Před 20 lety zemřel historik Fritz Ficher

Muž, který Němcům řekl, že zavinili klíčovou válku lidských dějin. Před 20 lety zemřel historik Fritz Fischer

Na německé propagandistické pohlednici z doby první světové války si pevnost a věrnost slibují dva císařové, z nichž jeden, německý Vilém II., válku rozpoutal, a druhý, rakouskouherský František Josef I., mu s ní rád pomohl.

Martin Denemark

Když ruský car Mikuláš II. po mnoha hodinách naléhání ustoupil tlaku svých generálů, členů vlády, nejdůležitějších poslanců i veřejného mínění a v reakci na hrozbu napadení Německem vyhlásil všeobecnou mobilizaci, byl na pokraji zhroucení. „To znamená, že posíláme stovky tisíc ruských mužů na smrt,“ pronesl tiše, v obličeji bílý jako stěna.

Mýlil se: ruské válečné ztráty se nakonec nepočítaly ve stovkách tisíc, ale v milionech. Bylo 30. července 1914 a Mikuláš si uvědomoval vážnost situace. Jeho žena carevna Alexandra strávila několik předcházejících dní vkostele, kde se s dětmi modlila za mír. Po vyhlášení mobilizace se knim připojil i Mikuláš. „Velmi usilovně se modlil, aby Bůh jeho lid ušetřil této války, která se zdála být tak blízká a nevyhnutelná,“ vzpomínal člen carského dvora. Mikuláš si, na rozdíl od řady jiných, nedělal iluze o krátké a téměř bezbolestné válce. Tušil, že se blíží katastrofa, jakou lidstvo dosud nepoznalo. Jenže válku v létě roku 1914 nemohly odvrátit modlitby carské rodiny v paláci nedaleko Petrohradu. Zapotřebí byla změna politiky v Berlíně a ve Vídni. Nepřišla. Výsledkem byla „prvotní, základní katastrofa“, jak bývá první světová válka často nazývána – nebýt jí, svět by dost možná nepoznal vládu nacistů a komunistů, druhou světovou válku či holokaust. Němci dlouho žili v iluzi, že na rozdíl od druhé světové války na rozpoutání tohoto konfliktu nemají větší podíl než ostatní velmoci. Pak ale v roce 1961 na scénu vstoupil muž, který tuto iluzi rozbil napadrť – a musel za to strpět hněv a odsouzení značné části německé společnosti. Tím mužem byl historik Fritz Fischer, který zemřel právě před 20 lety, v prosinci roku 1999. Publikoval tehdy knihu s příznačným názvem Griff nach der Weltmacht, Ruka vztažená po světovládě, s podtitulem Politika válečných cílů císařského Německa 1914 až 1918. V ní Němcům řekl: Zavinili jsme tuto válku, klíčovou válku celého 20. století. Dopad knihy se rovnal výbuchu bomby. V Německu, stejně jako v řadě dalších zemí tehdy převládalo přesvědčení, že první světová válka vypukla vlastně náhodou. Že do ní byly jednotlivé země vtaženy jaksi proti své vůli, automatismem aliancí, které nutily jeden stát přijít na pomoc druhému, až byla výsledkem světová válka. Kromě hrstky válečných štváčů, kteří byli vkaždé zválčících zemí, prý válku vlastně nikdo nechtěl. Němečtí historici dokonce s úspěchem razili tezi,

že císařské Německo bojovalo obrannou válku, především proti údajné ruské rozpínavosti. Oživili tak výklad dějin, který se v zemi s úspěchem uchytil už po roce 1918 v reakci na Versailleskou mírovou smlouvu, tedy na mír vnucený Německu po skončení první světové války, tehdy vnímaný jako přehnaně tvrdý. Už od 30. let 20. století tak existoval „pohodlný konsenzus“, jak to nazvala německobritská historička Annika Mombauerová. Že válku nezačal nikdo.

Hitler nebyl sám Fischer do tohoto konsenzu práskl svou knihou, kterou založil na rozsáhlém výzkumu do té doby neznámých pramenů. Tvrdil, že Německo válku začalo zcela vědomě, protože mu šlo o dominanci v Evropě, ba o světovládu. „Fischer bral německé společnosti dlouho tradovanou jistotu, že Versailleská smlouva byla křivdou a její obvinění Německa zrozpoutání války bylo lží. Zbavoval ji tím i výmluvy, že Hitler byl buď náhodným zjevem německých dějin, nebo dokonce nepřímým zplozencem Versailles,“ napsal český historik německých dějin Jiří Pešek. Fischer označil dosavadní výklad německých historiků o pozadí vypuknutí první světové války za fikci. A šel ještě dál: „Ideové a hegemoniální nároky – byť umocněné a nelidské, co do metod – zjevně zůstanou v německých dějinách platné až do roku 1945,“napsal ve své stěžejní knize. To, co následovalo, byla doslova bouře, v demokratické zemi, kterou západní Německo 60. let nepochybně bylo, nečekaná. Značná část německých historiků se proti Fischerovi otevřeně postavila a obvinila ho, že kydá špínu na slavné předky. Na stránkách odborných časopisů, ale i v masových médiích, například vtýdeníku Spiegel, vypukl prudký spor, do něhož se postupně zapojily desítky historiků. Část z nich psala dopisy na nejvyšší politická místa a požadovala, aby Fischer nemohl přednášet. Lídr bavorské CSU a pozdější bavorský premiér Franz Josef Strauss označil Fischerovy teze za pokus o „zrušení západní jednoty prostřednictvím rozkladu německých dějin a obrazu Německa“. V 70. a 80. letech ale Fischer obdržel vysoká německá státní vyznamenání. Demokratický stát se s kritikou na adresu svých dějin nakonec dokázal vyrovnat.

Fischer se zpočátku stal terčem sprostých urážek i pokusů o diskreditaci, generace po něm následujících historiků ale uznaly velký přínos jeho výzkumů. V řadě ohledů je samozřejmě upravily a přehodnotily. Fischer se například příliš soustředil na Německo a nestudoval rozhodování elit vdalších klíčových mocnostech. Dnes tak víme, že zásadní podíl na vypuknutí války měli také ve Vídni, nejen vBerlíně. Fischer navíc přece jen přehnal svá tvrzení o tom, že němečtí političtí a vojenští představitelé, podporovaní drtivou většinou veřejného mínění, dlouhodobě a systematicky konspirovali k tomu, aby přivodili světovou válku, která by jim umožnila uskutečnit jejich světovládné cíle.

Velká většina historiků se ale dnes shoduje, že v kritických letních dnech roku 1914 to byly vládnoucí kruhy vBerlíně a ve Vídni, kdo měl rozhodující zodpovědnost za vypuknutí války. „Nyní máme rozsáhlé důkazy otom, že včervenci 1914 chtěly válku a že jejich sousedé do značné míry jen reagovali na jejich rozhodnutí – ne vždy tak uvážlivě, jak bychom si ve zpětném pohledu přáli. Lídři v Paříži, Londýně aPetrohradě ale nicméně nebyli těmi, kdo měl krizi většinu července pod kontrolou. Jeden závěr můžeme udělat bez jakýchkoliv pochyb: mírové vyřešení krize bylo tím posledním, na co rozhodující činitelé v Berlíně a ve Vídni mysleli. Válka nevypukla proto, že byla nevyhnutelná, ale proto, že určité klíčové osoby cítily, že nastala příhodná chvíle, aby ji riskovaly, doufajíce ve vítězství,“shrnula Annika Mombauerová. Britský historik David Stevenson dodává: „Evropský mír možná byl domeček z karet, ale i tak ho někdo musel zbořit.“

Byla to krása, i když nás zničila Takový je i současný mezinárodně přijímaný pohled na začátek první světové války, který můžeme označit za měkčí, obroušenou variantu tezí Fritze Fischera. Že Německo zavinilo obě světové války, připustil v roce 2001 německý kancléř Gerhard Schröder. Toto hodnocení dnes stojí i v německých učebnicích dějepisu. To, že se na něčem shodne většina historiků, ovšem ještě neznamená, že jde o definitivní a navždy platnou pravdu. Jiné názory, byť jsou jejich autoři v menšině, samozřejmě existují. Je mezi nimi například australský historik Christopher Clark, který sklidil velký ohlas s knihou Sleepwalkers (Náměsíčníci, česky vyšla v roce 2014). Podle něj první světovou válku vlastně nezavinil nikdo, respektive všichni. Clark v metafoře vypůjčené z detektivních románů tvrdí, že pistoli, ze které vyšel smrtící výstřel, najdeme v rukou úplně všech. Dominantní část viny podle něj nemůžeme přisoudit žádné zemi. Všechny se dopustily chyb, všechny učinily kroky, které tím či oním směrem nakonec vedly ke světové válce. Clark tímto závěrem umenšuje zodpovědnost Německa a jeho rakouskouherského spojence, a tak asi není divu, že se jeho kniha stala hlavně v Německu bestsellerem. Prodaly se jí tam stovky tisíc kusů. Clark objevil nové skutečnosti o tom, do jaké míry vlastně nejvyšší srbské kruhy věděly o chystaném atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu. Zaráží ale Clarkova neochota, kterou se někdy ani netají, jít do jemnějších detailů. Jeho tvrzení, že zodpovědnost za vypuknutí války nemá nikdo, respektive všichni, zavání alibismem. Řada recenzentů navíc upozornila na to, že Clark, ať už vědomě, či nikoliv, opomíjí zcela zásadní dokumenty, které by jeho pohled na minulost problematizovaly. Jeho teze, že vrcholní političtí a vojenští představi

telé po celé Evropě byli do první světové války bezděčně vtaženi jako náměsíčníci, „může být udržena pouze díky záměrnému opomenutí nebo přehlížení značné části dobře známých neprůstřelných důkazů, které svědčí o opaku“, napsal britský historik John Röhl. A už citovaná Annika Mombauerová namítá, že lidé, kteří v roce 1914 měli politickou či vojenskou moc, „nebyli žádní náměsíčníci, ale naopak velmi dobře věděli, co dělají“. V Berlíně i ve Vídni si byli dobře vědomi, že z lokální rakouskouherské války proti Srbsku může s nemalou pravděpodobností vypuknout všeobecný konflikt.

Jak Mombauerová upozorňuje, dobové dokumenty nám umožňují nahlédnout do uvažování hlavních německých a rakouskouherských představitelů červencového dramatu a je přitom „otřesné“, s jakou bezstarostností nakonec válku začali. Třeba pruský ministr války generál Erich von Falkenhayn si zapsal do deníku: „I kdyby nás to mělo zahubit, přece jen to bylo krásné.“Podobně jako Clarkovu snahu přiřknout vinu za válku ve stejné míře všem zainteresovaným mocnostem odmítla většina odborníků i nedávný pokus amerického historika Seana Mcmeekina přisoudit hlavní vinu za vypuknutí konfliktu Rusku.

Když Fritz Fischer téměř před 60 lety vydal svou knihu Griff nach der Weltmacht, způsobila v našem poznání historie revoluci. To zásadní z Fischerových tezí si zachovalo platnost, o čemž svědčí i fakt, že prestižní The Encyclopedia of Historians and Historical Writing (Encyklopedie historiků a psaní o historii) Fischera označila za nejvýznamnějšího německého historika 20. století. Platí to, co se Fischer ve svém díle snažil vysvětlit, tedy že katastrofu první světové války, která zásadním způsobem určila charakter celé krvavé první poloviny 20. století, nezavinila nějaká náhodná shoda okolností či nechtěný soubor chyb těch, kteří byli u moci. Válka vypukla kvůli konkrétním činům konkrétních lidí. Neštěstím politiků a vojáků v Berlíně a ve Vídni bylo, že válku považovali za nevyhnutelnou. Ať už proto, že věřili, že je nezbytným nástrojem k posílení velmocenského postavení jejich země, nebo že podlehli osudovému pesimismu jako tehdejší německý kancléř Theobald von Bethmannhollweg, který na svém statku v Braniborsku odmítal sázet stromy, protože byl bytostně přesvědčen, že než stihnou vyrůst, statek stejně převálcují útočící ruští vojáci. Sám sobě vsugeroval, že válka proti Rusku je nevyhnutelná a čím dříve do ní Německo půjde, tím to pro něj bude výhodnější. Jak ale upozorňuje kanadská historička Margaret Macmillanová, „jen máloco v historii je nevyhnutelné“. V Evropě v roce 1914 nemusela propuknout válka, kdyby ji nezavinili ti, kteří si mysleli, že nemají na výběr. Jenže vždycky je na výběr.