Rozhovor

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ z angličtiny tlumočil PETR JAŠEK foto ARCHIV ROBERTA REDMANA (ALIAS)

Jeho identita musí zůstat v utajení, jeho foto nesmí přijít do médií, jeho jméno je pseudonym. Robert Redman už léta působí jako kanadský pracovník Hlasu mučedníků v Bangladéši.

Vystupujete opravdu jen jako hlas – vaše identita je skrytá. Jaké reálné nebezpečí vám nebo někomu při odkrytí vaší totožnosti hrozí? Hlavním nebezpečím je, že by mi nebylo dovoleno vrátit se zpátky do Bangladéše. Jsou velmi opatrní. Jezdím tam jako obchodník, musím mít pozvání.

Jak práce obchodníka souvisí se službou pro Hlas mučedníků? Když jsem začal svoji službu v Bangladéši, tak mě Hlas mučedníků, který je součástí mezinárodní křesťanské asociace, požádal, jestli bych tam zároveň mohl být jeho reprezentantem kvůli pronásledování křesťanů, které se tam děje.

S manželkou Carolyn jsme s organizací Hlas mučedníků spojeni už mnoho let. Znali jsme se s jeho zakladatelem Richardem Wurmbrandem i jeho ženou Sabinou. Roku 1978, když jsem požádal svoji ženu o ruku, ale nebyl jsem si jist, jestli dělám správné rozhodnutí (úsměv) – jsem Richarda převážel mezi konferencemi z jednoho města do druhého. Cesta byla dlouhá 200 km a během ní mě Wurmbrandovi potvrdili, že je to správné rozhodnutí. Moje žena má samozřejmě mnohem delší verzi tohoto příběhu. (smích) Wurmbrandovi měli obdivuhodný vztah k lidem. Richard byl pro mne hrdinou víry a zároveň to byl velmi mírný člověk, manželství mělo pro něj obrovský význam. Je zvláštní, jak ty dvě věci k sobě nádherně ladí. Hodně mě inspiroval.

Co konkrétně je obsahem vaší služby? Jádro mé práce mohu vyjádřit dvěma větami: Zasáhnout evangeliem ty nejzranitelnější a zároveň ty, kteří jsou mu nejméně vystaveni. Právě v Bangladéši žijí ti nejchudší z chudých. Doteď tam velmi málo lidí slyšelo evangelium a já jsem vždycky chtěl pracovat na této frontové linii – tam, kde ještě evangelium nebylo hlásáno. Soustředíme se tam na muslimské vesnice a na hlásání evangelia v uprchlickém táboře Rohingů. K mému velkému překvapení je zde obrovská ochota těch, kdo evangelium slyší, jej přijmout. V Bangladéši žije jen deset procent obyvatel, kteří nejsou muslimové, a v těch deseti procentech jsou národnostní menšiny Tripura a Chantilly. Obě jsou převážně křesťanské, Chantilly dokonce z 90 %. Mluvil jsem s nimi, s nesmírnou radostí přijímají evangelium. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že mám jako věřící Kanaďan, žijící v sekulární společnosti, duchovně mnohem více společného s chudým vesnickým muslimem v Bagladéši, než se svým sousedem v Kanadě. Bangladéšští muslimové také věří v jednoho Boha, který stvořil všechny, věří v nebe a peklo a chtějí se Bohu zalíbit. A s tím se dá pracovat. Sdílí se mnou mnohé z mého pohledu na svět.

Můžete popsat cestu, jakou vás Bůh do Bangladéše vedl? Upřímně, já jsem tam nechtěl, i když jsem to povolání od Pána přijal. Bylo mi padesát, navštívil jsem v té době už mnoho zemí, pracoval jsem

ROBERT REDMAN (alias) kráčí po uprchlickém táboře Rohingů v Bangladéši

v byznysu s počítači, dvacet let jsem byl pastorem sboru a zároveň jsem hodně cestoval. Navštívil jsem mnoho míst na světě a nechtěl jsem si k nim přidávat další. Ale moje manželka říkala, že bych měl jít. Tak jsem jí odpověděl, že tam pojedu, jestliže někdo tu cestu za mě zafinancuje. A ten den, který jsme si oddělili pro modlitby a hledání Boží vůle, kdy jsme volali k Bohu, mi pět minut poté, co jsem tu modlitbu řekl, pípla mailová zpráva. Jeden známý mi psal: „Pán Bůh mi položil na srdce, že jestli pojedeš do Bangladéše, tak že to mám zaplatit.“ Tak jsem musel jet. (úsměv). Ale myslel jsem si, že to bude jednorázová cesta. Jenže když jsem byl v Bangladéši, měl jsem sen. Jel jsem v tom snu po dlouhém mostě a uviděl jsem, že na jedné z cihel na mostě je napsáno moje jméno. A byl tam napsán verš z Ef 4,16 o tom, že Boží tělo je spojené klouby. Probudil jsem se a slyšel jsem hlas: „Chceš být jedním z těch kamenů mostu, který stavím já mezi Bangladéší a Kanadou?“ Musel jsem na to odpovědět kladně.

Vyzdvihujete podíl vaší ženy na tomto rozhodnutí. Byli ve vašem životě ještě další lidé, kteří na vaše rozhodnutí zůstat na misii měli vliv? Povolání jít pracovat do Bangladéše nepřišlo z našeho domácího sboru. Ještě před tím snem mi jiná skupina křesťanů o Bangladéši vyprávěla, několik z nich mě povzbuzovalo. Ale to mě nepřesvědčilo. V průběhu první cesty do Bangladéše jsem měl ještě vidění – viděl jsem se, jak filmuji zubožené děti v jedné strašně zaostalé oblasti. A na tom displeji kamery, kde normálně bývá datum a čas, jsem najednou viděl Iz 58,6. „Toto je půst, který si

přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu...“ Pokračuje to pak o nakrmení hladových, oblečení nahých. Když jsem se na to podíval znovu, už to tam nebylo. Bůh mi v tom okamžiku řekl: „Nyní jsi v jednom dni viděl to, co já vidím každý den. Co pro to chceš udělat?“ Bůh zkoušel moje srdce. Ptal se mě, jestli miluji ty lidi. Protože službu, do které mě volal, lze dělat jen tehdy, pokud ty lidi skutečně milujete. Musel v mém srdci mnoho věcí změnit. Vidět jejich situaci bylo pro nás dost drsné. Bylo to Boží povolání a přijal jsem ho. Když Božímu povolání řekneme ANO, tak nikdy nevíme, kam nás Pán Bůh dovede. Viděl jsem toho hodně, byli jsme i ve východní Evropě, Kolumbii, ale nikdy se nejednalo o tak jasné povolání na jedno místo, jako v případě Bangladéše. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu pracovat v zemi, jako je Bangladéš.

Hlas mučedníků je organizací, kde se dostáváte do služby, ve které vidíte ta pouta. Je to služba pronásledovaným a musí přinášet rizika. Jaká rizika přináší vám a jaká těm, pro které tam pracujete? Dosud jsem se nesetkal s extrémním rizikem pro mě osobně. Kdyby cizinec v Bangladéši dělal nějakou zakázanou aktivitu, tak se v nejhorším stane, že ho úřady ze země vyhostí. Neexistuje tam systematické pronásledování křesťanů ze strany úřadů jako třeba v Súdánu. Pronásledování je tam komunitní. Ale lidé, se kterými pracuji, mohou být ve velikém ohrožení. Proto jsem tak moc opatrný. Jedním z hlavních motivů Hlasu mučedníků je také získávat pro Krista jeho pronásledovatele. Pronásledovatelé tvoří většinové náboženství. Hlas mučedníků podporuje evangelizační činnost místních lidí vůči těm, kteří pronásledují křesťany. Pro tuto službu dostaneme k dispozici třeba tisíc Biblí. Poskytujeme pro tyto lidi např. zabezpečenou mailovou komunikaci, aby nikdo nemohl monitorovat jejich konverzaci. Mohu s nimi otevřeně mluvit. Snažíme se je chránit.

V Bangladéši žije na území jen o něco větším, než bylo Československo, 164 milionů lidí (což je o 18 milionů víc než v Rusku). Taková hustota obyvatel je pro Čecha nepředstavitelná. Je tahle blízkost mezi lidmi pro vaši službu výhodou, nebo spíš nevýhodou? Města jsou nepředstavitelným způsobem přelidněná. Je tam velké znečištění ovzduší. Z toho neplyne žádná velká výhoda. Ale skutečnou výhodou je, že

ŽIVOT V TÁBOŘE Setkání křesťanů muslimského původu z řad Rohingů přímo v uprchlickém táboře vpravo: Uprchlický tábor Rohingů

Bangladéš má jako jedna z mála zemí ve světě většinu obyvatel ve vesnicích. To je pro zvěstování evangelia obrovská výhoda. Můžete jít do jedné vesnice, když vám to imám umožní, můžete mluvit k lidem, kteří se schází v jednom centrálním místě. A když je někdo v jedné vesnici pronásledován, tak může utéct do druhé vesnice a začít stejnou práci tam. Když byli naši spolupracovníci zastrašováni, tak utekli do jiné vesnice. Vesničané jsou chudí, nemají prostředky, aby informovali sousední vesnici, co se u nich stalo. V tomto směru je to obrovská výhoda.

Co nejtěžšího v oblasti pronásledování jste zažil vy osobně a co lidi, které znáte? Pastor Sonjid, velice odvážný člověk, postavil ve vesnici kostel a na něj umístil kříž. Lidé se ale velice rozzlobili. Jednou po setmění jel na kole domů a z buše na něj vyskočili útočníci a začali po něm střílet. Naštěstí přesně nevěděli, jak používat střelnou zbraň, tak ho nezabili, ale zranili mu čelist. Hlas mučedníků tomuto muži pomohl, uhradil za něj operaci a lékařskou péči. Setkal jsem se s ním před deseti lety. Stále má kvůli tomu zranění problém s mluvením, každý den zažívá silné bolesti. Ale stále je pastorem v té vesnici. Velmi jsem se tomu divil. Ale on řekl: „Před jedenácti lety mi Pán Bůh řekl: ‚Jdi do této vesnice.‘ A ještě mi neřekl, abych z této vesnice odešel.“ Místy prožívá pronásledování, ale nemůže nemluvit o Bohu.

Rád bych zmínil ještě pastora Tahera, který pracoval v utečeneckém táboře Rohingů v jižní části Bangladéše. V tom táboře je přes milion uprchlíků na velmi malém území – je to spíše takové gheto. Milion z toho je muslimů a dva tisíce křesťanů. Jsou to nesmírně laskaví lidé. K šíření evangelia tam pastor Tahera používal svůj dům. Nebyl to velký dům, ale sloužil jako biblická škola, kde učil další pastory církví uvnitř tábora. V prosinci 2019 tam otevřeně slavili Vánoce. V bangladéšských městech během Vánoc úřady chrání kostely před útoky extrémistů, ale v uprchlickém táboře ne. Tři týdny po Vánocích ve tři hodiny ráno došlo ke koordinovanému útoku na několik domů křesťanů, kteří se těchto oslav účastnili. Těžce je zbili, jejich domy srovnali se zemí a pastora Tahera, který je tam vedoucím pracovníkem, unesli i s jeho čtrnáctiletou dcerou. Prodali ji za nevěstu nějakému muslimovi a on už ji nikdy neviděl. Lidé v táboře se pak doslechli, že útočníci pastoru Taherovi nabídli, že si může zachránit život, pokud přestane kázat evangelium. On tuto nabídku odmítl, tak ho zabili. Hlas mučedníků pomáhá jeho vdově, byl jsem prostředníkem této pomoci. Tábor Rohingů je pro křesťany asi nejnebezpečnější místo v Bangladéši.

Děje se to, co popisujete, často? Takto výrazných případů pronásledování není mnoho. Pro nově obrácené muslimy se ale vždy první pronásledování děje ze strany členů rodiny. Podle Koránu mají povinnost zabít toho, kdo odpadne od islámu. Nejdřív ho odříznou od zdroje pitné vody. Třeba současný představitel křesťanské církve Sborů Božích v Bangladéši pochází z muslimské rodiny, která ho takto exkomunikovala za „hanbu“, kterou uvalil na svůj rod. V době jeho obrácení ale přijel do země nějaký misionář z ciziny, který se modlil za nemocného člověka – a ten byl uzdraven. Uzdravený byl sluhou místního prezidenta, který z vděčnosti za uzdravení svého podřízeného daroval křesťanům pozemek. Na něm teď stojí nový kostel a biblická škola Sborů Božích a onen rodinou zavržený křesťan je jeho hlavním vedoucím. Má pod sebou asi sto dalších spolupracovníků, kteří šíří evangelium po celé zemi. V očích jeho rodiny se jedná o úspěch, který měl za důsledek, že ho jeho rodina zase začala přijímat. Zanedlouho budu na tom pozemku kázat.

Ježíš také mluvil o tom, že povstane otec proti synu a bratr proti bratru a uváděl to jako jedno ze znamení poslední doby. Do těch zapadá i pronásledovaná církev. Žijeme podle vás v poslední době? Moje odpověď na tuto otázku je vždycky stejná: Dnešní dny jsou historicky nejblíž poslední době. (úsměv) Ale v Bangladéši jsem se naučil, že ruku v ruce s pronásledováním jde Boží přítomnost a moc. Když zakoušíme více pronásledování, zakoušíme i více Boží moci, i uprostřed pronásledování. Někdy se to střídá – požehnané období, kdy se šíří evangelium, následuje pronásledování, a naopak. Od dvacátého století dodnes bylo víc mučedníků než za celou dobu křesťanské historie. Věřím, že to je znamením posledních časů. Vedoucí Sborů Božích byl svědkem založení tolika sborů za jeden rok, kolik nevzniklo za předchozích deset let dohromady. Všichni naši spolupracovníci říkají totéž. Jsme svědky mnohem větší aktivity Božího ducha v této zemi.

Řekl jste, že když se člověk rozhodne dát život Ježíši i se svojí cestou, říct mu ANO, tak nikdy neví, kam ho Bůh zavede. Když se ohlédnete za svojí cestou, kde cítíte největší vděčnost? Když odpovíte ANO na Boží povolání, nezáleží na tom, kolik chyb na té cestě uděláte. Poslušné ANO znamená, že vás Pán Bůh provede všemi problémy. Je tu jedna úžasná věc: jestliže si dáte za cíl zvěstovat evangelium těm nejzranitelnějším, tak Bůh vždycky zajistí finance a veškerou podporu. Nikdy jsme neměli problém s tím, že by to Bůh nezaopatřil. Bůh nám tím říká: „Když budeš chtít to, co chci já, tak já sám se postarám o všechno, co k tomu budeš potřebovat.“ Byli jsme svědky mnoha takovýchto zázraků.

Jak můžeme pronásledovaným křesťanům pomoci my? Modlitbami. A pak tam, kde jsme, buďme svědky Ježíše Krista. Nebojme se otevřít ústa. Církev vznikla o Letnicích na základě kázání evangelia. Hlas mučedníků má jednu z nejlepších sítí pracovníků. Jsou mezi nimi nejstatečnější a nejcílevědomější lidé, jaké jsem kdy potkal. Najděte lidi tohoto typu – kteří chodí navštěvovat pronásledované křesťany – a zeptejte se jich, co potřebují.

■ Více o službě misionářů v Hlasu mučedníků najdete na www.hlas-mucedniku.cz.