6 minute read

Slovo

Efezským 5, 15–16

JAK A KDE (NE)DORŮSTÁME V KRISTA

Advertisement

text KAREL FOJTÍK ilustrace BRÁNA

Dané téma vychází z podnětů apoštola Pavla adresovaných rané církvi v Efezu. Vrátíme se úvodem ke tvrdým číslům ze sčítání lidu v roce 2021 – je pravdou, že věřících v ČR již 30 let rapidně ubývá. Nic na tom nezmění ani fakt, že CB početně trochu roste, takže solidárně nesme obtížná břemena sílící nevěry české společnosti. Varujme se pokušení nepříznivý vývoj v církvích omlouvat třeba tím, že údaje o náboženské víře nebyly povinné. Problematiku „(ne)dorůstání v Krista“ nelze vtěsnat jen do statistiky. Je legitimní promýšlet aktuální situaci v české církvi, klást si otázky a hledat biblická východiska. V dopise Efezským se objevuje Pavlova nápověda na otázku, jak a kde růst. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.“ Tajemství růstu v Krista úzce souvisí s láskou uplatňovanou při budování komunit věřících. Výzvy formuluje apoštol v množném čísle a má tedy jít o společný růst, který je známkou zdravého společenství. Každý růst přináší jistý pohyb, jehož předpokladem jsou i změny. Zůstaneme ještě chvíli u růstu sboru, růstu církve. Jsou to procesy, které by měly vést věřící k nebeskému domovu. Měli bychom dozrát k této budoucí metě. Duchovní růst má nebeskou perspektivu, ale je to zároveň pozemská záležitost. Apoštol dělá rovnítko mezi sborem,

Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

církví a Kristem, v něhož máme společně provázáni dorůstat. Pouze společenství pravdivě otestuje a prokáže, jak rosteme, nebo nerosteme v lásce k bližním. Církve netvoří jen ideální, láskyplní věřící lidé. Pán Bůh má k dispozici všelijaký materiál. Ale ani takové poměry nikoho neopravňují k tomu, aby pomíjel církevní prostředí a neúčastnil se zápasu o pozitivní formování svého sboru. Mýlí se ti, kteří se domnívají, že nemusí řešit příslušnost k té či oné denominaci, že se obejdou bez domovské církve, kde by měli své místo, práva i povinnosti. Možná, že kritickým pohledem vidí spíše sborové kamení a neúrodnou, tvrdou půdu. Někteří věřící (aniž si to vždy uvědomují) se rozhodují pod tlakem zdánlivé „svobody“, kterou křiklavě prosazují. Individuální pocit, že mám přece právo vyslovit a uplatnit svůj názor, postrádá biblickou substanci lásky, která podmiňuje pravé dozrávání. „On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 5,16) Dorůstání v Krista znamená nežít izolovaně. Nicméně roste míra nezávislosti těch, kteří se sice hlásí k víře, ale pokud s něčím nebo s někým v místní církvi zcela nesouzní, šíří svoji nespokojenost a třeba odchází jinam. Máme však být pevně propojeni s dalšími a podpírat se navzájem v konkrétním společenství víry, lásky a naděje. Kazatel Jan Asszonyi to ve své knížce Zbožnost je užitečná v kapitole O společenství potvrzuje: „Bylo by chybou si společenství církve idealizovat. Boží slovo ví o tom, že církev nese známky lidské porušenosti hříchem.

Proto je jedním z jeho cílů vytvořit prostředí proměny tak, „abychom dorostli zralosti lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. (Ef 4,13) Prostředkem růstu jsou duchovní dary, které rozdává nebeský Otec uprostřed církve. Jimi si navzájem věřící v lásce slouží. I proto si růst do skutečné zralosti lidství apoštol Pavel neuměl představit bez církve.“

Slyšel jsem nedávno svědectví jedné sestry, že slova o lásce zaznívají v církvi často, ale že by ráda viděla jejich naplnění. Co by mohlo být potvrzením růstu v lásce? Nemohou to být jen pouhá slova (byť z Bible), že láska bratrská musí zůstávat, ať to stojí, co to stojí. Apoštol Petr se ptá Ježíše: „Kolikrát mám svému bratru odpustit, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš odpovídá: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Pán neříká nadarmo na adresu věřících, že odpuštění je prvořadý úkol lásky. Máme počítat do 490, ba i více. Kde jinde se toto má dít než ve sboru, který má při odpouštění šanci stát se spojnicí mezi nebem a zemí? Růst v Krista není disciplína, která se odehrává v nebeských výšinách, tuto službu si máme prokazovat také v přízemních církevních podmínkách. Pokud nestojíme na pozicích odpuštění, záhy se krize dostaví, nebo ještě prohloubí. Očekáváme-li duchovní růst bez odpuštění bližním, budeme zklamáni. V Písmu není řeč o tom, jak se budeme objímat a jeden druhého hodnotit, ale jak si budeme odpouštět. Objevili jsme odpouštějící lásku jako základní stavební materiál pro růst sboru? Zůstaneme hříšníky, ne anděly, kteří se vzájemně ani vánkem svých křídel nedotknou. Těmi lidmi, kteří budou od bratří a sester potřebovat odpuštění a upřímnost v lásce. V tom je tajemství duchovního růstu, že jsme si rovni v odpuštění a v církvi spolu dorůstáme v Krista. Růst v ekumenickém překladu zní jednoznačně („ať ve všem dorůstáme“), což však Kraličtí překládali: „rosťme v toho všelijak“. Kolik problémů nepochopené a neunesené „všelijak“ už církvím přineslo. Pavlovi je jasné (a méně už některým z nás), že na cestě za Kristem nepůjdeme všichni po stejné lávce. Les se ve svých vrcholcích zdá z výšky jako rovný, zblízka je však každý strom jiný, má osobitý růst, ale druhému nepřekáží. Nemůžeme čekat ve sboru naprostou uniformitu co do růstu, ale můžeme očekávat ode všech úsilí a pravdivost lásky v odpouštění. Zaměstnávali jsme se řadou aspektů růstu a zkoumali, jak tyto hodnoty ve společenstvích víry revitalizovat. Mohl by vzniknout dojem, že růst v Krista se týká lidí víceméně uzavřených v církevních bublinách. Ale zralost věřících má kromě kultivování vzájemných vztahů dozrávat ve službu lidem nežijícím v církvích. Nějak se nedaří vytvářet ve sborech podmanivou atmosféru růstu lásky a odpuštění, a proto ztrácejí tato společenství přitažlivost pro nevěřící. Na potřeby „dorůstání v Krista“ upozorňovali apoštolové při službě v nově se rodících církvích. Závěrem uvedu povzbudivý Pavlův postřeh psaný do Korintu, ale i nám: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst.“ (1 Kor 3,6) Snahy kazatelů spolu s aktivitami dalších služebníků a upřímných věřících byly dříve a jsou stále žádoucí. Nedejme se ničím odradit a pokračujme s vírou, že požehnání duchovního růstu je v Božích, a nejen v lidských rukách. To je obrovská úleva. Bůh s námi lidmi počítá, i my můžeme při všelijak nedokonalém úsilí počítat s Boží pomocí a garancí očekávaného růstu.

KAREL FOJTÍK (1944)

Po studiích na VŠD v Žilině pracoval 20 let v rámci OKR. Po revoluci působil 12 let jako tajemník Magistrátu v Ostravě. Sloužil ve sboru i v církvi; tři období na pozici tajemníka Rady CB. S manželkou Alenou se těší z rodin svých dvou dcer a šesti vnoučat.

Dnešní společnost se snaží v různých oblastech života sledovat aktuální trendy. Při posuzování vývoje společnosti se často zabýváme faktory růstu. Např. v oblasti ekonomiky je frekventovaný pojem ekonomický růst. Přední český ekonom Tomáš Sedláček před časem upozornil, že k růstu nemusí docházet neustále. Předpověděl krizi, která později přišla. Když se náhle přestalo „dařit“, sdělovací prostředky nebo politici nabízeli lidem fikci růstu a hovořilo se o nulovém růstu nebo třeba o kladné nule. Navozuje se dojem, že k růstu musí za každou cenu dojít, a když jsou výsledky nulové, tak se k nule přidá alespoň znaménko plus (kladná nula – to zní lépe). Nebudu se zabývat problémy růstu inflace, zvyšování zadluženosti atd. Zastavíme se u biblických signálů, kterými apoštol Pavel upozorňuje též na potřebu růstu. Lidé se rádi opírají při posuzování života o fakta a chtějí vycházet z „tvrdých dat“. Pokusím se vyjít tomu vstříc a kázání o růstu zarámuji údaji ze sčítání lidu z roku 2021, kdy se obyvatelé ČR mohli přihlásit ke své víře. Takřka ve všech ukazatelích nedochází k růstu a z počtu obyvatel 10,5 mil. se přiklání k náboženství 1,4 mil. (v roce 1991 to bylo 4,5 mil. z 15 milionů obyvatel). Výrazné poklesy vykazují nejen dříve početné lidové církve a za uplynulých 10 let narostl počet lidí bez víry o 1,5 mil. na 5 mil. O čtvrt milionu vzrostl počet těch, kteří se považují za věřící, ale nehlásí se k žádnému společenství (cca 1 mil. lidí). V kázání se pokouším nastavit nám věřícím pravdivé zrcadlo, jak na tom jsme, při vědomí toho, že duchovní růst nemusí vycházet jen z čísel.