NORDIC 46 - březen 2018 by SNOW media

Dívka, která žije biatlonem

– rozhovor s Veronikou Vítkovou

Běh na lyžích

www.nordicmag.cz

– technika bruslení dnes a zítra

Běžný den servismana – příprava lyží nejen pro profesionály

NAVÁLCUJTE SI SVALY – AUTOMASÁŽ SVALŮ

Cena: 59 Kč | 2,49 €

NORDICmag 46 březen 2018

ZAPOMENUTÝ KOUT KRKONOŠ

REDSTER C9 SKINTEC THE SKIN SKI THAT’S READY TO RACE

ULTRALIGHT Maximální odlehčení lyže, díky použití ultralehkého jádra Nomex Core, stejného jako používáme u naší nejnovější top lyže „Redster Carbon Classic“.

VYZKOUŠENÁ TECHNOLOGIE „SKINTEC“ Neztrácejte čas voskováním. 100% mohérový pás (jednoduše vyměnitelný) zaručí dokonalý odraz a rychlý skluz ve všech sněhových podmínkách a při všech teplotách.

PŘÍMÝ PŘENOS SÍLY Nízká a plochá odrazová zóna společně s naší unikátní SDS technologií zajistí, že se energie od lyžaře přenáší do odrazu přímo a s maximální účinností.

MAXIMÁLNÍ RYCHLOST Lyže je velmi rovná s flexibilní špičkou a závodní skluznicí. Vše je vyvinuto za jediným účelem, dosažení maximální rychlosti.

Výhradní dovozce a distributor pro ČR a SR: AMER SPORTS Czech Republic s. r. o.

OBSAH 3

NORDICELITE 6 DÍVKA, KTERÁ ŽIJE BIATLONEM – rozhovor s Veronikou Vítkovou 8 NEČEKANÁ BRONZOVÁ RADOST – štafeta z Calgary 1988 12 SPOLEČNÝ SEN, KTERÝ PŘEKONAL INDIVIDUÁLNÍ ÚSPĚCHY – bronzová štafeta z Vancouveru 2010 14 PŘEDSTAVUJEME TALENTY – Gabriela Masaříková a Tomáš Lukeš 16 MUŽ MNOHA TVÁŘÍ – Jakub Flejšar, sportovec a umělec v jedné osobě 18 VYTRVALOST PŘICHÁZÍ S VĚKEM – o našem nejznámějším triatletovi Petru Vabrouškovi

NORDICUNIVERZITA 22 BĚH NA LYŽÍCH Technika bruslení dnes a zítra 26 NAPODOBUJTE V LÉTĚ BĚH NA LYŽÍCH Speciální napodobivá cvičení pro běžkaře 30 ZÁVISLOST NA SPORTU Znáte své priority? 32 PŘEVÁLCUJTE SI SVALY Jak na automasáž svalů 36 REGENERACE Klíč k růstu výkonnosti pomocí sportovní výživy 38 BĚŽNÝ DEN SERVISMANA Co se skrývá za přípravou lyží nejen pro profesionály? 40 STŘELBA V BIATLONU Vypadá to jednoduše, ale… 42 UPRAVIT ČI NEUPRAVIT To je, oč tu běží 44 ONLINE PŘEHLED O BĚŽECKÝCH TRATÍCH Kde právě jezdí rolba?

NORDICMAG 46 ZAPOMENUTÝ KOUT KRKONOŠ Jestřabí v Krkonoších 48 NORDENSKIÖLDSLOPPET Tak trochu delší výlet na 200 km 52 VÝLET S FINSKOU PŘÍCHUTÍ Vuokatti Hiihto 56 FRANCOUZSKÉ STŘEDISKO, KDE SE URČITĚ NEBUDETE NUDIT Le Grand Bornand 58 KOMPLEXNÍ LYŽAŘINA VE DVOŘE KRÁLOVÉ NAD LABEM Vzpomínka na jednu ze sportovních základen v Podkrkonoší 62 KASPER SWIX TEAM Český tým s norskou filozofií

FOTO: MALOJA

64 JÍZDA POSLEPU Jak běhají na lyžích nevidomí sportovci

FOTO: SVAZ LYŽAŘŮ ČR

REDAKCE

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA Adéla Boudíková

Milí čtenáři, tímto číslem NORDICu zakončujeme letošní zimní sezónu, podobně jako sportovci, kteří tento měsíc završují své čtyřleté tréninkové úsilí na zimních olympijských hrách. Naše jedničky v běhu na lyžích, Martin Jakš a Petra Nováková, letos opět dosahovaly ve Světovém poháru pěkných výsledků, tak doufejme, že jim forma vydržela a o nějaké další výsledky se již poprali nebo poperou během posledních dní největšího sportovního svátku. Určitě jste ale v posledních letech zaznamenali, že české běžecké lyžování zažívá útlum (tím nemyslím amatérské lyžaře, kterých na horách každým rokem přibývá). Před pár lety, kdy se naše reprezentace hřála na medailovém výsluní a pravidelně vozili cenné kovy Kateřina Neumannová, Lukáš Bauer, Martin Koukal a silná mužská štafeta, se zapomnělo na nastupující generaci. Proto můžeme v současném reprezentačním týmu vidět věkové okénko, kdy ze „staré gardy“ zbyl pouze Martin Jakš a doplňují ho mladíci, kteří se teprve výkonnostně propracovávají nahoru. Nejen týmy, ale i každý z nás někdy zažívá horší chvíle. V takových okamžicích je příjemné a motivující ohlédnout se do minulosti a připomenout si velké úspěchy, čímž je například letos jubilejní 30. výročí ZOH v Calgary, kde naše mužská štafeta získala historicky první bronzovou medaili. Kanadské území je naší reprezentaci zaslíbené, protože o 22 let později, roku 2010, byl tento úspěch ve Vancouveru zopakován. Týmová radost je nejsilnější, proto sdílejte krásné momenty s ostatními. Nemusí se vždy jednat o „velké věci“, ale třeba jen o (ne)obyčejnou projížďku na lyžích se svými blízkými. Doufám, že fandíte našim sportovcům u televize, ale zároveň nezapomínáte si bílé stopy užít i na vlastní kůži. Do konce zimy vám přeji co nejvíce příležitostí svezení se na těch úžasných dlouhých prkénkách! Skol Adéla

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORKY Petr Socha, Tomáš Gnad GRAFIKA Petr Antoníček Markéta Antoníčková Michal Šindler INZERCE Petr Havelka Veronika Bezpalcová DISTRIBUCE Andrea Rosenbaumová Lenka Jarošová INTERNET Adéla Boudíková, Petr Havelka, Tomáš Roba REDAKTOŘI závodní lyžování Tomáš Gnad Martina Chrástková Petr Jakl Tomáš Kálal Jakub Opočenský Marek Pazderský Aleš Suk Libor Vítek Příspěvky, fotografie a názory zasílejte na adresu redakce:

VYDAVATEL SLIM media s.r.o., Husitská 344/63, Praha 3 IČ: 27175511

ADRESA REDAKCE SNOW Husitská 344/63 130 00 Praha 3 – Žižkov redakce@snow.cz ( 222 780 286 JAZYKOVÁ KOREKTURA Kamila Knopová INZERCE inzerce@snow.cz PŘEDPLATNÉ objednávky na www.nordicmag.cz nebo na predplatne@snow.cz Vychází 4x ročně. Toto číslo vyšlo 22. února 2018, další vyjde v říjnu 2018. MK ČR: E17201, ISSN: 1802-2979 Rozšiřuje PNS a.s. a síť sportovních prodejen. Články označené tímto logem jsou komerční prezentací.

OFICIÁLNÍ PARTNER

nordic@snow.cz

Obálkové foto: Salomon Cena: 59 Kč / 2,49 EUR

PARTNEŘI Šumavský skimaraton Stopa pro život Skitour

SIN C E 19 7 7

UNIVERZÁLNÍ UNIVERZÁLNÍ FUNKČNÍ FUNKČNÍPRÁDLO PRÁDLO NEEXISTUJE... NEEXISTUJE... CRAFT CRAFTWARM WARM INTENSITY INTENSITY ZCELA PRÁDLA PRO PRO POHYB ZCELA NOVÁ NOVÁ ŘADA ŘADA TEPLÉHO TEPLÉHOFUNKČNÍHO FUNKČNÍHO PRÁDLA POHYB V PÁSMU INTENZITY VE VELMI CHLADNÝCH PODMÍNKÁCH. PÁSMUSTŘEDNÍ STŘEDNÍ INTENZITY VE VELMI CHLADNÝCH PODMÍNKÁCH. VYSOCE POŽADAVKŮ NA TERMOIZOLACI A ZÁ A ZÁ-VYSOCE FUNKČNÍ FUNKČNÍPROPOJENÍ PROPOJENÍ POŽADAVKŮ NA TERMOIZOLACI ROVEŇ PŘEBYTEČNÉHO TEPLA. ROVEŇÚČINNÝ ÚČINNÝODVOD ODVODPOTU POTUA A PŘEBYTEČNÉHO TEPLA. PROZKOUMEJTE KOLEKCI CRAFT NA NA WWW.CRAFT.CZ PROZKOUMEJTENOVOU NOVOU KOLEKCI CRAFT

UDRŽUJE UDRŽUJE V TEPLE TEPLE

VYSOCE RYCHLE VYSOCE RYCHLE MINIMUM MINIMUM FUNKČNÍ ŠVŮ FUNKČNÍ SCHNOUCÍ SCHNOUCÍ ŠVŮ

ELITE

Veronika má ráda německé areály Ruhpolding a Oberhof, kde se jí většinou daří

TEXT: ADÉLA BOUDÍKOVÁ FOTO: PETR SLAVÍK

DÍVKA,

která žije biatlonem Veronika Vítková, čerstvá medailistka ze ZOH v Pchjongčchangu, je stálicí naší biatlonové scény a opět se posunula na post české jedničky. Letos si zapisuje další účast na zimních olympijských hrách. Často sportovci myslí poslední rok pouze na tuto událost, ale Veronika měla hlavu čistou. Nejvíc jí vrchol sezóny připomínali lidé, kteří se kolem ní pohybují.

e to obrovský tlak, když máš podat jednou za čtyři roky ten nejlepší výkon. Vnímáš to tak? Já to tak vůbec nevnímám. Snažím se podat co nejlepší výkon v každém závodě a neberu to tak, zda to je olympiáda, mistrovství světa nebo Světový pohár. A hlavně, my máme každý rok nějakou vrcholovou akci, buď MS nebo OH. Máš nějakou konkrétní disciplínu, ve které jsi silná? Ne, konkrétní závod ani disciplínu nemám, tudíž se k žádnému neupínám. Pro mě je důležité vědět, že jsem udělala v daném závodě maximum, abych dosáhla co nejlepšího výsledku. Každý si myslí, jak je úžasné, když vrcholový sportovec cestuje a poznává nová místa, ale realita je jiná. Jak zvládáš každoroční závodní kolotoč, kdy jezdíte na stejná místa a mimo závodní areál se prakticky nedostanete? Je to přesně tak. Sice to vypadá, že se podíváme všude, ale na těch všech místech známe akorát

hotel a závodiště. Ale abych pravdu řekla, tak s tím úplně problém nemám, protože dělám to, co mám ráda a čím momentálně žiju. Do kterého střediska ráda jezdíš a proč? Mám ráda německé areály Ruhpolding a Oberhof, je tam vždycky super atmosféra a hlavně to jsou místa, kde se mi daří. A samozřejmě domácí novoměstský areál.

Každá střelnice je jiná, jiný směr a rychlost větru, různá obtížnost tratí při dojezdu na střelnici apod. Která je pro tebe nejzáludnější a proč? Nejzáludnější areál je pro mě určitě Anterselva a není to profilem tratě, ten na první pohled těžký není, ale areál je ve vysoké nadmořské výšce, a s tím bojuji hodně. Na trati se většinou dostáváte na vysoké tepy a při příjezdu na střelnici se snažíte co nejvíce snížit srdeční frekvenci tím, že zpomalíte. Je úžasné, jak dokážete pracovat se zatížením. Můžeš říct konkrétní hodnoty tepové frekvence na trati, před střeleckou položkou a po ní? Úplně nedokážu odpovědět na tuto otázku, jezdím podle pocitu, tepy na střelnici si nehlídám a hlavně závody ani nejezdím se sportesterem. Ale má maximální tepová frekvence je 189. Snažíš se rozjet závod pomaleji, abys co nejpřesněji odstřílela a v průběhu závodu stupňuješ tempo, nebo jedeš naplno už od startu? Určitě s lehkou rezervou závod rozjíždím, ale ne kvůli tomu, abych přesněji odstřílela, ale abych vydržela až do konce závodu jet v rychlém tempu. Startovní pole je tak vyrovnané, že není prostor se nějak moc šetřit a doufat, že v posledním kole budu mít tolik sil, abych vše dojela.

Veronika Vítková Narozena: 9. prosince 1988 v Jilemnici O Veronice: Od dětství se věnovala sportu ve svém rodném městě. Začínala s klasickým lyžováním, v 5. třídě zkusila biatlon, který ji uchvátil. Po ukončení gymnázia se mu naplno oddala. Už v juniorské kategorii sbírala cenné kovy. Mezi největší úspěchy v kategorii dospělých řadí zlato ze závodu smíšených štafet z MS 2015 a stříbro ze závodu smíšených štafet z olympiády v Soči 2014.

Nejlepší výsledky:: Mistrovství světa juniorů 1. místo – individuální závod (Presque Isle, 2006) 1. místo – štafeta (Canmore, 2009) 2. místo – stíhací závod (Ruhpolding, 2008) 2. místo – stíhací závod (Canmore, 2009)

Také v ženské kategorii se v posledních letech zrychluje střelba. Pracujete na tom také, nebo dáváte důraz spíš na přesnost střelby? O zrychlování střelby se pořád hovoří, ale pro mě je přednější nejprve zasáhnout terče v pomalejším rytmu a pak začít postupně zrychlovat. Letos mi to celkem vychází, tak u toho zůstanu. Celkem dobře dokážu měnit rytmus střelby, chodím většinou první 2–3 rány na dva nádechy a pak už po jednom. Biatlon je psychicky náročný, jak „vypínáš hlavu“ v závodním období nebo na těžkých soustředěních? Většinou koukám na filmy a čtu.

Věnuješ se biatlonu strašně dlouho. Je ještě něco, co tě při střelbě rozhodí? Nebo když nezasáhneš terče, tušíš, čím to je? Poslední dobou, nebo spíš v letošní sezóně, se mi zdá, že dokážu být na střelnici tak koncentrovaná, že nic okolo vůbec nevnímám a jedu si to svoje – to, co mám naučené a natrénované. Občas o svých chybách vím, občas ne, záleží na tom, jak moc velká chyba to byla.

Tvými oblíbenými sportovními aktivitami jsou v zimě skialpy a v létě lezení po skalách, máš na to čas? Kde to máš ráda? Skialpy zvládáme po sezóně a na lezení si s přítelem přes léto vždycky čas najdeme. Většinou o víkendech se to dá zvládat a kombinovat s tréninkem velmi dobře. Využíváme buď naše nejbližší skály v Jizerkách nebo Suché skály. V dubnu máte měsíc volno. Jak relaxuješ? Relaxuji vlastně dost aktivně. Jelikož se přes sezónu nikam jinam než do závodních areálů nedostaneme, tak se snažíme vždycky vyrazit někam na skialpy. Je to pro mě nejlepší dovolená, teplo a válení u moře moc nemusím.

Mistrovství světa 1. místo – smíšená štafeta (Kontiolahti, 2015) 3. místo – smíšená štafeta (Nové Město na Moravě, 2013) 4. místo – individuální závod (Oslo, 2016) 5. místo – individuální závod (Pchjongčchang, 2009) 8. místo – stíhací závod (Nové Město na Moravě, 2013) Zimní olympijské hry 2. místo – smíšená štafeta (Soči, 2014) 6. místo – individuální závod (Soči, 2014) 8. místo – hromadný start (Soči, 2014) Světový pohár 1. místa – sprint a štafeta (Oberhof, 14/15); štafeta (Ruhpolding, 14/15); štafeta (Holmenkollen, 14/15) 2. místa – hromadný závod (Oberhof, 14/15); sprint (Östersund, 14/15); smíšená štafeta (Nové Město na Moravě, 2013), stíhací závod (Oberhof, 13/14); smíšená štafeta (Hochfilzen, 11/12) 3. místa – individuální závod (Holmenkollen, 14/15); sprint (Nové Město na Moravě, 14/15); štafeta (Hochfilzen, 14/15); individuální závod (Ruhpolding, 13/14); štafeta (Ruhpolding, 12/13); smíšená štafeta (Östersund, 12/13); sprint (Anterselva, 17/18); hromadný start (Ruhpolding, 17/18); sprint (Oberhof, 17/18) 4. místo – celkové hodnocení SP (14/15)

Tabulka se jmény medailistů na pamětním místě v Calgary, kde probíhalo vyhlášení

ELITE TEXT: TOMÁŠ GNAD FOTO: ARCHIV ÚČASTNÍKŮ ZÁVODU

Rok 1988, zimní olympijské hry v kanadském Calgary. Všichni naši běžci neměli v individuálních závodech příliš optimistické výsledky, ale trenér Bohuslav Rázl připravoval celé reprezentační družstvo především na kolektivní závod štafet 4x10 km volně. Nikdo, možná ani sám trenér však nepočítal, že by z toho mohla být první olympijská medaile mužů v běhu na lyžích pro tehdejší Československo. Je to již 30 let, a tak si tento úspěch připomeňme.

Bronzová štafeta na ZOH

V CALGARY 1988 J

iž se blížily 25. zimní olympijské hry v Calgary ke konci a výsledky mužské části běžecké reprezentace nebyly příliš optimistické. Jediný Ladislav Švanda se dvakrát vešel do první dvacítky, ostatní kolem třicáté příčky. V lyžařském středisku Canmore se připravoval závod štafet na 4x10 km volně. V noci před štafetovým závodem oproti předpokládanému oteplení naopak výrazně přituhlo, stopa byla ráno zledovatělá a rychlá. Podle toho trenér Bohuslav Rázl změnil původní nominaci, vsadil na odvahu a „sjezdařské“ kvality. Na první dva úseky odvážně nasadil nováčky Radima Nyče a Václava Korunku. Tah to byl trochu riskantní, ale jak se ukázalo, vyplatil se. Tito dva nováčci se mu odvděčili výborným výkonem.

Štafetu rozjížděl Radim Nyč a předával na šestém místě, i přesto, že zlomil kousek před vjezdem na stadion hůl. To viděl tehdejší servisman Jan Weisshäutel a vzal z buňky náhradní. Než Radim objel s jednou holí stadion, který byl docela dlouhý, Honza přeskákal přes hlediště až dolů k trati a tam mu přes plot podal náhradní. Ze stadionu již vyjížděl Radim s novou. Druhý člen Václav Korunka naši štafetu posunul na svém úseku již na třetí místo. Zkušená dvojice Pavel Benc s finišmanem Ladislavem Švandou nečekané medailové umístění pohlídali. Pavel Benc předával také na třetí pozici, kdy musel odolávat za zády finišujícímu Noru Ulvangovi a Italu Vanzetovi, a zkušený Ladislav Švanda si pak třetí příčku uhlídal před dotírajícím Italem De Zoltem. Díky třetímu místu za Švédskem a Sovětským svazem se postaralo naše kvarteto o historicky první mužskou olympijskou medaili v běhu na lyžích pro tehdejší Československo. Při této příležitosti je třeba připomenout zkušeného trenéra Bohuslava Rázla (1938). Ten sbíral trenérské zkušenosti jako bývalý závodník nejprve v severské kombinaci, ale později se prosadil u ženské běžecké reprezentace, kdy jeho svěřenkyně Blanka Paulů vybojovala na MS ve Falunu 1974 stříbrnou medaili v běhu na 5 km a svým výkonem přispěla i k bronzové medaili ve štafetě. Jako její osobní trenér má podíl na zisku stříbrné medaile ve štafetě na ZOH v Sarajevu 1984. Tento medailový výsledek s mužskou reprezentací pod vedením Bohouše Rázla však nebyl poslední.

Radim Nyč na trati olympijského závodu v roce 1988

Pavel Benc s olympijskou medailí z Calgary v roce 1988

Hned v příštím roce trochu obměněná sestava naší štafety obhájila bronzovou medaili ještě na mistrovství světa ve finském Lahti.

Jak vzpomínají účastníci štafety na závod po třiceti letech? Otázky pro medailisty

1. Jak vidíte zpětně po třiceti letech úspěch štafety na ZOH v Calgary 1988? 2. Odpovídal tehdejší výsledek aktuální výkonnosti před štafetou všech čtyř závodníků? 3. Můžete popsat svoje pocity z průběhu závodu, v cíli a následující oslavy? 4. Jak jste na tom s lyžováním v současné době? Stále vás láká bílá stopa?

1. úsek štafety

2. úsek štafety

Radim Nyč

Václav Korunka

Narozen v roce 1966 v Liberci Nejlepší výsledky: 3. místo ve štafetě na ZOH v Calgary 1988 3. místo ve štafetě na MS v Lahti 1989 6. místo na 50 km volně na ZOH v Albertville 1992 Svoji lyžařskou kariéru ukončil: 1993 Zařazení do osobního života: Majitel sportovního obchodu

Narozen v roce 1965 v Jilemnici Nejlepší výsledky: 3. místo ve štafetě na ZOH v Calgary 1988 3. místo ve štafetě na MS v Lahti 1989 13. místo na 50 km volně na ZOH v Albertville 1992 9. místo na 50 km volně na MS ve Falunu 1993 Svoji lyžařskou kariéru ukončil: 1999 Zařazení do osobního života: Lyžařský trenér a servisman

Radim Nyč na startu firemního závodu v rámci Jizerské 50

Bronzovou medaili ze ZOH jsem považoval za úspěch už v době jejího zisku a z pohledu třicetiletého odstupu ji považuji za úspěch i dnes. A ještě více mě potěšilo zopakování tohoto umístění před osmi lety ve Vancouveru, kde jsem si to mohl užít i jako osobní trenér Jirky Magála. Takže si říkám, že mám medaile vlastně dvě a obě z Kanady.

Václav Korunka již v roli trenéra

2. 1.

Když si na to vzpomenu, za jakých okolností to všechno vlastně vzniklo (byl jsem jako nováček na poslední chvíli nominován na olympiádu. O mojí nominaci do štafety rozhodlo jen pár desetin vteřiny den před startem štafety), tak to je pro mě pořád krásný zážitek.

Štafeta je vždy trochu jiný závod. Papírově jsme nebyli určitě favorité na medaili, i když rok předtím byli kluci na MS v Oberstdorfu ve štafetě čtvrtí.

Z průběhu závodu si pamatuju hlavně na dva okamžiky. Poprvé na to, jak se mi povedl start. Najednou jsem byl na konci startovní roviny s mírným náskokem první, z čehož jsem byl až trochu zaskočený. Podruhé, když mi při průjezdu do druhého 5km okruhu zlomil Pal Gunnar Mikkelsplass hůl. To mi najednou proběhly všechny špatné myšlenky hlavou, co se mi to sakra mohlo stát?

Bílá stopa mě pořád láká. Běžky mám stále moc rád a užívám si je hlavně proto, že už si jedu, jen kdy chci a také jak jenom já chci.

Vzpomínám si, že jsme díky prozíravosti našeho trenéra Bohouše Rázla hodně pilovali bruslení, což byla technika tehdy vlastně ještě v plenkách. Myslím, že jsme na tom vydělali, protože se bruslili všechny čtyři úseky. V té době se celému našemu reprezentačnímu družstvu v bruslení dařilo. Dokonce se musel jet nominační test, kdo pojede. A zase – ve Vancouveru 2010 se vlastně taky na poslední chvíli rozhodovalo, kdo nakonec jeden z bruslařských úseků pojede.

V závodě jsem jel, co to šlo, udržet se, předjet, v závěru zrychlit, předat vpředu a v kontaktu, to se povedlo. Svůj úsek jsem si rozhodně „neužíval“, jak se dnes obvykle říká, všichni jsme jeli „na krev“, pak jsem jen u ostatních úseků doufal a vyšlo to. A potom radost a úžasné vyhlášení před naplněným náměstím. Ale vše je pod oparem 30 let, je to dlouho. Ale teď mi to připomněla dcera, když v Calgary vyfotila tabulku s našimi jmény na pamětním místě, kde vyhlášení probíhalo.

V bílé stopě jsem jako trenér po ukončení závodní kariéry zůstal dost dlouho, je to teprve druhý rok, co jsem vyměnil neukotvený způsob života za klidnější režim v kanceláři. Úplný řez jsem však zatím nedokázal udělat. Sleduji aktivně dění v lyžování i pracovně, tu a tam pomůžu v servisu a nakonec ano – občas si chodím zalyžovat do Jakuszyc. Tamní tratě mám rád.

10 ELITE

3. úsek štafety

4. úsek štafety

Pavel Benc

Ladislav Švanda

Narozen v roce 1963 v Jablonci nad Nisou Nejlepší výsledky: 3. místo ve štafetě na ZOH v Calgary 1988 5. místo na 50 km volně na MS ve Val di Fiemme 1991 8. místo na 50 km volně na ZOH v Albertville 1992 7. místo na 50 km volně na MS ve Falunu 1993 Svoji lyžařskou kariéru ukončil: 1997 Zařazení do osobního života: Předseda úseku běhu na lyžích Svazu lyžařů ČR

Narozen v roce 1959 v Praze Nejlepší výsledky: 9. místo na 50 km volně na MS v Oberstdorfu 1987 3. místo ve štafetě na ZOH v Calgary 1988 15. místo na 50 km volně na ZOH v Calgary 1988 3. místo ve štafetě na MS v Lahti 1989 Svoji lyžařskou kariéru ukončil: 1988 Zařazení do osobního života: Lyžařský trenér

I přesto, že to je již poměrně dlouhá doba, tak s úspěchem a ziskem medaile jsou spojené příjemné vzpomínky a zážitky na celý sportovní život. V dnešní době to člověk bere jako jednu etapu života, kterou věnoval sportu. A díky našim trenérům, zejména Bohoušovi Rázlovi, naše tréninkové úsilí vyvrcholilo v zisk olympijské medaile.

Pavel Benc v současnosti v roli

Byli jsme poměrně výmanažerské konnostně vyrovnaní, včetně náhradníka Petra Lisičana a to rozhodlo o stabilitě celého týmu. To, že jsme byli dobře připraveni pro štafetu, se projevilo už v předolympijské sezóně, kdy jsme na MS 1987 v Oberstdorfu obsadili ve štafetě 4. místo, a tímto výsledkem jsme ukázali lyžařskému světu, že jsme také nebezpeční a silní jako celý tým.

V průběhu závodu jsem byl soustředěný pouze sám na sebe a okolí jsem moc nevnímal. Vše ze mě opadlo po předávce, pak jsem začal sledovat závod. Pro mě byla trochu smůla, že jsem si neužil vyhlašování na stadionu, jelikož jsem seděl na dopingové kontrole. Ale samozřejmě radost, uspokojení a uvědomění si skvělého výsledku přicházelo možná trochu postupně s odstupem doby. Jelikož nás čekaly další závody a následně pokračoval SP, tak se o velkých oslavách nedá mluvit. Velmi příjemné bylo přivítání na letišti, kde čekali rodinní příslušníci, fanoušci a funkcionáři.

Chodím si zalyžovat pro radost a zdraví, pracuji v Dukle Liberec a také jako předseda úseku běhu. A tak mám k lyžování stále blízko a jsem tomu hrozně rád.

My jsme měli už několik let před olympiádou ve štafetě docela slušné výsledky. Nakonec i v individuálních závodech někteří z nás zajížděli do třetího místa. A to nebyly náhodné výsledky jednotlivce, tam nás jezdilo do 15. místa pravidelně i více. Tenkrát bylo umístění do 6. místa bráno jako výborný výsledek, kolem 12. místa jako slušný výsledek a do třicítky to byl spíš neúspěch, i když to byly ještě body.

Ladislav Švanda již v roli trenéra

Pravda je, že na té olympiádě výsledky jednotlivců nebyly moc přesvědčivé, ale před ní jsme všichni, kteří jsme jeli štafetu, byli schopni zajet ve Světovém poháru do desítky. A pokud jsou čtyři lidi schopni zajet výsledky do desítky, tak ti jsou schopni zajet ve štafetě na medaili. Samozřejmě to musí v ten den sednout všem, všichni musí jet dobře a musí přijet společně s ostatními. To je to, co se nám v podstatě povedlo všem. I z tohoto důvodu trenér postavil na první dva úseky ty méně zkušené, aby se snažili udržet ve skupině, což se i přes zlomenou Radimovu hůlku povedlo.

Já jsem byl nejstarší a měl jsem ze všech členů naší štafety nejvíce zkušeností, takže jsem jel až poslední úsek. Tehdejší trať s dlouhým kopcem mi maximálně vyhovovala. Po výjezdu ze stadionu se jelo skoro tři kilometry do kopce, následoval prudký sjezd zpátky ke stadionu a nájezd do druhého kola. Za mnou jeli závodníci, kteří patřili do extra špičky, a tak jsem neměl moc na vybranou. Moje taktika byla nenechávat nic náhodě, v prvním kole vylítnout na kopec co nejrychleji a udělat si náskok, aby už neměli čas mě dojet. Kdyby mě viděli pár sekund před sebou, tak by mě snadněji dojeli. Věděl jsem, že když jim ujedu, tak už budou bojovat pouze o další umístění. To se mi povedlo, udělal jsem si náskok přes 30 sekund, oni za mnou naopak začali taktizovat a já ten náskok ještě navýšil. Zpočátku jsme si ten výsledek ani neuvědomovali. Že jsme získali první mužskou medaili na olympiádě, jsme ocenili až zpětně.

Teď jsem v rakouském Ramsau, kde trénuji malé děti i několik juniorů. Běžecké lyžování tady bylo na útlumu, ale v současné době se základna zase pomalu rozšiřuje. Tratě mám skoro před domem, a tak jsem na lyžích aspoň v zimě vlastně denně.

Pavel Benc v době, kdy ještě závodil

Jak je vidět, jen stěží se někdo může rozloučit s krásným sportem, jako je běh na lyžích, natož naši medailisté z Calgary i po třiceti letech.

12 ELITE

Členové bronzové štafety a realizační tým se společně sešli po letech v Peci pod Sněžkou a zavzpomínali na ZOH ve Vancouveru

Společný sen, který překonal individuální úspěchy –

BRONZOVÁ ŠTAFETA Z VANCOUVERU

TEXT: TOMÁŠ HAISL FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Martin Jakš, Lukáš Bauer, Jiří Magál a Martin Koukal společnými silami napsali jeden z nejslavnějších příběhů českého běžeckého lyžování. Veleúspěšná generace závodníků si splnila sen, když na olympijských hrách 2010 ve Vancouveru vybojovala ve štafetě senzační bronz. Osm let po památném závodu zbyl z tehdejšího týmu jen jediný. Do dějiště Her v Pchjongčchangu z této party zamíří už pouze Jakš.

„S

enzace! Fantazie! Nečekaný bronz!“ hlásaly titulky těch největších českých médií po úspěchu, který byste v předolympijských prognózách v kolonce největších medailových nadějí hledali nejspíš marně. Přesto diváci, kteří se ve středu 24. února 2010 rozhodli večer strávit u televizních obrazovek při fandění české štafetě, určitě nelitovali. Po dvou hodinách obrovských nervů se mohli oddat euforii a oslavám olympijské medaile. Medaile, která byla dlouho společným snem ohromně silné generace běžců na lyžích. Bauer, Magál, Koukal, Jakš. Že má tahle parta velký potenciál, se obecně dlouhodobě vědělo. Jednotliví členové reprezentace o tom pravidelně přesvědčovali v individuálních závodech, týmový úspěch byl ale dlouho zapovězený. Na stupně vítězů chtělo české kvarteto útočit už na olympijských hrách v Turíně v roce 2006, nako-

nec z toho ale bylo až deváté místo. Další šance nesmazatelně se zapsat do historie přišla o tři roky později na domácím mistrovství světa klasických lyžařů v Liberci. Ani tam to nevyšlo. Olympijské hry ve Vancouveru však přinesly tu nejsladší satisfakci. I když to zprvu štafetového závodu na 4x10 kilometrů vůbec slavně nevypadalo. Tehdy třiadvacetiletý benjamínek v jinak zkušenostmi ošlehaném týmu Martin Jakš na prvním úseku ztratil 27 vteřin. Sen o české medaili se nad kanadským Whistlerem pozvolna rozplýval. Jenomže pak na trať vyrazil Lukáš Bauer. Tradiční hlavní tahoun štafety, který už měl na hrách ve Vancouveru na kontě jednu individuální medaili. Pár dní před týmovým závodem vybojoval bronz na volné patnáctce. A že se pod pěti kruhy potkal s velkou fazonou, potvrdil znovu. Hned během první poloviny svého úseku

dokázal ztrátu smazat, dotáhl se na čelo a Jiřímu Magálovi předával na fantastickém druhém místě s odstupem pouhých šesti vteřin na vedoucí Švédsko. „Vybavím si, že když jsem dojel svůj úsek, byl to chaos, vydejchal jsem se a rychle se převlékl. Jirku Magála jsem tedy neviděl, ale pak jsem s napětím sledoval Martina Koukala v posledním úseku, jestli to doveze na medaili,“ vzpomíná Bauer. Nejzkušenější člen, který se podle vlastních slov celou sezónu nepotýkal zrovna s oslnivou formou, dokázal sám sebe nastartovat v ten nejlepší možný moment. S vypětím všech sil Magál udržel českou štafetu ve vedoucí trojce. Soupeři navíc postupně odpadali, čtvrté Německo po předposledním úseku ztrácelo už přes půl minuty. Poslední ze slavného českého kvarteta, Martin Koukal, vyrážel do závěrečného úseku s jasným

13 úkolem. Olympijská medaile najednou byla tak blízko. Následovalo obrovské drama až do samotného konce. Ze zadních pozic se dopředu i přes Koukala prohnal norský expres Petter Northug. Český závodník v sobě však našel poslední síly a ve strhujícím závěrečném finiši před sebe nepustil nepříjemně dotírajícího Francouze Emmanuela Jonniera. Do cíle přivezl bronz. Vyčerpáním padl k zemi a takřka okamžitě byl zavalen těly ostatních členů štafety. České oslavy mohly začít! „Přijde mi to už strašně dávno, ale moc dobře si vybavuju tu následnou euforii. Olympiáda pokračovala dál, a tak nemohla proběhnout úplně taková oslava, kterou by si to zasloužilo, ale i tak jsme si to strašně užili,“ říká Jakš. Všichni členové štafety se shodují, že navzdory svým individuálním úspěchům patří právě bronzová medaile z Vancouveru v hierarchii jejich trofejí úplně nejvýš. „Štafetový úspěch je pro mě vrchol. Byli jsme dobrá parta, táhli jsme za jeden provaz a medaile na olympijských hrách byl náš velký společný cíl. Ta radost, která vládla po závodě ve Vancouveru, se s osobním úspěchem vůbec nedá porovnat,“ má jasno Koukal. „Rozdíl je v tom, že to je úspěch celého kolektivu, nikoliv jednotlivce. Jakmile se uspěje ve štafetě, tak se raduje kompletně celý tým, je to prostě nejvíc,“ připojuje se Bauer. Kouzlo této úspěšné party spočívalo především v týmovém duchu, kamarádství a pohodové atmosféře, která v reprezentaci vládla. „Občas si vzpomenu a hned bych jel znovu na soustředění, kde byla spousta srandy, i když se tvrdě makalo,“ vzpomíná Magál. „Byli jsme fantastická parta. Měli jsme se navzájem rádi a bylo nám spolu dobře. Trávili jsme pohromadě půl roku v kuse několik let za sebou. Vzpomínám na to často, rád bych tu dobu vrátil, ale nikdo nemládneme,“ říká Koukal. „Byly momenty, kdy jsme si lezli na nervy, tak to asi bývá v každém kolektivu. Půl roku na cestách, neustále spolu, nějaká ta

ponorka musela přijít. Ale byli jsme skvělá parta,“ doplňuje Bauer. Kromě nadstandardních vztahů stála za mnoha úspěchy této generace především také velká dřina, poctivá práce a tvrdý trénink, který měl v režii tehdejší reprezentační kouč Miroslav Petrásek. „Sešla se parta výjimečných sportovců. Když jsem k reprezentaci přišel, chtěl jsem vybudovat tým se silným servisním i lékařským zabezpečením. To se nám podařilo a myslím, že jsme v tom trochu předběhli dobu,“ říká Petrásek. „Navíc jsem byl tenkrát magor a trénovali jsme fakt hodně,“ dodává se smíchem. Osm let od bronzového závodu z tehdejšího týmu zbyl už jen jediný – Martin Jakš. Zatímco ve Vancouveru byl benjamínkem, v Pchjongčchangu bude suverénně nejzkušenějším členem olympijské výpravy běžců na lyžích. Jeho bývalí parťáci mu budou držet palce u televize, i když u vrcholového sportu většinou zůstali. Bauer ukončil reprezentační kariéru po minulé sezóně a nyní se věnuje svému týmu dálkových běžců, Koukal působí na Svazu lyžařů ČR jako trenér juniorské reprezentace. Pouze Magál se od lyžování vzdálil. Je zaměstnán v armádě, konkrétně v 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci. „Sportovní život už je pro mě na vedlejší koleji, maximálně jezdím do práce na kole, to je tak všechno,“ směje se. Jak se bronzoví hoši z Vancouveru postupem času změnili, může asi nejlépe posoudit trenér Petrásek. Od doby, kdy je začal trénovat, uběhlo už více než dvacet let. „Já si myslím, že se obecně lidi charakterově moc nemění. To platí i o klucích. Jirka je spokojený, baví ho práce, dodělává teď školu, Lukáš si jde svou cestou dálkových běhů, Jakšík je pořád neskutečně hodný a poctivý kluk a Kukín se našel v trénování mládeže, pro mladé závodníky je vzorem. Je to asi pořád stejné, nebo hodně podobné. Ale samozřejmě každý s přibývajícím věkem vyzraje, já už taky nejsem tak vostrej,“ směje se vyhlášený kouč.

Naše současné jedničky v běžeckém lyžování

Martin Jakš

Petra Nováková

Nejzkušenější člen reprezentace běžců na lyžích, jediný dosud aktivní pamětník bronzové olympijské štafety z Vancouveru. Premiéru ve Světovém poháru si odbyl v roce 2005, jeho dosavadním maximem v prestižním seriálu je třetí místo z roku 2008. Tutéž sezónu navíc dosáhl na titul mistra světa v kategorii do 23 let. V letní přípravě se mu tentokrát vyhýbala zranění, díky tomu hned v prvním podniku SP v Ruce bodoval. Pak sice musel několik závodů vynechat kvůli nachlazení, ale na Tour de Ski se mu dařilo, v celkovém hodnocení obsadil 16. příčku.

Velký talent českého běžeckého lyžování v minulosti často trápily zdravotní problémy. Nejinak tomu bylo také v létě, kvůli bolavé kyčli musela vynechat i první závody Světového poháru. Pak ale do seriálu vlétla ve velkém stylu a hned na svém prvním podniku sezóny v Davosu příjemně šokovala třináctým místem. Skvěle si vedla také na Tour de Ski, ve stíhačce v Lenzerheide se vešla do TOP10, když doběhla devátá, celkově na Tour brala 13. pozici. Nebýt smůly v podobě vypnuté lyže v jednom ze závodů, mohla na tom být i lépe.

6. 9. 1986

17. 8. 1993

14 ELITE

Představujeme

TALENTY

Představíme vám další dva talentované sportovce v dorostenecké kategorii, kteří mají ledacos společného. Lyžování mají v krvi, díky své rodině, a oba kombinují dva sporty. Gabriela Masaříková – běžkyně na lyžích a biatlonistka, Tomáš Lukeš – běžec na lyžích a fotbalista.

TEXT: ADÉLA BOUDÍKOVÁ FOTO: ARCHIV GABRIELY MASAŘÍKOVÉ

Vzor, či vzdor?

e to náhoda, že se nadějná biatlonistka jmenuje Gabriela, že je jejím tréninkovým střediskem areál v Břízkách v Jablonci nad Nisou a její rodič je stříbrný medailista ze štafety?

Gabriela Masaříková Narozena: 8. října 2002 Kategorie: Dorostenka mladší Bydliště: Krásná u Pěnčína Oddíl: SKP Jablonec Trenér: Aleš Lejsek, Jan Hanus, Ivan Masařík Škola: Základní škola Arbesova v Jablonci nad Nisou Gabriela se ještě loni účastnila některých závodů Českého poháru v běhu na lyžích a čtyři z nich vyhrála

Gabča začínala s během na lyžích a od letoška se plně soustředí pouze na biatlon. Vloni na jaře změnila vše: hlavní disciplínu, trenéra a zbraň. Přesunula se z běhu na lyžích už pouze na biatlon, z žáků přestoupila do kategorie dorostenců a po tříleté zkušenosti se vzduchovku ji vyměnila za dospěláckou malorážku. „S malorážkou mi to jde možná i líp než se vzduchovkou. Rozdíl to ale určitě je, největší zejména v tom, že už střílíme i ve stoje,“ tvrdí Gabriela. Že má na střelbu talent, dokazuje svému trenérovi Alešovi také během tréninků na střeleckém trenažeru, kde je možné vidět, jak správně najíždí zbraní na terč a jaký má Gabča prokazuje střelecký talent a s malorážkou se rychle sžila

cit při práci na spoušti. Trenér přirovnal šikovnost střelby mladé biatlonistky Veronice Vítkové, která už ve svých začátcích prokazovala střelecké kvality. Jak hodnotí svého trenéra Gabriela? „Aleš si prošel ve spoustě věcí tím co my a dokáže nám o tom opravdu hodně říct. Zařizuje nám vše potřebné i to, co by pro nás dorostence nebylo potřeba.“ Díky tomu, že mladá biatlonistka začínala s během na lyžích, nezaostává ani v technice jízdy, kde řeší už jen drobné detaily, aby se dopracovala k ideálu. Vyniká důležitou vlastností, a to vytrvalostí. „Většina tréninků mě baví, ale najdou se také ty, které mě nebaví vůbec. Občas mi v tréninku něco chybí, tak to sama dotrénuji, když cítím, že je to potřeba,“ tvrdí sportovkyně. V září ji ale břibrzil EB virus, kvůli němuž musela sport na necelé dva měsíce vysadit. „Sport mi moc nechyběl. Sice nebylo úplně dobré, že jsem onemoc-

něla takovou nemocí před sezónou, ale možná mi i prospělo, že jsem si odpočinula,“ přemýšlí. Nyní už je opět v popředí výsledkových tabulek a vzhlíží k mistrovství ČR. Gabča studuje posledním rokem základní školu, kde je zařazena ve sportovní třídě. Mají pouze 4 hodiny tělocviku týdně, ale učitelé jí vychází vstříc, když odjíždí na soustředění a závody. Vedle studia na základní škole stíhá 5–6 odpoledních tréninků týdně. Dorostenecká a juniorská kategorie v SKP Jablonec je početná, takže Aleši Lejskovi pomáhá ještě Jan Hanus a Ivan Masařík, otec Gabriely, bývalý biatlonista a dvojnásobný stříbrný medailista ze štafety z mistrovství světa. Podle Ivana se dcera nachází ve věku, kdy jsou rodiče ti, kteří mají úplně zcestné názory, a proto není moc nadšená, že tatínek trénuje její skupinu. Jeho rady ji moc nezajímají a radši poslouchá Aleše. Gabriela však má ve svém otci vzor, ale jak sama přiznala, dříve to bylo daleko intenzivnější. Možná proto, že si otec vyzkoušel sport na profesionální úrovni a ví, co obnáší, dceru do ničeho netlačí. Když se výsledek nepovede, tak se nepovede. Biatlon talentovanou závodnici baví, v tom má jasno. Kdysi prozradila rodičům svůj sportovní sen, kterého by chtěla dosáhnout a na kterém zřejmě stále pracuje. Chce být druhou Gabrielou?

TEXT: VÁCLAV HAMAN FOTO: ARCHIV ČKS SKI JILEMNICE

Když fotbal není číslo jedna

a jilemnickém Sportovní gymnáziu studuje a trénuje velmi silná skupina mladých nadějných lyžařů. Jilemničtí trenéři neradi upřednostňují některá jména a lpí na síle tréninkové skupiny, na tzv. výkonnostní pyramidě a víře, že pouze z ní mohou vzejít skuteční sportovci. Přesto však z této skupiny vyniká jedna postava, a to nejen svým takřka dvoumetrovým vzrůstem, ale i svými výkony a výsledky. Jmenuje se Tomáš Lukeš, přezdívaný Lukesini.

Tomáš Lukeš Narozena: 14. června 2000 Kategorie: Dorostenec starší Bydliště: Jilemnice Oddíl: ČKS SKI Jilemnice Trenér: Václav Haman Škola: Gymnázium a SOŠ Jilemnice

Tomáš Lukeš vyniká mezi závodníky nejen svými výkony, ale také dvoumetrovým vzrůstem

Jak sám říká, k lyžování se dostal vlastně náhodou. Ke sportu ho v šesti letech přivedl jeho otec, díky kterému začal hrát fotbal za Sokol Martinice. Mimochodem Tomáš je stále aktivním hráčem, i když s přibývajícm věkem, náročností tréninků a dalšími povinnostmi je kombinace lyžování a fotbalu stále těžší a těžší. Na otázku, proč si vybral právě lyžování, odpovídá Tomáš po svém: „Lyžování jsem začal provozovat kupodivu náhodně. Na fotbale jsem vždy vynikal svou výkonností a běhavostí. Jednou jsem se ocitl na letním tréninku s lyžaři, kde se zrovna hrály hry a běhaly se štafety. To se mi zalíbilo. Začátky byly krušné, jelikož jsem nebyl zvyklý na poněkud těžší režim a musel jsem pochytit i pár jiných lyžařských zvyklostí (například prvních pár měsíců jsem chodil na tréninky v teplácích a bez pití). Pokračoval jsem v tom tedy nadále, hlavně díky podpoře mé rodiny, která má lyžování v krvi. Můj prastrýc Zdeněk Ciller trénoval ženskou lyžařskou reprezentaci, moje prateta Milena byla jeho svěřenkyní a posléze se stala rovněž trenérkou. Oba moji rodiče v mládí závodili na lyžích. K tomu všemu byly, jsou a nadále budou v Jilemnici ideální podmínky, prostředky a klub jako takový.”

ve výsledkových listinách na přelom první a druhé desítky. Nevzdal to, pracoval na sobě a především se sportem nadále bavil. V roce 2016 již obsadil pětkrát druhé místo na mistrovství ČR a v závodech Českého poháru, přidal ještě třikrát třetí místo. V celkovém hodnocení Českého poháru obsadil druhé místo a spolu se svými kamarády a spolužáky, tehdy ještě ze základní školy, dokonce vyhráli štafetu mladších dorostenců. V roce 2017, kdy věkově patřil již mezi starší dorostence, obsadil třikrát druhé a jednou třetí místo na mistrovství ČR a v závodech Českého poháru. V přípravě na právě probíhající sezónu byl Tomáš houževnatý, nevynechal žádný trénink, poctivě plnil a pokoušel se navyšovat tréninkové dávky a kýžený efekt se dostavil. V červnu 2017 se nominoval na atletické mistrovství republiky, kde obsadil v prestižním běhu na 1 500 m skvělé 5. místo a v běhu na 3 000 metrů 12. místo. Suverénním způsobem vyhrál mistrovství republiky na kolečkových lyžích, testy SCM a poslední prověrkou před odjezdem na sníh byl, pro Jilemničáky prestižní, Jilemnický kros, kde suverénně zvítězil v kategorii dospělých. V právě probíhající sezóně sbírá vavříny v závodech Českého poháru a okusil i mezinárodní scénu. Na mezinárodních závodech U18 FIS OPA v St. Ulrichu am Pillersee obsadil 1. a 2. místo. Tomáš je nepřehlédnutelný nejen v závodech, ale i mimo ně. Na gymnáziu spolu s kamarády provozuje školní bufet „Labužník“, hraje fotbal a především neustále baví své okolí vtípky. A co bude dál s tímto mladým sportovcem? Možná nadějí českého lyžování? Možná, jak říká bývalý reprezentační trenér Míra Petrásek, novým Jakšíkem? Na tuto otázku odpověděl sám sportovec: „V budoucnu chci na sobě maximálně pracovat, realizovat se jak po fyzické, tak psychické stránce, úspěch by měl následně přijít. Stát se výkonnostní mašinou a samozřejmě vyhrávat závody.” Držme mu tedy palce, ať mu nadšení a láska ke sportu vydrží.

Od svých devíti let se tedy stal opravdovým lyžařem a začal se účastnit, pod vedením trenéra Václava Korbeláře, závodů, stejně jako spousta jeho vrstevníků. První úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Prvním republikovým závodem bylo v roce 2012 finále závodů HNKN (Hledá se nová Kateřina Neumannová). „Necítil jsem jakoukoliv šanci, byl velice nervózní, přesto jsem se z dosti početného startovního pole závodníků z celé České republiky umístil dvakrát na třetím místě, což pro mě byla velká senzace a motivace do budoucna,” vypráví Tomáš. Po úspěších v žákovských kategoriích přišel přestup do té dorostenecké. Změna trenérů, režimu, systému a především rychlý růst a dospívání Tomáš na stupínku nejvyšším, ve výsledcích často deklasuje své vrstevníky odsunulo Tomáše na rok rozdílem třídy

Jakub Flejšar s dcerou a svým dílem vytvořeným k jubilejnímu 50. výročí Jizerské 50, v Oblastní galerii Liberec

16 ELITE

TEXT: ADÉLA BOUDÍKOVÁ FOTO: ARCHIV JAKUBA FLEJŠARA

MUŽ mnoha tváří

Asi málokdo ví, kdo je tvůrcem známého knírku Evy Samkové. Ano, je to její osobní trenér a umělecký sochař Jakub Flejšar. Prototyp renesančního člověka, kterých na světě není mnoho a je potřeba si takových lidí vážit. Jakub je totiž nejen výborným sportovcem a trenérem, ale také uměleckým sochařem.

rávě sochařina je jeho hlavní obživou a v ní dokazuje, že je výborným umělcem. Své umělecké vlohy a přístup však přenáší i do sportu a volnomyšlenkářským trenérským přístupem má velký vliv nejen na své sportovce, ale i na rozvoj snowboardkrosu u nás.

Snowboard mu učaroval

Jakub začal jezdit na snowboardu ve čtrnácti

letech, nejprve závodil ve freestylu, později ve snowboardkrosu, který mu přišel férovější. V této disciplíně totiž rozhoduje čas a ne subjektivní názor rozhodčích hodnotících skoky, podobně jako je tomu v gymnastice nebo krasobruslení. Často vyhrává silnější národ než silnější jezdec. Během své závodní kariéry ho neustále pronásledovala nějaká zranění, zlomené měl ledasco, dokonce kvůli jednomu pádu přišel o ledvinu.

Trenéři Evy Samkové, zleva Marek Jelínek a uprostřed Jakub Flejšar

„Je to kontaktní sport, stává se to často,“ vzpomíná Jakub smířeně pro novinky.cz. Proto později, už jako trenér, spolupracoval s profesorem Pavlem Kolářem a jeho fyzioterapeuty na promyšlenějším a bezpečnějším pohybu ve své disciplíně: „Za nás nic takového nebylo, ani jsme neposilovali,“ dodává. Díky příchodu trenéra Marka Jelínka, bývalého gymnasty a kaskadéra, právě na bezpečnosti zapracovali. „Smál se nám, jak se špatně hýbeme, a rozebíral s námi pohyby. Napřed jsme si ho platili sami, pak aspoň částečně svaz,“ vybavuje si. Jakub byl vždy zapálený do více druhů aktivit, nejen sportovních, a bavilo ho plno dalších věcí. Proto se v počátcích jeho trenérské kariéry dohodli, že se bude starat o mladé svěřence, kteří nejsou časově tak nároční jako dospělí reprezentanti. Tehdy k němu přišla mladičká Eva Samková. Jakub přiznává, že není klasickým trenérem, který své sportovce honí a křičí na ně. Zřejmě se i v tomto přístupu projevuje jeho umělecká stránka. „Jsem hodně benevolentní a nechávám ty, s nimiž pracuji, aby se sami rozhodovali, do jaké míry moje rady přijmou. Tahle svoboda podle mě ke snowboardingu patří. Neuznávám dril, ale kreativitu,“ tvrdí. Jak přišla Eva Samková ke svému typickému knírku? Tvůrcem byl její kreativní trenér. „Na olympiádě mě pak napadlo namalovat ho v barvách trikolory. Byl jsem ale tehdy nervózní a nakreslil jsem jí ho křivě,“ vzpomíná. Již od ZOH v Soči se snaží trenéřinu odsunout na druhou kolej. Je to sochařina, která

Jakub Flejšar Narozen: 27. června 1980 v Praze O Jakubovi: Je vnukem významného českého grafika Josefa Flejšara, jeho maminka Daniela Flejšarová, rovněž absolventka UMPRUM, je známá módní návrhářka. Vyrůstal v jejím druhém manželství s malířem Pavlem Roučkou. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, působil v ateliéru profesora Jiřího Beránka. Svá díla vystavuje od roku 2000. Je také bývalým úspěšným českým reprezentantem ve snowboardkrosu. Od roku 2009 působil jako trenér juniorů, včetně tehdy několikanásobné juniorské mistryně Evy Samkové. V současnosti je stále jejím trenérem, navíc strůjcem a duší sdružení Czech Snowboardcross team a organizátor kempů pro snowboardovou veřejnost.

ho živí a chce se také věnovat své rodině. Stále však Evu Samkovou doprovází. Díky jejím úspěchům je k tomuto sportu přitahováno stále více dětí. Právě po minulé olympiádě byl velmi spokojený a konstatoval: „Už se nás na závodech nesešlo třicet jako v předchozích letech, ale kolem stovky. Včetně dětí. Určitě v tom sehrálo významnou roli to, že Eva vyhrála olympiádu. Hodně lidí přijelo, aby si s ní zajezdili.“ Jako trenér je úspěšný, ale často nad trenérskou praxí pochybuje: „Nejsem vystudovaný trenér, ale sochař. Trénování mi možná jde, ale ve snowboardingu jsou jasně formulované věci, kterých se musíte držet, má-li se dostavit výsledek. V umění to tak není, tam si sám pro sebe musím hledat cesty a důvody, proč věci dělám. A právě to hledání mne baví.“ Jako trenér často staví snowboardkrosové tratě. Snaží se, aby byly jednoduché a nikomu se na nich nic nestalo. Nejvíce spokojený je se svou tratí na Dolní Moravě v Jeseníkách. I v tomto případě využívá svého uměleckého talentu, protože jeho specializací na VŠ byl tzv.

land-art, který se zaměřuje na tvorbu uměleckých děl v nedotčené přírodě.

Umění má v krvi

„Od dětství jsem se pohyboval v uměleckém prostředí. Děda mě učil kreslit, toho jsem moc obdivoval, měl nádherně rozmáchlou picassovskou ruku. Vliv na mě měla i máma, i když k oděvnímu návrhářství žádný vztah nemám. Je to pro mě moc umělý svět. V oblékání je pro mě rozhodující pohodlí, ne nějaké výtvarné kvality,“ přiznává. „Ovlivnil mě i Pavel Roučka a kamarádi rodičů, kteří byli z uměleckého prostředí a na jejichž výstavy jsem chodil. Vím, že jsem to měl jednodušší než mnoho jiných. Měli jsme chalupu v Jizerských horách, kde jsme každý rok připravovali dřevo na topení. Hrál jsem si s různými kousky dřívek, skládal jsem je a slepoval, pak jsem z nich rodičům vyráběl dárky.“ Po gymnáziu přemýšlel, co dál, a volba padla na sochařinu. „Děda mi to vymlouval, že se neuživím. Chtěl, ať zkusím taky grafiku. Já ale cítil, že pokud něco v umění budu dělat, tak

Nákres sochy Padlého lyžaře před realizací a finální socha před Oblastní galerií v Liberci

jedině práci s materiálem. Nejsem však klasický sochař, co někomu vytesá portrét, baví mě tvary vymýšlet na základě materiálů a jejich struktur. Kámen poskládám, ale bušit do něj nebudu. Raději věci konstruuju, než hnětu. Líbí se mi narušovat prostor geometrickými tvary a vytvářet tak zajímavý kontrast struktur.“

Výstava SKOL!!!

Jakub Flejšar se stal jedním z umělců a jediným sochařem, který přispěl svými uměleckými díly do výstavy konané ku loňskému padesátiletému výročí Jizerské 50. Vytvořil pozoruhodné objekty z kovových segmentů, které přibližují bojující běžce až na hranici sebezničení. „Nejdůležitější je samozřejmě správně rozložit síly. Přišlo mi zábavné přemýšlet nad Jizerskou padesátkou po svém, tedy nad něčím, co mě – na rozdíl od snowboardu, kterému se věnuji – totálně rozloží, vyčerpá, rozbije… A tak jsem jednotlivé figury rozložil tak, aby dominovaly jen jejich části. Je to navíc ideální možnost, jak je začlenit do výstavního prostoru, protože jej neucpou svou hmotou, a pak je důležité to, že mohou sloužit jako jeho dělicí trojrozměrné prvky.“

šechna umělecká díla výstavy SKOL!!! V si můžete prohlédnout do 29. dubna v Oblastní galerii Liberec.

Poslední akcí seriálu Ski-tour je po Jizerské 50 závod Jelyman. Více informací: ski-tour.cz/jelyman/r6

Petr se zaměřuje nejen na Ironmany, ale i na další ultrazávody v tropických podmínkách i v mrazech

18 ELITE

TEXT: ADÉLA BOUDÍKOVÁ FOTO: ARCHIV PETRA VABROUŠKA

VYTRVALOST

přichází s věkem

Petr Vabroušek patří mezi nejznámější české triatlety. S přibývajícími roky se přesměroval z kratších triatlonů na Ironmany a rozhodně nevypadá, že by chtěl ze svého závodního režimu ubírat.

okončil jsi 188x Ironmana a z toho ses 80x umístil v nejlepší desítce na oficiálních Ironmanech WTC. Neskutečné. Moc lidí na světě asi nezaběhlo 188 maratonů a ty sis k tomu v každém závodě navíc přidal ještě 180 km na kole a 3,8 km plavání. Není mým cílem vytvořit světový rekord v počtu absolvovaných Ironmanů, byť jsem v tuto chvíli asi druhý za jedním Kanaďanem. Prostě rád závodím. A místo Ironmanů si rád občas pro zpestření střihnu třeba nějaký horský běh, ultramaraton nebo cyklomaraton. Je ještě něco, co tě může na tomto druhu vytrvalostních závodů překvapit? Kdykoli jsem někde řekl, že ne, tak se to stalo. Zažil jsem toho opravdu dost, ale určitě to ještě není všechno. Je to dlouhý závod ve venkovním prostředí a třech různých disciplínách. Zradit může počasí, příroda, technika, zdraví, pořadatel. Na posledním Ironmanu v Austrálii nám hodinu před startem zrušili plavání, protože na trati kroužili až 2,5 m dlouzí žraloci a byla zrovna jejich doba snídaně. Neměl jsi už někdy halucinace během Ironmana? Tak daleko jsem to nikdy zajít nenechal. Závodím podle plánovaného tempa, výkonu a tepové frekvence. Když je extrémní vedro, tak prostě přizpůsobím intenzitu tak, aby to tělo ještě zvládlo. Sport dělám pro zábavu, ne pro sebezničení. Prý by závodník měl absolvovat maximálně 3 maratony za sezónu, aby stihl zregenerovat. Ironman je asi ještě někde jinde. Kolik bys měl absolvovat Ironmanů za rok a kolika se ve skutečnosti účastníš? Optimum by bylo někde kolem 3–4 Ironmanů

ročně, ale to by mě prostě nebavilo. Představa, že mám v průměru 3 měsíce tvrdě trénovat s vidinou jednoho závodu, mě úplně nenaplňuje. A bylo by to časově mnohem náročnější. Díky pravidelnému víkendovému závodění se přes týden mohu tréninku věnovat výrazně méně a výkonnost se neztrácí. Jakého typu regenerace nejčastěji využíváš? Plavecký trénink. Plavu 4–5x týdně a přestože makám naplno, tak z pohledu cyklistiky a běhání je to skvělá regenerace. Jednou týdně chodím na masáž k Láďovi Vojtkovi (dříve masíroval národní reprezentaci fotbalistek) a po plaveckých trénincích si dávám 10–15 minut v páře nebo sauně s ledovou sprchou. Cítíš, že s přibývajícím věkem je čím dál pomalejší regenerace? Nedostavují se nějaké zdravotní problémy typu únavových Petr nepatří k těm, co to s tréninkem přehánějí, a po každém závodě si umí odpočinout. S přibývajícím věkem je ale pro něj pozávodní regenerace citelně pomalejší

zlomenin, přetížení apod.? Co bývá nejčastějším zraněním u sportovců, co se účastní Ironmana? Řekl bych, že u Ironmana je výrazně méně zranění díky jeho pestrosti a tomu, jak se jednotlivé disciplíny mezi sebou vzájemně kompenzují. Pokud je problém s během, nemusíme to nutně pokoušet a dá se pokračovat i delší dobu v plavání a cyklistice, aniž by celková fyzička výrazně utrpěla. Sám jsem nikdy únavovou zlomeninu ani přetrénování neměl. Ale nepatřím k těm, kteří to s tréninkem přehánějí, a po každém

Petr Vabroušek

Sedí ti víc Ironman nebo dlouhý triatlon (4 km plavání, 120 km kolo, 30 km běh) a proč? Určitě Ironman. Čím delší, tím lepší. Letos bych se chtěl zaměřit na Ultramana. Pokud se kvalifikuji na Floridě, tak se zúčastním listopadového mistrovství světa na Havaji. Jde o třídenní závod v této kombinaci: 10 km plavání + 176 km kolo (první den), 276 km kolo (druhý den) a 85 km běh (třetí den).

Narozen: 27. září 1973 v Praze O Petrovi: Začal se sportem v 10 letech, a to s veslováním. V 16 letech přidal triatlon a v 19 se naplno věnoval pouze triatlonu. Nejprve krátkému a ve 26 letech absolvoval prvního Ironmana. Tyto distance mu učarovaly a už u nich zůstal. V posledních letech si každý rok sezónu zpestřuje novými výzvami (maraton na 100 km v Antarktidě, maraton na Severním pólu, etapový Marathon Des Sables, World Marathon Challenge, Horská výzva, B7,…).

Účastníš se také polárních maratonů, co to obnáší? Především trošku jinou přípravu než na obvykle tropické Ironmany. Zimní běhání na lehko, delší návstěvy kryokomory, testování vybavení a navykání průdušek při dlouhém pobíhání uvnitř mrazicího boxu, zařadit do tréninku hodně dřepů, aby nohy zvládly propadající se sníh.

Vzdělání: Mgr. (Ekonomicko-správní fakulta MU Brno), Ing. (Fakulta managementu a ekonomiky UTB Zlín) Jazyky: angličtina, němčina, základy španělštiny, ruštiny a francouzštiny Oddíl: Titan Trilife Zlín Stav: ženatý, dvě děti Míry: 184 cm, 77–80 kg Záliby: rodina, cestování, jazyky, dobré jídlo, triatlon Manažer: on sám

závodě si umím odpočinout. S věkem je ale pozávodní regenerace citelně pomalejší, a tak je tréninku mezi závody ještě méně než dříve. Závody se mi ale zatím moc omezovat nechce. Jak dlouho po sezóně odpočíváš? Máš vůbec nějaký čas na zimní přípravu? Volno od systematické zátěže si dávám obvykle v prosinci, a to 2–3 týdny. Typickou zimní přípravu už léta neprovozuji, protože už koncem ledna obvykle opět závodím, takže po pauze naskakuji zpět do pestrého tréninku všech tří disciplín. Na dlouhé tréninky, které bývají v zimě základem, prostě nemám čas. Snažím se každý den co nejvíce času trávit se svou rodinou. Nějaký objem jsem za 35 let sportování už nakumuloval a tělo si snad něco pamatuje. Kde nejčastěji trénuješ? Zůstáváš v zimě doma, nebo jezdíš do teplých krajin? Trénuji výhradně doma ve Zlíně. Do tepla jsem v zimě jezdíval i s rodinou, než šel syn Filip do školy. Je mu 18, takže už 12 let jsem na soustředění v teple nebyl. Z hlediska výkonnosti to samozřejmě optimální není, ale opustit rodinu a někde v teple jen sám trénovat, jíst a spát mi přijde jako nesmyslné zabíjení času. Dostaneš se někdy i na běžky? Vzhledem k tomu, že manželka i děti holdují výhradně sjezdovkám, tak se na běžky dostanu

Nejlepší výsledky: 0 vítězství na tratích Ironmana 4 13x mistr ČR na trati Ironmana 2x celkový vítěz Světového poháru v dlouhém triatlonu Celkový vítěz seriálu Horská Výzva (se Zbyňkem Cyprou) 2x 2. na B7 (se Zbyňkem Cyprou) Vítěz maratonu v Antarktidě Vítěz 100km ultra v Antarktidě Vítěz maratonu na Severním pólu 2. na World Marathon Challenge

čím dál méně. O zimním soustředění na běžkách platí totéž, co o tom letním. Ale už jako veslař jsem před 30 lety na běžkách jezdíval hodně, a když je příležitost, tak neopovrhnu. Dokonce jsem jel i nějaké závody. Jezdíš radši klasicky nebo bruslením? Jsem triatlet, takže nejradši střídám oba styly. Klasika je skvělá pro běhání a bruslení zase pro cyklistiku. Plavání rozvíjím pro změnu v posilovně na běžkařském Concept ergometru. Zaměřuješ se v rámci tréninku také na rychlost, nebo to už na tento typ závodů není potřeba a musíš trénovat pouze vytrvalost a sílu? S tím jak stárnu, tak je trénink rychlosti čím dál důležitější. Jde také o ekonomiku pohybu. A právě tyto schopnosti se ztrácejí ve vyšším věku rychleji než vytrvalost. Velkou roli u mne hraje také to, že trénink rychlosti (a síly) zabírá méně času než vytrvalost. Tu tedy nechávám hlavně na delší víkendové závody.

Čím se stravuješ během takto dlouhého závodu? Nemáš někdy místo gelu chuť na rohlík se salámem? O chuti to v závodě moc není. Prostě piju a jím to, co tělo v tu chvíli potřebuje a snadno stráví. Na vývoji tyčinek, gelů a nápojů, které při závodě používám, se díky nadstandardním vztahům se svým partnerem už léta osobně podílím. V závodech tedy volím odzkoušenou jistotu. Jaký věk je optimální pro nejlepší výsledky v Ironmanovi? Záleží, v jakém věku začnete, ale bude to někde mezi 30–35 lety. Pokud ale dáte prvního Ironmana třeba v 50, můžete se klidně zlepšovat až do 60. Co se ti na Ironmanovi líbí? Obecně na triatlonu se mi líbí ta pestrost a dostupnost pro každého. Desetiboj je sice pestřejší, ale kolik z nás má možnost skákat o tyči a vrhat oštěp? Objemy Ironmana jsou pak krásné tím, že jakkoli se zpočátku asi každému jeví jako nepřekonatelné, opak je pravdou. Jen se musí člověk kousnout a jít do toho.

Běžky bývaly pro Petra skvělým tréninkovým doplňkem, teď už na ně nezbývá moc času

Rukavice

LILLSPORT osvědčená skandinávská kvalita Historie značky LILLSPORT sahá až do roku 1936, kdy byla v norském středisku zimních sportů Lillehammer (dějišti zimních olympijských her v r. 1994) založena firma na výrobu sportovních a outdoorových produktů.

námá postava švédského běžeckého lyžování Lasse Granqvist společně s fenomenálními běžci Thomasem Wassbergem a Gunde Svanem zajišťovala pro značku v 80. a 90. letech vývoj a výrobu všech rukavic a doplňků a značka postupem času zcela přešla do švédského vlastnictví firmy Granqvists AB.

Původním záměrem byla změna a modernizace střihů, způsobu šití, kompozice materiálů a hlavně prodloužená životnost, protože profesionální lyžaři běžci měli vždy ve srovnání s volnočasovými uživateli ty nejvyšší nároky a největší spotřebu. Až jako druhotný efekt z této snahy vyplynula vysoká užitná hodnota, která je dnes nejvyšším krédem značky. Určitě výraznou roli v úrovni kvality a flexibility dnešní produkce sehrává fakt udržení výroby ve střední Evropě, využívání místních surovinových zdrojů (losí, sobí, jelení, jehněčí kůže, teletina, vepřovice, kozinka) a zejména důraz na kvalitní dílenské zpracování včetně každodenní přítomnosti majitele ve fabrice. I proto je značka osobním dodavatelem

speciálních modelů nejlepších skandinávských běžců nebo třeba švédské královské rodiny. Jména jako Marcus Hellner, Charlotte Kalla, Oskar Svard, Anders a Jorgen Aukland nebo Kristin Steira jsou některé z mnoha současných skandinávských hvězd, na jejichž osobních modelech vždy před sezónou maká několik specialistů. Více než 100 vítězství ve Světovém poháru nebo na olympijských hrách již získali sportovci mnoha zemí, kteří používají rukavice LILLSPORT. Legendární švédské rukavice obléká také Kateřina Smutná či závodníci a závodnice Vltava Fund Craft Teamu. Do korejského Pchjongčchangu si je přibalila celá výprava slovenských reprezentantů v běžeckém lyžování v čele s Alenou Procházkovou. V celém výrobním procesu se velmi dbá na ochranu životního prostředí a pracovních podmínek lidí podílejících se na výrobě.

LEGEND GOLD

LEGEND SLIM

Závodní rukavice s dlaní ze sobí kůže.

Užší závodní rukavice, vhodná nejen pro dámy.

COACH

„Nesmrtelné” zateplené rukavice s dlaní z losí kůže.

! U M É TN A L P D RÁDOVI... E Ř P K KČ AMA M K E A ONŮ/ B Ě Č W B I O N LATNÉ SO 0 SN Á R ) : 1 20 /KČ 0 H 4 P 1 C ETÉ PŘED NŮ 22 A S VEL. 1 SNOWBO A ( A T T L S : 1 600 KÁ VE VESDNEJTE DVOUE! OW! N DĚTS ĚLÁ VESTA S I S DOSP VAŠ AŤTE OBJE L E J P D A EST . PŘE s i O p N ... A V O o Í s a NEN c / O z T c U . w NĚH o n s . BEZ S www

Díky vývoji rychlejší technika postupně přebíjí techniku pomalejší. Tam, kde dříve závodníci jezdili „pajdákem“, dnes jezdí technikou „jedna-jedna“

Základní předpoklady pro rozvoj techniky: becná a specifická kondiční O připravenost Obecná a specifická svalová síla otorika, cit pro techniku, cit pro sníh, M timing ohyblivost v kotníku, bocích P a ramenou Rovnováha Rytmus – koordinace rukou a nohou otivace a chuť se zlepšovat (pozitivní M nasazení)

TEXT: JAKUB OPOČENSKÝ FOTO: ARCHIV AUTORA

BĚH NA LYŽÍCH

sportovci komunikuje. Mnohdy náročné postupy a termíny dokáže vyložit stručně a pochopitelně, využívá též jednoduché cviky a názornou zpětnou vazbu. Proto jsem se snažil při jeho přítomnosti pozorně naslouchat a pokusil se načerpat co nejvíce informací. Další aspekt, který je v tříbení běžecké techniky důležitý, je identifikace nedostatků a jejich následná náprava v co nejpřirozenějším pořadí. V posledních letech také roste význam tréninku na kolečkových lyžích. V tomto ohledu by však cílem běžců na lyžích mělo být primárně vždy přiblížení se technice na lyžích. Pro trénink techniky je důležitá její jasná filozofie a zároveň základní úroveň zejména síly a motoriky. Každý trénink na lyžích by měl být současně tréninkem techniky. Chceme-li se zlepšit, měli bychom se vždy snažit provádět pohyb co nejlépe.

– technika bruslení dnes a zítra Jak bruslit rychleji na lyžích? Jakým směrem se bruslení na lyžích vyvíjí? Jaké jsou charakteristiky efektivního bruslení? Jakým způsobem trénovat, abychom se zlepšili v bruslení? To jsou otázky, na které se budu snažit v tomto článku odpovědět.

ruslení je relativně mladou technikou běhu na lyžích, na jejímž zrození se podílel Fin Sittonen, který v roce 1974 na dolomitském běhu použil jednostranné bruslení. Bruslení oboustranné představil Bill Koch v roce 1976 na ZOH v Innsbrucku. „Při bruslení dochází v průběhu skluzu na lyži nasměrované do odvratu k překlopení lyže z plochy skluznice na její vnitřní hranu. Oporu pro provedení odrazu tvoří celá délka hrany, což umožňuje důkladnější odraz než plocha skluznice se stoupacím voskem u klasické techniky běhu.“ (Gnad, 2005)

Rozvoji bruslení napomohl poměrně rychlý vývoj lyžařského vybavení a strojová úprava tratí. Na první pohled se technika v posledních deseti letech nezměnila, ale jakmile zhlédneme staré záznamy ze zimních olympijských her nebo mistrovství světa, zaznamenáme poměrně markantní rozdíl. Již delší dobu pobývám v Norsku a během mých prvních dvou let jsem byl v poměrně úzkém kontaktu s Audunem Svartdalem, který je v této zemi považován za jakéhosi gurua techniky a spolupracuje s řadou vynikajících lyžařů, biatlonistů a „kombiňáků“. Od začátku se mi líbilo, jakým způsobem Audun se

Rozšíření závodů ve sprintu v běhu na lyžích mělo dopad i na rozvoj techniky v distančních závodech. Čím rychleji se na lyžích pohybujeme, tím jsou kladeny vyšší nároky na rovnováhu. Delší trvání každého pohybového cyklu vyžaduje velkou svalovou sílu, dobrou koordinaci a zapojení dílčích tělesných komponentů, motoriku a timing. Běžci na lyžích měli vždy velice dobře vyvinuté svalstvo dolních končetin a horní poloviny těla. V posledních letech se ale do centra zájmu dostala oblast kolem středu těla, pánev a práce boků na lyžích. Ať už se jedná o cviky síly nebo imitační cvičení všechno musí probíhat v kontextu transferu na lyže či kolečkové lyže. Nutno říci, že technika na kolečkových lyžích má též svá specifika, ale pokud chce sportovec dosahovat kvalitních výkonů v zimě, je potřeba zahrnovat i tento tréninkový prostředek.

FOTO: FISCHER

22 UNIVERZITA

Správnou techniku bruslení na lyžích lze hledat u těch, kteří jsou fyzicky zdatní a dodržují vhodné tréninkové postupy. Za dokonalým provedením techniky se bezpochyby skrývá mnoholetý trpělivý trénink se správným načasováním. Základním předpokladem k zvládnutí techniky je stabilita, pohyblivost a koordinace.

Principy zvládnutí bruslení v ysoká rychlost s použitím přiměřené síly, dobrá shoda mezi úsilím a uvolněním při práci paží schopnost udržet rovnováhu na jedné lyži

alý úhel mezi lyžemi v závislosti na m rychlosti a sklonu terénu číst terén a přizpůsobit mu techniku v daných podmínkách použít správnou techniku

Stabilita – je schopnost mít pod kontrolou klouby a kloubní řetězce. Kontrola specifické pozice nad lyžemi, spolupráce horní poloviny těla, boky/pánev, koleno/kotník.

racovat s těžištěm těla tak, abychom p využívali působení gravitační síly

stabilizovat techniku v únavě

v časné úsilí při odrazu (využívat efektivní práci nohou pod tělem a do strany)

odraz z vnitřní lyže v odvratu

Pohyblivost – je schopnost pohybu v prů-

s právné načasování pohybu, rytmus, souhra práce paží, horní poloviny těla a nohou

běhu pohybových řetězců. Pro pohyblivost na lyžích je nezbytný dostatečný rozsah pohybu v kotníku a uvolněný pohyb zejména v ramenou, abychom se dostávali do specifických pozic.

Koordinace – je schopnost koordinovat pohyby těla. Na lyžích se jedná o pohybovou souhru horních a dolních končetin se správným načasováním a ideálním držením těla v nestabilních podmínkách.

v šechna síla jde skrze tělo ve směru pohybu (nos-boky-koleno-chodidlo) racovat dynamicky proti sněhu p v horizontálním/vertikálním směru

TIPY Zaměřte se na techniku běhu bez holí. Nejdříve pracujte s technikou na rovině a až posléze přejděte do těžšího profilu terénu.

Díky vývoji postupně rychlejší technika přebíjí techniku pomalejší. Tam, kde dříve závodníci jezdili „pajdákem“, dnes jezdí „jedna-jedna“ atd. Technika je dynamičtější a v podstatě funguje oboustranný transfer mezi klasikou a bruslením. U klasiky dominuje soupaž a u bruslení technika jedna-jedna. Při technice „houpavém“ a „jedna-jedna“ fungují prakticky stejné principy.

Technika oboustranné bruslení dvoudobé symetrické („houpavý“) Používá se při relativně vysoké rychlosti převážně v lehkém profilu.

Základní principy (ve směru pohybu) alý úhel mezi lyžemi a delší skluz m dívat se do směru pohybu, zvednout se z boků ve směru pohybu tělo nad skluznou lyži a při odrazu tlačit včasně do lyže a pod tělo boky ovlivňují horní polovinu těla vertikální pozice – nos, boky, koleno, chodidlo odraz do strany (pozor na zakopávání lyží)

Základní principy (z bočního pohledu) z ákladní poloha: paralelní pozice nohou, boky tlačíme nahoru a dopředu pohyb paží – velký rozsah a uvolněnost, ramena dolů, lokty vpřed, zápěstí do výšky hlavy práce paží a nohou v tanečním rytmu – dynamická práce rychlá a rozhodná práce paží bez zastavování kontakt celého chodidla s podložkou sílu využívat skrze centrum těla přes hole využívat velký rozsah pohybu

příprava na odraz přenášení hmotnosti těla s kluz v jednooporovém postavení na ploše lyže v odvratu práce paží – odpich holemi řenos paží a dolní končetiny do p základního postavení

24 UNIVERZITA

Technika oboustranné bruslení jednodobé („jedna-jedna“)

Nejčastěji se používá při středně velké rychlosti a středně těžkém terénu

Základní principy (ve směru pohybu) latí obdobné principy, viz při „houpavém“ p dívat se do směru pohybu, zvednout se z boků ve směru pohybu tělo nad skluznou lyži a při odrazu tlačit do lyže pod tělo boky ovlivňují horní polovinu těla vertikální pozice – nos, boky, koleno, chodidlo odraz do strany, pozor na zakopávání lyží

Základní principy (z bočního pohledu) z ákladní poloha: paralelní postavení lyží, nohou a těla, boky vpřed nad lyži uvolněný pohyb paží, ramena dolů, lokty vpřed, zápěstí do výšky hlavy, ukončení záběru jakmile zápěstí míjí boky práce paží ovlivňuje „taneční rytmus“, dynamická práce rychlá a rozhodná práce paží využívat síly centra těla – zpevněné tělo hole zapichovat na úrovni špiček bot Při „jedna-jedna“ dochází k největšímu využití síly a namáhání horní poloviny těla. Zapojujeme jak svalstvo centra těla, tak zádové svalstvo při

souhře s pažemi bez toho, abychom přeháněli vertikální pohyb. Záběr holemi je při této technice nejsilnější ze všech technik bruslení. Nohy pracují velice dynamicky a základní pozice je poměrně vysoko, čímž dosáhneme většího

účinku gravitační síly. Mnozí též drží hole příliš blízko u těla nebo naopak vytáčejí lokty vně, což zhoršuje potenciál optimálního přenosu síly skrze hole. Nutné je také vyhnout se rotacím v bocích.

Technika bruslení dvoudobé asymetrické („pajdák“)

Používá se při pomalé rychlosti do kopce. U této varianty máme několik obměn: skluzný, naskakovaný, s nízkou a vysokou frekvencí.

Základní principy (ve směru pohybu) hel mezi lyžemi je závislý na rychlosti ú hlava ve směru pohybu, boky zvednuté nad lyží, též horní polovina těla je nad lyží převažuje horizontální pohyb z lyže na lyži, kdy horní polovina těla kopíruje směr lyže (hlavahorní polovina těla-koleno-chodidlo) relativně kontrolovaný horizontální pohyb boky ovlivňují horní polovinu těla odraz z lyže provádět do strany ve směru pohybu odraz stejný oběma nohama

Základní principy (z bočního pohledu) oměrně stabilní práce horní poloviny těla p horní polovina těla kopíruje práci boků nad lyží konstantní úhel a odraz v průběhu odrazu důležitá je práce paží s uvolněnými rameny a lokty vpřed, dominantní ruka mírně vpřed nad hlavou a celý pohyb končí za boky vypuštěním holí při rychlejším pohybu je třeba rozhodnější a rychlejší pohyb paží vpřed odraz a skluz stejně na obou stranách

Bruslení bez holí

Používá se při vysoké rychlosti při dojezdech z kopců buď ve sjezdovém postoji, nebo se střídavou prací paží.

pohyb těla ve směru pohybu nad lyží v předklonu a podřepu nutné celkové zpevnění kvůli přenosu velké síly do odrazu odraz z celého chodidla s dokončením přes vnitřní hranu palcové části chodidla

CMY

Trénink bruslení bez holí Pokud chce člověk zlepšit techniku na lyžích, je zapotřebí, aby v tréninku zařazoval cvičení bez holí.

Všechny tréninky na lyžích/kolečkových lyžích jsou tréninkem techniky a vyžadují poměrně vysokou koncentraci. Pokud se chceme soustředit pouze na svůj výkon, je třeba mít rozestup od ostatních ve skupině a nejezdit příliš blízko za sebou. Při každém tréninku je dobré mít na mysli nějaký konkrétní úkol, na který se chci zaměřit. Nezapomeňte, že poutka u hůlek by měla být dostatečně utažena, abyste mohli hole lehce vypouštět. Rychlost pohybu na trati ovlivňuje délka pohybového cyklu a frekvence. Každý má svůj individuální styl vzhledem k somatotypu svého těla. Analýzu celkového pohybu je tedy třeba hodnotit v celkovém kontextu tělesných a silových možností. Dá se očekávat, že v následujících letech bude zapotřebí věnovat pozornost motorice, síle a základní úrovni techniky. Rychlost na trati se

Alternativní cvičení: ruslení bez holí se střídavou prací paží B Bruslení bez holí s držením boků Bruslení bez holí – pádlování, jednoduchý tanec, dvojitý tanec

bude zvyšovat a pohybový cyklus se bude prodlužovat. Základy techniky jsou v obecné rovině neměnné. Lze ovšem předpokládat, že pojetí závodní techniky se bude stále vyvíjet a to, co platí letos, nemusí platit příští rok.

Jakub Opočenský V norském klubu IL Jardar Langrenn zastává funkci vedoucího trenéra mládeže věkové kategorie 13–16 let a v Teamu Vestmarka je hlavním trenérem juniorů. Web: www.jopocoaching.com

26 UNIVERZITA

TEXT: MARTINA CHRÁSTKOVÁ FOTO: ARCHIV AUTORKY

Speciální napodobivá

CVIČENÍ PRO BĚH NA LYŽÍCH Blíží se jaro a vy brzy zaletníte lyže. Ale jak nezapomenout správnou techniku lyžování? Jak i přes léto cvičit klasiku nebo bruslení?

tleti mají atletickou abecedu, ale mají něco podobného lyžaři-běžci? Skluz v létě cvičit moc nejde (když pomineme kolečkové lyže), leda po banánových slupkách nebo kravských koláčích. Hledat balanc a rovnat se ve správné pozici jde ale poměrně snadno při tzv. imitačních a napodobivých cvičeních (NPC).

Imitace Imitace je všeobecně nápodoba. Nejinak je tomu v běhu na lyžích. Takže za lyžařskou běžeckou imitaci jsou považována taková pohybová cvičení, která napodobují pohyby lyžařské. Imitace jsou řazeny mezi specifická (speciální) cvičení, tudíž předpokládáme, že zatěžují stejné svalové skupiny a v podobném režimu jako běh na lyžích. Imitovat lze s holemi i bez holí, do kopce a po rovině, při běhu, anebo v chůzi. Existují různá cvičení pro rozvoj klasické techniky i bruslení. Jedná se o jednu z hlavních tréninkových komplexních metod po celé letní období, ale i při přechodu na sníh, kdy se klade důraz především na techniku a rozvoj speciální vytrvalosti. Ten je umocněn zvýrazněním odrazu nohou při chůzi nebo při běhu (skoku) v terénu.

Lyžařská chůze Tuto méně náročnou formu imitačních cvičení můžete zařadit do jakéhokoliv běžeckého tréninku tak, že ve stoupání přejdete z běhu do chůze, při které zvýrazňujete odraz z plného chodidla, stejně jako při lyžování. Pro nácvik techniky je vhodné, aby po fázi dokončení odrazu následovala krátká výdrž, v níž trup a boky setrvačností pokračují v pohybu vpřed. U zkušených sportovců se tato fáze stírá. Paže pracují ve velkém rozsahu (mírně pokrčené lokty; předpažení do výše ramen a k tělu) a napodobují práci jako při střídavém běhu na lyžích. Velikost zatížení lze upravit výběrem strmého a dlouhého stoupání nebo rychlostí chůze.

27 Lyžařské skoky – imitace (slangově jsou za imitaci považovány právě navazované skoky do kopce) Imitace je efektivní metoda pro rozvoj speciální síly dolních končetin, při které je zdokonalována i koordinace pohybů a rovnováha. Lyžařské skoky vycházejí z lyžařské chůze, odraz je ale mohutnější, rychlejší a dynamičtější a rozsah pohybu větší. Po odrazu následuje letová fáze. Noha by měla být tažena při zemi, obdobně jako se děje na lyžích. Imitace je velmi podobná atletickým jelením skokům, nicméně ty jsou prováděny spíše do výšky než do dálky. Zatímco při lyžařské imitaci je třeba simulovat tažení lyže po sněhu, takže švihová noha je tažena

těsně nad zemí. Po odrazu by odrazová končetina měla zůstat chvilku natažená v prodloužení těla (opět jako při lyžování). Paže pracují v plném rozsahu z předpažení s mírně pokrčeným loktem ve výši ramen až do mírného zapažení. Pokud s imitací nemáte žádné zkušenosti, je vhodné si ji nejdřív osvojit bez holí. Až když máte dobře synchronizované dolní končetiny a paže, tak přidat i hůlky. Hole používejte spíše kratší (asi o 5–10 cm), než používáte na klasickou techniku. A vždy se snažte je zapichovat před boty.

Aspoň podvědomě se o to snažte, i když to ve skutečnosti nepůjde, ale zajistíte tím, že paže budou opravdu zabírat a odpich vás posune dál. Imitovat můžete i krok jako při volné technice běhu na lyžích. Opět se jedná o navazované skoky, jen neskáčete přímo vpřed jako při klasické technice, ale ze strany na stranu. Pokud zvolíte bruslení, pak dbejte, abyste se odráželi z celé plochy chodidla a ne jen z palce nohy (na lyžích by vám odraz nefungoval). Hole nepoužívejte vůbec, spíš by vám překážely.

Elektromyografie Že se jedná o specifická cvičení, se můžeme domnívat nebo tento předpoklad můžeme i ověřit. Ptáte se jak? Například vytvořením tzv. koordinační mapy aktivace svalů, a to za pomoci metody elektromyografie (EMG). Připomíná vám EMG zkratku EKG? To je správně, neboť se jedná o podobné metody – EKG = elektrokardiografie, která se týká pouze srdečního svalu, zatímco EMG se týká svalů jako takových. Obě metody měří elektrické potenciály, které svalstvo produkuje při své aktivaci – práci. EMG můžeme rozdělit na jehličkovou a povrchovou. Jehličková se používá v neurologii, kdy je do svalu zapíchnuta jehlička a sleduje se, jestli je dobře inervován (pozn. red.: inervace je napojení nervu na svalové vlákno). Se zapíchnutou jehličkou v zadku, lýtku či zádech se ale velmi špatně běhá, skáče, jezdí na lyžích či provádí jakýkoliv pohyb, kde je daný sval potřebný. Proto se v tomto případě používá EMG povrchová – na kůži se na daný sval nalepí speciální elektrody, které pohyb nijak neomezují. Člověk sice vypadá trochu jako Robokop a metoda není tak přesná jako jehličková, ale pro měření v terénu je plně dostačující. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze se touto problematikou zabývají od konce 90. let minulého století. Tedy už poměrně dlouho. Osobně jsem tuto metodu pro analýzu pohybu použila jak při diplomové, tak i při disertační práci. První práce byla zaměřená na výběr speciálních posilovacích cvičení dolních končetin pro klasickou techniku. Druhou jsem zaměřila na studování rozdílného zapojování svalů při odrazu při klasické technice, bruslení a stromečku. Z výsledků bylo zřejmé, že NPC je silově velmi náročné a mělo by se tedy dávkovat podobně jako rozvoj maximální síly. Díky delší pauze mezi odskoky může cvičenec odskákat relativně dost skoků za sebou. Ale měli bychom být s množstvím skoků opatrní. Podle trénovanosti dotyčného bych

doporučila 6–10 odskoků z každé nohy, tedy 12–20 skoků. Každé cvičení zopakujte 2–3x. Soustřeďte se na každý pohyb, nikam nespěchejte, a dokud si nebudete jistí, že jste zpevnění v požadované pozici, nepokračujte v dalším skoku. Dále jsme zjistili, že z pohledu aktivace svalů není rozdíl, jestli lyže jedou paralelně ve stopě anebo v odvratu při bruslení. Největší rozdíl z pohledu práce svalů najdeme, když se z fáze skluzové stává fáze letová (stromeček). Proto také víme, že právě imitace se sice běhu na lyžích velmi blíží, ale díky rychlému navazování skoků většina svalů na dolní končetině musí pracovat ve fázicko-posturálním režimu (fázický znamená, že se během pohybového cyklu střídají výrazné fáze aktivace a relaxace, zatímco posturální vyjadřuje stabilizační funkci, tzn. sval je aktivován pořád, ale ne v takové intenzitě). Svaly se musí „připravit“ na dopad po skoku. Zpevnit všechny klouby, aby nedošlo k podvrtnutí a zranění, a následně se rychle a dynamicky odrazit. Napodobivá a imitační cvičení jsou nejen kvalitním tréninkovým prostředkem, ale trénink také velmi zpestří a rozhodně se u nich nudit nebudete!

28 UNIVERZITA

Napodobivá cvičení NPC je velmi účinný prostředek pro nácvik a zdokonalování techniky pohybu, ale také jej lze do tréninku zařadit jako program rozvíjející speciální sílu dolních končetin. NPC jsou skoky bez holí, při kterých je napodobován běh na lyžích danou technikou. Důraz byste měli klást na moment odrazu, do něhož by měla být soustředěna veškerá síla, a pak na zpevnění těla a získání rovnováhy po dopadu (na lyžích se jedná o fázi skluzu). Dobu mezi jednotlivými odskoky volte dle své aktuální schopnosti udržení rovnováhy a zpevnění se v poloze tzv. lyžařského luku. Zkuste vydržet alespoň 3 s. Napodobivá cvičení lze různě modifikovat jak pro klasickou techniku, tak i pro bruslení na lyžích – odskoky můžete provádět bez práce paží, ve střídavém či soupažném režimu nebo imitovat práci paží při technice bruslení jedna-jedna nebo dva-jedna. Pro zvýšení silového i koordinačního efektu cvičení je možné využít obtížnější terény, např. písečnou pláž, větší stoupání apod. Mezi skoky – ve „skluzové“ fázi – můžete udělat podřep na stojné noze. Pro NPC vybírejte jen mírně skloněné roviny, pokud se rozhodnete pro nácvik bruslení, pak doporučuji najít si dostatečně širokou cestu, na kterou se vejde na šířku aspoň jedno auto. Snažte se skákat ze strany na stranu, abyste opravdu trénovali odraz z plochy chodidla. Jak při imitaci, tak i při NPC byste měli dopadat na celé chodidlo, stejně jako se to děje na lyžích. Nejezdíte po špičkách, ale na celém chodidle.

Martina Chrástková Bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, v současnosti instruktorka outdoorových sportů a lektorka na Katedře sportů v přírodě na UK FTVS Web: www.wok-outdoor.cz; www.machr-consulting.cz E-mail: martan.chr@seznam.cz

Pravidelně trénujte s pomalejším nebo slabším partnerem (ne kvůli němu, ale protože vy potřebujete jet pomaleji)

FOTO: FISCHER

30 UNIVERZITA

TEXT: EVA CHALUPOVÁ

ZÁVISLOST na sportu Už vás někdy někdo označil za „sportovního závisláka“? Máte podezření, že má pravdu? A je na tom vůbec něco špatného? Bohužel existuje i závislost negativní, a i když to zatím není žádná oficiální diagnóza, v odborné literatuře se objevují stále nové a nové zmínky o její existenci a praktičtí psychiatři a rodinní poradci se s jejími odstrašujícími případy setkávají stále častěji. Negativní závislost znamená, že sport či cvičení přebralo vládu a kontrolu nad vaším životem. Vše se točí okolo tréninku do té míry, že rodina, FOTO: RED BULL

ned na začátku vás mohu uklidnit: pravděpodobně „trpíte“ takzvanou pozitivní závislostí. Sportujete hodně, často a pravidelně – prostě proto, že je to pro vás důležité, sport je součástí a obohacením vašeho života. Dokážete ho sladit s rodinou, přáteli a prací. Do pravidelného sportování vás nenutí abstinenční příznaky (i když je samozřejmě po vysazení pravidelné dávky máte), ale radost z pohybu.

Typicky se závislými na sportu stávají lidé, kteří začali sportovat či cvičit až v dospělosti s tím, že chtěli shodit a/nebo zlepšit si kondici

práce, přátelé a všechny další povinnosti „počkají“. Máte pocit, že máte morální nárok na to, aby se ostatní vašemu sportování přizpůsobili. Máte potřebu zvyšování „dávek“, a pokud cvičení vysadíte, třeba kvůli zranění, brzy (po 24 až 36 hodinách) se dostavují abstinenční příznaky v podobě napětí, neklidu, podrážděnosti, deprese a silných pocitů viny. S trénováním nedokážete přestat ani tehdy, když se dostaví vážné problémy, ať už zdravotní, vztahové či pracovní. Typicky se závislými na sportu stávají lidé, kteří začali sportovat či cvičit až v dospělosti s tím, že chtěli shodit a/nebo zlepšit si kondici. Po nějaké době pravidelného cvičení opravdu zhubnou a zlepší vytrvalost či sílu a začnou se cítit lépe a sebevědoměji. Získají pocit kontroly nad vlastním tělem, a tím pádem i nad vlastním životem. Až sem je to v pořádku. Pokud se ovšem cvičení stane výhradním zdrojem jejich sebeúcty, začíná to jít z kopce. Objevují se u nich pocity morální nadřazenosti nad těmi, kdo pravidelně necvičí, začnou ve svém okolí vyhledávat „vzory“, které trénují ještě víc... a zvyšují dávky. Mezi závislými na sportu se často objevují lidé, kteří trpí úzkostnou poruchou – a pomocí pravidelného sportování drží svou úzkost pod kontrolou. Pokud vše udrží v mezích pozitivní závislosti, určitě to zlepšuje kvalitu jejich života. Horší je, když je nadměrné cvičení jedním z příznaků poruchy příjmu potravy. Anorektici cvičí proto, aby ještě více zhubli, a bulimičky kompenzují záchvaty přejídání nárazovým dlouhým během nebo jiným podobným cvičením. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo je štíhlý jako

FOTO: STOPA PRO ŽIVOT

Pokud se chcete vyhnout závislosti na sportu, zařaďte si do svého tréninkového plánu na první místo rodinu a přátele, pak nezbytnou práci či studium a nakonec trénink

Jak nepadnout do pasti závislosti: d o tréninkového plánu hobby sportovce patří dny úplného odpočinku – plánujte si je! ravidelně trénujte s pomalejším nebo p slabším partnerem (ne kvůli němu, ale protože VY potřebujete jet pomaleji) okud jste nemocní či zranění, počkejte p s tréninkem až do úplného vyléčení a ukončení rehabilitace střídejte tvrdý s lehčím tréninkem okud chcete sportovat pro zdraví, p OPRAVDU vám stačí 4x týdně 30–40 minut

Negativní závislost znamená, že sport či cvičení přebralo vládu a kontrolu nad vaším životem. Vše se točí okolo tréninku do té míry, že rodina, práce, přátelé a všechny další povinnosti „počkají“. proutek, běhá 2 hodiny denně, a kdykoliv může, tak si jakoukoliv aerobní aktivitu přidá – a přitom se stále cítí tlustý/á nebo má paniku z toho, aby náhodou nepřibral, podívejte se na jeho jídelníček. Takto sportující člověk by měl denně sníst nejméně 10 000 kJ. U člověka s anorexií to bývá hrozivě méně a směřuje to k vážným zdravotním problémům, které u sportovců začínají přetréno-

váním včetně deprese, únavovými zlomeninami, natrženými svaly a poruchami metabolismu všeho druhu. Pokud byste se chtěli na toto téma poradit, vyhledejte třeba www.anabell.cz. A jak se dá negativní závislost léčit? Doživotní úplnou abstinencí? V případě sportu asi ne, ale je potřeba změnit chování (inspiraci najdete v tabulce) a někdy je potřeba vyhledat odbor-

SPORTUJ LÉPE SE SPECIALISTOU NA VÝŽIVU PRO VYTRVALCE

ENERVIT PRE SPORT Buďte vždy perfektně připraveni na sport lehce stravitelné želé, které vás připraví na sport zabezpečuje dlouhodobé uvolňování energie doporučujeme 1 až 2 želé PŘED sportem

neplánujte si příliš náročné cíle, do tréninkového plánu zařaďte na PRVNÍ místo rodinu a přátele, pak nezbytnou práci či studium a nakonec trénink

nou pomoc. Psychologa nebo odborného kouče v případě, že si potřebujete lépe uspořádat život a nevíte, jak na to, rodinného poradce v případě, že vám sportování ruinuje rodinný život.

Eva Chalupová Učitelka sportovní psychologie na trenérských kurzech FTVS UK Trenérka plavání a majitelka plaveckého klubu Prague Sharks

ENERVITENE SPORT GEL Energie pro vaše cíle energetický gel pro doplňování energie BĚHEM sportu doporučujeme brát pravidelně jeden gel každých 45 až 60 minut

ENERVIT R2 SPORT Regenerace, kterou skutečně cítíte regenerační nápoj, který vás PO každém výkonu postaví na nohy pro správnou regeneraci je důležité vypít jeden nápoj do 30 minut PO sportu

WWW.ENERVIT.CZ

32 UNIVERZITA TEXT: PETR JAKL FOTO: ARCHIV AUTORA

PŘEVÁLCUJTE SI SVALY Rozhodně neplatí, že jeden masážní válec je lepší než deset masérů. Ale když už jste v situaci, že po ruce žádný masér není, pak takový středně až hodně tvrdý pěnový válec rozhodně svou funkci splní na jedničku.

asáž svalů, šlach a fascie masážním válcem může pomoci vyhnutí se hned několika problémům najednou. Narůstající množství výzkumů potvrzuje nesporný přínos masírování válcem nejen pro urychlenou regeneraci po fyzickém výkonu, ale dokonce už i v přípravě na vlastní výkon. Například v oblasti kloubního rozsahu může válcování zařazené jak před, tak i po rychlostně silových cvičeních, jako jsou odrazy či vzpírání, dosáhnout naprosto srovnatelných výsledků jako při zařazení pasivního strečinku před či po. V obou případech jde s největší pravděpodobností o působení na tzv. Golgiho šlachová tělíska. Ta při normální funkci regulují napětí svalové šlachy, ale po dosažení určité hranice stlačení se zjednodušeně řečeno vypnou, tedy přestanou bránit uvolnění a následnému protažení svalu. Ne v každém sportu je zvyšování kloubního rozsahu před výkonem žádoucí (včetně běhu na lyžích), ale naopak po výkonu je naprosto neoddiskutovatelným přínosem napříč všemi disciplínami. Tedy i těmi vytrvalostními. Výhody tohoto docela drsného způsobu stlačování svalů však

zdaleka nespočívají jen v nárůstu kloubního rozsahu. Je známo, že unavený sval má tendenci se zkracovat a současně přetěžovat i své antagonisty (tj. opačně působící svaly). V unaveném svalu se tvoří spouštěcí body (viz NORDIC č. 44, str. 18), hůře proudí krev a zpomaluje se látková výměna, vznikají zánětlivé procesy způsobené mikrotraumaty, blokují se nervové, hormonální či enzymatické procesy. Kromě přímé regenerační masáže provedené masérem, který není vždy po ruce, může zotavení výrazně urychlit právě válcování. Některé informace dokonce mluví o tom, že v případě masáže válcováním se ná-

Odborné termíny DOMS (z anglického Delayed Onset Muscle Soreness čili opožděný nástup svalové bolesti) – Únavová bolest a ztuhlost svalu způsobená jeho extrémním přetížením v průběhu opakovaného cvičení excentrické povahy (natahování svalu). Zlidovělo jako tzv. svalová horečka čili „svalovka”. Je to stále nedostatečně prozkoumaný fenomén kombinující faktory mikroskopických svalových trhlin, následných zánětlivých a hojivých procesů, zapojení enzymatických a hormonálních procesů, atd. Nejedná se o hromadění kyseliny mléčné (laktátu) ve svalech, jak se původně věřilo. Může trvat 24 až 72 hodin. Fascie – Vazivová tkáň obalující jak celé svaly, tak jednotlivé svalové snopce i vlastní svalová vlákna. Poslední poznatky prokazují ve fascii mimo jiné výskyt velkého množství mechanoceptorů (nervových receptorů pohybu) ovlivňujících změnu fasciálního napětí i změnu její viskozity, dále také výskyt buněk hladkého svalstva umožňujících stahování (kontrakci) fascie. Spouštěcí (trigger) bod – Bolestivé místo ve svalu či fascií, způsobené dlouhodobým zkrácením svalového vlákna (většinou v podobě „pecky” či napjaté strunky pod kůži či uvnitř svalu), které často působí přenesenou bolest nebo další zdravotní problémy v jiné části těla.

sledně nesnižuje úroveň síly, která má po klasickém strečinku tendenci dočasně klesat. Další výzkumy také potvrzují pozitivní vliv na snižování pozátěžové svalové bolesti (tzv. DOMS), mezi sportovci známé jako „svalovka“. Její průvodní znaky včetně bolesti se podle některých odborníků sníží pravidelným pozátěžo-

Čtyřhlavý sval stehenní

Napínač povázky stehenní, povázka stehenní a čtyřhlavý sval stehenní

Přitahovače stehna

Velký sval hýžďový a hruškovitý sval

Masírování předních lýtkových svalů pomocí masážní tyče

Masírování zadních lýtkových svalů pomocí masážní tyče

vým válcováním až téměř na polovinu původní doby trvání. Z tohoto důvodu se doporučuje zařazovat masírování válcem dokonce již v prvních minutách po vlastním cvičení a každý následující den pokračovat až do odeznění bolestí a pohybových omezení.

může být dostatečně silný na to, aby působil na jinak velice pevnou fascii, která se dle jedné z teorií tendenci má mimo jiné po opakované námaze spojovat se svalem, po kterém by měla volně klouzat. Poznatky o fascii se v poslední době rozšiřují. Ukazuje se, že její přínos je pro funkci svalu

Válcování a protahování je ideální provádět ne dříve než několik hodin po tréninku, v případě silových a dynamických cvičení masírujte válcem ihned po výkonu. Bitva o fascii

Již jsme zmínili výrazný vliv na šlachové a svalové receptory, které při dosažení určitého tlaku uvolňují svalové napětí. Další předpokládanou výhodou masírování válcem je zlepšování viskozity (kluznosti) svalu. Dále se, i přes skepsi některých odborníků, předpokládá, že tlak masážního válce

Zadní lýtkové svaly

významnější než jí původně přisuzovaná funkce pouhé pevné pojivové tkáně. Ani kůže nezůstává mimo hru. Ta má po opakované zátěži také tendenci snižovat viskozitu vůči pod ní se nacházející fascii. Ve výsledku tak může i díky této adhezi docházet k omezování pohybu, což může nejen limitovat výsledný pohybový rozsah, ale násobit i případné další pohybové potíže. I tady bude rozhodně masírování přínosem.

Jak a čím válcovat

Rolujte válec kolmo na podélná svalová vlákna horních nebo dolních končetin, po celé jejich délce včetně chodidel. Masírování zad a prsních svalů může být trochu gymnastickým oříškem.

Široký sval zádový

Vzpřimovače, široký zádový, trapézový sval

Vzpřimovače páteře

Velký prsní sval

34 UNIVERZITA Nechte se inspirovat obrázky, nicméně odborná rada zkušeného instruktora či maséra může být vždy vítána. Konkrétní svalovou skupinu není nutné masírovat déle než minutu, zpočátku se však řiďte úrovní bolesti. S největší pravděpodobností zvládnete zpočátku jen pár desítek sekund, k ideálu jedné minuty se přibližujte postupně během několika dnů až týdnů. Masírujte současně i opačné svaly (antagonisty). Pro vyšší účinnost zařaďte následně 30 sekund protažení. Válcování a protahování je ideální provádět ne dříve než několik hodin po tréninku, v případě silových a dynamických cvičení masírujte

Výhody tohoto docela drsného způsobu stlačování svalů zdaleka nespočívají jen v nárůstu kloubního rozsahu. Je známo, že unavený sval má tendenci se zkracovat a současně přetěžovat i své antagonisty (tj. opačně působící svaly).

Napínače zápěstí

Ohybače zápěstí

Trojhlavý sval pažní

válcem ihned po výkonu. Nebojte se experimentovat s jeho použitím i před výkonem. V každém případě se vyhněte tomuto typu masáže při krvácivých zraněních, otocích, nespecifických nádorech či rozsáhlých modřinách. Také konzultujte s lékaři v případě výskytu kožních potíží, cukrovky, problémů

s křečovými žilami, vysokého krevního tlaku, osteoporózy, těhotenství. Jednou z nejvíce bolestivých svalových skupin při válcování bývá vnější strana stehna (vnější hlava čtyřhlavého stehenního svalu a povázky stehenní), ale je také současně nejúčinnější v prevenci bolesti kolen.

Do úplných začátků si vystačíte s levným celopěnovým válcem, vyhněte se neúčinným měkkým molitanovým variantám. Pokud nelze povrch pěnového válce zmáčknout jedním prstem, je to ten správný. Jako pokročilí „válcovači“ se můžete postupně propracovat až k masážním válcům s pěnovými výstupky, které mohou navíc pomoci i s ošetřením spouštěcích bodů, dále k úzkým masážním tyčím nebo masážním míčkům. Takže Happy Rolling!

Literatura 1. Shleip, R. Fascial plasticity - a new neurological explanation: Part 1. Journal of Bodywork and Movement Therapies, 2003 Jan, 7(1): 11-19. 2. Mohr A.R., Long B.C., Goad C.L. Effect of foam rolling and static stretching on passive hip-flexion range of motion. J Sport Rehabil. 2014 Nov; 23(4):296-9. 3. Macdonald, G.Z. at al. Foam rolling as a recovery tool after an intense bout of physical activity. Med Sci Sports Exerc. 2014 Jan; 46(1):131-42. 4. Pearcey, G.E. at al. Foam rolling for delayed-onset muscle soreness and recovery of dynamic performance measures. J Athl Train. 2015 Jan; 50(1):5-13. 5. Heid, M. You Asked: Should I Use a Foam Roller? Time Health. http://time.com/4653956/ foam-roller-workout-recovery/ 6. The research behind foam rolling. Human Kinetics. http://www.humankinetics.com/excerpts/ excerpts/the-research-behind-foam-rolling?mid=28836296&ml=648860

Petr Jakl Stále aktivní závodník v kategorii master. Působil jako trenér běžeckého lyžování v Trutnově. Vedl zrakově postižené paralympioniky, působil jako trenér v USA, Kanadě a v Austrálii. Nyní žije v Ontariu v Kanadě, kde trénuje vlastní klub a současně pracuje jako diplomovaný masér.

- 34 % Běžkařský set

- 22 % Běžkařské hole UCP DELTA Ergonomická poutka a gripy s korkovou přední částí. místo 899,-

699,-

LS SKATE+RACE SKATE Běžecké lyže pro skating, vhodné pro zlepšování techniky i kondiční trénink. V setu s automatickým vázáním typu NNN. místo 4 890,-

3 199,Běžkařská obuv RC3 SKATE Oblíbený sportovní model běžeckých bot vhodný pro bruslení v pohodovém tempu. Nohu dobře drží díky výztuži s pohyblivým kloubem, nad kotníky se dají dotáhnout lehkým páskem na suchý zip.

místo 4 150,-

3 499,-

TEXT: ALEŠ MÁSLO

REGENERACE: klíč k růstu výkonnosti

FOTO: SKITOUR

Trénujete, abyste se zlepšovali. O tréninku přemýšlíte a analyzujete ho. S jediným cílem – posouvat svoji výkonnost a vylepšovat své časy. Pozor ale na to, že vaše výkonnost neroste během zátěže, kdy naopak tělo strádá. Pro další růst výkonnosti je klíčová fáze regenerace, kdy tělu musíte dodat vše potřebné. Proto je třeba myslet v první řadě na správnou výživu. Právě ta může v době zotavení velmi významně ovlivnit růst vaší výkonnosti.

Po závodě nebo tréninku je v první řadě nezbytné doplnění tekutin a minerálních látek

Regenerace jako nejdůležitější fáze tréninku

Všechno je to docela jednoduché a fyziologicky dané. Trénink znamená pokles výkonnosti, růst únavy a vyčerpání, kdy se organismus nachází v nežádoucím stavu katabolismu (rozkladný děj,

Trénink

kdy z látek složitějších vznikají látky jednodušší). K růstu výkonnosti pak dochází v následné fázi regenerace (zotavení) a poté ve fázi takzvané superkompenzace (adaptace), kdy se organismus snaží přizpůsobit a lépe připravit v reakci na předcházející negativní zkušenost.

Doba zotavení a navazující superkompenzace

VÝKONNOST

lastní trénink je samozřejmě velmi důležitý, protože představuje pro organismus impuls, na který je třeba se adaptovat. To je vlastně podstata zlepšování se. Pro tento proces ale potřebuje mít vaše tělo dostatek živin, aby ve vymezeném čase proběhla celá adaptace optimálně. Když proces regenerace zkrátíte, nebo v něm nedodáte tělu potřebné živiny, žádný růst výkonnosti nenastane, ačkoli dřete na maximum. Dokonce hrozí opačný efekt, o kterém by mohlo mnoho sportovců z vlastní zkušenosti vyprávět, totiž přetrénování a chronická únava. Proto je regenerace, zahrnující aktivní i pasivní odpočinek, protahování a především příjem vhodných tekutin i živin, tak důležitá. Během ní si tělo zpětně doplňuje vyčerpané energetické zásoby a adaptuje se na prodělaný tréninkový podnět. Podmínkou ale je, aby k tomu mělo dostatek kvalitních živin po celý čas, který regenerace vyžaduje. Proto hraje výživa klíčovou roli.

ČAS

– únava – vyčerpání – úbytek energie – pokles výkonnosti

– zotavení, regenerace – růst výkonnosti až nad výchozí úroveň (superkompenzace) – doplňování vyčerpaných sacharidů, minerálních látek, tekutin – oprava poškozených svalových vláken – celková obnova vnitřního prostředí organismu

FOTO: ARCHIV AUTORA

Z důvodu rychlé vstřebatelnosti živin po výkonu je vhodné přijmout sacharidy, aminokyseliny a vitamíny ve formě nápoje. K tomu slouží tzv. regenerační nápoje speciálně vyvinuté právě pro urychlení regenerace po sportu

36 UNIVERZITA

Po těžkém tréninku nebo závodě je nutné řešit všechny tři fáze regenerace

Přínosy kvalitní regenerace

Optimální regenerační procesy umožňují sportovcům, aby do další tréninkové jednotky či závodu nastoupili v co nejlepším možném stavu. To znamená s doplněnými zásobami energie, minerálních látek a tekutin a s opravenými svalovými vlákny. Regenerace má přitom své fyziologické zákonitosti, a kdo je bude dodržovat, bude mít oproti soupeřům náskok. A to hned trojí, protože díky lepší regeneraci: 1) můžete zařazovat více tréninkových jednotek 2) můžete i častěji absolvovat intenzivní tréninky, které se nejvíce podílejí na růstu výkonnosti 3) půjdete do závodu optimálně připraveni, tedy s dostatkem energetických zásob.

Jak konkrétně pomáhat tělu s regenerací

Nejdůležitější je, aby regenerace začala rychle po skončení výkonu. To je důležité zvláště v případě, kdy sportovec musí absolvovat další intenzivní trénink nebo závod v řádu několika hodin po předchozí intenzivní jednotce. Zjednodušeně lze říci, že regeneraci byste měli řešit tak intenzivně, jak intenzivní sportovní výkon jí předcházel.

1. fáze regenerace: anabolické okno Nastává v prvních 30 minutách po výkonu, kdy jsou naše buňky maximálně otevřeny všemu, co jim pomůže se zastavením katabolismu a s co nejrychlejším navozením anabolismu (děj, kdy z látek jednodušších vznikají složitější). Jedná se o stav růstu, kdy tělo má dostatek energie pro opravu poškozených tkání, regeneraci svalových vláken, případně i stavbu nových. A především, aby doplňovalo vyčerpané zásoby pro vytrvalce důležitého svalového glykogenu. Protože anabolické okno trvá jen chvíli, je v této fázi důležitá rychlá vstřebatelnost zásadních živin. Z toho důvodu se doporučuje přijmout sacharidy, aminokyseliny a vitamíny ve formě nápoje. K tomu slouží tzv. regenerační nápoje speciálně vyvinuté právě pro urychlení regenerace po sportu. Mezi sportovci je oblíbený např. Enervit R2 Sport.

2. fáze regenerace: obnova vnitřního prostředí Na půlhodinové anabolické okno byste měli navázat komplexním výživovým programem. A to především po velmi náročném výkonu. V takovém případě je ve druhé fázi regenerace (do 6 hodin po výkonu) třeba dbát zejména na dostatečný a průběžný pitný režim a také na příjem plnohodnotných jídel: a) První jídlo by měly tvořit především sacharidy a sníst byste ho měli do jedné hodiny po skončení výkonu. Vhodné je například rizoto, těstoviny s masem, špenátové palačinky, rýžový nákyp, špagety apod. Nemáte-li možnost takového jídla, nejlepší řešení je přijmout druhou dávku regeneračního nápoje. b) Další dvě jídla by měla následovat s odstupem dvou hodin po tom předchozím, přičemž tato jídla jsou již spíše se středním glykemickým indexem a drobným zastoupením bílkovin. c) Postupně navyšujte příjem bílkovin z důvodu opravy poškozených svalových vláken, zkvalitnění regeneračních procesů a podpory imunitního systému. Z důvodu rychlejší vstřebatelnosti a menšího zatížení organismu je vhodné doplnit bílkoviny formou tzv. proteinových koncentrátů.

3. fáze regenerace: podpora „regeneračního“ hormonu „Regeneračním hormonem“ v lidském těle můžeme nazvat růstový hormon. Ten má za úkol regenerovat tkáně poškozené během dne, opravovat svalová vlákna a umožnit tělu hluboký odpočinek (regeneraci). Pro tělo sportovce je proto činnost růstového hormonu nezbytná. Vylučování růstového hormonu se děje automaticky a přirozeně, v největší míře v prvních hodinách spánku. My ale můžeme jeho činnost ovlivnit, a to:

Jak přistupovat k regeneraci Řekli jsme si, že intenzita regenerace by měla odpovídat intenzitě zátěže. Když už znáte jednotlivé fáze regenerace a víte, co se při nich v těle děje, můžeme si v kostce shrnout obecná doporučení navazující právě na intenzitu tréninku: Po lehkém tréninku: 1. fáze jen formou nápoje (postačí i iontový nápoj) + určitě podpořit 3. fázi regenerace Po středně těžkém tréninku: 1. fáze formou regeneračního nápoje, případně pouze iontový nápoj + aminokyseliny BCAA. Ve 2. fázi alespoň první jídlo + určitě podpořit 3. fázi regenerace. Po těžkém tréninku nebo závodě: intenzivně řešit 1., 2. i 3. fázi regenerace.

FOTO: STOPA PRO ŽIVOT

Ačkoli je tréninkový podnět nezbytný, přesto se na růstu výkonnosti nejvíc podílí fáze regenerace. Neměli bychom ji proto nijak omezovat nebo zkracovat, ale maximálně podpořit. Klíčové totiž je, za jak dlouho se nám podaří obnovit zásoby výkonem vyčerpaného svalového glykogenu, opravit svalová vlákna poškozená tréninkem či doplnit minerální látky a deficitní tekutiny. To vše ovlivňuje kvalitu následujícího tréninku a ukáže, zda takový trénink povede k rozvoji výkonnosti (v případě úplné regenerace) nebo naopak k hrozícímu přetrénování (v případě, že další náročný trénink byl zařazen dříve, než je na něj tělo optimálně připraveno).

a) negativně – tím, že se večer najíme rychlých sacharidů (sladkostí, bílého pečiva, nevhodně upravené rýže nebo těstovin apod.), které nadměrně zvýší hladinu krevního cukru, potažmo inzulinu, a tím potlačí vyloučení růstového hormonu b) p ozitivně – příjmem bílkovin, optimálně těch, které přinášejí dlouhodobé uvolňování aminokyselin. Tímto procesem jednak podpoříme činnost růstového hormonu, a tudíž regeneraci, a současně zajistíme průběžné uvolňování „obnovovacích“ živin během noci. To je další přínos, neboť tělo tak nebude během noci strádat. Proto se doporučuje třicet minut před usnutím přijmout vícesložkový zdroj bílkovin v podobě nápoje.

Nutriční faktory urychlující regeneraci po intenzivním tréninku nebo závodě 1. fáze: Doplnění tekutin a minerálních látek – nápoje obsahující minerální látky 2. fáze: Obnova glykogenových zásob – sacharidy s vysokým glykemickým indexem + bílkoviny nebo aminokyseliny (zejména glutamin) 3. fáze: Oprava poškozené tkáně a syntéza bílkovin – bílkoviny + aminokyseliny BCAA (zejména leucin)

Je to prosté. Chcete-li, aby vaše výkonnost rostla, myslete vždy na regeneraci. Jejím pilířem je doplňování živin, tedy adekvátní výživa. Jak je zřejmé z jednotlivých regeneračních fází, velmi významně je právě výživa dokáže podpořit a urychlit. A jak už víte, čím rychlejší a kvalitnější regenerace je, tím dříve a lépe jste připraveni na další trénink či závod. Tak vzhůru do stopy!

Aleš Máslo Zakladatel projektu Sportuj lépe pro efektivní sportování: www.sportujlepe.cz

FOTO: BESOCIAL

38 UNIVERZITA

Běžný den

TEXT: MAREK PAZDERSKÝ

SERVISMANA

Obecně platí, že připravit si dobře lyže na jízdu i stoupání, by nemělo být ovlivněno tím, zda jedete zrovna Červenopečeckou běžku, nebo vás čeká hlavní závod na olympiádě. Příprava by měla být vždy poctivá, svědomitá a pečlivá, pokud možno dělaná srdcem a s chutí. Je asi samozřejmé, že jsou v životě, během roku nebo i jen mezi servismany závody, na kterých vám prostě záleží více a snažíte se proto ještě vše vylepšit a vyšperkovat mnohem lépe, než to děláte běžně.

případě důležitých závodů je na vás vyvíjen mnohem větší tlak, od závodníků, sponzorů, médií i od vás samotných. Pro nás to jsou všechny závody Visma Ski Classics, což je „světový pohár“ dálkových běhů na lyžích. A pokud mám vyzdvihnout dva nejdůležitější, tak to je jednoznačně domácí Jizerská 50 a největší závod sezóny Vasaloppet ve Švédsku. Pojďte se s námi tedy podívat, jak to všechno vypadá, když připravujeme lyže na jednu z těchto akcí. Všechno začíná už doma u počítače, kdy z celkem 8 internetových serverů pro předpověď počasí vytvářím svůj vlastní předpoklad stavu počasí na blížící se závod. Díky tomu, že jsem vystudoval geografii, mám situaci trochu

jednodušší. Z toho vyjde, které vosky budeme hlavně potřebovat, a jde se balit. Bereme samozřejmě s sebou všechny varianty vosků, ale přece jenom, když připravujeme třeba 30–50 párů lyží, je potřeba vzít něčeho více a ne vše máme připraveno předem v dostatečném množství. Následuje naložení velkého auta, kam tradičně dáváme dva stoly se čtyřmi kopyty (na Vasák 3 stoly a 6 kopyt), obrovskou bednu s kompletním servisním materiálem (to máte prodlužovací kabely, kartáče, škrabky, smývače, vrtačky, zástěry, žehličky apod.), stojany a nosiče lyží, kufr se stoupacími vosky, kufr s parafíny a karton Plzně. Nemůže chybět ani sada testovacích lyží, na nichž zkoušíme vosky, parafíny i struktury, většinou se jedná o 10 párů stejných lyží.

Na místo závodu se snažíme dorazit nejpozději večer dva dny před závodem, samozřejmě čím dřív, tím líp. Na Vasaloppet jezdíme třeba pravidelně týden předem, neboť zdejší trať má stejně jako každá jiná svá specifika a vyžaduje více testování a zkoušení. Ubytování vybíráme vždy s kvalitní a velkou lyžárnou a také blízko důležitých testovacích míst. Samozřejmě mít svůj mazací vůz by bylo výrazně jednodušší, ale pro nás momentálně finančně zcela mimo realitu. Lyžárnu si uzpůsobíme dle vlastních požadavků, vybalíme všechny věci, roztaháme rozvody elektřiny, osvítíme místnost halogeny, postavíme kopyta, vyrovnáme všechny lyže, zapojíme muziku a může se začít. Děláme vždy ve dvou úrovních – půlka servisu připravuje závodníkům lyže na test (dáváme různé lyže do stejného parafínu), abychom vybrali ty nejrychlejší na dané podmínky, a druhá půlka servisu už připravuje na lyže parafíny a vosky pro testování na závod. Tato příprava probíhá odpoledne a večer, následující den dopoledne pokračujeme testováním lyží a mázy. Kdy a kolik toho vytestujeme závisí na aktuální situaci a předpovědi počasí. Nejdříve testu-

Pro servismany, kteří připravují lyže českým dálkovým běžcům na lyžích, jsou nejdůležitější dva závody, domácí Jizerská 50 a největší závod sezóny Vasaloppet ve Švédsku

FOTO: SKI-TOUR

FOTO: STOPA PRO ŽIVOT

Práce servismana je velice náročná, proto je důležité, aby ho jeho povolání bavilo a naplňovalo

Závodníkům, kteří nejedou závod soupaží, se musí vybrousit mazací komora a připravit lyže stoupacími vosky. V tomto případě záleží, zda se mažou klistry nebo tuhé vosky a od toho se odvíjí další postupy, množství vrstev a náročnost mazání

jeme HF (vysoce fluorované vosky), pak fluorované prášky, struktury, případně urychlovače a současně s tím ještě stoupací vosky. A takto se to opakuje každý den dokola až do samotného závodu. Vše poctivě vyhodnocujeme a zapisujeme do tabulky. Ta nám také pomáhá s odkazy na minulé roky, kde je zaznamenáno, jaké byly podmínky a jaké varianty vosků vycházely. Je vyzkoušené, že poměrně často vychází podobné varianty nebo kombinace, ale je to téměř vždy vázané ke konkrétnímu místu (na stejné podmínky se v Norsku maže něco jiného než v Itálii). K práci nám postupně přibývají již vybrané lyže na závod, které parafínujeme první vrstvou LF (vosky s nízkým obsahem fluorových příměsí), případně pokud máme vytestováno, tak už i HF (maximálně den před závodem). O tom, na jaká místa jet testovat a která jsou nejdůležitější, rozhodují zkušenosti, jež jsou k nezaplacení, a znalost celé trati z vlastní zkušenosti je naprosto zásadní. V tomto směru mají servismani světových pohárů v běhu na lyžích nebo biatlonu jednodušší práci. Jezdí na malém uzavřeném okruhu, kde je většinou jeden konstantní sníh a relativně malé převýšení. To nás čeká kolikrát 90 km trati hned s několika rozdílnými typy sněhu (např. na startu přemrzlý sníh, v průběhu závodu nový, který může připadávat, v cíli a vesnicích sníh špinavý, často technicky vyrobený), odlišnou nadmořskou výškou (např. při Birkebeinerrenettu start v 200 m n. m. a v nejvyšším bodě 917 m n. m.), rozdílnou předpovědí počasí (např. na startu déšť, v nejvyšším bodu trati nový sníh, v cíli jasno) a ještě navíc s obrovským rozdílem teplot (v době startu někdy i –15 °C, v cíli +4 °C). Zkrátka všechno se musí vyhodnotit spolu s danou předpovědí na závod a vymyslet, v které části trati bude nejdůležitější, aby byly lyže nejrychlejší, a na tu konkrétní podmínku se snažíme vytestovat tu nejlepší mázu. Zbylé úseky trati, jež nejsou tak stěžejní, se snažíme „dohnat“ strukturou nebo pořadím vosků

na různé teploty a sněhy, které na lyži aplikujeme. Pro profesionální přípravu lyží je opravdu nezbytné mít celou řadu zkušeností, nejlépe sám závod absolvovat, aby bylo možné vše ideálně vyhodnotit. Pojďme zpět do lyžárny. Dejme tomu, že máme vytestováno, vybrány správné lyže (pro ty lepší se dělají 2–3 páry a znovu se testují ještě ráno) a následuje – to nejlehčí na mozek, ale nejtěžší na práci – všechny lyže připravit. Na skluz je zapotřebí aplikovat na lyži od tří do šesti vrstev jednotlivých parafínů. Závodníci jezdící soupaží nám to poměrně usnadňují, neboť u nich nemusíme řešit stoupací vosky, na druhou stranu je pro ně mnohem důležitější, aby lyže co nejvíce jely. Ostatním musíme ještě vybrousit mazací komoru a připravit lyže stoupacími vosky. V tomto případě záleží, zda se mažou klistry nebo tuhé vosky a od toho se odvíjí další postupy, množství vrstev a náročnost mazání. Když jsme hotovi do půlnoci, jsme spokojeni, pokud se to protáhne do brzkých ranních hodin, vše svádíme na naši neschopnost nebo přílišnou složitost práce. Ráno se už jen těm nejlepším vytestují lyže na rychlost (vybere se nejrychlejší pár z připravených lyží), případně se ověří i správný výběr stoupacích vosků. Vstáváme velmi brzy, takže je prostor pro případné opravy i přepráškování lyží pro ty nejlepší, kdyby se náhodou zcela změnily podmínky. Nejhorší situace nastane, když je předpověď v den závodu zcela jiná, než byla během předchozích dní, a my musíme se vším čekat až na poslední chvíli. Stoupací vosky pak musíme nanášet všem závodníkům také až ráno. Vůbec se nevyspíme, pracujeme ve velkém stresu a ani není možné si s mazáním dát záležet jako obvykle, neboť na to prostě není čas. Přesto se nám vše většinou podaří nachystat a závodníci zajíždí kvalitní výsledky. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že někdy je to s velkým štěstím a bojíme se, že jednou nám ten risk třeba

nevyjde. Tím nám práce rozhodně nekončí. Dělíme se na jednotlivé posádky, většinou tři po dvojicích, sedáme do aut, bereme náhradní hole, lahve s iontovými nápoji, gely, termosky s teplou vodou a po 5–10 km se střídáme podél trati, kde občerstvujeme naše závodníky. Tam, kam není možné dojet autem, musíme na lyžích s batohem. V cíli potom závodníky vyzvedneme a odvezeme domů. Prostě zaměstnání, u kterého se člověk nenudí. A co je na tom nejlepší? Ten pocit, když se to závodníkovi povede a víte, že to bylo i díky dobře připraveným lyžím. Po závodě je ještě potřeba všechny lyže omýt od stoupacích vosků, vymýt skluznici od nečistot, znovu naparafínovat, uklidit a sbalit lyžárnu, zapsat věci, co jsme vypotřebovali, aby se mohly doplnit napříště, naložit vše do auta a hurá domů. Když máme to štěstí, vyspíme se ještě jednu noc a odjíždíme až další den po aspoň jedné neprobdělé noci. Takový je tedy běžný víkend servismana dálkových běhů na lyžích. A jestli to člověka vždy baví? Musí, jinak to nemá cenu dělat. Pouze by to občas chtělo od některých závodníků více pokory a trocha té chvály by také neublížila. Velmi často se závodníci nespokojení s výsledkem schovávají za špatné lyže nebo nepovedenou mázu, zatímco výhra je oslavována hlavně dobrou formou. Naštěstí většina našich závodníků práci servismanů nepřehlíží, umí za rychlé lyže poděkovat a rozdělit se i o případnou výhru. To se potom mnohem lépe pracuje a v lyžárně vládne pohoda a dobrá nálada.

Marek Pazderský Šéf Silvini Madshus Teamu a provozovatel servisního centra pro lyžaře Mára servis v Bedřichově a na Jizerce

Správná střelecká poloha a souhra míření, dýchání a spouštění jsou základními předpoklady úspěšné střelby

40 UNIVERZITA

TEXT: MICHAL ŽÁK FOTO: PETR SKŘIVÁNEK

STŘELBA V BIATLONU. Vypadá to jednoduše, ale…

Snad každý člověk, který někdy v životě držel v ruce střelnou zbraň a vystřelil z ní, ví, že není jednoduché zasáhnout cíl v klidu, natož po předchozí fyzické zátěži. Střelba z malorážné zbraně a běh na lyžích volným způsobem – dvě na první pohled neslučitelné disciplíny, které biatlon kombinuje. Možná právě proto je tak atraktivním sportem pro oko diváka.

televizi vypadá střelba vrcholových biatlonistů poměrně jednoduše. Avšak tomu, aby sportovec sestřelil pět terčů v čase okolo 25 sekund, předchází poměrně kladu, že má daný jedinec pro střelbu vlohy, dlouhá a náročná cesta. Nebudu se nyní zmiňovat o všech faktorech, které mohou průběh vhodnou povahu a nutnou dávku talentu. Bez střelby ovlivnit. Budu hovořit pouze o technitěchto vlastností se střílet jen těžko naučí. ce střelby v biatlonu. Ta zahrnuje celý průběh Pyramida biatlonové střelby střelby, a to včetně příjezdu, sledování podStěžejní části techniky střelby v biatlonu lze vymínek na střelnici, manipulaci s holemi a se světlit na principu pyramidy. V ní jsou uvedeny zbraní, zaujmutím polohy, mířením, dýcháním, spuštěním, opětovnou manipulací se zbraní činnosti a prvky střelby, které jsou metodicky a odjezdem ze střeleckého stanoviště. Při seřazeny. střelbě je třeba klást důraz na senzomoPyramidu prochází trenéři se sportovci torickou činnost. Konkrétně se jedná postupně od spodního patra až po její o zkoordinování práce oka s jemvrchol. Jednotlivé činnosti se rozvíjejí Spouštění nou motorikou prstu na spoušv rámci tzv. suché střelby, kdy se ti. Navíc tuto činnost značně nacvičují jednotlivé prvky od– poloha ovlivňuje dýchání. Všechny děleně a bez použití střeliva. prstu na uvedené činnosti je poDalší možností je nácvik spoušti, nácvik měrně snadné pravina střeleckém trenažéru spouštění (suchá střelba), delným tréninkem SCATT, což je přístroj zkoordinování s dýcháním nacvičit a zausloužící primárně a najížděním, samotná střelba tomatizovat, k diagnostice avšak poustřelby a odMíření + dýchání ze za halení – poloha hlavy (oka), vystředění mířidel (dioptr. předpří-> muška -> terč) najíždění a dýchání (samostatně + po-

vzájemné zkoordinování obou činností)

Poloha – nastavení zbraně dle individuálních potřeb biatlonisty, manipulace se zbraní a holemi na střeleckém stavu, zaujetí střelecké polohy

padných chyb, kterých se sportovec během střelby dopouští. V neposlední řadě se výše zmíněným prvkům věnujeme při samotné tzv. ostré střelbě. Správné zaujmutí střelecké polohy je prvním předpokladem pro úspěšnou střelbu. Míření a dýchání od sebe nelze oddělit, jsou to činnosti, které jsou na sobě vzájemně závislé. Není možné jasně říct, jaká z těchto dvou činností předchází v tréninku druhé, proto jsou postaveny na stejnou úroveň. Spouštění je pro mnohé sportovce alfou a omegou, co se týká výsledné střelecké úspěšnosti. Pro svoji obtížnost je zařazeno na vrcholu pyramidy.

Základem je správná poloha

Jak střelecká poloha vleže, tak střelecká poloha vstoje má své zákonitosti. Cílem biatlonisty je vytvořit co nejstabilnější polohu, jež bude předpokladem pro kvalitní provedení dalších střeleckých činností, jako je již zmiňované míření, dýchání a spouštění. Nácvik zaujímání polohy vyžaduje zejména v začátcích sportovní kariéry mnoho opakování. S nadsázkou si můžeme vybavit scénu z pohádky S čerty nejsou žerty: „K zemi! Vztyk! K zemi! Vztyk!“ U začínajícího sportovce se jedná o nedílnou součást tréninku, kterou mnohdy doprovází modřiny i bolest šlach a svalů, o nichž do té doby člověk nevěděl.

Míření

Dýchání

V biatlonové střelbě hraje dýchání podstatnou roli. Dýchání značně ovlivňuje rytmus a tedy i délku střelby, přenáší se také na pohyb hlavně. Hlavní roli zde hraje počet dechových cyklů (nádech a výdech) mezi výstřely. Existují tři typy dýchání – abdominální (břišní), kostální (žeberní), klavikulární (podklíčkové) a smíšené. Při střelbě vleže by mělo docházet pouze ke kostálnímu dýchání, které můžeme nacvičovat v rámci střelecké polohy nebo v rámci dechových cvičení vleže na zádech. Jednoduchá kontrola

Míření a dýchání od sebe nelze oddělit, jsou to činnosti, které jsou na sobě vzájemně závislé

a nácvik se provádí tak, že položíme dlaně na strany spodní poloviny hrudníku a snažíme se tzv. dýchat pod dlaně (nádechem roztahovat do strany hrudní koš). Vstoje je situace trochu jiná – zde je třeba najít variantu, která bude sportovci nejvíce vyhovovat. Jsou zde tři varianty: čistě abdominální dýchání, čistě kostální dýchání, nebo kombinaci těchto dvou. Důležité je, aby dech co nejméně ovlivňoval držení a stabilitu zbraně – dýchání se podílí stejně jako vleže na dráze najetí. Před samotnou střelbou při příjezdu na střelnici by měl biatlonista hluboce a pravidelně dýchat. Díky tomu dojde k psychickému zklidnění a většímu přísunu kyslíku do mozku i svalů, což vede ke zvýšení koncentrace a uvolnění svalů. Zdatní biatlonisté střílí na jeden dechový cyklus, který je definován prudkým nádechem, krátkou dráhou sjetí pod terč, prudším začátkem výdechu s postupným zpomalením a plynulým najetím na střed terče, následuje krátké zadržení dechu (do 1 sekundy), domíření a spuštění rány. Při střelbě na 2 a více dechových cyklů je vždy nádech a výdech před posledním dechovým cyklem prudký, biatlonista při něm však zachovává dráhu najíždění (nedrží mířidla na středu terče).

Spouštění

Spouštění může nadělat ve výsledku střelby pořádnou spoušť, je nejsložitějším prvkem na naučení. Biatlonista může mít sebelépe zvládnuté předchozí prvky, avšak bez kvalitního spuštění je úspěšný výsledek nejistý. Spouštění se procvičuje zejména při suché střelbě. Na výsledku spuštění se zásadně podílí jemná motorika ruky (spouští se třetím článkem ukazováku). Celkově jde o zkoordinování pohybu prstu s naučenými dovednostmi jako je zaujetí správné polohy a především míření s dýcháním. Spuštění rány se provádí v momentu, kdy sportovec dokončuje mělký výdech a dojíždí do středu terče, nebo v krátkém zadržení dechu, které následuje po dodechnutí, dojetí do středu terče a domíření. Říká se, že každý výstřel by měl sportovce překvapit. K tomu je ovšem nutné tzv. namáčknutí spouště. Jsou asi čtyři druhy namáčknutí. Nejvhodnější variantou je schopnost během najetí na terč držet namáčknutí přibližně 70 až 80 % z půlkilového odporu spouště a v době zastave-

ZDROJ: METODIKA STŘELBY V BIATLONU

Základním principem míření je vyrovnání mířidel se záměrným bodem do jedné přímky, konkrétně se tedy jedná o vystředění kruhu průhledítka v dioptru s muškou a terčem. Sebemenší nepřesnost při míření má značný dopad na přesnost a úspěšnost střelby. Střelecké polohy samy o sobě neposkytují 100% stabilitu. Přidáme-li k tomu vysokou fyzickou zátěž předcházející střelbě, přijdeme na to, že není možné zbraň ustálit a dostat ji do ideálního klidu, který by dovoloval neustálé míření a možnost centrování (vystředění mířidel na střed terče) pouze na terč. Proto je nutné před centrováním a samotným výstřelem přidat dráhu najetí na terč, kterou je třeba zkoordinovat s dýcháním. Míření se tak stává úplným základem při nácviku střelby, není to jednoduchý prvek, proto je třeba mu věnovat v tréninku značnou pozornost a píli. Nedílnou součástí míření je samotný pohled do mířidel, který se provádí monokulárně (jedním okem) nebo binokulárně (oběma očima). Najíždění na terč je pohyb hlavně po vertikální ose, který je třeba zkoordinovat s dýcháním, a to jak při střelbě vleže, tak při střelbě vstoje. Biatlonista by se měl naučit pracovat s dýcháním tak, aby byl schopen při obou střeleckých polohách najíždět s nádechem směrem dolů pod terč a s plynulým výdechem se vracel zpět na střed terče, není to však jasně dané pravidlo – je to velmi individuální záležitost. Při střelbě vleže najetí zdola s výdechem probíhá automaticky vzhledem k poloze (leh na břiše, nádech do hrudní oblasti), vstoje je třeba kvůli postavení lokte opěrné ruky v oblasti břicha dospět k najetí zdola skrze dechová cvičení, nikde však není psáno, že střelba s výdechem a dojetím svrchu do terče není možná – mnoho biatlonistů takto střílí. S mířením souvisí i pojem „odhled“. Ten je podstatnou částí míření při střelbě a podává střelci i trenérovi určitou zpětnou vazbu. Je to dovednost střelce, která dokazuje jeho kontrolu nad mířením a povědomí o spuštěné ráně. Zkušený biatlonista by měl být po pěti výstřelech schopen určit, kde se zásahy v terči nachází a zda udělal nějakou chybu. Zejména mladí sportovci mají problém s tím, že pro ně končí střelba zmáčknutím spouště. Proto je trenéři tlačí k tomu, aby po výstřelu setrvali v koncentraci a ránu dohlédli až do konce. Například v přípravném období se zařazuje střelba tzv. na odhled, kdy biatlonista kontroluje zásah po každém jednotlivém výstřelu v dalekohledu.

Pohled do mířidel. Základním principem míření je vyrovnání mířidel se záměrným bodem do jedné přímky, konkrétně se tedy jedná o vystředění kruhu průhledítka v dioptru s muškou a terčem

ní výdechu a pohybu hlavně při domíření ránu spustit. Za střeleckého mistra lze považovat biatlonistu, který je schopen výstřel odložit. To znamená, že vyhodnotil situaci jako nevhodnou k vystřelení rány (špatné najetí, načasování, namáčknutí apod.) a celý proces vypracování rány opakuje.

Nutná dávka štěstí

Značný podíl na úspěšném střeleckém i celkovém výsledku má jistá dávka štěstí. Mnohdy o zásahu či nezásahu terče rozhoduje milimetr. Řeč je o tzv. kalibrové ráně, kdy se střela tříští o hranu kovového terče, a pak již závisí pouze na vyhodnocení síly zásahu počítačem či nastavením mechaniky sklopného terče. Biatlonová střelba je dlouhodobý proces, který je třeba trénovat hodiny a hodiny. Jak se však říká: „Trpělivost růže přináší.“

Michal Žák Bývalý člen reprezentačního družstva v biatlonu. V současnosti trenér biatlonu a student doktorského studia kinantropologie na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity

42 UNIVERZITA

TEXT: ROMAN CHARVÁT FOTO: ARCHIV AUTORA

UPRAVIT, ČI NEUPRAVIT – to je, oč tu běží Lyžaři si často stěžují, proč nejsou zase upravené běžecké stopy. Tuší však, za jakých podmínek je vhodné vyjet s rolbou, případně kolik úprava tratí a provoz rolby stojí?

jednodušeně by se dalo říct, že upravovat by se mělo vždy, když napadne čerstvý sníh a když je trať provozem lyžařů výraznějším způsobem „oježděná“. Dále také v případě, když je přes den nad nulou a v noci se ochladí. Takže ideálně každý den večer nebo v noci, jestliže v předpovědi nehlásí sněžení či déšť. Stejně jako asi všichni lyžaři, využíváme předpověď norského meteorologického institutu, obzvlášť proto, že čím je předpovídané období delší, tím je z pohledu zimy a lyžařů optimističtější. Jen s blížící se dobou plnění předpovědi už tak optimistické nebývá. V krátkodobém horizontu docela dobře funguje Aladin od ČHMÚ.

Jak připravit tratě

Příprava běžeckých tratí je docela složitá věc postavená na poměrně jednoduchém principu, pokud jde o přírodní sníh. Úprava spočívá v tom, že po napadnutí sněhu je potřeba zvýšit jeho hustotu. V předchozích článcích o výrobě technického sněhu jsme psali, že hustota prašanu je zhruba 100 kg/m3, hustota technického sněhu 500 kg/m3. K hustotě sněhu technického bychom se měli prvotní úpravou přírodního v ideálním případě blížit, aby trať byla tvrdá, nebořily se hůlky ani lyžař a dobře se jelo. To se nám ale asi těžko povede bez oblevy a deště, takže před oblevou se nám čerstvě napadaný sníh povede „zahustit“ asi na polovinu objemu.

Pravidelnou úpravou tratí dojde ke zhutnění sněhu, který se stane pevnějším a lépe odolává oblevám

Pokud budeme uvažovat o úpravě rolbou, tak toho dosáhneme mechanickým pojezdem pásy. Ideální situace nastane, jestliže je dostatek místa na několik průjezdů rolbou, aby v dalším průjezdu pás upravil místo, které zůstalo při prvním průjezdu mezi pásy, ale hlavně frézou. To je zařízení, které má rolba za sebou a v kterém se točí „oježená“ trubka. Díky ní se z prašanu vytlačí přebytečný vzduch a sníh se stává pevnějším. Ale je ho také menší vrstva, samozřejmě. Má to stejný efekt, jako když před domem uklízíte sníh frézou, a z velké plochy vám nakonec zbude malá kupička sněhu tvrdého jako kámen. Když máme sníh dostatečně zhutněn (a jeden průjezd rolbou k tomu určitě nestačí, pro opravdu tvrdou trať jsou zapotřebí přibližně 3 průjezdy), je nutné nezasahovat příliš do hloubky takto upravené trati. Jestliže je mrazivé počasí nebo alespoň zlehka pod nulou, za několik hodin po „rozrytí“ povrchu trati pásy rolby a frézou a následném přejetí polyuretanovým finišerem s klasickým manšestrem (případně vyříznutím stopy) trať „vymrzne“ a je skvěle připravena odolávat náporu lyžařů. Proto se tratě upravují večer a v noci, aby povrch mohl vymrznout. Pokud však do takto připravené trati na další den vjedete s čelovkou, krom toho, že si moc nezalyžujete (boří se to na bruslení a na klasiku smeká), tak hlavně všem, kteří pojedou ráno po vás, požitek z jízdy v pěkné stopě nebo na manšestru výrazně zkazíte. Problém nastává, když přijde obleva nebo začne pršet. To potom úpravou provzdušněná horní vrstva trati výrazně rychleji odtává. Někdy se stane, že přijdete po celonočním dešti

43 ráno na trať a není upraveno. Nemusí to být způsobeno tím, že se rolbař zapomněl v restauračním zařízení, ale zřejmě má moudrého šéfa, který před okamžitým efektem upravené tratě dal přednost tomu, že bude možné, sice hůř, ale přesto lyžovat i pozítří.

Záludnosti číhající na rolbaře

Občas není úprava jednoduchá, zvlášť jedná-li se o čerstvě napadaný sníh, který se hodí k výrobě sněhuláků. Ten totiž výborně drží u sebe, ale ne na podkladu a dřív, než se vám ho povede frézou upravit, tlačíte před ní lavinu. Navíc málokdo tuší, že z rolby toho potmě dozadu není moc vidět, zejména pokud se musíte vejít na cestu, která je užší než šířka zadního finišéru. Poté máte dost starostí, abyste přední radlicí nevzali strom, což většinou zjistíte až druhý den, když si jdete zalyžovat. Takových rolbařů však moc není a je to škoda, protože jenom zpětnou vazbou se lze zlepšovat v rolbařské praxi. Na druhou stranu, když rolbař upravuje půlku Jizerských hor celou noc, asi těžko se mu bude chtít ráno na lyže.

Kolik „žere“ rolba

Pokud budeme brát v úvahu stroj určený pro běžecké tratě PistenBully 100, je jeho spotřeba kolem 13 litrů na hodinu. Když však chcete pěknou stopu (nejlépe dvě) a ještě pistu na bruslení, musíte jet s ohledem na šířku stroje dvakrát (pouze v nejširším provedení zvládá tento stroj jakž takž širokou pistu a jednu stopu na klasiku), rychlost úpravy nepřevýší 10 km/h. Cenu nafty si dovedete spočítat, to je asi 400 Kč/h, ale to není jediný výdaj. S rozumnou mírou rezervy na provoz a opotřebení (bez započítání nákladů na pořízení stroje, které jsou více než pět milionů korun), činí náklad na provozní hodinu 1 500 Kč. Jestliže bychom do předpokládané „rozumné“ životnosti 5 000 motohodin započetli i náklady na jeho pořízení, vyjde nám 2 500 Kč/h. Kdyby někdo zapochyboval a myslel, že „velkou sjezdovkovou“ rolbou to vyjde levněji, tak sice nemusíte jezdit dvakrát, ale stroj má dvojnásobnou spotřebu, takže to stojí dvakrát tolik a opět to vyjde nastejno.

Kolik stojí rolba a její údržba

Nejlevnější „běžecká“ jednomístná rolba Paana (v současné době vím o třech kusech v ČR) vypadá v porovnání s rolbou na sjezdovky jako dětská hračka a stojí těsně pod 3 miliony Kč bez DPH. Běžnou běžeckou rolbu PistenBully 100 lze pořídit kolem 5 milionů, největší stroje na sjezdovky stojí kolem 10 milionů. To jsem uváděl ceny „červených“ (PistenBully) roleb, „stříbrné“ (Prinoth) ve srovnatelné velikosti se dostanou na podobné částky. Pokud nepotřebujete najíždět stovky kilometrů tratí jednou za týden, jak to mají rády všechny propagační materiály, ale stačí vám každý den upravit areál s pěti kilometry tratí, můžete použít různá „udělátka“ za skútr či čtyřkolku. Nejlepší je vlastně přívěsná fréza, jak ji známe z rolby. Součástí je vlastní spalovací motor s hydraulic-

PistenBully Paana je nejlevnější jednomístná rolba na úpravu běžeckých tratí, stojí necelé 3 miliony Kč bez DPH

kým přenosem výkonu motoru na frézu a stopovačem. Šířka frézy je 1,8 m, přičemž celková šířka zařízení činí 2,4 m. Na dva průjezdy máte stopu a pistu na bruslení. I se čtyřkolkou se vejdete do 600 000 Kč a čtyřkolku navíc můžete využít i v létě. Když vás někdo neuvidí jezdit po trati večer, těžko uvěří, že to nebyla rolba. Navíc s ohledem na hmotnost zařízení a vzorek pásů čtyřkolky si trať nerozvrtáte, takže v závěru zimy, kdy nemrzne ani v noci, je to ideální zařízení, díky kterému vám sníh vydrží co nejdéle. Pokud se nevyskytne zásadnější problém, probíhá větší „provozní“ údržba rolby vždy po sezóně, i s výměnou provozních kapalin. Běžnou údržbu zvládne šikovný důchodce, složitější práce samozřejmě servis, jehož cena poměrně koresponduje s tím, kolik nový stroj stojí. Obecně lze říci, že jakmile jezdíte po upravovaných tratích v běžeckém areálu, není vyjma provozních kapalin a běžného spotřebního materiálu opotřebení velké. Pokud se ale každý pátek vydáváte na 100 km po horách, šance, že trefíte pařez, zapadlý strom, nebo že občas taky někde nebude sníh je výrazně větší. A úměrně s tím roste riziko, že budete muset vyměnit nějakou součást v řádech stovek tisíc. Pásy na rolbě jsou prakticky nezničitelné. Když je nedostatek sněhu, může rolba přejet i po asfaltu a zcela překvapivě to více škodí asfaltu než rolbě. Obvykle v pásech bývají hroty, aby rolba neklouzala do boku na zledovatělém sněhu, pro ty je asfaltový povrch silnice výborná pochoutka. V poslední době se na běžeckých tratích objevují gumové pásy. Snáze přejedou asfaltovou silnici a někdy i celé město, pokud je potřeba, a navíc nepoškodí povrch běžecké trati tak jako pásy s hliníkovými příčkami. Posledním hitem jsou ještě „předfrézy“ před stopovací deskou na celou její šířku, kdy spolu s gumovými pásy

a frézou nastavenou na nejmenší záběr dochází k minimálnímu poškození tratí při plusových teplotách, vymrzlém prašanu a na starém zmrzlém sněhu. V tomto případě se v minimálním množství vytváří ona známá sůl a trať se rozruší jenom v místech, kde to je potřeba, tedy v místě stopy. Když jsem byl o Vánocích v Seefeldu, měli tam tři takové zánovní stroje, všechny na gumových pásech a s předfrézou před stopaři. Na MS 2019 jsou v tomto směru připraveni dobře. Rolbu je vhodné parkovat v garáži, ale musí být zajištěno, že se přesune na tratě po sněhové podložce, aby se přejížděním nešpinil sníh. Jinak je lepší ji nechat venku na sněhu a uklidit ji do garáže pouze přes léto.

Příspěvek na rolbu?

Ministerstvo pro místní rozvoj vypisovalo v loňském a letošním roce program na pořízení zařízení na úpravu tratí. Podmínky, které bylo potřeba splnit, byly poměrně přísné, příspěvek činil maximálně 50 %. Ke všemu o něj mohli žádat hlavně podnikatelé, nikoli však zapsané spolky, což jsou všechny tělovýchovné jednoty, které vychovávají mladé lyžaře. Inu, Evropská unie implementovaná u nás, v praxi…

Roman Charvát Stavební inženýr, který dozoruje např. výstavbu skiareálu na Hraběnce v Jilemnici. K veškerým zkušenostem v oblasti zasněžování a úprav tratí přišel jako samouk. Manažer vrchlabského „stříkacího výboru“, po večerech také upravuje tratě.

44 UNIVERZITA Trasy jsou barevně rozlišené, takže snadno rozeznáte, jak je stopa stará. Mapa zobrazuje 5 barev – zelenou pro stáří do jednoho dne, oranžovou do dvou dnů, červenou do 3 dnů, modrou do týdne a šedou pro existující, ale v poslední době neupravené trasy

TEXT: JOSEF BRABEC FOTO: ARCHIV AUTORA

Online přehled o běžeckých tratích:

KDE PRÁVĚ JEZDÍ ROLBA?

Kde jsou stopy? A jsou kvalitní? Včera chumelilo, bude to tam projeté? Není lepší jet jinam? Otázky, které si pokládá každý lyžař, když chce vyrazit do stopy. Odpovědi na ně může složitě vyhledávat na různých místech a webech, nebo je může najít rychle a přehledně na jednom webovém portálu – na Bílých stopách.

ilestopy.cz vznikly před 13 lety a od počátku své existence si kladou za cíl sloužit jako rychlý a spolehlivý zdroj informací běžkařům z celé republiky. V současné době kromě nejdůležitějších lyžařských středisek v Čechách i na Moravě, kam letos přibylo Kladské pomezí na Náchodsku, pokrývají i dvě centra v Polsku. V plánu je rovněž expanze na Slovensko. Všechno začalo v roce 2005 na Šumavě nápadem instalovat monitorovací zařízení do sněžné rolby, která provádí úpravy běžeckých stop. Původním záměrem byl přehled o provozu rolby za sezónu. První testovací zařízení bylo instalováno v prosinci 2005 do rolby v Českých Žlebech. Systém se osvědčil a do konce sezóny byly instalovány ještě další systémy. Na základě získa-

ných podkladů a informací z roleb vznikl nápad realizovat on-line přenos do webového rozhraní a zobrazovat tyto informace v reálném čase.

Jak to funguje?

Od roku 2005 byl monitorovací systém nainstalován do více než 120 roleb a sněžných skútrů. GPS jednotky přenáší automaticky data v reálném čase na web, kde v mapách vykreslují přesné trasy. Ty jsou navíc barevně rozlišené, takže snadno rozeznáte, jak je stopa stará. Mapa zobrazuje 5 barev – zelenou pro stáří do jednoho dne, oranžovou do dvou dnů, červenou do 3 dnů, modrou do týdne a šedou pro existující, ale v poslední době neupravené trasy. Lyžař tak získá jasnou představu o tom, jak dlouho jsou

Původním záměrem instalace monitorovacích zařízení do sněžných roleb byl přehled o provozu rolby za sezónu

stopy upravené. Všechno funguje automaticky a bez toho, že by rolbař musel psát informaci o tom, že upravil trasy a kde.

A co udělá radost modernímu lyžaři? Bílé stopy perfektně fungují v mobilu či tabletu, takže není nutné sedět místo běžkování u počítače. Dokážou také najít vaši aktuální polohu podle GPS a vy se tak můžete rozhodnout třeba zrovna na rozcestí, zda má smysl pouštět se cestou, o které byste jinak nevěděli, jestli je sjízdná. Portál je v provozu po celou zimu. V závislosti na sněhových podmínkách funguje zhruba od poloviny prosince do konce dubna.

Kam na závody a mnohem víc

Kromě lyžařských tras jsou v mapě vyznačeny mnohé další užitečné informace. Jaká jsou nástupní místa, kde je nejbližší infocentrum nebo stanice Horské služby, jak to na místě

V čem jsou Bílé stopy jedinečné? V České republice jsou pokryta nejdůležitější lyžařská střediska v Čechách i na Moravě, díky čemuž je možné podávat nejkomplexnější informace o aktuálním stavu stop. Nikde v Evropě nenajdete podobně ucelený informační systém. Vedle českých středisek také Bílé stopy v rámci přeshraniční spolupráce informují o trasách v polských Jakuszycích a Gorách Bialských. Jednáme o rozšíření projektu také do oblasti okolo Štrbského plesa. Ještě chvíli ale potrvá, než se slovenské rolby rozjedou s naším monitorovacím systémem.

V České republice jsou pokryta nejdůležitější lyžařská střediska v Čechách i na Moravě, díky čemuž je možné podávat nejkomplexnější informace o aktuálním stavu stop. aktuálně vypadá pohledem webkamery. Udržovatelé, tedy ti, kteří se o úpravu tratí starají, pak mají možnost přidávat aktuální informace z regionu a pozvánky na lyžařské události. Lyžaři se tak mohou například dozvědět o tom, že čerstvě upravenou stopu poničil projíždějící traktor nebo nenadálý déšť a obleva. Bílé stopy jsou partnerem dvou největších českých seriálů závodů v běhu na lyžích. A převážná většina tras všech závodů SkiTour i Stopy pro život je na Bílých stopách zanesena. Pokud vyjedete do míst, kde se některý ze závodů SkiTour koná, upozorní vás na to vlaječka. Závody Stopy pro život takto budou označeny v nejbližší době. Portál pravidelně pořádá soutěže o hodnotné ceny od partnerů. Po celou zimu lze vyhrát

Pro sledování aktuálního stavu stop není nutné být neustále online. Každý pátek dopoledne o nejnověji upravených trasách informuje rádio Beat. Svůj výlet si tak můžete začít plánovat třeba už v autě cestou na hory. Bylo by skvělé, kdyby návštěvníci ocenili práci rolbařů, jsou to povětšinou nadšenci, kteří po nocích upravují lyžařské tratě a ráno jdou do svého běžného zaměstnání. Pokud vás ve stopě povolaný pracovník odchytne a poprosí o finanční podporu na úpravu lyžařských stop, neodmítejte ho a na provoz rolby přispějte. Úprava lyžařských tras je časově i finančně náročná, ale pro perfektní požitek z běžeckého lyžování naprosto nezbytná.

expert na běžecké lyžování

Návštěvníci tratí by měli ocenit práci rolbařů, jsou to většinou nadšenci, kteří po nocích upravují lyžařské tratě a ráno jdou do svého běžného zaměstnání

například běžky od českého výrobce Skol!, oblečení švédské značky Craft nebo předplatné našeho časopisu. Aktuální informace se objevují pravidelně na facebookové stránce projektu. Za zmínku stojí i soupis pravidel, kterých by se měli lyžaři držet, aby sebe ani nikoho jiného neohrozili a z vyjížďky si odnesli jen příjemné zážitky.

www.xcsport.cz

46 MAG

Zapomenutý kout

KRKONOŠ

TEXT: ZDEŇKA HAASOVÁ FOTO: ARCHIV OÚ JESTŘABÍ

Jestřabí v Krkonoších je malá horská obec tvořená třemi místními částmi, Jestřabím, Křížlicemi a Roudnicí, které dnes mají dohromady 243 stálých obyvatel. Obec je vhodným nástupním místem pro běžkaře, kteří se podle chuti mohou po stopách dostat na Rezek, Dvoračky, do Harrachova, nebo třeba až do Jizerských hor, či na druhou stranu směrem na Výrovku a Labskou boudu.

bec se rozkládá v kopcovitém terénu s rozptýlenou zástavbou v údolích Jestřabského, Roudnického a Křížlického potoka a táhne se od říčky Jizerky u části Křížlice (500 m n. m.) až téměř k vrcholu Kobyla (897 m n. m.), který je vzdálený 7 km severozápadně od Jilemnice. První písemný záznam o oblasti je v Zemských deskách z roku 1492, kde byla zmínka o dělení

Na území Vítkovic, Roudnice, Křížlic a Jestřabí je upravováno kolem 30 km lyžařských běžeckých tras

Štěpanického panství mezi Valdštejny. Obce měly vždy české obyvatelstvo, několikanásobně převyšující počet dnešních obyvatel, jejichž výrazný odliv nastal po 2. světové válce. Křížlice byly v 19. století významným protestantským centrem. Každá samostatná místní část měla v minulém století svoji školu, obchod, hostinec, mlýn, několik pekařů a další živnosti. Lidé se živili perlařením, domácím tkalcovstvím, prací v lese a drobným

zemědělstvím, později prací v textilních továrnách. Fungovalo zde množství spolků – Sokol, Orel, ochotnické divadelní spolky, včelařský spolek, sbory dobrovolných hasičů, kapely apod. V důsledku snižování počtu obyvatel se v roce 1960 spojilo Jestřabí a Roudnice a r. 1970 se připojily Křížlice a vznikla dnešní podoba obce Jestřabí v Krkonoších. Dnes je Jestřabí v Krkonoších především rekreační a turistickou oblastí vyhledávanou pro svoji klidnou atmosféru, polohu a čerstvý vzduch. Dvě třetiny všech staveb tvoří rekreační chaty, chalupy a penziony. Území obce spadá do III. zóny Krkonošského národního parku nebo jeho ochranného pásma. Živo je v obci zejména v zimě, kdy sem proudí milovníci sjezdového lyžování zejména s dětmi, v provozu je vlek přímo na Jestřabí. Na stráňce, na Roudnici se zase v blízkosti nalézá horní stanice vítkovického Skia-

V obci jsou k vidění také zachovalé původní roubenky představující klenot krkonošské lidové architektury

Zajímavosti o Jestřabí

Tratě navazují na běžecké stopy vedoucí na Poniklou, Rezek, Dvoračky a dále přes Harrachov na Jizerskou magistrálu. reálu Aldrov a v dosahu je též Skiareál Vurmovka. Na své si přijdou také vyznavači bílé stopy. Na území Vítkovic, Roudnice, Křížlic a Jestřabí je upravováno kolem 30 km lyžařských běžeckých tras. Nástupní místa jsou v Křížlicích u restaurace Pod Javorem, v Roudnici před obecním úřadem nebo ve Vítkovicích u sjezdovky Aldrov – Prezidentský expres. Tratě navazují na běžecké stopy vedoucí na Poniklou, Rezek, Dvoračky a dále přes Harrachov na Jizerskou magistrálu. Mezi Vítkovicemi a Roudnicí je stabilně projeté dvoukilometrové kolečko s minimálním převýšením, které je vhodné pro děti nebo začínající lyžaře. V létě obec Jestřabí v Krkonoších představuje cíl pěších turistů či cyklistů, kteří hledají půvabná

přírodní zákoutí a nesčetné rozhledy do kraje (Bezděz, Ještěd, Trosky, Ralsko, Zvičina, Kumburk, Bradlec, ad.) či panoramata krkonošských vrcholů (Kotel, Kozí hřbety, Žalý), mimo ruch hlavních krkonošských turistických center. V obci jsou k vidění také zachovalé původní roubenky představující klenot krkonošské lidové architektury. Do obce jezdí pravidelně autobusová linka z Jilemnice. Návštěvníci obce mohou buď využít obchodu s potravinami na Roudnici, nebo se mohou občerstvit v restauraci v Křížlicích Pod Javorem, v Krakonošově hospodě či penzionu Kamarád na Jestřabí. Obec Jestřabí v Krkonoších je výchozím bodem turistických tras a túr na hřebeny

Unikátem Jestřabí je polní letiště ležící v příhodné poloze na náhorní plošině nad centrem vsi, dříve bylo využíváno k vápnění vodní nádrže Souš či práškování polí, dnes ojediněle k cvičením vojenských či záchranných složek, místo je u veřejnosti oblíbeno k pouštění draků a provozování snowkitingu a také se zde konají svatební obřady. Od letiště vede lesní cesta ke Stromkovické kapličce – poutnímu místu s léčivou vodou a křížovou cestou. Krajinnou dominantou Křížlic jsou dva kostely nedaleko od sebe – evangelický z r. 1786 a katolický Sv. Jana Křtitele z r. 1814, poukazující na historii vesnice. Pomníky padlým obětem světových válek lze nalézt v centru Jestřabí a Křížlic. Hřbitovy v obci jsou tři – se zvoničkou na Jestřabí, evangelický a katolický v Křížlicích u kostelů. Jestřabí je rodištěm spisovatele, pedagoga, sbormistra a buditele slovenského lidu Jana Kadavého (1810–1883 v Martině, Slovensko), pamětní deska z r. 1960 na Krakonošově hospodě, Jestřabí č.p. 33. V Křížlicích se narodil průkopník kriminalistické metody mechanoskopie Ladislav Havlíček (1900–1976 Chicago, USA), dále ak. malíř a ilustrátor Cyril Kutlík (1869– 1900 Bělohrad, Srbsko). Oficiální stránky obce:

www.jestrabivkrk.cz

(Rezek, Dvoračky, Rokytnice nad Jizerou, ad.). Vedou zde některé značené turistické trasy a cyklotrasa KRNAP, ale mimo to je obec propletena desítkami kilometrů neznačených polních i lesních cest, spojujících půvabné samoty a zachovalou přírodu s okolními vesnicemi. V Křížlicích je nově zbudována naučná ministezka Po zarostlých místech Kavánových obrazů, která zájemce provede po místech, kde maloval své krajiny slavný ak. malíř František Kaván (1866–1941) a dovede také na místo jeho rodného domku ve Víchovské Lhotě, na pomezí Roudnice a Křížlic. Dále Roudnicí a Křížlicemi prochází questingová trasa (pozn. red. questing – česky řečeno hledačka s příběhem). Od mlýna k mlýnu vedoucí z Vítkovic a mající cíl u křížlického Mikoláškova mlýna, vzácného dokladu podkrkonošské mlýnské architektury, jedná se o kulturní památku. Z běžeckých tratí si můžete užít krásné výhledy na Kotel

48 MAG

TEXT: MAREK PAZDERSKÝ

NORDENSKIÖLD – tak trochu delší výlet na 200 km Pamatuji si to úplně přesně. Venku prší, je devět hodin ráno, sedím u počítače a snažím se předstírat práci. V tom na mě na facebooku vyskočí hláška, že kamarád Daniel Tynell pořádá závod na 220 km ve Švédsku na běžkách. Koukl jsem na to, ani to moc nestudoval a říkám si: „To může jet jen magor!“ Po chvíli mi to ale nedalo a ze srandy jsem to poslal členům našeho týmu, co oni na to. Vymyšlené jsem to měl tak, že když se najdou aspoň čtyři blázni, půjdu do toho. Světe div se, těch bláznů bylo nakonec osm.

edná se o jeden z nejstarších závodů na světě, který se konal naposledy v roce 1884, a to na 220 km, vítěz ho dojel v neuvěřitelném čase 21 hodin a 22 minut. Na dřevěných lyžích o délce 230 cm a šířce 12 cm ho vyhrál Pavva-Lasse Nilsson Tuorda. Závod byl obnoven a jezdí se těsně nad polárním kruhem v severním Švédsku mezi městy Jokkmokk a Kvikkjokk v oblasti zamrzlých jezer, které spojuje řeka Luleälven. Do této doby jsme měli všichni zkušenost maximálně s Vasaloppetem nebo BoBoloppetem na 90 km, já jel jednou v juniorských letech tréninkově 100 km za den (60 km dopoledne + 40 km odpoledne), a tak nám to připadalo jako naprosté sci-fi. Během zimy padala ostrá slova o tom, že tam nepojedeme, že prodáme čísla, ale čím více se závod blížil, tím více se nám tam chtělo jet. V posledním týdnu před závodem jsme začali řešit taktiku s občerstvováním a hlavně také s mazáním lyží. Do toho přišla hláška, že nám

to zkrátí a přidají kopce, neboť je tam obleva. Informace přicházely pouze kusé a každé dvě hodiny zcela jiné, takže jsme nabalili batohy a vaky a vydali se vstříc novému dobrodružství. Letěli jsme z Prahy přes Stockholm do města Lulea, odkud to bylo ještě dvě hodiny autem do Jokkmokku, kde jsme bydleli v domě u pana Erikssona, který se po dobu našeho pobytu s celou rodinou odstěhoval do rekreační chatky.

Ráno nás probudilo sluníčko, ale také obrovská obleva s teplotou plus 9 °C. Šli jsme na lyže a po hodině se úplně vyčerpaní vrátili zpět. Mokrý sníh, který vůbec nejede, a ještě se strašně bořily hůlky i lyže. Nastala deprese. Tohle nemůžeme nikdy ujet. Odpoledne jsme si vyzvedli startovní čísla a dozvěděli se konečně pořádné informace o tom, jak to při závodě bude. Krásné holky z pořadatelského týmu nám trochu spra-

FOTO: RED BULL

Závod na 220 km se jezdí těsně nad polárním kruhem v severním Švédsku mezi městy Jokkmokk a Kvikkjokk v oblasti zamrzlých jezer

FOTO: ARCHIV AUTORA

SLOPPET Navíc přichází nejkrásnější část trati, samé zatáčky, řídké lesy, jezera, v dálce zasněžené vysoké hory. Naprostý ráj. Odpoledne jsme si vyzvedli startovní čísla a dozvěděli se konečně pořádné informace o závodě

vily náladu. Bude to prý 200 km a kolem 850 metrů převýšení. Zbytek dne jsme strávili nekonečnou přípravou lyží na závod. Šest z nás se odvážilo jet soupaží a dva rozumní klasicky. Den před startem jsme si jeli vyzkoušet start na jezero a projet první kilometry trati, abychom věděli, co nás čeká. Sníh byl stále pomalý, na jezeře kaluže vody a hůlky se bořily tak, že Šárka bohužel v jedné z děr rozlámala svoji Triacu. Opět jsme se

vraceli domů s rozporuplnými pocity a chmury zaháněli pomocí jídla. Znovu jsme hodně času věnovali lyžím a výrobou balíčků na cestu, neboť 3x během závodu bylo možné zanechat u pořadatelů pytel s věcmi. Dávali jsme do něj většinou zásoby jídla, gelů, náhradní oblečení, náplasti, čelovku, někdo i boty, také vosky, urychlovače na rychlé přemazání a stoupáky, kdyby to už soupaží nešlo. Ještě jedna pořádná večeře a rychle spát, ať člověk ještě nabere nějaké síly. Budíček ve 4 ráno, záchod, oblíbený Presport spolu s magnéziem, kombinéza, čipy, bidon s věcmi na závod a už frčíme autem na start. Předjíždím pár aut a autobus, míjím dva soby a už za sebou jen slyším: „Ten zase dneska poletí, závodí už cestou na start!“ Na startu je to pak strašně rychlé, dáváme lyže do stopy, převlékáme se, společně asi s 40 dalšími závodníky a závodnicemi dáváme v jediném řídkém lesíku na břehu jezera hromadný záchod v borůvčí, pak už si jen sotva stačíme popřát hodně štěstí a je tu start.

Na můj vkus se to odpálilo jako na svěťáku a byl jsem rád, že jsem hned nepřišel o hole. Po 200 metrech se tratě zúžily na dvě stopy a začal dlouhý výlet plný očekávání. Je zima, asi –3 °C, a sníh je krásně přimrzlý a skluzný. Jaké neuvěřitelné štěstí. Jezero jsme přejeli rychle a začínáme stoupat. Jede se v klidu, balík favoritů pohromadě, snažím se držet Britty Johanssonové Norgrenové (plán byl vydržet s ní co nejdéle, a kdyby třeba rupla, tak ji i zkusit oprat). Po 15 km za to najednou někdo vzal a začalo se jet pěkně ostře. Pole se natáhlo v jednoho velkého dlouhého hada a mnoho lidí najednou začalo vystupovat z balíku. V šikaně u druhého jezera jsme kvůli nějakému blbovi, co neumí jezdit do zatáček, chytli s Brittou díru a dobré tři kilometry to museli následně sjíždět. Přišlo další 5 km dlouhé stoupání k silnici na 30. km a tam za to zase vzali. Vystoupil jsem si dobrovolně z preventivních důvodů. To bylo tempo, kdy už jsem musel jít s tepovou frekvencí přes anaerobní práh, a to mi přišlo trochu brzo. Se mnou zůstali dva docela sympatičtí závodníci a dva se na nás ještě dotáhli na občerstvovačce. Byla to již druhá zastávka a tentokrát jsem do sebe nacpal i banán, nějaké pití a hurá, jede se dál. Vznikla docela hezká skupinka, co měla chuť spolupracovat. Pro mě ale průšvih, že jeli hrozně pomalu, a tak jsem peloton z 80 % tahal já, pak se vždy na chvilku schoval, najedl se, napil z bidonu a zase šel tahat. Krajina byla zrovna nádherná a ještě to docela jelo. Navíc jsem to asi třikrát dotáhl zase do vedoucí skupiny, odskočil si s Auklandem na malou, a tak to šlo až na nejvyšší bod trati na 65. km. Tam jsem se pořádně nabaštil tousty, banánem a borůvkovou polívkou a dole pod kopcem koukám, že mají borci na mě minimálně 100 metrů díru. Řekl jsem si, že čekat nebudu

FOTO: RED BULL

50 MAG

Na můj vkus se odstartovalo velmi rychle a byl jsem rád, že jsem nepřišel o hole. Po 200 metrech se tratě zúžily na dvě stopy a začal dlouhý výlet plný očekávání

a zkusím jet, že třeba dojedu nějakého odpadlíka z první skupiny. Ale kdybych tušil, jak to bude. Každopádně nyní už vím, že bych příště udělal pár věcí jinak. Vzal bych si určitě ledvinku s hadičkou, aby šlo snadněji pít. Dokud jsem totiž jel ve skupince, občerstvoval jsem se pravidelně, ale jak jsem jel sám, tak jsem na to zapomínal. Dále bych si také vzal méně jídla a více gelů, neboť se tuhá strava během jízdy nedala vůbec jíst. Stačily banány a tousty na občerstvovačkách a mezi nimi jsem snědl maximálně gel a energetické tablety. Ty si příště taky dám jinam, ne do bidonu. Než to člověk vyndá, je po sjezdu.

sluníčko, takže pomalu, ale za to jistě, to přestávalo jet. K euforii pomáhalo to, že trať vede zpět stejně, tak jsem potkával všechny závodníky v protisměru. To bylo moc fajn. Postupně jsem viděl všechny kamarády a psychicky to hodně nakoplo tělo dopředu. Já na ně křičel, ať makají a oni něco křičeli na mě, ale jak jsem křičel já, tak jsem nic neslyšel. Hlavně že je člověk viděl a měl radost, že jedou a usmívají se. Postupně předjíždím tři odpadlíky, ale jsou tak hotoví, že se nechytají a pokračuji sám. Po chvíli jsem na 90. km a říkám si, to je Vasák, za kolik ho asi mám? Nevěřícně koukám na hodinky –

Trápím se na jezeře snad hodinu a na 165. km mě dojíždí dva borci a třetí holka. Tak jsem si to ševelil, zašel se podruhé vyčůrat, a když jsem se zase skoro připojil k vedoucí skupině, přišla otočka s občerstvovačkou. Oni projeli, já se zastavil. Za ty prachy se tu přeci aspoň nažeru, ne? Ale panika mě rozpohybovala znovu dál. Teď se začal lámat chleba. Čekalo nás pozvolné 15km stoupání až na nejvyšší bod trati, navíc se do ní už notně opíralo

3:48? To snad není možné, to je jen 10 minut za rekordem trati. Euforicky letím dál, 100 km je za mnou a čas 4:18 je stále neskutečný, to je průměrná rychlost přes 23 km/h! Navíc přichází nejkrásnější část trati, samé zatáčky, řídké lesy, jezera, v dálce zasněžené vysoké hory. Naprostý ráj. Jedu jako o závod, usmívám se, nikde ani noha, daleko přede mnou ani za mnou není

nikdo vidět, jen já, lyže, zvuk zabodnutých holí, sluníčko a nádherná příroda. Co víc si může člověk přát? Ještě losa by to chtělo vidět. Netrvá dlouho a hned se dva objeví, zřejmě máma s mladým mi přebíhají přes cestu. Bolest od jistě již velkého puchýře na levé dlani mě ujišťuje, že se mi to nezdá. Ale přichází opět delší stoupání, lyže se notně zpomalují, euforie znamená vynechání občerstvení a já na 130. km stále sám zjišťuji, že už asi moc nepoletím. Krize je tady. Čekal jsem ji dříve, čekal jsem ji slabší a čekal jsem, že odejde. Peru se se sněhem, únavou i hlavou. Už jedu hodně dlouho sám a několikrát se přistihnu, že si povídám sám se sebou nahlas. Je to ve stylu: „Hají budu dělat, hají, hají, dlouho budu dělat hají!“ Nebo třeba: „Jo, jo, tenhle kopeček, a pak zase tenhle kopeček, všechny musí vyjet Mareček!“ Asi mi už trochu hrabalo. Nejhorší ale bylo, že mě strašně začalo píchat v levém zápěstí a obou loktech, jako bych tam měl kudlu a každým záběrem se mi zařízla do masa. Dokonce začínám uvažovat o tom, že si namažu, neboť takto nemohu dojet. Marně vzpomínám na radu, ať si s sebou vezmu ibáč na bolest. Je doma na poličce. Lyže stojí, hole se začínají opovážlivě bořit a všechny sjezdy je potřeba píchat, vysněné vajíčko a odpočinek jsou v nenávratnu. Navíc trať nyní vede po dlouhých rovných úsecích bez zatáček, což také na náladě moc nepřidává. Hurá, občerstvení! Zastavuji a žeru, žeru, piju, žeru a piju, lidi se na mě smějí, asi vypadám hrozně. Přichází otázka: „Are you tired?“ (Jsi unavený?) V hlavě si říkám: „Ne asi, ty Jarino, to vidíš ne, že jsem na kaši,“ ale do éteru srdnatě vypouštím: „A little bit!“ (Jen trošku.) A jedu dál. Za chvíli jsem na jezeře,

K euforii pomáhalo to, že trať vede zpět stejně, tak jsem potkával všechny závodníky v protisměru. To bylo moc fajn. Postupně jsem viděl všechny kamarády a psychicky to hodně nakoplo tělo dopředu

FOTO: ARCHIV AUTORA

FOTO: RED BULL

v místě startu, a konečně vidím v dálce nějaké závodníky. Před sebou, bohužel i za sebou. Po ranním ledu ani památky. Kaluže vody, místy až po kotníky, a hole při každém záběru jdou o 20–30 cm pod povrch. To není dobré. Mám v bidonu s sebou velké košíčky na výměnu, ale nechce se mi zastavovat, chci dojet těch blbých pět kilometrů po nekonečném jezeře s tisíci zálivy (my samozřejmě jediný nevynecháme) a zastavit až na místě startu, kde mám nachystaný pytel a v plánu doplnit zásoby, napít se, vzít dobroty, co jsem si připravil, a zároveň si také předělat lyže. Já vůl. Trápím se na jezeře snad hodinu a na 165. km mě dojíždí dva borci a třetí holka. Mají velké košíčky a já za nimi visím jako vosa na bonbónu. Kdybych si košíčky vyměnil hned, což je otázka maximálně minuty, tak jsem mohl být vysmátý a mastit s nimi. Na občerstvení jsem se sice notně nacpal vším, co tam bylo, vyměnil si košíčky, ale lézt do pytle pro urychlovače mi opět přišlo jako hrozná ztráta času. Už s notnou ztrátou na skupinku přede mnou jsem vyrazil znovu na trať. Trápení pokračovalo. Lyže stály, síla nebyla, voda tekla do bot, jak kdybych projížděl někde pod vodopádem, a to jezero nemělo konce. Až najednou, kde se vzal, tu se vzal, výjezd z jezera. Bylo naivní myslet si, že se něco změní. Přišel kopec, strašně prudký, dlouhý, zlý, ba dokonce i nepěkný. Skoro jsem stál na místě. Ne že by nebyla síla, ale zápěstí i lokty už bolely tak, že jsem prostě nemohl jet dál. Zastavil jsem Je to nádhera být v cíli, radost s kamarády je vždy větší než ta soukromá a říkám si, že si prostě namažu a pojedu klasiku, co se dá dělat. to dojedu. Síla se vrátila, na bolest jsem kašlal a už přemýšlel o cíli. Určitě musím zavolat A hlava na to odpoví, že je to hloupost, že teď už žádné kopce nebudou a že se ty lyže ještě víc mamce, to jsem si slíbil, bude mít radost, podporuje mě celá rodina už od mala a určitě mě zastaví. Opět jsem jel dál. Občas jsem na nějaké sledují, jak jedu. Jak přemýšlím, komu vlastně nekonečné rovině nebo na některém z dalších zavolat, tak najednou projíždím sobí farmou jezer zahlédl již roztrhanou skupinku přede s 30 nádhernými kusy a za ní už je cílové město mnou a říkám si: „Bože můj, ti jsou tak hotoví, Jokkmokk. To je panečku euforie. Do cíle akorát že už sotva lezou, nemůžou to v životě dojet!“ přijíždí první dvě holky. Pane jo, ty mně teda Ale pak mi to došlo. „Máro, ty vole, oni jsou na nadělily! Nevadí, jdu do posledních 12 km, což tom sice strašně, ale i tak ti ujíždí!“ Průměrná je závodní okruh standardních tratí, naplno, rychlost tohoto úseku mi klesla na pouhých 13 a snažím se ještě dojet ty před sebou. Je to km/h. Jak už to ale občas bývá, když je člověku marné, zase takové zrychlení nepředvádím nejhůř, stane se zázrak. A tím byla předposlední a všechny prudké kopce běhám stromečkem, občerstvovačka a nějaká hrozně milá slečna, pač se hrozně boří hole, ale cíl se blíží. Už jsem co povídá: „Hi Marek, good time, it is only 8 u našeho baráku a najednou vidím cílovou km to Jokkmokk, come on!“ To bylo něco pro bránu. Projíždím se slzami v očích, neskutečně mě. Posledních 20 km a z toho 12 jsem už znal. unavený, ale šťastný, ani se nezmůžu na žádnou Najednou to zase šlo. Najednou jsem věděl, že

legrácku. V uších jen slyším, jak místní hlasatel říká: „Welcome Marek Pazderský, 32. skier, who finish the 200 km long race!“ Čas se zastavuje na hodnotě 9:57,33. Neuvěřitelné. Nevěřil jsem, že to kdy ujedu a že to bude pod 10 hodin, to mi přijde ještě dnes jako ze snu. Celkový rychlostní průměr byl tedy 20,3 km/h a na občerstvovačkách jsem dohromady ztratil 13 minut. Převýšení činilo rovných 1 350 m, takže to zase taková rovina nebyla. Poslední závod sezóny a vlastně i kariéry je za mnou. Končit se má něčím velkým a povedeným a myslím, že tohle stálo za to. Krásné holky od Red Bullu mi v cíli sundaly lyže, protože jsem se nemohl ani ohnout, té nejhezčí jsem ještě euforicky slíbil, že dorazím s vínem na párty, a pak mě někdo odvedl do mikrobusu, který mě odvezl do sprchy. Byl to tam úplný lazaret. Docela zajímavý pocit, když člověk vidí i ty největší hvězdy, jak hekají, nemůžou se ohnout a sotva chodí. Já samozřejmě mezi nimi kraloval. Ve sprše to na mě pak přišlo. Slzy štěstí a vyčerpání, ty emoce byly velké, a tak jsem si snad 10 minut pobrečel jak malá holka. Čekám na ostatní vleže na žíněnce a najednou mě probudí strašné chrápání. Ano, já to byl. Ta kaluž slin velká jako Balaton se také povedla. Rychle vstanu (asi 10 minut) a ve dveřích už proti mně jde Šárka. Hurá, jakou já mám radost, slzy už jsou zase na krajíčku, a za ní postupně dojíždějí další a další. Je to nádhera, radost s kamarády je vždy větší než ta soukromá. Jíme, vyprávíme, i na pivko dojde, ale párty se nekoná. Holky by byly, ale koho dnes zajímají… Čekáme na Pavla, který to dojíždí mnohem dříve, než jsme čekali a jde se spát. Na dlouho. Na hodně dlouho. Bolelo to, ale věřte, že to stálo za to!

52 MAG

TEXT: TOMÁŠ GNAD FOTO: ARCHIV AUTORA

VÝLET s finskou příchutí Obtížně budete hledat jiné lyžařské středisko, které zahaLyžařské tratě ve Vuokatti juje lyžařskou sezónu pro běžkaře pravidelně 10. 10. v 10 a okolí My jsme pro cestu do Finska zvolili letadlo hodin, zakončuje ji koncem dubna a v letních měsících dokonce s mezipřistáním v Helsinkách na malé letiště nabízí možnost lyžování v tunelu. Nejen z těchto důvodů jsme Kajaani, vzdálené asi 30 km od Vuokatti. Dále nás odvezl místní autobus. Komplet vybavená se vypravili do finské provincie Kainuu, nýbrž i proto, že sem chaloupka i s nezbytnou saunou byla vzdálena koncem března také zavítal seriál závodů Euroloppet, aby tu asi 150 m od běžeckých tratí na břehu obrovkromě tradičního lyžařského maratonu Vuokatti Hiihto proského jezera Nausjärvi. Do centra Vuokatti to bylo přibližně 1,5 km na lyžích. Měli jsme tak běhlo i mistrovství Evropy v dálkových bězích 2017.

uokatti je letovisko v regionu Sotkamo v provincii Kainuu, vzdálené 570 km severně od Helsinek s počtem obyvatel asi 10 600. Lyžařská sezóna zde pro běžkaře začíná velmi brzy, a to zejména díky sněhu uchovanému v jámách přes léto. Od začátku listopadu se tratě prodlužují s využitím přírodního sněhu až na délku téměř 300 km, z toho je 32 km s nočním osvětlením. V zimě je denně upravováno 150 km. Podmínky pro běžecké lyžování zde jsou ale celoročně kvalitní, neboť přímo v areálu sportovního institutu Vuokatti se nachází i tunel, nabízející lyžování na trati až 2,4 km s převýšením celkem 51 m při stabilní teplotě –2 až –7 °C. Tunel byl otevřen již v roce 1998 jako vůbec první na světě. Pro celou řadu domorodců to byl tehdy šílený nápad, ale v současné době se již obdobné tunely šíří po celém světě. Tyto skvělé lyžařské podmínky jsou pro nás v nadmořské výšce 138 m n. m. s nejvyšší horou oblasti v 345 m n. m. nemyslitelné. Některé skvěle značené lyžařské trasy vedou po jezerech, ale převážná většina zavede lyžaře do krásných přírodních lokalit s téměř panenskou přírodou. Trasy jsou barevně označeny

od lehčích modrých po černé, nejnáročnější. Finové jsou známí svým přístupem k přírodě, a tak jsou všechny ukazatele dřevěné s vypáleným nápisem. Kromě skvělých podmínek pro běžkaře, nabízejících závodní i turistické tratě, jsou zde na stráních hory Pieni-Pölly sjezdové tratě, lyžařské můstky, biatlonová střelnice i 80 m dlouhý a 20 m široký tunel pro snowboardisty s převýšením 19 m.

Lyžařský tunel ve sportovním středisku Vuokatti

možnost si v několika dnech před závodem projet většinu z nabídky těch více než 150 km běžeckých tratí, projet si celou závodní

Závod Vuokatti Hiihto Datum: 17. 3. 2018 Trasy: 2 0 km, 30 km nebo 50 km (volně nebo klasicky) 00 km (50 km klasicky + 50 km 1 volně) Internetové stránky: http://vuokattihiihto.endurancekainuu.fi Kontakt na pořadatele: tapahtumat@kainuunliikunta.fi Otevřená ohniště podél lyžařských tratí

trať, ale i poznat další krásná místa. Že jsme v zemi tisíce jezer, nám došlo hned, jak jsme vyjeli na lyžích po první trase. Ta vedla většinou po ledě podél břehu jezera Nausjärvi po krásně upravené dálnici pro bruslení i se stopami pro klasiku. Cestou jsme míjeli krásné rybářské chatky a v ledě občas vysekané kruhové otvory na rybaření. Však také pořadatel v propozicích nabízí jednodenní safari výlet na běžkách, s ním spojený rybolov a večerní grilování ulovené trofeje, což jsme nakonec nevyužili. Trasa po jezeře nás zavedla lesem kolem celého městečka Vuokatti poblíž sportovního areálu Holiday Club Kantikulta, nabízejícího snad všechny outdoor a indoor sportovní aktivity, včetně golfového hřiště. Na rozježdění profilem jednoduchá trasa, ale i pro seznámení s městečkem ideální. Část města jsme objeli, část projeli. Další trasy nás pak zavedly do vzdálenějšího okolí s nejvyšším vrchem Porttivaara, 345 m vysokým, s krásným výhledem do okolí. Všemi směry bylo vždy nějaké jezero. Mírná stoupání v lese se střídají s velice prudkými. Určitě se vyplatí jezdit podle doporučovaného směru jízdy, neboť je trať volena takovým způsobem, aby po prudkém stoupání vždy následoval naprosto bezpečný sjezd. V opačném směru by to nemuselo dopadnout nejlépe, některé sjezdy by byly docela prudké a nebezpečné. Jen zřídka zde narazíte na nějakou osadu, o vesnici nemluvě, kde naleznete nějaké občerstvení. O to více nás překvapila v nejzazším místě malá osada s čajovnou. Na osvěžení finským pivem, jak je zvykem třeba na Šámalce v Jizerských horách, můžete zapomenout. K čaji nebo kávě si ale můžete objednat skvělé domácí koláče.

Ve Vuokatti jsme si nakoupili maso nebo buřty a vyrazili vstříc soukromému grilování v přírodě. Téměř po každých 10–15 km máte možnost narazit na malé odpočívárny, uprostřed s otevřeným ohništěm a sezením kolem. Na trasy je vhodné si vzít s sebou svoje jídlo a pití. Stejně tak jsme to provedli i my. Ve Vuokatti jsme si nakoupili maso nebo buřty a vyrazili vstříc soukromému grilování v přírodě. Téměř po každých 10–15 km máte možnost narazit na malé odpočívárny, uprostřed s otevřeným ohništěm a sezením okolo. Grilovací rošt nebo kovové pruty na napichování masa jsou zde k dispozici, stejně tak

sekyrka a sirky na přípravu ohně. Vedle odpočívárny je i dřevník se zásobou dřeva na několik týdnů a opodál ve stejném stylu i kadibudka. Nic vám tu nechybí k tomu, abyste si udělali pohodu a případně si mohli dopřát i to pivko z plechu, přivezené v batohu a snadno vychlazené ve sněhu. Odpolední jízdu zpět jsme měli pod dohledem dospělého tetřívka, který nás ze stromu sledoval z bezpečné vzdálenosti. Při špatném počasí se můžete jít ohřát

54 MAG

Závod Vuokatti Hiihto

První ročník lyžařského maratonu Vuokatti Hiihto (z finštiny přeloženo jako „lyžování ve Vuokatti“) byl založen v roce 2002 a do seriálu Euroloppet zařazen v roce 2013, aby nahradil jiný závod ve Finsku – Laponia Hiihto. Závod není masovou záležitostí, zúčastnilo se ho nejvíce 2 100 účastníků, ale v roce 2017 byl povýšen na mistrovství Evropy v dálkových bězích, což zájem o tento závod zvýšilo. Všechny závody ve Skandinávii jsou trochu specifické. Jednak svojí nízkou nadmořskou výškou, ale hlavně dostatkem sněhu a pestrou přírodou kolem. Právě proto jsme si tento závod vyhlédli a nezklamal nás. Pro vyznavače obou lyžařských technik nabízejí pořadatelé specialitu. Jedná se o závod na 100 km, při kterém se jede prvních 50 km klasicky a druhých 50 bruslením, samozřejmě s nutným přezouváním lyží v boxech při průjezdu stadionem. Takový trochu delší skiatlon. Pro řadu lyžařů je velká výzva vyzkoušet si v jednom závodě obě techniky, jen některé možná odradila ta vzdálenost. To byl třeba můj případ. Raději jsem se přihlásil na závod 50 km jen bruslením, kde bylo na startu asi 600 závodníků, ale startovalo se během soboty i neděle několikrát na různé délky a techniky běhu. Start proběhl na prostorném lyžařském stadionu a začátek tratě záhy zavedl závodníky na široké standardní závodní tratě,

Rybářské chatky podél jezera

využívané i biatlonisty, které svojí pestrostí v žádném případě nezklamaly. Hup nahoru, sešup dolů, prudké zatáčky, rychlé odšlapy, to je pravé severské lyžování. Tady měli výhodu hlavně technicky dobře vybavení lyžaři, kteří v častých změnách směru jízdy mohli na ostatní jen získávat. Vždycky jsem měl rád tratě, které závodníka prověří nejen v jeho síle, ale i jak je komplexně technicky vybaven. Střední část závodu byla nejméně zajímavá, neboť vedla po ledu podél břehu jezera Nausjärvi, takže rovina profilem i směrem, naštěstí oproti předchozím dnům aspoň nefoukal vítr. Po 25 km trasa zavedla závodníky zpět na lyžařský stadion a následoval výjezd do profilově nejnáročnější části tratě úbočím nejvyššího vrcholu v okolí, Porttivaary, Na grilování je všechno připraveno

směrem na Vuokattin Viini a Rönkkö, kde se trať začala vracet přes Heikkilu zpět na stadion. Krásné a technické lyžování, většinou lesem, někdy po pláních, dostatečně široká trať umožňující bezkonfliktní předjíždění. Výkonnostní úroveň seveřanů je na zdejších závodech vždy vysoká, což ještě navyšují i dobře připravení Rusové, kterých tu bylo také poměrně dost. Že si Finové váží přírody a ctí ekologii dokládá i skutečnost, že při odevzdání podepsaného obalu od gelu nebo energetické tyčinky v cíli bude příslušný závodník zařazen do slosování o ceny. To proběhlo ve vyhřáté sportovní hale společně s vyhlášením výsledků, při kterém jsme měli dostatek času závod rozebrat. Následující den se uskutečnil závod na 50 km jen klasickou technikou, který jsme nejeli a raději ho nahradili dalším výletem. Závod Vuokatti Hiihto ani finská příroda opět nezklamaly.

Tomáš Gnad Vysokoškolský pedagog na Fakultě tělesné výchovy a sportu, Katedře sportů v přírodě a běžkařský nadšenec

52. ČEZ JIZERSKÁ 50 15.–17. ÚNOR 2019 WWW.JIZ50.CZ

9 1 0 2 E C A R T S I REG ŠTĚNY Í ZÁVOD U BN O S P O S ŮJ M

TEXT: KAROLÍNA BÍCOVÁ

FRANCOUZSKÉ kde se určitě STŘEDISKO, nebudete nudit Le Grand Bornand je známá a velice populární lyžařská oblast v Savojských Alpách. Krásu místní krajiny zde mohli ocenit i diváci, kteří minulý rok sledovali slavnou Tour de France, při níž závodníci vyšlapali na místní Col de Colombier (1 613 m n. m.). ský komplex, jehož součástí je 48 sjezdovek různé obtížnosti s celkovým množstvím 39 vleků (kabiny, sedačky a klasické pomy). Sjezdovky jsou posety restauracemi, které nabízejí rychlé občerstvení, ale i typickou savojskou kuchyni. Na sjezdovce Maroly je perfektně upravený snowpark se skicrossovou dráhou. Po ruce jsou vždy FOTO: ARCHIV AUTORKY

ostupnost tohoto střediska je velice příznivá pro ty, kteří rádi létají. Je vzdálené zhruba 30 km od známého Annecy a hodinku autem z Ženevy. Pro ostatní, kteří se spoléhají na své vozidlo, je to 1 000 km z Prahy a cesta trvá asi 10 hodin. Le Grand Bornand leží necelých 6 km od známého lyžařského střediska La Clusaz, kde se pořádají závody Světového poháru v běžeckém lyžování, a to konkrétně na platu zvaném Confins. Horská vesnice se nachází na úpatí horského hřebenu zvaného Aravis, který je tvořen 15 nezávislými vrcholky. Nejvyšší z nich se nazývá Point Percée a nachází se ve výšce 2 750 m n. m. Na každý z vrcholků vedou značené cesty různých obtížností. Pokud počasí přeje, může si člověk za odměnu vychutnat panoramatické, do všech stran překrásné výhledy třeba na Mont Blanc nebo na druhou stranu na Tournette. Zdatnější jedinci se mohou na Aravis vydat již z vesnice a ti, co si chtějí pošetřit síly ještě na večerní návštěvu restaurace či klubu, si mohou pohodlně dojet na Confins, který je přímo pod hřebenem Aravisu. Na své si tu přijdou milovníci zimních i letních sportů. Hlavním místním lákadlem je sjezdař-

schopní instruktoři, kteří rádi naučí novým trikům. Pro ty nejmenší jsou zde vybudovány malé sjezdovky s pojízdnými koberci. Le Grand Bornand není pouze pro milovníky sjezdovek. I běžecké lyžování tu má dlouhou historii. První lyžařský klub tu byl založen v roce 1923 a hlavně díky němu zde vyrostli závodníci světového kalibru. Například mistryně světa v biatlonu Sylvie Becaertová, olympijský medailista z Turína běžec Roddy Darragon, další běžec na lyžích Ivan Perrillat, několikanásobná mistryně světa ve sjezdovém lyžování Tessa Worleyová nebo skicrossařští bratři Missiové.

Výjezd o délce asi 5 km z Le Grand Bornand na Confins. V zimě se pravidelně upravuje a spojuje běžecké tratě v obou destinacích

FOTO: ARCHIV AUTORKY

Běžecké tratě v Le Grand Bornand nejsou sice dlouhé, ale lyžaři si to vynahradí krásnými výhledy

56 MAG

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

FOTO: ARCHIV AUTORKY

Hřeben Aravisu je nádherný pro skialpinisty. Na něj by se ale neměli pouštět bez znalého průvodce

FOTO: ARCHIV AUTORKY

Běžecké lyžování v Le Grand Bornand je limitováno místem (tratě nejsou tak dlouhé), takže objemové tréninky jsou zde trochu nudné, ale lyžaři si to vynahradí krásnými výhledy. Běžecké tratě se stadionem jsou kousíček od centra vesnice a vedou vstříc masivu Aravis. Jak sjezdovky, tak i běžecké trasy jsou značeny barevně podle obtížnosti. Pokud jsou dobré sněhové podmínky, tratě z Le Grand Bornand se propojí s menším střediskem Confins. Je to velmi podobné jako cesta z Míseček na Zlaté návrší. I když cesta nahoru dost bolí, odměnou je krásný výhled na zasněžené Alpy a neskutečně rychlý sjezd zpět do údolí. Běžecké tratě jsou každý večer upravovány, ale za tento servis se platí, což je běžné v celé Francii. Ceny se pohybují v rozmezí 7–15 eur/ den, přičemž záleží na středisku. Pokud vás omrzí údolí v Le Grand Bornand, které se nazývá Vallée du Bouchet, můžete si zajet autem na Plateau de Glieres nebo na sousední Beaurgard. Obě tyto oblasti jsou v dosahu Pokud vás omrzí údolí v Le Grand Bornand, tak si můžete autem zajet do sousedního Beaugard

Na platu Confins, u La Clusaz, proběhl minulý rok Světový pohár v běhu na lyžích. Když je dostatek přírodního sněhu, tak tratě i výhledy nejsou tak žalostné

15 minut. Plateau de Glieres bylo za 2. světové války sídlem francouzského protifašistického odboje a v roce 1973 tu byl na památku jeho bojovníků vystaven obrovský monument. Plateau nabízí několik běžeckých okruhů různé obtížnosti. Také Beaurgard nabízí krásně upravené tratě s úžasnými výhledy na velehory. A pokud je úplně jasno, dá se zahlédnout i Mont Blanc. Kromě běžeckého a sjezdového lyžování si můžete svůj pobyt zpestřit výletem na sněžnicích nebo na skialpech. Pokud nevlastníte své, pak je zde nespočet půjčoven. Trasy na sněžnice jsou krásně značené a bezpečné. Za to ty, které jsou určené pro skialpové túry, byste neměli absolvovat bez průvodce a pořádného vybavení. K dispozici jsou i mapy, kde jsou uvedeny nejbezpečnější výstupy, ale vždy by mělo zůstat na paměti, že se necouráme po Jizerkách, ale po Alpách a laviny jsou tu na denním pořádku. Pokud vás omrzí veškeré lyžování, můžete využít možnosti paraglidingu, a to jak v letních, tak i v zimních měsících. Nejen pro děti je tu v zimě kluziště, bezpečný svah na bobování a v létě vyhřívaný bazén, pro ty akčnější tzv. Tyrolien neboli Tyrolský traverz (provazová dráha ve stromech). V letošní zimní sezóně se dokonce v Le Grand Bornand pořádal na začátku prosince prvně Světový pohár v biatlonu, který se bude ob rok střídat s SP v Novém Městě na Moravě. Ani cyklisté v rámci Tour de France zde neprojížděli naposledy, také příští rok do tohoto horského městečka zavítají. Jedna z úsměvných statistik dokládá, že v Le Grand Bornand žije celoročně 2 175 obyvatel a 2 000 krav. První číslo se v letní a zimní sezóně zvedá na 23 000, ale počet krav zůstává nezměněn. Údolí Le Grand Bornand je vedle turismu známé zejména výrobou sýrů. Číslem jedna je Reblochon, následuje ho Tomme. Reblochon je čerstvý nepasterizovaný krátce zrající sýr s velice silným odérem. Konzumuje se studený, ale dá

se použít i na tzv. tartiflet. To jsou vlastně na kolečka nakrájené brambory a slanina, které se zakryjí Reblochonem a vše se upeče v troubě. Podává se s jemně nakrájenými sušenými salámy (sausage) a sušenou šunkou. Sýr Tomme se na rozdíl od Reblochonu nechává zrát až 6 měsíců, je tvrdší a méně zapáchá. Konzumuje se klasicky po francouzsku – kus chleba a k tomu kus sýra. Celé údolí je poseto farmami, kde si sýry můžete nejen zakoupit, ale i nahlédnout do jejich výroby.

Karolína Bícová Česká lyžařka žijící ve Francii, v Le Grand Bornand Aktivní závodnice, v současnosti na mateřské dovolené

58 MAG

Skijáci ze Dvora Králové na túře po pláních Zvičiny v polovině 20. let

TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

KOMPLEXNÍ LYŽAŘINA ve Dvoře Králové nad Labem

V análech SK a TJ Dvůr Králové jsou zachyceny reprezentační výsledky všech lyžařských disciplín – běhu, skoku, sdruženého závodu, slalomu, obřáku, sjezdu, a dokonce i biatlonu. Lyžaři z města soutěžili na 4 zimních olympiádách. Toť důkaz, že v Polabí pod Zvičinou se v posledním století špičkově lyžovalo a trénovalo. Pramálo je u nás klubů, které jsou historicky takto „všestranné“.

ručně psaném seznamu závodníků, vrstevníků Hančových, je 140 jmen, mezi nimi pak dvé jezdců ze Dvora. Architekt Karel Jarolímek a Kadlec. Zejména prvně jmenovaný je zodpovědný za rozvoj lyžařiny ve městě a okolí. Jarolímek – závodník, sportsmen tělem i duší (pěstoval cyklistiku, tenis, bruslil, hrál fotbal, lyžoval, jezdil motocyklové závody), činovník, projektant a stavitel můstků, vedoucí olympijských výprav. Obětavý, pracovitý, kamarádský. Měl tři přezdívky – táta, archanděl a čarokrása – ta poslední je těžko zdůvodnitelná. Zatímco ve startovní listině XV. Veřejných závodů na lyžích ve Vysokém roku 1910 zástupce Dvora chybí,

můžeme v III. ročníku věstníku Zimní sport v přehledu klubů, organizovaných ve Svazu lyžařů v Království českém pod číslem 16 číst „Lyžaři“ tělovýchovné jednoty Sokol, Dvůr Králové (p. Lad. Měšťan, učitel). Sokolští lyžaři se tedy organizovali v roce 1909. Náčelník Sokola, učitel Měšťan, jezdil s několika přáteli na ski po okolí už v roce 1906. Od tohoto data je organizované lyžování spojeno se SK Horymír, jehož spoluzakladatelem byl K. Jarolímek, který posléze při Jaromírovi v roce 1908 založil odbor pražského Českého spolku pro zimní sporty. Jarolímek promptně zajistil pro lyžecký odbor prvních 7 párů ski, půjčených následovně Svazu lyžařů v Království českém.

První lyžařský kurz v lednu 1911 vedl norský instruktor N. R. Oestgaard a účastníci poprvé viděli provedení skoku na lyžích. Jarolímek získává pro Dvůr Králové první titul mistra zemí Koruny české v roce 1913 na šumavském Špičáku. A to hned dvakrát – vítězí v běhu na 12 km v čase 57:06,00 min a v závodě sdruženém. O rok později reprezentuje náš Svaz v norské Kristianii na holmenkollenských hrách. Hned po zahájení závodní činnosti v době, kdy se Republika československá probouzela z válečných útrap, je v roce 1920 na Štrbském Plese opět dvojnásobným československým šampiónem; v běhu na 18 km a v severské kombinaci. Od sezóny 1923 se už víc věnuje organizátorské a projekční činnosti. Jedním z jeho prvních můstků je pochopitelně i ten domácí; na katastru Dolní Brusnice ho stihl vyzdvihnout tak rychle, že už první lednovou neděli, byla pod vrchem Kozel zakončena skokanská kvalifikace na I. ZOH. Skákalo se před těmi 90 lety nad Bílou Třemešnou až 33 m, při tomto výkonu si vysocký Koldovský, který doskočil až do prohybu, při pádu vymknul levou ruku v rameni. Přesto o měsíc později v Chamonix závodil, skončil dvacátý!

Mistr Karel Koldovský při nejkrásnějším skoku dne (zvláštní cena!) 6. ledna 1924 na konečných rozřazovacích závodech pro ZOH v Chamonix. Jarolímkův můstek na Zvičině

Čarokrása Jarolímek se svými sportovními trofejemi v roce 1916

Curriculum vitae velkého můstku v masivu Zvičiny je klopotný. V roce 1927 hostil v rámci skokanského přeboru Krkonošské župy pozdějšího olympijského medailistu Sigmunda Ruuda, který byl importovaným svazovým trenérem u nás. Při závodě vytvořil výkonem 44 m rekord můstku. Ve skutečnosti to bylo jen 38 m; tehdy bývalo zvykem v zájmu atraktivity pro diváky použít pro měření délek skoku takzvaný kratší metr, místo 100 cm jen 80 cm. Po válce se na můstku závodilo ještě 15 roků; od roku 1947 do 1962. Po dalších 17 letech, kdy už byl nájezd shnilý, se přestavěl v roce 1979 a byl propočítán na K 50 m. Skákalo se až do sezóny 1986/87; přesto výbor LO TJ D. Králové neměl o skokanské zařízení zájem, šance chátrala, vichřice poškodila věž, prkna z nájezdu byla rozkradena. Když byl můstek v roce 1923 stavěn, „zatáhl“ stavební náklady čarokrása Jarolímek ze svého a lyžařský klub mu pak ve splátkách finance vracel. Podíl na vzniku skoku měl i lázeňský hoteliér František Hetfleisch; můstek přijal jako věcné břemeno (dříve služebnost) na svém pozemku a na stavbu poskytl gratis dřevo ze svého lesa. Na tomto můstku skákal a trénoval své svěřence nestor dvorských trenérů, Vlastík Hroneš, ročník 1924. Jako trenér má na svědomí něko-

Tehdy bývalo zvykem v zájmu atraktivity pro diváky použít pro měření délek skoku takzvaný kratší metr, místo 100 cm jen 80 cm.

lik reprezentantů a olympioniků – Ladislava Žižku z Dolní Brusnice, který od klasických disciplín „zběhl“ k biatlonu, kde byl čtrnáctinásobným mistrem země a reprezentoval na ZOH 1968, 1972 a 1976. Výteční skokané Mirek Polák a Mirek Daněk si reprezentační kombinézy vysloužili v ASVS Dukla Liberec. M. Polák si z norského Trondheimu přivezl bronz z MSJ v roce 1984, následující sezónu už je, jako dospělák, 16. v jednotlivcích a 4. v družstvech na MS v Seefeldu. Medaile z domácích a světových soutěží, měly svůj původ v trenérském rukopisu Vlastimila Hroneše. Jemu „přidával“ trenérský tým Vondrouš, Krebs a Daněk. Společně připravovali dalšího reprezentanta, kombiňáka Rostislava Krause z Nemojova. V. Hroneš s lehkým úsměvem vzpomíná na svého kamaráda Láďu Krause, jak spolu na skokačkách přes zamrzlou přehradu jezdili z Nemojova na můstek do Chroustova na opačné straně Zvičiny. Tam a zpátky – slušná štreka! Zvičina, Chroustov, Brusnice, Třemešná – to nebyly jediné můstky v okolí. Za války, v místech, kde je dnes ZOO, postavili studenti Obchodní akademie ze Dvora útulný můstek v Údolíčku. Byla to pětadvacítka s přilehlou chatkou. Majitele pozemku, movitého sedláka,

ukecali studenti s tělocvikářem Mischingerem, že mu hlínou zarovnají díry na poli nad údolíčkem. Souhlasil. Přišla celá škola a v mnoha dřevěných nosítkách vynášeli školáci hlínu na buben a nájezd. Výsledkem nebylo srovnané pole, ale ještě větší díra. Skákalo se tam ale skvostně. Můstek pak byl zbourán při zabrání pozemku pro zoologickou zahradu. Malý můstek u Lázní, za nímž bývala ohrada pro prasata, se z gruntu předělal, hoteliér znovu zalovil v peněžence. Dokonce v roce 1978 byl pokryt umělou hmotou z nepoužívaného trutnovského můstku. Skákalo se pak celoročně, Hronešova parta košatěla, takže ve čtyřiaosmdesátém trénovalo u Lázní 19 talentů. Pro lyžaře Českého spolku pro zimní sporty ve Dvoře Králové byl ale veledůležitý padesátikilometrový závod na I. ZOH v Chamonix. Tady měli Dvoráci své želízko v ohni, startoval jejich Oldřich Kolář z Bílé Třemešné, který ve svazové klasifikaci neměl ještě ani první třídu! Přesto o svém olympijském debutu napsal: „Při startu slabě sněžilo (to se jel rozřazovací závod s Němci z HDW ve Vysokém n. J.), takže sníh byl mokrý. Mazání lyží jsme tenkrát neznali, jedině svíčku. Ta však zase při stoupání klouzala. Často se nám na lyže lepil sníh, že jsme museli dřít lyži

60 MAG

Architekt Karel Jarolímek s půvabnou závodnicí Šebelovou na MČR ve Špindlu 1934

o lyži. Snad za celých 50 km jsme se nesvezli. Při průjezdu vysockým náměstím na nás místní čekali s teplými žehličkami; sedli jsme si na židli a oni nám lyže nažehlili parafínem. Po rovině se nám jelo dobře, ale běda, při stoupání jsme nemohli z fleku. Ale myšlenka, že kdo se umístí na předních pozicích, pojede na první olympiádu do Francie, nás hnala kupředu. Díky závadě na vázání Josla Adolfa z Pece vyhrál Hevák, já jsem skončil 4. a do Francie jel. Můj trenér Karel Jarolímek byl 21., asi jeden a půl hodiny za mnou. Třiadvacátého ledna jsme vlakem odjeli do Chamonix. V místě ZOH bylo 2 týdny slunečno, ve dne voda, v noci vše zmrzlo a samý led. V takových podmínkách jsme jeli padesátku. Prvních 10 km bylo rovinatých s menšími sjezdy. Pak začalo prudké stoupání úžlabinou asi o 300 metrů výše. Stoupali jsme cik cak. Na nejvyšším bodě stoupání byl silný vítr. Stál tam muž ve strážní budce, ten jen vystrčil málo pootevřenými dveřmi ruku a v ní láhev s teplým čajem. Hned za ním následoval prudký sjezd na zledovatělém sněhu. Další trať vedla většinou vysokým lesem. Asi na 25. km čekal Jarolímek, dal mi asi půl pomeranče, to bylo celé občerstvení za 50 km. Na 40. km jsem byl tak zesláblý a chtěl jsem si odpočinout. Sešli jsme se 4 jezdci, všichni na tom byli jako já. Jeden Francouz došel do statku a každému z nás přinesl krajíc chleba. To nám stačilo, abychom dojeli do cíle. Umístil jsem se jako 19. Pouze 4 národy dojely kompletní, mezi nimi i Čechoslováci. Ostatní měli hodně raněných nebo závod vzdali.“ Věru poutavý příběh prvního lyžařského olympionika ze Dvora Králové n/L. Na velkém můstku skákal za války i Zdeněk Remsa ze Studence, pozdější olympionik a trenér Jiřího Rašky. Místní činovníci z něj moc nadšení nebyli. Měl tak přesný a dynamický odraz, že jim skoro pokaždé strhnul sněhovou hranu odrazu a muselo se upravovat. Zhruba ve stejné době, snad o pár roků později, měl kuriózní zářez na Jarolímkově šanci sám budoucí trenér V. Hroneš. Vzpomíná na

událost jako na Den hrůzy. Kamarád kamarádů, Vladimír Kraus, namazal před závody Hronešovy skokačky klistrem! Za krásného počasí se na nájezdu Vlastík modlil, aby vůbec přejel hranu. Skočky nachytaly čerstvý sníh a skokan se po nájezdu jen chabě plížil. Aby přeletěl mezeru mezi stolem a bubnem, kde vedla vozová cesta, vzal prý takový odraz, jako nikdy předtím a nikdy potom. Přeletěl! A ještě jedno kuriózno zažili místní skokané na velké šanci. Při jednom ze závodů, kde to skutečně létalo, se jednomu z borců po doskoku uvolnila lyže a namířila si to po spádnici dolů, přímo k železniční trati. Právě houkal vlak od Mostku a ski stále zrychlovala. Železniční násep hravě prosvištěla do mezery před poslední vagón. Když si pro ni po závodě majitel dobelhal, byla elegantně přešmiknutá na 3 díly; strefila se parádně. A přitom ujela dráhu skoro kilometr dlouhou. Leč přejděme k moderním, alpským disciplínám. Lyžaři ze Dvora dokázali na severních svazích Zvičiny, kde je dnes pěkný

Táta Jarolímek chytá „špicara“ při slalomových závodech bafuňářů SLRČS v květnu 1937 na Kotli nad Dvoračkami

Olympionik Olda Kolář na své zahradě v Bílé Třemešné, kde pokácel všechny ovocné stromy, aby měl svah připraven pro lyžařský výcvik místní omladiny

sjezdařský areálek se 3 vleky, sportovní divy. Mezi roky 1938–1940 byl reprezentantem RČS Oldřich Jarolímek, mladý čarokrása. O dvě generace později tady vyrostla další reprezentantka, už v éře Olgy Charvátové, Ilona Rejmánková. V roce 1982 na mistrovství republiky ve Špindlu brala 3 medaile, bronzy v kombinaci a obřím slalomu a stříbro ve slalomu speciál. Sečteno, podtrženo, za 70 roků aktivní lyžařiny odvedli vyznavači bílé stopy ze Dvora Králové neskutečnou porci práce. Vybudovali sjezdovky, vleky, osvětlení, provozovali 3 můstky, lyžařskou školu, pravidelně se běhalo a závodilo v lesním běhu v parku u nemocnice. Dnes už lyžaře ve městě těší jen vzpomínky, a pokud se jimi probíráme, připomeňme i medaile, štafetové, Josefa Tomáše při mistrovstvích v roce 1958 a 1960. Byl osmým reprezentantem republiky z líhně pod Zvičinou. Psali jste úžasnou historii sportu sportů ve Dvoře Králové n. L. – Jarolímkové, Kolářové, Hronešové, Polákové, Daňkové, Žižkové, Vondroušové, Krebsové, Krausové, Rejmánkové, Tomášové. Škoda, že dnes ve startovních listinách lyžařských podniků nečteme za značkou klubu – Dvůr Králové. Vrátí se ty časy?

ATOMIC SKINTEC – zahoďte vosky V roce 2011 přišel Atomic jako první ze všech značek s revolučními klasickými lyžemi, na které se z principu nemusí aplikovat stoupací vosk. Odstartoval tím novou éru tzv. skinů, lyží s mohérovými pásky pod odrazovou komorou, které dnes zažívají boom a nabízí je snad všichni výrobci.

e není potřeba aplikovat stoupací vosk, docení prakticky každý lyžař, od turisty až po výkonnostního závodníka. A to i zkušení rutinéři, protože často jsou takové přírodní podmínky, že je velmi obtížné lyže

namazat, aby dobře jely a stoupaly, i když máte roky zkušeností a profesionální kufr s desítkami typů vosků. 100% mohér nefunguje snad pouze v ledové stopě, kde se ale sotva chytne i správně vybraný klistr. Ostatně aplikace a následné smývání klistrů je obvyklou noční můrou milovníků klasiky a se Skintecem se stává pouhou vzpomínkou.

První na trhu

Tím, že lyže Atomic Skintec přišly na trh jako první, jsou oproti ostatním značkám ve zjevné výhodě. Jejich vývojáři měli více času na sbírání informací a budování know-how, a proto logicky patří na kvalitativní špičku tohoto druhu na trhu. Umožňují výborný odraz i skluz. Pokud budete mít kvalitně vybrané a namazané klasické lyže, budou mít patrně mírně lepší skluzné vlastnosti. Ale přiznejme si, jak často se to člověku povede, zejména když chystá lyže doma a přesně neví, jak to ve stopě vypadá?

Zásadní je správný výběr

Aby lyže bezchybně fungovaly, je zásadní, abyste je vybrali přesně na svou tělesnou hmotnost. Jestliže vezmete měkčí, budou vám ve sjezdech drhnout, pokud tvrdší, bude se z nich hůř odrážet. Výběr ovlivňuje i technická vyspělost lyžaře: Zdatní běžci s výborným odrazem mohou zvolit tvrdší variantu určenou pro lyžaře o 5–10 kg těžšího.

Zázrak se žlutou skluznicí:

LYŽE SALOMON S/LAB CARBON SKATE Vývojáři z oddělení Salomon Nordic i nadále pomáhají zvyšovat výkonnost nejen elitních závodníků ve Světovém poháru. Zářným příkladem je Kanaďan Alex Harvey, který od loňského roku závodí na lyžích značky Salomon a hned s nimi získal své první vítězství na loňském mistrovství světa ve finském Lahti.

o je důkaz, že lyže Salomon dokážou být rychlejší než ostatní značky, a pokud je sedlá kvalitní závodník, dokáží konkurenci porazit.

Může za to i „žlutá“ skluznice

Právě v závodě na 50 km bruslením, kde Alex vyhrál, zvolil karbonové lyže Salomon S/LAB se

speciální, tzv. žlutou skluznicí. Ta se liší od klasické černé svým složením – je totiž z teflonu, který výborně odpuzuje vodu. Žlutá čili yellow v tomto případě neznamená přímo barvu skluznice, ale její určení na konkrétní podmínky, přesně pro teploty mezi 0 až -10 °C a na sníh s hrubším zrnem, typicky tedy například na jarní firn nebo technicky vyrobený sníh. Nebyl to totiž jen Harvey, kdo v daných podmínkách uspěl na teflonových lyžích od Salomonu: bronzovou medaili získal Fin Matti Heikkinen a 4. místo Brit Andrew Musgrave. Tři závodníci v nejlepší čtyřce, to už asi nebude náhoda. Salomon dodává i další dva typy skluznic: „červenou“ (red) na měkký sníh a teploty spíše nad nulou (–3 až +5 °C) a „modrou“ (blue) na suchý

a studený sníh (–5 až –20 °C). Určení skluznice odpovídá i optimalizovaná struktura (AC5/AM7/AW7).

Lyže i pro vás na míru

Všechny modely jsou dostupné pro každého a jsou už z továrny připraveny tak, aby si každý rovnou vybral optimální pár na míru. Všechny zásadní hodnoty každé jednotlivé lyže jsou totiž přesně změřeny a jejich unikátní parametry jsou vyznačeny na samolepce. Tím je zajištěno adekvátní spárování jednotlivě vyráběných lyží tak, aby obě lyže v páru vykazovaly totožné parametry, a následně také to, že si na základě těchto reálně ověřených hodnot může každý vybrat ten správný pár podle vlastní tělesné hmotnosti, výkonnosti a dalších osobních specifik.

62 MAG

TEXT: JAKUB OPOČENSKÝ

FOTO: ARCHIV AUTORA

KASPER – SWIX TEAM český tým s norskou filozofií

Počátkem letošního roku začala třetí sezóna pro Kasper – Swix Team (KST). Tento projekt jsme odstartovali s vizí podpořit dospělé a dospívající závodníky, přivádět děti a mládež ke sportu, vytvářet v nich pozitivní emoční vazbu a učit je zdravému životnímu stylu. Jelikož jsou zakladatelé KST především běžci na lyžích, směřuje proud zájmu zejména do tohoto sportu. Inspirací je pro nás norský model sportovní kultury přizpůsobený českým poměrům.

podstatě se dá říci, že volně navazujeme na hodnoty a metody Sokola. Kromě akcentu na zvyšování tělesné zdatnosti našich členů se snažíme cílit na hodnotovou orientaci a rozvoj osobnosti tak, abychom si sportování společně „užili“. Zároveň se snažíme o celkovou integritu v kontextu královéhradeckého regionu. Tým funguje víceméně díky dobrovolné práci ve volném čase a díky štědrosti našich spon-

zorů a partnerů. Koncept KST je dále založen na součinnosti závodní a pořadatelské sekce. Snažíme se také spolupracovat s ostatními sportovními kluby, kde je možný určitý průnik a synergie. V kontextu běžeckého lyžování se nám osvědčila spolupráce s Atletikou Trutnov, dále pak plánujeme užší spolupráci s kluby orientačního běhu a triatlonu. Nevymezujeme se tedy pouze na běh na lyžích, ale snažíme se o součinnost se sportovci ze spřízněných

Účasti na různých sportovních akcích (dračí lodě, půlmaraton, cyklomaraton, Bobr cup)

sportovních odvětví. Přestože se soustředíme zejména na královéhradecký region, nebráníme se členům z jiných koutů republiky. V týmu jsou jak talentovaní sportovci, tak vyloženě rekreační sportovci, kteří se chtějí těšit ze sportování s ostatními a nasát týmovou atmosféru. Tým v podstatě roste za pochodu, každý rok přichází mladší i starší závodníci, kteří mají rozdílné ambice. Líbí se jim myšlenka KST a též chtějí být součástí nějakého týmu. Od toho se následně odvíjí péče o závodníky. Nejdůležitější je být dobrou partou, kde funguje vzájemná chemie, navzájem se od sebe učíme a společnými tréninky se vzájemně zlepšujeme. Jelikož většina našich členů studuje SŠ/VŠ nebo pracuje, trénujeme spíše po menších skupinách dle individuálních možností. Kromě společných tréninků a lyžařských závodů se v průběhu celého roku účastníme několika regionálních akcí např. ABB Trutnovského půlmaratonu, dračích lodí, Krakonošova cyklomaratonu, Ádrkrosu a letos jsme se v rámci zpestření podzimní přípravy vydali okusit nástrahy Bobr cupu. V současné době máme asi padesát členů. Nejmladším závodníkům je osmnáct a nejstarším je kolem šedesáti let. KST poskytl útočiště sportovcům, kteří většinou nepatřili do žád-

Sportovní akce, které v letošním roce organizujeme nebo spolupořádáme:

Kasper Trutnovské sportovní kempy 2018 (více informací na: http://www.jopocoaching.com/) 15. 7.–21. 7. roč. narození 2002–2007 – s mezinárodní účastí 22. 7.–28. 7. roč. narození 2006–2011 – s ubytováním/příměstský 30. 7.–3. 8. roč. narození 2007–2012 – příměstský Lyžařské kempy s Martinou Chrástkovou pro veřejnost ve spolupráci se Ski Resortem Černá hora – Pec 3. 3. Krkonošská70 9. 6. ABB Trutnovský půlmaraton Místo tradičního portfolia jsme se rozhodli vydávat časopis Skol, kde po každé sezóně shrnujeme naše zážitky z jednotlivých akcí. V případě zájmu se můžete podívat na webové stránky www.kasperswixteam.cz I letos doufáme v obhájení vítězství na K70

ného týmu a spíše se věnovali sportovní činnosti na vlastní pěst. Nic jiného jim třeba ani nezbývalo, protože studují či jsou jinak časově vytížení. Zároveň si však říkali, že ještě nenastal ten pravý čas pověsit lyže na hřebík. V běhu na lyžích se soustředíme zejména na republikové závody Stopy pro život a SkiTour, ale nebráníme se ani závodům Českého poháru či MČR, kde nás láká účast zejména na 30/50 km a štafeta. Výjezdy na zahraniční závody jsou zatím spíše individuální, ale postupně se chceme orientovat i tímto směrem. Genderově jsme zatím značně nevyvážený tým, ale na náboru žen a dívek usilovně pracujeme. Naše snažení lze shrnout následovně: Chceme lidem ukázat, že špičkových sportovních výkonů je možno dosahovat i mimo klasický systém přípravy a ještě se u toho lze bavit. Naše tréninkové metody vychází zejména z norské filozofie, tedy absolvování objemových tréninků v nízké intenzitě v kombinaci s kvalitními tréninky rychlosti a síly s důrazem na techniku. Hlavní je ale šířit sportovního ducha mezi mládeží. Ne všichni mohou vyhrávat, ale i tak mohou dosahovat naplnění. Kromě trenérské práce a servisu záleží na sportovním managementu týmu. Důležité je skloubení obchodního a sportovního světa. Bez věrných sponzorů a partnerů bychom tento projekt jenom těžko realizovali. Náš projekt sklízí všeobecnou důvěru a postupně se přidávají další klíčoví partneři. Nechceme vzbuzovat v rodičích dojem, že právě jejich dítě bude druhý L. Bauer či K. Neumannová. Chceme naopak rozvíjet všeobecný přístup ke sportu, kdy se o kariéře sportovce rozhodne v pozdějším věku. Proto také pořádáme letní sportovní kempy, kde si děti vyzkouší rozmanité sportovní aktivity. Kempy jsou organizované jak příměstskou formou, tak formou klasického pobytového kempu s ubytováním. Sport by měl být přede-

vším zábavou, a proto již od počátku razíme heslo „Pojďme si to užít!“ Cíle pro nadcházející sezónu jsou celkem jasné. Jednoznačným vrcholem je pro nás Krkonošská 70, což je naše srdcová záležitost, která je nám blízká svým akcentem na týmovou souhru v převážně individuálním sportu. Dále se budeme snažit uspět v dílčích závodech Stopy pro život, a bude-li prostor, rádi bychom absolvovali i nějaké závody SkiTour.

Co máme v plánu v následujících letech?

Pro rok 2018 chystáme další novinky. Na jaře bychom rádi opět uspořádali den na kolečkových lyžích v rámci workshopu zaměřeného na sportovní přípravu v běhu na lyžích. Plánujeme prohlubovat spolupráci s norskými kluby a zároveň vidíme i potenciál ve studijně-tréninkových stážích v Norsku. V předchozím roce dorazila do Trutnova takřka 30členná skupina norských závodníků ve věku 13–16 let. Norský juniorský regionální tým Team Vestmarka úzce spolupracuje se sportovní střední školou Dønski vgs., kde lze absolvovat studijní stáž ve spolupráci právě s Teamem Vestmarka. Pro nás to je jednak know-how z první ruky a též v dlouhodobějším hledisku potenciál pro závodní spolupráci. Vzhledem ke sněhovým podmínkám jsme vděčni za spolupráci se Ski Resortem Černá hora – Pec, kde se v posledních letech možnosti pro běžecké vyžití výrazně zlepšily a další smělé plány můžou z Černé hory udělat běžeckou baštu. Postupně bychom rádi vytvořili elitní skupinu, která by se účastnila Visma Ski Classics mezinárodního seriálu. Zatím jsme ale nohama na zemi a primárně se soustředíme na rozšíření regionální lyžařské sociální bubliny. Věříme, že v horizontu několika let se nám podaří vybudovat konkurenceschopný tým, který dokáže držet krok s nejlepšími týmy.

Trasér je naprosto stejnou nezbytností pro postiženého lyžaře jako běžky nebo hůlky

64 MAG

Jízda

POSLEPU

Zima na horách s hromadou sněhu je snem každého milovníka běžek. Nezřídka se ale stává, že ticho hor, kdy je slyšet jen zrychlený dech bežkařů a „šustění“ běžek, přerušují hlasité příkazy: „ostrá pravá“, „levá 10“, „plužíme“, „podávám hůlku“… To jsou základní pokyny, které probíhají při komunikaci a vedení zrakově postiženého sportovce. Někdy jsou zkreslené elektronikou, jindy je to pouze čistě lidský hlas. TEXT: MAREK ŠIMÍČEK, TRASÉŘI ZBYNĚK KOVÁŘ A MAXIM ČAMBOR FOTO: ARCHIV ZBYŇKA KOVÁŘE

ěžecké lyžování a biatlon jsou z pohledu zrakově postižených párovými sporty. Pokaždé jsou potřeba dva jedinci. Ten, který chce lyžovat, ale se svým hendikepem sám nemůže, a ten, který mu s touto krásnou sportovní aktivitou pomáhá, tedy jeho trasér, vodič či průvodce.

parťák, v ideálním případě lepší. Známe i případy, kdy svěřenec ujel svému trasérovi. V tomto minitýmu musí panovat naprostá oboustranná

důvěra. Sportovec se plně odevzdává do rukou svého traséra, ten je za něj odpovědný. Musí mu v průběhu celé trasy podávat včasné, přesné informace a pokyny. Problém může nastat třeba v případě, když si trasér poplete pravou stranu s levou, což se stane velmi lehce, průvodce se otočí, aby si parťáka zkontroloval, a v ten moment je všechno jinak. Trasér na oplátku očekává, že když „zařve“ spadni, tak i tento nezvyklý příkaz bude promptně proveden. V opačném případě dojde, respektive skutečně došlo, ke skoku zrakově postiženého do potoka na čtvrtém kilometru závodu Jizerské 50. Výkonnost dvojice je důležitá, neboť v každém závodu dojde k obtížným momentům, včetně krize. Ta se mnohdy dostaví a nikdy to není pro oba partnery ve stejnou dobu. V tento moment je oboustranná podpora a pochopení nezbytností. Většina dvojic jezdí za sebou, trasér je vždy první. Nezáleží na tom, jestli se jede klasicky ve

Pohled vidícího traséra

Trasér je naprosto stejnou nezbytností pro postiženého lyžaře jako běžky nebo hůlky. Bez nich to prostě nejde. Zjednodušeně řečeno je trasér součástí „základní výbavy“. Je očima, navigátorem, mapou, poskytovatelem informací, „servismanem“, často i řidičem-dopravcem. Průvodce informuje nejen o samotné trati, ale i o všem a všech kolem. Záleží na tom, co si přeje svěřenec znát, co je okolo, někoho zajímají krásy přírody. Z mého pohledu považuji za důležité předávat informace třeba o přítomnosti pohledných a šikovných běžkyň. Vyšší výkon se dostaví okamžitě. Z pohledu traséra je důležité, aby byl výkonnostně minimálně na stejné úrovni jako jeho Zrakově postižení mohou také dělat biatlon. Střílí laserem tak, že čím více se blíží středu terče, tím je zvukový signál souvislejší

vyfrézované stopě nebo volně bruslením. Jsou jedinci, kteří preferují klasiku, protože je stopa vede a nemusí tolik sledovat směr. Jedou jak „šalina“ v kolejích. Jako ve všech činnostech jsou praxe, společně strávený čas a naježděné kilometry velkou výhodou. Dlouhodobé dvojice mají zažitou specifickou komunikaci a je pro ně snazší projíždět i zcela neznámé trasy. Trasér vede svého parťáka, navádí ho hlasem po trase a průběžně si ho vizuálně kontroluje. Někteří traséři využívají malý přenosný mikrofon s reproduktorem. Samostatnou kapitolou společného běhu na lyžích jsou sjezdy. Většina párů jezdí tzv. na hůlky. Je to relativně nejbezpečnější způsob sjíždění kopců a dá se dosahovat větších rychlostí a vyšší hladiny adrenalinu v krvi. Trasér dá jednu nebo obě svoje hůlky za sebe, ty si postižený chytne a společně sjíždějí. U tohoto způsobu je výborný kontakt mezi dvojicí a oba mohou společně korigovat jak rychlost, tak i směr jízdy. Jsou i „kaskadéři“, kteří preferují jízdu samostatně za sebou, zde je však neustálá komunikace klíčová. Jiné dvojice jezdí tak, že se postižený drží traséra kolem pasu a jedou „natěsno“. I tady stále platí, že v případě nebezpečné situace při pokynu „spadni“, je tento nezvyklý příkaz okamžitě proveden. Trasér většinou připravuje oba dva páry lyží. Jedno ze základních pravidel je, že oboje lyže jsou připraveny stejně. V této činnosti zrakově postižený pomáhá, korkuje, případně lyže čistí. Zajímavostí je chování zdravých lyžařů na trase. Ve velké většině je pohodové a ohleduplné. Občas se ale stává, že ani svítivá žlutá vestička, jasně označující oba lyžaře – traséra i postiženého, nezabrání slovním útokům. Nejčastěji se to stává v průběhu závodů, kdy se závodníci bojující o 999. místo, jedoucí rychleji a vehementně, dožadují uvolnění stopy. Jako traséři s mnohaletými zkušenostmi musíme říci, že máme z každého výletu nebo závodu ohromnou a dvojí radost. Jednak z toho, že jsme si hezky zajezdili, ale i z toho, že jsme

byli nápomocni tomu, že podobný pocit zažil i někdo jiný, který by to sám nedokázal. Výkony a výsledky nejsou zadarmo, takže pravidelně v průběhu roku a hlavně zimy nás potkáte ve stopě na českých horách, hromadně i po dvojích. Někdy i pod odborným dohledem instruktorů z harrachovské běžecké Traséři mají dvojí radost. Nejen že si sami hezky zalyžovali, ale ještě pomohli druhému, školy. který by se bez nich na lyže vydat nemohl Nic nám není cizí, a ač se vám to zdá Po svém trasérovi vyžaduji občasnou kontrolu neuvěřitelné, zrakově postižení se věnují i biatpohledem, aby se zabránilo častému vyjíždění lonu. Nebojte se, nikoho neohrozí. Míří se ušima, ze stopy. U slabozrakých je to malinko jednostřílí „laserem“, kdo nevěří, ať k nám běží. Pokud dušší, protože vidí, i když špatně. Někdy je to si to nedovedete představit, je to jako napříjen obrys traséra před sebou, ale nehrozí tolik klad auto s parkovacím senzorem. Čím blíže jste například nějaké nečekané vybočení z trati. Při středu terče, tím je zvuk souvislejší. sjíždění prudkých nebo táhlých sjezdů se mi Běžecké lyžování z pohledu nejlépe osvědčil způsob, kdy trasér podá svou nevidomého hůl dozadu, já si chytnu její košíček, a tak na Běžecké lyžování je pro mě nádherný sport, při distanc hole sjíždíme bezpečně a přitom rychle kterém makám celým tělem. Chtějí-li ho provosvah. Odpadá tak riziko najetí na patky lyží, vyjetí zovat nevidomí, nebo těžce slabozrací, je jednou z trati, trasér mi naopak nemůže ujet, a i ve veliké ze základních podmínek sehnat vhodného trarychlosti je pěkně slyšet pokyny, kterou nohou séra, vodiče, průvodce a někdy je to nadlidský připlužit, jak ostře zatočit, kam odšlápnout, kdy úkol. Věřte, už jsem jich spoustu vystřídal. se pustit. Každá dvojice si časem a hlavně praxí vytvoří Já osobně při klasice preferuji traséra ve stopě slovník pokynů a reakcí na ně. Společně prožité přímo před sebou. K určení směru jízdy mi velmi a najeté kilometry se nedají nijak nahradit. Velmi napomáhá hudba, kterou mi můj trasér poudůležitá je souhra a důvěra mezi nevidomým ští. A když ho zlobím, tak mi ji vypne a musím a vodičem. Tak se mi asi 700 metrů před cílem přidat. Engadin maratonu ve Švýcarsku při prudkém Profil trati, nerovnosti, zatáčky, rozbitou sjezdu stalo, že mi trasér zahlásil neobvyklý povel: stopu a další pokyny mi samozřejmě hlásí „Marku, spadni!“ Na nic jsem nečekal a skácel se v předstihu. Musím na to být, jak se říká, vždy na sníh. Až později v cíli jsme si vyjasnili, že těsně připraven. před námi popadali jiní závodníci, zablokovali tak celou šířku trati a můj průvodce ve snaze odvrátit, nebo alespoň zmírnit srážku, vykřikl tento pokyn. Do té doby pro mě nepoužitý. Naučit se správnému stylu volného běhu na lyžích je pro nevidomého asi jednodušší, ale na orientaci a pro vodiče naopak mnohem náročnější, protože jezdec při každém kroku mění směr jízdy a cesta bývá často relativně úzká. Trasérovi není opravdu co závidět. Přes výše napsané mám tuto techniku raději, a je-li trať tvrdá a široká, je to pro mne to pravé svezeníčko. Na závěr mi dovolte poděkovat všem mým trasérům.

Pokud si chcete podobné pocity zažít, jste mezi námi srdečně vítáni, najdete nás na www.1na1.cz

I nevidomí občas trénují techniku jízdy bez holí

FOTO: SALOMON

Děkujeme, že v tom jedete s námi! Přejeme vám, abyste si radostně užívali bílé stopy, a to nejlépe až do jarních měsíců, pokud to příroda dovolí. Na podzim 2018 opět na shledanou!

Předplaťte si NORDIC! Předplatné je nejlevnější a nejpohodlnější cesta, jak se pravidelně dostat k časopisu NORDIC. Každý nový NORDIC vám dorazí domů bez časové prodlevy, a máte tak jistotu, že o žádný nepřijdete. Navíc v hodnotě předplatného získáte bonusové SNOWbony, které si můžete střádat nebo rovnou utratit v e-shopu SNOW.cz. Kolekce SNOW, z níž mohou držitelé SNOWbonů vybírat, čítá přes 50 tematických položek od literatury přes funkční prádlo a lyžařské hole až třeba po sjezdové lyže. nordicmag.cz NORDIC vychází čtyřikrát za sezónu (od října do února) a roční předplatné vyjde na pouhých 190 Kč!

ELEKTRONICKÉ ČASOPISY:

FUTURE AT PL AY Běžecké lyžování vždy vyzývá k překonávání dalších sportovních hranic. Díky intenzivní spolupráci techniků od Salomonu a sportovců ze světového poháru byla kolekce S/LAB rozšířena o karbonovou lyži, botu a klasické vázání se systémem Prolink.

NOVINKY!

Výhradní dovozce a distributor pro ČR a SR: AMER SPORTS Czech Republic s. r. o.

Seznamte se s novými přístroji Suunto Spartan Trainer Wrist. Seznam autorizovaných prodejců najdete na www.suunto.cz

Revoluční přenos síly mezi rukou a holí. Vítěz velkého testu holí Nordic Mag 17/18!