NORDIC 62 - únor 2024 by SNOW media

NORDICmag 62

ZÁZRAK JMÉNEM SNÍH

BĚŽECKÉ LYŽOVÁNÍ

NORDICmag 62

ÚNOR–BŘEZEN 2024 CENA: 100 Kč / 4,99 EUR ÚNOR–BŘEZEN 2024

BIATLON

ALVAR MYHLBACK

nejmladší a nejúspěšnější v pelotonu 120 LET NEJSTARŠÍHO LYŽAŘSKÉHO SVAZU NA SVĚTĚ | PO STÉ ZE SÄLENU DO MORY | VÝBĚR LYŽÍ DO ZÁVODU | SACHARIDY JEDOU | NOVOMĚSTSKO – MEKKA BĚŽECKÉHO LYŽOVÁNÍ

STOP fluorovým voskům Lyžařská revoluce musí vypuknout i v českých horách Nikdy nezmizí. Fluor, který se uvolňuje z lyžařských vosků, zůstává v přírodě navždy.

Fluor se dostává do půdy, vody a nakonec i potravního řetězce. Hromadí se v organismech, včetně lidí, a má toxické účinky.

Nové bezfluorové vosky se slevou 50 % Jsme připraveni nabídnout vám bezfluorové vosky za výhodnějších podmínek výměnou za staré fluorové vosky. Odevzdat staré fluorové vosky budete moci během celé Jizerské 50 nebo u vybraných prodejců Swix. Podrobnější informace nejen o akci, ale také o dopadech používání fluoru ve voscích najdete na našich webových stránkách www.swix.cz

FOTO: VASALOPPET

OBSAH OBSAH 3

Nejznámější, nejmasovější a téměř nejdelší závod na běžkách Vasův běh slaví letos 100. výročí

NORDICsport

NORDICuniverzita

6 Alvar Myhlback: Vlastní cestou 10 Život je pohyb: Povídání s Blankou Paulů 16 Plizi – muž, který zanechal hlubokou stopu: Vzpomínka na tragicky zemřelého Jiřího Plisku 18 120 let nejstaršího lyžařského svazu na světě: Oslavy výročí Svazu lyžařů ČR 24 Od potřeby vosků až ke sběratelské vášni: O Aleši Sukovi a muzeu v Dolní Branné

38 Cesta důležitější cíle: Jak se udržet v kondici, pokud nezávodíte 40 Zůstaňme „abdejtovaný“: Víte, kde hledat novinky a trendy v tréninku běhu na lyžích? 44 Stretching, strečink nebo také protahování II: Pokračování protahovacích cviků 48 Sacharidy jedou: Proč a v jakém složení jsou důležité sacharidy během výkonu

NORDICtech 30 Zázrak jménem sníh: Jaké jsou transformační procesy sněhu? 34 No fuj! Závoďák na nowaxech: O lyžování na běžkách, které se nemusí mazat stoupacími vosky 36 Amatérské testování a výběr lyží do závodu

NORDICmag 56 Jak lyžovat s klokany aneb běžkování u protinožců: Na běžky do Austrálie a na Nový Zéland 62 Vysočinou: Novoměstsko – Mekka běžeckého lyžování? 68 Berkvint a Orlický maraton: Když při závodě fouká 70 Reistadløpet a Summit 2 Senja: Opravdové arktické šílenství přes hory k fjordu 76 Po sté ze Sälenu do Mory: 100. výročí legendárního Vasova běhu 80 Sněhulák: Fejeton o běžkování s dětmi

REDAKCE

FOTO: ARCHIV JIZERSKÉ 50

Napište! Pokud by vás zajímalo určité běžkařské téma nebo byste se chtěli o nějaké s ostatními podělit, pošlete jej na: adela.rocarkova@snow.cz Adéla Ročárková, šéfredaktorka NORDIC

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA Adéla Ročárková ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORKY Petr Socha EDITOR Tom Řepík GRAFIKA Petr Antoníček Markéta Antoníčková

Věk je důležité číslo Vydání časopisu NORDIC, které držíte ve svých rukou, je tentokrát protkáno více historií, než bývá zvykem. Úctyhodné výročí 120 let totiž oslavil v listopadu Svaz lyžařů ČR, v březnu bude odstartován 100. ročník legendárního Vasova běhu a ani domácí Orlický maraton se nemusí stydět za úctyhodné 40. narozeniny. Také někteří zasloužilí závodníci rádi slaví kulatiny. Řeč je o starší generaci, která tvoří podstatnou část naší čtenářské základny a která mě nepřestává fascinovat. Neutuchající motivace rok co rok trénovat, bojovat se svým stárnoucím tělem a vydávat z něj maximum, čeho je ještě schopné, scházet se pravidelně na trénincích a závodech s kamarády a neustále se poměřovat. Většina lidí je označuje jako blázny, podivíny, šílence, na druhé straně mince jim v duchu závidí jejich skvělou fyzickou kondici, neutuchající dětskou soutěživost a v případě jakýchkoliv nemocí, zranění či operací obrovskou motivaci se rychle vrátit, postavit na nohy a znovu natrénovat, aby je náhodou letos kamarád nepředběhl. Na startu pak líčí, co je všechno bolí, možná částečně i z důvodu, aby byli z obliga, kdyby se jim závod nepovedl.

INZERCE Petr Socha Tom Řepík

A když zazní výstřel? Bolest je mýtus a všichni jedou jako smyslů zbavení. Jednou mě velmi udivilo, když mi téměř 70letý závodník sdělil, jak se těší, až oslaví své jubileum. Nechápala jsem proč? Pak mi bylo vysvětleno, že v následující sezóně bude spadat do starší kategorie, tedy bude patřit mezi nejmladší a nejsilnější nad 70 a nebude mít věkový a výkonnostní hendikep, jako když závodil s čerstvými šedesátníky. Většina z nás se hroutí při představě, že rozjíždíme „další gumy“, a oni se z toho radují?! S podobným přístupem jsem se nesetkala u závodníků 50+ poprvé a naposled. Právě o tyto skalní sportovce se mohou pořadatelé opřít i v současnosti, kdy jim řídne startovní pole a ubývá omladiny. Závodiví veteráni, ať už se jedná o běžce na lyžích, běžce, cyklisty a další, kteří jsou schopni každý rok nastoupit na start a dojet do cíle, jsou prostě borci a nezaslouží si označení šílenců, protože mají silnější životní motor než mnozí z nás. Ať vás váš motor žene bílou stopou až do jarních měsíců a na podzim se na vás opět těšíme s další dávkou pasivního lyžování. Skol Adéla

DISTRIBUCE Andrea Rosenbaumová Marie Potužilová INTERNET Adéla Ročárková, Tomáš Roba AUTOŘI Tomáš Gnad Martina Chrástková Petr Jakl Radovan Kautský Tomáš Kocanda Aleš Máslo Jakub Opočenský Aleš Suk Václav Štěpánek Libor Vítek JAZYKOVÁ KOREKTURA Drahomíra Kožíšková OBÁLKA/FOTO: © Fischer Cena výtisku: 100 Kč / 4,99 EUR MK ČR: E17201 ISSN: 1802-2979

VYDAVATEL SLIM media s.r.o., Husitská 344/63, Praha 3 IČ: 27175511

ADRESA REDAKCE SNOW a NORDIC Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz INZERCE inzerce@snow.cz PŘEDPLATNÉ Česká republika: www.snow.cz/predplatne Slovensko: www.ipredplatne.sk Vychází 2x ročně. Toto číslo vyšlo 25. ledna 2024, další vyjde v listopadu 2024. Rozšiřuje Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací.

OFICIÁLNÍ PARTNER

PARTNEŘI Šumavský skimaraton Stopa pro život Skitour

Objevte Dolomity na běžkách

80 km prosluněných běžkařských tras ve výšce mezi 1 800 a 2 200 metry vás provedou přes největší vysokohorskou pastvinu Evropy doprovázenou impozantním panoramatem Dolomit. Běžkařské trasy s dvěma nebo čtyřmi stopami jsou výborně upravené. Ať už jde o bruslení, nebo klasický běh na lyžích, začátečníky, nebo profesionály: Seiser Alm v Jižním Tyrolsku nabízí trasy vhodné pro každého. Seiser Alm je také velmi oblíbeným místem mnoha špičkových mezinárodních týmů. Kvůli vysokohorskému ovzduší chudému na kyslík ve výši mezi 1 800 a 2 200 metry nad mořem je Seiser Alm zvláště vhodným místem pro profesionální výškové a vytrvalostní tréninky. Seiser Alm – z Prahy pouze 650 km

www.seiseralm.it/zima

Foto: IDM/Kottersteger, SAM/Dejori

Seiser Alm, Mekka běžkařů

SPORT OSOBNOST

TEXT: RADOVAN KAUTSKÝ

Alvar Myhlback

VLASTNÍ CESTOU Pokud vám zatím jméno velkého švédského supertalentu ještě nic neříká, je pravděpodobné, že je to jen otázkou času, kdy o něm uslyšíte. Do svých šestnácti let toho stihl opravdu dost a řada lyžařů by za takové výsledky byla ráda i po ukončení své dlouholeté lyžařské kariéry.

FOTO: WWW.JIZ50.CZ

FOTO: INSTAGRAM

Alvar Myhlback loni s přehledem vyhrál slavnými jmény nabitý ORLEN Sprint, který se koná před Jizerskou 50 a elitní závodníci ho stále častěji zařazují do svého programu na "prodýchnutí" před hlavním závodem

Alvar si zkusil i pár závodů Světového poháru, většinou na domácí půdě

odák ze švédské provincie Dalarna podědil lyžařské geny, jeho otec Petter je totiž bývalým švédským reprezentantem, jehož nejsilnější disciplínou byl sprint. Rok po narození Alvara vybojoval Petter své nejlepší umístění ve SP, a to 6. místo ve sprintu, poté ukončil kariéru a v současné době je šéfem švédského servisního týmu. Takže určitý genetický základ bychom v Alvarově případě mohli předpokládat, ale co doposud tento závodník, ročníku narození 2006, dokázal, je naprosto výjimečné.

Alvar na prvním závodu loňské sezóny Ski Classics, kde ho nikdo neznal. Jednalo se o týmový prolog v Bad Gasteinu, kde měli jet muži z jednoho týmu společně a počítal se čas nejrychlejších dvou. Jenže Persson, v současnosti jeden z nejlepších laufařů, odstoupil z rozjetého týmového vláčku. Komentátoři vysvětlovali jeho počínání tím, že se trochu prodýchnul a šetří se na druhý den na individuální závod. V cíli však Persson vypověděl, že Alvar nastolil tak neskutečné tempo, že raději odstoupil, aby se neutavil.

Není sice jediným, kdo se prosadil v tak nízkém věku: lyžaři jako Northug či Klæbo také udivovali svými výkony již na začátku kariéry, ale těžko by se hledal někdo, kdo by se zvládl popasovat s nejlepšími světovými sprintery a zároveň zajížděl skvělé výkony ve Ski Classics, a to v 16 letech! Již předloni vyhrál Alvar ve Švédsku prestižní Craft Ski Marathon, ale diskvalifikovali ho za nízký věk – bylo mu teprve 15. Loňskou sezónu se chtěl dostat na mistrovství světa a závodit ve Světovém poháru, což si vyzkoušel na zahajovacím sprintu ve Švédsku. Skončil třetí za spurtery Halvarssonem a Svenssonem, ale pozvánku na MS nedostal a místo závodění s juniory se vrhnul v rámci týmu Lager 157 mezi elitu dálkových běhů na lyžích Ski Classics. V každém závodě laufařského seriálu se dostal do nejlepší 30, kdy nejhůře dojel 27. na

Jizerské 50, v rámci níž však vyhrál skvěle obsazený doprovodný závod ve sprintu. Pro start na Vasově běhu dostal výjimku, protože mladší 18 let se nemohou závodu účastnit. Skončil famózně osmý, jen 16 vteřin za svým vítězným týmovým kolegou Perssonem. Na startovní čáře stál vedle legendy Anderse Auklanda, mezi nimiž byl 34letý rozdíl. Můžete hádat, kdo tento „věkový souboj“ v cíli vyhrál?! Jeho tréninkový přístup je značně neortodoxní. Ve světě se spíše prosazuje opačný trend, kdy se trenéři snaží zabránit předčasné specializaci mládeže a postupně zvyšovat dávky s věkem, jenže Alvar jede ve vysokém tréninkovém módu už několik let. Jeho tréninkové metody tak v žádné příručce asi nenajdete. Když mu bylo 13, připojil se na pětihodinový trénink k Andersi Auklandovi: „Byl jsem zatraceně překvapený, vydržel to a byl hodně

SPORT OSOBNOST

rychlý. Neviděl jsem nikoho, kdo by to v jeho věku zvládnul,” okomentoval společný trénink Aukland a pokračoval: „Jeho tréninkový styl je úplně odlišný od norské juniorské školy, ale zase jsem rád, když někdo nabourává zažitá pravidla.” Vysoké tréninkové dávky vzbuzují otázky a debaty, nakolik je to zdravé jak fyzicky, tak mentálně. Ale Alvar si podle svých slov šel vždy vlastní cestou. „Trénuje většinou sám a věří, že jeho cesta je pro něj ta správná, a jsem si jistý, že ještě neřekl v bílé stopě poslední slovo.“ Jaký je tvůj plán na zimní sezónu? Zúčastníš se opět Ski Classics i Světového poháru? Stále jsem v týmu Lager 157 a letos v létě jsem hodně trénoval na dálkové běhy. Doufám, že budu znovu závodit na nějakých závodech Ski Classics, jako je Vasaloppet nebo Marcialonga, ale hlavním cílem pro letošní zimu je závodit ve Světovém poháru. Rád bych se zeptal na tvé zázemí. Jak důležitou roli ve tvé kariéře hraje tvoje rodina? Moji rodiče hrají samozřejmě hodně velkou roli. Myslím všechny ty malé, ale důležité věci: vozí mě na tréninky, připravují dobré jídlo po těžkých trénincích, můj táta se ke mně občas připojí, když jdu běhat. Rozhodně bych řekl, že jsou velmi důležití. Jaká byla vlastně tvoje cesta k lyžování? Můj otec stál hodně u začátku mého lyžování, přivedl mě k němu a na lyžích jsme spolu strávili hodně času. Pak jsem začal trénovat v místním klubu. Žili jsme totiž pět let v Norsku, kde jsem chodil do školy, a tam jsem dva a půl roku trénoval s norským týmem. Jsi na střední škole, jak se dá skloubit závodění za profesionální tým, tvrdý trénink a škola? No moc dobře to dohromady nejde (smích). Není to zrovna lehké. Například loni jsem byl tři týdny ve škole, pak tři měsíce pryč a na jaře jsem toho musel hodně dohánět. Přes zimu se snažím soustředit na lyžování a pak zase na školu. Musím ale říct, že jsou ke mně ve škole hodně vstřícní. Zbývá mimo školu a trénink ještě čas na něco jiného, například na koníčky či přátele? V létě mám určitě dost času i na kamarády, ale přes podzim a zimu je to většinou jen trénink a škola. Na nic jiného není prostor.

FOTO: CRELLE EKSTRAND

FOTO: ARCHIV ALVARA MYHLBACKA

Již nějakou dobu trénuješ na úrovni dospělého sportovce. Jak dlouho už to v takovém režimu zvládáš? Jsem ještě juniorem, ale trénuji jako dospělý snad už pět let. Vždycky jsem hodně trénoval. Ze začátku jsem to nebral tak vážně, žil jsem v Norsku, takže podmínky pro lyžování byly prostě ideální a šlo to úplně samo. Poslední tři roky už trénuji tvrdě a intenzivně. Jak vypadá tvůj současný trénink? Soustředíš se hlavně na delší tratě, nebo na kratší sprinty? Zatím se ti v obou směrech dařilo. Netrénuji na nějakou konkrétní vzdálenost. Moje tréninky jsou hodně dlouhé a řekl bych, že trénuji více na delší závody než na sprint. Možná, že až se bude blížit zimní sezóna, zařadím více sprinterských tréninků, ale teď se spíš jedná o ty delší. S kým trénuješ a kdo jsou tví tréninkoví parťáci? Většinu času trénuji sám a každý měsíc máme týdenní týmové soustředění. Nemám problém trénovat sám. A kdo tedy na tebe dohlíží a je tvým trenérem? Řekl bych, že jsem vlastně hodně svým vlastním trenérem a našel jsem i způsob, který je pro mě dobrý. Nezkouším mnoho nových věcí, podobný trénink dělám celý rok a v podstatě mi to funguje. Mám nějaký svůj plán na léto, týden po týdnu ho plním a poslouchám také své tělo. Někdy si i podle potřeby trénink upravuji. Jak se k tobě chovají týmoví kolegové? Cítíš se jako plnohodnotný člen, nebo se o tebe ostatní stále trochu starají a radí ti? Chovají se ke mně velmi dobře a cítím se jako člen týmu. Zároveň mě učí a hodně radí, ale ve finále se učíme jeden od druhého. Ze začátku to pro ně bylo možná trochu zvláštní, když jsem se připojil a bylo mi 16, ale teď už se cítím být součástí týmu. Je někdo, kdo tě inspiruje a motivuje? Ať už z lyžařské branže či jiné sportovní oblasti? Samozřejmě jsou lidé, ke kterým vzhlížím, ale moje motivace přišla sama a přirozeně. Začal jsem trénovat ve velmi mladém věku a v podstatě se fyzička pořád zlepšuje. Jsou na světě skvělí lyžaři jako Klæbo a Northug, kteří byli úspěšní už jako mladí, a také Jakob Ingebrigtsen (pozn. norský běžec na

Alvar vyhrál loni v srpnu závod na kolečkových lyžích na 15 km klasicky v rámci závodů Alliansloppet, kde porazil slavná jména jako Nora Taugboela (vlevo), Angličana Musgrava (vpravo) a další úspěšné závodníky ze Světového poháru a dálkových běhů

JSOU NA SVĚTĚ SKVĚLÍ LYŽAŘI JAKO KLÆBO A NORTHUG, KTEŘÍ BYLI ÚSPĚŠNÍ UŽ JAKO MLADÍ, A TAKÉ JAKOB INGEBRIGTSEN, TI VŠICHNI MĚ HODNĚ INSPIROVALI. střední tratě a nejmladší vítěz ME v historii), ti všichni mě hodně inspirovali. Díky nim jsem zjistil, že je možné se dostat na vrchol ve velmi mladém věku. A to je pro mě velkou motivací. Chtěl bych se tě zeptat na tvůj tehdejší trénink s Andersem Auklandem. Jak jste se vlastně tenkrát potkali a jaká to pro tebe byla zkušenost? Bylo to v době, kdy jsme žili v Norsku. Byli jsme s rodinou na dovolené blízko místa, kde Anders žije. Viděl jsem ho na kolečkových lyžích a poslal jsem mu zprávu, zda bych se k němu nemohl připojit. Nejprve jsme spolu dali intervaly a potom i dlouhé tréninky. Bylo mi teprve třináct, takže to byla velká inspirace. Velmi mi to pomohlo a dal mi pár hodně dobrých tipů. Myslím, že Anders je moc fajn člověk a vyšel by snad každému vstříc, aby s ním mohl potrénovat. Tehdy na mě určitě nekoukal jako na soupeře (pozn. autora: Tři roky poté Anderse porazil na Vasaloppetu o 5 minut).

Jaké jsou tvé kariérní cíle? Ski Classics, nebo Světový pohár? Myslím, že bych mohl zvládnout obojí. Rád bych byl dobrý ve Ski Classics a vyhrál Vasaloppet, ale také chci uspět ve SP a na MS. Být mistrem světa, to je teď pro mě hlavní cíl. Takže ano, chci uspět v obojím.

Radovan Kautský Velký fanoušek laufů a běhu na lyžích všeobecně. Odchovanec týmu VSK Humanita Praha, nyní součást výborné lyžařské party týmu Mercedes Benz. Jeho snem je postavit se jednou na start Jiz50 společně se svými syny.

SPORT OSOBNOST

Blanka odstartovala. Jednalo se o měřený trénink v Alpách, v pozadí se stopkami její trenér Bohuslav Rázl a další startující závodnice Hanka Pasiárová

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: ARCHIV ALEŠE SUKA

POHYB JE ŽIVOT

řijela jsem na letní sídlo, malou chatičku, v Tužíně kousek od Jičína, kde Blanka se svým partnerem přebývá pár měsíců v roce a v chladnějším období se vrací zpět do rodného Vrchlabí. Stále skvěle vypadající a vysportovaná Blanka mě vřele přijala, přestože měli druhý den ráno odjíždět na týdenní dovolenou do Alp. Nevěděli, kam by vyrazili, až ji oslovil její tým TJ Maratonstav Úpice, za který stále občas běhá běžecké závody, že mají dvě volná místa na ubytování v Kitzbühelu, kde se koná extrémní závod – 13km výběh s převýšením 1 200 m (z čehož se první 3 km běží po rovině). Rozhodla se jet, protože to bude výzva a že to při nejhorším vyjde pěšky. Když jsem zpětně kontrolovala výsledky, doběhla celkově 53., 8. v ženách a totálně s přehledem první ve své kategorii.

Před třemi lety jsme v Nordicu otiskli povídání o veleúspěšné kariéře Blanky Paulů, od jejích prvních lyžařských krůčků až po cenné medaile. V jednom článku se však nedá vše vypovědět a bývalá světová závodnice má stále co říci, nejen k tehdejší nelehké době, ale i současnému sportovnímu dění.

„Chce se mi závodit, ale trénovat už ne. Baví mě, že na závodech potkám známé, postěžujeme si, koho co bolí. Ten kulhá, ten tahá nohu za sebou. Ale že bych se těšila na trénink, to ne. Jenže když přestanu závodit, tak nebudu vůbec trénovat a takhle mám aspoň motivaci. Na lyžování se těším, ale běhat pro radost na suchu, to mě nebaví. A taky mám strach, že když nebudu závodit, že ze mě bude babička. Máme u nás takovou svou standardní pětku. Když to někomu řeknu, tak mi nevěří. Dvakrát do týdne ji oběhneme a pak vyjedeme dvakrát na kole, jsou tu v okolí dost kopce, takže nic zadarmo. A stačí mi to. Člověk nechce skončit se sportováním, protože pak to jde s kopce. Určitě si o mně říkají, že jsem prdlá, ale mám to tak nastavené,“ komentuje Blanka své současné sportování.

Nový reprezentační tým před MS 1974 sestavený prakticky celý z vysokoškolských závodnic (nahoře zleva trenér Bohuslav Rázl, vedle závodnice Anna Šuleková, Blanka Paulů, Alena Bartošová, Mirka Jaškovská, Táňa Tašová, Helena Bekešová a asistent Ludovít Hrnčiar, dole zleva Milka Šuleková, Helena Šikolová, Anna Labašková a Helena Neumannová Henychová)

DO FALUNU JSME JELY NA ZKUŠENOU, MĚLY JSME Z TOHO LEGRACI A ANI JSME NÁŠ ÚSPĚCH NEDOCENILY. MYSLELY JSME SI, ŽE TO TAK BUDE POŘÁD A ŽE JE STRAŠNĚ LEHKÉ DOSÁHNOUT NA BEDNU. ŘÍKALY JSME SI PO PŘÍJEZDU DOMŮ, ŽE TY LIDI, CO NÁS VÍTAJÍ, JSOU SNAD BLÁZNI.

Prvně byla velmi překvapená, proč jsem přijela, že už její lyžařská historie nemůže nikoho zajímat. Letos to bude 50 let, co se zúčastnila prvního MS ve Falunu (1974), necelé dva roky po nástupu do národního výběru. Tehdy vyhodili reprezentačního trenéra Zdeňka Cillera a novým se stal Bohuslav Rázl, který začal tvořit mladý a velmi silný tým žen na jaře r. 1972. Tehdy přijel za Blančinými rodiči do Vrchlabí, zda by jejich dcera mohla být součástí národního týmu. Tak to dřív chodilo. Rodiče souhlasili. V té době byla Blanka ještě velmi mladá, prvním rokem juniorka. A právě ze zmiňovaného MS si přivezla stříbro z 5 km klasicky a bronz ze štafety. Hodně slušný začátek. Když jsem se jí ptala, jakého výsledku si ve své kariéře cení nejvíce, hodně dlouho přemýšlela a pak odpověděla: „Já jsem ty výsledky tak neřešila. Do Falunu jsme jely na zkušenou, měly jsme z toho legraci a ani jsme náš úspěch nedocenily. Myslely jsme si, že to tak bude pořád a že je strašně lehké dosáhnout na bednu. Říkaly jsme si po příjezdu domů, že ty lidi, co nás vítají, jsou snad blázni. Naopak nejvíc zklamaná jsem byla na

to buď psychicky nezvládnou nebo nemají svůj den. Musela jsem uznat, že Blanka hodně sleduje situaci v různých sportech, závodníky a dost se orientuje v aktuálním dění a jen tak jí něco neujde. Porovnávala současnou situaci s tehdejšími podmínkami následně: „My kolikrát brečely, abychom mohly vůbec závod jet. Často jsme musely dva dny před ostrým startem absolvovat nominační závody. Naše současné sprinterky nejezdí delší distance, aby se neunavily na svou disciplínu, ale právě i delší závody je posunou, třeba ne hned, ale za rok, za dva. Nebo jedou světák a už vědí, že další nepojedou, i když jim to jde. Vypadnou ze závodního rytmu, pak přijde ještě nějaká nemoc, a než se zase vrátí zpět, fyzicky i psychicky, tak to trvá. Navíc se mi zdá, že se zbytečně striktně drží plánu,“ dodává a pokračuje: „Jednou jsem se ptala jedné z reprezentantek, proč neběží výběh na Žalý, a ona, že má odpoledne v plánu sama intervaly. Dřív běhali naši běžci i výborně do vrchu, třeba Jirka Magál, který vyhrál dokonce výběh na Dolomitenmannovi! Zdá se mi, že nejezdí ani moc závodů na kolečkových lyžích.“

ZOH v Innsbrucku (1976). Měla jsem strašně natrénováno, až 10 000 cyklických km ročně, a myslela si, že musím být každý závod na bedně (pozn. red.: Pro představu v průměru 27 odběhaných km denně, v případě, že byla závodnice celý rok zdravá, a za podmínek, kdy se vůbec neřešila žádná regenerace). Týden před ZOH jsme jely v Ramsau závod a já porazila finskou závodnici Helenu Takalo, která na ZOH vyhrála prakticky vše. Prostě to nešlo. Asi jsme byly unavený.“ (Pozn. red.: V Innsbrucku Blanka vybojovala 6. místo se štafetou a v individuálních závodech se umístila na 10. a 17. místě – tedy výsledky, kterých když dosáhne některá z našich současných závodnic, tak je to obrovský úspěch.) Probraly jsme i současnou situaci v českém běžeckém lyžování a nelíbilo se jí, že když naši přijedou na vrcholné akce v plné možné sestavě, že do některých závodů nikdo nenastoupí nebo nevyužijí plnou možnou kvótu startujících. Ladí na konkrétní závod a myslí si, že pojedou lépe, když ostatní vynechají. Pak se jim nedaří třeba právě proto, že se k inkriminovanému závodu až příliš upínají, a pak

SPORT OSOBNOST

Blanka i její trenér Rázl dávali v přípravě velký důraz na pocit: „V životě jsem neměla sporttester, ani hodinky se stopkama. Běhala jsem podle pocitu, když se mi běželo dobře, tak jsem běžela naplno, což mám i dodnes. A naopak když mi to nešlo, tak jsem ubrala, ale nikdy se mi nestalo, že bych trénink zabalila. Nedělali jsme z toho s trenérem vědu. Věděla jsem, že za den musím mít určitý počet kilometrů. Když bylo například vedro, tak jsem před snídaní něco oběhla a pak se jela na kole vykoupat. Zařazovali jsme hodně stříďáků, což byla Bohoušova specialita – 3 min. naplno třeba i z kopce, když to zrovna vyšlo, s 2 min. pauzou mezi opakováními,“ popisuje tehdejší tréninky. Po čtyřech letech, kdy Blanka působila v manšaftu, vyhodili Rázla za špatné výsledky a holky se měly přesunout na Štrbské Pleso na Slovensko, kde měla probíhat centrální příprava, jenže Blanka ani Květa Jeriová (Pecková) z toho nebyly nadšené. Blanka tam nevydržela ani 14 dní a vrátila se domů. Napsala, že rozvazuje pracovní poměr a že radši nebude lyžovat, jenže přišla odpověď, že jí ukončí smlouvu až za 9 měsíců. Pořád prý domů chodily nějaké doporučené dopisy, ať se okamžitě dostaví na pracoviště, dokonce hrozili, že ji odvede eskorta. Jednou tedy jela vlakem na Štrbské Pleso a druhý den zase zpět. Vedení pochopilo, že tudy cesta nevede a že Češkám vytvoří detašované pracoviště Rudou hvězdu v Jablonci nad Nisou a trenérem zvolili opět Cillera. Jenže Blanka s ním nechtěla trénovat. Vyhovoval jí individuální trénink a Rázlovo vedení, a tak přestože studovala v Hradci, nastoupila k vysokoškolskému oddílu VŠ Praha, kde právě Rázl trénoval společně s Antonínem Klazarem. Bydlela v Praze v unibuňce, ale velmi často jezdila na soustředění do Nového Města na Moravě, které pro ni bylo druhým domovem. Měla zde spoustu známých a trenér za ní občas jezdíval, nebo konzultovala tréninky třeba s místním Petrem Honzlem. Občas jí byl přidělen nějaký sparing partner z VŠ oddílu jako Vladislav Razým st., Ladislav Kyncl nebo Zuzka Matoušová (Krupčíková), aby netrénovala jen sama. A jak zvládala individuální tréninky? „Trénovat samotné mi nevadilo. Občas to ale bylo náročné. Když se jde společně a v 9 je odchod, tak se jde, jenže když jsem byla sama a lilo, tak jsem si říkala, proč nepočkat třeba do 11? Třeba přestane? Nakonec jsem si nastavila, že budu chodit nejpozději v půl 10, protože pak by se člověk nevykopal. Asi

Jedním z Blančiných útočišť byla i Praha, kde působil její trenér Rázl

jednou za měsíc jsme měli společné repre soustředění s Rudou hvězdou. Na trénincích jsme vyběhly společně a pokaždé z toho byl závod. Nepamatuju, že bychom nějaký trénink odklusaly a popovídaly si. Strašně moc jsme chtěly být nejlepší, bylo to dané, nikdo neměl místo jisté. Nějaký trenér občas objevil nové dvě holky a začaly s námi jezdit. Vždycky nám hrozili, že nás nahradí. Konkurence byla velká, což byl taky hnací motor,“ přiznává. Později byly všechny tréninky stavěné na Květu, která byla Cillerovým hlavním koněm. Jenže byla jiný tréninkový typ než Blanka nebo Gabriela Sekajová (Soukalová). „Ciller to s Květou uměl, udělala si s námi obrovský základ a potom ji doladil. V zimě zařazovala intenzivní tréninky a mezi nimi potřebovala více odpočinku. Jenže já s Gábinou jsme to nedávaly psychicky, a tak jsme si často chodily na tajno navíc zaběhat,“ komentovala situaci a pokračuje: „Na druhou stranu, i přes naši rivalitu jsme byly dobrá parta. Držely jsme při sobě. První rok, když jsme ještě byly hodně doma v Podkrkonoší, jsem trénovala s Květou a potom nejvíc s Gábinou. Trénovaly jsme opravdu hodně. S Květou jsme třeba jezdily z domu běžně na kole na soustředění do Nového Města, nebo jsme přespaly u mě

Blanka na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě v roce 1981, na tamních tratích často trénovala i v létě

v Praze a pak pokračovaly do Třeboně. Věci jsme posílaly vlakem. To není jak teď, že si jezdí Audinou,“ a poté popisuje tréninky s reprezentačním trenérem: „O Cillerovi se tvrdilo, že byl strašnej pes, ale nebylo to tak. Napsal plán: v Tatrách třikrát běh na Solisko. Vyběhly jsme jednou, pak se jedna z holek rozbrečela, pak druhá a nakonec z toho byl jen jeden kopec. S Gábinou jsme byly naštvané, tak jsme běžely ještě po magistrále dál. Někdy ale měl nápady, až vizionářské, třeba 6x 1 km soupaž. Vždycky jsem byla poslední, to bylo strašný. Posilovaly jsme i 3x denně, tahaly gumy a snad každý trénink končily soupažema. Kvečeru kolikrát ještě kruháč (pozn. red.: kruhový posilovací trénink). Ale v životě mi na rukách nic nenarostlo. Prostě tyčky. Nikdy jsem neudělala shyb, přestože jsem lehká. Vršek úplně hotovo. Vždycky si na kontrolních testech mysleli, že si dělám srandu, když jsem jen visela na hrazdě a nic. Na benči s 30kg závažím mi museli ještě pomáhat. Třeba Hanka Pasiárová s 50kou v pohodě a Květa byla taky hodně silná.“

Zajímalo mě ještě, když měla Blanka slabší vrchní část těla, jak na tom byla s výkonnostními parametry a jestli podstupovaly nějaké funkční testy: „VO2max jsem neměla úplně nejvyšší, na rozdíl třeba od Věrky Klimkové, ale nikdy mě neporazila. Dosáhla jsem většinou ‚jen‘ na 67,5, ale zase jsem měla dobré využití kyslíku. Na testy jsem chodila asi 4x do roka. Nejspíš hrála roli i morálka, byla jsem takový bojovník. Kopce mi vůbec nevadily, nohy jsem měla vždycky silné, jenže s rukama jsem na tom byla katastrofálně.“ Blanka od roku 1989, tedy čtyři roky po ukončení kariéry běžkyně na lyžích až dodnes, absolvovala nespočetné množství běžeckých závodů na suchu a běhů do vrchu. Už v roce 1983 vyhrála prestižní

šla stranou. Věděla jsem, že na to mám, ale jen některý závod se mi podařilo zklidnit a jet dobře technicky. Nejradši jsem proto měla tutovou mázu a nejlepší výsledky jsem zajela většinou na klistru. A mám to dodnes. Jakmile jsou někde stopky, zazní start, tak vidím rudě. I teď, když jedu nějaký lauf na běžkách, po startu vypálím, třikrát promáchnu a nezapíchnu hůl, škobrtnu a srovnám se až po 2 km, pak už jsou všichni pryč. A tak jsem to měla vždycky.“ A co bylo hlavním mezníkem ukončení Blančiny kariéry ve stopě? „S Gábinou jsme se rozhodovaly dlouho, kdy skončit. Pořád nás vedení kritizovalo, že to není ono. Mě osobně snad už od roku 1975. Nebyla jsem součástí systému a měli pocit, že se pořád

můj pas, tak jsem se zase vrátila domů. Ale nakonec to zařídili a druhý den pas byl, takže jsem odletěla. Prostě pořád nějaké nervy. Na závodech jsem se nominovala, jenže pak u nás nebyl sníh, takže mě museli vzít na závěrečnou přípravu do ruských Apatit. Tam mně Ciller cíleně škodil, pořád vyvěšoval nějaké měřené tréninky a psal mě ve výsledcích jako poslední. Gábina mě uklidňovala, že naschvál měří blbě, aby mě to deptalo. Nejvíc mi ublížil před ZOH v Lake Placid, kdy jsem musela jet 17 nominačních závodů s Janou Gaudelovou a všichni odjeli na závěrečné přípravy. Musela jsem jezdit pořád s ní na nějaké juniorské závody. Nikdy mě neporazila, ale měla jsem asi 30 závodů, než jsem odjela do Ameriky. Přijela jsem tam a najednou, jako kdybych neuměla lyžovat. Ciller už tehdy měl problémy s alkoholem, hned po příjezdu ho naše delegace zavřela na pokoji a měl domácí vězení, takže celou olympiádu jsme tam byly samy. Nevěděly jsme nic, ani kde jsou závodní tratě. V prvním závodě jsem dojela 30., pak 27. Dobře jsem jela jen štafetu, kdy jsme byly čtvrté. Přestože jsem v té sezóně vyhrála MČR, tak mě stejně zase z repre vyhodili,“ líčí nelehkou situaci.

Nejlepší holky z týmu na měřeném tréninku (zleva Blanka Paulů, Gabriela Soukalová, Květa Jeriová a trenér Zdeněk Ciller)

Běchovice a ukázala, že je silná. Od roku 1999 se pravidelně účastnila MS veteránů v běhu do vrchu. Absolvovala 15 ročníků a získala 10 titulů mistryně světa, přičemž nejhorší bylo 3. místo. Sama zpětně hodnotí: „Byla bych lepší v běhu na suchu, ale v té době mě to ani nenapadlo. Běhala jsem rychle. Když jsme měli v přípravě nějaké kontrolní závody, běžela jsem kolikrát i o kus rychleji než kluci běžci nebo sdruženáři. Na mě bylo lyžování moc technické, hrozně jsem chtěla a pak se tam uplácala, technika

zhoršuju. Vždycky jsme museli strašně moc naslibovat, a když jsem byla třeba 10., tak se jednalo o hrozný neúspěch. Někdy to byly strašné nervy. Bylo znát, že mě tam vyloženě nechtěli. Jednu sezónu mě vyhodili z manšaftu, že jsem nebyla úspěšná. Ciller zveřejnil nominační závody pro přijetí do národního týmu a všechny byly v zahraničí. Věděl, že klub mi je nemůže zaplatit, a tak jsem napsala Himlovi, předsedovi ČSTV, a museli mě vzít do Davosu na nominačky. Na letišti jsme nastupovali a vedoucí neměl

Blanka získala nejvíc individuálních republikových vítězství v běžeckém lyžování u nás, celkem 14 zlatých

SPORT OSOBNOST

Nejradši trávila čas s VŠ Praha, což byl velmi úspěšný oddíl. Měli na soustředěních volnější večery, mohli si posedět, ale trénovali opravdu hodně. Někteří si třeba z Míseček odskočili do Prahy jen na zkoušku a zase se vrátili, aby tvrdě trénovali. K tomu Blanka doplňuje: „Také jsme měli řadu běžců – vysokoškoláků, kteří bojovali o manšaft a byli na hraně. Dnes už prakticky žádná podpora studentů neexistuje. Na současné závody vyráží jako VŠ trenér stále Tonda Klazar nebo Česťa Bulíř, ale oběma už je přes 80 let. Třeba v Americe, tam je skvěle postavený VŠ systém a mají výbornou podporu. U nás když se po gymplu nedostane mládež do manšaftu, tak končí se sportem. Podobná situace je i o kategorii níž. Pokud se děti nerozhodnou po ukončení ZŠ pro sportovní gymnázium, tak také končí, protože máme minimum trenérů dorostu mimo si mazaly samy, trenéři nalití, tak sportovní gymply,“ a dále pokraGábina pořád něco vymýšlela. čuje v kritice předčasné specialiStále padalo a my měly na lyžích zace mládeže: „Často vidím závody sněhové bakule. A tak jsem se pětiletých dětí a rodiče na ně řvou, zeptala vedoucího ČSTV Pešla, děti brečí. Nebo na cyklistických Bývalá světová závodnice byla věrná značce lyží Kneissl a občas jí zda by nám nešel projíždět stopu, závodech jeden z rodičů řval, ať firemní servisman pomáhal s přípravou lyží na velkých závodech a on odvětil: „Máte pravdu, nešel.“ malej dělá a sjede to. Na jedněch Dáša Švubová (Hromádková) běžeckých závodech se dítě na drhla asi 3x, než vyjela ze stadionu. Jediná startu pozvracelo a maminka říkala: „Pojď, to Nevěřil, že se stane novou disciplínou Květa si mazala vždy lyže sama, ta by si na ně dáš.“ Ve Vrchlabí se letos pořádala olympiáda a vypouštěl ho. A tak Věrka Klimková učila v r. nenechala sáhnout. Já byla lajdák, radši jsem dětí a mládeže a 10leté děti měly obrovské 1985 tajně Blanku s Gábinou bruslit. Násleje předala někomu jinému. Když jsem mohla, ceremoniály. Chovaly se jako hvězdy. Jeden dující sezónu už se opravdu jeden ze závodů tak jsem je vnutila servismanovi od Kneissl.“ dokonce, když dojížděl do cíle, roztleskájel volnou technikou, ale některé závodnice Blanka popisovala tehdejší situaci s tělovýval publikum. Trénuju mladší žáky, ale ani zvolily klasickou mázu a vydělaly na ní, tomu neříkám trénink, prostě se scházíme protože stopa byla ledová a ostatní závodnice chovnými funkcionáři, kteří s nimi jezdili na výlety, závodů se neúčastnili, ale byli to ti, co a trávíme spolu čas, pohladím je, půjčím jim ještě neměly tak dobře zvládnutou techniku o nich rozhodovali a udržovali neustálý stres. rukavice,“ a srovnává situaci s jinými přístupy: bruslení. Blanka líčila, jak utíkala stromečkem Nebýt toho, mohl tento veleúspěšný ženský „Líbí se mi, že v Norsku do 16 let věku dítěte s nohama vyvrácenýma a vůbec jí to nešlo. tým získat mnohem více světových medailí. nezveřejňují pořadí ve výsledkových listinách Na závěr jsme ještě zabrousily na značku Stejně situaci hodnotila i Květa ve své knize a nemají žádné vyhlášení. To je věk, kdy je lyží, s kterými Blanka jezdila, a na to, jak Vzpomínky lyžařské. u nás mládež v podstatě na vrcholu. A když probíhal servis lyží: „Z počátku jsem závodila A jak se potkávají bývalé závodnice dnes? se děti rozhodnou pro sportovní gympl, tak na Sundinskách a pak pořád na Kneisslích. „S Gábinou se vídám poměrně často, loni myslím, že i tam by se mělo trénovat pořád Měla jsem tak 6 párů, ale vozili jsme asi 4. Při všeobecně a nejezdit zbytečně na spoustu přípravě lyží nám občas pomáhal Láďa Slonek jsme spolu byly i na dovče v Livignu. S Květou moc ne, má dost svých rodinných problémů, zahraničních soustředění, i pro rodiče je to nebo zkušený Honza Weisshäutel, který se a občas se potkám s Dášou Švubovou,“ velká finanční zátěž.“ občas dostal k novým voskům, případně zmiňuje Blanka všechny účastnice ze stříbrné Ale vraťme se ještě k Blance a nástupu po domluvě také trenéři, ale byl to hrozný olympijské štafety v Sarajevu z r. 1984, kde nové disciplíny, běhu volnou technikou, který chaos. Prakticky na koleně. Ostatní týmy na jí těsně unikla bronzová medaile na 20 km také přispěl k ukončení její kariéry. Trenér tom byly jednoznačně lépe a byli jsme proti klasicky. Ciller jim trénink nového stylu zakazoval. nim prales. Jednou na Holmenkollenu jsme

TŘEBA V AMERICE, TAM JE SKVĚLE POSTAVENÝ VŠ SYSTÉM A MAJÍ VÝBORNOU PODPORU. U NÁS KDYŽ SE PO GYMPLU NEDOSTANE MLÁDEŽ DO MANŠAFTU, TAK SE SPORTEM KONČÍ.

R-SKIN Lyže s R-SKIN technologií zpřístupňují klasické lyžování každému s velkou lehkostí a pohodlím. R-SKIN splňuje očekávání všech lyžařů, ať už jste experti, kteří hledají výkon a efektivní skluz, nebo se jen snažíte od všeho utéct a relaxovat. Tento koncept ready-to-ski dodává klasice nový rozměr.

PRO VŠECHNY TYPY LYŽAŘŮ EXPERTI Hledají přesnost, výkon a efektivní skluz, stejně jako technické produkty, protože mají rádi výzvy.

červený skin s 100% mohérem pro excelentní skluz

ZKUŠENÍ Sdílejí hodnoty pohody a outdoorových sportů a hledají dostupné produkty. Oceňují výkon bez složitosti technických výrobků.

šedý skin s 60% mohérem pro lepší skluz

ZAČÁTEČNÍCI Lákají je outdoorové aktivity. Osloví je výrobek se snadnou dostupností a funkčností.

černý skin s 60% mohérem pro snazší odraz

www.bretton.cz

SPORT IN MEMORIAM

TEXT: MAREK PAZDERSKÝ FOTO: ARCHIV ED SYSTEM SILVINI TEAMU

PLIZI

– muž, který po sobě zanechal hlubokou stopu

Jiří Pliska se narodil 7. května 1981 v Třebíči do sportovně založené rodiny. Jeho rodiče se sestrou vzpomínají na jeho dětství s úsměvnou historkou: „Jirka nebyl obdařen talentem toho typu, že by okamžitě zvládl sport, který by chtěl. Když se učil jezdit na kole, po třech dnech tréninku měla sousedka jasno, že tenhle kluk na kole jezdit nebude. A ještě nebyl konec týdne a přinesla mu jako omluvu čokoládu. Ta neskutečná vůle zvládnout něco, co se mu nedaří, ho provázela celý život.“

jeho rodina dodává: „Přesvědčení, že neexistuje problém, na který by se nenašlo řešení, a ochotu pomoci, kde je potřeba, asi trochu zdědil po dědovi Jardovi. Tyto vlastnosti a opravdovost, s jakou přistupoval k přátelství, mu pomohly získat spoustu dobrých kamarádů, kteří obohatili jeho život. Jedním z těch nejlepších byl určitě Ondřej Mandula, s nímž vyrůstal a zažil nejedno dobrodružství, jak v dětství, během dospívání, tak i v dospělosti. Mezi nezapomenutelné jistě patří jejich prvovýstup na západní stěnu hory Uzum Brakk (6 422 m n. m.) v Pákistánu, v druhém největším pohoří na světě Panmah Muztagh, za který v roce 2013 získali ocenění Výstup roku ČHS (Českého horolezeckého svazu). Jirka byl také spolu s Honzou Tryznou zakládajícím členem horolezeckého oddílu HO Skol, kde patřil mezi hlavní tahouny výprav do skal i vysokých hor.

Lásku ke skalám, horám, k přírodě i nevšednímu dobrodružství na laně získával na výpravách již se svými rodiči a poctivě ji každý den rozvíjel. Já osobně jsem s ním absolvoval nespočet společných výstupů i expedic a nikdy na to nezapomenu. Vždy to byla velká legrace a někdy samozřejmě i stažené půlky, ale Jirka mě vždy dokázal motivovat a nikdy jsem od něj neslyšel

žádnou výtku k mému výkonu, i když jsem za ním logicky ve všem zaostával. Kromě hor miloval i běh na lyžích, kterému se také věnoval již od mládí. Dlouho koketoval i s biatlonem, v němž reprezentoval ČR na světové univerziádě. Po ukončení střední sportovní školy ve Vimperku ho vítr zavál do Liberce, kde vystudoval Technickou univerzitu v oboru Automatizace inženýrské informatiky. Poté učil jedenáct let na Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické a Vyšší odborné škole v Liberci, kde měl na starost zejména technické předměty jako informatiku, programování nebo číslicovou techniku. V roce 2017 se jeho novým zaměstnavatelem stal Olymp – centrum sportu Ministerstva vnitra, kam nastoupil hlavně proto, aby se mohl naplno věnovat svému milovanému sportu. Tato práce ho naplňovala ve všech směrech a neustále vymýšlel, co a jak udělat lépe pro výkonnostní růst ostatních sportovců.

NEJVÍCE KILOMETRŮ NAJEZDIL PŘI TRÉNINKU V JIZERSKÝCH HORÁCH A NA LYŽAŘSKÉM KOLEČKU V JABLONCI NAD NISOU, KDE TAKÉ BYLO VYTVOŘENO JEHO PAMĚTNÍ MÍSTO, KAM JE MOŽNÉ KDYKOLI ZAJÍT A V TICHOSTI UCTÍT JEHO PAMÁTKU.

Sám se ve volném čase věnoval běhu na lyžích se zaměřením na dálkové běhy, kde díky své píli, odhodlání, nasazení a poctivosti dosáhl mnoha sportovních úspěchů. Jirka byl jedním z prvních členů eD system Silvini teamu, který spolu se mnou také vedl a ve kterém se snažil všem pomáhat a motivat, zejména svým přístupem a odhodláním. A také výsledky. Postupem času se vypracoval na nejlepšího českého laufaře posledních let, kdy dokázal pravidelně zajíždět největší a nejslavnější závody na světě v seriálu Ski Classics do dvacátého místa celkového pořadí. Mezi jeho největší úspěchy patří jednoznačně 13. místo na Tartu marathonu v Estonsku, 17. místo na Vasaloppetu ve Švédsku, kde drží český rychlostní rekord, 19. místo na Jizerské 50. A právě na tomto domácím závodě je historicky nejlepším závodníkem, který zároveň uctil památku horolezců Expedice Peru 1970 vlastním výstupem na horu Huascarán 6 768 m n. m., na jejichž počest se závod koná. Devatenácté místo zajel Jiří Pliska i na italské Marcialonze a na nejdelším závodě na světě Nordenskiöldsloppetu na 220 km dojel jen o desetinu vteřiny druhý, čímž se postaral o nejlepší české umístění. Nejvíce kilometrů najezdil při tréninku v Jizerských horách a na lyžařském kolečku v Jablonci nad Nisou, kde také bylo vytvořeno jeho pamětní místo, kam je možné kdykoli zajít a v tichosti uctít jeho památku. Poblíž také roky bydlel se svojí životní láskou Hankou, se kterou se věnovali nejen sportu, ale i všemožným dobrodružným výpravám. Byla pro něj oporou i citlivou duší, když neměl svůj den.

Hory pro něj prostě byly jeho druhým domovem a nakonec se mu bohužel staly i osudnými. Vysněná dovolená spolu s rodiči a partnerkou Hankou v USA ve státě Wyoming v pohoří Wind River Range skončila bohužel hned na samém začátku. Jirka se druhý den výpravy vydal dle plánu vylézt nádhernou hřebenovou cestu na skálu Wolfs head 3 707 m n. m., což se mu také v podvečer teplého letního dne podařilo. Pár posledních výhledů a rychle dolů, než se setmí. Bohužel hned jedno z prvních slaňování změnilo životy jiných navždy. Jirka udělal vše, jak měl, založil lano, hodil spojené

váním, vystupováním, vůlí, sebeobětováním a sebezdokonalováním neustále inspiroval. Myslím si, že nejen mě, ale i spoustu dalších lidí dělal prostě lepšími. Moc toho nenamluvil, ale když začal, jeho okolí přirozeně utichlo a hltalo všechna jeho slova. Jeho odchod bolí a nikdy nepřebolí. To je fakt. Snad ale čas a vůle být lepší nám pomohou zármutek překlopit do motivace. Až prostě půjdeš příště lézt, tak vylez výš, až poběžíš rychle, tak ještě zrychli, a až pojedeš dlouho na lyžích, tak jeď ještě déle. Něco přestat dělat kvůli smutku je jen výmluva. Nás to naopak musí nakopnout, přimět zvednout hlavy a místo keců prostě makat. A to vše s hřejivým vědomím, že tohle všechno nás naučil Plizi.

prameny dolů, založil slaňovací zařízení a začal se spouštět z vysoké stěny k dalšímu jistícímu bodu. V tu chvíli selhal skalní blok, který držel celé slanění, a následoval dlouhý nekontrolovaný pád, jehož následky bohužel nebyly sloučitelné se životem. V tu chvíli vyhasl život nejen dobrého horolezce, partnera, kamaráda, mentora, ale i vášnivého lyžaře. Jeho osobnost necharakterizovaly jen sportovní výsledky, ale hlavně to, jaký byl. Plizi byl přírodní tvrďák, který se nebál zastat slabších a jen tak si z ničeho nedělal hlavu, překážky zásadně zdolával s rozběhem a nikdy je nepodlézal. Každý si při vzpomínce v –15 °C bez rukavic vybaví jeho oblíbenou hlášku: „To musí přemrznout!“. Jirka byl prostě férovej chlap, který si jen tak z něčeho nesedl na zadek a všechny nás svým přirozeným cho-

Jirka zahynul tam, kde mu bylo nejlépe při své oblíbené činnosti. V našich srdcích i myšlenkách zůstane navždycky a bude nám chybět každý den. Sakra každý den. Prostě to musí přemrznout . . .

Marek Pazderský Šéf eD system Silvini teamu a provozovatel servisního centra pro lyžaře Mára servis v Bedřichově a na Jizerce

SPORT OSOBNOST

V Krkonoších lyže zdomácněly poměrně rychle, sloužily nejen k zábavě, ale i jako nezbytný dopravní prostředek (skupina lyžařů Na Kozinci v Jilemnici)

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: SVAZ LYŽAŘŮ ČR

120 let

nejstaršího lyžařského svazu na světě

Psal se 21. listopad roku 1903, když se ve vyhlášeném hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou setkali zástupci prvních tří tuzemských oddílů. Lyžařští průkopníci a vizionáři, pro mnohé vyznavači tehdy podivné a exotické kratochvíle, která se ale postupem let stala na našem území naprostým fenoménem. Právě před 120 lety byl založen Svaz lyžařů zemí Koruny české – vůbec první lyžařský svaz na světě.

nes budovu, kde byl nejstarší lyžařský svaz na světě před 120 lety založen a která už dávno původním gastronomickým účelům neslouží, zdobí nová pamětní deska. Svaz lyžařů ČR ji společně se zástupci města a zakládajících oddílů z Jilemnice a Vysokého nad Jizerou odhalil v polovině listopadu. Přímo na místě, kde se začaly psát dějiny organizovaného lyžování na našem území, tak odstartovaly plánované připomínky významného výročí. Další se pak uskutečnila na jilemnickém hřbitově u hrobu Jana Buchara. Řídící učitel na jednotřídní škole v Dolních Štěpanicích byl už na konci 19. století jedním z nejvýznamnějších propagátorů nejprve pěší turistiky a posléze lyžování v Krkonoších. Byl prvním učitelem,

který v zimních měsících v rámci výuky nahrazoval dětem tělocvik lyžováním. Hojně publikoval a přednášel, organizoval lyžařské výpravy do hor i první závody na našem území. A v roce 1903 se stal vůbec prvním předsedou prvního lyžařského svazu na světě.

Citace Jana Buchara „Již dvě desetiletí rozvíjí se u nás krásný a zdravý sport lyžařský. Nehlučné byly jeho počátky a více let uplynulo, než jízda na lyžích došla vážného ocenění. K prvním pokusům lyžařů, arci nevalně zdařilým, přihlíželo se s nedůvěrou a škodolibým

výsměchem. Ale zájem o lyžbu vzrůstal, zvláště pak v našem podhoří krkonošském lyže dojista zdomácněly. Slouží tu nejen k zábavě, ale staly se praktickým, nepostradatelným vozidlem lesníku i prostému horalu.“

Z předmluvy Jana Buchara ke knize Aleše-Lyžce Obrazy horské zimní krásy, 16. 11. 1908

V NOCI Z 5. NA 6. LEDNA 1887 TOTIŽ U TENKRÁT JEŠTĚ ROZESTAVĚNÉ BUDOVY NÁRODNÍHO MUZEA RÖSSLER-OŘOVSKÝ POPRVÉ NAZUL SKI, KTERÉ MU BYLY VÍCEMÉNĚ NÁHODOU DORUČENY Z TEHDEJŠÍ SKANDINÁVIE, ABY SE VYDAL NA PREMIÉROVOU JÍZDU DOLŮ PO ZASNĚŽENÉM VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ. A TAK JE VÁCLAVÁK S NOTNOU DÁVKOU NADSÁZKY OZNAČOVÁN ZA VŮBEC PRVNÍ SJEZDOVKU NA NAŠEM ÚZEMÍ. Inspirovali v Čechách i zahraničí

Hlavní část oslav ale připadla na 21. listopad, tedy na den přesně 120 let po založení svazu. Nabitý program začal už po poledni na vyšehradském Slavíně. Právě tam je uložen další z nejvýznamnějších zakladatelů a průkopníků lyžování a mnoha dalších sportů Josef Rössler-Ořovský. Kromě lyžování se aktivně podílel na tuzemských počátcích fotbalu, hokeje, tenisu, atletiky, veslování nebo jachtingu.

Průkopník celé řady sportů Josef Rössler-Ořovský (v popředí) na startu lyžařského závodu

„Byl vskutku renesanční osobností českého sportu. Je až s podivem, jak mohl jeden člověk hrát klíčovou roli v tolika rozmanitých sportech a jak výraznou stopu v nich zanechal,“ uvedl prezident SLČR David Trávníček. „Přesto si troufám říct, že pokud se o některém z nich dá říct, že byl opravdu Rösslerovou srdeční záležitostí, bylo to právě lyžování,“ dodal. Rössler-Ořovský byl prototypem všestranného aktivního sportovce, zároveň vizioná-

řem, výborným diplomatem, neúnavným organizátorem a skvělým, dnes by se řeklo, funkcionářem. Vůdčí osobností se ale nestal pouze na našem území, byl také duchovním otcem vzniku Mezinárodní lyžařské federace. „Jako člověk šel vzorem, byl hybnou silou a neustupoval ze svých cílů. Inspiroval ve své době a inspiruje nás dodnes. Josefu RössleruOřovskému, Janu Bucharovi a mnoha jejich souputníkům patří naše hluboká úcta. Je naší

SPORT OSOBNOST

povinností připomínat jejich zásluhy a rozvíjet jejich odkaz,“ řekl Trávníček. Ještě donedávna byste hrob Rösslera-Ořovského mezi honosnými náhrobky největších ikon české kulturní, společenské a politické historie na Vyšehradě hledali nejspíš dlouho a s námahou. Před lety byla totiž z náhrobního kamene odcizena jeho dominanta – bronzová lyže. Svaz hrob klíčové osobnosti svých dějin zrenovoval. Při odhalení nové plastiky lyží byli přítomni zástupci střešních sportovních organizací i přímí potomci Rösslera-Ořovského. Autorem nové podoby náhrobního kamene, která na první pohled upoutá pozornost, je sochař Petr Stibral. „Záměr byl vytvořit jakéhosi ducha dubových lyží Rösslera-Ořovského směřujících vzhůru do nebe. Lyže jsou vytvořeny z opálového plexiskla. Když do nich svítí slunce, tak se ten materiál vizuálně mírně rozplývá, vytváří dojem ducha nebo sněhu,“ uvedl.

Výstava v Národním muzeu

I další část slavnostního dne probíhala na místě, které je s počátky lyžování u nás pevně spojeno, byť se to na první pohled nemusí zdát – v Národním muzeu. V noci z 5. na 6. ledna 1887 totiž u tenkrát ještě rozestavěné budovy Národního muzea Rössler-Ořovský poprvé nazul ski, které mu byly víceméně náhodou doručeny z tehdejší Skandinávie, aby se vydal na premiérovou jízdu dolů po zasněženém Václavském náměstí. A tak je Václavák s notnou dávkou nadsázky označován za vůbec první sjezdovku na našem území. Slavnostního programu v nové budově Národního muzea se zúčastnily takové osobnosti historie lyžování jako Květa Jeriová Pecková, Aleš Valenta, Olga Charvátová Křížová, Martin Koukal, Dalibor Motejlek, Stanislav Henych nebo Tomáš Kraus. To proto, aby vernisáží otevřeli výstavu Bílou stopou, kterou Svaz lyžařů ČR společně s Národním muzeem v rámci výročí připravil.

Novou podobu náhrobního kamene J. R.-Ořovského vytvořil k oslavám výročí SLČR sochař Stibral

Důležité milníky v počátcích lyžování na našem území

1887 Počátky lyžování u nás

Josef Rössler-Ořovský 5. ledna 1887 poprvé zkouší lyže, které mu byly doručeny ze Skandinávie. Nejprve v noci na Václavském náměstí, druhý den pak na Letné. Brzy poté zakládá v rámci Bruslařského klubu Lyžařský kroužek.

1892 Lyže v Krkonoších

První dva páry „ski“ (jedny jasanové a druhé bukové) do Krkonoš nechává 17. 12. 1892 objednat hrabě Jan Nepomuk Harrach, aby usnadnil lesním dělníkům pohyb v zavátém terénu. Podle dovezených lyží se pak na zakázku Harracha začaly vyrábět lyže také u nás.

závody 1893 Premiérové v českých zemích

Na jilemnickém vrchu Kozinec a v moravském Lukově u Holešova byly uspořádány první lyžařské závody u nás.

1894

První tuzemské lyžařské organizace

Pražský Lyžařský kroužek se roku 1894 osamostatňuje a je přejmenován na Český Ski Klub Praha, oficiálně schválen je o rok později. V roce 1894 vzniká též Český krkonošský spolek Ski Jilemnice.

První mezinárodní závody na našem území v r. 1897

lyžaři poprvé startují 1896 Poprvé o mistrovské tituly 1896 Čeští v zahraničí

V pražské Stromovce (tehdy nazývané Královská obora) se uskutečnilo první mistrovství Království českého. Vítězem běžeckého závodu na 1 050 m a historicky prvním tuzemským lyžařským mistrem se stal František Mládek z ČKSS Jilemnice.

František Mládek a Hynek Bedrník jako první čeští lyžaři vyjeli na závody do zahraničí, konkrétně do Taubenbergu u Mnichova. A vedli si nad očekávání znamenitě, když porazili i slavné Nory a Švédy. Mládek v hlavním závodě zvítězil, Bedrník skončil na druhém místě.

Prostřednictvím textů, fotografií a dobových dokumentů je připomenuta celá řada osobností a témat klíčových pro vývoj svazu, ale také českých lyžařských unikátů, jakými jsou Staniční knihy nebo Muttichovy němé značky z počátku 20. století. Vystaveny jsou cenné historické předměty a archiválie ze soukromých sbírek i sportovních sbírek Národního muzea jako například lyžařské medaile z vůbec prvních lyžařských závodů na přelomu 19. a 20. století. Unikátní je výstava, jež potrvá až do konce dubna, také

množstvím medailí z olympijských her, mistrovství světa a dalších vrcholných akcí, kterých se podařilo nashromáždit více než tři desítky. „Jedná se s jistotou o největší množství lyžařských a snowboardových medailí vystavených v jednom čase na jednom místě. Počet cenných kovů a dalších trofejí jasně deklaruje, jak tradičním a úspěšným Svaz lyžařů ČR historicky byl a v současnosti stále je. Poprvé v historii mohou návštěvníci vidět vedle sebe artefakty od poháru pro vůbec

PRÉMIOVÉ ZÁVODNÍ LYŽAŘSKÉ HOLE VYROBENY Z RECYKLOVANÝCH MATERIÁLŮ

Lyžaři u Sněžných jam, počátek 20. století

na světě. Svaz lyžařů 1903 První zemí Koruny české

Dne 21. listopadu 1903 byl v hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou ustaven Svaz lyžařů zemí Koruny české jako první národní lyžařský svaz na světě. Zakládajícími členy byly všechny tři tehdejší kluby – Český Ski klub Praha, Český Krkonošský spolek Ski Jilemnice a Český Ski klub Vysoké nad Jizerou. A do jeho čela byl zvolen Jan Buchar, řídící učitel z Dolních Štěpanic. O tři roky později místodržitelství v Praze schvaluje první stanovy a dochází ke změně názvu na Svaz lyžařů v Království českém.

1908

Česká iniciativa pro vznik mezinárodní federace

Na olympijských hrách v Londýně 1908 svolává Josef Rössler-Ořovský první poradu o mezinárodní lyžařské organizaci, které se účastní kromě českých lyžařů zástupci Švédska, Velké Británie a Švýcarska.

V prosinci 1909 iniciuje také lyžařský kongres v Oslo, kde 10 národních svazů zakládá Mezinárodní lyžařskou komisi. Ta se později (1924) vyvine v Mezinárodní lyžařskou federaci – FIS.

1913 Tragédie na Zlatém Návrší

V závodě na 50 km v rámci VIII. mezinárodního závodu na 50 km v Krkonoších zahynul největší z lyžařských velikánů té doby Bohumil Hanč společně se svým přítelem Václavem Vrbatou, jenž se mu snažil pomoci.

1914 Rozmach lyžování

Zprvu exotická kratochvíle několika nadšenců a neúnavných průkopníků po založení svazu nabývá velkého rozmachu. Po deseti letech existence Svaz lyžařů v Království českém eviduje už 61 členských spolků a téměř 7 500 členů.

WWW.INASPORT.CZ

SPORT OSOBNOST

prvního československého mistra světa Otakara Německého z roku 1925 věnovaného prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, přes první olympijské zlato Jiřího Rašky z Grenoblu 1968 až po medaile současných fenomének lyžování a snowboardingu Ester Ledecké a Evy Adamczykové,“ uvedl autor výstavy a ředitel komunikace SLČR Tomáš Haisl.

Historie v knize i unikátním 3D prostředí

V rámci slavnostního odpoledne v Národním muzeu byla také pokřtěna kniha Po stopách lyží a snowboardů – 120 let Svazu lyžařů, jejímž hlavním autorem je uznávaný sportovní historik a publicista František Kolář. Obsáhlá publikace mapuje historii lyžování na našem území od jeho počátků v 2. polovině 19. století až po současnost, představuje zakladatele a nejvýznamnější osobnosti z řad sportovců, trenérů i funkcionářů, popisuje zásadní milníky, sportovní úspěchy i neobyčejné lyžařské příběhy. Kniha vešla do prodeje těsně před Vánoci a zakoupit ji je možné na svazovém fanshopu i v kamenných knihkupectvích. Do neobyčejně bohaté historie lyžování na našem území se lze ponořit také prostřednictvím zcela nového a v tuzemských poměrech nevídaného projektu. Svaz lyžařů ČR jako vůbec první organizace v Česku představil svůj sport ve virtuální prostředí. Unikátními 3D prostory se můžete vrátit o více než 100 let zpátky v čase, sledovat dobová videa

První lyžařské medaile z přelomu 19. a 20. století

Výstava obsahuje také přes třicet medailí z vrcholných akcí našich lyžařů

Načtěte si QR kód, ponořte se do virtuální síně slávy a přečtěte si z pohodlí domova o historii lyžování u nás

a fotografie a číst o největších úspěších a osobnostech. A to z pohodlí domova prostřednictvím mobilního telefonu, tabletu či počítače. „Záměr byl v rámci výročí připomenout historii našich sportů tradiční formou prostřednictvím výstavy v Národním muzeu a knihy, ale zároveň také přijít s něčím novým a neotřelým. Být zase první, inspirovat ostatní tak, jako před 120 lety zakladatelé svazu,“ říká Tomáš Haisl. „Věříme, že především pro mladší generace bude virtuální Síň slávy atraktivním způsobem, jak se o historii lyžování dozvědět více,“ dodává.

SPORT VÝSTAVA

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: ARCHIV OBCE DOLNÍ BRANNÁ

Stylová roubená chalupa skrývá v interiéru rozsáhlou expozici historie běžeckého lyžování v Podkrkonoší

Od potřeby vosků až ke sběratelské vášni Těžko bychom hledali člověka, jenž na vás vychrlí více informací z podkrkonošské historie lyžování, než to umí Aleš Suk. Dlouholetý zasloužilý trenér lyžování a sportovních tříd, kterému prošlo rukama nespočetně sportovců a který postupně propadl sběratelské vášni. Nohy nahoru si nedává ani v penzi a prezentuje sbírku, nejen svých exponátů, v dolnobranském muzeu.

odkrkonošská obec Dolní Branná, vesnice s tisíci obyvateli, se rozhodla předloni na jaře právě na popud Aleše Suka vytvořit prostředí pro jeho rozsáhlou sbírku zaměřenou na lyžařství, kterou shromažďuje prakticky 60 let. Dalším důvodem posvěcení projektu byl i fakt, že z okolí pochází mnoho významných sportovců zimních disci-

plín, jimž chtěla obec poděkovat a připomenout jejich úspěchy návštěvníkům. Součástí je nejen Sukova sbírka, ale také mnoho dalších exponátů zapůjčených z několika depozitářů, dále od spřátelených a zainteresovaných lidí či přímo od samotných sportovců. Celková hodnota muzejních exponátů je značná; řada z nich jsou unikáty, které jinde nespatříte.

Dolnobranští měli v plánu zrekonstruovat roubenou chalupu s číslem popisným 1, zachovat ji a vyměnit „pár trámů“. Nakonec to museli vzít z gruntu, spíš jen pár trámů nechali a vystavěli prakticky novou roubenici a místní mohou být hrdí na své muzeum prezentující historii podkrkonošských zimních sportů a zároveň disponující společenskou místností pro příležitostné výstavy a kavárnou v suterénu. Neobvyklou službou je také zapůjčení historického lyžařského vybavení a možnost si ho vyzkoušet na přilehlém svahu vedle chalupy. Bohužel minulá zima byla na sníh skoupá, snad budou ty další zájemcům více nakloněny. Aleš Suk se propracoval k myšlence o sběratelství v podstatě díky voskům. V roce 1962 zakládal v Turnově tréninkovou skupinu a neměl čím mazat lyže. Disponoval pouze

Postřehy z návštěvy muzea

Řeč Aleše Suka při slavnostním otevření muzea v Dolní Branné (v pozadí jedna ze slavných místních rodaček Eva Adamczyková, bývalá Samková)

Nepřeberné množství exponátů, foteografií a videomateriálů, nejen lyžařských

českými vosky, tehdy převládal firn, takže především skare klistry. Toužil po něčem zahraničním. Od Václava Mečíře sehnal sadu vosků Rode a další vosky značky REX od spolužáka Ládi Rygla. Když se objevily novější lyže, tak je pořídil a později zjistil, že vlastní 20 párů běžek a mnoho párů holí různého stáří. Letos byl jmenován do síně slávy, což ho velmi překvapilo, protože mu z ničeho nic

přišla pozvánka, aby se za měsíc dostavil na Vyhlášení sportovce roku. Také obdržel Vyznamenání za celoživotní oddanost sportu a ocenění Trenér objevitel. Než všechny pocty ho ale mnohem více těší, že vychoval zhruba 200 lyžařů v Turnově, Vrchlabí a nakonec v Dolní Branné, z nichž 12 pokračuje v jeho šlépějích a věnuje se trenérské činnosti.

Stylová roubenka mě oslnila hned po příjezdu. Jako vždy energický pan Suk mě přivítal a na začátek pustil krátké černobílé filmy ze stopy, kdy se člověk přenesl o několik desítek let zpět a vnímal materiál, oblečení a v neposlední řadě podmínky, s jakými se museli tehdy sportovci vypořádat. Obrovské nadšení a radost z pohybu filmovaných účastníků, malých i velkých, byla poznat i přes televizní obrazovku. V tomto duchu se pak nesla celá prohlídka muzea. Uvědomění si, v jakých nuzných podmínkách lidé z Podkrkonoší žili a vyráběli všemožné pomůcky, aby se dopravili do školy, do práce, ulehčili si dřinu ve sněhu a v neposlední řadě se na lyžích pobavili. Nejen lyžařské pomůcky vznikaly často v chudých rodinách, ale šikovné ruce vyrobily leccos. Prvně jsme zamířili k velké bedně plné vosků, u níž bylo znát, že si jí majitel velmi cení. Jednalo se o velký servisní kufr ze ZOH z GaPa z roku 1936, se kterou Antonín Bartoň mazal celé české výpravě od sjezdařů, přes skokany, sdruženáře až po běžce na lyžích. Kromě této kouzelné truhly se ve vitríně vyjímaly i další vosky, zejména jeden norský z roku 1902, a jiné kousky, které hodně pamatují, a všechny prvotiny byly založené na dehtové bázi. Jedná se o největší sbírku vosků v Evropě (celkem 141 firem z celého světa), přičemž v muzeu je umístěna jen třetina. Pokračovali jsme přes sadu dětských lyžiček, první dětské vázání ze Švýcarska z r. 1930, ale i starší dospělácké z r. 1912. Nechybí ani skládací lyže, lyže na kočárek, bruslařské lyže, lyžosněžnice, sněžné řiditelné vozítko pro začínající šoféry, saně horníků, na nichž vozili kabát a svačinu a po šichtě i sebe. Prostě všemožné druhy lyží, vázání, holí, bruslí, saní… Nechybí ani exponáty týkající se procesu tehdejší výroby dřevěných lyží. V rohu na figuríně bylo prezentováno první dámské oblečení z Krkonoš, s nímž jezdila paní Měšťánková, ale ženské ji pomluvili, že si hraje na chlapa a jezdí v kalhotách. Aby pomluvám zabránila, vozila přes kalhoty ještě sukni. V přiloženém originálním textu přímo od rodačky bylo vysvětleno, že než sukni preferovala kalhoty, protože sukně rychle nasákla tající sníh a hrozilo nastydnutí. Kromě běžkařiny je možné zhlédnout i vývoj bruslí, s jednou převzatou z muzea Emericha Ratha. Tehdy nebyly peníze, a tak jezdil pouze na jedné brusli jako na koloběžce.

SPORT VÝSTAVA

Slavnostního otevření se zúčastnili významní sportovci z okolí zařazení do muzejní síně slávy; vlevo Květa Jeriová-Pecková, vedle Blanka Paulů a v pozadí Michal Krčmář

Informace o muzeu lyžování v Dolní Branné Muzeum je otevřeno každou sobotu, o prázdninách pátky a soboty, včetně státních svátků, a to od 9–11h a 13–17 h. Po telefonické domluvě (+ 420 606 513 155) provází aspoň pětičlennou skupinu Aleš Suk nebo Rudolf Špicar. Vstupné je pro dospělé 50 Kč a pro děti do 6 let zdarma.

Mezi exponáty se opět objevil televizor s dalšími archivními záběry, kdy Josef Německý, tehdejší český favorit v Tatrách, závod prosmekal a sotva dolezl do cíle. Nebo jak oddíl z Police nad Metují zjistil, že jim maratónky smekají na jehličí z borovice vejmutovky, a tak na něm začali v létě lyžovat. A mnoho dalších. Průvodce se hrdě postavil u lyží po Gustlovi Berauerovi, který se stal dvojnásobným mistrem světa v severské kombinaci ve válečných letech 1939 a 1941 a který byl schopný na lyžích urazit i v té době dávky kolem 80 km denně. Vedle tréninků také sledoval počasí, a když bylo větrno, vyndali s bratrem surfové plachty – respektive na téčkovém profilu z železných trubek měli nataženou plachtu. S ní potom jezdili na lyžích z Luční boudy až ke kapličce a někdy za sebou vezl zapřažených i 7 chlapů. Dále je k zhlédnutí kompletní sbírka všech odznaků od prvních ZOH v Chamonix, kde chybí už jen ta poslední ze ZOH z Číny, což má Aleš přislíbeno od Michala Krčmáře. V přízemí je umístěna také síň slávy, kde jsou zařazeni slavní rodáci z okolí, kteří nasbírali celkem 8 seniorských medailí z MS a ZOH, juniorských titulů nepočítaně. Tři sportovce, Evu Adamczykovou (Samkovou), Karolínu Erbanovou a Michala Krčmáře, trénoval ve sportovních třídách právě Aleš Suk. Hned naproti vstupním dveřím do síně dominuje fotka Bohumila Hanče v životní velikosti a hned vedle něho Květa Jeriová, Blanka

Paulů a další tři výše zmínění. Ke všem chrlil všemožné vtipné historky, jak mu propůjčovali medaile, olympijské oblečení, trofeje... Z většiny bylo znát, že pro závodníky nebyl problém do sbírky cokoliv zapůjčit, nebo darovat. Poté rozpitvával dopodrobna, jak udělali organizátoři spoustu chyb a jak probíhal inkriminovaný závod, kdy umrzl Hanč a Vrbata. Upozornil, že na jednom z obrazů má pózující Hanč na lyžích knírek, ale že knír nikdy neměl. Protože však byl tehdy v módě, fotograf mu ho s největší pravděpodobností vyretušoval. Nejcennějším exponátem muzea jsou právě Hančovy originální lyže a vedle nich jedna hůl, s níž jezdil až do roku 1907. Poté už se jezdilo s dvěma holemi. Kromě sportovního vybavení jsou k dispozici v podkrovní místnosti také všemožné texty, knihy a výsledky závodů. Jako první vzal pan Suk do ruky tréninkový deník Josefa Matouše, tehdejšího skokana z proslulé skupiny Remsa Boys. Vzpomněl na příhodu, kdy za 6 dnů tréninku během MS v Insbrucku (1964) zlámal troje skokačky, a přidal k tomu příhodu: „Rambousek skákal daleko, ale na obě nohy do kaďáku. Když přišel závod, nechal si jedny zlomené skokačky opravit u tamního truhláře. Po prvním skoku vedl o 15 bodů, ustál to v prohybu, ale lyže byla načnutá, tak ji ovázali izolačkou na druhý skok. Jenže při něm se to rozlepilo úplně celé. Ruda Doubek mu půjčil své lyže na třetí skok, ale byly o 15 cm kratší, měřily jen

245 cm. Matouš skočil málo a celkově skončil bramborový.“ Studovna nabízí k přečtení 50 000 stran s výsledky z let 1910–2019. Dále disponuje 240 startovními čísly z různých závodů, tréninkovými deníky, materiály o vývoji bruslí, odbornými metodickými publikacemi, olympijskými legitimacemi, autogramy ze ZOH v Sarajevu, olympijskými známkami, sbírkami diplomů, lyžařskými mapami a periodiky, kde se kdy u nás psalo o lyžování. Provozovatelé muzea hledají způsob, jak uchovat cenné originální dokumenty (např. stanovy Svazu lyžařů Království českého, 1. soutěžní řád z r. 1911 nebo výsledky z r. 1910 ze závodů v krasojízdě), aby se neztratily. Kromě zimní tematiky si průvodce velmi cení oštěpu Dany Zátopkové a tréninkových stopek Emila Zátopka. Trochu si posteskl, že po zrušení expozice v Tyršově domě neexistuje žádná trvalá náhrada v Národním muzeu. Jeho vedoucí se snaží přesvědčit šéfa, zda by nevyčlenili aspoň jednu místnost, když máme tak významného sportovce, jakým byl právě například Zátopek, a mnoho dalších. Depozitář v Terezíně je přitom obrovsky rozsáhlý, zahrnuje desetitisíce exponátů s neskutečnou hodnotou, jenže je možné je pouze zapůjčit a nelze zájemce provést. Přidaná hodnota prohlídky tkví hlavně v nespočetném množství historek o místních sportovcích, které většinou Aleš Suk znal nebo zná osobně, a tím oživuje prezentované exponáty, takže výstava nepůsobí nudně a suše.

Nadpozemské kolce, které opravdu brzdí

FOTO: SPOILERCENTRUM

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

RECENZE 27

„Jak se na tom brzdí?“ Častý dotaz neznalých přihlížejících, kteří se při odpovědi: „Nijak!“ pokřižují, anebo zakroutí hlavou. Domácí výrobce Spoilercentrum z Bělé pod Bezdězem přichází s novinkou – celokarbonové kolečkové lyže s efektivní brzdou a nafukovacími kolečky určenými na hrubý asfalt a zpevněné cesty.

dyž jsem poprvé měla možnost se seznámit s CRS kolečkovými lyžemi, přišly mi svým vzhledem nadpozemské. Krásně propracovaný karbon do všech detailů a záhybů, jak stvořený pro jakousi kosmonautiku na asfaltu. Nafukovací kolečka umožňují hladkou jízdu i po nerovném asfaltu, na rozdíl od běžných závodních kolečkových lyží, z kterých byste měli vydrncané nohy už po pár desítkách metrů. Pro ty, co nechtějí dojíždět autem za hladkým finišerem a sní o vyjížďce přímo z domova, jsou CRS kolečkové lyže optimálním řešením. Neplánujte však, že na nich objedete 50 a více kilometrů, jak jste byli zvyklí se závodními hliníkovými nebo kompozitovými kolečkovými lyžemi. Přestože jsou CRS vyrobené ze superlehkého karbonu, nabírají na hmotnosti právě kvůli nafukovacím kolečkům, a proto je jízda náročnější. Je to ale daň za to, že můžete jet relativně kamkoliv.

Pro začátečníky není vhodné vjet rovnou mimo silnice, je potřeba naučit se manipulaci s lyžemi nejprve na hladkém asfaltu, poté hrubém a po získání zkušeností a osvojení jízdy můžete vyrazit do náročnějšího terénu. Rozhodně nečekejte, že budete moct zdolávat extrémně kamenité cesty, ale ostatní terény nejsou překážkou. Máme se rádi a ne každý má dostatek odvahy a zkušeností, aby pustil své kolečkové lyže ze sjezdu a čekal, až se mu dole zastaví. Tento fakt většinu lyžařů odradí od nákupu tohoto tréninkového vybavení, anebo jezdí jen po rovných hladkých stezkách, které ale nemusí být v dosahu, anebo jsou leckdy plné chodců či ostatních sportovců. Kolečkové lyže jsou zásadním prostředkem v přípravě všech elitních běžců a v neposlední řadě i amatérských, kteří se chystají na dálkové běhy, na něž prostě běh nestačí. A ne každý může běhat.

Možnost brzdění může být pro řadu sportovců alfou a omegou při rozhodování, zda si kolečkové lyže vůbec pořídit. Na trhu existují i jiné modely s všemožnými brzdnými systémy, kdy si například na kopci dotáhnete váleček brzdící přední kolečko a pod kopcem ho opět povolíte, což vás brzy přestane bavit, nebo i vymazlenější typy s hydraulickými brzdami, za které si ale připlatíte. Brzdicí systém u CRS kolečkových lyží je řešen tím způsobem, že si k lýtku připnete páskem opěrku brzdy, která při předkopnutí lyže vpřed dostane brzdný váleček do kontaktu se zadní pneumatikou a velmi efektivně zabrzdí téměř na místě bez hrozby pádu. Samozřejmě správný grif brzdění je potřeba vyzkoušet na rovině a po osvojení techniky zkusit těžší terény. Jestliže plánujete vyjížďky s dlouhými klesáními, je

vhodné mít brzdu na obou lyžích, abyste mohli vystřídat nohy v náročných sjezdech, a tím zabránili nadměrnému zatěžovaní pouze jedné dolní končetiny. Brzdný váleček je z hlediska tvrdosti optimálně přizpůsoben pro brzdění o pneumatiku. Pokud se vám brzdná pneumatika postupem času sjede, můžete si prohodit kolečko s ostatními, anebo pořídit novou pneumatiku pouze za 200 Kč, případně celé kolečko za 728 Kč, které u ostatních typů kolců může stát i dvojnásobek. Důležité je podotknout, že CRS jsou vhodná na soupažný a volný styl běhu. Kolečka nemají schopnost aretace, jako tomu bývá u klasických kolečkových lyží. CRS jsou osazeny specifickým vázáním na kolečkové lyže typu NNN, takže do nich připnete běžnou zimní běžkařskou obuv, což umožňuje lepší stabilitu při jízdě. CRS jsou dimenzované na hmotnost lyžaře do 95 kg, ale výrobce je schopný připravit také prototypy pro těžší sportovce.

FOTO: EVA KUBÁNIOVÁ

RECENZE

Garmin Forerunner 965

Běžecká stylovka ohromí kvalitním displejem Patřím mezi fanoušky promyšlených univerzálních přístrojů a nové hodinky Garmin Forerunner 965 předčily mé očekávání. Dostala jsem s nimi nejen hodinky, které naprosto splňují svůj účel, ale také vypadají skvěle, a navíc dlouho vydrží – v režimu chytrých hodinek úžasných 23 dnů.

ned po zapnutí přístroje mě absolutně uchvátil jas displeje. Barevný displej Amoled bych bez váhání přirovnala k displeji nejmodernějších smartphonů, což je pro běžecké hodinky celkem unikát. Předtím jsem si nikdy nemyslela, že bych na sportovních hodinkách takový displej ocenila, ale jedná se o velmi příjemný posun ve vylepšení uživatelské zkušenosti. Nejenže jsou statistiky a údaje lépe viditelné i během slunečního dne, ale kvalita displeje se také výrazně projevuje na přehlednosti map. Jejich vizuální provedení mě velmi pozitivně překvapilo. Taková kvalita displeje, obávala jsem se, bude mít negativní vliv na výdrž baterie. Po dvoutýdenním testování jsem je ale vůbec nemusela nabíjet. V režimu tréninku jsem hodinky používala

téměř denně, mimo trénink jsem pak využívala standardní funkce jako platba kartou, monitorování spánku, kroků, regenerace... Udávaná maximální výdrž baterie v tomto režimu je až 23 dnů. Pokud je zapnutá GPS, hodinky podle výrobce vydrží až 31 hodin. Baterku šetří automatické vypínání displeje, když displej nesledujete, což mně osobně vůbec nevadí, ale někomu by mohlo. Mým absolutním favoritem se stala funkce připravenosti k tréninku. Díky monitorovacím funkcím, které analyzují například míru stresu, kvalitu spánku, regeneraci nebo krátkodobou zátěž, hodinky samy vyhodnotí, v jaké kondici jejich nositel je. Je to první věc, na kterou se každé ráno po probuzení podívám. Podrobné informace mi poskytnou návod, co mohlo ovlivnit mé „skóre“ připravenosti na trénink.

Myslím, že tuto funkci ocení jak začínající sportovní nadšenci, tak profesionálové. Čtení ranního přehledu je opravdu návykové. V neposlední řadě bych ráda zdůraznila povedený design, který potěší nejen holky. Forerunner 965 mají titanovou lunetu, což působí velice elegantně. V kombinaci s vysokým rozlišením displeje se vyrovnají nejstylovějším lifestylovým hodinkám. Jediným malým mínusem je pro mě pouze jedna velikost displeje 35 mm. Potěšila by mě řada S pro uživatelky s menší rukou, jako tomu bylo u nižší řady Forerunner 265. Navzdory poměrně velkému displeji jsem je ale na ruce necítila nijak nepříjemně a nevadily mi. Možná proto, že jsou tenké (13,2 mm) a velmi lehké (53 gramů). Z mého pohledu jsou hodinky Garmin Forerunner 965 skvělým

Nový barevný Amoled displej se stylovým designem přináší nový standard v uživatelském komfortu sportovních hodinek. Eva Kubániová, autorka recenze

univerzálním kouskem, který si oblíbí nejen profesionální sportovci, ale i amatérští nadšenci, kteří chtějí lépe porozumět svému tělu a optimalizovat své tréninky díky zajímavým funkcím vzešlým z monitorování různých tělesných parametrů.

VÝHODY barevný a kontrastní displej Amoled vylepšené mapy poměrně dlouhá výdrž baterie funkce připravenost k tréninku stylový design

NEVÝHODY poměrně velké tělo vyšší cena

ADVERTORIAL

Nová rukojeť One Click od značky HAAKON

AAKON opět navázal na spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci, kde systém One Click vymyslelo několik chytrých hlav, a proto bylo potřeba nápad ochránit vlastním patentem. Ovládání je skutečně jednoduché, navíc západka na poutku není nijak robustní, takže ani po vycvaknutí u ruky nijak nepřekáží. Zároveň došlo k výrazné úpravě ergonomického tvaru rukojeti, která je oproti stávající Easy Twist o něco delší i širší a skvěle padne do ruky. Přesto však došlo u One Click k redukci hmotnosti, což byl vzhledem k celkovému zvětšení dílu husarský kousek. Rukojeť One Click už tradičně sází na vstřikovanou směs korku (95% přírodního korku), která je výrazně odolnější než korek lepený. One Click se může chlubit výrazně vyšším podílem přírodního korku než Easy Twist, a tedy delší životností. Zajímavostí je, že rukojeť obsahuje i ekologický,

Lehká, česká, unikátní, jednoduchá a hlavně 100% funkční – tak by se daly shrnout hlavní přednosti nové rukojeti One Click od domácí značky HAAKON. Cílem bylo vytvořit nacvakávací systém poutka do madla, který půjde jednoduše ovládat palcem jedné ruky a zároveň musí být zacvaknutí 100% účinné a odolné, aby s rukojetí One Click mohli jezdit i špičkoví atleti. Nový způsob připnutí poutka do madla však nebyl vyvíjen pouze pro elitní běžkaře, ale ocení ho všichni, kteří si neradi sundávají hole při jakékoliv potřebné manipulaci, a to především, pokud vás doprovází děti. recyklovaný karbon, který vzniká jako odpadní materiál při výrobě letadel. K nové rukojeti se samozřejmě vážou i nová poutka One Click dodávaná v několika velikostech. Poutka skvěle padnou a netlačí, ale zároveň na ruce pevně drží. Zpracování i použité materiály se zdají být velice kvalitní. Nutno však podotknout, že poutka budou vždy hodnocena subjektivně, protože co lyžař, to unikát. V této sezóně zatím Haakon neprodává hole osazené rukojetí One Click, tu si můžete pořídit pouze separátně. Rodinná firma je však ochotná na vaše přání bezplatně osadit novým systémem jakékoliv hole. Pokud zvažujete pořízení rukojeti a poutek One Click v setu dohromady, můžete využít zaváděcí 15%

slevy. Za komplet jednoho páru rukojetí a poutek libovolné velikosti zaplatíte zajímavých 890 Kč. Systém One Click už prošel několika úspěšnými testy, ve kterých se nacvakávací systém osvědčil, a můžeme konstatovat, že se HAAKONu povedlo vyrobit nový produkt na jedničku. Zdá se, že liberecká firma nespí, jde s dobou a proslýchá se, že chystá další novinky…

Načtěte QR kód a pusťte si video, jak One Click funguje

FOTO: DEPOSITPHOTOS

TECH SNÍH A TRANSFORMAČNÍ PROCESY

TEXT: LUBOR ŠPÍS

ZÁZRAK JMÉNEM SNÍH Vše začíná v nebi, jako většina zázraků, v našem případě se však spíše jedná o mraky. Z jakéhosi zárodku se v nich za vhodných podmínek vytvoří sněhová vločka, která roste, a teprve v okamžiku, kdy už je dostatečně velká a těžká, padá k zemi.

xistuje prakticky nekonečné množství tvarů a forem sněhových vloček, zpravidla, ale nikoli výlučně šestibokých tvarů. Při své cestě na zem se do sebe jednotlivé vločky vzájemně zaplétají a zasekávají a na zem dopadají zpravidla jako různě velké chomáčky či chuchvalce sněhových vloček, kde se začínají okamžitě měnit, přetvářet. A to je teprve tanec! Míra rozmanitosti však dosáhla takové míry, že máme potřebu fenomén uspořádat, roztřídit a zafixovat. Vznikají tedy kategorie, které se snaží vnést do chaosu řád a systém – úsilí stejně pošetilé, jako chytat do pytle vítr. Pojďme si tedy vyjmenovat základní kategorie sněhových podmínek ve vztahu k tomu, co nás primárně zajímá, tedy skluzu a odrazu v případě běžeckých lyží. Bez tohoto zúžení by se nám totiž mohlo stát, že se v tématu úplně utopíme. Vše tedy začíná čerstvým sněhem, který se okamžitě po dopadu na zem začíná měnit a přetvářet. Z hlediska skluzu a odrazu má však několik zásadních vlastností: je ostrý, křehký, lehký, provzdušněný, tvořený krystaly, nikoli zrny.

Sníh, jehož stáří není delší než den, označujeme za nový sníh. Již zde je krásně vidět pošetilost našich kategorií. V zimní přírodě totiž nejde o čas, nýbrž o stabilitu podmínek, za nichž sníh napadl. Čerstvě napadlý sníh za stabilních málo proměnlivých podmínek (např. za mrazivého suchého počasí bez přímého slunečního svitu), si může ponechat svůj tvar a formu i několik dní. Naopak nový vlhký „vatový“ sníh, ze kterého se tak dobře dělají sněhuláci, se změní k nepoznání během několika málo minut. Z hlediska skluzu a odrazu má nový sníh stále ještě krystalickou strukturu, polámané krystaly mají na straně jedné mnoho ostrých hran, na straně druhé již proces transformace vede k určitému zaoblování. Sníh je stále křehký, může však již být lehce sesedlý a míra provzdušnění je tedy menší. Další stupeň transformace označujeme jako jemnozrnný sníh. Z krystalů, tedy tvarů s ostrými tvary a hranami, se stávají zrna, tedy více či méně zaoblené tvary bez výrazných ostrých hran. Z hlediska skluzu a odrazu je jemnozrnný sníh charakterizován vysokou hustotou. Sníh sesedl a malá zrna ponechávají pouze velmi malý prostor pro vzduch či volnou vodu.

Jednotlivá zrna jsou propojena drobnými můstky či krčky, které dále zvyšují stabilitu a únosnost sněhové pokrývky. Jemnozrnný sníh tedy bývá velmi kompaktní. S pokračujícím procesem transformace (např. sníh povolí a roztaje za dne a opět zmrzne v průběhu noci) se jednotlivá sněhová zrna zvětšují a vzniká tzv. hrubozrnný sníh. Z hlediska skluzu a odrazu se jedná o zpravidla větší již velmi oblá zrna, mezi kterými se při teplotách vzduchu nad bodem mrazu často nachází velké množství tzv. volné vody. Při teplotách pod bodem mrazu bývají tato zrna většinou propojená relativně pevnými krčky či můstky, které se vytvořily primárně z volné vody, v níž zrna plavala při teplotách nad nulou. Za specifických podmínek však mohou být zrna rovněž volná či sypká a může mezi nimi být hodně volného místa, tedy vzduchu, a především odrazová máza může být složitá. Samostatnou kategorii představuje technický sníh, který má však s přírodním sněhem společného asi tolik jako kvasinky a zebry, kdy se v obou případech jedná o živé organismy. Přírodní a technický sníh jsou z vody – tím ale veškerá podobnost končí. Z hlediska skluzu

a odrazu je technický sníh charakterizován ostrými nepravidelnými zrny či ledovými částečkami, tedy kombinací, která se u přírodního sněhu vůbec nevyskytuje. Na rozdíl od přírodního sněhu podléhá technický sníh výrazně méně procesům transformace. Když jsme si tedy popsali základní kategorie sněhových podmínek a navodili jsme tak dojem určitého systému či řádu, pojďme si říci něco málo o různých způsobech transformace sněhových krystalů, abychom si uvědomili, jak pošetilá naše snaha o kategorizaci byla.

Další transformační procesy

Jedním ze zásadních transformačních procesů, kterým sníh projde, je rolbování a ostatní úprava běžeckých stop. Čerstvě napadlý prachový sníh má objemovou hmotnost asi 150 kg/m3, čerstvě napadlý vatový sníh zhruba 250 kg/m3, sníh v rekreační stopě kolem 450 kg/m3 a v závodní pak více než 500 kg/m3. Rolba a zařízení na úpravu stop ze sněhu vytlačí převážnou část vzduchu, zvýší hustotu sněhové pokrývky, u nového sněhu rozlámou křehké sněhové krystaly takovým způsobem, že jsou ještě ostřejší. Vliv mají i na starší či starou sněhovou pokrývku, v níž se mohou různé vrstvy promíchat a u sněhu s vysokým podílem volné vody mohou zintenzivnit tvorbu sacího efektu. Transformační proces, který vyvolává celou řadu různých efektů, má ale jedno společné: sníh před a za rolbou se zásadně liší! Další zásadní transformační proces – jak ve strojově upravených, tak neupravených stopách – je sám lyžař. Ve volném terénu je přímo

Z HLEDISKA SKLUZU A ODRAZU MÁ NOVÝ SNÍH STÁLE JEŠTĚ KRYSTALICKOU STRUKTURU, POLÁMANÉ KRYSTALY MAJÍ NA STRANĚ JEDNÉ MNOHO OSTRÝCH HRAN, NA STRANĚ DRUHÉ JIŽ PROCES TRANSFORMACE VEDE K URČITÉMU ZAOBLOVÁNÍ. tvůrcem stop a ve strojově vytvořených stopách zásadně ovlivňuje jejich povrch. Vysvětlíme si pro názornost na následujícím příkladu: Napadl čerstvý vlhký sníh kolem nuly, veliké vločky, kterým někdo z nás říká vata. Rolba z nich vytlačila vzduch, polámala krystaly, zhutnila povrch a zvýšila objemovou hmotnost, navíc ze sněhu vymáčkla i nějakou volnou vodu. Těsně za rolbou je stopa pomalá a tupá, stoupací vosky mají tendenci se lepit, což je způsobeno miliony drobných ostří a břitev na rozlámaných sněhových krystalech. Čím více lyžařů a skluznic lyží po takovém povrchu přejede, tím více se začne povrch ve stopě uhlazovat, tzv. mydlit. Stopa začne být nejprve hladká, lesklá, následně sklovitá až ledovatá. Vosky, které měly ještě před chvíli tendenci lepit, nyní podkluzují. A kdo za to může? Přejíždějící lyže pana lyžaře. K podobnému efektu ojíždění či zajíždění stopy dochází prakticky na všech druzích sněhu. Na některých je tento efekt velmi markantní (např. vata, mejdlo, sklo), na jiných spíše zanedbatelný (např. ledová stopa), nicméně je fakt, že zajetá stopa jede lépe.

ZÁVODNÍ VOSK SWIX TS8 TURBO ČERVENÝ Top Speed Turbo (TST) je nejrychlejší a nejpokročilejší závodní vosk nové generace. TS8 Turbo Red je určen pro teploty od –4 °C do +4 °C. Tento produkt je vyvinut pro aplikaci pomocí rotačního „kartáče“ roto wool, což znamená, že při aplikaci vosku nepotřebujete voskovací žehličku. Nejlepších výsledků dosahuje TS8 Turbo na snězích s nižší mírou relativní vlhkosti, tedy tzv. suchých snězích. K dostání jsou i další varianty řady TS Turbo pro celé spektrum teplotních podmínek.

3 119 Kč

Přírodní podmínky

Vedle výše uvedených významných mechanických transformačních procesů ovlivňuje parametry sněhové pokrývky především počasí: teplota, vlhkost, sluneční záření a vítr. U teploty nás zajímá primárně teplota vzduchu, která ovlivňuje množství vzduchu a vody ve sněhu a tloušťku vodního filmu, na kterém se odehrává skluz běžeckých lyží. Je-li teplota vzduchu v plusové oblasti, obsahuje sníh vedle vodního filmu na jednotlivých krystalech či zrnech rovněž tzv. volnou vodu, která se vytváří táním nejprve můstků propojujících jednotlivá zrna, následně povrchu jednotlivých zrn či krystalů. Při teplotách kolem –3 až –7 °C vytváří sněhová pokrývka při přejezdu běžeckých lyží optimální tloušťku vodního filmu, to znamená, že mezi jednotlivými sněhovými krystaly a zrny se nachází spíše vzduch, a nikoli voda a vodní film obklopuje pouze vlastní sněhové krystaly. Při teplotách nižších než cca –7 °C a za běžné vzdušné vlhkosti se už mezi skluznicí a sněhovou pokrývkou nevytváří vodní film o dostatečné tloušťce, oba povrchy se dostávají do přímého kontaktu

TRÉNINKOVÝ TEKUTÝ VOSK SWIX PS7 LIQUID FIALOVÝ 80 ML Je skvělou volbou pro trénink v podmínkách pod bodem mrazu. Díky tekuté formě a lahvičce s houbičkovým aplikátorem se velice snadno nanáší. Následně ho stačí nechat alespoň 2 minuty na skluznici zaschnout při pokojové teplotě a pak vyleštit jemným nylonovým kartáčem (doporučujeme T0190B). Pro jeho aplikaci tak nepotřebujete žehličku a zároveň chráníte skluznici svých lyží od neustálého zahřívání a rizika spálení. Samozřejmě se jedná o bezfluorový vosk.

529 Kč www.swix.cz

TECH SNÍH A TRANSFORMAČNÍ PROCESY

a lyže nechtějí na přemrzlém sněhu jet. Dále nás zajímá také vlhkost vzduchu, kterou sníh váže a díky níž vzniká vodní film na jednotlivých krystalech a zrnech (tzv. vázaná voda) nebo volná voda v prostoru mezi jednotlivými zrny. Při vysoké vlhkosti vzduchu se i při nižších teplotách může ve sněhu nacházet větší podíl vázané nebo volné vody. Přímé sluneční záření ovlivňuje lokální tání sněhu, tedy opět podíl vázané a volné vody ve sněhu. Všichni to známe, ve stínu je sníh tvrdý, rychlý, ledovatý, na prosluněných místech taje, je plný volné vody a velkých oblých zrn. Vítr ovlivňuje především soudržnost, nebo lépe řečeno nesoudržnost, sněhových zrn. Klasickým příkladem je tzv. přefoukaný sníh, ve kterém jsou jednotlivá sněhová zrna (nebo zřídka kdy vyskytující se krystaly) zcela volná, nesoudržná, podobná hrubému písku nebo krupici. Sníh je sypký, nesoudržný, mezi jednotlivými zrny je výhradně vzduch, kde vítr jaksi „vysušil“ vodní film na povrchu zrn, který by jinak za obdobných teplotních podmínek držel díky kapilárním krčkům u sebe.

Na proměnu sněhové pokrývky mají asi nejvýraznější dopad změny počasí, a především změny teplot. Každý z nás si vybaví např. ledovou krustu, která se vytvoří na povrchu sněhové pokrývky v mocnosti několika milimetrů až centimetrů poté, co jsou v průběhu dne teploty nad bodem mrazu a sníh tak na povrchu povolí, či roztaje, zatímco v noci spadnou teploty zpět pod nulu a vrchní roztátá vrstva se promění v ledovou krustu. Jakékoli výraznější střídání denních a nočních teplot, stinných a slunečných partií vedou vždy k procesům tání a tuhnutí sněhu, při kterých dochází k zaoblování a hrubnutí tvarů, a kdy se z krystalů stávají zrna a následně z malých zrn zrna velká. Se střídáním denních a nočních teplot souvisí další fenomén, který značně ovlivňuje kvalitu sněhové pokrývky a tím také skluzné vlastnosti. Jedná se o sesedání sněhu vlivem vlastní hmotnosti a počasí. Roste tudíž hustota sněhové pokrývky, která dosahuje svého maxima zpravidla u jemnozrnného sněhu, kdy je ve sněhu již malé množství vzduchu,

Jedním z faktorů, které ovlivňují přeměnu sněhových krystalů a zrn, jsou lyže a jejich skluz ve stopě i mimo ni

zrna jsou malá a oblá a ponechávají mezi sebou malý prostor. K transformačním procesům sněhu patří v neposlední řadě rovněž jeho znečišťování větvičkami, jehličím a spadem ze stromů, ale i prachem a dalšími mikroskopickými částicemi ze vzduchu, které postupně mění, tedy zhoršují skluzné vlastnosti sněhové pokrývky.

Lubor Špís Na střední škole se pokoušel vyrábět vosky a později navrhoval s kamarádem přípravky na servis lyží. S příchodem nezdravých fluorů rostly náklady na servis a testování, a tak na mazání zanevřel. Vrátil se díky rýsujícímu se zákazu fluorů, dorůstání vlastních dětí do lyžařského věku a také možnosti čerpat znalosti z dostupných světových vědeckých publikací.

FOTO: FISCHER

ADVERTORIAL

S/Lab Classic Boa

SALOMON BO(T)A dokonale sedí

S/Lab Skate Boa

Salomon přichází s převratnou kolekcí závodních bot s novým systémem BOA® Fit určených na klasickou a volnou techniku běhu na lyžích, včetně skiatlonového modelu. Základ tvoří jako vždy super vytuněný karbon dosahující nízké hmotnosti, avšak tentokrát doplněný originálním integrovaným systémem BOA, který vám umožní precizní dotažení boty ve všech směrech. A v neposlední řadě si dali designéři opět záležet na elegantním provedení a líbivé kombinaci barev, která neurazí lyžaře ani lyžařky.

ěžecké boty Salomon byly vždy zárukou, že kdo si je obuje, tomu budou až na pár výjimek sedět, což se rozhodně nedalo říci o ostatních značkách. Originálním způsobem dotažení boty se opět posouvají kvalitou o stupeň výš. Součástí boty je vnitřní botička nově obepnutá systémem tenkého lanka BOA, jež se stahuje z vnější strany boty otočným knoflíkem. Díky němu si můžete nohu snadno sevřít dle potřeby například pár vteřin před závo-

dem, aniž byste museli jakkoli rozepínat botu. Těsnější obemknutí na základě geometrie vaší nohy umožňuje její dokonalou fixaci, správný postoj a vedení stopy lyže, tedy i efektivnější pohyb. Vnitřní vložka je vybavena nazouvacími pásky pro pohodlnější nasazení a je vyrobena z pletených pružných materiálů, které mají přizpůsobivý střih Custom Fit™ Race a dodají tak vašim nohám pohodlí. A ještě pár praktických postřehů: vložku můžete vyndat

vnitřní botička S/Lab

z běžecké botky a dát ji sušit separátně, aniž byste opakovaně zahřívali i ostatní karbonový materiál, nedej bože, na nebo u topení. Výhodou je, že tedy nepotřebujete ani vysoušeče bot. Kdo lyžuje i vícekrát denně, může si pořídit náhradní vložky, sušit je a střídat dle potřeby. Dalším bodem fixace nohy je vnější opora kotníku vyrobená ze vstřikovaných uhlíkových vláken, tzv. Carbon Loaded™. Ta se standardně nachází na skatových botech, ale připevnit se dá

i na klasické, což ocení zejména laufaři nebo sprinteři na delších tratích. Boty se systémem BOA jsou již rok testovány v závodech SP a závodníci je hodnotí velmi kladně, nezřídka s nimi končí i na bedně. Za zmínku stojí také jejich přijatelná cena za předpokladu, že se jedná o novinku a ty nejlepší závodní produkty se systémem BOA, co Salomon nabízí: S/Lab Skate za 650 eur (cca 16 250 Kč) a S/Lab Classic za 550 eur (cca 13 750 Kč).

TECH ELEMENTARITY

TEXT: TOM ŘEPÍK

NO FUJ! Závoďák na nowaxech V Nowaxové běžky. Coby jejich praktikant na sněhu po tři dekády a veřejný agitátor od narození tohoto časopisu, jsem přivyklý slýchat na svou i jejich adresu tuny posměšků linoucí se z řad ortodoxních závodníků. Rozumím jim a nemám jim nic za zlé; vím, že do velké míry jde o nedorozumění, protože mě by ani nenapadlo pašovat nowaxové téma do závodního lyžování, kam zkrátka nepatří.

celku naopak, jsem závodnímu sektoru za jeho okázalé opovrhování vděčný; umožnilo mi svědomitě absorbovat každou jejich výtku, pochopit ji, přemýšlet o ní. Přimělo mě to dívat se na nowaxový fenomén jejich očima, jejich mentalitou. Pro někoho, kdo se zabývá lyžařským materiálem, neobyčejně cenná devíza. Toto letité braní v potaz hledisek jiného názorového spektra mi umožňuje doslova se převtělit do role imaginárního závodníka – typického kritika nowaxových lyží. A protože v mém imaginárním světě je leccos možné, postavím se za chvíli – zcela proti své závodnické víře – dočista svatokrádežně na nějaké ty nowaxy, ať zažiju, co se stane. Snad to bude poučné pro mě – imaginárního závodníka, jakož i pro mě skutečného, který si celou tuto zápletku vcelku za střízliva vymýšlí. Směle do toho!

Tak jo, stoupnu na ně

Ahoj. Dovolte mi začít pohrdáním bezvoskovými lyžemi všeho druhu. Mikrokontakty a další formy nulových lyží mají své pevné místo v panteonu špičkových výkonnostních řešení; o nich nemluvím. Mluvím o různých rybích šupinách, dalších protismykových vzorech a v poslední době i o mohérových lyžích, které slibují všestranné a snadné řešení klasického lyžování za všech podmínek. Blá blá. Můj základní pocit je to, co mě učil už starej pan Ciller – že vosk je součástí klasického lyžování a není to ta nejtěžší část. Nejtěžší je naučit se dobře lyžovat a osvojení si této části závisí do značné míry na jasném pocitu kontrastu mezi odrazem a skluzem. Když vám lyže hučí pod nohou, je opravdu těžké vyvinout citlivost a správné načasování, abyste mohli dobře lyžovat. Odraz při běžkařské kláse není digitální. Není okamžitý a není vypnut a zapnut. Odraz

FOTO: FISCHER

má tvar. V mnoha podmínkách se musíte do odrazu vcítit, a když se vám vrátí správné signály, oddáte se pohybu. To vše se děje rychle, ale cítíte, že se to děje. Když máte dobře namazáno – zejména když tam vespodu máte poměrně pružný základní vosk, nastane moment „zaháknutí" – mírného zpoždění, které vede k opravdu jistému odrazu. Často musíte být jen trochu trpěliví; pokud se pokusíte odrazit plnou silou příliš brzy, odstřihnete háček od povrchu stopy (jeden guru tomu říkal odháčkování) a noha vám ustřelí do prázdna, až to kolikrát lyžařsky zabolí. Nějaké rybí šupiny vám tento pocit nedají. Jsou tvrdé, nemají žádnou poddajnost. Vzácné podmínky, ve kterých jsou šupiny ideálním řešením, mají velmi plastickou sněhovou pokrývku s trochou zabudované pružnosti. Obecně však protismyky postrádají citlivost a jsou jen hlučné a pomalé. A chraň bůh, když se na nich pokusíte v rychlosti vybrat zatáčku a zahranit – dost pravděpodobně vás pošlou na zem. Skinové lyže, které jsem si už taky kdysi vyzkoušel, nebyly o nic lepší. Byly samozřejmě pomalé. Ale problematický byl i odraz. Začínají vám dávat ten správný pocit, a pak – právě když se chystáte do odrazu vložit – prostě povolí. Připadá mi, jako by se chlupy na skluznici obrátily: prostě couvnou a pustí. Dobré možná tak na šoupání po turistických magistrálách, ale ne na impulzivní atletický běh, rozumíme si?

Skiny vs. šupiny

Dobrá, dost bylo posměšků. Jistě teď chápete, že nemám rád nemazací běžky. Ale protože si to autor usmyslel a nechal mi tu jedny nové skiny poslední produkce, jdu na ně. Jelikož je to můj svět, nadělil jsem si počasí – když už na ty nowaxy musím – které by mělo vyhovovat jim a naopak být nic moc pro tradiční mazání: máme tu dnes pěkně umrzlou ledovou krustu, na niž za mrazivé noci nasněžilo pár čísel nového ve formě nesouvisle vyfoukaného poprašku, při nynější teplotě kolem nuly až mírně nad ní, do toho všeho teď začalo mírně mrholit. Vespodu stopa stará zmrzlá, místy rozbitá, částečně zcela zafoukaná. Fajn, přiznávám se: zlomyslně jsem si vymyslel to nejnevděčnější počasí, které jako závodní běžkaři známe. Myslím, že klistr Vauhti Universal Gold by dnes mohl jakž takž fungovat, ačkoli kdovíjak v těch návějích nového… No, já tu mám

jedny nové skiny, které otestuju proti mým osvědčeným Fischer RCS Crown. Opět opakuju – nemám šupiny rád, ale tyto jsem kdysi nafasoval od své značky a jsou tak dobré, jak jen protismyky mohou být, navíc oblečené na svého času závodním topmodelu (stejně jako tyto nové skiny), takže usuzuju, že to je férové měřítko pro srovnání. Takže… nové skiny se mi líbily. Než začnu být sluníčkovsky pozitivní, měl bych zopakovat, že to není závodní řešení. Jsou pomalé. Skiny, které jsem právě zul, jsou 205cm pár určený pro 60–75 kg, což je pro mých 77 kil zjevně měkké. Jsem trochu na vážkách, který pár by byl rychlejší – šupiny se mi zdály v průměru možná o něco rychlejší, ale jako všechny protismyky jsou bzučivé, a když se pod nohama zaseknou, zaseknou se pořádně. Skiny byly spíše jako vosk. Ne dokonalý vosk –

prohnutí a akčnost lyží a způsob, jakým to dohromady fungovalo s mohérem. Měl jsem pocit, že odraz je dynamický proces s určitou pružností – a to i na lyži, která je podle všech měřítek pro mě příliš měkká. Prý se to traduje, že u nowaxů radši měkčí než naopak. Nakonec jsem se po lese proháněl přes dvě hodiny a užíval si každou minutu. Pozoruhodné byly některé sjezdy po hrbolatém terénu pokrytém krustou, kde by mě šupiny bezpočtukrát položily na nos, a skiny byly prostě zábavné. Než se mi začnete pošklebovat – nepředpokládám, že bych někdy použil nowaxové lyže v perfektních stopách; a pokud už, tak jako řešení na jistotu pro dny, jako byl ten dnešní. Do ticha mají daleko – místo bzučení tak trochu vyjí. Ale pocit byl spíš jako snesitelně pomale namazané lyže (bez namrzání)

POZORUHODNÉ BYLY NĚKTERÉ SJEZDY PO HRBOLATÉM TERÉNU POKRYTÉM KRUSTOU, KDE BY MĚ ŠUPINY BEZPOČTUKRÁT POLOŽILY NA NOS, A SKINY BYLY PROSTĚ ZÁBAVNÉ. dokonce docela pomalý vosk. Ale co měly (což jsem u nowaxů nikdy předtím rozhodně necítil), byl ten pocit zaháknutí při odrazu. Mohl jsem modulovat pocit z lyže různým zatížením nohy a mohl jsem citlivě rozvíjet odraz. Jak se dalo očekávat, v tomhle sněhovém marastu na nerovném terénu mi některé odrazy ve stoupáních ustřelovaly. Ale to je součást hry. Bylo zajímavé, že na skinech jsem začal lyžovat s nastavením –1 na desce, 5 mm za neutrální polohou. V této poloze se mi lyže obvykle líbí. Schválně jsem pak vyzkoušel jednu lyži s vázáním o něco více vzadu a zjistil jsem, že k mému překvapení je velmi pomalá a chytlavá. To je zcela proti intuici; obvykle když posuneme vázání dozadu, kapsa se otevře a my získáme větší rychlost. Nejlepší výkon měly skiny zjevně s vázáním namontovaným přímo v neutrální poloze. Mnohem hladší a předvídatelnější skluz a opravdu normální a dobrý pocit při odrazu. Nikdy jsem neměl pocit, že by mohér couval nebo proklouzával. Možná, že obor dnes našel lepší řešení materiálu skinů, než jaké jsem používal v minulosti. A líbilo se mi

než něco příšerně nepřirozeně mechanického, čeho jsem se obával. Příště si možná vezmu lyže lépe padnoucí na mou hmotnost a uvidím, jestli mi to lyžování zrychlí a ztiší. Co to říkám, jaké příště? Nic zjišťovat nebudu! Nehodlám být u kamarádů za vola, abych před nimi blbnul na nowaxech. Ale pokud si situace někdy vyžádá bezvoskové lyže, tak nějak už tuším, po jakých sáhnout. Tak, dávejte, dávejte, hop hop hop!

Tom Řepík Rekreačně lyžující editor časopisu NORDIC, zakladatel redakčního skitestu. Své oborové názory ventiluje na blogu SNOWbiz.cz.

FOTO: FACEBOOK

TECH ZÁVODNÍ LYŽE

TEXT: TOM ŘEPÍK

Amatérské testování a výběr lyží do závodu Dobrý pocit z jízdních vlastností versus absolutní skluzná rychlost: zdánlivě věčné dilema soutěžních běžkařů při výběru toho pravého páru do závodu. Co z toho je lepší a pro koho, aby lyže byly v cíli políbeny?

ětšina veškeré zpětné vazby, kterou jsem během svých testérských let dostával od lyží samotných anebo spolutestujících lyžařských kolegů, se zaměřovala na jízdní vlastnosti lyží – jako je stabilita, zatáčení, hranění, stoupání, hladkost skluzu či živost modelu. Poměrně zřídka se stalo, že by někdo při zkoušení lyží mluvil o rychlosti; a když už jsem nějakou zmínku o rychlosti zaznamenal, zhusta bývala rozporuplná: různí lyžaři označovali za rychlé odlišné lyže. To je docela v ostrém kontrastu s testováním lyží u závodníků na vysoké úrovni – svěťákové, ale i národní. Těmto atletům jde především o skluznou rychlost a jejich proces testování lyží spočívá v dosažení shody na tom, které sjíždějí nejrychleji. Mnohokrát je tento důraz na rychlost ve skutečnosti zaměřen na odpor tření skluznice – zejména při nízkých rychlostech, kdy existuje poměrně vysoká citlivost pro skluz. Někdy se u elitních závodníků objeví téma stability nebo jízdních vlastností, ale obvykle je to něco, co je závodník ochoten obětovat, aby mohl startovat na lyži, která byla v aktuálním sjezdovém testu označena za nejrychlejší.

To vše vyvolává několik otázek. Je logické, že závodní lyžaři budou potřebovat menší stabilitu než průměrný lyžař, ale je to opravdu buď–anebo? Mají civilní/hobby závodníci tendenci klást přílišný důraz na stabilitu? Jsou elitní závodníci náchylní k přehnanému důrazu na rychlost? Jsem si celkem jistý, že odpověď na obě otázky zní ano, ale stejně

Abychom to lépe pochopili, je důležité mít jasnou představu o úkolu každého závodníka. To, o co by mu mělo jít, je optimální průměrná rychlost. Stoupání, zatáčky, sjezdy a všechno mezi tím určuje čas, který je potřeba k projetí tratě. Je to také otázka fyzické kapacity a úsilí; lyže, které pomáhají dostat ze závodníka to nejlepší a nejplnější

NĚKDY SE U ELITNÍCH ZÁVODNÍKŮ OBJEVÍ TÉMA STABILITY NEBO JÍZDNÍCH VLASTNOSTÍ, ALE OBVYKLE JE TO NĚCO, CO JE ZÁVODNÍK OCHOTEN OBĚTOVAT, ABY MOHL STARTOVAT NA LYŽI, KTERÁ BYLA V AKTUÁLNÍM SJEZDOVÉM TESTU OZNAČENA ZA NEJRYCHLEJŠÍ. tak jsem si jistý, že hobby mentalita často přináší úspěšnější rozhodnutí. Mám za to, že závodníci se často příliš soustředí na eliminaci pocitů drhnoucího skluzu a ztrácejí ze zřetele úkol, který před nimi stojí při vytváření rychlosti v průběhu celého závodu.

úsilí, mají nejlepší šanci na vysokou průměrnou rychlost. Když se soustředíme pouze na eliminaci tření, snadno ztratíme pojem trakce. Každý, kdo závodil na horských kolech, tento kompromis pozná: pojedete v terénu na účelově rychle se valících pláštích s minima-

listickým vzorkem, nebo raději na něčem přiměřeně robustním a drsném, co vám umožní zůstat v zatáčkách v sedle a jet všude s větší jistotou? Když se nad tím zamyslíte, s otázkou rychlost vs. přilnavost se setkáváme pokaždé, když se vydáváme na běžky. V závodním prostředí se téměř vždy rozhodujeme mezi přidáním vosku pro větší přilnavost a ponecháním tenkého vosku pro větší rychlost. V klasických závodech máme tendenci vidět, že odraz je upřednostňován častěji než v jiných případech, zatímco stejní lyžaři budou v závodech volnou technikou volit rychlé a nestabilní lyže. Je to trochu nekonzistentní a vlastně nelogické. Abychom byli spravedliví, mezi civilními i elitními závodníky se najde dost individuálních výjimek, takže moje zobecnění je poněkud sporné. Z vlastní zkušenosti se můžete ztotožnit s oběma pohledy. Ale pokud zkoumáme úkol výběru závodního páru lyží, je užitečné uvažovat v těchto termínech. Ať už jste civilní závodník s pouze vlastní podporou, nebo lyžař červené skupiny světového poháru, odpovědnost za výběr lyží je pokaždé na vás. Podívejme se na některé strategie výběru lyží do své flotily a pak výběru lyží pro závod z této flotily.

Znáte své lyže?

Abyste se mohli správně rozhodnout, které lyže použít, je důležité své lyže znát. Většina málo zkušených závodníků chce jednoduchý návod, kdy které lyže použít, určit optimální rozsahy a vybrat vhodné skluznice pro různé lyže. To jim však neřekne vše, co potřebují vědět o tom, jak se lyže budou chovat na sněhu. Znát své lyže znamená poznávat praktické rozdíly mezi jednotlivými lyžemi a znamená to opustit předpoklad, že si můžete vybrat lyže pouze na základě teploty nebo typu sněhu. Proces poznávání lyží je jednoduchý: lyžujte na nich! Ale co je důležitější, při každém lyžování si vezměte více než jeden pár a porovnávejte je. Porovnání jejich pocitu na sněhu je důležitým prvním krokem, ale nejcennější testování přijde, když si můžete vybrat krátký okruh a porovnávat časy na kolo. Jakmile s tímto procesem začnete, dozvíte se víc než jen o svých lyžích; dozvíte se také něco o sobě, o sněhových podmínkách a o vybraném okruhu. Ve hře je spousta proměnných a snažit se vše sledovat zní jako kopa starostí. Netvrdím, že není. Jde však o vaše závodní lyže!

FOTO: FACEBOOK

Vrcholovým závodníkům jde především o skluznou rychlost a jejich proces testování lyží spočívá v dosažení shody na tom, které sjíždějí nejrychleji

Osobně doporučuju, abyste takovéto porovnávání na okruhu dělali často a nevkládali nadměrný důraz do jediné seance, která může být z bezpočtu příčin zavádějící, což však poznáte až zpětně, s odstupem. Časem se vaše testovací optika zaostří a vy budete získávat skutečně užitečné informace.

Znáte sami sebe?

Největší rozdíl mezi oběma tábory závodníků, jež jsem si tu vzal na paškál, spočívá v jejich hlavách – v důvěře, v sebevědomí. Civilní lyžaři mohou podceňovat své dovednosti, a proto při hodnocení lyží kladou důraz na jejich snadnou ovladatelnost. Ale ještě pravděpodobnější je, že elitní závodníci mohou podceňovat náročnost dosažení rychlosti a příliš spoléhat na své osobní zvládnutí technické výzvy, když volí rychlost za každou cenu. Faktory, které při výběru lyží zvažujete, pravděpodobně odrážejí váš názor na vaše schopnosti stejně jako cokoli jiného. Co když tedy pro jednou necháme váš názor záměrně stranou a skutečně se pustíme do zjišťování, jaké faktory nejvíce přispívají k vašemu úspěchu?

Chcete-li se o sobě něco lyžařského dozvědět, je dobré věnovat pozornost své průměrné rychlosti. Je to vcelku jednoduchý úkol – jen si vybrat okruh a změřit si čas. Pak vyměňte lyže a zopakujte to. Dělejte to často a mějte na paměti, že zatímco testujete lyže, testujete také sami sebe. Všímejte si, které lyže jsou silné v kterých vlastnostech – stabilitě, kontrole, rychlosti; klidně si vymyslete vlastní definice. Hlavně však sledujte, jak na tyto faktory reagujete vy sami. Nemám tím na mysli, abyste si po každém okruhu měřili tep a laktát; stačí jezdit s náramkovými hodinkami a zaměřit se na pocity. Všechno provádět dostatečně dlouho, až se pocitové signály zřetelně objeví. Garantuju, že se objeví. Začas shledáte, jak se vaše názory a priority na okruhu vyvíjejí, a jak se tomuto procesu znovu zčerstva věnujete, aniž byste kdy příliš lpěli na jednom výsledku testu. Časem se o sobě něco dalšího nového dozvíte jednoduše tím, že si zalyžujete na okruhu na čas a porovnáte své úsilí se staršími záznamy (svých časů i pocitů).

TECH ZÁVODNÍ LYŽE

FOTO: FACEBOOK

Užitečné je vždy odjet si několik testovacích okruhů s dalšími lyžaři, abyste získali představu o srovnatelných rozdílech mezi lyžemi

Poznejte svůj úkol

Jedním z nejdůležitějších aspektů výběru lyží je pochopení toho, jaké vlastnosti je třeba pro daný závod upřednostnit. Jako praktický příklad uvedu terén v ikonickém Falunu, kde klasické tratě zahrnují hodně poměrně rovinatých výběhů a pozvolných sjezdů, po nichž následuje Mordarbakken, Vražedný kopec – dlouhé a extrémně strmé stoupání. Jak snadné by bylo vyrazit na Mordarbakken v tréninku a dojít k domněnce, že je bezpodmínečně nutné mít lyže namazané na tutový odraz? Jakmile by se pak závod rozjel po své trati, bylo by zjevné, že rychlé lyže jsou mnohem důležitější než pevný odraz. Kdo by se musel na začátku lehčího terénu standardního falunského okruhu hodně nadřít, byl ze hry dávno předtím, než by pod závěrečný krpál vůbec dojel. Vytvořit si realistický úsudek z nejkritičtějších faktorů výkonu pro danou trať není tak snadné, jak se zdá, protože naše dojmy jsou

tak snadno ovlivnitelné důvěrou a počáteční emocionální reakcí. Jedním z nezanedbatelných faktorů, které je třeba při hodnocení úkolu brát v potaz, je formát akce. Mezi závody s individuálním startem a závody s hromadným startem jsou velké rozdíly. Když jedete na lyžích sami, je jasné, že nejlepší bude to řešení, které přinese nejvyšší průměrnou rychlost a nejkratší čas na kolo. V závodech s hromadným startem se však rozhodnutí stávají více taktickými a závod mohou rozhodovat rozdíly ve výkonnosti lyží v místech, kde byste to možná nepředpokládali.

Kultivujte své pocity

Abyste se trénovali ve svých pocitech a odhadech, je podle mého názoru vhodné nastavit si neformální testy, které zpochybní vaše předpoklady. Projděte si krátký úsek trati s několika potenciálními problémy či výzvami a odhadněte, které vlastnosti lyží

v takovém úseku budou nejdůležitější. A pak si na lyžích vyzkoušejte několik různých nastavení, abyste svou hypotézu ověřili. Zvažte důležitost zřejmých vlastností tratě (velká stoupání, problémy se stabilitou, dlouhé sjezdy atd.) oproti realitě průměrné rychlosti v daném kole. Užitečné je vždy odjet si několik testovacích okruhů s dalšími lyžaři, abyste získali představu o srovnatelných rozdílech mezi lyžemi. Pokud máte špatné lyže ve stoupání, ale skvěle kloužou – dokážete se ve stoupání udržet a při sjezdu si vytvořit náskok? Je cena vaší slabiny dostatečně kompenzována výhodou vaší síly? A tak dál. V každém případě – kdykoli můžete, položte lyže na sníh, nasaďte si je a svá rozhodování mějte podložena vlastní zkušeností, vlastním pocitem. Můžete se zmýlit, ale budete se ze svých zmýlených učit. Nechávat mýlit se za sebe někoho jiného mnoho užitečného vašemu lyžařskému vývoji nepřinese.

Photo: GEPA Pictures

M A R K É TA DAV I D OVÁ

HRC MAX

ARE YOU MADE FOR MORE? LEKI.COM

TECH ELEMENTARITY

TEXT: TOM ŘEPÍK

Cesta důležitější než cíl Většina náhledů na trénink běžeckého lyžaře se soustředí na závodění: tréninkový plán je postaven na závodech. Co když ale nesoutěžíte? Co když lyžujete po tratích a magistrálách bez startovního čísla, s cílem užít si pohyb, dát si trochu do těla? Má ještě smysl trénovat, když není třeba trénovat na závody?

FOTO: HAAKON

roč lyžujete? Běh na lyžích rozhodně není nic snadného: každoročně zkraje sezóny musíte pilovat techniku, nabírat přiměřenou kondici je rok od roku náročnější, udržovat svou výbavu moderní rok od roku dražší, mazací alchymii ani nezmiňuju. Přesto býváme odhodláni celou zimu trávit na sněhu, kdykoli to jde. Každého „proč“ je výsostně individuální, každý však nějaké má: zvednout si tepovou frekvenci, pocítit pálení ve svalech (a plicích), odlyžovat celou vyjížďku bez pádu, souvisle vyjet nahoru na ten krutý kopec (a nezrakvit se ve sjezdu), dávat s grácií oboustranné bruslení jako váš hrdina ze Světového poháru, nasát ten euforický pocit z klouzání po sněhu. Pokaždé, když si nasadíme lyže, máme nějaké cíle, velké či malé. Vzhledem k blahodárné povaze běžeckého lyžování k nim pravděpodobně přispěje naše síla, rovnováha a aerobní zdatnost. Ty lze zlepšit cíleným tréninkem.

Cílený trénink

Jako sportovci dostáváme to, za co si svým tréninkem zaplatíme. Dnes už je napříč sporty všeobecně doporučována co nejlepší míra všestrannosti v přípravě, nikoli jen sveřepé bušení do té své disciplíny. Doktoři a fyzioterapeuti pak vídají spoustu sportovních pacientů, jejichž zranění vznikla kvůli tomu, že mají velký motor s mizerným odpružením; postavili si přepychový dům na nekvalitních základech. Běh na lyžích je skvělý pro budování velkých svalů – primárních hybatelů těla – ale pokud netrénujeme menší stabilizační svaly, často zůstávají pozadu. Co hůř, my lidé jsme stavěni s anatomickou redundancí, což znamená, že pokud je jeden sval, tepna nebo nerv zraněný nebo nezvládá svůj úkol, máme jiné, které jejich pracovní funkci mohou převzít. Problém je, že kompenzační plán B nebývá tak účinný, což vede ke zvýšené zátěži organismu, náchylnosti ke zranění a snížení výkonnosti. S přibývajícím věkem se naše tělo méně stará o udržení svalové hmoty – je tedy rozumné provádět určité penzum silového tréninku, nejlíp v kombinaci se stabilitou, rovnováhou a pohybovou koordinací. Každý trénink nebo cvičení by mělo mít nějaký cíl. Ten může být velmi různorodý, od proběhnutí se po práci, kdy se chcete nadýchat čerstvého vzduchu a vyčistit si hlavu, abyste byli doma trpělivější a vnímavější, až po intervaly na kolečkových lyžích,

S PŘIBÝVAJÍCÍM VĚKEM SE NAŠE TĚLO MÉNĚ STARÁ O UDRŽENÍ SVALOVÉ HMOTY – JE TEDY ROZUMNÉ PROVÁDĚT URČITÉ PENZUM SILOVÉHO TRÉNINKU. kde se snažíte zaměřit spíše na techniku než na maximální rychlost. Tyto dva příklady se liší režimem a intenzitou, ale oba mají svůj účel. Pokud je běh po práci veden ve vysoké intenzitě (třeba kvůli nečekanému stresu z honičky se psem), nedosáhnete cíle, kterým je zklidnění mysli. Pokud se intervaly na kolcích stanou příliš soutěživými nebo pokud je intenzita příliš vysoká na to, abyste se soustředili na techniku, možná stále získáte určité fyziologické výhody z tvrdého úsilí, ale nedosáhli jste účelu udržení techniky, zatímco jste hluboko v zóně bolesti. I když vyrazíte na běh, jízdu nebo lyžování bez jiného záměru, než je čistá radost z pohybu, stále je dobré vědomě brát v potaz, jakým způsobem děláte to, co děláte, abyste se vyhnuli přetrénování nebo přílišnému tlačení na pilu bez odpovídajícího základu.

Plánování

Pro nesoutěžícího sportovce možná největší z výzev. Pokud by každý váš trénink byl náročný, hrozí, že poletíte jak Ikaros příliš blízko slunci. Předpokládejme, že chcete mít dostatečný osobní život, trávit čas i něčím dalším než sportovním tréninkem, nepřemýšlet nad ním ve dne v noci. Většina konvenčně strukturovaných tréninkových programů pro běh na lyžích by zahrnovala jisté penzum silových tréninků s tréninky s nižší intenzitou, přičemž těžké tréninky by pravděpodobně byly pevně definované intervaly nebo práce v tempu. Pokud jste závodní lyžař s cílem optimalizovat svou rychlost, jsou tyto programy přesně tím, co by vám sportovní metodologie prostřednictvím vašeho trenéra radila. Pokud však z jakýchkoli příčin nezávodíte nebo se nechcete nechat omezovat formálním tréninkovým plánem, mohlo by vás začít zajímat, kam do takovéhoto mixu zapadne vaše skupinová vyjížďka, veřejný běh, rodinná túra nebo cokoli dalšího civilně sportovního, co běžní smrtelníci dělávají. Obecný rámec přípravy nesoutěžního běžkaře se v zásadě neliší: pár tréninků v posilovně, pár náročných běžeckých tréninků a převládající zbytek v nižší intenzitě. Těžké dny by měly nastávat nejvýš párkrát týdně (a ideálně ne v po sobě jdoucích dnech), jinak hrozí, že se bezdůvodně přepálíte.

Procesní cíle

Pro závodní lyžaře je trénink cesta a závodění cíl. Pro nesoutěžní lyžaře je téměř vše o cestě. Řečeno slovy (velmi zjednodušené) sportovní psychologie, cíl je výsledek a cesta je proces. Když to vyjádříme jako cíle nebo to, čeho chcete dosáhnout, výsledný cíl by byl konkrétní výsledek: umístění v cíli, osobní rekord a podobně. Naproti tomu procesní cíle jsou dílky skládačky výsledků nebo toho, co je třeba k dosažení požadovaných výsledků: kvalitní trénink, regenerace, vhodná výživa, dostatečný spánek. Koncept procesních cílů není v kruzích sportovní psychologie ničím novým; obecně jsou považovány za přínosnější pro zvýšení výkonnosti a vlastní účinnosti než ostatní typy cílů, zlepšují sportovcovo rozhodování, zvyšují motivační záměry a pozitivně korelují se sportovním výkonem. Sám pocházím se světa soutěžního orientačního běhu – v němž bývá odjakživa nejryzejším typem procesního cíle i těch největších es být spokojený se svým výkonem, bez ohledu na to, jak se umístím. Když se ptali Jessie Digginsové před loňskou holmenkollenskou padesátkou – první v historii ženského SP – na její procesní cíle, označila tři věci, které chtěla v tom náročném jarním dni zvládnout: sníst svou oblíbenou snídani před závodem, být důkladná a stručná při rozhodování o výběru lyží a být mimořádně trpělivá v občerstvovacích zónách na trati, aby si zajistila, že přijímá dostatek kalorií. Jessie věděla, že jakmile zazní výstřel, bude během závodu spousta věcí, které nemůže ovlivnit, a tak se rozhodla soustředit na věci, které ovlivnit může. To je základ toho, proč jsou procesní cíle považovány za efektivnější než cíle výsledkové. (Jessie mimochodem své určené procesní cíle dodržela, lyže měla fantastické a dojela v cílovém finiši třetí, půlvteřinu za vítězkou.) U nesoutěžního lyžaře je role procesních cílů základním stavebním kamenem jeho sportování. Posuzování sebe sama podle toho, jak děláte to, co děláte, více než podle konečného výsledku nejspíš přinese větší radost z prožitku, pokud nic dalšího. Ano, cesta umí být dost dobře důležitější než cíl. Článek vznikl v odborném partnerství s FasterSkier

UNIVERZITA SPORTOVNÍ VĚDA

TEXT: PETR JAKL FOTO: DEPOSITPHOTOS

Zůstaňme „abdejtovaný“ Stejně jako vývoj sportovní výkonnosti nezastavíme ani vývoj nových termínů. Kdo chce dnes vědecky publikovat, být čten či citován i za rodnými kopečky, nebo jen porozumět odbornějším textům, musí akceptovat skutečnost, že hlavním publikačním jazykem je angličtina. A to platí i ve světě uzoučkých lyží. Takže buďte „trendy“ a „abgrejdujte“ své obzory!

ůže každý z nás být zdrojem vědeckého výzkumu? A naopak, rozumíme jako běžný uživatel vědeckým výsledkům a jejich výkladům? Existuje vůbec nějaké propojení, až sblížení, mezi dvěma velice často naprosto odlišnými světy, jakými je běžná praxe na jednom a sterilní vědecký výzkum na opačném pólu spektra?

Citizen science

Dobrá zpráva: existuje! Už i odtažití vědci začínají akceptovat termín „citizen science“. S překladem bych byl trochu opatrný, ale myslím, že „lidová věda“ by mohl sedět. Ač první použití tohoto pojmu datuje chytrá

Wikipedie už do roku 1979, tatáž pak cituje zařazení termínu „citizen science“ do významného Oxfordského slovníku angličtiny až v roce 2014. Takže s trochou nadsázky můžeme říci, že od té doby už může do vědy kecat každý. A protože jsme lyžařský časopis, pak to znamená, že i my lyžaři. Háček? Samozřejmě, jako ve všem. Věda je založena na evidenci. Dolož, co tvrdíš, nejlépe to ověř opakováním, celé to zdokumentuj, v lepším případě pak udělej závěr a zveřejni to. Ale i tento problém už je vyřešen. Ano, ujíždíme na tom všichni: sociální média! Nevíš, jak a co uvařit? Běž na Facebook. Nevíš, jak se obléci? Mrkni na Instagram. Tápeš ve světě silikonu? Sjeď si OnlyFans. Jsi spíše pro

pavlačovou komunikaci? Snapchat či TikTok to pořeší. Virtuální svět je v podstatě informační povodní, která může i v záplavě braku nabízet kvalitní informace. Jen je vylovit. Například obrazová sociální média tak mohou sloužit jako hodnotný dokumentační materiál v případě sbírání dat. Klæbovy zpomalené záběry bruslařské sprinterské techniky, Auklandovy specifické posilovací cviky na lavičce, Musgravův dynamický stříďák na kolečkových lyžích na nakloněném běžícím pásu, Pellegrinovy laktátové intervaly „30/30“ s holemi do kopce. Jen zlomek téměř dokonalých případových studií (tzv. vědecká metoda pro výzkum jednoho či malého počtu případů), které jsou veřejně přístupné, kdykoliv dohledatelné, a zadarmo. Jen je umět správně rozklíčovat a následné využít. Mimochodem, jste také na Stravě?

Holistic training

„Moment – holistic? Není to něco z jógy?“ poznamenala naše jazykově vybavená dcera. Není! Stejně tak to nemá nic společného s biblí (holy = bohu zasvěcený). „Holo“ a „ism“ rovná se celostní věda. Damn, zase ta angličtina!

Například holistická medicína byla ještě donedávna v naší kotlince docela slušná nadávka. Snad to doktor Hnízdil trochu napravil. Jeho celostní medicínskou filozofii nechápou snad jenom totální ignoranti. Nebyl však zdaleka první, holismus totiž není jen hitem tohoto století. Už od „sedmdesátek“ se pojí s vědami jako filozofií, psychologií, biologií, fyzikou či lingvistikou. No a teď je na řadě sport. Pozdě, ale přece. Nebo spíše: konečně!

spívající odborník, to jiná oblast sportovního oboru. Více či méně slovutní profesoři vidí budoucnost vrcholové přípravy borců právě v prolínání nejen svých dominantních oborů, ale i jim blízce či vzdáleně příbuzných oborů, jako je sportovní medicína, mikrobiologie, psychologie, výživa, biomechanika, fyziologie, životní prostředí, klimatologie a meteorologie, statistika a ekonomie, sociální vědy, technologie výroby náčiní, nářadí či výstavby

NAPŘÍKLAD OBRAZOVÁ SOCIÁLNÍ MÉDIA MOHOU SLOUŽIT JAKO HODNOTNÝ DOKUMENTAČNÍ MATERIÁL V PŘÍPADĚ SBÍRÁNÍ DAT. KLÆBOVY ZPOMALENÉ ZÁBĚRY BRUSLAŘSKÉ SPRINTERSKÉ TECHNIKY, AUKLANDOVY SPECIFICKÉ POSILOVACÍ CVIKY NA LAVIČCE… Jako nepřímý překlad tohoto termínu se často uvádí slovo interaktivní, tedy prolínající se, navzájem se ovlivňující. Nedávno zveřejněný odborný článek na téma vytrvalostního tréninku shrnuje závěry více než desítky sportovních vědců z evropských i zaoceánských univerzit. A termín „holistický trénink“ již šperkuje každý druhý odstavec této shrnující studie. Pointa článku je, že co při-

tréninkových zařízení, atd. Také zdroje zveřejňovaných informací týkající se sportovního tréninku už dávno přesahují velikost jedné univerzitní knihovny. Ano, i ty již zmíněné sociální sítě mají pro holistický trénink významnou výpovědní hodnotu (e-noviny, podcasty, YouTube, Twitter, Instagram). Trochu moc na jednoho trenéra, že? Bez podpůrných týmů už to do budoucna

nepůjde, hlavní kouč se z děvčete pro všechno postupně převtěluje do vrcholového manažera-koordinátora se schopnostmi kritického myšlení Alberta Einsteina, sociálními dovednostmi kardinála Richelieua a mezioborovými znalostmi Ferdy Mravence. A co nestihne, v tom mu pomůže AI (jo, to je ta umělá inteligence!). Zdroj: The Evolution of World-Class Endurance Training: The Scientist’s View on Current and Future Trends, International Journal of Sports Physiology and Performance, 2023-08-01; Øyvind Sandbakk; David B. Pyne; Kerry McGawley; Carl Foster; Rune Kjøsen Talsnes; Guro Strøm Solli; Grégoire P. Millet; Stephen Seiler; Paul B. Laursen; Thomas Haugen et al.

Petr Jakl Stále aktivní závodník v kategorii master. Dříve trenér běžeckého lyžování v Trutnově. Vedl zrakově postižené paralympioniky, působil jako trenér v USA, Kanadě a v Austrálii. Nyní žije v Ontariu v Kanadě, kde trénuje vlastní klub a současně pracuje jako diplomovaný masér.

Carbonrollerski – CRS Karbonové kolečkové lyže s nafukovacími kolečky Karbonové kolečkové lyže s nafukovacími kolečky o průměru 150 mm na bruslení jsou vyráběny nejmodernější technologií vytvrzením v autoklávu, což zaručuje vynikající pevnost a odolnost. Celokarbonový skelet dodává dokonalé jízdní vlastnosti i na hrubém a nerovném asfaltovém povrchu, dokonce i mimo asfaltové povrchy.

www.koleckovelyzecrs.cz www.instagram.com/carbonrollerskicrs.cz

Spodní strana rámu je opatřena fólií proti poškození odlétávajícími kamínky. Nabízíme také montáž celokarbonové brzdy, která je vyvinuta speciálně pro tento typ lyží.

UNIVERZITA POSILOVÁNÍ

2. část TEXT: MARTINA CHRÁSTKOVÁ FOTO: ARCHIV AUTORKY

STRETCHING, STREČINK NEBO TAKÉ PROTAHOVÁNÍ II. V minulém čísle jsme se věnovali protahování oblasti krku, prsních svalů a lýtek. Tentokrát se zaměříme na oblast pánve, beder, kyčlí a přidáme i komplexní cviky.

1) Oblast hýždí:

Sval piriformis je malý svalík schovaný v hlubokých

vrstvách oblasti hýždí. Jeho úkolem je vnější rotace v kyčelním kloubu a velmi často je přetížen. Kromě „uzlu“ lze využít další cvik na protažení této oblasti, a to: vzpřímený stoj, ideálně někde, kde se lze rukama opřít a stabilizovat v rovnovážné pozici (budeme „manévrovat na jedné noze), L kotník umístit nad P koleno a postupně se snižovat do podřepu do tahu vprostřed L půlky zadku. Protažení lze zefektivnit tím, že volnou rukou pasivně přitáhneme (rotujeme) L špičku dovnitř a nahoru.

SKVĚLÝM KOMPLEXNÍM CVIČENÍM NA UVOLNĚNÍ SVALŮ KOLEM OBRATLŮ JE „OBYČEJNÁ“ CHŮZE.

Sval iliopsoas: výpad vpřed, pánev tlačena vpřed, trup je vzpřímený

2) Oblast beder: Bolest beder je velmi častá a mnohdy je to především proto, že vnitřní stabilizační systém a břišní svaly nefungují, jak by měly, a velkou váhu těla musí nést právě bedra. Co našim bedrům prospívá, je zapotřebí vyzkoušet. Někomu více od bolesti pomůže bedra prohnout, jinému naopak vyhrbit. Na těchto směrech jsou založené různé systémy cvičení. Ta, co pracují se záklonem, vychází (obecně řečeno) z principu „zastrčení“ případně povysunuté ploténky, naopak cvičení založená na vyhrbení pracují s představou vytažení, uvolnění svalů v okolí páteře, které obratle stahují k sobě. A pokud jsou tyto svaly uvolněny, pak se zvětší prostor pro ploténky a nervové dráhy v této oblasti.

Kočičí hrb a sed na paty: klek na čtyřech,

pravé úhly v ramenou (dlaně pod rameny) a kyčlích (kolena pod kyčlemi), s výdechem vyhrbit záda a po protažení přejít do sedu na patách – paže jsou vytažené z ramenou. Možné je zkusit změnit polohu horních končetin – opřete se o předloktí, o dlaně anebo o dlaně na vyvýšeném místě (cca 20–30 cm, bedýnka, schod apod.). Cítíte rozdíl, kde se záda protahují?

„Uzel“: úplně nevím, jak tento cvik nazvat, ale „uzel“ může

být docela výstižný. Jedná se o poměrně komplexní cvik, který protahuje od krku přes rameno a celá záda až po hýžďové svaly. Jak do toho? Vzpřímený sed, pata P dolní končetiny se dotýká L půlky zadku. L chodidlo „jde“ přes P koleno. P loket tlačí z vnější strany do L kolene a L ruka je oporou za tělem. Hlava se otáčí doleva a oči se snaží vidět za tělo.

UNIVERZITA POSILOVÁNÍ

3) Oblast kyčlí: Uvolnění kyčlí: vzpřímený

sed na sedacích hrbolech, upažit, dolní končetiny pokrčeny před tělem tak, že pata jedné nohy se dotýká souhlasné půlky zadku, pata druhé nohy se dotýká kolene druhé nohy a kolena se dotýkají podložky. Cvik spočívá ve snaze o překlopení kolen na druhou stranu tak, aby nedošlo k vyhrbení beder (ano, je nutné aktivovat hluboký stabilizační systém a spodní břicho).

4) Posledním komplexním cvičením na

uvolnění paravertebrálních svalů (spojují obratle, aby se páteř ve statické pozici nerozsypala) je chůze, ano „obyčejná“ chůze. Nicméně by u ní měly pracovat paže kyvadlovitým pohybem a měly by „dokmihnout“ cca 30 cm za tělo. Díky tomuto pohybu paží dochází k uvolnění již zmiňovaných paravertebrálních svalů a aktivaci spinálních svalových řetězců (vedou od P ramene přes přední stranu trupu k L kyčli a L kotníku a zpět po zadní straně těla). Aktivuje se vnitřní svalová jednotka, spodní břicho a celé tělo se příjemně narovná – stačí, když si člověk uvědomí a narovná hlavu a krční páteř do optimální pozice (vytáhne krk z ramenou, „zastrčí“ bradu a představí si vytažení hlavy vzhůru do prodloužení páteře). Díky tomu mohou regenerovat meziobratlové ploténky a to bychom měli chtít všichni!

Hodně štěstí při cvičení. Věřím, že váš tělesný komfort se díky těmto cvikům zlepší, což bude mít vliv i na vaše sportování a sportovní výkony. A když se nebude chtít cvičit? Aspoň se běžte projít, bez batůžku či čehokoliv na zádech (ramenou), bez telefonu v ruce a zkuste přemýšlet, jak máte nastavené jednotlivé segmenty těla! I to je důležité pro dobrý pocit a hezké sportovní výkony!

Martina Chrástková Bývalá členka Katedry sportů v přírodě UK FTVS, nyní působí na Katedře TV PedF UK, kde učí lyžování a jiné outdoorové sporty. Ambasadorka Kilpi www.machr-consulting.cz E-mail: martan.chr@seznam.cz

LUCIE CHARVÁTOVÁ

RX10

WC SKATE

XP20

SKATE

FOTO: STOPA PRO ŽIVOT

UNIVERZITA ZDRAVÍ

Sacharidy jedou! TEXT: ALEŠ MÁSLO

Nejčastějším důvodem poklesu výkonnosti během déletrvajícího sportovního výkonu je, že nám dojde energie, což bývá obecně používaný pojem pro situaci, kdy vyčerpáme zásobu glykogenu ve svalech. Glykogen nám při sportu ubývá velmi rychle, zvláště pak při vyšší intenzitě. Naštěstí ale příjem správně zvolených sacharidů během sportu „supluje“ glykogen a my tak můžeme naši výkonnost zvýšit. Zvlášť když si uvědomíme, že energie ze sacharidů nám na rozdíl od energie z tuků umožní i velmi intenzivní tempo.

ůležité je, aby přijímané sacharidy během sportu byly správně zvolené a opravdu nahrazovaly glykogen a abychom znali jejich potřebné množství, a tedy přijímali energii ze sacharidů v maximálním množství, které tělo dokáže vstřebat. Abyste věděli, jak na to, podíváme se na oba aspekty detailněji.

Jaké sacharidy volit během sportu

Předně je důležité zmínit, proč se bavíme právě o sacharidech jako důležité živině při sportování. Při vytrvalostních sportech, mezi které patří samozřejmě i běh na lyžích, jsou klíčovými zdroji energie sacharidy a tuky. Tuků máme v těle většinou dost a není potřeba jejich příjem během sportu nijak řešit. Jen se soustředíme, aby byly efektivně využívány. Například tím, že nebudeme jíst ani pít nic sladkého v poslední hodině před sportem, což by mělo za následek (mimo jiné) omezené čerpání tuků jako zdroje energie kvůli zvýšené hladině insulinu, který tak

potlačí hormon glukagon stimulující aktivaci tuků jako zdroje energie. U sacharidů, kde se v případě vytrvalců bavíme o glykogenu uloženém ve svalech, je situace opačná. Máme ho v těle omezené množství a i přesto, že se jeho množství s trénovaností zvyšuje, jedná se o zdroj energie velmi rychle vyčerpatelný, a to dvakrát rychleji než energie z tuků. Klíčem k vysoké výkonnosti, kvalitním tréninkům a dobrým výsledkům při závodě je tedy právě energie ze sacharidů. Jak výzkumy ukazují, sportovní výkon se postupně snižuje úměrně s ubývajícími zásobami glykogenu v těle. Tento pokles je umocněn tím, že se na něm podílejí dva aspekty – zaprvé výkonnost klesá kvůli rostoucí únavě, zadruhé kvůli snižující se zásobě dostupné energie. Svaly se totiž brání chytrým sebeobranným mechanismem, který zamezuje sportovat na maximální výkon při nedostatku svalového glykogenu (podobně, jako vás moderní auta nepustí do vysoké

rychlosti při svítící kontrolce nedostatku paliva v nádrži). Jelikož energie během sportu rapidně ubývá, je důležité ji doplňovat, a to navíc v rychle vstřebatelné formě. Jak by měla taková energie vypadat, aby byla rychle vstřebatelná a prošla žaludkem tak rychle, aniž by se cestou „zasekla“? Z pohledu příjmu živin se musí jednat pouze o čisté sacharidy, bez bílkovin a tuků, které vstřebání zbrzdí. Sacharidy musí být v jednoduché formě (monosacharidy: glukóza a fruktóza), v níž jsou ihned vstřebatelné. Přijímaná energie musí být v řídké konzistenci (čím hustší, tím pomalejší vstřebání). Příjem sacharidů během sportu je opravdu klíčový. Organismus při poklesu zásob glykogenu uloženého ve svalech omezuje náš maximální výkon. Můžeme tomu předejít už v době, kdy přijímáme energii v podobě sacharidů, neboť senzory v ústech informují mozek o jejich přítomnosti, tedy o blížícím se doplnění energie. Mozek už ani nečeká, až energie doputuje do svalů, ale okamžitě uvolní „bezpečnostní pojistku“. Děje se tak ve chvíli, kdy dostane impulz, že je na cestě další vhodná forma energie.

Jaké množství sacharidů dokáže tělo při sportu vstřebat?

Kromě správného druhu sacharidů je pro sportovní výkon důležité i jejich dodávané množství. Z fyziologických důvodů je množství vstřebané energie výrazně menší, než kolik jí je potřeba na sportovní výkon, proto si tělo vytváří zásoby energie, kterými onen deficit během sportu průběžně kryje. Přesto, jak

jsme popsali výše, je příjem energie v podobě sacharidů při sportu zásadní, a zvláště při vysoce intenzivních výkonech (závody, náročné tréninky) je výhodné pohybovat se na hranici vstřebatelného maxima.

Příjem sacharidů dle délky výkonu

Ale kolik to je?

Záleží na formě přijímaných sacharidů. Zvolíte-li špatně, o podstatnou část možné energie přijdete. Při příjmu energie je totiž důležité rozlišovat mezi glukózou a fruktózou. Proč? Protože každý z těchto jednoduchých sacharidů má svůj transportér, který nelze využít pro druhý typ sacharidu. Jinými slovy, když budete energii doplňovat jen glukózou, fruktózové transportéry zůstanou nevyužité a při naplnění kapacity glukózového transportéru už tělo nebude schopné větší množství energie absorbovat. A obdobně i u fruktózy. Proto je správnou volbou jejich kombinace, navíc ve správném poměru. Glukózový transportér je výkonnější. Za hodinu dokáže transportovat zhruba 60 g glukózy, zatímco fruktózový nosič asi polovinu. Když ale dodáme tělu glukózu i fruktózu, z pohledu fyziologie v ideální kombinaci 2:1, dostaneme se na maximální dávku 90 g sacharidů za hodinu. Což platí opravdu jen v případě, že 60 g připadne na příjem glukózy a 30 g na fruktózu. Teď už znáte maximální vstřebatelné množství sacharidů z pohledu lidské fyziologie. Možná se ale ptáte, jestli s 90 g můžeme při sportování vždy počítat, bez ohledu na délku trvání či intenzitu. I tady máme detailnější odpověď, viz graf na další straně.

Pokud uvažujeme střední intenzitu výkonu, pak doporučené druhy a množství sacharidů v závislosti na délce jeho trvání vidíme v grafu. Z něj jasně vyplývají tato doporučení: Pro výkony do 60 min. stačí doplňovat výživou jen menší množství energie, například formou hypotonického iontového nápoje, případně v kombinaci s 1–2 ks energetických tablet nebo menším energetickým gelem. Při výkonech trvajících do 90 min. je vhodné přijímat výživou zhruba 30 g sacharidů za každou hodinu výkonu, ideálně ve formě glukózy nebo maltodextrinů. Bavíme se samozřejmě o dobře vstřebatelné formě prostřednictvím sportovní výživy – energetických tablet, gelů nebo nápoje.

Při výkonech trvajících 90–180 min. je doporučená dávka sacharidů 60 g každou hodinu (při dvouhodinovém výkonu tedy 120 g sacharidů celkem), čehož dosáhneme opět kombinací iontového nápoje a energetických doplňků s obsahem potřebného množství sacharidů. U výkonu nad 3 h doporučujeme příjem energie v podobě 90 g sacharidů každou hodinu, což už ale znamená striktně dodržet kombinaci glukóza : fruktóza v poměru 2 : 1 (viz výše).

SPORTOVNÍ LEGENDA Na Enervit spoléhá i legendární Standa Řezáč. Stejně jako týmy Ramudden, Lager 157 nebo Engcon. Enervit je výživovým partnerem legendární Jizerské 50. Kvalitní výživa na dobu před, během i po sportu. eshop.enervit.cz

UNIVERZITA ZDRAVÍ

Podíl tuků na energetickém krytí v %

A jak doplňovat energii při intenzivnějších výkonech, když výše uvádíme, že doporučené množství sacharidů platí při středních intenzitách? Musíme si uvědomit, že při středních intenzitách se do celkového energetického krytí kromě sacharidů zapojují ve velké míře i tuky, ale s rostoucí intenzitou výkonu podíl tuků na energetickém krytí klesá (viz graf). Čím je tedy výkon intenzivnější, tím více se sacharidy podílejí na krytí energetické potřeby a tím rychleji ubývá glykogen uložený v těle. To znamená, že tím více musíme dodávat sacharidy formou sportovní výživy. Proto platí, že při intenzivních výkonech lze doporučit dávkování 90 g sacharidů na hodinu, to platí i při kratších výkonech, vždy ve správném poměru (glukóza : fruktóza = 2 : 1).

ZVOLÍTE-LI ŠPATNĚ FORMU PŘIJÍMANÝCH SACHARIDŮ, O PODSTATNOU ČÁST ENERGIE PŘIJDETE. Jak to všechno správně spočítat?

Když už víte, kolik a jaké sacharidy při sportu přijímat, i jaká je jejich maximální vstřebatelná dávka, je potřeba jediné – najít vhodné zdroje obsahující přesně to, co váš organismus při sportu potřebuje. Jak jsme zmínili už výše, při sportu je nejvhodnější sportovní výživa, protože je rychle vstřebatelná a vyvinutá čistě pro potřeby dodání energie během výkonu. Jen je třeba se dívat na slo-

žení a případně i dobře počítat. Mohlo by se zdát, že takové hledání a počítání může být pěkně složité, ale naštěstí už dnes existují i speciální řady sportovní výživy vyznačující se právě fyziologicky vhodnou kombinací glukózy a fruktózy (označení C2:1, C = Carbohydrates a 2 : 1 = poměr glukózy a fruktózy). Takové doplňky sportovcům přinášejí příjemné zjednodušení, snadno počitatelný příjem energie během výkonu a v poměru,

který tělo potřebuje pro maximální možný výkon podmíněný doplňováním sacharidů. Sáhnout pak můžete třeba po energetickém nápoji, gelu, želé, želatinkách, tyčinkách nebo různých kombinacích. Máte-li vyřešený správný druh, poměr a množství přijímaných sacharidů, zbývá se už jen zamyslet nad vhodnou konzistencí pro daný okamžik, protože jak jsme si již popsali, i konzistence spoluurčuje rychlost vstřebání. Zatímco u nápoje a řídkého gelu bude blesková, u želé, želatinek nebo tyčinky se o něco zpomalí, jak ukazuje poslední graf.

Rychlost vstřebání produktů C2:1

Aleš Máslo Zakladatel projektu Sportuj lépe, jehož cílem je pomáhat vytrvalcům kvalitněji sportovat a dosahovat zdravého růstu výkonnosti. K tomu je třeba nejen tréninku, ale i vědomostí, co dělat před, během a po sportovním výkonu, a to v návaznosti na fyziologické zákonitosti fungování lidského organismu. Více na www.sportujlepe.cz

ZIMNÍ RADOVÁNKY Zimní radovánky ve velkém! Zachyťte každý okamžik s akčními kamerami! VE VELKÉM! ZACHYŤTE KAŽDÝ OKAMŽIK S AKČNÍMI KAMERAMI!

FotoŠkoda – Palác Langhans, Vodičkova 37, Praha 1 | fotoskoda.cz

ADVERTORIAL

Naskočte do stopy a přidejte se na jeden z nadcházejících závodů seriálu

ČEZ SkiTour!

17. ročník ČEZ SkiTour odstartoval o víkendu 13.–14. ledna na Horních Mísečkách, které nabídly kvalitní svezení stovkám nadšených závodníků a tím zahájily závodní běžkařskou sezonu u nás. Okruhy provedly běžkaře malebným Krkonošským národním parkem v okolí Labské boudy a Medvědína a přichystaly perfektní start přípravy na ČEZ Jizerskou 50. Ponořte se do následujících řádků a zjistěte, co nabídne největší seriál závodů na běžkách u nás ve své druhé polovině, a namotivujte se k účasti. Zúčastníte se Orlického maratonu, JeLyMana či závodu v Harrachově a získáte titul SkiTour Master?

norové zápolení odstartuje už o víkendu 3. a 4. 2. 40. ročník Orlického maratonu v nádherném okolí Deštného v Orlických horách, kde jsme si vloni užili azurové počasí a bílou zimní pohádku. Členitý terén, podhorské louky, výhledy z horského sedla Šerlich nabízí takřka ideální možnost startu na distancích 20 km klasicky i volně nebo maratonských 40 km klasicky. Tempo udržte, už následující čtvrtek 8. února totiž vypukne největší běžkařská akce u nás, 57. ČEZ Jizerská 50. Na programu bude po celé čtyři dny spousta aktivit na trati i v zázemí. Poslední únorový víkend vyrazíme na Jesenický lyžařský maraton známý jako JeLyMan, který závodníky provede krásným okolím Králického Sněžníku na pomezí Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku.

ČEZ SkiTour

Po partnerském závodě Bieg Piastów v Polsku uzavřou sezonu ČEZ SkiTour 8.–9. 3. závody v Harrachově, kde si závodníci vychutnají okolí slavných skokanských můstků a první závodní den se znovu projedou zasněženými stopami za svitu měsíce a čelovek. Borcem na konec a závěrečnou tečkou za sezonou tu bude už podruhé slavnostní vyhlášení celkového pořadí seriálu a koncert zpěvačky Debbi v rámci ČEZ Mini Energy Festu. Trasy závodů ČEZ SkiTour jsou vhodné jak pro začátečníky a rodiny s dětmi, pro něž jsou ideální 10km tratě, až po nejzdatnější běžkaře, kteří si užijí maratonských 30, 40 nebo slavnou ČEZ Jizerskou 50. Ani u nadcházejícího ročníku seriálu nechybí dětské

ČEZ Jizerská 50

Termíny 17. ročníku ČEZ SkiTour: Bedřichovský Night Light Marathon, Jizerské hory............................... 26.–27. 1. 2024 Orlický maraton, Deštné v Orl. horách...........................................................3.–4. 2. 2024 ČEZ Jizerská 50.................................................................................................8.–11. 2. 2024 JeLyMan, Jeseníky........................................................................................ 24.–25. 2. 2024 Bieg Piastów, Jakuszyce (partnerský závod) ...............................................1–3. 3. 2024 Harrachov, Krkonoše ........................................................................................8.–9. 3. 2024

závody Mini SkiTour pro nejmladší běžkaře do 15 let. Neváhejte a přihlaste se na www. ski-tour.cz na vybraný závod a rozjeďte zimu na běžkách!

Více informací a přihlášky na

www.ski-tour.cz

ADVERTORIAL

V 83 letech na startu Jizerské 50. Jana Haňkovská a Zdeněk Koč vyprávějí o lásce k lyžování Janě Haňkovské bylo 22. prosince 2023 83 let. 11. února 2024 stane jako nejstarší žena na startu 57. ČEZ Jizerské 50. Zdeněk Koč, člen Klubu mistrů, také není v závodu na 50 km žádným nováčkem. Přinášíme vám rozhovor s těmito dvěma veterány, a to nejen o lásce k lyžování, ale také o pádu ze sněžného skútru a dalších příhodách.

deňku, Jano, kdy jste jeli Jizerskou 50 poprvé? Z: Já už si to přesně nepamatuji, ale bylo to někdy v 70. letech. Pamatuji si ještě na dobu, když se nestartovalo v Bedřichově, ale na Hrabětické louce. J: Já si to také přesně nepamatuji, ale bylo to

skutečně dávno. Svůj první závod jsem jela jako záskok za svoji kamarádku, tak trochu načerno – na její jméno a její číslo. Nechlubím se tím, ale bylo to tak. Tehdy mě Jizerská 50 chytila a od té doby ji jezdím neustále a hrozně ráda, ale už samozřejmě sama za sebe. Kolik uběhnete za sezónu kilometrů na běžkách, ať už v rámci závodů, nebo rekreačně? Z: Když započítám Jizerskou 50 a všechny závody v zimním orientačním běhu, které s Janou nejen že rádi jezdíme, ale především

Jana Haňkovská také často pořádáme, odhaduji to zhruba na 500 km za sezónu. Ale přesně to spočítané rozhodně nemám.

Z: Základ přípravy je hýbat se, a kdykoliv je to

A kdy vyrazíte na běžky znovu trochu potrénovat?

možné, vyjet na běžky a trénovat. Ať už se jede člověk jenom projet, nebo například na zimní orientační běh. Lyžování má veliký benefit, vezměte si například dobu pandemie covidu: Všichni sportovci kolem mě, v mém věku, kteří si tím prošli, neměli žádný těžký průběh. Zdravý organismus se s nemocí rychle vypořádal. Vůbec to nechci bagatelizovat, ale v nemocnicích leželi především lidé s nezdravou životosprávou. Nejen Jizerská 50, ale obecně lyžování a sport přináší zdravotní benefity.

J: Nejraděj bych vyjela hned zítra! Dokud je pěkný sníh. (směje se, jsme uprostřed pracovního týdne v hlavním městě, pozn. red.)

Jano, pamatujete si svůj nejlepší výsledek? A jaký čas očekáváte letos?

J: V mém případě to bude spíš takových 300 km. Letos napadl sníh brzy a už jsme se byli se Zdeňkem projet prvních 25 km v Jizerkách. Oba dva to tam máme rádi, jezdíme takovou tu klasiku, z Bedřichova po stopách Jizerské 50.

Jezdíte jenom závod na 50 km, nebo jste vyzkoušeli i jiné trasy? Z: Já jezdím od začátku hlavní závod, teď mám nějakých 38 účastí. Hned se vznikem Klubu mistrů jsem do něj byl pasován. J: Ženy nejdříve s muži dlouhý závod jezdit nemohly, to se změnilo až v roce 1991. Jezdila jsem tedy vždy ženský závod na 25 km, a přestože mě Zdeněk s partou hned z kraje, kdy to bylo možné, přemlouvali na 50 km, ještě dlouho poté jsem jezdila svoji oblíbenou „pětadvacítku“. Nakonec mě ale přemluvili, ať to vyzkouším. Trochu jsem se toho bála, ale nakonec to byl takový hezký výlet s ostatními závodníky a já jsem poznala, že to zvládnu!

Máte oba hromadu zkušeností. Proč by se lidé neměli bát vyrazit na Jizerskou 50 v jakémkoliv věku? J: Bát by se rozhodně měli! (směje se, pozn. red) Na Jizerskou 50 je třeba trochu potrénovat, velikou výhodu mají lidé – sportovci, kteří se přes léto věnují něčemu jinému. Je to pro ně skvělá alternativa pro udržování fyzičky.

J: Svůj nejlepší výsledek jsem zajela něco kolem 4 hodin. Teď závod jezdím spíše mezi 5–6 h. Můj cíl na 57. ročník je dojet do cíle, a to za světla (směje se pozn. red.). Bohužel bývám v únoru často nemocná, proto jsem například poslední ročník musela vynechat. Letos je to ještě za dlouho, ale zatím se cítím dobře.

Při vstupu do Klubu mistrů Jizerské 50 jsme se rozhodli ženám počítat také „pětadvacítky“ do roku 1990, aby se jim více zpřístupnil. Co na to říkáte? Z: Já jsem byl pasován do Klubu mistrů hned v prvním ročníku, dohromady mám už 38 účastí. Je skvělé, že ženy budou mít nově do Klubu mistrů snazší cestu a nebudeme tam samí chlapi. J: Je to hezké, zaplať pánbůh za to! Já bych si tedy dokázala představit, že by ženám stačilo například 20 účastí pro vstup do Klubu, ale určitě je to i tak krok správným směrem.

Jano, znáte historicky první ženu, která letos vstoupí do Klubu mistrů, Bělu Podrábskou?

se divil, že mu nejde nastoupit. Snažil se o to dál a dál, furt to nešlo. Pak zjistil, že má stále nasazené běžky, které zajely pod podvozek autobusu. A jak zvedal tu nohu, tak ji nemohl zvednout na autobusový schůdek. To jsme se mohli uřvat smíchy, když nám to vyprávěl.

jet ve stopách v lepším stavu, než jsou pro ty, co startují až na konci.

J: Já mám taky jednu hezkou příhodu. Jednou jsem jela Padesátku a ze začátku mi to hrozně smekalo, do kopce to vůbec nešlo. A jel tam také jeden mladý Angličan, který měl na hlavě čepičku s rolničkami, jako kašpárek. Zastavil a já jsem si od něj půjčila klistr – on mluvil anglicky, já česky, ale bylo to jasné, stačilo ukázat. Přimázla jsem si lyže a pak jsme jeli stejnoměrně, protože jsme měli stejně namazáno. Po cestě jsme se různě předjížděli a zdravili se, až jsme nakonec měli pocit, že se tak nějak už známe. Dojel chviličku přede mnou a v cíli mě objal. A to mi udělalo velkou radost.

Nejenom, že běháte Jizerskou 50, ale oba se také věnujete zmíněnému orientačnímu běhu na lyžích. Co přesně to obnáší? Z: K zimnímu orienťáku člověk potřebuje stejný

A co nějakou společnou příhodu? Slyšel jsem, že oba rádi jezdíte na sněžném skútru… Z: Na skútru jezdíme při přípravě tratí, když

základ jako na Jizerskou 50: běžky a hole! Rozdíl je v tom, že zde se spíše bruslí, podobně jako na vaší Volkswagen Bedřichovské 30 nebo ČSOB Jizerské 50. Dále má závodník SI čip (elektronický zapisovač kontrol, pozn. red.), na hrudi má stojan s mapou a jeho úkolem je ve správném pořadí najít všechny kontroly, což jsou zpravidla oranžovo bílé lampiony, a to v co nejrychlejším čase. Extrémně dlouhé lyžařské orienťáky (tak zvané skirogainingy na 5 nebo 6 hodin) se jezdí i ve dvojicích.

pořádáme závody. Jednou jsme takto v Krušných horách jeli do svahu a podařilo se nám ten skútr převrátit a bohužel spadl Janě na nohu. Říkal jsem si, pane bože, to je průšvih, ty kostí musí být na padrť…

Zdeněk Koč Bělu Podrábskou samozřejmě znám, sice ne přímo osobně, ale obě to jezdíme už dlouhé roky. Vzkázala bych jí, ať jí to vydrží, že je výborná, že takto dlouho jezdí!

A co vy, těšíte se, až vstoupíte také do Klubu mistrů? J: No já se musím nejdříve podívat na internet do výsledků, jestli těch 30 účastí už brzy bude, nebo nebude. Každopádně se budu snažit tam dorazit! Sama přesně nevím, kolik těch účastí mám, musím si to zkontrolovat ve výsledcích. Dohromady, když započtu všechny závody, tak to těch 30 účastí už pomalu mohlo dát. (Janě se započítává „pouze“ 19 účastí, protože ještě několik ročníků po roce 1990 jezdila svoji oblíbenou „pětadvacítku“, pozn. red.)

Z: Pokud se nově ty pětadvacítky do roku 1990 započítají, určitě se to u Jany už blíží! Na druhou stranu, nesmíme zapomenout, že ty úplně první ročníky se těch 25 km nejezdilo a ženy tak mají stále do Klubu mistrů o něco delší cestu.

Zdeňku, vy už máte s Klubem mistrů bohaté zkušenosti. S jeho partnerem, společností Grant Thornton, přinášíme všem členům různé výhody, co na ně říkáte? Pamatuji si, že všichni mistři loni dostali v balíčku lahev personalizovaného piva Albrecht, a ta flaška mi dodnes stojí na poličce nad pracovním stolem (samozřejmě vypitá). Symbolické zlaté číslo, přednostní výdej startovních čísel, fialový vosk, a především sleva na startovné, vše kvituji s povděkem. A to včetně posunu o jednu startovní vlnu dopředu, protože my, co už se pohybujeme trochu hůře než mladší generace, oceníme méně rozježděné stopy. Zkrátka člověk už nemá tu dynamiku, jako měl před půl stoletím, takže pro nás je skvělé, když můžeme

Jano, vy máte s orientačním během také bohaté zkušenosti. Povězte nám o nějakém svém nedávném úspěchu… V roce 2017 mě orientační běh (klasický, nikoliv na lyžích) zavedl až na Nový Zéland. V Auklandu se konalo Veteránské mistrovství světa, které jsem ve své kategorii vyhrála. Na Veteránském mistrovství světa jsem byla i v roce 2023, ale to jsem skončila až třetí.

Za ty roky jste nasbírali nespočet zajímavých příběhů, podělíte se s námi každý alespoň o jeden? Z: Mám jeden příběh, který znám z vyprávění kamaráda Jardy Boučka. Došlo k tomu, že Jardovi v průběhu závodu došly síly a usoudil, že tedy už nebude pokračovat do druhé půlky. Na Jizerce chtěl nastoupit do sběrného autobusu. Ještě si chvilku počkal, protože na hodinkách viděl, že se blíží časový limit, kdy už pořadatelé závodníky dál nepustí, protože by nemuseli dojet za světla. Dojel k tomu autobusu a hrozně

J: Já jsem tehdy tu nohu zpod toho skútru nemohla ani vyndat…

Z: Poté, co se nám to podařilo, zjistili jsme, že noha zlomená naštěstí není. Byla to „jenom“ modřina, sice ošklivá modřina, ale nic víc. Jana má tuhý kořínek. Například jsme jeli skirogaining ve dvojicích, také v Krušných horách, sjížděli jsme na lyžích z prudkého kopce… já jsem to pustil trošku víc, ale kopec končil ostrou zatáčkou a hned za ní byla silnice posypaná škvárou. Pokusil jsem se zabrzdit, což se mi pochopitelně nepodařilo, a v té zatáčce jsem zahučel rovnou do závěje. Snažil jsem se varovat Janu, aby brzdila, ale nestihl jsem to. Jenom jsem viděl, jak projela zatáčkou, pak přes silnici, a nakonec narazila do protějšího svahu… J: Byl tam takový sněhový mantinel, od frézy, vyhodil mě na tu škvárovou silnici…

Z: Říkal jsem si… jak teď seženu záchranku, mobil u sebe nemám, však musí být celá rozlámaná. Ale Jana se zvedla a řekla: Jedeme dál!

Jak dlouho ještě plánujete běhat Jizerskou 50? Dokud to půjde? J: Přesně tak, dokud to půjde!

MAG CESTOVÁNÍ

JAK LYŽOVAT S KLOKANY aneb běžkování u protinožců

TEXT: FABIÁN ŠTOČEK FOTO: ARCHIV AUTORA

Podobně jako se stává u nás na jaře, kdy opakovaně teplé dny zahřejí vrchní vrstvu sněhu a večerní mráz ho promění v tvrdou krustu, že můžete při ranním běžkování vystoupit z upravené stopy a vydat se na divoko kamkoliv, třeba do nádherných údolí, nebo se jen klikatit mezi vzrostlými stromy. Takový pocit z lyžování můžete zažít u protinožců, v Austrálii a na Novém Zélandu, téměř každý den v jejich zimním období.

Firnové lyžování s výhledem na Mount Aspiring, Cardronu a Remarkables, kde se točil Pán prstenů

miňuji v jejich, protože obě země leží na jižní polokouli, takže když mají zimu, v Evropě je teplo a naopak. Pokud tedy nemůžete snést evropské horko, můžete se zchladit odletem na sníh, což si ale většina z nás nemůže dovolit každý rok, spíše jednou za život. A i v samotné Austrálii a na Novém Zélandu nelyžuje každý. Tento sport bohužel čelí poměrně vysoké finanční bariéře, a to hlavně kvůli tomu, že v obou zemích musíte vyjet do značné nadmořské výšky, abyste mohli zažít ten kouzelný dotek lyže a sněhu. Mnohá střediska se nacházejí v národních parcích, a abyste tam mohli zaparkovat, budete muset nejspíš zaplatit denní poplatek až 750 Kč za auto, čímž zároveň podporujete úpravu terénu v dané oblasti. Pokud se nevydáte na sjezdovky, žádné další poplatky za lyžování už neplatíte. Lyžařské vybavení si můžete půjčit za 50–60 místních dolarů, tedy asi za 700 Kč. Jestli plánujete vyrazit na běžky častěji, což byste rozhodně měli, je pravděpodobně lepší přivézt si vlastní vybavení. Když už jsme se dotkli financí, v obou zemích je měnou dolar, který má hodnotu necelých 15 Kč, přičemž australský dolar je o něco silnější než novozélandský.

PA R T N E R

R U B R I K Y

Jiné zajímavosti ve Falls Creek Zejména odpoledne a večer je skvělá doba na pozorování klokanů. Touto dobou jsou nejaktivnější a nachází se téměř všude v okolí města. Nejraději se živí trávou na golfovém hřišti. Když budete mít štěstí, můžete dokonce zahlédnout malého klokana, jak vyskakuje z kapsy. V okolí je několik dalších lyžařských městeček, která můžete prozkoumat, ale nečekejte, že v centru bude

rušno a v kavárně plno. Několik podniků je otevřeno pouze o víkendu. Ve vedlejším městečku je pivovar, kde se podává místní pivo a chutné burgery. A i v této části národního parku si můžete zalyžovat na několika kilometrech běžkařských stop, ale pouze uprostřed zimy. Pokud chcete zažít rušné kulturní město, možná bude lepší věnovat pár dní navíc Sydney nebo Melbourne.

Australský Falls Creek

Klokani žijí v nižších nadmořských výškách a bývají nejčastějším důvodem autohavárií

V nadmořské výšce do 1 000 m v podstatě nikdy nesněží, a to zejména proto, že tamní zeměpisná šířka je mnohem „blíže“ rovníku než Česká republika. Ve vyšších horách trvá sezóna od poloviny června do konce září. Všechny lyžařské tratě jsou upraveny tak, aby se na nich jezdilo vlevo, stejně jako v případě aut na silnici, takže pozor při průjezdu zatáčkami. V silničním provozu si na toto pravidlo zvyknete možná mnohem snáze, a to díky vyznačeným čárám na vozovce, ale když se snažíte vyhnout někomu na běžeckých tratích, kdo se na vás řítí čelně na lyžích, odbočte doleva. Chyba by vás mohla stát zlomení holí, nebo v horším případě kostí. Tamní běžkaři jsou ale ohleduplní a také se velmi rádi seznamují s lyžaři z jiných zemí, takže neváhejte a hrdě noste českou vlajku, abyste se mohli dát do řeči s místními sportovci.

Rostliny a zvířena

Fauna a flóra v obou zemích je odlišná od naší evropské, ale rozdíly najdete i mezi tamními horami a mnohem teplejšími nížinami, které jsou od sebe vzdálené jen pár kilometrů. Dole v údolí žije spousta papoušků a mnoho dalších velkých ptáků, kteří si rádi

V Austrálii najdete pět středisek, kde se v každém z nich můžete spolehnout na více než 10 km upravovaných tratí. Nachází se v pohoří Great Dividing Range, které tvoří dvě příhodně pojmenované horské zimní oblasti – Australské Alpy a Sněžné hory. Nejvyšší horou pohoří a zároveň australského světadílu je Mount Kosciuszko s výškou 2 228 m. Řeč však bude především o středisku Falls Creek známém díky mezinárodnímu závodu ze seriálu Worldloppet, tzv. Kangaroo hoppetu, který se zde pořádá. Falls Creek se nachází asi 5 h jízdy autem od Melbourne a asi 7 h od Sydney. V nadmořské výšce kolem 1 600 m je upravováno až 70 km běžeckých tratí a mnoho dalších, pokud jste příznivci firnového lyžování. Místní trasy jsou v mnohém podobné tratím na krkonošských Horních Mísečkách. Na úrovni parkoviště se nachází 5 km dlouhá běžecká trať určená pro Západ slunce na nejvyšším bodě u střediska Falls mezinárodní závody pořádané pod Creek, hoře McKay hlavičkou FIS. Krom závodního pochutnávají na zralých pomerančích. Místní okruhu je možné vyjet na lyžích po rolbou opeřenci jsou extrémně hlasití a někteří ptáci upravené cestě až na vrchol hory, kde se dokonce zní jako kozy. Ani vombaty a klokany nachází hlavní okruh pojmenovaný McKay, žijící v nižších nadmořských výškách při lyžok němuž vede celá řada odboček a spojovavání tedy nespatříte, zato v údolích je můžete cích cest. Pokud se nechcete tísnit ve stopách, nechtěně zahlédnout v okolí silnic a bývají můžete z vrcholu hory za dobrých firnových nejčastějším důvodem autohavárií. podmínek dojet na běžkách až do lyžařského V Austrálii, při cestě do lyžařských středistřediska Hotham, které je vzdálené asi 50 km sek, mizí vegetace až ve výšce 1 500 m, takže vzdušnou čarou. Nebo se můžete vydat směvětšinu cesty můžete obdivovat velké kaprarem k hoře Spion, kam musí povinně vyrazit diny a vysoké eukalypty, jen si dávejte pozor, všichni, co chtějí zažít opravdovou svobodu abyste nevybočili z klikaté silnice. na běžkách.

MAG CESTOVÁNÍ

Další australské tipy Australané, zejména ti, kteří žijí v Melbourne, milují hru „footy“, známou také jako australský fotbal. Definoval bych ho přirovnáním, jako by se ragby a americkému fotbalu narodilo dítě. Jedním z pravidel, které se může zdát zvláštní, je, že míč lze pouze udeřit rukou, nikoliv hodit. I přes všechny jeho zvláštnosti se na finále na jednom velkém stadionu zvaném Melbourne Cricket Ground dívá 100 000 lidí. Většina týmů pochází z okolí Melbournu, takže se jedná o geograficky velmi těsné utkání, svým způsobem nesmírně populární. Pokud ještě nemáte dost přírody, zvažte cestu na Filipův ostrov (Phillip Island). V rezervaci můžete vidět a dokonce si pohladit medvídky koaly a večer se můžete vydat na pláž a sledovat, jak mnoho tučňáků vylézá z moře po celodenním lovu ryb a jdou ke svému hnízdu na pobřeží. Úžasný přírodní zázrak.

Závodní trať Kangaroo Hoppetu vede kolem přehrady od zmiňovaných závodních tratí. Loňskou sezónu byl závod bohužel pro pravidelných 1 000 účastníků poprvé zrušen, a to kvůli nedostatku sněhu. Jednalo se o rok s neobvykle nízkou sněhovou pokrývkou. Phil Bellingham, rodák z Mount Beauty (30 km od Falls Creek), je pravděpodobně jedním z nejznámějších australských běžců na lyžích, účastník tří ZOH. Nikdy se snad nezastaví, pracuje jako záchranář na sjezdovkách, věnuje se tréninkům na běžkách, a dokonce i na skialpech. Jeho rodné bydliště a vesnice Bogong, která je na půli cesty k Falls Creek, byly založeny jako dočasné vesnice, kde žili dělníci a rodiny pracující na stavbě velkého vodního projektu, jež vede údolím od střediska a skládá se ze tří přehrad a turbín vodní elektrárny. Vzhledem k okolní přírodě se mnoho rodin rozhodlo zůstat i po ukončení stavby. Bohužel domy nebyly dimenzovány na dlouhodobé žití, takže pokud budete v jedné z těchto vesnic bydlet, může se vám stát, že kvůli kvapné stavbě domu budete mít neustále zapnutou klimatizaci zároveň s topením. Jinak si musíte připlatit a spát v jednom z resortových hotelů u trati.

Novozélandská Sněhová farma

Sněhová farma (Snow Farm) se nachází ve výšce 1 520 m n. m., kam vede pouze štěrková cesta, kolem níž nerostou tamní běžné zelené kapradiny, ale můžete registrovat jen červenou jílovitou hlínu. V této krajině si připadáte spíš jako na Marsu než na Zemi. Cestou se vám otevírají výhledy na mnoho okolních pohoří, jakými jsou například národní park Mount Aspiring. Zmiňovanou příjezdovou komunikaci využívají lyžaři, ale zároveň zde probíhá poměrně tajné testování nových zařízení do aut, kde se zkouší reakce nejnovějších modelů na sněhu. Díky nim je cesta pravidelně upravována a i lyžaři se dostanou do výše položených partií. Samotné tratě se nepodobají žádným jiným v Evropě. Nerostou tu stromy a díky poměrně stálému větru, který lze využít pro běžkování s kitem (úzkým malým padákem), je většina tratí ukryta v údolí s neustále střídajícími se mírnými stoupáními a klesáními. Větší okruh vede kolem údolních chat, které si můžete pronajmout k přenocování, a zaměstnanci Sněhové farmy vám tam dokonce přivezou batohy.

Snow Farm na Novém Zélandu s typickými tratěmi, které pozvolna stoupají a klesají a vypadají jako kaskády rýžových polí

MAG CESTOVÁNÍ

leží i stejnojmenné město, které je nejblíže od Sněhové farmy a díky širokému nábřeží s mnoha občerstvovacími stánky typu food trucků se zde můžete i velmi snadno najíst.

Queenstown

Jestli plánujete na Novém Zélandu jenom lyžovat, pak zvažte let do Queenstownu, protože je vzdálen jen asi hodinu jízdy od Sněhové farmy, zatímco Christchurch asi 6 hodin. Kromě nádherného jezerního města, které bylo zvoleno městem nejvíce připomínajíFirnové lyžování u Sněhové farmy s výhledem na Mount Pisa

Loňský závod Merino Muster na 42 km volnou technikou vyhrál autor článku

Z tratí se můžete kochat nádhernými výhledy na středisko Cardrona a na další lyžařskou oblast Remarkables, kde se natáčely některé scény z Pána prstenů. Na Sněžnou farmu jezdí každoročně několik členů amerického lyžařského týmu na letní soustředění a zároveň se účastní závodu volnou technikou na 42 km, zvaného Merino Muster, který vede právě velkým okruhem kolem farmy. Pokud si chcete zazávodit proti olympijským hvězdám, máte šanci. Jestliže zatoužíte při dlouhém lyžování po lahodném hamburgeru a zároveň se nechat fascinovat zasněženými výhledy, sjeďte ze Sněhové farmy dolů a zastavte se v hotelu Cardrona, starobylém podniku, před nímž je umístěno historické auto a který patří k nejfotografovanějším místům na jižním ostrově. Jedná se vlastně jen o starou budovu se starým autem, ale těch na Novém Zélandu zase tolik není.

Město a jezero Wanaka

Po dlouhém studeném lyžování si můžete dopřát venkovní saunu u obrovského jezera Wanaka. Úžasný výhled na jezero při západu slunce a skok do osvěžující jezerní koupele vás přivede na jiné myšlenky. Je tak průzračné, že velmi snadno uvidíte do hloubky pěti metrů, a pokud chcete zažít více, půjčte si kajak a můžete si sjet jednu z křišťálově čistých řek tekoucích do jezera. Na jeho pobřeží

V TÉTO KRAJINĚ SI PŘIPADÁTE SPÍŠ JAKO NA MARSU NEŽ NA ZEMI. CESTOU SE VÁM OTEVÍRAJÍ VÝHLEDY NA MNOHO OKOLNÍCH POHOŘÍ, JAKÝMI JSOU NAPŘÍKLAD NÁRODNÍ PARK MOUNT ASPIRING.

cím Evropu, se v Queenstownu nachází také Ferk Burger, jejž poznáte podle velmi dlouhé fronty na oběd a lahodně vonících hamburgerů a hranolků. Pokud ještě nemáte dost jídla v americkém stylu, neváhejte navštívit Cookie time, místní novozélandský obchod nabízející horké cookies na všechny možné způsoby. S hamburgerem nebo cookie se pak projděte po nábřeží jezera a přitom přemýšlejte, zda se příští den přihlásit na bungee jumping nebo skydiving, které ve městě nabízí mnoho outdoorových společností.

Fabián Štoček

Stylový hotel Cardrona se zaparkovaným starým veteránem je jedním z nejfotografovanějších míst na Novém Zélandu

Vědecký pracovník v oblasti neurovědy a přední český závodník seriálu dálkových běhů Ski Classics.

MAG CESTOVÁNÍ

TEXT: VÁCLAV ŠTĚPÁNEK

VYSOČINOU Novoměstsko: Mekka běžeckého lyžování? O Vysočině, zejména ovšem o oblasti kolem Nového Města na Moravě a Svratky, se často dříve hovořilo jako o Mekce (nejen) moravského běžeckého lyžování. A v minulosti ne tak dávné mělo toto tvrzení své jednoznačné oprávnění.

yže se totiž v okolí Nového Města na Moravě začaly vyrábět již v 90. letech 19. století a brzy se zde na nich začalo také závodit – nejslavnější, dalo by se říci legendární závod, Zlatá lyže, se jel poprvé v roce 1934, první měření lyžařských sil se však v okolí Nového Města uskutečnilo již v roce 1910, výcvikové kurzy zde tehdy vedl mj. Bohumil Hanč). A není to ještě tak dávno, kdy zde obvykle napadl sníh začátkem prosince a roztál v březnu. A tak byly lyže v zimě i dobrým a leckdy jediným dopravním prostředkem. Můj rod z otcovy strany pochází ze Lhoty, osady obce Lísek,

kde vlastnil poměrně velký statek, který praděd získal od hraběte Vladimíra Mitrovského, majitele pernštejnského panství. Otcův bratranec odtud od konce 30. let 20. století jezdil přes týden pravidelně na gymnázium do Nového Města. V létě na kole, v zimě na lyžích. Je to v jednom směru nějakých 12 km, což dalo za měsíc (a tehdy se učilo i v sobotu) bratru 580 km. Pro většinu dnešních sportovních lyžařů v době na sníh více než skoupé často nedostižný průměr. Ale nevím o tom, že by se strýc zúčastnil nějakých závodů. Prostě, bral lyže pouze jako dopravní prostředek. Nakonec i já s otcem

jsme se na statek za mojí pratetou v zimách na přelomu 60. a 70. let 20. století vydávali od vlaku z Rovného nebo z Olešnice na lyžích, autobus jezdil (a není tomu dodnes jinak) o víkendech velmi zřídka a často kvůli sněhu ani nejel. Ostatně, obě tyto cesty jsou i dnes vyznačeny jako lyžařské a mnohokrát jsem po nich jel tréninkově i později, když už na rodovém statku nikdo z příbuzných nežil, a to jak ještě pouze v „lidských“ stopách, tak v posledních třiceti letech také ve stopách strojově upravovaných. Žel Bohu však kvůli nedostatku sněhu už v posledních, tuším, nejméně sedmi letech upravovány nebyly...

FOTO: JAN HOCEK

FOTO: ARCHIV HORÁCKÉHO MUZEA

První ročníky tradiční Zlaté lyže se startovaly na náměstí v Novém Městě na Moravě a jedním z nejúspěšnějších domácích závodníků byl František Kosour. Legendární závod přežil i neúprosná válečná léta, letos je však poprvé ve své historii zrušen a ve Vysočina Areně se neuskuteční žádné republikové závody, natož světové, zde v natolik tradičním běhu na lyžích

Kolébka moravského lyžování

Novoměstsko je tedy nejen kolébkou lyžování na Moravě, ale také kolébkou výroby lyží. Do širokého okolí i do velkých měst začal dodávat lyže vyrobené podle norského vzoru již od roku 1896 Adolf Slonek z Rokytna u Nového Města, což vlastně byla první dílna na výrobu lyží v českých zemích vůbec, v čemž pak, v novém podniku již na kraji Nového Města, pokračoval jeho stejnojmenný syn s bratrem Antonínem. V roce 1950 ale továrnu s téměř osmdesáti zaměstnanci Slonkům komunistická moc znárodnila a sloučila s jinými dílnami. Tento

„národní podnik“ byl později přejmenován na Sporten a stal se z něj, jak známo, dodnes největší český výrobce (nejen) běžek, byť v současnosti již pod jménem Kästle. Potomci firmy Slonek však mají v Novém Městě svůj obchod se sportovním zbožím a skvělý servis. Mimochodem, se zlomenými karbonovými hůlkami opravenými u Slonků jsem bez problémů absolvoval tři Vasáky… Takže lze jen doporučit. Z rodiny zakladatelů výroby lyží v Rokytnu a Novém Městě pochází doc. Ing. Ladislav Slonek, CSc. (1940), žijící legenda našeho lyžařského běžeckého sportu, jenž se podílel mj. na návrhu tratí novoměstského běžeckého areálu, kam také přivedl v roce 1981 Světový pohár v běhu na lyžích, tehdy ovšem pouze ženské kategorie. Tyto tratě byly vybudovány na počátku 70. let 20. století v novoměstském lese Ochoza s okruhy 3, 5, 10 a 15 km, start a cíl se, stejně jako u dnešních nových tratí, nalézal u hotelu Ski, ikonické trojúhelníkové stavby, která se později v různých koutech republiky dočkala mnoha napodobenin. Její na svou dobu skvělá architektura však v současnosti poněkud zaniká v množství různých přístaveb. Autorem Ski hotelu je dodnes vitální architekt Jan Kruml (1935). Na závodních tratích si z těch „starších“ lyžařů pamatuji někdy na přelomu 70. a 80. let zejména Juhu Mieta – nebyly to tenkrát

závody Světového poháru a Juha tam ani neskončil nijak slavně. V mužské kategorii se pak Světový pohár do Nového Města podíval poprvé v lednu 1989, kdy 10 km volně a 30 km klasicky (na dnes nepředstavitelných dvou 15km okruzích) vyhrál Gunde Svan před Gunnarem Paulem Mikkelsplassem a na 3. místě skončil Vegard Ulvang. Tisíce lidí podél celé trati, a to nikoli na tribunách, ale i v nejzazších částech 15km okruhu, tehdy i poté vždy v dalších letech dělaly závodům vynikající kulisu.

Tehdejší a současné závodní tratě

Krom světových závodů se zde samozřejmě jezdilo i mistrovství Československa a mnoho „obyčejných“ závodů, např. Vysokoškolské ligy. Tratě pochopitelně sloužily i tréninku a běžným hobíkům. Byly sice na tehdejší dobu hodně těžké, zejména patnáctka s „oblíbenými“ tzv. Tatrami, třemi za sebou jdoucími stromečkovými stoupáními, ale celkově bych je označil za skluzné i pro průměrně trénovaného lyžaře. Biatlonový boom ale původní tratě odvál do historie. Na těch stávajících, vybudovaných na protějších svazích Harusova kopce, které ale měří dohromady asi jen 3 km, si běžný lyžař příliš nezajezdí a nepotrénuje. Jsou mimořádně těžké a určené skutečně pro profíky, byť jejich rovinatější části sportovní lyžaři, připravující se zde vzhledem k nedo-

MAG CESTOVÁNÍ

statku sněhu na dálkové běhy, běžně využívají (umělý sníh je uschováván přes léto ve zvláštní jámě překryté borkou a bývá na tratě navážen již kolem poloviny prosince). Tratě jsou doplněny nezbytnou infrastrukturou a monstrózními betonovými tribunami, takže je lepší tato neútulná místa opustit a vydat se do lůna vysočinských kopců. Ostatně, akce Po stopách Zlaté lyže či kdysi pořádaná padesátka, jejíž trať vedla až pod nejvyšší bod Žďárských vrchů, na Devět skal, se na homologovaných tratích nikdy nejezdily. A zatímco Ladislav Slonek se věnoval vrcholovému sportu, v organizování těchto akcí pro širší lyžařskou veřejnost se angažoval zejména primář novoměstské nemocnice MUDr. Karel Daněk, CSc. (1928–2017), jehož nadšené články a knihy o významu běžeckého lyžování přivedly k tomuto sportu mnohé, a on sám se také, jako vlastivědný pracovník, zasloužil o to, aby historie běžeckého lyžování na Novoměstsku neupadla do zapomnění. Takže budete-li v Novém Městě, nezapomeňte se podívat do Horáckého muzea. Jsou tam i původní lyže z počátku 20. století.

Křížem krážem po Žďárských vrších

Kdy přesně se začaly upravovat stopy strojově i mimo závodní tratě, už je nejspíš těžko zjistitelné, zejména v nejbližším okolí Ski hotelu si je pamatuji už někdy na počátku 80. let 20. století, ale jen velmi výjimečně. Ovšem Novoměstsko vždy bylo nejbližším lyžařským zázemím pro Brno (byť i tam, kolem předměstské vesnice Útěchov, byly kdysi vytýčeny závodní lyžařské trasy, ale sníh v blízkém okolí Brna v posledních minimálně 15 letech vždy vydrží v nejlepším pět dní v roce), takže s prvním sněhem se na Vysočině vyrojily stovky lyžařů (a je tomu tak dodnes) a ta tak byla vzápětí protkána sítí lyžaři vyjetých stop. Magistrální trasa vedla od vlaku v Novém Městě přes Vlachovice, Tři Studně, Fryšavu či Kadov do Samotína, vrcholové části osídlení ve Žďárských vrších (odkud lze za dobré viditelnosti spatřit Králický Sněžník), kde se jen málokdo opomněl zastavit v hospodě Emila Tlustoše na Samotínský vánek. Bývala to nádherná stará krčma, udělaná vlastně z jedné z místností chalupy z 18. století (v níž, pokud si dobře vzpomínám, pan Tluštoš

i spával), na jejíchž zdech visela celá galerie obrazů vysočinských mistrů, kteří Samotín rádi navštěvovali, včetně Josefa Jambora. Recept na svůj „vánek“ si vzal Emil Tlustoš v roce 1988 do hrobu, ale vzpomínky na jeho zasněženou chalupu obloženou lyžemi (dnes již taktéž neexistující) zůstávají. Tradici Samotínského vánku a útulnost samotínské hospody poté nahradila hostinská Vilemína Janečková v Kadově. Hospoda, kterou dnes vede její vnuk, je doložená již na konci 18. století, starý charakter s lavicemi podél stěn s dřevěným obložením si uchovala dodnes. Bývá z venku lyžemi stejně obestavěná jako kdysi ta samotínská a tamní Kadovánek si s tím Tlustošovým příliš nezadá. Takže kdo při svých lyžařských výjezdech po Vysočině nebyl v kadovské hospodě, o hodně přišel. Z Nového Města do Samotína a zpět to je tak 35 km, docela slušná trasa, nicméně delší vždy směřovaly na Devět skal a odtud pak na Žákovu horu a přes Cikháj a Škrdlovice do Žďáru nad Sázavou. Nebo z Devíti skal dále do Svratky a přes zámeček Karlštejn, Pustou Rybnou a Lucký vrch (kde dnes končí jedna z etap seriálu běhu na kolečkových lyží Rvyto)

V MUŽSKÉ KATEGORII SE PAK SVĚTOVÝ POHÁR DO NOVÉHO MĚSTA PODÍVAL POPRVÉ V LEDNU 1989, KDY 10 KM VOLNĚ A 30 KM KLASICKY (NA DNES NEPŘEDSTAVITELNÝCH DVOU 15KM OKRUZÍCH) VYHRÁL GUNDE SVAN PŘED GUNNAREM PAULEM MIKKELSPLASSEM A NA 3. MÍSTĚ SKONČIL VEGARD ULVANG.

Západ slunce nad Kadovem u herálecké silnice

FOTO: IGOR RUSNÍK

do Poličky. To už byla slušná padesátka. Na Devět skal či do Poličky nebo na Žákovu horu se ovšem v současné době stopy nedělají, pokud si je tedy nevyjedete sami, částečně i proto, že některé cesty, často jakoby naschvál, když už sníh napadne, protáhne místní lesní správa až na hlínu či asfalt.

Kvintesence Vysočiny

FOTO: IGOR RUSNÍK

Podíváte-li se na mapu upravovaných lyžařských tras, zveřejňovanou na portále Koruna Vysočiny (https://www.korunavysociny.cz/ turisticke-cile/726-bila-magistrala), můžete se nadchnout tím, že upravovanými stopami je pokryta prakticky celá oblast Žďárských vrchů. Propojeny jsou Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Sněžné, Jimramov,

Z luk nad Samotínem lze při dobrém počasí spatřit i Králický Sněžník

Svratka i Žďár nad Sázavou – a to by se všemi okruhy a navazujícími trasami mohlo mít nejspíš i kolem 300 km. Byla by to na tak relativně malém území vlastně nejrozsáhlejší síť lyžařských cest u nás. Bohužel však tato maximalistická varianta, jakkoli v terénu i vyznačená, nebyla prakticky nikdy cele „zprovozněna“. Je to dáno zejména nedostatkem sněhu v posledních letech, ale nezanedbatelné nejspíš nejsou ani jiné příčiny technického či provozního rázu. První jmenovaná příčina prakticky vyřadila z možné úpravy lyžařské trasy vedoucí z Bystřice nad Pernštejnem (byť sněhová nadílka v loňském prosinci na pár dní Bystřickým stopy po dlouhé době umožnila upravit). Jde přitom o docela zajímavou meteorologickou záležitost. Bystřice se rozkládá o pouhých padesát výškových metrů níže než Nové Město na Moravě, nicméně dostatek sněhu, pokud napadne, obvykle začíná, jedete-li vlakem z Brna, až těsně před Novým Městem. Často ani vesnice Zubří, která je dokonce výše položená než Nové Město, nemá ještě sněhu tolik, aby mohly být stopy technikou projety. Spojnice novoměstských tras s těmi žďárskými nebyla upravena taktéž dlouhé roky. Kvintesenci této části Vysočiny a také moji nejoblíbenější trať, která vede z Nového Města přes Tři Studně, dále kolem rybníku Medlov do Kadova a potom přes osady Kuklík a Odranec loukami nad Věcovem k Jimramovu a zpět kolem Míchova, rodového Lísku, bývalého Mitrovských Skalského dvora, dnes velmi slušného hotelu, aby míjeje Zubří vystoupala k nejvýše položené vysočinské vesnici Studnicím a vrátila se

kolem obce Rokytna a zpět do Nového Města, jsem neprojel již nejméně deset let. A je to skutečně náročná trasa, mající něco přes 50 km a kolem 950 m převýšení, zároveň však vedoucí těmi nejzajímavějšími místy vrcholové části Vysočiny. A i když občas sněhu napadne trochu více, jako tomu bylo v loňském prosinci, stejně se z důvodů, do nichž nevidím, tato lyžařská cesta neupraví.

Trasa, která nikdy nezklame

V posledních letech tak v těch několika málo týdnech, v nichž sníh na Vysočině napadne a udrží se, bývá většinou projeta pouze řekněme základní trasa. Z Nového Města se musí pochopitelně vždy stoupat. Upraveny bývají dvě možnosti, jak se dostat „nahoru“, do vrcholové části. Tento výstup má kolem 120 výškových metrů a je dost náročný na mázu, protože v okolí Nového Města je téměř vždy více stupňů a jiný sníh než např. ve Vlachovicích či na Třech Studních. V obou případech však lze vyjet přímo od vlaku (pravda, dnes již možná většina „náplav“ z Brna i odjinud jezdí autem přímo „nahoru“ a často se tak tomuto stoupání vyhne, já jsem však staromilec a využívám vždy vlaku), a to z nádraží Nové Město na Moravě zastávka, kde se lze po návratu ohřát v útulné hospůdce, vybudované z bývalé čekárny. Tzv. příměstský okruh umožňuje napojení se na trasu buďto medlovským údolím do sedla pod Rokytnem, nebo kolem Vysočina Areny. Pokud zvolíte druhou možnost, budete stoupat loukami (a není-li moc umrzlo, často i trochu podmáčenými) pod Bednářovým kopcem na Vlachovice a odtud

MAG CESTOVÁNÍ

lesní správy. Ze Samotína bývalo ještě ne tak dávno možné sjet přes roztroušenou horskou obec Blatiny ke známému Milovskému rybníku a odtud pokračovat do Sněžného nebo do Svratky, ale tato trasa také již léta nebyla projetá. Nezbývá tedy než se vydat k památkové rezervaci vysočinského lidového stavitelství, vesnici Krátké, a z křižovatky za Krátkou pak zvolit, chcete-li se stavit na Kadovánek, cestu přes zasněžené louky do Kadova a po přejezdu lesíkem se dostat po 2km mírném stoupání opět nad Fryšavu, sjet k Medlovskému rybníku a dále na louky u vesnice Tři Studně a odtud do rokytenského sedla. Tam se ale dostanete z Krátké i delší cestou, přes osadu Kuklík, z níž musíte vystoupat několik kilometrů do Studnic. Zde donedávna bývala také pěkná restaurace s ubytováním, ta však již řadu let zeje prázdnotou. Ze Studnic už budete do Nového Města prakticky stále klesat (mj. asi také nejprudším sjezdem, který Vysočina v této své části nabízí, z vrchu Křiby do rokytenského sedla). Pravda, ještě zajímavější je sjezd z Žákovy hory směrem k vesnici Cikháj, ale tam už upravené stopy nevedou. Ze sedla se pak již stále mírným klesáním Medlovským údolím dostanete velmi pohodlně do Nového Města. Celá tato delší trasa má kolem 35 km a velmi slušných 700 m převýšení a lze ji samozřejmě různě kombinovat.

FOTO: VÁCLAV ŠTĚPÁNEK

se pak dostanete po hřebínku nad vesnici Sklenné. Zastihne-li vás „čina“, umí tam mlha a vítr docela potrápit a cestu v zaváté stopě dokážou ztratit i ti, co si myslí, že to tam znají jak své boty. Přes lesík pak přejedete traverzem kolem silnice do Tří Studní k tzv. Fryšavskému ledovci. Je to poměrně vysoce položená plocha, cca kolem 750 m n. m., nad obcí Fryšavou, krytá ze dvou stran lesem, kde se sníh v množství, na němž lze lyžovat, leckdy udrží i v době, kdy již v okolí nikde není. Bývá tu proto vyjetý okruh s několika stopami na klasiku a pásem na bruslení v délce asi 2 km. Po příjezdu do Fryšavy, kde funguje také vyhlášená lyžařská hospoda přímo nazvaná Stanice lyžařů, se naskýtají pro pokračování dvě varianty. První krátká, vedoucí podél potoka Fryšávky (a ta bývá sjízdná, pouze když skutečně zamrzne, neboť přejíždí několik mokřin) a kolem starobylého kadovského mlýna do Kadova, nebo delší. Pokud se rozhodnete pro delší, která nebývá pravidelně upravována, můžete stoupat zasněženými loukami k Fryšavské hájence (v opačném směru jde o velmi zajímavý a docela technický sjezd). Odtud vede žlutá značka, už neupravovaná, na Devět skal, upravovaná stopa ovšem odbočuje na hřebínek k vrchu Břímovka a pokračuje kolem lovecké chaty v lokalitě Blatky na Samotín.

TRADICI SAMOTÍNSKÉHO VÁNKU A ÚTULNOST SAMOTÍNSKÉ HOSPODY POTÉ NAHRADILA HOSTINSKÁ VILEMÍNA JANEČKOVÁ V KADOVĚ. Ne všichni z návštěvníků navíc znají či dodržují pravidla pohybu ve stopě a časy, kdy se lidé na tratích zdravili, jsou už také pryč. A tak pro ty, kdo zrovna takovýto přetlak nemusí, je možno doporučit stopy, jež jsou v posledních letech udržovány skútrem jižně od Nového Města. Nastoupit do nich je nejlepší přímo na vlakové zastávce Veselíčko. Pravda, ti, co jsou zmlsaní širokou utaženou tratí s dvojstopami od rolby, se zde budou muset spokojit se stopou jednou, a ne vždy úplně tvrdou, ale nějakého častého vyhýbání se nemusejí bát. Dokonce se může stát, že za celou dobu téměř nikoho nepotkají. A podívají se přitom do míst, která nejsou tak „profláknutá“ jako Tři Studně či Fryšavský ledovec. Z Veselíčka se mírně zvlněnou krajinou stopa táhne přes střídající se lesíky a louky k vesnici Jámy, dále pak přes Hlinné, a bude-li štěstí na sníh, tak třeba kolem Hodíškova až k Radešínské Svratce. Zpět do Veselíčka pak po 25km tréninku (a s různě nataženými okruhy kolem Slavkovic a Petrovic může být i delší) přijedete právě v době, kdy otevírá hospůdka ve Veselíčku, kterou stojí za to navštívit již jenom kvůli vnitřnímu vybavení. Rázem se v ní totiž ocitnete v době, kdy se na Vysočině běžel první závod Zlaté lyže. A dokonalost tohoto návratu v čase ještě umocní funkční orchestrion z roku 1850!

Malebná Fryšavská hájenka

Tlustošovu hospodu zde v poslední době nahradila usedlost U Kolouška, v níž také připravují „Drátovánek“ nazvaný podle nedaleké skály Drátník, využívané hojně horolezci. Často se ale stane, že čerstvě projetou stopu z Blatek k samotínským loukám vzápětí prohrne, opět bych řekl, že naschvál, pluh

Jižně od Nového Města

Klasické vysočinské trasy, byť v letošním zasněženém prosinci dobře udržované (a podle zpráv by tomu tak mělo být i nadále), mají ovšem jednu nevýhodu. Zejména o víkendu to na nich vypadá podobně jako na jizerské magistrále v době, kdy mají v Praze prázdniny.

Václav Štěpánek Historik – balkanista, vysokoškolský pedagog na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Od mládí běžkařský nadšenec.

Seriál dálkových běhů na lyžích

www.stopaprozivot.cz

stopaprozivot | stopaprozivot

27. – 28. 1. 2024

ČUS Jilemnická 50

Horní Mísečky

17. – 18. 2. 2024

CARDION Karlův běh

Boží Dar

24. – 25. 2. 2024

Šumavský skimaraton TV NOVA

Kvilda

Krkonošská 70 MONZAS

Špindlerův Mlýn

9. 3. 2024 INSTITUCIONÁLNÍ PARTNEŘI

HLAVNÍ PARTNEŘI

OFICIÁLNÍ PARTNEŘI

GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

DODAVATELÉ

MARKETINGOVÝ PARTNER

PARTNEŘI

MAG ZÁVODY

Inkriminovaný ročník Orlického maratonu (1986), kdy se přihnal Berkvint

Berkvint a Orlický maraton

TEXT: VENDULA KŘOUSTKOVÁ FOTO: ARCHIV AUTORKY

Je konec září, kotvíme s lodí u ostrova Pag, vítr hvízdá ve stěžních a lanoví. Z přístavu vyráží natěšená skupina cyklistů na svou první etapu po chorvatských ostrovech. Nevěří mi, že za horizontem může být tak silný vítr, že je srazí z kola. Fouká první podzimní velebitská bora. U nás v Orlických horách takovému větru říkáme Berkvint nebo Polák.

ouká od hor ze severu nebo severovýchodu, tedy z Polska. Stejně jako tady, jsou hřebeny hor zahaleny do hustých mraků, studený vítr sráží teplotu výrazně dolů a jeho nárazy mohou dosahovat rychlosti až 100 km/hod, v Chorvatsku to bývá často ještě více. Zůstávám na lodi, v bezpečí závětrného přístavu a vybavuje se mi vzpomínka na Orlický maraton v roce 2019. Každý, kdo tehdy dokázal dojet do cíle bez sedřeného obličeje, zlámaných holí nebo lyží, byl vítězem. Předpověď počasí slibovala v noci ze soboty na neděli ochlazení a silné sněžení. Jenže vše bylo jinak. Zatímco v Praze byla v neděli ráno sněhová kalamita, u nás pršelo, jen na hřebenech připadlo slabých 5 cm.

Rolba ráno vyryla stopy ještě do měkkého, vlhkého sněhu a tomu odpovídaly i nájezdy do zatáček. S blížícím se startem hlavního závodu se začaly natahovat nad hřebeny zlověstné husté mraky. Většina závodníků však měla více starostí se správnou mázou, než aby jim věnovala pozornost. Stále se ochlazovalo, zesiloval studený vítr, mokrý sníh začínal mrznout a výrazně se zrychloval. Po startu zavádí trať závodníky na Úhor, otevřené louky nad Sedloňovem. Ve zledovatělé stopě šlo jet jen soupaží a jakmile se trasa stočila proti větru, nastal boj o každý centimetr posunu vpřed. Vítr bral hůlky, při větších poryvech bylo třeba se zapřít, abychom se místo vpřed nepohybovali vzad. Stopy najeté ráno, za pomalého sněhu, se staly ve sjezdech

Orlický maraton v roce 1991, který se v mnoha místech odehrál pouze na pruhu sněhu. Klobouk dolů před nadšením tehdejších organizátorů

smrtící pastí pro méně zkušené borce, kteří v nich zůstali i v nájezdu do zatáčky. Následoval let střemhlav mimo trať, kde většinou nosem a bradou rozráželi již poměrně silnou ledovou krustu. Takto vypadal závod na prvních 9 kilometrech.

Držitel největšího počtu vítězství v tomto závodu Jiří Beran při cílové kontrole namrzající mázy svého konkurenta (r. 1992)

Poté se vyjíždí na hřebeny. Za normálních podmínek se jedná o nejnáročnější část trasy. Ale tehdy to byla pro všechny úleva. Jednak jsme se před větrem schovali do lesa a také se stoupající nadmořskou výškou přibýval nový sníh, takže běžky se konečně staly vhodným náčiním. Závěrečné kilometry však vedou opět přes louky na Úhoru, sjezdem, kde vítr fouká do zad. Jako by nestačilo, že stopa byla čistý led, Berkvint svou silou ještě navyšoval naši rychlost. I tady zůstal na mnoha místech zkrvavený sníh. Řekla bych, že v tomto

bývalo ještě dostatek sněhu i v nižších polohách a po hlavní příjezdové silnici do Deštného minimální provoz. Trasa přejížděla tuto silnici, mířila přes Šediviny do vesnice Lomy a zpět do Deštného. Počasí bylo pravé zimní, hromady sněhu a silný mráz okolo –15 °C. Před startem ještě nefoukalo. Jakmile však závodníci vyběhli na trať, opět se nad hřebeny objevily ony husté šedé mraky. I tenkrát stál na startu náš táta. Jako místní zatím ještě žádný ročník nevynechal. Jak tehdy bojoval na trati, jsme doma slyšeli už

ŘEKLA BYCH, ŽE V TOMTO PŘÍPADĚ TO BYLO MEZI BERKVINTEM A ZÁVODNÍKY JASNĚ 1:0. PODAŘILO SE MU ORLICKÝ MARATON NĚKTERÝM SLABŠÍM NÁTURÁM TAK ZNECHUTIT, ŽE UŽ SEM NECHTĚJÍ JEZDIT. případě to bylo mezi Berkvintem a závodníky jasně 1:0. Podařilo se mu Orlický maraton některým slabším náturám tak znechutit, že už sem nechtějí jezdit. Jiní se po tomto zážitku začali v rámci přípravy pravidelně vystavovat vytrvalému dešti, hustému sněžení, silnému větru, mlze a ledu. Přidám ještě jednu o dost „vousatější“ příhodu. Psal se rok 1986 a konal se teprve druhý ročník Orlického maratonu. Tehdy

nesčetněkrát: „Mrzlo, foukalo, ale namazáno jsem měl dobře, tak jsem jel. Ze začátku jsem se držel asi na 15. místě. Ženským na občerstvovačky jsem dal svoje lahvičky s občerstvením, aby je držely v teple a při závodě mi je podaly. Pití jsem si vyzvedl, že si ho dám za jízdy, ale v tom větru a mrazu to úplně zamrzlo, takže jsem si ani nelok. Pokračoval jsem dál, že se občerstvím na Lomech u hospody, kde čekala žena. Jenže než jsem tam

dojel, tak mi došly síly. Necelé 2 km před hospodou v mírném sjezdu z Vlčí hory jsem se začal kácet, následovalo stoupání k Lomům, ale já visel na holích a nemohl dál. Dojel mě Ruda Beneš, který mi dal svou tatranku. Na tu jsem vylezl asi stometrové stoupání a zase skončil. Ruda mezitím na Lomech řekl manželce, že stojím pod Vlčí horou a nemůžu dál, ta vzala krajíc chleba a vydala se mě zachraňovat. Na ten krajíc jsem dojel do hospody, zalezl dovnitř, usadil se u kamen a nepřetržitě jedl a pil asi půl hodiny. Už se mi zdálo, že jsem v pohodě, tak jsem se zvedl, že pojedu dál. Nazul lyže, sjel mez před hospodou a začal se kácet, tak jsem lyže zase sundal, zasedl zpátky u kamen a pokračoval v jídle. Teprve po další půlhodině jsem byl schopný vyrazit znovu na trať. Do cíle jsem nakonec dojel už bez problémů, zdaleka jsem nebyl poslední a jako jeden z mála bez omrzlin.“ Tyto zážitky možná nejsou tou ideální pozvánkou na nadcházející jubilejní 40. ročník Orlického maratonu, ale ruku na srdce – které příběhy se vypráví večer u piva nebo u sklenky vína? Právě ty, kdy se člověk musí poprat s nepříznivými podmínkami či náročnou tratí, nebo kdy překoná sám sebe. I má skupina cyklistů se vrátila plná silných dojmů a jeden přes druhého mi líčili, jak je vítr zastavoval, některé z nich opravdu srazil z kola, na řadě míst kolo pouze tlačili a někam se vůbec nedostali, protože je tam prostě silný protivítr nepustil. Naštěstí bora ani Berkvint nemají dlouhého trvání, vyřádí se za 1 až 2 dny a přijde opět hezké počasí. To v Orlických horách také míváme. Možná tentokrát vyjde i o prvním únorovém víkendu a účastníci maratonu se místo boje s větrem budou na pláních na Úhoru kochat výhledy na Krkonoše.

Vendula Křoustková Žije v Orlických horách, kde podniká v ubytovacích službách, navrhuje zahrady a příležitostně průvodcuje v Chorvatsku na kololodi. Na běžkách se pohybuje od malička, trénuje i závodí hlavně pro zábavu a pro radost.

MAG CESTOVÁNÍ

TEXT: TOMÁŠ KOCANDA FOTO: ARCHIV REISTADLØPET SA

OPRAVDOVÉ ARKTICKÉ ŠÍLENSTVÍ Reistadløpet + Summit 2 Senja

Nevím jak vás, ale mne závod Reistadløpet okouzlil ještě dříve, než jsem z něj viděl první záběry, a to už jen jeho mottem Pure Arctic Madness! (opravdové arktické šílenství!). To jsem tehdy ještě netušil, že dostane bratříčka, závod Summit 2 Senja.

ílem tohoto článku je ukázat, kdo to byl Ole Reistad, jehož památce je Reistadløpet věnován, jak a proč oba závody vznikly, co obnáší jejich organizace a jak je vnímají profesionální závodníci. Zatímco Reistadløpet (dále jako RL) je otevřen každému, Summit 2 Senja (dále jako S2S) je, minimálně do roku 2025, jen pro závodníky s licencí FIS. A možná za to dokonce buďte rádi, protože mne bolí celé tělo už jen při pomyšlení, že bych tyto dva závody jel jako závodníci ihned za sebou,

během dvou po sobě následujících dnů. V roce 2023 totiž měl 40km RL převýšení 983 m a 68km S2S dokonce 1 455 m. Délky obou jsou ale lehce „tekuté“ – než se RL stal závodem Ski Classics, měl např. 34 km, což je nyní (po úpravě na 35 km) kratší z distancí, kterou si mohou zvolit amatéři. V roce 2024 bude mít nejdelší RL 50 km a S2S 60 km. Když jsem pátral po motivaci vytvoření druhého závodu (S2S), tak generální ředitel organizátora, jímž je Leif-Ketil Gamst (dále jako L. G.), to shrnul takto: „Samozřejmě je

docela epické mít cílovou čáru u moře, běžet z hor k fjordu, ale to není hlavní důvod. Nyní jsme vytvořili trať dlouhou přes 100 km ze Setermoenu přes Bardufoss do Finnsnes otevřenou každý víkend od poloviny února do konce dubna, ale hlavně otevřenou pro každého. Podporuje veřejné zdraví, chuť bydlet v okolí a samozřejmě podnikání a lyžařskou turistiku v naší oblasti. To je podle hodnot plukovníka Reistada: rozvíjet lyžování v regionu včetně aktivit, jako jsou nábory do oddílů a vytváření zázemí pro aktivní sportovce i širokou veřejnost.“

71 Uchvacující scenérie ze závodu Summit 2 Senja, kde se za klasickou techniku nemusí stydět ani ti nejlepší laufaři na světě

Ole Reistad, profesně plukovník, byl všestranným sportovcem a místním válečným hrdinou s obrovským organizačním talentem (Fotografie z knihy Legenden Ole Reistad, autor Andreas Fossland, 1998)

Reistadløpet

Obě akce jsou v rámci seriálu Ski Classics nejseverněji pořádanými závody, oba se konají v norském regionu Midt-Troms. Závody mají velmi podobnou tvář i vizuál, navíc mají společný průnik ve městě Bardufoss; RL tam má cíl a S2S start. Organizační týmy závodů nejsou zcela společné, ale téměř společné ano – v obou týmech pracují lidé s přesahem do druhého závodu. Nyní si pojďme podrobněji představit oba závody z té hornaté štreky o celkové délce 110 km (nebo, jak uvádí někteří místní, 11 mil, protože v regionu Midt-Troms se běžně počítá na skandinávské míle).

RL je závod se startem v Setermoenu a cílem v Bardufossu vzniklý roku 1958 jako memoriál plukovníka Oleho Reistada. Všestranný sportovec Ole Imerslun Reistad (26. 6. 1898 – 22. 12. 1949, dále jako O. R.) byl nejen olympijským účastníkem (na OH 1920 v Antverpách) a mistrem Norska (1922) v pětiboji, ale dokonce olympijským vítězem (na OH 1928 ve Sv. Mořici) a to v někdejším military sportu, což byl lyžařský závod na 30km vzdálenost. Kromě toho byl atletem, fotbalistou a skokanem na lyžích (takže vlastně i sdruženářem). Jeho multidisciplinaritu stvrdila i cena Egebergs Ærespris, kterou O. R. obdržel v roce 1922 za kombinaci běhu na lyžích a atletických disciplín. O. R. se narodil ve Furusetu u Osla. K tomu, aby se stal legendou v Bardufossu, což je odtud astronomických 1 600 km, mu musela kromě sportovní kariéry pomoct jeho neméně pozoruhodná kariéra vojenská a činy vykonané pro veřejnost a rozvoj turismu.

Během 2. světové války O. R. působil nejprve v Kjelleru (u Lillestrømu, východně od Osla), kde kdysi začal svá vojenská studia. Nyní zde v hodnosti kapitána sloužil jako letecký instruktor a osoba zodpovědná za sledování vzdušného prostoru. Když na jaře roku 1940 jižní Norsko kapitulovalo před německým útokem, musel O. R. s ostatními piloty přesunout letadla právě z jihu z Kjelleru postupně až do Bardufossu, který leží za polárním kruhem, kde přistál 5. května. Právě odtud se Norsko spolu se spojenci bránilo německému útoku déle než na jihu, ale porážce nezabránilo. Tou Norům nastala nutnost vybudovat leteckou výcvikovou základnu mimo Norsko, k čemuž po krátkém pokusu ve Finsku došlo v kanadském Torontu. Základna se jmenovala Little Norway (Malé Norsko) a O. R. do ní dorazil před Vánoci roku 1940. Zde se O. R. stal velitelem a základnu výrazně rozšířil. Po válce byl přidělen jako velitel Leteckého štábu Sever na základně v Bardufossu, kterou měl na starost až do své nemoci a předčasné smrti v roce 1949. Je to kruté, ale sportsman O. R. zemřel ve věku pouhých 51 let na komplikace spojené s operací nádoru na mozku. Právě v Bardufossu musel jako plukovník prokázat své schopnosti přirozeného vůdce. Měl odvahu činit vlastní (a často těžká) rozhodnutí a stát si za nimi, byl skvělý motivátor, dokázat z lidí vyhmátnout to nejlepší a propojovat často rozdílné světy, například armádu s občanskou společností, výkonnostní sport s volnočasovým, atd. Kromě běžných „manažerských“ schopností nutných pro styk armády s úřady musel zvládnout několik tisíc internovaných německých vojáků, ruských válečných zajatců i místních pomstychtivých obyvatel. Kdekoli působil, projevoval neuvěřitelný organizační talent. Ve svém rodném Furusetu sehnal peníze na stavbu stadionu, v Little Norway na rozšíření základny, v regionu Midt-Troms inicioval výstavbu turistických bud Kampenhytta a Skihytta, navíc mu nechyběl zápal akčního hrdiny. Podle norského deníku Aftenposten v roce 2010 vyšlo najevo, že O. R. v době svého působení v Kanadě na podzim roku 1942 plánoval spojeneckou invazi do okupovaného Norska. Invaze měla být obrovská jak svou velikostí (mělo jít o 1 100 letadel a 120 000 vojáků), tak svým pozadím (akci připravovaly USA a měla se před ní vyjednat neutralita Švédska).

MAG CESTOVÁNÍ

Armádní vozidla zhutňují sníh na běžeckých tratích většinou dvakrát za sezónu

Pro bardufosské místní byl O. R. i zajímavým zpestřením – když 17. května 1945 dorazil do Bardufossu, přivezl s sebou z Kanady medvědici se dvěma mláďaty, kteří mu měli připomínat základnu Little Norway. O. R. byl tedy místně uznávanou veličinou a byli to právě obyvatelé oblasti Midt-Troms, kdo měli nápad založit RL, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1958. Původní název RL je Oberst Ole Reistads minneløp, tedy Památný běh plukovníka Ole Reistada.

Trasa a profil závodu Reistadløpet z roku 2023

Hodnost plukovníka nebyla zmíněna náhodou, vojenství v tomto kraji prostupuje vším, Bardufoss má jen 2 500 obyvatel, ale jde o naprosto zásadní místo pro norskou armádu s klíčovým letištěm. Ostatně oba závody se pořádají ve spolupráci s armádou a sám generální ředitel závodu L. G. je důstojníkem ve výslužbě. Vztahy mezi organizátory a armádou jsou perfektní a pro závod prospěšné – vojáci během závodů mají funkce zdravotníků a dopravců, navíc mají

jedno speciální poslání: úpravu trati. Tratě by sice bylo možné projet jen klasickou velkou rolbou, ale armádní pásová vozidla dokáží sníh zhutnit daleko více. Vojáci jimi tratě projedou zpravidla dvakrát za sezonu – po prvním velkém sněžení a před závodem, a to zadarmo v rámci cvičení. Poloha za polárním kruhem dává závodu téměř stoprocentní jistotu sněhu. Závod se zatím nekonal jen pětkrát – v letech 1960, 1980 a 1989 kvůli počasí, v letech 2020–2021 kvůli covidu. Dubnový termín je vybrán s ohledem na specifika oblasti. Místní závody zde sice startují už od prvního víkendu v prosinci, jenže tehdy začíná a do ledna trvá polární noc, takže závody se konají na osvětlených tratích. Komplikací mohou být i povětrnostní podmínky, kdy počasí tou dobou opravdu neláká k překonávání hor, takže RL (a S2S také) sází na mnohem přívětivější dubnový termín. Na uspořádání RL je třeba cca 300 dobrovolníků, na S2S téměř také, takže celkový počet je někde mezi 500 až 600 dobrovolníky celkově. Co se týká techniky, tak je třeba 5 velkých roleb dohromady na oba závody, kromě toho několik sněžných skútrů s malými rolbami (asi 3 až 4) podél trati v případě momentální potřeby. Na organizaci RL, konkrétně na úpravě stop, se podílí i tři sportovní kluby: Bardufoss og Omegn Idrettsforening z Rustahøgdy

(„BOIF ski“; idrettsforening = sportovní asociace), IL Kampen z Bardufossu a Bardu Idrettslag ze Setermoenu („Bardu IL“; idrettslag = sportovní tým). Kluby poskytují své služby organizaci závodu na dobrovolnické bázi, jde o tisíce dobrovolnických hodin za každý klub. Za to je jim díky partnerům závodu a vlastnímu organizátorovi zpětně vyplácen příspěvek. Pořadatelský tým se inspiroval i Jizerskou 50. Předseda představenstva organizátora Jørn Erik Berntsen si v roce 2022 zaběhl Jizerskou 25 a byl unesen nejen počtem závodníků (tehdy jich celkem bylo rekordních 8 194), ale i počtem diváků a odezvou závodu. Norský organizační tým si moc dobře uvědomuje, že z RL se nikdy nemůže co do počtu závodníků stát Vasák (kde v hlavním závodě v roce 2023 startovalo 15 800 závodníků), ale nalákáním amatérských a hobby závodníků cílí na svůj sen a tím je číslo 5 000 závodníků. Zatím je to vzdálené realitě, v roce 2023 RL běželo celkem okolo 800 závodníků.

Summit 2 Senja

S2S je naopak nový závod vzniklý roku 2023 a má motto Fra fjell til fjord (v překladu od hor po fjord). Start má v Bardufossu, jede se vnitrozemím regionu Midt-Troms přes hory a cíl má ve Finnsnes na úrovni moře, kde se potkávají fjordy Finnfjorden a Laksfjorden.

Cíl závodu S2S je v přístavu Finnsnes, kde je vítěz místo věnce oceněn záchranným kruhem v pozadí se stylovou kulisou – lodí pravidelné linky Hurtigruten, která dopravuje pasažéry už od r. 1893

Naprosto jedinečné je i již zmíněné převýšení 1 455 m zapříčiněné tím, že trať vede přes masiv hor Vakkerhumpen (její vrchol je 503 m n. m.), Berrskallen (473 m n. m.), Lysheia (534 m n. m.) a Kistefjellet (1 003 m n. m.). Také jste si, stejně jako já, lámali hlavu nad tím, proč je závod nazvaný Summit 2 Senja? Slovo Summit může kromě jiného znamenat také vrchol kopce, ale i nějakou závěrečnou tečku, finále.

Trasa a profil závodu Summit 2 Senja z roku 2023

Číslovka 2, anglicky „two“ zní foneticky stejně jako anglické „to“ (tedy předložka „do“; číslo 2 navíc podle organizátorů znamená, že jde o závod druhého dne. Zbývá objasnit, jak je to se Senjou. V letech 1838–2020 existovala municipalita Lenvik sdružující obce jak na ostrově Senja (je s 1 586 m2 druhým největším norským ostrovem s cca 8 000 obyv.), tak na pevnině kolem města Finnsnes (má asi 4 800 obyv.), což je cíl závodu, z něhož na ostrov Senja vede most.

MAG CESTOVÁNÍ

CELÝ KONCEPT ZÁVODU S2S BYL TAK ÚSPĚŠNÝ, ŽE V HLASOVÁNÍ TÝMŮ SERIÁLU SKI CLASSICS BYL VYHLÁŠEN ZÁVODEM SEZÓNY 2022/2023. DOST MOŽNÁ K TOMU KROMĚ NÁDHERNÉ KRAJINY, PROFESIONÁLNÍ ORGANIZACE A ZÁZEMÍ PŘISPĚLO I PÁR NEOTŘELÝCH NÁPADŮ.

Před několika lety byl celý ostrov Senja administrativně sloučen s městem Finnsnes, municipalita Lenvik spolu s dalšími zrušena a nově pojmenována jako Senja s tím, že správním centrem je Finnsnes. Použitím názvu Senja se navíc deklaruje podpora od celého regionu Senja, nejen od města Finnsnes. S organizací S2S pomáhají sportovní kluby Målselv IL z Bardufossu, IL/BL Unglyn a Sørreisa Tur- og Løypelag ze Sørreisy a IL Pioner z Finnsnes. Jeden pomáhající klub mají společný oba závody, je jím BOIF Ski z Rustahøgdy, který upravuje cíl RL, což je zároveň startem S2S, k němuž si přibírá první úsek této trati. Celý koncept závodu S2S byl tak úspěšný, že v hlasování týmů seriálu Ski Classics byl vyhlášen závodem sezóny 2022/2023. Dost možná k tomu kromě nádherné krajiny, profesionální organizace a zázemí přispělo i pár neotřelých nápadů. Už v roce 2022 organizátoři na části trati RL vyzkoušeli elektrické skútry, které se po dalším úspěšném testu v roce 2023 a prodloužení jejich dojezdu dostanou v roce 2024 na celou trať obou závodů. Kromě snahy o zavedení šetrnějších technologií závod provází i kreativita, smysl pro humor a nadsázka. Originálním nápadem je už jen fakt, že cíl S2S je u moře, na mole přístavu Finnsnes. Jako odměnu vítěz místo věnce získává oranžový záchranný kruh, a aby to lodní téma pořadatelé vypointovali pořádně, zašli ještě dále. V závodě v roce 2023 se jim podařilo v cíli závodu zajistit stylovou kulisu – loď pravidelné linky Hurtigruten.

Očima legendy: Anders Aukland

Očima legendy: Kateřina Smutná

Na RL nejlépe druhý (v roce 2017), na S2S 29.

Na RL nejlépe čtvrtá (v roce 2017), S2S nejela (kariéru ve Ski Classics ukončila na jaře 2021)

RL i S2S jsou oba velmi těžké závody. Mám rád ty monumentální závody s prestiží a historií, jako je Marcia, Vasák, Birken a Jizerka. Jsou rovinatější a vhodné i pro turisty. Ale je dobré, že existují i ty extrémnější, jako právě RL a S2S. Mám na ně hodně vzpomínek a S2S byl můj poslední závod ve Ski Classics. Jsou tu fantastické hory, příroda, celé okolí. Já a ostatní běžci ze Ski Classics to jedeme soupaží, ale vítěz měl namazáno. (pozn. autora: Martin Løwstrøm Nyenget v roce 2023 vyhrál RL i S2S klasickou technikou)

RL patřil mezi mé nejméně oblíbené závody Ski Classics. Bylo to hlavně tím, že trať je hodně kopcovitá s velikým převýšením, s často nekonečným prudkým stoupáním, které se na trati musí absolvovat. Takže jsem vždy volila lyže namazané pro stoupání. Nevyhovovalo mi ani to, že se koná pravidelně na konci zimy, jsou většinou jarní podmínky, které přináší potíže s mazáním a výběrem lyží. Asi škoda, že jsem se nikdy neodvážila jet celý závod soupaží. Ale zase jsem ušetřila síly na poslední finálový závod ve finském

Tomáš Kocanda Civilním povoláním technická podpora prodeje řídicích systémů. Ve volném čase milovník panenské přírody a toulání se krajinou pomalu a pokusně i rychleji v rámci hobby závodů na kole a běžkách. Propagátor myšlenky, že kamkoli a nejdál dojedeš na kole a dojdeš pěšky.

Hurtigruten (v překladu Rychlá cesta) je ve skutečnosti formálně Kystruten Bergen-Kirkenes (Pobřežní trasa Bergen-Kirkenes) a jde o trasu, která od roku 1893 zajišťuje každodenní a celoroční lodní dopravu mezi Bergenem a Kirkenes a desítkami přístavů mezi nimi. Organizátoři závodu zařídili prodloužení času kotvení lodi v přístavu ve Finnsnes, aby cestující měli možnost vidět cíl závodu a cíl závodu naopak získal tak atraktivní kulisu. Loď má dle lodního řádu po připlutí z Harstadu v přístavu Finnsnes kotvit půlhodinu (11:00–11:30), takže bylo nutné loď v přístavu zdržet zhruba o hodinu. Za některými typy zážitků prostě stačí jít za humna a za jinými musíte až za polární kruh. Tak šťastnou cestu!

Levi. Po nevydařeném RL jsem v Levi dokázala vyhrát… Musím humorně dodat, že ty výhledy do hor jsou v RL úžasné, takže při chůzi do prudkých kopců, kdy to jinak nejde, má člověk alespoň čas se kochat (smích). Jela jsem ho několikrát a ani jednou nestála na stupních vítězů, a to i proto, že v této části sezóny se závodu zúčastňovaly i holky ze svěťáku, kvalitní norské závodnice, a ty byly přeci jen malinko čerstvější než my laufařky, co jsme měly za sebou ke 12 maratonům.

Za poskytnutí informací a podpory děkuji: Leif-Ketil Gamst (Reistadløpet SA), Maria Holm Simonsen (Folkebladet.no) a Ivar Løvland (AS NYE TROMS)

MAG ZÁVODY

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: ARCHIV VASALOPPETU

PO STÉ

ze Sälenu do Mory Těžko bychom hledali nějakou hromadnou sportovní akci, kde se každoročně bok po boku potí téměř 16 000 lidí, aby ujelo, pro většinu obyčejných smrtelníků dá se říci extrémních, 90 km na běžkách. A navíc s dech beroucími okolnostmi, že startovní výstřel zazní letos posté a že se jeho historické kořeny opírají o půl tisíciletí staré středověké události?

no, je jedinečný a jmenuje se Vasaloppet neboli Vasův běh. Stal se obrovským sportovním fenoménem a svátkem pro domácí Švédy, ale také celou řadu dalších národností, české závodníky nevyjímaje. Za celou historii se na start postavilo v hlavním a doprovodných závodech asi 1 700 000 účastníků, kteří upachtění a vyčerpaní absolvovali různé vzdálenosti mezi Sälenem a Morou, mnozí z nich s cílem, že běží po stopách svých předků. Vasův běh byl za svou dlouhou historii zrušen pouze třikrát v letech 1932, 1934 a 1990, a proto od prvního ročníku v r. 1922 bude letos odstartován přesně 100. Vasův běh. Abychom si připomněli české úspěchy na tomto významném běhu, tak nejvýraznější stopu na Vasově běhu zanechala Kateřina Smutná, která v r. 2016 zvítězila ještě pod rakouskou vlajkou a tři třetí místa vybojovala v po sobě jdoucích sezónách už v českých barvách (2018, 2019 a 2020), a Stanislav Řezáč s 2. místem v r. 2011 a neskutečnými pěti bronzovými umístěními (2003, 2009, 2010, 2012, 2015), jen vítězství se mu vyhýbalo.

Pradávná historie

Historie Vasova běhu se opírá o dávné hrdinské události z 16. století, kdy bylo švédské území pod nadvládou Dánů. Dánský král nechal v roce 1520 popravit 80 klíčových švédských šlechticů, aby umlčel opozici. Jeden z uvězněných, Gustav Eriksson Vasa, však z Dánska unikl, ale musel žít na útěku. Cestou přemlouval švédské rolníky, aby se vzbouřili a bojovali, jenže nebyli s to se semknout, a tak se vydal směrem do Norska. Provincie Dalarna však vzápětí pochopila, že to bez boje nepůjde a že se musí bránit. Vyslala tedy dva nejrychlejší běžce na lyžích, aby mladého šlechtice dohnali. Po 90km běhu ho dostihli v Sälenu a přesvědčili ho, aby se vrátil do Mory, kde ho jmenovali hlavním vojenským vůdcem a zahájili švédskou osvobozeneckou válku, která trvala dva a půl roku. V roce 1953 Dány vyhnali a Gustav I. Vasa byl zvolen králem. Jeho potomci učinili Švédské království nejsilnější mocností v Pobaltí. Jak Gustav cestoval, nevíme přesně, ale je pravděpodobné, že pěšky nebo na lyžích procházel lesy od vesnice k vesnici, libovolnou cestou. Vzdálenosti byly obrovské a země

Anders Pers – zakladatel Vasova běhu

mnohem méně osídlená než nyní. Co je však jisté, že ti dva náhončí jeli na lyžích, které již tehdy sloužily jako efektivní způsob dopravy po odloučených končinách. Sledovali jeho stopy a předpokládali, že půjde přes Sälen, poslední obydlené místo na cestě do Norska, kudy uprchlík musel projít. Předpoklad byl správný a byl dostižen právě v Sälenu.

Myšlenka a její naplnění

Silný příběh by mohl být námětem například pro závod? S myšlenkou přišel před 102 lety Anders Pers z Mory, který byl velkým propagátorem běhu na lyžích a je považován za otce Vasaloppetu. Tenkrát se Švédsko chystalo oslavit 400. výročí od svého osvobození Gustavem Erikssonem, a tak Anders vyrukoval se svou ideou, že by se na počest této události mohl jet 90km závod na běžkách ze Sälenu do Mory. Nesetkal se však pouze s pozitivními ohlasy, musel čelit i nemalé

kritice. Pers se však nevzdal a vysvětlil důležitost vzpomínkové akce: „Těžko spekulovat, jak by se osud naší země vyvíjel, kdyby tento lyžařský záměr dostihnout Erikssona selhal, tak proč bychom neměli zařadit Sälen-Mora jako národní lyžařský závod právě teď, když se chystáme oslavit 400. výročí?“ Pers musel při prosazování závodu sáhnout krom historie i po dalších argumentech, aby svůj nápad obhájil a dotáhl do konce. Poukázal na fakt, že místo závodu je výhodné v několika ohledech. Každoročně se mohou spolehnout na vysokou pravděpodobnost sněhu, terén závodní trasy je spíše rovinatého charakteru. Další pozitiva našel i v přetrvávající řidší obyvatelnosti regionu, podobně jako tomu bylo před 400 lety, a dostupné veřejné cesty vedou téměř po celé délce trati. Navíc odjakživa se v této lokalitě lyžovalo, takže se mohlo očekávat mnoho místních startujících,

snědla hora vajec a palačinek s brusinkovým džemem. Prvním vítězem se stal Ernst Alm z Norsjö IF, který dorazil do Mory za 7 h a 33 min. v nepříjemné sněhové plískanici, v níž porazil o pět minut druhého Oskara Lindberga, kolegu ze stejnojmenného klubu. A tehdejší vybavení? Per E. Hedlund vzpomínal na svůj první běh v roce 1922: „Měl jsem na nohou pár devítistopých lyží o hmotnosti 5–6 kg, na nohou špičaté látkové boty upevněné jedním páskem ve špičce nohy a druhým na nártu. Dlouhé hole neměly látkové poutko, ale byly opatřeny gumovým páskem, aby lépe přilnuly k ruce.“ Po závodě v cílové Moře a symbolicky pod sochou Gustava Vasy přednesl Anders Pers k lidem svou řeč, která před stoletím zněla naprosto vizionářsky: „Lidé se shromažďují v komunitách a žijí se zvýšeným komfortem,

vítězů mužské kategorie od roku 1922. Pomník, špičatý obelisk z načervenalé žuly z lomu Gesunda, je vysoký asi 5,5 metru a váží kolem 5,5 tuny. V roce 1928 měl Vasův běh dva vítěze, a když chtěli napsat jen jednoho P. E. Hedlunda, tak jim ohlásil, že se postará, aby ten kámen zmizel, tak pro jistotu raději vyryli i jméno druhého S. Utterströma.

což ohrožuje odolnost a sílu celé naší populace. To by mohlo vést k oslabení a degeneraci. Proti hrozícímu nebezpečí můžeme čelit tímto historickým závodem, díky němuž vytváříme vědomé úsilí o udržení a stmelení komunity, ve které je síla a odolnost." Nikdo nečekal, že by se Vasaloppetu chtěla zúčastnit žena, ale hned v druhém ročníku se přihlásila Margit Nordinová a bylo jí umožněno startovat. Sice dojela poslední, ale závod zvládla s bravurou v čase za necelých 10 h 10 min. Osm dní po proběhnuté akci však organizátoři uspořádali zasedání správní rady a jednohlasně rozhodli o zákazu účasti žen na Vasově běhu. Start jim byl povolen o více než půl století později, v r. 1981, a až do roku 1996 nebyly v hlavním závodě ženy nijak oceněny. U startovního domu v Sälenu je umístěn majestátní kámen s vyrytými jmény všech

vzdálenosti bronz z MS a vybojoval celkem 37 zlatých z mistrovství Švédska, z nichž 17 bylo individuálních. Po ukončení své závodní kariéry pracoval v hlavních organizátorských funkcích Vasaloppetu několik desítek let.

Hrdina Vasaloppetu

Nils Karlsson, přezdívaný „Mora-Nisse“, je jednou z nejvýraznějších postav historie Vasaloppetu, který závodil se svou typickou červenou čepicí. V roce 1943 se postavil 25letý Nils na svůj první start v Sälenu a hned vyhrál. Závodil celkem desetkrát a získal devět vítězství, jeho primát mu už v dlouhé historii Vasaloppetu nikdo nevzal. Mora-Nisse zaznamenal úspěchy i v jiných závodech. V r. 1948 získal olympijské zlato na 50 km, v r. 1950 na stejné

Start prvního ročníku Vasova běhu v r. 1922

a to i zahraničních z Norska, jehož hranice probíhají západním směrem necelých 40 km od startu závodu. Byla vznesena také námitka, že závod je příliš dlouhý. Ano, ale záměrem je složit skutečnou zkoušku mužnosti, samozřejmě s povinnými přestávkami během závodu, aby nikdo neohrozil svůj život nebo zdraví. Po několika značných debatách v tisku, pro i proti této myšlence, se představenstvo IFK Mora rozhodlo uspořádat 5. března zkušební závod, ale pouze za předpokladu, že by existovala dostatečná finanční podpora. Deník Dagens Nyheter věnoval organizátorům 1 000 švédských korun a umožnil tak uspořádat první Vasaloppet, v neděli 19. března 1922. Na sekretariát závodu přišlo telegraficky a telefonicky celkem 139 přihlášek a na start se postavilo 119 lyžařů. Závodní ráno začalo hromadnou snídaní v půl páté, kdy se

Kranskulla a Kransmasen

Těsně předtím, než měl vítěz prvního ročníku Vasaloppetu dorazit do cílové rovinky, se z ničeho nic jeden z organizátorů zeptal: „Mohla byste předat tento vavřínový věnec vítězi?“ a mladá neznámá dívka, která byla na počest významného dne oblečena do krásného místního kroje, odpověděla: „Samozřejmě.“ Vítěz, velký hrdina stál v cíli po boku sličné dívky, to byl pohled, který zahřál nejedno srdce. Od té doby bývala pečlivě vybírána kranskulla – dalarnská dívka s věncem (kulla je označení pro dívku

MAG ZÁVODY

Dívka musí splnit přísné požadavky. Prvně musí být neprovdána a pocházet z Dalarny. Krom toho by měla prokázat sportovní zásluhy, v rámci nichž se bere v úvahu výkon a úspěchy v soutěžích. Sportovní úspěchy v její rodině mají také váhu. Od r. 1988 přišel na svět i kransmasen, aby položil vítězný věnec na hlavu vítězce ženského závodu Tjejvasan.

Borůvková polévka

z regionu Dalarna a krans znamená v překladu věnec). Být vybrána jako kranskulla je skoro stejně obtížné jako vyhrát samotný Vasaloppet.

Máloco je spjato s pojmem Vasova běhu silněji než borůvková polévka. Již od roku 1958 je podávána na všech občerstvovacích stanovištích a v počátcích ji nabízeli v kelímcích totožní lidé, kteří borůvky sbírali. Najít ve Švédsku keříky s borůvčím totiž není problém, pokrývají asi 11 % švédské zalesněné plochy. Spojení borůvková polévka a představa sladko-slaného pokrmu by nás mohla odradit od její konzumace, ale když se napijete,

Jako v mraveništi – masový start Vasova běhu v Sälenu

budete mile překvapeni, že je chutná a na rozdíl od našich polévek sladká. Při absolvování Vasova běhu spálí vaše tělo skoro 8 000 kcal, což odpovídá téměř čtyřem normálním dnům energetického příjmu, a samotný fyzický výkon je náročný pro žaludek. Polévka dodává energii a zároveň uklidňuje žaludek. Borůvky obsahují spoustu antioxidantů, které chrání buňky v těle a pomáhají nás udržovat ve zdraví, jsou zvláště dobré pro zrak a nový výzkum naznačuje, že borůvky pomáhají snížit hladinu cholesterolu. Značka borůvkové polévky Ekströms má dlouholetou historii trvající déle než jeden a půl století (od r. 1848) a uvedla na trh mnoho produktů, které dodnes švédské domácnosti považují za skutečnou klasiku. V průměru každý účastník celého závodního týdne Vasaloppetu vypije něco málo přes 0,6 litru borůvkové polévky.

TEXT: VIKTOR KOTLÁN S PŘISPĚNÍM PARŤÁKŮ

Deset tipů na tvůj první Vasák Tak, je to tady! Rozhodl ses absolvovat svůj první Vasův běh - 90 km švédskou tajgou. Největší, nejstarší a (skoro) nejdelší běžkařský závod na světě. Určitě nejznámější. V podstatě mistrovství světa v dálkovém lyžování. Loni jsem ho jel poprvé a dovoluji si nabídnout svá chronologicky seřazená doporučení:

Neboj se toho. Leckdo už řekl, že ultra-závody jsou o mentálním nastavení. Vasův běh je dlouhý a budeš řádně znavený, ale být v cíli vyčerpaný je správně. Pokud síly zbývají, jel jsi pod své možnosti. Na vzdálenost se hlava naladí, nicméně je fajn si něco delšího vyzkoušet předem, třeba šest hodin v kuse na kole ti dá představu.

Trénuj včas a trénuj soupaž. Co si budeme povídat, je to dlouhé a kopečky na konci berou více sil než u obligátní padesátky. Proto je vhodné zapracovat na obecné vytrvalosti. A jak se soupaží? Možná si říkáš, že pojedeš stříďák a že soupaž je pro závodníky, ale na Vasáku jedou soupaží nějakou část trati nakonec všichni, protože převážná část závodu se jede po rovině nebo mírně z kopce. Zpevněná vrchní část těla se ti bude určitě hodit. Cviků je moc a než jen posilovnu doporučuji vytrvalostní kilometry v běhu a na kole a doplnit je o kolečkové lyže, na nichž bych trénink zařadil nejpozději v říjnu k pravidelným sportovním aktivitám. Špatný nemusí být ani soupažný trenažér, na který jistě narazíš v nějakém fitcentru. A osobně nedám dopustit na plavání. Samozřejmě veškerý pohyb je radost, o tom nemusíme dlouho mluvit.

Jeď s partou. Jen málokdo se nerad dělí o euforii po závodě s někým jiným. Těch zážitků je tolik, že bude o čem mluvit další dva dny. Ale i před startem je spousta věcí k řešení – počasí, máza, kdo jede, jak na jednotlivé kopce, kolik gelů. Prostě s partou si užiješ větší srandu. Ledaže bys chtěl být jako ten chlapík, co dobyl K2, nahoře si udělal selfíčko, zvednul ruce na jedno malé nenápadné „juch“, otočil se a sešel zpátky do svého osamělého stanu v base campu.

Buď na startu včas. Budeš muset řešit, kam odhodit oblečení (probíhá dvoufázově), kde vyzvednout lyže a především kde najít kadibudku nebo jiné klidné místečko. A k tomu budeš ve stresu, což je sice přirozený způsob, jakým se tvé tělo i hlava chystají na závod, ale k úspěšné orientaci v ranním mumraji to nepřidá. Většina lidí bydlí od startu dost daleko. My jsme z okolí Mory (cíle) vyráželi ve 4:30 s tím, že když to bude fakt na cestě stát, tak dorazíme za dvě hodiny. A nakonec z toho byly hodiny tři! Pro tyto případy je fajn mít už od večera vše nachystáno, třikrát zkontrolováno a nezapomenout si na nohu přidělat měřicí čip. Klidně s ním můžeš už spát. Věci na odložení doporučuji vložit do igelitové tašky, protože je v cíli můžeš klidně najít v kaluži rozteklého sněhu kompletně mokré. Pokud bydlíš od startu v dojezdovém času do hodiny, zajel bych se tam den předem podívat.

Netahej s sebou pití. Každých zhruba 10 km je občerstvovačka, kde si můžeš dát teplou vodu, ionťák, bujón nebo borůvkovou polévku. Tuto chutnou švédskou specialitu určitě doporučuji vyzkoušet, otázka ale je, zda to konzervativně nenechat až na poslední občerstvovačku. Co se týče jídla, na každé zastávce rozdávají minihoustičku, nic jiného. Je praktické mít s sebou pár gelů. Alternativa je si při vydávání čísel koupit občerstvení na trati od Enervitu. Stojí to, myslím, 250 SEK, ale

Zvaž zájezd. Pokud nejsi organizačně plánovací guru typu mého kámoše Marka, co řeší závody s kalendářem v hlavě na sezónu dopředu, tak to svěř někomu jinému. Nebo pokud děláš doma jako já celý rok „cestovku“ při ladění rodinných dovolených, tak přenechat organizaci někomu jinému je krásná úleva. Tedy Cílová brána s připomohla by být – pro naši 4člennou partu jsem to mínkovým nakonec celé plánoval já. To máte letadlo, půjčit nápisem: Ve auto, buknout srub, vyřešit chybějící sekyru stopách otců na dřevo, vyladit mázu, zařídit taxík, bus, vrátit za budoucí auto... Zlatý turista. vítězství

mají svoje občerstvovačky s gely, tyčinkami a ionťákem. Na snídani před závodem (a s ohledem na brzké vstávání stihneš i svačinu) samozřejmě cokoliv, co máš vyzkoušeného, žádné experimenty. Třeba kamarád Tomáš si vždy dává čtyři vajíčka, já zůstávám skromně u jáhlové kašičky.

Závod si vychutnej. Běží se hezkou zvlněnou krajinou řídkým borovicovo-březovým lesem, kolem nebo přes zamrzlá jezera. Stopa je dost široká a nenajdeš žádná záludná místa. Dva sjezdy jsou trochu rychlejší, ale kdo jezdil na českých horách, tak určitě nebude mít technické problémy. Celý Vasák je ale svátek lyžování a mám zkušenost, že to všichni účastníci i pořadatelé tak berou. Zhluboka dýchat a být mentálně přítomen. V podstatě jde o meditaci!

Po dojezdu neotálej, jinak zmrzneš. V cíli rychlé selfíčko se známým legendárním mottem na cílové bráně („Ve stopách otců za budoucí vítězství“), lyže do úschovny a šup do busu, který tě odveze do tělocvičny. Před ní si vyzvedneš své věci na převlečení, můžeš si dát zdarma sprchu a masáž za cca 500 Kč. Doporučuji obojí!

Dej si regener. Všechny značky sportovní výživy vyrábí regenerační nápoje. A ono to fakt funguje. Neříkají to jen výrobci, ale také například známý nutriční guru prof. Vítek. Rychle doplnit cukry, minerály a další látky, které tělo ztratilo. U popíjení se důkladně protáhnout.

10.

Prosecco si kup předem! Ve Švédsku je polo-prohibice a veškerý alkohol kromě nízkoalkoholického piva se prodává ve speciálních obchodech. Ne, že bys měl po závodě energii na velkou párty, ale kdybys chtěl přípitek o něco slavnostnější než čajík, tak je potřeba trochu plánovat. Ve finále, právě jsi dal svůj první Vasák, ne?!

MAG FEJETON

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: ARCHIV AUTORKY

SNĚHULÁK Snažíte se, aby vaše děti běžkovaly a vytvořily si pozitivní vztah k lyžím? A zrovna nemáte po ruce další malé parťáky, aby se mohly vzájemně hecovat a zapomněly na dřinu a utrpení? Pokud se to někomu z vás daří, prosím, dejte mi návod.

yrazila jsem se svými dvěma dcerkami (3 a 6 let) na běžky. Respektive já šla pěšky, protože zkušenost mi velí, že je mnohem jednodušší zvedat dítě 100x za kilometr bez lyží než s nimi. A raději jsem s sebou vzala pro všechny případy i dětský bob. Nejsem žádný extrémista a nechci své děti odradit, takže jsem naplánovala 500 m dlouhý výlet k obřímu sněhulákovi, kde si uděláme fotku a za odměnu tam dostane každá dva gumové bonbony. Docela dobrá motivace, ne? Poslední dobou jsem dospěla k názoru, že nikdy nejsou rozpoložené tak, aby byly obě natěšené, nebo obě otrávené. Vždy prudí jen jedna, ale je to VŽDY! Tentokrát padla mince na tu mladší. Po 50 m od domu jsem pochopila, že máme problém a že nechce spolupracovat. Slíbila jsem tedy bonbon už za 50 m, u kamene. Nějak se tam došoupala a u kamene zase zdechla. Co teď? Bonbonů mám naštěstí celý pytlík a dávkování po 50 m se doposud celkem ujalo, a tak zkouším bonbon v dalším bodě vzdáleném asi 50 m, do něhož musí lehce sjet a bez stopy, takže ji zvedám na každém druhém metru. Uf. Blížíme se k rovině. Hustě chumelí, a tak se

začíná rapidněji stmívat. Takovou rychlostí se k sněhulákovi za světla nedostaneme. Starší dcerka machruje a je těžce nad věcí. Poučuje mladší, jak to má dělat (sama jindy psychicky na dně a s pláčem, když ji mladší ségra lehce šlápne na patku, nebo si ji dokonce dovolí předjet!). Jak by se dalo čekat, mladší spolupracuje o poznání méně. Dochází mi nervy, ale držím se. Stále se ujišťuji, že jdeme na výlet. Jsme 100 m od domu a nacházíme se na pětině cesty k sněhulákovi. Mladší dcerka potřebuje čůrat (před odchodem jsem přemýšlela, co jim dát na sebe, a jelikož jsem nečekala žádnou závratnou rychlost, nafasovaly teplé kombinézy). Kdo má zkušenost se svlékáním dětí v zimě a z kombinézy, tak ho slovo „čůrat“ dohání k záchvatům zuřivosti, zvlášť když jste se doma ptali, zda někdo nepotřebuje. Jak by bylo praktické, kdyby měly pro takový případ ještě pemprsku. Takže v případě dívek lyže dolů, hůlky dolů, vršek kombinézy dolů, samozřejmě i s rukavicemi, které tam jsou skvěle zapasované, aby si je dítě náhodou nechtělo sundávat. Kalhoty dolů, kalhotky dolů, chytit dítě, kombinézu a vše kolem, aby si to náhodou nepočůralo. Supím a lehce nadávám. Tlak stoupá a vnitřně

NEJSEM ŽÁDNÝ EXTRÉMISTA A NECHCI SVÉ DĚTI ODRADIT, TAKŽE JSEM NAPLÁNOVALA 500 M DLOUHÝ VÝLET K OBŘÍMU SNĚHULÁKOVI, KDE SI UDĚLÁME FOTKU A ZA ODMĚNU TAM DOSTANE KAŽDÁ DVA GUMOVÉ BONBONY. DOCELA DOBRÁ MOTIVACE, NE?

se mi rozplývá myšlenka o idylické procházce se svými milovanými v zimní zasněžené krajině. Vyčůráno a teď zpět bleskurychle vše nahoru, aby dítě nemrzlo. Oblečena. Mise splněna. A teď do lyží. Sakra, zase ty kovové příčky na běžkařských botách plné sněhu a drážka na vázání na tom není o moc lépe. Půjčuji si od starší dcerky hůl a hrotem čistím vše potřebné. Hurá! Jedeme dál. Konečně se dostáváme ke stopě, kde už bude jízda rychlejší. Létají mi vločky do očí, ale v dálce už nejasně vidím sněhuláka. Nadávají a nechtějí jet. Zakrývám nákrčníky a čepicemi v jejich obličejích vše, co je možné, a cloním vlastním tělem, aby je padající sníh tak neobtěžoval. Problém. Sněhulák je na minikopečku s převýšením asi 3 metry. Vzdávám se a čapnu malou pod paži i s lyžemi a hůlkami, tak jak je, a pekáč táhnu v druhé ruce za sebou. Z postávání na sněhu a plahočení už potřebuju také čůrat, tak jim dám za úkol, aby došly posledních 10 m po rovině k sněhulákovi samy. Mezitím to stihnu. Když se vracím, stojí na stejném místě a obě bulí, kde jsem. A prý jim je strašná zima! Vypadá to, že speciální slabší běžkařské oblečení můžu pro letošek zase schovat. Dotáhnu je ke sněhulákovi, udělám rychlých pět fotek s bleskem (fakt jsme to za světla nedaly), malou hodím na pekáč i s lyžemi a holemi a valíme zpět domů. Tentokrát si starší mákla, ale celou cestu remcala, že by se také chtěla vozit na bobech. Ke sněhulákovi nám to trvalo téměř hodinu, ale tentokrát jsme za deset minut zpět, doma v teple. Rychle se svléknout z několika vrstev. Jak už mám nacvičené, rovnou napouštím lavor s vlažnou vodou, aby si mladší zahřála nohy, pak ruce a nakonec se tam proti mé vůli naloží celá, takže musím nachystat nové suché oblečení a vytřít celou koupelnu. Ráda bych z celého vyvodila pozitivní závěr, jak jsme si výlet užily. Celkem pozitivně vypadá snad jen zasněžená fotka se sněhulákem, kde jim naštěstí přes padající sníh není příliš vidět do obličeje. Až si budeme prohlížet fotky v teple, budeme si říkat, jak jsme byly šikovné a došly na běžkách až ke sněhulákovi. Doufám, že na ostatní dojmy rychle zapomenou. A třeba s námi vyrazí i někdy příště a znovu otestují, co rodiče vydrží.

Nechejte se unášet bílou stopou nebo i mimo ni co nejčastěji a co nejdéle až do jarních měsíců a užívejte radosti ze zdravého pohybu v čisté přírodě.

FOTO: STEPHAN ELSLER/OLYMPIAREGION SEEFELD

Děkujeme, že jedete stále s námi, a na podzim se můžete těšit na další vydání běžkařskosjezdařských speciálů a časopisů NORDIC. Ať to frčí!

Vstupte do komunity NORDIC! Běžky jsou životní filozofie. Naplňujeme ji celý rok, přestože aktivní sezóna trvá sotva několik měsíců. Proto ji musíme vyždímat na maximum: pohybem, prací na kondici i technice, sbíráním zážitků… a informací. Právě kvůli nim je tu NORDIC. Zajistěte si stálý přístup těch nejvybranějších a nejpodstatnějších informací. Staňte se součástí komunity NORDIC.

NORDIC vychází 2x ročně a k tomu dva sjezdařskoběžkařské speciály. Předplatné stojí jen 180 Kč! V ceně předplatného získáte bonusové SNOWbony, které si můžete střádat nebo si za ně rovnou něco pořídit v e-shopu SNOW.cz, kde čeká přes 50 atraktivních položek.

nordicmag.cz ELEKTRONICKÉ ČASOPISY:

S/LAB SELECT BE TREATED LIKE WORLD CUP ATHLETES Looking for the perfect skis to make the most out of your racing experience? With Salomon’s S/Lab Select program you now have access to the exact same skis as our world cup athletes. Our team of experts will select your perfect pair based on with the same criteria as they use for top athletes

FW23 SLAB SELECT KV.indd 1

10/07/2023 15:39