SaŽ 2014-03

téma: LIDÉ NA OKRAJI

ČÍSLO 3 ŘÍJEN 2014

STRIP: Martin Kukla 2

Úvodník Pavel Kuchynka

lifford bylo jméno muže, kterému John Wesley v březnu 1738 jako vůbec prvnímu zvěstoval spasení z pouhé víry.

Byl to vězeň odsouzený k trestu smrti. Stránky deníku vůdce metodistického hnutí znovu a znovu potvrzují, že jeho služba byla velmi často určena právě lidem, kteří se z nějakého důvodu ocitli na okraji společnosti.

Kromě věznic byly nezřídka místem jeho kazatelské a pastorační služby anglické chudobince, přístavní doky, hornické osady i vojenská kasárna. Několikrát se sice zmiňuje také o svých příležitostech ke službě lidem vznešeným a majetným, ale neskrývá při tom svůj údiv. Právě jeden takový záznam z listopadu 1759 nám odkrývá neuhasínající touhu Wesleyho srdce: „Je potěšitelné, že je povoláno i několik bohatých a urozených. Kéž

by Bůh jejich počet rozmnožil!

Radoval bych se však (byla-li by to Boží vůle), kdyby se této služby ujali jiní. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych (jako dosud) kázat evangelium chudým.“

Zmíněné záznamy z Wesleyho deníku, které se mi už před lety vryly do paměti, teď úplně automaticky vyvolalo téma tohoto čísla Slovo & život. Zpětně si uvědomuji, že právě tento rys Wesleyho služby mi byl vždy nejvíce sympatický a probouzel ve mně obdiv k tomuto malému velkému muži. Každopádně svou službou lidem na okraji překračoval mnohé hranice v tehdejší anglické společnosti. Od jisté chvíle zřejmě ani nemohl jinak.

Začal totiž to samé vidět ve službě samotného Spasitele. Viděl, že lidé na okraji byli v centru Ježíšova zájmu neustále. A je jasné, že jsou tam dodnes. Proto si troufám tvrdit, že i my máme opravdu dobrý důvod se ptát: Kdo jsou dnes ti na okraji? Jak k nim můžeme najít cestu? Není to tak, že se od nich můžeme dozvědět něco důležitého i o sobě samých a že díky nim můžeme nově okusit Ježíšovu přítomnost ve svých životech i v životě církve? Snad na následujících stránkách budeme moci zaslechnout aspoň něco z odpovědí na tyto otázky.

3

4

Čím pro nás mohou být lidé na okraji?

Pavel Kuchynka

Tematické články

idé v Ježíšově srdci Ježíš vždy vyhledával lidi na okraji společnosti (nenáviděné Samařany, opovrhované celníky, prostitutky, malomocné, postižené a jinak vyřazené). Ukazují to nejen podobenství, ve kterých tito lidé hrají významné role, ale především evangelijní záznamy, které zachycují Ježíšova setkání a jeho jednání s opovrhovanými.

Nepřeslechnutelná a jasná výzva vyjít k lidem na okraji, adresovaná všem učedníkům, zaznívá v podobenství o svatební hostině (Mt 22, 8–9) i v podobenství o pozvání na slavnostní večeři (Lk 14, 21–23). Velmi překvapivá slova Ježíš řekl v podobenství o posledním soudu: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Mt 25, 45) Kdo by chtěl pochybovat o tom, že se Ježíš s lidmi na okraji ztotožňuje? Pro něj ti na okraji na okraji nejsou. Má je ve svém srdci.

Jedinečná příležitost k sebepoznání Zájem a péče o lidi na okraji však nepřináší prospěch jen jim, ale i těm, kdo o ně pečují. Pečující totiž dostávají jedinečnou příležitost učit se mnohé, co by se jinak naučit nemohli. Právě při setkání s těmito lidmi, můžeme v jejich životě zahlédnout odmítnuté části nás samých. Části, za které se však většinou stydíme, které nenávidíme a popíráme – kterých se sami

v sobě bojíme. Jsou to nejistota, neschopnost, mentální nedostatečnost, sexuální problém nebo nějaký spoutávající návyk. Jenomže tato příležitost k sebepoznání bude vždy závislá na naší ochotě tyto lidi, kteří „nehrají naši hru“, přijímat. Církev prý vždy prožívala obrácení, až když do svých chrámů znovu zvala vyděděnce a ztroskotané. Ať chceme nebo nechceme, vždycky budeme stát před výzvou jít na okraj společnosti a objevovat tam skutečné otázky. Otázky, které pro nás zřejmě nikdy nebudou příliš pohodlné.

Františkán Richard Rohr dobře vystihuje naše vnitřní rozpoložení, když se setkáme s někým těžce postiženým nebo s někým, kdo se od nás výrazně odlišuje:

Býváme vyděšeni a vyvedeni z míry. Všechno jako by v nás volalo: „Ne, takhle to být nemá, to musíme změnit.“ Jenže to změnit nemůžeme. Jediné, co umíme, je stáhnout se stranou. Odtáhnout se s hněvem a zklamáním z Boha. Často propadáme iluzi, že my handicapovaní nejsme, že my máme věci v pořádku. Těch, kteří se nám zdají slabí, se bojíme, protože nám nastavují tvář ukřižovaného Ježíše.

Takže je vytlačujeme na okraj společnosti. Odstrkujeme od sebe staré, protože nám připomínají, že i my sami jednou budeme staří.

Ignorujeme malé děti, protože myslíme, že ještě nic nevědí, a tak nás nemají čemu učit. Straníme se postižených, kteří nám připomínají, že i našim tělům by k tomu, abychom se stali mrzáky, stačil jen malý krůček. A lidé s mentálním postižením nám zas bolestně při-

(Radikální milost, Vyšehrad 2005) Učme se využívat všechna zmíněná setkání k boření falešných iluzí o sobě samých – o tom, že máme život pevně ve svých rukách! Učme se ve službě odmítaným děkovat za milost, které se nám naprosto nezaslouženě dostává.

Poznání skutečné moci

Zlomené a bezmocné lidství těch, kteří se účastní programu Dvanácti stupňů anonymních alkoholiků, je vše, čím jsou si tito lidé v dané chvíli jisti: „Jmenuji se … a jsem alkoholik.“ Jsou jako vyprahlá rozpukaná země, která zoufale čeká na déšť. Bůh je pro ně bytostně pociťovaná potřeba a samotný základ jejich bytí. Jsou živoucím příkladem toho, že skutečná moc není na vrcholu, ale na dně. Ti, kdo připustí, že jsou bezmocní, ti jediní mají moc. „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný,“ vyznává apoštol Pavel v 2. listu Korintským.

Potřebné překračování Jsme ochotni si přiznat, jak hodně jsme my, západní křesťané, ovlivňováni životním stylem úspěšných a známých lidí, které známe z televize, z pláten kin nebo ze stránek časopisů? Jsou to ti, kteří „správně“ mluví, „správně“ se oblékají, mají „atraktivní“ zaměstnání. Jenomže Bůh vždy byl a bude především na straně těch maličkých, přehlížených, kteří nemají žádné zastání. Paradoxně právě v jejich rukou, tedy v rukou příslušníků jiných ras, náboženství, ideologií a pohlaví, se pro nás ukrývá cenný dar: můžeme v nich objevit pravdu o sobě.

Své vlastní chyby totiž většinou odmítáme a nenávidíme právě na druhých. Řečeno slovy známého přísloví: „Podle sebe soudím tebe.“ A tak často platí, že lidé, kteří nás rozčilují a kterých se podvědomě bojíme, mají pro nás důležité poselství – o nás samých.

Ale je zde ještě jedna hodnota, na kterou upozorňuje Richard Rohr: „Outsideři jsou svátostmi věčně odmítaného Krista. V nich můžeme nacházet a poznávat Krista.“ (R. Rohr, Radikální milost) A tak se zkusme pokořovat a překračovat sebe sama – svou lidskou malost. Vycházejme za nimi. Překračujme hranice a poznávejme, co nám v těchto maličkých Pán dává. Poznávejme, jak se nám v nich dává on sám. Nikde jinde jej takto najít nemůžeme.

Nepromarněme své příležitosti.

Tematické články

pomínají, že ve skutečnosti to ani s námi není moc slavné. Uprchlíci v každém z nás vyvolávají strach, že nebudeme mít kam hlavu složit.

Gayové a lesbičky nám připomínají, že všichni v sobě máme mužský i ženský prvek. Vězňové nám připomínají, že i my jsme něčím uvězněni a lapeni. Představují nám vše, čeho se sami v sobě bojíme, a vše, co v sobě popíráme. Nicméně setkávat se s těmito lidmi znamená objevit ta nejskrytější zákoutí našeho vlastního života.

Pavel Kuchynka, farář ECM Znojmo

5

6

John Wesley a lidé na okraji společnosti

Tematické články

Pavel Procházka

ohn Wesley měl srdce pro každého, včetně lidí na okraji společnosti, pro marginalizované.

Věděl, že ti, kteří jsou v naší společnosti slabí, bývají utiskovaní a zpravidla jsou i nejzranitelnější. Proto si zaslouží zvláštní pozornost a péči. Od svých studentských let ho víra motivovala podporovat je způsobem, ke kterému inspirovalo evangelium. Tato víra a praxe Johna Wesleyho je součástí našeho bohatého dědictví v metodismu, který se vyznačuje důrazem na pomoc nejen chudým, ale i lidem, kteří se dostali na okraj společnosti. Metodismus zachovává Wesleyho přesvědčení, že Boží srdce se dává všem rovným dílem, tedy i chudým a marginalizovaným. Není nadsázkou říci, že se tak metodismus dostal k mnoha lidem, na které by jiní raději zapomněli: vězni, lidé různě problematičtí, nemilovaní, nemocní, z dysfunkčních rodin, poznačení tvrdou prací a jiní.

Byli to totiž lidé, s kterými i Pán Ježíš trávil čas, když chodil po zemi. Ježíš projevoval Boží lásku ke všem lidem bez ohledu na jejich původ, společenské začlenění, rodinné poměry, víru nebo stav. Setkání s ním, podobně jako setkání s Hospodinem lidí předcházejících generací, mělo rozhodující vliv na jejich další život.

John Wesley sám prožil hlubokou změnu v důsledku osobního setkání s Bohem a jeho láskou v Ježíši Kristu. Proto i jeho praxe služby lidem byla prodchnuta očekáváním, že Bůh potřebným pomůže, změní jejich úděl. Celý

život se zajímal o lidi, kteří byli v nějaké nouzi nebo potřebě pomoci. Rozdával ze svých příjmů, držel se skromných nároků na vlastní živobytí. Byl aktivní i v tom, že po celý život vedle svých příjmů rozdával také z toho, co příležitostně vyžebral. Nestyděl se ani jako vážený osmdesátiletý stařec chodit ulicemi Londýna a prosit kolemjdoucí, aby pomohli chudým. Avšak věděl i to, že skutečnou pomocí je to, když se lidé sami pozvednou, postaví na své vlastní nohy, získají vzdělání a naleznou zaměstnání. Proto se staral také o nemajetné kazatelské rodiny a pomáhal jejich dětem získat dobré vzdělání. Staral se i o platy učitelů. Stranou nestála ani tehdy téměř nedostupná lékařská péče. Aby si nemajetní lidé mohli sami pomoci, věnoval kus svého života studiu medicíny a potom napsal příručku o léčení pro všechny, kteří si nemohli dovolit platit doktora.

Specifickou kapitolou byla služba vězňům. Ve věznicích pracoval od svého mládí. Jako vysokoškolský student a člen „Svatého klubu“ v Oxfordu vedl studenty k praxi vězeňské služby. Pravé křesťanství definoval tím, že mluvil o Boží lásce, která je vylita v našich srdcích.

Boží láska je vzor lásky k bližním a zároveň volá po odpovědi k Bohu samotnému. Wesley měl stále na mysli (a též praktikoval) dvojpólové ukotvení křesťanství: naše odpověď na Boží lásku nemůže směřovat výlučně k Bohu, ale Boží oslovení nás vede k službě bližnímu a potom zpět k Bohu. Z této zásady neuhýbal ani v tak složité otázce, jako je křesťanův vztah k lidem, kteří jsou na okraji společnosti a ve vězení v důsledku svého porušení zákona. Vykonával ve věznicích pravidelné návštěvy po celý svůj dlouhý život.

Na vztahu k vězňům a obsahu návštěv ve věznicích se dá velmi příznačně vykreslit Wesleyho vztah k lidem na okraji společnost.

I zde rozhodovala jeho znalost Písma a podřízenost církevní praxi, jelikož miloval anglikánskou církev a považoval ji za „nejbibličtější“ útvar mezi všemi tehdejšími denominacemi. Když přišel do věznice, měl slovo evangelia k vězňům, zpravidla o učednictví, poté modlitbu a svátost. Vysluhoval jim svatou Večeři Páně. To možná překvapuje a vede nás k otázce: Proč? Jaké byly motivy, které ho k tomu přivedly? Dnes se v mnoha církvích Večeře Páně právě „zjevným hříšníkům“ odepírá a čeká se nejprve na jejich nápravu. Proč byl Wesley přesvědčen jinak?

Teologické zdůvodnění Odborníci ukazují, že v otázce svátostí Wesley sympatizoval s tradičním anglikánským konzervativním křídlem nazývaným „High Church“. Anglikánská církev od 17. století byla vnitřně rozdělena na přívržence High Church a Low Church. Tato hnutí rozdílně smýšlela o církvi a její praxi. Neshodovala se v názorech na kontinuitu s historickou církví, použití rituálů, liturgických předloh a nezbytných doplňků při bohoslužbách. Představitelé „High Church“ byli teologicky zdatní faráři, kteří na základě svého odborného přesvěd-

Konkrétní příklady Existují záznamy o změněných životech lidí, kteří obrácením nabrali úplně nový kurz ve svých životech. Jako příklad je možno uvést dva muže, kteří byli společensky nízko postavení, avšak setkání s Boží mocí skrze J. Wesleyho úplně změnilo jejich život. Sami se pak stali ohlašovateli evangelia: Christopher Hopper, narozen v roku 1722 ve farmářské rodině, popisuje dramatickou změnu, kterou přinesla zkušenost s Boží mocí do jeho běhu života. Vypráví o svých krutých zálibách, o „ďábelském potěšení“, které měl při věšení psů, škrcení koček, zabíjení ptáků a hmyzu a podobně. Bůh ho z toho vysvobodil podivuhodným viděním a po duchovním zápase, kdy se modlil, plakal a s nadějí vzhlížel k hoře Sion. Až konečně našel potěšení a naději skrze milost. „Začal jsem milovat Boha, Vykupitele a celé lidstvo. Byl jsem šťasten. Po nějakém čase mi Bůh také navrátil dokonalé zdraví, takové, jako by nikdo z lidí neočekával.“ Krátce potom však upadl do světáctví, což sám kvalifikoval jako výsledek uhášení Ducha Svatého. V roce 1742 uslyšel o „podivných duchovních“ Johnu a Charlesi Wesleyovým, kteří kázali v okolí tisícům posluchačů pod širým nebem. Po pastorační péči J. Wesleyho vyznal, že prožil zkušenost s Boží mocí. O změnách ve svém životě napsal: „Celý způsob mého života a mluvy byl nový. Tu změnu vykonala zadarmo získaná milost, nekonečné milosrdenství a láska bez hranic. Mé srdce, můj jazyk i mé ruce se podílely mým skromným příspěvkem na lásce k Bohu. Už jsem nepatřil světu; proto mě svět ihned začal nenávidět.“ Někteří říkali, že se obrátil, druzí že přijal Ducha Svatého, jiní že se zbláznil. Někteří jej litovali, druzí odsuzovali, že znevážil křest a že je v nebezpečné situaci. Stal se potom vedoucím malého společenství, které v Low-Spenn založil Wesley. John Haime se narodil v Shaftesbury roku 1710 v rodině zahradníka. Sám se také prací v zahradnictví po řadu let zaobíral, ač

toto zaměstnání z duše nesnášel.

Vyústilo to do neposlušnosti rodičů, zlořečení, proklínání, lhaní a porušování dne odpočinku a dalších hříchů. Vyznává, že pro něj „toto bezbožné počínání nebylo lehké a často se bál, že si ho ďábel odnese.“ Po čase ho dali k jeho strýci, aby se učil vyrábět knoflíky. Brzy se mu to přestalo líbit. Zkoušel dělat všelicos, ale u ničeho nevydržel. Prohlubovala se duchovní krize a strach z ďábla. Strach i zlé svědomí se snažil potlačit pitím, klením, karbanem, oplzlostmi a zálibou „v skutcích tmy“. Vyvrcholilo to sebevražednými úmysly. Své vytržení a nápravu popisuje jako dramatické, až zázračné dílo Ducha Svatého, který ho neušetřil velkých útrap a duchovních zápasů, ba i vidin bezprostředního nebezpečí pekla. Posléze se setkal s J. Wesleym, s kterým vedl rozhovory. Hledání bylo dlouhé a složité, s mnohými opakovanými pády. Nakonec se zapsal do královského regimentu dragounů. Zde, v odtržení od rodiny a přátel, začal pravidelně číst Písmo a modlit se a chodit každý den do kostela. Prožíval i nadále velká a dramatická pokušení. Vysvobození prožil teprve tehdy, když se vydali z Ghentu do Německa. „Láska Boží se rozlila v mém srdci, věděl jsem, že mi Bůh kvůli Kristu odpustil mé hříchy a pocítil jsem, že ‘kde je Duch Páně, tam je svoboda’.” Potom přišla ještě jedna krize, ze které mu pomohl Wesleyho dopis a Haime prožil druhou zkušenost, po níž jeho „duše byla plná pokoje.“ Pracoval mezi vojáky a podával zprávy o duchovním probuzení mezi nimi, takže kázával až tisícovému zástupu. Po propuštění z armády se stal cestujícím kazatelem a spolupracovníkem Johna Wesleye. prof. ThDr. Pavel Procházka, Phd.

7

Tematické články

čení kladli důraz na uspořádaný, promyšlený charakter bohoslužeb, užívání kněžských rouch a řádné vysluhování svátostí. Zdůrazňovali text J 4,24: „Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě.“ Důraz byl přitom kladen spíše na slovo „v pravdě“. Ze strany vůdců „Low Church“ naopak přicházel důraz na „v duchu“, což vypadalo jako malý důraz na zmíněné hodnoty High Church a zavádění volnějšího, méně uspořádaného a promyšleného bohoslužebného stylu. Low Church přicházela též se silným důrazem na osobní obrácení jednotlivce. Nedá se však říci, že by J. Wesley byl ve všem přívržencem „High Church“, neboť se najdou záznamy i o obviněních, že patří k „Low Church“, zejména v souvislosti s evangelizačními shromážděními pod širým nebem a jeho vzdělávací činností kazatelů, která neprobíhala vždy prostřednictvím standardních církevních institucí a způsobů. Wesley tato obvinění odmítal a zdůrazňoval své odevzdání rituálům církve, avšak jeho skutečná práce s lidmi mnohé naznačuje. Mimochodem, to je asi kořen faktu, že církve wesleyánské teologické tradice, tedy i naše Evangelická církev metodistická, jsou považovány za směs liturgických tradic High Church a evangelikalizmu Low Church.

Z tohoto krátkého exkurzu vyplývá, že Wesley měl velkou víru v důležitost a moc Božího slova, ale také svátostí. Věřil o nich podle 25. článku víry anglikánské církve, že v nich „Bůh neviditelně působí a nejen oživuje, ale též upevňuje a potvrzuje naší víru v něho.“ Sám též zaznamenal ve svém Deníku, že při přijímání Večeře Páně došlo k nápravě, obrácení hříšníků. Proto neváhal vysluhovat svatou Večeři Páně i lidem, kteří ještě nevykazovali znaky nového života obrácených, ale naopak často žili i jako spodina společnosti. Zval je na shromáždění a ve víře očekával změnu, kterou působí Bůh v srdci člověka. A skutečně se i dočkal.

8

Fenomén bezdomovectví Rozhovor Petra Vaďury s Jiřím Růžičkou

bezdomovci se setkáváme často. A mnohdy o tom ani nevíme. Řada lidí bez přístřeší totiž normálně pracuje a na první pohled se neliší od svých spoluobčanů.

Tito lidé však po práci nejdou domů jako ostatní, ale odcházejí ke známým, do azylových domů

Tematické rozhovory

či provizorních obydlí. Bezdomovec skutečně nemusí být člověk páchnoucí alkoholem a špínou. Jelikož však neexistuje žádný speciální program, který by fenomén bezdomovectví mapoval, veřejnost o lidech bez stálého obydlí vlastně skoro neví. Mnoho o nich však vědí ti, kteří se jim věnují – pracovníci sociálních služeb.

Jedním z nich je i Jiří Růžička, ředitel občanského sdružení Elim ve Vsetíně. To vzniklo z iniciativy několika členů zdejšího sboru Církve bratrské a věnuje se právě bezdomovcům.

Jak byste definoval bezdomovectví?

Bezdomovectví je fenomén, který je těžko popsatelný, protože neexistuje žádná jednotná definice bezdomovce. Existuje spousta typů a příkladů bezdomovectví, ale jednotná a všeobecně uznávaná definice zatím není.

Copak se bezdomovectví nevěnuje žádná speciální oblast sociální vědy?

Bezdomovectví je vnímáno jako problém, který je svázaný s chudobou a sociálním vyloučením, ale samotné bezdomovectví není v centru pozornosti odborníků.

Tento problém je spíš vnímán jako přidružený.

Kolik je ve Vsetíně odhadem bezdomovců?

Ve Vsetíně evidujeme zhruba 110 osob bez přístřeší. Nutno však poznamenat i s odkazem na předchozí úvahu o definici

bezdomovectví, že mluvíme o osobách, které jsou zjevnými bezdomovci, i o osobách, které jsou bezdomovci v zařízení sociálních služeb pro osoby bez přístřeší. Nemluvíme tady o lidech a ani neumíme spočítat lidi, kteří jsou ohroženi bezdomovectvím, případně o těch, kteří jsou de facto bezdomovci, ale přebývají např. v bytě u nějakých přátel nebo známých, nebo v nějakých příbytcích, o kterých nevíme.

Odkud se vlastně bezdomovectví u nás vzalo?

V dobách komunismu to vypadalo, že všichni mají domov.

Ano, ale byl to zřejmě optický klam, protože lidé bez domova byli různě schováni. Ten problém nicméně zdaleka nebyl tak velký, jaký je dnes. Možná i proto, že v minulém režimu byla povinnost pracovat, takže všichni měli alespoň nějaké zaměstnání spojené s minimálním příjmem a např. s ubytovnou. Dnes pokud člověk přijde o práci a navíc např. z důvodu zadlužení ztratí i majetek, snadno zůstává na ulici. Systém záchytného ubytování je směřován do azylových domů, ale to už je problematika bezdomovecké populace.

Bezdomovecká populace je veřejností vnímána jednoznačně negativně. Většina lidí si bezdomovce představuje jako člověka, který příliš nevoní, je většinou podnapilý a sedí kdesi na lavičce nebo obtěžuje lidi někde v parku nebo na nádraží. Nicméně takto se chová jen zlomek bezdomovců. Další mylná představa většiny lidí se týká domnělé lenosti bezdomovců. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že bezdomovci nic nedělají a jenom se povalují. Ale ani to není tak docela pravda. Pokud však bezdomovec pracuje, je k nerozeznání od běžného člověka, a tudíž nikdo nepozná, že se jedná o bezdomovce. Chceme-li znát odpověď na otázku, kdo je bezdomovec, je dobré zkoumat, z jakých příčin se lidé bezdomovci stávají. Velmi mnoho lidí se ocitlo bez přístřeší po převratu v roce 1989 a v důsledku změn v sociálním systému. Tyto osoby často nepochopily změny, jež nastaly, nebo se s nimi nedokázaly vyrovnat. Dnes ovšem přichází nová generace

Jak byste zmíněné dvě generace bezdomovců od sebe odlišil?

Z pohledu provozovatele zařízení pro osoby bez přístřeší vnímám hlavní rozdíl v přístupu k řešení své životní situace a k poskytovaným službám.

Starší generace je více srozuměna s pravidly, jež poskytovatel služeb stanoví. Těmto lidem je jasné, že pokud jim má být pomoženo, je třeba, aby učinili ústupky, nějak se chovali a dodržovali stanovená pravidla.

Nová generace bezdomovců má s tímto dodržováním pravidel problémy. Pozoruji u ní větší míru sebejistoty, což se projevuje postojem, který lze vyjádřit slovy: „Co mi budete vykládat o pravidlech, já jsem váš klient a vy mi máte pomoci. Po mně nikdo nic nemůže chtít.“ Daří se lidem s takovýmto přístupem vůbec nějak pomáhat?

Daří, ale pomoc hodně závisí na tom, zda o ni člověk stojí.

Nelze ji nikomu nutit, a pokud o ni někdo nemá zájem, většinou se to po nějaké době pozná.

V takovém případě se naše služba omezuje pouze na poskyt-

nutí materiální pomoci, např. nějakého potravinového balíčku, popřípadě jednorázové asistence při vyřizování nějakých administrativních záležitostí. Dlouhodoběji však takovému člověku pomáhat nelze.

Zjišťujete u lidí, kterým se věnujete, proč se ocitli na ulici?

Ano, většinou to zjišťujeme v průběhu rozhovorů, které s lidmi vedeme. Také těch, kteří přicházejí do azylového domu, se při vstupním rozhovoru ptáme, jaká je jejich minulost a proč se ocitli na ulici. Těch příčin je opravdu mnoho.

Leckdy je to rozvod, po němž jeden z partnerů najednou nemá kde bydlet. Bezdomovcem se může stát člověk, který je obětí podvodu. Velmi častým případem je i situace, kdy se člověk vrací z výkonu trestu a najednou zjišťuje, že se nemá kam vrátit, protože rodina před ním zavírá dveře. Za bezdomovectvím může být konflikt v mezilidských vztazích při vzájemném soužití, kdy už ti lidé jednoduše nemohou dál být spolu. Na ulici se však může člověk ocitnout i v důsledku nemoci či úrazu, zvláště pokud došlo k poškození jeho mentálních schopností. Velmi často se mezi příčinami bezdomovectví objevuje ztráta zaměstnání a následná neschopnost uhradit poplatky za bydlení. Je třeba však přiznat i to, že je určité procento bezdomovců, kteří se k tomuto životnímu stylu rozhodli a chtějí žít jednoduše nezávisle a nevázaně. Řada lidí si myslí, že toto procento je poměrně vysoké.

Já si to nemyslím a ani naše statistiky to nedokládají.

Je to spíš menšina, většina bezdomovců se ocitla na ulici v důsledku různých životních komplikací nebo problémů, ale rozhodně ne dobrovolně.

Vyplývá to alespoň z našich 9

Tematické rozhovory

Jak vůbec bezdomovecká populace vypadá a jak se vyvíjela v průběhu let, kdy jste ji mohl sledovat?

bezdomovců. Jsou to většinou mladí lidé, kteří se ocitají na ulici nejčastěji kvůli alkoholismu a drogám. Příčinou však může být i zadlužení a nerozumné nakládání s majetkem, které je často důsledkem masivních reklamních kampaní. Všichni jsme vystavováni tlaku reklam, podle nichž si můžeme dovolit pořídit cokoli, protože jsou zde výhodné úvěry. Někteří lidé však nedokáží reálně zhodnotit své možnosti a potom se ocitají v obrovských dluzích. Dalším faktorem, který ovlivňuje bezdomovectví mladých lidí, jsou neuspořádané rodinné poměry. Mnoho z těch, kteří se ocitli na ulici, pochází z rozvrácených rodin a z rodin, které jim nebyly schopny poskytnout dostatečné zázemí.

10 výzkumů a z výsledků statistik, které jsme získali na základě poskytování sociálních služeb.

Existuje nějaký státem (příp. krajem či městem) připravený a koordinovaný program, který by řešil problematiku bezdomovectví?

Tematické rozhovory

Takový program neexistuje.

Bezdomovectví se u nás řeší na základě Zákona o sociálních službách, který popisuje několik základních služeb určených osobám bez přístřeší. Existují také dotační programy Ministerstva práce a sociálních věcí, finanční programy krajských a městských úřadů. Neexistuje však cílený program řešící problematiku bezdomovectví, který by se zabýval příčinami vzniku bezdomovectví a možnostmi jejich eliminace nebo alespoň redukce.

Takže systémové řešení problému bezdomovectví neexistuje?

V současné době ne. Existují různé zprávy na národní úrovni, které zpracovává Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale ty se zabývají spíše problematikou sociálního vyloučení a chudoby jako takové, do níž samozřejmě bezdomovectví jako fenomén spadá. Koncepční materiál, který by řešil přímo problematiku bezdomovectví, ať už na regionální, krajské nebo celostátní úrovni neexistuje.

Kdo pomáhá bezdomovcům v místech, kde tak nečiní diakonické či charitní organizace?

Bezdomovci z takového města většinou využívají služeb, které nabízí nějaké město poblíž.

I mezi bezdomovci existuje problém migrace a většina z nich je přesvědčena o tom, že nejlépe se jim bude dařit v Praze. Proto jich mnoho právě do Prahy odchází a tam využívají služeb organizací, které jsou na práci s nimi specializované.

Máte při práci s bezdomovci ve Vsetíně úspěchy? Stává se, že si lidé z ulice najdou práci, bydlení a začnou zase „normálně“ žít?

Ano, stává se to, ale neděje se to ze dne na den, že by jeden den byl člověk na ulici, pak by potkal sociálního pracovníka a následujícího dne už bydlel ve vlastním bytě. Tento proces trvá dlouhou dobu a takto dobře probíhá jen u některých bezdomovců. Mnozí lidé se dostanou do takového stádia bezdomovectví, že už není reálné možnosti návratu, pokud nebudeme brát v úvahu zázrak nebo jiný zásah shůry. Takoví lidé jsou už natolik odkázáni na pomoc druhých, že se na vlastní nohy nepostaví zřejmě až do své smrti. Proto v naší práci evidujeme především drobnější pokroky, kdy někdo například začne vítězit nad svou závislostí na alkoholu nebo dokáže redukovat kouření nebo obnoví své hygienické návyky. Úspěch je i to, že člověk obnoví svůj denní či dokonce životní režim a po mnoha letech si třeba najde práci. To všechno jsou nemalé úspěchy, které evidujeme a máme z nich radost. U klientů s nimiž pracujeme a kteří chtějí změnit svůj život, dochází ke změnám v dílčích oblastech jejich životů. Pak ovšem přicházejí skutečně velké problémy, s nimiž si nevíme rady. V dnešní době jsou to především dluhy a situace spojené se zadlužením.

Zadlužený člověk nemá šanci žít důstojný život ani tehdy, když začne chodit do práce a začne vydělávat, Dluhy ho totiž stále pronásledují v podobě splátek a exekucí, takže mu nezůstávají prostředky na vlastní bydlení.

Tito lidé pak využívají služeb azylových domů nebo ubytoven pro osoby bez přístřeší jen z toho důvodu, že jejich finanční situace jim prostě neumožňuje platit podnájem nebo nájem.

Pane Růžičko, jako člen mezinárodní organizace, která se zabývá problémy osob bez přístřeší, můžete srovnávat. Jak je problematika bezdomovectví řešena v ostatních zemích Evropy?

Země západní a jižní Evropy jsou v řešení problematiky bezdomovectví čtyřicet let před námi. Službu, kterou my poskytujeme našim klientům dnes, oni poskytovali už v roce 1960. Největší rozdíl mezi nimi a námi je v tom, že v zemích na západ od nás se řeší problematika bezdomovectví více na komunitní úrovni, tzn., že více spolupracují poskytovatelé služeb se zástupci měst, krajů a státu, případně s vládními organizacemi. V západní Evropě je dnes také moderní zapojovat klienty do rozhodování o poskytování služeb. Klienti, kteří už něco zvládli, pomáhají těm, kteří to ještě nezvládli atd.

Také je u nich více možností řešit bytovou situaci. Problematiku bezdomovectví neřeší až ve fázi, kdy je zjevné, že člověk se stal bezdomovcem, tedy terénní prací a vybudováním azylového domu, nýbrž prevencí. Evropští odborníci se dnes baví především o tom, jak pomoci lidem, aby se nepropadli až na dno a neskončili na ulici.

Jde o to, jak zachytit ohrožené lidi ještě ve chvíli, kdy jsou součástí „normální“ populace a ještě bydlí, ale už jsou ztrátou bydlení ohroženi. V tom je asi největší rozdíl v porovnání s prací u nás. U nás děláme dobrou práci, ale jsme limitováni mírou poznání, zákonnými možnostmi a situací, jaká u nás v oblasti bydlení panuje.

V původním znění odvysíláno 10.6.2012 v pořadu Výzvy přítomnosti Českého rozhlasu Radiožurnálu. Přepsal Martin Kukla.

Petr Procházka

posledních letech se projevuje pozitivní trend: naše církev se otevírá službě společnosti. Během léta se konají dětské tábory, tábory pro dorost, sportovní kempy, kempy s výukou angličtiny, letní biblické školy, návštěvy z partnerských sborů a z partnerského distriktu a další aktivity. V průběhu roku sbory nabízejí Kurzy Alfa, Manželské večery, adventní setkávání, literární a filmové večery, sportovní odpoledne, setkání seniorů, mateřská centra, kurzy angličtiny a podobně. Prostory našich kostelů a modliteben využívají ke svým setkáním různé zájmové kroužky, Royal Rangers, v pronájmech jsou i jiné křesťanské církve. Většina našich sborů se pravidelně zapojuje do Noci kostelů. Tato celonárodní aktivita je mj. vynikající příležitostí prezentovat práci církve veřejnosti.

Misijní služba církve se děje v kázání, slavení bohoslužeb, vysluhování svátostí a modlitebním životě i v sociální službě potřebným.

Vedení církve chce dále pokračovat v podpoře farností, jejichž součástí jsou malé sbory. Doufáme, že dojde k dalšímu rozvoji této misijní služby a početnímu růstu. Sbor v Horšovském Týně je součástí farnosti Plzeň Lochotín. Sbor v Sedlčanech je součástí farnosti Praha 2.

V obou sborech se zvyšuje účast na nedělních bohoslužbách a dalších aktivitách. Sbor Znojmo je součástí farnosti Jihlava, ale tato práce není se sborem v Jihlavě propojena. Doufáme, že v budoucnu vznikne nový farní sbor ve Znojmě. V současné době na to ještě nenastal čas.

Sbor v Jablonném je součástí farnosti Praha Strašnice. Vzhledem ke vzdálenosti (130 km) je propojení se sborem v Praze malé. Farní sbor v Protivíně slouží v Týně nad Vltavou, farní sbor v Třeboni podporuje misii ve Vimperku. Pokračuje i pro-

jekt založení anglicky mluvícího sboru ESUMC v Praze. Sbor má pravidelné nedělní bohoslužby, farářka sboru vede biblickou skupinku a mateřské centrum.

Jistě je zajímavé i složení návštěvníků nedělní bohoslužby.

Kromě rodilých mluvčích sbor navštěvují i Češi, kteří se učí anglický jazyk. Po třech letech nelehké služby se sestra farářka Michelle McKinnon-Young s manželem vrací do USA. Chtěl bych jí tímto poděkovat za její službu v České republice.

V srpnu se přestěhují do Prahy manželé John a Denise Redmonds s rodinou, kteří budou pokračovat v započaté práci.

B. Sociální služba církve Sociální práce naší církve je velmi rozmanitá. Pomáháme skrze mateřská centra (SKP Pastelka, SKP Klubíčko a SKP Duha), azylové domy (SKP Jihlava, SKP Horní Počernice, Naděje pro život), domy na půl cesty (SKP Plzeň a Point14). Sloužíme drogově závislým (SKP Plzeň), vytváříme prostředí pro děti a mládež (KC Maják a Point14). Už samotný výčet středisek a zaměření služby naznačuje rozsah naší sociální práce.

Rada oblasti ustavila Komisi pro využití zámku v Horních Počernicích. Areál využívá SKP Horní Počernice, které se věnuje pomoci a ubytování sociálně slabých rodin a matek s dětmi.

Komise zkoumá možnost provozování hospice a připravuje ještě další varianty využití areálu v Horních Počernicích.

C. Pastorační služba církve Podpora, péče a budování společenství kazatelů.

Setkávání duchovních a dalších spolupracovníků probíhala s podobnou intenzitou jako v posledních letech. Na schůzích kazatelů jsme se vždy krátce věnovali studiu biblických textů, vyslechli některé zajímavé teologické přednášky, hovořili o celocír11

Ze života církve

SLUŽBA CÍRKVE

A. Misijní služba církve

12 kevní i místní službě sborů. Kromě pravidelných schůzí absolvovali kazatelé v říjnu třídenní duchovní cvičení – exercicie. V předvánočním čase proběhlo setkání zaměstnanců. Poslední týden v březnu se konala Jarní škola, jejímž tématem byla pastorace.

Intenzívní společenství mezi duchovními pomáhá budovat vztahy a je povzbuzením v naší společné službě.

Farní konference navrhly některé absolventy kurzu pro laické spolupracovníky Modul A jako laické kazatele. Schváleným laickým kazatelům nabídneme větší zapojení do celocírkevní služby, možnost účasti na Jarní škole a na exerciciích. Také plánujeme jednou za rok soustředění pro laické kazatele a další laické služebníky slova.

V současné době máme čtyři studenty teologie. Jedna studentka je ordinovanou starší, jedna byla navržena na laickou kazatelku, dva studenti se připravují na duchovenskou službu v církvi.

Služba kaplanů Sestra farářka Alena Procházková slouží již několik let jako nemocniční kaplanka. Nejprve ve FN Motol, nyní ve FN Bulovka. Je členkou Asociace nemocničních kaplanů. Její kaplanská služba nemocným je v mnohých oblastech nezastupitelná. Sestra farářka požádala o převedení na odpočinek. Chtěl bych ji tímto poděkovat za její celoživotní farářskou službu a popřát Boží požehnání.

Bratr farář Richard Novák pokračuje v kaplanské službě v SKP Horní Počernice.

Bratr farář Pavel Kuchynka vykonává od srpna 2013 kaplanskou službu ve znojemské nemocnici. Do nemocnice dochází jeden den v týdnu. Po absolvování sebezkušenostního výcviku a po zkoušce před komisí Ekumenické rady církví byl přijat mezi nemocniční kaplany.

V říjnu budeme slavit ekumenickou bohoslužbu, na které bude Pavel Kuchynka církvemi oficiálně pověřen jako nemocniční kaplan.

Sestra Monika Černá ze sboru Litoměřice dochází jako dobrovolnice do vazební věznice v Litoměřicích již několik let. Vedením věznice a vedením Vězeňské duchovenské péče jí bylo nabídnuto místo vězeňské kaplanky.

Od září 2014 jsem se ujal služby spirituála Metodistického semináře. Kapacita semináře (21 míst) byla ve školním roce 2013-14 plně využita.

D. Materiální zabezpečení církve Dle schváleného zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a následně uzavřené Smlouvě o vypořádání mezi Českou republikou a Evangelickou církví metodistickou (Sbírka zákonů č. 55/2013) budou od roku 2016 klesat příspěvky státu na provoz církve.

V souvislosti s budoucí odlukou ustavila Rada oblasti již v roce 2012 Komisi pro finance a církevní majetek. Tato komise má za úkol navrhovat způsoby ekonomického spravování majetku církve a investování do nemovitostí a cenných papírů. V současné době probíhá výběrové řízení na správce investic do cenných papírů. Vyhodnocení nabídek očekáváme v průběhu června.

Rada oblasti pokračovala v intencích Strategie ECM 2013-2030 v aktivní přípravě na budoucí odluku státu a církve. V průběhu roku 2013 došlo ke snížení pracovních úvazků církve, ukončení pracovního poměru se týkalo 30 zaměstnanců. V současné době zaměstnává ústředí církve pouze duchovní se služebním přidělením, pracovníky v celocírkevní službě a zaměstnance ústředí. Pomocníci kazatele se stali od 1.1.2014 zaměstnanci farností s tím, že Rada oblasti uzavřela

s farnostmi Smlouvu o finančním příspěvku na mzdy. Díky této změně podléhají zaměstnanci sborů přímo odpovědnému duchovnímu a náplň jejich práce určuje Výbor pro spolupráci a staršovstvo.

Plat duchovních se skládá ze dvou částí: podílu farnosti a příspěvku, který stát dává na provoz církve. U duchovních v celocírkevní službě je nahrazen podíl farnosti příspěvkem z Fondu solidarity a rozvoje.

V konferenčním období 20132014 činil příspěvek farnosti na jednoho duchovního 186 tis. Kč.

Kromě sboru Znojmo a farnosti Slaný dostály všechny farnosti tomuto závazku.

Repartice za rok 2013 činily 882 tis. Kč. Všechny sbory uhradily svůj závazek repartic. Díky této vynikající platební morálce schválila Oblastní konference 2013 návrh Rady oblasti – zařadit příspěvek na plat duchovního do odpočitatelných položek od základu výpočtu repartic.

Toto rozhodnutí bude platné v období 2014-2016. Celkově se sníží repartice o zhruba 250 tis Kč ročně. Tyto finance zůstanou na sborech.

Děkujeme sborům za odpovědný přístup k vyhlášeným celocírkevním sbírkám. V celocírkevních sbírkách: Velikonoční sbírka – podpora projektů diakonie, Letniční sbírka – podpora misijních projektů, sbírka na Sociální fond, sbírka na FMIE a Connexio a v mimořádné sbírce na Filipíny se za rok 2013 celkově vybrala částka 186 000 korun.

Výňatek ze zprávy superintendenta k Výroční konferenci 2014. Plné znění je otištěno v Protokolu Výroční konference 2014.

Cenné zkušenosti

Rozhovor Martina Kukly s bývalou ředitelkou Střediska křesťanské pomoci - Azylového domu pro muže v Jihlavě Táňou Kuklovou

Na počátku devadesátých let jste byli v rámci církve i v rámci celé republiky jedním z prvních zařízení pro lidi bez domova.

Jak se objevila prvotní idea na vybudování takové služby?

Impulz vzešel z jedné dnes již neexistující křesťanské politické strany. Navrhli naší evangelické církvi zapojit se do společného projektu, ovšem nakonec z projektu sami ustoupili a realizace se - za nezbytné podpory města Jihlavy - chopil místní metodistický sbor. Zástupci města Jihlavy a následně i nově vzniklého kraje Vysočina nás vždy

výrazně podporovali, z počátku nám radami pomáhala i Armáda spásy.

Tvé zapojení do této služby předcházel zajímavý sled událostí. Můžeš popsat, jak to tehdy bylo?

V té době jsem si vybírala ze dvou možných pracovních míst - uspěla jsem v konkurzu na městský úřad a druhým možným místem byl azylový dům.

S manželem jsme se týden modlili, kam bych měla jít.

Poté jsem prožila povolání do služby bezdomovcům. Manžel tomu byl též nakloněný, ale měl o mě obavy, takže jsem neměla jeho konečný souhlas. Přesvědčilo jej však podivné zastavení: při modlitební procházce v lese nalezl mrtvého člověka. Byl listopad, napadl již první sníh, tělo leželo na zemi a kolem něj byla zcela rozhrabaná a rozdrásaná země. Bylo zřejmé, že ten člověk před smrtí velmi trpěl.

Manžel zavolal policii a vyšet-

řování ukázalo, že se jednalo o bezdomovce, který žil v lese, spal v krmelci pro zvěř a pil vodu z potoka. Zemřel na těžký zápal plic a silný zánět ledvin.

Nikdo mu v jeho nemoci neposkytl přikrývku, nikdo ho nedržel za ruku, nikdo mu nepodal lék. Dokonce ani sklenici vody mu nikdo nedal. Tohle bylo pro mého muže silné potvrzení mého povolání ke službě. Proto mě také vždy podporoval a stál za mnou.

Zpočátku se mnozí dívali nedůvěřivě na skutečnost, že by měla azylové zařízení vést žena. Nakonec se to však ukázalo být spíše výhodou. Čím si to vysvětluješ?

Ano, negativní reakce jsem zpočátku zaznamenávala. Třeba u našich sousedů, kteří se podivovali nad tím, jak mohu pracovat s takovýmito lidmi.

Ukázalo se však, že zde funguje do určité míry jistý „mateřský faktor“. Klienti ode mne brali 13

Tematické rozhovory

ento rozhovor vedl syn Martin se svou matkou Táňou. Jako syn měl možnost sledovat ji od roku 1992 do roku 2010 v její práci ředitelky Azylového domu pro muže v Jihlavě.

Z pochopitelných důvodů je tedy povídání trochu víc osobní.

14 výtky, které by asi od muže ve své ješitnosti nikdy nesnesli.

Důležité bylo i to, že jsem byla starší, měla jsem rodinu, měla jsem manžela a také že mě zaštiťovaly jeho modlitby. Manžel osobně znal naše klienty a často sloužil slovem na bohoslužbách.

Bez takové opory bych tam asi jako žena neuspěla.

Jak se k tobě klienti chovali?

Byli spíše slušní a gentlemanští, nebo naopak drzí a přezíraví?

Tematické rozhovory

Byli převážně slušní. Druhá věc je, že mezi sebou mluvili dosti sprostě. Často jsem je napomínala a žádala, aby takhle nemluvili. A jak již zaznělo, pravděpodobně i proto, že jsem žena, tak to snesli bez výtek.

Do jaké míry sis od nich musela zachovávat odstup? Pamatuji si, že někteří z nich nakonec žádali i o to, aby sis je adoptovala.

Vždy jsem se snažila mít od nich určitý zdravý odstup. Proto jsem i vyžadovala, aby si pracovníci s klienty netykali. Je to snadnější pro udržení autority. Když funguje autorita, lépe se stanovují pravidla a udržuje se řád i pořádek v domě. Na druhou stranu mě vždy velmi potěšilo, když se klienti po čase vraceli a vzpomínali, jak jim bylo v jihlavském domě dobře. Často k nám posílali i své další kamarády bez domova.

Co byl nejčastější důvod, proč se člověk musel uchýlit do azylového domu?

Těch důvodů je více, ale jako červená nit se jimi vine celkové špatné rodinné zázemí a poškozené vztahy. V azylovém domě často končili potomci alkoholiků a lidí, kteří byli ve výkonu trestu.

Spousta klientů byla z neúplných rodin a také to často byly děti z druhých manželství.

Konkrétní příklad: maminka pětiletého chlapce se znovu vdala, s novým mužem měla

další dítě a původní dítě bylo otčímem týráno. Nechtěl se na ně ani podívat, v šesti letech ho vyhazoval ráno z bytu a nepustil ho zpátky dříve než v osm večer.

Chlapec musel čekat na chodbě, než ho otčím milostivě vpustí.

Dalšími skupinami klientů jsou mladí muži opouštějící dětské domovy, dále lidé přicházející z vězení, lidé se zdravotním omezením, lidé po rozvodu, alkoholici a nezaměstnaní. Poslední tři důvody spolu často souvisejí.

Většinou je zde posloupnost: problémy s alkoholem, ztráta zaměstnání, rozvod manželství, nedostatek peněz, ztráta bydlení, život na ulici. Obecně lze také říci, že příčinou bezdomovectví je u spousty lidí ztráta vztahů v manželství či v rodině vůbec.

V průběhu času jsem si uvědomila, že každý člověk potřebuje mít místo, které je určeno jen pro něj. Kojenec má už po narození připravené své místo - postýlku a hlavně mateřskou náruč. I ve škole má dítě má své místo - lavici a židli. V domácnosti má také každý nějaký svůj koutek a svou postel. Tito lidé však žádné své místo neměli. Nadějí je, že všichni - i ti, kterým se nedostalo potřebného vlastního místa tady na zemi - mají místo v Ježíšově srdci a mohou mít i svoje připravené místo v nebi.

Pozorovala jsi rozdíly mezi bezdomovci z počátku devadesátých let a bezdomovci v roce 2010?

Na začátku jsme hodně pracovali s opilci a spíš staršími lidmi. Když jsem končila, bylo velkým problémem gamblerství.

Přicházeli též mladí lidé závislí na drogách a věk bezdomovců se obecně snižoval. S alkoholikem se po vystřízlivění dá jednat, ale drogově závislý člověk už má většinou poškozené i myšlení a naprosto zdevastované sociální vztahy. Není schopen rodinného a partnerského soužití, nemluvě o tom, že se u mnoha takových lidí se často objevuje i propukající psychické

narušení. Mají utkvělé představy a jednají iracionálně. Například jeden klient chtěl vyskočit z okna, protože měl představu, že ho někdo pronásleduje a on musí utéct. Jiný měl u sebe velikou dýku, kterou odmítal vydat, protože se bál o svůj život.

Další si střepy podřezal žíly...

V takových příbězích by se dalo pokračovat.

Jak velká část vašich klientů měla problém se zákonem a byla ve vězení?

Problémy se zákonem měli téměř všichni a trestaní byli mnozí. Někteří lidé strávili i více než polovinu svého života ve vězení. Například jeden padesátník byl jedenáctkrát ve vězení a dohromady tam strávil dvacet sedm let.

Snažili se klienti najít si práci a zapojit se do samostatného života, nebo byli spíše letargičtí a bez snahy? A podařilo se jim někdy odrazit ode dna a začít žít nový život?

Ano, snažili se, ale návrat takových lidí do běžného života je velmi obtížný. Mnozí mají trvale poškozené zdraví, mnozí postrádají pracovní návyky.

Pokud nastoupili do práce, stávalo se, že z toho onemocněli. Příčinou byla povinnost dodržovat řád, strávit určitou dobu v zaměstnání a podat požadovaný výkon. Nebyli odolní, protože se špatně stravovali, tudíž snadno onemocněli, například chřipkou. Stalo se však, že někteří se ode dna odrazili, zvláště pokud je přijala rodina a oni se mohli vrátit k manželce. Nebo když si našli novou ženu, která se o ně starala a pečovala o ně. Vztahy fungují obecně jako silný motivační prvek. Čím tě klienti překvapovali, ať už pozitivně nebo negativně.

Nejvíc mě překvapovali, když se těšili na naše bohoslužby. Zkla-

mání jsem prožívala, když jsme jim začali důvěřovat a byli jsme podvedeni a zneužiti. Ta druhá věc byla bohužel častější.

lidí tato setkání navštěvovala pravidelně. A často právě tito lidé následně odešli z azylového domu a začali i pracovat.

muž mi pak řekl, že měl obavy, aby se azylovému domu v době mé nepřítomnosti nic nestalo, protože v něm rád bydlí.

Cítila ses někdy ohrožená?

Na koho z klientů nejraději vzpomínáš? Čím se ti zapsal do srdce?

Děkuji za rozhovor. Máš ještě něco, co bys ráda řekla závěrem?

Vzpomínám na jednoho Roma, kterého jsem v podstatě vytáhla ze sklepa, kde ho jeho strýc nechával žít jako zvíře. Byl za to velmi vděčný a staral se o mě tak, že mi kupoval zákusky a marmelády a říkal, že mi to dává proto, abych to s nimi vydržela. Neuměl číst, neuměl psát, ale byl velice vynalézavý a schopný a přivydělával si ke svému důchodu. Dodnes se ke mně hlásí.

Za těch osmnáct let jsem spoluprožívala mnoho lidských příběhů a osudů a milost Boží způsobila, že jsem naše lidi ani azylový dům nikdy nepřestala mít ráda.

Nikdy jsi na sobě nepociťovala syndrom vyhoření, kdy by ti klienti se svou vypočítavostí a konflikty lezli na nervy?

Pociťovala, asi po deseti letech služby. Vzpruhou pro mne byla setkávání v rámci Diakonie a její psychoterapeutický kurz, vzdělávací setkání v rámci Sdružení azylových domů, přítomnost věřících spolupracovníků i podpora faráře Josefa Zajíce a některých bratrů a sester ze sboru. Osudy našich klientů jsou velice smutné a ne vždy se jim dá účinně pomoci. Proto po mě byla tato vykročení do jiného prostředí velikou pomocí.

Vděčná jsem byla i za modlitby a pomoc rodiny.

Jak byla v domě navštěvována duchovní setkání s dobrovolnou účastí?

A co přinášela do života klientů?

Vždy jsme se snažili, aby každý slyšel o Boží lásce a o naději, kterou v Bohu má. Řada

Z tvého někdejšího vyprávění si vzpomínám i na jednoho klienta, který chodil po domě s dřevěným mobilem a důležitě do něj mluvil...

Táňa Kuklová - členka ECM Jihlava, bývalá ředitelka SKP - ADM Jihlava, nyní v důchodu, dlouholetá členka Komise pro neziskovou, sociální oblast a prevenci Rady města Jihlavy.

Martin Kukla, její syn, pracuje v Kanceláři Rady oblasti ECM v ČR. Tematické rozhovory

Během mého působení jsme v azylovém domě přijali celkem 1650 lidí. Mezi tolika lidmi se našli i tací, kteří nebyli psychicky zcela v pořádku, a několik z nich sahalo k výhrůžkám.

Chodili dokonce až k mému domovu, nikdo mi však nikdy fyzicky neublížil. Bylo ale vícero situací, kdy se k tomu již skoro schylovalo. Jednou jsem například chtěla po klientovi, aby si vzal čistou košili, protože se chystal jít na pohřeb kamarádovi. Když jsem mu řekla, že takhle špinavý jít nemůže, rozzlobil se, napřáhl ruku, ale pak se zarazil, omluvil a šel se převléknout. Je třeba podotknout, že jsme se hodně modlili za Boží ochranu.

Ano, a uklízel sníh v trenkách a náramně mě rozesmál, když spolu s dalším klientem „sklidili“ cibule okrasných tulipánů a jali si na nich smažit vajíčka v domnění, že jsou stejné jako běžná cibule. Jiní klienti mi zase jednou radostně oznámili, že připravili mnou dříve vlastnoručně nasázené jahody na přezimování - tak, že je všechny vytrhali ze záhonu a dali je v pytli do kotelny.

Další klient ti zase připravil zajímavé chvíle před naším odjezdem na dovolenou.

Ano, krátce před odjezdem na dovolenou mi volali z pojišťovny, abych přišla podepsat smlouvu. Vůbec jsem nevěděla, o co se jedná a co bych měla podepsat. Nakonec se ukázalo, že je navštívil náš klient, který se představil jako zástupce ředitele. Přišel s požadavkem pojistit azylový dům po tu dobu, co budu pryč. Sdělila jsem jim, že pojištění již máme a že toho tedy není zapotřebí. Zmíněný 15

16

O vyznávání hříchů a jejich odpuštění

Biblický rozhovor

Rozhovor Petra Vaďury s Pavlem Filipim o 32. žalmu

1 Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.

2 Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.

3 Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.

4 Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysychal mně morek jako v letním žáru.

5 Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti."

A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.

6 Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.

7 Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem.

8 Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.

9 Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš.

10 Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.

11 Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

32. žalm patří mezi tzv. kající žalmy. Vy jste o těchto žalmech napsal knihu nazvanou Kdo slyší můj nářek. Proč jsou

některé žalmy označeny jako kající?

Jde o sedm žalmů: 6, 32, 38, 51, 102, 130, 143. Soubor vznikl již ve starověku a pojednávají o něm i autoři středověcí a novověcí včetně Luthera. Proč a jak vznikl, nevím. Jedná se o poměrně nesourodý soubor různých literárních druhů, který ani neobsahuje všechny kající žalmy ze Žaltáře. Přestože se soubor nazývá „kající žalmy“, nejsou všechny žalmy v něm obsažené kající; např. náš 32. žalm je děkovná píseň za vysvobození z hříchu s prvky „poučení“, jak nás o tom informuje nadpis a úvodní verš. Žalmista zde patrně mluví k nějakému shromáždění a na příkladu vlastního příběhu vyzývá k důvěře v Hospodina.

On sám zakusil osvobození od hříchu a tuto zkušenost dává dál. Co slovo „hřích“ vůbec v tomto kontextu označuje?

Jednoznačná definice hříchu neexistuje. Poznáme to už z toho, že žalmistovi nestačí jedno slovo, ale užívá paralelně hned čtyř výrazů: nevěrnost, hřích, nepravost a záludnost.

Je známou věcí, že pisatelé jak Starého, tak i Nového zákona používají několika výrazů, jimiž opisuje to, čemu souhrnně říkáme hřích. Každý z nich podtrhuje některou stránku tohoto jevu, kterou si uvědomí-

me, když přihlédneme k jejich etymologii. Ta samozřejmě není jednoznačným vodítkem, ale můžeme se domnívat, že hebrejskému čtenáři / posluchači zněla v mysli související slovesa.

Např. to, co zde ČEP překládá jako nepravost (avon), souvisí v hebrejštině se slovesem, které znamená křivit, ohýbat, kroutit – člověk křiví něco, co mělo být rovné a přímé. Nebo výraz zde přeložený jako nevěrnost (peša) souzní se slovesem, jež znamená zlomit, odlomit, vylomit, poškodit celistvost či integritu. Samotný výraz hřích (chata) souvisí se slovesem, jež znamená minout (cíl), šlápnout vedle, uhnout z cesty. Zůstaneme-li jen u toho, pak hřích znamená, že člověk se mine s cílem, nedojde, kam směřoval, zabloudí. To je velmi ilustrativní. Člověk – teď mluvím metaforicky – má nějaký životní cíl, smysl, ale míjí se jím, nedojde k němu, protože je tu hřích. Připomínám však, že tématem tohoto žalmu není hřích a jeho případná fenomenologie, nýbrž hřích odstraněný, přikrytý, nepočítaný. Žalm pojednává o tom, jak k tomuto odstranění hříchu došlo.

Jak může být nepravost z člověka sňata nebo hřích přikryt?

O tom právě pojednává tento žalm. Zajímavá jsou už slovesa „sejmout“ a „přikrýt“.

Všimněme si, že jsou užita

v trpném rodě, což naznačuje, že tu muselo dojít k nějakému zásahu odjinud. První z obou sloves bychom mohli přeložit také: odnesen, přenesen z místa na místo, už není tam, kde byl.

Sloveso „přikryt“ pak říká, že už na něj není vidět. Člověk, jemuž Bůh nepočítá nepravost, je blahoslavený.

Naznačuje bible cestu k dosažení tohoto stavu?

Jak se vyznávají hříchy?

Nejrůznějším způsobem. Ze Starého zákona známe různé obětní rituály, jimiž bylo vyznání doprovázeno a jakoby potvrzováno. Víme také o tom, že se konávala kající shromáždění celého lidu, na nichž docházelo k hromadnému vyznávání. Do křesťanské bohoslužby bývá také vždy vložen nějaký akt pokání, byť je jeho forma různá.

Velké tradice znají vyznání hříchů v individuální zpovědi. Formulace našeho žalmu „vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti“ neumožňuje zjistit, jakou formu toto žalmistovo vyznání mělo, zda bylo veřejné či soukromé, zda mělo podobu výčtu jednotlivých provinění apod. Zdá se však, že uvedená formulace odkazuje spíš do intimní modlitby k Hospodinu – což je ostatně doposud nejčastější, a také nejpřiměřenější forma, neboť v modlitbě je zcela zřetelné, že adresátem vyznání a prosby o odpuštění je Bůh, ne církev ani farář, ne předpis či zvyklost. O to totiž jde: vyznám se HOSPODINU. A to učiním nejspíš v pokojíku svého srdce, v intimnosti modlitby.

Co vyznání hříchů způsobuje? Úlevu. Ovšem musíme upozornit na jednu věc: Žalmistovo líčení, kterak konečně prolomil své mlčení, by mohlo svést k představě, že tuto úlevu mu přineslo už samotné vyznání, to, že o svém provinění začal mluvit. Zkušenost i psychologové potvrzují, že to v mnoha případech skutečně takto funguje: člověku, který se trápí nad svým prohřeškem, často pomůže, když se někomu svěří, když o své vině přestane mlčet a vypovídá se z toho, co jej utajeně trápí ve svědomí. To nezpochybňujeme, vyznání skutečně přináší úlevu. Jenomže to ještě není přemožení a odstranění hříchu. Nejde přeci jen o to, aby se mi ulevilo, ale aby hřích byl ze mne sňat, přikryt, nepočítán u Boha. Žalmista to říká přímo: „A ty jsi ze mne sňal nepravost, můj hřích.“ Samozřejmě, že to přináší úlevu (a mohu to sám potvrdit), ale je to i něco víc: je to náprava narušeného vztahu s Bohem, je to nové vykročení, nový začátek, nová síla. Je to však i nový pohled na to, co bylo: Bůh se k tomu již nevrací; ale i na to, co bude: co mě čeká, jaké úkoly a jaká zaslíbení. Rozhodně to nejsou legie výčitek, utrápené svědomí a neklidné spaní. Nastalo nové jitro.

Jak dosáhnout toho, aby vyznání nebylo jen nějakou formalitou, něčím laciným?

Tomu se dá sotva zabránit. Ale člověk sám to může poznat, a to právě na zmíněném účinku. Když nenastane to, co jsem zmínil, tedy nové vykročení, nová radost, nová síla, ale naopak když nedokážu vybřednout z minulého marasmu a stále mě pronásleduje pocit, že to mám u Boha prohrané (těžce na mě leží jeho ruka – v. 4), pak šlo nejspíše o formalitu.

V novozákonním kontextu víme, že Bůh z člověka snímá jeho hříchy na základě oběti Ježíše Krista. Zkuste to nějak vysvětlit.

Spojovacím vnějším můstkem je zřejmě myšlenka, že hřích je sňat, odnesen – mimochodem sloveso nést, odnést je ve starozákonním kontextu dosti významné: Hospodin nese lid, člověka (někdy už od mladosti), odnáší nepravost atd. Ale věcně: obraz beránka, nesoucího hřích, je výrazem poznání, přesvědčení a víry, že v příběhu Ježíše Krista, v jeho kříži a vzkříšení, se jakoby zkoncentrovala Boží láska, 17

Biblický rozhovor

Předně je třeba zdůraznit, co zde řečeno není: není zde: „Blahoslavený je ten, který nemá žádný hřích,“ nýbrž: „Blahoslavený je ten, kdo byl hříchu zbaven.“ V tom je zvláštní realismus žalmů a vlastně celé bible, která nevidí lidi jako nějaké andělské bytosti, k nimž se hřích nemůže ani přiblížit.

Zároveň však platí, že náš hřích není nějaké fátum či nezměnitelný osud, protože je možno být hříchu zbaven. Jak, o tom pojednává žalm. Žalmista líčí dvě odlišné situace: nejprve své mlčení, když říká: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.“ (v. 3); po té své mluvení: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: »Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.«“ (v. 5) Když mlčel, hynul.

V popisu jeho stavu nehledejme nějakou lékařskou diagnózu.

Když žalmista říká: „Vysychal mně morek jako v letním žáru,“ mluví o své životní síle, která má v optice Starého zákona tekutou povahu (dodnes se říká: „Jsem nějak bez šťávy“). Žalmistu opouštěla odvaha a chuť žít. Proč? Protože mlčel – svůj hřích chtěl sám přikrýt mlčením, snad jej utajit před druhými lidmi, snad před sebou, ale jistě před Hospodinem. Nechtěl si připustit, že je tím, čím byl: hříšníkem. Tato neblahá situace se však změnila a žalmista svůj hřích vyznal. Tím se přiznal k tomu, čím je: hříšníkem.

Přestal se skrývat a především přestal skrývat svou nepravost.

Blahoslaveným se stává ten člověk, který takto přejde z oné první situace do druhé.

18 láska Boha milosrdného, odpouštějícího, odnášejícího hřích.

To všechno, co Izrael poznával a vyznával o Hospodinu, je zde jakoby sebráno a zhuštěno. Je-li Kristus obraz Boha neviditelného, pak právě také a předně v tomto „odnesení“ hříchů.

Všechny oběti za hřích se sloučily do této jediné oběti. Tak tomu rozumím.

Články k tématu / Biblický rozhovor

Hospodin je pro žalmistu velkou jistotou a oporou. Žalm dokonce obsahuje i jedno velké zaslíbení – ve verši 8.: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko”.

Co tato slova znamenají?

Odborníci se dohadují, kdo je zde vlastně mluvčí: zda citovaná slova říká Hospodin nebo žalmista. Já se domnívám, že pravdu mají obě strany. Podle mne hovoří žalmista, ale cituje výrok Hospodinův, kterého se mu do-

stalo poté, co vyznal svůj hřích (bohužel nevíme, jakou cestou se mu ho dostalo). Je to jako když Ježíš říká cizoložné ženě: „Jdi a nehřeš více.“ Osmý verš žalmu lze parafrázovat: „Dám ti správný náhled, potřebnou inteligenci, ukážu ti cestu, budu ti radit a dohlédnu na to.“ Vysvětlete ještě závěrečné poučení žalmu: „Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.“ Tato slova jakoby zrcadlově navazují na předchozí text. Žalmista zde napomíná své posluchače na základě své zkušenosti: Nebuďte hloupí jako dobytče, které musíš krotit, když chceš, aby šlo, podle tvé vůle.

Vždyť milosrdný Hospodin chce,

abyste šli tou správnou cestou bez nucení, ve svobodě a užívali rozumu.

Poslední verš žalmu pojednává o radosti. Je to záměr, že kající žalm končí slovy o radosti?

Určitě, zvláště po tom, co jsme si už řekli. V tomto žalmu nejde primárně o hřích, ale o radost z odpuštění. Blaze takovému člověku!

Pane profesore, máte nějakou osobní zkušenost s tím, jak lze tento žalm rozjímat nebo se jeho slovy modlit?

Já čtu tento žalm především jako „maskíl“, poučující. Poučuje mě, jak, kdy a proč mi může být blaze, jak mohu být šťastný.

Rozhovor vznikl jako příprava pořadu Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 2.11.2014

Když se řekne okraj společnosti Veronika Vlasáková ak si představíte člověka, o němž se řekne, že žije na okraji společnosti?

Takových lidí je spousta, ale v krátkém zamyšlení se budu věnovat jen těm, kteří užívají návykové látky, drogy.

Tito lidé se od většinové společnosti odlišují. Spojuje je stejný nebo podobný životní styl a s jejich životem jde ruku v ruce mnoho nežádoucích jevů, konfliktů, předsudků a negativních pohledů „většiny“. Udělali jsme malou sondu do života našich klientů – uživatelů a zjišťovali jsme, jak jsou spokojeni se

svým životním stylem a zda by jej chtěli změnit.

Každý vyslechnutý příběh byl jiný, i když určité pojítko v jednotlivých příbězích se dá najít.

Někteří z našich respondentů se cítí být plně vyloučení, některé vyloučenost prozatím netrápí, jiní se cítí být vyloučeni jen částečně. Vyloučení zde však hraje svou roli. Změnit se někteří chtějí, ovšem zatím jim chybí hnací motor; jiní jsou spokojeni se svou situací a v současné době se měnit nechtějí.

V rozhovorech mimo jiné zaznělo: * „Kdybych chtěl, tak do

většiny patřím, ale vybral jsem si tuto cestu.“ * „K čemu je svoboda, když je člověk sám?“ * „Ráno, když vstanu a vyjdu ze squatu a vidím slunce, vím, že noc už mám za sebou a začíná nový den.“ * „Život na okraji je hra, která má svá pravidla jako běžný život.“ * „Život na okraji je nicota a dostaneš se tam rychle, aniž bys chtěl.“ Na ulici platí zákon silnějšího, vznik pravého přátelství sice podle zkušeností klientů vy-

loučen není, avšak člověk zde spíš jedná jen sám za sebe jako individuum. Velkou roli v tom hraje nedůvěra v sebe i okolí, ostražitost, neustálé boje o své místo, ale i ztráta smyslu života.

U některých lidí je zřetelný kontrast mezi potřebou začlenit se a nutkáním dělat věci, které je z většinové společnosti vylučují.

Navzdory odlišnému životnímu stylu spojenému s mnoha bolestmi, ale i radostmi, nálezy i ztrátami, pády i vzlety, smutkem i euforií patří tito lidé do společnosti a nelze je z ní vyčlenit či odsunout. Byli, jsou a budou zde i nadále. Záleží jen na nás, jaký k nim zaujmeme postoj.

Zda jsme ochotni vystoupit ze

svého mnohdy zúženého pohledu a vidět je jako lidi, nebo jimi pohrdat či je ignorovat. Přestože žijí odlišný život než my, žijí svůj vlastní živo, jak nejlépe umí.

A nakonec platí, že i okraj patří k celku.

Veronika Vlasáková, pracovnice SKP Point 14

Čistý podchod Veronika Vlasáková

Hlavním smyslem je aktivní zapojení klientů terénního programu plzeňské organizace Point 14 do něčeho, co má smysl a přinese užitek pro město i občany.

Po dohodě s některými dobrovolníky z řad klientů jsme tedy zahájili akci s názvem Čistý podchod, při které se uklízí veřejný podchod u Centrálního autobusového nádraží v Plzni. Netušili jsme, že o úklid podchodu bude z řad uživatelů služby tak velký zájem. V současné době se do akce zapojuje pravidelně část našich klientů, a protože je účast omezená počtem deset, někdy musíme bohužel přistoupit k tomu, že si klienti svojí účast na projektu losují. Časem dochází u klientů s pravidelnou účastí ke změně v některých postojích, především mají lepší postoj k samotné práci.

Učí se základním dovednostem a principům práce – chození včas, pravidelná účast, samostat-

ná činnost a jiné. Pravidelnost akcí vede dobrovolníky k větší zodpovědnosti a zdrženlivosti v užívání návykových látek po dobu trvání úklidu nebo alespoň se v užívání těchto látek omezují tak, aby byli schopni činnost vykonávat.

V rámci volnočasových a zájmových aktivit terénního programu organizace Point 14 v Plzni nevznikl ale pouze projekt Čistý Podchod. Aktivity smysluplně využitého času zahrnují mimo jiné také různé společné akce, které mají za úkol, krom jiného, oživit mnohdy už zapomenuté pozitivní emoce. Jedná se např. o společné výlety, opékání buřtů nebo sportovní odpoledne věnované fotbalu nebo stolnímu tenisu.

Věříme, že tyto společné aktivity přinesou do života těch, kteří to potřebují nejvíce, mnoho dobrého a užitečného.

Tato akce je podporována odborem Bezpečnosti a prevence kriminality MMP, který poskytuje klientům odměnu za vykonanou práci v podobě bagety a minerálky.

Veronika Vlasáková, pracovnice Point 14 19

Články k tématu

rojekt Čistý podchod byl zahájen v září 2013. Hlavním podnětem pro realizaci projektu je negativní pohled mnoha občanů na uživatele návykových látek. Chceme na tento negativní postoj reagovat užitečnou a smysluplnou činností.

20

Mají sloužit jen profesionálové?

Články k tématu

David Chlupáček

omníváte se, že vašemu společenství se problémy závislosti oklikou vyhýbají?

Myslíte si, že lidem ve vašem společenství nehrozí nebezpečí závislosti? Jestliže ano, v lepším případě patříte k několika málo šťastným sborům anebo jedincům, kterým se vyhýbá pokušení a hrozba všedních dní. Je však možné, že obrazně řečeno žijete na jiné planetě. V tom úplně nejhorším případě je možné, že toto téma je ve vašem společenství tabu, takže pouhá představa vyznávajícího křesťana (a třeba i dlouholetého služebníka) bojujícího s něčím, čemu se obludně říká závislost, jako by vyvolávala démony.

Důvodem může být i to, že vaše společenství nenavštěvují noví lidé, lidé z jiné společnosti – nejen z ulice, ale i z vyšších, vzdělaných a majetných vrstev.

To, že závislost je strašákem chudých a nevzdělaných lidí, může být totiž falešná představa. Většinou vídáme jen konce nebo epizody smutných příběhů, které píše závislost.

Metodistická církev v České republice se cíleně věnuje diakonické práci a v rámci diakonie usiluje také o službu lidem, kteří trpí závislostí. Církev v této službě zastupují Střediska křesťanské pomoci, jmenovitě plzeňská SKP POINT 14 a Terapeutické komunita – Vršíček. Jsou to profesionální organizace a vy-

konávají profesionální sociální práci v těch případech, kde jsou nezastupitelné, a v případech, které jsou hraniční. Kladu si však otázku, zda to stačí a zda to má vést k tomu, aby sbory a společenství vědomě či alibisticky nevykonávaly určitou sociální práci a diakonii. Jsem názoru, že společenství může doplňovat profesionální službu a může pomoci lidem zapojit se do běžného života, vytvářet vztahy a přátelství. Může také vedle tepla lidského domova poskytnout modlitbu a duchovní podporu.

David Chlupáček, ředitel SKP Jihlava

Život na okraji Mgr. Vojtěch Marcín

ivot na okraji: Existence mimo většinovou společnost a její pravidla.

Odlišnost.

Vyloučení.

Jsou jiní.

Vypadají jinak.

Sedají a lehají si na veřejných místech.

Chovají se hlučně.

Přestože nemalé procento z nás

dělá, že je nevidí a ignoruje, přehlédnout nejdou. „Pojď pryč,“ bere maminka svou ratolest pevně za ruku a znatelně zrychluje krok. „Flákači. Makat se tomu nechce a stát je ještě podporuje.

Fetovat je nikdo nenutil. Jejich problém. Vystřílel bych to,“ syčí zase v hospodě tatínek do půllitru piva. Jeho kumpáni u stolu mu mručením dávají za pravdu, stejně jako by to asi udělalo velké procento naší společnosti.

Rozdělení je jasné – jsme my

a jsou oni. Jak se dívají oni na nás? Proč si zvolili tuto životní cestu? Jsou ve svém světě šťastní? Jenomže proniknout k lidem na okraji a pochopit je touží jen málokdo z nás.

My jsme prací, sledováním příběhů a rozhovory s lidmi na okraji určitý náhled na jejich svět přeci jen získali. Nicméně ani tak patent na objektivní pravdu nemáme. I zde, mezi našimi klienty, platí, že co člověk, to názor a jiná životní cesta.

kvůli krabici vína, kvůli dávce drogy. Pravidla a zastání neexistují – jen právo silnějšího a toho, kdo zrovna má něco víc než ostatní. Život na okraji by se tedy mohl jevit jako peklo na zemi ve společnosti bezcharakterních pokrytců. Tak docela tomu však není. Na vině drsné reality totiž nemusí být zdaleka jen charakter. I mezi lidmi na okraji se mohou najít jedinci pevní a nezlomní. A rozhodně neplatí, že většina z nich je a priori špatná.

Přesto velkému procentu z nich zlomí páteř faktor naprosté chudoby a frustrace z ní. Charakter pak často ustupuje prosté lidské snaze přežít či jakýmkoli způsobem splnit si ty nejzákladnější lidské potřeby.

A pak jsou tu ještě nekvalitní pouliční drogy. Ty nejdříve slouží jako tmelicí prvek nové sounáležitosti (nebo se berou, protože „to k tomu prostě tak nějak patří“), později jsou nutné proto, aby člověk mohl alespoň na chvilku zapomenout a utéct někam mimo, avšak nakonec sevřou každého, kdo jim propadl, obyčejnou a prachsprostou závislostí.

Na tomto místě se kruh uzavírá.

Mnoho z lidí na okraji zde začíná pociťovat touhu utéct a zařadit se do té nenáviděné a pohrdané většinové společnosti.

Svoboda už nestačí. I prázdniny přestanou člověka jednou bavit – obzvláště když ví, že nepotrvají dva roky, ale navždy.

Svět lidí na okraji není jen přežíváním. I oni mají své životní sny, úspěchy, pády, vzrušující chvíle stejně jako hodiny smutku a nudy. Stejně jako my mají i oni spousty problémů, které musí každodenně řešit. Jako my žijí, jak nejlépe umí. Absence zázemí, jistot a pravidel je však vyhání z jejich životní verze pryč.

Vojtěch Marcín je koordinátor kontaktního centra Point 14

21

Články k tématu

Vzácná shoda panuje ve výhodách života na okraji – snad každý klient bez rozmyslu jmenuje svobodu a volnost. Postupem doby se však k tomuto argumentu přidává i dodatek: „ale už mě to přestává bavit.“ Jako by se z oné svobody stávala najednou jakási nesnesitelná lehkost bytí a na světlo začínají s o to větší intenzitou vyplouvat i nevýhody takového způsobu života. Především je to nedostatek pravidel, jistot a záchytných bodů. Jaký paradox, když si uvědomíme, že z podobného důvodu člověk na okraji zpravidla z většinové společnosti odešel. Velmi často se mu stalo něco hrozného.

Něco, co hluboce otřáslo jeho důvěrou v systém a jeho jistoty.

Samozřejmě mluvíme hlavně o rozbitých rodinách, životních tragédiích, zradě nebo nikdy nepoznané lásce, která člověka zraňuje, aniž by si to zasloužil.

Mluvíme o absenci zázemí, ba o absenci reálné představy o podobě takového zázemí. Vývoj takového člověka jde hned od začátku trochu jiným směrem.

Zná jen boj o místo na slunci: Oko za oko, zub za zub. Nemá místo, kde by si mohl oddechnout, vyplakat se a postěžovat si někomu, komu může bezmezně věřit. Takový člověk přestává důvěřovat celému systému – začíná se ho bát. Musí s ním však zároveň jednat, vyjít, ale neumí to. Pohybuje se v něm jako slon v porcelánu a vrší chybu za chybou. Je ztracený. Hledá.

Když pak potká někoho, kdo ho bere, kdo je stejný jako on, vzniká přátelství, které takového člověka v jeho odboji proti většině utvrdí. Zdá se, že našel svou životní cestu. Možná existují případy, kdy po ní přesvědčeně dojde až do cíle. Mezi našimi klienty však dnes a denně pozorujeme případy, které pojem „přátelství“ umisťují do uvozovek. Sledujeme zrady, vzájemné boje a zase nové koalice. To vše je doslova na denním programu.

Znovu a znovu. Kamarád zradí do včerejšího dne nerozlučného kamaráda kvůli desetikoruně,

Biblický kvíz

22

Rozhovor s Neznámým

Petr Vaďura

Reportér: Žijete zde v Anatótu,

králi, všichni se spontánně postavili za něj. Pamatuji si, že nám tu zlou novinu oznámil můj syn Jónatan. Na všechny padla hrůza, protože si uvědomili, že jsou syny smrti. Adónijáš se snažil zachránit u oltáře a pak se novému králi poklonil, nicméně smrti stejně neunikl. Šalomoun jej nechal po Davidově skonu zabít. Stejně nechal zavraždit Jóaba, a to navzdory tomu, že pro Davida vybojoval tolik vítězství. Zabil dokonce i Benjamínce Šimeího, přestože mu král David odpustil a slíbil mu, že jej nezabije mečem. Mě nezavraždil, protože se bál vztáhnout ruku na Hospodinova kněze, ale poslal mě z Jeruzaléma do vyhnanství.

Smím žít zde v Anatótu a nesmím se odtud ani hnout. Asi se bojí, že bych mohl ohrozit jeho trůn.

R: Proč vám Šalomoun neodpustil?

N: Nevím, ale vypadá to, jako by celý náš rod byl prokletý. Můj předek Élí zemřel, když Pelištejci ukradli schránu smlouvy a zabili jeho syny. Mého otce a celou jeho rodinu nechal povraždit Saul. A já jsem skončil jako vyhnanec. A to kvůli jednomu špatnému rozhodnutí.

R: Děkuji vám za rozhovor.

ačkoli jste dlouhá léta byl Hospodinovým knězem. Jak je to možné?

Neznámý: Je to důsledek jednoho špatného rozhodnutí. A to mohu být rád, že mě král vůbec nechal naživu. Ostatní, kteří udělali totéž co já, jsou už mrtví.

R: Jak je to možné? Vždyť jste patřil na Davidově dvoře k nejdůležitějším lidem?

N: Král David si mě vážil, ale bylo to způsobeno výčitkami svědomí.

Když se totiž ve svém mládí stal oblíbenějším než Saul, chtěl ho král zabít. Na útěku se David uchýlil se svými muži do Nóbu.

To bylo tenkrát kněžské město, ve kterém byl stánek Hospodinův a v něm byl můj otec veleknězem.

David měl hlad, a tak požádal otce, aby mu dal nějaké jídlo.

Otec však žádné jídlo něměl vyjma předložených chlebů, které právě odebral ze zlatého stolu.

A tak je Davidovi dal. Jenže to někdo udal Saulovi a ten nechal otce i celou jeho rodinu povraždit.

Přežil jsem pouze já. David měl výčitky svědomí, že zavinil smrt tolika vynikajících lidí, a proto si mě vzal k sobě a já jsem mu celý život sloužil jako kněz Hospodinův.

R: V čem ta služba spočívala?

N: Pro Davida bylo důležité, že jsem v Nóbu vzal posvátný efód, jehož prostřednictvím se mohl dotazovat Hospodina. Ale i pak, když se stal králem, jsem pro něj byl důležitý. Aby mohl sjednotit království, musel mít vliv nad bohoslužbou. Zmocnil se stánku smlouvy i posvátné archy, takže když dobyl Jebúz a udělal z něj hlavní město Jeruzalém, mohl zří-

dit centrum izraelské bohoslužby tam. Já jsem byl veleknězem. Každý věděl, že jsem potomkem Élího a že moje služba je legitimní.

R: Kdy se od vás tedy král odvrátil?

N: Bylo to až na konci jeho vlády.

David už byl starý a bylo jasné, že nebude vládnout dlouho. Bylo zde několik jeho synů, ale nikdo nevěděl, kdo z nich bude králem po Davidovi. Ten o tom něchtěl nikdy veřejně mluvit. Naznačoval mi sice, že by jeho nástupcem měl být Šalomoun, ovšem kdo znal historii Šalomounovy matky Bat-šeby, nemohl s tím souhlasit.

David ji přeci ukradl jejímu právoplatnému manželovi! Když se tedy Chagitin syn Adónijáš začal domáhat následovnictví, viděl jsem to jako správné.

R: A David ho jako následovníka neurčil?

N: Ne. Adónijáš se však začal jako král chovat. Opatřil si vůz, koně a padesát mužů, kteří před ním běželi, kdykoli někam jel. Stál za ním i Jóab, který byl po králi nejmocnějším mužem v zemi. A já jsem ho podporoval také. Kněz Sádok, prorok Nátan a někteří další hodnostáři však byli proti.

Právě Nátan ponoukl Bat-šebu, aby se orátila na Davida a Adonijášovo nástupnictví překazila.

A to se jim podařilo, takže v den, kdy se měl Adónijáš ujmout vlády byl narychlo knězem Sádokem, prorokem Nátanem a Benajášem pomazán za krále Šalomoun.

Tenkrát jsme udělali strategickou chybu, protože jsme podcenili lid.

Ten nic o tom, co se děje, nevěděl, takže když vedli městem v slavnostním průvodu Šalomouna a provolávali mu slávu jako

Kdo je Neznámý? Kde se o něm v Bibli píše? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Nezapomeňte uvést svou adresu. Správná odpověď z minulého čísla: Apollos.

Kniha putuje za Marií Hláskovou, Jiřím Martanem a Evou Červeňákovou, které jsme ze správných odpovědí vylosovali. Blahopřejeme.

Modlíme se za Ukrajinu Rozhovor připravil Petr Vaďura, překlad z ruštiny Vladimír Suchánek

Ze světa

atalie Svjatoslavovna Sinkijevičová žije od 17. června ve vesnici Kamenice u Užhorodu. Z Luhansku uprchla se svou sestrou, jejím manželem a dětmi. Ačkoli ona sama je členka sboru Slovo života, v Kamenici se jí ujali členové místního metodistického sboru. Rozhovor s Natalií vznikl počátkem srpna letošního roku v Kamenici.

Proč jste opustila Luhansk?

Protože mě k tomu Hospodin doslova donutil. Bylo to 17. června. Tenkrát ještě fungoval i náš sbor, který se pak ale rozpadl, když se věřící rozptýlili po celé Ukrajině i Rusku. My jsme zatím skončili zde, kde se nás ujali místní věřící.

Jaká byla v Luhansku situace, než jste město opustili?

V důsledku válečných událostí tam došlo k probuzení. S lidmi bylo možno mluvit o víře dokonce i tehdy, kdy se museli schovávat do krytů, a mnozí přicházeli ke Kristu. Dokud jim bylo dobře, mysleli si, že Boha

nepotřebují. Když však na ně přišlo neštěstí, začínali chápat, že potřebují mít nějakou jistotu. Před svým odjezdem jsem chodila po městě a na lidech byl patrný strach. Když jsem s nimi mluvila, cítila jsem, že touží po naději, a pokud jim někdo nabídne nějakou jistotu, ihned se jí chytají. Lidé si kladou 23

24 důležité otázky a hledají jistoty.

Do kostela se vracejí i ti, kteří v církvi už dávno nebyli, a dokonce i ti, kteří z církve odešli.

Největší hlad po Bohu však je mezi uprchlíky.

Pocházíte se sestrou z Luhanska – jste tedy Rusky nebo Ukrajinky?

U nás bylo dříve vše promíchané – byl to zkrátka Sovětský svaz.

My se sestrou jsme Bělorusky, narodily jsme se v Kazachstánu, ale protože jsme 43 let prožily v Luhansku, cítíme se být Ukrajinkami.

rubrika

Jak spolu v Luhansku žili Ukrajinci s Rusy?

Mezi námi jsou dobré vztahy.

Na Ukrajině zvlášť nemáme žádné spory. V Rusku je to jiné, tam byla velmi účinná propaganda, která vztahy mezi námi ovlivnila. Proto se jako církev modlíme, aby se vztahy zlepšily a aby mezi lidmi různého přesvědčení nebylo nepřátelství.

A pokud jsme dětmi Božími, musí být mezi námi jednota.

Lidé, kteří znají Boha a jsou mu blízko, tomu rozumí a modlí se.

Nevěřící jsou zmateni. Poslouchají zprávy a žijí ve strachu.

My už zprávy neposloucháme, protože pro nás není důležité, co říká svět, ale co říká Slovo Boží. Našimi zprávami je Slovo Boží. A to nám říká, že se máme modlit.

Za co se modlíte?

Především za naši vládu. Všichni víme, že ryba smrdí od hlavy a jaká je vláda, taková je i země.

Když je vláda nečistá, žijí lidé ve lži. Pokud je vláda spravedlivá, žijí v pravdě a spravedlnosti i ti, kterým vládne. V minulosti jsme na vládu moc štěstí neměli, a proto se modlíme za to, aby současná vláda byla od Boha.

Hodně se modlíme za svou vlast a důvěřujeme Bohu, že vše dopadne dobře. Věříme, že se může přihodit něco, co zjeví na Ukrajině slávu Boží. Znám to z Běloruska i z Ruska. V Rusku je mnoho věřících lidí a mnoho sborů – a toho se ďábel bojí, protože se bojí slávy Boží. Proto

proti nám připravuje protivenství. Já však doufám, že to lidé v Rusku i na Ukrajině pochopí a probudí je to.

Nepřítel je naopak velmi silný.

Víme, že v takové situaci člověk nic nezmůže, ale my doufáme a čekáme.

Jak válka na Ukrajině podle vás dopadne?

Věříte tomu, že Ukrajina zůstane jednotná?

Tahle válka může být ukončena jen Božím zásahem. Na ten my čekáme a ten vyhlížíme. Kdybych se na celou situaci dívala z lidského pohledu, cítila bych se bezmocná, protože žádné dobré řešení nevidíme. Proto se modlíme a věříme, že přijde okamžik, kdy se Bůh rozhodne do toho vložit. Bez takového zásahu to dobře nedopadne. Naše armáda prakticky neexistuje, a pokud ano, pak je rozložená.

Amen! Zůstane. Ale situace v místech bojů je velmi vážná.

Luhansk je bombardován – a já jen děkuji Bohu, že jsem mohla odjet. Dlouho jsem doufala v dobrý konec – vždyť Luhansk je velké čtyři sta tisícové město a nikdo si nepředstavoval, že nastane taková katastrofa.

Jenomže nastala a na nás teď je, abychom se modlili.

Ze světa 25

26

Svědkové – trvale, i když na okraji

Kázání

Ivana Procházková

oto jsou jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem; každý přišel se svou rodinou: Rúben, Šimeón, Lévi a Juda, Isachar, Zabulón a Benjamín, Dan a Neftalí, Gád a Ašer. Všech, kdo vzešli z Jákobových beder, bylo sedmdesát.

Josef už byl v Egyptě. Potom zemřel Josef a všichni jeho bratři i celé to pokolení. Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země.

V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.

Ten řekl svému lidu: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil.

Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země.“ Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou. Musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu.

Proto začali Egypťané Izraelce surově zotročovat. Ztrpčovali jim život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli.

Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí.

Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa: „Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, aťsi je naživu.“ Avšak porodní báby se bály

Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu. Egyptský král si porodní báby předvolal a řekl jim: „Co to děláte, že necháváte hochy naživu?“ Porodní báby faraónovi odvětily: „Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde.“ Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domům. Ale farao všemu svému lidu rozkázal: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu.“ Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane. Tu sestoupila faraónova dcera, aby se omývala v Nilu, a její dívky se procházely podél Nilu. Vtom uviděla v rákosí ošatku a poslala svou otrokyni, aby ji přinesla. Otevřela ji a spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto a řekla: „Je z hebrejských dětí.“ Jeho sestra se faraónovy dcery otázala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ Faraónova dcera jí řekla: „Jdi!“ Děvče tedy šlo a zavolalo matku dítěte. Faraónova dcera jí poručila: „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zapla-

tím.“ Žena vzala dítě a odkojila je. Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš (to je Vytahující). Řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ (Ex 1,1 – 2,10) Náš příběh otevírá knihu Exodus a navazuje tam, kde jsme opustili syny Izraelovy na konci knihy Genesis. Jákob a jeho synové Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar, Zabulón, Benjamín, Neftalí, Gád a Ašer spolu se svými rodinami a veškerým majetkem odešli do Egypta, aby zde našli azyl před hladomorem, který uhodil v zemi zaslíbené, v Egyptě a okolních zemích.

A my jsme svědky toho, jak se naplňuje Boží zaslíbení dané Abramovi/Abrahamovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě…“ (Gn 12,2); „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5); „Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou.“ (Gn 17,6) Generace Izraelců, která vstoupila do Egypta, je už po smrti.

Jejich děti měly děti a ty měly zase děti, zkrátka Izraelců je „plná země“ (Ex 1,7). A vypravěč zdůrazňuje a několikrát to opakuje, že Izraelci se rozplodili, převelice rozmnožili, byli velice zdatní, takže jich byla plná země, že se rozplodili tak, až se to jimi na zemi jen hemžilo.

V hebrejském textu zde najdeme slovní výraz, který je vyhrazen pro hemžení se zvířat po zemi (viz např. Gn 1,20). Lidmi se to

označit za kontrolu porodnosti.

Hebrejské porodní báby, když přijdou k porodu, mají nechávat na živu pouze děvčátka. Poslední faraonův výnos má masový charakter a spouští genocidu.

Každý hebrejský syn, který se narodí, má být vhozen do Nilu.

V Egyptě posvátná řeka Nil, dárkyně a nositelka života, se mění v řeku smrti, v temné vody, ve kterých hynou synové Izraele.

Máme před očima obraz, který až příliš připomíná genocidy a vraždění, které rozpoutali i jiní vládci, kteří přišli po tomto bezejmenném faraonovi. Vraždění dětí ve Spartě a v Číně, gulagy, nacistické pracovní a vyhlazovací tábory a nemusíme, žel, chodit ani do daleké historie. Zoufalství a pláč byl tehdy stejný, jaký máme před očima při podobných událostech naší současnosti.

V tomhle šíleném běsnění hebrejské porodní báby Šifra a Púa neskutečně riskují a odvážně zachraňují narozené hebrejské chlapce. Jejich odvaha nebyla marná. Šifra a Púa zachránily mnoho chlapců. Dokonce na ně pak Hospodin pamatoval a jejich jména jsou zapsána v knize života - v Bibli - dodnes.

Faraon překročil hranice lidskosti. Tam, kde člověk překročí tyto meze, zavládne na zemi chaos, který znamená zkázu.

Bude to mít nedozírné následky pro všechny obyvatele Egypta.

Rozpoutaná zkáza nakonec postihne i faraona samotného a jeho rodinu.

Jako čtenáři jsme svědky toho, jak se pro syny Abrahama, Izáka a Jákoba místo azylu mění v místo exilu. Egypt se stává „domem otroctví“ a i tento slovní výraz už pomalu přestává stačit k vyjádření hrůzy situace.

Má-li Boží lid přežít, je třeba exodu. Má-li Izrael sloužit Hospodinu, dosvědčovat národům milosrdenství a svatost Hospodina, je třeba exodu. Má-li být život Izraele bohoslužbou – chválou, děkováním a přímluvou za ostatní národy k Hospodinu,

má-li být Izrael mezi ostatními národy národem kněží, je třeba exodu.

Do situace Izraele v Egyptě se vkládá Hospodin ve své svrchované stvořitelské moci. Hospodin jako při stvoření, když na počátku oddělil světlo od tmy a učinil klenbu a souš (a viděl, že je to dobré), nyní určil chlapce, nad kterým jeho matka, podobně jako Hospodin při stvoření, konstatuje, že je dobrý.

A po třech měsících, když už dítě není možné skrývat, postaví matka spolu s Hospodinem archu (tentokrát z proutí), vymaže ji asfaltem a smolou (aby do ní neteklo), a položí chlapce jako do kolébky na hladinu Nilu, opatrně – při břehu do rákosí.

Jsme svědky boje o záchranu života jednoho malého hebrejského chlapce. Už nemáme před očima lid Izrael (faraon by řekl „havěť, kobylky“), ale jednoho muže a jednu ženu z rodu Lévi a jednoho malého chlapce, kterého se podařilo utajit. A pak malou holčičku, kterou máma pošle, aby se dívala, co se s malým bratříčkem stane, po té, co jej položila na vodu mezi rákosí.

A tahle malá žabka – zázračně, úžasně mazaně spolu s Hospodinem podstrčí toho malého k adopci egyptské princezně.

Egyptská princezna je také zajímavá postava našeho příběhu. Řekli bychom při ní: hle, člověk.

Nevidí hebrejského chlapce – komára k zašlápnutí. Ale vidí plačící dítě a naštěstí (nebo opravdu díky Bohu) – zareaguje jako normální žena: Je jí ho líto.

A pak říká: Toto je jedno z hebrejských dětí. A přes rozkaz krále, otce – nechápu jak, to bylo možné (nějak to museli společně s Hospodinem navléknout) – se chlapečka ujímá, adoptuje ho – dává mu jméno, domov, azyl, aby mohl dorůst, dospět a ujmout se úkolů, které pro něj má Hospodin připravené: vyvést Izrael z Egypta.

Potud náš příběh. Ale vlastně jsme teprve na začátku velkého příběhu, kterému se říká exodus. Egypt přestal být pro Izrael 27

Kázání

hemží v celém Starém zákoně pouze zde – v našem příběhu.

Izraelci se v Egyptě hemží jako kobylky nebo hraboši. To zní hanlivě – a takový je i záměr.

Vypravěč slovesným výrazem hemžit se zdůrazňuje nejen početnost izraelského národa, ale především faraonovo vyhodnocení situace. Faraon nevidí za zdatností a početností Izraelců naplňující se Boží požehnání.

Jeho oči nevidí lid, kterého je jako hvězd na nebi. Vidí havěť, která se nekontrolovaně množí.

A vidí v Izraeli hrozbu. „(Faraon) řekl svému lidu: "Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil.

Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země."“ ( Gn 1,9-10) Škoda. Faraon nechápe, že „hostem v jeho domě“ je národ kněží Hospodinových, jehož přítomnost může být pro Egypt požehnáním. Místo tohoto se bojí a jeho paranoidní strach narůstá. Jsme svědky toho, jak tato faraonova paranoia vyústí ve strašlivou zkázu, ve které hynou nejprve synové Izraele, ale nakonec i synové Egypta. A celé to začne právě tím, že faraon nevidí v Izraeli muže a ženy, chlapce a děvčátka, starce a stařenky, ale havěť, která se hemží po zemi jako kobylky nebo žáby. Člověku se pak dere na mysl otázka, jestli faraonův chorobný strach a z něho plynoucí vraždění nějak nakonec nesouvisí s ranami, které později zasáhnou Egypt v podobě skutečných žab, komárů, much a kobylek.

Farao podrobil Izraelce nejprve nuceným pracím. Požadovaný efekt se však nedostavil a obávaný lid se dále početně vzmáhá. Faraonův strach narůstá, s lidmi, kteří jsou v jeho očích havětí, zachází jako s tažnými zvířaty. Čteme o nesnesitelně těžké práci spojené s nelidským zacházením, o otročině a surovosti.

Další faraonovo opatření bychom s černou ironií mohli

28

Stránky mladých / Kázání

místem azylu před hladem, jako za dnů Jákoba, Josefa a jeho bratrů, ale stal se místem exilu a domem otroctví. V této situaci nejen že už není možné, aby Izrael plnil poslání, ke kterému ho Hospodin povolal, tedy být národem kněží mezi ostatními národy, ale nyní jde o holé přežití. Proto je třeba odejít.

Odchod z Egypta však není rozhodnutím lidu, vždyť získat lid pro tuto myšlenku dalo Mojžíšovi i Hospodinu pořádně zabrat.

Nejde ani jen o to přesvědčit a donutit faraona, aby nechal Izrael jít. Nejde ani o to, kdy, kudy a kam se půjde. Přestože toto vše je velmi důležité a je to na samostatná vyprávění, platí

především jedna důležitá skutečnost: exodus je na prvním místě Božím darem. Darem slíbeným každé generaci. Hospodin vyvání svůj lid z domu otroctví a přivádí jej do nové země, aby zde mohl žít životem, ke kterému byl povolán. Smyslem exodu je záchrana, jejich život má být bohoslužbou a svědectvím náro-

UNIT POZNEJ ZNAMENÍ, BUĎ ZNAMENÍM!

Lucie Švábová

ijeme obklopeni znaky a znameními všeho druhu. Znamení můžeme dát řidiči auta nebo autobusu, aby zastavil, poslat někomu vzdušný polibek jako znamení lásky, připnout si na kabát židovskou hvězdu jako znamení národa, ke kterému patříme, nebo si obléct černé šaty na znamení smutku. Tím, co děláme, nosíme a říkáme, neustále dáváme druhým znamení o tom, kdo jsme a čemu věříme.

Vnímáme tato znamení kolem sebe? Vnímáme Boží znamení?

A jakým znamením jsme pro druhé my sami?

Právě znamení bylo tématem čtvrtého ročníku křesťanského multižánrového festivalu United ve Vsetíně, který proběhl 21. – 23. srpna 2014. Pořádá ho občanské sdružení DEN – Vsetín ve spolupráci s místními

církvemi a snaží se tím sloužit především mladým lidem, kterých letos přijelo na tři tisíce.

Program festivalu tvoří pestrá mozaika aktivit – od koncertů přes nejrůznější semináře a workshopy až po talkshow, divadlo a filmy. Kromě mnoha organizátorů, kteří ve svém volném čase připravují festival během celého roku, je potřeba v jeho průběhu zapojit desítky

dalších lidí ochotných pomáhat.

Jedním ze 150 dobrovolníků jsem letos mohla být i já a bylo to pro mě velkým požehnáním.

Dobrovolníci se do Vsetína sjíždějí už dva dny před začátkem United a vytvářejí si takový vlastní malý festival uvnitř festivalu.

Mají ranní a večerní shromáždění, vlastní chválící skupinu, svého řečníka i například zábavnou

dům o živém Bohu.

Jak se odvíjejí dějiny, vzmáhají se a zase upadají říše i jejich vládcové. Ale Boží lid, lid konající bohoslužbu a dosvědčující mocné skutky Hospodinovy, je tu stále. Generace za generací.

Lid, který je živ zázrakem, lid, který ve stínu i na troskách říší i jen svou holou existencí do-

svědčuje milosrdenství a věrnost Boží.

Chvála tobě Hospodine, za tvou věrnost, za zázrak tvého povolání a požehnání, které se naplňuje napříč našimi dějinami.

Chvála tobě Hospodine, že svou stvořitelskou mocí přemáháš chaos, který se zmocňuje jed-

notlivců i celých společenství.

S důvěrou vyhlížíme příchod tvého království a proměnu našeho světa. Amen.

Ivana Procházková, farářka Kázáno 2.8.2014 ve sboru ECM Praha 2

talkshow s organizátory. Na ruce jsme nosili modrý náramek s nápisem Poznej >> Znamení << Buď, který nám celých pět dní připomínal hlavní téma, nad kterým jsme se společně zamýšleli.

Dává nám Bůh znamení? Jak je můžeme vidět? A jak můžeme být sami Božím znamením?

Jak vidět Boží znamení?

Všude kolem nás je mnoho znamení nejrůznějšího druhu.

Zda si všímáme i Božích znamení, záleží jen na tom, jakými brýlemi se na svět díváme. A zda se vůbec díváme. Přiznejme si to – pro samý chvat a spěch se velmi často zapomínáme dívat kolem sebe a kochat se nádherou Božího stvoření. První rada jednoduše zní: „Podívej se kolem sebe!“ Kolik krásy a dokonalosti se skrývá v obyčejných věcech, nad kterými nás dospělé už ani nenapadne se zamyslet. Zkuste zalovit ve své paměti, zalistovat v učebnicích svých dětí nebo jed-

29

Kázání / Stránky mladých

TED

Ze života církve / Stránky mladých

30 noduše nahodit Google a podívat se například na schéma stavby lidského oka. Něco tak složitého a geniálně funkčního nemohlo vzniknout jen tak samo od sebe!

I oko může být znamením Boha a jeho velkolepého stvoření.

Nevyčerpatelnou studnicí Božích znamení je i Bible. Je plná příběhů lidí, kteří žili s Bohem a prožívali velmi rozmanitým způsobem jeho vedení, jednání a zázraky. Bůh s lidmi nepřestal jednat před dvěma tisíci lety. On stále jedná! Možná dnes kolem sebe nevidíme Lazary vzkříšené z mrtvých, možná se nám zdá, že znamení jsou malá a sotva rozpoznatelná. Možná se ale taky jen špatně díváme a vyslyšení svých modliteb přičítáme „štěstí“ nebo „náhodě“. United má za sebou v pozadí mnoho modlitebníků, kteří se jistojistě modlili i za dobré počasí během festivalu. Déšť by byl velký problém, protože mnoho programu se odehrává venku v ulicích, na náměstí a v parku. Před příjezdem dobrovolníků ve Vsetíně pršelo. V úterý po našem příjezdu

přestalo pršet a bylo už jen zataženo. Ve čtvrtek před příjezdem prvních účastníků vysvitlo slunce a svítilo až do soboty, kdy večer po závěrečném hlavním programu opět začalo pršet. Skutečně to byla jen šťastná náhoda?

Pokud se modlíme a skutečně žijeme s Pánem, nelze jeho znamení v našich životech nevidět. Každý z nás má jistě stovky příkladů, kdy se ho Bůh dotknul, kdy jednal v jeho životě, kdy vyslyšel jeho modlitby, kdy zkrátka zanechal své znamení.

Z vlastní zkušenosti vím, že čím více hledáme jeho vůli, čím více s Bohem skutečně žijeme, tím více znamení Boží přítomnosti vidíme a zažíváme. Pravděpodobně je nezažijeme, když budeme neustále sedět s brambůrky u televize nebo chatovat s „přáteli“ na Facebooku. Nebojme se skutečného života! Největší zkušenost s Božími znameními mají totiž ti, kteří vykročí ze svého pohodlí, zvednou zadek a skutečně něco udělají.

Co máme udělat? Na to neexistuje univerzální odpověď. Každý

jsme v jiné situaci, máme jiná obdarování, jiné zájmy. Ať už ale děláme cokoli, jakožto křesťané bychom sami měli být Božími znameními. Bůh nedává znamení jen skrze počasí, hořící keře a rozestupující se moře. Jeho nástroji jsou především lidé – lidé v každodenních situacích. V páté kapitole Galatským máme přesně vyjmenované ovoce, které máme jakožto následovníci Ježíše Krista nést. Není až tak důležité, co přesně děláme, ale spíše jak to děláme, o jaké ovoce ve svém životě usilujeme. Buďme laskaví, radostní, pokojní, trpěliví, dobrotiví, věrní, mírní a zdrženliví, pracujme a služme k Boží slávě a ukazujme tím vším na to největší Boží znamení – na Krista a jeho kříž. Rozpoznávejme znamení a buďme znamením! Kéž i naším každodenním přáním a modlitbou může být refrén letošní hymny festivalu United: „Chci zářit světlem tvým, nést tě bloudícím, chci jít tam, kde mě chceš mít.“

Lucie Švábová, ECM Praha 2

Hometown Mission Jana Křížová červnu 2014 se vydala tříčlenná skupina ze sboru ECM Brno do sboru Fairview v Jonesborough, Tennessee. Jednalo se o projekt v rámci partnerství In Mission Together České oblasti ECM a Johnson City District UMC. Sbor Fairview vyslal v roce 2013 do Brna dvanáctičlenný tým s programem pro děti a dorost. V roce 2014 nabídli dorostencům v České oblasti, aby se zúčastnili jejich Hometown Mission. Přihlásil se Jakub a jeho otec Ondřej z Brna.

Zájem projevilo ještě pět dalších lidí, ale nakonec odřekli. Možná

to bylo i proto, že jsme sice přijali pozvání k pobytu a nechali jsme se hostit, ale letenky jsme platili sami, přesněji řečeno, sbor Brno ten výjezd přijal za svou akci a na letenky finančně přispěl. Znamená to, že jsme skutečně byli partneři v misii, nikoli jen hosté. Ovšem jako s milými hosty s námi zacházeli, zejména potom, co skončil pracovní týden.

Já jsem Ondřeje a Jakuba doprovázela. V neděli 22. 6. při bohoslužbě místní farářka vyslala přítomné dorostence do akce a celý sbor se za ně modlil. Večerní bohoslužbou začal týden Hometown Mission. Na projektu se podílel také sousední sbor Pleasant Grove, byla to tedy spolupráce tří metodistických sborů – všude totiž uváděli i Brno, i na tričkách. Ten projekt připravili zejména vedoucí práce s dorostem a mládeží, ale o zdárný průběh se zasloužila i řada dospělých. Mnozí si vzali dovolenou a sloužili jako kuchařky, řidiči, vedoucí pracovních týmů atd.

Dvacet sedm mladých bylo rozděleno do tří pracovních týmů. Během týdne uklízeli, zvelebovali zahrádky u domů starých lidí – bez ohledu na to, jestli majitelé byli členové sboru nebo ne; pracovali v místních

for Kids. Ta organizace se stará o školní děti po vyučování, odpoledne a večer. Další den uklízeli ve skladu Food Bank, kde se rozdělují příděly jídla chudým rodinám. Ale nejvíc na Ondřeje zapůsobilo One Acre Cafe. Je to restaurace, v níž se prodávají obědy za tolik peněz, kolik si lidé můžou dovolit zaplatit. Pracují v ní zejména dobrovolníci. Já s Ondřejem jsme umývali nádobí.

Jídlo tam bylo výborné, z čerstvých a místních surovin, neplýtvalo se, což je na jejich poměry revoluční záležitost, a hlavně, prostředí pro hosty i pro personál bylo příjemné: všichni se chovali zdvořile, až s úctou – i k nám, kteří jsme dělali tu poslední práci. Řetěz restaurací One Acre Cafe založili křesťané, ale podporují jej lidé bez ohledu na náboženské vyznání. Některé dobročinné organizace byly založeny metodisty, ale spolupracují v nich i další církve.

Jsme rádi, že jsme to mohli zažít.

Jana Křížová je farářka sboru ECM v Brně 31

Ze života církve

dobročinných organizacích, zkrátka sloužili lidem v Jonesborough, Johnson City a okolí.

Večer většinou vyrazili za zábavou – bowling, plavání v bazénu u domu některého člena sboru a podobně. Jeden celý den byl věnován návštěvě velkého zábavního parku. Horské dráhy nadchly zejména Jakuba.

Ocenili jsme, že dorostenci se učí pracovat, všímat si, co lidé kolem nich potřebují, mají příležitost se spřátelit a vzájemně se podporovat.

Po celý týden jsme všichni včetně dospělých bydleli přímo v kostele, tedy v učebnách a podobných místnostech. Spali jsme na matracích na zemi. Vznikala tak pospolitost v církvi i napříč generacemi. Při večerní pobožnosti svědčili místní dorostenci, co pro ně znamenala zkušenost toho týdne společného nasazení.

Naše přítomnost připomínala místním dvěma sborům, že UMC je globální církev, jež svou strukturou napomáhá celosvětovému propojení křesťanů. Pocítili jsme tuto skutečnost, a bylo to povzbuzující.

Místní lidé měli radost, že díky spolupráci našich distriktů se můžou podílet na partnerství In Mission Together, ačkoli jsou jejich sbory malé.

Na zpáteční cestě v letadle jsem se vyptala svých spolucestujících, co je zaujalo na naší výpravě nejvíc.

Třináctiletý Jakub prohlásil nadšeně: „Všechno bylo super, hlavně kamarádi!“ Vzpomínal na jednu starou paní, která se divila: „Vy jste zaplatili tolik peněz za letenky a teď mi tu uklízíte zahradu!“ Ale přesně tohle dělají ty týmy dobrovolníků, které přijíždějí z USA k nám.

Vynaloží čas, peníze a úsilí, aby mohli společně s námi něco dělat: hrát si s dětmi, natírat plot nebo sekat trávu. Jakubův otec Ondřej to zažil v Brně mnohokrát, proto se nechal pozvat ke společnému projektu tentokrát v Tennessee. Byl mile překvapen: „Ty čtrnáctileté děti se ke mně chovaly přátelsky, přišly si popovídat a vůbec mi nedávaly najevo, že jsem pro ně starý.“ Jeden den navštívil se svým týmem Coalition

32

Závislost, alkohol a drogy: Trénink pro společenství

Tematické rozhovory

Rozhovor Davida Chlupáčka s Erikou Theysohn a Torsten-Michaelem Uferem o vzdělávacím tréninkovém kurzu „BASIS seminar“ pracovní skupině pro závislosti, drogy a alkohol (EBDAC) se setkávám s lidmi z Metodistické církve z Evropy, kteří před lety pocítili potřebu probouzet v místních sborech povědomí o traumatech závislosti, předávat základní poznatky a inspirovat lidi ke službě v této oblasti. Výsledkem jejich usilování byl vzdělávací modul „BASIS SEMINAR“.

Během přestávek v jednání a ve volných chvílích trávených na břehu Baltského moře mne v atmosféře odcházejícího léta a mořských vln napadá vyzpovídat kolegy a zprostředkovat českému čtenáři zkušenosti z Německa.

Hovořím s Erikou Theysohn a Torsten-Michaelem Uferem.

Představte počátky vzdělávacího kurzu o závislostech v metodistické církvi. Jak se zrodil nápad vytvořit tréninkový modul?

MTU: Má role byla spíše organizační. V roce 2008 v Texasu v USA se týden před Generální konferencí UMC konala pracovní schůzka řady lidí zapojených v protidrogových aktivitách v Metodistické církvi po celém světě. Sešli se zde členové evropské rady pro závislosti, Africká iniciativa, lidé z Oklahomské letní školy a také lidé z kanceláře Generální celosvětové misie.

Já jsem s sebou vzal zástupce Modrého kříže z Německa.1 ET: Uvědomili jsme si, že v různých částech světa narážíme na podobnou skutečnost – metodistická církev celosvětově podpo-

ruje prevenci a boj proti závislostem, v různých částech světa se něco děje, ale my si nepředáváme informace ani zkušenosti, navíc v místních sborech často schází znalosti a dovednosti.

Jak jste dospěli od tohoto pocitu a myšlenky k osnově a vzdělávacímu obsahu?

TMU: Když jsme se v roce 2008 shodli na tom, že je třeba, aby vznikl nějaký základní informativně-vzdělávací modul, který by šlo použít kdekoliv na světě

a adaptovat na místní poměry, znamenalo to pro všechny zúčastněné pokusit se shromáždit dosavadní zkušenosti, praxi, dostupné informace a již existující materiály. Rozhodně jsme nechtěli vytvářet něco zcela nového. Začali jsme spolupracovat s Heinzem Klementem z Modrého kříže, jejichž manuál posloužil jako základ.

ET: Druhým významným zdrojem byla Oklahomská škola, která vlastně již dělala to, co jsme zamýšleli rozvinout v Evropě.

Chtěla jsem zažít, jak to dělají

koncept, který lze přizpůsobit časově i obsahově podle potřeb místních sborů.

Trochu se obávám, jestli by se mi jako účastníkovi semináře nemohlo stát, že si začnu klást otázky také nad sebou a jestli bych neznejistil, že i mně hrozí závislost, když mám chuť na sklenku vína nebo pivo.

homa Summer School. V roce 2009 se podařilo vytvořit obsah semináře, který od té doby začal fungovat. Semináře se konají od roku 2009 v Německu i v jiných místech podle zájmu a potřeb církve.

ET: Ano, ale nejen to. Věřím, že seminář vám přinese něco jiného, než když si přečtete článek nebo knihu. Vzdělávání na Oklahoma Summer School on Chemical Dependency bylo rozvrženo do dvanácti dní a bylo věnováno především farářům, kazatelům a laikům, kteří nejsou odborníky a ani nemají odbornou péči nahrazovat.

Trénink německého Modrého kříže, 120 hodinový program, byl zase zaměřen na vzdělávání poradců – dobrovolníků.

MTU: Slyšeli jsme o nejrůznějších způsobech práce, projektech a vzdělávání v oblasti prevence a léčby závislostí v různých zemích a kontinentech v rámci metodistické církve a myslím, že se nám podařilo sestavit vyvážený a informativní obsah, který vtáhne účastníky do problematiky a pootevře jim srdce, mysl i oči. Rozvrhli jsme program semináře do pěti dní, ale seminář má otevřený

BASIS seminář se nyní stal vzdělávacím nástrojem pro církev, který by měl pomáhat sborům vzdělat se a stát se místem uzdravení a osvobození. Mohla by tuto službu využít také církev nebo sbory v České republice?

Kdo jsou lektoři a čím je organizace semináře podmíněna?

ET: Samozřejmě, že by církev v České republice mohla seminář uspořádat pro své faráře i laiky. Velmi rádi bychom na takovou potřebu reagovali. Semináři by měla předcházet příprava a komunikace mezi vedením církve nebo sboru a mezi členy EBDAC. Seminář může školit náš tým, ale je možné najít a zapojit místní zkušené lektory,

Jak byste na základě svých dosavadních zkušeností shrnuli poslání tohoto vzdělávacího kurzu?

ET: Chceme vyučovat a rozvíjet základní dovednosti, abychom prolomili zeď mlčení a bezmocnosti, aby účastníci povzbudili svá společenství, aktivizovali své síly, aby se v důsledku toho omezila závislost na návykových látkách a destruktivní vliv na rodiny a děti.

MTU: Posláním je zmocnění účastníků k citlivému vnímání problémů souvisejících se závislostmi, prevence v rámci společenství a předávání základních poznatků o vývoji poruch, dysfunkcí a důsledků závislosti na člověka a jeho rodinu.

—————————————————

1

The European Board on Drug and Alcohol Concerns, zkr. EBDAC; Africa Task Force, zkr. ATF; Oklahoma Summer School; Special Program on Substance Abuse and Related Violence, zkr.

SPSARV; International Blue Cross.

33

Tematické rozhovory

Odhaduji tedy správně podle názvu BASIS, že účelem semináře je uvedení do problematiky a předání základních vědomostí?

MTU: Lektoři vedou seminář tak, aby podnítili v účastnících zájem, vhled, sebereflexi i zpětnou vazbu. V průběhu semináře přicházejí na řadu cvičení, dialogy a herní situace, které umožní účastníkům zpracovat informace, sdílet zkušenosti a formovat postoj.

ET: Závislost je společenský fenomén, který se nezastaví před dveřmi našich sborů.

Také členové společenství jsou náchylní k závislostem anebo dokonce už sami závislí jsou.

Co může dělat společenství, aby chránilo lidi před pádem do smrtelné závislosti? Jak se může stát místem, kde je možné žít ve svobodě od závislosti? Jak se může stát místem uzdravení a komunitního zážitku? Na tyto a jim podobné otázky hledáme odpovědi v seminářích.

čímž se ušetří čas a energie na tlumočení. Nicméně je dobré a důležité, aby na semináři byl přítomen někdo ze stálého týmu.

Důvodem je zpětná vazba a to, že chceme zachovat oboustranný proces a otevřený koncept – každé zkušenost může přispět k úpravě či aktualizaci osnov.

Podněty z jednotlivých seminářů jsou nesmírně důležité k tomu, aby osnovy měly svůj univerzální charakter, a přitom neustrnuly na mrtvém bodě.

MTU: Seminář se zatím konal převážně v Německu, ale také v Norsku, Bulharsku a Lotyšsku, takže bychom určitě byli rádi, kdyby se církev ve vaší zemi přidala. Souhlasím s Erikou, že seminář není a nemá být záležitost pouze německá a nějak jednostranná. Proto by i česká církev mohla svým dílem přispět k budoucímu obsahu a podobě semináře.

34

Když ani brýle nestačí Jana Červeňáková

o je pro život nejhorší? Nevidět?

Neslyšet? Muset se pohybovat na invalidním vozíku? Potýkat se s mentálním nebo psychickým onemocněním? Nebo ještě

Diakonie

něco jiného?

Myslím, že na tyto otázky neexistuje odpověď. Ale jsem přesvědčená o tom, že jsou dvě možnosti, jak se ke kterékoli z těchto situací postavit: snažit se druhého, někdy svým způsobem odlišného, člověka pochopit a podle svých sil a možností mu pomoci. Někdy jako jednotlivec, jindy jako instituce.

Jedním ze zařízení, které se snaží nabídnout pomocnou ruku, je i Středisko pro zrakově postižené, patřící k Diakonii Českobratrské církve evangelické.

Svoje služby poskytuje Středisko již více než 20 let. Jeho činnost se začala formovat pod znovuobnovující se Diakonií asi v polovině roku 1989 a navazovala na to, co se v letech předešlých dělalo soukromě a tzv. „na koleni“. Jako samostatný subjekt existovalo od začátku roku 1993 do konce roku 2010. Od 1. 1.

2011 se stalo součástí – jednou ze služeb – Střediska celostátních programů a služeb. Ale na jeho činnosti a nabídkách se nic nezměnilo.

Nabídky jsou určeny všem zájemcům, kteří mají problémy s četbou běžného tisku. Na jednom našem letáčku máme slogan, který je i v nadpise

tohoto článku: „Když ani brýle nestačí“. Snad právě to dobře vyjadřuje skutečnost, že nejde pouze o lidi zcela nevidomé, ale i o ty, kteří z důvodu svého věku nebo nemoci ztrácí zrak a běžné čtení je pro ně velice obtížné nebo zcela nemožné.

Ročně využije naše služby asi 200 zájemců, většina z nich opakovaně a ve více oblastech. Většina nových zájemců přichází na doporučení svých známých nebo přátel. Pokud zájemce skutečně patří do skupiny, které jsou naše služby určeny, ve vzájemném kontaktu (osobně, telefonicky či písemně) upřesníme požadavky, případně nabídneme i další služby, které by bylo možné či vhodné využívat.

Středisko pro zrakově postižené je jedním z nejmenších v řadě institucí a zařízení, které jsou zaměřeny na pomoc lidem se zrakovým postižením. Je však specifické svým převážně křesťanským obsahem. Jeho nabídku lze rozdělit do dvou oblastí: 1. V první řadě jde o nabídku křesťanské literatury (různých církevních časopisů a knižních titulů) ve zvukové podobě (ve formátu MP3 nebo na kazetách), v elektronické (digitální) podobě – texty čtou uživatelé přes počítač většinou pomocí hlasového výstupu - a některé texty připravujeme i v Braillově slepeckém písmu. Fondy zvukové i elektronické knihovny se snažíme samozřejmě stále rozšiřovat, i když se nám to nedaří tak rychle a v takovém množství, jak bychom si přáli. Koncem loňského roku jsme nově nabídli možnost samostatného stahování některých zvukových časopisů přímo z webových stránek Střediska. Právě tuto možnost

bychom časem rádi rozšířili i na další oblasti. Při výčtu nabídek nesmíme zapomenout ani na tisk ve zvětšeném písmu, ve kterém již řadu let připravujeme biblické čtení na každý den – v minulosti metodistické Ranní chvilky, v současné době ekumenické Denní čtení.

2. Druhou oblastí je pořádání několika typů setkávání a pobytových akcí pro lidi se zrakovým postižením a jejich přátele – 1x měsíčně odpolední setkání v prostorách Střediska, 2x ročně víkendové setkání na různých místech republiky a většinou 2 týdenní letní rekreačně turistické pobyty, které se již téměř 20 let konají v zařízení naší církve na Veselce u Vimperku.

Veškerou práci zajišťují přímo ve Středisku dva stálí zaměstnanci.

Na načítání literatury využíváme několik externích spolupracovníků, případně dobrovolníky.

Další dobrovolníci se podílejí na přípravě některých zvukových časopisů, na zajišťování textových podkladů pro elektronickou knihovnu a také jako průvodci a asistenti při setkáních a pobytových akcích. Někteří dobrovolníci s námi spolupracují řadu let, jiní se nás dotknou pouze jednorázově. Za všechny jsme však vděčni. Stejně tak jako za to, že práce Střediska může ještě pokračovat, i když vzhledem k finančnímu zajištění se stále pohybuje na hraně mezi bytím a nebytím. A tak, dokud je čas, čiňme dobře všem - všem, kteří naše služby mohou a chtějí využít. A rozhodně to nemusí být jen „domácí víry“ (parafráze Ga 6,10). Těšíme se na ně!

Jana Červeňáková, a členka sboru ECM v Praze 2,

vedoucí Střediska pro zrakově postižené

Vzpomínka na doby minulé Jiří Bassano

se na zemi na hromádce hadrů.

Není se co divit, že jejich touhou bylo vymanit se z této neřešitelné situace a pokud možno emigrovat do Izraele. A právě v tom jim nadace pomáhala. Jak finančně, tak organizačně.

Jedno však bylo v této komunitě úžasné a nezapomenutelné: neuvěřitelná morální a duchovní síla. Samozřejmě pohled na tyto zubožené lidi nebyl nejradostnější - dokud nepromluvili. Většina z nich mluvila několika jazyky, hned se projevilo jejich vzdělání a rozhled a samozřejmě typická židovská moudrost pramenící ze studia Starého zákona, který někteří vlastnili dokonce v originálu. A další rys - pokoj, vyrovnanost a naděje. Ta je nikdy neopouštěla.

Musím říct, že tato setkání byla nezapomenutelná. Dostal jsem se tak i do kruhů intelektuálů, vědců a spisovatelů, které komunistický režim zavrhl. Patřila k nim i rodina našeho předválečného kazatele užhorodského sboru, bratra Hasiče. Je dobře, že tato doba je už minulostí, i když dnes jsou zase jiné problémy. Ale věřím, že toto se nebude opakovat, i když současné zprávy z východní Ukrajiny jsou alarmující. A mně při jejich poslechu vždycky vyvstane na mysli nějaký konkrétní člověk z Ukrajiny.

Jiří Bassano, farář sboru v Jenkovcích na východě Slovenska

35

Svědectví

htěl bych se s vámi podělit o zkušenosti a vzpomínky z doby (ne)dávno minulé, z Ukrajiny, kam jezdím už desítky roků. Je to pochopitelné, vždyť do Užhorodu to máme od nás pět kilometrů.

Už víc než 20 let spolupracuji s nadací Barnabas z Holandska, která pomáhá v sociální práci v Užhorodě a Mukačevu. V začátcích to byla práce neskutečně komplikovaná a náročná. Od problémů na hranicích - ukrajinští celníci nerespektovali ani certifikáty Červeného kříže - až po reálnou pomoc rodinám a církevním organizacím na Ukrajině. Vždycky jsme museli dávat pozor na všudypřítomnou mafii, v jejíchž rukách končila většina humanitární pomoci ze západu.

V počátcích měla nadace Barnabas za cíl pomáhat židovským rodinám, které přežily jak nacistický holokaust, tak komunistický útlak. Nebylo jich mnoho.

Na Zakarpatskou Ukrajinu se jich po válce vrátilo asi 10 %, jak to bylo dál, o tom samozřejmě neexistují doklady. Já jsem viděl jen výsledek. Nepředstavitelně zubožené lidi, kteří především v městech žili v zoufalých podmínkách. Od války neopravované bytové domy, zatékající střechy, rozbitá okna, všude tma a zima. Rozvody byly často zničené, a pokud fungovaly, nebyly peníze na placení energií.

Tito lidé totiž většinou dostávali tak malý důchod, že stačil jen na základní obživu. V některých bytech nebyl ani nábytek, spalo

THE SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Samota a osamělost Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXI Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875

grafický design: WWW.SOFLY.CZ

END