SNOW 137 – březen 2022 by SNOW media

SKIPAS 1+1 ZDARMA DO ALP 137 – BŘEZEN 2022

LYŽOVÁNÍ

FREERIDE

SKIALP

LEGENDA JEREMY BLOOM | RICHARD ROKOS ČILI COACH RITCHIE | VODA A SNÍH – SNOVÁ JARNÍ KOMBINACE

Aljaška

WWW.SNOW.CZ

V divočině helikoptérou SNOW 137

BŘEZEN 2022 CENA: 100 Kč / 4,99 EUR

LEGENDA JEREMY BLOOM RICHARD ROKOS ČILI COACH RITCHIE VODA A SNÍH – SNOVÁ JARNÍ KOMBINACE RYZE JARNÍ LYŽAŘSKÉ NORSKO ROADTRIP ZA PRAŠANEM TURECKA

Uvidíme se venku Na treku s Fjällräven již od roku 1960

Tato fotografie byla pořízena v údolí Stuor Räitavagge

na úpatí hory Nallo v severním Švédsku. Je začátek srpna. Teplota se pohybuje kolem 15 stupňů a my jsme právě vyrazili na pětidenní trek. Čeká nás cesta nádhernou krajinou a dechberoucími scenériemi. Vše, co potřebujeme, si neseme na svých zádech. Je to pro nás velmi silný zážitek a myslíme si, že byste

to také měli vyzkoušet. Společnost Fjällräven založil v roce 1960 nadšenec a inovátor Åke Nordin. Za vším stála jeho myšlenka, aby se více lidí cítilo v přírodě jako doma. Proto Åke vyvinul nový standard outdoorového oblečení a vybavení, které je odolné, funkční a spolehlivé zároveň. Nyní, o více než 60 let později, se značka

Fjällräven stále řídí stejnou myšlenkou, což je vidět i na našich výrobcích. Ať už se chystáte na pětidenní trek, nebo jen krátkou procházku na čerstvém vzduchu, naše oblečení a vybavení bude vždy fungovat. Nicméně cítit se v přírodě jako doma není jen o tom, mít správné oblečení a vybavení. Důležité jsou také znalosti a zkušenosti. A ty my ve

Fjällräven máme. Během roku pořádáme řadu zajímavých outdoorových akcí na místní i mezinárodní úrovni. Povzbuzující, informativní a zároveň zábavnou formou se tak dělíme o to, co víme a milujeme. Ať už s poznáváním přírody teprve začínáte, nebo jste zkušený outdoorový nadšenec, navštivte fjallraven.com. Tak na viděnou venku!

www.fjallraven.com

FOTO: GRANT GUNDERSON

NO COMMENT

#92

FOTO: GEPA

OBSAH

WORLD CUP

16| 18| 22|

STORY

74|

OZVĚNY ZIMNÍ OLYMPIÁDY 2022

Havárie lanovek: Přímý zásah !

CARLO JANKA: ODCHÁZENÍ MLČENLIVÉHO ŠAMPIONA

ACTIVE

80| 86| 89|

JOHAN CLAREY: VE VŠEM OPOŽDĚNÝ VETERÁN

Lyžování a surfing, rozdělení příbuzní

STORY

Recenze: Garmin Epix gen 2: maximalismus v každém detailu

Nostalgie zašlých zim: Hunter, útočiště celebrit Kouč Richie: Richard Rokos vlastníma očima !

Lyžování & surfování v jednom dni

FOTO: INSTAGRAM

24| 30| 32|

Legenda Jeremy Bloom: poháněn neúspěchem

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

42| 46| 50| 54|

Bílé příběhy staničních knih: horské počasí před sto lety Češi za ZOH v Pekingu Nejstarší dětský závod Skiinterkriterium oslavil 60 let Šárka Pančochová – vždy s úsměvem

Radost slovenského týmu. Po nepovedeném prvním kole přišlo zázračné druhé a zasloužené zlato pro Petru Vlhovou

ACADEMY

58| 60|

Ski with me: Radost až na kost

SNOWbiz !

Apul news

RESORT

62| 64|

L ipno: pohoda pro první oblouky i relax v lehátku Velký Javor v číslech

116| 122| 126|

POSEZÓNNÍ ÚDRŽBA: ÚDRŽBA NENÍ AUTOMATICKÁ STŘEDISKOVÉ BIKEPARKY: NAŠLÁPNUTO DO BUDOUCNA N EJZAJÍMAVĚJŠÍ LANOVKY ČESKA (5. DÍL)

! Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

FOTO: GEPA/ATOMIC

ESTER LEDECKÁ ZÁŘILA, BYŤ NA

MEDAILI NEDOSÁHLA. SKVĚLÉ PÁTÉ MÍSTO V SUPER-G, JEŠTĚ LEPŠÍ ČTVRTÉ V ALPSKÉ KOMBINACI. SMŮLU SI VYBRALA VE SJEZDU, KDY SE JEN TAK TAK UDRŽELA NA LYŽÍCH. NA PŘÍŠTÍ OLYMPIÁDĚ SE MÁME ZASE NA CO TĚŠIT!

Olympiáda má i své smutné hrdiny. Mikaela Shiffrin je na fotce ve sjezdu, jelikož ve slalomu i kombinančním slalomu, kde byla přední favoritkou, ji nestihli ani vyfotit, než vypadla

FOTO: GRANT GUNDERSON

OBSAH

ALJAŠKA

– POLÁRNÍ DIVOČINA S UNIKÁTNÍ NABÍDKOU PŘÍRODY I LYŽAŘSKÝCH TERÉNŮ. NAVŠTIVTE JI NA FOTOGRAFIÍCH PROFESIONÁLNÍHO SNOW-FOTOGRAFA GRANTA GUNDERSONA NA STRANĚ 92. SKIALP & FREERIDE

92| 104| 106| 112|

FOTO: ALJAŠKA VRTULNÍKEM

ČTVRTSTOLETÍ SKIALPU V HUDY ROADTRIP PO ZÁPADNÍM TURECKU

ON THE ROAD: PRŮVODCE LETNÍM LYŽOVÁNÍM V NORSKU !

Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

SKIAREÁL

Rokytnice nad Jizerou Lysá hora: 1 315 m n.m.

dlouhé a široké sjezdovky 17 km sjezdovek 2 lanovky / 8 vleků

Nakupujte skipasy online! bez front na pokladně rovnou na svah

půjčovna / servis

RokyPASS karta plná výhod

registruj se ONLINE

Vyzvedni bez front v našem PICK-UP BOXU

www.rokypass.cz

ŠÉFREDAKTOR

Petr Socha

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA

Radek Holub REDAKTOŘI

Andrea Drengubáková (SNOW tour), Michaela Kratochvílová (World Cup), Ondřej Novák (Academy), Tom Řepík (SNOWbiz), Lukáš Vavrda (Freeride & skialp)

KRESBA: ONDRA TŮMA

GRAFIKA

Petr Antoníček Markéta Antoníčková

VYDAVATEL

SLIM media s.r.o. Husitská 344/63, Praha 3 IČ 27175511

Paradoxy života

Je tady finále lyžařské sezóny a s blířemi, jež se přestanou tak umanutě žícím se jarem jako by vycházelo skrývat pod respirátory typu FFP2. i slunce naděje, že se svět konečně A samozřejmě: Jaro je nejlepší čas vrátí na své původní místo poté, co pro zimní sporty! ho rozkolísal bezprecedentní chaos. Zdá se to jako paradox, zimní sport Po líté dvouleté bitvě vědy proti viru na jaře, ale ne vždy se mají věci tak, se všemohoucímu pozemského lidjak se na první pohled jeví. Například stva asi zželelo, takže zařídil, aby se se nezdá, že největší škůdce člověka virus – paradoxně – zlikvidoval sám. i společnosti je právě to, po čem většiMoc děkujeme! nově nejvíc toužíme – pohodlí. Sedavé Možná už si ani nedovedeme předzaměstnání, které takřka každý prestavit, na co vše se můžeme těšit. Jak feruje, je zákeřně destruktivní. Víc se nám rozroste nejen paleta aktivit, než hlad, jehož se všichni intuitivně ale i témat při večerních posezebojíme, nás ohrožuje (ba zabíjí) obžerních, která se minulé roky smrskla ství. Nabízí se i aktuální olympijský výhradně na to jedno. Svůj čas s přápříklad: na nejčistší ideji stojí nejkoteli jsme věnovali počtům infikomerčnější sportovní akce světa. vaných, zemřelých či vyléčených, Poučení z uvedeného by mohlo znít: tréninku řecké abecedy, odborným Nelenošme (přespříliš), nečučme diskuzím nad specifiky lidského imuzbytečně na bednu (ani když dávají nitního systému, probíráním rozdílů olympiádu) a hlavně se sami mezi IgA, IgM či IgG, rozjímáním nad hýbejme! Pokud je něco, co nám proRNA nebo spike proteinem… S kažspěje, je to právě pohyb, a ten v přídým novým hostem jsme byli nuceni rodě a na lyžích je samozřejmě nejvíc. znovudefinovat svou pozici na škále Vůbec nevadí, když za lyžování utratíte mezi očkovat vždy a neočkovat nikdy, tolik, že pak budete trochu hladovět. ba leckdy jsme brali i role lidových soudců a užívali si kompetence zbaVšem přejeme plnohodnotný vrchol vovat druhé svobodného názoru… zimního sportování, nechť je vše Byla to veskrze nemocná doba, tak předvídatelné a srovnané do starého věřme, že už je pryč. A že si znovu pořádku, abychom mohli s grácií kličbudeme povídat o věcech normálkovat slalomovými brankami života ních, uchopitelných a radostných. a věřit naplánované optimální stopě. Třeba o jaru, které svět probarví, Skol a na podzim 2022 zase na shleden prodlouží, vzduch ohřeje a ovoní danou! a konečně nám dovolí kochat se nejen Petr Socha a SNOW poodhalenými libými tvary, ale i tvá-

SNOW, Č. 137, ROČNÍK XX.

REDAKCE

INZERCE

Petr Havelka Veronika Bezpalcová Tomáš Rucký (SNOWtour) Tom Řepík (SNOWbiz) DISTRIBUCE

Marie Potužilová, Andrea Rosenbaumová INTERNET

Petr Havelka, Radek Holub, Tomáš Roba E-mailové schránky: jmeno.prijmeni@snow.cz AUTOŘI

Ivan Balek, Roman Gric, Tomáš Haisl, Karel Hampl, Petr Havelka, Ondřej Katz, Jan Klouček, Eva Kurfürstová, Martin Müller, Jimmy Petterson, Radim Polcer, Fredrik Schenholm, Kateřina Sochová, Aleš Suk, Ondra Tůma, Pavel Zelenka, Michael Turek JAZYKOVÁ KOREKTURA

Drahomíra Kožíšková PŘEKLADY

Kateřina Sochová, Lukáš Vavrda ODBORNÍ PARTNEŘI Svaz lyžařů České republiky Asociace profesionálních učitelů lyžování Asociace horských středisek ČR

DODAVATEL ENERGIE

/casopis ELEKTRONICKÉ ČASOPISY:

ADRESA REDAKCE

SNOW Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz ( 222 780 286 INZERCE ( 775 610 757, inzerce@snow.cz

PŘEDPLATNÉ Česká republika: www.snow.cz/predplatne predplatne@snow.cz ( 775 My SNOW (775 697 669) Slovensko: www.ipredplatne.sk objednavky@ipredplatne.sk ( +421 0800 188 826 Cena výtisku: 100 Kč / 4,99 EUR MK ČR: E13878 ISSN: 1214-0007 Rozšiřuje: PNS a.s., Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Vychází 7x ročně. Toto číslo vyšlo 24. února 2022, další vyjde na podzim 2022.

OBÁLKA/FOTO: Samo Vidic / Elan Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací. Články v rubrice SNOWtour obsahují product placement. Náklad je ověřován ABC ČR.

Všechna práva vyhrazena. SNOWmag je ochrannou známkou. © SLIM media s.r.o. 2022

FOTO: GEPA ATOMIC PICTURES/HARALD STEINER

V kalendáři bylo datum 23. ledna 2022, když při super-G v Cortině d’Ampezzo spadla ve velké rychlosti Sofia Goggia a zůstala ležet na svahu. Po chvíli se zvedla, opatrně dojela do cíle, vypnula vázání a odkulhala pryč. Italským fanouškům zatrnulo – bude se opakovat situace z loňského roku, kdy se jejich favoritka smolně zranila v Garmisch-Partenkirchenu a přišla kvůli tomu o vrchol sezóny? Prvotní prognózy byly vše, jen ne dobré: poškozený křížový vaz, drobná fraktura holenní kosti, poraněná šlacha. Tvrdohlavá rodačka z Bergama se tentokrát odmítla vzdát tak lehce. Okamžitě zahájila rehabilitaci a do světa hlásila, že bude na olympijský sjezd zpět. Svět o tom pochyboval, tím spíš, když živelná bruneta posléze

rezignovala na start v super-G a nevyužila možnost seznámit se tak s čínskou tratí. Jenže pak si dvacet dní od svého úrazu nazula sjezdové lyže, absolvovala oba tréninky a v závodní den to poslala v Jen-čchingu dolů takovým tempem, jako by vlastně nikdy žádné potíže neměla. Euforie, líbání kamery, slzičky – to když ji o šestnáct setin předjela Corinne Suter – a nakonec, když si kráčela pro stříbrnou olympijskou medaili, opět výbuch radosti umocněný skutečností, že ji na pódium doprovodila reprezentační kolegyně Nadia Delago. Domů si Sofia Goggia veze druhé místo, přesto je jedním ze sportovců, kteří z Pekingu odjíždějí jako vítězové. (mk)

WORLD CUP

NEWS

ONDŘEJ NOVÁK

SNOW.cz/SP

redaktor SNOW

Cochranovic Double 50

Nepříliš známý rakouský lyžař Johannes Strolz zopakoval úspěch svého otce Huberta z Calgary 1988, čímž vytvořil první dvojicí otec-syn, která na zimní olympiádě vyhrála stejnou individuální disciplínu. Stalo se tak rok poté, co byl vyřazen z rakouské reprezentace, kdy musel sám trénovat a sám si připravovat lyže… Nominaci na ZOH mu přineslo až senzační vítězství v lednovém slalomu v Adelbodenu – to byly jeho vůbec první stupně vítězů v SP! Do olympijské kombinaci se navíc kvalifikoval až úplně na poslední chvíli, 13. ledna díky zisku sjezdových FIS bodů v EP v Tarvisiu. Tomu se říká happy end se vším všudy…

V rodině Cochranových to žije závodním lyžováním odjakživa. Už prarodiče současného Ryana Cochran-Siegle se aktivně věnovali lyžování a na začátku 60. let si dokonce otevřeli ve Vermontu malé lyžařské středisko, ve kterém začali připravovat své čtyři potomky na kariéru světových závodních lyžařů. A Cochranovic děti toho ke konci šedesátých a následně v 70. letech posbírali dost. Od vítězství ve Světovém poháru přes medaile z mistrovství světa až po placku z olympiády. Pro tu nejcennější si v roce 1972 v Sapporo dojela Ryanova matka, Barbara Ann Cochran. A Ryan, jako nejmladší z další generace Cochranových, si přesně po 50 letech dojel na olympiádě v Pekingu pro stříbrnou placku v super-G. A o takových příbězích by měly olympiády být. A ony, zaplaťpánbůh, také jsou.

FOTO: FIS

Johannes Strolz Double 1988 – 2022

STR Double Full Full Další krásný olympijský příběh se odehrál už v roce 2018. Ester Ledecká, jako sjezdařský benjamínek, tehdy šokovala soupeřky i veřejnost zlatou medailí ze super-G, a než to stihli všichni rozdýchat, přidala zlatou ještě z paralelního slalomu na snowboardu. Stala se vůbec první olympioničkou v historii, které se podařilo vybojovat dvě zlaté medaile ve dvou různých sportech na jedněch olympijských hrách. Skvělý příběh, ne? A mnoho diváků čekalo, že se to bude opakovat. Všichni komentátoři ve všech možných jazycích neustále opakovali otázku, jestli se Ester podaří takový kousek po čtyřech letech zopakovat. Když pak obhájila zlato v paralelním slalomu na snowboardu, bylo na revival dobře zaděláno. A opravdu moc nechybělo. Nejdříve 43 setin. Druhá

šance na filmový příběh byla ve sjezdu. A i když už si pan režisér Hřebejk doma v Praze začal dělat poznámky ke scénáři budoucího filmového trháku a Ester na plátně předváděla jednu z nejkrásnějších jízd svojí kariéry vůbec, nestačilo to. Nudržela náskok, když přišla komprese a Ester přidala do jízdy jednu nechtěnou piruetu. Závod dokončila se ztrátou šesti a půl vteřiny na 27. místě. Největší drama pak přišlo v kombinaci, kdy po druhém nejrychlejším sjezdu dlouho vedla, aby skončila bramborová... Double se tedy nekonal. Respektive jen jeden, na snowboardu. Ale zůstal nám ten čtyři roky starý příběh, který by se vlastně ani opakovat neměl, protože by ztratil své kouzlo a jedinečnost. A jak řekla sama Ester: „Myslím, že na snowboarďačku dobrý.“

Beat Feuz Double 2022 Solidní double se naopak povedl Beatu Feuzovi. A tomu to navíc ze srdce přeju. Švýcarský sympaťák, který mimo jiné měří pouhých 172 cm, si ke svým 35. narozeninám nadělil hned dva nejcennější dárky. Alespoň pro někoho, kdo se celý život věnuje klouzavým disciplínám. V Kitzbühelu zvítězil letos už potřetí. Ale o 14 dnů později přidal ještě zlatou olympijskou placku ve sjezdu. A to je taky krásný příběh, ne?

Pro mě osobně byl na letošní olympiádě ještě jeden krásnější. A to i když proti němu postavíme neuvěřitelný comeback Sofie Goggii, která si tři týdny po těžkém pádu a zranění dokázala vyjet stříbrnou placku v olympijském sjezdu, zlatou medaili Petry Vlhové ve slalomu, nebo trápení Mikaely Shiffrin. Johan Clarey si ve svých 41 letech dojel pro stříbrnou medaili v olympijském sjezdu. Byla to jeho čtvrtá olympiáda a tenhle srdcař, který obětoval závodnímu lyžování velkou část života, nebyl na žádné z těch předchozích nikdy lepší než osmnáctý (více o něm na straně 22). Ale podobně jako Beat Feuz, i on si letos sáhnul pro druhé místo v Kitzbühelu a následně pro stejné umístění v olympijském sjezdu. Jako by se s Beatem domluvili. Johan byl za celou svoji kariéru ve Světovém poháru jen devětkrát na bedně. A navíc vždy pouze druhý nebo třetí. To ho asi bude provázet i dál. Ale ruku na srdce, nechtěli byste po čtyřicítce taky lyžovat aspoň na druhé místo na olympiádě?

FOTO: GEPA/HEAD

Johan Clarey Double 2022

Beat Feuz první, Johan Clarey druhý. Jak v Kiztbühelu, tak na olympiádě

Lyžařské kalhoty na freeride FR500 PADDING WEDZE Lyžařské kalhoty FR500 nabízí nejlepší poměr hřejivosti a prodyšnosti v jakýchkoliv podmínkách. Odolnou třívrstvou membránu (15 000 mm) a odvětrávání na stehnech pro efektivnější ochlazení po náročném sjezdu ocení každý zkušený lyžař.

Pánský model

3 799

Kč

2 799

Kč

Dámský model Dámský model

Freeridová bunda FR500 PADDING WEDZE Třívrstvá membrána 15 000 mm, 100% nepropustné švy a nepromokavé zipy vás udrží zaručeně v suchu. Konstrukce bundy kombinuje hřejivé zóny z vaty a membránu, která pomáhá odvádět pot. Díky dvěma odvětrávacím zipům navíc můžete regulovat teplotu, abyste se nezpotili.

JANKA

Carlo

Odcházení mlčenlivého šampiona TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

Když se letos závodníci vydali na trať nejdelšího sjezdu Světového poháru v alpském lyžování, jeden z nich věděl, že je to pro něj naposledy. Pětatřicetiletý Švýcar Carlo Janka pojal svou rozlučku civilně, vlastně v souladu s tím, jak vystupoval po většinu kariéry. V prvním ze sjezdů jedenáctým místem připomněl své schopnosti, o den později po chybě dojel sedmačtyřicátý a…

Dvojice, která si do konce skvěle rozuměla: Carlo Janka a Wengen

rostě skončil. Sundal lyže, potřásl pár rukama gratulantů a po svých odkráčel po boku manželky Jenny a dcerky Ellie z cíle Lauberhornu směrem do centra Wengenu. Jen tak, jako by nebyl jedním z mála lyžařů, kteří dokázali získat nejcennější tři trofeje – velký křišťálový glóbus, zlato z mistrovství světa a zlato z olympijských her. Jako by po Paulu Accolovi, jenž uspěl v sezóně 1992, nebyl teprve druhým Švýcarem, který opanoval celkové bodování Světového poháru. Odešel nenápadně. Využil chvilku, kdy davy v cíli oslavovaly druhé místo jeho krajana Beata Feuze, a najednou byl pryč. A přece to právě v jeho případě málokoho překvapilo. Carlo Janka nikdy nebyl mužem velkých gest či emocí, což mu v rámci bílého cirkusu vyneslo přezdívku Iceman. Bez hnutí brvou nicméně dokázal překonat některé z nejtěžších překážek, které se mohou profesionálnímu sportovci postavit do cesty.

FOTO: GEPA PICTURES/ WOLFGANG GREBIEN

WORLD CUP HERO

FOTO: GEPA PICTURES/ ANDREAS PRANTER

Carlo Janka bojuje na trati olympijského sjezdu v Soči

Zapomnětlivý rošťák

Narodil se 15. října 1986 Retovi a Ursule Jankovým v Obersaxenu, německém ostrůvku uprostřed jinak rétorománské jazykové oblasti na severním úpatí dvoutisícovky Piz Mundaun. Jak tomu bývá u horských dětí, které mají za domem areál se 120 kilometry sjezdovek, už ve dvou letech podnikal pod dohledem rodičů první krůčky s lyžemi na nohou. Časem logicky následovala přihláška do místního ski klubu, o něco později také premiérové závody. V začátcích přitom malý Jänks, jak zní další přezdívka lyžaře, rozhodně nedrtil své protivníky o třídu. To změnil dárek od tatínka. Carlo totiž jednoho dne obdržel své první lyže Atomic, stejné, jako měl jeho velký idol Herman Maier! Kouzlo zapůsobilo, a když navíc do lyžařského klubu přišel trenér Pius Berni, který si u tmavovlasého chlapce ihned povšiml jeho talentu a začal ho systematicky rozvíjet, zapadlo vše do správných kolejí. Mimochodem – na letní přípravě sjezdaře se jeho mládežnický trenér podílel až do konce kariéry. Pan Zdrženlivý? V dobách, kdy navštěvoval základní školu, tomu tak rozhodně nebylo. „Carlo byl úplně stejně jako my připraven podpořit každou neplechu. V hodině ručních prací jsme jednou udělali takový nepořádek, že nás učitelka přes poledne zamkla ve třídě, abychom to dali do kupy. Než abychom ale vlnu řádně smotali do klubíček, tak jsme ji raději vyházeli z okna,“ popsal kamarád z dětství Ciril Venzin. „Byl hrozně chaotický, neustále zapomínal učební pomůcky doma. Když kvůli tomu několikrát slíznul ve škole trest, prostě si je úplně přestal vyndávat z aktovky, aby zase něco někde nenechal. Jak nám ale časem přibývaly předměty, přibývaly i věci v jeho batohu, až nakonec tahal na zádech snad dvacet kilogramů,“ dodal Venzin. I tatínek Reto potvrzuje, že zapomnětlivost byla jeho synovi vedle nemluvnosti vždy vlastní. V průběhu kariéry totiž domů ze závodů volal prý snad jen sedmkrát, z toho jednou proto, že až na startu zjistil, že si u rodičů nechal přezkáče…

Na bobech sousedovým plotem Ze vzpomínek bratrance je zase jasné, že nebojácnost, co se rychlosti týče, patřila ke Carlovi už od dětství. „Nadělali jsme se spolu spoustu blbostí! Jednou jsme si takhle postavili náš legendární bob. Z restaurace jeho mámy jsme vzali dvě židle a ty jsme pomocí latí, které jsme si půjčili od jeho táty, namontovali na pár starých lyží. Náš bob byl nesmírně rychlý, ale nedal se moc brzdit, takže jsme prolétli sousedovi plotem,“ líčil Martin Alig. Po základce padlo rozhodnutí, že se vyučí obchodníkem. Jelikož se v té době už rozjížděla Carlova kariéra, z tříletého cyklu dobře o rok docházky přišel. Mladý závodník v sobě ale nalezl pro úspěch tolik potřebnou svědomitost a hladce procházel z ročníku do ročníku. Když se za jeho středoškolským působením ohlížel mistr Fabio Bianchi, bylo to v tom nejlepším – zatímco u řady dalších se s postupem času známky horšily, budoucí lyžařská superstar byla naopak stále lepší a závěrečnou zkoušku složila téměř na nejvyšší možný počet bodů.

Při oslavách se dle tehdejšího tisku na své poměry neskutečně odvázal. „Bylo to jako erupce sopky. Alespoň v měřítku běžných oslav Carla Janky v cíli. Tentokrát totiž nezvedl pouze prst k nebi, jako to dělá běžně. Pozvedl oba.“ Přesto by se to neobešlo bez další historky. „Často sedával ve svém dětském pokojíčku doslova zavalený knihami, na stole měl ohromnou hromadu papírů s domácími úkoly a on sám se krčil někde za ní. Když jsem ale jednou nakoukl za papíry, našel jsem tam Carla, jak si hraje na gameboyi. Přesto však neustále nosil dobré známky, jen když došlo na školu, tak byl tak trochu minimalista,“ vyprávěl tatínek Reto.

Na vrchol

Po nadějných výsledcích z FIS závodů postupně začal švýcarský mladík nahlížet do Evropského poháru a krátce před Vánoci 2005 přišla v Kranjské Goře vytoužená premiéra ve Světovém poháru. V obřím slalomu se ovšem dlouho neohřál, když nedokončil ani první kolo. Na sklonku téže sezóny si však spravil náladu, když se v rámci juniorského mistrov-

FOTO: GEPA PICTURES/ WOLFGANG GREBIEN

WORLD CUP HERO

Lyžařský všeuměl

FOTO: GEPA PICTURES/ MARIO KNEISL

Sjezd považoval Carlo Janka vždy za královskou disciplínu. Sen, získat právě v něm titul mistra světa či olympijského vítěze, si bohužel nesplnil

S Icemanem opouští bílý cirkus velký univerzál. Vzpomínky na lehkost, s níž měnil dlouhá, rychlá prkénka za ta krátká, točivá ještě dlouho v paměti fanoušků zůstanou

ství světa v kanadské Mt. St. Anne dostal na bronzovou příčku v obřím slalomu. V dalších letech dokázal zajíždět stabilní výsledky v Evropském poháru, ale ten Světový stále zůstával zakletý. Sezóna 2008 konečně zlomila i to. Ve Val d’Isére v superkombinaci po šestém nejlepším čase ve sjezdu finišoval osmý, tedy poprvé v top ten. Devátý posléze dojel v témže ročníku v obřím slalomu ve Whistleru, kde si vyzkoušel trať, která mu měla přinést ještě mnoho radosti.

Dílčí úspěchy Švýcara pořádně nakoply a ten o rok později v Lake Louise se startovním číslem 65 senzačně dokončil sjezd na druhém místě za Peterem Fillem. Tehdy mu přispělo i počasí, v kanadských horách se honily mraky, avšak právě když stanul na startu, jako zázrakem se vyjasnilo. Za další dva týdny už nebylo pochyb. Rodák z Obersaxenu si ve Val d’Isére dojel v obřím slalomu pro svěťákové vítězství číslo jedna a naskočil na úspěšnou vlnu.

Následovala kombinační výhra ve Wengenu, jenž zůstal až do konce jeho nejoblíbenější štací, čímž před blížícím se mistrovstvím světa ve Val d’Isére vyslal Carlo konkurentům důležitý signál – totiž že mají co do činění s komplexním závodníkem, který se neztratí v technických ani rychlostních disciplínách. Na šampionát odjížděl coby muž, s nímž je třeba počítat, a skutečně! Nejprve si 7. února ve sjezdu dojel pro bronz za Johnem Kucerou a Didierem Cuchem, o šest dní později nenašel přemožitele v obřáku a stal se mistrem světa. Na stupně vítězů jej doprovodili titáni disciplíny Benjamin Raich a Ted Ligety, ze čtvrtého místa s odstupem 1,06 s vše sledoval mladinký, tehdy devatenáctiletý Marcel Hirscher… Iceman zažíval snové časy. V následující, olympijské sezóně stabilně končil na stupních vítězů. Na výbornou dopadl jeho návrat do Whistleru, v kombinaci mu sice medaile těsně unikla, náladu si ale spravil v obřáku. Čas 2:37,63 min stačil, aby ukázal záda Kjetilu Jansrudovi s Akselem Lundem Svindalem a vybojoval zlatou olympijskou medaili! Nepopulární brambora tehdy opět zbyla na Marcela Hirschera. Při oslavách se dle tehdejšího tisku na své poměry neskutečně odvázal. „Bylo to jako erupce sopky. Alespoň v měřítku běžných oslav Carla Janky v cíli. Tentokrát totiž nezvedl pouze prst k nebi, jako to dělá běžně. Pozvedl oba,“ psal Tages Anzeiger. Zhruba dvě hodiny po triumfu ale šampion na ramenou svého servismana a kondičního trenéra přece jen doputoval na oslavu do baru, kde padla nejedna lahev šampaňského. Ve stejném ročníku pak při finále Světového poháru v Garmisch-Partenkirchenu zvítězil ve sjezdu i obřáku, předstihl v celkovém pořadí o 106 bodů Benjamina Raicha a ve třiadvaceti letech získal velký křišťálový glóbus. Zdálo se, že švýcarskou vycházející hvězdu nemůže nic zastavit v rozletu. Jenže všechno mělo být jinak.

Operace i chronické obtíže

FOTO: GEPA PICTURES/ CHRISTIAN WALGRAM

ten rok neabsolvoval jediný závod Světového jící olympijský vítěz startoval do své parádní Na startu sezóny 2011 se Carlo v tréninku disciplíny, obřího slalomu v Beaver Creeku poháru, pouze tréninky na klasické sjezdy v Garmisch-Partenkirchenu, Kitzbühelu necítil dobře. Výkonnost jako vždy komentojako třetí od konce, se strašidelným číslem val stoicky: „Netuším, proč mi to teď nejde. Na 68. Dojel šestý. Ten rok se do top 10 dostal a Wengenu. V kombinaci v Pchjongčchangu skončil patnáctý. A jako by toho nebylo dost, druhou stranu, předtím jsem nevěděl, jak to, celkem devětkrát. Na konci sezóny přišlo vrátily se potíže se zády. že jezdím tak dobře.“ radikální rozhodnutí – Carlo měl pocit, že Až podrobná lékařská vyšetření to někdejší kouzlo už nefunguje a od Atomiku Další dva roky uběhly a opět se zdálo, že se pomohla osvětlit. Diagnóza: srdeční arytmie, přestoupil k Rossignolu. snad blýská na lepší časy. Sezóna 2020 znakterá se rozvinula v rámci virového oneNa čas se zdálo, že se karta obrací. V alpmenala třetí místa ve sjezdech v Lake Louise mocnění. Tím úřadující držitel nejcennějších ské kombinaci na legendárním Lauberhornu i Kvitfjellu, než ji předčasně stopla koronavitrofejí světa trpěl v uplynulých dvou letech, byl 16. ledna 2015 nejrychlejší ze všech a po rová pandemie. Následující podzim už zdraví aniž si toho byl vědom. Švýcar chtěl bojovat, dlouhých čtyřech letech zvítězil ve svěťáku. limitovalo Carla natolik, že mohl nastupovat několikrát se dostal na stupně vítězů, ovšem K tomu připsal třetí místo ve sjezdu a držel jen do sjezdů. Někdejší švýcarská kometa přípravu na závody přerušovaly vynucené se v kontaktu s nejlepšími. Třetí byl za rok začala chápat, že se kariéra v profesionálním v Kitzbühelu a v generálce na olympiádu pauzy. sportu chýlí do finiše. Proto se na sklonku února 2012 Konec dobrý… rozhodl k razantnímu Čím méně se odehrákroku a absolvoval valo na svahu, tím operaci srdce, již větší rušno bylo původně plánoval až v soukromém životě po sezóně. Pouhých Jänkse. Potkal svou jedenáct dní nato třetí přítelkyni Jenny, se vrátil ve velkém jež se stala loni v létě stylu, když vyhrál jeho manželkou. obří slalom v KranjPár, který vychovává ske Goře před Aledceru Ellie, se na jaře xisem Pinturaultem 2022 těší na další a Tedem Ligetym. To přírůstek do rodiny byla však pověstná a vystavěl vysněný jedna vlaštovka, dům. která jaro nedělá. S tím přišel posun Objevily se totiž priorit. „Už jsem chronické potíže se nebyl připravený zády, častý to neduh brát na sebe všechen sužující lyžaře. ten velký risk. A moje Výkonnost tělo také ne,“ sdělil Icemana začala Carlo médiím, když Poslední stupně vítězů v kariéře Carla Janky přišly doslova v předvečer koronavirové klesat, v průběhu před letošním Laupandemie. Ještě 7. března 2020 se radoval z třetího místa za Matthiasem Mayerem následujících dvou berhornem oznámil a Aleksanderem Aamodtem Kildem. Super-G, co se mělo jet o den později, už ale bylo zrušeno, let postupně vyklidil svůj záměr skončit. stejně jako zbytek ročníku Světového poháru čelní místa a sestup„Moje žena je úžasný nou tendenci měla člověk s velkým v Pchjongčchangu poprvé ve své kariéře i startovní čísla, s nimiž se na kopec vydával. srdcem. Máme velice silné pouto mezi sebou opanoval pořadí super-G. Nad vodou jej držela oblíbená kombinace a také k přírodě a horám,“ doplnil. Krůček po krůčku se dotahoval zpět do a Wengen, kde v sezóně 2013 získal své Když prožíval závěrečné okamžiky své jediné pódium v onom ročníku Světového špičky, když při tréninku v Diavolezze před kariéry, byla Jenny, lehce dojatá, v cíli spolu startem olympijské sezóny upadl a přivodil poháru – za třetí místo. s dcerkou a jeho rodiči. Událost natolik veliká, si zranění křížového vazu. Jednalo se ovšem že i maminka Ursula zcela výjimečně zavřela o stav, kdy nebyla bezpodmínečně nutná Nahoru a dolů na dva dny svou restauraci Stai v Obersaxenu. Pokud mu něco nelze upřít, je to bojovnost. operace, pouze intenzivní rehabilitace. Po ní Iceman je nezklamal. Naposledy dojel, se nominoval na korejskou olympiádu, byť O rok později už totiž stále ještě jako úřadupokynul a byl ten tam.

skipasy GRATIS

WORLD CUP

FACE

TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

JOHAN CLAREY Ve všem opožděný veterán

Ve Světovém poháru kroutí stěží uvěřitelnou sedmnáctou sezónu. Když do něj poprvé v roce 2003 naskočil, jeho soupeři byli Lasse Kjus, Hermann Maier, Patrick Järbyn, Kristian Ghedina nebo Bruno Kernen. Řada dalších závodníků od té doby do bílého cirkusu naskočila a zase z něj stačila vystoupit. Jen Johan Clarey jezdí pořád, i ve svých 41 letech. A stále líp.

nad každý máme nějaký okamžik, který na nás v životě obzvlášť zapůsobil. O tom svém má rodák z Tignes jasno. Psal se rok 1992, francouzské Albertville hostilo XVI. zimní olympijské hry a jedenáctiletý Johan Clarey byl chlapcem, který předával medaile vítězným lyžařům. Sám tehdy už nějaký čas trénoval v místním oddílu, takže pro něj slavnostní atmosféra, kterou nasával plnými doušky, představovala báječnou motivaci dotáhnout to jednou také tak daleko.

Obtížný start

Když o pět let později začal naskakovat do FIS závodů, věnoval se všem disciplínám. Postupem času však vše začalo nasvědčovat tomu, že jeho parketou bude rychlost. Na únorovém juniorském šampionátu ve švýcarském Verbier v roce 2001 mu chybělo ze čtvrtého místa jen devět setin k zisku cenného kovu. Byla to sezóna 2004, kdy začal Yo nahlížet do Světového poháru. Byly z toho první body, ale také první zranění. Slibný vývoj přerušily přetržené vazy, které francouzského dlouhána vyřadily na celý následující ročník. Do Světového poháru se po sezóně, kterou věnoval comebacku a jezdil nižší soutěže, vrátil při severoamerickém turné na podzim 2006 a v Beaver Creeku na sebe upozornil 15. pozicí. Později zajel v Kvitfjellu 6. místo

a pozvolna se po celý následující ročník propracovával do širší špičky. Jenže smůle neměl být konec. Nejprve si v létě v tréninku zlomil ruku. Koncem listopadu naskočil zpět do závodů, ale dlouho se neradoval. Zkraje ledna 2009 těžce upadl při tréninku ve Val d’Isére, což mělo opět za následek přetržené vazy, tentokrát v pravém koleni. Za měsíc tak domácí mistrovství světa sledoval vsedě na invalidním vozíku. Ačkoliv mu věřil málokdo, dokázal se zatvrdit a o necelý rok později se ve Val Gardeně konečně třetím místem vyšvihl na pódium. Na dlouhou dobu to bylo naposledy, Francouz se sice usadil v top 10, medailové pozice se mu nicméně vyhýbaly. Jako by si tedy chtěl spravit náladu, zapsal se do historie jinak. Při sjezdu na Lauberhornu na to pořádně šlápnul, takže v pasáži Hanneggschuss dosáhl rychlosti 161,9 km/h, jež je dodnes nejvyšší zaznamenaná hodnota v rámci Světového poháru v alpském lyžování.

Zraje jako víno

Co nestačil posbírat jako mladík, to si začal vynahrazovat ve věku, kdy řada jeho kolegů už lyže nazouvá výhradně rekreačně. V osmatřiceti se poprvé radoval z medaile na mistrovství světa, čímž stanovil věkový rekord. Ve čtyřiceti se díky druhému místu ve sjezdu na Hahnenkammu stal nejstarším medailistou

Světového poháru, a protože mu to nestačilo, letos svůj výkon zopakoval a metu tak opět posunul. Stříbrný konec hodný zlata pro něj měl olympijský sjezd v Jen-čchingu, kdy za vedoucím Beatem Feuzem zaostal pouze o desetinu a stal se… Ano, nejstarším medailistou v alpském lyžování za celou historii her. „Po třicítce jsem najednou trpěl na zranění daleko méně a lyžování mi zase začalo přinášet radost. Pořád před sebou vidím spoustu věcí, jichž bych rád dosáhl, a neschází mi motivace. To je důvod, proč stále závodím,“ uvažoval Yo po závodě. „Můj příběh je výjimečný. Spousta věcí v mém životě přišla pozdě: Pozdě jsem začal chodit, pozdě mi podle maminky rostly druhé zuby, pozdě jsem se ženil… Takže možná měl úspěch v mé kariéře také přijít pozdě.“ „Jsme za něj strašně šťastní, za našeho Dědečka,“ komentoval Johanův úspěch jeho reprezentační kolega Matthieu Bailet. Radost má také někdejší skicrossařka Perrine Faraut, Johanova dlouholetá partnerka, s níž se oženil loni v listopadu. Závodník přiznal, že bez její podpory by své působení ve vrcholovém sportu už dávno ukončil. Přijde ta chvíle teď, když si splnil odvěkou touhu po zisku olympijské medaile? Těžko předvídat. Je tu totiž stále sen o výhře ve Světovém poháru, která Francouzi na kontě chybí. Navíc se mu dle vlastních slov právě teď jezdí nejlíp za celý život.

FOTO: HEAD

LEGENDY

Devatenáctiletý Jeremy Bloom na svých prvních ZOH v Salt Lake City 2002. Byl už sice mistrem světa, ale na medaili nedosáhl

Legendy

FOTO: GETTY IMAGES

STORY

TEXT: TOM ŘEPÍK

Jeremy Bloom POHÁNĚN NEÚSPĚCHEM

Americký boulař Jeremy Bloom je trojnásobným mistrem světa a dvanáctinásobným vítězem Světového poháru, ale taky jediným olympijským lyžařem v historii sportu, který hrál i v proslulé americké NFL. Krom zmíněného reprezentuje Jeremy spoustu, spoustu dalšího.

eremy Bloom je plánovací typ člověka. Ačkoli, jen do jisté míry. Moment plánování obvykle přichází ve chvíli, kdy se vydává vstříc svému dalšímu velkému životnímu cíli. Vyrůstal v rodině, kde se podporovaly sny a kde neexistovala žádná omezení, což mu poskytlo vhodné prostředí pro rozvoj. Když se jeho snahy setkaly se skepticismem, neposlouchal. Neviděl překážky, ale jen odrazové můstky. A když snil, tak ve velkém. Ve svých 39 letech už dosáhl více cílů, než by si většina lidí troufla představit za celý život plný snah. V deseti si Bloom stanovil cíl zúčastnit se jako lyžař olympijských her a hrát fotbal v Národní fotbalové lize. Obojí se mu podařilo, stal se dvojnásobným olympionikem (2002, 2006) ve freestylovém lyžování a byl draftován profesionálním týmem NFL Philadelphia Eagles. A to byl jen jeho začátek.

Vyskoč z letadla

Na své cestě se stal trojnásobným mistrem světa v mogulovém lyžování, módním modelem a televizní osobností. Během svého raného působení v NFL měl obavy, aby i po sportovní kariéře zůstal produktivním, a využil partnerského programu NFL ke studiu podnikání na Wharton School of Business. V roce 2008 ukončil fotbalovou kariéru a založil úspěšnou neziskovou organizaci. V roce 2010 pak spustil startup Integrate zabývající se marketingovým softwarem. Bloom vysvětluje, jak plánoval její úspěch: „Rádi tomu říkáme, že vyskočíme z letadla a padák si sestavíme až cestou dolů.“ Nejistota, která provází odvážné ambice, je jednou z mnoha sportovních paralel, jež Bloom vidí i v podnikání. „V některých ohledech je to velmi podobné tomu být sportovcem;

stanovíte si opravdu velký sen a vizi a máte trochu představu, jak se k němu dostat. Ale cesta každého z nás je jiná. Musíte se na ni vydávat den po dni.“ Jakkoli byla Bloomova kariéra vesměs pozlacená, nebyla snadná. Jeho jméno se před nedávnem objevilo v titulcích zpráv v souvislosti s tím, že Kalifornie schválila zákon, který umožňuje tamním vysokoškolským sportovcům najímat si agenty a dostávat peníze za reklamu, což v podstatě neznamená nic menšího než totální převrat v amatérském vysokoškolském sportu. Další státy budou Kalifornii nejspíš následovat, což nakonec povede k tomu, že například závodníci v elitních univerzitních lyžařských týmech budou moci přijímat od sponzorů významné peníze. Bloom pomohl před lety nastartovat tento zásadní mezník, když zažaloval národní

sportovní asociaci NCAA, aby mu umožnila přijímat sponzorské dary v lyžování – jež dosahovaly až šestimístné částky – a zároveň hrát univerzitní fotbal na Coloradské univerzitě (CU) v Boulderu. Po dvou letech právní bitvu prohrál a skončil s vysokoškolským fotbalem, aby se mohl naplno připravovat na olympijské hry v lyžování. Tehdy v roce 2005 akrobatickému lyžování dominoval a do soutěží na ZOH 2006 vstupoval jako žhavý favorit, medaili však nezískal. Odtud se vydal přímo do NFL, aby většinu následujících tří let strávil na lavičce kvůli zranění. Tyto zkušenosti byly základem pro Bloomovu knihu Fueled by Failure, jež se dotýká jeho životní filozofie, včetně pravidla ponoření se na 48 hodin do neúspěchu a posedlost jím, než se věci pohnou dál.

LEGENDY

FOTO: Z REDAKČNÍCH ZDROJŮ DATABANKY

STORY

Jako jediný profesionální lyžař byl zároveň i profesionálním hráčem amerického fotbalu

Dospívání

Jeremy Bloom se narodil ve Fort Collins v Coloradu a vyrůstal v nedalekém Lovelandu (ve městě, nikoli skiresortu) jako nejmladší ze tří dětí v lyžařské rodině. Když rodiče Larry a Char lyžovali se staršími dětmi, nechávali Jeremyho často s dědečkem Jerrym, který mu nasadil velkou žlutou helmu a převlek Supermana a lákal ho na sjezdovku čokoládovými tyčinkami, jež mu shazoval z lanovky na svah, jak Jeremy popsal ve svém působivém vystoupení na TEDx Talk (k dohledání na YouTube). Otec Larry, vášnivý sportovní fanoušek, si s Jeremym odpoledne házel fotbalovým míčem a po večerech sledovali fotbal v televizi: „Trávili jsme bezpočet hodin sledováním našich denverských Broncos a během olympiády to bylo to jediné, co jsme měli v televizi,“ vzpomíná Bloom. Při sledování olympijských her v roce 1992 řekl mladý Jeremy rodičům, že by chtěl lyžovat na olympiádě i hrát v NFL. Larry a Char sdíleli to, co ve své knize Bloom popisuje jako „zdravou neúctu k nemožnému,“ a povzbuzovali ho, aby se vydal oběma cestami.

Během závodění za coloradský Breck se v 15 letech stal nejmladším sportovcem v lyžařském národním týmu dospělých a zároveň se stal hvězdou středoškolské atletiky a fotbalu. Jeho lyžařský trenér z žákovských let Scott Rawles popisuje rychlonohého Blooma jako nejlépe trénovaného sportovce, se kterým se setkal. „Navíc měl mentální nastavení vysoko nad ostatními,“ vzpomínal trenér. Dlouholetou hvězdu amerického lyžařského týmu a legendu freestylu Trace Worthingtona zaujala Bloomova společenská osobnost a důvěra ke starší generaci sportovců, stejně jako jeho potenciál, pokud šlo o sponzoring. Pomohl mu najít agenta, aby mohl hned usilovat o obchodní smlouvy pro lyžování i modeling. Sponzoři na zdravě vlezlého mladíka slyšeli: „Měl nakažlivý pozitivní přístup,“ říká Worthington. „Spousta z nás seděla kolem a vtipkovala: Je vůbec něco, co Jeremy Bloom nedělá skvěle?“ Po freestylovém úspěchu jeho předchůdců Erica Bergousta, Nikki Stoneové a Jonnyho Moseleyho tak Bloom odvážně vykročil do záře reflektorů coby hrdý pokračovatel zvučné americké legendy.

Jeremy Bloom se objevil na obálkách mnoha časopisů a dodnes patří mezi sledované celebrity

Když se jeho snahy setkaly se skepticismem, neposlouchal. Neviděl překážky, ale jen odrazové můstky. A když snil, tak ve velkém. Všemi směry

Na svých prvních ZOH v Salt Lake City 2002, ve svých 19 letech, byl Bloom už mistrem světa, ale nedokázal získat medaili. Hned napřel svou koncentraci na následující hry v roce 2006 v Turíně. Mezitím byl tento relativně malý (175 cm, 80 kg), ale rychlý sportovec přijat na univerzitu v Coloradu do tamního univerzitního fotbalového týmu a na podzim se zapsal ke studiím. Bloom vytvořil na CU hromadu sportovních rekordů a v prvním a druhém ročníku získal prestižní ocenění All-American. „Pro každou sezónu ve svých sportech jsem musel opravdu radikálně měnit své tělo,“ vysvětluje Bloom, který potřeboval kvůli fotbalu přibrat 15 kilo a pak je téměř okamžitě shodit pro své závodní lyžování. Z psychického

hlediska však bylo provozování obou disciplín na vrcholové úrovni podle něj velkou výhodou: „Když jsem končil fotbalovou sezónu, moji lyžařští konkurenti se vraceli po osmi měsících bez závodů. Psychicky jsem byl velmi nabušený a připravený naskočit zpátky.“ Navíc byl zvyklý na tlak, který na lidskou psychiku vyvíjí hra před 50 tisíci diváky. „To, že skončil na lyžích, a ne u fotbalu, byla volba, která mu byla vnucena,“ prozradil médiím Bloomův otec Larry. „Bylo to spíše vyjádření jeho víry, které ho vedlo k tomu, že se vydal cestou, jíž se vydal. Jinými slovy, nehodlal si nechat od NCAA vzít svůj sen o tom, že může dělat obojí. Kdyby se mu na jeho první olympiádě v roce 2002 dařilo lépe, možná by se touto cestou nevydal.“

FOTO: PINTEREST

Myšlenka na to, jak se na mě rodina dívá, když stojím na vrcholu olympijského pódia se zlatou medailí na krku, byla hlavním motorem mého celoživotního snažení.

S manželkou, brazilskou herečkou Mariah Buzolinovou

Donkichotský boj

„Vím, že kdyby v roce 2002 vyhrál podle očekávání olympijskou medaili, všechno by mohlo být jinak,“ potvrdil Larryho slova Andy Carroll, tehdejší Bloomův agent. „Ale je tu pocit nedořešené záležitosti a Jeremy má tendenci řídit se srdcem.“ Nedořešená záležitost plynula z jeho devátého místa na hrách v Salt Lake City 2002. Favorit Bloom se vydal na cestu do olympijského Utahu právě v době, kdy se začal rozvíjet jeho těžký osobní boj se sportovním svazem NCAA. Svaz silou svého vlivu trval na tom, že Bloom by neměl mít možnost přijímat sponzorské peníze a přitom si zachovat možnost působit ve fotbale. Nevadilo, že NCAA něco takového už dříve povolila profesionálním hráčům

baseballu. A už vůbec nevadilo, že freestylové lyžování nepatřilo mezi sporty, na které by se agenda NCAA měla vztahovat, a Bloomovy příjmy z lyžování by neměly nic společného s jeho statusem fotbalisty na univerzitě CU. „Musel se rozhodnout a rozhodl se,“ alibisticky prohlásil do médií Erik Christianson z NCAA s odvoláním na předpisy, podle nichž „studentští sportovci nemohou obchodovat se svou pověstí, aby pak dostávali peníze za podporu produktů." „NCAA tam sedí a nařizuje: Hej, nemůžeš vydělávat žádné peníze,“ polemizuje Bloomův agent Carroll. „A pak k tomu dodá: A mimochodem, hodně štěstí při pokusech nás zažalovat, protože vás stáhneme z kůže kvůli soudním výlohám. Tolik

peněz mají. V tu chvíli se Jeremy dostal do pěkné bryndy.“ Mimo sjezdovky a fotbalový stadion si Bloom úspěšně budoval svou značku v mainstreamové kultuře, začal být stále vyhledávanějším v modelingu, v reklamě, hostování v televizi a vystupování celebrit (v roce 2003 zvítězil v zábavní soutěži CBS Superstars). V době, kdy hrál za univerzitu, bojoval Bloom se sportovním svazem o právo ponechat si příjmy z lyžování (tehdy ve výši 350 000 dolarů ročně). Před začátkem juniorského ročníku 2004 ho organizace NCAA prohlásila za nezpůsobilého k účasti v univerzitním fotbalu a Bloom se rozhodl soustředit na lyžování a turínské ZOH 2006. V lyžařské sezóně 2005 pak Bloom své disciplíně dominoval

a vyhrál rekordních šest závodů SP v řadě. Mimo akrobatický svah bez nadsázky požíval statusu rockové hvězdy a na olympiádu v Turíně vstupoval jako celebrita a velký favorit na zlato. Rozmarnost sportovní štěstěny však opět, jako už tolikrát, zasáhla – a odvážný, obvykle pevný Bloom skončil až šestý. Pro fanoušky to bylo zklamání a pro samotného Blooma podle vlastních slov zničující. O tři dny později se Jeremy Bloom, přestože už dva roky nehrál fotbal, vydal přes Atlantik zpět do Indianapolis na skautské drafty NFL. V dubnu si ho v 5. kole vybrali Philadelphia Eagles jako navrátilce. Během pobytu v Philadelphii se Bloom přihlásil do programu NFL, který hráčům po tréninku a v létě zařizoval kurzy MBA na Whartonově univerzitě. Když byl kvůli zranění kolene dlouho mimo hru, jeho vášeň pro trénink se začala přesouvat směrem k obchodu a podnikání. Po dvou letech byl Bloom vyměněn do týmu Steelers a o rok později, ve svých 27 letech, s fotbalem skončil.

Nový život

V témže roce Bloom založil svou první firmu, inspirovanou láskou k dědečkovi Jerrymu a babičce Donně (se kterou sdílel dvacet let společný domov) a také hlubokými zážitky při cestování s americkým lyžařským týmem. Viděl, jak jsou starší lidé v jiných kulturách, například v Japonsku

STORY

LEGENDY

a Skandinávii, ctěni, respektováni a jak se s nimi zachází důstojně, a chtěl něco z této úcty přinést domů tím, že založil neziskovou organizaci Wish of a Lifetime (Životní přání), která plní seniorům jejich sny. První rok splnila organizace Wish of a Lifetime čtyři přání; dnes, o víc než dekádu později, dokáží plnit jedno přání denně. „Přání to bývají různá, od výletů za rodinou, přes splnění celoživotních snů, návrat k oblíbeným aktivitám nebo místům až po získání něčeho tak prostého, jako je teplý koberec pod nohama. Na příjemce nepůsobí ani tak vlastní přání, jako skutečnost, že někomu na nich záleží,“ prozrazuje Bloom a dodává: „Můj dědeček byl člověk, který mě jako dítě brával

na lyže. A ve třech, čtyřech nebo pěti letech trávit čas s prarodiči na sněhu je taková lahůdka! Moc si té vzpomínky a společně stráveného času vážím. Oba moji prarodiče pro mě byli tak velkou inspirací, že založit organizaci, která by uctila tuto generaci, mi přišlo samozřejmé.“ V roce 2009 se ještě na jednu sezónu vrátil do kolotoče SP, ale jeho srdce v tom nebylo. „Vzpomínám si, jak jsem stál ve startovní bráně svěťáku a měl jsem pocit: Co tady sakra dělám? Byl jsem tak nadšený z naší začínající neziskovky a ze začátku další kapitoly svého života. Uvědomil jsem si to a řekl jsem si: Tohle už prostě není pro mě.“ Přestože neziskovka Wish of a Lifetime zůstává v Bloomově životě hlavní prioritou,

uvědomil si, že takový projekt nebude cestou k vytouženému ekonomickému úspěchu. Proto spoluzaložil firmu Integrate pomáhající firmám koordinovat jejich reklamní strategie napříč digitálními, sociálními, tiskovými a televizními kanály. Vede si úspěšně: Integrate byla v roce 2011 vyhlášena nejlepší novou firmou v rámci American Business Awards a ve stejném roce byl Bloom jmenován do seznamu Forbes 30 pod 30 za technologické inovace. V roce 2013 se stal finalistou soutěže Ernst & Young Podnikatel roku a současně byl uveden do Síně slávy amerického lyžování. Deset let po svém založení se společnost i Bloom dál rozvíjejí. Jeremy po dvě sezóny moderoval pořad Adventure Capitalist

v televizi CNBC a je hlavním řečníkem na různých konferencích. Angažuje se i pro americký lyžařský svaz, v němž se zaměřuje na vzdělávání sportovců. „Jsem zacílený na přechod ze sportu do civilního života sportovců, primárně formou mentoringu,“ vysvětluje. „A také na péči o duševní zdraví, které je stejně důležité jako zdraví fyzické.“ V roce 2018 se Jeremy Bloom oženil s brazilskou herečkou Mariah Buzolinovou. Pár žije v Denveru, staví si dům v Boulderu a těší se na založení rodiny. „Netuším, jaké to bude,“ říká Bloom. „Lidé se mohou připravit jen do té míry, do jaké to jde. Ten padák si budu skládat až cestou dolů. Jsem si jistý, že na to přijdu.“

„Měl jsem 22 sekund na to, abych si splnil 23 let starý sen“ Když jsem stál ve startovní bráně ZOH 2006, přemýšlel jsem o tom, jak moc bych chtěl být olympijským vítězem. Myslel jsem na všechny své přátele po celém světě, kteří mě sledovali v televizi, a na svého tátu doma v Coloradu a na mámu, která na mě čekala dole na tribuně. Vzpomněl jsem si na roky, které jsem strávil na regionálních soutěžích v Coloradu, na telefonát, když jsem se v patnácti dozvěděl, že jsem se dostal do nároďáku, a na tisíce hodin, které jsem strávil přípravou na tenhle okamžik. V hlavě se mi promítaly obrazy z cesty, jež mě dovedla až sem. Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsem se v deseti letech poprvé díval s tátou a mámou na olympijské hry v mogulovém lyžování. Můj táta má pro olympijské hry vášeň, která se datuje od dob Carla Lewise na hrách 1984 a trvá dodnes. Když stojí americký sportovec na stupních vítězů a hraje hymna, je to velmi emotivní. Táta byl můj první fotbalový a lyžařský trenér a můj hrdina. Nic jsem si v životě nepřál víc než získat zlatou olympijskou medaili, a to nejen pro sebe, ale

i pro svou rodinu. Myšlenka na to, jak se na mě rodina dívá, když stojím na vrcholu olympijského pódia se zlatou medailí na krku, byla hlavním motorem mého celoživotního snažení. Rok předtím jsem vyhrál víc závodů SP za sebou než kterýkoli freestylový lyžař v historii – v roce 2006 jsem lyžoval skvěle a tohle byla moje chvíle. Celý olympijský týden se mi bezvadně trénovalo a věděl jsem, že budu lyžovat dobře. Když jsem vklouzl do startovní brány, poprvé jsem spatřil 230 metrů dlouhou mogulovou trať, kde se mělo rozhodnout o mém osudu. V Turíně byl krásný večer; sníh se třpytil od jasných světel jako chodník na Manhattanu za teplého letního večera. Ten den jsem měl neobvyklý pocit sebedůvěry. V hlavě jsem věděl, že budu lyžovat naplno. Konečně byli rozhodčí připraveni, přišel můj čas. Nebyl jsem nervózní. Přišla moje chvíle. „Tři, dva, jedna,“ ozvalo se z reproduktoru a já jsem vyrazil vpřed. Ucítil jsem sníh pod lyžemi a rychle jsem se dostal do horního skoku. Rozjezd jsem

zvládl na jedničku a perfektně přistál se svým 720 iron-crossem. Jak jsem přistával, začal jsem zrychlovat čím dál víc. Sníh byl ledovější než při trénincích. Cítil jsem, že se mi to trochu vymyká z rukou, ale byl jsem odhodlaný dostat lyže zpátky pod sebe. Rychle jsem se dal dohromady a už jsem letěl do spodního skoku. Start na mém D-spinu 720 nebyl dokonalý a přistál jsem s malou kompresí. Spodní úsek trati jsem ale bleskově proletěl až do cíle. Srdce mi okamžitě spadlo – věděl jsem, že to nebyla má nejlepší jízda. Věděl jsem, že jsem udělal malou chybu, ale netušil, jak přísně mě za ni rozhodčí potrestají. I když jsem chtěl získat medaili, ve skutečnosti bylo mým největším cílem na olympiádě lyžovat naplno. Pokud se mi to podaří, všechno ostatní už půjde samo. Ale udělal jsem jednu chybu a věděl jsem, že mě to bude něco stát. Jedinou otázkou bylo, jak moc. V těch prchavých okamžicích, kdy jsem čekal na svůj výsledek, jsem cítil stejný svíravý pocit, jaký jsem zažil, když mi bylo 19 let a účastnil

jsem se olympijských her v Salt Lake City v roce 2002. V tom roce jsem byl první lyžař na světě, ale v závěrečné jízdě jsem udělal malou chybu, která mě stála možnost získat medaili. Můj výsledek se objevil. Byl jsem na čtvrtém místě a na startu čekali ještě dva lyžaři. Můj sen stát se olympijským vítězem umřel. Celý život jsem se připravoval na tento jediný okamžik a věděl jsem, že další příležitost už nebude. Snažil jsem se usmívat, říkat správné věci, držet se pohromadě a maskovat zklamání, jak nejlépe jsem uměl. Přišla za mnou máma, objala mě a řekla mi, že je na mě moc pyšná. Máma byla mou největší oporou a fanynkou. Létala po celém světě, aby mě viděla soutěžit, a během střední a vysoké školy nevynechala jediný fotbalový zápas, který jsem odehrál. Přesto ji vždycky víc zajímalo, jak se chovám k ostatním lidem a jak zvládám výhry a prohry, než to, kde jsem se umístil nebo jestli jsem vyhrál. Když jsem se vrátil do svého pokoje, zavřel jsem dveře, posadil se na postel. Prohrál jsem. Po tváři mi stékaly slzy. Zaplavil mě

FOTO: Z REDAKČNÍCH ZDROJŮ DATABANKY

FOTO: GETTY IMAGES

Rádi tomu říkáme, že vyskočíme z letadla a padák si sestavíme až cestou dolů.

Bloomova knihu Fueled by Failure, poháněn neúspěchem

příval emocí. Chtěl jsem vylézt ven ze svého těla, protože ta bolest byla tak nesnesitelná. Byl to nejhorší okamžik mého sportovního života; cítil jsem se opět naprosto poražený na největším lyžařském jevišti. Druhý den ráno jsem se probudil a doufal, že to byl jen zlý sen. Stále pohlcen emocemi z toho, co se stalo, jsem si v duchu znovu a znovu přehrával tu jízdu. Nechtěl jsem s nikým mluvit, chtěl jsem se držet stranou a být sám. Ale na truchlení a sebelítost nebylo moc času. Do 48 hodin jsem musel vypadnout; byl tu další sen, který nehodlal čekat, až se vzpamatuju z této zničující citové rány: fotbal. (Zdroj: Jeremy Bloom, Fueled by Failure)

Přestože v roce 2006 už světu akrobatického lyžování dominoval, medaile nevyšla ani napodruhé. Možná to ale byl základ pro následující úspěchy na mnoha jiných polích

STORY

NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM

TEXT: TOM ŘEPÍK FOTO: PRACOVNÍ ARCHIV AUTORA

HUNTER,

útočiště celebrit Jedna z nejslavnějších lyžařských škol Ameriky přilákala v průběhu let na svahy svého domovského střediska Hunter Mountain tucty těch nejtřpytivějších celebrit světa showbyznysu, sportu i politiky. Za vším stojí pozoruhodný osud rakouského lyžujícího rytíře Karla Plattnera.

Majitel střediska Hunter Mountain, Orville Slutzky Plattnerova lyžařská škola zaměstnávala až 250 instruktorů

ůvodně z Innsbrucku pocházející Plattner spolu s třemi dalšími kolegy z rakouské lyžařské reprezentace přicestoval v roce 1954 na východní pobřeží Kanady, aby tam všichni začali učit v dobře zavedeném lyžařském středisku Mont Tremblant. Po pár sezónách Karl poodjel přes nedalekou hranici do amerického Boyne Mountain v Michiganu, kde mezi jeho lyžařské klienty patřil i budoucí prezident Gerald Ford, tehdy senátor. Oba se stali doživotními přáteli. Ještě v Kanadě se Plattner seznámil s lyžujícím Australanem Jamesem Hammersteinem, který na newyorské Broadwayi startoval kariéru později veleú-

spěšného muzikálového režiséra a producenta a po hlavě se vrhal do všemožných podnikatelských projektů. Jedním z nich byla ambice rozjetí nového lyžařského střediska Hunter Mountain v takzvaných Židovských Alpách, v pohoří Catskills, sotva dvě hodiny cesty z New York City. Hammersteinovi se zalíbil nápad získat ceněného rakouského instruktora, Plattnerovi se zamlouvaly producentovy konexe ve vlivném světě showbyznysu. Věc však měla háček, a ne nicotný – Hammerstein nedisponoval prostředky, takže dohoda zněla na práci bez platu, za budoucí podíl ve středisku a proplacení nejnutnějších výloh,

což, jak ukázaly staré záznamy, bylo 50 dolarů měsíčně. Karl byl tehdy čerstvě ženatý a otcem prvorozeného z nakonec tří dětí. Potřeboval nějak uživit rodinu. Hammerstein se snažil najít řešení: nastěhoval Plattnera s rodinou do svého domu ve středisku, který využíval při lyžařských výletech z New Yorku, na něž často vozil celebrity světa opery, divadla i filmu. Protože dům sloužil i jako sklad veškerého zařízení a proviantu pro Hammersteinův osmdesátipokojový hotel Star, Karl Plattner usoudil, že hlady tu nezemřou, a nabídku na vedení střediskové lyžařské školy přijal. Skiareál Hunter Mountain otevřel v lednu 1960 ve velkém

stylu, vybaven tehdy málokde vídaným systémem umělého zasněžování. Ale samotný počáteční elán provozovatelů nestačil na to, aby se středisko dokázalo postavit ekonomicky na nohy; během necelých dvou let Hammerstein se svými partnery zkrachoval a celý areál připadl židovským bratřím Slutzkým coby hlavním věřitelům. Bratři Izzy a Orville Slutzky byli původními propagátory projektu Hunter Mountain, zejména jeho realitní složky, a byli hlavními staviteli ve středisku. Věděli toho spoustu o stavitelství, pramálo o vedení lyžařského provozu. Ani Karl nevěděl, co si naráz počít. Duchovní otec revolučního zasněžovacího systému na Hun-

Karl Plattner provázel po středisku herce Roberta Redforda, který si do Hunteru zaletěl helikoptérou z natáčení v New Yorku

teru, Johny Mathewson z firmy Larchmont Engineering, Karla seznámil se svým přítelem Petem Seibertem, který se chystal pustit se do svého snu otevřít vlastní středisko v Coloradu. Seibert chtěl, aby mu s jeho snem Plattner pomohl: šlo o spuštění provozu střediska Vail. Seibertova nabídka zahrnovala pravidelný plat a dům v zárodku střediskové vesnice. Pro někoho, kdo dva roky nedostával za nic zaplaceno, bezesporu zatraceně atraktivní návrh. Žádný div, že Plattner se příliš nerozmýšlel a rozhodl se odjet na Západ. Podle jeho vyprávění měli už vše sbaleno, když se Karl vydal nahoru na hunterský kopec, aby svůj odchod oznámil majitelům Slutzkým. Jejich konverzace však nabrala nečekaný směr. Podle Plattnerových vzpomínek mu bratři řekli: „Chceme, abys tu zůstal a pomohl nám Hunter rozjet. Za odměnu škola, kterou povedeš, ti bude patřit. A prodáme ti levně dům ve středisku, jen za 4 tisíce dolarů.“ Karl seběhl zpět z kopce, kde už čekala jeho žena se všemi sbalenými zavazadly. Karl jí sdělil, že zas budou vybalovat. To bylo v roce 1962 a Plattner bydlel na stejném místě po celý zbytek svého života, až do roku 2018, kdy jako 91letý zemřel.

Střediskový poklad

Pod Plattnerovým vedením středisko Hunter Mountain doslova vzkvétalo. Kombinace už zmíněného, na svou dobu novátorského systému technického zasněžování odshora až dolů, moderní střediskové chaty coby velkorysé základny pro okázalou après-ski zábavu i chytrý marketingový program pro nalákání slavných lidí ze světa showbyznysu, to vše dělalo z Hunteru prvotřídní středisko a jednu z nejpopulárnějších lyžařských destinací na východním pobřeží. Slutzští si za účelem propagace najali proslulého agenta z Broadwaye s dlouhými prsty Paula Pepeho, jenž do střediska dokázal dostat člověka s jakkoli zvučným jménem – od Paula Newmana po Bobbyho Kennedyho. Karl Plattner vedl svou školu 33 let; začínal s osmi instruktory, všemi z Rakouska. V nejsilnějších sezónách bylo na Plattnerově zaměstnanecké soupisce 250 instruktorů s tím, že o víkendech jich v červených soupravách vyučovalo na svahu i sto. Pracovali pro něj běžní instruktoři a pak ti, kteří byli součástí střediskového VIP programu a věnovali se celebritám, jež se ve vyhlášeném středisku hojně vyskytovaly. Šlo o tak nesourodou směsici osobností jako proslulá operní

Do Hunteru jezdil často lyžovat celý klan Kennedyů; zde Bobby s manželkou

sopranistka Patrice Munselová, světoznámý dirigent Leonard Bernstein, hudební producent Mitch Miller nebo esoterická popová hvězda Boy George. Do Hunteru si jednou na otočku zaletěl s Plattnerem zalyžovat Robert Redford a i krásná rakouská instruktorka Kitty Falgerová, účinkující v roce 1964 v Carsonově Tonight Show ve skeči, kterou jsem v jedné z předchozích Nostalgií nazval Nejslavnější lyžařskou lekcí světa, pocházela z Plattnerovy instruktorské VIP skupiny. Oba bezpochyby přitáhli do Hunteru spoustu pozornosti a dalších hostí. Plattner ve středisku běžně lyžoval se členy dynastie Kennedyů, švédským hokejistou Andersem Hedbergem, tenistou Ivanem Lendlem nebo svým krajanem Arnoldem Schwarzeneggerem. Výskyt takovýchto slavných lidí na svazích střediska plodil bezpočet zajímavých situací: jednou například Karl poslal svou dceru Jackie, aby jezdila s mladým Johnem Kennedym Jr. Oba byli středoškoláci a výborně lyžovali. Domácí Jackie se dobře vyznala v tamním volném terénu mimo tratě a stále ujížděli Kennedyově ochrance. „Tajní agenti jim nařídili, že odteď musí lyžovat ve státním zájmu pomaleji,“ vzpomínal po letech Karl Plattner.

„Karl bych poměrně tichý a nenápadný, ale byl všude, kde být měl, a vždy ochotný pomoct,“ vzpomínal pro změnu mazaný střediskový promotér Paul Pepe. „Věděl, jak se k lidem chovat. Pro Hunter byl pokladem.“ V poválečném Rakousku byl Plattner sám elitním lyžařským závodníkem a pravidelně hostil své krajany, kteří přijeli do Severní Ameriky závodit. V sedmdesátých letech patřil k prvním vřelým podporovatelům čerstvě vzniklé US Pro Ski Tour a Hunter Mountain se řadilo mezi první střediska, jež novou túru hostila. Rád nechával rakouské závodní hvězdy bydlet ve svém domě, aby jim vytvořil co nejlepší tréninkové podmínky. V roce 1989 byl rakouskou vládou za svůj přínos lyžování povýšen do rytířského stavu. Jeho formální angažmá ve středisku Hunter Mountain skončilo v roce 1995, ale Plattner a jeho žena Margo se nikdy neodstěhovali ze svého domu stojícího hned vedle příjezdové cesty do areálu. Plattner se pak stal lyžařským ambasadorem na nedalekém kopci Windham Mountain a pravidelně tam lyžoval až do roku 2015, kdy se zranil při autonehodě, která jej nadobro zastavila v jeho aktivním pohybu na sněhu.

WORLD CUP

VLASTNÍMA OČIMA

Jeho pozoruhodná kariéra je pro mě ztělesněním vrchovatě naplněného příslovečného amerického snu – bez toho, aby v něm úspěch potřeboval být poměřován penězi či podnikatelskými počiny, jak tomu nezřídka v případě podobných snů bývá. Čerstvý a pouze jen formální důchodce si drží neobvykle mladistvý vzhled, vládne očividnou dobrou formou a svět měří bystrým, jasným pohledem. Ani bezmála čtyřicet let v cizině neubralo jeho rodné řeči nic z typického brněnského přízvuku. Odchoval na dvě stovky vysokoškolských lyžařů, některé z nich oddal do manželských svazků, asistoval u jejich operací. Byl jim náhradním rodičem, rádcem, mentorem, kamarádem, kdykoli to potřebovali. Dodnes s nimi a jejich rodinami udržuje vřelé kontakty. Milují ho. Co víc od plného života chtít? Z Richarda Rokose čiší ryzí člověčina.

Kouč

Richie TEXT: TOM ŘEPÍK FOTO: ARCHIV RICHARDA ROKOSE

ěžko uvažovat o soudobém americkém univerzitním lyžování – nota bene tom coloradském – a zároveň nemít na mysli jméno a odkaz československého rodáka Richarda Rokose. Od roku 1990 byl více než 30 let hlavním trenérem boulderské University of Colorado (CU), během nichž se svým týmem žlutočerných coloradských Bizonů získal osm prestižních národních titulů vysokoškolské sportovní asociace NCAA a bezmála padesátku stejných skalpů individuálních. Celkem devětkrát vedl americkou delegaci na Světových univerziádách v roli hlavního trenéra alpských disciplín; pod jeho vedením sportovci přivezli několik univerziádních medailí, včetně čtyř od lyžařů jeho domovské CU. Vyhrál řadu oborových anket oceňujících jeho celoživotní trenérské zásluhy; mj. pětkrát získal cenu Národní trenér roku a v roce 2013 byl uveden do Coloradské lyžařské síně slávy. Jeden z jeho svěřenců o něm v televizním medailonu sportovní kabelové stanice výmluvně říká: „Vede nás tak, že nám umožňuje vyvíjet se jako lidské bytosti.“ Jedním z Richardových nejcennějších úspěchů od momentu, kdy univerzitní trenérský program převzal, bylo vytvoření unikátního sjednocujícího konceptu, kdy z dříve skrz naskrz individuálního sportu solitérně a odděleně trénujících i soutěžících lyžařů – mužů a žen, klasického i alpského stylu – učinil na své CU týmovou soutěž. Byla to právě

jeho vizionářská filozofie – být současně pedagogem i trenérem, pochopit fyzické i psychologické aspekty studujících vrcholových sportovců a zavést do jejich životů co největší harmonii a vzájemnou podporu – jež pomohla na svět pozoruhodně jednotnému programu, jednomu z předních svého druhu v Americe. Zásluhu na všeprostupujícím kamarádském týmovém duchu Bizonů má sám jejich kouč, jelikož po svých svěřencích vždy žádal jen máloco, co by s nimi běžně nepodstupoval – ať už šlo o hokej od šesti ráno, mimosezónní tréninky na suchu, cyklo výjezdy z domovského Boulderu do Winter Parku a zpět, túry po okolních Skalistých horách či jízdy na kolečkových bruslích. Mimo sjezdové tratě působil 15 let coby lektor na univerzitních sjezdech sportovní medicíny a asistoval u více než 150 ortopedických operací po celém světě. Publikoval desítky odborných prací, převážně na téma sportovní metodiky. Sezdal více než dvacet mladých manželských párů, nezřídka složených z jeho bývalých sportovních svěřenců. Ostatně, všemi familierně nazývaný „coach Richie“ je nepsaně považován za druhého taťku celé dlouhé generace mladých lyžařů – po bezmála třetinu století. S manželkou Helenou dodnes žijí ve scénickém Boulderu nad coloradskou míli vysokou metropolí Denverem, v Americe vychovali své dvě dnes už dospělé děti Lindu a Thomase. Spolu s vnučkou Stellou všichni v rodině pochopitelně lyžují.

STORY CUP WORLD

VLASTNÍMA OČIMA

JAK DO TOHOTO BODU DOSPĚLI? SLOVO MÁ RICHARD. Brněnské kořeny

Narodil jsem se v roce 1950 v Brně do rodiny konstruktéra, který nebyl komunistou, tudíž dikcí tehdejší doby nosil psí hlavu zlopověstného vykořisťovatele. Matka původem z Opavy zemřela, když mi bylo 7 let. Lyžoval jsem odmala a jako snad každé tamní dítě začínal i já na brněnské Kraví hoře, ve svých asi čtyřech letech. Otec pracoval v brněnském národním podniku Královopolské strojírny, který měl svůj turistický klub – ten se později změnil v horolezecký. To mě přirozeně navedlo k tomu, že jsem už v dětském věku začal lézt; prvně s tátou – slezli jsme spolu spoustu cest na Vysočině, na Pálavě, v Adršpachu a podobně. Mívali jsme horolezecké základny ve Vysokých i Nízkých Tatrách. Táta se mě lezením pochopitelně snažil zabavit od chmurných myšlenek souvisejících s úmrtím mámy. Do školy jsem chodil na brněnském Veveří, kde mojí třídní učitelkou hned od první třídy byla Maruška Černá, maminka Jury Černého, známé persony v brněnském, českém, ba i světovém lyžování – skrz jeho aktivity v sekci travního lyžování. (Juru jsem v té době neznal, šlo o 4 roky staršího kluka, což v útlém dětství představuje téměř generační rozdíl.) Zimní prázdniny jsme často trávili na našich horolezeckých základnách v Tatrách, pochopitelně jsme lyžovali, běžně s vlastním výšlapem nahoru, vleků tehdy ještě mnoho nebylo.

V mých osmi jsem po mámě zdědil své první velké lyže s vázáním Kandahar a začal jsem s nimi jezdit na větší svah, v Brně to byl Medlánecký kopec, kam jsem jezdil tramvají s lyžemi přes rameno. Asi ve svých čtrnácti jsem nastoupil do lyžařského oddílu Rudá hvězda Brno, kde jsem poznal první větší kolektiv závodních lyžařů a začali jsme spolu seriózněji trénovat. V zimě jsme závodili na Kohútce, Pradědu a Červenohorském sedle, v létě jsme mívali pravidelné tréninkové tábory na Drahanské vrchovině, na nichž se scházela lyžařská mládež z celé Moravy. Poznal jsem tam mj. naši vrstevnici Ivanu Zelníčkovou, námi zvanou Zelňa, do které jsme bývali všichni bez výjimky zamilovaní. Sotva jsme mohli tušit, kam se její kariéra a život budou ubírat! Moc rád na tyhle své dětské začátky vzpomínám. V roce 1968 jsem dokončil strojní průmyslovku a na přání otce, který ze mě chtěl mít po jeho vzoru konstruktéra, jsem nastoupil na VUT (Vysoké učení technické). Škola měla dodnes fungující lyžařský oddíl Technika Brno, dodnes vedený nestorem Vilémem Podešvou, jenž byl mým prvním opravdovým trenérem. Trénovali jsme třikrát týdně v tělocvičně, tréninky to byly dost náročné. Vilém, protože byl povoláním vysokoškolský tělocvikář, měl ve své metodice neobvyklý pořádek – a tento jeho dokonalý režim mi pak pomáhal v celé mé další životní kariéře. Vilém věděl, kdy, kde a jak co dělat; dodnes jsem nepotkal nikoho dalšího, kdo by měl tak pečlivě uspořádaný trénink, evidenci, docházku, výsledky, jednotlivé výkony speciálních testů atd.

S mými svěřenci v Dukle Liberec na hamerském jezeře

V té době jsem se musel také rozhodnout, zda budu lézt, nebo lyžovat, protože se obě aktivity začaly navzájem vytlačovat. Rozhodl jsem se pro lyžování a s lezením jsem pokračoval už jen ve volnočasové formě a občasně i ve formě pracovní – v době uvolněného závěru šedesátých let někteří starší horolezci z našeho lezeckého oddílu začali soukromě podnikat a vycvičili nás mladší lezce k tomu, že jsme zavěšeni na lanech natírali latexem zemědělská betonová sila. Tím jsem si dokázal vydělat na svou dobu velmi slušné peníze a de facto se stát nezávislým na otcově materiální podpoře. Studium na brněnské Technice mě nebavilo, vydržel jsem tam dva ročníky. V té době jsem už věděl, že se chci soustředit na sport. V Brně právě otevírala tamní Pedagogická fakulta trenérskou větev pod vedením psycholožky Dr. Staňkové coby unikátní experiment v rámci tehdejších poměrů. (Nakonec experiment zase po 4 letech skončil, takže já jsem obor vystudoval, ale žádný další ročník po nás už ne.) Na toto studium jsem navázal postgraduálem v Praze, diplomovou práci jsem obhájil v roce 1976. Ve stejném roce jsem se i oženil s Helenou Konečnou, rovněž lyžařskou závodnicí. V těchto časech jsme měli v Československu 27 svahů s umělým povrchem a mnoho lidí se díky tomu věnovalo lyžování po celý rok, včetně nás.

Za svobodou

Po skončení vysokoškolských studií jsem začal po boku Viléma Podešvy trénovat coby jeden z dalších koučů v domovské Technice Brno. Ta práce mě naplňovala. V roce 1976

Na skijaku od kamaráda Petra Kakeše

S Petrem Kakešem u něj doma v Mount Hoodu v Oregonu

jsem se stal diplomovaným tělocvikářem a začal učit na brněnské textilní průmyslovce aprobaci tělocvik a občanská výchova. V roce 1978 jsem ve věku 28 let nastoupil coby absolvent na vojenskou službu. Měl jsem to štěstí, že tehdejší předseda lyžařského oddílu Technika Brno Jaroslav Bogdálek mi pomohl dostat se do Dukly Liberec, kde jsem nastoupil jako trenér mládežnického družstva, jež v té době bylo prakticky českou juniorskou reprezentací. V týmu jsem měl sestavu Kakeš, Kárník, Pitelka, Zakouřil, Kolín, Hofman a Milena Janoušková. Tehdy jsem v Liberci poznal spoustu lyžařů, se kterými jsem dodnes nerozvázal přátelství a styky. Po návratu z vojny jsem se vrátil zpět do Brna učit na průmyslovku a brzy nato se nám narodila dcera Linda. Se ženou jsme začali řešit, zda chceme, aby naše dítě vyrůstalo v tehdejším tuhém socialistickém režimu; ve skutečnosti jsme si sami pro sebe začali shromažďovat důvody, proč emigrovat. Jedním z těch posledních pádných bylo, že mě v práci začali nutit ke vstupu do KSČ. Rozhodli jsme se k útěku. Ten jsme nijak systematicky neplánovali; využili jsme mojí dlouhodobé výjezdní doložky coby lyžařského trenéra a manželka si separátně zažádala o povolení k návštěvě příbuzných v Rakousku, aby jim ukázala novorozenou dceru. Protože jsem nežádal o výjezd s nimi, žena doložku získala. Okamžitě jsme sedli do auta s minimem věcí a rozhodli se hned přejet v Mikulově hranice stylem buď anebo – svoboda, nebo vězení. To se nám povedlo a dostali jsme se do Rakouska.

S posledním ročníkem coloradských Bizonů

Tam se nás v utečeneckém táboře zakrátko sešla početná parta lyžařů, kteří jsme se dobře znali, včetně několika mých svěřenců z liberecké Dukly. Ti však plánovali zůstat v Evropě a závodit tam, kdežto my jsme se rozhodli odletět za oceán – původně jsme chtěli do Kanady, ale kvůli jejím už naplněným početním kvótám jsme si zažádali o azyl do USA. Jeho vyřízení trvalo bezmála rok, který jsme strávili v utečeneckém zařízení v Sankt Georgen u Salzburgu. V prosinci 1979 jsme odletěli do New Yorku. Odtud jsme odjeli do Michiganu za naším kamarádem lyžařem Láďou Konštackým a jeho ženou, kteří se do Ameriky dostali nějaký čas před námi a pobývali u dalšího krajana Vladimíra Pospíšila, brněnského hokejisty, jenž utekl do Ameriky už před delším časem. Já jsem tak mohl hned druhý den nastoupit do práce ve strojírenském oboru, kterou mi zprostředkoval Láďa, a začít si vydělávat na živobytí.

Zůstat u lyží

Současně jsem se snažil hledat uplatnění v lyžování, případně tělovýchově. V létě 1980, asi půl roku po příjezdu do Států, jsem se rozhodl vyjet autem do Colorada a hledat tam lyžařskou práci. Nikoho jsem tam neznal, jedinou motivací bylo povědomí, že jsou tam vysoké hory a věhlasná lyžařská střediska. Přijel jsem do Denveru, koupil místní noviny a hledal v nich inzerci nějakých vhodných pracovních pozic. Našel jsem poptávku denverské univerzity po učiteli gymnastiky. Vyhledal jsem je a podal přihlášku; pod podmínkou, že se rychle přistěhujeme do Colorada, jsem dostal místo přislíbeno.

Přestěhování z Michiganu do Denveru jsme absolvovali, místo však už nebylo volné. Další asi dva měsíce jsme tak s manželkou a malou dcerkou cestovali po Coloradu a hledali práci. Spali jsme v autě. Hledat lyžařskou práci v létě je obtížné i dnes, tehdy prakticky marné. Nakonec jsme se vrátili do Boulderu a já začal dělat práce všeho druhu, jen abychom se uživili. Pamatuju si, že jsem pracoval v lese pro dva Mexičany, což obnášelo sám odjet do boulderských lesů, vzít pilu, kanystr s benzínem, na záda batoh s věcmi, brodit se v lese hlubokým sněhem třeba kilometr k označeným stromům, ty porazit a nařezat. Těžká a nebezpečná práce, ale poměrně dobře placená, která nám umožnila pronajímat si byt a začít žít běžný americký život. S různými příležitostnými pracemi jsem pokračoval až do roku 1982; v té zimě ke mně z Evropy přijeli lyžaři kolem Petra Kakeše, kteří se přihlásili na nově vzniklou americkou ProTour, a potřebovali nějaké zázemí. Nastěhovali se všichni k nám do přízemí našeho boulderského domu, moje žena Helena jim vařila, kluci jezdili trénovat a závodit, občas jsem vyjel s nimi – takto jsme to provozovali asi dvě zimní sezóny. V dalších letech Petra Kakeše, který se začal koncentrovat na kariéru v rychlostním lyžování, vystřídala parta elitních rakouských reprezentantů – Bernhard Knauss, Sebastian Vitzthum, Roland Pfeifer, Karl Thaler, Oliver Weber – ti všichni se usadili v našem přízemí a vyjížděli odsud na jednotlivé závody túry, občas jsem s nimi jezdil i já. Z řady z nich se v následujících letech stali šampióni ProTour vydělávající dost peněz na to, aby už nepotřebovali azyl u nás; nikdy

S našimi děvčaty v coloradském Lovelandu

WORLD CUP

VLASTNÍMA OČIMA

S alpským týmem v Anchorage na Aljašce

jsme však neztratili vzájemný kontakt, zůstali kamarády a oni mi byli za veškerou pomoc neobyčejně vděční. Dodnes se s mnohými stýkáme. US ProTour byla v 80. letech nesmírně populární a úspěšná soutěž; majitelem byl Ed Rogers, který nebyl ani lyžařem, nýbrž bohatým majitelem baru v New Yorku. Zajímavé je, že po dvaceti letech se ProTour předloni do Ameriky vrátila a cirkus paralelních závodů se opět rozběhl a bezmála devadesátiletý Rogers je v organizaci Tour stále zapojený. Snahou je přiblížit Tour své tehdejší slávě, což se zdá být nadlidským úkolem – v osmdesátých a devadesátých letech šlo o neuvěřitelně populární štaci, štědře dotovanou velkými sponzory typu Coca-Cola, Xerox, Peugeot atd., dokonce se otevřela lukrativní japonská odnož soutěže. Z už jmenovaného Bernharda Knausse, nejúspěšnějšího závodníka v historii soutěže, udělala ProTour jednoho z nemnoha lyžařských milionářů své doby. Soutěže vysílala televize a sledovaly je tisíce diváků přímo u tratí; střediska ráda usilovala o pořadatelství, protože jim přinášelo vysokou publicitu. Celkově sport soutěžního lyžování vypadal mnohem živější, než jakým je dnes. Já jsem dál objížděl tamní lyžařská střediska a snažil se najít práci ve svém oboru. Obvykle si prohlédli mé dokumenty a prohlásili, že jsem pro jejich potřeby překvalifikovaný a nemohou mě proto přijmout. V roce 1984 jsem přišel do boulderské University of Colorado žádat o práci lyžařského trenéra. Novým šéfem sportovního oddělení CU se tam stal Bill Marolt, který se právě vrátil ze sarajevské olympiády coby vedoucí

S Katkou Nash, rozenou Hanušovou

amerického sjezdového lyžování, přičemž ZOH 1984 skončily pro USA historickým úspěchem se spoustou medailí. Ačkoli má žádost tehdy skončila v šuplíku, asi za dva roky se mi z univerzity k mému překvapení ozvali s tím, abych začal s trénováním u univerzitního B týmu. Práci jsem přijal, zpočátku mizerně placenou – první rok jsem pracoval za 4 tisíce dolarů za rok (1987) následující roky se mi plat zdvojnásoboval. V roce 1990 jsem pak nastoupil jako hlavní trenér s ročním platem 32 tisíc dolarů a hned se univerzitnímu týmu povedlo vyhrát prestižní akademický titul NCAA. Předcházely tomu dramatické okolnosti.

Vůdcem Bizonů

Zmiňovaný B team coloradských Bizonů, který jsem od roku 1987 trénoval (složený z asi 30 chlapců a 15 dívek), byla snad ta nejlepší skupina svěřenců, s nimiž jsem kdy pracoval. Šlo o neuvěřitelně motivované děti, které ze sportu neměly ani halíř, jejich rodiče stálo jejich dosavadní sportovní studium spoustu peněz. Přesto jsme spolu trénovali jako nikdy předtím ani potom; nesmírně rád na tuhle skupinu vzpomínám. Na jaře 1990 se při posledním tréninku v dubnu na Eldoře zabila jedna z našich svěřenkyň Laura Flood; při sjezdu ztratila jednu lyži a na zařízlé hraně druhé lyže vyjela z trati do lesa a narazila do stromu zrovna v mé blízkosti, nakonec mi zemřela v náruči. V té době nebyly po okrajích tratí žádné bezpečnostní sítě. Byla to pro náš tým obrovská tragédie. Stávající hlavní trenér okolnosti psychicky neunesl a složil funkci, já jako jeho dosavadní asistent jsem vše převzal.

Následujících deset let jsem v Americe aktivně brojil za zvýšená bezpečnostní opatření. Nebylo to snadné. Lauřiny rodiče žili v Sun Valley v Idahu, byli dobře situovaní, jejich celá široká rodina lyžovala a po Lauřině tragédii byli ochotní založit nadaci a finančně podporovat lepší bezpečnostní ochranu tratí. Nadějně bohulibý plán však ztroskotal na ohledání právníků, že stejné bezpečnostní normy by pak musely být stanoveny na všech sjezdovkách ve všech amerických střediscích, jinak by provozovatelům nezabezpečených tratí v případě nehod hrozily prohrané soudní spory o odškodnění. Což bylo v té době začátku devadesátých let nerealizovatelné. Náš plán tak byl na určitou dobu uložen k ledu; koncem devadesátých let došlo k úpravám výkladů zákonů postihujících tyto ohledy a i pod tlakem přibývajících nehod (včetně některých celebrit) v Americe i Evropě se ochranné sítě začaly stávat vyžadovaným bezpečnostním standardem závodních a tréninkových tratí. Osobně jsem pomáhal těmto standardům k životu a například pro následující americké ZOH v Salt Lake City 2002 jsem zajistil české sítě z výrobny z Tišnova – šlo o asi 4 kilometry sítí, kterými jsme obalili všechny sjezdové tratě utažské olympiády. Od té doby se sítě běžně používají všude na všech soutěžích a doslova zachraňují životy včetně těch nejslavnějších šampionů jako Hermann Maier. Lauřina tragédie náš univerzitní tým neskutečně stmelila. Všichni naráz velmi drželi při sobě, brali ohled jeden na druhého a zvlášť svědomitě jsme začali trénovat. Následující sezónu jsme měli americký šampionát NCAA v utažském Park City

S manželkou Helenou

a s prakticky přes léto nově postaveným týmem se nám podařilo titul NCAA senzačně vyhrát, což pro univerzitu znamenalo obří porci sportovní slávy, ozvláštněnou tím, že ve stejném ročníku vyhrála univerzita NCAA titul i v americkém fotbalu, jedinkrát v historii CU. Během následujících tří dekád vyhráli lyžaři coloradských Bizonů pod mým vedením 73 ze 188 závodů, přičemž v dalších 66 případech skončila CU na stříbrné příčce. Což je v rámci historie NCAA statisticky unikátních 74 procent případů, kdy CU skončila na prvních dvou místech. Současně jsem od roku 1995 pravidelně vedl americkou akademickou reprezentaci na Světových univerziádách, odkud američtí svěřenci často vozili medailové skalpy.

Aktivní důchodce

Můj odchod do důchodu z CU v roce 2021 vlastně moc odchodem nebyl, protože jsem byl obratem univerzitou požádán o pomoc ve funkci neplaceného dobrovolného trenéra, takže můj život pokračuje v dosavadních lyžařských kolejích. Současně trenérsky vypomáhám na coloradské Eldoře v jejich oddílovém programu. V současnosti jsem členem vzrušujícího metodického projektu iniciovaného italskou Alta Badia Dolomites International Ski Racing Academy, jehož ambicí je hledat nové tréninkové metody a de facto i zavést to nejlepší ze zkušeností amerického akademického lyžování do evropského prostředí, včetně jistých přenositelných ekonomických a organizačních aspektů – s tím, že by v Itálii měla vzniknout asi desítka malých na lyžování specializovaných vysokoškolských akademií

Na lékařském kongresu v Coloradu s předními českými ortopedy Marcelem Stašou (vlevo) a Pavlem Římanem

Pro ZOH v Salt Lake City 2002 jsem zajistil české sítě z Tišnova – šlo o asi 4 kilometry sítí, kterými jsme obalili všechny sjezdové tratě utažské olympiády. v blízkosti zavedených středisek jako Cortina, Val Gardena atd. Významnou předlohou v projektu je výborně fungující soutěžní řád naší asociace NCAA, jenž by se v upravené formě duplikoval i v Itálii. Pozitivem myšlenky je, že systém bude fungovat pro lyžaře, kteří se nedostali do národních reprezentací (či z nich vypadli) a chtějí si při soutěžním lyžování rozšířit či doplnit vzdělání na vysokoškolské úrovni. Do Evropy pravidelně jezdívám obvykle nejmíň dvakrát ročně na kongresy FIS (na podzim do Curychu a na jaře na různá místa) a potkávám se tam s řadou dalších krajanů, jako jsou Jana Šoltýsová Gantnerová, Jana Palovičová, Bobas Zeman a další, s nimiž jsem před dlouhými lety závodil nebo trénoval – a se kterými jsem až do sametové revoluce neměl z důvodů mé emigrace 15 let téměř žádný kontakt.

V Berouně po operaci s Marcelem Stašou

V posledních letech jsem začal publikovat na platformě SkiRacing, kde mi vychází články v oblasti trenérské metodiky z pohledu mé dlouhodobé perspektivy. Dokážu srovnávat díky tomu, že jsem v CU pracoval přes třicet let na jednom místě, v jedné funkci, ve stejném formátu – kdy pravidla NCAA zůstala stejná a jediné, co se měnilo, byli přicházející a odcházející závodníci. A zatímco třicet let všechno ostatní kolem mne stálo, mentální stránka dětí se dynamicky měnila, což málokdo jiný mohl pozorovat do takového rozsahu a intenzity jako já. Mentální generační posun bezpochyby souvisí s rapidním vývojem technologií – v našich začátcích zkraje devadesátých let neexistovaly telefony ani internet; přičemž současná generace neudělá bez telefonu ani krok a ani rozhodnutí. Mají neustále možnost všechno konfrontovat, se vším se na internetu poradit, přičemž nezřídka nemají vyvinutou schopnost kritického myšlení, neumí informace dostatečně třídit a v informačním přetlaku se orientovat. V průběhu posledních třiceti let se studenti z extrovertů se smyslem pro humor stali vesměs do sebe staženými introverty, které nebývá lehké dostat z jejich ulity a trochu jim osvěžit život.

Naše druhé děti

Já se snažím třicet let komponovat do sportovní přípravy prvky, které jsme dělali třeba v mém mládí v šedesátých letech, například u fyzických testů. Na vlastní podobě takového testu příliš nezáleží – fyzické předpoklady zůstávají v podstatě stejné dnes jako tehdy; samozřejmě vše se dnes přesunulo směrem k větší síle, na druhou stranu dnešní generaci schází naše dřívější obratnost. Když

WORLD CUP

VLASTNÍMA OČIMA

současné generaci ukážu své tréninkové deníky ze šedesátých let, kdy jsem trénoval pod Vilémem Podešvou, nedopadá srovnání pro ně nijak dobře; oni sice dnes na sněhu prolyžují mnohem víc času, protože se lyžuje celoročně, ale mnohem méně se trénuje obratnost, vytrvalost, síla a zejména nějak odpadla regenerační stránka, na niž se za mých mladých let kladl velký důraz. Rozhodně ne všechno, co vzniklo v našem československém socialismu, bylo špatné: se slzou v oku třeba vzpomínám na spartakiádu, kterou jsem také kdysi musel cvičit – a samozřejmě to tehdy vnímal jako opruz. Jenže v perspektivě dnešní doby, kdy tu máme přes 60 % populace obézní a nikdo příliš aktivně nesportuje, je nabíledni, že spartakiády byly něco úžasného a unikátního, co by dnes už nikdo nedokázal zorganizovat ani odcvičit. Nacvičit celou akci s takovým množstvím cvičenců s tím, že veškeré a současně jediné instrukce existovaly slovo od slova na papíře – to bylo názvosloví, které fungovalo! Dnes nám takové názvosloví – téměř ve všech sportech, ale v lyžování jistojistě – chybí. Sám se ho snažím podle svých limitovaných možností zavádět, ale nejde to snadno; každý má tendenci podívat se na video, ale to není to pravé – lyžařský manévr musí být popsán stejně všemi trenéry v oboru! Za mých 35 let v trenérských funkcích mi tu prošlo rukama asi 200 závodníků, kolem 25 v každém z ročníků. Vždy jsme si vytvořili velice osobní vztah. Jde o to, že já jsem vždycky přebíral děti v situaci, kdy skončily střední školu, do té doby placenou obvykle jejich rodiči – a nastoupily na vysokoškolský sportovní program, hrazený univerzitou – a ta pochopitelně chtěla po všech členech adekvátní sportovní výsledky. Přičemž samotné studium na CU je akademicky poměrně náročné samo o sobě. Jde svým způsobem o profesionální podmínky a pro spoustu dětí, které jim do té doby nebyly vystaveny, šlo o silnou sociálně kulturní změnu. Americké děti se přizpůsobují snáz, Evropani na tom vždy bývali mnohem hůř, protože přijeli z daleka a museli se adaptovat na novou kulturu, systém, jazyk a mnoho dalších cizích aspektů. A pro ně jsme vždycky s manželkou Helenou fungovali jako náhradní rodiče, protože některé děti byly z toho přechodu dost ztracené a byly vystavené nemalému stresu z nutnosti se přizpůsobit a podávat výkony ve škole i sportu. Měl jsem v péči například svěřence ze Skandinávie, kteří vyrůstali daleko za polárním

kruhem v „omezené“ civilizaci, a než přišli do Boulderu, neměli zkušenost z pobytu v nějaké větší aglomeraci s větším počtem lidí, což byl pro ně totální kulturní šok. Museli jsme pravidelně kontrolovat jejich tréninkovou stránku, fyzickou, mentální i akademickou – protože od té záviselo, nakolik je univerzita bude uvolňovat pro sportování. Takže to pro mě a mé asistenty byla vcelku komplexní záležitost a vytvořili jsme si s dětmi navzájem docela jinou úroveň vztahů, než mívají všechny ostatní sporty, odbývající si své tréninky a soutěže na sportovištích v rámci univerzity. Děti musely trénovat, studovat i bydlet společně, takže se mezi nimi vytvářely velmi speciální vazby a vztahy, mnohem silnější než při běžném civilním studiu, nezřídka až do úrovně manželství – přičemž já jsem míval to privilegium je oddávat; zorganizoval jsem takto celou řadu sportovních svateb. Jakkoli to pro mé svěřence nikdy nebylo jednoduché, všichni to nakonec zvládli, za čtyři roky studií dospěli a ze všech se stali sportovní nebo civilní profesionálové na vysoké úrovni. Se spoustou svých absol-

Následně přišel běžec Norbert Pelc z Valašského Meziříčí, výborný kluk, dnes je zpět doma na Valašsku, podniká v gastrobranži a angažuje se v běžeckém areálu Pustevny. S ním jsem rovněž prožil hodně zajímavého: Norbert trpěl na jakousi alergii, kterou léčil penicilínem a stal se na něm závislým. Protože jsem mu chtěl od závislosti pomoct, začal jsem mu podávat to, co jsem pro něj nazval experimentálním penicilínem, ale ve skutečnosti šlo o práškové kalcium. Povedlo se a já v jeho případě poprvé na vlastní zkušenost poznal skutečnou sílu placebo efektu! Dalším z Čechů na CU byla běžkyně Lenka Palánová, po čtyřech letech úspěšné kariéry se vdala za týmového kolegu a žijí ve Vailu. Po ní pak přišla Lucka Ziková. Lucka neměla nijak pevné místo v české reprezentaci, tak se rozhodla jet studovat do Colorada. Přijela v lednu na druhý semestr, já jsem ji někdy kolem půlnoci vyzvedával na letišti s tím, že druhý den ráno jsem měl s ostatními na Eldoře zorganizovaný měřený trénink obřáku. Lucka se rozhodla odjet na trénink s námi, protože by prý vinou časového posunu stejně nemohla spát. A svými jízdami se časově začala přibližovat nejlepším z chlapců, což mezi nimi vyvolalo velkou paniku. Hned první rok se Lucka zúčastnila Univerziády v Innsbrucku a jezdila velmi dobře, v dalších letech se dál zlepšovala. Když k nám přijela, měla na kontě okolo třiceti fisových bodů, v posledním ročníku na škole už byla na sedmi bodech a v tehdejším českém žebříčku byla druhá za Šárkou Záhrobskou. Její táta Pavel Zika měl z toho obrovskou radost a těšil se, že začne s Luckou jezdit Světový pohár, ale všechno nakonec dopadlo jinak – Lucka se rozhodla skončit s lyžováním, začala v Americe pracovat, vdala se za týmového kolegu, mají dvě krásné děti, bydlí v Boulderu a je z nich velmi spokojená rodinka. Po Lucce přišel její bratr Adam Zika – dříč a moc hodný člověk, až příliš hodný na tuto zjitřenou dobu, řekl bych. Výborný lyžař, tvrdě pracoval na všem. Byl tu na univerzitě pět let, prošel si různými zraněními, vždycky se však vrátil a pilně na sobě pracoval. Vrátil se pak do Prahy, pracuje a jsme spolu ve velice úzkém kontaktu, stejně jako s jeho rodiči. Následoval Jonáš Krýzl, který tu byl jen rok. V té době byl jeho táta Aleš Krýzl shodou okolností předsedou sjezdařského úseku; s Alešem se znám už od studií.

Za mých 35 let v trenérských funkcích mi tu prošlo rukama asi 200 závodníků, kolem 25 v každém z ročníků. Vždy jsme si vytvořili velice osobní vztah.

ventů udržuji poměrně blízké vztahy; v létě se ženou nasedneme do obytňáku, vyrážíme po Americe a cestou navštěvujeme sportovce, kteří pode mnou závodili. Bývají to vždycky ohromně vřelá setkání; já neholduji sociálním sítím a veškeré kontakty se snažím pěstovat osobně.

Mí Češi

Rád bych nyní zmínil Čechoslováky, kteří mi v průběhu kariéry prošli pod rukama – nebylo jich zrovna málo a prakticky vždy to byly výjimečné osobnosti. První z nich byla Hana Pochobradská z Banské Bystrice, lyžovala na slovenských Šachtičkách. Její táta Pavel Pochobradský byl v té době předsedou československého alpského úseku v Praze na ČSTV. Hanka byla úžasné děvče, během zdejšího čtyřletého studia začala chodit s norským běžcem, vzali se, po studiích se přestěhovali nejdřív do San Francisca, pak do Trondheimu v Norsku. Pár let nato zemřela, což byla obrovská tragédie pro nás všechny.

Před dvěma lety na oslavě devadesátin Viléma Podešvy spolu s lyžařkami Techniky Slávkou Žikovskou a Ivanou Opravilovou. (Právě v den uzávěrky tohoto SNOW přišla smutná zpráva, že Vilém Podešva zemřel. Nechť i ta další etapa jeho pouti je podobně plodná a milá!)

Pak přišel Ondra Valenta, reprezentační běžec, který po olympiádě v Lillehammeru přijel do Colorada a říkal mi: „Sice neumím anglicky, ale chtěl bych začít studovat a závodit za vás.“ Byl jsem k tomu skeptický – Ondra potom zmizel, někde v Boulderu si přes léto našel práci, na podzim se objevil u školních zkoušek a všechny je perfektně zvládl, včetně jazykových. Poznal jsem, jak nadaný a chytrý je to člověk; studoval pak výhradně za áčka a bral si extra kredity tak, že celé univerzitní studium stihl za tři roky. Během posledního roku studia už ho najmuli investiční bankéři na Wall Streetu, kam odjížděl pracovat a po škole se tam odstěhoval. Málem přišel o život 11. září 2001, kdy z bezprostřední blízkosti sledoval nárazy letadel do manhattanských Dvojčat a sám pracoval v jedné z budov, která se zřítila. Dnes pracuje v Česku v developerském odvětví. Během Ondrova posledního roku studia přijela do Boulderu běžkyně Lucka Hanušová z Prachatic. Byla tu šest měsíců a na Vánoce 1998 se v New Yorku s Ondrou vzali. V lednu už byla zpět v tréninku, po jednom z nich si běžci vyrazili na projížďku na skútrech po parku West Yellowstone v Montaně. Lucka se za řídítky silného stroje zřítila ze svahu, narazila do stromu a zabila se – šestnáct dní po svatbě. Byla to pro všechny nepředstavitelná tragédie, celý školní tým tehdy cestoval do Prachatic na pohřeb. Lucka byla výjimečná osobnost a všichni ji měli neobyčejně rádi. Na pohřbu za mnou přišla Lucčina maminka Helena Hanušová a navrhla mi, aby Káča – mladší sestra Lucky – odjela do Ameriky dokončit to, co Lucka začala.

S mým celoživotním kamarádem Láďou Konštackým. Spolu jsme závodili jako školní děti, spolu jsme utekli, žili v Michiganu a jen jeho smrt nás na čas rozdělila

Stalo se a další rok přijela do Colorada talentovaná běžkyně Katka Hanušová. Školu absolvovala, závodila za nás a Lucčinu památku dotáhla do konce. Po studiích ve Státech zůstala, provdala se a usadila se v Truckee v Kalifornii. Dnes je z ní Katerina Nash, světově proslulá závodnice na horských kolech a v cyklokrosu. S rodinou Hanušových z Prachatic jsme v úzkém kontaktu a minimálně jednou za rok se vídáme. Po Katce přišla Eliška Hájková, běžkyně z Jablonce a další z Češek, kterou jsem v Americe oddával. Vzala si norského běžce studujícího v Boulderu a dnes je Eliška vedoucí trenérkou běžeckého družstva na Aljašce ve Fairbanks, kde spolu žijí a kde to miluje. Vídáme se přes sněhovou sezónu často na různých závodech, nyní jako kolegové. Další Češkou byla běžkyně Petra Hynčicová, pilná sportovkyně, výjimečná závodnice, krásně se mi s ní spolupracovalo. Po studiích se vrátila domů do českého reprezentačního družstva, v němž má nyní stabilní pozici. Posledním v řadě Čechů je Filip Forejtek. Opět shodou okolností v době, kdy Filip na CU přišel, byl jeho táta Láďa Forejtek rovněž předsedou alpského úseku lyžařského svazu. Oba jsme začínali lyžovat v Technice Brno a odtud se znali. Filip je výjimečně vysoký lyžař (193 cm); když přišel, trvalo nám, než jsme si začali rozumět – zprvu měl potíže podřídit se poměrně striktnímu univerzitnímu režimu a málem jsem ho z programu vyhodil. Oba jsme ale vydrželi a čas ukázal, jak dobře to bylo. Nyní je v posledním

ročníku a považuju ho za zlatého člověka, za kterého bych dal ruku do ohně. Vloni Filip dojel všechny závody a snad ani jednou nechyběl na pódiu. Stal se pro náš tým velikou oporou. Poslední dva lidi, které bych tu chtěl zmínit, jsou mí bývalí trenéři – Vilém Podešva a Jara Bogdálek, oba opentlení řadou akademických titulů, které pro jednoduchost vynechávám. Jarin byl předseda oddílu Technika Brno a měl velmi výjimečnou pozici. Byl vedoucím katedry, disponoval hlubokými styky a postavením a dokázal pro Techniku zařídit věci v tehdejších socialistických poměrech naprosto unikátní až nemyslitelné. V těch časech bývala cestovatelským maximem dovolená u Balatonu, zatímco s Technikou jsme jezdili lyžovat do Itálie, Francie a Rakouska – v sedmdesátých letech, kdy takové lyžařské výjezdy nebyly vůbec obvyklé. Což byla zásluha Jarinových známostí a schopností. Vilém byl naproti tomu expertní znalec všeho týkajícího se lyžování a myslím si, že u nás byl značně nedoceněný. Z trenérských přístupů, které jsem se v životě naučil, troufnu si říct, že z 90 % používám znalosti, které jsem získal od něj. Měl jsem to štěstí, že jsem pod Vilémem trénoval čtyři roky svého studia a poté jsem v Technice působil jako trenér po Vilémově boku. Vilém uměl francouzsky a německy, studoval veškerou dostupnou cizí literaturu a vždycky byl na tom nejvyšším stupni lyžařských znalostí. Vždycky jsem považoval jeho expertýzu za dar z nebes, protože jsem se od něj učil kvanta znalostí, ze kterých dodnes těžím.

WORLD CUP

VLASTNÍMA OČIMA

Richarde, bezpochyby nejen mě by zajímal recept na obdivuhodný stav tvé fyzické a mentální formy. Celý život poměrně intenzivně sportuješ, každý tvůj rok se nejspíš skládá z trojciferného počtu sněhových dní, přičemž jsi vším prošel bez nějakých zásadních zdravotních trablí, možná jakýchkoli. Pro spoustu aktivních lyžařů takový stav zavání bájnou Utopií. Dej prosím nahlédnout do tvého životního režimu – bezpochyby to bude inspirací mnohým z nás. Jako bonus k mé práci (která nebyla nikdy moc placená) jsem bral to, že můžu denně trénovat se závodníky. Mělo to výhodu v tom, že jsem na vlastní kůži vnímal, jestli už mají dost. Dnešní systém, kdy si trenéři svěřence přehazují a neví, kolik jim předešlý naložil, velice kritizuji! Jde o mikro-cykly, kdy závodník jde z posilovny (kde má jednoho trenéra) na sněhový trénink (kde jej trénuje někdo jiný) a zpět do tělocvičny, kde intervaly trénuje se třetím trenérem. Zkrátka kompartmentace je nebezpečná! Jinak už přes třicet let studuji různé aspekty medicíny a naprosto se ztotožňuji s Kurtem Teppenweinerem a Honzou Hnízdilem. Žiju poměrně zdravě, takže jsem na svou

Richard Rokos pravidelně publikuje ve své autorské rubrice v předním oborovém webzinu SkiRacing zejména – avšak nejen – na rozličná metodická témata. U příležitosti prezidentských voleb 2020 zakusila americká civilní i profesní sféra řadu nezdravě tendenčních tlaků, včetně ortodoxně svobodomyslného akademického prostředí. Následuje Richardův rezonující (mnou volně přeložený) komentář bez servítek glosující poměry v tamním univerzitním sportu:

Netahejme politiku do sportu

Od minulého týdne byli trenéři sportů na některých školách vyzváni, aby se ujistili, že všichni oprávnění studenti-sportovci jsou zaregistrováni a připraveni volit. Výzva přišla od správců institucí s předpokladem, že trenéři mohou tento úkol pomoci zvládnout, protože jsou v nejužším kontaktu se studenty-sportovci. Představená kampaň vyznívá jako upřímná snaha povzbudit sportovce k následování jednoduchého občanského činu - a to je v pořádku, a dokonce úctyhodné. Požadavek byl prezentován jako soutěž mezi sporty: Kdo bude mít jako první zaregistrovaný celý tým?

profesi celkem připraven, zato mé koníčky (zejména motosport, závodím na motorce Ducati) se na mně vyřádily: hodně zlomených žeber, vykloubená ramena, otřesy mozku a podobně. Naučil jsem se věci rychle léčit, takže na podzim bývám na lyže připraven. Otevřené rány lepím, funguje to. Před 15 lety mi Vilém poslal knížku Pět Tibeťanů, ještě dodnes cviky praktikuju.

Měl jsem kliku, narodil jsem se do celkem úzké historické škvíry mezi globálními průšvihy, takže jsem vděčný za své datum narození. I za komunistickou zkušenost jsem vděčný. Hodně jsem se naučil a pochopil. Lidstvo bude vždycky hledat nějaký nový společenský řád a vypadá to, že zase hledáme! Nic moc příjemného, ale zatím se to dá vydržet.

Naprostou většinu dospělého života jsi plnohodnotným Američanem, stejně tak tvé děti a vnučka. Věkem spadáš do demografické kategorie babyboomerů, které já osobně považuju za nejpříhodněji narozenou generaci v historii lidstva, zejména ty proživší aktivní část svých životních cyklů na Západě. Jak prosím vnímáš současné společenské směřování západního světa? Kam to vše podle tebe povede? Dokonce mám chuť položit (vůči našim potomkům možná krapet nefér) otázku: Vybral by sis být v dnešní době mladej, výměnou za tvou babyboomerskou éru? Nepochybuju, že neodpovíš diplomaticky. Moc ti děkuju za tenhle inspirativní čas s tebou a přeju ti pevný zdraví a hodně životních radostí!

Na kongresu FIS se starými harcovníky Janou Šoltýsovou a Bobasem Zemanem

Podle mého názoru by se však trenéři v žádném případě neměli takové formě vydírání podřizovat. Ano, je naším osobním právem a výsadou uplatňovat své přesvědčení a na tom stojí demokracie. Přesto trenéři šlápnou vedle, jakmile obhajujeme nebo nabádáme k něčemu jinému než ke sportovním výkonům. Nejnověji celosvětově řešené případy sexuálního obtěžování a jiného zneužívání kontroly ze strany trenérů ve sportu jsou jen jednoduchým příkladem toho, co znamená „mocenské postavení“. Podporovat politiku jako součást sportu je stejně nebezpečná činnost. Trenéři jsou ve velmi výjimečném postavení, pokud jde o jejich vztah ke sportovcům. Kromě velících důstojníků v ozbrojených silách neexistuje žádná jiná paralela. Zatímco kariéry sportovců jsou v rukou trenérů a životy vojáků jsou v rukou velících důstojníků, nemůžeme tento jedinečný vztah zneužívat k ničemu jinému než k čistému výkonu. Trenér je se sportovcem v každodenním a nanejvýš důvěrném vztahu a je první v palebné linii, pokud se věci zvrtnou. O tomto fenoménu byly napsány tuny literatury a je to všechno pravda.

Bohužel se naše sporty a hřiště stávají politickými a společenskými platformami pro nejrůznější kampaně, zatímco čistý sport tím nesmírně trpí. Zatímco však mladí sportovci (v jakémkoli sportu) vydávají „erudovaná a emotivní“ společenská a politická prohlášení, všichni aktivní trenéři by se měli – a z velké části se tak děje – držet stranou! A to z dobrého důvodu. Všichni trenéři vědí, jak je naše práce emocionálně intenzivní a citlivá. Zneužívat tento vztah jiným směrem než ke sportovnímu výkonu je naprosto špatné. Cokoli jiného než čistě sportovní vztah mění jeho dynamiku. Pokud trenér využívá svého postavení k jakékoli jiné agitaci než sportovní, jedná se o plnohodnotnou trestnou činnost! Lidská historie je zamořena ošklivými příklady zneužití sportu k politickým účelům. Sport je nejčistším projevem fyzických a duševních kvalit jedince. Vždy jsme ho tak vnímali a měli bychom ho chránit jako posvátnou komoditu. Jako příklad jedinečné role, kterou sport ve světě hraje: v dobách antických olympijských her se příměří dodržovalo po celý olympijský rok, a to i mezi nejzatvrzelejšími nepřáteli. Máme stejnou úctu k tomu, co děláme?

HELLY HANSEN STORES CR A SR OC WESTFIELD CHODOV PRAHA OC PALLADIUM BORY MALL BRATISLAVA

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

HISTORIE

TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

Bílé příběhy staničních knih Samozřejmě už první lyžaři řešili sníh a počasí. Zpočátku bylo dovědět se, jakou kvalitu má sníh na horách a je-li tam vůbec jaký, složité, až zhola nemožné. Později se vyvinulo zvláštní zpravodajství uvádějící také stav sněhu oznamované na pátečních schůzích ČSK v Praze. Pokud si myslíme, že dřív byla každá zima idylická, pleteme se: právě staniční knihy zachycují mnohdy kuriózní rozmary přírody.

HORSKÉ POČASÍ PŘED STO LETY

ení to sice exaktní informační zdroj, ale jelikož je vesměs zaznamenávali renomovaní lyžci a turisté, nezbývá než jim věřit. Turisté jedoucí do hor sledovali už z vlaku podmínky pro lyžbu, jak vysvítá třeba ze zimního (31. 10.) zápisu na Martinovce: „Sníh začíná v Nové Pace a ve Studenci se už může krásně jezdit. Ve Špindlu je ho 25 cm, zde 50/75 cm. Prašan, slunečno, spálené huby. Vysoké kolo sjízdné, jak kdo chce.“ Výjimečným glosátorem meteorologických zpráv býval například Jindřich Ambrož, městský tajemník v Jilemnici, vášnivý ctitel turistiky. Ale i další, jak praví staniční knihy…

Typická jarní pohoda: hřebeny bílé, mrazivo, slunečno… Jen cesta na ski v předhoří, kdy lyžníci pochodovali z Vrchlabí na Benecko za deště na zbytcích sněhu, byla v sezóně 1916 „nezimní“

1904: zmrzlo mnoho tetřevů

Na Silvestra 1904 uvádí velký mráz Josef Rössler Ořovský, na hřebenech naměřil –36 °C: „Zmrzlo mnoho tetřevů! Vzácný to úkaz.“

1907 a 1908: sníh už v srpnu O 3 roky později napadl první

sníh na hřebenech 22. srpna a v průběhu tří týdnů několikrát další. Rössler ukvapeně zapisuje na Mísečkách: „Lyže ven!“ Teprve po 10. září nastal líbezný čas babího léta. O rok později přišel sníh už 12. srpna a výprava vysockých turistů se dlouhé hodiny

probíjela vánicí, než dorazila na Martinovku. Rok 1908 byl vůbec nezapomenutelný, 6. září napadl další sníh, který už nesešel. Zápis z 8. září na Rezku: „Zde právě zraje obilí a hajný natrhal dětem koš zralých třešní.“ U lesa na Žalém 10. září školáci už horlivě lyžili.

1910: lyžuje se do května

Jak dlouho se organizovaně lyžilo na horách v té které sezóně, je v knihách zapsáno přesně. V zimě 1909/10, kdy byl nájemcem Labské Němec Erlebach, se dočteme: „66. výprava této sezóny přijela 14. května na Labskou boudu a na Labské louce cvičila na lýžích.“

1916: prší v lednu

V sezóně 1916 se čtyřiadvacátého ledna objevilo v benecké knize: „Zmoknul jsem jak pes, kam mě sem čert nes!“ I léto toho roku bylo skutečně deštivé; klub z Hořic ústy cyklisty Václava Špačka vyznává 10. června zvukomalebně: „Nálada je nachňachňaná. Prší, prší, jen se leje, kdepak my se zas octneme.“ Informací o počasí se pochopitelně zmocnili i veršotepci. Hynek Kott – „Vánoční“ frázuje: „Každý lyžař s chutí kleje / místo sněhu, když se leje / lyžař zle se rouhá / když ze sněhu země čouhá.“

1917: v Praze víc sněhu než na horách

Předsilvestrovská meteoprognóza 1918 potvrzena realitou o týden později, na Hromnice 1919. Kresleno Ořovským na Benecku

Někdy si příroda hrála opravdu podivně. 14. února 1917 je na Mísečkách zápis: „Vyjeli jsme z Prahy, kde hromady sněhu nečinně odpočívají, do Jilemnice a Štěpanic, kde však sněhu postrádají.“ Toho roku bylo okolí Prahy tak bohaté sněhem, že z Vidoule byly nádherné sjezdy k jinonické silnici anebo k Motolu a nad Klamovkou se lyžaři hemžili den co den. Ještě 11. března byly na Vidouli návěje a sněhové převisy úctyhodné velikosti. Na hřebenech Krkonoš se pak zima umoudřila a měla dva vrcholy. V dubnu ještě referuje Ing. Pilnáček ze Ski klubu Hradec Králové na Dvoračkách: „V údolí Koželského potoka obrovské spousty sněhu, též zde v Dvoračkách je dnes sněhu víc, než bylo za celou letošní zimu. Na polovici dubna opravdu překvapující poměry! Sníh dle polohy velice rupný, místy měkký a sotva nese, jinde opět s tvrdým površkem.“

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

HISTORIE

6. května téhož roku se přidává J. Ambrož: „V květnu ve sněhu na horách a je ho kolem boudy velice mnoho, závěje přes 2 m vysoké. Rokytničtí lyžci byli na Kokrháči. Na Luční louce se 24. června zaznamenává 30 cm sněhu; Luční bouda byla zaváta a rampouchy visely ze střechy jako v zimě.“

1918: pět metrů sněhu v Kotli

Sněhově výjimečné Vánoce se na hory dostavily o rok později. 26. 12. poznamenává Ořovský stručně: „Benecko 150 cm, Žalý 200, Č. Skála 300, Medvědín 400, Kotelské rokle 500 cm, obrovské návěje. Mísečky –12 °C.“

1922: zase leje

Před mistrovskou padesátkou 11. 3. 1922 skandují v benecké knize organizátoři závodu: Prší, prší, jen se leje, Rössler asi – ten už kleje, že mu zmokne padesátka a na značkách všecka látka. Závodníků plná fůra, tlačí je však těžká můra, že až to tempo „roztopí“, že se někde utopí.

Vtipné polemiky reprezentuje ukázka ze staniční knihy na Martinovce o Vánocích: „Pane řediteli Bozděchu! Slyšte! Ota Bendů laje! Nesu špatnou útěchu: taje! „Taje…taje…“ / Kdyby kurzy burzy stouply – a kles sloupec teploměru, plesal byste s komitanty – já s lýžaři – na mou věru! Objednal jste kupé, saně, za to chvalme Vás! Zapomněl jste nejhlavnější: Objednati mráz! A. K.“ Odpověď: „Béře se s politováním na vědomí! Ale objednán mráz a prašan byl – v návalu práce as vyřízení se zdrželo! Ant. Bozděch.“ Martinovka byla od nepaměti domovskou boudou Turnováků. Jezdili tam bratři Votrubcové, olympionik Milda Prokopec i přátelé továrníka Františka Pospíšila, pozdějšího náčelníka lyžařské župy pojizerské. Takto si zavtipkovali na úkor počasí: „Tři kluci se trhli z party, na Brádlerce hráli v karty, večer karbanili ještě a neznajíce krásu v proudy deště nořících se velehor, říkali mu Kohinor. Hádali se potom všecky, kdo si vezme zítra necky.“

Vrtochy přírody v nadmořské výšce 1 300 m. Závěr září, 23. roku 1906: „Spousty – poškození cest, naplavení balvanů, jež povodeň v botanické zahradě způsobila, mne poděsila. Přes noc – za hrozné tmy, vichru, mlhy – loučil se podzim s horami, podávaje si ruce se Zimou. Ráno 24/9 poprvé letos Krkonoše oblékly sváteční bílé roucho! Na Sněžce 40 cm sněhu!“ O 4 dny později přidává Rössler k Bucharově reportáži informaci ke kresbičce bílé Martinovky, že vypadá takto… Po 6 týdnech dodává – začátkem listopadu sníh zase slezl

Nová kolekce Czech Ski and Snowboard

NA HORY

fanshop.czech-ski.com

ZOH PEKING

Znovu zlatá! Ester Ledecká Přidala další zlatý zápis do historie. Ester Ledecká si na zimních olympijských hrách v čínském Pekingu suverénně poradila s rolí největší favoritky a obhájila triumf ve snowboardovém paralelním obřím slalomu. Soupeřkám nedala sebemenší šanci v kvalifikaci ani v následných vyřazovacích jízdách. V šestadvaceti letech si na konto připsala už třetí olympijské zlato v kariéře, a dorovnala tak rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou. Žádný jiný český sportovec tolik nejcennějších kovů na zimních olympijských hrách neposbíral.

FOTO: OLYMPIJSKTYM.CZ/BARBORA REICHOVÁ

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

TEXT: ANNE-MARIE MÜLLEROVÁ

a největším sportovním svátku reprezentovalo Českou republiku celkem osm alpských lyžařů a lyžařek. V den uzavření olympijských nominací 16. ledna byli na české soupisce Ester Ledecká, Martina Dubovská, Barbora Nováková, Elese Sommerová, Jan Zabystřan a Kryštof Krýzl. Díky realokaci míst Mezinárodní lyžařskou federací FIS výpravu postupně rozšířily ještě specialistka na rychlostní disciplíny Tereza Nová a slalomářka Gabriela Capová. Nejzkušenějším členem výpravy alpských lyžařů byl Krýzl, jenž se zúčastnil už svých čtvrtých olympijských her. Premiérové starty pod pěti kruhy si naopak připsalo trio Sommerová, Nováková a Nová.

Ester Ledecká v kombinačním sjezdu

OBŘÍ SLALOM ŽEN Olympijská premiéra Elese Sommerové skončila v prvním kole Elese Sommerová v obřím slalomu otevřela české působení v alpských disciplínách na olympijských hrách. Premiérový start pod pěti kruhy dvacetileté závodnici však nevyšel podle představ. Začátek trati jí sedl, na prvním mezičase měla třicátý nejrychlejší čas. Pak ale přišla chyba, která ji ze závodu vyřadila. „Byl to snad nejrychlejší obřák, co jsem kdy jela,“ zhodnotila česká reprezentantka s americkými kořeny. Olympijskou šampionkou se v obřím slalomu stala Švédka Sara Hectorová, vítězka třech obřích slalomů aktuálního ročníku Světového poháru. Ze stříbra se radovala Italka Frederica Brignoneová, pro bronz si dojela Švýcarka Lara Gut-Behramiová.

chal rodák z Kadaně značnou část sezony. Před olympijskými hrami ale už byl zpět v závodním kolotoči a předchozí zranění ho nikterak nelimitovalo. Do super-G vstupoval se startovním číslem 36, na trati předvedl jízdu bez výrazných chyb a v cíli mu v konečném pořadí patřilo 25. místo. Výrazně tak vylepšil 40. místo z této disciplíny z her v Pchjongčchangu. „Jízda byla podle mě jedna z těch nejlepších, co bych teď aktuálně mohl předvést. Na druhou stranu ztráta a umístění není tak dobré, jak jsem si představoval,“ řekl Zabystřan. Vítězem se stal Rakušan Matthias Mayer, před druhým Američanem Ryanem Cochran-Sieglem a bronzovým Norem Aleksandrem Aamodtem Kildem.

SLALOM ŽEN Dubovská dosáhla na své olympijské maximum, Capová těsně za TOP30 Den po mužském super-G se v lyžařském areálu Jen-čching představily ve svém olympijském závodě slalomářky. Česká výprava se opírala hlavně o Martinu Dubovskou, která v aktuální sezóně dokázala šestým místem v Levi vylepšit své svěťákové maximum. Kromě Dubovské byly na startu i další české slalomové specialistky Gabriela Capová a Elese Sommerová. Po prvním kole figurovala Dubovská na 16. místě, Capová se Sommerovou byly těsně za elitní třicítkou. Do

MUŽSKÉ SUPER-G Jan Zabystřan zahájil své olympijské působení 25. místem V úterý 8. února bylo na programu mužské super-G. Českou republiku na startu reprezentoval Jan Zabystřan. Poté, co si na podzim při pádu z kola nalomil příčný výběžek obratle a strávil téměř měsíc a půl v posteli, vyne-

Martina Dubovská dosáhla na pěkné třinácté místo

FOTO: AGENCE ZOOM

Dvakrát útok Ester Ledecké na medaili, a nakonec čtvrté místo v kombinaci a páté v super-G. Olympijské maximum Martiny Dubovské ve slalomu a Kryštofa Krýzla v obřím slalomu. I premiérové starty pod pěti kruhy hned pro trojici závodnic. Jak si vedli čeští lyžaři v alpských disciplínách na XXIV. zimních olympijských hrách 2022 v čínském Pekingu?

FOTO: GEPA PICTURES

Češi a alpské disciplíny na ZOH v Pekingu: Ledecká sahala po opětovné senzaci

ZOH PEKING

SUPER-G ŽEN Obhajoba Ledecké nevyšla, na bronz ztratila pouhých třináct setin Pouhé tři dny od triumfu v paralelním obřím slalomu na snowboardu stála Ester Ledecká na startu super-G, ve kterém obhajovala zlato z her v Pchjong-čchangu. Los startovních čísel jí však nepřál a přiřkl jí ne příliš výhodnou dvojku. I bez podrobnějších informací z trati zvládla svou jízdu v celkově pátém nejrychlejším čase, za bronzovou medailí zaostala o pouhých třináct setin sekundy. „Za svou jízdu jsem ráda. Dobře jsem se bavila, což je pro mě zásadní. Akorát jsem podle mě uvnitř byla ještě furt snowboarďačkou, takže jsem na tu stopu pohlížela trošku jinak. V některých pasážích jsem si to možná zbytečně nadjížděla,“ hodnotila Ledecká.

Ester měla velmi nabitý program, stihla všechny „svoje“ lyžařské disciplíny a k tomu jakoby mimochodem vyjela zlato v paralelním slalomu na snowboardu...

Tereza Nová svou olympijskou premiéru skončila na 33. místě, další debutantka Barbora Nováková na 36. pozici.

KOMBINACE MUŽŮ Jan Zabystřan sahal po životním výsledku, kombinační slalom ale nedokončil V kombinačním závodu chtěl Zabystřan atakovat svůj nejlepší výsledek kariéry – 9. místo z loňského mistrovství světa v Cortině d’Ampezzo. Závod rozjel skvělým způsobem, po kombinačním sjezdu byl devátý. V kombinačním slalomu však hned v úvodní pasáži podklouzl a bylo po veškerých nadějích. „Jel jsem tak, abych měl medaili, protože po sjezdu to bylo rozjeté skvěle. Snažil jsem se prostě jet na plný plyn, ale nevyšlo to. Chyba mě strašně mrzí, chtěl jsem předvést co nejlepší jízdu,“ neskrýval v prostoru cíle zklamání. Olympijským vítězem v kombinaci se stal Rakušan Johannes Strolz, stříbrný byl Nor Aleksander Aalmodt Kilde, pro bronz si dojel Kanaďan James Crawford.

Super-G ovládla Švýcarka Lara Gut-Behramiová, druhá skončila Rakušanka Mirjam Puchnerová, bronzová byla další Švýcarka Michelle Gisinová. FOTO: AGENCE ZOOM

druhého kola šla česká slalomářská jednička Dubovská s tím, že chce napravit chyby z předcházejícího kola a jet více aktivně. Což také učinila a ve výsledkové listině se posunula na konečné 13. místo. Vylepšila si tak své olympijské maximum ve slalomu, kterým do té doby bylo 22. místo z Her v Soči 2014. „Třinácté místo je pěkné. TOP15 se vždy počítá. Ostatní holky jezdí neskutečně rychle. Určitě mám na čem pracovat, aby poslední dva závody Světového poháru byly lepší,“ uvedla Dubovská. Capová se umístila na 32. pozici, Sommerová druhé kolo nedokončila. Především díky bezchybné a rychlé jízdě v druhém kole se olympijskou vítězkou stala slalomová fenoménka letošní sezóny, Slovenka Petra Vlhová, jež po prvním kole figurovala až na osmém místě. Pouhých osm setin za ní skončila stříbrná Rakušanka Katharina Liensbergerová, třetí dojela Švýcarka Wendy Holdenerová.

FOTO: AGENCE ZOOM

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

Zaby a jeho 25. místo v super-G se počítá, kdyby ale nevypadl v kombinačním slalomu bylo by to na mnohem větší oslavu

FOTO: AGENCE ZOOM

ALPSKÁ KOMBINACE ŽEN: Ledecká těsně za medailemi! S olympiádou se rozloučila čtvrtým místem

OBŘÍ SLALOM MUŽŮ Těžké podmínky na trati obřího slalomu mužů. Krýzl si dojel pro devatenáctou příčku 13. února, v den závodu v obřím slalomu mužů, zasáhlo středisko Jen-čching sněžení, které komplikovalo viditelnost na trati. Především první kolo se jelo v husté chumelenici, trať lemovaly sněhové závěje. Krýzl byl v úvodním kole 26., Zabystřan první kolo nedokončil, stejně tak jako dalších 33 závodníků. Začátek druhého kola byl kvůli počasí odložen o více než hodinu. Krýzl svou jízdu zvládl, a i díky výpadkům dalších soupeřů poskočil do elitní dvacítky, konkrétně na 19. příčku. Tímto výsledkem překonal své nejlepší umístění v obřím slalomu pod pěti kruhy, kterým doposud bylo 23. místo z olympiády ve Vancouveru 2010. „Strašně těžký závod… Takhle těžký závod jsem snad nikdy neabsolvoval,“ popisoval Krýzl přezdívaný Kitan. Závod vyhrál Švýcar Marco Odermatt, před Slovincem Zanem Kranjecem a třetím Francouzem Mathieu Faivrem.

Nestor Kitan se v obřáku vešel do dvacítky nejlepších

SJEZD ŽEN Útok Ledecké na medaili zhatila chyba

SLALOM MUŽŮ Zabystřan i Krýzl skončili v prvním kole

Ledecká se na trať sjezdu vydala se startovním číslem pět a hned od startu se do své jízdy vrhla po hlavě. Riskovala a volila velmi přímou stopu, díky které byla na prvních mezičasech v zelených číslech a svůj náskok navyšovala. Ve střední pasáži však přišla chyba, která zaváněla nebezpečným pádem. Ledecká naštěstí situaci ustála, závod už ale jen ve volném tempu dokončila. „Mrzí mě to vůči všem lidem, kteří kvůli mně vstávali. Ale prostě se to nepovedlo, to je sport. Musíme to ještě zanalyzovat, aby se to příště nestalo,“ zhodnotila. Nová závod dokončila na 28. místě, hned za ní skončila Nováková. Vítězkou se stala Švýcarka Corine Suterová, stříbrná byla Italka Sofia Goggiaová, bronzová Italka Nadia Delagová.

Poslední ryze mužský závod Her v Pekingu – slalom – se uskutečnil ve středu 16. února. Na startu byli oba čeští reprezentanti: Jan Zabystřan i Kryštof Krýzl. Zabystřan se startovním číslem 34 chtěl napravit nezdar z kombinace a obřího slalomu, které nedokončil. Bohužel i ve slalomu chyboval a vyřadil se ze hry. Na podobném místě navíc vzápětí zopakoval chybu svého reprezentačního parťáka také Krýzl, a nenavázal tak na 19. příčku z obřího slalomu. „Mrzí mě, že jsem to nedobojoval, ale věděl jsem, že nic než jízda na totální riziko nemá šanci na úspěch. Takže jsem to zkusil a nevyšlo to,“ řekl Krýzl. Především díky skvělé jízdě ve druhém kole se olympijským vítězem ve slalomu stal Francouz Clement Noel, pro stříbro si dojel Rakušan Johannes Strolz, bronzový skončil Nor Sebastian Foss Solevaag.

ODBORNÝ SPORTOVNÍ ÚSEK ALPSKÝCH DISCIPLÍN

Hlavní partner OSÚ AD SLČR

To nejlepší přišlo až v posledním individuálním závodě olympiády. Ester Ledecká na lyžích znovu útočila na cenný kov. Do kombinačního sjezdu vyrazila se startovním číslem pět. V první části trati chybovala, i přesto se ale dlouho držela na průběžném prvním místě, nakonec po kombinačním sjezdu figurovala na druhém místě. Přestože slalom téměř netrénuje, předvedla v něm kvalitní a odvážnou jízdu. Navíc do druhého kola nastoupila s nespecifikovaným zraněním v dolní části těla, které si přivodila při tréninku. Dlouho se se svým výkonem držela na medailových pozicích. Nepředskočila ji ani zřejmě největší favoritka kombinace Američanka Mikaela Shiffrinová, jež po chybě znovu závod nedokončila. Před českou „obojživelnici“ se ale nakonec přeci jen dostaly tři závodnice. Druhá česká závodnice na startu Tereza Nová byla po sjezdu na 23. místě. I díky výpadkům soupeřek ve slalomu si nakonec dojela při své olympijské premiéře v alpské kombinaci pro velmi solidní 14. místo. Zlato brala staronová olympijská šampionka, Švýcarka Michelle Gisinová, stříbrná je její krajanka Wendy Holdenerová a bronzová Italka Federica Brignoneová.

Mediální partneři

POOL Partner

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

HISTORIE

TEXT: ONDŘEJ KATZ FOTO: ARCHIV SKIINTERKRITERIA ŘÍČKY

Nejstarší dětský závod

SKIINTERKRITERIUM OSLAVIL 60 LET

Časy se mění, „Skíčko“ ale zůstává

Lyžařům ze Ski klubu Ústí nad Orlicí se 21. a 22. ledna letošního roku pomyslně poklonil celý lyžařský svět. Už 60 let pořádají v Říčkách v Orlických horách, na černé sjezdovce vrchu Zakletý, mezinárodní lyžařské závody pro děti věkových kategorií do 14 a do 16 let. Tak dlouho nedělá dětské závody nikdo na světě.

ávod, který od 70. let minulého století přinejmenším 40 let neodmyslitelně patřil do života všech českých a slovenských lyžařských nadějí, byl založen v roce 1963. Jako mezinárodní se jezdí od roku 1972 a od té doby se na slalomáku v Říčkách ukazuje až neskutečně pestrá paleta závodníků ze zemí celého světa. Dosud zde startovalo 51 zemí z 5 kontinentů.

Víc než exotická jména lyžařů ze zámoří ale pozornost diváků a třeba i novinářů v minulosti poutali reprezentanti Německa, Rakouska nebo Itálie. Při zpětném pohledu do startovních listin lze totiž ještě dnes nacházet jména, která jsme třeba o deset let později slýchali z úst komentátorů závodů Světového poháru. „Nebylo zase takovou výjimkou, že se vítězové Skíčka později

prosadili mezi světovou špičku. V minulosti v Říčkách opakovaně závodili třeba sourozenci Kosteličovi, samozřejmě Šárka Záhrobská i Veronika Zuzulová, později Petra Vlhová, Ester Ledecká a další špičkoví lyžaři. Skiinterkriterium mívalo v žákovském lyžování skvělé jméno,“ říká tiskový mluvčí závodu Jan Duffek. Vyhrát v Říčkách vždy bylo a stále je nesmírně těžké.

Nemá smysl přehlížet, že dnes už existují prestižnější, kvalitou lépe obsazené závody. Do programu slavných Hahnenkamm Rennen už kromě všech sjezdů dvacet let patří i dětské závody. A vyhrát v Kitzbühelu, to má pochopitelně mezi lyžaři všech věkových kategorií skvělý zvuk. Vysoce se v dětských kategoriích cení výsledky z La Scara, závodu pořádaného ve francouzském Val d’Isére, počtem závodníků (méně už organizací) se v posledních letech na výsluní prodrala slovinská Škofja Loka a ve výčtu prestižních dětkých závodů rozhodně nesmí chybět italské Trofeo Topolino. A nakonec ani Whistler, byť účast na kanadských závodech je pro Evropany vedle výkonnosti logicky podmíněná i spíš nadstandardním finančním zázemím. A to je stále starost hlavně rodičů. Realitou tedy je, že lyžařům z alpských zemí dnes cestování do Orlických hor velký smysl nedává, když mají na domácích sjezdovkách závodů dostatek. Dalším faktorem, který se na účasti v Říčkách, ale i jiných mezinárodních dětských závodech aktuálně projevuje, je zřetelná tendence nepřetěžovat mládež příliš častým závoděním, tím méně, je-li spojené s dlouhým cestováním. Žákovský trenér dnes za ideál považuje soustavný intenzivní trénink a po něm jednodenní účast na kvalitních regionálních závodech. Nic proti tomu, na druhou stranu zkusit si atmosféru velkých mezinárodních závodů

Na začátku ledna byla v Ústí nad Orlicí otevřena výstava mapující historii Skiinterkriteria. K vidění jsou fotografie i dobové předměty, součástí vernisáže konané v rámci otevření výstavy bylo také promítání dvou filmů o počátcích lyžování v Ústí nad Orlicí a Říčkách v Orlických horách.

a také poznat, jak se lyžuje dál než za dobře známým kopcem, i to má ve vývoji dětské, nejen té lyžařské, duše své místo. Tohle tvrzení nakonec potvrzuje fakt, že děti na účast ná závodech, jako je právě Skiinterkriterium, vždy dlouho a rády vzpomínají. Pro některé může být takový výlet do Orlických hor, do neznámého střediska na česko-polském pomezí, zážitkem na celý život.

Problémy? Vyřešíme…

Pořádat lyžařské závody nikdy nebylo snadné. A covidové časy bohužel dávají tomuto tvrzení ještě mnohem širší rozměr. Ve Vrátné dolině na Slovensku, partnerském závodu Skiinterkriteria, se letos kvůli covidu vůbec nezávodilo. Kapitolou samou pro sebe jsou pak finance, které v dětském lyžování dlouhodobě

chybí. I proto zní téměř jako rajská hudba slova dlouholetého předsedy organizačního výboru Skiinterkriteria Luboše Bäuchela. „Problémy tu budou vždycky. Ale naštěstí máme partu skvělých lidí, k tomu podporu z kraje i z lyžařského svazu. A nakonec i uznání a díky od lidí, kteří lyžováním žijí stejně jako my.“ Skiinterkriterium se za 60 let nekonalo jen v letech 1990, 1993, 2007, 2014 a vloni. S výjimkou loňské zimy byly závody vždy rušeny kvůli nepřízni počasí. To lyžařům v průběhu letošní zimy přeje, a tak bylo jediným omezením 60. Skiinterkriteria odvolání doprovodného programu, což byla i s ohledem na jubileum jistě škoda, důležitější je ale fakt, že se v Říčkách zase závodilo. Oba závodní dny, pátek a sobota, se i díky mrazivému

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

HISTORIE

počasí vydařily skvěle. A opět se ukázalo, že závodit v Říčkách je pro mladé lyžaře stále, jak oni říkají, big deal. Nejen pro ty z Čech. Na startu letos stáli závodníci, kluci i holky, z patnácti zemí. Absolutními vítězi mezi jednotlivci se stali Eva Mária Švidroňová ze Slovenska a Stanislaw Sarzynski z Polska, když Slovenka vyhrála páteční obří slalom a o den později skončila druhá ve slalomu, polský závodník se dokonce stal vítězem obou disciplín.

Slova jako z mramoru Skiinterkriterium je v lyžařském prostředí pojmem. Mladí čeští závodníci na něm mohou poměřit své schopnosti s mezinárodní konkurencí, pro většinu z nich je cílem i úspěchem dokázat se na tuto akci nominovat a pokusit se svými výkony zapsat do historie tohoto závodu. Z řad těch, kdo v Říčkách startovali, se v pozdějších letech stali úspěšní reprezentanti, či dokonce mistři světa i olympijští vítězové. Podle mě je ale mnohem důležitější obrovské množství účastníků, pro které se účast na Skiinterkriteriu stala nezapomenutelným zážitkem a splněním snu. Všichni si na závody uchovávají mnoho vzpomínek a pro mnoho z nich se stalo lyžování celoživotním koníčkem, který předávají, či budou předávat svým dětem. Skiinterkriterium zároveň poskytuje mladým lyžařům možnost navázat nová přátelství, najít si nové kamarády, trenéři zase mohou porovnat i prodiskutovat svou práci s kolegy z jiných zemí. Z pohledu činovníka lyžařského svazu rád připomínám, že Skiinterkriterium je velmi významnou akcí přesahující region i hranice České republiky. Zúčastnil jsem se mnoha mezinárodních závodů pořádaných v Evropě pro kategorii mladšího a staršího

Máme know-how a to se cení

Počasí bylo letos ke Skiinterkriteriu milosrdné, co se týče sněhu, řešil se spíš jeho nadbytek. „V noci zase napadl nový sníh, takže přišly ke slovu lopaty,“ konstatoval v průběhu závodů předseda Úseku alpských disciplín Svazu lyžařů České republiky Ladislav Forejtek. Kdo ho hledal ve VIP prostorách, měl smůlu. I nejvýše postavený muž českého sjezdového lyžování se v sobotu činil na svahu. A to o tradičním závodu

žactva (U14 a U16) a s hrdostí i pokorou mohu říci, že Skiinterkriterium je jednou z nejlépe organizovaných akcí. Velkoplošná obrazovka v cíli, live stream přenos s několika kamerami na trati a velmi profesionální komentování vynikajících moderátorů, to všechno navozuje atmosféru závodů Světového poháru. A právě toto děti zažívají snad jen v Říčkách. Na adresu pořadatelů ze Ski klubu Ústí nad Orlicí mohu říct jen to, že jejich zkušenost a profesionalita jsou prostě vynikající. Práce je výborně zorganizována a na pořadatelích je vidět nadšení i hrdost, že mohou

v Říčkách také ledacos vypovídá. „Ski klub Ústí nad Orlicí je členem subkomise FIS children race, která plánuje kalendář špičkových dětských závodů a pomáhá ostatním pořadatelům závody uspořádat. Z pozice velezkušeného pořadatele tak tito lidé vlastně promlouvají do sportovní diplomacie a rozhodně posilují dobré jméno České republiky v širších sportovních kruzích,“ uvažuje Ladislav Forejtek. I dobře připravené dětské závody mohou Svaz lyžařů České republiky ukazovat v příznivém světle a potvrdit, že

tento závod organizovat. Zároveň je cítit velká pokora k důležitému úkolu, kterým je tento závod zachovat a předat tradici dalším generacím. Nemohu zde vyjmenovat všechny pořadatele, dovolím si tedy zmínit pouze jedno jméno. Pan Jaroslav Křístek, v posledních ročnících ředitel závodu, svým nasazením, profesionalitou a obrovskou chutí dokazuje, že jsme schopni zorganizovat skvělou akci na velmi vysoké sportovní i společenské úrovni. Fenomén Říčky pro Svaz znamená povinnost udržet závod v kalendáři FIS, významněji spolupracovat s pořadatelem a v neposlední

jsme schopni pořádat mezinárodní akce na všech úrovních. Lidé ve Ski klubu Ústí nad Orlicí by organizaci lyžařských závodů mohli vyučovat, a to nejen v tuzemsku. Jejich práce má naštěstí odezvu i tam, kde se rozdělují peníze. „Finančně nás podporuje Pardubický i Královéhradecký kraj, něco nám přispívá také Svaz lyžařů, ale milion korun musíme stále nasbírat od sponzorů. Všem patří velký dík, že tímto lyžařskou mládež podporují,“ vypočítal Luboš Bäuchel.

řadě závody finančně i materiálně podporovat. Pro příští rok chceme ve spolupráci se Ski klubem Ústí nad Orlicí a Národní sportovní agenturou závod zahrnout do kategorie Významných sportovních akcí České republiky. Tímto znovu děkuji pořadatelům, děkuji všem sponzorům a donátorům, zástupcům Královehradeckého a Pardubického kraje za podporu a těším se na další setkání na 61. ročníku Skiinterkriteria v roce 2023. S lyžařským pozdravem Skol Ladislav Forejtek, předseda Sportovního úseku alpských disciplín Svaz lyžařů ČR

ZIMNÍ POBYTY SLEVA 15 %

Monínec je vybaven nejmodernějším systémem technického zasněžování s ekologickým provozem a světově unikátním systémem Snowfactory pro výrobu sněhu za plusových teplot.

FOTO: RED BULL CONTENT POOL

OSOBNOST

TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

Šárka Pančochová

VŽDY S ÚSMĚVEM

VŽDYCKY, KDYŽ JEDEME, BOLÍ TO, A NIKDO SI PŘITOM NESTĚŽUJE. ZKRÁTKA JEZDÍME DÁL, PROTOŽE SNOWBOARDING ZA VŠECHNU TU BOLEST STOJÍ.

Olympijské hry v podání české výpravy mají své nepopiratelné stálice. Jednou z nich je snowboardistka Šárka Pančochová, která nechyběla ve Vancouveru, Soči, Pchjongčchangu a naposledy ani v Pekingu. Vydá se i za čtyři roky do Milána a Cortiny d‘Ampezzo?

ěžko říct. V tom dosud nemá jasno ani sama závodnice. „Co bude dál? To je ve hvězdách. To nikdo neví, ani já sama. Snowboarding mě momentálně strašně baví, takže prostě budu jezdit a uvidím, jak mi to půjde dál,“ usmívala se do kamery České televize bezprostředně po dojezdu big airu, třetí a poslední disciplíny, již v Číně absolvovala. Fanoušci doufají, že elán drobné rodačce z Uherského Hradiště vydrží, Šárka totiž dovede bavit nejen svými triky v závodě, ale i po dojezdu v cíli. Jak svou bezprostředností, tak radostí, která z ní sálá. Nebo třeba zpěvem doprovázeným sólíčkem na kytaru – tedy pardon, chtěla jsem říct snowboard – zatímco čeká na známky od rozhodčích.

Morava, pi*o!

V jedenácti letech si poprvé stoupla na prkno a už z něj vlastně neslezla. „Jezdit jsem začala někdy kolem roku 2002. To byly takové ty první pokusy, hned jak jsem si vyškemrala snowboard od rodičů. Dostala jsem ho pod stromeček a byla jsem hrozně šťastná. První ježdění vypadalo pravděpodobně tak, že jsem po rozbalení dárků vystřelila za děckama ven a zrovna prkno pokřtila někde na Maršově,“ vzpomínala Šárka. Její začátky se ostatně postaraly před lety o pořádné pozdvižení, když organizátoři olympiády v Soči pro sestavení medailonku české snowboardistky použili její profil na webu Red Bullu. Užaslí fanoušci sportu se tak v průběhu her v roce 2014 mohli na oficiálních stránkách

akce dočíst, že první kroky na snowboardu prováděla v domovském resortu, jímž je tajemné pohoří Morava Pico. Češi záhy vytušili, že recesistka Šárka při sestavování svého profilu použila podstatně jadrnější výraz než španělské označení pro horský vrchol… Ostatně na uznávaném americkém webu Whitelines.com věnovaném snowboardingu na tuto informaci narazíte dodnes. Ve skutečnosti se domovský areál Šárky jmenuje Nezdenice a leží pětadvacet kilometrů od Uherského Hradiště. První triky tak dnes čtyřnásobná olympionička zkoušela na tamější 220 metrů dlouhé červeno-modré sjezdovce.

V patnácti zamířila na snowboardový kemp a usmálo se na ni štěstí. Všiml si jí tam trenér a bývalý závodník Jožin Toufar a věci nabraly spád.

FOTO: LUKAS WAGNETER

ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

Snowboarding bolí

Na olympiádu 2014 do ruského Soči odjížděla rtuťovitá Moravanka, tou dobou už dávno trénující v americkém Coloradu, logicky jako jedna z favoritek na zisk freestylové medaile. Asi nikdo z diváků, co tehdy seděli u televizorů, už z hlavy ten okamžik nedostane. Šárka se rozjíždí ve finále, přejede dva raily, první skok, druhý skok… Když se jí na dopadu zařízne hrana, následuje tvrdý náraz do země

FOTO: INSTAGRAM

V roce 2007, den po svých šestnáctých narozeninách, debutovala Šárka ve Světovém poháru v U-rampě v Saas-Fee a byly z toho první body za čtyřiadvacáté místo. Ve stejné disciplíně ovládla domácí březnové mistrovství ve Špindlerově Mlýně a o jedenáct dní později získala titul juniorské světové šampionky v big airu v italském Valmalencu. Snowboardový svět zpozorněl, bylo bez pochyb, že v téhle holce něco je. Příští rok se nesl ve znamení nabývání nových zkušeností. Šárka ovládla dva závody Evropského poháru, na U-rampě skončila devátá na mistrovství a v nadcházející sezóně při lednovém zastavení v rakouském Kreischbergu poprvé na U-rampě vyhrála závod Světového poháru a kvalifikovala se na olympiádu. Osm let poté, co poprvé obula prkno, se procházela pod pěti kruhy. Rozjívenou snowboarďačku, fascinovanou, že vidí skutečně živého Jaromíra Jágra, a která brala hry tak trochu jako tábor, bylo těžké nezaregistrovat. Ve čtyřletém mezidobí dobyla v La Molině druhé místo při mistrovství světa dospělých ve slopestylu, stejně jako při své třetí účasti na X-Games, jež jsou považované za minimálně srovnatelné se světovým šampionátem. V sezóně 2013/14 se přidal malý křišťálový glóbus za slopestyle a i velký za celkové vítězství v daném ročníku Světového poháru.

a sportovkyně bezvládně klouže po svahu dolů. V přihlížejících by se krve nedořezal. Po chvíli se naštěstí sbírá a dojíždí do cíle, kamera přitom odhaluje durch prasklou helmu. „Nějak si to všechno pamatuju. I když jsem hned poté dělala rozhovor do televize a tam jsem plácala páté přes deváté, vůbec to nedávalo smysl, takže tuším, že jsem se praštila fakt pořádně. Ale o tom náš sport je, často se prašFOTO: PŘEMYSL VIDA/CZECH SKI AND SNOWBOARD

První úspěchy

tíme při pádu do hlavy, jen tentokrát to viděli diváci po celém světě. Vždycky, když jedeme, bolí to, a nikdo si přitom nestěžuje. Zkrátka jezdíme dál, protože snowboarding za všechnu tu bolest stojí,“ okomentovala později závodnice okamžik, který ji nakonec pravděpodobně stál olympijskou medaili. Z pátého místa k ní chyběl jen kousíček. Že si vybrala sport, který umí člověku pořádně naložit, o tom není pochyb. Vyhozená ramena a jejich operace, zpřetrhané křížové vazy… Tím vším si prošla a pokaždé se zase dokázala vrátit. Naposledy na olympiádě v Pekingu, kdy jí v big airu jen těsně utekl postup do finále. Sama tvrdí, že teď jezdí nejlépe za dobu své kariéry. Nahoru šla ovšem disciplína jako taková oproti době, kdy do profesionálního sportovního života vstupovala a kdy neváhala úroveň

vrcholového ženského snowboardingu kritizovat. Pokud se jí bude za čtyři roky chtít, rozhodně bude na italských hrách opět přínosnou členkou české ekipy.

Romantika s medvědy

Příběh Šárky Pančochové by nebyl kompletní bez okénka do jejího soukromí. V roce 2017 se v rozhovoru pro Outsports veřejně přihlásila k lesbické orientaci. „Nemám co schovávat. Diskuze nečtu, neregistrovala jsem, co kdo říkal nebo psal. Ale měla jsem většinou kladné ohlasy, jsme přece ve 21. století, není to žádný big deal. Rodiče to věděli delší dobu, měla jsem přítelkyni-snowboardistku asi tři roky, jenom babička byla trochu rozhozená,“ okomentovala tehdy svůj coming out. Od té doby využívá svůj vliv veřejně známé osobnosti, aby bojovala za práva LGBT komunity.

Proto odkládala i vlastní svatbu s dlouholetou přítelkyní Kaileen Laree, byť zasnoubené byly dávno. „Potkaly jsme se v Portlandu v roce 2018. Na prvním rande jsme byly surfovat, pak jsem ji vzala na snowboard. Zjistila jsem, že jí to jde docela dobře, skákala celkem velké skoky. Trošku jsem se o ni bála, aby se mi nezranila, ale dopadlo to dobře,“ prozradila Češka. Ta totiž chtěla s vdavkami počkat, až bude sňatek stejnopohlavních párů legální i v její vlasti. Až koronavirová pandemie a obtíže, jimž ženy jako nesezdané čelily při cestování, ji přiměla změnit názor. Pár tedy loni v srpnu absolvoval kouzelný obřad uprostřed přírody, na břehu říčky poblíž města Leavenworth ve státě Washington. Místo prý jeden den objevily, druhý si tam řekly své ano. Nechyběla ani Kaileenina dcera z prvního manželství Khayla, s níž má snowboardistka skvělý vztah a učí ji jezdit na prkně. A fotky na instagramovém profilu Šárky ukazují, že se dostavila na vše zpovzdálí dohlédnout i medvědice s mláďaty. „Nemůžu se dočkat, až strávím zbytek života po boku své nejlepší přítelkyně a budu s ní sdílet každý okamžik,“ okomentovala svou svatbu reprezentantka. Šťastnější by si ji bylo možné představit jen stěží.

#KEEPON SKIING

#KEEPON CYCLING

SIDAS.CZ

#KEEPON RUNNING

#KEEPON HIKING

ACADEMY

SKI WITH ME

TEXT: ONDŘEJ NOVÁK FOTO: PETR SOCHA

RADOST

až na kost Poslední článek sezóny vždy bilancuje. Kromě bilance však tentokrát ponechá i trochu prostoru pro přemýšlení na léto a snad i kousek motivace na další zimu.

Lyžovat se naučíš lyžováním

ipl bych si, že naopak tohle úsloví jsem ve svých článcích již použil mnohokrát. A pravděpodobně i v podobných souvislostech jako dnes. Každopádně ho z mých úst zná i mnoho hostů, kteří se mnou jezdí lyžovat. A nějakou část dne spolu vždy trávíme i diskusemi o technice lyžování, podrobným vysvětlováním a zkoušením a laděním sebemenších detailů, aby byl výsledek takový, že nebude negativně ovlivňovat další kroky. Všimněte si, že nepíšu „aby byl výsledek dokonalý“, ale spíše „aby byl výsledek dostatečný“. Dokonalost je studená, nudná a postrádá emoce. Jednou z nich je právě radost. V tomto případě radost z pohybu, pobytu venku v přírodě, radost z překonávání

sebe sama. A k tomu je potřeba hlavně lyžovat. Techniku lyžování potřebujeme rámcově pochopit a porozumět jednotlivým pohybům, abychom je začali dělat správně. Ale nemusíme je donekonečna drilovat, abychom je udělali dokonale. Potřebujeme naopak hodně lyžovat a zkoušet, co už nám jde a co naopak ne.

Už jedenáctý ročník seriálu Skiwithme se vám v letošních pěti dílech pokusí přinést několik užitečných rad jak samostatně trénovat a vylepšovat svoje lyžování. Pokusím se vám ukázat funkční techniku lyžování a drobné tipy na zlepšení i na fotografiích, které seriál již tradičně provází. A kdo bude chtít vědět víc, může si se mnou přijet zalyžovat. D O D A V AT E L

V Y B A V E N Í

Komfortní a nekomfortní zóna

Nejen lyžování se začínáme doopravdy učit až ve chvíli, kdy uděláme alespoň malý krůček mimo svoji komfortní zónu. Tím malým krůčkem může být třeba zvýšení rychlosti, zkrácení oblouků, ale třeba také jiný sklon svahu a neupravený terén. Když už umíme carvingové oblouky na mírném kopci, jdeme je zkusit na strmější. Je docela jasné, že nám to ze začátku nepůjde, ale neustálým zdokonalováním a drilováním oblouků na modré sjezdovce to nikdy nevyřešíme. Modrá sjezdovka je pro nás již příliš komfortní zónou, a i když dosáhneme možná dokonalejšího provedení, na červené to bude najednou úplně jiná disciplína. Jenže právě o tom lyžování je: nekonečný souboj s přírodou a na jeho konci dobrý pocit z vítězství, nikoliv z dokonalosti. Protože ani příroda není sterilně dokonalá a od nás očekává, že se budeme trochu prát.

Volné termíny, plánované akce, ale i starší články najdete na

www.skiwithme.cz

Ondřej Novák Odborný redaktor SNOW, instruktor lyžování a telemarku s dlouholetou praxí v ČR, Rakousku a Austrálii, autor projektu Skiwithme.cz.

se sice vrátit na modré sjezdovky a ukojit svoje ego desítkami dokonalých oblouků, ale stejně nás to táhne na červenou, a hlavně na černou. A tam se radost často najednou vytrácí a přichází frustrace. Každý, kdo se dlouhodobě věnuje cílenému tréninku nezávodního lyžování, se nakonec do takového momentu dostane. Zlepšení je od určité chvíle jen velmi malé. Kudy dál?

Daň za radost

Lyžování neví, že vy o něm víte všechno

Jako není sterilní příroda sama o sobě, nemůže být sterilní ani pohyb v ní. Existují možná sporty, které vyžadují přesné a dokonalé provedení jednoho pohybu, ale lyžování mezi ně rozhodně nepatří. Lyžování je o obrovském balíku dovedností, o jejich aplikaci na terén, rychlost a podmínky. A nic z toho není během jednoho dne, dokonce během jedné jízdy, stejné. Když dosáhnete dokonalého provedení jednoho typu oblouku, budete o to více otráveni, že vám to v jiném prostředí najednou nefunguje. Stačí změnit jednu položku složité komplexní rovnice a dokonalý výsledek je v nedohlednu a s ním i veškerá radost, pokud jste ji hledali právě v dokonalosti. Lyžování je totiž úplně jedno, že o něm víte všechno a v ideálních podmínkách jste dokonalí. Neustále vám nastavuje svoje zrcadlo a čeká, zda obstojíte.

Proč se naučit „dobře lyžovat“? Motivace k menšímu či většímu tréninku lyžování, ať už s instruktorem nebo sám, může být různá. A pokud se rozhodnete stát lepším lyžařem a obětovat svůj volný čas tréninku, měli byste si odpovědět hned na několik otázek. Třeba co znamená „dobře lyžovat“. V našich podmínkách to určitě není časomíra, která lyžaře seřadí podle jejich aktuální výkonnosti. Kvalitu našeho lyžování bychom spíš měli měřit vlastními pocity. Pozitivními i negativními. „Dobře

lyžovat“ znamená v našem nezávodním světě umět lyžovat za jakýchkoliv podmínek, na jakémkoliv svahu a v rychlostech, které v organismu vytvoří potřebné endorfiny, ale ne strach. A třeba také lyžovat ekonomicky, celý den, celý týden, bez větších bolestí nohou i přesto, že jsme se nijak zásadně na zimní sezónu nepřipravovali. K tomu všemu je třeba se naučit mnoho správných pohybů. Když se nám pak podaří sjet nějaký těžký kopec řezanými oblouky, nebo nás osloví lyžování v hlubokém sněhu a v boulích, máme radost. Chceme se naučit dobře lyžovat, abychom měli radost.

Jak velký může být můj pokrok?

Záleží, kde začínáte. Když se začnete učit „dobře lyžovat“, váš progres bude na začátku obrovský. U začátečníků obrovský a dlouhotrvající, u dobrého sportovního lyžaře velký a krátký. Sportovní lyžaři mají různé neduhy, špatné návyky a často mají na lyžování pohled, který se opírá o rady kamarádů, diskutérů na různých zájmových fórech, ale z pohledu fyziky i biomechaniky je často nefunkční. Pokud dostanou několik dobrých tipů, jejich lyžování se dokáže velmi rychle proměnit, ale pak se progres zastaví. Začátečníci jsou na tom podobně, byť jejich progres je vzhledem ke startovní čáře mnohem delší. Ale i ten se nakonec zastaví. A to ve chvíli, kdy začneme lyžovat na strmějších a tvrdších sjezdovkách. Můžeme

Když se rozhodnete být lepším lyžařem, musíte si také uvědomit, jak velkou daň za radost z „dobrého lyžování“ jste ochotni přinést. A není to jen váš čas, peníze za skipasy, ubytování a instruktora. Je to i ochota vystoupit z komfortní zóny, bojovat s podmínkami a s neúspěchem. Výsledkem bude větší radost z lyžování. Ale stojí to za to? Proč bych měl být dokonalým lyžařem? Často slýchám: „Chtěl bych lyžovat jako ty,“ a odpovídám: „Musel bys tu být celou zimu, každé ráno v 8.30 na kopci a za tři roky se tomu přiblížíš.“ Nalyžované kilometry a hodiny neošidíte. Není to drilováním, ale praxí. Jistotou získanou za dlouhé roky na lyžích od října do května. Těžko to doženete, pokud jste ty kilometry nenalyžovali alespoň v dětství. Ale přesto můžete mít z lyžování radost.

Radost až na kost

Lyžování je o radosti z překonávání překážek, z rychlosti a ze sdílení toho všeho s někým dalším. Radost je i cesta. Samotný proces objevování, byť občas trvá déle a není jednoduchý. Role instruktora spočívá v tom, že vás postrčí do mírně nekomfortní zóny, naučí vás se v ní pohybovat a přiblíží vám tak radost z další překonané překážky. A když se rozhodnete stát se svým vlastním instruktorem, měli byste to udělat úplně stejně. Vystoupit z komfortu. Nenechte se obalamutit modrou sjezdovkou za slunečného počasí, nespokojte se s jedním typem oblouku dovedeným k dokonalosti a zároveň nepropadejte skepsi, když v těžších podmínkách nelyžujete tak dobře jako v těch snazších nebo když se všichni kolem vás chlubí, jak jim to jde. Z nekomfortní zóny se tréninkem brzy stane komfortní a s ní přichází i efekt „dobře u toho vypadat“, po kterém, i když si to nechceme připustit, naše ego tak touží. Do zbytku sezóny i do té další, co nás teprve čeká, vám všem přeji: „Hlavně radost!“

ASOCIACE PROFESIONÁLNÍCH UČITELŮ LYŽOVÁNÍ A LYŽAŘSKÝCH ŠKOL (APUL) GENERÁLNÍ PARTNER APUL:

PARTNEŘI APUL:

Zpověď z jižní polokoule Sezóna se přehoupla do druhé poloviny a někteří z nás již po očku pošilhávají, zda to letos klapne s lyžováním na jižní polokouli. V řádcích níže proto přinášíme tři rozhovory s osobnostmi světového instruktorského a lektorského lyžování z Austrálie a Nového Zélandu. se kterými se mohu každý den potkávat. Hotham je členitý, strmý a někdy dost nekompromisní. Je to místo, kde můžeš každý den najít jiné dobrodružství, na sjezdovce i mimo ni. Vesnice leží na vrcholu hory, na niž vedou jedny z nejtěžších a nejstrmějších v zimě sjízdných silnic v zemi. A nahoře na kopci bydlí jedni z nejtvrdších horalů, které znám. Práce a život v Hothamu je něco úplně jiného než v jiných zimních střediscích!

RICHARD JAMESON Lektor a šéf lyžařského vzdělávání APSI (Australian Professional Snowsport Instructors), 4x Interski, aktuální působiště: Mt. Hotham, Victoria, Austrálie (jižní polokoule), Lake Tahoe, Kalifornie, USA (severní polokoule)

icharde, kde nejradši lyžuješ na severní a kde na jižní polokouli? Na severní polokouli je to jednoznačně středisko Heavenly v Kalifornii, můj druhý domov. Tady jsem prvně pronikl do světa lyžařského businessu a stal se instruktorem. Taky jsem se tady skutečně naučil lyžovat, a především jsem se setkal s některými z největších osobností v našem oboru, mentory, kteří mě výrazně odborně ovlivnili. Kopec má velmi rozmanitý charakter, terén je zde opravdu super a podle mě jedno z nejlepších lyžování v off-pistu a mezi stromy na světě. A samozřejmě fantastický výhled na překrásné jezero Tahoe. Na jižní polokouli je to středisko Mt. Hotham. Víc než kde jinde zde platí, že to, co dělá toto místo výjimečným, jsou lidé a kolegové,

Máš kromě lyží nějaký druhý nástroj? No samozřejmě, moje druhá instruktorská disciplína je běžecké lyžování. Jsem vášnivým běžkařem – skate i klasika, ale skate mám radši. Každý rok se účastním dálkového závodu Kangaroo Hoppet ve Falls Creek u nás v Austrálii. Po 46 sezónách v řadě v pozici instruktora a lektora je běžkování něco fantastického. Utéct davům, klouzat se po kopcích uprostřed přírody, to mě fakt baví. Dalším plusem je fitness aspekt! Máš nějaké vzpomínky na české instruktory, zkušenost s naší APUL? Setkal jsem se a pracoval s několika skvělými českými instruktory v Austrálii. Pokaždé jsem viděl úsměvy a účastnil se několika skvělých a otevřených diskusí o technice a metodice lyžování. Na kongresu Interski je vždy mojí milou povinností a potěšením navštívit přednášky nebo workshopy APUL. Vždy se snažím Česko zařadit do svého kongresového programu. Je skvělé vidět české kolegy napříč australskými resorty a je fajn si o lyžování a výuce popovídat. Vaše názory jsou ceněné a myslím, že máme podobné názory a metody.

JOSHUA DUNCAN-SMITH Lektor NZSIA (New Zealand Snowsport Instructors Alliance), držitel CSIA Level4, trenér v Rookie Academy, NZ, 1x účast Interski, aktuální působiště: Treble Cone, Wanaka, Nový Zéland (jižní poloukole), Sestriere, Itálie (severní polokoule)

oshi, tvé oblíbené lyžařské středisko na severní a na jižní polokouli? Na severní polokouli je to Rusutsu v Japonsku na ostrově Hokkaido. Mám to tam rád díky kvalitě a množství sněhu, který v této oblasti Japonska padá. V Rusutsu jsou skvělé široké a dlouhé sjezdovky a spousta technických pasáží pro trénink boulí. Často se zde koná mistrovství ostrova Hokkaido v technickém lyžování, kterého jsem se několikrát účastnil. Velmi blízko od střediska jsou také parádní terény na skitouring, takže je tu fakt všechno, co potřebuješ. Na jižní polokouli to bude jednoznačně Nový Zéland, oblast městečka Wanaka a resorty Cardrona a Treble Cone. Zvlášť Treble Cone považuji za svoje domovské středisko, jelikož jsem zde strávil opravdu hodně lyžařských dnů při tréninku a můžu bez nadsázky říct, že znám každý centimetr této hory. Jaké je tvoje aktuální sezónní téma, vzhledem k rozvoji vlastního lyžování? Osobní rozvoj se asi vyvíjí v průběhu sezóny a také je ovlivněn lyžemi, na kterých zrovna jezdím. Nyní se snažím soustředit na vyšší přes-

nost provedení prostřední fáze oblouku a na lepší odolávání vnějším silám v této fázi jízdy. Dále pracuji na tom, abych během nájezdu do oblouku udržel nohy „inside the box“ – chodidla v nejvýhodnější pozici vzhledem k plochám lyží, což mi pomáhá směřovat tlak na novou vnější lyži. To zajistí včasný přechod mezi oblouky a nájezdovou fázi do dalšího oblouku. Jaký bude tvůj vzkaz pro všechny mladé lyžařské instruktory? Poselství pro mladé instruktorské pušky by bylo následující: Věřte procesu učení a mějte

otevřenou mysl. Pokud si pravidelně kladete otázku: „Co můžu udělat, abych se stal lepším lyžařem/instruktorem?“, je to rozhodně správně. Zařaďte tuto otázku pravidelně do své praxe, vytěžíte z vlastního tréninku i lekcí s klientem více. Jako instruktoři musíme reflektovat své vlastní výkony – „Jak se lekce vydařila? Jak se vydařil trénink? Mohl jsem něco udělat lépe?“ Pokud si tyto otázky klademe během každé lekce a přemýšlíme hlouběji o svém výkonu, jsme připraveni v tomto oboru uspět.

ČLENSKÉ LYŽAŘSKÉ ŠKOLY APUL: GARANCE KVALITY PRO KLIENTY, GARANCE DOBRÉ PRÁCE PRO INSTRUKTORY APUL

Chtěl jsem jen pozdravit šéfy a manažery. Sněhu bylo velmi málo, v ten den pracovala jen hrstka instruktorů. Když jsem vešel do kanceláře lyžařské školy, zrovna přijel plný autobus začátečníků ze Sydney. Manažer mě fofrem poslal na plac, oblékl jsem si narychlo vyfasovanou uniformu a vyložil skoro padesát začátečníků z busu. Lekci jsem zahájil se 42 studenty. Po hodině přišel další instruktor, který mi pomohl…

PAUL LORENZ Lektor a člen lyžařské metodické komise APSI, zakladatel Projected Productions, 3x účast Interski, aktuální působiště: Thredbo, Nový jižní Wales, Austrálie

aule, vybavíš si svoji první lyžařskou lekci v pozice instruktora? Jo, tak to si pamatuji naprosto přesně. Bylo mi 16 let a pracoval jsem jako úplný nováček v Thredbu v Austrálii. První lekce byl hodinový privát s maminkou, která sotva dokázala zastavit, jejím 14letým synem, který pořád chtěl na sedačkovou lanovku, a 3letou dcerou, která nikdy předtím nelyžovala. Bylo to lehce stresující. Snažil jsem se je učit všechny najednou, což asi není reálné. Na konci lekce byl 14letý syn znuděný, mamka se vůbec nezlepšila a 3letá dcera brečela. Měl jsem pocit, jako bych mezi nimi pořád sprintoval. Asi jsem jako instruktor totálně selhal. Lekce se moc nepovedla, ale naučil jsem se za tu hodinu hodně o vedení a organizaci výuky, a hlavně o reálném očekávání a ujasnění si cílů lekce. Kolik jsi nejvíce učil klientů v jedné lekci? Před pár lety jsem na začátku sezóny přijel do Thredba, sezóna se sotva rozběhla.

Na čem aktuálně pracuješ ve svém osobním rozvoji? Když jsem jako instruktor pracoval sám na sobě, vždy jsem se soustředil na to, aby byl můj pohybový vzorec přesný a konzistentní, aby byl automatický a nemusel jsem se na pohyby soustředit. Po mnoha letech tréninku, když jsem začal cítit, že mé pohyby jsou „autonomní“, jsem se zaměřil na zvyšování rychlosti a větší sklon svahu. Všichni známe svoje individuální limity a hranici komfortní zóny a většinou se nám za tuto hranici moc nechce. Limitem nyní myslím lyžování v takové rychlosti, výkonu a sklonu svahu, že už to prostě pohromadě neudržíme. Mým sezónním cílem je každý rok tento svůj limit posouvat o kousek dál. Nedávno jsem zjistil, že moje fyzička a flexibilita je to, co vyžaduje pozornost. Když lyžuji kolem hranice svojí zóny, trávím spoustu času protahováním a přípravou těla na výkon. Co vzkážeš všem mladým a nadějným instruktorům? Výuka lyžování je někdy obtížná, ale zároveň velmi obohacující kariérní volba. Zkuste najít prvek v lyžařské technice nebo výuce, který vás baví a inspiruje, a věnujte se mu a studujte ho. Hledejte kamarády, klienty, vzory, kteří vás postrčí k tomu, abyste byli lepšími lyžaři a instruktory. Inspirace a motivace může přijít odkudkoli, často od klientů.

Svých kamarádů a kolegů se ptal MICHAEL TUREK, lektor APUL a člen lyžařské metodické komise

Kontakty na www.apul.cz 61

RESORT

TIPY

LIPNO:

TEXT: ANDREA DRENGUBÁKOVÁ FOTO: SNOWTOUR

pohoda pro první oblouky i relax v lehátku Lipno nad Vltavou je díky svým mírným svahům a bezplatnému dětskému lyžařskému parku tradiční jedničkou českých rodinných středisek. Nové zázemí s hotelem, restaurací, sportovním obchodem a luxusní cukrárnou lipenský areál dále zatraktivnilo, a to nejen pro rodiny s dětmi.

JEZERNÍ PRO PRVNÍ OBLOUČKY Naprosto přívětivou sjezdovkou pro první lyžařské obloučky vašich ratolestí je sjezdovka Jezerní, která se z vrcholu Kramolína spouští směrem k lipenské přehradě. Sjezdovka je po celé délce rovná, krásně přehledná a ukázkově mírná právě tak, aby se dětem lyže příliš rychle nerozjely.

K YETTIMU VE SPORTOVNÍM DUCHU Sportovnější lyžaři budou na Lipně vyhledávat spíš sjezdovky na odvrácené straně od přehrady, které mají o něco červenější sklon. Svůj výkon si můžou jezdci porovnat v měřeném slalomu na sjezdovce K Yettimu, která hostí i známé závody S ČT na vrchol. Komu branky nevyhovují, může si v pohodě kroužit oblouky i na vedlejší Sjezdovce lišáka Foxe, která má totožný sklon jako trať s měřeným slalomem.

40 M Taková je výška v nejvyšším bodě Stezky korunami stromů, na niž se můžete vydat klidně rovnou z lyžáků a u pokladen se přezout do bot, které zde zapůjčují. Stezka vás po dřevěném chodníku s nejrůznějšími zábavně naučnými zastávkami provede přímo kolem korun stromů a následně vás zatočí do spirály, která na svém konci nabídne neokoukatelný výhled nejen na lipenskou nádrž, ale také na malebnou Šumavu.

18 AŽ 20 HODIN JAKO V ALPÁCH! Alpskou atmosféru si na Lipně můžete navodit aperolem spritz v lehátku na terásce restaurace U Yettiho. Výhled sice nebudete mít na alpské vrcholky, nýbrž na zdejší sjezdovky, nicméně lehátka jsou natočená přímo na sluníčko, takže stačí jen zavřít oči a v mysli se můžete přenést třeba do Dolomit. A v restauraci U Yettiho i velmi dobře vaří!

V těchto večerních hodinách můžou děti vyměnit lyže za boby a vydat se do dětského lyžařského Fox parku za večerním bobováním. Svah není příliš dlouhý, takže si ho malí prckové můžou vyšlápnout klidně víckrát za sebou. A nejen prckové!

LIPNO JEDNÍM DECHEM „ATEMLOS DURCH DIE NACHT!“ Kdo by neznal typický „après-ski“ hit alpských středisek od zpěvačky Helene Fischer? I tento „šlágr“ se dá zaslechnout v kulatém après-ski baru na Lipně přímo nad Fox parkem. Kromě obligátního piva nebo aperolu si tu můžete poručit i hruškový punč a zakousnout se dá třeba do šunkové pizzy. Je to rozhodně nejatraktivnější místo, kde zakončit lipenskou lyžovačku!

I když je Lipno svou nabídkou a terénem předurčené rodinám s dětmi, nemusí se sem bát zavítat ani sportovnější jedinec či pár, který může najít zalíbení v rozmanité gastronomii, après-ski vyžití nebo doprovodném programu, třeba v procházce po Stezce korunami stromů nebo bruslení na zamrzlé přehradě.

Více informací: www.lipno.info

RESORT

TIPY

TEXT: ANDREA DRENGUBÁKOVÁ FOTO: SNOWTOUR

VELKÝ JAVOR v číslech Velký Javor, německy Grosser Arber, dává lyžařům ochutnat alpskou atmosféru širokými sjezdovkami i nejmodernějšími technologiemi, a to pouhých 10 minut od českých hranic. Alpy připomíná i gastronomie – dopřát si můžete wurst nebo vývar s velkým knedlíkem.

1 456 Taková je výška Velkého Javoru, což jej pasuje na nejvyšší horu šumavského masivu. To zdejšímu lyžařskému areálu garantuje velmi dobré sněhové podmínky, jimž pomáhá i severní orientace sjezdovek – zůstávají dlouho ve stínu, neměknou a nabídnou svezení na tvrdém podkladu i odpoledne.

190

Velký Javor disponuje nejmodernějšími technologiemi na úpravu sjezdovek – sjezdovky žehlí rolba Pistenbully 600 se speciálním systémem LiDAR, jehož úkolem je podrobně mapovat terén pomocí laserového paprsku odraženého od snímaného objektu. Těchto roleb se údajně zatím využívá jen 10 na světě.

Na tolik míst se dají na Velkém Javoru umístit sněžná děla, kterých tu mají na 55 kousků. O konkrétním umístění děla rozhoduje teplota, vítr nebo výška sněhu, což jsou údaje, které personál vidí přímo v počítači, a zároveň může z počítače sněžné dělo rovnou spustit.

Tolik pojízdných pásů na děti čeká v dětském lyžařském parku ArBär Kinderland, což je velká cvičná plocha v části zvané Turnhof, kam mají vstup jen začátečníci a malé děti. Lyžařské lekce tu zajišťuje hned několik lyžařských škol s propracovanými programy, a tak není divu, že Velký Javor je v oblasti dětských lyžařských parků považován za jedničku Německa.

½ LITRU

„Einmal Radler, bitte!“, zkrátka na Velkém Javoru si oblíbený mok můžete objednat tak, jak jste zvyklí z Alp. Počítejte tady ale, že naprostou samozřejmostí je radler načepovaný rovnou do půllitru. 

Na sjezdovky tlačí vodu čerpací stanice v objemu až 160 litrů za sekundu. Pokud jsou ideální klimatické podmínky, je možné s touto mašinérií vysněžit kopec už za 5 dní. Velký Javor sám o sobě v tomto směru tvrdí: „Nejsme velké alpské středisko, ale na poli technologií hrajeme Champions League!“

VELKÝ JAVOR JEDNÍM DECHEM Velký Javor se do čela německých lyžařských středisek dostává nejen díky moderním technologiím, ale také díky všestrannosti areálu – na jednu stranu získává výborné hodnocení dětských lyžařských parků, na druhou stranu areál v minulosti hostil i závody Světového poháru žen ve slalomu i v obřím slalomu, takže zdejší černá sjezdovka prověří i ty nejzkušenější lyžaře.

Více informací: www.arber.cz

RESORT

ADVERTORIAL

Lyžovačka od rána do večera Všude slyšíte, jak skvělé zážitky v různých skiareálech můžete zažít? Pokud přijedete na Dolní Moravu, můžeme vám garantovat, že zábavu si užijete od brzkého rána do pozdního večera, zde totiž den lyžováním rozhodně nekončí! Dřív než ostatní

ychutnejte si to privilegium zaříznout se do čerstvě urolbovaného svahu dřív než ostatní. První stopa je zážitek doplněný o snídani v prostorech horské chaty Slaměnka u zapáleného krbu, na který se ješte dlouho vzpomíná.

Na Mamutí dráhu!

Až odložíte na chvíli lyže, vydejte se na Mamutí horskou dráhu. Na bobech projedete 3kilometrovou trať plnou zatáček a bleskurychlých rovinek. A co víc, užijete si skvělé výhledy na zasněžený masiv Králického Sněžníku.

Bleskurychlé sáně

O návrat do dětských let se postará osvětlená sáňkařská dráha, na které budete svištět na bleskurychlých sportovních saních jedna báseň. Lanovou dráhou se necháte vyvézt i se saněmi a sjedete si osvětlenou trasu dlouhou 2,5 kilometru. Sáně si půjčíte u dolní stanice U Slona, kde můžete po jízdě zakotvit třeba s přáteli v baru.

Skialpy i sněžnice

Velkou oblibu si v posledních letech získaly výšlapy na skialpech s instruktorem. Pokud někdo upřednostňuje romantičtější charakter večerní zábavy, může si vyšlápnout na sněžnicích na chatu Slaměnka.

Večerka jsou nejlepší

Velkým lákadlem je bezesporu novinka v podobě večerního lyžování na sjezdovce Kamila. Přes půl kilometru dlouhá sjezdovka střední obtížnosti patří v resortu mezi vůbec nejoblíbenejší, a právě proto se stala první vlaštovkou, která do areálu přináší lyžování pod umělým světlem. O dokonale osvětlenou sjezdovku se stará 16 výkonných LED reflektorů rovnoměrně umístěných po obou stranách širokého svahu. Večerní lyžování si užijí lyžaři v pondělí, středu, pátek a sobotu v časových intervalech od 17.30 do 20.30

hodin. A kdo má chuť si zajít na horký drink, který k zimě neodmyslitelně patří, může využít nabídky restaurace Marcelka, která je přímo pod svahem. Více na:

www.dolnimorava.cz

RESORT

ADVERTORIAL

ALPE CIMBRA v Trentinu:

100 km sjezdovek až do března Lyžařská sezóna v oblasti Alpe Cimbra v Trentinu je dlouhá a díky únorové nadílce sněhu jsou podmínky perfektní.

lyžařských areálech Folgaria a Lavarone určitě vyzkoušejte tyto tři sjezdovky: Salizzona a Agonistica ve Folgarii, kde trénuje US Ski Team a olympijský vítěz Ryan Cochran Siegle, a černou Avez del Prinzep v Lavarone. Kromě nich dominují rozmanité modré a červené sjezdovky, díky nimž je skiareál velmi

oblíbený zejména u rodin s dětim. Najdete tu také velké množství cvičných svahů pro začátečníky včetně dětských výukových parků. Milovníci výletního lyžování si užijí „kolotoč“ 100 km sjezdovek, kterým mohou projíždět a obdivovat při tom krásy přírody, připomínající severské dálavy, a samozřejmě výhled na masiv Brenta. Běžkaři se pak mohou prohánět na 80 km upravených tratí ve dvou běžkařských střediscích Passo Coe a Millegrobbe. V oblasti Alpe Cimbra je také mnoho aktivit mimo sjezdovky, které můžete vyzkoušet: fat bike, lezení v ledu, psí spřežení, výlety na sněžnicích, skialpinismus nebo výlety

na sněžnicích při východu a západu slunce. Dovolená nabízí i mnoho příležitostí k relaxaci, nákupům nebo třeba ke gurmánským zážitkům. V hotelech, horských chatách a restauracích čeká na hosty bohatá nabídka jídel i vín, italských a trentinských delikates. Alpe Cimbra je celoročně atraktivní alpská destinace – od května do listopadu se tu můžete věnovat cyklistice, trekingu, horolezectví či golfu. Koupání je možné v jezeře Lavarone nebo v nedalekých jezerech Garda, Levico a Caldonazzo. Více informací:

www.alpecimbra.it

RESORT

SKIPAS

ADVERTORIAL

1+1 ZDARMA

14. 3. AŽ 10. 4. 2022 (PLATÍ JEN V HINTERSTODERU) na Kupón si stáhněte

HINTERSTODER & WURZERALM

v prázdninové oblasti Pyhrn-Priel … tak bohaté na sníh a skvěle dostupné!

ekreační oblast Pyhrn-Priel je skvěle dostupným lyžařským místem, které leží při cestě z Česka takřka za humny a kde si i na jaře užijete parádní sněhové podmínky! Lyžařské oblasti Hinterstoder a Wurzeralm se rozkládají v úchvatných kulisách Totes Gebirge a jeho horského masivu Warscheneck na jihu Horního Rakouska. Do obou se lze rychle a pohodlně dostat po Pyhrnské dálnici A9.

Čirá lyžařská radost

Obě lyžařské oblasti Hinterstoder a Wurzeralm jsou se svými pestrými svahy, komfortními a moderními lanovkami bez čekání ve frontách a zaručeným dostatkem sněhu zárukou nezapomenutelného jarního lyžování.

Zábava pro malé i větší děti

Díky atraktivním nabídkám pro rodiny s dětmi jsou obě oblasti ideální pro rodinnou zimní dovolenou. V dětském lyžařském areálu Sunny Kids Parks v Hinterstoderu a na Wurzeralmu se pak formou her malí hosté učí kroužit své první obloučky. Na mnoha zážitkových tratích pak čeká zábava i dobrodružství celou rodinu.

Slunečné lyžování v Hinterstoderu do 10. dubna a na Wurzeralmu do 13. března 2022

Dopoledne jsou díky vodivému jarnímu firnu sjezdovky v perfektním stavu. Odpoledne se dá příjemně strávit v útulné horské chatě, na jejíž prosluněné terase si užijete panoramatický výhled na pohoří Totes Gebirge s masivem Warschenecku.

Hinterstoder – opravdová lyžařská hora Pestré lyžování na 40 km sjezdovek všech stupňů obtížnosti Náročná závodní sjezdovka Hannese Trinkla (Světový pohár) Höss Totale: lyžování v nadmořské výšce od 600 m do 2 000 m Zážitková sjezdovka Snow Trail (vlny, klopené zatáčky atd.) Top akce: 19. 3. 2022 „Genussgipfeln“ (ochutnávky vína a regionálních specialit na horských chatách) 2. 4. 2022 „Lederhos’n Skigaudi“ (zábavné lyžování v lidových krojích)

Alprima Aparthotel Hinterstoder Jako jediné ubytovací zařízení tohoto typu v Horním Rakousku nabízí svým hostům 330 lůžek a navíc s bonusem skvělé polohy. Ideální pro všechny, kdo hledají cenově výhodné ubytování! Komfortní vybavení s vlastní kuchyní a prvotřídními službami concierge poskytují vše, co hosté mohou očekávat od ubytování s vlastním stravováním!

www.alprima.at Wurzeralm – romantický svět Rodinná lyžařská oblast s 22 km sjezdovek všech stupňů obtížnosti Jedna z nejrychlejších pozemních lanovek v Evropě Sunny Kids Park – lyžování hrou pro malé hosty, kteří zde získávají své první zkušenosti na sněhu (kouzelné koberce, lyžařský kolotoč atd.)

www.hiwu.at

K R A DNOW C E S N Í N MO U D Z E VE SJ ÍNEC

D L MON O V Á M Z Á E Ý OGRA R R P N Ý A J 22 SKI DOPROVODN E Ř E TÝ V ZNA 20 Í N BOHA ÁRTY A Č P R E O M E N EK 4. BŘ R AFT N A Ó Y Z D E 0 S Z 0 . S TÉTO PÁT N 0 A E D z P 2 I Ý c N . K L T O O w S o R DÉH NA LIBOV n Ž A s A . K T S PRO Dark

RESORT

ADVERTORIAL

NASSFELD:

slunečné lyžování se zážitky

elkoryse slunečný a sněhově spolehlivý Nassfeld, jedno z top 10 rakouských středisek s 30 lanovkami a vleky a 110 km sjezdovek, se může chlubit prakticky nejdelším slunečním svitem v Alpách. Průměrná výška sněhu přitom i na jaře dosahuje dvou metrů. Na jižní straně Alp a přímo na hranicích s Itálií se kromě typických rakouských horských chat můžete nechat rozmazlovat i italskými ristoranti a vůbec italským „sladkým nicneděláním“.

Místo klasického après-ski si můžete v Nassfeldu na terasách horských chat užívat uvolněnou atmosféru a chill out s příjemnou hudbou. A rodiny mohou na jaře – i o Velikonocích – využít jedinečnou nabídku Nassfeld Ski surprise, v rámci níž neplatí děti do 10 let v termínu od 13. března do 18. dubna za ubytování a lyžování ani cent!

NASSFELD SKI SURPRISE

termín: 13. 3. až 18. 4. 2022 pobyt od 3 do 7 nocí s TOP skipasem, děti v pokoji rodičů cena: od 698 eur / 2 dospělí a 1 dítě (9 let) za 5 nocí v apartmánu se 4denním TOP skipasem

Více informací:

www.nassfeld.at/cz/packages INFOCENTRUM A REZERVACE: Nassfeld – informační kancelář Praha Přemyslovská 4, Praha 3 e-mail: czech@nassfeld.at tel.: +420 222 220 997

www.nassfeld.at/cz

SMÍCH, I KDYŽ NENÍ SNÍH

30 × 16 × Užij si jarňáky ve vodě.

RESORT

ADVERTORIAL

CELODENNÍ BIKEPAS VČETNĚ VYUŽITÍ LANOVKY ZE PSTRUŽÍ dospělí 600 Kč děti 300 Kč

Trailpark Michala Prokopa

NA PLEŠIVCI Z brusu nový trailpark na krušnohorském Plešivci byl vybudován pod taktovkou trojnásobného mistra světa ve fourcrossu Michala Prokopa. Trailpark je obsluhovaný lanovou dráhou a nabízí flow traily všech obtížností, díky čemuž je vhodný pro každého – od začátečníka až po toho nejzkušenějšího jezdce. Trailpark si proto zamiluje každý nadšenec pro horská kola a přírodu. První etapa výstavby Trailparku započala na jaře 2021. Část trailů byla otevřena v červenci loňského roku – 1x modrý, 1x červený a 2x černý trail a jump lajna o celkové délce 10 kilometrů.

První etapa je pouze začátek, a tak se v následujících letech bude pokračovat v dobudování několika dalších trailů a vytvoření komplexní sítě stezek všech typů s řadou atrakcí a celkovou délkou několika desítek kilometrů. Návštěvníci trailparku také mohou využít stravovacích služeb v restauraci Plešivec nebo v baru s venkovním grilem U Dostyho. K dispozici jsou také půjčovna kol a vybavení nebo cykloservis. Ubytovat se lze v areálu ve dvou hotelech – Hotelu Plešivec a Horské Chatě Zelené Údolí. Více informací:

www.trailparkplesivec.cz

Vaše nová TOP DESTINACE v Krušných horách trailparkplesivec.cz

STORY

HAVÁRIE LANOVEK

TEXT: ROMAN GRIC

FOTO: GLOBE MEDIA-REUTERS

PŘÍMÝ ZÁSAH

Havarovaná kabinka lanovky Schwarze Schneid

Havárií lanovek po kolizi s nejrůznějšími prostředky letecké dopravy je v historii lanové dopravy známo několik, o dvou z nich (Vallée Blanche a Cavalese) jsme už psali v minulém ročníku SNOW. Nehoda, která se stala 5. září 2005 v Söldenu, je ale zcela ojedinělá. Toho dne upustil vrtulník, provádějící stavební práce, plný koš s betonem tak nešťastně, že jím trefil dopravní lano 1. úseku lanovky Schwarze Schneid a zavinil tím pád jedné kabinky a vypadnutí cestujících ze sousední kabinky vyraženými okny. Neštěstí si vyžádalo devět obětí a šest dalších osob utrpělo zranění, někteří z nich těžká. 74

Průběh nehody

V pondělí 5. září 2005 dopravoval vrtulník typu Lama SA 315 B rakouské firmy Knaus Helicopter se sídlem v Salzburgu v závěsu ocelový koš plný betonu o hmotnosti 700 kg na staveniště u horní stanice lanovky. Po poledni se koš s betonem při přeletu nad trasou lanovky ze závěsu pod vrtulníkem uvolnil tak nešťastně, že z výšky asi 200 m trefil

FOTO: ARCHIV AUTORA

dopravní lano 1. úseku lanovky Schwarze Schneid. V důsledku extrémního rozkmitání lana po nárazu spadla jedna osmimístná kabinka na zem. Podle pozdějšího vyjádření šéfa střediska Jakoba Falknera měl náraz betonu do lana účinek podobný šlehnutí obřím bičem. Z jedné sousední kabinky, která zůstala uchycená k lanu, byli cestující v důsledku extrémního kmitání lana z kabiny doslova katapultováni, tedy prohozeni ven akrylátovým zasklením kabinky, které bylo nárazem jejich těl vytrženo z gumového těsnění. V kabince, která se po zásahu zřítila z asi 50metrové výšky na zem, bylo pět osob. Tři z nich utrpěly smrtelná zranění, další dvě osoby se zranily těžce. Šest cestujících, kteří byli z plně obsazené kabinky nad zřícenou kabinkou vymrštěni ven, utrpělo smrtelná zranění, dva další zůstali nezraněni v kabince. V kabince, která zůstala viset na dopravním laně pod zřícenou kabinkou, utrpěli cestující také zranění, nebyli ale nárazem vymrštěni ven. Mezi smrtelně zraněnými byla jedna žena, dva muži a šest dětí – čtyři děvčata a dva chlapci ve věku 12–14 let, všichni členové lyžařského klubu z německého Schwarzwaldu na letním tréninku na ledovci. Ve 13.15 hod. obdržely tyrolské záchranné složky první nouzová volání. Místo nehody v nadmořské výšce asi 2 800 m bylo pro rychlý přístup záchranářů dostupné jen ze vzduchu. Akce se zúčastnilo 12 záchranářských vrtulníků, šest pohotovostních lékařů a na 150 záchranářů z řad horské služby, policie, Červeného kříže a pracovníků lanovky. Zranění byli letecky dopraveni na kliniky v Innsbrucku a v Zamsu, 35 cestujících v dalších kabinkách bylo evakuováno do bezpečí. Devíti cestujícím už bohužel pomoci nebylo.

Zajišťování stop a důkazů z okolí havarované kabinky FOTO: ARCHIV AUTORA

anovka Schwarze Schneid zahájila provoz v říjnu 2003 jako poslední z postupně budované trojice lanovek „Big3“, které ve světoznámém Söldenu zpřístupňují lyžařské terény nad 3 000 m n. m. Jedná se o moderní jednolanovou kabinkovou lanovku renomovaného rakouského výrobce, která ve dvou na sebe navazujících úsecích vede až do výšky 3 243 m n. m. v části střediska Rettenbachferner. Úseky mají šikmou délku 919 a 1 013 m, dolní stanice lanovky je v nadmořské výšce 2 674 m. Lanovka dokáže přepravit v osmimístných kabinkách až 2 800 cestujících za hodinu. Na lanovce již v roce 2004 došlo k mimořádné události, která si naštěstí nevyžádala zranění ani oběti na životech. 14. listopadu 2004 se do lana s integrovaným sdělovacím vedením (tzv. Telecomseil), zavěšeného v ose trati, zachytila ve volném rozpětí mezi podpěrami jedna prázdná kabinka. Lano slouží k propojení řídicích systémů lanovky mezi stanicemi. Následkem této kolize se kabinka zřítila na zem. 113 lyžařů v ostatních kabinkách ve výšce až 50 m nad zemí a v silném mrazu muselo čekat několik hodin, než byli postupně spuštěni z kabinek na zem. Jak pozdější vyšetřování této nehody prokázalo, příčinou bylo za určité síly a směru větru stupňující se kmitání sdělovacího lana. Dva zaměstnanci lanovky, kteří při silném větru zavčas nezastavili provoz na lanovce, byli na příkaz ministerstva dopravy suspendováni. Aby mohla být lanovka znovu provozována, dozorující orgán nařídil na lanovce zrealizovat řadu stavebně-technických opatření. A právě pro jejich realizaci bylo potřeba dopravovat mimo zimní období k horní stanici beton.

Dolní stanice 1. úseku lanovky Schwarze Schneid FOTO: AUTOR

Předehra v roce 2004

Čí to byla chyba?

36letý pilot osudného vrtulníku tvrdil, že se během letu nedotkl ani elektronického spínače pro odhození zátěže ani jeho mechanického zajištění a že během letu rovněž nezaznamenal žádný náznak toho, že by se mělo břemeno ze závěsu uvolnit. Muselo se podle něj jednat

Po söldenské havárii výrobce kabin u této typové řady začal montovat v kabinách dodatečné úchyty, zabraňující vyražení akrylátového skla

HAVÁRIE LANOVEK

FOTO: AUTOR

STORY

FOTO: CHRISTIAN JILG

Šipky ukazují umístění úchytů na kabinkách, vyráběných švýcarskou firmou po havárii v Söldenu

FOTO: ARCHIV AUTORA

Vrtulník Lama SA 315 B firmy Knaus Helicopter

Na stadionu u dolní stanice lanovky Schwarze Schneid připomíná neštěstí z roku 2005 tento památník

o technickou závadu systému, např. o opotřebení závěsu. Přesto, že někteří letečtí experti možnost samovolného uvolnění břemene zpochybňovali, podrobné technické vyšetřování později pilotovu verzi potvrdilo. Pilot s 850 letovými hodinami měl teprve měsíc licenci k přepravě nákladů v závěsu. Pozornost vyšetřovatelů se proto obrátila k provozovateli vrtulníku, firmě Knaus Helicopter. Tato firma se již v minulosti postarala o titulky na prvních stránkách novin. Nejen proto, že zakladatel firmy Johann Knaus byl právě tím pilotem, se kterým se v roce 1983 proletěl nad Rakouskem papež Jan Pavel II., ale také pro nehodu, při níž v roce 1997 Johann Knaus zahynul a jeho syn Philip utrpěl vážné zranění a je od té doby invalidní. Firmy se tak ujal ve svých 21 letech jako nejmladší profesionální pilot vrtulníku v Rakousku jeho bratr Roy Knaus. V roce 2007 se firma, zřejmě i v souvislosti se špatnou pověstí kvůli nehodě v Söldenu, dostala do platební neschopnosti. Po insolvenci nakonec došlo k finančnímu vyrovnání a firma Roye Knause, od roku 2008 pod označením Heli Austria GmbH a Heli Tirol GmbH, provozuje flotilu 17 vrtulníků pro nejrůznější účely a ročně nalétá přes 2 200 záchranných letů a přes 3 000 letových hodin pro dopravu materiálu. Ani ztráta materiálu, přepravovaného v závěsu pod vrtulníkem, nebyla ojedinělým jevem. 7. května 2009 vrtulník, provozovaný firmou Roy Knause, ztratil v Ötztalu asi jednu tunu dřeva. Dřevo trefilo hostinec, ke zranění osob naštěstí nedošlo. Firmě pak bylo na čas zakázáno v Tyrolsku přistávat. Už v době, kdy došlo k nehodě, platilo v Rakousku nařízení, že pilot vrtulníku při každém letu s břemenem musí zvolit takovou trasu letu, aby v případě pádu břemene nedošlo k ohrožení osob. Přímá trasa, křižující lanovku v provozu, byla zřejmě zvolena proto, aby se ušetřily drahé letové minuty. Podle očitých svědků k přeletům přes trasu lanovky docházelo v Söldenu opakovaně, přesto, že přelety lanovky během jejího provozu zakazuje také oficiální osvědčení leteckého provozovatele, kterého je firma držitelem.

Soudní proces

Pilot v soudním procesu v roce 2007 čelil obžalobě z usmrcení a zranění z nedbalosti. Původní rozsudek na 15 měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem po dobu tří let byl odvolacím soudem snížen na 7 měsíců na tři roky. Pilot po nehodě přešel ke konkurenci. V roce 2007 rozhodl civilní soud, že také společnost Ötztaler Gletscherbahnen musí nést díl odpovědnosti a za nehodu musí vyplatit pozůstalým odškodnění do výše 48 000 eur ročně až do celkové sumy 800 000 eur. I když provozovatel lanovek nehodu přímo nezavinil, měl podle výroku soudu důsledně dbát na dodržování podmínek externí firmou, provádějící přepravu stavebního materiálu. Neštěstí dnes připomíná betonový obelisk u dolní stanice lanovky Schwarze Schneid. Každoročně se zde setkávají k pietní vzpomínce pozůstalí po obětech.

Poučení z nehody

Jako z každé nehody, vzali si výrobci a provozovatelé lanovek i tentokrát poučení. Švýcarský výrobce modelové řady kabin shodné s kabinkami lanovky Schwarze Schneid začal akrylátová okna ve všech čtyřech rozích vybavovat dodatečnými úchytkami k rámu kabiny, aby nemohlo dojít k jejich vyražení. U následující typové řady jsou akrylátová okna kabin připevněna k rámu kabiny zevnitř lepením, takže k vyražení okna dojít nemůže a úchyty do těchto kabin již montovány nejsou. Provozovatelé lanovek od té doby také striktně dodržují zákaz létání vrtulníků s břemenem nad lanovkou, která je v provozu. O tom se přesvědčil i autor článku o mnoho let později při návštěvě Kaprunu. Vedoucí provozu, který nás tehdy v létě při prohlídce nových lanovek Gletscherjet 3 + 4 provázel, nám sdělil, že dalším cestujícím od této chvíle nebude umožněn nástup do lanovky. Jakmile se lanovka vyprázdní, uskuteční se několik letů vrtulníkem, křižujících trasu lanovky, s materiálem pro stavební práce na ledovci. Do půl hodiny bylo všechno vyřízeno a lanovka se znovu rozjela. Za ten pocit bezpečí tato půlhodinka určitě stála.

Logo se mění, my zůstáváme

KŘíŽeneCKÉHo nám. 990, 152 00 PRAHA 5 I WWW.PRAgUesPoRt.Cz

Komplexní služby pro lyžaře prodej & servis & půjčovna testcentrum & bootfitting www.montanasport-eshop.cz

80 FOTO: RED BULL CONTENT POOL

ACTIVE

FOTO: RED BULL CONTENT POOL

Lyžování a surfing, TEXT: TOM ŘEPÍK

rozdělení příbuzní Dva z nejpopulárnějších zážitkových sportů na planetě se vzájemně inspirují a ovlivňují už více než půl století.

FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

ACTIVE

Časopis Life byl svého času pravděpodobně první publikací, která medializovala vliv surfingu na lyžování, ač vyznění nebylo dvakrát příznivé

Klouzání se na sněhu a na vlnách má nepřekvapivě mnoho stejných příznivců, kteří se věnují oběma vášním se stejnou láskou.

FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

asopis Life byl svého času pravděpodobně první publikací, která medializovala vliv surfingu na lyžování, ač vyznění nebylo příznivé: v březnovém čísle z roku 1965 redakce otiskla článek s titulkem „Příšerný aspenský problém se surfaři na lyžích“. Jeho text popisoval Aspen jako „jedno z nejhezčích lyžařských středisek v zemi – tedy dokud nepřijedou surfaři. Pak se město zaplní mladými lidmi... lyžuje se tu divoce a po nocích se pořádají ještě divočejší večírky. Tito surfaři, z kterých se stali lyžaři, jsou na svazích zbrusu novým problematickým druhem.“ Zmíněný příběh sice trval na tom, že „nová invaze činí Aspen nešťastným“, ale lyžování se díky takové medializaci dostalo do podobně oslnivého světla, díky němuž už surfařská hvězda o pár let dříve v tom nejlepším explodovala. Obliba lyžování mezi surfaři od šedesátých let úměrně rostla – a začala přitahovat i lidi, kteří nikdy o žádném z těchto sportů aktivně neuvažovali, ale nyní si chtěli vyzkoušet něco sexy a zábavného, protože o tom četli nebo slyšeli.

Surfařská hvězda šedesátých let Joey Cabell na jednom ze svých prvních videí na internetu

Klouzání se na sněhu a na vlnách má nepřekvapivě mnoho stejných příznivců, kteří se věnují oběma vášním se stejnou láskou. Oduševnělé sporty, využívající vodu jako své médium – na vlnách vodních hladin či zmrzlých svazích –, jsou bez přílišné nadsázky uměleckým vyjádřením svobody odehrávající se na krásných místech světa. A životní styl vyznavačů obou aktivit může být – a typicky bývá – svůdně hédonistický.

Přirozená kombinace

Samozřejmě, že ne všichni surfaři a lyžaři byli vandráci a tuláci, jak je označil časopis Life. Joey Cabell z Havaje byl jedním z nejslavnějších surfařů 60. let. S lyžemi začal v devatenácti letech v Altě a v roce 1960 se přestěhoval do Aspenu, aby se naplno věnoval závodnímu lyžování. „Na začátku šedesátek na aspenské lyžařské scéně stále dominovali Evropané. A my jsme nebyli takový lidský druh, na jaký

asi byli zvyklí. Ale dokud bude existovat možnost přecházet z lyží na vodu a naopak, surfaři se na sněhu dál budou objevovat a půjde jim do dobře,“ zavzpomínal do jednoho ze starších čísel magazínu Powder. Cabell se v roce 1962 spojil s místním usedlíkem Herbie Baldersonem a kalifornským surfařským bohem a mariňákem Buzzy Bentem (který odešel studovat na denverskou univerzitu a tam začal i lyžovat) a otevřeli si v Aspenu

Tom Sims na svém skiboardu

Vzájemné vlivy

Synergie mezi oběma sportovními odvětvími se netýkala jen jejich koncových spotřebitelů – v roce 1981 nakladatelství Surfer Publications (jež v roce 1959 začalo vydávat svůj úspěšný nosný magazín Surfer), koupilo tehdy devítiletý magazín Powder a v následujících letech z něj učinilo oborovou mediální kometu. „Umím si představit, že tehdy

v Surferu viděli pověstný nápis na zdi a pochopili, že velkorysý obrazový materiál orientovaný na zážitkový životní styl výborně osloví i nově se rodící komunitu riderů,“ vzpomíná na osmdesátkovou éru tehdejší dlouholetý editor magazínu Powder Les Anthony. A byl to mimochodem magazín Powder, který v roce 1987 zplodil svůj sesterský časopis Snowboarder. Oba tituly pak dlouhé roky

vévodily čtenářským publikům svých odvětví. Jmenované magazíny bezpochyby pomohly podnítit i vzájemné prolnutí hantýrek, které se v nich vyvíjely už od počátků obou sportů. Zmíněný článek v magazínu Life z roku 1965 vypichuje třeba termín „gremmie“ (grommet, grom), používaný odjakživa pro nováčky v extrémních aktivitách včetně FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

první restauraci Chart House. Byla tak úspěšná, že své podniky začali duplikovat po surfařských lokalitách v Kalifornii a na Havaji. Jejich restaurace byly vyhledávanými zdroji přivýdělku pro mnoho lyžařů i surfařů, kteří neměli nic proti práci do noci, když si přes den dokázali vyšetřit pár hodin pro své ježdění. Dnes je řetězec restaurací Chart House rozšířen po celých Spojených státech. Osmdesátník Cabell nyní žije na havajském ostrově Oahu, ale do Aspenu se vrací začátkem každé zimy: „Jde o zcela přirozenou kombinaci. Spousta lidí z Kalifornie a Havaje se tak v zimě přesouvá do Aspenu a dalších horských center – a v létě zas naopak.“ S příchodem snowboardů a později vykrojených lyží se atraktivita sněhových sportů pro surfaře ještě zvýšila.

FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

Životní styl vyznavačů obou aktivit může být – a typicky bývá – svůdně hédonistický.

Jedna z historicky největších hvězd snowboardingu, trojnásobný olympijský vítěz Shawn White

ACTIVE

FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

surfování, snowboardingu nebo skateboardingu; „avalanche“ se říká specifickému brždění na prkně; jedna řada lyží Salomon se jednou jmenovala „guns“, což je surfařským termínem pro dlouhá prkna; „bottom turn“ (silné zatočení na dně vlny transformující energii z klesání po ní) je základní technikou surfařů stejně jako riderů na snowboardech a tak by se dalo pokračovat.

Bulharský aspeňan Ivan Petkov v devadesátých letech se svou S Ski, pionýrským prototypem carvingové lyže

Mluvě o vlivech, podobně silnou přízeň jako surfing nemůže nemít k lyžování a snowboardingu i skateboarding, a to už od svých známých začátků zkraje šedesátých let. Tehdy v roce 1963 Kaliforňan Tom Sims postavil prkno nazvané skiboard, kombinující v té době používané náčiní pro lyžování, skateboarding a surfing. V roce 1976 založil značku Sims Snowboards and Skateboards a stal se mistrem světa v obou sportech. Tom Sims (1950–2012) měl lví podíl na úspěšném prolobbování snowboardingu jako olympijského sportu v roce 1998. To otevřelo dveře nové generaci hvězd jako Shaun White, který vyhrál tři olympijská snowboardingová zlata a má víc zlata z populárních X Games, než se mi chce počítat – včetně titulů ve skateboardingu (kde se stal profesionálem už v sedmnácti) i snowboardingu (v němž svého prvního sponzora získal v sedmi letech). Dnes je Shaun jedním z nejpopulárnějších snowboardistů historie, hraje ve filmech, účinkuje ve virtuálních videohrách a podle Wikipedie je jediným sportovcem světa, který vyhrál na letních i zimních X Games.

Surfařská legenda Gerry Lopez, přezdívaný Mr. Pipeline, se přestěhoval z Havaje do oregonského Bendu a založil tam svou značku prken Gerry Lopez Snowboards

„Když na to přijde, všechny sporty na prknech jsou si příbuzné,“ říká profesionální skejťák Othello Clark, čímž do pomyslné kompletující ošatky přidává i kiteboarding a windsurfing. Poté, co se dal v roce 1994 i na snowboarding, přestěhoval se Othello do Aspenu. „Snowboarding je pro mě druhou přirozeností, se stejnou dynamikou, postojem, rovnováhou a technikou, jako používám na skejtu. Surfování i snowboarding mi poskytují podobný pocit splynutí s přírodou. A voda je měkčí a proměnlivější než beton nebo asfalt, takže pro mě je to něco jako snowboarding v prašanu.“ Dnes je Clark krom své pokračující kariéry sportovce i populární televizní tváří. Jeho největší láskou zůstává skejt: „Vždycky to tak

budu mít, protože skejt zůstává stejný. Mám rád prosté věci – skejt lze dělat kdykoli, není drahý ani složitý. Všechno, co potřebuju, je prkno, a aby nepršelo.“

Otec vykrojených lyží

V osmdesátých letech se dal bývalý lyžař ze Světového poháru Ivan Petkov v rámci své rehabilitace starých zranění na windsurfing. Zprvu klouzal po domácím Černém moři, zanedlouho se v tomto vodním sportu dostal do popředí a skončil na Havaji, kde si otevřel surfařský obchod. Začal experimentovat s krojením surfařských prken a brzy přenesl nápad i na lyže. V roce 1993 spoluzaložil firmu S Ski, která vyvíjela první silně vykrojené lyže, jež způsobily v ten pravý čas ve skomírajícím lyžařském průmyslu

památnou carvingovou revoluci. „Hledal jsem způsob, jak docílit carvingu na lyžích podobně, jako to šlo na surfu nebo windsurfingovém prkně,“ vzpomínal na svá devadesátá léta Petkov do domovských The Aspen Times. Ivan se narodil v Bulharsku a jeho život byl od dětství výjimečný. Na Balkáně byl slavnou dětskou filmovou hvězdou. Jeho raná vášeň pro lyžování ho přivedla v polovině sedmdesátých let do bulharské reprezentace. Pak se vypracoval v mezinárodně uznávaného windsurfaře. Koncem 80. let se přestěhoval do Aspenu a dlouhá léta působil jako lyžařský instruktor; s mnohými svými klienty se dělil o své lyže S, carvingovou techniku i dobrou náladu. V roce 2006 založil společnost Hot Gear, která nabízela FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

I skejťáci

FOTO: PRACOVNÍ ARCHÍV AUTORA

Čtyřicátník Bruce Irons dodnes brázdí vlny po celém světě a udivuje svými radikálními akrobatickými manévry

vyhřívané vaky na lyžařské boty, díky nimž dál udržoval spojení se svým milovaným sportem (a mnoho lyžařů ze Světového poháru si udržovalo nohy v teple). V roce 2012 zemřel duchovní otec krojených lyží v Aspenu na rakovinu, rok před nedožitou šedesátkou. Jeho vynález přiblížil snadno krájené oblouky každému a nalákal na sníh ještě více surfařů než kdy dřív.

Surfařské vlivy dominují

Například snowboardy Pure Carve od aspenského Cliffa Ahumady přivedly na sníh surfařské legendy jako Nat Young, JR Richards, Micki Munoz, Mike Doyle, Dickie Moon, Herbie Fletcher. „Všichni jsme byli na obálce časopisu Surfing Magazine,“ utrousil šampion longboardingu Herbie Fletcher. „Byl jsem na třech – to není nic zvláštního.“ Ahumada jej doplňuje, že carving v surfovém stylu je spíše plynulý, ležérní styl jízdy s myšlenkou na sjíždění vln, na rozdíl od alpského stylu, který je agresivnější a více sledující spádnici. „Našemu typickému zákazníkovi bylo kolem padesáti,“ pokračuje Ahumada. „Všechny dostával ten blízký pocit, jaký znali ze surfingu. Dostáváme od surfařské komunity neuvěřitelnou zpětnou

vazbu a podporu. Když vidím Jaye Sparkyho Longleye v pět ráno, jak se nemůže dočkat, až se dostane na ranní svah, to je vážně něco.“ Sparky je zralý šedesátník, zakladatel surfování na tvrdých prknech a vlastník značky Rainbow Sandals, jenž tráví své zimy na svazích v Sun Valley. Když se gigantická surfařská legenda Gerry Lopez, přezdívaný Mr. Pipeline, přestěhoval zkraje devadesátých let z Havaje do oregonského Bendu a založil svou značku prken Gerry Lopez Snowboards, šlo o křiklavý indikátor širokého účastnického prolnutí mezi oběma sporty. Dnešní sedmdesátník Gerry dál žije v Bendu, specializuje se na výrobu surfboardů, pracuje jako ambasador pro značku Patagonia a na domácím kopci Mount Bachelor pořádá každoroční Big Wawe Challenge, jakýsi hybrid mezi U rampou a slopestyle tratí, na niž mu přijíždí spousta velkých jmen surfařských, tak i těch ze sněhových sportů. Prolnutí mezi sněhem a vodou je patrné i na dodavatelské straně dotčených sportů; množství surfařských značek, jež expandovaly na sněhové trhy, a naopak, by vydalo na nezáživně dlouhý seznam. Za všechny jmenujme vedoucí brandy jako Patagonia,

O’Neil, Lib Tech, Volcom, Nils, Quicksilver, Da Kine, Burton nebo Oakley. Se vším vzájemným prolínáním nepřekvapuje, že i techniky jízdy a triků v jednotlivých sportech se čím dál víc přibližovaly, ovlivňovaly, inspirovaly a směšovaly. Surfaři vcelku snadno aplikují své carvingové dovednosti na sníh; současně se nechávají inspirovat novými triky, které vidí na snowboardingových soutěžích a ve snowparcích. Na vodě pak zkouší nové manévry, které je vystřelují vysoko nad hladinu a umožňují docilovat rotací, točení, salt a kdečeho dalšího obdivuhodného, co bývá k vidění v terénních parcích horských středisek. Legendární bratři Ironsové z Havaje jsou perfektním ztělesněním genetického propojení mezi vodou a sněhem: jejich matka Danielle Tache vyrostla v jedné z nejznámějších aspenských lyžařských rodin. Jejich otec Yvan, narozený v kanadském Québecu, byl elitním lyžařským závodníkem, stejně jako jeho kalifornská matka Marie (která si vzala surfaře) i jeho strýc Mark. Danielle odjela z Kalifornie do havajského Kauai, kde se seznámila se soutěžním surfařem Philem Ironsem a provdala se za něj (jeho synovec se později stal

vydavatelem kultovního magazínu Surfer). Jejich dva synové Andy a Bruce Ironsovi kolem přelomu milénia dominovali surfařskému světu. Andy se stal trojnásobným světovým šampionem v řadě, než přišla jeho předčasná a tajemstvím zahalená smrt v roce 2010. Čtyřicátník Bruce dodnes brázdí vlny po celém světě a udivuje svými radikálními akrobatickými manévry.

Stálá stimulace

V září 2018 se poprvé v historii Světové ligy surfařů (World Surfing League), obdoby lyžařského světového poháru, konal závod ve vnitrozemí na umělé vlně v California Surf Ranch, jejž provozuje jedenáctinásobný světový šampion v surfingu Kelly Slater. Šéfka organizace WSL Sophie Goldschnidtová při té příležitosti sdělila televizi CNN, že pořádání surfařských soutěží na podobných umělých systémech vln se v principu podobá U-rampě a podobným umělým stavbám ve snowparku při lyžování a snowboardingu. A že obě prostředí zásadním způsobem stimulují výkonnostní a dovednostní pokroky v disciplínách. Surfování a sněhové sporty budou nejspíš provždy srovnávány. S tolika podobnostmi v demografii jejich vyznavačů, charakteristice oborových ikon i mentálním nastavení adrenalinových konzumentů obou táborů není divu, že se tyto dvě oblasti takto vydatně prolínají. A to je – bez ohledu na starý skeptický článek v magazínu Life – pro každého v těchto odvětvích jen dobře.

ACTIVE

TEXT A FOTO: PAVEL TRČALA

Lyžování a surfování

Oregon (USA)

íká se, že sopka Mount Hood je jednou z nejsmrtelnějších hor USA. Zahynulo na ní již více než sto třicet lidí. To je samozřejmě dáno tím, že se tuto ikonickou horu každoročně pokusí zdolat deset tisíc lidí. Sopka je stale aktivní a výpary jsou dost cítit. Při sjezdu na lyžích míjíte celkem strašidelné ledovcové trhliny. V nižších partiích svahů se rozkládá ledovcový lyžařský areál, na kterém v létě trénuje polovina amerických lyžařských týmů. A po lyžování hurá dolů do Hood River. Toto město, vzdálené asi hodinu jízdy z lyžařského střediska, je mekkou windsurfingu v kontinentálních Spojených státech. Poušť ve východním Oregonu se ohřeje a natahuje relativně chladný vzduch z Pacifiku. Soutěska Columbia River Gorge na stejnojmenné řece tvoří takový trychtýř, kde tento vítr nabírá na síle. Když jsem dojel stopem na Mount Hood a řekl jsem svému řidiči, že mám sen ráno vylézt na tuto horu a odpoledne windsurfovat na řece Columbii, hned mě spojil s demo centrem, kde mi půjčili prakticky nové lyže i boty. Přespal jsem na chodbě prázdného hotelu a dopoledne si užil lyžování na ledovci. Na výstup k vrcholu jsem se vydal relativně pozdě. Bylo mi dvacet a neměl jsem žádné lavinové vybavení. U kráteru jsem potkal tři bratry s jejich tatínkem. O vrchol se pokoušeli již třikrát a vždy neúspěšně. Teprve tam mi došlo, jaké jsem měl štěstí. Tento den byl pro mě splněným snem a ke spánku jsem se uložil v dostavníku, který je symbolem dobývání severozápadu

v jeden den

USA.

Pensylvánie (USA)

V Pensylvánii je hodně lyžařských center a windsurfovat se dá například přímo na řece Potomac nebo na Atlantiku v sousedním státě Maryland. Tady jsem během studií začal svůj multisportovní narozeninový den. V malém středisku Liberty Mountain už bylo na konci března zavřeno, a tak jsme si sjezdovky museli vyšlápnout. Odpoledne jsme dojeli zpátky do Washingtonu a hledali vítr, ale marně. Zachránily mě peřeje malého přítoku řeky Potomac, na kterých jsem se chvíli udržel na velkém windsurfovém prkně, abych misi splnil. Kamarád tehdy vše natáčel a přímo za jízdy na videokameře stříhal. Hudbu jsme přidávali tak, že jsme sluchátka z walkmana přikládali k mikrofonu. Tehdy nebyl YouTube ani Instagram, ale večer jsme to ve Washingtonu pustili na party a video mělo přesně tolik lajků, kolik bylo na oslavě lidí.

Chile

Jaro láká nejen k lyžování, ale i k aktivitám, které jsou typické pro letní polovinu roku. V zimě miluju sníh a v létě vodu. Proto se už dlouhá léta vždy na jaře snažím obě mé vášně spojit. Vzhledem k tomu, že mám navíc na konci března narozeniny, je pro mě lyžování a surfování v jednom dni kromě výzvy i dárkem, bez kterého už si nedokážu narozeninový den ani představit. Možná máte také rádi skluz na sněhu i na vodě, a tak vás třeba budu inspirovat k návštěvě následujících míst s lyžemi nebo surfovým prknem.

Během našeho léta tu trénují ti nejlepší světoví sjezdaři. Lyžovat a surfovat během jednoho dne byste tu zvládli klidně přímo z hlavního města. Santiago je totiž napůl cesty mezi oceánem a lyžařskými středisky a na vlny i na sjezdovky je to z této metropole pouze hodinu.

Já jsem však vystoupal na vulkán Villarica, sjel dolů na lyžích a odpoledne jezdil na vodních lyžích po stejnojmenném jezeře. Výstup byl náročný a sněhu nebylo moc, protože v době mých narozenin je na jižní polokouli samozřejmě podzim. I přesto se dalo na lyžích sjet více než tisíc výškových metrů. Kdo ví, jak je na tom ledovec dnes.

Dubaj (SAE)

V Emirátech najdete pláže pro windsurfing a kitesurfing a lyžování můžete zkusit v hale. Určitě tam nepoletíte kvůli tomu, ale když už tam budete, tak by byla škoda to nevyzkoušet. V Dubaji jsem si ráno zalyžoval v hale a odpoledne nahodil kajt na nedaleké pláži Jumairah. Z haly je to na tuto pláž jen asi patnáct kilometrů. Tehdy bylo lyžování v hale ještě něco neobvyklého. Na lyžování se mi líbí právě to, že se náš sport provozuje venku. Jeden den v hale je v pohodě, ale popravdě jsem rád, že nemusím v hale trénovat třeba dva týdny v kuse, jako dnešní lyžařská mládež.

Nový Zéland

Na Novém Zélandu je úžasné lyžování i surfování a obé si můžete dopřát na Severním i Jižním Ostrově. Země je velká jako Kalifornie, ale žije v ní desetrkát méně lidí, tedy jen asi čtyři miliony. Hory i oceán jsou tu dechberoucí a nezdevastované průmyslem nebo výstavbou. Právě tato země byla pro mě v dětství velkou inspirací pro spojení lyžování a surfování. Svůj novozélandský sen jsem si splnil na západním pobřeží Jižního Ostrova. Když jsem přijel do městečka Fox Glacier, místní se dozvěděli o mém nápadu a půjčili mi surfové prkno i lyže. Původně jsem si chtěl dát dárek a vyletět na ledovec helikoptérou, ale viditelnost to ráno neumožňovala, a tak jsem napřed po nezpevněných cestách dostopoval k vlnám na Gillespies Beach. Podobně jako v Oregonu jsem si ani neuvědomoval, jaké jsem měl štěstí. Paní, která mě tam přivezla, tam se mnou počkala a dívala se, jak surfuju s delfíny. To byl opravdu velmi silný zážitek. Nekonečnou pláž s krásnou vlnou jsem měl jen pro sebe a v pozadí jsem viděl hory a ledovec. Paní mě pak zase odvezla zpátky do městečka. Kdybych tam zůstal sám, tak by totiž možná žádné auto zpátky ten den už nejelo. Naštěstí byl tehdy ledovec ještě hodně nízko, a tak jsem se k němu vydal pěšky. Sníh byl tvrdý a celkem špinavý.

Den na lyžích a vodě zároveň se dá strávit i na Moravě (Stupava)

Jak se mi začal plnit sen Můj sen jezdit na sněhu a na vodě v jeden den se vytvořil někdy začátkem 90. let. V deseti letech jsem dostal k narozeninám atlas světa a stránku s Novým Zélandem jsem měl pořád otevřenou. Už v dětství jsem miloval lyžování a windsurfování a líbilo se mi, že tam je oceán tak blízko hor. A pak jsem viděl video, ve kterém borec ráno sjížděl nějaký novozélandský ledovec a odpoledne se při cestě domů nechal táhnout za autem po irigačním kanálu.

Po prvním ročníku na vysoké škole jsem stopem procestoval Ameriku z Aljašky přes Britskou Kolumbii až po Colorado. Jedním z vrcholů této velké cesty byl obrazně i doslova Oregon. V tomto státu jsem si poprvé splnil můj dětský sen. Nebylo to tehdy přesně na narozky, ale byl to start tradice, která trvá již přes dvacet let. Jízda na sněhu a na vodě v jednom dni je pro mě každoroční výzvou, kterou prostě musím splnit. Musím se přiznat, že mám někdy před samotným dnem i něco jako trému, kterou má závodník před závodem. Bude sníh?

Bude foukat? Najdu místo, kde se dá odstartovat kite? Navíc hledám vždy nová místa a měním i sportovní disciplíny. Někdy jsou to lyže a windsurf. Jindy snowboard a wakeboard či kitesurf. Téměř nikdy nemám možnost si lokace projet předem. Je to prostě adrenalin. Když se to pak podaří a třeba i počasí kooperuje, tak je to opravdový dárek! Pokud máte rádi sníh i vodu, tak to určitě alespoň jednou vyzkoušejte. Pokud nemáte narozeniny na jaře, tak to vlastně máte jednodušší, protože si na váš pokus můžete vybrat to nejlepší jarní počasí.

ACTIVE

Rakousko

Norsko

Štýrské středisko Stuhleck je jen hodinu na jih od Vídně. Nedaleké Neziderské jezero je pak jedním z nejlepších spotů pro kitesurfing ve Střední Evropě.

V Norsku je mnoho míst, kde můžete lyžovat a surfovat v jeden den nejen na jaře, ale díky Golfskému proudu vlastně celoročně.

Vítr byl perfektní jižní a bylo téměř dvacet stupňů. Za rákosím se dalo jezdit po naprosto hladké vodě, což bylo něco jako lyžování v prašanu nebo na manšestru.

Se sestrou jsme ještě na vysoké procestovali stopem Norsko. Vystoupali jsme na nejvyšší horu Galdhoppigen, kterou jsem sjel na lyžích, a večer jsme se koupali v moři. Surf mi chyběl, tak snad příště.

Itálie

Madonna di Campiglio nabízí výborné jarní lyžování na severně orientovaných sjezdovkách Passo Groste – i na konci března tu můžete mít prašan. Po obědě pak stačí vyrazit k jezeru Garda. K jezeru jsem dorazil. Sice výjimečně nefoukalo, ale situaci jsem vyřešil člunem. Za krátkou jízdu sice chtěli padesát eur, ale člověk má narozky jen jednou za rok.

Chorvatsko

V Chorvatsku jistě znáte pobřeží, ale jsou tu i lyžařská střediska a v Záhřebu se dokonce jezdí Světový pohár. Lyžovat můžete i kousek od moře například u Rijeky. Na konci března byla všechna střediska zavřená, ale našli jsme s kámošem sněžnou kotlinu asi tisíc metrů nad mořem. Foukalo, a tak

jsem nahodil a užil si skvělý snowkiting. Odpoledne jsme projeli kolem Rijeky až na samotný konec Istrie. Ten stejný jižní vítr, který mě poháněl po sněžných pláních v horách, foukal i u Jadranu a navíc přinášel krásné vlny. Pláž u městečka Medulin na samotném jihu Istrie je jednou z mála písečných pláží v Chorvatsku a navíc má takový štěrkový práh vytvářející skvělou vlnu. Borci tu v zimě mohou surfovat i bez plachty nebo bez kajtu. V létě si tu nezajezdíte, protože se jedná o vyhledávanou turistickou pláž a kitesurfing je tu zakázaný.

Katalánsko (Španělsko) V Pyrenejích nedaleko Barcelony je více lyžařských center a k moři je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel stopem.

Ve středisku Valter 2000 jsem si půjčil lyže a užil si i na konci března luxusní prašan. Problém byl, že jsem s sebou neměl lyžařské oblečení. A byla kosa! Lyžování v neoprenové lycře opravdu nedoporučuju. Odpoledne jsem přejel stopem do známého kitesurf letoviska Las Roses, kde jsem nahodil kite. I když byl vítr slabý, misi jsem splnil.

Sníh a voda v jednom dni doma na Moravě! Stupava patří mezi nejníže položená střediska na Moravě, ale tradičně otevírá mezi prvními a sezonu končí mezi posledními. Su pedant na diverzitu a opravdu chci každý rok najít jiné místo, ale musím se přiznat, že jsem tu narozky oslavil už dvakrát. I vy tu můžete zažít pěkný multisportovní jarní den

a nemusíte u toho cestovat přes půl světa. Při první návštěvě jsem po dopoledním lyžování pokračoval na Mušov, kde foukalo tak akorát, abych se dostal do skluzu na windsurfu. Když jsem se po osmi letech na Stupavu vrátil, nefoukalo vůbec, ale zachránila to jízda na surfovém prkně na laně za oktávkou na

Ostrožské na jednom novém soukromém jezírku. Se souhlasem vlastníka, podotýkám. Asi nejneobvyklejší narozky jsem zažil na jaře 2020. Po lyžování na Ovčárně jsem zajel k jedné štěrkovně a poštěstilo se mi kitesurfování na vodě při sněžení! Bylo to tak absurdní jako celé to období.

Turecko

Turecko je nesmírně hornatá země s desítkami lyžařských středisek. Nejblíže moři se dá lyžovat ve středisku Saklikent nedaleko Antalye a večer se pak třeba koupat ve vlnách. Do Turecka jsem se vydal stopem se ségrou. Tehdy nebyly žádné nízkonákladové aearolinky a jako studenti jsme prostě sbalili baťohy a jeli. Lyžovali jsme ve středisku Saklikent nedaleko Antalye a večer jsme se koupali v moři. Neměli jsme s sebou žádné náčiní na vodní sporty, takže jsem nemohl surfovat, ale moc moc bych se do Turecka chtěl vrátit. Velmi mě láká téměř čtyři tisíce metrů vysoká sopka Erciyes. Moderní lyžařské středisko tu leží pouze dvacet minut od letiště ve městě Kayseri.

Pavel dokumentuje nejen svá narozeninová dobrodružství, ale také obecně lyžování a surfování v různých koutech světa. Na všechna videa se můžete podívat na

www.youtube.com/trcala

ACTIVE

RECENZE

CHYTRÉ HODINKY

PETR HAVELKA ODBORNÝ REDAKTOR SNOW

Garmin Epix gen 2

Maximalismus v každém detailu Druhá generace sportovních hodinek Garmin Epix je robustní a nabitá sportovními, outdoorovými, mapovými, navigačními a chytrými funkcemi. Nehodí se snad jen do divadla, ale pokud to se sporty, zejména s těmi ve volné přírodě, myslíte vážně, čtěte dále.

odinky Epix mají velký a přehledný displej, a to ve velmi jemném a kontrastním AMOLED provedení a rozlišení 454x454 pixelů, díky čemuž jsou všechny detaily velmi dobře viditelné, a to i za jasného slunečného počasí. To oceníte například při čtení notifikací z mobilu, ale především při navigaci nebo orientaci v terénu díky nahranému topografickému mapovému podkladu. Srdce hodinek je skryto v pouzdře z kvalitního kovu a za odolným safírovým sklíčkem. Ze zadní strany je umístěn lehce vystouplý snímač tepové frekvence a okysličení krve. Rafička váhy se u tohoto robustního přístroje zastavila na hodnotě 71 gramů. Díky větším rozměrům je velký displej dobře čitelný, tlačítka jsou dobře dostupná a ovladatelná i v rukavicích. Logicky se moc nehodí na útlou ruku, a proto se dá říct, že Garmin Epix je zejména „mužskou“ záležitostí.

Ovládání i v rukavicích

AMOLED displej je dotykový a při běžném provozu můžete jednoduše a přesně scrollovat obsahem či se pohybovat po mapě. Jakmile ale spustíte sledování sportovní aktivity, ve výchozím nastavení se dotyk deaktivuje a ovládání probíhá jen prostřednictvím 5 výrazných a docela tuhých tlačítek, která proto ovládnete i v tenčích rukavicích a u nichž nedochází k nechtěnému stisknutí. Osvojit si všechny funkce skryté pod jednotlivými tlačítky chvíli trvá, kdo již vlastnil nějaké jiné hodiny Garmin, bude mít výhodu.

Otvírá se vám tak plejáda možností, např. v každém stoupání budete mít přehled o tom, kolik výškových metrů ještě zbývá, budete se po uložené trase moci navigovat nebo se po prošlé trajektorii vrátit zpět do cíle… Přesnou pozici určenou díky družicím doplňuje barometr a také magnetický kompas.

Spojení s okolním světem Změří, na co si vzpomenete

Tento top model umí sledovat a vyhodnocovat obrovské množství sportovních disciplín, vlastně všechny, které Garmin v tuhle chvíli umí zpracovat. V zimě jsou to sjezdové disciplíny na lyžích a snowboardu, skialp, běžecké lyžování klasickou i volnou technikou. Další plejáda sportů outdoorových i indoorových je tak bohatá, že by to vydalo na samostatný článek. Díky přesnému sensoru tepu a saturace krve hodinky sledují průběžně zdravotní funkce, dokáží monitorovat spánek, zatížení organismu, regeneraci… Samozřejmostí je napojení na další snímače, běžci a triatlonisté se například „neobejdou“ bez hrudního pásu HRM-Pro pro přesné měření tepové frekvence, ale i pro sledování dynamiky běhu díky vestavěnému akcelerometru.

Hodinky umí komunikovat přes Bluetooth a Wi-fi, po spojení s Garmin Connect si můžete nastavit platební bránu Garmin Pay (skvělé nejen při platbě v horské hospodě), nahrát si do hodinek hudbu nebo ji poslouchat off-line ze zdroje Spotify a dalších streamovacích platforem, ovládat základní funkce telefonu např. při volání, číst notifikace a zjednodušeně odpovídat na zprávy…

Bráškové Epix a Fénix 7

Hodinky Garmin Epix vycházejí z platformy nově představené řady Fénix 7. Oba nové špičkové top modely mají shodné funkce, Epix boduje jemným a kontrastním AMOLED displejem se skoro dvojnásobným rozlišením, Fénix ovšem může mít sklíčko se solárním dobíjením, díky kterému lze výrazně prodloužit dobu provozu na jedno nabití.

Mapy pro sjezdaře i skialpinisty

Mapové podklady a navigační funkce, to je jeden z trumfů těchto hodinek. V základu najdete topomapy Evropy, v balíčku obdržíte i podrobnou mapu ČR, dále si na své přijdou golfisté díky nahraným detailům hřišť a také sjezdaři. Ano, v základu máte nahrané mapy významných lyžařských areálů, které jsem otestoval ve francouzském Flaine. Dokud je hezké počasí, jsou ski mapy spíš zajímavostí, ale pokud se výrazně zhorší viditelnost, mohou reálně pomoci. Velmi přínosné, v zimě zejména pro skialpinisty nebo backcountry běžkaře, jsou navigační možnosti. Jak jsme psali loni v únorovém SNOW, nejlepší je si novou túru naplánovat doma u počítače a vybranou trasu si přes Garmin Connect nahrát do hodinek.

VÝHODY

24 490 Kč

velký jemný a skvěle čitelný AMOLED displej mapové podklady a navigační funkce kombinované ovládání pomocí dotyku a velkých tlačítek měření skoro všech myslitelných aktivit, monitoring zdraví, chytré funkce dobrá výdrž na jedno nabití (kdo chce více, ať sáhne po solárních Fénixech)

NEVÝHODY Velké a robustní pouzdro nesluší útlé ruce, je nepohodlné při monitoringu spánku Plná verze recenze:

www.snow.cz/recenze/646

FASHION

ADVERTORIAL

www.vavrys.cz

Haglöfs L.I.M Mimic hood

S pomocí naší nové materiálové technologie Mimic se nám podařilo vytvořit ultralehký a zároveň velmi lehce sbalitelný kousek do každého počasí. Duté vlákno, které je použito jako tepelná výplň, je navíc obohaceno o graphenové nanočástice, jež působí jako tepelný izolant a hřejí, i když je bunda mokrá nebo vlhká. Jedná se o univerzální model, který využijete od podzimu do jara, a to buď jako samostatnou větruodolnou vrstvu, nebo jako termoizolační vrstvu pod nepromokavou bundu. Hmotnost: 155 g (vel. L)

6 490 Kč 90

Haglöfs Mid Slim

Odolný, pružný materiál kombinovaný v tomto modelu vám poskytne pohodlí, volnost pohybu, tepelný komfort i ochranu. Fluorocarbon free DWR úprava proti vodě i špíně pomůže ochránit vás a navíc je šetrná i k životnímu prostředí. Slim střih představuje úzce střižené nohavice, které se směrem dolů ještě malinko zužují. Dole mají možnost rozšíření pomocí zipu na boku, aby v případě potřeby šlo nohavici přetáhnout přes botu. Hmotnost: 400 g (vel. L)

3 990 Kč

Haglöfs Touring Mid

Pokud se chystáte vyrazit do přírody a dát si trochu do těla, tahle mikina je ideální termoizolační vrstva pro tuhle výzvu. Nabízí vyvážený poměr tepelného komfortu a vynikající prodyšnosti. Na zádech, bocích a rukávech je použit materiál Polartec Power Stretch a na předním díle a ramenou pak počesaná pletenina Polartec Alpha. Tenhle model je nejlepší volbou, když vyrážíte do přírody za proměnlivého počasí. Hmotnost: 420 g (vel. L)

3 800 Kč

Haglöfs Duality RT1

Naprosto nový typ boty outdoorového typu, která je originální, inovativní a všestranně využitelná. Je vyrobena z recyklovaných materiálů, navíc některé části jdou poměrně snadno vyměnit, takže boty vydrží déle... a to stále ještě není všechno! Díky dvěma vyměnitelným stélkám zde máme dva typy obuvi v jednom – měkčí stélka je vhodná na každodenní použití a tvrdší stélka pro těžší kamenitý terén nebo v případě nesení těžšího nákladu. Bota je vyrobená z vysoce kvalitní kůže a má obsázku podél celého chodidla.

6 490 Kč 91

FOTO: GRANT GUNDERSON

Aljaška je se svými rozsáhlými horskými pásmy, členitými pobřežími a hojnou divokou zvěří jedním z posledních míst na světě s tak ohromující rozmanitostí nedotčených ekosystémů. Její divoká příroda, vody, pestrá fauna a rozmanité kultury ale čelí stále se zvyšujícímu tlaku ze strany průmyslu: těžby ropy a zemního plynu, nerostů či dřeva. Aljaška navíc zažívá dopady změny klimatu rychleji než jiné části světa, což se odráží i na podmínkách pro lyžaře: „Dnešní doba klimatických změn bohužel nabourává aljašské pravidlo, že laviny padají jen den až dva po sněžení,“ dělí se o své zkušenosti Robin Kaleta. „Už se nedá počítat s tím, že po několika dnech čekání na sluníčko je jisté, že zažiju nejlepší ježdění svého života, všechno je daleko složitější.“ Vydejte se s námi na lyže na Aljašku alespoň v obrazech.

FREERIDE

GALERIE

SNOW.cz/fotogalerie

Aljaška vrtulníkem TEXT: LUKÁŠ VAVRDA A ROBIN KALETA FOTO: GRANT GUNDERSON

Detašovaná enkláva Spojených států se pyšní několika superlativy, které lyžaře na první pohled zaujmou. Specifické sněhové podmínky jsou dány polohou a strukturou krajiny. Jednak jde o území na hranici polárního kruhu, což zaručuje chladné zimy. Dále je důležitá nadmořská výška severozápadních Kordiler – právě na Aljašce se nachází nejvyšší hora Severní Ameriky, šestitisícová Denali. Od ní se táhnou obrovské pevninské ledovce často až k úrovni oceánu. Právě jeho blízkost má také klíčový vliv na enormní množství srážek a kvalitu sněhu, který aljašské hory pokrývá…

yrazit na Aljašku znamená pravděpodobně přistát v Anchorage, suverénně největším městě státu. Kromě mezinárodního letiště se sem dostanete také po legendární Alaska Highway, která spojuje Anchorage s Britskou Kolumbií a zbytkem USA. Přímo nad městem se tyčí bělavé vrcholky Chugach Mountains – na přístav můžete shlížet z jejich čtyřtisícových vrcholků.

FREERIDE

GALERIE

Centra heliski

Na Aljašce fungují desítky provozovatelů vrtulníků, které vozí lyžaře za vysněnými lajnami. Nejkoncentrovanější jsou v oblastech Chugach Mountains, které platí za jedno z nejsnáze dostupných pohoří v zemi, přičemž největšími centry jsou města Valdez nebo Cordova. Pokud však pokukujete po nejvyšších horách, vyhledejte jednu z lodží, schovaných v Denali Mountain Range, vzdáleném od Anchorage 200 mil na sever.

Na kolik to vyjde

V cenách heliski je při vícedenních letových programech, které jsou nejvyhledávanější, ubytování v horské chatě zpravidla luxusního charakteru s výtečným doplňkovým gastronomickým či wellness servisem. Sedmidenní pobyt na takovém místě se základním letovým tarifem začíná na asi 1 000 dolarech za den, dražší pobyty zpravidla zaručují více letových hodin i za cenu náročnější organizace letů do vzdálenějších oblastí.

Jedna lajna, jeden jezdec, jen po několika vteřinách jízdy

FREERIDE

GALERIE

Pro pokročilé, ale především experty Charakter terénů aljašských hor je specifický především svou strmostí a členitostí v podobě žeber, sbíhajících z vrcholků. Pro lyžování v takovém terénu je potřebný dostatek zkušeností – většina operátorů heliski má v nabídce dva základní moduly – jednodušší terény pro pokročilé, a pak dlouhé a prudké linie pro zvlášť zkušené jezdce.

„Proto se jezdí na Aljašku. Tenhle typ sněhu totiž umožňuje jezdit i velmi prudké svahy v prašanu. Něco, co na jiných místech zeměkoule spíš nezažijete.“ 98

Kdy se na Aljašce létá

Sněhové podmínky jsou na Aljašce sice celou zimu dobré, přesto některé společnosti své stroje lyžařům vyčleňují jen začátkem jara – vrcholnou sezónou je konec března a především duben. To je dáno tím, že koncem ledna teprve končí polární noc. V dubnu je naopak slunce nad obzorem více než 16 hodin denně, což poskytuje lyžařům zvlášť dlouhý zážitek bez nutnosti spěchat, než se setmí, a dává i více prostoru při čekání na počasí.

FREERIDE

GALERIE

ALJAŠKA OČIMA ROBINA KALETY VERTIKÁLNÍ SVĚT PRAŠANU Aljaška je považována za svatý grál všech freeriderů. To je asi všeobecně známo. Kdybych se měl zamyslet, proč to tak je, v první řadě mě napadne sníh. Nejen jeho množství – tolik umí napadnout i na jiných místech planety – ale především jeho konzistence. Ta je dána poměrně jednoduchým modelem střídání sněžení, když přitáhnou mraky z moře, a krásného a velmi chladného počasí, když tyhle mraky vytlačí vysoký tlak vzduchu přicházející od Denali – nejchladnější hory světa. Co to udělá se sněhem? Ten celkem teplý mrak vysype poměrně těžký sníh, který se nalepí na jakkoli prudké svahy. A pak je náš mrak vytlačen tím studeným a suchým vzduchem z Denali. Těžký sníh postupně promrzne a přimrzne a je to. Laviny pak padají den po sněžení hodně, pak míň, a pak už skoro vůbec. Sever, východ, západ, jih, všechno je na tom stejně. Kanadští lavinoví odborníci dokonce tvrdí, že předpovídat laviny na Aljašce není oproti Kanadě žádná práce. A kvalita sněhu? Je lehce písčitý – dá se do něj opřít, ale i skákat z velkých výšek. Ale to hlavní – je ve všech aspektech stejný. Má vysoký obsah vody a tím pádem skvěle odolává větru, slunci a podobným neřádům a mně umožňuje pálit to dolů na hranici vlastních možností bez obav z náhlých změn. Proto se jezdí na Aljašku. Tenhle typ sněhu totiž umožňuje jezdit i velmi prudké svahy v prašanu. Něco, co na jiných místech zeměkoule spíš nezažijete.

100

101

FREERIDE

GALERIE

Je potřeba nezapomínat na to, že není radno zastavovat k odpočinku, nad vámi se totiž řítí zvětšující se a zrychlující „autobus“.

SLUFF MANAGEMENT Kdo někdy něco podobného zažil, ví, že tenhle vertikální prašanový svět s sebou přináší určitá specifika. Sluff management je podle mě nejzajímavější z nich. Každá zatáčka v prudkém svahu uvolňuje sníh. Když jste špatně posoudili sněhovou situaci, uvolní se celá deska a vznikne lavina. Když se ale sníh sype „jen“ od vašich lyží a množství sněhu není nikterak velké – tomu říkáme „sluff“. I ten může člověka pěkně potahat za nohy, strhnout s sebou dolů, přehodit přes skálu, nebo dokonce zcela pohřbít v trhlině, pokud sněhový svah navazuje na ledovec, kde zpravidla bývá schod a díra, která se jinak dá přeskočit. Sluff management je tedy způsob, jak se s uvolněným sněhem vyrovnat. A máte, jako vždy v životě, několik možností – počkat, až se sníh pod vámi odsype a vy budete moci udělat pár dalších zatáček, nebo můžete postupně odtraverzovávat pryč od spádnice, kudy sluff stéká. Anebo nejheroičtější způsob: uvolněnému sněhu ujíždět. Je to nejefektnější varianta, sám jsem ji několikrát zkusil. Jen je potřeba nezapomínat na to, že není radno zastavovat k odpočinku, nad vámi se totiž řítí zvětšující se a zrychlující „autobus“.

102

Univerzální pánské trekové kalhoty v minimalistickém designu, které využijete při pobytu v přírodě od jara až do podzimu. Kalhoty s nízkou hmotností vám zaručí svobodu pohybu i ve velmi náročném terénu. Jsou vyrobeny z rychleschnoucí dvojitě tkané strečové látky a praktické kapsy na nohavicích i oblast kolen jsou z velmi odolného materiálu G-1000 Lite Eco Stretch.

5 590 Kč

inzerce

FJÄLLRÄVEN KEB AGILE TROUSERS M

www.fjallraven-shop.cz

FJÄLLRÄVEN VARDAG LITE FLEECE Lehká, pohodlná mikina pro všechny druhy outdoorových aktivit. Mikina v nadčasovém designu je vyrobena z poddajné fleecové tkaniny z recyklovaného polyesteru, má elastické manžety na rukávech a stahovací šňůrku na spodním lemu. V dámském provedení doplňuje mikinu menší kapsa na zip, pánské provedení má klokaní kapsu s bočními otvory na zip.

Když není letovo

V oblastech, kde operují vrtulníky, se lze obejít i bez létajících oblud, i když kde jinde mají význam než zde, v nejlegendárnějším centru heliski. Na úpatích hor sídlí často centra catski – rolba má sice menší akční rádius, ale také nižší provozní náklady a s tím, jak jsou aljašské hory rozsáhlé, na pár dní jistě většině lyžařů postačí. Samozřejmě lze catskiing kombinovat s výstupy na pásech, na Aljašce se také podnikají vícedenní lyžařské přechody. U těch ale počítejte se spaním ve stanu pod Aurorou Borealis, když se poštěstí – nebo také pod sněžícím mrakem, na luxusní zázemí horských lodží mohou skialpinističtí dobrodruzi zapomenout.

3 490 Kč

www.fjallraven-shop.cz

MARKET

BUSINESS STORY

Radoslav „Radar“ Groh stíhá zlézat světové hory, závodit se skialpovou elitou i starat se o marketing HUDY

TEXT: PETR SOCHA

Čtvrtstoletí skialpu

v HUDY Společnost HUDY byla první prodejní sítí, která se specializovala na outdoor, zejména tedy lezení, jež v zimním období zásadně přesahuje do skialpinismu. Ostatně skialp se narodil i proto, aby se horolezci snáze dostali ke svým stěnám zasněženým terénem. HUDY tak byl vůbec prvním prodejcem skialpové výbavy v Česku. Na ona pionýrská 90. léta minulého století zavzpomínal Dušan Stuchlík, člověk, který celý svůj život zasvětil horským sportům. Aktuální skialpový byznys HUDY zase komentuje Radoslav Groh, přední český skialpinista a horolezec, přitom marketingový manažer HUDY.

ušan Stuchlík byl jedním z prvních, kdo se o skialp v Česku začal skutečně do hloubky zajímat. „První věci na skialpy pro své vlastní použití jsem si přivezl ze sportovního zájezdu na Západ někdy v roce 86. Jako obchodník jsem pak pro svou prodejnu dovážel skialpové vybavení od roku 1996.“ Dušan tehdy vedl proslulou pražskou prodejnu HUDY na Smíchově v Lidické ulici – jedno z prvních míst, kde se daly sehnat jednotlivé prvky vybavení na skialp. Své první skialpové pokusy ovšem Dušan uskutečnil ještě o dost dříve. Ve svých 19 letech si při jedné vycházce ze základní vojenské služby sám vyrobil z duralového drátu něco jako skialpové vázání a pak nasával pionýrskou radost na svazích Tesáku nedaleko Zlína. Do Rakouska na první regulérní túru, konkrétně do Totes Gebirge, vyrazil v roce 1989. Dušan v mládí pracoval pro zahraniční společnost ve Švýcarsku, kde chodil po horách na lyžích, lezl a sportoval. Zjistil ale, že chce i profesní dráhu mířit do hor. Vedle prodeje zboží toho stihl mnoho: patřil k zakládajícím členům České asociace horských vůdců, sám byl jedním z prvních horských vůdců UIAGM v ČR a stal se uznávaným odborníkem na skialpinismus a lavinovou problematiku. Dodnes si přesně vzpomíná, co se na sklonku století prodávalo a jak to fungovalo. „Byly to kusovky, lidi, co si pro skialpové vybavení chodili, jsme skoro všechny znali. Hlavně se prodávalo vázání Silvretta 300, 400

Základní skialpové a lavinové značky HUDY Zag – skialpové a freeridové lyže z Chamonix – „pro ty, co vědí“ La Sportiva – ikonická italská značka nabízí kompletní vybavení pro skialpinisty všech výkonnostních skupin od lyží a bot po oblečení a batohy

104

Plum – řemeslně vyladěné skialpinistické vázání z Francie Mammut – absolutní špička v oblasti lavinového zabezpečení – ta nejlepší volba pro ty nejhorší situace

nebo později 404, což bylo deskové stoupací vázání, do něhož šly i pohorky, lyžáky musely mít rantl vepředu i vzadu, aby šly zacvaknout, vpředu byla jenom hrazdička, kam se zasouval zobák boty, a do strany to vyhazovalo tak, že patka vyjela ven a musela se zpátky po pádu nasunout nazpět. U Silvretty 404 se dalo nastavit předpětí, vyhazovala nahoru i do stran, takže to bylo už docela bezpečné vázání. Bylo sice těžší, ale zase sis ho mohl spravit kdekoli na světě drátem, páskou, kusem plastu a tak a vydrželo to všechno,“ rozpovídává se Dušan o technických detailech čtvrt století starého modelu, čímž bezděky demonstruje svůj technický talent. I kvůli němu je dlouhé roky produktovým manažerem společnosti HUDY se specializací na hardware. Dodnes je v permanentním kontaktu se zákazníky jako odborník ve skialpové speciálce HUDY Jablonec nebo jako hlavní garant a organizátor skialpových kurzů HUDY pro veřejnost. A jak dnes nahlíží na skialp, který přerostl do masových rozměrů: „Zatímco pro nás to býval smysl života, jezdívali jsme na skialpy každý volný zimní víkend, spávali venku, dnes je to prostě sport pro volný čas – někdo jde na sjezdovky, druhý na skialpy.“ Na otázku, jestli nemá pocit, že už to s tou propagací skialpu trochu přehnal, odpovídá: „Ne, nijak mně to nevadí, každý ty věci dělá tak, jak to potřebuje, když do divadla chodím jednou za rok, ti, co tam chodí pravidelně, mě taky nevyhání… Takže každý podle svých možností a příležitostí.“

Další důležité značky: Direct Alpine – český výrobce outdoorového oblečení z Jizerských hor, letos přichází na trh s inovativní kolekcí pro skialpinisty Rock Empire – česká značka kvalitního lezeckého materiálu s modely vhodnými i pro skialpinismus Fischer – lyže, boty, pásy, vázání, ze kterých si vybere jak začínající, tak pokročilý skialpinista

Staň se skialpinistou s HUDY

Vášeň a nasazení, s nímž se členové HUDY týmu věnují skialpu ve svém volném čase, se přenáší i do byznysové části. Marketingový manažer HUDY Radoslav Groh popisuje vztah mezi HUDY a zákazníkem následovně: „Když vyrážím na skialpy, chci si maximálně užít každou vteřinu od chvíle, kdy připnu lyže na nohy. Zároveň si uvědomuji, že kvalita výzbroje zásadně ovlivňuje prožitek z pohybu na skialpech. V HUDY proto nabízíme jen vybavení, kterému sami stoprocentně věříme. Chvíli, kdy si u nás člověk zakoupí skialpové vybavení, vnímám jako závazek, kdy se ze zákazníka stává parťák a o parťáka se musíte v horách vždy postarat!“

Dušan Stuchlík, nestor skialpu v ČR a pionýr prodeje skialpového vybavení, právě přednáší na skialpinistickém kurzu na Brádlerových boudách

HUDY má v Česku a na Slovensku síť 35 prodejen a z toho 14 prodejen se specializuje na skialpinismus.

Skialpové osobnosti HUDY Dušan Stuchlík, jeden z prvních zakládajících členů ČAHV, horský vůdce, propagátor skialpu, odborník na skialpinismus a lavinovou problematiku, dlouholetý produktový manažer HUDY se specializací na hardware

SKIALPOVÉ SPECIÁLKY: Praha Havlíčkova, Plzeň, České Budějovice, Pardubice, Hradec Králové, Jablonec nad Nisou, Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Vrchlabí, Brno Starobrněnská, Havířov, Košice

Jindřich „Hudy“ Hudeček, majitel a zakladatel HUDY, fenomenální horolezec, rád využívá skialpy k tréninku stejně jako nezbytný dopravní prostředek při svých zimních výpravách do Patagonie Radoslav Groh, marketing manager HUDY, reprezentant a mistr ČR ve skialpinismu, několikanásobný vítěz Noci tuleních pásů, trenér české skialpinistické reprezentace, člen Horské služby Libor Dušek, content manager, vzděláním kulturní antropolog a vášní spisovatel, držitel ocenění ČHS za prvosjezd štítu Karla Marxe Libor Kožíšek, vedoucí HUDY Pardubice, horský vůdce UIAGM s dlouholetými praktickými zkušenostmi ze spousty skialpových túr Jiří Holeček, vedoucí prodejny HUDY Pec pod Sněžkou, člen Horské služby, lavinový preventista Bratři Švihálkové, ambasadoři HUDY, zkušení skialpinisté a horští vůdci UIAGM

Ve všech prodejnách najdete skialpovou půjčovnu, kde vám vybavení seřídí a poradí, jak je vše potřeba nastavit. Prodejna HUDY v Havlíčkově ulici je nejvybavenější skialpovou speciálkou sítě HUDY

Avšak vybavení není vše. Abyste si naplno a především bezpečně dokázali užívat kouzla skialpinismu, je nezbytné zvládnout celou řadu dovedností a osvojit si mnohé znalosti. V HUDY skialpu opravdu rozumí a neváhají investovat prostředky a úsilí právě do vzdělání a výcviku skialpinistické komunity. Radoslav pokračuje: „Jak už jsem zmínil, nákupem v HUDY vaše skialpová evoluce teprve začíná, naším cílem je doprovázet naše zákazníky během jejich skialpového života a umožnit jim užít si tenhle sport komfortně a bezpečně.“ HUDY proto každou zimu pořádá v Krkonoších na Brádlerových boudách sérii kurzů, v rámci kterých se účastníci trénují ve zvládnutí skialpinistických dovedností stejně jako v lavinové problematice. Zákazníci, kteří v HUDY nakoupí vybrané produkty ze seg-

mentu skialpinismu a lavinové bezpečnosti, mají navíc možnost zúčastnit se tohoto kurzu zdarma. Na přípravě akce HUDY spolupracuje se členy Horské služby i se zástupci KRNAP. Zajímavostí je i skutečnost, že členové HUDY týmu se již několik let podílejí na výcviku a tréninku skialpinismu u vybraných složek Armády České republiky, stejně jako skialpinistické reprezentace. „Naším přáním a zároveň cílem je, aby se po horách pohybovali dobře vybavení skialpinisté, kteří své lyže dokážou ovládnout natolik, aby jim pohyb dělal radost, a zároveň se při něm cítili bezpečně, zvládli naplánovat a absolvovat túru odpovědně k přírodě a bez nutnosti asistence Horské služby a v neposlední řadě dokázali efektivně zasáhnout v případě lavinové nehody,“ dodává Radoslav „Radar“ Groh.

105

FREERIDE

TRIP

Prašanový den v Uludağu

Roadtrip po západním

TURECKU TEXT: ONDŘEJ PEKÁREK

Co se vám vybaví, když se řekne Bursa, Isparta nebo Antalya? Mně něco málo říkala maximálně Antalya. Vybavily se mi asociace s ní spojené: léto, chartrový let, pláž, tlustý turista. Pokud však trošku zapátráte v googlu, tak na vás vyskočí, že jsou to starobylá města v západním Turecku, která, pozor, leží v blízkosti hor. 106

FOTO: ONDŘEJ PEKÁREK

Pohled na staré město Bursa v podvečerním oparu s horou Uludağ v pozadí

dyž jsem se jednoho krásného letního večera snažil najít neobjevená místa vhodná pro freeride, hledal jsem místa s velkým úhrnem srážek. Na stránkách usualweather.com mě zaujala právě Antalya a tamější průměrné měsíční úhrny srážek v lednu – 228 mm. Pro srovnání rakouský Innsbruck má podle této statistiky průměrný úhrn ve stejný měsíc 44 mm, tedy 5x méně. Tato naprosto šílená hodnota mě donutila okamžitě jednat. Tak vznikl roadtrip po západním Turecku. Plán byl jednoduchý. Za 8 dnů dojet z Istanbulu do Antalye. Během této 1 000 km dlouhé cesty navštívit čtyři lyžařská střediska, a to Uludağ u města Bursa, dále středisko Bozdag ležící 120 km východně od přístavního města Izmir, třetí resort s názvem Davraz u města Isparta a konečně poslední středisko, Saklikent, 85 km od Antalye. V západním Turecku jsou ještě další lyžařská střediska, ale mně tahle jmenovaná připadala pro freeridové lyžování nejlepší. Všechna leží v nadmořské výšce kolem 2 000 až 2 500 m a jsou menší velikosti – malá střediska rodinného typu, kde se člověk soustředí jen na pár kopců, si dokonale načtete. Ve finále ke štěstí opravdu stačí jen jeden dobrý dostupný kopec, který člověk důkladně najede, než aby se nechal rozptylovat desítkami jiných, které stejně nedokáže za krátkou dobu poznat.

Plán byl jednoduchý: Za 8 dnů dojet z Istanbulu do Antalye.

Istanbul

Bursa

TURECKO Bozdag Antalya

107

TRIP

FOTO: ONDŘEJ PEKÁREK

FREERIDE

Předvrchol hory Uludağ s místní „útulnou“' FOTO: ONDŘEJ PEKÁREK

Silnice druhé třídy v Turecku s kopci lyžařského střediska Bozdag

Tři stateční v Osmanské říši

Výšlap prvního dne v lyžařském středisku Davraz

Nejdůležitější a nejpříjemnější zjištění bylo, že jsem v online prostoru nenašel z těchto středisek ani jedno kloudné freeride video, dokonce ani jednu pěknou fotku. To mohlo znamenat jen a pouze dvě možné varianty: Buď to tam bude naprostá pecka a nebudeme se o lajny ve volném terénu dělit s žádnými lyžaři, nebo to tam pro takové lyžování není vůbec vhodné. Jelikož jsme ale nevyráželi ani zdaleka na první výpravu za prašanem do neznáma, nic víc jsme ani moc neřešili. V době bookingu a airbnb jsme si řekli, že přece ubytování předem řešit nebudeme.

108

Z Prahy do Istanbulu v tu dobu létal Turkish Airlines 3x denně a v ceně letenky byly lyže i 30kg zavazadlo. Komplikovanější to bylo jen s rezervací auta, kterou jsme samozřejmě nechali na poslední chvíli, takže všechny půjčovny chtěly platit kreditní kartou, kterou jsme ani jeden ze tří účastníků expedice neměli. A tak jsme nakonec odletěli s kreditní kartou mé přítelkyně. Upřímně jediné, z čeho jsem měl tak trochu strach, byla kvalita silnic. Přeci jen jsme letěli na východ a měli jsme před sebou 1 000 km přes hory v půjčené dodávce.

Vyrazili jsme v půlce ledna 2020. Tři stateční po Osmanské říši. Let Praha – Istanbul proběhl v klidu a trval pouhé 2,5 hodiny, na letišti se nám žádná zavazadla neztratila. Při placení půjčovného za auto prošel i můj podpis společně s kreditkou mé přítelkyně. Dokonce jsme dostali o třídu větší auto, než jsme si zaplatili. Zkrátka vše klapalo, jak mělo. Snad jen při předání auta proběhla klasická scénka, kdy nám obsluha dala sněhové řetězy na menší pneumatiky, přičemž nám následně bylo řečeno, že pokud řetězy použijeme pro zimní pneumatiky, které mělo auto, při jízdě by vybouchly. S úsměvem na tváři jsme jim tedy malé řetězy nechali a vyrazili na první zastávku do města Bursa pod lyžařským střediskem Uludağ.

FOTO: MARTIN DURA

Žleby druhého dne v Davrazu

V resortu se zastavil čas tak před 20 lety. Ani ne tak kvůli lanovkám, jež byly všechny relativně nové, ale kvůli absenci freeriderů a skialpinistů. Všechny kopce jen a pouze pro nás. Metropole Osmanské říše

Město Bursa se nachází 150 km jižně od Istanbulu. Se svými bezmála 4,5 mil. obyvatel je čtvrtým největším městem v Turecku, přesto je ale městem klidným a čistým. Návštěvníky láká na bohatou historii – vzniklo před 2 000 lety a v dobách své největší slávy bylo hlavním městem Osmanské říše. Ve městě určitě stojí za návštěvu velký bazar a rozlohou malé centrum, které nám svou úzkou uličkou, po níž jezdila stará tramvaj, připomínalo Lisabon. Nad touto metropolí ční hora Uludağ se stejnojmenným lyžařským střediskem. V překladu znamená Uludağ velká nebo mocná hora, s nejvyšším vrcholem 2 543 m n. m. dominuje oblasti již od pradávna. Podle pověsti sledovali bohové z jejího vrcholu pád Tróje. Ve středověku byla považována za jedno z center byzantské zbožnosti, navštívili ji dokonce Cyril s Metodějem. A v 60. letech minulého století byly zdejší horské lesy prohlášeny za národní park. My jsme do Bursy přijeli kolem osmé hodiny večer. Po zapnutí aplikace booking jsme se podivili, že z území Turecka nemáme k rezervaci bydlení přístup. Tuto pro nás

drobnou nepříjemnost jsme vyřešili snadno, jelikož máme zkušenosti z Ruska a Íránu, kde se hodí mít aplikaci v telefonu na falešnou VPN pro přihlášení na západní weby. Na ní jsme úspěšně změnili svoji polohu z Turecka na Švédsko, a rázem jsme pana Erdoğana „přečůrali“. Ubytovali jsme se v malém hostelu u hlavní silnice, kde recepční uměl anglicky a jedna noc pro tři stála 900 Kč i se snídaní. Ráno jsme vyrazili na obhlídku lyžařského resortu Uludağ. Do střediska vedou dvě cesty. Jedna možnost je lanovkou z města, ta má ale jiného provozovatele než středisko. Zpáteční jízdenka vyšla na 450 Kč, což nám připadalo moc, a tak jsme vyrazili do střediska autem. 30kilometrová štreka s 1 300metrovým převýšením byla lemovaná pouličními prodejci sněhových řetězů – celým západním Tureckem zrovna prošlo masivní sněžení – a nám zabrala asi hodinu. V resortu bylo kupodivu spousta lidí a nijak příznivá cena permanentky: 700 Kč. Ani podmínky nic moc, vše, co bylo nad 2 200 m n. m., vítr vyfoukal na trávu a kamení, a tam, kde se sníh udržel, byl ubitý do krusty, po které se

nedalo jezdit. Trošku nám spadla brada, jak málo sněhu na hřebenech leželo. Takže nám nezbylo nic jiného, než si dát výlet na pásech, a vyrazili jsme na nejvyšší kopec přiléhající ke středisku. Měla tam na vrcholu stát turistická chata, ve které jsme plánovali následující noc přespat. Chata na vrcholu opravdu stála. Jen turečtí soudruzi udělali někde chybu a chalupu zdánlivě nedávno opatřili plastovými okny bez okenic, které nemohly vydržet nápor tamní přírody a vandalů. V místnostech s rozbitými okny a dveřmi leželo na půlmetru sněhu, a tak jsme vyrazili zpět do hostelu. Následující ráno jsme se chtěli přesunout dál, ale při nakládání auta jsme si všimli, že přes noc pršelo, i když předpověď žádné srážky nepředpovídala. Během chvíle se opět rozpršelo, my proto změnili plány a vyrazili ještě jednou okusit Uludağ. Jak jsme stoupali k resortu, déšť pomalu přecházel ve sněžení a malé vločky rostly do velikosti mexického dolaru... Nám se zase začal vracet úsměv na tvář a uvěřili jsme, že nás bůh prašanu opět miluje. V resortu se zastavil čas tak před 20 lety. Ani ne tak kvůli lanovkám, jež byly všechny relativně nové, ale kvůli absenci freeriderů a skialpinistů. Všechny kopce jen a pouze pro nás. A tak jsme se pomyslně vrátili do dob, kdy lyžování ve volném terénu dělalo jen pár výstředních jedinců, a užili si super den v privátních horách. Na rovný podklad napadlo kolem 20 cm nového sněhu. Bylo skvělé opět zažít ten dávno zapomenutý pocit, kdy se nemusíš stresovat, že ti někdo před nosem rozjede tvou vybranou lajnu. Široké lyže jsme měli jen my tři a lokálové se do volného terénu nehrnuli.

109

TRIP FOTO: ONDŘEJ PEKÁREK

FREERIDE

Středisko, které smetla lavina

Druhou zastávku expedice představovalo středisko Bozdag vzdálené 400 km od Bursy. Jak jsem už naznačil, moc příprav jsem tomuto výletu nedal. Bylo mi divné, že jsem nikde nenašel oficiální stránky resortu, ani žádný profil na facebooku. Při pětihodinovém přejezdu do vesnice Salihli, kde jsme si našli ubytování, mi Marťas objasnil, proč se o středisku Bozdag nikde nepíše, i když na mapách navigace vyznačené je. „Lyžařské středisko v roce 2013 smetla lavina,“ četl nahlas z mobilu… To už jsme byli kousek od cíle, a plán tak už neměnili. Ráno jsme pak vyrazili po horské silničce navigovaní googlem k původnímu středisku. Už podle satelitních snímků vypadalo hodně přísně, a taky že jo: velký prudký kotel, uprostřed jedna dlouhá a jedna krátká lanovka. Vlastně nechápu, kudy vedli sjezdovku. Horská silnice za zatáčkou skončila uměle vytvořenou bariérou ze sněhu. Přijeli jsme právě ve chvíli, kdy z aut vystupovala ostraha zavřeného střediska. Jeden z pánů nám dal velmi důrazně najevo, že pokud vstoupíme do areálu, nebo se jen přiblížíme na pásech, volají okamžitě policii. Páni vypadali, že svou práci berou opravdu vážně. My jsme se jen koukli na kopec, který vypadal opravdu hodně dobře jen pro velmi zdatné vyznavače extrémního lyžování ve volném terénu, a shodli jsme se, že chápeme, proč tento resort smetla lavina.

Freeridový resort bez lidí

Třetí zastávka našeho putování po Osmanské říši bylo město Isparta, které leží v nadmořské výšce 1 000 m. Město má 200 tisíc obyvatel a 40 tisíc studentů největší vysoké školy Turecka. Nachází se v oblasti, kde jsou častá zemětřesení. Z toho důvodu se tam moc památek nezachovalo. Určitě stojí za to vyrazit do 40 km vzdáleného města Eğirdir, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Zde se nacházejí malebné osady rybářů, které v zimních měsících nenavštěvují žádní turisté. My jsme ale do Isparty přijeli kvůli lyžařskému středisku Davraz, které je vzdálené 30 km od centra. Tam jsme se také ubytovali v 3hvězdičkovém hotelu světového řetězce, kde stála noc s kontinentální snídaní 350 Kč na osobu. Lyžařské středisko Davraz se nachází pod stejnojmennou horou, která je vysoká 2 637 m. Jsou v něm tři sedačkové lanovky, které vás šnečí rychlostí vyvezou do 2 350 m – těsně pod hlavní hřeben, který vede na vrchol Davrazu. Poslední lanovka pod hřeben ale

110

Brána bývalého lyžařského střediska Bozdag smeteného lavinou

zrovna nejezdila. Napadlo nás, že asi jezdí jen v létě, stejně jako v minulém resortu smeteném lavinou byla i zde lanovka postavená na velmi prudkém svahu bez přilehlé sjezdovky. Celý den jsme jezdili pláně a žleby, na něž jsme se dostali traverzováním z druhé lanovky. A opět ani stopa po lyžaři ve volném terénu. Zaujal nás hřeben v dochozí vzdálenosti od střediska, ze kterého padaly směrem ke středisku nádherné fotogenické a prachuplné hřbety. Ty jsme si chtěli nechat na další den. Po příjezdu následujícího rána jsme si všimli, že se poslední lanovka na hřeben pohybovala, a tak jsme zkusili štěstí a přijeli k její obsluze. Ta bez jediného slova moderní lanovku pustila. Možná by ji pustila i předchozí den, kdyby k ní ovšem někdo přijel. Díky této lanovce se nám otevřel velký kotel a s ním pláně od 30° po velmi prudké žleby – skvělá aréna pro lyžování ve volném terénu, kde jsme už zůstali celý den. Protože další den se počasí výrazně zhoršilo, mlha by se dala krájet a foukal silný vítr, rozhodli jsme se přejet na další štaci. Během cesty jsme dlouho váhali, jestli ještě navštívit Saklikent, nebo jet rovnou do Antalye. Lyžařské středisko Saklikent, postavené na otevřeném kopci ve tvaru jehlanu, odsouval ze hry předpovídaný silný vítr, a tak jsme se rozhodli přesunout do Antalye.

Relax v Antalye

Antalya je vzdálená od Isparty 150 km. Cesta trvá 2 hodiny po čtyřproudé silnici s asfaltem, jehož kvalitu by možná i Němci mohli závidět. Tím se vracím k jediné mé obavě z tohoto výletu: Celá cesta z Istanbulu do Antalye vedla po čtyřproudých silnicích. Podle map jsme si mysleli, že jsou to silnice první nebo druhé

třídy. Přitom to byly až na výjimky široké dálnice, které se ani ve vesnicích nezúžily. Cestování po Turecku v autě byla jedna velká pohoda. Za to mají Turci velkou pochvalu. Poslední dva dny jsme si užili kavárny a památky v okolí Antalye v příjemných 20 °C bez turistů. Když jsme do Turecka odlétali, tak jsem nepředpokládal, že bychom objevili nějakou pecku vhodnou pro lyžování ve volném terénu, ale spíš oblast pro lidi, kteří hledají nejen lyžovaní, ale i zážitky okolo. Nová místa, skvělá jídla, levné ubytování, turecké lázně všude, kam se podíváte. V okolí středisek i mimo ně je plno nádherných kopců, které jsou vysoké i přes 3 000 m. Vzhledem k převládajícímu počasí jsou hory Turecka vhodné spíš k návštěvám se skialpy v pozdějších měsících zimy, kdy je na svazích firn a v údolích příjemné teplo. Nám hodně foukalo a všechen sníh, který zrovna napadl, buď odletěl s větrem do údolí, nebo byl ubit do tvrdých desek. Těžko říct, jestli to je pravidlo, nebo ne. V dané sezoně totiž foukalo mimořádně i v gruzínském Svaneti nebo v severním Íránu, kde běžně vítr nehrozí. A protože Turecko potenciál rozhodně má, nezbyde nám asi než do jeho západního kouta vyrazit znovu.

Ondřej Pekárek Moc děkuji všem, kteří mi pomáhají hledat prašan! Armada Skis, Dynafit, Boatpark, BCA, Pitcha goggles. freerideguides.cz

FOTO: ONDŘEJ PEKÁREK inzerce

NITRO ROVER 14

MONS ROYALE ATLAS MERINO

Ideální parťák na jednodenní výšlapy a výlety na kole, lyžích i snowboardu. Perfektní usazení na tělo zajišťují hrudní i bederní pás. O uchycení a rozmístění nákladu se postarají kompresní popruhy, nosný systém na snowboard, lyže a teleskopické hůlky. K další výbavě tohoto skvostu patří kapsa na backcountry vybavení, vypolstrovaná kapsa na brýle, možnost použití hydratačního vaku i elastická síťka na helmu. Hmotnost Nájezd do žlebů druhého 760 g. www.nitro.cz v Davrazu

1 890 Kčdne

Bajkové high-tech ponožky. Skvěle sedí na noze a i při té nejnáročnější zátěži se nic nehne. Důraz je kladen především na komfort, který zajistí vlna merino. Ta je nebesky lehoučká, heboučká, skvěle odvádí pot a rychle schne. K tomu si přidejte lehké polstrování paty a oblasti pod bříšky prstů a ventilační zóny z hexagonální síťoviny a musí vám být jasné, že tohle je prostě ultimátní kousek.

590

Kč monsroyale.com

MONS ROYALE STRATOS Super technická podprsenka Stratos od novozélandské merino značky Mons Royale. Lehoučký a rychleschnoucí materiál Merino Shift Strech je důmyslný mix vláken merino s polyesterem. Třívrstvý přední panel má vyjímatelnou vycpávku. Zadní extrémně pružná část futuristického střihu „racer back“ je na milimetr přesně vykrojená pomocí laseru a spolu se spodním širokým lemem zaručí, že se podprsenka nehne ani o píď.

monsroyale.com

1 790 Kč 111

FREERIDE

ON THE ROAD

Průvodce letním lyžováním

V NORSKU TEXT A FOTO: JIMMY PETTERSON

Každý (normální) rok přichází doba, kdy většina lidí ukládá lyže do garáže či sklepa. Ale leckomu je to líto. Jasně, můžeme je vyměnit za kajak nebo naleštit golfové hole, vytáhnout ze skříně cyklistické oblečení. Všechny tyto letní činnosti jsou skvělé! Ale lyžování to není.

okud jste i vy jedním z nás, závisláků na sněhu, existuje sněhová záchrana, a to i v době globálního oteplování. V Norsku jsou to tři fjordovité oblasti, kde se dá lyžovat nejen v pozdním jaru, ale i v létě. Folgefonn, Galdhøpiggen a Stryn. Poskytují skvělé možnosti kombinovat lyžování s tradičními letními sporty: Těžko budete hle-

112

dat lepší místo pro jízdu na horském i silničním kole, windsurfing, kajak, turistiku, rybaření…, než jakým je tato část západního Norska. Lyžování je jako bonus. Při každém ze zmíněných sportů budete stále obklopeni nespočtem nedotčených jezer, kaskádovitých vodopádů, šumících horských potůčků, žulových útesů a nekonečnými, větrem bičovanými fjordy.

PA R T N E R

R U B R I K Y

Letní trénink slalomu a mnohem víc FONNA - FOLGEFONN Převýšení:........................................................... 250 m Délka sjezdů:..................................................1 100 m Nejvyšší bod:...................................................1 450 m Vleky:.........................................................jedna poma Nejbližší město:................................. Jondal (19 km) Sezóna:........ od začátku března do poloviny srpna Cena: .........................................denní skipas 380 NK ................................................. třídenní 925 NK

(1 NK je asi 2,5 Kč)

Folgefonn je z norských letních lyžařských středisek nejjižněji položený, a také nejmenší. Při jízdě devatenáct kilometrů vzhůru mezi větrné hory po silničce z Jondalu přijedete ke skicentru Folgefonn, které bylo původně zbudováno pro sportovní soustředění a letní přípravu závodníků. Je zde omezené množství lehkých volných terénů, většina svahů je obsazena tréninkovými branami. Všechny sjezdovky se sjíždí u krásně zeleného ledovcového jezírka. Jondal je malá víska ležící na známém Hardangerfjordu, druhém největším norském fjordu. Proslavily jej ovocné stromy, které každé jaro rozkvétají magickými odstíny růžové, červené a bílé. Pokud neplánujete vyhrát Světový pohár, ale radši místo tréninku vyrazíte na výlet, určitě při jarní návštěvě Folgefonnu vyrazte obdivovat jarní květy.

113

FREERIDE

ON THE ROAD

Pod nejvyšší horou Norska GALDHØPIGGEN Délka sjezdů:..................................................1 400 m Nejvyšší bod:...................................................2 200 m Vleky:.........................................................jedna poma Nejbližší město:....................... Lom (40 minut jízdy) Sezóna:....................... do poloviny března do srpna Cena: .........................................denní skipas 355 NK ................................................. třídenní 900 NK

(1 NK je asi 2,5 Kč)

O kus dál na sever, co by kamenem dohodil od nejvyššího norského vrcholu (Galdhøppigen, 2 469 m), leží stejnojmenné letní lyžařské středisko. Zaměřuje se hlavně na letní kempy pro závodící děti, ale nabízí toho víc. Sjezdovky jsou širší, prudší a delší než na Folgefonnu, stékají se u zamrzlých vod jezera Juvvatnet. V této oblasti lze s trochou snahy dosáhnout i větších off-piste sjezdů. Srdcaři se pak rádi zapotí při přechodu ledovce a výstupu k výrazným hřebenům a žlabům, které se spouští z odvrácené strany hory. Stejně jako ve Folgefonnu zde najdete překrásné scenérie norské přírody. Dokázal bych tu strávit celé léto, jeden den na lyžích, další v přírodě při objevování divočiny a další při provozování mnoha dobrodružných sportů, pro něž nabízí Galdhøppigen skvělé podmínky.

114

Ráj letního off-piste lyžování STRYNEFJELLET Převýšení:........................................................... 540 m Délka sjezdů:..................................................1 400 m Nejvyšší bod:...................................................1 600 m Vleky:.......jedna poma a jedna sedačková lanovka Nejbližší město:.....................Stryn (40 minut jízdy) Sezóna:..........od konce března do konce července Cena: .........................................denní skipas 330 NK ................................................. třídenní 790 NK

(1 NK je asi 2,5 Kč)

Atmosféra Strynfjelletu je od předchozích popsaných středisek zcela odlišná. Společné má snad jen to, že je také skvělou lokalitou pro letní lyžování. Stryn je ale raritou, přezdívanou ráj letního off-piste lyžování. Svahy jsou na ledovcový terén překvapivě prudké a pod nohama se nemotají dětské školy. Jde spíš o lokalitu, kde se mísí sportovní lyžaři s těmi, kteří si chtějí užít pořádné après-ski.

Freerideři si mohou vybrat ze všech druhů prudkých a vzrušujících výzev, které poskytují sjezdy na jarním, cukrovitém sněhu. Naopak hledači upraveného manžestru tu spokojení nebudou. Pověstné volné sjezdy na Strynu se jmenují například Egga, Tarmne nebo Mannefallet a zaměstnají návštěvníka na několik dní. Když ale možnosti v resortu vyčerpá, může si trochu šlápnout a jezdit množství dlouhých i krátkých tras na opačné straně hory, odkud je potřeba kousek dojít zpět ke vlekům. A pokud ani to nestačí, lze nandat pásy a vydat se od nejvrchnější stanice lanovky ještě vzhůru – tam se otvírají téměř nekonečné možnosti.

Nejkrásnější sjezd světa? Na Strynu si může sjet jeden z nejhezčích sjezdů světa – vyhlídkovou trasu z Dalsnibby, která je lemována panoramatickými výhledy, až k silnici podél Geiranger fjordu. Bílá pokrývka se zde drží díky tomu, že sjezd je uzavřen ve stinném údolí s četnými vodopády, kde se sníh hromadí z jarních lavin a splazů. V širším okolí se svahy zelenají letní trávou, zatímco před lyžařem se rozléhají nefritově zbarvené vody zálivu – takových sjezdů je na světě jen pár. Pro zpestření můžete vyměnit sníh za vodu a v nedalekém fjordu Geiranger si půjčit kajaky. Po devadesáti minutách pádlování dorazíte k proslulým vodopádům Seven Sisters, kousek dál na jih se pak táhnou Friarenské vodopády. Zajímavým zážitkem je průjezd mezi dalšími vodopády Gjerdefossen a Bringefossen, jen pozor na velké dopravní lodě, které na tato místa pravidelně zajíždí s palubou zaplněnou turisty. Stále máte málo? Co třeba krátký výstup na skalnatý kopec, na jehož vrcholu leží historická farma Skageflå? Stačí uvázat kajak, vylézt asi 250 výškových metrů a ocitnete se na turistické trase, která končí právě u letité kozí farmy – ta je v provozu od roku 1916. Zapadlá mezi útesy využívá každý kousek zeleně, aby se místní farmáři vůbec uživili.

115

snowBIZ | posezónní údržba

Text: Tom Řepík, Supervize: TAEE

Údržba není automatická Ať už je zasněžovací systém střediska manuální, automatický, anebo kombinovaný, pro zajištění jeho maximální efektivity je nutné dodržovat pečlivý plán technické kontroly a údržby.

J FOTO: TECHNOALPIN

ádro správné mimosezónní údržby technického zasněžování se soustředí na čerpadla a kompresory, potrubní systém, hadice a nasazování a vytahování sněžných děl a tyčí. Se stále se rozrůstající automatizací zasněžovacích systémů se jejich technická kontrola rozšiřuje o nové oblasti.

116

V horských střediscích se dnes mnohem více využívá automatizovaného zasněžování, co se týče sněhových děl i systémů. I tam, kde před dekádou či dvěma disponovali plně manuálním systémem, přecházejí z dobrých důvodů na automatizaci; zejména kvůli nárůstu efektivity a výkonnosti zasněžovacího systému: o desítky procent oproti manuálnímu řešení tím zvýší svůj poměr vody přeměněné na sníh, přičemž současně dramaticky zkrátí čas k tomu potřebný (až o polovinu) a rovněž sníží náklady na kubickou metráž sněhu (až o 30 %). Taková úroveň výkonnosti vyžaduje krom dalšího dobře organizovanou mimosezónní preventivní údržbu systému. Primárním cílem efektivní údržby jakéhokoli zasněžovacího systému by měla být jeho stoprocentní výkonnost, kdykoli se vedení

skiareálu rozhodne zasněžovat. Plán údržby je tedy třeba dokončit včas před předpokládaným datem zahájení předsezónního zasněžování – zejména z důvodů vytvoření časové rezervy pro případné opravy či výměnu defektních dílů nebo součástí zasněžovacího systému. Jelikož zasněžovací systém typicky pracuje přibližně půldruhého měsíce v roce a po zbytek času je mimo provoz, může často docházet k nepředvídaným situacím, které je třeba v dostatečném předstihu před prvním ostrým spuštěním zasněžování zjistit a adekvátně na ně reagovat. Projděme si nyní několik oblastí zasněžovacího systému, které je třeba do takového plánu údržby zahrnout.

Hydranty a šachty Plná automatizace zasněžování obvykle vyžaduje automatický hydrant pod úrovní terénu v přístřešku nebo šachtě. Údržba přístřešků a automatických ventilů bývá jádrem programů údržby ve střediscích s dlouhou historií a vysokým podílem plné automatizace. Často se mnoho problémů s automatickými hydranty připisuje „vlhkosti“ – což bývá eufemismus pro „šachta je zaplavena a ventil nebo pohon a elektronika jsou utopené pod vodou“. Takové problémy nejčastěji pramení ze špatné konstrukce krytu a nedostatečného odvodnění. V rámci této problematiky je rovněž důležité, aby středisko komplexně řešilo i celkové odvodnění sjezdovek (drenážní rýhy v terénu apod.), aby se voda z tajícího sněhu nebo přívalových dešťů nesoustředila na ploše sjezdových tratí a/nebo do odběrných míst zasněžovacích systémů. Dobrá dokumentace zasněžovacího systému pomůže střediskům identifikovat problematické kryty. Po identifikaci bývá častou formou nápravy věcí přemístění nebo dovybavení šachty bezpečným odvodněním, což někdy může znamenat vykopání drenáže na denní světlo. Toho lze nejlépe dosáhnout pomocí neperforovaných drenážních hadic a může to vyžadovat propojení šachet. U těch objektů, o nichž se ví, že bývají vystaveny pravidelným problémům s odvodněním, některá střediska prostě odstraní zranitelné komponenty zařízení (ventil nebo pohon, elektroniku atd.) poté, co skončí zasněžování, místo aby čekala na skončení sezóny. Velká horská střediska, která mají stovky plně automatických šachet, využívají k identifikaci poruch a naplánování jejich mimosezónní

rekonstrukce počítačové sítě. Krom toho každé léto v rámci pravidelné preventivní údržby čistí a přestavují cca 20 % svých nejstarších automatických ventilů a pohonů (při menším počtu odběrných míst má význam vyčistit všechny i za kratší období). Cílem je pochopitelně pokud možno nulová poruchovost automatického arzenálu v lyžařské sezóně.

Komunikační kabely Dalšími přirozenými nepřáteli automatických systémů jsou hlodavci a pásové bagry. Mnoho provozovatelů mimo sezónu odpojuje elektronické komponenty svých automatických systémů v rámci ochrany před zásahem blesku, resp. souvisejícího přepětí. (Jsou však střediska, jež záměrně nechávají svůj komunikační systém celoročně plně zapojený – mohou se tak dozvědět o problémech způsobených hlodavci či bagry okamžitě, jak nastanou, a řešit je během léta. Tento přístup nebývá výrobci technologií doporučován.) Různí hlodavci považují obnažené nízkonapěťové komunikační kabely za atraktivní výzvu; to lze zmírnit či se tomu vyhýbat tím, že středisko při každé příležitosti provede profesionální instalaci s komunikačním vodičem v ochranném kanálu – ať už jde o počáteční instalaci nového projektu, nebo úpravu původního. V letním období často jezdí po skiareálu bagry kvůli jiným projektům; než jejich lžíce vjedou pod zem, měla by jejich obsluha vědět, zda se pod povrchem něco nachází – dráty, potrubí či jiné inženýrské sítě –, aby se předešlo škodě. Nejlepší obranou proti tomuto typu nehod je zavedení přísné zásady mít vše relevantní precizně zaneseno v plánech před prvním rýpnutím, skrz všechna dotčená oddělení skiareálu.

Čištění počítačů Ano, počítače a software jsou v dnešní době důležitou součástí údržby zasněžovacích systémů. Téměř každý zasněžovací systém používá své počítače v náročném fyzickém prostředí; mohou být zaneseny prachem a nečistotami. Na konci sezóny – případně častěji – se doporučuje vyčistit počítačovou techniku a zálohovat data. Rovněž morální zastarávání hardwaru (i softwaru v případě, že středisko nemá zajištěn pravidelný update) může být pro bezproblémové spuštění zasněžování problematické, nehledě na elementární ochranu před spamem a virovými piráty. Jsou známy případy, kdy nezabezpečená počítačová síť zasněžovacího systému byla napadena hackery požadujícími výkupné za odblokování systému.

BUDOUCNOST UŽ DNES.

Sněžná děla a tyče Koncová zasněžovací zařízení získala v posledních letech obrovskou účinnost. K tomu většina sněžných děl používá více trysek s menším průměrem a sofistikovanou nukleací, která spolu s automatickými ventily a hydranty nesnáší znečištěnou nebo těžkými minerály zatíženou abrasivní vodu. Typický proces kontroly zasněžovacích děl v jednotlivých krocích může vypadat následovně: Na konci zasněžovací sezóny provést provozní zkoušku každého automatického děla. Před spuštěním každého děla zkontrolovat, zda nejsou problémy při tlaku, ale ne za chodu. Spustit zařízení ve všech fázích, aby se zachytily případné problémy, a zaměřit se na způsoby stříkání, oscilaci, nadmořskou výšku atd. Pozorování dokumentovat a určit, zda je třeba zařízení vytáhnout k údržbě, nebo zda provést servis na místě. Vytáhnout 20 % stávajících podzemních ventilů pro pravidelnou preventivní údržbu (každý hydrant jednou za pět let), s výjimkou poruch vytažených a opravených v posledních dvou letech.

official product partner

Naši experti pracují na průkopnických technologiích, aby pro vás našli to nejlepší řešení. Ať už sněžná děla, řídicí software nebo systémy zásobování vodou – rozhodněte se dnes pro budoucnost, abyste i zítra mohli těžit z technologického náskoku.

pro další informace o zasněžovacích systémech, prosím navštivte

W W W.T E C H N O A L P I N . C O M

snowBIZ | posezónní údržba

málně či vůbec a na vině je zanedbaná údržba po předešlé zasněžovací sezóně. V takovém případě naplánování opravy, nákup a dodávka náhradních dílů může znamenat vyřazení daného děla z aktuálního zasněžování.

Rozvodné systémy Střediska, která začínala se zasněžovacími systémy před desítkami let, začínají trpět stárnoucími rozvodnými systémy, jež mohou být náchylné ke ztrátám tlaku vzduchu a vody. To představuje z hlediska údržby opravdovou noční můru. V rámci vyhledávání netěsností je třeba natlakovat vzduchem vzduchová i vodovodní potrubí a pomocí stetoskopů najít místa úniku tlaku. Protože procházení celého

FOTO: TECHNOALPIN

Po zkoušce vyřadit děla z provozu na sezónu, odpojit komunikační vedení, odstranit napájení, vypnout jističe a vytáhnout pojistky. Vytáhnout všechny trysky a nukleátory podle ročníku, tj. stáří instalace, aby se zachovala konzistence opotřebení. Odnést je z terénu k vyčištění ultrazvukovou čističkou. Po vytažení všech trysek za účelem údržby provést servis zbývajících trysek na místě. To zahrnuje pravidelnou údržbu plus opravy servisu na místě uvedené v prvním kroku výše. Vrátit všechny trysky do děl. Všechny děla i tyče zabalit do ochranných plachet.

Velký význam má též pravidelná údržba a kontrola čerpacích systémů (strojoven) s jejich předsezónním testem na plný výkon systému. Mnohé plnoautomatické systémy disponují funkcí simulace teplot na spuštění a kontrolu celého zasněžovacího zařízení. Zapomínat by se nemělo ani na hadice. I drobné problémy s hadicemi zabírají drahocenný čas, kterého se středisku v průběhu sezóny nedostává. Pokud středisko po skončení zasněžování hadice roluje, nabízí se možnost při této operaci hadice zevrubně vizuálně zkontrolovat. Většina plně automatických sněžných děl nepoužívá svinuté hadice, ale i tyto hadice se mohou časem poškozovat. Některá střediska provádějí preventivní tlakové zkoušky všech hadic starších pěti let, aby se ujistila, že zůstanou v provozuschopném stavu.

Náhradní a servisní díly pro zasněžovací technologie Samostatnou kapitolou je nákup a zabezpečení náhradních dílů před sezónou na sklad lyžařského střediska. Sice to představuje extra náklady na pořízení dílů, avšak možnost okamžité výměny poškozeného anebo chybného dílu jednoznačně hovoří pro naskladování alespoň základního sortimentu náhradních dílů. Rezervní nukleátory, dýzy, sada pro kompresory, motorový ventil apod. by měly být samozřejmostí, mnohé areály jdou ještě dále a pořizují si na sklad rezervní podávací čerpadlo, kompresor, ale i trubky, spojky a fitinky. Motivace takového přístupu je zřetelná: v éře výrazného zkracování zasněžovací doby se tento typ preventivních investic rozhodně vyplácí.

Zasněžovací personál Mnoho horských středisek má výborné zkušenosti s ultrazvukovými čističi dílů. Dalším technologickým nástrojem podporujícím údržbu je infračervená pistole na detekci tepla, používaná ke kontrole funkce patron v dělech a hydrantech, na elektrická zařízení a také na ložiska. Svůj velký význam má podstoupit takovouto údržbu koncových zařízení hned po zasněžovací sezóně, protože v tom čase ještě zůstávají v čerstvé paměti provozní problémy a poruchy, jež je třeba opravit. Rovněž je v této době dostatečný čas na nákup případných náhradních dílů a jejich výměnu. Takto nachystaná koncová zařízení potom budou potřebovat podstatně menší přípravu pro nasazení do provozu. Asi nejhorším praktickým scénářem je, když zasněžovací pracovník v průběhu omezeného času zasněžování zjistí, že děla nefungují opti-

118

systému v rozlehlých střediscích nebývá praktické, malé úniky vody lze vystopovat geofonem – akustickým detektorem reagujícím na vibrace v půdě vyvolané seismickými vlnami. Rovněž neefektivita čerpadel a kompresorů má dopad na distribuční systém zasněžování. Bystrý kontrolor vybavený dobrou dokumentací může identifikovat problémy s čerpadly a kompresory ještě před poruchou. Řada středisek zadává testování a servis čerpadel každou sezónu či dvě. Některé skiareály tento interval protahují, protože moderní vysoká účinnost znamená, že zařízení běží méně hodin než u starších instalací. Dlouhá absence servisu však může mít své škodlivé účinky – součástky nedostanou olej, ložiska se zplošťují atd. Aby se těmto problémům předešlo, některá střediska otáčí zařízení ručně, či je aspoň každý měsíc trochu pootočí.

Obsluha a údržba hi-tech zařízení vyžaduje odlišné dovednosti. Například středisko, které přešlo z pevných vleků a lanovek na převážně odpojitelné, zjistilo, že potřebuje početnější pracovní skupinu s většími elektronickými a mechanickými dovednostmi; totéž platí pro servis automatické zasněžovací techniky. Školení a zkušenosti pomáhají rozvíjet potřebné dovednosti. Za tímto účelem střediska využívají přístup k vysoce kvalifikovaným technikům dodavatelů a školicím seminářům. Vynikajícím, ale někdy nedostatečně využívaným zdrojem bývají také příručky výrobců zařízení. Každý automatizovaný systém potřebuje svého mistra nebo mistrovský tým; mentalita „když to není rozbité, proč na to sahat“ se oblasti automatizovaného zasněžování netýká. Každé středisko by mělo být hrdé na to, co jeho zasněžovací tým a systém dokáže – závisí na tom průběh jeho zimní sezóny.

PRÉMIOVÉ PRACOVNÍ OBLEČENÍ TESTOVANÉ V NEJTĚŽŠÍCH PODMÍNKÁCH!

WWW.HHWORKWEAR.COM

snowBIZ | TECHNICKÉ ZASNĚŽOVÁNÍ

Text: Roman Hotera, TechnoAlpin East Europe

Elektrina zo zasnežovacieho systému Stále viac horských stredísk investuje do trvalo udržateľných riešení zasnežovania. Spoločnosť TechnoAlpin poskytuje prostriedky a know-how na to, aby bolo možné využívať zasnežovacie systémy aj na výrobu elektriny.

Z FOTO: TECHNOALPIN

asnežovacie systémy majú v podstate všetky komponenty, ktoré sú potrebné na výrobu elektriny. Inštaláciou vodných elektrární v strojovniach ponúka TechnoAlpin inovatívnu možnosť efektívneho využitia existujúcich infraštruktúr. Celoročné využívanie systému a výroba energie z vlastnej elektrárne prináša prevádzkovateľovi ekonomickú

120

výhodu. Prínosom je aj ekologický aspekt, pretože voda sa nevytratí na zasnežovanie, ale pri roztopení snehu sa po výrobe zelenej elektriny vracia späť do prírody. TechnoAlpin realizoval takýto projekt elektrárne v rokoch 2013 až 2016 v lyžiarskom stredisku Davos Jakobshorn vo Švajčiarsku. Vybudované infraštruktúry sa dali zvládnuteľ-

nými úpravami prispôsobiť tak, aby ich bolo možné využívať na technické zasnežovanie v zime a po zvyšok času ako malá vodná elektráreň na výrobu ekologickej elektriny. Analýza po niekoľkých rokoch prevádzky ukazuje: 63 % energie potrebnej na zasnežovanie vyrobil samotný zasnežovací systém. Investícia sa vrátila už po štyroch rokoch.

Projekt elektrárne umožňuje efektívne využitie existujúcej zasnežovacej infraštruktúry aj mimo zimnej sezóny. Viacnásobným využitím sa vyhnete dodatočným stavebným prácam a zásahom do prírody. „Okrem toho je údržba turbín zvládnuteľná,“ zdôrazňuje Hofer. „Riešenie v Davose je také efektívne, že investícia sa oplatila za menej ako štyri roky. V budúcnosti

existuje aj možnosť využitia systému v prečerpávacej prevádzke.“ S projektom v Davose bol TechnoAlpin nominovaný aj do konečného výberu troch najlepších projektov 9. ročníka Swiss Mountain Award. Cena sa udeľuje za mimoriadne inovatívny úspech v odvetví lanoviek vo Švajčiarsku. FOTO: TECHNOALPIN

Zmysluplné viacnásobné použitie

V Davose sa existujúce vodné inžinierstvo zasnežovacieho systému využilo na integráciu troch turbín s celkovým výkonom 257 kW na výrobu elektriny v existujúcich čerpacích staniciach v Ischalpe a Bolgene – bez dodatočných zásahov do prírody a prostredníctvom výhradného využívania existujúcej infraštruktúry (nádrž, potrubia, budovy atď.). „To znamená, že voda z prepadov existujúcich zdrojov pitnej vody môže byť teraz efektívne využitá aj počas teplej sezóny,“ vysvetľuje Martin Hofer, Area Manager pre Švajčiarsko v TechnoAlpin. „V dôsledku toho dnes zasnežovací systém elektrinu nielen spotrebúva, ale aj vyrába.“

FOTO: TECHNOALPIN

Efektívne využitie turbín

121

snowBIZ | STŘEDISKOVÉ BIKEPARKY

Text: Tom Řepík

Našlápnuto do budoucna FOTO: THUNDER MOUNTAIN

V pandemických časech se horskostřediskovým bikeparkům po celém světě vesměs daří a jejich provozovatelé získávají řadu cenných poznatků, které jim pomohou k potenciálně úspěšnému letnímu chodu i v postcovidovém budoucnu.

oncem sněhové sezóny 2019–20 šlo jen těžko předjímat rapidní nárůst popularity bikeparků, jenž měl rozkvést jen o několik měsíců později – podobně, jako se v té době zřídkakdo nadál přicházejících covidových okolností. Když následně celý svět zaplavil nebývalý cyklistický boom, tradiční dodavatelské řetězce byly narušeny; střediska zaznamenávala příliv nových zákazníků s novými typy chování a musela za běhu reagovat, učit se, často doslova naslepo experimentovat. Nyní obor čelí létu s přecijen jasnějšími očekáváními a větší důvěrou ve stabilnější průběh. „Všechny bikeparky, se kterými jsem v kontaktu – a jsou jich desítky – se shodují v tom,

122

že do prvního pandemického léta 2020 vstupovaly nervózně a nevěděly, co mají očekávat; vesměs počítaly s tím, že budou mít horší letní sezónu než v předchozích rocích,“ říká Dave Kelly, ředitel designové a poradenské firmy Gravity Logic z Whistleru, jednoho ze světových lídrů v oboru. A dodává: „Ale bez výjimky všechny tyto parky zaznamenaly nárůst návštěvnosti i obratu.“ S nadcházejícím létem může být užitečné zamyslet se nad dosavadními zkušenostmi významných horskostřediskových bikeparků ve světě – a poučeními, jež v řadě případů pomohla jejich provozu a v některých jiných jej naopak zkomplikovala.

Otevřít, či ne? Biková sezóna 2020 se ve většině oblastí světa odvíjela od zásadní otázky, jež pak určovala každou novou strategii a rozhodnutí do budoucna: Otevřeme, či ne? Ve světle tehdejších okolností a spousty neznámých šlo o přetěžké rozhodnutí pro každý jednotlivý provoz. Mnoho velkých středisek (například i všechna z vailské skupiny) učinilo nelehké rozhodnutí neotevřít své letní aktivity – z různých důvodů, včetně těch, že nechtěla zatěžovat místní nemocnice; řada jiných zavřela celé své areály na neurčitou dobu. „Covid byl poslední kapkou, kterou přetekla sklenice… anebo to někde byla jen velmi vhodná výmluva,“ spekuluje Kelly.

FOTO: RED BULL CONTENT POOL

Problém, který tímto jinotajem naznačoval: Pro mnoho horských středisek odhalila pandemická situace – a noví jezdci, které do středisek přivedla – zásadní díry v jejich plánech rozvoje bikeparků; především příliš mnoho sjezdových tratí pro pokročilé a neadekvátně málo terénu pro nové a nezkušené začátečníky. Jde o notorický problém, který nevyhnutelně sabotuje velkou zákaznickou základnu začátečníků a mírně pokročilých jezdců, jež střediskům přináší – či může přinášet – zásadní příjmy. „Začínající bikeři by měli velmi negativní zkušenost a nejenže by už nikdy neuvažovali o tom, se do bikeparku vrátit, ale určitě by ještě odradili každého, s kým by o své negativní zkušenosti mluvili. Rozmanitost tratí je důležitá pro pozitivní zážitky hostů i pro finanční udržitelnost a dlouhodobou prosperitu,“ dodává k tomu Kelly.

2020: Krátká silná sezóna Z těch bikeparků, které se rozhodly po jarním uvolnění covidových restrikcí své provozy otevřít, mnohé odložily otevírací den na pozdější dobu a omezily své provozní řády. Přesto to, co jim scházelo v celkovém počtu provozních dní, mnoho středisek snadno dohnalo v celkové návštěvnosti. Samotný nárůst počtu cyklistů přispěl k tomu, že někteří provozovatelé středisek splnili, nebo dokonce překonali své předpandemické plány a očekávání. V kanadském bikeparku Sugarloaf Park byl jejich první měsíc provozu – od poloviny června 2020 – zcela na odpis. Středisko však ukončilo svou bikovou sezónu na stejné úrovni jako o rok předtím, co se týče návštěvnosti i příjmů, a to i přes uzavírky na hranicích nejen s USA, ale i mezi kanadskými provinciemi – zejména s Quebecem, který tradičně zajišťuje asi polovinu veškerého byznysu sugarloafského bikeparku. „Jak léto postupovalo a omezení se zmírňovala, vytvořila se lokální návštěvnická bublina a my jsme zaznamenali rapidní vzrůst účastnických čísel,“ vzpomíná ředitel tamního bikeparku Greg Dion. Ačkoli Quebec v sezóně nikdy neotevřel své hranice, Dion uvádí, že Sugarloaf Park zaznamenal v září 25% nárůst prodejů bikepasů a zápůjček oproti předchozímu roku, což podle něj dokazuje, že v tamní oblasti provincie New Brunswick žije poměrně zdravá sportovní komunita, a odhaluje společnou sílu menších trhů.

Dynamika konce sezóny S postupujícími měsíci se pandemická omezení zmírňovala a provoz na konci letní sezóny přinesl řadě středisek růst příjmů – v příslovečné hodině dvanácté. Přetrvávající restrikce pro sportování ve vnitřních prostorách moti-

vovaly lidi k další sportovní rekreaci venku, i když se počasí začalo měnit do častějšího chladu a deštiva; návštěvnost mnoha středisek zůstala silná až do uzavření letního provozu. Například americké středisko Bryce Resort ve Virginii využilo prudkého nárůstu návštěvnosti v pozdně letní sezóně a zůstalo otevřené pět dní v týdnu až do listopadového svátku Díkůvzdání. Jen za měsíc listopad dosáhli v bikeparku stejného objemu obchodů jako za celou letní sezónu 2019. Generální manažer tamního střediska Ryan Locher to částečně přičítá skutečnosti, že téměř všechny ostatní bikeparky na východním pobřeží už byly v té

době zavřené. Současně však přiznává několik agilních rozhodnutí, jež přispěla k více než 300% nárůstu návštěvnosti bikeparku oproti předchozímu roku. Hlavním z nich bylo rozšíšení bikeparku na zadní straně areálu, na kterém se již pracovalo, když pandemie udeřila. „Když covid všechno pozavíral, byla už na místě stavební posádka z Gravity Logic, která začala s rozvojem trailů v Bryce, což bylo klíčem k tomu, abychom se dostali na další úroveň,“ vzpomíná Locher a pokračuje: „Pomohly i další změny. Jako středisko jsme přesunuli důraz svého letního marketingového cílení z rodinného dobrodružství a výhradně jsme se zaměřili na kola.

123

snowBIZ | STŘEDISKOVÉ BIKEPARKY

Současně jsme začali agresivně prosazovat rezervace přes internet a omezovat pěší turistiku v oblasti trailů. To všechno změnilo náš způsob podnikání k lepšímu. Starý způsob už není ten správný.“

Všechno přes internet

FOTO: RED BULL CONTENT POOL

To se stalo společným tématem pandemické sezóny. Už dlouho před covidem nabízela řada provozů online rezervace bikepasů i ubytování; pandemie však přinutila všechna střediska (a jejich návštěvníky) přesunout se výhradně na online platformy a hledat další kontaktní body nebo služby, které by se rovněž mohly odbavit na internetu. Areály si rychle osvojily půjčování kol online, čímž dokončily trojlístek bezdotykového plánování návštěv (bikepasy, ubytování, půjčovna). Ukázalo se, že přínosy těchto změn jsou větší než jen bezpečnostní protipandemické opatření, jak potvrzuje Kelly z Gravity Logic: „Střediska se obecně shodují na tom, že díky přesunu půjčoven do online prostředí je celý jejich rentálový byznys mnohem plynulejší, předvídatelnější a v konečném důsledku i uživatelsky příjemnější. Online rezervace půjčoven zkrátily čekací doby na vyzvednutí si kol, snížily stres návštěvníků i personálu, zvýšily efektivitu údržby půjčoven, a dokonce pomohly řídit personální rozvrhy směn zaměstnanců. Dříve bylo ranní dostavení se k vypůjčení si kola poněkud pracným procesem a zabralo to dost času – občas se dokonce stávalo, že návštěvníci přijeli jen proto, aby se dozvěděli, že všechna kola jsou již pronajatá. Díky systému povinných rezervací nyní střediska přesně ví, kolik kol je na další den potřeba, a mají je připravená podle specifik jednotlivých jezdců už večer předem.“

se návštěvnost rozprostřela a její velká část se přesunula doprostřed týdne; podle Kellyho se střediska shodují v tom, že narovnání křivky návštěvnosti bylo opravdu výhodné a něco, na co se obor v budoucnu ještě více zaměří. „Strategie dynamické cenotvorby bikepasů a vyšší víkendové ceny, jež rovnoměrněji rozloží návštěvnost do celého týdne, v konečném důsledku zvýší kvalitu zážitků návštěvníků bez ohledu na den,“ dodává Kelly.

Kouzlo všedních dní Pandemickými restrikcemi podnícené obavy z víkendových návalů daly střediskovým bikeparkům pádný důvod k zavedení prodejních limitů na bikepasy a většina středisek měla každý víkend vyprodáno. Výsledkem bylo, že

124

střediska a zejména jeho turistických a běžkařských tratí, a to obzvláště pro nedostatečně obsluhované tržní skupiny stárnoucí generace či návštěvníků s pohybovými omezeními. Poptávka po elektrokolech v horských střediscích rozhodně existuje. Dodavatelé elektrokol aktivně přispívají k jejich zavádění; značky vyvíjí řadu technologií včetně softwaru pro správu online rezervací pronájmu, integrace sdílení kol a samoobslužných aplikací pro pronájem. Pro střediska a půjčovny nabízejí agilní dodavatelé vlastní varianty komponent, náhradní díly, nástroje a školení, aby maximalizovali zákaznickou zkušenost. „Pro organizaci, která chce profitovat z přechodu na elektrokola, bude zásadním přístupem vybudovat dlouhodobé a hluboké partnerství s dodavatelskou značkou kol,“ říká Paul Mutch, majitel několika prodejen elektrokol v USA. „Zatímco sjezdové odvětví dohání přechod na e-kola, střediskové bikeparky by měly tento čas využít k obměně své nabídky tak, aby zahrnovala všechny typy zákazníků, nejen sjezdaře. S elektrokolem může být cyklistou každý. Střediska by měla přemýšlet, co mohou nabídnout rodinám, důchodcům, potenciálním návštěvníkům, kteří na sjezdové kolo z řady důvodů nesednou. Měla by mít plán, když se takový jejich zákazník zeptá, kde by se mohl projet.“

Nástup e-biků

Výhody omezené kapacity

Pandemie dodala segmentu elektrokol vitální impuls, který potřeboval k růstu prodejů, popularity i technologií. Ve většině vyspělých zemí vyrostly v roce 2020 prodeje elektrokol o sto a více procent. Přičemž je zřejmé, že nástup této kategorie kol je teprve ve svých počátcích. Před pandemií se očekávalo, že prodeje elektrokol porostou o vyšší desítky procent; taková předpověď se jeví ve světle současných okolností silně podhodnocenou. Ačkoli elektrokola se netýkají nejsilnější oblasti byznysu bikeparků – sjezdových trailů s výjezdem lanovkami, stávají se stále populárnějším prostředkem dostupnosti celého

Pandemické restrikce s sebou přinesly řadu známých provozních komplikací typu diskutabilního nařízení nosit roušky či vynucených rozestupů, jež prakticky všude prodloužily čekací fronty. Na lanovkách se však zvýšené rozestupy pozitivně projevily ve zlepšené průjezdnosti tratí a zásadně tím zvýšily úroveň zákaznických zážitků. Za normálních okolností nebývá neobvyklé, že se na jednom sjezdovém trailu pohybuje mnoho jezdců různých dovednostních úrovní a rychlosti jízdy. To může způsobit napětí, špatné vibrace a v nejhorších případech i nehody. A pro začátečníka v bikeparku takové

FOTO: RED BULL CONTENT POOL

negativní prostředí pro učení zvyšuje pravděpodobnost, že se k tomuto sportu nevrátí – a pokud, nejspíš už ne do daného střediska. Naštěstí byl takový typ přeplněnosti v uplynulém roce spíš výjimkou než pravidlem. „A-Line v našem domovském Whistler Bike Parku je nejvyužívanějším trailem na světě a vloni v létě byl příjemně klidný,“ říká šéf Gravity Logic Dave Kelly a pokračuje: „Většinu let to byl nepřetržitý vlak lidí, jezdci se občas dostávají do sporů o rychlost na trailu nebo kvůli ostatním jezdcům, kteří jim překážejí. Vloni byl tento typ neklidu pryč. Většinu dní se dalo jezdit odshora dolů, aniž by člověk narazil na další lidi nebo skupiny, což bylo osvěžující.“

Výukové programy kvetou Nebyla to jen kola samotná, po kterých byla vysoká poptávka a omezená nabídka, ale i znalosti a dovednosti, jak na nich jezdit. Noví uživatelé zvyšovali zájem o výukové programy pro začátečníky, i když se mnoho středisek potýkalo s volbou mezi zrušením výuky (aby se snížila riziková interakce mezi personálem a návštěvníky), nebo pokračováním výuky podle nových bezpečnostních protokolů. Střediska, jež zvolila druhou možnost, zaznamenala výrazný nárůst návštěvnosti svých skupinových programů. Coloradský Winter Park oproti předchozímu roku zdvojnásobil počet dětských cyklistických programů, Thunder Mountain Bike Park v Massachusetts zvýšil počet balíčků pro začátečníky obsahujících bikepas, lekci i zápůjčku a Sugarloaf Park vytvořil zcela nový program, aby uspokojil novou poptávku, příliš vysokou na to, aby ji bylo možné ignorovat: skupinové jízdy pro ženy. „Sugarloaf speciálně založil středeční skupinové ježdění pro ženy, jež mělo pozoruhodný úspěch a bylo každý týden vyprodané,“ uvádí Kelly. „Ve středisku věří, že jejich úspěch je způsobený tím, že mají k dispozici terén umožňující seznámit nové lidi se sportem, aniž by je to zastrašovalo.“ Dalším úhlem pohledu je, že ženy při učení se novým sportům kladou důraz na sociální vazby a podporu vrstevníků a pandemie jednoduše otevřela prostor, na kterém se ženským programům daří. Stejnou logiku lze aplikovat na nové jezdce napříč celým spektrem bez ohledu na věk nebo pohlaví: skupinové programy poskytují rámec pro dovednosti, bezpečnost a zábavu a budují základ pro sociální začlenění. To má zase potenciál přeměnit loňské začátečníky v letošní věrné návštěvníky.

Vybavení půjčoven Vzhledem k tomu, že výrobci kol prakticky nikde ve světě nestíhají nasytit poptávku, budou problémy se zásobami a dodavatelským řetězcem, jež se projevily v roce 2020,

pokračovat ještě přinejmenším několik dalších let. Zásadním řešením pro půjčovny jsou dřívější objednávky a agilní plánování. Když v březnu 2020 covidová pandemie začala narušovat probíhající zimní sezónu, společnost Whistler Bike Park okamžitě přijala opatření. „Začali se všemi interně jednat, aby zjistili, co budou dělat se svými půjčovnami,“ říká Mike Marro, globální manažer značky GT, která Whistleru ročně dodává 400 kusů kol. „Obvykle se zásoby půjčoven otočí a následující rok přivezou novou flotilu, ale na Whistleru se tehdy rozhodli, že si je nechají dál. Je možné, že provozovatelé půjčoven zjistí, že budou muset své stávající zásoby kol udržovat v provozu ještě další rok a podle možností je doplňovat. V případě, že k objednávce nových kol musí dojít, je důležité začít s plánováním včas. Doporučujeme bikeparkům, aby co nejdříve pracovaly se svými dodavateli a sponzory a zahájily proces plánování dříve než v předchozích letech.“

Údržba tratí Loňský zvýšený počet návštěvníků bikeparků zvýšil opotřebení trailů a tím i potřebu jejich údržby v průběhu celé sezóny. Vzhledem k častému snižování počtu zaměstnanců, kdy se střediska snažila během pandemie udržet náklady na nízké úrovni, však bylo obtížnější veškerou potřebnou údržbu zvládat. Například v utažském středisku Deer Valley měli pro údržbu bikového terénu nedostatek zaměstnanců kvůli nesprávným prognózám z počátků pandemie, které odhadovaly návštěvnost na úrovni 50 až 70 procent běžného letního provozu. K tomu zasáhla i matka příroda – uhodilo sucho. „Aby bylo

možné údržbu provádět správně, potřebuje středisko dostatek vláhy v půdě, jinak jakákoli práce prováděná v horkých a suchých podmínkách v podstatě jen vyletí do vzduchu v oblaku prachu. Přesně to se stalo, když Deer Valley zažilo nejteplejší a nejsušší léto v historii,“ říká Kelly. „Snažili jsme se cyklostezky udržovat co nejlépe,“ říká Steve Graff, provozní ředitel resortu Deer Valley. „Měli jsme několik obřích zásobníků na vodu, které jsme rozmístili kolem tratí, naplnili vodou z našeho zasněžovacího systému a připojili k nim postřikovače. Tato kreativita přinesla optimismus – místní obyvatelé pochopili, že byl mimořádně suchý rok, navíc s pandemií, a viděli, že se opravdu snažíme. Pozitivita vysoko převážila negativitu.“

Klíčem je odhodlání Pouhá veřejná proklamace o růstu bikeparku nezaručuje jeho rentabilitu, závazek vůči cyklistické komunitě však ano. Výše v článku zmiňovaná střediska vynaložila v uplynulých letech značný kapitál do své cyklistické infrastruktury, což se ve všech případech promítlo do zvýšené návštěvnosti, příjmů a marketingové expozice. Zdvojnásobit investiční prostředky v době, kdy jsou rozpočty celkově napjaté, se může jevit frustrujícím rizikem, ale jak Kellymu vysvětlili majitelé Thunder Mountai, rodina Schaeferových: „Cyklistika je nyní velmi důležitou součástí našeho celoročního podnikání a my si nemůžeme dovolit neinvestovat do bikeparkových produktů a nedržet si náskok před konkurencí.“ Nebo dokonce jen nedržet krok s poptávkou.

125

snowBIZ | lanovkové kuriozity

Text a foto: Radim Polcer, Lanove-drahy.cz

Nejzajímavější lanovky Česka (5)

Po lanovkových kuriozitách převážně ze zahraničí se vraťme k nejzajímavějším lanovkách v České republice, o nichž jsme psali přesně před 10 lety. Podívejme se, jaké další zajímavé lanovky mezitím na českých horách přibyly.

126

PRVNÍ ČTYŘSEDAČKOU NA KLÍNOVCI BYLA DRÁHA CENTRÁLNÍ POSTAVENÁ V ROCE 2011. JAKO PRVNÍ U NÁS OBDRŽELA ORANŽOVÉ BUBLINY FIRMY DOPPELMAYR.

V POŘADÍ TŘETÍ NEJDELŠÍ ČESKOU LANOVKOU SE PO KOMÁŘÍ VÍŽCE A ROKYTNICI NAD JIZEROU STALA V ROCE 2014 S DÉLKOU 2 168 METRŮ NOVÁ ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA DOPPELMAYR S ORANŽOVÝMI BUBLINAMI NA TRASE JÁCHYMOV – KLÍNOVEC. NAHRADILA PŮVODNÍ JEDNOSEDAČKU Z TRANSPORTY CHRUDIM Z ROKU 1965.

V ROCE 2015 BYLA POSTAVENA PRVNÍ ODPOJITELNÁ SEDAČKA V PECI POD SNĚŽKOU – NA MÍSTĚ PŮVODNÍHO KOTVOVÉHO VLEKU ZAHRÁDKY BYLA VYBUDOVÁNA ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA LEITNER DOVEZENÁ Z RAKOUSKÉHO OBERTAUERNU.

V ROCE 2017 NAHRADILA PŮVODNÍ NEODPOJITELNOU ČTYŘSEDAČKU VE SKIAREÁLU KOPŘIVNÁ LUXUSNĚ VYBAVENÁ ODPOJITELNÁ ŠESTISEDAČKA LEITNER – S BUBLINAMI, VYHŘÍVÁNÍM, VYSOKOU OPĚRKOU S KOŽENÝM POLSTROVÁNÍM, INDIVIDUÁLNÍMI BEZPEČNOSTNÍMI OPĚRKAMI A VÝŠKOVĚ NASTAVITELNÝM NÁSTUPNÍM PÁSEM.

ROVNĚŽ V ROCE 2017 BYLA POSTAVENA ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA MARTA 2 V DEŠTNÉ V ORLICKÝCH HORÁCH. JDE O LANOVKU GARAVENTA DOVEZENOU ZE ŠVÝCARSKÉHO LUNGERNU S ROKEM VÝROBY 1999 A JEJÍ ZAJÍMAVOSTÍ JE, ŽE KAŽDÁ 3. SEDAČKA JE VYBAVENA BUBLINOU.

PŮVODNÍ NEODPOJITELNOU TROJSEDAČKU ZNAČKY GRAFFER V ČERNÉM DOLE NAHRADILA V ROCE 2017 ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA ZNAČKY LEITNER – JDE O KOMPLETNĚ REPASOVANOU LANOVKU POCHÁZEJÍCÍ Z ITALSKÉHO RATSCHINGSU.

snowBIZ | lanovkové kuriozity

V ROCE 2017 SE ROZJELA JEŠTĚ KOMPLETNĚ REPASOVANÁ ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA DOPPELMAYR NA TRASE HORNÍ MÍSEČKY – MEDVĚDÍN VE ŠPINDLEROVĚ MLÝNĚ. JDE O PŮVODNÍ LANOVKU Z PROTĚJŠÍ PLÁNĚ, KDE JI V ROCE 2015 VYTLAČILA ŠESTISEDAČKA.

NEJKRATŠÍ ODPOJITELNOU LANOVKOU V ČESKÉ REPUBLICE SE S DÉLKOU POUHÝCH 543 METRŮ STALA V ROCE 2018 ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA LEITNER S BUBLINAMI V AREÁLU MYŠÁK V KARLOVĚ POD PRADĚDEM. DOVEZENA BYLA Z ITALSKÉHO KRONPLATZU A NA MYŠÁKU NAHRADILA PŮVODNÍ DVOUSEDAČKU.

NEJVĚTŠÍ INVESTICÍ ROKU 2018 BYLA ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA LEITNER NA TANVALDSKÉM ŠPIČÁKU DOVEZENÁ Z RAKOUSKÉHO OBERTAUERNU. VYZNAČUJE SE KOMFORTNÍMI SEDAČKAMI S BUBLINAMI S KOŽENÝM ČALOUNĚNÍM, KTERÉ BYLY NA OBERTAUERN DODÁNY TEPRVE V ROCE 2004, A SPECIÁLNÍM, NA SVOU DOBU BOHATĚ PROSKLENÝM DESIGNEM STANIC.

TAKTÉŽ V ROCE 2018 BYLA UVEDENA DO PROVOZU ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA LEITNER V PASEKÁCH NAD JIZEROU. DOVEZENA BYLA Z ITALSKÉHO STŘEDISKA ALPE LUSIA A V PASEKÁCH NAHRADILA DVOJICI LYŽAŘSKÝCH VLEKŮ.

ČTVRTOU LANOVKOU V KARLOVĚ POD PRADĚDEM SE STALA V ROCE 2018 ODPOJITELNÁ ČTYŘSEDAČKA LEITNER ROHÁČ EXPRESS DOVEZENÁ Z ITALSKÉHO RATSCHINGSU. KARLOV JE TAK PRVNÍM MÍSTEM V ČESKÉ REPUBLICE, KDE SE V TĚSNÉ BLÍZKOSTI VEDLE SEBE NACHÁZÍ 3 ODPOJITELNÉ LANOVKY.

PRVNÍ V ALPÁCH NAHRAZENÁ ŠESTISEDAČKA S BUBLINOU SE V ROCE 2020 PŘEMÍSTILA Z RAKOUSKÉHO STEINPLATTE DO ŘÍČEK V ORLICKÝCH HORÁCH.

127

Nejzajímavější lanovky Česka (1) až (3) – čtěte na

Lanovka D-Line ve skiareálu Kraličák 16. prosince 2021 byla poprvé do lyžařského provozu uvedena nejmodernější česká lanovka – šestisedačka systému D-Line ve skiareálu Kraličák.

ová lanovka nahrazující dvousedačku na trase Stříbrnice – Štvanice byla sice dokončena již v roce 2020, avšak z důvodu protipandemických opatření byl provoz v minulé zimní sezóně možný pouze pro pěší návštěvníky. Připomeňme, že odpojitelná šestisedačka firmy Doppelmayr disponuje maximálním komfortním vybavením – s bublinami, s vyhřívanými sedáky s koženými potahy a s individuálními opěrkami na nohy, které se spolu s ochrannou zábranou odemykají jen ve stanicích a tím během jízdy zcela znemožňují případné vypadnutí cestujících. Dodavatel lanovky nabídnul pre-

128

www.snow.cz/lanovky miérově v regionu Česká republika, Slovensko a Polsko dráhu nejmodernější generace s označením D-Line. Trasa se oproti původní lanovce nezměnila (pouze dolní stanice byla umístěna níže na úroveň parkoviště, což si vyžádalo rozsáhlé terénní úpravy) – měří 984 metrů při převýšení 246 m, naopak znatelně se zvýšila přepravní kapacita lanovky, která dosahuje při plné rychlosti hodnoty 2 550 osob za hodinu. Díky dvojnásobné dopravní rychlosti se doba jízdy zkrátila na méně než 4 minuty. Obě stanice jsou vybaveny vysokým proskleným zastřešením, horní poháněcí stanice se nachází na vrcholu zalesněného kopce Štvanice v nadmořské výšce 868 m. Garážování všech 53 sedaček je řešeno jako staniční v obou stanicích, komfort a bezpečnost nastupování zajišťuje nástupní pás, který dopraví lyžaře od vstupních branek až na místo nástupu na sedačku. Sedačky s bublinami mají černé barevné provedení hlavního rámu a závěsu. Na trati je rozmístěno cel-

kem 8 podpěr – o šest méně než u původní lanovky. Na rozdíl od původní dvousedačky je nová šestisedačková lanovka provozována celoročně – přímo u její horní stanice se nachází rozhledna válcovitého tvaru v dřevěném provedení o výšce 35 metrů.

Radim Polcer Projektant kolejových vozidel a už od dětství nadšený průzkumník lanových drah. Od roku 2002 publikuje o lanovkách v odborných časopisech a na svém portálu www.lanove-drahy.cz.

HORNÍ ČÁST 984 METRŮ DLOUHÉ TRASY NOVÉ LANOVKY

HORNÍ POHÁNĚCÍ STANICE NA VRCHOLU ŠTVANICE

DOLNÍ STANICE S TLAČNOU PODPĚROU

HORNÍ ČÁST TRASY LANOVKY, PODÉL NÍŽ STÉKAJÍ 3 SJEZDOVKY DO STŘÍBRNIC

S úctou k přírodě 99% recyklovaná podšívka z voděodolné Gore-Tex membrány. Evropská výroba a plná dohledatelnost všech použitých materiálů.

Měkká, přesto odolná ezipodešev R-EVA obsahuje 20 % ecyklovaného materiálu.

Z více než 90 % recyklovaný materiál podešve Vibram®️ bez použití ropy či barviv.

Bellamont.

Spojení mistrovské obuvnické práce a exkluzivních materiálů. Nyní si stačí vybrat právě ty Vaše... Distributor pro ČR a SK www.Alpitrek.cz

HAPPY END

Poznejte

Poznejte lyžařskou oblast podle nápovědy a ilustračních fotek! 137-1: Jak se nazývá zmíněné údolí? 137-2: Jak se jmenuje superskipas, platící ve 13 střediscích oblasti a na 22 dalších atrakcích? 137-3: Do kolika let zde lyžují děti v doprovodu rodičů zdarma? NÁPOVĚDA Nejznámější lyžařské údolí v bezprostředním okolí Innsbrucku nabízí lyžování jak na rozsáhlém ledovci, tak v o něco menších a níže položených areálech, které mile překvapí svým klidnějším provozem nebo třeba alternativním vyžitím v podobě sáňkařských drah. Na ledovci si ve výšce přes 3 000 m n. m. užijete vysokohorské výhledy, svými panoramaty ale potěší i ostatní areály v údolí. A komu by lyžařské vyžití nestačilo, ten může s vícedenním superskipasem vyrazit hned do 13 lyžařských středisek v okolí. Skipas zároveň platí i jako vstupenka do 22 turistických atrakcí v okolí Innsbrucku.

Odpovězte Vyhrajte 130

Odpovězte do soutěžního formuláře na www.snow.cz/souteze nejpozději do 31. března 2022. Soutěžní otázky jsou zveřejněny pouze na této stránce, on-line formulář již obsahuje pouze políčka pro odpověď. Počet soutěžících je tak omezen na čtenáře časopisu SNOW! Vyhrajte dva dvoudenní skipasy do této oblasti!

Ťuk, ťuk. Tady Vaše nové kolo Specialized. Už téměř 50 let stavíme perfektní kola pro každého jezdce a nyní jsme se rozhodli jít ještě o krok dál a přijít s perfektním způsobem, jak doručit perfektní kolo každému jezdci. Pozor, spoiler: kápli jsme na to. Nyní můžete nakupovat kdy, kde a jak chcete. Od svého oblíbeného prodejce až po pohodlí vašeho domova.

specialized.com

Medvědín 1 235 m n.m.

SNOW 137 – březen 2022

Articles inside

CARLO JANKA: ODCHÁZENÍ MLČENLIVÉHO ŠAMPIONA