Slovo a život 2017/02

číslo: 22. června 2017

5–6

téma: SPORT

Něco víc než sport 4 Obraz sportu u apoštola Pavla Spiritualita sportu 7 – 8 O těle 8 – 9 Život je sport 10

SLOVO & ŽIVOT � � � �

(E)xkluzivně

Strip: Martin Kukla

2

3

Úvodník PETR VAĎURA

u kterých se autoři pokusili o reflexi toho, co všechno tělesný pohyb a sport způsobuje s nitrem člověka.

Sport má samozřejmě i odvrácenou stranu. Je to stejné jako s náboženstvím. To nejčistší a nejkrásnější se může zneužít k manipulaci, hrabivosti, uspokojení patologické touhy vlastnit a ovládat. Sport může člověka spoutat jako droga, stejně jako náboženství. Sport vytváří falešnou identitu a dělí lidi na MY a ONI – jako náboženství. David Novák se nad touto podobností sportu a náboženství zamyslel ve článku o spiritualitě sportu. Určitě doporučuji.

Samozřejmě v čísle je článků víc.

Snad tedy něco zajímavého naleznou i ti, které sportovní téma vůbec nezajímá.

Pěkné léto přeje za redakční radu šéfredaktor.

Úvodník

Z Českého rozhlasu jsem dostal nabídku na nový pořad. Vysílal by se v neděli ráno a měl by zkoumat kořeny evropské kultury a civilizace.

A tak sedím u počítače a přede mnou je prázdná obrazovka, která čeká na mé nápady. Mám sepsat potencionální hosty, témata, podnětné myšlenky.

Jenomže tu sedím už řadu minut a stránka je stále prázdná. Nenapadá mě vůbec nic a mám pocit, že ani nevím, jak se jmenuji. A tak se zvedám a odcházím se projít do aleje ke Světcům. Cestou se mi v hlavě líhnou nápady. Vytahuji tužku a papír a zapisuji je. Co uvolnilo stavidla myšlenek: pohyb nebo skutečnost, že jsem se vzdal starostí a uvolnil jsem mozku prostor k spontaneitě? Nevím, ale ta procházka mi pomohla. Jenomže – je i rychlá chůze sport?

Když jsem navrhl redakční radě téma tohoto čísla, věděl jsem dvojí: je to téma inspirativní a není to téma pro mě. Sport vlastně nepotřebuji. Pro mě by nemusel existovat. Pohyb ano, ten je důležitý, ale sport, při kterém člověk vyvíjí fyzickou aktivitu jen proto, že z toho má potěšení, ten bych v životě nepostrádal. O to více jsem byl zvědavý na to, co se v redakční poště objeví. Když píšu tento úvodník, jsem přesvědčen o tom, že to je jedno z nejzajímavějších čísel našeho časopisu. Už proto, že dokonce i já sám jsem v něm četl o sportu se zaujetím a že díky němu jsem musel přemýšlet nad spoustou skutečností, o nichž jsem nikdy neuvažoval. Zvláště mě zaujal článek prof. Anny Hogenové. Myslím, že něco takového jsme v časopise dosud neměli. Člověk se při něm sice musí trochu namáhat, ale výsledek stojí za to. Mimo jiné mi dokazuje, že neexistuje okrajové téma. Všechno, co se týče člověka, jeho bytí a vztahování se k okolnímu světu, je důležité. Podobně inspirativní je i článek Víta Zemana o Franklově „horolezecké“ knize.

A vlastně i několik dalších článků,

4

(E) Něco víc než sport

Tematický článek

DAVID KRUŽÍK

Rád bych v tomto článku nahlédnul trochu hlouběji do tématu sportu. Toto číslo časopisu jistě nastíní, že sport není pouze pro „tělesné“ lidi, kteří neznají hlubší a duchovnější hodnoty. O spojení vzdělání a sportu věděli už staří Řekové. Ze současnosti mohu uvést příklad prof. Ing. Pavla Pudila, DrSc. (bývalého děkana fakulty managementu). Se svými kolegy prokládali práci na výzkumech v Akademii věd běháním v parku. Sám k tomu říká: „Běháním jsme si tak trochu vymydlili hlavu a pak jsme mohli jít dál pracovat.“ Při práci v Jindřichově Hradci mluvil o pročištění hlavy prostřednictvím výjezdů na kole kolem města při západu slunce. Kouzelná příroda je totiž dalším rozměrem sportu.

Samozřejmě zde je možno namítnout, že někteří lidé si oblíbili své tělo až přespříliš a skrze sport jej zkrášlují až do nepřirozených podob a tvarů. V extrémních případech lze dokonce mluvit o spornosexuálech (poměrně nové slovo).

Díky sportu se můžeme dozvědět něco o sobě a svém charakteru. Vezměme třeba takový fotbálek, klidně Počernickou kopačku, na níž tekly emoce a slzy. A jelikož je fotbal kolektivní sport, můžeme se díky němu dovědět mnoho věcí. Třeba: jsme týmoví, nebo sólisti? Jak rychle se vyrovnáme s vlastní chybou? Jsme namyšlení, nebo dokážeme přiznat vlastní chybu a omluvit se? Povzbuzujeme, nebo nadáváme? Máme pochopení pro slabší hráče? Jak dokážeme krotit emoce? Dokážeme přiznat, že jsme faulovali, i když to nikdo neviděl?

Na tohle vše se lehko odpovídá z gauče, ale v zápase se člověk ocitá v jiné dimenzi. Jsem fyzicky vyčerpaný, někdy až na dně, v puse cítím železnou chuť, celé dopoledne hraju, abych se dostal až sem do finále, a chci vyhrát.

Když soupeř hraje tvrdě, budu tak hrát taky, když je soupeř hodně dobrý, musíme hrát takticky a důsledně bránit. Oči mě pálí od stékajícího potu z čela, protože do mě bodají paprsky slunce. Pak mám blízko k tomu ulevit si výkřikem: „Shi*“!, když mě obejde útočník a střílí na bránu. A vůbec není lehký pamatovat na fair play a přiznat malý faul, aby na nás kopali penaltu. Ne že ne, dokonce jsem takový malý faulík zamlčel, když ho rozhodčí neviděl. Vše se rozhoduje ve vteřině, hraje se dál. Pak se mohou dostat do slovní potyčky bratři v Kristu o tom, zda byl gól nebo ne. Před rokem padaly výroky: „Já jsem křesťan, já jsme to viděl, byl to gól.“ Dokonce i bratři se pak mohou od srdce pohádat, někdy v lásce, někdy už ne v lásce. Jiné lidé si i v zápalu boje ve sportu dokáží udržet chladnou hlavu a pevný charakter.

Většinou je však v zápalu boje těžké zůstat klidný a občas nevyjet. Charakter se potom ukáže v tom, zda se člověk zpětně dokáže omluvit, případně k tomu zlému přiznat.

Já jsem si díky fotbálku zase mohl připomenout, že jsem poměrně výbušný, soutěživý, snažím se povzbuzovat a hnát tým a zároveň dostat do hry všechny i slabší hráče. Sám do

hry dávám maximum. Když mi to občas ujede, dokážu se pak omluvit. Se sportem je to prostě jako s každou jinou oblastí, v níž se člověk dostává do fyzického či psychického vypětí. V tu chvíli jedná jinak, víc pudově a impulzivně.

Zkrátka mi přijde, že se z něho vymáčkne to, co v něm opravdu v hloubi je.

Při individuálních sportech se máme možnost poznat zase z jiné strany než v interakci s kolektivem pod tlakem.

Můžeme sledovat, zda se donutíme plnit stanovený plán dávek sportu. Vidíme, jak silná je naše vůle a jak se dokážeme překonat. Když běžíme a dýcháme z posledních sil a přitom jsme teprve v polovině trati, rozhodujeme se, zda vydržíme běžet dál, nebo to raději zabalíme. Čas od času je zajímavé zamyslet se nad tím, co o nás sport říká, co o nás prozrazuje naše chování, projevy i přístup. I když ve skutečnosti si je toho asi každý sportovec stejně vědom.

Autor je členem sboru ECM v Jihlavě

5

(E) Obraz sportu u apoštola Pavla FILIP JANDOVSKÝ

Běh života víry je cestou v Kristových šlépějích a následováním jeho životního příkladu. Apoštol Pavel vyjádřil tyto skutečnosti snad nejdynamičtějším možným způsobem.

Myslím na dvojí obraz ze světa sportu, který zmiňuje ve svých epištolách (1K 9,24-27; Fp 3,12-14). Kdo už může být více v pohybu než aktivní sportovec, který podává svůj nejlepší výkon? Kdo je více spjat s cílem, o který mu jde?

SPORT V PRVNÍM STOLETÍ

Tematický článek

První sportovní obraz běžce z listu Korintským je podobně geniální jako Ježíšova podobenství. Jednoduchý, srozumitelný, přesný a pochopitelný každému, protože je vzat z reálného života. Už tenkrát v apoštolově době byl sport nedělitelnou součástí života pohanské helénistické společnosti.

A již tenkrát byl také spjat s penězi a profesionály, kteří se jím živili. Také sportovci Pavlovy doby se podrobovali kázni. Těžce a tvrdě trénovali, a to všechno proto, aby zvítězili a získali vypsanou odměnu. Zkrátka aby získali ocenění i peníze.

Přiznávám, že nejsem zrovna běžec, natož boxer. Běžím, jen když musím.

A to naštěstí moc často není. Naše dcery občas chtějí, abych s nimi závodil, ale tomu se asi nedá říkat běh.

I tak však vím, jak to chodí (tedy lépe řečeno běhá) na závodní dráze a ve sportu. Občas se na atletické klání podívám na ČT Sport. Nejen proto docela rozumím uvedenému Pavlovu obrazu, i když mi do běhu většinou nebývá. A myslím, že srozumitelný je každému a že má co důležitého říci i nám, kdo žijeme s perspektivou delší než je atletické mistrovství Evropy, světa či letní olympijská čtyřletka.

Apoštola Pavla si zřejmě představuje každý z nás trošku jinak. Někdo třeba jako váženého teologa, ostříleného diskutéra a misionáře. Jiný zas jako osobnost dlící pomalu v sedmém

nebi, tedy jako někoho, kdo se nachází v jisté opozici vůči tehdejšímu světu.

Ovšem právě tento apoštol Pavel použil ve svých listech obrazy pomalu z toho nejpohanštějšího prostředí, které si dovedeme představit. Řekli jsme, že ani tehdejší sport nebyl žádný amatérismus. Kolem sportu se točily již tenkrát velké peníze v sázkách i ve sponzorských darech. Velké městské stadiony bývaly stejně jako dnes při různých hrách nacpané k prasknutí.

Vítězové závodů se těšili veřejné úctě a slávě. Sportovci nebyli jen nějací amatérští cvičenci tělovýchovné jednoty, sokolíci či orlové. Tehdejší sportovci skromně neříkali, že jde přece o pohyb a ne o vítězství. Šlo jim o ceny, o zabezpečení života, ale také o čest a slávu pohanských bohů, které (jako jejich závodníci) reprezentovali. Nebylo zde žádné Coubertenovo: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“ Sport byl neoddělitelnou částí pohanského kultu. Jelikož byl doko-

nale svázán s tehdejším pohanským světem, neudivuje, že vystavění stadionu v Jeruzalémě je podle 1. knihy Makabejské (1,11-15) uvedeno jeden z důvodů židovské vzpoury proti helénistickým Seleukovcům.

PAVLŮV PŘÍKLAD BĚŽCE Apoštol Pavel, křesťan ze židů, zmiňuje stadion nikoli jako připomínku vzpoury věřících židů, nýbrž pro naučení jako obraz víry. O co mu jde? Čemu je možno se od sportovce (konkrétně běžce) přiučit? To naučení je, myslím, po „sportovnu“ nekomplikované a jasné. Především se od sportovců můžeme učit odhodlání. Dále také ochotě podstoupit pro vytčený cíl velké, dlouhodobé a každodenní úsilí.

Co všechno neudělají sportovci pro trochu slávy a pro vidinu vítězství!

Kolik dřiny podstoupí, kolikerý trénink si ukládají! Dvojfázový, trojfázový, pot se jen leje, škola a život jdou

6 Tematický článek

stranou, jen aby byl dodržen přísný režim a ještě přísnější životospráva.

A proč to všechno? Aby svou kariéru skončili ve čtyřicítce s odepsanými klouby a s tím, že nic jiného než běhat ani nedovedou. Tady ovšem spojitost života víry a sportovního zápolení musí nutně skončit. I kdyby se konečná cena určitého závodu vyšplhala do sebe závratnějších výšek, stále to bude jen pozemský poklad, který ničí mol a rez a zloději vykopávají a kradou. Je pomíjivá stejně jako věnec, který byl pro vítěze Isthminských her v sousedství Korintu vytvářen příznačně z petržele či divokého celeru (rozuměj: bylin rychle vadnoucích a zkáze podléhajících). Životní běh víry bude odměněn cenou trvalou, nepomíjitelnou.

Ovšem o cenu samotnou v apoštolově obraze v posledu nejde. To by se jistě namáhal vysvětlit další rozpor, který vznikl mezi jeho metaforou a naší radostně očekávanou budoucností.

Navíc v našem běhu do nebeského království nezíská cenu jen jeden, totiž ten první! Náš běh víry by totiž byl v tom případě jen jakýmsi kondičním cvičením pro udržení zdatnosti, při němž není podstatné zvítězit a podat nejlepší výkon, jakého jsem schopen.

Hlavní by bylo zúčastnit se a získat čárku v prezentační listině. Vzato do důsledku by to pak znamenalo, že vítězem je toliko Kristus, který onen vítězný věnec vydobyl. Jenomže on ho vydobyl i pro nás ostatní.

A přece jde Pavlovi i o náš osobní rekord. Povzbuzuje nás, abychom běželi ze všech svých sil, abychom získali cenu a aby bylo vidět, že běh víry je ten nejprestižnější závod a ne nějaká akce lokálního významu. Jde o naše životní nasazení, o tak hluboké zaujetí vírou, že se nutně promítne do všech oblastní našeho života. Jde o to podřídit tomuto rozhodujícímu běhu všechno ostatní. A stejně jako sportovec musí i křesťan nejen trénovat, ale také dodržovat určitou životosprávu a vyhýbat se radovánkám, které by oslabily jeho výkon. Proto musí i svou víru posilovat a tříbit, udržovat ji v kondici nejvyváženější stravou, prověřovat ji na různých soustředěních a přátelských zápasech. Jistěže nám neublíží, když tu a tam vynecháme trénink, když občas uděláme dietní chybu, když neběžíme vždycky ze všech sil, ale může se stát, že kvůli

tomu nevystoupíme na stupně vítězů.

Nezažijeme pak tu opojnou radost z vítězství a neohřejeme se na výsluní slávy.

CÍL NAŠEHO BĚHU Důležité pro dosažení vítězství a vůbec pro to, abychom doběhli, je znát cíl, jehož máme dosáhnout. Ztráta směru v běžecké dráze mezi mnoha dalšími závodníky je téměř nepředstavitelná. Navíc takové vybočení z vlastní dráhy nebývá bez následků.

Jsou však také soutěže, kde je třeba trasu běhu hledat, jako například v orientačním běhu. Možná, že kdyby apoštol tuto disciplínu znal, vybral by si za příklad právě ji. Vždyť i nám se přeci občas stane, že si vůbec nejsme jisti směrem, kterým se dát. Kolikrát máme pocit, že se nám cíl docela ztratil, a my přestaneme vidět smysl svého běhu víry.

BOX JAKO METAFORA Pavlův obraz mluví o odměně, o kterou se je potřeba rvát, a to hlavně sám se sebou. Tak se můžeme stát podobnými trénujícímu boxerovi z druhého Pavlova obrazu z listu Filipským.

Ten bojuje proti neviditelnému nepříteli a své rány míří do prázdna.

Pavel mluví o tlučení vzduchu, které je k ničemu. A proto nám dává náš nebeský trenér oddychový čas, otírá nás ručníkem (tím, který jsme před tím chtěli hodit do ringu) a připomíná nám všechno podstatné. Motivuje nás k tomu, abychom se proboxovali zdárně až k vítězství. Upíná naše oči na Krista, který nejen běžel, ale také leccos vyboxoval před námi, abychom v závěsu za ním překonali únavu a našli správné tempo. Posiluje naši víru svým svatým Duchem, abychom životní závod a boj nevzdali předčasně.

JSME NA STADIONU PLNÉM DIVÁKŮ Pavlův příměr však postihuje ještě jeden rozměr našeho života víry.

Upozorňuje nás na to, že jej žijeme před zraky ostatních. Ti nás nebudou sledovat jen v cíli, až jednou svůj závod doběhneme, ale jsou zde už teď a sledují, jací jsme běžci a jak zápasíme se svým protivníkem. Pozorují nás,

aby poznali, jak moc nám záleží na vítězství a zda dokážeme svým nadšením strhnout k běhu a zápasu i ostatní. Asi si nedovedeme představit sportovce, který by se se svými výkony schovával a běžel pouze tehdy, když se nikdo nedívá. Stejně nepředstavitelný je křesťan, který se za svou víru stydí a který se snaží, aby byla jen jeho soukromou věcí. Když už je vyhlášen závod a uspořádán důležitý zápas, máme se hrdě přihlásit a neskuhrat, že zrovna nejsme ve formě. Nesmíme se ani rozhlížet, kdo by to mohl zaběhnout místo nás, ale naopak máme považovat za zvláštní čest, že právě my jsme byli vybráni.

Apoštol Pavel je v tom příkladem.

Běžel s plným nasazením, nevyhnul se žádné příležitosti reprezentovat Krista a nezanedbal ani osobní přípravu. Moc toho sice o ní nevíme, ale výsledek zápasu je přesvědčivý. Pavel byl tím nejlepším „profesionálním sportovcem“ své doby. Znal společnost, ve které žil, vzdělával se a dovedl využívat všech vymožeností antické civilizace. Přitom zůstal vždy věřícím a nikdy neztratil identitu víry.

A tak si my vyberme sportovní disciplínu, která bude pro náš život víry tou nejvhodnější, a pilně se v ní cvičme, abychom při nebeské olympiádě nezůstali mezi těmi, kdo nebyli vybráni. Zaměřme své snažení a svou energii na závod víry, který probíhá na stadionu Božího světa.

Autor je kazatel sboru ECM Maranatha v Plzni

7

(E) Spiritualita sportu DAVID NOVÁK

Chorál, svatyně, svatostánek, oslavné písně… Zdá se vám, že píšu o náboženské tématice? Nikoli! Píšu o sportu.

O chorálu, který zpívají fanoušci, svatyni, což je jiný název pro branku, svatostánku, který ve fanouškovské hantýrce znamená stadion, o oslavných písních, které secvičují fanoušci klubů. Podobnost mezi náboženstvím a sportem je možná větší, než si jsme ochotni připustit. Dokonce bych řekl, že do jisté míry se sport stal náboženstvím naší doby.

Proč? V čem je tak podobný náboženství? Proč sport doslova elektrizuje milióny lidí?

PODOBNOSTI SPORTU S NÁBOŽENSTVÍM Sport podobně jako náboženství dává lidem nahlédnout do dokonalého světa, kde vládnou jasná, autoritou stanovená pravidla. Navíc pravidla, kterým zasvěcenec alespoň do jisté míry rozumí. V běžném životě se podvádí, krade, lže, ale běda, když se toto děje ve sportu! A stejně tak i v náboženství. Tam člověk očekává něco jiného. A právě možnost nahlédnout do ideálního světa, kde se hraje fair-play, dává sport (a náboženství). Když se v pondělí diskutuje nad spornými penaltami odpískanými při víkendových zápasech, nikdo nebude argumentovat, že nesprávně písknutá penalta vlastně byla v pořádku, protože i v životě se dějí nespravedlivé věci. Právě sport totiž dává možnost z tohoto nespravedlivého světa vyjít.

Dalším zajímavým momentem je prvek zástupnosti.

Fanoušci nikdy nehovoří o svých hráčích jako o nich. Jsme to „my“, Slávisti, Plzeňáci, Sparťané, Češi atd. Jsme to my, i když na hřišti neběháme, ale jen fandíme. „Oni“ nás zastupují a „my“ jsme vlastně jejich součástí. Prvek zástupnosti má každé náboženství, „oni“ jsou faráři, šamani, kněží a další, kteří „ty obyčejné“ v určité míře zastupují.

Dalším společným prvkem náboženství a sportu je systém symbolů. Každý klub má svůj znak, prapor, popěvky, fanoušci někdy nacvičují složité choreografie atd. Rozumět může, stejně jako v náboženství, jen ten, kdo je součástí, kdo je „zasvěcený“. Když někdy vidíte přicházet fanoušky na stadión, pak pokud zrovna nejsou v ráži a nehází kolem sebe petardy a nervou se s policií, připomínají náboženské procesí.

Dalším významným prvkem je, že nad dodržováním pravidel, která jsou většinou zaznamenána písemně, někdo bdí. Ve sportu rozhodčí, v náboženství kněz. Tato autorita je garantem toho, že se psaná pravidla budou dodržovat i v reálu.

Tak jako každé náboženství i sport má velmi silný identifikační prvek, a to v podobě pocitu náležitosti ke komunitě, skupině, která sdílí stejné hodnoty a cíle jako já. Sport stejně jako náboženství rozděluje svět na dobré a zlé. Dobří jsou „naši“ nebo „my“, zlí pak naši soupeři. Cílem pak je porazit zlo (co může být krásnějšího pro Slávistu než výhra nad Spartou!).

Tematický článek

Foto: www.13ka.cz

8 Tematický článek

SPIRITUÁLNÍ DIMENZE SPORTU Již z těchto několika postřehů vidíme, že sport v sobě nese jistou spirituální dimenzi. Jiná věc ovšem je, když sami sport děláme. Pokud někdo běhá, pak jistě zná „Bibli běžců“ – knihu Zrozeni k běhu. Jedná se o fascinující čtení, po kterém člověku nic jiného nezbyde než vyrazit běhat.

Kniha ukazuje na jeden pozoruhodný rozměr, kterým je naplnění života skrze běh. Jedná se o možnost zažít skrze běh určitou transcendentní zkušenost (tedy pokud člověk běhá pravidelně). V doslovu knihy čteme, že „po přečtení objevíme štěstí, které nám leží přímo u nohou: že jsme se všichni narodili, abychom běhali“. Jakkoli to pro někoho zní jako laciný marketingový trik zacílený na to, aby se kniha prodávala, v něčem souhlasím. Jako vytrvalec znám pocit, když člověk běží a zakouší pocit totální volnosti, uvědomuje si své tělo, po doběhnutí prožívá pocit pohody, kdy se mu odplavují endorfiny. Zde je třeba dodat, že ne vždy tomu tak je. Někdy běžce všechno bolí a žádnou slast necítí. Někdy však ano. Přirovnal bych to skoro k pocitu, který může mít člověk vracející se ze skvělé bohoslužby.

Chci tím říci, že pokud člověk nemá ve svém životě Boha, může se mu běh stát určitou náhražkou. Pokud ho má, je skvělým doplněním.

Nechci však psát jen o běhu. Podobně to platí i v jiných sportech. Pozoruhodné je, že ve sportu se pracuje s podobnými termíny jako v náboženství. Říká se, že je třeba se obětovat pro celek, že není třeba, aby vynikl jednotlivec, protože cílem je vyšší dobro: úspěch klubu („Já se musím

umenšovat, aby On rostl.“). Ve sportu se často říká, že někdo něco nedělá pro svou slávu, ale pro fanoušky, tedy pro druhé („Ne nás oslav, ne nás…“). Ve sportu se používá heslo: „Je třeba se nebát a věřit“ – tedy věřit v naše vítězství („Neboj se, jen věř!“), protože „všechno začíná v hlavě“.

Taky můžeme slyšet, že bez bolesti není výsledků, neboli bez bolesti není spásy a jen bolest přináší radost. Opět zde vidíme, jak hluboce se propojuje sport a náboženství.

SPORT JAKO NÁBOŽENSTVÍ?

Mám za to, že šílení okolo sportu je jen jiným druhem náboženství. Zde stojí za zmínku jeden fenomén. Jedním z odrazů lidských tužeb v našem životním prostoru je architektura. Kdysi byl největším a centrálním architektonickým výtvorem ve městě nebo vesnici kostel, v době průmyslové revoluce to bylo nádraží nebo továrna, v době před první světovou válkou a za první republiky škola nebo sokolovna jako vyjádření národní identity spojené se vzděláním. Dnes máme dva druhy svatyní: nákupní centrum a stadión. Vedle boha konzumu stojí bůh sportu a zábavy.

Pro křesťana žijícího v této realitě jistě není řešením sport ignorovat. Nese v sobě totiž mnoho prvků, které jsou přínosné pro každodenní život. Zároveň je však dobré dohlédnout na to, abychom si ze sportu nebo ze sportu svých dětí neudělat boha. A to pro někoho nemusí být snadné.

Proto sportujme, ale neblbněme.

Autor je kazatel sboru CB v Praze 13, II. místopředseda Rady CB

(E) O těle ANNA HOGENOVÁ

Tělesnění je pohybem těla směrem do světa. V tomto vzcházení pohybových figur nás vede intence do světa, jak se o tom často rozepisuje Martin Heidegger a další myslitelé. Intence je tendováním, směřováním ven z těla do okolí. V tomto směřování nás vede ruka, proto se ve filosofii má za to, že ruka „má tělo“, nikoli to, že „tělo má ruku“. Ruka otevírá dveře, spravuje auto, vaří, píše, vyhmatává cestu ve tmě, zkrátka je to ruka, co nás vede ven z našeho těla do prostoru a v čase.

Rukama – oběma, se modlíme a vstupujeme do dialogu s Bohem. Ovšem to platí jen pro rescendenci, tj. pro oblast jsoucen, která jsou v prostoru a v čase. Za horizontem jsoucen, za horizontem rescendence (res v latině je „věc“ ve smyslu jsoucno) může-

me jakožto lidé přestoupit horizont jsoucen, horizont přírody a vstoupit do transcendence, tj. za přírodu, za přirozenost. Pak jsme tam, kde je vše jinak, není zde prostor a čas, je tu jen bytí samo. A zde vstupuje do hry řeč, jakožto prodloužení naší ruky, našich rukou. A tak říkáme: „Řeč má celého člověka, ruka má tělo, tělo prolonguje do domova, (domov je rozšířený organismus, říká Jan Patočka), domov prolonguje do krajiny a krajina prolonguje do bytí. Člověk je záhadná bytost, je rozhovorem s rescendencí i s transcendencí, vstupuje do rozhovoru s bytím, i s Bohem samým. Tělo nás vynáší do prostoru v čase – do rescendence, řeč nás vynáší do transcendence. Podle Aristotela i Heideggera je člověk „Dzoón

logón echón“, tj. živočichem, který má řeč. My bychom to dnes upřesnili: Řeč má člověka! Jak bylo učiněno Slovo tělem v Janově evangeliu? Slovo, řeč, je logem, logos je odvozené slovo od slovesa „legein“, což znamená usebrat do jednoduché jednoty, odtud pak logos putuje do významů, které jsou nám dnes samozřejmostí: je vědou, rozumem, smyslem, výrokem, větou atd.

Tělo není jen nosič našeho jáství – egoity, není jen příbytkem duše, která je dle Řeků vlastním jádrem lidského pobývání na světě v těle.

Tělo vstupuje do rozhovoru se světem beze slov, tomu se ve fenomenologii říká „říkání“; pokud používáme slova v rozhovoru, pak se jedná o „mluvení“. Plosky nohou mají tvar uší, jsou v rozhovoru s říkáním velké

9

A tak si i sportovec myslí, že má co do činění především s tělem a duši k tomu tak nějak trpí; využívá k sebe překonávání snad jen vůle.

S olympijskými hrami se dnes sport otevírá jednomu z nejhlubších fenoménů evropské kultury. Tento fenomén je dodnes nedoceněný, takže se nahlíží jen jeho jevová stránka, která je navíc ještě motivována jen ziskem. Do olympijských her vstoupily peníze, developeři nejrůznějšího typu a komerce.

Přitom jsou olympijské hry posvátné, neboť mají pomocí hry zpřítomnit divákům i borcům to, co je pro bohy na Olympu nesmírně důležité: lidé si mají vzpomenout na to, kdo je stvořil, a mají bohům vzdát úctu, kterou si zaslouží. Olympijské hry byly konány k poctě bohů. Pokud spolu závodí borci v běhu, pak se děje něco, co je základní v ontologickém pohledu.

Oba borci jsou jeden druhým a druhý tím prvním motivováni vydat ze sebe to nemožné, a tak se až do nejvyššího bodu míry stupňuje agon mezi nimi.

Toto střetání, dosahující nejvyššího bodu, je napětím tázání, které ze sebe rodí vhled do podstaty světa, již také vytvořili bozi, do hieros gamos (posvátné svatby mezi nebem a zemí). Tato svatba se ustavuje každý den poprvé a naposled a drží řád, který se řecky označuje slovem „kosmos“. Tento řád má spolu budovat i člověk sám, vždyť i on je malým kosmem: jeho tělo je země, jeho duše je nebesy. Vládnoucí analogie mezi celkem bez marga a člověkem proniká vším. Pak se mluví o kalokegathie, kterou v různých podobách nacházíme v antice všude, v klasické kráse staveb, skulptur, v tragédiích, básních, ve filosofii. To je podstata klasického Řecka.

Novodobý sport se inauguroval v Anglii, kde sloužil (ale bylo tomu i na jiných místech) jako hra pro zábavu. Rytířské turnaje středověku v sobě nesly projev úctyhodnosti jiného druhu, než tomu bylo ve starověkém Řecku. Tělo je malý kosmos, je řádem neuvěřitelné složitosti pro analytiky cartesiánského ražení i ohniskovou jednoduchostí pro hermeneutiky, kteří se o tělo a tělesnění zajímají.

Největší chybou ovšem je pojímání těla jako pouhého předmětu, jehož lze využít v práci, ke sportu apod. Toto

pojetí je dědictvím novověku a táhne se naší přítomností jako problém.

Anorexie a parrhesia (úprava těla pomocí chirurgických zákroků) o tom více než svědčí. Přitom tělo je úctyhodné a důstojné. Je třeba učit se mu rozumět, neboť má v sobě odpovědi, na které jsme dosud nenarazili, jelikož jsme zabednění cartesiáni. Tak tomu bohužel je.

Autorka je filosofka, jako profesorka působí na Pedagogické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Tematický článek

matky Země – Gai. Ledviny, mající podobu uší, jsou v rozhovoru s vodou, uši se vzduchem a epifýza s ohněm.

Z čeho je náš svět udělán? Ze čtyř živlů: země, vody, vzduchu a ohně.

Zárodek v matčině bříšku má podobu ucha, naslouchá celým povrchem těla nárazům plodové vody, zná „tělem“ hlas své mámy ještě před tím, než jej začne vnímat v podobě slov. Tělo cítí velmi často naladění, které se v situaci otevírá, daleko rychleji, než je toho schopen náš mozek. Vidíme to u zvířat, jak hluboce rozumějí situaci, hlouběji než my lidé. Tělo se vertikalizovalo. Proč? Protože člověk potřebuje slyšet, co k němu přichází, chce zaslechnout to původní slovo, které bylo u Boha a posléze bylo učiněno tělem.

Ve filosofii mluvíme o tělu ve třech výměrech: o sómatu (tvar těla, proto somatotypy), o sarx (tělo pro lékaře, jde o vše, co je pod kůží) a o těle ve smyslu péxis (tělo oduševnělé).

Descartes (1596 – 1650) rozdělil vše do dvou substancí: res cogitans (duše, subjekt) a tělo (res extensa). Mezi tyto substance vložil absolutní protiklad, jenž se stal naprosto osudný pro evropskou reflexi těla v různých oblastech: v lékařství, ve výchově atd.

Později Descartes doplnil tento rozvrh o okasionalismus. Třetí substance je Bohem a ta, pokud má příležitost, spojuje obě substance v jednotu.

Z této ontologické podvojnosti nám dnes funguje mezi lidmi jako nedotázaný předpoklad tzv. dualismus duše a těla, který má bohužel dodnes nedozírné důsledky pro další vývoj vědy o člověku. Tělo je odděleno od duše, v psychologii bývá duše zredukována jen na své projevy, tedy na kognitivní funkce: emoce, vůli apod. Proč tomu tak je? Protože ontologicky stojíme na základech Cartesiových a Cartesius je Descartes. Ontologický postoj si lidé moc neuvědomují, stojí pevně v ontickém postoji, tj. platí pro ně samozřejmost, že tělo a duše jsou dvě poloviny člověka. Jenže to je osudná chyba pro celý západní svět. Na Východě něco podobného nepotkáme (např. v hinduismu, taoismu, buddhismu, atp.).

Psychosomatika se snaží tuto podvojnost zlikvidovat, ale moc se jí to nedaří. Vždy tu ještě zbývá relikt dualismu, a ten je v sensus communis dodnes živý a určující.

10

(E) Život je sport

Tematický článek

ONDŘEJ OSTROVSKÝ

Když slyším, že život je sport, nevybaví se mi jako první sledování našich vrcholových sportovců v akci nebo snaha pokořit protivníka, nýbrž způsob aktivního trávení času a to, jak se účinně vypořádáváme se stresem – nedílnou součástí života většiny z nás.

Stres je spojen s obrannou reakcí organismu, kdy jsou do našeho těla pumpovány hormony podporující jeho aktivizaci. Připravují tělo na boj nebo útěk, což je základní reflexivní reakce na stresovou situaci. Jde zejména o adrenalin, kortizol a kortizon.

Historicky nám tato reakce umožňovala například přežít v konfrontaci s dravou zvěří, uspět při lovu nebo v boji o území či přízeň vyhlédnutého životního pratnera.

Dnes už máme účinnější způsoby obrany i „lovu“ a civilizovanější způsoby dvoření. Stres však z našich životů nevymizel, má jen jiné zdroje.

Namísto soupeření na život a na smrt nás do stavu stresu dokáže dostat kupříkladu přebujelá byrokracie, čekání v dopravní zácpě nebo v nekonečné frontě v obchodě. Teoreticky bychom mohli vyzvat na souboj úředníka za okýnkem, člověka, který v oné frontě čeká před námi, případně by nám mohlo částečně ulevit začít v dopravní zácpě bušit do klaksonu auta.

Nevím jak vy, ale já fyzickému násilí neholduji a stresům z dopravní zácpy se snažím vyhýbat četbou při jízdě hromadnou dopravou.

Mnohem nebezpečnější je stres protahovaný, respektive dlouhodobý.

Jeho zdrojem jsou zejména přetrvávající konflikty (v mezilidských vztazích, ale i vnitřní – např. popírání či neventilování emocí), nespokojenost v zaměstnání (v pracovním kolektivu, s náplní práce či neúnosné časové nároky) nebo nefunkční vztahy. Pracovní ani jiné životní výzvy a nároky samozřejmě nemíjejí ani mě.

I mé svaly a orgány jsou čas od času ve stavu „připraveny k akci“ a já si jsem vědom, že hromadění této energie mi nepřinese nic dobrého. Jinak si koleduji o potíže neurotické (úzkosti,

panické ataky), duševní (deprese) či zdravotní (cukrovka, vředy, vysoký tlak atp.). Jak s tím napětím nakládat? Mohu říci, jak s ním nakládám já.

Mnoha způsoby: Například se rád naložím do vany plné pěny. Pomáhá i výlet do přírody nebo poslech oblíbené hudby. Některé ženy si mohou udělat radost a snížit své napětí koupí něčeho pěkného na sebe. Mnoho mých přátel medituje. Možností však je samozřejmě daleko víc. Jedním z nejužitečnějších způsobů abreakce stresu je sport. Nemyslím sport vrcholový, výkonnostní, ale ani pasivní – sledování sportu v televizi, byť i to může prostřednictvím odklonu pozornosti od stresu částečně ulevit. (Samozřejmě pouze v případě, že nejde o sledování oblíbeného mančaftu či sportovce v nervy drásajícím souboji.)

Mám na mysli aktivitu, kterou děláme pro sebe a pro potěšení, kterou si užíváme. U někoho se může jednat o plavání, jiný preferuje jízdu na kole, další běh, někteří chodí pravidelně do posilovny nebo praktikují bojový sport. Za sport se v tomto ohledu dá považovat i tanec. Je jen na každém z nás, jaký pohyb nás oslovuje.

Co se pak při takové aktivitě děje?

V podstatě se dá říci, že se jedná o onen reflexy naprogramovaný boj nebo útěk, avšak bez cíle ublížit.

A nejen to! Kromě spalování svalového napětí se sportovní aktivita podílí i na zvyšování odolnosti organismu a podpoře imunitního systému.

Pomyslnou třešničkou na dortu je aktivace tzv. centra odměny, které nám do těla vyplavuje hormony štěstí (především dopamin a endorfin).

Věděl to i průkopník práce se závislostmi v tuzemsku, vášnivý sportovec Jaroslav Skála (mimo jiné zakladatel KLUSu - Klubu lidí usilujících o střízlivost). Ten pohybovým aktivitám v léčbě závislosti i udržení abstinence přikládal velký důraz.

K vyléčení deprese, závislosti nebo úzkosti samozřejmě nestačí začít sportovat. Konflikty v našem životě sport

také nevyřeší. Jde však o účinnou prevenci těchto civilizačních chorob a o významnou podporu, pokud se z nich zotavujeme. Osobně doporučuji. Dnes jdu třeba plavat.

Příjemné dny a plné duševní i fyzické zdraví přeje Ondřej Ostrovský.

Autor je vedoucí Střediska následné péče, Point 14

Nevzdávat se, prohrávat, překonávat se, teamové spolupráci.

Filip Jandovský, Plzeň Sport mne pochopitelně naučil prohrávat i vyhrávat a oboje unést. Naučil mne tréninku a odložení aktuálního požitku pro dlouhodobý cíl. A naučil mne také tomu, že „kopec končí za kopcem“ – rozumí se, že součástí kopce třeba na cyklistické trati je nejen ten kopec vyjet, ale ještě pak nabrat rychlost k jízdě dál. Tedy, dosáhnout nějaké životní mety je fajn, ale ten pravý cíl je ještě přede mnou.

Radomír Škaloud, Plzeň

Kedysi som súťažne hrával futbal a tam som sa naučil okrem iného, že jeden človek nedokáže sám vyhrať zápas bez dobrého tímu. Štefan Rendoš, Michalovce Sport mně naučil poznání, že když chci něčeho dosáhnout, nemám to vzdávat předčasně. Také mně naučil,

Sport mě naučil: - týmové spolupráci, - schopnosti povzbuzovat ostatní i sebe, i když se nevede, - orientaci na cíl, - taktice, - vytrvalosti, - snášet zklamání, - snášení fyzickou bolest, - sebezapření, - zdravé soutěživosti.

Petr Navara, Praha Uvědomila jsem si, že ve sportu často platí stejné principy, jako v jiných oblastech života. Ovšem právě sport mi pomohl a pomáhá je snadněji formulovat a pak aplikovat i v jiných oblastech. Co tím myslím?

Například že: - S rozmyslem to jde lépe než bezhlavě.

- Když si myslím, že už nemůžu, pořád ještě můžu.

- Sportovat může každý, bez ohledu na věk nebo nadání.

- Vytrvalost se vyplácí.

Důvody, proč člověk sportuje, jsou většinou jiné (zlepšit si kondici, vyčistit si hlavu, zhubnout, bavit se, u někoho jde i o závislost). To, čemu nás sport učí, je pak tedy bonus navíc.

Zdravím (a sportu zdar)!

Jana Navarová, Praha Asi od svých osmi do devatenácti let jsem hrál fotbal za jeden klub. Tyto roky mě naučily, že mám k týmu, za který kopu, určitou zodpovědnost. Naučil jsem se být týmovým hráčem a že je někdy lepší nahrát než sólovat. Také jsem se naučil, že je potřeba mít nad sebou někoho, kdo zná mé schopnosti a ví, na jaké pozici budu hrát nejlépe; a také umět tuto autoritu respektovat, i když mě na pár zápasů postaví do obrany.

Marek Novák, Horní Počernice

Já se moc za sportovce nepovažuji.

Sport mě baví pro můj vlastní pocit, např. plavání, jízda na kole rychlostí tak akorát na pozorování krajiny, běžkování, kdy se někam podívám, pak se svezu a příjemně to sviští. Nemám ráda soutěživé sporty, a tak dělám jen ty „indivindy“ pro svůj vlastní pocit.

Sport mi taky dává možnost být venku v přírodě v pohybu.

Jana Kodetová, Praha Sport mě postupně naučil několik věcí. Na střední škole jsem začal závodně běhat dlouhé tratě a během prvního roku jsem se dostal do republikové špičky. To mi dodalo zdravé sebevědomí, které se v době dospívání hledá těžko. Nic ale netrvá věčně, přišly slabší sezóny, začali mě porážet soupeři, kterým jsem dříve ukazoval záda… a to mě naučilo pokoře. Na začátku vysoké školy jsem uvěřil, sport se přesunul níže v žebříčku mých priorit, ale dodnes mi přináší mnoho pozitivního, získal jsem skrze něj skvělé přátele a prožil mnoho krásných zážitků.

Pavel Špalek, Plzeň

Anketa

Za sebe mohu říct, že mnoho pozitivním věcem. Pod pojmem sport se mi vybaví to, co nejraději aktivně dělám: fotbal, běhání, a pokud to jde, jízda na kole. To mě naučilo a stále učí těmto deseti věcem: 1. Vytrvalosti.

2. Trpělivosti.

3. Toleranci.

4. N evzdávat to, i když se situace zdá být beznadějná.

5. Týmové spolupráci.

6. Překonávání sama sebe (posouvání hranic).

7. Přirozenému navazování vztahů.

8. Mít rád sebe samého, přijímat se takový, jaký jsem.

9. Naslouchat řeči těla, sebeovládání.

10. R elaxaci – umět odpočívat, nedělat zbytečné věci.

Celkově mi sport pomáhá k bližšímu poznání Božích vlastností, protože mnoho vyjmenovaného se podle mého názoru s nimi prolíná.

Petr Konopík, Plzeň

že těžší cíle lze dosáhnout pouze tak, že si stanovím částečné cíle a ty vytrvale plním.

Lenka Procházková, Bratislava

11

Čemu vás naučil sport?

12

Olympijský kaplan ROZHOVOR DAVIDA CHLUPÁČKA S P. OLDŘICHEM CHOCHOLÁČEM

Rozhovor

Víra, duch a duševní stav jsou ve sportu neméně důležité jako svaly a fyzická kondice. V posledním desetiletí se ve sportu stále více hovoří o neviditelných věcech – o koučování a roli mentálního kouče. Veřejnost se občas doslechne něco o špičkách v oboru, jako jsou Timothy Gallwey, Ken Way, který byl u úspěchu fotbalového Leicestru, nebo náš Marian Jelínek. O tom, že existují olympijští nebo sportovní kaplani, se také možná tolik neví. Přitom mohou hrát nezastupitelnou roli, i když odlišnou, nikoliv orientovanou na výkon a výsledek, nýbrž v duchovním a osobním rozměru. Oslovil jsem proto člověka, který se poprvé v české historii ocitl ve funkci olympijského kaplana.

PŮSOBIL JSTE NA LETNÍCH OLYMPIJSKÝCH HRÁCH V RIU DE JANEIRO 2016 V ROLI DUCHOVNÍHO. TÍM JSTE SE STAL HISTORICKY PRVNÍM OLYMPIJSKÝM KAPLANEM V ČESKÉ SPORTOVNÍ VÝPRAVĚ. CO SE VŠECHNO MUSELO STÁT, NEŽ JSTE BYL OFICIÁLNĚ JMENOVÁN? Služba oficiálního kaplana pro české sportovce na olympiádě se ro-

dila postupně. Už na předchozí letní olympiádě v Londýně v roce 2012 bylo možné využít duchovní služby známého lanškrounského faráře P. Zbigniewa Czendlika. O dva roky později odletěl na začátek zimní olympiády v Soči pan kardinál Dominik Duka. Asi půl roku po této olympiádě navštívil pan kardinál naši farnost v Pavlově u Mikulova, kde jako kněz působím. Při společném setkání se dozvěděl o mé cestě na olympiádu s českými fanoušky do Soči a poprvé tam zazněla i možnost zapojit

se do vznikající oficiální duchovní služby pro české olympioniky. Ostatní už záleželo na výběru a rozhodnutí Českého olympijského výboru a Stálé rady České biskupské konference.

JESTLI SE NEMÝLÍM, HISTORICKY PRVNÍM STÁTEM, KTERÝ ZAVEDL SLUŽBU OLYMPIJSKÉHO KAPLANA, BYLA ITÁLIE. POZOROVAL JSTE V RIU, KOLIK OLYMPIJSKÝCH VÝPRAV DNES MÁ SVÉHO DUCHOVNÍHO?

13

a jejich týmy vytvořili Multireligiozní centrum, kde byla možnost setkat se s duchovními různých náboženství, slavit bohoslužby nebo se jen ztišit ke společné nebo soukromé modlitbě.

říci. Osobně jsem se mohl v Riu setkat jen s některými z nich. Vím o kaplanech z USA, Kanady, Itálie, Rakouska a Polska, ale bylo jich jistě mnohem více. Křesťanskou ekumenickou kapli v olympijské vesnici, kde byli ubytováni sportovci, měli na starost dva místní brazilští kaplani. Na bohoslužbách a při modlitebních setkáních se pak v této kapli střídali duchovní různých křesťanských církví.

U vchodu tohoto centra bylo možné najít přehled nabízených bohoslužeb a setkání pro křesťany, židy, muslimy, buddhisty nebo hinduisty. Křesťanská kaple sloužila v ekumenickém duchu. Během celých her se v této kapli konaly bohoslužby v angličtině nebo podle jazyků různých národních olympijských výprav. Poprvé se k nim v Riu připojila i čeština. V kapli byla nabízena zdarma Bible ve světových jazycích, v angličtině evangelizační letáčky a knihy se svědectvím sportovců o své víře nebo DVD s krátkým evangelizačním filmem v mnoha jazycích včetně češtiny.

DÁ SE POPSAT, JAK VELKÝ PROSTOR MĚLA A JAK VELKOU ROLI HRÁLA VÍRA A DUCHOVNÍ STRÁNKA NA OH V RIU GLOBÁLNĚ? PTÁM SE NA KAPLANSKOU – DUCHOVENSKOU SLUŽBU, EVANGELIZACI, PASTORACI, BOHOSLUŽBY A PROJEVY ZBOŽNOSTI VŮBEC? Brazilští organizátoři přímo v olympijské vesnici pro sportovce

BYLA VAŠE SLUŽBA VÁZÁNA VÝLUČNĚ NA PODPORU ČESKÉ OLYMPIJSKÉ VÝPRAVY, ANEBO JSTE MĚL DOVOLENO POSKYTNOUT PODPORU I ČLENŮM CIZÍCH VÝPRAV?

Český olympijský výbor se vždy snaží našim sportovcům na olympijských hrách vytvořit co nejlepší zázemí pro jejich výkony – ať už jde o starost s ubytováním, dopravou, péči lékařů, fyzioterapeutů, psychologů a poprvé i zázemí duchovní.

Na prvním místě byla moje služba určena pro český tým. Svou službu jsem od počátku vnímal ekumenicky s hlubokým respektem k víře každého, kdo se mnou chtěl svou zkušenost víry či života sdílet. Ve stejném domě v olympijské vesnici, kde bydleli čeští sportovci, bydleli i sportovci ze Slovenska, kteří svého kaplana neměli, takže kontakt i nabídka pravidelných bohoslužeb v češtině směřovala i k nim. V Multireligiozním centru jsem byl k dispozici pro každého příchozího, nejen sportovce. Vzpomínám si na velmi přátelské setkání s brazilskými dělníky, elektrikáři, kteří i během olympiády opravovali, co bylo ve vesnici potřeba. Prostor k setkání byl i mimo olympijskou vesnici v Českém domě vybudovaném v Riu pro sportovce a fanoušky nejen z České republiky. Nedaleko Českého domu byl i Slovenský dům, kde jsme byli vždy přátelsky přijati.

MÁTE ZKUŠENOST Z OLYMPIJSKÝCH HER JAKO NÁVŠTĚVNÍK I JAKO KAPLAN. I KDYŽ TO BYLY ROZDÍLNÉ OH NEJEN ZEMĚPISNĚ, PROTOŽE PRVNÍ BYLY ZIMNÍ A DRUHÉ LETNÍ, JAK BYSTE POROVNAL TYTO DVA ODLIŠNÉ SPORTOVNÍ ZÁŽITKY? Moje cesta s fanoušky do Soči na zimní olympijské hry v roce 2014 byla splněním mého životního snu podívat se na olympiádu. A jako na úžasný realizovaný sen také na těch několik dní v Soči vzpomínám. Byl jsem až na samotném závěru těchto her a vše fungovalo naprosto perfektně – orga-

Rozhovor

Italové oficiálně přizvali kaplana do olympijského týmu už v roce 1988 na letní olympiádě v Soulu. Kolik olympijských výprav má křesťanského kaplana dnes však nejsem schopen

14 Rozhovor

nizace, doprava, ubytování, dobrovolníci, úžasná sportoviště. Rusové se neskutečně snažili a z mého pohledu zorganizovali skvělé hry. V Riu šlo o olympijské hry letní, které jsou jistě organizačně a finančně náročnější než hry zimní. Pro mne byly skvělé tím, že jsem je mohl prožívat přímo se sportovci jako součást jejich týmu.

Zkušenost jiná, ale také jedinečná.

Brazilci se také velmi snažili i přes ekonomickou a politickou krizi ve své zemi zorganizovat skvělé hry. V kulisách Ria, které je známé svou velkou kriminalitou a favelami – chudinskými čtvrtěmi, to však byl nadlidský úkol. Když jsem při návratu z atletického stadionu zažil střelbu kolem našeho autobusu, kladl jsem si otázku, zda výběr Brazílie byl úplně šťastnou volbou pro pořádání olympiády. I tak na Rio budu vzpomínat s velkou vděčností. Jsem moc rád, že se také po olympiádě podařilo trochu charitativně pomoci některým obyvatelům Ria. Český olympijský výbor dovezl pro naše sportovce na olympiádu speciální matrace, které byly po hrách věnovány katolické organizaci Maranathá pro léčbu drogově závislých v Riu. Pod otevřenou náručí symbolu města – sochy Krista Spasitele, se tak symbolicky otevřela náruč k malé pomoci i z české strany pro obyvatele tohoto jedinečného místa, kterým Rio de Janeiro je.

JSTE STEJNÝ ROČNÍK NAROZENÍ JAKO JÁ. V MÉM DĚTSTVÍ I MLÁDÍ BYL SPORT DOCELA DŮLEŽITÝ, NAVÍC SPORT V TÉ DOBĚ BEZ INTERNETU, POČÍTAČOVÝCH APLIKACÍ A MÉDIÍ BYL SNADNO DOSTUPNÁ MASOVÁ ČINNOST – NEJEN VÝKONNOSTÍ, ALE HLAVNĚ VOLNOČASOVÁ A ZÁŽITKOVÁ. BYL A JSTE VY SÁM SPORTOVEC? Sport vnímám podobně jako vy jako důležitou součást nejen období dětství a dospívání. Ve sportu jsem však spíše individualista, i když kolektivní sporty mají můj obdiv. V dospívání mě bavila atletika, dnes mám nejraději plavání. Možná i proto, že s nadsázkou řečeno, jako kněz často „plavu“ proti proudu. Vodu mám prostě rád.

PTÁM SE NA TO TAKÉ PRO-

TO, ABYCH ZJISTIL, JAKOU BY PODLE VÁS MĚL MÍT SPORTOVNÍ KAPLAN KVALIFIKACI. Přátelům jsem před odjezdem na olympiádu říkal, ať se nebojí, že tam jedu jako kněz, ne jako sportovec, tak se žádné ostudy bát nemusí. Mít za sebou kariéru vrcholového sportovce by jistě bylo pro tuto službu plus, ale v týmu jsem měl jinou službu. Byl jsem kaplanem, tedy člověkem, který je ochotný naslouchat každému bez rozdílu vyznání, člověkem, který může přinášet jiný pohled na různé životní situace. Velkou inspirací pro mou službu pro český tým bylo i pojetí již zavedené kaplanské služby v české armádě. Nejedná se o misijní hlásání víry, protože kaplan nikdy nemluví o věcech víry jako první. Nejedná se ani o jakési moralizování a napomínání, protože základem služby je úcta ke svobodě každého jednotlivce. Asi nejvíc se jedná o službu naslouchání, o službu spoluprožívání pracovních i osobních radostí i těžkostí v úctě k osobnímu tajemství každého, kdo se kaplanovi svěří. Nejlepší kvalifikací pro tuto službu je život sám, osobní zkušenost opřená o zkušenost z mnohaleté pastorační práce ve farnosti.

Na to, jak být dobrým kaplanem pro olympijský tým, nejsou učebnice ani školy, jen sbírání zkušeností. Sportovně řečeno: člověk je hozen do vody a musí plavat. Byl jsem moc vděčný za duchovní zázemí mnoha lidí i řeholních komunit, které mne při této službě provázeli a provází, abych se „neutopil“ a moc toho nepokazil.

JAK VIDÍTE PO SVÉ OLYMPIJSKÉ ZKUŠENOSTI BUDOUCNOST KAPLANSKÉ SLUŽBY PRO SPORT? KAM AŽ MŮŽE POMOC KAPLANA DOSÁHNOUT? ZAMĚŘUJE SE SPÍŠE NA SPORT NEBO NA ŽIVOT ČLOVĚKA? Kaplan není jen člověkem, který naslouchá a přináší jiný pohled na věc, ale zároveň se i za sobě svěřené modlí, slaví pro ně a za ně bohoslužbu. V naší zemi jsou kaplani vojenští, nemocniční, vězeňští, letištní a kaplani pro mládež. Zkušenost ze světa nám dává poznat, že kaplan a duchovní služba patří i do oblasti sportu.

Rád bych k tomuto povědomí přispěl

i já svou službou pro olympijský tým.

Možná to bude ještě chvíli trvat, ale modleme se za to. Svou službu kaplana vnímám vedle roviny duchovní i v rovině lidské – i sportovec je normálním člověkem, který řeší ve svém životě nejen sport, ale jako každý z nás i otázky rodinného zázemí, vztahů, budoucnosti. Jako důležitý aspekt pro tuto službu také vidím „zpovědní tajemství“. Díky němu mají sportovci naprostou jistotu, že se nikdo nedozví, kdo a o čem s kaplanem mluvil.

PAPEŽ FRANTIŠEK SE VELMI AKTIVNĚ ZAPOJUJE DO SPORTOVNÍHO DĚNÍ A ŘEKL BYCH, ŽE MÍŘÍ HLAVNĚ NA DUCHOVNÍ ASPEKTY SPORTOVÁNÍ A NA FORMOVÁNÍ DUCHOVNÍ STRÁNKY ČLOVĚKA. CO BY MOHLA CÍRKEV DĚLAT PRO TO, ABY SPORT A VÍRA NEBYLY DVA ODDĚLENÉ PARALELNÍ SVĚTY? Současný papež František se již mnohokrát vyjádřil při setkání se sportovci o důležitosti sportu a také ocenil roli olympijského kaplana jako službu „přátelské přítomnosti církve“. Už pohled na novodobé dějiny olympijských her nám dosvědčuje, že církev a sport nejsou dva oddělené světy. Dodnes olympijské hnutí užívá heslo „Citius, Altius, Fortius“ (Rychleji, výše, silněji), jehož autorem je francouzský dominikánský kněz Henri Didon, který přispěl k zavedení tělesné výchovy do škol a byl inspirací i pro zakladatele novodobého olympionismu barona Pierra de Coubertina.

Příklad Henriho Didona může být i pro nás inspirací, že otázka víry patří kamkoli, kde se jako křesťané nacházíme, tedy i do světa sportu. Pokud jako křesťané sami v sobě nebudeme rozdělovat svůj život na oblast víry a oblast ostatního světského života, pak i sport a církev nebudou dva oddělené světy.

NĚKDY SE ZDÁ, ŽE SPORT A FANOUŠKOVSTVÍ JSOU TAK TROCHU NÁBOŽENSTVÍ BEZ BOHA A JISTÝ DRUH VÍRY. A MOŽNÁ JE TO TÍM SILNĚJŠÍ, ČÍM VÍCE JE SPOLEČNOST SEKULARIZOVANÁ. JAK TO VIDÍTE? Pro mě osobně je sport z pohle-

15

du fanouška událostí, která spojuje, přináší radost, schopnost nemyslet na sebe, ale fandit někomu druhému v duchu fair play. Sport a sportovci se stávají inspirací k sebezapření, překonání sama sebe, svých limitů, své lenosti. Každý, kdo trochu nahlédne do života profesionálního sportovce, vidí nejen lásku a radost z daného sportu, ale i obrovskou dřinu, kterou každé vítězství sportovce stojí. Ostatně na to narážel už svatý Pavel slovy: „Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.“ (1 K 9, 25)

SPORTOVCI JSOU DNES VELKÝMI VZORY. ČASTO UDÁVAJÍ SMĚR TŘEBA V MÓDĚ A OVLIVŇUJÍ ZVLÁŠTĚ MLADÉ LIDI. NĚKDY JSOU DOSLOVA ZBOŽŇOVÁNI. NEVADÍ VÁM TO?

JE VÍRA NĚCO, CO SPORTOVEC MŮŽE PŘED UTKÁNÍM ODLOŽIT V ŠATNĚ?

Víra a vztah k Bohu je nedílnou součástí lidské bytosti, jejím základním nasměrováním. Pokud svou víru odkládám doma, v kostele, v šatně, aby nebyla zřetelná v mém jednání v práci nebo na hřišti, pak něco není

KDYŽ JSME SE OBRAZNĚ DOTKLI ODÍVÁNÍ: JAK CHODÍ OBLEČENÝ OLYMPIJSKÝ KAPLAN? DALO SE POZNAT PODLE ODĚVU, ŽE JSTE KAPLANEM? Přiznávám, že jsem trochu řešil dilema, jak být jako olympijský kaplan oblečený. Jako součást českého olympijského týmu jsem však nafasoval oblečení, které se v týmu nosilo, což mi usnadnilo rozhodování.

Zpočátku jsem ještě nosil jednoduchý malý dřevěný křížek na krku, ale ten dlouho nevydržel brazilské klima.

Kaplani jiných národů chodili také různě – někteří ve sportovním, jiní v kněžském. Při slavnostních příležitostech po olympiádě při setkání sportovců a týmu nosím už klasické kněžské oblečení. Snad tím nikoho moc neděsím.

ČETL JSEM, ŽE VAŠE POVOLÁNÍ NESKONČILO S OLYMPIÁDOU A ŽE JSTE PŘIPRAVEN POSKYTOVAT SPORTOVCŮM PODPORU I NADÁLE. JAK? S mnohými z účastníků olympiády v Riu jsem stále ve spojení především přes sociální sítě. Několikrát jsme se již také mohli při různých příležitostech setkat při společenských nebo sportovních událostech.

Službu kaplana vnímám jako „běh na dlouhou trať“. V mé osobní modlitbě mají místo účastníci olympiády v Riu každý den.

ZÚČASTNÍTE SE PŘÍŠTÍ OLYMPIÁDY? A POKUD ANO, BUDE TO OPĚT V ROLI KAPLANA? Příští olympiáda se bude konat v roce 2018 v Jižní Koreji. Mohl jsem vidět korejskou prezentaci a pozvánku už v Soči a jsem přesvědčen o tom, že to bude krásná zimní olympiáda. Rozhodnutí, kdo na ní bude kaplanem, je však pouze na Českém olympijském výboru. Myslím, že je mnoho dobých a schopných lidí, kteří by tuto službu

dobře zastávali. Nerad bych si totiž nějak uzurpoval tuto službu pouze pro sebe. Ostatně o mne přece vůbec nejde. Biblicky řečeno: jsme jenom služebníci.

Oldřich Chocholáč působí od roku 2012 ve farnosti Mikulov – sv. Jan

a v několika dalších farnostech na Pálavě.

Rozhovor

Mám z toho radost, pokud se sportovci snaží být vzory dobrými.

Na to mnohokrát poukazoval i papež František, když při setkání se sportovci, zvláště členy slavných fotbalových klubů připomínal, aby si byli vědomi své velké zodpovědnosti. Pro mnoho mladých lidí jsou velkou inspirací, proto je papež vyzýval, aby podle toho jednali nejen na hřišti, ale i v osobním životě. Ostatně olympiáda v Riu přinesla v českém týmu jeden skvělý příklad fair play v osobě kordisty Jiřího Berana, který si v důležitém okamžiku nenechal připsat bod, protože věděl, že nezasáhl soupeře, ale sebe.

Nakonec prohrál, ale zároveň i morálně zvítězil. Jeden souboj v kordu může inspirovat druhé, a to nejen ty, kdo soutěží v tomto rytířském sportu.

Rytířské jednání je důležité, protože každý z nás by měl ve svém životě vždy hrát fér, i když to třeba ocení až ten Nejvyšší rozhodčí.

v pořádku. Ostatně je to otázka a výzva pro každého, zda mohu říci, že jsem křesťan i v „zápalu boje“, nejen sportovním, ale i životním.

16

Jak jsem tvořil Zdravé srdce VÍT ZEMAN

Ze života církve

Lékař řekl pacientovi: „Jestli nezačnete okamžitě cvičit, vaše srdce přestane pracovat a zemřete! „Doktore,“ řekl Frank „jestli začnu cvičit, zemřu, protože mé srdce to nevydrží.“ Dlouho jsem hledal, jak můžeme propojit víru v Boha se sportem, třeba s běháním. Je možno najít nějaké obecné duchovní principy při jízdě na kole či kondičním posilování? Než jsem přečetl knihu Andyho Stanleye „Nepřátelé srdce“, myslel jsem si, že srdce „duchovní“ a „fyzické“ spolu nesouvisejí. Kniha mě však upozornila na to, že to může být i jinak. Podle ní má každý člověk čtyři nepřátele srdce. Jsou to vina, hněv, chamtivost a žárlivost. Tito nepřátelé nejenže velmi často ničí naše vztahy, ale mnohdy jsou i příčinou naší faktické smrti.

Pointa rozhovoru s lékařem, který jsem citoval v úvodu článku, je v tom, že Frank chtěl nové srdce, aby mohl začít cvičit. Doktor však věděl, že ani nové srdce nás nedonutí přemoci monstra, která jsme si vytvořili v tom „druhém“ srdci. Právě s těmi je nutné se porvat, abychom zůstali naživu.

Projekt ZDRAVÉ SRDCE vznikl roku 2016 v jihlavském sboru ECM. Pokusil jsem se motivovat co nejvíce členů sboru a známých k tomu, abych přijali tuto akci jako možnost uzdravit obě naše srdce, tedy to fyzické i duchovní. Letos už probíhá druhý ročník projektu. Jeho cílem je mít radost ze sportu při běhání, jízdě na kole či chození v přírodě, stejně jako mít radost ze sdílení se s přáteli. Dalším cílem je poznání našich nepřátel: hněvu, žárlivosti, viny či chamtivosti.

K jejich přemožení je třeba naučit se odstranit různé zlozvyky a nahradit je novými zvyky, jež budou posilovat naše srdce. Říkám jim „dobrozvyky“.

JAKOU PODOBU PROJEKT MÁ A CO JE JEŠTĚ PŘED NÁMI?

1. SPORT V rámci předem určené doby (např.

3 – 6 měsíců) účastníci chodí, běhají, jezdí na kole, na bruslích, cvičí, plavou, a to vše zaznamenávají do mobilních aplikací, případně do jednoduché tabulky. Sportovní činnosti každý účastník provádí dle vlastního výběru. Zapojit se může kdokoliv na základě registrace. Účastní se členové sboru, přátelé a známí.

Stanovit pravidlo četnosti a minimální délky je velmi vhodné. Rozhodující přitom nebývá výkon, nýbrž splnění minimálního pravidla. Uznaná doba sportování může být např. minimálně 30 minut.

2. UČIT SE BÝT ZDRAVÝ V rámci projektu se konají být přednášky pohybových specialistů, kteří vysvětlují, jak správně vést své tělo při sportu, jak kompenzovat zatížení, jak vydržet a najít rovnováhu všech svalových skupin a jak odstranit chybné stereotypy v těle.

3. SDÍLET SE S PŘÁTELI Při aktivitách chceme být navzájem propojeni přes aplikace, sociální sítě a osobní setkání. Zvolena byla mobilní aplikace Sports tracker běžící hlavně na platformě android, k evidenci slouží také sdílená google tabulka nebo excel. Chceme se motivovat i sdílet o tom, kde jsme byli a jaké to tam bylo, o našich dosažených výkonech i problémech.

4. POZNAT A LÉČIT SVÉ SRDCE Za určenou dobu se osobně potkáváme s různými nepřáteli svého srdce. Čas, sportování i sdílení odhalí nejen fyzické, ale i emoční nepřátele srdce. My pak hledáme způsoby, jak

přemoci tato monstra v našem srdci a být zdraví.

5. AFTER PARTY Po skončení období se scházíme a hodnotíme. After party je věnována všem, kdo se aktivně účastní, i těm, kdo zatím nenašli odvahu a půjdou do akce příště.

Vídám kolem sebe desítky reklam na světová fitcentra, zdravé jídlo a usměvavé lidi, kteří do těchto center chodí. Pak přijdu domů a jsem unavený z práce, mám chuť na tučný sýr s topinkou a brečím při pohledu na své tělo. Každý rok je to stejné. Prvního ledna si koupím drahou permanentku do posilovny, snad zaplatím i trenérovi, aby mne donutil cvičit, a na konci ledna už sedím zase doma. Navíc s depresí, že je to pořád stejné.

CÍLE PROJEKTU „ZDRAVÉ SRDCE“

1. JE TŘEBA ELIMINOVAT NADŠENCE Myslím tím všechny, kdo se sami donutí každé ráno vstát a jít běhat, přitom jíst jen salát a ještě se usmívat.

Cíl: V žádném případě nesmíme ztratit motivace kvůli tomu, že se budeme srovnávat s někým na internetu, v televizi a pod.

2. JE TŘEBA POCHOPIT, JAK FUNGUJE NAŠE TĚLO Každý člověk je unikátní a v danou chvíli se pohybuje na své jedinečné životní časové ose. Není možné se s nikým srovnávat. Každý člověk má jiné anatomické predispozice, genetickou výbavu, jiné návyky. Pochopit sebe sama znamená na jedné straně najít své reálné maximum a na druhé straně odhalit svého šejdíře. Vlastní šejdíř, lhář a našeptávač, to je ta část nás samých, která hledá logické důvody

17

10.45 km

11.2 km

DOBA TRVÁNÍ

VZDÁLENOST

PRŮMĚRNÁ RYCHLOST

440 kcal

46.5 km/h

ENERGIE

MAXIMÁLNÍ RYCHLOST

pro naše dysfunkční jednání, výmluvy jako zdůvodnění, proč něco nejde.

Cíl: Najít si odbornou pomoc při stanovení osobních cílů, pro stanovení startovní čáry i pochopení a stanovení svého maxima.

3. JE TŘEBA NAJÍT VLASTNÍ FUNKČNÍ MOTIVACI Motivace je alfou i omegou celého procesu, jehož výsledkem je naše zdraví. Tady nepomohou ani peníze za permanentku či za trenéra, ani VIP členství, ani každodenní konfrontace s naším tělem v zrcadle. Je třeba jít dál a hlouběji, tedy k psychologické, filozofické a sociální podstatě fungování nás samých. A ta je opět u každého jednotlivce jiná.

Například: - návyky pro zdravý životní styl se utváří do 12 let, což znamená, že jestliže jsme jako děti nebyli nuceni cvičit a hýbat se každý den, pak u nás jakákoliv motivace

446 / 423 m VÝSTUP / SESTUP

pravidelností cvičení selhává.

- jestliže jsem introvert, pak motivace naplněným sálem upocených cvičenců se řvoucí hudbou nemá význam a je spíš demotivující.

- jestliže mám raději ostatní než sebe a je pro mne důležitější zdraví ostatních než zdraví vlastní, budu cvičit jen do doby, než mi druzí budou ochotni tolerovat tento životní styl.

- pokud nejsou uspokojeny mé primární potřeby jako je bezpečí, láska apod., potom pro mne zdraví a fyzická krása nebude nikdy fungovat jako motivace.

Cíl: Pochopit svou sociální, psychologickou, filozofickou i genetickou podstatu a najít optimální jedinečný způsob motivace pro vlastní zdraví a krásu.

Autor je člen sboru ECM v Jihlavě, lektor a instruktor zdravého funkčního pohybu

Ze života církve

00:55:55

18

Ringo

Ze života církve

RALF MOŠT

Nemám moc rád honění za kulatými nesmysly! Ale musím uznat, že sportování různého druhu patří k budování celistvého člověka. Royal Rangers (křesťanská organizace skautského typu – pozn. red.) dává důraz na rozvoj dětí a mládeže ve všech čtyřech oblastech lidské osobnosti – duševní, fyzické, sociální i duchovní. A proto jsem začal mít rád honění za ringo kroužkem a jeho věčné přehazování přes síť, protože to není činnost až tak nesmyslná, ale buduje (navíc to není tolik kontaktní sport a pro RR v ČR je typický). Zvláště s odstupem času vidím, jak nás ringo a podobné aktivity spojovaly, rozvíjely, a tak díky Bohu za ně. Proto bych chtěl zavzpomínat na svůj první ringoturnaj před 12 lety a zalistovat naší oddílovou kronikou, neboť ringo kruh se uzavírá: z drobotiny, které jsem tehdy sloužil, jsou nyní statní vedoucí, kteří vedou k celistvosti zase mé potomky...

Tak ty chceš slyšet o tom, jaký to byl na ringu sec mazec?!? Tož, pořádně poslouchej.

Jeli jsme už ve čtvrtek z Prahy do Ptení vlakem. Maminky a tatínkové se tak loučili se svými ratolestmi, až málem jeden s námi odjel ve vlaku. Ptení je u Prostějova a tak si dokážeš představit, jaká cesta to na dálnou Moravu byla. Jeli jsme 4,5 hodiny a dvakrát přestupovali. Ale musím ti říct, že jsme se nenudili. Furt jsme něco hráli a navíc jsem měl pro děcka přichystána speciální trička 35. přední hlídky Royal Rangers. S náležitým proslovem a slavnostní náladou jsme se převlékli a tak se připravili na to, že ať se bude dít cokoliv, budeme vždycky jeden tým a vynasnažíme se náležitě reprezentovat celou naši pražskou hlídku.

Ani jsme se nenadáli a už jsme byli v Ptení. V Ptení nic moc není, tam jsme naposled přesedli a nacvakaný autobus nás už za tmy dovezl do rekreačního centra Okluky, kde se celý slavný ringoturnaj, v historii českého Royal Rangers již osmý, pořádal. To, že ti říkám „za tmy“, hraje důležitou roli,

protože teď nastalo ubytovávání – za tmy. Nějakým výpadkem elektřiny totiž nešel v celém chatkovém areálu proud, tak to aspoň bylo pořádné dobrodružství. Nakonec se nám (bylo nás 10 dětí a 3 vedoucí) podařilo ukořistit tři chatky po čtyřech lůžkách a byli jsme spokojeni. Už jsme si stačili dát jen večeři, umýt se a zalehnout jak dlouzí, tak širocí.

Ale teď poslyš, co se dálo druhý den. Ten byl ve znamení tradičního hesla ringoturnaje: „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát! A ani ne tak vyhrát, jako vyhrát si!“ Při ranním nástupu se nás na prostranství před jídelnou sešlo přes 300 royálovců z 16 předních hlídek celé České republiky.

Takže si dokážeš představit, jakou jsme měli konkurenci. V mladších greenhornech byla proti nám postavena sice jen tři družstva, zato ve starších trapperech bylo družstev celkem 16. (Nejvíc bylo ještě starších – juniorů, proti nimž jsme postavili jedině našeho Jana.) Začaly zápasy, a aby se zápasníci během čekání nenudili, byla přichystána celá řada doprovodných programů. Od lukostřelby přes vzduchovku po výrobu dřevěného hada, tužky z větve, drátkování, až po naše logické hrátky. Za mohutné podpory ostatních z pražské výpravy porazili naši greenhorni všechna tři družstva, a tak mají dost velkou šanci se umístit i na stupních vítězů (uvidíme zítra).

Zato trappeři měli tvrdé soupeře a Jan s jeho týmem to měl ještě těžší. A to už zas byl večer, s ním večeře, po ní večerní shromáždění, na které si mimo jiné připravili trappeři spolu s Darčou slovenskou pohádku o Popoluške. Nejčastější slovo z této hry bylo „Ó.Ká.“ Po zbytek ringoturnaje jsem už neslyšel od nikoho souhlas „dobře“ nebo „jasně“, ale jedině „Ó.Ká!“ V sobotu, třetí den, bylo úplně krásně. Včera občas poprchávalo, zato dnes svítilo celý den sluníčko, ač

hlásili přesný opak. Supr, ne? Nebylo sice extra teplo, na všeobecně dobrou náladu to však stačilo. Dopoledne naši greenhorni zopakovali úspěch předchozího dne, a tak jsme se plni očekávání těšili na večerní vyhlášení výsledků. Odpoledne postavila přední hlídka z Mariánských Lázní v lese lanovou dráhu a u ní jsme pak vydrželi téměř celý zbytek dne. Tedy, abych ti pravdu řekl, naše kluky daleko víc přitahoval potůček pod lanovkou, a než na ně přišla řada, bezstarostně si stavěli přehrady a vodní dílo Gabčíkovo II. Večer se připlížil, až nás zaskočil. Tak rychle umýt, převléknout do našich triček – uniforem a jde se na shromko. Čekalo nás dokončení příběhu ze včerejška a hned nato bylo vyhlášení výsledků celého ringoturnaje. Vzrušení narůstá a … ano – první místo v kategorii Greenhorn získává 35. přední hlídka z Prahy – gratulujeme! Bouřlivý potlesk, keramický ringo kroužek na památku, slzy na krajíčku a sladký dort navrch. Ale nepochutnali si na něm jen greenhorni, úspěch jednoho je úspěchem všech a prohra jednoho je prohrou celého týmu. Tak jsme konstatovali, že vlastně jsme neutrální – šest zápasů sice greenhorni vyhráli, ale trappeři prohráli tři a Jan také tři. Ale to teď nebudeme řešit a radši se pustíme všichni spravedlivě do toho dortu. To víš, že jsem na tu naši drobotinu náležitě pyšen!

V neděli už jsme se stačili jen sbalit, rozloučit, s kým se dalo, rozhlédnout naposled po ztraceném foťáku a hajdy na vlak do naší zlaté Prahy.

Jestli chceš, někdy ti ukážu to keramické ringo a diplom za 1. místo. Visí nám na čestném místě v klubovně.

Dal bych ti i kus dortu, jenže po tom nezbylo ani fň...

Autor byl vedoucí a zakladatel 35. přední hlídky Royal Rangers Praha.

19

Softball v Litoměřicích ZDENĚK BROŽ

SVĚDECTVÍ JEDNOHO Z ÚČASTNÍKŮ – TOMÁŠE: „Bylo mi asi 14 let, když mi kamarád řekl o tom, že se ve městě koná něco jako Softball camp. Zdálo se mi to super, a tak jsem se campu zúčastnil hned nadcházející léto. „Hrajeme tam softball, jsou tam s námi Američani, jsi celej den s kámošema, dostaneš i jídlo a je to hlavně pořádná sranda. Jo a stojí to 800.“ „Jako opravdový Američani? Softball? A nestojí to spíš 8000?“ K mému překvapení byla moje očekávání překonána. Každý den jsem se domů vracel vyčerpán bohatým denním programem s pocitem, že takhle se mají trávit prázdniny. Pamatuju si, jak

jsem vyprávěl rodičům: „Je to tam prostě báječný, hrajeme softball, bavíme se a povídáme si s Američany. Oni jsou takový hrozně fajn, úplně jiný než lidi, co jsou tady kolem. Jsou veselí a vtipní. Jo, ale taky se tam občas modlíme.“ „Modlíte, jo? No tak to doufáme, že tomu nevěříš. Jsi přece chytrej kluk.“ „Ne, já vím, že to jsou blbosti, neboj.“ Nicméně uplynulo několik let a můj postoj se trochu změnil.

Díky tomu, že jsem mohl být v kontaktu s těmito lidmi, jsem si začal uvědomovat, že se věci nemají tak, jak jsem tomu byl vyučován doma. Začal jsem se bavit s lidmi, kteří mají zásluhu na tom, že se Softball camp vůbec uskutečňuje. Poznal jsem tam i několik vrstevníků, se kterými jsem se mohl o křesťanství bavit a zjišťovat, o čem to vlastně je. Jak šel čas, já jsem se začal o Boha zajímat víc a víc. V mém životě se začalo také objevovat víc křesťanů. Dnes už mám na kontě i spoustu přečtených knih a spoustu prodebatovaných hodin s křesťanskými přáteli. Mé smýšlení se dosti změnilo. Myslím, že bych na své duchovní cestě nebyl tam, kde jsem, kdyby nebylo právě Softball campu.

Ještě zdaleka nejsem správný křesťan k Božímu obrazu, ale snažím se jít po cestě, která je tak úzká. Řekl bych, že rodiče nejsou přímo spokojeni s tím, že se o něco podobného zajímám, ale utěšují mě Kristova slova: „Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni.“ A že jim to přijde jako hloupost a nesmysly? Inu, zdali Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství?

Chtěl bych poděkovat Softball campu a všem lidem, kteří mi pomáhají na mé cestě ke spáse.“ Zdeněk Brož je kazatel ECM v Litoměřicích

Ze života církve

Softbalová služba pro děti a mládež začala v litoměřickém sboru v roce 2008 z iniciativy tehdejšího kazatele a partnerského sboru metodistů z USA. Každoročně přijíždí tým z USA na týdenní letní softbalový camp.

Začínali jsme s 25 účastníky až po nynějších 80-110 dětí a mládežníků.

Hlavní program je trénink a hra softbalu, místo je zde však i pro duchovní slovo, modlitbu a možnost se s dětmi a mládeží seznámit. Účastníci si cení hlavně nasazení a obětavosti Američanů. Jejich přítomnost je pro ně lákadlem. Věříme, že zájem dětí těší i bratry a sestry z USA a je to i pro ně škola služby a misie, hlavně pro jejich mládežníky.

Sbor navazuje na tuto jednorázovou akci pořádáním celoročního softbalového kroužku, kde je ještě větší možnost dalšího přirozeného kontaktu s dětmi. Je skvělé, že tuto službu již samostatně vede mládež sboru. Naše vize pro budoucnost, dá-li Pán, je založení softbalového klubu s křesťanskými vedoucími. Jeden z mládežníků má již trenérskou licenci.

20

Svědectví obráceného chuligána

Svědectví

VLASTIMIL ŠOUKAL

Všechno začalo, když mi byly čtyři roky. Moji rodiče se rozvedli a já zůstal u matky. K otci jsem jezdil každých 14 dní. Otec mluvil špatně o matce a naopak. Z toho jsem byl docela zmatený a nevěděl jsem komu mám věřit. Ve škole jsem to s příjmením Šoukal taky zrovna nevyhrál.

Děti se mi za to hodně nasmály. Začal jsem mít v hlavě zmatek a spolužáci ze mě měli srandu; rodičům jsem přestával věřit.

Ve třetí třídě jsem se začal věnovat judu, od páté třídy se mi začalo dařit a vyhrával jsem různé závody. Načež jsem zjistil, že koho zbiju, ten se mi už smát nebude. Ve škole jsem začal dostávat důtky za šikanu a vrcholem bylo, když jsem spolužákovi zlomil ruku. Důsledkem byl jeden z nejhorších zážitků v životě: otec mě zmlátil dvoumetrovou tyčí. Pak mi dal peníze, abych o tom nikomu nepověděl. Ve mně se vytvářela prázdnota, kterou jsem chtěl nějak zaplnit. Chtěl jsem být u svých spolužáků a vrstevníků oblíbený.

Na střední škole ve druháku jsem začal kouřit trávu a posléze ji i prodávat. Často jsem se pral, protože rvačky a násilí ve mně zaplňovaly onen pocit prázdnoty. Zasáhlo mě, že jsem nezískal středoškolské vzdělání, protože jsem neukončil Zbrojní průmyslovku.

Začal jsem hledat něco, co mě naplní a ukáže další životní cestu. Našel jsem si dobrou práci (seřizovač vstřikolisů), měl jsem holku, ale nebyl jsem šťastný.

Jednou jsem šel s kamarádem na hokej. Když jsem fandil v kotli fanoušků, najednou ze mě všechno spadlo. Přišla euforie, která mě naplňovala. Objevil jsem nový životní styl. K tomu jsem začal šňupat kokain a posléze i pervitin. Poznal jsem něco, co přerazilo onen zmíněný pocit prázdnoty: nenávist. Ten pocit lze jen velmi těžko definovat. Jdete se rvát

a v očích soupeře vidíte touho ublížit vám. Přitom úplně stejně to prožíváte i vy. Pamatuju si na hlášku z té doby: „Bolest k životu patří, takže dáváme vašemu životu smysl.“ Do toho jsem začal prodávat drogy. Čím jsem na tom byl hůř, tím větší byla touha naplnit něčím tu prázdnotu ve mně.

Pak jsem začal studovat filozofii a psychologii. Chtěl jsem nalézt něco, co dá mému životu smysl. Když mě zadrželi podruhé policajti za veřejné pohoršení, dal jsem si udělat tetování A.C.A.B. (All cops are bastards).

Chtěl jsem si stále připomínat, že se nebojím nikoho a ničeho. Díky svému životnímu stylu jsem přicházel o všechno. Rodina se mě zřekla, sociální vazby jsem měl zcela rozbité a smysl života žádný. Jen jsem se chtěl bavit, ale i to mě bavit přestávalo.

Celou dobu jsem měl dobrou práci i peníze z prodeje drog. Jenomže život je víc… A pak přišla záchrana: přečetl jsem si Labyrint světa a ráj srdce od Komenského. A uvěřil v Hospodina.

Nastoupil jsem do programu Teen Challenge a dostal druhou životní šanci. Ze začátku jsem měl velké problémy zapadnout do kolektivu, protože jsem byl namyšlený a ostatní v programu jsem považoval za méněcenné. Postupně jsem však začal poznávat Boží lásku. Ujal se mě jeden pracovník, Pavel, který je pro mne dodnes jako otec. Všechno mi trpělivě vysvětloval a já jsem díky tomu pomalu zase začínal věřit lidem. Navíc jsem si našel kamaráda Tondu, který mi v programu velmi pomáhal. Začal jsem poznávat, že už nejsem jen já, ale já a Hospodin. Na Bohu je to nejlepší, že nám vždycky pomůže. Kolikrát jsem byl opravdu na dně, protože měnit se od základu hodně bolí, ale Bůh mi dal vždy sílu. Je věrný a milující Otec, který je vždy při mně.

Mou oblíbenou pasáží z bible je 13. kapitola Prvního listu Korintským,

která je o lásce. Díky Hospodinu jsem konečně nalezl smysl života. Konečně se ve mně zaplnilo to prázdné místo, které má v sobě každý a které je určené pro Boha. Program Teen Chalenge jsem úspěšně dokončil a už rok zde pracuji jako pomocník. Vedle toho studuji školu Sociální činnost se zaměřením na pedagogiku a psychologii. S rodinou jsem obnovil vztahy a z člověka, co druhým jen ubližoval, je někdo, kdo chce lidem pomáhat. To vše jen díky Boží lásce.

Autor je vedoucí Teen Chalenge v Poštovicích

21

Frankl: Prožitek hor VÍT ZEMAN

JDE O ŽIVOT Od začátku svého křesťanského života přemýšlím nad tím, zda má člověk se životem bojovat ve smyslu vést opravdový, fyzicky náročný boj s každodenností – a tedy být unavený, přemožený, vyčerpaný, anebo nechat věci tak trochu plynout, setrvávat spíš v kontemplativním stavu rozjímání a tak trochu se spoléhat na to, že mu Bůh ukáže tu správnou cestu, uhladí vrcholky těžkostí, případně že to tak trochu vyřeší za něj.

Někomu je bližší první, jinému naopak druhá varianta životní cesty.

Kniha Viktora Emanuela Frankla nazvaná „Prožitek hor a zkušenost smyslu“ pojednává o tom, že životní boj je nutné VÉST a že dokonce tento boj je hlavním smyslem života.

O JAKÉM BOJI FRANKL MLUVÍ?

Marek Orko Vácha v předmluvě k této knize uvádí příklad z Exuperyho Citadely a hovoří o „milovaném

nepříteli jako o někom, kdo nás přinutí napnout síly až do krajnosti, o překážkách, na kterých rosteme, o nepříteli, který nás buduje a který jako sochař z bloku mramoru vytesává rysy naší povahy, naší tváře, naší duše.“ To, co při tom zakoušíme, přirovnává k pocitu, který se nás zmocní při zdolávání horských masívů.

Vlastně celá Franklova kniha nabízí k zamyšlení myšlenku, jak je nutná a potřebná samotná snaha dosáhnout vytyčeného cíle, byť za cenu ztráty všeho nadbytečného, sobeckého a narcistického. Tím prvním, s čím se podle Frankla musíme vyrovnat, je potřeba překonat vlastní strach.

Cílem celého procesu této cesty na vrchol je podle Frankla vytvoření a osvojení si pocitu frustrační tolerance, tedy pocitu, kdy zvládneme ponížení vlastní ješitnosti, oslabení těla na úroveň boje o přežití. Máme být schopni vyrovnat se s psychickým tlakem při nekonečném čekání na lepší podmínky. K frustrační tole-

Je zmíněný boj alfou i omegou hledání smyslu života? Je základem pro zlepšení a zdokonalení sebe, pro pochopení svých hranic a osvojení schopnosti přežití i v těžkých životních situacích? Věřím, že ano. Jenomže kde je v tomto boji Bůh?

Důležité je číst Franklovu knihu v kontextu s celým jeho dílem i se znalostí jeho životního příběhu, především jeho osudové pouti po koncentračních táborech během holocaustu. Pochopíme pak, že se nejedná pouze o hory a skalní vrcholy, jež Frankl dobývá ještě jako osmdesátiletý muž, ale že je to klikatá a obtížná cesta životem, kterou nám tímto způsobem odkrývá.

S vědomím kontextu celého Franklova životního díla si troufám tvrdit, že nejen překonávání úskalí horolezectví, o němž kniha pojednává, ale vlastně jakýkoli sport, v němž jsme ochotni bojovat o vítězství za cenu ztráty pohodlí a vystoupení ze zóny komfortu může být dobrým trénin-

Recenze

ranci patří také zvládnutí boje svého slabého já s milióny otázek, na které nenacházíme logické odpovědi.

V kontextu s tím kniha naznačuje odpovědi na otázky, proč dnešní doba nepřeje broušení charakteru ani nevytesává rysy naší povahy, proč nedává možnost vzniku něčemu, co je schopno oponovat slabostem a obavám naší duše. Hovoří o tom, jak naopak frustrační intolerance, jež je vytvářena starostlivou rodičovskou výchovou i obecným blahobytem naší společnosti dává mladým lidem do rukou největší zbraň proti nim samotným: je to soucit se sebou a strach o sebe sama. Tento strach však už nedá prostor starat se o někoho jiného, neboť člověk je zmítán pouze obavou o vlastní já.

22

kem pro život. A tedy i tréninkem pro život s Bohem. Sport nás totiž nejen denně učí podřizovat své touhy a potřeby kázni, ale navíc nám odhaluje, že ten největší nepřítel našeho úspěchu se skrývá v nás samotných: v naší pohodlnosti, v touze dostat vše lacině a pohodlně, v našem narcismu a sebelítosti. Sport nás může připravit a vytrénovat pro mnohem důležitější chvíle, ba dokonce i pro chvíli, kdy se setkáme s Bohem. Může nás totiž zocelit pro nekonečné čekání na lepší podmínky v časech, kdy Bůh mlčí.

Zároveň nás učí radovat se z vítězství, z toho okamžiku, kdy zdoláme horu a dojdeme na vrchol, kdy se tváří v tvář setkáme s Bohem.

bez jakéhokoliv náznaku bolesti. Byl to opravdový zázrak. Dalších 180 km jsem ušel bez jakékoliv bolesti.

Snad lze celé toto uvažování nad knihou Viktora Frankla uzavšít slovy Chrise Lowneye: „Štěstí lidí je v tom, v co věří a co dělají, a ne v tom, co se jim děje.“

Recenze

ZAKOUŠENÍ BOHA Anselm Grün napsal v knize Pokora a zakoušení Boha.: „Zakoušení Boha není vytržení do nebeských výšin, ale zahrnuje bolestné zakoušení sebe samého, a jako takové je proto nepříjemné, pokořující a zraňující. Člověku, který se chce setkat s Bohem, zasazuje Bůh tak dlouho rány, dokud se přes všechny slupky a skořápky neprobije až k lidskému srdci.“ V úvodu jsem nastínil rozpor mezi životem aktivním a životem kontemplativním. Jsem přesvědčen o tom, že je to rozpor zdánlivý. Být aktivní přeci nemusí znamenat, že člověk není kontemplativní, že nemá úzký vztah s Bohem či se na něj nespoléhá.

Mám v paměti jeden okamžik ze své pouti do Santiaga de Compostely.

Rozhodl jsem se tehdy ujít každý den 30 km. Toto rozhodnutí vycházelo z mé ochoty překonat bolest, mráz, obavy a strachy ze samoty. Pamatuji si na den, kdy jsem již nemohl jít dál.

Dokonce i na záchod jsem se musel plazit po kolenou, protože jsem měl tak přetížené šlachy, že jsem se nemohl postavit na nohy. Toho večera jsem velmi úpěnlivě prosil Boha, aby mi pomohl a dal mi sílu jít druhý den dál. Neměl jsem jak si komukoli říci o pomoc. Neměl jsem telefon, jazyky neumím, takže bych se s nikým ani nedomluvil. A tak opravdu to jediné, co mi zbylo, byla hluboká a upřímná modlitba. Zamotal jsem si nohy do mokrého toaletního papíru a se slovy: „Pane Bože, prosím, dovol mi jít dál,“ jsem šel spát. Ráno jsem se probudil

Autor je členem sboru ECM v Jihlavě

23

O křesťanech v médiích a víře ROZHOVOR JANA BÁRTY S PETREM VAĎUROU

UDRŽET SE V MÉDIÍCH PŘÍMO S NÁBOŽENSKÝM TÉMATEM ASI NENÍ DNES VĚC JEDNODUCHÁ. KOHO TYHLE VĚCI ZAJÍMAJÍ, ŽE?

JSME U TÉMATU KŘESŤAN A MÉDIA. JE VŮBEC NĚKDO V RÁMCI MÉDIÍ NA KŘESŤANSTVÍ JEŠTĚ ZVĚDAVÝ?

Není. Ani já ne. Ale my nejsme zvědaví na nic. V mediálním prostoru probíhá soutěž. Konzumenti

USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB VĚŘÍCÍCH (PŘENOS BOHOSLUŽEB) JE HRŮZOSTRAŠNÝ TERMÍN Z DOB KOMUNISMU. PŘESTO SE JEVÍ JAKO POTŘEBNÉ.

Snad ano. Já ovšem při své mediální práci nerozlišuji, zda to budou poslouchat lidé věřící nebo lidé, kteří se k víře nehlásí. Pro mě jsou důležití jako lidé a cením si, když jsou „mysliví“ (to je termín prof. Hellera), když jsou poctiví, když nejsou dogmatičtí, ale naopak si stále kladou otázky i v těch oblastech, v nichž už jsou „názorově hotoví“. A právě této potřebě, potřebě hledačské a trochu i zpochybňující to přijaté, se snažím vycházet vstříc. Přenos bohoslužeb je kočkopes. Jsou to bohoslužby, ale jakmile je to v rádiu nebo v televizi, je to mediální produkt. Pravidla jednoho jsou tisíce kilometrů jinde než pravidla druhého. A tak je třeba se rozhodnout a na jednu funkci rezignovat.

Buď to budou bohoslužby, ale nebude to moc k poslechu, nebo to bude mediální produkt, ale pak to nebudou bohoslužby. Trochu to vyhrocuji, ale v zásadě tomu tak je.

KŘESŤANSTVÍ SOUVISÍ S MISIÍ. DOKONCE

HLÁSÁNÍ EVANGELIA POVAŽUJE ZA SVOU PRIORITU. DŘÍVE CESTOVALI NEBEZPEČNÝMI CESTAMI MISIONÁŘI TISÍCE KILOMETRŮ, ABY SEZNÁMILI S KŘESŤANSTVÍM DOMORODÉ OBYVATELSTVO. DNES STAČÍ ZMÁČKNOUT KNOFLÍK. JENOMŽE JSOU MÉDIA ÚČINNÝM MISIJNÍM NÁSTROJEM? Je to stejné jako s těmi misionáři – ani oni často účinnými nástroji nebyli.

Problém je s tím, co předáváme. Máme – mluvíme-li o misii – předávat evangelium, tedy dobrou zprávu o Božím vztahu k nám a o jeho jednání v náš prospěch. Naše formulace evangelia jsou však z prvního století (evangelium zformulované apoštolem Pavlem) a pak z jedenáctého století (satisfakční teorie Anselmova). Kde je evangelium pro 21. století? Kdo dnes hledá odpovědi na otázky, které si lidé skutečně kladou. Většinu z nás trápí strach, osamocení, máme v sobě touhu po smyslu, leká nás nejistota, zda budeme schopni vytvářet vztahy, máme úzkost z vlastní povrchnosti, často pohrdáme sebou samými za svou lenost či nějakou neřest, zneklidňuje nás existenční nejistota spojená s konzumem, někteří se topí v dluzích a exekucích, všech nás se čas od času zmocní smutek a prázdnota. To a mnohé další jsou neuralgické body našich životů. Ani v jedné oblasti mi nepomůže zpráva, že kdosi zemřel za mé hříchy, a že mi proto hříchy Bůh odpouští. To je dobrá zpráva pro člověka, který je náboženský a bojí se Božího soudu. Takoví lidé dnes nejsou. Abychom tedy byli správnými misionáři, měli bychom redefinovat pojem evangelium. Jak Kristus vstupuje do problémů, které trápí lidi dnes? Co Bůh dělá nebo může dělat s našimi trápeními, o nichž jsem právě mluvil? Existuje naděje, jejíž zárukou je spásný čin Kristův na Golgotě? Má

Rozhovor

Spoustu lidí, ale nesmí se to dělat špatně. Špatně znamená: nesmí to být nuda, nesmí to být ideologické, nesmím k tématu přistupovat z pozice „já to vím a teď vám to řeknu“, nesmím mít mesiánský komplex. Co tedy znamená dobře? Úctu k posluchači, kterého pokládám za partnera v dialogu. Z toho mimo jiné plyne dobrá příprava a profesionální přístup. Bez kvality není možno uspět. Dále to znamená stále znovu vstupovat do pokory, protože sebelépe připravený pořad se míjí jakýmkoli účinkem, není-li při díle Duch svatý.

A něco zkazit jediným slůvkem je tak snadné. A pak to chce stále na sobě pracovat – lidsky i odborně. Domnívám se, že i necírkevní příjemce křesťanského produktu ocení, když to, co se mu nabízí, není povrchní a prázdné, ale když jej pořad či článek inspiruje a někam posune.

mediálních produktů jsou jako hosté na rautu, na němž si vybírají mezi lahodnými pokrmy a nápoji. Záleží tedy na tom, zda je křesťanský mediální produkt lákavý, aktuální, zajímavý a obohacující. Pak si pořad poslechnou nebo článek přečtou i lidé, kteří by jinak s nějakým „křesťanským tématem“ vůbec nechtěli přijít do styku. Pokud tvá otázka míří k producentům, redaktorům a editorům, je to různé. Mnozí však na křesťanství zvědaví jsou. Já stále dostávám objednávky na křesťanské pořady od Českého rozhlasu. I tady je to však soutěž.

24 Rozhovor

můj život vůbec nějaký smysl a souvisí tento smysl s tím, že Kristus je živý?

Ani ve sborech z kazatelen, ale ani z prezentací křesťanů ve sdělovacích prostředcích odpovědi na tyto otázky příliš často nedostaneš. Kde se tyto problémy řeší, tam je zájem lidí veliký, do kostela chodí, knihy takto napsané kupují a čtou, pořady s těmito tématy sledují. Příkladem je třeba Akademická farnost u Salvátora v Praze, z knih třeba kniha rozhovorů s Janem Rybářem Deník venkovského faráře nebo kniha rozhovorů se Zbygniewem Csendlikem Postel hospoda kostel.

Kde se však stále opakují stará klišé, fráze a floskule, tam příliš mnoho posluchačů ani čtenářů nebude.

PŘESTO KŘESŤANÉ DO MÉDIÍ VSTUPUJÍ.

JAK A JAKÝM ZPŮSOBEM? Největší pastí je motiv „prostě to těm lidem říct a ať si s tím dělají, co chtějí, já jsem svůj úkol splnil“.

Tohle cítím z některých rozhlasových bohoslužeb nebo z pořadů některých křesťanských médií. Na druhou stranu i tito křesťané vstupují jistě do médií s pokorou a upřímnou snahou předat lidem to, co pokládají za dobré.

Nechci tedy odsuzovat prvoplánovost takových mediálních produktů, proto-

že i ony si své posluchače, diváky či čtenáře naleznou. Každý člověk totiž reaguje na něco jiného, a co nevyhovuje mně, vyhovuje jinému. Problém vidím jinde: křesťané vstupují do mediálního prostoru velmi nekoncepčně a nepromyšleně. To se týká především médií placených z církví nebo z darů věřících. Dárci mají své představy, co by mělo takové médium vysílat, takže redaktoři nemohou často pracovat úplně svobodně.

Jiné to je v médiích sekulárních.

Tam rozhoduje kvalita a schopnost se prosadit. Škoda, že se do této práce pouští tak málo křesťanů. Je možné, že by naše televize a rozhlas vypadaly jinak, kdyby v nich bylo víc Veronik Sedláčkových a Daniel Drtinových.

Když se podívám na mediální produkty na sociálních sítích, mám pocit, jako bychom jako křesťané tuto oblast vzdali. Neumíme používat slovník sociálních sítí, nepohybujeme se v tom myšlenkovém modu, který je pro tato média příznačný.

Na Facebooku je toho mnoho, ale jsou to uzavřené skupinky. Minimálně využíváme YouTube, ostatní sociální sítě skoro vůbec. Škoda. Kde jsou křesťanští youtubeři s tisícovkami odběratelů? Zde nás čeká mnoho práce. Nicméně mnozí se snaží a i snahu je třeba ocenit.

JAK BY TO BYLO IDEÁLNÍ?

Ideální by bylo, kdyby křesťané byli na sociálních sítích přítomni, ale ne ve stylu „JÁ JSEM KŘESŤAN“, nýbrž prostě jako účastníci debat, producenti, youtubeři, autoři nástěnek na Pinterestu, tvůrci inspirativních meme obrázků apod. Umím si představit, že i na Facebooku může probíhat dialog mezi křesťany a lidmi bez konfese, v němž se budou obě strany snažit naslouchat. Velmi brzy by se asi vyřešily otázka typu: „Proč Bůh dopouští zlo?“ a mohlo by se přejít k otázkám hlubším. Třeba: „Proč se zla dopouštím já?“ Občas se do takových debat pouštím, a pokud se mi slušností a pokorou podaří překonat agresi a předsudky, jsou to zajímavé rozhovory.

JAK A CO SDĚLOVAT? NA TOM ASI ZÁLEŽÍ.

To je to nejdůležitější. Předně každý, kdo se chce jakkoli projevovat v mediálním světě, by měl zrušit hranici, kterou v sobě má nastavenou, hranici mezi MY a ONI. Svět je třeba chápat jako místo NAŠE, je to místo, kde se šíří Boží království. To není rezervováno nám, to je prostě Boží království, do něhož patří každý,

POJĎME K PETRU VAĎUROVI. MÁM ZA TO, ŽE JE TO MILOVNÍK DOBRÉ LITERATURY A DOBRÉ HUDBY A ZAJÍMAVÝCH FILMŮ. ČÍM BY SES JEŠTĚ CHARAKTERIZOVAL?

MÁM ZA TO, ŽE MOŽNOST OSLOVIT SOUČASNÉHO, ŘEKNĚME SEKULARIZOVANÉHO ČLOVĚKA, TI NEDÁ SPÁT. RANNÍ SLOVO ASI ANI PRO TEBE NEBUDE TÍM JEDINÝM ŘEŠENÍM. CO TO BUDE?

Nejsem myslitel. Jsem pouhý sběratel moudra, na něž přišli druzí.

A protože velmi zapomínám, musím se stále znovu pouštět do hledání.

Stále musím číst, zkoumat a sbírat aktuální podněty. Proto také rád vedu rozhovory a rád kladu otázky.

Samozřejmě, že jako kazatel musím i něco vykládat. Jsem rád, když jsou posluchači nároční, když mají zájem a chtějí vědět víc. Rád také propojuji různé oblasti: v kázání mluvím o díle Claudia Monteverdiho stejně jako o bombardování Stalingradu 21. srpna roku 1942. Svět chápu jako celek a chci mu co nejvíce porozumět.

JAK SE UTVÁŘEL TVŮ VZTAH K PÁNU BOHU?

Ranní slovo je pořad, který pracuje s myšlenkou, že naše společnost je plná biblických analfabetů. Lidé odmítají víru a křesťanství, jenže odmítají něco, co odmítám i já. Jsou to falešné představy o Bohu a víře, které sice církve a jejich mluvčí mnohdy úspěšně podporují, ovšem s biblickým poselstvím nemají moc společného.

Proto jsem rád, že jsem léta mohl posluchače provádět různými biblickými texty. Pořad Ranní slovo na podzim skončí a já bych měl pro Český rozhlas dělat pořad jiný, který bude tematický.

Znovu budu mít hosty, ovšem budu si spolu s nimi klást otázky týkající se současné společnosti, jejích hodnot, mezilidských vztahů, otázky existenciální, ale i méně hluboké.

V prostředí tachovského sboru ECM se snažím bořit hranici mezi církví a městem. Sborové prostory se staly místem, kde se lidé rádi scházejí a tráví zde volný čas. Provozujeme kavárnu, nabízíme lidem různé volnočasové aktivity, zveme zajímavé hosty a povídáme si s nimi o tom, co je pro nás důležité. A lidé přicházejí, protože je to zajímá.

NENÍ VÍRA PŘÍLIŠ INTIMNÍ ZÁLEŽITOSTÍ, KTERÁ SE PROSTĚ DO MÉDIÍ NEHODÍ?

JAKO BY SE MEDIÁLNÍ INTERPRETACÍ JEJÍ HODNOTA SNIŽOVALA. Víra je opravdu intimní záležitostí. Proto v médiích o víře mluvím minimálně, především proto, že moc nevím, co to je. Jestliže je víra jakýsi psychologický jev, nechávám její zkoumání psychologům. Je-li víra šifra pro souhlas s naukou, je to pro mě podezřelé a zavání to ideologií a fanatismem. Pokud je víra magický úkon, kterým si zpřítomňuji Boží moc, pak u mě tohle nefunguje. A tak mohu mluvit o víře jen jako o vztahu, jako o důvěře. Je to podobné jako ve vztahu dvou lidí. Těžko budu schopen vysvětlovat, jak prožívám svůj vztah s manželkou. Mohu popsat některé jevy: chodíme spolu do kavárny, povídáme si, máme spolu děti, spolu sloužíme lidem, sdílíme spolu intimitu.

Jenže to všechno klouže po povrchu.

A vydat se na hlubinu je ošidné. Sám totiž odhaluji, kolik v tom vztahu mám dluhů. A dokonce je to tak špatné, že s lecčíms ani nechci nic dělat. A přece tam je něco, co je mimo mě i mimo mou manželku. To je to, co nás pojí, co je hluboké a pevné. Je to důvěra? Láska? Úcta? Ano, ale je to ještě víc. A to COSI by se dalo ve vztahu s Bohem nazvat víra. Jenže jak o tom chceš mluvit s druhými, když ty sám to umíš nazvat jen hloupým slovem COSI? Rozhovor vznikl v souvislosti s natáčení pořadu V čekárně na YouTube. Více viz www.youtube.com/ results?search_query=V+%C4%8Dek%C3%A1rn%C4%9B

Rozhovor

Složitě a stále to pokračuje. Hledání v mládí (pocházím ze sekularizované rodiny) bylo nahrazeno „nalezením“. Uvěřil jsem a dostal jsem se do církevního prostředí, v němž na všechny otázky existovaly odpovědi. V bibli nebylo žádné tajemství, všichni viděli Hospodinu doslova pod prsty. V této církvi měli např. přesně nalajnovaný sled budoucích událostí, protože právě oni objevili, jak správně vykládat proroctví a apokalyptické texty. Také s naprostou jistotou věděli, že právě oni jsou spaseni, protože vyznávají ty správné biblické pravdy.

Moc se nehledělo na život a na charakter člověka, spíš na to, aby správně znal věrouku zformulovanou v 19. století. V tomto prostředí jsem byl zhruba deset let. Pak jsem se dostal na periférii republiky i církve do Tachova. Začal jsem pracovat v rozhlase a díky tomu jsem pochopil, že jsem dogmatik a fundamentalista, a že pokud nezačnu opět hledat, ustrnu v prázdné ideologii. Kupodivu se pod náporem nezodpovězených otázek nezhroutila má víra a naopak se prohloubil můj vztah k Pánu Bohu. Dnes se pokládám za člověka hledajícího, který věří tomu, že od Krista a jeho lásky ho už nikdo a nic neoddělí.

25

koho Bůh do něj přijímá. Já doufám, že v něm jsem, ale netroufám si říci, kdo v něm není. Protože jsou moji posluchači obyvateli téhož prostoru, padá ze mě břemeno je zachraňovat, něco jim sdělovat, nějak je formovat.

Vzniká tak prostor vést dialog, kde sdílím se svými posluchači své obavy, svá tázání, ale i své hodnoty a důležité postoje, jako je úcta k druhým, nutnost pomáhat potřebným, projevovat milosrdenství, i když mě to bude něco stát. A v tu chvíli vzniká třeba napětí, protože ne všichni lidé to takto vidí.

A už se máme o čem bavit. Od těchto konkrétních otázek pak dospíváme k těm základním, existenciálním: Kdo jsem? Co je být člověkem? Kde jsem se tady vzal? Kam mířím? Proč žiji?

Na to nejsem schopen odpovědět, ale tyhle otázky prostě visí ve vzduchu a je už na každém posluchači, zda je uchopí a bude hledat dál, nebo je prostě přeslechne či pomine. Já toužím po tom, aby co nejvíc posluchačů tyto otázky slyšelo a aby začali hledat odpovědi. Mám naději, že Hospodin jim bude nablízku a na jejich cestu jim posvítí. Kdo prosí, tomu bude dáno, kdo hledá, nalezne, kdo tluče, tomu bude otevřeno. To naštěstí už ovšem nezávisí na mně.

26

Setkání slovanských metodistických kazatelů

Církev

PETR PROCHÁZKA

Před rokem jsem oslovil superintendenty z Polska a Slovenska s návrhem uspořádat společnou schůzi kazatelů.

Domluvili jsme termín, rámcový program i způsob financování našeho setkání. A tak se historicky první společné setkání metodistických kazatelů z Polska, Slovenska a České republiky uskutečnilo ve Vranově u Brna ve dnech 19. až 24. dubna tohoto roku.

Vzhledem k velké rozloze Polska nemohli přijet všichni duchovní, což je škoda, ale i tak nás bylo celkem 40.

Program jsme přizpůsobili svému cíli: hlavně jsme se chtěli seznámit a lépe se vzájemně poznat. A tak jsme hned na začátek zařadili „budování týmu“, což představuje různé společné aktivity, např. pantomimu a předvádění biblických příběhů. Dali jsme také prostor představení služby některých sborů ve všech třech konferencích. Tato část programu byla velmi povzbuzující. Ve čtvrtek jsme uskutečnili výlet do Punkevních jeskyní. Ponořili jsme se více než sto metrů pod zem a obdivovali podivuhodné výtvory přírody.

V programu nechyběl prostor pro oddělené zasedání podle jednotlivých zemí. Čeští kazatelé společně diskutovali nad dotazníkem, který jsme dostali z Komise na cestu

vpřed a který se týkal našeho pohledu na problematiku sexuálních menšin a jejich zapojení do služby církve. Diskuze byla zajímavá a podnětná a vyplynulo z ní, že nejsme nepřátelé sexuálních menšin. Myslíme si, že by církev měla být otevřená pro všechny lidi. Zároveň nepovažujeme za biblicky odůvodněné jak uzavírání církevního manželství osobami stejného pohlaví, tak ordinaci praktikujících homosexuálů.

Společné setkání kazatelů bylo neseno slavením bohoslužeb a zarámováno modlitebními setkáními. Poslední noc jsme věnovali modlitbám. Celou noc jsme si rozdělili po 30 minutách a střídali se v modlitbách a přímluvách za sebe navzájem i za církev.

A ještě by mohla zaznít otázka, jak jsme společně mluvili. Přeci jen není úplně snadné rozumět češtině, polštině i slovenštině. Poděkování tedy patří našemu překladateli ze Slezska, který nám velmi pomohl.

Setkání bylo velmi povzbudivé a někteří doufáme, že jsme založili novou tradici.

Autor je superintendent ECM v České republice.

27

Metodistická církev ve světě: Srí Lanka MARTIN KUKLA

Ze světa

V NAŠEM VOLNÉM SERIÁLU O METODISTICKÉ CÍRKVI V RŮZNÝCH STÁTECH SVĚTA DNES POPRVÉ OPUSTÍME EVROPSKÝ KONTINENT A PODÍVÁME DO TISÍCE KILOMETRŮ VZDÁLENÉ JIHOVÝCHODNÍ ASIJSKÉ ZEMĚ, ZNÁMÉ I POD SVÝM DŘÍVĚJŠÍM NÁZVEM CEYLON. Srí Lanka nebo též Šrí Lanka (oficiálně Srílanská demokratická socialistická republika) je ostrovní stát v jihovýchodní Asii, který se nachází v blízkosti poloostrova Přední Indie na ostrově Ceylon, což byl také do roku 1972 oficiální název státu.

Evropští kolonizátoři, konkrétně Portugalci, k ostrovu

poprvé dopluli v roce 1505. V 17. století je vystřídali Nizozemci, celý ostrov pak na přelomu 18. a 19. století ovládli Britové. V roce 1802 se pobřežní části ostrova staly britskou korunní kolonií Ceylonem. Nezávislost získala Srí Lanka roku 1948.

Srí Lanka je především zemědělskou zemí, známá je pak hlavně svými čajovými plantážemi. Čaj je sbírán třikrát ročně, sběrači jsou při sklizni schopni nasbírat až12 kg čerstvých lístků denně. Donedávna bývala země největším vývozcem čaje, v poslední době ji však předstihla africká Keňa.

28 Ze světa

NÁBOŽENSTVÍ A HISTORIE METODISMU Přibližně 70 procent obyvatel Srí Lanky jsou thérávádoví buddhisté, 15 % praktikuje hinduismus, 7,5 % jsou muslimové a 7,5 % křesťané – většinou římští katolíci, dále anglikáni a různé protestantské církve, včetně metodistů.

Počátky metodismu na Srí Lance sahají hluboko do 19. století, konkrétně do roku 1814. Dokonce známe i konkrétní datum: 29. června 1814. Právě toho dne dorazila na Ceylon výprava britských metodistických misionářů. Dal ji dohromady Dr. Thomas Coke – Velšan narozený v roce 1747, absolvent Oxfordu, právník, zámožný a vlivný muž, pravý britský gentleman. Idea misijní práce na Srí Lance zprvu narazila na odpor metodistické konference, ale díky Cokeovu neustávajícímu tlaku získal nakonec její souhlas. Den před koncem roku 1813 tak mohla výprava vyrazit na moře na dalekou cestu. Samotný Coke se však bohužel naplnění svého snu nedočkal. Aniž by spatřil ceylonské břehy, zemřel na moři poblíž indické Bombaje. Náhradním vedoucím výpravy byl jmenován Rev. James Lynch. Cokeova smrt znamenala nejen ztrátu vedoucího výpravy, ale též přiškrcení finanční podpory vázané především na jeho vliv a známost.

I tyto těžkosti se však podařilo překonat a metodistická misie na Srí Lance úspěšně zapustila své kořeny.

V roce 1815 zakoupila misie pozemek v městě Colombo a vystavěla zde první kostel, který zároveň byl a stále je prvním metodistickým kostelem v celé Asii. Následně započala služba dětem v podobě nedělní školy. Jeden z misionářů, Rev. Harvard, byl profesí tiskař a vzal si na starost tisk publikací pro děti.

V roce 1834, i přes nepříznivé nazírání místních na vzdělávání žen, otevřeli misionáři Vembadi Girls' High School – střední školu pro dívky, jež dodnes funguje.

Práce s dětmi dále pokračovala, misionáři zakládali sirotčince a pomáhali dětem se vzděláváním a s přípravou na budoucí zaměstnání. Kvůli vyvstalé potřebě založili i centra denní péče a školky pro děti pracujících rodičů, jež neměli možnost se o ně přes den starat.

Pro mladé dívky mířící do větších měst za dalším vzděláním či prací založili ženské ubytovny, které poskytovaly předtím nedostatkové bezpečné ubytování. Metodisté však mysleli též na lidi na sklonku života, pro něž zakládali domy s ubytováním. A zapomenout nesmíme ani na rozličná nemocniční zařízení, jež mnohdy představovala jedinou možnost léčby – státní nemocnice v té době ještě neexistovaly.

Význačnou součástí práce metodistů nadále byla i knižní tvorba; např. misionář Benjamin Clough se v roce 1821 zasloužil i o vydání sinhálsko-anglického slovníku.

O více jak sto let později, v roce 1971, se v zemi nacházelo už 178 různých škol provozovaných metodisty. Všechny však v důsledku vládního nařízení přešly pod státní řízení a pouze dvě školy – Wesley College a Methodist College mohly zůstat pod přímým vedením církve. O to více se pak církev zapojila do předškolní výchovy a zakládala školky pro nejmenší děti.

ODLUKA OD BRITSKÉ CÍRKVE A SOUČASNOST V červnu 1963 přijala britská metodistická konference rezoluci, která udělila srílanské metodistické církvi samostatnost. Zakladatelská smlouva Ceylonské konference pak byla podepsána o rok později, 18. června 1964, ve farnosti Kollupitiya poblíž Colomba – největšího města ostrova.

29. června 2014 oslavila srílanská metodistická církev dvousetleté výročí vzniku. Na slavnostní bohoslužbu se sjelo 10 000 účastníků z celé země. V současnosti má církev celkem 32 000 členů a 95 farářů obhospodařuje 155 farností a sborů. V duchu předchozí tradice i dnes církev provozuje mnoho zařízení vzdělávací a sociální služby: chlapeckou a dívčí školu (již dvě zmíněné pozůstalé z původního počtu 178), střední školy, 37 školek, 15 center denní péče, 22 dětských domovů, 25 potravinových center, 6 domovů pro staré lidi, službu pro neslyšící, nemocnici a několik klinik, profesní školicí centra, 2 farmy, 3 uprchlické tábory a jiná další zařízení pomáhající místním obyvatelům.

Oficiální název: THE METHODIST CHURCH OF SRI LANKA Počet členů: 32 000 Duchovních: 95 Farnosti: 155 Oficiální webové stránky: WWW.METHODISTSRILANKA.ORG

29

Rozhovor s Neznámou PETR VAĎURA REPORTÉR: Vy jste dcerou kněze o Ónu, kde se pěstuje kult slunečního božstva. Jak jste si rozuměla se svým manželem, který uctíval Boha Hebreů?

R: Co jste o svém manželovi věděla, když jste si ho brala?

N: Když mi byl dán za manžela, nevěděla jsem o něm nic. Objevil se z čista jasna a vlastně ho nikdo neznal. V první chvíli jsem byla překvapená a snad i trochu uražená, že já, dcera tak významného hodnostáře, se mám vdát za cizozemce. Rozhodli to však jiní a na mně nebylo, abych se k tomu vyjadřovala. Ve skutečnosti jsem byla od dětství připravována na to, že se vdám za někoho, koho mi vyberou jiní.

R: Věděla jste, že si berete bývalého otroka?

N: Nevěděla jsem nic. Zjistila jsem to až později – nakonec manžel je tak upřímný muž, že by mi o sobě nic nezatajil. Musela jsem se s tím tedy smířit. Nakonec – v tu chvíli to byla už minulost, protože když jsem si ho brala, byl to druhý nejmocnější muž v říši.

R: Kolik jste měli dětí?

R: Byla jste u toho, když otec vašeho manžela vašim synům žehnal?

N: Nebyla jsem u toho, protože manžel naše syny ke svému nemocnému otci odvezl.

R: Určitě vám to potom vyprávěl.

Jak jste to požehnání vnímala?

N: No, já jsem tomu moc nerozuměla, ale mému manželovi se moc nelíbilo, jak jim tchán žehnal, protože při požehnání položil pravou ruku na hlavu mladšího syna, zatímco na hlavu staršího položil levici. Tak vlastně obrátil jejich pořadí. Manžel si nejprve myslel, že se jeho otec zmýlil a upozornil ho na to. On to však udělal vědomě. Vlastně ani nevím, zda manžel někdy odhalil příčinu tohoto podivného jednání svého otce.

R: Jaký byl vůbec váš manžel?

Mohla byste nám ho přiblížit jako muže a jako člověka?

N: Byl to velmi citlivý muž. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy se setkal se svými bratry, kteří mu kdysi provedli strašné věci. Hodně se mnou o tom mluvil, protože jim samotným se nejdřív nedal poznat. Přitom je miloval a já jsem ho obdivovala, že jim uměl odpustit. On to totiž bral tak, že všechno to zlé se díky Božímu působení obrátilo v dobré. Manžel se Boha skutečně bál a mně se na něm tato opravdovost moc líbila. Navíc to byl velmi pěkný muž, měl krásnou postavu, byl silný – a přitom dokázal být něžný a citlivý.

R: Nezpychl, když měl tak obrovskou moc?

N: Já bych řekla, že ne. On všechno bral velmi zodpovědně a státní záležitosti měly u něj naprostou přednost před vším ostatním. Nikdy se neprojevil jako slaboch nebo ješita.

A pyšný určitě nebyl. Kdesi uvnitř

totiž zůstal tím pasáčkem stád, kterým byl v mládí. A tato prostota lidi kolem okouzlovala, i když z něj jako mocného muže měli strach. Jak ho lidé měli rádi, jsem poznala, když zemřel. Celá země byla ve smutku a lidé plakali, jako by jim zemřel vlastní otec.

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je Neznámou? A kde v bibli se o ní píše? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou zpáteční adresu.

Odpověď na otázku z prvního čísla zní: Služebník královny Kandaky, Skutky 8,26-39. Z těch čtenářů, kteří odpověděli správně, jsme vylosovali Davida Kružíka z Jihlavy, který od nás dostává knihu.

Blahopřejeme.

Biblický kvíz

NEZNÁMÁ: Někdy to bylo dost těžké, protože pro naši rodinu jakožto rodinu kněze bylo náboženství jako denní chléb. Všechny rituály jsme brali vážně a v naše božstva jsme skutečně věřili. Když jsem se vdala za muže, který vyznával úplně jiného Boha, prožívala jsem velké napětí. Žádné rituály, žádné svátky – bylo to pro mě nepochopitelné. Ale protože jsem si svého manžela opravdu velmi vážila a milovala jsem ho, dokázala jsem se mu přizpůsobit. Hlavně jsem se snažila jeho víře porozumět, a protože i on mi dokázal naslouchat a vycházet mi vstříc, pomohl mi svého Boha aspoň trošku přiblížit.

N: Dvě. Dva syny.

30

Bůh nedokonalé mění na dokonalé

Vzpomínka

VZPOMÍNKA NA MAMINKU ŠTEFANII PROCHÁZKOVOU PETR PROCHÁZKA

Bude tomu již rok, kdy 27. června 2016, odešla ke svému Pánu moje maminka Štefania Procházková. Bylo pro nás výsadou, že jsme jí byli nablízku v posledních dnech a týdnech jejího života.

Zvláště vzpomínám na setkání celé rodiny, otce a mých bratrů s rodinami, kolem jejího lůžka tři dni před její smrtí. Všichni jsme věděli, že se většina z nás vidí s maminkou naposledy.

Maminka již nemohla téměř mluvit, na její přání jsme zazpívali píseň Kristus má klíč mých dalších dní, což byla v posledních týdnech její oblíbená píseň. V modlitbě jsme předali její život do Božích rukou a četli z Písma. Bylo to pro nás všechny nezapomenutelné rozloučení. Druhý den mi maminka řekla: „Chtěla bych umřít, ale nevím jak se to dělá.“ Já jsem jí na to řekl: „Neboj se Pán Ježíš to udělá.“

STŘÍPKY VZPOMÍNEK Maminka vyrostla v chudých poměrech, byla skromná a šetrná.

Nerada plýtvala. Každý kousek látky dokázala využít. Na druhou stranu byla velkorysá. Nikdy nešetřila, co se týkalo sbírek a darů v církvi. Její dary převyšovaly desátky.

Maminka se vdávala až ve svých 41 letech. Sžívání nové rodiny nebylo jednoduché. Na jedné straně maminka, která byla zvyklá na určitý životní styl a tempo, na druhé straně vdovec se třemi malými dětmi. Společně jsme dokázali přežít dobu pokoje i nepokoje. Zvláště v posledních letech se vztahy v rodině velmi prohloubily.

Maminka měla ráda všechny své syny a snachy. Na vnoučata se často vyptávala a mluvila o nich.

V naší rodině bylo vždy samozřejmé, že neděle je dnem Páně. Nepamatuji, že bychom někdy vynechali nedělní bohoslužbu ve sboru v Horních Počernicích. Další samozřejmostí byla pohostinnost. Téměř každou neděli

jsme měli hosty na oběd. Maminka sice tvrdila, že nerada vaří, ale vždy bylo vše připraveno. Často se o návštěvě dozvěděla teprve v okamžiku, kdy návštěva brala za kliku domovních dveří.

V posledních letech byla maminka velmi háklivá na pomluvy a negativní mluvení. Pokud někdo v její přítomnosti tak mluvil, dokázala se velmi striktně ohradit. Stále slyším její: „Nemluvme tak, už o tom nemluvme.“ Do vysokého věku se maminka účastnila příprav Světového dne modliteb. Jezdila na všechna setkání, a s „děvčaty“ udržovala přátelské vztahy. Čím byla maminka starší, tím víc jí ležela na srdci misie a zvěstování evangelia Ježíše Krista. Často mluvila o tom, že málo kážeme o obrácení a znovuzrození. A měla pravdu!

Z MAMINČINÝCH VZPOMÍNEK: Narodila jsem se rodičům Pavlíně a Františkovi Javorovým dne 20.12.1922.

Byla jsem druhé dítě, měla jsem pět sourozenců. Byli jsme chudí a rodiče se měli co ohánět, aby nás uživili. Tatínek byl zahradník, pěstoval zeleninu. Pole si pronajímal, protože neměl vlastní půdu. Až později, když jsme pomáhali a pracovali na poli, si rodiče mohli zakoupit vlastní půdu (kterou nám později komunisté znárodnili).

Než jsme vyrostli byl život rodiny perný.

Pamatuji si na krizi, která byla v roce 1928. Protože byla velká nezaměstnanost, zelenina nešla na odbyt. Lidé neměli peníze, tudíž nemohli nakupovat. Často jsme neměli jídlo na snídani. Maminka ráno šla na trh prodávat a říkala nám: „Děti musíte počkat, až něco prodám, a pak vám koupím housky ke snídani.“ Tak jsme trpělivě čekali, až nám maminka koupí pečivo. Mléko nebyl problém, protože jsme měli kozu a mléko od ní bylo výborné. Byl to opravdu krušný čas. Když si na to dnes vzpomínám, zdá se mi to jako zlý sen. Ale byla to pravda, tak se žilo v naší rodině.

Vůbec si na to nestěžuji, ba právě naopak.

Vím, co je to „hojnost míti i nouzi trpěti“, jak říká apoštol Pavel.

Do školy jsem chodila ráda. Několik ročníků jsem absolvovala, aniž bych jediný

uvěřit celým srdcem, že Pán Ježíš osobně zemřel za mne.

V roce 1947 jsem se poprvé setkala s bratry a sestrami z celé Metodistické církve. Bratr Slávik mne vzal do Prahy na Výroční konferenci. Seznámila jsem se vlastně s tím, jak to v církvi funguje. Musím říci, že celé společenství na mne velice zapůsobilo. Cítila jsem se mezi delegáty dobře. Já jsem zastupovala naše sestry sboru v Seredi. Předsedkyně metodistické sesterské rady v té době byla sestra Maláčová. Velmi energická a rozhodná žena. Také mladí lidé na konferenci se stali pro mne příkladem.

Byli tak zapáleni pro Boží věci! To na mě silně zapůsobilo. O rok později v roce 1948 se konala „Letní škola mládeže“. V historii církve se poprvé její pořadatelé rozhodli pro její konání v Horních Počernicích. Pozvání k účasti mě zlákalo. Jela jsem a dodnes toho nelituji. Tam, právě tam mne oslovil Pán skrze Ducha svatého a díky tomu nastal obrat v mém životě. Přijala jsem Boží odpuštění, nový život z víry. Pán Ježíš se stal mým osobním Spasitelem. HALELUJAH! Potom mi jednoho dne bratr Jirka Šperl napsal, zda bych nešla na fakultu – na dvouleté studium teologie, které se

tehdy otevřelo. Samozřejmě to nebylo lehké rozhodování. Jsem obyčejné, skoro venkovské děvče. Budu mít na to? Takové myšlenky se honily v mé mysli. Myšlení Boží bylo ale jiné. Přišlo rozhodnutí, že půjdu na dva roky na teologickou fakultu. Přihlásila jsem se, pak přišel ústní pohovor a já s pomocí Boží obstála. Byla jsem přijata.

I vnější situace napomáhala k tomu, že jsem mohla bez výčitek svědomí opustit své rodiče. Tatínek již neměl tolik polností, komunisté kus pole zabrali na výstavbu továrny na kávoviny. Práce v zahradnictví táta zvládal s pomocí sestry Aničky. Maminka, co mohla, také zastala.

Po dvouletém absolvování nastal další problém. Politická situace se měnila. Vstřícnost k náboženství vystřídal v padesátých letech opačný směr. Vyučování křesťanského náboženství ve školách se stalo nežádoucí.

Moje příprava sloužit dětem ve škole vzala za své. Zákaz vyučování. Co teď? Pán si použil moji přítelkyni sestru Irenku Jelínkovou z Jednoty Bratrské z Hálkové ulice. Ona mi vlastně zařídila mé civilní zaměstnání. Stala se ze mne poštovní úřednice ve Státní bance Československé.

V tomto zaměstnání jsem vydržela až do odchodu do důchodu.

Tuto vzpomínku na maminku jsem napsal zároveň jako svědectví o Boží milosti, která nedokonalé mění na dokonalé. Boží cesty jsou nepochopitelné a jiné než cesty člověka.

Autor je superintendent ECM v České republice

Vzpomínka

ně, žádná mechanizace. Od rána svitu do slunka západu. Jedině tak se mohlo uhájit živobytí.

Jednou v neděli dopoledne, když byla maminka na trhu, jsme si my děti krátily čas pobíháním po ulici. Ušmudlané, jak to bývá, když není dohled. Najednou nás oslovila neznámá žena a zvala nás do shromáždění. Nepamatuji si, zda jsme s ní šly, pravděpodobně ano. To, že si nás všimla se mi jasně vybavuje. Tato sestra se jmenovala Tereza Miháliková. Moji rodiče se prostřednictvím nás dětí seznámili s rodinou sestry Mihálikové, která celou naši rodinu později přivedla do sboru. Dnes vím, že to vše bylo řízení Boží. Moji rodiče původně byli katolíci. Po pozvání do společenství sboru jsme celá rodina, rodiče a my čtyři děti, začali chodit do shromáždění na bohoslužbu. Sbor v Seredi byl poměrně malý.

Ti, co nás znali a věděli, že chodíme do sboru, zvláště stejně staré děti, na nás posměšně volali: „Baptista, baptista.“ Na Slovensku to znamenalo hanlivý název – prostě zradili jsme svou katolickou víru. Ve škole mě rodiče odhlásili z výuky náboženství. Židovské děti a já metodistka jsme vždy během vyučování katolického

náboženství odcházely ze třídy.

Od své mladosti jsem věřila, že Bůh je, že existuje, ale že je mým Spasitelem, osobním záchrancem, to mi ještě nebylo dáno. Často jsem si říkala v duchu: Vždyť já věřím, vím, že Bůh je, že Kristus zemřel za mne. Ale nestačilo to, abych dosáhla jistoty spasení. Mít jistotu, že jsem Boží dítě, znamená přijmout vírou odpuštění,

31

den chyběla. Když jsme ukončili školní docházku, tatínek nás zaměstnal v zahradnictví. Potřeboval naši pomoc. Někdy, když byla nutná práce a nestačili jsme ji zvládnout (jako rodina), najímali jsme si výpomoc. Ale to jenom v krajních situacích.

Jinak jsme museli zvládat práci sami. Práce v zahradnictví byla velká dřina. Ale nešlo to jinak. Pracovat se muselo. Všechno ruč-

32

Znáte dobře církve v ČR?

Povídání o sportu / Ekumena

JOSEF ČERVEŇÁK

Před několika lety ustavila Ekumenická rady církví v ČR (ERC) nově jednu komisi, která se měla zabývat budoucím směřováním mezicírkevní spolupráce v naší zemi. Každá církev jmenovala do této skupiny svého zástupce a všichni dostali „volnou ruku“, aby mohli i fantazírovat. Je potřeba, aby církve do budoucna nějak spolupracovaly? Nemá si každá dělat, co uzná za vhodné a možné podle svých schopností a možností? Máme se vůbec zajímat o to, co se děje v jiných církvích?

Bylo to v době, kdy se intenzivně pracovalo i na otázkách, které souvisely s úpravou vztahu církví ke státu.

Jednání byla někdy docela dramatická. Církve, které jsou sdruženy v ekumenické radě (včetně federace židovských náboženských obcí), pověřily několik odborníků, aby společně s odborníky z římskokatolické církve a se zástupci řádů a kongregací jednali s pověřenci české vlády, resp. ministerstvy kultury, financí, zemědělství atd. V té době se objevily otázka: Až

tahle jednání skončí, co nás pak bude vlastně držet pohromadě?

V církvích byly samozřejmě rozličné názory na to, co je důležité a co ne.

Krom toho zaznívaly i hlasy z církví, které v ERC sdruženy nebyly. Na tomto pozadí začala pracovat komise pro budoucí spolupráci. Ukázalo se, že toho vzájemně o sobě vlastně tak moc nevíme. Vznikl tedy nápad udělat si přehled o tom, co v té které církvi považujeme za důležité a co považujeme za priority ve svém poslání. Byla to mravenčí práce formulovat otázky a odpovědi ve třech oblastech života církví, které se týkaly: svátosti křtu, svátosti večeře Páně (eucharistie) a oblasti úřadu (ordinace, pověřování služebníků). Jako doplněk pak měl být vytvořen i přehled o typu církevního zřízení.

Výsledkem této práce byl dokument, který vydala ERC loni na jaře pod názvem Křest – Eucharistie – Duchovenská služba v církvích ERC. Je to příručka vhodná pro každého – ať duchovenské pracovníky

nebo studenty a laiky vůbec. Lze ji samozřejmě nabídnout i lidem z necírkevního prostředí. Dozvíme se v ní, kdo může vysluhovat večeři Páně, kdo může přistupovat ke svátostem, jaké je to se vzájemným uznáním udělených svátostí, koho církev může pověřit duchovenskou službou a jaké musí splňovat podmínky. Vedle toho je zde zodpověděno i mnoho dalších otázek (celkem téměř čtyřicet).

Možno litovat, že se do práce nezapojilo víc než jedenáct církví ERC, především církev římskokatolická či adventisté a další. Taková práce však by přesáhla potřeby i možnosti komise.

Příručka je vhodná pro každého, kdo chce mít přehled o základních otázkách alespoň některých českých křesťanských církví. Je k dostání ve všech církevních ústředích a měla by být k dispozici i ve sborech.

Velice doporučuji.

Autor je zástupce ECM v Komisi pro budoucí směřování ekumenismu ERC

Základní školení pro fotbalové ignoranty CO ASI NEVÍTE O FOTBALU ANEB TOLIK RAN DO HLAVY… RUDOLF TOMŠŮ Na úvod dovolte malé osobní vyznání: Už nikdy jsem po ničem ve svém dlouhém životě netoužil tak, jako když jsem byl kluk a toužil jsem – po kopacím míči. Ještě žijí svědkové toho, že jsme o prázdninách hráli fotbal denně od rána do večera.

Večer jsem se postavil ke kohoutku a chlastal a chlastal. Můj tatínek to láskyplně komentoval slovy: „Mámo, podívej se na toho blba, jak je uřícenej. Já musím jít pryč,

nebo ho přerazím.“ Toužil jsem být brankářem, ale byl jsem ze všech nejmenší. Také proto a přesto zůstal fotbal mou celoživotní láskou. Zásadně tedy platí: Fotbal je hra ze všech nejkrásnější.

Zkoušeli ji hrát všichni kluci, hned jak přestali přes míč přepadávat. Na každé straně hřiště hraje deset hráčů a brankář, který jako jediný může hrát ve svém území rukama. Ostatní také, ale nesmí to nikdo vidět. Takže:

PRAVIDLA Fotbal má naprosto jednoduchá pravidla, která nechápou jen naprostí ignoranti a někteří fotbaloví rozhodčí. Fotbalové hřiště je strašně velké, ukončené na obou stranách strašně malými brankami, do nichž se trefí jen ti nejlepší. Ani to však nestačí, protože tam stojí brankář, který tam ten míč za žádnou cenu nechce pustit – ledaže by bafuňáři soupeře nabídli

33

tora to však není jednoduché. Šťastní spoluhráči ho strhnou k zemi a vytvoří na něm pyramidu deseti těl, na kterou s chutí naskočí i brankář, který to má nejdál. Nechápu, jak to ten člověk může přežít. Některým šťastným střelcům se však povede utéct,

proti nám zapíská vždycky špatně.

Jak utkání začíná? Ve středovém kruhu tzv. výkopem, při němž rozhodčí zapíská a – začne pršet.

Způsobí to většinou zlá vůle soupeřových bafuňářů, kteří – jak známo – mají protekci všude. Zápas končí buď nezaslouženým vítězstvím soupeře a útěkem rozhodčího, nebo vydřeným vítězstvím našich zlatých hochů, po němž je obvykle veliká radost. Remíza nestojí za řeč.

DALŠÍ DŮLEŽITOSTI

strhnou si triko a většinou se pokusit ukopnout rohový praporek, případně vylézt na tribunu. A to někteří dají dva i tři góly.

Rukou se ve fotbalu hrát nesmí.

Pokud se to stane obránci ve vlastním velkém trestném území, následuje takzvaná penalta, desetimetrový kop.

Zásadně platí: kdo nedá penaltu, je vůl. A brankář, který ji chytí, může kandidovat na prezidenta, je to mistr světa. À propos – při jednom mistrovství světa dal jistý Maradona gól rukou, a když se ho na to ptali, řekl že to byla „Boží ruka“. Pokud vím, na psychiatrii odvezen nebyl. To víte – tolik ran…

Nejproblematičtější a nejsložitější pravidlo fotbalu se týká ofsajdu, k němuž existuje jeden velmi složitý – a jeden velmi jednoduchý výklad. Tím složitým tady nebudu obtěžovat a ten druhý zní: Ofsajd je, když ho rozhodčí zapíská. Asi vás nepřekvapí, že ho

Zaměstnání snů je být trenérem.

Skvěle placená funkce, nicméně krajně nejistá. Jakmile se prohrává – je první na řadě a za pár hodin končí.

Je to těžké: Nemá jinou možnost, než působit psychologicky, což může být u mužstva, kde se mluví deseti jazyky, dost problém. Zbývá tzv. posunčina, v níž jsou někteří skutečnými mistry.

Skáčou do výšky, rukama naznačují složité obrazce, řvou, jako by měli šanci překřičet diváky. Sdělují své příkazy lidem, kteří se na ně ani nedívají. Diváci nechápou, že ten tyjátr je hlavně pro ně, považují to za černou magii a očekávájí příjezd psychiatra.

Trenéři jsou ale také bývalí fotbalisté – takže zase: Tolik ran do té hlavy…

Jak je to u fotbalu s penězi? Tak o ty hráčům vůbec, ale opravdu vůbec nejde. Například hráč koupený za pět milionů, je prodán za sto milionů Euro, což se opravdu stalo.

Na mikrofon řekl, že o peníze vůbec nejde, nýbrž o jeho sportovní růst. To víte – těch ran do hlavy… Není proto divu, že pak ty šílené peníze svěří buď nějakému poradci, nebo přítelkyni – a končí nezřídka jako bezdomovec.

Kdo je to fanoušek? Tahle zdrobnělina není na místě. Rozbité vlaky, sprostota, kterou by si mimo dav snad nedovolili, puch piva a chlastu, rasismus – to jsou důvody, proč za celou sezonu nepřijde u nás na fotbal

Povídání o sportu

cenu vyšší, než je rozbitá huba od spoluhráčů.

Fotbal se hraje hlavně nohama.

S výjimkou rukou je však možno použít kteroukoli část těla – zejména hlavu. Je velikou snahou trenérů, aby ji donutili své svěřence používat nejen ke střelbě, nýbrž i k myšlení. Obzvláště vodou nacucaný míč je velmi těžký a i z vlastní zkušenosti vím, že je to děsná pecka. Kariéra fotbalisty je složena z tisíců těchto ran, což u některých nezůstalo bez následků.

Navíc někteří jsou do hlavy kopnuti nohou jako náš reprezentační brankář, který od té doby chytá v přilbě, takže se mu říká Tankista.

Bafuňáři jsou funkcionáři soupeře. Ti naši jsou důstojní pánové, většinou bývalí hráči. V obou případech platí, že bez nich by se fotbal nehrál. Jsou nepostradatelní.

Provinění proti pravidlům je faul.

Faulů se dopouští zásadně soupeř.

Z naší strany se jedná pouze o zcela legitimní herní úsilí, přičemž soudce to ve své zaujatosti vidí jinak. Takže každý hráč se snaží mu vysvětlit, že on, nevinný andílek, se vůbec, ale opravdu vůbec ničeho takového nedopustil. Zatímco kolem něho odnášejí zmrzačeného protihráče a za ním extra – a odděleně – jeho ukopnutou nohu. Vidělo to padesát tisíc diváků a osmnáct televizních kamer, ale soudce stále nechápe jeho nevinu, která je přece jasná. To se opakuje na všech hřištích zeměkoule a ve stoleté historii fotbalu se ještě nestalo, aby rozhodčí vzal své rozhodnutí zpátky.

To víte – tolik ran do té hlavy… Ne – já opravdu neříkám, že by snad byli rozumu mdlého. I když někteří …

Hlavní ve fotbalu je samozřejmě gól. Je to veliká radost. Pro jeho au-

34

ani tolik diváků jako v Německu na jediný zápas. I tam však mají s tímto lidským druhem své problémy: na stadionu v Dortmundu jsou tisíce takových individuí na místech, odkud není vidět hřiště.

TĚSNĚ PŘED GENIALITOU

Povídání o sportu

Řeč bude o interview. Po skončení zápasu musí totiž minimálně jeden hráč a vždycky trenér před televizní kameru. Na to se, na rozdíl od těch dvou, těším nejen já, ale mnoho tisíc fanoušků, protože to je často největší zážitek. Z těchto prudkých intelektuálů začnou vypadávat doslova perly, jejichž záři nelze překonat ničím.

Vybral jsem pro vás a přeložil citáty německých fotbalistů a trenérů. Jejich jména neuvádím, protože je asi neznáte. Je jich asi čtyřicet a musíte být pozorní.

- Pravděpodobnost, že nevyhrajeme ligu, je větší než pravděpodobnost, že nás sestup nemine.

- Míč je kulatý. Hra trvá 90 minut.

A po zápase je před zápasem.

- Myslím, že ten, kdo vede tabulku, může lehce porazit toho, který je na špici.

- No jo – na výsledku se toho moc nezmění. Jedině kdyby někdo dal góla.

- Je to 1:1. Ale klidně by to mohlo být i obráceně.

- Střílení penalty? To je jako se ženami a auty – čistě otázka štěstí.

- Rizitelli a já jsme skvělé trio. Pardon – kvartet.

- Vcelku to byla hra, která, která kdyby se vyvíjela jinak, mohla taky jinak vypadat.

- Ja gut – je pouze jediná možnost: Vítězství, nerozhodně, nebo porážka.

- Měl bych brát peníze za jasnovidectví: Věděl jsem, že jestli budeme prohrávat – tak prohrajeme.

- Než bychom dali za brankáře 15 nebo 20 milionů – to se tam postavím radši sám.

- Dvě šance, jeden gól – tomu říkám stoprocentní úspěšnost.

- Když je to 0:2, tak potom už 1:1 není možné.

- To je jedno: Milán nebo Madrid – hlavně Itálie.

- Pokusil jsem se dát hráčům pocit, že smí dělat chyby. A až na malé výjimky se jim to podařilo.

- Těch prvních 90 minut je nejtěžších.

- Výrok trenéra: Odvážím se vyslovit prognózu: Může to dopadnout tak i tak.

- Pokud byla pro vás tato hra dechberoucí – tak máte asi něco s plícemi.

- Neměli jste tu hru tak brzo skončit.

Mohlo to být ještě horší.

- Nenávist nepatří na stadion. To si má člověk vyřídit doma se ženou.

- Nejdřív jsme neměli štěstí. A pak se k tomu přidala smůla.

- Před mistrovstvím světa: Pokud vyhrajeme všechny zápasy, můžeme být mistry světa.

- Nejlepší tréninkový nástroj je žena.

Vlastní samozřejmě.

- Čím déle se hraje, tím méně času zbývá.

- To je holt fotbal. Někdy fakt vyhraje ten lepší.

- Gól je problém, který má každé mužstvo.

- Já zůstanu v každém případě pravděpodobně v Karlsruhe SC.

- Někteří mluvili o tom, že to byl dobrý zápas. Tak nevím – mám jít k očnímu, nebo k ušnímu?

- Jestli nevyhrajeme, tak jim tu aspoň rozkopeme trávník.

- Největším problémem fotbalu jsou hráči. Těch kdyby nebylo, bylo by to lepší.

- Trenér Max Merkl: Při tréninku jsem nechal hrát alkoholiky proti abstinentům.

Vyhráli 7:1. Tak jsem jim řekl: Chlastejte dál.

- To kulaté musí do toho hranatého.

- Všechno štymovalo: počasí bylo dobré, hřiště bylo dobré – jenom my jsme nestáli za nic.

- Momentálně nemáme štěstí. Ale – pracujeme na tom.

- V tomhle kšeftu platí jenom jedna pravda: Ten míč musí do brány!

- Když se mi nechce, neuběhnu na hřišti víc než kilometr. A cesta do kabiny už je v tom započítaná.

- A teď si musíme vyhrnout hlavy!

A rukávy taky!

- Nechtěli jsme dostat v Brémách góla.

A než jsme ho dostali, tak se to docela dařilo.

- Felix Magath k drzému reportérovi: Viděl jste ten zápas? Nebo jste hrál karty?

- Ti zranění soupeřovi hráči kulhali rychleji, než naši běhali.

Tak a teď už i vy musíte uznat: Fotbal je nejkrásnější sport.

Text vznikl jako příprava pro předprázdninovou Literární čajovnu v Tachově

35

Existenciální drama moravského velmože PETR VAĎURA vydáni Obnoveného zřízení zemského 1628. Závěr knihy je věnován Žerotínovu vratislavskému exilu, jeho nemoci a smrti.

Už v průběhu četby nás zasahuje mimořádně poctivá a ušlechtilá Žerotínova osobnost. Jeho zemské vlastenectví i věrnost panovníkovi způsobily, že si jej vážili jak představitelé stavovské opozice (např. Václav Budovec z Budova), tak reprezentanti císařské moci (kardinál František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna i samotný císař Ferdinand II.). Karel byl a zůstal i po Bílé hoře věrným členem a podporovatelem Jednoty bratrské. Podporoval nejen kralickou tiskárnu a chod církve v době předbělohorské, ale snažil se Jednotu zabezpečit i v době jejího polského exilu. Sledujeme jeho zápas o udržerní panství v Brandýse nad Orlicí, na kterém se po porážce povstání skrývali mnozí duchovní Jednoty bratrské včetně Jana Amose Komenského, který zde napsal svůj Labyrint světa a ráj srdce, knihu, kterou Karlovi staršímu věnoval.

Tomáš Knoz ovládá velmi mistrovsky schopnost provést čtenáře nepřehledným bludištěm šlechtických predikátů, titulů a funkcí. Velmi nenápadně a poutavě nás seznamuje s oněmi důležitými dobovými maličkostmi, díky nimž rozumíme světu, ve kterém se moravský zemský hejtman pohyboval. Bez dechu sledujeme Žerotínův zápas o vybudování rodiny a zplození mužského potomka a dědice. I tato radost mu však byla upřena. A tak se v závěru knihy noříme do sugestivního líčení Karlova stáří po boku věrné manželky Kateřiny z Valdštejna. Byl sužován nemocemi a musel se smířit s tím, že své majetky zanechá po smrti vzdáleným příbuzným. Velká hodnota knihy je však v jejím celkovém vyznění: přestože se Karlovi staršímu ze Žerotína zhroutil svět, přestože umíral bez potomků, přestože jeho zámky koupili cizí majitelé a knihovna zůstala ve Vratislavi, přestože Jednota bratrská zvolna skomírala v exilu a Markrab-

ství moravské ztratilo politickou autonomii, nebyl život tohoto vzácného muže marný. A ačkoli nezůstala ani žerotínská hrobka, zůstalo něco, co už Karlovi staršímu ze Žerotína nikdo nevezme: jeho mravní velikost, pevnost charakteru, opravdovost jeho víry a ušlechtilost jeho skutků. Dokládají to i slova z věnování Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, která se objevují dodnes v každém vydání této mimořádné knihy: „Jediné to podotknu, že jsem nepokládal za nevhodné věnovati takovou práci tomu, kdo tisícerým způsobem zakusiv supění a úpění tohoto pozemského moře, přece spočívá v tichounkém přístavu svého čistého svědomí.“ Kdo z nás by si pro svůj život mohl přát lepší hodnocení?

Autor recenze je kazatel sboru ECM v Tachově

Recenze

TOMÁŽ KNOZ: KAREL ST. ZE ŽEROTÍNA – DON QUIJOTE V LABYRINTU SVĚTA, VYŠEHRAD 2008, 368 STRAN. Životopisy jsou oblíbeným žánrem a většinou se velmi dobře čtou. Kniha Tomáše Knoze Karel starší ze Žerotína se však nejen dobře čte, nýbrž ona také se čtenářem něco dělá: prostřednictvím líčení osudů moravského šlechtice žijícího na přelomu 16. a 17. století mu klade otázky týkající se jeho vlastního života ve století 21. Žerotín měl všechno, co si mohl šlechtic jeho doby přát: byl moudrý, bohatý, vzdělaný (vyhledávaný odborník v oblasti práva), zbožný, stavěl krásné a moderní zámky, vybudoval jedinečnou knihovnu, jeho domínia hospodářsky prosperovala, on sám zastával v letech 1608 – 1615 nejvyšší politickou funkci na Moravě (byl moravským vrchním zemským hejtmanem). Na konci života však musel odejít do exilu, poté přebýval jako host na svém bývalém zámku v Přerově, dožíval bez dětí a nemocný, bez funkcí a titulů, jen jako z milosti trpěný navrátivší se exulant.

Autor monografie Tomáš Knoz, docent na FF MU v Brně, objevil způsob, jak čtenáře zatáhnout do dění dávných věků: nevypráví Žerotínův příběh chronologicky, nezdržuje se nudným vysvětlováním souvislostí, ale člení svou knihu tematicky. Čtenář se tak jen jakoby mimochodem dozví o základních biografických údajích Karlova mnohovrstevnatého života a potom je seznamován s cestami českých mladíků ze šlechtických rodin za vzděláním, s válečnými dobrodružstvími, s touhou šlechty objevit své starobylé kořeny, s pravidly zakládání manželství a rodiny, s fungováním žerotínských držav, se stavebními aktivitami Karla staršího ze Žerotína, s budováním jeho knihovny, která patřila k prvním a nejlepším zámeckým knihovnám u nás atd. V dalších kapitolách poznáváme politické poměry na Moravě, okolnosti průběhu stavovského povstání i situaci na Moravě po porážce stavů a posléze po

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Křesťan a společnost.

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 737.373.7373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXIII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875