Slovo a život 2017/01

číslo: 1. dubna 2017

11 – 13

téma: RODINA

Člověk – tvor rodinný 4 – 5 Padouch nebo hrdina 6 – 7 Pro tvrdost vašeho srdce 9 – 11 Velikonoční rodina víry, naděje a lásky Co je rodina? 14 Církev jako rodina 32 – 34

SLOVO & ŽIVOT � � � �

(E)xkluzivně

2

3

Úvodník

V dětství jsem nevěděl, co rodina je. Během dospívání jsem si uvědomil, jaká by rodina být neměla. Když mi bylo asi pětatřicet, dostala se mi do ruky kniha Edith Schaefferové Co je rodina? Z vydavatelství Návrat domů.

A já jsem objevil svou Ameriku.

Od té doby se o uskutečnění rodiny pokouším.

Když na kurzech Výchovy dětí a Výchovy dospívajících mluvíme s rodiči o rodině, zdůrazňujeme, že je to především místo lásky, přijetí a bezpečí. Nejen pro děti, i pro dospělé, pro manžele, babičky a dědy i širší rodinu. To odlišuje rodinu od klubu nebo zájmového sdružení. Rodiče se vždy zachmuří, protože jejich hlavní činnost svědčí o tom, že tím nejdůležitějším v rodině je uklizený pokoj, utřený prach a uvařený oběd.

Rodina je místem, kde si nemusíme na nic hrát. To je ideál. Kolik dětí zvláště v dospívání však nasazuje i v rodině masku, protože jejich rodiče je prostě nesnesou takové, jací jsou.

Kolik mužů se v rodině přetvařuje, aby splnili objednávku chlapa a táty.

Kolik matek není sebou samými, protože stále znovu musí vstupovat do role pradleny, kuchařky, uklízečky a vychovatelky. Kolik prarodičů se cítí opuštěných a osamělých, protože se nechtějí plést do věcí svých dětí a bojí se být na obtíž. Kolik vnoučat je ochuzeno o vzpomínky na svět, který minul, protože je nikdy nenapadne vzít telefon a nahrát babiččiny vzpomínky. Kolik sourozenců se vzájemně odcizilo po svém sňatku a opuštění rodiny. Kolik singels zůstává v kleci rodičovského domu jen proto, že jim rodiče neumožnili dospět.

Co věta, to téma. Rodina jako sociální jednotka, rodina jako duchovní pevnost. Rodina jako místo intelektuálního kvasu. Rodina jako místo, kde vznikají umělecká díla. A přece: nejdůležitější je, že rodina je místo lásky, přijetí a bezpečí.

Nedávno jsem na Christnetu narazil na studii, která odpovídala na otázku, proč odcházejí děti z věřících rodin do světa. Tom Bisset se setkával s dospělými lidmi, kteří pocházeli z křesťanských rodin, ale v dospívání církev opustili. Povídal si s nimi o příčinách a objevil čtyři důvody: 1. Děti mají nezodpovězené otázky týkající se víry, které je znepokojují a matou. Týká se to oblastí vědeckého bádání, existence utrpení, sexuality a dalších témat, na něž nedostaly v církvi a rodině relevantní odpovědi.

A tak hledají jinde. Mnohdy možná odpovídáme, ale ideologicky a zjednodušeně. Naše děti pak v touze po intelektuální upřímnosti škrtnou celé křesťanství a obrátí se pro odpovědi jinam.

2. Děti odcházejí z církve z toho důvodu, že u nich víra nefunguje. Přes veškerou snahu nenašly pokoj, radost a smysl života, ačkoli jim to dospělí slibovali. Jejich osobní zkušenosti se nikdy nevyrovnaly tomu, co prožívali ostatní a co slibovali prožít i jim. Může se jednat o charismatické projevy, zvláštní prožitky Boží blízkosti, nalezení pokoje a jistoty apod. Přátelé, vedoucí, dospělí mluvili o svých pocitech a zkušenostech – a ony necítily a neprožívaly nic. To je odradilo, a proto opustily křesťanství jako plné falše a přetvářky. Nebo prostě jen rezignovaly: jim to funguje, mně bohužel ne. Možná jim někdo nasliboval za Pána Boha, co všechno dostanou a jak se budou mít – a ono se to nestalo.

3. Dalším důvodem, proč děti z věřících rodin odešly od víry, byly životní okolnosti. Prioritou v jejich životě se stalo něco jiného, ať už to bylo studium, kariéra, práce, zájmy, manželství a rodina, cestování, podnikání nebo sport. Mohou to být i jevy patologické, jako alkohol, drogy, sexuální nevázanost a špatný životní styl.

Víra se postupně přesouvá na okraj

zájmu člověka, až vyhasne úplně.

Někdy odcházejí děti z věřících rodin od Boha pod náporem negativních zkušeností, utrpení, nemoci, rozchodu rodičů nebo jiných životních otřesů.

Víru nikdo z nich vědomě a výslovně neodmítl, ale spíš o ni ztratil zájem nebo zapomněl.

4. Čtvrtým důvodem odchodu z církve a od Boha je skutečnost, že tyto děti pocházející z věřících rodin vlastně nikdy neprožily křesťanské obrácení a znovuzrození. Víru si osobně nepřivlastnily, Kristu se nikdy nevydaly a nikdy mu jako svému osobnímu Spasiteli nepoděkovaly za to, že je očistil od jejich hříchů, ospravedlnil a posvětil. Tyto děti vyrostly ve sboru a automaticky do něj chodily.

Nejprve docházely na besídku, pak do mládeže, na bohoslužby. Modlily se a plnily i rozličné služby. Dělali to všichni a ony sem přeci patřily.

Přesvědčily ostatní – a snad i sebe – že v Pána Ježíše věří. Ve skutečnosti se jen podřizovaly touhám a očekávání druhých lidí. Když vyrostly a staly se samostatnými lidmi, křesťanství nechaly plavat.

Pozoruhodné, ne? Nestálo by za to o výsledcích Bissetova výzkumu ve sborech mluvit?

V tomto čísle Slova a život jsme se mnoha oblastí týkajících se rodiny nedotkli. Přesto doufáme, že ty články, které jsme dali dohromady, pro vás budou podnětné. A bude-li o to zájem, můžeme se k jednotlivým oblastem rodinného života zase někdy vrátit.

Dobré chvíle u četby vám přeje za redakční radu i autory Petr Vaďura

Úvodník

Strip: Martin Kukla

PETR VAĎURA

4

5

Člověk – tvor rodinný ROZHOVOR DAVIDA CHLUPÁČKA SE SLÁVKOU DOKULILOVOU

Já rodinu vnímám především jako tu nejlepší instituci pro předávání života a výchovu další generace.

Zatím se nikomu nepodařilo vymyslet a navrhnout něco lepšího. I Ježíš se narodil do rodiny, vyrůstal v ní, učil se, byl vychováván otcem a matkou.

Kdyby existovala lepší forma, jistě by ji Bůh pro svého Syna použil. Myslím si, že význam rodiny se věkem nemění. Jen se mění v různých obdobích života její funkce. Něco jiného potřebuje od rodiny malé dítě, něco jiného dospívající člověk, něco jiného ten, kdo právě založil svou vlastní rodinu a něco jiného starý člověk, který zakouší třeba i množství neduhů.

Každý potřebuje něco jiného, ale rodina zůstává stále tím nejdůležitějším místem pro vztahy, které člověk má.

A vztahy jsou přeci základem života.

I v dnešní době je rodina pro 95 % lidí (aspoň v našich zeměpisných šířkách) tím nejdůležitějším. Vyplývá to z různých sociologických výzkumů napříč věkovým spektrem.

JAK SE PODLE TEBE MĚNÍ VNÍMÁNÍ RODINY OD MALÉHO DÍTĚTE PŘES DOSPĚLÉHO ČLOVĚKA AŽ DO ZRALÉHO STÁŘÍ? JAK JSI TO VNÍMALA TY? Rodina byla pro mě ve všech fázích života zásadním společenstvím.

Dostala jsem v ní základ výchovy, ze kterého jsem si postavila žebříček hodnot. Časem jsem založila svou vlastní rodinu, měli jsme s manželem děti a pokusili jsme se předat jim to, co je pro nás v životě nejdůležitější.

V dětství jsem potřebovala od rodiny všechnu péči a zabezpečení. Později jsem potřebovala především morální podporu a pochopení. Na řadu přišla i nutnost pomoci s malými dětmi.

Když jsem trochu „zmoudřela“, ráda jsem si poslechla rady rodičů, které vyvěraly z životní moudrosti a zkušenosti. A když jim docházely síly, sama jsem potřebovala jim vracet aspoň zlomek toho, co jsem od nich dostávala celý život.

JAKOU FUNKCI PLNÍ RODINA V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA? DOMNÍVÁM SE, ŽE ČASTO O TOM UVAŽUJEME POD TÍHOU NEGATIVNÍ ZKUŠENOSTI, KDYŽ CÍTÍME, JAK MOC NÁM RODINA CHYBĚLA NEBO KDYŽ SELHALA. Právě tam, kde rodina selhala, je nejlépe vidět její potřebnost, její nezastupitelná úloha a naprostá nenahraditelnost. Zdá se, že je to začarovaný kruh. Pokud rodina správně nefunguje, nemůže doopravdy zdravě fungovat ani společnost. Pořád platí, že rodina je základní buňkou společnosti.

Na tuto skutečnost nemá vliv ani politické a společenské zřízení dané společnosti. Jinak se funkce rodiny s historickými proměnami společnosti různě mění. V současnosti si nejsem jistá, zda je správné, když mluvíme o „krizi rodiny“. Možná se jedná jen o hledání identity současné rodiny a definování, pochopení a nastavení těch správných funkcí a vzorců.

JSI ŘEDITELKOU ORGANIZACE, KTERÁ NESE NÁZEV CENTRUM PRO RODINU VYSOČINA. JAKÝ JE VÁŠ PŘÍSTUP K RODINĚ? CO JE RODINA V POJETÍ VAŠEHO CENTRA? MÁTE NĚJAKOU SPECIFICKOU DEFINICI RODINY, VÝKLAD TOHO, CO RODINA JE A CO NENÍ?

Dnes v celém našem právním systému chybí uspokojivá definice rodiny, která by nikoho nevylučovala

a zároveň hájila zdravou fungující rodinu, jejímž základem jsou otec, matka a děti. Posláním Centra pro rodinu je podporovat rodinu ve všech fázích jejího vývoje, oceňovat její význam pro společnost a hájit její zájmy. Podporujeme manželství jako ideální základ rodiny, všechny členy rodiny a mezilidské vztahy v ní, a to na základě křesťanských hodnot.

Zásadní definice rodiny z našeho poslání nevyplývá. Jde nám o pomoc každému, kdo ji vyhledá a potřebuje, bez ohledu na to, v jaké rodině žije.

Rodinu vnímáme jako základ žití člověka, proto je nám vítaný každý, i když možná v rodině momentálně nežije a může mít pocit, že rodina pro něho ztratila smysl. Ve Starém zákoně čteme, že není dobré, aby člověk byl sám (Tób 8,6), a tak chceme lidem pomáhat v této oblasti svou prací pro rodiny a její jednotlivé členy. Pokud bychom chtěli sebe i rodiny, které k nám chodí, vést k nějakému ideálu rodiny, byla by to svatá rodina v Nazaretě. Kéž by nám všem bylo spolu tak dobře a mile, jako bylo jim.

PODLE MĚ JE RODINA ZEMITĚ BYTOSTNÁ HODNOTA, SOUČASNĚ POZEMSKÁ I NEBESKÁ, FYZICKÁ I DUCHOVNÍ.

JEJÍ EXISTENCI NELZE VÁZAT VÝLUČNĚ NA KŘESŤANSTVÍ, PROTOŽE EXISTUJE BEZ OHLEDU NA VÍRU ČI NÁBOŽENSTVÍ, A PŘECE JE VÝZNAMNÝM TÉMATEM V BIBLI. NAKONEC SKRZE RODINU A RODINNÉ POJMOSLOVÍ KŘESŤAN VNÍMÁ BOHA: HOVOŘÍ SE ZDE O OTCI, SYNU A O BOŽÍCH DĚTECH. JAKO BYCHOM SE BEZ RODINY A BEZ ZÁKLADNÍCH VZTAHŮ NEMOHLI ORIENTOVAT, CHÁPAT A POJMENOVÁVAT TO, CO NÁS PŘESAHUJE. Hned na samém začátku bible –

při stvoření – je založena rodina jako základ všeho stvořeného: muž, žena, kteří se mají milovat a mít děti, aby si podmanili zemi. A dále se k tomu bible velmi často vrací. Řekla bych, že v celých dějinách spásy se děj točí kolem rodiny. A jelikož člověk vnímá Boha jako Otce, cítí se být a je dítětem Božím. A právě to vnímám jako zásadní poselství spásy a celou naději křesťanství vyplývající z Ježíšovy oběti.

JE V DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI VŮBEC KONCEPT RODINY UDRŽITELNÝ? NEBO JSME SVĚDKY ROZPADU RODINY? ANEBO PROBÍHÁ VE SPOLEČNOSTI ZMĚNA, KTEROU NENÍ TŘEBA VNÍMAT NUTNĚ NEGATIVNĚ, PROTOŽE RODINA JE NĚCO, CO NIKDY NEZANIKNE A CO SE VŽDY DOČKÁ RENESANCE? Nevím, jak to vlastně je. Co je krize rodiny a v čem spočívá? Je fakt, že dřívější rodina byla nucená žít ve větší soudržnosti, a to především z ekonomických důvodů. Teď je to jinak.

Jednotliví členové rodiny jsou schopni přežít – uživit se. Otázkou však zůstává, budou-li případně schopni přežít i vnitřně, duchovně nebo celkově psychicky. Co se týká rozpadu manželství nebo spíš ztráty jeho důležitosti, s tím mám sama problém.

Příčinu vidím především v morálním úpadku společnosti jako takové. Podle mne jde o konkrétní důsledek hříchu: velké pýchy člověka, sobectví, nestřídmosti. Je to rozhodnutí se pro zlo a ne pro dobro, které nám nabízí Bůh. Je to odvrácení se od laskavé tváře Boha.

Společnost je velmi tolerantní k „potřebám“ jednotlivce. K jakési osobní svobodě člověka, která je postavená na sobectví a lásce k sobě samému. V konečném důsledku však stejně nemůže být člověk šťastný, protože Bůh to ve

stvoření nastavil jinak. Nemůžeme být spokojeni v něčem, co pro nás nebylo připraveno. Jsme svobodní tvorové, záleží jen na nás, pro co se rozhodneme – zda pro lásku, která se obětuje, nebo pro sobectví a pohodlnost.

DNES JE NA ROZDÍL OD VŠECH MINULÝCH DOB K DISPOZICI VELIKÉ MNOŽSTVÍ NAUČNÝCH ČLÁNKŮ A ODBORNÉ LITERATURY NA TÉMA RODINY, MANŽELSTVÍ, VZTAHŮ A VÝCHOVY DĚTÍ.

DÁ SE NAUČIT TOMU, CO JE RODINA? Je fajn mít možnost se vzdělávat, posouvat se a znát nové věci. Jenomže samo o sobě to nestačí. To důležité, jak se říká v Malém princi, je očím neviditelné. A to je rozhodnutí k lásce. Těžko se o tom mluví s někým, kdo nezná bezpodmínečnou lásku Boží, protože to je jediná cesta. Můžeme se učit správným technikám komunikace, výchovy, pěstování vztahů. To jsou určitě velmi dobré nástroje a pomůcky pro budování zdravých vztahů. Díky Bohu za ně. Avšak bez rozhodnutí uvnitř něco na sobě změnit a dát přednost druhému, bez rozhodnutí toho druhého jednoduše milovat, to stejně nejde. Kdo se však naučí milovat, zvládne spoustu oněch technik sám, jen díky své lásce. Ježíš nás vyzývá ke změně smýšlení, k obrácení, k nalezení jeho cesty. Začít můžeme třeba v našich rodinách. Tím se nám může podařit s pomocí Boží udělat do zla ve společnosti pořádnou díru, kterou bude pronikat uzdravující Boží milosrdenství.

JE MOŽNÉ MÍT DOBROU RODINU? Mají-li rodiče vyjasněny kompetence a přijmou-li veškerou zodpovědnost, která jim v rodině náleží, pak

nelze než mít dobrou rodinu a vychovávat děti „efektivně“. Rodiče tak prostě vychovají ze svých dětí zdravé, zodpovědné jedince, kteří budou velmi důležitými pilíři společnosti. Zní to velmi jednoduše, ale to nejdůležitější bývá zpravidla jednoduché.

Autorka je předsedkyně spolku Centrum pro rodinu Vysočina v Jihlavě. Více informací na www.centrumrodin.cz

Tematický rozhovor

Tematický rozhovor

CO JE RODINA A JAKÝ JE JEJÍ VÝZNAM?

6

Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina aneb Matouš 12, 47-50

OTEC

JEŽÍŠOVA RODINA JAKO IDEÁL? Díky tématu článku se na chvíli můžu cítit jako redaktor bulvárního deníku. Nahlížím do Ježíšova soukromí a daná problematika mě chtě nechtě nutí si trochu domýšlet a spekulovat. Zásluhou evangelistů máme docela dobrý přehled o tom, co Pán Ježíš dělal a čemu učil. Jenže jeho rodinné zázemí moc neznáme.

Jací vlastně byli jeho rodiče? Kolik měl sourozenců? Jak to u nich doma vypadalo? Zajímavé otázky, ovšem často bez odpovědi.

Při pečlivějším pohledu do evangelií však přeci jen do Ježíšova soukromí můžeme alespoň nepatrně nahlédnout. A nečteme jen o urovnaných poměrech. Čteme o rodině, která se občas ocitla v napětí. Navzájem si ne vždycky rozumějí. Nepřipomíná vám to něco? Neznáme to i z našich rodin? Vždyť podobné napětí občas zavane i z našich domovů a neshody z vlastní rodiny máme mnozí v živé paměti. Ani samotný Kristus Pán na tom nebyl lépe. Ve vlastní rodině zažíval protichůdné nároky a pohled do jeho soukromí nám odhaluje, že to nebyla rodina vzorová, harmonická

Je zvláštní, že o Josefovi se nikde (s výjimkou příběhů Ježíšova narození a dětství) nemluví. Zmiňují se pouze jeho matka, bratři a trochu také sestry.

Ježíšův pěstoun Josef byl v době jeho dospělosti už nejspíš po smrti. Tím by se pěkně vysvětlilo i ono starostlivé naléhání příbuzných a také bulvární domněnka o Ježíšově zešílení by byla pochopitelnější. Ježíš nepřevzal po tátovi zavedenou živnost, nýbrž potloukal se krajem a neměl, kde by hlavu složil. Copak takhle se chová zodpovědný prvorozený synek? Zapomněl snad na svou povinnost vůči rodině? Jak to, že se nestará o zděděnou tesařskou dílnu? Jak to, že se nestará o svůj dům a blízké v něm?

MATKA A BRATŘI Příbuzní se nestačí divit. Inu, asi se skutečně pomátl. Marie s Ježíšovými bratry proto přichází, aby jej odvedli domů a tam ho mohli zavřít a hlídat. „Ten kluk nemá všech pět pohromadě. Musel se zbláznit.“ Vznikl vážný nesoulad a bible jej sympaticky nezastírá. Matka a jeho bratři sice jdou za Ježíšem, avšak zůstanou stát venku.

Volají ho skrze prostředníky, nepřímo.

Mluví přes hradbu jeho posluchačů.

Chtějí toho svého Ježíše vytrhnout z lidského davu a ochránit jej před veřejností, aby ještě více nezešílel. Chtějí s ním být opět sami. Doma v nenápadném ústraní, zkrátka jako dřív.

Kristus Pán se nachází v domě a je zde obklopen svými příznivci. Jak ti uvnitř, tak ti venku ho chtějí mít u sebe. Jenže každá skupina jej chce mít jinak, po svém. Komu se má dát?

Jedni i druzí jsou mu blízcí. Komu však patří víc?

Představme si tu situaci: Ježíš pronesl mocná a vážná slova, a tu mu někdo klepe na rameno s takovým tím: „Nerad ruším, ale máš tu maminku a bratry.“ Je to vlastně útok, i když nevíme od koho. Dal si snad někdo zlomyslný záležet na tom, aby jej přerušil? Nebo jen někdo viděl, že venku jsou jeho příbuzní? Třeba oni sami podlehli pokušení činit si na Ježíše nárok právě v tuto chvíli. Rodina tohle někdy dělá. Vždyť i my často podléháme klamu, že o svých příbuzných víme všechno. Známe je od plenek, a tak jsme v pokušení říci: „Vím o nich všecko.“ Jenomže i v každém našem příbuzném, ačkoli je stejné krve, je něco, o čem nevíme, co je jen mezi ním a Bohem.

KDO JE MOJE RODINA? Třeba to celé byla nešťastná shoda náhod. Ježíš byl zkoušen a zpochybňován protivníky, a tu se do toho najednou přimotají ti, kteří ho znali jako nemluvně v plenkách a kteří mu třeba říkali i nějakým domáckým jménem nebo přezdívkou. Představme si, jak do nějaké velmi vážné situace přijde najednou naše mami a řekne: „Synáčku, můžeš na minutu?“ A najednou trochu vypadáme jako komicky umanutý podivín, který sice učeně a hluboce filozofuje na vážná témata života, ale je jenom „synáček“.

Ať už to bylo jakkoliv, Ježíš řeší

situaci geniálně. Řekne: „Tohle je taky moje rodina.“ Jakoby tím řekl: „Pokud mi tady někdo chce říkat familiárně nějakou zdrobnělinou, konec konců může. Jenže vždy půjde o jednu věc: O Boží vůli. Ta se musí plnit v rodině, mezi přáteli i na veřejnosti.“ Evangelista píše, že jim odpověděl: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Tu větu bych nepovažoval za chladnou řečnickou otázku, na níž jen Božský synek zná předem odpověď. Otázka „Kdo je má matka a moji bratři?“ vede k vážnému zamyšlení. Jakoby se ptal: „Kde jsem vlastně doma? Kde je moje místo? Kam patřím se svým životem?“ Ježíš sice vyrostl v určité rodině, ale ta je mu už těsná. Vykročuje za svým vlastním cílem, v němž už nemají místo hoblíky, pilky a dláta z tesařské dílny v Nazaretu. Jeho poslání je jiné, důležitější. Jenomže i když ho přitahuje toto veliké poslání, nepřestává jej k sobě táhnout rodina. Proto se rozhlédne a řekne: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Pouto k Otci, Stvořiteli, je tedy nakonec pro Ježíše silnější než pouta rodinná.

JAK SE NÁS TO TÝKÁ?

Nelze zastírat, že Ježíš neřekl ta silná slova jen tak z čista jasna. Vždyť kázal o vážných věcech a nacházel se ve svízelné situaci, kdy byl zkoušen svými protivníky a kdy byla zpochybňována jeho autorita. A právě v tu chvíli i nás prohlásil za svou rodinu. Jeho příbuzní však nejsme jen tehdy, když jednáme správně, ale jsme jimi vždy. Ježíš nás totiž prohlásil za své bratry a sestry (Žd 2,11-17). V Boží rodině jsme po něm hned druzí. Je to opravdu hodně být druhý po Božím Synu. Pro každého, kdo je v tom dobrém slova smyslu vytrvalý, nezlomný a neústupný, z toho plyne velké povzbuzení. Jsme stejné tělo a stejná krev jako on. Proto můžeme být sebevědomí, hrdí a odhodlaní.

V Ježíšově odpovědi je toho skryto ještě mnohem víc. Plyne z ní i to, že v životě víry nejde pouze o lidskou vůli a lidské rozhodnutí. Vůle, jakkoliv i ona zde má své místo, a rozhodnutí, bez něhož by se člověk nikam nedostal, jsou totiž jen cestou. Cílem je společenství s ním. A právě tento cíl je v Ježíšově odpovědi zaslíben, neboť: „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Autor je farář sboru ECM Maranatha Plzeň. Mezititulky redakce.

Tematické články

Tematické články

a bezchybná. A vůbec nebyla svatá, jak se v některých kruzích zdůrazňuje. Byla docela běžná, s běžnými problémy. Naše představy ideální rodiny se týkají vztahů: lidé se v ní moc nehádají, děti vzorně poslouchají své rodiče a rodiče rozumějí svým dětem. Všichni dohromady mají zhruba stejné představy o životě a zbožnosti.

A právě z takové „vysněné“ rodiny Ježíš nepocházel. Pocházel z rodiny, která stejně jako ty naše prožívala napětí a roztržky. A odtud, z téhle křehké rodiny, přichází za námi.

Přichází za lidmi, kteří žijí v právě tak křehkých rodinách.

7

(E)

8

FRANTIŠEK BALON

(E)

PHDR. MGR. JERONÝM KLIMEŠ, PH.D.

mám – totiž sebe. Protože se jedná o neslučitelné emoce, odžívají se sekvenčně jako jakési „skotské střiky“ – chvíli láska, chvíli nenávist, chvíli láska, po ní nenávist... Protichůdné emoce vyvolávají zcela chaotické chování, které de facto zcela znemožňuje obnovení vztahu. Vztahů, kde se k sobě partneři vrátili po pauze delší než rok, je proto málo – 2 % čili jeden pár z padesáti.

Básně

BIBLICKÝ POHLED NA MANŽELSTVÍ

Starší sestra DELICIE NERKOVÁ

Jsi pěšina co vede mezi poli k otcovu domu odkud utíkám jsi obvaz když láska lásku bolí jsi voda když žízní umírám Jsi peří jímž se ptáci zdobí svobodně touží létat do oblak jsi dříví co v krbu klidně hoří když křídla ztěžknou a slunce nechce hřát Jsi koupel v níž hojím svoje rány jsi lože na kterém uzdravit se mám jsi klíč od dveří za nimiž nejsme sami v tvém objetí já sebe nalézám Nevím však kde jsi a kde tě hledat mám až domů půjdu - snad tehdy tě potkám

ROZCHOD PARTNERŮ JE JAKO SMRT

ke křečovité manipulaci s nezměnitelným faktem smrti, má i křesťanské

Rozvody a války o děti jsou snad to nejhnusnější mezilidské chování, jaké můžeme vidět v dnešní meziválečné době. Termín „zatvrzelost srdce“ je sice metafora, ale přesto těžko hledat výraz, který by lépe vystihl válečné nastavení psychiky při rozvodu, kdy každý ví, že dělá něco, co bolí a nelíbí se druhému partnerovi, kterého ale zpravidla stále ještě má ve svém srdci.

Tvrdost srdce a válečné nastavení je hlavní rozdíl od prostého úmrtí partnera. Přes rámcovou podobnost – ztráta milované bytosti – obě situace, úmrtí a rozvod, spouští zcela odlišné vzorce chování a uvažování. Úmrtí řídí modul opečovávání nemocného, popř. oplakávání nebožtíka, kde agrese za ztrátu milované bytosti je tlumena či přesměrována na třetí osoby (personifikovanou smrt, viníky dopravní nehody, doktory ap.), ale ne na samotného nebožtíka Například agresi tlumí pořekadlo starověkých Římanů: „O mrtvých jen dobře.“ Tlumící efekt, který vypíná sklony

pořekadlo či „beracha“: Pán dal, Pán vzal – Boží jméno budiž pochváleno. Každopádně úmrtí expartnera idealizuje.

Rozvod naopak expartnera démonizuje a je řízen válečným modulem uvažování. Ten pudí člověka a jeho okolí k „bleskové válce“. Z toho důvodu byly rozchody v minulosti otázkou několika dnů až týdnů. Až moderní soudnictví z nich udělalo zákopovou válku nezřídka dlouhou i patnáct let.

Srovnejte, jak dlouho trval rozchod za dob Mikuláše Dačického z Heslova: „Vilém Hanykéř na Nebovidech zastihl Alžbětu, ženu svou, pěknou, mladou, s Janem, synem pana Zdeňka Materny; zavázal ho slibem, aby se před soudem zemským postavil, a ženu zahnal.“ (Paměti) Závažnou komplikací při rozvodu je, že druhý partner spouští zcela protikladné emoce. Na jedné straně lásku – je to člověk, kterého nejvíce miluji na celém světě, ale zároveň spouští i agresi a nenávist, protože právě on mi bere to nejcennější, co

Hluboký vhled do podstaty manželství má i Bible. Kniha Genesis definuje manželství biologicky jako vznik nového (meta)organismu: „Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva se stanou jedním tělem (řečeno dnešní terminologií organismem).“ Metaorganismy jsou zpravidla reprodukční jednotky, kde jednotliví členové mohou žít či umřít odděleně.

Je to právě jednota muže a ženy coby přirozeného manželství. Reprodukční jednotkou je ovšem také třeba mraveniště, kde jednotliví mravenci jsou de facto orgány tohoto metaorganismu.

Tento psychický srůst dvou lidí do jednoho organismu se projevuje: a) sdílenou bolestí – bolest mojí ženy je moje bolest, podobně jako kopnutí do palce pociťuje celé mé tělo. b) pocitem, že partner je někdo, kdo je mi rovnocenným parťákem – „kost z mých kostí“, podobně jako jsou v těle játra partnerem plic. To bývá rozdíl od milence či milenky, které často lidé vnímají jako jakéhosi „podčlověka, Untermensch“, a jen je utilitárně využívají.

Tematické články

Když přišlo jaro, povedlo se mi velmi snadno zabít mouchu ještě ospalou.

Zůstala po ní skvrna na stěně.

Právě tudy přelétal anděl zkratkou přes mou hlavu a zeptal se mě, jak to je se skvrnami po zavražděných, zda i ty lidské jsou závislé na barvě stěny, jejím umístění, na větru a dešti.

Zahanbený jsem ztratil řeč.

Anděl odešel po vlastních nohách.

Dosud se nevrátil, a už je tu podzim, kdy se listy zbarvují krvavě.

Pro tvrdost vašeho srdce dal vám Mojžíš rozlukový lístek aneb Rozpad rodiny z pohledu křesťanského psychologa

9

Skvrna

Protože rozchod běží ve válečném módu, lidé při něm zanedbávají vdovský čas, tzn. přibližně roční období, které naše mysl potřebuje, aby se alespoň trochu odpoutala od expartnera.

Naopak okamžitě si zakládají profily na seznamkách a chtějí bývalému ukázat, že oni mají na víc, že není nepostradatelný apod. Prostě neustále chtějí mít navrch, a proto s ním sou-

10 Tematické články

obnovit. Zejména ženy mají problém dále žít s mužem s takovým pocitem nekonečné viny. Při rozchodu je tedy vždy výhodné přiznat či vyznat svůj díl viny a nějak se s ní vypořádat – zkracuje to rozchod. Jen nepřiznávejte své minulé nevěry. To byste víc ublížili než pomohli.

Při rozchodu je nejlepší chovat se podle Hippokratovy lékařské přísahy: Především neškodím. – Nemusí se mi podařit vztah zachránit, ale neměl bych mít krev na vlastních rukou. V praxi to znamená ovládnout destruktivní sklony a momentální výkyvy nálad a dělat jen ty kroky, které vedou k obnově manželství. Tu nechutnou řezničinu přenechávat druhé straně. Ať on obejde příbuzné a známé a řekne jim, že se rozcházíme, ať on sežene právníky a dá žalobu na rozvod, ať on se odstěhuje atd. Při tom všem být stále vstřícný, vlídný a smířlivý, seč síly stačí. Jen si je třeba dát pozor na majetek – aby nás nezadlužil, nevyplenil konta apod. Když se přesto manželství rozpadne, tak si říci: „Pán dal, Pán vzal, Boží jméno budiž pochváleno.“ Nebo u nevěřících je dobré si říci: „O mrtvých jen dobře,“ zastavit fantazijní agresi a považovat to celé za úmrtí v rodině. Inu vdovci a vdovy byli vždy.

k dr. Klimešovi, to si nedovolím k partnerce či partnerovi, ani k dětem. b) Nedělám věci, o kterých dopředu vím či předpokládám, že by s nimi partner nesouhlasil. To platí nejen před rozchodem, ale pokud chcete mít klidný rozchod, tak i po rozchodu, protože rozchodem, ani smrtí vztah nekončí, jak jsme si již ukázali. c) Bolest mého partnera je moje bolest.

Svatební formule končí slovy: „K tomu ať mi pomáhá Bůh.“

Dlouhé a spokojené manželství je velmi náročný a namáhavý projekt.

Málo komu se ho podaří vybudovat.

Výzkumy však hovoří jasně – ženatí jsou šťastnější než svobodní a singles.

Stojí to za tu námahu. Přesto přicházejí chvíle, kdy se dostáváme za hranu svých sil – pak je třeba odevzdávat to celé do rukou toho, který nám partnera dal, a čekat na jeho odpověď – byť by měla být zamítavá. Pak víme, že nás Bůh posílá na jinou cestu, než jakou jsme měli vyhlédnutou a možná i od dětství vysněnou. Zde je pak

na místě odpověď Ježíšovy matky Marie: „Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova.“ I ona si jistě svůj život představovala úplně jinak, než kam ji Bůh poslal. Její, Josefův i Ježíšův teocentrismus – ne má, ale tvá vůle se staň – je tedy nejlepším návodem i na rozchody.

Autor je psycholog, autor řady knih.

Více k tématu tohoto článku lze nalézt v knize Křesťanství, vztahy a sex, ale také na http://vztahy.klimes.us. Mezititulky redakce.

STABILITA KŘESŤANSKÝCH MANŽELSTVÍ Křesťané bez rozdílu denominace jsou na tom se stabilitou manželství zřetelně lépe než nevěřící.

Střední dobu dožití čili poločas rozpadu mají o deset let větší než nevěřící.

Za to nemůže žádná jednotlivost, ale všechny zásady křesťanského života dohromady. Od zákazu potratů, přes slib lásky, úcty a věrnosti, neodmítání dětí, až po cíl budování Božího království, ne našeho.

Při katolickém svatebním obřadu se říká: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.“ To jsou tři nohy, na kterých stojí partnerský vztah. Když je krize, zmizí láska, možná i věrnost.

Ale je třeba zdůraznit, že vztah může stát a často stojí už jen na pouhé vzájemné úctě. Levitovat však neumí nikdo. Proto platí stále zásady: a) Ve vztahu se chovám k partnerovi či rodinným příslušníkům lépe než k cizím lidem. Co si nedovolím

Velikonoční rodina víry, naděje a lásky

(E)

RADIM ŠKALOUD V dávných dobách Starého zákona, před třemi tisíci let, když ještě nestál chrám a uctívání Hospodina nebylo centralizováno, čteme o rodinném charakteru bohoslužebného života.

V tomto abrahámovském čase putovala společně se stády široká rodina.

Nebo jinak řečeno, putoval celý „dům“, všichni, kdo patřili do jedné domácnosti. A to rozhodně nebyli pouze pokrevní příbuzní, ale také služebníci či přistěhovalci, kteří s domem spojili svůj život. Tušíme to už

u Abrahama a svědčí o tom například pozdější ustanovení pro služebníky, kteří se rozhodnou zůstat v domě svého pána i po skončení své služby (Ex 21,5nn). Již v abrahámovském období sledujeme, že rodinné spojenectví nebylo jen věcí pokrevní, ekonomickou či sociální, ale také a především společenstvím víry a uctívání Hospodina. Biblická rodina je na každý pád rodinou víry, jejímž středem je Hospodin.

Po vyjití z Egypta se sice mnoho

věcí v Izraeli mění, domácnost je však opět základní jednotkou lidu staré smlouvy. Slavení hodu beránka je popisováno jako rodinná slavnost. Počet spolustolovníků byl dán velikostí beránka – mělo zde být tolik lidí, aby beránka společně snědli při slavnostní večeři. A tak se v pojetí rodiny opět dostáváme k širšímu okruhu lidí, než jak je chápána rodina dnes. I přes tento širší rodinný okruh však zůstává hod beránka slavením intimním a osobním. Tato širší rodina

Tematické články

PRAKTICKÉ RADY PŘI ROZCHODU

peří, kdo bude na koni. Všimněte si, že s nebožtíkem se nesoupeří (modus oplakávání). Bohužel ve válečném modu jsou i naši přátelé, proto jejich rady bývají zpravidla štvavé, a tedy většinou špatné.

Základ mého rodinného poradenství vychází z tohoto nápadného rozdílu dvou chování při ztrátě partnera – při úmrtí versus při rozchodu.

Rozchod je sice na začátku překotný, ale pak doznívá v mysli mnohem déle než oplakávání nebožtíka. Úmrtí je smutné a připadá lidem zdánlivě pomalejší než rozchod, ale oplakávání končí přibližně za půl roku až rok. To je u rozchodu z podobného vztahu nedosažitelná meta. I vztahy k pozůstalým a dětem jsou po úmrtí lepší než po rozchodu (o majetku ani nemluvě). Proto se vyplácí zpodobňovat rozchod na úmrtí. Snažit se cíleně zapnout modus oplakávání a vypnout válečný. Většinou stačí si představit, co bych dělal, kdyby partner neodešel, ale reálně umřel. Jak by se lišilo mé chování vůči němu?

A podle odpovědi se pak zařídit i při rozchodu.

Například když lidé spolu chodí, často i řadu let zvažují svatbu: prý je to rozhodnutí na celý život. Naproti tomu u rozvodů je zcela běžné, že po odhalené nevěře se lidé rozejdou v řádu dnů až měsíců. I zde je třeba obrátit logiku. I rozchod je rozhodnutí na celý život, není dobré ho dělat s horkou hlavou. Když se počká rok od rozestěhování, vše je pak klidnější a v důsledku paradoxně i rychlejší.

Hrdost je možná dobrá při seznamování. Při rozchodu je úplně nefunkční – uražené ego dojem neudělá.

Rozchod představuje bolest – rozřezávání jednoho organismu na cáry.

Bolest však vždy volá po viníkovi.

Nejhůř snášejí rozchod ti navrhovatelé rozchodu, kteří jej rozbili z malicherných důvodů. Ti vedou nekonečné debaty s fantazijním expartnerem, že přeci udělali dobře, že to museli udělat, že vina je na něm a ne na nich. Problém je, že ta tvrzení jsou pro ně samotné nepřesvědčivá.

I kdyby o nich přesvědčili celý svět, nejsou schopni přesvědčit sami sebe.

Vztek na sama sebe za to, že jsem udělal něco, co bych partnerovi nikdy neodpustil, často bývá důvodem, proč se nemohou manželství po krizi

11

c) začlenění druhého do širšího JÁ v podobě fantazijních postaviček, které jsou mluvčími pravdy. Tyto fantazijní postavy pak aktivují nejrůznější situace. Například v pohádce Byl jednou jeden král hledá Werich korunovační insignie. Tato byť mírná frustrace mu spustí v hlavě nahrávku výroků jeho nebožky ženy, která funguje jako záchytná fantazijní postava: „Nemůžeš nic najít, protože neumíš hledat. Myslíš jenom na sebe a nevíš, co chceš.“ Tato stará nahrávka spouští dále samomluvu, kde on se svou mrtvou ženou „dialogicky“ řeší otázku, „které dceři přenechat království“.

Jeho psychická svázanost s nebožkou manželkou tedy trvá i po její smrti.

Fyzický rozchod (ani úmrtí) ovšem neznamená, že tento psychický srůst automaticky zmizí. Bohužel ani velký vztek a nenávist nemají na tento srůst žádný vliv. Například žena má na muže strašný vztek, že se vyspal s její nejlepší kamarádkou, přesto když za pár týdnů začne řešit, kam v létě na dovolenou, mimovolně jí jako první možnost do hlavy napochoduje bývalý partner. Samozřejmě ho zase prokleje, ale to nemá žádný vliv na to, že když se jí večer udělá smutno, znova se jí v hlavně zjeví. Ba naopak lidé netuší, že principem obyčejného Pavlovského podmiňování tyto návaly vzteku citovou vazbu na expartnera jen posilují. Takže je paradoxním jevem, že partneři se při rozchodu sice fyzicky oddálí, ale nečekaně psychicky sblíží – totiž myslí na sebe během dne mnohem víc času, než na sebe mysleli třeba rok před rozchodem.

Fyzicky může rozchod proběhnout za tři měsíce, ale psychicky trvá zpravidla pět let a více, než vymizí i projevy této psychické provázanosti a návaly nenávisti.

12 Tematické články

víry, která spolu žije všední dny svých radostí a strastí, se totiž v onen den společně schází proto, aby si připomínala vyvedení z Egypta, podivuhodný Boží zásah, který zůstává nadějí jak pro dnešek, tak i pro věci budoucí.

V tomto kruhu přátel, kteří se dobře znají, je znovu konstituována rodina víry, rodina naděje.

Kde zůstává společná víra a kde se nachází sdílená naděje, tam přebývá také láska. Říkává se, že starosti umíme sdílet jen s opravdovými přáteli.

Ukazuje se však, že to dvojnásobným dílem platí o radostech. Naše radosti nás totiž odhalují před druhými ještě více než naše starosti. Naděje, doufání, touhy – to vše dokážeme sdílet jen s těmi nejbližšími; s těmi, které máme rádi a u kterých jsme si jisti, že mají rádi nás; s těmi, kterým důvěřujeme a kteří mohou důvěřovat nám. Přizvat někoho k hodu beránka není jen tak – je to vlastně přizvání do rodiny, do obývacího pokoje, do vlastní intimity, do sdílení radostí i starostí, do sdílení doufání i nadějí. Kde jsme ochotni vstoupit na tuto nejistou půdu a otevírat druhým tajné kouty našich srdcí, tam roste shovívavost, trpělivost, společná naděje – a také láska.

Blíží se Velikonoce a s nimi také slavení hodu beránka. Když Izraelci měli u stolu volné místo a věděli, že by celého beránka nesnědli, měli pozvat sousedy. Možná máme i my u svého „stolu“ nějaké to místo volné.

Nezkusíme pozvat souseda, aby slavil Velikonoce s námi? Nenabídneme mu otevřené srdce a nezkusíme s ním sdílet své naděje, touhy, starosti i radosti? Často máme ve sborech mnoho „sousedů“, které známe tak nějak od vidění, ale ne víc. A nemáme dost odvahy je oslovit, otevřít jim své srdce a naslouchat jejich srdcím.

Co kdybychom se zkusili v neděli porozhlédnout po sboru a podívat se, zda tam není někdo, koho bychom mohli přibrat do rodiny víry, naděje a lásky? Stojí to za to, protože jedině když to zkusíme, vzniká církev.

Autor je člen sboru ECM Plzeň 1 – Lochotín.

Umělecká díla různých druhů a žánrů zachycují vzlety a pády lidského ducha, mohou být zdrojem inspirace v úsilí o krásu každodenního života a mohou být i mementy na cestách vlastním životem. Takto mne už dlouho inspiruje a provází jedno sousoší a osudy kolem něj.

Jde o slavný „Polibek“ od francouzského sochaře Augusta Rodina (čti Ógista Rodéna). Rodin byl typický integrovaný žák: trpěl krátkozrakostí, byl dyslektik, měl bídnou výslovnost a ve škole se mu nevedlo. Jako sochař byl ale velmi nadaný a vynikal nad ostatní kolegy, podle mnohých se stal nejlepším sochařem od dob Michelangela. Rodinem začíná éra moderního sochařství. Lidské tělo pro něj bylo nejvhodnějším prostředkem, kterým je možné vyjádřit každý duševní stav.

Sousoší Polibek (1901) představuje milenecký pár z Dantova Pekla, který právě překročil hranici studu a platonického vztahu. Vzápětí jsou však oba aktéři nedovolené lásky přistiženi a končí tragicky. Je to tedy poslední okamžik před smrtí. Až mne to mrazí, že nejtěsnější vyjádření lásky může být aktem posledním. Co má být k životu, způsobí rozvrat a smrt. To Rodin zakusil i v reálu. Modelkou „Polibku“ byla Camille Claudelová, mladá umělkyně, Rodinova žačka a obdivovatelka, do níž se sochař vášnivě zamiloval. Dlouhou dobu svou lásku tajil, neboť měl poměr s jinou ženou, s níž měl i nemanželského syna. Tu si nakonec vzal (pár měsíců před smrtí v 77 letech) a Camille skončila tragicky v psychiatrické léčebně.

Jakým požehnáním je oproti tomu

14

Malé zázraky (O modlitbě a rodině)

RALF MOŠT

HANA NOVÁKOVÁ

manželství, kde jsou si muž a žena navzájem vydaní, navzájem se chrání, obrušují, srůstají a nikdo z vnějšího světa na jejich integritu nemá nárok. Dívám se na sousoší optikou vlastní zkušenosti jako na předobraz „manželského objetí“. Erotický náboj a napětí okamžiku přece nevyprchá manželstvím! Jakoby nemanželský vztah byl pro umělce podnětnější, přitažlivější, s příchutí zakázaného ovoce... Je ovšem dobře, že manželská intimita se v umění nedává (často) záměrně na odiv; je něžná, křehká a niterná, zaslouží si nejvyšší úctu a ochranu. A jak snadno se v prvních letech po svatbě mladé rodiny rozpadají jak sochy z písku.

Muž a žena si v manželském objetí sice zachovávají své kontury, ale jedna osoba pozvolna přechází v druhou, hranice se stírají a hmota tvoří jeden celek, jedno tělo; sousoší vytváří sochu. Není to nic statického (ustrnutí ve vztazích je počátek konce), musí to být dynamické spojení. Splývající pohyb, navěky zachycený v kameni, z tohoto sousoší činí geniální umělecké dílo.

Manželské objetí je tajemství duchovní, tělesné i umělecké. V napětí tohoto tajemství Bůh tvoří nový život a rodí se rodina.

Chceme se podobat Ježíši Kristu?

Dělejme to, co dělal on. Staňme se lidmi modlitby. On sám to od nás očekává. Jestliže nám v Matoušově 6. kapitole říká: „A když se modlíte…,“ „Když se modlíš…,“ „Při modlitbě…,“ „Vy se modlete takto…,“ předpokládá, že se jako Boží lid budeme modlit.

Tomu se musíme učit, jako ostatně všemu ve svém životě. Číst tematická pojednání, poslouchat kázání či svědectví je velice inspirující, ale modlit se naučíme především skrze samotnou praktickou modlitbu.

Pánu bychom měli dát ten nejlepší čas. Když byly děti malé, byly moje večery. Děti usnuly a já jsem mohla v klidu otevřít bibli a prožít chvíli ve ztišení. Dnes je pro mne tím nejlepším časem brzké ráno. Mysl je umytá, bystrá, mohu se snadno soustředit, nic mne nerozptyluje (jen musím sledovat čas). V bibli mám tři záložky: ve Starém zákoně, v Žalmech a v Novém zákoně. Písmo si otevřu a pomalu čtu. Na přečtené reaguji – chválím Pána, děkuji mu, naslouchám, probírám s ním, co mám na srdci, prosím o vedení. Někdy jen tak mlčím a je mi s ním dobře. Tak to dělají ti, kdo se mají rádi. Když něčemu nerozumím, Ježíši to řeknu. Stává se, že mě Duch svatý na něco upozorní, pošle mi nápad, dá mi na srdce k přímluvám nějakého člověka, zjeví hříšný postoj.

V jeho síle s pokojem a radostí v srdci pak můžu jít vstříc všemu, co je pro mne v nadcházejícím dni nachystáno.

Jestliže zanedbám tento ranní čas s Pánem Bohem, už to nedoženu.

U příležitosti výročí manželství jsme s Richardem s vděčností vzpomínali, co všechno nám za roky jeho trvání Pán Bůh dal. Vždycky jsme se modlili, ale ne proto, že bychom byli nějak výjimeční. Prostě jsme se dostávali do obtížných situací, případně jsme se setkávali s potřebami bližních a nic jiného než se modlit nezbývalo. Máme tolik svědectví! Největším

Co je rodina?

Socha od Augusta Rodina, úrodná půda, lásky doména, zároveň křehounká rostlina, někdy do koutku schoulená, jindy zas statná, vznešená, mozaika, kde každá část je samojediná, však jedna k druhé skvěle přilíná, milost, jež spadla nám do klína, měkkost, již nevměstnám do jména, jedno tělo jak od mistra Rodina.

- Boží rodina.

Autor je učitel, výtvarník a básník, jeho domovským sborem je ECM Praha 9 Horní Počernice.

zázrakem jsou příběhy lidí, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ale tentokrát se s vámi podělím o „malé zázraky“, podobné vločce sněhu.

PRSTÝNEK Bylo to koncem září a my jsme vyjeli na chalupu. Celý den jsem se pohybovala po zahradě, česala jablka, rovnala je do beden, do pytlů sbírala ta spadaná, shnilá sypala na kompost.

Večer jsem si všimla, že mi chybí zlatý prstýnek. Zběsile jsem odšroubovala sifon u umyvadla, zametala podlahu, běhala po domě a hledala všude možně. Po chvíli jsem si připadala, jako bych hledala jehlu v kupce sena.

S lítostí jsem se složila na gauč a volala: „Pane, ty víš, že jsem ten prstýnek dostala, když se narodil Marek. Ty víš, že toho zlata moc nemám. Ty víš, kde ten prstýnek teď je.“ Po chvíli jsem jasně slyšela pokyn: „Jdi do kolny.“ V kolně jsme skládali pytle s padanými jablky. A tak jsem vyběhla ven a rozsvítila v kolně. Stálo v ní asi dvacet pytlů. Impulzivně jsem popadla první, rozvázala provázek a na zem vysypala obsah. Mezi jablky se na zemi blýskal můj zlatý prstýnek.

KOSMETIKA Svému nebeskému Otci říkám úplně všechno. Jednou jsem si mu postěžovala, že mi docházejí voňavky, šminky, různá kosmetika – prostě všechny ty ženské „nezbytnosti“. Samozřejmě, mohla jsem si ty drobnosti koupit, ale protože jsme měli období zvýšených vydání na všech stranách, nechtělo se mi za takové věci utrácet.

Toho roku jsem od manžela dostala jako dárek předplatné časopisu Praktická žena. Vždy, když přišlo nové číslo, jsem vyluštila křížovku a řešení poslala do redakce. Právě v tomto období se přihodila zajímavá věc. Jako

správná řešitelka jsem byla třikrát za sebou vylosována. Obdržela jsem následující odměny: parfém, balíček dekorativní kosmetiky a balíček pěstící kosmetiky renomované značky. Dárky jsem brala jako voňavou pozornost od svého nebeského Otce.

BOTY Bylo to v době, kdy byly naše děti ještě menší. Modlili jsme se s manželem o moudrost, jak naložit s penězi.

Byla jsem tehdy ještě s dětmi doma, takže jsme měli jen jeden příjem a více potřeb než peněz. Před jednou modlitbou jsem manželovi řekla: „Jó, kluci potřebují ještě zimní boty.“ Za několik dní k nám na faru přijeli kazatelé. Starala jsem se o občerstvení. Během programu za mnou přišla kazatelka Alenka a se slovy: „Hani, tady máš na boty pro kluky,“ mi podávala obálku. Od koho peníze jsou mi neprozradila. Ačkoliv byl podzim, koukala jsem jako z jara. Mimochodem, ty boty pořád máme. Klukům už jsou sice dávno malé, ale nosíme je my, holky. Máme je na chalupě a bereme si je do sněhu. Jsou kožené, kvalitní, mám pocit, že nezničitelné.

Prostě Boží boty.

BONBONY Před Vánocemi a koncem školního roku bylo mou milou povinností chystání dárečků pro učitele našich dětí. A protože naše děti chodily i do základní umělecké školy, bylo dárků potřeba připravit více. Během jednoho nákupu, kdy jsem měla v košíku několik sladkostí, které byly právě v akci, jsem v srdci vnímala: „Opravdu si vážíš práce těch učitelů?“ Chvilku jsem přemýšlela a v duchu odpověděla: „Ano, Pane, letos jsme měli skvělé učitele…“ „Tak jim kup něco pořádného.“ Vrátila jsem obsah košíku zpátky do regálů a po krátkém přemítání

Svědectví

Tematické články

Nejdůležitějším vztahem v rodině je vztah mezi manželi. Je nadřazen všem ostatním vztahům, vztah mezi rodičem a dítětem nevyjímaje. Kvalita vztahu rodiče a dítěte i pocit bezpečí dítěte do velké míry závisí na kvalitě manželského vztahu.

Ross Campbell

Co je rodina?

15

(E)

16

nebyla, a tak jel manžel zase za námi.

Na zpáteční cestě si všiml ženy, která na něj mávala, aby zastavil. Utíkala k němu a podávala mu – peněženku.

Věci se přihodily takto: Manžel položil peněženku při nakládání zavazadel na auto. Rozjel se, ale peněženka spadla z kapoty až v obci, kterou jsme projížděli. Vše viděla ona paní-anděl.

Pamatovala si barvu i značku našeho auta. S peněženkou pak stála u silnice a čekala, až ji pojedeme hledat!

KOLO PENĚŽENKA Syn kamarádil s chlapcem, kterému nečekaně zemřel tatínek.

S maminkou a malým bratrem zůstali sami. Ačkoliv jsem maminku osobně neznala, ležela mi její bolest na srdci tak, že jsem jí poslala dopis a povzbuzení. Během krátké doby jsme měly příležitost se seznámit. Byla na tom hodně špatně, protože po manželovi jí

Autorka je členka sboru ECM v Praze – Horních Počernicích, článek vznikl za modlitební podpory kazatele sboru, manžela Richarda.

Dva nové domy TEREZA VAĎUROVÁ

Velké téma restitucí proběhlo v nedávné době Českou republikou a neminulo ani naši církev. Finanční prostředky spojené s těmito událostmi jsou pro nás v ústředí velkou zodpovědností a naší touhou je, aby naše církev vzkvétala jak po stránce duchovní, tak i po té materiální. Již v roce 2013 byla vytvořena strategie, jak prostředky z restitucí využít.

Hlavním cílem bylo vytvořit kapitál, pomocí něhož budeme schopni podporovat činnost a duchovní práci naší církve. Proto jsme se v minulém roce rozhodli pro dvě velké investi-

ce, které nám pomohou udržet naši finanční situaci stabilní a podpoří, slovy ekonoma, náš trvale udržitelný růst. Využili jsme peníze navrácené z restitucí jako odrazový můstek pro koupi dvou bytových domů, z nichž jeden je v Praze ve Vrchlického ulici a druhý v Plzni v ulici Sukově.

Náš nový bytový dům v Praze vlastníme od 1. 1. 2017. Nachází se v něm malé byty a všechny jsou obsazeny nájemníky. Jedná se o příjemný dům v lokalitě, která prochází rozsáhlou modernizací.

Naše druhá investice je v Plzni,

Ženy ženám

Kurz „Výchova teenagerů“

VERONIKA VLASÁKOVÁ

HELENA PECHOVÁ

Tak bych nazvala dívčí soboty v Horních Počernicích. Nápad se zrodil u Hanky Novákové, která si pro nás připravuje program. Jednou za půl roku se sejdeme v dámském kruhu a podělíme se o to, co nám Bůh přinesl do života, poslechneme si slovo na dané téma a užijeme si spoustu zábavy.

Ačkoliv jsme se sešly teprve podruhé, věřím, že ne naposledy. Kdo by si nepřál strávit čas obklopen lidmi, se kterými může sdílet své strasti a radosti?

Poslední téma bylo „Ženská krása“ a inspirovala nás kniha Ester. Krásný příběh o odvážné ženě, která se pro záchranu svého lidu neváhala vydat na cestu možné smrti. Její víra, trpělivost a pokora nechť nám jsou vzorem. A protože Ester byla neskutečně krásná, mluvilo se i o naší kráse. Přiznejme si, že dnes se velice klade důraz na vzhled a dost dívek trpí depresemi a dalšími nemocemi v touze získat nereálnou podobu.

Chtějí vypadat jinak, než jak byly

Jak dobře vychovávat své děti?

To se ve školách neučí. Člověk musí hledat jinde. A když si myslí, že našel, nemá vyhráno, protože jednou osvědčené způsoby výchovy přestanou fungovat. To „jednou“ je v pubertě.

V době, kdy se můj vztah s dcerou proměnil ve válku, domov v bojiště a slova ve střelivo, přišel náš kazatel s nabídkou kurzu, jehož cílem je posílit vztah s teenagerem. „Dospívání je časem proměny.

Děti se mění a my musíme měnit způsob, jakým je vychováváme,“ píší autoři kurzu Nicky a Sila Leeovi. Pro mě nová, hluboká myšlenka. Díky setkáním s ostatními rodiči jsem si uvědomila chyby, kterých se dopouštím v jednání se svojí dospívající.

Kurz nedává laciný návod, jak být dokonalými rodiči, ale pomáhá nám vést děti tak, aby dorostly ve zralé a zodpovědné dospělé. Jsem vděčná za povzbuzení, praktické rady a nápady, jak zvládat toto období a neházet příslovečnou flintu do žita.

Kurz je rozdělen do deseti kratších

stvořeny. A tak jsme se mohly navzájem povzbudit a ocenit své přednosti, doplnit si poznatky z oblasti nejen biblické, ale i praktické.

A co se mně na tomto čase líbí?

Je krásné, když nejsme jedni druhým lhostejní. Ve světě kolem nás jsou si ženy dost často konkurentkami. Častokrát si neumíme poradit, povzbudit se a pochopit. Proto mi vlévá pokoj do žil fakt, že jsem našla tolik dívek a žen, kterým není jedno, co prožívá ta druhá, a jež mají touhu pomoci a povzbudit se navzájem. A to je právě tím podstatným. Někdy bereme církev jako prostor, jež nás pojí s Bohem, a sbor jako místo plné lidí, kde mám pár přátel a známých. Jenže čas strávený se ženami mi ukázal, že církev, sbor, kam každou neděli jdu, je nejen místem, kde mě čeká Pán, ale že to je i moje rodina. Jsou to lidé, kteří žijí

zajímavé životy, mají své problémy a potřebují vyslechnout. Někdy stačí jen tak pohovořit nebo prostě darovat milý úsměv. Co nás to stojí zeptat se, jak se druhému daří? Tyhle víkendy se ženami mi přinesly nejen spoustu krásných zážitků, ale otevřely i cestu k ostatním dívkám, které by jinak nenašly odvahu se sdílet. Měla jsem možnost poznat, jak kouzelné bytosti tyto ženy jsou a kolik se toho v nich skrývá. Často sedíme jeden vedle druhého a ani nevíme, jaký poklad vedle nás přebývá. A proto tento čas mám tak ráda a vřele ho doporučuji každému. Ať ženám či mužům. Jsme rodina a ta se stará o každého člena.

Tak buďme spolu a starejme se.

Autorka je členka sboru ECM Praha 9 – Horní Počernice.

(nebo pěti delších) setkání. Během jednotlivých setkání sledujeme v první části asi půlhodinové video, jež moderují manželé Leeovi a v němž promlouvají odborníci i rodiče se svými dětmi na dané téma. V druhé části diskutujeme s ostatními rodiči, účastníky kurzu. Je to i dobrá příležitost pozvat přátele, kteří mají podobné trable s výchovou svých dětí.

Manželé Nicky a Sila Leeovi jsou autory i dalších kurzů, které lze objednat prostřednictvím Křesťanské misijní společnosti. Jsou to kurzy Výchova dětí, Příprava na manželství a především Manželské večery.

Ke všem kurzům jsou k dispozici DVD a knižní příručky i příručky pro vedoucí. Více informací lze získat na stránkách Manželských večerů: www.manzelskevecery.cz Autorka je účastnice kurzu probíhajícího ve sboru ECM v Tachově.

dům v Sukově ulici sloužil původně jako ubytovna pro nemocniční pracovníky. Chceme dům zrekonstruovat na malé byty, o které je v současné době velký zájem. Dům jsme převzali k 1. 3. 2017 a co nejrychleji začneme s rekonstrukcí.

Doufáme, že obě tyto investice budou pro naši církev požehnáním a přinesou mnoho dobrého.

Autorka pracuje v ústředí ECM.

Ze života církve

Svědectví

Byli jsme na rodinné dovolené. Po obědě jsme se vypravili do nedalekého města, kde manžel zjistil, že nemá peněženku, v níž měl poměrně vysokou hotovost. Myslel, že ji zapomněl v pokoji, kde jsme byli ubytovaní, a tak se vrátil. Mezitím jsme všichni volali k Pánu. Na pokoji peněženka

zůstaly dluhy. Začala k nám pravidelně docházet a my jsme jí pomáhali vyřizovat různé záležitosti na úřadech.

Při jedné z návštěv plakala: „Vždyť já pro našeho malého nemám ani kolo.“ Modlili jsme se s ní i za ni. Postupem času jí dal Pán Bůh dost síly na to, aby se postavila na vlastní nohy.

Začaly se řešit i zdánlivě neřešitelné situace. Třeba ta s kolem. Tato žena pracovala v rekreačním středisku.

Jednoho dne se tam objevilo kolo, k němuž se nikdo neznal, a tak ho uklidila do skladu. Asi po měsíci jí vedoucí střediska řekl, ať si to kolo vezme pro kluka.

17

vybrala potřebné množství vkusných balení kvalitních čokoládových bonbonů. U kasy mi prodavačka nabízela krabičku s lístečky, a ať si jeden vylosuji, že je možné vyhrát drobný dárek. S úsměvem jsem si asi z 200 lístků jeden vybrala. Po zjištění výhry zavolala prodavačka všechny své kolegyně, aby se přišly podívat. Vyhrála jsem 500 Kč, lístek té hodnoty tam prý byl jen jeden. V té době to bylo docela dost peněz, a tak jsem výhrou zaplatila bonbony i nákup.

18 Diakonie

PAVEL KHOLL

FRED LANGER

Středisko křesťanské pomoci Horní Počernice existuje již 18 let. Během této doby se nabízené sociální služby postupně rozšiřovaly či redukovaly s ohledem na společenské potřeby a vývoj v České republice. Jedna služba se však v průběhu let stala stěžejní a neměnnou: je to Azylový dům pro rodiny s dětmi.

Zařízení tohoto domu poskytuje služby široké cílové skupině, do které spadají oba rodiče s dětmi, samotné matky a otcové s dětmi, pěstouni s dětmi, ženy v 8. a 9. měsíci těhotenství a rodiny připravující se na návrat dětí do péče. Cílem služby je poskytnout přechodné ubytování, zázemí a podporu, která je směřována k řešení nepříznivé situace spojené se ztrátou bydlení. Program je specifický tím, že se snaží podpořit zachování celistvé rodiny a obnovu její narušené funkce.

Azylový dům má kapacitu 84 lůžek a disponuje možností poskytnout ubytování až osmičlenné rodině.

Služba je poskytována na dobu maximálně jednoho roku. Uživatelé se podílejí na správě azylového domu a je na ně přenášena spoluzodpovědnost za úklid a správu jednotlivých ubytovacích zařízení i další povinnosti vyplývající z působení v programu.

Tento model komunitního života prohlubuje dovednosti a návyky potřebné k běžné integraci do společnosti. V rámci azylového domu jsou uživatelům k dispozici také služby psychologické a duchovní.

Práce s cílovou skupinou klientů azylového domu není jednoduchá, často se jedná o jedince, v jejichž osobní historii se objevují patologické jevy v podobě domácího násilí či různých forem závislostí. Mnozí klienti prožili dětství v nefunkčních rodinách nebo v dětských domovech a výchovných ústavech. Mají tendenci opakovat prožitý rodinný model a chování, které zažili u svých rodičů.

JAK VZPOMÍNAJÍ NA MARTINA LUTHERA VE WITTENBERGU

Jde o generaci, která z velké většiny neviděla fungovat soběstačnou rodinu. Většina z nich bere za normální, že rodina žije z dávek pomoci v hmotné nouzi a svou situaci nijak neřeší.

Je těžké v takovém prostředí hledat motivaci pro řádnou školní docházku nebo zdravé ambice v pracovním a osobním životě. V rámci individuální práce s rodinou se v našem azylovém domě pokoušíme u otců či partnerů prohlubovat pracovní návyky a schopnosti finančně zaopatřit rodinu. Pracujeme také na zvyšování finanční gramotnosti a na schopnosti hospodařit s penězi. Dále na otce i matky působíme tak, aby znali svá práva a povinnosti ve vztahu ke společnosti, u matek klademe důraz na podporu kompetencí v péči o dítě.

Program azylového domu se nicméně snaží působit na zodpovědnou výchovu a rozvoj aktivního rodičovství u obou rodičů. Děti jsou zde pravidelně doučovány a podporovány ve školní docházce. Sociální pracovníci se však snaží přenášet zodpovědnost za pomoc s domácí přípravou dětí na rodiče, aby se tento potřebný návyk zachoval i po ukončení pobytu v azylovém domě.

Během minulého roku jsme nabídli dětem z azylového domu několik nových volnočasových aktivit. Je to především výuka angličtiny pro školní i předškolní děti, kterou zajišťuje americká dobrovolnice Carol Marcum.

Kromě základů anglického jazyka se zde děti učí komunikovat, koncentrovat se a pracovat ve skupině. Na

angličtinu navazuje projekt „Z azylu do pohádky“. Tuto aktivitu navrhla a realizovala dobrovolnice a dlouholetá podporovatelka SKP HOPO Jana Hájková. Projekt byl vybrán a podpořen firmou T-Mobile, díky níž vznikla v prostorách počítačové učebny čítárna a knihovna. V ní čtou dobrovolníci jeden den v týdnu dětem pohádky.

Jednou měsíčně zde probíhá i veřejné čtení, jehož se účastní nejrůznější známé osobnosti.

Obyvatelé našeho azylového domu se potýkají s velkými problémy, jež se stěží daří vyřešit během jejich ročního pobytu v naší službě. Daří se však nastartovat pozitivní změny v některých oblastech, jako je osvojování pracovních návyků, zlepšení školní docházky a prospěchu dětí, orientace a komunikace s úřady, znalost vlastních práv a povinností, finanční gramotnost a schopnost hospodaření a plánování.

V rámci sociální služby azylového domu se snažíme pomoci nacházet pro rodiny následné bydlení. A tak se podařilo v roce 2016 jedné rodině získat sociální byt. Na vyřízení žádosti čekali více než rok a půl. Doufáme, že v tomto roce dostanou podobnou šanci i další rodiny.

Autor je vedoucí azylového domu SKP HOPO. Redakčně kráceno.

Staňte se členem Klubu přátel SKP HOPO - více na http://www. skphopo.cz/index.php/m-o-nas/ klub-pratel-skp-hopo

Třicet sedm procent Němců považuje Luthera za obnovitele církve, třicet tři procenta za překladatele bible a jedenáct procent za národního hrdinu.

V panoramatické rotundě ve Wittenbergu je instalována expozice Yadegara Asisi z Berlína (jemuž radili i mnozí historici a teologové), podle níž byl Luther navíc ještě spisovatel a polemik charismatické síly, kreativní génius, expert pro marketing a média. V expozici nalezneme obraz středověkého města s rozlohou více než 1000 čtverečních metrů, 15 metrů vysoký a 75 metrů dlouhý. Návštěvník doslova cítí energii, která proudí mezi postavami v dobových kostýmech. Každý detail je velmi pečlivě promyšlen. Při prohlídce máme dojem, že se nacházíme přímo v centru hrázděného města. Věřící stojí ve frontě na odpustky, které prodává duchovní. Jak se k tomu staví Luther?

Vytrhne odpustky tomu, kdo si je právě koupil za drahý peníz, a vyčiní mu, že se jedná o ďáblovo dílo. Navzdory tomu další jarmarečník zpívá píseň o hrůzách očistce a tím vyzývá k další koupi odpustků. Na jiné scéně opouští arcibiskup v procesí Wittenberg, což se stává symbolem konce starého řádu.

Kurfiřt Fridrich III. Saský Luthera chrání a odmítá jej poslat k potrestání do Říma. Doktor Luther je hvězda wittenberské univerzity a kurfiřt chce demonstrovat, že zde je pán on a žádný císař nebo papež.

Při návštěvě expozice se můžeme vžít i do postavení poddaných, kteří musí odevzdávat svým církevním a světským pánům vysoké poplatky.

Vidíme, jak je jejich dobytek hnán k zámecké bráně. Obyvatelstvo trpí velkou nouzí a schyluje se k selské válce. V ní však – ke zklamání povstalců – bude Luther stát na straně vrchnosti.

95 TEZÍ Nové věžní hodiny na zámeckém kostele mají dvě ručičky, neboť už nestačí hrubé dělení času na pouhé hodiny. A tu hle – přijíždí papežský nuncius a přiváží zlatou růži ctnosti – zvláště čestné vyznamenání Svatého otce. Je určena pro kurfiřta, jemuž má napomoci k tomu, aby se odvrátil od Luthera. Je to však marná snaha.

Na vratech zámeckého kostela visí 95 tezí, které zde údajně nechal 31. října 1517 přibít Martin Luther, doktor teologie, působící na univerzitě. Mimo jiné v nich uvažuje o tom, že člověk může být spasen jen Boží milostí, jež se nedá koupit jako odpustky. Bohužel jsou teze psány v latině, jazyce, který je pro veřejnost nesrozumitelný.

Teprve o půl roku později je Luther přeloží do němčiny, což bude něco nevídaného, neboť 90 % všech tisků té doby bylo latinských.

VÝZNAM VYNÁLEZU KNIHTISKU V panoramatickém divadle ze středověku se setkáme i s vynálezcem moderního knihtisku Janem Guttenbergem z Mohuče. V polovině 15. století velmi napomůže šíření knih

i mimo univerzity a náboženská centra. Pro tiskaře je obchod s knihami rizikový, neboť poptávka se dá těžko vykalkulovat a doprava i skladování jsou nákladné. Nejčastěji se proto tisknou antičtí filosofové jako Cicero a Aristoteles a středověcí církevní otcové. Změna nastává s příchodem Martina Luthera. Je to první člověk, který porozuměl možnostem nového média. Chce, aby se knihy dostaly k masám, což však stojí peníze. A tak začne nejprve pracovat s rozsahem. Ze 45 děl, která jsou v letech 1518 a 1519 zveřejněna, má polovina rozsah osmi nebo méně stran. Rychle se vyrobí, levně nakoupí a snadno se šíří mezi lid. Oněch 45 titulů těchto dvou let vyjde v celkovém nákladu 300 000 exemplářů! Rozsáhlá díla nechává Luther tisknout ve více částech a prodává je předplatitelům. Médiem této zlomové doby se stává leták.

Jen v roce 1524 je ve Wittenbergu vytištěno 2400 titulů a celkem asi 2,4 miliónů kusů letáků.

JAZYK Němčinu, kterou Luther používá místo latiny, obohatil o výrazy, které nejsou vždy spisovné, ba některé jsou dokonce vulgární. Papež je dle něho „římský taškář a „nestydatá prolhaná huba“ nebo „čertova svině“. Papežům a kardinálům by se měly podle Luthera „vytrhat jazyky a pověsit vedle jejich mrtvol na šibenici“. Objevují se výrazy jako „Holofern dychtící po děvkách“ nebo „prokletý nactiutrhač“.

Na sociálních sítích se v dnešní době těší tyto a podobné výrazy velké oblibě. Luther však obohacuje němčinu i o jiné pojmy, např. „křest ohněm“, „krvavý pes“, „tlachat“, „malověrní“ a rozšiřuje slovní obraty jako „házet perly sviním“, „zatnout zuby“ nebo o sousloví „srdcem a duší.“ Obsah i jazyk jsou důležité, avšak rozhodující je úspěch prodeje. Luther

Výročí

Martin Luther – 500 let reformace

19

SKP HoPo

Panoráma středověkého města znázorňuje však i to, co tvoří odvrácenou tvář reformace. Akademická mládež zná Lutherovo Kázání o odpustcích a milosti. Není tedy divu, že mladí lidé pálí loutku papeže, zatímco okolostojící občané tomu přihlížejí se smíšenými pocity. Z města je vyháněn Žid – symbol Lutherova nesmiřitelného antisemitismu. Pod duhou je naznačen symbol povstání sedláků –

20 Výročí

VELKÉ DĚJINY Roku 1521 se odebírá Luther na více než 500 kilometrů dlouhou cestu do Wormsu, kde má být podroben výslechu před výročním sněmem říšských knížat. Je mu sice přislíben ochranný doprovod, ale krátce před tím jej papež Lev X. exkomunikoval. Proces ve Wormsu může pro něho skončit špatně. Nechat ho jen tak zmizet však není možné, protože cesta do Wormsu se stává Lutherovým triumfem. Reformátor zůstává na sněmu neústupný („Zde stojím a nemohu jinak.“) a císař nad ním vyhlašuje říšskou klatbu. Nikdo ho nesmí ubytovat nebo podporovat. Proti Lutherovi stojí dva nejmocnější muži kontinentu: papež a císař.

Na jeho straně stojí veřejnost a mocný ochránce: kurfiřt Fridrich III. Saský, zvaný Moudrý. Ten nechává Luthera při zpáteční cestě z Wormsu zmizet na hradě Wartburg. Zde reformátor změní podobu a přijme jméno Junkera Jörga. Za jedenáct týdnů přeloží do němčiny Nový zákon.

LUTHERŮV ODKAZ Se vznikem vévodství pruského vzniká první evangelický stát. Roku 1546 Luther umírá. Císař Karel V. vede šmalkaldskou válku proti protestantským knížatům a vítězí. Německo je však rozděleno a reformace se stává nezvratnou skutečností.

Stane se však i něco, co by si Luther nepřál. Roku 1541 přejímá Ženeva reformaci Jana Kalvína, mnohem přísnější než je Lutherova. Radikální učení má brzy mnoho příznivců, především ve Švýcarsku a Francii. Roku 1572 při Bartolomějské noci zavraždí katolíci ve Francii tisíce protestantů.

Roku 1618 dochází v Čechách k povstání a vypukne Třicetiletá válka, která zpustoší kontinent.

Naplnění Lutherova požadavku, aby vzdělání bylo dostupné všem, přineslo mnoha lidem blahobyt a více znalostí o světě. Zda jim přineslo i více štěstí, nikdo neví.

V roce 2016 bylo na světě asi 800 milionů protestantů, jejichž počet stále roste, zvláště v Africe, Číně a Brazílii.

Podle článku v časopise GEO, č. 1, 2017, přeložila a zpracovala Marie Kánová. Více na webových stránkách http://asisi.de/panoramas/luther-1517/photo-gallery.html

Vladimír Kubáč: Člověk před Boží tváří JIŘÍ BENEŠ

Nakladatelství Vyšehrad vydalo šedesát let od začátku publikační činnosti prof. Kubáče knihu souhrnně připomínající jeho život a dílo v roce, kdy od jeho náhlé smrti uplynulo 23 let.

Publikace k poctě profesora Husovy bohoslovecké fakulty a děkana Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy Vladimíra Kubáče (1929 – 1993) vychází v edici Dějiny idejí jako studijní pomůcka pro začínající studenty HTF UK Praha. Současně je kniha připomínkou díla významného starozákonníka. Obsahuje profil prof. Kubáče ve společenském a církevním kontextu, charakteristiku jeho vykladačského přístupu a zhodnocení jeho díla a přínosu Církvi československé husitské (kde se o formování duchovních obětavě a mnohočetně staral). Nalezneme v ní i reflexi Kubáčova odkazu slovy jeho žáků a zejména strukturovaný výběr jeho prací, uveřejněných povětšinou v časopisech či v málo dostupné literatuře, případně nikdy neuveřejněných a pocházejících z jeho pozůstalosti. Prof. Kubáč patřil ke kmenovým překladatelům (garantům) Českého ekumenického překladu bible, jehož popularizaci svým dílem pomáhal zajišťovat. Svými rozsáhlými vědomostmi encyklopedického charakteru, jazykovými znalostmi a překladatelskou erudicí výrazně přispěl jak ke zpřístupnění myšlenkového světa Starého zákona (Tanachu), tak k zápasu o etablování Starého zákona v českém křesťanském prostředí. A jako kněz Církve československé husitské podněcoval prof. Kubáč soustavně zájem o Starý zákon i ve vlastní církvi nejen svými články, ale

zejména svým kázáním, jímž napomáhal k porozumění Tanachu prostému účastníkovi bohoslužeb. Jeho dílo proto tvoří vedle překladů a referování o tom, co se na poli starozákonního bádání děje, také výklad biblického textu, průzkum pojmů a termínů na způsob slovníkových hesel a kázání. Charakteristickým rysem Kubáčových článků je jejich stručnost, výstižnost a věcnost.

Kniha nese název jedné z Kubáčových prací a tento název profesora výborně vystihuje. Statě prof. Kubáče jsou uvedeny několika sondami do jeho života a díla pod společným názvem: O panu profesorovi Kubáčovi. Následná antologie Kubáčova díla je řazena tematicky (obsahově), nikoli chronologicky. Je uspořádána do sedmi celků od odborných studií ke konkrétním výkladům a obecným článkům.

Publikace postupuje od reflexí Kubáčova díla přes jeho dílo samostatné až k dílu vytvořenému společně s manželkou Jindrou. Uzavřena je reflexemi a překlady. Starozákonní biblistika (první část antologie) obsahuje obecnější, obsáhlejší a propracovanější systematické studie.

Hesla (druhá část) předkládají kratší monotematické sondy do pojmů a termínů používaných ve Starém zákoně. Výklady textů (třetí část) jsou uspořádány podle umístění knihy v Tanachu a zabývají se analýzou určitých míst Starého zákona.

Kázání a jiné práce pro církev (čtvrtá část antologie) jsou prezentovány jako jiný způsob práce se starozákonní zvěstí. Články v kapitole Kultura mají ilustrovat společenský rozměr Kubáčovy práce a texty vzniklé společně s manželkou (literátkou a básnířkou) Jindrou zase rozměr umělecký (překlady, poezie a beletrie). Na konci (jako sedmá část) je pak uvedena bibliografie prof. Vladimíra Kubáče.

Knihu připravili Jana Wienerová (přepis článků, ilustrace, korektury) a Jiří Beneš (editor); na přípravě a přepisu článků se také podílel Martin Holý.

Grafiky Jany Wienerové citlivě ilustrují dopad, jakým se prof. Kubáč trvale

obtisknul do svých žáků. Kubáčova kniha cílí na zpřístupňování Starého zákona.

Chce uvádět do teologického myšlení ve starozákonním bádání a do myšlenkové tradice české starozákonní biblistiky (tu reprezentují např. Balabán, Bič, Bogner, Coll, Daněk, Flosmann, Heger, Hejčl, Heller, Heřmanský, Jakovlevič, Mlčoch, Pípal, Sedláček, Soušek, Žák). Míří na začínající bohoslovce i laiky, obecně na čtenáře dosud Starý zákon neznající, ale také na početné Kubáčovy žáky a pak obecně na písmáky, kterým leží na srdci biblistika kubáčovsko-hellerovského (či filipiovského) střihu, v níž jde o zvěst protínající se s praktickým životem. Je připomínkou kontinuity, kterou česká starozákonní biblistika má a přihlášením se k ní. České starozákonní bádání orientované na zvěst má potenciál, na nějž lze navazovat. Kniha je však hlavně vzpomínkou na člověka, jehož starozákonní myšlenkový svět poznamenal, který měl Starý zákon rád a tomu učil své žáky.

Jak výstižně uvádí nakladatelství Vyšehrad ve svém katalogu: „Kniha Člověk před Boží tváří je splátkou dluhu jedné z významných osobností české starozákonní vědy, biblického překladatelství a církevního života.“ Proto je třeba zmínit práci těch, kteří se na vzniku knihy podíleli nejvíce. Mezi ně patří ředitel nakladatelství Vyšehrad Pravomil Novák, který projekt zaštítil, a redaktoři Vyšehradu Filip Outrata, Ladislav Verner a Dan Török. Ti vtiskli knize její konečnou podobu. Nejvíce času však s knihou strávila farářka Jana Wienerová, vděčná žačka prof. Kubáče. S nevšední obětavostí a trpělivostí knihu pečlivě přepisovala, opakovaně četla, upravovala a nakonec ještě také zkrášlila svými grafikami. Bez všech těchto lidí by publikace nemohla vzniknout.

Vladimír Kubáč: Člověk před Boží tváří. Vyšehrad, Praha 2016, 336 stran, 348 Kč.

Autor je vedoucí katedry biblistiky a judaistiky HTF UK.

Recenze

ZÁPASY A BOJE

kouřové pruhy na obloze. Nejedná se o jediný konflikt, který hrozí: ohně na horizontu jsou předzvěstí válek mezi příslušníky různých konfesí, které vypuknou po Lutherově smrti. Na boje připravují město i dělníci, kteří zvyšují hradby Wittenbergu.

A pak jsou zde mnohé další výjevy.

Profesor medicíny Augustin Schurff, osobní lékař kurfiřtův a Lutherův důvěrník, provádí věřeně pitvu lidské hlavy. Luther s astronomem Erasmem Reinholdem pozoruje kometu. Jinde je Luther se svou ženou a dětmi. Jeho manželka, bývalá jeptiška, mu byla velmi pilnou pomocnicí. Starala se o ubytování, obstarávala nákupy na trhu a vařila i pivo, aby velký reformátor mohl odmítat honoráře a tantiemy za svá úspěšná díla. Nikdo tedy nemůže říci, že se pustil do boje kvůli penězům.

21

se svými přívrženci už tehdy pochopili význam toho, co dnes marketingoví experti označují jako „Corporate Identity“. V tomto smyslu působí jako hlavní umělecký designér reformace Lucas Cranach starší. Ten je od roku 1505 dvorním malířem Fridricha III. a společně s Albrechtem Dürerem se stává nejen nejvýznačnějším německým renesančním umělcem, ale i úspěšným podnikatelem.

V jeho ateliéru s tucty místností na Schlossstrasse malují a kopírují jeho pomocníci portréty vrchnosti a záhy také Martina Luthera. Cranach provozuje vlastní tiskárnu, investuje do papírenského průmyslu a do odbytu knih. Stává se jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů města. Je Lutherovým přítelem a ve svých dílnách natiskne 300 jeho portrétů, které Luther podepisuje a rozesílá. Dlouho po něm budou něco podobného činit politici a popové hvězdy.

Přátelství s Lutherem však Lucasi Cranachovi nevyneslo monopol na vydávaná díla. Proti tomuto jeho požadavku se Luther postaví, neboť má na mysli zvelebení města. Chce, aby práci dostávalo co nejvíce tiskáren. A tak jedna tiskne zpěvníky, jiná katechismus, další knihy určené k četbě před spaním. Výsledek se dostaví: počet obyvatel se ze dvou tisíc v roce 1513 zvýší na šest tisíc kolem roku 1530.

Wittenberg se stává městem, v němž tiskaři, vazači, knihkupci a speditéři zaměstnávají stovky lidí.

Expozice ukazuje, že na wittenberském náměstí jsou uloženy sudy plné vědy. Knihy a letáky se tenkrát z tiskárny přepravovaly v takových kontejnerech. Žena veřejně předčítá z jakéhosi spisu a naslouchá jí malé děvčátko. To je symbol Lutherova vzdělávacího programu pro všechny.

22

23

Dveře se otvírají

Letos v lednu spatřila světlo světa další kniha nakladatelství Vyšehrad z edice Rozhovory nad biblí.

Jde o knižně zpracované záznamy rozhovorů Petra Vaďury s emeritním duchovním Českobratrské církve evangelické Milošem Rejchrtem, které byly původně odvysílány na stanicích Českého rozhlasu Vltava, Českého rozhlasu Plzeň a Rádia 7.

Miloše Rejchrta si moje generace pamatuje jako skladatele písní a zpěváka skupiny Berani, dále jako odvážného faráře, který pro svou činnost a kontakty s komunistům nepohodlnými lidmi ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské služby.

Pamatujeme jej též jako signatáře Charty 77. Vytrpěl si své, protože řadu let nemohl vykonávat svou práci duchovního a živil se jako topič, a to až do změny politických poměrů v roce 1989.

Po celý život si nese ideu takového křesťanství, kterému nejde o moc a vliv, ale počítá s vyznavačstvím a osobní angažovaností každého věřícího. A nejen ideu, sám to tak žije a dosvědčuje ve svém myšlení, slovech i skutcích. To je možno vnímat při čtení knihy Dveře se otvírají.

Jak vůbec vznikl text knihy?

Petr Vaďura říká: „Nejprve vznikly mluvené rozhovory. Já promyslím text a napíšu otázky. Pak natočíme rozhovor, který já upravuji/edituji.

Ten se odvysílá. Po té je přepsán a já mluvené slovo přepracovávám na psaný text. Takže myšlenky jsou Milošovy, text je můj. Někdy něco vložím nebo upravím podle svého, ale Miloš to na konci čte a vše odsouhlasí.“ Kniha nám tedy předkládá k přečtení autentický text, který pěkně zrcadlí hned dvě osobnosti: myšlenkové bohatství Hospodinova vyznavače Miloše Rejchrta a zároveň mistrovství zkušeného reportéra znalého bible, Petra Vaďury.

Kniha není sestavena chronolo-

gicky podle toho, jak byly pořady v letech 2003 až 2016 odvysílány, ale podle textů Písma ze Starého i Nového zákona. Začínají v Prvé knize Samuelově a končí ve Zjevení Janově a celkem jich je 37. Oceňuji to, protože při návratu ke knize v rámci osobního čtení bible se dá rychle najít něco zajímavého k danému textu bez zdlouhavého hledání. Rád bych také vyzdvihl, že příslušný biblický text k rozhovoru je vždy celý vypsán v záhlaví rozhovoru. To považuji za čtenářsky výhodné.

Není třeba mít po ruce bibli a je možno, třeba i na cestách anebo v čekárně u lékaře, promýšlet onen biblický text spolu s redaktorem a Milošem Rejchrtem, vracet se k němu pro detaily, někdy tak důležité.

Názvy v obsahu knihy přinášejí pestrou paletu témat rozhovorů.

Některé slibují vysvětlení těžkých teologických otázek (Davidův hřích.

Kdo je člověk? Tajemství Otce a Syna.

Nevěřící Tomáš. Zjevení Krista), jiné naznačují pohledy do osobní zbožnosti (Radost z Hospodina. Hledání Boha. Pozvednutí duše k Bohu.

K tobě, Hospodine, volám. Hospodina miluji), ale najdou se i názvy naznačující zamyšlení nad pastoračními záležitostmi (Je-li Bůh s nám, kdo proti nám. Dobré rady do vztahů s lidmi.

Lidská sexualita. Žijme jako děti světla. Smysl utrpení křesťanů. Oběť Kristova a oběť naše. Jak reagovat na urážky. Jak milovat?) a další, v nichž bychom hledali odborné poučení (Samuel. Moc Hospodinova hlasu. Dům na písku a dům na skále. Vyčištění chrámu). Takto mohou rozhovory přitáhnout čtenáře, kteří hledají pomoc při řešení otázek svého myšlení víry a jejího vnějšího projevu.

Nabídnutá řešení však nesnesou pouhé překopírování ve stylu populárního amerického žánru How to…

Když kapitola nabízí „Jak reagovat na urážky“, Petr Vaďura Miloši Rejchrtovi říká: „Křesťané mají žít tak, aby

pomlouvači byli jejich životem zahanbeni. Odhlédněme teď trochu od kontextu epištoly a zamysleme se nad tím, jak si v dnešní společnosti mohou křesťané udržet takové hodnoty, jako je věrnost, odpuštění, čistota, poctivost, férovost a podobně? Má vůbec smysl o to usilovat?“ Na to dostává odpověď: „To má čím dál tím větší smysl, protože právě dnes, kdy se zastavuje a vyprazdňuje setrvačnost zděděných morálních hodnot a ony přestávají být samozřejmé, stávají se nápadnými a výjimečnými lidé, kteří nelžou, nekradou, nekorumpují, nemají peníze na prvním místě a jejichž ideálem není být „trendy“ a „sexy“. Je na ně vidět jako na „město na hoře ležící“ a lidé v jejich okolí, sousedé a spolupracovníci, si jich neomylně všimnou. Je důležité, aby křesťané ze sebe vyzařovali klid a jistotu, a i když to nejsou vždy lidé zámožní, mělo by být patrné, že dovedou být šťastní a je jim spolu dobře. Myslím, že tohle je nejsilnější svědectví křesťanova života. Život plný víry a naděje není unaříkaný, utrápený, ustěžovaný, ale je skromný, plný a radostný. A takový život má dnes ohromnou šanci, protože po něčem takovém lidé touží.“ Odpověď rozhodně není poplatná současným kvazikřesťanským spíkrům, kteří podsouvají naplnění materialistických tužeb lidí a v jakési pseudoteologii prosperity ukazují krok za krokem, jak získat peníze, moc a slávu, jak se vyhnout chorobám a žít co nejdéle.

Rejchrt spíše podtrhuje osobní rozměr Boží práce s jednotlivcem, smysl, sílu a důsledky osobního obrácení a víry v křesťanově celoživotním zápase.

A tak když přijde řeč na Štěpánovo mučednictví (zda jen nedostal to, o co si koledoval), Rejchrt řekne: „Tyto dvě polohy se dají těžko oddělit. V textu je to zvýrazněno tím, že už když byl Štěpán obviněn, jeho tvář začala zářit jako tvář anděla. Jako by se těšil na to, že bude mít průšvih.“ Je-li Bůh s námi, kdo proti nám – je

v nadpise jiné kapitoly. „Je to tajemství spásy, před nímž je záhodno nejprve se sklonit, avšak pak je třeba si toto udatné vítězství nad vším špatným také přivlastnit. Už nemusíme žít s trvalým pocitem, že co se může pokazit, to se určitě pokazí a všechno skončí v černé díře. Žádné síly zmaru, žádné fatální nevyhnutelnosti, ba ani to zlé, čeho jsme se my sami dopustili, nás nemohou připravit o naději.

Naděje není totéž co optimismus.

Naději máme navzdory absurditě dějin i navzdory vlastním selháním.

Jejím základem je Kristus. Jeho oběť za hříšníky nám otevírá možnost žít s hlavou vztyčenou.“ Nic laciného, a přeci jsou ta slova plná naděje, která vždy znovu oslovovala a stávala se pevnou oporou věřících uctívačů Hospodina.

Recenzované dílo rád doporučuji zájmu čtenářů. Je plné hlubokých myšlenek, kvalitních výpovědí o Bohu (teologie) a člověku v komplexu jeho duchovních potřeb a složitosti cesty spásy. Pomůže při tříbení a rozeznávání různých znamení, neboť – jak připomíná Miloš Rejchrt – „hranice mezi svatostí a zvrhlostí bývá velmi tenká a člověk ji snadno překročí.“ Tak kniha pootvírá pomyslné dveře do nebe, které – má-li být reálnou veličinou – začíná zde a nyní, „takže už nejsme prázdné nádoby čekající na naplnění, nýbrž kdesi v hlubinách nás samých ten Duch přebývá.“ Miloš Rejchrt. Dveře se otvírají.

Praha, Vyšehrad, 2017, 248 s.

Autor je superintendent Slovenské oblasti ECM a profesor teologie na Univerzite Mateja Bela v Banskej Bystrici.

Recenze

Recenze

PAVEL PROCHÁZKA

24

25

Křesťanství, vztahy a sex

Kniha českého psychologa PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D., nazvaná Křesťanství, vztahy a sex patří k těm pracím, které čtenáře zasáhnou svou otevřeností, pravdivostí a praktičností. Kolikrát jsem si při jejím čtení řekl: „Tohle musím dát přečíst tomu a tomu!“ A kolikrát jsem sám musel s četbou přestat, protože mi kniha položila otázku skutečně na tělo.

Autor je věřící psycholog, který je při své práci mnohdy postaven do situace, kdy má skloubit odborné znalosti s morálními požadavky církve.

Sám o tom píše: V jednom článku jsem doporučoval kompromisní zásadu: „Nelezte do postele s nikým, se kterým neplánujete vztah alespoň na rok.“ Vztahů delších než rok mají lidé málo – dva, tři, a tímto doporučením se proto minimalizuje promiskuitní, zážitkový a prodejný sex, stejně jako nevěry.

Nepřekvapí, že jsem sklidil kritiku ze strany liberálů: „Proč by si lidé nemohli zasouložit s někým zajímavým, koho potkali na dovolené a už ho nikdy neuvidí? Mají na tu dovolenou alespoň romantickou vzpomínku.“ Jenže stejně vyhraněná kritika přišla i z druhé strany, od extrémních katolíků: „Počkej. Jak tomu máme rozumět? Znamená to snad, že připouštíš předmanželský sex?!“ Oceňuji, jako kazatel, zpovědník a vedoucí mládeže, že se Klimeš ožehavým otázkám nevyhýbá, ale naopak nachází odvahu přicházet i s takovými řešeními, s nimiž jsme se dosud v církevním prostředí nesetkávali. Přitom zůstává na pozicích katolické morálky, jak je obsažena v závazných dokumentech církve.

Kniha je rozdělena do pěti oddílů.

V prvním se Klimeš zabývá psychologií vztahlů, ve druhém předkládá svou interpretaci Dekalogu, ve třetím upozorňuje na zákonitosti vztahů, ve čtvrtém se hlouběji zabývá problematikou zpovědí a v pátém, nejcennějším, probírá jednotlivé kapitoly vztahové morálky.

Jaké jsou slabiny knihy? Je to ona

druhá část, v níž rozebírá Desatero. Tato pasáž je zřejmě pro autora důležitá, ale působí zde nadbytečně a mohla by fungovat spíš jako samostatná publikace. To je však asi jediná výtka, kterou bych vůči Klimešově knize měl. Samozřejmě, v dílčích otázkách s ním v jeho vývodech nemusí čtenář vždy souhlasit, ale zde je cenné především to, že nás k hlubším úvahám nad problémem vůbec přiměl.

Co v knize pokládám naopak za velmi dobré? Toho je mnoho. Především to je nadhled, s jakým podává zprávu o průběhu partnerských vztahů. Pomocí „tvrdých dat“, statistik a grafů ukazuje, jaké vztahy jsou nejstabilnější a jaké naopak nejvíce ohrožené rozpadem. Velmi užitečné je upozornění na tzv. přechozené vztahy, tedy na vztahy, v nichž partneři jakoby zamrzli a nejsou schopni se pohnout dál. Klimeš vysvětluje, v čem spočívá dynamika vztahu a proč je přechozený vztah většinou odsouzen k zániku.

Další důležitá témata, o nichž se čtenář dočte, jsou: předmanželský sex, legitimita předmanželského soužití, nevěra a pákový efekt při nevěře, citová nevěra, žárlivost, masturbace, rozvod, ale také kontury zdravého partnerského vztahu. Dočteme se zde o homosexuálním soužití a možnostech, jaké mají homosexuálně orientovaní lidé pro svůj život.

Velmi užitečné jsou grafy, které knihu doprovázejí (jeden nalezneme i v tomto čísle Slova a život). Křivku přežití různých druhů vztahů by měli studovat lidé ještě před tím, než do nějakého vztahu vstoupí. Co je totiž opravdu důležité, je podle autora rozhodnutí, jež učiníme ještě před vstupem do vztahu a v němž si ujasníme, co od svého života a od partnerství očekáváme.

Jakkoliv Klimeš nemoralizuje, byť se někdy této poloze blíží, když se snaží skloubit katolickou morálku

s praxí života (např. ohledně antikoncepce), zůstává vždy na pozicích biblického pojetí života a vztahů. Cílem mu tedy není legalistické dodržování předpisů církevní morálky, ale život jako takový v jeho bohatství a plnosti.

Tento život Klimeš pojímá jako život vztahový – a sám dělá vše pro to, aby nám se zvládnutím našich vztahů pomohl. Jako praktik, který se setkává s živými lidmi, však ví, že život je někdy opravdu psán na křivých řádcích.

A proto neodepisuje nikoho, ale snaží se vstoupit do konkrétní situace a v ní nacházet řešení, jež je nejblíže Božímu imperativu lásky. Jako příklad lze uvést Klimešův postoj k soužití nesezdaných párů. Sám stojí na tradiční pozici, jež počítá s manželstvím jako svátostí, již si snoubenci před církví udělují. Jenomže nechce strkat hlavu do písku před skutečností, že tradiční podobu manželství jako smlouvy (už ani není řeč o svátosti) praktikuje u nás pouze polovina párů, zatímco druhá polovina spolu žije bez formálního sňatku. A tak Klimeš navrhuje, abychom na takové páry, které spolu žijí dlouhodobě, mají spolu děti, sdílejí společnou domácnost a hodlají spolu žít až do smrti, hleděli jako na manžele. Podobných kauz je v knize řada.

Komu je publikace Jeronýma Klimeše určena? Především zpovědníkům, farářům a křesťanským poradcům. Právě ti se totiž setkávají s velkým množstvím případů vztahových karambolů, s jejichž řešením si mnohdy nevědí rady. Důsledkem je buď neschopnost vhodným způsobem doprovázet toho, kdo pomoc potřebuje, anebo rady, jež napáchají velké množství škody. Klimeš varuje před přehnaným moralismem, před mravním maximalismem, v jehož důsledku si lidé připadají natolik nedostateční, že raději opouští církev. Varuje před dvojí morálkou, zavíráním očí nad tím, že se tiše tolerují postoje, jež jsou

mnohem zhoubnější než „zjevný“ hřích (např. domácí násilí v rodině nikdo neřeší, zatímco to, že spolu dva lidé před svatbou spí, se mnohdy velmi pateticky řeší v širokém kruhu církve). Autor také upozorňuje na to, že církev sama někdy ve svých oficiálních postojích (např. ve vztahu k rozvedeným lidem) vytváří falešnou morálku.

Klimeš si už v předmluvě knihy stýská nad tím, že není běžné, aby se teologové vyznali v psychologii a psychologové v teologii. Přestože se jazyky těchto světů liší, právě v oblasti vztahů se psychologie s pastorální a morální teologií překrývá. Od křesťanů proto autor žádá, aby uměli hovořit nejen jazykem bible, ale i jazykem moderní přírodovědy, v případě vztahů tedy jazykem psychologie.

Po duchovních navíc požaduje, aby měli alespoň základní znalosti v oblasti psychoterapie.

Komu bych tedy recenzovanou knihu chtěl doporučit? V první řadě duchovním – farářům, kazatelům, diakonům a vlastně všem, na něž se obracejí lidé o radu v oblasti vztahů a partnerství. S velkým užitkem ji však budou číst všichni, kdo již v nějakém vztahu žijí anebo se na vytvoření vztahu chystají. Dostanou v ní řadu otázek, jejichž promýšlení jim může přinést nové podněty a inspiraci.

Klimeš, Jeroným. Křesťanství, vztahy a sex. Praha: Novela bohemica, 2016. ISBN 978-80-26387683-57-6. 272 s.

Autor recenze je kazatel ECM v Tachově.

Recenze

Recenze

PETR VAĎURA

26

27

Metodistická církev ve světě: Velká Británie MARTIN KUKLA V našem volném seriálu o metodistické církvi v různých státech světa se dnes podíváme do samotné kolébky metodismu – do Anglie. Bylo to právě zde, kde díky Johnu Wesleymu (1703 – 1791) vznikl metodismus a následně i metodistická církev. Počátky metodistické církve v Británii jsou tak zároveň i počátkem metodismu jako takového.

Označení „metodisté“ bylo původně nepříliš lichotivé označení pro skupinu studentů na univerzitě v Oxfordu. Ta se scházela nejprve pod vedením Charlese Wesleye (a následně pod vedením jeho staršího bratra Johna) k systematické, metodické četbě bible. V roce 1738 se John Wesley, tehdy anglikánský farář a učitel na zmiňované oxfordské univerzitě, vydal na plavbu do Ameriky. Během cesty při veliké bouři prožil duchovní probuzení – i díky přítomným ochranovským Moravským bratřím. Po návratu do Anglie se Wesley horlivě pustil do evangelizace. Používal kázání pod širou oblohou mimo kostel, což bylo v tehdejší době nezvyklé. Zaměřoval se na opomíjené tovární dělníky a vesničany stěhující se do nově rozšiřovaných měst. Kladl velký důraz na Boží milost pro všechny bez rozdílu. Jeho životní příběh i biblické důrazy můžeme dodnes objevovat prostřednictvím jeho Deníku a série kázání.

ODLUKA OD ANGLIKÁNSKÉ CÍRKVE Rozdíly mezi sílícím metodistickým hnutím a tradiční anglikánskou církví byly stále zřetelnější. Ač se John Wesley stále považoval za anglikánského duchovního, po odmítnutí londýnského biskupa posvětit vyslání misijních pracovníků do Ameriky nakonec zvolil odluku. I vzhledem k rychlému růstu hnutí cítil potřebu dát mu vnitřní strukturu, která by přečkala i jeho smrt a byla nadále životaschopná. V roce 1784 se tak zrodila první výroční konference: bylo do ní jmenováno 100 členů hnutí. Po Wesleyho úmrtí převzala tato konference správu církve.

RŮST METODISMU Církev nadále rostla – jestliže v roce 1790 měla 58 tisíc členů, o šedesát let později v roce 1850 pak měla skoro desetkrát více členů – 518 tisíc. Toto číslo však zahrnuje pouze oficiální členy, při sčítání lidu v roce 1851 se k metodistické církvi přihlásilo skoro 1,5 milionu obyvatel. Růst členství dosáhl svého vrcholu v roce 1910, kdy měli britští metodisté 841 tisíc členů, poté následoval pozvolný pokles.

V roce 2015 vykazovala církev 195 464 členů a je nyní čtvrtou největší církví ve Velké Británii. Ke známým členům církve patřila i první premiérka Velké Británie – Margaret Thatcherová. Struktura církve odráží metodistický princip zvaný The Connexion, kdy celá církev rozhoduje a jedná společně. Místní farnosti tedy nejsou nezávislé na celku. Vstoupí-li někdo do místního sboru–farnosti, stává se tak členem církve jako celku. Hlavním orgánem církve je konference – The Conference, která se schází jednou ročně, zpravidla v červnu nebo červenci, a to na různých místech Anglie. Na počátku výroční konference je vždy zvolen President a Vice-President, kteří následující rok reprezentují církev a cestují po místních sborech i do zahraničí. Místní farnosti jsou sdruženy v 36 oblastech nazývaných District.

Vedle vlastní Anglie zahrnují i ostrov Man, Shetlandské ostrovy, Orkneje a ostrovy v Lamanšském průlivu. Jako všechny metodistické církve ve světě, jsou i v Anglii díky Wesleyho odkazu metodisté činní v řadě sociálních služeb.

Oficiální název: Methodist Church of Great Britain Duchovních: 3 600 /2005/ Počet členů: 195 464 /2015/ Oficiální webové stránky: www.methodist.org.uk

Ze světa

Ze světa

HISTORIE

SOUČASNOST

28

29

Vzpomínky na maminku Evu Mackovou

Na konci loňského roku, 28. prosince, zemřela moje maminka Eva Macková. Byly to pro nás zvláštní Vánoce - smutné, ale současně plné pokoje, protože víme, že její život je v rukou toho, kterému ho před mnoha lety svěřila do péče. V březnu by jí bylo 84 let.

Maminka se narodila v roce 1933.

Rodina babičky, její maminky, patřila mezi evangelíky, kteří se usadili na jižní Moravě. Ze strany tatínka měla židovské kořeny, její tatínek byl učitel kreslení na židovské škole. Dětství malé Evy bylo poznamenáno nacistickou perzekucí - tatínek a celá jeho rodina zahynuli v koncentračních táborech, jen bratrovi se podařilo uprchnout do Anglie a poté do USA. Po válce se Eva se svojí maminkou usadila v Praze, vystudovala střední zdravotnickou školu a zapojila se do života metodistické církve, kde našla mnoho přátel, kteří ji provázeli celý život. V církvi byla již jako teenager hodně aktivní, ale na to by museli zavzpomínat jiní pamětníci.

V roce 1957 se provdala za Jana Macka, dvoumetrového sympatického mladíka, kterým byl náš tatínek.

Zůstali spolu celý život, v dobrém i ve zlém, v červnu by oslavili diamantovou svatbu - 60 let společného života.

Maminka se chtěla stát lékařkou.

V padesátých letech jí ale doba nepřála, a protože nebyla členem prorežimního svazu mládeže, nepustili ji ani k přijímacím zkouškám. Pracovala tedy jako laborantka a později studovala dálkově přírodní vědy. To jsme již, sestra i já, byly na světě a jistě to nebylo snadné všechno skloubit.

Promovala hned třikrát a její oblíbená věta, kterou zdůvodňovala své studijní úspěchy, byla: „Nechtěla jsem, aby mi šéfoval někdo, kdo je hloupější než já.“ Maminka byla velmi inteligentní a zároveň nezávislá a svobodomyslná a práce ve vědě a výzkumu jí poskytovala poměrně hodně svobody i v teh-

dejším režimu. Lékařkami jsme se nakonec staly my, její dcery.

Maminka byla odvážná a ke všemu měla přístup „to půjde“. Měla srdce pro lidi a mnohým pomohla radou, povzbuzením nebo zcela praktickým způsobem. Byla společenská a štědrá.

Vždycky jsme si se sestrou mohly vodit domů své kamarády, pro které měla otevřené srdce i lednici. V neděli vařívala tak, aby se jídlo mohlo „nastavit“ pro libovolné množství strávníků, protože k nám po bohoslužbách často chodil různý počet našich kamarádů, zejména mimopražských studentů. Vždy přijímala naše přátele, jako by byli i její. Mohli se u nás vyspat, najíst, popovídat. I my samy jsme si s ní často povídaly a ona byla vždy ochotná poslouchat, co s ní chceme sdílet.

Vážila jsem si (a zejména zpětně si vážím) její duchovní otevřenosti, kterou projevovala vůči novým věcem, které do církve přicházely. Neměla ráda předsudky a nelpěla na zažitých formách, ale snažila se dívat se pod povrch a vnímat obsah. Prožívaly jsme tehdy s mládeží chvíle probuzení a duchovní obnovy a občas jsme byly návštěvníky tehdy kontroverzních charismatických „Manin“ (sbor, ze kterého vyrostlo dnešní Křesťanské společenství), o kterých v církvi kolovaly různé domněnky a ne zcela pravdivé informace. Maminku (a budiž řečeno, že oba rodiče) to dost zlobilo a reagovala na to tím, že tam prostě s námi šla, ověřila si, jaká je skutečnost, a podporovala nás.

Měla své slabé stránky jako každý.

Hájila své názory a nerada od nich ustupovala, byla občas netrpělivá a tvrdohlavá, a tak čas od času vznikaly třaskavé situace, zvláště když byla unavená z přílišného rozruchu, ve kterém si neuměla odpočinout. A rozruchu bylo hodně, zvláště s vnoučaty, kterých postupem času přibývalo a která babičku milovala.

V posledních letech již pod vlivem Alzheimerovy choroby ztrácela schopnost komunikace. Těžce jsme to nesli, vzpomínám na to, jak můj manžel pronesl památnou větu: „Co bych za to dal, kdybych se s Evou mohl pohádat!“ Když ještě její nemoc nebyla tak pokročilá, nastávaly různé situace, které byly tehdy značně „nervující“, ale zároveň i humorné.

Vzpomínám, jak se jednou ztratila a zpětně mi vyprávěla, že se ocitla na úplně neznámém místě. Nevěděla, co má dělat, a tak se pomodlila, aby jí Pán Ježíš dovedl domů. Nasedla pak na tramvaj a někam jela. Když se jí to zdálo dlouhé, vystoupila a jela zase jinou tramvají. Ta jí opravdu dovezla až domů. Tato fáze nemoci byla velmi náročná zejména pro tatínka, který o ni pečoval a občas s ní ne zcela dobrovolně absolvoval různé cesty - například výpravu na návštěvu nemocného ve 3 hodiny v noci, od které se maminka nedala odradit.

Ještě se zmíním o jedné důležité kapitole jejího života: byla to její spolupráce s ICEJ – Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém, jehož české pobočky byla zakládajícím členem, s operací Ester nebo se sociálním odborem židovské komunity.

Velmi jí šlo o to, aby křesťané pochopili židovské kořeny své víry, a měla velkou radost z toho, co se v církvi v tomto ohledu za posledních pár desetiletí dělo. Sama k tomu aktivně přispívala. Psala, překládala i prakticky pomáhala. Až na jejím pohřbu jsem se dozvěděla, jak významnou roli hrála ve spolupráci křesťanské a židovské komunity u nás, že to byla právě ona, kdo se ve své praktičnosti odvážil zazvonit na zvonek Židovské obce a nabídnout pomoc.

Hlásit se ke svým židovským kořenům a současně vyznávat Krista jako Mesiáše a podílet se na životě církve, to byla její poloha, která jí umožnila prožít „podzim či zimu“ života

s nasazením pro něco, co milovala a co jí dělalo radost. Mimo jiné se přátelila s několika lidmi, kteří přežili hrůzy koncentračních táborů. Ty také navštěvovala. Se svými přáteli z Holandska byla na misijním výjezdu v ukrajinské židovské komunitě a také si splnila sen a dvakrát navštívila Izrael. Na velbloudu vyjela na Sinaj a pobyla pár týdnů v Jeruzalémě.

Vlastně byla v penzi tak aktivní, že ani nestihla přečíst všechny ty knihy ve své knihovně, jak měla vždycky v plánu. A tak se těšíme, až se setkáme v tom novém Jeruzalémě, kde nebude bolest, ani žal, ani nemoci, ani smrt a bude tam Bůh, který nám setře každou slzu z očí.

Tu noc, než maminka zemřela, měla moje nejstarší dcera zvláštní, velice živý sen. Byla na veliké svatbě a její babička tam přišla a byla úplně zdravá, tak, jak si ji pamatovala z dřívějška.

K tomu už asi není co dodat.

Jen: „Díky!“

Vzpomínka

Vzpomínka

PETRA MIZUROVÁ A JANA OLIVERIUSOVÁ

30

Jaké je to být rodičem?

Zamyšlení

MARTINA KLIMEŠOVÁ

Jaké je to být rodičem? A hlavně jaké je to být náhradním rodičem?

Když jsem si před 23 lety tuto otázku pokládala, měla jsem pocit, že to musí být úplně super. Pocházím z ateisticky smýšlející rodiny. Můj tatínek častokrát říkal: „Kdo potřebuje Boha?

No já rozhodně NE. Děkuji pěkně.

Co potřebuju, to si zařídím. Všechno si zvládnu sám, naplánuju, dokážu.“ Cítila jsem to podobně. Člověk se rád nad Boha povyšuje.

Už před svatbou jsme se s manželem dohodli, že budeme mít velikou rodinu. Měli jsme odvážné plány, pár dětí porodíme a pár si jich vezmeme do pěstounské péče. Spoléhali jsme se na vlastní síly a naivně si mysleli, že velkou rodinu zvládneme a zabezpečíme jako nic. Když neúprosná diagnóza dala stopku první části našeho plánu, že vlastní děti zkrátka nebudou, vzala jsem to tak, že Bůh je zlomyslník, který nechce, abych byla matkou. No nevadí, však to zvládneme i bez něj.

Po dvou letech manželství a kolotoči psychologických vyšetření, administrativní byrokracie a čekání na zázrak jsme si přivezli dvouletou holčičku a za další dva roky k ní přibyl roční chlapeček (oba jiného etnika se smyslovým postižením). Byli jsme mladí, nezkušení a hlavně nepřipravení na všechny problémy, které si děti z dětského domova přinášejí. Boj s rodičovskou zodpovědností, zdlouhavými soudy, s nekompetentností úřadů, různými zdravotními potížemi a zvláštnostmi v chování citově deprivovaných dětí, se na našem vztahu podepsalo. Tehdy jsem si poprvé řekla, jestli jsem náhodou nepřecenila své síly. Naštěstí pro nás nám do života zasáhl Hospodin. Uvěřili jsme s manželem oba.

Bůh si nás k sobě přitáhl a do cesty nám poslal lidi, kteří nám byli oporou a pomocí. Po několika letech do naší rodiny přibyly další čtyři děti. Během času značně prořídly řady našich

tzv. přátel. Dostali jsme punc těch, „co mají divné děti“. Avšak Bůh při nás věrně stál. Nebylo to vždy lehké, různé psychické potíže, nepochopení ve škole, poruchy učení, finanční nedostatek. Ale on při nás opravdu vždy věrně stál.

Když jsem nevěděla, kam se obrátit s prosbou o pomoc, Bůh mi znovu požehnal a já začala studovat na univerzitě speciální pedagogiku.

Získala jsem tak nejen vědomosti, ale i řadu důležitých kontaktů. Nakonec jsem úspěšně absolvovala a stala se učitelkou na 1. stupni základní školy.

Dnes pomáhám ostatním. Pochopila jsem, že Bůh má s každým člověkem svůj záměr. Já se měla naučit, že bez něj nemůžu žít.

V současnosti jsou už čtyři děti na prahu dospělosti ve věku 18 až 22 let, dalšímu je 16 a nejmladšímu skoro 14 let. Zdaleka ještě nejsme na konci cesty zvané rodičovství, ale jsme rodina.

Díky Bohu, velká fungující rodina.

Ačkoliv jsem o něj nestála, Bůh mě tak miloval, že splnil moje naivní přání, a navíc mě v tom nenechal samotnou.

Jaké je to být rodičem? Člověk především musí každodenně spoléhat na Boha a jeho pomoc. A já mu také každý den děkuji za jeho milosrdenství a raduji se z toho. Oslavuji, že na svůj život nejsem sama.

32

Církev jako rodina

33

(E)

PETR VAĎURA

Neboť ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcování, jsou všichni z jednoho.

Z toho důvodu se nestydí nazývat je bratry, když říká: „Budu hlásat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu opěvovat.“ Židům 2,11-12 (NS) Mezi mnoha metaforami církve patří k nejoblíbenějším metafora rodiny. Jenomže chápeme-li církev jako rodinu, může to přinést do konkrétního společenství vedle mnoha dobrého také spoustu trápení a zla.

Proto pokládám za užitečné se nad metaforou církve jako rodiny zamyslet a pokusit se upozornit na to, že může být zneužívána.

ČMUCHALSTVÍ JAKO SYSTÉM Zkusme si přiblížit, jak vypadá společenství, v němž je metafora církve jako rodiny pochopena špatně.

Základním důsledkem tohoto chybného pochopení je čmuchalství. Neprovozují je všichni, ale všichni jsou jeho případnou obětí. Čmuchalství spočívá v tom, že lidé strkají nos do osobního života druhých lidí. Čmuchají. Zajímají je manželské neshody, rodičovské kotrmelce, neposlušné děti, nevhodně (podle jejich přesvědčení) zvolená partnerství, nevhodná práce, neuspořádaný soukromý život, nemoci, zlozvyky a závislosti, sexuální úchylky (skutečné i domnělé), vhodnost či nevhodnost určité profese, výběr školy

a mnoho jiných věcí. Čmuchalství se většinou maskuje, protože nikdo přeci nemůže říci, že čmuchá. A tak se řekne, že se v bratrské a sesterské lásce zajímáme jeden o druhého, abychom se mohli za sebe modlit. Někdy se pak opravdu i modlíme, ale před tím dotyčného probereme a pak Bohu řekneme, co ten člověk dělá špatně, tak aby s ním Pán Bůh něco udělal.

Pro čmuchalství je charakteristická jeho zdánlivá duchovnost a křesťanská láska. „Chci se za tebe modlit, proto o tobě musím všechno vědět.“ Jenže tento argument je falešný, protože počítá s tím, že Hospodin je bez mých informací vlastně bezradný. V pozadí čmuchalství je ve skutečnosti pýcha a voyeurismus. A také přesvědčení, že já jsem oprávněn a způsobilý posuzovat duchovní a soukromý život druhého člověka. Čmuchalství se velmi úzce pojí s pomluvami. Informace má totiž cenu jen tehdy, když se předává. Rozšířená informace (která se většinou ne plně kryje s pravdou) posléze vytváří atmosféru ve společenství a ta působí na oběť nátlakově. Nemusí to být nátlak instituční (rozhodnutí staršovstva, kázeň), ale je to vox populi, hlas lidu. Najednou všichni mají jasno, co je v životě dotyčného zlé, co by měl změnit, jak by se měl chovat. Všichni argumentují zhruba stejně a všichni se přitom zapřísahají láskou. Nikdo sice nemá dost informací, ale TO DŮLEŽITÉ vědí. Pokud se dotyčný podvolí, je vše v pořádku. Pokud se nepodvolí, dostává se na okraj společenství a je mu dáno najevo, že „takhle tedy určitě NE!!!“ O respektu a úctě už v těchto situacích nelze mluvit.

Pokud se ve sboru, v němž se církev uskutečňuje jako rodina čmuchalů, objeví opravdový problém (rozvod, manželská nevěra, skutečný konflikt), stávají se aktéři projekčním plátnem, na něž si jejich „bratříčci“ a „sestřičky“ promítají své vlastní

démony. Objevují se sice argumenty o Boží cti, o hříchu, o svatosti, o tom, že někdo podlehl ďáblovým útokům, ale ve skutečnosti je často pranýřován skrytý hřích těch, co mají momentálně navrch. Ti mají jasno, co kde kdy kdo udělal špatně a co by teď měl kdo udělat. Netuší, že si do osudů nebohých souvěrců promítají vlastní komplexy, sexuální frustrace a manželské neshody. Mstí se druhým za to, co sami nemají, co by rádi, k čemu nemají odvahu nebo na co se nezmohou. Nepoznali štěstí – a zde se o štěstí někdo pokusil. A to se neodpouští. Ze čmuchalství se stává diagnóza. Sbor přestává být společenstvím a stává se sektou. Vůdce (mnohdy manželka někoho důležitého, ale může to být i kazatel nebo jiná silná osobnost) má rozhodující slovo. Sbor je zastřen do hávu svatosti, kde vše má být odkryto a odhaleno. Povinností každého je informovat, protože zde má každý o všem vědět. Jsme přeci rodina. V horším případě ještě každé vážné rozhodnutí podléhá veřejnému schválení (kdo s kým smí chodit, co kdo smí dělat). Není to institucionalizované, i když ani to není vyloučeno. Jsou nastaveny vysoké laťky pro život – tak vysoké, že je vlastně nikdo není schopen zdolat. A tak se z lidí stávají pokrytci a oni žijí dva životy: jeden svatý (či spíše svatouškovský) ve sboru, druhý normální v soukromí.

Není to nic nového, Moliérův Tartuffe je výsměchem svatouškovství.

Ve sboru, který sebe sama chápe jako rodinu (v tom smyslu, jak o tom zde mluvíme), se dá celkem snesitelně žít, dokud se nic neděje. Je ovšem třeba se obrnit a nikoho si nepouštět k tělu. Život zde se stává strašným, když se někde něco rozbije, pokazí, když někdo selže nebo se provalí nějaké vina. Pak je společenství nemilosrdné, i když ústa všech jsou plná slov „láska“ a „přátelství“. Ve skutečnosti se zde však nemilosrdně soudí a dává na-

jevo, že TAKHLE TEDY NE! A pokud provinilec nemá přátelské vazby mimo sbor, stává se zranitelným a tlaku veřejného mínění často podléhá. Je to však za cenu ztráty individuality, zlomení a hlubokého ponížení. Mimochodem: tohle když vidí mladí lidé (zvláště z věřících rodin), tak pokud už nejsou zataženi do čmuchalského systému, v panice a s podvědomým odporem z takového společenství prchají. Na druhou stranu jiným, slabším jedincům, kteří potřebují vědět, co kdy mají dělat a říkat, to naopak vyhovuje. A tak sbor generuje zástup konformních a nevýrazných lidí, kteří dělají všechno pro to, aby splnili společenskou objednávku svého sboru. Že to nemá nic společného s opravdovým životem s Bohem, to tito lidé mnohdy ani netuší. Vypadá to totiž zbožně, jen se v tom špatně žije.

CO JE VLASTNĚ RODINA? Jsou to lidé, kteří jsou si příbuzní.

Existuje úzká rodina (rodiče, děti, případně prarodiče a vnuci) a široká rodina, do níž počítáme strýce a tety, bratrance a sestřenice, případně další přiženěné či přivdané jednotlivce.

Z hlediska právního je rodina svazek lidí, kteří za sebe nesou právní odpovědnost. A tak se stává, že děti zdědí dluh svých rodičů, ačkoli z něho neměli nikdy žádný užitek. Když padne na rodinu exekuce, je zabaven majetek všech a jen těžko se dokazuje, že „toto je moje“. Přímí příbuzní jsou zproštěni povinnosti vypovídat před soudem, pokud by jejich výpověď uškodila obžalovanému. O rodině bychom mohli uvažovat z hlediska ekonomického, sociologického či psychologického. Pro běžného člověka však je rodina především místem, kde mě mají rádi, kde se cítím dobře, kde jsem přijat a kde mi pomůžou, když budu v nouzi. Na druhou stranu může být rodina také místem, kde mi nejvíc ublížili a zra-

nění způsobená příbuznými si v sobě často neseme po celý život.

Jak rodinu chápe bible? Ve Starém zákoně je to především místo spásy. V rodě (potomcích) člověk žije navzdory smrti. Mít potomky je povinnost, ale i základní výsada a první požehnání pro člověka. Proto bylo zavedeno levirátní manželství, jehož cílem je zplodit zemřelému příbuznému syna, jenž bude pokračovat v jeho rodě. Rod – to je mužská linie, ženy se nepočítaly. Rodina je úzce svázána se zemí zaslíbenou, protože rodu náleží její kousek jako viditelný důkaz Božího přijetí.

Biblická rodina je rodina patriarchální, v níž byl hlavní postavou otec, patriarcha, který si bral ženu (či ženy) a měl dostatek potomků. Láska, láskyplná péče o děti, vztah muže a ženy jako milujících se manželů – to je něco, co sice v biblických textech také nacházíme, ale co není tím nejdůležitějším. Muž nemusel ženu milovat, hlavně že ji oplodnil a ona mu dala syny. Příznačným je v tomto smyslu jákobovský cyklus v knize Genesis.

Patriarchální model rodiny se vytvořil především z důvodů přežití.

Je to systém vhodný pro venkovský život. Přestává fungovat při příchodu do měst, hlavně v rodinách obchodníků a intelektuálů. Přesto se udržel až do raného novověku. Teprve osvícenství začalo objevovat individualismus a svobodu člověka. Postupně došlo k emancipaci žen, dnes se oprávněně mluví o právech dětí a o nepřípustnosti domácího násilí (fyzického i psychického). V současnosti je ideálem taková rodina, v níž vládne vzájemná úcta, všichni se cítí bezpečně, jsou přijati a milováni. Rodina je místem odpuštění a opětovného přijetí. Je však i místem, v němž se respektuje jinakost a ctí se soukromí a tajemství.

Kde rodiče čtou SMS svých dětí nebo kde manžel slídí po emailové poště své manželky, tam je něco shnilého.

Dnes mají manželé v rodině stejná práva a stejné povinnosti. Muž není vládcem a žena není podřízená mlčenlivá služka. Dokonce i děti mají právo mluvit do rodinných plánů a ve zdravé rodině se všichni učí všem naslouchat.

CÍRKEV JAKO RODINA? Tohle vše, především historický vývoj a proměnu podoby rodiny během staletí, je třeba mít na mysli, když používáme metaforu církve jako rodiny. Co vlastně tato metafora znamená? Její kořen tkví ve starozákonním chápání Božího lidu jako Izraele, potomků Abrahamových, Izákových a Jákobových. Ano, Izraelci si byli všichni příbuzní, proto si říkali bratři.

Ježíš Kristus si s touto metaforou pohrál v textu, který je uveden v záhlaví našeho článku. Spojuje dva významy pojmu rodina (bratr, matka): význam doslovný, který označuje pokrevní příbuznost, i význam metaforický, který dosud znamenal příslušnost k vyvolenému národu.

A vytváří význam třetí: „Mými bratry, sestrami, matkou a příbuznými vůbec jsou všichni, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Kdo to tedy je? To je nesnadné určit. V kontextu Matoušova evangelia je to každý, kdo miluje bližního a prokazuje mu milosrdenství. Jenže to může dělat i muslim či bezvěrec, zatímco leckterý křesťan je plný nenávisti a zloby. Jakoby chtěl Ježíš říci: „Pozor na používání téhle metafory, abyste se nedostali do slepé uličky.“ Druhým textem, který jsem uvedl v úvodu, je úryvek z listu Židům.

Odkud pramení příbuzenství Ježíše s těmi, za něž položil svůj život? ČEP mate, když říká: „... jsou z téhož Otce.“ Řecký text zde totiž o Otci nemluví, ale říká: „… z jednoho jsou všichni.“ Vykladači přicházejí s mnoha vysvětleními, z nichž nejkrásnější je toto:

Tematické články

Tematické články

Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má setra i matka.“ Matoušovo evangelium 12,46-50

34

Radkovský mi i jako nekatolíkovi dal úvazek na biskupství, když jsem měl zdravotní potíže a potřeboval jsem stálý plat, a stejně mi pomohl superintendent Josef Červeňák.

Během třiceti let života v církvi jsem byl svědkem nesčetných situací, kdy si věřící pomohli a mnohdy si zachránili i život. Postarali se o nemocné, staré bratry a sestry, ubytovali rodiny v nouzi, pomáhali finančně, modlili se za nemocné a poskytovali útěchu pozůstalým. Titíž lidé byli schopni podobnou pomoc poskytnout i lidem mimo církev, protože je milovali jako bližní. Nevím, zda by to tak řekli, ale prakticky dokázali, že jsou Kristovi bratři, že jsou „z jednoho“, a proto projevují milosrdenství a soucit.

Církev jako rodina je skvělé místo, když metaforu rodiny správně pochopíme. Když ctíme soukromí, individuální odlišnost a právo na jinakost.

Když lidem neříkáme, jak hřeší, ale povzbuzujeme je v jejich úsilí žít důstojný a kvalitní život. Když podporujeme vše, co vede k lásce a uskutečnění jedinečnosti druhého. Ano, někdy je třeba říci bratrovi či sestře v Kristu: „Prosím tě, zadrž! Tohle nedělej, ubližuješ své ženě i dětem. Je to lumpárna.“ Ale říkáme to tomu, kdo tu lumpárnu dělá, ne lidem kolem.

NA CO MÁM PRÁVO? Jako kazatel se občas ptám sebe i Hospodina (a radím se o tom i se svým představeným a s nejbližšími spolupracovníky), na co mám vlastně ve vztahu k druhým lidem právo. Co jim smím říci, abych nestrkal nos do toho, do čeho mi nic není? Když se setkávám se zlými věcmi v rodinách (a každý farář, který je i zpovědník, se s tím setkává velmi často), řeším otáz-

ku, zda smím do této situace vstoupit nebo ne. Dříve jsem intervenoval hodně – a hodně jsem toho pokazil. Pak jsem léta neintervenoval vůbec. Dnes se s tím peru. A tak někdy napomenu, jindy mlčím, protože cítím, že je třeba, aby situace dozrála.

Ve sboru se snažím vést své spoluvěřící k tomu, aby respektovali soukromí druhých a nestrkali nos do jejich života. Pokud se za někoho chtějí modlit, ať jej nejmenují a nejsou příliš konkrétní – Bůh je totiž vševědoucí a nepotřebuje, abychom mu všechno vysvětlovali. Pokud nesou břemeno tajemství a nemohou je unést, ať se svěří Pánu Bohu nebo zpovědníkovi, a ne kamarádce. Ať nikomu neříkají, co kdy udělal špatně, ale raději vyznávají hříchy druhých, jako by byly jejich. A pak stále připomínám, co napsal apoštol Pavel Galatským v 6. kapitole svého listu: „Bratři, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.

Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6, 1-5) A ještě něco: lidem, které neustále trápí, co kdo dělá špatně, opakuji: „To není tvoje věc. A není to ani tvoje odpovědnost. Svěř to Pánu a zapomeň.

A hlavně: nečmuchej.“ Autor je kazatel sboru ECM v Tachově.

Rozhovor s Neznámým PETR VAĎURA REPORTÉR: Dovolíte mi několik otázek, které se týkají vaší poslední cesty do Jeruzaléma?

NEZNÁMÝ: Prosím.

R: Patříte k předním lidem v království. Proč jste se vůbec vypravil na tak dalekou cestu?

N: Byla to soukromá záležitost. Jak

možná víte, jsem ctitelem Hospodinovým, tedy Boha Abraháma, Izáka a Jákoba. No a k pravidlům tohoto náboženství patří cesta do Jeruzalé-

ma. Alespoň jednou do roka musím vykonat pouť do tamního chrámu.

R: Není vaše náboženské přesvědčení na překážku vykonávání vašeho úřadu?

N: Proč? Je to soukromá věc a naše panovnice je v této záležitosti velmi tolerantní. Nakonec v naší zemi je vyznavačů Hospodina mnoho, i když nejezdí do jeruzalémského chrámu.

To si přeci jen nemohou kvůli velké vzdálenosti dovolit.

R: Vy jste nebyl v Jeruzalémě poprvé, ale zdá se, že tentokrát byla pro vás cesta mimořádně obohacující.

N: Nemýlíte se, skutečně to bylo tentokrát jiné než v předcházejících letech. Snad ani ne samotná pouť, ale to, co se mi přihodilo při návratu.

Musím však předeslat, že už dlouhou dobu jsem přemýšlel nad svým náboženstvím. Napadalo mě, zda plnit všechny povinnosti Mojžíšova zákona je opravdu to, co po mě Bůh chce. Zdálo se mi to příliš jednoduché a mechanické. Přitom mi chyběl vztah, chtěl jsem být Bohu blíž, ale nešlo to.

R: Nebylo příčinou to, že žijete tak daleko od Jeruzaléma? Nemůžete do chrámu, jste izolován od souvěrců.

N: Ne, myslím, že tohle nebyl hlavní důvod mé nespokojenosti. Už jsem řekl, že je nás zde víc a scházíme se pravidelně k modlitbám a k četbě z Písma. Mluvím spíš o jakési vnitřní vyprahlosti.

R: A při cestě do Jeruzaléma se něco změnilo?

N: Při cestě z Jeruzaléma. Jel jsem ve voze směrem na Gazu. Po téhle silnici nikdo moc nejezdí, a tak jsem si krátil čas četbou svitků. Měl jsem s sebou mimo jiné proroka Izajáše.

Stále mi vrtalo hlavou, o kom vlastně prorok mluví, když popisuje trpícího Hospodinova služebníka, který byl veden jako ovce na porážku. Prorok píše, že ho Bůh postihl kvůli našim nepravostem. O kom to je? Tohle místo se vymyká ostatnímu textu.

A protože jsem mu nerozuměl, četl jsem ho stále dokola.

R: A pochopil jste ho?

N: Sám ne. Jenže se mi stala podivná věc: najednou jsem si všiml, že podél vozu jde nějaký člověk. Četl jsem nahlas a on mě zřejmě slyšel.

Najednou na mě křikl: „Rozumíš

tomu, co čteš?“ Bylo to jako blesk z nebe. Já se s tím textem mořím a trápím se tím, že mu nerozumím, a tu se mě cizí muž ptá, zda vím, co čtu. Řekl jsem, že ne. Jak bych tomu taky mohl rozumět, když nemám žádného vykladače.

R: A on ten text znal?

N: Ano. Pozval jsem ho, aby si přisedl ke mně do vozu. A stalo se něco neuvěřitelného. Ten člověk mi začal vysvětlovat, že Izajáš mluví o Kristu, židovském králi. Už před mnoha sty lety předpověděl, že tento král bude Bohem poslán, aby vysvobodil svůj lid.

R: Tak to je nějaká mytologická postava?

N: Ne! Tento Kristus prý skutečně přišel. Narodil se za panování Heroda Velikého a působil jako potulný rabi.

Uzdravoval lidi a kázal jim, že se musí obrátit, protože přijde Boží království.

Chodil po kraji a měl velkou autoritu.

Jenomže vadil velekněžím a ti ho pak nakonec zajali a odevzdali Pilátovi jako buřiče, aby ho dal ukřižovat.

Jenže on prý po třech dnech vstal z mrtvých. Mnozí ho viděli. A to není všechno: seslal na zem svého Ducha, aby lidé mohli poznávat Boha přímo, aby s ním měli osobní vztah.

R: A vy jste tomu člověku uvěřil?

N: Ano, protože mi ukazoval z proroků, že tohle všechno bylo předpovězeno. I ta Kristova smrt a následné vzkříšení.

R: Takže jste našel, co jste hledal?

N: Myslím, že ano. Nejvíc na mě zapůsobilo, že mi ten člověk vykládal o odpuštění. Bůh kvůli Kristu odpouští člověku jeho viny a dává mu čisté svědomí. Říkal, že proto se Kristovi stoupenci nechávají pokřtít ve vodě.

Když mi to povídal, jeli jsme zrovna kolem jakéhosi potoka. Nechal jsem zastavit vůz a zeptal jsem se ho, zda bych mohl být pokřtěn i já.

R: Vždyť jste o tom slyšel jen chvíli před tím!

N: Ano, ale mně bylo jasné, že dalšího Kristova stoupence uvidím kdoví kdy. On se mě zeptal, zda věřím v Ježíše jako Krista. A zda mu věřím jako svému spasiteli. Řekl jsem, že ano, že je pro mě opravdu Boží Syn. R: Jak jste to mohl vědět?

N: Nevím. Dávalo to smysl. Zástupná oběť, Beránek, který vydal sebe

samého za nás. A pak byl vzkříšen a vystoupil na nebesa. Kdo by to mohl být jiný? Jen Boží Syn. R: A ten člověk vás pokřtil?

N: Ano, ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Když jsem vyšel z vody, najednou tam nebyl. Tak mi to připadlo, jako by to byl anděl.

R: Anděl vás křtil vodou?

N: Nevím, bylo mi to jedno. Měl jsem velikou radost, protože mi všechno najednou dávalo smysl. Bůh přeci není jen v Jeruzalémě. Je všude, protože stvořil celý svět a všechny lidi.

Takže tu není jen pro Židy. A Ježíš je spasitel všech lidí.

R: Jak vás s vaší novou vírou přijali vaši přátelé? Ti, s nimiž jste se scházel k modlitbám a četbě náboženských textů?

N: Kupodivu výborně. Vlastně všichni přijali zprávu o Kristu s radostí. Asi jim taky něco chybělo stejně jako mně. A tak jsem jich řadu pokřtil stejně, jako jsem byl pokřtěn i já. Věřím tomu, že se tato víra bude v naší zemi ještě šířit.

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je Neznámý a kde v bibli se píše o událostech, o nichž si s ním reportér povídal? Odpovědi pište SMS zprávou na č. 731085205. Nezapomeňte uvést svou adresu.

Správná odpověď z minulého biblického kvízu byla: Šebna, Iz 22,1-25 a 2Kr 18,18.

Správně odpověděl pouze jeden čtenář: Jan Frolík z Prahy. Blahopřejeme a posíláme knihu.

Biblický kvíz

Biblický kvíz / Tematické články

35

autor chápe člověka jako bytost, která nevzniká početím, ale jejíž existence začíná kdesi v Boží mysli. Podle tohoto chápání je člověk jako takový preexistentní a na svět přichází na základě Božího rozhodnutí (jako když kouzelník vytahuje králíky z klobouku, řekl by Gaarder). Tohle platónské pojetí (a list Židům s platónským myšlením opravdu pracuje) naznačuje, že Ježíše s námi pojí ontologická lidskost, jejíž původ spočívá v Trojici.

Je to bytí před: před časem, prostorem i dějinami. Toto „jedno“ („z jednoho jsou všichni“) – lidství – nás pojí s Kristem – člověkem. Proto se nestydí nás nazývat bratry. V tomto smyslu jsme příbuzní se všemi lidmi.

Zodpovídáme za svět, který je Boží rodinou (Sk 17,28). Metafora rodiny vyjadřuje tedy něco jiného než právo čmuchat a strkat nos do cizích ložnic, kuchyní a toalet. Je to vzájemná odpovědnost za svět, za lidstvo, za bližního, když má hlad, žízeň, nouzi.

To platí především v církvi, kde jsme si jedni pro druhé ve chvílích těžkostí nejblíže (Ga 6,10), avšak platí to i ve vztahu k ostatním lidem. Každý věřící by měl mít jistotu, že když mu bude zle, v církvi ho podrží, pomohou mu, povzbudí jej a budou se za něj modlit, pokud to bude potřebovat a chtít.

Jsme přeci „jedni druhých oudové“, jak říká apoštol Pavel (Ř 12,5K).

Mnohokrát jsem to okusil. Když jsme s manželkou a dvěma dětmi odcházeli jako misionáři do západočeského pohraničí, udělali věřící v Křesťanských sborech sbírku na náš byt.

Několik let financovali naši misijní práci. Pomohli nám se stěhováním i se zařízením prostor pro naši misii.

Když jsem dělal křesťanské rozhlasové pořady, byli to věřící, kteří mi pomáhali. Plzeňský biskup František

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Sport

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 737.373.7373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXIII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875