Louis Beam: Odpor bez vůdce by Delian Diver

Louis Beam

Odpor bez vůdce Délský potápěč 2015

S konceptem odporu bez vůdce1 přišel plukovník Ulius Louis Amoss, zakladatel International Services of Information Foundation, Incorporated2 v marylandském Baltimoru. Plukovník Amoss zemřel před více než patnácti lety3, dokud však žil, byl nejen neúnavným odpůrcem komunismu, ale též zdatným zpravodajským důstojníkem. Text o odporu bez vůdce poprvé zveřejnil 17. dubna 1962. Jeho nástin organizace v prvé řadě směřoval proti hrozbě komunistického převratu ve Spojených státech. Autor – s výhodou mnoha let oproti plukovníku Amossovi – použil jeho teorie jako východisko, jež se pokusil rozvinout. Plukovník Amoss se obával komunismu. Autor se obává federální vlády. Komunismus dnes nikoho ve Spojených státech neohrožuje, zatímco federální tyranie je nebezpečím pro každého. Autor této eseje s radostí žil dost dlouho na to, aby sledoval poslední výdech komunismu, ale možná se s o poznání menším nadšením dožije i konce svobody v Americe. Tuto esej píši v naději, že Amerika ještě stále dokáže zrodit statečné syny a dcery, nezbytné k setřesení narůstajícího útlaku a nesvobody. Upřímně řečeno se výsledek v tomto momentě nedá předpovědět. Lidí, kteří ve svobodu věří a milují ji natolik, že za ni jsou ochotni bojovat, dnes není mnoho; uvnitř každého kdysi velkého národa však stále zůstávají skryta tajemství, perly někdejší slávy. Jsou tam. Pohlédl jsem do jejich jiskrných očí; sdílel s nimi letmé okamžiky, jak jsem procházel jejich životy. Vychutnával si jejich přátelství, nesl jejich bolest a oni mou. Jsme bratři z jedné rodné hroudy, kteří si navzájem dodávají sílu, když se po hlavě vrhají do bitev, o nichž všichni slabší a bázlivější tvrdí, že v nich nelze zvítězit. Snad… ale možná přece jen ano. Dokud není poslední bojovník za svobodu pohřben nebo v řetězech – nebo dokud nepotká podobný osud nepřátele svobody – není konec. Pokud nedojde k nějaké události apokalyptického rázu4, boj se potáhne léta. Postupně se i ti pomalejší z nás dovtípí, že nejakutnější a největší hrozbu životu a svobodě našeho národa představuje vláda. Současný vládní útlak se nepochybně bude ve srovnání s tím, co pro nás má uchystáno do budoucna, jevit jako mateřská školka. Mezitím však jsou zde ti z nás, kteří nepřestávají doufat, že se hrstce podaří to, co nedokázali mnozí. Uvědomujeme si, že než se věci zlepší, tak dojde k jejich zhoršení, kdy vláda dává najevo ochotu uplatňovat stále přísnější opatření proti disidentům. Z této dynamické situace jasně vychází najevo, že bojovníci proti státním represím musí být připraveni neustále měnit, přizpůsobovat a modifikovat své chování, taktiku i strategii proměnlivým okolnostem. Neschopnost přijmout nové metody a podle potřeby je aplikovat velice usnadňuje vládě její represivní činnost. Povinností každého patriota je učinit tyranům život co nejbídnějším. Pokud toto neučiní, nezklamal jen sebe ale i svůj národ. S tímto vědomím musíme metody odporu proti tyranii, metody užívané těmi, kdo milují svou rasu, původ a kulturu, podrobit testu účinnosti. Je nezbytné objektivně posoudit jejich účinnost, stejně jako z nich pramenící ztížení či naopak usnadnění vládní perzekuce. Postupy, které naší věci nepomáhají, musejí být zavrženy – jinak bude vláda těžit z naší neochoty to provést. Jelikož čestní muži sdružující se do skupin či sdružení politické či náboženské povahy bývají falešně označováni za „domácí teroristy“ či „náboženské fanatiky“, jeví se nezbytné zvážit jiné metody organizace – nebo pravděpodobně: ne-organizace. Neměli bychom zapomínat, že vláda neusiluje o eliminaci veškerých skupin. Některé musejí být zachovány pro udržení iluze Ameriky coby „svobodné demokratické země“, kde smí pro potřebu širokých mas fungovat i disent. Většině organizací, které v sobě mají jistý potenciál účinného odporu, však další činnost povolena nebude. Kdo si ve své naivitě myslí, že nejmocnější vláda světa nerozdrtí jakoukoliv reálnou hrozbu své moci, měl by se místo aktivismu raději věnovat studiu politických dějin.

O tom, koho nechají na pokoji a koho ne, rozhodnou různé aspekty skupiny či jednotlivce: neúčast na spikleneckých plánech, odmítnutí slabomyslných outsiderů, důraz na kvalitu členů, vyhýbání se jakémukoliv styku s loutkami federální vlády – tedy s novináři a konečně maskování (které můžeme definovat jako schopnost oddanějších částí odporu splynout v očích zbytku světa s více středněproudými „košer“ organizacemi, obecně pokládanými za neškodné.) Především však o budoucí existenci či zániku každé skupiny rozhodne to, jak velkou hrozbu představuje. Nikoli hrozbu ve smyslu ozbrojené síly nebo politických schopností – jelikož ani jedno z toho v současnosti u skutečné opozice nenalézáme – ale právě ve smyslu potenciálu. Toho se agenti federální vlády bojí nejvíc. Jestli se nachází v jednotlivci nebo skupině není podstatné. Federální úřady vyhodnocují potenciál dle kritéria „co by se mohlo stát při konstelaci vhodné pro činnosti odporující organizace nebo jednotlivce“. Přesné zpravodajské informace jim umožňují precizně zhodnotit potenciál. Odkrýt karty před uzavřením sázek je ta nejjistější cesta k prohře. Hnutí obránců svobody rychle spěje do bodu, kdy se pro mnoho lidí stane příslušnost k organizaci nemožnou volbou. Pro další bude členství ve skupině možné jen v bezprostřední budoucnosti. Nakonec – a zřejmě mnohem dříve, než pokládá většina lidí za možné – převýší cena za členství jakékoliv domnělé výhody. Prozatím však některé z existujících skupin plní užitečnou funkci: ať už ideologickou indoktrinací nováčků nebo vytvářením pozitivní propagandy, směřované na potenciální bojovníky za svobodu. Těžko však zpochybnit, že pro většinu se boj rychle stává záležitostí individuální činnosti, rozhodnutím vzdorovat, dosaženým v klidném nitru každého účastníka – vzdorovat všemi nezbytnými prostředky. Není snadné poznat, co udělají ostatní, žádný člověk totiž jinému fakticky do duše nevidí. Stačí vědět, co uděláme my sami. Velký učitel kdysi řekl „poznej sám sebe“5. Jen málo v tomto úkolu opravdu uspěje, ale slibme si – každý z nás – že se bez odporu nesmíříme s osudem, který nám uchystali naší rádoby vládci. Koncept odporu bez vůdce představuje zásadní rozchod se stávajícími teoriemi organizace. Ortodoxní schéma organizace znázorňuje pyramida s širokou základnou a vůdcem na špičce. Tento základní rys organizace nenalézáme pouze v ozbrojených složkách – které ale nepochybně slouží jako nejpřesnější ilustrace pyramidové struktury, s masami vojáků – vojínů - na spodku, zodpovídajícími se desátníkům, kteří jsou zase podřízeni seržantům a tak dále celou strukturou velení až po generály na samém vrcholku. Se stejnou strukturou se setkáváme i v korporacích, ženských zahrádkářských klubech nebo samotném politickém systému. Toto ortodoxní „pyramidové “organizační schéma v zásadě funguje ve všech politických, společenských a náboženských soustavách na světě, od federální vlády k římsko-katolické církvi. Díky moudrosti Otců zakladatelů6 se Ústava Spojených států pokusila přeměnit v podstatě diktátorskou povahu pyramidových organizací rozdělením autority do tří pilířů státní moci: výkonné, zákonodárné a soudní. Pyramida však zůstává v zásadě nedotčena. Pokud je však toto organizační schéma využito v odbojovém hnutí proti tyranii státu, stává se nejen neužitečné, ale dokonce pro své účastníky velice nebezpečné. Obzvlášť pak to platí v naší vysoce technologicky vyspělé společnosti, kde může elektronické sledování snadno proniknout celou strukturou a odhalit její vedení i uspořádání. Zkušenosti nás opakovaně naučily, že protistátní politické organizace, které využívají tuto metodu velení a kontroly, jsou snadným cílem pro vládní infiltraci, zpravodajské provokační operace7 a zničení zúčastněných osob. Opakovaně jsme ve Spojených státech byli svědky toho, jak si provládní infiltrátoři nebo agenti-provokatéři prolhali cestu do vlasteneckých skupin a rozložili je zevnitř. V rámci pyramidy dokáže infiltrátor snadno zničit všechno pod svou úrovní infiltrace a nezřídka i část z toho nad ní. Pokud se zrádci podařilo proniknout na vrchol, organizace byla seshora dolů zkompromitována a lze ji dle libosti pomlouvat a hanět.

Alternativu k organizacím s pyramidovým uspořádáním představuje systém buněk. Tohoto systému ke svému užitku využila řada levicových i pravicových politických skupin. Nám postačí dva příklady. Během Americké revoluce8 byly napříč Třinácti koloniemi9 vytvořeny „korespondenční výbory“.10 Jejich úkolem bylo podrývat koloniální vládu a tak pomáhat boji za nezávislost. „Synové svobody“11, kteří si získali proslulost tzv. Bostonským čajovým dýchánkem12, byli akčním křídlem korespondenčních výborů. Každý výbor byl tajnou buňkou, operující zcela nezávisle na ostatních buňkách. Informace o vládě putovaly z výboru do výboru, z kolonie do kolonie a poté docházelo na jejich základě k jednání na místní úrovni. Ovšem i v oněch zašlých dobách nespolehlivé komunikace, kdy trvalo doručení dopisu týdny i měsíce, využívaly výbory jednající bez jakýchkoliv jednotných centrálních pokynů při svém odporu proti vládní tyranii pozoruhodně podobné taktiky. Jak si uvědomovali první američtí vlastenci, nebylo třeba nikomu nic rozkazovat. Informace putovaly ke všem výborům, a ty následně jednaly tak, jak uznaly za vhodné. Nedávnějším příkladem systému buněk v levicové politice nalezneme u komunistů. Aby se vyhnuli zjevným problémům a nástrahám hierarchického pyramidového organizačního schématu, dovedli komunisté systém buněk takřka k dokonalosti. Vytvořili četné buňky, které operovaly zcela nezávisle na sobě a především bez vzájemné znalosti, byly však řízeny z ústředí. Například během 2. světové války fungovalo ve Washingtonu přinejmenším šest komunistických buněk na vysokých úrovních americké vlády (nádavkem ke všem otevřeným komunistům, ochraňovaných a povyšovaných prezidentem Rooseveltem13), jen jedna z nich však byla odhalena a zničena. Kolik jich skutečně existovalo, nedokáže s jistotou říci nikdo. Komunistické buňky operující v USA až do roku 1991 pod sovětskou kontrolou mohly často mít v čele vůdce, který zastával zdánlivě velice nízké společenské postavení. Mohl třeba pracovat jako sběrač nádobí v restauraci14, ale ve skutečnosti byl plukovníkem či generálem sovětské KGB. Pod jeho vedením operovalo několik buněk a člověk činný v jedné z nich jen zcela výjimečně znal členy buněk jiných. Důvod takového uspořádání je zjevný: pokud je jedna z buněk infiltrována, odhalena nebo zničena, nebude to mít žádný dopad na další; ve skutečnosti příslušníci ostatních buněk napadené spolubojovníky podpoří, důrazně a mnohými způsoby. Nepochybně i proto se v minulosti americkým komunistům vždy dostávalo podpory z nečekaných míst. Efektivní fungování komunistického modelu systému buněk pochopitelně závisí na centrálním velení, což znamená sofistikovanou organizaci, financování shora a vnější podporu – což bylo dostupné komunistům, ale američtí patrioti očividně nemají nic z toho ani nahoře, ani nikde jinde, a tak účinné fungování buňky založené na sovětském systému není uskutečnitelné. Z výše uvedeného bychom si měli odnést přinejmenším dva poznatky. Zaprvé: pyramidovým organizačním schématem lze poměrně snadno proniknout, a proto nejde o vhodný způsob organizace v situaci, kdy vláda disponuje prostředky a odhodláním tuto strukturu prolomit což je naše současná situace. Zadruhé: pro americké patrioty v současnosti neexistují podmínky, aby vytvořili organizaci buněk podle sovětského modelu. Pokud toto vezmeme na vědomí, musíme si položit otázku: „Jaká metoda odporu proti státní tyranii nám zbývá?“ Za odpověď můžeme být vděční plukovníku Amossovi, který přišel se způsobem organizace založeným na „neviditelných buňkách“15 a který definoval jako „odpor bez vůdce“. Jde o organizační systém spočívajícím na existenci buněk, ale postrádajícím centrální kontrolu či řízení, který se tak hodně podobá korespondenčním výborům z období amerického boje za nezávislost. Při odporu bez vůdce operují všichni jednotlivci i skupiny nezávisle na ostatních a nespoléhají na ústřední velení nebo na jediného vůdce a jejich rozkazy a pokyny, jak by tomu bylo v případě klasické pyramidové organizace. 4

Při zběžném pohledu se takový model organizace nezdá být uskutečnitelný, protože tu podle všeho chybí prvek organizovanosti. Přirozeně vyvstává otázka, jak spolu „neviditelné buňky“ a jednotlivci mají při absenci vzájemné komunikace a ústředního velení spolupracovat? Odpověď na tuto otázku zní tak, že bojovníci zapojení do odporu bez vůdce prostřednictvím neviditelných buněk nebo činností jednotlivců musí přesně vědět, co a jak dělat. Odpovědnost jedince osvojit si potřebné dovednosti a informace o tom, co je třeba udělat, se přesouvá na něj samého. Zdaleka nejde o tak nepraktické řešení, jak by se mohlo zdát, neboť v rámci každého hnutí nepochybně všichni zúčastnění sdílejí stejný obecný náhled, jsou obeznámení se stejnou filozofií a v obecné rovině reagují v totožných situacích obdobně. Důkazem budiž opět historie korespondenčních výborů během americké války a nezávislost. Jelikož celým smyslem odporu bez vůdce je porazit státní tyranii (což je záměrem této eseje), všichni členové neviditelných buněk i jednotlivci budou na události reagovat obdobně, tj. využitím obvyklých taktik odporu. Metody šíření informací jako noviny, letáky, počítače 16 atd. - široce přístupné všem – udržují všechny zúčastněné v obraze a umožňují jim plánovat mnohostrannou odpověď. Netřeba vydávat nikomu rozkazy – idealisté skutečně oddaní boji za svobodu budou jednat, jakmile uznají za vhodné nebo budou inspirováni ostatními spolubojovníky. Jakkoli lze snést proti tomuto uspořádání odbojové organizace mnoho relevantních námitek, nesmíme zapomínat, že odpor bez vůdců je dítětem zrozeným z nutnosti. Alternativy k němu se ukázaly být nemožné či nepraktické. Odpor bez vůdců fungoval během Americké revoluce, a pokud tento koncept přijmou za svůj opravdu odhodlaní aktivisté, bude fungovat i dnes. Asi není třeba zdůrazňovat, že odpor bez vůdců vede k vykrystalizování velice malých nebo dokonce jednočlenných odbojových buněk. Lidé, kteří se stávají členy spolků, aby si hráli na revoluci, nebo z fanouškovství budou rychle proseti nemilosrdným sítem. Na druhé straně pro ty z nás, kteří svůj vzdor federálnímu despotismu myslí vážně, se jedná o kýžený výsledek. Z perspektivy tyranů a rádoby mocných ve federální byrokracii a policejních složkách není žádoucnějšího stavu, než když se všichni odpůrci sjednotí pod jedinou strukturou velení a když všichni disidenti náležejí do některé z pyramidových skupin. Ty totiž lze snadno zničit, především ve světle příslibu Ministerstva spravedlnosti (sic) z roku 1987, že už nikdy se nesejde skupina, v níž by se nenacházel alespoň jeden vládní informátor. Tito „přátelé federální vlády“ jsou zpravodajští agenti. Sbírají informace, které může prokuratura dle libosti použít ve své obžalobě. Bitevní pole je jasně vymezeno. Vlastenci se tedy musí vědomě rozhodnout, jestli budou pomáhat vládě v jejím nelegálním špehování setrváním u zavedených metod organizace a odporu nebo nepříteli jeho práci ztíží zavedením účinných protiopatření. Jistě se najdou mentálně znevýhodnění lidé, kteří - na pódiu vyzdobeném americkou vlajkou a s osamělým orlem brázdícím oblohu na pozadí – svým nejmocnějším červeno-modro-bílým hlasem prohlásí: „A co že nás vláda sleduje? Žádné zákony neporušujeme.“ Takové mrzácké myšlení kohokoli vážně smýšlejícího slouží jako nejlepší důkaz pro nutnost zachování zvláštních tříd. Takový člověk se octnul zcela mimo americkou politickou realitu a není záhodno svěřit mu více než psí spřežení v aljašské divočině. Mentalita „Narozen 4. července“17, která v minulosti tolik ovlivnila myšlení amerických vlastenců, je v budoucnu před vládou nezachrání. K „převýchově“ těchto nemyslících jedinců dojde ve federálních vězních, kde sice nebude tolik vlajek a orlů, ale zato spousta lidí, kteří „neporušili žádný zákon.“

Většina politických skupin, které „sjednotí“ své nesourodé přívržence do jediné struktury, žije jen krátce. Proto ti z vůdců hnutí, kteří namísto jednotného cíle neustále vyzývají k organizačnímu sjednocení, zpravidla spadají do jedné ze tří následujících kategorií. Buď nejde o zdatné politické taktiky, ale o oddané muže, kteří mají pocit, že jednotnost by pomohla hnutí, ale neuvědomují si, jak pohodlný pro vládu by takový postup byl. Ambice federální vlády uvěznit či zničit veškerý disent lze u pyramidových organizací uskutečnit mnohem snáze. Nebo tito lidé plně nechápou rozsah boje, do něhož se zapojili, ani skutečnost, že vláda proti které stojí, vyhlásila válku bojovníkům za víru, lid, svobodu a ústavní práva. Elity se opozice rády zbaví jakýmikoliv prostředky. Třetí – a doufejme, že nejméně početnou – část pak představují ti, kteří více než po uskutečnění svých údajných cílů baží po moci, kterou by jim propůjčilo vedení větší organizace. Naproti tomu, kdyby v této otázce měli federální špiclové slovo, poslední alternativou, kterou by zvolili, je existence tisíce různých malých neviditelných buněk odporu. Důvod si není obtížné domyslet – podobná situace představujepro vládu odhodlanou vědět o svých odpůrcích co možná nejvíce zpravodajskou noční můru. Agenti federální vlády – schopní v kterémkoliv momentě shromáždit ohromnou početní sílu, zdroje, informace a kapacity – potřebují svůj hněv zacílit na určitý bod. Jediný průlom v organizaci pyramidového typu může vést k zániku celé skupiny. Oproti tomu odpor bez vůdce federálům tuto možnost zničit najednou velkou část disentu nenabízí. S oznámením Ministerstva spravedlnosti (sic), že 300 agentů FBI, dříve určených ke sledování aktivit sovětských špionů na americké půdě (domácí kontrarozvědka) nyní bude přeřazeno na „boj se zločinem“, si federální vláda připravuje půdu na zásadní úder proti systémové opozici. Řada protivládních skupin oddaná zachování Ameriky našich předků tak může vbrzku očekávat federální útok na svobodu v plné síle. Proto je jasné, že nastal čas promyslet a přehodnotit tradiční strategii a taktiku odporu proti modernímu policejnímu státu. Amerika rychle směřuje k dlouhé temné noci státní policejní tyranie, kde práva - dosud obecně pokládaná za nezcizitelná - rychle vymizí. Ať tuto noc prosvětlí tisíce světel odporu. Odpor proti tyranii musí být jako mlha, která se vytvoří za vhodných podmínek a rozpustí se, když tyto pominou. Jestliže má každý právo na ochranu – byť i s použitím síly – své osoby, svobody a svého vlastnictví, vyplývá z toho, že skupina lidí má právo sdružovat se a užívat společných sil k neustálé ochraně těchto práv. – Zákon, Frederick Bastiat, Paříž 185018

Poznámky: 1

Anglicky „Leaderless Resistance“.

Louis Beam, „Leaderless Resistance,“ Inter-Klan Newsletter & Survival Alert, nedatováno, přibližně květen 1983. 2

International Services of Information Foundation, Incorporated (ISI) byla nevýdělečná, soukromě vlastněná zpravodajská organizace, jejímž cílem bylo shromažďovat a šířit informace získané v zahraničí. ISI vydávala výroční zprávy (General Report), zpravodaj nazvaný INFORM a zvláštní korespondenci (Special Letter) pro členy správní rady a příznivce nadace, jejímž cílem bylo zveřejňovat informace získané prostřednictvím zpravodajských operací ISI. Vydavatelem všech zmíněných publikací byl Ulius "Pete" Louis Amoss. 3 Louis Beam napsal a vydal tuto esej původně v roce 1983 (Amoss zemřel v roce 1961). Znovuvydána byla v časopise The Seditionist č. 12/1992.

Titulní strana časopisu The Seditionist, vydávaného Lousiem Beamem. 4

Srovnej s „konvergencí katastrof“ G. Fayeho. Viz FAYE, Guillaume. Proč bojujeme, Heslo: Konvergence katastrof, str 87-88. [online]. 2009. [cit. 2015-04-08]. ISBN . Dostupné z: http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF-Pro%C4%8D-bojujeme.pdf 5 Autor má na mysli Gnóthi seauton (γνῶθι σεαυτόν, „Poznej sám sebe“), nápis nad vchodem do věštírny v Delfách. Později ho Sokrates ztotožnil s daimonion - Nosce te ipsum („Poznej sebe sama“) – když člověk sám sobě rozumí, slyší vnitřní hlas  nejedná špatně. 6 Otcové zakladatelé Spojených států amerických byli političtí vůdci a státníci, kteří se podíleli na Americké revoluci podepsáním Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, účastněním se v Americké válce za

nezávislost nebo podílením se na Ústavě Spojených států. Názory historiků na to, koho mezi Otce zakladatele řadit, se liší. Americký historik Richard B. Morris v roce 1973 označil za sedm nejvýznamnějších Otců zakladatelů následující osoby: Benjamin Franklin, George Washington, John Adams, Thomas Jefferson, John Jay, James Madison a Alexander Hamilton. Zdroj: Otcové zakladatelé Spojených států amerických. Wikipedia. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Otcové_zakladatelé_Spojených_států_amerických. 7 Anglicky „sting operation“ – operace s agenty-provokatéry viz Sting Operation Law & Legal Definition. USLegal.com. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://definitions.uslegal.com/s/stingoperation/. 8 Americká revoluce proběhla během druhé poloviny 18. Století v britských koloniích v Severní Americe. Výsledkem revoluce byla nezávislost Spojených států amerických na Velké Británii. Britské kolonie odmítly právo britského parlamentu na správu kolonií bez zastoupení a vyhlásily nezávislost na britské koruně. Mezi lety 1775 až 1783 proběhla mezi koloniemi a Velkou Británií válka za nezávislost, která skončila vítězstvím kolonií a vznikem Spojených států amerických. Zdroj: Americká revoluce. Wikipedia. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Americká_revoluce. 9 Třináct kolonií (angl. Thirteen colonies) bylo součástí britské Severní Ameriky do pařížské smlouvy z roku 1783, kterou Velká Británie uznala nezávislost USA. Britské kolonie v roce 1775 povstaly proti britské koloniálnín správě během Americké revoluce. Třináct kolonií vyhlásilo 4. Července 1776 nezávislost a stalo se původními třinácti zakládajícími státy USA. Zakládajícími třinácti státy byly dle chronologického pořadí: Delaware, Pensylvánie, New Jersey, Georgie, Connecticut, Massachusetts, Maryland, Jižní Karolína, New Hamshire, Virginie, New York, Severní Karolína, Rhode Island. Zdroj: Třináct kolonií. Wikipedia. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Třináct_kolonií. 10 Synové svobody (angl. „Sons of Liberty“). „Organizace stála na počátku rozporů mezi Velkou Británií a jejími koloniemi v Severní Americe. Tato organizace měla nezpochybnitelný vliv na vztah mezi koloniemi a mateřskou zemí. Ten utrpěl první vážné škody po násilnostech a demonstracích proti zákonu o kolkovném. Vztah mezi nimi se po této krizi již nikdy nedal nazvat idylickým a vše vyústilo až v boj o nezávislost. Na počátku se kolonisté pouze snažili bránit svá práva, když se domnívali, že britský parlament nemá žádné právo jim ukládat daně bez jejich souhlasu. V osadách tak vznikaly první oblastní organizace, které se snažily jednak přesvědčit širokou veřejnost o nespravedlnostech, jež jsou na ní páchány. Cílem pak bylo nasměrovat jejich zlobu proti královským úředníkům a distributorům kolků. To nepřímo znamenalo vzepřít se vůli samotného parlamentu Velké Británie. Jednotlivé frakce organizace Synů Svobody z různých měst pak mezi sebou uzavíraly dohody o vojenské pomoci v případech, kdy to bylo nezbytné. I díky tomu se severoamerické kolonie staly jednotnou silou při prvním povstání proti parlamentu. V této době si ještě většina kolonistů nepřála nezávislost a byla věrna Hanoverské dynastii. Obyvatelé se však bouřili proti rozhodnutím parlamentu, který podle nich omezoval jejich svobody. Činnost organizace Synů Svobody tak položila základy budoucí revoluce, která vyústila až v nezávislost kolonií a vyhlášení USA.“ Zdroj: KREJČÍK, Miroslav. Organizace Synů svobody v kontextu boje britských severoamerických osad za nezávislost : bakalářská práce. Praha : Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd. Institut mezinárodních vztahů. 2014. 44 str. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D. Ukázky z dobového tisku: Sons of Liberty: An Intercolonial Network of Organized Resistance. RagLinen.com. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://raglinen.com/2010/03/28/sons-of-liberty-an-intercolonial-network-of-organized-resistance/.

Znak organizace Sons of Liberty. 11

Korespondenční výbory (angl. „Committees of Corespondence“) byly skupiny ustaveny zákonodárnými orgány třinácti amerických kolonií za účelem vzájemného informování vedení kolonií a zajištění mezikoloniální

vzájemné spolupráce. První korespondenční výbor založil Samuel Adams v listopadu 1772 v Bostonu. Během následujících 3 měsíců došlo k založení dalších 80 korespondečních výborů v Massachusetts. V březnu 1773 ustanovila Virginie stálý legislativní výbor pro mezikoloniální korespondenci, mezi jehož 11 členy se nacházeli Thomas Jefferson a Patrick Henry. Výbor sehrál klíčovou úlohu v prosazování koloniální jednoty a při svolávání I. kontinentálního kongresu v září 1774 v Philadelphii, jehož většina členů byla zároveň členy výboru. Zdroj: Committees of Correspondence. Encyclopedia Britannica. [online]. 26.11.2014 [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/138668/Committees-of-Correspondence. 12 Měsíc po tomto „masakru“ [tzv. „Bostonský masakr“, pozn. DP] přišla ale zpráva, že nový ministerský předseda lord North pod vlivem úspěšného amerického bojkotu prosadil zrušení Townshendových cel. Zachováno zůstalo jediné clo na čaj, jako varování pro kolonisty, že se britské právní hledisko nezměnilo. Tento bojkot následně polevil a odvod z čaje byl díky ilegálnímu dovozu nizozemského čaje rozsáhle obcházen. Ve fázi relativního klidu, která nyní nastala, pověřila bostonská schůze obecní rady na konci roku 1772 korespondeční výbor pod předsednictvím Samuela Adamse navázat spojení s obcemi ve vnitrozemí Massachusetts. Dolní komora kolonie Virginie následovala této praxe a rozšířila ji na interkoloniální úroveň, takže rychle vznikla komunikační síť, která se rozšířila ve všech koloniích. Z toho patrioti profitovali, když anglická vláda v květnu roku 1773 opět nalila olej do téměř vyhasnutého plamene zákonem o čaji. Tento zákon v první řadě zamýšlel uchránit Východoindickou společnost před bankrotem tím, že jí dovolil zlevněný dovoz čaje do Ameriky. Z pohledu patriotů se dalo obávat toho, že sama tato společnost bude při zohlednění dovozního cla nabízet nizozemský čaj pod cenou, a tak dosáhne monopolu. Když na konci roku 1773 vjely do bostonského přístavu tři lodě s čajem, odmítla obecní rada platbu cla a vyložení nákladu. V noci na 17. prosince vstoupilo asi 60 členů skupiny Synové svobody, převlečených za indiány, na tyto lodě a vyházeli balíky s čajem v hodnotě 10 000 liber šterlinků do přístavních vod. Tuto provokaci nemohla londýnská vláda strpět bez toho, aniž by úplně ztratila tvář. Král tedy také považoval za nejvyšší čas k demonstraci tvrdého postupu a parlament schválil na jaře roku 1774 celý balík donucovacích opatření, která kolonii Massachusetts postavila prakticky do ekonomické karantény a politicky ji zbavila svéprávnosti. [...] Korespondenční výbory velmi přispěly k tomu, že tyto zákony, patrioty označené jako nepřijatelné zákony, všude v koloniích vyvolaly s Massachusetts vlnu solidarity. Zdroj: HEIDEKING, Jürgen, Christof Mauch. Dějiny USA. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-2894-0. 13 O úloze sovětských agentů (Alger Hiss, Harry Dexter White, Harry Hopkins, Lauchlin Currie, David Niles a další) ve vládě F. D. Roosevelta viz např. MARTIN, David. LewRockwell.com. Stalin’s Secret Agents: The Subversion of Roosevelt’s Government. [online]. 4.2.2013 [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: https://www.lewrockwell.com/2013/02/david-martin/stalins-secret-agents-the-subversion-of-rooseveltsgovernment/ 14 Viz například televizní seriál The Americans („Takoví normální Američané“). „Drama z prostředí vrcholící studené války se soustředí na dvojici agentů [KGB, pozn. DP], kteří žijí na předměstí Washingtonu jako manželský pár. Jejich krytí je tak dokonalé, že ani jejich vlastní děti netuší nic o jejich pravých identitách. Jejich manželský vztah pravidelně prochází napětím, kvůli stresu z možnosti odhalení, nebezpečí při řízení vlastní sítě špionů a také kvůli tomu, že jeden z nich začíná sympatizovat s americkým způsobem života. Navíc se vše zkomplikuje, když se vedle nich nastěhuje nový soused Stan, který je agentem FBI v utajení...“ Zdroj: Takoví normální Američané. SerialZone.cz. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.serialzone.cz/serial/theamericans/. 15 Anglicky „phantom cells“. 16 Beam navrhoval ve zpravodaji Inter-Klan Newsletter & Survival Alert vytvoření mezinárodní počítačové sítě, která by spojovala „bílé supremacisty“. Ačkoli je Beamovi připisováno prvenství v založení rasisitického komunikačního systému, byl to ve skutečnosti [George] Dietz, jehož systém zahájil činnost začátkem roku 1984, nebo dokonce již v roce 1983. Zdroj: The Roots of the Leaderless Resistance Concept: The Beam Versions 1983 & 1992. PublicEye.org. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.publiceye.org/liberty/terrorism/insurgency/beam.html Více informací k počítačovému aktivismu Louise Beama a George Dietze lze nalézt v knize MASON, Carol, Reading Appalachia from Left to Right: Conservatives and the 1974 Kanawha County Textbook Controversy. Cornell University Press, 2009. ISBN 9780801475818 str. 75-76. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://bit.ly/1IcM5zp. Doplňující zdroj: Early Racist and Antisemitic Bulletin Board Systems (BBS). PublicEye.org. [online]. [cit. 2015-04-08]. Dostupné z: http://www.publiceye.org/hate/earlybbs.html.

Louis Beam, „Computers and the American Patriot,“ Inter-Klan Newsletter & Survival Alert, nedatováno, přibližně 1984. 17

Film Olivera Stonea, „natočený podle skutečného příběhu, sleduje Kovicovu cestu od naivního a dychtivého mladíka, jenž se dobrovolně hlásí do Vietnamu, až k zahořklému veteránovi, kterého z války přivážejí ochrnutého od hrudníku dolů. Své vlasti hluboce oddaný Kovic se vrací do prostředí zcela odlišného od toho, které opouštěl. Sáhne si až na samotné dno sil, pak ale povstane jako nový odvážný mluvčí těch, kteří cítí podobné rozčarování jako on.“ Zdroj: Oficiální text distributora. 18 LEONI, Bruno, Frédéric Bastiat. Právo a svoboda (společně s Bastiat – Zákon). Praha: Liberální institut, 2007. ISBN 978-80-8638-950-9.

O autorovi Louis Ray Beam (narozen 20. srpna 1946), je americký bílý nacionalista. V padesátých letech vyrůstal v Lake Jackson v Texasu. Během vietnamské války odsloužil dva roky (dvě „tours of duty,“ každá v délce 12 měsíců) jako kulometčík vojenského vrtulníku, za což byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross).

Louis Ray Beam, Jr.

Po návratu z Vietnamu v roce 1968 se přidal do texaské pobočky Sjednocených klanů Ameriky (United Klans of America, UKA) Roberta Sheltona, kterou vedl Velký drak (Grand Dragon) Franka Converse.

V roce 1976 Beam přešel z UKA do nově založené organizace Rytíři Ku Klux Klanu (Knights of the Ku Ku Klux Klan) Davida Dukea, ve které dosáhl postavení Velkého titána (Grand Titan) v Texasu. V roce 1977 vystudoval na Houstonské univerzitě (University of Houston). Během let 1978-79 začal pracovat na náboru příslušníků americké armády z texaské vojenské základny Fort Hood. Založil i polovojenskou skupinu Texas Emergency Reserve, kterou zvětšiny tvořili členové Klanu. Skupina se angažovala ve sporu mezi přistěhovalými vietnamskými a místními lovci krevet a rybáři v Galveston Bay. Dne 24. dubna 1987 byl Beam společně s dalšími třinácti lidmi obviněn americkou federální vládou z „protistátní konspirace v období mezi červencem 1983 a květnem 1985, za účelem svržení vlády.“ Beam se uchýlil do Mexika, kdy během prvních pěti měsíců jeho pobytu patřil mezi deset nejhledanějších osob, po kterých pátrala FBI. Beam byl poté v Mexiku zadržen úřady a vydán americkým vládním úřadům. Během soudního procesu se Beam sám zastupoval, za asistence Kirka Lyonse. Po sedmi týdnech výslechu svědků a dvaceti hodinách rozhodování poroty, byl 7. dubna 1988 Beam a všichni spoluobvinění zproštění všech bodů obžaloby. Beam poté začal vydávat časopis The Seditionist. V prvním čísle vyhlásil potřebu vytvoření „Nové pravice,“ za účelem vytvoření „národního státu pro bílého člověka, árijské republiky v hranicích současného okupovaného státu.“

"Where ballots fail, bullets will prevail!" Louis Beam, Velký drak texaských Rytířů Ku Klux Klanu, 1981.