Jukio Mišima: Láska k vlasti

Jukio Mišima

Láska k vlasti

Délský potápěč 2012

1

28. února 1936 (tedy třetí den po "únorovém incidentu") spáchal Šinži Takejama, poručík Prvního pěšího gardového pluku v činné službě, harakiri. Udělal to ve svém pokoji o velikosti osmi tatami, v Aobě ve čtvrti Jocuja. Hluboce otřesen tím, že se jeho přátelé přidali záhy po vypuknutí vzpoury k povstaleckým oddílům, a otřesen situací, která nevyhnutelně vedla k bratrovražedným bojům v císařské armádě, rozpáral si šavlí břicho. Jeho žena Reiko následovala poručíka i ve smrti, také ona spáchala sebevraždu. Poručík napsal do svého posledního dopisu jedinou větu: "Ať žije císařská armáda!" Reiko prosila své rodiče za odpuštění, že byla tak neuctivá a šla na smrt dřív než oni. Psaní ukončila slovy "Nadešel den, který ženu vojáka neodvratně čekal."

Strašný konec heroického páru musel dojmout snad i samotného ďábla. Dodejme, že poručíkovi bylo třicet let, jeho manželce třiadvacet a manželského štěstí užívali sotva půl roku.

2

Už pouhý pohled na svatební fotografii mladého páru naplňoval každého obdivem ke ztepilému muži a jeho krásné ženě. Poručík v uniformě tu stojí po boku své mladé paní, v levé ruce šavli, v pravé kašket. Mužný postoj, husté obočí, široce rozevřené oči, všechno neomylně svědčí o čistém charakteru, o smyslu pro spravedlnost. Krása nevěsty v dlouhých bílých šatech nemá rovné. Dýchá ušlechtilým půvabem, s kulatýma očima pod jemným obočím i štíhlou linií nosu nad plnými rty. Z rukávu svátečního šatu jí nepatrně vykukují špičky prstíků, svírajících vějíř. Jejich jemné držení připomíná poupě kopretiny.

Každý, kdo si po jejich smrti fotografii prohlížel, zanaříkal nad nešťastným osudem tak dokonalého páru. Každému připadalo, že zraky novomanželů na obrázku u pozlaceného paravánu hledí vstříc blízké smrti. Že pohled těch čistých očí, které se k sobě tak hodily, k ní pronikavě patří.

S pomocí svědka viceadmirála Ozekiho si novomanželé zařídili v Aobě nový domov.

Tedy nový, pronajali si starší dům o třech místnostech s malou zahradou. Ve dvou pokojích v přízemí, jednom o šesti, druhém o čtyřech.a půl tatami, nebylo dost slunce, proto jim za hostinský pokoj sloužila ložnice prvním patře. Služebnou neměli, Reiko se o dům starala sama.

Svatební cesta by je stála příliš mnoho času, proto se jí vzdali. I svatební noc strávili doma. Než ulehli, položil si Šindži před kolena šavli a sdělil své ženě vpravdě vojenské poučení: "Stane-li se dívka manželkou vojáka, musí se umět smířit se smrtí manžela. A ta ho

může stihnout v kterémkoli okamžiku. Možná už zítra. Nebo pozítří. Jsi připravena přijmout ji bez zaváhání?" zeptal se.

Reiko vstala, otevřela zásuvku, vzala dýku, kterou dostala jako nejcennější svatební dar od matky, a bez jediného slova si ji položila před kolena právě tak, jako to udělal její muž. Tím uzavřeli tichou, ale jasnou dohodu. Poručík ji své ženě víckrát nemusel připomínat.

Několik měsíců po svatbě krása Reiko ještě zjasněla, zářila jako měsíc po dešti. Oba byli mladí a zdraví, divoce se milovali, a nejen v noci. Nejednou si poručík vzal ženu tam, kde ji právě našel, když se vracel z výcviku, sotva ze sebe strhal zaprášenou uniformu. Reiko se mu tak ráda podvolovala. Zakusila tu radost snad ani ne měsíc po svatbě, což přinášelo štěstí i poručíkovi.

Její bílá ňadra se mohutně vzdouvala, a jakkoli ona sama působila dojmem až nepřístupně přísné čistoty, nalévala se vřelým teplem, když ho přijímala. Při tom všem však zachovávali vážnost, až ohromující důstojnost. Nebyli rozpustilí dokonce ani uprostřed nejdivočejších milostných zápasů na hranici šílenství.

Přes den, kdy byli odděleni, myslel poručík na ženu v krátkých přestávkách mezi výcvikem, Reiko nepouštěla mužovu podobu z hlavy jak byl den dlouhý. O svém štěstí se ujišťovala pohledem na svatební fotografii. Člověk, který byl Reiko ještě před pár měsíci zcela lhostejný, se stal sluncem jejího života, a tak to má být.

To vše svrchovaně odpovídalo mravnosti i předpisům oddílu "O vzájemné harmonii muže a ženy" z císařského Ediktu o výchově. Reiko se poručíkovi jedinkrát neprotivila a on neměl sebemenší důvod ji kárat. Každé ráno, než odešel do služby, sklonili spolu hluboko hlavy před domácím oltářem, na němž stál šintoistický talisman ze svatyně v Ise a portrét Jeho Veličenstva císaře s císařovnou. Obětní voda na oltáři byla každý den čerstvá, větévka posvátného stromu sakeaki stále svěží.

Pod vznešenou ochranou bohů překypoval život manželů štěstím, které rozechvívalo každý kousek jejich těl.

3

Rezidence lorda strážce pečeti byla nedaleko, přesto Reiko ani poručík nezaslechli ráno 26. února střelbu. Tragédie byla dokonána v deseti minutách. Poručíka vytrhla ze spánku teprve polnice, svolávající shromáždění do ponuře zasněžené tmy. Vyskočil, beze slova si oblékl uniformu, Reiko mu podala šavli, tu si připjal a vyběhl na ulici, pod sněhem ještě neprobuzenou do rána. Nevracel se až do večera osmadvacátého.

Celé dva dny strávila Reiko v tichosti za zamčenými dveřmi docela sama. Z rozhlasových zpráv si brzy vytvořila přesný obraz těch nenadálých událostí. A přestože poručík vyběhl do zasněženého rána bez jediného slova, Reiko v jeho tváři vyčetla odhodlání

k smrti. Byla rozhodnuta manžela následovat, nevrátí-li se živý. Proto si zatím v klidu dávala do pořádku osobní věci. Pro přítelkyně ze školních let zabalila na památku několik svátečních kimon a balíčky nadepsala jejich jmény.

Deník si nevedla, protože manžel ji vždycky nabádal, aby nemyslela na zítřek.

Připravila se tak o potěšení oživit si četbou zápisků štěstí několika uplynulých měsíců. Na rozhlasovém přijímači stála její sbírka malých porcelánových figurek psa, zajíce, veverky, medvídka a lišky. A také malá konvička a karafa. Tohle ale nikomu nepřenechá. Figurky se vlastně ani nehodí k uložení do rakve. Porcelánová zvířátka dostala smutný výraz zbytečných věcí, které se nemají ke komu obrátit.

Vzala do rukou veverku. Jak už jí byly tyhle dětské lásky vzdálené. Zahleděla se do slunce. Vyvolávalo v ní představu manžela, jemuž je povinna věrností. Ráda se nechá unést oslňujícím vozem slunce k vlastní smrti, ale teď, pro těch pár chvil, co je sama, se ještě ponoří do nevinné radosti z figurek. Je to už dávno, co je milovala, ted se těší jen vzpomínkou na dávnou lásku, srdce jí naplňuje mnohem divočejší, prudké štěstí. I když je Reiko nikdy ani v duchu nenazvala rozkoší, ani je jinak nepojmenovala, pulsovalo jí v těle dnem i nocí. Ledový dotek porcelánové veverky příjemně zábl její krásné prstíky, ale když si představila, jak se k ní natahují statné paže poručíka, pocítila pod hedvábným kimonem s pravidelným vzorkem horkou vlhkost, schopnou tavit sníh.

Pomyšlení na smrt se ani trochu nebála. Čekala doma v pevné důvěře, že to, co manžel cítí, o čem uvažuje, jeho-smutky i bolesti, všechny jeho myšlenky ji stejně jako jeho tělo doprovodí k příjemné smrti. Cítila, že se její tělo lehce rozplyne třeba jen v malém kousku jeho mysli.

Poslouchala každou chvíli vysílané rozhlasové zprávy, a tak se dozvěděla, že mezi vzbouřenci je i několik nejbližších manželových přátel. To byla zvěst o smrti. Plně pochopila nezvratnost situace. Každým okamžikem muselo vyjít císařské prohlášení, jímž ti, kteří se vzbouřili ve jménu nového pořádku zůstanou poznamenáni hanebnou skvrnou rebelů. Od pluku žádná zpráva nepřicházela. Těžko soudit, kdy se ve městě rozpoutá bitva.

Navečer osmadvacátého se u vchodu ozvalo prudké bouchání. Reiko se zmocnilo zlé tušení. Přiběhla a třesoucí se rukou odemkla. Ve stínu, rýsujícím se v matném skle, bezpečně poznala manžela, přestože nepromluvil. Ještě nikdy jí odemykání nepřipadalo tak pomalé.

Klíč kladl její ruce odpor, posuvné dveře se odmítaly otevřít.

Sotva se odsunuly, vtrhla dovnitř postava poručíka v khaki kabátu, na betonové podlaze vestibulu stanuly vysoké boty ztěžklé blátem a sněhem. Poručík dveře znovu zatáhl a zamkl. Proč, Reiko nechápala.

"Vítej doma," pozdravila s hlubokou poklonou, ale poručík neodpověděl.

Odepjal si šavli a svlékal kabát. Reiko ho zezadu obešla, aby mu pomohla. Kabát studený a těžký, jí přepadl přes ruku. Když byl delší dobu na slunci, vystupoval z něho pach koňských koblih, ale ten už z něho vyprchal. Pověsila ho na věšák, vzala šavli a následovala manžela do jídelny. Poručík se zatím zul. Jídelnou byla ta místnost o osmi tatami v přízemí.

Zarostlý a vyhublý obličej ve světle lampy jako by ani poručíkovi nepatřil. Jeho propadlé tváře postrádaly lesk a pružnost. Jindy, když se vrátil domů v dobré náladě, se hned převlékl a dožadoval se večeře. Teď si sedl za stůl, tak jak přišel, v uniformě a svěsil hlavu.

Reiko spolkla otázku, má-li připravit večeři.

"O ničem jsem nevěděl," promluvil konečně. "Nepřizvali mě. Zřejmě mě chtěli ušetřit, když jsem tak krátce po svatbě. Kanó, Honma i Jamaguči."

Reiko se vybavovaly tváře manželových blízkých přátel, mladých důstojníků, kypících zdravím, kteří k nim občas přicházeli na návštěvu.

"Zítra asi bude vyhlášen císařský výnos. Patrně budou označeni za hanebné rebely a já mám velet oddílu, který na ně udeří... Nemohu. Něco takového nemohu udělat. Nechali mě vystřídat ve stráži a povolili mi vrátit se na jednu noc domů. Zítra ráno je bezpodmínečně třeba vyrazit k útoku. Reiko, já to nemohu udělat."

Reiko seděla vzpřímeně, jen oči měla sklopené. Dobře chápala, že manžel mluví už jen o smrti. Byl pevně rozhodnutý, o čemž svědčilo každé z jeho slov. Ještě je zdůrazňoval, aby nezvratnost toho strašného rozhodnutí dotvrdil. Mluvil s bolestí, ale bez zaváhání.

Chvíle mlčení mezi nimi byly průzračné jako pramínek tajícího horského sněhu. Po dvou strastiplných dnech pocítil poručík doma u své krásné ženy úlevu. Hned mu bylo jasné, že jeho nevyřčené odhodlání schvaluje, ačkoli to neřekla nahlas.

"Pochopilas? " Navzdory dlouhému bdění měl poručík jasný, mužně odhodlaný pohled. Poprvé od té doby, co přišel, pohlédl na Reiko zpříma.

"Dnes v noci si rozpářu břicho."

Reiko nehnula ani brvou, jen v kulatých očích se jí zračilo napětí, mocné jako chvění zvonu.

"Jsem připravena. Dovol mi laskavě, abych tě směla následovat."

Poručík cítil nápor jejího pohledu. Slova z něho začala hladce plynout, jako by mluvil v hypnóze. Sám nechápal, že může tak lehce vyjádřit to závažné svolení.

"Dobrá. Půjdeme spolu. Ale chci, abys napřed byla svědkem mého harakiri. Jistě souhlasíš."

Jen dořekl, naplnila se jejich srdce osvobozujícím štěstím. Reiko do hloubi duše dojala velikost manželovy důvěry. Jako poručík nesmí ve smrti selhat, ať se stane cokoli, proto musí mít svědka. Reiko důvěřoval natolik, že si ji k tomu vybral. A další, obrovský důkaz jeho důvěry spočíval v tom, že ji nezabije jako první, ale nechá ji zemřít později, kdy už se o její smrti nebude mocí sám přesvědčit. Kdyby své ženě nevěřil, dal by přednost tomu, aby zemřela první, jak je zvykem při společných sebevraždách milenců.

Poručík chápal Reičinu připravenost následovat ho jako plod výchovy kterou jí bez přestání vštěpoval už od svatební noci. Ta jí kázala, aby s ním bez váhání vyjádřila souhlas.

Nebyl tak hloupě domýšlivý, aby v něm spatřoval spontánní projev lásky, ale byl na něj hrdý.

Bezděčně si vyměnili úsměv plný nesmírné radosti, která jim překypovala v srdci.

Reiko připadalo, jako by se opakovala svatební noc. Před očima neměla utrpení ani smrt, prostírala se před ní rozlehlá pláň.

"Koupel je připravena. Půjdeš?"

"Hm." "A večeře?"

Její slova zněla tak domácky, že poručík na okamžik podlehl iluzi všedního dne.

"Nemusíme snad jíst. Ohřeješ trochu saké?"

"Ano." Reiko vstala. Když-vytahovala koupelové kimono, přiměla manžela, aby věnoval pozornost otevřené zásuvce. Poručík přistoupil a nahlédl do komody. Přečetl si jména na balíčkách s upomínkovými dárky, jedno po druhém. Ani trochu ho nerozladilo, jak mu Reiko předvádí svůj statečný postoj, jeho srdce se naopak naplnilo něhou. Jako by mu mladičká žena ukazovala své dětinské nákupy. Láskyplně ji zezadu objal a políbil na krk.

Poručíkovy vousy Reiko zalechtaly. Cítila v polibku víc než jen pozemský smyslový dotyk, vnímala v něm život, o který má zanedlouho přijít, zvláštní svěžest. Ten okamžik do ní vlil oživující sílu, probudil ji do poslední nitky těla. Napjatě prožívala hlazení muže za svými zády.

"Až se vykoupu, dáme si sake... Připrav zatím nahoře postel," zašeptal ženě do ucha.

Reiko beze slova přikývla.

Poručík ze sebe shodil uniformu a šel do koupelny. Reiko zatím rozdělala oheň a ohřívala saké. Z koupelny k ní tlumeně doléhalo šplouchání horké vody. Donesla poručíkovi kimono, pás a prádlo.

J "Je voda dost horká?" zeptala se.

Poručík seděl se zkříženýma nohama zahalený párou a holil se. V mlze viděla pružný pohyb jeho svalů a velkých statných zad.

Nic nesvědčilo o výjimečnosti té chvíle. Reiko byla plně zaměstnána přípravou zákusků k sake. Nebyla nervózní, naopak, vše jí šlo od ruky lépe než jindy. Jenom na dně hrudi jí občas proběhlo podivné sevření, projelo ostře jako blesk a zmizelo. Jinak se nedělo nic, co by se v nejmenším lišilo od dění všedního dne.

Poručík se při holení zahřál a úplně se zbavil své obrovské tísnivé únavy. S blížící se smrtí byl naplněn vzrušujícím očekáváním. Tlumeně k němu dolehly manželčiny kroky a posedla ho zdravá touha, dva dny pozapomenutá.

Byl přesvědčen, že není naprosto nic nečistého v radosti, kterou prožili, když se rozhodli pro společnou smrt. Docela jasně si to v té chvíli neuvědomovali, ale cítili, že jejich soukromé štěstí je v souladu s úctou k bohům, loajalitou i s přísnými morálními zásadami.

Když se očima dohodli, že zemřou, připadali si vyzbrojeni spravedlností a krásou, jíž se cizí ruka nemůže ani dotknout, jako by byli ohrazeni železnou stěnou, kterou nemůže nikdo narušit. Poručík neviděl nejmenší rozpor ani mezi svou tělesnou touhou a upřímnou láskou k vlasti, naopak, obojí chápal jako totožný cit.

Vysunul bradu a pečlivě se před zamlženým zrcadlem s černými prasklinami oholil.

Tak bude vypadat jeho tvář po smrti. Nesmí na ní zůstat jediný nevzhledný vous. Oholená tvář se znovu mladistvě rozjasnila, i to začernalé zrcadlo prohlédlo. Dalo by se říci, že ve spojení smrti a té rozzářené zdravé tváře byla jistá elegance.

Jeho posmrtná tvář! Napůl se mu už vzdalovala, stávala se z ní náhrobní podobizna zemřelého vojáka. Na zkoušku pevně zavřel oči, až se ponořil do úplné tmy.

Hladce oholen vyšel z koupelny a usedl vedle rozhořelého ohřívadla. Všiml si, že se Reiko stačila nalíčit, ačkoli měla plno práce. Půvabné rty i její rozkvětlé tváře beze stínu smutku svědčily o statečnosti mladé ženy. Když ji poručík takto viděl, znovu si uvědomil, že si nemohl vybrat lépe.

Vyprázdnil pohár sake a podal ho Reiko. V životě neměla sake v ústech, ale beze slova pohár přijala a nesměle smočila rty.

"Pojď sem," řekl.

Reiko přistoupila a sklonila se manželovi do náruče. Hrud se jí mocně vzdouvala směsí smutku, touhy i vlivem silného saké. Poručík jí hleděl do obličeje. Poslední lidská tvář, poslední tvář ženy, kterou na tomto světé vidí. Pozorně si ji prohlížel jako poutník, který se před odchodem dívá na krásnou krajinu, kam se víckrát nevrátí. Na tu krásnou tvář, pravidelnou, a přece ne chladnou, s lehce pootevřenými, pevnými, ale pružnými rty, by se mohl dívat s neochabujícím zaujetím donekonečna. Bezděčně ji políbil. Vtom si všiml, že ačkoli nemá obličej ani trochu pokřiven pláčem, ve stínu dlouhých řas jí v lesklém pramínku splývají z koutku otevřených očí slzy.

Začal naléhat, aby šli do ložnice.

"Přijdu hned, jen co se vykoupám," řekla Reiko.

Poručík tedy vyšel do prvního patra sám a v ložnici, prohřáté plynovými kamny, se s roztaženýma nohama natáhl na matraci zvanou futon. Všechno probíhalo jako obyčejně, i tohle čekání na ženu.

Založil si ruce pod hlavu a zadíval se na temné stropní fošny. Světlo lampičky na ně nedosahovalo. Čeká na smrt, nebo na šílenou rozkoš? Snad na obojí, jako by právě smrt byla tělesnou žádostí. Pravda ale je, že si ještě nikdy tolik nevychutnával uvolněnost celého těla.

Za oknem se ozvalo hučení auta. Na zbytcích sněhu u krajnice zaskřípaly brzdy, vedle plotu se rozezněl klakson... Představoval si, že se nad těmi zvuky vznáší jako na opuštěném ostrově. Kolem se neklidně zmítá společnost jako rozbouřené moře. Jeho dům obklopuje doširoka ve velkém zmatku milovaná vlast. Jí obětuje svůj život. Ani nevěděl, jestli si tato obrovská země, již hodlal varovat za cenu vlastního života, vůbec jeho smrti povšimne, alespoň koutkem oka. Bylo by to dobře. Stál na bojišti, které ničím neoslňovalo, na bitevním poli, kde nikdo nemohl prokázat hrdinství, ale duší byl v první linii.

Ze schodiště zaslechl kroky Reiko. Strmé schody starého domu hlasitě vrzaly.

Kolikrát jen to milé vrzání poslouchal, když čekal na ženu v ložnici, posteskl si. Už je nikdy neuslyší, znovu si uvědomil, a ponořil se do něho s největším soustředěním, do detailu vychutnával vrzavé ohlasy hebkých chodidel, každý okamžik této výjimečné chvíle. Čas se proměnil ve vzácný třpytivý drahokam.

Reiko si oblékla lehké kimono s nagojským obi. Jeho karmínová barva ve slabém světle potemněla. Poručík po něm natáhl ruku a obi se s Reičinou pomocí uvolnilo a vlnivě sklouzlo na tatami, rohož pokrývající podlahu. Poručík chtěl obejmout ženu ještě v kimonu, otvory v rukávech jí vsunul ruce do podpaží, a jakmile se dotkl její teplé kůže, rozhořelo se mu celé tělo.

V okamžiku leželi docela nazí, ozáření jen ohněm z kamen. Nahlas to nevyslovili, ale pomyšlení, že je to naposled, jim rozbouřilo srdce i tělo, vzrušenou hrud. Jako by každý kousek jejich tělesnosti byl popsán neviditelnou tuší slovem "naposled". Poručík Reiko divoce sevřel v náručí a líbal ji, jejich jazyky se proplétaly do všech koutů sametových úst.

Cítili, že jim blížící se útrapy smrti rozpalují smysly jako doběla rozžhaveným železem.

"Naposledy vidím tvé tělo. Ukaž se mi pořádně," řekl poručík a nachýlil stínítko rampy tak, aby světlo přejelo ležící Reiko.

Měla, zavřené oči. Nízké světlo osvěcovalo výstupky a důlky jejího vznešeně bílého masa. Trochu sobecky se poručík těšil myšlenkou, že tohle krásné tělo neuvidí v okamžiku zkázy.

Pomalu vychutnával nezapomenutelný pohled, vrýval si ho do srdce. Jednou rukou si pohrával s vlasy, druhou jemně hladil krásnou tvář, líbal každičké místo, na němž spočinul jeho zrak. Od vysokého, chladného čela přes zavřené oči, cloněné dlouhými řasami pod tenkým obočím, jemně formovaný nosík, bělostné zuby vykukující z plných, pravidelně vykrojených rtů, měkká líčka a gracilní bradu... Tohle bude zase Reičina posmrtná maska.

Prudce sál bělostné hrdlo, které si sama zanedlouho probodne, až lehce zčervenalo. Vrátil se ke rtům, jemně je stiskl ve svých a komíhal jimi, jako když houpá loďkou. Když zavřel oči, kýval se celý svět jako v kolébce.

Rty poručíka věrně sledovaly místa, kam pohlédly jeho oči. Vysoká vzdouvající se ňadra s bradavkami jako pupeny divoké sakeury pod nimi ztuhla. Oblost krásných paží, líbezně splývajících po stranách těla, se jemně zužovala v zápěstí až k něžným prstům, k těm, které v den svatby držely vějíř. Jeden po druhém se schovávaly před poručíkovými rty, jako by se styděly... Prohloubení pasu mezi hrudí a břichem, měkké, a přece pružné břicho a bohaté, ale ne tlusté křivky boků rýsovaly až k bedrům linii těla bez nejmenší vady. Bílé břicho a boky vypadaly v odlesku vzdáleného světla jako velká miska plná mléka a výrazná prohlubeň pupíku - čerstvá stopa zkropená deštěm. Tam kde, postupně přibývalo stínu, se měkce a delikátně hromadil chomáč chlupů a zároveň s tím, jak tělo ztrácelo klid a začalo se zmítat, se z jejich okolí šířila vůně silně aromatických květů.

"Ukaž se mi...," řekla nakonec Reiko nejistým hlasem. "Ty se mi také dobře ukaž. Pro štěstí."

Takovou, ovšem oprávněnou žádost, dosud nikdy nevypustila z úst. Teď zazněla jako dlouho potlačovaný výbuch. Poručík si poslušně lehl a vydal své tělo ženě. Reičina rozechvělá postava se pružně zvedla, rozpálená láskyplnou touhou oplatit muži to, co přijímala. Aby zavřela oči, které na ni upřeně hleděly přejela je Reiko dvěma prsty. S tvářemi zardělými naléhavou touhou objala poručíkovu krátce ostříhanou hlavu. Jeho vlasy se bolestivě dotkly jejích ňader, do těla se jí zabořil studený nos a na hrudi pocítila horký dech.

Odtáhla se a zahleděla do jeho mužné tváře. Hrdé obočí, zavřené oči, dokonalá linie nosu, pevně sevřené přitažlivé rty, jemné odlesky lampy na tvářích s modravými stopami po holení... Reiko zasypávala polibky ztepilou šíji, statná široká ramena a mohutnou hruď jako dva silné štíty s červenožlutými bradavkami. Z bohatého ochlupení v podpaží, skrytém v hustém stínu na obou stranách pevně stavěného hrudníku, se šířila melancholická vůně. V její nasládlostil se skrývala připomínka smrti. Poručíkova pokožka zářila jako obilné pole, celém těle se mu zřetelně rýsovaly vypracované svaly, jejichž vlákna se na břiše stahovala do útlého pupku. Při pomyšlení, že tohle mladé, pružné břicho diskrétně porostlé chlupy, bude zanedlouho nemilosrdně rozřezané, se k němu Reiko přeplněná žalem sesula a zasypala je polibky. Poručík ucítil ná břiše slzy a ty ho naplnily takovou odvahou, že byl hotov snést jakkoli kruté útrapy harakiri.

Je třeba popisovat, čeho užívali potom? Statečný poručík se nadzvedl a silnýma rukama objal ženu tonoucí v slzách a smutku. V šíleném spojení tiskli k sobě tváře. Jejich hrudi zmáčené potem k sobě pevně přilnuly, krásná mladá těla splynula každým kouskem vjedno, jako by se už nikdy neměli oddělit. Reiko křičela. Padali do pekel, aby znovu vylétali na křídlech do závratných výšin. Poručík supěl jako praporečník při neustávajícím pronásledování nepřítelem. Sotva skončili, už je zaplavila nová vlna touhy a oni se v těsém spojení znovu neúnavně vydávali k novým vrcholům.

4

Konečně se poručík odtáhl. Ne že by ztratil zájem nebo byl vyčerpaný, ale nechtěl promarnit sílu, kterou bude potřebovat na vykonání harakiri, a také se bál, aby se nepřesytil a poslední sladká vzpomínka tak neutrpěla.

Když poručík naznačil konec, uklidnila se i Reiko, poslušná jako vždy. Leželi na zádech s propletenými prsty, s očima upřenýma na temný strop. V teple sálajících kamen nepociťovali zimu, pomalu na nich oschl pot. Kolem panovalo ticho, ustalo i hučení aut.

Skřípání tramvají u stanice Jocuja k nim nedoléhalo, pohlcoval je les parku u široké silnice naproti Akasace. Zdálo se až neuvěřitelné, že i teď je v tomto koutě Tokia napětí, které se za chvíli promění v boje uvnitř rozdělené císařské armády.

S těly ještě prohřátými se rozplývali v myšlenkách na nezměrné potěšení, které právě zakusili. Připomínali si každý okamžik, chuť polibků, jichž se nikdy nenasytili, dotyky kůže, všechny detaily té velké rozkoše. Ale z prken temného stropu už vyhlížela tvář smrti. Tahle radost byla tou poslední, víckrát ji nezažijí. Ovšem i kdyby měli žít ještě sebedéle, nikdy by takověhp pocitu štěstí nedosáhli. O tom byli oba pevně přesvědčeni.

I o ten dotyk propletených prstů zanedlouho přijdou. Dokonce i reliéf suků v prknech stropu, který pozorovali, pro ně zanedlouho přestane existovat. Cítili zvolna se blížící smrt. Čas nelze zastavit. Je třeba sebrat odvahu a vyjít jí vstříc, "Pojďme se přichystat,' řekl poručík. Vyslovil to pevným tónem, ale Reiko zněl jeho hlas neobvykle vřele. Vstali. Čekalo je plno práce.

Poručík ještě nikdy nepomáhal při stlaní, ale ted odsunul dveře skříně ve ve stěně a sám odnášel futony. Než se vrátil, uhasila Reiko oheň v kamnech a uklidila lampu. Do ložnice postavila jen santalový stolek. Uklidila tak důkladně, že to vypadalo, jako by očekávali nějakého významného hosta.

"Vzpomínáš, jak jsme tady s Kanóem, Honmou a Jamagučim pili?"

"Ano, tady jste všichni popíjeli."

"Zanedlouho se s nimi setkáme na onom světě. Až uvidí, že tě vedu s sebou, budou z toho mít legraci."

Když poručík scházel po schodech, ohlédl se ještě, po klidném pokoji, ozářeném jasným světlem lampy. V mysli mu vytanuly tváře mladých důstojníků, kteří tu pili a halasili s nevinnou vychloubačností. Tehdy by ho bylo ani ve snu nenapadlo, že si jednou v témže pokoji rozpárá břicho.

V obou místnostech v přízemí zbývalo ještě mnoho práce. Poručík šel na toaletu a umýt se do koupelny, Reiko zatím složila jeho teplé kimono, do koupelny mu donesla uniformu a čerstvě vybělený bederní pás, na stůl rozložila dopisní papíry, pak otevřela

pouzdro s tušovým kamenem a začala o něj roztírat tuš. Už si rozmyslela, co do svého dopisu napíše.

Její prsty chvíli tiskly studený zlacený ornament na tuši, až miska s vodou potemněla jako nebe náhle zatažené černým mrakem. Přestala už myslet na to že veškerá tato činnost, stisk prstů, zvuk roztírané tuše, že to všechno slouží výhradně smrti. Než se jí ocitne tváří v tvář, vyplní všechen čas všední činností. Přesto byla v hladkosti tuše, v její stále tmavší černi, i ve vůni, kterou vydávala jakási nesdělitelná tíha.

Z koupelny se vynořil poručík v uniformě oblečené na holé tělo. Mlčky sedl ke stolku, vzal štětec a váhavě se zahleděl na papír. Reiko si zatím vzala bílé hedvábné kimono a šla se umýt. Potom se lehce nalíčila a celá v bílém vrátila. Podívala se na manželova poslední slova, černající se ve světle lampy na papíře. Napsal jen: "Ať žije císařská armáda! Poručík pěchoty Šine Takejama."

Reiko si sedla naproti němu a dala se do psaní svého dopisu. Poručík tiše pozoroval přesné pohyby jejích prstů, které rozvážně vedly štětec.

S napsanými dopis se zastavili v tiché modlitbě před domácím oltářem, poručík s připásaným mečem, Reiko s dýkou zasunutou za obi bílého kimona. Potom zhasli všechna světla v přízemí a šli nahoru. Na schodech se poručík ohlídl. Ve,tmě ho následovala bělostná, krásná postava Reiko, šla za ním se sklopenýma očima.

V ložnici položili dopisy do výklenku tokonomy. Zaváhali, jestli by neměli sundat svitek s kaligrafickým nápisem, který v tokonomě visel, ale protože ho psal sám jejich svědek viceadmirál Ozeki, a navíc na něm stály znaky "věrná srdce", nechali ho tak. Viceadmirál jim jistě odpustí, i kdyby ho snad potřísnili krví.

Poručík se posadil podle ceremoniálu, zády k ozdobnému přístěnku, před kolena si položil Šavli. Reiko od něho usedla na vzdálenost jednoho tatami. Její lehce nalíčené rty vypadaly úžasně, jak byla celá v bílém. Odděleni jedním tatami hleděli si upřeně do očí. Šavle před koleny poručíka připomněla Reiko jejich první noc, zmocnil se jí nepřekonatelný smutek.

"Nemám sekundanta, proto hodlám zaříznout do hloubky. Bude to možná hrozný pohled a ty se nesmíš nechat zastrašit. Každá smrt vypadá hrozně, díváš-li se na ni zblízka.

Nesmíš ztratit hlavu z toho, co uvidíš. Rozumíš?"

"Ano." Reiko sklonila, hluboko hlavu.

Poručík, sám už jen krůček od smrti, se na chvíli nechal unést pohledem na její vybranou bílou eleganci. Za chvíli vykoná skutek, k němuž ho zavazuje vojenský stav, čin, jaký jeho žena ještě neviděla. Jeho smrt vyžaduje stejné odhodlání, jako by šel do rozhodné bitvy, je stejně ctihodná jako srnrt na bitevním poli. Teď své ženě ukáže, jak vypadá v bitvě.

Na malou chvíli se nechal unést přeludem. Spojil dva fenomény, smrt na vylidněném bitevním poli a krásnou ženu před svými zraky vtělil do jedné neuskutečnitelné reality.

Věděl, že skončit takhle život, je samo o sobě nevýslovně velkolepé. Což v tom lze nevidět nejvyšší blaho? Krásné oči manželky budou sledovat všechny fáze jeho umírání. Díky tomu bude ke smrti unášen jakoby vonným vánkem. Bylo v tom jakési vykoupení. Nechápal to přesně, ale cítil, že mu bylo umožněno vejít do světa, který nikdo jiný nepoznal, kam nikomu jinému nebylo dovoleno vstoupit. Měl pocit, že v bělostné, svátečně krásné postavě ženy vidí zjevení císařského paláce, státu a vojenské zástavy, zkrátka všeho toho, co miloval a čemu obětuje život. Ať je kdekoli, ten svět ho jasně vidí, zrovna tak jako oči ženy, která je právě s ním.

Reiko byla zahleděná do postavy manžela, který co nevidět zemře. Připadalo jí, že na světě není krásnějšího člověka. Byl tak mužný a krásný v hodině smrti, se sevřenými rty, ve slušivé uniformě.

"Začněme," řekl konečně.

Reiko se ohnula v hluboké úkloně až k zemi a za žádnou cenu nebyla s to hlavu napřímit. Nechtěla si rozmazat líčidlo, ale nedokázala zadržet slzy. Když konečně zvedla hlavu, viděla přes závoj slz, jak poručík ovíjí kolem šavle bílou látku, jen hrot nechal několik centimetrů obnažený.

Když šavli ovinul, položil si ji znovu před kolena, sedl si uvolněně se zkříženýma nohama a rozepnul si límec uniformy. Jeho oči už manželku neviděly. Pomalu rozepínal jeden po druhém ploché mosazné knoflíky. Objevila se snědá hruď, břicho. Rozepnul si pásek a knoflík u kalhot, až se objevila sněhobílá bederní rouška. Poručík si ji posunul oběma rukama níž, aby uvolnil břicho, potom vzal do pravé ruky šavli. Prohlížel si břicho, masíroval podbřišek.

Aby vyzkoušel, jak je šavle ostrá, vyhrnul si levou nohavici až na stehno a lehce po něm přejel ostřím. Z rány v tom okamžiku vytryskla krev a několik tenkých pramínků, zářivě blyštivých v jasném světle, mu steklo do slabin.

Když Reiko uviděla manželovu krev, rozbušilo se jí srdce. Podívala se mu do obličeje, ale ten vlastní krev pozoroval bez vzrušení. Reiko tak mohla znovu prožít chvilku uklidnění, i když s vědomím, že hned pomine. Poručík na ni upřel přísný, jestřábí pohled.

Přidržel před sebou šavli kolmo vzhůru a nadzvedl tak, aby se horní polovina jeho těla tyčila nad hrotem. Podle poručíkových hněvně vypjatých ramen Reiko soudila, že sbírá všechny síly. Chystal se rázně zatnout zbraň do levé části břicha. Ztichlým pokojem projel ostrý výkřik.

Poručíkovi se na okamžik zatmělo v hlavě, nechápal, co se děje. Připadalo mu to, jako by mu někdo cizí zasadil do břicha bolestný úder železnou tyčí. Obnažený hrot šavle tkvěl celý v mase, plátno, třímané v pěsti, se dotýkalo břicha.

Když přišel k vědomí, napadlo ho, že šavle patrně pronikla podbřišnicí. Těžce dýchal, v prsou mu divoce tlouklo a rozlévala se v něm prudká bolest. Tělo jako by mu ani nepatřilo, jako by někde v dálce pukla zem a z ní se vylila vřelá láva. Děsivou rychlostí se k němu blížila ohromující bolest. Poručík bezděčně zasténal a kousl se do dolního rtu.

Tak tohle je harakiri, pomyslel si. Zmocnil se ho zvláštní zmatek, jako by mu spadlo nebe na hlavu a celý svět se otřásal v základech. Jeho vůle a odvaha, které se zdály nezlomme, než ťal, se ztenčily do nepatrné nitky. Plný neklidu si uvědomil, že se teď musí spolehnout už jen na zbytek svého odhodlání. Dlaň se mu začala lepit. Bílé plátno i pěst měl zbrocené krví. I bederní rouška se zbarvila do ruda. Zvláštní bylo, že i v tom strašném utrpení vidí, co se děje kolem. Všechno existuje dál.

Reiko sledovala, jak poručíkovi ve chvíli, kdy si zabodl šavli do břicha vyprchala z tváře barva, jako když zatáhne bílou oponu. Stěží se ovládla, aby k němu nepřiskočila. Musí se dívat, ať se stane cokoli. Musí vše sledovat až konce. Je to povinnost, kterou jí manžel uložil. Na vzdálenost jednoho tatami viděla jasně jeho tvář. Kousal se do rtu, aby vydržel ta nesmírná muka. Jeho utrpení měla před očima jako na dlani a nebylo v její moci, aby ho zbavila bolesti.

Na čele se mu perlily krůpěje potu. Zavíral oči a znovu je jakoby na zkoušku otevíral.

Ztratily svůj obvyklý lesk, vypadaly bezbranné a prázdné jako oči malého zvířátka.

Utrpení, které z něho sálalo jak letní slunce, vzbuzovalo v Reiko nesnesitelný žal.

Bolest stále sílila. Rostla výš a výš. Reiko cítila, že manžel už patří do jiného světa, že celá jeho existence je jedno velké utrpení. Stal se vězněm v kleci bolesti, kam už žádná ruka nedosáhne. Jenomže ona bolest nepociťovala. Žal nebolí a tohle vědomí jí připadalo, jako by někdo bezcitně postavil mezi ni a manžela vysokou skleněnou zeď.

Od té doby, co se vzali, byla manželova existence její vlastní, každé jeho vydechnutí bylo jejím dechem. Teď, když zakoušel tak bolestný stav, nenacházela nic, co by alespoň sebeméně potvrzovalo její vlastní existenci.

Poručík držel stále šavli v ruce a pokoušel se ji táhnout napravo, ale hrot se zamotal do střev a ostří narazilo na měkký, pružný odpor, který šavli vysunul ven. Věděl, že ji musí vést oběma rukama a zatlačil čepel hluboko do břicha. Zatáhl, ale nezařízl tolik, kolik chtěl.

Vložil veškerou sílu do pravé ruky a zatáhl znovu. Zařízl asi deset centimetrů. Po břiše se mu rozlila nová bolest. Šířila se jako chvění zvonu, dmula se s každým výdechem, s každým úderem tepu, jako by se naráz rozeznělo tisíce zvonů otřásajících jeho životem. Poručit nedokázal křičet, ale s uspokojením mohl vidět, že má čepel až pod pupkem. To mu vrátilo odvahu.

Z rány tryskala krev hnaná rytmem tepu. Další a další stékala na červeně nasáklé tatami ze zaplavených záhybů zelených kalhot. Jedna kapka přeskočila i na Reičino kimono a usadila se jí na koleni jako malé ptáče.

Poručík dotáhl šavli vpravo, čepel v něm už tkvěla mělce a klouzavě vyplouvala ven s krví a potem. Stižený náhle dávivou křečí přidušeně zasténal. S drásavou bolestí z něho vytryskly zvratky, až dosud pevně napnuté břicho se prudce zavlnilo a z doširoka rozšklebené rány vyhřezly vnitřnosti. Rána je vyvrhla prudce, jako by je vydávila. Zdravá střeva, nedotčená utrpením svého pána, se s protivnou vitalitou vyvalila poručíkovi na stehna. Hlava

mu poklesla, ramena se zavlnila výdechem, oči se pootevřely do úzké štěrbiny, z úst mu převisla nitka slin. Na ramenou se poručíkovi zableskly zlacené epolety.

Klečel ve spoustě krve, jejíž syrový pach naplnil pokoj, nakláněl se ke straně a jednou rukou se podpíral. Ramena se mu křečovitě kroutila opakovanými záchvaty zvracení, tělo mu podklesávalo. V pravé ruce stále třímal šavli, vypuzenou vnitřnostmi až po samý hrot.

V tu chvíli projevil poručík nepředstavitelnou udatnost. Sebral sílu, aby se zaklonil, a udělal to tak prudce, že udeřil týlem o sloup, až to zadunělo. Reiko se svěšenou hlavou stále ještě pozorovala jako v transu proud krve, který jí přitékal ke kolenům. Polekána zaduněním, zvedla hlavu.

Poručíkova tvář už neměk výraz živého člověka. Zapadlé oči, suchá pleť, donedávna tak krásné tváře a rty dostaly barvu neplodné půdy. Jedině pravá ruka třímající šavli se nepevným pohybem marionety snažila dovést hrot k hrdlu. Reiko sledovala manželovo poslední, nejukrutnější a marné úsilí. Hrot zalitý krví a potem zamířil k hrdlu několikrát. A stále míjel cíl. Poručíkovi se už postávalo sil. Hrot narážel na límec, sklouzával k nárameníku. Knoflíky byly rozepnuté, ale tuhý límec nepoddajně bránil ostří, aby se dostalo ke krku.

Reiko už ten pohled nemohla unést, chtěla se k manželovi přiblížit, ale nedokázala vstát. Lezla k němu proto po kolenou, brodila se v krvi, až se i bílé rukávy zabarvily do ruda.

Přiblížila se zezadu a pomohla mu, ale jen tak, aby se mu uvolnil límec. Roztřesený hrot šavle konečně našel cestu k obnaženému hrdlu. Reiko měla na okamžik dojem, že muže postrčila, ale mýlila se. Byl to vědomý poručíkův pohyb. Vložil do něho poslední zbytky sil.

Tělem se vrhl proti šavli, až mu ostří projelo týlem. Krev vytryskla mocným proudem a on přestal dýchat. Ve světle lampy se chladně modrala vyčnívající špička šavle.

5

V ponožkách tabi, které klouzaly po nasáklé krvi, sešla Reiko pomalu se schodů. V prvním patře panovalo mrtvé ticho.

Vpřízemí rozsvítila, zkontrolovala oheň, uzávěr plynu a zalila vodou zbytky řeřavého uhlí v ohřívadle. V pokoji o čtyřech a půl tatami se postavila před zrcadlo a nadzvedla bílé kimono. Krev na něm vytvořila odvážný vzorek. Když se posadila, až se celá otřásla, jak ji na stehnech stopy manželovy krve zastudily. Pomalu se věnovala líčení. Na tváře si dlouze nanášela tlustou vrstvu růže, silně si namalovala i rty. To už nebylo líčení pro manžela.

Máchala štětečkem směle, protože teď se líčila pro ostatní svět. Když vstala, zůstaly na tatami před zrcadlem krvavé skvrny. Reiko si jich nevšímala. Šla na toaletu a ještě naposledy se zastavila před vchodem. Manžel večer zamkl. Na okamžik se ponořila do bláhové úvahy, jestli by neměla odemknout. Nechá-li zamčeno,

sousedé možná několik dní jejich smrt nepostřehnou, představa, že jejich těla budou objevena až ve stavu rozkladu, jí byla proti mysli. Raději odemkne. Otočila klíčem a trochu poodsunula dveře s vyplní z matového skla. V tom okamžiku se dovnitř vehnal studený vítr.

Na ulici ponořené do hluboké noci nebyl ani stín, jen u domu naproti mihotavě probleskovaly mezi stromy studené hvězdy. Nechala dveře tak a vyšla nahoru. Tabi už přestaly klouzat. Na schodech ji v nose zaštípal podivný pach.

Poručík ležel v moři krve, tváří k zemi. Hrot šavle vystupující z krku se zdá vyčnívat výš než prve. Reiko klidně přešla přes krvavé kaluže, posadila se vedle poručíkovy tělesné schránky a upřeně se zahleděla do jeho tváře na zemi. Oči měl vytřeštěné, jako by byl posedlý. Nadzdvihla mu hlavu, podepřela ji, otřela mu rukávem krev se rtů a dala mu polibek na rozloučenou.

Potom vstala a vyndala ze skříně novou bílou látku a bederní roušku. Látkou obtočila kimono a ještě ji pevně stáhla pásem, aby se neporušil jeho vzhled.

Posadila se na půl metru, od poručíkova těla. Z obi vytáhla dýku, prohlédla si její lesklé ostří, dotkla se jím jazyka. Vyleštěná ocel chutnala nasládle.

Dál neotálela. Představa, že utrpení, které ji oddělovalo od umírajícího manžela, se tentokrát stane i jejím údělem, a že ona také vstoupí do světa, kam už její manžel patřil, ji naplňovalo radostí. V jeho tváři plné bolesti shledávala něco, co prve nedokázala pochopit.

Ted měla té záhadě porozumět. Cítila, že nadešla chvíle, kdy sama zakusí opravdovou hořkost i sladkost morální povinnosti, v niž muž věřil. Prožije na vlastní kůži to, co mohla dosud jen vzdáleně tušit prostřednictvím manžela.

Přiložila hrot dýky k hrdlu. Zabodla. Mělce. Hlavou se jí rozlila děsivá horkost, ve zmatku se jí rozklepaly ruce. Zatáhla ostřím silně do strany. Do úst se jí vylilo cosi teplého, oči jí zastřela rudá clona krve. Sebrala všechny síly a zanořila ostří hluboko do krku.