Diskuze

A pak se objevilo světlo. Věděl, že je to světlo Kristovo, neměl o tom nejmenší pochybnost. Bylo úžasné, všechno kolem bylo najednou plné zářících barev! Táhlo ho do nebe. Prožíval absolutní radost, nepodobnou ničemu, co dosud na zemi zažil. Bylo to naplňující.

Ale podíval se do strany – a najednou se všechno vrátilo. Bylo to tak, jak to bylo ve chvíli, kdy si k tomu stromu sedal. Slyšel se, jak povídá: „Viděl jsem něco zvláštně krásného a teď jsem zase tady...“ Viděl kousek nebe. Bylo to tak krásné, že tomu nešlo uvěřit. Jako jediné lidsky přijatelné vysvětlení toho, co se s ním dělo, byly halucinace způsobené covidem.

A najednou tu odpověď měl. Bože, ty jsi tady. V mém životě. Přítomný. To jsi mi chtěl ukázat, proto jsi mě přivedl tak blízko smrti. Dal jsi mi pocítit radost milovaného dítěte. To ty jsi můj otec i moje matka…

„Je to akutní zánět slinivky,“ pronesl lékař diagnózu. Není to covid. Stav, ve kterém záchranka Daniela přivezla, byl

DAVID NOVÁK, kazatel CB Praha Třináctka, předseda CB

Začalo to nepříjemnými bolestmi břicha, které časem pominuly. Odbyl jsem to pár žerty na téma nadýmání a více na to nemyslel… Bolesti se však vrátily, jen se už nedaly vydržet. Poprvé v životě jsem zažil převoz rychlou záchrannou službou. Pak znova a opět. Bolesti se vracely, někdy mě přepadly v autě, jindy uprostřed přednášky, jindy doma. Bylo to nevypočitatelné a začalo to velmi ztěžovat život. Nakonec jsem skončil v nemocnici, došlo ale k vážným komplikacím a já jsem málem zemřel. Po propuštění z nemocnice jsem si oddychl, jenže bolesti pokračovaly ještě asi rok. Přišly další odvozy do nemocnice, další zákroky, další bolesti. Nakonec se mi ulevilo, avšak pár let na to jsem zakusil další úroveň bolestí. Téměř jako blesk z čistého nebe jsem dostal takové bolesti kloubů, že skoro ani nešlo chodit, nemohl jsem si otevřít lahev na vodu, obléci se atd. Trvalo to dlouho a perspektiva byla neradostná. Nakonec se vše v dobré obrátilo, byly mi nasazeny léky, které zabraly, a z Boží nezasloužené milosti jsem nyní v dobré kondici, a hlavně nemám bolesti. Nepíšu to proto, abych vyvolal lítost, ale proto, abych popsal, jak se cítí člověk, kterému kvůli zdraví ujíždí pomyslný vlak.

Napíšu pár věcí, které jsem pociťoval.

Emocionálně jsem nebyl schopen vstřebat, že i já mohu být vážně nemocný. Pochopitelně jsem věděl, že mohu, ale… sportoval jsem, sloužil jsem Pánu Bohu, měl jsem spoustu plánů a najednou se vše zastavilo. Moje hlava to nedávala a já šel kvůli tomu strašně rychle psychicky na dno.

Jakkoli si myslíme, že život máme pod kontrolou, tak ve skutečnosti nemáme. A v nemoci toto platí ještě více. Zvláště druhá nemoc mohla skončit invaliditou, což moji mysl dostávalo do hrozných stavů. I kdybych nebyl invalida, tak představa, že jsem nemohoucí, mě drtila. Pán Bůh mi tvrdě nastavil zrcadlo a doslova na mě zařval něco ve smyslu: „Člověče, zastav se a uvědom si, na čem stojí tvoje identita. Já od tebe nechci především výkon, ale srdce.“ Mnohokrát jsem o tomto kázal, nyní jsem to však prožil. Myslím, že od té doby jsem mnohem vyklidněnější.

Strašně moc jsem potřeboval někoho, s kým bych o tom, co jsem prožíval, mohl mluvit, kdo by naslouchal mým pochybnostem a zápasům. Protože lidé okolo mě měli a mají svých starostí dost a možná jsem je ani nechtěl otravovat, hodně jsem to probíral s manželkou. Byla mi oporou, a zároveň jí jsem vděčný, že mi v určitou chvíli řekla, abychom mluvili i o jiných věcech. Dále jí jsem velmi vděčný za výrok, že nesnáší ukňouraný chlapy.

Po všem, co jsem prožil, vím, jak málo mám život ve svých rukou. Obě nemoci přišly strašně rychle, hrozně moc bolely a obě mohly skončit smrtí nebo invaliditou. Od té doby vnímám, že každý den života je navíc. Přiznám se, že to, co dělám, nese mnohé tlaky – jak psychické, tak i fyzické. Nicméně díky tomu, čím jsem prošel, to tolik neřeším. Ne že by mi bylo všechno jedno, ale díky popsaným problémům vím, že vše je tak vratké, že je lepší všechno včetně života nechat v Božích rukou. Předtím jsem to pouze věděl, později i prožil. To druhé je silnější.

k nepřežití pro 95 % lidí, kteří se do něj dostanou. Daniel byl v těch pěti procentech. Po několika dnech v nemocnici ho pustili domů. Lékaři na něj znovu hleděli jako na zázrak.

Potkali se ve dveřích střediska. Vstoupil do nich svižně, aby jí uvolnil cestu. Hleděla na něj s údivem. Naposledy ho viděla krátce před tím kolapsem, ale stejně jako mnoho dalších ze sboru se za něj nepřestávala modlit. Za něj a za jeho rodinu, která nesla tíhu něčeho, co si většina z lidí vůbec neumí představit. I když je to už dávno, co u nich ve městě sloužili, byli jejich a leželi jim na srdci. Slyšela, že se Danielův stav lepší, ale teprve tváří v tvář realitě jí došlo, jak veliký zázrak Bůh v jeho životě udělal. Na Danielovi nebyl na první pohled vidět ani náznak prodělané nemoci.

Měla obličej zakrytý rouškou. I vzhledem k tomu, jak vážné mozkové trauma prodělal, považovala za nemožné, aby ji poznal. Ale radost a vděčnost, kterou cítila vůči Bohu už za to, co viděla, se promítla do pozdravu. Nechtěla ho přivádět do rozpaků tím, že by se k němu hlásila, tak se rozhodla, že těmi dveřmi jen tiše projde a tu radost si ponese domů.

Poznal ji. Věděl, kde před lety bydlela a ptal se na syna. Bože, vykonals veliké věci! Kdo je tobě roven!

Daniel stál na chodbě hospice a díval se na tvář toho muže. Odešel, ale ve tváří mu zůstal mír. Je u Pána. Ještě před chvílí s ním mluvil. O Bohu, ve kterém je nekonečná milost pro každého, kdo touží po smíření, kdo chce odpustit.

Ví, že to byl Bůh, který ho přivedl až sem. Aby tím, čím prošel, tím, že se dvakrát vrátil, sloužil těm, kteří odchází a už se nevrátí. Aby jim řekl o Boží milosti, o tom, jaká je, o radosti. I o tom, že je úplně jedno, co v životě všechno napáchali, že jediné, na čem v tomto okamžiku záleží, je, jestli touží po odpuštění. A o tom, že Bůh jim odpouští a přijímá je.

Někdy je umírání velmi rychlé, ale uši a srdce přestávají vnímat úplně poslední. A ta jistota, že Bůh odpouští, je ohromná síla.

Tam, na dně lidství, v té nejhlubší slabosti může člověk přijmout Boží milost. Ne jako pokořující smilování se, ale jako odpouštějící a oživující sílu obrovských rozměrů. Milost se děje. To skrze milost si člověk uvědomí, co může, a co nemůže. Tam na dně je zdroj síly, kterou dává Bůh. Jeho milost – to je ta síla.

Bůh pracuje s těmi posledními, ne s těmi, kdo chtějí být první. Protože první budou ti, kdo jsou poslední.

200 KČ = PODPORA 1 HODINY ETICKÉHO A PREVENTIVNÍHO PROGRAMU

BANKOVNÍ ÚČET: 52523663 / 2010 VS: 3

text a foto KATEŘINA

Už skoro rok žije pětatřicetiletá Kateřina z moravského města v Čadu. Působí zde jako misionářka přes organizaci Wycliffovi překladatelé Bible. Mladá žena popisuje svůj život v zemi střední Afriky.

Vpět ráno mě probouzí bouchání na kovovou bránu. Je období sucha, takže místo toho, aby nám tekla voda v potrubí, musíme ji kupovat v barelech na vozíku. Většina místních lidí však nechápe moji potřebu spánku i v ranních hodinách. Bránu jde nakonec naštěstí otevřít soused.

I tak je však čas vstávat. Převlékám se do dlouhých šatů, vlasy schovávám pod šátek a vydávám se přes dvůr na suchý záchod. Je to vlastně jen díra v zemi, oproti jiným čadským záchodům však poměrně luxusní, jsou kolem ní zdi s dveřmi na kovovou západku. Moje ranní procházka neujde zrakům sousedovic šesti dětí, které okamžitě přibíhají a volají na mě: „Hello, how are you? I am fine! What’s your name? Have a nice day!“ Tyhle anglické fráze se naučily ode mě a mé spolubydlící, když jsme se nastěhovaly, a neváhají je použít. „To jsi byla ty, kdo spal u vás na verandě, že? My jsme tě viděli!“ Ano, soukromí tu člověk nemá nazbyt, zvlášť jako běloch. Spím na verandě, protože uvnitř domu je nesnesitelné vedro. I tak teplota většinou neklesne pod 30 °C, a tak se mnohokrát za noc probouzím zpocená a poslouchám rachocení holubů na plechové střeše a volání k modlitbám z mešit.

Abéché, město na východě Čadu, kam jsem se před necelým rokem přestěhovala, je téměř výhradně muslimské. To prozrazuje už pohled do prašných ulic, jimiž kráčejí muži v dlouhých kaftanech s bílými turbany a ženy zahalené v pestrobarevných závojích. Mezi obyvateli města jsou Arabové, ale i příslušníci mnoha dalších čadských národů vyznávajících islám. Většina křesťanů ve městě jsou buď bílí misionáři, nebo úředníci z křesťanského jihu Čadu, kteří sem byli přiděleni vládou.

Jazykem Abéché je čadská arabština. A kvůli té jsem tu i já. Teprve až se ji dobře naučím, budu moct pracovat na něčem dalším. A tak se jdu

rychle nasnídat, protože už v sedm hodin přijde jedna z mých učitelek. Začínáme brzo, teplota během dne totiž neúnosně stoupá. I v tuhle ranní dobu nám hodně pomáhá elektrický větrák. Ještě že máme na domě solární panely a můžeme si dovolit takové vymoženosti.

S učitelkou trávím každý všední den dvě až čtyři hodiny intenzivní konverzací a procvičováním. Pokaždé si odnáším několik nahrávek se slovíčky a drobnými příběhy. Postupně jsme se prokousaly od kartiček s obrázky přes dětské obrázkové knížky až ke složitějším textům. Učitelka je mým nejdůležitějším zdrojem poznatků nejen o čadské arabštině, ale také o místní kultuře. Jak se tu vaří čaj? Kolik na trhu

stojí hromádka rajčat? Proč si ženy zahalují hlavy? Co mám říct řidiči rikši, když nastupuju? Koho smím a nesmím pozdravit podáním ruky? Co lidé dělají v době ramadánu?

Nedávno jsem se začala učit arabské písmo, a tak věnuji část hodiny i čtení. Čadská arabština nepatří mezi jazyky s hromadami literatury, vlastně ji v písemné podobě používá málokdo. Ve školách se tu vyučují jen oficiální jazyky Čadu, klasická arabština a francouzština. Ale nedávno vyšla v čadské arabštině celá Bible a já ji teď využívám jako učební pomůcku. Pomalu luštím písmenko po písmenku a koutkem oka zahlédnu, že učitelce z toho v tom horku padá hlava. Taky se musím nutit do soustředění. Když dokončím odstavec, raději jí knihu předám. Nechám ji číst a občas ji zastavím a zeptám se na slovíčko, které neznám.

I když je moje učitelka muslimka, číst o Ježíši jí nevadí. Váží si ho jako proroka. Jen občas se nad něčím zarazí a začne mi místo slovíček a gramatiky vysvětlovat, že je text špatně. „Já nevím, proč tady píšou, že Bůh je dobrý otec. Vždyť Bůh není otec. My říkáme, že Bůh je milosrdný a slitovný, ale otec to není.“ Islám a křesťanství toho mají mnoho společného, ale je tu i mnoho podstatných rozdílů. Na hlubší teologické diskuze zatím nestačím, ale věřím, že Boží slovo je mocné i bez mých dovětků.

Odpoledne vyrážím navštívit sousedku. Lidé tu žijí velmi prostě v malých

Kateřina o své misii v Čadu píše pravidelný newsletter, k jeho odběru se můžete přihlásit přes mail: rainandsnow@protonmail.com. Kateřinu můžete v její službě finančně podpořit na účet Wycliffe číslo 27-2666930297/0100 s variabilním symbolem 682015 nebo na účet nadačního fondu Nehemia č. 1057340/2060, variabilní symbol 2202. Pokud se rozhodnete podporovat ji dlouhodobě, dejte jí, prosím, vědět, jak dlouho a v jaké výši může s vaší podporou počítat. domečcích bez elektřiny, bez tekoucí vody a většinou i bez nábytku. Sedí se na rohoži na zemi, spí se venku, vaří se na ohni a jí se rukama. Je to náročný život, ale v mnohém i inspirativní. Například v pohostinnosti. Návštěvu není třeba dopředu domlouvat, prostě vejdu do dvora a zavolám: „Salám alejkum!“ Hned mě někdo zve dál a usedám na rohož před domem. Sousedka přede mě staví misku s vodou a nalévá mi skleničku sladké kořeněné kávy. „Jak se máš? Jak se má rodina? Děti jsou zdravé? Jaký jsi měla den? A co to vedro?“ Teď už se známe, ale úplně stejně mě přijala, i když jsem tu byla poprvé. A pokud bych přišla v době oběda, automaticky bych byla pozvána na jídlo. Hostitel tu nemusí řešit, kolik má doma židlí nebo lžiček, prostě jen doprostřed rohože položí velký tác s jídlem a je to. Nejoblíbenějším pokrmem je eš – velký knedlík z prosné mouky, ze kterého si pravou rukou ulupujeme kousky, tvarujeme do kuličky a namáčíme do omáčky z hovězího masa.

Při návštěvách žen v sousedství se mě často někdo zeptá, co tu vlastně dělám. Jsem doktorka? Nemám náhodou lék na klouby pro jejího muže? A jsem tady na dlouho? Doktorka nejsem a lék nemám. Učím se arabštinu, abych mohla později pracovat s některým z menšinových jazyků. Většina z nich totiž zatím nemá písmo. Chci lidem z těchto národů pomoct, aby mohli svůj jazyk psát a číst, a aby si v budoucnu mohli přečíst i Bibli. Ženy uznale kývají hlavou. A jsem tu na dlouho. Vždyť za tři čtvrtě roku zvládám hovory jen na ta nejzákladnější témata. I tak se však v duchu raduju z jazykového pokroku. Když jsem šla na návštěvu poprvé, neuměla jsem o moc víc než pozdravit.

A jak se mi v Čadu líbí? Líbí. Sama se tomu divím, ale líbí. Věřím, že se Bůh nespletl, když mě poslal zrovna sem. Až na to vedro, dodávám, a všechny ženy se srdečně smějí.

■ Autorka si kvůli bezpečnosti nepřeje uvést celé své jméno, redakce ho ale zná.

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Rusko v rámci válečné propagandy běžně popírá realitu, převrací fakta či si přímo informace vymýšlí. Mnohé taková míra lží zaskočila. Nějakou válečnou propagandu má ale určitě i ukrajinská strana. Podle čeho poznáváte, je-li zpráva pravdivá, nebo fake news?

Je mi jedno, co jste u toho hrobu viděli. Budete říkat, že jeho tělo ukradli. A kdo řekne, že ho viděl živého, toho obviníte z šíření dezinformací.

TIBOR MÁHRIK

kazatel CB Ostrava

Konflikt na Ukrajině se vší dezinformační tsunami nelze vnímat jako izolovanou událost, nýbrž jako trpké ovoce eroze křesťanských hodnot v EU. Studená válka se změnila ve válku informační a ta zmutovala do dezinformační. Ve světě bez Boha lež a pravda postrádají smysl. V takové kultuře se pravda vnímá jako komodita, která se dobře prodává. A lež je rovněž jenom konstrukt, který využijí ti, kdo chtějí „svoji pravdu“ prosadit ve svých mocenských hrách. Proč je to tak? Komu pak věřit?

Odpovědi nacházíme v příběhu o stvoření. Tam vedle objektivní skutečnosti „A Bůh řekl“ se zrodila první konspirace: „Opravdu řekl Bůh...?“ – ve které střípky pravdy byly poskládány do lživého obrazu o realitě. Svoboda Adama a Evy nabídla možnost se identifikovat s alternativní a lákavou nabídkou. Pravda a lež se staly součástí příběhu lidství jako koukol na pšeničném poli. Lze je identifikovat, ale nelze je od sebe odtrhnout.

Bůh vymezuje mantinely, přes které vlak nejede, i když žijeme ve světě pravdy smíchané se lží. Nelze zabíjet. Nelze krást. Nelze zneužít moc proti slabým. Nelze si nárokovat něco, co mi nepatří a domáhat se toho násilím... Jakmile se tyto věci vynoří, hra (dez)informací končí. Platí zde kantovské – politika se musí poklonit etice. A etika úcty k životu stojí na nejvyšší příčce.

To je případ války na Ukrajině. Označení Ruska agresorem a Ukrajiny napadeným státem je na místě. Rusko překročilo Boží demarkační linii.

Kdo neuvěří pravdě, bude přemožen lží. A lež má svoji moc. Proto v posledních dnech nastanou složité časy a mnozí budou následovat lživé duchy. Kritické myšlení, kterým se v diskuzi o fake news zvykne argumentovat, tak není konečnou odpovědí.

GABRIELA DOUŠOVÁ

ředitelka Schrödingerova institutu, ŘKC

Propaganda je v různých podobách součástí každé lidské interakce, ať již se jedná o válečný konflikt, politiku, pracovní pohovor či prosté milostné koketování.

Snažíme-li se dosáhnout nějakého cíle, používáme k tomu různé manipulativní

taktiky, drobné úskoky, polopravdy a lži. Děláme to všichni, stále a vědomě i podvědomě lžeme. Ani si neuvědomujeme, jak často vysíláme falešné signály a informace, abychom ve svém protějšku vytvořili takovou představu o nás samých, která nám usnadní cestu k našemu cíli.

Propaganda patří k válce odjakživa. Vždyť i maorský tanec haka je propagandou domorodých válečníků, která má nepřítele přesvědčit, že před ním stojí krutý a zuřivý nepřítel, odolný vůči strachu a smrti. A přitom opak může být pravdou.

Propaganda sama o sobě je vším možným, jen ne pravdou. Jejími nástroji jsou lež, manipulace a polopravda. Cílem je zkreslený či zamlžený obraz toho, co by pozorovatele mohlo k pravdě dovést. A přesný obraz toho, čím chce tvůrce propagandy dosáhnout, aby pozorovatel uvěřil. Proto je tak těžké pravdu ve válce hledat. Prostě tam není!

Je proto nutné všechna tvrzení a informace brát s rezervou, počítat s tím, že na některém šprochu je pravdy trochu, a na jiném ani to. Je nutné čekat trpělivě, až se pravda sama přihlásí o slovo, i když to někdy trvá dlouho.

A hledáme-li pravdu, abychom věděli, na čí straně je právo a kterým směrem tedy napřít svou náklonnost, sympatie, pomoc a modlitby, neptejme se generálů, politiků, propagačních pracovníků ani novinářů. Hledejme pravdu podle činů, a ne podle slov. Poznáme ji po ovoci.

PAVEL JAVORNICKÝ

emeritní kazatel CB Náchod

Myslím, že patřím ke generaci, která prožila přímo salta v politické propagandě. Nastoupil jsem do první třídy obecné školy v roce 1938. V září to byla ještě svobodná škola, nad katedrou visely podobizny prezidentů Masaryka a Beneše, náš třídní učitel byl vysloužilý legionář ze světové války. Zanedlouho byl ale donucen jít do důchodu, obrázky na zdi musely udělat místo prezidentu Háchovi a „vůdci“ Adolfu Hitlerovi. Doma jsme ovšem uznávali stále ty předchozí a rodiče trnuli a napomínali nás, abychom s nikým nemluvili o politice. Velmi rychle se z nás stávali tajní odpůrci nacistického režimu a oprávněně jsme nevěřili ani slovu jejich propagandy.

V květnu 1945 jsme nadšeně v Praze vítali ruské vojáky, ale záhy nám jejich obětavost zprotivila nabubřelá proruská propaganda komunistů. Byli jsme ještě děti, ale šli jsme dobrovolně vítat návrat manželů Benešových i Jana Masaryka. Jim jsme věřili, ale více a více nás zaplavovaly portréty a projevy Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ve školních třídách bývali tak dva tři, kdo té vládě věřili. Mnozí doma poslouchali zahraniční rozhlasové projevy – a to i v rodinách, kde někdo z rodičů musel vstoupit do KSČ, aby si zachoval své zaměstnání. Nu, a návrat k demokracii a pravdě vzešel později od vysokoškolských studentů. Byli jsme vděčni za převrat k demokratické politice, k pravdomluvnému prezidentovi. Brány k pravdě se otevíraly. I dnes si ale někteří politici a činitelé libují v polopravdách a lžích.

Když se zamýšlím, proč jsem byl jaksi obrněn i před politickými a životními nepravdami, jistě v tom byl příklad rodičů a starší sestry. Ale také výchova v církvi. A především osobní víra, pokání a obrácení ke Kristu. To on je „cesta, pravda i život“.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Bylo by skvělé se od druhých něco dobrého naučit

KRISTA GERLOFFOVÁ, Autorka knížky pro děti Širel a děti z Jeruzaléma

Už dávno jsem si všimla, že cesta vlakem nebo autobusem je úžasnou příležitostí dostat se mezi lidi a vycítit atmosféru v té či oné zemi. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Izraelci jsou hlučnější než Češi a zdaleka tak nedbají na své soukromí a slušné chování.

Češi dělají dojem, že jsou slušní, ale slušnost někdy požadují pěstmi. Pocítila to má izraelská snacha, která nastupovala do metra izraelským způsobem. Vůbec nevěděla, že se čeká, až lidé vystoupí. Tramvaj v Jeruzalémě dává minimální čas na výstup a nástup a slušně čekající prostě mají smůlu.

Asi proto, že jsem se svými dětmi jezdila na trase Praha–Beroun, snadno jsem se vcítila do skupiny mladých cizinců, kteří se se smíchem snažili vyslovit slovo Chuchle. Po optání v angličtině, kam jedou, zase vypukly salvy smíchu. Jeli totiž do Řevnic nebo Dobřichovic. Už si přesně nevzpomínám. Na české poměry byli hluční a dávali si nohy na sedadla, ačkoliv nebyli z Izraele. Promluvila jsem s nimi jen pár vlídných slov, ale když jsem vystupovala, tak jeden z nich řekl, že mu budu chybět.

Ať už na ulici v Praze, ať už u Mrtvého moře, mí soukmenovci se nezapřou, obzvláště mezi přáteli se vzájemně nazývají označením vykleštěného býka. V Izraeli si i cizí lidé říkají bratře, zlatíčko nebo roztomilá. Na nádraží v Tel Avivu teď máme zbrusu nová upozornění na velkých cedulích: „To jste bratři, že nezadržujete dveře vlaku!“ „Skvělé, že nepřekračujete žlutou čáru!“ „Díky zlatíčko, že nejedeš se zavazadlem po eskalátorech, ale používáš výtah!“ Ne, o nástupu a výstupu tam nebylo nic…

text DELICIE NERKOVÁ foto ARCHIV

Tomáš Korčák: Kristova vůně

Vydavatelství Juda, 2022, formát A5 N ěkolikrát ve své osobní křesťanské historii jsem slyšela, že lze vonět po ovoci, lze vydávat vůni, která charakterizuje Kristovce, tedy děti Boží, Kristovy učedníky a následovníky. Je to vůně vánku – Ducha svatého. Kdo by si nepřál takto vonět, být svěžím závanem všude, kde se nachází?

Kniha Tomáše Korčáka s názvem Kristova vůně přišla na svět ve Vydavatelství Juda v roce 2022. Je velmi osobním a zároveň biblickým výkladem stavu znovuzrozeného Božího dítěte, které už o Otci, Synu i Duchu svatém něco ví. Přesto však na své cestě následování stále vítá další detaily, nové pohledy, způsob uctívání, vydání se do služby, a především růst v poznání Boha. S poznáním nesporně souvisí trvalý proces sebepoznání a umírání, přirozené změny pojetí sama sebe i schopnost konečně se přijmout tak, jak mě přijal Otec. Ve vůni není nic statického, je tu šance k růstu, plodnosti i zrání, přičemž i fyzický zánik se může stát oslavou Božího plánu. Ačkoliv o té nejkrásnější vůni můžeme mít svoje vlastní představy, Tomáš Korčák je docela nekompromisně zbavuje romantického odéru i profánně zaběhnutých zvyklostí.

Někdo řekne: „Bibli mám přečtenou, prostudovanou. Co mi ještě může dát knížka o vůni, co bych neměl a neznal?“ Zde je malá ochutnávka z Korčákova textu: „Voníme poznáním Krista jak ve skrytosti doma, kde nás nikdo nevidí, tak i ve společnosti, kde se pohybujeme. Pavel ve druhé kapitole druhého listu do Korintu píše: ‚Ale díky Bohu, který nás stále vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý?‘ Vůně se nedá uchopit, proniká až za lidské myšlení a táhne ke zdroji, kterým je Kristus.“

Základním předpokladem, abychom voněli vírou, láskou a nadějí, je pravdivé a upřímné poznání toho, co dělám a co mám dělat a proč. Dost rychle pak následuje povzbuzení k naprostému sebevydání svému Spasiteli, posílení důvěry v jeho lásku, moc a vševědoucnost. Od této chvíle si už na nic nehrajeme, dokonce ani na křesťany ne. Od této chvíle jsme si vědomi, že jediná možnost, jak vonět, je být v Kristu tak, jako on je v nás. Tedy bezvýhradně. Tomáš Korčák s laskavou, avšak varující naléhavostí upozorňuje i na dotěrné a nepatřičné příměsi, které mohou tu delikátní a životodárnou vůni narušit nebo úplně pokazit. Autor pracuje systematicky, netají se těmi nejlepšími zdroji, a tak jeho postupům a akcentům nelze nic vytknout. Ano, poctivě se nad jeho texty zamyslet předpokládá i trochu statečnosti. Někdy se nám prostě nechce vědět, co nás ohrožuje.

V Kristově vůni si Moudrost vystavěla dům. Je to dům bytelný, čistý, praktický, bezpečný a provoněný. Je to dům zvoucí i k odpočinutí v Bohu, třeba s dobrou knížkou.

minirozhovor s ThDr. MARTINEM CHADIMOU, Th.D., teologem, filozofem, pedagogem a duchovním Církve československé husitské ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Na začátku července se slaví svátek Cyrila (původně Konstantina) a Metoděje, ale málokdo ví, jak velký byl dosah jejich činnosti na tehdejším území dnešní ČR – na Velké Moravě. Jak moc se Velká Morava jejich příchodem změnila? Čím především? Morava, pojmenovaná po nejsilnějším z místních kmenů, zocelená vládou knížete Mojmíra, spravovaná Mojmírovým synovcem, schopným Rastislavem, sycená křesťanskou zvěstí franských kněží přijala originální způsob misie obou bratří. Písmo (glagolice) založené na jazyce makedonských Slovanů (v podstatě řečtiny), sloužící k překladu důležitých částí Písma svatého (Starého Zákona, Evangeliáře, Skutků apoštolských aj.); důraz na očistu života místních křesťanů od pohanských zvyků (mnohoženství); prosazení staroslověnštiny coby čtvrtého jazyka Božího (vedle hebrejštiny, řečtiny, latiny) a její užívání coby bohoslužebného jazyka; to jsou jen střípky z bohaté mozaiky významu, jež pro nás mělo působení obou bratří.

Jaká byla víra obyvatel před jejich příchodem a jaká po něm? Autor životopisu Konstantinova zaznamenal slova knížete Rastislava: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil…“ Autor Života Metodějova píše o dřívějších křesťanských učitelích z Vlach, z Řecka a z Němec a dodává: „My Slované jsme však lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil.“ Prvotní křesťanskou misii na Moravě měli tedy na starosti franští kněží, doplňováni řeckými kněžími podléhajícími Římu. Rastislav toužící po prohloubení víry nejprve požádal o pomoc Řím (papež Mikuláš I.), který však z politických důvodů knížete nevyslyšel, a tak se Rastislav obrátil na byzantského císaře Michaela.

Konstantin a Metoděj pocházeli z byzantské Soluně na území dnešního Řecka. Jedná se o křesťany pocházející z církve v Tesalonice, do které píše apoštol Pavel v Bibli, nebo je to jen náhodná shoda? Oba bratři, synové Marie a vysoce postaveného úředníka Lva, skutečně pocházeli ze Soluně, která v řečtině nesla název Tesaloniké, v níž sv. Pavel při své první misijní cestě založil církevní komunitu. Bratři v sobě symbolicky propojili postavu sv. Pavla. Konstantin, o třináct let mladší Metoděje, byl spíše filozofem a myslitelem (tak jako byl vzdělaným mužem apoštol Pavel). Praktičtěji založený Metoděj se stal správcem církevních záležitostí, nikoliv nepodoben sv. Pavlovi zakládajícímu a spravujícímu nové křesťanské obce.

RADISLAV NOVOTNÝ

Všechny nás čeká umírání, některé brzy, jiné za desítky let. Jednotka intenzivního života je dokument, který se tímto těžkým tématem zabývá. Co je vlastně život? Co má splňovat, aby byl k žití? Kdy je člověk mrtvý? Kdo má člověka připravit na to, že umře? Kdo připraví jeho blízké? Má to být lékař, když smrt vnímá jako profesní selhání? Medicína dokáže prodlužovat některé projevy života, přestože selhaly základní tělesné funkce. Lékaři čelí etickým otázkám, které nemají jednoznačné odpovědi.

Dokument z roku 2021 režisérky Adély Komrzý chce představit, čím se zabývá paliativní medicína. Tématem není smrt, ale život. Lidé mají předsudky, že jsou to lékaři, kdo přinášejí bezbolestnou smrt. Spojují si je s knězem, který přicházel s pomazáním těsně před smrtí. Smrt se nezadržitelně blíží, dokud ale žijeme, můžeme ještě něco udělat? Co je reálné? Je důležité se správně ptát. Čeho se pacient obává? V co doufá? Jak má postaven hodnotový systém? Jak muže personál nemocnice pomoci? Jak to s ním může prožít jeho rodina, blízcí, okolí? Čas nelze do nekonečna prodlužovat.

Člověk by čekal smutný příběh o umírání, ale setká se s hlubokou krásou lidí, kteří chtějí dát zažít důstojné umírání. V jedné chvíli doktor Kopecký říká: „Cílem naší práce je život. Možná před okamžikem smrti. Ale smrt? Smrt je tajemství, napětí, očekávání, konec, rozplynutí, na to nemáme.“ Smrt zůstává nepochopená a nepochopitelná. Životu rozumíme o něco lépe. Právě když nám uniká, vidíme, jak vzácné, křehké a krásné je žít. Film stojí za zhlédnutí už jen proto, aby umírání a smrt nebyly pro nás tabu. Každý jsme člověkem do chvíle své smrti. Přál bych si, abychom každý mohli umírat důstojně a v míru.

Markétu jsem poznala během jedné složité situace u ní v bytě. Běhala po bytě a střídavě plakala, vykřikovala a všelijak se snažila, aby její přítel Jiří opustil byt. Ten stál v kuchyni opilý a neschopný jediného kroku. Markéta byla ale opilá úplně stejně. Takováto situace se periodicky opakovala několikrát do týdne. Když měl Jiří peníze a přinesl alkohol i cigarety, byla mezi nimi velká „láska“ a harmonie. Když ale peníze došly, zvýšilo se napětí mezi nimi a na řadu přišly hádky. Markéta měla diagnostikovanou schizofrenii, užívala psychofarmaka a v kombinaci s alkoholem to byla velmi nevypočitatelná a třaskavá směs. pěstouny. Byl to takový řetěz dobrých skutků, táhnoucí se přes generace.

Když syn odjel, Markéta byla nešťastná. Rozzlobeně se ptala, jak může mít její syn rád cizí ženu víc než svoji matku. Na to, že ona sama měla alkohol raději než svoje děti, zapomněla. Neuvědomovala si ani to, že ona se jemu ozve, jen když potřebuje peníze na alkohol. Neviděla svůj podíl viny na celé situaci. Cítila se zrazená. Ze všeho vinila okolí.

Po jednom incidentu, kdy v opilosti svého přítele pobodala, se dostala do výkonu trestu odnětí svobody. Ani tam však nedošlo na pokání, nelitovala toho, co udělala, a nehledala novou životní cestu. Její syn mi pravidelně psal a dával vědět,

Markéta byla vcelku sdílný člověk. Nezdráhala se svěřit se se svými starostmi a s bolestmi života. Co se však nedařilo, bylo dostat pod kontrolu alkohol. Již od brzkých hodin bývala silně opilá, svoji špatnou finanční situaci řešila občasným poskytováním sexuálních služeb. Několikrát mne prosila, abych jí zařídila pobyt na psychiatrii. Vůle k životu je těžko přenositelná a Markéta si byla vědoma toho, že ji velmi potřebuje.

Pomáhalo jí, když o všem mohla mluvit a vyplakat se. Změnu ale ve svém životě nechtěla. Vyhovoval jí zajetý režim, nechtěla pracovat na vztahu ani na upevňování své vůle. V podstatě přežívala od chvíle, kdy peníze má, do chvíle, kdy dojdou.

Na podzim ji navštívil syn. Nikdy o něm nemluvila. Pak jsem zjistila, že má ještě dalších pět dětí. Nevychovávala je.

Všechny byly od útlého věku v pěstounské péči. Vždycky před svými dětmi dala přednost alkoholu. Její syn nebyl zahořklý, naopak. Vyprávěl mi o životě u pěstounů. Jednalo se o věřící rodinu, která vychovávala šest svých dětí a dalších šest u nich prošlo domovem jako pěstounské děti. Dali mu lásku, domov i pocit, že někam patří. Nebyl osamělý ani nešťastný. Jeho sourozenci na tom byli stejně jako on. Víru a naději od pěstounů šířila sourozenecká skupina dál. Nejstarší děti měly již své potomky a zároveň byly taktéž samy jak se jeho biologické matce ve vězení daří. Posílal jí balíky, psal dopisy. Ona mu odpovídala dopisy plnými výčitek a mnohdy i výhrůžek.

Markétin syn se mi během posledního rozhovoru svěřil, že v Boha uvěřil právě díky těm nešťastným věcem, které se mu v životě staly. Dokázal je proměnit v požehnání. Markéta dál žije v přesvědčení, že celý svět byl vůči ní nespravedlivý a zlý. Její syn se za ni modlí a věří, že jednou prozře a usmíří se spolu. On by si to přál. Míč je však na straně Markéty.

Nezapomenu na slova Markétina syna, která plně vystihla víru, naději a lásku: „Mám dvě matky, jednu ještě v záloze. Mám je rád obě a vím, že se ke mně ta biologická vrátí. Dveře jsem otevřel. Přijít k nim ale musí sama.“ ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Tajenku zašlete do 30. 6. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu autora Tomáše Korčáka Kristova vůně od vykladatelství Juda.

Tajenka z čísla 05/2022: Ať si každý nehledí jen sebe, ale druhých. Knihu Jména Ducha svatého vyhrává Marta Litvanová, Orlová Lutyně. Připravil Dušan Karkuš.

text LUCIE ENDLICHEROVÁ

Byla to poslední možnost. I když jsem na náhorní planině Božího Daru strávila celý týden, vlastně až na konci pobytu se mi podařilo vyrazit na borůvky. Pečlivě odpočítaný čas, místo co nejblíže ubytování, abych byla efektivní. První zklamání na sebe nedalo čekat – borůvky tady byly malé, maličké a v připravené nádobě jich přibývalo postupně, pomalu. Ale nevadí. Mám to ráda a tohle je jedna z nejpříjemněji strávených chvil uprostřed léta. „Je to takový protestantský růženec,“ napadlo mě najednou, když jsem trhala kuličku za kuličkou. Jejda, co to je za myšlenku, zalekla jsem se vzápětí. Ale vlastně coby ne. Trhání borůvek je pro mě nejvíc prostor k modlitbě – a vždycky

znovu a ráda ho tak využívám. Modlím se nejprve za ty lidi, kterým budu ze sesbíraných borůvek něco péct, a pak přidávám další a další, jak mi přicházejí na mysl – vstupují do okýnek vnitřního zraku jako figurky na orloji. Navíc ta chvíle, kdy jsou zaměstnané ruce a hlava může běžet svými cestičkami, je k nezaplacení. Proberu v těch okamžicích sama v sobě spoustu věcí a nechávám se nést vděčností. Vždycky znovu.

Tak i teď. Slunce svítí, na borůvkových pláních jsem v podstatě sama – za dvě hodiny tu prošli asi čtyři lidé. Komára nevidět a zároveň jsem kryta před sluníčkem. Co víc si přát. Kuličku za kuličkou do PET lahve s uříznutým vrškem. Klap, klap, klap. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Skoro by to uspávalo, když tu…

Kouknu na hodinky a zjistím, že už skoro minul ten dobrý čas, kdy je třeba se vrátit. Je dobré nezdržet se už ani chvíli. A přitom jsem LUCIE ENDLICHEROVÁ

redaktorka TWR a Rádia 7

ještě neměla jedinou borůvku! A navíc – ty připravené nádoby ještě nejsou tak plné, jak jsem si představovala. Co teď? Blíží se panika, až překvapivě silná.

A pak se čas na chvíli jakoby zastavil. Nevím, jestli to bylo pár vteřin nebo několik minut, plynutí bylo vypnuto.

Viděla jsem, že sedím s Bohem u jednoho stolu a já začnu. Říkám mu, jak vzácný mi je, co na něm obdivuju. Mluvím o té kupě lidí, za které se chci modlit, zmiňuju jejich starosti, bolesti, radosti, žehnám jim, mluvím o svých představách a přáních pro jejich život. Jako kdyby putovala borůvka za borůvkou, kulička za kuličkou do nádoby. A pak už je čas končit. Kouknu na hodinky a leknu se – na mě už nezbylo. A přitom jsem neměla jedinou borůvku! A tak rychle přidám možná i něco o sobě a – Amen, konec, děkuju, Pane Bože, tak já zase jdu. „Představ si, kdyby ses potkala s člověkem, kterého máš ráda a záleží ti na něm. Bavilo by tě, kdyby ti vyprávěl jen o druhých lidech? Nechtěla bys slyšet i o něm samotném, o tom, co žije, co má na srdci, co ho trápí, těší, zajímá, co vyhlíží?“ zdá se mi, že zaslechnu…

A pak se čas zase rozběhl. S očima dokořán dýchám zhluboka, usypávám z lahve s borůvkami plnou hrst do pusy. „Víš, Pane Bože, já se nechci schovávat. Takže…“ Obličej obracím k nebi a říkám to nejhlubší, nejniternější, nejdůležitější. Tolik vděčná, že Bůh poslouchá.

Vím, že odteď budu vždycky první hrst borůvek trhat pro sebe, na připomínku toho, jak mluvit s Bohem o sobě i o druhých.

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Po vyhnání z Ikoniy pokračoval do Lystry v Lykaonii (dnes v troskách, naleziště Kilistra, Turecko).

Bůh stvořil člověka nad všechno svoje ostatní stvoření – a člověk se odnepaměti snažil, aby přírodu vylepšoval pro svůj prospěch, zušlechťoval a šlechtil. Zřejmě nejstarším doloženým šlechtitelským experimentátorem byl praotec Jákob, když se snažil rozmnožovat skvrnité ovce a kozy na úkor jednobarevných, jak nám popisuje první kniha Mojžíšova. Jákob tehdy neměl ponětí o tom, jakými zákonitostmi se řídí dědičnost, přesto některé z jeho pokusů připomínají to, co dělají šlechtitelé dodnes: snaží se vybírat z potomstva ty jedince, kteří mají nejlepší znaky toho, co nám právě vyhovuje, a ty potom využívat k dalšímu křížení.

Odborně se tomu říká selekce. Jákob selektoval neobvykle zbarvený dobytek, dnešní šlechtitelé obilí například selektují kukuřici odolnou proti škůdcům nebo ječmen s určitým složením enzymů, které při sladování vytvoří základ pro dobré pivo. Výsledek ale není předem zaručen – v mnoha případech je třeba nechat zvíře či rostlinu vyrůst, než uvidíme, jak na tom ve skutečnosti je. Trvá to mnohdy celé generace, než můžeme mluvit o nové odrůdě nebo plemeni.

V poslední době ale díky pokroku ve „čtení“ genů využívá stále více šlechtitelů rostlin pomůcky, které mohou zdlouhavé čekání podstatně urychlit. Už ze semínka oddělí malý kousek, který podrobí laboratornímu testování. Procedury v laboratoři se trochu podobají tomu, když nám u lékaře odebírají dnes už známé PCR testy, jestli nám v těle nepřebývá nějaký virus nebo bakterie. Šlechtitelé však v semínkách nehledají nic cizorodého, ale naopak se snaží ve vlastní dědičné informaci semínka zjistit, jaká rostlina z něj má vyrůst a jestli bude vhodná k dalšímu křížení, nebo ne. Nemusejí porozumět celé složitosti dědičné informace, jde jen o to, najít poměrně malé „značky“, které ukazují, jestli semínko ukrývá třeba obilí s velkými zrny nebo rostlinu odolnou proti hmyzím nájezdníkům.

Proces šlechtění se novými metodami zrychluje a zjednodušuje, ovšem zůstává tu starý šlechtitelský problém – když něco získáme, můžeme na druhé straně také něco ztratit. Když naši předkové šlechtili obilí, které nese velkou úrodu, nevědomky se v jeho dědičné informaci oslabily části zodpovědné třeba za odolnost vůči suchému počasí. Tehdy to nikoho netrápilo, dnes s proměnami krajiny a podnebí bychom tyto dávné vlastnosti obilí opět potřebovali. Proto se někteří vědci snaží křížit obilí s planými trávami, které si odolnost proti rozmarům počasí zachovaly.

Snad každá vlastnost přírody, i když pro ni my zrovna nenacházíme užitek, se může časem ukázat jako potřebná. Neměli bychom ji proto odsuzovat a zatracovat. Totéž platí i pro lidské vlastnosti – Bůh si může k dobrému použít i to, co bychom si nedovedli představit.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ARCHIV GENETIKA JE VĚDA Lidé se odnepaměti snaží vylepšovat přírodu ve svůj prospěch. Dnes už umí vědci ze semínka podle malých genetických „značek“ zjistit vlastnosti rostliny, která z něj vyroste – např, jestli bude velké či malé plody.