Slovo a život 2017/03

číslo: 1. října 2017

8–9

téma: Vztah církve a společnosti

Křesťané v mezních situacích 4 – 7 Dvacetibodový program Kde je naše místo 10 – 11 Čeho se dnes bojíme 12 – 13 Jak to, že stát financuje církve 14 – 16 Nebezpečí bezpečí 17

SLOVO & ŽIVOT � � � �

(E)xkluzivně

Strip: Martin Kukla

2

3

Úvodník PETR VAĎURA

ženstvím. Ve většině církví se ctí svoboda svědomí.

V církevní správě se uplatňují mnohé demokratické prvky. Církve jsou majetkově soběstačné, nikdo je neovládá zvnějšku. A především: ve většině církví se dnes káže opravdu Kristus a potřeba osobního vztahu k němu. Slovo pokání (obrácení) je opět v kurzu, protože lidé poznali, že bez vnitřní proměny neexistuje posvěcený život.

Tématem tohoto čísla je vztah církve a společnosti. Jak se k sobě tyto dvě entity mají právě dnes, kdy se nám žije tak dobře? Pro mě je důležité je příliš neoddělovat. Společnost není ONI a církev nejsme MY. Společnost jsme i MY, patří do ní i církev.

A do určité míry se společnost uskutečňuje právě v církvi. V církvi vznikají školy, kluby pro maminky, volnočasové aktivity pro děti a mládež, literární kluby, diakonická zařízení, střediska pomoci pro narkomany a další závislé, chráněná bydlení, zdravotnická zařízení apod. A přece je zde něco, co církev má navíc: je to naděje. Kristova naděje, která ujišťuje, že život a úsilí o jeho rozvoj a ochranu má smysl.

Kristus nás ujišťuje o tom, že má smysl pomáhat, sloužit, investovat, angažovat se ve prospěch lidí, kteří jsou na tomto světě. Proč? Protože on tento svět miluje, protože jej vykoupil svou krví a chce jej (lidi, jednotlivce) někam přivést. Právě proto můžeme milovat společnost, v níž žijeme, tedy ty druhé kolem nás. Proto se můžeme radovat, když se v této společnosti, nad níž dnes tolik lidí ohrnuje nos, setkáme s láskou, přátelstvím, přijetím, milosrdenstvím, porozuměním a odpuštěním. Duch Boží totiž působí i mezi lidmi, kteří se k církvi nehlásí.

Jedná kdekoli a svrchovaně, není omezen hranicemi církve. A mě a nás všechny k této své aktivitě jako své lidi pozval. A nejen nás, ale celou církev.

Pěkné čtení vám přeje šéfredaktor.

Úvodník

Svět leží ve zlém a společnost je zkažená. Tak se to říká, ne? A občas se dodá, že církev jako součást společnosti, je zkažená také. Jenže když tohle slyším, ježí se mi chlupy po těle. Proč?

Protože to je ohavné a pomlouvačné klišé. Jak vypadá ta naše „zkažená společnost“? Vždyť se na ni podívejme: žije se v ní relativně bezpečně (nikdy tak bezpečně nebylo), neválčíme, staráme se o slabé, postižené, staré lidi, sirotky. Funguje zde právo a člověk se domůže spravedlnosti. Když dojde k nějakému neštěstí, lidé mezi sebou vyberou spoustu peněz na pomoc postiženým. Dobrovolníci jezdí sami od sebe pomáhat uprchlíkům. Nerozvádí se polovina manželství, ačkoli vlastně není důvod, aby byli lidé tolik let spolu. Máme svobodu, můžeme říkat a psát, co chceme, můžeme kritizovat kohokoli (v mezích zákona a slušnosti), můžeme číst, co chceme, zpívat, co chceme, poslouchat, co chceme, jezdit, kam chceme atd. To přeci nejsou symptomy zkažené společnosti. Ano, i dnes jsou lidé zlí, sobečtí, povrchní, lhostejní, smilníci, zloději, pomlouvači…

Ale to byli vždycky a není důvod se domnívat, že dnes jsou víc špatní než kdykoli jindy.

Když čtu historické studie o jakékoli době, která té naší předcházela, všímám si mnoha zlých věcí, které dnes jsou napraveny. Je zde rovnost pohlaví (včetně volebního práva), neexistuje zde otroctví, nikdo není trestán za svou sexuální orientaci, svobodné matky nejsou skandalizovány a pancharti (děti svobodných matek) nemají stigma na celý život. Je zde rovnost ras, žádný národ nebo národnost nejsou postihovány. Je zde náboženská svoboda. Každý může mít jakékoli politické přesvědčení.

Je postaráno o lidi staré, postižené a všelijak hendikepované. Společnost garantuje základní lidská práva a chudým lidem přispívá dokonce na bydlení, na dopravu, na studium… Kdokoli chce studovat, má možnost. Kdo se chce stěhovat kamkoli, pokud na to má, může. A mohl bych dlouho pokračovat.

Podobně je nespravedlivé i paušální hodnocení církve, které tvrdí, že církev je zkažená nebo v krizi. Není. Stačí se opět podívat do církevních dějin, abychom byli vděčni za tu církev, kterou máme dnes. Především církev není spojena s mocí.

Nezabíjí (čarodějnice, homosexuály, jinověrce) ani nevězní své oponenty. Dnes už dokonce ani nikdo není vylučován kvůli své nedostatečné zbožnosti.

Církevní úřady se nekupují, neexistuje nepotismus, neplatíme za každý církevní úkon. V církvi se nepěstuje nenávist zaměřená proti jiným církvím a nábo-

4

(E) Křesťané v mezních situacích

Tematický článek

PETR VAĎURA

V uplynulých více než 100 letech došlo ve světových dějinách k mnoha situacím, během nichž se mimořádným způsobem projevila lidská brutalita a krutost. Jednalo se o události, jako byly genocida Arménů, občanská válka v Rusku, státní mocí řízený hladomor na Ukrajině v první polovině 30. let, nástup nacismu a persekuce politických odpůrců režimu v Německu, Velký teror v Sovětském svazu 1937 až 1939, vraždění obyvatel dobytého Nankingu v roce 1937 Japonci, holokaust, vraždění sovětských válečných zajatců Němci, nacistické koncentrační tábory a sovětské gulagy, bombardování měst a utrpení civilního obyvatelstva v důsledku bojů druhé světové války, masové přesuny obyvatelstva během války a po jejím skončení, utrpení obyvatel Hirošimy a Nagasaki, utrpení obyvatel během válek v Koreji a ve Vietnamu, komunistické sociální inženýrství v Číně, občanská válka spojená s osamostatněním Indie a Pákistánu, války v zemích Afriky, které ze sebe shodily jho kolonialismu, zločinné diktatury v zemích Latinské Ameriky, vyvražďování a znevolnění obyvatel komunistické Kambodži vládou Rudých Khmerů, genocida ve Rwandě, občanská válka v Jugoslávii, státní teror a koncentrační tábory v Číně a Severní Koreji, vyhlazovací válka proti Tamilům na Srí Lance a nejnověji válka v Sýrii a řádění ISIS, Boko Haram a dalších teroristických organizací. Pokaždé,

když některou z těchto hrozných událostí 20. století zkoumám, kladu si otázku, jak se v těchto klíčových obdobích a situacích chovali křesťané, případně jak se angažovaly křesťanské církve. Je zajímavé, jak málo historiků si klade podobné otázky. Jsou však vzácné výjimky, které stojí za to připomínat.

HRDINOVÉ, NEBO JEN LIDÉ?

Po japonském dobytí Šanghaje zřídil francouzský kněz Jacquinot de Bessage v listopadu 1937 neutrální pásmo na ochranu 450 000 čínských uprchlíků, jimž japonští útočníci zničili domov. Když se o Bessageově projektu dozvěděl presbyteriánský misionář W. Plumer Mills, navrhl svým přátelům, aby vybudovali podobné pásmo v Nankingu. Mills s dalšími dvěma desítkami spolupracovníků nakonec vytvořili bezpečnostní zónu, v níž se po dobytí města zachránily před vražděním sta tisíce lidí. Paradoxem je, že jedním z nejhorlivějších zachránců obyvatel Nankingu byl německý podnikatel a člen NSDAP John Rabe.

Druhý příklad: V roce 2002 vyšla kniha Rudolfa Grulicha nazvaná Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu. Autor připomíná, že na území bývalých Sudet existovalo v době války 185 menších či větších odbojových skupin sudetoněmeckých

demokratů, katolíků, sociálních demokratů a komunistů, kteří bojovali proti nacismu. Z vyprávění pamětnice vím, že taková skupina existovala i v Tachově, ačkoli se o její existenci nikde v dějinách města nic nedočteme. Grulich ve zmíněné knize líčí příběhy šesti sudetoněmeckých kněží a tří katolických laiků, kteří se postavili proti nacismu a byli za to krutě potrestáni. V seznamu dalších kněží, kteří byli v Sudetech v době Třetí říše pronásledováni, nalezneme kaplana Aloise Funka ze Stříbra (15 měsíců vězněn v koncentračním táboře), faráře Antona Mandutze z Kurojed (zemřel v nacistickém vězení), Franze Bergmanna, faráře v Plané (vězněn 1942 – 1945 v Dachau), faráře Josefa Boehra z Nové Vsi u Přimdy (1941 – 1945 vězněn v Dachau), tachovského děkana P. Karla Weiße (vězněn 1942 – 1945 v Dachau za to, že vedl v neděli prosebné procesí a tím zdržoval lid od práce při mimořádné směně vyhlášené na podporu Třetí říše) a Franze Zemana, faráře v Boru u Tachova, který byl vězněn v Dachau za údajné výroky nepřátelské vůči státu, které měl pronést při výuce náboženství (vězněn 1942 – 1945). A to jsem vybral ze sudetských kněží, kteří se nějak postavili nacistickému režimu, jen ty z Tachovska. Řadu příkladů statečných věřících, kteří v době holokaustu pomáhali Židům, uvádí ve své knize Černá zem americký historik Timothy Snyder.

5

A pak jsou zde příklady lidí, o jejichž víře nevíme nic nebo víme jen málo. Známý je např. Sir Nicolas Winton, zachránce českých židovských dětí, kterému se jich podařilo v roce 1939 několik set odvézt z Protektorátu do Velké Británie.

Tisíce Židů zachránili v Maďarsku před smrtí italský obchodník Giorgio Perlasca a švédský diplomat Raoul Wallenberg. Jedinečný je příběh čínského diplomata Feng-Šan Ho, který po anšlusu Rakouska v rozporu s příkazy nadřízených vydával tisícům rakouských Židů víza do Šanghaje, díky nimž se pak dostali ze země a zachránili se před smrtí. Kdo zná československého konzula v Marseille Vladimíra Vochoče, který v roce 1940 obnovil na svou pěst československý konzulát a vydával československá víza Židům, kterým se tak díky tomu podařilo uniknout z Francie do bezpečí? Také jméno Přemysla Pittera, pacifisty, křesťanského kazatele a pedagoga není v obecném povědomí lidí, přestože tento skvělý člověk pomáhal za Protektorátu židovským dětem a po válce dětem německým.

KDE BYLI KŘESŤANÉ A CO DĚLALI? Tuto otázku si můžeme položit vždy, když zkoumáme nějaká důležitá historická období. Většinou na ni není lehké získat odpověď. Málokdo se totiž touto problematikou odborně

zabývá. Asi nejprobádanější je vztah německých křesťanů k nacistickému režimu. Jakési shrnutí přináší doc.

Ivan Štampach v článku Církve a nacismus, který byl uveřejněn v deníku Referendum. Vyjímáme podstatné: U německých evangelíků se záhy po vítězství NSDAP ve volbách r. 1933 prosadila koncepce tak řečených Německých křesťanů.

U různých jednotlivců a v různých prostředích kulturně rozmanitého Německa se prosazovala s různou intenzitou, ale typickými požadavky hnutí bylo odžidovštění křesťanství včetně úvah o odstranění Starého zákona z Bible. Vyslovovalo se mínění o germánském původu Ježíše, v církvi byly oslabeny demokratické postupy a uplatnil se vůdcovský princip. Členům církve se ukládala loajalita vůči nacionálně socialistické moci. Pouze nepatrná část německých evangelíků hájila nezávislost zemských církví na režimu a zachování biblické víry. Ani tato menšina zvaná Vyznávající církev však nevystupovala aktivně na obranu židovské menšiny. Oporou této skupiny podporující odpor vůči režimu byl především Dietrich Bonhoeffer popravený krátce před koncem války 9. dubna 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg.

Bonhoeffer se totiž podílel na přípravě neúspěšného pokusu o atentát na Adolfa Hitlera. Další silnou osobností hnutí byl pastor Martin Niemöller, který za kritiku Hitlera pobyl sedm let ve vězeních a koncentračních táborech. Po válce žil v tehdejší Německé demokratické republice. Podílel se na německé církevní sebereflexi. Známé je toto jeho hodnocení minulosti církve: „Když

Tematický článek

Nalezneme zde příklady z Polska, Lotyšska, Estonska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Jen namátkou uveďme řeckokatolického patriarchu Lvova Andrije Šeptyckého a jeho bratra Klymentije, kteří v době německé okupace pomohli zachránit množství Židů před smrtí. Jiný příklad: rodiny Krupových a Zybelbergových zůstaly šest týdnů v podkroví na seníku u jednoho baptisty na Ukrajině. Na Ukrajině a v Rusku pomáhali Židům i štundisté, příslušníci méně známé protestantské denominace. Lea Goldbergová, dospívající židovská dívka z Rafałówky, jako jediná unikla před vystřílením Židů v její vesnici v srpnu 1942. Prchající dívky se ujali právě štundisté. Podle židovského historika Emanuela Ringelbluma se podobně chovali i příslušníci malých protestantských denominací v Polsku. Motivem byla většinou láska k Židům jako dětem Izraele. Katolíci zase pomáhali Židům z toho důvodu, že chtěli poslechnout biblický imperativ: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Jiný příklad ukazuje, že křesťanská víra motivovala i v německém prostředí k odporu vůči Hitlerově dobyvačné válce. V protestantských kruzích je málo známý příběh Franze Jägerstättera, rakouského rolníka, který odmítl z náboženských a morálních důvodů v roce 1943 narukovat do wehrmachtu, neboť se nechtěl podílet na Hitlerově nespravedlivé válce. Byl za to uvězněn a popraven.

6 Tematické články

přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Jaký byl vztah katolické církve k nacistické moci? Po nástupu Hitlera na kancléřský post se rychle hnula dopředu vleklá a neúspěšná jednání o konkordátu mezi Německem a Svatým stolcem. Ještě týž rok byla jednání ukončena a konkordát zveřejněn. Jeho obsah nás v probírané souvislosti překvapí. Stanoví se tam, že duchovní obdrží stejnou sociální ochranu jako státní úředníci, že oděv duchovních smějí nosit jen duchovní a nošení takového oděvu jinými osobami bude trestné a že církev má právo vybírat církevní daně.

Zákaz členství duchovních v politických stranách postihl poslední oporu proti nacismu, jíž byla křesťansko-demokraticky orientovaná strana Zentrum. Nacistickému režimu Svatý stolec konkordátem poskytl legitimitu. Ve stejném roce 1933 odvolali němečtí římskokatoličtí biskupové dřívější zákaz pro členy své církve vstupovat do NSDAP. Jako odvážné vystoupení římské církve proti nacismu se uvádí list papeže Pia XII. německým biskupům nazvaný Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z roku 1937, tedy po prvních zkušenostech s nacistickým režimem. Čteme-li tento dokument pozorně, zjistíme, že jde o připomínání závazků režimu v konkordátu, dále tam najdeme odpor ke germánskému novopohanství, které se v počátcích nacistického režimu vzmáhalo. Čteme tam, že oddanost vlastnímu národu nebo rase nemá mít charakter náboženské úcty. Jasné odmítnutí rasismu a antisemitismu bychom tam hledali marně.

(Zdroj: http://denikreferendum.cz/ clanek/18235-cirkve-a-nacismus)

ANGAŽOVANOST A STATEČNOST Jednou z hrdinek protinacistického odporu v době Třetí říše byla mladá studentka Sophie Schollová. Se svým bratrem Hansem vedla pacifistickou skupinu Bílá růže, která šířila protinacistické letáky. Skupina byla odhalena a Sophie byla v roce 1943 ve svých 22 letech popravena.

Zajímavé je sledovat Sophiin vývoj. Navzdory upozorňování rodičů podlehla zprvu nacistické propagan-

dě a v roce 1932 vstoupila do dívčí nacistické organizace BDM. Postupně však podstatu režimu prohlédla, a když nacismus konfrontovala s postoji svých rodičů, některých učitelů a také se svou křesťanskou vírou, zaujala vůči vládnoucí moci negativní postoj. Ten vyvrcholil angažovaností v protinacistické organizaci.

Na příběhu Sophie Schollové je příznačná skutečnost, že tato mladá dívka nebyla s to rozpoznat zlo nacismu v době, kdy se mu ještě dalo postavit.

KROKY PROTI ZLU Jedním z hlavních paradigmat křesťanství je oběť. Nemyslím teď oběť v náboženském smyslu, ale oběť jako postoj vyjadřující vrcholný projev lásky a lidského souručenství. Ne vždy je po nás požadována oběť života, ale velmi často po nás Hospodin chce angažovanost ve prospěch druhých, která znamená nějakou újmu: finanční, časovou, společenskou, sociální.

A přece je nutno vzít v potaz skutečnost, že uvedené příklady hrdinů, kteří zachraňovali v době teroru druhé lidi i na úkor vlastního bezpečí či pohodlí, kteří upřednostnili zájmy Boží a zájmy bližních před požadavky diktátorů a s nasazením života se vzepřeli totalitní moci, jsou spíše výjimečné. Většina křesťanů se neangažovala a byla součástí mlčící většiny, ba dokonce se skřípajícími zuby vyjadřovala vládnoucímu režimu loajalitu.

Ihned, jakmile tuto skutečnost uznáme, bychom ovšem měli udělat dělící čáru mezi pasivní resistencí, pasivní loajalitou, která umožňuje přežít, a postojem, kdy se člověk stává spolupachatelem zla. A to se může stát v extrémních podmínkách diktatury a teroru velmi snadno. Slavná studie Christophera R. Browninga Obyčejní muži pojednává o členech 101. záložního policejního praporu, kteří v době od července 1942 do listopadu 1943 v bývalém východním Polsku zavraždili 38 000 lidí, většinou Židů, a organizovali deportace 45 000 Židů do vyhlazovacích táborů.

Prapor tvořili obyčejní muži, kteří byli ochotni střílet do zátylku muže, ženy a děti. Podobně kniha Daniela Jonaha Goldhagena Hitlerovi ochotní katani dokazuje, že hlavními pachateli holokaustu byli obyčejní lidé, žádné zrůdy

či patologické osobnosti. Byli to lidé, kteří se v důsledku okolností ocitli v situaci, kdy po nich bylo vraždění požadováno jako vojenská či vlastenecká povinnost.

Známý psycholog Phillip Zimbardo se fenoménem páchání zla dobrými lidmi zabývá desítky let. Slavným Stanfordským vězeňským experimentem dokázal, že zlo jsou schopni páchat takřka všichni lidé, pokud podlehnout společenskému tlaku nebo situaci a nemají pevně vybudované hranice a obranné mechanismy. Zimbardo zformuloval tzv. Luciferův efekt, podle něhož postupují všichni diktátoři a autokrati, kteří se pokoušejí zmást obyvatelstvo, aby přestalo rozlišovat dobro od zla. A jelikož se Zimbardo tolik zabýval schopností obyčejných lidí páchat zlo, pokusil se také sestavit žebříček kroků, které mohou člověku pomoci v tom, aby se pachatelem zla nestal. Pro křesťany je toto jedenáctero zvlášť zajímavé, protože odhaluje, jak málo mohou pomoci v rezistenci vůči zlu naše kázání a vyučování v církvi.

Co mohou tedy např. rodiče dělat, aby pomohli dětem odolat a nestát se pachateli zla?

Zimbardo říká: 1. Posilovat ochotu uznat chybu.

Nejen před sebou, ale i veřejně.

2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.

3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.

4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, jsou totiž často prvním krokem.

5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou.

6. Od raného věku podporovat kritické myšlení.

7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat.

8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí.

10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opačnému efektu, než jaký byl zamýšlen a deklarován.

11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti.

Toto obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.

BŮH JE NA NAŠÍ STRANĚ

největší nedemokratické země světa, jak si neváží svobody a jsou ochotni ji vyměnit za jakousi pochybnou jistotu těch, kteří „vědí, co chtějí“. S nelibostí sleduji i to, jak se naši představitelé klaní nejlidnatější zemi světa, v níž jsou v koncentračních táborech mučeni a zabíjeni vedle příslušníků národnostních menšin také vyznávající křesťané. S úzkostí sleduji „obranu křesťanských hodnot“ vedenou z pozic nenávisti a odsuzování. Jako historik si uvědomuji paralely mezi současností a 30. lety 20. století. Porovnávám projevy dnešních politiků s politiky nacistického Německa a bolševického Sovětského svazu. S úzkostí sleduji preference nedemokratických stran a hnutí. A jelikož nemám tisíc jazyků a tisícerá ústa k nim, svěřuji svou obavu a úzkost Nebeskému Otci s prosbou, aby ještě zadržel další případnou apokalypsu, do níž se Evropa a svět mohou ponořit.

A velmi toužím po tom, abychom jako církev ani jako jednotlivci neselhali, až dojde na lámání chleba.

Autor je kazatel sboru ECM v Tachově

Tematické články

Nový film Dunkerque od Christophera Nolana líčí úpornou snahu statisíců britských vojáků z britského expedičního sboru, kteří uvízli v roce 1940 v poražené Francii, dostat se v týdnu na přelomu května a června do Velké Británie. Jednomu z hrdinů, kterému se podaří přežít, se už na britském území dostanou do ruky noviny. Obává se hněvu a pohrdání britských obyvatel, a tak se do nich dívá s úzkostí. V novinách je však přetištěn projev ministerského předsedy Winstona Churchilla, který v Parlamentu prohlásil: „Začíná bitva o Británii.“ Mluvil o tom, že se Britové budou bránit, a i kdyby padl jejich ostrov do rukou nepřátel, budou se bránit z území impéria. „Zvítězíme, protože Bůh je na naší straně. Bojujeme proti zlu, a proto musíme zvítězit.“ Churchill věřil, kde ostatní nevěřili, a konal, kde ostatní nekonali. Británie stála v boji proti Hitlerovi sama. Na kontinentu panovali nacistické Německo a jeho spojenec stalinské Rusko. V listopadu 1939 Sovětský svaz zaútočil na Finsko, bezprostředně po Churchillově nástupu do úřadu Stalin obsadil a anektoval Estonsko, Lotyšsko a Litvu. USA se do války ještě nezapojily. Odkud se brala Churchillova víra? Byla to víra v to, že zlo nesmí mít poslední slovo a demokracie musí zvítězit. Proto mohl také říci, že Bůh je na straně Británie.

Nedávno jsem se na jednom setkání křesťanů modlil za volby v jedné evropské zemi. „Proč bych se měl modlit za volby v té zemi,“ ptal se mě pak jeden kolega. „V bibli přeci

nic takového nečteme.“ Trochu mě to zarazilo, protože jsem to bral jako samozřejmé. Pak jsem si však uvědomil, jak málo v církvi mluvíme o věcech veřejných, jak málo děkujeme Bohu za svobodu a demokracii, jak málo se ve prospěch demokracie a svobody angažujeme a jak bereme samozřejmě mír a blahobyt, ve kterém můžeme žít. Nejen mentálně, ale ani duchovně nejsme připraveni na možnost, že by v naší zemi a v Evropě vůbec opět mohli vládnout diktátoři se zrůdnou ideologií, že by mohla vypuknout válka, že by lidskost mohla být opět postojem, který vládní moc trestá.

Jenomže půda pro nějakou podobnou katastrofu je vždy připravena, dnes – zdá se – více než kdy jindy. Mnozí lidé jsou unavení mírem a blahobytem, neváží si svobody, pohrdají demokracií a imponují jim silní vůdcové, kteří chtějí vládnout autokraticky. Jiní jsou zase vystrašení z toho, že „dobře už bylo“ a obávají se všeho, co by byť jen potencionálně mohlo ohrozit jejich jistoty. „Nepřátel“ by se dnes našlo také dost, ať už jsou to muslimové, Židé, migranti, homosexuálové, liberálové nebo – věřící.

Co vlastně způsobí modlitba za svět, za vládu či poměry v nějaké zemi?

V Matoušově apokalypse Ježíš líčí události předcházející jeho druhému příchodu a po té říká: „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny.“ Mt 24, 20-22 Proč Ježíš říká, aby se učedníci modlili? Vždyť ty události tak jako tak nastanou. Jenže – zdá se – lze ovlivnit jejich načasování a průběh.

Podmínkou je, aby učedníci uměli rozpoznat znamení času. Proto se dnes modlím za volby v důležitých zemích Evropy, Asie i Ameriky, proto sleduji, co se ve světě děje. Bedlivě naslouchám tomu, jak mluví kteří politici, a sleduji, kdo opět vypouští z lahve džina nacionalismu, národovectví, šovinismu, xenofobie, strachu a vytváření nepřátel v nějaké skupině lidí. A s obavami sleduji i to, jak mnozí věřící lidé podléhají propagandě šířené zpravodajskými službami

7

9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti.

8

(E) Dvacetibodový program

Tematické články

TIMOTHY SNYDER

Pokud máte poslední dobou pocit, že se svět začal nebezpečně měnit, tady je zajímavý recept na zachování svobody i vnitřní rovnováhy.

Sestavil ho Timothy Snyder, profesor historie z Yaleovy univerzity známý v Česku jako autor bestsellerů Krvavé země a Černá zem.

Svůj dvacetibodový program opřený o zkušenost z celého 20. století pojal primárně jako lekci pro dnešní Ameriku - po Brexitu a s Trumpem v čele. Ale možná se v něm najde i něco pro Česko.

1. Nehrbte se předem: Autoritářské režimy si mnohdy mohou uzurpovat moc zadarmo, aniž někdo klade odpor. Lidé si už dopředu domýšlejí, co by po nich represivní režim mohl chtít, a začnou se tak chovat ještě dřív, než je někdo začne nutit. Stává se to i vám? Nebuďte předposraní.

Preventivní poslušnost urychluje nástup nesvobody.

o “našich institucích”, dokud se za ně sami nepostavíte.

Samy se neochrání, naopak začnou se hroutit jako domino, pokud je občané nebrání od začátku.

3. Pracujte poctivě: Když lídři země dávají lidem špatný příklad, pak je důležité, abyste vy svoji práci dělali o to víc čestně a morálně. Není lehké zlomit vládu zákona, když vám nejdou na ruku právníci, nebo ohýbat soudní procesy bez soudců.

4. Pozor na slovník politiků: Dejte si pozor na to, když se často mluví o “terorismu” nebo “extremismu”. Zbystřete, když se mluví o “výjimkách” a “naléhavých situacích”. Pozor na verbální patriotismus.

2. Braňte instituce:

5. Zachovejte klid, i když se děje něco nepředstavitelného:

Chraňte instituce, jakou jsou soudy nebo média. Nemluvte

V případě teroristického útoku mějte na paměti, že

14. Pomáhejte:

9

autoritáři vždy na takové události čekali, aby mohli upevnit svou moc. Pamatujte na požár Říšského sněmu v roce 1933.

Náhlá katastrofa, která vyžaduje skoncovat s dělením moci a s opozicí, je starý hitlerovský trik. Nenaleťte tomu.

Vyberte si charitu a pravidelně přispívejte. Bude to vaše volba, jak podpořit občanskou společnost, respektive někoho, kdo koná dobro.

6. Neopakujte klišé: 15. Dejte si do pořádku vlastní život: Vyvarujte se frází, které slyšíte okolo sebe. Mluvte vlastními slovy, i když třeba jen tlumočíte to, co mají všichni na jazyku. Netahejte do postele mobily a místo toho čtěte.

Např. něco z těchto šesti knížek: Moc bezmocných od Václava Havla, 1984 od George Orwella, Zotročeného ducha od Czesława Milosze, Člověka revoltujícího od Alberta Camuse, Původ totalitarismu od Hannah Arendtové nebo Nic není pravda od Petera Pomerantseva.

7. Vystupte z řady: Někdo to musí udělat. Je snadné se vézt. Říkat nebo dělat něco jiného než ostatní naopak může vypadat divně.

Ale bez tohoto nepohodlí není svoboda. Když jdete příkladem, status quo se prolomí a ostatní se přidají.

8. Pravda existuje:

16. Učte se od přátel v cizině: Udržujte přátelské vazby s lidmi za hranicemi. Žádná země není izolovaná, těžkosti v jedné zemi jsou součástí globálnějších trendů. Žádná země nenajde řešení sama.

(A mějte po ruce pas pro sebe i pro svoji rodinu).

17. Pozor na ozbrojence: Když se z ozbrojenců, kteří byli proti systému, stanou uniformovaní muži pochodující s pochodněmi a obrazy svého vůdce, konec je blízko. Jakmile se vůdcovy ozbrojené gardy začnou promíchávat s oficiální policií a armádou, je konec.

18. Bůh s tebou, vojáku:

9. Buďte zvídaví: Snažte se sami přijít věcem na kloub. Čtěte dlouhé články.

Podpořte investigativní novináře tím, že si předplatíte tištěná média. Myslete na to, že to, co vidíte on-line, je mnohdy jen propaganda.

10. Neseďte doma: Mocní jsou rádi, když zapustíte tělo do pohovky a necháte se hibernovat televizí. Jděte ven, potkávejte lidi, něco podnikejte.

11. Mluvte s okolím: Bavte se s lidmi, udržujte oční kontakt. Nejde jen o slušnost.

Jde o to budovat vztah se svým okolím, prolomit sociální bariéry a pochopit, komu se dá věřit, a komu ne. Až se lidé začnou udávat, je dobré mít jasno, kdo je kdo.

12. Přijměte odpovědnost za okolní svět: Hákové kříže a jiné symboly nenávisti se nedají jen tak přejít. Neodvracejte oči, nechoďte jen tak kolem nich. Sami se pusťte do jejich odstraňování, ať ostatní vidí příklad.

13. Pozor na vládu jedné strany: Strany, které v minulosti ovládly celé státy, vždy využily historickou šanci a odstavily svoje soupeře od politických svobod. Volte, dokud to jde.

Pokud jste součástí ozbrojených složek státu, Bůh s vámi.

Nejste první, koho by mohlo doběhnout pokušení nechat se vtáhnout do něčeho, čeho pak budete litovat.

19. Buďte stateční: Pokud nikdo nebude ochoten položit život za svobodu, pak všichni zemřou v nesvobodě.

20. Buďte patrioti: Nastupující americký prezident patriot není. Ukažte příštím generacím, jaká by Amerika měla být. Budou to potřebovat.

Zdroj: https://www.respekt.cz/denni-menu/mate-pocit-ze-jesvoboda-v-ohrozeni-vystupte-z-rady-a-ctete-havla-radi-historiksnyder

Tematické články

Ignorovat sílu faktů znamená vzdát se svobody. Pokud by se nešlo dobrat pravdy, pak by nešlo ani nikoho kritizovat.

Když zmizí pravda, všechno je jen show. Nejnaditější šrajtofle si může dovolit nejoslnivější světla.

Totalitní moc funguje tak, že proti vám zneužije to, co o vás ví. Chovejte se na internetu opatrně, nebo ho prostě používejte méně. Vyčistěte si počítač a myslete na to, že vaše emaily si může přečíst i někdo jiný. Dejte si pozor, aby vás nikdo neměl čím vydírat.

10

(E) FILIP JANDOVSKÝ

Tematické články

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ,Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Mt 9,9-13 U stolu se odehrává vždycky něco důležitého a zajímavého.

Jistě, záleží na tom, co je zrovna na stole a kdo sedí kolem stolu. V Matoušově vyprávění stoloval Ježíš společně s celníky a hříšníky. Vybavím si celkem snadno takové situace u stolu, kdy jsem seděl v podobně pestré společnosti a nesourodé komunitě jako tenkrát Ježíš při sezení v partě celníků a hříšníků.

Stůl má v příběhu důležité místo. Kolem něj se shromáždili lidé, kteří se zde tak nečekaně potkali. A jsou to především všelijací „celníci a hříšníci“. Samozřejmě, když mluvím o „celnících“, nemám na mysli muže a ženy v uniformách, kteří kontrolují dálniční známky, odpočinek řidičů kamionové dopravy, vietnamské tržnice apod. Myslím na hříšníky, jakým byl i Matouš. To byl v pohledu židovské víry vyděrač, kolaborant a hříšník. Sedával na své pozici jako pavouk a těžil z neštěstí druhých. Byl sice osamělý, opovrhovaný, budil odpor, ale ze své živnosti profitoval a bobtnal.

Ježíš však takhle Matouše a jemu podobné nevidí.

Nepřipojuje se k většině, která právě takto celníky vnímala (a nejspíš je tak vnímala i většina zástupu, který Ježíše následoval). On vidí člověka. Nevidí nenažraného pavouka, který souká své vydřidušské sítě, nevidí odpadlíka a hříšníka. Nevidí vlastně ani celníka. Vidí zkrátka člověka.

Tenhle detail si ponechme v mysli i v srdci. Nám se totiž lehko stává, že ty, které nesnášíme a z nichž máme obavu (ať už to má nějaký rozumný důvod nebo ne), počastujeme příslušnými nálepkami: hajzl, zloděj, kolaborant, tunelář, vyčůránek, asociál, homouš, sluníčkář, havloid, nácek.

A příliš snadno v něm přestáváme vidět – člověka.

SETKÁNÍ U STOLU Ti dva lidé se potkali u stolu. Je to místo, kam Kristus Pán přichází, když chce. Ale co my? Přijdeme? Přisedneme?

Patříme k tomu stolu? Patříme k nim?

V našich sborech máme pěkné zvyky scházet se po bohoslužbách k rozhovoru (někdy i při kávě, čaji a zákusku).

Když je hezky, vyjdeme i na farní zahradu. Stoly ven vynášíme i při jiných příležitostech, třeba když je neděle se společným obědem či zahradní slavnost. Pak k těm stolům zveme lidi, kteří členy sboru nejsou, ale chtějí něco vidět, něco slyšet, někoho potkat, něco prožít, nechat se poučit.

Příslušné klišé pak může znít: „Zvána je široká veřejnost.“

Tedy: jsme otevření, máme „co“ nabídnout, rádi se o „to“ podělíme. Zveme VÁS, přisedněte k NÁM. Do této kategorie patří i jarní Noc kostelů. Je přeci dobré nabídnout plné stoly, stolní hry, koncerty. Veřejnost to oceňuje a my to umíme pěkně udělat. Jen houšť!

Jenomže o tomto typu stolování Matouš nemluví. Ten příběh ukazuje něco, co se nám už tak často nedaří. Co? Co vlastně znamená jít za Kristem do domu a sednout si k jednomu stolu s celníky? Když Ježíš nabídl Matoušovi, aby ho následoval, sešli se oba (společně s dalšími) v jakémsi blíže neurčeném domě. Nebylo to někde u Ježíše, bylo to kdesi venku. Co to znamená pro nás? Zřejmě to, že nestačí pozvat lidi k nám, do kostela, modlitebny nebo na farní dvůr či zahradu, ale také obráceně jít za nimi. Ouha, to je ovšem těžší. Tam totiž nejsme doma. Naopak, tam jsou doma ONI. ONI se tam cítí dobře, ale MY jsme na cizí půdě – a to nás znejisťuje. A co konkrétního si máme představit pod tím stolováním? A kdo vlastně jsou oni „celníci“ a „hříšnici“? Do jakého domu máme jít a proč? Vždyť ti, kdo tam sedí a popíjejí, nejsou slušní občané, kteří by případně mohli přijít na Noc kostelů nebo na sborové grilování.

Jejich pohanství, celnictví a hříšnictví jim doslova kouká z očí. S Bohem si to už vyřídili („žádnej Bůh není“) nebo ho transcendovali do energetického vlnění kdesi nad námi, protože „něco nad námi přeci musí být!“ Jsou různí. Divní i normální. Obyčejní i zvláštní. Vulgární i škrobení. Kritičtí, skeptičtí, nesympatičtí i sympaticky svobodomyslní. Jsou zkrachovalí nebo nebývale úspěšní. Jsou nezralí, možná hloupí, ale také zkušení a chytří. Mohou to být dokonce i lidé s velkým přehledem, moudří, vzdělaní až na půdu.

Kde se s nimi máme setkat? Ale vždyť my se s nimi setkáváme, ba dokonce někdy s nimi i stolujeme. Kde? Všude tam, kde se potkáváme s lidmi: v tramvaji, na zastávce, ve vlaku, v bufáči nebo v hospodě, ve škole, v práci, doma. Kristem přece může být povolán každý, i ten, kdo je společností opovrhovaný. Evangelium říká, že Ježíš přišel hledat ztracené. Jde mu o lidi uvízlé v různých selháních, zamotané do vin, o ty, kteří ztrácejí hodnotu v očích světa i v očích svých. Jde mu o ztracené a zatoulané. Jde mu o lidi, kteří pozbyli správný směr a teď bloudí a nemohou najít cestu ven ze svého trápení. Ježíš je nejen oslovuje, ale dokonce je shromažďuje kolem stolu a stoluje s nimi.

Stolování v Ježíšově době znamenalo něco jako uzavření smlouvy. A tak dodnes Ježíš a ti lidé společným jídlem uzavírají smlouvu, že pro ně pozvání a oslovení platí, že je zde naděje na změnu a nalezení smyslu života.

POHORŠENÍ Farizeové to uviděli a řekli učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Odvahu pozvat zavržené a hříšné kritizují ochránci Božího zákona na zemi. Tak už to mezi

11

CO JE PODSTATNÉ?

Ježíš řeč farizeů uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ To, co vypadá jako pouhá lidová moudrost, je důmyslná odpověď. Ježíš totiž nabízí vysvětlení a nové poznání Boží přítomnosti. „Nemáte se proč urážet nad tím, že léčím srdce a možná i duši těchto potřebných,“ praví. „Jděte a učte se, co to je: ,Milosrdenství chci, a ne oběť‘.“ Pořád ti, člověče, uniká, co je zde to podstatné: Bůh si více váží milosrdného srdce než úpěnlivého dodržování zvyklostí či zákonů. „Strojená zbožnost je k ničemu,“ říká se tu s odkazem na slova proroka Ozeáše. Poznání Boha se projevuje skutkem milosrdenství, ne dodržováním kultického řádu. Co naoko vypadá zbožně, nemusí ve skutečnosti pro Boha znamenat vůbec nic. „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ V této poslední větě jako by Kristus spojoval skupinu farizeů se skupinou celníků a hříšníků. V tom můžeme vidět určitou naději, že žádný hříšník, ani ten pohoršený farizej, není před Bohem zatracen.

Co je vlastně na Ježíšově milosrdenství jiné a nové? Je to milosrdenství jiného druhu. Jeho láska je víc než milosrdná dobročinnost. Je to proměňující sila. Boží láska je bojovná láska. Láska, která se nedá uzavřít do oblasti náboženských pocitů, skupinových rezervací nebo etických předpisů.

Ježíšova láska je láska lékaře, který jde za těmi, jimž se farizeové vyhýbali, protože se báli nákazy zla. Chtěli tím

nesporně přispět k ozdravení života a společnosti: jelikož brali zlo vážně, vyhlásili ochrannou karanténu ve styku s lidmi pochybné pověsti. Jenomže právě tím se ocitli v rozporu s Božím milosrdenstvím. Odsoudili totiž provinilé lidi do izolace podobně, jako se to dělalo s malomocnými.

CO JE SETKÁNÍ?

Ježíš pravidla zavedená farizeji k ochraně společnosti překročil a s nemocnými se setkal. Nešlo však jen o setkání, na němž měla být stanovena diagnóza jejich zdravotního stavu. Bylo to setkání u stolu. A toto stolování bylo mocným kázáním beze slov.

Ježíš sedí u stolu s těmi, na něž si lidé ukazují prstem.

Svou přítomností jim zpřítomňuje Boží lásku. On na nich nemiloval jejich sobectví a podlost, neschvaloval jejich zlé jednání, ale věřil v jejich nové možnosti navzdory tomu, že druzí lidé nad nimi už zlomili hůl. Celé to souvisí se skutečností, kterou vyjadřuje známý hymnus z epištoly Filipským: Kristus Ježíš „… na sebe vzal způsob služebníka, stal se jedním z lidí, v podobě člověka se ponížil...“ (Fp 2,7) On tam v té vinárně (nebo co to bylo) nesedí jako elita, jako učitel nebo mravokárce, ale jako služebník, protože se stává jedním z nich. Není tohle role, do níž máme podle záměru pisatele vstoupit i my?

Zkusme hledat takovou interpretaci křesťanství, která by oslovila současného postmoderního člověka v jeho hledání, v jeho otázkách, v jeho „nemoci“, v jeho bolestech, ztracenosti a beznaději. Snad už mnohé v tomto smyslu v církvích děláme, ale přesto nám ještě mnohé chybí.

Stále jsme to my, ti správní, kdo zve ty druhé, mýlící se a hříšné, na své noci kostelů a do svých farních zahrad, aby jim mohl říci „tu pravdu“. Jenže vynést stoly před kostel a pozvat širokou veřejnost nestačí. Jít do světa a sednout si „v kterémsi domě“ ke stolu s celníky – a přitom celníkem nebýt, to je mnohem těžší. Ale ani to ještě nestačí. Já se totiž mám po kristovsku pokoušet o třetí možnost: Jít do světa a sednout si v kterémsi domě ke stolu s celníky – jako celník! Jak to? Proč? Protože celník jsem. Úplně stejný celník jako ti další u stolu. A o tohle setkání celníků u stejného stolu tu podle mého běží.

Končím a myslím na vlastní hříšnost. A na toho, kdo přišel, aby uzdravil ne zdravé, ale nemocné.

Autor je kazatel sboru ECM Maranatha v Plzni

Tematické články

námi lidmi bývá, že když nám něco nejde pod nos, tak se do toho trochu opřeme, postěžujeme si a zkritizujeme to.

A vědomě či nevědomě k tomu používáme i poněkud podlé metody. I bible si jich všímá. Tak třeba toho, že farizeové jdou se svou kritikou nikoli přímo za Ježíšem, ale k jeho učedníkům. Proč? Z prostého důvodu: aby je znejistili, aby podlomili jejich „mdlou“ víru.

Na tomto místě už můžeme zauvažovat, kde je v tom vyprávění naše místo? Možná se nejraději vidíme v roli bývalých hříšníků a celníků, kteří byli Kristem povoláni a zachráněni. Tato role je však poněkud pasivní. Možná bychom se jako křesťané a Kristovi následovníci měli vidět na místě jeho učedníků. Pak před námi ovšem stojí nelehký úkol: obhájit Ježíšovo jednání, které jde proti všem zvykům a normám. Bible nám to moc neusnadní; vlastně se z ní dá vyčíst pouze to, že učedníci trapně mlčí a neví, co by řekli.

Jak dobře to známe!

Jenomže my na sebe můžeme brát i roli farizejů. Jako zkušení nositelé víry a majitelé pravdy se často cítíme být povoláni k její obhajobě a ochraně! A nechováme se pak stejně jako farizeové v příběhu, kdy ve jménu víry nebo církve rozhodujeme o tom, jak to s druhými lidmi má být?

Ruku na srdce: není nám tahle role nejvíc vlastní? Jak často jsme těmi, kdo se nad hříšníky a celníky především a jenom právem pohoršují!

12

(E) Čeho se dnes bojíme

Tematický rozhovor

ROZHOVOR PETRA VAĎURY S BISKUPEM TOMÁŠEM HOLUBEM

PANE BISKUPE, JE KŘESŤANSTVÍ IDEOLOGIE NEBO NENÍ? POKUD NENÍ, PROČ? JAKÝ JE ROZDÍL MEZI IDEOLOGIÍ A KŘESŤANSTVÍM?

Křesťanství není ideologie. Křesťané tvoří společenství těch, kteří osobně potkali Boha a na cestě za ním si chtějí vzájemně pomáhat. To je pro mě křesťanství. Podstatou křesťanství není nauka, ale putování lidí na cestě za Bohem. Ideologie je tam, kde se lidé domnívají, že pravdu objevili, musí ji bránit a už nepotřebují nikam putovat.

JAKÉ IDEOLOGIE OHROŽUJÍ NAŠI DNEŠNÍ ČESKOU SPOLEČNOST? Je to ideologie blahobytu, která říká, že máme právo na to, aby se nám dařilo dobře. Každý, kdo mi tohle právo „dařit se dobře“ upírá, je můj nepřítel. Druhá ideologie je nacionalismus. Podle ní je národ určitá entita, která je důležitější než můj bližní, který je v nouzi. Třetí ideologií je ideologie vzpomínání na dobrou minulost. Podle ní lépe už bylo a my můžeme na dobrou minulost jen vzpomínat.

13

Tohle téma je mnohem hlubší. Zabývá se jím Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi („Jsme spasení nadějí“).

Popisuje v ní rozdíl mezi novověkem a postnovověkem, modernismem a postmodernismem. Od technické revoluce jsme v Evropě žili na vlně pokroku a měli jsme pocit, že svět umíme my sami udělat lepším. Obecně tedy lidé sdíleli naději, že svět bude fungovat stále dokonaleji. Teď jsme se však dostali k obrovském zlomu, neboť člověku náhle dochází, že to není pravda. Ať už je příčinou tohoto prozření globální oteplování, terorismus nebo demografické změny, mnoha lidem došlo, že nejsme schopni vlastními silami udělat svět lepší. Odtud pramení ona strašlivá frustrace, která v lidech vytváří zmatek. Jestliže pak tyto lidi někdo ideologicky nabourá, vyvolá to u nich chování, jehož bychom se nikdy nenadáli.

PARADOXNĚ SE NÁM VŠAK VĚTŠINOU VEDE NADMÍRU DOBŘE. Ovšem nevíme, jestli nám takhle dobře bude i zítra.

A strach z toho, že nemáme v ruce, jaké to bude zítra, člověka vnitřně nebývale zúzkostňuje. Svět kolem nás se totiž mění a my se s těmito změnami neumíme srovnat. A nejde jen o rychlost technologického vývoje. Uvedu příklad: Pocházím odkudsi z hor a byl jsem zvyklý vždy na Vánoce vyrazit na běžky. Když už je několikátý rok za sebou o Vánocích dvanáct stupňů nad nulou, jsem z toho

vnitřně rozhozený. Není mi to jedno. Podobné pocity ve mně vyvolávají zprávy, že není voda. A vím, že to musím vědomě zpracovávat na úrovni víry v Boha, který je silnější, než sucho. Pomocí víry a intelektu se s tím nějak postupně vyrovnávám, ale rozumím zároveň tomu, že lidé vnímající více na úrovni emocí mohou na takové změny reagovat prudčeji.

TAKŽE NÁS ZNEKLIDŇUJE ONEN POCIT VYMKNUTOSTI A NESCHOPNOSTI DO TOHO JAKKOLIV VSTOUPIT, JAKKOLIV TO OVLIVNIT?

Ano, to je pocit člověka, který byl od počátku novověku fascinován tím, že jako lidé všechno zvládneme. No a teď ta fascinace končí. A končí neslavně, neboť se ukazuje, jak bylo nesmyslné si myslet, že všechno máme v ruce.

STRACH VYVOLÁVAJÍ I ZMĚNY KLIMATU A DŮSLEDKY, KTERÉ BUDOU TYTO ZMĚNY MÍT. NAPŘ. V AFRICE JE V MNOHA ZEMÍCH UŽ NĚKOLIK LET SUCHO, TAKŽE HLADOMOREM JE OHROŽENO NA 40 MILIÓNŮ LIDÍ. JELIKOŽ TITO LIDÉ PRAVDĚPODOBNĚ NEBUDOU CHTÍT ZEMŘÍT HLADEM, MŮŽEME OČEKÁVAT DALŠÍ VELKÝ EXODUS Z AFRIKY DO EVROPY. JAK SE MÁME K TOMUTO PROBLÉMU STAVĚT?

Na tyto otázky neexistují jednoduché odpovědi. Podle mě proti sobě stojí dva aspekty: odpovědnost za domov a přikázání přijmout pocestného. Co je ovšem pohostinnost? Je to taková situace, kdy jsem do svého domova ochoten přijmout pocestného. Má to však jednu podmínku: musím být schopen domov zachovat. Česká republika i Evropská unie se dramaticky mění v mnoha oblastech.

V současné době jdeme krůček za krůčkem, ale žádný z těch kroků by neměl znamenat konec našeho světa.

Jedna ze základních odpovědí na otázku, kterou jste mi položil, zní: jestli Evropa nebude schopna tuto věc řešit společně, tak ji vždycky vyřeší špatně. Jakékoli snahy politiků, kteří tvrdí, že si problém imigrace vyřeší sami, jsou principiálně špatné. Pokud tedy někdo z politiků odmítá Evropskou unii, je to člověk nezodpovědný, protože zde už si prostě nelze hrát na vlastním písečku.

Zpracováno z nahrávky besedy s plzeňským biskupem Tomášem Holubem, která se uskutečnila 25.5.2017 v Tachově. Autorizováno.

Tematický rozhovor

SPOUSTA LIDÍ PROŽÍVÁ UŽ NĚKOLIK LET STRACH. NEJPRVE TO BYL STRACH Z UPRCHLÍKŮ, DNES JE TO STRACH Z ISLÁMU. KDE SE TEN STRACH NAJEDNOU VZAL? VŽDYŤ SE NÁM DAŘÍ DOBŘE, ŽIJEME V BEZPEČÍ, UPRCHLÍKA JSME NIKDO NA VLASTNÍ OČI NEVIDĚLI A MUSLIMA VLASTNĚ TAKY NE.

Podle mě stojí za tímto strachem kombinace dvou uvedených ideologií, tedy ideologie blahobytu a ideologie rozpomínání se na dobrou minulost. Vzniká tak něco velmi nebezpečného, protože člověk se v důsledku toho uzavírá do vlastní sobeckosti. Svého času jsem se věnoval etickým problémům. Během války v zálivu se v Evropě měnilo posuzování situace podle toho, jestli v televizi zazněla informace, že irácké rakety mají dolet až nad naše území nebo nemají.

Dokud dopadaly kamsi daleko, nikoho nezajímaly. Je to daleko – jsem lhostejný. V okamžiku, kdy rakety mohly doletět k nám, začala společnost reagovat radikálně jiným způsobem. Teď šlo o ochranu NÁS. Znamená to, že základním kritériem není hodnota a ochrana lidského života jako takového, ale strach o sebe a vlastní bezpečí.

Podobně je tomu i dnes. Lidé mají pocit, že islám je náboženství, které nás ohrožuje svou jinakostí a teroristickými útoky. Dohromady to tvoří cosi, co ohrožuje základní jistoty, které máme o světě: že je dobrý sám v sobě a že skutečnosti, které se nás netýkají, nemusíme řešit.

ZDÁ SE, ŽE SPOUSTA NAŠICH SPOLUOBČANŮ PROŽÍVÁ OHROMNOU FRUSTRACI. Z ČEHO?

14

(E) Jak to, že stát financuje církve?

Tematické články

PAVEL PROCHÁZKA

Téma financování církevního života je předmětem debat jak nezainteresovaných občanů, tak i členů církví, ba dokonce i různých výzkumných agentur doma i v zahraničí. Je to pochopitelné, jelikož – ať už se to někomu líbí anebo nelíbí – život křesťanských církví tvoří v naší společnosti podstatnou součást společenského života.

Platí to navzdory skutečnosti, že image křesťanství ztrácí (více v České republice než na Slovensku) na své kráse a přitažlivosti. Je nesporné, že církve jako celek jsou nositelkou určitého kulturního a náboženského dědictví našich národů a evropské civilizace vůbec. Avšak ještě důležitější je, že jsou živým svědectvím o Bohu. V církvích a skrze církve se šíří poselství o spáse v Ježíši Kristu.

I když toto zvěstování ne vždy nachází u posluchačů odezvu, bez něj by k přijímání evangelia nedocházelo vůbec.

Podle mého přesvědčení je Boží vůlí a plánem, aby organizovaná církev nadále existovala, protože má dějinné, ale především spásonosné určení. Proto lze považovat za teologicky i eticky únosné, aby církve i nadále fungovaly na jakémsi kooperačním modelu ve vztahu se státem. Vymezení tohoto modelu je zakotveno v právních normách, případně smluvních vztazích.

HISTORICKÝ EXKURS Od počátku dějin církve si její primární působení v oblasti evangelizace i její další aktivity v rozličných oblastech vyžádaly získávání majetku, z něhož by bylo možno činnost církve financovat. Je věcí názoru, zda množství získaného majetku bylo přiměřené nebo neúměrné. Církev vždy v dějinách využívala vše, co jí poskytoval stát. Někteří panovníci ji na druhou

stranu využívali při svém vládnutí, jiní se spojení „trůnu a kropáče“ obávali.

Vlivu církve se např. obával osvícenecký císař Josef II., který se politický vliv církve pokoušel omezit důslednějším dohledem. Tento panovník usoudil, že je třeba zrušit kontemplativní řády katolické církve, takže jen v Čechách a Rakousku zrušil 413 klášterů. Za užitečné považoval jen ty kláštery, které působily ve školství, zdravotnictví a v charitě. Nemovitý a jiný majetek (např. pole) zrušených klášterů právním předpisem z roku 1782 shromáždil do tzv. nadačních fondů, které byly později sloučeny do tzv. Náboženské matice. S nadačními fondy už nakládal stát. Jejich výnosy měly sloužit k zakládání a finančnímu zabezpečení nových farností, které vznikaly v důsledku migrace obyvatelstva za prací v rozvíjejících se nových průmyslových oblastech a k ekonomickému zabezpečení duchovenstva. Zde je počátek tradice financování duchovních státem.

Ukázalo se, že jak pro stát, tak i pro církev je tento způsob financování výhodný. Roku 1874 byly vydány zákony, které umožnily církvím zakládat nadace, přičemž státní kontrola nad hospodařením církve byla zrušena. Změnu ve financování duchovenstva znamenalo zavedení povinnosti platit na kongruu – příjem. Jednalo se o doplatek k příjmu duchovních poskytovaného státem1. Raymund Tretera shrnuje ve své knize Stát a církev v České republice, že církve byly v poslední třetině 19. století až do rozpadu monarchie financovány a) z výnosu z vlastního církevního majetku, b) z náhrady za sekularizovaný církevní majetek, c) z výnosu z náboženských fondů (matic), d) ze státních a obecních dotací a subvencí, e) z příspěvků a darů členů a příznivců církví.

CÍRKEV V ČESKOSLOVENSKU V Československé republiky bylo na území Čech, Moravy a Slezska uznáno sedm církevních organizací.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi osm. Záhy se objevil masivní odpor ke katolické církvi, jehož důsledkem bylo tzv. výstupové hnutí pod hesly „Po Vídni Řím“, „Pryč od Říma“ a „Řím musí být souzen a odsouzen“. Vznikly nové církve, mezi nimiž byla též Církev metodistická2, od roku 1936 Evangelická církev metodistická. Recipované a státem uznané církve dostávaly za První republiky státní podporu. Ve společnosti se však už tehdy masivně diskutovala otázka odluky státu od církve, avšak v důsledku složité situace při vznikání nových církví a dalších okolností se odluka do ústavy z roku 1920 nedostala a problém financování církví nebyl zásadně řešen. Naopak, vývoj nasměroval politiky k přípravě tzv. kongruového zákona, byť proti vůli široké veřejnosti. Zákon vyšel v roce 1926 a rozlišoval církve kongruové a subvencované. Mezi kongruovými byla v Čechách a na Moravě katolická církev a církev pravoslavná.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi to byly takzvané církve recipované – katolická církev, evangelická církev augsburského vyznání, evangelická reformovaná církev, církev pravoslavná a židovské náboženské společnosti.

V kongruovém zákoně byl především zakotven právní nárok subvencovaných církví na dotace.

METODISTÉ ZA PRVNÍ REPUBLIKY Metodistická církev nebyla státem uznána, a proto si musela financování kazatelů řešit ve vlastní režii. Po

1. Zákony a jejich novely z let 1885, 1890 a 1890.

2. S výjimkou období 2. světové války, kdy se muselo používat označení „Metodistická církev v Protektorátu Čechy a Morava“.

Důvodem nejspíš bylo, že označení „Metodistická církev“ se používalo v Německu.

Komunisté chtěli mít totální kontrolu nad materiálním hospodařením církví. Komunističtí zákonodárci obratně využili tradici financování církví státem. Věděli, že se jim politicky vyplatí ztratit nemnoho peněz ze státního rozpočtu, aby získali totální nadvládu nad církvemi. Zákon č. 3 218/1949 Sb. Nazvaný „O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem“ se vztahoval na všechny registrované církve3.

Registrace byla povinná pro každou církev, neboť pouze registrované církve mohly vykonávat duchovenskou činnost. Všechny finanční potřeby církví měl pokrývat stát. Tak stát zdůvodnil skutečnost, že každý duchovní musel získat tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenské služby“. Přijetí církevního zákona předcházela příprava

podařilo rychle zrušit státní dozor nad prací církví, ale otázka finanční odluky nebyla řešena. Vyplácení mezd se vrátilo do agendy církevních ústředí, nicméně peníze církve dostávaly ze státního rozpočtu podle tabulek, které upravovalo vládní nařízení. Výška platů se změnila, dokonce se v 90. letech dostala na celostátní průměr. Po rozdělení Československa v roce 1993 se vývoj financování církví vyvíjel v obou republikách odlišně.

V České republice se dospělo k dohodě o nápravě majetkových křivd, jež byly státem církvím způsobeny. Církve dostaly finanční kompenzaci a v průběhu 17 let dochází k postupnému snižování státního příspěvku církvím.

Cílem je úplná finanční odluka církví od státu.

Ve Slovenské republice se též restituovalo, ale k dohodě o finanční odluce zatím nedošlo. Nové zákonné úpravy jsou sice připraveny, ale nebyly zatím přijaty. Církve chtějí mít rozhodovací právo při ustanovování platů duchovních, ale zříci se státního příspěvku většinou nemohou, protože by ze svých prostředků svou činnost neufinancovaly.

Autor je superintendent ECM na Slovensku

POSTAVENÍ CÍRKVÍ V DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI Po změně politických poměrů v roce 1989 se opět oživila diskuse o odluce církví od státu. S ohledem na složitost a historii této otázky se sice

3. Ne všechny církve tuto povinnost v daném termínu splnily, a tak např. dnešní Křesťanské sbory byly postaveny mimo zákon. (Pozn. red.)

Tematické články

FINANCOVÁNÍ CÍRKVÍ BĚHEM KOMUNISTICKÉ VLÁDY

a přijetí zákonů, které podkopaly hospodářské základ činnosti církví.

Nejvíce byla postižena Římskokatolická církev, ale i naše Evangelická církev metodistická nezůstala ušetřena státní zločinnosti ve jménu „pokroku, demokracie a socializmu“.

Změny fungování církví byly veliké. Církevní ústředí přestaly vyplácet platy duchovních, neboť tuto agendu převzali pracovníci Okresních národních výborů. Každý duchovenský pracovník měl dva nadřízené úřady: vedení církve a příslušný státní úřad pověřený církevní agendou.

V ECM o některých záležitostech rozhodoval superintendent, jiné zase okresní tajemník pro věci církevní.

Všechny činnosti, které přesahovaly rutinní rámec života farnosti, musely být hlášeny církevnímu tajemníkovi na příslušném státním úřadě města, okresu, kraje, republiky. K tomu přibylo prověřování lidí ze strany Státní bezpečnosti. Celý socialistický systém fungování církví vedl k vytváření atmosféry zastrašování, nedůvěry a podezřívání. V některých případech byli duchovní získáni k udavačství a k donášení na své kolegy i farníky.

Výška platu duchovního byla v době socialismu hluboko pod celostátním průměrem. Např. můj plat středoškolsky vzdělaného technika v Leteckých opravnách Kbely před nástupem na bohosloveckou fakultu byl o více než 100 % vyšší než plat vysokoškolsky vzdělaného duchovního po skončení studií při výkonu duchovenské služby. Paradoxem bylo, že stát vytvářel dojem přátelského zacházení s církví. Ve svých propagandistických materiálech vystupoval jako mecenáš, který se stará o blaho farářů. Skutečnost byla taková, že zejména mladé kazatelské rodiny se musely velmi uskromňovat (viz rámeček).

15

propuknutí Velké hospodářská krize v roce 1929, se v důsledku propadu cen akcií na americké burze a následného hospodářského kolapsu ocitla Metodistická církev ve finančních problémech. Štědré dotace, které přicházely z USA, byly v krátkém čase radikálně sníženy. Platy kazatelů byly saturovány výběrem speciálních sbírek v metodistických sborech, které se označovaly “na salár” (podle anglického salary = plat). Ne každý sbor byl však schopen dát svému kazateli plat, ze kterého by spolu s rodinou vyžil.

V této situaci se nabízela možnost vytvoření větší církve sloučením několika menších. Byla ustanovena mezidenominační komise, která se pravidelně scházela se záměrem sjednocení evangelických církví. V jednom zápise z roku 1936 čteme jména: Dr. A. Lukl – předseda, členové: Dr. J. Hrozný, Dr. J. B. Jeschke, M. Krejčí. Dr. J. B. Souček a K. P. Lanštják. Z Metodistické církve byli přítomni Dr. J. P. Barták, V. Vančura, J. Erlebach a br.

Procházka. Práce komise však ke sloučení církví nevedla. Ke cti oněch bratří je třeba říci, že přijali výhradu metodistů, aby slučování neproběhlo jen pod nátlakem hmotných poměrů.

16

SOCIALISTICKÁ REALITA

Báseň / Tematické články

Když jsme čekali narození první dcery, měl jsem plat 820 Kč měsíčně. To bylo tak málo, že po zaplacení energií nezůstávalo mnoho na jídlo a jiné potřeby. Vznikala otázka, jak uživíme naše dítě. Moje manželka Vlasta byla tehdy spolu se mnou na setkání duchovních.

Hovořilo se též o platech. Ve společnosti probíhala „racionalizace mzdové soustavy“, v jejímž rámci byly zvýšeny platy v různých profesích, avšak farářům nikoliv. Propaganda tehdy šířila lži, podle nichž „si faráři žili nad poměry“. Superintendent Vilém Schneeberger tehdy zmínil, že na setkáních s představiteli státu slyšel z úst odpovědných činitelů, že „na plat si faráři nestěžují“. Po diskusi se má manželka Vlasta zeptala v soukromém rozhovoru superintendenta, zda by pomohlo napsat v této věci prezidentu Husákovi. Řekl jí, aby to zkusila. Dne 17. 3. 1976 odeslala tedy manželka prezidentu Husákovi dvoustránkový dopis, v němž popisuje ekonomickou situaci mladé rodiny duchovního. Vyjadřuje v něm i svou obavu, z čeho budeme žít po narození dítěte. Ptala se, zda bude v rámci probíhajících mzdových reforem pamatováno také na duchovní.

Prezidentská kancelář promptně odpověděla, že dopis přijali a předali jej k dalšímu opatření Jihočeskému KNV v Českých Budě-

jovicích. Asi za měsíc přišla odpověď od krajského tajemníka pro věci církevní Lea Drozdka, který dopis prezidentu Husákovi pojal jako stížnost na mé platové zařazení, přestože v něm nic takového nebylo!

Z listu cituji slova typická pro tehdejší přístup k církvím: „Ústřední orgány naší společnosti nejednou ujistily představitele jednotlivých církví, že na zákonech upravujících vztah církví ke státu nebude nic měněno. To platí i o platovém zařazení duchovních. Naše společnost bude důsledně prosazovat a v praxi realizovat zásadu socialistického odměňování za množství a kvalitu vykonané práce z hlediska celospolečenských potřeb. Správnost této zásady ověřila 30 ti letá praxe budování naší socialistické společnosti, podporovaná drtivou většinou pracujících. Při kontrole platového zařazení Vašeho manžela bylo zjištěno, že první platová stupnice, která mu byla přiznána 1. 12. 1975, mu náleží až od 1. června 1976…“ Dále vysvětluje, že mi platili více, než měli, a že přeplatek, který nastal nesprávným zařazením, má být řešen podle příslušného ustanovení zákoníku práce. Pomohli nám tedy tím, že mě „správně zařadili“ a já jsem směl státu vrátit několik set korun…

Pavel Procházka

Návštěva

Na kolenou

DELICIE NERKOVÁ

FRANTISZEK BAŁON

Dnes odpoledne jsem šla na návštěvu k Bohu. Zastihla jsem ho v zahradním křesle pod kvetoucími stromy. Vypadal smutně a unaveně.

Oči se mu leskly horečkou a obtížně dýchal.

„Jsi nemocný, Bože?“ zeptala jsem se soucitně, ačkoliv jsem byla plná bolavého vzteku a chmurných pocitů.

„Jen trochu,“ odkašlal si Bůh.

„Víš, přišla jsem ti vlastně vynadat,“ sdělila jsem účel své návštěvy.

„Ano, vím. Pusť se do toho,“ zasípal poněkud Hospodin zástupů.

„Teď nemohu. Vypadáš dost špatně,“ otálela jsem.

„Toho si nevšímej. Je to jen lehká indispozice. Na kříži jsem se cítil nekonečně hůř,“ povzbuzoval mne.

„Nemohu vynadat někomu, kdo sotva mluví. Ale musím ti přeci jen oznámit, že už nechci být na tvé straně,“ pravila jsem hezky nahlas.

„To je mi moc líto. Je ale od tebe pěkné, že jsi mi to přišla říct až sem,“ odpověděl velmi tiše.

Přešlapovala jsem z nohy na nohu a po očku zkoumala, kde je nejkratší úniková cesta. Skoro jsem se lekla, když se zničehonic zeptal:

„Mohu pro tebe ještě něco udělat?“

Chvilku jsem uvažovala.

„Myslím, že ne. Děkuju ti. Myslím, že už jsi udělal všechno.“ Poděkovala jsem rozpačitě, tak trochu proti své vůli.

„A co ty teď máš v plánu?“ nevtíravě se otázal Bůh.

Trochu jsem se zamyslela.

„Uvařím ti čaj s citronem a medem,“ nabídla jsem Mu.

Pak jsme spolu pili čaj a mlčeli až do tmy. Mlčeli jsme o stejných věcech. Byla jsem ráda, že nemusím mluvit. Všechno věděl. I to, proč jsem se rozhodla s Ním zůstat.

Oči se zavřenými víčky mě pálí mými hříchy V úplné samotě se mi dostávalo úlevy když jsem ležel křížem na zemi Tehdy jsem necítil chlad jen závan dechu andělů Pokud to byli andělé Klekal jsem před Bohem nenápadně Nechtěl jsem klečet před lidmi Klekal jsem před Bohem v úkrytu Klečel jsem ve tmách na trávě i na kamenech na pláži nad oceánem Klečel jsem před Bohem v myšlenkách v představách i v prázdných kostelích Klečel jsem před Bohem příliš málo

17

(E) Nebezpečí bezpečí MAREK NOVÁK

Domnívám se, že ano. Nehrozí nám sice pronásledování a nejsme ohrožení na životě, neboť pokud pominu výjimky potvrzující pravidlo, všichni se máme dobře. Nehrozí nám, že nás někdo bude házet hladovým lvům, nehrozí ani invaze islamistů nebo válka o pravověří. Žádnému křesťanovi není kvůli jeho vyznání bráněno ve studiu nebo v kariérním růstu. Avšak právě proto, že je nebezpečí méně jasné a viditelné, jej lze velmi snadno přehlédnout. A dokonce i mezi křesťany dochází ke sporům, zda nás vůbec dnešní svět nějak ohrožuje.

Jakožto čtyřiadvacetiletý student se pohybuji především mezi mladými křesťany a právě na základě znalosti tohoto prostředí se utváří mé názory na uvedenou problematiku. Čím nás tedy (podle mého mínění) ohrožuje svět v dnešní době? Především tím, že láká. Nemyslím si, že svět a hřích jsou synonyma, proto nemluvím o lákavosti hříchu jako takového. Mám na mysli to, jak je svět přitažlivý díky své kultuře, hudbě, zábavě a vůbec všemu, co člověka nějakým způsobem baví. Rozhodně nechci říci, že by se měl křesťan od těchto věcí izolovat.

Naopak, taková izolace by jej přivedla do stavu, kdy by žil jakoby v krabici, která by ho sice chránila před hříchem přicházejícím ze světa, ale zároveň by mu znemožňovala světu porozumět a orientovat se v něm. Takový člověk pak sebe samého zbavuje schopnosti vést se světem dialog, jelikož jeho názory jsou naprosto irelevantní.

V čem tedy vidím ono nebezpečí?

Dnes jsou většinou naplněny všechny naše základní tělesné potřeby, takže jsme schopni bez problémů přežít. Z toho důvodu vynakládáme mnoho času a peněz na to, aby byly uspokojeny i všechny naše potřeby duševní. Jednoduše řečeno: chceme se bavit a toužíme po tom, abychom se cítili šťastně. A dnešní doba nabízí

člověku mnoho příležitostí, aby se těšit a bavit mohl. Zřejmě nikdo si pod pojmem „zábava“ nepředstaví večerní studium Písma. Proč? Protože studium bible vyžaduje disciplínu, je náročné, musíme kvůli němu leccos překonávat, vždy nás stojí nějaké úsilí.

Stejné je to s modlitbou nebo službou druhým. Kde je tedy to nebezpečí? Je v tom, že pokud si člověk navykne na konzumní život dnešního moderního světa, může jej to odvést daleko jak od Božího slova, tak od života podřízeného Kristu.

A ještě jeden problém ve vztahu církve a současného světa bych měl zmínit. Církev a svět žijí už dlouhou dobu v symbióze. Křesťané se sice stále pokládají za ochránce morálních hodnot, ale odnaučili se nebát se konfliktu a stát si za svým. Mnohdy u nich převládá potřeba světu se zalíbit. Za tímto jednáním se většinou skrývá snaha ukázat lidem, že křesťan může být i normální člověk. Možná se mnozí křesťané snaží odstranit předsudky o církvi, která má vinou historického vývoje zvláště v naší zemi dost pošramocenou reputaci. Tyto snahy jsou do jisté míry legitimní, ovšem pokud v jejich důsledku přestává být vidět odlišnost církve a světa, v pořádku to není. Pak se totiž snadno přestane hřích nazývat hříchem a ze světla se stane tma. Z označení „křesťan“ či „křesťanka“ zůstává bezvýznamná cetka, která přináší pouze pocit výjimečnosti či sounáležitosti s poněkud exotickou menšinou.

Součástí identity křesťana vždy bylo být jiný, než je svět. Podobu této odlišnosti bychom měli poctivě promýšlet a pak bychom ji měli uvádět do svých životů. Teprve pak můžeme bezpečně hledat cestu k ostatním a svítit.

Autor je student teologie, člen sboru ECM v Praze – Horních Počernicích

Tematické články

Církev a svět. Téma řešící se od samého počátku dějin církve, možná od chvíle, kdy Ježíš vyslal do světa své učedníky. Jedna z prvních otázek, kterou apoštolové řešili na svém prvním církevním koncilu, se týkala vztahu křesťanů ze židů ke křesťanům z pohanů. V pozadí stála obava, aby nebyla vyprázdněna jedinečnost Kristových učedníků pod záminkou přiblížení se lidem „ze světa“. Také apoštol Pavel o něco později ve většině svých listů, jež psal sborům vzniklým z pohanů, na toto téma naráží. V dobách pronásledování křesťanů se stala aktuální otázka, jak mohou ovce přežít mezi vlky. Přiznat se ke křesťanství bylo v té době často otázkou života a smrti.

Poté, co církev nabyla moci a majetku, ohrožoval křesťany spíš blahobyt a skutečnost, že „být křesťanem“ se stalo výhodou. Odpovědí na konformismus a zbanálnění cesty následování byl asketismus a vznik mnišských řádů. Po expanzi islámu a rozmachu misie se vynořila otázka, jaký postoj zaujmout k odlišným náboženstvím.

V temném období středověku, kdy se z ovcí stali vlci požírající ostatní ovce a svádějící je z cesty špatným učením a způsobem života, se otázka, zda lze oddělit církev od světa, stala jedním z důvodů vzniku reformace. Zkrátka, asi bychom těžko hledali dobu, kdy se téma vztahu církve ke světu nějakým způsobem neřešilo, byť otázky byly v různých dobách různé.

I já nad touto problematikou přemýšlím. Napadá mě, zda je pro Kristovy ovečky nějakým nebezpečím vlk, který se v současné tolerantní společnosti spíše než skopovým masem živí vegetariánskou stravou a nad křesťany se buď jen pousměje, nebo obrátí oči v sloup. Otázka zní, zda v dnešní společnosti hrozí křesťanům vůbec nějaké nebezpečí. Neboli – je nutné, aby se křesťan vůči této společnosti nějak vymezoval?

18 Ze života církve ZÁSTUPCI JEDNOTLIVÝCH SBORŮ ODPOVÍDAJÍ NA OTÁZKY: 1. JAK U VÁS PROBĚHLA NOC KOSTELŮ? 2. JAK VÁS PŘIBLÍŽILA NOC KOSTELŮ LIDEM, KTEŘÍ ŽIJÍ VE VAŠEM MĚSTĚ? A JAK SE ONI PŘIBLÍŽILI VÁM? PRAHA 2 1. Ve sboru Praha 2 je Noc kostelů již tradiční předprázdninovou akcí, do které se každým rokem zapojuje o něco více členů farnosti. Každým rokem nabíráme zkušenosti, takže organizace a příprava už běží jako na drátkách.

Noc kostelů je nejen pro poutníky, kterých letos bylo kolem 700. Je i pro farníky, a sice časem služby v kavárně, průvodcováním apod., ale i kulturním zážitkem a příležitostí k příjemným setkáním během výstavy obrazů, po koncertě ve velkém sále, u kávy a domácí bábovky.

Letošní program začínal v Praze 2 už v 17 hodin na dvoře, kde oddíl Royal Rangers připravil pro všechny děti od 5 do 105 let lanovou dráhu a několik her. Zároveň se otevřel celý kostel, průvodci po celý večer procházeli s hosty všechny prostory, sdíleli s nimi zkušenosti víry, života s Kristem a v církvi. Někteří návštěvníci stáli o informace z historie církve, sboru, zajímal je obraz Poslední večeře

Páně ve velkém sále, ptali se, čím se naše církev liší od katolíků a od ostatních evangelických církví. Tyto a podobné otázky se každoročně opakují, a tak jsme na ně již připraveni. Vlastně je to i pro nás příležitost "oprášit" své znalosti a na některé otázky třeba i znovu hledat odpovědi. Po celý večer byla otevřená kavárna v přízemí. U dobrého čaje, kávy a čerstvě napečených koláčků se povídalo vážně i nevážně až do půlnoci.

Do programu vstoupila MUDr. Petra Mizurová přednáškou a diskusí "O hněvu, manipulaci a pocitech viny" v knihkupectví Brána. Ve velkém sále se rozezněly varhany pod rukama Mileny Dohelské, proběhl zde koncert amerických spirituálů vokální skupiny Let´s Go! Zdi kostela jsou po celý rok prostorem vyhrazeným pro historické fotografie a obrazy Ralfa Mošta (Martina Jeřábka). Již ve středu před Nocí kostelů zde také Aleš Novák otevíral vernisáží výstavu svých pláten, kterou můžete shlédnout vlastně až do konce letních prázdnin.

2. Noc kostelů je nízkoprahová. Přicházejí lidé věřící i nevěřící, z blízkého i vzdálenějšího okolí. Kostel je místem setkání a prolnutí více světů. Na návštěvu přicházejí i bývalí členové sboru. Proto je Noc kostelů slavností a svátkem.

A to máme rádi snad všichni.

Ivana Procházková

19

PRAHA HORNÍ POČERNICE

PLZEŇ - MARANATHA 1. I letos jsme mohli naši kapli otevřít v rámci oblíbené (jak návštěvníky, tak organizátory) akce Noc kostelů.

Během večera a noci naše prostory navštívilo cirka 425 osob. Na tuto zvláštní „noc“ jsme se dlouho připravovali.

Program byl takříkajíc sázkou na jistotu. Ve velkém sále jsme připravili pestré menu, a to jak hudební (dětský pěvecký sbor, mládežnická kapela s písněmi duchovními i méně duchovními), tak z mluveného slova, které letos obstaral poutavou přednáškou akademický malíř Jaroslav Šindelář. Pohybovou složku obsadil Paprsek s několika tanci.

Přízemí naší kaple patřilo celou dobu útulné kavárně s domácími zákusky nejen našich farníků, ale také deskovým hrám, do kterých se návštěvníci průběžně zapojovali. Nedílnou a možná z našeho pohledu nejnosnější

TACHOV 1. Do Noci kostelů se v Tachově nezapojujeme. Nedělá to zde nikdo, žádná církev. My se nezapojujeme především proto, že v Sedmdesátce je Noc kostelů každý týden (funguje zde denně čajovna/kavárna, takže lidé jsou zde stále, navíc máme denně nějakou akci pro lidi mimo církevní).

V květnu a červnu jsme měli navíc několik velkých akcí: literárně hudební večer Hořkosladký svět Josefa Kainara (návštěva kolem 3O lidí), besedu s biskupem Tomášem Holubem (asi 5O lidí), besedu s religionistou Zdeňkem Vojtíškem o terorismu (4O lidí), besedu se stejným hostem o náboženství v postmoderní době (15 lidí). A pak byl koncert Fusionu pro veřejnost, na který přišlo asi 100 lidí. Vesměs se jedná o lidi mimo sbor (počty odhaduji, nepočítám je), na každou akci přicházejí lidé trochu jiní.

Z těchto důvodů už jsme samostatnou akci na Noc kostelů nepřipravovali.

Petr Vaďura

PLZEŇ LOCHOTÍN 1. Lidé přišli. Nebylo jich moc. Napočítali jsme 55 hostů.

Všem jsme projevili osobní zájem a přijetí. Nejvíce účastníků přitáhl koncert skupiny profesionálních hudebníků

Ze života církve

1. Již pátým rokem se náš sbor v H. Počernicích podílí na akci, která je pořádána nejen v Praze, ale i v jiných Evropských městech. Protože z minulých let máme zkušenosti velmi slabé návštěvnosti, zvažovalo staršovstvo sboru, zda se v pátek 9. června opět Noci kostelů zúčastníme. Nakonec padlo rozhodnutí, že do toho půjdeme a využijeme tento den i pro menší párty členů sboru, sblížení a sdílení, k němuž se mnohdy nedostává času. Do brožury pro Noc kostelů jsme zaslali program se srdečným pozváním, celou faru i zahradu upravili, klubovnu i modlitebnu vyzdobili, připravili občerstvení a od 15.00 hodin otevřeli bránu (branku) na faru. Sloužící bratři a sestry se chopili svých úkolů, a i když čas trávili sdílením, byli připraveni se věnovat návštěvníkům. Těch nakonec přišlo opravdu jen pár, ale nikdo z nás si nestěžoval na čas, který páteční akci věnoval.

V H. Počernicích jsme byli jedinou církví z pěti, která se do akce přihlásila, ostatní to „vzdali“ ze zkušeností minimální návštěvnosti z předchozích let. Závěrem chci upozornit na výstavku nádherných obrazů naší sestry Petry Janouškové ze série „Usínání“. Obrazy jsou doplněné texty bratra Ralfa, jenž stále zdobí klubovnu a bude ještě nějaký čas k vidění.

2. Pro minimální návštěvnost lidí z našeho regionu je těžké na otázku odpovědět. Nezájem lidí o tuto akci nás spíše vede k zamyšlení, jak se přiblížit k lidem jinou aktivitou. Plány máme. Určitě Noc kostelů přiblížila alespoň některé členy sboru k sobě navzájem. A to je velmi vzácné.

Díky Bohu.

Richard Novák

částí programu jsou komentované prohlídky, kdy my jako „průvodci“ máme možnost naše hosty provést od sklepa až po půdu. Součástí tohoto doprovázení je nejen seznámení s historií, ale hlavně současností života a služby sboru. Lidé mají různé praktické a upřímné dotazy na život, odlišnosti, způsoby a důrazy naší zbožnosti. V tomto je pro nás vždy Noc kostelů i možností k vydání osobního svědectví a určité osvěty až rehabilitace veřejného mínění o církvi.

O půlnoci jsme se všichni organizátoři (bylo nás asi jako učedníků) s vděčností pomodlili, vyjádřili radost za naše pestrá „noční setkání“ a z užitku ze společně vykonaného díla.

2. Noc kostelů nás přiblížila našim spoluobčanům díky jejich přirozené touze se něco dozvědět a zažít. Konkrétně si vybavuji jedno mladé děvče, které chtělo znát náplň práce faráře. Tak jsem si s ní "prošel" můj běžný týden ve farnosti a snažil se jí osvětlit, co poslání duchovního znamená na pozadí konkrétních lidí a služby našeho sboru. Čím se lidé přiblížili nám? Samozřejmě už jen tím že přišli do našich prostor. Mnozí navíc odkrývají během našeho průvodcování své životní příběhy, starosti, otázky.

Filip Jandovský

20 Ze života církve

„Kudrnatá kapusta“, který znamenal jakýsi zlatý hřeb večera. Osobitá interpretace hudby s prvky jazzu, popu a filmu byla nádherným důkazem toho, jak dokáže být hudba podmanivá. Vřelá odezva publika dokazovala, že koncert se pro mnohé stal krásným darem. Další programové body měly už menší účast. Ať už to byla úvodní videoprezentace sboru; výtvarná dílna s možností výroby dekorativních předmětů z papíru; představení knihy se svědectvími členů našeho sboru „Proboha“, která byla nabízena v průběhu celého večera jako dárek; nebo představení tvorby křesťanského výtvarníka a básníka Ralfa Mošta s následnou prodejní výstavou jeho obrazů. Mnozí ochutnali naši pohostinnost, když poseděli v příjemném prostředí sborové čajovny mezi Ralfovými obrazy s šálkem dobrého čaje, kávy a s lahodnými zákusky.

2. Mohl jsem vnímat, že všichni, kdo se aktivně zapojili do průvodcovství a služeb spojených se zajištěním programu Noci kostelů tu byli pro příchozí. Troufnu si tvrdit, že Noc kostelů v nás opět posílila vědomí, že naše poslání je tu být pro druhé; že náš kostel na Bolevci existuje, aby byl duchovním centrem – prostorem k nalézání inspirace, k setkávání lidí a příležitostí k poznávání Boha. Jsme rozhodnutí v Noci kostelů pokračovat a náš program inovovat.

Pavel Kuchynka

TŘEBOŇ 1. Bylo nebylo.

Každoročně se účastníme Noci kostelů. Nakonec tomu bylo tak i letos, byť už jsme byli smířeni s tím, že se tato akce u nás ve sboru letos neuskuteční. S předstihem jsme připravovali program, ale ukázalo se, že plánované divadlo se v tomto termínu neuskuteční. Přesto jsme jej mohli shlédnout několik dnů před Nocí kostelů, s poměrně značnou účastí. Nicméně jsme hledali další program a rýsovala se možnost večera chval se zpěvy z Taize. Nakonec hosté také v tomto termínu přijet nemohli. Smířil jsem se s tím, že letos Noc kostelů u nás nebude. Jen jsem měl trochu výčitky, že jsme do městského časopisu vložili pozvánku na tuto akci. Nakonec jsme se na poslední chvíli rozhodli pro

volný večer s občerstvením a filmem „Zázraky z nebe“. Účast mimosborových hostů byla minimální, protože jsme se pro uskutečnění tohoto večera rozhodli až pár dnů před jeho konáním. Několik hostů shlédlo film a mohli jsme si s nimi poté povídat.

Jeden mladý muž seděl vzadu v kapli a modlil se téměř celou dobu před zítřejšími zkouškami. Doufám, že se mu podařily. Jedna maminka nechala děti na zahradě spolu se sborovými dětmi a odešla, aby se vrátila až na samotný závěr, ale o děti bylo postaráno. Nakonec to byl příjemný večer.

2. Z výše uvedených důvodů si letos netroufnu odpovědět. Ze zkušenosti minulých let se tato akce jeví jako příležitost, kdy někteří lidé ze sboru pozvou své známé a přátele.

Pavel Hradský

LITOMĚŘICE 1. Náš sborový dům jsme otevřeli na Noc kostelů letos potřetí. Tradičně jsme nabídli prohlídku všech služebních prostor budovy a seznámení se službami sboru a jeho historií i historií budovy. Letos jsme zkusili nabídnout rovněž občerstvení na zahradě u ohně. Počasí nám přálo, leč lidé většinou nepřekonali bariéru přijmout tuto naší nabídku. Mnozí samozřejmě také z nedostatku času.

Přivítali jsme 50 návštěvníků.

U jedné party mladých lidí došlo

i na zvěstování evangelia. Bylo zajímavé sledovat partnerky mládenců, kteří měli o rozhovor zájem. Odtahovaly je pryč, jakoby se bály, že je ztratí a nebudou je mít jen pro sebe.

Náš program venku u ohně nám nabídl také možnost vzájemného neformálního sborového společenství.

2. Náš pokus přiblížit se nabídnutím občerstvení a posezením u ohně nevyšel. Navštívila nás však skupina cizinců v doprovodu agentury, která se stará o jejich začleňování. Noc kostelů byla jejich plánovaná aktivita pro seznámení s kulturou a náboženskými možnostmi naší země. Myslím, že je dobrý nápad v budoucnu takové agentury v rámci Noci kostelů oslovovat, aby se lidé s křesťanskými kořeny měli kam začlenit.

Letos nás rovněž navštívil syn z rodiny, která obývala sborový dům před přidělením naší církvi v roce 1 968.

Ptal jsem se, jestli již pominula hořkost, že museli dům opustit a uvolnit ho církvi. Přisvědčil, že ano. Na chvíli jsme si prohodili role a pán nás virtuálně provedl domem ve stavu z roku 1968. Bylo zajímavé, že až Noc kostelů umožnila tomuto člověku ukázat rodině svůj rodný dům. Do té doby se neodvážil, ač bydlí v Litoměřicích.

Zdeněk Brož

21

Maminky maminkám JITKA BUCHTOVÁ

Již více než 7 let probíhá v Jihlavě nová služba Klubíku. O co se jedná a jak to vlastně všechno začalo?

Autorka je matla tří malých dětí, členka sboru ECM v Jihlavě

REAKCE DVOU MAMINEK Z KLUBÍKU: Klubík je místo, které se svými dětmi ráda navštěvuji. Vnímám ho jako ostrůvek klidu a pohody v dnešním uspěchaném světě. Setkávám se tu s milými maminkami, které se snaží své děti nejen zabavit, ale také je něco naučit a nenásilnou formou je přiblížit Bohu. Líbí se mi, že zde vždy panuje přátelská atmosféra, ale zároveň jsou dodržována pevná pravidla, která děti potřebují. Program Klubíku je velmi pestrý. Děti zpívají, vyrábějí, cvičí, mají prostor i pro volnou hru a čas na odpočinek a svačinu. Děti si v Klubíku užily také parádní karneval plný her a zábavy. Já jako maminka jsem zase ocenila nápad zorganizovat dětskou burzu, kde jsem měla možnost nejen nakupovat, ale i prodávat oblečení, hračky, knížky. Na Klubíku mě nejvíce oslovilo to, že si tu všichni vzájemně pomáhají. A to je na tom Boží! Děkujeme všem „Klubíkářkám“ a přejeme hodně štěstí.

Helena Dostalo se nám, jako nováčkům, v Klubíku velmi vřelého přijetí.

Maminky jsou empatické, vstřícné a k dětem se chovají s velkým citem.

Už jsme s Honzíkem absolvovali jeden jiný předškolkový klub, kde tomu tak rozhodně nebylo – maminky si přišly popovídat a postěžovat a děti si hrály s hračkami bez nějakého vedení.

Klubík má promyšlený program, kde na poučný příběh navazuje zpívání i moc pěkná tvořivá činnost. V Klubíku vládne klidná atmosféra plná pohody. Hernička je dobře vybavena a poskytuje perfektní zázemí. Jsme rádi, že můžeme být součástí komunity, která má otevřené srdce.

Bětka

Ze života církve

Když se stane úžasná věc, že se vám narodí miminko, mnohé se změní.

Radujete se z jedinečných okamžiků s novým členem rodiny. Dříve nebo později vám dojde, jakou výzvou a vzácnou výsadou je, že vám Bůh svěřil dítě. Chcete mu dát to nejlepší na světě a nejeden den i noc jsou bojem vše zvládnout. Možná začnete studovat všechny novinky v péči o dítě, učíte se milovat zeleninu, připravovat kaše, toužíte vychovávat děti v souladu s Božím slovem a co víc, je-li to jen trochu možné, chcete jim předat alespoň kousek víry z nebe, která by vašemu dítěti byla světlem na osobní cestě k Bohu. Není dobré, aby v tom všem byl člověk sám. A tak se sešlo pár sborových maminek s prostou touhou společně se modlit, sdílet zkušenosti, trávit společný čas, být si pomocí a umožnit svým dětem trávit čas s kamarády z věřících rodin.

Zrodila se skupinka maminek, která se scházela jedenkrát týdně a v průběhu několika let se na ní vystřídala řada maminek.

Jenomže pak jsme chtěly udělat krok dál: k sobě navzájem a k maminkám, které jsou okolo nás. Vždyť každý, kdo je na mateřské dovolené, chce trávit čas s dětmi, občas vystoupit z každodenní rutiny a stereotypu, povídat si, chvíli se zastavit a odpočinout si. Proto se oddělila služba skupinky maminek a nově vznikl Klubík.

Chtěly jsme, aby byl nejen místem, kde si hrajeme a popovídáme, ale hlavně místem svědectví a služby druhým. A tak vzniklo pravidelné páteční setkávání maminek s předškolními dětmi. Klubík znamená Kreativní Láskyplné Učení o Bibli I Kristu.

Jedná se o setkání, kde zní křesťanské písně, vypráví se a hraje krátký příběh s biblickou pravdou či pohádka podepřená Božím principem či veršem z Písma. Je to čas, kdy si děti hrají, učí se říkanky a společně

s maminkou tvoří. Navíc vznikl prostor pro rozhovory, praktickou pomoc, modlitbu, povzbuzení. A nezůstalo jen u pátků. Začaly jsme připravovat mimořádné akce i pro veřejnost: Den dětí, karneval, mimořádná vánoční či velikonoční setkání, výlety do okolí, dvakrát ročně burzy oblečení a hraček. V prostoru fary se nás pravidelně schází pět až osm maminek s dětmi.

Přichází maminky ze sboru, z řad našich nevěřících přátel, sousedů nebo náhodně přizvaných maminek, které potkáváme na hřišti u pískoviště.

Sestava skupiny se neustále mění, jak už to bývá, někdy děti stůňou, začnou chodit do školky nebo maminky nastupují do zaměstnání.

Během roku jsme v kontaktu asi se 30 maminkami. Některé přišly jen jednou a více jsme je neviděly. Jiné chodí pravidelně a s nadšením, křesťanský program se jim líbí a zapojují se například praktickou pomocí při přípravě svačinek. Klubík je zcela závislý na ochotných a obětavých srdcích maminek, finančně i fakticky je podpírán sborem, nesen modlitbami a jako každá jiná služba vyžaduje nasazení, sebevydání, úsilí a práci. Před dvěma lety aktivitu Klubíku finančně podpořila i Diakonie ECM. Z těchto prostředků jsme mohly dovybavit hernu a částečně pokrýt další náklady.

Jsem za tato setkávání velmi ráda.

Velikou odměnou pro tým, který chod Klubíku zaštiťuje, je slyšet o nadšených dětech, které si doma pobrukují nové písně, předávají tatínkům, co se dozvěděly, a rády se na Klubík vrací.

Když vidíte spokojené děti, když můžete poznávat nové lidi, když zažijete hezký den, když můžete žehnat mamince, která čeká další miminko, nebo která prožívá těžší chvíle v životě, když pozorujete nadšenou maminku, která odchází z burzy s napěchovanou taškou oblečení za pár kaček, dodá vám to novou chuť a radost jít dál.

22

Ze zprávy superintendenta pro Výroční konferenci 2017 PETR PROCHÁZKA

Ze života církve

SOCIÁLNÍ PRÁCE CÍRKVE V uplynulém roce probíhala na různých úrovních církve diskuze týkající se poslání a směřování naší sociální práce. Církev došla ke shodě, že musíme jasně definovat křesťanský rozměr a poslání Diakonie ECM a jednotlivých SKP. Zaměstnanci středisek nemusí být vyznávajícími křesťany, ale očekáváme, že ztotožní s křesťanským posláním středisek. Toto poslání jsme definovali takto: NAŠE STŘEDISKA JSOU ZALOŽENA PROTO, ABY PŘINÁŠELA DO SVĚTA BOŽÍ LÁSKU, SOUCIT A POMOC VŠEM LIDEM V NOUZI. - Rada oblasti ve spolupráci s Diakonií ECM plánuje v následujících letech změnu právní subjektivity a transformaci SKP Plzeň, SKP Jihlava a SKP Horní Početnice na ústavy.

V případě Point 14 již tato transformace proběhla v květnu 2O17.

- Na žádost Správní rady a staršovstva farnosti Jihlava byla ukončena činnost Střediska křesťanské pomoci Y-port ke dni 31.12.2O16.

- V roce 2O16 podpořila Rada oblasti sociální práci církve částkou1.

908. 000,- Kč. Tato částka zahrnuje příspěvky na platy a provoz SKP Horní Počernice, SKP Plzeň, SKP Duha, Point 14, SKP Pastelka a MŠ Klubíčko. Přímá podpora střediskům bude ukončena letošním rokem. Od ledna 2018 bude finanční prostředky přerozdělovat Rada Diakonie. Celocírkevní Velikonoční sbírka v roce 2016 vynesla 42.

220,- Kč. Z této sbírky byl podpořen sbor v Tachově k pořádání benefičních akcí na podporu mobilního Hospice sv. Jiří.

Více informací o sociální práci ve Zprávě za Diakonii k Oblastní konferenci 2017.

- Ředitel Diakonie ECM bratr Ctirad Hrubý ukončí svou službu k 31. 5. 2017. Děkujeme za jeho dlouholetou službu. Rada oblasti vypsala výběrové řízení na pozici ředitele Diakonie ECM. Z výběrového řízení vzešla

nová ředitelka Diakonie ECM sestra Ingrid Hrubá, která bude zaměstnána od 1 1 . 6. 2017.

KAPLANSKÁ SLUŽBA Ve vazební věznici v Litoměřicích slouží bratr Zdeněk Brož od 1 . 3. 2017 na částečný úvazek jako kaplan. Jsme rádi, že po dlouhé době má naše církev vězeňského kaplana. S podporou místního sboru se do dobrovolnické služby ve vězení zapojují bratr Jan Haslinger a sestra Monika Černá.

V SKP Horní Počernice vykonává kaplanskou službu také na částečný úvazek bratr Richard Novák.

Vedení Metodistického semináře v Praze Vršovicích má svěřené bratr Bohumil Opočenský. Kromě nepravidelných společných aktivit (snídaně, vánoční setkání, kulturní programy, atd.) se v semináři konají každý den ranní modlitební setkání studentů

SBORY Slavíme bohoslužby, jsou vysluhovány svátosti, studujeme bibli, modlíme se, vyučujeme, vedeme ve víře a formujeme ve službě, zvěstujeme evangelium slovem i skutkem. Aktivita sborů je velmi rozmanitá. Pro inspiraci doporučujeme si přečíst zprávy delegátů k Oblastní konferenci 2017. Jedná se o pestré a povzbudivé čtení.

- Rada oblasti schválila začátkem roku koupi nové nemovitosti ve Vimperku. Jedná se o prostory bývalé školky. Předpokládáme částečnou přestavbu a úpravu prostor. Jsme rádi, že se bude moci ještě rozšířit misijní služba, kterou má na starosti bratr Zdeněk Neužil.

- V Brně byl zakoupen kazatelský byt. I když je v Brně zatím malý sbor, tato koupě je signálem církve, že Brno je místem, kde chce ECM aktivně i do budoucna sloužit.

- Rada oblasti bude podporovat dle

svých možností záměr farní konference postavit nový kostel v Jihlavě.

- Připravujeme založení nového rusky mluvícího sboru v Praze. Jeho pastorem bude Lev Shults, který je doporučen jako lokální kazatel naší církve.

- Pokračuje služba anglicky mluvícího sboru v Praze Vršovicích.

Předpokládáme, že dojde k přijetí dostatečného množství členů a ustavení staršovstva. Modlitebna je již po rekonstrukci. Budeme uvažovat o možnosti obnovení a otevření českého sboru ve Vršovicích.

- Jsou však i smutné záležitosti, kde je třeba modlitební a další podpory celé církve. Ve farnosti Plzeň 3 Lochotín došlo k napětí a několika nedorozuměním. Týkala se personálního obsazení Výboru pro spolupráci, vysluhování svaté večeře Páně a duchovní služby v Horšovském Týně.

- Sbor ve Znojmě je součástí farnosti Jihlava. V následujícím roce se bude podílet na službě ve Znojmě znovu i farnost Brno. Bylo by přínosem, kdybychom mohli mít místního lokálního kazatele.

- Farnost Protivín bude od Výroční konference administrována z Třeboně.

Předpokládáme, že ve službě pomohou i laičtí kazatelé Miluše Šálková a Zdeněk Neužil.

MATERIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ CÍRKVE V souladu s přijatou Strategií ECM 2013 - 2030 schválila Rada oblasti koupi dvou činžovních domů (v Praze a Plzni) a investici podporovanou společností Lyoness. Všechny investice byly projednány a doporučeny Komisí pro finance a církevní majetek.

Počínaje rokem 2018 budou výnosy z investovaných finančních prostředků využívány dle předem stanoveného klíče. (Podpora sociální práce, misie, mzdy duchovních a provoz církve).

23

VZDĚLÁVÁNÍ, SPOLEČENSTVÍ LAIKŮ I DUCHOVNÍCH. Jsem vděčný za férovou, přátelskou a otevřenou atmosférou na setkáních kazatelů i při jiných příležitostech (například jednání Oblastní konference).

Jako superintendent se snažím o duchovní i pastorační vedení a zároveň o jasně pochopitelný postup dohledu (Čl. 421.2).

- Kazatelé se setkávali na pravidelných schůzích, kde se společně modlili, zamýšleli nad biblickými

texty, vzdělávali, řešili pracovní a organizační záležitosti farností i celé církve v ČR. - Společné setkání kazatelů, laických kazatelů a pomocníků kazatelů s povolením ke kázání se konalo v listopadu 2016. Setkání se účastnilo cca 50 účastníků, na programu byla přednáška a diskuse k teologii a praxi svaté večeře Páně v ECM. Základem bylo představení oficiálního dokumentu k teologii a praxi svaté večeře Páně schváleného Generální konferencí 2004. (Gayle C. Felton. This Holy Mystery. A United Methodist Understanding of Holy Communion.)

- V prosinci se konalo již tradiční vánoční setkání zaměstnanců a spolupracovníků církve.

- V březnu 2017 se kazatelé a další spolupracovníci účastnili exercicií v kolínském klášteře pod vedením P. Jana Regnera SJ. Toto třídenní duchovní cvičení bylo pro všechny zúčastněné velkým povzbuzením.

- V dubnu 2017 se uskutečnilo ve Vranově historicky první setkání kazatelů z České republiky, Polska a Slovenska. Cílem setkání bylo navázat bližší vztahy mezi kazateli, výměna zkušeností a slavení společných bohoslužeb. Ohlasy účastníků byly pozitivní a rádi bychom na toto setkání v budoucnu navázali i v roce 2018.

- V současné době probíhá poslední semestr Studijního programu pro laiky – modul A. Předpokládáme, že někteří z absolventů se stanou novými laickými kazateli/kazatelkami. Jsme vděčni za všechny sestry a bratry, kteří jsou ochotni pomoci ve službě slova a vedení.

- Ve spolupráci s ČCE pokračuje kurz S dětmi na cestě víry - kurz pro pracovníky s dětmi v evangelickém prostředí.

Jeho absolvování doporučujeme všem vedoucím besídek a dětských klubů.

- Minulý rok Rada oblasti schválila a podpořila založení a registraci

Základní školy v Litoměřicích. Ministerstvo školství bohužel naší žádosti zatím nevyhovělo.

- I nadále je zájem o kurzy na Poušti. V letních měsících 2016 bylo obsazeno 8 týdnů (kurz pro seniory, pro rodiny s dětmi, kurz pro mládež a sborové dovolené). V roce 2017 je zamluveno rovněž všech 8 týdnů. Církevní chata na Veselce má také velmi dobrou obsazenost, většinou se však jedná o rekreanty a kurzy mimo ECM. Bude potřeba zvážit, zda má církevní chatu na Veselce i nadále provozovat, nebo prodat.

BUDOUCNOST Pozorně sledujeme vývoj v naší církvi po Generální konferenci 2016 v otázce uzavírání manželství osob stejného pohlaví a ordinací praktikujících homosexuálů (LGBTQ). S rozpaky jsme přijali rozhodnutí Soudního dvora (Judicial Council) ze dne 28.

4. 2017 (DECISION NO. 1341). Toto rozhodnutí sice konstatuje, že volba a konsekrace Karen Oliveto biskupkou není v souladu s naším Řádem církve, nicméně volba nebyla Soudním dvorem zrušena. S trpělivostí budeme očekávat na návrhy Komise na cestu vpřed (Commission on a Way Forward) a jednání mimořádné Generální konference 2019. Pokud dojde k významným změnám Řádu církve, ponecháváme si možnost rozhodnout o své budoucí cestě.

Redakčně upraveno a zkráceno.

Celé znění zprávy lze najít v Protokolu Výroční konference 2017.

Ze života církve

- Státní příspěvek na provoz církve se od roku 2018 snížil o 1.576.000,Kč (ročně 788.000,-Kč). Toto snížení příjmů církve se podařilo a daří hradit z vlastních zdrojů.

Pokračujeme v postupném navyšování příspěvků farností na platy duchovních. V současné době tvoří podíl farnosti 20.875,-Kč/měsíčně (250.500,Kč/ročně), což je v průměru +/- 50% platu duchovních. Tento příspěvek bude valorizován k 1. 7. 2017 v závislosti na výši průměrné mzdy ve státě.

- Repartice za rok 2016 činily 611.500,- Kč. Vzhledem k dobré platební morálce sborů rozhodla Oblastní konference 2017 již natrvalo zahrnout finanční podíl sborů na platech „duchovních v koncepci“ mezi odpočitatelné položky od základu výpočtu repartic.

- V celocírkevních sbírkách se za rok 2016 celkově vybrala částka 159.000,-. Kč.

- Tak jako v minulých letech chci konstatovat, že většina farností má jasně nastavená pravidla týkající se hospodaření s finančními prostředky.

Na farnostech fungují finanční výbory, které společně se staršovstvy připravují rozpočet a kontrolují jeho plnění v průběhu roku.

Děkuji za tento odpovědný přístup členům církve, vedení sborů i duchovním.

24 Stránky mladých

VERONIKA VLASÁKOVÁ Jsem mladá křesťanka a toužím najít místo, kde se budu moci sejít s dalšími mládežníky, něco užitečného se dozvím a budu zde moci trávit čas v Boží přítomnosti. Existuje něco takového? Ano, akce, která všechny tyto požadavky splňuje, se jmenuje „Mládežnická Poušť“. Koná se každé léto v krásné přírodě kousíček od Bechyně. Charakterizuje ji klid přírody, spousta užitečných seminářů a skvělá parta mladých následovníků Krista.

Týden před pobytem se konala jakási přípravná akce nazvaná Spoušť. Díky ní byl pobyt dobře připravený a my jsme mohli zažít týden plný skvělých aktivit. Jednou z nich byla hru „O prezidenta Pouště“. Během ní si každý mohl vyzkoušet spolupráci v týmu, naučil se dokonale škrábat brambory či řezat dříví. Odměnou mu byla výplata v pouštní měně zvané chechtáky, z níž musel uživit sebe a děti, které mu osud nadělil. Nejúspěšnější kandidáti na prezidenta v závěru zjišťovali, jaké to je přesvědčit voliče, že právě oni jsou ti nejlepší. Upřímně: žádnému z nich jsem to nezáviděla.

Her na Poušti bylo samozřejmě víc. Dobrodruhy potěšila klasická a velmi napínavá hra noční, v níž nebyla nouze o luštění šifer. Koncem týdne se milovníci vody rozhodli zkrotit Lužnici, zatímco ti, kdo nemají k vodě příliš vřelý

vztah, vyrazili obdivovat historické krásy okolí.

Vedle her nabídla Poušť i duchovní potravu. Poskytly nám ji především semináře. Letošními hosty, kteří je měli na starost, byli Ondřej Svatoš, David a Martina Chlupáčkovi a Anička Nováková. Svou pozornost jsme zaměřili na moc evangelia, na svou službu v církvi či ve střediscích křesťanské pomoci. Zamysleli jsme se nad svou důvěrou k Bohu, zkoumali jsme svůj charakter a poučili se o tom, co vše způsobuje hormonální antikoncepce.

Kromě seminářů jsme měli příležitost k duchovnímu zastavení během ranních chvilek. Na nich jsme se mohli v menších uskupeních poznávat, sdílet a modlit. Poslední večer jsme si psali vzkazy na „Lucerničky“. Díky nim nás v následujících týdnech mohlo těšit, kolika lidem jsme stáli za to, aby nám na ně napsali své vzkazy a povzbuzení.

Hlavními vedoucími pobytu byli Milan Mrázek a Filip Jandovský. Když jsme slavili Večeři Páně a po té balili své věci, došlo mi, jak úžasný jsme zde prožili čas. Čas plný setkání s Bohem, ale i řady dobrodružství a kontaktů se spoustou skvělých mladých lidí. My starší jsme mohli také vidět ty, kteří přicházejí po nás. Děkuji Pánu za tento čas.

Autorka je členkou sboru ECM Praha Horní Počernice

25

Metodistická církev ve světě: Libérie a její první prezidentka MARTIN KUKLA

Ze světa

V našem volném seriálu o metodistické církvi v různých státech světa jsme již opakovaně navštívili Evropu, minule jsme se poprvé vydali do jihovýchodní Asie a dnes poprvé zavítáme na „černý kontinent“ – do Afriky, konkrétně za jednou výraznou osobností západoafrického státu Libérie.

VODY GUINEJSKÉHO ZÁLIVU Libérie se nalézá na západním pobřeží kontinentu v severní části Guinejského zálivu; její břehy omývá Atlantský oceán a sousedí s třemi dalšími africkými státy: Guineou, Pobřežím slonoviny a Sierrou Leone. Vládne zde teplé rovníkové klima s velkým množstvím dešťových srážek v létě a silnými větry v suchém období. Pobřeží je tvořeno převážně mangrovovými lesy a je nejvíce zalidněné, vnitrozemí je zalesněno jen řídce a přechází v otevřenou rovinu se suchými pastvinami. Část pobřeží mezi mysem

Monrovia, což je i název hlavního města, a mysem Harper si vysloužilo přezdívku pepřonosné pobřeží – v minulých staletích se totiž odtud ve velkém vyvážel guinejský pepř.

Oblíbenými národními jídly jsou rýže, omáčka palava vyráběná z listů plato, sušených ryb nebo masa a palmového oleje, ale také kozí polévka. Časový posun oproti středoevropskému zimnímu času je mínus jedna hodina.

POHNUTÁ HISTORIE Jakožto „země svobody“ byla Libérie založena v duchu boje proti bezpráví a útlaku a v první polovině 19. století se stala cílovou destinací osvobozených amerických otroků.

Usídlilo se zde přibližně třináct tisíc Afroameričanů, ti následně v roce 1847 v obavě z možné britské kolonizace ustavili samostatný stát – po Etiopii druhý nejstarší v Africe. Přistěhovalci z Ameriky uchopili moc ve státě,

26

ale vůči původnímu kmenovému obyvatelstvu se od počátku chovali přezíravě a nadřazeně. Dlouhodobé napětí nakonec v roce 1980 vyústilo ve vojenský převrat a dvě následné občanské války v letech 1989–1996 a 1999–2003.

NÁBOŽENSTVÍ Z celkových 4,5 milionu obyvatel se skoro 86 procent hlásí ke křesťanství, 12 procent k islámu, půl procenta ke kmenovým náboženstvím a necelá 2 procenta k ateismu. V rámci křesťanských církví jsou zde nejvíce zastoupeni luteráni, baptisté, episkopální církev, presbyteriáni, římští katolíci a metodisté – United Methodist Church a African Methodist Episcopal Church.

Ze světa

PRVNÍ AFRICKÁ PREZIDENTKA Po skončení druhé občanské války v roce 2003 nastoupila přechodná vláda, jejímž úkolem bylo připravit zemi na spravedlivé a pokojné demokratické volby. Ty proběhly ke konci roku 2005 a vítězně z nich vyšla Ellen Johnson–Sirleaf, jež se tak stala první ženou, která kdy byla zvolena hlavou státu v Africe.

Narodila se v roce 1938 v hlavním městě Monrovii, v sedmnácti letech se provdala za Jamese Sirleafa, s nímž později přesídlila do Spojených států. Po studiích, mimo jiné i na Harvardské univerzitě, a po rozvodu s násilnickým manželem přesídlila zpět do Libérie a stala se náměstkyní ministra financí, později i ministryní financí. V této funkci ji zastihl i vojenský převrat v roce 1980. I přes počáteční spolupráci s novým režimem nakonec ze země uprchla a začala v USA pracovat pro Světovou banku, následně pak v keňském Nairobi pro Citibank. Až do roku 1997 pracovala rovněž pro OSN v Programu pro rozvoj Afriky.

Na počátku první občanské války v závěru 80. let nejdříve podporovala vůdce Liberijské národní vlastenecké fronty Charlese Taylora, který válku rozpoutal. Kvůli jeho nevybíravému způsobu vedení války se od něj však distancovala a v roce 1997 se proti němu postavila v prezidentských volbách. Tehdy ještě prohrála – skončila druhá se ziskem 10 procent hlasů, zatímco Taylor vyhrál se 75 procenty hlasů. V zemi propuklo

druhé kolo válečného běsnění. Taylor si v té době vyslouží přezdívku „Řezník z Monrovie“ (po mnoha letech si v roce 2012 u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu vyslechne trest 50 let vězení za zločiny proti lidskosti). A byla to právě Ellen Johnson–Sirleaf, která jako nově zvolená prezidentka požádala Nigérii, kam Taylor v roce 2003 uprchl, o jeho vydání mezinárodní spravedlnosti a spravedlivé potrestání.

Vítězství Ellen Johnson–Sirleaf ve volbách bylo překvapivé, neboť všichni očekávali vítězství slavného fotbalisty George Weaha.

Ellen Johnson–Sirleaf vyrůstala jako presbytariánka, později se však přiklonila k víře svého manžela a stala se metodistkou. Tou zůstala i po rozvodu. Její víra se projevuje ve vládních prioritách prezidentky i ve způsobu jejího vládnutí. Během své vlády výrazně snížila státní dluh a zlepšila ekonomiku země, realizovala množství rozvojových projektů, zavedla povinnou školní docházku, jako první v afrických zemích prosadila zákon o svobodě informací.

Právě jí jsou přisuzovány zásluhy za zachování míru v zemi navyklé po 24 let válčit, což mimo jiné znamená, že v Libérii nadále operuje mnoho ozbrojených skupin.

Ellen Johnson–Sirleaf byla v roce 2010 časopisem Newsweek zařazena mezi deset nejlepších světových vládců. Časopis Time ji pak v témže roce zařadil mezi 10 nejvýznamnějších žen světa.

Ač původně prohlásila, že chce vládnout jen jedno volební období, rozhodla se Ellen Johnson–Sirleaf pro kandidaturu i ve druhém volebním období. Zdůvodnila to tím, že je v Libérii ještě zapotřebí udělat mnoho práce a nikdo jiný ji nemůže udělat lépe. Nad svým protikandidátem Winstonem Tubmanem v prvním kole zvítězila poměrem 43,9:32,7. Tubman označil volby za zmanipulované a vyzval své příznivce, aby druhé kolo bojkotovali. Mezinárodní pozorovatelé však jakékoli manipulace s volbami vyloučili a demokratické státy Tubmana kritizovaly, že se pokouší v zemi rozpoutat chaos a zastavit její demokratizaci. Sirleaf následně ve druhém kole získala skoro 91 procent hlasů. K jejímu přesvědčivému vítězství nejspíše přispělo i to, že krátce před volbami získala Nobelovu cenu míru.

V druhém volebním období se musela prezidentka potýkat především s epidemií viru Ebola, která v roce 2014 zasáhla tvrdě Sierru Leone, Guineu a Libérii. Epidemie po sobě zanechala tisíce mrtvých a podrazila slibně se rozvíjející ekonomiku země.

Její obnova je běh na dlouhou trať a stále trvá. Libérie se v současnosti zaměřuje zejména na lékařskou infrastrukturu, aby se ničivá vlna nemoci již neopakovala.

Nejvíce ze všeho je Sirleaf hrdá na to, že se stane první a zatím jedinou bývalou hlavou státu, která v moderní historii Libérie odejde běžným způsobem do důchodu, předá poklidně moc a neskončí ve vězení nebo zabita při puči. „Bude to poprvé za třicet let, co demokraticky zvolený prezident předá moc demokraticky zvolenému prezidentovi,“ říká k tomu sama. Vyniká to obzvláště v porovnání s aktuálním trendem v některých ostatních zemích Afriky, jako je Burundi, Rwanda nebo Kongo, kde si místní vládci uzpůsobují ústavní zákony podle své libovůle.

V době vydání tohoto čísla se politická dráha liberijské prezidentky právě uzavírá – na podzim roku 2017 jsou vyhlášeny nové volby. Účastní se jich více kandidátů, mezi nimi i dřívější vyzyvatel Ellen Johnson–Sirleaf z roku 2005 – bývalý fotbalista George Weah, ale také jediná ženská kandidátka MacDella Cooper. zdroj: wikipedia

Při jednání Rady oblasti 16.5. ohledně naší podpory stavby nových varhan jsme došli k závěru, že ponecháme na sborech a jednotlivcích, zda chtějí na toto dílo přispět.

Chceme k tomu však povzbudit. Katedrála na Hradčanech není jen kostel, který patří jedné konkrétní církvi, je to

současně duchovní symbol naší země. Paradoxně vyjadřuje myšlenku české státnosti, která znamená ne národnostně jednolitý stát Čechů, ale stát tvořený občany z různých národů. Tuto skutečnost symbolizují i svatovítské varhany.

První varhany zde byly už v době Karlově. Roku 1560 zde amberský varhanář Friedrich Phanmüller postavil varhany, které byly pokládány za nejkrásnější a nejlepší varhany tehdejší Evropy. Phanmüller postavil varhany také v Tachově a v Plzni. A s Tachovem jsou svatovítské varhany spojeny ještě jednou: když 1757 při pruském bombardování Prahy lehly císařské varhany popelem, byly na Wohlmutově kruchtě roku 1765 postaveny varhany nové. Jejich stavitelem byl tachovský varhanář Anton Gartner, jeden z nejlepších stavitelů varhan doby baroka. Bohužel, už na přelomu 19. a 20. století byly tyto varhany nefunkčí a dnes z nich zůstala jen skříň, do níž byly osazeny jen prospektové píšťaly. Zbytek nástroje byl zničen.

Vzpomínám si, jak jsem jako student chodil na varhanní koncerty ke Sv. Jakubu v Praze. Byl jsem nevěřící, ale atmosféra kostela a zvuk varhan ve mně otvíraly dveře něčemu, co jsem tehdy neuměl pojmenovat. Byl to dotyk krásy shůry.

Možná pro někoho nové varhany v katedrále nejsou důležité. Peníze přeci potřebuje tolik projektů, sociálních služeb, misijních organizaci a do modlitebny nám zatéká.

Jenomže investovat do něčeho, co je „jen“ zdrojem krásy, může být stejně důležité. Vždyť krása je metaforou pravdy a pravda vede ke svobodě.

JAK PŘISPĚT? Sbory: číslo účtu 7373737373/2700, VS. 118 + číslo sboru Jednotlivci: číslo účtu 7373737373/2700, VS. 118 Petr Vaďura

Ekumena

Těžko bychom v naší zemi našli stavbu, která by se mohla rovnat katedrále sv. Víta. Svatovítská katedrála je duchovní institucí formující náš vztah ke Stvořiteli. Je prvním chrámem v zemi. Je to učebnice křesťanství, ale zároveň křižovatka, na níž se rozhodovalo o našich dějinách. Je jedním z největších uměleckých děl naší země, které na nepatrném prostoru soustřeďuje mnoho rovin v mnoha kontextech. Je očitým svědkem minulosti a utváření naší vlastní identity, ale zároveň živoucím organismem, který vznikal po víc jak půl tisíciletí a dodnes není dokončen.

Těžko si dnes představit Prahu bez siluety katedrály. A přesto tato silueta vlastně ještě nedávno vypadala jinak. Chyběla jí polovina, která byla dostavěna až v roce 1929. Metropolitní kostel je tak veliké dílo, že bude asi sotva někdy dokončeno, přesto dosud chybí něco velmi podstatného. Při dostavbě chrámu se totiž nedostávalo financí na to, aby mohl být na západním kůru vztyčen nový varhanní stroj.

Bylo od té doby podniknuto několik pokusů. Všechny byly neúspěšné.

Až dnes máme novou příležitost. Je na nás, abychom v době míru a svobody naplnili odkaz našich předků, zejména Otce vlasti Karla IV. a symbolicky katedrálu dokončili.

Varhany pro svou velkolepost nazývané královským nástrojem nejsou instrumentem pozemských králů, nýbrž hovoří hlasem Božím, který někdy jemně šeptá a naplňuje naši duši klidnou radostí a jindy zabouří, až nám mráz běhá po zádech. Jejich krása spočívá v tom, že přes svou monumentalitu plní slovo toho, který nepřišel proto, aby se mu sloužilo, nýbrž proto, aby sám sloužil. Každého, kdo poslouchá jejich hudbu, učí pokoře. Vede ho k umění naslouchat a cvičí ho ve schopnosti sladit krok s druhými při zpěvu a modlitbě. Varhany nás učí opravdovému vztahu k Bohu, ale i k druhému člověku. Proto chceme společným dílem přispět ke slávě Boží, věhlasu svatovítské katedrály a rozvoji slavné hudební tradice našeho národa.

Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský

27

Varhany katedrále

28

Evangelium pro dnešní společnost PETR VAĎURA

Kultura

Už několik let jezdím na filmový festival do Karlových Varů, abych zde moderoval pracovní skupinu nazvanou Spiritualita a film.

Skupina pracuje jako odloučené pracoviště Ekumenické poroty.

Skládá se ze šesti členů z rozličných církví, kteří společně sledují stejné filmy a pak nad nimi diskutují. Letos jsme udělali experiment, který se mi zdá velmi zajímavý: po projekci filmu jsme se pokusili formulovat, jak by znělo evangelium pro postavy filmu, případně pro diváky, kteří film právě shlédli. Tento experiment mi pomůže objasnit, co myslím, tím, že je třeba nově formulovat evangelium pro současnou dobu a dnešního člověka. Slovo evangelium přitom chápu v širokém smyslu: jako dobrou zprávu od Hospodina k člověku, zprávu o Boží lásce a příklonu Boha k člověku. Hledám však podobu tohoto příklonu, aktuální formu, kterou mohou lidé pro sebe přijmout i dnes ve 21. století. Nepopírám, že obsahem evangelia je Kristova smrt za hříchy, ale rozumím tomu tak, že v Novém zákoně je evangelium formulováno i jinak (např. „Bůh není daleko od nikoho z nás“, „V Kristu není muž ani žena“, „Bůh dává svobodu“ apod.).

CHLAPI NEPLÁČOU (rež. Alen Drijević, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Chorvatsko, Německo, 2017) Od konce občanské války v Jugoslávii uplynulo více než dvacet let. Několik Srbů, Chorvatů a Bosňáků tvoří terapeutickou skupinu, která se pod vedením slovinského terapeuta pokouší vyrovnat s traumaty války. Ve skupině jsou oběti i pachatelé, zabiják Srb i ponížený Muslim, velitel, který poslal na zbytečnou smrt vojáka, mladík, který se pokoušel vyhnout válce, ale udala jej vlastní matka.

Terapie umožňuje nechat vyplavat nejhlubší viny, zranění a traumata. Někomu pomáhá k uzdravení, jiného přivede na pokraj sebevraždy. Jak by znělo evangelium pro muže, kteří v sobě nesou tak hluboká zranění? A jak zní evangelium pro zemi, v níž všichni obyvatelé nad 30 let jsou nějak válkou poznamenáni? Může Hospodin zprostředkovat odpuštění a smíření? Zde se nabízí laciné a rychlé odpovědi, ovšem hloubka viny je přílišná a rozsah zranění je tak obsáhlý, že je třeba jít za tradiční slova o odpuštění a smíření. Snad může pomoci Kristův úděl – jeho ponížení, jeho poplivání a odsouzení navzdory prokazatelné nevině. A také jeho schopnost prosit: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34) Snad nejsme tak zranění a poškození, jako obyvatelé Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Kosova. A přece i pro mnoho z nás je odpuštění a smíření nejtěžší úkol života.

Evangelium zní: „Bůh odpouští, a proto i tam, kde ty odpustit nejsi schopen, můžeš vstoupit do jeho odpuštění.“ Hluboce zraněným a poníženým zase Kristus spěchá vstříc s evangeliem o lidské důstojnosti, která pramení ze skutečnosti stvoření, z osobního vztahu Boha k nám. Vždyť člověk je tak drahý, že Kristus za něj podstoupil smrt.

VNITŘNÍ SLUNCE (rež. Claire Denis, Francie, 2017) Rozvedená Isabelle hledá lásku a smysl života. Putuje od jednoho muže ke druhému, vede plytké a prázdné řeči, v nichž neustále probírá své vztahy, postoje a činy.

Navštěvuje terapeuty, diskutuje s kamarády. Vše klouže po povrchu, nikdo neví, co má dělat, jak má žít. Dva lidé v autě: muž je nejistý, neví, zda jít nahoru k ženě nebo jít domů. Žena také neví. Nakonec jde nahoru, ale neví, co má dělat. Chce sex? Neví. Ptá se, co chce žena, ale ani ona neví.

Asi tohle? Nebo tamto? Řeči, řeči, řeči, prázdnota a banalita a desorientace.

Evangelium pro hrdiny filmu? Bůh je schopen tě naučit tomu, co je být člověkem. On sám také ukazuje, jak mají vypadat vzájemné vztahy mezi lidmi. Jen on osvobozuje ze zauzlení do sebe k pravému lidství, altruismu a životu pro druhé. Bůh umožňuje se ztišit a nezbláznit se z toho, protože v tichu a samotě může teprve člověk dojít k sobě i k druhým.

A jak zní evangelium pro diváky? Pro ty, kteří jako Isabelle vedou plytký život plný banálních a nekonečných řečí, facebookových debat, rozebírání vztahů, promílání toho, co kdo řekl, jak se podíval, co by bylo, kdyby, co mělo být, co nemělo být? Snad takto: Obrať se od balastu a chaosu k něčemu pevnému. Ukotvi život: Bůh ti kotvu nabízí. Vždyť hlavním prostředkem, který jako lidé máme k uskutečnění svého štěstí, je svoboda. Tak si ji vezmi. Jen tak můžeš nalézt opravdu sám sebe.

CUKRÁŘ (rež. Ofir Raul Graizer, Izrael, Německo, 2017) Do Thomasovy berlínské cukrárny chodí jednou měsíčně Izraelec Oran. Mezi muži vznikne vztah a oba se intimně sblíží. Oran je v Izraeli ženatý, protože jako Žid nemůže projevit svobodně svou homosexuální orientaci. Jednou Oran nepřijede, telefon je hluchý. Thomas se dozvídá, že jeho přítel zahynul při dopravní nehodě. Odjíždí do Izraele a hledá místa, na která Oran chodil. Postupně se sblíží s jeho ovdovělou manželkou Anat a synem. Začne pracovat v její kavárně a díky jeho zručnosti začne podnik prosperovat. Nakonec se s Anat intimně sblíží. Pravda však vyjde najevo a Anatin bratr vyžene Thomase z Izraele.

Poslední scéna filmu: Anat je v Berlíně u Thomasovy cukrárny. Hledí na to, jak Thomas vychází z obchodu, zamyká dveře a odjíždí na kole. Nezavolá ho.

Jak zní evangelium pro postavy filmu? Zde je to trochu složitější. Nejprve Oran: Buď sám sebou, nemusíš žít ve lži.

Tím jen druhé zraňuješ. Bůh tě nesoudí za to, kým jsi, ale že žiješ dvojí život, nepoctivý, falešný, který není tvůj, a že tím ubližuješ druhým. Evangelium pro Anat: I podvedené ženě zůstává Bůh věrný a nikdy ji neoklame. Jedinou

29 Kultura

30 Povídka / Kultura

cestou z labyrintu bolesti je odpustit.

Pokusit se pochopit manžela, který žil ve lži kvůli tlaku okolí, a odpustit mu. A evangelium pro Thomase?

Smutek a prázdnota, která vznikla po odchodu milovaného člověka, je cestou k hloubce života, v níž se člověk nesmí ztratit. Proto Bůh poslal průvodce, Krista. Jediným evangeliem pro Thomase je najít vztah ke Kristu přimknout se k němu.

DRUHÁ STRANA NADĚJE (rež. Aki Kaurismäki, Finsko, Německo, 2017) Tento film je v distribuci, takže nebudu prozrazovat obsah. Hlavním hrdinou je syrský uprchlík Khaled, který se pokouší získat azyl ve Finsku.

Zde není tak těžké formulovat evangelium, protože Kaurismäkiho film vlastně takovým evangeliem už je. Evangelium pro diváky zní: Bůh tě posílá splnit úkol – být pro druhého bližním. Jdi, protože jen pomoc druhému tě zbaví strachu nenávisti.

Evangelium pro Khaleda zní: Bůh tě miluje, kdyby tě ze všech zemí vyhnali, on bude vyhnancem po tvém boku. Vždy se však nalezne někdo, kdo se vzepře ideologii, pragmatismu xenofobii bude ti bližním.

KŘIŽÁČEK (rež. Václav Kadrnka, česká republika, Slovenská republika, Itálie, 2017) Vítězný film letošního festivalu.

Rytíř Bořek (11. století) se vydává po stopách svého zmizelého synka, který odešel z domova na dětskou křižáckou výpravu. Po kraji se totiž šíří pověra, že jen děti s čistým srdcem mohou osvobodit Boží hrob ve Svaté

zemi. Film poeticky znázorňuje zápas otcovské lásky s náboženským fanatismem. Otce doprovází mladý rytíř, který chce jako křižák naplnit své životní poslání. Evangelium pro postavy filmu je jednoduché: Láska je víc než náboženství. Milosrdenství víc než oběť. Oběť už byla přinesena, my z ní můžeme žít. A evangelium pro diváky? Jen ve ztišení lze nalézt hloubku a naplnění. Protože hloubka a naplnění jsou, existují, a jejich dárcem je Bůh. My jsme však příliš hluční a uspěchaní, a proto tak často nic nenalezneme.

MENAŠE (rež Joshua Z Weinstein, USA, Izrael, 2017) Menaše žije v ortodoxní chasidské komunitě v newyorském Brooklynu.

Pracuje v obchodě a právě ovdověl.

Jeho syna svěřila komunita na vychování příbuzným zemřelé manželky, protože podle Tóry nemá být muž sám a dítě potřebuje rodinu.

Menaše odolává snahám za každou cenu jej oženit a bojuje o to, aby mohl mít syna doma. Fundamentalistické prostředí náboženské komunity mu však stále podráží nohy.

Jak zní evangelium pro Menašeho?

Je to slovo o svobodě, kterou přinesl Kristus, když nás vysvobodil ze zákonů a předpisů našich náboženských společností. A evangelium pro křesťanského diváka? Nikdy nekoukej na druhého jinak, než jako na člověka.

Nesmí ti být otcem, matkou, synem, členem komunity, bratrem v Kristu, vedoucím, kolegou, Židem, křesťanem, komunistou a nevím čím na prvním místě. Na prvním místě v něm musíš

vidět člověka, bližního. Jen tak v přístupu k němu neztratíš lidskost.

Kristus nás osvobodil k nalezení pravé lidskosti, naší povinností je tedy ji hledat. Evangelium je v tom, že kdo hledá, nalezne.

ZÁVĚR Asi jste poznali, milí čtenáři, že mi vlastně vůbec nejde o filmy. Jde o to, zda jsme schopni hledat, co Hospodin nabízí dnešnímu člověku do jeho starostí a problémů. Jak zní evangelium pro dnešní den pro tebe a pro mne? Co mi dnes Bůh nabízí? Co pro mne Kristus vybojoval a má to dosud platnost, že to uhasí mou samotu, bolest a naplní mou prázdnotu? Dobrá zpráva pro mě dnes není 1K 15,3-8. To je evangelium, jistě, ale nejen to je evangelium. Vždyť Kristus se nenarodil jen proto, aby zemřel, ale také zde 33 let žil. A jeho slova a skutky jsou nositeli poselství o Božím příklonu k člověku, který má desítky a stovky podob. A já hledám to Boží dobré dání pro sebe dnes. Hledám lék pro svou dnešní bolest, uzdravení pro dnešní nemoc, posilu pro dnešní slabost, naději pro dnešní prázdnotu, toho druhého pro dnešní samotu. Hledám to pro sebe, ale hledám to i pro své bližní. Proto chodím do kina, proto se s lidmi setkávám nad knihami, v kavárně či u piva, na výletě či v plaveckém bazénu, abych jim rozuměl a mohl u Hospodina hledat, s jakým evangeliem mě k nim pošle.

Autor je kazatel ECM v Tachově

Tváře za okny JAKUB ARTEN Když chtěl vymalovat svůj nový byt ve starém činžovním domě, musel nejdříve seškrábat četné vrstvy starých maleb. Z jednoho pokoje vynesl neuvěřitelných deset kbelíků hlinité hmoty. První barva, jaká se objevila pod nánosy na stěnách, byla fialová se zelenými ornamenty. Překvapilo jej

to. Bavil se o tom se sousedem a ten mu řekl: „Na tom není nic divného. Ten dům si pro sebe postavil Žid. A Židé malovali vše na takové tmavé odstíny.“ Ta slova v něm vyvolala vzpomínky. Jeho pradědeček kdysi také koupil dům od Židů. I dům, který vlastnili

dědeček s babičkou, byl původně majetkem Židů. Přítomnost Židů se do jeho života stále a podivně vracela.

V domě po Židech mu bylo dáno žít nový život. Dlouhou dobu byl každého rána při zvedání rolety v okně zaražený. V jejich vesnickém domě rolety nebyly. Proč také? Na

chcete uklidnit. Jenomže tady není Řecko ani Řím.“ „Ano, máte pravdu. Kdysi to byla jen taková móda. Bohatí lidé měli prostě podivné představy. V Polsku je vesnice, která se nazývá Řím, jiná Wenecja, Benátky.“ „Rozumím. Po válce jsme měli u nás Stalingrad. A vchody s hvězdou, srpem a kladivem. To už je lepší bydlet v domě s kozím samcem, i když není náš.“ Dědova reakce ho překvapila.

Selský rozum. Nebyl si jist, zda jej přesvědčil, ale měl radost z toho, že se stařík konečně přestal kabonit. „Věřte, že jsem si nevymýšlel.

Mohu vám půjčit knížky, kde si o tom přečtete. Zajímavé je, že naše praslovanská božstva jsem na žádných domech neviděl. Asi proto, že jsou pohanská. Kdo by ostatně chtěl bydlet pod symbolem Peruna, boha hromobití.“ Když to říkal, napadly ho celé zástupy bohů, duchů a mytologických postav, které měly podle starých bájí škodit lidem. Třeba Hejkal. Ten by byl jak ušitý pro některé domy v této zemi a v této době. Nahlas nic neřekl.

Věděl, že tohle nemůže vykládat starému prostému člověku, který byl náhle a v pozdním věku vytržen ze své vesnice a přestěhován do podivného domu s faunem. Napadlo ho, jak je hloupé, když se starý člověk musí stěhovat. Jak je možné, že děti těchto lidí zapomínají na pradávnou pravdu, že staré stromy nelze přesazovat? „Možná se mi budete smát a budete mě mít za hlupáka. Už jsem byl i na úřadě, aby to dali pryč, že to zaplatím. Úředník se smál a nějaká dívka mi vysvětlovala, že ten dům je pod památkovou ochranou nebo čím.

Trval jsem na svém a ptal jsem se, jak je možné, že ďábel je chráněný?

Nebavili se se mnou. Ten ďábel možná vstoupil i do mé ženy. Když v noci nemohla spát, budila mě a ptala se, jestli paní, co tu bydlela před námi, neumřela v našem bytě. Tak jsem ji stále uklidňoval, že zemřela v nemocnici. Jednou jsem byl netrpělivý, a zabručel jsem ze snu, že na tom nezáleží. Teď už mě nebudí, jelikož od té doby mi nevěří.“ Starý pán se každé ráno snažil vrýt do paměti svou novou ulici. Dělal to i za svou ženu, která nechtěla

Povídka

„Byl jsem s tím za knězem. Je takový mladý, jako vy. Když jsem mu řekl, že bydlím v Poslední, pousmál se a řekl mi, že zde ve dvanáctce bydlí jeho dobrý kamarád ze školních let.

A že se u vás mám stavit.“ Kněz Janouš se tak najednou stal jejich společným známým. Stál se starým mužem u proluky po třináctce a díval se s ním na fasádu protějšího domu. Napadlo jej, že stojí u jiné „černé díry“, u černé díry nevědění.

Začal starému pánovi vysvětlovat, kdo je ta zašlá rohatá hlava s úšklebkem, která vyčnívá z fasády nad vchodem do domu: „To není ďábel, ale faun.“ „Vy se smějete úplně stejně, jako ten kněz. Syn se mi taky smál, že prý to je jen kus omítky.“ Ani si neuvědomil, že se usmívá.

Moudrý Janouš věděl, že to bude těžké. Vědět a umět někomu vysvětlit něco, o čem on nemá ani ponětí, to jsou odlišná umění. To druhé je mnohem těžší. Nebyl si jist, zda to zvládne. Chtěl se vyhýbat cizím slovům i neznámým souvislostem. Moc se mu to nevedlo. „Faun je veselý bůžek v řecké mytologii, tedy v mytologii starých Řeků.

Byl považován za boha plodnosti a rád si také... no – užíval. Kdyby tu byl vyobrazený celý, spatřil byste kozla s hrudí muže a smějící se rohatou lidskou hlavou.“ „To znamená, že je to nějaký pohanský necuda? To je ještě horší, než kdyby to byl ďábel.“ Takovou reakci svého nového souseda nečekal. Nakonec řekl něco, co vůbec říci nechtěl. „Vy mě zaháníte do kouta. Faun přece ve skutečnosti nikdy neexistoval. Je to vymyšlená postava. Stal se prostě symbolem. Něco jako Amor se svým šípem. To je vymyšlený bůžek lásky. Toho vymysleli Římané.

Amora máme nad vchodem domu, ve kterém bydlím já. Kvůli tomu si však nikdo nemůže myslet, že bydlíme v domě pod andělíčkem nebo v domě podezřelých dostaveníček. Ani vy si nemůžete myslet, že bydlíte pod kozlem. Znaky mytologických bytostí měly domům, na jejichž fasádě byly umisťovány, přinášet štěstí. Ve vašem domě má přebývat radost ze života, v našem láska.“ „Vymyslel jste to dobře, protože mě

31

roletě v rozespalosti viděl okno svého bývalého pokoje, za nímž se vždy v létě probouzel sad. Pak se obraz i s roletou zvedl a před ním se objevil nový, hlučný a zakouřený svět. Hlučely v něm rozestavěné továrny a doly.

Nové městské čtvrti v něm hltaly staré vesnické domy otců. Možná tomu tak bylo vždy a všude. Jenže ne do takové míry jako teď. Vesnická stavení mizela zásahem cizích rukou i s kusem světa, který mu byl tak blízký. Místo pšenice s koukolem a červenými máky zde rostla jen tráva s chemicky ničenými sedmikráskami.

Toho staršího pána poznal, když míjel nákladní auto s nábytkem. Ulice byla úzká a oni se stěhovali ve stejný den a ve stejnou hodinu. „Syn prodal náš dům a zařídil pro nás nový byt po nějaké zemřelé.“ Když staršího pána poslouchal, putovaly jeho myšlenky kamsi do minulosti této ulice. Původně v ní stálo čtrnáct domů. Tabulka s třináctkou však chyběla. Kdysi byla přibitá na dřevěném domě, který zničil požár.

Na jeho místě zůstala proluka. Ačkoli nebyla doba, v níž by se věřilo na nešťastná čísla, tu volnou parcelu se nikdo nesnažil zastavět. I ti, kteří se tvářili jako mocní, míjeli ten prostor jako černou díru v městském kosmu. Úzká ulička na okraji města asi nebyla atraktivní pro „moderní“ investice. V té době se stavěla především sídliště. „Musíme si nějak zvyknout. Není přece tak zle. Dva pěkné pokoje a kuchyň. Krásná kamna na uhlí, kachlová. No a bydlí zde samí staří lidé, jako my. A jako ten dům.“ Stařík se nebál ničeho. Přežil dvě války, koncentrační tábor. Prázdnota po třináctce, která kdysi stála přímo proti jejich domu, pro něj neměla žádný význam. Adresa domu – Poslední 14 – v něm také nevzbuzovala žádnou nelibost. On sám byl ještě poměrně zdravý a o deset let mladší pečlivá manželka mu dodávala pocit klidu. Bylo tomu tak do okamžiku, než zpozoroval tu hlavu. „Pane, vy jste moudrý člověk. Řekněte mi, co se s tím dá dělat? Přece nemohu bydlet v domě pod ďáblem!“ Nejdříve nerozuměl, ale pak si všiml, že stařík hledí na fasádu domu.

Nad vchodovými dveřmi se usmívala hlava fauna.

32 Povídka

vycházet z domu. Viděl pořád hůře a brýle nechtěl nosit. Přinášel mléko, pečivo a noviny. Cigarety přestal ve městě kouřit. Prý i bez nich je tam dost smradu. Místo nich kupoval bonbóny. Jednou, když procházel ulicí směrem k domovu, spatřil kluky, jak hážou v proluce po třináctce na něco kameny. Zavolal na ně. Přišli dva. Řekl jim o ďáblovi. Staršímu pak strčil do kapsy bankovku, jak se to dělá u řemeslníků, když člověk chce, aby udělali práci rychleji a pořádně. Ukázal prstem na cíl a tiše zdůraznil: „Večer. A na maděru!“ Ráno musel odstranit rozbité sklo v okně do kuchyně. Venku pak přemýšlel, jak se mohlo stát, že se ženou nic neslyšeli. Faun měl ulomený nos.

Domů se vrátil s tabulkou skla a se zprávou, kterou neprodleně oznámil ženě. „Ta ulice je šťastná, protože tu bydlí kominík. Hned jsem se chytil za knoflík, když jsem ho spatřil.“ Smál se sám sobě a pro sebe. Okno spravoval ve chvíli, kdy manželka pečlivě stlala postele. Při osazování tabulky do rámu se ve skle odrazila tvář jeho ďábla bez nosu. V odrazu se smál ještě škodoliběji.

Kdykoliv později procházel od své dvanáctky směrem nahoru, na konec ulice, myslel na toho starého muže a jeho ďábla. Cítil bolest toho člověka vytrženého z kořenů. On sám ze svého rodného domu odejít musel. Ve vesnici zůstala matka. Zůstal tam i dům.

Mladší sestra měla naštěstí moudrého a pracovitého manžela. S vypočítavou starší sestrou by to bylo kdoví jaké.

V duchu děkoval Bohu, že nikoho nenapadlo umístit nad vchod do jeho rodného domu Hejkala.

Poslední ulice začala svého nového obyvatele pomalu vstřebávat. Zakrátko jej všichni starousedlíci zdvořile zdravili. Mnozí se mu ukláněli z oken domů. Zdravila jej i manželka dědy ze čtrnáctky, z domu s ďáblem. „Dobrý den, pane sousede.“ Některé sousedy na ulici skoro nevídával. Třeba ženu, která bydlela v přízemí jejich domu. On sám bydlel v prvním patře. Od samého počátku pozoroval, že kdosi vykukuje z okna v přízemí přes škvíru v poodsunuté zácloně. Pomyslel si, že stará žena se asi nudí, a tak vyplňuje čas vyhlížením z okna. Později ho to její

očumování začalo rozčilovat. Jednou okno otevřela a ozvala se. Napadlo ho, že ta žena má snad schopnost čtení myšlenek na dálku. „Říkají o mně, že jsem stará a že jsem zblbla. Jenomže já jsem tu tak strašně sama. Bojím se vycházet ven, a tak koukám na lidi jen přes to okno.

Jídlo z obchodu mi vždycky někdo přinese, ale jinak o mě nikdo nedbá.

Když na někoho zavolám, tváří se, že mě neslyší. Pak mi nakonec vždycky někdo nakoupí. Jednou se stalo, že mi jeden kluk nákup nepřinesl. Ani peníze. Druhého dne přišel a peníze mi vrátil. Prý: zapomněl, co má koupit; a utekl. Housky a mléko zapomněl?

Já vím, vy nemáte čas. Vypadáte jako dobrý člověk, a tak jsem se osmělila.

Když jsem vás viděla s tím kbelíkem, napadlo mě, že jdete na hřbitov umýt hrob. Já vám zaplatím, když umyjte i jeho hrob. Kvítka ani svíčky není třeba. On to neměl rád. Měl ale rád, když bylo čisto. „Já vám opravdu zaplatím. Neodcházejte prosím...“ Nechystal se jít na hřbitov.

V tomto městě nikoho neměl, ani mrtvé. S kbelíkem se vypravil do lesa pro zeminu a pro trošku listovky ze ztrouchnivělých listů stromů, která byla plná živin. Jeho žena chtěla vysázet květiny do truhlíků na oknech. „Teď na hřbitov nejdu. Jdu nabrat zeminu pro květiny. Ale na hřbitov vám pak zajdu. Já jsem tu nový, a tak vás musím poprosit o jméno a příjmení manžela.“ „Já jsem neměla manžela. Jde o bratra. Petřík se jmenoval.“ Zase ta shoda jmen. Stál zkoprnělý a bezradný. Viděl, že se zpola hluchou stařenkou se moc nedomluví. Na pomoc mu přispěchala jiná sousedka, která právě vcházela do domu. Stála za vchodovými dveřmi a radila mu: „Řekněte jí, že na hřbitov půjdete zítra. Ale nikam nechoďte. Její bratr padl pod Stalingradem a žádný hrob nemá. Peníze můžete vzít a dát je do kostela, pro chudé. Já jsem to tak kdysi také udělala. Myslím, že tak je to spravedlivé.“ Je to podivínka. Je bohatá a nikoho nemá. Důchod bere i po bratrovi, od Němců. To si zařídit uměla!

Druhý den sousedce řekl, že hrob umyl. Peníze nevzal. Neuměl si představit, s jakým vysvětlením by ty pe-

níze za lež, byť milosrdnou, předával knězi, o to více, že to byl jeho přítel Janouš. Šel k domu a přemýšlel. Není pravda, že on se učí znát a osvojit tuhle novou ulici. Je to opačně: ona začala učit jeho. Přímo jej zahlcovala svými tajemstvími, která se v ní za dlouhá léta nahromadila. Taková obyčejná ulice – a tolik se v ní skrývá zakletí.

Autor je básník a malíř

POZNÁMKY

1. Více celkově k tématu v českém jazyce René Milfait: Lidská práva osob s postižením a nevyléčitelně nemocných a umírajících na pozadí nacistických sterilizací a programu „Euthanasie“, Středokluky: Z. Susa, 2013; Michal Šimůnek – Dietmar Schulze (Hrsg.): Nacionálně socialistická „Euthanasie“ v říšské župě Sudety a v Protektorátu Čechy a Morava 1939 1945, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Pavel Mervart, 2008; Boris Böhm/Michal V. Šimůnek (Hrsg./Ed.): Odtransportovaní – zemřelí – zapomenutí. Čeští a němečtí duševně nemocní v Čechách jako zapomenuté oběti nacistické „eutanázie“, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2016.

2. Viz např. https://www.youtube. com/watch?v=jdb_MZGkYZg; http:// www.ns-euthanasie.de/index.php/die-kirchen; Margot Käßman (Hg.): Gott will Taten sehen. Christlicher Widerstand gegen Hitler. Ein Lesebuch, München: C. H. Beck, 2013.

3. Více Margot Käßman (Hg.): Gott will Taten sehen. Christlicher Widerstand gegen Hitler. Ein Lesebuch; René Milfait: Lidská práva osob s postižením a nevyléčitelně nemocných a umírajících na pozadí nacistických sterilizací a programu „Euthanasie“.

33

„Je třeba více poslouchat Boha než lidi“ Příklad statečných křesťanů proti nacistickému programu „Euthanasie“ RENÉ MILFAIT ÚVODEM

VSKUTKU KŘESŤANSKÝ PRÁVNÍK Lothar Kreyssig (1898-1986) vystudoval práva. Ještě v roce 1920 bojoval

ďováni v jiném zařízení a pak zabíjeni.

V dopise popisuje tyto praktiky a kromě jiného uvádí, že se tak děje bez vědomí příbuzných, zákonných zástupců a opatrovnických soudů, bez garantovaného právního řízení a zákonného podkladu. Jako dítě své doby přitom připouští, že existuje značný počet bytostí, které vykazují něco lidského jen podle vnějšího vzhledu, ale jinak vedou život skoro jako zvířata.

Nikdy nebudou uzdraveni, a proto se o ně musí v ústavech pečovat, což znamená zbytečné vynakládání cenných lidských sil a stojí to národ obrovské částky. Otázka smyslu takového života se dotýká nejhlubších otázek lidského bytí a tím i otázky Boha. Pokračuje, že život je Božím tajemstvím, a proto není možno jeho smysl chápat s ohledem na jedince ani na vztažnost k národnímu společenství. Odvolává se na Boha. Proto považuje za opovážlivost ukončovat život, jenž se vyhodnotí jako (již) beze smyslu. Argumentuje dále, že existovalo vždy dost lidí, kteří jsou schopni milovat takový život a pečovat o něj a neptat se na jeho smysl a hodnotu. Je troufalé posuzovat nebo nerespektovat, co znamená život nehodný života pro věčné určení lidí, kteří jsou s ním spojeni jako rodiče, příbuzní, lékaři či pečovatelé.

Uvědomuje si, že se musí s problémem zacházet jako s mravním nebo právním bez ohledu na otázku náboženské víry. Nejsou mu známy ani předpoklady pro rozhodování o zabíjení. Zásadní pochybnosti – ve vztahu k právnímu a etickému schvalování možnosti zabíjet tyto lidi – předkládá v otázkách typu „co je normální?“, „co je vyléčitelné?“, „co je možno diagnostikovat s jistotou?“, „co je

Tematické články

Také pojmy mají své dějiny. Nacisté přeznačili výraz eutanázie (s původním významem „dobrá smrt“) na „smrt z milosti“ nevyléčitelně nemocných a v rámci „programu Euthanasie“ (1939 - 1945) systematicky zavraždili v různých etapách celkem asi 300 000 lidí. Zaměřili se hlavně na pacienty s tělesným a psychickým onemocněním v léčebných a pečovatelských ústavech, jejichž život označovali za „nehodný života“. Postupně rozšiřovali okruh obětí i na tzv. neproduktivní a morálně i politicky nežádoucí.

Začali na jaře 1939 s dětmi s těžkým postižením do 16 let věku, jichž do konce války zabili pomocí léků a systematického vyhladovění asi 5 000.

Vedení převzala od začátku Kancelář vůdce, jež byla stranickou organizací NSDAP. Inkubační dobou programu „Euthanasie“ byly nucené sterilizace na základě zákona1.

Historici i křesťanští autoři poukazují na bolestný fakt, že by byl nacistický program „Euthanasie“ bez ideové podpory a další spolupráce církví, jejich grémií, charitativních zařízení a morálních teologů v Německu těžko proveditelný2. Přesto všechno se našlo několik statečných, kteří se postavili na odpor3. Vzhledem k prostoru budou vybráni dva stateční po jednom z protestantské i katolické tradice. Úkolem je jen představit něco z jejich příběhu a argumentace.

se zbraní v ruce proti demonstrujícím dělníkům, byl jako německý nacionalista nepřítelem weimarské demokracie a náboženství považoval za doklad lidské slabosti vycházející ze strachu ze smrti. Nastoupil na zemský soud a měl přátelský vztah s prezidentem soudu, kterého nacisté hned v roce 1933 zbavili úřadu, protože zastával demokratické a sociální postoje.

Na zemském soudu působí soudce, jenž je křesťanem a Lothar Kreyssig se s ním seznamuje. Když mu zemře otec, začíná číst bibli a hlásí se ke křesťanství. V době krize pomáhá nezaměstnaným a znevýhodněným, hlásí se k demokracii a nezávislé justici a ostře se vymezuje vůči nacionálnímu socialismu. Někteří jeho spoluobčané jej udávají a je také předvoláván na policii. Angažuje se ve vyznávající církvi a snaží se budovat ekumenické společenství s katolíky a Židy. Zřizuje statek pro pronásledované a pro lidi v nouzi. Rozpory mezi církevní institucí věrné režimu a členy vyznávající církve a státní útoky na ni jej vedou do ilegality. Jako soudce jasně prohlašuje na základě svého přesvědčení, že se vzhledem k nacistickému překrucování práva a z toho plynoucí kolizi mezi povinností úředníka a povinností křesťana rozhoduje pro nadřízenou povinnost: totiž jednat podle svědomí.

Při výkonu práce soudce na opatrovnickém soudu slýchává stále častěji od opatrovníků a pečovatelů zprávy o smrti jejich svěřenců. S ohledem na šířící se zprávy o likvidaci života, jenž není hoden žití, píše dopis říšskému ministru spravedlnosti, v němž vyjadřuje svá zjištění a podezření, že jsou duševní nemocní systematicky odváženi ze svých zařízení, shromaž-

34 Tematické články

ještě pro společenství únosné s ohledem na zbytečné náklady?“ Snaží se přitom vžít do situace příbuzných a pacientů ústavů. Zabíjení duševně nemocných jako každodenní skutečnost by mělo být známo ve veřejnosti stejně jako existence koncentračních táborů.

Ohrazuje se vůči definování, že právo je to, co je užitečné národu. Důsledkem pak je, že jsou celé oblasti života společenství vyňaty z práva, k nimž patří právě léčebné a pečovatelské ústavy. Považuje za svou soudcovskou povinnost zastávat se práva. V odpovědi konstatoval právník a státní sekretář ministerstva, že tzv. akci „Euthanasie“ nařídil sám Adolf Hitler a tím zjednal právo zabíjet. A že se pracuje na právním zajištění. Kreyssig pak podal trestní oznámení kvůli vraždě na zodpovědnou osobu za program „Euthanasie“.

Sdělil, že masové vraždění těchto nemocných porušuje etiku, morálku a právo. Nařídil ústavům, které spadaly pod jeho kompetenci, aby bez jeho souhlasu nepřekládaly pacienty. Byl předvolán (1940) k říšskému ministru spravedlnosti, který mu ukázal Hitlerův zmocňovací dopis datovaný na začátek druhé světové války, který měl znamenat právní základ pro zabíjení lidí s postižením. Lothar Kreyssig ale zopakoval, že vůle vůdce nemůže zjednat právo. Byl dočasně propuštěn a pak na Hitlerův příkaz nuceně penzionován.

Kreyssig usiloval o to, aby se vyznávající církev veřejně postavila proti porušování práva. V říjnu 1943 se podařilo, že se vyznavačská synoda v rámci přikázání „nezabiješ“ vyslovila proti vyhlazovacím táborům, pronásledování Židů a týrání válečných zajatců a dělníků na nucených pracích. Kreyssigův statek poskytoval azyl těmto obětem nacismu. Sovětská armáda statek na konci války vyplenila, poničila, znásilnila ženy a Kreyssiga několikrát zatkla, věznila a jako tvz. venkovského šlechtice jej nakonec zbavila vlastnictví. Hrozila mu dokonce i smrt zastřelením, před níž ho zachránilo svědectví o jeho zapojení do odporu proti nacistům.

„LEV“ Z MÜNSTERU Clemens August von Galen (1878 - 1946) byl prvním německým

biskupem, který nastoupil do úřadu po podepsání říšského konkordátu mezi Vatikánem a Německou říší (červenec 1933) a dle toho přísahal věrnost nacistickému státu. V nacionálně socialistické politice spatřoval pozitiva (např. když v březnu 1936 překročil Wehrmacht mosty Rýna a tím porušil Versailleskou smlouvu, přivítal porušení mezinárodních smluv, a tak nepřímo Hitlerův nástup k moci a světovou válku). Brzy však kritizoval nacistickou proticírkevní a antikřesťanskou politiku i idelogii, již označil za novopohanství. Dle dostupných informací se snažil již od srpna 1940 o společný veřejný církevní protest proti zabíjení mentálně nemocných.

V červenci 1941 bylo zveřejněno memorandum římskokatolických biskupů, v němž odsoudili program „Euthanasie“. Následně jej v srpnu veřejně kritizoval ve svých kázáních právě biskup von Galen, jenž současně podal trestní oznámení kvůli vraždě.

Z jeho slov a argumentace je možno tlumočit následující: Existují posvátné závazky svědomí, jichž nás nikdo nemůže zbavit, které musíme naplnit, i kdyby to stálo život. K nim patří přikázání, že se nikdy, za žádných okolností nesmí – kromě spravedlivé války a spravedlivé sebeobrany – zabít nevinný život.

Odmítl učení o likvidaci života nehodného žití, protože už nemá pro národ a stát hodnotu. Tím se dává zelená ospravedlňování vražd lidí neschopných pracovat, invalidů, nevyléčitelně nemocných, starých a lidí s tělesným postižením. Odvolává se na platný říšský trestní zákoník. Zabíjení tzv. neproduktivních členů národa degradovaných na staré stroje odporuje nejen trestnímu, ale i božskému a přirozenému mravnímu zákonu. Jedná se o naše bližní. Klade otázky, zda ztrácejí chudí, nemocní či neproduktivní lidé právo na život, jestli má člověk právo žít jen do té doby, když je produktivní a druhými uznán za produktivního? Pak ale běda i našim raněným a invalidním vojákům. A nikdo si už nemůže být jistý životem, protože ho nějaká komise může zapsat do seznamu nehodných žít. Policie nebude chránit, soud vyšetřovat a vraha trestat. Ve veřejnosti nejvíce zapůsobil argument, že by se obětí „Euthanasie“ mohli stát i váleční invalidé a staří lidé. Jestliže lékař

nahlašuje nemocného jako neproduktivního a rozhoduje o jeho smrti, kdo může mít pak k lékaři důvěru? Biskup dále varuje nejen před porušováním přikázání „nezabiješ“, ale před důsledky toho, že se porušování dokonce snáší a netrestá. Upozorňuje i na přikázání „nevydáš křivého svědectví proti bližnímu svému“, „nebudeš lhát“, „nebudeš mít cizí bohy“, mezi nimiž jmenuje přirozenost/ přírodu, stát, národ a rasu. Vybízí křesťany, aby poznali, co slouží pokoji, míru, co může zachránit před Božským soudem; aby přijali zjevenou pravdu a vyznávali ji svým životem; aby učinili Boží přikázání vodítkem svého života a vzali vážně slova, že je lepší zemřít než zhřešit. Upomíná je, aby nebyli pod vlivem strůjců zabíjení, neboť by byli spoluvinni.

ZÁVĚREM Je zajímavé, že obě osobnosti, jimž jsme věnovali pozornost, prožili určitou proměnu a že uměli argumentovat nejen pomocí specifických křesťanských měřítek či směrovek, nýbrž i pomocí nenáboženského slovníku, totiž právně. Patrné a příkladné je jejich naplnění clausuly Petri („Je třeba více poslouchat Boha než lidi“) v konkrétních podmínkách. Nešlo jim jen o církevní zájmy, ale o ochranu zvláště těch nejzranitelnějších, znevýhodněných a pronásledovaných.

Autor pracuje v EJF-Sozialakademie Silberbach jako koordinátor česko-německé spolupráce; je člen Správní rady Hospice sv. Jiří v Chebu a Tachově; poskytoval spirituální péči a doprovázení a konzultování etických otázek v Nemocnici Tábor; věnuje se publikační a přednáškové činnosti.

35

Rozhovor s Neznámou PETR VAĎURA

REPORTÉR: Dovolíte mi několik otázek, které se týkají vašeho setkání s Ježíšem?

NEZNÁMÁ: Prosím.

R: Jste cizinka, nepatříte k Judejcům. Co vás vedlo k tomu, že jste se snažila s Ježíšem setkat?

R: Proč se vlastně u vás objevil?

N: Nikdo neví. Není mi známo ani to, že by kromě mé dcery pomohl někomu dalšímu.

Prostě záhada.

R: Nebála jste se na něj obrátit?

N: Bála. Však jsem byla celá roztřesená. Židé se s pohany nestýkají, jsou na to moc pyšní, myslí si, že by se s námi pošpinili.

Jenže já jsem věděla, že Ježíše lidé v Galileji pokládají za Mesiáše, Davidova syna. A tak jsme si dodala odvahu a takto jsem ho oslovila. Jenže jsem narazila jen na mlčení. Nevšímal si mě.

Navíc to popudilo lidi, co byli s ním, kteří jej žádali, aby mě zahnal.

R: To však neudělal.

N: Ne. Ale řekl mi, že je poslán jen

vý a milosrdný, pak musí měřit všem stejně. A jestli tenhle Ježíš je poslaný od Boha, aby lidem pomáhal a uzdravoval je, pak mě nemůže odmítnout jen proto, že jsem z jeho pohledu pohanka. Musí ve mně vidět nejprve člověka. Jinak by to přeci bylo nelidské, ne? A Bůh nemůže být nelidský.

R: A neodmítl?

R: Děkuji vám za rozhovor.

N: Odmítl. A dost tvrdě. Prý není slušné vzít chléb dětem a hodit jej štěňatům. ,Tak i pro tebe jsem pohanský pes?’ pomyslela jsem si. A v duchu jsem se hrozně zlobila: ,Přece ten jeho Bůh nemůže být tak necitelný, aby pomáhal jen svým lidem! Bůh přeci nedělí lidi na Židy a pohany. A jestli tenhle je od Boha, musí mít v sobě kousek soucitu!’ A tak jsem to zkusila ještě jednou: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ A čekala jsem, jestli bude tak tvrdý, že do toho pejska, co chce žrát drobečky pod stolem, kopne.

A on nekopnul.

Kdo je Neznámou? A kde v bibli se o ní píše? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou zpáteční adresu.

R: A pomohl?

N: Nejdřív se na mě jen podíval a usmál se. Jako by rozuměl tomu, na co jsem myslela. Pak se obrátil ke svým učedníkům a ukázal na mě.

A zase se otočil ke mně a řekl, že mám velkou víru a že se mi podle té víry stane. A taky se stalo: nebyl to surovec, co zná jen ty své a ty druhé odmítá. Když jsem přišla domů, byla dcera uzdravená!

R: Chválil vaši víru. Čemu jste věřila?

N: Že Bůh neposuzuje lidi podle toho, jestli jsou toho náboženství nebo jiného, jestli jsou Židé nebo Syřané, jestli je to hloupá žena z přístavu nebo kněz z chrámu. Pokud je Bůh opravdu Bohem a pokud je spravedli-

Odpověď na otázku z druhého čísla zní: Asenata, Genesis 42,45. Děkujeme všem, kdo jste se do naší soutěže zapojili. Z těch vás, kteří jste odpověděli správně, jsme vylosovali Renatu Kucovou z Mikulova, která od nás dostává knihu. Blahopřejeme.

Biblický kvíz

N: Tragédie mé dcery. Byla posedlá, nemluvila a nemohli jsme ji nechat o samotě, protože si ubližovala. Zkoušela jsem všechno, léčitele i zaříkávače, ale nic nepomáhalo. Jednou jsem slyšela, že v Judeji působí jakýsi zázračný rabi, který uzdravuje a osvobozuje od démonů.

Jenomže mě vůbec nenapadlo, že by se mohl objevit v našem kraji.

k zahynulým ovcím z domu izraelského. Bylo to hrozné, ale já jsem věděla, že tenhle člověk je anděl nebo Boží posel. A tak jsem to riskla a klaněla jsem se mu jako Bohu. A taky jsem ho oslovila: „Pane!“ Tak Judejci oslovují Boha. Prosila jsem ho o smilování a věřila jsem, že mě neodmítne.

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Krása

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 737.737.737737/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXIII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875