veřejná a známá, protože většina z nich je podepsána pod smlouvou, která jim nedovoluje vystupovat v jiné kapele. Jediným oficiálním členem je tak Geoff Rickly z Thursday, ale protože na scéně se nic neutají, ve zkušebně United Nations běžně potkáte Ben Kollera (Converge) a Lukase Previna (Acid Tigers). Po
zbytku se dá docela zábavně pátrat, tedy pokud nemáte celé odpoledne co na práci. Jejich deska Never Mind the Bombings, Here‘s Your Six Figures je parodií na punkovou klasiku a to včetně obalu, který vytvořil Jake z Converge. Parafráze všeho druhu jsou ostatně jejich oblíbenou kratochvílí, na debutu se třeba
v písni The Shape of Punk that Never Came opírali do Dennise Lyxzéna, Refused a desky The Shape of Punk to Come. „Denis, are you listening? Is there something that I‘m missing?“ Nechápejte to špatně, je to jen legrace. Trocha angažovaného svižného hardcore ještě nikomu neublížila... .
Schmap‘n Schmazz (originální název zněl Burritos, Inspiration Point, Fork Balloon Sports, Cards in the Spokes, Automatic Biographies, Kites, Kung Fu, Trophies, Banana Peels We‘ve Slipped on and Egg Shells We‘ve Tippy Toed Over achjo). Jejich pětiletá diskografie byla roztroušena mezi desítky malých desek, EP a sedmipalců a právě ty shrnula v roce 1998 Analphabetapolothology. Je příznačné, že absentoval relativně úspěšný singl Naive, zato cover Take on Me od A-Ha, který by vyzpívala líp i parta výpitků na karaoke v pět ráno, v playlistu chybět nemohl.
řice působí dojmem, že si každý hraje něco úplně jiného a smysl to dává spíš zázrakem. Klávesy položené kopáku, kytary v neexistujících tóninách, neexistující akordy, frontman stojí se založenýma rukama nebo cvičí (!) a míchá nekontrolovatelný jekot (mekot) s falešným zpěvem v oktávách, které zvládá jen s vypětím všech sil. Jediný basák nepůsobil patologicky: udržoval rytmus, nedělal kraviny. Ze stage se valil totální chaos. A ještě něco... bylo to úplně senzační. Porušila jsem svou zásadu nemluvit o koncertě, když o něm chci zároveň psát, a už v pondělí jsem všude roztroubila, že Make Believe byli fantastický!“ A takoví jsou i Cap‘n Jazz. Možná ještě o fous lepší.
EDITOR’S CHOICE | TEXT APX
EELS: ELECTRO-SHOCK BLUES, DREAMWORKS 1998 Hrajete ještě na aktuálnost, nebo je vaší „deskou roku“ už léta jen Bílé album? Co vás letos bavilo? Ne třeba deska End Times Marka Olivera Everetta a.k.a. E a.k.a. Eels? Prostřední z trilogie; už v září bude venku poslední díl. Sice už to není takové „terno“ jako smrt jeho sestry nebo nalezení mrtvého těla vlastního otce jako na starších albech, ale s obyčejným rozchodem se i obyčejný člověk dokáže i při troše smůly ztotožnit, což je pěkný. Kam ale za klasikou? „You‘re dead but the world keeps spinning/ Take a spin trough the world you left/ It‘s getting dark a little too early/ Are you missing the dearly bereft?“ Když skladbu Last Stop: This Town slyšíte poprvé, vytrženou z kontextu a bez nějaké závratné znalosti angličtiny, můžete být později docela překvapení. Deska Electro-Shock Blues (1998) sice není tak oslavovaná jako její starší sestřička Beautiful Freak, ale třeba skladba Cancer for the Cure se dostala až do Americké krásy. Jak neironické. E skládá písničky, které jsou v pravém a skutečném slova smyslu „sick“. V tom, jak spojuje zdánlivě bezstarostné a lehké zpěvné melodie s něčím tak tíživým a depresivním, jako je... všechny ty věci. Electro-Shock Blues, pak Beautiful Freak, pak End Times a pak hned všechno ostatní! CAP‘N JAZZ: ANALPHABETAPOLOTHOLOGY, JADE TREE 2010 Jsou mnohem odvážnější podniky na světě než založit hudební časák nebo otevřít videopůjčovnu. Label Jade Tree ze zapomenutého amerického státu Delaware má ale silné nezávislé kořeny, pročež smysl pro úplný blbosti. Tou aktuální je znovuvydání dvanáct let staré antologie chicagské party Cap‘n Jazz. Na vinylu. Ansámbl muzikantů kolem bratrů Tima a Mika Kinsellových se rozpadl v polovině 90. let, krátce po vydání jediné velké desky FULL MOON 03
Tvrdit o Cap‘n Jazz, že je to „vlivná emo kapela“, je dnes zavádějící ze dvou důvodů. „Emo“ bylo v době, kdy Kinsellovi zakládali band, úplně jiným pojmem. Vycházelo z hardcore a následovalo projevy uskupení Embrace nebo Rites of Spring, o kterých se v současném vnímání ema coby posedlosti My Chemical Romance moc neví. S tím „vlivem“ to taky není tak horké. Byť v raných devadesátkách nepochybně oslovili nemalou část scény, jejich pozdější projekty (od Joan of Arc a jejich koncertní verze Make Believe, úspěšných, ale jinak úplně hrozných The Promise Ring Daveyho von Bohlena až k Owen) ukázaly, že muzikou se kluci nikdy neuživí, ani kdyby se na hlavu stavěli. A věřte, že to by tahle kapela uměla. Pokud to někoho odrazuje apriori, je to samozřejmě škoda, ale Cap‘n Jazz si sami vybrali tu složitější cestu k fanouškům. Když budeme brát post-hardcore jako neuzavřenou množinu všeho, co vzešlo z hardcore coby drsnější odnože punkrocku (fi x nádeničina), máme tady milion různých hudebních odstínů. A Cap‘n Jazz si berou trochu od všeho. Aranžérský minimalismus, hraný co nejsložitěji, jemné melodie, zpívané co nejfalešněji, standardní postupy, otočené vzhůru nohama. Frenetické koncerty a podivně zamotaná lyrika... Vybavuju si dávný pražský koncert Make Believe, tehdy jsem o tom totiž psala. „Čtve-
ST. GERMAIN: TOURIST, BLUE NOTE 2000 Seznamte se, to je Francouz Ludovic Navarre alias St. Germain. Hraje nový jazz. Deset let už nic nevydal, takže nezbývá, než se neustále vracet k jeho třem řadovým deskám z 90. let. Kterou ale vybrat? Debutová Boulevard, tanečně orientovaná selanka na pomezí acid jazzu, bluesu (samply, jsou to jenom samply!) a house, je super a ve svém žánru snad i nenápadně přelomová. From Detroit to St. Germain podepsal svým civilním jménem, ale nebylo to třeba, přesahy byly znát oběma směry (Dub Experiance, Alabama Blues, Prélusion...), navíc remasterovaná dvoudisková edice – oh la la. Nebo si vybrat jeden z deseti aliasů, kterými pokřtil hromadu EP i LP, mj. ve spolupráci s Laurent Garnierem nebo Guyem Rabillerem...? Kdepak. Vítězem je deska z roku 2000, hitová Turist. Je jedno, že v (acid) jazzu a house nejedete. Je úplně jedno, jestli si máte možnost srovnat St. Germain s tím, co dělají Jazzanova, Kyoto Jazz Massive, Llorca nebo Swayzak. A už vůbec nezáleží na tom, jestli doma posloucháte metal nebo country. Kdo neocení umně nasaplovanou Rose Rouge, parádní trylkování v Montego Bay Spleen a sexy hluboký baryton saxofon, flétnu (ne tu od Jethro Tull prosimvás) nebo smutně veselou trumpetu, je sám trumpeta.
.
075