12/22 - BEZDOMOVEC JEŽÍŠ

Page 1

JEŽÍŠ BEZDOMOVEC

12 | 2022 brana.cb.cz foto UNSPLASH | kompozice a design Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč iN form uvnitř
inzerce

Z OBSAHU

4 Slovo

Z Ježíšovy chudoby naše bohatství

6 Rozhovor

Zuzana Filipková:

Světlo do života potřebným

12 Téma

Bezdomovec Ježíš

Daniel Kvasnička a kolektiv autorů

20 Rodina

Jak připravit dítě na prohry

24 Adventní zastavení

Prožij si svůj advent

26 Vánoce

Píseň Tam v Betlémě

PŘÍŠTĚ

Radikalizace

Pavel Černý a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080

12/2022

Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15,

110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 4. 12. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová

Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

slyšel jsem přísloví, že za peníze se dá koupit dům, ale nedá se za ně koupit domov. Dům jsou cihly, stěny a vybavení. Domov znamená především vztahy. Když se vracíme z dlouhé cesty, pak obyčejně říkáme, že se vracíme domů, nikoli do svého domu.

Důvodem této drobné slovní záměny je, že nám chyběli naši blízcí, a ti jsou především doma, nikoli nezbytně v domě. Možná se některým z nás vybaví básnička od K. V. Raise, kterou jsme se učili na prvním stupni základní školy, Cestička k domovu. Budu z ní citovat jeden, tento editorial dobře vystihující verš: „Cestička k domovu známě se vine – hezčí je, krásnější než všechny jiné.“ Určitě bychom našli mnoho jiných cest, ale tato je jedinečná, krásná, protože vede domů.

Vánoční číslo časopisu Brána se dívá na Ježíše jako na bezdomovce. Tento pohled vychází z vánočního příběhu, kde se píše, že se Ježíš narodil na cestě. To je jistě pravda, zároveň se ale narodil do rodiny. A kde je rodina, kterou tvoří milující otec a maminka, tam je pro dítě „doma“, byť by se narodilo ve chlévě nebo v jeskyni. Naopak kde láska chybí, tam „doma“ není, byť by se dítě narodilo v sebekrásnějším domě. A právě na domov Vánoce ukazují.

Mám ale za to, že Ježíšovo bezdomovectví znamená především skutečnost, že doma byl u svého nebeského Otce. Jenže tohoto domova se z lásky k nám vzdal, přišel mezi nás, aby nám ukázal na nebeský domov. Zároveň aby nám ukázal, že vztah s Ním je jedním z důležitých předpokladů, abychom mohli budovat domov spolu a mezi sebou už na této zemi. Nikoli dům, který tvoří čtyři stěny, ale domov, kde se máme rádi…

Rád bych využil tohoto letošního posledního čísla našeho časopisu, abych všem čtenářům popřál, aby v příštím roce mohli prožívat domov v jeho skutečném slova smyslu. Aby tím, kdo tento domov bude tvořit, byl ten, jehož narozeniny o Vánocích slavíme. Zároveň děkujeme všem čtenářům za přízeň.

Pokud časopis Brána alespoň trochu přispíval k tomu, abyste mohli lépe poznávat toho, kdo se vzdal svého nebeského domova z lásky k nám, pak to jako redakční rada považujeme ze velikou výsadu.

EDITORIAL
DAVID NOVÁK, předseda Rady CB

2Kor 8,9

Z JEŽÍŠOVY CHUDOBY NAŠE BOHATSTVÍ

Je polovina října a já přemýšlím o Vánocích. Nevím, co bude za dva měsíce, ale už dlouho vím, že žijeme ve zvláštní a nepříjemné době. Skoro to vypadá, že skončily časy míru, klidu a pohody. Ještě před třemi roky jsme si neuměli představit, že by nás mohlo potkat něco jako celosvětová pandemie se všemi možnými omezeními, se zavřenými firmami, obchody, školami i kostely. A už vůbec nás ani v nejhorších snech nenapadlo, že by nedaleko od nás mohla vypuknout válka. Pod dojmem těchto událostí přemýšlíme o životě a budoucnosti jinak než dříve. Jak budou vypadat letošní Vánoce? Budou bez světla, bez tepla, bez radosti? Poselství o Božím sklonění ke světu v betlémském Ježíši je poselstvím naděje pro každou dobu a situaci. Také pro složité období, kterým procházíme.

První Vánoce

Ani poměry v době Ježíšova narození nebyly ideální. Židé snášeli těžce ztrátu samostatnosti, pokoření Římany a zasahování do záležitostí víry. Pod tlakem očekávali příchod Božího Mesiáše, o kterém doufali, že je vysvobodí od cizí nadvlády a obnoví říši Davidovu. Andělská zpráva „Dnes se vám narodil Spasitel“ byla Boží odpovědí na modlitby a naděje Izraele.

Samotné Ježíšovo narození úděl lidstva nezměnilo. Teprve dospělý Boží Syn

„Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“

začíná lidem ukazovat cestu pravé víry a nové naděje. Ovšem k opravdovému duchovnímu průlomu v dějinách lidstva a světa dochází až díky Ježíšově smrti na kříži a jeho vzkříšení. Ale Boží cesta k člověku začíná viditelně už jeho narozením v Betlémě.

Dnes otevíráme v Bibli text, který jednou větou přibližuje význam a tajemství

narození Ježíše Krista. „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ Souvislost, ve které text najdeme, není vůbec vánoční, ale přesto nám pomáhá lépe pochopit, co se o Vánocích stalo. Apoštol Pavel ve druhém listu do Korintu povzbuzuje církev v Korintu k finanční obětavosti. Má velkou radost z toho, jak křesťané v Makedonii ochotně dávají peníze, aby pomohli chudým křesťanům v Judsku. Je to projev jejich vděčnosti za evangelium, které k nim z Jeruzaléma přišlo. Díky tomu, že uvěřili v Ježíše, se jejich život změnil. Změnil se také jejich vztah k penězům. Křesťané svou obětavostí a štědrostí napodobují svého Pána. Tak je to správně, když se víra v Krista projevuje konkrétními činy. Tolik souvislost našeho textu.

Ježíšovo narození: pro nás se stal chudým Apoštol Pavel píše křesťanům v Korintu a připomíná jim: „Znáte přece milost (štědrost) našeho Pána Ježíše Krista; byl bohatý…“ Ano, lidé v Korintu díky evangeliu uslyšeli o Ježíšově lásce, uvěřili zvěsti o Boží spáse a přijali nový život. Věděli, že Ježíš jako Boží Syn byl nekonečně bohatý. Kvůli lidem se však vzdal nebeské slávy, božské moci a velikosti… Tím, že se narodil v lidském těle, se stal

4 prosinec 2022
text BRONISLAV KALETA ilustrace BRÁNA SLOVO

opravdu chudým a z nebeského bohatství mu viditelně nic nezůstalo. Jeho narození nebyla žádná idylka s roztomilými zvířátky a šťastnými rodiči. Zde jsme u podstaty Vánoc: Bůh ve svém synu Ježíši přichází na svět jako bezbranné dítě, přichází do nuzných podmínek tehdejšího světa, aby do něho přinesl světlo naděje. Aby se k nám přiblížil, odkládá Ježíš nebeskou podobu a bere na sebe naše lidství. Chce se s námi podělit o to nejdražší a nejvzácnější, co má – o lásku, o věčný život. To je hlavní vánoční motiv, který apoštol připomíná: v Ježíšově narození se zjevuje Boží láska k lidem. Ježíšovo narození v lidském těle bylo cestou od nebeského bohatství do pozemské chudoby. Vidíme to také v tom, že se Ježíš nenarodil ani v Římě na císařském dvoře, ani v Jeruzalémě ve vznešené kněžské rodině, nýbrž v Betlémě, a navíc ve chlévě. Ježíšův příběh pokračuje tak, že vyrůstá v prosté rodině a u otce Josefa se vyučí tesařskému řemeslu. Boží Syn nevyhledává bohatství, nepožaduje pro sebe pohodlí ani blahobyt. Podle svých slov často „neměl, kde by hlavu sklonil“. Možná bychom mohli říct, že Ježíš z Nazareta se po odchodu z domova stává – ne vlastní vinou ani vlivem nepříznivých okolností, ale vědomě a z lásky – bez-domovcem.

Ježíšův záměr: abychom jeho chudobou zbohatli

Pavel v listu Filipským o Ježíši říká: „Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí…“ Také zde se mluví o Ježíšově cestě do chudoby. Boží Syn se stává člověkem se vší křehkostí a omezeností našeho lidství. Přichází na svět jako „druhý Adam“, aby žil podle Boží vůle a byl „Božím obrazem“.

Tuto cestu podstoupil Boží Syn proto, aby naplnil Boží vůli a jako jediný spravedlivý obětoval svatý život jako oběť za všechny nespravedlivé. Nakonec se Ježíš identifikuje s naším lidstvím naplno tím, že bere na sebe naše hříchy a nechá se za nás potrestat tím nejkrutějším způsobem. Umírá na kříži jako nejhorší zločinec, aby lidem umožnil stát se Božími

dětmi. Ve chvíli, kdy Ježíš umírá na golgotském kříži, je nejchudší. Jako Boží Syn je opuštěn Otcem a jako člověk přichází o svou důstojnost. Touto cestou do chudoby, ponížení a obtížení lidskými hříchy šel Pán Ježíš Kristus kvůli nám a pro nás – abychom my jeho chudobou zbohatli. A jak může člověk Ježíšovou chudobou zbohatnout? Tak, že vírou v Krista přijímá odpuštění hříchů, věčný život a dar Ducha svatého. To je Boží bohatství v životě člověka, který do svého života přijímá Ježíše Krista. V tom je také bohatství, sláva a radost Vánoc.

Všeobecně rozšířená podoba Vánoc v našich končinách – to je slavnost se stromečkem, svíčkami, koledami, dobrým jídlem a dárky. Není na tom nic špatného, většina lidí to tak má. Jen bychom měli pamatovat na to, že to není to nejdůležitější, nemělo by to tím končit.

Chceme si v době zmatku, krize a nejistoty připomínat, že ty pravé Vánoce jsou Vánoce s Ježíšem a že takové Vánoce je možné slavit, i kdyby na kapra, dárky, benzín nebo plyn nebylo. Protože věčný Bůh nesestoupil do našeho světa v dítěti

Ježíši proto, aby na dva dny v roce navodil mezi lidmi sváteční náladu, která rychle vyprchá. Pán Ježíš přišel změnit paradigma dějin, proměnit lidská srdce a nasměrovat lidstvo k Božímu království. Autentické Vánoce s poselstvím o narození Zachránce světa Ježíše vedou k zastavení před Bohem, jsou příležitostí k pokání, k obnově víry, lásky a naděje, příležitostí k restartu duchovního života. Jistěže s novými začátky nemusíme čekat do Vánoc, příležitosti k zastavení připravuje Pán Bůh i jindy. Ovšem jednou z nich může být právě dotek vánoční zvěsti.

Betlémský Ježíš nepotřebuje, abychom se dojímali nad jesličkami. On si přeje, abychom ho brali vážně jako Zachránce světa, nechali se osvobodit od pýchy, sobectví a moci zlého a podle jeho příkladu šířili kolem sebe pokoj, smíření a lásku. Nejdříve mezi blízkými, ale pak měli otevřené srdce také pro hledající, chudé, opuštěné, pronásledované a jinak nešťastné bližní. Nejen o Vánocích, ale celý rok. „Sláva na výsostech Bohu a pokoj mezi lidmi.“

BRONISLAV KALETA (1952)

Kazatelem CB v Brně-Kounicova, v Bystrém, v Praze 1 a v Praze 3, od podzimu 2020 administrátorem sboru v České Skalici. Má rád hudbu, sport, přírodu, cestování, známky. S manželkou Janou bydlí v Dobrušce, mají 5 dcer a 15 vnoučat.

Když jsem odcházel z aktivní kazatelské služby, měl jsem dojem, že jsem už zažil všechno, co se zažít dalo. První období za totality v brněnském sboru s deseti stanicemi, práce ve vesnickém sboru, nové možnosti po r. 1989 v Praze 1 a služba v Praze 3. V září 2020 jsem v době útlumu pandemie převzal administraci sboru v České Skalici. Hned v říjnu přišla další covidová vlna. Poprvé v životě jsem nahrával doma biblické výklady i nedělní kázání, poprvé v životě jsem stál před kamerou a prázdným kostelem. Připadal jsem si jako začátečník. Také Vánoce byly jiné: v roce 2020 jsme kvůli omezení počtu účastníků připravili shromáždění dvě, v roce 2021 velikonoční bohoslužby pouze „on-line“. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomil, že není od věci zdůraznit podstatu Vánoc a připomenout, že vánoční radost můžeme prožívat bez ohledu na situaci. Možná právě těžkosti nám pomohou objevit hloubku vánoční zvěsti. Přeji vám Boží posilu a radost o Vánocích, ať už bude doba vánoční klidná, nebo složitější.

5 2022 prosinec

ROZHOVOR

SVĚTLO DO ŽIVOTA POTŘEBNÝM

Vánoce jsou specifickou dobou v roce – na jednu stranu jsou to svátky zrození a radosti pro rodiny a šťastné jedince, na druhou zranitelnosti a samoty pro ty, kdo trpí už během roku. Zuzana Filipková, ředitelka Slezské diakonie, už 30 let pomáhá těm druhým. Nejen o Vánocích.

Jste ředitelkou Slezské diakonie. V logu máte slogan: „Přinášíme světlo do života potřebným.“ Zní to trochu jako vánoční zvěst. Co pro vás osobně tento slogan znamená?

Tato věta pro nás ve Slezské diakonii a pro mne osobně není jen sloganem nebo hlavním mottem. Jsou to pravdivá slova, která přenášíme a realizujeme v naší každodenní praxi. Zrcadlí se v nich naše snaha podpořit všechny, kdo naši pomoc potřebují. Přinášíme světlo i tam, kde by se mohlo zdát, že už bude navždy šero nebo úplná tma.

Vidíte za tím nějaké konkrétní případy rozsvícených životů?

Ano, vidím. Jsem vděčná Bohu, že naše práce proměňuje lidem životy. V roce 2020, při příležitosti 30. výročí vzniku Slezské diakonie, byla vydána ve spolupráci s Albrechtovou střední školou v Českém

Těšíně krásná publikace s názvem „30 Proměn“ s konkrétními příběhy našich klientů.

Já sama jsem za svou bezmála třicetiletou praxi ve Slezské diakonii mohla být svědkem mnoha a mnoha těchto proměn a toto je mou největší motivací – vidět, že naše práce dává smysl.

Slezská diakonie navázala na charitativní práci Slezské církve evangelické augsburského vyznání, když pastor Karel Kulisz těsně před Vánoci roku 1908 otevřel v Komorní Lhotce středisko pro sirotky, protože ho bolelo srdce pro zbídačeného 16letého Pavlíka. To byla asi úplně první proměna. Jsou pro diakonii Vánoce nějakým způsobem srdeční záležitostí?

To opravdu jsou. Jsme církevní organizace a o Vánocích se radujeme z narození Ježíše Krista. Vánoční čas je doba, kterou trávíme se svými nejbližšími. Pro mnohé klienty našich pobytových služeb jsme těmi nejbližšími my – pracovníci Slezské diakonie. Před Vánoci už tradičně pořádáme různá setkání jak s klienty na našich službách, tak s našimi zaměstnanci a těšíme se ze vzájemné přítomnosti.

Jak vy osobně slavíte Vánoce?

Já osobně? Vánoce miluji, každý rok se těším, že je budu slavit v rodinném kruhu se svými nejbližšími. S rodinou o Vánocích chodíme také do kostela na bohoslužby a setkáváme se s přáteli. Jsou pro mne časem zastavení, ztišení a upřímné radosti z Kristova narození. Poslední roky jsou u nás doma Vánoce ještě radostnější, protože se s manželem radujeme ze tří malých vnoučat.

Čas zastavení je ve vaší službě nepochybně potřeba – provozujete více než 70 středisek v sedmi oblastech Slezska a na webu máte na mapě 115 aktivních míst, kam se lidé v nouzi mohou obrátit: stacionáře, chráněná bydlení, azylové domy, nízkoprahová centra, noclehárny... To je obrovský rozsah péče. Kolik lidí Slezská diakonie zaměstnává? Kolik tam pracuje dobrovolníků?

Máte pravdu, naše služby provozujeme prakticky v celém Moravskoslezském kraji a v menším rozsahu také v kraji Jihomoravském. Snažíme se pružně

6 prosinec 2022
ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV ZUZANY FILIPKOVÉ

reagovat na měnící se potřeby jednotlivců, ale i celé společnosti, proto naše služby stále rozšiřujeme. Ke všem našim klientům přistupujeme s respektem a individuálním přístupem, důležitá je pro nás kvalita našich služeb. Ke konci minulého roku ve Slezské diakonii a ve školách Slezské diakonie pracovalo 1 200 zaměstnanců a za rok 2021 nás podpořilo 211 tuzemských a 25 mezinárodních dobrovolníků. Chtěla bych touto cestou poděkovat všem našim zaměstnancům i dobrovolníkům za jejich obětavou práci a péči, kterou poskytují našim klientům.

Jaké lidi lze mezi vašimi klienty nalézt?

Naše služby poskytujeme širokému spektru potřebných lidí: seniorům, osobám

se zdravotním znevýhodněním, osobám bez přístřeší, jedincům v různých obtížných životních situacích, lidem s chronickým duševním onemocněním a dalším. Provozujeme také mateřské, základní a střední školy Slezské diakonie pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Pružně také reagujeme na situaci kolem nás, která nám není lhostejná. Byli jsme například jedni z prvních, kdo se zapojili do pomoci obětem tornáda na jižní Moravě, nebo jsme začali pomáhat lidem zasaženým válečným konfliktem přímo na Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům.

Je to fyzicky i psychicky náročná práce. Mění se vám často personál?

Mgr. ZUZANA FILIPKOVÁ, Ph.D.

Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Bratislavě, získala doktorát na Pedagogické fakultě MU v Brně. Od roku 1993 pracuje ve Slezské diakonii, nejprve na pozici vedoucí střediska Eden, poté jako vedoucí úseku Speciální pedagogiky, 12 let byla náměstkyní pro sociální práci a letos je třináctým rokem její ředitelkou. Její velkou oporou je rodina – manžel a dva synové s rodinami. Je nadšenou a milující babičkou tří malých vnoučat.

Práce v sociálních službách obecně je velmi náročná – jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Ve Slezské diakonii pracují lidé různých věkových skupin, na různých pozicích. Fungujeme přes třicet let, tak se u nás mohou potkávat pracovníci s 25letou praxí s úplnými nováčky. Vážíme si každičkého zaměstnance, každý je pro nás důležitý. Tomuhle vědomí odpovídá i osobní přístup k našim zaměstnancům a jejich potřebám. Je pro nás důležité, aby naši lidé měli v rovnováze svůj pracovní i osobní život, byli motivovaní a do práce chodili rádi. Obecně lze říci, že personál se častěji mění na pozicích v přímé péči než v managementu a mezi vedoucími pracovníky. Z personálních průzkumů, které si děláme, nám vyplynulo, že jsou zaměstnanci v naší organizaci spokojeni.

Rok 2022 měl být pro Slezskou diakonii Rokem výchovy a vzdělávání.

Vzdělání ale asi nebylo vaším ústředním letošním tématem...

Příchodem letošního jara se zásadně změnil život mnoha lidem. Přišlo něco, co jsme nečekali, něco, na co jsme se báli i pomyslet. Najednou jsme byli konfrontováni s válkou. Prvotní šok vystřídala snaha jednat a okamžitě se zapojit do pomoci jak lidem na Ukrajině, tak lidem, kteří svou zemi nedobrovolně opouštějí. Ve Slezské diakonii děláme vše pro to, abychom lidem

7 2022 prosinec →

ROZHOVOR

zasaženým válkou poskytli podporu. Snažíme se o to různými způsoby. Zásadně jsme rozšířili okruh naší pomoci. Založili jsme veřejnou finanční sbírku, zapojili se do materiální a humanitární pomoci, část potravinové pomoci jsme spolu s dobrovolníky zavezli a předali přímo na Ukrajinu. Válečným uprchlíkům pomáháme s ubytováním, se zajištěním základních potřeb, se začleňováním do společnosti, s hledáním práce. Pořádáme integrační setkávání s výukou češtiny. Společně s dobrovolníky organizujeme program pro maminky s dětmi z Ukrajiny. Některé děti už začaly navštěvovat školy Slezské diakonie pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Jak na takovou pomoc reagují?

Vnímám obrovskou vděčnost těchto lidí, kteří museli opustit svou milovanou zemi často jen s pár osobními věcmi.

Diakonie obecně je křesťanská sociální služba, která aplikuje biblické zásady lásky a služby potřebným lidem a lidem v nouzi. Jaké místo má ve službě diakonie modlitba?

Slezská diakonie je křesťanská organizace a naším zřizovatelem je Slezská církev evangelická augsburského vyznání. Mezi naše základní hodnoty patří Ježíš Kristus jako zdroj víry a vzor pro naši práci a život a také Člověk jako jedinečné Boží stvoření. Ve Slezské diakonii působí Duchovní služba, kterou zajišťuje tým pastoračních pracovníků a dalších spolupracovníků

inzerce

Pro náš sborový dům v Benátkách nad Jizerou hledáme správce, mladou rodinu. Předpoklad je manuální zručnost a organizační schopnosti.

Nabízíme služební byt 2+1 a zázemí vícegeneračního společenství Církve bratrské.

Více informací na tel. 608 333 926 (M. Hejzlar, správce sboru) a 604 280 985 (V. Palán, hospodář).

– farářů nebo dobrovolníků Slezské církve evangelické augsburského vyznání i z jiných církví. Zde dochází k propojení středisek Slezské diakonie s místními křesťanskými církvemi, které často podporují celá střediska nebo jednotlivce potřebující pomoc. V rámci této služby se konají pravidelná křesťanská setkávání jak pro uživatele našich služeb, tak i pro zaměstnance Slezské diakonie. Nedílnou součástí těchto setkávání je modlitba. Když se tedy ptáte, jaké místo v naší práci má, tak musím říct, že nezastupitelné.

Jste svědky vyslyšení vašich modliteb?

Ano, to jsme – a je krásné vidět, jak společné modlitby pomáhají. Modlíme se například za vážně nemocné děti našich zaměstnanců a jsme svědky jejich postupného uzdravování a zlepšování jejich zdravotního stavu.

Zmínila jste mnoho aktivit Slezské diakonie, ale nezmínila jste „Den ticha“. Co to je?

Den ticha je další z aktivit naší Duchovní služby. Je to příležitost pro naše zaměst-

AŤ SE SLOVA JAKO LÁSKA, ÚCTA, SOLIDARITA, PODPORA A TOLERANCE STANOU TĚLEM.

Stavíte význam modlitby ve vaší práci vysoko... Existuje ve vaší diakonii nějaká systematická modlitební podpora?

Během každého roku pořádáme diakonické bohoslužby, začátkem roku novoroční bohoslužbu a dvakrát ročně duchovní konferenci. Od začátku propuknutí pandemie covid-19 jsme zavedli pravidelná modlitební setkání, která přetrvávají dodnes. Modlíme se každé pondělí a čtvrtek večer za naše klienty i zaměstnance, ale i za konkrétní situace. K večerním modlitbám se může přidat každý, kdo projeví zájem, stejně jako může zaslat emailem konkrétní prosbu – „Podněty k modlitbám“ jsou k dispozici na webových stránkách Slezské diakonie. Modlíme se nejen za naše klienty, ale i za své kolegy.

Modlíte se i s klienty?

Ano, také. Duchovní služba je zaměřena jak na klienty, tak i zaměstnance a je založena na dobrovolnosti. Pro mnohé klienty je modlitba důležitou součástí našich služeb i jejich životů. Stává se, že se klienti v našich službách setkají s Bohem a uvěří.

nance k duchovnímu ztišení uprostřed pracovních úkolů, příležitost k vytvoření prostoru a času k zastavení se, k modlitbě, k přemýšlení. Probíhá na různých místech a těší se mezi zaměstnanci velké oblibě.

Svěřují se vám s tím, co načerpávají?

Z pozice ředitelky určitě můžete vidět i to, jaké ovoce přináší jejich Den ticha klientům...

Jedna má blízká kolegyně mi vyprávěla své dojmy ze Dne ticha, který se konal v hospici v Ostravě. Sdělila mi, že to pro ni byl opravdu hluboký zážitek. Byla to příležitost k přerušení denní rutiny, zastavení se a ponoření do vlastních myšlenek. A také čas, který mohla strávit nejen sama se sebou, ale i s Bohem. Ze Dne ticha si odnesla pocity očištění mysli, pokory, vděčnosti a také novou energii do osobního života i práce. Vše, co načerpala, pak mohla přenášet na klienty i své spolupracovníky. Svěřila se, že dojmy z tohoto setkání bude ve své mysli a srdci nosit ještě dlouhou dobu. Přála by každému, aby si takový „Den ticha“ mohl prožít. Jsem moc vděčná naší Duchovní službě, že Dny ticha pořádají.

8 prosinec 2022

Na titulu webové stránky máte verš z druhého listu Pavla do Korintu: „On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ Jinými slovy: „Máme zkušenost s Bohem v našich vlastních trápeních, tak vám to, co nám dává, chceme předat.“ Slezská diakonie staví na hodnotě popsané v J 3,16, tedy na Ježíši jako vzoru a na osobním spasení. Jsou všichni vaši zaměstnanci lidé s takto živou vírou?

Posláním Slezské diakonie je poskytování kvalitních služeb v sociální oblasti na základě křesťanských hodnot. Víra je nedílnou součástí naší každodenní práce, povzbuzuje nás, dodává nám sílu, naději i lásku. Je ale v naší organizaci dobrovolná. Ne všichni zaměstnanci jsou praktikující křesťané, někteří najdou cestu k Bohu právě skrze službu ve Slezské diakonii. Naše působení a aktivity vnímám také jako pole misie. Mně osobně víra velmi posiluje a dodává mi moudrost do často těžkých rozhodnutí.

Mluvíte o osobní víře. Jak jste k ní došla vy sama?

Pocházím z křesťanské rodiny, kde víra vždy byla samozřejmou součástí našich

životů. Na dobu, kdy jsem uvěřila, vzpomínám moc ráda. Bylo to v mých deseti letech na táboře pro děti a mládež. Od té doby Boha následuji a provází mě celým mým životem. Odkaz svých rodičů se snažím předat i své současné rodině. S manželem jsme v lásce k Bohu vychovali naše syny, kteří už mají své děti a své rodiny a pokračují v rodinných křesťanských šlépějích, za což jsem nesmírně vděčná.

Kdy a jak jste poznala, že vás Bůh vede právě do služby v diakonii?

Asi jsem to věděla odjakživa. Vždy jsem chtěla pracovat s lidmi a být prospěšná druhým. Od malička jsem viděla, jak tatínek s maminkou pomáhají potřebným. V době totality přitom vůbec nebylo možné legálně poskytovat křesťanskou sociální práci. U nás doma přesto byly vždy dveře otevřené pro každého, kdo potřeboval pomoct, a často k nám přicházeli i cizí lidé a usedali s námi ke společnému stolu. S maminkou jsem chodívala na návštěvy do domovů pro seniory, kde působila jako dobrovolnice.

Vaše cesta k potřebným byla tedy úplně přirozená...

Úplně. Po gymnáziu jsem vystudovala speciální pedagogiku, vždy jsem chtěla

pomáhat druhým. Nedovedu si představit, že bych dělala jinou práci.

Čím nejtěžším jste s Bohem v této službě prošla?

Ve své práci zažívám krásné a radostné chvíle, ale také chvíle těžké a složité. Jedny z nejtěžších okamžiků mého života byly ty, kdy jsem se loučila se svým tatínkem a o několik let později se svojí maminkou. Doprovázení umírajících rodičů pro mne bylo jedno z nejnáročnějších období.

Co nejhezčího vám Bůh skrze službu potřebným dal?

Mé životní motto a krédo zní: „Modli se a pracuj“. Služba potřebným je zodpovědná a často náročná práce, kterou vnímám jako poslání. Když člověk pomáhá druhým a snaží se šířit kolem sebe dobro, to dobro se mu mnohonásobně vrací a pomáhá tak vlastně sám sobě. Tím největším darem je, že mohu bezmála tři desetiletí dělat práci, která má smysl a kterou miluji.

Co si z této služby střežíte jako získaný poklad – a proč je to to nejcennější?

Nejcennějším pokladem jsou pro mne lidé a lidské vztahy a vazby. Velice si cením a vážím všech lidí kolem sebe, jak svých spolupracovníků, tak našich klientů. Ve svém životě mám velké štěstí, že jsem obklopena vzácnými lidmi, kteří mají dobré a upřímné srdce, podporují mne, inspirují a mohu se na ně za všech okolností spolehnout. I po téměř třiceti letech, kdy jsem zaměstnaná ve Slezské diakonii, se do práce každý den těším a svou práci opravdu miluji.

Jaké vánoční poselství byste chtěla předat čtenářům Brány; lidem, kteří potřebují vaši pomoc, a svým kolegům ve všech diakoniích?

O Vánocích slavíme narození Ježíše Krista, narodil se Spasitel, Slovo se stalo tělem. Chtěla bych všem popřát, aby slova jako láska, úcta, solidarita, podpora, tolerance se stala tělem, aby ožila a žila v našich srdcích a skutcích nejen o Vánocích, ale po celý rok.

9 2022 prosinec

JEŽÍŠ BEZDOMOVEC

Narodil se Král. Ten nejdůležitější, nejmocnější a nejlepší, jaký se kdy na Zemi narodil. Král slávy... Jeho první nádech plnila směs pachů dobytčího chlívku. Jeho postýlkou byl krmelec se slámou. Své první týdny prožil na útěku a první roky skrýváním se před masovým vrahem. Poznali bychom v Něm tehdy Krále? Poznáme Ho v Jemu podobným dnes?

Praotec Abraham, Izák i Jákob byli bezdomovci v tom nejlepším slova smyslu. Stále nebyli doma, byli všude hosty. Mohli se vymlouvat na Adama a jeho ženu, že jim ztratili domov v zahradě Eden a předznamenali jejich bloudění. Někdy to dělají i dnešní lidé. Kdo čte podrobně, ten pochopí, že bezdomovectví je Božím stylem, který přesahuje epizodu v ráji. Nejvyšší si vyvolil Abrahamovu rodinu a do zaslíbené země ji vedl mnoha oklikami. Už tomuto praotci ale svěřil tajemství: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let.“ (Gn 15,13) Tím Bůh myslel na Egypt. A už na cestě po poušti učí skrze Mojžíše: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20) A podle jiných slov v zákoně si nesměli Izraelité hnusit své utlačovatele Egypťany, byli tam přece také hosty, nejenom otroky. Kvůli tomu dobrému se má zapomínat na to horší. To je samo o sobě pro dnešního člověka, který se tak často dusí vztekem vůči utlačovatelům, dost těžkým zadáním, protože na nich nenachází vůbec nic dobrého. A dobré časy soužití v dějinách národů se vytěsňují válkami a násilím. Pojem host je tedy pro Izrael formou života, základním vymezením a pocitovým rámcem bytí. Když se Izraelité konečně po dlouhých čtyřiceti letech zabydleli v Kenaanu za Jordánem, v zemi dobré a prostranné, oplývající mlékem a strdím, slyší slova Hospodinova: „Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci…“ (Lv 25,23) Bydlí v domech, hospodaří na vinicích a polích. Sklízejí ze sadů. Jejich majetek je pečlivě zapsán v katastru a nesmějí se jej zbavovat, je přece dědictvím

text DANIEL KVASNIČKA a KOLEKTIV AUTORŮ foto UNSPLASH, FREEPICK a ARCHIV
TÉMA

od Hospodina. A teď takové vyjádření?! Co si o tom Hospodinu má člověk myslet?

To si s Hospodinem špatně rozuměli? Mohli klidně běhat po náměstích, mávat vlajkou a křičet: „My jsme tady doma!“, když se do jejich krásné země dostali cizí a nezvyklí lidé. Skandální vyjádření samotného Hospodina Izrael a nás všechny vedlo tam, kam my už dohlédneme – ať tomu říkáme věčnost, nebe či s knihou Zjevení svatého Jana Jeruzalém. Tam budeme všichni skutečně doma. Proto Hospodin vštěpoval Izraeli ve svém zákoně vstřícnost k příchozím. K těm, kteří neměli vůbec nic. Bezdomovectví ještě zřetelněji vyvstalo právě až v zemi zaslíbené, protože jedni bydleli a vlastnili, druzí byli hosty, fakticky nikam nepatřili a cítili se strašně. Všechny příkazy vstřícnosti vůči běžencům, příchozím, cizincům a hostům jsou zapsány spolu s připomínkou vlastních Levitů, sirotků a vdov. Sociální citlivost k vlastním sirotkům a vdovám je na naprosto stejné úrovni jako soudržnost s kněžským rodem Lévi a soucit s migranty. Tohle je celá Stará smlouva, do níž se narodil také náš Pán Ježíš Kristus.

Ježíš bezdomovcem

Kde je vlastně Ježíš doma? Spočítali jej v Betlémě, azyl měl jako běženec v Egyptě, vyrostl v Nazaretě bez zvláštní pozornosti. Dost ze svého produktivního času prožil v Jeruzalémě či v Galileji a podle svých slov nemá, kde by hlavu složil. Je znám všude, je bohatým vládcem úplně všeho a nemá vůbec nic. A kamkoliv přijde, tam se shromáždí lidé. Je vítán v cizích domech a nikde nemá svůj domov. Paradox, který se vždycky opakuje v životech těch, kteří nějak přispěli lidstvu. Mohli by vyprávět o zvláštní samotě. Jeden v médiích

poměrně viditelný český senátor mi napsal v sms: „Víte, politika je někdy strašně osamělý běh.“ Římští císaři nepotřebovali vědět, kolik mají v provinciích lidí, proto, aby se o ně starali. Potřebovali vědět, kolik od nich dostanou peněz na daních, a snad i to, jaké problémy by měli, kdyby se provincie začaly bouřit. Nechtěli se moc špinit se sčítáním, nechali své poddané, aby se sečetli sami tím nejprimitivnějším způsobem: sejděte se doma a přihlaste se tam. A dodejte nám čísla. Špinavou práci měli udělat porobení a neurození. Oprátku si měli na sebe splést sami. Napadlo vás, co by se stalo, kdyby Josef s Marií do Betléma necestovali? Dovolím si spekulativně říci, že vůbec nic. A měli by pro to dobrou omluvu. Ale oni se zvedli a šli. Krutá, nesmyslná cesta. Práce stála, živili se všelijak! Do Betléma nešli kvůli císaři, to byla jen taková záminka bokem. Do Betléma Davidova šli proto, aby se naplnilo Písmo – řečeno kulantně – to aby měli Izraelci pořádek v tom, kde a komu se Ježíš narodil. A tedy i kvůli nám – abychom v tom měli jasno. Narodil se Davidův syn, očekávaný zachránce celého světa.

Odnikud až na kříž Když se Ježíš v pustině ubránil pokušením, andělé jej obskakovali jako v královském paláci. Ježíšova první cesta vedla domů, do Nazareta. Vědomě prokázal svému městu čest tím, že na něj pamatoval v první řadě. Říkali mu přece Nazaretský! Rabínské zkoušky na poušti přece složil dostatečně dobře, a tak jeho primice měla být samozřejmě doma v Nazaretě! A to přesto, že věděl, jak málo je právě tam doma. Jako vždycky jeho kroky vedly v sobotu do synagógy. Přečetl z proroka poté, co někdo přečetl pravidelná slova z Tóry. A když mu všichni viseli na →

kazatel v CB Litomyšl

DANIEL KVASNIČKA (1959)

rtech, dodal sousedům a známým, že to prorok napsal o něm. Řekl jen celou pravdu. Všechna ta Izajášova slova o pomazaném Mesiáši skutečně byla o něm. V sobotní škole, v pravidelném obecním shromáždění, nastal ale rozruch jako na demonstraci.

Lidé nesnášeli, když jim někdo připomínal velké proroky Eliáše a Elíšu v časech národní bídy, slabosti a proher. A hlavně neměli rádi, když se vyzdvihovala víra těch druhých, jakýchsi cizáků! Všech těch migrantů a nešťastných běženců. Ježíš měl říct něco takového jako „Nic než národ!“ Navíc se mohl zmínit o slovutných činech hrdinných Nazareťanů. Mělo se mluvit o izraelské víře v Hospodina a o blahoslavené paměti otců. Ježíš měl složit poklonu těm, kdo postavili nazaretskou synagogu! Tak nějak…

Zcela na rovinu: Ježíš by ani dnes žádné volby nevyhrál!

Když v Nazaretě Ježíše vyhnali na ostroh skály, aby jej shodili dolů, neutekl. Došel až tam a pak beze slova prošel středem svých sousedů. Žádné další slovo, nic. Žádné strkanice, ale síla osobnosti, která mu vyklízela cestu. Přece se s nimi nebude prát! Úplně stejně došel až na popravčí vrch v Jeruzalémě – protože tam mířil. Umřel na cizím kříži, rukou cizích lidí za řevu odcizených

Hladový člověk nepotřebuje slyšet svaté řeči

ROZHOVOR S ILJOU HRADECKÝM, zakladatelem neziskové organizace Naděje, odborníkem na problematiku bezdomovectví ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Před listopadem 1989 jste přemýšlel o tom, že se z Francie nevrátíte do Československa. Jak velký vliv na vaše rozhodnutí sloužit bezdomovcům měla tato zkušenost?

Zkušenosti z Francie nás – mne a moji ženu – k rozhodnutí pomáhat právě uprchlíkům nevedly. Měl jsem tam pracovní přechodný pobyt, rozhodoval jsem se, jestli se stanu uprchlíkem, a s čs. uprchlíky jsem se často setkával. Impulsem byli jenom ti lidé s jejich potřebami, které jsem vídal na pražském nádraží. Teprve později, při práci, když jsme s nimi mluvili, nám ty dřívější zkušenosti pomohly pochopit, jaké problémy a starosti má uprchlík, na co myslí a co cítí. Když jsme po půl roce skončili v uprchlických táborech a začali samostatnou službu v Praze, tak se pro ně Naděje stala přestupní stanicí do

davů. Byl dán do cizího hrobu, aby pak vstal ve svém těle jako první ze svých vzkříšených, jež už neumírají. Konečně byl doma!

Evangelium bez hranic

Ježíš si nepodmiňoval pomoc Samaritánce, ženě z Týru, římskému setníkovi a dalším přestupem na židovskou víru. A nezavazoval uzdravené cizince, kteří se k němu utekli, aby jej následovali. Byl si jist, že to uzdravení stačí, aby jej ti lidé z jiného světa nepřestali hledat. Nebyli z nich učedníci hned, ale později, kdo ví? Jen Bůh!

A i s tou vírou židovských učedníků to bylo velice barevné: Petr v Ježíšových stopách posloužil římskému důstojníkovi a pokřtil jej. Ježíšovi nejbližší se v prvních stoletích rozběhli po světě a došli až do Evropy. Začalo to v syrské Antiochii, tam se poprvé říká Ježíšovým učedníkům „křesťané“, jak zaznamenal Lukáš ve Skutcích apoštolů. Právě do Antiochie přišel Pavel z Tarsu, který se před časem musel skrývat jako běženec a žít jako host kdesi v Arábii. A s ním „V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon, zvaný Černý, Lucius z Kyrény a Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul. Když

ROZHOVOR

samostatného života. Uprchlíci odcházeli a naši pomoc začali vyhledávat lidé, kteří přišli o bydlení, bezdomovci.

Každý z nás někdy potkal bezdomovce, který žádal peníze. Vy tyhle situace znáte s celým pozadím problematiky bezdomovectví. Je dobré dávat bezdomovcům peníze? Je to pro ně skutečná pomoc?

To jsou těžké otázky a odpovědi na ně jsou ještě těžší.

V Naději jsme si pro ochranu nás zaměstnanců určili zákaz dávat a půjčovat peníze klientům. To ovšem platí jen v pracovní době a na pracovišti. Venku já osobně peníze většinou nedávám, když někdy dám, pak záleží na okolnostech, komu, kdy a kde, ale pravidlo pro to nemám, rozhoduji se intuitivně. A taky jsem se už nechal napálit.

Jak jim tedy účinně pomoct, když s nimi člověk nepracuje, jen je potká na ulici? Účinnou pomocí, když o ni onen žádající člověk stojí, je nasměrovat ho do denního

centra nebo jiné sociální služby zaměřené na pomoc lidem bez domova. Nebo ho tam i doprovodit. Sociální služby bývají napojeny na potravinovou banku a vhodné potraviny většinou mají. V některých městech fungují terénní služby, streetwork. Ty můžete kontaktovat telefonicky, že tam a tam je člověk, který potřebuje pomoc. Rozhovor se sociálním pracovníkem může člověku v nouzi, nejen bezdomovci, ukázat možné řešení jeho nepříznivé situace. A kdo by se chtěl podílet na pomoci finančně, může podpořit různé programy, jako je „Nejdřív střecha“, případně lze přispět na účet některé organizaci.

Jak poznat člověka v opravdové nouzi od člověka, který jen zneužívá lidské milosrdenství?

Těžko. Někteří žebrají na jídlo, jiní si dokážou vymyslet velice srdceryvné příběhy, na co by jim člověk měl dát peníze. Skutečným důvodem může být hlad, ale taky třeba alkohol nebo cigarety. Zkuste nabídnout jídlo a uvidíte. Kdo přijme, ten tu potřebu má. Dát peníze pomůže spíš výjimečně.

Vůči bezdomovcům existuje spousta předsudků. Třeba že je to jejich volba.

12 prosinec 2022
TÉMA

konali Bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.‘ A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu.“ (Sk 13,1–3) Tak abychom si to sečetli: Pavel z Tarsu, to je malá Asie, Barnabáš z Kypru, Simeon z Afriky, je prostě černý, Lucius z Libye. Pět mužů, jejichž domovem se stalo evangelium. Ochotně se vydali na cestu. Dnes bychom to nazvali jako multikulturní církev, která vznikla v důsledku migrace.

Naši hosté

Ježíš je poutník. Běženec. A my s ním. S jeho maminkou a otčímem putujeme do Betléma ke sčítání, odskočíme si do Jeruzaléma, navštívíme chrám a zanedlouho hledáme azyl v Egyptě. Pak na povel cestujeme zpět do Galileje, do města Nazaretu. Ten z Betléma je Nazaretský. Rozum to nebere, ale je to tak. Každý advent, každé Vánoce. Tento rok jsme putovali už od února s prvními ukrajinskými běženci, kteří nám úděl azylanta Ježíše převyprávěli na svém příběhu. Ti z Dnipra, Izjumu a Kachovky jsou teď Litomyšlští, Pražští anebo Hradečtí. A je to tak správně.

Horší je, že jsme naprosto zklamali před sedmi lety a selháváme ještě dnes. Namísto toho, abychom se ptali Syřanů a těch dalších, kteří skutečně utíkají, na místo původu, na jejich vzdělání, schopnosti a vůli, zapíšeme si je, a pokud to jde, posíláme je nazpět. Jinde pokrčíme rameny a necháme je jít do Německa. A Němci nám je dost často vrátí. Už před sedmi lety jsme přece mohli říkat asi tohle: Dobrý den! Pěkně vítáme, co pro vás můžeme udělat a co zase vy můžete udělat pro nás? Můžete tu mít nový domov, odpočiňte si po cestě. Vy jste z Aleppa? Můžete být teď Tepličtí, Nymburští anebo Vsetínští.

Němci to tak nějak podobně říkali třeba v bavorském Pegnitz. Přijali tím Marii a Josefa. U nich se Ježíš narodil. V Pegnitz se ještě v roce 2020 učily babičky v evangelickém kostele bubnovat se třemi kluky z Iráku a jedním ze Sierry Leone. Učil je Maciga Diawara z Mali. Překročili spolu kulturní i generační hranice. A bez toho to nejde. Německá zkušenost říká, že čím menší město či komunita, často držená evangelickými křesťany, tím lepší přijetí poutníků a vzájemné sblížení s novým domovem.

ROZHOVOR

Nebo že mně se to stát nemůže. Nebo že jsou všichni alkoholici. Nebo že žebráním vydělají víc než běžný člověk prací. Jaká je skutečnost?

Ano, mezi lidmi panuje vůči bezdomovcům hodně předsudků a nepochopení. Někteří lidé s nimi mají i špatné zkušenosti. Ale platí to i obráceně, je mnoho zaznamenaných případů násilí na bezdomovcích, některé incidenty skončily až smrtí člověka.

Bezdomovec je nálepka, cejch, stigma. Především je to člověk, teprve potom bez-domovec, člověk-bez-domova. Spíš by bylo potřeba se ptát, co bychom jako lidé měli chtít vědět a jak bychom se k nim měli

chtít chovat. Je pravda, že někteří žebrají, někteří jsou alkoholici, ale to je i mezi lidmi bydlícími. Je taky pravda, že si mnozí z nich mysleli, že se jim nemůže stát, aby skončili na ulici, a stalo se. Není možné brát vážně to, co některý z nich řekne náhodnému novináři na jeho otázky. Když odpoví, že mu to tak vyhovuje, pak to může být z nouze ctnost, odmítnutí přiznat si životní prohru, po letech taky návyk a třeba trocha furiantství. Anebo od každého trochu.

Jak přinést Boží světlo do jejich tmy?

Jak být bezdomovci „Kristem“ podle evangelia? Stačí dát hladovému najíst,

žíznivému napít, obléct nahého, ujmout se cizince?

V první chvíli to stačí. Když přijde večer za deště nebo v mrazu prochladlý a hladový člověk do noclehárny, tak nepotřebuje slyšet svaté řeči nebo různé „dobré rady nad zlato“. Potřebuje sprchu a teplo, obléknout, pak horký čaj a kus chleba. A dobré slovo. Přijetí. Přívětivé chování. Pak se třeba ukáže příležitost k důvěrnějšímu rozhovoru, třeba o Boží lásce. Mluvím o prostředí v křesťanských sociálních službách.

V běžném životě, při letmém setkání s člověkem bez domova je to jiné. Na jednu stranu jednodušší, protože nemusí dojít k osobnějšímu rozhovoru, ale naopak obtížnější navázat kontakt a získat důvěru, a přitom se nenechat zneužít. Není snadné odpovědět na otázku, kde je hranice mezi empatií a zneužitím. Polohu hranic si každý určuje jinak. V jakémkoliv vztahu si je musí každý najít sám podle situace. Nemáme všichni stejnou potřebu vzdálenosti hranic, a také s různými lidmi stanovíme jinou hranici. To ostatně platí pro každodenní setkávání s lidmi, nejen s bezdomovci. ■

Velký rozhovor s Iljou Hradeckým najdete v lednovém čísle časopisu Brána.

13 2022 prosinec →

DOMOV JSOU VZTAHY

text DANIEL SMETANA, nemocniční kaplan v hospici foto JINDŘICH ŠTREIT

Kdysi jsem se osobně setkal s fotografem Jindřichem Štreitem. Daroval mi svoji knihu fotografií s názvem Brána naděje. Hodně mě tam oslovila fotografie, na které stará paní se svým manželem přichází v kostele ke svatostánku, pomaličku, ona o holi. Sotva jdou, ale jdou spolu. Jsou v tom kostele sami. Nepotřebují už nic. Jdou spolu a před sebou mají kříž – jistotu života „potom“. Lidé životem procházejí jeden s druhým – ruku v ruce – a tahle fotografie to vystihuje. V jednom momentu na konci života takto přicházejí před Boha. V tom je naděje i pro náš život –že ta společná cesta povede až k Bohu. Je to druhá fotografie tohoto příběhu – na té první jsou oba před kostelem, muž otevírá klíčem dveře do kostela a paní ho pomaličku, dva metry za ním, dochází. Aby tam vešli spolu. Je v tom láska, přívětivost, blízkost, provázení, společný pohled dál. Jsou jako bezdomovci, kteří se vracejí domů. Za sebou nechávají všechno, co si tady na zemi provizorně vybudovali.

Ve své službě nemocničního kaplana v hospici mezi umírajícími vidím, že v posledních chvílích je toto to nejdůležitější – být s těmi, které milují. Manžel s manželkou, rodič s dcerou, se synem, s vnoučaty, s rodinou. Uvědomují si, že všechno, co tady mají, zmizí. Najednou hledí do nebe – až do nebeského Jeruzaléma, kde budou s Bohem, v Kristově bydlišti. Najednou je tím nejdůležitějším Boží blízkost. Někdy se na ni už těší a ptají se: „Proč tady ještě jsem?“ Říkám jim, že se tím projevuje úžasná Boží láska: Kristova láska, kterou zjevil nám lidem na zemi, se v té chvíli těchto lidí dotýká. Ať jsou věřící, nebo ne. Na posledním kousku své cesty jsou svědectvím o lásce Kristově. Je to doba, kdy se modlí za svoje milované.

Myslí na ně. Děkují za ně. Uvědomují si, že jejich čas je u konce, ale ta láska tam je – a je silná. Nemluvím jen o starých lidech.

Odchází i spousta mladých, kteří vědí, že se neuzdraví. Pro ženu je vždycky složité, když na zemi nechává děti a manžela.

Velmi těžké jsou pak situace vzájemného neodpuštění – a chvíle, kdy odcházející mají duši otevřenou ke smíření, ale členové jejich rodiny nechtějí – a z různých důvodů se vzdálí. Zůstávají sami s Bohem a jsou vděční za blízkost kaplana. Pláčou. Mnohdy nejsou vidět slzy, ale ta hluboká vnitřní bolest je cítit. Když se s takovým člověkem modlím a držím ho za ruku, nejsem tam proto, abych soudil, co si zaslouží, a co ne, jsem tam s ním jako doprovod na posledním úseku jeho cesty. Ukazuji mu naději – to světlo, které září svrchu dolů a které je absolutní síla. Není to jen světlo a tma, ale jsou to i stíny. Život není jen černobílý. Bůh je nade vším, je svrchovaný, to on rozsuzuje. Na mně v té chvíli je jen zprostředkovat tomu člověku Boží laskavost. To lidi pozvedá, chtějí to světlo vidět.

V době, kdy člověk opouští zemi, odchází do nebeského domova a všechno na zemi nechává, jsou pro něj velmi důležité vzpomínky. Vrací se mu, co pro něj znamenali prarodiče, rodiče. Znovu prožívá atmosféru vztahů – kolem oblíbeného jídla, které rodině vařila maminka, na společné stavbě, kde všichni pomáhali, atmosféru blízkosti i beze slov… Člověk si naplno uvědomí, že domov není místo ani budova, domov jsou vztahy. Člověk může žít v paláci, ale když nemá dobré blízké vztahy, které mu tvoří domov, je bezdomovcem. Až v manželství si člověk naplno uvědomí, jak důležitý tento vztah je. Pro děti je to maminčina náruč, táta, který rodinu nese, babička s dědou, kteří pomáhají a snaží se být jim blízko. To jsou velmi důležité věci. Ve tváři takovým lidem pak i potom, co odejdou k Bohu, zůstává klid a pokoj. Zůstávám tam u nich s modlitbou. Jsem přesvědčen, že každý potřebuje někoho, kdo se s ním při odchodu z tohoto světa rozloučí.

14 prosinec 2022
TÉMA

Bezdomovci pro Krista

Jsme osm let manželé, je nám 29 a 30 let a máme tři děti do šesti let. Čtvrté dítě je na cestě. My vlastně také – opustili jsme běžný život a momentálně žijeme ve Francii v opatství Hautecombe, v centru pro formaci mládeže a ekumenickou misii komunity Chemin neuf.

V Čechách jsme prožili krásný čas s Bohem v bratrství Kána – to je společenství od komunity Chemin neuf, kde se lidé zaměřují na své manželství – snaží se jít s Bohem a se svým partnerem nějak intenzivněji. Moc se nám to líbilo a toužili jsme ještě po něčem víc, tak nám komunita nabídla formaci v zahraničí. Znamenalo to opustit práci v Čechách, byt v Praze, zanechat za sebou vše, co pro nás znamená domov. Měli jsme na vybranou: buď si dál krásně žít život, který si naplánujeme, v pohodlí Prahy se vším servisem, nebo se posunout v mezilidských vztazích i ve vztahu k Bohu, a dát mu ještě větší důvěru než doposud. Byla to výzva. Připomínalo nám to Petrův riskantní krok z lodi na vodní hladinu – krok za Ježíšem. Cítili jsme nabídku komunity jako pozvání od Něj. Na Káně nás hodně oslovilo, že „Bůh je tam, kde jsou dva nebo tři v jeho jménu“. Chtěli jsme být tam, kde je Bůh uprostřed svého lidu, a v ekumenickém společenství komunity jsme jej cítili intenzivně. Každý člověk ho někde dokáže vnímat víc. A tak jsme se ptali Boha, kde je teď konkrétně naše místo. Kde se k němu teď můžeme my víc přiblížit.

cestováním po Česku. A právě v té době jsme zjistili, že čekáme miminko. Dali jsme to vědět komunitě a ta začala zvažovat, že by nás poslala jinam, kde bude pro nás i pro komunitu jednodušší zajišťovat porod. Vůbec nic nebylo jisté, všechno byla otázka souhry mnoha faktorů, mnoha domluv. My jsme už byli podle původního plánu vystěhovaní a věci se vezly někde Evropou do Španělska. Najednou jsme však nevěděli, kde skončíme. Uvědomili jsme si, že jedinou neměnnou jistotu máme v Bohu. Těhotenství jsme přijali jako zázrak a Boží intervenci. Věřili jsme, že je to vskutku Bůh, kdo má vše pevně v rukou a ve své režii. Důvěřovali jsme mu, že nás pošle na to nejlepší místo. Vyrazili jsme ještě na týdenní akci Kány sloužit manželským párům, pak jsme postupně navštěvovali příbuzné – a na konci srpna se věci vyjasnily a padlo definitivní slovo, že pojedeme do Francie. Ta zpráva nás moc potěšila, Francie se nám samotným zdála jako dobrá volba. A naše věci už se mezitím v rámci komunitního transportu stěhovaly Francií do našeho nového bydliště v Hautecombe.

Místo, kam jsme se původně stěhovali, bylo ve Španělsku, a naše věci jsme plánovali poslat autem, které stěhuje lidi v rámci komunity po Evropě. Stěhovací auto jelo přes Prahu už v půlce léta, ale s komunitou ve Španělsku jsme byli domluvení, že přijedeme až v září – na začátek formace. Byt jsme se tedy rozhodli vystěhovat v červenci a srpen trávit

Teď už se můžeme trochu ohlédnout i za životem v komunitě tady ve Francii. Není to nic lehkého, ale je to obohacující. Především je to pro nás veliká radost, zažívat společenství takto intenzivně. Samotná formace obsahuje přednášky, společné sdílení i modlitby, budování osobního vztahu s Bohem. Každý si zde může hledat svoji osobní cestu s Ním. My konkrétně vnímáme, že se tu upevňuje povolání našeho páru. Postupně se tu do sebe skládají střípky. Duch svatý nás spojuje a skládá svoje dílo. Cítíme silné povolání pracovat pro jednotu Božího lidu.

Máme před sebou rok ve Francii – a uvidíme, kam dál nás Bůh povede.

15 2022 prosinec SVĚDECTVÍ

MRAZIVÁ WROCŁAWSKÁ NOC

EVA ČEJCHANOVÁ foto PIXABAY

Letadlo mělo zpoždění a při příletu do polské Wrocławi už mi bylo jasné, že plánovaný autobus do Čech nestihnu. Když mě proud lidí z letadla vyplivl před letištní halou, byla už tma. Mrzlo.

Na autobusovém nádraží už byly informace zavřené. Za posledních pár zlotých jsem se u veřejného počítače dostala až k informaci, že první spoj mi jede v pět ráno odněkud z města. Na to, abych zjistila odkud, už mi zlotý nezbyl. V hale bylo pár pochybných individuí, ale s vděčností za teplo jsem se rozhodla, že noc přečkám tady a k ránu se prostě doptám. V duchu jsem se modlila.

Byla hodina do půlnoci a v hale se objevil policista. Prvotní radost z jeho přítomnosti rychle zmizela – začal lidi vyhazovat z haly. Najednou jsem se ocitla uprostřed oněch „individuí“ venku před halou, kterou za námi všemi strážce pořádku zavřel. Byla jsem v šoku. Ti lidé, špinaví, zabalení do hadrů, s rukama po klouby omotanýma látkami, se na mě dívali se směsicí účasti, pobavení i smutku. „Witamy we Wrocławiu,“ pronesl s úsměvem muž, který měl nad levým okem nádor velikosti mandarinky. Ptali se, co tam dělám. Našli mi v jízdním řádu můj spoj i linku, kterou se k zastávce dostanu. Nabídli mi, abych do rána byla s nimi. Vzali mě do jediné otevřené veřejné místnosti ve městě, kde aspoň nemrzlo. Tam žena vytáhla z pod hader láhev kořalky. Těžko říct, jestli za to mohly nemocí zkroucené prsty, nebo měla ruce tak zmrzlé, že je už necítila – láhev jí vyklouzla z rukou a roztříštila se o kamennou dlažbu. Život celé skupiny se na zlomek vteřiny zastavil, ale i v tak krátké chvíli se jim na tvářích vystřídaly emoce údivu, hněvu, zoufalství, a nakonec tiché rezignace. Bože, tihle lidé mají být v nemocnici, ne tady! Jak vůbec můžou takhle přežít víc než jednu noc?

Před druhou ráno byl čas skupinu opustit. Displej v posledním autobuse MHD střídavě zobrazoval jméno nejbližší zastávky a venkovní teplotu. Bylo –24 ºC.

Ulice byla mrazivá a pustá. Zbývalo mi 2,5 hodiny. Už po pár minutách nezůstalo z tepla nasátého v autobusu nic. Po půl hodině už nepomáhalo ani poskakování a kolem nohou jsem začala omotávat svetry z kufru. Po hodině a půl už jsem se jen modlila. Pět minut před pátou se u zastávky objevil muž v uniformě. Nevěřícně na mě zíral. Když zjistil, jak dlouho tam jsem a že jsem Češka, objevily se v jeho chování známky paniky. (Zahraniční turistka a umrzne v mém rajonu!) Rezolutně mi přikázal jít s ním do tepla na horký čaj. Neuspěl. Přece teď odtamtud neodejdu!

Takhle nějak možná Simeon čekal na Ježíše. Nebyl čas odejít, dokud ho neviděl. Takhle nějak čekáme i my, až přijde znovu a vezme nás domů. Času je málo. Teď nemůžu to čekání vzdát.

Pevně věřím, že Bůh slyšel moje prosby za ty dobré duše ve Wrocławi a že tu mrazivou noc přežili. Že jim vrátil laskavost, se kterou se mě ujali. A že i pro ně má domov. ■

16 prosinec 2022
ZÁPISNÍK
EVA ČEJCHANOVÁ šéfredaktorka časopisu Brána

Nová místa

CB Metro Olomouc

Vznik v roce 2011

Vize: Zdravá církev, která zakládá další sbory

Evangelikální Fórum

• 5.–7. října 2022

• CB Soukenická v Praze 1

• devět denominací

• témata, která hýbou církvemi

• přednášky, semináře, workshopy

12 | 2022 BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

METRO OLOMOUC

Kdy a jak jste ve Vsetíně začínali?

Sbor CB Maják ve Vsetíně měl vizi založit další sbor. Během roku 2010 se podařilo sestavit 10členný tým z lidí z různých měst, kteří se ve druhé polovině roku 2011 přestěhovali do Olomouce. Tento způsob zakládání se prokázal jako velmi náročný. Ocitli jsme se ve městě, kde jsme nikoho neznali, takže jsme neměli kontakty na spolužáky ze základních a středních škol. Sociální síť si každý utvářel prakticky od nuly. Museli

bydlí daleko. Pro mnoho lidí je pak toto životní období náročné, zvlášť než jdou děti do školy. Každé hlídání od babiček a dědečků obnáší hodiny cestování a prarodiče zkrátka nejsou ve většině případů po ruce.

Zakládání sborů však přináší i spoustu příležitostí. Jako první bych zmínil předefinování toho, jak církev funguje. Najednou je sbor v situaci, kdy nemá klasické služby, jako je mládež, dorost, besídka, hudební skupiny, biblická atd. Není, kdo by služby organizoval ani kdo by

jsme vyvinout značné úsilí v podobě neformálních akcí, abychom si vytvořili vztahy s lidmi, které bychom pak mohli pozvat do církve a sdílet s nimi evangelium.

V čem vidíte úskalí, a naopak příležitosti v zakládání

nového sboru?

Postupně se k týmu přidali další lidé z různých míst, kteří se také stěhovali. Když se pak v Metru začaly rodit děti, pocítili jsme další důsledek stěhování – prarodiče

INFOBLOK

Mateřský sbor: CB Maják ve Vsetíně

Hlavní vedoucí: Tomáš Kadlec

Vize: Zdravá církev, která zakládá další sbory

Začátek fungování sboru: 2011

Počet členů: 58 dospělých a 30 dětí

se jich účastnil. To však vytváří prostor nově objevit, co je skutečně klíčové a zajímavé pro nové lidi, kteří v církvi ještě nejsou. Veškeré naše úsilí v prvních letech bylo věnováno tomu, abychom byli relevantní a srozumitelní pro lidi, kteří církev ještě nikdy nenavštívili. Když už někdo takový přijde, většinou je to na osobní pozvání, takže dostanete okamžitou zpětnou vazbu ohledně toho, jak to na něj působilo.

Druhá příležitost s tím přímo souvisí. Na začátku je velmi málo služebníků, takže vzniká prostor pro zapojení těch, kteří by možná jinde zůstali na okraji. Vzniká také prostor pro růst ve službě.

Neustálá konfrontace s nekřesťany u mnoha lidí vede k novému objevení smyslu víry. Je to tak zvláště u lidí, kteří v církvi vyrůstali a jejich víru tvoří tradice a zvyky, za kterými občas nevidí smysl. Když se vás však neustále spolužáci či kolegové, které jste do církve přivedli, ptají po smyslu a významu, donutí vás to skutečně ho najít.

NOVÁ MÍSTA #5 iNform

Jaký máte sen o vaší službě?

Nechtěli bychom být jen založeným sborem, který nějak vznikl, a tím to skončilo. Chtěli bychom se stát místem, které může zakládat dál, investovat do dalších míst, pomáhat vytvářet misijní smýšlení u starších sborů, které o to projeví zájem, a sdílet zkušenosti i slepé uličky s těmi, kdo sami zakládají. Tento rok se nám podařilo udělat dva kroky tímto směrem. Začali jsme pomáhat jednomu staršímu sboru a jedné vznikající skupině s touhou v budoucnu založit sbor.

V čem se vám daří na poli evangelizace a vedení lidí k Bohu?

Nacházíme se ve vysokoškolském městě, takže jsme vytvořili studentské bohoslužby a různé skupiny či skupinky. Tato demografie je velmi specifická – jsou to lidé s kritickým myšlením a spoustou otázek. Pocházejí z různých tradic a prostředí, někteří o křesťanství vědí hodně, některým se přechodem na

prosinec 2022

VŠ rozpadla víra, jiní vědí o křesťanství málo. Tito mladí lidé potřebují prostor pro diskuzi, možnost klást otázky a zpochybňovat svou vlastní víru i tradici.

Dle mého názoru se nám daří se studenty pracovat a mluvit s nimi o Bohu i Bibli zajímavým způsobem, který jim dává smysl. Mnoho z těchto lidí pak zůstává ve sboru a dále slouží spolužákům a studentům.

Pozorujeme, že dochází k určitému posunu. Za celou historii sboru se nám snad ani jednou nestalo, že by přišel někdo úplně nový na pozvání kamaráda, slyšel kázání a na základě nějaké výzvy uvěřil. Každý příběh se velmi liší, lidé přicházejí z různých prostředí s různými předpoklady. Většinou potřebují do církve chvíli patřit, vyjasnit si své otázky, zbořit některé bariéry a víru si „zkusit“. Až poté vyznají víru a stanou se členy. Proto se jim takové prostředí snažíme vytvářet.

TEOLOGICKÉ FÓRUM: KREATIVNÍ PRÁCE S BIBLÍ

Na den reformace – 31. října – se uskutečnilo kvůli covidu dvakrát odložené teologické fórum na téma „Kreativní práce s Biblí“. Na třicet zájemců se sjelo z různých koutů republiky, aby se zamyslelo nad způsobem interpretace biblických textů. Byli mezi nimi nejen obvyklí účastníci (CB, KS, ČCE), ale zastoupeni byli např. i římskokatoličtí kněží. Cílem tohoto fóra nebyla tentokrát exegeze Písma klasickými způsoby. V tomto fóru šlo o rozšíření způsobů práce s biblickým textem a jeho interpretaci pomocí různých druhů umění. Slovo tentokrát nedostali odborní teologové, ale lidé, kteří dlouhodobě pracují s Biblí pomocí umělecké tvorby.

Jako první vystoupil se svou prezentací Daniel Raus, novinář, publicista a rozhlasový redaktor (Svobodná Evropa, Český rozhlas). Daniel jako autor knih a CD nahrávek Písně písní, Jóba, Kazatele, Žalmů a Přísloví ukázal na možnosti poetické interpretace. Byl schopen citlivě přebásnit tyto texty do jazyka dnešní doby. Mohli jsme nahlédnout do jeho literární dílny a obdivovat hluboký ponor do Písma a mimořádnou sílu poetické interpretace.

Hudebník a písničkář Tomáš Najbrt přinesl celou sadu ukázek své práce s biblickými texty. Jeho silnou stránkou je schopnost napsat během týdne pro nedělní bohoslužbu novou píseň, která je tvořivou a silnou interpretací kázaného textu. Spojení textu a hudby je samo o sobě tvorbou, která se dotýká lidských emocí a přináší prožitek setkání se slovy Písma. Mohli jsme vyslechnout řadu ukázek, které potvrdily srozumitelnost tohoto způsobu interpretace.

Alexandr Flek je znám jako vedoucí překladatelského týmu Bible21 a také zakladatel Biblionu. Jako pastor a překladatel prožíval zápas o překonání kulturní a náboženské distance mezi světem Bible a světem naším. Proto se snažil převádět biblické příběhy do naší doby pro všechny, kteří na odlišnost prostředí a jazyka Bible naráželi. Z tohoto úsilí vzešla série interpretovaných příběhů Bible, která se stala základem Parabible. Znovu byly vyvráceny mylné názory, které přisuzovaly Parabibli snahu o nahrazení biblického textu. Převedení příběhu do dnešní situace přibližuje Bibli do našeho zorného úhlu. Ježíš z Nošovic, narozený v Berouně a mluvící do naší doby je interpretační pokus.

Posledním příspěvkem byl výtvarník Ralf Mošt (Martin Jeřábek), který se zabývá experimentální poezií a jejími odrazy již od své diplomové práce na Filozofické fakultě. Je obdivovatelem Ježíše, jehož podobenství, vyprávění a obrazotvornost považuje za jeden z pilířů západní kultury. Ralf přiblížil a na konkrétních obrazech ukázal svůj způsob uplatnění poetické interpretace ve spojení s výtvarným uměním.

Zajímavé diskuse účastníků pokračovaly ještě po ukončení tohoto fóra. Uvědomili jsme si, jak jsme sami málo tvořiví při přinášení Božího slova dnešnímu člověku.

■ PAVEL ČERNÝ
■ TOMÁŠ KADLEC

EVANGELIKÁLNÍ FÓRUM: FENOMÉNY

Na chodbách sborové budovy v Soukenické je živo. Program je rozmístěn do několika místností po třech podlažích celé budovy a pro příchozího, který do té doby znal v budově jen hlavní sál, není úplně snadné se zorientovat. Ale na dveřích jsou plánky, u registrace v patře jsou ochotní lidé a ti, se kterými se průchodem budovou zdravím, s úsměvem poradí. Program je nabitý. Bude to plný den.

Začíná ve velkém sále. Je poloprázdný. Lidé dochází v průběhu krátkých přednášek a pomalu a tiše zaplňují lavice. Tomáš Polívka mluví o hudbě. Ví, co říká, je ředi-

první blok, k němu dodává, že „z Tiktoku nikdo nevystuduje.“

Lukáš Targoš, pastor královéhradeckého sboru Element, mluví spatra. Zaujalo to natolik, že byl ze sálu vznesen dotaz. „Jak bych mohl chtít, aby si někdo zapamatoval moje kázání, když bych si ho nebyl schopen zapamatovat já sám?“ Ani jeho přednáška neupadla do zapomnění. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Neumíme to. Máme snahu přimět plačící neplakat a zchlazovat radost radujících se (protože je ten smích stejně brzy přejde). Neumíme s nimi prožít naplno ani radost, ani žal. Jako bychom zapomněli, jak

telem hudebního vydavatelství Rosa. Popisuje vývoj církevní hudby a chval napříč stoletími. Moderní chvály, vyplývající z potřeby setkat se s Bohem jednoduše, v modlitbě a v emoci, se stále ještě setkávají s naší protestantskou tradicí. „Varhany přišly do církve v 8. století a ještě…“ otáčí se, jako by se ujišťoval, že monumentální píšťaly zabírající třetinu stěny za ním pořád ještě jsou, „…neodešly! Jsou tady!“

„Učme děti číst knížky,“ otáčí pozornost od digitálních technologií ke knížkám Jiří Unger, tajemník České evangelikální aliance v závěru své přednášky o Církvi v digitálním věku. Apel návratu k literatuře je silný a Miloš Poborský, ředitel ETS, který moderuje

se první církev radovala s apoštolem Petrem, když ho anděl vyvedl z vězení, i když krátce předtím truchlila pro Jakuba, kterého z vězení nevyvedl anděl, ale kat na popravu. Smích a pláč. Křesťané by měli umět obojí. Osazenstvo sálu se rozchází po budově. Co místnost, to jiné téma. V kavárně v podzemním podlaží je čas na kávu. A pak chodby utichají.

Otevírám dveře akademického networku. Peter Cimala uvádí Pavla Hoška a jeho téma – život C. S. Lewise. Respekt, s jakým mluví o vhledu Pavla Hoška do života slavného spisovatele, vzbuzuje nadšená očekávání. Pavel Hošek pak zahajuje větou: „Po takovémto úvodu, přátelé, nemůže následovat už nic

REPORTÁŽ iNform

jiného než zklamání.“ Ale opak je pravdou. Lewis i jeho kavárenská skupinka, do které patřil i Tolkein, v Hoškově podání ožívá a před účastníky networku se otevírá pohled na kolébku nejčtenějších děl minulého století (kromě Bible) – Letopisů Narnie a Pána prstenů. Lituji, že ve víru velkého tance s C. S. Lewisem nemůžu zůstat do konce.

V klubovně je ryze mužská společnost. Petr Grulich, vedoucí networku o čtyřech generacích rozvoje sboru, dopisuje na flipchart pod kategorii VNUK ke slovům „udržovatel, praxe“ pojem „tradice“. Nad ním je SYN a hesla „vize, pevná ruka, struktura, stabilita“ a další a ještě nad ním je OTEC, zakladatel sboru, a slova „vize, oběť, nasazení, osobnost, energie, odvaha...“. „Tradice a respekt k osobnosti jsou ve třetí generaci velmi silné,“ ozývá se jeden z účastníků se zkušeností. „Jeden kazatel si,

INFOBLOK

Pořadatelem Evangelikálního fóra je Česká evangelikální aliance. Ta je nejširším sdružením křesťanů v ČR – spojuje devět denominací. Téměř 30 let je platformou pro spolupráci, modlitby, vzdělávání, vzájemnou podporu i inovaci mezi lidmi, kterým leží na srdci duchovní obnova ČR. Letošní Evangelikální fórum se konalo 5.–7. října v prostorách Sboru CB Soukenická v Praze 1.

Téměř třídenní akci zahajoval ve středu 5. 10. ve večerních hodinách plenární program s úvodním biblickým slovem a modlitbou ve velkém sále sboru. Čtvrtek i pátek pak patřily mnoha pestrým přednáškám, networkům a seminářům.

prosinec 2022

když poprvé přišel na nový sbor, odložil kabát na bustu zakladatele. Co vám mám povídat. Skandál!“ Smích z klubovny je slyšet až na chodbě...

V malém klubu je skupinka usazena do půlkruhu kolem Davida Symona. Na stěně je promítnut slide popisující, čím misionář prochází během misijního pobytu. Skutečná tvář misie. Řečník popisuje úskalí, která si misionář uvědomí až na místě. Např. že je-li svobodný a z bohaté Evropy, je vnímán jako dobrá partie místních dívek a musí odolávat tlaku z tohoto směru, stejně jako samotě, která je s misií spojena. Nebo že se pro skladování léků, které musí být v chladnu, musí najít jiné řešení než mnohdy nedostupné lednice. Že když se dostane na chvíli domů, není to dovolená, ale šňůra přednášek a prezentací... Vyvstává z toho nutnost jistoty Božího povolání.

Téma od tématu je zajímavé, aktuální, plné otázek a hledání odpovědí. Co studentům dal a vzal covid. Jak se pastorační pracovníci vypořádávají s problematikou homosexuality, hledání identity homosexuálních věřících a pastorační pasti. Jak být pro lidi se zvěstováním Božího slova srozumitelný. Nástroje pro zdravé fungování staršovstva. Jaké místo má v církvi zkušenost se křtem v Duchu svatém. A další… a další...

Celé evangelikální fórum končí poněkud neformálně autogramiádou Marka Macáka a jeho knihy Minoritní sexualita v pastoraci věřících, Davida Symona a jeho publikace Z Česka až na konec světa a Pavla Hoška s jeho Chasidskými příběhy.

Bohaté menu duchovního rautu letošního Evangelikálního fóra se uzavírá.

■ text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE listopad 2022

▪ Rozhovory o zřízení nových sborů Rada vedla rozhovor se zástupci samostatné stanice Opava – Elim spolu s kazatelem – správcem sboru v Opavě Matúšem Kušnírem, o žádosti sboru v Opavě na zřízení nového sboru. Rada schválila podání konferenčního návrhu na zřízení nového Sboru Církve bratrské v Opavě – Elim.

Rada vedla rozhovor se zástupci samostatné stanice Chýnov a kazatelem – správcem sboru v Táboře Milanem Letem. Rozhovoru se osobně zúčastnil za odbor 7Z Matúš Kušnír, který pomáhal rozvoji stanice. Rada schválila podání konferenčního návrhu na zřízení nového Sboru Církve bratrské v Chýnově.

Na základě říjnového jednání s Řídicím

týmem stanice Rady Velká Ohrada, který požádal o zřízení sboru, a po projednání žádosti i se staršovstvem Sboru CB

v Praze 5, Rada schválila podání konferenčního návrhu na zřízení nového Sboru Církve bratrské Praha – Velká Ohrada.

▪ Vizitace

Rada obsáhle diskutovala o tom, jak nově a efektivněji uskutečňovat řádné i mimořádné vizitace. Na pastorální konferenci v lednu o tom bude jednat s kazatelským sborem. Snahou je, aby vizitace byly pro sbory povzbuzením a pomocí. V rámci jednání Rada také schválila vizitační zprávy ze Sborů CB Praha 6 – Dejvice a Sboru CB v Pardubicích.

▪ Akce pro kazatele a manželky

kazatelů v důchodě

Rada byla informovaná o setkání emeritních kazatelů 5. 11. 2022 v Litomyšli, kterou připravil bratr Karel Fojtík →

POJĎTE NA ADVENTNÍ PROCHÁZKU

Povídali jste si někdy s dětmi o tom, jak jste prožívali těch devět měsíců, když byly u maminky v břiše? Adventní procházka Školy Celým srdcem k tomu poskytne jedinečnou příležitost. Bude vyprávět příběh o tom, co se dělo před narozením malého Ježíše, a zároveň děti mohou soukromě zjistit vzpomínky svých rodičů.

Advent je doba očekávání. Všichni čekáme na příchod jednoho speciálního miminka a připravujeme na to svoje srdce. Podobně se každý nastávající rodič připravuje na příchod svého děťátka a dělá mu místo ve svém životě. V adventu se takto připojujeme k Marii a Josefovi a můžeme zjistit, že jejich zkušenost je v lecčem podobná naší rodičovské zkušenosti.

Škola Celým srdcem se rozhodla této paralely využít a dát dětem příležitost prožít vánoční příběh skrze vzpomínky jejich rodičů o nich samotných. Na sedmi zastaveních Adventní procházky vždy zazní kousek vánočního příběhu, úkol k získání písmena do tajenky a jednoduchá otázka k rozhovoru mezi dítětem a rodiči, na kterou lze později navázat v teple domova. Mezi otázkami budou například: Kdo byl nablízku těhotné Marii a kdo vám? Jak vybírali jméno Marie s Josefem a jak vy? Co měl malý Ježíš po rodičích a co mám já? Nebudou chybět ani koledy a rozsvěcení lampiónů, které si děti mohou na procházku přinést.

Adventní procházka se bude konat v neděli 11. prosince od 15:15. Akce je zdarma a je otevřená široké veřejnosti. Trasa začíná na adrese školy – Radouňova 1, Praha-Řeporyje, kam je přímé autobusové spojení ze stanic metra Luka, Stodůlky či Motol.

Registrace na: celymsrdcem.cz/akce

Škola Celým srdcem, která akci pořádá, je základní škola komunitního typu s křesťanským prostředím. Do školy chodí děti z křesťanských rodin i rodin bez vyznání. Posláním školy je rozvíjet děti po racionální, emocionální, vztahové, tělesné i duchovní stránce. Děti se učí ve skupinových i individuálních aktivitách, venku i uvnitř, v běžných, projektových a anglických dnech. Škola nabízí volná místa v 1.–7. třídě.

Propojte dětem vánoční příběh s jejich vlastním na Adventní procházce Školy Celým srdcem.

ZPRÁVY iNform

KONFERENCE ROYAL RANGERS

V sobotu 5. 11. 2022 proběhla ve sboru Apoštolské církve v Brně konference velitelů předních hlídek Royal Rangers. Tato naddenominační dětská organizace zahrnuje více než 1 500 registrovaných členů a její součástí je také několik „dorostů“ z Církve bratrské.

Na konferenci vystoupil jako hlavní řečník pastor mládeže Tomáš Glada z Valašského Meziříčí. Jeho poselství by se dalo shrnout do několika základních myšlenek. Nová generace, nazývaná generací „Z“, musí být jiná. Narodila se do doby, kdy mobil a internet už byly nedílnou součástí života, a nic jiného nezažila. Přesto potřebuje přijetí, nalezení vlastní identity a někdy si hledá svoji vlastní, neprozkoumanou cestu. Modleme se za ně, nemají to jednoduché.

A poselství pro velitele, vedoucí – hledejme svého Timoteje a věrně mu předávejme, co jsme přijali od Ježíše. On si vyvolil dvanáct učedníků a skrze ně sdělil evangelium světu.

Za 62. přední hlídku Bystré JENKA HEJZLAR

POMOC UKRAJINĚ

Ekumenická rada církví uspořádala v úterý 8. listopadu ohlédnutí za dosavadní církevní pomocí ukrajinským uprchlíkům. Představitelé církví prezentovali nejrůznější formy pomoci – ve finančních sbírkách se vybraly stamiliony korun, pomoc byla poskytnuta i humanitární a materiální formou, pomocí dobrovolníků a evakuací osob. Za veškerou pomoc na akci poděkovala první tajemnice Velvyslanectví Ukrajiny v ČR Tetiana Okopna.

Ukrajinští uprchlíci se také mnohdy stávají součástí náboženského života, dokonce vznikají nové církevní sbory složené převážně z věřících ukrajinské národnosti.

Na českých farách a v prostorách farních sborů našly hned po vypuknutí války zázemí tisíce lidí. Mnozí z nich ubytování stále využívají. Bezprostřední humanitární aktivity pak zvolna vystřídala pomoc s integrací – vznikla komunitní centra, pokračuje improvizovaná výuka jazyků, dětské skupiny, sdílené kanceláře či nejrůznější volnočasové aktivity. České církve dosud organizovaly pomoc válečným uprchlíkům z Ukrajiny spontánně a každá dle svých aktuálních možností. Celodenní konference ERC byla příležitostí k výměně zkušeností a také ke koordinaci dalšího postupu.

Jak upozornil zvláštní zmocněnec Ministerstva zahraničních věcí ČR Robert Řehák, kvůli ruským teroristickým útokům na civilní infrastrukturu aktuálně hrozí třem milionům lidí na Ukrajině, že se na zimu octnou zcela bez dodávek tepla a energií. Církve také vyjádřily ochotu spolupracovat a koordinovat společný postup v případě dalších uprchlických vln. Na pomoc jsou díky dosavadním zkušenostem připraveny. A jsou připraveny pomáhat tak dlouho, dokud bude pomoci třeba.

Ze zprávy PETRA JANA VINŠE, generálního sekretáře a tiskového mluvčího ERC

ve spolupráci s kazatelem Danielem Kvasničkou a Matúšem Kušnírem. Předseda David Novák se akce zúčastnil a vyhodnotil ji jako velmi úspěšnou, dobře připravenou a užitečnou. Podobná setkávání v koordinaci s kanceláří Rady se bude konat nejméně jednou do roka.

▪ Vyslání Effathy Radou a Odborem mládeže na návštěvu Švédska Rada schválila zahraniční cestu kazatelů Romana Touška a Petra Luhana s mládežníky sboru Effatha do Švédska na konci srpna 2023. Hlavním záměrem je navštívit sbory, kde mají aktivní mládež či mládežnická hudební uskupení, a navázat osobní kontakty. Vedlejším produktem budou koncerty a utužování „effaťácké party“.

▪ Evidence skutečných majitelů a povinné datové schránky

Od září 2022 mají církve a jimi zřízené organizace skutečného majitele, kterými jsou statutární zástupci. Rada vzala informaci na vědomí. Dle stanoviska právničky Michaely Beňové nebude mít tato skutečnost dopad na změnu odpovědnosti statutárů.

Další změnou je povinné zřízení datových schránek pro všechny sbory od 1. 1. 2023. Sbory, které si samy datovou schránku nezajistí, budou mít v novém roce datovou schránku zřízenou ze strany státu automaticky. Statutární zástupci budou informováni na Setkání statutárů.

▪ Dar 50.000 Kč na nákup

Nových zákonů

Rada vzala na vědomí, že CB přijala dar 50.000 Kč na zakoupení 1 250 ks kapesních Nových zákonů pro misijní účely. Knihy převzal David Rajca a Ondřej Svatoš a budou předávány mládežím na regionálních setkáních mládeže.

prosinec 2022

KLUB SAMAŘÍ

8. 12. 2022

Přednáška Gabriely Ďuraškové na téma Dětská psychoterapie

SETKÁNÍ SINGLES+

10. 12. 2022

v Brně (Slovo života) + on-line, registrace do 4. 12. 2022 na stránkách singlesplus.cz, host: Petr Raus; téma: Singles v mém životě

7. 1. 2023

on-line (zoom); host: Pete Lupton; téma: Odvrácená strana pornografie

ALIANČNÍ TÝDEN MODLITEB

KALENDÁŘ AKCÍ iNform prosinec 2022

8.–15. 1. 2023

téma: Dobrý pastýř; Žalm 23

HOUBA

20.–21. ledna 2023

Setkání mládeže ve východních Čechách

LEGOPROJEKT

30. 1. – 5. 2. 2023

Projekt CB Brno, Kounicova

NAKOPÁVAČKA

24.–25. (26.) 2. 2023

pro účastníky Vedoucáku a jejich týmy (po dohodě je možné přespání až do neděle)

ČERPADLO

24.–26. 3. 2023

Akce Dorostové Unie

VEDOUCÁK

14.–15. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: 1. část – on-line

BIBLICKÁ STEZKA

28.–30. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: regiony

VEDOUCÁK

12.–14. 5. 2023

Akce Dorostové Unie: 2. část – v přírodě

STALO SE

Modlitba za domov

V rámci oslav vzniku Československé republiky se 28. 10. 2022 v Národním památníku na Vítkově konala pod organizační taktovkou Ekumenické rady církví Modlitba za domov. Již šestnáctý ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle provází téma z Žalmu 121: „Odkud mi přijde pomoc?“ Součástí akce byla slavnostní bohoslužba, přenášená v přímém přenosu ČT, a slovem provázeli vojenský kaplan Pavel Ruml, farářka a členka Československé obce legionářské Jana Šmardová, předseda Rady Církve bratrské Bc. David Novák, M.Th. a kněz Marek Orko Vácha. Akce měla bohatý doprovodný program – rodiny s dětmi mohly navštívit divadelní představení, kreativní dílny, děti a mládež čekala výtvarná soutěžní přehlídka, jejíž práce jsou vystaveny v prostorách CB v Soukenické, všichni pak mohli absolvovat prohlídku Národního památníku na Vítkově. ■

Číslo 12/2022 vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 4. 12. 2022

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

ZPÁTKY V BOSNĚ

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, desátý díl

Nyní je 7 hod. ráno a my odpočíváme na břehu Driny. Vaříme kávu a střídáme. Já dnes též musel kávu vařit, neb bratr Víšek se mi ztratil a dosud zde není. Jenže se mi stala nehoda, když už jsem měl kávu rozvařenou a bral to z ohně, tedy se mi to vysmeklo – a polovina se mi rozlila na zem. Vzpomínám na svoji mamičku i nyní mnoho.

Je 8 hod. ráno a my jdeme zase zpět ku hranicím bosenským. Nevíme věru, co to znamená, ten spěch na tuto stranu. Snad zas se bude z druhé strany bojovati. Je veliké vedro a my jdeme po silnici. A kdo si dovede představiti, jak taková silnice, po níž tolik regimentů vojska přejde a přejede, vypadá, ten věří, jak se to jde. A nyní takovou váhu na bedrách, skoro až na 170 kusů patron, to potom tíží prsa velice. Všichni shánějí vodu, ale já ne mnoho, vždy si polknu kávy, a tak žízeň hasím a prach spláchnu.

Nyní uhýbáme do lesa, tak zas nebude tolik prachu.

Čtu slovo Boží u Ezechiele proroka, o bezbož nosti lidu izraelského a myslím si, zrovna ten lid je takový nyní. Samá převrácenost a hřích. V tomto času poznávám, jak veliká to milost stala se mně, že jsem se stal dítkem Božím. Nic mne netíží, jsem vol ným v Pánu, a tak v Jeho lásce se mi krásně kráčí. Okolo mne samé rouhání, reptání, že není Boha, a v srdci mém pokoj.

přitom hledí kukuřice a obilí. Ale málo ho zde sejí. Dnes jsem viděl též mlátit. Udělají si kolo a jednoduše honí po rozestlaném obilí koně nebo vola a tak jej mlátí. Ale mnoho toho zůstane ve slámě.

Nyní si půjdem pro menáž. A pak půjdu spáti. To jsme si dnes pochutnali na teplé polévce a masu. Člověk zrovna okřeje, když se pořádně nají.

Je ráno dne 22. srpna a opět poslední den v týdnu a my mašírujeme opět tou silnicí, kterou jsme šli do Srbska. Jsme opět v Bosně a jdeme, nevíme kam. Vyšli jsme v 5 hodin nyní je 10 hodin a my odpočíváme. Dnes se to dobře jde, neb je chladno, ale proto se přece tak potím, že je kapesník mokrý jak z vody. Ó, toho potu. Chtěl bych míti chleba, ale nemáme ho, dostali jsme jenom cvibach. Měl jsem kávu od rána, tak jsem si ji připíjel k němu, tak jsem hlad zahnal.

Jsou tři hodiny a my jsme opět na místě na jedné stráni, kde máme rozložené celty. Jsme po menáži a chystáme se jít spát. Četl jsem si v Bibli o tom, jak Hospodin skryl Bárucha a Jeremiáše, když jej nepřátelé chtěli zahubiti. To mne velmi potěšilo. Tak i mne Pán skrývá, a proto nebojím se zlého.

Je nyní poledne a já mám k obědu jedno jablko a kousek cvibachu. Snad dostaneme dnes menáž a chleba, až přijdeme na místo. Ó, Pane, sil mne. Konečně jsme zase na místě odpočinku. Ano, odpočinutí, jak sladce to zní. To poznáváme zvlášť nyní, když po celonočním a do tří hodin trvajícím marši mohu si odpočinouti. Zuji si boty, převléknu suchou košili a jdu si natrhati švestky. Chci je platit, ale oni nechtí vzít peníze, že jsme jejich bratří. Jsme vedle Driny a přes ní zase vidíme srbské kopce, po nichž jsme skorem 14 dní chodili. Těším se na noční odpočinek dnes. To se zase vyspím. Jsem zdráv a trpělivě snáším břímě dne i horka. S bratrem Víškem jsme opět pohromadě, on se smíchal se 4. setninou a byl dříve zde než my. Stále opět slyšíme střelbu z děl a kanónů, ale my kdy přijdeme opět do boje, to nevíme.

Koupit zde není možno nic, je zde chudičko, tu a tam nějaká kuča, ale v ní nic. Kravičky se jim pasou po stráních a oni si

Ach, jak těšili jsme se na pokojnou noc, na pohodlný spánek v celtách, do nichž jsme si nanosili suché trávy hojnost, ale o šesté hodině přišel rozkaz vše zabalit a připravit se na marš. Bylo po spánku, bez večeře a unaveni jsme šli jeden za druhým na silnici a tam se seřadili, ale nemohli ku předu pro vozy trénu, jež se táhly aspoň pět kilometrů před námi. Tedy do příkopu a čekali jsme na volnou cestu. Ale volná nebyla, stálé vyhýbání vozům, koním a tma veliká. Šli jsme aspoň do jedné hodiny v noci po silnici mezi trénem a potom jsme uhnuli na cestu a tam jsme měli volno. Ale ta veliká únava a spánek nedaly jíti a my konečně asi o druhé hodině v noci klesáme na strany cesty a usínáme, vše na zádech, a spíme až se rozednívá. Potom zase ku předu. ■

příště: Zvornik

17 2022 prosinec
HISTORIE

HAVLÍČKŮV BROD PATŘIL MLÁDEŽI

Po tříleté covidové pauze se na konci října do Havlíčkova Brodu vrátil Brodfest. Sjezd mládeže pod taktovkou církevního odboru do města přilákal přes 900 mladých lidí. Čtyřdenní bohatý program nabídl semináře, koncerty, duchovní programy i speeddatingovou seznamku.

Je čtvrtek 27. října. S kamarádkou jsme vystoupily s velkou skupinou lidí z vlaku v Havlíčkově Brodě. Ani jsme nemusely přemýšlet, jakým směrem se dát, šly jsme zkrátka s davem. Po cestě do kulturáku jsme míjely Kaufland. „Poslední šance si něco nakoupit před státním svátkem,“ říkám si. Měly jsme skluz, tak jsme pokračovaly směle ke kulturnímu domu. „Však restaurace budou otevřené,“ prohlásila kamarádka. Rychlá registrace, ubytování na gymnáziu a hned cesta do kulturního domu na první program. Slovo měl David Košťák z Odboru mládeže a celý večer doprovázela kapela ze Zlína. Po programu následoval koncert kapely Ignite nebo byla možnost jít na tzv. Quest. Byla jsem ale docela unavená a chtěla jsem si spíš povídat s lidmi. Takže jsem se ani jednoho neúčastnila.

Pátek byl zaměřený hlavně na semináře. Ty byly rozdělené do tří bloků. V první části jsem si zvolila „LGBTQ pohledem Božího příběhu“. „Bude to dlouhé,“ zahájil svůj seminář kazatel brněnského sboru Aleš Navrátil. Třída byla ale úplně plná a ani po varování v úvodu se nikdo nezvednul. Zamýšleli jsme se, jak přemýšlí svět: pocity jsou absolutní průvodce, štěstí je ultimátní cíl, odsuzování je absolutní hřích, Bůh je absolutní neznámo. „Bůh nás povolává

ke svatosti, ne k heterosexualitě,“ vysvětloval Aleš. „I jako heterosexuál dělám hříchy, které mají stejnou váhu, a potřebuji milost,“ dodal. V druhém bloku seminářů jsem si vybrala „Pomáhání skrz pokládání dobrých otázek“. Tentokrát to ale nebylo jen o poslouchání výkladu. Pod vedením Grega Strocka jsme si mohli sami vyzkoušet vést druhé k pokládání dobrých otázek. „Dobré otázky by měly být otevřené a nesoudící. Není dobré začínat slovem proč, lepší je použít jak anebo co,“ vysvětloval Strock. A ze třetí skupiny seminářů jsem zvolila „(re/de) konstrukce víry“, který měl zástupce ředitele Křesťanské akademie mladých Jakub Vejmělka. „Dekonstrukce víry znamená, že přestáváme věřit nebo máme pochybnosti o věcech, kterým jsme věřili dřív. Je to důležité téma pro dnešní generaci křesťanů, dekonstrukce se ale nerovná odpadnutí od víry,“ vysvětloval Vejmělka. Sobota byla ve znamení sportů. Po ranním programu byla možnost jít na seminář nebo si vybrat z několika sportů – fotbal, frisbee, volejbal. Florbal byl nakonec zrušen kvůli malému zájmu. Šla jsem hrát volejbal. Atmosféra v tělocvičně byla

18 prosinec 2022
text KATEŘINA ZATLOUKALOVÁ foto JAKUB ŠIMMER
REPORTÁŽ

absolutně nádherná. Fandilo se, hrálo fair play a moc jsme si to užili, i když jsme všechny zápasy prohráli. Po sportech následovala již tradiční štafeta, kterou nakonec o dvě sekundy vyhrál tým mládeže z Pardubic, favorité už z předchozích ročníků Brodfestu.

Při večerním programu měl slovo David Novák. „Jsem jediný žijící člověk, který se účastnil všech Brodfestů,“ odlehčil své slovo na úvod. Mluvil o tom, proč následovat Ježíše. Nenabízí nám lepší život. Nabízí nám sám sebe, ten vztah. Je to ten, kdo nám dává sílu a vizi, abychom svědčili a měnili svět. Učí nás snít, abychom měli ideály. Ne nějak to tady přežij, ale žij. „Můžeme si položit otázku: Šel bych do toho znovu?“ vysvětloval. Součástí slova byla i pobídka, abychom přijali výzvu patřit Ježíši. Ať už je to náš první kontakt s Ježíšem, nebo chceme obnovit náš vztah.

Na znamení přijetí této výzvy jsme mohli vyjít z davu a podat Davidovi pravici. S nadsázkou můžu říct, že Brodfestem žilo celé město. Bylo skvělé pozorovat menší i větší skupinky lidí, které se přesouvají mezi programy a jednotlivými místy dění. Samozřejmě celé čtyři dny nebyly jen o koncertech, seminářích a hlavních programech. Měli jsme také možnost modlit se s dobrovolníky z modlitebního týmu, zajít se ztišit do modlitební místnosti nebo si promluvit se členy pastoračního týmu. Ocenila jsem i letošní novinku – rezervační systém. Člověk si tak mohl objednat schůzku na konkrétní čas s konkrétním člověkem. A novinku měl Brodfest ještě jednu – speeddatingovou seznamku. Já jsem ji sice nakonec nevyzkoušela, ale oceňuji nápad pořadatelů.

V neděli ráno už byl čas sbalit se, vyklidit školy a jít na program. David Košťák tentokrát mluvil o tom, jak se vrátit domů, a přitom se nevrátit před Brodfest. „Vrať se domů a vypravuj, jaké věci ti učinil Bůh. Kvůli sobě navzájem, abychom se povzbudili, ale i k Boží slávě,“ dodal.

Celkově Brodfest hodnotím velmi kladně. Mám spoustu podnětů k přemýšlení. Nové vztahy, do kterých má smysl investovat, starší vztahy, které se na akci obnovily. Brodfest je výzva. Výzva k budování nás samotných, k budování vztahů s Bohem i s lidmi. Výzva, na kterou musí každý sám za sebe odpovědět, jestli ji přijme.

Ondřej Svatoš

vedoucí Odboru mládeže CB

OTÁZKA

Jak vy sám hodnotíte letošní ročník Brodfestu?

Já osobně jsem nadšen z toho, že mládeže mohly skutečně přijet spolu jako skupiny a společně jsme mohli tvořit ne anonymní dav jednotlivců, ale širokou rodinu těch, jejichž základem je Kristus. Jsem rád, že jsme dali prostor novým a mladším lidem v rámci společných programů, seminářů, aktivit i vedení některých oblastí na Brodfestu. Zároveň vidím, že některé nové i stálé prvky potřebují změnu a tu, věřím, jsme ochotni dělat.

Co pro vás byl během celého festivalu nejsilnější okamžik?

Pro mne to jsou pokaždé dvě hlavní věci. 1. Společná chvála a zpěv davu 900 lidí z celé republiky, kdy se sjednocujeme nehledě na rozdílný věk, odkud jsme nebo jak moc se známe. 2. Vidět ochotu a lásku k mladým všech těch, kteří byli zapojeni – vyučující, kapely, dobrovolníci, seminaristi, prostě ti, kteří přišli pomoct a dávat to, co mají.

Co si z festivalu odnášíte do své další práce s mládeží?

Doba se neustále mění. Musíme být připraveni reagovat na nové výzvy a potřeby. Na tomto Brodfestu to ukázala například návštěvnost na určitých typech seminářů, jako byla psychologie, úzkosti, LGBTQ otázky, vztahy a další. A zároveň se potvrzuje, že ta základní touha a potřeba nejen mladých lidí je být přijímán, milován a brán vážně. A to hlavně skrz individuální přístup, a ne obecně skupinový.

19 2022 prosinec

JAK PŘIPRAVIT DÍTĚ NA PROHRY

Každý normální rodič chce pro své dítě to nejlepší.

Aby nemuselo v životě bojovat s tím, s čím bojoval on. Aby nemuselo trpět. Aby nepoznalo nedostatek. Aby neprožívalo prohry.

Ale je to skutečně ta nejlepší příprava do života?

VYHRÁT ZNAMENÁ PŘEKONAT STRACH

text DAVID NOVÁK

Následující obraz se mi občas vybaví jako ošklivý sen. Mladší syn má sen hrát fotbal. Beru ho proto v jeho sedmi letech do jednoho oddílu. Během tréninku se s ním nikdo z kluků nebaví, naopak jsou k němu agresivní a suroví. Syn se bojí jít do osobních soubojů. Trenér na něj několikrát zařve, ať hraje pořádně. Trénink končí, a když jdeme spolu domů, koukám, že

syn má na krajíčku. Najednou ve mně bouchnou saze a zvýšeným kazatelským hlasem pronesu nesmírně moudrou větu: „To víš, fotbal není pro slečinky.“ Když toto moudro dořeknu, chlapec propukne v pláč… Hned se omlouvám, ale je pozdě. Když se to dozvěděla manželka, právem jsem dostal mírně řečeno „ostrou zpětnou vazbu“. Potřeboval jsem to jako sůl…

Obraz druhý. Druhý syn si dlouhou dobu šetřil na dron. Když mu bylo zhruba 14 let, konečně si našetřil a dron si koupil. Dron mu byl doručen večer. Říkal jsem synovi, ať je opatrný a s vyzkoušením dronu počká do rána. Když se rozhodl, že nepočká, alespoň jsem ho vyprovodil slovy, aby „dával pozor“. Asi není třeba psát, jak

20 prosinec 2022
PIXABAY
ARCHIV
text KOLEKTIV AUTORŮ ilustrační foto
a
RODINA

vše dopadlo. Za pár minut jsem se podíval z okna a viděl syna na kolenou, jak se snaží najít zbytky dronu, který narazil na korunu stromu a pak volně spadl na tvrdou zem. Několik měsíců poctivého šetření a těšení se bylo v tahu… Když se syn vrátil zdrcený domů, odolal jsem chytrému komentáři typu „já jsem tě varoval“. Nabídl jsem mu, že objednáme další dron, který zaplatím a on mi postupně vrátí polovinu ceny.

Když srovnáte oba příběhy, pak asi není třeba psát, která reakce moje děti někam posunula. Výchova dětí mě naučila, že jedna z mých rolí je svoje děti povzbuzovat, netlačit do nich svoje ambice a nedělat katastrofu z neúspěchu. I když se jim v životě nedařilo, učil jsem se jim vštěpovat, že když něco těžkého zkusí nebo když překonají strach, tak vyhráli. Mnohokrát jsem si opakoval, že dopředu je posouvají i porážky, které zvládnou nebo které jim pomohu zvládnout.

Když mi např. oznamovali svoje známky, které byly hodně různorodé, naučil jsem se ptát, zda mají pocit, že udělali, co mohli, a více to neřešit. Jejich sport jsem nekomentoval vůbec a začal jim dávat jen rady, které byly vyžádané.

Před pár lety mi jeden ze synů oznámil, že už více nebude studovat vysokou školu. Měl k tomu jisté důvody. Vím, že mít vysokou školu je fajn, není to základ života, ale v první chvíli mě tato zpráva naštvala. Nicméně jsem se ovládl a neřekl, co jsem měl na srdci. Rodičovské představy jsou rodičovské představy – a v tom je právě někdy náš problém. Jsou to naše ambice a představy o dětech, ze kterých nechceme slevit, čímž je ale někdy ničíme. Jistě je správné děti varovat, nastavovat hranice, dávat moudré rady, nebát se je citlivě konfrontovat, pokud dělají špatné věci, ale nakonec musíme přijmout, že některé naše představy nesplní a že si v životě najdou cesty, které bychom jim my nevybrali. A nejen to. Musíme je navzdory tomu mít rádi. A ani to nestačí. Musíme jim to i dávat najevo.

Chyba v naší teologii

RADISLAV NOVOTNÝ

PASTORACE

Nedáme-li si pozor, naše chybná teologie (myšlení o Bohu) nás přivede ke špatným závěrům. Chápání Boha ovlivňuje náš přístup k sobě samým i k našemu okolí. Například: Myslíme si, že Bůh stvořil svět dokonalý?

Vlivem nehebrejského myšlení se do výkladu vloudila představa, že svět byl od počátku dokonalý, bez chyby a že „chybovost“ světa přišla v důsledku Pádu. V Bibli ale nečteme, že Bůh stvořil svět dokonalý, nýbrž dobrý. Žijeme-li s představou, že „chybovost“ je špatná a že dokonalý Bůh netvoří svět s chybami, pak toto chápání přinese své důsledky. Zejména v chápání našich chyb a chyb u druhých lidí. V prvních verších Bible čteme, že: Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. Pustota, prázdnota a temnota vyjadřují spíše chaotickou, neživou minulost světa, kterou teprve řád Ducha (Nositel života) přetváří v místo, kde může vzniknout život, do kterého nakonec může vstoupit obraz Boží – člověk. K dobrému stvoření světa patří i určitá jeho „chybovost“ při stvoření. Jako „chybovost“ bychom mohli chápat například zánik (smrt).

Vezměme si například výbuch supernov, který provází dějiny vesmíru od počátku světa. Stačí pohlédnout vesmírným dalekohledem do dávné minulosti. Výbuch je extrémně silný a ničivý. Přesto „smrtí“ supernovy se rozšíří po galaxii atomy uhlíku, dusíku a kyslíku nezbytné pro život. Pokud by hvězdy neumíraly, nebyl by „materiál“ pro stavbu planet ani živých tvorů. Stáří a fyzická smrt se jeví jako chyba, ale co když není? Prach (vesmírný) jsi a v prach se obrátíš. Naše smrt uvolní místo novému životu. Možná, že právě chyby v našem životě odhalují, že pokud se (Duchem) nenapravíme, skončíme v chaosu pustoty a prázdnoty.

Další příklad může být bolest. Philip Yancey došel ve své knize „Kde je Bůh, když to bolí“ k pozoruhodným závěrům. Bolest je nezbytná v sytému stvoření, který Bůh stvořil. Bolest upozorňuje, že bychom měli zpozornět, protože naše tělo je v nebezpečí. Pokud budeme bolest vnímat jako chybu a utišíme ji léky, neuslyšíme včas „křik“ našeho těla a můžeme zahynout. Pokud bychom bolest necítili, nebáli bychom se zranění a to by mohlo mít fatální důsledky. Bolest může být dobrá i zlá, dokonce může pomoci. Yancey dodává, že lidé, kteří žijí s trvalým utrpením, mu ukázali, že i z toho nejhoršího, co život nabízí, může vzejít velké dobro.

Musíme se si dát pozor na to, jaké důsledky připisujeme v přírodě Pádu. To, co označujeme za chybovost, ať je to fyzická smrt, bolest, lidská nedokonalost, nalezneme ve svém zárodku již v druhém verši v Bibli. Život je vlastně náš způsob (i všeho živého) vzepření se chybovosti. Pokud takto vnímáme objevené chyby, pak z nich můžeme mít radost jako když lékař objeví správnou diagnózu nemoci (příčinu bolesti). Uvědomění si hříchu je důvod k radosti. Přece i to je milost. Bolestné (očistné) pokání je zárodkem zdravého vztahu s Bohem i s lidmi. Je pro nás nepříjemné (bolestné) objevit svou chybu (hřích). Bez toho bychom ale nikdy nepoznali spásu. Bůh svou bolestí a smrtí v Kristu Ježíši vykoupil celý svět. Může být chyba vlastně dobrá?

21 2022 prosinec →

O SPRATCÍCH NEVYCVÁLANÝCH

Narodil jsem se do takové normální (křesťanské) rodinky jako druhé z dvojčat, páté z pěti dětí. Porod byl předčasný a plíce nebyly ještě úplně vyvinuté. Doktor prý mamince řekl, že není jisté, jestli přežijeme, tak ať se raději moc neraduje. Naši rodiče měli v té chvíli kromě novorozených nedonošených dvojčat ještě 11měsíčního brášku, 3letou sestru a nejstarší brácha chodil do první třídy (dnes nechápu, jak to maminka mohla přežít).

Vzhledem k okolnostem si naši dlouho přáli jen to, abychom se naučili chodit a mluvit. Když jsme to zvládli, tak si celé naše dětství přáli, abychom si alespoň na chvilku sedli a mlčeli. Byli jsme takoví zlobiví rošťáci – dle vyjádření naší starší paní sousedky „spratkové nevycválaní“

(dnes se tomu prý říká ADHD). Pro představu – když nás jednou hlídala babička, která ráda dlouho spala, tak jsme jí do druhého patra přinesli do postele kolo, aby v té posteli nebyla tak sama. Její vyděšený jekot po probuzení mi zní v uších ještě teď.

Mezi sourozenci (především se stejně starým bráchou) panovala většinou pohoda, ale občas i tvrdá konkurence hraničící až s ponorkovou nemocí. Prali jsme se víceméně denně a občas u toho bylo i nějaké krvavé zranění.

Tvrdá rána života pro mě začala s povinností školní docházky. Učení mi nešlo, a jen díky neutuchající snaze velmi důsledné paní učitelky, trpělivosti naší maminky, vařečce na stole a modlitbám obou rodičů jsem nakonec odvrátil nebezpečí docházky do zvláštní školy. Základní školou jsem proplouval s odřenýma ušima a snad kromě dyskalkulie jsem posbíral všechna ostatní „dys“. Moje paní učitelka mi vždy s úsměvem říkala: „Já vím, že jsi dyslektik a dysgrafik, ale ty jsi hlavně dysprase, ty až si najdeš holku, tak jí hlavně nepiš!“

Po základní škole jsem se přihlásil na učební obor kuchař–číšník, abych byl aspoň v teple a u jídla. K velkému zděšení pedagogického sboru a k překvapení rodičů jsem se rozhodl pokračovat a udělat si nástavbu s maturitou. Moje maminka tehdy prohlásila, že jestli odmaturuji s vyznamenáním, tak „sežere klobouk“. Je to jediná věc, co kdy maminka slíbila, a nesplnila.

Nakonec jsem nastoupil na VOŠ hotelový management a po dalších třech letech jsem do své sbírky „dys“ přidal i „DiS“.

Přes doporučení paní učitelky jsem si našel holku a psal jsem jí, jsme spolu 22 let a Bůh nám dal čtyři úžasné děti (dvě biologické a dvě v pěstounské péči).

A i když také mají své limity a občas se

také chovají jako „spratkové nevycválaní“, tak jsme to zatím všichni přežili. Když se na své dětství i svou výchovu kouknu zpětně, bylo pro mě důležité vědět, že mě rodiče mají rádi takového, jaký jsem, ale zároveň mě neustále podporovali v tom, abych SVÉ cíle a možnosti neustále posouval. Až zpětně mi došlo, že přesně takovou lásku má k nám i nebeský Otec.

Myslím, že zvláště pro „nevycválané spratky – ADHD“ (nehodící se škrtněte) je daleko důležitější důslednost než tvrdost. Je potřeba nastavit hranice tak volně, abychom je mohli důsledně dodržovat a nezbláznili jsme se z toho. Život není lehký a každý z nás máme jiný start. Musíme to ale brát jako fakt a umět si sami ze sebe udělat i legraci. Zvláště u dětí je také důležité najít něco, v čem mají před ostatními náskok, něco, kde budou cítit svou hodnotu.

Myslím na znevýhodněné děti a jejich rodiče, kteří se bojí, co z nich jednou vyroste. Věřím, že pokud se naučí reálně přemýšlet o svých možnostech a budou krok po krůčku posouvat své cíle, může si jejich energii Bůh použít k oslavě svého království. A pokud je povede jako mě, tak z nich bude třeba i nevycválaný kazatel CB. ■

HLAVNĚ NEZKLAMAT OČEKÁVÁNÍ

Byla jsem vymodlené dítě. Zahrnutá péčí, láskou a pozorností rodičů i prarodičů od prvního nádechu. První dítě v rodině po bezmála 30 letech. Když se za 14 měsíců narodil i bratr, byl to nečekaný zázrak a veliké požehnání pro všechny.

Rodiče nás nerozmazlovali, ale věnovali se nám s velikou obětavostí. Měla jsem pocit, že je co splácet. A jak už to starší sourozenci mívají, chtěla jsem dělat věci správně. Ideálně úplně nejlíp, aby měli radost. Abych si jejich lásku „zasloužila“. Abych nezklamala a nezradila jejich

důvěru. „Dej na bráchu pozor, víš, jak je divokej. Ty jsi rozumná…“

A rodiče chválili – jak hezky rostu, jak jsem šikovná, jak mi to jde ve škole… Viděli svazující nároky, které na sebe mám, a vnímali, že je pro mne důležité dělat věci tak, jak se má. Léčili to

22 prosinec 2022
RODINA

PEDAGOGIKA

pochvalou a povzbuzením. Jenže efekt byl úplně opačný.

Otázku, co se stane, když něco nevyjde, jako bych si ani nesměla položit, protože „tobě se přece nakonec všechno povede“! Selhání a to, co znamená, vůbec nebylo na stole. Nechcete přece vystavovat milované dítě něčemu, z čeho má evidentně hrůzu. Navíc když to není potřeba, protože opravdu ve většině věcí ve vašich očích vyniká.

Byla jsem premiant, učení mi šlo celkem bez námahy a odtud nebylo daleko ke skryté pýše. Jsem asi fakt hodně chytrá, když mi to pořád všichni říkají a ve srovnání s ostatními vynikám.

Do ničeho, v čem bych si mohla natlouct, jsem se z preventivních důvodů nepouštěla. Hlavně nezklamat očekávání. Pochybovala jsem o sobě radši předem i tam, kde bych jinak měla nárok na zdravé sebevědomí. Protože co kdyby to nedopadlo? Co pak? Myslet za okraj selhání bylo jako pohled do černé díry.

To, že o sobě nahlas stále pochybuju, jsem brala jako projev vrozené skromnosti. Jako bych tušila, že pýcha hlodá, a tak je potřeba ji něčím utlouct. Hlavně nezpychnout! A protože mě ostatní chválí, musím se shazovat sama, ale dělám to taky tak trochu proto, aby mi to ostatní opět vyvraceli. Bludný kruh. Past na dítě i na rodiče.

Vymotat se z ní mi trvalo roky a nebylo to vůbec bezbolestné. Asi se mi to vlastně nikdy nepodaří úplně. A navíc teď coby rodič vidím, jak těžký úkol to je, učit své děti chybovat. Některé to nepotřebují – mají povahu, která na sebe přehnané nároky neklade. Pro jiné je to ale překážka nad jejich síly, potřebují pomoc.

Nemám recept, jen z vlastní zkušenosti vím, co nefunguje. A snažím se sama na sobě dětem ukazovat, že jsem chybující a že to je normální. Umět se zasmát svým chybám, omluvit se za ně, přiznat, že nevím všechno hned a nejlíp nebo že jsem trapná. On se totiž svět nezboří. A někdy pomůže i upřímně, ale s láskou říct: To se ti moc nepovedlo, ale to nevadí, zkusíš to znovu. ■

Jak naučit děti pracovat s chybou

GABRIELA RÁKOSNÍKOVÁ, pedagog

Jak by to bylo snadné, pokud by stačilo ve třídě či ve škole vyvěsit tento obrázek. Vše, co na něm je, je pravda. Ale jak naučit žáky pracovat s chybou? Určitě je potřeba začít u samotného učitele. Samotné přiznání učitele, že není dokonalý a že má také právo chybovat, je začátkem úspěchu. Jsem učitelkou 1. stupně základní školy, lektorkou RWCT a mentorkou. Za nejdůležitější považuji bezpečné klima ve třídě. Musí tam být příjemně jak žákům, tak učitelům. Teprve pak je možné pracovat a učit se. Žáci si na začátku vytvářejí pravidla, která se snaží respektovat. Ve škole se učí a chybují a já jsem jen v roli průvodce a ochránce. Velmi často žákům i já sama ukazuji, že jsem udělala chybu, a říkám, jak je možné chybu napravit a poučit se z ní. Ukazuji jim různé cesty, ale rozhodnutí nechávám na nich.

Až teď je možné říci, že „chybovat je lidské“, a pokud to ví i pedagog, už nic nestojí v cestě poznání. Žáci tedy v mých hodinách opravdu chybují, ale nemají z toho strach. Vědí, že chyba jim může ukázat jinou a správnou cestu. Chyby využíváme jako prostředek učení. Podporuji žáky, aby si chyby našli sami, a učím je vysvětlovat, proč chybu udělali. V hodinách českého jazyka velmi časně vedu žáky k napsání svých prvních příběhů. Chci žákům už v 1. třídě ukázat, že jsou schopni napsat a ilustrovat svůj první krátký příběh – a teprve potom hledáme a opravujeme chyby. Bádáme a společně hledáme, proč jsou v českém jazyce pravidla pravopisu. To nadšení žáků a jejich rozzářené oči, jejich: „AHA“ je to, co mi dává v mé práci energii a chuť. Chybu můžou žáci hledat i se spolužáky a učit se navzájem. Posiluje to jejich vztahy, pokud spolupracují. Spolupráci žáků považuji za nesmírně důležitou.

V matematice chybu opravdu vítáme, opět hledáme příčiny jejího vzniku. Žáci si ukazují různé způsoby řešení a hledají důvody a argumenty. Já jsem opět jen v roli průvodce. Pokud se tedy učíme, chyba nám pomáhá.

V procesu učení je tedy chyba opravdu kamarádka a žáci musí zažít úspěch v hodinách. Učí se sebehodnocení a hodnocení. Vždy po učení následuje i diagnostika. Ano, dávám žákům testy, testíky i příšerné písemné práce, rozhodně je nešetřím. Žáci však předem znají kritéria hodnocení, vědí, jak se mají učit, procvičovat a připravovat se na hodiny. Tomu všemu se spolu učíme a nekončí to hodnocením testů a počtem chyb. Nezapomínám na slovní hodnocení a vysvětlení, proč se chyba stala. Společně tedy hledáme, objevujeme a učíme se. Je to naše společná cesta, pedagogů, žáků a jejich rodičů.

23 2022 prosinec

PROŽIJ SI SVŮJ ADVENT

Také už začínáte být alergičtí na přání „užij si…“ (dovolenou, návštěvu, kino, výstavu, restauraci, procházku, výlet lodí…Vánoce)?

Copak tady jsme jen kvůli užívání? Nebo už si neumíme ani upřímně popřát něco hezkého, užitečného, radostného, úspěšného, klidného nebo požehnaného?

Nedávno už jsem se nezdržela úsměvu, bylo mi totiž řečeno: „Užij si dobrou noc.“ Na dohled už je letošní advent a já dostávám kopřivku při pomyšlení, že bych si ho zase měla užít. Proč a jak? Je to snad něco jako lék na nudu, který užíváme, abychom přečkali zimu? Léky se užívají, aby se člověk s jejich pomocí dostal do figury a mohl žít, dožít nebo přežít nějaké speciální období, třeba nemoc. Já si život neužívám, já si ho prožívám, pokud možno s vděčností v srdci a písní na rtech. Anebo se slzami na tváři a strachem o někoho, kdo je v úzkých. Tak mi řekněte, co je tady k užívání?

S nadcházejícím prosincem prožíváme, že začíná velmi speciální období. V celém kalendářním roce není podobné. Žádný měsíc nebo svátek nás tolik nevychyluje z vyjetých kolejí jako prosinec. V žádném měsíci nemáme tolik úkolů.

Musíme totiž:

uklidit byt, případně i chalupu, upéct cukroví, nakoupit dárky, ozdobit vánoční stromeček, zabalit dárky, darovat dárky, dostat dárky, rozbalit dárky, sníst to napečené cukroví, zaneřádit si uklizený byt, odstrojit stromeček a konečně uklidit. Pak si můžeme oddychnout a těšit se, že příští Vánoce nebudou tak brzy. Nakonec si stoupneme na váhu a sepíšeme další zaručeně přesný a účinný program hubnutí. A kdo z nás v takové situaci myslí na užívání?

Advent chápu jako období očekávání Příchodu. Někdo očekává příchod Krista a kvůli tomu slaví oficiální den jeho narozenin. Někdo očekává slunovrat, a tak raději ten čas tak nějak prolebedí, dokud slunce zas nezahřeje duši i zem pod nohama. Někdo čeká na návrat svého dětství a sentimentálních scének, a tak prožívá své virtuální Vánoce s betlémem, vůní františků a s tolika pohádkami, co jich jeho televizní přístroj dokáže vychrlit.

Myslím i na ty, kteří očekávají příchod táty, manžela, otce, bratra nebo přítele domů z fronty. Myslím na ty, kteří v různých pobytových zařízeních čekají na příchod těch, kteří slíbili přijít. Myslím na ty, kteří čekají na příchod univerzálního vůdce, který vyřeší krize všeho druhu a nastolí vládu, která bude dostatečně cool.

U nás doma poznáte advent tak, že všude, kam to jen jde, zavěsím, postavím nebo posadím nějakého anděla darovaného z lásky. To, abych si vzpomněla, že andělů není nikdy dost.

24 prosinec 2022
text DELICIE NERKOVÁ fotoilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK
ADVENTNÍ ZASTAVENÍ

A jestlipak víte, jak se u nás doma poznají Vánoce?

Navštívíme lidi, na které nikdo nemá čas. Nebo pozveme ty, které už jsme nějakou dobu nepozvali, k nám domů. Nedá se říct, že bychom si užívali, ale prožíváme hezký čas, na kterém jsme se mohli podílet. A úplně nejkrásnější je, když mezi nás přijde Bůh. Jsme s Ním a On s námi, třeba u večeře.

V naší bublině jsou ale kromě očekávání příchodu nebeského dítěte a Krále králů řady splněných i nesplněných očekávání, která se koncentrují většinou do hlavních vánočních svátků. Někdo si myslí, že měl dostat lepší dárky, protože sám dal to nejlepší, co mohl a chtěl. Někdo očekává slušné až hřejivé zacházení od svých bližních. Někdy se dočká, někdy se nedočká a pak se také nezachová hřejivě. Ten je zklamaný, že tamti nepřišli, tamti jsou naštvaní, že jiní přišli. Ten dává to a ten zas tohle a všichni dohromady nedávají nic. V nastalém chaosu výměny dárků a řečí, jakož i obžerné konzumace potravin a tekutin, si mnozí v duchu přísahají, že příští Vánoce stráví na Sahaře nebo v podmořské říši korálových ostrovů – a ty Vánoce si konečně užijí!

Pro ty z vás, kteří tomu užívání příliš nevěří, mám pár nápadů:

V čase adventu udělejte jen to, co nemusíte, a přesto chcete! Udělejte jednu velkou radost sobě a deset radostí deseti bližním, kteří už dlouho žádnou radost neměli, a tak ji ani nečekají. Radost z neočekávaného bývá větší než z očekávaného. Kupte navíc jednu vstupenku na koncert a pozvěte někoho, kdo nemá s kým chodit na koncerty.

Také můžete vzít na vycházku někoho, kdo už na takové pozvání dávno čeká. Možná, že vás teď hned nikdo nenapadá, ale určitě někde takový člověk je. A jestli není, tak si ho třeba vymyslete. Možná sousedku, z které znáte jen její posmutnělé „Dobrý den“, když vás potká na chodbě paneláku. Pohlídejte osamělé mamině děti, aby mohla jít nakoupit nebo ke kadeřnici. Pozvěte k nám do kostela na půlnoční člověka, o kterém víte, že je mu na Štědrý večer smutno.

A když se vám podaří nemyslet jen na práci a povinnosti, když se neočekávaně necháte nést na vlně očekávání Kristova sestoupení, možná si ani nepovšimnete, že u sousedů už smaží kapra.

Možná, že někoho, kdo je vám nablízku, jen tak mimochodem vyzvete, aby u vás v obýváku zapálil svíčku, zavěsil andělské zvonění, aby si s vámi v tom tichém cinkajícím usebrání vypil skleničku vína a poslechl hezkou hudbu. Možná si rád vyslechne váš příběh anebo bude vyprávět ten svůj. A stiskněte mu ruku nebo ho obejměte a řekněte třeba – „Požehnané Vánoce!“ A – možná – přijde mezi vás i Král...

A full life feels good:

Víte, kolik stojí zajištění vánoční večeře pro 300 dětí?

Méně, než si myslíte.

Například za 250 korun můžete nakrmit 5 dětí dostatečným jídlem, které jim dodá energii na celý den. Za 15000 korun můžete nakrmit všech 300 dětí z jedné školy. To je 50 korun pro každé dítě. Když přispějete na Krmte hladové, vložíte jídlo přímo do rukou křesťanských vedoucích, jež známe a jimž věříme.

Výběrové řízení

Nadace Mezinárodní potřeby hledá výkonného

ředitele na plný úvazek

Místo výkonu práce je kancelář v České Třebové, částečná práce z domu je možná po dohodě a zaučení. Práce je spojena s cestováním v ČR i do zahraničí, odpovědností za tým spolupracovníků a komunikací v angličtině.

Předpokládaný nástup: Od 1. 8. 2023 jako asistent ředitele, od 1. 4. 2024 samostatně jako výkonný ředitel.

Máte-li zájem u tuto práci: Nejpozději do 31. 12. 2022 napište na e-mail petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz, přiložte svůj strukturovaný životopis, popište, proč se ucházíte o tuto práci a jaké jsou Vaše předpoklady k ní. Uveďte kontakt na vedoucího svého sboru/společenství, kde jste závazným členem.

www.mezinarodni-potreby.cz

Jsme na sociálních sítích a YouTube.

Další informace na tel. 732 373 573 nebo na petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz

LeSEA Global FEED�HUNGRY
www.krmtehladove.cz
inzerce
Nadace Mezinárodní potřeby je křesťanská nezisková organizace. Podporuje přes třicet lektorů primární prevence v ČR, v sedmi zemích světa umožňuje chodit do školy chudým dětem v programu Dálková adopce PLUS® a podporuje další rozvojové a humanitární projekty.

Autor:

Aranžovala: Daniela Zoubková

VÁNOCE

KŘESŤAN A OBŽERSTVÍ

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Typické české Vánoce

nesou stopy přejídání se. Myslíte si, že je obžerství v církvi tolerováno? A proč?

A můžete říct svému synovi, že brzy dojdou i steaky?

DAVID NOVÁK

předseda Rady Církve bratrské

Nepochybně tolerováno je. U mnohých z nás se střídmost v jídle i pití moc nenosí. Jednak se těžko určuje, kolik knedlíků je ještě v normě, a jednak jídlo působí nejen jako zdroj energie, ale i jako zdroj slasti a vyrovnávač stresu. Na tom není nic špatného, pokud se to nepřežene. Tím, že je dobré jídlo snadno dostupné, můžeme si nejen dopřávat, ale i nezřízeně dopřávat. Asi není třeba popisovat neblahé následky přejídání se ani se rozepisovat o relativně novém civilizačním fenoménu, kterým je nadváha a který doléhá i na křesťany. Někde jsem četl, že v USA dva

nejprodávanější druhy knih jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Tento jistý paradox je jistě nejen v USA, ale i u nás. Na jednu stranu požitkářství související mj. s přejídáním se, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Jedním z důvodů, proč se v církvi o tomto fenoménu vůbec nemluví, je, že se mezi námi nehovoří o těle. Je to tabuizované téma. Nemyslím o tělesnosti ve smyslu hříchu, ale o těle z masa a kostí a jak s ním zacházet. Víme, že nás někdy bolí, spojujeme ho se sexualitou, ale tím to většinou končí. Jenže tělo zásadním způsobem poznamenává i našeho ducha. Jistě není třeba vysvětlovat, co znamená psychosomatická jednota. Nejde o to stanovovat a kontrolovat, kolik snědeného jídla je hřích, ale dokázat se ovládat, a to i v jídle. Normu si asi každý musí stanovit sám, existuje ale i dostatek dobrých

zdrojů na toto téma. Zároveň je třeba být k sobě pravdivý a pokud nezvládám jídlo, pojmenovat to úplně stejně jako každou jinou závislost a úplně stejně to řešit s Pánem Bohem.

KATEŘINA KORÁBKOVÁ

vysokoškolský pedagog

Určitě ano, přece kvůli hospodyňkám!

Většina z nás asi zná tu situaci, kdy na návštěvě vynikající hostitelé nosí na stůl tak dlouho, až všechna ta hojnost končí nepříjemně nacpaným břichem. Téměř až archetypální podobu takového hostitele

28 prosinec 2022
DISKUZE

zosobňují některé babičky, které jako by měly pocit, že pokud se vaše čelisti zastaví, je potřeba doplnit talíř. Velmi živě si vzpomínám, jak jedna z mých babiček přesně tohle dělala – a už jen z té vzpomínky mě zase tlačí žaludek.

Přesto sama jako hostitelka rozhodně občerstvením nešetřím. Pokud jeden den pozvu na večeři deset lidí, můžu následující den pohostit ještě tak tři další k obědu – protože nerada plýtvám. Baví mě chystat jídlo, promýšlet ho v kombinacích chuťových i vizuálních – a krmit lidi. Chci, aby se hosté u mě měli dobře, ovšem obvykle nedokážu odhadnout objem pohoštění a ani nepřemýšlím nad tím, jestli návštěva nemá pocit, že ji bohatou tabulí cpu jak posvícenskou

Zákusek náš vezdejší dejte mi dnes… Znáte to, na sborových dnech či na snídani v hotelích hned poznáte, kdo preferuje všelijaké dobré řízečky, slaninku či párečky, anebo naopak sladké dobroty. Stačí zvednout hlavu a prohlédnout si naplněné talířky. Rozhodně od nepaměti patřím k těm druhým. Říká se tomu závislost na sladkém. Když už doma nic není, neváhám uspokojit svoji chuť lžičkou medu. Jako malá jsem alespoň

namáčela jahody do kakaa. Hledám schované zásoby různých dobrot pro nečekané návštěvy a ony jsou pryč!

„Kdo to zase snědl, jako vždycky!?“

A „dej mi trošku ochutnat, jen kousíček“, ukrajuji malé kousky moučníku, až nakonec sním všechno. Tak to jsou stále se opakující scény…

husu. Jen naplním stůl, a když pobízím, tak žertem: „Jen papejte, ať ztloustnete dřív než já!“ Zároveň předpokládám, že na rozdíl ode mě v dětském věku si už každý sám pohlídá svou hranici.

Plné stoly jsou nejen v naší kultuře znakem hojnosti: toho, že se máme dobře, nebo že se spolu chceme mít dobře třeba v rámci slavení. Plné stoly jsou do jisté míry i znakem péče, kdy chceme udělat dobře ostatním. A protože se navíc dobrotám nesnadno odolává, bereme už jako normální, že se prostě hodně jí. A že se jí přes míru.

Proto upravuji svou původní odpověď: určitě ano, protože se všichni rádi cpeme a dokážeme si to dobře omluvit.

Nebeský mirákl

DANIEL RAUS , novinář a publicista

Stvořené světa dary je úžasné vychutnávat všemi smysly, i chuťovými pohárky jazyka. Dalo by se psát o plýtvání, o vyhazování, o dojídání, o stresu řešeném jídlem, o dietách, balené vodě, eko bio a ... Velmi dobře vím, jak skromně žili naši prarodiče. A za poslední roky jsem přečetla mnoho knih z prostředí koncentračních táborů. A věřte či nevěřte, ono to působí. A silně. Věci samozřejmé se mohou tak rychle stát nedůležitými! Jak důležité je mít k jídlu úctu, ať sladkému, či jakémukoliv jinému. Potom i kus tvrdšího chleba chutná jinak. Potom začnete vrtět hlavou nad nekonečnými požitkářskými pořady, jak se vše posuzuje. Chléb náš vezdejší uč nás v skromnosti a střídmosti mít.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to. V Betlémě se sejde pár pastýřů. V úžasu přihlížejí grandiózní nebeské scéně. Nad hlavami jim září fascinující hvězda, jasné znamení. Velký nebeský mirákl se ovšem projeví na zemi velice lokálně. V rámci Římské říše je Betlém zapadákov kdesi na konci světa. V Judeji vládne navíc šílený Herodes, kterého Řím považuje za ztracený případ. Herodes umírá. Má obrovské bolesti, jež přede všemi tají. I před svou mladší sestrou Salome, která místo něj de facto vládne. Salome má jediný cíl: zabít jeho nejstaršího syna, což se jí povede. Ostatně, Herodes už poslal na onen svět pěknou řádku příbuzných, včetně manželky Mariamné a dvou vlastních synů.

Historickým faktem jsou mince, jež nechává razit. Je na nich hvězda, symbol Mesiáše. Herodes tím oznamuje: Čekáte Mesiáše? Tak vězte, že jsem to já. Přestavěl jsem vám chrám, postavil Cesareu, jsou z toho dva divy světa, pozvedl jsem vás kulturně i politicky, s Římem to neumí nikdo tak, jako já. Jsem velký jako Šalamoun (přesněji řečeno, větší). Co ještě chcete?

Malé dítě v Betlémě je pro něj představa zcela absurdní. Sejde se sice s hvězdopravci od východu a pro jistotu nechá vyvraždit tamní nemluvňata. Mesiáš z Betléma je ale naprostý vtip. Herodes má pravdu. Nebýt toho nebeského miráklu.

29 2022 prosinec
MICHAELA CVEJNOVÁ pracovník v sociálních službách ■
GLOSA

JEHO ZEMĚ A DĚTI V NÍ

Křesťanské nakladatelství Hisland vydalo v nedávné době dvě nové publikace. Obě stojí za pozornost.

První z nich se jmenuje Survival s podtitulem „Rady, které ti mohou zachránit život“. Jedná se o interaktivní knihu (gamebook číslo 1 – otevírá se tak očekávání, že další budou následovat), která prověří správnost rozhodnutí v jednotlivých situacích uprostřed „divočiny“ a zároveň nabídne profesionální rady od křesťana, vojáka a instruktora přežití se zkušenostmi z mírného pásma, pouště, Arktidy i džungle. Najdete zde 30 různých situací a 90 variant k jejich řešení.

Graficky poutavě zpracovaná kniha obsahuje více než 300 fotografií z reálných výprav, QR kódy s videi, rady, tipy i obrazové návody. A především – duchovní zamyšlení, biblické verše a diskuzní otázky týkající se víry. Dozvíte se tam například proč mít v poušti rukavice, jak se nevyčerpat chůzí ve sněhu, na čem při balení věcí na výpravu nešetřit a další užitečné informace. Praktická aplikace rad z knihy má potenciál nejen výukový, ale i sociální – stmeluje kolektivy, přibližuje děti k otcům, dorost k vedoucím… a všechny k Bohu.

Druhá publikace nese název Baterka s podtitulem „Objevuj skryté poklady“ – a nelže. Není to obyčejná knížka – ani zpracováním, ani obsahem. Autorky si s ní opravdu vyhrály a je vidět, že ji tvořily s láskou. V technickém provedení publikace pracovaly s momentem překvapení (až údivu), postaveném na odhalování skrytých ilustrací pomocí barevné fólie (světla baterky), která je součástí knihy. Některé detaily kresby se tak mění před očima. Srozumitelnými dětskými ilustracemi mimochodem velmi povedeně

celou knížku vybavila indická výtvarnice Priscilla Lalnuntluangi. Zároveň s tím, jak dětský čtenář odhaluje jednotlivé vrstvy kresleného světa, odhalují se mu postupně i hlubší a hlubší vrstvy světa duchovního. Příběh, kterým v doprovodu dvojčat Lízy a Filipa malý čtenář prochází, vychází z deseti biblických veršů. Je plný povzbuzení, zábavy, ale i hlubokých otázek. Z baterky se tak pro děti stává skutečný zdroj Světla.

Nakladatelství HISLAND (Tábor) a jeho produkce jsou dílem Blanky a Noemi Ježkových, matky a dcery. Ve svých publikacích se jim povedlo vytěžit

Blanka a Noemi Ježkovy: Baterka

Hisland 2022

66 stran

z tohoto vztahu pro malé čtenáře maximum – je v nich propojena hravost mládí, letité zkušenosti moudrých, profesionalita, pečlivost a propracovanost do detailů, nadšení z tvořivosti i srdce zapálené pro Boží království a jeho objevování a touha tento zápal předat. Pro děti se tak jejich tvorbou otevírá další úžasná možnost hravou formou se rozvíjet směrem k samostatnosti, vnitřnímu růstu, ke tvořivosti i k osobnímu vztahu s Bohem. Autorky nezůstávají jen u knih – součástí jejich tvorby je i interaktivní prezentace obsahu – workshopy Survivalu, loutky Lízy a Filipa, minivýstava ve tmě apod.

Survival

vydalo nakladatelství Hisland 2022

140 stran, formát A5, pevná vazba se zajištěním gumovým páskem

30 prosinec 2022
KULTURA
text EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV

Advent a Vánoce na Rádiu 7

Quo vadis? Zásadní otázka, která zkoumá směr, stojí v záhlaví prosincového vysílání Rádia 7.

Směřování života a rozhodování na nejrůznějších křížovatkách zkoumají například tematické soboty – víkendové dopolední vysílání mezi 9:30 a 11:00.

3. 12. se Lucie Endlicherová ptá psychologa Dalimila Staňka Co je to vlastně gender?

17. 12. mluví Kateřina Hodecová s Janou Coufalovou o zpívání jako klíči ke komunikaci mezi generací dospívajících a jejich rodičů.

Pomyslná okénka adventního kalendáře naplnil tentokrát dobrotami Daniel Kvasnička, kazatel CB v Litomyšli. Pod drobnohled postaví jednotlivé aktéry vánočního příběhu, jak je zaznamenaný na stránkách Bible. (Poslouchejte vždy v 8:00 a krátce po 18. hodině.)

Ve svátečních dnech nechybí v programu setkání s lidmi, kteří mají co říct. Na Štědrý den po 19. hodině mluví Jakub Lofítek s Jiřím Krejčím o kráčení, Božím vedení i štědrosti.

Jestli je upřímnost nejkratší cestou k Bohu, na to se Petra Coufala ptá Broňa Procházková 25. 12.

Do pohnutého života Marie Vrbové nahlédneme s Petrem Rausem 26. 12. po sedmé večerní.

Na sklonku roku je hostem Lídy Matuškové marketér David Dobrovolný a směr rozhovoru je jasný – jaký marketér je Bůh?

Novoroční setkání Lucie Endlicherové se současným vedoucím mezinárodního hnutí Modlitby 24-7 Brianem Heasleyem je věnováno útěšným slovům Žalmu 46 a výzvě „Be still“.

Jak ve svém životě rozpoznáváte Boží vedení? Ptáme se ve svátečních dnech po 16. hodině a našimi hosty budou Kristýna Exnerová, Martin Okáč, Jaroslav Pokorný, Matouš Krajník a Lenka Pohanková.

Záznamy bohoslužeb patří k vánočním událostem zcela neodmyslitelně.

Vždy po deváté dopolední můžete přemýšlet s Viktorem Balážem o vánoční radosti (24. 12.), sledovat světlo do tmy jako vánoční dar (25. 12.) – průvodcem nám bude Jaroslav Pleva, zkoumat s Lubomírem Ondráčkem život mučedníka Štěpána (26. 12.) nebo se nechat inspirovat příběhem o bohatém mládenci, který 31. 12. vykládá Marek Prosner. Novoroční bohoslužba se zvoláním „Spatřili jsme hvězdu“ nabídne slova Bohuslava Wojnara.

V dopoledním programu po 11. hodině vás budeme brát na (biblická) místa Vánoc, odpoledne po 15. a večer po 21. hodině nechybějí hudební programy, a bude toho dost a dost dalšího.

Další informace hledejte na www.radio7.cz; aktuality nabízí také FB stránky – facebook.com/radio7cz. Vybrané pořady najdete k poslechu také v obvyklých podcastových službách.

PODPORUJEME

TWR-CZ je nezisková organizace ekonomicky závislá na darech posluchačů a křesťanů, kteří její službu považují za užitečnou a podporují ji. Na svůj provoz nepřijímá žádné dotační prostředky z veřejných zdrojů ČR a EU. Nevysílá reklamu a nemá příjem z reklamy. Činnost TWR-CZ můžete podpořit prostřednictvím QR kódu.

Dialog nad posunutou pravdou

EVA ČEJCHANOVÁ

V těchto dnech vychází útlá publikace Josefa Potočka s názvem „Církev na rozcestí?“. Na osmačtyřiceti stranách (z celkem 76) zde autor, který se v úvodu čtenářům představuje osobním svědectvím, směřuje formou otevřených úvah čtenáře k přemýšlení nad posunutou pravdou, tj. nad tou, která byla křesťanům Bohem svěřena, a nad tou,

kterou po pokřivení následkem různých vnějších vlivů každodenně používáme. Autor je členem CB a tyto úvahy aplikuje na prostředí této církve, jemu důvěrně známé (brožura nese podtitul „Poznámky k situaci v Církvi bratrské“). Popisuje její zápasy od jejího vzniku až po aktuální otazníky dnešní doby (např. Duch doby a ideologie genderu, Filipika na obranu kreacionismu, Evangelikální tradice a Duch svatý a další). Nezůstává na povrchu, ale směřuje do hloubky konfliktů, hledá jejich příčiny, dokládá svoje argumenty pečlivě doloženými zdroji, srovnává s církevně přijatými dokumenty, v mnoha ohledech varuje.

Pro ty, kdo se chtějí zastavit, hlouběji zamyslet nad situací (nejen) Církve bratrské a hledat svoje vlastní odpovědi na aktuální otázky dneška, bude dílo Josefa Potočka podnětným čtením. Text publikace recenzovali pastor KS a redaktor Života víry Tomáš Dittrich a emeritní kazatel CB Ernest Welszar.

31 2022 prosinec TIP

Plán plný naděje

Byt nebo dům vnímáme jako místo našeho domova. Staráme se o to, aby nám v něm bylo příjemně, vraceli jsme se do oněch míst rádi. Ne každý má ale tuto možnost, touhu nebo sílu. To byl případ i paní Kateřiny.

Při vstupu do jejího temného, špinavého a neútulného bytu na mne vždy padala zvláštní tíseň. Negativní pocity umocňovaly špinavé zdi, zničený nábytek, horko z kamen na dřevo a zvláštní zápach. Kateřina se snažila ze všech sil být dobrou matkou svým dětem. Bohužel hranice uvnitř ní samotné jí neumožňovaly péči poskytnout v takové míře, aby děti mohly zůstat v její rodině. Postupně byly svěřeny do pěstounské péče a ona zůstala

Přišel den odjezdu Kateřinina syna. Sbalila jsem mu tašku, přibalila oblíbené hračky, pyžamo, ve kterém usínal, a několik kusů oblečení. Kateřina šla pět kilometrů do sousedního města pěšky, aby mu v malém krámku na náměstí koupila oblíbené bonbony. Ono dopoledne jsme společně čekaly na OSPOD. Bylo to nekonečné čekání plné křiku, pláče, strachu a bolesti. Najednou byla ta úzkost v bytě k neunesení. Stála jsem uprostřed tmavé místnosti a prosila Boha, aby vstoupil do toho okamžiku a dal sílu matce, která se musí rozloučit s kusem svého já. Představila jsem si sama sebe v situaci, kdy musím odevzdat své dítě a zůstat sama v nejistotě. Obdivovala jsem Kateřinu, jak byla silná a situaci zvládla.

sama. Začala pít alkohol, toulala se mezi bezdomovci, ztratila veškerou naději na lepší život. Pak opět otěhotněla a otevřela se v ní touha po novém začátku. Narodil se jí syn, byl pro ni vším a milovala ho nade vše. Psychiatrická diagnóza její a jejího druha, následky užívání alkoholu a v neposlední řadě i dědičná zátěž však doléhaly stále tíživěji. Syna nechtěla pouštět mezi ostatní lidi ani mezi děti. Bála se posměchu, toho, že by mu ubližovali. S nástupem do školy přišly první potíže. Syn byl agresivní vůči dětem, měl afektivní záchvaty, napadl i matku samotnou. Nevěděla, co dělat, měla pocit, že ať udělá cokoli, bude to špatně.

Veškerá podpora poskytnutá sociálními službami a školou nestačila. Situace se zhoršovala až vygradovala rozhodnutím soudu o umístění syna do ústavní péče. Ten den Kateřina zkolabovala, plakala mi v náručí, křičela a strašně se bála budoucnosti.

Příběhy ztracených existencí
Prosila jsem Boha, aby vstoupil do toho okamžiku a dal sílu matce.

Popsala mi neutěšené dětství, kdy jí maminka zemřela velice brzy, zůstala sama s otcem, který vážně onemocněl a ona se musela postarat o něj i o domácnost. Tolik povinností a zodpovědnosti na tak malé dítě! Dětství se ztratilo a přišla předčasná dospělost, těžká až k neunesení. Další ranou byla diagnóza schizofrenie, hledání vhodných léků a následné první zkušenosti s muži. Ti si brali jen to, co potřebovali, a nechali Kateřinu prázdnou v beznaději. Tolik toužila po rodině a přijetí. Nic z toho však nedostávala.

Nezhroutila se, nezačala pít, jak okolí očekávalo, naopak. Přišla s prosbou. „Chci nový byt, zařídit si ho pěkně a mít domov pro syna, aby se mohl vrátit. Dostala jsem život a musím ho prožít tak, abych se za něj jednou nemusela stydět.“

S Kateřinou jsme začaly pracovat na jejím plánu. Byl plný víry a naděje. Nový nábytek darovali lidé v okolí, výmalbu si Kateřina zajistila sama, chodila po bazarech a sehnala si do bytu vybavení. Když jsem ji navštívila naposled, tak jsem stála v pěkném a příjemném bytě. Kateřina se smála, vařila a ukázala na stůl. Ležel tam dopis od soudu. Rozhodnutí sdělovalo, že syn se vrací domů. Naděje, víra a láska ho vrátily zpět. A Kateřina? Už nesní o domově, bezpečném místě pro život. Nyní ho žije. ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

32 prosinec 2022
SVĚDECTVÍ

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 14. 12. 2022 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává dětskou knihu Blanky a Noemi Ježkových s názvem Baterka od vydavatelství Hisland.

Tajenka z čísla 11/2022: V konání dobra nepolevujte.

Knihu Minoritní sexualita v pastoraci věřících vyhrává Jan Pechanec, Svitavy. Připravil Dušan Karkuš.

33 2022 prosinec
KŘÍŽOVKA

GHOST TRACK

Kdy jste naposledy prožili den, v němž jste neslyšeli vůbec žádnou hudbu? Za sebe mohu upřímně říci, že ani nepamatuju. Kam vlezu, jsem pronásledován hudbou. Hraje to v krámě, v restauraci, v práci… Jsem obklopen jakýmsi hudebním smogem. Na mnoha pracovištích je zapnutí rádia jedním z prvních úkonů nového dne. Aby nebylo ticho. Jako by ticho bylo nepatřičné, nežádoucí.

Možná si spolu se mnou vzpomínáte na časy, kdy hudba, a zejména ta reprodukovaná, nebyla tak neuvěřitelně dostupná jako dnes. Doma jsme si pouštěli desky, později kazety a v revoluční atmosféře přelomu osmdesátek a devadesátek dorazila do našich obýváků cédéčka.

NĚKDY TO TRVALO MINUTU, JINDY DVĚ, PĚT, DESET…

Cédéčka byla vlastně sama o sobě dost revoluční, zejména když si mnoho lidí pořídilo vypalovačky a začalo se vypalovat. CD se dalo i koupit, ale pro nás, tehdejší teenagery, bylo daleko přirozenější ho pořídit „přes kámoše“. Jeden kámoš sehnal, druhý kámoš vypálil, lihovkou popsal, ve škole předal – a odpoledne už se stříbrná placka vrtěla v mechanice.

Byla to taková chvíle napětí, protože ne pokaždé vypálené cédo dohrálo do konce a někdy nešlo vůbec. Když ale vše klaplo, mohl si člověk konečně sednout a nerušeně poslouchat. Po dohrání poslední písničky se z mechaniky ozvalo několik jemných vrčivých a svištivých zvuků, a bylo slyšet, jak se disk zastavil. Nastalo ticho.

A právě v cédéčkové éře vzkvétal fenomén takzvaného „ghost tracku“. Česky se tomu říkalo „skrytá stopa“, ale mně se líbí „ghost“. Je to víc

duchovní. Šlo o to, že po poslední písni sice nastalo ticho, ale disk se nezastavil. Přehrávání vlastně pokračovalo dál, i když se z beden neozýval žádný zvuk. Při pohledu na přehrávač bylo možné vidět, že časomíra jen tiše přičítá další a další vteřiny a minuty. Někdy to trvalo minutu, jindy dvě, pět, deset…

A pak se objevil ghost. Dalo by se říci: skrytý přídavek. Ještě jedna píseň navíc. Bonus, který zůstával skrytý za tou tichou pauzou. Neuvedený na obalu. Neviditelný. Proto „ghost – duch“. Kdo desku poslouchal poprvé a nevěděl o něm, byl obvykle překvapen. Někdy příjemně, jindy spíše vyrušen. Kdo poslouchal v autě na plné pecky, tomu mohl skrytý duch, nečekaně vyskočivší po dlouhé odmlce, způsobit infarktovou situaci. Na druhou stranu tomu, kdo po poslechnutí všech standardních stop přehrávač zastavil, zůstal duch skrytý navždy, nebo aspoň do chvíle, kdy byl ochoten, poslechnout si ticho až do konce.

Je advent. Ze všech stran zní hudba a hlasy. Obchodníci nás vyzývají k útratám, zaměstnavatelé pořádají večírky, hudebníci zas adventní koncerty. Po ulicích se toulají čerti a děti připravují vánoční představení. Vánoční cédéčka v našich hlavách jedou na plné obrátky. A vlastně jsme to cédéčko slyšeli už mockrát. Každý rok zní stejně. Může nás ještě vůbec něčím překvapit? Myslím, že ano. Ale musíme si počkat. Nechat doznít poslední tóny a ponořit se do ticha. A v tom tichu setrvat, spočinout a trpělivě čekat. Okamžik, dva, pět, deset… Jedině tak máme šanci uslyšet ten skutečný, Boží, vánoční Ghost track. Ať se vám líbí.

34 prosinec 2022
■ text OTAKAR ŠTANC
CB Černošice POST SCRIPTUM
OTAKAR ŠTANC

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Při návratu na své první misijní cestě se z Ikonyi vydal opět přes Antiochii Pisidskou.

připravila Eva Čejchanová

Bůh dal při stvoření světa člověku moc nad živým tvorstvem na souši i ve vodách. Člověk má nad živočichy panovat a dávat jim jména. (Gn 1,28; 2,19–20) Z mnoha případů v historii ale víme, jak my lidé svou moc a zodpovědnost nezvládáme. Příkladem je soužití lidí s velkými šelmami, jako jsou medvědi, vlci, rysi, šakali a další.

Poměrně dlouho, snad ještě do sedmnáctého století našeho letopočtu, to často vypadalo tak, jako by člověk nevládl nad šelmami, nýbrž naopak. Lidé se zvířat báli a ve známých pohádkách (které tehdy zněly mnohem drsněji než dnes a neměly vždy šťastný konec) si připomínali jejich nebezpečnost.

Velké šelmy jsou užitečné, ale bez konfliktu to s nimi nejde ČLOVĚK MEDVĚDŮM MEDVĚDÍ

SLUŽBOU

Situace se obrátila teprve s větším rozšířením střelných zbraní. S nimi se člověk medvědovi nebo vlkovi ubránil. A dovedl i víc. V mnoha oblastech dokázal velké šelmy úplně vyhubit. Například posledního vlka zastřeleného na Šumavě si můžeme prohlédnout vycpaného v muzeu. Jenže takové „řešení“ není dobrým příkladem vlády nad přírodou. Například vlci nebyli zdaleka jen krvelačnými zloději ovcí, ale živili se i dalšími druhy zvířat, a tím pomáhali udržovat jejich populaci v přijatelných počtech. Jak ubývalo v krajině vlků, narůstaly třeba počty divokých prasat, která také často považujeme za „škodnou“, nebo jelení a srnčí zvěř. Ta spásla mnohem více porostu než dříve, čímž se zmenšil životní prostor pro mnoho druhů hmyzu. Vystřílení šelem tak mělo důsledek i tam, kde bychom ho nečekali.

V posledních desetiletích se však velké šelmy stále více do přírody vracejí, a to zdaleka ne jen díky záměrné aktivitě ochranářů. V některých evropských zemích se už po druhé světové válce vylidňoval venkov, protože se lidé ve velkém stěhovali do měst. Pro vlky, medvědy a další šelmy to znamenalo spoustu nerušeného prostoru plného chutné kořisti, pro zbývající obyvatele venkova se však vracejí dávno zapomenuté problémy s roztrhanými ovečkami – v dnešní době k nim přistupují ještě správní a soudní spory o odškodnění. Šelmy se navíc nevracejí do stejné krajiny, ze které byli jejich předchůdci vytlačeni: nejenom na Slovensku a v Rumunsku se můžeme setkat s medvědy, kteří namísto svého krajinného „ekologického poslání“ dávají přednost snadné obživě v lidských odpadcích. Podle přírodovědců je to nebezpečné nejen pro lidi, ale i pro medvědy. Soužití lidí a šelem v současné krajině nemá jednoduché mírumilovné řešení, a dokonce i ochranáři připouštějí, že některé konflikty nezbývá než řešit s puškou v ruce. Vláda nad přírodou nám připomíná nedokonalost lidského snažení, kdy se bez Boží pomoci neobejdeme. I ve vztahu k ostatním stvořením můžeme následovat Kristův příklad: vládnout a mít moc neznamená dopouštět se svévole a násilí, ale naopak přistupovat s porozuměním a v lásce sloužit.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ARCHIV

MOUDŘE VLÁDNOUT

S rozšířením střelných zbraní získal člověk nad šelmami převahu. Jejich úbytek ale znamenal přemnožení „škodné“, která spásáním travin zmenšila životní prostor pro hmyz. Šelmy se do přírody pomalu vracejí – ale místo návratu do míst, kde žili jejich předchůdci, a lovu dávají přednost odpadkům.

Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.