Slovo a život 2016/01

(E)xkluzivně Žijeme v nejisté době 3 – 5 Život v nejistotě 6 – 9

SLOVO & ŽIVOT � � � �

téma: Nejistota

Mé zkušenosti s Ukrajinou 33 – 34

číslo: 1. dubna 2016

Abramova cesta do požehnané nejistoty 10 – 11

STRIP: Martin Kukla 2

3

Žijeme v nejisté době Petr Vaďura

1. V důsledku válek, ekologických katastrof a bídy jsou v pohybu statisíce lidí. Naposledy se dalo do pohybu takové množství lidí v tak obrovském prostoru ve 4. až 6. století během tzv. stěhování národů. Jenomže tento masivní pohyb starotureckých Hunů, germánských a slovanských kmenů, v jehož důsledku mimo jiné zanikla roku 476 západořímská říše, se odehrával v rozmezí 250 let. Teď dochází k pohybu miliónu lidí ročně. Po druhé světové válce bylo také v pohybu asi 10 miliónů Němců, kteří byli vyhnáni z Pruska, Slezska, Sudet, Bukoviny a dalších míst východní Evropy. Byli to však Němci a mířili do Německa.

Dnes dochází k pohybu masy lidí, kteří jsou národnostně, kulturně, civilizačně a nábožensky odlišní než obyvatelé zemí, do nichž přicházejí. A pokud se naplní černé scénáře klimatologů, bude mig-

rantů neustále přibývat, protože střední Afrika se bude potýkat s dosud nebývalým suchem.

2. Mimořádnost dnešní doby souvisí i s uspořádáním světa.

Rozumní finančníci již léta bijí na poplach nad tím, že si západní civilizace žije desítky let nad poměry. Takřka všechny státy západu jsou zadluženy a dluhy stále rostou. Neblahou finanční situaci mnohé vlády řeší tím, že tisknou další peníze, aniž jsou čímkoli kryty. Meze růstu jsou ohraničené a nikdo neví, co bude dál, až se potenciál růstu zastaví.

3. Ekologická nerovnováha je další znejišťující faktor. Sucho v Africe jsem již zmínil. Pravděpodobně souvisí s oteplováním planety, jemuž se podle mnohých klimatologů už zabránit nedá.

Důsledky tohoto jevu si ještě v plnosti nedokážeme představit.

Odpady zamořují oceány, kvůli zemědělství jsou ničeny pralesy v Amazonii i v Indonésii. Prudce se rozvíjející ekonomika Číny způsobuje ekologické katastrofy nebývalých rozměrů. Zdroje surovin se pomalu, ale jistě vyčerpávají.

4. Nejistotu vyvolává i nárůst politického extremismu. V Rusku došlo ke vzkříšení imperiální ideologie, podle níž je Rusko předurčeno k tomu, aby zachrá-

nilo křesťanskou civilizaci. Na Středním východě se ruská imperiální politika střetla s imperiální politikou Turecka. V USA jsou na vzestupu jiní zachránci křesťanské civilizace, kteří se netají svými extrémistickými názory připomínajícími jihoamerické diktátory 50. a 60. let 20. století.

Evropská unie je křehčí než kdy před tím a většina jejích politiků si neví rady s problémy, jež se na ně valí. V řadě zemí slaví úspěchy politické strany, které jsou buď extrémně nacionalistické, nebo dokonce fašistické. Slovensko, Polsko, Maďarsko prožívá politické déjà vu – jako by se vrátili Jozef Tiso a Vojtech Tuka, Józef Piłsudski či admirál Miklos Horthy. A u nás nejvyšší ústavní činitelé umně relativizují mravnost a morálku.

5. Nejistota je živena nárůstem náboženského radikalismu, především islamismu. Teroristé z tzv. Islámkého státu nebo Boko Haram ovládají velká území a při prosazování svých fanatických cílů pro ně neplatí žádná tabu.

Je tak jen otázkou času, kdy se zmocní zbraní hromadného ničení a podniknou teroristický útok na některý západní stát, jenž bude mít nedozírné důsledky.

6. Na nárůstu nejistoty má podíl i masové zpřístupnění komunikačních technologií, jejichž

Místo úvodníku

„A kdy byla doba jistá?“ může se opatrně zeptat střízlivý čtenář.

Svým způsobem je tato otázka oprávněná, protože lidé mají vždy tendenci pokládat přítomnou dobu za tu nejhorší a nejpřevrácenější. Známé jsou nářky římského filosofa Cicerona nad úpadkem mládeže, které pronesl před 2100 lety. Já se přesto domnívám, že zcela objektivně dnešní doba zlá a nejistá je. Co mě k této domněnce vede?

4

Místo úvodníku

prostřednictvím je šířena islamistická, proruská, protiamerická a protidemokratická propaganda.

Lidé na Facebooku sdílejí videa, poplašné zprávy, dezinformace, kterým pak věří statisíce lidí. Důsledkem je skutečnost, že většina společnosti ztrácí víru v demokracii a je snadným terčem politických demagogů, populistů a potenciálních diktátorů.

7. S předchozím bodem souvisí i nebezpečný nárůst konspiračních teorií, podle nichž světové hospodářství i politiku řídí jacísi ONI. Nikdo neví, kdo to je, mluví se o těch nejbohatších, kteří ze svých paláců tahají nitkami světových událostí. Dějiny nikdy žádné konspirační teorie nepotvrdily, avšak jejich rozšíření nahrává politikům, kteří si jejich prostřednictvím budují moc. Vladimír Putin ve svých projevech nepokrytě mluví o tom, že těmi „kdosi“, kdo žene svět do zkázy, jsou jakési „síly“, které pocházejí z USA. Žasnu, kdykoli ke mně připutuje od nějakého křesťana zpráva či video, jež tuto základní Putinovu tezi šíří.

Jak se staví k problémům dnešního světa církev?

Na tuto otázku lze stěží odpovědět, protože církev je natolik různorodé společenství, že v něm nelze shledat žádnou jednotnou linii. Můžeme však konstatovat některé dílčí projevy: 1. Je zaměstnána bojem o moc a vliv. Příznačné je to při pohledu na katolickou církev, která se rozštěpila na osobnosti papeže Františka. Někteří katolíci jsou nadšeni jeho postoji, jiní zděšeni.

Sílí vliv krajně konzervativních a militantních kruhů tzv. tri-

dentského katolicismu. Podobné napětí vidíme i v církvích protestantských, kde se donekonečna vedou spory o postoje k homosexuálům, roli žen v církvi apod. Ve skutečnosti jde o boj o moc.

2. Evangelikální, charismatické a letniční církve jsou orientovány dovnitř. Důraz se klade na vlastní zbožnost, úsilí o čistotu učení a mravní bezúhonnost.

Komunikace se světem a reflexe událostí, jež světem hýbou, nejsou pokládány za důležité. Mladí lidé v církvích řeší především svůj vlastní privátní život a o dění kolem nich se většinou nezajímají. Zřetelné je to např. na mládežnických festivalech a konferencích, na nichž se zásadní otázky dneška většinou neřeší, zato se stále dokola mluví o duchovních darech, předmanželském sexu a hudbě v církvi.

3. Církev je obrácena do minulosti. Stále znovu a znovu se recyklují myšlenky Jana Husa či Martina Luthera, ale aktuální svět je pro reflexi ze strany většiny dnešních církevních myslitelů jakoby nedostupný. Církev nechce vést diskusi s veřejností, neusiluje o kvalitní mediální prezentaci, nevysílá do veřejného prostoru ty, kdo by se v něm angažovali. Sbory a farnosti řeší své malé problémy, v lepším případě se věnují diakonii, ale ambice na ovlivňování veřejného dění nemají.

Je možno se poučit z těch období, která v minulosti předcházela velkým katastrofám?

Jedná se o léta 1900 – 1914 a 1920 – 1938. Dalo se v této době něco dělat?

Před první světovou válkou se zdálo, že mírové poměry jsou zabezpečeny navěky. A přesto zde byla mnohá napětí, jichž si však většina intelektuálů té doby (včetně křesťanských) nevšimla.

Evropské státy vězely v zajetí rasismu, antisemitismu, imperialismu, nacionalismu a šovinismu.

Katolická církev byla ochromena antimodernistickým tažením, protestanté se vymezovali vůči liberální teologii.

Dvacátá a třicátá léta 20. století přinesla zhoubné ideologie, kterým opět málokdo věnoval skutečnou pozornost, ať už to byl bolševismus, fašismus nebo jeho německá podoba – nacismus.

Ony neblahé ideologie, jež vedly k první světové válce, zde však stále byly také, neboť dosud nebyly pojmenovány ani odsouzeny.

Církve v této době byly bdělejší, avšak selhání německých protestantů, kteří ve své většině podlehli Hitlerovu vábení, by pro nás mělo být mementem. Při listování církevním tiskem z té doby je opět nápadné, jak zde chybí reflexe událostí, jež měly záhy přinést světovou katastrofu. V centru pozornosti křesťanů byly většinou vnitrocírkevní záležitosti.

Inspiraci k tomu, jak by se křesťané měli chovat v nejisté době, přináší Nový zákon. Jeho vznik spadá do období největší pohromy, jež postihla Judsko: války židovské a pádu Jeruzaléma.

Jaké poučení přináší?

1. Ježíš evangelií v první řadě odhaloval vše, co je v náboženství prázdné. Odmítal samoúčelný ritualismus i ty podoby zbožnosti, jež nebyly pravdivé.

2. Ježíš Matoušova evangelia objevoval podstatu a intenci biblických přikázání. Odhalil, že

5

nosné jsou dvě myšlenky: osobní vztah k Bohu a soucit vůči člověku. Propojení náboženství s praktickou službou lidem bylo jedním z jeho hlavních apelů. On sám sloužil bez nároku na to, že obdarovaný musí nějak reagovat či se k něčemu zavazovat.

3. Ježíš byl podle evangelistů důsledný v tom, jak prosazoval rovnost všech lidí, jejich stejnou důstojnost a nárok na spásu. Odmítal jakékoli formy exkluzivity.

5. Novozákonní Ježíš neměl mocenské ambice a nikdy se nezapojil do politiky. Přesto jeho důrazy na nenásilí, lásku a vstřícnost vůči druhým (i nepřátelům) měly v sobě ohromný politický potenciál.

6. Ježíš podle všeho věděl, že do Judska přijde pohroma v podobě války, a předvídal, jaké bude mít válka důsledky. Proto kladl důraz na budování vnitřní integrity těch, kteří jej následují.

Věděl, že zlu nebude možné se vyhnout, ale chtěl, aby jeho učedníci nebyli mezi pachateli zla.

Varování do nejisté doby přináší i biblická kniha Zjevení. I ona staví na osobním vztahu s Kristem, který by měl být kotvou lidského života. Po Kristových následovnících chce věrnost, i kdyby je to stálo život. Věrnost neznamená jen to, že se nebudou klanět jakékoli šelmě jako bohu, znamená to také nepodlehnout

Jak bychom měli reagovat na nejistou dobu, v níž žijeme?

Předně bychom měli být informováni. Proto je třeba sledovat dobrý tisk, důvěryhodné zdroje informací, dát si pozor na autory či periodika, u nichž odhalíme sklon manipulovat či propagovat skrytě nějakou ideologii či mocenské ambice kohokoli. Měli bychom se naučit odhalovat lži, demagogii, manipulaci a falešnou ideologii ať u politiků, nebo ve sdělovacích prostředcích. Nikdy bychom neměli relativizovat nároky, které na nás má Kristus v oblasti budování vztahů s lidmi.

Měli bychom se stále učit vidět i ve svém nepříteli člověka, který je mým bližním. Ve svém okolí bychom měli být známi jako lidé vyrovnaní, kteří nepodléhají strachu, ale s důvěrou hledí do budoucna, neboť Hospodin je Pánem i nad dějinami. Měli bychom být schopni argumentovat tam, kde se lidé proviňují proti lidskosti, solidaritě, proti soucitu se slabými. Důsledně bychom měli hájit lidská práva. Měli bychom být šiřiteli pokoje, přestože budeme odhalovat lži a manipulaci na sociálních sítích i v osobních rozhovorech. A také bychom měli být stateční, neboť důsledný křesťanský postoj se může setkat s nenávistí, pomluvami, osočo-

váním a časem možná dokonce i s pronásledováním. Nikdy bychom neměli podlehnout strachu, protože láska vyhání strach. Měli bychom milovat i své nepřátele.

Měli bychom se modlit – sami i v církvi. Nejistá doba by měla v církvích probudit modlitební aktivitu. A také bychom měli žít, protože dnes máme ještě k životu čas. Smíme svědčit o Kristu, smíme sloužit, máme čas na přebývání v Boží přítomnosti, máme čas na pěstování přátelství a bratrského společenství.

A zítřek – poručme Pánu Bohu.

Autor je kazatel sboru ECM Tachov, šéfredaktor SaŽ

Místo úvodníku

4. Z novozákonních vyprávění je zřejmé, že Ježíš vnímal člověka jako jednotlivce a že pro něj byl každý stejně důležitý. Nadržoval pouze maličkým, slabým, dětem a ženám.

oněm falešným a ďábelským ideologiím, které vedou k násilí, teroru, diktatuře a nesvobodě. Ve Zjevení jsme varováni před tím, abychom se jako církve neuzavřeli do svých problémů a neřešili jen nicotné záležitosti vlastního společenství. Máme usilovat o lásku a ryzost, i když společenství budou tvořit lidé různí.

Důležitá je opravdovost.

6

Život v nejistotě Rozhovor Petra Vaďury s Danielem Ženatým

Lepší doby nejspíš nikdy nebyly. Pokud si myslíme, že dnešní doba je nějak mimořádně složitá, klameme sami sebe. Když si uvědomím, jaké hrůzy museli zakoušet lidé v minulých staletích, jímá mě úzkost. Stačí si připomenout 20. století s jeho gulagy a holokaustem. Nebo nedávno jsem přemýšlel nad tím, že když probíhala v Nizozemsku v letech 1568 až 1648 osmdesátiletá válka, existovaly celé generace lidí, kteří se narodili do válečného času, za celý svůj život nepoznali pokoj, klid a mír a zemřeli v průběhu té samé války, jaká je celý život provázela. Proti nim se máme jako andělé.

U nás jsme však po roce 1945 prožívali celá desítiletí klidu, i když ve světě údajně nebyl jediný den, kdy by se někde neválčilo. A tak jsme si na klid a mír zvykli.

Ano, mysleli jsme si, že už válku nikdy nepoznáme. Ale ten čas míru byl z hlediska dějin spíš výjimka.

Co nás dnes nejvíce ohrožuje?

A co nás tak znejišťuje?

V České republice je to strach.

A můžeme se jen ptát, kde se bere. Proč právě země bývalého východního bloku prožívají takovou hrůzu z příchodu uprchlíků?

zdroj: www.synodcce.cz

Tematický rozhovor

Žijeme v nejisté době.

Jenomže žili někdy lidé v poměrech, kdy si nemuseli dělat starosti s tím, co bude zítra a zda jim nehrozí nějaká válka či jiná pohroma? Odkud pramení pocit, že právě dnešní doba je nejistější, než byly doby předchozí?

Asi to souvisí s naší vnitřní nejistotou. Ještě jsme si nezvykli na to, že jsme svobodní, a proto se bojíme všeho a všech, kdo by nás mohli připravit o materiální vymoženosti moderního věku. Je to totiž teprve nedávno, co jsme si jich začali masově užívat. Včera (7.3.2016) jsem se vrátil ze setkání německých biskupů luterských církví. Každou chvíli jsem některému z nich musel vysvětlovat, co se to u nás vlastně děje. Obraz, který o nás v Německu vznikl, je nepěkný. Vysvětloval jsem jim, že naše xenofobie a uzavřenost jsou důsledkem minulosti. Máme strach ze ztráty svobody i strach o vlastní bezpečí. Snad jen univerzity a církve jsou ostrovem, na kterém lidé tomuto pocitu strachu a ohrožení čelí. Alespoň doufám. Češi však jsou údajně – podle sociologů – nejspokojenějším národem v Evropě.

To jsem rád, protože kdybychom nebyli spokojeni, byl by to projev hrubé nevděčnosti. Co

by se vlastně u nás ještě mělo zlepšit? Jistě, jsou lidé, kteří mají sociální problémy, ale většina lidí u nás se má tak dobře, jak se dřívější generace nikdy neměly.

Nechci samozřejmě zlehčovat starosti těch, kdo mají problémy – těm je třeba pomáhat. Většina Čechů však žije relativně velmi dobře.

Pocit nejistoty může mít příčiny existenční (ztráta zaměstnání, nedostatek peněz, problémy s bydlením), ale i existenciální. Takový stav úzkosti je hlubší a týká se často i lidí materiálně dobře zajištěných. Jak bys ji charakterizoval?

Tento existenciální strach se objeví u lidí, které dostihnou nevyřešené zásadní otázky jejich života: Proč jsem vlastně tady? Jaký to má všechno smysl?

Jednou jsem potkal nešťastného muže, který postavil velký dům pro svou dceru, ale nakonec v něm zůstal sám. Ptal se mě, k čemu to všechno bylo. Když člo-

7

věk zjistí, že materiální hodnoty život nenaplní, začne přemýšlet nad tím, co jej tedy naplní.

Tyto myšlenky nás však stejně jednou dostihnou, když přijde stáří. Jako student jsem navštěvoval jistou starou dámu, a když jsem se jí jednou zeptal, co podle ní bude „potom“, odpověděla velmi rázně, že na takové věci si nemůže dovolit myslet, protože by ji to příliš rozrušilo.

Nacházíme se v blízkosti Velikonoc, a tak úvahy o životě v nejistotě zákonitě propojujeme s životem Ježíšovým. Na základě četby evangelií můžeme usoudit, že jeho život nebyl nijak jednoduchý a byl plný nejistoty.

Těm, kteří jej chtěli následovat, řekl: „Lišky mají svá doupata, ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by sklonil hlavu.“ Proč musel žít v takové bídě?

Domnívám se, že tato jeho nejistota byla jakýmsi vedlejším důsledkem skutečnosti, že na tento svět přišel jakoby „z druhého břehu“ – a zase se tam vrátil.

Nás ovšem pozval, abychom na tento druhý břeh šli za ním. Na této zemi neměl domov. Bylo to viditelné znamení skutečnosti, že žádná kotva, žádný dům, žádné betonové základy zde zakládat nemusí, neboť je má jinde. Přišel jen proto, aby nás pozval dál a ukázal nám, že ten pravý domov je u Otce v nebesích.

Ježíš několikrát ohlásil, že bude muset trpět, že bude vydán do rukou bezbožných a že zemře tragickou smrtí. Byl tedy vystaven poměrně velké tíži hrozícího utrpení. A přesto působí jako člověk vnitřně pevný a jistý.

Kde bral svou vnitřní sílu?

Nejspíš ze svého vztahu k Bohu. Jiná možnost není, protože jako člověk byl na tom stej-

ně jako ty a já. Duch svatý byl od křtu s ním. Ježíš věděl, že si jej Pán Bůh vyvolil a že jej provází.

V evangeliích je vylíčeno, že jeho smrt byla plná strachu a úzkostí, stejná jako smrt každého z nás.

Její součástí byla zároveň i velká víra.

Kristus přišel na svět jako posel od Hospodina, a přesto byl věřícími Židy zabit. Kdo čte evangelia, dozvídá se, jak narušoval jejich náboženské pořádky, jak se vymykal všem představám o člověku, který má vztah s Hospodinem.

Nakonec byl popraven za to, že se činil rovný s Bohem.

Z hlediska historického je tedy jeho smrt pochopitelná a do určité míry dokonce i rozumíme židům, že se jej chtěli zbavit.

Při četbě Nového zákona nám však dochází, že se pisatelé jeho jednotlivých knih snaží vysvětlit Ježíšovu smrt jinak. Už ji nelíčí jen jako důsledek nějakého náboženského konfliktu, nýbrž jako smrt zástupnou, za nás. Co to znamená?

Největším zdrojem poznání a nejdůležitějším interpretem Ježíšovy smrti je apoštol Pavel.

Z jeho pera také pochází nejhutnější vyjádření smyslu Ježíšovy smrti. Nacházíme je v 5. kapitole Druhého listu Korintským, kde Pavel ve 21. verši shrnuje: „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ To je substance toho, oč v Ježíšově smrti jde. Pán Bůh se s námi skrze toho jediného spravedlivého smířil, odpustil nám.

Tematický rozhovor

Jenže tvářit se, že tyto otázky neexistují, nic nespraví. Řešení vidím ve dvou rovinách. Ta první nás vede k důrazu na přítomnost. To nám mnohdy chybí. I já sám se stále soustřeďuji na to, co bude, připravuji se na to, co mě čeká, ale pod tlakem těchto budoucích událostí vlastně nevím, co žiji právě teď. A to je škoda. K tomu, abychom se naučili vědomě prožívat přítomnost, potřebujeme i určitou vnitřní kázeň. My bychom měli být schopni vnímat i takové banální skutečnosti, jako je zelenající se pole, děti na autobusové zastávce nebo mraky nad hlavou. Nic z toho totiž nebude trvat věčně a jednou to už neuvidíme. Teď je však chvíle, kdy to vidím a mohu to i vnímat. Když přijdu domů z práce, potkám tam člověka, který je mi blízký. To přeci také není samozřejmost. Proto je třeba se naučit prožívat přítomnost a radovat se z ní. Přitom je nezbytné odstraňovat ze svého života povrchnost, protože chvíle, která probíhá právě teď, bude za okamžik pryč, a když ji neprožiji, už nikdy se nevrátí. Vedle intenzivního prožitku přítomnosti však chci jako křesťan žít i s vědomím, že přede mnou je jasná

budoucnost. Mou smrtí sice skončí putování po tomto světě, ale neskončí můj vztah k Pánu Bohu. A víra, že on mě neopustí a provede mě i branou smrti, mě naplňuje nadějí a pokojem.

8 Jaké to má však důsledky pro náš praktický život? Třeba právě v oblasti strachu a nejistoty.

Tematický rozhovor

Přináší to úlevu, ulehčení a svobodu. Někdo z nás sňal obrovské břemeno, které nás tížilo.

Jsou nám skutečně odpuštěny hříchy – to je velká věc, s níž můžeme počítat. Vždyť jen to, když odpustíme v nějakém konfliktu druhému člověku, nás naplňuje vděčností a radostí, protože se nám ulevilo a my víme, že nepříjemná věc se dala do pořádku.

A zde odpouští Bůh – a odpouští všechno. Mohu si uvědomit, jakou mám pro něj hodnotu, jak jsem pro něj důležitý. A taky mi může dojít, že pro Boha je důležitý každý člověk – i ten, který ke mně přichází a hledá pomoc.

Kristus v posledních chvílích před svým zatčením prožíval obrovskou krizi – úzkost a nejistotu. Prosil svého Otce, aby od něj odňal kalich utrpení, pokud je to možné. Co myslíš, jaký boj v těch chvílích bojoval?

Prožíval to, co prožívá ve chvílích smrtelného ohrožení každý člověk. Kdysi jsem si povídal s farářem, který za války přicházel za těmi, kdo šli na popravu.

Vzpomínal, jak děsně působily ve chvílích popravy zvuky ulice: skřípání tramvajových brzd a pískot kolejí. Tam venku se normálně žije, zatímco zde umírá člověk. Ježíš nebyl ušetřen podobných absurdních pocitů zmaru.

Přistupuje k tomu ještě další rozměr, který tušíme za Ježíšovým výkřikem: „Dokonáno jest!“ Rozumím tomu, jako by řekl: „Završeno. Doplněno. Je hotovo.

Už je to všechno.“ Je tím míněna jak naplněná míra jeho utrpení, tak to, co si můžeme představit pod slovy „záchrana člověka“.

Každé evangelium popisuje Kristův zápas na kříži trochu jinak. Marek a Matouš zmiňují Ježíšův výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Co ta slova vypovídají o tom, co Kristus prožíval?

Opuštěnost Božích služebníků je motiv, který známe už ze Starého zákona, ať už z 22. žalmu nebo z knihy Izajáš. V těchto textech i ve scéně líčící Kristovo utrpení nahlížíme do průrvy či propasti chvíle, kdy je člověk bez Boží přítomnosti (nebo se tak cítí). Něco takového nelze pochopit, protože to leží za hranicí našeho myšlení. Je to natolik absurdní, že pro každého, kdo něco podobného neprožil, to je tajemství.

Velikonoční příběh nekončí Ježíšovou smrtí, ale ústí do ohlášení dobré zprávy, že Kristus vstal z mrtvých. Není však vzkříšení jen metafora, jejímž prostřednictvím se chce vyjádřit, že Ježíšova věc žije dál, a proto stojí za to konat dobro?

Jsem přesvědčen, že to není žádná metafora, ale že se to opravdu stalo; že Kristus byl skutečně vzkříšen. Apoštol Pavel říká, že Kristus byl vzkříšen do nového způsobu existence jako první ze všech a my jej budeme následovat. Podstata velikonoční radosti tedy spočívá v tom, že nám někdo otevřel dveře, jimiž my teď můžeme vstoupit do prostoru, do něhož bychom se sami nikdy nedokázali dostat.

Ovlivňuje Kristovo vzkříšení naši schopnost bojovat s existenciálním strachem, o němž jsme mluvili?

Ano, protože i my budeme Krista ve vzkříšení následovat.

Kristův příběh začíná pokušením na poušti, pokračuje líčením jeho pozemské pouti a ústí do tragického konce na kříži. Teprve pak přichází vzkříšení. Celé toto vyprávění nás ujišťuje, že pokud se v našich bojích a pokušeních budeme držet toho, kdo ve všech bojích a pokušeních obstál, můžeme jimi projít do vítězného konce. Pokud Kristus v boji s ďáblem vyhrál, mohu – budu-li se jej držet – spolu s ním projít třeba i peklem. Tato skutečnost je zdrojem opravdové a pevné naděje.

V listu Židům je napsáno, že když Kristus zakusil všechnu lidskou bolest a strach, pak rozumí i všem našim bolestem, strachům a nejistotám. Má s námi soucit a je v tom s námi.

Souvisí to s inkarnací, tedy s tím, že Kristus přišel na svět jako člověk. Tím se s námi plně solidarizoval, takže mohl prožít opravdový lidský život od počátku až do konce. A proto také každému lidskému životu se všemi jeho zkouškami, obavami a úzkostmi rozumí.

Proč Bůh nechává svět, aby se zmítal ve všech zápasech a prohrách? Proč lidem umožňuje, aby se vzájemně trápili, mučili, zabíjeli, vydírali a znásilňovali, aniž do toho nějak vstupuje?

Kde je vlastně ona Boží vláda?

V čem spočívá?

Odpovědi na tyto otázky hledá lidstvo od počátku. Začít snad můžeme u toho, že Bůh nám nikdy neslíbil, že život bude snadný.

Nárok na štěstí je chiméra. Dále je třeba si přiznat, že v bibli Pán Bůh nikde není představen jako ten, kdo je odpovědný za naše jednání. Jeho příkazy jsou často výzvami či povzbuzeními pro člověka, které Bůh říká jako ten, který dobře ví, jak svět dopadne, když nebudou platit žádné limity a každý bude uznávat jen svou vůli. Pán Bůh však není odpovědný za zlo, které my lidé na zemi uskutečňujeme. Žádné další vysvětlení pro lidské utrpení nemám.

Antičtí bohové zasahovali do životů lidí, kteří se tím však stávali jen jakýmisi loutkami, jež plnily vůli bohů. Lidé ani nenesli odpovědnost za to, co se kolem nich a s nimi dělo. Tím však byl potlačen jakýkoli projev lidské svobody a autonomie.

K tomu mě napadá jediné: měli bychom více mluvit o vděčnosti a méně bychom měli přemýšlet nad tím, kdo může za to, že se nám nedaří tak dobře,

9 jak jsme si vysnili. Vždyť takovými myšlenkami jen marníme čas.

Představme si, že na nás dopadne skutečně něco zlého.

Může to být nemoc, válka nebo jiné nebezpečí. V takové situaci se většina lidí začne modlit. Jenže je Boží pomoc v tomto případě reálná? Má Pán Bůh zájem zasahovat do našich životů, když se na nás valí nějaká pohroma a my jej prosíme o pomoc? Nejsou naše modlitby zdrojem pouhé psychologické útěchy, s jejíž pomocí pak jsme s to nápor zla lépe zvládnout?

V dějinách jsou také tisíce lidí, věrných Božích služebníků, kteří skončili svůj život mučednickou smrtí – a Pán Bůh to dopustil. Proč?

Především však jsme dezorientováni, protože ve všem hledáme nějakou nauku, logiku, směrnice nebo pokyny a nedochází nám, že se tím činíme neschopnými přijímat to, co se logice a příčinám a následkům vymyká.

tvé je království i moc i sláva na věky.“ V tom je obrovské ujištění o tom, kdo zde má poslední slovo. Kdo je svrchovaný.

Je to odkaz k něčemu, co je mimo nás a co nám současně naději dává, protože to život napřimuje, činí jej svěžím, kyprým a krásným. A to navzdory tomu, že my sami nejsme s to si opravdové životní jistoty vlastními silami zabezpečit.

Daniel Ženatý je synodním seniorem

Denně slyšíme o teroristických útocích, válkách, hladu, nemocech a mnoha jiných hrozných skutečnostech.

Co děláš ty sám, aby tě to nezavalilo a abys nepodlehl strachu či nejistotě?

Někdy se bojím a někdy v noci špatně spím. Takže vůči tomu všemu nejsem imunní. Mým hlavním nástrojem v boji s těmi zlými věcmi je modlitba, dále vděčnost a připomínání si toho, co jsem už od Pána Boha dostal.

A také vzpomínky na to, co už jsem prožil. Většinou si díky tomu uvědomím, že toho dobrého, co jsem dostal, bylo tolik, že se nesmím zlobit, když to jednou skončí.

Lze žít v nejistotě? Lze si zvyknout na nejistotu? A není to nakonec jediné východisko ve světě, v němž žijeme, že si na život v nejistotě prostě zvykneme?

Na to se bojím odpovídat, protože na to nejspíš neexistuje žádné rozumové vysvětlení.

Věřím však, že životní pouť těchto svědků víry mučednickou smrtí neskončila, ale že jsou u Pána Boha a tam si užívají život plnými doušky.

Jenže se přitom nesmíme stát lhostejnými. Že budeme žít v napětí, to je velmi pravděpodobné. Bible obsahuje napětí – vždyť už prosba „Přijď království tvé!“ vyjadřuje naši touhu po tom, aby to napětí skončilo, aby bylo ukončeno všechno, co působí pláč a nejistotu, úzkosti a smutek.

Jenomže dokud Kristus nepřijde podruhé, jiná možnost, než že budeme v tomto napětí žít, asi neexistuje.

Apoštolové, když byli pro své vyznání Ježíše jako Mesiáše

Modlitba Páně je uzavřena doxologií: „Neboť

Českobratrské církve evangelické

Tematický rozhovor

V knize Žalmů je takových situací plno. Setkáváme se zde na jednu stranu s radostí z toho, že žalmista se Boží pomoci dočkal a že se jej Hospodin ujal, na druhou stranu však zde čteme záznamy svědčící o jeho bezesných nocích a o pocitu, že mu vysychá morek v kostech a Hospodin jej opustil. V těch temných žalmech nacházíme otázky adresované Hospodinu, jež hraničí až s rouháním: „Kde jsi?

To jsi svůj lid úplně opustil?“ Pro nás je důležité, abychom těžké etapy svých životů nechápali jako křivdu a abychom po skončení všech zápasů poznali a seznali, že Bůh se nás opravdu zastal.

Zaručit se za to, jak a kdy Bůh pomůže v konkrétním případě, však žádný člověk nemůže.

zmrskáni, se podle líčení knihy Skutků radovali, že pro Pána směli také něco vytrpět. Nám je takové myšlení už ovšem cizí, protože jsme nejspíš příliš zhýčkáni.

10

Abramova cesta do požehnané nejistoty

Tematické články

Filip Jandovský

Nové začátky – to zažil každý z nás. Některé si ani nepamatujeme, jiné třeba matně. První vykouknutí na svět, pak nějaká ta školka, škola, vojna, civilka, práce, stěhování. Nové vztahy, manželství, rodičovství, někdy rozvod, prarodičovství, kmotrovství a další a další. Člověk tak nějak stojí stále na nějaké křižovatce. Jde životem od jednoho rozhodnutí ke druhému. Život se prostě skládá z takových menších či větších rozhodnutí. Bez toho to nejde. Někdy jsou rozhodnutí snadná, jindy jsou těžká. Někdy se rozhodujeme jakoby na jistotu, jindy je to velká nejistota a risk.

Abram už se jednou stěhoval.

Stěhování je těžké cestování! Člověk sice ví, že nějaký domov měl a zase mít bude, ale neví, jestli si na tom novém místě zvykne. Každý, kdo se musí stěhovat, se trochu bojí. Co když si tam nezvyknu? Co když mě tam nebudou mít rádi? Poprvé se Abram stěhoval už jako dospělý. S celou rodinou – s tátou, manželkou a synovcem. Šli skoro všichni, kdo se měli rádi, nikomu se po druhém nemuselo stýskat. Přestěhovali se z jednoho města do druhého, z Uru do Cháranu.

A pak přišlo stěhování druhé.

Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Pětasedmdesát. To je docela zasloužilý věk, alespoň z dnešního pohledu (pravda, oproti Metúšelachovi nic moc, ale stejně). Věk spíš na to být otcem a dědečkem, než se trmácet z domoviny kamsi do neznáma. Jenže Abram, jakkoliv byl ve věku jednoznačně důchodovém, otcem ani dědečkem nebyl. A přece si ho Bůh Hospodin vybral, aby se stal základním kamenem velkého národa.

V pětasedmdesáti se Abramovi

docela změnil život. To je pro našince dost nezvyklé. V dnešní době jsou lidé v důchodu často spíš podceňováni místo oceňováni. Jejich věk je jaksi automaticky důvodem k tomu, aby byli házeni do starého železa. Navíc k seniorskému věku se váží přávě ty „sociální jistoty.“ A tady – taková nejistota.

Abram mohl mít pocit, že v jeho věku už je všechno jaksi zakonzervované. S ženou Sáraj nebyli obdařeni dětmi a teď už jsou moc staří na to, aby je ještě mohli mít. To už se prostě nezmění. Smůla. Na druhou stanu: Abram měl určitý majetek, podle všeho slušné jmění, stáří docela zajištěné, život usazený, uspěchanost a nerozumnost mládí za sebou. Mohl mít pocit, že teď už má všechno jaksi pod střechou, že zásadní životní zvraty ho už nečekají a bude si poklidně žít. To je pocit, který jistě není známý jen zralým sedmdesátníkům. Pocit, že teď už jsem někde usazený, pocit, že teď můžu klidně jen tak nějak žít, může mít kdekdo. A mnohdy oprávněně.

Jenže Boží hlas umí zaznít i ve chvíli nejméně pravděpodobné, ve chvíli nejméně očekávané. „Abrame, odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Sbal si svých pár švestek a vydej se na cestu. Abrame, sbal se, odejdi z místa, kde jsi vyrostl, kde jsi doma, kde máš příbuzné a přátele, kde to znáš. A jdi někam jinam, jdi tam, kam tě povedu já! Kam? Abram to věděl i ne-

věděl. Nemohl ukázat na mapě, kde leží ta země. To slovo jakoby ho nakoplo a on se rozběhl pryč od všeho, co dosud jeho život naplňovalo. Pryč ze země, ze svého rodiště, z domu svého otce.

Odchází ze země, kterou důvěrně zná. Opouští tradici, náboženství. Opouští své rodiště, tedy pokrevní společenství a duchovní obecenství. Jde do neznáma. On vlastně vůbec neví, kam jde. Jeho život má ode dneška nový smysl a zcela jiný směr i cíl.

Proč to vše dělá? Co ho k tomu vede? Copak jeho dřívější život nebyl dobrý? Napadá nás i otázka, zda jej při této životní změně trápily pochybnosti. Nevíme, bible o tom nemluví. Víme jen, že ihned vyrazil. Jeho víra musela být hodně silná, když ve svých letech uposlechl Boží volání, vzal svou neplodnou ženu a jal se stěhovat do neznáma. Nezabalil to, nepodlehl skepsi, ale spolehl se na Hospodinovo slovo. Abramova cesta vedla do cizí země, do jedné velké nejistoty, v níž jistotou bylo jen Boží slovo a víra v něj. Jenomže tak to s vírou chodí. Nejde ji dokazovat, nejde ji moc dobře vysvětlovat, jde ji spíš prožívat.

Víra je navíc napořád v pohybu.

Proto se asi taky tak často mluví o „cestě víry“.

Někdy bych měl chuť se Abrama na pár věcí zeptat. Třeba: „Chtělo se ti jít?“ Asi by mě loajálně a diplomaticky odmítl se slovy: „Hele, mladej, nech si svoje kverulanstské otázky a tohle ze mě netahej. Spokoj se s tím, co máš napsaný v bibli. Prostě jsem šel a basta.“ Já mívám před cestou do nejistoty a do neznáma spoustu otázek a výmluv. Co když se zraním? Co když mi tady zatím něco unikne? Co když se ve světě ztratím?

11 Co když je to nad mé síly? Co když se pouštím do něčeho, na co nemám? Co když se z toho zhroutím? Co když si o mně budou myslet, že jsem blázen? Co když…? Co když…?

Někdy je dobré trochu riskovat. A když si přečteme Abramův příběh, třeba nás povzbudí k tomu, že v tom nebudeme tak nesmělí. Abram sice tak trochu věděl, co jej čeká, protože slyšel, že se má stát požehnáním.

Jenomže být požehnáním – to není zas tak úplně snadná pozice.

On se však nezaleknul ani toho.

Prostě šel. Spolehnul se na Hlas, vzal svou neplodnou ženu a vyrazil. Je to odvaha, klobouk dolů před něčím takovým.

Když stál Abram na křižovatce a rozmýšlel se, určitě mu nebylo nejlépe. Možná jen těžce, pomalu a opatrně zvedal nohu a třeba měl i trochu strach. Jenomže „kdosi“ mu stále znovu dodával odvahu a on věděl, že jde s ním.

Abram slyšel: „Pojď, neboj se, já na té cestě do nejistoty budu s tebou, učiním tě velkým národem, požehnám ti, takže se staneš požehnáním pro všechny.“

Abramův příběh stejně jako příběhy mnoha dalších svědků víry, s nimiž se od jeho dob setkáváme, nám ukazuje, že je možné udržet správný azimut až do cíle zvaného „Požehnaná nejistota“.

Je to těžké, avšak je dobré to – byť nejistě – zkusit. Kdosi nám k tomu dodává odvahu a sílu.

Kdosi nám staví na cestu směrovku, která pomáhá držet správný kurz.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

Křesťanství a islám Petr Vaďura

zdroj: záznam ČT2

Úvaha

Před několika týdny jsem začal číst Korán. Když se o islámu tak moc mluví, asi bych měl mít představu o tom, co se v Koránu píše. Překvapilo mě, jak vysoké morální standardy Muhammad nastoluje. Kolik je zde apelů na to, aby lidé nežili hromaděním majetku, ale zaměřili se na pomoc sirotkům a potřebným.

V súře Noční cesta jsem nalezl text, který by mohl být pokládán za islámské Desatero. Je zde důraz na úctu k jedinému Bohu,

na péči o rodiče, zvláště když zestárnou. Text varuje před rozhazováním a vede posluchače k pomoci chudým. Velmi důrazně se staví proti zabíjení lidí a nabádá ke spravedlnosti. Jistě, v Koránu jsou i výroky navádějící k násilí. Ty na nás dnes působí nepříjemně, zvláště když víme, jak často bývají zneužívány. Většina súr však pojednává o víře a poctivém životě.

Přemýšlím o tom, v čem se vlastně křesťanství od islámu liší. Základní rozdíl je určitě v tom, jakou obě náboženství ukazují cestu spásy.

Zatímco islám vede člověka ke snaze lépe a poctivěji žít, křesťanství nabízí, že s tím poctivým a kvalitním životem Bůh člověku pomůže, když o to bude stát. Navíc člověku odpouští pro Kristovu oběť jeho selhání a umožňuje mu nový začátek.

Zajímavé je porovnat, jaké hodnoty vyzdvihuje Korán a jaké křesťanská Bible. Mnoho je zde stejného. Obě náboženství vedou své vy-

12 On nechce, aby byli závislí na pochvale, odměně, uznání či respektu. Jedinou odměnou, kterou zmiňuje, je Bůh sám.

Muhammad prosadil své nové náboženství tak, že potlačil veškerou opozici. Ježíš naopak i za své nepřátele zemřel na kříži.

Když pak vstal z mrtvých, poslal své následovníky do celého světa ne se zvěstí o Božím soudu, ale o lásce a přijetí. Bůh je totiž – podle Krista – dobrý ke všem, i k těm nevděčným a zlým, ke křesťanům i muslimům. Jsem rád, že jako křesťan právě na těchto hodnotách mohu svůj život stavět.

Text vznikl pro Českou televizi, pořad Sváteční slovo 6. 3. 2016

Svědectví / Úvaha

znavače k pokoře, zbožnosti, rodinnému životu, péči o slabé, k poctivé práci a snaze budovat dobré mezilidské vztahy. Něčím se však křesťanství od islámu radikálně liší. Většina lidí, kteří dnes o křesťanských hodnotách mluví, o tom však nemá ani páru.

Ježíš to formuluje ve svém Kázání na rovině, které je zapsáno v Lukášově evangeliu: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili. Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte i vy s nimi. /.../ A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.” (L 6,27b-31.35b-36) Tahle Ježíšova slova nejsou určena státníkům, aby podle nich spravovali zemi. To by nefungovalo, protože zlu je třeba se bránit. Jsou určena jednotlivcům, aby formovala jejich srdce a vyháněla z nich strach a nenávist. Chtějí nás naučit odpouštět a respektovat druhého člověka i v jeho nelásce vůči nám. Mají Kristovy vyznavače vést k tomu, aby se pokusili i ve svém nepříteli vidět především člověka, který potřebuje lásku a odpuštění. Ježíš chce, aby jeho následovníci byli lidé svobodní, kteří dokáží milovat, i když se jim za to dostane nevděku či posměchu.

Vstupujme do skutků, které pro nás Bůh připravil Jolana Kružíková

Nejistota. Co to slovo znamená? Přichází vždy tam, kde neznáme odpověď na naše otázky.

Tam, kde věci nejdou podle našich představ a my je nedokážeme ovlivnit.

Představte si spokojenou fungující rodinu s běžnými starostmi a se třemi syny ve věku 16, 18 a 19 let. Ano, to byla před čtyřmi lety naše rodina. Situace spěla k tomu, že jsme se s manželem začali těšit na poklidné dny,

neboť naši chlapci už jsou odrostlí a nepotřebují nás tolik jako dříve.

Těšila jsem se i na to, že snad přijde ten „zasloužený odpočinek“ poté, co jsme se plně věnovali dětem. Měla jsem krásné zaměstnání a vybudovanou klientelu svých žáků. A docela slušný příjem. Zkrátka poklidný a spokojený život s běžnými starostmi a radostmi, s vyhlídkou na to, že si s manželem konečně odpočinem a trochu si ten život „užijeme“.

Avšak Pán Bůh to chtěl jinak. Jsem dospělá a nevěřím na to, že děti nosí čáp, ale v našem případě mi to tak téměř připadalo. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych měla otěhotnět. Nebudu rozebírat důvody, ale především můj věk byl tím hlavním důvodem, proč se mi to zdálo zcela nemožné. Přesto se to stalo a přišlo naprosto nečekané těhotenství.

Lidsky to bylo naprosto „bláznivé“.

Moje představy o životě se najednou zhroutily jako domeček z ka-

13

zkušenosti jak pro nás rodiče, tak pro naše syny. Zkušenost mít malou sestřičku je pro ně tou nejlepší školou života. Život bez naší „třešničky“ už si nedokážeme představit. Pán Bůh mě skrze Natálku vede ke stále větší vděčnosti za vše, co jsem přijala z jeho ruky, za naše životy, za svou rodinu, manžela, děti, přátele – a mohla bych ještě dlouho pokračovat. Všeho si vážím daleko víc než předtím. Někdy si říkám, že to není možné, že je to jen sen. Do doby, než se narodila Natálka, jsem netušila, jak velké je lidské srdce a kolik lásky se do něj vejde.

Ano, nejistota do našich životů čas od času přichází a vlastně do nich i patří, ale my se jí nemusíme děsit. Je to čas, kdy nás Pán zve blíž k sobě, kdy nám toho chce hodně povědět – o nás samých i o sobě. Právě v tomto čase totiž hledáme odpovědi u něho, přibližujeme se mu a začínáme ho vidět z jiné perspektivy.

Kéž je toto svědectví povzbuzením a výzvou pro nás všechny.

Povzbuzením k tomu, abychom se nebáli chodit a žít ve skutcích, které pro nás Bůh připravil. V Kristu Ježíši jsme totiž stvořeni k dobrým skutkům, a tak do nich v poslušnosti vstupujme.

Autorka je ze sboru ECM Jihlava

Svědectví

ret. Nitro mi zahalila nejistota a strach nejen z toho, co bude (zda to zvládneme finančně), ale i strach o miminko, o to, jestli budu mít dostatek fyzických sil vše zvládnout. Nejistota a strach z toho, zda se narodí zdravé a v pořádku. A pokud ne, jak to zvládnu a jak to zvládne moje rodina. Zkrátka v mé hlavě bylo příliš mnoho otazníků i obav z budoucnosti. Prošla jsem si mnohými vnitřními boji, při nichž jsem si musela znovu ujasnit, co je pro mě v životě to nejdůležitější. V té chvíli byla mou jedinou jistotou slova Pána Ježíše, který říká, že nedopustí zkoušku nad naše síly a že se zkouškou dá vždy východisko. Život pro mě vždycky byl a je výzvou a dobrodružstvím. Pán Bůh přede mě vždy stavěl a staví výzvy a skutky, do kterých mě zve a do kterých s jeho pomocí vstupuji. Ne vždy je lehké na tyto výzvy odpovědět „ano“, ať už se týkají osobního života či služby. Mé čtvrté těhotenství bylo rozhodně jednou z nejtěžších výzev, které přede mě Pán postavil.

Jako křesťané však máme jednu velkou výsadu. Pokud Pánu odpovíme kladně, dá nám vše, co k naplnění jeho vůle potřebujeme. Někdy to není lehké, ale nic, co v životě za něco stojí, není bez boje a úsilí, které musíme vynaložit.

V den porodu jsem pociťovala strach o život miminka i o svůj vlastní život, a to doslova. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že já i miminko jsme v Boží náruči. Velkým povzbuzením v té chvíli pro mě byly modlitby mých nejbližších. Těsně před porodem mi přišla SMS od mého bratra, který psal: „Neboj, budeš žít a vyprávět o Božích skutcích. Buďte obě v pokoji a užijte si to.“ V tu chvíli pro mě byla slova ze žalmu „budeš žít“ naprosto osobní a já věděla, že miminko i já to s Boží pomocí zvládneme. Ale že bych si to měla v nemocnici užít? Tomu jsem nerozuměla, stejně jako jsem nerozuměla tomu, že budu vyprávět o Božích skutcích. Přesto byl pro mě porod i pobyt v nemocnici jedním z nejúžasnějších zážitků v životě a pro mnohé okolo i velkým svědectvím. Byl to jeden obrovský zázrak a důkaz Boží velikosti. Byl to i důkaz toho, že Bůh může všechny věci proměnit v opravdovou nádheru. Později jsem měla i možnost několikrát svědčit o Božích skutcích, o tom velkém zázraku zrození nového života. Tím jsem naplnila i druhou část žalmového verše.

Holčička Natálie se narodila zdravá a také já jsem to vše, díky Pánu, zvládla, i když jsem byla nejstarší rodičkou v jihlavské porodnici.

Natálie je tím nejkrásnějším darem, který jsme od našeho Pána mohli dostat. Je třešničkou na dortu mezi samými chlapy. Pro mě je důležité poznání, že mít po éře chlapečků děvčátko je úplně něco jiného. Pán Bůh dal skrze Natálku do našich životů naprosto nový náboj, nové osvěžení, nový vítr. Přišlo nejen oživení do našich vztahů, ale i nové

14

Neměj strach!

Svědectví

Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě bere za ruku a říká: "Neměj strach, já sám ti pomáhám!" Iz 41,13 Vždycky jsem se snadno zamilovala – a až na jednu dvě výjimky to vždy bylo jednostranné. Zároveň jsem však toužila po tom najít toho pravého, od Boha darovaného. A rozčilovalo mě, že mě Bůh nechává tak snadno se zakoukat do těch zřejmě „nepravých“, když musí vědět, že mi pak mé city výrazně komplikují pravdivé slyšení jeho hlasu.

Po dalším takovém zklamání jsem začala Boha prosit o to, ať se ten, koho pro mě má připraveného, do mě zamiluje jako první. A ať jsem pro něj tou po Bohu nejvíce milovanou bytostí na světě.

V následujících letech do mého života vstoupili poměrně krátce po sobě dva muži shodného jména. První z nich se zdál být dokonalým „mužem podle Božího srdce“, do Boha zamilovaný a s hlubokou touhou ho následovat, k lidem přátelský, otevřený – a navíc opravdu hezký. Druhý byl zamlklý, nejistý, životem a Bohem v mnohém zklamaný, a tak i bez velké důvěry v Boží lásku a v Boží zájem o něho samotného.

K tomu byl malý – ale přesto pohledný, i když neměl zjev klasického „idola žen“.

Do toho prvního jsem se zamilovala. A navzdory tomu, že zájem z jeho strany se držel jen na úrovni hlubšího přátelství, byla jsem čím dál více přesvědčená, že „to je on“ a že jeho prozření je jen otázkou času; anebo že svou zamilovanost dovedně skrývá.

Ten druhý se zamiloval do mě. Dával mi to najevo pozorností, která se pro mě brzy stala nepříjemnou, ba vlezlou. Naznačovala jsem mu to, což mu ovšem nezabránilo sebrat zhruba po roce známosti na radu přátel odvahu a zeptat se mě, zda bych s ním nechtěla chodit. Nevyhnutelně dostal košem.

Zjevný nesoulad modlitby, o níž jsem se zmínila, s mým aktuálním přesvědčením o Boží vůli v této věci mě však dráždil. A přiměl mě – i vzhledem ke shodě jmen obou „princů“ – modlit se za naplnění Božího plánu. Prosila jsem, abych se v případě, že ten, koho má pro mě Pán, je tím, koho já aktuálně tak urputně odmítám, do něj cele a nezpochybnitelně zamilovala. Čas plynul, první princ se stále k ničemu neměl, a co horšího, ten druhý si našel přítelkyni. To se však ukázalo jako výrazně prospěšné pro můj vztah k němu. Ten totiž rázem ztratil na své ledovosti a postupně přecházel do opatrného přátelství, které vydrželo i poté, co se s dotyčnou slečnou rozešel.

Následující měsíce přinesly dva rozhovory, bylo vysloveno mnoho modliteb a já jsem přečetla jednu dobrou knihu. To vše pomohlo, abych se s těžkým srdcem rozhodla opustit naděje na získání prvního prince a odvrátila svůj zrak od něj k Bohu – a k ostatnímu světu a lidem v něm. Zároveň jsem díky bezproblémové spolupráci s druhým princem na organizaci jedné velké akce i díky rozhovoru s jedním moudrým kamarádem začala na druhém princi vidět kvality, kterých jsem si dříve nevšimla.

A pak se stalo to, co už asi většině čtenářů připadá delší dobu nevyhnutelné. Na jednom zcela neromantickém setkání mládeže jsem se zcela romanticky bez předchozího varování do druhého prince zamilovala. Ovšem s takovou silou, že jsem při tom zavrávorala (doslova – zrovna jsem stála). Možná by bylo trefnější napsat: „byla jsem do něj zamilována“. Cele a nezpochybnitelně.

Štěpánka Urbánková

Zdá se to, jak marné čekání, Zdá se ti, že nic tě nechrání, Rozpadá se každá jistota na křižovatkách života.

Láska prostá všech nároků stále stála ti po boku, drží tě navzdory nástrahám, neměj strach, vždyť já ti pomáhám.

Zdá se to, jak marné bloudění, když tvůj cíl v mlhu se promění, důvěra, že někdo vede tě, snadno se ztrácí ve světě.

Láska prostá všech nároků stále stála ti po boku, drží tě navzdory nástrahám, neměj strach, vždyť já ti pomáhám.

Ve dnech, kdy ztrácíte naději, bitvy se o lásku svádějí, a strach vás do prachu odhodí, pak pozvedne vás Hospodin.

Láska prostá všech nároků stále stála ti po boku, drží tě navzdory nástrahám, neměj strach, vždyť já ti pomáhám.

Autorka je členka sboru CB Praha Šeberov.

Text básně tvořila spolu s Ralfem Moštem, báseň se posléze stala i svatební písní viz www.ralfmost.cz/nemej-strach.html

15

Země bez obzoru

vyslobodenie, ale tiež naplnenie a stretnutie sa s Bohom. Pokiaľ verím tomu, že po smrti je nejaký ďalší život ‚v nebi‘, kde sa stretnem s Kristom i so svojimi drahými, potom musím byť na vstup do tohto ‚neba‘ disponovaný...v stave absolútnej čistoty, očistený od všetkého zla...Preto tým hlavným, o čo človeku v živote môže ísť (bez toho, že by si to väčšina ľudí uvedomovala), je odpustenie hriechov. V tom je spása.“ (s. 128) Dôsledky spásy však neposúva Heryán iba do záhrobia, práve naopak. V celej práci znovu a znovu zaznieva apel na dôsledky spásy pre časný život. Vidno to napr. aj v odpovediach na Ježišove skutky uzdravovania. „V evanjeliách čítame, že kedykoľvek to bolo možné, Ježiš sa snažil nemocných uzdraviť. Preto verím, že Boh nechce, aby bol človek chorý. Prečo však chorobami trpíme a na nemoci umierame, to mi úplne jasné nie je. Myslieť si, že nemoc je trestom za hriech, je podľa mňa nezmysel.“ (s. 129) Spása v prítomnosti sa u nás prejavuje v hodnotách, ako sú láska, radosť, dobrota, dobrotivosť, vernosť, miernosť, sebaovládanie (Ga 5), pretože „to je ovocím života človeka, ktorý zostáva v Ježišovi a v ktorom Ježiš prebýva.“ (s. 185) Toto je iba malá ochutnávka z pestrého výberu tém, ktoré v tejto užitočnej a vydarenej knižke čitateľ nájde. Prihovorí sa mu ľudskosť a solidarita. Veci, ktoré nás hrejú, no súčasne povzbudzujú k nádejnejšiemu pohľadu na súčasný, často taký ubolený svet.

Vrelo odporúčam.

Ladislav HERYÁN: Země bez obzoru. Rozhovory nad Biblí.

Praha, Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-640-6 Pavel Procházka je superintendent slovenské oblasti ECM

Recenze

Kniha Země bez obzoru je záznamom rozhlasových rozhovorov o biblickom texte, ktoré viedol s Ladislavom Heryánom rozhlasový redaktor a kazateľ Evanjelickej cirkvi metodistickej Petr Vaďura.

Kniha vyšla ako 8. zväzok edície Rozhovory nad Biblí. Je upraveným prepisom z odvysielaných relácií v Českom rozhlase Vltava, Českom rozhlase Plzeň a v Trans World Radiu. Záujemca si môže vypočuť zvukové podoby rozhovorov na webových stránkach Českého rozhlasu.

Jednotlivé kapitolky knihy majú nadpis, ktorý je ústredným motívom rozhovoru.

Ladislav Heryán je erudovaný a skúsený teológ s ekumenickým srdcom. Tomu zodpovedá i charakter knihy. Na otázky Petra Vaďuru odpovedá spôsobom, vypovedajúcim o jeho vnútornom uchopení Boha a evanjelia. Boh preňho „nie je policajt, ale milosrdná, odpúšťajúca a tajomná bytosť“ (s. 49), ktorú v Biblii vníma skôr v obraze milosrdného Otca než spravodlivého Pána a sudcu (s. 50), pričom pomenovanie „Otec vyjadruje lásku a autoritu“, ale aj blízkosť k svojmu ľudu (s. 107). Evanjelium je späté s Ježišom, ktorý je označovaný ako Syn Boží. Heryán sa domnieva, že „slovo Syn je metafora.

Vo vlastnom slova zmysle je syn niekto, kto je niekým splodený.

Ježiš však nie je Otcom splodený v biologickom slova zmysle. Preto by som slovo Syn označil skôr ako titul, ktorý vyjadruje zvláštny vzťah Ježiša k Otcovi.“ (s. 108) Vo vzťahu k človeku je evanjelium v úzkej súvislosti s odpustením hriechov. V diskusii k Lk 5,17-26 na otázku P. Vaďuru o dôležitosti odpustenia vyjadruje Heryán presvedčenie, že odpustenie hriechov je jadrom evanjelia. „Samotné meno Ježiš znamená ‚Hospodin je spása‘...záchrana,

Pavel Procházka

16

Milosrdný Bůh Starého zákona

Biblická studie

Gabriela Ivana Vlková

1. Milosrdný Bůh

Čtenář evangelií asi nepochybuje o tom, že Bůh je milosrdný.

Co se nám však vybaví, když se řekne, že Bůh je milosrdný? Možná podobenství O marnotratném synu (Lk 15) nebo O milosrdném králi, který odpustil služebníku veliký dluh (Mt 18). Někdo si možná vybaví Otčenáš a prosbu „odpusť nám naše viny“ (Mt 6) nebo Ježíšova slova na kříži (Lk 24). Možná si vybavíme Ježíšovu činnost: uzdravování, nasycení, odpuštění.

Někdy bývá zdůrazňován kontrast: Bůh Starého zákona trestá (je krutý), zatímco Bůh Nového zákona odpouští (je milosrdný).

Ale je tomu opravdu tak? Můžeme si náhodně připomenout různé scény a situace v Písmu, které o milosrdenství či trestech

svědčí, vhodnější však bude prozkoumat přímo příslušné pojmy. Kde, jak často a za jakých okolností se v Písmu vyskytují?

Už při zkoumání výskytu slov milosrdenství či milosrdný v Českém ekumenickém překladu (dále jen ČEP) bychom objevili zajímavou věc: Starý zákon mluví o Božím milosrdenství výslovným způsobem mnohem častěji než zákon Nový. Nový zákon jistěže předpokládá toto milosrdenství, ale už ve Starém zákoně je o něm řeč víckrát, než si obvykle uvědomujeme. Podobně by tomu bylo, kdybychom se zajímali o všechny explicitní zmínky o Božím slitování. Nejvíce těchto zmínek najdeme ve starozákonních modlitbách - Žalmech.

Abychom se mohli opírat o spolehlivé údaje, stojí za to ověřit, zda to, co bylo právě konstatováno, platí i pro texty Písma svatého v původních jazycích. Podle toho můžeme případně i korigovat náš postoj k Písmu (zvlášť ke Starému zákonu) a k Bohu, jehož Slovem Písmo je.

2. Jakými pojmy vyjadřují fakt „milosrdenství“ původní texty Písma svatého?

Řecký text Písma 1 Předlohou českého slova milosrdenství je v řečtině nejčastěji podstatné jméno eleos.2 Zahrnuje v sobě poměrně širokou škálu významů: milosrdenství, soucit, lítost, soustrast, milostivé jednání, láskyplnost, oddanost. Do češtiny bývá překládáno také jako slitování.3 Kromě slova

17 eleos bychom jako řeckou předlohu českého milosrdenství našli i jiná synonyma. Platí přitom to, čeho si lze všimnout už v ČEP: také v řeckém textu Písma se hovoří o Božím milosrdenství výslovně především ve Starém zákoně.4

3. Boží „pevné milosrdenství“ (chesed) ve Starém zákoně

Chceme-li ověřit to, co bylo výše řečeno o biblickém milosrdenství-chesed (že nejde jen o citovou náklonnost), je užitečné prozkoumat místa, kde se vyskytuje, a slova, s kterými bývá tento výraz spojován.

Podle kontextu se vždy nejlépe rozpozná pravý význam slov.

1. Máme na mysli text Nového zákona

5. Bohatou významovou škálu pojmu chesed si

Dt 7,9: Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení ...

1 Král 8,23 (i 2 Kron 6,14): Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem.

Neh 9,32: ... mocný a budící bázeň, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nepokládej za málo všechny ty útrapy, které dolehly na nás, na naše krále, předáky, kněze a proroky, na naše otce a na všechen tvůj lid od doby asyrských králů až dodnes.

Iz 54,10: Moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne ...

Iz 55,3: Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenstvívěrně Davidovi prokázaná.

Dan 9,4: Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání... atd.

Z toho pro nás plyne první důležitý poznatek o milosrdenství: Zachování smlouvy/závazku je projevem milosrdenství (je nejčastěji přisuzováno Bohu); porušení závazku/smlouvy (s Bohem i bližními) je projevem chybějícího chesed ze strany lidí.

Po tom, co bylo právě řečeno, nepřekvapí, že slovo chesed bývá spojováno se slovem věrnost.

Například: Ž 25,10: Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství

6. Např. v Gn 43,30 se píše o Josefovi, který se po

v původním jazyce spolu s textem tzv. Septuaginty

můžeme doložit na vybraných příkladech: Josef, syn

létech setkává se svými bratry: „Byl hluboce pohnut

– řeckého překladu Starého zákona.

praotce Jákoba, vyloží pozitivně sen svému spoluvězni,

[doslova: „žhnuly jeho vnitřnosti/rachamim] ...“. Nebo

faraónovu číšníku, a prosí jej: „Vzpomeneš-li si na mě,

v 1 Král 3,26 je řečeno o matce, která nechce dopustit

až se ti dobře povede, prokaž mně milosrdenství

usmrcení svého dítěte: „... srdce se jí svíralo soucitem

se, které používáme i v naší liturgii při invokaci Kyrie

(chesed), upozorni na mě faraóna“ (Gn 40,14).

[doslova: „žhnuly její vnitřnosti/rachamim“] nad jejím

eleison!

Apeluje zde na číšníkovu vděčnost. Podobně se

synem: Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí,

dovolává vděčnosti na oplátku za prokázané dobro

jen je neusmrcujte!“

2. Toto slovo je příbuzné se slovesem smilovat

3. Např. v Gal 6,16; 1 Tim 1,2; Tit 3,5.

nevěstka Rachab, když říká Izraelským zvědům: „Zavažte se ...., že také vy prokážete milosrdenství

4. Např. poměr četnosti výskytu slova eleos ve

(chesed) domu mého otce, jako jsem já prokázala

Starém a Novém zákoně (týká-li se Boha)

milosrdenství (chesed) vám“

činí přibližně 180 : 25.

(Joz 2,12).

Biblická studie

Hebrejský text Starého zákona Originálním jazykem většiny starozákonních knih je hebrejština.

Předlohou českého milosrdenství či řeckého eleos je v hebrejském textu nejčastěji (i když ne vždy) slůvko chesed. Slovníky uvádějí pro tento výraz různé možnosti překladu: laskavost, vlídnost, milosrdenství, pevná láska, přízeň, oddanost, loajalita, solidarita, věrnost, zbožnost.

Významová škála je tedy opět velmi široká. O milosrdenství-chesed lze mluvit tam, kde se předpokládá vztah, ze kterého plyne nějaký závazek či povinnost. Projevit chesed znamená prokázat druhému přízeň či vykonat pro něj dobro na základě vědomého a zodpovědného rozhodnutí srdce. Srdce ve starozákonním pojetí přitom není místem emocí, nýbrž rozhodování, jakéhosi bytostného přilnutí. Do jisté míry můžeme říci, že je sídlem vůle. Milosrdenství-chesed proto není projevem spontánního či náhlého citu, není ani pouze vnitřním úkonem. Je postojem, který se projeví navenek v rozhodnutí a skutku, a to podle konkrétního typu vztahu a závazku. Jde-li o chesed podřízeného vůči nadřízenému, můžeme hovořit o loajalitě/oddanosti (chesed vůči Bohu lze nazvat zbožností); jde-li o chesed ze strany nadřízeného vůči podřízenému, můžeme hovořit o laskavosti/přízni; mezi přáteli či rovnocennými partnery můžeme mluvit o lásce, vděčnosti či solidaritě.5 Jak již bylo naznačeno, řecké eleos a hebrejské chesed se významově nekryjí zcela. V řeckém termínu je poněkud více akcentována citovost a soucit, v hebrejském je více akcentována pevnost a věrnost závazku.

Snad bychom mohli eleos považovat za jakési „soucitné milosrdenství“, zatímco o chesed hovořit jako o „rozhodném/pevném milosrdenství“.

Neznamená to však, že by Bůh Starého zákona a hebrejského Písma byl chladným Bohem. Hebrejština zná také výraz pro spontánní citovou náklonnost. Vyjadřuje ji slůvkem rachamím, které bývá překládáno: soucit, smilování. Je příbuzné se slovem rechem/racham, které znamená lůno, vnitřnosti – v hebrejském pojetí je tato část těla považována za sídlo emocí. 6 Bůh Starého zákona se vyznačuje nejen „pevným milosrdenstvím“ (chesed) ale i smilováním (rachamím), jak ještě uvidíme.

Poměrně často bývá chesed uváděno společně se slovem smlouva. Např.:

Biblická studie

18 a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví. Ž 36,6: Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. Ž 40,11–12: Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost... Kéž mě stále opatruje tvoje milosrdenství a věrnost! Ž 57,4.11: Bůh sešle své milosrdenství a věrnost... vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost Ž 88,12: Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Ž 89,2: O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost Ž 92,3: hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost Ž 98,3: na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Ž 100,5: ... jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení! Ž 108,5: tvé milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků tvoje věrnost. Ž 115,1: Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost. Ž 117,2: neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Ž 138,2: vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost.

Mich 7,20: prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi... atd.

Další poznatek o milosrdenství ve starozákonním slova smyslu tedy je: Kdo se dovolává milosrdenství, apeluje spíše na věrnost (cosi trvalého) než na okamžitý cit a soucit (změna postoje).

Apeluje spíš na „pevné“ než na „měkké“ srdce.

Milosrdné srdce je „neoblomné“, důsledné, a to v tom smyslu, že se nedá odvrátit od slíbeného prokazování dobra.

Prosí-li biblický autor Hospodina o milosrdenství, neprosí, aby Bůh „vyměkl“ (tedy změnil postoj/ názor), nýbrž aby potvrdil stálost ve svém vztahu k člověku či národu. I když se Bůh „hněvá“, starozákonní věřící se dovolávají něčeho hlubšího: závazku, který je silnější než momentální

spravedlivý hněv. Člověk nemusí Boha přemlouvat, aby byl milosrdný (prokázal svou náklonnost k člověku), Bůh takový je! Člověk spíše sám sebe povzbuzuje, aby nezapomínal, že za „nebezpečnou“ a hrozivou tváří Boha se skrývá něco hlubšího, aby našel způsob, jak by k onomu „jádru“ mohla a měla jeho prosba proniknout. Starozákonní autoři vyznávají, že Boží milosrdenství-chesed (pevná náklonnost k člověku) je dávné a trvalé. Refrén „navěky jeho milosrdenství“ zaznívá v mnoha textech, zvlášť žalmech, a připomíná Boží velké skutky.

Boží moc totiž působí v harmonii s „milosrdenstvím“ – náklonností k vyvolenému národu a projevuje se mocnými činy ve prospěch Izraele.7 Proč je ve Starém zákoně tolikrát zmínka o tomto milosrdenství-chesed? Čemu je Bůh věrný?

Odpověď je prostá: smlouvě, kterou uzavřel se svým lidem.

Ze smlouvy totiž plynou závazky.

Bůh se zavázal, že bude žehnat lidu, který se řídí Jeho nařízeními. Tato smlouva byla uzavřena na Sinaji. Zde však narážíme na jeden velký problém: Izrael nebyl smlouvě s Bohem věrný, proto jej stihl Boží hněv. „Věrnost“ totiž spočívá i v tom, že na provinilce dopadne slíbený trest za přestoupení Zákona (srov. Dt 28). Bůh nemůže nechat hřích bez trestu, rozlišuje mezi světlem a tmou, dnem a nocí, hříchem a poslušností. Nemůže to nedělat, tvářit se, že hřích nic není! Přesto se ve Starém zákoně ukazuje velmi obdivuhodná věc: Bůh přestoupení nejen trestá, ale i odpouští, a to od samého začátku, co se ho národ dopouští. Už na poušti se Izraelité provinili, když si odlili zlaté tele (srov. Ex 32,1–6). Lid za to byl potrestán. Avšak neznamenalo to konec! Mojžíš se v této situaci přimlouvá: Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?

Proč mají Egypťané říkat: „Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil

a nadobro je smetl z povrchu země.“ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví. (Ex 32,11–14)

Od samého začátku se Bůh slitovává kvůli své „přísaze otcům“.

Tato přísaha je na více místech Starého zákona připomínaná.

Kdy byla pronesena? Poté, co Abraham byl ochoten obětovat svého syna, poslechnout Hospodina „na doraz“. Hospodin mu proto slibuje: Při sobě přísahám, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gn 22,16–18)

Hospodin při sobě přísahá, tedy nemůže svou přísahu nedodržet! Přitom v tomto okamžiku po Abrahámovu potomstvu nic nežádá! To je klíč k pochopení mnohého ze Starého zákona: Boží přísaha je důvod, proč Hospodin vyvedl lid z Egypta a vyvolil si jej (srov. Dt 7,6–8), slíbil mu zemi, odpouštěl ještě na poušti (srov. Ex 32,13) a pak mnohokrát v zemi (2 Král 13,23), nakonec i v době největšího ponížení, v době babylonského vyhnanství.

Stará sinajská smlouva „selhala“, ale Bůh slíbil „novou smlouvu“ (srov. Jer 31,31–34). Neskončil se svým lidem, našel cestu obnovy, protože jednou daná přísaha z jeho strany zkrátka platí. Takřka všichni proroci počítají s tím, že Bůh svou smlouvu s lidem obnoví, někteří přímo připomínají i přísahu Abrahámovi (srov.

Mich 7,20).

7. Srov. 1 Kron 16,34.41; 2 Kron 6,14; 7,3.6; 20,21; Ezd 3,11; Ž 106,1; 107,1; 118,1.2.3.4.29; 136; Jer 33,11 (ozvěna : Ž 25,10; 52,3; 103,17; 138,8; Iz 54,8; Pl 3,22).

19 Třetí poznatek o Hospodinově milosrdenství ve Starém zákoně je tedy následující: Izraelita Starého zákona se může dovolávat Božího milosrdenství (chesed) – tj. Boží věrnosti – navzdory vlastnímu selhání a hříchu. Ať Bůh plní, co přísežně slíbil!

Bůh vlastně sám na sebe „upletl bič“. Jen si představme, že bychom se zavázali takto žehnat a neustále odpouštět, neskončit s někým, o kom tušíme, že nás opakovaně zklame! Že bychom se zavázali odpouštět za všech okolností (někdy i velmi bolestných), navzdory děsivým hříchům! Tušíme, že bez něčeho, co si zaslouží název nezištná láska, to není myslitelné. Něčeho takového je schopen jen Bůh, jenž není „chladný“. Bůh, který jedná na základě toho, co můžeme plným právem a nazvat láska.

4. Boží „smilování“ (rachamím) ve Starém zákoně

Ž 25,6: Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Ž 51,3: Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, Ž 69,17: Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne... Ž 103,4: Vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním... Pl 3,21–22: Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Oz 2,21: Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním ...

Snad bychom mohli Boží postoj k člověku srovnat se spolehlivou otcovskou přízní i něžnou mateřskou náklonností. Ostatně Bůh má vlastnosti obojího druhu: Ž 103,13: Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Jer 31,20 Což je mi Efrajim syn tak drahý, dítě mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Slituji, slituji se nad ním, je výrok Hospodinův.

Iz 49,14–15: Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.

Iz 66,13: Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.

Hospodinu je dávána velice často dvojice titulů „milostivý a soucitný“:

Bůh zkrátka takový je. (dokončení příště) Autorka je dominikánka, je bývalá děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde v současnosti vyučuje Starý zákon. Článek rozvádí myšlenky proslovené na Letní biblické škole v Opárně 2015.

Biblická studie

I Boží přísaha byla vedená láskou. Vždyť dala budoucím generacím trvalou naději, navzdory možnosti selhání. Byla bezpodmínečná, a proto má lid pochopit, že se může kdykoliv vrátit. Takto starozákonní člověk poznává, že jeho Bůh je navzdory své nesmlouvavé pevnosti a svatosti (tj. nemožnosti snést hřích) plný podivuhodné lásky, která si zaslouží označení typické pro spontánní citové hnutí – slitování/soucit, rachamím. Zvlášť v textech o odpuštění je toto rachamím zdůrazňováno. Ale zmiňují je i texty, které volají po vysvobození z nebezpečí (koneckonců nebezpečí je často chápáno jako dopadající trest za spáchaný hřích).

Nepřekvapí, že slovo milosrdenství je často užíváno i ve spojení se slitováním. Boží postoj k člověku je vnímán jako něco, co se vyznačuje nejen náklonností nezávislou na nestálých emočních hnutích (chesed), ale též nenucenou spontánní náklonností (rachamím). Příklady:

Neh 9,17: Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, proto jsi je neopustil Ž 86,15: ... jsi Bůh soucitný a milostivý, shovívavý, mocný v milosrdenství a věrnosti Ž 103,8: Hospodin je soucitný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný Ž 145,8: Hospodin je milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný Jl 2,13: ... navraťte se ... neboť je milostivý a soucitný, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem

20

Triumfující Hospodin Rozhovor Petra Vaďury s Pavlem Filipim

Rozhovor nad biblí

Pro předního zpěváka, Davidův. Zpívaný žalm.

Povstane Bůh, a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí. Odvaneš je jako dým. Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou před Bohem svévolníci. Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit. Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte. Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém. Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi. Bože, když jsi táhl v čele svého lidu, když jsi kráčel pustým krajem, třásla se země, kanuly krůpěje z nebe před Bohem ze Sínaje, před Bohem, Bohem Izraele. Štědrým přívalem jsi skrápěl své dědictví, Bože, když se země vysílila, pečoval jsi o ni. Tvoje stádce se v ní usadilo.

Bože, ve své dobrotě máš péči o poníženého! Panovník pronáší výrok.

Nesmírný je zástup žen, jež radostnou zvěst nesou: "Pádí králové i se zástupy, pádí, hospodyně rozdělují kořist. Zůstanete ležet mezi ohradami?

Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!

Už jí Všemohoucí rozehnal ty krále! To tys přikryl sněhem šerý Salmón."

Horou bohů je hora Bášan, hora Bášan je hora strmých štítů. Proč, vy strmé horské štíty, úkosem shlížíte na horu, na níž se usadit zatoužil Bůh? Tam bude Hospodin přebývat natrvalo. Božích vozů jsou desetitisíce, tisíce tisíců. Panovník je mezi nimi, ze Sínaje táhne do svatyně. Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem, odbojníci však museli zůstat v poušti, Hospodine, Bože! Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti. Ano, Bůh rozdrtí nepřátelům hlavu, témě tomu, který se ve vinách brodí. Panovník řekl: "Vyvedu z Bášanu, vyvedl jsem i z hlubin moře a noha tvá je rozdrtí v krvi, ať jazyk tvých psů má z nepřátel podíl." Všichni spatřili tvůj průvod, Bože, průvod mého Boha, mého Krále, do svatyně. Napřed šli zpěváci, za nimi hudebníci, uprostřed s bubínky dívky. V shromážděních dobrořečte Bohu, Hospodinu, vy z pramene Izraele! Tady je Benjamín, nejmladší, jenž se stal nad nimi pánem, nad veliteli Judy a jeho oddíly, nad veliteli Zabulóna, veliteli Neftalího. Byl to příkaz tvého Boha. Nechť se tvá moc, Bože, mocně prokazuje v tom, co pro nás konáš ze svého chrámu nad Jeruzalémem. Králové ti budou přinášet dary. Oboř se na tu divou zvěř v rákosí, na stádo turů mezi býčky národů, na toho, který se vrhá do bláta kvůli úlomku stříbra.

Rozpraš národy válkychtivé! Ať přijdou egyptští velmožové, ať Kúš vztáhne ruce vstříc Bohu. Království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy Panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi, po nebi odvěkém. Hle, vydal hlas, hlas plný moci. Uznejte Boží moc! Jeho vznešenost se klene nad Izraelem, jeho moc do mraků strmí. Bůh ze tvých svatyň vzbuzuje bázeň, Bůh Izraele. On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh! Žalm 68

21

Pane profesore, co je pravdy na tom, že tento žalm byl nějaký čas ve Francii zakázán?

Žalm 68. byl tedy jakousi obdobou písně Ktož sú Boží bojovníci pro francouzské hugenoty.

Ano. Dá se to tak říct.

Je v něm velmi působivě charakterizován Hospodin.

S jakými důrazy žalmista přichází?

Já zde vidím dva podstatné rysy či atributy Hospodina. První je naznačen hned ve druhém verši: „Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé.“ Bůh je zde představen jako válečník, jako vítěz, jenž ve válkách poráží své protivníky. Ti, kdož ho nenávidí, se před ním dají na útěk. Tento motiv se ještě několikrát v průběhu žalmu opakuje. Dokonce je

Mě velmi oslovuje charakteristika Hospodina jako otce sirotků, obhájce vdov, pomocníka osamělých a vysvoboditele uvězněných.

A přesto by se někdo mohl ptát, kde byl Hospodin, když sirotkovi umírali rodiče, kde byl, když žena přišla o svého muže, jak to, že osamělému neposlal už dříve někoho blízkého nebo proč neochránil vězněného před uvězněním. Co vlastně znamená, že Hospodin je ochránce slabých?

V žádném případě nejde o nějaké kauzální zjišťování, jak došlo k tomu, že se někdo stal sirotkem nebo vdovou. Tato dvojice, tedy sirotek a vdova, která se ve Starém zákoně objevuje docela standardně, představuje šifru pro sociálně znevýhodněné. A tady se prostě říká, že Hospodin je chrání. Důraz se neklade na to, jak a proč se co s těmi lidmi v minulosti stalo, ale říká se zde, že když už se to stalo, pak je Hospodin jejich ochránce. Forma ochrany je vyjádřena v zákoně mnohokrát:

sirotci a vdovy nemají být v lidu utlačováni, ale má se jim naopak dostat ochrany a pomoci. Hospodinova péče o slabé je zde tedy ukázána celkem zřetelně: uskutečňuje se prostřednictvím jeho vyznavačů.

Takže je to na nás.

Ano, samozřejmě na nás.

Tenkrát to bylo na lidu staré smlouvy, který byl právě touto smlouvou zavázán mimo jiné také k tomu, aby se o podobně postižené staral. Dnes – přeneseně – je to na nás. Žalm 68 přichází s koncepcí, která se v bibli stále opakuje: Slabý, bezmocný a ztracený bude Hospodinem posilněn, zatímco ti silní a odbojní budou poníženi. V životě to sice tak často nevidíme, nicméně biblické texty přinášejí naději, že tomu tak bude. Proč bych tomu však měl věřit?

A čemu jinému byste chtěl věřit? V co skládat svou naději na nápravu poměrů ve světě a v celé společnosti? Jistě, byly zde už lecjaké pokusy, jak srovnat chudé s bohatými – třeba proletářskou revolucí. Ovšem po historických zkušenostech uplynulého století nepředpokládám, že by se někdo rozumný chtěl hlásit k proletářské revoluci. A nějaký zdroj naděje mít musíte, ne? Žalmista vyznává, že Bůh je naše spása. V jakém smyslu je toto slovo použito?

Toto slovo má v originále i v dalších jazycích velmi široké významové pole. Může znamenat pomoc, a to jak Boží, tak i lid-

Rozhovor nad biblí

Je to tak. Když totiž byli reformovaní evangelíci v 16. století ve Francii pronásledováni v náboženských válkách, používali jako bojovou píseň svých oddílů právě tento žalm. Po vydání ediktu nantského, který roku 1598 hugenotům garantoval stejná práva jako katolíkům, se náboženské poměry ve Francii uklidnily a píseň nepůsobila tak výbušně. Když však Ludvík XIV. v roce 1685 ediktem z Fontainebleau edikt nantský zrušil a prohlásil protestantské náboženství za ilegální, nastalo znovu pronásledování.

A tehdy vyšlo nařízení, podle něhož se tento žalm nesměl zpívat na veřejnosti. V modlitebnách zpíván být mohl, ale na veřejnosti ne.

zde až půvabně líčen triumfální průvod Hospodina – vládce do svatyně: napřed jdou zpěváci, potom hudebníci a uprostřed jdou dívky s bubínky. To je tedy jeden Hospodinův rys. Druhý je trochu překvapivě spojen s představou Hospodina jako ochránce. Ochraňuje vdovy a sirotky, osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu a podobně.

Navíc se stará o svůj lid – je zde zřetelná narážka na vysvobození z Egypta. Když se pak lid usadil v zemi a ta přestala plodit, sesílal na ni Hospodin déšť. Takové zdůraznění Boží péče je v rámci celé bible ojedinělé.

22 skou. Může však znamenat i prosperitu, dále pokoj, záchranu nebo ochranu. V kontextu s těmi dvěma jmenovanými Hospodinovými atributy se nejlépe hodí význam záchrany a ochrany. Žalmista je mluvčím zástupu, který se ubírá do svatyně a má s Hospodinem nějakou společnou zkušenost. Jakou?

Rozhovor nad biblí

To já nevím, ale předpokládám, že celé je to triumfální pochod. Stejně jako pořádali ve starověku triumfální pochody vítězní vojevůdci, přichází zde do svatyně průvod, který demonstruje vítěznou pozici Hospodina.

Líčení průvodu je kupodivu dost detailní, takže jsme informováni, jaké všechny skupiny se v něm vyskytují. Jedna mi tam však chybí: zajatci! Triumfující králové si s sebou vedli na ukázku zajaté nepřátele. Ti zde chybí.

Je otázka, zda byli pobiti nebo propuštěni.

To nevím. A pochybuji, že se to dá někde zjistit.

A přesto jsou nepřátelé velmi důležitým motivem. Dnes možná víc než jindy. Naše současná společnost se i vinou mnohých nezodpovědných politiků rozštěpila na ty, kteří jsou „naši“ přátelé, a ty, kdož patří mezi nepřátele. Lze říci, kdo byli tenkrát nepřátelé Hospodinovi?

To je v žalmech dosti obtížné definovat, protože jsou málokdy blíže charakterizováni. Někdy je o nich řečeno, že žalmistu nebo jiné Hospodinovy vyznavače pronásledují nebo se prokazují nepřátelskými činy. To by mohl být případ druhého verše našeho žalmu, pokud se v něm jedná o paralelismus a obě jeho části jsou identické: „Rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk před ním se dají, kdo ho nenávidí.“ Z toho by se dalo usoudit, že jsou to prostě lidé, kteří nenávidí Hospodina, ať už to prakticky projevují jakkoliv. Podobná záhada je ve

22. verši: „Bůh rozdrtí nepřátelům hlavu, témě tomu, který se ve vinách brodí.“ Nepřítel se tedy brodí ve vinách, ovšem to není žádná definice.

Možná je to schválně formulováno tak, že nepřítel je vlastně jen jakási role.

Ano, zcela určitě. „Nepřítel“ je role, která může vyrůstat i z nitra člověka. Nepřítel není jen někdo, kdo na mě zvnějšku dotírá, nýbrž i ten, kdo na mě dotírá zvnitřku.

A že takové role existují, to mohu z vlastního života potvrdit.

Nepřítelem tak nemusí být ani lidé, ale třeba už samotný můj strach.

/ změť jejich rady lstivé. / Tak rozptyl v pýše chodící / i bohatstvím se chlubící / i lidi válek chtivé.“ Řeknu vám, když jsme tohle zpívali na závěr bohoslužeb, tak to hřmělo. Národy (diktátory či politiky) válek chtivé nedokáže zastavit žádný člověk, žádná lidská organizace ani OSN nebo EU. Ty dokáží maximálně někde dojednat příměří, ale válkychtivost vymýtit nedokáží. V této věci musíme apelovat na Hospodina. Když jsme tu píseň zpívali – hlouček malých ustrašených evangelíků – tak nám najednou stouplo sebevědomí. V tu chvíli nám došlo, že teď jsme královské kněžstvo.

Rozhovor vznikl jako příprava na rozhlasový pořad Ranní slovo. Jedná se o poslední rozhlasovou

Ano, a to je v dnešní době velmi aktuální. Žalmista si přeje, aby nepřátelé byli zneškodněni. Četli jsme něco o rozdrcení jejich temene. Co to znamená?

Já si myslím, že spíš než že si to žalmista přeje, to pouze konstatuje. Konstatuje, že byli potlačeni, že byli poraženi, že jsou zajati apod. U žalmisty to není nějaká chtivost pomsty, i když bychom našli jistě i v knize Žalmů výjimky. V našem žalmu se však spíš jen konstatuje, jaký je Hospodin. A porážka nepřátel patří k jeho charakteristice. Žalmista se modlí: „Rozpraš národy válkychtivé.“ Jakou má taková modlitba cenu? Vždyť dějiny ukazují, že jeden válkychtivý národ je vzápětí vystřídán jiným.

Taková modlitba má velkou cenu. A velký význam. Možná je těch válkychtivých národů v poslední době tak mnoho i proto, že se málo modlíme, aby nebyly.

Vzpomínám si, jak jsme před rokem 1989 při bohoslužbách zpívali dva závěrečné verše tohoto žalmu v překladu Františka Šebesty: „Ó Bože, překaz bouření / i mocných vůdců spolčení,

nahrávku profesora Pavla Filipiho před jeho smrtí.

23

† Zemřel profesor � Pavel Filipi �

zdroj: wikimedia

můj nářek? Poselství kajících žalmů (1997). V únoru roku 2008 uzavřel Pavel Filipi svou přednášku Smrt určenou nemocničním kaplanům zpaměti odříkanou první otázkou Heidelberského katechismu (1563): „Mé jediné potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas nemůžeme mi z hlavy spadnouti, ano také mně vše musí sloužiti k dobrému. Proto mě též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.“ Převzato ze zdrojů Evangelické teologické fakulty UK

Nekrolog

Profesor ThDr. Pavel Filipi zemřel 28. prosince 2015 v ranních hodinách ve věku 79 let v Praze. Pocházel z rodiny tolerančních písmáků z vysočinského Telecí. Narodil se 26. 5. 1936 v Praze. Jeho otec, presbyter Českobratrské církve evangelické Jan Filipi, patřil do kroužku laických žáků prvního starozákoníka Husovy fakulty Slavomila C. Daňka. Pavel Filipi Daňkovi později věnoval svou první akademickou a hlásil se k jeho teologické škole. Po absolvování Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byl tři roky vikářem Českobratrské církve evangelické ve Střešovicích, pak dva roky seniorátním vikářem a tři roky vikářem Josefa Smolíka v Praze u Salvátora. V roce 1967 se stal asistentem Josefa L. Hromádky. Dílem tohoto svého učitele se zabýval v disertaci (Farář Josef Hromádka, 1971), a pak v celé řadě dalších studií (např. Do nejhlubších hlubin, 1990). V roce 1974 se habilitoval prací o proudech domácího protestantismu (Ekumenické motivy v českém evangelictví 19. století, 1974). Profesorem byl jmenován v roce 1978. V letech 1999 – 2005 stál v čele Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jako její děkan.

Pavel Filipi byl především ekumenikem. Po dlouhá léta vedl na ETF UK Ekumenický institut, byl členem řady ekumenických mezinárodních grémií i předsedou synodu církví Leuenberského společenství v České republice. Ekumenické teologii věnoval také opakovaně vydávané Křesťanstvo (1996, 1998, 2001, 2012), praktickou pomůcku Po ekumenickém chodníku (2008) a zejména knihu, kterou sám patrně považoval za svou nejzásadnější: Církev a církve. Kapitoly z ekumenické eklesiologie (2000). Dalšími významnými oblastmi jeho díla byla liturgika (Hostina chudých, 1991; Pozvání k oslavě, 2011) a homiletika (Pozvání k naději, 2006). Pavel Filipi patřil mezi zakladatele a editory dvou teologických periodik: Studií a textů a zejména Teologické reflexe.

Za nejvýsostnější teologický žánr považoval výklad biblického textu.

Nikdy nepřestal být aktivním a žádaným kazatelem nejen ve své církvi.

U příležitosti Filipiho sedmdesátin vyšla jeho sbírka kázání Kolik zbývá z noci (2006) a pozornost si zaslouží i knížka meditací Kdo slyší

24

(Ne)jistoty mladých

Stránky mladých

Marek Novák

Když jsem se jednoho mladého klienta azylového domu zeptal, jaké má v životě jistoty, odpověděl mi, usmívaje se od ucha k uchu, že jen tu jedinou: že zemře. Když se nad stejnou otázkou zamyslím já, první odpověď, která mě napadne, je vlastně stejná, jen v tom ještě jako křesťan mám někde Boží soud a případný vstup do Božího království. Přemýšlím, zda jsou na zemi vůbec nějaké jiné jistoty než ty, jež se týkají konce pozemského života.

Můj pohled na jistoty z perspektivy mladého křesťana je spíše skeptický. Zdá se mi, že se v životě mnohem více setkáváme s nejistotami, protože máme pohled upřený do budoucnosti.

Něco očekáváme, něco si přejeme a v leccos doufáme. Jsou to hodnoty, které pokládáme jaksi za samozřejmé a jako se samozřejmými s nimi i počítáme. Jedná se o jakési „jistoty“ – (ne)jistoty.

To, jaké jsou tyto naše (ne) jistoty, je ovlivněno prostředím, z něhož pocházíme, a rodinou, v níž vyrůstáme. Pokud například člověk vyrůstá ve fungující rodině plné lásky, bude pravděpodobně pokládat za jistotu, že jednou sám založí fungující rodinu. Člověk s rozvedenými rodiči už tuto jistotu před sebou mít nemusí.

Stejně tak pro člověka, vyrůstajícího ve finančně dobře zabezpečené rodině, bude finanční dostatek asi větší jistotou než pro člověka, který pochází z rodiny materiálně slabší.

Našimi (ne)jistotami jsou hodnoty, na které jsme zvyklí a s nimiž v budoucnu počítáme. Bereme je za samozřejmé a leckdy dokonce opomínáme i míru naší zodpovědnosti, která se k nim váže. Pokud chceme mít větší jistotu, že v dospělosti seženeme

práci, budeme usilovat o kvalitní vzdělání. Naší zodpovědností je v tomto případě studovat. Další (ne)jistotou může být představa dlouhého života. Dlouhověkost považujeme za něco samozřejmého a většina mladých lidí nepočítá s tím, že by měli zemřít ve čtyřiceti. Podvědomě počítáme s tím, že je před námi dlouhý život, během něhož toho spoustu stihneme. Naší odpovědností však je dodržovat správnou životosprávu a řádně pečovat o své zdraví. Jinými (ne)jistotami jsou život v míru, protože válku jsme nikdy nezažili; vytvoření rodiny, neboť fungující rodina nám byla vždy oporou; případně zdraví, jelikož to nám zatím nikdy neselhalo. Nad mírou naší zodpovědnosti v těchto (ne)jistotách se může každý zamyslet sám. Všechny uvedené (ne)jistoty nebo spíše představy (ne)jistot, jež mají svůj původ v naší zkušenosti, se mohou ze dne na den zhroutit jako domek z karet. Může přijít válka, nemoc, rodinná tragédie – a rázem jsou hodnoty, jež jsme pokládali za samozřejmé, pryč.

Někdy si jich začneme vážit až poté, co o ně přijdeme.

Opravdových jistot na tomto světě moc není. Vlastně jedinou jistotu máme v Bohu. Mluvím o jistotě, přijaté vírou, o jistotě, kterou onen veselý mladý azylant neměl. Je to jistota, že Bůh nás má rád a nabízí nám život věčný.

Není jisté, že každý člověk do něj vstoupí, ale každý člověk by o této jistotě měl vědět. I zde neseme každý zodpovědnost za to, jak dalece se nás uskutečnění této jistoty bude týkat. Byla by škoda, kdybychom příliš pozdě přišli na to, že Bůh od nás očekával víru, kterou bychom si jeho dar přivlastnili.

Přál bych si, aby co nejvíce mladých lidí, ale nejen jich přijalo do svého života tuto jistotu, aby z ní učinili prioritu svého života. Jsem si jist, že naše snaha vejít do této jistoty garantované Boží láskou a jeho charakterem může proměnit naše životy.

Autor je student ETS, je členem sboru ECM v Horních Počernicích

Poetické okénko … na písku

nezasáhne to už do švu? radši to rozdělit: Proč být lakomý, když nic z toho, co mé, mi stejně nepatří?

Proč být úzkostný a lpět na věcech, co pomíjí v bezvětří?

Na – tu máš, a vem si ještě víc.

Já dost jsem bohatý.

Můj Otec – Král!

Můj dům – toť ráj!

A vše, co zde, to zničí rez a mol.

Proč všechno mé jmění nedokáži darem dát?

Můj duch už dávno nasycen – tak malý duše hlad!

V korytě bez vody té, co života mi dává, potácí se vše, a pouhou marností se stává!

Oražené železo, otisknuté papíry, jaké je to bohatství v životě bez víry?

Vzdušné zámky na písku, co ve větru se kácí, jaké jsou to jistoty pro ty, co život ztrácí?

Ellen Makumbirofa, ECM Jihlava

25 Vidět milujícím srdcem

Prázdnota, strach, pýcha, hlasy nepokoje.

Pak ticho, samota, klid…tik ťak, tik ťak…

Já v pýše zabořená, vzteky plná.

Křičím.

Můj rozum proti mně… …má duše volá, kde jsi?

Volá o pomoc, bortí se vše, co mám… …co vlastně jsem já…tik ťak, tik ťak….

Samota, úzkost, strach.

Proč miluji to, co nemám mít ráda?

Proč láska přichází pro to vše?...

Proč mé srdce tvrdé je, když chci jiné, čisté, milé.

Proč to nejde?...

Proč vše v okovech mě drží?

Jen do ticha má duše volá, řetězy drnčí… ...tik tak, tik ťak…

...tik tak, tik ťak…

Jsem rozhodnuta se toho zbavit, ale nic se neděje.

Bože, jak můžu změnit srdce? ...tik tak, tik ťak…

Proč lidi mi nejsou jedno?

Poslouchám!

Až budeš vidět milujícím srdcem, pak můžeš měnit svět.

Co to vše je?

Zřím lidi, prázdnotu sejí, čekají, neklid se probouzí.

Smysl života znám? A oni?

Co vlastně chci?

Začínám se ptát…ticho, klid, pokoj, můj boj nekončí.

Tik ťak, tik ťak… ...já však pěvně věřím, že až začnu vidět srdcem milujícím, vše se změní…

Maya Šmídlová, ECM Praha – Horní Počernice

Stránky mladých

Chci to pryč!

Proč lepí se to, kdo to dal, kdo přilepil, snad já?...

Vždyť já sama sobě si nic takového nepřeju.

Proč to drží?

Klesám, nevím, co dál…duše sama stále volá.

26

Mobilní hospic v Tachově otevřen Petr Vaďura

Motto:

Ze života církve

Kdysi jsem zářil a plnil si svá přání, ohýbal čísla a vzorce sypal z dlaní.

Kdysi jsem neznal, co je těžká noc, Teď už to chápu, a tak volám o pomoc.

A je tu anděl. Řeknete: "Blázne, už blouzníš o andělech?"

Jenže on sedí u mne, u postele.

Je to jen dítě, báječný malý kluk, co spřádá plány a touží napnout luk.

Překážky nezná, šeptá mi na tisíce přání: "Pojď, dědo, půjdem a budem lovci saní."

Je to jen dítě, báječný malý kluk, je tady se mnou.

Můj anděl je můj vnuk.

(Báseň Petry Plášilové, která zazněla při slavnostním otevření mobilního hospice v Tachově) Dne 6. ledna 2016 se konala v tachovské Sedmdesátce významná společenská akce: byla zde slavnostně otevřena pobočka chebského Hospice sv. Jiří.

Prostory, v nichž se schází sbor Evangelické církve metodistické, byly zaplněny významnými hosty, sponzory, duchovními tachovských církví, zástupci různých médií a samozřejmě mnohými přáteli a příznivci hospice.

Všechno začalo zkušeností dvou tachovských žen, Ivy Csanálosi a Lucie Davidové, s umíráním jejich blízkých. Právě

zdroj: Juraj Csanálosi

PROFESOR

myšlenka založit na Tachovsku mobilní hospic, který obě v těch těžkých chvílích potřebovaly, spojila na podzim 2014 jejich životní cesty dohromady. Již na jaře toho roku navštívil sbor ECM René Milfait, pedagog z Vyšší odborné školy sociální a teologické Jabok, který mluvil o hodnotě lidského života až do jeho posledních okamžiků a o právu člověka na důstojné umírání. Mimo jiné se zmínil o semináři týkajícím se paliativní péče a péče o umírající.

Iva Csanálosi byla Milfaitovou přednáškou oslovena a semináře se zúčastnila. Tam v ní uzrála touha zřídit na Tachovsku mobilní hospic. Jeho podstatou je myšlenka, že by lidé měli, pokud je to jen trochu možné, umírat ve svém domácím prostředí, obklopeni svými blízkými.

Jde o to, aby nezůstali v závěru svého života osamoceni, netrpěli nesnesitelnou bolestí a byla až do konce zachována jejich důstojnost. Jelikož však umírající potřebuje specifickou péči, mobilní hospic zajišťuje návštěvy odborně vyškolených zdravotních sester. Pomáhají nemocnému, ale

jsou stejným dílem oporou celé rodině. Sestřičky jsou dostupné nepřetržitě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, mohou kdykoli přijet nebo poradit po telefonu. Součástí hospicového týmu jsou lékařky, které poskytují paliativní lékařskou péči. Dále je v týmu také sociální pracovnice, psycholog, duchovní a dobrovolníci. Hospic samozřejmě vybaví rodinu všemi potřebnými kompenzačními a zdravotními pomůckami.

Jelikož hospic měl od ledna 2016 začít pomáhat potřebným, čekal Ivu s Lucií rok intenzivních příprav. Poměrně záhy bylo jasné, že nejpraktičtější bude stát se pobočkou už existujícího Hospice sv. Jiří v Chebu, jehož zřizovatelem je mj. i Farní charita Cheb.

A jelikož ředitelka chebského hospice Alena Votavová pochází z Tachova, měla i osobní zájem na tom, aby v jejím rodném městě mobilní hospic vznikl. Bylo třeba sehnat prostory, vybavit je vším potřebným, dát dohromady tým a hlavně shromáždit zhruba milión korun na rozjezd. Péče, kterou mobilní hospice poskytují, není bohužel dosud hrazena

Vyznání Jsem vděčná, že po roce příprav můžeme konečně pomáhat.

Dva dny po slavnostním otevření jsme přijali prvního klienta. Od té doby přibyli další tři, nyní doprovázíme dvě rodiny, protože jak to v hospici chodí, dva lidé již zemřeli.

A jak je spojená má hospicová cesta s mou cestou víry?

Uvěřila jsem před šesti lety, pak nastal čas, kdy jsem toužila být Bohu ještě blíž, více ho znát a milovat. V té době se blížil konec mého osmiletého životního období, kdy jsem učila své děti v domácí škole. Přede mnou vyvstala nejistota, jakým směrem se v životě ubírat. Sice jsem částečně stále pracovala i jako účetní v rodinné firmě, ale cítila jsem, že Bůh se mnou má

přispělo město Tachov, začaly se objevovat další dary od místních podnikatelů a firem. Pomáhali mnozí – pracovníci Muzea Českého lesa v Tachově, Městského kulturního střediska, řada umělců, kteří poskytli svá díla jako dar pro hospic. Postupně se poskládal tým sedmi zdravotních sester a dvou lékařek, který doplnila sociální pracovnice, duchovní, psycholog i dobrovolníci. Objevily se však i překážky, především v podivných kampaních proti samotné myšlence založit mobilní hospic. Mnohé se časem vysvětlilo, něco bylo třeba přejít s modlitbou, aby Hospodin dal protivníkům prohlédnout.

Tachovský sbor ECM se za myšlenku hospice postavil hned zpočátku. Iva Csanálosi je členkou sboru, a tak bylo samozřejmé, že se za projekt věřící modlili, finančně jej podpořili a že sbor poskytl prostory pro benefiční akce a přednášky. Zvláštním řízením Božím získal hospic od města prostory ve stejné budově,

v jaké sídlí sbor, tedy v Sedmdesátce, takže činnost hospice a sboru bude i nadále provázána.

Když se 6. ledna shromáždili hosté, aby slavnostně zahájili činnost hospice, uvědomili si všichni přítomní, jak pravdivá jsou slova pronesená vedoucí zdravotního odboru Krajského úřadu v Plzni: „Kdo chce, hledá řešení, kdo nechce, hledá důvody.“ Všem přítomným bylo jasné, že to hlavní teprve přijde: bude to náročná služba těm, kteří odcházejí z tohoto světa, a jejich blízkým.

Onoho lednového dne se dostalo všem hostům přítomným v tachovské Sedmdesátce ujištění, že největší výsadou naší křesťanské civilizace je, že nemusíme myslet v první řadě na sebe, ale můžeme udělat něco dobrého ve prospěch těch druhých, především všech slabých, nemocných a umírajících.

Autor působí v hospici jako duchovní

Iva Csanálosi

své plány. A tak jsem mu řekla, že půjdu, kam mne pošle, a nechám to na něm. A vše se začalo skládat: okolnosti mi ukazovaly směr, vnitřní touha a nadšení mne hnaly dál i navzdory strachu z cesty do neznáma. Když jsem se v průběhu příprav setkala s velmi negativní reakcí a kritikou sestry z domácí péče a byla jsem nazvaná „obchodnicí se smrtí budující výnosný byznys schovávající se za název mobilní hospic“, musela jsem stále znovu upírat svůj zrak k Ježíši. Můj strach z toho jít dál překonala slova: Chcete-li kráčet po vodě, musíte vystoupit z lodi.

Vystoupila jsem z lodi svého poklidného života, v níž jsem byla v bezpečí a pohodlí života skrytého na venkově. Zjistila jsem však, že kráčím přímo k Ježíši a mohu

mu být blíž. A nesmím se dívat „dolů“ na různé problémy, bouře, těžkosti, ale denně musím kráčet dopředu s důvěrou, že on mne vede tou nejlepší cestou. A od té doby prožívám zázračné situace, až neuvěřitelná setkání s mnoha lidmi, kterým se snažím ukazovat na něj. Někdy přicházejí i těžké chvíle, ale jsem vděčná, že mohu „být tužkou v ruce Boží“. Inspirují mne i další slova Matky Terezy: „Myslela jsem, že musím obracet lidi, ale teď vím, že je musím milovat a obracet bude Bůh.“ A tak mohu na hospicové cestě milovat lidi a za všech okolností děkovat.

Autorka je vedoucí tachovské pobočky Hospice sv. Jiří

Ze života církve

ze zdravotního pojištění, takže fungování hospice je vždy závislé na darech a grantech. Finance je potřeba shánět z různých zdrojů: z darů firem, od individuálních dárců, z nadací, církví, benefičních akcí, ale i z veřejných rozpočtů měst, obcí, kraje atd.

Spoluúčast rodiny je pak minimální, příspěvek činí 150 Kč za aktivní den, tedy za den, v němž byla rodina (třeba i několikrát) navštívena odbornou sestrou nebo lékařkou.

Od ledna 2015 začala náročná kampaň, při níž obě ženy musely získat pro myšlenku založení mobilního hospice starosty a zastupitele Tachova, Boru, Plané i dalších obcí. Na účtu se objevily první příspěvky od dárců a velký dar od jedné tachovské firmy.

Rozjel se kolotoč různých benefičních akcí. Desítky lidí nabídly svou pomoc. Vstřícní byli radní sociálního a zdravotního odboru Plzeňského kraje, takže pro hospic se našly peníze i v krajském rozpočtu. Velkou částkou

28

O modlitbě /2. část/ Podle přednášky Karla Satorii zpracoval Petr Vaďura

Spiritualita

Potřeba spravedlnosti v přístupu k Bohu

Když Tomáš Akvinský hledal, co je pro modlitbu důležité, objevil, že je to smysl pro spravedlnost. Každý člověk má v sobě sklon ke spravedlnosti. Podle Aristotela je spravedlnost „dát každému, co mu náleží, v míře, v jaké mu to náleží“. Schopnost spravedlnosti je v každém člověku a může se rozvíjet natolik, až se z ní stane ctnost. Když neodejdu z hospody bez zaplacení, znamená to, že mám smysl pro spravedlnost, ale žádná ctnost to není, protože to je normální. Pokud spravedlnost rozvíjím, může se z ní však ctnost stát.

Vyšším stupněm spravedlnosti je úcta. Co to je? V běžném životě máme pocit, že úcta je něco, co vůči druhému pociťujeme, když si to zaslouží. A tak třeba řekneme, že k tomu člověku nemůžeme mít žádnou úctu. Jenomže to je omyl. Úcta je totiž něco povinného, protože je součástí spravedlnosti.

Trochu to vysvětluje benediktinská řehole sepsaná sv. Benediktem. Zakladatel řádu v ní dává pokyn hospodáři, který má na starosti materiální záležitosti kláštera: „Každý bratr má právo na dvě tuniky. Jednu si vypere, druhou nosí.“ Benedikt ještě připojuje: „Když mu je budeš vydávat, dávej mu je s úctou.“ Co to znamená? Že tlustému dá velkou a vysokému dlouhou. Má jednat s ohledem na osobitost a individualitu každého mnicha. Úcta vůči druhému tedy spočívá v tom, že ho vytáhnu z masy a jednám s ním jako s neopakovatelným

konkrétním člověkem, který má „své míry“. Respektuji jedinečnost člověka. Úctu mám projevovat každému člověku, jinak jsem k němu nespravedlivý. Největší a nejčastější projev neúcty je kolektivní trest, neboť se jím dává najevo, že nestojí za to zabývat se lidmi jako jedinci. Stejný projev neúcty je obsažen v rovnostářství – všichni dostanete stejně. Opět je zde odmítnutí zabývat se lidmi jako jednotlivci, kteří mají různé výkony, a proto i spravedlnost je u každého různá. S úctou je třeba i trestat, pokud se někdo provinil.

Třetí stupeň spravedlnosti je náboženství, latinsky religio.

Toto slovo je složeno ze dvou částí: re a legere. Legere znamená číst a re znamená opakovat.

Dohromady to tedy znamená znovu číst. My jsme tento pojem přijali pro označení náboženství, a tak máme religionistiku jako vědní obor, který se zabývá náboženstvími. Původně to však byl právnický termín týkající se spravedlnosti. Abych byl vůči druhému spravedlivý, musím k němu přistupovat „s religiem“. Co to znamená? Už jsem jej vytáhl z masy a zabývám se jím jako konkrétním člověkem. Nebezpečí však ještě není zažehnáno. Jedna z největších křivd, kterou se mohu vůči druhému člověku dopustit, je říci mu: „Mám tě přečteného, už mi nic neříkej.“ Zařadil jsem jej do nějaké přihrádky, z níž se nedostane, ani kdyby se na hlavu postavil. Projevuji mu sice úctu, že se jím zabývám, ale jestliže mě jednou zklamal, stejně jsem s ním skončil. Nejsem ochoten jej

29

Prosebná modlitba

Proč se mám modlit za věci, které Bůh ví mnohem lépe než já? Tato otázka existuje od samého počátku křesťanství. V dějinách modlitby se v 17. a 18. století objevila snaha po tzv. čisté modlitbě. Vycházela z názoru, že prosebná modlitba je v podstatě urážka Boha, neboť on o všech našich potřebách ví, proto by je naplnil, kdyby to uznal za vhodné.

Jestliže ho tedy o něco prosíme, buď mu dáváme najevo, že jsme chytřejší než on, nebo že pochybujeme o jeho lásce. Proto, domnívali se ti, kdo takto přemýšleli, nesmí v modlitbě zaznít žádná prosba. Jaká je pravda?

Bible o prosebné modlitbě mluví a Ježíš naprosto jasně slibuje: „Proste, a bude vám dáno...“ (Mt 7,7a) Jakou úlohu však prosba vlastně má? Prosím o uzdravení dítěte, o pozůstalé těch, kdo zahynuli v havarovaném letadle, o pronásledované křesťany nebo lidi trpící válkou.

Cožpak to všechno Bůh neví? Samozřejmě ví. Jenomže ve chvíli, kdy já o tyto věci prosím, předkládám je Bohu jako součást mě samotného.

Skrze tyto prosby jsem zde „s celým svým domem“, jak říká Písmo. „To všechno ke mně patří, Bože. A toto všechno ti otvírám, protože pro mne je to důležité.“ Neříkám tedy: „Pane, prosím tě, nezapomeň na to a na to.“ Své prosby Bohu přináším proto, že se předložené bolesti staly mými bolestmi, že ke mně patří a já za ně cítím odpovědnost. Antoine de Saint-Exupéry v Citadele říká: „Za všechno neseš zodpovědnost.“ Podle apoštola Pavla vlastně nic není jen naší soukromou záležitos1. Čapek zde vlastně definuje pojem ospravedlnění a vysvětluje Ježíšův příkaz: Nesuďte! Když si uvědomíme do všech důsledků to, co velký spisovatel ve zkratce svou povídkou načrtl, pochopíme, proč Ježíš řekl, že nepřišel za spravedlivými, ale za hříšníky. Spravedlivým neměl co dát, protože ti jsou soběstační a vědí všechno.

tí. Když promýšlíme jeho nauku o církvi jako o společném těle, pak nám dochází, že hřích jednoho ubližuje druhému. Stejně tak i skutek lásky přináší do společného těla kus dobra. Jenomže Pavel ukazuje ještě víc. Odhaluje nejen naše propojení se všemi součástmi Kristova těla, ale naznačuje i naše propojení s celým stvořením. V listu Římanům říká: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“ (Ř 8,19) Svým způsobem je každý z nás mluvčím všeho tvorstva, takže skrze náš vztah s Bohem do tvorstva zasahuje Bůh. Ten už při stvoření učinil člověka správcem všeho stvořeného a tuto jeho roli stále respektuje. Když nám to dochází, vidíme, že až hrozivě záleží na tom, zda dveře otevřeme nebo neotevřeme.

A všichni víme, jak dokáže člověk poškodit přírodu, ať živou či neživou. Přímluvná modlitba oproti tomu může být jedním z dobrých projevů našeho správcovství.

Vyslyšení modliteb

V Markově evangeliu je vylíčeno, jak Ježíš uzdravil posedlého chlapce, kterého se před tím marně pokoušeli uzdravit učedníci. Když se jej pak učedníci ptali, proč byli ve své snaze neúspěšní, Ježíš jim odpověděl: „Tento rod nemůže vyjít jinak, než v modlitbě [a půstu].“ (Mk 9,29, Český studijní překlad) Ježíš ukázal, že existuje něco jako zvýšení efektivity modlitby. Jenomže my o tom víme velmi málo. Jakub ve své epištole říká: „Prosíte a nebéřete, protože zle prosíte, abyste to na

Spiritualita

číst znovu a zkoumat příčiny a souvislosti. S takovým přístupem krásně polemizuje povídka Karla Čapka Poslední soud z Povídek z jedné kapsy.

Zločinec se ocitne před Božím soudem, kde Bůh vystupuje pouze jako svědek. Začne vyprávět život toho člověka se všemi jeho souvislostmi a okolnostmi, které jej formovaly a deformovaly. Vina není pouze na tom jednotlivci, ale na lidech kolem něj a nakonec na celé společnosti.

Proto Bůh nemůže soudit, neboť ví všechno. To jen ti, kteří všechno nevědí, jsou schopni soudit.1 A pak je zde ve hře duchovní lenost, která nám mnohdy brání se druhým člověkem znovu zabývat. Z toho důvodu podléháme pokušení dát dotyčnému cejch a dále na něj nemyslet. Může to mít však i jinou podobu, např. když se bráníme přijmout tvrdou pravdu o někom, koho máme rádi. I v takovém případě jsme nespravedliví.

Bojíme se, že bychom dotyčného přestali mít rádi, a proto se bráníme slyšet pravdu.

Tomáš Akvinský říká, že schopnost spravedlnosti je třeba kultivovat, protože nám umožňuje shledat se s Bohem. My totiž máme někdy pocit, že i toho Pána Boha máme přečteného. Všechno už jsme slyšeli, všechno víme a neuvědomujeme si, že musíme začít budovat svůj vztah jinak. Pokud to nedělám, může se stát, že mluvím k Bohu, který není.

Je to podobné, jako když jednáme se svým synem, kterému je čtyřicet, jako s patnáctiletým. Není divu, že si pak nerozumíme. Bůh je tedy vystaven našemu jednání stejně, jako jsou mu vystaveni lidé.

Spiritualita

30 své líbosti vynakládali.“ (Jk 4,3, Kralický překlad) To všechno jsou svým způsobem výzvy, aby člověk pracoval na své komunikaci s Bohem, aby své nastavení na Boha zlepšoval. Jestliže totiž za něco prosím, pak – zjednodušeně řečeno – se vyslyšení děje přese mne, já jsem Božím médiem.

Nefunguje to však nijak mechanicky: „Pane Bože, prosím tě!“ „Tak jo, máš to mít.“ A modlitba je vyslyšena.

V některých případech je jen dobře, že nám Bůh nevyhoví.

Jindy visí ve vzduchu otázka, zda most, který jsem modlitbou postavil, byl dost pevný, aby se mohlo stát, zač jsem prosil.

Existuje i nebezpečí, že nebudeme v modlitbě dostatečně vytrvalí. Jindy jsou zase naše prosby pošetilé a je jen dobře, že je Bůh nevyslyší. Jenže řekněte rodičům, kterým zemře dítě a kteří před tím úpěnlivě Boha prosili o jeho život, že jejich modlitba byla pošetilá. Na druhé straně takovou tragédii nelze bez výhrad přijmout a říci: „Boží vůle byla zkrátka jiná.“ V některých případech třeba Bůh chtěl pomoci, ale já jsem nevytrval. Vzpomeňme na ten krásný obraz ze Starého zákona, kdy Izraelité vítězí nad Amalechity, dokud Mojžíš držel ruce nahoře. Když zemdlel a dal je dolů, prohrávali. Jistě, je to jen obraz, ale o něčem svědčí.

Modlitba ve společenství a při liturgii

Také tento způsob modlitby souvisí s modlitebním charakterem činu. I ve společenství totiž mohu umožnit totéž, co v samotě a tichu umožňuji svou daností, tedy tím, že zcela jsem.2 Svatý Benedikt dal instrukce pro společné modlitby mnichů v chóru. V klášteře se totiž řeholníci denně řadu hodin modlí tak, že recitují Žalmy. Není možné přitom zůstat potichu. Benedikt říká, ať si ten, kdo se modlí, uvědomí, že nerecituje pouze Boží slovo, ale že k němu v Písmu přichází zjevující se Bůh. „Ať se tedy tvoje mysl a tvoje srdce sjednotí

s tvými rty,“ přikazuje Benedikt.

To je úplně opačné, než na co jsme zvyklí. Většinou to je tak, že já něco říkám a to živí mou myšlenku. Zde však Benedikt chce, aby se člověk vyprázdnil a nechtěl být ničím jiným než oním Božím slovem; má dojít ke sjednocení s Božím slovem. Důležité je, že se nejedná o sjednocení v tichu, ale v recitaci biblického textu. Tento způsob se někdy také nazývá adorační četba. V tu chvíli nejsem nic jiného, než slovo, které říkám.

Modlitba ve společenství je takové četbě podobná v tom, že se při ní musíme sjednotit s těmi, kteří jsou přítomni. Musíme být totálně pro ně, stejně jako jsou mniši sjednoceni se slovem Bible. Jenomže při modlitbě ve společenství to není Boží slovo, kterým se stávám, ale tvoje slovo, bratře či sestro. Asi se to nedá úplně přesně vysvětlit, ale je to velmi významné. Tento „mechanismus“ platí i pro liturgickou modlitbu, kdy se modlíme jako společenství slovy, které vyslovuje předsedající. Společně vyslovované liturgické modlitby pak mají stejný efekt, jaký jsem popsal při modlitbě žalmů.

Liturgie a modlitba, která je její součástí, je vlastně vrcholová modlitba. Proč? Mimo jiné i proto, že zapojuje nebo angažuje celého člověka i s jeho tělem, a to ve chvíli, kdy činíme nějaká gesta, povstáváme či si klekáme.

Liturgická modlitba neslouží k meditaci, protože její znění většinou známe a víme, co se při ní děje. Jeden teolog říká, že nejlepší účast při této modlitbě je tehdy, když na ni přinesu pouze svou viditelnost. Opět platí, že nejsem ničím jiným, než tím, co říkám. V podstatě se poslouchám a mohu tak být přítomen nejen Bohu a společenství, nýbrž i samému sobě.

Modlitba na závěr

Terezie z Ávily měla krásnou modlitbu, kterou mluvila sama k sobě: ,,Nic ať tě nezmate. Ničeho se neděs. Všechno zlé končí,

Bůh sám zůstává. Kdo má Boha, má všechno. Solos Dios basta.

Bůh sám stačí. Amen.“ Karel Satoria je katolický kněz, působí v Dobříši, několik let prožil v klášteře jako trapistický mnich. Článek je zpracován podle přednášky přednesené 28.3.2015 ve sboru ECM v Tachově. Její doslovný záznam je možno vyslechnout na webových stránkách http://www.umctachov.cz/ecm-tachov/

2. O tomto předmětu bylo pojednáno v první části článku.

31

Rozhovor s Neznámým Petr Vaďura

Reportér: Dovolíte mi několik otázek týkajících se vaší neúspěšné žaloby?

Neznámý: Ta žaloba musela být neúspěšná, protože byla postavena na vodě. Neměl jsem v ruce žádné důkazy. Navíc spolupráce s veleradou, v níž se všichni neustále hádají, nestojí za nic.

R: Proč jste tedy ten úkol vzal?

N: Právník svou práci nedělá kvůli ideálům nebo hledání pravdy, ale pro peníze. To nevíte?

N: Nikdo není nevinný. Ten člověk vyvolává rozruch a to je něco, co se nesmí tolerovat. Jeho přítomnost v Jeruzalémě vypůsobila v některých lidech až fanatickou nenávist. Nevím, zda o tom víte, ale více než čtyřicet mladých mužů složilo přísahu, že nebudou jíst, dokud ten člověk nebude mrtev. Uznejte, když někdo vyvolá v druhých takový hněv, nemůže být nevinný. On hájí úplně nesmyslné věci: že jakýsi Ježíš vstal z mrtvých a že je to Mesiáš. To je přeci nesmysl.

R: Nicméně výsledkem vaší mise u vladaře měla být smrt toho člověka.

N: Ano, ale to bylo zadání od velerady. Jenomže ten člověk se hájil velmi prohnaně. A to jsme podcenili. Předně jsme neměli svědky, kteří by dosvědčili, že se opravdu rouhal a znesvětil chrám. Pak se nemělo dopustit, aby se rozhádali členové velerady.

Když byl totiž ten člověk vyslý-

R: Prohlásil jste, že ten člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje mezi židy a že je hlavou nazorejské sekty.

Jak jste na to přišel?

N: Ve veleradě měli hlášení z Malé Asie i Řecka, že tam ten člověk hlásá falešného Mesiáše Ježíše v synagogách a že mnohde došlo k velkým nepokojům. A jak byste nazval lidi, kteří se hlásí k chimérické představě vzkříšeného Ježíše jako k Mesiáši?

Pro mě je to sekta. Už tak jsou židé rozděleni na desítky frakcí a směrů – a teď ještě tohle. Nezapomeňte, že jsme okupovanou zemí a že pokud nebudeme držet pohromadě, Římané nás pohltí a asimilují.

R: Jak ten váš proces nakonec dopadl?

N: Nijak. Vladař to neřešil a nechal si toho člověka v paláci.

Což nakonec bylo asi nejlepší řešení, protože jeho poprava by mohla vyvolat stížnosti těch Nazorejských. Navíc na jeho straně byl i Klaudius Lysias, kterého si nechtěl rozhněvat. Ve vladařově paláci ten člověk žádnou škodu nenadělal a i ti radikálové, co ho tolik nenávidí, na něj postupně zapomněli.

R: Děkuji za vaše odpovědi.

N: Není zač.

Otázka: Kdo je neznámý a kde je v bibli popisována ona soudní pře, o níž se v rozhovoru pojednává? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou zpáteční adresu.

Správná odpověď na otázku ze čtvrtého čísla minulého ročníku našeho časopisu byla: Jónatan, 1. Samuelova 14. Knihu za úspěšnou odpověď od nás dostává: Marie Hlásková.

Blahopřejeme a děkujeme i všem ostatním, kteří na otázku odpověděli.

Biblický kvíz

R: A to jste byl schopen obžalovat před místodržitelem nevinného člověka?

chán ve veleradě, prohlásil, že trpí pro svou víru ve vzkříšení.

No a saduceové se začali dohadovat s farizeji a bylo po výslechu. Tohle v bledě modrém pak předvedl i před vladařem, kde se naštěstí naši velební mudrci nezačali dohadovat.

32

Šíření Božího slova Pavel Denk, Jaroslav Bajer, Josef Kočnar

Misie

zdroj: www.gideons.org

Bible je pro všechny křesťany nejdůležitější kniha. Dává odpovědi na naše životní otázky, nabízí útěchu a pomoc v těžkostech, daruje trvalou radost a vnitřní pokoj. Bible nás varuje před nesprávnými cestami a před rozhodnutími, kterými bychom ublížili sobě či druhým. Je to jedinečná kniha, neboť ukazuje cestu k Bohu a dává návod, jak s ním navázat celoživotní vztah.

Podle Guinessovy knihy rekordů je Bible nejprodávanější knihou historie lidstva, neboť jí bylo prodáno (a rozdáno) už pět miliard výtisků.

Mezinárodní svaz Gedeonů je mezidenominační společenství křesťanů, kteří jsou členy protestantských/evangelikálních církví. Organizace byla založena v roce 1899 v USA. Naši členové rozdávají Bible ve 200 zemích po celém světě. Většina Gedeonů slouží dobrovolně a bezplatně v místech, kde žijí.

Audio Bible v MP3

Od samého počátku působení Gedeonů v ČR byl tištěn Ekumenický překlad. V současné době se začíná tisknout překlad

Bible 21. Tento biblický překlad je možno si pro vlastní potřebu stáhnout jako AUDIO knihu zdarma a legálně ve formátu MP3 přímo z autorského webu http://www.bible21.cz/kestazeni/ audio. Tuto MP3 verzi nabízíme studentům během rozdávání na středních školách. Věříme, že možnost legálního stažení audioverze Bible21 je vhodným obohacením nabídky tištěné verze Bible.

Bible nemá ruce a nohy

Protože Bible nemá ruce a nohy, Gedeoni ji bezplatně roznášejí na různá místa ve společnosti: do hotelů, penzionů a dalších ubytovacích zařízení, do školy, na university, koleje, do menz, nemocnic, léčeben a lékařských ordinací, do center pomoci, utečeneckých táborů, do vězení i státních institucí. Osobně rozdáváme Nové zákony každému, kdo o ně má zájem. Nějraději společně se svým osobním svědectvím, ve kterém vyprávíme, jak jsme Boha poznali my.

Gedeoni už několik desítek let drží nepřetržitý modlitební řetěz za všechny země světa (např. za

Českou republiku se modlí každý 9. den v měsíci). Zvláště se modlíme za země, kde je málo křesťanů a kde není možno oficiálně zaregistrovat gedeonskou misii. Jde o tyto země: Irán, Alžírsko, Maroko, Uzbekistán, Severní Korea, Irák, Afganistán, Saudská Arábie, Jemen, Somálsko, Tunis, Lybie, Turkmenistán, Mauretánie, Komory, Džibutsko, Maledivy, Eritrea, Lichtenštejnsko, Monako, Sv. Helena, Tuvalu, Wallis & Futuna. Více informací lze získat na webových stránkách: www.gideons.org. Adresa českých stránek je: www.gedeoni.cz.

Redakčně kráceno

33

Mé zkušenosti s Ukrajinou Adam Ondřeka

Církevní zázemí

Ukrajina je nádherná a rozlehlá země. Procestovat ji od západu k východu a přitom navštívit např. Užhodor, Lvov a Kyjev není pro nás Západoevropany

finančně příliš náročné. Během prvního výjezdu jsme se dostali do Slavjansku po dvou dnech jízdy. První, co jsme měli možnost navštívit, byla bohoslužba v církvi Dobrá zvěst, na níž dochází každou neděli přibližně pět set lidí. Sbor, jenž je organizačním centrem misijní práce ve frontových městech (a také Michalovým duchovním domovem), nabídl od začátku konfliktu pomoc tisícům lidí. Pomoc měla mnoho podob: poskytnutí azylu, možnost evakuace z obsazeného území, nabídka ubytování, zajištění potravin, oblečení, ale i pomoc s opravou domu nebo dokonce vybudování domu nového. Sbor vybudoval ubytovací zařízení pro uprchlíky a poskytoval jim i další podporu.

Bylo velmi povzbudivé vidět během nedělní bohoslužby několik lidí, kteří se rozhodli vydat svůj život Bohu a na výzvu pastora šli k pódiu, aby se za ně starší bratři modlili a žehnali jim. Je to zde běžná součást bohoslužby.

Můj první pobyt ve Slavjansku

Jak jsem prožil svůj první pobyt v Slavjansku? První den jsme

strávili trochu nezáživným tříděním a počítáním věcí ve skladu, do něhož je dovážena materiální pomoc z celé Ukrajiny (a také z České republiky). Bylo zajímavé vidět, co všechno místním vlastně chybí a čeho my máme přebytek (hračky, hygienické potřeby, oblečení, zdravotnický materiál, školní potřeby atp.). Po vyřízení propustek do frontové oblasti, v níž se nacházejí válkou nejvíce postižená města a kde jsou i pozice UA armády, jsme se v dalších dnech vydali na dvě cesty. První vedla do města Mironovské, jež leží asi pět kilometrů od fronty.

Pohled na ulice, domy, silnice, náměstí a vůbec na všechno odhaluje, že zde se život od života ve Slavjansku nebo jiných ukrajinských městech hodně liší. Je to silné a těžko sdělitelné. Kdybych měl shrnout pocity do slov, řekl bych, že je zde prostě všechno špatně. Lidé žijí často v opravdu hrozných podmínkách. Člověk se ptá, proč zde ještě zůstávají.

A vzápětí mě napadá otázka: To si nemohli pro válku vybrat nějaké jiné místo? Lidé zde pracují na polích za nepatrnou mzdu (stovky korun měsíčně) a pracovní doba je mnohdy i více než de-

Misie

Před více než rokem jsem se seznámil s Michalem Kislickým, člověkem, jenž organizuje sbírky materiální a finanční pomoci pro Ukrajinu a také pořádá humanitárně-misijní výjezdy do této země. Se svými přáteli založil iniciativu Chuť pomáhat a již více než rok a půl působí spolu s křesťany z církve Dobrá zpráva ve Slavjansku a jeho okolí. Současně jezdí o situaci na Ukrajině přednášet po českých školách a církvích. Michal Kyslický vydal svůj život Kristu a právě to je ústředním motivem jeho působení na Ukrajině. Já sám jsem díky seznámení s Michalem navštívil dvakrát Donbas; poprvé v září 2015 s kamarádem Filipem, to jsem zde pobýval deset dní, podruhé sám v prosinci 2015, kdy jsem zde strávil tři týdny.

Misie

34 set hodin denně. Při pohledu na město a infrastrukturu odhaduji, že naposled zde byly peníze do veřejného sektoru investovány asi tak v sedmdesátých letech 20. století. Do města jsme dorazili společně s dalšími dobrovolníky z Ukrajiny a České republiky ve třech autech. Přijeli jsme večer za tmy, neboť jsme se zdrželi pět hodin na jednom z vojenských stanovišť, kde jsme se dostali do komplikací ohledně povolení k průjezdu s materiálem. Kromě nějakých pěti set bochníků chleba jsme vezli také balíky humanitární pomoci, několik desítek skleněných tabulí na opravu rozbitých oken a další materiální pomoc.

Ráno jsme po krátké poradě a modlitbách informovali místní o rozdávání chlebů a pak se shromáždili v areálu nemocnice, kde probíhala evangelizace a kde se rozdávala pomoc. Sešlo se několik stovek lidí, a ačkoliv se nedostalo na všechny, radost z poskytnuté pomoci byla veliká. Naším hlavním úkolem bylo opravit vysklená okna polikliniky.

Nevím, k čemu bych přirovnal stav budovy, protože nic podobného jsem v Česku neviděl.

Okenní rámy byly nejspíš původní, tedy asi z padesátých let.

Taková okna není možno vidět ani v nějaké neudržované chatce v hloubi Beskyd, a my jsme jim přesto přidávali další léta života tím, že jsme je zasklívali. Důležité je, aby plnila svou funkci, pro estetický dojem zde prostor není. Po dalším dni stráveném ve Slavjansku, kde jsme naložili další balíky humanitární pomoci (jídlo, školní a hygienické potřeby apod.), jsme se vydali do Krasnohorovky. Obec, jež leží jen několik set metrů od fronty, měla před válkou přes šestnáct tisíc obyvatel, teď jich zde žije jen tři až pět tisíc. Situace je zde ještě asi o stupeň horší než v Mironovském. Opuštěné domy a sídliště na okraji obce jsou poškozené po zásahu z kulometů i těžkých zbraní. Náplní naší práce zde bylo obcházet místa, kde žijí opuštění lidé v těžkých podmínkách. Jedná

se většinou o starší osoby, ale také rodiny s dětmi. Přijímali od nás bochníky chleba a další dovezenou pomoc. Na každém ze stanovišť, kde jsme zastavili, jsme se zdrželi zpravidla několik desítek minut. Snažili jsme se rozpřádat rozhovory a zjišťovat, co místní obyvatele nejvíce trápí a jaké jsou jejich potřeby. Takto zde místní křesťané systematicky působí už několik měsíců. Lidé nám měli hodně co říct a byli velmi nadšení z poskytnutých darů. Pokud jde o bezpečnost, v době naší návštěvy jsme nebyli nijak ohroženi střelbou ani jiným způsobem, ale v dálce bylo slyšet výbuchy a střelba.

Služba církve

Církev ve Slavjasku buduje misijní stanice a sbory ve většině frontových měst a díky mnoha modlitbám, pomoci misionářů, dobrovolníků a dárců z různých koutů světa i Ukrajiny je vidět mnoho pozitivních změn. Lidé se obracejí ke Kristu, začínají navštěvovat sbory ve větší míře než dříve, děti se účastní programů – pobytů i jednorázových aktivit. Ve frontových městech jsou opravovány domy a přichází sem mnoho materiální pomoci, která pomáhá lidem žít ve válkou zmítané oblasti.

Můj druhý pobyt v Krasnohorovce

Při svém druhém dvoutýdenním pobytu na východě Ukrajiny jsem působil především v Krasnohorovce. Mou hlavní náplní bylo organizovat výrobu malých ocelových kamen zvaných buržujky a zjišťovat, komu jsou nejvíce zapotřebí. Kamna se zde lidem distribuují i do bytů v panelových domech, protože vytápění pomocí plynových kotlů je nefunkční z důvodu poškození potrubí. Ve špatném stavu je i městská elektrocentrála, která během bojů dostala zásah, a tak zde proud funguje střídavě vždy pouze v ně-

kterých částech města, a to na poloviční výkon.

Co mi dala Ukrajina

Oba pobyty na východní Ukrajině byly pro mě nesmírně obohacující a proměňující: společensky, duchovně i psychicky. Je to sice paradox, ale kontakt s něčím negativním člověka posouvá vpřed. Kdyby nebylo války, možná by nedošlo k duchovní obnově církve, k obrácení mnoha lidí ke Kristu a k proměně národa i jednotlivců. A asi by nedošlo ani k proměně nás, kteří sem jezdíme jako dobrovolníci.

Máte-li chuť se dozvědět něco více o pomoci Ukrajině, sledujte webové stránky CHUTPOMAHAT.CZ, případně se obraťte na mě osobně: Ondreka1@seznam.cz.

Autor je vedoucí mládeže Křesťanského sboru v Českém Těšíně

35

Generální konference 2016 Martin Kukla

Ze zahraničí

Ve dnech 10. – 20. května letošního roku se po čtyřech letech opět setkají zástupci Spojené metodistické církve (The United Methodist Church) na svém největším společném setkání – Generální konferenci. Pořadatelskou štafetu od Floridské Tampy, v níž se konalo poslední setkání v roce 2012, nyní převzal Portland v Oregonu. Sjede se sem téměř tisíc delegátů z celého světa.

Konferenci předchází nepřetržitý modlitební řetěz, do kterého se zapojují všechny zúčastněné Výroční konference v jednotlivých zemích.

Generální konference je v rámci UMC nejvyšším zákonodárným orgánem, který formuluje oficiální učení a pravidla.

Delegáti jsou voleni svou Výroční konferencí, jež je zase nejvyšším správním orgánem v jednotlivých

zemích či oblastech. Výroční konference jsou součástí Centrální konference, případně Jurisdikční konference, která sdružuje několik Výročních konferencí v dané oblasti. Polovinu delegátů tvoří duchovní, polovinu laičtí členové.

Za Českou a Slovenskou Výroční konferenci jsou delegáty superintendent Petr Procházka a Lenka Procházková.

Konference se účastní i biskupové z jednotlivých Centrálních či Jurisdikčních konferencí, kteří však nemají volební právo.

Někteří z biskupů slouží jako předsedající a moderují jednání.

Ostatní biskupové nemohou promluvit, dokud nedostanou přímé povolení od delegátů konference.

Během časově náročného jednání delegáti diskutují o různých aktuálních otázkách a návrzích přednesených jednotlivci,

Výročními konferencemi i jinými skupinami. Následně pak o těchto návrzích hlasují. Vše vyústí v přijetí revidovaného vydání církevního Řádu – The Book of Discipline a zapracování odhlasovaných změn do života církve.

Konferenci předchází nepřetržitý modlitební řetěz. Delegáti na ní totiž pocházejí z opravdu širokého spektra národností, zemí a kulturních zvyklostí. Proto také nalezení shody není vždy jednoduché a vyžaduje velké úsilí i potřebu naslouchat Božímu vedení. V naší České a Slovenské konferenci jsme se za konferenci modlili 17. února, ale jistě nebude na škodu, když se za její zdárný průběh budeme modlit i nadále.

Autor pracuje v ústředí České oblasti ECM v Praze

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Buďte světlem Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875