Téma

text ZDENĚK KAŠPÁREK a KOLEKTIV AUTORŮ foto UNSPLASH a ARCHIV

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ Tento Pavlův výrok spojuje všechny tři osoby jediného Boha. Vypadá to však, že ačkoliv s Bohem Otcem a jeho Synem v církvi vycházíme vcelku na pohodu, náš vztah k Duchu svatému bývá občas problematický. O duchovních darech, tzv. charismatech, ani nemluvě.

Vminulosti v prostředí Církve bratrské i řady dalších protestantských denominací vzbuzovalo téma duchovních darů nemalé kontroverze, které v některých případech ústily i do opouštění etablovaných sborů. Církev bratrská (a nejen ona) se od té doby velmi změnila. Dnes bychom v ní negativně vyhrocené názory na tuto otázku našli už jen ojediněle. Zdá se mi však, že současný stav lze charakterizovat spíše jako postoj pasivně tolerující než proaktivní, jaký vnímám ve výrocích a jednání Krista či apoštola Pavla. Texty Nového zákona ale nehovoří o tom, že tato oblast duchovního života stojí mimo naši vůli, víru, očekávání a aktivitu. Naopak. Klíčové pasáže předkládající obraz církve jako funkčního těla Kristova na zemi (viz např. Pavlovo vyučování v 1. Korintským, 12. a 14. kapitole) kladou důraz na pestrost výbavy, kterou Duch církvi poskytuje, a na nutnost aplikace mechanizmů, které tento organismus sjednocují, ale také povzbuzují k cílené spolupráci s Duchem svatým při přijímání, používání a rozvíjení jeho konkrétních darů.

Duchovní projevy způsobují opatrnost, napětí či odpor uvnitř i vně církve od samého počátku její existence: zatímco velká část svědků letniční události byla pozitivně ohromena a vnímala ji jako mocné Boží působení, jiná, evidentně rovněž početná, tento jev vyhodnotila jako důsledek nadměrného popíjení mladého vína. Spory o to, zda ten či onen duchovní projev pochází od Boha a zda jej potřebujeme, či nikoliv, zřejmě neskončí dříve než s Kristovým návratem.

Osobně mám za to, že za určitou nejistotou a pasivitou vůči duchovním projevům stojí především tři skutečnosti. Tou první je obava ze ztráty kontroly nad sebou samým i nad děním v církvi. Pokud uvěříme, že Duch může prostřednictvím darů a dalších projevů svrchovaně zasahovat do našich církevních aktivit, musíme připustit, že někdy prostě naše setkání mohou proběhnout jinak než obvykle nebo jak jsme si to při poctivé přípravě naplánovali. To je samozřejmě nekomfortní. Vzbuzuje to pocit nejistoty a má to potenciál vyvolávat ve sboru různá pnutí. Je to ovšem daň za to, že Bohu bude v církvi dáván prostor pro panování a jednání, která zdaleka přesahují naše lidské představy, jak by věci měly jít „správně“.

Druhým naším problémem je pohodlnost. Snad každá aktivita Ducha přináší i práci navíc. Minimálně bývá nutné tyto projevy rozsuzovat a korigovat (viz např. Pavlovy pokyny pro shromáždění ve 14. kapitole 1. listu do Korintu), což může být pro staršovstva a další vedoucí služebníky náročné z hlediska času i kvalitní organizace a komunikace. A upřímně – některé z duchovních projevů se dají spolehlivě rozsoudit jen prostřednictvím jiného duchovního daru nebo až s časovým odstupem, během kterého v církvi přebývá určitá nejistota, co s tím vším má vlastně dělat. (Podobně ovšem přešlapoval sám apoštol Pavel ve Filipech ohledně toho, jak reagovat na projevy věšteckým duchem posedlé dívky.)

Třetí skutečností odrazující nás od aktivního přístupu k projevům Ducha je neznalost, resp. nezkušenost. John Wimber, jedna z vůdčích osobností charismatického hnutí 20. století, vzpomínal na to, jak ještě coby pastor tradičního protestantského sboru při kontinuálním výkladu 1. listu Korintským přeskakoval jeho 12. a 14. kapitolu – prostě nevěděl, co k tomu říci, protože to, co zde Pavel popisuje, bylo zcela mimo jeho zkušenost, tradici sboru, kterému sloužil, a mimo cokoliv, co se naučil během svých teologických studií.

Osobně jsem si ve svém životě prošel ve vztahu k působení a darům Ducha různými obdobími. Uvěřil jsem v tradičním evangelikálním sboru a o duchovních darech jsem neměl po nějakou dobu ani ponětí. Později jsem zažil bolestivé rozdělení sboru v důsledku konfliktu mezi jeho nově se formujícím „letničním křídlem“ a ostatními. Na několik let jsem zanevřel na všechno, co mělo s charismaty cokoliv společného a pečlivě si formoval teologii postavenou na přesvědčení, že Bůh už dnes dary popsané ve 12. kapitole 1. listu Korintským nedává. Když jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a dozvěděl se, že před lety uvěřila v charismatickém sboru ČCE v Praze Na Maninách, měl jsem se na pozoru. Poté, kdy se mi svěřila, že kdysi mluvila v jazycích, ale pak tuto schopnost ztratila a neví proč, zcela jistý si svou anticharismatickou teologií a současně upřímně důvěřující v moc modlitby jsem jí poradil, aby tuto záležitost v pokoře předložila Bohu a požádala jej, → Bc. ZDENĚK KAŠPÁREK

je kazatelem sboru CB v Třinci-Lyžbici. Vystudoval sociální práci na Ostravské univerzitě, dálkově studoval také ETS. Řadu let pracoval jako duchovní evangelikálních církví v Opavě a Táboře, profesně se zabýval rovněž problematikou sociálních služeb a sociálně-právní ochrany dětí, působil jako tiskový mluvčí, auditor kvality a šéfredaktor ve velkých neziskových organizacích. S manželkou Stanislavou mají čtyři dospělé děti a tři vnoučata.

aby, pokud dar jazyků byl opravdu od něj, jí jej vrátil, a pokud nebyl, aby jí dal pokoj ve stávajícím stavu. Krátce na to mi k mému údivu nadšeně oznámila, že zase mluví v jazycích. Postupně jsem začal opouštět své duchovním projevům odporující přesvědčení a učil se je naopak přijímat a používat. Víra v možnost nadpřirozeného Božího jednání prostřednictvím duchovních darů se stala jednou ze samozřejmých součástí mé služby.

Velmi si přeji, aby více znovuzrozených křesťanů studovalo obory využitelné v pomáhajících profesích a pastorační práci. Věřících psychologů, psychoterapeutů, speciálních i nespeciálních pedagogů, zdravotníků, sociálních pracovníků a dalších odborníků je třeba jako soli. Považuji však za velkou chybu domnívat se, že pouze znalosti získané v sekulárním vzdělávacím systému jsou pro řešení lidských krizí a bolestí dostačující. Všimněme si například, kolik roztodivných lidských potíží Ježíš během své služby vyřešil díky nadpřirozenému vhledu do skrytých oblastí života konkrétních lidí, odpuštěním hříchů či prostřednictvím vysvobození od démonů. Nemyslím, že se situace v lidské společnosti v tomto směru zásadně změnila, že moc hříchu přestala působit nebo že démoni vyhynuli. V tom případě si ale musíme připustit, že řadu lidských potíží nelze úspěšně řešit pouze s pomocí odborných znalostí, protože příčiny daných problémů jsou ve své podstatě duchovní povahy. Ale i tam, kde mají nemoci a slabosti přirozené příčiny, může být naše moderní medicína na jejich řešení někdy „krátká“ nebo prostě v dané chvíli nedostupná. Jsem Bohu vděčný za dary uzdravování, „působení moci“ a víry, které jsou v jeho Církvi stále přítomné a díky kterým jsem mohl mnohokrát v životě svých blízkých a známých vidět zázrak.

Velké pochybnosti a kontroverze způsobuje zvláště prorocká služba. Falešných proroctví se vždy objevovalo a bude objevovat nepočítaně. Stačí se ohlédnout za posledními prezidentskými volbami v USA, covidovou krizí či zjeveními v minulosti oznamujícími rychle přicházející probuzení. Musím říct, že mi velmi vadí, když se určité proroctví evidentně nenaplní, a přesto jeho nositel není schopen sebereflexe a omluvy. To však neznamená, že prorocký dar či jiné formy zjevení (např. zahrnované pod tzv. dar poznání) neexistují nebo je nepotřebujeme. Nemůžeme s příslovečnou vaničkou vylívat i dítě. Díky očekávání nadpřirozených Božích „odhalení“ jsme schopni řešit neřešitelné nebo předcházet komplikacím. Vzpomínám, jak se nám v době, kdy mobilní telefon byl ještě neznámý pojem, ztratila při sborovém pobytu v Jeseníkách skupina účastníků a při modlitbách za ně nám Bůh skrze prorocké slovo a vidění řekl, kde přesně je máme hledat (a skutečně jsme

MILIČ SVĚTLÍK, CB Bystré

V prvním týdnu listopadu minulého roku jsem se zúčastnil spolu s dalšími dvanácti bratry z náchodského a bysterského sboru CB semináře o Duchu svatém. Konal se v modlitebně sboru CB na Hrádku. Přiznávám, že jsem jel tak trochu „ze zvědavosti“, co se o daném tématu dozvím ve sboru, jehož dějiny jsou již z dávné minulosti doslova prosáknuty touto tematikou. Byl jsem nejstarším účastníkem setkání, proto jsem si ještě pamatoval, že v období mého raného dětství a mládí probíhala v tehdejší Jednotě českobratrské živá výměna názorů o letničním hnutí na Těšínsku. Po různých třenicích nakonec vyústila až k rozštěpení církve ve zmíněné oblasti. Došlo k oddělení částí sborů v tomto kraji, k odchodu řady věřících do Polska, resp. Slezska, později běhu let jsme prožili mnohá tápání, omyly, někdy i pády, na druhé straně však i úžasné prožitky a zkušenosti. Přesto však zde Bůh nechal vyrůst z malých začátků jednu ze svých církví, součást těla Kristova…“

Mohu s radostí potvrdit, že i my, účastníci semináře, jsme během těch tří dnů strávených v krásném prostředí hrádeckého sborového domu i při procházkách okolní přírodou, především ale při setkáních s místními bratry ze sboru v Hrádku a Sosně

pak k návratu některých rodin zpět. Nakonec na základě těchto „třenic“ vzniklo nové charismatické uskupení – základ dnešní Apoštolské církve, která existuje v mnoha místech celé České republiky. Historii letničního hnutí od jeho počátků až po dnešek podrobně popisují tři svazky takto nazvaných knih vydaných v roce 2005 nakladatelstvím Křesťanský život. Hlavním autorem je biskup AC, bratr Rudolf Bubík, který v úvodu k 1. dílu mimo jiné říká: „V prů-

je tam našli). Nebo když nás Bůh předem skrze zjevení dovedl k rozhodnutím, která byla na první pohled nerozumná a která bychom sami od sebe neudělali – ale která se v horizontu několika týdnů až měsíců ukázala jako naprosto klíčová a zachraňující. Připomeňme si událost popisovanou v závěru 11. kapitoly knihy Skutků: Proroci z jeruzalémského sboru přicházejí do Antiochie a varují církev před přicházejícím hladomorem. Církev proroctví posuzuje jako skutečné Boží zjevení a následně organizuje sbírky, které později zachraňují lidské životy v Judsku. Jak by se asi odvíjel tento příběh, kdyby církev prorockou službu odmítala a považovala ji pouze za semeniště bludů a zmatků?

Důležité místo v duchovním životě hraje i tolik diskutovaný dar jazyků. Ano, v biblických výčtech darů bývá (spolu s darem výkladu jazyků) jmenován mezi posledními. A ano, Pavel uvádí, že ne každý ho musí mít a že nade vším stojí láska. Na druhou stranu bychom neměli přehlížet skutečnost, že sám Pavel jej používal více než všichni ostatní a jeho užívání (stejně jako dar proroctví) vřele doporučoval. Tato skutečnost a fakt, že jako jediný z duchovních darů slouží nikoliv církvi jako celku (není-li doprovázen výkladem), ale individuálnímu růstu obdarovaného, by nás měly motivovat k prosbám za něj a v případě obdržení k jeho aktivnímu využívání a rozvíjení. Dar jazyků může být důležitou součástí našich modlitebních životů – pomáhá duchovně růst, přibližovat se k Bohu, připravovat se na službu či bojovat s „obry“, kteří se stavějí do cesty Božímu působení.

Není možné v jednom článku podrobně vysvětlit užitečnost a používání všech duchovních darů zmiňovaných v Písmu. Velmi stručně jsem tedy zmínil alespoň ty, které podle mého názoru nejvíce provokují diskuzi. Potřebujeme je ovšem všechny. Každodenní život a služba Bohu nemají jen dimenzi, ve které nám k úspěšnému pohybu stačí přirozeně získané znalosti, dovednosti a zkušenosti. Bez nadpřirozeného rozměru a spolupráce s Božím Duchem se v práci pro jeho království neobejdeme. A přes všechny rizikové stránky, které s sebou používání darů Ducha jistě nese, jsem hluboce přesvědčen, že je máme proaktivně vyhlížet, užívat a rozvíjet, abychom „velké poslání“, které nám Hospodin svěřil, naplnili co nejlépe.

Na závěr si zkusme položit několik otázek:

Vyučujeme v našem sboru o darech a projevech Ducha?

Pokud ano, je toto vyučování povzbuzením k očekávání, přijímání, uplatňování a rozvíjení těchto darů?

Vytváříme ve sboru reálný prostor pro používání a korigování duchovních darů?

zažili opravdu úžasné prožitky a zkušenosti s působením Ducha svatého. Moje „zvědavost“ byla naprosto překonána tím, co jsem zde prožil. Vzdělávací seminář vedl první den emeritní kazatel sboru Slavoj Raszka, o historii těšínského sboru nám pověděl mnohé informace místní kazatel Josef Sliž. Prožívali jsme zvláštní atmosféru Boží přítomnosti a působení Ducha svatého po celou dobu tohoto sejití, což jsme si i vzájemně uvědomovali a potvrzovali při osobních rozhovorech. Zcela jedinečné chvíle jsme zažili následující večer, když se za každého z nás modlili dva bratři ze sboru v Sosně. Sám jsem povahou spíše skeptik, tím více se mě dotýkaly modlitby obou bratrů. Přestože mě nikdy předtím neviděli, vzali mě za ruce a modlili se i za ně, aby hladily ty, ke kterým jsem poslán (pracuji jako lékař hospice, v týdnu, který předcházel tomuto setkání, jsem skutečně hladil s porozuměním a laskavostí tvář umírajícího otce rodiny). Dále ve svých přímluvách za mě prosili za naplnění nejhlubších tužeb

mého srdce po Bohu a jeho proměňující moci v mém životě. Podobně jsem slyšel, jak se modlí za ostatní bratry, konkrétně za jejich služby ve zcela určitých oblastech, aniž by o dotyčných měli předchozí informace. Jasnovidci?? Skoro to tak vypadalo, jenže tohle byla jistě jiná moc. Nevím, jestli se někdo z nás po těchto silných událostech stal „charismatikem“. Jistě ale vím z pozdějších rozhovorů, že toužíme všichni po naplnění a nasycení Duchem Božím, po jeho ustavičné přítomnosti v našich životech. A tahle touha v nás zůstává. Scházíme se s bratry v Bystrém a probíráme knihu Johna Bevera – Duch svatý.

Povím ještě jednu zkušenost. Dlouho jsem přemýšlel a modlil se i v důsledku studia této knihy za dary Ducha svatého, konkrétně za dar často zmiňovaný (mnohdy hodně probíraný a často i rozpory do církve přinášející), dar jazyků. Nepřicházela žádná odpověď. Až v poslední den minulého roku při silvestrovském shromáždění – vytáhl jsem si heslo pro nový rok. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Takovou odpověď jsem tedy dostal – díky za ni. Přinesla mi radost a pokoj do srdce.

Co povědět závěrem? Jsem přesvědčen, že být živým údem Kristovy církve nelze bez naplnění Duchem svatým. On je totiž základem jakékoli práce v Božím království. Nám se může stát, že jsme jeho přítomnost nahradili „dobrou atmosférou“ v našich sborech. Ta sama jistě není zlá, ale bez vedení a plnosti Ducha svatého nemůže otvírat ani naše srdce vůči nebeskému Otci, natož pak srdce těch, kteří v něj a jeho spásné dílo nevěří. A k tomu jsme přeci my, jako jednotlivci, ale i celá církev, povoláni. Usilujme tedy o společenství s Duchem svatým a přijímejme jeho plnost, abychom mohli nebeskému Králi dobře sloužit. Modleme se, aby nás Pán svým Duchem svatým naplnil. Sám Ježíš nás k tomu přímo vybízí slovy: „Když tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.“ ■

rozhovor s MARKEM PROSNEREM ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Jste seniorem Církve Křesťanská společenství, která je v povědomí lidí zapsána jako církev charismatická. Jak jste uvěřil? Uvěřil jsem 24. 9. 1988 večer. Můj život se ten den zásadně změnil. Pán Ježíš ho změnil. Bylo mi necelých třiadvacet a do té doby jsem se považoval za věřícího člověka. Touha po duchovních darech byla už před mým uvěřením silná. Do klatovského sboru (CČSH), kde jsem nebyl členem, ale chodil jsem tam, tehdy přijeli dva bratři z maninského sboru, kteří vyprávěli o duchovních darech – o proroctví, o jazycích, uzdravování… a zeptali se obrácených, mezi kterými jsem seděl: „Chtěli byste dar Ducha svatého?“ Byl jsem první, kdo se ozval, že by chtěl. A oni řekli: „Ty ještě nemůžeš.“ (úsměv) Měli pravdu, uvědomil jsem si, že jsem hříšník a že potřebuji změnit svůj život. Šel jsem za farářem s tím, že bych potřeboval začít znovu žít. Byl znovuzrozený, ukázal mi cestu spasení a já jsem tam vydal život Pánu Ježíši. A on mi odpustil moje hříchy. Vedle v kapli se modlili za naplnění Duchem svatým, šel jsem tedy tam a modlili se za mě. Vložili na mě ruce a já jsem začal mluvit jazyky. Moc jsem nerozuměl tomu, co se děje, ale nevadilo mi to. Krátce na to jsem se nechal pokřtít.

Jaká cesta vás přivedla až do KS? Z Husitské církve jsme odešli v roce 1992, téměř celý sbor, protože jsme nebyli schopni naplnit požadavky Husitské církve, jako je křest nemluvňat a další formy zbožnosti, které Husitská církev má. Nějaký čas jsme byli svobodný sbor a o rok dva později jsme se stali Křesťanským společenstvím. Byl jsem starším sboru a pastorem KS jsem se stal na začátku roku 2000.

Byl křest v Duchu svatém a přijetí daru jazyků tím, co vás ohledně budoucího přístupu k duchovním darům nejvíc ovlivnilo? Nejen, klíčová pro moji duchovní zkušenost a charismata byla moje skoro roční návštěva ve Spojených státech. Byl jsem ve sboru, který by někdo nazval ultracharismatickým. Dělali shromáždění s modlitbami za uzdravení, za osvobození... dávali pozvánky do novin – a přicházeli tam lidé z města. Nohama ale byli na zemi. Mnoho jsem se tam naučil. Jezdili jsme s jedním bratrem do vězení, kde jsme se modlili za osvobození lidí MAREK PROSNER

senior Církve Křesťanská společenství

z moci démonů – a objevovaly se u nich fyzické projevy toho, že se to dělo. Křik, zvracení černé hmoty, pak pocity velké úlevy… ale zároveň toto nebylo to hlavní. Cílem toho sboru bylo spasení, záchrana životů a přirozená péče o lidi. Nenechávali se unést učením, zůstávali v realitě života.

Říkáte, že váš život nezměnily dary, ale Ježíš. Co je teď ve vašem vztahu k Ježíši nejdůležitější? Moje touha je být Pánu užitečný a zůstat věrný. Abych někam neujel, doprava ani doleva. Potřebuji střežit svoje srdce před Bohem.

Dá se s duchovními dary „ujet“? Bezpochyby. Vidíme to v listu Korintským – Pavel ho píše právě proto, že v tom Korintští potřebovali srovnat. Píše, že když mluví v jazycích, mají mluvit postupně a slova v jazyku má vykládat člověk s darem výkladu. Aby si byli vzájemně užiteční. Ale mezi sebou mají mluvit srozumitelně. Mají užívat obojí – modlitby v jazyku i normální, zpívání v jazyku i normální. Nemají být „ulítlí“ na jednu stranu. To jsou ty nohy na zemi. „Ujet“ je možné i tehdy, když si Bůh člověka používá a člověk vidí, jak se skrze jeho vlastní ruce dějí zázraky. Může ho to nadmout. To je prostě v lidské povaze, není to jen o duchovních darech, protože jsou i lidé, kteří jsou přirozeně obdarovaní. Třeba i poznání nadýmá – a člověk se nad ostatními povýší.

Charisma znamená „dar“. Jaké místo mají dary dnes ve vaší církvi? Jsou součástí zbožnosti. Hodně se to odvíjí od vedení církve i sboru. Duchovní dary považujeme za způsob budování církve. Jak je to v Bibli: Každému je dán ke společnému růstu. Nadpřirozená církev potřebuje i nadpřirozené dary. Máme za to, že je třeba v tom lidi podporovat. Zároveň nemáme nařízenou podporu duchovních darů v našich sborech. Ale za těch 33 let mého fungování v církvi vidím, že jsou období, kdy my lidé máme tendence pomoct si sami. Vstupovat do nadpřirozeného znamená záviset na Hospodinu. Potlačit svoje ego, uhnout,

nechat se vést, nechat se použít, přiznat Hospodinu, že to je Jeho věc, že to dělá On, poddat se. Duch vane, jak chce. Je v tom určitá nejistota. A to není vždycky úplně příjemné – někdy si chceme udržet kontrolu a pak hledáme jiné způsoby, nezávislé na Hospodinu. Začneme prosazovat pozemská řešení, duševní řešení, začneme dělat věci z našich sil – a ty dary nám z toho nějak vypadnou. Ale tohle období nemívá dlouhého trvání, protože když to člověk dělá z vlastních sil, tak je brzo vyčerpán a vyhoří. Pak opět začne hledat Boží pomoc pro sebe. Nadpřirozené působení je prostě v církvi potřeba.

Asi tato období neprožívají všichni členové v církvi ve stejnou dobu. Je těžké (z pohledu vedoucího) ustát to pnutí mezi lidmi v církvi, kteří spoléhají na Boha, a těmi, kteří spoléhají na lidské zdroje? Je-li církev živá, mluví s Hospodinem a touží po tom, aby se to nadpřirozené v životě církve i lidí nějak projevovalo. Když lidé ve sborech začnou volat po darech Ducha, mohou nastat dvě možnosti: Buď církev, která s charismaty nepracuje, řekne: „Ne, v žádném případě, to je ze zlého,“ a nejspíš o lidi, kteří touží po duchovních darech a mají již s nimi nějakou zkušenost (a nejsou to žádné ulítlé existence), přijde. Protože když je chce „srovnat“, ti lidé řeknou: „My nemůžeme, protože už nějakou zkušenost máme a vidíme to v Božím slově.“ Anebo druhá možnost – církev dá těmto lidem nějaký prostor, naučí se s duchovními dary pracovat a ti lidé tam zůstanou. Vždycky se objeví někdo, kdo může „uletět“ a plápolá mezi závany různých učení na všechny strany, i Bible o takových mluví. Ale v zásadě si myslím, že by se církev duchovním darům věnovat měla, aby nepřišla o lidi, kteří jsou součástí Božího plánu.

Jak konkrétně v KS usilujete o duchovní dary? Třikrát do roka máme pastorálky, na které jezdí vedoucí sborů a nejen ti. Čas od času se duchovním darům věnujeme, ale spíše je praktikujeme. Jako nadsborový pastýř, kterým jsem od roku 2008, jezdím po sborech a modlím se za nemocné, vymýtám démony, vykládám sny, nechávám se Bohem používat a povzbuzuji ostatní příkladem a tím, že do toho vstupujeme a mluvíme o tom.

Může člověk o duchovní dar, který dostal, přijít? Boží slovo říká, že dary jsou neodvolatelné. Ale Pavel říká Timoteovi: „Nezanedbávej dar, který ti byl dán skrze vzkládání rukou starších.“ Takže si myslím, že je možné ho zanedbat. Že člověk přestane být citlivý na vedení Duchem svatým a přestane ho používat. Pisatel píše Židům, že je pořád musí krmit mlékem, i když by už měli jíst hutnou stravu, protože nedozráli a nemají vycvičené smysly. Cvičením člověk roste v duchovních darech. Důležité je, aby lidé začali mluvit a modlit se v jazycích. Dar jazyků je vstupní branou do dalších darů. Člověk neví, co říká, nerozumí tomu, pouští kontrolu a spoléhá se na Pána, že se skrze něj Duch svatý modlí. A zároveň vidí, že to nese ovoce. V Judovi je psáno, že se máme budovat ve víře, modlíce se v Duchu svatém. Modlitbou v jazyku uvnitř člověka roste poznání a citlivost na Boží vedení. Pro mě je to zásadní. Když jedu kázat třeba 160 km daleko, modlím se v jazycích – a vím, jak rozdílné je, když se modlím, a když se nemodlím. Je to vidět. Po modlitbě v jazycích mi v kázáních naskakují příklady z Písma, souvislosti. Duch svatý, který napsal Písmo a teď je ve mně, pracuje. Když se nemodlím v jazycích, tak často ta zjevení nemám.

Jak duchovní dar používáte nejčastěji? Podle potřeby. Zažil jsem během těch let, že si mě Bůh použil asi v každém duchovním daru. Zakusil jsem i dar zázraků. Viděl jsem zázračné uzdravení z fatálního onemocnění, které nepřišlo postupně, ale okamžitě. Když někdo třeba léta kvůli bolesti nemůže chodit, a po modlitbě může – to považuji za zázrak.

Máte v životě situaci, kdy skrze vás a duchovní dary Bůh jednal tak, že na to nezapomenete? Určitě. Hodně se modlím za uzdravení – to se mi připomíná, protože ti lidé uzdravení jsou a potkávám je. Pro některé jsem měl slovo moudrosti a změnilo to jejich život. To taky nechci zapomenout. Uzdravení je ale zjevnější. Modlil jsem se za uzdravení kolen jedné starší paní, která přišla na shromáždění – a Bůh ji tam uzdravil. Ještě ten den vydala svůj život Kristu. Byl jsem s ní v kontaktu, byla zdravá až do své smrti. Byla velikým svědectvím a povzbuzením, abych se nebál. Bůh vede člověka od víry k víře.

V čem vás osobně buduje dar uzdravování? Někdy vím, že ten člověk uzdraven nebude. Na některé věci nemám víru. Ale modlitbu přímluvy se za každého modlím rád. Hledám před Bohem. Nejsem ten, kdo to má ve své moci. Dobře mě to pokořuje. Rád se modlím za lidi v soukromí. Když Pán jedná na velkých shromážděních, je to fajn, povzbuzuje to víru. Ale modlím se za lidi i po shromážděních, nikdo to nemusí vidět, je to mezi Bohem, tím člověkem a mnou. A to mě baví.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

text Mgr. et Mgr. JIŘÍ BUKOVSKÝ, Ph.D.

To, co obvykle označujeme jako duchovní dary, jsou ve své podstatě rozmanité projevy jediného daru. Tím je Duch svatý sám. Podrobněji to vysvětluje apoštol Pavel ve svém výkladu o duchovních darech v 1K 12, kde píše, že „jeden a týž Duch“ se v různých věřících projevuje rozmanitými způsoby. Někomu dá pronést slovo moudrosti, poznání či proroctví, jinému dá učinit zázrak, uzdravit, rozpoznat duchy, chválit Boha v neznámých jazycích či tuto řeč vykládat. Jedná se o viditelné projevy neviditelného Ducha. Věřící tyto dary, které tu Pavel označuje též jako ta pneumatika („věci Ducha“), nevlastní, ale dávají prostor Božímu Duchu, aby se projevoval, „jak sám chce“.

Již ve Starém zákoně vedlo naplnění Božím Duchem k rozmanitým projevům jako prorokování, chvála, nadlidská síla, moudrost, schopnost soudit či vést. Někdy daná schopnost zůstávala, jindy se jednalo o ojedinělé okamžiky. Obecně však ve Starém zákoně vidíme tyto projevy spíše výjimečně u výjimečných lidí. Prorok Jóel ale ve třetí kapitole oznamuje dobu, kdy Boží Duch bude vylit na všechny a všichni v Božím lidu budou prorokovat, mít vidění a sny. Naplnění tohoto proroctví viděla první církev v tom, co se stalo o Letnicích a co se dělo na jejích shromážděních. Lidé naplnění Duchem pronášeli modlitby, žalmy, písně, díkůvzdání srozumitelnými i nesrozumitelnými slovy inspirovanými Božím Duchem.

Vedle těchto projevů Ducha, které jsou spíše otázkou inspirace v daný moment, mluví Pavel také o projevech Ducha, které představují určitou trvalou dispozici věřícího. Zde obvykle používá slovo charisma (projev milosti, dar). Jedná se typicky o nějakou lidskou schopnost vypůsobenou či posílenou Božím Duchem. Pavel takto mluví v prvním listu do Korintu třeba o své schopnosti žít v celibátu nebo v listu Římanům o lidech s obdarováním sloužit potřebným, vést církev, učit, povzbuzovat či přinášet proroctví.

I zde přitom navazuje na Starý zákon. Boží Duch v Bibli je silou života, která stojí za veškerými jeho projevy. Bible jej spojuje s rozmanitými schopnostmi, intelektem, emocemi, charakterem.

Mgr. et Mgr. JIŘÍ BUKOVSKÝ, Ph.D.

Vystudoval teologii, filosofii a kulturní antropologii na UK, v doktorské práce na ETF UK se věnoval 1K 12–14. Působí jako zástupce ředitele na ETS a pastor v KS Praha. Každému člověku je dána částka Ducha, o kterou má v životě pečovat, než ji s posledním dechem zase odevzdá. Boží Duch tak stál za Josefovou moudrostí správce, schopností králů soudit, Besalelovou řemeslnou dovedností či Danielovou schopností pronikat do tajemství.

V 1K 12,27–30 Pavel zdůrazňuje, že každý věřící má jiná obdarování. Určitě nechce říct, že by každý věřící měl pouze jedno jasně definované charisma. On sám byl apoštolem, učitelem, konal zázraky, mluvil v jazycích. Každý věřící má ale jedinečný mix takových obdarování, která se v průběhu života dále proměňují. To z něj dělá konkrétní úd v těle Kristově.

Věřící mají své dary rozvíjet a učit se je používat. Dobrým učitelem se člověk s obdarováním učit nestane ze dne na den. Podobně to platí i pro všechna ostatní obdarování či spontánní projevy Ducha. Od Boha pochází potenciál či konkrétní impuls, za jeho rozvíjení a prezentaci poselství zodpovídá člověk. Právě k tomu se snaží Pavel vést Korintské v 1K 14. Raduje se z množství projevů Ducha mezi nimi, ale připomíná, že je třeba je používat ve správný čas, správném množství a správným způsobem. Jako hlavní vodítko k tomuto cíli pak předkládá lásku – tedy upřímný zájem a úsilí o prospěch druhých.

Tak jako vše v životě křesťana, i duchovní dary a jejich používání patří k následování Krista. Pavel na několika místech připomíná, že Boží Duch je duchem Kristovým. Dostali jsme jej na základě víry v Krista a přetváří nás v lidi podobné Ježíši. Dary jsou konkrétními projevy tohoto Kristova života. Díky nim můžeme zakoušet a používat něco z Ježíšova poznání, moudrosti, moci, zázraků, modlitby či soucitu. Každý věřící tak má kousek z této plnosti Kristova obdarování, aby dohromady tvořili Kristovo tělo v celém bohatství projevů jeho života.

K tomu ovšem vede dlouhá cesta a všechny tyto dary jsou jen částečné. Duch svatý je pouze závdavkem či prvotinou toho, co jednou přijde v plnosti. Nyní nám pomáhají ve chvále a modlitbě, dávají o něco víc porozumět, zprostředkovávají komunikaci s Bohem, přináší projevy Boží moci. Až přijde plnost, již nebude koho uzdravovat, koho vyučovat nebo proč hledat slova v modlitbě. Čas darů skončí. Do té doby ale mají tyto konkrétní projevy Kristova života v nás nezastupitelnou roli pro náš duchovní život i službu druhým. Proto platí výzva držet se lásky a usilovat o rozvoj v duchovních darech.

text MATÚŠ KUŠNÍR Bc. MATÚŠ KUŠNÍR

kazatel CB Opava, manžel jedné úžasné a velmi trpělivé ženy, otec tří krásných dcer a jednoho výjimečného syna

„Proroctví není věštba, která se vždy naplní, ale pozvání na cestu směrem k vyřčenému.“ Tato definice proroctví se mi velmi líbí, protože relativizuje posvátnost novozákonního pojetí prorocké služby a boří hradby obav, které jsme si vůči prorocké službě vystavěli ať už vlivem špatných zkušeností s tím, jak lidé kolem nás používali tento dar, nebo pocitem vlastní nedostatečnosti – proroctví prostě nejsou pro mě.

Moje cesta růstu a zrání v prorocké službě začala na Těšínsku, poznamenaném silným prorockým vlivem jistých osobností z minulosti, které byly považovány za Proroky. Tedy za lidi, kteří když něco řeknou, zní jim z úst Boží slovo a to slovo se vždy, dříve či později, naplní. Je neměnné a svaté. Ten, kdo jej neuposlechl, dříve nebo později na to doplatil. A k těm, kteří uposlechli, se Pán Bůh zázračným způsobem „přiznal“. Že realita byla o něco pestřejší, jsem začal objevovat později.

Dnes si nemyslím, že by se prorocká služba týkala několika málo vyvolených, kteří mají užívat zvláštního postavení a autority v církvi. Hluboce věřím tomu, že prorokovat mohou a mají všichni. Alespoň pokud vezmeme v potaz jistý druh životního stylu, který do interakcí s jinými lidmi vnáší posílení, povzbuzení a potěšení (1Kor 14,3). Přesně toto je charakteristika novozákonní prorocké služby. Úkolem toho, kdo prorokuje, již není vynášet soud, varovat před trestem nebo proklínat jako za doby Staré smlouvy. Věřím, že Kristus vzal prokletí na sebe, aby se nám dostalo požehnání (Gal. 3,13–14).

Ne každý má prorocký dar. Tak, jak ne každý má dar uzdravování, dar mluvení jinými jazyky, dar dávání. Duch uděluje své dary, komu chce. Ale každý by se měl učit rozpoznávat Boží hlas a naslouchat mu. Myslím si, že ten dar mám. A využívám ho především během kázání a při pastoračních rozhovorech. Často vnímám z textu Písma, co Bůh chce říci sboru, kterému kážu. Má kázání často obsahují výzvy k akci. Během pastoračních rozhovorů se můžeme díky tomuto daru rychleji dostat ke skutečným příčinám problémů, které dotyčného trápí. Jak známo, to, o čem si lidé myslí, že je jejich problém, často samotným problémem není, je pouze jeho symptomem nebo důsledkem. Zpravidla je třeba společně hledat hlouběji a šířeji. Jedním uchem pozorně naslouchat tomu, s kým vedete rozhovor, druhým neméně pečlivě tomu, co říká Duch. Někdy zdůrazní nějakou větu v rozhovoru, ke které se pak máme vrátit a dále ji rozvést, jindy zjeví nějaký obraz nebo dá do mysli jedno slovo, které je z nějakého důvodu v tomto rozhovoru důležité.

Každý by měl svým darem přispět k tomu, aby připravil svaté k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, jak píše Pavel Efezským. Proto lidi vedu k tomu, aby rozpoznávali dary, které jim Pán církve dal, aby v nich rostli a uvědoměle sloužili těmito dary jeho církvi. Růst v prorockém obdarování není možný bez praxe. Za stolem v kanceláři se ten dar, vlastně žádný dar, používat nenaučím. Moje první kroky v používání prorockého daru měly podobu toho, že jsem člověku, se kterým jsem vedl rozhovor, sdělil moje „dojmy“, nebo to, co jsem během rozhovoru „prožíval“. Pak jsem se naučil, že ne všechno je určeno k okamžitému zveřejnění, někdy Pán mluví pouze ke mně a u mne to má zůstat.

Růst v prorockém obdarování není možný bez lásky. Ne nadarmo apoštol Pavel doprostřed svého vyučování o duchovních darech, které směřuje ke Korintským, konkrétně o daru proroctví a mluvení jazyky, vkládá hymnus lásky. Původně jsem si myslel, že Pavel napsal tuto kapitolu proto, abychom měli o čem kázat na svatbách. Ale zdá se, že nám chce zjevit tajemství zralého používání duchovních darů – používání s láskou. Musím mít velmi rád ty, kterým sloužím. K těm, ke kterým směřuji prorocké slovo, mám mít láskyplný vztah.

Prorocký dar s sebou nese také rizika. A velká! Pokud nezralým způsobem používáme tento dar, můžeme napáchat nedozírné škody. Například pýcha, povýšenost nad vedením sboru – protože „vím víc“ a „vidím dál“ než lidé kolem mě. Nebo také nebezpečí vyplývající z přílišných důrazů na akci – snadno tím mohu uštvat sbor. Nechť nás Pán takových „proroků“ ušetří!

text JAKUB SZÁNTÓ foto ARCHIV AUTORA

VIzraeli se lidé nedělí na věřící a nevěřící jako v Čechách. Lidí, kteří nevěří, je v Izraeli zhruba sedm procent, a jsou to spíše agnostici – přesněji řečeno lidé, kteří se nehlásí k žádné církvi. V zemi, která je nábožensky tak aktivní jako Izrael, je těžké být úplný ateista. Izrael má 9 milionů obyvatel, z toho 7 milionů Židů a 2 miliony Arabů, převážně muslimů. Křesťanů je mezi Palestinci 150–200 tisíc. Na ty se především v křesťanských kruzích rádo zapomíná – s láskou ke starozákonním bratrům čeští křesťané zapomínají, že jsou tam z obou stran utlačovaní arabští bratři.

Stát Izrael se ubírá podle náboženského kalendáře. Když je Pesach, jsou zakázány produkty z kvašených věcí, takže je prostě v supermarketu nekoupíte. Chlebové regály jsou nejen prázdné, ale navíc jsou zatažené plentou. Když je Jom kipur, tak se na čtyřiadvacet hodin život v zemi skoro zastaví. Rozhlas ani televize nevysílají, nejezdí auta. Všichni se vyvalí ven a celý Izrael je na kolech a kolečkových bruslích na dálnicích. Velká část Izraele drží půst.

Jestliže se život v České republice někdy alespoň částečně točí kolem křesťanského kalendáře, pak je to jen dvakrát do roka – o Velikonocích a o Vánocích. Izrael má takto vysokých svátků šest – a navíc řadu menších. Jarní svátky kolem Pesachu a podzimní svátky od Jom kipur po Roš ha-šana (židovský Nový rok) znamenají čtrnáct dnů volna – děti mají prázdniny.

Víra je v Izraeli zakořeněna hluboko. Drtivá většina židů, křesťanů i muslimů ji provozuje aktivně – dodržují svátky, kdy se recitují modlitby, chodí se do synagogy. Zároveň je míra religiozity podstatně rozvrstvenější. V Čechách máte pocit, že existují lidé, kteří do kostela chodí, a lidé, kteří do kostela nechodí. V Izraeli chodí na vysoké svátky do synagogy skoro všichni. Zhruba desetina obyvatelstva je pak ultraortodoxních – jejich život je určován náboženskými příkazy a zákazy. Další skupinou jsou „religious zionists“ – lidé věrní Izraeli, kteří žijí v souladu s tórou, ale nejsou tak moc přísní. A pak je zde sekularizovaná většina, která však stejně dodržuje zvyky podle víry – třeba rituály typu biřmování. Křesťanství, vzhledem k tomu, že vzniklo jako židovská sekta, přejalo hodně židovských rituálů. Biřmování se v judaismu jmenuje Bar micva (u dívek Bat micva) a prochází tím jednotlivě každý kluk ve třinácti a každá holka ve dvanácti letech. Děti přestávají být dětmi v době, kdy vstupují do puberty, což je v současnosti 11. až 13. rok jejich života. Musí vystoupit před kongregaci v synagoze – je to zkouška předdospělosti, která hraje velkou roli. Je těžké uvěřit, jak moc důležité to je. Vím to, protože mám syna, který nedávno prošel Bar micva.

Judaismus je tak starý, že má tyto rituály opravdu dobře propracované, protože jsou nesčetněkrát odzkoušené. Ty tisíce let jsou dost dlouhá doba na to, aby se vědělo, jestli to funguje, nebo ne. Je to věc, kterou podstupuje úplně každý. A je to velmi dobré. PhDr. JAKUB SZÁNTÓ

novinář, 5 let žil jako zahraniční zpravodaj ČT v Tel Avivu