilé fázi ročníkového projektu, což neumožnilo včlenit společné čtení do ročníkových úkolů přímo. Proto jsme se rozhodli pro realizaci modelů, které byly paralelní s konkrétními ročníkovými projekty.

249

V první fázi workshopu studenti vytvořili každý svůj subjektivní diagram, který znázorňoval pro ně důležitou část textu. V další etapě jsme diagramy převedli do 3D modelů. Výsledná instalace je věží — celkem jednotlivostí, vytvořeným z jednotlivých studentských artefaktů.

KOMENTÁŘE STUDENTŮ:

[ 1 ]

GÁBINA: Skrytá krajina emocí znázorňuje veřejný prostor, který utváříme našimi pocity, emocemi a obavami. Podle Latoura jsme „více propojeni našimi obavami než jinými hodnotami, názory, přístupy nebo principy“. „In other words, objects — taken as so many issues — bind all of us in ways that map out a public space profoundly different from what is usually recognized under the label of “the political”. It is this space, this hidden geography that we wish to explore through this catalog and exhibition.“

[ 2 ] ADÉL: Modelem reaguji spíše na text Bruna Latoura. Jde mi o vyjádření principů demokracie skrze strukturu, která může pokračovat donekonečna. Tak jako struktura lidí, která nemá konce ani začátku, skládá se z různých názorů, které se někdy shodují. Vrstvy společnosti, jednotlivec a celek. Jednotlivec a určité názory, společnost a demokracie.

[ 4 ]

DAVID: (Kruhový) objekt je reprezentací pojmu reprezentace, tudíž nedokonalou metaforou. Jedná se o odvrácenou, skrytou tvář shromáždění.

Pozorovatel zvenčí vidí odraz předmětu uprostřed shromáždění, jeho podoba je však zkreslena odrazivou plochou. Podstata věci může být na cestě k příjemci deformována ať už úmyslně, či nikoliv. [ 5 ]

TADEÁŠ:

Skupiny lidí a jednotlivci na sebe určitým způsobem reagují a vážou se na sebe. Udržují určité zájmové skupiny, názory, touhy i naděje. To vyjadřují vzájemně propojené kruhy, které leží na platformě „společnosti“. Ta má v sobě ale propadliny. Ty vyjadřují určité špatné myšlenky a činy, které mohou slabší jednotlivce, ty větší mohou i velké skupiny, pohltit.

[ 3 ] JIRKA: Funkce politika je čímsi mezi společností a lobby.

Oba póly se snaží politika dostat na svou stranu, ale je jen na něm, kam se přidruží.

[ 6 ] JAKUB: Diagram porovnává politický pragmatismus s politikou věcí.

Ukazuje, že podle Latourova textu je politika věcí, oproti politickému pragmatismu, zřetelnější, otevřenější a má větší potenciál fungovat jako politický systém v demokratické formě vlády. Komunikace mezi volenými zástupci a jejich elektoráty je přímější a zahrnuje do debaty obavy společnosti a materiální stránky světa. Vyvstává však otázka, zda je tato představa systému opravdu slučitelná se všemi lidskými vlastnostmi.

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

255

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

257

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

259

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

261

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

263

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

265

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

267

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

269

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

271

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

273

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

275

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

277

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

279

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

281

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

283

Bruno Latour, Peter Weibel (Eds.): Making Things Public. Atmospheres of Democracy. ZKM | Karlsruhe; MIT Press, Cambridge (Mass.) 2005. Exhibition at ZKM: March 20 — October 3, 2005

285

Jacques Rancier, The Politics o f Aesthetics — The Distribution of the Sensible, (Continuum, 2004)

287

Jacques Rancier, The Politics o f Aesthetics — The Distribution of the Sensible, (Continuum, 2004)

289

Jacques Rancier, The Politics o f Aesthetics — The Distribution of the Sensible, (Continuum, 2004)

291

Jacques Rancier, The Politics o f Aesthetics — The Distribution of the Sensible, (Continuum, 2004)

293

Ateliér Architektura 4 UMPRUM

vedoucí ateliéru: Doc. Mgr. akad. arch. Roman Brychta asistent ateliéru: Ing. Arch. Ondřej Busta editoři: Roman Brychta Elena Fialková autoři textů: Klára Brůhová Roman Brychta Elena Fialková Vít Havránek Jiří Junek Karel Ledvinka Jakub Michálek Petr Pithart Cyril Říha studenti: Rim Abdelkader Jakub Cibula Adéla Koubová David Krátký Maximilian Lipovský Šimon Marek Jiří Mezera Martina Procházková Aleš Rezler Rebecca Rudolph Ofir Shlomy Gabriela Sládečková Tadeáš Stolín Marie Štefanová Markéta Tajtáková Kryštof Uhlík Zuzana Včeláková doktorandi: Elena Fialková grafický design: Matěj Hanauer a Petra Roubalová — DIP.GD jazyková korektura: Irena Hlinková

projekt byl podpořen z prostředků Akademické grantové soutěže

vydala: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze roku 2018

Rád bych poděkoval všem, co se na této publikaci podíleli. Hlavně všem autorům textů. Tato publikace je pilotním projektem prezentace procesu roční výuky v Ateliéru Architektura 4, na který bychom chtěli navázat s dalšími tématy. Chtěl bych také poděkovat za podporu, kterou jsme dostali z Akademické grantové soutěže, bez které by tato brožura nemohla vzniknout.

Doc. Mgr. akad. arch. Roman Brychta

Thomas Hobbes, Leviathan

Ateliér Architektura 4 UMPRUM

vedoucí ateliéru: Doc. Mgr. akad. arch. Roman Brychta asistent ateliéru: Ing. Arch. Ondřej Busta editoři: Roman Brychta Elena Fialková autoři textů: Klára Brůhová Roman Brychta Elena Fialková Vít Havránek Jiří Junek Karel Ledvinka Jakub Michálek Petr Pithart Cyril Říha studenti: Rim Abdelkader Jakub Cibula Adéla Koubová David Krátký Maximilian Lipovský Šimon Marek Jiří Mezera Martina Procházková Aleš Rezler Rebecca Rudolph Ofir Shlomy Gabriela Sládečková Tadeáš Stolín Marie Štefanová Markéta Tajtáková Kryštof Uhlík Zuzana Včeláková doktorandi: Elena Fialková