Slovo a život 2015/02

profanum

P Ú S Č P S

sacrum

profanum

SLOVO & ŽIVOT � � � �

číslo: 6. července 2015

téma: Slavení

N N

STRIP: Martin Kukla 2

Úvodník

Úvodník II

Miloslav Čech

Petr Vaďura

Přemýšlím, proč šéfredaktor požádal o napsání úvodníku tohoto čísla zrovna mě. Jedním z důvodů by mohla být skutečnost, že jsem nositelem křestního jména Miloslav, které se vykládá také jako „slavící milost“. Slavit milost má jednu velkou výhodu.

Na rozdíl od jmenin, které může každý slavit jen jednou za rok, je možné milost slavit každou neděli. Pokud ovšem člověk nepatří do kategorie sváteční křesťan, kterému se liturgický kalendář smrskl na návštěvu půlnoční. Nabízí se nám ale ještě jiná, možná trochu extrémní možnost. Slavit milost každý den. Přinášet sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť. Tak si apoštol Pavel představoval pravé slavení. Ať už se nacházíte v jakékoliv části spektra slavících, doufám, že až spatříte prázdninové vydání tohoto časopisu, zvoláte: „Sláva! Už se těším na sváteční chvíle, strávené četbou Slova a život.“

Milý Bože, dej prosím ještě nějaký svátek mezi Vánoce a Velikonoce. Teď tam není nic, co by za to stálo. Vašek Tahle prosba je z půvabné knihy "Děti píší Bohu" (Karmelitánské nakladatelství, 2000). Vystihuje vše o svátcích a slavení: je to něco, co má stát za to. Řadu let jsem neuměl slavit.

Nějak mě to doma nenaučili.

Neuměl jsem se uvolnit, blahopřání mi připadalo trapné, přípitek nucený. Svátky měly pro mě tolik patosu, že mi to nebylo příjemné. Netýkalo se to jen narozenin a jmenin, ale i Vánoc a Velikonoc. Když se nám s manželkou narodily děti, najednou mi došlo, že svátky potřebujeme jako rodina - že vstupují do všedních dnů s něčím jedinečným. Začal jsem se tedy učit slavit - připravit mimořádné a nevšední chvíle pro své blízké i pro sebe. Mimochodem, právě o takových chvílích píše v tomto čísle Slova a život Hana Nováková.

Pak se mi stalo něco, co jsem neočekával: když mi bylo 50 let, připravili pro mne moji blízcí oslavu. Přijeli lidé, které jsem dlouho neviděl, ale které mám rád. Zazpívali mé oblíbené písně, darovali mi komplet Bachových kantát a hlavně byli se mnou. Už to je tři roky - a já na ten den dodnes vzpomínám. Proč? Asi proto, že jsem cítil za vším opravdovou lásku.

Nejsou však jen svátky osobní a rodinné, ale i církevní. Jak je asi bere Bůh? Myslím teď Velikonoce a Vánoce, ale nejen ty.

Každou neděli se křesťané scházejí, aby oslavovali vítězství světla nad tmou, lásky nad lhostejností a naděje nad marností. Je Bůh rád, že mu zpíváme (naše) oblíbe-

Miloslav Čech

né písně? Že mu vyznáváme, jak jej máme rádi, a že s ním vstupujeme do dialogu? A co teprve když slavíme památku Večeře Páně. Jak asi Hospodin vnímá naši snahu slavit tuto slavnost co nejlépe? Někde si zakládají na tom, že Večeři Páně slaví neformálně a spontánně, jinde se snaží pomocí liturgických textů a eucharistické modlitby dodat slavení eucharistie důstojnost a ten správný obsah. Co je lepší?

Tak trochu na to odpovídá anketa v tomto čísle, v níž se setkávají různé koncepce slavení Večeře Páně – přičemž všechny (byť jen mezi řádky) podtrhují toleranci a vstřícnost.

Vracím se k prosbě malého Vaška z úvodu. Nedávno jsem v jednom sboru slyšel svědectví starého muže, který vyprávěl, jak se šel projít za město k řece, jak obdivoval krásu pampelišek a vzpomněl si přitom na verše svého oblíbeného básníka Ščiapčeva.

Tak tomuto muži Hospodin vložil mezi Vánocce a Velikonoce další svátek: ten slunečný den u řeky, kdy z lesa zazníval zpěv ptáků a střemcha voněla tak, až se hlava točila. Jindy nás Hospodin obdaruje hvězdnou oblohou nebo keřem plným světlušek, Mozartovým klavírním koncertem nebo setkáním s přítelem, kterého jsme delší dobu neviděli. Někdy nás obdaruje objetím malých dětských ruček a mokrou pusou na tvář. A my, máme-li oči a srdce otevřeny, slavíme slavnost života, lásky a dobroty. Beze slov, tiše, jen s tím, který ví, že všední život bez slavností je příliš tíživý.

Pěkné léto vám přeje Petr Vaďura

3

4

Slavnosti Hospodinovy

tematické články

Pavel Kuchynka

Stručný přehled

Ustanovení, která se týkají Hospodinových slavností, najdeme hned na několika místech Tóry.

Stručně si je připomeňme. Nalezneme zde ustanovení (1) jarní slavnosti nekvašených chlebů, která splynula s velikonočním hodem beránka (březen - duben).

Byla to slavnost, která měla synům Izraele provždy připomínat události vysvobození z egyptského otroctví. (2) Dále v knihách Mojžíšových najdeme ustanovení slavnosti týdnů též nazývanou slavnost sklizně či prvních snopků a později známou jako letnice (květen - červen). Tato slavnost měla být projevem díků za úrodu a připomínkou toho, že půda i všechno, co se na ní urodí, je darem Božím. Pozdní židovstvo si v tomto čase začalo připomínat také událost vydání Zákona

na Sinaji. Pentateuch obsahuje i ustanovení (3) o dni troubení a (4) dni smíření pro období nového roku spolu se (5) slavností stánků neboli slavností sklizně ovoce (září - říjen). Den troubení a vůbec nejvýznamnější den - den smíření - byly pro Izraelce vždy novou výzvou k životu v pokoře a přijetí Boží nabídky odpuštění vin. Slavnost stánků pak byla, kromě veselí z dobré úrody plodů ovoce i úrody života vůbec, připomínkou cesty Izraelců do země zaslíbené. Při výčtu Hospodinových slavností však nesmíme opomenout ani (6) každotýdenní slavnost odpočinutí (šabat), která připomíná, kromě jiného, i důležitost životního rytmu a nezbytnou potřebu pravidelného usebrání před Bohem dárcem života. Tři ze zmíněných slavností Hospodinových patřily mezi takzvané výroční a účast na nich

byla pro židovské muže nutností.

Byl to každoroční hod beránka, slavnost týdnů a slavnost stánků.

Ke všem těmto slavnostem byly později připojeny - na základě událostí popisovaných v knize Ester o nezdařeném pokusu o vyhlazení židovského národa i velmi rozpustilé svátky púrím (únor - březen). Židovským svátkem, který sice nemá biblický, ale historický původ, je slavnost znovuposvěcení jeruzalémského chrámu, neboli slavnost světel (prosinec - leden). Jde o připomínání události z doby povstání Judy Makabejského v roce 164 př. Kr., kdy byl očištěn chrám znesvěcený Antiochem Epifanem. Židé však slaví i mnoho jiných svátků. Zájemce o jejich bližší poznání však nyní mohu pouze odkázat na velmi čtivou knihu „Svátky v životě Židů“ (Marc Stern, Vyšehrad 2002).

Důležitá otázka a ještě důležitější odpověď

Svědectví poutních žalmových písní

Každoroční cesta Izraelců na výroční slavnost do chrámu se nikdy neobešla bez zpěvu takzvaných poutních písní (Ž 120 - 134). Jsou jedinečným dokladem skutečnosti, že ti kteří putovali na slavnosti, to prožívali jako nejzávažnější chvíle roku a života vůbec. Vydávali se na cestu s očekáváním, že si znovu uvědomí, na co zapomínali, a že naleznou sílu pro další cestu životem. Jan Heller a Jiří Beneš svým výkladem biblických Poutních písní (Poutní písně, Centrum biblických studií, vydal Advent-Orion, 2001) přesvědčivě ukazují, že při tomto putování nikdy nešlo jen o splnění náboženských povinností. Především šlo o to, vnitřně se ztotožnit s těmi, které Hospodin stále vede pouští ze země otroctví do země zaslíbené. Pro Izraelce to neměla být pouhá vzpomínka na dávnou minulost, ale vírou prožívané živé zpřítomnění Božího jednání. Také nám poutní písně nabízejí možnost, abychom se učili chápat celý svůj život jako jedinou velikou pouť do nebeského Jeruzaléma. I pro nás to smí být písně našeho putování a naší naděje. Ukazují i to, že hudba a zpěv ke slavení neodmyslitelně patří a umožňují úplně jinou rovinu vnitřního prožitku.

Otázky, na které si musíme odpovědět každý sám

Naše prožívání církevního roku se všemi jeho slavnostmi, spolu s dalšími významnými dny v kalendáři a pořádáním hodů lásky - to vše

5

tematické články

Proč Hospodin tolik chce, aby člověk pravidelně slavil, a jakou výzvou je to pro nás osobně?

Všechny Hospodinovy slavnosti nějakým způsobem zpřítomňují konkrétní projevy Božího zachraňujícího jednání v dějinách Izraele. Mají však být také ujištěním o trvalé Boží přízni vůči lidstvu, která se ukazuje od počátku dějin v samotném střídání ročních období, v pravidelné setbě i žních - tedy ve stabilním, pro život vhodném prostředí (viz Gn 8,22).

Slavení Hospodinových slavností je pokaždé i výzvou k odpočinku před Boží tváří, kdy se člověk prostě jen sytí radostí ze svého Boha - z jeho dobroty, věrnosti a péče. Je to výzva k otevřenosti vůči Bohu. Je to vždy i nové pozvání k životu, jehož je Bůh středem a tedy skutečným Pánem - milovaným a uctívaným. S tímto vědomím můžeme také snadněji rozumět tomu, proč Bůh odmítnutí slavit jeho slavnost (výslovně hod velikonočního beránka - viz Nu 9,13) považoval za velmi závažné provinění, které bylo trestáno vyvržením ze společenství Božího lidu. Individualistický postoj nezávislosti je totiž smrtelně nebezpečným duchovním stavem, který může nakazit mnohé další. Zároveň však víme, že skutečné slavení nikdy nemůže mít nic společného ani s pokrytectvím (viz Iz 1,12-13). Kdo opravdu slavil, ten si nikdy nemohl vystačit jen s pouhým vnějším provozováním ustanovených rituálů. C.S. Lewis říká, že starověký Žid, který byl rolníkem, měl dobrý předpoklad rozumět tomu správně. „Nikdy neslyšel, že by hudba či slavnost nebo zemědělství existovaly odděleně od náboženství, a právě tak nechápal, že by náboženství mohlo existovat odděleně od těchto věcí. V jeho životě tvořily všechny tyto věci jeden celek.“ (Úvahy nad Žalmy, Návrat domů, 1999).

Každopádně ten, kdo slavil výroční slavnosti Hospodinovy,

jednou v roce spolu se svou rodinou choval, porazil, upekl a obřadně jedl beránka. Slyšel při tom důležité otázky a odpovědi vyjadřující víru v Boží záchranu. Když pak přinášel na oltář první snopek obilí ze své úrody a prožíval vděčnost z Božích darů, nakonec Boží dobrotu spolu se svými blízkými také ochutnal: Bůh jim to obětované vrátil ve formě nádherné hostiny. Bůh vždy chtěl, aby každé naše stolování mohlo mít příchuť láskyplné vděčnosti. Když si člověk každým soustem přivlastňuje Boží lásku, to je pak úplně jiné stolování! Samotné jídlo, ale i společenství u stolu, se mu stává skutečnou vnitřní posilou. Ale prožitek Hospodinových slavností jde ještě dál. Člověk si díky nim může nově uvědomit, že je součástí většího společenství. Slavnosti totiž provází výzva, aby jejich účastník nepřehlížel ani potřebné kolem sebe. To v něm má upevňovat důležitý rozměr lidství - solidaritu s ostatními. Je to zároveň příležitost k poznávání tajemství Boží štědrosti: Ten kdo dává tímto způsobem, nikdy netratí. Když se v novoročním čase ozval zvuk šófaru, který rozechvěl lidské nitro, člověk si směl uvědomit, že Hospodin mu chce být blízko, že je to Král, ale také spravedlivý Soudce. Zvuk tohoto troubení byl velmi působivou připomínkou potřeby pokory a ochoty sklánět se před Pánem s vyznáním svých vin a s touhou žít nově a v Boží blízkosti. Novoroční období je zároveň čas, kdy v sadech a na vinicích probíhá sklizeň zralého podzimního ovoce a Izraelci slaví slavnost, při níž si jako malé děti staví stánky z ratolestí, kde pak nějaký čas pobývají. To vše proto, aby se kromě radosti z dobré úrody ovoce, v duchu přenesli do doby, kdy Hospodin vodil jejich praotce pouští na cestě do země zaslíbené. Je to vždy pozvání dotknout se pravdy, že doma je Boží člověk jen u Hospodina.

Pán tedy ve všech svých slavnostech nabízí člověku ujištění, že jsme pozváni k životu, který nám dává a zaopatřuje on sám. Je to nabídka osvobození od neurotické snahy po vlastním sebezabezpečení a hlavně sebenaplnění. Všudypřítomná sváteční atmosféra radostné vděčnosti totiž probouzí v srdci touhu, abychom i během všedních dnů zůstali otevření zdroji skutečné naplňující radosti.

6

tematické články

nepochybně může být něčím důležitým, nádherným a posilujícím v životě víry. Každá píseň, koleda, čtení vybraných textů, návštěva, sledování nebo poslech inspirativních pořadů, osobní zapojení do příprav různých slavnostních programů pořádaných církví, ale i sváteční pokrmy a nápoje, libé vůně, výzdoba naplněná symbolikou, včetně různých zvyků posilujících prožitky radostné vděčnosti a vzájemnosti, jsou vítanými prostředky v našem slavení svátků.

I v našem životě totiž smí přispívat k tomu, že v něm nepřestane pulzovat neutuchající rytmus Boží zachraňující, osvobozující a uzdravující milosti. Můžeme se tedy obejít bez takového slavení?

Máme se bez něj obejít a vystačit si pouze se slavením bohoslužeb slova a stolu? Není však tvrzení: „Všechno, co potřebuji k radostnému a naplněnému životu, jsem našel v Bohu," občas jen prázd-

nou frází? Zatímco duše hladoví po tom, co jí chtěl Bůh dopřát uprostřed slavení svátků - v nové intenzitě prožitku, kdy člověk vnímá nádheru a velikost Boha i všemi smysly, které od Boha dostal? Věřím, že náš duchovní život smí být skutečným slavením obohacený a prohloubený a to naprosto nenapodobitelným způsobem. Vím, nejsme všichni stejní. Ale fakt, že Bůh své slavnosti ustanovil a že Ježíš se jich také osobně účastnil, by pro nás mělo být dostatečným důvodem k přemýšlení o jejich významu pro náš život. Osobně věřím, že v sobě skrývají obrovský potenciál inspirace a uzdravující milosti pro nás pro všechny.

- na svatbu Beránkovu. Jsme pozváni k životu, který bude jednou provždy zbavený vší pozemské tíže - k životu, který bude bez konce. Ale i našimi všedními dny v tomto světě smí už nyní pulzovat očekávání oné nebeské slavnosti. Období svátků, včetně chvil prožitých při bohoslužbě církve, však toto očekávání má a může nenapodobitelně umocnit. I my jsme pozváni žít své dny v rytmu osvobozující a uzdravující milosti. Nechejme se už nyní pozvat ke slavnostem Hospodinovým.

Oddejme se nově radosti ze svého Boha.

Autor je farář ECM ve Znojmě

Vždyť jsme pozváni na velkolepou slavnost

Bible nám dosvědčuje, že jsme pozváni na nebeskou slavnost

O slavení Filip Jandovský

Uplynulé období bylo v mém okolí plné nejrůznějších oslav.

V naší západočeské metropoli jsme oslavili 70. výročí osvobození Plzně americkou armádou.

Do programu oslav jsme se rádi zapojili i my jako sborové společenství děkovnou bohoslužbou.

Následovalo hokejové mistrovství, při němž národ očekával oslavu nějaké té hokejové „placky“, když už se šampionát odehrával u nás doma. Nicméně nám asi chybělo to pověstné „štěstíčko“ nebo snad do toho ti „naši kluci“ nedali „srdíčko“? Hodnocení ponechám laskavému čtenáři či jinému odbornému periodiku. Já jsem si díky tomu všemu uvědomil, jak moc je dobře, že nemusím křečovitě oslavovat sebe, hokejisty,

fotbalisty a jiné „isty“, ale ani své schopnosti porvat se se životem.

Bůh, o němž svědčí Bible, se dává člověku poznat prostřednictvím řeči a slova. Informace mají v lidském životě i ve vesmíru rozhodující význam. Člověk však potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného a reálného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost názorně zpřítomnit a zviditelnit.

Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy a Bůh jim

při obětní hostině znovu potvrdil smlouvu věrnosti. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka na vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně. Tento rozměr slavení se dnes už podle mého soudu vytrácí.

Druhý rozměr slavení souvisí s připomínkou narození. Každý máme někdy narozeniny, protože každý se přeci někdy narodil.

Tedy ne že by člověk měl na svém vlastním narození sebemenší zásluhu, kterou bychom si měli připomínat a slavit – to skuteč-

jimž není snadné porozumět, ale této jeho větě snad rozumím správně: „Myslím, že nám všem chybí vděčnost za to, co nám Bůh dává.“ Všechno je Boží dar a my nemáme zapomínat na jeho dobrodiní.

Vybavuje se mi příběh ze začátku knihy Skutků, kde chce u vchodu do chrámu postižený člověk po Petrovi a Janovi almužnu, ale oni mu zprostředkovali Boží uzdravení. (Sk 3,1-8) I já někdy prosím za hlouposti, za věci pro opravdový život velmi, velmi zbytné. Ještěže je Pán Bůh štědřejší a moudřejší. Štědřejší, protože mě obdarovává nesrovnatelně bohatěji, než zač prosím. A obdarovává mě často dříve, než prosím. Snad ode mne nečeká, že bych v kostele začal samou radostí poskakovat, ale konec konců: proč ne? Plyne z toho však otázka, jak vůbec Pánu Bohu děkujeme. Umíme to? Nezůstáváme jen u hezkých slov? Díky Boží moudrosti jsme obdarováváni vším, co je k životu a dobrému přebývání před tváří Boží potřebné. Mnohdy Božím darům ani nerozumíme, mnohdy máme o Boží pomoci úplně jiné představy. Blahoslavený je ten, kdo se dotazuje a zápasí o pochopení pomoci a darů, kterých se

mu od Pána Boha dostalo! Muž, jenž byl díky zásahu apoštolů uzdraven, směl po té vstoupit do chrámu a jeho první cesta po vlastních nohou tam skutečně vedla. Neběžel domů ani za přáteli, aby to pořádně oslavil. Šel do chrámu, aby oslavoval Hospodina.

Apoštol Pavel napsal korintským křesťanům, že naše tělo je chrámem Ducha svatého. Vedle bohoslužebných slavností existuje tedy ještě oslava Boha "tělesná" – oslava životem, oslava péčí o své tělo, oslava našimi schopnostmi a dovednostmi. Celým svým životem, duchem i tělem máme oslavovat Hospodina.

Bible říká: Oslavujte Boha svým tělem. Jak to dělat? To je vskutku otázka na tělo. Odpověď může být velmi konkrétní. Znamená to třeba v neděli ráno své unavené tělo zvednout z postele a vzít ho do kostela. Může to znamenat namáhat hlasivky a zpívat Bohu z plných plic. Oslavovat Boha tělem však znamená i vzít montérky, hadr či jiné nářadí a pomoci na sborové brigádě. Napadají vás další příklady? Tak já jdu radši slavit. Nejen tělem.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

7

tematické články

ně nemáme. My umíme dobře popsat a pochopit, jak se mužská zárodečná buňka spojí s ženskou a v těle ženy tak vznikne nový život. Je však pro nás tento biologický proces samozřejmost, anebo nad ním žasneme? Myslím, že většina lidí stále pociťuje úžas, když se jim narodí dítě. Copak to není div, že se dvě malé buňky najdou, spojí a mají přitom v sobě zakódována všecka data pro život od počátku až do konce? Ti, kteří se ve svých životech setkali s Hospodinem, smějí věřit a oslavovat, že on sám je dárcem i iniciátorem narození nového člověka. A tak když slavíme něčí narozeniny, vyjadřujeme tím především to, jak je dobře, že tu s námi jsi, člověče; jak jsme s tebou rádi. Proto ti přejeme, aby ti bylo dobře, aby ti bylo pokud možno co nejvíc do zpěvu a do radosti.

Zvláštním druhem narozenin jsou svatodušní svátky, kdy jsme v našem společenství měli radostnou událost několika křtů a obnov křestní smlouvy. To je skutečný důvod k oslavě, vděčnosti a chvále. Nejde jen o chválu úst, jak ji vyjadřujeme písněmi, které zpíváme, ale především o chválu celého nitra, duše, prostě o bytostnou vděčnost. Velký teolog Karl Barth psal velmi učená a nároční díla,

8

Střípky z liturgie Filip Gärtner

tematické články

Úvod

Liturgie je slovo, které mnohým zavání katolickou formálností a jakýmisi záhadnými formulemi (například kolem svátostí), které také nutně musí bránit spontaneitě našich shromáždění.

V uplynulém letním semestru jsme se se studenty našeho vnitrocírkevního vzdělávání v modulu B tématem liturgie zabývali.

Na závěr svého vyučování jsem studenty požádal o vyjádření, co jim studium dalo a jak se jejich pohled posunul. Byl jsem překvapen, jak toto téma uvítali a jak byli obohaceni. Každý asi trochu jinak, ale na otázku, zda by uvítali další diskusi o tomto tématu, všichni odpověděli, že ano.

Jsme tedy postaveni před výzvu, také proto, že téma liturgie bylo dlouho v naší české metodistické církvi (a nejen v ní) skutečnou popelkou. Dokonce ani na teologických učilištích se jí nevěnovala příliš pozornost. V poslední době je však oživována otázkami obnovy a také jakéhosi návratu ke kořenům. Chceme vědět, co liturgií vyjadřujeme a jak nás vede ve vztahu k našemu Pánu.

Zejména tam, kde zjišťujeme, že bohoslužba neodpovídá dnešnímu založení člověka (antropologické hledisko) nebo je příliš otevřená či popisná (vyučující), a tak vypouští moment tajemství, který je v našem vztahu k Bohu vždy obsažen (Pavlovo „zde poznáváme jen zčástky, ale u Pána poznáme cele“).

Slovo liturgie

Je třeba si uvědomit, že každá bohoslužba je liturgií, ať již tradiční, netradiční, psanou nebo nepsanou. Platí to i o takové

bohoslužbě, která je volná a pokaždé jiná. Slovo „liturgie“ je složenina řeckých slov „lid“ a „dílo/ služba“. Přeloženo tedy vyjadřuje, že jde o „službu lidu“, ať již to chápeme tak, že „lid slouží“ nebo že „lidu se slouží“. Od toho je již blízko k bohoslužbě jako „službě Bohu“, kdy Bohu slouží jeho lid nebo „službě Boha“, kdy naopak Bůh slouží svému lidu. Toto dvojí ohnisko je pro liturgii zásadní.

Kde se liturgie vzala?

hoslužby postavila Písmo a jeho výklad. Účinnost svátostí vázala na víru (konec principu ex opere operato) a účast lidu na bohoslužbě podpořila společným zpěvem.

V probuzenectví se navíc uplatnil důraz na osobní obrácení, které se v liturgii projevovalo veřejnými svědectvími. Česká reformace pak zavedla přijímání z kalicha jako řádný způsob, přičemž se odvolávala k tradici prvního tisíciletí a k východnímu křesťanství.

Z jaké tradice tedy čerpáme?

Jednotlivé části liturgie lze nalézt již v židovských shromážděních, něco málo také ve Starém zákoně. V Novém zákoně nenajdeme jednotnou liturgii, ale lze vysledovat, že těžištěm slavení prvních křesťanů byl christologický důraz – spásný význam Ježíšova příběhu a také brzké očekávání parúsie (druhého Kristova příchodu). I u prvních křesťanů však můžeme přeci jen rozpoznat jakési schéma bohoslužby, které se objevuje ve Skutcích 2, 41-42.

Jsou zde zmíněny základní prvky: „Ti, kteří přijali slovo, byli pokřtěni /.../. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ Mnoho jiných biblických zmínek o společných bohoslužbách však nemáme, mnohde jsou to jen útržky, z nichž se dá ucelený obraz ideální liturgie sestavit jen obtížně. S postupným rozšířením církve se však liturgie ujala tradice, z níž čerpáme dodnes. Navzdory tomu, že tradice poskytuje téměř veškerý základní materiál pro liturgii, je třeba s ní zacházet s kritickou obezřetností, která umožňuje inovaci. Nové pohledy na skutečnosti víry se projevily především v reformaci, která odmítla svátostné důrazy dosavadní mše a do středu bo-

Západní pořady bohoslužeb jsou ozvěnou raných ucelených liturgií z prvních století, jako je Učení apoštolů (Didaché), Obrana Justina Mučedníka (přelom 1. a 2. století), texty Hippolyta a další. Ve všech velkých křesťanských tradicích se ujalo dělení bohoslužby na dvě základní části: bohoslužbu slova (čtení z Bible, kázání, modlitby) a bohoslužba stolu (eucharistie – Večeře Páně).

Vzdáleně se tak aktualizuje Ježíšovo „galilejské“ období, během něhož především kázal a vyučoval, a období „jeruzalémské“, kdy šel na kříž a byl vzkříšen.

Autor je kazatel ECM v Praze Strašnicích

V blbým věku Petr Vaďura

jsem při tom všem naplňovat smyslu své existence? Nezapomněl jsem být? Uskutečnit sebe, zrealizovat to, kvůli čemu na tomto světě jsem?

Jak dlouho už jsem se nezeptal, odkud jdu a kam? Nezkoumám, jak se daří mé duši a jestli vůbec ještě touží po něčem, co lze označit slovem Krása.

Toto slovo je pro můj život velmi důležité. Označuje totiž něco, co je součástí podstaty světa, jeho duchovní dimenze. Krása je pro mě víc než estetická kategorie. Je to synonymum k takovým hodnotám, jako je harmonie, vnitřní pravdivost a láska. Proto je třeba se ji naučit poznávat a vnímat. Krása je všude: v lidech, v umění, v přírodě. Navíc souvisí i se smyslem života: Kdo objevil, že jeho život má smysl, většinou našel i jeho krásu. V tu chvíli si člověk uvědomuje, že JE – a že je to dobře, že JE. Možná znáte ty vzácné chvíle, kdy se člověk cítí být vyrovnaný se sebou samým, s Bohem a svým způsobem i s řádem světa.

Goethův Faust prohlašuje, že kdyby někdy zatoužil zastavit čas, protože okamžik, který bude prožívat, bude příliš krásný, může si Mefistofeles vzít jeho duši. Nejcennější na kráse je totiž její nezachytitelnost, její bytí v čase. Činí ji sice na jednu stranu pomíjivou, ale na druhou stranu ji znemožňuje zakonzervovat. Krásu je přeci třeba stále znovu objevovat a žít.

Xindl X zpívá o tom, jak člověku ujel vlak. Ten pocit znám, ale bráním se mu. A ve skutečnosti mi nevadí, že nejsem in, ale retro. Vlastně mi nevadí ani to, že spoustu věcí v životě nepoznám, neuskutečním a nebudu nikdy zakoušet. Vadilo by mi však: kdybych ztratil smysl pro vnímání hloubky života. A tak se snažím naplnit slova, která jsou taky v té písničce, ale člověk je může snadno přeslechnout: ,,Pluju proti proudu vstříc poslednímu soudu a jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku."

Odvysíláno v rámci pořadu České televize Sváteční slovo

9

úvaha

Nedávno jsem jel autem se svým kamarádem a z rádia se ozvala písnička Xindla X "V blbým věku". Kamarád se zaposlouchal a pak mi řekl, že tenhle populární song hrají všechna rádia.

A to mě zaujalo.

V textu se mnohokrát opakují slova: "Včera mi bylo málo, dneska je mi moc." Tohle napadne dříve či později každého: Včera byl život přede mnou, byl jsem plný očekávání, věřil jsem, že něčeho dosáhnu, něco vykonám, něco velkého prožiji. Teď vím, že už toho prožít moc nestihnu. To »včera« bylo někdy před pětadvaceti lety, když padl komunismus, systém, který byl nudný, mrtvý a neplynul v něm čas. S novou společností se objevily nové možnosti a nové výzvy. Člověk se některých chopil, jiné nechal ležet ladem. Myslel si, že je před ním spousta času, a že co neudělá teď, udělá později. Většinou z toho neudělal nic.

V písničce se zpívá: "Stále věřím, že ze mě něco bude, no jo, ale co když už bylo?" Člověk v mém věku čas od času přemýšlí o tom, že už má možná to důležité za sebou. Jenže co bylo "to důležité"?

A bylo to vůbec? ,,Jak dopustil jsem, že život protekl mi mezi prsty?" ptá se Ondřej Ládek alias Xindl X. Jenomže jak jsem měl ve svých dvaceti – třiceti letech vědět, co je život? A vím to dnes?

Jsem o něco starší a snad trochu zralejší. A když slyším z rádia, že "dneska je mi moc", uvažuji o tom, co jsem promarnil. Počátkem 90. let jsem COSI čekal – jenomže co to bylo? Nikdy jsem si to nepojmenoval, takže nevím.

S největší pravděpodobností jsem z toho COSI i něco prožil a těch pětadvacet let určitě nebylo zbytečných. Jenže – nezapomněl

10

Proč Jan Hus vlastně zemřel?

Rozhovor Petra Vaďury s Benedictou Hübnerovou

výročí

Mistr Jan Hus je do určité míry dítětem své doby. Jaká doba to byla?

Největším problémem Husovy doby bylo papežské schisma.

Nejprve se jednalo o dvojpapežství, v jehož důsledku byla církev roztržena na dvě části, posléze to bylo dokonce trojpapežství.

Z toho pramení mnohé politické problémy a mocenské zápasy, neboť někde uznávali jednoho papeže, jinde druhého nebo třetího.

V českém království to bylo různé, protože zde dlouho probíhal spor mezi králem Václavem a arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka. To se projevovalo mimo jiné i tím, že král Václav se přikláněl k jednomu papeži, zatímco arcibiskup chtěl být věrný papeži původnímu. Že to přinášelo mnoho problémů a napětí, není snad třeba vysvětlovat.

Jan Hus podporoval arcibiskupa?

Nejdříve byl považován za arcibiskupovu pravou ruku. Vidíme to z toho, že byl v letech 1405 a 1407 pozván na kněžskou synodu jako kněžský kazatel. Měl zde pojednávat o mravném životě, především o životě kněží. Shoda mezi arcibiskupem a Husem však netrvala dlouho, protože se objevily sporné wicliffovské články, které se na pražské univerzitě staly předmětem vášnivých disputací. Univerzity bývaly ve středověku autoritami, které buď potvrzovaly nebo vyvracely různé věroučné články a rozhodovaly o tom, co je a co není v mezích katolické víry. Stejnou roli hrála i univerzita v Praze a teologické bádání bylo i jedním z důvodů jejího založení. Když k nám v této

době začala z Anglie pronikat díla tehdy už mrtvého Johna Wycliffa, pražští mistři se postupně rozdělili na tábor wycliffovců a tábor reformátorových oponentů. Podle prvních mohl být sice anglický reformátor kacíř, navzdory tomu však mohl napsat i dobré, pravdivé a správné myšlenky. A univerzita je zde od toho, aby to zkoumala. Radikálnější křídlo tohoto tábora navíc tvrdilo, že nikdo nemá právo zakazovat svobodně bádat, i kdyby to, co se zkoumá, bylo kacířství. Mistři z druhé strany byli buďto opatrní, protože se báli, aby nesestoupili ze správné cesty pravověří, nebo se z důvodů budování kariéry vůči Wycliffovi stavěli kriticky a odsuzovali jej.

Hus stál na straně Wycliffa?

Ano, i když ne v oné radikální frakci. Snažil se hájit pozici, podle které leccos z toho, co Wycliff napsal, je pravdivé a dobré a je potřeba se tím zabývat. Podle něj si na univerzitě mají lidé tříbit mysl, a proto se mají zabývat i názory, které stojí na okraji hlavního proudu, aby byli schopni rozlišit správné od nesprávného.

Jeho motivem byla tedy zpočátku obhajoba svobodného bádání. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka však nařídil, že mu všechny opisy Wycliffových děl mají být dodány k posouzení. Bylo ovšem jasné, že on sám vzhledem k nedostatečnému teologickému vzdělání není na posuzování pravověří čehokoli kompetentní. Spor se vyhrotil zvláště po té, co arcibiskup, aby univerzitě demonstroval svou moc, nechal shromážděné Wycliffovy spisy spálit. Tento jeho krok vyvolal doslova lidové bouře. Lidé začali o arcibisku-

povi zpívat posměšné popěvky, ve kterých jej zesměšňovali, že neumí ani abecedu a podobně.

Hus a spousta dalších se pokusili ukázat, že arcibiskup nejednal správně a legálně, a proto se šesti dalšími kolegy proti němu podal žalobu k papežské kurii do Říma.

Krátce na to byl však podán do Říma druhý spor, kterým arcibiskup reaguje na neuposlechnutí svého nařízení odevzdat Wycliffovy spisy. Když přišel na přetřes spor proti arcibiskupovi, přiklonil se soud k názoru, že arcibiskup správně nejednal a dal za pravdu univerzitním mistrům.

Mistři oxfordské univerzity ve svém stanovisku dokonce chápali arcibiskupův zákrok jako nelegitimní omezení univerzitního způsobu disputace. Druhý spor hned vzápětí řešil kauzu Husovu.

Jelikož ten se k soudu do Říma nedostavil, pokoušel se jeho právník Jan z Jesenice vynesení rozsudku co možná nejvíc oddálit, protože očistit Husa v jeho nepřítomnosti nebylo možné.

Případ však převzal kardinál Colonna a nad Husem byla vynesena církevní klatba. Důvodem nebylo kacířství (to mu nebylo dokázáno a soud o tom ani nejednal), ale neposlušnost, protože se nedostavil k soudu. Pro Husa to mělo velmi nepříjemné důsledky, protože kdo se ocitl v klatbě, ocitl se mimo středověkou společnost.

Hus musel odejít z Prahy a uchýlit se k přátelům na venkov. Tam vznikla spousta jeho spisů, ve kterých reagoval na postoje svých oponentů.

Husův osud byl do značné míry spjat s pražskou univerzitou.

Jakou roli sehrálo v jeho kauze vydání tzv. dekretu kutnohorského?

rozpravy, došlo brzy k regionalizaci a k nutnému poklesu úrovně školy.

Husa jsme opustili, když na něj byla uvalena klatba. Co mu v této době jeho oponenti vytýkali a co ve svých spisech hlásal?

Jedním z největších Husových protivníků, který jej provázel celý život, byl mistr Štěpán z Pálče.

Původně patřil k wycliffovské straně, ale později přešel k Husovým nepřátelům, a to na základě velké osobní zášti. Tento mistr vystupoval jako Husův nejvýraznější protivník i na koncilu a velmi mu tam přitížil. Napsal dva nejzávažnější protihusovské spisy: jsou to Antihus a O církvi – De ecclesia.

Pálčovy výtky proti Husovi byly jednak věroučné, ale také velmi osobní. Týkaly se především odpustků a vyústily do Husových sporů s pražským duchovenstvem.

Neměli Husovi oponenti v něčem i pravdu?

V náboženském sporu nemívá většinou pravdu jen jedna strana.

Zamysleme se např. nad kritikou duchovenstva, které byl Hus doslova plný. Nacházíme ji takřka v každém jeho spise. V lecčems byla oprávněná a nepochybně byla řada duchovních, kteří skutečně žili neřádným životem, budovali si kariéru a bažili po majetku. Jenomže vedle toho bylo i mnoho duchovních, kteří žili mravně a snažili se ve svém povolání dosáhnout alespoň nějaké svatosti. Pražští duchovní se také na Husa obrátili a na tuto skutečnost poukazovali: ano, jsou mnozí nehodní duchovní, ale co ti ostatní? Když říkáte, že klérus je na tom jen špatně, opomíjíte zásluhy těch, kteří se naopak snaží uvést do života reformu. A v tom měli nepochybně pravdu.

Hlásal Hus něco, co by i z dnešního pohledu mohlo být označeno za kacířství?

Nejzávažnější část učení, kterou by mu bylo možno vytknout

i z dnešního pohledu, byl problém autority. Týkalo se to Wycliffovy teorie o postačitelnosti Kristova zákona, podle níž se k Božímu zákonu nesmí přiřadit žádný lidský zákon. Kdyby tento požadavek byl uplatňován, život v celé společnosti by se mohl řídit pouze podle tisíce let starého Mojžíšova zákona a podle evangelií a občanské právo by nemohlo regulovat lidskou společnost. Jak je něco takového nebezpečné, vidíme z muslimských zemí, ve kterých bylo nastoleno islámské právo šarija. Na tomto článku Hus trval a odmítl jej revidovat.

Z pohledu tehdejšího vnímání světa se jednalo o kacířství. Pro Husa bylo navíc určující jeho svědomí, k němuž se odvolal jako k instanci, která má vedle Boha vše rozsoudit. Tím se však tak trochu odvolává sám k sobě, což je problém, protože v tu chvíli nerespektuje žádnou viditelnou autoritu, a to ani v církvi ani ve společnosti. Takový postoj je pro každou společnost, natož tu středověkou, velmi nebezpečný.

Kdyby se totiž přestala respektovat viditelná mocenská autorita, svět by se propadl do anarchie.

Byl soud s Husem spravedlivý?

Když jel Hus na koncil, snažili se ho jeho přátelé a příznivci vybavit těmi nejlepšími podklady, které by mu pomohly se obhájit. A aby měl co nejlepší pozici, napsal mu jeho právník Jan z Jesenice jakési ordo procedendi, v němž mu radil, jak se má obhajovat. Byl si totiž vědom toho, že některé výroky by Husovi mohly přitížit, a proto se je snažil vyložit tak, aby pro něj vyzněly v co nejlepším světle. Zmíněné odvolání ke Kristu nezmiňuje, ačkoli ho Hus takto koncipoval. Jan si totiž jako právník byl dobře vědom toho, že takovou instanci středověké, právo nezná. Z toho důvodu do oněch doporučení Husovi napsal, aby se odvolal ke koncilu, který jako instanci tehdejší právo znalo.

Zde je dobré vědět, jak v té době fungovaly soudy. Podle procesního práva soudce nemohl oceňovat

11

výročí

Zde se musíme vrátit do roku 1409, kdy byl dekret Václavem IV. vydán. Tak se výrazně změnily poměry na univerzitě v neprospěch německých mistrů a studentů. Univerzita byla původně založena jako společenství čtyř rovnoprávných národů: tří cizích (německého, slezského a bavorského, což byli většinou Němci) a čtvrtého českého.

Podle zakládací listiny si všechny národy byly rovny. To se teď změnilo. Příčin bylo několik a byly mezi nimi i důvody politické.

Němečtí mistři totiž podporovali Václavova politického protivníka krále Ruprechta. Ve sporech o Wycliffa se němečtí mistři drželi pravověří, zatímco Češi byli většinou zastánci svobody bádání. V lednu 1409 předložili čeští mistři králi k podpisu zmíněný dekret a on ho podepsal. Němečtí mistři vedli spor ještě několik měsíců, avšak když při neúspěšné volbě rektora král Václav nechal jmenovat Čecha a také děkanem nejdůležitější teologické fakulty se stal Čech, nezbylo německým mistrům nic jiného než odejít. Hus v době podpisu dekretu byl nemocen, a proto nebyl schopen se jednání v Kutné Hoře zúčastnit. Je však velmi pravděpodobné, že ti, kteří dekret připravovali, s ním byli ve spojení. Když se ho však na to na koncilu dotazovali, svou účast na přípravě dekretu s poukazem na svou nemoc popřel. Důsledky vydání dekretu kutnohorského byly pro univerzitu fatální.

Byla ztenčena o tři čtvrtiny lidí, protože neodešli jen mistři, ale i studenti nečeských národů; celkem to bylo asi sedm tisíc lidí.

Do čela školy byl jako rektor zvolen Hus, který dělal všechno pro to, aby uhájil její pověst, která byla odchodem cizích mistrů a studentů velmi pošramocena, neboť do světa byl vyslán signál: pozor, v Čechách se děje bezpráví všem, kdo nesouhlasí s tím, co si Češi upečou. Z dlouhodobého hlediska je zřejmé, že univerzita ztrátou mezinárodních kontaktů upadala. Jakmile se totiž přerušila možnost mezinárodní

12 důkazy podle svého svědomí nebo podle svých znalostí, ale pouze podle biblického principu dvou nebo tří svědků. Tam, kde jsou dva nebo tři svědci, má se jim bez pochybování uvěřit. Jejich důkaz musel být přijat a soudce se od něj nemohl odchýlit. Podle Husa však byla na soudu zásadní otázka svědomí. Známe krásnou scénu z kostnického koncilu, která se odehrála při výslechu svědků 7. června 1415. Hus tehdy prohlásil, že jeho svědky budou Bůh a svědomí. Jeden z kardinálů, který soudu předsedal, mu na to namítl: „Ale mistře Jane, soud se nemůže řídit tvým svědomím, protože soud je povinen věřit svědectví, které je opřeno o vážné důkazy.“ Koncepce svědomí se střetla s koncepcí středověkého práva, a přestože spolu obě strany mluvily a snažily se argumentovat, nikdy se nesetkaly.

výročí

Proč nakonec koncil Husa odsoudil?

Koncil ve skutečnosti o odsouzení Husa nestál, neboť měl mnohem závažnější body k projednávání, především vyřešit problém rozděleného papežského úřadu a krize církve. Přesto však kardinálové museli tuto věc nějak rozhodnout, protože souvisela s dobovými snahami reformovat církev. Hus jel na koncil s pocitem, že jede obhájit pravost svého učení. Nepochopil však – a to je vidět ze všech jeho textů – že není účasten nějaké odborné disputace o teologických otázkách, ale že stojí před soudním tribunálem, který má jenom dvě možnosti: buď jej donutit odvolat, nebo jej předat světskému rameni, což v té době znamenalo trest smrti. Husova kauza se dostala už v Římě do rukou kardinálu Zabarellovi, což byl právník z Padovy, člověk ryzí a velice precizní. V Kostnici přišel za Husem s nabídkou sestavit jakési vyznání víry, za které by se mohl postavit, aniž by slevil ze své bezúhonnosti a zatížil si svědomí.

Hus však tuto nabídku nepřijal.

Jako každý jiný měl svou povahu, a jelikož s ním bylo v době zase-

dání koncilu zacházeno jako s kacířem (byl vězněn v poutech a neměl nárok na advokáta), byl jeho psychický stav velmi vypjatý. Skutečnost, že mu byla na koncilu poskytnuta tři veřejná slyšení, však byla velice neobvyklá, neboť možnost veřejného slyšeni se nedostávalo ani sesazovaným papežům. Hus nakonec odmítl přečíst onu velmi mírnou formuli sestavenou kardinálem Zabarellou a neodvolal. Podle mne si neuvědomil, že poznaná pravda může být značně subjektivní. A že navzdory své touze poslouchat pouze Boha poslouchá ve skutečnosti především sebe a individuální etické příkazy svého svědomí. Dokládá to i příhoda z jednoho výslechu. Když se Hus hájil tím, že soudcem mu bude svědomí, jeden z přítomných kardinálů mu odpověděl: „Jenomže my zde neřešíme vaše svědomí. To my ani řešit nemůžeme. My jsme v procesu, který má nějaká pravidla a ta my musíme dodržet. Co je svědomí? Jaký má obsah? My ho nevidíme. Definujte je. Pokud je nedefinujete, je těžké k tomu zaujmout postoj.“ Vidíme, jak velké to bylo nedorozumění.

Jak k nám dnes husovské výročí promlouvá?

Hus nás i po 600 letech oslovuje svým zápalem a touhou hledat pravdu.

Chtěl žít ve shodě se svým svědomím a s poznáním, které nabyl. Stalo se mu však to, co se stává i dnes lidem, kteří chtějí hájit nějakou náboženskou pravdu, ale poněkud to přeženou, takže nechtějí hledat domluvu s druhými a není v nich dost lidskosti. Pak místo toho, aby rozdávali ze svého náboženského zápalu to pozitivní, mohou začít druhým ve jménu „pravdy“ ubližovat. Je obdivuhodné vidět člověka, který je pro nějaké hodnoty skutečně zapálený (a to mistr Jan nepochybně byl), ale je taky potřeba mít slitování a být laskavý vůči lidem, kteří k těmto hodnotám nedosáhnou. Výmluvná je scéna z kostnického koncilu, kdy se jednalo o spravedlivém pánu. Hus se přidržoval Wycliffova výkladu, podle něhož pokud pán není v milosti posvěcující (tedy jestliže hřeší), není nutné ho poslouchat. Když v další diskusi došlo k vystupňování emocí, prohlásil něco v tom smyslu, že ani král, jestliže je hříšník, není králem a nenáleží mu královská autorita – proto jej za autoritu nemusíme pokládat. Král Zikmund v tu chvíli nedával pozor, a tak musel Hus toto prohlášení zopakovat. Zikmund na to reagoval slovy: „Ale mistře Jane, nikdo přeci nejsme bez hříchu.“ Jakoby tím chtěl říci, že lidské slabosti nejsou přeci to, co nás definuje a co nás má zastavit v našich zodpovědnostech. Husovské výročí by nám tedy snad mohlo připomínat, že pravda a láska mají být v našem životě v rovnováze.

Autorka je dominikánka a historička. Z rozhlasového pořadu Na křesťanské vlně Plzně přepsala Dorota Vaďurová, upravil Petr Vaďura.

Slavení v rodině Hana Nováková

Narozeniny

Oslava, která se praktikuje ve většině rodin, se u nás proměňovala s tím, jak děti rostly. Když byly malé, dostaly dort, drobné dárky a směly si pozvat kamarády. Byt jsme vyzdobili balónky a tatínek

vyrobil plakát. Na arch balicího papíru napsal básničku, kterou sám složil a která vystihovala aktuální situaci oslavence. Plakát potom vyzdobil a pověsil v kuchyni. Oslavenec seděl na „trůnu“ vyrobeném z křesla. Zazpívalo se Hodně štěstí, zdraví a začalo se přát. Myslím, že je fajn, když se v tomto věku děti naučí někomu tisknout ruku, dívat se mu do očí a něco pěkného popřát. Kamarádi přinesli dárečky, všichni společně hodovali, hráli stolní hry, byli v pokojíčku, na zahradě, natáčeli se na kameru, prostě si užívali přibližně tři hodiny společného času. Někdy přišli i rodiče.

Tento typ narozeninových oslav skončil na druhém stupni základní školy. Tehdy už kamarádi jen přišli, všechno snědli a odešli.

Vytratilo se kouzlo, a tak jsme narozeniny začali slavit jen v kruhu rodinném, někdy s širším příbuzenstvem. Když bylo dětem 18 let, otevřela se i láhev vína.

Je nás doma i s babičkou sedm, a tak se každou chvíli slaví. Je to hezké sedět s dospělými dětmi jako s přáteli. S manželem si toho vážíme čím dál více.

K oslavě narozenin dodnes neodmyslitelně patří čtení z Deníčku a z Kroniky. Když se děti narodily, založili jsme každému Deníček. Lepili jsme do něj fotky, zapisovali, jak rostou, co už umí.

Jsou zde jejich první slovíčka, úspěchy, příhody, ale i vlepovaná psaníčka, která psali, výkresy, slohové práce atd. Kroniku jsme založili, když jsme se s manželem

vzali. Je to červená pět centimetrů silná kniha, jakou kdysi používali pro své zápisy svazáci a pionýři. Jiná tehdy k dostání nebyla. Do Kroniky zapisujeme, co se děje v rodině, ve společnosti, ve světě. Lepíme fotky, výstřižky z novin - reklamy, ceny potravin, výsledky voleb, světové katastrofy - prostě zajímavosti.

Při oslavách narozenin čteme, jak probíhal porod toho kterého dítěte. A také dopisy, které psal tatínek mamince do porodnice a ona jemu domů. Už to všichni známe nazpaměť, ale je to takový náš narozeninový rituál.

Vánoce

Slavení Vánoc u nás začíná Adventem, kdy začnu „svíčkovat“.

Jakmile se setmí, zapaluji každý večer několik svíček. A nutím rodinu louskat ořechy.

S manželem máme oba z dětství na Vánoce ty nejhezčí vzpomínky.

Doma bylo naklizeno, teplo, pohoda, pohádky, cukroví a hodně dárků. Podobnou zkušenost jsme chtěli zprostředkovat i našim dětem s tím rozdílem, že jsme se vždycky snažili dát první místo Pánu Ježíši Kristu. Před štědrovečerní večeří čteme z Bible a připomínáme si největší dar, který dal Pán Bůh lidem.

S dárky to nijak nepřeháníme a každý rok si říkáme, že je to letos naposled. Hlavním nákupčím dárků jsem já. Už během podzimu tu a tam něco koupím a zabalím. Vedle toho však kupují

13

svědectví

Záleží na tom, zda je člověk typ slavící anebo neslavící. Já jsem slavící typ. Ráda peču, vařím, kupuji a vyrábím dárky a jsem společenská. Manžela ujistím, že se o nic nemusí starat a pustím se do chystání. Při přípravě oslavy jsem jako ryba ve vodě.

Můj manžel je neslavící typ. Po mém návrhu, že by se zase něco mělo oslavit, většinou mírně pootočí oči v sloup, lehce se mu podlomí kolena, v obličeji se mu objeví výraz „zase starost navíc“ a nahlas řekne, že pro něho je každý den svátkem. On totiž neví, jaké má kupovat dárky, a zajišťovat občerstvení pro větší množství lidí je pro něho, na rozdíl ode mne, břemeno.

Dnes už máme dospělé děti, které nám budou postupně vylétat z hnízda, ale já bych ráda zavzpomínala na zážitky, které jsme s nimi měli. Třeba tak budu inspirovat nějaké mladé manžele.

Rodinná setkávání jsou vzácná a jsou na ně hezké vzpomínky.

S manželem jsme si rozdělili úkoly podle toho, co koho bavilo.

Já zajišťovala všechno, co souviselo s jídlem, pitím a dárky, on zase vymýšlel hry a soutěže, prostě program; a s dětmi ho to bavilo.

svědectví

14 všichni všem. Na Štědrý večer je stromeček zavalen desítkami dárečků a my při krásné hudbě dvě hodiny rozbalujeme, zkoušíme, jsme nadšeni z ponožek a překvapeni z šampónů. Ačkoliv je nám spolu hezky, sníme o tom, že bychom chtěli Vánoce slavit na Šumavě v chaloupce zapadané sněhem bez dárků a pamlsků. Tak snad někdy, až nebude manžel v aktivní službě a nebude muset mít na Boží hod kázání.

Bylo zvykem, že jsme na Štědrý večer zvali k nám domů osamělé členy sboru. Někteří pozvání přijali, a tak jsme měli doma několik let různé hosty. Bylo to velmi milé a rádi na to vzpomínáme. Někdy jsme zase s drobnými dárečky obcházeli naše známé, jindy jsme svátky využili pro evangelizaci.

Vzpomínám, jak jsme jednou v předvánočním čase pozvali k nám domů všechny školou povinné děti z obce. Přišlo jich přes dvacet. Sehráli jsme jim divadelní představení, zazpívali koledy a zájemce pozvali na pravidelná setkávání. Děti snědly všechno vánoční cukroví a po jejich odchodu jsme objevili, že koženková sedací souprava je propíchána špendlíkem. Přesto asi deset dětí přicházelo na sobotní biblická vyučování, z toho čtyři děvčata pravidelně.

Vánoce jsme využívali také k předání drobného dárečku, perníků a přání z BTM učitelům. A protože děti chodily do ZUŠ, bylo balíčků dost. Ve sboru jsme nacvičovali vánoční vystoupení – pásmo básniček, koled a vánočních písní nebo nějaké divadlo. Snažili jsme se zapojit i kamarády našich dětí. A tak se několikrát stalo, že na vánoční slavnost přišli i jejich nevěřící rodiče a dokonce i učitelé, které děti pozvaly.

Velikonoce

Abych pravdu řekla, se slavením Velikonoc jsme si moc nevěděli rady. S manželem pocházíme oba z vesnice a v našich původních rodinách se svátky slavily klasicky pohansky. Jako holka jsem se vždycky nejprve bála, že mě kluci

vyšupají, a potom zase, že k nám vůbec nepřijdou. Ale přišli vždycky. Velikonoce jako takové jsme však moc rádi neměli.

Vše se změnilo poté, když jsme do svého srdce přijali evangelium.

Teprve Pán Ježíš dal svátkům smysl. Na Velký pátek jsme se obyčejně postili. Děti s námi prožívaly bohoslužbu, většinou pašijní čtení. V neděli byla slavnostní bohoslužba. Někdy jsme nacvičili i hudební program.

Pondělky jsme využívali ke sborovým výletům. V obci, kde jsme žili, když byly děti malé, jsme za pomoci plzeňského sboru připravili evangelizační vystoupení.

(Sál místního hostince byl plný a v následujících komunálních volbách se manžel stal starostou).

Když o tom přemýšlím, jako rodina jsme Velikonoce neslavili nijak zvláštně. Prožívali jsme však čas s Božím slovem a se vším tím slavením a tvořením (ať už křesťanským nebo tradičně lidovým) společně.

Maškarní karneval

Karnevaly byly příjemnou akcí pro děti i jejich rodiče. Když se stal manžel starostou, pečovala jsem o kulturní vyžití v obci.

K tomu patřilo i pořádání dětských karnevalů. Když se pak stal manžel farářem, pořádala jsem dětské karnevaly i pro děti z křesťanských rodin a jejich kamarády.

Vedla jsem děti k tomu, aby šly za nějakou biblickou postavu nebo za něco, co Pán Bůh stvořil (různá zvířata apod.) Jednou přišel jeden chlapec na karneval navlečený v prostěradle. Jeho maminka mi den před tím sdělila, že se moc těší a že si masku sám šil. Šel za ducha. Pomyslela jsem si: „No nazdar, ten tu bude lítat a strašit děti.“ Chlapec si povšiml, že z jeho masky nejsem nadšená, a tak za mnou přišel po chvíli s tím, že tedy jde za Ducha svatého.

Večírek

To byla slavnost, kterou měly děti velmi rády. Manžel měl z mlá-

deneckého života krásný kávový servis. Uvařila jsem „kafíčko“ (velmi slabé) a potom jsme seděli, popíjeli, hráli hry podle přání dětí (kufr, dostihy, na pravdu, karty, piškvorky…) a byli spolu.

Večírek jsme si dělali tak jednou za měsíc.

Pondělky

Máme čtyři děti, které nás rodiče chtěly mít samy pro sebe. A tak jsme zavedli sváteční pondělky.

Vždy v pondělí nás mělo jedno dítě samo pro sebe a mohlo si vybrat, co se bude dělat. Na každé vyšlo jedno pondělí v měsíci. Nejčastěji jsme zalezli do postele, četli z knihy nebo vyprávěli zážitky, jaké to bylo, když nám bylo sedm, osm let. Mám pocit, že jsem nejčastěji vyprávěla o tom, co jsem dělala v deseti. V naší posteli někdy děti zůstaly až do rána. Čundr

Tak to byla pánská jízda. I když jednou cestovala i Dominika.

Kluci se navlékli do maskáčů, na hlavu klobouk, základní věci do baťůžku a s tátou vyrazili na čundr. Cestovali hlavně stopem.

Spali pod širákem. Tak po třech dnech se vonící po ohýnku vrátili plni zážitků – jak si mohli koupit k jídlu, co chtěli, jak zabloudili v lese, jak měli hlad, jak slyšeli divné zvuky…

Společné výpravy do přírody se tak staly specifickou rodinnou oslavou.

Rodinná rada

Konala se asi jednou za dva měsíce, dnes tak jednou za půl roku. Probíráme na ní rodinné záležitosti. Jaké jsou problémy, požadavky, co se koupí za ušetřené peníze, kam se pojede na dovolenou. Děti se na rodinnou radu těšily, neboť mohly požádat o zvýšení kapesného, což se myslím dělo pokaždé. Toto setkání bylo spojeno s večeří a s následným mlsáním nezdravých pochutin, které byly žádané a kupovaly se jen na tuto významnou událost.

Závěrem

Pohostinnost by měla být typickým znakem křesťanské rodiny, a proto bych ji zařadila také ke svátkům. Ve svém mládí jsme přijali hodně požehnání z návštěv v křesťanských rodinách. Nasávali jsme jako houby atmosféru, všímali si, jak se k sobě všichni chovají, jak praktikují svoji zbožnost, jak rodiče vedou své děti. Je to moc fajn, když si spolu můžou přátelé u dobrého jídla a pití povídat. Později jsme své vzory napodobovali. Děti z okolí jsme u nás měli v podstatě stále.

Každou chvíli u nás byl někdo na oběd, na kafíčko, na přespání.

Snažili jsme se otevírat dveře hostům a s radostí je přijímat.

S křesťany jsme se společně modlili, sdíleli, vykládali Písmo - a děti byly od malička u toho.

Myslím, že je atmosféra pohostinnosti příznivě ovlivnila. A na to, že se rozbila či ztratila nějaká věc či hračka, se už dávno zapomnělo.

Pohostinnost je obohacující pro všechny strany.

A ještě jedna vzpomínka na závěr.

Do obce, kde jsme začínali a kde manžel starostoval, jsme jezdili na chalupu. Předem se vědělo,

kdy přijedeme, a tak na nás vždycky čekal houf dětí. Byli to oni absolventi besídek a karnevalů, kteří postupně rostli. Jednou jsme přijeli na jarní prázdniny.

Napadlo zrovna hodně sněhu.

U vrat nás čekaly děti. Věděly, že přijedeme, a tak si doma půjčily lopaty, přelezly plot a odházely sníh až ke stodole, kde jsme parkovali. Dobrých třicet metrů.

Bylo to dojemné.

Autorka je ze sboru ECM Praha Horní Počernice

Anketa Připravil Petr Vaďura

anketa

Otázka:

V metodistické církvi je mnoho lidí, kteří nemají příliš rádi liturgii. Především jim není milé, když mají společně nahlas recitovat nějaký dopředu zformulovaný text (např. dialog "Pán s vámi!" "I s tebou" "Vzhůru srdce!" "Máme je u Pána" atd.) Neodmítají se zapojovat do bohoslužby, ale jen individuálně svými spontánními modlitbami či svědectvími. Neodmítají ani společný zpěv. Pokuste se prosím stručně zformulovat smysl společných aklamací, dialogů, modliteb a hymnů, do nichž se sborově při bohoslužbě * Ing. Pavel Hradilek, chemik, odborník na liturgiku, jeden ze zakladatelů Institutu ekumenických studií:

Liturgie znamena doslova "konání všeho lidu" a je svou podstatou věcí celé obce (sboru). Liturgie modeluje chování Hospodina k jeho lidu a jeho lidu k Hospodinu. Především lidu jako celku, nikoli jen jednotlivců z tohoto lidu. Jedná se o dialog: Hospodin lidi stvořil, stále jim ukazuje svou přízeň, uzavírá s nimi smlouvu a lidé na to odpovídají (ať již věrností, nebo vzpourou).

Pokud to chceme společně liturgicky vyjádřit, máme k tomu domluvené aklamace, mající původ jak již v židovské modlitební praxi (jako Amen, Haleluja) či v rané křesťanské praxi, převzaté z antického světa (např.

Kyrie eleison – Pane, smiluj se).

Dialog "Pán s vámi!" "I s tebou" "Vzhůru srdce!" "Máme je u Pána" atd. pochází z Apoštolských tradic, raně křesťanského spisu poskládaného od konce 2. do 5. stol. Je umístěn na začátku eucharistické modlitby – díkučinění Hospodinu nad chlebem a vínem – centrální modlitby Večeře Páně. Eucharistická modlitba Apoštolských tradic je dnes běžnou součástí liturgických knih širokého spektra západních církví od římskokatolické po kalvinské (metodisty nevyjímaje).

Odpor k liturgickým dialogům v českých církvích vzešlých z reformace je dán více faktory: 1. Cokoli liturgické je spojováno s katolictvím, ke kterému jsou čeští protestanti v důsledku násilné rekatolizaci kritičtí. U nás je velmi málo protestantských církví s liturgickou tradicí (luteráni, anglikáni).

2. S tím souvisí, že český protestant zpravidla nepostřehl, že již desítky let probíhá v církvích vzešlých z reformace na západ od našich hranic liturgická obnova.

3. Bohoslužba je velmi intimní dění, při kterém vyjadřujeme svou víru. Jakékoli změny je proto třeba plánovat s určitou citlivostí, aby s touto vírou korespondovaly.

15

16

ze světa / anketa

* Prof. Ivana Noble, PhD., profesorka Ekumenického institutu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy: Nelibost k liturgii je, dle mého názoru, často spojená s představou, že se jedná o jakousi secvičenou besídku, kterou pak houfně Pánu Bohu předvádíme. Bohužel, někdy se liturgie opravdu tímto způsobem prezentuje. Ale to je pokřivení, nikoliv její autentická forma. Nebo je to zkušenost začátečníků.

Do vnitřního řádu společné liturgické modlitby člověk vrůstá dlouhou dobu. Potřebuje si osvojit společnou řeč, aby se tato řeč stala jemu vlastní. Ta mu pak umožní vejít do proudu modlitby, která bude zároveň osobní i společná. Osobní vnitřním prožíváním, zahrnutím celého života v tom stavu, v jakém se momentálně nachází, všech vztahů, všech problémů, všech nadějí, i toho, co nejsme schopni konkrétně pojmenovat slovy, do tohoto proudu modlitby usměrněného řádem, který ve svých základních obrysech sahá ke kořenům křesťanství.

Je to společná modlitba, protože se modlím nejen já, ale mohu se připojit k modlitbám druhých a oni k mým; jednoduše, a zároveň tak, že si dáme prostor pro to, co o sobě víme i nevíme, co vidíme i nevidíme, že spolu půjdeme na cestě, která nás spolu bude měnit v Kristův lid, na cestě smíření, proseb i slavení Božího přicházejícího království.

Liturgie má navíc tu výhodu, že spojuje církev přes staletí, přes kontinenty, kultury a jazyky. Ne tak, že by všichni používali jeden ritus nebo dokonce slavili jedním jazykem, třeba latinsky. Ne, ta jednota je jiného typu. Jedná se spíš o rodovou podobnost proudu našich modliteb a obrácení, do které znovu vstupujeme a společně i osobně v ní dospíváme.

Liturgie nenahrazuje osobní modlitbu vlastními slovy, ale rozšiřuje a prohlubuje ji. Možná také proto mnoho křesťanů z církví, které liturgii pro její formalismus dříve

odmítaly, si k ní, v neformalistické podobě, znovu našlo cestu. * Mgr. Karel Šimr, farář sboru ČCE v Chrástu a administrátor sboru ČCE v Kralovicích, jeden z iniciátorů hnutí COENA:

Bohoslužba je komunikační děj.

Patří k ní komunikace mezi lidmi, ale jejím základem je komunikace Hospodina a jeho lidu, komunikace, kterou dosvědčuje Písmo, ale která trvá stále a je vždy znovu aktualizována ve zvěstování evangelia a při vysluhování svátostí. Komunikace je vždy děním vzájemným a to se týká i našich bohoslužeb: Bůh slouží nám a my sloužíme jemu, mluví k nám a sdílí se s námi a my mu odpovídáme svými díky, prosbami, vyznáními apod. Tuto skutečnost vyjadřuje dialogický charakater bohoslužby: Nemůže v ní z podstaty věci jít o výkon jednoho muže (či ženy), podílejí se na ní všichni účastníci (leitourgia znamená "konání lidu"), kteří se na ní z podstaty věci aktivně účastní. Užívání tradičních formulí má přitom nezastupitelné místo: vyznáváme tak, že před Bohem nestojíme jen jako jednotlivci, nemluvíme jen sami za sebe, ale jsme Boží lid, společenství svatých, jak vyznáváme v Krédu – a tvoříme tak společenství přes hranice času. Uvědomit si to máme příležitost, když svou víru vyjadřujeme slovy, která nejsou jen projevem naší individuality, ale společným vyznáním církve. * Mgr. Josef Červeňák, farář sborů ECM v Protivíně, Bechyni a Týně nad Vltavou: Ve sboru, ve kterém jsem ve svém dětství vyrůstal, rozhodně nebyla žádná složitá liturgie a obřady.

Vlastně vedle sebe žily dva sbory.

Jeden obsluhovala ECM a druhý patřil Křesťanským sborům. Členové obou sborů byli často velmi blízko a důvěrně spolu propojeni i rodinnými svazky.

Bývalo zvykem, že mladí manželé se zapojili po svatbě do života sboru, ze kterého pocházel muž.

V obou sborech lidé rádi zpívali – a zpívali pěkně. A taky se i při bohoslužbách rádi modlili nahlas a spontánně. Reagovali na prožívané situace i aktuálně slyšené slovo. Byli spolu často a dlouho a žili spolu i ve všedních dnech.

Liturgické obřady se omezovaly na sliby při křtech a svatbách a stačilo to k pokojnému a bohabojnému životu. Jakákoli liturgie či společné nebo čtené modlitby jim připadaly neosobní, až cizí.

Pokud by o to někdo stál, mohl chodit do římskokatolického kostela, kde to bylo zvykem, lidé to uměli a nemuseli nic číst z papíru nebo opakovat. Tak jsem to i já přijímal a cítil jsem se stejně jako ostatní v tom všem dobře. Měl jsem potřebnou volnost pro osobní zkušenosti s Pánem Ježíšem i s Duchem svatým.

Wesleyovu zkušenost a praxi jsme tedy znali velmi málo. On se cítil stále anglikánským duchovním a bylo mu to vlastní.

Recitace předem připraveného textu mají samozřejmě své oprávnění i smysl. Ale musí se jim dobře rozumět a od účastníka se očekává aktivní zapojení a přivlastnění si toho, co se čte nebo vyznává.

Takže bych odpověděl, že je dobře, když se celý sbor a každý účastník zapojí a spolu aktivně prožije celou bohoslužbu. Jenže někomu to trochu déle trvá, než si to všechno uvědomí, než si to přivlastní. Je také otázka, zda to stačí všechno přijmout za své a zda to není jen formalita a povrchnost, která neproniká do srdce.

A bohoslužba – jak chápu její smysl z biblického svědectví – samozřejmě má být záležitostí všech. Určitě to nemá být představení jednoho člověka.

Nový zákon dokonce vybízí, aby promluvili ti, kdo přijali poselství od Pána, a ostatní aby rozpoznávali, jestli to odpovídá Božímu Duchu. Každý se má zapojit svým darem pro společné slavení Pána.

A všechno má být v určitém řádu a ne chaosu. Proto jsou povoláni a pověřeni vedoucí, kteří na to dbají.

Metodisté na Ukrajině Filip Jandovský

Pomoc uprchlíkům

Jelikož boje na východní Ukrajině pokračují, metodistická humanitární organizace UMCOR pokračuje ve své pomoci těm,

kteří byli násilně donuceni opustit své domovy. Kromě samotných obydlí byla masivně zpustošena i celá infrastruktura. Byly zničeny nemocnice, školy, obchody, lékárny a mnoho dalších budov a institucí. UMCOR na místě spolupracuje s Jednotou mladých křesťanů Ukrajiny, s jejíž pomocí sem posílá pomoc. Spolupracuje i s ústředím metodistické církve v Kyjevě, což je místo vyhledávané mnoha uprchlíky. UMCOR je v těsném kontaktu i s metodistickou církví v celé Euroasii, jelikož mnozí z uprchlíků se snaží dostat do Ruska. „Snažíme se pomáhat všem, bez ohledu na to, ke které straně konfliktu patří," řekl Francesco Paganini, vedoucí oddělení pro mezinárodní katastrofy UMCOR. „Pomáháme prakticky všem. Snažíme se být nepředpojatí, nestranní, ale i lidumilní vůči všem.“ Pro ty, kteří zejména v Luhanské a Doněcké oblasti ztratili domovy a stali se uprchlíky, je zajišťována strava a základní hygiena v městském centru pomoci, které je umístěno v klidnější a bezpečnější městské části Záporoží. „Mnoho lidí se však nedokáže do této oblasti ani dostat,“ řekl ředitel Dimitrij Matyuškin. „To jsou ty nejvíce zranitelné a nechráněné sociální skupiny – staří, nemohoucí, postižení, rodiny s mnoha dětmi. Naše povinnost je dostat se přímo do jejich vesnických domovů a skrze naše místní partnery jim zajistit, co potřebují.“ Na druhé straně hranice se lidé prchající z obléhaných ukrajinským měst jako Slavjansk, Kramatorsk nebo Luhansk snaží získat přechodné přístřeší v Soči.

Tam jim také naše metodistická církev zajišťuje potravinovou pomoc a ubytování.

V hlavním městě Ukrajiny Kyjevě pomáhá metodistická církev

utečencům z oblasti Krymu, anektované Ruskem v březnu 2014. Tato pomoc je zajišťována díky grantu UMCOR a zahrnuje jídlo a základní potřeby. Jelikož utečenci nejsou většinou schopni sehnat práci, nemají žádné příjmy. Během tuhé zimy byla situace ještě složitější, protože ve všech oblastech byly problémy s generátory, které způsobovaly potíže s dodávkami tepla a vody.

Stejně tak se místní potýkají s nedostatkem uhlí a topného dřeva. Na jaře začalo mnoho lidí alespoň provizorně opravovat své zničené domovy, což je v důsledku nedostatku jakéhokoliv materiálu velice náročné.

Vybráno a přeloženo z těchto webových stránek: http:// www.umcor.org/umcor/ resources/ news-stories/2015/ february/ 0210umcoraidsukraine http://www.umcor.org/ umcor/ resources/ news-stories/2015/ may/ 0505ukrainewindowshields Přeložil Filip Jandovský.

17

ze světa

Konflikt a napětí na Ukrajině neustává. Proto humanitární organizace naší církve (UMCOR) pomáhá se záchranou a ochranou té nejzranitelnější části obyvatelstva. Jedná se o ochranu před zraněním či usmrcením v důsledku výbuchu silných bomb. Spočívá v instalaci zvláštního zabezpečení nemocničních a školních oken, která mohou při roztříštění raketovými střelami či minometnou palbou způsobit vážná, mnohdy i smrtelná zranění. Tlakové vlny způsobené explozemi mění roztříštěné sklo v náboje ostré jako břitvy. Překrývání oken odolným umělohmotným filmem proto může eliminovat nebezpečí, kterému jsou školáci či zaměstnanci a pacienti nemocnic vystaveni.

Toto bezpečnostní ochranné sklo je vyráběno americkou společností 3M a je známo pod označením Scotchshield.™ Bylo testováno ve zvlášť náročných podmínkách, aby odolalo překotnému zvýšení tlaku vzduchu, kterým jsou doprovázeny detonace při explozích.

V důsledku dlouhotrvajícího násilí na východní Ukrajině byla tamní vláda nucena omezit své služby v konfliktních zónách. Často se proto stává, že k dispozici jsou jen dobrovolnické organizace, které spolupracují s místními partnery, ochotnými ještě pomáhat potřebným. Součástí této služby je i tréning místních občanů, aby byli schopni bezpečnostní skla instalovat na potřebná místa.

Proto je lze najít v Mariupolu a Doněcku, kde je těžké ostřelování a raketová palba na denním pořádku více než rok.

18

Eucharistická modlitba Filip Gärtner

Spolu s novým pracovním překladem části Book of Worship (BOW - liturgie celosvětové metodistické církve) do češtiny, který překládá naše liturgická komise, dostáváme do rukou aktuální pořady bohoslužeb slova a stolu. Mimo jiné obsahují i velmi starou část, které se říká eucharistická modlitba. Té se budeme v tomto článku věnovat podrobněji.

tematické články

Slovo „eucharistie“ Co míníme slovem eucharistie?

Obecně se jím označuje svátost Večeře Páně, jak se děje při bohoslužbě stolu. Nejde o pojem primárně katolický, jak by se mohlo zdát. Přeloženo z řečtiny toto slovo znamená díkůvzdání. Chceme-li se zamýšlet nad eucharistickou modlitbou, budeme mluvit o té modlitbě, která je umístěna před vlastním přijímáním chleba a kalicha. Hned na počátku je třeba zdůraznit, co tato modlitba zásadně vyjadřuje: že základní poloha, v níž slavíme Kristovo vykoupení, je poloha vděčnosti. Zároveň vyjadřuje vnitřní právo shromážděné církve přijímat Kristovo dobrodiní, jež nám svou obětí a vzkříšením zpřístupnil. Díky této oběti a jen pro ni (nikoliv např. po své zásluhy, zbožnost nebo smířenost) smíme přistupovat k jeho stolu.

Evropská reformace klasickou formu eucharistické modlitby odmítla, jednak proto, že se od 8. století recitovala jen potichu bez účasti lidu, ale hlavně proto, že odmítla nejasnou teologii svátostí. Místo toho se objevoval důraz na víru, bez níž svátost eucharistie klesá na prázdný obřad.

Vynecháním eucharistické modlitby však reformační církve začaly klást příliš velký důraz na prosbu o řádné a hodné přijímání. Dochází k posunu od oslavy Božích

dobrodiní směrem k přítomné církvi a její vnitřní připravenosti toto dobrodiní přijmout. V pokleslejší podobě se pak Večeře Páně dostala do zajetí motivu „hodného přijímání“, který radostnou vděčnost nahradil pošmournou úzkostí. I z tohoto důvodu se dnes mnohé protestantské církve k eucharistické modlitbě vrací.

Oproti evropské reformaci anglická reformace eucharistickou modlitbu zachovala, i když ve změněné a důkladně revidované podobě.

poslání - požehnání

Zasazení a schéma eucharistické modlitby

1) díkůvzdání (eucharistia), jehož základem je oslavná rekapitulace minulých Božích skutků. Je soustředěna do připomínky života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a jeho poslední večeře s učedníky a směřuje k významu jeho oběti (anamnéze).

2) prosba (epikléze) o přítomnost Ducha Svatého. Směřuje k přítomnosti slavící obce i světa, ale i k budoucnosti (eschatologický rozměr).

Neexistuje jeden základní prototyp eucharistické modlitby. Pro jednoduchost budeme v tomto pojednání vycházet z jednoho z nejstarších západních formulářů, a to z Hippolyta (vznikl kolem roku 210). Jeho pořad mi posloužil k popisu eucharistické modlitby, jak ji máme v novějším pracovním překladu liturgie (BOW).

Pořadí a délka eucharistické modlitby se může měnit v závislosti na liturgickém kalendáři a příležitosti. Její zasazení v liturgii je následující. Úvod bohoslužby: vzývání - žalm - introit - pozdrav úvodní modlitba Bohoslužba slova: čtení Písma - kázání - vyznání víry Bohoslužba stolu (eucharistický blok): úkon kajícnosti (vyznání vin) pozdravení pokoje - eucharistická modlitba - modlitba Páně přijímání Přímluvná modlitba Závěr bohoslužby

Nyní můžeme základní eucharistickou modlitbu rozebrat detailněji dle nového překladu z BOW. Schéma je následující: Podívejte se, prosím, na tabulku umístěnou na str. 20 a 21.

Vysvětlení jednotlivých částí eucharistické modlitby Eucharistická modlitba má dvoučlenné schéma:

DIALOG Vedoucí liturgie vybízí shromážděnou církev k pozvednutí srdce (nebo mysli), načež lid ujišťuje, že je již pozvedl k Pánu. Tento dialog je tvořen společnou aklamací Sursum corda - "Vzhůru srdce - máme je u Pána." Uvádí se jako začátek/ vstup do další liturgické části. Církev ze přistupuje k trůnu milosti s pohledem ke Kristu vítěznému, sedícímu na Boží pravici, odkud vychází všechna iniciativa. Tam směřuje víra a úcta církve, odtud čekáme Pánův příchod k našemu vykoupení. Jakoby se tím i říkalo: Nepřikládejme pozornost k těmto pozemským živlům, které vidíme svýma očima a hmatáme rukama, nehledejme Pána v nich, jakoby on byl uzavřen v chlebu a vínu. Pán je ve svátosti přítomen s námi,

ale je také jako svrchovaný Pán nad námi. Dialog končí výzvou ke společnému díkůvzdání.

PREFACE Tak nazýváme odpověď na výzvu k díkůvzdání. Jedná se o připomenutí a oživení (anamnéze) historie spásy, jež vyvrcholila v Kristu. Původně znamená „promluvu před“ – před Boží tváří a před shromážděným lidem. Často se v ní vyjadřují díky, vztahuje se k liturgickému období, k události spásy s poznámkou, že „vzdávat díky Bohu je důstojné a spravedlivé vždy a na každém místě“, tedy nejen dnes a zde. Variant preface je mnoho a někdy jsou dost rozsáhlé, neboť obsahují záběr do historie spásy.

Nikdy v nich však nechybí zacílení na Krista a na jeho pozemský příběh.

SANCTUS Tento hymnus je jednou z aklamací. Jeho text je složeninou dvou textů. Nejprve cituje slova z Iz 6,3b: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů a celá země je plna jeho slávy.“ Jedná se o tzv. serafínský zpěv, což je odkaz k nebeské bohoslužbě, s níž se pozemská církev spojuje. Sanctus pak pokračuje slovy: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně (Hospodina)," což je část velikonočního žalmu 118,26.

Liturgické užití odkazuje k vítání vzkříšeného Krista, který přichází s dary své oběti, a to ve jménu Hospodina, svého Otce.

SLOVA USTANOVENÍ Bývají citována v jednom ze čtyř znění uvedených v Novém zákoně jako Ježíšova slova při poslední večeři s učedníky (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,19-20 a 1K 11,23b-25). Prvotní církev otázku slov ustanovení a tím také pro-

tyto svaté dary naplnění svatým Duchem k upevnění víry v pravdě, abychom tě chválili a oslavovali skrze tvého Syna Ježíše Krista...“ Vyprošovaný užitek seslání Ducha na eucharistické dary směřuje k přijímající církvi. Ta má být vedena k jednotě, její víra má být upevněna v pravdě, jež pak má ústit k chvále a oslavě. V pozdějším vývoji je tato modlitba chápána jako konsekrační, to znamená, že během ní mají být chléb a víno proměněny v tělo a krev Páně.

Anglikánská liturgie spojuje obě epikléze (nad dary i nad přítomným shromážděním) v jednu, která zní tak, jak ji nacházíme v našich novějších liturgiích (BOW): "Dej, ať mocí Ducha svatého se nám tyto dary chleba a vína stanou tělem a krví toho, který v tu noc ..." Zde jde o to, že chléb a víno jsou vyňaty ze svého běžného užívání a slouží účastníkům ve svém svátostném poslání. V nových liturgiích jsou uvedeny i náhradní varianty této části modlitby.

TAJEMSTVÍ VÍRY Slova „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste“ jsou velmi starobylou aklamací lidu.

Literatura: Filipi, Pavel.: Pozvání k oslavě.

Evangelická liturgika. Kalich Praha 2011 Adam, Adam.: Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj.

Vyšehrad Praha, 2001 Emminghaus, Johannes H.: Eucharistie. Síť pro potřeby Institutu ekumenických studií Praha 2001 Evangelická církev metodistická, Liturgie, Praha 2009 Book of Worship, pracovní překlad části, ECM Praha 2014

EPIKLÉZE Je prosba o vstup Ducha svatého do eucharistického dění. Rozlišujeme dvě epikléze: nad dary (chlebem a kalichem) a nad shromážděním (nad osobami). Např.

Hyppolyt má pouze onu druhou: „Sešli svého svatého Ducha na oběť svaté církve, shromáždě je v jednotu dej všem, kdo přijímají

ZÁVĚR Eucharistická modlitba není strnulý prvek liturgie. V našich liturgických materiálech máme řadu variant určených pro různé příležitosti. Obecně platí, že v budoucnu se bude uplatňovat velká variabilita této modlitby v závislosti na jejím užití. Společné ekumenické slavení vede k jednotné modlitbě, místní tradice zvláštní bohoslužebné příležitosti naopak k různorodosti.

Autor je kazatel ECM v Praze Strašnicích

19

tematické články

AKLAMACE LIDU Jedná se o hlasité odpovědi lidu při liturgii. Do liturgie patří z povahy věci, neboť Večeře Páně je záležitostí všeho slavícího lidu.

Aklamace jsou v liturgii velmi potřebné, avšak neměly by se v žádné bohoslužebné tradici stát bezmyšlenkovými formulkami.

blematiku konsekrace (proměnu chleba a vína) neřešila. Těžiště Večeře Páně neviděla v přesné citaci nějakých slov, ale v živoucím připomenutí Krista, který je jako ukřižovaný a vzkříšený Pán přítomen uprostřed shromáždění s celým tajemstvím své osoby, tedy i se svým tělem a krví. Uvedení slov ustanovení však má svou logiku, ať už jsou chápána jako konsekrační nebo nikoliv. Hod je jimi jednoznačně zakotven v Ježíšově příběhu, je uzemněn v dějinách a nemůže být vydáván za něco jiného, např. za oslavu družnosti nebo projev exaltované nálady apod. Slova ustanovení mají i další funkci: slavící obec stojící před Bohem se u něj dovolává privilegia, které jí svým křížem a vzkříšením vydobyl jeho Syn. Z naší strany to není nějaký svévolný nárok, ale krok poslušnosti, neboť tento hod konáme v poslušnosti jeho pokynu na jeho památku.

Fráze „na mou památku“ má starozákonní pozadí. Slovo památka (hebrejsky z-k-r) se týká nějakých událostí minulosti, jejichž význam aktualizuje pro přítomnost a dovolává se toho, že tyto události zůstaly trvale v Boží paměti. Ve slovech ustanovení jsou tato slova interpelací adresovanou Bohu, který se má rozpomenout, že proměna, kterou zamýšlel a v oběti svého Syna uskutečnil, zůstává v trvalé platnosti, takže platí i pro tuto chvíli. Ti, kdo takto vzpomínají, na ní mají přitom podíl a přisvojují si její důsledky.

20

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom ti vždy a všude vzdávali chválu, slávu a díky, Pane, nebeský náš Otče, všemohoucí věčný Bože.

Stvořil jsi nás ke svému obrazu a vdechl jsi nám život.

Když jsme se od tebe odvrátili a přestali tě milovat, ty jsi ve své lásce věrný zůstal.

Vyvedl jsi svůj vyvolený lid z otroctví, uzavřel jsi s ním smlouvu, stal ses jeho jediným Bohem a mluvil jsi k němu ústy proroků.

Mal 1,11 (nejen zde Ti chceme vzdávat díky, ale všude)

Velebíme tě za tvé skutky, vzdáváme chválu tvému jménu a se vším tvým lidem na zemi a všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme:

„serafínské zpěvy“ / připojení se k nebeské bohoslužbě

Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.

Nebe i země jsou plny tvé slávy.

Hosana na výsostech.

Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

Hosana na výsostech.

Sanctus Iz 6, 3b a Mt 21,9 aklamace lidu

Anamnéze = Připomínka Božích spásných činů

PREFACE

Vpravdě jsi svatý, Bože, a požehnaný je tvůj Syn, Ježíš Kristus.

Tvůj Duch ho pomazal, aby přinesl chudým radostnou zvěst, aby vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu a aby vyhlásil léto tvé milosti.

On uzdravoval nemocné, sytil hladové a stoloval s hříšníky.

Křtem jeho utrpení, smrti a vzkříšení, jsi dal povstat své Církvi, vysvobodil jsi nás z otroctví hříchu a smrti a uzavřel jsi s námi novou smlouvu, do níž vstupujeme skrze vodu a Ducha.

Při svém nanebevstoupení Pán Ježíš Kristus slíbil, že v moci tvého slova a Ducha svatého s námi bude po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Anamnéze = připomínka Božích spásných činů

PREFACE = Odpověď na výzvu ke vzdání díků

tematické články

Dialog s aklamací Sursum corda = Pláč 3,41 pohled ke Kristu oslavenému

Výzva ke vzdání díků

Pán s vámi.

I s tebou.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.

Je to důstojné a spravedlivé.

Tu noc, kdy pro nás dal sám sebe, vzal chléb, vzdal ti díky, lámal jej, podával svým učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte; toto je mé tělo, které se za vás vydává.

To čiňte na mou památku.“

Veliké je tajemství víry: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

Svým Duchem nás sjednoť s Kristem a spolu navzájem a ve službě celému světu, než přijde Kristus ve slávě a budeme jíst a pít na jeho hostině v království nebeském.

Skrze Krista a s Kristem a v Kristu je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

Amen.

Epikléze nad shromážděním a dary (zde anglikánská konsekrační

Epikléze nad přítomným shromážděním

Trinitární Doxologie = Chvalořečení trojjedinného Boha

Epikléze = prosba o vstup Ducha Svatého

Učiň, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista, abychom, vykoupeni Kristovou krví, mohli být světu tělem Kristovým.

Tajemství víry – aklamace lidu

tematické články

Bože Otče všemohoucí, sešli svého svatého Ducha na nás a na tyto dary chleba a vína.

Instituce = Slova ustanovení

PREFACE

Stejně vzal po večeři i kalich, vzdal ti díky, podal ho svým učedníkům a řekl: „Pijte z něho všichni; toto je má krev, která zpečeťuje novou smlouvu a prolévá se za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

To čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku.“

21

22

Je to důstojné spravedlivé?

Radomír Škaloud

tematické články

Vzhůru srdce!

Máme je u Pána.

Vzdejme díky Bohu, našemu Pánu.

Je to důstojné a spravedlivé. (Úvodní dialog eucharistické modlitbě) Co je důstojné? Já mám spojenu důstojnost s jistou nafoukaností a lidskou pýchou. Jestliže se někdo chová důstojně, mám dojem, že má o sobě příliš vysoké smýšlení a bere se moc vážně. Jestliže chválit Pána má být důstojné, tahá mne to za uši. Místo toho, abych s radostí přitakal liturgii, peru se s ní, a to moc důstojné není.

I spravedlnost mám stále ještě spojenu více s právním jazykem než s podstatou křesťanství (a vůbec neříkám, že to není moje chyba). Proto, když uvažuji o spravedlnosti Boží, připomínám si, že Ježíšova spravedlnost byla v odpuštění a milosrdenství. Ale ať již chápu spravedlnost tak či jinak, nepřipadá mi spravedlnost jako to, co bych měl vztahovat ke chválení Pána.

Odkud se vzalo, že je to důstojné a spravedlivé? Nejedná se o žádnou novinku. Tato část liturgie (nazývaná též sursum corda – tedy vzhůru srdce) je velmi starobylá – užívala se jistě již začátkem 3. století (kdy ji řecky cituje Hyppolit Římský) a je jedním z nejstarších dochovaných liturgických textů církve. I proto je dobré se touto částí liturgie zabývat důkladně a proniknout do toho, co tím chtěli naši předchůdci ve víře říct a vyjádřit. Námi zkoumaná část je odpovědí na slova vedoucího bohoslužby, který vyzve účastníky k tomu, abych chválili Pána (Εὐχαριστήσωμεν τῷ Κυρίῳ – čti eucharistésémen tó Kyrió).

Ve slovech vedoucího bohoslužeb zaslechneme slovo eucharistie, jež se v katolickém prostředí stalo synonymem pro Večeři Páně. A je to pochopitelné, protože celek sursum corda byl součástí liturgie k večeři Páně.

Odpovědí celého shromáždění na výzvu chválit Pána je námi zkoumané Ἄξιον καὶ δίκαιον – v překladu současné metodistické liturgie: Je to důstojné a spravedlivé.

Co znamenají jednotlivá slova: Ἄξιον – hodný, hoden, přiměřený, axiós – hodně, jak se sluší na... δίκαιον – spravedlivý: o lidech, o Bohu, o skutcích atd., někdy také to, co se sluší. (Pozn.: Oboje podle Součkova slovníku.)

Chválení Pána je tedy dle řeckého textu to, co je vhodné, přiměřené, to, co se sluší. Snad bychom mohli sáhnout k liturgické formulaci, kterou nám naši předkové vložili do liturgie obnovy smlouvy s Bohem „tak tomu má být“. Chválit Pána je to, co je dobré a správné.

Za pozornost stojí i latinský text, který byl po staletí používán v liturgii katolické církve a který bezesporu silně ovlivňuje i protestantské prostředí. V tomto latinském textu se říká: „Dignum et iustum est.“ Tato latinská formulace je překladem výše uvedené řecké. Slovo „dignum“ je jistě možno přeložit jako „důstojné“, stejně tak dobře (a podle kontextu si dovolím tvrdit, že i lépe) je přeložitelné jako „hodné“, „přiměřené“, ale také „slušné“. „Iustum“ je pak „spravedlivý“ stejně jako „správný“, „patřičný“.

Pro úplnost ještě uvedu, jak se s tím vyrovnávají anglické liturgie, které jsou podkladem pro překlad naší liturgie. Zde je nejčastěji užito slovní spojení „It is meet and right.“ V rámci ekumenické snahy je jis-

tě legitimní sáhnout po překladu užívaném v katolickém prostředí a říkat: „Je to důstojné a spravedlivé.“ V kontextu metodistického společenství ve světě by snad bylo lepší užít spojení: „Je to správné a dobré.“ Stejně tak je možnost odstoupit od onoho původního dvojslovného vyjádření a prostě jen říci: „Tak tomu má být.“ Tento překlad také vystihuje původní záměr liturgie.

Ať již vám chválení našeho Pána připadá důstojné a spravedlivé nebo je to něco, co je vhodné a správné, důležité je, abychom jej chválili – tak tomu totiž má být.

Autor je lokalizovaný kazatel ECM, člen sboru v Plzni Lochotíně

Martin Kukla

Sedmdesát let evropského míru V květnu letošního roku si lidé v Evropě i na celém světě početnými oslavami připomenuli sedmdesátileté výročí ukončení druhé světové války. Ke vzpomínkám se svou výzvou poučit se z minulosti připojilo i Společenství evangelických církví v Evropě (CPCE). Přinášíme krátký výňatek ze zprávy společenství a přímluvnou modlitbu.

Války přichází stále znovu a znovu.

I dnes.

Modlíme se k tobě za všechny, kteří jimi bezprostředně trpí: za uprchlíky a vysídlené, za oběti zvůle, násilí a nenávisti, za vojáky, kteří každý den riskují své životy, za jejich rodiny doma.

Ochraňuj je a buď s nimi se všemi.

Modlíme se zvláště za politiky.

Jejich rozhodnutí určují budoucnost.

Bože, modlíme se k tobě: Dej nám život v míru a bezpečnou budoucnost.

Připravil Martin Kukla

Modlitba:

Válka za sebou zanechává rány – vítězové jsou zároveň i poražení.

Tyto rány stále bolí: mrtví, děti bez dětství, země, které následně musely trpět pod diktaturou.

23

společnost

Procházíme dobou hlubokých změn. Svět i politická situace v něm jsou v pohybu a razantně se mění. Slýcháváme o rozpadajících se státech a nově vznikajících hrůzných režimech zaštiťujících se náboženstvím. Ve světě je velké množství uprchlíků snažících se nalézt ochranu a pomoc.

Je jich nyní tolik, jako jich bylo během celé druhé světové války.

Sedmdesát let po válce je evropská jednota navzdory své nedokonalosti i tomu, že se momentálně nachází v ohrožení, velký dar.

Uprostřed složitých změn probíhajících na celém světě to však znamená i společnou odpovědnost: dělat vše, co je v našich silách, pro udržení míru a spravedlnosti ve světě. „Vyhýbej se zlu a konej dobro, vyhledávej pokoj a usiluj o něj.“ Pobídnutí z Žalmu 34,15 pro nás zůstává výzvou, varováním i příslibem. I v této době, kdy si připomínáme a oslavujeme konec druhé světové války.

Skutečnost, že život byl poté ještě vůbec možný, je dar od tebe, Bože.

Dal jsi odpuštění, když jsme nemohli odpustit sobě samým ani sobě navzájem.

Dal jsi nový začátek poté, co jsme vše zničili.

Jak řádně oslavit Svátek práce?

Ano – prací! A tak jsem na 1. máje intenzivně pracoval na fresce 3 x 4 m do modlitebny ECM v Sedlčanech. Celá ta práce byla tak povzbudivá a povznášející, že bych rád sdílel pár myšlenek, jimiž jsem byl během ní prodchnut.

Ralf Mošt

Svátek práce aneb oslovit SVĚT, oslavit SVĚTLO

umění

24

Protestantské prostředí příliš nepřeje vizuálnímu umění. Hlavní je to, co se říká z kazatelny, a vše ostatní by se mělo minimalizovat, eliminovat zbytečné efekty a barokní okázalost. Kdyby však naše kostely a modlitebny měly být jen a pouze k hlásání Slova z kazatelen, nemělo by smysl pořádat např. Noci kostelů. Co bychom v našich prostorách návštěvníkům ukázali? Maximálně kříž s metodisticky rozdvojeným plamenem na stěně.

Jenomže doba se mění a také nám, protestantům, dochází, že domy Boží by měly být nejen účelné, ale i krásné. Nám samotným je dobře v podnětném prostředí a proč také živit zlé jazyky, že ti metodisti jsou nějaká přísná sekta, že nemají na stěnách ani obrázek? Doby husitského obrazoborectví jsou snad i v našich kruzích pryč a už se nebojíme udělat si své sály a modlitebny hezké, nejen stroze funkční – hlavně v nových projektech či přestavbách. Ve starých budovách ona puritánská střídmost stále panuje a těžko ji měnit, když je pro daný sbor třeba důležitou hodnotou. Přesto bychom měli dbát na to, aby se pak z kostela nestalo muzeum či skanzen.

Dům Boží na zemi by měl být ochutnávkou Nebe – kontrastem

ke všednímu dni, k chaotickému lopotění ve světě. V domě Božím by na nás měly dýchnout smysl a řád, výjimečnost spojená s opravdovostí, touha po kráse a po dokonalosti. Vždyť k oslavě Boží se má přinést to nejlepší.

Nejen to účelné.

Sedlčanský sbor byl v tomto ohledu odvážný a nebál se investovat do profesionální designérky, která mu navrhla netradiční moderní kombinaci barev. Nebáli se investovat do krásných jemných svítidel ani do pohodlnějšího sezení. Prvorepubliková funkcionalistická modlitebna dostala nedávno výmalbu v kombinaci šedivé s okrovou, což byla základní inspirace pro výběr oltářního obrazu „Světlo světa“, jehož jsem autorem. Tento motiv totiž vyžaduje tmavé pozadí a to není v bohoslužebných interiérech obvyklé. Dané odstíny (šedé pro svět a okrové pro kříž) jsem v obrazu varioval a rozehrál dynamiku prostoru.

Při bližším ohledávání stěny jsem objevil, jak se se skrze šedou neznatelně rýsuje nápis: „Vyuč mne, Hospodine, cestě své.“ (Žalm 27,11) Mám rád vhodné biblické verše jako motivační design. Jsou jasné, stručné, úderné; literárně dokonalé a nadčasové. Avšak doba, kdy se zdobily modlitebny holými biblickými verši, je už minulostí. Dnes potřebujeme oslovit nejen rozum, ale i cit. Nechat vnímatele více prožít určitou biblickou pravdu, zapojit jeho obrazotvornost – ať sám odkrývá významové vrstvy, ať je spolutvůrcem, ne jen konzumentem.

Co je tedy, Hospodine, tvoje cesta tímto světem? „Já jsem světlo

světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Svět

Světlo

Tohoto slova se v Bibli užívá v souvislosti s radostí, krásou, požehnáním a životem, v protikladu k žalu, porušenosti, protivenství a smrti. V nejstarších dobách znamenalo Boží přítomnost a přízeň, opak Božího soudu, z čehož vzniká etický dualismus mezi světlem a temnotou, tj. mezi dobrem a zlem.

Do lidského světa jasně zasáhl Kristův kříž – jako sekera roztíná stíny a tmu; není staticky vzpřímen, ale dynamicky stále znovu narušuje šeď všednodennosti.

A jako branou se jím vchází do plného života. Nejsvětlejším bodem (a pointou) obrazu ovšem není kříž, ale Ježíš – on je Světlo.

V prologu Janova evangelia je světlo jasně provázáno s životem. Člověk je denní živočich, tmy se bojí a světlo určuje jeho aktivitu, dává mu směr. Vše živé se nějak vymezuje vůči světlu. Otázka světla a tmy tedy není jen fenoménem optickým, ale orientačním. Tma se snaží světlo pohlcovat. Jedna svíčka toho opravdu moc neosvítí, ale tma světlo nikdy nepohltí.

I ta malá svíčka bude vždycky představovat světelný bod vhodný k orientaci v prostoru. Rozdíl mezi světlem a tmou je jasný; světlo způsobuje rozdíl, nestejnost, odlišnost (jak říká prof.

Jan Sokol). V duchovní rovině spočívá tato odlišnost v tom, zda člověk přijal nebo nepřijal Krista (jako Světlo světa). Na každém z nás by tedy měl být tento rozdíl vidět – a také na prostředí, které vytváříme.

Ke světlu chci jít, ne se před ním skrývat. Chci zářit, odrážet Ježíšův charakter. Navdory zemské tíži chci růst vstříc Nebi, vstříc

světlu a teplu – vždyť tam je zdroj života. Navzdory tíži tohoto světa chci vyrůst pod citlivýma rukama Hrnčíře v krásnou nádobu (ať už je určena ke vznešeným nebo prostým účelům). Chci se nechat vést tím správným směrem – z temnot tohoto světa do jeho podivuhodného světla.

Světlo má společný kořen se slovesem „světit“ (a od toho máme náš „svátek“). Posvětit se, být svatým, to není askeze a puritánství nebo pouhá strohá účelnost. Být posvěcen znamená být oddělen od všeho, co je bez Boha, ke vztahu s Bohem. Být oddělen pro Boha (který přebývá v nepřístupném světle) však neznamená být vytržen z tohoto světa, ale naopak být vyslán jako světlo tomuto světu. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mt 5,16) Ježíš jako Světlo světa po nás chce, abychom jeho slávu odráželi a byli jako světlo světa aktivní. Apoštol Pavel říká, že máme být „děti světla“. Být světlem světu je nejlepší oslavou Boha a života (a nemusí to být ani přílišná práce).

Jednoduchý, a přitom trefný obraz

Když jsem pozoroval hotovou fresku v sedlčanské modlitebně, došlo mi, že se do toho „mého“ světelného kříže transformoval i onen metodistický plamen (i když ne tolik červený). Světlo jako zdroj života přeci musí hřát i zapalovat druhé.

Ty jsi světlo, Ty jsi teplo, Ty jsi plamen, jenž mě mne, jenž mě hněte v temném světě, posviť na mne, posvěť mne!

Více na: www.ralfmost.cz/ svetlo-v-sedlcanech.html Autor je výtvarník a básník, člen ECM Praha Horní Počernice

25

umění

Řecké „kosmos“ znamená veškerý uspořádaný svět (rusky „vesmir“, poeticky „všehomír“). Ovšem Bible nezřídka používá slovo „svět“ k označení nejdůležitější součásti stvořeného vesmíru – lidského pokolení. Právě tento svět lidí Bůh tak miloval, že do něj nechal narodit svého Syna. Avšak svět lidských bytostí (vrchol Božího stvoření, svět, který Bůh stvořil, aby ho oslavoval, odrážel jeho slávu) je také světem vzpoury proti Bohu. Stal se porušeným, temným světem.

Samozřejmě, i tento temný svět může mít své světlé chvilky – záměrně jsem v obraze nepoužil černou, ale jen odstíny šedé. I ve světě může být někdo „osvícen“.

Vyložený neznaboh může milovat svou rodinu a obětovat se pro ni, i mezi padouchy můžeme najít záblesky pokory a spravedlnosti (v tom je typickým Čechem Jiří Kajínek:-). Osvícenství – jako odmítnutí Boží pomoci a spoléhání na lidský rozum – jistě přineslo lidstvu spoustu dobrého, zároveň však dalo ve svých důsledcích prostor takovým světovým projektům, jako byly vyhlazovací tábory v Osvětimi atd. Termín „tento svět“ proto vnímám spíš negativně, něboť má svou vlastní moudrost a nachází se ve tmě.

A lid, který chodí v temnotách, potřebuje SVĚTLO. Něco diametrálně odlišného než tento svět nabízí – i když se na první pohled může zdát, že mezi SVĚTem a SVĚTlem takový rozdíl není.

Etymologie slova „svět“ totiž na světlo poukazuje (ruské slovo „svet“ znamená dodnes „světlo“), staročeskému „před světem“ odpovídá dnešní „před úsvitem“, a když se řeklo „až do světa“, myslelo se tím „až do rána“. Dodnes se říká „přijít na svět“ (narodit se), byť zde již souvislost s prvním spatřením světla nevnímáme – leda ve spojení, že něco „poprvé spatřilo světlo světa“. Takto

nové slovo pro veškerý osvětlený svět vytlačilo starší slovo „mir“ (přítomný např. v textu nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny – „Ty, spase všeho mira“ tj. Ty, spasiteli veškerého světa). Je to paradox jazykového vývoje – dnešní český výraz „svět“ je se „světlem“ v ostrém kontrastu, a přitom původně byly jedno.

26

Ďábel revizorem ateistické společnosti / Pokus o orientaci ve světě románu Mistr Markétka/

kultura

David Chlupáček

Michail Bulgakov na počátek svého románu umístil motto, které si vypůjčil z Goethova Fausta: „Nu dobrá, a kdos ty? – Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Kdo se ďáblovi upíše v Bulgakovově příběhu? A jaký vlastně je Bulgakovův ďábel? Jednání ďábla uprostřed ateistické společnosti v krvi zrozeného Sovětského svazu překračuje představy o satanovi. Překvapující je literárně ztvárněný paradox dobra a zla v zemi poznamenané zvůlí moci.

Mistr a Markétka vzbuzuje svým převratným pojetím pozornost nejen ve čtenářově mysli, ale také v dějinách literatury. Román volně zpracovává faustovské téma, proto je zajímavé sledovat, jak Michail Bulgakov vykresluje ďábla a jak vetkal děj svého příběhu do látky faustovského mýtu.

Souvislosti, ve kterých čtenář může, ale nemusí vnímat faustovské i mefistofelské motivy Mistra a Markétky, jsou mnohé.

Souvislosti

Dílo, ačkoliv Bulgakovovo vrcholné a poslední, je jedním z řady, a proto se ho snažíme chápat v kontextu celé autorovy tvorby.

Další souvislost má Mistr a Markétka s tradicí ruské literatury a kultury, v níž byly před Bulgakovem nepřehlédnutelné osobnosti a jíž hrdina faustovského typu i čertovská tematika nebyli cizí. Z nejvýznačnějších autorů je třeba jmenovat Puškina a Dostojevského, také vliv Gogolův je nezanedbatelný. Způsob vyprávění, jehož originálním prvkem v ruské literatuře je „skaz“, Bulgakov rozvíjí na neobvykle velké ploše.

K jeho stylu patří mluvící jména postav, groteska a ironie, které

v ruské literatuře mají svou tradici, stejně jako cirkusová poetika.

V některých epizodách zmizení lidí, brutálních kejklí, šaškovin a podobných peripetií u Mistra a Markétky jako by na nás dýchla absurdní atmosféra kratičkých Charmsových povídek; a ze stránek knih obou autorů jako by zaznívaly smutné a nepochopitelné události stalinského režimu.

Inspirace, souznění, odlišnost či spřízněnost je samozřejmá i mimo ruskou kulturu s ohledem na bohatou, dlouhou a nekončící historii faustovské legendy. Její rozrůstání a pokračování bychom mohli hledat mimo jiné v erbovních i skrytých formách také v české tvorbě – nejen u českých loutkářů a pohádkářů, ale třeba u Havla, Suchého, Vyskočila a Švankmajera. Nevnímaná, ale neodmyslitelná je osoba překladatele, v níž Češi mají význačnou osobnost Aleny Morávkové.

Ovšem zpět k Bulgakovovi, v jehož románu přes jistě zevrubnou autorovu obeznámenost s podobami faustovské látky, není vliv Goethova Fausta přímý a nijak zjevný. To nemusí znamenat, že

by Bulgakov nečerpal odjinud.

Prý byl fascinován například operou Charlese Gounoda Faust a Markétka, kterou v divadle navštívil nesčetněkrát. Tak se dostáváme k Bulgakovovu životu, který přímo s románem souvisí. Životní příběh

Mistr a Markétka není životopisným románem, Bulgakovův osud však byl jakoby paralelním dějem knihy, z něhož autor přetavoval své zkušenosti do literární formy.

On sám bez nadsázky zakoušel boj s ďáblem, když se utkával s tlakem cenzury a s policejní

a státní mocí. Jeho životní zápas neprobíhal tak, že by ve stylu faustovské legendy vyvolával temné mocnosti, nicméně zůstává otázkou, zda on sám jako lékař, spisovatel, manžel a člověk neuzavřel smlouvu s ďáblem – například zda se neupsal diktátorskému režimu. Podobné napětí v nás vyvolává otázka, zda Mistr neuzavře smlouvu s Wolandem.

V obou případech však smlouva s ďáblem uzavřena není, což je sice v civilním životě dobře, ale v knižní podobě tak dochází k ochuzení faustovského příběhu.

Chudoba, kterou Bulgakov v civilním životě trpěl kvůli tomu, že byl nepohodlný a zakazovaný autor a že nekolaboroval se sovětským režimem, byla pouze prvotním utrpením. Tím druhým byl samotný stav zákazu, nemožnost pracovat a publikovat ať knižně nebo divadelně. Na tomto stavu nezměnila nic ani hra o Stalinovi, kterou psal pro MCHAT. V ní bychom mohli spatřovat náznak jakési smlouvy s režimem a s ďáblem, podezření, že zaprodal duši, aby měl šanci na lepší živobytí.

Jelikož však Bulgakovův rukopis nebyl pro sovětskou cenzuru přijatelný, inscenace hry byla zamítnuta.

Mezi světy

Postavám, jež se objevují v názvu románu, je věnováno překvapivě málo místa. Odevzdaný Mistr je dokonce méně činorodý než Markétka a sotva ho lze přiřadit k faustovskému hrdinovi. Faustovu roli tak místo něj přebírá živorodá a milující Markétka.

Mistr se nachází v naprosto odlišné životní fázi než Faust.

Po neúspěchu s novým románem o Pilátovi a po mlhavé vidině

a lásku, která jim na světě nebyla dopřána. Woland navíc propojuje dva světy románu – současnou Moskvu se starověkým Jeruzalémem, kde se odehrává setkání Piláta Pontského s Ježíšem Nazaretským. Zatímco Mistr o Pilátovi vzdáleně přemýšlí, Woland ho zná. Nakonec Mistr s Markétkou opouštějí Moskvu, kterou v letu pod sebou zanechávají apokalyptické zkáze. Na základě Božího soudu si Mistr sice nezaslouží světlo, ale Woland jej smí vzít s sebou a odměnit ho klidem a mírem. Během fantaskní posmrtné cesty dochází k prolnutí obou světů, když všichni potkávají vinou obtěžkaného Piláta, kterému Mistr v roli autora zajišťuje smíření.

Kontrakt

Bulgakovův ďábel působí jako nástroj trestu a očisty a je do jisté míry navzdory své lživé povaze vnímán jako vykonavatel spravedlnosti. V tom se liší například od Goethova Fausta, kde Mefistofeles bojuje o duši romanticky se vzpínajícího a bouřícího se člověka. Dávno před Sartrem Bulgakovův Woland zjišťuje, že peklo si lidé dokáží vytvořit sami.

Jeho konání je proto spíš nepřímé, stačí mu využít toho, jací lidé jsou.

Smlouva s ďáblem, která tvoří jádro faustovského mýtu, ustupuje v románu vzhledem k výše popsanému do pozadí. Jediný, kdo vědomě uzavře s Wolandem smlouvu (nepočítáme-li ředitele cirkusu Lotrova), je Markétka.

Pro získání svého milého je připravena udělat cokoliv. Když se jí její přání splní, volá na Mistra: „Jak jsem šťastná, jak jsem šťastná, že jsem se mu upsala!

Teď nezbývá, než abys žil s čarodějnicí!" Markétka se ve smlouvě upíše k tomu, že bude na satanově plesu vystupovat jako královna. Jinak se však nezdá, že by Woland nějak usiloval o její duši.

V Bulgakovově vyprávění totiž lidé svou duši zaprodávají jinak.

Proto je smlouva s Wolandem vázaná pouze na úzce vymezený

Zdroje: K. Volná: Proměna faustovského mýtu v Rusku.

I. Ryčlová: Michail Bulgakov jinak než z literární encyklopedie.

V. Just: Faust jako stav zadlužení. /Desetkrát o Faustovi, pokaždé jinak/.

T. Fiedlerová: Faustovské motivy v románu MISTR A MARKÉTKA. E. Stenbock-Fermor: Bulgakov's The Master and Margarita and Goethe's Faust C.E. Pearce: A Closer Look at Narrative Structure in Bulgakov's The Master and Margarita Autor je členem sboru ECM v Jihlavě

27

kultura

tvůrčího vrcholu se ocitá na dně. Uchýlil se do psychiatrické nemocnice, pod tlakem odborné veřejnosti rezignoval na jakékoliv ambice, natož faustovské, a umenšil svou existenci tím, že přestal používat své jméno. Není někým, kdo by toužil po štěstí a slávě za cenu paktování s ďáblem. Ďábla vlastně nevyvolává ani nikdo jiný; nakonec – kdo by to v ateismem prodchnuté Moskvě dělal. A tak přichází sám, nečekán a nezván, v roli sofistikovaného distingovaného profesora Wolanda. Ten na sebe ihned strhává hlavní pozornost. Se svou partou postupně odkrývá karty a zjevuje se jako akční teatrální metla na komunistický materialistický svět. Moskevský svět tuto metlu nevidí, neboť jak by mohl, když nevěří v Boha ani v ďábla.

Zde se ukazuje nesporná ďábelská rafinovanost, která umožňuje Wolandovým služebníkům páchat zlo, jež možná přináší i nějaké dobro. Mistr ani Markétka se nezdají být Wolandovi opravdovými protihráči (jako Faust Mefistovi).

Paradox a nemilosrdná kritika světa se ukazují naplno, když se Woland stává dvěma milencům blízkou osobou a na žádost Nejvyššího jim zabezpečuje pokoj

předmět, i když on sám se zdá být natolik svrchovaným a mocným, že by mohl bez skrupulí překročit jakoukoliv dohodu. Pouze nepřímo lze z vyprávění vyvodit, že jediným omezením satanova působení je Ješua. Bulgakovovo pojetí ďábla se blíží biblickému satanovi z Jóba či z evangelií především tím, že může lidi tříbit jako pšenici. Jinak mají světy v románu svůj určený řád a pravděpodobně i svou mytologii, v jejichž rámci Woland vystavuje lidstvu účet.

Skutečnost, že se zapletli s ďáblem, neskýtá v Bulgakovově románu Markétce ani Mistrovi možnost získat moc, slávu, vědění nebo absolutní prožitky, ale spíš šanci úniku z tohoto nesmyslného světa do světa posmrtného.

Nebo – řečeno naplno: otvírá se jim nouzový východ, díky němuž se mohou z nepřátelské moskevské metropole uchýlit do vnitřního klidu a míru.

28

Jak oslavit lidskost?

etika

Rut Jeřábková

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Čtyři klíče k životu (The Four Things That Matter Most: A Book About Living), jejímž autorem je Ira Byock, zakladatel hospicového hnutí ve Spojených státech amerických, uznávaný odborník v oboru paliativní medicíny a autor jiné známé knihy Dobré umírání. Ira Byock skrze příběhy ze své praxe hospicového lékaře odhaluje to, co je nám často nedostupné; čtivě a srozumitelně popisuje životní příběhy umírajících pacientů, o které pečoval. Celá kniha tak vyjadřuje myšlenku, že umírání je součást, nebo spíš ještě něco víc – završení plnohodnotného života. Je to vzácný čas, který i přes svou obrovskou bolest byl člověku dán proto, aby dokončil své žití.

Proč je dobré pečovat o umírající

Knihy Ira Byocka jsou tím nejlepším argumentem proti jakékoli formě euthanasie. Místo beznadějně „soucitného“ řešení již neřešitelného (a z pohledu medicínské praxe je stav mnoha pacientů opravdu neřešitelný – lékaři zde již nemají co nabídnout) je tu paliativní péče, lékařský obor, který komplexně a odborně pečuje o kvalitu a důstojnost života nevyléčitelně nemocných. To se týká každého z nás, kdo se jednou do takového stavu dostane.

V Americe, odkud pocházejí příběhy Ira Byocka, je tato péče mnohem rozvinutější než u nás, je běžnější a pro lidi dostupnější. Česká společnost se tématům spjatým se smrtí a umíráním věnuje jen okrajově. To se výrazně promítá do péče o umírající pacienty; tabuizace tohoto tématu

vede k vytlačování pacienta na okraj systému péče, takže kvalitní paliativní péče se dostane jen malému počtu nemocných a jejich rodin, přestože by ji mnozí potřebovali a stáli o ni. Dnes je u nás z různých důvodů normální posílat své nejbližší umírat do nemocnice či některého ze sociálních zařízení, tedy svěřit je do rukou odborníků a institucí, které jsou k tomu zařízené.

Ira Byock píše ve většině (ne ve všech!) příbězích o lidech, kteří umírali doma a s pomocí odborné péče domácího hospice procházeli tímto vrcholovým obdobím svého života po boku svých blízkých. Není to jednoduché ani pro pečující, ale ani pro toho, kdo tuto péči přijímá. Svou statečností, s níž se staví čelem k životu i k smrti, však nechávají své rodině a společenství, ve kterém žijí, to největší bohatství – završené vztahy. Předávají jim pod tíhou smutku možná trochu zašifrovanou, ale čitelnou zprávu, jak vzácný je život každého jednotlivce.

pocit, že o ně bude ve zdravotním zařízení lépe postaráno. Tyto obavy však rozptýlí zjištění, že kvalitně léčit bolest lze i doma a že do vlastního bytu je možno pořídit i mnohé potřebné přístroje, takže i mimo zdravotnické zařízení se dá o umírajícího člověka dobře postarat. Je škoda, že moderní výdobytky medicíny jsou často na překážku tomu, abychom mohli pečovat o své blízké v domácím prostředí nebo s nimi intenzivně trávili poslední dny. Nikdo znalý věci neříká, že pečovat o umírajícího člověka a být v blízkosti smrti je jednoduché. Pokud se však v souladu s postoji většinové společnosti rozhodneme této péče neúčastnit, vzdáváme se tím jistého daru: daru završení života, ze kterého mohou čerpat užitek další generace. Zmíněná kniha Čtyři klíče k životu inspiruje k postojům, díky nimž můžeme ochránit a opatrovat to nejcennější bohatství, jímž jsou vztahy s lidmi, které máme rádi.

Na čem opravdu záleží

Nenechejme se ochudit o příležitost urovnat své vzájemné vztahy, dřívější křivdy, které pro ty, kteří stojí na konci života, mají jaksi jinou intenzitu. Nenechejme se ochudit o příležitost odpustit si a přijmout odpuštění. Nenechejme se ochudit o možnost opravdového rozloučení, kdy můžeme potvrdit vztah k druhému člověku a uznat to, co nás vzájemně pojí.

Nenechejme se ochudit o možnost nahlédnout a na chvíli vidět to, na čem skutečně záleží. Máme možnost mnohé ještě zpracovat, uzavřít, případně vyslovit to, co třeba po dlouhá léta viselo ve vzduchu, ale nebylo to řečeno.

Máme možnost nepřenášet na

V perspektivě toho, co bylo řečeno, si kladu otázky: Na čem vlastně záleží? Je vítězná medicína to, co opravdu chceme?

Chceme vždycky být vítězi nad smrtí? Je-li to nutné, není dobré ponechat i ve svém životě prostor Bohu, aby nás údolím smrti mohl provést?

Filozofie moderní medicíny často nesmyslně lpí na „boji o život“ a málo hledí na duševní a už vůbec ne na duchovní rozměry lidského života. Možná i proto se spousta lidí obává ponechat své blízké, kteří se ocitli na prahu smrti, ve své péči, protože mají

Chránit to nejcennější, co máme

další generace křivdy a hořkosti.

Můžeme završit vztah a tak přijmout odchod blízkého člověka; můžeme se vyrovnat jak s jeho, tak se svou smrtelností. Toto vědomí dokončeného žití má velký vliv na život rodiny, společenství i celé společnosti. Čtyři klíče k životu

Při četbě příběhů lidí, které Ira Byock doprovázel, jsem získala naději, že vztah můžeme uzavřít a naplnit i poté, co jsme prožili mnoho bolesti, osobních proher, případně po velkém životním selhání, frustraci, nelítostné

kritice či odcizení. Povzbuzuje mě v postoji neztrácet naději pro sebe ani nebrat naději ostatním.

Naději v to, že minulost nemusí ovládat budoucnost. Nástroje k tomu existují. V knize nehledejte „snadný americký“ návod, i když i ten Ira Byock velmi jemně a zřetelně nabízí. Najdete zde spíš povzbuzení k upřímnosti a k odvaze, že není zbytečné sdělovat samozřejmé.

Knihu doporučuji nejen těm, kdo se zajímají o „poslední věci člověka“, ale všem, které zajímá hloubka mezilidských vztahů. Mohli by v ní však najít inspiraci i ti, kteří nevědí, za co by mohli být svým

blízkým vděční, co by jim měli odpouštět, proč by je měli mít rádi.

Při četbě jsem si uvědomovala, jak velký vliv na naše životy mají vztahy s lidmi, které po celý život vytváříme, a jak je pro nás dobré tyto vztahy kultivovat a udržovat je přehledné a projasněné. Nemusíme čekat na vážnou nemoc a poslední chvíli. Vždyť smíření s Bohem i lidmi můžeme být stále. Proto žijme v pokoji. To přeji nám všem na každý den.

Autorka je lékařka na mateřské dovolené, ECM Praha Horní Počernice

Rozhovor s Neznámým Petr Vaďura

ale bál se mě. Vím, že mě nenáviděl, jenomže mě potřeboval.

Navíc za mnou stála armáda.

Nedovolil si mě sesadit, i když se o to pokoušel. Moc dobře věděl, že kdybych se postavil na stranu jeho nepřátel, nepřežil by to. Nový král se mě už nebojí.

Vyměnil některé velitele, někoho podplatil, mnoho lidí si zavázal tím, že jim dal funkce, pár lidí zlikvidoval. Ví, že dnes už si na mě troufnout může.

R: A opravdu si myslíte, že vás chce zabít?

N: Copak na mě nepoštval Benajáše? Měl jediný úkol – zabít mě.

Utekl jsem se k oltáři Hospodinovu, aby jim došlo, že všechno, co jsem celý život dělal, jsem dělal pro Hospodina a pro slávu a velikost našeho krále. Všechno, tedy i ty špinavosti, které mi teď vytýkají.

R: A co zabití Abnera a Amasy?

N: Abner zemřel, protože nám byl politicky nebezpečný.

R: Nebylo to proto, že zabil vašeho bratra?

N: Ano, byl to vrah, neměl právo na život.

R: Jenomže vašeho bratra zabil v boji, ve válce, zatímco vy jste ho zabil úkladně v době míru.

N: I on zabil Asáela zákeřně.

Navíc byl nebezpečný, protože byl příliš schopný. Ovládal starého krále a byl by ovládl i jeho nástupce. To jsem nemohl připustit.

Nelituji toho, že jsem ho zabil.

R: A co Amasa?

N: Vrtkavý Amasa. Jen se otočily poměry, už se lísal k mladému králi. A on z něj samozřejmě hned udělal vrchního velitele.

Nedošlo mu, že jakmile se objeví nějaký odbojník, který ze sebe bude dělat krále, Amasa k němu hned přeběhne. Ani jeho zabití nelituji.

R: Ale král toho litoval.

N: To byl velký muž, ale někdy velmi naivní. Byl to dobrý král, ale potřeboval vedle sebe někoho, kdo za něj udělá špinavou práci.

Věděl, že mě potřebuje – jak by se jinak zbavil Urijáše, když si namluvil jeho manželku? Teď

29

biblický kvíz

Reportér: Dovolíte mi promluvit s vámi několik slov?

Neznámý: Mně už je všechno jedno, stejně mě za chvíli přijdou zabít.

R: Jak je možné, že jste se ocitl v tak svízelné situaci?

N: To je jednoduché – nastoupil nový král a začal dělat čistky. Teď jsem na řadě já.

R: Proč si to myslíte?

N: Copak to není jasné? Zabili Adonijáše, Ebjátara, takže už zbývám pouze já. Král likviduje lidi, které si nedovolil zlikvidovat jeho otec.

R: Ale proč by měl jít i po vás?

Jste vrchní velitel vojska a navíc jste řadu let sloužil jeho otci.

N: To je pravda, nebýt mě, nikdy by se králem nestal. A pokud ano, neudržel by se. Já jsem z něho udělal panovníka, kterého se všichni báli. Vytýkají mi, že jsem zabíjel. Jenže kdybych nezabíjel, zabili by jeho, krále. Copak si to nikdo neuvědomuje?

R: Proč vás tedy chtějí odstranit?

N: Byl by to udělal už starý král,

30 mě za to chtějí soudit. Ale copak jsem to nedělal pro Izrael?

R: Myslíte, že se u oltáře zachráníte?

N: Nevím, asi ne, i když trochu doufám, že si netroufnou mě zabít v příbytku Hospodinově.

A snad jim dojde, kdo jsem a co jsem pro Izrael udělal.

R: Neměl byste se pokusit s novým králem nějak domluvit?

N: Ten se mnou mluvit nebude.

Proto na mě poslal toho Jójadova synáčka, protože ten je schopný všeho. Ale stejně se polekal, když

mě našel tady, u oltáře.

R: Nevíte, kam šel?

N: A jak to mám vědět, když tady trčím. Nikdo se neodváží ke mně ani přiblížit, protože vědí, že jsem v nemilosti. Ale nejspíš šel za králem, kam jinam, ten bez rozkazu neudělá nic. Výborný velitel! A jak je rozhodný! Benajáš jeden...

R: Děkuji za rozhovor.

Otázky zní: Jak se jmenuje muž, s nímž jsme vedli rozhovor? Kde v Bibli čteme o situaci, v níž se

tato postava nachází? Odpovědi pište prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou adresu. Ze správných odpovědí vylosujeme ty, jejichž autory odměníme knihou.

Správná odpověď na otázku z minulého čísla Slova a život byla Zekarjáš. Píše se o něm v Iz 8,2 a 2Kr 18,2. Správnou odpověď jsme nedostali, takže kniha nikam neputuje.

Služba církve ze života církve / biblický kvíz

Petr Procházka

Výňatek ze zprávy superintendenta Petra Procházky k Výroční konferenci 2015 a. Misijní služba církve Pokud bychom chtěli vyjmenovat všechny misijní programy a aktivity, které se konají na našich sborech, byl by to dlouhý seznam.

V létě se konají dětské tábory, tábory pro dorost, sportovní kempy, kempy s výukou angličtiny, letní biblické školy, návštěvy z partnerských sborů a z partnerského

distriktu a další aktivity. V průběhu roku sbory nabízejí Kurzy Alfa, Manželské večery, adventní setkávání, literární a filmové večery, sportovní odpoledne, setkání seniorů, mateřská centra, kurzy angličtiny a podobně. Prostory našich kostelů a modliteben využívají ke svým setkáním různé zájmové kroužky, Royal Rangers, v pronájmech jsou i jiné křesťanské církve. Většina našich sborů se pravidelně zapojuje do Noci kostelů. Tato celonárodní akti-

vita je mj. vynikající příležitostí prezentovat práci církve veřejnosti. V letošním roce se v Praze 30.5.-6.6. uskuteční nová ekumenická iniciativa, ke které jsme byli pozváni: Dny víry. Je to týden městské misie, jak v jednotlivých sborech, farnostech a kostelech tak i na veřejných prostranstvích.

Misijní aktivity církve a sborů však mají i své limity. Kupodivu hlavním limitem není nedostatek finančních prostředků, ale nedostatek ochotných lidí. V někte-

b. Sociální služba církve Sociální práce naší církve je i nadále velmi rozmanitá. Pomáháme prostřednictvím mateřských center (SKP Pastelka, SKP Klubíčko a SKP Duha), azylových domů (SKP Jihlava, SKP Horní Počernice, Naděje pro život), tzv. domů na půl cesty (SKP Plzeň a Point14). Sloužíme drogově závislým (SKP Plzeň), vytváříme zázemí a sociální a duchovní pomoc dětem a mládeži (KC Maják a Point14). Už samotný výčet středisek a zaměření služby naznačuje rozsah naší sociální práce.

Bohužel v posledních letech se snižují státní dotace pro sociální služby, což některá střediska existenčně ohrožuje.

Významnou změnou, která se udála koncem roku 2014, bylo přijetí nových revidovaných stanov Diakonie ECM. Některé kompetence Rady oblasti jsou nově delegovány na Radu diakonie a Komisi pro sociální práci.

Diakonie ECM bude nově řízena

Radou diakonie (správní rada), která bude jmenována Komisí pro sociální práci (dozorčí rada).

Tato komise je ustavena a volena Oblastní konferencí. Rada oblasti jako zakladatelka Diakonie ECM si ponechala pravomoc jmenovat ředitele, který je zároveň tajemníkem Rady oblasti.

Komise pro sociální práci doporučila Radě oblasti záměr využít zámek v Horních Počernicích k vybudování Domova pro seniory se zvláštním režimem – Alzheimer centrum. Rada s tímto záměrem vyslovila souhlas. V průběhu minulého roku začala pracovat pracovní skupina, která se zabývá možnostmi financování a provozování takového centra.

Poděkování patří i těm sborům, které pomáhají a podporují lidi v nouzi. Často jsou to zdánlivě malé služby – dát najíst, drobný finanční příspěvek, navštívit nemocné, nakoupit seniorům apod.

Ale právě tyto je znakem živé Kristovy církve. c. Společenství kazatelů Společenství mezi duchovními pomáhá budovat vzájemné vztahy a je povzbuzením v naší společné službě. Sdílení osobních názorů týkajících se služby i teologie boří hranice předsudků a předporozumění.

Tak jako v posledních letech pokračovala pravidelná setkávání duchovních a dalších spolupracovníků. Na schůzích kazatelů jsme se vždy krátce věnovali studiu biblických textů, vyslechli zajímavé teologické přednášky, hovořili o celocírkevní i místní službě sborů. V říjnu absolvovali kazatelé třídenní duchovní cvičení – exercicie. Toto ztišení je cestou k načerpání nových duchovních sil. V předvánočním čase proběhlo setkání zaměstnanců. V dubnu se konala Jarní škola, jejímž tématem byla současná metodistická teologie. Hlavním přednášejícím byl profesor systematické teologie Dr. Michael Nausner z Theologische Hochschule v Reutlingen.

Na společných setkání jsme se věnovali i důležitým aktuál-

ním tématům. Jedním z nich je rozhovor o způsobu vysluhování svátostí. Při svých návštěvách na sborech jsem zjistil, že někteří naši bývalí faráři nepoužívali konferencí přijaté metodistické liturgické formuláře, ale vytvářeli si vlastní liturgie. Tato dlouholetá praxe (10 a více let) vedla k liturgickému odtržení některých sborů od církve. Návrat domů nemusí být jednoduchý a jistě potřebuje čas a citlivé zohlednění konkrétní situace každého sboru.

Duchovní služba není jednoduchá, vyžaduje plné nasazení.

Během konferenčního období se u dvou ordinovaných starších projevily známky přepracování, vyhoření a deprese. Chtěl bych připomenout možnosti odpočinku a relaxace, které jsou našimi duchovními málo využívány - například možnost požádat o sabatní dovolenou.

Děkuji za skvělou duchovenskou práci, kterou po mnoho let odváděl bratr farář Zdeněk Eberle.

Bratr Zdeněk není jen dobrým farářem, ale byl po mnoho let i mým blízkým spolupracovníkem v Radě oblasti, se kterým jsem konzultoval některá obtížná rozhodnutí. Čas ovšem člověk nezastaví, bratr Zdeněk požádal Výroční konferenci o souhlas s přeložením na odpočinek. Přeji mu Boží požehnání do dalších let odpočinku, ale i služby v nové perspektivě.

Bratr farář Jan Zajíc, který byl od Výroční konference 2014 na dobrovolné dovolené, se rozhodl odejít z ordinované služby naší církve, aby založil sbor v Jihlavě.

Je mi líto, že dospěl k takovému rozhodnutí, nicméně nezbývá než je vzít na vědomí a poděkovat za mnoho let, které strávil v ordinované službě v naší církvi.

V České oblasti slouží pět lokálních kazatelů. Farní konference v Plzni na Lochotíně navrhla bratra Jiřího Kantora novým lokálním kazatelem. Tomuto návrhu předcházela intenzívní diskuze, týkající se služby bratra Kantora, výše jeho pracovního úvazku i výše finančního příspěvku farnosti na jeho mzdu.

31

ze života církve

rých sborech leží misijní břemeno pouze na faráři, případně na několika dalších. Ve většině sborů je sice silné „zbožné přání“, aby církev rostla, nicméně dělníků je málo (i dnes platí Kristovo: „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ L 10,2) V průběhu roku nedošlo k žádnému dramatickému zvýšení počtu členů církve. Největší členský nárůst zaznamenal sbor v Plzni na Lochotíně. Bohužel byly však i sbory, kde se počet členů snížil.

Není nic nového, když připomenu, že lidé dnes nehledají super-duchovní sbory, ale společenství, kde vládne tolerance a láska.

Pokračuje projekt založení anglicky mluvícího sboru ESUMC v Praze. V srpnu 2014 se této službě začal věnovat bratr kazatel John Redmond, který se s manželkou Denise a dětmi přestěhoval do Prahy z USA. Sbor má pravidelné nedělní bohoslužby, v týdnu je mateřské centrum.

V plánu je oprava modlitebny a dalších bohoslužebných prostor.

32

ze života církve

Výroční konference 2014 jmenovala nové laické kazatele, absolventy studijního kurzu Modul A. V listopadu 2014 se uskutečnilo první setkání laických kazatelů a pomocníků kazatele. Tohoto setkání se účastnilo 23 z celkového počtu 42 bratrů a sester, kteří mají povolení ke kázání. Setkání proběhlo formou vyučování (přednáška na téma: Vady kazatelů) a semináře (Příprava kázání).

Velkým přínosem bylo i samotné setkání bratrů a sester z různých sborů a vzájemné sdílení.

V současné době máme čtyři studenty teologie. Jedna studentka je ordinovanou starší, jedna je laickou kazatelkou, dva studenti se připravují na duchovenskou službu v církvi. Studium laického vzdělávání Modulu B ukončilo pět studentů. Ve studiu Studijního programu pro laiky – modul A pokračuje v české oblasti dvanáct studentů.

Kaplanská služba Potřeba ekumenické kaplanské služby je větší, než dokáží církve uspokojit. Pouze kaplanská služba ve věznicích je personálně obsazená. V našem státě je nedostatek vojenských i nemocničních kaplanů. Již delší dobu probíhají jednání o možnosti kaplanské služby u policie, kde bude také třeba duchovních.

Naším příspěvkem ekumenické kaplanské službě je služba bratra faráře Pavle Kuchynky ve znojemské nemocnici, kam dochází jeden den v týdnu. Bratr farář Zdeněk Eberle již uskutečnil několik návštěv ve FN Plzeň, doufáme, že tato služba bude pokračovat. V kaplanské službě pokračuje v SKP Horní Počernice na část úvazku bratr farář Richard Novák. Návštěvám ve vazební věznici v Litoměřicích se věnuje bratr kazatel Zdeněk Brož spolu s bratrem Janem Haslingerem a sestrou Monikou Černou.

Superintendent Petr Procházka je zapojen do služby spirituála Metodistického semináře.

Kapacita semináře (21 míst) byla ve školním roce 2014-15 plně využita. Od školního roku 2015-16

dojde ke změnám struktury vedení semináře. Vedoucím semináře bude bratr Bohumil Opočenský, funkci supervizora bude vykonávat bratr Petr Procházka. d. Materiální zabezpečení církve Dle schváleného zákona č.

428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a následně uzavřené Smlouvě o vypořádání mezi Českou republikou a Evangelickou církví metodistickou (Sbírka zákonů č. 55/2013) budou každoročně od roku 2016 klesat příspěvky státu na provoz církve.

Jak již bylo zmíněno, nejedná se pouze o mzdy duchovních, ale o celý provoz církve. Prakticky to znamená, že církev dostane od státu na provoz v roce 2016 o 780 tis. Kč méně. Dle schválené Strategie ECM 2013-2030 předpokládáme, že prvních pět let (2013-2017) dokáže církev snížení státních příspěvků kompenzovat ze svých zdrojů (zvýšení příjmů, snížení výdajů). Od roku 2018 budou výnosy z investovaných finančních prostředků (finanční vyrovnání mezi státem a církví) využity dle předem stanoveného klíče (podpora sociální práce, misie, mezd duchovních a provozu církve).

Rada oblasti pokračovala v intencích Strategie ECM 2013-2030 v přípravách na budoucí odluku státu a církve (výše úvazků, výdaje, příjmy). V těchto intencích pokračuje předávání odpovědnosti sborům za sborové domy, kostely a nově i farní byty. Možnost výpůjčky farních bytů farnostem schválila Oblastní konference 2015.

Komise pro finance a církevní majetek připravila a vyhodnotila výběrové řízení na správce investic do cenných papírů. Rada oblasti souhlasila s návrhem komise a pověřila superintendenta podpisem příslušných smluv a dokumentů. Komise doporučila také některé investice do církevních budov. Přehled investovaných prostředků je v Protokolu OK 2015.

Mzda duchovních je navázána na

průměrný plat ve státě. Základem mzdy je příspěvek farnosti, který se každoročně upravuje. V konferenčním období 2014-2015 činil příspěvek farnosti na jednoho duchovního 190 tis. Kč. Kromě sboru Znojmo a farnosti Slaný dostály všechny farnosti tomuto závazku.

Je třeba se připravit na situaci, kdy se zvyšujícím se příspěvkem na mzdu duchovního bude přibývat farností, které nebudou schopny svému závazku dostát. Úkolem superintendenta a Rady oblasti bude vyhodnocovat, optimalizovat a hledat zdroje na podporu těchto farností. A to jak na úrovni celé církve (fond solidarity a misie), tak i na úrovni samotné farnosti.

Repartice za rok 2014 činily 746 tis. Kč a skončily přeplatkem 183 tis. Kč. Tento přeplatek bude sborům převeden během roku 2015. Děkujeme sborům za odpovědný přístup k vyhlášeným celocírkevním sbírkám. V celocírkevních sbírkách se za rok 2014 celkově vybrala částka 141 tis. Kč. Mimořádná sbírka vyhlášená v květnu 2015 na pomoc lidem postiženým zemětřesením v Nepálu činila 69 tis. Kč. Byla odeslána naší humanitární organizaci UMCOR. Na závěr je třeba konstatovat, že finanční obětavost některých sborů a některých jednotlivců je vysoká. Jsou společenství, kde se mluví o radostném dávání a desátcích. Domnívám se, že to je správná cesta. „Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.

Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“ (2Kor 9,6-7) Praha 25. 5. 2015 Plné znění je otištěno v Protokolu Výroční konference 2015.

Ohlédnutí za Nocí kostelů Martin Švehla

Noc kostelů

Naše farnost na Praze 2 otevřela dveře své modlitebny v rámci Noci kostelů už potřetí.

Z loňska jsme již měli několik ověřených „taháků“, kterými jsme chtěli přilákat návštěvníky, aby při putování Prahou zavítali i k nám. Osvědčila se kavárnička i výstava obrazů Ralfa Mošta.

Letos byly v chodbách kostela k vidění také velkoformátové fotografie Jaroslava Šimandla.

Tím, co nás nakonec velmi mile překvapilo, bylo vystoupení pěveckého vokálního souboru Let´s go! pod vedením Marka Šlechty. Koncert spirituálů vzbudil mezi posluchači velký ohlas a v době jeho konání byl velký sál naplněný do posledního místa.

Díky tomuto koncertu celková návštěvnost letošní rok překročila hranici jednoho tisíce návštěvníků. Když dozněly spirituály, zůstal velký sál otevřený a jeho prostory naplnila hudba zpěvů

Taizé, kterou vždy v celou hodinu střídala varhanní hudba v podání Mileny Dohelské a Filipa Janouška.

Lidé s hlubším zájmem o americké spirituály mohli po skončení koncertu zajít do přilehlého knihkupectví Brána, kde proběhla beseda s Markem Šlechtou na téma Jak jsem hledal spirituály. Možná trochu netradiční program připravili členové 35. přední hlídky Royal Rangers, kteří malé i velké návštěvníky na dvoře kostela zvali k různým hrám a soutěžím.

Rekordní návštěvnost pocítily zejména ženy z naší farnosti, které obětavě sloužily a obsluhovaly hosty v kavárně. Tam mohli lidé nejen mlsat napečené dobroty, ale také posedět, popovídat si a nabrat síly před cestou do dalších otevřených pražských kostelů.

Z některých rozhovorů bylo patrné, že lidi, kteří se rozhodli vyrazit objevovat prostory kostelů, nepřilákal jen zajímavý kulturní program.

Mnozí z nich se nakonec zajímali také o to, jak to v církvi chodí, co děláme, co jsme zač. Měli jsme tak jedinečnou příležitost zvát je i na podzimní kurz Alfa. Myslím, že rok od roku je Noc kostelů větší příležitostí ukázat lidem, že kostely a modlitebny jsou prostory, kam se nemusejí bát přijít i jindy než jen o Noci kostelů.

Autor působí jako vikář ve sboru ECM Praha 2

33

34

Projekt Effatha

stránky mladých

Filip Vojta

Čím je dnešní doba příznačná?

Zařadila vyšší rychlostní stupeň, otevíráme své hranice, otevíráme se novinkám a lidé začínají žít mimo realitu. Nenapadá mě větší ikona virtuálního života než Facebook. Projekt Effatha pomáhá žít ve virtuálním světe i v knize knih – Bibli.

Spolu se začátkem roku 2013 odstartovali Ondřej Kytka a Jan Pěkný svoji vizi: zprostředkovávat Boží slovo každý den v jednoduché úvaze. Jako nástroj použili již zmíněný Facebook, na kterém založili stránku Effatha. To v překladu znamená „otevři se“ Bohu.

První příspěvky byly založeny na roztroušených pasážích Bible. Během několika měsíců se do projektu připojili další přispěvatelé z řad mládežníků ECM a uvedli svá životní svědectví, myšlenky inspirované Desaterem apod.

Letos v květnu oslavilo putování s Biblí dva roky. Už třetím rokem společně pročítáme Bibli postupně, kapitolu po kapitole. Pomáhá nám to nevynechávat i těžké knihy, jako je např. Leviticus. Pro 180 odběratelů úvahy připravuje v současné chvíli skupina devíti lidí. Zvýšené čtenosti především pomohla osobní propagace a v poslední době sdílení dalšími křesťanskými stránkami.

Pokud chcete mezi příspěvky svých přátel a kolegů objevovat i úvahy nad Biblí, přejděte na stránku www.facebook.com/projekt.effatha Autor je z ECM Plzeň - Lochotín

FILIP DOPORUČUJE UKÁZKU ÚVAH Z PROJEKTU EFFATHA Bojíte se lidí?

(Izajáš 51) Bojíte se lidí? Já někdy ano.

Snadno si o někom udělám obrázek, jaký je, a to ovlivňuje mé chování. Hlavně tedy když jsem byla mladší, ale sem tam se to objeví i nyní. Myslím, že už je to takové souzení lidí, kterého se máme vyvarovat. Třeba: „Ten je mi nesympatický, je namyšlený a arogantní, nebudu se s nim bavit. Necítím se v jeho přítomnosti vůbec sebevědomě, raději se mu vyhnu. To je nějakej stylař, co si o sobě myslí. Asi se na lidi jako já dívá spatra. Nemám si s ním co říct, budu dělat, že ho nevidím...“ Často můžeme mít k někomu tento postoj, protože s ním máme špatnou zkušenost z minulosti.

Třeba nás neúmyslně ponížil, něčím se nás dotkl, pomluvil nás nebo jinak ublížil. A nebo to udělal úmyslně, má v sobě hřích, je zraněný, a proto zraňuje. Ať už příčina taková je či není, měli bychom mu dát šanci. Je to jen člověk, který není o nic lepší nebo horší, než jsi ty. Proč bychom měli mít strach, když Bůh, kterého uctíváme, je náš utěšitel a ochránce od zlého?

Ano, ano. Někdy (ne-li furt) bychom si měli pořádně uvědomit, kdo je náš utěšitel. Čí jsme děti?

Přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: „Ty jsi můj lid.“ To je krásné.

Jestli si uvědomíme fakt, že nás

chrání sám Bůh, tak bychom neměli být zalezlí doma v pokoji a izolovat se. Není důvod. Můžeme jít do světa, mluvit, kázat, povídat si s lidmi, prostě vytáhnout paty z domu. Překročit a rozšířit naše hranice. Dokud je možnost, dokud je to tak jednoduché.

Co ty a Bůh?

(Kazatel 12) „Em, nevím, o tohle se budu zajímat jindy, třeba až ke konci života, zatím si chci něco užít, znáš to...“ „Život s Bohem je příliš omezený, chci být svobodný, takže možná jindy...“ „Na tohle téma mám ještě čas, potřebuju si něčím projít a nasbírat zkušenosti...“ PAMATUJ NA SVÉHO STVOŘITELE, DOKUD JSI MLADÝ.

Proč? Protože čas běží. Utíká. Jen s Bohem můžeš prožít svůj život v plnosti. Bez něj je to tu všechno marnost. Nikdy nevíš, kdy bude pozdě. Pozdě může být zítra.

Moje rodiče přijali Krista do svého srdce až cca ve 25 letech. Říkají, kolik věcí do té doby promarnili. Jejich starý život nestál za nic. Tak alespoň mají porovnání. Z vlastní zkušenosti vidí rozdíl, když žili s Kristem a když žili bez něho.

Jo, je důležité pochopit smysl života s Bohem. To rozhodnutí následovat Krista. To já vím, myslím, že vy také. Ale už je těžší mít vždy Boha na prvním místě. Jakože opravdu na prvním. Alespoň pro mě je to teda dost obtížné.

Vím, že by si mě Bůh používal mocněji, kdybych změnila

stránky mladých

a zintenzivněla svůj postoj k němu. To by se dělo věcí!

Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání, jenom tak budeš celým člověkem. Jednou nastane soud, kde se ukáže celý náš život – jak ty dobré, tak i špatné věci. Tam nepomůžou žádné výmluvy. K řádnému životu potřebujem poznat těchto pět věcí: 1) Všechno lidské snažení je bez Boha totálně marné.

2) Ještě dnes – teď – musíme postavit Boha na první místo v našem životě.

3) Musíme v životě přijímat

všechno dobré jako Boží dar.

4) Máme pochopit, že na Boží soud přijdeme jak s dobrými, tak i se zlými skutky.

5) Potřebujeme si uvědomit, že Bůh bude posuzovat hodnotu života každého člověka. (Čerpáno z Bible – Slovo na cestu) Není nic důležitějšího. Přeji všem, ať žijí opravdu plnohodnotný život. S Kristem.

Dominika Nováková, ECM Praha Horní Počernice

35

SLOVO & ŽIVOT

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Práce a odpočinek Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz

N

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875