Slovo a život 2015/04

SLOVO & ŽIVOT � � � �

číslo: 21. prosince 2015

téma: Společenství

STRIP: Martin Kukla 2

3

Úvodník Petr Vaďura

Mluvit o společenství v církvi je dosti ošidné. Každý z nás o tom ví své. Ošidnost je v tom, že naše zkušenosti s církví mohou být velmi zlé, ale také velmi dobré. Mohli jsme prožít zranění, manipulaci, pomluvy, falešné obviňování, podsouvání špatných úmyslů v situaci, kdy nám nešlo o nic jiného než o Boží dílo.

Byli jsme zraněni v nejcitlivější oblasti své duše, neboť šlo o vztah s Bohem. Na druhou stranu jsme však mohli zažít i něco tak jedinečného, že se to nedá vypovědět: pomoc ve chvíli, kdy jsme to opravdu potřebovali, útěchu, finanční výpomoc, obdarování, kterého jsme se nenadáli. Ve společenství církve jsme prožili přijetí a mohli jsme v něm uskutečnit své touhy a plány. Zakusili jsme, jak se Boží láska vtělila do lásky bratří a sester. Kde se bere tento rozpor?

Pro mě je odpovědí pohled do vlastního života: jsem to já sám, kdo je schopen udělat dusno a znepříjemnit druhým život, a přitom tentýž já jsem schopen druhému pomoci a věnovat mu svůj čas, prostředky a energii.

Jsem to já, kdo je plný egoismu, sobectví a vlastní vůle, ale také Boží lásky, která mě vede k nezištnosti a altruismu. A není tak jednoduché ovlivnit, aby se ten sobecký JÁ neprojevil a ten laskavý a plný Krista měl navrch.

Proto potřebuji kázeň Ducha Božího, ale také to, aby mi bratři a sestry v církvi znovu a znovu odpouštěli. Škoda, že si věřící tak málo uvědomují, jak je odpuštění důležité. Opakovaně se setkávám s lidmi, kteří v sobě hromadí křivdy a ústrky a neustále evidují, kdy jim kdo jak ublížil. Jiní zase zaznamenávají hříchy druhých a říkají: „S tímto člověkem

nechci mít nic společného. Ať nejprve činí pokání a potom se s ním budu bavit.“ Kde se bere tento postoj? Asi v samospravedlnosti a falešném přesvědčení, že jsem povolán k tomu, abych posuzoval jednání a motivy druhého člověka. Proto si odvažuji tvrdit, že ten druhý musí činit pokání, a pokud on to vidí jinak, nemám si s ním co říci. Málokdo si však uvědomuje, že kdyby takový postoj měl Bůh, nikdo z nás by neměl šanci. Hospodin naštěstí odpouští a zapomíná všechny hříchy, i ty, které jsme mu nevyznali. Jinak by nikdo z nás nebyl spasen. Vždyť věta z Jakubovy epištoly: „Kdo umí dobře činit a nečiní, má hřích,“ nás všechny usvědčuje. Bůh nečeká na naše pokání, ale pro Ježíše Krista nám odpouští a ospravedlňuje nás.

My pak teprve postupně ve svém pokání objevujeme, co všechno nám odpustil.

V církvi se můžeme setkat i s udavačství, s politikařením a manipulováním „veřejným míněním.“ A přitom je tohle vše nepřípustné. Chození ve světle je přeci výraz, který charakterizuje kvalitu našich vzájemných vztahů. Jakmile na takové chození ve světle rezignujeme, přestáváme žít v Kristově pravdě.

V našich sborech a farnostech se naštěstí mnohem častěji setkáváme s jednáním, které je ovlivněno Božím Duchem. Charakterizují je především modlitby, kterými se jako církev i jako jednotlivci modlíme za všechny lidi, především za Boží služebníky, ale i za ty, kdo jsou slabí, nemocní nebo mají v životě nějaké potíže.

V církvi si pomáháme i prakticky – kolik brigád vykonali věřící vždy, když jsme se stěhovali!

Pomáháme si finančně, hlídáme

si děti, půjčujeme si auta, zveme se na obědy, navštěvujeme ty, kdo jsou nemocní, povzbuzujeme se ve službě. Především však spolu putujeme k nebeskému domovu, vzájemně se podpíráme a povzbuzujeme, když jsme unaveni.

Máme se rádi – a to ne proto, že jsme si sympatičtí a stali ze z nás přátelé, nýbrž proto, že jsme bratři a sestry v Kristu.

Díky tomu nejsme sami, ale vždy máme vedle sebe někoho, za kým můžeme zajít, komu můžeme napsat nebo zatelefonovat, když nás něco souží nebo když doléhá samota či smutek. Nenechme si tento poklad bratrské a sesterské lásky vzít!

Poslední letošní číslo Slova a život je věnováno tématu společenství. Je v něm však i mnoho článků, které se věnují něčemu jinému. Některé z nich jsou složitější a vyžadují hlubší soustředění. Je v tom záměr. Už před léty jsme se totiž rozhodli netvořit časopis jen na jedno přečtení, nýbrž psát tak, aby si čtenáři Slovo a život nechávali, protože se k jeho textům budou chtít vracet.

Milí čtenáři, za celou redakční radu vám děkuji za věrnost v tomto roce a přeji vám radost z oslav vánočních svátků i pokojný vstup do roku 2016.

Petr Vaďura, šéfredaktor

4

Společenství

Tematické články

Pavel Hradský

Čtenáři časopisu Slovo a život si při vyslovení termínu „společenství“ představí nejspíše církev.

V posledních dnech však toto slovo slyšíme často i ve sdělovacích prostředcích: evropské společenství se otřásá v základech pod vlnou uprchlíků a je ohrožena samotná existence Evropské unie. Britský premiér David Cameron by ji rád změnil, ale nevylučuje ani možnost, že z ní jeho země úplně vystoupí. Podobně se mnozí křesťané staví i k církvi: snaží se ji buď změnit, anebo z ní odejít.

Ohrožena však nejsou jen lidská společenství. Vezměme si za příklad společenství včel.

Jsou ohrožena mnoha nemocemi a chemickými postřiky. Možná bychom s trochou nadsázky mohli říci, že v ohrožení jsou společenství jako taková – lidská, zvířecí i ta církevní. Občas si vzpomenu na slova ředitele gymnázia, na kterém jsem studoval.

Když se dověděl, že chci studovat teologii, s účastí mi řekl, že jsem si vybral špatně, protože zaměstnání faráře není perspektivní.

Církev totiž podle něj za pár let zmizí ze světa a co já si pak s teologií počnu?

Chceme-li pochopit myšlenku společenství, můžeme se podívat do včelího úlu. Společenství je zde od toho, aby pomohlo přežít jednotlivcům. Ti naopak dělají vše pro to, aby přežilo celé společenství. Ve společenství musí mít každý své jasné místo. Včelí královna klade denně 1500-2500 vajíček. Vytváří feromon, který koluje potravou po celém úlu a stmeluje jedince ve včelstvo.

Dává život a udržuje jej. Trubci jsou důležití pro oplodnění královny, ale někteří také zahřívají v úlu plody a pomáhají větrat.

Zatímco ti první umírají brzy po splnění svého úkolu, ti druzí jsou včelami vyhnáni až poté, co je jejich služba přestane „bavit“ a oni se nechávají od dělnic jen živit a lenoší. Včely se naopak nezastaví. Poté, co asi 7 dní čistí buňky a ošetřují plod, začnou od desátého dne svého života stavět plástve, dusat pyl v buňkách a přejímat potravu od létavek, aby se následně samy staly létavkami. Včelař pak sklízí plody své péče a včelí práce v podobě medu, vosku, mateří kašičky a propolisu.

Včelky to nikdo neučil. Bůh jim dal instinkt a ony se jím řídí.

Jak je tomu ve společenství států? V Evropské unii funguje spolupráce na základě mnoha předpisů a vzájemných dohod. Přesto má trhliny. Jak je tomu se společenstvím dělníků? Co ty drží pohromadě?

Jsou to především výše platů a dobrá managerská práce nadřízených, kteří usilují o větší produktivitu práce.

Co drží pohromadě společenství církve? Není to instinkt ani výplata, nejsou to ani výhody, které z členství ve společenství plynou. Společenství církve nedrží pohromadě ani řád a management církve, který jednotlivce motivuje k větším výkonům ve prospěch druhých. Při pohledu na církevní sbory je navíc zřetelné, že jsou složeny z natolik rozdílných jednotlivců, až je zázrak, že jsou vůbec schopni nějaké společenství vytvářet.

Nový zákon používá pro společenství církve slovo koinonia. Toto slůvko lze přeložit jako společnost, pospolitost, spoluúčast či obecenství, ale také jako sbírku či milodar. První křesťané podle svědectví knihy Skutků tvořili koinónii, což lze přeložit tak, že byli spolu, případně že zůstávali ve společnosti nebo ve společenství (Sk 2,42).

Vyhledávali společenství a zůstávali v něm, protože toužili po duchovním obdarování, jež dostávali od Pána Ježíše i od bratří a sester. Vytvářeli společenství bratří a sester v rodině Božích dětí. Tím se stávali (a všichni věřící křesťané se tímto způsobem dodnes stávají) podílníky na všem Kristově bohatství, ale vedle toho i účastníky Kristova utrpení.

Přestože je křesťanská víra především osobní záležitostí mezi člověkem a Bohem skrze víru v Pána Ježíše, je zároveň i společnou věcí církve.

Už z podstaty věci, protože víra je vztahem já – ty. Často jsme s druhými křesťany ve společenství církve nespokojeni a býváme kritičtí, ale nesmíme to vzdát. Tato nespokojenost se společenstvím by nás měla motivovat k modlitbám a k většímu nasazení. Vezměme si příklad od včel: s trubcem či s včelou samotářkou to špatně dopadá. Také víra bez společenství chladne, až vyhasne docela. Proto je třeba brát vážně biblické výzvy, abychom společenství nezanedbávali (Žd 10,25).

Všichni lidé touží po společenství s druhými. Křesťané po něm touží mnohem intenzivněji, neboť se mají rádi. Proto jsou si schopni a ochotni odpouštět, tak jako Pán odpustil jim.

Zatímco starozákonní společenství Božích vyznavačů se shromažďovalo kolem oltáře, novozákonní společenství se konstituuje při slavení Večeře Páně. Zde se vyjadřuje náš podíl na Kristu, na jeho oběti i na jeho aktuální přítomnosti. Večeře Páně však současně vyjadřuje i společenství s ostatními věřícími. Tento sociální akcent nám z ní nikdy nesmí vyprchat. Nejeden křesťan přežil mnohé těžkosti a utrpení jen díky společnému lámání chleba (1K 11,20-22).

Společenství církve stojí na paradoxu řádu a svobody. Snad jen

5 v Kristu je tento paradox možný.

Dobrovolně se podrobuji řádu a pravidlům, která mi nesmí svobodu vzít; přičemž ani já se jí nesmím zříci. Kde je totiž Duch Páně, tam je i svoboda, ale paradoxně se tam i vše děje v řádu.

Kéž v našich srdcích a myslích roste touha po koinonii a kéž zakoušíme její požehnání. Budujme společenství s vědomím, že je to Ježíš, který tvoří svou církev. Ne tu naši ani tu jejich, ale tu svou.

Poznámka: Vřele doporučuji útlou brožuru Dietricha Bonhoeffera Život v obecenství.

Autor je farář sboru ECM v Třeboni

Povolání do duchovenské služby a setrvání v ní Pavel Procházka

Tematické články

V současné církvi je častým jevem, že určitý počet kazatelů a kazatelek po nějaké době odchází ze služby. Odcházejí z rozličných příčin. Zdá se, že tato tendence brát službu v církvi jako jakékoliv jiné zaměstnání, do kterého vstupujeme s vědomím, že z něj můžeme kdykoliv vystoupit, je rozšířená v i jiných zemích a není jen metodistickým specifikem v Česku a na Slovensku.

Důležitost Božího povolání

Zkusím tedy zopakovat, jaké jsou potřebné podmínky pro kazatelskou a farářskou práci.

Předně: člověk se nevydává na dráhu duchovního jen na základě svého osobního rozhodnutí. To je pro tuto službu samozřejmě nezbytné, ale musí mu předcházet Boží povolání, tzv. vocatio Dei. Kdo chce sloužit jako duchovní v církvi, měl by u sebe také rozpoznat vnitřní povolání k teologii. Teologie je zvláštní způsob myšlení; je to myšlení víry a netýká se jen našeho rozumu.

V prostředí metodistické církve je třeba sledovat, jaká kritéria pro služebníky platila v církvi v dobách jejího zrodu.

Wesley kazatelům připomínal, že jejich úkolem je být plně odevzdán Písmu, jež považoval za jediné pravidlo víry a života.

Zároveň však neměli zapomínat na to, že jsou součástí nepřetr-

žitého odevzdávání obsahů víry v Hospodina zjeveného v Kristu, jak je dochovala tradice církve.

Jsou nositeli svědectví o působení živého Krista, a proto musí mít i živou zkušenost. Vedle toho by měli být schopni používat i svůj

rozum, a proto je jejich úkolem se neustále vzdělávat.

Aby mohl teolog přijmout povolání a aby setrval ve službě, musí být také confessor – vyznavač. Ještě před tím, než se rozhodne a přihlásí na studium

Tematické články

6 teologie, by proto měl mít vedle jasného svědectví Božího Ducha (vocatio interna) i vědomí, že je součástí komunity Hospodinových vyznavačů, na níž mu nekonečně záleží. Měl by vědět, že jeho vnitřní povolání je od Boha.

Ve Starém Zákoně se učíme, že Boží povolání je zároveň cosi jako „předvolání“ (sloveso kárá’), anebo „pozvání“. Svědectví knihy Exodus popisuje, jak Hospodin povolal dělníky pro stavbu svatostánku: "Hleď, povolal jsem jménem Besaleela, syna Urího, vnuka Chúrova, z pokolení Judova. Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí, opracovávat kameny pro vsazování a obrábět dřevo k zhotovení jakéhokoli díla. Dal jsem mu také k ruce Oholíaba, syna Achísamakova z pokolení Danova.

A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal.“ (Ex 31,2 -6)Na tomto příkladu vidíme, že Boží vocatio, povolání, je konkrétní, osobní a zmocňující k dílu. Proto ho každý duchovní potřebuje. Bez osobního povolání a zmocnění se mu sice může podařit stát se farářem nebo kazatelem, ale po celý život bude možná zápasit s otázkou, zda se vlastně na duchovního „hodí“: Není to celé omyl? Neměl se stát něčím jiným?

Vnější povolání

Vedle osobního, vnitřního povolání má mít duchovní také povolání vnější, vocatio externa. Zatímco vnitřní povolání vychází z jeho přesvědčení a osobních zkušeností s Bohem, vnější povolání je osvědčení o pravdivosti a použitelnosti jeho povolání pro společnou věc církve. Je to potvrzení toho, co tento služebník ve svém nitru cítí jako Boží hlas, Boží povolání.

Proto se služebníci jak v době Staré smlouvy, tak i v novozákonní církvi neustanovovali sami, ale

byli do svého úřadu jmenováni na základě konkrétních kritérií, jež vyplývala z Božího slova.

K dohledu na to, aby tato kritéria byla respektována, byli dokonce ustanoveni vyškolení pracovníci.

Nejinak tomu je i v Evangelické církvi metodistické. Pro Wesleyho a jeho spolupracovníky byla nejdůležitějším zdrojem poznání a normou křesťanského učení Bible. Dbali na to, aby si jejich spolupracovníci nezadávali s jinými naukami, které Bibli jako celek nerespektují. Proto byli kazatelé a další pracovníci v církvi vyzýváni k tomu, aby přijímali Bibli jako Boží slovo.

Kandidáti na ordinaci museli bez výhrad potvrdit úplnou autoritu Bible (a stejný požadavek je vznesen na kandidáty na ordinaci i dnes). S tím bylo spojeno i přesvědčení, že Duch Svatý obrácené křesťany k četbě Bible zmocňuje.

Tuto zásadu metodisté zdůrazňovali, cenili si jí a považovali ji za nejdůležitější pomůcku při výkladu Bible.

K vnějšímu povolání patří i požadavek, aby budoucí duchovní studoval teologii. Chce-li tedy věřící znovuzrozený bratr nebo sestra, jemuž / jíž se dostalo Božího povolání, vstoupit do služby, musí projevit ochotu ke studiu teologie. Víme, že to leckdy vedlo k problémům, ba i k odchodu ze služby, nebyl-li uchazeč o duchovenskou službu schopen studijní očekávání církve naplnit. Bylo to bolestné zvláště tehdy, pokud se jednalo o člověka, který projevoval lásku k lidem i k Bohu.

Ovšem právě zde se projevuje, co je ono vocatio externa. Nelze je ztotožnit s pouhým hlasováním na farní konferenci. Toto vnější povolání totiž přezkoumává kandidáta duchovenské služby tak, aby bylo odhaleno, zda má skutečné předpoklady pro náročnou a celoživotní práci v církvi.

Až na specifické výjimky je proto podmínkou kazatelské služby středoškolské vzdělání ukončené maturitou a ochota začít se teologicky vzdělávat na některé fakultě nebo škole, kterou církev doporučí. Absolutorium teolo-

gického studia však neznamená, že je studium u konce, ale je pouhým začátkem celoživotního vzdělávání v teologii, a to v rozmanitých formách.

Zbožnost

Povolání do práce duchovního může přinést různé těžkosti, ať už jsou to existenčního starosti, nepohodlí ve farních bytech nebo problémy spojené se stěhováním a nejistotou bydlení v době stáří.

Má-li kandidát duchovenské služby skutečné vocatio interna i externa, bude schopen tyto těžkosti překonat. Jeho úkolem totiž bude po celý život objasňovat věci víry, naděje a lásky a šířit Boží království, což přináší zbožnému křesťanovi největší radost a uspokojení. Ne náhodou se říká slovům ze závěru Matoušova evangelia „velké pověření“: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,1920) Toto pověření či poslání je velké proto, že je formuloval sám Boží Syn Ježíš Kristus, který je v jeho naplňování s námi. Velké je také proto, že klade před jeho vykonavatele velký a nelehký úkol, který je, jak se dějiny blíží ke svému vyvrcholení, stále náročnější a těžší. Proto je studium teologie a příbuzných disciplín tak důležité, neboť nám pomáhá Kristovo pověření uskutečňovat v náročných podmínkách dnešního světa. Kvalitní služba potřebuje kvalitní přípravu.

Kdo se ke službě duchovního nehodí? Jelikož se každý duchovní má stát minister verbi Dei, kazatel Božího slova, pro tento úkol není vhodným kandidátem ten, kdo nemá vztah k Bibli, kdo ji nečte a nezná. Biblické zbožnosti by měl odpovídat i vztah dotyčného kandidáta s Bohem.

Obsah jeho věrouky by se neměl odchylovat od biblického učení, jak je kázáno a přijímáno v církvi. V dějinách i dnes se stále

7 znovu setkáváme se snahou některých duchovních zdeformovat nebo nepřiměřeně vyzdvihnout určité biblické pravdy na úkor celistvosti a úplnosti biblické zvěsti. Zpravidla se jedná o důrazy, které někteří posluchači rádi slyší anebo které zajišťují jejich hlasatelům určitá privilegia.

Setrvání ve službě

Setrvání ve službě je podmíněno živým vztahem služebníka ke Kristu. Ten není záležitostí našeho výkonu a často zůstává očím pozorovatelů skryt. Podmínkou opravdové služby je též zakoušení moci shůry a přijetí příslušných charismat, jež služebníka k takové službě disponují. Tyto dary jsou projevem

moci, jež je nám delegována Kristem, abychom mohli plnit úkoly, jež jsou před nás v církevní práci postaveny.

Jedním z neblahých charakterových nedostatků, jež člověka degradují ze služby, je patologický růst a posléze zneužívání moci. Je třeba si stále uvědomovat, že práci, kterou jako služebníci konáme, v posledku koná Bůh. My u toho smíme být, ale dílo je Boží.

Každý úspěch ve službě je dar Pána církve. Proto z něj můžeme mít radost, ale nesmíme mít pocit vlastní důležitosti. Žádný opravdový služebník neupadá do závisti, pokud se někomu jinému daří jeho služba lépe, a snaží se za každou cenu vyvarovat vytváření představy,

že právě on je důležitým Božím nástrojem. Boží služebník se brání církevničení a je dalek jakýchkoli intrik, které by mu měly přinést zisk jakéhosi „dobrého postavení“ v církvi.

Každý, kdo chce v církvi sloužit, si musí uvědomit, že se stává součástí Božího díla. Služba s sebou přináší mnoho strádání a nejistoty a bez Ducha svatého ji nelze unést. Navzdory všem těžkostem je však i zdrojem mnohé radosti a uspokojení.

Proto církev vítá každého služebníka, kterého Pán z jejího středu do služby povolal.

Autor je superintendent metodistické církve na Slovensku, profesor na Univerzitě JMB v Banské Bystrici. Se svolením autora redakčně kráceno.

Radomír Škaloud

Mám sen. Chtělo by se mi říct přání, ale je to víc než přání. Ale možná jsem jen snílek. Možná že to ani přání být nemůže, protože je to na přání příliš troufalé, neskromné a nesplnitelné. To mi ovšem nebrání si svůj sen snít a také mi to nebrání, abych o naplnění svého snu usiloval vždy, když mohu.

Vlastně nevím, zda se to sluší, aby člověk svá tajná snění nějak zveřejňoval, ale tento sen si o to říká, protože má-li se ze sna posunout alespoň o krůček k životu (a o to rozhodně stojím), pak je nezbytné, aby jej sdílelo více lidí. Aby to byl náš společný sen.

Abychom o pestré církvi snili společně.

Sním o církvi, která je pestrá a ve které se pestrost pěstuje a opečovává jako vzácnost, která je hodna veškeré ochrany a podpory.

Sním o církvi, kde jiný názor není útokem na ten můj. Jiný pohled na věc není ohrožením, ale bohatstvím a požehnáním, které mi rozšiřuje obzory a dává nahlédnout do Božího království více, než jsem viděl dosud.

Sním o bohoslužebném pořádku, který nepřichází zvenčí, ale je naším společným bohatstvím, které vyjadřuje naši zbožnost a pramení z naší víry.

Sním o církvi, jejíž členové nepřitakávají pasivně té či oné formě, kterou nám doporučí naši sousedé, ale společně hledají vyjádření vlastní víry, aniž by se uzavírali bohatství víry sousedů, kterého je nám tak potřeba.

Sním o církvi, kde diskuse není jen předložením a vysvětlením názoru moudrých, ale je prostorem pro naslouchání. Je reálným otevřením prostoru pro názory druhých. Kde každý má šanci nejen říct svůj názor, ale má také šanci věci ovlivnit.

Sním o církvi, kde názor laiků je vyhledáván a nikoli trpěn.

Tematické články

Sen o pestrém společenství sborů zvaném metodisté

8 Sním o církvi, kde smíme společně přistupovat ke stolu Páně všichni – ti, kteří z víry křtí malé děti, i ti, kteří z víry křtí jen dospělé, ti, kteří užívají bohoslužebného oděvu, aby vzdali Bohu čest a slávu, s těmi, kteří jej neužívají ve víře, že Bůh nehledí na vnější věci.

Sním o jednotě církve, která není založena na vnější podobnosti, ale snese pestrost a různost ve všech služebných věcech.

Sním o církvi, která svou identitu nebuduje vnějším ohraničením, ale naopak ji odvíjí od svého středu, od Krista.

Sním o církvi, která s radostí vyhlíží čas, kdy již nebude, protože pak už budeme navždy s Pánem. Tehdy již nebude potřeba žádné struktury a instituce, pravidel a řádů, ordinací a liturgií, vedoucích chval a kazatelů, výborů pro evangelizaci a komisí pro práci žen – protože to vše

pomine. Bude to nadbytečné.

Sním o církvi, která radostně vyhlíží svůj konec, protože to je pro ni ten pravý čas naděje, to je její skutečný cíl.

O tom tedy sním a byl bych moc rád, kdybychom o tom snili společně. Už tím, že to bude náš společný sen, bude víc než jen snem a začne se stávat skutečností.

Autor je členem sboru ECM Plzeň Lochotín

Rozhovor z Pendolina Tenmatický rozhovor

Zdeněk Eberle

Slovo „společenství” kromě církve používá málokdo, snad jen party typu Bratrstva kočičí pracky. To slovo tak skoro patří mezi křesťanský new-speak. Co se vybaví v hlavě tobě, když je slyšíš?

Společenství? 1. Křesťanská společenství; 2. Různé formy (právní), jako společenství vlastníků apod; 3. Obec, a to i obec církevní.

Čekal jsem něco jako „vřelé obětí”, „laskavé přijetí” nebo aspoň „buchta ke kafi po bohoslužbě”. No nic. Jsi jedním z patriarchů ECM, ale když se člověk zahloubá do tvých kádrových materiálů, zjistí, že jsi přeběhlík. Tak jak to s tebou vlastně bylo? Jak se stalo, že nejsi v CB, ale v ECM?

Ano, jsem přeběhlík. Emigroval jsem v březnu 1989 z Církve bratrské, ze sboru Plzeň, do sboru ECM Plzeň. V té době jsem neřešil nic světoborně teologického. Spolu s manželkou Danielou jsme prožili v roce 1985

duchovní obnovu jako odpověď na hledání odpovědí v krizi. Začali jsme hledat i přes hranice naší denominace a setkali jsme se s křesťany charismatiky a letničními, ale to, i když jsme dostali ve své duchovní domovině (zřejmě!!) nálepku nebezpečných křesťanů, nás nepohnulo k tomu, abychom přemýšleli o odchodu z CB. Dostal jsem však mimo svůj sbor slovo, že „v Plzni uvidíme velké věci“. A pořád jsme čekali, rok, dva, tři – a situace v našem sboru se nám zdála ubíjející. Toužili jsme vidět přicházet nové lidi ke Kristu, jenomže evangelizace, u kterých jsme "doma" byli, byly nemastné neslané. Bázeň z STB, hlavně nic nepodniknout, co by mohlo upozornit. A vedle nás v Plzni byl maličkatý sbor, kam začali přicházet lidé. Znovuzrodil se tam náš pozdější zeť, probíhaly „školky“, základy… Já jsem tehdy vedl mezidenominační skupinku a řada z těchto lidí začala chodit k metodistům. Spřátelili jsme se s plzeňským kazatelem ECM (Danielem Zajícem), a když k metodistům odešel z CB Pavel Janoušek, začal jsem i já bolestně řešit, že bych měl odejít také.

Bylo to pro mne půlroční velké trauma. V CB jsem byl ve staršovstvu, začal jsem trochu kázat, dělal pokladníka, hodně tam stavebně brigádničil a měl jsem odejít? Dal jsem si rouno a pak jsem tehdejšímu kazateli Timoteovi Mackovi řekl, že odcházím.

Myslím, že to dali za vinu „charismatické zbožnosti". Ale vlastně jsem to ani nemohl vysvětlit, protože jsem měl zaracha cokoliv ve shro říct. Tak jsem odešel a ještě nějaký měsíc dělal pokladníka ve sboru CB. :-)

9 T akže jsi mohl přejít i s pokladnou, což jsi neudělal. Je o tobě známo, že jsi civilním povoláním něco jako přednosta stanice. Cos vlastně dělal na železnici?

Kazatelem ses ovšem stal.

Podle mě je nejtěžší na této práci, když se člověk někdy přistihne, že káže vodu, ale pije víno. Stalo se ti to někdy? Jak ses s tím vyrovnával?

Ano, to se mi stávalo. Řešil jsem to přiznáním, že buď kážu ze svého přebytku, nebo ze svého nedostatku. Myšleno: že buď vím (ze své zkušenosti, o čem mluvím na základě Písma), nebo že je to také můj problém.

náladám ani slabostem, měl by kázat navzdory svým osobním hendikepům. Jak jsi to dělal se sebou, když ti třeba bylo hodně smutno nebo ses cítil vyhaslý - a před tebou seděli lidé, kteří od tebe očekávali Boží slovo?

Smutky ani nějaké osobní (duchovní) slabosti - mimoto, že jsem hříšník - jsem v zásadě neměl. Že jsem se připravoval s trémou, to je jasné. Věděl jsem, že mohu prohospodařit čas dvaceti pěti i sta posluchačů. A když jsem neměl co říct, bylo to o to obtížnější, protože jsem musel hledat a "kopat hlouběji", což se zpravidla vyplatilo, protože větší poklady leží - mnou viděno - ve větší hloubce. Vím, že křesťan čte Bibli jednak pro sebe a pak pro službu. Moc mi to nešlo. I pro službu jsem četl Bibli nejprve pro sebe a byl jsem také první posluchač. Vyhaslý jsem byl poprvé letos v březnu. Proto to byl pro mne opravdový šok.

Tato zkušenost měla přijít v našem rozhovoru na řadu později, ale když ses jí dotkl, rád bych se u ní zastavil. Jak může farář vyhořet? Copak nežije z Boží síly?

Automaticky nežije. Myslím. Žil by (asi), kdyby žil ve stoprocentní Boží vůli. Jenže!!!!

V povolání duchovního se mísí Boží povolání a klasické principy hygieny profese. A hygiena pracovních principů je potřebná ve všech profesích. A já tuto hygienu porušil; špatným odpočinkem, zřejmě zbytečnou odpovědností za lidi při pastoraci, kdy jsem to neuměl odložit u Boha. Česky řečeno: řadu věcí jsem dělal jaksi s přehledem a rád a myslel si, že to tak půjde pořád. Teoreticky jsem věděl, že mám brzdit, ale nenašel jsem způsob, jak to udělat. Nebo nenašel jsem to v dostatečné míře. Stěžoval jsem si sice i u lidí (u správných lidí), ale oni věděli, že jsem zatím vždycky všechno zvládnul.

pak ta napjatá struna A praskla. Napínal jsi ji však už dříve. Když jsi jezdil do Tachova z Plzně a žil jsi vlastně napůl v jednom městě a napůl v druhém, bylo na tobě vidět, jak se vnitřně trápíš. Neměl jsi v takových chvílích chuť s tím seknout?

Co tě vlastně ve službě kazatele udrželo?

Jednoznačně mne v tom drželo Boží povolání. Odehrálo se to mezi podzimem 1994 a podzimem 1995; nejprve povolání vnitřní a pak vnější. Bůh mne povolal velice zřetelně a osobně a podrželo mne to hlavně v jedné krizi. To už jsem chtěl odejít, ale nebylo to jednoduché najít civilní zaměstnání. A tak jsem zůstal.

Dojíždění do Tachova mne sice poněkud vysilovalo, ale služba mne naplňovala. Byl jsem tehdy jen o 15 let mladší, ale v mém věku je to opravdu hodně (těch 15 let). ☺

Prosím, nechej nás teď nahlédnout do své duchovní kuchyně. Jak se modlíš? Dospěl jsi za ta léta k nějaké metodě, způsobu či pravidlu? Stejně mě zajímá, jak se zabýváš biblí: čteš pravidelně? A jak?

Modlím se s Danielou pravidelně ráno a večer vyjma toho, kdy nejsem doma (když odcházím moc brzy nebo přicházím moc pozdě). Věci, za které se nemohu modlit s Danielou (zpovědní věci atd.) si nechávám na samotu.

Ráno mluvíme o textech Hesel JB, jak se to dotýká nás a co si s tím počneme pro následující den; večer se při čtení Bible ptáme, kde jsme v tom textu nějak my a náš vztah k Bohu. Bibli čtu pravidelně až v poslední době.

Posledních 30 let jsem chtěl najít nějaká jasná pravidla, ale nenašel nebo u nich nevydržel. Vlastně mi hodně pomohlo, že jsem četl nebo studoval Bibli ze služebních důvodů. (Už jsem to psal, ale pokoušel jsem se a pokouším číst nejprve pro sebe, zrovna tak ká-

Tenmatický rozhovor

Na Střední průmyslové škole dopravní jsem maturoval v r.

1967. Za asi dva týdny jsem nastoupil jako výpravčí-zácvikář na železniční stanici v Třemošné a autorizaci jsem udělal v září 1967. Následně jsem sloužil rok jako výpravčí, pak jsem šel na vojnu, kde jsem druhý rok pracoval také jako výpravčí a dispečer pro železniční vojsko, které dělalo obnovy tratí. Od roku 1970 do roku 1973 jsem pracoval jako výpravčí a pak 17 let na Oddělení vlakové dopravy v Plzni (česky: jízdní řády). Přitom jsem si stačil v letech 1970 - 76 udělat při zaměstnání Vysokou školu dopravní. Byl jsem konstruktér, vedoucí konstruktér, a když už jsem mohl dělat něco lepšího, aniž bych potřeboval "červenou knížku", zlákal mne Daniel Zajíc do sboru, tehdy opravdu rychle rostoucího, abych tam dělal takovou Mařenku pro všechno. Měl jsem na starosti organizaci, peníze, péči o nemovitosti a pak i péči o začínající zaměstnance (sociálka, mzdy). V roce 1990 jsem také začal studovat KSK (křesťanský konferenční kurz). Nic jiného pro kazatele-laiky nebylo. Kazatelem jsem však být nechtěl. :-) Jen pomáhat.

Kazatel nesmí podléhat

10 zat nejprve pro sebe.) No, a modlil jsem se při přípravě kázání.

A pak řadu přímluv. Svého času (není to tak dlouho) jsem si vedl sešitek přímluv a modlit se podle toho, ale ony mi stránky v tom sešitku spíš přibývaly, než ubývaly.

A velice, velice vzácně jsem spojil půst s pobytem na chalupě a šel ven. Ale byla to fuška se odreagovat od okolí. Obecně vzato: celý život (nebo posledních 30 let, co si vzpomínám) mi dělalo potíž se do modlitby "uzavřít". Myslím, že to byl nedostatek, který mi „pomohl“ ve vyhoření. Je to moje úvaha.

Jak se stalo, že se z vás

Tematické články

s Danielou stal takový dobrý tandem. Navzdory různým skřípáním jsem u vás nikdy nezaznamenal, že byste netvořili jeden celek (společenství?). Je na to recept, nebo jste to dostali?

Vlastně to nevím. Chtěli jsme to. A možná, že to způsobila krize v roce 1985. Ale nebyla to krize našeho vztahu. Původně jsme měli v roce 1990 takovou myšlenku (po biblické škole absolvovanou kousek za Železnou Rudou v Bavorsku), že budeme sloužit nějak společně. Ale prakticky jsme to neuměli a žili jsme jaksi v prostředí, kde služba žen nebyla přijímána. Párkrát jsme si natloukli nos. ☺

Z tvé odpovědi je poznat, že jsi toho v církvi dost zažil.

Byly to vzlety i pády. Jak jsi např. vyhodnotil to, čím prošel plzeňský sbor ECM po tom obrovském nárůstu na přelomu 80. a 90. let, když najednou začali po odchodu kazatele ubývat lidé a leccos se rozpadlo? Máš z toho pro sebe nějaké poučení nebo memento?

Ano, v církvi jsme zažili leccos.

Ale těch zkušeností nelituji. Převzal jsem řadu dobrých doporučení např. i od Daniela Zajíce. Pro sebe mám toto poučení: nebrat se moc vážně, nevázat lidi na sebe,

pokoušet se věci řešit transparentně. Chce to velkou odvahu.

No, a poslední poučení: líbí se to Pánu Bohu nebo lidem? Líbit se lidem je velikánské pokušení.

Vedle kazatelování jsi načítal knihy pro slepeckou knihovnu, docházel jsi do nemocnice, věnoval ses lidem. Která z těch všech služeb ti připadla jako nejvíce smysluplná?

To není lehká otázka. Slepecká knihovna - to je takový koníček.

Kazatelování jsem si vyzkoušel dost dlouho. Neumím posoudit jeho smysluplnost. Ale byl jsem k tomu povolán. Součást takového povolání však je i sloužit mimo zdi církve. V armádě, u policie, v nemocnici. Na armádu a policii přišla Listopadová revoluce s ohledem na můj věk pozdě. A v nemocnici jsem byl jen krátce. Avšak ještě plánuji, že bych v nemocnici mohl sloužit.

Nevím, jestli to umím, ale smysluplné by to jistě bylo. Velice.

A nemocniční kaplan může být i starý.☺

Jsi pro mě příklad člověka, který nelpí na jednou poznaném a stále je schopen přijímat nové a nové podněty, ať už z knih, filmů, rozhovorů a setkání s lidmi. Řada křesťanů však nečte, na filmy nekouká a pohybuje se jen v dobře známém prostředí. Zkus je inspirovat: Je nebo bylo něco (kniha, umělecké dílo, člověk), co Tě v životě zásadně ovlivnilo?

Já jsem hodně konzervativní člověk, který to však o sobě ví. A také vím, že kdo se neučí, stagnuje. Není to pohodlné, ale je to výzva. Nemám k doporučení žádné umělecké dílo. Moc rád poslouchám hudbu různých žánrů. Mizerně čtu a málo se dívám na filmy, ale nechám si doporučit.

Nemáme posledních 30 let televizi, a tak si rád nechám doporučit i dobrý pořad z jejího archivu, který je na webu. Moc rád po-

slouchám rozhlas. Už od dob, kdy jsem v přímém přenosu figuroval v rozhlase, když se představoval jízdní řád, mám rád - jako adrenalinový sport - přímé přenosy.

Ve všem lze najít inspiraci. Nejhorší je to se mnou s výtvarným uměním. Tam plavu. Hodně mám rád knihy o Božích služebnících všech epoch. Zároveň si však uvědomuji, že nechat se Bohem povolat k nějakému dílu není vůbec zadarmo. Jsem extrovert, a tak se "nevěším", když udělám chybu, ale nechci dělat pokusy na živých lidech. To ne!!! Asi rok před vyhořením jsem si uvědomoval, že "jedu na setrvačnost", a pojala mne Boží bázeň, abych nedělal duchovní službu pro peníze. S tím bych měl problém. Asi.

Nacházíme se v dosti hektické době, která je v lecčems jiná, než byly ty předchozí.

Nevíme, co nás čeká, ale milióny lidí v pohybu, Islámský stát a imperiální ambice Ruska příliš na klidu nedodají. Myslíš, že je společenství ECM připravené na zlé časy (válka, terorismus, hlad, jiné krize)? Lze se vůbec (jako církev) na něco takového připravovat a jak?

Myslím si, že připraveni nejsme. A nedovedu si představit, jak se připravit. Možná by však stačilo, abychom adekvátně a improvizovaně reagovali. Je to i můj velký nedostatek, ale až na výjimky nevidím, že by církve byly "společensky angažované".

Převažuje zájem o to, co je uvnitř nich, nikoli vně. Je to obrovský prostor pro lidi (křesťany) obdarované myslet celospolečensky.

Byli bychom pak pro společnost čitelnější. Otřepané heslo: ne svět v církvi, ale církev ve světě.

Vracím se k první otázce. Co je společenství? A teď už mám na mysli to církevní.

Jak je vnímáš ty? Co je v něm důležité, co nezbytné, co naopak škodlivé?

Společenství je skupina lidí,

11 v jejímž středu je živý Kristus.

Jsou to lidé, kteří se sociálně nehledali, ale jsou teď spolu, mají vztah (osobní) s Bohem, spolu navzájem a nevadí jim, když jsou s nimi lidé, kteří ještě svůj osobní vztah s Bohem nemají. 1. Nejdůležitější je přítomnost víry, lásky a naděje. A to směrem k Bohu i k sobě navzájem. 2. Nezbytná je přítomnost milosti, důležitá jsou pravidla, která však mají pomáhat, nikoliv život dusit. 3. Škodí každý přechod od organizmu k organizaci. Souvisí s tím i řád a jeho správné uplatňování, nebo v krajním případě i jeho změna. 4. Škodí uzavření společen-

ství do sebe, nevyznané hříchy, špatné příklady (zvláště co se starší generace týká!!!), ztráta úcty (k Bohu i člověku), pomluvy, zbožštění kazatelů a farářů. Řekl bych, že v bodě 4 jsou "smrtelné hříchy společenství". ☹

Viděl jsi v životě lidi

O tázky prostřednictvím e-mailu z Pendolina

do církve přicházet i z ní odcházet, zažil jsi kazatele, kteří už dávno v ECM nejsou (a kde je mnohým konec?); co bys tedy popřál čtenářům Slova a život, aby zůstali pevní a neodešli ani od Pána ani z církve?

jedoucího z Ostravy do Plané u M.L. kladl Petr

Křesťanská vzájemnost

Typickými projevy naší západní společnosti se všemi jejími vymoženostmi (např. státním systémem sociální podpory) jsou všudypřítomný konzum, individualismus, nezávislost a v důsledku toho i chladnoucí mezilidské vztahy. Světe, div se, nic z toho se dnes nevyhýbá ani církvi. Nezřídka se setkáme s lidmi, kteří se sice hlásí ke Kristu, více či méně navštěvují nějaké křesťanské společenství, ale přitom v něm vlastně nikdy nenašli své místo a nepřijímají vůči němu žádné závazky. Naučili se brát, ale nikoli dávat. Jejich křesťanská identita je pro ně něčím výsostně soukromým a subjektivním. Nikdo jiný jim do toho mluvit nesmí.

Nový zákon však na mnoha místech mluví o tom, že křesťan je povolán sdílet důvěrné společenství s ostatními Ježíšovými následovníky. Dalo by se říci, že novozákonní epištoly jsou výzvami ke křesťanské vzájemnosti doslova prošpikované. Kdekoli narazíme na slůvko navzájem, popřípadě na sousloví jeden druhému (obojí je překladem

stejného řeckého slůvka αλληλων, alélón), objevili jsme kamínek do mozaiky křesťanské vzájemnosti. Dr. Gene A. Getz z Dallas Theological Seminary říká, že když roztřídíme všechny tyto výskyty do skupin podle konkrétních významů, získáme přibližně 12 významných činností nebo služeb, v nichž se mají křesťané angažovat. Vzkříšený Kristus církev zařídil tak, abychom se v ní navzájem potřebovali, chceme-li naplnit poslání, které nám svěřil. Jsme znovu a znovu vyzýváni k prokazování vzájemné lásky, úcty, k zachovávání stejného kristovského smýšlení, ke vzájemnému přijímání, napomínání, povzbuzování, prokazování zájmu – zdravení, ke vzájemné službě, ke vzájemné pomoci při překonávání hříchů – k vzájemné vykazatelnosti, ke vzájemné snášenlivosti tváří v tvář slabostem druhých a ke vzájemné ochotě k podřízenosti. Dá se říct, že podstatou křesťanské vzájemnosti je tedy sdílení našeho nového života v Kristu se všemi ostatními, které nám Bůh daroval za bratry a sestry uprostřed konkrétního společenství. Slovy apoštola

Vaďura. Zpovídaný je emeritní farář sborů ECM Plzeň Lochotín a Tachov.

Pavel Kuchynka

Pavla: Kristovým tělem prostě můžeme být jedině společně (viz 1K 12,27) a na základě pravidelnějšího kontaktu. Jen tak je nám dáno tuto duchovní skutečnost opravdu reálně zakoušet. Apoštolská zvěst nám před oči staví poznání, že jen pokud jsme takto navzájem propojeni, vzájemně se podepíráme a budujeme v lásce, můžeme jedinečným způsobem v církvi zakoušet růst a jít směrem k životní i duchovní zralosti (viz Ef 4,16).

Ani duchovní otec metodistického hnutí John Wesley (17031791) si neuměl představit, že člověk by mohl být v plném slova smyslu křesťanem bez vztahu k bližním – tedy k bližním obecně, nejen těm ve společenství církve. Znovu a znovu ukazoval na skutečnost, že Duch svatý člověka vede do společenství s ostatními. Ve výkladu Ježíšových blahoslavenství nalezneme jeho skálopevné přesvědčení, že „křesťanství je svou podstatou sociální náboženství (social religion); přeměnit je na náboženství samotářské (solitary religion) opravdu znamená zničit je.“ (Kázání našeho Pána na hoře,

Tematické články

Projev biblického křesťanství

Já jsem také čtenář, takže nám přeju, aby nám šlo o zachování Boží milosti pro věčnost (tedy aby nám šlo o to neodejít od Krista) a naplňovat Boží vůli do té doby. Myslím, že bude stačit, když budeme chtít.

12 třináct výkladů na Mt 5–7, ECM Praha 1998, s.77). Můžeme tedy s jistotou říci, že Wesley jednoznačně odmítal individualistické formy náboženství.

Tematické články

H rozba přetěžovaných i znevažovaných vztahů

V základu skutečné křesťanské vzájemnosti musí podle všeho na prvním místě stát naše osobní oddanost Pánu. Pokud bychom na první místo postavili snahu o blízké rodinné vztahy, byl by to základ velice vratký. Všichni přece víme, že rozdílů, které ve vzájemných vztazích musíme překonávat, je opravdu „požehnaně“. Přitom není žádný spor o to, že skutečné společenství křesťanů rodinné rysy nese a že bez úsilí o překonávání vzájemných rozdílů se prostě neobejdeme. Americký spisovatel John Updike napsal: „Rodiny nás učí, jak láska existuje v oblasti za hranicemi sympatií a nesympatií a spoluexistuje s lhostejností, soupeřením a dokonce i antipatií.“ V církvi jsme však s ostatními spojeni jedinečným duchovním poutem. Známý křesťanský autor Philip Yancey popisuje, jak si uvědomil, že se začal těšit na církev, neboť je to místo, které jej obklopuje lidmi tolik jinými, než je on sám. „Na povrchu jsme neměli mnoho společného; naše oddanost Ježíši nás ale spojovala v mnohém.“ (Proč se obtěžovat církví, Návrat domů, Praha 2003). Yancey ukazuje, že to jediné, co spolehlivě dokáže překlenout všechny rozdíly, je Boží smiřující láska – a to, co v nás tato láska probouzí. Pokud se láska stane východiskem našich vztahů, pak vzniká Boží rodina, v níž jednota neznamená uniformitu a různost neznamená rozdělení.

Zcela přirozeně také dochází k tomu, že po určitém čase některé naše vztahy v církvi zcela přirozeně získávají podobu skutečného přátelství. Osobně to však pokaždé považuji spíše za bonus než za normu, kterou je možno si nějak automaticky nárokovat. Opravdu nejde (a ne-

může jít) o blízkost na povel ve stylu nějaké pochybné uniformity. Vždy to bude jedinečný druh lidské sounáležitosti. V Kristu totiž máme – bez ohledu na naši lidskou zralost, bez ohledu na naše schopnosti a zájmy – podíl na životě z Ducha svatého, podíl na tajemství nové přirozenosti.

Bohem adoptovaný člen rodiny tím získává jistá „rodinná práva“, jež nejsou podmíněna žádnou výkonností ani lidskou dokonalostí, ale prostě jen skutečností, že se člověk nově narodil. Zřejmě všichni můžeme z vlastní zkušenosti přitakat výroku Henri Nouwena, že společenství je „místo, kde vždycky žije někdo, s kým byste chtěli žít ze všech nejméně.“ Všichni jsme však byli povoláni k následování Ježíše.

V církvi by tedy neměl vznikat tlak na jednotlivce, aby se snažili na základě svých lidských kvalit soutěžit a dokazovat ostatním, že si zaslouží patřit do stejného společenství jako oni. Nicméně každá rodina, církev nevyjímaje, potřebuje pro své „fungování“ i určitá organizační a správní pravidla, včetně závazků, na kterých se její členové dohodli.

Proto se i od těch, kdo do konkrétní „církevní domácnosti“ patří, zcela oprávněně očekává, že tato pravidla a závazky budou respektovat. V naší metodistické domácnosti bych za ty nejdůležitější závazky označil následující: závazek přijímat Písmo jako Bohem daný základ a směrnici naší víry a života, závazek podpírat život a službu sborové rodiny přímluvnou modlitbou, závazek osobní účasti na sborovém životě, závazek osobní účasti na službě sboru a také závazek podpory sboru pravidelnými finančními dary. Bez těchto biblických a obecně křesťanských závazků bude jakákoli křesťanská vzájemnost spíše iluzí.

Výzva a příležitost

Církev je podle apoštola Pavla tělem Kristovým, tedy živoucím duchovním organismem. Je to společenství, které jako jediné

dostalo privilegium dosvědčovat přítomnost vzkříšeného Krista v tomto světě. A bude se to dít všude tam, kde křesťané opustí svou nezávislost, svůj individualismus a budou se učit, co znamená náležet jeden druhému. Je tedy nad slunce jasné, že každý z nás má příležitost křesťanskou vzájemnost posilovat nebo oslabovat. Ať už jsou rozdíly mezi námi sebevětší, všichni musíme vědět, že v Kristu jedinečným způsobem patříme jeden druhému. Pokud však budeme na jedné straně mluvit o své lásce ke Kristu a na druhé straně si budeme držet odstup vůči církvi, v našem vztahu k Pánu bude vždy něco důležitého chybět. raktické pravidlo reciprocity P v naší vzájemnosti

V praktikování křesťanské vzájemnosti nám může významně pomoci i tzv. „zlaté pravidlo“, které je ve skutečnosti normou pro jakékoliv vztahy: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12) Tato slova zřejmě nepotřebují nijak obsáhlý výklad. To málo, co k nim připojuje Dietrich Bonhoeffer, vlastně jen podtrhuje jejich praktický význam pro rozpoznávání správnosti našeho jednání vůči druhým. Prostě vždy stačí, abychom obrátili poměr Já a Ty – abychom se v posuzované situaci postavili na místo druhého člověka a toho druhého naopak postavili na své místo.

Tím totiž ztrácíme jakékoli výsadní právo před ostatními. Už nemůžu promíjet sobě, co druhým vytýkám. Najednou se mám ke zlu, které mám v sobě, stejně tvrdě jako ke zlu, které jsem viděl u svého bratra. A k jeho špatnosti budu nadále stejně shovívavý jako k té vlastní. Snad se připojíte k mému přání, aby toto Kristovo zlaté pravidlo mezi námi, v naší vzájemnosti, nikdy neztrácelo svůj lesk.

Autor je farář ECM ve Znojmě

13

Jestli tohle není hezký, tak už nevím!

Delicie Nerková

Zdroj: Česká televize

Úvaha

Tuto kratičkou úvahu jsem si vypůjčila z knihy Kurta Vonneguta Časotřesení. Mám ráda tohoto spisovatele a mám ráda to, co je hezký.

Jakkoliv nejsme s panem Vonnegutem současníci, ba dokonce ani sourozenci v Kristu, myšlenky z jeho knížek ve mně občas nejen zůstávají, ale dokonce klíčí, rostou a vydávají plody.

Doba je složitá a to způsobuje, že navzdory našim duchovním zásadám v nás docela často bytní všelijaké nejistoty a trudnomyslnosti, které nezaplaší ani jiskřící sněhové vločky ani vůně cukroví nebo třeba cembalové tóny Domenica Scarlattiho. Romantika bere za své s každým zdražením zboží či energií, s každým přistěhovalcem navíc, s každým projevem lži a nenávisti. Zkrátka, necháváme si ukrást mnohé Boží dary, z kterých jsme se ještě před nedávnem těšili. A najednou se objeví ta legrační až drzá myšlenka, že přeci jen něco hezkého v tom našem životě musí být, když to někomu stojí za úvahu a ještě k tomu literárně zvěčněnou. Ano, už jsme dospělí a někdy se dokonce cítíme staří nebo vyhořelí. Vzpomínky na to, co bývalo hezké, už dávno vybledly nebo zmizely a my v nejlepším případě sníme o bílých Vánocích jen proto, že v televizi dávají Ten film.

Jenže – tady je ten neuralgický bod, tady je to bebíčko, které si nechceme drápat. Co bylo hezké, dávno pominulo. Co je zlé, svírá naše myšlení, city i perspektivy. Jenže je to tak doopravdy?

Já také nejsem vždycky úplně v kondici. Přistihnu se, že moje modlitby i noření se do biblických textů se staly jakýmsi tělesným rituálem, zatímco moje duše a duch jsou někde v krajině chmur a temných stínů.

Jednou v sobotu, bylo to letos v říjnu, jsem se v takovém rozpoložení večer stulila do svého pohodlného ušáku a udělala svému srdci kousek místa, aby se mohlo radovat z benefičního koncertu Světlo pro Světlušku. Není už moc pořadů, které mě, kulturně přesycenou a fyzicky unavenou, dokážou doslova přišpendlit k obrazovce televizoru. Světluška to dokázala. Dokázal to Ondra, Ráchel, Bára, Věra i Karel, dokázali to Jana, Jirka, i Michal. Tolik radosti z hudby, ze svobodného pohybu i dýchání, tolik radosti z dávání i přijímání. Všichni jmenovaní jsou nevidomí účinkující tohoto věhlasného koncertu. Spolu s nimi samozřejmě účinkovali i jejich koukaví parťáci ze světa showbyznysu nebo sportu. Tedy, jestli TOHLE není hezký, tak už nevím!

Možná tuším, co řeknete: Co je na tom zvláštního? Nadchnout se ze čtyřiadvaceti milionů, které ten koncert vynesl? To by se snad zaradoval kdekdo, zvlášť když to půjde na užitečný účel! Ale zkusme se podívat tak trochu pod povrch tohoto gesta. Jistě, je pár majetných, kteří rádi dávají část svých peněz na dobré věci. Ovšem to, co je tak hezké, je skutečnost, že na dobré účely přispívají i nemajetní, obyčejní lidé, kteří nedávají ze svých přebytků, nýbrž častokrát i ze svého nedostatku. Jestli tohle není hezký, tak už nevím! Jiní kritici řeknou: Máme u nás několik miliardářů.

Co by jim udělalo, kdyby pustili chlup a nějakou tu miliardu přihodili na projekty podporující chudé, nemocné a všelijak nuzné v naší zemi?

Vždyť je kolem nás tolik lidí s handicapem, tolik osamělých, starých a neúspěšných, o které se stát nedokáže postarat! Kde je ta Boží spravedlnost? Nerada své pocity filtruji přes peníze, už proto, že dobré věci, jsou-li poměřovány penězi, se často stávají jakoby méně dobrými.

14 Máme-li mít radost z daru, neměli bychom hledět na jeho materiální hodnotu. Máme-li mít radost ze zážitku, neměli bychom si příliš připouštět, kolik jsme do něj investovali peněz.

O nejvzácnějších dílech lidských rukou nebo ducha se často říká, že nejsou vyčíslitelná penězi. To platí o všem, co přijímáme nebo dáváme, co prožíváme nebo zažíváme ve dnech všedních i svátečních. Záleží, jaký úhel pohledu zvolím, abych viděla správně. Schválně, zkuste si to také! Tady je příklad: – Naše letošní dovolená v Karibiku byla sice super, ale stálo nás to sto tisíc českých. Navíc jsme si museli dávat pozor na žraloky a soptící sopku.

Anebo:

Úvaha

– Letos jsme se toulali po Orlických horách. Nestálo nás to kdoví kolik a prožili jsme čtrnáct dní v nádherném kraji. A zamilovali jsme se do Babiččina údolí.

A takhle lze vidět spoustu věcí.

Letošní benefice pro Světlušku je pro mne důvodem k vděčnosti ještě i v době Adventu. Zároveň je dlouhodobou inspirací k hledání a nalézání všeho, co je hezké. Aktuálně se to týká samozřejmě Vánoc. Uvažuji, jaká bude letošní dekorace našeho vánočního stromku. Nejraději bych ho ozdobila desítkami světlušek, které by ozářily svým zelenkavým světýlkem náš svátečně uklizený příbytek.

Jakkoliv věřím na zázraky a naplněné sny, ty světlušky asi budu muset oželet.

Myslím, že v našem obýváku pro ně není vhodné životní prostředí.

Co tedy s tou nadějí, že dobrý člověk v Čechách stále žije? Komu a jak sdělit, že je tolik hezkého kolem nás a často i v nás?

Už vím!

Vánoční stromek ozdobím tradičně stříbrnými ozdobami a barevnými žárovkami. Letos tu však bude něco navíc: Na každou větvičku, kam to jen půjde, připevním malé psaníčko, v němž bude oznámeno: „Jestli tohle není hezký, tak už nevím!“ A hned k tomu připíšu třeba: Světlo pro světlušku – povolení vlády přijmout neplánovaně skupinu křesťanských uprchlíků z Iráku – rozhodnutí Úřadu práce, že mi přispěje na nákup dávno vytoužené čtecí pomůcky –nemoc mého blízkého člověka je léčitelná – kvete mi vánoční kaktus – kočka mého bratra vyhrála soutěž královny krásy – naše babička bude letos s námi u štědrovečerního stolu-sousedi si koupili krásnou rohožku, a tak už nebudou potřebovat tu naši atd.

Mám pokračovat? Najednou je těch hezkých věcí tolik, že bych potřebovala třísetletou sekvoj, aby se tam všechna ta psaníčka vešla.

Už zas sedím ve svém starém ušáku a poslouchám cédéčko s irskou harfou a písničkami, které hraje a zpívá moje kamarádka. Jestli tohle není hezký, tak už nevím! Prostě – milost za milostí!

A jestli je něco opravdu hezký, bude to ještě hezčí, když to někomu sdělíš. Na formě nezáleží, důležité je vidět srdcem.

Přeji nám všem, aby naše srdce nepotřebovala ani silné dioptrie ani slepeckou hůl. Přeji nám všem tolik světlušek, abychom potmě nezabloudili do vlastní samoty. Přeji nám všem, aby nás stále provázela dobrá hudba, dobrá předsevzetí i dobrá vůle, která přináší Kristovu lásku a porozumění, třeba i po Vánocích.

Autorka je básnířka

Zdroj: Wikipedia

15

Rozhoduj se srdcem, příteli Marie Kozáková-Hřebíčková

Svědectví

Hospodine, celým svým

srdcem Ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech Tvých chci vypravovat. ( Žalm 9,2 ) Miluji češtinu. Baví mě sledovat, jak záměnou jednotlivých písmen dostávají slova jiný význam (např. rosa-kosa-bosa-vosa). Jednou jsem se měla vyjádřit k významu hudby při bohoslužbě do ankety pro časopis Slovo a život. Napadlo mě: „Hudba při bohoslužbě slouží k oslAvování Boha a oslOvování člověka.“ Podobně jako v pátek 4. dubna 2014. Vracela jsem se domů z autorského čtení básnířky Evy Šulcové nazvaného „Voda v ohni“.

Název básnické sbírky velmi dobře korespondoval se slovy „pramen“ a „plamen“, která v té době zaměstnávala mou mysl. V duchu

jsem si je cestou metrem omílala.

Vzápětí se k nim přidávala další slova a na konečné už jsem měla veršovánku:

Hluboký pramen

horký jak plamen ze žhnoucích kamen.

Srdce jak kámen obměkči, Pane.

Amen.

Když jsem si ji doma zapisovala, uvědomila jsem si, jak nesčíslněkrát je v Bibli připomínáno SRDCE. Kdysi jsem byla na přednášce, na níž přednášející vyslovila názor, že srdce by mělo vysílat myšlenky (inspirace) a hlava by měla přemýšlet, jak je uvést do života (realizace). A jak je škodlivé, když hlava jedná bez srdce. Zpětně doceňuji text Žalmu 28,7, který jsem si vylosovala

na naší faře začátkem roku 2010: Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.

Srdce je v něm zmiňováno hned dvakrát a vzdávat chválu písní mi bylo umožněno na konci téhož roku při vánoční bohoslužbě ve Strašnicích přenášené Českou televizí. Byla to pro mě velká čest, o níž se mi na začátku zmíněného roku ani nesnilo. A ještě dnes se mi srdíčko zatetelí, když si vzpomenu, jak jsem postupně „oprašovala“ svůj hlas „pověšený na hřebík“ a začala se vracet ke zpěvu častěji.

O několik let později byla mamka v nemocnici. Povídaly jsme si a najednou jsem zaslechla jakousi stařenku. Modlila se nahlas Otčenáš. Přidala jsem se k její modlitbě. Pak jsem se

Svědectví

16 zeptala, mohu-li pro ni něco udělat. „Pohladit,“ řekla. A tak jsem ji hladívala vždy, když jsem šla za mamkou. Nebo vzpomínám na paní, která navštívila pacientku ležící vedle mamky.

Zaslechla, jak vyprávím o zpívání židovských písní při benefičním koncertu na záchranu synagogy v Neveklově. Poprosila mě, abych jí nějakou zazpívala, že „židovské nikdy neslyšela“. A když jsem dozpívala, řekla, že na mě počká, až půjdu domů. Cestou na autobus jsme si pak s radostí zazpívaly naše národní písničky a rozešly se každá na svou zastávku. V autobusu na sedadle přede mnou bylo fixem namalované srdíčko s nápisem: „Rozhoduj se srdcem, příteli.“ Nelíbí se mi čmárání po zdech a všude, kam to nepatří.

Ale v tomto případě jsem vnímala neznámého pisatele-pisatelku jako Božího posla. V Bibli je srdce nesčíslněkrát připomínáno. Jenže cesta k němu je někdy pěkně dlouhá. Děkovala jsem za to připomenutí.

Letos v květnu na mě silně zapůsobila příhoda, která se přihodila během mého zpívání na Noci kostelů. Odzpívala jsem jednu píseň a při druhé se mi, jak říkávala moje paní profesorka, usadil v krku „kocour“. Nedařilo se mi ho po dobrém ani po zlém „odchraptit“. Po pár taktech jsem to vzdala. Omluvila jsem se spoluúčinkujícím i posluchačům.

Co teď? Náhle jako blesk z čistého nebe přišel nápad: poprosit o trochu vody. Mladinká flétnistka mi podala lahvičku s vodou a problém byl vyřešen. V mládí bych ve své honbě za dokonalostí měla pocit naprosté prohry.

Tentokrát jsem kolizi přijala jako projev své lidské nedokonalosti.

Navíc se mi vybavil biblický text o Ježíši a vodě, kterou dává. A to jsem ještě netušila, co prožiji o pár týdnů později v Kryštofově Údolí.

O této malebné vesničce na Liberecku jsem se dočetla v časopise Krkonoše – Jizerské hory docela dávno. Článek a hlavně fotografie mě natolik zaujaly, že jsem se tam vypravila. Dřevěný

kostelík jsem si zamilovala na první pohled. Zatoužila jsem zazpívat si v něm. A za několik let se mi sen splnil! Díky kamarádce, která mě pozvala, abych zazpívala na první vzpomínkové bohoslužbě za zemřelého místního rodáka patera Rabana. Od té doby tam jezdím každý rok zazpívat Mozartovo Aleluja a některou z Dvořákových Biblických písní. Letos mě v noci před cestou na vzpomínkovou bohoslužbu napadlo, že bych mohla vedle Mozarta zazpívat i něco jiného. Zčistajasna se mi vybavila skladba, kterou jsem v mládí zpívala v souboru Musica Antiqua Praha. Tenkrát patřila k mým neoblíbeným, protože byla pomalá a já jsem upřednostňovala spíš náročné zpívání plné různých ozdob v mnohdy závratných tempech. Po třech desítkách let jsem ji tedy našla ve svém notovém archívu a pak ji v Kryštofově Údolí zazpívala. Její intimní a hluboký text v překladu říká: „Toužím po Tobě, Ježíši.“ Po bohoslužbě mi přátelé nabídli, že mě vezmou do Prahy autem.

Já jsem však prožívala něco tak silného, že jsem chtěla zůstat do večera a sama. Procházela jsem se Údolím, několik hodin seděla na lavičce naproti kostelíku, přemýšlela o Ježíši a cítila hlubokou vděčnost a nepopsatelný klid.

Když jsem si před odjezdem ve staročeské kavárničce U Ježků pochutnávala na kávě a dortíku, pousmála jsem se při vědomí, že jméno Ježek má první tři písmena shodná s Ježíšem. A protože zanedlouho budou Vánoce, není možná na škodu zmínit, že vesnička vlastní muzeum betlémů a dobových hraček a je v ní dokonce orloj vyrobený ze starého transformátoru. Stojí za vidění.

Někdejší příhoda se zpíváním s neznámou paní mě inspirovala ke zpívání v další nemocnici, kde později hospitalizovali moji mamku. Ležela na JIP na přístrojích a nevnímala. Zazpívala jsem tiše její oblíbenou písničku Znám křišťálovou studánku. Najednou začala hlasitěji dýchat a za závěsem se ozvala paní, abych pokračovala. Posléze přišla sest-

řička a lékař, abych zpívala dál.

Mamku druhý den přemístili na „normální“ pokoj, kde jsem jí od té doby zpívala pokaždé. Někdy se pacientky ke mně přidávaly.

Vzpomínám na bábinku, která mě držela za ruku, v rytmu s ní lomcovala a zpívala se mnou.

Mamčin zdravotní stav se zhoršoval. Ležel mi na srdci její nezájem o Boha. Toto téma jsem pootevřela, ještě když byla doma, ale bezvýsledně. Ani v nemocnici ji „neinspirovaly“ pacientky, které se o své víře nestyděly promluvit nahlas. Posledních několik týdnů už vůbec nemluvila, cítila jsem, že se vzdaluje.

Vzdala jsou jakoukoli snahu přivést ji k Bohu. Zato jsem sama zatoužila přečíst si pro sebe něco o pokoře.

A tak jsem v jednom horkém dni letošního srpna usedla na lavičku na zastávce autobusu a začala jsem číst. Vedle mě seděl mladík. Po chvíli se mě zeptal, co čtu. Chvíli jsme si povídali.

Zmínila jsem mamku a svou nenaplněnou touhu přivést ji k víře. Mám to prý zkusit znovu, protože někdy lidé na sklonku života svůj názor změní. „No jo, ale mamka už nemluví,“ poraženecky jsem opáčila. „Má však ruce, ne?“ pokračoval mladík.

A tak ve mně uzrálo rozhodnutí ještě jednou to zkusit. Přišla jsem k mamce a znovu jsem jí povídala o Bohu. Řekla jsem jí, že přijetí Krista je její svobodné rozhodnutí. Vím, že už nemůže mluvit, ale pokud uvěří, může mi stisknout ruku. A mamka zareagovala! Na její tři po sobě jdoucí stisky rukou nikdy nezapomenu.

Jsem vděčna za setkání s neznámým mladíkem, andělem v lidské podobě.

Kdysi jsem byla na přednášce, na níž přednášející vyslovila názor, že srdce by mělo vysílat myšlenky (inspirace) a hlava by měla přemýšlet, jak je uvést do života (realizace). A jak je nedobré, když je tomu naopak.

A utorka je koncertní pěvkyně a pedagožka, sbor ECM Praha Horní Počernice

17

Poučitelný a nepoučitelný (Úvahy nad verši Přísloví 15,31-33) Tomáš Molnár

Žánr, doba vzniku, autor

Biblická studie

Kniha Přísloví patří do tak zvané sapientiální – mudroslovné literatury. Je nesporné, že mudrosloví, a předně přísloví, mělo svůj vzor ve starověké literatuře egyptské.

Přísloví, jakožto krátké naučení života, je pak oblíbenou formou moudrosti v celém Orientu.

Zdá se, že jakýsi základ knihy Přísloví byl položen už někdy v době Šalomounově, vrcholné tvoření pak lze položit do doby králů Chizkijáše a Jóšíjáše. Vzorem byla zjevně egyptská sbírka Amenepova mudrosloví z 10. století př.n.l., ale u některých částí bychom našli vzor třeba v babylónsko-asyrském prostředí.

Redaktoři knihy a její pisatelé vzali do ruky přísloví, která kolovala po celém Orientu, a tak jako jiné vzory pro své spisy je přeznačili. Forma zůstala, ale obsah je nový. Zdá se, že ustálení sbírky je poměrně pozdní – řekněme ze 2. století př. Kr. Co jsou vlastně přísloví? Stručná naučení, jež mají probouzet širší a komplikovanější pochopení. Jsou to krátká, střelná kázání určené do běžných situací všedního dne, jež nás dodnes potkávají.

Na Příslovích některým vadí jakýsi jednoduchý utilitarismus – hledání blaha, prospěchu a užitku a jeho dosahování prostřednictvím správného jednání. Jenomže do biblické mudroslovné literatury patří také kniha Jób, Kazatel či Píseň písní a mnohé žalmy.

Tyto texty vidí poměry poněkud složitěji a nastoluje ta témata, na která texty knihy Přísloví jakoby zapomínají (problém utrpení spravedlivého, úspěchu svévolníků a zlotřilců apod.).

Líbí se mi tvrzení, podle něhož se jednotlivým příslovím vyučovalo v synagogách. Snad nikoli v sobotu, v den sváteční, ale ve dnech všedních. Byla to prý taková čítanka pro obyčejný život. Jiní tvrdí, že se příslovím vyučovalo v rodinách, že se jed-

nalo o jakési rady rodičů dětem.

Proč ne. Já sám jsem byl mnoha výroky knihy Přísloví vybaven doma rodiči. A tak je používám a vím, že potkám-li někoho, kdo uhýbá pohledem a těká jím někde za mou hlavou, platí slova, podle nichž „oči blázna těkají až na

18 konec země“. Vím, že je marné někoho myšlenkově zmateného dovádět logikou k pravdě, protože: „Bys blázna v stupě mezi krupami píchem zopíchal, neodejde od něho bláznovství jeho.“ (Podle Ekumenického překladu: „Kdybys pošetilce v hmoždíři roztloukl na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš.“) A od dětství také vím, že pouhá krása u ženy jest poněkud málo, protože „zápona zlatá na pysku svině jest žena krásná, bez rozumu.“ Úvahy nad konkrétníki příslovími 31

Ucho, které poslouchá životodárné domluvy, bude přebývat mezi moudrými. (ČEP)

Biblická studie

31

Ucho, kteréž poslouchá trestání života, uprostřed moudrých

bydliti bude. (K)

Jsou tu tři nepříjemné věci, do kterých se člověku v žádném případě nechce: 1) poslouchání – a to nejde o jen o vyslechnutí zvuku slov, ale o poslušnost a přijetí nároku toho, co bylo řečeno; 2) t rest a jeho přijetí; 3) b ázeň – místo tohoto starobylého slova dnes používáme slovo strach, který přirozeně odmítáme, protože se ničeho bát nechceme.

Uvedené skutečnosti nám toto přísloví staví před oči jako cosi, co má svou kvalitu a ke kvalitě vede. Člověk a jeho bytí je zde popsán pojmem „ucho“. Je jistě zajímavé, že v hebrejštině je ucho femininum, což v jazyce patriarchální společnosti znamená něco méně významného. Na vojně se nováčkům říká také ucho ve významu nezkušený nováček, někdo, kdo musí poslouchat ostatní. V rovině lidské moudrosti můžeme říci, že být celoživotní ucho není špatný postoj. I filosofové vedou k údivu nade vším vždy znovu. Nic není samozřejmé, vše se koná stále znovu jako zázrakem, každé ráno povstává slunce nečekaně a ty buď takovým uchem, které údiv zažívá. To je dobré pro tvůj život a pro umění vděčnosti, kterého se dnes tak mnohým nedostává, a proto je jejich drzá individualistická samozřejmost, se kterou všechno přijímají a chtějí stále víc, tolik ničivá.

Zde v biblickém textu má ovšem „člověk – ucho“ slyšet ještě něco víc: má slyšet životodárné domluvy, jak překládá ČEP, nebo dokonce „trestání života“, jak překládají kraličtí, případně s hebrejštinou „důtku života“ (Rüge des Lebens), jak překládá Buber.

Co to je, trestání života? Všichni žijeme nějaký život a v něm dochází ke všelijakým kolizím, které nás vyučují, a to tak, že do budoucna jsme opatrní a některých skopičin se už, jsouce zkušenými, nedopouštíme.

Znamená to, že jsme zmoudřeli a vyspěli zkušenostmi. Potud opět lidské pochopení.

Jenže život ve smyslu Písma je přece jen cosi hlubšího a obsažnějšího, než je mé časem omezené bytí. Je to předně cosi, co na začátku všeho vdechuje sám Bůh a co mne činí spojitého se vším; tedy ne někoho, kdo se vyhýbá kontaktu, ale někoho, kdo do kontaktu je vtahován. Život pak není jen ono lidské sebezáchovné pinožení, které čítá tu šedesát, tu sedmdesát, tu snad i sto let, ale je to pojem, který sahá až ke sousloví život věčný. Věčnost zde není pojmem zachování stálosti v běhu času, ale pojmem smyslu, významu, posléze samozřejmě také trvání a zachování – ale právě v téhle posloupnosti.

Chceme-li životu rozumět, musíme jít k tomu, kdo život dává a kdo život zachraňuje – spasí, tedy k Bohu a ke Kristu. Tam zjistíme, že nejde o uchování sebe, ale dání se. Nejde o to, vyhnout se úskalím života, ale v jistém smyslu do úskalí života dokonce vlézt, ne-li je přímo vyhledávat. Kristus řekne: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj

život pro mne, nalezne jej.“ Rozumějme dobře: naslouchat tomu a být poslušný toho, co Kristus říká a činí, jak obrací moudrost lidskou, jak z toho, co máme za podstatné, činí plívu a to, co pomíjíme, vyvýší. Majetek odsune a na jeho místo postaví vztah, zachování sebe sama upozadí a předsune lásku. Ježíš Kristus je v měřítcích světa jen ucho, co skončilo na kříži; v měřítcích Božích ten, kdo byl poslušný Božího hlasu až po smrt, a to smrt na kříži, a proto o něm mluvíme jako o živém, živějším, než jsou ti, kdo jdou chytře jen za svým.

32

Kdo se vyhýbá trestu, neváží si vlastního života, kdežto kdo domluvy poslouchá, získává rozum. (ČEP)

32

Kdo se vyhýbá cvičení, za-

nedbává duše své; ale kdož přijímá domlouvání, má rozum. (K) 32

Wer Zucht fahren lässt,

verwirft seine Seele, wer auf Rüge Hort, erwirbt sich ein Herz. – Kdo uhýbá kázni, zahazuje svou duši, kdo slyší na výtku – důtku, získává srdce. (Buber) Zcela lidsky pohleděno: snad každý z nás v životě dostal nějakou lekci a při pohledu zpět, ač jsme třeba ve chvíli jejího udílení úpěli a byli ukřivdění, nakonec uznáváme, že to bylo k dobrému.

Proč ne. Potom jsou mnozí, kteří se důsledkům svých činů chtějí vyhnout. Občas slýcháme o někom, kdo se vyhnul třeba trestu ve vězení a je na útěku. Snaha vyhnout se zaslouženým trestům je asi vlastní nám všem. A přísloví nám říká, že je to špatně.

Jenomže my bychom zase měli jít hlouběji. Slovo, které překládají kraličtí jako „cvičení“, ČEP jak „trest“ a Buber jako Zucht – kázeň, je v hebrejštině slovo MÚSÁR. To je slovo oblíbené v knize Přísloví, ale najdeme je i ve dvou důležitých textech Tóry a Proroků: – Dt 11, 2: Znáte dnes pře-

19

33

Bázeň před Hospodinem

napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora. (ČEP)

33

Bázeň Hospodinova jest cvičení se moudrosti, a slávu předchází ponížení. (K)

33

Ihn fürchten ist Zucht zur Weisheit,

voraus geht der Ehre das Hingebeugtsein. (Buber) Zde mne nenapadá žádná lidská moudrost. Snad jen náboženská, tedy vlastně také lidská: Rudolf Otto kdysi napsal knihu s názvem Das Heilige (Posvátno), ve které mluví o tak zvaném mysterium tremendum et fascinans, tedy tajemství třasu a fascinace, které vzbuzuje bázeň. Nevím, zda jde úplně o totéž, čemu Písmo říká „bázeň Boží“.

Podle mého mínění souvisí bázeň Boží s poznáním sebe sama a se setkáním s Pánem Bohem a s Kristem. Bázeň Boží je osobním vztahem k Bohu a souvisí s milováním Boha. Myslím, že bázeň Boží souvisí s tím, že člověk vchází na cestu naslouchání životodárným domluvám a přijímáním trestu. Tam totiž poznává sebe samého jako nedostatečného a Pána Boha jako svrchovaně dostatečného, tam zažívá úděs nad sebou samým a bázeň před Božím slitováním. A tam také nebude mít místo žádná pýcha, nýbrž jen pokora. Tam bude pravá moudrost, která nebude spojena s lidskou ješitností a nemístnými sobeckými ambicemi.

Bázeň Boží je tím, co mne vede k poslušnosti skutečně nejpodstatnější a osvobozuje od poslušností nepatřičných. Tedy: Boha se bojím, a ne lidí; Boha poslouchám (a tím je moje odpovědnost dokonaná), nikoli lidi a jejich zvůli. Sláva, které tím člověk dosahuje, není jistě slávou celebrit, ale slávou u Boha samého, tedy slávou smyslem naplněného života. Zda to nakonec lidé ocení, je lhostejné.

Poučení

Kdybych měl nějak shrnout poselství, kázání, ukázání těchto tří veršů do každodenního života, mohl bych snad použít to, co říká Ježíš v Kázání na hoře: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Buďme těmi, kdo naslouchají. Buďme těmi, kdo poznávají sami sebe.

Buďme těmi, kdo se stávají lidmi k Božímu obrazu – právě ve všední den.

Autor je farář sboru ČCE v Trutnově

Biblická studie

ce to, co vaši synové nepoznali a neviděli, totiž napomínání Hospodina, vašeho Boha, jeho velikost, jeho pevnou ruku a vztaženou paži. Text mluví o situaci těch, kdo byli vyučeni a vycvičeni v Božích řádech, v Boží disciplíně, v jeho napomínání. Jsou to ti, kdo vcházejí do zaslíbené země a kdo do ní mohou vejít. Novozákonně bychom mohli říci, že je to o těch, kdo vcházejí do království nebes.

– Iz 53,5: Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Z pohledu křesťanů je toto proroctví o Mesiáši, Kristu.

Kristus je ten, kdo na místo nás na sebe bere důsledky toho, čemu říkáme hřích, a je za něj tedy trestán.

To je velmi závažné, že skrze někoho vcházíme do situace, která nás obdařuje rozumem a srdcem (srdci rozumějme jako sídlu toho, co člověka činí člověkem, přičemž ani slovo rozum není zcela dostačujícím ekvivalentem k hebrejskému výrazu LEV – srdce).

Nemyslím, že by k tomu šlo přistoupit nábožensky a říci si: „Tak vida, Kristus to vzal na sebe, a proto jsem už ode vší odpovědnosti, ode všeho cvičení, discipliny a trestání osvobozen a mohu si žít, jak se mi zachce.“ Takový postoj, jakkoli bude případně opentlen nějakou pobožností, je zřejmě hříchem proti Duchu svatému.

Kristovo, tedy Boží vejití do našeho trestání, do naší kázně, disciplíny života, není naším únikem, nýbrž naopak vede k odvaze tuto kázeň, toto vyučování, tuto disciplínu přijmout. Ježíš vyzývá: „Vezmi kříž svůj na sebe.“ Díky jemu je nakonec lehký a přivodí člověku pravou svobodu, pravou moudrost, rozumnost, pravý život, abychom věc dali do souvislosti s předešlým veršem.

20

Plevel mezi pšenicí

Úvaha

Filip Jandovský

Jak můžeš věřit v Boha?! Kdyby byl Bůh, neumíraly by malé děti! Kdyby byl Bůh, netrpěli by nevinní! Kdyby byl Bůh, nebyly by války! Kdyby byl Bůh, nebylo by na světě tolik zla! Tohle jste asi v životě také někdy slyšeli, viďte? Možná ještě v mnoha dalších obměnách. Těžko se na to odpovídá. Moc těžko. Ano, to všechno se děje. Zlo ve světě je a jeho existence je obtížně vysvětlitelná. Jenomže může přítomnost zla ve světě popřít Boha? Náznak odpovědí lze najít v Ježíšově podobenství o pleveli mezi pšenicí, které nalezneme v Matoušově evangeliu 13,24-30.

Podobenství, jak známo, neříkají věci naplno a jednoznačně a o lecčems mlčí docela. Stejně je tomu i zde. Proto je třeba pečlivě číst, abychom nalezli to, co v podobenství je, a nehledali v něm to, co v něm není, jakkoli by se nám líbilo, kdyby to tam bylo. Co tedy naše podobenství říká? Především jedno: Nechte to růst. Ponechte pole zaplevelené.

I s jedovatým plevelem, který pšenici dusí.

Copak se opravdu nedá nic dělat? Ani selektivní herbicid bys ve svém arzenálu zbraní Pane Bože neměl? Odpověď textu je jasná: Ne. Proč vlastně Bůh nezasáhne, když vidí, co se děje?

Proč nevystoupí a nezastane se pravdy, tedy nejlépe té mojí?

Odpověď je možná jednodušší, než bychom předpokládali: první, komu by se to nelíbilo, bychom byli my sami. Proč? Protože v nás samých je spousta plevele. Jak to? Stačí se podívat na náš život: copak vždy a za všech okolností jednáme tak, jak máme? Apoštol Pavel říká: „Není, kdo by činil dobro,“ a říká to i o nás. Čištění pole od plevele by tedy nejspíš

nepřežil žádný z nás. Přesto to pole, kterým je náš svět a kterým jsme my sami, nenechal Bůh být.

Ježíš, hospodář z podobenství, nezasáhl tak, že by z něj vytrhal plevel. Položil však svůj život za to, aby zkažené pole zachránil.

Co je plevel?

Je to to zlé, co zlého mezi námi a v nás bují. Bují to i ve společenství církve. Plevel dusí a potlačuje vše dobré. Roste se ve světě, v nás, ale i v církvi.

Proto jsou i mezi Kristovými učedníky spory a hádky. Tam, kde se dva neb tři sejdou, objeví se hned alespoň čtyři názory na to, co je potřeba dělat, kam jejich společenství směřovat, na co je třeba se soustředit apod. To by samo o sobě nebylo ještě nic tak špatného, jenomže my se ne vždy dokážeme v rozhovoru s druhými obrnit nebeskou trpělivostí a ne vždy dokážeme druhého přijímat bez předsudků a takového, jaký je. Proč? Příčiny jsou různé, někdy velmi banální, třeba že jsme se špatně vyspali. Vznikne hádka a plevel bují jako o závod, takže mnoho dobrého přijde vniveč.

Ve společenství Božího lidu (tedy na poli nebeského království) se občas děje i něco opravdu zlého. Církev někteří lidé zneužívají ke svému zviditelnění, ke zbohatnutí nebo ukojení vlastních ambicí. Místo příležitostí ke službě se jim stala výtahem k moci a osobnímu prospěchu.

Dobře to dokládají již evangelia, kniha Skutků a v syrové podobě především Pavlovy a Janovy dopisy. Bohužel, někde to pozorujeme i dnes. Lidé z našeho okolí si toho rychle všimnou a poukazují na to jako na plevel.

Církev pak snadno podlehne

pokušení a snaží se plevel vyrvat.

Pak vzplanou hranice, vylučuje se z církve, lidé přestávají chodit do sboru, „protože když je tam on, tak já v žádném případě ne“. To vše je další vláha a dobré hnojivo pro růst plevele, zatímco dobré zrno je dušeno. Je nabourána vzájemná důvěra, je pošramocena láska, je pošlapána věrohodnost toho, co církev zvěstuje a nese jako dobré poselství. „Ale copak to zrno, které Pán sil, nebylo dobré? Kde se vzalo všechno to svinstvo?“ Tato otázka je o to palčivější, že špatní nejsou jen ti druzí, ale zlo nacházíme i v nás. Kde se to v nás bere?

Ptáme se spolu se služebníky: „Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?“ A Pán odpovídá: „To udělal nepřítel.“ Za zlé ve světě i v křesťanstvu tedy nelze vinit ani Pána Boha ani Kristovo učení. Kdo za to může? Nepřítel.

Pole je jedno – tento svět.

Sejí však dva: Bůh a ďábel. Bůh pracuje na svém a činí svrchovaně to, co uzná za vhodné. On

21

Žeň

Až nastane čas žně, pán vydá pokyn a jeho ženci pole požnou.

Obilí posbírají a plevy i s plevelem spálí. My se musíme smířit se skutečností, že až do té chvíle bude zlo existovat. Tak to je a my se už nemusíme ptát, jak je to možné. Zlo zde prostě je a nikdo z nás není schopen je vymýtit.

To je jen v kompetenci Boží!

Znamená to, že se zla máme bát a nemáme s ním bojovat? Naopak, vždyť my máme odpovědnost za to, aby dobré zrno vzešlo a přineslo užitek. Proto smíme proti zlému bojovat. Nesmíme si však nárokovat právo na to, že jsme to my, kdo má oddělovat dobré od zlých. Někdy se nám může zdát, že špatná setba je

klasů plodíme leckdy i my mnohý plevel, jehož se neumíme zbavit.

Slova: „Nechejte to spolu růst.

Pán žně si to ve správný čas přebere,“ nejsou výzvou k tolerování zla nebo k rezignaci na správné rozhodování, ale jsou přiznáním toho, že nejsme lepší než ostatní.

Jsou varováním před pokušením hrát si na soudce.

Z podobenství můžeme čerpat ujištění, že navzdory plevelu nikdy nemáme vzdávat víru v dobrou žeň. V tom čase bude mít rozhodující slovo dobrý Pán, který si svou úrodu nenechá ukrást. A ještě je zde jedna jistota: Boží zrno je tak silné, že vyroste navzdory plevelu, jenž se je snaží zadusit.

Naše místo je mezi pšenicí nebo plevelem

Každé podobenství zve své čtenáře či posluchače k tomu, aby si v něm oblékli nějakou roli, aby se s některou z postav ztotožnili. V podobenství o pleveli a pšenici je to velmi obtížné.

Pokud však budeme upřímní, nalezneme se nejspíše v postavě služebníků, tedy těch, kdo zpochybňují možnosti zasetého zrno a mají pocit, že rozpoznají dobrou setbu od špatné. Proto se nabízejí, že plevel z pole vytrhají.

My křesťané si skutečně někdy myslíme, že zvládáme posoudit, co je správně a co špatně, že jsme kompetentní zhodnotit, jak žijí druzí lidé, ba dokonce i to, zda někdo bude či nebude spasen (ti, kdo se hlásí k některé námi odmítané církvi či náboženství rozhodně spaseni nebudou...).

Jenže pointa Ježíšova příběhu je překvapivě v tom, že role služebníků v podobenství vůbec nemá oprávnění. Služebníci nesázeli, a proto nebudou ani sklízet. Nejsou vlastně vůbec potřeba. Kdo chtěli vytrhávat plevel i s kořeny a rozhodovat tak o druhých, se nedostanou ani ke slovu ani k dílu. Musí si tedy vybrat: jejich místo je buď mezi pšenicí, nebo mezi plevelem.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

Úvaha

je zde doma, jemu to patří, proto nemusí nic vysvětlovat ani se nikoho tázat. Ďábel seje proto, že je ďábel. Stačí mu semínka plevele jen rozhodit a ona si už svou úrodnou půdu v našich srdcích sama najdou.

Jak mnoho např. dokáže udělat jediná věta, jediná domněnka, jediný otazník ve vzduchu! Příkladů je mnoho. Někdo je třeba výborný vedoucí dětských táborů. A pak stačí jedna otázka nedbale utrousená: A nemá on k těm dětem až moc vřelý vztah?!

Stačí málo, jediná jedovatá slina – a celá věc má najednou hořkou pachuť. Takhle se to dělá. Ďábel nemá rád otevřený boj, zato miluje záškodnickou činnost. A zlo se dere do světa. Vecpe se i tam, kde to patří Pánu Bohu, jde proti němu a kazí, co Hospodin dělá.

úspěšnější a lépe rostoucí než ta dobrá. Pak se ptáme, kam se náš svět řítí, zvláště když vidíme, že i mezi Kristovými učedníky se dějí zlé věci. A když sledujeme války a projevy nenávisti ve světě kolem nás, může se nás dokonce zmocňovat strach. Jenomže právě do této úzkosti přichází podobenství s úplně jinou perspektivou.

Boj zla proti dobru není úspěšný a zlá setba nemá navrch, i když to tak může vypadat. Podobenství nás upozorňuje: všeho do času.

Ježíš říká: „Až přijde čas žně, řeknu žencům: Seberte plevel, svažte do otýpek a spalte. Pšenici shromážděte do mé stodoly.“ Do té doby má naše víra nalézt dostatek odvahy, aby nechala dobré a zlé růst pospolu. Má nalézt dostatek důvěry v Ježíšovo evangelium, aby se nenechala odradit ani tím, že dokonce mezi Kristovými učedníky v církvi bují hodně plevele. Víra totiž žije s pohledem upřeným dopředu, s pohledem zacíleným do očekávané Boží budoucnosti.

K ní patří i čas žně, čas rozdělení dobrého a zlého, čas soudu. Víra se pevně drží toho, že za dobrou setbou stojí dobrý Pán, který bude mít na konci rozhodující slovo. Pak bude zrno shromážděno do stodol, do nichž se žádný plevel nedostane. Tak víra určuje náš přítomný život, naše jednání a rozhodování. Určuje, oč nám má v životě jít, o co stojí za to usilovat, co má zaslíbenu dobrou budoucnost a co má vůbec nějakou budoucnost. Proti tomu stojí nevěra. Ta se vymlouvá na zlo kolem sebe, aniž dělá cokoli se zlem v sobě. Ve chvíli, kdy je takový člověk konfrontován s nutností rozhodnout se pro Boha nebo proti Bohu, snadno se vymluví na „tlusté preláty“ s poukazem, že k takovému spolku se nikdy nepřidá. Čas žně odhaluje smysl toho, proč jsme na světě. Bez něj by se vše rozplynulo v marnosti.

Ve své víře poznáváme, že má cenu přinášet dobrou úrodu.

A je to právě výhled ke žni, který nám pomáhá unést i tu tíživou skutečnost, že kromě plných

22

Vánoční evangelium

Rozhovory nad Biblí

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali

v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.

Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." (Lukášovo evangelium 2,8-14)

Uvedený úryvek patří do širšího kontextu vyprávění příběhu narození Ježíše.

Co chce Lukáš příběhy uvedenými v prvních dvou kapitolách svého evangelia sdělit? Proč má právě jeho evangelium mnohem rozsáhlejší úvod než ostatní evangelia?

Pro Lukáše je charakteristické, že píše vzdělaným lidem, kteří nemají židovské kořeny. Dokonce nám to na začátku říká, protože spis věnuje jakémusi Theofilovi.

Nevíme, zda je tento Theofil postava reálná nebo symbolická, ale reprezentuje čtenáře, kterého má Lukáš před sebou. Je to vzdělaný a nejspíš už pokřtěný Řek, který o křesťanství leccos ví, nicméně Lukáš mu teď chce ve všech souvislostech a v celém Ježíšově příběhu udělat pořádek. Proto mu jej vypráví znovu a řadu skutečností musí vysvětlovat. Někde se dá dokonce vysledovat, že je vysvětluje tak, aby jej nepopudil nebo neurazil tím, že mu vůbec

něco vysvětluje. Proto to činí nenápadně. Zde v úvodní části k tomu používá příběh, jehož pomocí se pokouší vysvětlit starozákonní kontext evangelia. Představuje starozákonní svět, na který Ježíš navazuje. Prostřednictvím kněze Zachariáše tak představuje postavu spravedlivého kněze, tedy jednu z typizovaných postav Starého zákona. Stejně tak je typizovaná i jako manželka. Postavy prorokyně Anny a Simeona, kteří Ježíše vítají v chrámě, představují starozákonní spravedlivé (nebo to, co z nich přečkalo do Ježíšových dob). Podobně se v našem úryvku objevuje kolektivní postava pastýře. Ti zde vystupují jako jacísi nezávislí svědkové

Vyvolávají i pastýři nějakou starozákonní konotaci?

Reprezentují lid putující se svými stády pouští. Nejde zde tedy o nějaký pastorální motiv, stejně jako se nejedná o oslavu venkovského života. Pastýři dokonce nevystupují ani jako

Rozhovor Petra Vaďury s doc. Jiřím Mrázkem

reprezentanti lidí chudých, zavržených, marginalizovaných a okrajových. Všechny tyto motivy v nich sice dodatečně můžeme rozpoznat, ale nejsou důvodem, proč ve vyprávění pastýři vystupují a proč právě oni jsou osloveni. Tímto důvodem je skutečnost, že v nich pokračuje tradice Hebrejů putujících pouští. Upomínají na Abrahama a na lid putující pod Mojžíšovým vedením pouští, na lid, který byl nositelem tradice a víry v Hospodina.

Je takovou starozákonní postavou i Marie, matka Ježíšova?

Určitě ano. Marie je vzorem toho, jak se starozákonní postava má zachovat, když je oslovena z Boží strany. Je příkladem správného jednání a její předobraz nalezneme v Chaně, matce proroka Samuela. Je to jedna z těch žen, které jsou svědkyněmi víry, neboť jsou postaveny do neobvyklé situace, v níž jsou nuceny se rozhodnout – a rozhodují se správně.

Další postavou vánočního příběhu je anděl Páně.

Kdo to je?

Kdyby jeden. Zde jsou celé nebeské zástupy. Nebeský svět se zde otevírá jako cosi, co se vymyká přesným popisům. Anděl Páně je hlasatel pocházející z Božího světa. Představa o andělech měla

23

Scéna narození Ježíše v Betlémě je komorní a rodinná. Pak dochází ke střihu a my se s pastýři ocitáme pod širým nebem, které se ještě ke všemu otevře. Proč Lukáš příběh komponuje právě takto kontrastně?

Příběh o Ježíšově narození je u Lukáše vyprávěn ve třech odlišných scénách. Zvlášť ty první dvě jsou velmi striktně odděleny, třetí to potom spojuje dohromady.

Ony dvě odlišné scény přinášejí dvojí pohled na stejný děj. První pohled je komorní: jednoduchá stáj, v níž našli útočiště Josef a Marie a kde se narodí Ježíš.

Narození dítěte je samozřejmě vždycky malý zázrak, ale my se s ním běžně setkáváme, takže můžeme říci, že se zde neděje nic

neobvyklého. Jenomže když si vybavíte lidové betlémy, bývá v nich nad stájí jakýsi transparent se slovy: Sláva na výsostech Bohu.

V evangeliu však nic takového není, naopak, všechno vypadá obyčejně.

Vedle toho, zdá se, že ve stejnou chvíli, probíhá však na jiném místě scéna úplně odlišná. Je to parádní starozákonní scéna se vší slávou. Potomkům a pokračovatelům starozákonního putujícího lidu se otevřou nebesa a zde už se naplno hovoří o Boží slávě, o narození Spasitele a o převratných věcech. Řeč je přitom o událostech, které probíhají v Betlémě ve vší tichosti. Nabízí se nám tedy odlišný pohled na stejnou událost, který ovšem naznačuje, že ve skutečnosti se děje toto. Podobný dvojí pohled se u Lukáše bude objevovat i dále. Ježíšův příběh bude na první pohled obyčejný: Ježíš je putující rabín s hrstkou učedníků, na kterém (jak říká Izajáš) není na první pohled nic, čeho bychom žádostivi byli. Zároveň však můžeme stejné události pozorovat i ze zcela jiné perspektivy. Ta odhaluje, že se zde odehrává to převratné, co přichází od Boha. Při Ježíšově narození ovšem přichází ještě třetí scéna.

Když skončí paráda andělského ohňostroje, řeknou si pastýři, že by se na to mohli jít podívat. Podle instrukcí se odeberou do Betléma a tam to všechno zvěstují.

Do všední rodinné idyly přinášejí odkaz na skvělou nebeskou scénu plnou vší parády. Důležité je, že to zvěstují zase jen ti obyčejní pastýři. Nepřivedou s sebou na provázku anděly, nepřinesou transparent s nápisem Sláva na výsostech Bohu. To důležité tedy zase přichází pouze skrze lidské svědectví těch obyčejných pastýřů, kterým se může, ale i nemusí věřit.

Co to vlastně andělé volají?

Na zmíněných transparentech to bývá dokonce latinsky: Gloria in excelsis Deo.

Provolávají a vyhlašují Boží slávu na výsostech, čili na nebi.

Vyhlašují i zvěst pokoje a dobrou vůli. Jejich chvalozpěv se dotýká tří oblastí: nebe, země a lidí. Na nebi je vyhlašována Boží sláva, na zemi pokoj a mezi lidmi Boží dobrá vůle, Boží zalíbení. Nejedná se o úplně odlišné položky, ale spíš o tři aspekty téhož. Zajímavé je, že existují různé textové varianty, které ovlivňují to, jak je třetí část chvalozpěvu přeložena. Buď je přán pokoj a dobrá vůle lidem, anebo přichází pokoj k lidem, kteří mají dobrou vůli.

Obě varianty jsou textově doloženy. Existuje ještě třetí varianta, která stojí za zmínku možná nejvíce: Pokoj vyvoleným. Celé to ještě komplikují překladatelé, kteří dobrou vůli překládají jako zalíbení. Pak čteme: Pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Doslovný překlad, který má oporu i v apokryfních textech, by byl: Pokoj lidem zalíbení. Jako „lidé Božího zalíbení“ byli označováni ti, kdo jsou Bohem vyvoleni, takže pokoj by se zde přál lidem, které si Bůh vyvolil. Znamenalo by to, že andělská zvěst by byla formulována hodně starozákonně: Bůh přijde vysvobodit ty, které si vyvolil, ty, v nichž má zalíbení. Když jsme zmiňovali, že v úvodní části Lukášova evangelia se objevují typické starozákonní postavy, měli jsme dodat, že se v ní objevují také typická starozákonní očekávání. Jsou to očekávání Mesiáše spojená s očekáváním příchodu Božího království nového věku.

Zmiňovaný kněz Zachariáš vítá zaslíbení a následné narození svého syna chvalozpěvem, v němž formuluje očekávání, že Bůh vysvobodí svůj lid. Marie ve svém Magnificat formuluje podobné očekávání a zde andělé vlastně také. Jsou to očekávání převratná, v nichž zaznívají motivy svržení mocných z trůnů, nasycení chudých a odchod bohatých s prázdnou.

Když však přijde Ježíš, nic takového se neodehrává.

Na první pohled. On skutečně nesvrhne Heroda z trůnu ani

Rozhovory nad Biblí

ve Starém zákoně svůj vývoj.

V nejstarších vrstvách byl anděl především posel Boží (slovo anděl v hebrejštině znamená posel, zvěstovatel). Charakteristické pro tyto texty je, že se v nich neřeší jejich přirozenost nebo nadpřirozenost. Prostě je to někdo, kdo přichází s poselstvím od Hospodina, a může to být jak člověk, tak nebeská bytost. Do druhé skupiny patří texty, v nichž není jasné, zda vystupuje anděl nebo přímo Bůh. My nedokážeme rozpoznat, zda Abraham nebo Jákob mají před sebou anděla nebo samotného Hospodina. Vedle těchto textů se ve Starém zákoně objevují vize, které jako by chtěly čtenáře seznámit s personálním obsazením nebe. Je to např. Jákobův sen v Bét-el, v němž vystupují a sestupují andělé, nebo jsou to vidění popsaná v knize Daniel.

Tyto texty neřeší, jakou roli v nebi ten který anděl má, jen ukazují zalidněný, přesněji řečeno zaandělený svět, ve kterém je živo. V apokryfních textech jsou navíc jednotliví andělé specializovaní na různé oblasti, takže jsou andělé odpovědní za déšť či za jiné přírodní úkazy, další za ochranu zákona apod. To v biblických textech nenalezneme.

24

Apokryf / Rozhovory nad Biblí

nevyžene Piláta. A přece se odehrává cosi převratného, co mění myšlení lidí a co potom změní i celý svět. Lukášův Teofil (a spolu s ním i my) však musí přemýšlet, jakým způsobem se ona očekávání naplnila, co z nich se naplnilo a jak to bylo uchopeno.

Neboli jak si ta zaslíbení vykládá Bůh. A to se týká i andělského chvalozpěvu, nad kterým přemýšlíme. Je v něm vyhlašován pokoj těm, ve kterých má Bůh zalíbení, pokoj jeho vyvoleným. Jenomže pak se ukáže, že Bůh má zalíbení i v těch, u kterých by to spravedliví (především ti samospravedliví) nečekali, ba dokonce že má

zalíbení úplně ve všech a dobrou zvěst přináší všem.

Slova andělského chvalozpěvu se v Lukášově evangeliu ještě jednou opakují, ale už je nevyslovují andělé.

Ano, vrací se zajímavým způsobem při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma. Je to onen zvláštní provokativní příjezd na oslátku, kdy Ježíši, přestože přichází jako pokořený král, provolávají zástupy slávu. Lukáš zmiňuje, že to jsou zástupy učedníků, takže můžeme věřit tomu, že vědí, co

říkají. V jejich chvalozpěvu zazní: „Sláva na výsostech a na nebi pokoj.“ Je to rozdíl od toho, co zní ve vánočním příběhu, kde je: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj.“ O Vánocích přichází nabídka pokoje na zem, zatímco na konci tváří v tvář blížícím se pašijím jako by pokoj ustupoval zpět do nebe a tam na nás čekal.

Jiří Mrázek je děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a současně vedoucím katedry Nového zákona na stejné škole. Rozhovor je upraveným přepisem pořadu Ranní slovo, které autoři připravili pro vysílání stanice Vltava na 20.12.2015.

Podobenství o milosrdném Afgánci Petr Vaďura

A hle, jeden křesťan vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Odpověděl: „"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí, " a "Miluj svého bližního jako sám sebe."“ „Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“ On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel pozdě v noci z konečné stanice metra Černý Most do Horních Počernic. Bylo kolem druhé hodiny a on nechtěl čekat na noční autobus. A tak šel pěšky.

V podchodu pod dálnicí ho přepadla banda skinheadů. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet

polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel kazatel jedné církve.

Když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s pracovníkem jednoho křesťanského střediska, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jakýsi Afgánec. Byl to muslim, běženec, který měl namířeno na dálnici, protože se chtěl stopem svézt do Liberce a odtud pokračovat do Německa. Když ho uviděl, byl pohnut soucitem.

Přistoupil, ovázal mu rány a očistil mu je vodou z lahve, kterou měl s sebou. Pak si ho naložil na záda a dotáhl k faře církve, která v Počernicích sídlí. Tam se ještě o něj staral. Druhého dne vytáhl deset euro, dal je kazateli a lámanou angličtinou řekl: „Postarej se o něj. Cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se dostanu do

Švédska. Mám tam bratra. Tady je číslo mého mobilu.“ Ježíš se zeptal onoho křesťana, který se s ním bavil: „Co myslíš, kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“ „Ten Afgánec, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl křesťan. „Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš. „Jenže Afgánci nás ohrožují. A taky Syřani a všichni muslimové.“ Ježíš na křesťana smutně pohleděl. Neměl, co by na to řekl.

25

Lekce lidskosti Ondřej Sabol

a že jeho místo je momentálně jinde. Souhlasí s tím, že uprchlíci potřebují v současné situaci nutně pomoci, ale má obavy z budoucnosti, kdy v Evropě budou tisíce lidí jiné kultury s radikálně jinými náboženskými kořeny.

Oba dva mají v něčem pravdu a já zkouším najít nějakou střední cestu. Jedu s Petrem a dalšími kamarády na srbsko-chorvatskou hranici, kam vezeme plnou dodávku oblečení, a na místě strávíme jeden den a noc. Zapojujeme se do týmu zhruba čtyřiceti českých dobrovolníků, kteří nad lidmi přecházejícími hranici bdí ve dne i v noci, tedy i ve chvílích, kdy zavedené humanitární organizace místo opouští. Kromě čaje a úsměvů rozdává český tým uprchlíkům teplé oblečení a boty, které ocení nejvíce malé děti a letně oblečení cestovatelé, zaskočení balkánským větrem a deštěm. Zásadní pomoc spočívá také v informování uprchlíků o tom, kde jsou a co s nimi bude dál. Klíčová je organizace

uprchlíků do skupin, které dobrovolníci směrují do přistavených autobusů. Díky tomu na místě nevzniká chaos a proti nedočkavým davům nemusí zasahovat policie či armáda silou.

Přes den svítí slunce a skvěle zorganizovaný tým dobrovolníků pod vedením „sluníčkáře“ Janka odbavuje uprchlíky přes hranice. Je dostatek času na písničky a hry s dětmi, uprchlíci jsou vyčerpaní, ale klidní. K večeru je také prostor na úklid odpadků, se kterým výrazně pomáhá srbská úklidová služba. Večer kolem deváté hodiny dostaneme zprávu, že další autobus odvážející uprchlíky do blízkého chorvatského tábora přijede až za 25 minut. Zhruba padesátičlenná skupina uprchlíků, kterou se s kolegou snažíme udržet na jednom místě a v klidu, začíná být nervózní. Autobus po hodině a půl nepřijíždí, ale ze srbské strany se příliv uprchlíků nezastavuje. Musíme proto na jedno stanoviště vměstnat kolem stovky lidí. Ženy s dětmi v ná-

Svědectví

Dva nejlepší kamarádi jsou opět ve při.

Petr se vydává na pomoc uprchlíkům na hraničních přechodech, nechává se strhnout emocemi a svoji pomoc vnímá jako nezbytnou. Pracovní a rodinné povinnosti odkládá a celou svou mysl soustřeďuje na pomoc lidem v ohrožení. Jeho svět se točí kolem plánování cest a organizování sbírek. Všednodenní starosti se stávají bezvýznamnými.

Ví, že migranti budou v blízké budoucnosti velkým problémem Evropy, ale zaměřuje se na aktuální situaci, kdy je ohroženo jejich zdraví a životy.

Jeho kamarád Matouš naopak vědomě nikam nevyráží, protože nechce „ztratit hlavu“ a tuší, že když jednou vyjede pomoci, zůstane zážitek v něm a bude jej nutit zapojit se i nadále. Stará se o svoji rodinu, chodí do práce a situaci sleduje z odstupem. Ví, že by byl na místě hraničních přechodů užitečný, ale zároveň je přesvědčen, že ne nezbytný

Stránka mladých

26 ručí prosí, abychom je pustili dopředu, ale my jim neustále vysvětlujeme, že teď musí vydržet a že jejich postup dopředu by jen vyvolal konflikty. Oddělené skupiny uprchlíků se začínají směšovat a do toho přicházejí další. Někteří se hádají o místo a předbíhají.

Snažíme se situaci uklidnit, ale orientální temperament se nám daří překonat až zpěvem českých lidovek za doprovodu ukulele.

Kolem půlnoci autobus konečně přijíždí, ale to už je přechod přeplněný lidmi, kteří nejsou schopni udržet se na nohách, lehají či sedají si na zem a pokoušejí se odpočívat. Když se v šest ráno na shromaždiště vracím, situace je ještě horší. Příchozích uprchlíků rychle přibývá, nicméně autobusy pro ně nepřijíždějí.

Dvě ženy se hádají o deku, avšak většina běženců je klidná a vyčkává, co se bude dít. Během dopoledne odjíždíme zpět do České republiky ve víře, že se situace zlepší.

Druhý den po příjezdu domů

se dozvíme, že situace se dramaticky zhoršila. Slovinci uzavřeli hraniční přechod, takže ani Chorvati nejsou schopni přijímat další uprchlíky. Všichni se hromadí na hraničním přechodu, odkud jsme odjeli. Tisícům lidí už několik stanů nestačí, musí stát v dešti, v blátě a odpadcích.

Hrozí riziko, že děti budou ušlapány davem a dochází k násilným potyčkám mezi frustrovanými muži. Podmínky uprchlíků jsou nelidské, a proto není divu, že se nejsou schopni jako lidé chovat. Čeští dobrovolníci prosí o pomoc oficiální orgány a mezinárodní humanitární organizace. Situace se vymkla kontrole.

Petr, který je po návratu vyčerpaný a nemocný, se chce co nejdříve vydat zpět a pomoci, jak jen bude moci. Matouš ho varuje, že jestli pojede, zůstane tam třeba týdny, protože „vždycky bude potřeba pomáhat“. Cítím touhu vydat se zpět, ale musím řešit neodkladné pracovní povinnosti.

Matouš měl pravdu. Jakmile se

setkáte s konkrétními uprchlíky, začnete na celou problematiku nahlížet jinak a chcete za každou cenu zabránit lidskému utrpení.

Uprchlíci už nejsou pouhými obrázky na internetu, ale moji přátelé. I když nevím, jestli budu moci znovu vyjet pomáhat, jsem rád, že jsem si narušil svou nezúčastněnou představu o uprchlické krizi vytvořenou médii setkáním tváří v tvář. Pamatuji si jména některých Syřanů a Afgánců, vzpomínám na to, jak jsem s malým chlapcem hrál při nekonečném čekání stále dokola kámen-nůžky-papír, abych ho rozptýlil a vytrhl z neustálého strachu.

Nehodlám se stát humanitárním pracovníkem, ale jsem rád, že jsem mohl spoluprožívat uprchlickou krizi s konkrétními poutníky. Nezachránil jsem svět, ale prožil lekci lidskosti, na kterou nezapomenu.

Autor je člen sboru CB v Letovicích

Jak jsem uvěřil Pepa Žemlička

Tak jak a kdy jsem uvěřil? Bylo to minulý rok. Nikdy jsem neřešil otázku, zda Bůh je nebo není, zkrátka mi to bylo jedno. Žil jsem si jako většina mladých kluků. Chodil jsem do pěveckého sboru (Fusion), ve kterém byli ve vedení věřící lidé, ale jak už jsem uvedl, všechno okolo víry mi bylo jedno. Měl jsem vztah s holkou, do které jsem se zamiloval, a věřil jsem, že to bude vztah na celý život. U prvního vztahu asi nic neobvyklého. Náš vztah probíhal klasicky jako u nevěřících lidi. A pak jsme se rozešli. Příčinou rozchodu bylo moje hrozné chování.

Proč to píšu? Protože teprve tehdy, když náš vztah skončil, nastalo v mém životě „hledací období“.

Jeho součástí byl alkohol a také

životospráva pokulhávala. Tak to probíhalo tři měsíce. Potom přišel kamarád z Fusionu, jeden z vedoucích, a nabídl mi, zda s ním nechci jet na Silvestra na chatu. Lákalo mě to, protože jsem doufal, že tam poznám nový holky. Určitě jsem tam nejel kvůli víře. Myslím, že jsem ani nevěděl, že tam budou věřící lidé.

Hned po příjezdu mě praštila do očí odlišnost těch lidí tam. Jejich chování bylo jiné než chování lidí, s nimiž jsem byl jinak v kontaktu.

Cítil jsem, že mají něco lepšího, a přišlo mi, že všichni vědí, co od života čekají. Zaujalo mě zkrátka jejich vystupování.

Silvestr probíhal klidně, zpívaly se chvály a hrály se deskové hry.

Líbilo se mi, že se ti lidé nemusí opít,

aby se dobře bavili. Seznámil jsem se tam také s několika lidmi. Jedna dívka mi dala bibli a z toho jsem byl nadšený. Když jsem se vrátil domů, musel jsem ji stále číst. Chtěl jsem vědět, co ty lidi spojuje. Začal jsem chodit na mládež a víc poznávat i věřící z Fusionu. A kupodivu mě to bavilo. Nakonec jsem zjistil, že nejlepší v životě jsem našel – že to je Bůh. Odevzdal jsem mu svůj život a chci být jeho služebníkem.

Není pro mě vždy úplně lehké s Bohem žít. Selhávám a budu asi selhávat ještě milionkrát. Jenže jsem našel smysl života a věřím, že mě Bůh může dál měnit.

Autor (17 let) je člen mládeže ECM Tachov

27

O modlitbě /1. část / Podle přednášky Karla Satorii zpracoval Petr Vaďura

Spiritualita

Modlitba není cílem, ale prostředkem komunikace. Vystupuje v ní Bůh a já. Otázka zní, jaké místo má modlitba ve službě Ježíšova úmyslu, který je vyjádřen větou: „Já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“ (J 10,10b) Kdyby tato slova slyšeli židé, asi by prohlásili, že se Ježíš rouhá, protože plnost života má jenom Bůh. Žít život v hojnosti znamená žít božským životem. A Ježíš skutečně dělá skutky, které může dělat jen Bůh: odpouští hříchy, dává Ducha svatého a pověřuje úkoly, které jinak nejsou v lidské kompetenci: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23) Nás tato slova většinou už nechávají chladnými, jenomže Ježíš tato slova říká svým učedníkům. Máme z nich pochopit, že on opravdu přišel lidem dát božský život. Komu tohle dojde, nic menšího už nikdy nebude chtít.

Před několika lety jsem pobýval v jednom francouzském klášteře, do kterého jezdil přednášet jistý profesor teologie. Vzpomínám si, jak mluvil o zármutku Ducha svatého: „Nezarmucujte Ducha tím, že dovolíte své víře mít malá přání, že budete chtít méně, než vám Bůh chce dávat. A on vám chce dát především sebe.“ Tuto laťku si musí člověk pohlídat. Jsme totiž ohroženi virem minimalismu, malého chtění.

V našich prosbách se opakuje: „Požehnej, ochraň, dej...“ Jenomže tohle říkáme tomu, který chce dát SEBE. A my ho stavíme do role pomocníka: „Podrž, zajisti, člověče přičiň se a Pán Bůh ti požehná...“ To je zármutek Ducha.

Naše povolání

Každý máme své povolání: jsme matka, otec, kněz, student... Vedle toho však má každý křesťan ještě povolání křestní, protože křest tvoří základ křesťanského života. Podstatu křtu odhaluje řecké slovo baptidzó, které znamená „ponořuji“. Křest je tedy noření a je krásné, když se křest ponořením může praktikovat. Člověk tak symbolicky vyjadřuje, že stejně, jako byl ponořen do vody, byl vnořen do smrti, a jako se z vody vynořil, byl vyzdvižen do nového života. Podle výkladu apoštola Pavla se člověk při křtu noří do utrpení a smrti Kristovy, aby byl posléze pozdvižen do jeho vzkříšení. S křtem však souvisí ještě to, co apoštol Pavel nazývá křtem Duchem svatým. Při něm jsme ponořeni do života Boha: jsme ponořeni do Kristova těla a současně jsme Duchem napojeni. Jelikož úkol nořit se do života Boha je celoživotní zadání, bylo by případnější říkat, že jsme křtěni, ne pokřtěni. Proto nesmím zapomínat na své křestní povolání, jehož podstatou je být nořen do

28 života Boha. Když Ježíš řekl, že jeho ovce mají mít Život, měl na mysli Život s velkým Ž, kterým je noření do života Boha. To je zadání pro nás.

Odtud bere svůj původ vše, co se v církvi děje: svátostná praxe, diakonie, ale i modlitba. U každé z těchto skutečností je vždy na místě se tázat: Jak mě noří do života Boha? Zvláště v případě modlitby je třeba zkoumat, jak přispívá k tomu, aby se můj život otvíral plnosti Božího života.

Když si uvědomím tento rozměr modlitby, pochopím, že v ní nejde o to stále na Boha myslet anebo mu nepřetržitě něco říkat, jako spíš o to, abych se naučil vnímat Boží přítomnost.

Spiritualita

Být člověkem

Vedle toho, že jsme povoláni k tomu, abychom svůj život otvírali Bohu a nořili do života Boha, je nedílnou součástí našeho povolání být člověkem. Bůh stvořil člověka jako obraz, podobu sebe sama. Být člověkem tedy neznamená jen to, že patříme do určitého živočišného druhu (jsem člověk, ne kočka), ale znamená to přijmout určité zadání. Je to objevovat hodnotu svého lidství a k tomu samému zvát i své okolí, protože není možné být dobrým člověkem bez druhých lidí.

Hledáme-li odpověď na otázku, co je lidství, musíme přemýšlet nad Božím záměrem, s nímž byl člověk stvořen. Bůh řekl: „Buď!

Staň se!“ To ovšem neznamená, že v tu chvíli byl člověk hotov. Ve slovu: „Staň se!“ se skrývá výzva, aby se člověk sám chtěl skutečně člověkem stát. Leckdy nedoceňujeme slova Aurelia Augustina, který říká: „Stvořil jsi mě, Bože, pro sebe...“ Jestliže je Bůh láska, jak to čteme v 1 Janově 4,16, pak nás pro sebe stvořila Láska.

Láska je postoj, vztah, jehož náplní je dávání. Celé moje životní úsilí má potom spočívat v tom, abych objevil sebe samého jako příjemce této lásky. Jestliže Bůh je láska a stvořil si mě pro sebe, znamená to, že se mi chce dát; a mým úkolem je mu to umožnit.

Nejprve však musím sebe samého dešifrovat, porozumět si, abych se dokázal tomuto Božímu sebevydání otevřít.

Nade dveřmi delfské věštírny byl nápis: Poznej sám sebe. Svatý Augustin v tomto poznání došel daleko, když řekl: „Stvořil jsi mě, Bože, pro sebe a nepokojné je moje srdce, dokud nespočine v tobě.“ Dokud se Bůh nestane mou plností, je mé srdce nepokojné. Důležité je dešifrovat své nepokoje a nenaplněnosti jako žízeň po dokonalém naplnění. My toto naplňování často chceme uskutečnit lineárně. Myslíme si, že se k němu přiblížíme, když dosáhneme nejprve jednoho cíle, pak druhého, třetího... Jenomže tak to nefunguje. Příčinou je skutečnost, že život má ještě jakýsi čtvrtý rozměr, kterému můžeme říkat dimenze hloubky. Popsal ji Origenes svým tvrzením, že člověk je capax Dei (capax je kapacita, Deus je Bůh). Podle Origena je člověk schopen Boha v tom smyslu, že jenom Bůh je člověku na míru. Pokud se člověk nepochopí jako někdo, koho může naplnit jenom absolutno, pak svůj život automaticky mění ve štvanici. Stále v něm bude určitá nespokojenost, stále bude chtít něčeho dosáhnout, jenomže půjde jiným směrem, než jakým jej nasměroval Hospodin.

Učitel církve svatý Tomáš Akvinský definoval lásku jako chtění orientované k dobru. Podle této definice je láska vůle: chci tvé dobro.

Jenomže co je dobro? Mohu vůbec chtít něčí dobro? Filosoficky vzato je dobro to, k čemu vše existující směřuje. Své dobro má tedy vše, dokonce i kámen. Dobrem kamene či krystalu je jeho struktura. Toto dobro si krystal chrání tvrdostí, takže rozbít jej není tak jednoduché.

Chápeme-li dobro takto, pak dobrem pro člověka je, když může být sebou samým. Maurice Blondel říká: Jestli mě miluješ, pomoz mi, ať dělám, co dělám; ať chci, co chci. Znamená to: pomoz mi, ať dělám, co opravdu v sobě uskutečňuji; ať chci to, co opravdu chci. Mnohdy totiž chci něco, co jsem ve skutečnosti vůbec nechtěl. Mít rád tedy podle Blondela znamená pomoci ti, aby ses rozvinul do toho krásného, čím být můžeš. Právě tehdy orientuji svou vůli k tvému dobru. A to s námi chce dělat Boží láska.

Co však je mým dobrem? Tím se zabýval právě svatý Tomáš Akvinský, který se pokoušel poznat, jak se člověk může stát příjemcem Boží lásky, Božího života. Zjistil, že Bůh má za partnera lidskou přirozenost. To bylo nesmírně důležité, protože Božím partnerem jsem jako svobodný člověk, který je schopen si uvědomit: vím a chci. To je základ svobody. Noření do Božího života tedy musí být neseno z mé strany, protože Bůh mě nechce degradovat na figurku. Dal mi k tomu navíc svého Ducha, abych vůbec byl schopen hlubiny Boha poznávat.

Na Tomáše svým způsobem navázal svatý Jan od Kříže, který řekl: „Od Boha nic už nečekejte, protože on už se celý dal.“ Na jeho straně nejsou žádné rezervy, ty jsou pouze na straně naší přirozenosti. Je tedy zbytečné se modlit: „Bože, dej se mi víc!“ Spíš mám prosit: „Bože, dej mi moudrost, jak se ti víc otevřít.“ A tato touha je základem všech křesťanských duchovních škol. K čemu došly?

Modlitba

Předně je dobré rozlišit modlitbu a modlení, tedy samotnou činnost při modlitbě. Tu totiž mohu zkvalitňovat. Moje hlavní úloha při ní je být přítomný, být zde. Je to stejné, jako když přijdeme k někomu na návštěvu a on se dívá na televizi nebo kouká do mobilu. Fyzicky je zde, ale je nepřítomný. Na druhou stranu u někoho máte při setkání pocit, že je zde pouze pro vás. Vyslechne vás a vy vidíte, že jej opravdu zajímáte. Pozornost je svým způsobem synonymem lásky. Proto se pozornosti při modlitbě věnují i různé modlitební školy. Jednou z nich je Kartuziánská škola, které se říká scala paradisi. V překladu to znamená schody nebo žebřík do nebe. Byla sepsána už ve třináctém století jistým kartuziánem, který svému příteli popisuje, jakým způsobem se člověk

29

Dialog s Bohem

Jolana Poláková v knize Dialog s Bohem říká, že někdy vedeme dialogický monolog. Tento problém prožíváme i v mezilidských vztazích. Mluvím k tobě, do kterého si něco projektuji, takže to nejsi ty, ke kterému mluvím, nýbrž moje představa o tobě. Stejná věc nás může potkat v dialogu s Bohem. Nejčastěji si do Boha projektujeme svého vlastního otce. Leckdy je pak dominujícím pocitem ve vztahu k Bohu strach. Bohu přisuzuji nesmlouvavou spravedlnost, přesnost, tvrdost či očekávání výkonů. Žiji v představě, že pokud nevykonám přesně to, co po mně chce, nemohu od něj nic očekávat. A tak jsem si vytvořil Boha ne podle svého přání, ale podle svého vybavení, podle toho, jak jsem byl od malička konfrontován s tím, co je autorita. Pokud však žiji v přesvědčení, že u Boha si musím něco zasloužit, uctívám někoho jiného než Otce Ježíše Krista. Ten je totiž Bohem milosti, který dává nepodmíněně a nežádá ode mě žádnou zásluhu. Modlitba, kterou se člověk učí dotahovat do konce, tedy až do oné jednoduché přítomnosti, má moc zbavovat jej takových falešných představ a model.

Někdy se říká, že modlitba je pozdvižení mysli k Bohu. Jenže jak se zvedá mysl? Co mám dělat? Jsem přesvědčen, že nejde zase o nic jiného než učinit se maximálně přítomným. Musím zde být se svýma prázdnýma rukama, abych mohl být obdarován.

Jak to učinit prakticky

Zašít se. Alespoň na čtvrt hodiny každé ráno. Člověk musí být určitým způsobem vynalézavý, ale pokud zjistím, že mám tuto potřebu

v Boží přítomnosti pobýt, vždy si k tomu cestu najdu. Pak už není tak složité se v tom udržet i během dne. Říká se tomu invokace, kdy si člověk může v jakékoli situaci říci větu: „Můj Pán a můj Bůh.“ A zase mě to uvede do polohy příjmu. Nejde to samozřejmě hned, ale člověk se tomu může naučit relativně velmi brzo. Kuřák nemusí mít čas vůbec na nic, ale na cigaretu si ho vždycky najde. Proč? Protože to chce a potřebuje. V takové věci dokáže být člověk velmi vynalézavý. Je to trochu nešťastný příměr, ale výstižný. Stejné je to totiž s tím, když člověk touží po Boží přítomnosti.

K arel Satoria je katolický kněz, působí v Dobříši, několik let prožil v klášteře jako trapistický mnich. Článek je zpracován podle přednášky přednesené 28.3.2015 ve sboru ECM v Tachově. Její doslovný záznam je možno vyslechnout na webových stránkách http://www.umctachov.cz/ecm-tachov/

Spiritualita

stává čím dál víc přítomnější. Používá obrazu stoupání po schodech.

Když se člověk rozhodne modlit a být s Bohem, musí konečně přestat dělat cokoli jiného, má si sednout nebo kleknout a vnitřně se ztišit. Teprve pak může stoupnout na první schod modlitby: učinit se psychicky přítomným. Znamená to, že musí ztišit své okolí. Pán Ježíš říká, abychom vešli do komůrky a zavřeli za sebou dveře. Tento první krok se nazývá lectio, četba. Jeho podstat tkví v tom, že si člověk vezme knihu, která je k tomu vhodná, např. bibli nebo jinou duchovní četbu, a pak jen čte. Občas přitom zvedne oči a zkouší, jestli už je tady. On sám. Pokud mu myšlenky vzápětí uletí, je dobré se opět vrátit k textu. Po chvíli to opět může zkusit. Na této úrovni se tak člověk učiní přítomným.

Dalším krokem je tzv. meditatio. O co jde? Člověk opustí text a vydrží v přítomnosti už jen s jednou větou, např.: „Kam bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života.“ Tu si chvíli opakuje. Sv. František Saleský říká, že tak člověk vykovává svého ducha do špičky. Postup po schodišti vzhůru spočívá v tom, že mi k mé přítomnosti stačí čím dál méně slov. Pak už to třeba jen: „Ježíš, můj Pán a můj Bůh.“ A na konci je to jenom: „Ty!“ A vrchol tohoto procesu vyjadřuje věta, kterou znám z francouzského překladu jednoho žalmu: „Já, který nejsem nic než modlitba.“ Člověk už se nemodlí, nýbrž je modlitbou. Tomuto stavu se říká contemplatio, kontemplace. Je to modlitba sjednocení. Analogicky odpovídá tomu, co mnozí lidé znají z dlouholetých manželských nebo přátelských svazků. Člověk prostřednictvím takové modlitby míří k jednoduché přítomnosti, která jej vybavuje ojedinělým poznáním. Jenomže toto poznání je nesdělitelné. Jeden teolog to vystihl slovy: „Nelze slyšet Boha, když mluví k někomu jinému.“ V této pozici ducha, které se říká contemplatio, je člověk totálně přítomen. Tento zážitek, kdy je člověk s Bohem zcela, potom poznamenává i naše jednání, náš čin.

Mohu si říci: „Když tě, Bože, vnímám takhle při modlitbě, proč bych tě tak nemohl vnímat i tehdy, když okopávám brambory? Nebo při jiné činnosti? Vždyť ty jsi stále se mnou!“ A tento postoj mě vede k umění činu.

30

Petr Vaďura

Vzpomínka na Miklóse Jancsóa

Filmy mohou sloužit

Kultura

k pobavení, vyvolání emocí či napětí, ale mohou být i nositeli důležitých humanistických myšlenek a duchovního poselství. Právě takové snímky točil jeden z největších filmových tvůrců 20. století, maďarský režisér Miklós Jancsó, který zemřel 31.1.2014 ve věku 93 let.

Spolu s Istvánem Szabóem, Zoltánem Fábrym a Bélou Tarrem patřil k nejznámějším maďarským filmovým tvůrcům.

Jancsóovy filmy jsou svým způsobem variací na jedno jediné téma: násilí a vědomí možnosti či nutnosti se proti němu postavit.

V jeho filmech se objevuje tyran, proti němuž stojí zdánlivě bezmocný protivník. Většina hlavních postav jeho filmů je zobrazena epizodicky, neboť reprezentují ne sebe, nýbrž myšlenku či ideál, jehož jsou nositeli. Hrdinové jsou mnohdy zachyceni v mezních situacích, v nichž jsou konfrontováni s mocí, neosobním pohybem dějin či s protivníky, kteří opět představují spíše modely než reálné lidi a reprezentují vždy nějakou formu násilí. Tím Jancsó ve svých filmech vytváří obecná a nadčasová schémata. Svůj první opravdu důležitý film natočil v roce 1963.

Jmenoval se Odvrácená tvář (1963) a jeho hlavním hrdinou byl mladý chirurg, jemuž životní krize změnila pohled na svět. Následoval film A sedmnáct jim bylo let (1965), pojednávající o přátelství sedmnáctiletého uvězněného Maďara Jósky a jeho věznitele, stejně starého ruského vojáka Kolji. Už v tomto filmu můžeme pozorovat Jancsóův filmový jazyk, který se v následujících snímcích vyhra-

ňoval – dlouhé záběry, minimum střihů, promyšlená misanscéna, velmi důsledná práce s herci. Film nastolil téma poválečné okupace Maďarska sovětskými vojsky, bezcitnost a krutost doby vymknuté z kloubů, uprostřed níž vznikne přátelství mezi lidmi, kteří sice neznají jazyk toho druhého, ale přesto si začnou rozumět.

V polovině 60. let vznikly Jancsóovy nejslavnější snímky Beznadějní (1966), Hvězdy na čepicích (1967) a Ticho a křik (1967). Snímek Beznadějní bývá označován jako nejlepší Jancsóúv film. Jeho příběh se odehrává v 60. letech 19. století, kdy byl hrabě Gedeon Ráday pověřen likvidací zbojníků, kteří se na venkově schovávali po potlačeném povstání, jež v roce 1848 vedl Lájos Kossuth. Snímek sice čerpá z konkrétních událostí, ale Jancsó a jeho scenárista Gyula Hernádi si nekladli za cíl zobrazit historickou skutečnost. Jejich dílo můžeme chápat jako metaforu mechanismu represivní moci. Díky alegorickému jazyku zde vystupují do popředí zcela obnažené projevy autority. Dobová kritika film chápala jako jakýsi hypnotický komentář k maďarskému povstání z roku 1956, byť se děj filmu

odehrává v polovině 19. století.

Chybí zde hlavní postavy, jsou zde jen kolektivy: vítězů a poražených.

Tvůrcům šlo o zachycení konfliktu svobody a nesvobody, vztahu utlačovatele a utlačovaného. Beznadějní rozehrávají do své doby zakázaná témata vzpoury, politického teroru, vnitřního útlaku, manipulace i masového fanatismu a vyrovnávají se tak v alegorické podobě s bezvýchodností totalitního komunistického systému.

Jancsóův filmový jazyk je značně osobitý a leckdy těžko srozumitelný. Režisér nezapře své výtvarné založení. Neskutečně dlouhé záběry komponuje s neobvyklou přesností, která prozrazuje dopředu důkladně promyšlenou střihovou skladbu. Všechny sekvence jsou obdařeny obdivuhodným dynamickým napětím, jež evokuje ústřední pocit beznadějnosti. Jancsó pracuje velmi specificky také s filmovým zvukem: úsečné dialogy střídá hrozivě dlouhé ticho, míšení zvuků s ruchy mručení davu či dupotu koní získává leckdy rozměr hudební skladby. Nesmírně působivé je zasazení děje do pevnosti uprostřed maďarské puszty, jejíž strohost je zvýrazněna ostrým kontrastem černé a bílé.

31

Oresta je vykonána pomsta, tyran je svržen a poměr krutovládce – utlačovaný se obrací. Antický příběh je komponován jako veliká všelidová slavnost, přičemž hlavním vyjadřovacím jazykem je tanec, jízda na koních, švihání bičem a deklamace chóru. Tyran Aigistos ztělesňuje diktaturu tak, jak byla známa z komunistických zemí, tedy s jejím pokrytectvím, manipulací a demagogií. Jancsó míří k úvaze, že moc je vykonávána skrze veřejné ponížení a absolutní a procedurální ovládání těla oběti.

V sedmdesátých letech připravoval Jancsó spolu se scénáristou Gyulou Hernádim trilogii nazvanou Vitam at sanguinem (Život a krev), z níž ovšem natočil pouze dvě části – Maďarskou rapsódii (1978) a Allegro barbaro (1979).

V trilogii chtěl nastínit průřez maďarskými dějinami od začátku 20. století do roku 1956. Pro hlavní postavu se inspirovali životem skutečné osobnosti maďarských dějin Endreho Bajcsyho-Zsilinszkého (1886-1944). Ve filmu vystupuje jako István Zsandányi (hraje ho György Cserhalmi), syn drobného statkáře. Je to hrdý Maďar, který prochází ideovým přerodem během rolnického povstání, první světové války a budování Maďarské republiky rad. Oba natočené snímky jsou mistrovskými díly oceňovanými filmovými historiky i diváky. I zde je výrazným prvkem filmu tanec a hudba.

Z pozdějších Jancsóových filmů jsou u nás známy ještě snímky Tyranovo srdce aneb Boccacio v Uhrách (1981) a Na krásném modrém Dunaji (1992). V tom se Jancsó pokusil o nastavení zrcadla postkomunistickému vývoji v Maďarsku se všemi jeho

mocenskými a ekonomickými špinavostmi.

Filmový kritik a dramaturg Rádia Wave Aleš Stuchlý pro Český rozhlas Jancsóa charakterizoval jako „jednoho z nejoriginálnějších evropských filmařů své doby.

Jeho symbolistní tvorba je právem vnímána jako totálně nadčasová.

Jancsó reprezentuje tíhnutí maďarského filmu k abstrakci a formalismu. Myslím tím neuvěřitelně komplexní dlouhé záběry, náročné choreografie a nevyzpytatelné trajektorie kamery, což mnoho lidí může interpretovat jako nestálost a nejistotu lidského osudu. Jancsó dokázal společenskou dějinnou skepsi spojit s velkým zaujetím a myslím si, že struktura, styl a téma jsou jen u málokterého filmaře v takové rovnováze.“ Přestože Jancsó natočil několik desítek filmů, jsou pro českého diváka jen těžce dostupné. Je to škoda, protože se jedná o velká a důležitá díla. Jancsó zkoumá, co znamená být člověkem tváří v tvář zlu, odlidštění a totalitě. Jakkoli se v jeho filmech neobjevují křesťanské motivy (snad až na film Horoskop Ježíše Krista z roku 1989), humanismus jeho postav je formován hodnotami, které známe z Bible. Jestliže je motivem vzpoury proti zlu jen pomsta, materiální zisk či boj o moc, stane se záhy člověk nositelem stejného zla, proti kterému se vzbouřil. Je-li však hrdina ke svému jednání motivován láskou, přátelstvím, pocitem lidské sounáležitosti či vědomím mravní zodpovědnosti, jeho čin se ukáže jako smysluplný, i když on sám jako jednotlivec je valícími se dějinami smeten.

A utor je rozhlasový redaktor a kazatel sboru ECM v Tachově

Kultura

Ve filmu Ticho a křik není v centru pozornosti kolektiv, ale jednotlivec, který je opět konfrontován s vyšinutou dobou. Děj se odehrává v roce 1919, kdy po porážce proletářské Maďarské republiky rad zavládlo kruté období bílého teroru Hortyho vlády.

V dusivé atmosféře všudypřítomné tyranie dochází k popravám bývalých maďarských příslušníků Rudé armády a celá země je pohlcena strachem. Hlavní hrdina si je vědom nutnosti bojovat za své ideály, pro něž je ochoten položit život.

Jancsó nabízí dokonalou jednotu obsahu a formy, systematická obrazová stylizace, vycházející ze hry kontrapunktů mezi pohybem kamery a vnitřním pohybem obrazu dodává atmosféře filmu tajemnou, kultovní obřadnost.

Třetí část triptychu Hvězdy na čepicích se odehrává v roce 1918 během občanské války v Rusku.

Jancsó hledá tentokrát postavy, na jejichž osudu může dokázat, že lidský život není řízen jen tlakem okolností, ale i vědomím zodpovědnosti za druhého, humanismem a obyčejnou lidskou slušností. Chybí zde hlavní hrdina, ovšem v různých epizodách se objevují jednotlivci, kteří se navzdory nenormální době, v níž padla všechna společenská pravidla i zásady normálních mezilidských vztahů, dokáží projevovat jako slušní lidé.

Principy, na kterých stojí totalitní režimy všech dob, demaskuje Jancsó ve filmu Élektra a její pravda z roku 1974. Starořecký mýtus inscenuje do maďarské puszty, v níž se na jakémsi neidentifikovatelném statku odehrává příběh pomsty a svržení tyranie Aigista, vraha krále Agamemnona. Agamemnonova dcera Elektra je zde v pozici trpěné disidentky režimu. Po příchodu bratra

32

Radek a hora

Recenze

Ondřej Sabol

Na konci prázdnin vstoupil do kin nový dokumentární film Cesta vzhůru o nejúspěšnějším českém himalájském horolezci Radku Jarošovi. Film se nestal diváckým hitem a pravděpodobně brzy upadne v zapomnění. Úspěch neslaví ani na populární lidové databázi CSFD.cz, kde jsou filmu vyčítány pasáže z osobního života horolezce, jež tvoří jeho podstatnou část. Osobní linie skutečně působí jako dokumentární klišé, odhalující (místy až bulvárně) lidskou stránku významné osobnosti. Místo ohledávání podstatného se film zabývá zbytečným a kamera s oblibou krouží kolem Jarošových nohou po amputaci několika omrzlých prstů.

Po osobní linii, ze které je cítit Jarošova otupělost v rodinných vztazích, následuje očekávaný výstup na K2. Ani v horách se z Jaroše nestane meditující filozof, je stále stejným obyčejným chlápkem z Moravy. Kdykoli Jaroš či jeho dva souputníci provádí sebereflexi, vypadne z nich jen nějaké „moudro“ o rozervané duši či budhismu. Slova v tomto filmu jsou tedy zbytečná. Sám Jaroš v poslední scéně filmu dochází k závěru, že ve výsledku je všechno, co ve filmu říká, lež. To podstatné je ukryté někde v něm.

Tato úvaha je z jeho výpovědí nejpodstatnější a zároveň nabízí klíč k celému snímku.

Ve filmu se opakovaně otevírají klasické otázky po smyslu riskantních horolezeckých výstupů.

Odpovědět nedokáže ani Jaroš či jeho blízcí. Jak se dobrat odpovědi nabízí prostá úvaha horolezcovy bývalé přítelkyně: „Vždycky mi říkal, že mě tam jednou vezme a pak to pochopím. Nikdy mě tam však nevzal, takže jsem to nepochopila.“ Veškerá síla Cesty vzhůru tkví právě v tom, že nás Jaroš „bere s sebou“. Díky doku-

mentu prožíváme výstup na K2 s ním, slyšíme jeho dech i ohlušující vánici. Díky záběrům z kamery, umístěné na jeho helmě, se můžeme jeho zážitku alespoň dotknout. Právě tyto bezprostřední záběry bez hudby a komentáře jsou tím nejpůsobivějším, žel je těchto scén ve filmu jen málo.

O to víc však vynikají v balastu, ze kterého je film vystaven.

Přesto dávají autentické scény filmu nový rozměr. Výstup Jaroše není sportovní výkon. Když se vrátí dolů, je mu jedno, že dosáhl světového úspěchu. Nezdá se, že by to bylo jeho hlavním cílem.

Ačkoliv leze na vrchol s dvěma dobrými kamarády, nejsou téměř vůbec spolu. Každý leze sám, společně pouze přespávají ve stanu.

Tři osamocení poutníci v pusté krajině.

Ve filmu je několik scén, obsahujících religiózní projevy – budhistická modlitba a rituál celého týmu před výstupem či setkání Jarošovy dcery s léčitelkou. Opět se však jedná spíš o povrchní výjevy sloužící k ozdobě snímku.

Jediné upřímné náboženské gesto je samotný horolezcův výstup na K2. Jaroš se pokouší horu zdolat již po desáté. Na pokraji svých sil se ocitá na vrcholu hory, aby se „něčeho dotkl“, ačkoliv si těch několik minut po sestupu skoro nepamatuje. Jeho výstup tak vzdáleně připomíná Mojžíšovo či Eliášovo setkání s Hospodinem na hoře. Jedná se o neopakovatelný duchovní prožitek, jež je slovy nesdělitelný.

Hory jsou Jarošovým klášterem a výstup náboženským zážitkem. Jeho gesto, jakkoliv se zdá marné a nesmyslné, je důležité proto, že ukazuje malého člověka toužícího po něčem velkém, co jej přesahuje. Jaroš se za tím dere a je pro to ochoten obětovat i vlastní život. Navíc leze bez kyslíku a bez šerpů. Dobrovolně

si ztěžuje podmínky. Díky tomuto pohledu dostávají smysl i divácky neoblíbené rodinné pasáže. Jaroš je vykreslen jako nezodpovědný samorost, jenž se mezilidskými vztahy příliš nezabývá. Má rád pivo a jednoduchý humor. Vzniká tak portrét lidské malosti a jednoduchosti. Do hor však vstupuje s pokorou jako do chrámu. Když prochází potemnělou krajinou ledu připomínající neznámou planetu, prohodí: „Labyrint srdce a ráj duše, nebo jak to je.“ Tato do větru vypuštěná věta, nepřesně odkazující ke Komenského dílu, ukazuje Jarošovu obyčejnost, ale i další z marných pokusů „popsat stav své duše“. Okolní krajina v záběru však promlouvá za něj a jeho napůl vtipná a napůl vážná hláška v ní najednou dostává smysl a sílu.

Povrchnost hlavní postavy (postavy, nikoliv člověka) i dokumentu tedy zhodnocuje několik klíčových scén, jež dávají filmu nový rozměr. Klouzání po povrchu a žvanění se stávají paradoxně zásadním stavebním principem filmu. Díky povrchnosti vynikne lidská omezenost a trapnost ještě více. O to silnější je následné setkání člověka s horou.

I průměrný film či nesympatický člověk můžou něco důležitého předávat, ačkoliv to možná ani nevědí. Díky, Bože.

A utor vystudoval filmovou vědu na FFUPOL, je členem sboru CB v Letovicích

Reportér: D nes jste způsobil velké vítězství, ale málem jste přišel o život, a to ne v boji.

Jak je to možné?

N eznámý: D oplácím na nemoudrost svého otce. řesto však váš otec díky vám R: P dnes slavil vítězství.

N: A no, rozpoutal jsem bitvu, která díky Bohu dopadla dobře. Už jsem nemohl vidět tu naši věčnou ustrašenost.

Pelištejci proti nám vystupují, kde se jim zlíbí, a my se jen ukrýváme ve skalách.

Nejhorší je, že se k nim přidávají mnozí naši lidé. Proto jsem udělal, co jsem udělal.

R: T a sólo akce proti pelištejským pozicím byla ovšem velmi riskantní. Jak jste věděl, že se to podaří?

N: V ydal jsem se se svým zbrojnošem proti pelištejským pozicím u Mikmásu. Jsou tam dva velké skalní útesy, které měli nepřátelé obsazeny. V důsledku toho byl pro nás průsmyk neprůchozí.

Modlil jsem se k Hospodinu a prosil jsem jej o znamení.

Velmi pravděpodobné bylo, že když se zbrojnošem začneme šplhat proti jejich pozicím, Pelištejci nás zastaví a sejdou k nám. Pokud by se to stalo, bylo mi jasné, že nejsme schopni je pobít. Jestliže by nám však řekli, abychom vystoupali až nahoru k nim, znamenalo by to, že jich není moc a mají strach. A přesně to se stalo, takže jakmile na nás začali pokřikovat, abychom k nim vylezli, bylo mi jasné, že jsou naši. Chovali se úplně hloupě, takže se mi dařilo je shazovat dolů, kde je už můj zbrojnoš dobíjel. Tohle byla vlastně rozbuška celé bitvy, kterou jsme vyhráli.

R: M yslíte, že do boje opravdu zasáhl Hospodin?

N: J sem o tom přesvědčen. Když jsme pronikli do nepřátelského postavení, vypukla mezi Pelištejci panika. V tu chvíli se začala třást země a oni se vyděsili ještě víc. Běhali tam úplně nesmyslně a vůbec nebyli schopni se bránit.

Tehdy se vzpamatovali i naši a vydali se z ležení pobíjet Pelištejce. Skoro to ani nebylo třeba, protože oni se pobíjeli navzájem. Byla to strašná scéna. Ale rozhodla celou bitvu.

R: J ak je možné, že jste měl být po této skvělé akci vlastními lidmi zabit?

N: P rotože můj otec vydal ne moc chytrý zákaz cokoli jíst až do večera. Všichni byli unavení, hladoví, potřebovali jsme se posilnit. Ale on chtěl být zbožný...

R: Říkáte to ironicky?

N: A si bych neměl. Bylo to prostě zbytečné gesto. Všude bylo mnoho kořisti, vojáci se konečně mohli najíst a napít.

R : A vy jste otcův zákaz porušil? no, ale to jsem o něm ještě N: A nevěděl. Dal jsem si trochu medu.

R: A přišlo se na to?

N : P řišlo. Někteří vojáci mě viděli, ale neudali mě. Jenže otec se doptával Hospodina a tak to vyšlo najevo.

Kdyby se za mě všechnen lid nepostavil, už bych s vámi nemluvil.

R : V áš otec byl ochoten nechat vás zabít?

N: O n asi neměl na vybranou.

Chybou byl ten jeho podivný

zákaz jídla. Stejně ho pak porušila spousta dalších lidí, protože to nevydrželi. Jenomže já jsem byl první. ebál se váš otec Boha, R: N když mu slíbil, že kdo poruší příkaz, zemře – a pak vás nechal žít?

N: Ř ekl bych, že on se bojí víc lidu než Boha. Chce být populární, chce patřit mezi slavné vojevůdce a vysvoboditele. Když viděl, že všichni jsou na mé straně, své rozhodnutí odvolal. Navíc mu asi došlo, že bez Hospodina bych takového vítězství nedosáhl, tak mě radši nechal na pokoji.

R : N arušil se nějak váš vztah k otci?

N: M yslím, že ne. Znám svého otce moc dobře a vím, co od něj mohu očekávat a co ne. Jen se bojím, že prostě nezvládne postavení, do kterého jej Hospodin dosadil.

Jenomže není na mě, abych tohle posuzoval. Pro mne je to prostě otec, vůči němuž zachovávám synovskou úctu, ale také pán, kterého musím poslouchat a respektovat.

R: Děkuji vám za rozhovor.

Otázka: Kdo je neznámý a kde je v bibli popisována příhoda, o níž nám v rozhovoru vypráví? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou zpáteční adresu.

S právná odpověď na otázku z třetího čísla tohoto ročníku našeho časopisu byla: Jednalo se o člena sboru v Korintu, rozhovor vycházel z textu 2K 1,12-14. Bohužel, tentokrát jsme žádnou správnou odpověď nedostali, a tak knížka zůstává ve skříni.

Petr Vaďura

Rozhovor s Neznámým / Kvíz

Rozhovor s Neznámým

33

34

Metodisté ve světě

Tabulka

Martin Kukla

Omyly Osudu Delicie Nerková

(oba hlasy*+)

Domníval se že jsou to květiny +O převrácenou popelnici nešťastně klopýtla velká zlatá ryba zrovna když se chtěla učit tancovat Rezavý nůž skrytý v odpadcích surově projel zlatým břichem plným nesplněných přání *Na prahu zahnojeného chléva žena duchem chudá porodila myšlenku o spáse a v rozpacích se ohlédla po svém muži „Jdu na pivo“ řekl

Báseň a vtip

*Poslední zbylý motýl rozbil si tvář o zamrzlé okno za kterým poskakovaly první vločky

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Život v nejistotě Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875

P F 2016