Slovo a život 2016/02

(E)xkluzivně číslo: červen 2016

SLOVO & ŽIVOT � � � �

Žijte jako děti světla 6 – 8 Diakonie ECM 10 – 15

téma: Buďte světlem

Vy jste světlo světa 4 – 5 Světlo 5

STRIP: Martin Kukla 2

3

Úvodník Pavel Kuchynka

Ježíšův život byl dokonalým zjevením lásky Boha k člověku. Dokonce i pro mnohé nekřesťany to byl (a stále je) vrchol veškerého lidství. Tak jako on do temnoty našeho světa nikdy nikdo nezazářil. Do dnešních dnů díky tomuto oslnivému světlu už nespočitatelné množství lidí poznalo svou nedostatečnost a porušenost, ale také to, že vzkříšený Ježíš může být jedinečným způsobem přítomný v životě člověka. Jen tak lze konat skutky, které nám připravil Bůh. Podle Nového zákona je zřejmé, že jsme povoláni k něčemu většímu, než je pouhé zachovávání občanské slušnosti. Nejde o naše ctnosti ani o naše schopnosti. Nejde ani o naši snahu napodobovat světlo Ježíšova života. Jsme voláni být tím, čím jsme – světlem. Poslouchat Krista přítomného v nás.

Zkoumejme, co se líbí Pánu. Dopřejme ostatním milé překvapení, kdy v našem jednání budou moci zahlédnout něco nebeského. Právě k tomu nás chtějí povzbudit také následující stránky.

Za redakční radu SaŽ Pavel Kuchynka

Omluva a oprava: V důsledku řádění redakčního šotka se nám v prvním čísle tohoto ročníku Slova a život stala nemilá věc: na straně 24 se do úvodu básně „… na písku“ připletly dva řádky, které do básně nepatří. Prosíme tedy, aby si laskaví čtenáři škrtli text: „nezasáhne to už do švu? / radši to rozdělit;“ Báseň začíná slovy: „Proč být lakomý...“ Autorce i čtenářům se omlouváme.

Redakce

4

Vy jste světlo světa

Tematické články

Filip Jandovský

Nevím jak vy, ale docela rád bych viděl do tváří tehdejších Ježíšových učedníků a posluchačů. Je dost dobře možné, že je Ježíšova snaha povzbudit uvedla do zmatku. Není mi docela jasné, komu svá slova Ježíš směřoval.

Bylo to tehdy jen těm nejbližším? Nebo to bylo určeno šířeji, tomu otevřenému zástupu lidí rozmanitého postavení, zájmů, představ o životě? Když tehdy Ježíš vystoupil na horu, v jeho bezprostřední blízkosti se posadili jeho učedníci. A z počátku to možná jen zpovzdálí sledovali a jen na půl ucha mu naslouchali další lidé. Těžko říct kolik jich bylo. Na konci obsáhlého kázání to však nebyli jen jednotlivci, ale zástup, který žasnul. Ti, co tedy byli Ježíšovi na doslech, museli být zaskočení. Možná i panika se jich zmocnila.

Cože, že bychom dokonce byli světlem světa? To snad Ježíš nemyslí vážně!? Že by se i obyčejný prostý člověk, pouhé zrnko v moři písku mohl srovnávat s výkvětem člověčenství (třeba tehdejšími farizeji)? Jakoby i nám dnes Ježíšův výrok o světle připomíná, abychom nekoukali jeden na druhého a nepřemýšleli o tom, že kdosi jiný je toho na rozdíl od nás zcela jistě hoden.

Nehledejte, za koho se schovat, nepřemýšlejte o tom, že si Ježíš měl vybrat někoho odolnějšího, mladšího, výkonnějšího, ochotnějšího. Vy jste světlo světa.

Možná nám to zní jako oznámení, které bere dech. Možná to někomu udělalo dobře a říká si: Konečně jsem dostal úkol, který je mne hoden. Ale tím se Ježíš nezabývá. Nejde mu v této chvíli o naše pocity. Nejde mu o to, zda se na našem učednickém opasku skví heslo: "Vždy připraven!" Vy jste světlo světa. No hrůza. Každý poctivý čtenář se tady zastaví a řekne si: Tak to snad ne. Ale

Ježíš s nikým nediskutuje, za jakých podmínek, kdy a proč. Vy jste.

Světlo je postaveno do světa, aby se šířilo. Aby sloužilo k orientaci.

Jeden malý plamínek může osvítit mnohonásobně větší prostor.

Důležité je hned ono první slůvko: vy. Učedníci světlem každý zvlášť jako roztroušené fotony. Kázání na hoře se neobrací k jednotlivci, ale ke společenství oslovených. Kázání na hoře bývá považováno za nesplnitelný ideál často právě proto, že je spojováno s představou obdivuhodného výkonu jednotlivého mravně dokonalého nadčlověka.

Ježíš ovšem neříká: „Snažte se stát (nebo být) světlem“, ale: „Vy jste světlem.“ Je to dané, je to hotová věc. Nemáme možnost volby. Pro učedníky to není volitelný předmět, který si mohou zvolit k hlavnímu oboru "následování." V tomto smyslu nás to může povzbudit.

Ježíš toto přirovnání používá ne proto, abychom si o sobě mysleli, že jsme představiteli světla a dobra, zatímco ten svět kolem nás tone ve tmě a ve zlu. Smysl toho příměru objasňuje následující věta. „Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“ Copak si rozsvítíte proto, abyste na to světlo vzápětí obrátili kýbl a nedovolili mu svítit? To znamená, že naše křesťanství není soukromá, privátní záležitost, ale veřejná (jako veřejné osvětlení). Jsme lidem na očích. Jsme jako světlo patrní.

Všimněte si, že Ježíš tu nemoralizuje a neříká: „Měli byste být světlem, měli byste být městem.“ Je to konstatování: „Jste městem na hoře a nemůžete se nijak skrýt.“ Jste-li křesťany, nemůžete se tvářit, jakože jimi nejste. To jen malé děti si myslí, že když zavřou oči, nikdo je nevidí.

Kdo si jednou dá na auto rybičku, bude vydávat svědectví o křesťanech, ať už jezdí zodpovědně nebo jako pirát silnic. Jsme-li křesťany, chtě nechtě jdeme se svou kůží na trh.

Ono to naše křesťanství totiž není jenom naše osobní věc. Nejsme světlem sami pro sebe. Své křesťanství si nepěstujeme pro svou osobní potřebu a náš sbor či kaple neslouží, jak se kdysi ošklivě říkalo, k uspokojování náboženských potřeb. Své křesťanství žijeme před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a vzdali slávu našemu Otci v nebesích. Nejde o zbožnost vystavovanou na odiv, což Ježíš u farizeů nesnášel a tvrdě kritizoval.

Dobré skutky, nebo dalo by se přeložit také „krásné skutky“, se nemusí vůbec týkat zbožnosti a morálky. Mohou to být prostě vyznavačské činy, odkazující k Bohu. Nebojme se „vyznavačských činů“, byť nám nemusí přinést pochopení a uznání. Ale jsou vidět. Nemusíme jednat vždy očekávaně, předvídatelně a vycházet tak vstříc lidským předsudkům. Oslovují spíše nečekané věci.

Co tedy znamená být světlem? Co jsou ony „dobré skutky“, které mají svítit před lidmi? Někteří zdejší křesťané či církevní představitelé se domnívají, že být solí a světlem znamená napravovat a umravňovat společnost všemi dostupnými prostředky. To ale nemá s následováním Krista mnoho společného a navíc je to stejně zbytečné. Svítit dobrými skutky před lidmi - to nejsou žádné speciální ctnosti, úkony a pomazané církevnictví stavěné na odiv. Zejména v české kotlině takové „pánbíčkářství“ nebeskému Otci mnoho slávy nepřidá a nepřináší. Spíš budí nevoli. Lidé nemají vidět nás, ale naše dobré skutky. Jsou to skutky, které vedou k oslavě Hospodina. Dobré skutky tedy nejsou nějaké morální prostocviky, ale následování Ježíše Krista.

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi. To je výzva. Když už žiješ z Boží milosti, tak žij tak, aby tvé světlo před lidmi bylo vidět. Aby kolem tebe bylo světlo. Aby kolem tebe bylo přehledno. Aby druzí lidé věděli, kdo

5 jsi, jak přemýšlíš, jak jednáš. Pak tvé světlo slouží druhým. Nemusíme příliš přemýšlet, jak se to děje, že jsme světlem. Nechme to na Pánu Bohu. Bůh to nějak udělá. Nemusíme to evidovat, což

se ani nedá. Děje se to, ani o tom nevíme. Ale jsme důležití, i když se nám těžko formuluje jak. Jsme důležití jako ti, skrze které Bůh jedná. Nemusíme příliš přemýšlet, jak se to děje, že jsme svět-

lem, ale o to více máme přemýšlet, jak to udělat, aby z nás nebylo světlo pod kýblem.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

Světlo Jiří Martan

vnímáme pak, jakou „mají“ barvu. Třeba jahody odrazily červenou barvu a pohltily ostatní barvy, a tak se nám zdají červené. Kovy odráží většinou hodně a vyleštěné odráží jako zrcadlo.

Pro hladkou plochu je odraz od předmětu přímý, popsaný zákonem odrazu. Pro drsné (nerovné) povrchy je odraz do různých směrů.

Pokud světlo prochází rozhraním mezi různě hustými prostředími (např. vzduch a voda), dochází k lomu světla, tj. změní se směr paprsku. To využíváme u čoček, které pomocí zakřiveného povrchu o určitém poloměru umožňují směrovat paprsky světla. Takto můžeme zaostřit svazek světla do velmi malého bodu. Pomocí čoček můžeme složit například dalekohled nebo mikroskop. Světlo je používáno i k obrábění materiálu, a to pomocí laseru. Laserový paprsek je totiž také světlo, pouze je velmi intenzivní.

Světlo nám dělá svět velmi zajímavý a pestrý. Tím, že ho vidíme barevný, a tím, že vůbec vidíme věci okolo nás, jsme velmi obohaceni. Je zajímavé, jak to máme v přírodě nádherně sladěné. Slunce vyzařuje tepelné záření podle své vysoké teploty tak, že nejintenzivnější je ve viditelné oblasti spektra, v zelené barvě.

Zároveň naše oko je nejcitlivější na zelenou barvu. A také atmosféra (vzduch) viditelné světlo téměř nepohlcuje, zatímco jiné vlnové délky ano. Například ultrafialové záření pohlcuje ozón vytvořený z atomů kyslíku. Infračervené světlo je v určitých pásmech

pohlcováno vodní párou a oxidem uhličitým. Já bych řekl, že to Bůh tak hezky stvořil, že to vše perfektně funguje dohromady.

Světlo může být polarizované.

To znamená, že rovina vlnění intenzity elektrického pole je nakloněná v určitém směru.

Světlo od slunce není polarizované, ale světlo odražené již může být. Například světlo odražené pod velkým úhlem od silnice či od automobilu je polarizované. Proto si mnozí kupují tzv. polarizační brýle, kde je jedna polarizace velmi zeslabena tak, aby se zeslabila právě rovina polarizace, která zůstala intenzivní po odrazu, a oni nebyli oslněni. Polarizace má velký význam například u mikroskopů nebo laserů. Polarizované světlo je ale i u mnohých mobilních telefonů.

U světla využíváme i mnohé další jevy, např. interferenci, difrakci a rozptyl. Víte, proč je obloha modrá? Krátké vlnové délky jsou v atmosféře rozptylovány mnohem více než ty dlouhé.

Modrá barva je rozptýlená hodně a vidíme ji, zatímco červená letí přímo k cíli.

Světlo je velký Boží dar. Rádi si ho také vyrábíme sami. Někdy až moc, takže vzniká světelný smog.

Světlo nám umožňuje pracovat.

Obecně nám pobyt na světle venku dělá dobře, neboť si tím vyrábíme vitamín D a sluníčko nám dodává dobrou náladu a naději.

Světlo dává větší užitek než tma (Kaz 2, 13).

Autor je fyzik, vědecko-výzkumný pracovník ZČU v Plzni, člen sboru ECM v Plzni Lochotíně

Tematické články

Světlo je elektromagnetické vlnění a zároveň se někdy chová jako proud částic, fotonů. Fotony neexistují v klidovém stavu, stále někam letí, nebo zaniknou. Světlo se šíří velkou rychlostí, tři sta tisíc kilometrů za sekundu. Touto rychlostí se šíří ve vakuu, v jiných prostředích letí pomaleji. Takže světlo nepotřebuje ke svému šíření vzduch jako třeba zvuk. Světlo může mít různé barvy, barvy duhy, a všechny tyto barvy dohromady dají bílou barvu. Světlo nám přináší energii, která se po pohlcení může přeměnit na teplo.

Světlem můžeme dávat signály a dorozumívat se. To také děláme moderně ve světelných kabelech, které jsou základem dnešního rozvodu internetu a datových sítí. Každá barva světla má jinou vlnovou délku a frekvenci. Vlnová délka viditelného světla je od 400 (fialová) do 760 nanometrů (červená). Existuje i neviditelné světlo, infračervené a ultrafialové.

Infračervené světlo vnímáme jako teplo. Tímto světlem se přenáší většina tepelného záření z teplých předmětů. Ultrafialové světlo má vysokou energii a dokáže rozkládat molekuly.

Světlo nám umožňuje vidět.

Vidíme tak, že zaznamenáváme paprsky světla (fotony) jdoucí k nám z různých směrů. Jsou usměrněny čočkou v našem oku a dopadají na sítnici, kde jsou detektory, které je snímají. Pokud by nebylo světlo, neviděli bychom nic. To se nám stane třeba v jeskyni, když zhasnou světla. Předměty okolo sebe vidíme, protože odráží světlo. Odrazí určitou část světla a podle toho jakou,

6

Žijte jako děti světla Rozhovor Petra Vaďury s Milošem Rejchrtem

Proč je vůbec tak důležité, jak křesťané žijí?

Jednoduše proto, že křesťanství je životní styl, nikoli nějaká teorie o Bohu. Jakub ve své epištole říká, že víra bez skutků je mrtvá. Nejsou-li důsledky víry patrné v našem každodenním všedním životě, naše víra odumřela a je vlastně zbytečná.

Celá perikopa začíná výzvou: „Napodobujte Boha jako milované děti.“ Ale je to vůbec možné?

Napodobujte tedy Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť Bohu v příjemnou vůni. Smilstvo ani žádná nečistota nebo chamtivost ať nejsou mezi vámi ani zmiňovány, jak se sluší na svaté. Ani hanebnost, hloupé řeči nebo laškování, což se nesluší; nýbrž raději vzdávejte díky. Neboť toto vězte a znejte, že žádný smilník ani nečistý ani lakomec – to jest modloslužebník – nemá dědictví v království Kristově a Božím. Ať vás nikdo nesvádí prázdnými slovy, neboť pro tyto věci přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. Nemějte s nimi tedy nic společného. Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla – ovoce světla je ve veškeré dobrotě, spravedlnosti a pravdě – zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy, spíše je usvědčujte.

Neboť o tom, co se u nich vskrytu děje, je hanba i mluvit. Ale všechno, co je světlem usvědčováno, je zjevováno, neboť všechno, co je zjevováno, je světlo. Proto praví: ‚Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.‘ Dbejte tedy pečlivě na to, jak žijete; nežijte jako nemoudří, ale jako moudří; vykupujte čas, protože dny jsou zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale rozumějte, co je Pánova vůle. A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem, mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních, svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce ho a vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci.

Efezským 5,1 — 20 (ČSP) V listu Efezským se dočítáme mnoho důležitých informací, týkajících se vztahu Boha a člověka. Ovšem v poslední části listu, z nějž je vybrán náš úryvek, je důraz položen na jednání lidské.

Ovšemže to je možné. Pro křesťany je totiž zjevením či ztělesněním neviditelného Boha Ježíš. A toho lze napodobovat, lépe řečeno, je možno jednat podobně jako on. „Staňte se napodobiteli Boha,“ tak by se dal původní text přeložit doslovněji, neboť se v něm vyskytuje podstatné jméno mimetés, které je nám známé ze slov pantomima a mim.

Doslovnost je ale někdy ošidná a i v tomto případě svádí k výkladu ve smyslu: Buďte herci, kteří svými gesty Boha napodobují.

Apoštol nás však určitě nechtěl ponouknout, abychom si hráli na Boha, naopak veškerá souvislost novozákonního písemnictví nás vybízí k výkladu: Na nic si nehrajte, ani na Krista spasitele ne; Krista však věrně následujte.

Přijměte za své jeho učení a jeho příklad. V praxi svého života předvádějte, jak Kristovu poselství rozumíte. Čiňte to svými činy, slovy i city. Jinak řečeno: Buďte takovým zpodobněním milujícího Boha Otce, jako byl jeho zpodobněním Ježíš. Nejspíš se vám to nepovede tak dokonale, jako se to podařilo jemu, ale zkuste to, nenechte se odradit ani

7 svými slabostmi. Zkrátka – buďte mu podobni, buďte co nejvíc jeho podobenkou, jeho obrazem.

Instrukce obsažená v první části perikopy je postavená na kontrastu života v lásce, inspirovaného Kristovou obětí za nás, a smilstvem, nečistotou a lakotou. Proč jsou proti sobě postaveny právě tyto skutečnosti?

Pisatel odsuzuje i hloupé řeči a laškování. Není to trochu přísné?

My opět nevíme, co měl pisatel na mysli, když použil slovo, které překládáme jako laškování.

Ve slovnících pro původní řecký termín najdeme i ekvivalent žertovnost, což by bylo spíš nějaké hraní se slovy nežli pohrávání si s někým. Jisté je jedno, že i oblast řeči a mluvení má být součástí našeho zpodobňování Boha.

A co znamenají ta prázdná slova, kterými nemáme být sváděni?

Jelikož nám apoštol připomíná schopnost lidské řeči někoho svést, smíme si za spojením „prázdná slova“ představit vábení a lákání, jež nám nabízí cokoli, co nás může přivést k prázdnotě, zklamání a deziluzi. Já si pod takto prázdnými slovy představuji reklamní slogany a předvolební agitaci politických stran.

Ve druhé části perikopy používá autor metafory světla a tmy. Používal ji i Ježíš a před ním řada starozákonních proroků. Proč je tak frekventovaná?

Protože je srozumitelná a není na ní třeba nic vysvětlovat. Když je kolem nás tma, nevíme, kam jdeme, kde jsme, zda před námi není v cestě jáma nebo za nejbližším stromem nějaké nebezpečí. Tmy se všichni podvědomě bojíme, zvláště pokud jsme děti.

Světlo je opak tmy. Sluneční svit je navíc spojen se životem, protože když někde svítí málo slunce, skoro nic tam neroste. Plnost světla oproti tomu znamená, že se všechno zelená, kvete a zraje.

Proto je pro řadu biblických au-

torů Bůh či Kristus světlo a tmy v něm nižádné není.

Co jsou pro pisatele listu Efezským skutky světla a v kontrastu k nim neplodné skutky tmy?

Skutky světla je označení všeho, u čeho se nám při našem konání daří být napojeni na světlé a zářné Boží působení ve světě, tedy na Boží lásku. Skutky světla jsou všechny skutky, jež Boha nějak zpodobňují, tedy skutky lásky, pomoci, vstřícnosti, vzájemnosti, pravdivosti a spravedlnosti. Skutky tmy jsou oproti tomu takové skutky, které vycházejí z naší zahleděnosti do sebe, pýchy, sebestřednosti a z rozličných temných koutů našeho nitra.

V textu, nad nímž se zamýšlíme, se nachází věta: „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ Ta slova vypadají jako citát. Koho apoštol cituje?

To my už nevíme, nicméně nám to nevadí, poněvadž ze samotného textu je jasné, že se jedná o naléhavou výzvu k probuzení. A nejde samozřejmě o probuzení ze spánku, jako spíš z jakéhosi mátožného stavu ducha, v němž člověk jen tak vegetuje. Kdo spí, nehřeší, ale také nic kloudného nevykoná. Vegetativní duchovní stav připodobňuje pisatel epištoly k smrti. A to je zajímavé. Připomíná nám to totiž, že smrt není jenom konec života, exitus, nýbrž jakákoli mrtvost a odumření. Smrt se může stát součástí našeho života a může v něm ničivě působit.

Když to pak domyslíme, můžeme říci, že každá skutečná špatnost je už jakýsi pozdrav smrti. Z toho důvodu bude také všechno zlé a neperspektivní jednoho dne Božím soudem odsouzeno jako znamení smrti. V každé situaci, v níž žijeme jenom sami pro sebe, jsme tak zaživa mrtví. Kristus přišel proto, aby nás probudil a umožnil nám kráčet ve světle

Rozhovor nad Biblí

To hlavní, o čem je v této pasáži řeč, je Kristova láska, agapé.

Tu máme zpodobňovat. Je to taková láska, která nehledá svou rozkoš, svůj požitek a svoje dobro, ale hledá dobro toho druhého, případně dobro a spásu těch druhých. Kristova láska chce tedy obdarovat. Proti tomu stojí pornéia, smilstvo. My vlastně ani nevíme, co si pod tím slovem konkrétně představit a jak to přeložit. V novozákonním písemnictví se sice vyskytuje poměrně často, ale jeho přesný význam neznáme. Můžeme zobecnit, že označuje takové zacházení se sexualitou, které není v souladu s láskou. Podobně i slovo nečistota odkazuje na něco nedobrého v sexuální oblasti. Nu a do nesvaté trojice neřestí či ohavností je zahrnuta i lakota či hamižnost, tedy neřest majetková. Možná nám pisatel seskupením těchto slov naznačuje, že všechna mají jednoho společného jmenovatele: sebelásku. Ta způsobuje, že člověk uspokojuje pouze sebe, zbohacuje pouze sebe a myslí pouze na sebe. Druhému buď nedává nic, nebo jej dokonce zneužívá a vykořisťuje.

Slova totiž nikdy nejsou jenom prázdné zvuky, nýbrž něco obvykle znamenají. Někdy je pouhé jedno slovo i důležitý čin. Všichni víme, že slovem lze mnohé zkazit, ale také leccos dobrého a krásného utvořit, přičemž to druhé je mnohem pracnější. Pod slovním spojením „hloupé řeči“ si vybavuji všechno, co jsem kdy v životě vypustil z úst a lituji toho dodnes.

A co se onoho laškování týče, nedovedu si představit, že by nám apoštol zapovídal humor a že by měl na mysli škodlivost vyprávěných vtipů, anekdot a legrace vůbec. Spíš po nás chce, abychom i svůj humor a žertování očistili, protože i v této oblasti je možno kdeco ušpinit, zapatlat a druhému člověku ublížit.

8

Rozhovor nad Biblí

někam dopředu. Díky němu se dokážeme orientovat a můžeme také rozeznat, kde je jáma, do níž bychom mohli spadnout. Kristus ovšem nejen osvěcuje cestu, ale také slavnostně září a umožňuje nám na této své zářné slávě mít podíl. To platí i tehdy, když člověk žije život, jenž se neblyští kdovíjakým bohatstvím ani není slavnostně nasvícen jako život celebrity. Věřící člověk si totiž i v celkem obyčejném životě užívá Boží slávy a záře.

Při četbě epištoly Efezským nacházíme označení přítomnosti jako „zlých dnů“.

Stejný pocit má mnoho lidí i dnes. Co ve zlých dnech člověku pomáhá, aby překonal strach nebo otupělost?

Ve dnech zlých potřebujeme ujištění, že nejsme jen bezvýznamné listí poletující ve větru doby. Musíme vědět, že nejsme ani otroky trendů a nemusíme podléhat módám. Nálady doby by nás neměly svazovat, neboť máme svou vnitřní svobodu, kterou nám nikdo nemůže vzít, pokud se jí sami nezřekneme. Navíc věříme, že všemu tomu světlému, co je kristovské, patří budoucnost, zatímco ty temné a zlé dny jednou pominou.

Autor vybízí k moudrému životu a také k vykupování času. Kdo by o moudrý život nestál? Jenomže – jak se to dělá?

Zdá se mi, že největší životní moudrost, která platí obecně, tedy jak pro lidi věřící, tak i nevěřící, je dokázat rozlišit podstatné od vedlejšího, důležité od mali-

cherného. Jen tak nevyplýtváme síly a emoce na věci, které za to nestojí, protože jsou pomíjivé.

Leckdy totiž skončí dřív, než se nad nimi dosyta vypláčeme.

A jak se dá vykupovat čas?

Stejně. Čas tady přeci není proto, abychom nestíhali. Čas nám byl dán proto, abychom v něm něco kloudného vykonali, abychom v něm žili smysluplný život. To nejde bez neuspěchaného rozmýšlení a přemýšlení o tom, co je skutečně důležité a nad čím naopak stačí jen mávnout rukou. Spěchej pomalu, tato stará rada je dnes vysoce aktuální, a to nejen s ohledem na silniční provoz.

Autor nás vybízí, abychom byli naplňováni Duchem. To bych si samozřejmě přál i já.

Co pro to mám udělat?

Kdyby zde s námi pisatel listu seděl, zeptal bych se jej, zda by nebylo lepší používat formulací „naslouchat Duchu, který je v nás“. Na nebesa vystoupivší Ježíš přece již svého Ducha utěšitele svým věrným předal, takže už nejsme prázdné nádoby čekající na naplnění, nýbrž kdesi v hlubinách nás samých ten Duch přebývá. Můj oblíbený teolog Jan Kalvín rád hovořil o vnitřním svědectví Ducha Svatého. Tedy kromě svého vlastního ducha, o němž ledacos víme, schraňujeme ve svém nitru i Ducha, o němž nevíme nic, zato on o nás ví všechno. Snad je to ono nenápadné puzení, jež nás odkudsi zevnitř ovlivňuje, umožňuje nám rozhodnout se správně a nabá-

dá nás k dobrému. Takže ho poslouchejme.

Poslední pokyn perikopy by ti mohl být jako autorovi mnoha duchovních písní blízký. Zde se říká: „Mluvte k sobě ve chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních. Svým srdcem zpívejte a hrajte Pánu a vždycky za všechno děkujte ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci.“ Dařilo se ti naplňovat tato slova?

Mně se s úspěchem dařilo zjišťovat, že „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“. Kde se v církvi zpívá, tam to žije. Do zpěvu v církvi se rád vkládám a dělal jsem to celý život. Každému člověku mohu doporučit zpěv jako terapii proti všem smutkům a pocitům ublíženosti a křivd. Vrcholem dobrého zpěvu je pro mne afro-americký gospel. Když ti černí křesťané a křesťanky začnou zpívat o slávě Božího království, naprosto jasně tu slávu vidím. Pak ze mě padají všechny bolesti, nesnáze a křivdy a já se vznáším.

Miloš Rejchrt je evangelický farář, autor řady křesťanských písní, v letech 1980 – 1981 byl mluvčím Charty 77, v letech normalizace nesměl vykonávat zaměstnání duchovního. Článek je přepisem rozhovoru z pořadu Ranní slovo, který byl vysílán 11.3.2012 na stanici Českého rozhlasu Vltava.

9

Ubi ecclesia ibi aquilae 1 Radim Škaloud

1. Kde je církev, tam jsou supi.

Těžko se řeší otázka, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice – snadnější to máme v otázce, zda byl dříve biskup nebo církev. Biskup (řecky episkopos) je „dohlížitel“, nebo ještě lépe s vědomím kontextu užití tohoto slova „povzbuzovatel“. Ten, který povzbuzuje církev. Takovéto biskupy si církev volila a ustanovovala do svého čela tam, kde se společenství rozrostlo do té míry, že bylo třeba nějaké organizační struktury.

Ustanovení biskupů, podobně jako jáhnů a presbyterů, najdeme již v biblickém čase – a není pochyb o tom, co bylo dříve. Byla zde církev, která se potřebovala začít organizovat a dát svému setkávání nějaký pořádek. Nejprve při společném stolování (volba diakonů), později v diaspoře (pověření biskupů a starších). Oni tvořili servisní tým, obslužný personál pro život církve, aby se církvi dobře žilo, aby mohla růst navenek i uvnitř.

Ubi ecclesia ibi aquilae – aneb „kde je církev, tam jsou supi“ 1. Kde je církev, nejsou jen biskupové, diakoni, starší, ale slétnou se také supi, seběhnou se draví vlci a nashromáždí různí příživníci, pokrytci a další sebranka, kterou antikrist najde po celé zemi. A kde biskupové a další služebníci jsou bráni jako ti, jimž církev slouží, tam to onu sebranku láká dvojnásob. A přece je zde příležitost, jak se tomu pronikání světa do církve bránit – vrátit se k chápání církve, jak tomu bylo v čase prvních učedníků.

Potřebujeme jako církev dojít kopernikovského obratu, abychom na církev mohli opět nahlížet tak, jak se patří na církev Ježíše Krista. Je třeba opustit defektní a zvrácený pohled na církev jako na hierarchickou instituci, v jejímž středu jsou „služebníci“ a vše se točí kolem nich.

Církev je přece daleko více událostí, setkáním – setkáváním člověka s Bohem a Boha s člověkem. Jako se teplo domova nevytváří litinovými radiátory, tak se církev nevytváří hierarchickou institucí.

Bylo by mylné tento kopernikovský obrat vztáhnout na otázku kongregačního či biskupského zřízení. Vždyť ať kongregační nebo biskupské nebo biskupsko-kongregační, či ještě jiné zřízení se stále týká té instituční církve, která je (měla by být) ve službách církve svaté, obecné.

Tato svatá církev nespočívá v instituci, ale v události. Vždy se znovu rodí tam, kde se dva nebo tři nebo více lidí sejde ve jménu Páně a On je uprostřed nich. Zda bude instituční církev organizována biskupsky nebo kongregačně, je podružná otázka – podstatná jen pro tento věk.

Jejím cílem by ovšem mělo být vytvářet prostor pro to, aby se mohla stávat, dít, uskutečňovat církev svatá, obecná, která spočívá v obecenství svatých. A instituční církev by také měla radostně vyhlížet svůj konečný cíl – totiž svůj konec a zánik, čas, kdy již nebude potřebná, protože tehdy už budeme navždy s Pánem.

Snad si mohu dovolit přirovnání k politice. Je otázkou, zda chceme politické záležitosti řešit referendy, parlamentní demokracií nebo třeba přímou volbou prezidenta. Pro všechny tyto modely správy společných věcí musí platit, že mají celku sloužit a nikoli naopak. No a nemají se plést do věcí, do kterých jim nic není (princip subsidiarity)! Jak ale vidíme, často se toto přenesení odpovědnosti zvrtne a ti, kteří mají sloužit a starat se o prospěch celku, nechají si sloužit - celkem bez ostychu - od všech. Co ovšem s takovým politikem? Ať již to chápe

Úvaha

Dovolil jsem si parafrázovat „vousatý“ výrok Ignáce Antiochejského (ubi episkopos ibi ecclesia – kde je biskup, tam je církev), který tento biskup psal ve svém dopise do Smyrny na přelomu prvního století. Ignác v čase pronásledování podtrhl věrnost, se kterou byl ochoten setrvat ve víře až na smrt. Dal tak osobní příklad církvi. Jako on zůstal s církví, vybízel církev, aby ona zůstala s ním. Byl to čas krutého pronásledování a mučednictví. Zprávy o věrných svědcích až na smrt (martyrech), kteří tak šli ve stopách Pána Ježíše Krista, byly oporou pro mnohé, aby se s vírou ve vzkříšení nelekali útlaku, který na ně doléhal.

Jak to tak bývá, šel tento výrok svou vlastní cestou a stal se základem pro vidění církve – dovolte mi to označení, hned jej vysvětlím - defektním kopernikovským zvratem. Proč říkám kopernikovským zvratem a proč defektním?

Koperník se kdysi začal dívat na svět tak, že místo toho, aby středem vesmíru byla Země (jak to viděli do té doby všichni), určil za střed vesmíru Slunce. A světe div se – najednou to dávalo smysl.

Najednou tu vše běhalo kolem svého středu a pohyby planet byly krásnými elipsami. A jako Koperník změnil svůj střed světa, jako změnil svůj pohled na vesmír, tak zaměnili mnozí pohled na pozemskou církev. Místo aby biskupové, presbyteři, kazatelé a další služebníci obíhali okolo církve a opečovávali ji, udělali Kopernikovský obrat a za střed církve dali biskupa nebo kazatele nebo nějakého jiného služebníka, ať již ho nazvete jakkoli. A už ani nemusím vysvětlovat, proč jsem tento zvrat nazval defektním.

10 nebo nikoli, k ničemu již není a dříve nebo později bude muset s ostudou odejít. Nechceme-li, abychom my sloužili politikům, ale aby politici sloužili společnosti, není jistě od věci očekávat, že právě v tomto ohledu bude církev příkladem hodným následování.

Služebníci tu nejsou proto, aby

si dali sloužit, ale aby sloužili.

A to jsem myslel kopernikovským obratem, který potřebují nejen biskupové a představení instituční hierarchie, ale i ti, kteří té hierarchii dávají větší význam, než jaký ji patří.

Církev je společenství Božího lidu, kterému všichni biskupové,

diakoni, kazatelé a teologové mají sloužit, aby se církvi dobře žilo a mohla růst navenek i uvnitř.

Autor je lokalizovaný kazatel, člen sboru ECM Plzeň Lochotín

Diakonie ECM Tématické články – diakonie / Úvaha

Když jsme v redakční radě přemýšleli nad náplní tohoto čísla Slova a život, jehož tématem je Buďte světlem, napadlo nás požádat všechna střediska Diakonie ECM o jakési malé vhledy do jejich života a služby. Následující články jsou výsledkem této prosby.

Buďme světlem Marek Novotný

Nedávno jsem mluvil s jedním kamarádem, který se pohybuje v zemích, jako je Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty apod., tedy v poměrně civilizovaných islámských zemích. V poslední době se zde podle něj objevuje jeden jev, kterému se obecně říká Šaría Police. Jedná se o chlapíka s temným pohledem, který vám pevně a s jistotou „poradí“, že to, co zrovna děláte, by nedělal (např. by nejedl, když se konají modlitby, nepřipíjel by si vínem na dobře uzavřený obchod, pokud by byl žena, nechodil by ven bez šátku a dlouhé sukně apod.) Chlapíci jsou to většinou sugestivní, takže ve vzduchu visí takové to: „nebo…!“ Důsledkem jejich zásahů je skutečnost, že moudrý Evropan srazí podpatky a kritizované chování nebo oblečení změní.

Mám-li napsat, jak si představuji, že bychom měli být světlem, rozhodně by to nemělo být takto.

Přesto se bohužel mezi křesťany s podobnými lidmi setkávám.

Dříve upalovali, byli členy inkvi-

zičních tribunálů, udávali sousedy za přechovávání Bible. Dnes se různými způsoby snaží získat informace o čistotě a pravosti vaší víry. Ani nechci domyslet, co by dělali, kdyby měli moc.

Zkusme si nejprve vymezit pojem světlo. Světlem je především samotný Kristus. Znamená to tedy, že máme šířit jeho myšlení a učení. Pokud je to tedy takto, měli bychom šířit odpuštění, milosrdenství a naději. Ne strach, pomluvy a lži.

První krok k tomu, abych byl světlem, je pochopení a přijetí vlastní hříšnosti. Vědomí vlastní hříšnosti mě zbavuje veškerých pochybností o tom, zda mohu ve věku demokracie a svobody někomu udílet mravní ponaučení. Na popuzenou otázku: „Kdo jsi, abys mi říkal, jak mám žít?“ mohu odpovědět: „Hříšník, jako ty.“ Pokud se podíváme v Bibli na nositele Božího světla – proroky, jsou to často lidé, kteří se necítí být způsobilými k vyslovení slova soudu. Cítí se hříšní, prosí o očištění (Izaiáš), případně dokonce

před svým údělem utíkají (Jonáš).

Lidé, s nimiž se v diakonské práci setkáváme a nazýváme je odborně „klienty“, jsou stejní jako já. Prošli možná temnějšími a složitějšími situacemi, takže jsou mnohdy hodni obdivu za to, jak je zvládli. Jinak mezi mnou a jimi není žádný rozdíl. Jen já jsem měl možná víc štěstí. Máme však jednoho společného předka: padlého Adama, a proto jeden jako druhý propadáme úzkostem, prahneme po lásce a čas od času usilujeme o očištění.

Jak tedy být dnes světlem?

Křesťanství oslovuje lidi pořád stejně. V době důrazu na výkon, racionalitu a odpovědnost mluví o tom, že jsme v jádru křehcí, zoufalí, zranitelní a hříšní.

Moudrost a racionalita nám chybí, ohrožuje nás strach a trápíme se kvůli vztahům. Bojíme se smrti a toužíme po větší Boží blízkosti.

Do naší duše však svítí světlo. Živí ji, povzbuzuje, konejší a vede.

Křesťanství moudře trvá na tom, že jsem nedokonalý, přelé-

11 tavý, sužuje mě sexualita, trápím se kvůli penězům a postavení a za všech okolností zvolna umírám (Alan de Botton).

Hospodin ví, že i ostatní se trápí, pláčou kvůli někomu, kdo je opustil před lety, ničí si vlastní zabedněností šance na úspěch. Život nám už z podstaty chystá

mezníky (traumata), vývojové úlohy, ve kterých bychom měli obstát. Dětství, vzdělání, rodina, práce, láska, stárnutí i smrt s sebou nesou obtížné situace.

Moderní doba je nazývá „adolescentní úzkost“, „porozvodová deprese“, „krize středního věku“.

Světlo, které přináší Kristus je

světlem naděje v utrpení, které podstoupil kvůli nám. To utrpení končí vítězstvím nad smrtí, bolestí a strachem.

Každý den odpoledne si zdřímni.

Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.

Nepřestávej žasnout.

Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví, jak a proč, ale my všichni jsme takoví.

Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou.

My také.

A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.“

život v jednotě – nerozdělovat minulost (dětství) a současnost, jak dokázat přijmout fakt, že smrt je součástí života. Jak nezapomínat na věci které mě „život“ naučil.

Právě toto jsou základy, na kterých později stavíme své budoucí životy. Bohužel ne každý má to štěstí se tyto základy života v dětství naučit. V praxi našich služeb se s takovými lidmi setkáváme.

Chybí jim něco z těchto základů a nahrazují to něčím jiným, například závislostí.

Jak těmto lidem pomoci? A jde to vůbec? Není trošku pozdě pokoušet se budovat základy tam, kde už je postavený celý dům?

Myslím si, že víme a věříme tomu, že i těmto lidem lze pomoci. To je také důvod, proč těmto lidem sloužíme. Jistě, nemůžeme jim pomoci povrchně, například nějakou frází, nějakou chytrou či moudrou větou. Nemůžeme jim dokonce pomoci ani tím, že jim řekneme: dělej tohle a tamto a nezapomeň to hlavně dělat pravidelně – a ono ti to pomůže.

V takové situaci nepomůžou bylinky ani farmaka. Proto si musíme uvědomit, co je skutečná pomoc.

Jak těmto lidem pomoci ukazuje příběh o milosrdném Samařanovi. Jedná se v něm o to, že někde někdo leží ve stavu, který vyžaduje akutní pomoc. První, kdo k potřebnému přichází, je kněz, ale ten se tomuto člověku vyhnul velkým obloukem. Jako

To je tak asi všechno.

Není co dodat.

Autor je ředitel SKP Plzeň

Olej a víno Karel Nyerges

Když si dovolím parafrázovat tento citát, bude to znít nějak takhle: „V dětství jsem se naučil základy života. Naučil jsem se, jak se chovat ve vztazích, jak dodržovat pořádek, jak dodržovat základní hygienická pravidla. Jak dokázat přiznat svou chybu, jak dodržovat správné stravovací návyky, jak umět zacházet se svým volným časem, jak žít ve vyváženém poměru učení/zábava, jak umět odpočívat bez pocitů viny, jak dodržovat a přijmout pravidla, jak si uvědomovat důležitost vztahů a dokázat si je udržet.

Jak mít kladný vztah k přírodě a naučit se principy růstu. Jak žít

Tématické články – diakonie

Často si kladu otázku, proč se někteří lidé ocitli „na okraji společnosti“, berou drogy, jsou bez domova, potýkají se s různými psychickými potížemi, mají zdravotní komplikace, jsou zadlužení atd. Dalo by se říct, že nedokáží žít v naší společnosti, ale pouze přežívají.

Před nedávnem mne oslovil citát nebo spíše myšlenka od známého spisovatele Roberta Fulghuma, který odpovídá na otázku, co těmto lidem chybí, aby mohli žít plnohodnotnější životy.

Ten citát zní: „VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce.

Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil: O všechno se rozděl.

Hraj fér.

Nikoho nebij.

Vracej věci tam, kde jsi je našel.

Uklízej po sobě.

Neber si nic, co ti nepatří.

Když někomu ublížíš, řekni promiň.

Před jídlem si umyj ruce.

Splachuj.

Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.

12 druhý šel okolo levita a zachoval se stejně. Nebudu psát o tom, co si myslím o knězi a levitovi, na jejich místě jsem nebyl a nevím, co zapříčinilo, že neposkytli nemohoucímu pomoc. V příběhu mě spíše zajímá postava Samařana. Samařan šel do akce, potřel rány poraněného olejem a vínem a odvezl ho do bezpečí.

Zajistil i personál, který se o něj postaral. Pro mne jsou v tomto příběhu symboly připodobňující sociální práci. Olej vzniká v lisu.

Velkým tlakem se vylisuje z různých plodů a semen. Zrovna tak služba, která je určená lidem bez „základů“, je náročná. Jedná se o službu, kterou služebníci vykonávají pod velkým tlakem. Jeho výsledkem je kvalitní „olej“ a ten

byl vždy symbolem Ducha Božího, Ducha, který přišel na zem pomoci potřebným. Věřím tomu, že Duch Boží je se všemi lidmi, kteří se v upřímnosti rozhodli pomáhat lidem v nouzi. Víno je vyrobeno procesem kvašení a zrání. Je pro mne symbolem prvního Ježíšova zázraku, kdy proměnil vodu ve víno. Vložil do něčeho méně hodnotného přidanou hodnotu, něco svým působením vylepšil, zkvalitnil. Takže v tomto příběhu čtu zprávu: Jestli chceš pomáhat lidem, jestli chceš být jako Samařan v příběhu, jdi do akce. Nebude to příjemné, budeš pod tlakem, ale svou vytrvalostí můžeš pomoci zkvalitnit někomu život, přidat mu hodnotu.

Pomoci člověku není vždy

snadné. Není snadné reagovat na jeho pravé potřeby. Kněz a levita v příběhu o milosrdném Samařanovi jsou často velice rychle odsouzeni za to, že neposkytli pomoc. Je snadné je odsuzovat.

Jenomže nejsme my na tom často podobně? Nejsou kolem nás lidé, kteří potřebují pomoc, a my jim jí neposkytneme třeba kvůli svým předsudkům?

Přeji nám, abychom dokázali reagovat na potřebné otevřeným srdcem, bez předsudků a jiných překážek, jejichž vinou jen těžko vidíme pravé potřeby lidí v nouzi.

Jen tak budeme tomuto světu světlem.

Autor je statutární zástupce POINT 14

Klubíčko – křesťanská mateřská škola Mgr. Marcela Andršová

Langovou, Moniku Langovou a Hanu Kimmerovou. Za Zdeňka Brože, který se účastní zvláštních akcí školky, schůzek rodičů a provozních porad.

Vnímám, jak se v naší slabosti projevuje Boží síla, jak si Bůh sám pečuje o své dílo.

Anička a školka Gabriela Bachárová

foto: Gabriela Bachárová

Třetím školním rokem funguje v Litoměřicích Klubíčko – křesťanská mateřská škola. Zamýšleli jsme vytvořit bezpečné místo pro děti z křesťanských rodin.

K našemu úžasu byla většina z 24 dětí z rodin mimo církev. Rodičům záleželo na individuálním přístupu. Někteří však skrze naši službu přicházejí blíže k našemu Stvořiteli a z toho se nesmírně radujeme.

Děkuji Bohu za láskyplné a obětavé učitelky – Markétu

Naši dcerku Aničku Šifaldovou (5) jsme před necelými třemi lety dali do nově otevřené Křesťanské mateřské školy Klubíčko v Litoměřicích. Cítila jsem už od začátku, že tam bude v dobrých (Božích) rukou a dnes mohu říct, že přesně to se i stalo. Je pro mě velmi důležité, aby Anička byla v prostředí, ve kterém se cítí dobře. Přístup učitelek a vedení k dětem je laskavý a respektující, v mnohém jedinečný. Vím, že v mnoha státních školkách to tak rozhodně není, spíše naopak.

Lidé, kteří v Klubíčku pracují, vnímají děti jako jedinečné bytos-

ti, kterým pomáhají rozvíjet se a růst. Není to pro ně jen práce, ale poslání. Navíc se kolem školky vytvořila skvělá komunita rodičů, a to je další příjemná skutečnost. Už teď je mi líto, že Anička bude muset školku za rok opustit. Jsem ale moc ráda, že Klubíčko tady bude dále pro další děti a jejich rodiče.

Adélka Michaela Mališová

Mateřská škola Klubíčko nám prospěla v mnoha směrech. Obrátili jsme se k Pánu Bohu a našli jsme sami sebe a velkou rodinu.

Začalo to tím, že bývalá školka, kterou Adélka navštěvovala, byla nepřístupná dětem a Adélka mi tam nechtěla už chodit. Tak jsme s rodinou začali hledat jinou.

Naskytla se nám možnost začít navštěvovat školku Klubíčko. Byli jsme mile a vlídně přijati. Nevěřili jsme vlastním očím, jak Adélka začala vzkvétat a jak o učitelkách krásně a s radostí mluvila. V naší

13 rodině zavládl klid a pokoj. Školka nás přijala jako dalšího člena rodiny.

Potom se však stala v naší rodině tragédie: manžel měl vážný pracovní úraz. Chodila jsem v té době do práce od rána do večera, ale Adélka to brala zatím dobře.

Na školní akce chodila babička a tatínek. Jednou jsme přijali pozvání na nedělní bohoslužbu a po několika nedělích jsme se oddali Na fotce Zdeňka Brože jsou rodiče Petr a Michaela Mališovi s dcerou Adélkou (a v bříšku je další potomek).

Pánu Bohu. A tak jsme se stali členy Boží rodiny a za to jsme vděční. Nevěděli jsme, jak to našim sourozencům v Kristu oplatit, protože nám byli velkou oporou. Školka je pro mě srdcem a duší. Děkuji našemu Pánu Bohu za to, že nám takovou školku připletl pod nohy, a věřím, že i my pomůžeme, kde bude potřeba. Modlím se, aby každá rodina, která přibude do školky nebo už je ve školce, poznala to, co naše rodina. A děkuji Pánu Bohu za to, že mi nikoho z mé rodiny nevzal.

Světlo ve vazební věznici Litoměřice Připravil Zdeněk Brož Roman

Ve vězení jsem již půldruhého roku a nevím, jak dlouho tu ještě budu. Ze všech sil se však snažím sloužit Bohu tam, kde teď jsem – jak slovy, tak i svým životem.

Jiřka a její příběh

Jak jsem uvěřila Pánu a odevzdala se mu? Asi začnu od začátku. Od dětství jsem od mé maminky věděla, že existuje nebe i peklo i poslední soud. Dokázala o tom velmi barvitě vyprávět.

Jak jsem dospěla, o Bohu jsem nechtěla slyšet, byl pro mě moc daleko a hrozně moc přísný, hodně jsem se bála. Žila jsem tedy bez něj, spoléhala jsem se jen na sebe natolik, že jsem odmítala pomoc od kohokoliv s tím, že já to dokážu, já to zvládnu. Bůh mi pomoct nemůže, je moc daleko.

Jak hloupá a naivní jsem byla!

Seznámila jsem se s mužem pochybné pověsti a dostala se do velkých problémů. Začaly mě trápit silné deprese, nespavost, nechuť k jídlu, sebevražedné myšlenky. Moje sebestředné já nechtělo přiznat, že mám velký problém a sama si s ním neporadím. Dopadlo to nakonec tak, že jsem skončila ve vězení s odporným obviněním. Odsoudili mě na 10 let. Ještě na vazbě jsem vyhledala pomoc duchovního –

Tématické články – diakonie

Jmenuji se Roman Thöma, je mi 50 let. S pravdou jsem se setkal v roce 1992 ve vězení. Předtím jsem byl narkoman závislý na drogách cca 12 let. Ve věznici jsem již tenkrát věděl, že díky Bohu po propuštění již drogy užívat nebudu. A tak tomu bylo. Po propuštění v r. 1994 jsem uctíval Boha a začal jsem pracovat. Byl jsem spoluzakladatelem jednoho občanského sdružení, které má v současné době několik zařízení hlavně v severních Čechách.

Postupem času jsem si dodělal školy, psychoterapeutické výcviky.

Dělal jsem vedoucího a metodického vedoucího TP, učil jsem na VOŠSP, dělal jsem mentora pro sdružení pro probaci a mediaci v justici – což je služba věnující se pomoci navracejícím se z výkonu trestu. Také jsem se v roce 1998 oženil a založil rodinu.

Vystupoval jsem v televizi, psal články, školil kolegy z podobných zařízení a velmi slušně jsem vydělával. Postavil jsem velký dům, ale úspěch, kariéra, rodina a peníze – to vše mě odvedlo od zdroje těchto požehnání. Boží slovo však říká: „Ti, kdo žijí z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ (Ř 8,8) Ano, můj život se Bohu pranic nelíbil, ale už

se mnou měl svůj plán! Protože jsem nestavěl na „SKÁLE“, ale vystavěl jsem svůj dům na písku, přišla voda a vítr a dům mi spadl a jeho pád byl veliký. Několikrát mě Bůh zastavoval: velmi těžký zápal plic, rozvod, exekuce na dům. Jen já jsem stále nevnímal a vzpouzel se Pánu.

Pak přišlo vězení! Byl jsem sám, zoufalý, zraněný a naštvaný.

A v té době se mi opět rozsvítilo: Bůh se se mnou chce setkat.

Rozhodl jsem se, že odpovím na Pánovo volání, a šel jsem za vězeňským kazatelem. Od té chvíle vím, že ať na mě okolnosti tlačí, jak chtějí, a trest bude jakkoli dlouhý, můj život jde už jen k dobrému. Písmo říká: „Utištěného zachrání skrze jeho utrpení, otevře mu ucho skrze útlak.“ (Job 36,15) Díky Pánově lásce, trpělivosti a lásce kazatele a litoměřického sboru ECM, který se stal mou rodinou, díky několika úžasným křesťanským sourozencům, kteří si se mnou píší, jsem se opět stal „královským dítkem“.

Dokonce se mám kam vrátit a kde pracovat, protože skvělá Boží rodina se o mě postarala.

Buď pochváleno vězení za to, že jsi bylo v mém životě!!! Modlím se, aby má víra byla jako víra Jobova – tedy neotřesitelná, protože sama byla výsledkem otřesu!

Tématické články – diakonie

14 Petr Lenz: Z mého deníku Honzy Haslingera. Povídal mi o evangeliu, o radostné zvěsti, že Litoměřice 9. 9. 2011, pro mě existuje pomoc i přes to, večer 21:10 hod. že jsem strašný hříšník. Že i kvůli mně na kříži zemřel zástupnou Asi tisíckrát jsem přemýšlel smrtí Ježíš Kristus. Sláva Bohu nad tím, že si začnu psát deník. na nebesích, že i pro mě je tahle Právě jsem začal a ani nevím, jak výzva platná. „Neboť tak Bůh mám začít a o čem vlastně chci miloval svět, že svého jednoropsát. Určitě nebude chybět přízeného Syna dal, aby každý, kdo tomnost a asi ani minulost. Věv něho věří, nezahynul, ale měl řím, že je to správný nápad psát život věčný.“ Za čas jsem se nesvé myšlenky a sny, které chci chala pokřtít na vazbě v Litomězrealizovat. Také tady nebude řicích a jsem členem té obrovské chybět má rodina, lítost – o tom Boží rodiny. Ne, že by to bylo jsem přesvědčen. všechno hned snadné, to ne, ale Jsem zavřený ve vazební vězje teď pro mě jednodušší to tady nici Litoměřice. Jsem obviněn snášet, vydržet to tady. Nejsem z 11 loupežných přepadení, § 2, sama, jsem s Ním, můžu za Ním což znamená až 10 let; čekám kdykoliv, kdekoliv, nepotřebuji 5 let. I když mi právník řekl, papír, telefon, fax a ani internet. že dostanu 3 – 4 roky, ale počíJe tady se mnou 24 hodin denně. tám s tou horší variantou. Také A to je to, co je na tom krásné, doufám, že mě v polovině výkonu miluje mě. A já miluji Jeho! trestu podmínečně propustí. Moc Díky Bože! Chci se mu i nadále si to přeji, protože upřímně svých svěřovat a důvěřovat mu, žádat činů lituji a také lituji své blízké. ho o pomoc. Už nechci být bez Mou rodinu, která mi moc chybí. něj. Až mě propustí, budu začínat Jsem tu už téměř rok, a kdyby zase od začátku (pokolikáté mi někdo viděl do srdce nebo už). Úplně od začátku – s tím do duše, tak by mi věřil, že mi rozdílem, že na to už nebudu na to stačí. Určitě mě to ponaučilo všechno sama. Je se mnou a bude a rozhodně bych nikdy už takse mnou, pokud já sama ho to sobě a lidem neublížil. Jsem neopustím, On mě nezradí. Pán vděčný policii, že mne zastavila mě musel vyvést na poušť, aby mi a zašila. Bral jsem drogy, záleželo ukázal naději a svoji lásku. Musela jsem si sáhnout na dno, abych mi jen na sobě, nezajímalo mě, že se měla od čeho odrazit. A taky má přítelkyně je se mnou těhotná abych poznala, že Pán nikoho a že čekáme miminko. Nezajínenechá bez pomoci. Někdy, malo mě, že budou na všechno holt, musí použít trochu drsnější sami a že tím vším jsem ubližoval metody, ale on ví, co dělá. Dělá to i jim. Jsem strašnej hajzl a mám pro naše dobro, jen to v tu chvíli na sebe hroznou zlost. Kéž bych nevidíme nebo nechceme vidět. mohl tehdy na začátku vidět, Časem však stejně poznáme, jaký co všechno způsobím. Určitě by to pro nás mělo význam a kolik mě to vystrašilo. Chybí mi moje z toho plyne požehnání. On nás Eliška, Kryštof, moje Lucinka, napravuje pro věčnost. moje maminka, sourozenci, moje Budu bydlet v Litoměřicích, práce, mé úspěchy. Chybí mi někde, kde to ani pořádně nemůj život, který jsem žil, když jsem nebral drogy. Chci žít, chci znám. ON to tam však zná. Zadokázat sobě a všem, komu na čala jsem chodit na duchovní semně záleží, že na to mám. To je zení, kde jsem poznala moc fajn jeden z hlavních cílů, kterým se lidičky: Honzu, Zdeňka, Moniku, několikrát denně zabývám. Jsou Leoše. Mám tam rodinu, která momenty, chvíle, hodiny, kdy mě má ráda a pomůže mi. Asi jim se uzavírám do sebe a vše živě nikdy nebudu moct vrátit to, co prožívám. Kolikrát se probudím pro mě udělali, ale co budu moct, a divím se, kde to jsem. Teprve to dám. Pán mi v tom pomáhej.

potom si uvědomím, že musím zaplatit za své chyby. Je to těžké, můj nepřítel je čas, bojuji s ním každou chvíli a nemůžu nad ním vyhrát, protože běží pořád stejně a spravedlivě. Nemůžu nic, jen se mu pozvolně poddávám a téměř se smiřuju s tím, že si musím na svá přání a lásku počkat.

Potom je tu ještě jedna věc.

Něco se stalo, co mě nutí přemýšlet. Byl jsem u faráře, který navštěvuje vězně. Něco se stalo.

Když jsem ho poslouchal, dozvěděl jsem se o někom, před kým se taky stydím. Je to Ježíš. Úplně jsem ho ignoroval. Přitom ho znám. Kéž bych mohl žít jako on, kéž by mě změnil.

Věznice Rýnovice 24.4.2016 O několik let později, 5 měsíců před výstupem Když jsem si po několika letech přečetl svůj deník, zarazil jsem se nad poslední větou na první straně. Stalo se to, co jsem si přál: Ježíš mě změnil a mění k obrazu svému, a to díky duchovní službě tehdy na počátku ve vazební věznici. Díky našemu Pánu jsem šťastný, stal jsem se křesťanem. Pán mě stále vede cestou pravdy a lásky. Svítí mi světlem a tma, kterou jsem byl obklopen, ustupuje, zmenšuje se v mých vzpomínkách.

Vidím budoucnost, kde sloužím jednomu Pánu, rozumím Písmu a uvědomuji si, co jsem získal, když Ježíš umřel i za mé hříchy, že trpěl a vykoupil mě ze spáru toho zlého. Nikdy nepřestanu děkovat, nikdy nebudu litovat toho, že jsem byl ve vězení, protože jsem našel to, co jsem hledal: víru a smysl všeho, o čem jsem tolikrát přemýšlel. Po výkonu trestu chci být ve společenství ECM Litoměřice mezi svými bratry a sestrami. Chci se zdokonalit a plnit poslání, ke kterému si mě Pán vybral.

Miluji Tě Ježíši a děkuji Ti za to, že jsi vstoupil do mého prázdného života a naplnil ho vším, co mi scházelo. Děkuji bratře Zdeňku a společenství ECM. V Kristu Petr Lenc

Středisko křesťanské pomoci Horní Počernice Bc.Kozderková Iva, Dis, Gabriela Selingerová

Ze squatu do nového bytu

V minulém roce nastoupila do našeho azylového domu mamin-

ka, která očekávala v nejbližší době narození svého prvního dítěte. Maminka byla velice mladá, bylo jí teprve 20 let, a již měla za sebou několikaletý pobyt na ulici a ve squatech a také drogovou závislost, která s tímto způsobem života často souvisí. Maminka velice stála o to, aby zde mohl společně s ní žít i otec děťátka, s nímž již také několik let žila.

Bylo to ovšem velice obtížné, jelikož tento muž stále pobýval na ulici a často se stávalo, že se jí několik dní neozval a nedorazil ani na domluvené schůzky.

Po narození děvčátka se podařilo přistěhovat k rodině i otce.

Na začátku pobytu měli rodiče potíže sžít se se spolubydlícími a někdy i sami se sebou. Stále zapomínali na domluvené termíny různých důležitých schůzek, maminka měla spory se sousedy, otec naopak s nikým nekomunikoval, dokonce se u nich objevil pozitivní test na THC. Otec nemohl dlouho nalézt práci, což se negativně projevovalo nejen na finanční situaci, ale i na vztazích v rodině. Do toho všeho těžce onemocněla mamince její matka.

Dcerka trpěla gastroesofageálním refluxem a musela chodit na pravidelné prohlídky i pro nemoci spojené s drogovou závislostí, kterými trpěli oba rodiče.

Po dlouhé a intenzivní práci s rodinou v našem azylovém domě a díky spolupráci se sociálně právní ochranou dětí se však

situace rodiny začala postupně pozitivně měnit. Rodině jsme pomohli řešit finanční situaci pomocí žádostí o finanční dávky.

Otec si nalezl práci, kde s ním po několika měsících brigády uzavřeli smlouvu na plný pracovní poměr. Tím se velice zlepšila jak finanční situace rodiny, tak její celková atmosféra a vztahy.

Mamince jsme pomohli s opatřeními, díky nimž přestala zapomínat na důležité schůzky a vyvarovala se tak zbytečným potížím. Napojili jsme ji také i na další sociální služby podporující rodiny. Začala docházet k naší psycholožce, s níž mohla řešit svá trápení. Rodina využila možnost rozhovorů s kaplanem, který je součástí našeho týmu. Rodiče si zařídili vlastní lékaře a řešili svůj zdravotní stav. Návykové látky se u nich už neobjevily. Rodina dostala na starost některé služby, které ji podpořily ve zlepšení vztahů se spolubydlícími. Otec začal komunikovat, maminka již přicházela do konfliktu s ostatními jen zcela výjimečně. Rodinu jsme podpořili i v navázání kontaktu s rodinou otce, kde se vztahy za dobu pobytu zlepšily do té míry, že jim pomohli získat vlastní nové bydlení. Rodina po ukončení ročního pobytu odcházela s menší naspořenou částkou do bytu, který si z větší části vlastními silami zrekonstruovala.

Tématické články – diakonie

Středisko křesťanské pomoci Horní Počernice zahájilo v letošním roce 16. rok svého působení, během kterého byla poskytnuta pomoc více než 2000 klientům.

Azylový dům poskytuje sociální služby spojenou s ubytováním rodičů a jejich dětí. Tito lidé mají většinou špatné uplatnění na trhu práce a nejsou schopni platit nájemné bydlení. Druhou skupinou jsou samotné matky, které se dostaly do dluhové pasti nebo jejichž předchozí soužití s partnerem bylo ohrožující pro ně i pro dítě. Délka pobytu jedné rodiny v zařízení může být 12 měsíců.

Kromě základního poradenství a podpory v individuálním plánování jsou naši klienti zapojeni do aktivizačního programu (zlepšování pracovních a sociálních dovedností, nácvik péče o děti, nácvik rodičovských rolí) a pravidelných komunitních setkání.

Před dvěma lety jsme zahájili opravu pokojů v jedné z budov určené pro rodiny s dětmi, která je již dlouho v nevyhovujícím stavu a rodiny zde žijí v provizoriu a vlastně na staveništi. Opravy realizujeme svépomocí a zatím se nám podařilo opravit kuchyň, sociální zařízení a 6 pokojů.

K dokončení celé budovy nám zbývá opravit ještě 12 pokojů.

16

Boží galerie

Stránka mladých

Petra Janoušková

9. dubna 2016 jsme měli u nás na faře v Horních Počernicích „Dívčí sobotu”, která probíhala pod vedením Hanky Novákové.

Pozvání bylo otevřené pro jakoukoliv dívku, která měla touhu se sdílet nebo jen strávit příjemný den ve společnosti žen. Program byl nesen především v duchu vzájemného sdílení a kreativního tvoření. Mluvily jsme o našich zkušenostech s Bohem, o tom, jak u něj můžeme čerpat povzbuzení a novou naději. V průběhu tohoto sdílení jsem dovolila ostatním nahlédnout také do svého srdce. Inspirovalo mě k tomu svědectví jedné mé sestry v Kristu, která hovořila o tom, jak ji oslovují texty z Denního čtení1.

Při tom, jak mluvila, jsem si také vzpomněla na jeden zážitek, který mi dal Bůh prožít nad touto knížkou.

Už si nepamatuji, co to bylo za den a co jsem přesně v sobě samé řešila za problém, jen si vybavuji, že jsem byla nějak skleslá na duchu. Šla jsem do obýváku, kde jsem měla příležitost být chvíli sama. Sedla jsem si na rozložený gauč a po chvíli jsem si všimla knížky, která ležela kousek ode mě. Byla to právě knížka Denní čtení, kterou si každé ráno pročítá moje mamka. Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem hledala cokoliv, kde bych našla povzbuzení. Tak jsem tu knížku čapla s nadějí, že mi skrze ni Bůh něco sdělí. Popravdě, už si nepamatuji, co přesně jsem se tam na ten konkrétní den dočetla. Mou pozornost si totiž získalo něco

docela jiného, co jsem nečekala a co mě překvapilo, dojalo a zároveň potěšilo. Našla jsem tam založený papír, na kterém byla vytištěna moje úvaha, kterou jsem psala na „Effathu”2. Jednalo se o úvahu na verš z Exodu 20, 12. Popisovala jsem zde, co pro mě moji rodiče znamenají a jak si jich vážím. Text byl vytištěný ozdobným fontem, jako by se jednalo o něco vzácného, výjimečného. Dojalo mě to. Jelikož mamka Facebook nemá, hned mi bylo jasné, že úvahu vytisknul a předal mamce táta. Začala jsem nad tím přemýšlet. Když jsem tu úvahu tenkrát psala, pořádně jsem si neuvědomovala, co to bude znamenat pro mé rodiče, pokud si to přečtou – snad jsem ani s takovou možností nepočítala. Co to pro ně bude znamenat, když je jejich vlastní dítě veřejně tímto způsobem pochválí za jejich celoživotní péči? Čím více jsem nad tím přemýšlela a dívala se při tom na ten papír se svou vlastní úvahou, tím více mi Bůh otevíral oči. Představovala jsem si, jaké to asi musí být pro Boha, když o něm jeho děti veřejně mluví s chloubou a chválou.

Moji rodiče jsou lidé, stvoření k Božímu obrazu. Proto je pro mě jejich reakce obrazem toho, jak by přibližně mohla vypadat reakce Boží. Pokud moje slova mohou udělat radost mým rodičům, co teprve Bohu? Pokud jsou pro mé rodiče natolik vzácná, že si je vytisknou a schovají, aby si je mohli stále připomínat, jak vzácné to musí být pro Boha,

1. Denní čtení - Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské je příručka denního čtení Bible, kterou společně vydává šest církví v ČR, mezi nimi i ECM. Dříve tyto úvahy nad biblickými verši vycházely v naší církvi jako Ranní chvilky.

jehož citovou kapacitu si člověk nedovede představit? Dovedlo mě to až k představě, že si Bůh také „tiskne” všechno, co jsme kdy o něm pěkného vyslovili, a následně si to schovává nebo vystavuje v nějaké galerii, která je k tomu zvlášť určená a do níž si čas od času chodí přečíst něco pěkného od svých dětí.

Dále jsem si představila „Boží fax”, na nějž by chodilo všechno, co o Bohu vyslovíme, ať už nahlas nebo jen v myšlenkách. Jak moc ho musí zarmucovat, když o něm řekneme něco nepravdivého, zlého, ošklivého. Stejně jako si dovedu představit reakci svých rodičů, dokážu si částečně představit i reakci Boží. Nechci, aby se kvůli mě Bůh trápil. Vždyť trápení už si užil dost při pohledu na to, jak za mě jeho vlastní Syn umírá na kříži.

Přála bych si na toto všechno nezapomenout. Především ve chvíli, kdy v modlitbách vyslovuji Boží jméno. Protože stejně jako rodiče, tak i Boha můžeme svými slovy buď potěšit, nebo zarmoutit. On toho už pro nás vykonal dost, a přes to se stále o nás stará, ať už jsme to ochotni vidět či ne. Záleží jen na nás, jakým způsobem mu vyjádříme svou vděčnost.

Autorka je přispěvatelka do projektu Effatha, výtvarnice a členka sboru ECM Praha Horní Počernice

2. Effatha je stránka na Facebooku, kde se se skupinou převážně mladých křesťanů zamýšlíme nad Božím slovem a každý den sdílíme jednu úvahu nad jednou kapitolou z Bible. Naším cílem je tímto stylem projít celou Bibli od Starého zákona až po Nový. V současné době se už nacházíme v Novém zákoně, konkrétně v knize Skutky. Viz www.facebook.com/projekt. effatha a recenze v Slovo a život/červenec 2015.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Exodus 20:12 Toto přikázání mám ráda už z toho důvodu, že ho můžu s radostí a dobrovolně dodržovat, a to bez jakýchkoliv zábran.

Můžu s naprostou upřímností a vděčností říci, že Bůh mě obdaroval těmi nejlepšími rodiči, jaké bych si mohla kdy přát. Do své výchovy vždy vkládali maximum ze své lásky. Vždy se za mě postavili. Byli a pořád jsou mi velikou oporou. Nikdy se mě nezřekli.

Vím, že kdyby to bylo nutné, byli by schopni se za mě i mé sourozence porvat. I když jsem jim vždy nedělala radost a neulehčovala tak zrovna mou výchovu, byli vždy připraveni mi odpustit.

Přijímali mě vždy takovou, jaká jsem.

Bůh dal, abychom si prošli i určitými těžkými chvílemi, které si použil k tomu, aby posílil naši vzájemnou důvěru. Já mám ke svým rodičům maximální důvěru.

I když jsem tolikrát kroutila očima, když mě před něčím varovali nebo mi chtěli předat své zkušenosti, tak tyto rady v mé mysli zůstaly a já je postupně začala přijímat.

Je ještě spoustu věcí, které od nich můžu pochytit. Mohu si z nich vzít příklad. Oni jsou tady na zemi déle než já. Už mají spousty věcí za sebou. A já chci využít co nejvíce toho času, kdy je tu ještě můžu mít blízko sebe, abych od nich přijala co nejvíce moudrosti. Protože i já třeba

Rád bych se s vámi, drazí čtenáři, podělil o kousek toho, jak probíhala chlapecká víkendovka v malebné přírodě Vysočiny u Dobré Vody (8. – 10. dubna 2016). Ačkoliv se to může zdát v dnešní době neuvěřitelné, tato akce byla kompletně v mužské kompetenci. Muži ji organizovali,

muži si sami vařili, uklízeli, umývali nádobí, nakoupili a nakonec i porazili strom. V tom všem spočívalo kouzlo celé akce. Na jeden víkend jsme se prostě zavřeli do krátkého „celibátu“ od všeho ruchu, spěchu, wi-fi připojení a nakonec i od žen.

Už po dlouhou dobu ve mně

David Kružík

zrála myšlenka, v podstatě touha, udělat nějakou akci jen pro kluky.

Nějakou chlapskou víkendovku.

Sbalit batoh, jít do přírody a mít obecenství se staršími mužskými autoritami. Motivací mi k tomu byly středeční večery na mládežnických Pouštích. Tyto večery jsou zvláštní tím, že se navečer

Stránka mladých

Chlapecká víkendovka aneb chlapi sobě

jednou budu rodič, budu své vlastní děti vést tak, jak mě vedli mí rodiče.

Vím, že to, co já mám ve svých rodičích, je Boží milost a že to, co tu teď otevřeně popisuji, nemá každý. Jsou lidé, kteří v rodičích nemají to, co já.

Naopak, k vlastním rodičům cítí odpor, zlost, třeba i zklamání.

Znám takové lidi. Z celého srdce jim přeji, aby to, co nenašli ve svých vlastních rodičích, našli v Bohu.

Chci a budu ctít svého otce i matku, protože vím, že díky jejich zkušenostem a nabyté moudrosti, jež od nich můžu pochytit, budu mít větší šanci k dlouhému životu na zemi, kterou mi dává Hospodin, můj Bůh.

Stránka mladých

18 mládežníci rozdělí do skupin na holky a kluky, každá skupina má pak svůj speciální program.

Je to jako popsat nepopsatelné, ale když se sejdou pouze muži a mohou spolu debatovat o věcech, které jsou pro ně aktuální, je to něco mimořádného. Atmosféra má specifické kouzlo, chytá synergický efekt a panuje zvláštní otevřenost ve věcech, které prostě za přítomnosti dívek nejdou vyslovit. Věřím, že to samé platí o dívčích setkáních.

Vyloženě nakopnutím k činu uspořádat takovou víkendovku mi také bylo to, že přímo před mýma očima byl letos uspořádán 4. ročník Duchovní obnovy žen, 1. ročník Duchovní obnovy mužů a 1. chlapecká víkendovka Royal Rangers (té jsem byl účasten).

Všechny tyto akce jsou z dílny mých jihlavských sourozenců a darem z Božích rukou.

Když jsem nápad sdílel s ostatními, povzbudil mě jejich zájem.

Poté se za pomoci ostatních i Boha vše plánovalo, organizovalo a připravovalo (navzdory některým obtížím) skoro samo.

Role duchovní autority se zhostil Richard Novák, dalšími byli Ctirad Hrubý, Pepík Thál a Milan Mrázek, z nichž se každý chopil některého z témat, která byla navržena mládežníky. Velkým obohacením byla návštěva Timothyho z Kanady. Je to mladý muž, jehož svědectví nám bylo ohromným povzbuzením.

Program byl nabitý a hutný.

Díky všímavosti všech účastníků byl zajištěn i hladký průběh akce.

Když někdo viděl, že je třeba něco udělat, šel a udělal to. Dělili jsme se o umývání nádobí, úklid, udržování ohně, sekání dříví.

Zlatým hřebem bylo poražení velkého stromu (za vedení Ctirada).

Tím jsme na sebe vzali každý kus zodpovědnosti za průběh akce. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům, vedoucím, všem, co na víkend mysleli na modlitbách.

Chci poděkovat i Hospodinu, bez jehož požehnání by to všechno byla jen marná snaha.

Autor je členem sboru ECM Jihlava

Několik komentářů zúčastněných mužů:

ván navždy. Děkujeme Ti, Pane, za požehnanou víkendovku.

Marža

Tato akce pro mě byla velmi obohacující. Užili jsme si krásné společenství, čas s Bohem, zajímavé semináře a spousty zábavy.

Bůh ke mně promlouval a já si mohl uvědomit a urovnat mnoho věcí. Odjížděl jsem povzbuzený, posílený, s bolavým břichem od smíchu :-) a s obnovenou touhou jít hlouběji ve svém vztahu s Bohem.

David Hajčar

Někteří jsme začátkem dubna uvítali příležitost na chvíli utéct od žen a všeho kolem a alespoň na víkend se schovat do přírody.

Lokalita byla nádherná a atmosféra skvělá. Sychravé počasí nás nedrželo uvnitř, ale naopak v nás probudilo potřebu zajistit, že zbytek tlupy bude v teple. Za zvuku praskajícího dřeva jsme se flegmatickým tempem prodírali nabitým programem. Testosteronovou party jsme si i přes tvrdší podmínky a nedostatek spánku užili. Věřím, že probíraná témata každému z kluků něco dala a že se nově nabyté znalosti se od návratu do normálního (nenormálního) světa snažíme praktikovat.

Marek Novák

Na podobných křesťanských akcích často zaznívá verš z evangelia podle Matouše 18,20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Nicméně vzhledem k naší pánské víkendovce by se tento verš z úst našeho Pána dal upravit do této podoby: „Neboť kde jsou dva nebo tři muži shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich a maximálně si to s nimi užiju!“ Víkendovka byla doopravdy výjimečná. Plná srandy, akce, dobrodružství, ale i vzácného pokoje, zastavení a urovnání cesty života. Poznatky z aktuálních a ožehavých témat budou ještě dlouho rezonovat v našich hlavách. Naše mlsné jazýčky dlouho neokusí podobnou lahodu. Věřím, že zážitek z víkendovky budeme mít v srdcích ucho-

Víkendovky se účastnili mládenci z ECM Tachov, Plzeň, Jihlava a Horní Počernice. Z probíraných témat mi utkvěla v mysli např. rozprava o nejvhodnějším čase, kdy by mladý muž měl začít přispívat rodičům na bydlení a stravu, kdy by měl opustit rodiče, kdy si začít hledat manželku, kdy se osamostatnit. Jak by měl vypadat muž - křesťan, jaká je jeho role v životě vůbec a jak se připravit na manželství a budovat je tak, aby vydrželo i bouře a vichřice. Potěšilo mne, jak mládenci spolupracovali s přednášejícími.

Jejich otázky často zapalovaly hluboké a vážné diskuze. V rámci víkendu jsme nebyli omezeni časem, a tak se mohlo svobodně diskutovat, zpívat, sportovat, i na dobré jídlo a grilování zbyl čas.

Pravda, počasí nebylo ideální, ale to zase „chlapům“ nebránilo v rannímu fotbálku, práci v lese či nočnímu výšlapu.

I když jsem měl před víkendem otazníky, při odjezdu jsem byl přesvědčen, že podobné akce smysl mají. Chtěl bych povzbudit další – nejen chlapce: někdy stačí fakt málo, aby se nastartovalo něco většího. A není pochyb, že pro účastníky téhle víkendovky bylo setkání velkým požehnáním.

Richard Novák st.

19

Milosrdný Bůh Starého zákona – 2. část (Dokončení z minulého čísla) Gabriela Ivana Vlková

5. Jak se projevuje Bůh, jehož Starý zákon označuje za milosrdného/milostivého/ soucitného?

Tak trestá Bůh, nebo odpouští? Má požadavky, nebo nezištně dává? Ve skutečnosti platí obojí.

Nevylučuje se to, nýbrž doplňuje. To jen my vidíme protiklad, protože nemáme správné poznání Boha. Bůh nemůže zavírat oči před zlem, protože je svatý:

Bůh nenechá hříšníka bez trestu, důsledky trestu nese třetí až čtvrté pokolení. Avšak milosrdenství je přislíbeno tisícům pokolení těch, kdo Boha milují (srov. Ex 34,6–7). Trest přitom není projevem prchlivosti (rozhodnutí zničit), nýbrž rodičovské důslednosti (rozhodnutí napravit).

Když to nejde jinak, Bůh zasahuje i velmi citelně, aby člověkem pohnul a přiměl ho k návratu. Jinak by si totiž člověk velmi ubližoval.

Jeden z prvních velkých „teologů“ Starého zákona prorok Ozeáš se tématem chesed a věrnosti či nevěry hodně zabývá. V šesté kapitole jménem Božím vyzývá: Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost (chesed) je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí ...Chci milosrdenství (chesed), ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.

(Oz 6,4–6)

Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův. (Oz 11,8–11)

Bůh má tedy ke svému lidu velkou náklonnost. Je citová i pevná.

Bůh nemůže strpět hřích.

Ačkoli se tedy ve Starém zákoně mluví o milosrdenství velmi často, toto milosrdenství není „laciné“, nýbrž pevné. Pokud ho má člověk správně poznat a správně z něj čerpat, vyžaduje to po něm obrácení, poznání a ochotu respektovat Boží řád. Aby byl Izrael pravým „kajícníkem“ – vy-

znávajícím Boží velikost i ochotu odpouštět, musí se k Bohu přimknout, jinak by jeho milosrdenství zakusit nemohl. Takový je Bůh Starého zákona a takový je i Otec, o kterém svědčí Ježíš.

6. Otcovo a Ježíšovo milosrdenství v Novém zákoně

Také Bůh Nového zákona je Otcem, který má „cituplné nitro“.

Ve známém Zachariášově hymnu po narození Jana Křtitele zazní: ... pro slitování a milosrdenství [doslova pro cituplné nitro] našeho Boha, jímž nás navštívil vycházející z výsosti... (Lk 1,78)

Otec má cituplné nitro, a proto posílá svého Syna. I Ježíš má toto cituplné nitro. Kdykoli čteme, že Ježíšovi bylo líto zástupů, byl pohnut lítostí apod., použité řecké sloveso (splagchnizomai) naznačuje, že se to dotýkalo jeho nitra (řecky splagchna).

Mt 9,36: Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.

Mt 14,14: Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.

Mt 15,32: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst.

Mt 18,27: Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.

Mt 20,34 Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.

Mk 1,41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist!“ Mk 6,34 Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře.

Mk 8,2: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst.

Lk 7,13 Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ atd.

Biblická studie

Hab 1,13 Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na zlo.

Iz 1,21–22.25–26: Běda! Nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm vrahové. Tvé stříbro se stalo struskou, tvé víno je smíšené s vodou ....

Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všechny tvé přimíšeniny. A vrátím ti soudce, jako byli na počátku, tvoje rádce, jako byli zprvu; pak tě budou nazývat městem spravedlnosti, městem věrným."

Tento prorok také použije nádherný příměr: mluví o Izraeli jako milované ženě, ke které má Hospodin vztah a od které požaduje věrnost. Ona ovšem zhřeší.

Bůh ji proto uvádí na poušť, aby ji potrestal. Ale ne proto, aby ji zničil, nýbrž aby si jí znovu získal (srov. Oz 2). Obraz lásky mezi mužem a ženou slouží Ozeášovi k tomu, aby vyjádřil, co je to Boží chesed. Bůh o svůj národ stojí, ale ne o národ, který je nevěrný. Stojí o národ, který ho vezme vážně, který k němu bude mít opravdový vztah.

Ozeáš také mluví o izraelském národu jako o synu, nad kterým se Hospodin chce slitovat, i když ho musí potrestat, pokud není věrný. Bůh má velký cit ke svému národu, ale zároveň zůstává pevným:

Biblická studie

20 Ježíš jedná, protože se to dotklo jeho nitra, protože to jeho nitrem hýbe. Jeho nitro je člověku nakloněno, protože takové bylo i nitro Otce, který poslal Syna vcházejícího z výsosti, aby zachránil a dal spásu (srov. Lk 1,78).

Mluvíme-li o milosrdném Otci v Novém zákoně a o Ježíši, který toto milosrdenství zjevuje, nemůžeme pominout veliké a krásné podobenství, nazývané „perlou podobenství“ či „evangeliem v evangeliu“: podobenství O marnotratném synu, jež by bylo výstižnější nazývat podobenstvím O milosrdném otci, protože důležitý je zde otec. Když otec vidí svého vracejícího se syna, je pohnut lítostí (srov. Lk 15,20).

Podobenství o otci, který vychází vstříc kajícníkovi, není ve skutečnosti něco, co by bylo radikálně nové, něco, co Starý zákon nezná. Je shrnutím toho, jaký je Bůh, kterého poznávají Izraelité již ve Starém zákoně: je to ten, který odpouští, pokud se k němu kajícníci vracejí. Otec je zasažen v nitru; tam jeho milosrdenství začíná, ale projeví se i navenek ve skutcích – otec svého kajícího syna zahrne dary. Kristus chce tímto podobenstvím říci, že on sám takto přijímá hříšníky, proto milosrdný otec je na prvním místě obrazem Krista. Avšak Kristus není nikdo jiný, než ten, kdo svým jednáním ukazuje druhým, kdo je Otec: ten, který odpouští.

Nicméně ani v Novém zákoně Bůh neodpouští „jen tak“.

Odpuštění není laciné, něco stojí.

Boží svatost nestrpí hřích a musí ho potrestat. I Bůh Nového zákona je svatý, tj. nepřístupný. Spálí vše, co se nesrovná z jeho svatostí. I v Novém zákoně je hřích potrestán, a to na kříži. To není laciné odpuštění, Ježíše to hodně bolelo! V listě Židům čteme: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (srov. Žid 10,31) Ježíš to poznal. Ale přesto ukázal, že vztah k Otci mu za to stojí, znamená pro něj víc! Ani bolest neumenšila jeho vztah k Otci.

Je ochoten nechat na sobě zničit hřích a splnit tak Otcovu vůli,

aby svět poznal, jak velmi Otce miluje! Ježíš patří bezvýhradně Otci; o vládci světa říká: „ve mně nemá nic!“ (srov. Jan 14,31).

Ani kousek Ježíše není na straně vládce tohoto světa, ale „aby svět poznal“, aby svět viděl, jak miluje Otce, dělá, co Otec chce. Láska k Otci i za bolestných okolnosti Ježíšovi za to stojí! A chce, aby to celý svět poznal. Utrpení není pro Ježíše nic ve srovnáním s tím, co pro něj znamená láska Otce a k Otci. Můžeme si za tuto lásku klidně dosadit slovo chesed – pevné milosrdenství. Ježíš v Getsemanech určitě neprožíval tuto lásku citově. Přesto: jeho láska byla tak pevná a tak hluboká, že ani momentální city nepřehlušily zásadní rozhodnutí pro Boha.

7. Závěr

Co je tedy podstatou Božího milosrdenství v Písmu? Je to vztah. Bůh je milosrdný, soucitný, má náklonnost k člověku, ale zároveň je na člověka náročný. Přeje si, abychom jeho milosrdenství přijali jako „pevné milosrdenství“ a sami projevili na oplátku chesed – oddanou zbožnost, věrnost i v okamžicích, kdy se necítíme „zbožně“. Milosrdenství se netýká toho, jak se kdo cítí, ale jak se rozhodne! Jde o to, zda potvrdíme své základní přilnutí k Bohu, tak jako On lne k nám.

To ostatně platí v každé opravdové lásce. K lásce patří rozhodnutí, díky kterému za svým slibem pevně stojím!

Proto se máme nechat „vtáhnout“ do společenství Boha.

Nepochopíme, co je milosrdenství (vycházející ze vztahu), pokud je neoplácíme (nemáme vztah). Boží milosrdenství se pro nás nemůže stát jen prostředkem k vyřešení našich problémů.

Vzpomeňme na podobenství O nemilosrdném služebníku (Mt 18)! Pán mu odpustil veliký dluh, ale on vůbec nepochopil, co se stalo! Měl zkrátka vyřešený problém. Využil něco z milosrdenství krále, ale neproměnilo ho to, nenavázal vztah. Nakonec na to doplatil, musel trpce splácet.

Ani my nepřijímáme Boží milosrdenství proto, aby Bůh „vyřešil naše problémy“. Náš základní problém nebude vyřešen, budou-li řešeny pouze naše jednotlivé a dílčí problémy, aniž to promění náš vztah k Bohu. Bez vztahu milosrdenství není. „Buďte milosrdní jako váš Otec!“ (Lk 6,36) Také list Koloským vybízí, abychom byli jako Bůh, když říká: „oblečte cituplné nitro ... jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ (srov. Kol 3,12–13) V návaznosti na to čteme: „A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni ... a buďte vděčni “ (srov.

Kol 3,15) Přijetí cituplného nitra, z něhož vyplývá i vnější chování a rozhodování, nakonec způsobí, že slíbený pokoj zavládne i v lidském srdci.

Je to možná hezká „teorie“, ale nám se tak často nedaří!

Necítíme se na to. Velmi dobrou pomůckou pro nás proto mohou být starozákonní žalmy. Tolikrát se dovolávají Božího chesed!

Přitom jsou to příklady modliteb „nedokonalých“ a vášnivých lidí, kteří nám mohou být velmi blízcí. Za povšimnutí stojí, že tito prosebníci o všem, co je potkává, Bohu upřímně povídají. Se vším za ním chodí! Dokonce i když se jim nelíbí, jak s nimi Bůh jedná, říkají to právě jemu! A to svědčí o tom, že k němu mají vztah.

Stojí na Boží straně. To pro nás může být povzbuzením. Chceme-li Boží milosrdenství, musíme chtít vztah k Bohu. A můžeme si pomáhat a nechat se inspirovat těmito „nedokonalými“, ale velmi upřímnými – a proto dokonalými – modlitbami žalmů, které přednáší celý lidský život před Boha a nikdy se Boha nevzdávají, i když se zrovna „necítí“. I výše zmíněný text z listu Koloským pokračuje a doporučuje: Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol 3,16–17)

21 Sloveso děkovat (řecky eucharisteó) přitom znamená projevovat vděčnost. Souvisí tedy s tím, o čem jsme dnes uvažovali. Díkůvzdání je adekvátní odpovědí na přijímané projevy Božího milosrdenství. I eucharistie je výrazem naší vděčnosti vůči Bohu. Chtěla bych proto na závěr nám všem popřát, abychom

se nechali vtáhnout do vztahu k Bohu v jednoduchosti a prostotě, s níž přinášeli Bohu celý svůj život žalmisté, kdykoliv ho vzývali a vyznávali jeho milosrdenství.

Abychom i my, ať už se cítíme jakkoliv, potvrdili svým rozhodnutím a vyznáním, že náš vztah k Bohu je pevný.

Autorka je dominikánka, je bývalá děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde v současnosti vyučuje Starý zákon. Článek rozvádí myšlenky proslovené na Letní biblické škole v Opárně 2015.

Milujte muslimy?

Jako autor i redaktor časopisu Slova a život jsem obdržel reakci na svůj článek z minulého čísla nazvaný Křesťanství a islám. Autor si přál, abych jeho dopis otiskl a veřejně na něj reagoval. Protože se domnívám, že veřejná reakce na zaslanou kritiku je užitečná, přání čtenáře vyhovuji. Text čtenáře ponechávám bez jakýchkoli úprav. Petr Vaďura

Vydání „Slovo a život“ z 1.dubna 2016 „NEJISTOTA“ hodně zaujalo a kdo ho vzal do rukou, tak ho možná rychle upoutala v této křesťanské tiskovině strana 11, kde byl uveden článek „Křesťanství a islám“. Po přečtení hned několika řádek v úvodu

si leckterý sečtělý asi musel řádně promnout oční víčka z toho, jak článek popisoval vysoké hodnoty požadované Koránem a zvláště potom v súře Noční cesta.

Muslimové s oblibou uvádějí, že na tuto súru „Banu Israil“ (súra 17) prý byl Mohamed zvláště pyšný a dle své manželky Ajši jí, vedle súry 39 „Az-Zumar“, Mohamed recitovával s oblibou skoro každou noc. Celkem dost zvláštně se ve článku potom píše, že tato súra 17 by mohla být pokládána za islámské Desatero. (?)

V súře 17, podobně jako v mnoha jiných súrách, jsou formou krátkých očíslovaných veršů sdělovány zásady, požadavky a sdělení bez jakékoli vzájemné návaznosti a jsou o jedinečnosti Boha, proti rozhazovačnosti, o péči o rodiče a jiné. Ale hned v prvním verši je však po kryptické narážce na „noční cestu“ několik souvisejících veršů (v.1-8) o varování Židům, které již dříve Alláh varoval, „že podvakrát naplníte zemi pohoršením a vyniknete velkým povznesením“.

V islámu je to chápáno tak, že Alláh Židům zjevil to, že dvakrát způsobí na zemi pohoršení a stanou se extrémně arogantními tyrany a nestoudnými utiskovateli lidí. Takto to vysvětluje například islámský duchovní Ibn Kathir a pokračuje: “to znamená, že zločin konání „pohoršení na zemi“

„fasád fi al.ardh“ je podle verše 5:33 trestatelný ukřižováním nebo useknutím rukou chodidel na opačných stranách těla. Co nám Alláh říká ve své Knize (Koránu) je dostačující a nepotřebujeme to, co je v jiných knihách, které přišly dříve. Allah ani Jeho posel po nás nepožadují abychom se jich dovolávali“. Za neposlušnost Židů k Alláhovi „bylo jejich ponížení a podřízení přiměřeným trestem“.

Noční cesta (Súra 17) ve verši 8 pokračuje takto doslova: „…

Možná, že Pán váš se nad vámi slituje, však jestliže opět začnete, začneme i My také. A učinili jsme peklo pro nevěřící vězením.

9 A věru tento Korán vede k cestě, jež nejpřímější je, a zprávu radostnou věřícím zvěstuje….

11/10 .. a že pro ty, kteří nevěří v život posmrtný, jsme připravili trest bolestný.“ Súra 17 končí veršem 111: „Rci: „Chvála Bohu, jenž nevzal si pro sebe dítě žádné, jenž nemá společníka ve vládě a nepotřebuje před ponížením ochránce!“ A oslavuj velikost Jeho!“ Korán (cca 500 stránek volně psaných veršů) nelze srovnávat s rozsáhlostí SZ a NZ. Přečtení jedné súry 17 někomu možná něco napoví, avšak někdo možná bude chtít více. V Koránu jsou súry z prvního, druhého a třetího období mekkánského, ve kterých

Biblická studie / Polemika

Dobrý den, Zasílám svou reakci na článek v "Slovo a život" z 1.dubna 2016, v podobě následujícího textu. Jenom stranou konstatuji, že velice lituji ten čas, kdy jsem v minulosti musel pročíst a prostudovat CELÝ Korán a otázky islámu, protože mnoho lidí nevědělo a možná stále neví, oč jde. Toho všeho by nebylo dost, kdybych osobně neznal několik muslimů. Celý ten čas jsem totiž mohl znovu pročítat Bibli, ale dostal jsem tu sílu.

Nelze porovnávat! Stejně tak jako nesnese porovnávání tenis a kickbox, i když v obou případech jistě mluví hráči o fairplay hře.

Svou reakci jsem napsal v přesvědčení, že jako křesťan mám v bázni Boží hájit to všechno, za co máme být Bohu vděčni a nikoliv hledat cestičky pro tolerování toho, co cílí ve své konečné fázi k potření křesťanství.

Ocením odpověď. Vše nejlepší přeje Standa Dobiáš

Polemika

22 se Mohamed snažil nejitřit svým monoteizmem většinové mekkánské pohany a dále súry z medínského období, kdy Mohamed měl pevně v rukou moc. Obsah je tedy rúznorodý (viz tzv. Satanské verše).

Bible byla napsána v rozmezí cca 1500 let a jejími autory byli lidé – rabín, školený vojevůdce, číšník, král, soudce, rybář, výběrčí daní, bývalý římský úředník pronásledující křesťany a jiní, kteří psali v různých situacích – ve válce, v hladomorně, ve vězení, na ostrově Patmos, ve stavu skvělého rozpoložení…, avšak přesto všichni tito tak odlišní autoři souhlasně psali o jednom společném – o jedinečném záměru Boha zapomenout na původní hřích člověka a vrátit mu spasení.

To je to primární v křesťanství a nikoliv to, že „s tím poctivým a kvalitním životem Bůh člověku pomůže“ – jak je ve článku. Takže s konstatováním, že „něčím se však křesťanství od islámu liší“ lze tedy souhlasit.

Nyní si představme, že například sousedovic synek rozbil neopatrností u vašeho bytu okno nebo vznikla podobná situace, kdy nám byla způsobena újma.

Bible nás nabádá, abychom z té předtím rovnovážné situace a doby poklidu a míru nevyskočili ve zlosti proti těm, kteří nám momentálně ubližují, abychom neeskalovali už tak špatnou situaci a snažili se spíše o zmírnění. Říká se všeobecně, protože nemáme jiného výrazu, abychom „jednali s láskou!“ Čili sousedovi některý křesťan možná řekne, že je dobře, že se synek ještě nepořezal a to okno že je „maličkost“ a soused na to určitě odpoví, že se bude snažit o rychlé zasklení. Toto je důsledek a působení verše z Lukáše : „Milujte své nepřátele atd.…!“ Kolizní situace tedy vznikla v době klidu a míru a na křesťanovi bylo, aby nezvyšoval napětí ve svém možném rozzlobení.

Oproti tomu však je situace, kterou známe z Bible. Ježíš v Chrámu svého Otce, když zjistil, že se tam prodávají holubi

a mění se peníze, tak vzal důtky do ruky a všechny vypráskal ven. Šlo totiž o zásadní situaci ohrožující věci Jeho Otce! Chce snad někdo říci, že Ježíš nemiloval své nepřátele, že se nemodlil za své nepřátele … a že neměl dost „masité“ srdce? Nikoliv! Šlo o zásadní situaci ohrožující věci Jeho Otce a tak byly na místě důtky.

Ve článku je velmi nejasné, o kom je věta, že „většina lidí, kteří dnes o křesťanských hodnotách mluví, o tom však nemá ani páru.“ Také závěr článku neměl zcela stoprocentně končit zmínkou o člověku jako takovém, ale lepší by byla formulace ve smyslu slov z Ef 6, že nejde o lidské nepřátele, ale o mocnosti, síly a všechno, co ovládá tento věk tmy a že jde o boj proti nadzemským duchům zla.

Odpověď autora Především musím vyjádřit vděčnost za to, že Standa Dobiáš (dále S.D.) svou polemiku nesděloval lidem kolem, ale čestně ji – formulovanou do článku – poslal na adresu autora a šéfredaktora „tiskoviny Slovo a život“. Tím umožnil navázat rozhovor, který může leccos vyjasnit.

Součástí tohoto vyjasnění je upozornění na skutečnost, která je vyjádřena poznámkou na konci článku: „Text vznikl pro Českou televizi, pořad Sváteční slovo“. Tato poznámka má čtenáři objasnit smysl, dikci a také rozsah textu. Ten není určen v první řadě křesťanům, ale sekulárním divákům (v případě časopiseckého otištění náhodným čtenářům časopisu). Nejedná se o text odborný, ale popularizační. Je to zkratka, která se snaží postihnout důležité motivy za cenu velkého zjednodušení.

K jednotlivým bodům polemiky. Cením si toho, že S.D. věnoval tolik pozornosti studiu Koránu, a předpokládám, že má mnohem hlubší znalosti této problematiky než já. Nicméně musím poukázat na některá nedorozumění. V článku jsem chtěl porovnat základní rozdíl mezi islámem a křesťanstvím, což je samozřejmě velmi složité. Proto jsem vybral jednu oblast, a to oblast etiky. Kdyby se nejednalo o text pro Českou televizi, zabýval bych se více soteriologií, tedy cestou spásy, jak ji ukazuje islám a jak křesťanství. V původní verzi mého textu jsem to udělal a vypíchl jsem roli Ježíše Krista. Editorce České televize se však moje formulace zdála nesrozumitelná, a jelikož nebyl prostor hlouběji ji vysvětlovat, použil jsem poněkud neobratnou větu, kterou S.D. oprávněně kritizuje: „Zatímco islám vede člověka ke snaze lépe a poctivěji žít, křesťanství nabízí, že s tím poctivým a kvalitním životem Bůh člověku pomůže, když o to bude stát.“ S.D. uvádí, co je podle něj to podstatné, co mělo být jako charakteristika křesťanství uvedeno: „(Pisatelé Písem psali) o jedinečném záměru Boha zapomenout na původní hřích člověka a vrátit mu spasení.“ A dále říká: „To je to primární v křesťanství a nikoliv to, že ,s tím poctivým a kvalitním životem Bůh člověku pomůžeʻ.“ Jenomže ani ta jeho formulace není příliš šťastná, protože v Bibli nic o vrácení spasení nečteme. Já jsem se pokusil vyjádřit to, co je podle mne zásadní, větou, kterou však S.D. pomíjí: „Navíc (Bůh) člověku odpouští pro Kristovu oběť jeho selhání a umožňuje mu nový začátek.“ Asi by se to dalo formulovat lépe, ale snad to vyjadřuje alespoň náznakem podstatu toho, oč v křesťanství jde.

S.D. se nelíbí, že jsem psal pozitivně o některých textech Koránu, konkrétně o súře Noční cesta. Ale v té súře opravdu ony pozitivní hodnoty uvedeny jsou. A já jsem nechtěl vystupovat jako zaujatý islamofob, nýbrž jako poctivý člověk, který dokáže ocenit to, co je pozitivní i v náboženském textu, který je mi jinak vzdálený. S.D. se snaží bagatelizovat ony pozitivní motivy faktem, že Korán obsahuje i texty zlé, nenávistné.

To jsem připustil i já, nicméně jsem to nerozváděl. Pro S.D. je to ovšem to zásadní, čemu je třeba věnovat při hodnocení Koránu hlavní pozornost. Jenže právě to je ošidné. Jakýkoli normativní text (a Bible i Korán k takovým textům patří) je třeba vykládat. Každý z těchto posvátných spisů vznikl v nějaké době, a odráží proto dobovou atmosféru, sociální postavení pisatele, politické okolnosti a také pisatelovo vnímání

23 z našeho českého prostředí je Antialkorán Václava Budovce z Budova, který je sice až dílem pozdního 16. století, nicméně vyjadřuje autorovo přesvědčení o tom, že „Alkorán turecký z ďábla pošel, a to původem ariánů a vědomým proti Duchu svatému rouháním.“ Poctivé také je přiznat, že součástí křesťanských dějin je násilí páchané pod záminkou obrany Boží svatosti a ospravedlňované krutými texty ze Starého zákona, ale mnohdy i texty novozákonními (např. upalování heretiků bylo ospravedlňováno podobenstvím o vinaři a ratolestech, které když nenesou ovoce, mají být hozeny do ohně a spáleny – J 15,6; případně výrokem apoštola Pavla o člověku, který „sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“ – 1 K 3,15; případně slovy o tom, jak je třeba vydat hříšníka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně – 1 K 5,5). Tyto případy zneužití biblických textů nejsou pouze součástí křesťanských dějin, neboť např. v Ugandě a dalších afrických zemích s křesťanskou vládou jsou dodnes upalovány tzv. „čarodějnice“, zabíjeni a vězněni homosexuálové apod.

Tím nechci v žádném případě Korán obhajovat, ale stojím si za slovy, jež jsem uved v článku: „Jistě, v Koránu jsou i výroky navádějící k násilí. Ty na nás dnes působí nepříjemně, zvláště když víme, jak často bývají zneužívány. Většina súr však pojednává o víře a poctivém životě.“ Myslím, že každý, kdo Korán kdy otevřel a bez předsudků jej přečetl, mi musí dát zapravdu.

V reakci S.D. na můj článek se však objevuje ještě jedna výtka, kterou se chci zabývat, protože argumenty, jež jsou v ní uvedeny, je třeba promyslet. Hlavní myšlenkou mého článku bylo poukázat na to, co je v Kristově učení opravdu jedinečné: je to jeho apel neoplácet zlým za zlé a milovat nepřátele. A právě zde se (podle mne) dopouští S.D. svévole, které bychom se měli při argumentaci biblickými texty vždy vyvarovat: bez jakékoli opory v textu omezuje platnost Kristova výroku z 6. kapitoly Lukášova evangelia, týkajícího se lásky k nepřátelům, pouze na dobu klidu a míru. Tím otupuje ostří citovaného textu a činí z něj nezávazný pokyn, jakousi radu dobrou pro mezisousedské vztahy. V Ježíšově kázání však zaznívá, kdo je blahoslavený, ale také komu platí „běda“. Ježíš mluví o nepřátelích, o těch, kdo nás nenávidí, proklínají a kdo nám ubližují. Je zde řeč o vymáhání košile a udeření do tváře. To jsou všechno velmi vyhrocené pojmy a situace. Ježíš prostě mluví o nepřátelích, kteří nás ohrožují a páchají na nás násilí. Jeho výrok nelze oslabit. Lze s ním nesouhlasit, lze s ním polemizovat, lze uvažovat o různých situacích – jak by jej bylo možno aplikovat, ale nelze jej shodit ze stolu tak, jak to učinil S.D. V jeho argumentaci se totiž objevuje manipulace a je dobré si jí povšimnout. Nejprve vypráví jakousi fiktivní příhodu o „sousedovic“ synkovi, který rozbil okno, a o tom, jak bychom na to měli reagovat.

Vzápětí však z této fiktivní příhody vyvozuje, že onen jednoznačný Kristův výrok platí pouze na dobu klidu a míru. Jenomže tento závěr z předchozího líčení neplyne, ten prostě S.D. formuloval pouze na základě své domněnky. Takto však biblické texty vykládat nelze. Nemohu otupovat ostří Kristových výroků jen proto, že mi z nějakého důvodu nevyhovují nebo na mne kladou nároky, jež nejsem ochoten splnit. Ježíšovy nároky na naše chování vůči nepřátelům, jak jej nacházíme v Lukášově evangeliu (a podobně i v ostatních synoptických evangeliích), ale podobně i nároky apoštola Pavla ve 12. kapitole listu Římanům („Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ,Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. Ale také: ,Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“) nejsou nijak podmíněné. Jsou to mravní maxima, která Ježíš říká svým učedníkům (a apoštol Pavel křesťanům) a která od té doby provokují právě svou jednoznačností a „nepraktičností“. Na ně se odvolávali myslitelé jako Petr Chelčický, Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Dietrich Bonhoeffer.

S.D. si ve své reakci na můj článek podobně počíná při interpreta-

Polemika

Boha. Kazatel, který chce poctivě vykládat Bibli, musí proto věnovat úsilí svému teologickému vzdělávání (byť jako laik, např. formou kurzů, četbou odborné literatury apod.), aby se uchránil zkratkovitého a účelového čtení.

Pokud bych přistoupil na argumentační metodu S.D., mohl bych se (např. v polemice se znalcem dějin islámu a dějin křesťanství) dostat do prekérní situace. Totiž stejně jako S.D. odmítá krásné a eticky hluboké texty Koránu poukazem na texty pochybné a eticky sporné, mohl by kdokoli jiný bagatelizovat krásné biblické texty poukazem na mnohé biblické texty, které proklínají nepřátele a svolávají na jejich hlavu smrt a tresty nejhrubšího kalibru. Co si počít s textem, jako je tento: „Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ (Ž 137,8-9) Čím se liší od oněch zlých veršů Koránu? A to nemluvím o svatých válkách a pokynům vyhladit nepřátele i s nemluvňaty a dobytkem jako klaté (Dt 7,2;13,16; 20,17; Joz 6,17; 11,20; Sd 21,11; 1S 15,3; 15,18. Neuvádím odkazy na texty, kde je toto jednání pouze konstatováno, těch je mnohem víc). Tyto texty v Bibli jsou a nám nezbývá nic jiného, než se je pokusit vyložit v jejich dobovém a náboženském kontextu a s jejich přítomností ve svatém textu se smířit. Jen málokdo by však podle těchto textů dnes jednal.

Před několika staletími však byla doba, kdy právě podobné biblické pasáže ospravedlňovaly vraždění a násilí ve jménu Krista. Když S.D. cituje islámského vykladače Ibn Kathira, který žil ve 14. století (tedy po křížových výpravách do Svaté země, během nichž křižáci ve jménu Krista vyvražďovali pokojné obyvatele Palestiny včetně křesťanů), měl by zohlednit právě tento dobový kontext a být spravedlivější. Křesťanských autorů, kteří ve středověku i raném novověku psali v podobném duchu o nepřátelích (a také o muslimech), nebylo málo. Nejznámější

24 ci scény vyhnání penězoměnců a prodavačů dobytka z chrámu.

Předně Ježíš nepoužil důtky.

Synoptici vůbec neříkají, jak ony obchodníky vyháněl, a Jan říká, že udělal z provazů bič a všechny vyhnal. Důležitá jsou však především Ježíšova slova: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (J 2,16) Tady přece vůbec nešlo o vyhnání nějakých Ježíšových nepřátel, ale o to, že byl znesvěcen chrám. Ne pohany, ale pravověrnými židy. Brát tuto scénu jako modelovou a zdůvodňovat jí, že na někoho, kdo ohrožuje věci „Jeho Otce“, máme brát důtky, znamená stavět se do pozice Pána Ježíše a osobovat si právo soudu. To je však pozice, která nám nepřísluší, ba jsme před

ní důrazně varováni (Mt 7,1; L 6,37). Ošidné je, že prostřednictvím takového nakládání s biblickým textem, jaký používá S.D., lze zdůvodnit či ospravedlnit jakékoli jednání, byť by bylo sebevíc zlé a v rozporu s křesťanskou etikou. Varováním by nám však mělo být výše zmíněné zneužití biblických textů ve středověku a raném novověku. Proto musím argumentaci S.D. důrazně odmítnout a před podobným používáním Bible varovat.

V závěru své reakce na můj článek S.D. píše: „Ve článku je velmi nejasné, o kom je věta, že „většina lidí, kteří dnes o křesťanských hodnotách mluví, o tom však nemá ani páru.“ K tomu mohu říci jediné: měl jsem na mysli-

všechny populisty, politiky a pisatele nenávistných protiislámských a protiutečeneckých textů, kteří se zaklínají křesťanskými hodnotami, ale pomíjejí onen zmíněný novozákonní apel na milování nepřátel.

S.D. mi ještě radí, jak jsem měl článek ukončit. Inu, na to má jako čtenář právo, ale autor je autor – a ten píše, jak se mu to zdá být nejlepší. Nota bene když chce něco velmi jednoznačně říci. A že jsem se o něco takového snažil, je snad z článku jasné.

Petr Vaďura

Polemika / Ze světa

Metodistická církev ve světě: Polsko Martin Kukla

O našem severním sousedu je dobře známo, že ani dlouhá desetiletí trvající totalitní útlak nezpřetrhal silné náboženské cítění jeho obyvatel. Dle výzkumu Eurobarometr Poláci v roce 2005 vykazovali více jak 80% podíl věřícího obyvatelstva, v Česku to ve stejné době činilo 19 %, tedy čtyřikrát méně. Podívejme se nyní blíže, jak si stojí polská metodistická církev v tomto prostředí výrazné křesťanské tradice.

Křesťanské podhoubí

Podobně jako v Česku, výsadní postavení, co se týká počtu deklarovaných členů, má v Polsku římskokatolická církev. Za posledních deset let sice počet návštěvníků bohoslužeb poklesl o dva miliony, ale deset milionů aktivních členů i tak znamená třetinu celkového počtu obyvatel.

Oficiálně se pak ke katolické církvi hlásí až 33 milionů Poláků, což činí 86 % obyvatel země.

U ostatních církví jdou již počty skokově dolů. Druhá největší

církev – pravoslavná – vykazuje 0,5 milionů členů, metodistická církev pak se svými o něco více než 4 300 členy zaujímá desáté místo.

Historie

Polskou metodistickou církev pojí s tou českou velmi podobná historie. I zde bylo založení metodistické církve krátce po první světové válce výsledkem úsilí amerických misionářů, zde konkrétně z „Methodist Episcopal Church South“. Po oficiálním založení v roce 1921 byla církev vedena americkými misionáři až do začátku druhé světové války.

Poté se vedení chopili místní věřící. V roce 1945, v důsledku poválečných změn hranic, ztratila církev třetinu svých členů – ubyli věřící z regionů, které připadly sousedícím státům: Litvě, Bělorusku a Ukrajině. Následovala desetiletí komunistické nadvlády, která přinesla konfiskace budov, uzavření zařízení se sociálními službami, složité kličkování proti libovůli mocných – nic, co by-

chom neznali i z našeho českého prostředí.

Současnost

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 mohla církev opět nabrat dech a rozvinout opětovně svoji službu. Vedle sociální práce, jako je praktická pomoc nezaměstnaným a chudým, je na jednotlivých farnostech rozvíjena i služba dětem, mladým dospělým a ženám. Pro pomoc lidem závislým na alkoholu a jejich rodinám církev vytvořila speciální program nazvaný „Sklenice vody“. Provozuje též výuku anglického jazyka ve svých vlastních jazykových školách a hostel pro mladé v Stare Juchy, díky čemuž se dostává do kontaktu i s velkým množstvím nevěřících. Vedle toho se místní církev s úspěchem snaží i o aktivní přítomnost v rozhlasovém a televizním vysílání.

Kvůli větší rozloze státu a většímu počtu členů nemá metodistická církev v Polsku jen jednoho superintendenta, ale rovnou čtyři. Stejně jako česká

25 metodistická církev je i ta polská součástí „Centrální konference pro střední a jižní Evropu“, do níž vedle těchto dvou států spadají i Albánie, Belgie, Bulharsko, Francie, Chorvatsko, Maďarsko, Makedonie, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Srbsko, Švýcarsko a též oblast Severní Afriky.

V polském Klarysewu je metodistický teologický seminář, který jakožto jedno z oficiálních školicích středisek slouží právě pro potřeby naší Centrální konference.

Metodistická církev v Polsku oficiální název: oficiální název: Kosciół EwangelickoMetodystyczny w RP farnosti: 37 duchovních: 25 vyznávajících členů: 2 158 oficiální webové stránky: www.metodysci.pl Autor je asistentem superintendenta ECM v ČR

Cesta do Kolína Delicie Nerková

Autobus, který měl obě přítelkyně zavést až k náměstí, se porouchal. Měly dvě možnosti – čekat na náhradní spoj, anebo dojít ty tři kilometry pěšky. Obě byly zdravé – tedy až na tu okolnost, že jedna byla úplně slepá a druhá tak trošku. Ta slepá znala perfektně cestu – jak by taky ne, vždyť v Kolíně žila přes třicet let a věděla o každém kamínku, patníku a křižovatce. Vesele se tedy rozloučily s žasnoucími cestujícími i řidičem autobusu a vydaly se na cestu. Brzy našly klidnou tichou ulici, která je spolehlivě vedla až do centra Kolína. Šlo se jim dobře, a tak měly pěknou příležitost si poklábosit.

Znáte to – dvě ženské. Cestu z Prahy prospaly a teď měla jejich čerstvá mysl spoustu témat, která se přímo nabízela k vyprávění. „Gábino,“ povídá ta méně slepá, „já byla ráno v kostele.

Nechodím tam moc často, ale na druhou stranu si říkám, přeci jen neděle a svátek Vzkříšení, tak jsem zašla. Nějaký pastor z Bosny tam četl velikonoční příběh o Ježíši. Bylo to hodně citový,

protože on potom navázal svým příběhem. Za občanské války v tehdejší Jugoslávii přišel o celou rodinu. Nejen že je zabili takříkajíc sousedé, ale navíc to nebyli muslimové, jak by jeden čekal, ale věřící lidi. No a ten pastor nejdřív všechny nenáviděl, protože mu spálili dům, kde byla manželka s dětmi, starý otec a bratr. Pak se sám chtěl zabít. Pak někde našel bibli a chtěl ji zahodit. Nezahodil ji, strčil ji do tašky a pak si ji četl v jakémsi vojenském táboře u ohníčku. Byl tam taky jeden spolubojovník a ten mu řekl, že v bibli je to všechno pravda a že Bůh je živý. No, představ si, když ti tohle někdo řekne ve válce a v takové situaci. Ten pastor – on to ještě nebyl pastor – se s tím druhým chlapíkem porval, protože mu to přišlo jako výsměch. Zbytek noci probrečel.

Ráno se vzbudil a nějak cítil Ježíšovu lásku. Po válce se stal misionářem. Věříš tomu?“ Gábina zrovna chtěla něco odpovědět, ale vtom je míjela mladá dívka a řekla: „Promiňte, koukám, že máte obě bílé hole. Mohu jít kousek s vámi, abyste to měly jednodušší?“ Gábina dívce stručně odpověděla, že pomoc nepotřebují. Helena ale té mladé dámě řekla, že bude ráda, když se jí bude moci držet a nespoléhat se jen na hůl. „To víte, já to s holí ještě moc neumím a Kolín neznám. Tak jestli máte stejnou cestu, ráda se do vás zavěsím.“ Tak teď už byly tři. Helena si všimla, jak to v Gábině bublá. Nechtěla před cizí dívkou Gábinu zpovídat, co jí jako je. Dívka si toho všimla taky: „Vy se asi zlobíte, že s vámi jdu, ale mně to nedalo, ráda lidem pomáhám.“ „Já se na vás nezlobím, jen mě štve, když mám poslouchat všelijaké náboženské kecy o tom, jak je Bůh dobrý a milosrdný. Bavily jsme se o válce v Bosně, a že tam ten skvělý Bůh nechal zamordovat jednu rodinu. Tedy ne jednu, ale tisíce lidí a dětí. No a z toho vzešel nějakej pánbíčkář, kterej se teď dobře živí tím, že jezdí po světě a vykládá o odpuštění a takový věci. Heleno,“ obrátila se teď na svou kamarádku, „kdybych nebyla tvoje kámoška, tak tě tady nechám a uteču ti. Nechci ale na tomhle světě dál šířit zlo, jako to dělají ti všelijací Boží služebníci s tím jejich hlasem shůry! Já sice nevidím, ale dost dobře se i tak orientuju, protože mám svůj spolehlivý vnitřní zrak, a pokrytce a svatoušky poznám na první pohled - - - nebo spíš poslech,“ rozhorleně mluvila Gábina.

Dívka se do toho trochu nesměle vložila: „Dnes jsem se také já už

Ze světa / Povídka

Motto: Někdy považujeme svůj vnitřní zrak za tak neomylný, že si nevšimneme záře, která je všude kolem nás.

Povídka

26 poněkolikáté doslechla, že Ježíš byl třetí den po smrti vzkříšen a že nám pomáhá, ať tomu chceme věřit nebo ne. Já osobně tomu věřím. Od doby, kdy jsem řekla Bohu své velké ANO, už mě věci tolik neštvou a nemrzí, vím, že to má všechno pod kontrolou a je stále připraven mě držet, když jsem v nesnázích. Mám dokonce někdy pocit, jako by se ve mně rozsvítilo nějaké světlo, asi abych byla viditelnější... Někdy nabádá lidi, aby dělali to, co On dělal, když byl Ježíšem na zemi. A určitě je nenabádá, aby se vraždili.

Takový prostě není. Můj pozemský otec mlátil mne i mámu, ale ten, co je v nebi, zařídil, aby se tahle situace změnila. Nevím, jak se to stalo. Můj táta sice v Boha nevěří, ale já se za něj modlím a on se tak nějak změnil k lepšímu. Nicméně, jsem ráda, že nebeský Otec, tedy taky Ježíš a Duch svatý, takový není. A to vím určitě.“ „Tedy slečno, máte v tom pěknej guláš,“ přisadila si zase Gábina, „jednou Ježíš, jednou Otec, teď zase Duch. Já vím, že katolíci vymysleli nějakou trojici, ale je to čistě filozofický pohled. Se skutečností to nemá nic společnýho.

Heleďte se, já se narodila slepá, rodiče a celá rodina byli slušní a dobří lidé. Tak proč tenhle úděl? A komu jsem ublížila já?

Taky nikomu! Spíš lidi využili, že nevidím, a ublížili mně. Mám místo zraku naprostou tmu, ani nevím, jak světlo vypadá, natož abych věděla, že ve mně svítí nějaká nadpřirozená baterka. A už to tak zůstane, ať už Pán Bůh je nebo není, ať je hodnej nebo zlej. Já si musím pomoct sama a můžu vám říct, že mi to docela jde. Žádné Boží světlo nepotřebuju, to, co se říká o Vánocích, že světlo přišlo na zem jako Ježíšek, to je prostě jen pohádka, aby bylo proč si dávat dárky. Jako by si lidi nemohli dávat dárky a pálit svíčky celej rok...“ odmlčela se Gábina a pozorně se zaposlouchala, protože byly na křižovatce. „Už je fakt skoro tma,“ postěžovala si Helena své průvodkyni. „Když je tma, tak já vůbec

nic nevidím. Mám takové díry v sítnici, že musím mít všechno pěkně osvětlené, abych se alespoň trochu orientovala.“ Cizí dívka se usmála: „Vaše světlo, které v sobě máte, určitě nikdy nezhasne. Slyšela jsem předtím, co jste říkala o tom bosenském pastorovi, protože jsem šla pár kroků za vámi, než jsem došla až k vám. Ten také přijal světlo - a určitě ne z toho ohýnku.

A to světlo nese dál. To světlo je živý Bůh, který je s námi od stvoření světa, ale ne vždycky ho chceme v sobě nosit a svítit lidem na cestu. Já si myslím, že je fajn, když zapomeneme na všechnu nespravedlnost, co na světě je, a necháme se rozsvítit. Je to totiž velmi praktické,“ doporučila dívka. „Tak my už jsme doma, slečno,“ dost příkře oznámila Gábina. „Děkuju vám za doprovod,“ docela zjihle řekla Helena. „Nechcete jít na čaj? Už se dost připozdívá a tady Gábina vaří moc dobrý!“ Než mohla Gábina zareagovat, dívka pohladila Helenu po tváři a pak se s oběma rychle rozloučila.

Doma bylo teplo a útulno.

Zatímco Gábina připravovala občerstvení, Helena šla k oknu, protože se jí zdálo, že někde hoří nebo tak něco. Z okna byl výhled do kraje, který však Helena nemohla jaksepatří ocenit. Prostor před ní i pod ní byl ale úplně zalit zlatěrůžovou září právě zapadajícího slunce. A ta nebeská záře pronikla až k Heleně i do pokoje za jejími zády. Byla tak nádherná a intenzivní, že Helena mimoděk skoro vykřikla: „To jsi ty, Ježíši!?“ Autorka je členka sboru ECM Praha Strašnice

27

Vita Caroli – kapitola VII. K 600. výročí narození Karla IV. otiskujeme jednu kapitolu z jeho vlastního životopisu.

toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?" I řekli jsme: "Pane, neznám, ani místa nerozeznávám." Řekl: "Věz, že jest to Dauphin z Vienny, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou." My pak litujíce onoho Dauphina Guiga z Vienny, jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I., tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídati před smrtí? I byl jsem velice zarmoucen. Odpověděl pak anděl řka: "Dostane se mu příležitosti, aby se vyzpovídal, a bude živ několik dní."

Tu jsme spatřili na levé straně zástupu státi množství mužů oděných bílými plášti velmi důstojného a úctyhodného vzezření; kteří mluvili mezi sebou pohlížejíce na zástup a na to, co se stalo, a dobře jsme je pozorovali. Přece však nedostalo se nám milosti otázati se jich ani anděl sám od sebe nám nepověděl, kdo neb jaci jsou ti muži tak důstojní. Hned potom jsme byli navráceni na místo své, když již svítalo. I přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z biskupství lutyšského, komorník otce našeho, a vzbudil nás řka: "Pane, proč nevstáváte, otec váš již v plné zbroji vsedl na koně."

Tu jsme vstali a byli jsme jaksi unaveni a zmalátnělí jako po

veliké námaze cestovní. I řekli jsme mu: "Kam bychom jeli?

Vždyť jsme této noci zkusili tolik, že nevíme, co se s námi děje." Tu řekl nám: "Co se stalo, Pane?"

I řekli jsme mu: "Dauphin zemřel a otec náš chce sbírati vojsko a táhnouti na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským, naše pomoc mu nepomůže, vždyť zemřel." A on vysmál se nám a pověděl otci našemu toho dne, kdy jsme dojeli do Parmy, vše, co jsme mu řekli. Tu tázal se otec náš zavolav si nás, zdali jest to pravda a zda jsme takové vidění měli?" Odpověděli jsme mu: "Ovšem, pane, buďte tím jist, že Dauphin zemřel." Otec však domlouval nám a řekl: "Nevěř snům." Avšak otci svému a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme věc věrně, jak jsme viděli, nýbrž pouze, že Dauphin zemřel.

Po několika dnech posel přišel nesa zprávu, že Dauphin sebrav vojsko své táhl před jeden hrad hraběte savojského a že velikým šípem z jednoho samostřílu byl uprostřed všech svých rytířů poraněn a několik dní potom vyzpovídav se zemřel. Tu otec náš uslyšev tu zprávu pravil: "Divíme se velice tomu, že syn náš nám smrt jeho předpověděl." A velice se divili on i Tomáš, ale nikdo potom nemluvil s nimi o té věci.

Výročí

V té době, když jsme byli v Lukce, ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem sladkosti, v nichž se žluč tají, když již dávno před tím jsme byli pokoušeni od něho, ale přece s pomocí boží ne přemoženi, sám nemoha ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se stále drželi otce našeho, aby nás svedli s cesty pravé v osidla špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi zkaženými.

Otec náš nedlouho po nás se dal na cestu do Parmy, i přijeli jsme spolu do vsi jménem Terenzo v území města Parmy v neděli 15. srpna na den nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: "Vstaň a pojď s námi!" My pak jsme v duchu odpověděli: "Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel." A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji.

A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: "Pohleď a viz!" A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: "Znáš-li

28

Filmové proroctví o světle

(úvaha nad filmem Blade Runner)

Kultura

David Chlupáček

„Kdybys jen mohl vidět to, co my jsme viděli tvýma očima,“ říká robot výrobci očí. Replikanti byli navrženi, aby se ve všem podobali lidem – kromě emocí.

Avšak konstruktéři nevylučují možnost, že by se u nich mohly vyvinout vlastní citové reakce. Čas, světlo, oči a citové vnímání jsou silné motivy filmu. Roboti zvaní replikanti mají tovární nastavení čtyři roky života. Také světlo je ve filmu nedostatkovým zbožím. Ve filmové sci-fi sice oko vyrobit lze, a tak oči a nejrůznější vizuální pomůcky jsou naopak běžným artiklem, ale schopnost oka vidět a ve spojení s rozumem a s vyšší nervovou soustavou rozpoznávat hlubší smysl je ve filmu podrobena kritice. Podobně jako je v celém filmu nedostatek světla, filmové postavy trpí nedostatkem smyslu. U replikantů toto utrpení vyústí v silné touze po prodloužení života.

Když replikant Roy vstupuje do dílny »Svět oka«, scénarista mu vkládá do úst parafrázi básně Amerika: Proroctví od Williama Blakea: „Ohnivý pád andělů, hřměl hrom podél jejich břehů, hořících plameny podsvětí.“ („Fiery the angels fell, Deep thunder roll'd around their shores, Burning with the fires of Orc.“) V závěrečné části příběhu robot říká: „Viděl jsem věci, kterým byste vy lidé nevěřili. Zapálené válečné lodě v dráze Orionu.

Viděl jsem paprsky C zářit ve tmě poblíž Tannhäuserovy brány.

Všechny ty chvíle se ztratí v čase jako slzy v dešti. Čas zemřít.“ Režisér Ridley Scott umístil svůj snímek Blade Runner do Los Angeles roku 2019 po Kristu. Bez ohledu na autorsko-produkční spory a následně na několik pozdějších verzí, které přispěly k jeho legendě, film vznikl již v roce 1982, takže

žánrový náboj sci-fi příběhu byl tehdy chytlavější. Ani konečná verze filmu z roku 2007 jeho futuristické ladění nemění.

Naopak prostředím, technikou i stylem se k tomuto žánru hlásí.

Současně je však postmoderní film žánrově bohatý a obsahuje záludnější narážky s poselstvím, které mě inspiruje k inventuře myšlení. Pochopitelně, kdyby se mně film vůbec nelíbil, stěží bych byl schopen vnímat jeho nadčasové poselství. Rozhodně se však neřadím k fanouškům fantasy a sci-fi. S různými žánrovými nálepkami, poetikou a triky beru tento Scottův film jako výpověď o člověku a o budoucnosti, a to nejen o americké společnosti.

Musím souhlasit s duchaplným postřehem kritiky, že ačkoliv se děj odehrává v budoucnosti vzdálené čtyřicet let, režisér se vlastně ohlíží čtyřicet roků zpět do (nejen) filmové minulosti, ze které

rozcestí a má možnost se vydat po stopách Lucifera či Krista.

Rozhraní je sice ostré, ale je otázka, zda lidské rozlišovací schopností stačí na to, abychom se na takto ostré hraně pohybovali.

Záleží totiž nejen na úhlu pohledu, ale i na schopnosti dívat se a vidět. Oko a oči jsou ve filmu předmětem zobrazení a rozhovorů, ale jsou to i metafory. Schopnost oka vidět je zde spojena se světlem a to obojí ve filmu schází. Co když technika zklame? Co když detektiv omylem vyřadí místo robota člověka?

Tyto otázky zůstávají nezodpovězené. Jsou ovšem velmi palčivé – a to v našich vlastních životech, v civilizačních konfliktech, ve střetech menšin a většin, při řešení problémů zla, jež je společenským produktem. Film lze vyložit jako prosté podobenství o lidech, v němž replikanti představují lidi toužící po věčnosti. I my máme omezenou životnost. I my si klademe spoustu otázek, na něž nám Stvořitel dluží odpověď.

Bouříme se, bojujeme, usmiřujeme se s životem. Nemáme světlo, ale necháme si o něm vyprávět a toužíme po něm.

Blade Runner 1982/1992/2007 Režie: Ridley Scott Kamera: Jordan Cronenweth Hudba: Vangelis Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young Autor je členem sboru ECM v Jihlavě

Kultura

těží. Znalost minulosti a pohled do budoucnosti jsou pro toto filmové zastavení důležité. Znalost minulosti se ukazuje především v inspiraci z jiných epoch, děl a umění. Literární inspirace nekončí u přiznané předlohy »Sní androidi o elektrických ovcích?« (Do Androids Dream of Electric Sheep?). Ve filmové výtvarné podobě jako by ožívaly obrazy z básní Williama Blakea, Danteho Inferna nebo Miltonova Ztraceného ráje i z apokalyptické literatury. Nacházíme zde motivy i z výtvarného umění: od Hieronyma Bosche, Goyi po Jana van Eycka (Manželé Arnolfini, obraz v zrcadle ve scéně, kdy Harrison Ford v roli detektiva zachází se supermoderní 3D technologií). Ve filmu hraje roli i architektura Franka Lloyda Wrighta, který působil právě v LA, ale především architektura zničených vybydlených činžáků a průmyslových baráků. Filmové inspirace zahrnují letmo Langův Metropolis, Bergmanovu Sedmou pečeť, Wellesova Občana Kanea a především dílo Stanleyho Kubricka. K tomu všemu bych přidal návrat k film noir, který Blade Runner do velké míry reprezentuje temnými zákoutími, atmosférou, objevem osudové ženy a detektiva, jež ztrácí iluze a zakouší vnitřní procitnutí.

Jak tedy vypadá vize budoucnosti Ridleyho Scotta se všemi těmito erbovními, možnými i spekulativními inspiracemi? Los Angeles se nezdá být městem andělů, leda padlých. V kontrastu s technickým pokrokem je země místem, jež neprosperuje a jež lidé opouštějí. Město je temným prostorem, v němž doslova není nevidět slunce. Lidská řeč a jazyky se v tomto městě podivně míchají. Přírodní výrobky neexistují, všechno jsou klony a repliky. Pohled do budoucnosti je maskovaným stavem dnešního světa. Fanoušci sci-fi narazí na potíže v tom, že režisér techniku prvoplánově neopěvuje – chybí ohromení technikou. Pro fanoušky současných thrillerů a detektivek je zase pátrání osamělého detektiva slabá káva. Ne každý je ochoten ujít cestu dlouhých stopáží a táhlých scén doprovázených kosmickou hudbou Vangelise, aby byl svědkem toho, jak detektiv odhaluje své vlastní nitro, selhání a dospívá k momentu pokání.

Vize fiktivní budoucnosti je o to zajímavější a naléhavější, že rok 2019 je vlastně za dveřmi, takže pohled dnešního diváka může být sondou doprovázenou zkušenostmi. Trefit se do reality nebyl sice kdovíjaký prorocký kumšt, ale do značné míry se Scottova vize naplňuje už jen v tom, jak jsou naše prostředí a život propojeny s umělou inteligencí a jakou roli zaujímají androidi, roboti nebo jak jim budeme říkat. Dnes pro nás není těžké přistoupit na filmovou hru s létajícími automobily, s osidlováním vesmíru, s umělými výtvory včetně replikantů, když vidíme lidi žít s mobilním chytrými aplikacemi, známe všemožné přístroje, navazujeme partnerství pomocí umělé inteligence a slyšíme o klonování a jiných vědeckých objevech.

Jak převratně ve filmu působí, když replikant má hodnoty a city, které žije a projevuje?! Jak převratně působí, když je lidštější než člověk?

Jako by se trochu jinak naplnilo heslo výrobce replikantů: „Lidštější než lidský“. Ve smyslu postmoderny zloduch začíná hrát hrdinu, ale při hlubším pohledu se ukazuje, že replikant se vymyká klasickému pojetí zloducha a že má s námi leccos společného. Touží po životě, po nesmrtelnosti a po věčnosti. Chce udělat cokoliv, aby mohl žít. Ocitá se na

30

Generální konference ECM 2016

Ze života církve

Petr Procházka, Lenka Procházková

Letošní Generální konference ECM se konala ve dnech 10.20.5.2016 v Portlandu, USA. Program pro delegáty z Centrálních konferencí začínal již v sobotu 7.5.2016. Delegáti z naší a Německé CK měli navíc ještě přípravné setkání začátkem března v Braunfelsu, kde dostali základní informace o Generální konferenci, procedurách a způsobech jednání.

Generální konference se účastnili delegáti ze 130 Výročních konferencí, celkem 864 duchovních a laiků. Většinu tvořili delegáti z konferencí USA, bylo jich 504 (58%). Delegátů z Afrických konferencí bylo 240 (30%), z Evropských a Euroasijských 40, z Filipín 50. Zbylých 10 delegátů bylo z církví, které mají s ECM zvláštní vztahy (Velká Británie, Mexiko, Argentina, Karibik).

Konference se účastnili biskupové v činné službě i někteří bis-

kupové na odpočinku. Biskupové konferenci předsedají, ale nemají hlasovací právo ani nemohou bez svolení konference vystoupit v diskuzi.

Všichni vyznávající členové ECM, Výroční konference, Centrální konference, Jurisdikční konference mají možnost posílat v konferenčním období petice, které mohou obsahovat návrhy rezolucí a změn Řádu. Všechny petice musí Generální konference projednat. Nejvíce peticí přichází z USA a mnohé se týkají pouze záležitostí USA (například jedna z rezolucí zdůrazňovala, že ECM podporuje farmáře a zemědělce hospodařící v USA).

Schválené změny Řádu a přijaté rezoluce jsou platné pro celou ECM. Všechny petice nejprve projednají legislativní výbory a doporučí nebo nedoporučí jejich přijetí.

Po projednání legislativními výbory se peticemi zabývá plé-

num. Našimi delegáty byli Lenka Procházková (ve výboru Církev a společnost) a Petr Procházka (ve výboru Lokální sbor).

Konference přijímá kromě peticí také zprávy všech metodistických agentur (např. GBGM, GBPHB, GBHEM, StC-CCM, GBCS, atd.).

Na začátku Generální konference se přijímal Jednací řád. Po dlouhém jednání nebylo schváleno tzv. Pravidlo 44, jež se týkalo projednávání peticí, obsahujících návrhy v oblasti lidské sexuality, v malých skupinách (max. 15 lidí). Toto pravidlo mělo pomoci, aby se k této otázce měl možnost každý delegát vyjádřit.

V průběhu celé konference probíhaly demonstrace za práva skupiny LGBTQI (lesby, gayové, bisexuálové, transgenderové, qeer, intersexuálové).

Demonstrace přerušovaly také jednání konference; příznivce této skupiny bylo možno poznat

Ze života církve

po duhovém oblečení. Chvílemi to vypadalo, že heterosexuálové jsou na konferenci v menšině.

Této skupině jde o uznání jejich práv na ordinaci a církevní sňatek. Přejí si, aby z Řádu církve byly odstraněny všechny články týkající se pouze manželství mezi mužem a ženou a legislativní postihy praktikujících farářů.

Otázka lidské sexuality byla téměř „hlavním tématem“ konference, i když se o ní vlastně v plénu nakonec nemluvilo. V zákulisí konference se diskutovalo o možnosti rozdělení (rozpadu) církve. Ve středu 18.5.2016 přišel z pléna návrh, aby se biskupové jako duchovní vůdci ujali vedení církve a navrhli další postup a směřování. Tento návrh byl po dlouhé diskuzi konferencí schválen. Je to poprvé v historii ECM, kdy byli biskupové požádáni Generální konferencí o vedení církve v této otázce. Druhý den přijala konference v plném znění

návrh biskupů. Tento návrh obsahoval tři body: – na konferenci se nebudou projednávat žádné petice týkající se lidské sexuality; – biskupové jmenují komisi, která bude studovat možnosti změn Řádu tak, aby byly přijatelné a udržela se jednota církve; – v roce 2018 nebo 2019 bude svolána mimořádná Generální konference, která návrhy projedná.

Ranní bohoslužby byly velmi pečlivě připravené. Kázání, liturgie, moderní i tradiční hudba, projekce byly inspirativní a povzbuzující. V průběhu konference předsedající biskup často přerušil jednání a vyzval delegáty k modlitbám.

Povzbuzující byly také prezentace práce jednotlivých metodistických agentur, prezentace práce ECM v různých zemích, poselství biskupů a laiků, připomínky výročí, například 60

let od první ordinace ženy, 150 let od založení UMW (United Methodist Women). Konferenci pozdravili biskupovi a další hosté z ekumeny.

Autoři byli delegáty Generální konference za Výroční konferenci ECM v ČR a na Slovensku

32

Rozhovor s neznámým Petr Vaďura

Redaktor: Přicházíme asi trochu nevhod, v době převratných změn. Co se vlastně stalo?

Biblický kvíz

Neznámý: Státní převrat v tu nehorší možnou chvíli.

Velkokrále zabili jeho vlastní synové. Naštěstí se jim nepodařilo uchopit moc, takže museli uprchnout a říše tak byla ušetřena ještě větších otřesů. Náš nový panovník Esarchadón už má vládu pevně v rukou, tak se snad povede zachovat impérium jako celek. Největší problémy jsou na jihu v Babylóně, ale zatím se zdá, že se žádné provincie odtrhnout nemíní.

R: Vy jste nic neslyšel o tom, že je život velkokrále ohrožen?

N: Ne, protože jsem s ním byl na výpravě proti Egyptu, Libně a Judsku. Zatímco my jsme bojovali, připravovali Adramelek a Sareser spiknutí. Když pak došlo k té velké pohromě pod Jeruzalémem, zneužili králova oslabení a zabili ho při modlitbě v chrámě.

R: Co se to vlastně v Judsku stalo?

N: Judský král přestal platit tribut a začal se paktovat s Egyptem. To jsme nemohli nechat bez trestu. Vypravili jsme se tedy do oblasti Judska a celkem snadno jsme si podrobili celou oblast kromě Jeruzaléma. To město je velmi dobře opevněno, a tak není snadné je obsadit. Dopláceli jsme na chybu krále Šalmanasera, který už před deseti lety do této oblasti se svým vojskem přitáhl.

Obsadil a zlikvidoval tenkrát však jen severní Izrael se Samařím, zatímco u Judska se spokojil

s pouhým vazalstvím. Nevím, proč judskému králi uvěřil. Teď se nám to vymstilo, protože král vazalství vypověděl a začal proti nám jednat s Egyptem. A tak bylo zapotřebí jej zkrotit. Před těmi deseti lety by to bylo bývalo asi jednodušší.

R: Obsadit celé Judsko se všemi jeho pevnostmi vám však tolik práce nedalo.

N: To sice nedalo, ale už samotné zorganizování takové válečné výpravy je náročné. Je pravda, že ta země byla slabá a kromě Jeruzaléma a Lakíše v ní nebyly žádné opravdové pevnosti. Lakíš jsme dobyli a zbývalo pokořit Jeruzalém. Vypravil jsem se tam, abych judskému králi tlumočil vzkaz našeho velkokrále a přiměl jej ke kapitulaci. Dodnes vidím tu scénu, když jsem promlouval ke královým dvořanům shromážděným na hradbách. Nikdo ani necekl.

R: Co jste jim říkal?

N: Aby se nespoléhali na Hospodina, protože je neochrání.

Zvláště když jejich král nechal zlikvidovat všechny Boží oltáře a ponechal jen jediný chrám v Jeruzalémě! Který Bůh by strpěl takovou pohanu! Řekl jsem jim dokonce, že nás na ně Hospodin posílá za to, jak se k němu neuctivě chovali.

R: Co na to říkali?

N: Nic, jen mě prosili, abych mluvil aramejsky, protože se báli, že podlomím bojovou morálku jejich armády! O to mi samozřejmě šlo a docela jsem si to vychutnal. Dokazoval jsem jim, že naši

bohové jsou nejmocnější bohové světa, a proto je naše říše největší a nejmocnější na celém světě. Ještě ani jeden bůh neochránil před naší armádou svůj lid! A když Hospodin neochránil před lety Samaří, proč by teď měl ochránit právě Jeruzalém? Líčil jsem jim, jak se budou mít dobře v zemi, do které je náš velkokrál přesídlí, ale neřekli na to ani slovo.

R: Vám se ovšem Jeruzalém dobýt nepodařilo?

N: Protože jsme ani nezačali bojovat. Z Egypta proti nám vytáhl Tirhák, takže když jsem se vrátil do Lakíše, velkokrál už tam nebyl. Okamžitě jsem se vypravil za ním, ale ještě jsem stihl do Jeruzaléma poslat posly se vzkazem, aby se moc neradovali, protože až se vrátíme, bude po nich.

R: To se však nestalo.

N: Nestalo, protože zasáhla vyšší moc. Boj s Egypťany se protahoval, ale nakonec se nám povedlo je v Elteke porazit.

K Jeruzalému jsme se tedy vrátili – sice po poměrně dlouhé době, zato s obrovskou armádou a odhodláním tohle hnízdo navždycky zlikvidovat. Když jsme se konečně utábořili s vojskem kolem města, zdálo se, že jeho pád je jen otázkou času. Bylo nás jak much a město se ocitlo doslova v záplavě našich jednotek.

R: Jenomže k boji vůbec nedošlo.

N: Nedošlo. Pamatuji si to jako dnes. To první ráno pod Jeruzalémem mě probudilo zvláštní ticho.

Ve vojenském ležení je pořád

33

hrozný rámus, ale tady bylo ticho, jako kdyby tu netábořila největší armáda světa. Vyšel jsem ze stanu a nevěřil svým očím: všude kolem leželi mrtví vojáci. Bylo to strašné. Běžel jsem to oznámit králi, který dosud spal. Chodili jsme po táboře a nacházeli stále nové a nové mrtvé. Přežilo pár stovek lidí.

R: Co se to stalo?

R: Myslíte, že král byl zavražděn právě kvůli této pohromě?

N: Ne přímo, protože jeho synové se prostě chtěli zmocnit trůnu a tohle se jim hodilo jako záminka. Tím říši pochopitelně pouze oslabili a bude zázrak, pokud se povede ji zachovat celou.

Záleží na tom, jak velkou armádu dokáže teď velkokrál postavit.

Ale vzpamatovávat se z toho všeho budeme asi dlouho..

Otázka: Kdo je neznámý a kde je v bibli se vypráví příběh, který jsme v rozhovoru převyprávěli.

Jedná se o pět kapitol ve třech různých knihách. Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou zpáteční adresu.

Správná odpověď na otázku z prvního čísla našeho časopisu byla: Tertullus, Skutky 24,1-10.

Knihy za úspěšnou odpověď od nás dostávají: Dominika a Marek Novákovi a Marie Šmídlová – všichni tři z Prahy.

Blahopřejeme!

R: Děkuji vám za rozhovor.

Budoucnost otevřená obětí Jan Heller

1.

Ve vědeckých kruzích trvá spor o tom, co bylo největším objevem 20. Století. Byla to teorie relativity nebo počítače? Nebo něco jiného?

Poučený teolog má na tuto otázku jednoznačnou odpověď: Bylo to znovuobjevení hříchu. Na ten se už v 18. století mezi osvícenci začalo zapomínat. V 19. století. se pak na něj především mezi hojnými vyznavači pokroku zapomnělo docela. Lidé se opájeli vidinou takového lidství, které se vyvine postupně v božství.

Obojí splyne. Musily přijít dvě

světové války s miliony obětí, ničivé experimenty nacismu a komunismu, aby se od „víry v pokrok“ odstoupilo. Kam? Do beznaděje, rezignace a zoufalství, anebo do přesvědčení, že bez Boha je dovoleno vše a že se tedy lze prosazovat jakýmkoli způsobem a za jakoukoli cenu.

A přece prosté znovuobjevení hříchu - či vyjádřeno civilněji - moci zla, zla jako mocnosti, otevřelo novou perspektivu. To prosté, nemoderní jednoslabičné slovo „hřích“ umožňuje dešifrovat dějinnou epochu, v níž jsme se zrodili a která nás - ovšem

různou měrou - poznamenala.

Jde o něco zcela jiného, než když se řekne „hřích“ a myslí se to teoreticko-dogmaticky. Jde o syrovou skutečnost a doléhavou praxi. Ovšem hřích byl v lidských dějinách přítomen vždy, ale přece se něco změnilo: Dozrál.

2.

Samozřejmě je slovo hřích v situaci dnešní sekularizované civilizace termín téměř nepoužitelný. Jak to říci civilně, nenábožensky a srozumitelně?

Asi nejspíše sobectví. Vím ovšem, že mezi oběma výrazy je

Biblický kvíz / Esej

N: Nikdo neví. Buď to byla nějaká strašná neznámá nemoc, nebo zásah z nebes. Nevím. Přišli jsme asi o sto osmdesát pět tisíc lidí. Velkokrál se polekal, že nás trestá Hospodin, judský Bůh, protože tak mu to řekli jeho věštci. A tak nařídil zbylým lidem odtáhnout. Všechno jsme tam

nechali: výzbroj, lup, potraviny, stany, všechno. Mrtvé nešlo pohřbít, jak jich bylo mnoho. Slyšel jsem, že tu katastrofu likvidovali Judejci několik týdnů. Byla to nejhorší zkušenost mého života.

34

Esej

významový rozdíl. Hřích je víc než sobectví. Sobectví může být jen projev lidské soběstřednosti a náročivosti, kdežto termín hřích má i vertikální dimenzi.

Tou je především naše osudová spoutanost se zlem. Je to cosi, co jsme zavinili, ale co nemůžeme sami odčinit. Dejme si příklad: Někdo neumí plavat. Nedbá na varování a skočí sám, z vlastní vůle do hluboké vody. Topí se v ní; ale sám, bez další pomoci, se z ní nedostane. Proč tam skákal?

Chtěl prostě prosadit svou, možná lépe: sebe, sám se prosadit. Ale právě tím se odsoudil k záhubě.

Sobectví je hlavní projev hříchu, ale jeho nejvlastnější kořen leží ještě hlouběji, totiž v tom, že jsem si své já, svou svévoli, umístil na vrchol své hodnotové stupnice.

A nyní jsem touto stupnicí ovládán. Nicméně nás dnes zajímá především společenský rozměr hříchu, a tak se soustředíme na jeho společenský projev, tedy sobectví.

3.

Osobní sobectví je běžné a poměrně průhledné. Když někdo křičí: Já, já, já, víme hned, s kým jsme se setkali. Ale sobectví má řadu podob. Existuje rodinné sobectví, které má rodinné dopady. A regionální či oblastní sobectví, sobectví města či osady, kmene či třídy, které má vždy příslušné dopady a následky.

Ale existuje i globální, tedy celosvětové a všelidské sobectví s globálními a planetárními důsledky.

A zde jsme u jádra věci: Dříve převažovalo sobectví privátní nebo regionální. Leckde přežívá sobectví nacionální a rasové.

Ale mezi myslícími lidmi se tyto podoby už natolik znemožnily, že je obtížné zastávat je a hájit je racionálně. Hřích či jeho hlavní projev, sobectví, dozrál tím, že se začal projevovat globálně.

4.

S trochou zjednodušení a nepřesnosti lze říci, že žijeme nyní v epoše globalizace.

Nejde o to, k jakékoli globalizaci přitakat nebo ji striktně odmítat. Obojí je primitivismus. Je třeba se ptát:

Jaká globalizace? Globalizace moci ekonomiky, průmyslové expanze a mezinárodního kapitálu přes hlavy lidí a na jejich účet? Nebo globalizace svobody, lidských - ale i dalších! - práv, solidarity s bídou všeho druhu, globalizace lidské péče o stvoření, globalizace odpovědnosti?

O těchto otázkách je dnes celá literatura. Velmi pronikavá je analýza Lucase Vischera.

Ukazuje se, že globalizace toho, čemu se říká ekonomický růst, tedy globalizace „kvantitativní“, brání, ba znemožňuje globalizaci „kvalitativní“. Požadavek stálého ekonomického a průmyslového růstu znamená vposledku jen stále rychlejší odřezávání větve, na které sedíme. Chystáme sami sobě globální katastrofu a úsilně před ní zavíráme oči. Proto říká Vischer správně: „Podmínkou naděje pro lidskou budoucnost naší planety je obrat.“ Řekněme zatím předběžnou zkratkou: Obrat od kvantit ke kvalitám, od snahy mít (co nejvíc) ke snaze být; tak to formuloval už před lety Erich Fromm. Tedy obrat od sobectví k altruismu, od soběstřednosti k lásce, od lpění na vlastním pohodlí k odpovědnosti za celé stvoření.

Možná přesněji: Obrat k nové hodnotové stupnici, na jejímž vrcholku už nebude já, ani individuální ani kolektivizované, ba ani globalizované, tedy žádné mé či naše nároky, ale potřeby mého bližního, ať člověka nebo kteréhokoli tvora.

5.

Myslit na druhého dříve než na sebe, podřizovat své potřeby jeho potřebám, stále znovu přemáhat osobivé nároky vlastního já, vlastního nitra a vlastního srdce, to je cesta, na kterou nás volá Ježíš: Kdo by chtěl svůj život zachovat, ztratí jej (Mk 8,25; Lk 17,33). Takovému postoji a počínání se odedávna říkalo oběť. Pozor, oběť nikoli jako obřad, ale jako postoj, kdy jsem celý prodchnut obětavostí. Řešením celosvětové krize dozrávajícího globalizovaného sobectví není jen odpovědnost, která střízlivě zvažuje možnosti, ale z odpovědnosti rostoucí

obětavost, hotovost k oběti.

Například k dobrovolnému snižování životní úrovně v bohatých zemích, mezi které ovšem patříme, aby se najedli ti, kdo hladoví.

Dá se to shrnout jedním slovem: Klíčem k budoucnosti je oběť.

Bez ní se všichni časem utopíme v sobectví, vedoucím k smrti.

Platí to pak doslova a do písmene.

Každý život tvoří oběť. Kdyby se matka nevzdávala nároků svého já pro své dítě, nevychová je. To dítě jí zahyne. Přes instinkty to tuší i zvířecí nebo ptačí matka.

Poslouchá své instinkty, a tak jde skrze ni život dál. Kdežto my lidé jsme tvorové rozbitých instinktů.

Moudrý instinkt sebezáchovy (i zachování rodu atd.) v nás pervertoval a degeneroval do bezbřehého sobectví.

6.

Je-li tomu tak, vyvstává vážná otázka: Jak je možné, že život jde ještě vůbec dál? Je to proto, že mezi námi jsou ti, kdo - možná jen skrytě - žijí z moci oběti. Co to znamená? Jsou hotovi dávat víc, než sami nárokují, jsou hotovi unést víc, než na ně ve společnosti připadá. Dělají víc, než musí, a tak jimi prostupuje životodárná moc oběti do světa a do lidské společnosti.

Svět při životě neudržují mocní vladaři, soběstřední boháči nebo vychytralí ideologové, nýbrž ti, kdo trpí a jsou ochotni trpět.

Ale odkud se v nich bere tato síla? Odpovědět na tuto otázku znamená překročit ze světa faktů do světa víry. Nemohu jinak než tu vyznat svou víru, že tato síla, tato hotovost k oběti není z nás ani jen z přírody, pokud přírodou rozumíme to, co je dostupné empirickému poznání a vnější evidenci. I když tuto sílu můžeme zahlédnout i v přírodě, třeba u obětavých ptačích rodičů.

Nebo ji můžeme ztotožňovat s Přírodou a všeobsahujícím Bytím. Jsem však přesvědčen, že pravý původ této síly znají jen ti, jimž byly shůry otevřeny oči: Tato síla je z Boha. Bůh dává svému stvoření sílu trpět pro druhé a tak rozhojňovat život.

Křesťansky vyjádřeno: Ve všech trpících trpí a všecky trpící

35

7.

Samozřejmě je možno neblahou setbu sobectví mírnit. Pak je to podobné, jako když se přiřezává strom. Zůstává ale nebezpečí, že z jeho kořenů vyrostou nové výhonky. Vykořenit sobectví nelze žádným vnějším opatřením, nýbrž jen mocí oběti, tedy láskou, která se odevzdává bez ohledu na to, co to vynese. Takže nakonec budoucnost lidstva a celé planety je úzce propojena s tím, zdali lidstvo najde cestu k obratu, přesněji k pokání, zdali se

opravdu „obrátí“, tj. začne-li žít z moci oběti. Budoucnost se nám otevře jen tehdy, budeme-li hotovi přivolit k tomu, aby nám život zítřka, život našich dětí a vnuků, byl důležitější nežli naše pohodlí a jeho „růst“.

Z toho vyplývá: Myslit dnes jinak než globálně je ovšem anachronismus. Ale také: Myslit dále sobecky znamená podílet se na zítřejší kolektivní sebevraždě lidstva. Lidé si představují, že Boží soud znamená, že jakýsi rozhněvaný bůh srazí hříšné lidstvo bleskem. To je ovšem mýtická představa. Je to docela jinak: Bůh nás nemusí trestat a soudit. Vše si obstaráme sami.

Stačí, když se Bůh odmlčí.

Soudící Bůh je mlčící Bůh, takový Bůh, který nás přenechává důsledkům našich činů.

Nevíme, zdali je ještě čas, nebo je už pozdě. Zázrak nového omilostnění a dar nové lhůty však mohou čekat jen ti, kdo se odřekli sobeckého včerejšku a otevřeli moci Kristovy oběti.

Přeneseno na zasedání Ekologické sekce Křesťanské akademie v Emauzích dne 13. října 2001. Prof. Jan Heller (19252008) byl významný český religionista, biblista, protestantský teolog, vysokoškolský pedagog a překladatel z hebrejštiny a foiničtiny. Text přetiskujeme z webových stránek: www.teologicketexty.cz/index.

Esej

podpírá a nese ten první vítězný Boží trpitel - Kristus. To zjevuje Golgota, to sděluje Nový zákon.

On vzal na sebe nejen naše hříchy, nýbrž všecku bolest celého světa a nese ji nyní dál v milionech svých nejmenších bratří nebo, podle apoštolova vyjádření, svých údů. S nimi tvoří jediné veliké duchovní tělo, v němž je sám hlavou. Odtud, z něho, tedy z hlavy, proudí do všech, kteří jsou v něm, síla k nesení utrpení, moc oběti, jedním slovem láska. Ta se nikdy nerodí sama ze sebe, nýbrž pochází z Boha, který sám je Láska, a tím z Krista.

V Ježíši Nazaretském, vyznávají všichni křesťané, se nám zjevila tato vesmírná Boží láska. V něm, umučeném, a přece věčně živém, přišla k slovu moc oběti jedinečným způsobem. Proto o něm apoštol vyznává, že on je vtělené Boží slovo.

On nese mocí oběti celý svět v každém okamžiku znovu. Je mu přítomen ve všech svých údech, ve všech obětavých, nezištných, nesobeckých, pokorných a trpělivých. Skrze ně tu koná dál své dílo.

A toto dílo lásky, tato moc oběti je klíčem k budoucnosti světa.

Jestliže se k ní obrátíme zády, zahyneme ve svém sobectví.

Neboť odplata za hřích je smrt.

Ale podle původního znění v Řím 6,23 jde o odplatu Hříchu jako mocnosti. Kdo se s touto mocností spolčí, kdo se jí vydá do služby, dostane od ní zaplaceno - smrtí. Hřích je tu zosobněn, personifikován jako vladař, který odměňuje ty, kdo se mu poddali, a to smrtí.

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 276 Kč + poštovné 96 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 24 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Jinakost Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875