Radost zrozená z bolesti aneb Manuál pro návrat do života

Text: PAVEL ŠEVČÍK A ADÉLA BOUDÍKOVÁ

Foto: ARCHIV AUTORA

Osud občas píše příběhy, u kterých naskakuje husí kůže. Stačí malá chyba a hned se vám život obrátí vzhůru nohama. Někdo se vzdává, někdo bojuje a nakonec vítězí sám nad sebou, nad svým hendikepem a může užívat (?) dál. Bonusem je často pozitivnější náhled na dění kolem sebe a větší požitek z aktivního života, třeba zrovna z běžecké stopy. Posuďte sami… Řeč je o znovu narozeném Pavlovi Ševčíkovi.

6. března 1997 stálo v místním tisku: Dnešního dne na vodním díle Josefův Důl utrpěl hrázný pracovní úraz. Pacient byl přijat s rozsáhlým 6. polytraumatem a lékaři jablonecké nemocnice bojují o jeho život.

Pavel pozoroval své tělo na operačním stole, ve výhledu mu vadila osvětlovací rampa. Při vědomí registroval spěšné úkony chirurgů, kteří řešili složitou operaci. Po měsíci byl pacient pomalu probouzen. Měl klid v duši a nechtělo se mu zpátky. Následovalo několik operací na specializovaných pracovištích ve vojenské nemocnici v Praze. Z původních 112 kg zhubl na 69. A další plány do budoucna? Vstát z postele, naučit se chodit, vrátit se za rodinou do hor Jizerských, na „svou“ přehradu. Začátkem července na přehradě zastavuje sanitka a za pomoci zdravotníků je předán obětavé rodině do domácího léčení.

Co se mnou bude dál?

Mám dvě možnosti. Buď být invalidním penzistou, nebo druhá, o něco složitější, bojovat a vrátit se do normálního života. Už nepotřebuji pampersky, ale čekají mě další vyšetření a další operace.

V dubnu 1998 nastupuji zpět do služby na přehradu Josefův Důl. Mé první kroky vedou na přístupovou lávku k odběrnému objektu, kde se to stalo. Přehnu své tělo přes zábradlí v místech, kde je v prohnutém jeklu vytlačen důlek po mém ramenním kloubu. Zahledím se na hladinu nejkrásnějšího jezera Jizerských hor a cítím, jak do žil proudí krev, kterou jsem zde před rokem zanechal. Bylo to rychlé. Při manipulaci vyjela dvoutunová revizní lávka z kolejí a přirazila mi pravou ruku u ramene na ocelové zábradlí. Podle lékařské zprávy jí bylo pět litrů.

Pravá horní končetina zůstává bez citu, naprosto nehybná, relativně banální důsledek tak těžkého úrazu. Při návratu do bílé stopy

omrzá a je neuvěřitelně těžká. Navíc jednou po zjištění, že maso, které se připaluje na rozpálené plotně, je moje ruka, se utvrzuji v názoru doc. Beneše, že nejlepším řešením bude amputace. Jednám rychle, blíží se termín Jizerské 50.

Při posezení s kamarádem revírníkem, který zvládá preparaci zvířat, jsme přemýšleli nad využitím mé pravé horní končetiny. Měla posloužit jako ukazatel směru k mému nedávno zkolaudovanému domu. Ale skončilo to prohlášením paní revírníkové: „V mém papiňáku to vařit nebudeš!“

Bez anestezie, která opravdu není potřeba, mi pár dní před Vánoci v nemocnici ruku amputují. Měl bych zůstat na nemocničním lůžku 14 dní, ale přemlouvám doktory a za dva dny mě pouští s tím, že budu doma ležet. Za tři dny jedu na běžkách od Šámalky a těsně před Hřebínkem proti mně ve stopě pan doktor, který mě propustil. Zamlžily se mu brejličky s černými obroučky a pronesl něco jako Meresjev.

Sport v druhém životě

Kruh mé absence v lyžařské stopě se uzavřel. Poslední akce před úrazem byla Krkonošská 70 a po necelém roce stojím na startu Jizerské 25. Začíná éra závodů v kategorii neúplných a je třeba si stanovit další cíle. Sny z nemocničního lůžka přeměnit ve skutečnost. Dokázat rodině a doktorům, že péče a snaha vrátit mě do života nebyla zbytečná.

Dalším impulzem k návratu je oslava mých 50. narozenin. Kamarádi mi předávají horské kolo upravené tak, aby se dalo ovládat jednou rukou. Na levou stranu řídítek jsou přestěhovány obě brzdové páčky a řazení. Pravou stranu je možné zkrátit – má to i své výhody, vejdete se do úzkých uliček historických měst. Takto vybaven jsem v budoucnu

Pavel jezdí jen klasickou technikou. Důležitá je pro něj tutová máza, aby mu lyže nesmekaly

procestoval mnoho středomořských ostrovů, Provence a krásná místa naší vlasti. Neopakovatelným zážitkem byla Sardinie. A jako bonbónek jsem absolvoval 2x Nova Cup a 2x cyklistickou verzi Jizerské 50.

Jak vypadá pohled z konce pelotonu…

Musel jsem se naučit novému stylu. Volný styl jsem hned zamítl. Není nic krásnějšího, než odstartovat Birkebeinerrennet do panenských stop v kategorii seniorů a neúplných, zařadit se za osmdesátiletého norského klasika a nechat se unášet jeho stylem do doby, než vás předjede o hodinu později startující Standa s bandou klanících se chrtů.

Mým stylem je tedy klasika, při soupaži desítky kilometrů od nejbližších obydlí, měly a to z okna ve třetím patře. Ležel vedle mě na s částečnou rotací trupu. Základem je tutová postaveny teepee, opékaly a souzněly s pří- posteli, nekomunikoval s nikým ani s nejbližmáza na jistý odraz, ne moc do hladka, takže rodou. U cílové čáry na mě čekali kamarádi šími. Nechtělo se mu do života zpět. Poraněná nemusím ve sjezdech moc plužit. a podávali plechovku piva. Kde tady koupili páteř se jevila pádným důvodem. Všichni byli

Zúčastnil jsem se dalších velkých závodů, české pivo? Ale nač vozit v povinném závod- nešťastní, rodiče i doktoři. Když jsme zůstávali domácí Jizerské 50. Ze zahraničních Mar- ním 3,5kg batohu neužitečné věci – pět piv se spolu, stále jsem na něho mluvil. Popisoval cialongy, kde mi ochotní Italové nabízeli v cíli vždy hodí. Závod měl ještě další bonbó- mu krásnou přírodu Jizerských hor, bílé náhradní hůl. Když viděli, že ji nepotřebuji, nek navíc, mohli jsme si užít národní hrdost pláně, hluboké lesy, průzračné říčky a modrá omlouvali se: „Paulo, sorry!“ Fandili všem, a přáli Standovi Řezáčovi k prvnímu místu. Po jezera. Vyprávěl jsem mu i svůj příběh, jak se jména četli ze startovní listiny. Před závě- cestě na vyhlášení jsem ještě potkal pár sou- mi také nechtělo zpět na tento svět. A ejhle rečnou prudkou Cascatou přiběhl voják, putníků amputářů, paraplegiků, neslyšících po 14 dnech, když jsem se probudil po další sundal mi lyže a než jsem vypil džus, přinesl a slepců. Zdravil jsem kolegu z Osla, který měl operaci, na mě promluvil: „Jak je ti? Proč se se je namazané. Já pak stoupal do cíle jako Bůh. amputované obě nohy a kterého chtěli dis- mnou nebavíš?“ Čas něco přes pět hodin. kvalifikovat na závodech v Itálii. Důvody byli Jako sedmdesátiletý kmet jsem byl nomi-

Následoval Vasaloppet. Stáli jsme ve frontě tři – za prvé je o obě dolní končetiny lehčí, nován do 5. ročníku Handicap Cyklomaratonu. a kupovali startovní čísla. Chtěli jsme co za druhé má po amputaci předimenzovaný Jednou z podmínek bylo zapojit hendikemponejlepší startovní vlnu. Argumentoval jsem krevní oběh a srdeční sval a za třetí to stejně vaného do party 4 nebo 8členného družstva ZTP průkazem, ale nic jim to neříkalo. Až při jako ti nejlepší jede soupaží. Tomu říkám cyklistů a projet po kontrolních bodech kolem předávce čísla jsem natáhl levou ruku, chytli „černý humor“. Zaujal mě další kolega, který republiky se startem ze Staromáku, celkem se za hlavu a dali mi lepší 2 222 km se muselo urazit startovní pozici. Podle nejpozději za 111 hodin, mezinárodních tabulek přičemž členové družstva je hendikep ztráty pravé se štafetově střídali. Zde horní končetiny pro jsem se poprvé setkal klasické běžecké lyžo- s handbiky, které se dají vání 28 %, z toho mi po ovládat pouze rukama přepočtu vyšlo, že pokud a sportovci na nich leží. Při budu chtít překonat svůj časovce z Dlouhých strání dřívější čas z Vasáku před dosahovali rychlosti až zraněním a porazit sám 90 km/h. Cílem akce bylo sebe, musím jet pod ukázat lidem s hendike10 hodin. pem, že život po úrazu

Engadin Skimarathon. nekončí na nemocničním Otázka zní, co dělá klasik, lůžku. Kontrolní body byly když se závod jede volnou z toho důvodu umístěny technikou? No přece jede v rehabilitačních ústavech volně. Ke cti pořadatelů a spinálních odděleních jsou po celé trase po nemocnic. Nutno dodat, straně dvě až tři perfektní že na nás nemocniční stopy na klasiku. Poprvé zaměstnanci čekali i o půlpři masovém závodě zaží- Pavel byl součástí štafety, která měla objet všechny kontrolní body kolem celé noci a často mě tam zdržel vám pocit favoritů, protože republiky nejpozději za 111 hodin. Akce si kladla za cíl ukázat lidem, že život po zájem amputářů o úpravu až do cíle jedu v panenské úrazu nekončí na nemocničním lůžku, a proto součástí každého družstva musel být mého kola. stopě. Klasicky totiž skoro symbolicky aspoň jeden hendikepovaný sportovec Ohlas ze strany hennikdo nejede a i bruslaři dikepovaných byl velmi jsou snad z jiného světa a klasickou stopu ctí. měl na levé paži protézu poháněnou důmy- pozitivní, vzniklo mnoho nových přátelství. slným pantografem propojeným s pravou Našemu patronovi, čerstvě ochrnutému mladíMůj nejúspěšnější závod paží. Hned jsem to zamítl, nenechám se přece kovi, jsme na závěr předali šek na 50 000 Kč. Poprvé jsem stál na startu Birkebeinerrennetu ovládat jako motorová pila…a krom toho v roce 2007 a startoval s muži nad 70 let, potřebuje servisního mechanika. Najednou Závěrem? ženami nad 60 a s neúplnými. Celkem nás bylo jsem uslyšel své jméno, 3. místo v kategorii Dovoluji si konstatovat, že nejsem ojedinělý asi 300. Držel jsem se dědků, sotva dech popa- hendikepovaných. Odnáším si malý cínový případ postiženého. Je spousta z nás, kteří dal, jejich severský styl je nezaměnitelný. Chtěl pohár se znakem závodu. Pro mě srovnatelné se dokázali porvat s většími výzvami, a to by jsem je předjet sousední stopou, ale jak jsem s cenou olympijské medaile. mohlo inspirovat další, kteří váhají vyrazit ztratil jejich rytmus, pokorně se zařadil zpět. novou cestou. Musím konstatovat, že jsem byl Nahoře fučelo, vojáci nás vrátili zpět a závod Inspirace druhým 6. března 1997 v blbou dobu na blbém místě, byl kvůli větru zrušen. Na nemocničním lůžku ve vojenské nemocnici ale obohatilo to můj život.

Následující rok jsem stál znovu na startu v Praze ležel vedle mě mladý nadaný student V duchu hesla: co tě nezabije, to tě posílí, v Renně, opět v nulté vlně. Tentokrát krásný vysoké školy. Rodiče vědečtí pracovníci, jedni nebo co pronesl kamarád při běžecké 24hodiseverský den a kolem tratě spousta fanoušků z nejznámějších našich chemiků, kladli na syna novce ve čtyři ráno: Tělo má jít do hrobu severské „kultury“. Rodiny s dětmi fandily stále větší požadavky. Syn se rozhodl létat, zhuntovaný.

Pavel byl součástí štafety, která měla objet všechny kontrolní body kolem celé republiky nejpozději za 111 hodin. Akce si kladla za cíl ukázat lidem, že život po úrazu nekončí na nemocničním lůžku, a proto součástí každého družstva musel být symbolicky aspoň jeden hendikepovaný sportovec