Slovo a život 04/2013

SLOVO téma: CESTA K LIDEM › ČÍSLO 4 PROSINEC 2013

ŽIVOT

2

3

ÚVODNÍK Nemám rád lidi

Petr Vaďura

To asi není dobrý název úvodníku k číslu křesťanského časopisu, jehož tématem je „Cesta k lidem“.

Ale co nadělám, je to tak. Lidi jsou hrozní a lezou mi na nervy.

Chovají se iracionálně, volí vychytralé politiky, mají rasové předsudky, koukají na přihlouplé seriály a čtou Blesk. O čem si s nimi chcete povídat? Jak tyhle povrchní bytosti chcete oslovit něčím hlubokým?

Pročítám články čísla a narážím na článek o Světélkování. Ptám se Dany Mrázkové, kolik vynesla ta její akce na pomoc poleptané paní? Suma, kterou slyším, mi vyráží dech – 13 350 korun.

Nespletla se? Ne, a peníze stále přibývají. Hm, v Tachově? Ti lidé, kteří jsou tak povrchní? Čtu dál. Články o tom, co je naší motivací k misii. Podle Filipa Jandovského je to hluboká lítost nad lidmi, kteří se řítí životem bez Pána Boha kamsi do nicoty.

V mysli se mi objevuje obraz rybníka, kolem kterého jezdíme s rodinou do lesa na hlívy.

V tomto rybníce před několika týdny vyhasly životy tří lidí. Byl to čtrnáctiletý bývalý spolužák mého syna a jeho prarodiče. Ne-

vím, jací to byli lidé, zda povrchní, nerozumní, zda četli Blesk a koukali se na přihlouplé seriály. Ale jejich životů je mi líto.

Jedna stará sestra mi k téhle nehodě napsala: „Hlavně že měl ten chlapec od vašeho Matouše svědectví o Pánu Ježíši.“ Jenže on neměl.

V září jsme rozjeli v našem sboru Fusion, mládežnický sbor právě pro takové kluky a holky.

Schází se jich kolem čtyřiceti.

Minulý týden někteří z nich zničili stojan na oděvy, který měla na chodbě paní, co má ve stejném domě prodejnu s oblečením. Včera přišla za vedoucím Fusionu dívčina a přiznala se, že to udělala ona. Brečela jak želva a člověk se na ni ani nemohl zlobit.

Je to těžké, když nemáte rádi lidi, ale stále se s lidmi setkáváte a zjišťujete, že vlastně nejsou tak špatní, že stojí za to se jimi zabývat, že by Hospodin přeci jen mohl ten jejich povrchní život nějak prohloubit. Že jsou vlastně krásní.

Ani apoštolové Ježíše Krista moc lidi rádi neměli. Vybavuje se mi scéna, jak chtěli seslat oheň na samařskou vesnici, která je odmítla přijmout. Nebo jak

odháněli od svého mistra děti, jak měli problém s odpuštěním, jak si byli nejistí, když někdo ve jménu Ježíše vyháněl démony, ale nechodil s nimi. A pak je Ježíš vyslal mezi všechny národy a oni šli a hlásali, nechali se bičovat, křižovat, upalovat. Proč?

Protože měli rádi svého Pána.

Nemám rád lidi. Ale mám rád Hospodina, svého Boha. A tahle jeho láska mě přemáhá a stále mě nutí překonávat svou nechuť, strach, neporozumění, rozpaky – a k druhým lidem jít.

Proto se modlím: „Pane, pokud chceš, aby má cesta k lidem měla nějaký smysl, musíš mě vést, doprovázet, naplňovat a být mou moudrostí. Buď mou láskou, citlivostí a trpělivostí.

Buď mým soucitem. Naplňuj mě tichostí a pokorou, uschopni mě k naslouchání a porozumění.

A vyšli mě k těm, které právě já budu schopen oslovit. Tady jsem – pro tebe a pro ty ztracené.“ Přeji vám požehnané chvíle nad časopisem Slovo a život.

Petr Vaďura, šéfredaktor

4

MISIE V NOVÉM ZÁKONĚ ANEB KOMU, CO A JAK?

tematický článek

Filip Jandovský Téma misie se vine celým starozákonním i novozákonním svědectvím, i když termín a institut misie se výslovně v Bibli nevyskytuje. Izrael od začátku věřil, že Hospodin stvořil člověka k obrazu svému. To jej činilo národem nejen zvláštním, ale také povolaným tuto radostnou zvěst tlumočit národům ostatním (Iz 49,6). Ježíš podle svědectví novozákonních pisatelů v závěru své pozemské pouti posílá své účedníky učit, křtít a získávat učedníky (Mt 28, 18-20; J 20,21). Misie ve svém nejširším významu se tedy stává jedním z hlavních poslání církve mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Všechny křesťanské církve a denominace postupně toto poslání vzaly za své a také podle toho jednaly. Otázkou nikdy nebylo, zda misie ano či ne, ale komu je misie určena, co je jejím obsahem a jak ji provádět. To jsou pro mne i v tomto pojednání základní otázky.

Komu?

Novozákonní svědectví ukazují na pořadí: Jeruzalém, Judea, Samaří. A později také Malá Asie, Řekové a dál. Zkrátka Římská říše a její nejbližší okolí, což byl tehdy veškerý svět.

Když si v mysli roztáhneme pomyslnou mapu, abychom prozkoumali, kam až se apoštolové vydali, musíme obdivovat jejich výkon. Snad nám bude povzbuzením a pomocí připomenout si, jak to tenkrát dělali Pavel a jeho pomocníci. Někdo si to možná představuje tak, že se jeden či

dva rozhodli, že se stanou misionáři, a pak odešli někam kázat.

Misie však byla záležitost celé církve. Ve Skutcích nám mimo jiné Lukáš vypráví, že Pavel a Barnabáš byli ke svému poslání odděleni Duchem svatým, ostatní bratři na ně vložili ruce a vyslali je k dílu. Pak se za ně dále modlili a v jejich službě je podporovali.

Ať šel Pavel kamkoli, vždy věděl: posílá mě sám vzkříšený Kristus a moji bratři na mě myslí a prosí o požehnání pro mou práci.

Když přišel Pavel do nějakého města, začínal vždy nejprve v synagoze. Při shromáždění v sobotu kázal Židům o tom, že Bůh již poslal zaslíbeného a očekávaného Mesiáše, kterým je ten v Jeruzalémě ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš Nazaretský. V něm nám všem Bůh odpouští hříchy, dává příležitost k pokání a k novému životu. Tak to probíhalo například v Ikonii. Lukáš nám opakovaně sděluje, že misijní kázání dosahovalo všude radostných a povzbudivých výsledků, slovy Bible: „Uvěřilo veliké množství Židů i Řeků“ – tedy pohanů.

Přijali Ježíše Krista jako svého osvoboditele a nového Pána. To je zázrak, působení živého Pána a Ducha svatého, který se k dílu misie přiznal a vzbudil víru v posluchačích apoštolského kázání.

Zvěstování evangelia však všude vyvolávalo i odpor. Vždy se našli takoví, kteří dobrou zprávu nejen nepřijali, ale vzbouřili se proti ní, vadila jim a toužili ji umlčet.

Někteří proto, že lpěli na tradici – to, jak věřili a uctívali Boha doposud, jim vyhovovalo a nestáli o žádné nové učení. Jiní byli do-

cela spokojeni sami se sebou, ba pyšní sami na sebe, a proto se nechtěli měnit, necítili potřebu dát se zachránit a nepřáli si slyšet o tom, že záchranu potřebují. To je ostatně stále stejné – a známe to z vlastní zkušenosti, z jakých důvodů lidé dnes víru odmítají, co jim vadí, proč pohrdají naším svědectvím i pozváním do shromáždění či na nějakou akci křesťanů. Dnes jako tenkrát dochází k tomu, že při slyšení evangelia se lidé dělí na ty, kteří se z něj radují, kteří uvěří a přijmou nabízenou záchranu, a na ty, kteří se postaví proti.

Jak? Kázali, přesvědčovali, a když neuspěli, vyrazili prach ze svých bot a šli dále. (Sk 13,51 a 18,6) Vše si financovali sami s podporou přátel, bez podpory státní moci. Jistě, doba se změnila.

Křesťanství se rozšířilo po celém světě. Církev nabyla rigidní podobu a získala podporu světské moci. Křesťanství se po staletí šířilo nejen pokojnou a obětavou službou, ale i ohněm a mečem a korupcí. Na druhé straně Štěpán, první mučedník Páně, měl nesčíslně mnoho následovníků.

Dnes si můžeme klást otázku: Co a jakým způsobem máme lidem nabízet? Odpověď je jednoduchá: Vše, co Ježíš přikázal.

Přesto bych chtěl rozlišit mezi misií a misionařením. Tomu druhému termínu rozumím jako snaze získat – naverbovat někoho k něčemu (v našem případě pro křesťanství). Něco jako: „Kupte si naše hrnce, deky, spo-

ření, jsou zaručeně nejlepší.“ To je agrese. Naopak misii podle Nového zákona rozumím jako způsobu života : "Jděte a kažte evangelium." Důraz není kladen na to, kdo káže, ale co se káže.

Nechci získávat lidi pro sebe, ale pro evangelium a Krista.

Co?

Proč?

S nastolenými otázkami souvisí i problém motivace k misii.

Leckdy je hnací silou k misii jen pohled na prořídlé lavice či židle v našich modlitebnách. Chceme mít přece krásné a plné sbory.

Přestože na této touze není nic zlého, jako motivace k misi je žel nedostatečná, ba škodlivá.

My totiž potřebujeme mít na prvním místě lítost nad zástupy.

Ježíš ji měl a děly se divy. Proto o ni prosme na modlitbách.

Probuzení a aktivní misie začíná v mém i tvém srdci. Proto by naším cílem nemělo být, aby lidé přišli do církve, nýbrž ke Kristu.

Misie a diakonie?

Jaký je vztah diakonie a misie?

Není podle knihy Skutků diakonie misií beze slov? Nedává diakonie smysl teprve tehdy, když vede k rozmnožování prořídlých řad církve? Proč bychom to vlastně jinak dělali?

Vždyť moderní sociální stát zajišťuje poskytování sociálních služeb v dostatečné míře. Mnozí křesťané si skutečně myslí, že vlastním smyslem diakonické práce křesťanů je získat klienty pro víru. Nemohu s tím souhlasit. Na základě svědectví Nového zákona i vlastních zkušeností jsem přesvědčen, že pomoc druhým se nesmí stát plánovaným nástrojem misie. Ježíš také nebyl zahleděný do svého učení a poslání, ale byl kdykoli připraven reagovat na fyzickou potřebu a nouzi lidí kolem sebe. V takové chvíli neřešil otázku hříchu, nezkoumal příčiny situace, v níž

se člověk nacházel, neformuloval ani žádné podmínky, jejichž splněním podmínil svou pomoc.

Nepožadoval vyznání vin a nezavazoval lidi, kterým pomohl, aby se stali jeho učedníky. Reagoval prostě na potřeby a nouzi lidí bez ohledu na to, zda se z nich stanou kristovci.

Diakonie plánovaně spojená s misií je obchod, ne milost.

Nástrojem misie se může stát jedině tehdy, jestliže křesťané v ní pracující budou šiřiteli pokoje a nositeli milosti, a to bez podmínek, tedy i bez zjevného nebo skrytého očekávání misijního výsledku. Úspěch?

Misie je podle novozákonního svědectví úspěšná tam, kde se nám daří předávat bezpodmínečnou lásku, odpuštění a milost. To je totiž něco, co svět nedokáže nabídnout. Nezaslouženou laskavost, nezištnou službu, pomoc bez podmínek – tak, jak jsme milost prožili při setkání s Kristem.

V dnešní době nejsme ve stejné situaci, jako byla prvotní církev.

Apoštolové byli pronásledováni, nám dnes nic takového nehrozí. A přece jsme ohrožováni: letargií, únavou, pocitem malomyslnosti. To vše je velice nebezpečné pro ducha člověka, a tedy i pro misii. Pocit marnosti v kombinaci s únavou z práce a ze složitých lidských vztahů nám bere sílu ke sdílení s druhými. Naší nadějí v takové chvíli je opět živý Bůh. Ten, který má zájem o člověka, který při něm stojí. Vždyť proto k nám vyslal Ježíše z Nazareta, aby nám byl oporou. Pokud o Boží přítomnost zápasíme, je i naše misie autentická a pravdivá. A jsme-li schopni o ní i o zápasu o ni s druhými mluvit, pak může být i úspěšná. Nevzdávejme to, neboť na konci není prohra, nýbrž vítězství.

Filip Jandovský, farář sboru Maranatha Plzeň

tematický rubrika článek

Být křesťanem a nechtít misii, to je biblicky viděno protimluv.

Misii nelze nahlížet objektivně – nelze zvěstovat „něco“ či „nějakou cestu ke spáse“. Nelze o ní, po mém soudu, přemýšlet religionisticky. Zvěstuji ji, protože jsem ji jako cestu poznal a chci po ní jít. Misie není nějaký fígl „jak na ně" (na pohanské psy), ale bytostná otevřenost druhému. Např. životu toho druhého, jeho problémům, strastem i radostem, a to i za předpokladu, že to moji víru trochu změní. I to je součást misie, kterou můžeme nazvat otevřeností k dialogu. Misie může přeci i mě samotného nesmírně obohatit, jestliže zůstanu vůči druhému otevřený. To je má vlastní zkušenost.

V současnosti si stále více křesťanů klade otázku, co svým „nevěřícím“ bližním vlastně nabízíme. Nezveme je spíš než ke Kristu do našeho společenství?

Lze odpovědět i šalamounsky: Zveme je do společenství, jehož středem je Kristus. Jenomže jde v první řadě o zvaní? Nemělo by jít spíš o vyjití a dlouhodobější doprovázení? Jen tak přeci vznikne vztah, díky němuž lidé časem snesou i církev, které v lepším případě i porozumí.

A tak když mám občas rozpaky, na co lidi pozvat, nacházím tohle jako jediné poctivé řešení: zvu je k navázání bezpečného a nevypočítavého vztahu.

Pokud vstupujeme do vztahů s lidmi z necírkevního prostředí, pak stejně jako v novozákonní době ohrožujeme "náboženský smír". Abychom totiž mohli s jinak smýšlejícími lidmi zasednout k jednomu stolu bez podezření, že jsme na „křížové výpravě“, musíme být ochotni své

přesvědčení „relativizovat“. Ve vzájemném a poctivém dialogu totiž není možné, aby se každý držel svého přesvědčení a nebyl ochoten naslouchat druhému.

Nejsme-li ochotni podstoupit riziko poctivého rozhovoru, ve kterém nasloucháme argumentům a otázkám druhého, aniž bychom ihned přispěchali s naučenými odpověďmi, pak se musíme tázat, zda má vůbec cenu nějakou misii páchat.

6

cesta k lidem

Pavel Hradský

JAK (NE) VÉST LIDI KE KRISTU

dyž přemýšlím nad tématem tohoto čísla „cesta k lidem“, stále mě napadá myšlenka, že jde především o cestu Pána Boha k nám. A není to vůbec cesta jednoduchá. Její proklestění naším hříchem, lhostejností a sebespokojeností stálo Pána Ježíše cenu nejvyšší – život.

Protože já jsem součástí lidu, jde i o cestu ke mně samému. O cestu do mého srdce i do mé mysli. Mám-li vést druhé, musím vést sám sebe. Pán Ježíš vyčítal farizeům: „Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře a zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něj syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,13-15) Takováto námaha na získání nového člověka je kontraproduktivní. Jejím cílem bylo zřejmě získat člověka spíše pro náboženskou strukturu (organizaci) než pro Hospodina. Takovouto Kristovu výtku bychom určitě na naši adresu slyšet nechtěli. Pavel kdysi říkal: „Poučuješ druhého a sám sebe neučíš?“ (Ř 2,21) Asi vždy bylo snazší vést druhé než sám sebe. Proto Korinťané slyšeli od Pavla napomenutí, co mají dělat před účastí na Večeři Páně: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ (1K 11,28) Jen Bůh a já víme, co je v mém srdci. Sebe mám zkoumat a ne druhé. Mám-li vést druhé ke Kristu, musím být o krok vpředu. A to stále. Být mu blízko. Pak se může stát, že i skrze mne si Bůh najde cestu k někomu dalšímu. Pavel mohl říci králi Agrippovi: „Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já – kromě těchto pout.“ (Sk 26,29) Pán Ježíš říkal svým učedníkům: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19) Když jsme uvěřili v Pána Ježíše, nastěhoval se on sám do našeho života. Říká, že bez něj nemůžeme nic učinit, a proto platí Pavlova výzva, že všechno, co mluvíme nebo děláme, máme činit ve jménu Pána Ježíše (Kol 3,17).

Pokud chceme vést lidi ke Kristu, zřejmě nám nezbývá nic jiného, než je vyzvat: „Následuj mne.“ Asi to zní hereticky, ale nevěřící člověk nemá většinou jinou možnost jak se setkat s živým Kristem, než skrze druhé lidi. Než skrze nás. Pro mne je Kristus radostí. Jeho následovat, to je to nejdůležitější v mém životě. Jemu dávám prostor a po něm toužím. Jeho pokoj šířím kolem sebe. Jsem důvěryhodný, miluji Pána a druhé lidi. Umím si pro ně udělat čas a modlím se. Tak se pro ně stávám světlem, které vede ke Světlu. Když lidé vidí, že pro mne víra velice mnoho znamená a proměňuje můj život k lepšímu, mají naději se s Kristem také setkat. Poznají, jestli získávám lidi pro organizaci, nebo zda mi leží na srdci lidé, a proto jim toužím dát to nejlepší. Věřím, že v tomto případě lidé nenásledují mne jako člověka, ale Krista ve mně. Když se nastěhuje i do jejich života, přidávají se svým světlem k našemu světlu.

Asi mi dáte za pravdu, že když se mluví o získávání lidí pro Krista, vždy se to nějak dotýká našeho života. Naší víry, našeho svědomí,

naší poslušnosti a radosti, naší zkušenosti s Pánem.

Určitě hraje roli i mnoho dalších věcí, jako je naše povaha, naše zkušenosti s lidmi i s církví (sborem), ale i to jak najít jako křesťané cestu k lidem. Kostel či modlitebna je pro mne stále jakousi výhodou domácího prostředí. Milovníci fotbalu však vědí, že gól vstřelený na hřišti soupeře má často dvojnásobnou cenu než ten, který vstřelíme na domácím hřišti. Proto potřebujeme stále hledat způsoby, jak zasáhnout lidi okolo nás dobrou zprávou pro jejich život.

Jsem moc rád, že umíme odpovědět na otázku, která zazněla o Letnicích: „Co máme dělat?“ Víme, jaká by měla být reakce na Boží volání: obrácení (pokání), přijetí odpuštění i Ducha svatého. Modlím se za to, aby i dnes Bůh zasahoval lidská srdce a vypůsobil podobné touhy a otázky, jako kdysi o Letnicích.

Vyhlížím však i to, že naše životy a život našich sborů budou stále přitažlivější a více motivující, aby lidé toužili žít život, jaký žijeme my.

Pavel Hradský, farář sboru ECM Třeboň

ČEKÁTE PROBUZENÍ V EVROPĚ?

Josef Červeňák

dokonce strach z misie nebo z evangelizace. Před lety jsem dostal brožuru nazvanou Stanová evangelizace – šance pro Evropu. Jde vlastně o sborník zpráv a zkušeností misijních organizací. Knížka vyšla v roce 1989. Protože šlo hlavně o zkušenosti z německy mluvících evropských zemí, zdálo se, že je to pro naše podmínky nepoužitelné.

Ale přivedlo mne to k několika postřehům a ukázalo se, že některé obecné principy platí pořád. Ověřovali jsme si to před deseti lety na kazatelském setkání, které jsme věnovali tématu Jak evangelizujeme?

Předně se opakovaně potvrzuje, že nejúčinnější evangelizace je evangelizace osobní (pojem evangelizace a misie zaměňuji, pro tento článek není odlišení podstatné). Velké kampaně a velké akce jsou také důležité a přinášejí své ovoce. Ovšem mnohé evangelizace troskotají na nedostatku svědků (nejen „evangelistů“ a „misionářů“) nebo na jejich obavách a strachu. Zmiňovaná publikace uvádí fascinující čísla o počtech stanových evangelizací nebo o počtu oslovených. Řadu lidí v našich sborech to ale nijak nenadchne, protože se „nás to netýká“ nebo „by to u nás nešlo“ apod.

Podle mého mínění je důležité, abychom se zabývali zprávami a svědectvími o úspěšných evangelizacích. V českých poměrech se o něco takového snažíme třeba ve zpravodaji Okusdál. Uveřejňujeme informace o akcích, které probíhají v našich podmínkách, v našich sborech. Poslední (říjnové) číslo se aktuálně věnovalo prvním výsledkům dlouho připravované kampaně Zveme Česko na večeři zarámovanou do kurzů Alfa. Informace o zkušenostech (ať pozitivní nebo negativní) nás mají inspirovat, popř. varovat. Dodat odvahu, abychom dělali u nás třeba něco jiného.

Kristův svědek si chce uvědomovat, že je svědkem Kristovým, že jde o jeho dílo. Prostě jsem služebník. Proto jdou moje představy a pocity stranou. Každému je jasné, že záleží na tom, jestli Bůh vylije svého Ducha a dá probuzení. Za to se můžeme modlit, ale nemůžeme to vynutit. Všímejme si tedy především toho, co záleží na nás! Co můžeme udělat my. Kde se můžeme angažovat a kde je naše pole působnosti.

Modlitba je určitě východiskem. Ze zmiňované knížky jeden citát evangelisty Manfreda Böniga (shodné jsou i zkušenosti mnoha dalších pracovníků): „Tři nejdůležitější předpoklady Bohem požehnané evangelizace jsou: 1. Modlit se; 2. Modlit se; 3. Modlit se!“ Souvisí s tím i příprava, která může trvat někdy opravdu dlouho. Stojí dost času, energie, přemýšlení, sebezapření, horlivosti. Když nám předával své zkušenosti ze stanových evangelizací bratr Wilfried Bolay nebo když přátelé z Bulharska vyprávěli své zkušenosti s evangelizacemi v 90. letech, uvědomovali jsme si, že přípravy začínají dlouho předem a že i pak pořadatele čeká hodně následné práce. Je snazší říct: Nepůjde to, nemá to význam, nevyplatí se to. Skutečně to nakonec tak může dopadnout. Může to skončit fiaskem.

Pokud už se však pro evangelizaci rozhodneme, měli bychom se na ni dobře připravit. Promýšlet, na co mám a kde jsou moje silné stránky, jaké šance jsou v mém okolí; ptát se, na co mohou lidé reagovat.

cesta k lidem

e sboru v Seredi na Slovensku jsme zpívali často píseň „Čakáme to prebudenie slávne, ktoré aj náš život premení“. Odpovídá to výzvě Pána Ježíše ze začátku knihy Skutků: „Nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení.“ (1,4) Ježíš apoštolům zaslíbil: „Přijmete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (1,8) Podle pokynů Pána Ježíše měli nést zvěst evangelia do celého světa. Myslel Pán Ježíš i Evropu? A myslel na Českou republiku? Prahu, Brno nebo třeba Bechyni? To se můžeme leda domnívat. V Bibli o tom není přímá řeč. Ale je nám všem jasné, že ano.

Zajímá nás, co s tím udělá ECM na počátku 3. tisíciletí?

Je to úkol několika schopných a obdarovaných, jako byli apoštolové? Nebo se to snad nějak týká i mě? Moje jméno mezi těmi dvanácti apoštoly sice zmíněno není, ale vím, že mě se to týká také. V tom případě už jen poslední otázka: Co s tím tedy prakticky udělám?

Mezi prvními myšlenkami bude otázka, jestli jsem tím obdarovaným evangelistou, jak o tom píše apoštol Pavel (jsou přece různá obdarování). Ale dost možná mám být „jen svědkem“ – všude, kam přicházím. Možná nebudu mít s evangelizací ani žádné náklady.

Nemám žádné statistiky, které by ukázaly příčiny toho, že mnoho křesťanů má obavy či

7

A je důležité, abychom nechtěli získávat lidi do svého sboru, do své církve, navyšovat počet členů nebo návštěvníků bohoslužeb. Má jít o získávání lidí pro Krista. Prakticky se pak může stát, že se svými přáteli nebudu za každou cenu a pořád hovořit o Ježíši. Někdy na to přijde řeč až za hodně dlouho. Nejlepší je, když se lidé sami ptají. A já chci žít tak, aby se ptali – kdo jsem a proč jsem takový, jaký jsem; aby chtěli mít něco z toho, co mám já.

Bratr Bolay se nás ptával: „Když chcete pozvat třeba souseda na nějakou sborovou (křesťanskou)

akci, jste ochotni i vy s ním jít na akci, kam chodívá on, kde to on považuje za zajímavé a hezké? Pokud ne, proč by on měl chodit s vámi? Kde vlastně najdeme společnou řeč?“ Další série námitek, proč evangelizace nedělat, se dá shrnout do věty: Je nás málo, nikdo není ochoten do toho jít, jsem sám.

Skutečně, zpravidla je nutné, aby fungoval spolupracující tým lidí. O tom se však musí mluvit a lidé se v tom musí vzájemně poznávat a učit. Každý může společnou práci podpořit svými vlastními obdarováními. Každý máme něco, čím můžeme při-

spět ke Kristovu dílu. Nejsme-li ochotni, nikdo nás nedonutí a nepřesvědčí.

Možná máme obavy, že nedokážeme druhým říct základní pravdy křesťanské víry. Nebo že se nám někdo vysměje. Nebo z něčeho jiného. Můžeme být ovšem i mile překvapeni, když zjistíme, že Bůh si posluchače už připravil, neboť Pán Bůh pracuje mnohem dřív, než se mu jako spolupracovníci nabídneme.

Josef Červeňák, bývalý superintendent ECM, dnes farář sboru v Protivíně

život církve

ECM 2013 – NOVÉ (I STARÉ) VÝZVY Petr Procházka ýňatek ze zprávy superintendenta k Výroční konferenci 2013 Narovnejme záda Finanční příspěvky od státu na platy duchovních nám mnoho let dovolovaly žít téměř bezstarostně. Sbory měly garantovány plat svého duchovního a na některých místech i pomocníků kazatele a správců. Státní podpora byla využita i pro další zaměstnance církve. V pozitivním smyslu tato finanční bezstarostnost dovolila zaměstnat nové pracovníky, rozvinout misijní i diakonickou službu. Zároveň se však projevovaly i určité neduhy tohoto stavu, jejichž odstraňování je a bude bolestné.

Větší angažovanost Výborů pro spolupráci (staršovstva) a su-

perintendenta při plánování pracovní náplně duchovních, účelné využívání pracovní doby, počet zaměstnanců vycházející z reálné velikosti a služby církve, plánování výše pracovních úvazků s ohledem na finanční možnosti sboru a církve – to vše je dle mého názoru cesta dobrým a zdravým směrem.

Oblastní konferencí schválená Strategie ECM 20132030 ukazuje směr, kterým se chce Evangelická církev metodistická v České republice v dalších letech ubírat. Strategie vychází ze schváleného zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a následně uzavřené Smlouvy o vypořádání mezi Českou republikou a Evangelickou církví metodistickou (Sbírka zákonů č. 55/2013).

Strategie podporuje finanční

obětavost sborů. Dle přijatého plánu budou každým rokem stoupat finanční odvody sborů na plat duchovních s cílem dosáhnout 100 %. Strategie zároveň zdůrazňuje princip solidarity, podporu diakonie, zahraniční i domácí misie a podporu finančně slabších sborů.

Projděme změnou myšlení Ani sebelepší plány a strategie nebudou úspěšné, pokud neprojde církev změnou myšlení (v určitém smyslu metanoia).

Musíme ustoupit od komunistickými léty nám vsugerovávaného „někdo to za nás zaplatí“ k finanční odpovědnosti. Bůh má nás a nám svěřil odpovědnost za církev a není třeba hledat někoho jiného. My členové církve a nikdo jiný jsme zváni k odpovědnosti a obětavosti.

Na farních konferencích jasně vyznívá, že většina našich sborů a farností se v nové situaci velmi dobře orientuje a chápe své finanční zdroje jako příležitost k rozvoji služby pro Krista.

Buďme misijní

Ekumenicky otevření Bylo by nošením dříví do lesa znovu zdůrazňovat naši eku-

Sloužíme potřebným Naše církev i nadále provozuje deset Středisek křesťanské pomoci. Jejich velikost i zaměření se liší. Všechna střediska jsou propojena s místními sbory, které jmenují členy správních rad.

Rada oblasti schválila Smlouvy o finančním příspěvku na mzdy se středisky: SKP Plzeň, Point 14, SKP Pastelka, SKP Klubíčko, SKP Duha a SKP KC Maják. Na základě těchto smluv již církev nezaměstnává žádné pracovníky sloužící ve střediscích, ale posílá střediskům finanční podporu na platy.

Církev nově založila a registrovala na Ministerstvu školství mateřskou školu, kterou bude provozovat sbor v Litoměřicích.

Poděkování a povzbuzení patří i těm sborům, které svou dobrovolnickou službou pomáhají a podporují potřebné. Jako například sbor Praha-Strašnice, jehož členové vaří každou středu polévku pro bezdomovce.

Pravidelně vydají více než 100 polévek. Sbor v Litoměřicích podporuje službu svého kazatele a dalších dvou členů ve vazební věznici. Společně podporujeme službu naší kaplanky v nemocnici Na Bulovce. Další dva faráři se na kaplanskou službu v nemocnici připravují.

Připravujeme služebníky Příprava a podpora stávajících i nových služebníků církve patří mezi samozřejmé priority naší církve. Pokračuje Kurz pro laické kazatele a další pracovníky, nově byl v lednu 2013 ve spolupráci s Českobratrskou církví

evangelickou otevřen dvouletý kurz pro učitele besídek S dětmi na cestě víry. V dubnu se konala Jarní škola. Studenty teologie podporujeme prostřednictvím stipendií. Kapacita Metodistického semináře je naplněna na 100 %.

Metodistická identita?

Metodisté v České republice jsou jasně profilovanou církví, která se ve svých důrazech a zbožnosti liší od ostatních církví a společenství. Identita neznamená pouze (ale také) zřízení církve, Řád církve, písně, liturgii, solidaritu, ale samozřejmě teologii. Metodistickou teologii předběžné milosti, pokání a obrácení, spasení z víry, znovuzrození, svědectví Ducha, posvěcení, misie, sociální angažovanosti a další budeme i nadále zvěstovat, učit a ve sborech prohlubovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kdo podporují službu naší církve. Duchovním i laikům, kteří vydávají svědectví o Boží lásce. Vedoucím sborů, domácích skupinek, sborových výborů. Těm, kdo se ve skrytu modlí, i těm, kdo podporují službu finančně.

Děkuji i vám, jejichž modlitby provázejí můj život i život mé rodiny. … Et unam, sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam…

(Nicaeno-Constantinopolitanum) Mgr. Petr Procházka, superintendent ECM

život církve

„Kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil celý svět.“ (Talmud) Vedení církve podporuje sbory v jejich misijním úsilí. Věříme, že každodenní trpělivá misijní práce přinese ovoce v pravý čas.

Služba sboru Plzeň Lochotín v Horšovském Týně, Prahy 2 v Sedlčanech, misijní rozsévání v Jihlavě a jejím okolí, v Tachově, Znojmě, Vimperku, Jablonném a na dalších místech je naplňováním našeho poslání. Zapojení sborů do ekumenických misijních aktivit jako například Noc kostelů (oba plzeňské sbory, všechny pražské sbory, farnost Mikulov), pozvání Česka na večeři (Praha 2, Jihlava, Litoměřice, Plzeň Maranatha a další) to vše je cesta k lidem kolem nás. Jako misijně nadějné se ukazuje i propojení služby faráře v Horních Počernicích se službou kaplana v SKP Horní Počernice. Pokračuje i projekt založení anglicky mluvícího sboru ESUMC v Praze. Sbor má nejen pravidelné nedělní bohoslužby a biblickou skupinku, ale i mateřské centrum.

Jsem rád, že naše sbory pořádají evangelizační shromáždění a různé misijní akce. Pokračujme v tom s novou intenzitou.

Povzbuzujme se navzájem k osobní evangelizaci a misii.

Pokud by se každý člen modlil za jednoho svého nevěřícího známého a alespoň jednou za rok vydal jemu či někomu dalšímu svědectví, církev mocí Ducha svatého poroste rychleji než v současné době.

menickou otevřenost. Snad lze pouze konstatovat, že ekumenická otevřenost neznamená převzetí teologických důrazů jiných církví. Otevřenost chápeme jako možnost obohacování jinou teologií, tradicí a zbožností.

V posledních letech jsou vztahy mezi církvemi v České republice nejen korektní, ale otevřené a dokonce přátelské.

řed loňskými Vánocemi mi přišel hromadný mail, ve kterém odesílatel přál „osobně“ všem samé dobré věci. Takto „osobní“ přání mi přišlo dosti vypovídající o odesílateli a nenechalo mě chladným. Vlastně jsem o jiném „osobním“ přání tolik nepřemýšlel, jako právě o tomto.

Chodí mi denně mnoho hromadných mailů – doporučují mi, abych zhubl (už mi to psali asi 100x, budu si to muset vzít k srdci), abych si koupil novou ledničku, včera mi přišla dokonce výhodná nabídka rybího tuku!

Brrr! A stejně jako mi přeběhl mráz po zádech z levného rybího tuku, tak mně běhá mráz po zádech z toho, že by církev mohla být „osobní“ třeba formou hromadného přání k Vánocům.

Je libo mluvit o osobní evangelizaci? Pak máme před sebou dva obyčejné lidi, kteří si povídají o něčem až intimním. Takovému rozhovoru je vzdálená profesionalita nebo teologická korektnost. Naopak, potýká se s nepřesnými výrazy, amatérizmem a syrovostí výrazů i myšlenek.

Ten, který evangelium předává, nepředává obecně platnou informaci. Evangelium při osobní evangelizaci vlastně vyrůstá z kontextu života a osobních peripetií. Umožňuje připravenost sdílet svoji obyčejnost a nechat si nahlédnout pod pokličku.

Odkopat se. Otevřít dveře vlastních nejistot svému partnerovi v diskusi.

Radomír Škaloud

JE LIBO OSOBNÍ EVANGELIZACE

cesta k lidem

10

Je libo, aby naše evangelizace byla osobní? Pak musíme vzít vážně osobu a situaci toho druhého. Snad to nejhorší je snažit se co nejdříve stočit řeč na evangelium jako univerzální všelék.

To je vlastně snaha o ukončení osobní evangelizace a přechod na pokřesťanštění silou. Prosté zneužití problémů druhého.

Vždyť ani my, jako křesťané, neočekáváme od Boha nějaké instantní řešení skrze modlitbu, ale víme, že nás Bůh často

vychovává a učí trpělivosti.

Modlitba je přece častěji plná hledání a otázek než okamžitých Božích zásahů. Nebuďme lékaři, kteří předepisují skvělé léky, aniž by vyslechli pacienta a pomohli mu odstranit kořen jeho problémů. Evangelium není širokospektré antibiotikum pro nemocnou duši. Mnohem víc je to přesně cílený lék, který působí, jen pokud člověk změní své smýšlení.

Je libo, aby naše evangelizace byla úspěšná? Pak je třeba přiznat, že všechny evangelizační akce jsou jen doplňkem a podpůrným programem pro osobní evangelizaci. Není to naopak, i když to tak často vypadá. Když se připravuje sborová evangelizace, mluví se o tom, že je třeba pozvat lidi osobně, jinak ta evangelizace nebude fungovat. To je pravda, ale vlastně je to zavádějící. Ve skutečnosti je každý misijní projekt jen doplňkem osobního sdílení víry. Může v mnohém pomoci, někdy umožní udělat zásadní krok – ale to hlavní se odehrává v osobním sdílení. Neosobní evangelizace je prostě nesmysl – evangelizace je vždy osobní a evangelizační projekty, mají-li být úspěšné, musí vytvářet prostor pro osobní sdílení víry.

Je libo osobní evangelizaci?

Bude nás to stát čas. A taky si tím trochu přiděláme starosti – starosti těch druhých budou najednou i naše starosti.

A z evangelizačního plánu se stane obyčejné sdílení všedních věcí. A místo plánu obrátit celý svět budeme mít plné ruce práce s tím, abychom zvládli všechnu tu obyčejnou pomoc, která je najednou tak důležitá a neodkladná.

No, raději to ještě zvažte, než se vrhnete do osobní evangelizace – třeba je ta neosobní, řekněme celosvětová, přeci jen pohodlnější a dá se dělat na profesionální úrovni i s kamenným srdcem.

S tím ta osobní funguje hodně špatně.

Radomír Škaloud, skladník

CESTA K LIDEM

11

Anketa

1. Proč je v našem státě tak velké procento lidí odmítajících církev?

2. Může církev tento svůj negativní obraz nějak změnit?

2. Může, ale chce to odvahu a upřímnost, ochotu hledat nové cesty a nebát se opustit ty staré.

I tak to je „běh na dlouhou trať“.

Sandra Silná, generální sekretářka Ekumenické rady církví 1. Naše společnost je velmi citlivá na autority a na různé předpisy. A církev je ta, která má neuvěřitelné předpisy a povinnosti, jež „normální“ člověk nemá chuť dodržovat. A církve nenabízejí žádné motivace, proč něco dodržovat a někoho poslouchat.

2. Obraz církve nejenže můžeme změnit, ale dokonce umíme jej změnit. Negativní obraz o církvi není třeba vyvracet ani se složitě obhajovat. Je důležité nést pozitivní obraz před Hospodinem.

1. Myslím si, že je to pořád ještě hodně ovlivněno komunistickou propagandou, ve společnosti vládnou negativní předsudky a lidé věřící vidí většinou jako pokrytce. Taky „kampaň“ odluky státu od církve vzbudila v lidech pocit, že pořád musí doplácet na církev a ta z nich jen ždímá, takže jí nejde o lidi, ale o majetek a peníze stejně jako v dobách minulých.

2. Může??? Myslím si, že jestli chceme mít pozitivní vliv na lidi, tak dokonce musíme a každý musí začít sám u sebe. Jestli nevylezeme ze svých ulit, nebudeme dělat něco pro lidi ve svém okolí, tak změna bude jen velmi pomalá a rozhodně nebude účinná. Bůh potřebuje zapálené následovníky, kteří žijí radostný, vítězný život plný naděje, a kteří se nebojí o tom mluvit.

Miluše Šálková, ECM Protivín 1. Myslím, že je to z několika příčin: informační vakuum či spíš negativní informace o církvi během minulého režimu a pak vytváření obrazu církve samotnými křesťany; neschopnost a nechuť křesťanů budovat mosty mezi většinovou společností a církví a neposvěcený život křesťanů.

2. Pokud mám pravdu v bodě 1, tak tím, že se zachová jinak. Nepochybuji také o tom, že i současní novináři potřebují naše modlitby a ne střelivo k tomu, aby mohli psát – po právu – o církvi negativně. Pozitivní obraz církve v médiích však má jen váhu doplňkovou. Změna obrazu církve začíná změnou mínění o nás a o církvi u našich nejbližších sousedů. Až se nás naši nevěřící sousedé zastanou, obraz církve se ve společnosti změní. Obyčejné lidské kontakty jsou klíčem ke změně.

Zdeněk Eberle, ECM Plzeň Lochotín 1. Jistě jde o kombinaci několika faktorů a velmi odolných mýtů o církvi. Dá se samozřejmě mluvit o historických důvodech, jakými byl antikatolicismus spojený se vznikem Československa, komunistická indoktrinace poválečných generací, ztráta elit nebo restituční otázka. Osobně ale věřím, že vina leží spíše na straně církví samotných, které si nesou dědictví historického selhání církve v Evropě a které ve skutečnosti nejsou schopné dobře komunikovat se svým okolím a nezvykly si ještě na svou roli menšiny ve společnosti. Důvěra k církvím rapidně poklesla až v průběhu devadesátých let, kdy se ukázalo, že církve nebyly schopny reagovat na nové otázky a podle sociologických výzkumů lidé ani nečekají, že církev má na jejich základní otázky odpovědi. Ani to však nevysvětluje averzi a až iracionální strach

anketa

1. Myslím, že u nás lidi odmítají církev jednak proto, že se jim příslušnost k církvi neslučuje s tou „nově nabytou svobodou“ po revoluci – asi mají pocit, že bytí v církvi člověka natolik omezuje, že by si tu demokracii a nové možnosti, které dřív neměli, dostatečně neužili. A asi i proto, že církev sama (skrze duchovní) neumí často srozumitelně a důvěryhodně předat skutečné poselství evangelia a to, oč vlastně církvi a v církvi jde...

Tedy obraz pravdivých motivací v životě každého vyznávajícího křesťana. Metodisté by měli mít ulehčenu situaci, protože ve vyznání jsme si jisti spasením již za života. A co může být radostnější motivací?

Ivan Vašín, ECM Praha 2

anketa

z církví. Kromě averze k institucím obecně a institucionalizovanému náboženství jako takovému mají lidé averzi především k obrazu církve ve svých hlavách, který má se skutečnou církví jen málo společného.

Vidí církev, která touží hlavně po moci a bohatství, která je dogmatická a uzavřená. Osobně myslím, že církve fungují v české společnosti také jako Jungův „stín“ – plátno, na které si mohou lidé projektovat své vlastní temnosti a hříchy, protože nikdo jiný v současnosti už ani nechce být morální autoritou. Ukážu-li na nemorálnost morální autority, mohu tak omluvit svou vlastní.

s náhražkami duchovního života, které mají po ruce.

Chodím do Domova pro seniory Světlo v Písku. Potvrzuje se mi jedna „teorie“ – ani ti starší lidé nemají jasno, kdo je Bůh, kdo je Ježíš, co je Bible a k čemu je tu vlastně křesťanství. Jak má další a další generace vědět, nač je církev dobrá?

2. Církev si musí přiznat, že má ohromný „PR problém“. Vnímaný obraz církve se od skutečnosti diametrálně liší, což ukazují výzkumy, které sledují, jak výrazně lidé změní svůj postoj k církvi a ke křesťanům, když se s ní a s nimi skutečně setkají. Nemyslím, že nás svět musí milovat, ale říkám, že nás aspoň může nenávidět z dobrých důvodů. Velkým problémem je to, že v zásadě děláme církev pouze pro věřící lidi, což oslabilo naši schopnost komunikace s lidmi kolem nás, s vnější kulturou a otázkami, na které lidé hledají odpovědi. Pokud nepřekonáme tuto gravitaci, budou se lidé setkávat s církví hlavně formou mediálního obrazu církve, který je žalostný a odpudivý i pro většinu křesťanů. Církev potřebuje i novou generaci elit, jež budou svou víru veřejně reflektovat a budou komunikovat jazykem, který dokáže oslovit i tradičního českého skeptika. Dopad jednotlivců s odvahou podobnou Liboru Michálkovi může být obrovský.

1. Myslím, že je to dáno starším i novějším historickým kontextem - starším míním spojení většinové církve s vládnoucí vrstvou, potlačování reformace, řada nemorálních přestupků, za novější kontext beru potlačování víry a převýchovu za komunistické totality, se kterou podle mínění lidí musela církev spolupracovat, aby si zajistila existenci.

Jiří Unger, tajemník České evangelikální aliance

Anketu připravil Petr Procházka

1. Z nevědomosti. Vždyť, co vlastně lidé o církvi vědí? A co je také na církvi může přitahovat, když jsou svým způsobem spokojeně živi bez církve, resp.

2. Ano, může. Poctivou a horlivou prací a tím, že bude prezentovat, co dělá. A chce to dlouhý čas. Myslím, že je potřeba součinnosti – jedinec to nezvládne (na svém místě a v nejbližším okolí jistě ano) a potřebuje podporu i strategii „shora“.

Josef Červeňák, ECM Protivín

2. Jsem přesvědčený, že církev může svůj negativní obraz změnit tím, že vyjde za svoje hranice - v iniciativě, když budou členové překonávat svoji možná typickou středoevropskou pohodlnost spíše mlčících nebo kritizujících v soukromí než „nesoucích kůži na trh“. Možná by církev mohla dělat více kroků, které by zviditelňovaly její význam v naší společnosti, posilovaly důvěryhodnost této největší „organizace“ a potvrzovaly, že Pánem církve je Bůh.

Pavel Wittner, ECM Plzeň Lochotín

ZÁKON KRISTŮV

13

Pavel Filipi

Jak člověk pozná, jak my poznáme, jestli máme Ducha svatého?

Někdy slýcháme, že se to pozná na mimořádných projevech vybočujících z běžné zkušenosti, na vytržení, na modlitbě v jazyku či zázračném uzdravování.

Apoštol Pavel je v této věci mnohem střízlivější: Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. Takové jsou podle něj životní projevy Ducha.

Máš-li Ducha svatého, nebudeš usilovat o to, abys sám sebe oslavil. Nebudeš své bližní popouzet k hněvu. Nebudeš závidět. Jak prosté! Jak obyčejné! Ale opravdu: Je to tak prosté a obyčejné?

Nezávidět, nehledat vlastní slávu, neprovokovat? Není to v našem světě, v naší době, v naší zemi spíše něco výjimečného?

Něco opravdu mimořádného?

A kdo je toho schopen, nemá to ze sebe, nemá to ze vzorů, jež mu předkládají televize, ten to má shůry, od Ducha svatého jako jeho mimořádný dar.

Apoštol však jde ještě dál a dotýká se citlivé otázky: Někdo upadne do nějakého provinění.

Rozumí se: Někdo v křesťanském společenství (někdo z vás).

Apoštol předpokládá, že něco takového se může stát. Někdo z bratří (sester) učiní chybný krok, zakopne, dopustí se hříchu, odejde ze společenství.

Neměl dost sil, aby vzdoroval pokušení, opustila jej potřebná sebekázeň, podlehl svodům světa, vyhnalo jej z církve pokrytectví křesťanů a jejich falešný moralismus. Něco takového se může stát. Může se to stát i věřícím, pokřtěným křesťanům.

Nový zákon o tom ví, nezamlčuje to a potýká se s tím. Hřích se nevyhýbá ani věřícím lidem, křest svatý není očkování, jež by doživotně imunizovalo proti hříchu a selhávání. A my to víme, ach jak dobře my to víme ze své vlastní zkušenosti i ze zkušenosti svých dětí, vnuků, bližních kolem nás. Ani křest, ani ordinace, ani úřad presbytera neuchrání člověka před selháním. I římský papež má svého zpovědníka.

pravou cestu. Co je tu nápadné?

Apoštol neoslovuje toho, kdo se dopustil provinění, oslovuje ty, kdo jsou jeho bratry a sestrami a jsou „vedeni Duchem Božím“. Ten problém, který nastal selháním jednoho, je jistě problémem jeho samého, ale také problémem těch, kdo jsou kolem něj. V této věci apoštol následuje Pána Ježíše, který se také nejdříve neobrací na toho, kdo zhřešil, nýbrž na jeho bratry. Říká: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ (Mt 18,15 aj.)

Dá se předpokládat, že zhřešivší bratr má se svým proviněním již problémů dost. Teď jsou na tahu ti druzí, teď se ukáže, zda oni jsou „vedeni Duchem Božím“.

Co učiní, aby to Duchu odpovídalo?

Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti, radí apoštol.

To znamená především: Nechoďte kolem něj nevšímavě, jakoby nic, nenechejte jej ležet na cestě nebo v příkopě, kam se – svou vinou – dostal. Nýbrž: Ujměte se ho, doprovoďte ho, pomozte mu povstat, pomozte mu vrátit se na cestu, ze které sešel, do společenství, z něhož byl odešel. Radou, pomocnou rukou, solidaritou.

Takto jednají v křesťanském společenství pastýři vedení Duchem – nejen faráři, nejen presbyteři (ti ovšem především), Ale slyšme, co radí apoštol v ta- nýbrž každý bratr a sestra, kteří kové situaci: Vy, kteří jste vedeni mají obdarování Ducha. NeBožím Duchem, přivádějte ho na řeknou si: To se nás netýká, to

kázání

sme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.

Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

Galatským 5,25-6,5

kázání

je jeho věc, má, co si nadrobil.

Anebo jinak: My jsme tolerantní, my respektujeme, že každý má svůj vlastní život a nikomu nelezeme do jeho soukromí.

Nebo ještě jinak (a to je nejhorší možnost): My jsme lepší, mně by se něco takového nemohlo stát, já chválabohu ještě kráčím vzpřímeně. Ten druhý, ten provinilý pak je tu jen jako zrcadlo mé vlastní výbornosti, aby vynikl kontrast mezi mnou, který jsem ještě pevně na nohou, a tím druhým, kterému nohy beznadějně uklouzly. Toto není tak neobvyklé chování. Známe je z Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi (L 18,9nn); tam se farizeus modlí: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo jako i tento celník…“ Chlubit se tím, že druzí jsou horší (a děkovat za to!) – to mnozí dělají, ale z Ducha svatého to není.

skandalizování, v němž si tak tuze libuje duch sdělovacích prostředků, brání jakémukoli zneuctívání provinilého. Duch svatý se při nás pozná (a to je zvláštní) na tom, jak jednáme s provinilým člověkem. Zda s křikem, halasem, moralizováním, s výčitkami, nebo s mírností a tichostí; zda s přizváním veřejnosti nebo „mezi čtyřma očima“. Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout: Zda zničení, pokoření, potrestání hříšníka – potom volíme první cestu. Nebo nápravy hříšníka, jeho návratu – potom je na místě druhá cesta, cesta mírnosti a tichosti. Duch svatý na každý pád volí cestu druhou.

Jakoby tento náš sklon apoštol tušil (anebo možná i z praxe znal), připojuje: Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Srovnávat se s druhými, to nikam nevede. V tom je jen malá útěcha, dočasná: platí jen do chvíle, kdy já sám také zakopnu, škobrtnu na cestě víry. Skutečná, trvalá útěcha je v něčem jiném: Když vím, že nežiji ze své vlastní spravedlnosti, výbornosti, nepostradatelnosti, že žiji ze spravedlnosti darované, z milosti tak hojné, že je do ní zahrnut i ten nejposlednější bratr či sestra, z milosti Kristovy, který nás, ztracené a padlé, hledal a nalezl.

Tím se můžeme právem utěšovat navzájem, jeden druhého těšit a povzbuzovat.

Cestu vzájemného nesení břemen. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Nejcitovanější věta z epištoly Galatským. Je zde ovšem v konkrétním zarámování. Jistě jde také o vzájemné nesení břemen starostí, potíží, snad i finančních – ale zde konkrétně: o nesení břemen, jež si někdo naložil svým hříchem.

Hřích se stal a nikdo jej nemůže odestát. Ale spáchaný hřích má své důsledky: narušené vztahy, rozpad rodiny či přátelství, zraněné svědomí a někdy i újmu na fyzickém nebo psychickém zdraví, útěk do alkoholu nebo drog a mnoho jiného. To jsou ta břemena, jež mají s hříšníkem nést ti, kdo jsou mu v Duchu svatém po boku. Jeho hřích na sebe vzít nemůžeme. Ten na sebe vzal náš Pán. Ale důsledky, produkty jeho hříchu s ním nést můžeme – takový je zákon Kristův. Zákon, který platí ve společenství těch, kdo Krista ve víře přijali, ve společenství těch, kdo nesou, a těch, kdo jsou neseni.

A ještě toto: Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti.

Duch Boží je duch mírnosti. To asi měl na mysli Pán Ježíš, když v citovaném výroku nabádal, aby se věc nejprve řešila „mezi čtyřma očima“. Duch Boží brání

Proč zákon Kristův? Protože zákon nesení břemen on jediný dokonale naplnil. V Iz 53,4a.5 čteme: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal /…/ byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost,

trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Takový je zákon Kristův. A platí tam, kde má být vyřešena ta nejstarší a nejbolestivější lidská otázka: otázka viny.

A nikdo ať se neobává, že je to zákon příliš tvrdý. Že naložit si břemeno bližního na břemeno své vlastní přesáhne jeho síly. Každý zajisté máme svých břemen dost. Ale v prostoru, kde vládne zákon Kristův a řád Ducha svatého, platí také něco jiného - pravidlo, které jsem si nazval „archimedovským“ zákonem Kristovým: Mé vlastní břemeno je nadlehčováno tou silou, kterou na mne působí břemeno bližního. Moje vlastní starosti a bolesti se stávají lehčími a snesitelnějšími, když hledím k bolestem a starostem svých bližních. Takovou zkušenost jsme, myslím, učinili všichni. Najednou nemám čas se zabývat sám sebou, sám sebou se trápit, sám sebe litovat.

Takové je požehnání, takové zvýhodnění těch, kdo se řídí zákonem Kristovým, zákonem toho, který „nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní nesl“.

Kázání bylo předneseno na Jarní škole kazatelů ECM v roce 2011 profesor ThDr. Pavel Filipi, evangelický teolog, učí na Evangelické teologické fakultě UK v Praze

15

„HOSPODINE, ODPOUŠTÍM TI“

Daniel Pavelek

všechny předchozí pocity začínají opouštět a já slyším, jak se kolem mě ostatní modlí a v pláči se Bohu otvírají.

Odešel jsem ze semináře na chodbu a přemýšlel nad tím, co jsem před chvílí prožil a proč to tak najednou přestalo. Řekl jsem si, že bych se mohl zkusit ještě modlit, mám přece tolik věcí, co potřebuji vyřešit, zvláště jednu! Kvůli jedné věci jsem byl na Boha, řekněme, naštvaný.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, uslyšel jsem hlas: „Dokážeš mi odpustit?“ – „Tak určitě,“ řekl jsem si ironicky. Vím přece, že Bůh chyby nedělá, a tak se nemá za co omlouvat. Chyba je u mě, v mojí netrpělivosti, přestože čekám opravdu dlouho.

Pak jsem však ucítil, jako by tu se mnou byl ještě někdo, komu opravdu není jedno, že v sobě nesu takovou hořkost. Uslyšel jsem: „Omlouvám se, promiň mi to.“ Na to už moje ironie nestačila a řekl jsem: „Hospodine, odpouštím ti.“ A pak se stalo hned několik věcí najednou. Zalily mě slzy, úplně se ve mně něco zlomilo. Nejdříve jsem viděl takový obraz malého chlapce, jak svým dětským hlasem volá „Tatí!“ a utíká.

A pak jsem ucítil obětí. Nádherné obětí plné lásky, pochopení

a maximálního pocitu bezpečí.

To byl Táta. Zároveň s tím jsem cítil, jako by polevila obrovská překážka. Jako veliká přehrada s obrovskou silnou hrází. Ta hráz však najednou zmizela v ohromném oblaku kouře, strašlivého výbuchu. Její části létaly vzduchem a masa vody se hnala ven. Taková to byla úleva a radost!

Uvědomil jsem si, že když se má člověk omluvit, provází ho při tom pocity určitého ponížení.

Ale je to pravda? To, co Bůh udělal, nebylo ponížení. Z Jeho slávy a velikosti neubylo ani zrníčko. Ne, to není ponížení. To, co provází omluvu, je pokora.

A pak jsem vyslovil větu, která mě samotného překvapila: „Bůh je nejpokornější z celého stvoření.“ Myslím, že každý z účastníků si nese svůj vlastní příběh osobního setkání. Pán Bůh zde jednal po celou dobu v malých i velkých věcech a na nás nyní je to nezapomenout, nenechat uhasit.

Včas přikládat, držet se a nést to do svých všedních životů.

Exploze? My jsme odpálili přehradu!

Daniel Pavelek, ECM Plzeň Lochotín

svědectví

vláštní paradox.

Ačkoli mám pocit, že ze všech konferencí AMM bylo na téhle nejméně lidí, Bůh zde zcela mimořádně jednal. Název „Exploze“ jsem bral až do konference s určitou nadsázkou.

Tento pohled ovšem okamžitě rozpustily sobotní semináře.

Dva byly téměř identické – přednášející zkrátka řekl: „Jestli chceš, budu se za tebe modlit, aby na tebe sestoupil Duch Svatý.“ A za koho se modlil, ten byl skutečně naplněn. Byl jsem ohromen, jak s každým jednal unikátním způsobem. Někdo vysloveně spadl na zem, jiný bez viditelné změny zůstal stát. To zásadní bylo totiž neviditelné.

Já ucítil jeho dotek přímo v srdci a bylo to, jako by se začalo rozpouštět. Z něčeho tvrdého a studeného jako skála bylo po chvíli něco měkkého, teplého, příjemného a hlavně živého. Úplně to uvnitř proudilo a cítil jsem, jak všechny moje chyby, výčitky, nenávisti jsou v podobě prachu, pavučin a různé další špíny tím proudem unášeny a rozpouštěny. Bylo to skvělé, ale jako by tomu něco chybělo.

Cítil jsem v sobě stále určitou zatvrzelost či hořkost. Navíc jsem si uvědomil, že už mě ty

16

stránka mladých

Lucie Švábová

KONFERENCE, NA KTERÉ EXPLODOVAL DYNAMIT

ůh je živý! Bůh jedná a sesílá svého Svatého Ducha, aby probudil Českou republiku.

S takovým pocitem odjížděla z Jihlavy nejspíš většina účastníků letošní Konference mládeže. Dynamit explodoval!

Tématem letošní prodloužené Konference mládeže, která proběhla 25. – 28. října v Jihlavě, byl Duch svatý a církev aneb „Čekání na explozi“. Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) to bylo dosti opomíjené téma, o kterém se v naší církvi nediskutuje zrovna často. O to zajímavější a objevnější víkend jsme zažili.

Jihlavská mládež se o nás skvěle postarala jak materiálně, tak duchovně a nabídla nám pestrý program.

V sobotu jsme si mohli vybrat z nabízených seminářů a poslechnout si několik řečníků.

Zájemci se mohli více dozvědět

například o hudebním evangelizačním projektu Fusion, který před pár týdny odstartoval i v Tachově, poslechnout si vyprávění o misii v Kambodži, zabloudit k počátkům a základům metodismu nebo se zamyslet nad Božím vedením v praktickém životě.

Tím, kdo odpálil největší nálož dynamitu, byl ale hlavní řečník konference Andrew Bagulay z Anglie. Kázal a vyučoval o Duchu Svatém, o jeho moci a modlil se za každého, kdo chtěl být pokřtěn Duchem Svatým nebo přijmout některý z jeho darů.

A Duch Svatý zde opravdu jednal, dotýkal se lidí a obdarovával je. „Program byl pro mě velice obohacující. Nejen názorově, ale i tím, co jsem přijala. Znát Boží jednání a zázraky z vyprávění nebo být jejich součástí je podstatný rozdíl. Odjížděla jsem povzbuzena do nových věcí a s chutí být Pánu neustále co nejblíže,“ pochvaluje si svou první účast na

metodistické mládežnické konferenci Anna Bajzíková.

Sobotní semináře byly opravdu požehnané a množství svědectví sdílených při nedělních bohoslužbách to jen potvrzovalo. Silný zážitek si z konference odnesla také Ester Zajícová: „Upřímně, neočekávala jsem, že konference bude tak požehnaná a přinese tolik ovoce. Andrew Bagulay měl semináře o Duchu Svatém, kde jsem přijala dar evangelizace, který jsem si tolik přála. Jeden večer mě uzdravila z horečky dívka, která dostala dar uzdravování. Nikdy jsem nic podobného neprožila. Teď už vím, že ty řeči, že »Bůh uzdravuje« jsou pravda!“ V neděli na nás kromě společných bohoslužeb s místním sborem čekaly ještě dva koncerty a psychologická hra. Během hry, která trvala skoro tři hodiny, jsme si mohli zkusit prožít celý svůj život. I když jsme se u toho především pobavili, mnohým z nás došlo, jak život neskutečně rychle ubíhá, jak je důležité zvolit si správného partnera, mít lidi, za kterými můžeme kdykoliv přijít, a jak nepostradatelné je pro nás v životě Boží vedení. Jihlavským organizátorům a především Bohu tak patří dík za skvělý víkend a neopakovatelné zážitky!

Lucie Švábová, ECM Protivín

SVĚTÉLKOVÁNÍ Dana Mrázková

článek z Tachovského deníku z 5.11.2013: Světélkování vnese světlo nového života Tachov – Mateřský klub Krteček, který už více než deset let patří k aktivitám Evangelické církve metodistické v Tachově, připravil akci s názvem Světélkování. Pokud vám to nic neříká, nedivte se, tato akce je první ve své historii.

Jde o procházku večerním Tachovskem se světélky, které zazáří paní Daně Andrlové, mamince tří dětí, která měla v únoru vážnou autonehodu. Při té došlo z devadesáti procent k poleptání jejího těla a tři čtvrtě roku byla v nemocnici. Po následném pobytu v rehabilitačním centru se vrací ke své rodině a blízcí z Tachova chtějí, aby měla vstup do rodinného života hezký. Více k akci řekla organizátorka: „Myšlenku svítit malými světýlky ve tmě jsem si přinesla ze svého bývalého bydliště, kde jsme spolu s několika maminkami zorganizovaly procházku Starým Plzencem jako zážitkovou akci pro naše malé děti. Po přestěhování do Tachova jsem se rozhodla v tradici pokračovat a v roce 2008 jsem podnikla první Světélkování v Tachově se svými malými studenty angličtiny, kteří v té době docházeli na klub Angličtina hrou. Už tehdy přišli také jejich rodiče a jejich kamarádi a zažili jsme prima atmosféru s jasným poselstvím, že každý z nás se můžeme stát světýlky pro naše blízké a přinášet jim do života radost. V tom samém roce jsem začala pracovat v Mateřském klubu Krteček a ke Světélkování jsem pozvala i maminky s malými dětmi, které tehdejší klub navštěvovaly, „vysvětlila organizátorka akce Dana Mrázková. Loňského Světélkování se zúčastnilo přes 120 lidí. „S tím přišel nápad využít zájem a uskutečnit Světélkování jako akci pro veřejnost s přesahem. Přinést světlo někomu, koho potkalo něco smutného.

Paní Andrlovou osobně neznám,

ale myslím, že Tachováci, stejně jako já, měli možnost dozvědět se o jejím neštěstí. Do Krtečka také chodila maminka, která je Dany přítelkyně, a tak jsem měla příležitost prožívat příběh paní Dany z větší blízkosti. To mě vedlo k přání podpořit Světélkováním právě její rodinu,“ popsala Mrázková. Každý, kdo se chce Světélkování zúčastnit, by s sebou měl přinést lampiónek či lucerničku. „Vstupné se nevybírá. Účastníci ale budou mít možnost darovat peníze rodině paní Dany, která strávila dlouhé měsíce v nemocnici v Praze, daleko od svých dětí a manžela a její zdravotní stav si žádá trvalou péči i po návratu domů. Bude potřeba uzpůsobit domácnost, pořídit pomůcky a další. Rodina tedy peníze potřebuje, také lásku, projevení zájmu a sounáležitosti. Kéž jim tedy svítí světlo z našich srdcí,“ ukončila pořadatelka.

Tolik Tachovský deník. Navzdory deštivému a chladnému počasí přišly dvě stovky lidí se světýlky a nádherně prozářily nejen tmu pod tachovským vrchem Vysoká, ale svým zájmem i naději a sílu paní Daně samotné. A musím se přiznat, že mě překvapily. Dobro bydlí v srdcích lidí, stačí ho jen trochu probudit, popíchnout, povzbudit, dát mu prostor, pootevřít dveře.

Mohu se teď těšit na osobní setkání s paní Danou a je mým přáním stát se součástí její cesty k mostu přes její velmi dravé řeky života.

Poznámka redakce: Světélkování vyneslo 14 000 korun. (stav k 8.11. 22:58 – lidé stále přidávají).

Dana Mrázková pracuje jako pomocnice kazatele v ECM Tachov, vede mateřský klub Krteček a dětskou angličtinu, pracuje jako vedoucí v Royal Rangers.

ze života církve

epatřím k lidem, co moudrost získávají tím, že se často a na dlouhé hodiny noří do hloubky textů mnoha knih. Neumím si na to ve svých dnech najít čas. Snad proto mám ráda citáty – poznání koncentrované do dvou tří vět, snadno a rychle zapamatovatelné a připravené k aplikaci v různých kauzách všedního života.

Daleko snáz než s knihou mi jde se na hodiny zastavit s člověkem a pronikat do hloubky jeho srdce, nasloucháním odhalovat kořeny smutků, trápení a nezdaru žít svobodně radostný život v plnosti.

Vzpomínám si, že na konci základky mě uchvátila píseň Simona & Gurfunkla „Bridge over troubled water“, kterou jsme doma měli na gramofonové desce. Po příchodu ze školy jsem si nasadila sluchátka, spustila jehlu gramofonu na černou placku a utápěla jsem v tonech této písně svou smutnou duši… Tehdy jsem sama neměla, koho bych se chytila, na koho spolehla, kdo by rozuměl mým hlubinám.

Pak jsem dospěla a přijala pozvání ke Kristu. On sám se mi stal mostem přes rozbouřené řeky života, zhojil a hojí mé rány, je mi přítelem bez nároku na mé kvality a neunaví se mými pády a opakovanými záchvaty slabosti. Uchvacuje mě svými citáty a v jeho slovech nalézám moudrost a vedení jak žít.

Došla jsem tedy k poznání, že u Krista samotného je pramen radosti a duševní síly. Zakouším na vlastním životě, že lásku, kterou Ježíš vylévá do mého srdce, nelze zadržet. Je to řeka, která chce zaplavit i další srdce a hledá si cestu právě přes to moje.

A tak jsem se nechala unést proudem jeho lásky a po naslouchání o útrapách života jedné ženy z Tachovska uskutečnila akci pro veřejnost na podporu její rodiny. Více prozradí

18

MISIJNÍ PROJEKTY RÁCE VE VYLOUČENÉ LOKALITĚ MIMOŇ 2013—2014 Rozhovor Pavla Kuchynky s Jiřím Šimkem, misijním pracovníkem v Jablonném v Podještědí Mezi misijními projekty, pro které jste letos žádali z Jablonného v Podještědí podporu, patřila i „Práce ve vyloučené lokalitě Mimoň“.

Vím, že v Mimoni toužíte evangeliem zasáhnout zejména místní romskou komunitu prostřednictvím vaší evangelizační skupinky s výhledem na založení nového sboru. Jak se tento projekt zrodil?

Zrodil se díky manželům Jiřímu a Romaně Hanzlovým, kteří před téměř třemi lety zažili poprvé romské probuzení na Slovensku.

Hlavní sbor je tam ve Spišské Nové Vsi, ale pastor Emil Adam (byl s ním rozhovor i v časopisu „Život víry“, který vydává Křesťanská misijní společnost) už vyslal další služebníky do dalších míst na Slovensku a také do Anglie do Shieffieldu.

Na jaře roku 2011 založili

Hanzlovi občanské sdružení Lampa a v roce 2012 vzniklo Komunitní centrum pro děti a mládež LAMPA. Od 1. června 2013 poskytuje toto komunitní centrum také sociální službu – Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež v Mimoni a Terénní programy v Mimoni a okolí. Tak se jejich komunitní centrum proměnilo v nízkoprahové. Cílem je zlepšení života lidem, především dětem a mládeži, kterým hrozí sociální vyloučení.

Kromě toho také provozují volnočasové aktivity pro děti a mládež v Ploužnici a v Náhlově, které také patří mezi vyloučené lokality.

Co bys řekl o Mimoni a místní romské komunitě?

Mimoň má asi 7000 obyvatel z čehož je možná 1 000 Romů.

Jsou zde vesnice, jako Náhlov a Ploužnice, ve kterých jich žije i 90 %. Mimoň leží asi 15 km jihozápadně od Jablonného. Život lidí v Mimoni už dříve silně ovlivňoval vojenský prostor se sovětskými vojáky. Po jejich odsunu došlo k postupnému přestěhovávání romských spoluobčanů do opuštěných bytů.

Dalším významným vlivem zde byl a stále je nedostatek práce.

Především v romské komunitě to pak jsou i alkohol, cigarety a drogy.

Kolik nových zájemců patří nyní k pravidelnějším účastníkům vašich setkání v Mimoni a jak často a kde se vlastně scházíte?

Od loňského října jsme začali mít skupinky každou středu u Hanzlových. Pozvání přijal Mirek, mladý muž, který se účastní i našeho nedělního shromáždění, a dvě až tři ženy, které jsou v kontaktu s Hanzlovými skrze jejich centrum. Manželé Hanzlovi jezdí v pátek na společnou modlitební skupinku k nám a každý čtvrtek mají romskou skupinku v České Lípě.

I té se příležitostně účastním.

Na nedělní shromáždění přivážejí jednu romskou rodinu z této skupinky. Jedna sestra z Mimoně byla v létě pokřtěna farářem z našeho partnerského sboru z USA. Její životní partner jí ale brání na naše setkání chodit.

Jakým způsobem zvete lidi na vaše setkání?

Jde o setkávání středeční skupinky v Mimoni, čtvrteční skupinky v České Lípě a navazování osobních kontaktů především s lidmi kolem občanského sdružení Hanzlových. V minulém roce byla evangelizace v Ploužnici, ale v tomto roce byl termín evangelizace nakonec obsazen svatbou. Místostarostovi z Ralska, kam Ploužnice spadá, se totiž naše služba nelíbí. Na Veli-

konoce jsme měli evangelizační koncert se skupinou Maják přímo u Hanzlových v Mimoni.

Jedná se o pěvecký soubor BJB z Jablonce nad Nisou a Liberce.

Kdo jsou členové vašeho týmu, který se bezprostředně podílí na této službě, a co všechno tento tým zajišťuje?

V současné době to jsou především manželé Hanzlovi a já.

Zajišťujeme skupinku v Mimoni a České Lípě. Společně jsme také pořádali tábor pro romské děti. Moje manželka Irena v rámci rekvalifikace pomáhala několikrát v Centru a účastnila se také víkendu ve vesničce Náhlov. Od listopadu se chystám zapojit do pastorační služby v jejich Centru. Zatím půjde převážně o službu pro zaměstnance.

Zatím nevnímám jiný přístup.

Romové jsou však hodně citliví na upřímné srdce naplněné láskou a přijetím.

Co bys označil za největší překážky, které musíte ve službě Romům v Mimoni překonávat?

19

Jakým způsobem tuto službu podepírá sbor v Jablonném?

Především modlitbami a příspěvkem na benzín. Rádi bychom podporovali Hanzlovi i finančně, ale zatím to není možné.

Je něco, čím tebe osobně tato služba obohacuje?

Poznáním, že i Romové v Čechách jsou fajn. Samozřejmě vím, že mnozí udělali spoustu špatných věcí. Když ale poznáte Romy, kteří vám říkají, jak pili, kouřili, gamblovali a mnozí z nich seděli spoustu let v kriminále za násilnou trestnou činnost, jací jsou dnes... Haleluja! Když u nich sedím v kuchyni, cítím se jako doma. Jde z nich taková láska, jakou jsem často ještě nezažil. Je to jen proto, že po dvou, třech či pěti letech mají Ježíše v srdci tak, že by jim mnozí zasloužilí církevníci mohli jen závidět. Evangelium má moc měnit životy! Haleluja!

rubrika misie

Žádá si od vás tato služba, při níž jste nuceni překračovat jisté kulturní bariéry, nějaké nové přístupy – ve smyslu Pavlových slov: „Všem jsem se stal vším …“? Kde se ten nový přístup projevuje nejvíce?

Nezájem lidí není v České republice příznačný jen pro Romy.

Ale pro některé Romy prostě nejsme Romové. Proto si myslí, že jim ani nemůžeme správně porozumět.

20

URZ ALFA ECM LITOMĚŘICE 2013-2014 Rozhovor se Zdeňkem Brožem, kazatelem sboru v Litoměřicích

Co považuješ za nejdůležitější v souvislosti s propagací a pozvánkami na Kurzy Alfa?

S Kurzy Alfa má litoměřický sbor zkušenosti již z minulosti. Také valtický sbor, ve kterém jsem působil dříve, používal tuto misijní aktivitu. Již dlouho bylo známo, že bude probíhat celonárodní kampaň Kurzů Alfa. Vnímali jsme jako samozřejmé se do ní přihlásit a připojit se k tomuto národnímu „evangelizačnímu hnutí“. Kde je možno v této zemi evangelizačně spojit úsilí, je dobré to udělat.

Je celkem známé, že lidé v naší zemi a v této době přicházejí do církevního prostředí na téměř jakoukoliv akci pouze na osobní pozvání členů sboru či na pozvání těch, kdo již nějaký kontakt se sborem mají. Znovu jsme si tuto pravdu ověřili. I když jsme neměli dostatek „jistých účastníků“ z osobní evangelizace, rozhodli jsme se přesto do pořádání kurzů jít a trochu spolehnout i na účastníky z plošné propagace. Očekávali jsme, že naši regionální propagaci doplní ta celostátní.

Jakým způsobem jste dali o kurzech vědět a jaká byla nakonec odezva? Kolik účastníků se zúčastnilo úvodního večera a kde kurzy probíhají?

V žádosti jsi uvedl, že na projektu bude spolupracovat podstatná část sboru. Jak velký je nyní tým vašich služebníků a co všechno tento tým zajišťuje?

Kurzy probíhají ve sborovém domě. Po delší době jsme se opět rozhodli udělat plošnou propagaci skrze plakátovací plochy, reklamu v médiích a roznesení pozvánek do schránek. Spoléhali jsme také na celorepublikovou reklamu této akce. Samozřejmě jsme využili i osobní kontakty členů sboru i kontakty přes naše diakonické zařízení SKP Klubíčko. I přes tuto snahu ještě minutu před zahájením nikdo nepřišel. Byla to zkouška pokoje i pokory. Nakonec přišli tři lidé.

Jsme malý sbor a akce se nějakým způsobem účastní téměř všichni – jde o vedení večera, koordinaci služeb, přípravu místností, přípravu a organizaci občerstvení, techniky, propagaci, poskytování rozhovorů jako je třeba i tento.

Proč jste se rozhodli právě pro kurzy Alfa?

misie

Jeden na pozvání a dva díky reklamě. V současnosti (říjen 2013) přicházejí na kurzy čtyři účastníci.

Jak probíhala příprava vašeho týmu?

Několik měsíců předem jsme se začali za akci pravidelně modlit a připravovat propagaci a za-

21

jištění finanční podpory. Poté se tiskly pozvánky a zajišťovala jejich distribuce. Lidé se hlásili do týmu, scházeli jsme se k poradě, k modlitbám a na generálku. Příprava jsme brali vážně, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, kolik bude účastníků. jemci o tento kurz předem svou účast potvrdili.

Žel tento předpoklad se nenaplnil. Počítali jsme s tím i z důvodu rozdělení nákladů na propagaci.

Očekávali jsme spolupráci s litoměřickým sborem BJB. Ten se však nakonec nepřipojil z obav, že taková masová akce je kontraproduktivní vzhledem k negativním náladám ve společnosti v souvislosti s restitucemi.

Součástí Kurzů Alfa je i společný víkendový pobyt. Kam se chystáte pozvat vaše účastníky?

Tuto otázku ještě nemáme rozhodnutou. Záleží na tom, kdo v Kurzu zůstane, a tomu se tento víkend přizpůsobí. Pravděpodobně však proběhne pouze jeden den bez výjezdu.

Využijete při kurzu DVD s promluvami Nicky Gumbela, anebo si na daná témata připravíte vlastní promluvy?

Používáme DVD promluvy.

Myslíme si, že nejsme takoví „šoumeni“ jako Nicky Gumbel.

Jak odhadujete celkovou výši nákladů spojených s tímto projektem?

Předpokládáme výdaje jsou mezi čtrnácti až dvaceti tisíci korun.

Museli jste do této chvíle překonávat nějaké výrazné obtíže?

Selhala nejvýraznější složka propagace – Česká pošta zklamala při distribuci pozvánek.

Nikdo ze sboru a ani ze známých v obou městech, kde byla distribuce plošně do všech domácností zadána a zaplacena, pozvánku do schránky neobdržel. Česká pošta přesto tvrdí, že je roznesla. I z tohoto důvodu jsme vlastně nezjistili, jestli plošná reklama funguje – nebo naopak z jiného pohledu vlastně zjistili, že nefunguje.

Jaká jsou tvá očekávání ohledně možných přínosů vašeho projektu?

Sbor spolupracuje, modlí se, je zaměřen a povzbuzen k evangelizaci. Mnozí ze sboru jistě přijmou sami povzbuzení z promluv na večerech a je naděje, že z těch čtyř účastníků povstane třeba nějaký Billy Graham.

Otázky kladl Pavel Kuchynka, předseda Správy misijních projektů ECM v ČR

misie

V žádosti jsi připojil informaci, že váš projekt bude mít ekumenický charakter.

Co si pod tím máme představit?

Vyžádalo si to nějaká zvláštní opatření?

Je však otázka, jestli by přesto osobní projev nebyl přitažlivější, i kdyby nebyl až tak profesionální.

Zdeněk Brož

KLUBÍČKO

ze života církve

křesťanská

mateřská škola Litoměřice

Jak se věci měly?

Založení mateřské školy mně osobně leželo na srdci již přes deset let. Bylo to od té doby, kdy naše děti dorůstaly do školkového věku a my jsme je nebyli s manželkou ochotni svěřit do péče mateřské školy, která pořádala besídky s „roztomilými čerty a čarodějnicemi“, halloweenové slavnosti a jiné radovánky. Přiznám se, že jsme v církvi mnohdy nenalezli moc pochopení něco v tomto směru změnit. Měl jsem dojem (a někdy mám tento dojem i nyní), že podle některých křesťanů se „lev řvoucí, který obchází a hledá, koho by sežral“, mateřským školám jaksi z gentlemanství vyhýbá. Jenže nejsou právě zde u dětí budovány zárodky nevíry, ateismu, nepravosti, zlehčování křesťanství a duchovního obrazu světa? Již nyní se u nás připravuje půda (a v některých zemích je už realizována) pro vyvážené genderové působení na děti. Jinak řečeno, aby si děti svobodně vybraly, jestli chtějí být holčičkou či chlapečkem. Nedávno

vyšla pohádka nazvaná „Princ a princ“, která vypráví příběh, jak si princ našel prince. Setkal jsem se se snahou prosadit tuto knihu (a další, které budou následovat) do programů mateřských škol, protože to je „politicky korektní“. Různé nápady z oblasti sociálního inženýrství budou nejspíš následovat. To byly hlavní motivy, které nás vedly k odvážnému kroku založit v litoměřickém sboru mateřskou školu, a tím umožnit rodičům umístit své děti do bezpečného a křesťansky-konzervativního prostředí.

Impulsem k realizaci tohoto záměru byla i kritická finanční situace stávajícího Střediska křesťanské pomoci Klubíčko, které ztratilo finanční podporu z Ministerstva práce a sociálních věcí. Proto bylo nutno přehodnotit využití zrekonstruovaných suterénních prostor, které byly vybaveny cíleně pro práci s malými dětmi.

Podařilo se nám získat souhlas sboru, i když ne všichni byli pro věc nadšeni. Obavy pramenily z naší nezkušenosti, z možné finanční náročnosti přestavby prostor a z nedostatečné personální kapacity. Vše byla pravda, ale věřili jsme, že konáme to, co leží i na Božím srdci, a proto se dílo s jeho pomocí podaří. Samozřejmě, že přišla řada překážek, ale učili jsme se, že překážka není vždy signálem k zastavení práce, nýbrž že může být i lekcí ve škole víry, abychom více spoléhali na Boží zdroje.

Překážky První vážná překážka nastala, když jsme pro projekt nezískali křesťanky profesionálky z oboru. Rozhodli jsme se tedy jít s těmi, které milují práci s dětmi, mají s ní zkušenosti a vzdělání si postupně doplní. V období zakládání školy jsem byl nucen také zastávat funkci ředitele, což rovněž nebylo ideální řešení. Navíc Ministerstvo školství náhle změnilo právní názor a rozhodlo, že mi neuzná duchovenskou službu jako požadovanou praxi ve vzdělávání dětí a ani vedení farnosti jako potřebnou řídící praxi pro funkci ředitele MŠ. Bylo to v době, kdy už jsme měli přihlášené děti. Pak nečekaně jedna sestra ze sboru přišla o práci učitelky na gymnáziu a v úvahách o dalším zaměstnání se rozhodla vstoupit do nejistých vod ředitelky ještě nepostavené mateřské školy. Jsem jí i mnohým dalším za sdílení „bláznivé“ víry vděčný.

Dalším kamenem úrazu bylo, že se k naší snaze výrazně nepřipojil žádný další místní křesťanský sbor. Důvodem je jistě i to, že mají spoustu svých projektů. Pán nám však nečekaně přivedl finanční i personální pomoc jednoho svobodného křesťanského sboru z blízkého okolí, s kterým již měla nová ředitelka z minulosti přátelské vztahy.

Další „jobovka“ přišla, když nám projektant přinesl zpracovaný projekt přestavby prostor suterénu na potřeby registrované MŠ. Náklady zde byly vyčísleny na 1,4 miliónu korun. Nevěřil jsem svým očím, neboť s něčím takovým jsem nepočítal a ani jsem nebyl ochoten se

ze života církve

ne 2. září 2013 otevřela ECM první a doufejme ne poslední registrované školské zařízení.

Mnoho lidí mne povzbuzovalo, abych o této skutečnosti napsal nějakou zprávu. Nemohl jsem tak učinit dříve, jelikož až do 30.8., kdy mateřská škola byla s konečnou platností registrována na Ministerstvu školství, jsme nevěděli, zda se nám tento projekt podaří úspěšně uskutečnit.

23

ze života církve

s tím smířit. Vždyť se jednalo o pouhé přebudování sociálního zařízení a vstupních prostor a vybudování šatny pro děti.

Po přezkoumání projektu jsem zjistil, že projektant se nezatěžoval úvahami, jestli stanovené prostory v něčem vyhovují či ne, a „pro jistotu“ naprojektoval kompletní přestavbu suterénu.

Nezbývalo mi tedy nic jiného než nastudovat stavební předpisy a zjistit, co ze stávajícího stavu bude vyhovovat. Po tomto kroku jsem odhadl, že náklady klesnou na 600 000 korun. I to však bylo hodně a nad možnosti sboru. Staršovstvo sboru jsem získal pro pokračování projektu pouze za příslib, že případný nedostatek finančních prostředků na přestavbu budu zálohovat ze soukromých zdrojů. Měl jsem však naději, že se podaří prostory zrekonstruovat za menší náklady.

Aby nebylo všem problémům konec, přišly povodně a nasmlouvaná stavební firma z důvodu naléhavějších povodňových prací naši zakázku odřekla. Měli jsme tři týdny na získání jiných stavebníků. Oslovil jsem Správu budov ECM s nadějí, že v Praze je větší stavební kapacita, menší povodňové škody a z toho vyplývající menší vytíženost ve stavebnictví. A skutečně – ředitel Správy budov zajistil řemeslníka přesně pro potřeby naší rekonstrukce. Tento muž byl navíc ochoten přistoupit na spolupráci s našimi dobrovolníky, byl obětavý, šikovný a férový.

Taky dar od Boha.

Další zásadní zkouška přišla

v den, kdy firma chtěla zahájit potřebné bourací práce.

Projektant nám oznámil, že projekt postrádá další nouzový požární východ, jehož potřeba se původně nepředpokládala.

Návrh architekta na vyřešení problému byl pro nás z estetického i technického hlediska neuskutečnitelný. Zdálo se, že budeme nuceni projekt zastavit.

Když jsem v duchu volal k Pánu, přišel mi na mysl obraz, který jsem kdysi v minulosti někde reálně viděl: východ z domu skrze okno. Navrhl jsem to a projektant to přijal jako efektní řešení.

Chvála Bohu!

Dobrá věc se podařila Přestavbu se nám stavebně podařilo zrealizovat během prázdninových měsíců za plného provozu sboru (softbalový camp a English camp). Mateřské centrum jsme přemístili do sborových prostor prvního poschodí domu a ještě jsme stihli oslavit svatbu Tomáše a Markéty Langových. 29. srpna jsme prostory mateřské školy úspěšně kolaudovali a následující den (poslední možný) jsem odvážel nutný kolaudační souhlas na Ministerstvo školství ke konečnému schválení zahájení provozu MŠ od 2. září.

Jsem vděčný sboru, že vydržel toto náročné období a věřím, že se nejednalo o marnou investici.

Jsem vděčný za všechny, kteří se mnou sdíleli tuto vizi a ve víře v ní stáli. Dobře se taky pracuje, když vnímáte podporu nadřízených a povzbuzování a zájem

ostatních kazatelů církve. I to mne posilovalo ve zkouškách.

Samozřejmě, že jsem vděčný i své ženě, která nesla moji nepřítomnost v rodině, mé zápasy i finanční zátěž, ale i dětem, které letos neměly rodinnou dovolenou.

V mateřské škole máme kapacitu téměř naplněnu – 20 dětí převážně z rodin mimo církev.

Zaměstnáváme ředitelku, tři učitelky, v záloze máme asistentku a další ochotné dobrovolnice.

Dotace na provoz dostáváme z Ministerstva školství. Máme málo zkušeností, spoustu věcí děláme a rozhodujeme poprvé.

Tíží nás finanční dluh a očekávání první inspekční návštěvy s bázní a třesením. Navíc nevíme, jak obstojíme v konkurenci ostatních školek ve městě. V Litoměřicích je již totiž poptávka po umístění ve školkách v současné době pokryta. Nezbývá nám, než doufat stále v Boží pomoc a obětavost křesťanů.

Pán nás ponechává v této závislosti – a tak to má být.

Zdeněk Brož, kazatel ECM Litoměřice

Delicie Nerková

ADVENT NEPROSENÝ

A nikdy ti nic nedokážu oplatit, protože to, co bych ti mohla věnovat, je už tebou věnováno.

Tak tedy budu oplácet alespoň lidem, každému po jablíčku, po oříšku, po básničce, po písničce.

Zkrátka, nějakou malou koledu, aby každý věděl, že ho máš rád.

V Anglii, Spojených státech a Kanadě se slaví svátek Díkůvzdání. Nevím, za co kdo v těch zemích děkuje. Někdo za krocana, někdo za kukuřici, někdo za rodinu, která se zase po roce sešla. Mají tam v těch zemích na děkování jediný den. Já mám na děkování celý Advent.

A možná, kdyby byl ten Advent delší, stejně by nestačil, abych poděkovala za všechno, čím mne můj Pán za celý rok obdaroval.

Ale stejně jako loni, stejně jako před dvěma a více lety, kdy jsem objevila krásu děkovného Adventu, vyzkouším, jestli každý den zazní Boží chvála v mém srdci a třeba i z desek. Osmadvacetkrát se pokusím vzpomenout si alespoň na něco z toho, co jsem dostala. A osmadvacetkrát v sobě zapřu to automatické „prosím, dej aby...“ Vím, že on dává – v pravý čas a pravé věci do pravých srdcí, rukou i hlav.

Děkuji ti, Otče, žes dal svého Syna. Děkuji, žes ho položil do jeslí a ne do zlatého paláce.

Děkuji, že jsi ho nechal přijít i k nám domů. A tak tě k nám zvu, nejen abys s námi večeřel, ale aby sis aspoň jednou za rok odpočinul od našich nekonečných požadavků. Mazel Tov, Pane Ježíši!

fejeton

oč se a vrč můj kolovrátku, adventu je již nakrátku... Vzpomínám na úryvek z Erbenovy Kytice. To, co se o adventu točí více než sto let po Karlu Jaromíru Erbenovi, jsou kola aut před supermarkety, kola nákupních vozíků, někomu se točí kolečka v hlavě, protože zas neví, jak všechno stihnout do Vánoc. Já jsem otočila list v kalendáři a postřehla samolepku betlémské hvězdy, která mi každoročně označuje první adventní neděli. Tak to tady máme! Dvacet osm dní tichého a pokorného očekávání, co máš, drahý Kriste, pro nás k letošním Vánocům připraveno. Všechny prosby, které jsme k tobě celoročně vysílali, máš už dávno v evidenci, a teď konečně může k nám i k tobě přijít čas klidu a nadějí.

Sedám si do křesla a nechávám se unášet hudbou, na kterou během roku nemám kdy. Koupila jsem pro sebe a manžela lístky do divadla. Raduji se z vánočního kaktusu, na kterém nabíhají poupata, a nemohu se dočkat, až se z těch drobných pupínků vyklubou růžové hvězdy, které ozdobí tu věčně zelenou kytku.

Na naši domácí palmu vážu červené a stříbrné mašle, protože ona, chudinka, na Vánoce kvést neumí, tak ať z nich také něco má. Do vázy jsem vetknula zlaté jmelí polepené modrými ulitami šneků. A ještě si dojdu do knihovny pro nějaké opravdu milé audioknížky, aby Advent mohl začít.

Tolik darů mi dáváš, Bože!

25

26

ze života církve

Z ADVENTU DO VÁNOC 2013 NA LOCHOTÍNĚ ak už je to skoro tady.

Začneme dopolední bohoslužbou na první adventní neděli s Večeří Páně. Ten letošní „příchod“ si chceme připomenout zase také s přáteli a známými, kteří nepatří do našeho společenství. Po soumraku rozsvítíme na nádvoří kostela vánoční stromek, který nám bude svítit až do Tří králů.

Tradičně budeme podávat čaj, svařák, zákusky, které upečou seniorky, k tomu pár koled (to je hrůza, že?) a adventní slovíčko.

Jenže „vánoční stromek“ není skutečný český vánoční stromek, ale ozdobený a krásně nasvícený javor na nádvoří kostela. Už nám to ale několik let prochází.

Během Adventu si zopakujeme loňskou vánoční hru. Snad bude lépe slyšet…

Letošní premiérou budou vánoční trhy, pro které využijeme příchod návštěvníků na rozsvěcování vánočního stromku a zopakujeme si je v Adventu ještě jednou. Prodávat se budou nové věci nebo to, co kdo nového vyrobí; nikoliv tedy bazar.

Součástí „našeho“ Adventu bude na druhou adventní neděli bohoslužba mládeže a rodinná bohoslužba následující neděli.

Advent ukončíme Štědrovečerní bohoslužbou, kterou jsme se letos rozhodli připravit „vysokoprahovou“, tedy především “pro sebe“. Hosté budou opět vítáni, věřím, že tradičně přijdou a že

budou také rozumět. Bude to však víc bohoslužba, než tomu bylo v minulých letech, kdy jsme se jednoznačně zaměřili na návštěvníky, kteří k nám přichází jednou za rok. Na konci Štědrovečerní bohoslužby už začnou Vánoce, ale skutečně do nich vkročíme dopolední bohoslužbou na Hod Boží vánoční s večeří Páně.

Vnímám, jak čas rychle „letí“ a představuji si, že takto rychle, pravděpodobně ale ještě rychleji, přijde i ten Advent poslední…

A na ten letos především nechceme zapomenout.

Zdeněk Eberle, ECM Plzeň Lochotín

RESTITUCE CÍRKEVNÍHO MAJETKU elký evropský myslitel David Hume formuloval v 18. století tři fundamentální přirozené zákony. Prvním z nich je zákon stability vlastnictví, druhým je zákon jeho dobrovolného převodu a tím třetím je zákon dodržování slibů. Slovo

zákon, jak ho použil Hume, má jiný význam ve srovnání s tím, jak mu rozuměl Isac Newton, když hovořil o fyzice a astronomii. Newtonovy zákony jsou objektivní, nedají se porušit.

Humeovy zákony se porušit dají. Jsou důrazným varováním každé společnosti, co ji čeká,

přestane-li respektovat vlastnická práva, jestliže se vlastnictví začne převádět násilím a jestliže už nebude možné spolehnout se na to, co bylo smluveno. Takovou společnost čeká zmar, chaos a nakonec úplný zánik. Hume si také všiml, že různá společenství rozsetá po širém světě dospě-

ostře věděla Občanská demokratická aliance. Absolutně první návrh zákona, sepsaný čtyři týdny po zřízení ministerstva privatizace v červenci 1990, byl restituční zákon, ve Federálním shromáždění pak dostal číslo 403/1990 a platil už od listopadu toho roku. V započatém svižném tempu pak pokračoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se navracel majetek znárodněný po únoru 1948. Jeho propojením s kupónovou privatizací se podařilo zcela eliminovat dopady restitucí do státního rozpočtu, protože oprávněné osoby nedostávaly od státu náhradu v penězích, pokud nebylo možné navrátit jim majetek rovnou v naturální podobě, nýbrž v akciích Restitučního investičního fondu. Restituce církevního majetku se však zadrhly na nevůli vedoucích politiků ODS, a to přesto, že zákonodárci z počátku 90. let prozíravě blokovali nakládání s majetkem, který měl být navrácen církvím, ale také jiným subjektům. Jejich argumentace proti církevním restitucím byla druhově stejně ubohá a nedůstojná, jakou slyšela moje maminka, když si k sousedům přišla po válce pro

gauč, který si u nich schovala poté, co gestapo zatklo v roce 1943 našeho tatínka a my jsme se museli vystěhovat. „Nezlobte se, my ten gauč potřebujeme, už jsme si na něj zvykli.“ To, co je vidět, je obvykle ve srovnání s tím, co vidět není, mnohem méně důležité. Jestliže se nyní vláda rozhodla navrátit církvím polovinu někdejšího majetku v hodnotě 75 miliard, je to na první pohled hodně vidět, mnozí se toho dokonce lekli. Jenomže to, co tak vidět není, je zjednání průchodu práva a spravedlnosti, což je přesně to, co naší společnosti stále tolik chybí a co má nesrovnatelně větší cenu.

Schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církví a jeho potvrzení Ústavním soudem je chvályhodné a jeho význam snad ani nejde docenit.

Doc. Ing. Tomáš Ježek, CSc. Český ekonom, politik a vysokoškolský pedagog, bývalý ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci vlády České republiky, bývalý předseda Fondu národního majetku.

Se svolením autora převzato z týdeníku Kostnické Jiskry.

CIKÁNY NA SIBIŘ dá se to neuvěřitelné, ale v naší zemi smějí lidé veřejně vykřikovat hesla „Cikány na Sibiř“ a „Probuďte Hitlera“. To by žádného slušného člověka nemělo nechat v klidu. Potíž je v tom, že velké množství „slušných lidí“ nemá Romy rádo, takže jim ve skutečnosti protiromské demonstrace s rasistickými výroky nevadí. Vždyť Romové jsou opravdu nepřizpůsobiví, hluční, kradou...

Jenomže proč? Nezavinili jsme to všechno vlastně my, Češi?

Nejprve jsme je po staletí po-

kládali za méněcenné lidi, pak jsme je na pokyn nacistů nahnali do koncentráků v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Přihlíželi jsme jejich vyvraždění a dodnes neumíme důstojně připomínat památku těchto obětí. Po válce jsme ze Slovenska přesídlili tisíce Romů (ve své zemi během války vykořeněných, ponížených a nahnaných do lesů), abychom osídlili pohraničí a získali pracovní sílu do průmyslu. Bez ohledu na rodové vazby a kulturní odlišnosti jsme vytvořili gheta, do nichž jsme je sestěhovali. Čtyřicet let jsme se snažili je asimilovat, zakazovali

jsme romštinu, rušili romské spolky. Po revoluci jsme Romům vzali práci a vytvořili vyloučené lokality. Píšeme rasistické články do novin o tom, jak „Cikán napadl mladíka“. Nemáme je rádi. Že jste to všechno VY neudělali?

Pokud uvažujeme v kategoriích Romové – Češi, potom jsme to MY Češi udělali. Řešení nikdo nezná. Jasné je jen to, že Romové s ním nepřijdou. A my se jednoho dne můžeme dočkat toho, že nám někdo zapálí auto před domem. V lepším případě.

Anebo zasáhne Bůh...

Petr Vaďura

společnost a my

la nezávisle na sobě k témuž, že totiž jejich přežití a rozvoj závisí na úctě k oněm třem přirozeným zákonům. Ty platí dodnes, historie přinesla od té doby jen bezpočet důkazů jejich platnosti. Nelze si představit spolehlivější vodítko chování společnosti. Také česká společnost zažila na vlastním těle důsledky porušování zejména prvních dvou. Krajina a venkov nezhojily jizvy po násilné kolektivizaci dodnes. Všichni si pamatujeme, jak vypadala historická jádra měst, než byly domy před dvaceti lety v restitucích navráceny původním majitelům. Na Starém Městě pražském zavřené a zčernalé krámy, v nich sběrné suroviny, padající omítka, scéna jako stvořená pro natáčení amerických válečných filmů. Když David Hume nazval ona tři pravidla fundamentálními přirozenými zákony, řekl tím, že jsou to principy, že respekt k vlastnictví musí být principiální.

Princip je to, co se dodržuje bez ptaní, co už nevyžaduje žádné další zdůvodnění. To, že budování svobodné společnosti musí hned po listopadu 1989 z oněch principiálních důvodů začít nápravou majetkových křivd, tehdy

NOVÉ VYDÁNÍ BIBLE KRALICKÉ Pavel Novák

knihy a recenze

příležitosti 400letého výročí vydání Bible kralické z r. 1613 připravuje Česká biblická společnost nové kompletní vydání kralické „Šestidílky“ v původním znění. „Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, vytažený z České biblí, která na několik dílů rozdělena a vejklady po krajích položenými vysvětlena byvši, mezi nekatolickými jest u veliké vážnosti, ale pro kacířské bludy od katoliků ani čísti, ani chovati se nemá.

Nicméně poněvadž (podlé všech zdání) nad jiné české knihy vlastněji, pěkněji a pilněji vytištěna byla, způsob jejího písma nemůže se než nad míru chváliti — a ten tuto se vykládá a hoden jest, aby všickni školní mistrové poručili svým učedlníkům jej míti bedlivě čísti a podlé něho psáti se učiti.“ Tuto pochvalu na kvalitu textu Bible kralické nenapsal žádný tajný evangelík či zastánce české reformace, jak by se na první dojem mohlo zdát. Citát pochází z pera jezuitského kněze, jazykovědce a překladatele Svatováclavské bible Matěje Václava Štajera z roku 1668, tedy z doby, kdy Bible kralická byla na seznamu zakázaných knih.

Jestliže i sami „ideoví“ odpůrci takto vysoce hodnotí jazykovou kvalitu kralického textu, nepřekvapí, že jeho zvukomalebnost a jadrnost uchvacuje dodnes.

A je tedy logické a přirozené, že po vyhodnocení zájmu církví se ČBS pustila do nesnadného

projektu přepisu celé šestidílky z původních tisků a že po 420 letech po dokončení posledního dílu se budou moci čtenáři opět pohodlně zahloubat do komentářů našich předků, do toho, jak aktuálně viděli živý biblický text promlouvající do jejich aktuální situace. Čtenář se potká se spoustou jazykových zajímavostí: objeví, kdo to byl člověk hovadný, co je to ckání, zda člověk rozšafný byl rozšafný i z pohledu dnešního významu slova, že syn králíka byl vlastně člověk, že čtverák neměl vůbec smysl pro humor, ale jeho postavení spíše budilo hrůzu. A co myslíte, dostalo se nějak objevení Ameriky do šestidílky? Proč vyzývají překladatelé v předmluvě čtenáře, aby při čtení „pamatoval na lásku křesťanskou“? To vše a mnoho dalších je připraveno dychtivému čtenáři.

Nepřekvapí, že Bible kralická je považována za vrcholné překladatelské dílo 16. století a ve svém původním vydání (1579 – 1594) byla i mimořádným dílem knihtiskařským. Teologové Jednoty bratrské jedinečným způsobem skloubili svou hlubokou zbožnost, odvahu pro nové tlumočení biblické zvěsti a vynikající cit pro český jazyk. Při své práci vycházeli z původních textů a podařilo se jim nově přetlumočit biblickou zvěst do podoby, která ani dnes neztrácí na své přímočarosti a jazykovém půvabu. Kralický překlad významně ovlivnil nejen vývoj české protestantské teologie, ale i pozdější české překlady a v podstatné míře také vývoj

českého spisovného jazyka.

Toto první kompletní vydání s původními poznámkami a v jednom svazku se vyznačuje moderní a dobře čitelnou grafickou úpravou. Publikovaný text je přepisován podle pravidel předních českých bohemistů a splňuje kritéria odborné edice, zachovává některé jazykové zvláštnosti a odchylky od dnešního i dobového úzu, které byly v pozdějších edicích často odstraněny. Podává tak velmi zajímavé svědectví o období ustalování českého pravopisu.

Edice však zároveň vychází vstříc dnešnímu laickému čtenáři a provádí základní úpravu pravopisu (např. g → j, w → v), takže je velmi dobře čitelná každému, kdo zná text Bible kralické z r. 1613. Publikace původních poznámek, ale i porovnání hlavního biblického textu kralické „Šestidílky“ a „Jednodílky“ z r. 1613 tak nabízejí pro Písmáka nová dobrodružství.

BIBLE KRALICKÁ ŠESTIDÍLNÁ – NOVÉ KOMPLETNÍ VYDÁNÍ S PŮVODNÍMI POZNÁMKAMI PEVNÁ ŠITÁ VAZBA SE SLEPORAŽBOU; DVOUBAREVNÝ TISK. FORMÁT: 167 × 235 PŘEDPOKLÁDANÝ ROZSAH: CA 3000 STRAN PŘEPOKLÁDANÁ CENA: CA 1200,- KČ

Pavel Novák, ředitel České biblické společnosti

V DOBRÝCH RUKOU

29

Josef Červeňák

Jejich dialog tak v mnohém připomíná rabínské disputace, které židovští učitelé mívali při různých příležitostech a jejichž posluchači se tak nejen vzdělávali v náboženských otázkách, ale zároveň si konfrontovali životní názory či postoje pro svůj osobní život. Někdy člověk touží po jasné formulaci nebo jednoznačné radě. Jindy je lépe, jestliže názor zazní, ale jeho doznění si už zpracuje posluchač nebo čtenář sám.

Cenná je i souhra obou autorů, když se nevyhýbají kritice i do vlastních řad, tedy do našich, křesťanských. Je dobře, že neztrácejí humor, ale i naději, že Kristova věc není ztracena.

Je to dobrá provokace, abychom své vlastní postoje konfrontovali a něco si jen nenamlouvali, jak jsme dobří – ať už ve srovnání s biblickým starověkem nebo se současnou etikou neetikou v našich mezilidských vztazích.

A pochopitelně k živému odpovědnému křesťanství.

V knize je celkem 38 rozhovorů.

V prvních 16 se střídají témata a texty ze Starého a Nového zákona, aby v těch zbývajících zůstalo jen u Nového zákona.

Nejsou uspořádány ani chronologií vysílacích dnů, ani pořadím biblických knih. Nezdá se ani uspořádání abecední. V tom smyslu by čtenář snad i uvítal rejstříkové zpracování témat nebo biblických míst. Ovšem z názvů kapitol se dá dohledat, kterému z témat se věnují. Ať už se týkají některých principů křesťanského života, problému modloslužby a smilstva, nebo třeba témat lásky, duchovních

darů či vztahu křesťanů a Židů, vzájemné posuzování a odsuzování mezi věřícími.

Kniha je také určitým důležitým výrazem letitého přesvědčení redaktora, že je velmi naléhavě potřebné, aby se křesťanská témata dostávala i do veřejnoprávních médií. Naše společnost potřebuje křesťanskou prezentaci. Proto potřebují křesťané mít dobře a srozumitelně zpracováno, jak oslovit současníky. Je dobře, že se k této službě připojil další učitel z bohoslovecké fakulty.

Ještě drobná poznámka k internetovým vyhledávačům. Je dobře, že se křesťanská novinka rychle objevila na webových stránkách křesťanských knihkupectví. Našel jsem jich asi 15, jedno z toho slovenské. Pravda, většinou e-shopy. V kamenných knihkupectvích se snad najdou častěji.

Ukázky z knihy: Pavel Šíma na webových stránkách vydavatele vybral jako ukázku z knihy jednu odpověď z rozhovoru o vyznání víry. (str.

177) Je to téma spíš novozákonní. Já bych vybral ještě jednu, z rozhovoru o roli proroka. (str.

118) Tedy sice starozákonní, ale platí stejně naléhavě i pro nás dnes. Už proto, že je nám tato role velmi srozumitelně zjevena na Pánu Ježíši Kristu.

Jak k takovému znovuzrození podle autora epištoly dochází?

(Tt 2,11-14) „Veliké slovo znovuzrození vyjadřuje tajemnou skutečnost, že nový život, ke kterému jsme pozváni,

knihy a recenze

dice Rozhovory nad Biblí má další tištěný díl.

V září 2013 vydalo nakladatelství Vyšehrad knižní zpracování rozhlasových rozhovorů, které vedl redaktor Petr Vaďura s doc. Pavlem Hoškem. Název díla je příznačný: V dobrých rukou. Religionista Hošek nezapře svůj křesťanský náhled na celou řadu biblických témat, jimiž se zabývali v rozhovorech v průběhu let 2005 až 2012 na vlnách Českého rozhlasu Vltava v pořadu Ranní slovo.

Možná jste některý z pořadů slyšeli, když jste se v neděli ráno vypravovali na bohoslužby nebo jste si je poslechli při nedělní služební cestě (jako já).

Kdo zná teologa a docenta Evangelické teologické fakulty UK v Praze, není překvapen jeho vynikající erudicí. Možná by čekal trochu víc témat starozákonních a snad i více srovnávání s náboženstvími starověku.

Některému čtenáři by pomohlo, kdyby religionista trochu víc přiblížil pohled na dané téma i z hlediska jiného náboženství.

Nebo se můžeme domnívat, že k některým tématům se jiná náboženství nevyjadřují? Nicméně je dostatečně zřetelně řečeno, k čemu biblické texty vedou dnešního věřícího, jak může zvěst Písma moderního člověka formovat, pokud chce a formovat se dá. Čtenářům či posluchačům není třeba zvláštním způsobem představovat redaktora Petra Vaďuru, který se jako obvykle na rozhovory připravuje nejen formulováním otázek, ale i praktickou biblickou znalostí.

knihy a recenze

se natolik odlišuje od života předchozího, až je pro jeho počátek nutná smrt. Nejde o žádnou dílčí opravu nebo předělávku, ale o faktický zánik toho starého. Starý život totiž není možno »pozvednout na vyšší úroveň«.

Nový život je zázrak, nelze ho vypůsobit lidským snažením.

Lze jej přijmout pouze s prázdnýma rukama, jako dar. Často si myslíme, že to, co musí umřít, je naše žádostivost, chamtivost, poživačnost a podobně. To je sice pravda, ale zdaleka ne celá.

Umřít totiž musí všechno, celý starý člověk. Tedy i jeho urputná zbožnost, duchovní pýcha, náboženská zarputilost a zapšklost i jeho moralistické karatelství. To všechno jsou oblíbené převleky staré přirozenosti, do kterých se ráda halí. Proč? Aby nemusela zemřít. Proto ráda vykřičuje, že to, co musí zemřít, jsou pudy, chtíče a žádosti těla, jen aby se sama mohla schovat do nábožnosti a nemusela umřít. »Svatost

Martin Kukla

je někdy jen převlečený zlý pud,« říká jeden moudrý chasidský rabín. A ještě výstižnější jsou slova C. S. Lewise: » Ze všech zlých lidí jsou zbožní zlí lidé ti úplně nejhorší.«“ (str. 177) Jaký by tedy prorok měl být? (Ez 33,7-11) Pravý Hospodinův prorok je především přemožen láskou k lidem.

Nepředvádí se mravokárným kázáním, ale nasazuje život ve službě druhým. Potěšuje, povzbuzuje, kárá i napomíná, žehná i varuje, podle toho, co je třeba, ne podle toho, co je v módě.

A jako pravý prorok nemůže než „vydávat svědectví pravdě“.

Musí být také ochoten zaplatit cenu, kterou věrnost prorockému poslání obnáší. Pokud je poslán přinášet světlo tam, kde panuje tma, musí počítat s nepochopením a vyvržením na smetišti dějin. Z příběhu velkého Proroka z Nazaretu ale víme, že zdánlivý krach a fiasko prorokovy životní

cesty může být ve skutečnosti vítězstvím. Tuto skutečnost si každoročně připomínáme o Velikonocích. Vždyť do stínů Velkého pátku prosvítají paprsky Neděle vzkříšení. Věříme-li ve vítězství dobra nad zlem a lásky nad smrtí, mají i příběhy velkých svědků pravdy, kteří za svou věrnost zaplatili životem, hluboký smysl.

Kolo dějin je sice semlelo, ale jsou to právě oni, kdo jsou znamením naděje pro budoucí pokolení.

Jsou také zárukou, že lidský život má smysl a že je třeba stát na té správné straně barikády, i kdyby právě prohrávala. Zlo nebude mít poslední slovo. Pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí.

HOŠEK Pavel, VAĎURA Petr; V dobrých rukou. Praha: Vyšehrad, 2013, 266 s. Edice Rozhovory nad Biblí, 6. svazek.

Doporučená cena 298,- Kč.

„ ZNIČTE TO, NEBO TO ZNIČÍ VÁS...“

ichálek, Knetig, Drobil. Jména, která v prosinci roku 2010 kralovala českému mediálnímu prostoru, jež tehdy naplno pohltila kauza plánovaného skrytého financování jedné z vládních stran. Michal, Kmotrig, Dojil.

Jména, kterými opatřil postavy tehdejší kauzy sám jeden z hlavních aktérů ve své nově vydané knize, popisující v plnosti tehdejší turbulentní dění.

Dění, které se k nám dostávalo jen zprostředkovaně skrze střípky v podobě novinových článků a televizních reportáží a k němuž je zajímavé se i po letech

vrátit. Obnažuje totiž zákulisní mechanismy systému, v němž si politické strany zprivatizovaly veřejný prostor a kde se nijak neostýchají týt z něho ku svému prospěchu.

Jak se do lesa volá, až se ucho utrhne Tradiční polistopadové politické strany v uplynulých volbách sklidily trpké plody svého dlouholetého zákulisního dění, a jednou z nejvíce postižených je právě Občanská demokratická strana, mající v této kauze své výsadní postavení skrze postavu tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila a jeho poradce

Martina Knetiga.

Právě s těmi se v předvánočním období roku 2010 střetl autor knihy Libor Michálek. Věřící křesťan, „problémový muž“, který byl kvůli svým zásadovým postojům a neochotě přistoupit na špinavá pravidla hry odejit z několika veřejných postů.

Zároveň ale také kontroverzní postava, která dle některých názorů překročila meze dobrého vkusu opakovaným využitím skrytého nahrávacího zařízení vůči svým protivníkům.

Obsah silnější formy Libor Michálek každopádně díky této kauze vešel ve všeobec-

nou známost a v roce 2012 byl se svým protikorupčním programem zvolen senátorem za koalici tvořenou neobvyklým mixem politických stran – KDU-ČSL, Strany zelených a České pirátské strany. Nyní po třech letech nám dává zpětně nahlédnout do zákulisí „kauzy Drobil“. Činí tak vyprávěním ve třetí osobě a se změněnými jmény hlavních postav. Z literárního pohledu se občas jeví být zpracování poněkud kostrbaté,

odosobnění vyprávěcí formy také činí své. Čtenář si stejně projektuje do osoby hlavní postavy vypravěče v první osobě.

Síla této knížky ale netkví ve formě vyprávění, nýbrž v samotném obsahu popisovaného děje.

Pokud chcete opět o trochu dále vstoupit do temných komnat zdejší politické scény a obeznámit se se zákulisními procesy doby nedávno minulé, je pro vás tato kniha dobrou volbou. Pohled za plentu totiž připomíná,

ROZHOVOR S NEZNÁMÝM Farao mu dal dům, zajistil mu roční rentu a dokonce mu přidělil i území, z jehož výnosů je náš dvůr živ. Farao se o otce staral jako o syna a dokonce ho i oženil. Moje matka je sestrou faraónovy manželky, vznešené paní Tachpenésy. Máme se zde skutečně dobře.

R: Proč tedy odcházíte? Není to vůči faraónovi projev nevděku?

N: Ne, farao bude vždy náš otec a král. Jenže my nemůžeme nechat nepomstěnu vinu, kterou se Davidovci vůči našemu lidu i našemu království provinili.

Proto se chystáme na cestu.

R: Ale vás osobně čekala na faraónově dvoře skvělá kariéra.

N: Ano, mám zde postavení rovné faraónovým synům. Mohl bych sloužit v diplomatických službách nebo se stát prefektem některé části Egypta. Jenomže já nejsem a nikdy nebudu Egypťan. Jsem vnuk edómského krále, a dokud je naše země v troskách, stále budu mít před očima vinu těch izraelských vrahů. Musíme se pomstít.

R: Jenomže nový izraelský král je s faraónem velmi zadobře. Prý si dokonce bude brát za manželku jeho dceru.

N: Farao je moudrý muž a snaží

Libor Michálek: Zničte to, nebo to zničí vás aneb Modrá, nikoliv Zelená banka?

Vydal Institut¨ Williama Wilberforce, Praha 2013, 191 str.

Petr Vaďura

se zabezpečit hranice země na východě. Rozpínavost Davidovců mu však moc po chuti není. Ví o chtivosti nového krále, o jeho zámořských plavbách, které koná kvůli zlatu. Doslechl se o tom, že izraelský král vyjednává s našimi jižními sousedy a že je velkým přítelem krále týrského. Oslabení takto mocného souseda by tedy vůbec nebylo na škodu.

R: Co chcete na své výpravě dělat?

N: Plenit. Krále se nám asi zničit nepodaří, ale můžeme škodit na mnoha místech. Budeme dělat to, co dělá z Damašku syn Eljánův: loupit, unášet ženy a vraždit muže. Vrátíme jim to, co oni udělali nám a Aramu.

Tak je to přeci i v tom jejich zákoně, ne? „Oko za oko, zub za zub.“ Tak to splníme.

R: Děkuji za rozhovor Kdo je Neznámý? A kde se o něm píše v Bibli?

Odpovědi posílejte SMS zprávou na číslo 731085205. Uveďte také svou adresu. Ze čtenářů, kteří odpoví správně, vylosujeme jednoho, který od nás dostane knihu.

biblická soutěž

eportér: Dovolte mi prosím několik otázek.

Kam se chystáte s tolika ozbrojenci? Vždyť Egypt s nikým neválčí.

Neznámý: Ale zemřel náš velký protivník a my jsme povinni pomstít krev našich otců a bratří.

R: O čem mluvíte? Kdo zemřel?

N: Král Izraele a hlavně ten největší vrah v dějinách, který má na svědomí tisíce nevinných životů – jeho generál Jóab.

R: Copak vám nějak izraelský král ublížil?

N: Nejenom mně, ale celému našemu královskému rodu a celé zemi. Copak nevíte, že zde žijeme v exilu? Že naše království ti vrazi vyvrátili? Půl roku plenil Jóab naši zemi a vyvražďoval všechno mužského pohlaví – muže, starce, chlapce, děti.

Chovali se jako ti největší barbaři – jen aby náš národ zničili.

Ale krev nevinně zabitých volá k nebesům o pomstu!

R: Jak se zachránila vaše rodina?

N: Král byl zavražděn, ale jeho syn, můj otec, který byl tehdy ještě mladý, ještě s několika muži uprchl nejprve do Páranu a pak sem do Egypta. Zde se mu dostalo skvělého přijetí.

jak důležité je modlit se za naše politické představitele a kultivaci veřejného života.

32

PO ROCE VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ I DO ČINŽOVNÍHO DOMU Č. 666/73 A …

črta

Lenka Sochanová

… ve 2. patře u Horáků zaznívá z televize poslední z adventních koncertů v tomto roce. Libor si sedá s namazaným chlebem do křesla v obýváku a sleduje černovlasého zpěváka: „Tomu je tak jako mně,“ pomyslí si. „Taky bych chtěl o Vánocích něco dělat a… „Prosím tě přepni to! To tam nedávají něco normálního? Dej mi ten ovladač.“ Starší brácha přepíná na sport a otvírá pivo. „Konečně veget od školy.

Taky by mohly bejt ty Vánoce delší.“ Paní Horáková vykrajuje linecké a myslí na to, že by celé Vánoce nejraději zrušila. Už má té honičky dost. Manžel je opět na noční. „To si nemůže aspoň jednou přehodit službu?“ Zase je na všechno sama. „Snad aspoň toho kapra koupí a…“ Kouř z trouby napovídá, že se jí předchozí várka připálila. „Ach jo, pomóóóc“… … z bytu nad nimi se ozývá dupot. Malý Honzík skáče z postele na zem. „Hurá!“ Táta přinesl domů stromeček. Budou ho zdobit těma ozdobičkama.

A pak už jenom dvě vyspinkání a přijde Ježíšek. Maminka to říkala. „Byl jsem hodný?“ Ve školce už Ježíšek byl. Všechny děti byly hodné. Dostaly knížku.

Honzík dostal tu o Krtečkovi, co

opravuje auto. Maminka mu čte o Krtečkovi a pak mu dá pusinku na dobrou noc. „Už jenom dvě vyspinkání!“ Zavírá oči a už je s Krtečkem v jeho autodílně.

Podává mu nářadí a vyměňují spolu kola. To auto je červené.

Stejně červené, jako auto tatínka. A pak už… … „Prosím tě Jano dělej, taxík už je dole. Na letišti musíme být za půl hodiny!“ „Jo, já už jdu.“ Ještě jeden letmý pohled na fotku Michala. A zase ten trýznivý stesk. „Musím schovat slzy. Musím! Honem, jinak to Radek pozná a bude taky smutný.“ Zamykají dveře a přivolají výtah do 5. patra. Už tři roky odjíždí o Vánocích pryč. Hlavně být tam, kde nic nepřipomíná Vánoce. Letos letí na Bali. Naše jediné dítě. Kdyby si tenkrát nesedal s tím opilcem do auta.

Kdyby mu tenkrát dovolila to soustředění. Všechno by bylo jako dříve a … … „Uuž ses dívala do peřiňáku?“ „Jó, ale nic tam není.“ „Vždyť už jsme prohledali všechno.

Tak kam to naši schovali?“ „Asi poznali, že jsme loni rozbalily ty Monopoly a nechali letos dárky někde jinde.“ Mirka s Adrianou to nemůžou vydržet. Mirce rodiče slíbili, že když bude mít na

konci 2. třídy samé jedničky, tak dostane pod stromeček vysněný tablet. „Měli by mi ho přeci dát.

Vždyť jsem dostala jen jednu dvojku z tělocviku. A kotrmelec už umím.“ „S tím nepočítej!

Doufám, že mně nebudou zase dávat pastelky a jiný blbosti.

Pořád mámě říkám, že chci ty lyže. Jsem zvědavá, jak se naši vytáhnou.“ „Ádí, půjčíš mi svůj tablet? Jen se na něco kouknu.“ „Ne, teď se chci dívat já.“ „Jsi lakomá.“ Do 8. patra přijíždí výtah. Sestry ani neslyší klíče v zámku. „To se musíte hádat i o Vánocích? Přestaňte!“… … ve vedlejším bytě 1+1 sedí v kuchyni u okna paní Musílková. Letos oslavila 85. narozeniny. „Ta bolest v zádech. Musím si vzít aulin. Kam jsem ho jen položila? Vždyť byl tady v té poličce. Určitě byl tady v té poličce! Á, tady je. Já hloupá! Nechat ho na botníku.“ Znovu usedá. Je to ale výhled z 8. patra! Všude kolem samé paneláky. „Tolik oken, tolik světel, tolik rodin a nikoho neznám. Jak se tam asi mají? Kdo tam bydlí a …? “ Hřejivý pocit vzpomínky ji náhle odvádí do jejich vesničky domů. Domů k rodičům a starším bratrům Mílovi a Otíkovi a setře Andulce. Sedí v sednici

přivedlo k myšlence, že význam Vánoc je tak barevný a má tolik odstínů.“ „Jak to myslíš?“ „Tak, že když bys obešel svět s mikrofonem v ruce a zeptal se různých lidí na to, co jsou to Vánoce, tak bys dostal tolik odpovědí. Třeba lidi různých vyznání a kultur vnímají Vánoce jako svátek křesťanů, ale každý má jinou představu o tom, co to vlastně znamená. Někdo ani neví, že něco takového existuje.

Nemluvě o dnešní pohanské podobě Vánoc.“ „A kam tím míříš?“ „Chci jen říct, že jsem si uvědomila, že slovo Velká noc musela v době očekávání Spasitele znamenat opravdu Velkou noc. Teď je to jiné. Ježíš už přišel. Už tu byl. Ano, Židé ještě stále očekávají na Mesiáše, ale ti kdo přijali Ježíše Krista jako Mesiáše a Spasitele, tak už jeho první příchod neočekávají.

A ani si možná neuvědomují, co pro ty, kdo na něho čekali celé generace znamenal očekávaný příchod.“ „Jistě, ale to se chceš jako vžívat do nějakého pocitu z Velké noci? Vždyť proto se scházíme na bohoslužbě. Abychom si jeho narození připomínali. Ale co více s tím chceš udělat?“ „To jistě a je to určitě upřímné. Jen si ale myslím, že to je jako s narozením dětí. Jen si vzpomeň, když se narodila Terezka a potom Joel. Čekali jsme na každého devět měsíců, a když přišlo konečně jejich dlouho očekávané narození, tak to byl výjimečný okamžik. Byl to velký den. Jejich první narozeniny jsme slavili s takovou radostí a vděčností. Teď už jsou velcí. Pořád slavíme narozeniny a rádi, ale už to bereme tak trochu jako samozřejmost. Tradici, při které se dávají dárky, sejdou se rodiny, ale jako by tomu chyběl ten moment jedinečnosti a výjimečnosti. Toho zázraku, že se nám narodili. Chápeš?“ „Hm, asi chápu, co chceš říct, Romano. A k tomu člověk ještě podléhá celé té nákupní honičce. Všechno zařídit a vyřídit včas a pak ještě stíhat kostel.“ „Moc bych si přála, aby pro nás

tahle oslava Ježíšových narozenin byla taková ryzí, opravdová. Asi se budu modlit za to, abychom pochopili, jak moc velká byla ta Velká noc.“ „Už vypnu to topením na nohy, jo?“ „Klidně, vždyť už jsme skoro doma.“ „Ještě jedna věc. Víš, jak potkáváme paní Musílkovou z osmého?“ „Tu s tou holí?“ „Tu. Tak myslím, že bude na Štědrý večer zase sama doma. Mluvila jsem s paní Havránkovou a ta mi to říkala. Hele, co kdybychom ji pozvali na štědrovečerní večeři k nám domů?“ „Počkej, ale kam ji posadíme? A jak jí to chceš říct? Vždyť se známe jen od vidění. Co když nebude chtít? Třeba to bude brát jako narušování soukromí a…“ „Počkej Pavle, ale třeba jí tím uděláme radost. A s tím místem to určitě nějak vymyslíš. Znám tě, že vždycky všechno nakonec vymyslíš dobře.“ „Jo, tak to bych nějak vymyslel, ale co když nebude chtít přijít. A co děti?

Prosím tě, nebouchej tak s těmi dveřmi.“ „Tak nepřijde, ale zkusit bychom to měli. Vím, že bylo pro nás pohodlnější udělat si rodinnou idylku, ale jsou přeci Vánoce. Lidé by měli zakoušet především lásku a sounáležitost a vědět, že nejsou sami. Co když si myslí, že jí i Bůh opustil?

A děti to určitě zvládnou. Konec konců bychom je měli vést ke štědrosti a soucítění, nemyslíš?“ „To máš pravdu. Tak to zkusíme. Mám jít s tebou nebo na ni zazvoníš sama?“ „Zkusíme ty obavy a strachy zvládnout spolu. Pojď, jdeme. Zmáčkni osmičku.“ „Je to tenhle byt.

Musílková. Tak zvoníme, jo?“ „Dobrý večer, paní Musílková.

Ano, jsme Svatoňovi ze třetího patra a…“ Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé! ...Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Jan 3/16

črta

kolem velkého dřevěného stolu a rozkrajují jablíčka. Táta vstane a přiloží do kamen. Celou místností se line vůně purpury. „Tak děti, a teď si zazpíváme. Jakou koledu, Maruško?“ „Třeba tu, že se nám narodil Kristus Pán.“ Tatínkův hlas je znělý a maminčin tak jemný, ale krásný. „Je nám všem dobře. A té legrace pak při sáňkování.“ Nastává Štědrý večer a ona, malá Maruška, je v náručí tatínka a... Zvoní telefon. „To bude určitě Josífek.“ „No, mami ahoj, tak šťastný a veselý. My jsme všichni i s vnuky na chalupě, víš? Je tady strašná zima, ale do Štědrého večera se to snad vytopí. A jak se máš?“ „Josífku, za chvíli si asi půjdu už lehnout a …“ „No já musel objednat brikety, zase je zdražili, syčáci. To zase bude peněz. No nic, mami, tak si to hezky užij a my se po Silvestru zastavíme a oslavíme to spolu, jo?“ „Budu se na vás těšit, Josífku. Tak šťastné a veselé.“ Paní Musílková znovu usedá k oknu. Slzy jí tečou po tváři stejně jako každý večer. Akorát o Vánocích se každá slza zdá být větší a těžší. Proč musí člověk zůstat tak sám? Ta mrazivá bolest, která se jí vždycky znovu a znovu zarývá do žaludku jako ostrá břitva. „Půjdu si lehnout a spát, hlavně dlouho spát. Chci domů, za rodiči a za Mílou, Otíkem a Andulkou. Ti už mě ochrání a budou mě mít rádi.“ Už se na ně těší, ona, někde uvnitř ta malá Marušku. Někdo zvoní. „Kdo to může být?“ Rozsvěcuje v předsíni. Otevírá dveře. „Á, Svatoňovi. Vy jste z 3. patra, bytu č. 7, že?“ „Ano, dobrý večer, my….“. Náhle se světlo v předsíni rozjasnilo. Jako by se rozsvítilo tisíce žárovek, které pronikly až k jejímu srdci.

S radostí dnes vůbec nepočítala a… …“Pavle pozor, je červená.“ „Ano, vidím.“ „Terezka s Joelem by už mohli být z mládeže doma, viď?“ „Kolik je? Snad jo, pokud se zase nezdrželi s nacvičováním písniček na vánoční bohoslužbu.“ „To dnešní kázání mě

34

povídka

VÁNOČNÍ POVÍDKA

Miloslav Čech

V kabině vozu vládlo ticho. Jen plechové dveře mě oddělovaly od dramatu, odehrávajícího se na zmrzlé dálnici. Kromě dramatu byly za dveřmi i Vánoce.

Z temné oblohy se sypaly lehké vločky a ze sypacích vozů těžké krystalky soli. Krása vloček, jako většina nádherných věcí v tomto krutém světě, rychle prohrávala svůj marný boj. Chemické vzorce nelítostných procesů, načmáraných křídou na černém asfaltu, jsem dávno zapomněl.

Zbytek přeživších vloček umíral pod koly Alfy Romeo, která se řítila sněhovou vánicí. Řízení silného vozu byl požitek. Okolní auta vířila směs soli a sněhu v divokých tanečních kreacích.

Gejzíry břečky dopadaly na přední sklo jako láva sopky. Vůz byl dokonalý až na malý detail: chyběla nemrznoucí směs do ostřikovačů. Nezbývalo, než sjet z dálnice a použít čerstvý prašan

35

povídka

k vyčištění oken. Káva v kelímku od benzínové pumpy navodila pocit pohody. Zatímco jsem pucoval přední sklo, přistoupila ke mně mladá žena: „Nechceš udělat dobrej skutek, když jsou ty Vánoce?“ Udělat dobrej skutek, to by se mělo. Když ne během všedních dnů, kdy na dobro nezbývá čas, tak určitě o Vánocích. Třeba obdarovat žebráka v uličce u náměstí, vyvenčit psa z útulku, pomoci stařence přes silnici (když zrovna neřídíte silný vůz.), adoptovat na dálku africké dítě, do kasičky v kostele strčit místo drobných bankovky, adoptovat makaka z místní ZOO, navštívit babičku, nebýt protivný na své blízké, usmívat se na kolegy v práci, na policistu udělujícího pokutu, nejezdit načerno tramvají, přestat fetovat, vymalovat byt, třídit odpad, učit se do školy, pustit koupeného kapra do řeky, zasadit strom, zplodit syna, postavit se zlu,

pohladit dítě, navštívit přítele v nemocnici, propustit vězně na svobodu, vrátit slepým zrak, to všechno a spoustu dalších dobrých skutků by bylo možné udělat o Vánocích. „Ptám se, jestli nechceš udělat dobrej skutek, když jsou Vánoce,“ opakovala otázku žena u benzínové pumpy. No ano, určitě bych rád udělal dobrý skutek, ale je to těžké rozhodování, říkám si v duchu. Tvářila se vyzývavě a významně pohupovala kabelkou. „Omlouvám se, mám naspěch, zamrzly mi ostřikovače a vůbec, doma mě čekají, na shledanou.“ Motor zaburácel a kola se zakousla do zmrzlého asfaltu. Zítra je poslední adventní neděle a já mám kázat v kostele. Jak asi začnu? „Bratři a sestry, čiňme dobré skutky…“ To by šlo!

PF SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

rubrika

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Michael Kříž, Ralf Mošt, Lenka Sochanová, Martin Kukla

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Rodičovství Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: office.umc.cz@gmail.com SLOVO A ŽIVOT: ročník XXX Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299

grafický design: WWW.SOFLY.CZ

2014