„Proč pláčete, paní učitelko?“ Bronislav Hlůza
Toho nevlídného dne bylo vyučování jakési jiné. Bylo mi tehdy už deset let a chodil jsem do 4. třídy obecné školy v Lošticích. Malé severomoravské městečko s necelými třemi tisíci obyvatel zažilo v posledních měsících mnoho vzrušených chvil, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. Mobilizace v roce 1938, zabrání Sudet, zoufalý útěk českého obyvatelstva z pohraničí s nejnutnějšími svršky na vozíčcích i v rancích na zádech, lidé s dětmi ubytovávaní v domácnostech nebo ve stodolách, polní kuchyně československých vojáků vydávající uprchlíkům polévky a guláš, a na konci města již první závora na silnici směrem k Mohelnici. Měli jsme životní štěstí, že nás na obecné škole učila celých pět let paní učitelka Josefa Marxová. Učila nás – klubko neposedných kluků – od první třídy nejen číst, psát a počítat, kreslit a zpívat. Učila nás i to, co nebylo v osnovách a učebnicích. Od ní jsme se dověděli, že německý lékař Albert Schweitzer vybudoval v Africe nemocnici pro domorodce. Že nebyl jen lékařem, ale i velkým filozofem, humanistou a varhaníkem. Že v Praze uspořádal varhanní koncert, na němž naše paní učitelka byla a vyprávěla nám své zážitky. Dověděli jsme se o úspěšném letu profesora Piccarda v gondole do stratosféry. Když jsme se ve vlastivědě seznamovali se starými pověstmi a legendami českými a učili se vyjmenovávat první
přemyslovská knížata, vyprávěla nám paní učitelka o Praze, o Vyšehradu i o Vltavě, která pod ním teče. A hned si také sedla ke klavíru a hrála nám úryvky ze Smetanovy Mé vlasti. „Poslouchejte, jak Bedřich Smetana slyšel téci Vltavu českou krajinou, jak ve Svatojánských proudech a jak pod Vyšehradem!“ Toho dne však bylo vyučování opravdu jakési jiné. Paní učitelka byla jakoby zamlklá, smutná. Myslím, že jsme tehdy ani moc nevyrušovali a nezlobili. Stísněné ticho ve třídě porušil jen spolužák Toník otázkou: „Proč pláčete, paní učitelko?“ A paní učitelka se jen smutně na nás usmála a povzdychla si: „To byste ještě nepochopili, jste příliš malí. Až budete větší, jednou se to dozvíte.“ Místo odpoledního vyučování jsme šli na vycházku po silnici k Moravičanům. Tam hned za kolejemi na nádraží už byly Sudety. Paní učitelka šla výjimečně poslední. Na co tehdy myslela, jsem se od ní dozvěděl až o mnoho let později. Odvíjela se tehdy před ní část jejího života, který jako mladá učitelka – absolventka litomyšlského učitelského ústavu – prožila na několika vesnických školách v malebné kopcovité krajině Zábřežska. A před očima měla na vycházce i překrásný les „Doubravu“, do něhož se již nesmělo, a na obzoru se vypínal vrch Bradlo a hradba Jeseníků, které si tolik oblíbila. Bylo 15. března 1939 a mně už bylo týden deset let.
47
