Manžel a… dítě z minulosti

Alena Jakoubková MANŽEL A… DÍTĚ Z MINULOSTI

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2024 © Photo by Deagreez1 from Depositphotos © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 Vydání první ISBN 978-80-279-1327-5

a l e n a j a k o u b k o vá

ManÏel a… dítû z minulosti

Pán s mojí knížkou v ruce: „To jste vy, na té obálce?“ Já, posnídavši vtipnou kaši: „Ne, já jsem hezčí.“ Pán, zamyšleně, po chvilce uvažování: „To muselo dát ale práci.“

Ruku do ohně radši nedávej, Nebo ti ošklivě ohoří, Když věříš mužovi, Co tě tak pokoří…

Zavřela jsem oči.

Na okamžik se mi vybavilo, jak vloni, když jsme s přáteli oslavovali třicetileté výročí od naší svatby, se mi Tibor podíval do očí a poděkoval mi za ty společné roky.

Ta slova si budu pamatovat až do konce svých dní.

Tibor řekl, a mně doslova vytryskly slzy z očí, když jsem slyšela jeho slova: „Joriko, jsi jediná žena v mém životě. Nikdy žádná jiná nebyla, a ani nebude.“ V tu chvíli jsem Tiborovi věřila.

Ach, jak já mu věřila…

Ostatně se mnou to bylo a je stejné. Do Tibora jsem se zamilovala v ten okamžik, když jsem před lety po letních prázdninách vstoupila do třídy strakonického gymnázia, už do druhého ročníku, rozhlédla se kolem sebe a mezi spolužáky uviděla nového kluka, který s námi loňský první ročník neabsolvoval. Byl vysoký, plavovlasý, a když ke mně vzhlédl, jeho tmavé oči mě doslova připoutaly k zemi.

Nohy jako by mi vrostly do podlahy.

Byla jsem ztracená.

5

Moje spolužačka a nejlepší kamarádka Karolína do mě musela drcnout: „Joriko, nestůj tu jako solný sloup. Pojď si sednout.“ To mě vrátilo do reality.

Následovala jsem Karolínu do lavice, v níž jsme spolu seděly vloni.

Posadila jsem se, školní batoh uložila pod lavici a nenápadně se opět podívala směrem k hloučku spolužáků. Ten vysoký blonďák mezi nimi pořád byl, ale moc si jich nevšímal.

Pořád totiž ještě koukal na mě.

Vyzývavě jsem na něj mrkla.

Blonďák mi mrknutí oplatil, a mě to zahřálo u srdce.

Byl první školní den, definitivní konec prázdnin, které jsme s Karolínou málem oplakaly, protože jsme je skoro celé strávily společně touláním krásnou přírodou okolo naší rodné Blatné a koupáním v četných rybnících, měly jsme spoustu času na plánování budoucnosti a klevetění o klucích, kteří se nám líbili.

Nu, mně se ještě včera odpoledne, když jsme se s Karolínou loučily v kavárně V Podzámčí nad sklenicemi s vídeňskou kávou, ozdobenými vysokými čepicemi šlehačky, líbil Honza Černý, nedostižný krasavec z loňského maturitního ročníku, který ovšem sotva zaznamenal, že žiju, neb se kolem něho motaly všechny holky z Blatné, a mám podezření, že i některé vdané paní. Hýčkala jsem si to sladkobolné trápení a v duchu se licoměrně ujišťovala, že budu mít alespoň víc času na učení.

Ach jo…

Nu a teď, jako by se Honza Černý vypařil někde v propadlišti dějin.

Ten nový hezký kluk mě oslovil, až když jsme po tom prvním dni – kdy k nám promlouval náš třídní, přivítal 6

nás z prázdnin, připomínal, že musíme makat, diktoval nám rozvrh a otravoval nás s nepovinně-povinnou mimoškolní činností, kterou jsme nesnášeli, ale všichni jsme se jí podrobovali, a, to jsme ale tehdy ještě nemohli vědět, časem ji vynášely do nebes (já například latinu) – uháněli po schodech ven před budovu školy.

Tam mě dohonil (a nedalo mu to moc práce, protože já se táhla po chodbách, jako bych byla z karamelu) a se širokým úsměvem oslovil nejen mě, ale i Karolínu.

Představil se: „Ahoj holky. Jsem Tibor Jonáš.“ (To jsme samozřejmě věděly, třídní nám ho přestavil.)

Pak rychle, jako by si to taky uvědomil, dodal: „Ve třídě na opravdové seznámení nebyl čas.“ Přikývla jsem, podala mu ruku a řekla: „Já jsem Jorika a tohle je Karolína.“ Tibor se zeptal: „Co teď máte v plánu?“ Než jsem stačila Karolínu zastavit, Tibora informovala: „Jdeme na autobus. Jsme z Blatné.“ Tibor se malinko ušklíbl. „To je ale náhodička, já taky.“ Ze mě vylítlo: „Tak jak to, že jsem tě tam nikdy neviděla?“ Tibor nás informoval: „Přistěhovali jsme se teprve před dvěma týdny.“ Společně jsme šli na autobusové nádraží. Bylo to něco přes dva kilometry, a my šli celkem svižně. Tibor nám vyprávěl, jak se stalo, že se najednou ocitl v Blatné (jeho otec, magistr farmacie, si tu pronajal lékárnu na poliklinice, a tak opustili České Budějovice, kde bydleli v domku s otcovými rodiči, koupili si v Blatné vilku a rozhodli se tu 7

začít nový život), a teprve pak, když už jsme vystupovali z autobusu a chystali se rozejít, Tibor mi položil otázku, která mi změnila život: „Joriko, nešla bys se mnou později na zmrzlinu?“ Podívala jsem se rozpačitě na Karolínu.

Kamarádka se malinko ušklíbla.

Viděla do mě jako do hubený kozy.

Pak mi ale řekla: „Na odpoledne jsem domluvená s Jardou.“ Tibor navrhl: „Třeba někdy něco podnikneme všichni společně.“ Karolína pokývala hlavou. „Tak jo, někdy…“ Tibor rychle řekl: „Joriko, tak ve dvě? Kavárna V Podzámčí? Víš, já jinou zatím neznám.“ Přikývla jsem a bylo mi jasné, že se tvářím jako šťastný idiot.

Tibora jsem ujistila: „Jo, budu tam.“ Tak to začalo.

A od té doby jsme už byli pořád spolu. Od šestnácti let.

Ach jo.

Pořád ještě jsem měla zavřené oči.

Když jsem oči otevřela, stále ještě jsem držela v ruce kus papíru.

Ten zatracený kus papíru.

Našla jsem ho v šuplíku manželova psacího stolu.

Ne, nehrabu se v manželových věcech, i když jsem to asi měla udělat dřív.

Jenže ten den mi manžel zavolal na mobil a požádal mě: „Joriko, objednávám letenky na ten Cejlon a zapomněl jsem si napsat, do kdy nám platí pasy. Bez toho se 8

nedostanu dál. Prosím tě, mohla by ses podívat a zavolat mi zpátky?“ Manželovi jsem řekla: „No jistě.“ Pak mě napadlo: „Máš pas tam, jako vždycky?“ Mínila jsem skříňku na doklady, kterou Tibor založil před lety, když jsme se vzali. Sebral mi pas, rodný list, očkovací průkaz a další dokumenty a vysvětlil mi, že je třeba v tom udržovat pořádek, informoval mě, že já jsem neskutečná chaotička (to měl tedy pravdu, ale jako bych to sama nevěděla) a že si to tedy bere na starost.

Mně to vyhovovalo a ráda jsem žádané dokumenty vydala, stejně jako mi vyhovovalo, že se Tibor staral i o výpisy z katastru nemovitostí, když jsme si zařizovali dům, a ukládal i účty a faktury do šanonů, do nichž jsem nikdy nenahlížela.

Ano, Tibor je u nás ten odpovědný.

Tentokrát ale řekl: „No, když jsme se vrátili z Itálie, myslím, že jsem ho jen tak hodil do šuplíku u sebe v pracovně, protože jsem spěchal do nemocnice, namísto do skříňky s doklady a pak jsem ho tam možná zapomněl přenést. Takže když nebude ve skříňce, koukni do šuplíku.“ Pak ještě řekl: „Mohla bys ses mi na ty pasy kouknout hned?“ Přikývla jsem, ačkoli mě Tibor nemohl vidět. Řekla jsem tedy ještě jednou: „Jo, jasně.“ Svůj pas jsem našla na obvyklém místě, v pečlivě srovnané starožitné skříňce na zlatý klíček z krásně vyřezávaného mangového dřeva. Musela jsem obdivovat, v jakém pořádku manžel naše doklady a dokumenty udržuje.

9

Vzala jsem pas, ofotila z něj stránku s datem platnosti a uložila jej zpátky do skříňky, kterou jsem uzamkla.

Pro manželův pas jsem se vydala do jeho pracovny na podestě.

Prohrábla jsem štůsek papírů v šuplíku.

Manžel, jinak postižený mánií mít všechno zarovnané do pravého úhlu, tento šuplík zjevně zanedbával, takže kromě účtů, pohlednic od přátel z cest a cestovního dokladu jsem tam našla i pár obalů od jeho oblíbených sušenek, zatoulaný papírek vytržený z bloku se seznamem nákupu. Obaly od sušenek a seznam nákupu jsem vyndala, abych je později hodila do odpadkového koše, a tím jsem odkryla obálku.

Ohmatanou záhadnou obálku s Tiborovým jménem a naší adresou, nadepsanou zeleným inkoustem. Ten zelený inkoust mě zaujal, protože kdo dneska ještě píše barevnými inkousty? A tak jsem obálku bezmyšlenkovitě otevřela a vytáhla list, dopis napsaný na počítači, a podepsaný stejným zeleným inkoustem, jaký byl na obálce.

Neměla jsem to dělat. Člověk o některých věcech prostě nechce vědět.

Byl to dopis. Datovaný před deseti lety.

Ach jo…

Znovu jsem si přečetla slova, která se mi propálila do srdce a zanechala v něm obrovskou černou díru, spáleniště, které zničilo všechno živé a dobré a z jehož popela povstala jen bolest: Milý pane Jonáši, asi vás můj dopis překvapí, a jestli se rozhodnete mi neodepsat, už vás nebudu nikdy obtěžovat. Byl bych ale rád, kdybyste se mi ozval, protože podle slov mé maminky, která nedávno zemřela, jste můj otec. Přesněji řečeno biologický otec. Maminka o vás nechtěla nikdy mluvit, tvrdila, 10

že o mně nevíte a že by to tak mělo i zůstat, ale já ji nakonec přemluvil, doslova, když ležela na smrtelné posteli, aby mi to tajemství svěřila.

Zajímá mě, jaký je muž, jehož geny mám v sobě.

Jmenuju se Jan Hegert, je mi sedmnáct let, a moje maminka byla Helga. Vyprávěla mi, že jste se seznámili ve Vídni, když jste tady byl na lékařském kongresu a strávili jste spolu několik nocí.

Když jste se loučili, věděli jste, že je to navždy.

Maminka, ačkoli měla vaši adresu, se vám nikdy neozvala, protože vám to slíbila. Prý vám ani nenapsala, že je těhotná. Vychovala mě sama. Vy jste byl tehdy ženatý, to proto nemohl váš románek pokračovat. Nechci vám převracet život na ruby, stačilo by mi jen jedno setkání.

Mám pár otázek a doufám, že mi na ně dáte odpovědi. Žiju ve Vídni, ale rád přijedu za vámi, pokud s tím budete souhlasit.

Děkuji za odpověď.

Jan Hegert Dole adresa a telefonní číslo.

Bylo mi jasné, že i kdybych si ten dopis přečetla třeba milionkrát, ta zraňující slova nezmizí. Přesto jsem je nechala, aby mě zraňovala znovu a znovu, pořád dokola.

Přemýšlela jsem, zda je na tom, co ten mladík píše, něco pravdy. Jenomže…

Jak, něco…?

Buď to pravda je, anebo není.

Něco mi říkalo, že to pravda je.

Protože proč by si jinak Tibor ten dopis celých deset let nechával?

Za chvilku mi zazvonil mobil.

No ovšem, Tibor čeká na údaje z našich pasů.

Na chvilku jsem zpanikařila.

11

Pak jsem si ale řekla, že potřebuju čas na to, abych o tom, co jsem našla, mohla přemýšlet, a proto jsem manželův hovor přijala a žádaná data mu nadiktovala. Pak jsem se s ním rozloučila.

Nejdřív ze všeho jsem si uvařila další šálek kávy. Pak jsem se posadila na pohovku ve své pracovně. Jsem advokátka, ve městě mám oficiální kancelář, kde zaměstnávám dva koncipienty a sekretářku, ale kdykoli to jde, pracuju z domova.

Nu, bylo mi jasné, že dneska se do spisů, které jsem si přinesla, ani nepodívám.

Přemýšlela jsem.

Jestliže je tomu Janovi dnes dvacet sedm let, narodil se pouhé čtyři roky po naší svatbě. V té době nám bylo oběma šestadvacet let. Jsme s Tiborem stejně staří.

Oba jsme měli po promoci, budovali jsme si kariéru, já v advokacii, Tibor nastoupil jako gynekolog a porodník do strakonické nemocnice. Byli jsme tak mladí…

A tak zamilovaní.

Tak proč mě sakra podvedl…?

A kdo byla a co pro něj sakra znamenala Helga Hergetová?

Připomněla jsem si, že tehdy na podzim Tibor skutečně odjel do Vídně na nějaký kongres. Na kongresy ostatně odjížděl často, byla to vždy součást jeho práce. Vzal ho tam s sebou jeho tehdejší šéf, doktor Vratislav Mečík, aby se mladý lékař otrkal.

No tak to se tedy povedlo.

Ach jo…

Sakra.

Musela jsem si položit několik otázek, abych si to všechno srovnala v hlavě: Opravdu mě tehdy Tibor podvedl?

12

A jestli ano, jak to, že jsem to na něm nepoznala…?

A sešel se před deseti lety s Janem…?

A jestli ano, proč mi o tom neřekl?

A jestli ano, byla to jediná Tiborova nevěra?

Pak se mi znovu vybavila ta slova…

Joriko, jsi jediná žena v mém životě. Nikdy žádná jiná nebyla, a ani nebude.

Je snad můj manžel lhář?

A co já teď s tím?

Na konci dne jsem došla k rozhodnutí.

Nebudu se unáhlovat.

Budu se tvářit, jako bych ten dopis nikdy neviděla.

Alespoň do té doby, než si promyslím, co chci podniknout, jaké závěry bych měla z té dávné záležitosti vyvodit.

Tak nějak se mi čím dál tím víc zdálo jako nejlepší řešení nechat tu věc spát. Ztropit manželovi scénu kvůli nevěře spáchané před skoro třiceti lety? Ne ne, kdepak.

Po více než třicetiletém manželství bych měla mít přece rozum. No ne? Když mi Tibor o Janovi neřekl, tak to možná znamená, že se mu ani neozval. Nebo možná ozval?, a schází se s ním za mými zády? Tomu jsem ale nemohla uvěřit. Tibor mi během těch našich více než třiceti roků společného života dokázal, že je čestný muž.

Ale… Vrátila jsem se do Tiborovy pracovny a předmět doličný jsem si ofotila. Pak jsem ho zahrabala hluboko mezi ostatní papíry, aby Tibora nenapadlo, že jsem dopis našla.

Navrch jsem demonstrativně položila pas a šuplík zase zavřela.

Tím jsem získala Janovu adresu a telefon, pro všechny případy.

Tedy… Sama jsem nevěděla, jaké případy by mohly nastat.

13

Tehdy jsem to opravdu nevěděla.

Byla jsem ochromená, ublížená a zmatená.

Co se mi to děje, sakra…?

Pak mi to došlo: Musela jsem si přiznat, že bych moc ráda věděla, jestli Tibor Janovi zavolal.

Ale jak se to dozvědět, a přitom z toho Tibora vynechat?

Tak to bude těžké.

Ach jo…

Začala jsem tím, že jsem si Jana proklepla na googlu.

Bylo to snadné.

MUDr. Jan Hegert, lékař, Lutheran Hospital. Z jeho fotografie jsem nic nevyčetla. Nezdálo se mi, že by byl Tiborovi podobný, ale to samozřejmě nemuselo vůbec nic znamenat.

Ale vida. Je také lékař. Že by náhoda? To se mi nezdálo.

Možná je podobný své matce?

Napsala jsem do vyhledávače její jméno.

MUDr. Helga Hegert, významná vídeňská lékařka, pracující ve výzkumu. Našla jsem novinové články o její vědecké práci i o její předčasné smrti před deseti lety.

A našla jsem i její fotografie.

Helga byla nepochybně atraktivní žena, i když asi o deset let starší než Tibor. Na většině fotografií měla tmavé vlasy stažené do přísného uzlu, na sobě bílý plášť, ale našla jsem i pár fotografií ze soukromí. Helga si ráda oblékala květinové šaty v pastelových barvách a široké klobouky, a její úsměv měl nádech smutku.

Za ten úsměv snad vděčila mému manželovi?

Nemohla jsem ji nenávidět.

Jen mě to strašně, šíleně moc bolelo.

Tohle prostě nečekáte.

14

Pomalu ve mně ale začal zrát plán.

Pojedu do Vídně na tu kliniku a nějak to navlíknu, abych se s Janem seznámila. A pak už stačí nasadit svou schopnost vymačkat u soudu svědka jako citron. Až mi Jan vyklopí, zda se mu Tibor ozval, či ne, rozhodnu se, zda manželovi nevěru odpustím.

Nebo taky ne.

Ach jo…

Bylo to ale těžké.

Moc těžké, to mi věřte.

Chtělo se mi začít ječet.

A bolelo to jako čert.

Protože jsem měla plán, dokázala jsem se vzchopit a nasadit pokerovou tvář.

Zrovna ten den, když se Tibor večer vrátil domů, byl rozjařený nějakým úspěchem, čímž moji ublíženou bolest, ponížení a vztek ještě podpořil. Musela jsem vynaložit veškerou schopnost se ovládat, abych nevybuchla a nevěru mu nevmetla do tváře.

Jsem ale advokátka, takže mám v ovládání emocí praxi.

Potlačila jsem bouři citů a nastavila manželovi usměvavou tvář.

Tibor si odložil aktovku a rozjařeně mě informoval: „Joriko, sehnal jsem letenky za slušnou cenu. Myslím, že to bude naše životní dovolená. Ohromně si to tam užijeme, co říkáš? Myslím, že to byl skvělý nápad. Hlavně to safari.“ Pak dodal: „Cejlon byl vždycky můj sen. Nevěřil jsem, že se tam podívám.“ Přikývla jsem a lživě přitakala: „Taky se těším.“ Ale je pravda, že kdybych nenašla ten dopis, těšila bych se mnohem víc.

15

Jenomže to už se nedá vzít zpátky.

Protože jsem nechtěla, aby si na mně něčeho Tibor všiml, snažila jsem se chovat jako jindy. Šla jsem do kuchyně a z lednice vyndala filet lososa, který jsem dopoledne naložila do bylinkové marinády. Rybu jsem přendala do zapékacího pekáčku a vstrčila do trouby.

Pak jsem začala krájet zeleninu na salát.

Tibor přišel za mnou.

O tom, že by si na mně něčeho všiml, nemohlo být ani řeči.

Inu, chlap…

Navrhl: „Otevřu lahev vína. Co bys řekla na ten montrachet?“ Usmála jsem se. „Ten se hodí, máme lososa.“ Tibor otevřel lahev našeho oblíbeného francouzského vína, které si přivážíme z našich prázdninových cest po Francii přímo z Chassagne-Montrachet, kam pokaždé při zpáteční cestě zajedeme, nalil do sklenek, a než mi jednu podal, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Ten polibek mě na líci pálil jako ďáblův šleh.

Za neutuchající úsměv bych měla dostat Oscara.

Po večeři jsme se šli jako obvykle projít. Povídali jsme si, Tibor mě držel za ruku. Jenomže mně ležel na srdci přetěžký kámen. Ještě včera jsem si myslela, jaké mám to nejúžasnější manželství na světě, a Tibora jsem bezvýhradně milovala. Byla jsem si jistá, že i on bezvýhradně miluje mě. Jak tenká je hranice mezi štěstím a zoufalstvím…

Dneska se mi moje štěstí rozkutálelo jako duhové kuličky.

16

Druhý den jsem musela jet obhajovat klienta obviněného z vykradení domu ve výstavní části v Jindřichově Hradci k soudu ve Strakonicích, pak odpoledne jiného klienta, který byl zatím nepravomocně odsouzený za těžké ublížení na zdraví a řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, k Vrchnímu soudu v Praze.

Mezitím jsem měla poradu se svými koncipienty a sešla jsem se také se soukromým detektivem Michalem Vávrou, který pro mě občas zjišťuje nějaká fakta nebo zařídí sledování svědků.

No a ten další den jsem musela pracovat ve své kanceláři, kde mi sekretářka Irena smluvila schůzky s novými i starými klienty, kteří žádali moji právní pomoc. Moje myšlenky se ale soustředily kolem manželovy nevěry a nechtěly si nechat poručit.

Pak jsem ale najednou věděla, co musím udělat.

Potřebuju to s někým probrat. S někým, komu bezvýhradně důvěřuju.

Nikoli ovšem s manželem, jak bylo nabíledni, který by mi jako jediný mohl do mých temných myšlenek vnést světlo, nýbrž, to se přece rozumí, se svou nejlepší kamarádkou.

Zavolala jsem Karolíně.

Moje nejlepší kamarádka zůstala po studiích na univerzitě stejně jako já v naší rodné Blatné. V domku, kde se narodila a který zdědila po svých prarodičích, si na 17

půdě otevřela architektonický ateliér. Na rozdíl ode mě se rozešla se svojí první láskou, a po několika pokusech najít toho pravého jí řečený připochodoval do cesty, když se jí rozbil odpad u kuchyňského dřezu. Pavel měl tehdy malou firmičku na opravy v domácnosti všeho druhu a kromě odpadu Karolíně spravil i srdce.

Karolínin mobil zvedla Anička, její prostřední dcera.

Zahlaholila na mě: „Ahoj teto. Máma nemůže zvedat mobil, protože má ruce až po lokty v těstě na chleba. Mám jí něco vyřídit?

Nebo počkej, já dám mobil na hlasitý odposlech.“ Pak mě vyzvala: „Jo, už můžeš mluvit.“ Řekla jsem: „Ahoj Karo. Potřebovala bych s tebou mluvit.“ Kamarádka mě vyzvala: „Tak přijď. Teď ne, dělám tři druhy chleba. Umatlám ti taky malý bochníček. Chceš radši špaldový s olivami nebo žitný se sušenými rajčaty? Co kdybys přišla zítra?“ Lákala mě: „To už budou chleby upečené.“ Zamyslela jsem se.

Ke Karolíně a její rodině jsem obvykle chodila moc ráda, ale v tom šíleném binci se třemi hlučnými dětmi, které se sesypou kolem nás a nenechají nás ani chvilku samotné…

Zkusila jsem: „Nenašla by sis pro mě čas dopoledne?“ Namísto maminky mi odpověděla Karolínina nejstarší, Máša: „Teto, my u toho chceme taky být.“ Tak to mi bylo jasné, ale taky mi bylo jasné, že to nechci.

18

Ach jo…

Pak se ozvala Karolína: „Tak přijď zítra asi tak v deset.“ Dodala ještě: „Budu v ateliéru, Joriko, mám moc práce, ale dáme si tam čaj a k tomu čerstvému chlebu umatlám nějakou dobrou pomazánku. Co bys řekla na tvarohovou s čerstvou pažitkou?“ Máša připomněla: „Ale to my budeme ve škole, teto.“ Řekla jsem: „Potřebuju si promluvit s vaší maminkou, Mášo.

O něčem hodně důvěrném. Ale brzy přijdu večer a upeču vám něco dobrého, jo? Tak já už taky musím běžet, pozdravujte i vaše chlapy.“ Máša zklamaně připomněla: „Teto, je mi už dvaadvacet. Klidně můžu zítřejší přednášky vynechat.“ Karolína na ni zasyčela: „Tak na to zapomeň. Táta tě ráno do Písku hodí, má tam nějakou práci.“ Máša studuje produkci na soukromé filmové škole v Písku.

Máša tedy řekla: „Teto, vidíš, že se mnou naši pořád jednají jako s děckem.“ Jindy bych se jí zastala, ale tentokrát jsem potřebovala být s Karolínou sama.

Proto jsem řekla: „Mášo, brzy přijdu nebo vy přijdete k nám, jo?“ Máša se podvolila. „No tak jo. Ale brzy.“ Slíbila jsem: 19

„Co nejdřív.“ Druhý den jsem stiskla tlačítko zvonku s vizitkou Architektonický ateliér Karolína Krebsová a vrátka na předzahrádku zavrněla. Jako vždycky jsem musela obdivovat starobylou vilu, stojící jen kousek od centra uprostřed krásné, i když poněkud zanedbané zahrady.

Vešla jsem dovnitř, a než jsem stačila dojít k domu, dveře se otevřely.

Karolína uviděla lahev vína v mé ruce a podivila se: „My budeme pít víno v deset dopoledne?“ Přikývla jsem. „Jo, zvláštní situace si žádají zvláštní zvyky.“ Karolína mě vyzvala: „Tak pojď, uvařím pro jistotu taky čaj.“ Následovala jsem ji do kuchyně a posadila se k jídelnímu stolu.

Karolína naplnila varnou konvici vodou.

Pak z lednice vyndala misku s pomazánkou a ze šuplíku prkénko. Začala krájet domácí chléb a na krajíce bohatě nanášela pomazánku, než je narovnala na stříbrný tác. „Čaj v kytičkované porcelánové konvici zalila vodou.“ Viděla jsem, jak krájí klobásky, šunku, sýry, rajčata a zeleninovou papriku.

Informovala mě: „K tomu vínu nám toho radši připravím víc.“ Pak mě vyzvala: „Pojď, sedneme si v obýváku.“ Když snesla pohoštění na malý stolek, posadila se ke mně a podala mi otvírák.

Když jsem nám rozlila skvělé chablis, zeptala se: „Co se stalo, Joriko?“ Vstoupila jsem in medias res: „Tibor má dítě.“ 20

Karolína položila sklenku, kterou už už napřahovala k přípitku.

Zeptala se: „Víš to jistě…?“ Pokrčila jsem rameny.

Musela jsem připustit: „No… to vlastně ani ne.“ Karolína nadhodila: „Ale vyvedlo tě to z míry, viď?“ Přikývla jsem a přiznala: „Nevím, co mám dělat.“ Karolínu zajímalo: „Co na to říká Tibor? Jak ti to vysvětlil? A jak ses o tom vůbec dozvěděla?“ Řekla jsem jí o tom dopisu a rozklikla mobil, abych jí ho ukázala.

Karolína si ho pozorně přečetla.

Pak poznamenala: „To nemusí nic znamenat.“ Pokývala jsem hlavou. „Já vím, že nemusí. Ten kluk si to mohl celé vymyslet.

Najít si jako otce primáře mu třeba připadá jako dobrý nápad. Ale proč si ten dopis Tibor schovává? A proč mi o něm neřekl?“ Karolína se napila vína.

Pak připustila: „Jo, to je divné. Dokonce hodně divné.“ Pak se zamyslela a naléhavě se zeptala: „Co chceš vlastně vůbec dělat? Máš představu…?“ Zalhala jsem: „No… to ještě nevím. Co si o tom myslíš ty?“ Karolína hned navrhla: „Musíš si o tom promluvit s Tiborem.“ 21

Zakroutila jsem hlavou. „Ale to právě nechci, Karo. Jestli ten Jan píše pravdu, Tibor mě podvedl krátce po svatbě. Nejsem si jistá, jak bych na to měla reagovat, když už od té doby uplynulo tolik času. A taky pořád přemýšlím o tom, jestli tahle nevěra byla jediná, nebo jestli ze mě dělá Tibor blázna celé naše manželství, i když nemůžu uvěřit tomu, že by byl takový pokrytec.“ Povzdechla jsem si. „Vlastně vůbec nevím, čemu mám věřit.“ Karolína tiše připomněla: „Tibor tě miluje. Nevěřím, že by tě podváděl… tedy možná jednou tě skutečně podvedl, ale to už je opravdu hodně dávno. Ale to se lidem prostě stává. Nechci se ho zastávat, ale jestli se opil, no… Od té doby už uplynulo hodně vody v Lomnici.“ Pak mi nabádavě řekla: „Nestrkej hlavu do písku, Joriko. Promluv si o tom s Tiborem.“ Zeptala jsem se: „A co když řekne, že je Jan jeho syn a že se celých těch deset let scházejí?“ Trpce jsem dodala: „Mně za zády.“ Z Karolíny vylítlo: „Joriko, myslím, že Tibor se Janovi buď vůbec neozval, nebo ano, ale jen proto, aby mu vysvětlil, že je ženatý a svoji ženu miluje, a na nějaké otcovství už je pozdě.

Nevěřím, že by se s tím mladíkem scházel. Kdyby se s ním setkat chtěl, jistě by ti o tom řekl.“ Připomněla mi: „Tibor je přece slušný chlap.“ Já připomněla jí: 22

„Tibor mě podvedl. Byl mi nevěrný.“ Karolína jemně řekla: „Je to už tak dávno, ať už se tehdy stalo cokoli, je to pryč…“ Podívala jsem se jí do očí. „Karolíno, co bys dělala, kdybys takový dopis našla mezi Pavlovými věcmi ty?“ Kamarádka se na kratičký okamžik zamyslela.

Pak vztekle vybuchla: „Okamžitě bych mu ten dopis hodila do tváře. A trvala bych na tom, aby mi to všechno vysvětlil. Nemůžu ani vyloučit, že bych mu jednu flákla. Ale docela jistě by byl první, komu bych o tom nálezu řekla. Neutápěla bych se v slzách někde v koutku.“ Ulevila si: „Sakra.“ Pak řekla: „Joriko, strkat hlavu do písku nikdy nebylo k něčemu dobré.“ Nejdřív ze mě vyjelo: „Nejsem to já, kdo u nás strká hlavu do písku. To Tibor se mi nenamáhá říct, že se mu před skoro třiceti lety narodil syn. Ví to už deset let. Deset let, Karolíno, a ani slovo.“ Pak jsem pokrčila poraženecky rameny. „Ty jsi, Karolíno, jiná než já. A taky… máte tři děti.“ Karolína se na mě pozorně podívala.

Zeptala se: „Ty si myslíš, že když nemáte děti, Tibor synovi nemohl odolat?“ Přikývla jsem. „No jo, asi si to myslím. A taky si říkám, jak bych mu to mohla vyčítat?“ 23

Karolína přikývla.

Pak znovu řekla: „Joriko, promluv si s Tiborem. Když se to vyjasní, uleví se ti. Já bych nejspíš Pavlovi vrazila facku a měsíc bych s ním nepromluvila ani slovo, ale to dítě bych nakonec přijala do naší rodiny. Podívej, Janovi umřela máma, když mu bylo sedmnáct, a za to, co se tenkrát stalo, určitě nemůže. A je přirozené, že chce poznat svého otce.“ Pokývala hlavou a nabádavě řekla: „Zkus se na to podívat z jiného úhlu.“ Znovu jsem vzala do ruky mobil a našla na googlu Janovu fotografii.

Pak jsem mobil ukázala Karolíně.

Ta si fotku prohlížela, a poznamenala: „Nemyslím, že by byl Tiborovi podobný.“ Odsekla jsem: „To vidím taky, ale co to dokazuje?“ Karolína mi vrátila mobil. Řekla: „Joriko, nemám pro tebe jiné řešení. Promluv si s Tiborem.“ To jsem znovu odmítla: „Ne. Co když sice Jan je Tiborovým synem, ale Tibor se mu neozval? Mohlo by to všechno zůstat jako dřív, nemyslíš? A pak by ten rozhovor mezi námi zůstal zbytečně viset…“ Karolína si povzdechla. „Myslíš, že by mezi vámi zůstala viset ta nevěra.“ Pak mě vzala za ruku. „Joriko, nemůžeš to přece nechat, jak to je. Nikdy bys na to nezapomněla. Mezi tebou a Tiborem by to mohlo vytvořit propast, a to přeci nechceš, ne? Mohlo by to zničit všechno hezké, co spolu máte, a to je, Joriko, proti 24

tvým zájmům, ne? A copak by tě netěšilo, když už nemáš děti s Tiborem ty, že tu je Tiborův syn, kterého bys mohla mít ráda?“ Rezolutně jsem odsekla: „Ne.“ Karolína zakroutila hlavou. „Ale jistě že bys mohla. Jen by to chvilku trvalo a musela by ses snažit.“ Pak ji napadlo: „No a co vlastně chceš dělat? Pořád jsi mi ještě neřekla, jaký máš plán.“ Konečně jsem kamarádce přiznala: „Ještě si nejsem jistá, ale napadlo mě, že se za tím Janem vydám sama. Víš, nějak nenápadně se s ním seznámím, a vytáhnu z něj, jak to s Tiborem je. Pak se rozhodnu, co udělám.“ Karolínu zjevně upřímně zajímalo: „K čemu ti to bude?“ Vysvětlila jsem jí: „Jestli Janovi Tibor nenapsal, snad bych mohla odpustit. Prostě bych na ten zatracený dopis zapomněla. Nebo bych se o to aspoň pokusila. Ale jestli se s Janem Tibor setkal za mými zády…“ Nechala jsem větu odeznít.

Karolína mi navrhla: „Jestli chceš odpustit, tak odpusť a nehraj si na detektiva.“ Pokrčila jsem rameny: „Víš, já možná Tiborovi ani odpustit nechci. Nevím. Ale jestli se s Janem Tibor sešel, a nic mi o tom neřekl, budu ho muset opustit. Už nikdy bych mu nemohla věřit, víš.“ Pak jsem pateticky dodala: „Zhroutil se mi celý svět.“ 25

Karolína mě pokárala: „Joriko, no tak tě tvůj manžel před třiceti lety podvedl.

Neměl to udělat, ale stalo se, a nedá se to odestát. Kvůli tomu ale přeci nezahodíš život, který máš ráda, ani muže, kterého miluješ. Mohla bys toho později litovat. Nech si to ještě projít hlavou. Třeba ti to Tibor neřekl, protože Janovi ani neodpověděl na dopis. Tak to nech být.“ Pohodila jsem hlavou. „Nenechám.“ Karolínu zajímalo: „Kdy pojedeš do Vídně?“ Rozhodila jsem rukama. „Za pár týdnů letíme na Cejlon, a mám v kanceláři tolik práce. Ta Vídeň musí zatím počkat. Pak si ale čas udělám a s Janem si to vyjasníme. Nemůžu to nechat jen tak být.“ Karolína se zeptala: „A co když se Tibor Janovi neozval, a ty do toho teď začneš vrtat, a vlastně syna Tiborovi naservíruješ na stříbrném tácu? Nebylo by lepší to prostě nechat být, nebo, a to by bylo nejlepší, promluvit si o tom s Tiborem? Zkus být velkorysá, Joriko.“ Kamarádce jsem sarkasticky připomněla: „Jsem advokátka. Výslech svědků mám v malíčku. Nic Janovi neprozradím.“ Karolína zakroutila hlavou.

Pak mě suše informovala: „Jsi úplně blbá, Joriko.“ Rozesmála jsem se. „Jako bych to nevěděla.“ Rozhovor s kamarádkou mi upřímně řečeno moc nepomohl.

Karolína byla odjakživa můj protiklad, a to skoro ve všem. Popravdě to, jak se k mému problému moje nej26

lepší kamarádka postaví, jsem stejně věděla. Snad jsem jen doufala, že projeví víc porozumění pro moje obavy.

Vždyť ten zatracený dopis změnil můj život! A je skoro jisté, že už nikdy nebude nic jako dřív. Už nikdy nebudu věřit jedinému muži, kterého jsem v životě milovala.

A taky jsem mu přestala důvěřovat.

Ach jo…

Protože pátračka ve Vídni musela počkat, soustředila jsem se na práci. Ostatně zase jsem se začala těšit na Cejlon, protože si přece nenechám zkazit dovolenou tím, že na mě bude minulost vystrkovat růžky. Chtělo to ale notnou dávku sebezapření.

Ale zapomenout, úplně zapomenout, to jsem nemohla.

Manžela jsem slídivě pozorovala a občas jsem se šla přesvědčit, že inkriminovaný dopis je stále na svém místě v šuplíku Tiborova pracovního stolu. Pokaždé tam byl, ležel mezi ostatními listinami ledabyle naskládanými do štůčku jako připomínka, že můj svět už není tak docela v pořádku. Byla jsem tím doslova posedlá. Dopis jsem četla znovu a znovu, už jsem ho uměla skoro nazpaměť.

Nic to nedokazovalo, nic to nezměnilo.

Jediné, co se změnilo, bylo, že můj pocit bezpečí a jistoty byl tatam.

27

Protože jsem to slíbila, pozvala jsem k nám na večeři jednu sobotu Karolínu s celou její rodinou. Byl už konec října, ochladilo se, takže grilování na zahradě nepřipadalo v úvahu. Rozhodla jsem se proto vykouzlit italské menu se vším, co k tomu patří.

Protože vařit, to mě fakt baví.

Zajela jsem do Lidlu a košík naplnila dvěma filety lososa, mečounem, čerstvými těstovinami, pršutem, pancettou, několika druhy sýrů, a hlavně spoustou zeleniny.

Nakoupila jsem i ingredience na tiramisu.

Doma jsem si sestavila menu.

Jako předkrm přátelům naservíruju domácí bruschettu (používám na ni bagetu, kterou potírám olivovým olejem, do něhož přidávám rozetřený česnek a dávám ji opéct do grilu) s rajčaty a bazalkou, pak přijde na stůl rajčatová polévka, kterou servíruju s nastrouhanou mozzarellou, kysanou smetanou, na kroužky nakrájenými olivami a lístky čerstvé bazalky. Italové milují tu svoji pasta, tak jsem si nachystala ingredience na špagety carbonara a lasagne s lososem, a nakonec budu podávat plátky mečouna potřené česnekovým olejem s brokolicí a dušenou mrkví.

Tibor dal chladit prosecco a několik lahví pinot grigio z kraje Veneto.

Popravdě jsem stála v kuchyni už od kuropění, ale na hosty jsem se moc těšila.

28

Jako obvykle obrátili náš domek vzhůru nohama.

Když jsem uslyšela zvonek, vydala jsem se přes halu ke vstupním dveřím.

Karolína nesla květináč s obrovskou zlatou chryzantémou. Řekla: „Položím ti ji tady na schody, co říkáš?“ Přikývla jsem. „Jo, vypadá jako slunce. Moc děkuju.“ Kamarádku jsem objala.

Za Karolínou se vynořil její manžel Pavel. Z řemeslníka na volné noze byl dnes majitel firmy na údržbářské a úklidové práce. Dařilo se mu. A musela jsem uznat, že tvrdá práce je na něm znát. Na těle ani gram tuku navíc a byl to pořád moc velký fešák. Kamarádčina manžela jsem měla skutečně ráda. Pavel je takový pohodový člověk, s nímž se prostě musíte pořád smát. Protože s námi nechodil na gymnázium, a tedy si nás nepamatoval, jací jsme tehdy byli, fascinovaly ho naše vzpomínky plné rošťáctví a blbinek. Někdy se pozastavil nad tím, že jsme dokázali odmaturovat.

Ale ještě víc jsem milovala kamarádčiny děti, a nejen proto, že to byly jediné děti, které jsem viděla vyrůstat, hlídala jsem je a pomáhala je vychovávat. Ony jsou opravdu skvělé. Dvaadvacetiletou Mášu, osmnáctiletou Aničku (nemohli byste mi říkat Anny?) a patnáctiletého Borka, který se dostavil s unuděným výrazem: „Donutili mě sem přijít, ale jakmile se najíme, jdu na fotbal.“ Pohlavku od otce se šikovně vyhnul, s úšklebkem se prosmýkl kolem mě a šel se pozdravit s Tiborem. Za ním následovali ostatní, a já na ně křikla, že prostřeno je v jídelně.

29

K posílení italské atmosféry jsem pustila Andreu Bocelliho.

Bylo prima hostit kamarádku a její rodinu. Jako obvykle jsme si povídali, smáli se, vykládali si, co brzy podnikneme. Považuju za velké štěstí, že Pavel s Tiborem se stali přáteli, takže můžeme trávit hodně času společně k radosti nás všech.

Anička nás informovala, že se hodlá stát veterinářkou, a tedy si podá přihlášku na Veterinární univerzitu v Brně.

Rovněž nás potměšile informovala, že je jí úplně jedno, že její matka šílí z toho, že bude bydlet na koleji a vytratí se tak z pod její kurately.

Karolína poznamenala: „To je tak, když máš chytrý haranty.“ Borek ji ujistil: „Mami, já jsem naštěstí blbej, zajímá mě jen fotbal, tak na vysokou nepůjdu.“ Karolína opáčila: „O tom ty nerozhoduješ.“ Borek se obrátil na mě: „Teto, řekni jí něco…“ Já navrhla: „Promluvíme si o tom za čtyři roky.“ Pavel poznamenal: „Joriko, ty myslíš, že z tý puberty bude do tý doby venku?“ Rozesmála jsem se. „Tak to nemám tušení.“ Karolína se ušklíbla.

Informovala nás: „Jestli jsem jako zasloužilá matka něco pochopila, tak to je, že žádný harant ještě z puberty nevyrostl, a jsem přesvědčená, že nikdy ani nevyroste. Takovou kliku já nemám.“ 30

Máša odtušila: „Mami, chápu, že moji mladší sourozenci tě svými pubertami tak zatěžují, že už jsi zapomněla, že já ji nikdy neměla. Byla jsem vždycky hodná, tichá a pořád jsem si četla.“ Karolína ji okřikla: „Ani mi to nepřipomínej. Kdykoli mi volala tvoje učitelka, osypala jsem se.“ Pavel připomněl: „Pamatujete, jak nás Máša zapomněla informovat, že přespí u kamarádky, a my čtyři ji hledali půlku noci po celé Blatné a okolí? Mně málem upadly prsty, protože jsem si nevzal rukavice.“ Máša se ušklíbla. „No, tak se mi vybil mobil, no…“ Borek si naložil druhou porci mečouna a řekl: „Teto, na to tiramisu už nemám čas, dáš, prosím tě, moji porci mamce s sebou?“ Ujistila jsem ho: „Dám ti velký kus, neboj.“ Máša se popleskala po svém plochém bříšku a informovala nás: „Teto, klidně mu zabal i moji porci. Musím si hlídat váhu.“ Všichni jsme se rozesmáli.

Máša a Anička s námi dospěláky zůstaly notnou část odpoledne, pomohly mi s úklidem a svými historkami nás permanentně rozesmávaly, ale pak se přeci jen zvedly, protože obě měly na pozdní odpoledne domluvené rande se svými chlapci.

Máša už tři roky chodí s Martinem, spolužákem z gymnázia. Po maturitě šel na vysokou do Prahy, kde bydlí na koleji, a moc se nevídají, což Máša nese dost špatně.

31

Anička, po asi dvou pokusech chodit se spolužáky, kteří jí připadali nudní a nedospělí, se seznámila s Rudou, jenž si otevřel v domku, který si koupil za dědictví po rodičích, truhlářskou dílnu, a co jsem se doslechla, vede se mu moc dobře. Pavel a Karolína ovšem vyšilují, protože Ruda je o pět let starší než jejich mladší dcera, a oba si svorně myslí, že pro Aničku je naprosto nevhodná známost.

Po odchodu svých dcer se o tom okamžitě zmínil Pavel: „Anička pořád ještě chodí s tím truhlářem. Minulý týden jsem se za ním zase stavil a zkoušel jsem se mu vysvětlit, že Anička má teprve před maturitou a že by on jako starší měl mít rozum a holce neměl plést hlavu, ale co myslíte, že mi ten hajzlík řekl?“ Tibor Pavlovi dolil sklenku a zkusil uhádnout: „No, že se milují a že tomu ty, jako prakticky důchodce, nemůžeš rozumět?“ Pavel si odfrkl.

Vyložil nám: „To by už tady lítaly sanitky. Ne, připomněl mi, že jsem taky o pět let starší než Karolína. Chápete to? Taková drzost. Já začal chodit s Karolínou, až když byla na vysoké.“ Připomněla jsem: „Anička bude brzy taky na univerzitě.“ Pavel po mně hodil pohledem, pod jehož výmluvností jsem sklapla.

Pak nadhodil: „Kam se poděly všechny ty roky, kdy byly naše děti malé a roztomilé?“ Karolína si povzdechla: „No, je to pryč.“ Pak vzala svého manžela za ruku a jemně řekla: 32

„Pavle, naše dcery jsou už dospělé. Neměl jsi za Rudou chodit.“ Pavel vylítl. „Jak, za Rudou…?“ Karolína pokrčila rameny.

Manželovi vysvětlila: „Taky jsem za ním byla. Na rozdíl od tebe jsem ovšem na něj nedštila oheň a síru, takže mi uvařil kafe. Rozumějte, taky nejsem ráda, že Anička v tomhle věku namísto se spolužákem chodí s dospělým chlapem, ale co naděláme?

Myslím, že je Ruda zamilovaný.“ Podotkla jsem: „Hormony jsou mocný argument.“ Pavel odsekl: „Až naší holce zlomí srdce, tak si na ty pitomý hormony hned vzpomenu.“ Tibor řekl: „To, že to mně a Jorice vyšlo, je spíš vzácné. Víš přeci, Pavle, že většina středoškolských lásek nepřežije moc dlouho po maturitě. No tak vaše Anička tuhle životní etapu přeskočila. To se stává. Podívej se na Mášu, jak se trápí, že se s Martinem skoro nevídají. Jejich vztah na dálku trvá už tři roky, vídají se jen o víkendu, a to ještě ne úplně o každém. Martin má před sebou ještě pár let studia. Pomysleli jste na to, že Máša se po promoci možná odstěhuje za ním?

Co budete dělat?“ Karolína přikývla a poznamenala: „Ruda aspoň žije tady, v Blatné.“ Pavel zakroutil hlavou. „To mě neuklidňuje.“ Zeptala jsem se: „Na co myslíš, Pavle?“ Pavel řekl: 33

„Anička chce studovat veterinu v Brně. Co když ji ten dřevák přemluví, aby si ho vzala a na vysokou zapomněla? Holka je z něj tak zpitomělá, že se nedá vyloučit, že na to kývne.“ Karolína se dcery zastala: „Naše Anička chce být veterinářkou. Toho snu se nevzdá.“ Pavel si odfrkl: „No jen aby.“ Karolína připomněla: „My dva se přeci taky vzali, ještě když jsem studovala.“ Pavel odsekl: „To je snad něco jinýho, ne?“ Všichni kromě Pavla jsme se rozesmáli.

Pavel nás informoval: „Však on vás ten smích přejde.“

34