Slovo a život 2016/03

(E)xkluzivně Komunita jinakosti 4 – 5

že jsem jiný 14 – 15

SLOVO & ŽIVOT � � � �

V šesti letech jsem si uvědomil,

téma: Jinakost

Jsem gay 8 – 9

číslo: 20. zaří 2016

Mužská a ženská spiritualita 5 – 7

STRIP: Martin Kukla 2

3

Úvodník Petr Vaďura

Smysl pro jinakost a otevřenost k jinakosti patří k základním znakům Kristovy církve.

Jako první to pochopil apoštol Pavel, který si dal velkou práci s tím, aby sbory a církve byly pluralitní. V jeho době se silně prosazovaly judaizující tendence v církvi. Pavel teologicky chápal, že obřízka, dodržování stravovacích předpisů i slavení svátků nemá pro věřícího v Krista žádný význam. Bránil se před agresivitou judaistů (list Galatským), a přesto v dopise Římanům nabádá věřící, aby trpělivě snášeli své bratry a sestry, kteří v těchto věcech nemají svobodu. Slavná je pasáž, která zní tak půvabně v kralickém překladu: „Mdlého pak u víře přijímejte, ne k hádkám o otázkách neužitečných. Nebo někdo věří, že může jísti všecko; jiný pak mdlý jsa jí zelí. Ten, kdož jí, nepokládej sobě za nic toho, kdož nejí; a kdo nejí, toho neodsuzuj, kdož jí; nebo Bůh přijal jej. Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí neb padá; budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.“ (Ř 14,1-4) V Prvním dopise Korintským se Pavel pokouší smířit různosti, které vznikly oblibou různých kazatelů a teologických konceptů, ale i důsledkem nekontrolovaného uplatňování duchovních projevů. Mluví o vstřícnosti vůči těm, kdo se pohoršují nad jedením masa obětovaného modlám.

Snaží se ukázat, že celibátníci

mají stejné místo v církvi jako ženatí. Vrcholem Pavlovy snahy ukázat univerzalitu církve je věta z Ko 3,11: „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všem Kristus.“ To základní, co všechny sjednocuje navzdory vší jinakosti, je shrnuto ve slovech: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden Pán a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4,2b-6) Není toho mnoho, ale je to to podstatné. Jinakost provází církev po staletí, a kdykoli se ji pokoušel někdo zlikvidovat a všechny srovnat do jedné řady, došlo k ublížením, ba zločinům.

Teprve s nástupem osvícenství se dostalo věřícím lidem možnosti uskutečňovat svou originalitu a jedinečnou spiritualitu. Konečně mohli dát průchod teologické svobodě. Výsledkem však nebyla pluralita v rámci jedné církve, nýbrž rozštěpení církve na množství denominací.

V Evangelické církvi metodistické je většinou jinakost respektována. Vzhledem k tomu, že se jedná o církev celosvětovou, nelze ani jinak. Jedním ze svorníků, jež toto společenství drží pohromadě, je Řád církve. Ten shrnuje základní věroučné, etické a praktické otázky, a kdo chce patřit do metodistické církve, měl by sta-

noviska Řádu respektovat. Tím se nechce říci, že si např. o křtu dětí nebo o praktikované homosexualitě nemůžeme myslet něco jiného, než stojí v Řádu, ale měli bychom pro svou praxi od svého názoru poodstoupit a respektovat pravidla, jimiž se církev řídí.

V tomto čísle Slova a život se zabýváme jinakostí z různých úhlů. Svědectví křesťana s homosexuální orientací je pro někoho možná na hraně – a prosím tímto laskavého čtenáře o velkou míru shovívavosti. Chceme dát jeho autorovi prostor, abychom mohli i jeho jinakost pochopit. Věříme totiž, že pochopení jinakosti druhého je prvním krokem k jeho přijetí. To je základní předpoklad k tomu, abychom jej milovali a mohli mu sloužit. A po tom v našich společenstvích a sborech toužíme.

Přeji vám klidné chvíle nad četbou časopisu.

Za redakční radu SaŽ Petr Vaďura

4

Komunita jinakosti

Tematické články

Filip Jandovský

Stalo se vám, že se na vás druzí lidé dívali tak trochu jako na podivíny, exoty, tak trochu skrz prsty? Každá společnost má ráda to svoje a ty své (viz okřídlené „držet hubu a krok“), zatímco všechno odlišné a všichni cizí narušují její zaběhaný chod.

Snažit se přinášet ve společnosti „jinakost“ znamená běh na dlouhou trať, mít dlouhý dech a hodně nepříjemných zážitků.

Změna a jinakost ve společnosti často „bolí.“ Konkrétně to bolí naše návyky, které musíme tu a tam změnit. Nebo třeba naše peněženky, které jinakost něco stojí. Společnost má v sobě zakódovanou setrvačnost a na jejím základě odpor vůči všemu novému a cizímu.

Poslední dobou se setkávám s otázkami po identitě křesťana.

Jak se křesťan vymezuje vůči svému okolí? Jak je přijímána jeho jinakost? Je křesťan, potažmo metodista, jakýmsi živočichem ojedinělého druhu? Co znamená být křesťanem a v čem spočívá ona jinakost? Vezmu to nikoliv od Adama, ale od Pavla.

Apoštol Pavel říká, že jsme křtem všichni připojeni do jednoho těla Kristova, do obecné církve. A jinde přidá ještě něco, co nám z četby Bible už možná jaksi zevšednělo. Totiž myšlenku velmi revoluční. A to, že církev je jedno společenství jak Řeků, tak Židů, jak otroků, tak svobodných. Nemohly být větší antipóly, než právě tyto. V listu do Kolos tentýž Pavel píše, že už není žádný rozdíl nejen mezi těmito skupinami, ale ani mezi obřezanými a neobřezanými, barbary a Skythy. Skythové byli divocí a bojovní kočovníci. A v jiném dopise, tentokráte Galatským, Pavel ještě říká, že ve křtu jsme

si nejen rovni, ale jsme úplně stejní. Není už mezi námi rozdíl, dokonce ani mezi muži a ženami.

Pavel tak zakládá na počátku naší křesťanské civilizace úplně nové vnímání lidství. To je trošku zvláštní pohled na jinakost. Přeznamenává a mění všechno to, co bychom dnes označili jako vlastenectví, nacionalismus, rasismus, náboženství, kulturní vyspělost, gender, feminismus, homofobie a kdo ví, co ještě. Jistě, ta pavlovská rovnost všech lidí je ideál, ke kterému křesťanský svět stále teprve postupně dorůstá. (Vždyť ještě před několika desítkami let mnozí bílí Američané nevnímali černochy ani jako lidské bytosti – stačí si přečíst třeba Toma Sawyera či projevy Martina Luthera Kinga, ale bohužel někdy možná jen sledovat současné zprávy). Četl jsem kdesi, že když ministr zahraničí Jan Masaryk musel vyplňovat na newyorském letišti v dotazníku kolonku „rasa“, vyplnil ji slovem humen, lidská. A vůbec, přiznejme si upřímně každý sám, s jakým odporem musíme sami v sobě někdy bojovat při setkání s člověkem úplně jiným, než jsme my sami.

Jinakost nás odpuzuje. Xenofobie, čili strach z jiného, je nám všem biologicky vlastní. Ale právě ten boj s vlastní přirozenou xenofobií je ten boj, který se Pánu Bohu líbí. Právě jím se my lidé lišíme od zvířat, od ovcí či vran, že černou ovci nevyloučíme ze stáda a bílou vránu neuklováme. Můžeme si vzájemně pomáhat, podpírat se, být komunitou jinakosti, kde lidé nalézají svůj opravdový domov, kde je nikdo nesoudí, kde se cítí svobodni. Jako křesťané se hlásíme ke svému Mistru, který byl hodně jiný. Není nás sice zase tak málo, ale zdaleka netvoříme

ve společnosti většinu. Pokud je v ní tedy někdo jiný, jsme to my.

V čem se jako křesťané odlišujeme od lidí okolo nás? V čem spočívá naše jinakost ve srovnání s našimi sousedy? Řekli byste, že se jako křesťané chováme jinak? Snad nějak lépe? Máme snad jiný životní styl než ostatní?

Každý máme nějaké koníčky, ne? Koneckonců máme svobodu, tak si ve svém volném čase dělej, co chceš. Anebo vyznáváme jiné hodnoty? Myslím, že se moc nelišíme. Na první pohled jsme stejní, vždyť žijeme ve stejné společnosti podle stejných pravidel.

Každý máme svůj životní styl, svoje zájmy či koníčky. V nás jako v lidech ta odlišnost není.

My sami nejsme s to být jiní než ostatní lidé. Snahy o takovou jinakost se většinou zvrtnou a obracejí se proti společnosti samotné: vznikají sekty, fundamentalistické kroužky, skupiny, které se cítí být nadřazené (rasově, morálně či jinak). My smíme svou jinakost čerpat nikoli ze sebe, ale odjinud. A jiní být máme. To však neznamená, že bychom měli být lepší než ostatní, a už vůbec to neznamená, že bychom se měli vydělovat od ostatních.

Jiní smíme být z Boží milosti.

Ne v tom smyslu, že bychom byli „kvalitnější“, ale v tom smyslu, že jsme dostali darem novou životní perspektivu, nový pohled na svůj vlastní život i na okolní svět. Dostali jsme svobodu, která proměňuje i náš životní styl. Dostali jsme svobodu, která někdy může okolní svět dráždit. Dostali jsme svobodu žít svoji jinakost.

Zkrátka žít jinak, odlišně, nově.

Ať už nám život přinese jakékoli situace, třeba i konflikty a trápení, jedno nám nikdo nevezme: že nejsme sami svoji, ale Boží.

5 PS: Malý chameleon Leon má jednu velkou vadu: na rozdíl od svých příbuzných a kamarádů nedokáže měnit barvy tak, aby splynul s prostředím. Na zeleném

listě je červený, na žlutém písku zfialoví. Jednoho dne se skupinka malých chameleonů ztratí rodičům na poušti a Leonova vada se změní ve výhodu! Jaký je náš postoj k lidem, kteří jsou „jiní“?

Staví nás naše křesťanskost do

role „jiného“ člověka? Jak se s tím vyrovnáváme a jak to dokážeme zhodnotit? (Inspirováno příběhem z dětské knížky M. Wattové Chameleon Leon) Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

Mužská a ženská spiritualita Petr Vaďura

Mužský a ženský princip

Velký mozek se skládá ze dvou rozdílných hemisfér – pravé a levé. Levá hemisféra vysílá a zpracovává podněty pravé strany těla, zatímco pravá hemisféra se stará o stranu levou. Obě hemisféry jsou spojeny v bodě nazvaném corpus callosum.

Jedná se o svazek nervových vláken, který tvoří jakýsi most mezi dvěma odlišnými polovinami mozku. Když se např. díváme oběma očima a obrazy z obou očí se zpracovávají v jeden celek, přenášejí se informace právě přes tento most. Odborníci upozorňují, že rozumové, logické a myslící

funkce jsou uloženy spíš v levé hemisféře, zatímco tvořivé, intuitivní a pocitové funkce jsou uloženy spíše v hemisféře pravé. Žádný člověk není ovlivňován oběma hemisférami stejně, ale jedna či druhá složka u něj převládá. Při výzkumech se zjistilo, že většina mužů je ovládána levou hemisférou, zatímco většina žen pravou. Mluvíme proto o mužských a ženských projevech, aniž však máme na mysli mužskost či ženskost ve smyslu sexuálním.

Pokud se člověku povede dospět k vyváženosti obou složek, tedy mužské i ženské, mluvíme o celistvé, „androgynní“ osobnosti. Pokud však u člověka jedna z obou složek výrazně převládá, jedná se o osobnost nevyváženou. Problémem mnoha mužů je skutečnost, že se příliš ztotožňují se svou mužskou stránkou a nedávají prostor ženské části svého já. Leckteré ženy naopak chybují v tom, že nevyužívají svůj „mužský“ potenciál. Znovu však připomínám, že slova „mužský“ a „ženský“ neoznačují pohlaví, ale jisté konkrétní vnímání skutečnosti.

Mužský princip

Lze jej charakterizovat jako pevnost a rozhodnou otevřenost.

Orientuje se na práci, na úko-

ly a na výkon. Z osob, které se příliš nechávají ovládnout touto stránkou osobnosti, se stávají workoholici. Jsou zaneprázdněni světem materiálních věcí tak, že nemají čas na budování osobních vztahů. Tento princip vede k tomu, že člověk zaujímá ke světu kolem sebe logický a uspořádaný postoj. Upřednostňuje analýzu a úsudek. Ve světě se člověk orientuje prostřednictvím pojmů a vědomosti jsou získávány pomocí studia knih.

Pokud mužský princip ovládne někoho příliš, stane se tento člověk závislý na racionálních analýzách a své představě, co je rozumné a logické. Své záměry často uskutečňuje „přes mrtvoly“, protože přece „jde o věc“. Takový člověk je natolik ponořen do vnějšího světa věcí, že už v něm nezbývá místo pro vnitřní svět a intuici. Ve skutečnosti je jeho pohled na realitu zkreslený, protože pomíjí vše, co nelze změřit, zvážit a rozumově vyhodnotit.

Muž s patologicky zdůrazňovanou mužskou stránkou je macho.

Projevuje se strachem z ženskosti, v ženské společnosti pociťuje rozpaky. Nenávidí homosexuály, protože se bojí o vlastní mužskou identitu. Má pochybnosti o sobě samém, především o své mužnosti, a proto ji má potřebu neustále dokazovat sobě i jiným.

Tematické články

Dnešní církev je silně feminizovaná. Přicházejí do ní především ženy, muži zřídka, a pokud ano, nejsou to typičtí chlapi. Bohoslužby jsou mnohdy velmi emotivní, až to někdy vypadá, jakoby zbožnost spočívala v projevování citů. Muži jsou v církvi mnohdy pasivní, takže vedoucí úlohy se ujímají ženy. Je to nutné? Nelze budovat církev vyváženou? Existuje opravdu něco jako mužská a ženská spiritualita? S odpověďmi na tyto otázky mi pomohla kniha Richarda Rohra a Josepha Martose Cesta divokého muže (Cesta, Brno, 2002), kterou se v tomto článku volně inspiruji.

6

Tematické články

Ženský princip

Orientuje se dovnitř, na sjednocení a vztahy. Je naladěn na pocity a spojení. Obvykle dává přednost lidem před principy. Často se stará víc o rodinu než o okolní svět. Uplatňuje vnímavý, chápavý a harmonický přístup k lidem. Osobnosti, jež jsou určovány tímto principem, raději přijímají a spojují. Jsou schopny vidět vztahy mezi jednotlivými skutečnostmi a všímají si, jak jednotlivosti působí na lidi. Osoba vedená touto stránkou není příliš schopna získávat nové poznatky z knih, ale většinu rozhodnutí zakládá na emocích a intuici.

U koho patologicky zbytní jeho ženský princip, ten začne pohrdat racionalitou a vše staví na dojmech a pocitech. Často spřádá sny a touhy, ale nic nevykoná. Je natolik orientován na své nitro, že mu je cizí jakákoli praktická pomoc. Žena s patologickou upřednostňovanou ženskou stránkou se chová jako „pipina“. Její život se točí kolem banalit, povrchních vztahů, sdílení hloupostí na sociálních sítích. Je plný plytkosti a zahlcený slovy bez obsahu.

Taková žena je náladová a má sklony druhými manipulovat. Její nezvládnuté emoce často vedou k tomu, že je zlá a nevypočitatelná. Nenávidí muže, protože cítí jejich racionální převahu, a proto kde může, je ponižuje.

Pokus o charakteristiku mužské a ženské spirituality

Mužská spiritualita klade důraz na rozum a vůli. Potřebuje racionální zdůvodnění pro vše, co koná. Bible a dogmatika jsou u ní na prvním místě. V oblasti vztahů preferuje praktickou pomoc před niternými rozhovory a analýzami. Necítí se dobře v modlitbách, pokud se nejedná o konkrétní přímluvy. Potřebuje mít pocit smysluplnosti, proto vždy uvažuje, k čemu je dobré to, co se v církvi dělá. Necítí se nejlépe při bohoslužbách, pokud jejich

součástí není kvalitní kázání postavené na dobré exegezi textu a pokud kázání neústí do nějakého praktického výstupu. Církevní zpěv má rád pouze tehdy, když je kvalitní textově i hudebně, nemá rád pocitové chvály. Na církvi je pro něj nejdůležitější její akčnost, proto podporuje charitativní a misijní aktivity. Ženská spiritualita klade důraz na emoce a vše, co lze prožít, tedy písně (chvály ve stylu worship), modlitby, sdílení, agapé.

Neřeší dogmatické otázky. Písmo vnímá intuitivně a má ráda kázání plné emocí. Vztah k Bohu prožívá citově, proto vyhledává duchovní projevy, při nichž lze něco prožít (modlitby v jazycích, vytržení, mystické zážitky).

Snadno podléhá proroctvím. Má hluboký smysl pro působení Boží prozřetelnosti.

SROVNÁNÍ: Mužská spiritualita

Ženská spiritualita

*Umění rozlišovat – vnímá hranice, odlišuje jednotlivé jevy.

*Umění sjednocovat – spojování a sbližování.

*Cesta odtud tam.

*Pobyt na jednom místě.

*Sebeovládání.

*Impulzivnost.

*Objektivita.

*Subjektivita.

*Rozhodování mezi pro a proti.

*Jednostrannost.

*Vnější převládá nad vnitřním.

*Vnitřní převládá nad vnějším.

*Konání převládá nad reflexí.

*Reflexe převládá nad konáním.

*Láska k věcem, událostem a historii.

*Starost o subjektivní stavy a pocity.

*Vztah k celku – odpovědnost.

*Vztah k jednotlivci – vztah.

7 Sborová praxe

Co je správně?

vyjadřujeme s despektem. Nebo když se o jednom způsobu zbožnosti vyjadřujeme jako o povrchně citovém, zatímco u druhého jsme přesvědčeni o jeho hloubce a serióznosti.

Závěr

Nelze říci, že jeden typ bohoslužby je správný a druhý špatný.

Z mého pohledu však není šťastné, když je bohoslužba jedním či druhým způsobem vyprofilovaná. Žádné společenství se totiž neskládá pouze z lidí stejně zaměřených. Lidé s dominantní mužskou spiritualitou se ve sborech pěstujících ženský typ zbožnosti necítí dobře a naopak. Cílem by mělo být připravovat bohoslužby natolik pestré, aby se v nich jednotlivé prvky mužské a ženské zbožnosti střídaly, nebo střídat typy bohoslužby se čtrnáctidenní frekvencí.

Já jako kazatel preferuji mužský typ zbožnosti. Je proto velmi důležité, aby mezi mými spolupracovníky, s nimiž bohoslužbu připravuji, byli lidé s ženskou spiritualitou. Stejně tak je důležité, aby se se mnou na kazatelně střídali kazatelé, jejichž kázání uspokojí a naplní ty věřící, u nichž dominuje ženská spiritualita. I já sám musím v sobě hledat stopy a projevy ženské spirituality a nesmím se bát jim dávat průchod.

Nesmím se uzavírat emocím a projevům láskyplného bratrství a sesterství. Musím hledat krásu právě v tom projevu zbožnosti, který mi není zcela vlastní. Nejde o to se přetlačovat, ale doplňovat, vyvažovat – a snášet. Neexistuje zde „dobře“ a „špatně“, oba typy zbožnosti jsou legitimní. Špatné je to tehdy, když druhé znásilňujeme a nedáváme jim možnost prožívat svůj vztah s Bohem tak, jak je jim to vlastní. Např. když jen jeden způsob zbožnosti označíme za duchovní, správný, biblický, zatímco jiný za pomýlený, jeden za „duchovní“ a druhý za „tělesný“. Když v jednom případě mluvíme o působení Ducha (přičemž leckdy jsou ve hře prostě naše emoce) a o druhém se

Jinakost našich spiritualit je dar. A jako se v životě snažíme rozvíjet svou osobnost a dávat průchod své minoritní ženskosti/ mužskosti, stejně tak se musíme snažit svou minoritní ženskost/ mužskost projevit i v projevech zbožnosti. Ve vzájemném kontaktu v církvi pak máme obohacovat jeden druhého. Mužskost a ženskost v církvi pak můžeme vnímat jako jeden z projevů Boží výchovy k lásce. Pokud sledujeme, že v mnoha našich sborech chybí chlapi, jak jsem to zmínil v úvodu, zkusme tato společenství chlapské spiritualitě přizpůsobit.

Platí to samozřejmě i naopak.

Jen tak se nám povede vytvářet církev pluralitní, pestrou, otevřenou lidem různě založeným a různě prožívajícím svou víru.

Autor je kazatel sboru ECM v Tachově

Tematické články

Asi každý jsme někdy navštívili sbor, ve kterém jsme se necítili dobře. Jinde zase je přesně taková atmosféra, jakou potřebujeme a jaká nám vyhovuje. Málokdy však odhalíme příčinu, totiž fakt, že ve sboru převládá buď mužská, anebo naopak ženská zbožnost.

Záleží na kazateli, vedoucích chval, modlitebnících. Zkusme si teď představit dva fiktivní sbory podle toho, jaký typ spirituality v nich převládá (pro názornost budu uvádět krajní polohy, které většinou v praxi v takto krystalické podobě nenajdeme): Tam, kde dominuje mužská spiritualita, je bohoslužba pevně strukturovaná. Klade se v ní důraz na slovo, které je promyšlené, teologicky fundované, propracované a vedoucí ke konkrétnímu jednání. Je zde obvyklá liturgie a součástí bohoslužby jsou dopředu formulované modlitby, případně vyznání víry. Zpívají se písně z kancionálu, žalmy a písně „dějové“ či „teologické“. Modlitby jsou věcné, konkrétní, zaměřené na svět a okolí. Ve shromáždění se neprojevují emoce, není zvykem se modlit v jazycích, zvedat ruce apod.

Bohoslužba, v níž je dominantní ženská spiritualita, je zcela jiná. Nebývá příliš pevně strukturovaná, ale spíš improvizovaná, velký důraz je v ní kladen na působení Ducha. Leckdy je její průběh ovlivněn momentálním hnutím mysli někoho z účastníků. Důraz je na prožitek, proto zde mají významné místo chvály, spontánní modlitby, vyznání a svědectví, charismatické projevy. Písně jsou emotivní, většinou se jedná o vyznání vztahu k Bohu, projev citu. Některé sekvence se často opakují. Modlitby jsou pocitové, vroucí, plné vyznání, zaměřené na vlastní zbožnost, na osobní spásu a Boží velikost.

Slovo (kázání) je spíš improvizované, nemá jasnou strukturu, většinou nejde o kázání v pravém slova smyslu, ale o pouhou reflexi biblického textu. Velké místo

mají na takových bohoslužbách svědectví, různé projevy emocí, jako je zvedání rukou, hlasité „Amen“, pláč, tanec, používání praporů.

8

Jsem gay Martin Skořepa

Jsem gay. Odjakživa. Minimálně od čtyř let, k nimž se váží mé nejranější eroticky podbarvené vzpomínky. Moje sexualita se od té doby nezměnila; od puberty se nemohu vyhýbat zjištění, že mě výhradně přitahují kluci.

V necelých třiceti, kdy už jsem měl za sebou studia, vojnu a první roky učitelování, jsem prožil první křesťanské obrácení.

Byl jsem zaplaven dosud nepoznanou slastí – přesvědčen, že věčnost už nastala. Zpětně se však nemohu ubránit dojmu, že jsem tuto příležitost nejen špatně vyhodnotil, nýbrž i zneužil. Místo abych zvláčněl či zjihl, stal jsem

se přefouklým, pyšným prevítem.

Náboženským radikálem tvrdým na sebe i druhé. Homofobním (pro neznalé slangu: nenávidícím homosexuály). Později jsem se dočetl, že je to jev obecný: církve jsou plné nepřiznaných homosexuálů, kteří svůj život zasvětí boji proti sobě samým. „Skořepa,“ vzpomínají absolventi školy, v níž jsem učil, „nebyl snad ani úplně špatnej učitel, akorát byl hroznej homofob – neměl s tím nakonec sám problém?“ Jedna z mých kolegyň mi po letech drsně připomenula, jak jsem na nástěnku ve sborovně vyvěšoval články amerických evangelikálů proti

minoritě, k níž jsem sám patřil.

V první reakci jsem tomu ani nechtěl věřit, paměť to uložila do hrobu hlubokého nevědomí. Co jsem tenkrát cítil, když jsem sám sebe stavěl na pranýř? Nevím, už si to nevybavím. Možná někde uvnitř zaznívaly tiché a nesmělé protesty, že sebenenávist, jakkoli teologicky vypolstrovaná, rozumově zdůvodněná a zároveň nepřiznávaná, není dobrý program.

Tehdy jsem ještě nečetl Junga, takže jsem onomu vnitřnímu pobublávání, bylo-li vůbec nějaké, nevěnoval pozornost. Netušil jsem, že vedlejší je hlavní.

V devadesátých letech mě ně-

Foto: Jiří Votava

9 dojmu, že je to převážně vedle.

Pokusím se o první a poslední partnerství, než mě začne pohlcovat moje hlubší „queer identita“. (Slovo „queer“, v překladu „divný“, se užívá jako obecně zastřešující výraz pro různé sexuální jinakosti; v širším významu pak pro vše, co se odchyluje od „normálu“.)

O jedenáct let později mi umře táta. Zhruba rok ho neslitovně rozkládá demence, která jeho pověstnou a všemi obdivovanou vitalitu vysaje do poslední mrtě.

Jen to, co existuje za slovy, trvá dál. Na smrtelné posteli vyznává lásku mé matce: tiše a vytrvale ji tiskne za ruku, protože schopnost mluvit ho už definitivně opustila.

Necelý rok po jeho smrti mi diagnostikují rakovinu. Ozařování, chemoterapie a operace mě torpédují zpět k Bohu. Po dlouholeté přestávce se mě znovu dotýká šchina. Ne iluze, ne emoce, nýbrž blízkost Boží. Opustil-li jsem nyní gay život (konkrétně: vyhýbám-li se místům určeným provozování anonymního sexu), neznamená to, že jsem opětovně sobě samému vyhlásil válku a že bych popíral sebe sama. „Jsem gay a tak je to dobře,“ říkával někdejší starosta Berlína. To jsem já. Až bude pražský Pride (srpnový průvod homosexuálů), obleču si svůj queer kostým (nikoli citrusově pastelový, jak byste vlivem mediálního obrazu celé akce předpokládali, nýbrž černý kožený) a vyrazím oslavit svůj svátek.

Věřím tomu, že smyslem lidského života je být milován Bohem. Fyzicky, zakusitelně. Ne vždy je to průchozí. Musela uplynout léta, než jsem ze sebe sloupal homofobii, sektářství (snad), prošel coming outem (sice nic moc, skoro jsem si ho ve svém věku mohl odpustit či zkrátit; nutný však přece jen byl), abych pak byl znovu lapen Boží milostí, byť se tak stalo v slzách a hrůze z nemoci a nadcházející léčby.

Předchozí řádky nemohou a nesmějí být nikým zobecňovány. Velmi si přeji, ať už nikdo nikdy nikomu neordinuje, jak má

žít. Zdali se má vyoutovat, registrovat se (ach ten češtin) nebo si rovnou střihnout celibát. Ne každému se podaří dospět snadno a rychle k zralým rozhodnutím, kterými sám sobě nepůjde po krku (platí obecně, nejen o homosexuálech). Většina zůstává na cestě s různými zákruty a záhyby a jen pomalu se prodírá k poznání, co je doopravdy činí šťastnými. Proto jsem přesvědčen o tom, že církev by tu neměla hrát roli náboženské policie, která kontroluje dodržování zbožného životního slohu (takovou roli by podle mne neměla hrát vůbec). Jejím posláním je s laskavou otevřeností podporovat vše, co přináší život. Myslím si, že církvi více než vymýšlení nějakých záchranných receptů sluší jednoduchá láska: nepředsudečné provázení tuláků všeho druhu s neslovním poselstvím, že Bůh je vždycky na jejich straně. Děje-li se jinak, společenství bývá odlidšťováno a míjí se se svým smyslem. To je můj pohled i moje zkušenost.

Kdo tedy jsem? Věřící gay?

Není to protimluv? Během léčby rakoviny se ve mně postupně rodí přesvědčení, že si mé tělo (tedy i má sexualita) a duch v obnovené Boží přítomnosti konečně podávají ruce. Nechtěl bych však, aby to vyznělo příliš manifestačně. Sám totiž zatím nejsem u cíle, nýbrž i nadále zůstávám na cestě.

Autor, ročník 1961, někdejší učitel, nyní průvodce Prahou; ač bez deklarované denominační příslušnosti, cítí se být i nadále součástí Křesťanských sborů (a nejen jich), v nichž uvěřil.

Svědectví

kdo vyfotografoval, jak se koupu v šumavské Otavě. Na fotce mám zhruba o dvacet kilo víc, než by mé postavě slušelo, a přihlouple se usmívám. Lochneska, glosoval tohle panorama kdosi nevybíravě.

Neslovně všem sděluji, že pohrdám svým tělem, že se nehodlám zabývat jeho potřebami ani jeho sexualitou, protože tělo tak jako tak je pomíjivé.

O deset let později, léta nultá. Šchina (Boží sláva) z mého života definitivně mizí a nastává temná noc. Překlápím se do opačného extrému: nejdu už proti tělu, nýbrž proti duchu. Výsledek je nicméně stejný: pokračuji v sebedestrukci. Bůh je kdesi daleko, jen výjimečně prožívám jeho dotek; jsou to krátké okamžiky, nanejvýš hodiny. Úhledně srovnaná hranička učení nehoří, nepodpaluje a pak se definitivně rozpadne.

Křesťanské desetiletí, které je za mnou, se sbalí do nehmotného bodu, jako by ho nikdy nebylo.

Opožděný coming out (slovo, které se mi pro svou nečeskost zajídá; nemám rád jakýkoli spolkový či aktivistický žargon, který každou subkulturu, homosexuální nevyjímaje, vzdaluje pravdě) se jeví nevyhnutelným. Je mi už přes čtyřicet a začínám žít jako gay. Podávám první inzeráty, zakládám si profil na seznamce, prodělávám pubertu i krizi středního věku zároveň. Přeci jen jsem z takového zvratu nejistý a beru za kliku v sexuologické poradně.

Sexuoložka mě ujistí, že v mé bolševismem pokřivené generaci, vyrostlé v informačním vakuu, je pozdní přiznání vlastní homosexuality běžné. (Rozhovory s dalšími příslušníky komunity mi to posléze potvrdí. Na rozdíl ode mě mají za sebou mnozí jedno i více nepovedených manželství včetně dětí i vnoučat.) Mou příslušnost k jedné z křesťanských církví odbornice odbyde poznámkou, že má konverze nebyla nic jiného než zbabělý útěk před sebou samým. Z jejího úhlu pohledu je taková poznámka pochopitelná a stojí jistě za zpozornění.

Pouštím se střemhlavě do gay života, přičemž se nemohu zbavit

10

V šesti letech jsem si uvědomil, že jsem jiný

Rozhovor

Rozhovor s Lubošem Kacafírkem

Lubomír Kacafírek pracuje v ústředí Evangelické církve metodistické jako recepční a pokladník. V současnosti je služebně jedním z nejstarších zaměstnanců ústředí, nastoupil sem již před dlouhými osmnácti lety. Luboš se narodil bez jedné nohy – pravá noha mu končí nad kolenem – a s poloviční pravou rukou, druhá ruka pak není zcela vyvinutá. Ven ze svého bytu chodí s pomocí protézy, doma se pohybuje na vozíku.

Se svým tělesným omezením však srdnatě bojuje a i přes svůj hendikep je důležitou oporou našeho pracovního týmu. Luboš dobře ví, jaké to je lišit se a jak lidé reagují na viditelnou jinakost. A jak se snad vztah k jinakosti za poslední léta změnil k lepšímu.

Luboši, kdy poprvé sis začal uvědomovat svou jinakost?

Začal jsem to vnímat záhy, naplno pak v šesti letech, když přišel čas jít do školy. Tehdejší systém nedovoloval, aby postižení chodili do běžné školy mezi zdravé děti, musel jsem tedy jít do základní školy v Jedličkově ústavu.

To bylo tedy mé první uvědomění si, že jsem jiný – toho, že jsem se narodil s tělesným hendikepem.

Jak ses s tímto poznáním tehdy vypořádával?

Bylo to samozřejmě velmi obtížné, ale v překonávání mého hendikepu mi hodně pomohla a pomáhá víra v Pána Ježíše Krista. Moji rodiče začali v mých čtyřech letech, v roce 1974, chodit do metodistického sboru v Protivíně. I před tím jsem se setkával s lidmi, kteří pro mě

měli pochopení, ale v církevním prostředí jsem našel daleko větší oporu a víra v Pána Ježíše Krista mi dala a dává velkou sílu. Už jako čtyřleté dítě jsem si začal uvědomovat, že Pán Ježíš mne vyslal na tento svět a že mě má rád. Čas ve sboru mi přinášel potěšení a povzbuzoval mě do dalšího života.

Značnou část života jsi prožil během totality. Minulý režim se snažil hendikepované separovat od běžné populace, což potvrzuje i tvoje výpověď. Jak to tehdy probíhalo?

Spolu s rodiči a mým o pět let starším bratrem jsme se museli přestěhovat z jižních Čech do Prahy, abych zde mohl začít studovat. Ve škole to bylo těžké, učitelé na nás byli přísní a měli na nás stejná měřítka jako na

zdravé děti. Svou roli sehrálo i to, že jsem se přiznával ke své víře, což bylo samozřejmě v konfliktu s tehdejším režimem.

Jaký byl tvůj život po změně režimu?

V osmnácti letech jsem hned po škole nastoupil do podniku zahraničního obchodu Chemapol jako obchodní referent, konkrétně jsem měl na starosti prodej kosmetiky. Pracoval jsem tam rád. Měl jsem radost, že jsem užitečný a že jsem nezůstal jen tak doma. Zároveň jsem se hrdě hlásil k víře. Revoluce mne tam zastihla po roce, v devatenácti letech. Byl jsem vděčný za následnou uvolněnou atmosféru a za to, že konečně budu moci nahlas hovořit o své víře bez postihů. Podniky zahraničního obchodu byly následně kvůli všem

11

změnám v hlubokém útlumu a já byl v roce 1997 v první vlně propouštění. Asi rok jsem byl veden na úřadu práce a snažil se najít zaměstnání, ale předsudky z předchozí doby stále existovaly a podniky mě odmítaly. Na jedné akci jsem se o tom zmínil před tehdejším bratrem superintendentem Josefem Červeňákem a ten mi v únoru 1998 nabídl práci v církvi.

Vnímáš během let nějakou změnu chování ostatních lidí k hendikepovaným?

Co bys doporučil lidem při kontaktu s hendikepovanými?

Jsou nějaké situace či způsoby chování, které ti vadí a jež bys rád změnil?

Určitě bych doporučil, aby se na nás ostatní nedívali jako na nějaké chudáky, ale jako na normální lidi, byť s tělesným postižením. I přes všechny celkové změny k lepšímu se několikrát do měsíce setkávám s agresivním chováním, zvláště v dopravních prostředcích, kdy se někteří jedinci chovají i neurvalým způsobem. Takovým lidem bych pak připomněl, aby si uvědomili, že každému se může stát nějaký úraz a může mít následně též nějaké omezení. Proto by měli být k postiženým shovívaví a laskaví. Modlím se pak za to, aby Bůh změnil jejich myšlení

Tvůj hendikep ti přinesl mnohá omezení. Přinesl ti na druhou stranu něco, co bys v běžném uspěchaném běhu života nezakusil?

Dokážu se radovat z „malých“ věcí. Těší mě už jenom to, že mohu dojet do zaměstnání. I když mě něco bolí, tak jdu. Je to posunutí vnímání hodnot. Mrzí mě tedy, když si lidé různě stěžují.

Každý běžně zdravý člověk by si měl uvědomit, že dostal od Boha velký dar. Práce v církvi mě těší.

Pokud mi to síly dovolí, tak bych rád pokračoval. Budu rád, když mě budou všichni brát takového, jaký jsem, i s mými chybami. Rád bych také zmínil svoji maminku.

Po celou dobu se o mne již od dětství obětavě a s velkou láskou stará. Chtěl bych jí za to touhle cestou moc poděkovat.

Rozhovor připravil Martin Kukla

Rozhovor

Po revoluci se toho hodně změnilo. Veřejnost začala chápat, že taky existujeme a že máme svoje místo ve společnosti. Že jsme lidé, kteří jsou také užiteční. Společnost je celkově jiná, než byla, a přístup lidí se hodně proměnil k lepšímu.

a aby si uvědomili, že jsem také člověk. A že to, že nemám ruku a nohu, neznamená, že nepatřím do společnosti.

12

Ordnung musí být Radim Škaloud

Úvaha

© sveta - Fotolia.com

Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.

1Kor 14,33 Jistě, dalo by se to říct i česky: Pořádek musí být. Ale ten německý „Ordnung“ je přeci jen ještě o kousek preciznější, komínky lépe zařezávají, podlaha se o něco víc leskne a vůbec.

To vám nevnucuji, říkám to jen tak, pro pořádek, aby v tom byl „Ordnung“. Říkali to naši předci, a tak to musí být pravda. Ordnung musí být a basta. A kdo nám tu chce dělat chaos, ten si koleduje.

Jinakost ano, ale odtud potud.

Holubník nám nikdo z církve dělat nebude. *** Když se apoštol Pavel dozvěděl o tom, co se děje při bohoslužbách v Korintu, napsal tamějším křesťanům dopis (1. Korintským), aby věděli, jak s těmi všemi věcmi, novotami, jinakostmi a zmatky naložit. Je mu líto, že společenství Večeře Páně se změnilo v individualistický

piknik podle ekonomických možností jedinců, takže se někdo přejedl, jiný neměl co do úst a ještě jiný se opil – hanba mluvit. Do toho mluvení jazyky jeden přes druhého a různá proroctví – a to i taková, nad nimiž bylo třeba se ptát, zda je to vůbec z Ducha. Ten nepořádek při bohoslužbách byl na Pavla příliš a tak jim píše, že takový Unordnung nemůže v církvi panovat. A píše: „Bůh není Bohem zmatku!“ Ditrich Koller si u tohoto oddílu všímá zajímavé věci: „Bůh jistě není Bohem nepořádku (Unordnungu), ale také zjevně není Bohem pořádku (Ordnungu). Pořádek – to chtějí jen vládci bez ducha a životu vzdálení administrátoři. Bůh chce pokoj. Šalom...“ Musím se vám přiznat, že jsem byl z toho postřehu nadšený. To je ono! Boží prioritou v církvi není pořádek, pěkně zařezané komínky a lesknoucí se podlaha, kterým je každý projev života jen na obtíž. Boží prioritou je pokoj, šalom.

A ten může panovat tam (a právě tam), kde je živo! Jinakost není trpěna se zaťatými zuby jako něco přechodného, z čeho musí druzí vyrůst, aby se mohlo říci: „Hle, jak jsme jednotní.“ Jinakost je bohatství, které k údivu světa Duch svatý proměňuje v pokojné soužití, takže si lidé říkají: „Hleďte, jak se milují.“ *** Až na mne zas dolehne jinakost druhýcha budu mít chuť udělat v církvi pořádek, kéž mi je Bůh milostiv a dá mi vzpomenout si, že jeho prioritou není „Ordnung“, ale „šalom“.

Autor je lokalizovaným kazatele, členem sboru ECM v Plzni Lochotíně

13

Noc kostelů 2016

Horšovský Týn

Pavel Wittner

Plzeň 3, Maranatha

a přítomností sboru ECM v Litoměřicích, na prohlídku sborových prostor a prostor mateřského centra a školy. Návštěvníkům jsme nabízeli nekvašený chléb.

V tomto roce jsme se v rámci ekumeny připojili ke společné propagaci, což se odrazilo i ve zvýšené návštěvnosti naší modlitebny. Přivítali jsme 60 návštěvníků přicházejících s různými motivy. Nechyběli ti, kteří si dali za cíl obejít všechny kostely a sehnat všechna razítka. Jejich přítomnost byla minutová. Přicházela starší generace, kterou zajímal objekt i církev samotná.

Bylo dost lidí, kteří chodí kolem, včetně sousedů, vidí naši práci zvenku a chtěli se podívat dovnitř. Přišli i někteří, které známe z občasných kontaktů.

Smyslem akce je umožnit lidem, aby se seznámili s naším sborem i s nabídkou našich služeb.

Zdeněk Brož

Jiří Kantor

Třeboň Plzeň Lochotín

Na Lochotín přišlo 69 osob mimo členy. Největší zájem byl o vystoupení taneční skupiny Paprsek (holčičky a kluci + dorostenky). Pak jsme promítali DVD Zápas a triumf (od Athletes in Action), následoval koncert mládežníků, na němž zazněly nejen křesťanské písně. Škoda, že jsme nevěnovali větší prostor propagaci tohoto koncertu.

V hlavním sále převažovala hudební vystoupení různých žánrů, tanec. Na programu byla i přednáška arch. Jana Soukupa.

Spodní část kaple byla „zasvěcena“ deskovým hrám a posezení s rozhovory v kavárně. Jinak jsme provázeli od sklepa po střechu.

Kapli navštívilo přes 350 osob.

Filip Jandovský

Litoměřice

Noc kostelů jsme pořádali v Litoměřicích podruhé. Zvali jsme na seznámení s minulostí

Na Noc kostelů přišlo asi 4550 lidí. V programu byl koncert skupiny Trinity Worship band z Českých Budějovic. Na začátek jsme zpívali i písně z Kancionálu (Jezu Kriste a Ó kéž mám tisíc jazyků) a mluvil jsem o vývoji křesťanské písně. V druhé části pak bylo připomenutí 90 let od otevření kaple.

Pavel Hradský

Ze života církve

Celkově nás navštívilo 12 lidí (z toho 4 děti). Lidé ocenili venkovní hry pro děti a kavárnu v hlavním sále modlitebny. Každý si chtěl spíše povídat, nebo jen tak být chvíli v klidu. Program byl podle našeho názoru až druhořadý. Radost nám udělaly dva manželské páry, které poprvé přišly mezi nás věřící, a to i když jejich děti už třetím rokem navštěvují naši besídku. Také jeden pán kolem padesátky, který chtěl být s námi jednoduše celý večer.

Chtěl mít společnost.

Jedna naše průvodkyně byla ohromena a překvapena, jak moc příchozích znala – od vidění, z práce, z jiných akcí. Jeden muž nevěděl, že jsme křesťanská církev, ale chtěl by od září přihlásit vnučku do naší školičky a má v úmyslu donést do kostela med.

Lidé průběžně chodili až do pozdního večera, někteří chtěli slyšet víc, jiní si chtěli kostel sami projít.

Dobrá zkušenost je udělat akci s dětmi, na jejichž vystoupení přijdou i příbuzní, kteří si při té příležitosti mohou zhlédnout kostel.

Velmi dobré je připravit dobré pohoštění, protože to lidé hojně využívali.

14

Ze života církve

Praha 2 – Ječná

Celkově bych akci zhodnotila asi takto: snížený práh pro vstup do kostela umožnil setkání světů, které běžně žijí do značné míry svým vlastním životem. A to je vzácné a krásné.

V každém kostele se počítaly tzv. návštěvnické vstupy, v celé Praze je jich evidováno letos 128 321. Náš kostel navštívilo více než tisíc lidí!

Velký dík patří všem, kteří se jakkoli podíleli: modlitbami, pečením, přípravou, následným úklidem, osobní účastí v kavárně, průvodcovstvím v jednotlivých částech kostela nebo u vstupu, vlastním programem. Děkujeme Royal Rangers za program na dvoře. Propojení výstavy s diskusí v knihkupectví Brána se letos také moc pěkně povedlo. Velký dík patří vokální skupině Let´s Go!, Pavlovi Mothejlovi a také Veronice Pospíšilové, kteří vstoupili do programu nádhernými fotografiemi a představením projektu Hvězdice (projekt výstavby a podpory školy v Kambodži).

Měla jsem velkou radost, kolik se nás tu během večera a noci vystřídalo a sešlo. Bylo nás tentokrát ze sboru tolik, že byl čas a prostor i pro setkání nejen s návštěvníky Noci kostelů, ale také mezi sebou navzájem. Postřehla jsem několik vzácných setkání – po delší časové prodlevě nebo i po letech.

Učíme se z minulých ročníků (ten letošní byl v naší republice mimochodem už osmý). Vylepšujeme organizaci, jsme zkušenější v přípravě programu. Moc jsem si přála a modlila se za to, aby to byl pěkný večer nejen pro návštěvníky, ale také pro vás. Z několika prvních ohlasů mám dojem, že se to povedlo. Díky vám

a také díky Bohu za to. Lucie Švábová celý večer zdokumentovala objektivem svého fotoaparátu. Povedla se jí řada kouzelných portrétů, zachytila i ty, kteří jsou běžně za podobným objektivem sami skryti, např. fotoreportéra Jana Šibíka. Díky fotografiím může Noc kostelů ještě doznívat. A když už pracovní nápor s ní související odezněl, radost zůstává.

Ivana Procházková

Sedlčany

Noc kostelů vnímám jako jednu z páteřních akcí, které jako církev můžeme dělat. Je to (podobně jako kurzy Alfa) aktivita, při které může církev sdílet se svým okolím, proč tu vlastně na světě je. A takových aktivit není nikdy dost. Proto jsem rád, že i v Sedlčanech jsme se do Noci kostelů už potřetí mohli zapojit.

V malém městě to s sebou přináší jistá omezení. Situace je tam jiná než ve velkých městech, jako je Praha nebo Brno. Kostelem či modlitebnou za večer neprojdou stovky účastníků, spíše desítky.

O to více prostoru je pak na osobní rozhovor či na odpovědi zvídavých tazatelů, kteří se nebojí zeptat.

Modlitebnu v Sedlčanech jsme otevřeli v 17.00 hodin a ve 23.00 hodin jsme končili. Měli jsme připravený koncert chval, kterým přijeli posloužit mládežníci z Horních Počernic. Po celou dobu byly k vidění obrazy malíře Jana Paula, jeho výstavu jsme nazvali „Ze tmy do světla“. Jan Paul zde vystavoval širokoúhlá plátna ze série Biblických motivů.

Za celý večer prošlo naší modlitebnou v Sedlčanech patnáct lidí, se kterými jsem mohl mluvit

a provést je po sborovém domě.

Přišli se k nám podívat také redaktoři z internetových novin Sedlčanský kraj, aby napsali reportáž o Noci kostelů a udělali se mnou rozhovor o metodistické církvi v Sedlčanech.

Věřím, že i letošní Noc kostelů pomůže oslovit místní obyvatele a přiblížit jim, kdo je lid zvaný metodisté.

Velké poděkování patří všem místním členům, kteří se podíleli na realizaci programu – od modlitebníků přes ty, kdo napekli, po ty, kdo se aktivně zúčastnili.

Speciálně bych chtěl poděkovat Janu Paulovi, který svá drahá díla zapůjčil zcela zdarma. Velký dík patří Danovi Červeňákovi, který mi neváhal několikrát zapůjčit auto, abych mohl zařídit převoz obrazů a spoustu dalších věcí, a který byl ochotný strávit se mnou Noc kostelů v Sedlčanech a oželet tak skvělý program pražského sboru.

Martin Švehla

Praha Strašnice

Noc kostelů je vždy velká příležitost provětrat naši kapli a otevřít ji pro veřejnost. I letos měli návštěvníci možnost podívat se do všech prostor kaple, občerstvit se, zhlédnout prezentaci fotek z našeho sboru, dozvědět se něco o jeho historii a současnosti, ale především si poslechnout vystoupení jednotlivých hudebních projektů.

Letos jsem se držel již osvědčené dramaturgie 4 malých koncertů kombinovaných s přestávkami. Ani jednoho účinkujícího jsem neznal, což byl risk, ale mohl jsem se spolehnout na ty, kdo je k nám přivedli. Díky Jarce Novotné a také Jardovi

15

Filip Gärtner

Horní Počernice

Tradičně je u nás při Noci kostelů malá návštěvnost, minulé roky přišlo pár lidí, letos, žel, nikdo. I když akce byla připravena, program též – výstava Biblí, videoprojekce, komentáře, historie farnosti, občerstvení. Husité, CČE ani CB už do Noci kostelů letos nešli, takže nás alespoň potěšuje, že dveře byly otevřeny a příležitost někam v Počernicích jít také.

Richard Novák

Brno

My jsme v Brně doposud nic nepodnikali, protože nemáme kostel. Scházíme se ve středisku Archa, patří římskokatolické církvi. Nicméně Jožka Havíř cestou z výroční konference pravil, že bychom se mohli domluvit s katolíky a příští rok otevřít Archu společně.

Každý rok se zúčastňuji ekumenické bohoslužby při zahájení Noci kostelů v Brně, letos přibližně poosmé. Trvá jen 25 minut, střídají se kostely ve středu města. Na začátku zazpíváme Tebe, Bože, chválíme.

Kázání je krátké, na daný verš k Noci kostelů, kazatelé se střídají (vždy host, nikoli domácí). Po kázání se všichni kazatelé (sedm) podílejí na přímluvných modlitbách, zakončí se Modlitbou Páně a požehnáním.

No a letos, když jsme se převlékali z talárů, jsem se kolegům smála, že oni jdou do práce a já mám volno. Oni prohlásili, že máme v Brně-Bystrci otevřít Archu, když tam široko daleko nic jiného není.

Tak to už je podnět ze dvou stran.

Jana Křížová

Mikulov, Valtice

Noc kostelů 2016 proběhala v obou sborech mikulovské farnosti – ve Valticích i v Mikulově.

Oproti loňskému roku byla menší účast – kolem 20-30 návštěvníků v každém sboru. Větší byla účast členů a přátel. Letos jsme vsadili na „vlastní zdroje“, a proto jsme nezvali žádnou hudební skupinu ani pěvecký sbor jako minulý rok.

Program byl volnější a hudební část zajistili naši hudebníci.

Na obou místech jsme měli výstavu obrazů Marušky Lehocké.

V Mikulově navíc výstavu Biblí a literatury o Bibli. Výstavu „Bible třiatřicetkrát jinak“ spojenou s přednáškou o Bibli navštívila v době vyučování jedna třída z mikulovského gymnázia.

Osvědčilo se zahájení mikulovské části tvořivou dílnou.

Následovala jazzová etuda a scénka o královně Ester. Potom ve třech blocích zahrála naše hudební skupinka: zhudebněné Žalmy, tradiční písně (z „černých zpěvníků“) a soudobé chvály. Ve Valticích byla příjemná návštěva tří brigádníků z valtického zámku, katolíků, kteří se s kytarou a cajónem spontánně zapojili do bloku chval.

Ctirad Hrubý

Ze života církve

Trachtovi a Ivaně Sýkorové jsme měli možnost slyšet vystoupení šestnáctiletých studentů Gymnázia a SOŠ pro zrakově postižené z Prahy-Butovic, kteří svoji počáteční nesehranost (vystupovali takto poprvé) nahrazovali nakažlivým nadšením. Považte, že si repertoár písniček různých žánrů nacvičili sami v situaci, kdy hudební výchovu na škole nemají!

K vrcholům večera patřilo vystoupení Zanyky – tria hrajícího středověké písně a vystupujícího v dobových kostýmech, a především poloprofesionální Rejbele – skupiny muzikantů hrající klezmer, jidiš a další orientální hudbu. Dlouhý potlesk svědčil o vděčném publiku. Večer zakončil Jiří Šámal, který ukázal, že lidové písničky a tradicionály se dají hrát na tak podivný nástroj jako je Hang Drum, perkusní nástroj podobný tympánu ve tvaru UFO talíře. Zkusil jsem si to taky a můj obdiv k jeho hře značně vzrostl.

Kaplí prošlo za večer asi 170 lidí, což je méně než minulý rok, kdy jich bylo asi 270. Všechna vystoupení však byla hojně navštívená, u předposledního jsem napočítal asi 60 lidí. Získal jsem několik nových kontaktů, řada lidí mi děkovala za pěknou atmosféru, mnozí z nich přišli přímo ze Strašnic, a navzdory svým plánům navštívit další kostely, nakonec zůstali u nás. To je pro nás vyznamenání. S některými jsem také mohl mluvit o Bohu a o církvi.

Příprava Noci kostelů je celkem náročná, myslím však, že se rozhodně vyplatí. Děkuji tímto všem, kdo k ní přispěli. Teď máme necelý rok na to, abychom přemýšleli nad dramaturgií dalšího ročníku. Kéž se v ní náš Pán opět oslaví jako v tomto roce.

16

Stavitel mostů mezi světy – biskup Franz W. Schäfer (1921 – 2016) Patrick Streiff

17 s Evangelickou spojenou bratrskou církví, jež dalo vzniknout Evangelické metodistické církvi.

Pro Švýcarsko a Francii mělo toto spojení na velkém episkopálním území velký význam. Franz Schäfer se považoval za „přechodného biskupa“, jehož úkolem je uskutečnit spojení těchto dvou církví. V procesu sjednocení však získal důvěru představitelů menší Evangelické spojené bratrské církve, takže byl v roce 1973 opět zvolen biskupem, ovšem nyní už na doživotí.

Do Centrální konference střední a jižní Evropy patřily od roku 1954 velmi odlišné země. Čtyři ležely v západní Evropě, dvě v severní Africe a pět v komunistické východní Evropě.

Biskup Franz Schäfer jako „Grenzgänger“ překračoval hranice mezi různými společnostmi i ideologiemi. Jako biskup musel hodně cestovat. Cesty do severní Afriky a východní Evropy byly mnohdy obtížné, někdy se kvůli zákazu úřadů ani nemohly uskutečnit. Vždy, když mu cestování bylo povoleno, odjížděl s přesvědčením nedívat na struktury, státní systémy nebo ideologie, ale vidět lidi. Ke každému člověku přistupoval čestně, s respektem a uznáním. Proto jej všude považovali za důvěryhodného partnera, byť rozdíly a bariéry jazykové, společenské, ideologické i náboženské zůstávaly. Jako čestný člověk probouzel důvěru, která přetrvávala. Jako kazatel a biskup pevně věřící v Krista a jeho evangelium podporoval růst církve. Proto si ho lidé vážili a uznávali ho. V roce 1985 mu byl na Komenského evangelické teologické fakultě v Praze udělen čestný doktorát z teologie.

V průběhu 23 let aktivní služby biskup Franz Schäfer usiloval o spolupráci mezi různými metodistickými církvemi, ale i na poli ekumenizmu. V rámci Světové metodistické rady zastával mnohé funkce. Byl aktivní ve švýcarské Federaci protestantských církví a podílel se na založení švýcarské Rady křesťanských církví.

V Konferenci evropských církví

prosazoval vyšší podíl práce metodistů – laiků. Stál v pozadí práce Ekumenické rady církví, když byla kritizována za protirasistický program. Franz Schäfer totiž považoval tyto aktivity, jež přesahovaly jeho vlastní biskupskou práci, za šanci představit svou církev čestným a bezúhonným způsobem.

Biskup Franz Schäfer odešel do důchodu v roce 1989, krátce před politickými změnami v Evropě. Svou práci předal nově zvolenému biskupu Heinrichu Bolleterovi. Ve svém srdci i ve své mysli však zůstal ve spojení s metodistickou „rodinou“, která přesahovala hranice. Jeho aktivní intelekt mu umožnil zajímat se o rozvoj církve i ve věku, kdy se již zvyšovala jeho fyzická imobilita. Stal se nejdéle sloužícím biskupem Evangelické církve metodistické. Nadále se setkával s lidmi, k nimž vždy přistupoval laskavě a přátelsky. Ovlivnil nespočetné množství lidí, překračoval hranice, stavěl mosty mezi různými světy a napomáhal proměně Evropy.

Biskup Franz Schäfer odešel pokojně do věčnosti 14. července 2016, obklopen svou rodinou, a to ve věku nedožitých 96 let.

Děkovná bohoslužba na jeho památku se uskutečnila 8. srpna ve Fraumünster v Curychu.

Autor je biskup Centrální konference pro střední a jižní Evropu, přeložila Lenka Procházková, redakčně upraveno

.

Vzpomínka

Nikdo neočekával, že Franz Werner Schäfer, který se narodil 10. března 1921 blízko Basileje, se jednou stane stavitelem mostů mezi různými světy. Vyrůstal v jednoduchých podmínkách dělnické třídy. Jeho rodiče aktivně pomáhali lidem, kteří byli v problémech, a usilovali o spravedlivější uspořádání světa. Část rodiny ze strany otce se církvi vzdálila, ale Franz Schäfer jako dvanáctiletý chlapec váhavě přijal pozvání do nedělní školy metodistického sboru v Birsfeldene, kde jeho rodina v tom čase žila.

Mladý Franz chtěl studovat střední školu, ale chudoba jej přinutila ukončit formální vzdělávání a učit se kožešníkem. V té době jej členové metodistického sboru povzbuzovali k tomu, aby se stal učitelem nebo kazatelem. A tak se v roce 1939 dostal Franz Schäfer do praktického studia v metodistickém sboru v Bülachu. Během války nemohl studovat na teologickém semináři pro metodisty v Německu, a proto svůj teologický titul získal na semináři Misie v Basileji, kde studoval v letech 1940 a 1945.

Následovala krátká praxe v Bernu, Signau-Grosshöchstettene a v Badenu. V roce 1947 byl biskupem Garberem ordinován na diakona a dva roky po té na staršího.

V Badenu se oženil, avšak jeho manželka Lydie po roce zemřela. V roce 1951 dostal přidělení do německy mluvícího sboru v Lausanne, který v průběhu jeho působení vyrostl a ožil. Oženil se podruhé a v průběhu následujících šťastných let požehnal Bůh jemu a jeho manželce Heidi pěti dětmi. Heidi odešla k Pánu v roce 1987.

V roce 1959 biskup Ferdinand Sigg ustanovil Franze Schäfera za oblastního superintendenta metodistické církve ve Švýcarsku.

Když biskup Sigg v roce 1965 neočekávaně zemřel a bylo potřeba zvolit nového biskupa, byl 2.9.1966 v Lausanne zvolen za biskupa na šest let Franz Schäfer. V té době již bylo na obzoru spojení Metodistické církve

18

Jak jsme poprvé spouštěli Poušť

Stránky mladých

Lucie Švábová

19

Stránky mladých

Spoušť

Týden na Poušti uběhne vždycky jako voda, dva týdny však utekly snad ještě rychleji. Poslední týden v červenci je již tradičně rezervovaný pro metodistické mládežníky, letos ještě před ním proběhla týdenní Spoušť, tedy kurz pro ty, kteří na sebe vzali úkol mládežnický týden připravit,

zorganizovat a promodlit.

V sobotu 16. července se nás na Poušti sešlo asi dvacet, tedy taková větší rodina s náčelníkem Milanem Mrázkem. A rodinně jsme také žili – sami jsme se zásobovali, uklízeli si a vařili.

Pravda, v kuchyni byl občas trochu zmatek a případná hygienická kontrola by nás asi úplně nepochválila, ale žaludky jsme

si vždy nakonec naplnili samými dobrotami. Podávaly se například kynuté borůvkové knedlíky, domácí tortilly s kuřecím masem a zeleninou nebo palačinky s borůvkami, smetanou a čokoládou.

Režim jsme si na Spoušti nastavili docela přísně. Budíček byl v 7:15 a celý den jsme začínali vždy jako praví poustevníci – společnou tichou modlitební

Stránky mladých

20 procházkou v lese a následným čtením z Bible. Každý z nás obdržel duchovní deník poustevníka, který jsme denně plnili svými myšlenkami a modlitbami.

Dopoledne i odpoledne jsme byli rozděleni do jednotlivých týmů a chystali jsme celý následující týden – plánovali hry a čtvrteční výlet na lodích, rozdělovali účastníky do chatiček i menších ranních skupinek, připravovali chvály, vyráběli, nakupovali, modlili se a samozřejmě jsme také vařili a zajišťovali běžný chod celé Pouště.

Každé ráno a večer jsme také měli společný program s chválami a zamyšlením – krátké slovo měl vždy jeden z nás. Většinou se jednalo o svědectví, a to svědectví upřímná a velmi obohacující nás všechny. Pracovali jsme a sdíleli jsme se a bylo nám spolu tak hezky, že jsme se skoro ani netěšili, až se v sobotu přivalí vlna dalších čtyřiceti nahlášených účastníků.

Při hlavním mládežnickém kurzu letos Poušť totiž opravdu praskala ve švech.

Poušť

I program hlavního týdne byl dosti nabitý. V neděli jsme začali několikahodinovou psychologickou hrou Život. V té mohl každý prožít celý svůj život, mohl se prát s nespravedlností osudu, který mu přinášel nemoci, určoval partnera, dával i bral děti, zkrátka pohrával si s ním, jak se mu zachtělo. Jak si s životními těžkostmi poradíš, s kým je budeš řešit? Není skvělé, že ve skutečném životě nemá tvou budoucnost v rukou nevyzpytatelný osud, ale laskavý Bůh? To jsou jen dvě zajímavé otázky, které ze hry vyplývaly. Co si z ní každý jednotlivec odnesl, už je na něm.

Kromě klasických dopoledních seminářů a odpoledních sportů jsme společně mohli prožít i Šmoulovu záludnou (celo)noční hru a zkusit si na kánoích splout neznámý, divočejší úsek Lužnice.

Skvělá kázání a semináře pro nás měl připraveny Milan Mrázek, Petr Vaďura a také host z Apo-

štolské církve Bohuslav Wojnar.

Mluvili o Božím království, o Kráse, která spasí svět, o tom, jak by měla vypadat a co by měla dělat církev ve 21. století, o znesvěcování Božího jména nebo o psychologii moci a zla. O naše žaludky se s úsměvem a mateřskou něhou staraly kuchařky Marie Novotná a Hanka Nováková. Celý areál spravoval a zásoboval Martin Jeřábek. Všem moc a moc děkujeme!

Týden (vlastně dva týdny) společné zábavy, rozhovorů, modliteb, chval, hluku i tichého rozjímání byl i letos neobyčejně požehnaný. Poušť je místo, kde se Bůh dotýká lidí – snad proto, že na něj čekají, že mu naslouchají, že odkládají všechnu práci a odhazují všechny notebooky a mobily, které nám v běžném životě brání plně se soustředit na Boží hlas. Poušť je místo, kde lidé dospívají k důležitým životním rozhodnutím, kde se Bohu vydávají cele do rukou, kde ho chválí z plných plic. Kéž si aspoň kousek Pouště uchováváme v srdcích po celý rok. Věřím, že jsme si z pobytu neodvezli jen nemoci (bohužel, Ibalgin a Brufen byly ke konci pobytu asi nejvyhledávanějším zbožím), ale také cenné podněty k přemýšlení a srdce naplněná Boží láskou.

Autorka je jednou z účastnic pobytu, členka sboru ECM Praha

21

Dvakrát o mládežnickém pobytu na Poušti se rozhodnu žít. Můžu se trápit, nebo žít s důvěrou v Boží slova, která přinášejí radost. Je to rozhodnutí. Ne jednoduché a ne jednorázové. Rozhoduji se každý den a ne vždy správně. Ale věřím, že ke snaze a vytrvalosti se Bůh přiznává. Kdyby tomu tak nebylo, asi už bych své boje dávno vzdala.

Ze stanoviště Vnitřní uzdravení jsem neodcházela uzdravená, ale s doporučením k léčbě. Ani lékař, k němuž přijdeme s nemocí, nás většinou neuzdraví na místě, ale předepíše nám léky a dá pokyny k léčení. Některá léčba si žádá čas. Tak jsem to vnímala a stále vnímám i já po této Poušti, která mi opět dala novou motivaci k vytrvalosti.

Petra Janoušková

Poušť. Zvláštní název pro zvláštní místo. Každý rok se na začátku pobytu kladou otázky: „S jakými očekáváními jsi sem přijel?“ „Jaká očekávání od tohoto pobytu máš?“ A nyní, když už jsem opět doma, přemýšlím a hodnotím. Proč jsem byl ochoten sem znovu přijet? A stálo to za to? Musím přiznat, že jsem nadšený a za nic bych ten čas nevyměnil. Hlavním motivem, proč jsem jel, bylo mít možnost na chvíli opustit své běžné prostředí a setkat se s lidmi, jejichž hodnotový žebříček a pohled na život považuji za neobyčejné. Konfrontovat své názory a pohled na život s jejich a znovu zhodnotit, co má skutečnou cenu, na čem skutečně záleží a na čem nikoli. Ke své radosti mohu říci, že toto mé očekávání bylo naplněno mnohem více, než jsem čekal. Skrze semináře a kázání jsem byl nucen přesně tohle dělat. Musel jsem zrevidovat svá stanoviska ke všem

možným, často tabuizovaným tématům a otázkám. Byl jsem donucen přemýšlet o tom, zda mé pojetí hodnot a stanoviska k různým problémům vycházejí z opravdového základu, anebo se opírají jen o pochybné, pohodlné či neúplné „pravdy“. Jsem také vděčný za množství cenných rozhovorů s přáteli, v nichž jsme se vzájemně mohli svěřit se svými starostmi a problémy. A co víc, mohli jsme to společně vydat Bohu v modlitbě. Takové chvíle považuji za opravdu vzácné a silný pocit z nich vnímám ještě teď.

Vím, že v těch chvílích se něco měnilo, že to nebyla slova pronášená do vzduchu. Mám v srdci mnohem větší pokoj a vědomí, že na to nejsem sám. Že kromě lidí má slova slyšel někdo, kdo je bere vážně a má moc přinést řešení mnohem lepší, než by si kdo představil.

Daniel Pavelek

Stránky mladých

Letošní Poušť byla pro mou vyprahlou duši opět oázou. Je to místo, kam jezdím už od dětství – léto bez Pouště už si snad ani nedovedu představit. Každý rok zde načerpám novou sílu do života víry. Tento rok tomu nebylo jinak. I přes nemoc, která mi trochu posunula termín příjezdu, jsem si těch několik dní s vděčností v srdci velmi užila.

V průběhu těch pěti dnů, které jsem zde strávila, jsem měla možnost mluvit s přáteli, které jsem dlouho neviděla. Uvědomuji si při tom, jak se pomalu měníme, jak se i duchovně vyvíjíme, a jsem vděčná za to, že můžu být součástí této milosti.

Z těch několika rozhovorů, které zde proběhly, mi obzvláště jeden utkvěl v paměti. Byl to krátký rozhovor s kazatelem, k němuž došlo v průběhu posledního večera a to v rámci programu nazvaného Řeka. Probíhal celý večer až do pozdních hodin a skládal se z několika stanovišť, z nichž každý poskytoval zamyšlení a ztišení se nad konkrétní věcí. Rozhovor, o němž mluvím, proběhl na stanovišti nazvaném Vnitřní uzdravení. Zde byla příležitost k soukromému sdílení a modlitbě. Přišla jsem se spoustou otázek, zraněná spíše Bohem než lidmi. Od kazatele jsem dostala několik zpětných vazeb – odpovědi, které nedávaly sice jednoznačné vysvětlení, ale přiměly mě k zamyšlení. Uvědomila jsem si, že jasná odpověď nemusí být vždy řešením. Někdy stačí, když vám někdo poskytne náhled na stejnou věc z jiného úhlu. Z úhlu, ze kterého by vás třeba nikdy nenapadlo na danou věc nahlížet. Uvědomila jsem si, že mám na výběr, záleží jen na mě, se kterým úhlem pohledu

22

Ubi ecclesia ibi aquilae - ?

Polemika

Zdeněk Eberle

Po přečtení článku Ubi ecclesia ibi aquilae z posledního čísla S+Ž (červen 2016) jsem si vlastně hned položil tu „učednickou otázku“: „Snad to nejsem já, Pane?“ Sloužil jsem, nebo mi lidé z farností sloužili? Vzpomněl jsem si, jak jsem v září 2000 stál na kazatelně v zatuchlém, vlhkém, plesnivém a špinavém kostelíku sv. Václava v Tachově a ještě se slyším, jak říkám: „Přišel jsem vám sloužit.“ Bylo to silné vyjádření, časem jsem toho někdy litoval, ale vystihovalo to pravdivě můj postoj. No, nevzpomínám si, že bych byl v Tachově korumpován nebo si vyžadoval nějaké služby. Vzpomínám si však na to, jak jsem při pravidelném dojíždění, především cestou z Tachova do Plzně, často usilovně přemýšlel, u které benzinové stanice natankovat, aby mi to dobře vyšlo v rovnici o dvou neznámých: jedna byla stav mého účtu, druhá spotřeba mého auta. A to jsem dostával nějakou náhradu za cesty.

Hned jsem se také v mysli přenesl do doby mého druhého nejtěžšího rozhodování v životě: odejít od ČSD a jít pracovat do církve, jmenovitě ECM. Rozhodl jsem se pro odchod, i když jsem měl přesně poloviční platový výměr než v předchozím zaměstnání (zaměstnával mě tenkrát ještě magistrát, protože církevní tajemníci těsně po revoluci stále dosluhovali).

Pak jsem se v myšlenkách dostal zase na konec své služby v církvi, kdy jsem k platu dostával asi 12 stravenek za měsíc. O žádné další „supí komnatě“ už nevím, takže to asi nebudu já. A jestli jsem na něco zapomněl, prosím, připomeňte mi to. Možná, že i faráři na nějaké to své „kriminální“ období zapomínají, či chtějí zapomenout.

Na co si však s vděčností dodnes vzpomínám, je skutečnost, že jsem v posledních letech služby s nepředstíranou vděčností kvitoval fakt, že se mohu věnovat práci/službě a nemusím se starat o živobytí. Považoval jsem to za luxus; podobně jako nyní pravidelný přísun peněz na svůj bankovní účet důchodce od sociálky.

Tak co a koho autor článku vlastně myslel? Měl to být nedatovaný „výlet“ do církevních dějin, kdy biskupové a faráři bohatli a tloustli na úkor nejchudších? To zřejmě nikoliv!!

Kde má proběhnout ten „kopernikovský“ obrat? V čí mysli? Přece i v naší církvi jsou zástupy abonentů na duchovní službu! A všichni se třesou, jak jim budou lidé z farností sloužit! Nebo ne?

Jak znám „vřelý vztah“ autora článku k současným služebním strukturám v naší církvi, musím se otevřeně zeptat: Kdo je tedy ten „supí vyžírka“? Farář nebo farářka na malé farnosti? Nebo naopak na větší farnosti? Na Lochotíně? Superintendent? Ředitel správy budov? Nebo snad biskup Patrick Streiff?

Nemám rád nekonkrétní obvinění. A dokonce se domnívám, že to nemají rádi ani moji dřívější kolegyně a kolegové.

A tak mě napadá, jestli je možné hodit kámen do bahnité louže tak šikovně, že bahno nepostříká majitele ruky, které kámen hodila? Prvoplánově to asi možné je. Jenže „jednou“ se budeme zodpovídat všichni. Nečekám ten den s touhou, že pak se konečně ukáže, jak jsem byl dobrý. To ne; mám trému a úctu. Ale vím, že si pak kvůli takovému článku nebudu kazit náladu.

Autor je farář ECM - důchodce

23

Spiritualita a film Petr Vaďura

Animovaný život (USA, rež. Roger Ross Williams; film přináší životní portrét mladého muže – autisty, který se naučil rozumět světu prostřednictvím Disneyových animovaných filmů). Velmi kladného hodnocení se od účastníků semináře dostalo i několika filmům hraným, především snímku Zkouška dospělosti (Rumunsko, rež. Cristian Mundiu; film odhaluje korupci v současném Rumunsku), Paterson (USA, rež. Jim Jarmusch; film – báseň o řidiči autobusu, který dokáže vnímat krásu a poezii obyčejného života), Josefův syn (Francie, Belgie, rež. Eugène Green; film o hledání otce a o synovství) a Toni Erdmann (Německo, Rakousko, rež. Maren Ade; vtipná komedie o tom, co v životě má skutečně cenu).

Karlovarský filmový festival lze vnímat různě – jako přehlídku hvězd a hvězdiček, jako filmový maratón, jako příležitost k setkání. Pro účastníky semináře Spiritualita ve filmu přinesl letošní ročník navíc poznání, že ve filmovém světě rezonují dvě důležitá témata: mužnost a mužství a nezbytnost hodnotového ukotvení, pokud chce člověk žít kvalitní život.

Autor byl moderátorem semináře Spiritualita ve filmu na 51. ročníku MFF v Karlových Varech.

Kultura

Karlovarský filmový festival se konal v červenci už po padesáté první. Filmy hodnotilo několik porot, mezi nimiž své důležité místo má i ekumenická porota. Ta hodnotí filmy na základě jejich duchovního přesahu. V tomto roce ocenila italsko-francouzský film režiséra Roberta Andòa Zpovědi (Le confessioni). Svůj verdikt zdůvodnila následovně: „Film s vyváženým užitím symbolů a čistou estetikou reflektuje ticho, čas a lidskou zranitelnost, stejně jako možnost vykoupení volající po rozchodu s pragmatickým cynismem v rozhodování mocných, a to v kontrastu se svědomím a návratem k základním hodnotám křesťanství.“ Při ekumenické porotě letos již tradičně fungoval také seminář nazvaný „Spiritualita ve filmu“, jehož práce se každoročně účastní duchovní i laici z různých církví. V letošním roce jej vedl Ondřej Sabol (absolvent filmové vědy, CB), moderoval jej Petr Vaďura (ECM). Vedle nich se do diskusí zapojili ještě jeden farář z CČSH a tři katoličtí laici. Účastníci semináře vybrali několik filmů, které společně zhlédli a následně o nich diskutovali. Do jejich diskusí se zapojovali i hosté – filmoví tvůrci a vědci, s nimiž bylo možno se věnovat konkrétním filmům a režisérům. Smyslem bylo společně se sdílet a rozšiřovat vlastní vnímání filmového díla o pohledy a postřehy druhých. Cílem semináře je motivovat pracovníky církví, aby i po skončení festivalu nadále pracovali s filmy ve svých farnostech a sborech.

Padesátý první ročník Karlovarského festivalu přinesl několik velmi kvalitních filmových děl. Mezi vrcholy patřil i film Rodinné štěstí maďarského režiséra Szabolcse Hajdua, který obdržel velkou cenu festivalové poroty – Křišťálový glóbus. Snímek se dostal do distribuce a díky filmovým klubům jej bude možno zhlédnout v kinech. Film brilantním způsobem zachycuje jemné předivo vztahů ve dvou rodinách, které se na několik hodin setkají v jednom budapešťském bytě. V minimalisticky natočeném snímku s úžasem sledujeme, jak se postupně odhalují skryté závisti, komplexy i pocity nadřazenosti, pokusy využít blízkého příbuzného i opravdové a hluboké vztahy lásky a přátelství. Vedle toho, že film je skutečně bravurně natočen a zahrán, poutá pozornost i hodnotová zakotvenost tvůrců a jejich schopnost nenápadně a přirozeně poukázat na to, co je v rodinných vztazích skutečně nosné a důležité: je to stálá obnova vzájemné důvěry, odpuštění, nezištnost a především láska.

Vedle tohoto vynikajícího filmu se účastníci semináře zabývali také mnoha dalšími díly. Ocenili několik skvělých dokumentů, především film Ambulance (Francie, rež. Alice Diop; film zachycující práci lékaře, který bezplatně ošetřuje zahraniční migranty ve Francii) a snímek

24

Setkání u studny (J 4,1–42)

Biblická studie

Venuše Černá

Studny či cisterny byly v zemi, jež byla odkázána na „deště jarní a podzimní“ a v níž vodní toky často vysychaly, velmi důležité, ba dokonce životně nezbytné.

Protože všichni potřebujeme pít, abychom přežili, byly studny přirozeně i místem setkávání: setkávali se zde pastýři, aby zde napojili svá stáda, ženy, které odtud nosily vodu do domácností, i vyprahlí a unavení poutníci.

U studny hledal Abrahamův služebník nevěstu pro Izáka (Gn 24), u studny se poprvé setkali se svými nastávajícími ženami Jákob (Gn 29) i Mojžíš (Ex 2).

Studna je také ideálním místem pro rozhovor o životě. A tak se zdá naprosto přirozené, že se u studny setkali také Ježíš a Samařanka. A přece to bylo setkání mimořádné. Setkávají se zde totiž osoby naprosto odlišné, jejichž setkání bylo krajně nepravděpodobné. Nebylo totiž vůbec samozřejmé, že Ježíš půjde zrovna tudy a že právě v tu chvíli zde bude žena čerpat vodu. A už vůbec nebylo samozřejmé, že se ti dva spolu pustí do řeči. A přece se to stalo.

1. Odlišnost pohlaví (muž a žena)

Bůh stvořil podle obou zpráv o stvoření (Gn 1 a 2) muže a ženu jako bytosti rovnocenné a navzájem se doplňující: muž i žena jsou jako Člověk (= Adam) „obrazem Božím podle jeho podoby“ – Gn 1,26.27. Muž a žena mají společné poslání: naplnit zemi a panovat nad ní (Gn 1,26.28). Žena je „pomoc jemu rovná“ (Gn 2,18), přičemž rovnocennost a doplňování naznačují i hebrejské výrazy pro muže a ženu – íš a iššá (‫ׁשיִא‬, ‫הָּׁשִא‬

– Gn 2,23), které se do češtiny tak nesnadno překládají, aby se přitom tato slovní hříčka neztratila (mužatka i mužena zní opravdu podivně). Ve starověké patriarchální společnosti však žena neměla stejné postavení jako muž – a ve skutečnosti ho v některých oblastech (světa i života) nemá dodnes, i když se už hodně změnilo a před zákonem jsme si rovni. Žena byla muži (otci nebo manželovi) podřízena a byla na něm také ekonomicky závislá (to už dnes není tak samozřejmě a někdy to může být dokonce i naopak). Nebylo obvyklé, aby se muž na veřejném místě bavil s cizí ženou – a zvlášť rabbi, jak to naznačuje i údiv učedníků (J 4,27). Navíc setkání muže a ženy u studny mohlo kvůli asociaci s příběhy praotců vzbudit podezření, že jde o námluvy.

Ježíš se však nenechává svazovat lidskými konvencemi ani obavami z toho, co si kdo pomyslí, a zcela přirozeně se ženou hovoří.

Jinde v Písmu zjistíme, že neměl dokonce ani zábrany nechat ženy, aby se jej dotýkaly (při setkání s hříšnicí u farizea – Lk 7,38, při pomazání v Betanii – Mk 14,3 a par., a dokonce i po vzkříšení – Mt 28,9), případně aby jej doprovázely a pečovaly o něj (Lk 8,2.3). A i když se ženy neobjevují mezi jeho Dvanácti, později u něj zůstanou až do jeho smrti na kříži (na rozdíl od učedníků, kteří se rozutečou), postarají se o jeho mrtvé tělo a budou také první, kdo se s ním setká po jeho vzkříšení (Mt 28,9).

2. Odlišnost etnická a náboženská (Žid a Samařanka)

Přestože Bůh již při povolání

Abrahama (tehdy ještě Abrama) jako praotce vyvoleného lidu zamýšlel, aby v něm došly požehnání veškeré čeledi země (Gn 12,3), kdyby se Ježíš řídil židovskými zvyky, pak by se se Samařankou zřejmě vůbec nesetkal. Židé se totiž obvykle při cestě z Judska do Galileje území Samařanů vyhýbali (obcházeli je přes Pereu).

Jenomže u Jana je psáno: „Musel však projít Samařskem“ (J 4,4). Co to tedy bylo za nutnost, která ho k tomu pudila? Zřejmě to souviselo s jeho posláním – rozséváním slova, které už brzy přinese úrodu k životu věčnému (J 4,32–36). A tak zatímco učedníci shánějí jídlo, Ježíš se sytí svým pokrmem (činěním Boží vůle) již při rozhovoru se Samařankou. I když svým Dvanácti při jejich vyslání do služby zakázal chodit do samařské obce (Mt 10,5), zřejmě s ohledem na jejich vzájemnou nevraživost (Lk 9,51–56), sám se na samařské území vypravil už teď (a po svém zmrtvýchvstání pošle učedníky ke všem národům – Mt 28,19, výslovně i do Samařska – Sk 1,8). Ježíš totiž nikomu nestraní, a tak může dát i Židům za vzor milosrdného Samařana (Lk 10) či Samařana, který jako jediný z deseti uzdravených malomocných projevil vděčnost a vzdal chválu Bohu (Lk 17).Údiv nad Ježíšovým neobvyklým jednáním vyjadřuje i sama Samařanka: „‚Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?‘ Židé se totiž se Samařany nestýkají“ (J 4,9). Sloveso přeložené zde jako „nestýkají“ (οὐ συγχρῶνται) znamená také „nic společně neužívají“ – a tedy ani nádobu na vodu. Jde jim totiž o to, aby se stykem s nimi (užíváním společných věcí) neposkvr-

25

připomíná rozdílná místa, kde Hospodina uctívají Židé a Samařané. Klade tím zřejmě nepřímo otázku, které z těchto dvou míst je to správné. Ježíš sice vyslovuje určitou kritiku jejich náboženství („Vy uctíváte, co neznáte“ – J 4,22), ale zároveň dává jasně najevo, že nezáleží ani tolik na místě uctívání, jako spíše na jeho způsobu či obsahu: Otec si přeje, aby ho lidé uctívali v Duchu a v pravdě, resp. doslova takové „hledá“ (ζητεῖ) – J 4,23. V tomto zvláštním spojení „v Duchu a v pravdě“ je patrná souvislost jak s Ježíšem (který o sobě říká, že je cesta, pravda i život – J 14,6), tak s Duchem, kterého on dává (jako proudy živé vody, které budou tryskat z nitra věřících v Ježíše – J 4,14, 7,38.39). Otce tedy správně uctívají ti, kteří přijali Ježíše, věří v něj a narodili se z Boha (J 1,12–13), resp. z vody a z Ducha (J 3,5).

3. Odlišnost životních zkušeností (svobodný muž a žena „s komplikovanou rodinnou anamnézou“)

Obvyklým rodinným stavem dospělých lidí ve starověkém Izraeli bylo „ženatý“ či „vdaná“ (tedy žít v manželství), i když samozřejmě z různých důvodů někdo v manželství nežil. Z tohoto hlediska byl tedy rodinný stav obou hlavních osob našeho příběhu neobvyklý. Navíc byla jejich „rodinná anamnéza“ (či historie rodinného života) extrémně odlišná – Ježíš nežil v manželství nikdy, žena měla už pět manželů a aktuálně dokonce žila ve vztahu, který nebyl legálním manželstvím. „Rodinné právo“ tehdejší doby se od toho našeho velmi lišilo a ženy výrazně

znevýhodňovalo: Na rozdíl od dnešní doby bylo legální, aby muž měl současně několik manželek (příp. i ženin), i když to nikdy nebylo považováno za ideální stav. Žena však nemohla mít současně několik manželů. Muž mohl ženu z různých důvodů zapudit (kromě případů, kdy si musel vzít ženu, kterou svedl, nebo kdy neprávem obvinil svou ženu ze smilstva – předmanželské nevěry) a tím ji vystavit riziku hmotné či mravní újmy. Aby byla tato rizika minimalizována, měl jí dát lístek propuštění (rozlukový lístek), aby byla chráněna před obviněním z cizoložství a mohla se znovu vdát; v případě jejího cizoložství mohlo být propuštění ženy vnímáno dokonce jako akt milosrdenství (jinak by jí hrozilo ukamenování). Zatímco vdaná žena byla za cizoložnici považována i v případě nevěry se svobodným mužem, muž byl za cizoložníka považován jen v případě nevěry s vdanou či zasnoubenou ženou. Žena muže propustit nemohla, ale v případě, že s ní manžel špatně zacházel, mohla od něho odejít (bez lístku propuštění) nebo se odvolat k soudu, který mohl muže přimět k tomu, aby dal ženě lístek propuštění. Jinak se žena, která již byla vdaná, mohla znovu provdat jen v případě, že její muž zemřel. Pokud ovšem se zemřelým mužem neměla děti, měla si vzít jeho blízkého příbuzného – tzv. levirátní sňatek. Pokud se propuštěná žena či vdova znovu nevdala, vracela se z ekonomických důvodů do otcovského domu (nebo se jejím poručníkem stal její nejstarší syn). Co přesně znamenají slova: „Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž“ (J 4,18), není z textu ani z toho

Biblická studie

nili.Co stojí za tímto zvláštním vztahem Židů a Samařanů? Je to odlišnost etnická a náboženská, ale pouze částečná – nelze jednoduše říct, že Samařané jsou příslušníci jiného národa nebo jiného náboženství. Oni sami se totiž hlásí jak ke společnému původu (mají společné předky – např. „praotce Jákoba“ – J 4,12), tak ke společné víře v Hospodina. Rozdíly mezi nimi vznikly pravděpodobně v 8. století př.

Kr., kdy byla velká část obyvatel severního izraelského království deportována do Asýrie a na jejich místo byli přesídleni příslušníci jiných národů, kteří se s původním obyvatelstvem mísili a jejich víru v Hospodina dle svědectví Písma „kontaminovali“ pohanskými vlivy. Židé proto považovali Samařany za „nečistý“, smíšený lid a přistupovali k nim podobně jako k pohanům. Po svém návratu z babylónského exilu jim dokonce znemožnili podílet se na obnově Jeruzaléma a chrámu.

V Ježíšově době však ve víře Samařanů žádné směšování různých náboženství nebylo patrné. Ke skutečným rozdílům ve víře patřilo např. to, že Samařané považovali za kanonicky závazný spis jen Pět knih Mojžíšových (v jejich dialektu a s některými odchylkami – tzv. Samaritánský Pentateuch) a že uctívali Hospodina na hoře Gerizím – dříve ve vlastním chrámu, který byl v roce 128 př.

Kr. zničen židovským králem a veleknězem Janem Hyrkánem.

Poté jim zřejmě jako posvátné místo, možná i náhradní místo k bohoslužbě, sloužila právě Jákobova studna. Rozhovor s Ježíšem o sporné teologické otázce (správném uctívání Hospodina) začíná sama Samařanka: poté, co v Ježíši rozpoznala proroka,

Biblická studie

26 přehledu zcela jasné. Buď ji její manželé postupně propustili, nebo jí postupně zemřeli. Nelze však upřesnit, kolik jich zemřelo a kolik ji propustilo. V každém případě je to situace velmi neobvyklá (nebo alespoň tehdy byla) a budí velikou pozornost, množství otázek a (podle odpovědí) i spoustu emocí:Co je to asi za ženskou, když má za sebou takovou historii? Je tak nebezpečná, odporná, přelétavá, nebo spíš měla smůlu na mužské, kteří si vždycky našli nějakou záminku, aby se jí zbavili? Nebo snad byla neplodná? (Tady bychom ji asi politovali, protože neplodnost chápeme jako nemoc, ale tehdy ji považovali za prokletí, nejspíš spojené s nějakou vinou, a také za legální důvod k rozvodu nebo k uzavření dalšího manželství.)

A proč teď nežije v legálním svazku? Bojí se její současný partner o svůj život? Nebo jí spíš pohrdá? Nebo se ona už vdát nechce či nemůže, protože vyčerpala povolený limit k uzavření manželství? (Tento limit však byl ve skutečnosti ještě nižší – žena se prý mohla legálně provdat „jen“ třikrát.) Naši zvědavost sice biblický text neuspokojuje, ale možná už aspoň chápeme, proč ta žena ke studni přichází v dobu tak neobvyklou – v poledne, v čas největšího vedra, kdy většina lidí zůstává někde ve stínu: nejspíš nechce nikoho potkat (a setkat se tak s lidskou všetečností či přímo nevraživostí). Možná si dokonce zpočátku myslela, že se s ní dal Ježíš do řeči jen proto, že ji (a její minulost) nezná; a že se žena za svoji životní situaci stydí, napovídá to, že zmíní jen část pravdy o sobě: „nemá muže“ (J 4,17). O to větší překvapení pak asi pro ni muselo být, když zjistila, že Ježíš „ví všechno, co dělala“ (J 4,29) – a přesto se s ní baví! A nerozdírá zbytečně staré rány připomínáním detailů (vin či zranění), ale nabízí na ně lék.

A tu se bezděky znovu připomíná ta asociace námluv u studny a obraz Hospodina jako manžela ženy opuštěné či vdovy (Iz 54), příp.

Ježíše jako ženicha a církve jako

nevěsty: Ježíš je ten muž, kterého ona dosud marně hledala (i když to tu není výslovně řečeno). A teď on našel ji. Ježíš zřejmě rozumí oné žízni, která ji hnala do stále nových vztahů, ať už to byla touha po lásce, po dětech nebo třeba jen potřeba materiálního zajištění. Neodsuzuje ji, ale nabízí jí mnohem víc, než jí mohl poskytnout i ten nejlepší lidský vztah.

Nabízí jí to zcela zdarma, bez předběžných podmínek. A nabízí to nejen jí, jak je zřejmé z jeho slov: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ 4. Odlišnost ontologická (svatý Bůh a hříšný člověk)

Také u této odlišnosti je to poněkud složitější, než napovídá nadpis: v Kristu se sice se Samařankou skutečně setkává Bůh (kdo jiný by jí mohl nabídnout „živou vodu“ než sám Bůh, zdroj živých vod – Jr 2,13), ale zároveň i člověk, který je jako jiní lidé unavený, má žízeň a navíc je odkázaný na pomoc někoho jiného, protože nemá vědro a studna je hluboká (J 4,11). A tak dochází k paradoxní situaci, kdy Ježíš jako žíznivý člověk žádá Samařanku, aby mu dala pít (skutečnou vodu ze skutečné studny, kterou jejím předkům dal „jejich praotec Jákob“), a vzápětí jí sám jako Bůh nabízí „živou vodu“, která se v ní stane „pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“.

Tento zvláštní rozhovor probíhá nejen na dvou úrovních ontologických, ale zároveň i na dvou úrovních vyjadřování – v přímém, doslovném smyslu, ale také ve smyslu přeneseném, obrazném: Žízeň je tu jednak žízeň skutečná, jednak touha po něčem jiném než po vodě. Živá voda je jednak voda tekoucí, pramenitá (na rozdíl od vody stojaté), jednak „voda“, která se v člověku stane „pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. A tak tu vznikají až komická nedorozumění: žena se nejdřív diví, jak jí Ježíš může dát živou (tedy pramenitou) vodu, když nemá ani vědro a studna je hluboká (J 4,11), a pak chápe ži-

vou vodu jako vodu snad i skutečnou, ale zároveň i kouzelnou, po které už nikdy nebude mít skutečnou žízeň a nebude už muset chodit pro další skutečnou vodu (J 4,15). Ježíš však má na mysli Ducha jako zdroj věčného života: on jí umožní pravý vztah s Bohem, pravou bohoslužbu – uctívat Boha „v Duchu a v pravdě“.

Tuto „vodu“ nebude muset sama odnikud namáhavě čerpat, ale dostane ji jako dar a tato „voda“ sama v ní pak bude jako pramen tryskat (doslova „vyskakovat“ – ἅλλεσθαι) vzhůru (J 4,14).

5. Překonávání bariér

V tomto zvláštním příběhu o překonávání odlišností nejrůznějšího druhu, které se mohou stát bariérami (zdmi či hradbami) mezi námi, příp. mezi námi a Bohem, sám svatý Bůh v Kristu přichází k hříšnému člověku. Nečeká, až se člověk sám očistí a posvětí, aby se pak k Bohu mohl přiblížit, ale jako Otec sám hledá ty, kdo ho budou uctívat v Duchu a v pravdě (a hledá je dokonce i tam, kde by je jiní nehledali).

A také je k tomu sám uschopňuje, když jim dává Ducha jako „pramen vyvěrající k životu věčnému“ a Ježíše jako „cestu, pravdu i život“. A zároveň uschopňuje člověka i k tomu, aby se mohl přiblížit k lidem, před kterými dosud utíkal.Přes všechnu odlišnost mezi nimi Ježíš Samařanku ani pasivně neignoruje, ani aktivně neodmítá, ale sám ji vyhledá, v rozhovoru se jí dává postupně poznat (a zároveň jí dává poznat, že on zná ji) – a nabízí jí svůj dar.

Nastává zázrak: žena, která se dosud kontaktu s ostatními lidmi vyhýbala (ze studu nebo strachu z odmítnutí), tu nechává ležet svůj džbán, symbol namáhavého, marného čerpání vody, která by utišila její žízeň (a opouští ho podobně, jako první učedníci opustili svoje sítě), a odchází – k lidem! Odchází k nim jako Ježíšův svědek, jako misionářka, s cílem přivést je (a nejen svého „muže, který ve skutečnosti není jejím mužem“) k němu, aby se

27 sami „na vlastní oči“, v osobním kontaktu s ním přesvědčili: „Není to snad Mesiáš?“ To, co způsobilo tuto radikální změnu, je pravda, kterou Ježíš vyslovil o jejím osobním životě. Pravda drsná a snad i pohoršující, ale zároveň spojená i s přijetím a nabídkou milosti („…milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ – J 1,17).

A misie Samařanky je úspěšná: „Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té

ženy, která svědčila: ‚Všecko mi řekl, co jsem dělala‘“ (J 4,39). „A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo“ (J 4,41).Poznání Ježíše Samařankou se postupně rozvíjelo v průběhu rozhovoru: Je to Žid. Je snad větší než praotec Jákob? Je to prorok. Není to snad Mesiáš? Samařanka je dokonce v Písmu jediná, komu Ježíš výslovně potvrdí, že je Mesiáš.

Ve vyznání obyvatel městečka pak poznání Ježíše dospívá ke

svému vrcholu: Je to mnohem víc než jen Mesiáš Židů: „…víme, že toto je opravdu Spasitel světa“ (J 4,42). Je to Spasitel mužů i žen, lidí ze všech národů, s nejrůznějšími náboženskými představami i životními osudy; prostě – Spasitel světa.

Autorka je laická kazatelka, členka sboru ECM v Praze 2

Přednášky pro veřejnost na Husitské teologické fakultě

Inzerát

Projdete-li upravenou kvetoucí zahradou, kde se nad hlavami příchozích sklání vysoké břízy, objevíte jednu z teologických fakult Univerzity Karlovy. „Vážně? Na Budějovické? Já tam bydlím dvacet let a o žádné Univerzitě tam nevím.“ To není ojedinělá věta, kterou lze zaslechnout na veletrzích o vzdělání, kde se setkávají zájemci o celoživotní studium s reprezentanty jednotlivých fakult. Husitská teologická fakulta přitom nabízí všem zájemcům dychtícím rozšířit si obzory zajímavé vzdělávací programy. V září zde započne již pátý ročník úspěšných přednášek pro veřejnost „Večerní akademie religionistiky“. Během uplynulých čtyř let se zde posluchači mohli seznámit mimo jiné s křesťanskou mystikou, staroegyptským náboženstvím, původní keltskou spiritualitou či s novopohanským hnutím. V následujícím akademickém roce jsou již připravena témata alternativní spirituality západního původu (doc. Ivan Štampach)

a náboženských paralel ve fantasy literatuře (doc. Pavel Hošek) a ve virtuální realitě (dr. Zuzana Kostićová). Jeden z kurzů bude věnován také zajímavým hostům, kteří vždy jednou za čtrnáct dní pojednají o vybrané náboženské menšině Blízkého východu (dr. Jiří Gebelt). Jedinečností těchto přednášek je i rozdílné spektrum posluchačů všech věkových kategorií, odlišných profesních a životních směrů a nejrůznějších vyznání. Ti všichni však mají jedno společné. Touhu srozumitelným způsobem se seznámit se základy a specifiky světových náboženství, která pohánějí současné dění či vládly dávno zapomenutým světům. Tomu je přizpůsoben i výklad předních českých odborníků na zvolená témata, který je vystavěn na vědeckých poznatcích a předáván poutavým způsobem. Novinkou, která zaujme především zájemce o přednášky s křesťanskou tematikou je „Večerní akademie teologie“, jež doplňuje religionistické

kurzy. Tady se mohou posluchači těšit na přednášky mapující roli biblických textů v rané církvi (doc. Jiří Pavlík), výpovědi o Bohu v knize apokalyptického proroka Daniela (doc. Jiří Beneš) a postavy a události hýbající světem Nového zákona (dr. Jiří Lukeš).

Zajímavé téma nabídnou i přednášky osvětlující vývoj dialogu mezi náboženstvím a přírodními vědami (doc.

Jiří Vogel). Každý, koho široká paleta nabízených okruhů oslovila, je vítán na jednotlivých přednáškách či po zaslání přihlášky v celém přednáškovém cyklu, na jehož konci čeká na každého přihlášeného účastníka osvědčení o absolvování kurzů celoživotního vzdělávání na Univerzitě Karlově.

Kontakt: religionistika@htf.cuni.cz Program přednášek: www.htf.cuni.cz/VAR Facebook: www.facebook.com/religionistika

28

Knihomolův dialog o Jeronýmu Pražském

Recenze

Stanislav Hasil

Víte, jak se píší recenze na knihy? A víte proč? Občas mám pocit, že já nevím ani jedno.

Vychází to částečně z toho, že někteří moji vyučující občas nejsou s mými pracemi zrovna spokojeni (což mi drásá nervy a špatně z toho spím, ale co, asi jsem prostě moc pyšný) – tolik k „jak?“.

A teď k „proč?“ – zatím to bylo vždy v rámci podmínek nutných k ukončení předmětu (ani už nedokážu vyjmenovat, kolik jich bylo). Ale toto je jiné. K následujícím řádkům chci přistoupit jinak.

Nejen proto, že by je mohlo číst mnohem větší publikum než jeden akademický pracovník našeho hrdého ústavu, ale hlavně proto, že i přes počáteční obavu z této knihy jsem byl velmi příjemně překvapen její vnitřní organizací, čtivostí a přitom přesností. Autoru se povedlo něco nečekaného: historika znuděného tucty statí, prací a knih o středověké mentalitě (hlavně z produkce francouzské historické školy Annales; Histoire, Sciences Sociales, do níž patří velikáni jako Marc Bloch, Lucien Febvre, Fernand Braudel a speciálně na ony mentality orientovaní Georges Duby Philippe Aries, Francois Furet či můj osobní favorit, mimo jiné v knize citovaný, Jacques Le Goff a samozřejmě mnoho dalších) zaujal, poučil, udivil a přiměl k přemýšlení nad tím, jak následující řádky napsat tak, aby je někdo skutečně přečetl a byl jimi motivován k tomu, aby výčet svých knih právě o titul Jeroným Pražský, Tragický příběh středověkého intelektuála z pera Martina Chadimy rozšířil. Tož idem na to.

VNITŘNÍ MONOLOG ROZDVOJENÉHO KNIHOMOLA:

O jakou jde knihu?

Jeroným Pražský. Tragický příběh středověkého intelektuála.

Proč sis ji přečetl?

Byl jsem s ohledem na letošní výročí 600 let od Jeronýmova upálení požádán o recenzi.

Staňo, ty jsi tuto knihu četl?

Ano? Myslím skutečně, ne jako když ses chystal na zkoušku z **** *******.

Ano. Naposledy opět dnes dopoledne ve vlaku. A až ji dočtu, tak to asi vezmu zase znovu.

Takže jednou přečíst na recenzi nestačilo?

Na recenzi bych ji nemusel přečíst zdaleka celou, tohle je jiné.

Jiné? Jak jiné?

Autor tuto knihu složil ze čtyř na sobě zdánlivě nezávislých drobnějších knih. Aby se dala přečíst jedna z nich, například ona poslední, o Kostnickém soudu, tak není nezbytné znát obsah předchozích tří. Tvoří uzavřený samostatný celek. Každá z nich jeden.

Takže jsou čtyři. O čem jsou?

První zavede čtenáře k samým

počátkům lásky k moudrosti (filosofii), do starověkého Řecka. Řecka? Není to tak trochu daleko od upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského v Kostnici?

Rozhodně ne! Nejdřív jsem tím byl taky překvapen, pak mě napadlo, že jde jen o nějakou krátkou rekapitulaci v rámci definování pojmů, tak jak to někteří historici občas dělají, když nahánějí znaky. Ale nebylo to tak. První kapitola pojednává o vzniku dvou hlavních směrů ve filosofii. Těch dvou, které po smíšením s židovským (biblickým a i Ježíšovým) pohledem na svět položily základy chápání světa a formování myšlenek o něm pro celou éru středověku. Aristoteles versus Platón. Nikdy před tím jsem o tom takto nepřemýšlel, ale dává to smysl. Jak můžeme chtít chápat, o čem se Jeroným na koncilu přel, když nerozumíme tomu, jak chápal svět. Samozřejmě nečekejte nic složitého a obsáhlého, první kniha připomene čtenáři na dvou desítkách stran, co už zná. A co nezná, doplní a hlavně vysvětlí základní pojmy a myšlenky oněch proudů. (A tím mimoděk i podstatu mnišství, pojem dědičný hřích, myšlenku „touhy těla proti potřebám ducha“ a podobně, čili věci, které církev zavedla do svého slovníku, používá je, mluví o nich, snaží se jimi řídit, ale když se někoho otážete „proč“, tak se vám v odpovědi dostane: „Protože tak to je.“ Takže když kvůli ničemu jinému, tedy pro zodpovězení

29 se každý bál,“ jsou běžné. Ale za co skutečně Hus hořel? Za co hořel Jeroným? A za co se pak husité skutečně bili? Husa upálili katolíci, ale on sám byl co? Nebyl snad taky katolík? A co vůbec tehdy znamenalo „katolík“?

Je něco, co byste chtěl čtenářům vyřídit?

otázky: „Proč?“ by si tuto pasáž měl povinně přečíst každý, kdo se chce nazývat křesťanem.)

A co druhá část knihy?

Je v té knize vůbec něco o Jeronýmovi?

Samozřejmě! O něm jsou dvě knihy zbývající. Třetí kniha je shrnutí toho, co víme o jeho životě. Hned na začátku autor vysvětlí čtenáři, že ať už napsal kdokoliv cokoliv, včetně Františka Palackého, tak nikdo dodnes nepřišel s uspokojivým vysvětlením, kde se vůbec Jeroným narodil. A pak krásnou svižnou syntetickou metodou v některých a analytickou v jiných místech pokračuje a seznamuje nás s re-

A kniha čtvrtá?

Ta řeší samotný Kostnický koncil. Je nabytá informacemi a v některých momentech je na historické dílo až podezřele akční. Než to rozmazávat, zmíním spíš citaci, která mne, někoho kdo si cení vzdělanosti a znalostí asi mnohem více, než by měl, zasáhla: „…oznamuji já, Jeroným z Prahy, mistr svobodných umění univerzity pařížské, kolínské, heidelberské a pražské, a pokud je na mně, uvádím ve známost všem nactiutrhačům a žalobcům a pomlouvačům našeho království připraven přijít z vlastní vůle a svobodně do Kostnice a prokázat čistotu své pravé víry i nevinu ne skrytě na nárožích a před soukromými osobami, nýbrž otevřeně a veřejně před celým koncilem.“ Předpokládám, že abychom to více pochopili, tak si to musíme přečíst sami, že?

Ano! Lidé to dnes velmi zjednodušují, věty jako: „V Kostnici nám upálili Husa,“, „Katolíci zabili Husa,“ „Husité bojovali proti zlořádům v církvi,“ „Husitů

A poslední otázka – změnila ta kniha pohled na Jeronýma?

Ano. Z postavy neurčitého rozměru, ze jména v seznamu se stala poměrně plastická osobnost. Vlastně si dovolím autora ještě jednou citovat, protože mě přesvědčil a já jsem se nakonec přiklonil, z větší části, k jeho závěrečným slovům: „Jeho bouřlivý život byl naplněn obrovskou intelektuální a spirituální kreativitou, která se stala jeho požehnáním i prokletím.

Jeroným bude vždy inspirací těm, kteří boří staré stereotypy a předsudky, a zaplatí za to životem.

Třebaže byl Jeroným obviňován z pýchy a nadutosti, lze věřit jeho hluboké víře v Boha. Na rozdíl od některých jeho soudců, jejichž bezbožné činy vedly k likvidaci poctivých reformních snah Jana Husa a Jeronýma Pražského.

I zde platí slovo Starého zákona: ,Počátek poznání je bázeň před Hospodinem.‘“(Př. 1, 7) Výše uvedeným autor končí svoje dílo a já myslím, že je to i pěkná tečka za tímto naším rozhovorem. Děkuji za vyslechnutí.

Děkuji za odpovědi.

Autor studuje historii na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně.

Recenze

S tou je to podobně. Tvoří most mezi starověkou filosofií a érou těsně před husitskými válkami v první polovině 15. století.

Opět zabírá jen asi dvě desítky stran. Není to nic dlouhého, přesto se autorovi podařilo tam stručně a výstižně vysvětlit hlavní směry a proudy ve středověkém uvažování (včetně konfliktu mezi Petrem Abélardem a Bernardem z Clairvaux). Uvede čtenáři základní informace o našem zapomenutém velikánu Vojtěchu Raňkovu z Ježova, pokusí se vysvětlit, co jsou to ony slavné univerzálie, poví, kdo, proč a jak byl John Wyclif a podobně.

áliemi hlavní postavy, se způsoby uvažování, s jeho vztahem k Mistru Janovi, s bojem o budoucí podobu univerzity a tak dále. Nemá cenu to vyjmenovávat všechno.

Přečtěte si to celé!

Lidi, mějte to srdce a přečtěte si tuhle knížku. Má to jen asi dvě stě stran. Je to malé vydání.

Dobře se to čte. A budete pak vědět, o čem se mluví. Zvlášť, když je letos to výročí. A budete moci házet machry ve sboru, protože budete vědět, kde se vzali myšlenky, které dnes bereme jako samozřejmé, aniž by někdo vlastně pořádně věděl proč.

30

Rozhovor s Neznámým

Biblický kvíz

Petr Vaďura

Reportér: Už několik týdnů se seznamuji s dvorem. Mohl byste mi říci něco o tamtom člověku?

Informátor: Jistě. Je to XY, syn AB. Spolu se svými bratry je královým hostem.

R: Ale je zde už několik týdnů.

I: Ne týdnů, let. Žije zde vlastně trvale. Samozřejmě tvoří součást královy družiny a je pověřován i různými úkoly ve správě země.

R: A jak se sem dostali?

I: Král ho i s jeho bratry zdědil od svého otce.

R: Jak to zdědil?

I: Starý král byl jistou dobu ve vyhnanství. Bylo to v době, kdy se vlády zmocnil jeho syn a on se zachránil útěkem na poušť za Jordán. A tam se o něj staral AB. Byl to zámožný muž, ale především moudrý a citlivý člověk.

Věděl, že král v poušti nemůže vydržet, a tak se dal dohromady ještě s několika sousedy a po celou dobu zásobovali královský dvůr i vojsko potravinami a vším potřebným materiálem. Traduje

se, že dokonce dodávali králi kravský sýr, což je zde potravina dosti neobvyklá.

R: Mladý král se tedy odměňuje synům AB za jejich otce?

I: Ano. Když se starý král po nějakém čase z vyhnanství vracel, nabídl AB, aby se s ním odebral do Jeruzaléma a dožil svůj život v pohodlí královského paláce.

AB to však s ohledem na svůj vysoký věk odmítl. Prý s lítostí prohlásil, že by už ani nedokázal ocenit dobré jídlo a pití, co by mu tam dávali. A protože je nahluchlý, neměl by nic ani ze zpěvu, který se na královském dvoře už tenkrát provozoval. Nabídl však králi, že s ním pošle svého syna XY. A tak se také stalo. Když starý král umíral, nařídil svému nástupci, aby synům AB prokázal milosrdenství. Mají prý být mezi těmi, kdo jedí u králova stolu, protože právě tak se oni zachovali k němu, když prchal z Jeruzaléma před svým synem.

R: Je takových lidí u dvora víc?

I: Ne, tohle je spíš výjimka.

Náš král se obklopuje svými lidmi. A pak jsou tu jeho manželky se svými služebníky. Lidé jako XY však vytvářejí důležitou skupinu, která je králi naprosto oddaná. Nemusejí nic moc dělat, ale jsou těmi, kdo králi pomáhají držet vládu pevně v rukou. Někdy si ho střeží skoro až žárlivě.

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je AB a jaké je nejspíš jméno jeho syna XY? Kde v bibli je popsán příběh, který jsme zde vyprávěli? Své odpovědi pište v SMS zprávě na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou adresu, protože ze správných odpovědí bude vylosován jedna, jejíž autor od nás dostane knihu.

Správná odpověď biblického kvízu ze 2. čísla zní: Nejvyšší číšník krále Sancheríba. Biblické odkazy: Iz 36 a 37; 2Kr 18 a 19; 2Pa 32. Ze správných odpovědí vybíráme tu, kterou poslala Ivona Pavelková z Třemošné. Té také posíláme knihu. Blahopřejeme.

Umění porozumění Ralf Mošt

V duchu jsem se odhodlal jet na benátské bienále současného výtvarného umění. Benátky jsou úchvatné město. Zvláště, co se týče architektury. Místo silnic průplavy, po nichž se elegantně vznáší gondoly podobné legendárním černým drakům. Najednou most, honosný Dóžecí palác, ulice a uličky široké tak akorát na rozpětí paží. A domy jsou si tak blízko, jako si snad bývali i lidé v nich. Zavítal jsem také do nejslavnějšího benátského chrámu, chrámu sv. Marka. Toužil jsem po setkání s Bohem, po ztišení před svým Pánem. Proč však i to nespojit s kulturním zážitkem? Bylo to časně k ránu. Kontury obdivuhodné raně románské stavby (se silným vlivem byzantského slohu) nabyly neobyčejného kouzla. V chrámě Páně nebylo mnoho lidí; štěstí, že jsem se tam vůbec dostal. Jedna stará paní zametala cestičky mezi lavicemi.

Neuměl jsem ani slovo italsky (snad dvě tři, avšak vyslovit je bylo pro

mne nemožno), chtěl jsem tedy co nejrychleji zmizet do prázdné lavice a uniknout kontaktu s tou ženou. Avšak jejímu pohledu jsem se vyhnout nestačil.

V rozpacích jsem na ni zlomek vteřiny civěl a na omluvu se mé rty mírně usmály, jako by chtěly říci: „Dobré jitro, promiňte, že jsem se sem tak vetřel, jsem tu cizí; nechci vás rušit ve vaší službě,“ nebo něco podobného.

Stará paní se pousmála (trošku

31 lišáckým úsměvem podtrženým linkou vrásky kolem suchých úst) a její přímý, laskavý pohled ke mně pravil: „Dobré ráno, vůbec nerušíš; pojď dál, buď vítán v domě mého Krále.“ Usmál jsem se na ni naplno a ona věděla, že všechny rozpaky z nečekaného shledání vzaly za své. Pokračovala dál v zametání, já se posadil opodál do liduprázdné lavice; jako doma. V tiché modlitbě se můj zrak občas stočil na onu stařenu. Nezametala – ona přímo tančila. Tančila v chrámových meziprostorech složitou, pomalou a pevnou sarabandu, pokornou, vážnou a zároveň lehkou,

samozřejmou a půvabnou jako kreace mladičké baletky. Sem tam vešlo několik lidí, ženy v upnutých šátcích, muži v černých brýlích. Někdo k ní prohodil: „Bon giorno!“ Lhostejnost pronesených slov však nebyla s to donést pozdrav k vetchým uším a echo obrovské lodi mi tu větu přehrálo v ještě prázdnější tónině. Tak jsme tam byli asi jen já a ta Benátčanka v opravdickém společenství. Mlčky, blízko sebe jak staří přátelé, kteří si rozumí i beze slov. Jindy mám z takové komunikace strach, často nevím, pročpak můj bližní nic neříká – plácl jsem snad něco nevhodné-

ho? Jsem mu krajně nepříjemný nebo si už nemáme co říct? Zde ne. Vstal jsem, potěšen z tohoto ztišení; ze setkání s Bohem i se svou sestrou. „Na shledanou, paní, rád jsem vás poznal.“ „Vale, mladíče, buď s Bohem,“ řekly si naše usměvavé oči u východu.

Venku jsem se pak ještě kochal raně románským sv. Markem (silně byzantským) ozářeným ranním světlem. Ovšem daleko více mne oslovilo to živé, prosté mlčení než chladná řeč skvělé architektury.

Kdykoli se do nějakého tématu pouštíme, ptám se mládežníků na to, zda něco z toho probírali ve škole. A tady na mě čekalo druhé překvapení: učitelé se s nimi většinou o ničem takovém nebaví. Jakoby škola a život byly dvě planety, které jsou od sebe vzdáleny tisíce světelných let.

Není divu, že mnoho mladých lidí si myslí, že většinu toho, co se ve škole učí, nebudou nikdy v životě potřebovat.

Někdy slyším učitele, jak si stýskají nad lhostejností a nezájmem žáků o cokoli. Mám jinou zkušenost. Při probírání zmíněných témat jsou mladí lidé velmi soustředění a pozorní. Když po nich chci, aby zaujali postoj nebo vyjádřili svůj názor, většinou se dočkám dobrých odpovědí.

Nedávno se našeho setkání zúčastnili dva kluci a dvě děvčata, které kdosi přivedl přímo z ulice.

Tématem byly právě genové technologie. To není záležitost úplně jednoduchá a je třeba nejprve shrnout spoustu složitých reálií, aby byl člověk schopen přemýšlet nad etickými rozměry tohoto problému. Mládežníci poslouchali a zapojovali se do debaty. Zeptal jsem se jich, zda by souhlasili s tím, aby vědci pomocí genových

manipulací ovlivňovali pohlaví nebo barvu vlasů dětí. Rezolutně to odmítli: „Není to přirozené.

Vytratila by se pestrost a nečekanost života. Chyběl by moment překvapení. A pak – zasahovali bychom do něčeho, do čeho lidé zasahovat nemají.“ To byla odpověď mladíka, který chvíli před tím vyslovil klišé o tom, jak církev brojí proti vědě a poznání.

A teď mluví jako profesor etiky na teologické fakultě.

Není to škoda, že v naší společnosti nevěnujeme školství více pozornosti? Nestálo by za to pokusit se získat pro učitelské povolání více schopných, moudrých a citlivých lidí, kteří by se byli schopni věnovat i otázkám souvisejícím s etikou či náboženstvím? Nebylo by skvělé, kdyby naše děti chodily ze školy nadšené, protože jim jejich učitel otevřel nové obzory a zajímal se o jejich názor? Vím, musel by se stát zázrak. Ale kazatel by přeci na zázraky věřit měl, ne? A církev je povolána k tomu, aby se modlila i za věci nemožné.

www.ralfmost.cz/krehky-vztah-serie.html Autor je učitel, výtvarník a básník

Škola Petr Vaďura

Autor je bývalý učitel

Reflexe / Úvaha

Začátek školního roku inspiruje k úvahám týkajícím se vzdělání. Když jsem se stal kazatelem v církvi, dostal jsem na starost také mládež. Mladí lidé ve věku 14 až 20 let se schází každý týden, aby společně zpívali, povídali si a také uvažovali nad důležitými otázkami života.

Celá ta věc mi zpočátku připadala divná. Myslel jsem si, že dnešní mladé generaci nerozumím, že mládežníci nebudou mít zájem poslouchat moudra padesátníka, který nemá ani chytrý telefon, ani nerozumí sociálním sítím. Zmýlil jsem se.

První překvapení nastalo, když jsem jim nabízel témata, nad nimiž bychom se mohli společně zamýšlet. V první řadě chtěli mluvit o partnerství, sexualitě, životě singles, o rozvodu a o manželství. Pak se zajímali o otázky, jež souvisejí se životem rodiny.

Zajímala je adopce a pěstounská péče, potraty a genové technologie. Jedno setkání jsme věnovali šikaně – a věru to nebyl příjemný rozhovor. Mladí lidé však chtěli probírat i otázky celospolečenské, a tak jsme mluvili o roli médií ve společnosti, o uprchlické krizi, konzumerismu a lidských právech.

32

Strach – svěřte ho Bohu Sebastian Mann

Uplynulo už půl roku ode dne, kdy jsme slavili první narozeniny našeho syna. Od té chvíle jsme skoro denně čekali, až udělá své první kroky, ale pořád nic. Ten den na sebe nechal čekat. Ale od toho okamžiku už není pro tohoto malého muže, stejně jako pro jeho tři velké sourozence a nás rodiče, nic jako dřív. Je to, jako byste přeřadili rychlost. Jak samozřejmě běhá a celý byt je před ním nejistý. Tak mnohé věci potřebují čas. Čas k růstu, ke zrání. Je třeba času, než si zvykneme na nové, než se zaběhne nová rutina, než začneme důvěřovat tomu, co bylo dosud cizí. Jen málokdo běhá od narození. Mnozí potřebují doprovod, vzít za ruku, velkou toleranci k chybám, dlouhý dech.

Své první výročí slaví také věta, kterou vyslovila spolková kancléřka Angela Merkelová poprvé 1. srpna 2015. Na tiskové konferenci měla proslov a na otázku, co by z Německa bylo, kdyby přicházelo stále více běženců, odpověděla: „My to zvládneme!” Věta, která obletěla svět. Stejně jako obrázky, kde je vidět Angelu Merkelovou, jak se nechává fotografovat s běženci.

Také jste je viděli? Svou větu opakovala 5. září, pak 14. prosince a v novoročním proslovu 1. 1.

2016. A pak znovu a znovu. Tato věta a postoj německé kancléřky rozděluje lidi – v Německu a odtud i v mnoha zemích Evropy.

Některé tato věta posiluje.

V jejich angažovanosti, v jejich nasazení pro pokojné soužití, pro humánní jednání. Organizace, které pomáhají, sociální služby, nesčíslní dobrovolníci, ti všichni podávají úžasný výkon. Jiným

nahání strach. Vyhání lidi do ulic, některé se stávají bezcitnými a zuřivými. Je to proto, že prostě ještě nepřišel její čas? A jestlipak vůbec přijde čas, ve kterém dostatečně doroste a naučí se chodit vzájemné soužití lidí různého původu, jazyka i kultur?

Strach obchází

Zdá se, že obzvlášť se strachem lidí se dá dnes dobře dělat politika.

Strach je přítomný všude. Strach je velká síla, ale je také ambivalentní. Může nás chránit a bystřit smysly. Ale může nás také ochromovat nebo činit agresivními. Nejsilnější je ovšem strach z cizího. Z toho, co není jako já, co nezapadá do naší společnosti. To, co je mi známé, by se mohlo změnit a já bych tomu nemusel stačit. K tomu přibývá strach z neznámého. Strach, že by mohlo být zničeno to, co jsem ve svém životě vybudoval. Bylo by to zničeno rázem. Podobné události, k jakým došlo ve Francii, v USA, v Německu, kde islamisticky motivovaní jednotlivci bijí nenávistně kolem sebe, by se mohly odehrát i v naší zemi, v naší blízkosti. Proto vidí mnohé země Evropy jen jedinou cestu: Neprodyšně uzavřít hranice. Nepřijímat žádné běžence. Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta Miloše Zemana, říká: „Naše země si nemůže dovolit, aby se vystavila nebezpečí teroristických útoků jako ve Francii a Německu.“ Předtím hlava státu kategoricky odmítla navrhované přijetí 2700 běženců.

U nemálo lidí je strach spojen s řadou negativních zkušeností, jež přinesly rozčarování. Lidé jsou zklamaní ze společnosti, z politiky – ano, ze života vůbec. Právě ve východním Německu jsou mnozí, kteří by takto popsali svůj život. Se změnami po pokojné revoluci v roce

Foto: http://www.emk-ojk.de/

Aktuální rozhovor

Učit se chodit

33

Můj strach

Z toho, co v naší zemi vidím a prožívám, mnohdy také dostávám strach. Ba, dokonce mne popadá hněv a vztek. Zároveň se mnohdy cítím naprosto bezmocný. Mám strach, když ve městech jako Plauen (Plavno), Drážďany nebo Lipsko – tedy městech nalézajících se v naší východoněmecké výroční konferenci – vycházejí do ulic lidé, kteří volají: „My jsme lid.“ Tuto větu jsme slyšeli už v roce 1989, ovšem tehdy zněla docela jinak: svobodně, důstoj-

ně, pokojně. Dnes v ní zaznívá odmítnutí, hněv, svéhlavost.

Přepadá mě strach, když slyším, že v Německu byl v roce 2015 každý třetí den spáchán útok na ubytovnu s běženci.

Strach proto, že se ptám, kam až tohle může jít. Jaký další ventil budou tito lidé hledat příště?

Hněv a zlost ve mně rostou, když vidím, jak lidé na ulicích drží v rukou kříže v černé, červené a zlaté (!) barvě. Je křesťanská víra vynálezem Němců? Nebyl Ježíš z Nazareta, kterého uznáváme jako Mesiáše a kterého následujeme, Žid? A není církev Ježíše Krista světovou církví, v níž se neuznávají rozdíly (podle Ga 3,28; 5,6)? Nepřekračuje církev našeho Pána všechny hranice zemí? Ne, neexistuje žádné „německé křesťanství“, stejně jako neexistuje křesťanský západ. Ne, s tím bych opravdu nechtěl být spojován! Záchranu nepotřebuje „křesťanský západ“, nýbrž to, co je „křesťanské na západě“, jak to říká rakouský sociolog náboženství a kněz Paul M. Zulehner.

Na druhé straně vidím, že stejné odmítnutí, které pociťují tito lidé vůči běžencům a lidem jinak smýšlejícím a jinak žijícím, pociťuji vůči protestujícím já. Vidím, že nejen lidé na ulicích, ale i já sám potřebuji osvobození. Také já potřebuji, aby mne Kristus osvobodil. Osvobodil od strachu, odmítnutí, nenávisti a hněvu.

A má bezmoc roste, protože často nedovedu najít cestu, která by mohla spojit lidi tak odlišně myslící a cítící. Jak může vzniknout konstruktivní, uctivé soužití?

Je možné překonat strach?

Ano, zcela jistě. Ale lehké to není. Jako křesťan věřím svému Pánu, který mi dodává odvahu slovy: „Ve světě máte soužení.

Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) V tomto zaslíbení Pán neříká, že bychom ho mohli následovat beze strachu. Ani to, že by nám strach vzal. Říká však, že se můžeme strachu postavit – s ním na své straně. A on způso-

bil, že strach nebude mít poslední slovo. Otázka, kterou si kladu, zní: Komu svěřím svůj strach?

Těm, kdo myslí jen na své vlastní blaho, na svou vlastní zemi, nacionalistům nebo pravicovým populistům? Nebo Kristu? Svěřme svůj strach jedinému Kristu.

Nesvěřujme ho nikomu jiného.

Vždyť Kristus je blízko i těm, kdo stojí na hranicích Evropy a žádají o vstup. Zná jejich nouzi, jejich beznaděj, život bez perspektivy.

Kristus zná i lidi v naší blízkosti, kteří jsou právě tak bez naděje.

Pro všechny, kteří halasně obchodují se strachem, jsou lidé na okraji společnosti voliči, stoupenci – ne ti, o něž by měli opravdu zájem. Kristu jsou však tito lidé na okraji vzácní – vidí je, váží si jich, miluje je.

Copak neexistuje na strach žádný protijed? Neexistuje nic tak silného, jako je strach? Něco ano: je to láska. Ta je schopná strachu se postavit. „Láska vyhání strach,“ říká se v 1J 4,18. Jenže ustrašení lidé lásku vůbec neberou na vědomí. Svým strachem se zabývají natolik, že něžná setkání lásky přehlédnou. Lásku je nutné nechat si darovat – Kristem. Musíme o ni prosit, zápasit.

A aby v nás rostla, pro to musím něco udělat. Je to jako s panikou z výtahu, kterou vyléčí jediné: jízda. Podobně strach ze psa může být překonán jen tím, že se jednomu psu odvážně postavím, vezmu ho na vodítko a pohladím.

Stejně strachu z lidí pomůže jediné: setkání s lidmi. Účinným prostředkem pro všechny lidi, kteří běžence prožívají jako ohrožení, je konfrontace s nimi. Jenom při setkání si uvědomím: To je člověk jako já. S nadějemi, sny, strachy. Člověk, který trpí, když vidí trpět své dítě. Člověk, který potřebuje nějaký úkol, který se chce zapojit. Člověk, který by chtěl pro sebe a svou rodinu domov. Budoucnost, pro kterou se vyplatí žít.

Co dělá církev proti strachu

V mnoha sborech východoněmecké výroční konference hledají

Aktuální rozhovor

1989 byly spojeny velké naděje na lepší život. Mnozí měli velká očekávání: „Teď budeme moci ukázat, co všechno ve východním Německu umíme.“ Ale pak přišlo zklamání. Například známá továrna na šicí stroje, která už tak jako tak vyráběla na export a o které se doufalo, že by mohla dodávat do celého světa, nenašla investora a musela skončit výrobu. Najednou bylo 8 000 lidí bez práce. Jak se jim dařilo a jak se daří mnoha jiným? Je jasné, že je nebudou potřebovat.

Nejsou dost rychlí a dost dobří.

Jiní mají zase dojem, že neměli příležitost ukázat své schopnosti: „Proč nebyla oceněna moje snaha, moje síla, moje připravenost něco dokázat? Proč se teď mluví o lidech z Řecka nebo odkud – a už ne o nás?“ Když teď přichází do naší země mnoho cizinců, jako by se to opakovalo. Příchozí jsou ohrožením, konkurencí: „Tady dostávají tisíce něco, na čem jsme tvrdě pracovali a čeho se musíme vzdát.“ „Vezmou nám ještě i to, co máme.“ Tak roste strach z neznámého, strach způsobený vracejícími se zklamáními, strach z úpadku, strach z cizího, strach ze změn.

Strach je jako pouta, která spojují lidi nejrůznějšího ražení a společenského stavu. Tuto velkou sílu strachu mnozí využívají, především pravicoví populisté.

Chovají se jako krysař z Hamelnu: za zpěvu písní o strachu pozorují, koho mohou získat.

Aktuální rozhovor

34

kontakt s cizími, s běženci. Sbory otevírají své dveře. Existují různé volné, nekonvenční formy: u kávy a koláče lze mluvit, hrát, vyplňovat formuláře. Mnohé sbory nabízejí jazykové kurzy. Dobrovolníci ze sborů – a samozřejmě i mimo sbory – pomáhají běžencům při výuce jazyka.

Otevírají bazary s oblečením. Členové sboru doprovázejí lidi na úřady. Jiní jedou do ubytoven pro azylanty a navštěvují běžence, pořádají pro ně bohoslužby nebo lidi odtamtud na bohoslužby přivážejí. V mnoha sborech se konaly kurzy víry, někteří z běženců se nechali pokřtít a připojili se ke sboru. Tam, kde se to děje, je to pro sbor velké obohacení. Mnohé se však muselo změnit. Např. čtení Bible probíhá ve více jazycích.

Jedno je však při všech nabídkách stejné: dochází k docela osobnímu kontaktu. Lidé touží po lidech, kteří se jim věnují a kteří je potkávají jako člověka. Kde se to děje, tam je možné porozumění – i bez řeči.

V našem sboru jsou dva kurzy němčiny. Probíhají dvakrát až třikrát týdně po hodině a půl. Malou skupinu vyučují dobrovolní učitelé. Díky Bohu, existuje opravdu dobrý výukový materiál, který jsme mohli zakoupit. Stále se však jedná o improvizované, příležitostné vyučování. Je třeba se připravit na změny, na něco nového. S takovou skupinou můžeme pracovat několik měsíců. Pak však zase přijde něco nečekaného a my začínáme znovu od začátku. Obohacující bylo jedno dopoledne, kdy jsme s běženci sbírali po celé čtvrti odpadky. Potili jsme se spolu.

Proběhla také jedna mezikulturní slavnost na hřišti. Připravili a přinesli jsme si tradiční jídlo z různých zemí. A pak jsme si hráli, hovořili, smáli se.

Lidé, s nimiž jsem se setkal při našem kurzu němčiny, hledali naději, budoucnost, jistotu. Mnozí prožili něco nepředstavitelného. V této cizí zemi ocenili, když je někdo oslovil jejich jménem. Nebo když měl někdo radost, že je vidí. Často jsou to malá gesta. A přece jsou všechna tato malá setkání obšťastňující a obohacující.

A víra? Neměl bych milovat ty, které miluje Bůh? Jsou lidé různých věr. Pravoslavní křesťané, muslimové, Hindové. Víra nesmí vytvořit překážku, kvůli níž bychom jim neměli věnovat pozornost, úctu a lásku. Neměla by být podmínkou účasti na jazykových kurzech. U Krista to nevidím jinak. I v okrajových lokalitách Izraele, kde se setkával s cizinci, věnoval lidem pozornost, úctu a lásku – a beze strachu.

Některé cizince dokonce uvedl jako vzor víry (např. Mt 8,5–13). My samozřejmě o své víře vyprávíme hlavně tam, kde je zájem. Spíš však doufám, že na našem životě je vidět, kde je zdroj naděje, osvobození,

životní radosti a pravého pokoje – u Krista.

Bojácné následování?

„Nesvěřujte jim svůj strach!“ Těmito slovy bych vás chtěl povzbudit, milé sestry a milí bratři v Kristu v naší ECM na Slovensku a v Česku. Nesvěřujte ho velkým státníkům ani nacionalistům či pravicovým populistům – ani těm, kdo tak hlasitě vyžadují vaši pozornost. Svěřte ho Bohu. Jemu odevzdejte svůj strach, jemu vydejte své chabé síly, svou nepatrnou naději, svou malou víru. Svěřte se tomu, který „nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici“ (Iz 42,2), ale v tichosti se uchází o naše srdce.

Dělejte odvážné kroky, i když jsou tak malé. Pevně se držte toho, co jste poznali jako pravé, čím vás Kristus pověřil pro vaše město, ve vašem sousedství, ve vašich vztazích.

Zasazujme se společně o lidskost, pozornost, úctu a lásku.

Ne proto, že to za dobré považuje německá kancléřka. Ne proto, že jsou v jednotlivých zemích Evropské unie nařízeny kvóty na přijetí imigrantů. Ale proto, že je to náš úkol jako věřících, protože patříme Bohu, pro kterého má velký význam lidskost, pozornost, úcta a láska. Dělejme to stejně jako on. Vezměme si jako příklad

35

Aktuální rozhovor

to, co je uvedeno na nesčetných místech Starého zákona, že on miluje právo a spravedlnost. Konkrétně to znamená, že má slabost pro znevýhodněné, vyloučené, zapomenuté, staré, nemocné, vdovy, sirotky, cizince.

Svému lidu stále připomíná: „Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 23,9) Nebo dokonce: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec (!) mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého.“ (Lv 19,34) Ano, Bůh k nim má zvláštní vztah: „zjednává právo sirotku a vdově, miluje (!) hosta a dává mu chléb a šat.“ (Dt 10,18; nebo také Dt 27,19; Ž 146,9; Jr 6,7; Jr 22,3; Mal 3,5; Za 7,9.10 aj.)Jak to Kristus viděl u svého Otce, tak také rozuměl svému životu. Celým svým životem se ztotožnil s těmi bez práva, s bezdomovci, zbitými a vězni.

Zve i nás, abychom JEJ představovali lidem, kteří teď stojí u našich dveří, v našich městech, v naší zemi: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli

jste za mnou. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,35.36.40)Mnohé potřebuje čas, aby se postavilo na vlastní nohy. Také odvaha, víra, láska, naděje. Ten den však přijde. Jen zůstaňme v Kristu. Uchopí nás za ruku při našich pokusech činit kroky na cestě následování. Jen zůstaňme v Kristu. Pak můžeme docela dobře žít i s nějakými těmi zbytky strachu.

Autor byl hostem Výroční konference ECM v tomto roce. Žije se svou manželkou a čtyřmi dětmi v Grünhain-Beierfeldu, malém městečku v Krušných horách (poblíž Annaberg-Buchholz).

Přeložil Jč.

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Modlitba Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875