Za mříží

Zek Zek byl jeden z mnoha darebáků, kteří si prošli drogovou závislostí. Obrazně řečeno „stará zkušená smažka“ – v base nic neobvyklého. Byl na prahu čtyřicítky, a měl za sebou vleklou drogovou minulost. Měl obrovské, vykulené oči se zvláštně divokým, pronikavým pohledem. Kdykoliv jsem na Zeka ve věznici natrefila, kulil na mě výhružně ty své oči a nedůvěřivě si mě měřil.

Vždycky mu dělali společnost dva dozorci, protože se „papírově“ jednalo o vysoce nebezpečného odsouzeného s nepředvídatelnými reakcemi. Jen co se do lapáku dostal, hned se uvedl pár excesy, dokonce se pokusil o útěk. Když mě pak vedení nominovalo coby novou vychovatelku oddílu, kde Zek pobýval, neskákala jsem zrovna nadšením do stropu. Byl to totiž „trestňák“ neboli trestní oddíl a věřte, nevěřte, tady nikdo za odměnu neseděl… Soustřeďovali se tu vězni s problémovým průběhem výkonu trestu, takže útěkáři, agresivní trestanci, anebo ti, kterým venku přišili „elpaso“ čili loupežné přepadení se zbraní. Zkrátka samá „jehňátka“. Není tedy divu, že mě vyhlídka na práci s nimi poněkud vyděsila…

Zavřené těžké mřížované dveře vedoucí do potemnělé části káznice s celami a Zekovy divoké, vyvalené oči zírající z jedné z cel pokaždé přímo na mě!

1

Pak jsem Zeka začala vídat dennodenně a dozvěděla se, že dlouhodobě abstinoval. Spolupracoval s Krizovým centrem, tzv. „Káčkem“, kde s léčbou závislostí pomáhají. Dal se tedy považovat za „vyléčeného feťáka“. V dopisech o sobě svým kumpánům nepřestával tvrdit, že je „čistej“, tak jsem se rozhodla mu v tom důvěřovat. Dokonce ve mně vzbuzoval dojem, když jsem mu kontrolovala pořádek na cele nebo vydávala poštu, že už to má v hlavě vcelku srovnané a že se možná i poučil. Jeho děsivé rentgenující bulvy mi ale hrůzu naháněly pořád.

Až jednou došlo v mé kanceláři na osobní pohovor kvůli jakési Zekově žádosti. Jelikož jsme byli s papírováním poměrně rychle hotovi, zeptala jsem se ho čistě ze zvědavosti na feťácké zážitky, které mu spolehlivě zajistily bezmála osm let v kriminále. Zek měl ze zájmu o jeho osobu evidentní radost a chtěl si chvíli popovídat. Takže mi přiznal, že jsem si jeho důvěru získala tehdy, když jsem netrvala na doprovodu těch dvou dozorců, co s ním všude trajdali po lágru. A jakmile po pár minutách dialogu zaregistroval mou skutečnou účast, rozpovídal se o svém životě otevřeně a já pozorně naslouchala. „Začal sem ve čtrnácti, taková klasika – marjána, chlast. Pak sem postupem času přibral perník a nakonec rozjel kombo toho všeho. No cirkus! Samozřejmě, že sem si to pak i píchal, ale učil sem se od starejch feťáků a ti na sebe byli hodně opatrný, paní vychovatelko! Přes ně sem se vlastně dostal do Káčka! Pravidelně sme si tam chodili pro čistý jehly a testovat se na všelijaký ty sračky. Když sem to přepískl, tak sem si tam 2

zašel pro nějakou náhražku za fet a bral to nějakej čas místo drog. No, zkrátka, ti starý pardálové se nezanedbávali… To není jak teď! Nějaký mladý hejsci ve špíně si šlehnou úplně vším a všechno, co de. Anebo tady v lochu… Tak vám je asi jasný, že se sem drogy prostě vždycky nějak dostanou.

To vám asi nemusím ani zakecávat, ani složitě vysvětlovat. Tak na baráku, když kolujou dvě buchny, je to hodně! Prostě hnus… To sem nechtěl, tak sem přestal úplně. Stejně mi to už nic nedávalo.

Jenom bralo. Nejdřív máš pocit, že seš king a celej svět ti leží u nohou, ale pak si droga od tebe už jenom bere. Vyždíme tě jako citron!“ zakončil Zek monolog, přičemž smrtelně vážně přikyvoval.

Je jasné, že se o drogách v kriminále leccos proslýchalo, ale při představě pouhých dvou injekčních stříkaček kolujících po baráku, kde si to s nimi sto padesát až dvě stě drbanů šlehá hlava nehlava, se o mě pokusily mrákoty. Navenek jsem se však snažila působit chytře, jako že vím o drogách z osmý třídy na základce z předmětu výchova ke zdraví úplně všechno a nic už mě na tomhle světě nemůže překvapit. „Tohle jsem někde zaslechla o marihuaně. ‚Maria Juana‘, což snad znamená ‚svatá děvka‘.

Takže nejdříve kouříš ty jí, ale potom kouří ona tebe,“ mudrovala jsem. „Jo, to je přesný! Pak už se to totiž nedá ukočírovat, i když furt člověk přesvědčuje sám sebe, že to má pod kontrolou. Teď teda doufám, že už mám…“ rozhodil Zek nejistě rukama. „Myslíte, že byste si už venku nedal?“ „Myslím, že ne. Nechci prostě! Taky mám holku, dcerku, která je ve věku, kdy sem začínal 3

s tvrdejma, a prostě už taky asi stárnu a bilancuju ten život. Se na mě podívejte… Kolik já už toho moh’ mít! Nežil jsem si zle, pracoval jsem…

No a mám hovno!“ „Takže je podle vás možné se z drogové závislosti vyléčit? Bez odborné pomoci, jen tak z vlastní vůle?“ chtěla jsem vědět. „Vlastní vůle je to nejdůležitější, co k tomu vyléčení potřebujete, paní vychovatelko. Tu jak nemáte, ste v prdeli! A nepomůže vám ani Bůh,“ prohlásil Zek nekompromisně. „Asi máte pravdu…“ přikývla jsem. „No jasný, že mám! Já o tomhle vím svoje! Sem si tím prošel a jedno vím jistě, už se do těch sraček zpátky nikdy nechci vrátit… Jenom se modlím, aby nebyla holka po mně. Geny teda k tomu má, bohužel, ideální, ale nenadělám nic. Můžu jí maximálně dát odstrašující příklad ze života.“ „Tak snad do toho nespadne,“ doufala jsem v tu chvíli spíš sama pro sebe, protože jsem ani nevěděla, jak jinak na zoufalý výraz v Zekových vykulených očích reagovat. „Doufejme… Holce je šestnáct, má nějakýho frajera a pořád za ním jezdí… Toho se taky trochu bojim, borci sou dneska bláznivý moc brzo!

Občas už prej nějaká párty, ale stejně je teď ta Korona, ta slavná pandémie, a všecko je venku beztak zakázaný.“ „Hlavně aby byla slečna rozumná, ona už pak udrží na uzdě i přítele. Tak dobře tedy, ohledně té vaší žádosti je všechno jasné, nebo máte ještě nějaký dotaz?“ uzavírala jsem pomalu naši konverzaci. „Všechno jasný, paní vychovatelko.“ 4

„Odvedu vás teda na oddíl?“ „Okej… A moc vám děkuju za rozhovor!“ pousmál se nepatrně Zek, přičemž zakoulel svýma velikýma očima. „Taky díky.“ A za Zekem zapadla mříž.

***

O tři měsíce později jsem při ranní kontrole odchozí pošty odsouzených narazila na dopis od Zeka. Obvykle jsem dopisy kontrolovala jen zběžně, není na to při veškeré ranní agendě ani příliš času, ale bylo nutné prověřit, jestli raubíři neposílali ven něco nepovoleného. Na oddíle byli vždy tací, u kterých jste věděli, že neustále kuli pikle, přes poštu stále cosi domlouvali, kšeftovali a o tom bylo dobré mít přehled. A pak byli tací, kteří vás prostě jenom zajímali, to byl Zekův případ. Psal nějakému svému kamarádovi, tak jsem si ukrojila trochu času, abych do dopisu ještě před jeho odevzdáním na podatelnu nahlédla detailněji. Zmiňoval se o svém kumpánovi z jiné věznice, že prý chytil koronavirus, ale byl úplně v pohodě, protože podle Zekových slov: „Ono to feťáky moc nechce.“ Nad tím jsem se musela pozastavit a dát Zekovi za pravdu. Ve věznicích onemocnělo covidem-19 poměrně značné množství odsouzených, dalo by se říci, že většina. Jenom můj barák se třemi sty trestanci byl celý v karanténě několik měsíců. Chodila jsem mezi nimi každý den, prakticky všichni měli lehký průběh, což mi připadalo poněkud podivné. Osazenstvo věznic totiž rozhodně nepředstavuje zdravé jedince s kvalitní 5

životosprávou oplývající možnostmi posilování imunity pomocí sportu, vitamínů, pobytů v přírodě a pozitivního myšlení. Pochopili jste správně, jsou to povětšinou bývalí feťáci, co po lese běhali jenom, když zdrhali před policií, a kteří se několikrát denně nacpávají gumovými knedlíky z vězeňské jídelny. Jediný hospitalizovaný výtečník za celou dobu pandemie byl borec, co vzal dezinfekci tak zodpovědně, že jí v noci na cimře vypil celej litr, a pak měl otravu alkoholem…

Na druhou stranu tyhle lidi řeší existenční otázky života a smrti – mají obrovské exekuce, které do smrti nebudou schopni splatit, nemají kde žít, nesmí se stýkat se svými dětmi. Takže na nějakou pandemii nejsou zas až tak moc zvědaví…

Možná se onen covid-19 do kriminálu sám bojí chodit, anebo je to tak aristokratický vir, že si trestance nevybírá.

Nicméně Zek se v dopisu dál zmiňoval o své dceři Patricii, která podle všeho začíná experimentovat s fetem, což ho přirozeně totálně rozhodilo, a psaní uzavřel slovy: „Mám strach, že v tom moje holka už lítá taky. Když mi naposled volala, nechala mě pozdravovat od Fanyho a oba víme, že je Fany sakra velkej vařič. Mně úplně vyschlo, tak se zavzdušním a holky se na rovinu ptám, odkud ho zná. Patrika mi potvrdila, že občas něco zkusí. Co jí na to říct? Byl sem totálně v lese! Jako sem rád, že se mnou holka mluví napřímo a nelže. Máme spolu kamarádskej vztah, ale bojím se, že si posere život tak jako já.“ Dopis jsem zalepila, odeslala a Zeka, který jako vždy ze své cely pichlavým pohledem probo6

dával každého, kdo šel náhodou kolem, jsem si zavolala k sobě do kanceláře. „Máte problémy s dcerou?“ vybalila jsem napřímo. „Mám, paní vychovatelko,“ pokýval smutně hlavou. „Já to četla… Chcete si promluvit? Co se doma děje?“ „Já nevím… Jenom mě to vylekalo, že se holka tahá se starejma feťákama, s chlapama, co sem znával, než sem šel sedět. Kde k nim přišla?? Asi ty pojebaný geny!“ rozčílil se Zek. „A co ten její přítel?“ chtěla jsem vědět. „No, toho už právě pustila k vodě, jak je ta Korona a byly zavřený okresy, tak za ní nemoh’ jezdit, tak to ukončila a asi má nějakýho jinýho frajera… Nevím. Lítá po všech čertech a prej experimentuje. Oni ji vychovávaj’ moji rodiče, těm to nemůžu říct! Sou už starý, to by mamka nepřežila! Máme s holkou přátelskej vztah, tak sem rád, že mi alespoň nelže, když se zeptám, ale sere mě to!! Tak co já vocaď můžu? Za pár měsíců du ven, ale co to změní? Na to si stejnak musí přijít sama… Jako já. Mohli do mě lidi hučet horem dolem, ale tu hubu sem si prostě musel nabít sám. Tomu nezabráním… Vím, jakej sem byl já, o to víc mě to sere!“ „Tak jí prostě musíte alespoň zkusit věřit, že to zvládne.“ Snažila jsem se ho nějak povzbudit, protože vypadal hodně zdrchaně. „Pokusím se… Paní vychovatelko, vy nemáte děti?“ zajímal se Zek. „Nemám.“ „A chcete?“ 7

„Nechci,“ přiznala jsem váhavě. „Proč nechcete?“ naléhal. „Já jsem na to asi moc velkej sobec… Já mám ráda svůj život tak, jak je. Pro člověka bez dětí je všechno o tolik snazší! Můžu si odjet, kam chci, kdy chci. Kdybych byla třeba bez práce a hladověla, je to jenom můj problém. V momentě, kdy máte děcko, za něj nesete zodpovědnost. Jste to vy, kdo ho musí vychovávat, chránit ho a jít mu příkladem. Nevím, jestli bych to zvládla podle svých představ a jestli to vůbec chci podstupovat. Se podívejte, co se teď ve světě děje… Když máte dítě, tak všechna životní rozhodnutí najednou už nejsou jenom vaše. Toho se asi bojím,“ rozpovídala jsem se, protože když jsme tam tak seděli naproti sobě, měla jsem pocit, že to Zeka opravdu zajímá a že o mých slovech uvažuje. „To je přesný! Dítě je něco krásnýho, ale úplně vás chápu. Je skvělý, že o tom takhle přemejšlíte.

Plno pitomců si nadělá děcka a jako rodiče stojej za hovno. Třeba jako já! Paní vychovatelko, víte, co je strašný?“ „Co?“ pokrčila jsem rameny. „Když si uvědomíte, že ste jako rodič totálně selhal,“ Zek zabořil hlavu do dlaní.

Přikyvovala jsem. Mlčky jsme na sebe hleděli a poslouchali tikot hodin na zdi. Zekovy vykulené, děsivé oči posmutněly a nepatrně se zamlžily.

Vteřinová ručička nekompromisně stále stejným tempem ukrajovala čas, který je vyměřen každému z nás. Zajímavé je si uvědomit, jak se s každým tiknutím hodin přibližuje konec něčeho.

Konec našich životů, anebo také konec trestu odsouzených. Jak zásadní je úhel pohledu…

8

„Paní vychovatelko, a víte co je ještě horší?“ přerušil ticho Zek. „Když vidíte, že se vaše dítě řítí brutální rychlostí do úplně stejných sraček jako tehdy vy.“ „To zní strašně,“ povzdechla jsem si. „Jo… A já se s tím teď tady musím naučit žít,“ kapituloval Zek na odchodu. „Držte se! A kdybyste si potřeboval promluvit, víte, kde mě najdete.“ „Děkuju vám moc, paní vychovatelko.“ Zamkla jsem za Zekem, který se zamrkáním svých velikých, divokých očí na vršku hlavy zmizel v potemnělé chodbě za těžkými mřížemi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě ten pohled už ani trochu neděsil.

A hodiny na zdi tikaly neúprosně dál. Člověk si časem zvykne na všechno…

9