LYŽE
TEXT: TOM ŘEPÍK
FOTO: WIKIPEDIA
Carvingoví průkopníci I
Albert a ti před ním
V textu je citováno z údajů dokumentace Colorado Snowsports Museum and Hall of Fame, Vail, USA.
Když se v roce 1993 objevily v lyžařských obchodech první radikálně krojené lyže, byly zjevením. Carvingové tvary, pomáhající lyžařům čistě vyjíždět krátké oblouky, se však do oboru plíživě prosazovaly celé století.
Už před sto lety
Původní telemarkové lyže se vyřezávaly ručně v domácích dílnách a jejich rozměry se mohly značně lišit. Typická lyže z Norheimovy éry, jak ji představují moderní repliky od firmy Morgedal, však měřila 81 mm ve špičce, 67 mm ve středu a 70 mm přes patu, což představuje hloubku bočního prořezu 4,25 mm (tyto lyže, které byly vyrobeny podle vzoru Sondre Norheima, byly postaveny na památku olympijských her v Calgary v roce 1988 a dnes jsou vystaveny ve Vailu v Coloradském muzeu zimních sportů). Telemarkové rozměry se osvědčily Fridtjofu Nansenovi a Roaldu Amundsenovi a tento standardní tvar byl aktuální i v polovině 20. století, kdy producenti lyží začali uvažovat o výrobě lyží z kovu a skelných vláken ve složitých formách.
14
Hloubka vykrojení 4 mm znamená, že poloměr oblouků lyže (dnes udávané R číslo v technických údajích parametrů lyže) byl asi 83 metrů – na moderní poměry velmi vysoký poloměr, rozhodně však ne rovný. Tato geometrie fungovala dostatečně dobře pro běžecké a skokanské lyže a jen málo se změnila až do 30. let 20. století, kdy typická 230cm skokanská lyže (91–77–80 mm) měla stále ještě boční vykrojení 4,25 mm a tehdejší 192cm dámská turistická (či chceme-li, „běžecká“) lyže mohla mít 88–73–80 mm, což znamená hloubku bočního oblouku 5,5 mm a poloměr zatáčení 47 m – přibližně poloviční než u skokanských lyží. (Pro rychlé srovnání, soudobé slalomové lyže mívají hloubku vykrojení kolem 15 až 20 mm.) Výše zmíněný základ ní tvar byl ještě používaný v padesátých letech, kdy Američan Howard Head vyrobil své první hliníkové standardy. Verze těchto lyží o délce 203 cm měřila 81–68–77 mm, hloubka bočního vykrojení byla 5,5 mm a R 62 metrů.
Vykrojené lyže ve tvaru přesýpacích hodin popularizoval Sondre Norheim již kolem roku 1856
Poválečný klid
Když se lyže vyráběly z vyřezávaného hikoru (druhu ořešáku), pro řemeslníky mohlo být poměrně snadné experimentovat s bočním krojením. Dělníci Thora Groswolda (norského emigranta, který se usadil v americkém Coloradu a otevřel si tam továrnu na výrobu lyží) patřili k nejinovativnějším; rádi vyráběli lyže podle požadavků sportovce a nikoho, kdo jej sledoval na lyžích, by nemělo překvapit, že například sjezdařská legenda čtyřicátých let Dick Durrance měl rád velmi točivé, tedy na svou dobu radikálně vykrojené lyže. Jeho model dlouhý 206 cm z roku 1939 nese míry FOTO: ARCHIV
V
lastní boční vykrojení – tedy jemný půdorys lyže ve tvaru přesýpacích hodin – se narodilo už v té nejranější historii lyžování. Vynalezli jej dnes již zapomenutí řemeslníci někdy po roce 1800 a všeobecně se ujalo poté, co ho kolem roku 1856 zpopularizoval Sondre Norheim a jeho přátelé v norském Telemarku. První lyžaři, kteří si sami vyráběli lyže, brzy přišli na to, že zúžení středu lyže usnadňuje její zatáčení. Od té doby jsou skutečně rovné sjezdové lyže s paralelními hranami relativní vzácností; trvalé oblibě se rovné tvary těší pouze u běžeckých lyží určených do moderních, strojově upravovaných tratí a u skokanských lyží. U sjezdových lyží se tvar bočního krojení v průběhu dekád postupně prohluboval, přičemž od roku 1936 se na zhruba půl století zastavil, aby pak od roku 1988 nevídaně akceleroval.
Dick Durrance měl rád velmi točivé lyže. Jeho model dlouhý 206 cm z roku 1939 nese míry 74–54–62
