6-7/22 - DUCHOVNÍ DARY - Nedotýkat se, nebezpečné... nebo ne?

Page 1

Drahý příteli, bratře, sestro, S blížícím se koncem května je tady jakási rekapitulace pomoci, kterou díky Vaší podpoře poskytujeme Ukrajině

Podpořili jsme církve v Polsku, ČR, Slovensku, Moldavsku a Rumunsku, aby mohly pomáhat uprchlíkům, kteří opustili Ukrajinu. Pomoc těmto církvím se přiblížila částce půl milionu korun.

Na Ukrajinu jsme poslali 22 kamionů jídla a dva mikrobusy.

Každý kamion veze kolem 17.000 kilogramů potravin a celkem jsme tedy vyexpedovali přes 380.000 kilo potravin. Je to jídlo pro 54.285 lidí na celý týden! Daří se nám nakupovat ve velkém a kilogram potravin nás vyjde na 33 Kč. Vyexpedovali jsme tedy jídlo za 12,5 milionu korun!

Svým darem 231 Kč přispíváte jednomu člověku jídlem na celý týden. Obvykle je v kamionu mouka, rýže, těstoviny, různé druhy zavařené zeleniny, konzervované maso a masové guláše, perníky v čokoládě, sunar, droždí, mléko, knackebrot, olej a cukr. Podle možností pak někdy čaj a káva. Například pastor Andrey z Kyjeva jezdí s dobrovolníky k okraji válečné zóny, kde lidé utíkají z města do lesa. Když je najde, jsou někdy už týden i 10 dní bez jídla. Pláčou, když dostávají balíky jídla na týden. Jsou vděčí, že si někdo vzpomněl a riskoval a přijel a hledal je. Cestou zpátky pak vezou lidi,, kteří se vejdou do mikrobusu do tranzitního centra. Odtud pak mohou pokračovat na západní Ukrajinu nebo dál do Evropy. Svým darem, jste součástí tohoto příběhu. DĚKUJEME. Přesto jste dál také podporovali i děti v Africe a latinské Americe a my jsme odeslali 8 kontejnerů našeho „rizota“ tedy 1.792.000 porcí do Malawi, Ugandy, Libérie a Burkiny Faso! To nás stálo 1.813.893,59 Kč a jedna taková porce nás vyšla přibližně na jednu korunu!

Dál pokračujeme v pomoci na obou frontách boje proti hladu. Lidem zaskočeným válkou na Ukrajině pomáháme a přijímáme dary na účet: 280 153 94 86 /2010 nebo 19-2783450217/0100 s variabilním symbolem 857. Také pokračujeme v pomoci v programu Denně Plné Bříško. Pro tento účel je zřízený také účet veřejné sbírky: 290 110 30 30 / 2010.

Pokud nám chceš pomoc pomáhat na Ukrajině pošli svůj dar na náš účet 2801539486/2010 nebo na Slovensku na účet SK08 1100 0000 0026 2270 1492 s variabilním symbolem 857.

Moc děkujeme za Vaší podporu, štědrost a modlitby! za hladové dnešního bolavého světa a za tým Krmte hladové ČR

www.krmtehladove.cz inzerce
Daniel Skokan, ředitel FTH ČR

Z OBSAHU

4 Slovo

Jak a kde (ne)dorůstáme v Krista

6 Rozhovor

Robert Redman: S pronásledováním roste i Boží moc 10 Téma Duchovní dary Zdeněk Kašpárek a kolektiv autorů

19 Seriál Historie 6. díl Dobytí města Loznice 20 Rodina Jen z Boží milosti 32 Diskuze Fake news

PŘÍŠTĚ

Paralelní světy Marek Hutr a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 06–07/2022

Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 5. 6. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

v červnu církev slaví narozeniny. Nikdo přesně neví kolikáté, ale od určitého věku už to lidé ani u vlastních narozenin s tím počítáním nepřehánějí. Což teprve, když církvi táhne na dvě tisícovky... Narodila se o Letnicích. A byl to hukot. Přesně tímto slovem je v Bibli popsáno, co se tenkrát v Jeruzalémě dělo. Byla to Boží oslava! Až i lidé, kteří na to koukali, nabyli přesvědčení, že jsou apoštolové namol. Člověk by se nemohl divit, šlo to z nebe. V nebi slaví každého obráceného člověka tak, jako slavil otec návrat marnotratného syna, ba ještě víc, píše se. Už tam, při „narození“ syna, který byl mrtev, a zase žije, to byla hudba, tanec, pečené tele… Co teprve u narození nevěsty Kristovy!

Narozeniny se neobejdou bez dárků. A dárky z nebe nejsou dárky, ale dary. Velké, cenné a trvalé. Nevyčerpatelné, neopotřebovatelné, nezkazitelné. A že jich církev do života dostala! Aby zdravě rostla a roz víjela se, aby ji chránily, aby měla přímý kontakt se svým nebeským rodičem, aby byla sama vnitřně vyrovnaná, stabilní, silná a aby měla Boží moc. Aby měla všechno potřebné k tomu, aby z ní rostla čistá kráska, která se nebojí ničeho, co ji ve světě může ohrožovat. Silná v pravdě, moudrá v jednání a plná lásky. Aby z ní pro svědectví světu a pro záchranu každého, kdo je ve světě, zářil živý Bůh Otec, milující rodič, ochránce. Syn, vítěz nad vším zlem, zachránce. Duch, průvodce, učitel, dárce.

Ty dary církev pořád ještě má. Jak s nimi nakládá? Váží si jich? Stará se o ně a rozvíjí je? Slouží jimi? Nebo jsou pro ni „příliš nebeské“? Bojí se jich? Odmítá je? Nebo je dokonce zneužívá? Manipuluje jimi? To my jsme církev. Bože, jak se ti líbí, co děláme s Tvými dary?

V tématu jsme k pestré mozaice pohledů z různých úhlů na téma Duchovní dary pozvali kazatele třineckého sboru Zdeňka Kašpárka, seniora církve Křesťanská společenství Marka Prosnera, kazatele opavského sboru Matúše Kušníra, biblický pohled přinesl Jiří Bukovský, vyučující na ETS, a osobním svědectvím přispěl člen CB Milič Světlík.

Na vlně Božích projevů, darů a pomoci ve službě se můžete dál nechat nést v rozhovoru, který je svědectvím služby misionáře z Hlasu mučedníků znovuzrozeným muslimům v Bangladéši, i v příběhu v rubrice Rodina, který je osobním svědectvím kazatele Daniela Smetany o Božím jednání v jeho životě.

Tak se nechte pozvat i vy ke stolu plnému darů, ke čtení, k přemýšlení, k čerpání a k povzbuzení. Přejeme krásné narozeniny.

EDITORIAL
EVA ČEJCHANOVÁ

JAK A KDE (NE)DORŮSTÁME V KRISTA

Dané téma vychází z podnětů apo štola Pavla adresovaných rané církvi v Efezu. Vrátíme se úvodem ke tvrdým číslům ze sčítání lidu v roce 2021 – je pravdou, že věřících v ČR již 30 let rapidně ubývá. Nic na tom nezmění ani fakt, že CB početně trochu roste, takže solidárně nesme obtížná břemena sílící nevěry české společnosti. Varujme se pokušení nepříznivý vývoj v církvích omlouvat třeba tím, že údaje o nábožen ské víře nebyly povinné. Problematiku „(ne)dorůstání v Krista“ nelze vtěsnat jen do statistiky. Je legitimní promýšlet aktu ální situaci v české církvi, klást si otázky a hledat biblická východiska. V dopise Efezským se objevuje Pavlova nápo věda na otázku, jak a kde růst. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.“ Tajemství růstu v Krista úzce souvisí s láskou uplatňovanou při budo vání komunit věřících. Výzvy formuluje apoštol v množném čísle a má tedy jít o společný růst, který je známkou zdra vého společenství. Každý růst přináší jistý pohyb, jehož předpokladem jsou i změny. Zůstaneme ještě chvíli u růstu sboru, růstu církve. Jsou to procesy, které by měly vést věřící k nebeskému domovu. Měli bychom dozrát k této budoucí metě. Duchovní růst má nebeskou perspek tivu, ale je to zároveň pozemská záleži tost. Apoštol dělá rovnítko mezi sborem,

Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

církví a Kristem, v něhož máme společně provázáni dorůstat. Pouze společenství pravdivě otestuje a prokáže, jak rosteme, nebo nerosteme v lásce k bližním. Církve netvoří jen ideální, láskyplní věřící lidé.

Pán Bůh má k dispozici všelijaký materiál.

Ale ani takové poměry nikoho neoprav ňují k tomu, aby pomíjel církevní pro středí a neúčastnil se zápasu o pozitivní formování svého sboru. Mýlí se ti, kteří se domnívají, že nemusí řešit příslušnost k té či oné denominaci, že se obejdou bez domovské církve, kde by měli své místo, práva i povinnosti. Možná, že kritickým pohledem vidí spíše sborové kamení a neúrodnou, tvrdou půdu. Někteří věřící (aniž si to vždy uvědomují) se rozhodují pod tlakem zdánlivé „svobody“, kterou křiklavě prosazují. Individuální pocit, že mám přece právo vyslovit a uplatnit svůj názor, postrádá biblickou substanci lásky, která podmiňuje pravé dozrávání. „On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spo jené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 5,16) Dorůstání v Krista znamená nežít izolovaně. Nicméně roste míra nezávislosti těch, kteří se sice hlásí k víře, ale pokud s něčím nebo s někým v místní církvi zcela nesouzní, šíří svoji nespokojenost a třeba odchází jinam. Máme však být pevně propojeni s dalšími a podpírat se navzájem v konkrétním spo lečenství víry, lásky a naděje. Kazatel Jan Asszonyi to ve své knížce Zbožnost je uži tečná v kapitole O společenství potvrzuje: „Bylo by chybou si společenství církve idealizovat. Boží slovo ví o tom, že církev nese známky lidské porušenosti hříchem.

4 červen–červenec 2022
Efezským 5, 15–16
SLOVO

Proto je jedním z jeho cílů vytvořit pro středí proměny tak, „abychom dorostli zralosti lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. (Ef 4,13) Prostředkem růstu jsou duchovní dary, které rozdává nebeský Otec uprostřed církve. Jimi si navzájem věřící v lásce slouží. I proto si růst do sku tečné zralosti lidství apoštol Pavel neuměl představit bez církve.“

Slyšel jsem nedávno svědectví jedné sestry, že slova o lásce zaznívají v církvi často, ale že by ráda viděla jejich napl nění. Co by mohlo být potvrzením růstu v lásce? Nemohou to být jen pouhá slova (byť z Bible), že láska bratrská musí zůstávat, ať to stojí, co to stojí. Apoštol Petr se ptá Ježíše: „Kolikrát mám svému bratru odpustit, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš odpovídá: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Pán neříká nadarmo na adresu věřících, že odpuštění je prvořadý úkol lásky. Máme počítat do 490, ba i více. Kde jinde se toto má dít než ve sboru, který má při odpouštění šanci stát se spojnicí mezi nebem a zemí? Růst v Krista není disciplína, která se odehrává v nebeských výšinách, tuto službu si máme prokazo vat také v přízemních církevních pod mínkách. Pokud nestojíme na pozicích odpuštění, záhy se krize dostaví, nebo ještě prohloubí. Očekáváme-li duchovní růst bez odpuštění bližním, budeme zklamáni. V Písmu není řeč o tom, jak se budeme objímat a jeden druhého hodno tit, ale jak si budeme odpouštět. Objevili jsme odpouštějící lásku jako základní sta vební materiál pro růst sboru? Zůstaneme hříšníky, ne anděly, kteří se vzájemně ani vánkem svých křídel nedotknou. Těmi lidmi, kteří budou od bratří a sester potře bovat odpuštění a upřímnost v lásce. V tom je tajemství duchovního růstu, že jsme si rovni v odpuštění a v církvi spolu dorůstáme v Krista. Růst v ekumenic kém překladu zní jednoznačně („ať ve všem dorůstáme“), což však Kraličtí pře kládali: „rosťme v toho všelijak“. Kolik problémů nepochopené a neunesené „všelijak“ už církvím přineslo. Pavlovi je jasné (a méně už některým z nás), že na

cestě za Kristem nepůjdeme všichni po stejné lávce. Les se ve svých vrcholcích zdá z výšky jako rovný, zblízka je však každý strom jiný, má osobitý růst, ale druhému nepřekáží. Nemůžeme čekat ve sboru naprostou uniformitu co do růstu, ale můžeme očekávat ode všech úsilí a pravdivost lásky v odpouštění. Zaměstnávali jsme se řadou aspektů růstu a zkoumali, jak tyto hodnoty ve společen stvích víry revitalizovat. Mohl by vznik nout dojem, že růst v Krista se týká lidí víceméně uzavřených v církevních bubli nách. Ale zralost věřících má kromě kul tivování vzájemných vztahů dozrávat ve službu lidem nežijícím v církvích. Nějak se nedaří vytvářet ve sborech podmani vou atmosféru růstu lásky a odpuštění,

a proto ztrácejí tato společenství přitaž livost pro nevěřící. Na potřeby „dorůs tání v Krista“ upozorňovali apoštolové při službě v nově se rodících církvích. Závěrem uvedu povzbudivý Pavlův postřeh psaný do Korintu, ale i nám: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst.“ (1 Kor 3,6) Snahy kazatelů spolu s aktivitami dalších služebníků a upřímných věřících byly dříve a jsou stále žádoucí. Nedejme se ničím odra dit a pokračujme s vírou, že požehnání duchovního růstu je v Božích, a nejen v lidských rukách. To je obrovská úleva. Bůh s námi lidmi počítá, i my můžeme při všelijak nedokonalém úsilí počítat s Boží pomocí a garancí očekávaného růstu. ■

KAREL FOJTÍK (1944)

Po studiích na VŠD v Žilině pracoval 20 let v rámci OKR. Po revoluci působil 12 let jako tajemník Magistrátu v Ostravě. Sloužil ve sboru i v církvi; tři období na pozici tajemníka Rady CB. S manželkou Alenou se těší z rodin svých dvou dcer a šesti vnoučat.

Dnešní společnost se snaží v různých oblastech života sledovat aktuální trendy. Při posuzování vývoje společnosti se často zabýváme faktory růstu. Např. v oblasti ekonomiky je frekventovaný pojem ekonomický růst. Přední český ekonom Tomáš Sedláček před časem upozornil, že k růstu nemusí docházet neustále. Předpověděl krizi, která později přišla. Když se náhle přestalo „dařit“, sdělovací prostředky nebo politici nabízeli lidem fikci růstu a hovořilo se o nulovém růstu nebo třeba o kladné nule. Navozuje se dojem, že k růstu musí za každou cenu dojít, a když jsou výsledky nulové, tak se k nule přidá alespoň znaménko plus (kladná nula – to zní lépe).

Nebudu se zabývat problémy růstu inflace, zvyšování zadluženosti atd. Zastavíme se u biblických signálů, kterými apoštol Pavel upozorňuje též na potřebu růstu. Lidé se rádi opírají při posuzování života o fakta a chtějí vycházet z „tvrdých dat“. Pokusím se vyjít tomu vstříc a kázání o růstu zarámuji údaji ze sčítání lidu z roku 2021, kdy se obyvatelé ČR mohli přihlásit ke své víře. Takřka ve všech ukazatelích nedochází k růstu a z počtu obyvatel 10,5 mil. se přiklání k náboženství 1,4 mil. (v roce 1991 to bylo 4,5 mil. z 15 milionů obyvatel).

Výrazné poklesy vykazují nejen dříve početné lidové církve a za uplynulých 10 let narostl počet lidí bez víry o 1,5 mil. na 5 mil. O čtvrt milionu vzrostl počet těch, kteří se považují za věřící, ale nehlásí se k žádnému společenství (cca 1 mil. lidí). V kázání se pokouším nastavit nám věřícím pravdivé zrcadlo, jak na tom jsme, při vědomí toho, že duchovní růst nemusí vycházet jen z čísel.

5 2022 červen–červenec

S PRONÁSLEDOVÁNÍM ROSTE I BOŽÍ MOC

Jeho identita musí zůstat v utajení, jeho foto nesmí přijít do médií, jeho jméno je pseudonym. Robert Redman už léta působí jako kanadský pracovník Hlasu mučedníků v Bangladéši.

Vystupujete opravdu jen jako hlas – vaše identita je skrytá. Jaké reálné nebezpečí vám nebo někomu při odkrytí vaší totožnosti hrozí?

Hlavním nebezpečím je, že by mi nebylo dovoleno vrátit se zpátky do Bangladéše. Jsou velmi opatrní. Jezdím tam jako obchodník, musím mít pozvání.

Jak práce obchodníka souvisí se službou pro Hlas mučedníků?

Když jsem začal svoji službu v Bangladéši, tak mě Hlas mučedníků, který je součástí mezinárodní křesťanské asociace, požádal, jestli bych tam záro veň mohl být jeho reprezentantem kvůli pronásle dování křesťanů, které se tam děje.

S manželkou Carolyn jsme s organizací Hlas mučedníků spojeni už mnoho let. Znali jsme se s jeho zakladatelem Richardem Wurmbrandem i jeho ženou Sabinou. Roku 1978, když jsem požá dal svoji ženu o ruku, ale nebyl jsem si jist, jestli dělám správné rozhodnutí (úsměv) – jsem Richarda převážel mezi konferencemi z jednoho města do druhého. Cesta byla dlouhá 200 km a během ní mě Wurmbrandovi potvrdili, že je to správné roz hodnutí. Moje žena má samozřejmě mnohem delší verzi tohoto příběhu. (smích) Wurmbrandovi měli obdivuhodný vztah k lidem. Richard byl pro mne

hrdinou víry a zároveň to byl velmi mírný člo věk, manželství mělo pro něj obrovský význam. Je zvláštní, jak ty dvě věci k sobě nádherně ladí. Hodně mě inspiroval.

Co konkrétně je obsahem vaší služby?

Jádro mé práce mohu vyjádřit dvěma větami: Zasáhnout evangeliem ty nejzranitelnější a záro veň ty, kteří jsou mu nejméně vystaveni. Právě v Bangladéši žijí ti nejchudší z chudých. Doteď tam velmi málo lidí slyšelo evangelium a já jsem vždycky chtěl pracovat na této frontové linii – tam, kde ještě evangelium nebylo hlásáno. Soustředíme se tam na muslimské vesnice a na hlásání evan gelia v uprchlickém táboře Rohingů. K mému vel kému překvapení je zde obrovská ochota těch, kdo evangelium slyší, jej přijmout. V Bangladéši žije jen deset procent obyvatel, kteří nejsou musli mové, a v těch deseti procentech jsou národnostní menšiny Tripura a Chantilly. Obě jsou převážně křesťanské, Chantilly dokonce z 90 %. Mluvil jsem s nimi, s nesmírnou radostí přijímají evangelium. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že mám jako věřící Kanaďan, žijící v sekulární společnosti, duchovně mnohem více společného s chudým ves nickým muslimem v Bagladéši, než se svým souse dem v Kanadě. Bangladéšští muslimové také věří v jednoho Boha, který stvořil všechny, věří v nebe a peklo a chtějí se Bohu zalíbit. A s tím se dá praco vat. Sdílí se mnou mnohé z mého pohledu na svět.

Můžete popsat cestu, jakou vás Bůh do Bangladéše vedl?

Upřímně, já jsem tam nechtěl, i když jsem to povolání od Pána přijal. Bylo mi padesát, navští vil jsem v té době už mnoho zemí, pracoval jsem

6 červen–červenec 2022
ptala se EVA ČEJCHANOVÁ z angličtiny tlumočil PETR JAŠEK foto ARCHIV ROBERTA REDMANA (ALIAS)
ROZHOVOR

v byznysu s počítači, dvacet let jsem byl pastorem sboru a zároveň jsem hodně cestoval. Navštívil jsem mnoho míst na světě a nechtěl jsem si k nim přidá vat další. Ale moje manželka říkala, že bych měl jít. Tak jsem jí odpověděl, že tam pojedu, jestliže někdo tu cestu za mě zafinancuje. A ten den, který jsme si oddělili pro modlitby a hledání Boží vůle, kdy jsme volali k Bohu, mi pět minut poté, co jsem tu modlitbu řekl, pípla mailová zpráva. Jeden známý mi psal: „Pán Bůh mi položil na srdce, že jestli pojedeš do Bangladéše, tak že to mám zaplatit.“ Tak jsem musel jet. (úsměv). Ale myslel jsem si, že to bude jednorázová cesta. Jenže když jsem byl v Bangladéši, měl jsem sen. Jel jsem v tom snu po dlouhém mostě a uviděl jsem, že na jedné z cihel na mostě je napsáno moje jméno. A byl tam napsán verš z Ef 4,16 o tom, že Boží tělo je spo jené klouby. Probudil jsem se a slyšel jsem hlas: „Chceš být jedním z těch kamenů mostu, který stavím já mezi Bangladéší a Kanadou?“ Musel jsem na to odpovědět kladně.

Vyzdvihujete podíl vaší ženy na tomto rozhodnutí. Byli ve vašem životě ještě další lidé, kteří na vaše rozhodnutí zůstat na misii měli vliv?

Povolání jít pracovat do Bangladéše nepřišlo z našeho domácího sboru. Ještě před tím snem mi jiná skupina křesťanů o Bangladéši vyprávěla, něko lik z nich mě povzbuzovalo. Ale to mě nepřesvědčilo. V průběhu první cesty do Bangladéše jsem měl ještě vidění viděl jsem se, jak filmuji zubožené děti v jedné strašně zaostalé oblasti. A na tom displeji kamery, kde nor málně bývá datum a čas, jsem najed nou viděl Iz 58,6. „Toto je půst, který si

7 2022 červen–červenec →
ROBERT REDMAN (alias) kráčí po uprchlickém táboře Rohingů v Bangladéši

přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvol nit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu...“ Pokračuje to pak o nakrmení hladových, oblečení nahých. Když jsem se na to podíval znovu, už to tam nebylo. Bůh mi v tom okamžiku řekl: „Nyní jsi v jednom dni viděl to, co já vidím každý den. Co pro to chceš udělat?“ Bůh zkou šel moje srdce. Ptal se mě, jestli miluji ty lidi. Protože službu, do které mě volal, lze dělat jen tehdy, pokud ty lidi skutečně milujete. Musel v mém srdci mnoho věcí změnit. Vidět jejich situaci bylo pro nás dost drsné. Bylo to Boží povolání a přijal jsem ho. Když Božímu povolání řekneme ANO, tak nikdy nevíme, kam nás Pán Bůh dovede. Viděl jsem toho hodně, byli jsme i ve východní Evropě, Kolumbii, ale nikdy se nejednalo o tak jasné povolání na jedno místo, jako v případě Bangladéše. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu pracovat v zemi, jako je Bangladéš.

Hlas mučedníků je organizací, kde se dostáváte do služby, ve které vidíte ta pouta. Je to služba pronásledovaným a musí přinášet rizika. Jaká rizika přináší vám a jaká těm, pro které tam pracujete?

Dosud jsem se nesetkal s extrémním rizikem pro mě osobně. Kdyby cizinec v Bangladéši dělal nějakou zakázanou aktivitu, tak se v nejhorším stane, že ho úřady ze země vyhostí. Neexistuje tam systematické pronásledování křesťanů ze strany úřadů jako třeba v Súdánu. Pronásledování je tam komunitní. Ale lidé, se kterými pracuji, mohou být ve velikém ohrožení. Proto jsem tak moc opatrný. Jedním z hlavních motivů Hlasu mučedníků je také získávat pro Krista jeho pronásledovatele. Pronásledovatelé tvoří většinové náboženství. Hlas mučedníků podporuje evangelizační činnost místních lidí vůči těm, kteří pronásledují křesťany. Pro tuto službu dostaneme k dispozici třeba tisíc Biblí. Poskytujeme pro tyto lidi např. zabezpečenou mailovou komuni kaci, aby nikdo nemohl monitorovat jejich konverzaci. Mohu s nimi otevřeně mluvit. Snažíme se je chránit.

V Bangladéši žije na území jen o něco větším, než bylo Československo, 164 milionů lidí (což je o 18 milionů víc než v Rusku). Taková hustota obyvatel je pro Čecha nepředstavitelná. Je tahle blízkost mezi lidmi pro vaši službu výhodou, nebo spíš nevýhodou? Města jsou nepředstavitelným způso bem přelidněná. Je tam velké znečiš tění ovzduší. Z toho neplyne žádná velká výhoda. Ale skutečnou výhodou je, že

Co nejtěžšího v oblasti pronásledování jste zažil vy osobně a co lidi, které znáte? Pastor Sonjid, velice odvážný člověk, postavil ve vesnici kostel a na něj umístil kříž. Lidé se ale velice rozzlobili. Jednou po setmění jel na kole domů a z buše na něj vyskočili útočníci a začali po něm stří let. Naštěstí přesně nevěděli, jak používat střelnou zbraň, tak ho nezabili, ale zranili mu čelist. Hlas mučedníků tomuto muži pomohl, uhradil za něj operaci a lékař skou péči. Setkal jsem se s ním před deseti lety. Stále má kvůli tomu zranění problém s mluvením, každý den zažívá silné bolesti. Ale stále je pastorem v té vesnici. Velmi jsem se tomu divil. Ale on řekl: „Před jedenácti lety mi Pán Bůh řekl: ‚Jdi do této vesnice.‘ A ještě mi neřekl, abych z této vesnice odešel.“ Místy pro žívá pronásledování, ale nemůže nemlu vit o Bohu.

ŽIVOT V TÁBOŘE

Setkání křesťanů muslimského původu z řad Rohingů přímo v uprchlickém táboře vpravo: Uprchlický tábor Rohingů

Bangladéš má jako jedna z mála zemí ve světě většinu obyvatel ve vesnicích. To je pro zvěstování evangelia obrov ská výhoda. Můžete jít do jedné vesnice, když vám to imám umožní, můžete mlu vit k lidem, kteří se schází v jednom cen trálním místě. A když je někdo v jedné vesnici pronásledován, tak může utéct do druhé vesnice a začít stejnou práci tam.

Když byli naši spolupracovníci zastrašo váni, tak utekli do jiné vesnice. Vesničané jsou chudí, nemají prostředky, aby infor movali sousední vesnici, co se u nich stalo. V tomto směru je to obrovská výhoda.

Rád bych zmínil ještě pastora Tahera, který pracoval v utečeneckém táboře Rohingů v jižní části Bangladéše. V tom táboře je přes milion uprchlíků na velmi malém území – je to spíše takové gheto. Milion z toho je muslimů a dva tisíce křes ťanů. Jsou to nesmírně laskaví lidé. K šíření evangelia tam pastor Tahera používal svůj dům. Nebyl to velký dům, ale sloužil jako biblická škola, kde učil další pastory církví uvnitř tábora. V prosinci 2019 tam otevřeně slavili Vánoce. V bangladéšských městech během Vánoc úřady chrání kostely před útoky extrémistů, ale v uprchlickém táboře ne. Tři týdny po Vánocích ve tři hodiny ráno došlo ke koordinovanému útoku na několik domů křesťanů, kteří se těchto oslav účastnili. Těžce je zbili, jejich domy srovnali se zemí a pastora Tahera, který je tam vedoucím pracovníkem, unesli i s jeho čtrnáctiletou dcerou. Prodali ji za nevěstu nějakému muslimovi a on už ji nikdy nevi děl. Lidé v táboře se pak doslechli, že útoč níci pastoru Taherovi nabídli, že si může zachránit život, pokud přestane kázat evangelium. On tuto nabídku odmítl, tak ho zabili. Hlas mučedníků pomáhá jeho vdově, byl jsem prostředníkem této pomoci. Tábor Rohingů je pro křesťany asi nejne bezpečnější místo v Bangladéši.

8 červen–červenec 2022
ROZHOVOR

BŮH ŘÍKÁ: „KDYŽ BUDEŠ CHTÍT TO, CO CHCI JÁ, TAK JÁ SÁM SE POSTARÁM O VŠECHNO, CO

K TOMU BUDEŠ POTŘEBOVAT.“

V době jeho obrácení ale přijel do země nějaký misionář z ciziny, který se modlil za nemocného člověka – a ten byl uzdra ven. Uzdravený byl sluhou místního pre zidenta, který z vděčnosti za uzdravení svého podřízeného daroval křesťanům pozemek. Na něm teď stojí nový kos tel a biblická škola Sborů Božích a onen rodinou zavržený křesťan je jeho hlav ním vedoucím. Má pod sebou asi sto dal ších spolupracovníků, kteří šíří evange lium po celé zemi. V očích jeho rodiny se jedná o úspěch, který měl za důsledek, že ho jeho rodina zase začala přijímat. Zanedlouho budu na tom pozemku kázat.

období, kdy se šíří evangelium, následuje pronásledování, a naopak. Od dvacátého století dodnes bylo víc mučedníků než za celou dobu křesťanské historie. Věřím, že to je znamením posledních časů. Vedoucí Sborů Božích byl svědkem založení tolika sborů za jeden rok, kolik nevzniklo za předchozích deset let dohromady. Všichni naši spolupracovníci říkají totéž. Jsme svědky mnohem větší aktivity Božího ducha v této zemi.

Řekl jste, že když se člověk rozhodne dát život Ježíši i se svojí cestou, říct mu ANO, tak nikdy neví, kam ho Bůh zavede. Když se ohlédnete za svojí cestou, kde cítíte největší vděčnost?

Když odpovíte ANO na Boží povolání, nezáleží na tom, kolik chyb na té cestě uděláte. Poslušné ANO znamená, že vás Pán Bůh provede všemi problémy. Je tu jedna úžasná věc: jestliže si dáte za cíl zvěstovat evangelium těm nejzranitel nějším, tak Bůh vždycky zajistí finance a veškerou podporu. Nikdy jsme neměli problém s tím, že by to Bůh nezaopat řil. Bůh nám tím říká: „Když budeš chtít to, co chci já, tak já sám se posta rám o všechno, co k tomu budeš potře bovat.“ Byli jsme svědky mnoha tako výchto zázraků.

Děje se to, co popisujete, často? Takto výrazných případů pronásledo vání není mnoho. Pro nově obrácené muslimy se ale vždy první pronásledo vání děje ze strany členů rodiny. Podle Koránu mají povinnost zabít toho, kdo odpadne od islámu. Nejdřív ho odříznou od zdroje pitné vody. Třeba současný představitel křesťanské církve Sborů Božích v Bangladéši pochází z muslim ské rodiny, která ho takto exkomuniko vala za „hanbu“, kterou uvalil na svůj rod.

Ježíš také mluvil o tom, že povstane otec proti synu a bratr proti bratru a uváděl to jako jedno ze znamení poslední doby. Do těch zapadá i pronásledovaná církev. Žijeme podle vás v poslední době? Moje odpověď na tuto otázku je vždycky stejná: Dnešní dny jsou historicky nejblíž poslední době. (úsměv) Ale v Bangladéši jsem se naučil, že ruku v ruce s pronásle dováním jde Boží přítomnost a moc. Když zakoušíme více pronásledování, zakou šíme i více Boží moci, i uprostřed proná sledování. Někdy se to střídá – požehnané

Jak můžeme pronásledovaným křesťanům pomoci my?

Modlitbami. A pak tam, kde jsme, buďme svědky Ježíše Krista. Nebojme se otevřít ústa. Církev vznikla o Letnicích na základě kázání evangelia. Hlas mučedníků má jednu z nejlepších sítí pracovníků. Jsou mezi nimi nejstatečnější a nejcílevědo mější lidé, jaké jsem kdy potkal. Najděte lidi tohoto typu – kteří chodí navštěvovat pronásledované křesťany – a zeptejte se jich, co potřebují.

Více o službě misionářů v Hlasu mučedníků najdete na www.hlas-mucedniku.cz.

9 2022 červen–červenec

DUCHOVNÍ DARY

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ Tento Pavlův výrok spojuje všechny tři osoby jediného Boha. Vypadá to však, že ačkoliv s Bohem Otcem a jeho Synem v církvi vycházíme vcelku na pohodu, náš vztah k Duchu svatému bývá občas problematický. O duchovních darech, tzv. charismatech, ani nemluvě.

text ZDENĚK KAŠPÁREK a KOLEKTIV AUTORŮ foto UNSPLASH a ARCHIV
TÉMA

AŤ NADE VŠÍM STOJÍ LÁSKA

Vminulosti v prostředí Církve bratrské i řady dalších protestantských denominací vzbuzo valo téma duchovních darů nemalé kontro verze, které v některých případech ústily i do opou štění etablovaných sborů. Církev bratrská (a nejen ona) se od té doby velmi změnila. Dnes bychom v ní negativně vyhrocené názory na tuto otázku našli už jen ojediněle. Zdá se mi však, že současný stav lze charakterizovat spíše jako postoj pasivně tolerující než proaktivní, jaký vnímám ve výrocích a jednání Krista či apoštola Pavla. Texty Nového zákona ale nehovoří o tom, že tato oblast duchovního života stojí mimo naši vůli, víru, očekávání a aktivitu. Naopak. Klíčové pasáže předkládající obraz církve jako funkč ního těla Kristova na zemi (viz např. Pavlovo vyučo vání v 1. Korintským, 12. a 14. kapitole) kladou důraz na pestrost výbavy, kterou Duch církvi poskytuje, a na nutnost aplikace mechanizmů, které tento orga nismus sjednocují, ale také povzbuzují k cílené spo lupráci s Duchem svatým při přijímání, používání a rozvíjení jeho konkrétních darů.

Duchovní projevy způsobují opatrnost, napětí či odpor uvnitř i vně církve od samého počátku její existence: zatímco velká část svědků letniční události byla pozitivně ohromena a vnímala ji jako mocné Boží působení, jiná, evidentně rovněž početná, tento jev vyhodnotila jako důsledek nad měrného popíjení mladého vína. Spory o to, zda ten či onen duchovní projev pochází od Boha a zda jej potřebujeme, či nikoliv, zřejmě neskončí dříve než s Kristovým návratem.

Osobně mám za to, že za určitou nejistotou a pasivitou vůči duchovním projevům stojí přede vším tři skutečnosti. Tou první je obava ze ztráty kontroly nad sebou samým i nad děním v církvi. Pokud uvěříme, že Duch může prostřednictvím darů a dalších projevů svrchovaně zasahovat do našich církevních aktivit, musíme připustit, že někdy prostě naše setkání mohou proběhnout jinak než obvykle nebo jak jsme si to při poctivé pří pravě naplánovali. To je samozřejmě nekomfortní. Vzbuzuje to pocit nejistoty a má to potenciál vyvo lávat ve sboru různá pnutí. Je to ovšem daň za to, že Bohu bude v církvi dáván prostor pro panování a jednání, která zdaleka přesahují naše lidské před stavy, jak by věci měly jít „správně“.

Druhým naším problémem je pohodlnost. Snad každá aktivita Ducha přináší i práci navíc. Minimálně bývá nutné tyto projevy rozsuzovat a korigovat (viz např. Pavlovy pokyny pro shro máždění ve 14. kapitole 1. listu do Korintu), což může být pro staršovstva a další vedoucí služeb níky náročné z hlediska času i kvalitní organizace a komunikace. A upřímně – některé z duchovních projevů se dají spolehlivě rozsoudit jen prostřed nictvím jiného duchovního daru nebo až s časo vým odstupem, během kterého v církvi přebývá určitá nejistota, co s tím vším má vlastně dělat. (Podobně ovšem přešlapoval sám apoštol Pavel ve Filipech ohledně toho, jak reagovat na projevy věšteckým duchem posedlé dívky.)

Třetí skutečností odrazující nás od aktivního přístupu k projevům Ducha je neznalost, resp. nezkušenost. John Wimber, jedna z vůdčích osob ností charismatického hnutí 20. století, vzpomí nal na to, jak ještě coby pastor tradičního protes tantského sboru při kontinuálním výkladu 1. listu Korintským přeskakoval jeho 12. a 14. kapitolu prostě nevěděl, co k tomu říci, protože to, co zde Pavel popisuje, bylo zcela mimo jeho zkuše nost, tradici sboru, kterému sloužil, a mimo coko liv, co se naučil během svých teologických studií.

Osobně jsem si ve svém životě prošel ve vztahu k působení a darům Ducha různými obdobími. Uvěřil jsem v tradičním evangelikálním sboru a o duchovních darech jsem neměl po nějakou dobu ani ponětí. Později jsem zažil bolestivé roz dělení sboru v důsledku konfliktu mezi jeho nově se formujícím „letničním křídlem“ a ostatními. Na několik let jsem zanevřel na všechno, co mělo s charismaty cokoliv společného a pečlivě si for moval teologii postavenou na přesvědčení, že Bůh už dnes dary popsané ve 12. kapitole 1. listu Korintským nedává. Když jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a dozvěděl se, že před lety uvěřila v charismatickém sboru ČCE v Praze Na Maninách, měl jsem se na pozoru. Poté, kdy se mi svěřila, že kdysi mluvila v jazycích, ale pak tuto schopnost ztratila a neví proč, zcela jistý si svou anticharismatickou teologií a současně upřímně důvěřující v moc modlitby jsem jí poradil, aby tuto záležitost v pokoře předložila Bohu a požádala jej, →

Bc. ZDENĚK KAŠPÁREK

je kazatelem sboru CB v Třinci-Lyžbici. Vystu doval sociální práci na Ostravské univerzitě, dálkově studoval také ETS. Řadu let pracoval jako duchovní evange likálních církví v Opavě a Táboře, profesně se zabýval rovněž problematikou sociálních služeb a sociálně-právní ochrany dětí, působil jako tiskový mluvčí, auditor kvality a šéfredaktor ve velkých neziskových organizacích. S manželkou Stanislavou mají čtyři dospělé děti a tři vnoučata.

11 2022 červen–červenec

aby, pokud dar jazyků byl opravdu od něj, jí jej vrátil, a pokud nebyl, aby jí dal pokoj ve stávajícím stavu. Krátce na to mi k mému údivu nadšeně oznámila, že zase mluví v jazycích. Postupně jsem začal opouštět své duchovním projevům odporující přesvědčení a učil se je naopak přijímat a používat. Víra v možnost nadpřiro zeného Božího jednání prostřednictvím duchovních darů se stala jednou ze samozřejmých součástí mé služby.

Velmi si přeji, aby více znovuzrozených křesťanů studovalo obory využitelné v pomáhajících profesích a pastorační práci. Věřících psychologů, psychoterapeutů, speciálních i nespeciál ních pedagogů, zdravotníků, sociálních pracovníků a dalších odborníků je třeba jako soli. Považuji však za velkou chybu domnívat se, že pouze znalosti získané v sekulárním vzděláva cím systému jsou pro řešení lidských krizí a bolestí dostačující. Všimněme si například, kolik roztodivných lidských potíží Ježíš během své služby vyřešil díky nadpřirozenému vhledu do skry tých oblastí života konkrétních lidí, odpuštěním hříchů či pro střednictvím vysvobození od démonů. Nemyslím, že se situace v lidské společnosti v tomto směru zásadně změnila, že moc hří chu přestala působit nebo že démoni vyhynuli. V tom případě si ale musíme připustit, že řadu lidských potíží nelze úspěšně řešit pouze s pomocí odborných znalostí, protože příčiny daných

problémů jsou ve své podstatě duchovní povahy. Ale i tam, kde mají nemoci a slabosti přirozené příčiny, může být naše moderní medicína na jejich řešení někdy „krátká“ nebo prostě v dané chvíli nedostupná. Jsem Bohu vděčný za dary uzdravování, „působení moci“ a víry, které jsou v jeho Církvi stále přítomné a díky kte rým jsem mohl mnohokrát v životě svých blízkých a známých vidět zázrak.

Velké pochybnosti a kontroverze způsobuje zvláště prorocká služba. Falešných proroctví se vždy objevovalo a bude objevovat nepočítaně. Stačí se ohlédnout za posledními prezidentskými vol bami v USA, covidovou krizí či zjeveními v minulosti oznamujícími rychle přicházející probuzení. Musím říct, že mi velmi vadí, když se určité proroctví evidentně nenaplní, a přesto jeho nositel není schopen sebereflexe a omluvy. To však neznamená, že prorocký dar či jiné formy zjevení (např. zahrnované pod tzv. dar poznání) neexistují nebo je nepotřebujeme. Nemůžeme s příslovečnou vaničkou vylívat i dítě. Díky očekávání nadpřirozených Božích „odhalení“ jsme schopni řešit neřešitelné nebo předcházet kom plikacím. Vzpomínám, jak se nám v době, kdy mobilní telefon byl ještě neznámý pojem, ztratila při sborovém pobytu v Jeseníkách skupina účastníků a při modlitbách za ně nám Bůh skrze prorocké slovo a vidění řekl, kde přesně je máme hledat (a skutečně jsme

Bez Ducha svatého to nejde

V prvním týdnu listopadu minulého roku jsem se zúčastnil spolu s dalšími dvanácti bratry z náchodského a byster ského sboru CB semináře o Duchu svatém. Konal se v modlitebně sboru CB na Hrádku. Přiznávám, že jsem jel tak trochu „ze zvě davosti“, co se o daném tématu dozvím ve sboru, jehož dějiny jsou již z dávné minulosti doslova prosáknuty touto tematikou. Byl jsem nejstarším účastníkem setkání, proto jsem si ještě pamatoval, že v období mého raného dětství a mládí probíhala v tehdejší Jednotě českobratrské živá výměna názorů o letničním hnutí na Těšínsku. Po různých třenicích nakonec vyústila až k rozštěpení církve ve zmíněné oblasti. Došlo k oddělení částí sborů v tomto kraji, k odchodu řady věřících do Polska, resp. Slezska, později

pak k návratu některých rodin zpět. Nakonec na základě těchto „třenic“ vzniklo nové charismatické uskupení základ dnešní Apoštolské církve, která existuje v mnoha místech celé České republiky. Historii letničního hnutí od jeho počátků až po dnešek podrobně popisují tři svazky takto nazvaných knih vydaných v roce 2005 nakladatelstvím Křesťanský život. Hlavním autorem je biskup AC, bratr Rudolf Bubík, který v úvodu k 1. dílu mimo jiné říká: „V prů

běhu let jsme prožili mnohá tápání, omyly, někdy i pády, na druhé straně však i úžasné prožitky a zkušenosti. Přesto však zde Bůh nechal vyrůst z malých začátků jednu ze svých církví, součást těla Kristova…“

Mohu s radostí potvrdit, že i my, účast níci semináře, jsme během těch tří dnů strávených v krásném prostředí hrádec kého sborového domu i při procházkách okolní přírodou, především ale při setkáních s místními bratry ze sboru v Hrádku a Sosně

12 červen–červenec 2022
MILIČ SVĚTLÍK, CB Bystré
TÉMA
SVĚDECTVÍ

je tam našli). Nebo když nás Bůh předem skrze zjevení dovedl k rozhodnutím, která byla na první pohled nerozumná a která bychom sami od sebe neudělali – ale která se v horizontu něko lika týdnů až měsíců ukázala jako naprosto klíčová a zachraňující. Připomeňme si událost popisovanou v závěru 11. kapitoly knihy Skutků: Proroci z jeruzalémského sboru přicházejí do Antiochie a varují církev před přicházejícím hladomorem. Církev proroctví posuzuje jako skutečné Boží zjevení a následně organizuje sbírky, které později zachraňují lidské životy v Judsku. Jak by se asi odví jel tento příběh, kdyby církev prorockou službu odmítala a pova žovala ji pouze za semeniště bludů a zmatků?

Důležité místo v duchovním životě hraje i tolik diskutovaný dar jazyků. Ano, v biblických výčtech darů bývá (spolu s darem výkladu jazyků) jmenován mezi posledními. A ano, Pavel uvádí, že ne každý ho musí mít a že nade vším stojí láska. Na druhou stranu bychom neměli přehlížet skutečnost, že sám Pavel jej používal více než všichni ostatní a jeho užívání (stejně jako dar proroctví) vřele doporučoval. Tato skutečnost a fakt, že jako jediný z duchovních darů slouží nikoliv církvi jako celku (není -li doprovázen výkladem), ale individuálnímu růstu obdarova ného, by nás měly motivovat k prosbám za něj a v případě obdr žení k jeho aktivnímu využívání a rozvíjení. Dar jazyků může

být důležitou součástí našich modlitebních životů – pomáhá duchovně růst, přibližovat se k Bohu, připravovat se na službu či bojovat s „obry“, kteří se stavějí do cesty Božímu působení.

Není možné v jednom článku podrobně vysvětlit užiteč nost a používání všech duchovních darů zmiňovaných v Písmu. Velmi stručně jsem tedy zmínil alespoň ty, které podle mého názoru nejvíce provokují diskuzi. Potřebujeme je ovšem všechny. Každodenní život a služba Bohu nemají jen dimenzi, ve které nám k úspěšnému pohybu stačí přirozeně získané znalosti, dovednosti a zkušenosti. Bez nadpřirozeného rozměru a spo lupráce s Božím Duchem se v práci pro jeho království neobe jdeme. A přes všechny rizikové stránky, které s sebou používání darů Ducha jistě nese, jsem hluboce přesvědčen, že je máme proaktivně vyhlížet, užívat a rozvíjet, abychom „velké poslání“, které nám Hospodin svěřil, naplnili co nejlépe.

Na závěr si zkusme položit několik otázek: Vyučujeme v našem sboru o darech a projevech Ducha?

Pokud ano, je toto vyučování povzbuzením k očekávání, při jímání, uplatňování a rozvíjení těchto darů?

Vytváříme ve sboru reálný prostor pro používání a korigo vání duchovních darů?

zažili opravdu úžasné prožitky a zkuše nosti s působením Ducha svatého. Moje „zvědavost“ byla naprosto překonána tím, co jsem zde prožil. Vzdělávací seminář vedl první den emeritní kazatel sboru Slavoj Raszka, o historii těšínského sboru nám pověděl mnohé informace místní kazatel Josef Sliž. Prožívali jsme zvláštní atmosféru Boží přítomnosti a působení Ducha sva tého po celou dobu tohoto sejití, což jsme si i vzájemně uvědomovali a potvrzovali při osobních rozhovorech. Zcela jedinečné chvíle jsme zažili následující večer, když se za každého z nás modlili dva bratři ze sboru v Sosně. Sám jsem povahou spíše skep tik, tím více se mě dotýkaly modlitby obou bratrů. Přestože mě nikdy předtím neviděli, vzali mě za ruce a modlili se i za ně, aby hladily ty, ke kterým jsem poslán (pracuji jako lékař hospice, v týdnu, který předchá zel tomuto setkání, jsem skutečně hladil s porozuměním a laskavostí tvář umírají cího otce rodiny). Dále ve svých přímluvách za mě prosili za naplnění nejhlubších tužeb

mého srdce po Bohu a jeho proměňující moci v mém životě. Podobně jsem slyšel, jak se modlí za ostatní bratry, konkrétně za jejich služby ve zcela určitých oblastech, aniž by o dotyčných měli předchozí infor mace. Jasnovidci?? Skoro to tak vypadalo, jenže tohle byla jistě jiná moc. Nevím, jestli se někdo z nás po těchto silných událos tech stal „charismatikem“. Jistě ale vím z pozdějších rozhovorů, že toužíme všichni po naplnění a nasycení Duchem Božím, po jeho ustavičné přítomnosti v našich živo tech. A tahle touha v nás zůstává. Scházíme se s bratry v Bystrém a probíráme knihu Johna Bevera Duch svatý.

Povím ještě jednu zkušenost. Dlouho jsem přemýšlel a modlil se i v důsledku studia této knihy za dary Ducha svatého, konkrétně za dar často zmiňovaný (mnohdy hodně probíraný a často i rozpory do církve přinášející), dar jazyků. Nepřicházela žádná odpověď. Až v poslední den minulého roku při silvestrovském shromáždění vytáhl jsem si heslo pro nový rok. „Kdybych mluvil

jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Takovou odpověď jsem tedy dostal díky za ni. Přinesla mi radost a pokoj do srdce.

Co povědět závěrem? Jsem přesvědčen, že být živým údem Kristovy církve nelze bez naplnění Duchem svatým. On je totiž základem jakékoli práce v Božím království. Nám se může stát, že jsme jeho přítomnost nahradili „dobrou atmosférou“ v našich sbo rech. Ta sama jistě není zlá, ale bez vedení a plnosti Ducha svatého nemůže otvírat ani naše srdce vůči nebeskému Otci, natož pak srdce těch, kteří v něj a jeho spásné dílo nevěří. A k tomu jsme přeci my, jako jednot livci, ale i celá církev, povoláni. Usilujme tedy o společenství s Duchem svatým a přijí mejme jeho plnost, abychom mohli nebes kému Králi dobře sloužit. Modleme se, aby nás Pán svým Duchem svatým naplnil. Sám Ježíš nás k tomu přímo vybízí slovy: „Když tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ ■

13 2022 červen–červenec →
SVĚDECTVÍ

POTLAČIT EGO A NECHAT SE VÉST

Jste seniorem Církve Křesťanská společenství, která je v povědomí lidí zapsána jako církev charismatická. Jak jste uvěřil?

Uvěřil jsem 24. 9. 1988 večer. Můj život se ten den zásadně změ nil. Pán Ježíš ho změnil. Bylo mi necelých třiadvacet a do té doby jsem se považoval za věřícího člověka. Touha po duchov ních darech byla už před mým uvěřením silná. Do klatovského sboru (CČSH), kde jsem nebyl členem, ale chodil jsem tam, tehdy přijeli dva bratři z maninského sboru, kteří vyprávěli o duchovních darech – o proroctví, o jazycích, uzdravování… a zeptali se obrácených, mezi kterými jsem seděl: „Chtěli byste dar Ducha svatého?“ Byl jsem první, kdo se ozval, že by chtěl. A oni řekli: „Ty ještě nemůžeš.“ (úsměv) Měli pravdu, uvědo mil jsem si, že jsem hříšník a že potřebuji změnit svůj život. Šel jsem za farářem s tím, že bych potřeboval začít znovu žít. Byl znovuzrozený, ukázal mi cestu spasení a já jsem tam vydal život Pánu Ježíši. A on mi odpustil moje hříchy. Vedle v kapli se mod lili za naplnění Duchem svatým, šel jsem tedy tam a modlili se za mě. Vložili na mě ruce a já jsem začal mluvit jazyky. Moc jsem nerozuměl tomu, co se děje, ale nevadilo mi to. Krátce na to jsem se nechal pokřtít.

Jaká cesta vás přivedla až do KS?

Z Husitské církve jsme odešli v roce 1992, téměř celý sbor, pro tože jsme nebyli schopni naplnit požadavky Husitské církve, jako je křest nemluvňat a další formy zbožnosti, které Husitská církev má. Nějaký čas jsme byli svobodný sbor a o rok dva poz ději jsme se stali Křesťanským společenstvím. Byl jsem starším sboru a pastorem KS jsem se stal na začátku roku 2000.

Byl křest v Duchu svatém a přijetí daru jazyků tím, co vás ohledně budoucího přístupu k duchovním darům nejvíc ovlivnilo?

Nejen, klíčová pro moji duchovní zkušenost a charismata byla moje skoro roční návštěva ve Spojených státech. Byl jsem ve sboru, který by někdo nazval ultracharismatickým. Dělali shro máždění s modlitbami za uzdravení, za osvobození... dávali pozvánky do novin – a přicházeli tam lidé z města. Nohama ale byli na zemi. Mnoho jsem se tam naučil. Jezdili jsme s jed ním bratrem do vězení, kde jsme se modlili za osvobození lidí

MAREK PROSNER

senior Církve Křesťanská společenství

z moci démonů – a objevovaly se u nich fyzické projevy toho, že se to dělo. Křik, zvracení černé hmoty, pak pocity velké úlevy… ale zároveň toto nebylo to hlavní. Cílem toho sboru bylo spasení, záchrana životů a přirozená péče o lidi. Nenechávali se unést učením, zůstávali v realitě života.

Říkáte, že váš život nezměnily dary, ale Ježíš. Co je teď ve vašem vztahu k Ježíši nejdůležitější?

Moje touha je být Pánu užitečný a zůstat věrný. Abych někam neu jel, doprava ani doleva. Potřebuji střežit svoje srdce před Bohem.

Dá se s duchovními dary „ujet“?

Bezpochyby. Vidíme to v listu Korintským – Pavel ho píše právě proto, že v tom Korintští potřebovali srovnat. Píše, že když mluví v jazycích, mají mluvit postupně a slova v jazyku má vykládat člověk s darem výkladu. Aby si byli vzájemně užiteční. Ale mezi sebou mají mluvit srozumitelně. Mají užívat obojí – modlitby v jazyku i normální, zpívání v jazyku i normální. Nemají být „ulítlí“ na jednu stranu. To jsou ty nohy na zemi.

„Ujet“ je možné i tehdy, když si Bůh člověka používá a člo věk vidí, jak se skrze jeho vlastní ruce dějí zázraky. Může ho to nadmout. To je prostě v lidské povaze, není to jen o duchovních darech, protože jsou i lidé, kteří jsou přirozeně obdarovaní. Třeba i poznání nadýmá – a člověk se nad ostatními povýší.

Charisma znamená „dar“. Jaké místo mají dary dnes ve vaší církvi?

Jsou součástí zbožnosti. Hodně se to odvíjí od vedení církve i sboru. Duchovní dary považujeme za způsob budování církve. Jak je to v Bibli: Každému je dán ke společnému růstu. Nadpřirozená církev potřebuje i nadpřirozené dary. Máme za to, že je třeba v tom lidi podporovat. Zároveň nemáme naříze nou podporu duchovních darů v našich sborech. Ale za těch 33 let mého fungování v církvi vidím, že jsou období, kdy my lidé máme tendence pomoct si sami. Vstupovat do nadpřiroze ného znamená záviset na Hospodinu. Potlačit svoje ego, uhnout,

14 červen–červenec 2022
TÉMA

nechat se vést, nechat se použít, přiznat Hospodinu, že to je Jeho věc, že to dělá On, poddat se. Duch vane, jak chce. Je v tom určitá nejistota. A to není vždycky úplně příjemné – někdy si chceme udržet kontrolu a pak hledáme jiné způsoby, nezá vislé na Hospodinu. Začneme prosazovat pozemská řešení, duševní řešení, začneme dělat věci z našich sil – a ty dary nám z toho nějak vypadnou. Ale tohle období nemívá dlouhého trvání, protože když to člověk dělá z vlastních sil, tak je brzo vyčerpán a vyhoří. Pak opět začne hledat Boží pomoc pro sebe. Nadpřirozené působení je prostě v církvi potřeba.

Asi tato období neprožívají všichni členové v církvi ve stejnou dobu. Je těžké (z pohledu vedoucího) ustát to pnutí mezi lidmi v církvi, kteří spoléhají na Boha, a těmi, kteří spoléhají na lidské zdroje?

Je-li církev živá, mluví s Hospodinem a touží po tom, aby se to nadpřirozené v životě církve i lidí nějak projevovalo. Když lidé ve sborech začnou volat po darech Ducha, mohou nastat dvě možnosti: Buď církev, která s charismaty nepracuje, řekne: „Ne, v žádném případě, to je ze zlého,“ a nejspíš o lidi, kteří touží po duchovních darech a mají již s nimi nějakou zkušenost (a nejsou to žádné ulítlé existence), přijde. Protože když je chce „srovnat“, ti lidé řeknou: „My nemůžeme, protože už nějakou zkušenost máme a vidíme to v Božím slově.“ Anebo druhá možnost – cír kev dá těmto lidem nějaký prostor, naučí se s duchovními dary pracovat a ti lidé tam zůstanou. Vždycky se objeví někdo, kdo může „uletět“ a plápolá mezi závany různých učení na všechny strany, i Bible o takových mluví. Ale v zásadě si myslím, že by se církev duchovním darům věnovat měla, aby nepřišla o lidi, kteří jsou součástí Božího plánu.

Jak konkrétně v KS usilujete o duchovní dary? Třikrát do roka máme pastorálky, na které jezdí vedoucí sborů a nejen ti. Čas od času se duchovním darům věnujeme, ale spíše je praktikujeme. Jako nadsborový pastýř, kterým jsem od roku 2008, jezdím po sborech a modlím se za nemocné, vymýtám démony, vykládám sny, nechávám se Bohem používat a povzbuzuji ostatní příkladem a tím, že do toho vstupujeme a mluvíme o tom.

Může člověk o duchovní dar, který dostal, přijít?

Boží slovo říká, že dary jsou neodvolatelné. Ale Pavel říká Timoteovi: „Nezanedbávej dar, který ti byl dán skrze vzkládání rukou starších.“ Takže si myslím, že je možné ho zanedbat. Že člověk přestane být citlivý na vedení Duchem svatým a přestane ho používat. Pisatel píše Židům, že je pořád musí krmit mlékem, i když by už měli jíst hutnou stravu, protože nedozráli a nemají vycvičené smysly. Cvičením člověk roste v duchovních darech. Důležité je, aby lidé začali mluvit a modlit se v jazycích. Dar jazyků je vstupní branou do dalších darů. Člověk neví, co říká, nerozumí tomu, pouští kontrolu a spoléhá se na Pána, že se skrze něj Duch svatý modlí. A zároveň vidí, že to nese ovoce. V Judovi

je psáno, že se máme budovat ve víře, modlíce se v Duchu svatém. Modlitbou v jazyku uvnitř člověka roste poznání a citlivost na Boží vedení. Pro mě je to zásadní. Když jedu kázat třeba 160 km daleko, modlím se v jazycích – a vím, jak rozdílné je, když se modlím, a když se nemodlím. Je to vidět. Po modlitbě v jazycích mi v kázáních naskakují příklady z Písma, souvislosti. Duch svatý, který napsal Písmo a teď je ve mně, pracuje. Když se nemodlím v jazycích, tak často ta zjevení nemám.

Jak duchovní dar používáte nejčastěji?

Podle potřeby. Zažil jsem během těch let, že si mě Bůh použil asi v každém duchovním daru. Zakusil jsem i dar zázraků. Viděl jsem zázračné uzdravení z fatálního onemocnění, které nepři šlo postupně, ale okamžitě. Když někdo třeba léta kvůli bolesti nemůže chodit, a po modlitbě může – to považuji za zázrak.

Máte v životě situaci, kdy skrze vás a duchovní dary Bůh jednal tak, že na to nezapomenete?

Určitě. Hodně se modlím za uzdravení – to se mi připomíná, pro tože ti lidé uzdravení jsou a potkávám je. Pro některé jsem měl slovo moudrosti a změnilo to jejich život. To taky nechci zapo menout. Uzdravení je ale zjevnější. Modlil jsem se za uzdravení kolen jedné starší paní, která přišla na shromáždění – a Bůh ji tam uzdravil. Ještě ten den vydala svůj život Kristu. Byl jsem s ní v kontaktu, byla zdravá až do své smrti. Byla velikým svědectvím a povzbuzením, abych se nebál. Bůh vede člověka od víry k víře.

V čem vás osobně buduje dar uzdravování? Někdy vím, že ten člověk uzdraven nebude. Na některé věci nemám víru. Ale modlitbu přímluvy se za každého modlím rád. Hledám před Bohem. Nejsem ten, kdo to má ve své moci. Dobře mě to pokořuje. Rád se modlím za lidi v soukromí. Když Pán jedná na velkých shromážděních, je to fajn, povzbuzuje to víru. Ale modlím se za lidi i po shromážděních, nikdo to nemusí vidět, je to mezi Bohem, tím člověkem a mnou. A to mě baví.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

15 2022 červen–červenec →

DUCHOVNÍ DARY PATŘÍ

K NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

To, co obvykle označujeme jako duchovní dary, jsou ve své pod statě rozmanité projevy jediného daru. Tím je Duch svatý sám. Podrobněji to vysvětluje apoštol Pavel ve svém výkladu o duchov ních darech v 1K 12, kde píše, že „jeden a týž Duch“ se v různých věřících projevuje rozmanitými způsoby. Někomu dá pronést slovo moudrosti, poznání či proroctví, jinému dá učinit zázrak, uzdravit, rozpoznat duchy, chválit Boha v neznámých jazycích či tuto řeč vykládat. Jedná se o viditelné projevy neviditelného Ducha. Věřící tyto dary, které tu Pavel označuje též jako ta pneu matika („věci Ducha“), nevlastní, ale dávají prostor Božímu Duchu, aby se projevoval, „jak sám chce“.

Již ve Starém zákoně vedlo naplnění Božím Duchem k rozma nitým projevům jako prorokování, chvála, nadlidská síla, moud rost, schopnost soudit či vést. Někdy daná schopnost zůstávala, jindy se jednalo o ojedinělé okamžiky. Obecně však ve Starém zákoně vidíme tyto projevy spíše výjimečně u výjimečných lidí. Prorok Jóel ale ve třetí kapitole oznamuje dobu, kdy Boží Duch bude vylit na všechny a všichni v Božím lidu budou prorokovat, mít vidění a sny. Naplnění tohoto proroctví viděla první církev v tom, co se stalo o Letnicích a co se dělo na jejích shromáždě ních. Lidé naplnění Duchem pronášeli modlitby, žalmy, písně, díkůvzdání srozumitelnými i nesrozumitelnými slovy inspiro vanými Božím Duchem.

Vedle těchto projevů Ducha, které jsou spíše otázkou inspirace v daný moment, mluví Pavel také o projevech Ducha, které před stavují určitou trvalou dispozici věřícího. Zde obvykle používá slovo charisma (projev milosti, dar). Jedná se typicky o nějakou lidskou schopnost vypůsobenou či posílenou Božím Duchem. Pavel takto mluví v prvním listu do Korintu třeba o své schop nosti žít v celibátu nebo v listu Římanům o lidech s obdarová ním sloužit potřebným, vést církev, učit, povzbuzovat či přiná šet proroctví.

I zde přitom navazuje na Starý zákon. Boží Duch v Bibli je silou života, která stojí za veškerými jeho projevy. Bible jej spojuje s rozmanitými schopnostmi, intelektem, emocemi, charakterem.

Mgr. et Mgr. JIŘÍ BUKOVSKÝ, Ph.D.

Vystudoval teologii, filosofii a kulturní antropologii na UK, v doktorské práce na ETF UK se věnoval 1K 12–14. Působí jako zástupce ředitele na ETS a pastor v KS Praha.

Každému člověku je dána částka Ducha, o kterou má v životě pečovat, než ji s posledním dechem zase odevzdá. Boží Duch tak stál za Josefovou moudrostí správce, schopností králů sou dit, Besalelovou řemeslnou dovedností či Danielovou schopností pronikat do tajemství.

V 1K 12,27–30 Pavel zdůrazňuje, že každý věřící má jiná obda rování. Určitě nechce říct, že by každý věřící měl pouze jedno jasně definované charisma. On sám byl apoštolem, učitelem, konal zázraky, mluvil v jazycích. Každý věřící má ale jedinečný mix takových obdarování, která se v průběhu života dále promě ňují. To z něj dělá konkrétní úd v těle Kristově.

Věřící mají své dary rozvíjet a učit se je používat. Dobrým učitelem se člověk s obdarováním učit nestane ze dne na den. Podobně to platí i pro všechna ostatní obdarování či spontánní projevy Ducha. Od Boha pochází potenciál či konkrétní impuls, za jeho rozvíjení a prezentaci poselství zodpovídá člověk. Právě k tomu se snaží Pavel vést Korintské v 1K 14. Raduje se z množství projevů Ducha mezi nimi, ale připomíná, že je třeba je používat ve správný čas, správném množství a správným způsobem. Jako hlavní vodítko k tomuto cíli pak předkládá lásku – tedy upřímný zájem a úsilí o prospěch druhých.

Tak jako vše v životě křesťana, i duchovní dary a jejich pou žívání patří k následování Krista. Pavel na několika místech při pomíná, že Boží Duch je duchem Kristovým. Dostali jsme jej na základě víry v Krista a přetváří nás v lidi podobné Ježíši. Dary jsou konkrétními projevy tohoto Kristova života. Díky nim můžeme zakoušet a používat něco z Ježíšova poznání, moudrosti, moci, zázraků, modlitby či soucitu. Každý věřící tak má kousek z této plnosti Kristova obdarování, aby dohromady tvořili Kristovo tělo v celém bohatství projevů jeho života.

K tomu ovšem vede dlouhá cesta a všechny tyto dary jsou jen částečné. Duch svatý je pouze závdavkem či prvotinou toho, co jednou přijde v plnosti. Nyní nám pomáhají ve chvále a mod litbě, dávají o něco víc porozumět, zprostředkovávají komunikaci s Bohem, přináší projevy Boží moci. Až přijde plnost, již nebude koho uzdravovat, koho vyučovat nebo proč hledat slova v mod litbě. Čas darů skončí. Do té doby ale mají tyto konkrétní pro jevy Kristova života v nás nezastupitelnou roli pro náš duchovní život i službu druhým. Proto platí výzva držet se lásky a usilovat o rozvoj v duchovních darech.

16 červen–červenec 2022
TÉMA

DAR PROROCTVÍ

„Proroctví není věštba, která se vždy naplní, ale pozvání na cestu směrem k vyřčenému.“ Tato definice proroctví se mi velmi líbí, protože relativizuje posvátnost novozákonního pojetí prorocké služby a boří hradby obav, které jsme si vůči prorocké službě vystavěli ať už vlivem špatných zkušeností s tím, jak lidé kolem nás používali tento dar, nebo pocitem vlastní nedostatečnosti proroctví prostě nejsou pro mě.

Moje cesta růstu a zrání v prorocké službě začala na Těšínsku, poznamenaném silným prorockým vlivem jistých osobností z minulosti, které byly považo vány za Proroky. Tedy za lidi, kteří když něco řeknou, zní jim z úst Boží slovo a to slovo se vždy, dříve či později, naplní. Je neměnné a svaté. Ten, kdo jej neuposlechl, dříve nebo poz ději na to doplatil. A k těm, kteří uposlechli, se Pán Bůh zázrač ným způsobem „přiznal“. Že realita byla o něco pestřejší, jsem začal objevovat později.

Dnes si nemyslím, že by se prorocká služba týkala něko lika málo vyvolených, kteří mají užívat zvláštního posta vení a autority v církvi. Hluboce věřím tomu, že prorokovat mohou a mají všichni. Alespoň pokud vezmeme v potaz jistý druh životního stylu, který do interakcí s jinými lidmi vnáší posílení, povzbuzení a potěšení (1Kor 14,3). Přesně toto je charakteristika novozákonní prorocké služby. Úkolem toho, kdo prorokuje, již není vynášet soud, varovat před trestem nebo proklínat jako za doby Staré smlouvy. Věřím, že Kristus vzal prokletí na sebe, aby se nám dostalo požehnání (Gal. 3,13–14).

Ne každý má prorocký dar. Tak, jak ne každý má dar uzdra vování, dar mluvení jinými jazyky, dar dávání. Duch uděluje své dary, komu chce. Ale každý by se měl učit rozpoznávat Boží hlas a naslouchat mu. Myslím si, že ten dar mám. A využívám ho pře devším během kázání a při pastoračních rozhovorech. Často vní mám z textu Písma, co Bůh chce říci sboru, kterému kážu. Má kázání často obsahují výzvy k akci. Během pastoračních rozho vorů se můžeme díky tomuto daru rychleji dostat ke skutečným příčinám problémů, které dotyčného trápí. Jak známo, to, o čem si lidé myslí, že je jejich problém, často samotným problémem

Bc. MATÚŠ KUŠNÍR

kazatel CB Opava, manžel jedné úžasné a velmi trpělivé ženy, otec tří krásných dcer a jednoho výjimečného syna

není, je pouze jeho symptomem nebo důsledkem. Zpravidla je třeba společně hledat hlouběji a šířeji. Jedním uchem pozorně naslouchat tomu, s kým vedete rozhovor, druhým neméně peč livě tomu, co říká Duch. Někdy zdůrazní nějakou větu v rozho voru, ke které se pak máme vrátit a dále ji rozvést, jindy zjeví nějaký obraz nebo dá do mysli jedno slovo, které je z nějakého důvodu v tomto rozhovoru důležité.

Každý by měl svým darem přispět k tomu, aby připravil svaté k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, jak píše Pavel Efezským. Proto lidi vedu k tomu, aby rozpoznávali dary, které jim Pán církve dal, aby v nich rostli a uvědoměle sloužili těmito dary jeho církvi.

Růst v prorockém obdaro vání není možný bez praxe. Za stolem v kanceláři se ten dar, vlastně žádný dar, používat nenaučím. Moje první kroky v používání prorockého daru měly podobu toho, že jsem člověku, se kterým jsem vedl rozhovor, sdělil moje „dojmy“, nebo to, co jsem během roz hovoru „prožíval“. Pak jsem se naučil, že ne všechno je určeno k okamžitému zveřejnění, někdy Pán mluví pouze ke mně a u mne to má zůstat.

Růst v prorockém obdarování není možný bez lásky. Ne nadarmo apoštol Pavel doprostřed svého vyučování o duchov ních darech, které směřuje ke Korintským, konkrétně o daru proroctví a mluvení jazyky, vkládá hymnus lásky. Původně jsem si myslel, že Pavel napsal tuto kapitolu proto, abychom měli o čem kázat na svatbách. Ale zdá se, že nám chce zjevit tajemství zralého používání duchovních darů – používání s lás kou. Musím mít velmi rád ty, kterým sloužím. K těm, ke kterým směřuji prorocké slovo, mám mít láskyplný vztah.

Prorocký dar s sebou nese také rizika. A velká! Pokud nezra lým způsobem používáme tento dar, můžeme napáchat nedozírné škody. Například pýcha, povýšenost nad vedením sboru – protože „vím víc“ a „vidím dál“ než lidé kolem mě. Nebo také nebezpečí vyplývající z přílišných důrazů na akci – snadno tím mohu uštvat sbor. Nechť nás Pán takových „proroků“ ušetří!

17 2022 červen–červenec

IZRAEL V DOBĚ SVÁTKŮ

VIzraeli se lidé nedělí na věřící a nevě řící jako v Čechách. Lidí, kteří nevěří, je v Izraeli zhruba sedm procent, a jsou to spíše agnostici – přesněji řečeno lidé, kteří se nehlásí k žádné církvi. V zemi, která je nábožen sky tak aktivní jako Izrael, je těžké být úplný ate ista. Izrael má 9 milionů obyvatel, z toho 7 mili onů Židů a 2 miliony Arabů, převážně muslimů. Křesťanů je mezi Palestinci 150–200 tisíc. Na ty se především v křesťanských kruzích rádo zapomíná – s láskou ke starozákonním bratrům čeští křesťané zapomínají, že jsou tam z obou stran utlačovaní arabští bratři.

Stát Izrael se ubírá podle náboženského kalen dáře. Když je Pesach, jsou zakázány produkty z kvašených věcí, takže je prostě v supermarketu nekoupíte. Chlebové regály jsou nejen prázdné, ale navíc jsou zatažené plentou. Když je Jom kipur, tak se na čtyřiadvacet hodin život v zemi skoro zastaví. Rozhlas ani televize nevysílají, nejezdí auta. Všichni se vyvalí ven a celý Izrael je na kolech a kolečkových bruslích na dálnicích. Velká část Izraele drží půst.

Jestliže se život v České republice někdy ales poň částečně točí kolem křesťanského kalendáře, pak je to jen dvakrát do roka – o Velikonocích a o Vánocích. Izrael má takto vysokých svátků šest – a navíc řadu menších. Jarní svátky kolem Pesachu a podzimní svátky od Jom kipur po Roš ha-šana (židovský Nový rok) znamenají čtrnáct dnů volna – děti mají prázdniny.

Víra je v Izraeli zakořeněna hluboko. Drtivá vět šina židů, křesťanů i muslimů ji provozuje aktivně – dodržují svátky, kdy se recitují modlitby, chodí se do synagogy. Zároveň je míra religiozity pod statně rozvrstvenější. V Čechách máte pocit, že existují lidé, kteří do kostela chodí, a lidé, kteří do kostela nechodí. V Izraeli chodí na vysoké svátky do synagogy skoro všichni. Zhruba desetina oby vatelstva je pak ultraortodoxních – jejich život je určován náboženskými příkazy a zákazy. Další skupinou jsou „religious zionists“ – lidé věrní Izraeli, kteří žijí v souladu s tórou, ale nejsou tak moc přísní. A pak je zde sekularizovaná většina,

která však stejně dodržuje zvyky podle víry – třeba rituály typu biřmování. Křesťanství, vzhledem k tomu, že vzniklo jako židovská sekta, přejalo hodně židovských rituálů. Biřmování se v judai smu jmenuje Bar micva (u dívek Bat micva) a pro chází tím jednotlivě každý kluk ve třinácti a každá holka ve dvanácti letech. Děti přestávají být dětmi v době, kdy vstupují do puberty, což je v součas nosti 11. až 13. rok jejich života. Musí vystoupit před kongregaci v synagoze – je to zkouška před dospělosti, která hraje velkou roli. Je těžké uvěřit, jak moc důležité to je. Vím to, protože mám syna, který nedávno prošel Bar micva.

Judaismus je tak starý, že má tyto rituály opravdu dobře propracované, protože jsou nesčet někrát odzkoušené. Ty tisíce let jsou dost dlouhá doba na to, aby se vědělo, jestli to funguje, nebo ne. Je to věc, kterou podstupuje úplně každý. A je to velmi dobré.

PhDr. JAKUB SZÁNTÓ

novinář, 5 let žil jako zahraniční zpravodaj ČT v Tel Avivu

18 červen–červenec 2022
ZÁPISNÍK

CB má pět nových kazatelů

Výroční konference Církve bratrské se letos konala 20.–21. 5. v Hradci nad Moravicí. Součástí konference byla ordinace nových kazatelů.

Pomoc Ukrajině pokračuje

Ze sbírky Diakonie CB bylo zakoupeno vybavení pro nemocnici v Užhorodě. Peripetie nákupu koagulační jednotky značky Olympus skončily úspěchem.

06 | 07 | 2022 BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

PŘEDSTAVUJEME iNform

RADA CÍRKVE BRATRSKÉ

Představujeme vám další tři členy Rady Církve bratrské. Prostřednictvím odpovědí na tři otázky můžete nahlédnout do cesty, která je dovedla až do vedení církve.

1) Jaká byla vaše motivace pro přijetí služby v Radě CB?

2) Jaká cesta k této službě vedla?

Projevilo se na ní nějak Boží vedení?

3) Pro kterou konkrétní oblast služby v církvi cítíte Boží povolání? Co vám nejvíc leží na srdci?

1) Před lety jsem prožil Boží oslovení uprostřed své kazatel ské služby. Bylo to jako procitnutí a začal jsem toužit pomáhat druhým k podobnému procitnutí, a to včetně služebníků a kazatelů v církvi. Církev jako celek mi začala ležet více na srdci. Druhým faktorem byla pro mě zpětná vazba kazatelů, která mě v tomto rozhod nutí utvrzovala. A třetím důvodem byla i přirozená pro pojenost s mojí službou vedoucího odboru pro zaklá dání stanic a sborů při RCB.

2) Ke službě v Radě mě vedla cesta hledání, hlou bení, objevování a zkoušení toho, co skutečně slouží evangeliu. Ale také cesta zklamání sama ze sebe, obje vení tématu učednictví a vedení hledajících lidí k Bohu. Před asi osmi lety mě Bůh začal konkrétně učit, co myslí svým velkým posláním. Začal mi ukazovat bídu církve. Nově mi ukázal Ježíšovu službu v jeho jednoduchosti, ale i moci. Nově po mně žádal poslušnost a vzít jeho slova tak, jak jsou, a žít je prakticky. Bylo to zvláštní a pro mě vzácné období.

3) Chtěl bych pomoct sborům posunout se více na misijní pole. Objevovat a podpořit inovátory, misionáře, apoštoly dnešní doby. Pomoct uchopit učednictví jako součást každodenního života církve. Chci pracovat na vytvoření celé podpůrné sítě vztahů, akcí, průvodců pro místa, kde se něco nového zakládá. Budu podpo

rovat mateřství sborů jako přirozenou součást života církve. Kromě těchto témat týkajících se misie-evan gelizace bych chtěl podpořit i kazatele v jejich službě, např. podporou funkčních seniorátů, nějakou podobou supervizí kazatelů či nově uchopenou koncepcí vizitací s cílem rozvoje sboru.

Mgr. Ondřej Kubů

starší CB Tábor, člen Rady CB

1) Službu v Radě CB jsem přijal z více důvodů. Jeden z nich byl sobecký. Z předchozích zkuše ností jsem věděl, že mne v podobném typu služby Bůh obklopí duchovně mnohem zralejšími lidmi a ti jsou mi vždy velkou inspirací. Také jsem ale v době svého roz hodování vnímal, že mi některé dosavadní dlouhodobé úkoly skončily a že by právě tohle mohla být jedna z možností, jak mohu sloužit Bohu. A mám rád Církev bratrskou. Líbilo se mi působení předchozí Rady CB a chtěl jsem ho i takto podpořit.

2) Moje cesta do této služby začala, když jsem potkal dívku, se kterou jsem se posléze oženil. Právě ona mi umožnila setkat se s Kristem. K Bohu jsem se obrátil v roce 2003 a od roku 2004 jsem členem Církve bratrské. S manželkou Hankou máme tři dospí vající syny a bydlíme v Chýnově. Mým domovským společenstvím je od počátku zdejší stanice, která je součástí táborského sboru. Zde také od roku 2010 sloužím v místním staršovstvu a od roku 2014 i v tom

ve druhé polovině srpna.

červen–červenec 2022

celosborovém. V letech 2010 až 2018 jsem byl také čle nem Rady ETS a v letech 2013 až 2020 předsedou spolku Křesťanští právníci.

3) Když jsem se za kandidaturu do Rady CB modlil, přišlo mi, že Pán Bůh mi spíše dveře k tomu otvírá než naopak. Asi nemohu říct, že bych prožil v této oblasti jasné Boží vedení. Nicméně tuhle otázku jsem přednesl také Petru Jarešovi a ani on mne od toho k mému překvapení nezrazoval. Jeho rady a modlitby přitom pro mne byly vždy důležitým indikátorem toho, do čeho se v oblasti služby pouštět, a do čeho nikoli, protože dobře věděl, jak snadno přijímám nejrůznější výzvy.

V Radě CB se občas hodí mé právnické vzdělání a pro fesní deformace. Na srdci mi také leží otázky vzdělávaní našich kazatelů a dalších služebníků a členů naší církve.

AKCE

BĚH SE ŽLUTOU STUŽKOU

Více než 50 odsouzených se zúčastnilo závodu v běhu, který se konal 9. dubna 2022 ve Stráži pod Ralskem přímo v areálu věznice. Tento běh byl součástí Běhu se žlutou stužkou (Yellow Ribbon Run), který se letos běží v České republice již po sedmé a jehož cílem je podpořit návrat lidí po výkonu trestu do společnosti. Je financován církví a dobro volnými organizacemi.

1) Mojí hlavní motivací pro kandidaturu do Rady CB byla chuť pokračovat v roz dělané práci. Nakouknutím do církve očima radního se mi přirozeně odkryla řada témat, kterým jsem měl chuť věnovat se intenzivněji.

2) Jaká cesta k této službě vedla? Poctivě musím při znat, že jsem potřeboval sám před sebou získat svobodu od role radního. Když už to člověk jednou začne dělat, je těžké nepředjímat výsledek volby a mít svobodu zcela to odevzdat Kristu a církvi. Hodně mi v tom pomohlo setkávání s ostatními kandidáty. Tam jsem získal nadšení z tolika obdarovaných bra tří, že mi bylo a stále je líto, že v Radě nemůžeme být všichni. Hodně mi Kristus pomohl tím, že mi dal moudrou man želku, která mi v klíčových chvílích umožnila přemýšlet nahlas a konfrontovala mě s otázkami, které odkrývaly moje skryté myšlenkové pochody. A tím mi posloužila k vynesení všeho na světlo a k přijetí vytoužené svobody od toho, jak to dopadne.

3) V této radní „sezóně“ jsem si vzal na starost odbor dorostu a mládeže. Vnímám velkou potřebu dát tyto dvě oblasti práce našich sborů víc dohromady, při vědomí odliš ných potřeb každé z nich. Druhou oblastí je péče o sbory formou vizitací. Jsem v pracovní skupině, která si vzala na starost dát tomuto osvědčenému nástroji „upgrade“ a zkva litnit ho tak, aby byl šitý na míru konkrétnímu sboru a byl pro něho skutečnou pomocí.

Odsouzení běželi po menších skupinách 2 km dlouhou trasu. Tento tzv. virtuální běh, kdy odsouzení běží mimo hlavní závod na jiném místě, se ve věznici konal již podruhé. Stejně jako v loňském roce byl jeho hlavním organizátorem kaplan věznice Martin Škoda. Pomáhali ale i další zaměst nanci věznice. Funkce hlavního rozhodčího se ujal speciální pedagog Josef Váňo. Administrativu zajišťovala vychova telka Tereza Rajmanová. Vychovatelka Miroslava Bieliková zajistila spolu s odsouzenými ze Specializovaného oddělení pro každého závodníka žlutou stužku.

Běh vzbudil mezi odsouzenými poměrně velký zájem. Bonusem pro ně tentokrát bylo to, že s nimi běžela moderá torka České televize Barbora Černošková, která je tváří letoš ního Běhu se žlutou stužkou. Přítomen byl i ředitel věznice Ladislav Blahník a Dagmar Doubravová, ředitelka neziskové organizace Rubikon centra, které je spoluorganizátorem akce. Běh natáčela Česká televize pro stanici ČT24.

Každý odsouzený, který se závodu zúčastnil, obdržel jako odměnu potravinový balíček, pořízený z finančních prostředků věnovaných z projektu Metanoia II. Vybraní odsouzení, kteří se zúčastnili tohoto běhu, budou dále reprezentovat strážskou věznici na hlavním závodě v Praze 21. června 2022.

Ing. MARTINA KRUTINOVÁ vedoucí oddělení správního, tisková mluvčí

Mgr. Roman Toušek kazatel CB Havířov, člen Rady CB

UKRAJINA iNform

ZE SBÍRKY DIAKONIE: VYBAVENÍ PRO NEMOCNICI V UŽHORODU

Tenhle článek píšu v době, kdy více než dva měsíce probíhá ruská válečná agrese na Ukrajině a kdy se většina lidí, organizací i církví zapojuje do pomoci Ukra jině a obětem tohoto válečného konfliktu.

Ve čtvrtek 24. února vyhlásila Diakonie Církve bra trské sbírku na pomoc Ukrajině. Za dva měsíce a týden se vybralo více než 5 milionů korun. Za to patří dárcům velký dík a je také na místě informovat o tom, jakým způsobem bylo s penězi naloženo. Mám tedy pro čte náře Brány jeden příklad.

Jakmile začaly přicházet finanční dary, vyvstala otázka, jak bude vypadat naše konkrétní pomoc. Chtěli jsme pomáhat pokud možno adresně a pro střednictvím kontaktů a partnerů, které na Ukrajině máme jako Diakonie CB nebo je mají lidé, se kterými spolupracujeme.

Odpověď na tuto otázku přišla brzy. První, o co jsme byli požádáni, byla dodávka léků pro pacienty s nemocí ledvin a dalšími nemocemi. Proběhly desítky telefonátů a e-mailů, rýsovaly se různé možnosti. Nakonec se uká zalo, že cílená dodávka většího množství léků na před pis zakoupených Diakonií není možná. Prostě to nejde.

MODLITEBNÍ ŘETĚZEC CB

ZA UKRAJINU

Ve dnech 21. 3. – 15. 4. proběhl v rámci sborů CB modlitební řetězec, který měl za cíl přímluvy za ukončení války na Ukrajině. Spolu s modlitbami mohli účastníci psát své vzkazy a modlitby na vir tuální modlitební zeď. Původně byl plán modlit se tímto způsobem 10 dní, ale pro velký zájem byly společné modlitby prodlouženy o dalších 14 dní. Ukázalo se, jak moc nám situace na Ukrajině leží na srdci a jak nás bolí. Jsem vděčný, že se mnozí zapo jují do praktické pomoci i že se zapojujeme do mod litebního zápasu. Jedno k druhému totiž patří.

Pomoc v oblasti zdravotnictví nám ale zůstala. Obdrželi jsme seznam potřeb z Transkarpatské regi onální kliniky A. Novaka v Užhorodě. V nemocnici se provádějí operace raněných včetně vojáků, a proto potřebuje pomoc. Z dodaného seznamu jsme vybrali speciální obvazový materiál, operační sety pro chirur gické zákroky, a hlavně elektro koagulační jednotku s příslušenstvím od společnosti OLYMPUS. Jedná se o přístroj, který mimo jiné pomáhá zastavovat krvácení během operací (vůbec jsem netušil, že Olympus něco takového dělá).

Maraton telefonátů a e-mailů začal nanovo. Nejprve nám hrozily dlouhé dodací lhůty, ukázalo se také, že obvazový materiál bude dostupný v menším množství, ale vše postupně mířilo k uzavření objednávek. Pak při šla zpráva od výrobce přístroje, že nám ho nemohou prodat, protože nemáme registraci u Státního úřadu pro kontrolu léčiv SÚKL.

Zkoušel jsem tedy jednat s ukrajinským zastoupe ním firmy Olympus, zda bychom to mohli zaplatit a oni by přístroj dodali na místo určení. Ukázaly se dva pro blémy vyšší cena a nutná platba v hotovosti v eurech, nejlépe předem.

červen–červenec 2022

Následovalo kolečko telefonátů se SÚKLem, od referenta k refe rentovi, až jsem našel kontakt, kam jsem poslal žádost o povolení nákupu. Nejdřív to bylo jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce, ale za několik dnů přišla odpověď, že můžeme přístroj koupit. Radost byla veliká a v kanceláři jsem si několikrát důkladně zařval. Teď už zbývalo jen čekat na dokončení dodávky. Obvazový materiál a chi rurgické sety už byly koupeny a čekali jsme na Olympus.

Ve čtvrtek 21. 4. dopoledne náklad naložili bratři z Ukrajinského baptistického sboru, který se schází ve Sboru CB v Soukenické ulici, a na cestu vyrazili po 22. hodině. Bylo to napínavé, protože bratři poměrně dlouho čekali na hranicích a pak byli nedostupní. V sobotu dopoledne jsem volal lékaři z užhorodské nemocnice.

HLAS Z ROZVALIN

Z výzvy představitelů ukrajinských teologických vzdělávacích institucí k válce Ruské federace proti Ukrajině

„Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gen 4,10)

Od chvíle, kdy 24. února 2022 začala invazí v plném rozsahu další fáze rusko-ukrajinské války, jsme my, představitelé ukra jinských teologických vzdělávacích institucí, svědky masivních válečných zločinů včetně množství projevů násilí, iracionální kru tosti a nelidského zacházení s civilisty, ničení měst, poprav pokoj ných civilistů, znásilňování, drancování a rabování.

Důrazně odsuzujeme, jak ruští křesťané k válce s Ukrajinou mlčí, zůstávají k ní lhostejní, nebo ji dokonce otevřeně podporují. Hluboce nás rmoutí reakce ruských evangelikálních věřících na válku Ruska proti Ukrajině. Řada církevních vedoucích, pastorů a členů společenství zůstává zticha. Nehledáme teologické a histo rické důvody, proč ruští křesťané ztratili prorockou vizi a schopnost zdravého morálního úsudku a vyjádření solidarity s ukrajinskými křesťany, kteří se stali oběťmi války. Chceme připomenout, že se neviditelné tělo Kristovo musí projevovat viditelným způsobem: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny.“ (1Kor 12,26) Utrpení bra tří a sester v Kristu vyžaduje veřejné ztotožnění se s nimi.

Vyzýváme ruské křesťany k pokání ze své podpory vedení Ruské federace.

Důrazně odsuzujeme ty církevní „vedoucí“ a církevní společen ství či církevní denominace, jež otevřeně podporují agresivní kroky

Řekl mi, že vše dobře dopadlo a pomoc skoro za 1 mil. Kč dorazila do cíle. Byla to velká úleva.

Zde chci poděkovat těm, bez kterých by se to nepovedlo. Jsou to bratři Vasyl Korol a Vasyl Tovt ze zmiňovaného ukrajin ského sboru, sestra Eva Marková, která mi pomáhala s přípravou smlouvy a podkladů pro celníky, Tomáš Růžička ze společnosti Olympus, Lenka Čablová ze společnosti Hartmann – Rico a Miloš Klikar ze společnosti Medin. Vstřícní byli i zaměstnanci SÚKL.

Na závěr malou poznámku. Teď už vím, že Olympus vyrábí kromě foťáků i zdravotnické přístroje, rozšířil jsem si obzory. Jen ty okol nosti bych si představoval jinak.

Sláva Bohu a Ukrajině.

■ nejvyššího vedení Ruské federace. Ať už vědomě, nebo ne, uznali císaře jako svého „pána“ a zřekli se raného křesťanského vyznání, že „Ježíš je Pán“. Tímto projevem odpadlictví vyměnili soucitnou jed notu s ukřižovaným tělem Kristovým za osobní bezpečí a blízkost k politické elitě státu. Vyzýváme je k pokání z jejich výslovné i skryté podpory ruské nesnášenlivé imperiální politiky, ideologie „ruského světa“ a útočné války proti Ukrajině. Vybízíme je, aby se ztotožnili s oběťmi agrese. Zároveň je naléhavě žádáme, aby hledali sílu Ducha svatého k praktickým krokům, které by ovlivnily veřejné mínění v Rusku ohledně války proti Ukrajině a nejvyššího vedení jejich země. „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ (Mt 3,8)

Vyzýváme mezinárodní partnery, aby nezůstávali lhostejní k ruské agresi vůči Ukrajině. Je pro nás velkým zklamáním, že někteří mezinárodní partneři, orga nizace a svazky církví popisují válku neutrálními pojmy jako „krizi“, „konflikt“, „situaci“ a „násilí“. Vyhýbají se tak pojmenování agresora a nepodávají biblické a morální hodnocení projevů agrese. Žádáme, aby objektivně hodnotili invazní válku a válečné zločiny armády Ruské federace a nenaslouchali jen mluvčím ruské propagandy a těm, kdo jejich slova opakují v náboženském prostředí, ale aby naslouchali také svědectvím ukrajinských křesťanů, kteří na sobě zakoušejí skutečné cíle a prostředky této války. Vyzýváme k soli daritě s miliony ukrajinských uprchlíků, tisíci zabitými a zmučenými civilisty a s těmi, jež ruská okupace ohrožuje na životě nebo jsou v předních liniích války. Zároveň vyjadřujeme hlubokou a upřímnou vděčnost těm církvím, misijním a humanitárním organizacím, které se ze všech sil snaží zmírnit utrpení Ukrajinců, těch, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mk 9,41)

Podpisy otevřeného dopisu najdete na eeit edu.info/appeal 2022.

iNform

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE

květen 2022

▪ Nový vikář Tomáš Uher

Rada vedla rozhovor s Tomášem Uhrem ze Sboru CB v Praze 2 – Vinohrady o vstupu do vikariátu. Bratr uvěřil při svém stu dijním pobytu v Anglii a dlouhodobě se věnuje duchovní práci se studenty v rámci organizace UKH (Univerzitní křes ťanské hnutí), kde od roku 2008 vyko nává funkci ředitele. Absolvoval ETS, nyní studuje TCM. Bratr dospěl k rozhodnutí sloužit v Církvi bratrské a připravovat se ke kazatelské službě. Vinohradský sbor bratra doporučil. Rada rozhodla o přijetí bratra Tomáše Uhra do vikariátu ve Sboru CB v Praze 2 – Vinohrady od 1. 9. 2022. Vedoucím vikariátu bude Robert Hart a mentorem byl pověřen bratr Daniel Fajfr.

▪ Rozhovor s celocírkevním pracovníkem Danielem Joklem

Rada se setkala s Danielem Joklem, celocírkevním pracovníkem Odboru pro práci s dorostem. Bratr představil činnost odboru v minulém roce a seznámil Radu s plány do budoucna.

Po téměř dvou letech intenzivní práce byla vypracována první verze metodiky „Výchovný systém“, který je učednic kým modelem založeným na Skautské výchovné metodě – od Junáka je souhlas k použití. Metodika má určité výjimky pro dorosty CB, které se nestanou součástí Skautu CB.

Rada velmi kladně hodnotila činnost Dorostové unie jako servisní organizace, díky které je např. snadněji získávána finanční podpora z dotací a od spon zorů. Navíc sbory pod Dorostovou unií mohou využívat dalších služeb, jako je např. pojištění, zpracování účetnictví, finanční podpora pro tábory atd. →

NOVÁ MÍSTA

ZAKLÁDÁNÍ SBORU V DĚČÍNĚ

Misijní práci v Děčíně jsme začínali v létě 2017. Krátce poté, co jsme se s manželkou začlenili do sboru CB v Děčíně, jsme se modlili a postili za Boží vůli pro nás. Břemeno za ztracené lidi jsme cítili už od chvíle našeho spasení (v té době to bylo už 15 let). Po modlitbách, půstu a hledání Boží tváře jsme se rozhodli, že založíme nový sbor. Pronajali jsme si menší prostory v centru města (klub seniorů) a začali jsme

až na výjimky každý den kázat po městě evangelium. Oslovovali jsme lidi v parcích, na autobusových zastávkách, v obchodních centrech, na ulici, zkrátka chodili jsme mezi lidi, zvěstovali jsme jim evangelium, modlili se za ně a zvali je ke Kristu a na naše shromáždění, které jsme měli v počátcích jednou týdně vždy v pátek večer. Lidi reagovali na Boží lásku a evangelium a začali přicházet a vydávat svůj život Pánu Ježíši. Za 1,5 roku nás bylo přes 30 spasených lidí a několik lidí již tvo řilo misijní tým a rostli v Kristu.

Náš sen a vize o službě je, abychom trénovali a vybudovali silné misijní týmy lidí, kteří budou schopni přinášet evangelium našemu

INFOBLOK

Mateřský sbor: CB Děčín Hlavní vedoucí: Marek Valda vikář CB Děčín

Vize: Vidět zástupy spasených v naší zemi

Kdy jsme začínali: v létě 2017 Kolik nás momentálně je: 35

městu a naší zemi, získávat nové učedníky, budovat je, zakládat nové sbory a vidět, jak se Boží království rozmáhá.

Prosíme o modlitby za vystro jování služebníků Boží mocí, za moudrost při plánování strate gie, jak zasahovat naše města evangeliem, a v neposlední řadě za finanční prostředky.

MAREK VALDA, vikář CB Děčín

červen–červenec 2022

PO UZÁVĚRCE: NOVÍ KAZATELÉ CÍRKVE BRATRSKÉ

Na výroční konferenci CB, která se konala 20.–21. 5. 2022 v Hradci nad Moravicí, byly mimo jiné delegáty konference schváleny návrhy na ordinaci pěti vikářů CB za kazatele:

Plány do budoucího období jsou podle Výchovného systému rozpracovat učednický model s harmonogramem pro dorosty. Tento model je již zveřejněn na webu DU. Jedním z cílů skautské meto diky je profilovat z vlastních dětí dobré vedoucí a touha otevřít akce a členství v DU i pro jiné denominace.

Rada poděkovala Danielovi a celému týmu odboru a DU za jejich obětavou a důležitou práci.

(1985) vyrůstal

také uvěřil. Vystudoval Střední lesnickou školu v Trutnově, následně pak obor Lesnictví na Mendelově uni verzitě v Brně a pracoval jako revírník. Prožil povolání ke kazatelské službě, vystu doval obor Teologická a pastorační činnost na ETS a stal se vikářem v CB Liberec. Kazatelem bude v Horní Krupé. Je ženatý, s manželkou Martinou má tři děti.

Lukáš Nyzio (1989) uvěřil ve svých 19 letech a začal navštěvovat CB Ostrava. Vystudoval Univerzitu Mateja Bela v Bánské Bystrici. Sloužil v opav ském sboru, pak přijal pozvání do sboru ve Frýdku-Místku. Je ženatý, s manžel kou mají tři děti.

Petr Luhan (1979) narodil se do křesťanské rodiny, život vydal Kristu v období dorostu. Od 16 let sloužil na stanici v Čelákovicích. Pracoval v hote lovém průmyslu. Prožil povolání k práci s dětmi, vedl chvály. Vystudoval obor Sborový pracovník na ETS, vikariát vykonával v Čelákovicích. Tam bude také kazatelem. S manželkou Janou mají čtyři děti, z toho dvě v pěstounské péči.

Libor Neuman (1990) uvěřil v roce 2009 v CB v Liberci. Vystudoval SPŠ sta vební, ETS (obor teologický a pastorační) a nyní studuje na ETF UK. Jako vikář sloužil v Praze 13, v Náchodě, v Poděbradech a v Ústí nad Labem, kde bude také kazatelem. Je ženatý.

Pavel Maňásek (1967) vyrůstal v CB Ostrava, uvěřil v roce 1983. Vystudoval obor Programátor na VŠ Báňská v Ostravě, pracoval jako programátor a realitní makléř, 5 let působil v Armádě spásy ČR, naposledy pak jako výrobní analytik firmy Bosh v Českých Budějovicích. Sloužil v CB v Dejvicích, v Českém Krumlově, v Písku, kde absolvoval vikariát. Je ženatý.

Noví kazatelé přijali do své služby požehnání mentorů, Rady CB i celé konfe rence.

EVA ČEJCHANOVÁ

Podrobnější informace z jednání výroční konference CB přineseme v příštím čísle iNformu časopisu Brána.

▪ Vizitace Rada CB na svém jednání projednala připra vovanou podzimní vizitaci v pardubickém sboru a pověřila na místo Davida Nováka a Bronislava Matulíka nové vizitátory: Martina Legáta (východočeského seniora) a Jaroslava Pokorného (člena RCB).

▪ Pastorační pracovník pro Diakonii CB Rada projednala žádost ředitele Diakonie CB Romana Kysely o pomoc při hledání pastoračního pracovníka pro Bethesdu Domov pro seniory. O pastorační péči by se mohli podělit i dva pracovníci.

▪ Dodatek ke smlouvě o úrazovém pojištění dětí s PILLOW Rada souhlasí s uzavřením dodatku k pojistné smlouvě s pojišťovnou PILLOW. Pojišťovna se rozhodla stávající smlouvu, která se týká úrazového pojištění dětí a vedoucích při akcích pořádaných pojiš těnými sbory (např. pravidelné schůzky, tábory apod.) a pojištění odpovědnosti za škodu v rámci pojištěné činnosti (pra videlná i nepravidelná setkání, brigády, cesty na tyto akce), zrušit. Smlouva se dosud každým rokem k 30. 6. 2022 prodlužovala na další rok. Dodatkem bude stávající smlouva prodloužena pouze o půl roku a poté bude ukončena. V prů běhu daného půl roku kancelář RCB zajistí pro sbory náhradní řešení.

Pavel Homolka v CB v Trutnově, kde

iNform červen–červenec 2022

KALENDÁŘ AKCÍ

BIBLICKÁ STEZKA JDE DO FINÁLE

Regionální kola výročního 25. ročníku Biblické stezky mají své vítěze. Soutěžilo se na osmi místech v Ústí nad Labem, Praze, Písku, České Skalici, Horní Krupé, Mikulovicích, Ostravě a v Brně. Celkem se akce zúčastnilo přes 500 závod níků. Ve většině regionů proběhla Biblická stezka formou víkendovky, na které byl kromě závodu ještě další dopro vodný program. Na mnoha místech se zapojily celé sbory.

Finálové kolo se bude konat 3.–5. června ve Valašské Bystřici. Na programu budou kromě závodu koncerty kapel, workshopy, sporty, semináře, chvály a mnoho dalšího.

Náklady na finále Biblické stezky jsou o 100.000 Kč vyšší než pokryje vstupné. Reálná částka pokrývající náklady na osobu (985 Kč) je pro účastníky moc vysoká, vstupné bylo sníženo na 550 Kč/ osobu. Máte-li na srdci akci pomoct, můžete poslat finanční dar na Dorostovou unii (IČO: 70148031), č.ú. 33 00 22 00 33 / 2010, VS 330.

DOROSTOVÁ UNIE

BRÁNA V TÁBOŘE 2022

Církev bratrská v Táboře vás zve na druhý ročník festivalu křesťanské kultury s názvem Brána. Akce se uskuteční v sobotu 25. června 2022 od 14:00 hodin na zahradě Církve bratrské v Táboře, ul. Bechyňská 1636/2. Záměrem akce je představit široké veřejnosti křesťan ské umělce a Církev bratrskou v Táboře jako místo, kde je společenství otevřené vůči svému okolí.

Sobotní odpoledne strávíme při boha tém programu v podání účinkujících: Divadla Víti Marčíka s představením Bajaja, Divadla Kalupína s představením Kramářská nůše, hudebníka Slávka Klecandra a hudební skupiny Katka Šarközi & Band. Na akci bude občer stvení, při němž si bude možné popovídat a navázat nové kontakty.

Na festivalu Brána si přijdou na své jak rodiny s dětmi, tak i milovníci dobrého divadla a kvalitní hudby. Dobrovolné vstupné je určeno na Evangelikální teologický seminář, vyšší odbornou školu teologického a sociálního zaměření.

Přijďte se podívat.

Číslo 06–07/2022 vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafická styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 5. 6. 2022

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

QR platba

DOBYTÍ MĚSTA LOZNICE

Je odpoledne dvě hodiny a my s bratrem Víškem jsme oběd vali konservu, a nyní odejel do lesíka vařiti konservové kafe. Kuchyně odejely někam nakupovat a dosud se nevrá tily. Ležíme na zemi a čekáme na další rozkaz. Četl jsem slovo Boží u proroka Ozeáše 12. kap. Šestý verš mi byl ku požehnání a přinesl mi opět povzbuzeni. Protože ty k Bohu svému se vrať, milosrdenství a soudu ostříhej a očekávej na Boha svého usta vičně. Ano, chci očekávat na Pána svého a být trpěliv. Nyní zase odnesli jednoho vojína od naší setniny nemoc ného na zápal. Ach, ten těžký dech a ty v sloup obrácené oči. Není ale divu. Slunce praží jako žhavý uhel. Ač mám blůzu dole a jsem ve stínu pod celtou, přec potím se mnoho. Druhé vojsko mocnými proudy valí se přes Drinu do Srbska. Dnes opět střelba ustala. Jak ale to dlouho bude trvat? Snad ani hodinu.

Jsou 4 hodiny odpoledne 15. srpna a my dostali rozkaz přejíti řeku Drinu. Most je vystavený ze samých lodí, na nichž jsou prkna.

Tak jsme již na srbské půdě o 5. hodině odpoledne dne 13. srpna a na níž jsme zase ubytováni pod celtami. Řečiště je asi 400 m široké, ale polovina je úplně suchá. Budeme ležeti na stěrku, nanosili jsme si vrbové proutí a to nám bude sloužiti za podušky. Je to veliké podívání a přál bych Ti, moje mamičko, viděti ten odpolední obraz v řece Drině. Představ si ty tisíce vojáků, všech druhů, a any se koupají i s koňmi. Je to ale příjemné po takovém vedru se vykoupati. A nad tím vším se vznáší aeroplán. Vše zahaleno prachem a kouřem. A nyní půjdu spát. Dobrou noc, má drahá mamičko a vy, mé drahé děti.

Tak je ráno 6 hodin dne 14. srpna a my jsme již ve švarmlinii, proti nepříteli. Noc byla nepokojná. Když jsme nejlépe usnuli pod celtami, strhl se poprask a střelba v přední stráži. My byli alarmováni, vše připraveno vytrhnout, ale opět vše utichlo a my usnuli na našich torbách, na holém řečišti, štěrkem posetém, a spali až do 3. hodiny do rána.

Již je slyšet střelbu před námi a já jsem poručen do ochrany Páně. Až budu mít nyní příležitost, potěším se slovem Božím. Mysl má je jasná, beze strachu a jsem hotov i třeba ku Pánu odejít. Ležíme na louce ve vysoké trávě a pomalu se béřeme ku předu. Máme dobrého komandanta poručíka Konečného. Je dok torem práv, čistý charakter, přívětivý sdílný pán a my jej rádi

následujeme. Jen ku předu, bez bázně a strachu. Pán je vůdcem mým. Pán dal mi milé povzbuzení z k. Izaiáše 41,12; 42,4; 43,1–5. Maminko drahá, to je mým odkazem Tobě, nepřijdu-li, a přijdu -li, budou ty verše naše společné, cestou života. Rana za ranou duní, při nichž se země chví. Mezi to volání důstojníků. Střelba z našich ručnic, kule z děl je slyšet, jak letí vzduchem, vše to naplňuje úzkostí, ale já se nebojím. Dobýváme město Loznici. Tak je jedna hodina odpoledne a my míjíme město Loznici a stíháme Srby, jež jsou skryti na jedné výšině v dekunkách. Začíná prudká střelba, proti nám a trvá bez přestání 4 hodiny. Slunce pálí, žízeň se stupňuje, ale přec se stále šíleně střílí. Jsme jako v reservu a naše švarmlinie je vpředu. Lezeme příkopem ku předu, střely vedle nás šustí a hvízdají. Moje myšlénky jsou obráceny ku Pánu. Lezu okolo plotu a tu vystřelený šrap nel mi šustne před hlavou. Úkryt můj je jeden strom a odtamtud střílím na 10 kroků, do úkrytů srbských. O 5. hodině střelba ustává, my jdeme ku předu.

Vše všudy je rozstříleno, stavení vydrancováno, drůbež pobíhá poplašená a chytaná vojskem. Již druhý den jsme ničeho vařeného nejedli. Nejvíce je požíváno ovoce, jehož je všude hojnost. Ale žízeň je ukrutná a vody málo a ještě je strach ji pít, neboť je místem otrávená. Všecky peníze svoje bych dal za trochu studené vody.

V 8 hodin jsme již na vršku, odkudž Srbové byli vypuzeni. Bylo podívání na to, jak tam byli ukryti. Dekunků naděláno mnoho a tam necháno vše, patrony, šaty, jídlo, nádoby i dvě děla. Stálo nás pernou práci, dopolední námahu a i též několik raněných i mrtvých, ale ne mnoho, od našeho 21. regimentu asi 80 mužů.

Byl večer a my si vaříme večeři. Ale jak vařit, když není zásob a není vody. Masa dost a různé. Já mám slepici, br. Víšek dvě kachny a jeden zase kus vepřového. Začal jsem jíst kachnu, ale brzy jsem měl dost, ač jsem měl hlad, přece jsem nemohl již nic jíst. Janoušek měl asi 7 brambor, dal jsem je péci do ohně a na těch jsem si pochutnal. Vzpomínal jsem, jak nyní doma si pochutnávají na nových bramborách a mléku a másle.

příště: Smutná podívaná

19 2022 červen–červenec
Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, šestý díl
HISTORIE

JEN Z BOŽÍ MILOSTI

Když procházel nemocniční chodbou, míjel zdi, na kterých visely obrazovky s jeho tváří. U jeho jména byla napsána slova povzbuzení od nemocnice pro pacienty, aby se nebáli požádat ho o rozhovor. Daniel byl v té nemocnici kaplanem. Prvním. Rád byl první. Měl tu schopnost být první. Chtěl být první. Ve všem.

Naplňovalo ho radostí, s jakým přijetím se v nemocnici Na Homolce jako nemocniční kaplan setkal. Od lékařů, od sester, od per sonálu. Nebylo to samozřejmé a bral to s vděč ností. Chodil tam třikrát týdně. Zaučoval novou kaplanku, učil kurzy kaplanství na fakultě Karlovy univerzity, byl ve vedení Asociace nemocničních kaplanů. A vedle toho byl duchovním správcem a kazatelem – měl svůj sbor. Bylo mu šestačtyři cet a byl na vrcholu svého života.

Něco říká, ale nedává to smysl. Koutek úst mu visí dolů… něco je hodně špatně!

„Okamžitě zavolej záchranku,“ řekla Markéta dceři do telefonu a dodala, že se pokusí přijet co nejdřív. Zavěsila a roztřásla se. Nešlo to ovládat. Bože, prosím, ať to není nic vážného! Ale kdesi uvnitř věděla, že to vážné je. Určitě ho hned odve zou do nemocnice. Kdyby se hned teď sebrala a jela z práce domů, tak se se sanitkou zaručeně mine. Musí chvíli počkat, aby věděla, kam ho vezou a mohla jet rovnou tam.

Byl pátek a Daniel si potřeboval připravit nedělní kázání. Bylo ještě brzo ráno na to, aby červencové slunce ohřálo vzduch do té míry, že by mu vedro ztěžovalo přemýšlení. V kanceláři bylo příjemně. Ještě se ale do práce pořádně nepo nořil a začalo mu být zle. Napadlo ho, že si na chvíli půjde domů lehnout a že mu pak bude lépe. Schody do kazatelského bytu v patře budovy ale jeho stav nevylepšily. Jakmile si lehnul, bylo mu ještě hůř. Bylo by fajn, kdybych usnul, pomyslel si, ale nešlo to. Cítil se divně. Potřebuje pomoct. Ráchel! Je tady. Poprosil ji o vodu. „Mám tě rád, Ráchelko.“ Musel jí to říct. Chtěl jí toho říct ještě mnohem víc, ale z myšlenek se stávaly útržky a vnímal, že už to není schopen formulovat.

Ráchel hleděla na tátu s narůstajícím zděšením. Co se to s ním děje? Mluví, ale není mu rozumět.

Daniel otevřel oči. Uvědomoval si, že je v nemocnici na Vinohradech. Nevzpomínal si, jak se tam dostal, krátce potom, co jeho dceru odmítli vzít do sanitky, ztratil vědomí.

Lékařka se na něho dívala a v očích měla smu tek. Viděl ho tam. Je smutná z toho, co se s ním děje. Než se znovu propadl do bezvědomí, slyšel slova, která znamenala převoz. Někam, kam mu pomůžou.

V neděli 22. července 2018 neznělo z jedné pražské kazatelny Danielovo kázání, ale ze všech kazatelen Církve bratrské v republice zpráva, že Daniel Smetana leží v nemocnici, protože mu v pátek praskla v mozku výduť. Zalití mozku krví bylo masivní, všechnu krev nebylo možné odsát. Operace byla náročná a trvala skoro devět hodin.

20 červen–červenec 2022
Podle autentického vyprávění DANIELA SMETANY a dalších svědků napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto UNSPLASH, PEXELS a ARCHIV
RODINA

Poškození mozku je rozsáhlé, pravá část těla je nehybná. Daniel je v umělém spánku, jeho stav je kritický.

Byl to šok. Nešlo si to představit. Vždycky měl spoustu energie, běžně jel paralelně několik projektů najednou. Pro každého měl úsměv a slovo povzbuzení. Bůh v něm byl posilou trpícím. Kazatel Božího slova. Teď sám bojuje o život. A jestli přežije, možná už nikdy nebude mluvit.

Rozjel se modlitební řetězec s vytrva lými a vroucími prosbami za jeho život a za jeho uzdravení. Za to, aby jeho rodina tuhle přetěžkou zkoušku ustála... … a jejich modlitba přišla do Jeho sva tého příbytku, do nebes.

lůžkách. U každého pípaly přístroje. Hledal Daniela. Přišli se za něj modlit. Naplnit Boží pokyny, aby Bůh mohl naplnit svůj slib. Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potí rají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Nenašel ho.

„Tady je,“ ukázala jim Markéta na jedno z lůžek. Chvíli si mysleli, že se spletla. Nevěřili, že to je on. Nepoznali ho. Oteklý, hlavu celou zafačovanou, všude pumpy a hadičky. Byl to on.

Po chvíli ticha se jednotkou intenzivní péče nesla tichá modlitba.

je v téhle nemocnici kaplanem, že tam má pacienty a že za nimi chce jít. Tohle v něm pořád bylo. Rozhodl se, že půjde. Ale nešlo to.

Proč se nemůže pohnout? Co se to s ním děje?

Prožíval vnitřní boj. Nebyl schopen to pochopit. Z lidí, kteří za ním chodili, poznával jen svoji rodinu, ty ostatní ne. Ale oni mluvili, jako by ho znali. On nebyl schopen říct nic. Ani poprosit o pomoc. Nešlo to. Uvědomoval si, že možná už nikdy nic neřekne. Už nebyl kazatelem v první linii, který vede druhé. Najednou byl slabý, poslední z posled ních. Neměl lidem co dát. Byl to depre sivní stav.

Ocitl se na dně lidství. Nikdo tam za ním nemohl. Byl tam sám. Se svojí vírou… a s Bohem, který se s ním chtěl potkat zrovna tam – v tom nejslabším místě jeho života. Po pádu z výšin. Aby mu do rukou, které měl najednou úplně prázdné, mohl vložit poklad – svoji milost. Bůh ho dostal tam, kde ho chtěl mít, aby ho Daniel mohl skutečně poznat. Aby prožil, že mu může naprosto důvě řovat. Ne lidem, Bohu. Vedl ho k závis losti na sobě.

Markéta seděla u lůžka a modlila se. Všechno ostatní selhalo. Říkali, že lidé v tomhle stavu někdy mohou komuniko vat mrkáním, pohybem prstů, prostě sebe menší známkou toho, že vnímají okolí. Daniel nereagoval na nic. Jako by tam už nebyl.

Otče, nevím, kde teď je, nemůžu se s ním spojit. Ale ty můžeš. Prosím, ať může komunikovat aspoň s tebou.

David Novák vstoupil do dveří jednotky intenzivní péče jako první z trojice přícho zích. Rozhlédl se po nehybných lidech na

Daniel viděl, jak se na něj muž naproti němu dívá. Měl by ho znát – uvedl Daniela do funkce kaplana. Ale nevě děl, jestli ho zná. Věděl jen, že on sám

Chtěl pochopit, co se s ním stalo. Markéta mu podala zrcadlo. Čekal ho největší šok jeho života. To, co tam viděl, ho vyděsilo. Hlava bez vlasů, oteklá tvář,

21 2022 červen–červenec →

část lebky úplně chyběla, protože po ope raci nastaly komplikace a otok mozku si vynutil další operaci a odstranění velkého kusu lebeční kosti. Toho nemocí zmuče ného člověka v zrcadle neznal. Nehlásil se k němu.

...kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář...

Ale Bůh se k němu hlásil.

Daniel cítil jeho lásku v modlitbách lidí. Tolik jich bylo ochotných se za něj modlit! Napříč církvemi, v Čechách i daleko za oceánem, věřící i nevěřící. Psali mu pozdravy, děkovali, kam se podíval… Bože, jak je možné, že mě takto přijali?

odeslání poslední zprávy a už mám další novinku – Dan dnes poprvé cítil dotyk na pravé ruce.“ Srdce jí zaplavovalo teplo vděčnosti. „Po povislém koutku není téměř ani památky… Dokonce na nás dělal legrační obličeje, aby nás pobavil, a přišlo mu vtipné, že na něho zíráme totálně ohromeni.“ Cítila, jak se jí oči rosí slzami a na rtech se rozlévá úsměv.

„Když viděl, jak jsme překvapeni, že se škrábe na hlavě pravou rukou, před vedl nám několikrát pohyb ruky v rameni nahoru a dolů a vyloženě si z nás dělal legraci...“ Bylo to jak světlo, které se dralo temnotou. Víc a víc paprsků. Dneska už poznal svoji Bibli.

Pomalu, ale přece jen ve výrazných krocích se uzdravoval. Jednoho dne začal na pravé oko znovu dobře vidět. Jiný den se mu vrátil sluch do pravého ucha. Otevřenou lebku teď chránila přilba. Všechno, co se dělo a jak se dělo, bylo podivuhodné.

Vzpomněl si na duben roku 2014. Jako nemocniční kaplan byl tehdy u operace mozku jednoho z pacientů. Otevřeli mu lebku a obnažili mozek. Sledoval tehdy umění lékařů s ohromením, čeho všeho je medicína schopná. Pak i on takhle ležel na operačním stole s obnaženým mozkem, zalitým krví. S ochromenou identitou.

Bůh mu právě skrze to ukazoval, kým je. A kým chce, aby byl.

Markéta si sedla k počítači. Byla una vená, domů se dostala až teď. Za těch šest náct dnů, co se jim život obrátil naruby, žila z Božích sil. Ty lidské dávno došly. Nesly je modlitby všech, kdo na ně nepře stávali myslet. Bylo jich moc, informovat je o Danově stavu po jednom bylo nere álné. Začala psát mail. Aby se taky mohli radovat.

„Moji milí,“ prsty se rozběhly po klá vesnici, „ještě to není ani 24 hodin od

„Je to skutečně zázrak a milost Boží, že to jde tak rychle kupředu! Pánu Bohu patří díky a naše chvála!“

Je to zázrak, nejde to pojmenovat jinak.

Areál léčebného střediska ve Chvalech byl skutečnou oázou. Daniel tu byl už pár měsíců.

Vnímal s vděčností, co všechno tu dostává – byl jen jedním z mnoha, ale přístup personálu byl fantastický. Měl všechno, co chtěl. Prožíval tolik dobra!

Seděl na lavičce v klidu parčíku reha bilitačního střediska a nechával na sebe působit mír okolní přírody. Byl blízko Bohu. Vnímal ten rozdíl života „předtím“ a „potom“. Začínal vidět, jak jeho rodinu svíral tlak, vyvolaný všemi jeho aktivi tami, tou touhou být první, být všude, být v centru… a jak ji před tím tlakem nechránil. Začínal jasně vidět skutečnou hodnotu rodiny. Viděl ty hlubiny. Bůh mu ukazoval, kým je – ve svých očích posledním z posledních, pro rodinu prvním, milovaným manželem a tátou –a kým chce, aby byl – člověkem žijícím z Jeho milosti. Plně závislým na Bohu. Milovaným dítětem nebeského rodiče, které žije v naprosté důvěře k němu. Teď to prožíval a bylo to pro něj nové, objevné, úžasné! Nebyla to samozřej most, nepřišlo to samo s obrácením, neměl vztah k rodičům nastaven jako většina ostatních.

Myšlenky ho vtáhly zpátky do minulosti…

Stál u hrobu své maminky a kaza tel vedle něj pronášel slova rozloučení. Byl to malý soukromý pohřební obřad. Skoro třicet let po maminčině smrti. Bylo to nezbytné. Musel to udělat. Musel se s ní rozloučit, dát prostor tomu, aby si přiznal právo na žal a konečně ho mohl prožít, aby mohl maminku pustit, nechat

22 červen–červenec 2022
RODINA

ji jít, uzavřít tu část svého života jako proži tou a jednou provždy ukončenou. Aby se ta rána mohla zacelit a aby i on mohl jít dál. Tehdy bylo Danielovi pět let. Nikdo mu neřekl, že umřela. Otec rozhodl. Nevzal ho na její pohřeb. Možná ho chtěl chránit před bolestí. Neměl ponětí, co tím způsobí.

Najednou mu zmizela ze života. Nechápal to. Hledal ji. Chyběla mu. Čekal na ni. Nepřicházela.

A pak tatínek přivedl jinou ženu a nutil Daniela, aby jí říkal „maminko“. Všechno se v něm vzbouřilo. Bylo to těžké období. Nakonec ve svých devatenácti letech přišel i o otce. Stal se z něj sirotek.

Teď tam stál a naplňoval svoje právo, které mu jako dítěti upřeli – rozloučit se se svou maminkou.

Prožitek blízké smrti

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

„Je krásné jaro.“ V té větě byla radost i vděk. Markéta sledovala cestu před nimi. Seděli v autě směr Český ráj. Jeli na výlet. Oba si v té chvíli uvědomovali, jak moc se toho za ty necelé dva roky změnilo. Byla to dlouhá a nepředstavitelně těžká cesta. Ví, že pořád ještě nejsou na jejím konci. Ale Bůh jde tou cestou s nimi. Ta jistota tam je a vždycky byla.

Každou cestou, kterou Bohu vydáme, s námi jde. I tou křížovou. Až na konec, až k prázdnému hrobu. Dopoledne si to znovu připomínali, protože dneska byl den radosti – den vzkříšení, Velikonoční neděle. Před osmačtyřiceti lety o Velikonoční neděli se Daniel narodil.

A pak to začalo. Danielovi projela břichem ochromující bolest. Nemohl se pohnout. Zastavili u benzinky. Bylo mu strašně zle. Poprvé v životě zažil takovou sílu bolesti. „Musíme na Homolku,“ stačil říct a ztratil vědomí.

„Prosím tě, Markétko, zastav,“ řekl, až se probral. Musel ven. Vypotácel se z auta a sedl si ke stromu. Všiml si, jak je krásný, barevný.

Stalo se to v jediné chvíli – všechno kolem bylo najednou černobílé. Nitro mu sevřela tíseň. Zved oči k nebi a viděl padat sníh… vločky se pomalu snášely k zemi a on sám jako by se proměňoval v tisíce vloček. Nestudilo to. Připadalo mu, že se v tom sněhu úplně ztratí. →

V roce 1975 vydal americký lékař Raymond A. Moody knihu Život po životě a stal se z ní bestseller. Moody tehdy jako první uceleně popsal případy, kdy se lidé po prožité smrti vrátili do života, a zaznamenal jejich zážitky z doby, kdy byli lékaři prohlášeni za mrtvé. Jeho kniha otevřela do té doby nevídanou debatu o tom, že život smrtí nekončí. V následujících letech se pak vědecká obec snažila vysvětlit tato svědectví jako aktivitu mozku ve chvíli umírání, nesouvisející s aktuální realitou, tedy jako fantazie, zapomenuté vzpomínky nebo halucinace. Medicína však během let, kdy se tento názor mezi vědeckou a atei stickou veřejností na „prožitek blízké smrti“ (Near Death Experience, dále NDE) držel, velmi pokročila. Lidí, které lékaři resuscitovali, tedy vrátili zpátky do života ze stavu, kdy by před 40 lety následovala definitivní smrt, jsou miliony a existují tisíce svědectví o tom, co se s člověkem ve chvíli, kdy duše opouští tělo, děje. Velmi stručně shrnutý obsah svědectví: Po tělesné smrti existují dva druhy existence. V obou případech lidé popisují jasné vědomí vlastní identity, opuštění svého těla (ke kterému necítí žádné citové vazby ani záchranářské tendence), možnost pozorovat realitu kolem sebe, pohyb formou letu, „vtahování“ či trans feru, zesílenou funkci smyslů, neexistenci času, případně telepatickou komunikaci aj. Jedna skupina lidí pak popisuje ještě prožívání radosti, pokoje, štěstí, jednoty, plnosti vědění, přijetí a bezpodmínečné lásky v míře, jakou není možné zažít na zemi. Návrat zpátky do těla (obvykle velmi bolavého) je vnímán jako negativní šok. V pokračování jejich pozemského života se pak na nejvyšší příčce žebříčku jejich hodnot ocitá láska. Zkušenost NDE trvale mění jejich pohled i na smrt přestávají se jí bát, těší se na ni, ale zároveň si více váží života.

Druhá skupina zažívá paralyzující strach, bolest, beznaděj... a se svým svědec tvím se tito lidé po návratu na zem svěřují jen v případě, že je prožitá zkušenost dovede k radikální změně života a k rozhodnutí varovat ostatní. Těchto svědectví je logicky mnohem méně než těch prvních.

Zajímavým momentem ve snaze vysvětlit prožitky lidí s NDE vědeckými meto dami, se stala událost v životě amerického lékaře, docenta neurologie Harvardské univerzity, ateisty Ebena Alexandra. Jako neurolog se v té době účastnil výzkumu mozkových aktivit u lidí procházejících klinickou smrtí a byl zastáncem teorie, že lidské vědomí je biochemickou iluzí, která vzniká jako produkt fungování mozku a se smrtí mozku tedy zaniká. Sám ale v roce 2008 ve svých 54 letech po zásahu mozku infekcí E. coli prožil NDE. Nemohl popřít, že s naprosto jasným vědomím žil mimo svoje tělo, i když později viděl, že dokumentace jeho stavu jasně ukazo vala úplnou nečinnost mozku. Z Ebena Alexandra se stal křesťan a přesvědčivý zastánce názoru, že vědomí člověka existuje v plné kapacitě i mimo mozek.

Dnes se již teorie, že lidské vědomí existuje nezávisle na mozku, že smrt těla a mozku neznamenají smrt vědomí a že mozek je jen prostředím, skrze které se vědomí člověka může projevit v tomto světě, stává i ve vědeckých kruzích respek tovanou vědeckou teorií.

23 2022 červen–červenec
PSYCHOLOGIE

A pak se objevilo světlo. Věděl, že je to světlo Kristovo, neměl o tom nejmenší pochybnost. Bylo úžasné, všechno kolem bylo najednou plné zářících barev! Táhlo ho do nebe. Prožíval absolutní radost, nepodobnou ničemu, co dosud na zemi zažil. Bylo to naplňující.

Ale podíval se do strany – a najednou se všechno vrátilo. Bylo to tak, jak to bylo ve

chvíli, kdy si k tomu stromu sedal. Slyšel se, jak povídá: „Viděl jsem něco zvláštně krásného a teď jsem zase tady...“ Viděl kousek nebe. Bylo to tak krásné, že tomu nešlo uvěřit. Jako jediné lidsky přijatelné vysvětlení toho, co se s ním dělo, byly halucinace způsobené covidem.

A najednou tu odpověď měl. Bože, ty jsi tady. V mém životě. Přítomný. To

jsi mi chtěl ukázat, proto jsi mě přivedl tak blízko smrti. Dal jsi mi pocítit radost milovaného dítěte. To ty jsi můj otec i moje matka…

„Je to akutní zánět slinivky,“ pronesl lékař diagnózu. Není to covid. Stav, ve kterém záchranka Daniela přivezla, byl PASTORACE

Nechat život v Božích rukou

Začalo to nepříjemnými bolestmi břicha, které časem pominuly. Odbyl jsem to pár žerty na téma nadýmání a více na to nemyslel… Bolesti se však vrátily, jen se už nedaly vydržet. Poprvé v životě jsem zažil převoz rychlou záchrannou služ bou. Pak znova a opět. Bolesti se vracely, někdy mě přepadly v autě, jindy uprostřed přednášky, jindy doma. Bylo to nevypoči tatelné a začalo to velmi ztěžovat život. Nakonec jsem skončil v nemocnici, došlo ale k vážným komplikacím a já jsem málem zemřel. Po propuštění z nemocnice jsem si oddychl, jenže bolesti pokračovaly ještě asi rok. Přišly další odvozy do nemocnice, další zákroky, další bolesti. Nakonec se mi ulevilo, avšak pár let na to jsem zakusil další úroveň bolestí. Téměř jako blesk z čistého nebe jsem dostal takové bolesti kloubů, že skoro ani nešlo cho dit, nemohl jsem si otevřít lahev na vodu, obléci se atd. Trvalo to dlouho a perspektiva byla neradostná. Nakonec se vše v dobré obrátilo, byly mi nasazeny léky, které zabraly, a z Boží nezaslou žené milosti jsem nyní v dobré kondici, a hlavně nemám bolesti. Nepíšu to proto, abych vyvolal lítost, ale proto, abych popsal, jak se cítí člověk, kterému kvůli zdraví ujíždí pomyslný vlak. Napíšu pár věcí, které jsem pociťoval. Emocionálně jsem nebyl schopen vstřebat, že i já mohu být vážně nemocný. Pochopitelně jsem věděl, že mohu, ale… spor toval jsem, sloužil jsem Pánu Bohu, měl jsem spoustu plánů a najednou se vše zastavilo. Moje hlava to nedávala a já šel kvůli tomu strašně rychle psychicky na dno.

Jakkoli si myslíme, že život máme pod kontrolou, tak ve skutečnosti nemáme. A v nemoci toto platí ještě více. Zvláště druhá nemoc mohla skončit invaliditou, což moji mysl dostá valo do hrozných stavů. I kdybych nebyl invalida, tak představa, že jsem nemohoucí, mě drtila. Pán Bůh mi tvrdě nastavil zrca dlo a doslova na mě zařval něco ve smyslu: „Člověče, zastav se a uvědom si, na čem stojí tvoje identita. Já od tebe nechci především výkon, ale srdce.“ Mnohokrát jsem o tomto kázal, nyní jsem to však prožil. Myslím, že od té doby jsem mnohem vyklidněnější.

Strašně moc jsem potřeboval někoho, s kým bych o tom, co jsem prožíval, mohl mluvit, kdo by naslouchal mým pochyb nostem a zápasům. Protože lidé okolo mě měli a mají svých starostí dost a možná jsem je ani nechtěl otravovat, hodně jsem to probíral s manželkou. Byla mi oporou, a zároveň jí jsem vděčný, že mi v určitou chvíli řekla, abychom mluvili i o jiných věcech. Dále jí jsem velmi vděčný za výrok, že nesnáší ukňou raný chlapy.

Po všem, co jsem prožil, vím, jak málo mám život ve svých rukou. Obě nemoci přišly strašně rychle, hrozně moc bolely a obě mohly skončit smrtí nebo invaliditou. Od té doby vnímám, že každý den života je navíc. Přiznám se, že to, co dělám, nese mnohé tlaky jak psychické, tak i fyzické. Nicméně díky tomu, čím jsem prošel, to tolik neřeším. Ne že by mi bylo všechno jedno, ale díky popsaným problémům vím, že vše je tak vratké, že je lepší všechno včetně života nechat v Božích rukou. Předtím jsem to pouze věděl, později i prožil. To druhé je silnější.

24 červen–červenec 2022
DAVID NOVÁK, kazatel CB Praha Třináctka, předseda CB
RODINA

k nepřežití pro 95 % lidí, kteří se do něj dostanou. Daniel byl v těch pěti procentech. Po několika dnech v nemocnici ho pustili domů. Lékaři na něj znovu hleděli jako na zázrak.

Potkali se ve dveřích střediska. Vstoupil do nich svižně, aby jí uvolnil cestu. Hleděla na něj s údivem. Naposledy ho viděla krátce před tím kolapsem, ale stejně jako mnoho dalších ze sboru se za něj nepřestávala modlit. Za něj a za jeho rodinu, která nesla tíhu něčeho, co si většina z lidí vůbec neumí představit. I když je to už dávno, co u nich ve městě sloužili, byli jejich a leželi jim na srdci. Slyšela, že se Danielův stav lepší, ale teprve tváří v tvář realitě jí došlo, jak veliký zázrak Bůh v jeho životě udě lal. Na Danielovi nebyl na první pohled vidět ani náznak prodělané nemoci.

Měla obličej zakrytý rouškou. I vzhledem k tomu, jak vážné mozkové trauma prodělal, považovala za nemožné, aby ji poznal. Ale radost a vděčnost, kterou cítila vůči Bohu už za to, co viděla, se promítla do pozdravu. Nechtěla ho přivádět do rozpaků tím, že by se k němu hlásila, tak se rozhodla, že těmi dveřmi jen tiše projde a tu radost si ponese domů.

Poznal ji. Věděl, kde před lety bydlela a ptal se na syna. Bože, vykonals veliké věci! Kdo je tobě roven!

Daniel stál na chodbě hospice a díval se na tvář toho muže. Odešel, ale ve tváří mu zůstal mír. Je u Pána. Ještě před chvílí s ním mluvil. O Bohu, ve kterém je neko nečná milost pro každého, kdo touží po smíření, kdo chce odpustit.

Ví, že to byl Bůh, který ho přivedl až sem. Aby tím, čím prošel, tím, že se dvakrát vrátil, sloužil těm, kteří odchází a už se nevrátí. Aby jim řekl o Boží milosti, o tom, jaká je, o radosti. I o tom, že je úplně jedno, co v životě všechno napáchali, že jediné, na čem v tomto okamžiku záleží, je, jestli touží po odpuštění. A o tom, že Bůh jim odpouští a přijímá je.

Někdy je umírání velmi rychlé, ale uši a srdce přestá vají vnímat úplně poslední. A ta jistota, že Bůh odpouští, je ohromná síla.

Tam, na dně lidství, v té nejhlubší slabosti může člo věk přijmout Boží milost. Ne jako pokořující smilování se, ale jako odpouštějící a oživující sílu obrovských roz měrů. Milost se děje. To skrze milost si člověk uvědomí, co může, a co nemůže. Tam na dně je zdroj síly, kterou dává Bůh. Jeho milost – to je ta síla.

Bůh pracuje s těmi posledními, ne s těmi, kdo chtějí být první. Protože první budou ti, kdo jsou poslední.

POMOZME MLADÉ GENERACI ODRAZIT SE DO ŽIVOTA

L e k t

■ inzerce
B A N K O V N Í Ú Č E T : 5 2 5 2 3 6 6 3 / 2 0 1 0 V S : 3
o ř i n a z á k l a d n í c h a s t ř e d n í c h š k o l á c h p o m á h a
í
l a d é g e n
r
z
í z
ř
é
z
d u
u z
u
2 0 0 K
N
E T I C
R
V
V N
G R
U
j
m
e
a c i n a l é
a t h o d n o t y v y c h á z e j í c
k
e s ť a n s k
h o
á k l a
J d o
a h r a n i c e s t a n d a r t n í v ý u k y a d á v a j í s t u d e n t ů m s v é s r d c e , p r o j e v
j í o m l a d é l i d i o p r a v d o v ý z á j e m , k t e r ý t o l i k p o t ř e b u j í
Č = P O D P O R A 1 H O D I
Y
K É H O A P
E
E N T I
Í H O P R O
A M
fond Najdilektora www odraz se

BŮH SE NESPLETL

Vpět ráno mě probouzí bouchání na kovo vou bránu. Je období sucha, takže místo toho, aby nám tekla voda v potrubí, musíme ji kupovat v barelech na vozíku. Většina místních lidí však nechápe moji potřebu spánku i v ranních hodinách. Bránu jde nakonec naštěstí otevřít soused.

I tak je však čas vstávat. Převlékám se do dlou hých šatů, vlasy schovávám pod šátek a vydávám se přes dvůr na suchý záchod. Je to vlastně jen díra v zemi, oproti jiným čadským záchodům však poměrně luxusní, jsou kolem ní zdi s dveřmi na kovovou západku. Moje ranní procházka neujde zrakům sousedovic šesti dětí, které okamžitě při bíhají a volají na mě: „Hello, how are you? I am fine! What’s your name? Have a nice day!“ Tyhle anglické fráze se naučily ode mě a mé spolubyd lící, když jsme se nastěhovaly, a neváhají je pou žít. „To jsi byla ty, kdo spal u vás na verandě, že? My jsme tě viděli!“ Ano, soukromí tu člověk nemá nazbyt, zvlášť jako běloch. Spím na verandě, pro tože uvnitř domu je nesnesitelné vedro. I tak tep lota většinou neklesne pod 30 °C, a tak se mno hokrát za noc probouzím zpocená a poslouchám rachocení holubů na plechové střeše a volání k modlitbám z mešit.

Abéché, město na východě Čadu, kam jsem se před necelým rokem přestěhovala, je téměř výhradně muslimské. To prozrazuje už pohled do prašných ulic, jimiž kráčejí muži v dlouhých kaftanech s bílými turbany a ženy zahalené

v pestrobarevných závojích. Mezi obyvateli města jsou Arabové, ale i příslušníci mnoha dalších čadských národů vyznávajících islám. Většina křesťanů ve městě jsou buď bílí misionáři, nebo úředníci z křesťanského jihu Čadu, kteří sem byli přiděleni vládou.

Jazykem Abéché je čadská arabština. A kvůli té jsem tu i já. Teprve až se ji dobře naučím, budu moct pracovat na něčem dalším. A tak se jdu

rychle nasnídat, protože už v sedm hodin přijde jedna z mých učitelek. Začínáme brzo, teplota během dne totiž neúnosně stoupá. I v tuhle ranní dobu nám hodně pomáhá elektrický větrák. Ještě že máme na domě solární panely a můžeme si dovolit takové vymoženosti.

S učitelkou trávím každý všední den dvě až čtyři hodiny intenzivní konverzací a procvi čováním. Pokaždé si odnáším několik nahrá vek se slovíčky a drobnými příběhy. Postupně jsme se prokousaly od kartiček s obrázky přes dětské obrázkové knížky až ke složitějším tex tům. Učitelka je mým nejdůležitějším zdrojem poznatků nejen o čadské arabštině, ale také o místní kultuře. Jak se tu vaří čaj? Kolik na trhu

26 červen–červenec 2022
Už skoro rok žije pětatřicetiletá Kateřina z moravského města v Čadu. Působí zde jako misionářka přes organizaci Wycliffovi překladatelé Bible. Mladá žena popisuje svůj život v zemi střední Afriky.
REPORTÁŽ

stojí hromádka rajčat? Proč si ženy zaha lují hlavy? Co mám říct řidiči rikši, když nastupuju? Koho smím a nesmím pozdra vit podáním ruky? Co lidé dělají v době ramadánu?

Nedávno jsem se začala učit arab ské písmo, a tak věnuji část hodiny i čtení. Čadská arabština nepatří mezi jazyky s hromadami literatury, vlastně ji v písemné podobě používá málokdo. Ve školách se tu vyučují jen oficiální jazyky Čadu, klasická arabština a francouzština. Ale nedávno vyšla v čadské arabštině celá Bible a já ji teď využívám jako učební pomůcku. Pomalu luštím písmenko po písmenku a koutkem oka zahlédnu, že učitelce z toho v tom horku padá hlava. Taky se musím nutit do soustředění. Když

dokončím odstavec, raději jí knihu předám. Nechám ji číst a občas ji zastavím a zeptám se na slovíčko, které neznám.

I když je moje učitelka muslimka, číst o Ježíši jí nevadí. Váží si ho jako proroka. Jen občas se nad něčím zarazí a začne mi místo slovíček a gramatiky vysvětlo vat, že je text špatně. „Já nevím, proč tady píšou, že Bůh je dobrý otec. Vždyť Bůh není otec. My říkáme, že Bůh je milosrdný a slitovný, ale otec to není.“ Islám a křes ťanství toho mají mnoho společného, ale je tu i mnoho podstatných rozdílů. Na hlubší teologické diskuze zatím nestačím, ale věřím, že Boží slovo je mocné i bez mých dovětků.

Odpoledne vyrážím navštívit sou sedku. Lidé tu žijí velmi prostě v malých

Pravidelné novinky z misie

INFOBLOK

Kateřina o své misii v Čadu píše pravidelný newsletter, k jeho odběru se můžete přihlásit přes mail: rainandsnow@protonmail.com. Kateřinu můžete v její službě finančně podpořit na účet Wycliffe číslo 27-2666930297/0100 s variabilním symbolem 682015 nebo na účet nadačního fondu Nehemia č. 1057340/2060, variabilní symbol 2202. Pokud se rozhodnete podporovat ji dlouhodobě, dejte jí, prosím, vědět, jak dlouho a v jaké výši může s vaší podporou počítat.

domečcích bez elektřiny, bez tekoucí vody a většinou i bez nábytku. Sedí se na rohoži na zemi, spí se venku, vaří se na ohni a jí se rukama. Je to náročný život, ale v mnohém i inspirativní. Například v pohostinnosti. Návštěvu není třeba dopředu domlouvat, prostě vejdu do dvora a zavolám: „Salám alejkum!“ Hned mě někdo zve dál a usedám na rohož před domem. Sousedka přede mě staví misku s vodou a nalévá mi skleničku sladké kořeněné kávy. „Jak se máš? Jak se má rodina? Děti jsou zdravé? Jaký jsi měla den? A co to vedro?“ Teď už se známe, ale úplně stejně mě přijala, i když jsem tu byla poprvé. A pokud bych přišla v době oběda, automaticky bych byla pozvána na jídlo. Hostitel tu nemusí řešit, kolik má doma židlí nebo lžiček, prostě jen dopro střed rohože položí velký tác s jídlem a je to. Nejoblíbenějším pokrmem je eš – velký knedlík z prosné mouky, ze kterého si pra vou rukou ulupujeme kousky, tvarujeme do kuličky a namáčíme do omáčky z hově zího masa.

Při návštěvách žen v sousedství se mě často někdo zeptá, co tu vlastně dělám. Jsem doktorka? Nemám náhodou lék na klouby pro jejího muže? A jsem tady na dlouho? Doktorka nejsem a lék nemám. Učím se arabštinu, abych mohla poz ději pracovat s některým z menšino vých jazyků. Většina z nich totiž zatím nemá písmo. Chci lidem z těchto národů pomoct, aby mohli svůj jazyk psát a číst, a aby si v budoucnu mohli přečíst i Bibli. Ženy uznale kývají hlavou. A jsem tu na dlouho. Vždyť za tři čtvrtě roku zvládám hovory jen na ta nejzákladnější témata. I tak se však v duchu raduju z jazyko vého pokroku. Když jsem šla na návštěvu poprvé, neuměla jsem o moc víc než pozdravit.

A jak se mi v Čadu líbí? Líbí. Sama se tomu divím, ale líbí. Věřím, že se Bůh nespletl, když mě poslal zrovna sem. Až na to vedro, dodávám, a všechny ženy se srdečně smějí. ■

Autorka si kvůli bezpečnosti nepřeje uvést celé své jméno, redakce ho ale zná.

27 2022 červen–červenec

FAKE NEWS

Rusko v rámci válečné propagandy běžně popírá realitu, převrací fakta či si přímo informace vymýšlí. Mnohé taková míra lží zaskočila. Nějakou válečnou propagandu má ale určitě i ukrajinská strana. Podle čeho poznáváte, je-li zpráva pravdivá, nebo fake news?

TIBOR MÁHRIK

Konflikt na Ukrajině se vší dezinformační tsunami nelze vnímat jako izolovanou událost, nýbrž jako trpké ovoce eroze křes ťanských hodnot v EU. Studená válka se změnila ve válku informační a ta zmuto vala do dezinformační. Ve světě bez Boha lež a pravda postrádají smysl. V takové kul tuře se pravda vnímá jako komodita, která se dobře prodává. A lež je rovněž jenom konstrukt, který využijí ti, kdo chtějí „svoji pravdu“ prosadit ve svých mocenských hrách. Proč je to tak? Komu pak věřit? Odpovědi nacházíme v příběhu o stvo ření. Tam vedle objektivní skutečnosti „A Bůh řekl“ se zrodila první konspirace:

Je mi jedno, co jste u toho hrobu viděli. Budete říkat, že jeho tělo ukradli. A kdo řekne, že ho viděl živého, toho obviníte z šíření dezinformací.

„Opravdu řekl Bůh...?“ – ve které střípky pravdy byly poskládány do lživého obrazu o realitě. Svoboda Adama a Evy nabídla možnost se identifikovat s alternativní a lákavou nabídkou. Pravda a lež se staly součástí příběhu lidství jako koukol na pšeničném poli. Lze je identifikovat, ale nelze je od sebe odtrhnout.

Bůh vymezuje mantinely, přes které vlak nejede, i když žijeme ve světě pravdy smíchané se lží. Nelze zabíjet. Nelze krást. Nelze zneužít moc proti slabým. Nelze si nárokovat něco, co mi nepatří a domáhat se toho násilím... Jakmile se tyto věci vynoří, hra (dez)informací končí. Platí zde kantov ské – politika se musí poklonit etice. A etika úcty k životu stojí na nejvyšší příčce.

To je případ války na Ukrajině. Označení Ruska agresorem a Ukrajiny napadeným státem je na místě. Rusko překročilo Boží demarkační linii.

Kdo neuvěří pravdě, bude přemožen lží. A lež má svoji moc. Proto v posled ních dnech nastanou složité časy a mnozí budou následovat lživé duchy. Kritické myšlení, kterým se v diskuzi o fake news zvykne argumentovat, tak není konečnou odpovědí.

GABRIELA DOUŠOVÁ

ředitelka Schrödingerova institutu, ŘKC

Propaganda je v různých podobách sou částí každé lidské interakce, ať již se jedná o válečný konflikt, politiku, pracovní pohovor či prosté milostné koketování.

Snažíme-li se dosáhnout nějakého cíle, používáme k tomu různé manipulativní

28 červen–červenec 2022
připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS
DISKUZE

taktiky, drobné úskoky, polopravdy a lži. Děláme to všichni, stále a vědomě i podvědomě lžeme. Ani si neuvědo mujeme, jak často vysíláme falešné sig nály a informace, abychom ve svém protějšku vytvořili takovou představu o nás samých, která nám usnadní cestu k našemu cíli.

Propaganda patří k válce odjakživa. Vždyť i maorský tanec haka je propa gandou domorodých válečníků, která má nepřítele přesvědčit, že před ním stojí krutý a zuřivý nepřítel, odolný vůči strachu a smrti. A přitom opak může být pravdou.

Propaganda sama o sobě je vším mož ným, jen ne pravdou. Jejími nástroji jsou lež, manipulace a polopravda. Cílem je zkreslený či zamlžený obraz toho, co

by pozorovatele mohlo k pravdě dovést.

A přesný obraz toho, čím chce tvůrce propagandy dosáhnout, aby pozorova tel uvěřil. Proto je tak těžké pravdu ve válce hledat. Prostě tam není!

Je proto nutné všechna tvrzení a informace brát s rezervou, počítat s tím, že na některém šprochu je pravdy trochu, a na jiném ani to. Je nutné čekat trpělivě, až se pravda sama přihlásí o slovo, i když to někdy trvá dlouho.

A hledáme-li pravdu, abychom věděli, na čí straně je právo a kterým směrem tedy napřít svou náklonnost, sympatie, pomoc a modlitby, neptejme se generálů, politiků, propagačních pra covníků ani novinářů. Hledejme pravdu podle činů, a ne podle slov. Poznáme ji po ovoci.

Bylo by skvělé se od druhých něco dobrého naučit

Myslím, že patřím ke generaci, která prožila přímo salta v politické propa gandě. Nastoupil jsem do první třídy obecné školy v roce 1938. V září to byla ještě svobodná škola, nad kated rou visely podobizny prezidentů Masaryka a Beneše, náš třídní uči tel byl vysloužilý legionář ze svě tové války. Zanedlouho byl ale donu cen jít do důchodu, obrázky na zdi musely udělat místo prezidentu Háchovi a „vůdci“ Adolfu Hitlerovi. Doma jsme ovšem uznávali stále ty předchozí a rodiče trnuli a napomí nali nás, abychom s nikým nemluvili o politice. Velmi rychle se z nás stá vali tajní odpůrci nacistického režimu a oprávněně jsme nevěřili ani slovu jejich propagandy.

V květnu 1945 jsme nadšeně v Praze vítali ruské vojáky, ale záhy nám jejich obětavost zprotivila nabub řelá proruská propaganda komunistů.

Byli jsme ještě děti, ale šli jsme dobro volně vítat návrat manželů Benešových i Jana Masaryka. Jim jsme věřili, ale více a více nás zaplavovaly por tréty a projevy Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ve škol ních třídách bývali tak dva tři, kdo té vládě věřili. Mnozí doma poslouchali zahraniční rozhlasové projevy – a to i v rodinách, kde někdo z rodičů musel vstoupit do KSČ, aby si zachoval své zaměstnání. Nu, a návrat k demokra cii a pravdě vzešel později od vysoko školských studentů. Byli jsme vděčni za převrat k demokratické politice, k pravdomluvnému prezidentovi. Brány k pravdě se otevíraly. I dnes si ale někteří politici a činitelé libují v polo pravdách a lžích.

Když se zamýšlím, proč jsem byl jaksi obrněn i před politickými a život ními nepravdami, jistě v tom byl pří klad rodičů a starší sestry. Ale také výchova v církvi. A především osobní víra, pokání a obrácení ke Kristu. To on je „cesta, pravda i život“.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Už dávno jsem si všimla, že cesta vla kem nebo autobusem je úžasnou příležitostí dostat se mezi lidi a vycítit atmosféru v té či oné zemi. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Izraelci jsou hlučnější než Češi a zdaleka tak nedbají na své sou kromí a slušné chování.

Češi dělají dojem, že jsou slušní, ale slušnost někdy požadují pěstmi. Pocítila to má izraelská snacha, která nastupovala do metra izraelským způsobem. Vůbec nevě děla, že se čeká, až lidé vystoupí. Tramvaj v Jeruzalémě dává minimální čas na výstup a nástup a slušně čekající prostě mají smůlu.

Asi proto, že jsem se svými dětmi jezdila na trase Praha–Beroun, snadno jsem se vcítila do skupiny mladých cizinců, kteří se se smíchem snažili vyslovit slovo Chuchle. Po optání v angličtině, kam jedou, zase vypukly salvy smíchu. Jeli totiž do Řevnic nebo Dobřichovic. Už si přesně nevzpomí nám. Na české poměry byli hluční a dávali si nohy na sedadla, ačkoliv nebyli z Izraele. Promluvila jsem s nimi jen pár vlídných slov, ale když jsem vystupovala, tak jeden z nich řekl, že mu budu chybět.

Ať už na ulici v Praze, ať už u Mrtvého moře, mí soukmenovci se nezapřou, obzvláště mezi přáteli se vzájemně nazývají označením vykleštěného býka. V Izraeli si i cizí lidé říkají bratře, zlatíčko nebo roz tomilá. Na nádraží v Tel Avivu teď máme zbrusu nová upozornění na velkých cedu lích: „To jste bratři, že nezadržujete dveře vlaku!“ „Skvělé, že nepřekračujete žlutou čáru!“ „Díky zlatíčko, že nejedeš se zavaza dlem po eskalátorech, ale používáš výtah!“ Ne, o nástupu a výstupu tam nebylo nic…

29 2022 červen–červenec
PAVEL JAVORNICKÝ emeritní kazatel CB Náchod
GLOSA
KRISTA GERLOFFOVÁ, Autorka knížky pro děti Širel a děti z Jeruzaléma

VE VŮNI NENÍ NIC STATICKÉHO

Několikrát ve své osobní křesťanské historii jsem slyšela, že lze vonět po ovoci, lze vydávat vůni, která charakterizuje Kristovce, tedy děti Boží, Kristovy učedníky a následovníky. Je to vůně vánku – Ducha svatého. Kdo by si nepřál takto vonět, být svěžím závanem všude, kde se nachází?

Kniha Tomáše Korčáka s názvem Kristova vůně přišla na svět ve Vydavatelství Juda v roce 2022. Je velmi osobním a záro veň biblickým výkladem stavu znovuzro zeného Božího dítěte, které už o Otci, Synu i Duchu svatém něco ví. Přesto však na své cestě následování stále vítá další detaily, nové pohledy, způsob uctívání, vydání se do služby, a především růst v poznání Boha. S poznáním nesporně souvisí trvalý proces sebepoznání a umí rání, přirozené změny pojetí sama sebe i schopnost konečně se přijmout tak, jak mě přijal Otec. Ve vůni není nic statického, je tu šance k růstu, plodnosti i zrání, při čemž i fyzický zánik se může stát oslavou Božího plánu. Ačkoliv o té nejkrásnější vůni můžeme mít svoje vlastní představy, Tomáš Korčák je docela nekompromisně zbavuje romantického odéru i profánně zaběhnutých zvyklostí.

Někdo řekne: „Bibli mám přečtenou, prostudovanou. Co mi ještě může dát knížka o vůni, co bych neměl a neznal?“ Zde je malá ochutnávka z Korčákova textu: „Voníme poznáním Krista jak ve skry tosti doma, kde nás nikdo nevidí, tak i ve společnosti, kde se pohybujeme. Pavel ve druhé kapitole druhého listu do Korintu píše: ‚Ale díky Bohu, který nás stále vodí

v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý?‘ Vůně se nedá uchopit, proniká až za lid ské myšlení a táhne ke zdroji, kterým je Kristus.“

Základním předpokladem, abychom voněli vírou, láskou a nadějí, je pravdivé a upřímné poznání toho, co dělám a co mám dělat a proč. Dost rychle pak násle duje povzbuzení k naprostému sebevy dání svému Spasiteli, posílení důvěry v jeho lásku, moc a vševědoucnost. Od této chvíle si už na nic nehrajeme, dokonce ani na křesťany ne. Od této chvíle jsme si vědomi, že jediná možnost, jak vonět, je být v Kristu tak, jako on je v nás. Tedy bezvýhradně. Tomáš Korčák s laska vou, avšak varující naléhavostí upozorňuje i na dotěrné a nepatřičné příměsi, které mohou tu delikátní a životodárnou vůni narušit nebo úplně pokazit. Autor pracuje systematicky, netají se těmi nejlepšími zdroji, a tak jeho postupům a akcentům nelze nic vytknout. Ano, poctivě se nad jeho texty zamyslet předpokládá i trochu statečnosti. Někdy se nám prostě nechce vědět, co nás ohrožuje.

V Kristově vůni si Moudrost vystavěla dům. Je to dům bytelný, čistý, praktický, bezpečný a provoněný. Je to dům zvoucí i k odpočinutí v Bohu, třeba s dobrou knížkou.

30 červen–červenec 2022
KULTURA
Tomáš Korčák: Kristova vůně
Vydavatelství Juda, 2022, formát A5

Konstantin a Metoděj: Misie na Moravě

Na začátku července se slaví svátek Cyrila (původně Konstantina) a Metoděje, ale málokdo ví, jak velký byl dosah jejich činnosti na tehdejším území dnešní ČR – na Velké Moravě. Jak moc se Velká Morava jejich příchodem změnila? Čím především? Morava, pojmenovaná po nejsilnějším z místních kmenů, zocelená vládou knížete Mojmíra, spravovaná Mojmírovým synov cem, schopným Rastislavem, sycená křes ťanskou zvěstí franských kněží přijala originální způsob misie obou bratří. Písmo (glagolice) založené na jazyce makedonských Slovanů (v podstatě řečtiny), sloužící k překladu důležitých částí Písma svatého (Starého Zákona, Evangeliáře, Skutků apoštolských aj.); důraz na očistu života místních křes ťanů od pohanských zvyků (mnohoženství); prosazení staroslověnštiny coby čtvrtého jazyka Božího (vedle hebrejštiny, řečtiny, latiny) a její užívání coby bohoslužebného jazyka; to jsou jen střípky z bohaté mozaiky významu, jež pro nás mělo působení obou bratří.

Jaká byla víra obyvatel před jejich příchodem a jaká po něm? Autor životopisu Konstantinova zaznamenal slova knížete Rastislava: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil…“ Autor Života Metodějova píše o dřívějších křesťanských učitelích z Vlach, z Řecka a z Němec a dodává: „My Slované jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil.“ Prvotní křesťanskou misii na Moravě měli tedy na starosti franští kněží, doplňováni řeckými kněžími podléhají cími Římu. Rastislav toužící po prohloubení víry nejprve požádal o pomoc Řím (papež Mikuláš I.), který však z politických důvodů knížete nevyslyšel, a tak se Rastislav obrátil na byzantského císaře Michaela.

Konstantin a Metoděj pocházeli z byzantské Soluně na území dnešního Řecka. Jedná se o křesťany pocházející z církve v Tesalonice, do které píše apoštol Pavel v Bibli, nebo je to jen náhodná shoda?

Oba bratři, synové Marie a vysoce postaveného úředníka Lva, skutečně pochá zeli ze Soluně, která v řečtině nesla název Tesaloniké, v níž sv. Pavel při své první misijní cestě založil církevní komunitu. Bratři v sobě symbolicky propo jili postavu sv. Pavla. Konstantin, o třináct let mladší Metoděje, byl spíše filo zofem a myslitelem (tak jako byl vzdělaným mužem apoštol Pavel). Praktičtěji založený Metoděj se stal správcem církevních záležitostí, nikoliv nepodoben sv. Pavlovi zakládajícímu a spravujícímu nové křesťanské obce.

Jednotka intenzivního života

RADISLAV NOVOTNÝ

Všechny nás čeká umírání, některé brzy, jiné za desítky let. Jednotka intenzivního života je doku ment, který se tímto těžkým tématem zabývá. Co je vlastně život? Co má splňovat, aby byl k žití? Kdy je člověk mrtvý? Kdo má člověka připravit na to, že umře? Kdo připraví jeho blízké? Má to být lékař, když smrt vnímá jako profesní selhání? Medicína dokáže prodlužovat některé projevy života, přestože selhaly základní tělesné funkce. Lékaři čelí etickým otázkám, které nemají jednoznačné odpovědi.

Dokument z roku 2021 režisérky Adély Komrzý chce představit, čím se zabývá paliativní medicína. Tématem není smrt, ale život. Lidé mají předsudky, že jsou to lékaři, kdo přinášejí bezbolestnou smrt. Spojují si je s knězem, který přicházel s pomazá ním těsně před smrtí. Smrt se nezadržitelně blíží, dokud ale žijeme, můžeme ještě něco udělat? Co je reálné? Je důležité se správně ptát. Čeho se pacient obává? V co doufá? Jak má postaven hodnotový systém? Jak muže personál nemoc nice pomoci? Jak to s ním může prožít jeho rodina, blízcí, okolí? Čas nelze do nekonečna prodlužovat.

Člověk by čekal smutný příběh o umírání, ale setká se s hlubokou krásou lidí, kteří chtějí dát zažít důstojné umírání. V jedné chvíli doktor Kopecký říká: „Cílem naší práce je život. Možná před okamžikem smrti. Ale smrt? Smrt je tajem ství, napětí, očekávání, konec, rozplynutí, na to nemáme.“ Smrt zůstává nepochopená a nepocho pitelná. Životu rozumíme o něco lépe. Právě když nám uniká, vidíme, jak vzácné, křehké a krásné je žít. Film stojí za zhlédnutí už jen proto, aby umírání a smrt nebyly pro nás tabu. Každý jsme člověkem do chvíle své smrti. Přál bych si, abychom každý mohli umírat důstojně a v míru.

31 2022 červen–červenec
minirozhovor s ThDr. MARTINEM CHADIMOU, Th.D., teologem, filozofem, pedagogem a duchovním Církve československé husitské ptala se EVA ČEJCHANOVÁ
TIP

Proměna zla

Markétu jsem poznala během jedné slo žité situace u ní v bytě. Běhala po bytě a střídavě plakala, vykřikovala a všelijak se snažila, aby její přítel Jiří opustil byt. Ten stál v kuchyni opilý a neschopný jediného kroku. Markéta byla ale opilá úplně stejně. Takováto situace se periodicky opakovala několikrát do týdne. Když měl Jiří peníze a přinesl alkohol i cigarety, byla mezi nimi velká „láska“ a harmonie. Když ale peníze došly, zvýšilo se napětí mezi nimi a na řadu přišly hádky. Markéta měla diagnos tikovanou schizofrenii, užívala psychofar maka a v kombinaci s alkoholem to byla velmi nevypočitatelná a třaskavá směs.

Markéta byla vcelku sdílný člověk. Nezdráhala se svěřit se se svými starostmi a s bolestmi života. Co se však nedařilo, bylo dostat pod kontrolu alkohol. Již od brzkých hodin bývala silně opilá, svoji špatnou finanční situaci řešila občas ným poskytováním sexuálních služeb. Několikrát mne prosila, abych jí zařídila pobyt na psychiatrii. Vůle k životu je těžko přenositelná a Markéta si byla vědoma toho, že ji velmi potřebuje.

Pomáhalo jí, když o všem mohla mlu vit a vyplakat se. Změnu ale ve svém životě nechtěla. Vyhovoval jí zajetý režim, nechtěla pracovat na vztahu ani na upev ňování své vůle. V podstatě přežívala od chvíle, kdy peníze má, do chvíle, kdy dojdou.

Na podzim ji navštívil syn. Nikdy o něm nemluvila. Pak jsem zjistila, že má ještě dalších pět dětí. Nevychovávala je.

Příběhy ztracených existencí

pěstouny. Byl to takový řetěz dobrých skutků, táhnoucí se přes generace.

Když syn odjel, Markéta byla nešťastná. Rozzlobeně se ptala, jak může mít její syn rád cizí ženu víc než svoji matku. Na to, že ona sama měla alkohol raději než svoje děti, zapomněla. Neuvědomovala si ani to, že ona se jemu ozve, jen když potřebuje peníze na alkohol. Neviděla svůj podíl viny na celé situaci. Cítila se zrazená. Ze všeho vinila okolí.

Po jednom incidentu, kdy v opilosti svého přítele pobodala, se dostala do výkonu trestu odnětí svobody. Ani tam však nedošlo na pokání, nelitovala toho, co udělala, a nehledala novou životní cestu. Její syn mi pravidelně psal a dával vědět,

Všechny byly od útlého věku v pěstoun ské péči. Vždycky před svými dětmi dala přednost alkoholu. Její syn nebyl zahořklý, naopak. Vyprávěl mi o životě u pěstounů. Jednalo se o věřící rodinu, která vychová vala šest svých dětí a dalších šest u nich prošlo domovem jako pěstounské děti. Dali mu lásku, domov i pocit, že někam patří. Nebyl osamělý ani nešťastný. Jeho sourozenci na tom byli stejně jako on. Víru a naději od pěstounů šířila souroze necká skupina dál. Nejstarší děti měly již své potomky a zároveň byly taktéž samy

jak se jeho biologické matce ve vězení daří. Posílal jí balíky, psal dopisy. Ona mu odpo vídala dopisy plnými výčitek a mnohdy i výhrůžek.

Markétin syn se mi během posled ního rozhovoru svěřil, že v Boha uvěřil právě díky těm nešťastným věcem, které se mu v životě staly. Dokázal je proměnit v požehnání. Markéta dál žije v přesvěd čení, že celý svět byl vůči ní nespravedlivý a zlý. Její syn se za ni modlí a věří, že jed nou prozře a usmíří se spolu. On by si to přál. Míč je však na straně Markéty.

Nezapomenu na slova Markétina syna, která plně vystihla víru, naději a lásku: „Mám dvě matky, jednu ještě v záloze. Mám je rád obě a vím, že se ke mně ta biologická vrátí. Dveře jsem otevřel. Přijít k nim ale musí sama.“ ■

vedoucí pobočky Naděje,

32 červen–červenec 2022
Svěřil se mi, že uvěřil právě díky tomu zlému, co se mu v životě stalo.
SVĚDECTVÍ

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 30. 6. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu autora Tomáše Korčáka Kristova vůně od vykladatelství Juda.

Tajenka z čísla 05/2022: Ať si každý nehledí jen sebe, ale druhých. Knihu Jména Ducha svatého vyhrává Marta Litvanová , Orlová Lutyně. Připravil Dušan Karkuš.

33 2022 červen–červenec
KŘÍŽOVKA

PROTESTANTSKÝ RŮŽENEC

Byla to poslední možnost. I když jsem na náhorní planině Božího Daru strávila celý týden, vlastně až na konci pobytu se mi podařilo vyrazit na borůvky. Pečlivě odpo čítaný čas, místo co nejblíže ubytování, abych byla efektivní. První zklamání na sebe nedalo čekat – borůvky tady byly malé, maličké a v při pravené nádobě jich přibývalo postupně, pomalu. Ale nevadí. Mám to ráda a tohle je jedna z nejpří jemněji strávených chvil uprostřed léta.

„Je to takový protestantský růženec,“ napadlo mě najednou, když jsem trhala kuličku za kulič kou. Jejda, co to je za myšlenku, zalekla jsem se vzápětí. Ale vlastně coby ne. Trhání borůvek je pro mě nejvíc prostor k modlitbě – a vždycky

ještě neměla jedinou borůvku! A navíc – ty při pravené nádoby ještě nejsou tak plné, jak jsem si představovala. Co teď? Blíží se panika, až pře kvapivě silná.

A pak se čas na chvíli jakoby zastavil. Nevím, jestli to bylo pár vteřin nebo několik minut, ply nutí bylo vypnuto.

znovu a ráda ho tak využívám. Modlím se nejprve za ty lidi, kterým budu ze sesbíraných borůvek něco péct, a pak přidávám další a další, jak mi přicházejí na mysl – vstupují do okýnek vnitřního zraku jako figurky na orloji. Navíc ta chvíle, kdy jsou zaměstnané ruce a hlava může běžet svými cestičkami, je k nezaplacení. Proberu v těch oka mžicích sama v sobě spoustu věcí a nechávám se nést vděčností. Vždycky znovu.

Tak i teď. Slunce svítí, na borůvkových pláních jsem v podstatě sama – za dvě hodiny tu prošli asi čtyři lidé. Komára nevidět a zároveň jsem kryta před sluníčkem. Co víc si přát. Kuličku za kuličkou do PET lahve s uříznutým vrškem. Klap, klap, klap. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Skoro by to uspávalo, když tu… Kouknu na hodinky a zjistím, že už skoro minul ten dobrý čas, kdy je třeba se vrátit. Je dobré nezdržet se už ani chvíli. A přitom jsem

Viděla jsem, že sedím s Bohem u jednoho stolu a já začnu. Říkám mu, jak vzácný mi je, co na něm obdivuju. Mluvím o té kupě lidí, za které se chci modlit, zmiňuju jejich starosti, bolesti, radosti, žehnám jim, mluvím o svých předsta vách a přáních pro jejich život. Jako kdyby puto vala borůvka za borůvkou, kulička za kuličkou do nádoby. A pak už je čas končit. Kouknu na hodinky a leknu se – na mě už nezbylo. A při tom jsem neměla jedinou borůvku! A tak rychle přidám možná i něco o sobě a – Amen, konec, děkuju, Pane Bože, tak já zase jdu.

„Představ si, kdyby ses potkala s člověkem, kterého máš ráda a záleží ti na něm. Bavilo by tě, kdyby ti vyprávěl jen o druhých lidech? Nechtěla bys slyšet i o něm samotném, o tom, co žije, co má na srdci, co ho trápí, těší, zajímá, co vyhlíží?“ zdá se mi, že zaslechnu…

A pak se čas zase rozběhl. S očima dokořán dýchám zhluboka, usypávám z lahve s borův kami plnou hrst do pusy. „Víš, Pane Bože, já se nechci schovávat. Takže…“ Obličej obracím k nebi a říkám to nejhlubší, nejniternější, nejdůležitější. Tolik vděčná, že Bůh poslouchá.

Vím, že odteď budu vždycky první hrst borů vek trhat pro sebe, na připomínku toho, jak mlu vit s Bohem o sobě i o druhých.

34 červen–červenec 2022
JSEM
redaktorka
POST SCRIPTUM
NA MĚ UŽ NEZBYLO. A PŘITOM
NEMĚLA JEDINOU BORŮVKU! LUCIE ENDLICHEROVÁ
TWR a Rádia 7

najdi 10 rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Po vyhnání z Ikoniy pokračoval do Lystry v Lykaonii (dnes v troskách, naleziště Kilistra, Turecko).
připravila Eva Čejchanová

Bůh stvořil člověka nad všechno svoje ostatní stvoření – a člověk se odnepaměti snažil, aby přírodu vylepšoval pro svůj prospěch, zušlech ťoval a šlechtil. Zřejmě nejstarším doloženým šlechtitelským experimentátorem byl praotec Jákob, když se snažil rozmnožovat skvrnité ovce a kozy na úkor jednobarevných, jak nám popisuje první kniha Mojžíšova. Jákob tehdy neměl ponětí o tom, jakými zákonitostmi se řídí dědičnost, přesto některé z jeho pokusů připomínají to, co dělají šlechtitelé dodnes: snaží se vybírat z potomstva ty jedince, kteří mají nejlepší znaky toho, co nám právě vyho vuje, a ty potom využívat k dalšímu křížení.

Už v semínku je vidět, jaké znaky bude mít výsledná rostlina

JAK ŠLECHTIT, ALE NEPŘEŠLECHTIT

Odborně se tomu říká selekce. Jákob selektoval neobvykle zbarvený dobytek, dnešní šlechtitelé obilí například selektují kukuřici odolnou proti škůdcům nebo ječmen s urči tým složením enzymů, které při sladování vytvoří základ pro dobré pivo. Výsledek ale není předem zaručen – v mnoha případech je třeba nechat zvíře či rostlinu vyrůst, než uvidíme, jak na tom ve skutečnosti je. Trvá to mnohdy celé generace, než můžeme mluvit o nové odrůdě nebo plemeni.

V poslední době ale díky pokroku ve „čtení“ genů využívá stále více šlechtitelů rostlin pomůcky, které mohou zdlouhavé čekání podstatně urychlit. Už ze semínka oddělí malý kou sek, který podrobí laboratornímu testování. Procedury v laboratoři se trochu podobají tomu, když nám u lékaře odebírají dnes už známé PCR testy, jestli nám v těle nepřebývá nějaký virus nebo bakterie. Šlechtitelé však v semínkách nehledají nic cizorodého, ale naopak se snaží ve vlastní dědičné informaci semínka zjistit, jaká rostlina z něj má vyrůst a jestli bude vhodná k dalšímu křížení, nebo ne. Nemusejí porozumět celé složitosti dědičné informace, jde jen o to, najít poměrně malé „značky“, které ukazují, jestli semínko ukrývá třeba obilí s velkými zrny nebo rostlinu odolnou proti hmyzím nájezdníkům.

Proces šlechtění se novými metodami zrychluje a zjednodušuje, ovšem zůstává tu starý šlechtitelský problém – když něco získáme, můžeme na druhé straně také něco ztratit. Když naši předkové šlechtili obilí, které nese velkou úrodu, nevědomky se v jeho dědičné informaci oslabily části zodpovědné třeba za odolnost vůči suchému počasí. Tehdy to nikoho netrápilo, dnes s proměnami krajiny a podnebí bychom tyto dávné vlastnosti obilí opět potřebovali. Proto se někteří vědci snaží křížit obilí s planými trávami, které si odolnost proti rozmarům počasí zachovaly.

Snad každá vlastnost přírody, i když pro ni my zrovna nenacházíme užitek, se může časem ukázat jako potřebná. Neměli bychom ji proto odsuzovat a zatracovat. Totéž platí i pro lidské vlastnosti – Bůh si může k dobrému použít i to, co bychom si nedovedli představit.

MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ARCHIV

GENETIKA JE VĚDA

Lidé se odnepaměti snaží vylepšovat přírodu ve svůj prospěch. Dnes už umí vědci ze semínka podle malých genetických „značek“ zjistit vlastnosti rostliny, která z něj vyroste – např, jestli bude velké či malé plody.

Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.