Full Moon #19

Page 1

HUDEBNÍ MAGAZÍN #19 | 2011 | 99 KČ | 4 EUR FU LLMOON MAGAZ I N E .CZ

JANE’S ADDICTION DAMON ALBARN FLOEX LEE HAZLEWOOD melvins sKINNY PUPPY MASTODON JAMIE WOON junius TOM WAITS TEX PERKINS riot grrrls flamengo the DEATH FROM ABOVE 1979 CHUCK RAGAN CHOKEBORE efrim menuck drive ...


Získejte magazín Full Moon #19 a Bad As Me, novou desku Toma Waitse, za zvýhodněnou cenu. Platí pouze v obchodě Rekomado —Trojanova 9, Praha 2, rekomando.eu


Select Shop Školská 7 110 00 Praha 1 www.basmatee.cz

001


Danielle de Piciotto: My Secret Diary

21. listopadu 2011 – 8. ledna 2012 Čítárna Unijazzu, Jindřišská 5, 11000 Praha 1 002


WOLVES IN THE THRONE ROOM (usa) WOLVSERPENT (usa) pondělí 14. 11. 2011 007 Strahov, Praha start: 19.00, cena: 250 czk Králové temného metalu, washingtonská (dnes už pouze) dvojice Wolves in the Throne Room, sourozenci Nathan a Aaron Weaverovi, přijedou představit čtvrté album Celestial Lineage. Na té se podílel mj. Aaron Turner (ex Isis) a opět ji posvětil label Southern Lord. Každý ale ví, že síla kapely tkví v koncertech a novinka slibuje nejlepší formu, jakou kapela od svých počátků v roce 2004 měla. Předkapelou je dvojice Wolvserpent z amerického Idaha, klasicky vzdělaní Blake Green a Brittany McConnell. Pozornost upoutali loňským debutem Blood Seed, na kterém kombinují současnou vážnou hudbu (mezi jejich vlivy patří mj. Arvo Pärt, György Ligeti nebo Erik Satie) s atmosférou psychedelického doom metalu a drone.

003


004 LEE HAZLEWOOD


#1

LEE HAZLEWOOD (USA) TEXT VERONIKA MIKSOVÁ

Je zvláštní v šestadvaceti ujíždět na americké country music. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Za Lee Hazlewooda může obskurní setkání s Brunem Ferrari v jednom pražském vietnamském baru. Odnesla jsem si odtamtud Hazlewooda, nedůvěru ke koksu, kterým mě chtěl zásobovat, a „nebojsepoužítsvéženství“ radu. Tak aspoň ten Lee... Stylového hollywoodského kovboje s mrožím knírem znáte, pokud vám něco říkají songy These Boots Are Made for Walking, Summerwine či Friday’s Child. Tedy díky Yvonně Přenosilové (Boty proti lásce), Pavlu Bobkovi (Houston) či Moimir Papalescu and The Nihilists (Summerwine) ho posloucháte všichni. Jen o tom možná nevíte. Lee Hazlewood se narodil v roce 1929 v oklahomském Mannfordu do rodiny olejáře. Jeho hudební vkus formovali popově založená matka a bluegrassový tatík, čile organizující taneční zábavy. Lee studoval lékařství na metodistické univerzitě v Dallasu a dokonce odsloužil rok a půl v korejské válce. Po propuštění ze služby se chytil jako DJ v arizonském rádiu KCKY, kde jako jeden z prvních upozornil na talent Elvise Presleyho. Producentskou a autorskou dráhu nastoupil v šestapadesátém, kdy pro rockabilly zpěváka Sanforda Clarka složil píseň The Fool. Následovala spolupráce s legendou rockové kytary s typicky brnkavým (twangy) zvukem Duanem Eddym, která vyústila v hity jako Peter Gunn, Rebel Rouser či Movin’ ’n’ Groovin’. Vtipná historka se váže ke společnému nahrávání ve phoenixském studiu, které v roce 1957 nemělo dozvukovou komoru. Lee echo nutně potřeboval, zašel tedy na místní farmu, zahulákal do několika prázdných zásobníků na zrní, vybral ten správný, zacáloval dvě stě babek a Eddyho twangy bylo na světě. Co dál? (Ne)očekávaná spolupráce s nejblonďatější Sinatrovou dcerou Nancy. Na kontě #1 LEE HAZLEWOOD

má třeba ty zatracené boty (These Boots Are Made for Walking, americká i britská jednička roku 1966). „Zpívej, jako by ti bylo šestnáct a šla bys na rande s pětačtyřicetiletým řidičem kamionu,“ zněla Hazlewoodova instrukce. Ze známých hitů pro ni napsal ještě Summerwine, So Long Babe, Friday’s Child či Something Stupid (duet s Frankem). Připomenout musíme i společný cowboy psychedelia duet Some Velvet Morning. Sexuální chemie mezi svěžím, nikoli nevinným sex symbolem a rezonujícím barytonem protřelého staršího kovboje Hazlewooda slavila úspěch. Byl to právě Lee, kdo Nancy přetáhl od cukrkandlové pózy ke kočce s dlouhýma nohama, krátkou sukní a vlastním názorem. Rozvádíš se a lidi to vědí. Nastal čas přestat si hrát na „Nancy Nice Lady“. Začneš zpívat pro řidiče kamionů. Fungovalo to na všech společných albech (pojmenovaných vždy „Nancy & Lee“). A to s ní původně po zkušenosti s produkováním teenage tria Dino, Desi & Billy pracovat nechtěl – oblíbená skotská Chivas, Frank Sinatra a narychlo sezvaní Leeho přátelé mu naštěstí nedali na výběr. Mihl se i kariérou Grama Parsonse, mixujícího rock a country za hranicí rozlišitelnosti (International Submarine Band), či legendárního producenta Phila Spectora. Vše korunují desítky vlastních sólovek; za poslech stojí debut Trouble Is a Lonesome Town, alba Friday’s Child, Love and Other Crimes nebo Cowboy in Sweden, odkazující ke stejnojmennému surrealistickému filmu, který Hazlewood natočil ve Švédsku s Torbjörnem Axelmanem. Styl Hazlewoodova hudebního projevu a jeho songů pro Nancy Sinatru dnes nálepkujeme jako cowboy psychedelia či saccharine underground. Upřímně řečeno, Lee se celý život pohyboval na pomezí popu, country a blues. Místy přepjatý romantismus orchestrální produkce, říznutý jižanskými goth historkami s poselstvím a pravidelně zalitý lahví Chivas dal vzniknout fenoménu tzv. lee-hazlewoodis-

mu. A navíc weird cowboy look – indiánští předkové, snědá pleť, atraktivní drsná tvář a fenomenální baryton... Tenhle storyteller vás vezme na výpravnou cestu (Long Black Train, I Move Around) vlakem (The Railroad, That Old Freight Train). Zajdete do všech zaplivaných putyk, kde s vámi bude hrát karty a žebrat o nalití (After Six). Navštívíte kámoše ve vězení (Me and Charlie, Hutchinson Jail), proberete politiku (Baghdad Knights), prožijete bezpočet románků (Look at That Woman, Your Sweet Love), zradu (Bugles in the Afternoon, Pour Man), samotu (Four Kinds of Lonely, Dark in My Heart) i psychedelický výlet do hlubin vlastního podvědomí (Some Velvet Morning). Na konci sebepoznávačky vás Lee doveze k sobě domů na poslední sklenku (Mannford, Oklahoma), ukáže vám, jaká byla Nancy kočka a jak si užívá důchod (My Autumn’s Done Come). Jo, ta je taky jeho. Koukáte, co? Napsal ji už v sedmatřiceti. Stihl toho zkrátka hodně, a to je dobře. Tedy aspoň pro nás, kteří si jeho songy pouštíme jako předehru k westernovému večeru. Asi nejoceňovanější nahrávky vznikly v 60. a 70. letech, kdy byl na roztrhání, v devadesátkách jel pár úspěšných turné s Nancy a znovuvydání starších nahrávek mělo velkou odezvu u mladších ročníků. Jako inspiraci jej zmiňují Tindersticks, Sonic Youth, Nick Cave, Belle & Sebastian či Beck. Coverů je nepočítaně, jeden extra odpudivý nazpívala už i hvězda puberťáků Jessica Simpson. V roce 2005 přišla ta mrcha – rakovina. Lee to nevzdal a důstojně se rozloučil poslední deskou Cake or Death, na které se podílela řada přátel. Pouť ukončil před čtyřmi lety v rodinném kruhu ve věku sedmdesáti osmi let. S úspěchem si tenhle pardál hlavu nikdy nelámal a komentoval ho s elegancí sobě vlastní: „Tyhle songy umožnily mým dětem chodit na ty nejlepší školy v Americe.

Říká se jim hity. Bůh nám pomáhej.“

005


tEXT a foto APX

Jelikož jsem ve všech reportech a recenzích v tomto čísle psala především o sobě a příští, jubilejní dvacátý editorial bude o fotbalu nebo o sázení, rozhodla jsem se udělat výjimku a frontstage věnovat hudbě. Abych ale nikoho náhlými změnami v dramaturgii nevyděsila, budu psát o „nejlepší hudbě na světě“. Albový žebříček 2011 (bez Waitse). Tak často celý rok poslouchám a čtu, že nikoho už nic nebaví a že je to všechno furt dokola a že žádný hudebník nic novýho ani originálního už nemůže vymyslet, až jsem se několikrát přistihla, že si ve slabých chvilkách myslím to samý. Ale není to pravda, naopak: vychází tolik nové hudby, že se z těch dobrých desek dřív zblázníte, než si je stihnete poslechnout. Abych se nezbláznila, začala jsem psát pravidelný bloček, jmenuje se Preaching the Blues. Nemám na takovýhle věci, jen tak pro sebe a pár kamarádů psát elaboráty o tom, co zrovna poslouchám a proč, vůbec čas, ale stejně mi to nedá. Pomáhám tím řešit problémy prvního světa. Co když Jiří z Ústí neví, že dEUS vydali novou desku? Karma +1.

APX & ADAM MICKIEWICZ

frontstage

předtím nic nebylo. Na deskách je dále dobré, že když na ni nemáte náladu, nemusíte se cítit provinile. Tiché obskurní blues I’m the Lion někdy funguje a někdy nefunguje, ale ty chvíle, kdy funguje, vyváží letos málokterá nahrávka. dEUS – Keep You Close

Láska, která nerezaví. dEUS jsou kapelou, která mě provází léta, a nikdy, na koncertě ani na desce, mě nezklamali. Přestože to, co hrají, se dá přinejlepším onálepkovat jako belgický alternativní rock s houslema a současné scéně jsou leda k smíchu. Není v tom ani kapka nostalgie, přestože jejich koncerty patřily k tomu nejlepšímu z „iniciačního“ období, a ani kousíček obavy, že to naživo znovu nebude super. 4. prosince v Areně. Pojeďte taky. My Jerusalem – Gone for Good

Arcade Fire z výprodeje, akorát cirkusáctví nahrazuje melancholie Twilight Singers, domovské formace Jeffa Kleina. To bude, podle textů a jeho před/potom fotek, asi taky dobrej magor.. Album vyšlo už vloni, ale na nejlepší kapely na světě, které nikdo nezná, takže je ani nikdo neposlouchá, není nikdy pozdě. Uf, ještě že nás máte. Jinak byste byli odkázáni na to, co píšou na Pitchforku.

Ricardo Villalobos & Max Loderbauer – Re: ECM

16 Horsepower – Yours Truly

Ani metal, ani country, ale vážná hudba a jazz v minimalistickém podání dvou úchyláků. Asi tím celý projekt devalvuju, ale je to univerzální nahrávka: dá se použít jako kulisa a neruší, ale stačí přestat pracovat a začne bavit. Každý, kdo to slyší, se zeptá: „Co to je? To je super.“ Akorát se to pak celý blbě vysvětluje. A nemůžete to hrát v rádiu. A taky budete za pozéra.

Dvouvinylová kompilace už dávno zničených pionýrů temného country vyšla v září. Mišák se o jejím nákupu zmiňoval v reportu z Berlin Festivalu v minulém čísle, pak mi o ní básnil farář a když jsme jeli na Denovali Swingfest do Essenu, povídal Lukáš, teda Jakub, můj facebookovej přítel, že si ji objednal z e-storu labelu Glitterhouse. TAK MOMENT. Kdo je tady fanoušek 16 Horsepower? To jsem fakt poslední v republice, kdo tu desku nemá? Já se nestíhám tak rychle objednávat na tetování!

Moses Luster and the Hollywood Lights – I’m the Lion

Někdy někoho objevíte, ani nevíte jak. Prostě tady najednou je a zapadne do části života, kde 006

The Nighty Nite – Dimples EP

Nová kapela Johna Congletona z pAper chA-

se a je to ještě větší psycho, než jsme čekaly (sic). Tři skladby a předělávka Magnetic Fields nejsou nic, co byste chtěli poslouchat pořád dokola, a mám tušení, že velký debut nebude o nic příjemnější. Pamatujete horory, u kterých jste se báli? Vybavíte si knížku, u které se vám odporem křiví obličej, a stejně nepřestanete číst? Come to the light, the light fluoresced We have ways to make you talk But I am horrified that you will say it’s meaningless... Bill Wells & Aidan Moffat – Everything’s Getting Older

Klikla jsem na blog nějakýho praštěnýho hipstera a v zatím jediném příspěvku jsem se dočetla, že nová deska Blink-182 je boží (říká to taky Brian Cook z Russian Circles, takže to bude pravda) a kolaborace Metalliky a Lou Reeda strašná, podívala se na video s deathmetalovým papouškem, které jsem ke všeobecnému pobavení nasdílela na facebook Full Moonu, zasmála se nad citací z Filteru („Coldplay končí v okamžiku, kdy si kdokoliv z členů vezme nějakou drogu“) a že deskou roku je Everything’s Getting Older Billa Wellse a Aidana Moffata. Moffat je polovina už rozpadlých Arab Strap a taky... a taky... a blabla, to je jedno. Ten mladej hipster měl recht. Everything’s Getting Older je Songs for Drella nového tisíciletí. Jane’s Addiction – The Great Escape Artist

Nedělám to schválně, myslím to vážně. Nechápu, jaký je rozdíl mezi touto nahrávkou a Neighborhoods, kromě toho, že Blink-182 se líbí všem a Jane’s Addiction nikomu. Nemám tak strašnej vkus, ne? Stárnu rychleji, než si z toho stíhám dělat legraci? Zbláznila jsem se?

„Hey man, why don’t you listen to my great idea!“

EDITORIAL #19


007


008 TOM WAITS


009


tOM WAITS (USA) TEXT APAČKA foto steve gullick

Vydechla jsem a rázně, aby bylo vidět, že se nevzdám, zaklepala na dveře šéfredaktorské kanceláře. Veselin vypadal, že má dobrou náladu; minimálně nerozbíjel žádné židle. „Posaďte se. Copak máte na srdci?“ Začala jsem vysvětlovat, a přitom jsem co nejvíc potlačovala moravský přízvuk, že koncert Toma Waitse v Praze je zcela zásadní kulturní událostí a už dopředu to bude pro většinu médií, VČETNĚ MLADÉ FRONTY, vystoupení roku. Zmínit, co velkého chystá konkurence, znamenalo alespoň v kulturní rubrice obvykle zelenou. Lístky jsou sice drahé, totiž drahý, přesto téměř vyprodané, éé, vyprodaný, a novinářský akreditace se neudělují. „A kolik stojí tahle vaše událost roku?“ Celá pravda byla, že kdybych nebyla blbá, koupím si včas nejlevnější lístek za tisícovku a do novin to pak stejně napíšu, protože co taky s koncertem Toma Waitse jiného? Jenže lístky za tisícovku byly pryč už dávno a stejně tak ty za dva a za tři tisíce. Zbývaly vstupenky za bratru čtyři tácy a za bůra. V životě, absolutně nikdy bych si nekoupila lístek za pět tisíc, NIKDY. Nepřichází v úvahu. Sorry, ale to je zpáteční letenka na Island! Seděla jsem ve třetí řadě. Seděla jsem ve třetí řadě a nejenže tam poskakovalo deset fotografů, kteří samozřejmě nic neplatili, ale sál kongresového centra má podium od první řady vzdálené několik metrů a aby to nebylo málo, ha ha ha, Waits s kapelou vystupovali až na úplném konci, dalších několik metrů od okraje. Ve třetí řadě jsem si připadala, jako bych čuměla na youtube. MF Dnes opsala nějaký žblept z četky do jedňáku a můj článek vyšouplo z hlavní kulturní stránky nějaký divadlo.

*„Na koncerty chodím rád. Mám léta sen, že sem přijede Tom Waits. To by bylo úžasné. 010

Říkal jsem o tom lidem, kteří v tomto oboru pracují, ptal jsem se jich, proč tady ještě nebyl?? Má prý podmínky, že by chtěl hrát pouze v divadle a že by si přál, aby ten prostor byl absolutně bez reklam a bez sponzorů. A za takových podmínek by vzhledem k jeho ceně vyšel lístek na pět tisíc korun. Na to si žádný promotér netroufne. „A od té doby, když si pustím Toma Waitse, si představuju, jak procházím chodbou Mahenova divadla v obleku, a už zdálky vidím toho starce na pódiu a já mám v ruce lístek za pět táců a říkám si: Je to tady! Můj koncert, který se neuskutečnil. Ale je to nejdůležitější koncert za poslední rok.“ (Dvoj)koncert Toma Waitse v Praze v létě 2008 jsme přivolali my. Já a Martin Evžen Kyšperský z kapely Květy, se kterým jsem dělala rozhovor na jaře do stejných novin (s dost podobným ohlasem). Ve foyer kongresového centra jsme pak seděli a přivolávali další koncerty. PJ Harvey to trvalo tři roky, Captain Beefheart mezitím umřel.

*V životě nikdy bych si nekoupila vinyl za tisícovku. Ani omylem. Ani kdyby novou desku mclusky produkoval John Congleton a hostoval na ní Nate Newton na basu. Vinyl za tisícovku je fakt rozežranost a label, který to takhle nastaví, zaslouží zkrachovat. A pokud je výrobní cena devět set pade, zaslouží si zkrachovat dvojnásobně. Tak tam stojím, v nějakým krámu s deskama na Camden High St., a držím originál Mule Variations od Toma Waitse za 33 liber. Třiatřicet liber bylo tehdy něco málo přes litr, přičemž „přes litr“ je důležitější než „něco málo“. Originál, žádný trapný, nastřelený re-press. Nebo, jak by napsal Nick Hornby, ORIGINÁL, NE NOVĚ VYDANÁ DESKA, podtrženo.

TOM WAITS

pábení pulp fiction: intro

Od té doby jsem si koupila ještě Rain Dogs. Heartattack and Vine. Franks Wild Years. Blood Money. Real Gone. Živák Nighthawks at the Diner. Big Time. Nakupovat vinyly Toma Waitse je jedna z radostí, které provozuju na cestách. Všude, vždycky. A ještě lepší jsou náhodná setkání: třeba když hostuje na Ghost to a Ghost/Gutter Town, novém albu Hanka Williamse III.

*I have come 500 miles just to see a halo Come from St. Petersburg, Scarlett and me... Moje nejoblíbenější písnička od Toma Waitse se jmenuje Falling Down. Je to taky jediná, která se mi líbí na chváleném albu coverů Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson. Snad za to může hostující David Bowie, snad je to vtipná linka „Scarlett and me“? Vždycky jsem si myslela, že městem „St. Petersburg“ myslí Petrohrad, ale ve skutečnosti jde o nějakou vísku na Floridě, což jsem zjistila, bude to znít podivně, z ubrusu v kuchyni. Byla jsem trochu zklamaná. Ale písnička je to pořád skvělá.

*Když pominu živák Glitter and Doom Live a kompilaci Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, je nová deska „moje první nová“ od Toma Waitse. Těžko říct, co si můžu dovolit očekávat. Mám ráda Waitsův chraplák, který se mi ani na turné Glitter & Doom nezdál přestylizovaný. Mám ráda dechy, miluju trumpetu a saxofon. Mám ráda krátké, úderné písničky a dvouminutové příběhy; jsem dítě své doby. Mám ráda nálady vystřižené z Pulp Fiction. Mám ráda Waitse i miluju jeho hudbu. Hledám správnou náladu na Bad As Me. Desku, kterou jsem si ještě neposlechla.

Ale je to nejdůležitější deska za poslední rok.

VZPOMÍNKY NA TOMA WAITSE


011


012 TOM WAITS


staronové podoby špatňáka toma

I. recenze Tom Waits (USA) Bad As Me (ANTI-, 2011) TEXT TOMÁŠ TUREK foto jesse dylan

Tom Waits nás nadchnul tolikrát, že se novinka Bad As Me může jevit jen jako další, nijak zvlášť vyčnívající album z jeho mohutného odkazu. Waitsovi se dosud, i přes vrozené staromilství a zarputilé ignorování trendů, dařilo držet publikum v očekávání nenadálých hudebních dobrodružství. Bad As Me, první album zcela nových skladeb po sedmi letech, není ale uměleckým milníkem, jakým kdysi bylo Swordfishtrombones nebo Bone Machine, ani nerozvíjí surovost předchozí Real Gone. Působí spíš jako kondenzovaná podoba Waitsovy mamutí knihovny Orphans, „písní odjinud“. Bad As Me je pestré především díky široké paletě Waitsova zpěvu. Znám lidi, kteří by svým vkusem patřili mezi ideální Tomovy příznivce, ale vždy měli potíž právě s jeho hlasem, který jim připadal přestylizovaný. Dnes zní svérázný šedesátník přirozeně, i když ztělesňuje nejpoťouchlejší charaktery. Bad As Me ukazuje rejstřík jeho hlasových poloh barvitěji, než bylo v uplynulých letech zvykem, a album se ani na moment nezvrhne v exhibici unikátního chrapláku. Což se bohužel stalo na koncertní šňůře a následné nahrávce Glitter and Doom, kde jeho neměnné hromování lehce unavovalo. S Bad As Me se Waits vrací v plné parádě. Album je navýsost tradiční a zároveň košaté, RECENZE: TOM WAITS

typický model nahrávky určené k pozvolnému rozpouštění do posluchačova organismu. Konzumovat ji tak, jak je dnes zvykem, tedy skrze počítač k surfování na webu, zavání rouháním a pravděpodobně se pak ani neuchytí. Jeho hudba vyžaduje pozornost. Ne komplikovaností, písně mají převážně klasický charakter, jako spíš neokázalým a ušlechtilým kouzlem. Když Waitse při nahrávání Real Gone infikovali vlastní synové láskou k hiphopovým rytmům, respektive k beat boxu, bylo to příjemné zpestření. Casey Waits zůstává hlavním bubeníkem i tady, jen je o poznání pokornější k tátově předešlé tvorbě. Zbytek kapely hraje i na Waitsovy poměry postaru. Dojem umocňuje masivní návrat dechů, které jsme u něj v takové míře dlouho neslyšeli. Vzpomínky na staré nahrávky vytanou díky všudypřítomnému saxofonu a podobně neodbytné reminiscence podtrhuje akordeon a harmonika. Zpět ve hře je i famózní kytarista Marc Ribot, který s Waitsem delší dobu nekoncertoval. Žádný jiný hráč, snad kromě baskytaristy Larryho Taylora, jeho hudbě nerozumí a nesluší lépe. Starý známý Keith Richards se znovu objevuje nejen jako člen doprovodného ansámblu, ale stal se spolu s Mickem Jaggerem předmětem vtipného textu k odlehčené Satisfied. Jediným překvapením je skoro nezpozorovaný Flea z Red Hot Chili Peppers. Novotvarů na albu příliš nenajde-

me. Tom Waits se ovšem umí obejít i bez výrazných zvukových iniciací, je obdivuhodné, jak dokáže zpřítomňovat z podstaty starobylou hudbu. Ačkoliv bychom u každé nové skladby našli příměr k některé starší – typicky ošuntělá Kiss Me upomíná jako neodbytná vůně na Blue Valentine –, pochyby o smysluplnosti desky se nedostaví. Experimenty s nahráváním na dvorku, netradiční nástroje a další avantgardní libůstky z let minulých tentokrát jen nenápadně slouží jak zasmušilým baladám, tak burácivým bluesrockovým maršům, které se střídají v možná až otrocké kadenci. Zemitě rachotící Hell Broke Luce nepřímo navazuje na kritiku vojenských invazí z předchozí Real Gone, na texty ještě donedávna apolitického Waitse. „Musí to být maximálně třináct kusů,“ nakázala prý manželka a stěžejní spoluautorka Kathleen Brennan starému mezkovi, který chtěl původně vydat dvojnásobek. A třináct nových písní je reprezentativní procházkou po galerii nejrůznějších Tomových tváří, podobně, jako před lety fungovalo Mule Variations. Bad As Me je sice výpravně skromnější, snad i nenápadnější, ale minimálně stejně hodnotné. Kdyby byla aspoň desetina z nahrávek mladých trubadúrů tak dobrá, jako je novinka špatňáka Waitse...

...byli bychom nejspíš příliš rozmazlení.

013


II. rECENZE TOM WAITS (USA) BAD AS ME (ANTI-, 2011)

TOM WAITS

řekni ďáblovi ano

lada pilotních skladeb dávala tušit, že Bad As Me rozhodně nebude nuda.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK foto Michael O’Brien

Tom Waits se dávno pohybuje jen ve vlastním světě. Řešit v souvislosti s ním žánry, trendy a scénu je zbytečné. Za čtyřicet let svůj styl vybrousil do definitivního tvaru a boření hranic má dávno za sebou, sám sobě konkurencí, zrcadlem i výzvou. V této hře není pro nikoho dalšího místo. Jednoznačná rozpoznatelnost má úskalí – často se mu jeho přelomová alba vracejí jako bumerang. „Jasně, je to skvělé, ale není to jako (dosaďte si oblíbené Waitsovo album).“ Což je problém posluchačů, potažmo kritiky, ale Tom Waits, i přes svou uzavřenost a zřejmou odtažitost, sleduje okolní dění bedlivě – a dokáže reagovat. Album Bad As Me působí zkroceně. Pojaté velmi tradičně, možná až starosvětsky, se vrací až na konec sedmdesátých let, někam mezi Blue Valentine a Heartattack & Vine. Reaguje přitom na dnešní zrychlenou dobu, kdy se desky poslouchají jako streamy a málokdo vydrží do konce písničky. Waits v rozhovoru pro Pitchfork říká, že cílem bylo udělat album tříminutových písní, protože delší útvary dnes nikoho nezajímají: „You can do a lot in two minutes...“ Středobodem minulého alba byl více než desetiminutový lament Sins of My Father, tady žádnou suitu nenajdeme. Úvodní Chicago končí tak záhy, že snadno může připomenout zmíněné streamy a neposkvrněného posluchače pořádně vylekat. „No good you say? Well, that’s good enough for me,“ ďábelsky deklamuje v titulní písni, která album měsíc před vydáním uvedla. Divokému, klasickému „waits virválu” vévodí zkreslená kytara Marka Ribota a pudové bubnování syna Caseyho. Skrz tóny je doslova vidět, jak Waits radostně podupává a užívá si rámusení. Zatímco na druhém singlu Back in the Crowd pro změnu dojímá jako za mlada. Rozdílná ná014

Výsledek, co se týká pestrosti, překonává očekávání, přitom je velmi soudržný. Razantní vypalovačky Get Lost, Chicago nebo titulní skladba stojí vedle umírněných kousků ve středním tempu a velkou část nahrávky tvoří milostné balady, které Waits poslední dobou opomíjel. Na Orphans, tříalbové pokladnici nevydaných skladeb, jich najdeme dost, ale na řadová alba se láskyplné cajdáky většinou nedostaly. Kiss Me, Last Leaf, Pay Me nebo New Year’s Eve přirozeně vyvažují expresivní rachoty. Takhle klidný a civilní byl Tom Waits naposledy v osmdesátých letech. Samostatnou kapitolou je masakr jménem Hell Broke Luce, mayhem marš se třemi sólovými kytarami, Fleou na basu, kulometnými salvami a Waitsem utrženým ze řetězu. Sípe jako zfetovaný muezin. „Levá, pravá, levá...!“ Dalším vrcholem je závěrečná New Year’s Eve, kterou nádherně podbarvuje akordeonista Dave Hidalgo (z Los Lobos, jeden z tvůrců zvuku posledního Dylanova alba Together Through Life). Stane se stejnou klasikou jako Waitsovy evergreeny Tom Traubert’s Blues, Jersey Girl nebo You’re Innocent When You Dream. Jukebox, hrst mincí a láhev irské. Do rána je času dost. Tom Waits si před lety střihl roli ďábla v hravém snímku Terryho Gilliama Imaginárium Dr. Parnasse. S robustním gustem představil pana Nejhoršího jako jednu z postav svého světa: upovídaného fanfaróna ve špatně padnoucím obleku, s vyvinutým smyslem pro jízlivý humor, zkušeného pábitele, kterému se nedá odolat. Stejně jako jemu. Na Bad As Me se charisma nevytrácí, „ano“ je nejpřirozenější odpovědí. Album je rozkošně barevné, semknuté a hitové. Nejlépe to vyjádřil sám Waits:

„Ať už ti o mně řekli cokoliv, všechno je pravda.“

RECENZE: TOM WAITS


015


016 TOM WAITS


pábení pulp fiction

RECENZE BARNEY HOSKYNS: ŽIVOT TOMA WAITSE (VOLVOX GLOBATOR, 2011) JAY S. JACOBS: DIVOKÁ LÉTA – HUDBA A MÝTUS (VOLVOX GLOBATOR, 2003) TEXT MICHAL PAŘÍZEK foto Michael O’Brien

Působil v 70. letech jako přežitek doby – neupravený, opilý hipster v olezlé čapce, který típe vajgl za vajglem. Vypadal a choval se, jako by právě ukončil šňůru po všech městských pajzlech, dokonce by člověk i uvěřil, že vůbec nespí. Šedesátá léta ho ovlivnila mnohem víc, než přiznával. (Jay S. Jacobs: Divoká léta) Kalifornie. Jedna z nejtypičtějších amerických oblastí. Lícem je předobraz amerického snu, na druhé straně skládky a beznaděj. Paláce a zapadáky, Beverly Hills a Skid Row. Svět, kde se žije každou hodinu naplno a každou minutu úplně jinak. Svět Raymonda Chandlera, Johna Fanteho, Charlese Bukowského nebo Quentina Tarantina. A hlavně svět Toma Waitse. Právě tady se utvářel názor a vesmír velikého solitéra, právě tady prožil a vymyslel první historky a pověsti. Tom Waits patří do Kalifornie stejně pevně jako Phil Marlowe, bez zdejšího ovzduší plného kvapu, stresu a volnosti by se nikdy nestal tím, čím je dnes. Život Toma Waitse může připomenout jeden z těch velkých amerických příběhů plných bizarních okolností a pádů na dno, zakončených opulentním happyendem. Že jde z velké části o hru, fabulaci a sebeobranu? To na síle příběhu nic nemění. Upřímně řečeno, rozhodnout se psát biografii Toma Waitse není nejlepší nápad, málokdo dokázal kolem sebe vystavět tak vysokou zeď. Navíc nejde jen o ochranu soukromí, ale TOM WAITS (KNIŽNÍ BIOGRAFIE)

pavoučí síť upředenou z vyprávění, historek a příběhů, které jsou sice zábavné, ale taky neproniknutelné. Někdy spolu korespondují, jindy se naprosto popírají, ale jejich autor a vypravěč v jedné osobě na nich přesto umanutě trvá a s potutelným úsměvem sleduje nebohého životopisce, který se rozhodl na nich vystavět story – a bezbranně tápe. Možná nejde o pravdu, stačilo by ujištění, že historku Tom Waits opravdu vymyslel. Jenže ani tohle není jisté, žádná autorizace neexistuje, naopak přichází další bariéra, když ani blízcí spolupracovníci, kolegové a přátelé Toma Waitse se nehodlají svěřit byť s banálními detaily. Většina z nich mluví v obecných frázích: „Tom Waits je tím nejzajímavějším člověkem, se kterým jsem kdy pracoval(a).“ Vážně? To je překvapení. A pak pište knihu. Tudíž oběma autorům patří v první řadě uznání. Minimálně, že to nevzdali. Co do relevance, je třeba doporučit spíš dílo Barneyho Hoskynse. Vyšlo později, takže jsou tu zaznamenané i události po roce 2000, ale hlavně měl autor v rámci dlouholeté práce pro prestižní hudební magazíny příležitost několikrát s Waitsem mluvit osobně, což ho nominuje do první linie Waitsových životopisců. Ostatně kniha Lowside of the Road: A Life of Tom Waits (česky Život Toma Waitse) vzbudila velký ohlas i pozitivní hodnocení. Navíc Jay S. Jacobs, autor Divokých let, Barneymu Hoskynsovi úvodem své knihy děkuje a často z jeho článků a rozhovorů cituje. Hoskyns je podrobnější, snad i důkladnější, na druhou stranu postrádá Jacobsovo umění zkratky. Nelze hodnotit, která z knih je lepší. Jacobsova se lépe čte, ale od Hoskynse se dozvíte víc (otázkou zůstává, zda některé detaily nejsou až příliš urputné).

Nejpoutavější jsou popisy Waitsových divokých let (zjednodušeně řečeno do alba Heartattack & Vine), a to hlavně v obdobích, která trávil po boku své milé Rickie Lee Jones a věrného compadre Chucka E. Weisse. Svět odvrácené strany Los Angeles a Kalifornie vůbec vyvstává ve své temné kráse, Hoskyns zasazuje věci a místa do širších kontextů rockové historie, má přehled a „divoké kapitoly“ jsou víc než jen pouhou biografií. K Waitsovu dílu nerozlučně patří i herecká kariéra. Možná není srovnatelná s tou hudební, ale tvoří velkou část celkového obrazu – obě knihy se jí věnují do hloubky. Po svatbě s Kathleen Brennan se Tom Waits ještě hlouběji stáhl do sebe a soukromí si začal hlídat ještě bedlivěji. Úseky věnované pozdějším letům nejsou tak zevrubné – a ani tak zábavné. Život spořádané hlavy rodiny nemůže konkurovat pábení barového povaleče... O zajímavé historky a skutečnosti sice není nouze, ale děj se slévá do cyklů nahrávání – turné – film. Oběma knihám škodí, že se vyžívají v pitvání Waitsových alb a rozboru jednotlivých písniček, exaktní přístup k jeho životu, historkám a mýtům je kontraproduktivní. Snaha o rozkrytí je sice pochopitelná, ale ubírá kouzlo a atmosféru z podsvětí života. Je to daň za žánr – dokument nepostrádá poutavost a zaujetí (oba autoři jsou Waitsovými fanoušky), obrazotvornost fikce ale dohnat nemůže. Zvláště když jde v případě Toma Waitse o tak bytostnou hodnotu. Těšme se na jeho vlastní paměti, které snad jednou přijdou. Sice mu nebudeme věřit ani slovo, ale koho to zajímá? Bude to skvělé čtení.

A obrovská zábava.

017


reporty B 020 Revival Tour, dublin; Lenka Špryslová 021 Revival Tour, vídeň; Apačka 094 Revival Tour, londýn; Pavel Vulterýn 024 Denovali Swingfest 2011; Apačka 026 Kilimanjaro Darkjazz Ensemble; Jarda Petřík 030 Melvins; Apačka 032 Xiu Xiu tour 2011; Jakub 036 Death from Above 1979; Pavel Vulterýn

018

FULL MOON #19


FULL MOON #19

019

BOHREN & DER CLUB OF GORE


020 BRIAN FALLON (THE GASLIGHT ANTHEM)


the rocky road (to vienna and back) to dublin

vším všudy. Čert vem, že si klub pamatuju asi tak třikrát větší a podium mi najednou připadá děsně zakrslé. Cestuju časem.

REPORT THE REVIVAL TOUR 2011 29. 9. 2011 ACADEMY, DUBLIN, IRSKO 13. 10. 2011 ARENA, VÍDEŇ, RAKOUSKO TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ & APXfoto net

Ten týden byl výjimečný. Nejen proto, že na jeho konci čekal skvělý koncert. Ten týden bylo totiž v Dublinu slunce. Irové chodili po ulicích a s konsternovanými výrazy hleděli k nebi. Bylo jasně modré. Teploty šplhaly k pětadvaceti a místní zmateně a opatrně svlékali svršky. V Dublinu si člověk nesmí být počasím nikdy moc jistý. Radši od něj nic nečekat. Po dvou letech se vracím na místo činu a jsem překvapená – takhle si ho nepamatuju. Po týdnu turistických kratochvílí a obligátní návštěvě Guinnessu konečně přišel vrchol, poslední večer ve městě. Brian z The Gaslight Anthem a Chuck Ragan na jednom podiu. Jako bonus Dave Hause a Dan Andriano. A to celé za mrzkých dvacet euráků. Mám dvě rady: než vyrazíte na Revival Tour, doporučuju a) netrávit čtyři dny před tím zuřivým pobíháním po městě a b) koupit si pivo hned na začátku, protože na přestávky se nehraje. Tři hodiny v kuse, z kotle se neodchází a nohy odumírají. Trpím syndromem koncertního fanouška: často si ke kapele najdu cestu, až když ji vidím naživo. Dvojsečná zbraň, ale v případě The Gaslight Anthem ťala do živého. A právě tady v Academy. Když nostalgický výlet, pak se REPORT: REVIVAL TOUR 2011

Jakkoli je struktura turné daná – nejdřív si zahrajeme spolu, pak každý pár svých věcí, občas si zahostujeme a nakonec společně uzavřeme –, Dublin je Dublin. Začíná se svižnou instrumentálkou v irském duchu. Nastoupí housle a celá Academy tleská a dupe do rytmu. Jinak, než jsme na to zvyklí z Čech. A protože hlavní hvězdou celého turné je letos Brian Fallon, následují Great Expectations. Ty máme v sále všichni...

*Sólový koncert Chucka Ragana vloni v Berlíně, shodou okolností hostovačka Gaslight Anthem, byl jeden z nejlepších koncertních zážitků vůbec. Jeho párakordové folkové vypalovačky doprovázel jen Jon Gaunt na housle a aplaudoval jim třítisícový klub, přestože naprostá většina z nich přišla zpívat Great Expectations, Old White Lincoln a ’59 Sound. Nepamatuju si, že bych kdy viděla něco přirozenějšího a radostnějšího než For Broken Ears, Do You Pray nebo California Burritos naživo a nepřibarvuju realitu jenom proto, abyste si ty písničky hned stáhli. Ve vzpomínkách zůstává Ragan skvělým a unikátním performerem a nejsympatičtějším chlapíkem – tak obyčejným, jak jen „týpek od vedle“ může být. Ostatně dost podobně se představil také v Praze před dvěma lety. Jen to chtělo více pamětníků.

Bylo naivní očekávat stejně silný zážitek od vystoupení, kde se o pozornost dělí čtyři charismatické osobnosti, jejichž hudba vás bohužel v nejlepším případě poklidně míjí. Plus tři a půl hodiny! Běžná, takže i vídeňská, zastávka Raganovy Revival Tour trvala tři a půl hodiny, což je únosné možná tehdy, když večer proložíte jídlem a hodinovým spánkem. Z povahy akce není nikdo „hlavní hvězdou“, z povahy fanoušků se čekalo především na Briana Fallona z Gaslight Anthem. „Ne že bych byl teplej, ale ten klučina je fakt... roztomilej,“ oglosoval Brianovo závěrečné vystoupení nám absentérům kamarád. Set otvírali všichni společně, po jednom hitu od každé z kapel, až na podiu nejdřív osaměl Dave Hause, frontman punkových The Loved Ones. Nejprve jsem ho zaměnila za (čtvrtého v line-upu) Dana Andriana, ježto mi jeho nesympaticky arogantní vystupování připomnělo spíš emo pózu Alkaline Trio (jinak tvůrci fantastické guilty pleasure, nahrávky Crimson). Ukázalo se, že Dan je paradoxně největší „flanelák“ ze všech (hrál až po Chuckovi, trochu nevděčně před Brianem, ale chytře krátce), a tak se prvňák Dave i jeho kapela navždy zapsali na můj punkrockový blacklist. A abych byla úplná, do sólo tvorby Dana Andriana se taky nehrnu. Chuck Ragan právě vydal třetí studiovou desku Covering Ground. Nápěvy některých písniček jsou tak nepůvodní, že prvních pár sekund nevíte, jestli posloucháte známé hity nebo tzv.

021


CHUCK RAGAN 022

REPORT: REVIVAL TOUR 2011


originální novinku. Co můžete namítat, když vám Chuck stačí takový, jaký je (stačí), a když vám jeho hudba přináší radost tak, jak ji napsal (přináší)? V takovém případě si ovšem můžete pořídit a do nekonečna točit alba Feast or Famine a Gold Country nebo živák Los Feliz... Nechápejte mě špatně, nechci být zlá, ale nechci ani nebýt. Chuck Ragan umí. Jeho set byl prosvětlený dobrou náladou a smíchem, postupné hostování všech kolegů (o kontrabas se celý večer staral Joe Ginsberg) dalo jednotlivým písničkám ad hoc punc výjimečnosti a „staré hity“ stejně nevynechal; překvapivě až po okraj plná Arena energii vracela a obvyklými měřítky bylo vystoupení tip ťop. A stejně se to s tím berlínským nedalo srovnat. Závěr večera, pár kroků k půlnoci, patřil opět společné estrádě, v rámci které zazněly mj. předělávky Heart of Gold a Rockin’ in the Free World Neila Younga, a protože jsem zatím neprokoukla Fallonovo kouzlo, bavilo mě její zpracování a dostupné hlasové dispozice jen napůl... A pak najednou, prásk! Co tady teda děláš!? Tohle je koncert pro fanoušky Gaslight Anthem, Loved Ones, Alkaline Trio a Hot Water Music (od kterých, pravda, zazněla jen Trusty Chords v úvodu). Můžeš bejt ráda, že tě vůbec pustili dovnitř, a to, že tě nějaká část večera nebavila, můžeš klidně pustit z hlavy, protože evidentně nebyla určená tobě. Stačí takhle? Možná by pomohly i Lenčiny rady, kdybych je bývala v době koncertu četla. Nebo Vulterýnův sloupek, který mě vyděsil, jak moc jsem mu rozuměla.

*Irský večer pokračuje. V souladu s místní historií se hrálo o hladu. Dave Hause začal sólové vystoupení slovy: „Nestihli jsme s Danem sníst večeři, takže teď se tu kurva snažím soustředit na hraní a ne na ten hamburger, co na mě čeká vzadu.“ Mezi muzikanty se říká, že hladovej pes běhá nejlíp. V tomhle případě to platí stoprocentně. Dave kromě svých věcí přihodil i pár od The Loved Ones. A na podiu se dále střídali jednotliví aktéři večera – tu si Brian přišel zachrastit tamburínou, tu se přidal Dan („Nesnědl sis mezitím ten hamburger, že ne?“ „Ne.“ „Hodnej kluk.“), tu přiběhl Chuck s harmonikou a pak zase odběhl. Chuck Ragan je vůbec zvláštní zpěvák. Když nastoupí, člověk by přísahal, že dneska zpívat

nebude. Jediné, co z něj vychází, je nehlasné sípání. A pak se sípání bez varování přelije v ten fantastický chraplák a vy zůstanete stát a jen čumíte. A za chvíli máte o důvod víc. Na podium uprostřed Chuckova setu naběhnul plešatý chlapík a sál nadšeně začal řvát. Pozdravil fotbalovým „Up the Dubs!“ (Ani ne týden před tím vyhrál Dublin All-Ireland.) Brian Brody je dublinský písničkář a patriot. Očividně populární. Chuck vzal do ruky mandolínu, John housle, světla rozsvítily barvy irské vlajky a ozvaly se první tóny The Rocky Road to Dublin. Nešlo jim to. Ani trochu. Ale snaha se počítá. Dan Andriano měl nevděčnou roli. Hrát po Chucku Raganovi a před Brianem Fallonem není dobrá pozice. Když se to potká s ne zrovna dobře postaveným setem, vychází Dan jako nejslabší článek. I když zrovna nehrál, působil skoro neviditelným dojmem a upřímně mi z jeho vystoupení nezůstal v hlavě ani tón. To bude těžko objektivní, nicméně patřím k těm, kteří čekali na konec. Ani Brian Fallon si neodpustil svou irskou trošku do mlýna: „Všichni se mě dneska ptají, jestli jsem Ir. Jsem, z tátovy strany. Ale táta pro nás nikdy nic neudělal a odešel. Takže kdybyste někdo chtěl být můj táta, přijímám nabídky. Jsem nenáročný na údržbu – mám práci, postarám se o sebe celkem sám.“ Kromě písniček The Gaslight Anthem zařadil uprostřed setu i věci své nové kapely The Horrible Crowes. Album vyšlo začátkem září, publikum lehce tápalo – tohle neznali. Možná aby je trochu uklidnil, přihodil Blue Jeans & White T-Shirts a American Slang. Na podium se vrátili ostatní, aby celý koncert uzavřeli několika společnými kousky. Chuck poděkoval a konec. Přídavek nechce nikdo. Už to nejde. Zvláštní zážitek. Slyšíte oblíbené písničky, ale všechny znějí „tak trochu kántry“. A ačkoli je to celé super, neubráníte se pohledům na hodinky. Je to TAK dlouhý! Plazíte se z kotle a hledáte nejbližší fast food, kde byste sebou mohli hodit na kus plastu a konečně se po třech hodinách napít. Ale i tentokrát se ozval můj syndrom: odnáším si hluboko zaseklého Davea Hause. Jedna písnička mi v hlavě zní ještě dlouho do noci. Když se objeví setlist, najdu si ji. Jmenuje se Prague.

Že mě to překvapuje! Oh let it revive me, carry on carrying the fire.

023


rEPORT DENOVALI SWINGFEST 29. 9. – 2. 10. 2011 ESSEN, NĚMECKO TEXT APX foto archiv hauschka

Denovali je německý umělecký kolektiv, zahrnující hudební vydavatelství, internetový obchod s hudbou, rozsáhlou distribuci významných světových nezávislých labelů a agenturu, která zajišťuje koncerty spřízněným kapelám po celé Evropě. Zabývají se výhradně experimentální hudbou, cizí jim není noise, avantgarda, ambient, post-rock, elektronika, metal, jazz ani moderní vážná hudba. Do jejich rosteru patří třeba Her Name Is Calla, Blueneck, Bersarin Quartett nebo Heaven in Her Arms a celkem vydali na sto šedesát nahrávek, v distru se dostanete k široké škále nejrůznějších jmen, namátkou Jesu, Bonnie „Prince“ Billy nebo 16 Horsepower, většinou na vinylu. Ani na ten e-shop raději nekoukejte. Denovali jsou Timo a Thomas a všechno si dělají sami. Za svou leckdy nedotaženou, zato urputnou a upřímnou snahu o profesionalitu a zároveň osobní přístup, výdrž a skálopevnou vizi a nakonec i hudební vkus si zaslouží obrovský respekt jako málokdo v dnešním hudebním byznysu. Očima fanouška to není vždy vidět, ale objem energie a sil, kterou do projektu od založení v roce 2006 investovali, je nevyčíslitelný. O finančních prostředcích nemluvě. Jednou za rok pořádají v německém Essenu hudební festival svých a spřízněných formací, nazvaný Denovali Swingfest. Za velmi vstřícnou cenu sedmdesát eur získáte tři dny toho nejlepšího, co lze na současné avantgardní a experimentální scéně nalézt. Zcela bez nadsázky, což taky znamená, že line-up je sestavený pro nejnáročnější posluchače – a možná až na místě zjistíte, jak „nároční“ opravdu jste.

*Abychom si rozuměli, Denovali Swingfest má světlé, ale také stinné stránky. Že celou akci šéfují dva lidi a pár kamarádů se promítá na lehce chaotické organizaci, častém zpoždění, nedotaženosti zázemí, detailech. Nic, co byste nenašli u velkých a zavedených festivalů, a všechno Denovali vzhledem ke světlým stránkám rádi odpustíte. Letošní Swingfest probíhal ve třech dnech překrásného indián024

ského léta, což nebylo jedno, přestože se akce konala uvnitř. Přesněji uvnitř moderní fabriky WeststadtHalle uprostřed malého, skrznaskrz průmyslového, přesto „útulného“ Essenu. V nejkouzelnějším víkendu babího léta. Zamyšlení pod čarou. Při sledování některých setů, soustředění hudebníků a „ponoření“ publika, propastného rozdílu mezi tím, co slyší oni a co slyším já, jsem si pomyslela něco ve smyslu, že současná experimentální hudba je nový post-rock. Nikdy jsem moc nefandila vlně instrumentálních kapel, která, vyzbrojena vzory svaté trojice Mogwai, Explosions in the Sky a Godspeed You! Black Emperor, zachvátila jeden čas hudební scénu. Fanoušek každé z nich odpřísáhne, že ta jeho je „jiná“, což jsou bratru stovky nových, stejně „jiných“ kapel. Touto optikou mě teoretická nevyčerpatelnost prvků experimentálně elektronické scény malinko děsí. Návštěvníků bohužel pomálu, a první festivalový den až trapně nenarváno, další dny se to lepšilo, až nedělní headliner, Sunn O))), svojí dvouhodinovou prolukou a začátkem po půlnoci odradil třetinu potenciálních zájemců, přestože v Německu bylo v pondělí volno. Ze slušnosti jsme počkali, až se v budově hlukem a kouřem spustí alarm, a vyrazili do hluboké noci zpátky do Prahy.

*Třídenní festival – tři kapely, když nepočítám ty, které jen přišly a odešly. Slušné skóre, přestože jsem pochopitelně byla k smíchu. Já a Sunn O))). Už jsem se zmínila, že první den byla návštěvnost mizerná, což bohužel odnesla jedna z nejzajímavějších německých kapel. Starší tvorbě projektu, který aktuálním albem Dolores oslavil šestnáct let své existence, byla jednou připsána zajímavá definice: „Při jejich poslechu se cítíte jako zavření v tmavém pokoji, odkud pomalu mizí kyslík.“ Čtveřice stavěla na silné, těžké atmosféře průsečíku jazzu, temného ambientu a ozvěn metalu skupiny Black Sabbath a podobných. Z metalových kořenů zakládající členové ostatně vycházeli, ale dnes by rockový původ nikdo nevystopoval. (...) [Jsou] srovnáváni s výtečnými soundtracky Angela Badalamentiho a opatřováni strašidelnými, ale lákavými avantgardními ná-

HAUSCHKA

reklamní leták lepkami „horror jazz“ nebo „jazz noir“, které přesně vystihují hudebně-filozofickou podstatu nahrávek Bohren & der Club of Gore. Na Lidové noviny a datum 27. listopadu 2008 docela odvážné, můj předchůdce Petr Vizina se v Hospodářských novinách chechtal, až se za břicho popadal. Bohren & der Club of Gore mě (potažmo Českou republiku) až do víkendu v Essenu vytrvale míjeli, tak jsem si z nich v duchu udělala headlinery festivalu a, dál jazykem novin, moje očekávání splnili do puntíku. Absolutně černou tmou prosvětlovaly jenom čtyři malinké, bodové lampičky, které dávaly tušit značky členů projektu: v popředí baskytara a saxofon, bokem piano, někde z tmavé dálky udávaly líný rytmus bicí. Bála jsem se, že tiché pasáže, pilíře vystoupení, budou zlomeny okolním ruchem, ale v sále vládlo posvátné ticho. Kapela dokáže vytvořit fantastickou atmosféru. Když říkám fantastickou, myslím tím něco na pomezí Twin Peaks a Blade Runnera; zvuk saxofonu totálně odzbrojuje. Klid na poslouchání jejich desek si najdu výjimečně, ale koncertní zážitek vás vtáhne hned – a je jedno, nad čím zrovna chcete přemýšlet. Jste zavření v tmavém pokoji, odkud pomalu mizí kyslík.

*Obvykle na festivaly experimentální elektroniky nejezdím, ale když už, dám si sakra majzla, aby dvě ze tří kapel, které chci vidět, zněly stejně. Agenta Coopera netřeba představovat, Dale Cooper Quartet & The Dictaphones je francouzský kolektiv hudebníků se slabostí pro Bohren & der Club of Gore, Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a Davida Lynche. Zatímco většina podkladů je elektronická, duši skladbám vdechují opravdické nástroje jako trumpeta, saxofon nebo akustická kytara. Naživo ne tolik přesvědčiví jako Club of Gore, ale o to zábavnější, pokud se tohle slovo dá v souvislosti s jejich pomalým, „vábivým“ setem použít. Na konci října vychází na značce Denovali nová deska Métamanoir. Za zájem nic nedáte. Když přeskočím zklamání typu Hidden aka Playback Orchestra, Omega Massif aka Neurosis jr. nebo Tima Heckera (Irenko, řekni mi REPORT: DENOVALI SWINGFEST 2011


proč!?) a další projekty, kterým nejsem dost „náročná“, i poslední den festivalu si vybral svoji hvězdu: Volkera Bertelmanna, pianistu vystupujícího pod pseudonymem Hauschka. Což nemusí být českým fanouškům neznámé jméno – jeho desky distribuuje Starcastic a minimálně dvě, Room to Expand a Prepared Piano, zmínil svého času velmi pochvalně hudební server Freemusic. Zpozornět by měli milovníci klasického piana, ke kterému je přistupováno neklasicky; fanoušci Nilse Frahma, Petera Brodericka, Maxe Richtera nebo Sylvaina Chauveau už zřejmě vědí. Naživo je Hauschka, zaprvé, über sympaťák. Ne bavič (jestli, pak nechtěný), ale cítíte z něj přirozenou zdrženlivost a skromnost evidentního génia, vidíte plaché úsměvy a převelkou vděčnost. A zároveň hráčské sebevědomí, přesnost a kde je třeba, fyzickou sílu. Měl na podiu k dispozici skutečné křídlo, což považuji v rukou profíka za záruku kvality, ale Volker nehraje jen na klávesy: hraje (si se) všemi strunami otevřeného nástroje a koumá, jak který tón zní, když ho přelepíte gaffou nebo na něj položíte tamburínu nebo pingpongové míčky. Takových kombinací měl pro každou skladbu několik a vždycky to bylo originální, zábavné a hlavně perfektně zmáknuté, přestože mnohdy pracuje s náhodou a neustálým pohybem. Kamera na obrovské dva projektory snímala dění uprostřed klavíru, takže vám neuteklo nic, a stejně tak stačilo sledovat pouze Volkerovo kouzlení a ne-manýry. Klobouk dolů, pane. Byl jste mi průvodcem nejlepšího vystoupení víkendu.

*Třídenní festival, tři kapely? Poslech jejich desek vám zabere čtyři dny v kuse, včetně Ohni, se mnou pojď a Blade Runnera, a pak celou zimu. Nezní to jako plán? Denovali Swingfest je – vedle například anglického Supersonicu – z nové generace festivalů, které se i přes (právě pro) svoji žánrovou okrajovost a neochotu podstupovat zbytečné kompromisy ke svému zaslouženému a pravidelnému publiku brzy dopracují. Mimo jiné i proto, že stále lze těžit z rozsáhlé základny fanoušků post-rocku, kterým je vkus pořadatelů nejblíže, přičemž nepřetržitě nabízejí „něco nového“.

A jestli se jim i napřesrok podaří objednat takové počasí jako letos, vyrazím tam klidně jenom na kafe. REPORT: DENOVALI SWINGFEST 2011

025


rEPORT/ROZHOVOR Jason Köhnen, CharlottE Cegarra (The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, Denovali Swingfest 2011) TEXT JARDA PETŘÍK foto KDJE

Na Denovali Swingfestu v německém Essenu letos vystoupilo hned několik seskupení a projektů, které se dosud v České republice naživo nepředstavily a v nejbližší budoucnosti se na tom bohužel nejspíš nic nezmění. Německé legendy dark jazzu (pokud jste morbidnějšího ražení, patrně preferujete žánrové označení funeral jazz) Bohren & der Club of Gore, jejich francouzští následovníci Dale Cooper Quartet & The Dictaphones (podobnost s Twin Peaks není čistě náhodná), projekt Bersarin Quartet Thomase Bückera, propojující dark ambient s modern classical, neoromantičtí/neoklasičtí Francouzi Les Fragments De La Nuit nebo německý multimediální umělec a skladatel na poli dark ambientu a field recordings Thomas Köner. A také holandská vícehlavá saň The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, čerpající na svých nahrávkách jak z dark jazzu a ambientu, tak z rytmického noiseu a experimentální elektroniky, která sice kromě Nizozemí pravidelně vystupuje i v Německu, Maďarsku či Polsku, ale do Česka čas od času zavítá maximálně jeden ze zakládajících členů, a to Jason Köhnen se svým ragga/breakcoreovým projektem Bong-Ra. Což je trochu jiný hudební vesmír... Pokud o The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble slyšíte poprvé, měli byste to ve vlastním zájmu napravit. „Kilimandžára“ dokážou být ve svých skladbách stejně epičtí a přitažlivě tajemní jako jejich název, který vymysleli jeho zakladatelé Gideon Kiers a Jason Köhnen: „Na úplném začátku, v roce 2000, jsem přišel se spojením darkjazz, protože jsme chtěli, aby naše tvorba byla temnější a zároveň obsahovala jazzové prvky. A protože Gideon má 026

známého v Tanzánii, kde je hora Kilimandžáro, řekli jsme si, že by bylo skvělé pojmenovat se i tímhle tajemným slovem. Jenže jsme zjistili, že už existuje jamajský soundsystem Kilamanjaro, tak nás napadlo spojit slova dohromady. A protože Kilimanjaro Darkjazz znělo pořád tak nějak nedokončeně, přidali jsme k tomu ‚ensemble‘. Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. I kdyby hudba, kterou bychom pod tímhle aliasem vydávali, byla odpad, tak by si to lidi zkusili poslechnout už jen kvůli tomu cool názvu.“ Potvrzuji: když v roce 2006 vydali svůj eponymní debut, neměl jsem o žánru jménem dark jazz ani ponětí. A byl to (vedle faktu, že album vyšlo u Planet Mu) právě název, který mě donutil k poslechu. A ejhle, co myslíte, byl to opravdu dark jazz. Trefa do černého. Trefy následovaly ještě dvě, i když jedna z nich, Here Be Dragons na berlínské značce Ad Noiseam, byla trefou spíš do šedého, a druhá, zatím poslední From the Stairwell na Denovali, minula úplně (ne náhodou z ní v Essenu zazněla pouze úvodní skladba All Is One). „S cestováním od vydavatelství k vydavatelství se to má jednoduše. Vždycky jsme chtěli zbohatnout, ale pořád se nám to nedaří, takže zůstáváme chudí. A protože jsme dost nezávislým seskupením, je s námi těžší spolupráce. Nicméně s Denovali jsme momentálně maximálně spokojení. Způsob, jakým vydávají jednotlivé releasy, a jejich umělecké ztvárnění jsou na vysoké úrovni. Když skládáte nekomerční produkci, která nevychází v tisícových nákladech, je skvělé mít možnost vyhrát si i s bookletem a dalšími detaily kolem.“ A s booklety si u Denovali opravdu vyhrát umějí. Desku Demain, C’était Hier od Les Fragments De La Nuit či eponymní debut projektu Blackfilm si má člověk chuť koupit už jenom kvůli nádherným obalům.

KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE

sto roků lynchovy samoty

Při zmínce o třech dosavadních řadovkách ansámblu by se slušelo neopomenout EP Mutations, které mělo sloužit především k překlenutí čekání na druhou desku, ale posléze si začalo (zcela zaslouženě) žít vlastním životem. „Mutations jsme nahráli a vydali tak trochu z donucení, protože od vydání debutu uplynula spousta času a ještě jsme neměli dostatek materiálu na další album. Takže jsme přepracovali některé starší tracky do elektroničtější podoby a přidali k tomu pár novinek, které se posléze v jiných verzích objevily právě na albu Here Be Dragons. Když o tom teď přemýšlím, mohli bychom něco podobného zase zopakovat, protože to byla docela zábava. A některé ze skladeb, jako třeba Symmetry of 6’s, Twisted Horizons nebo Avian Lung, koneckonců pořád hrajeme.“ Skladba Avian Lung, která EP uzavírá (a posléze se v jiné verzi – kde šepot ve francouzštině střídá anglicky zpívaný text – pod názvem Seneca objevuje na nahrávce Here Be Dragons), má vůbec zajímavou historii. Oproti většině ostatních písní, jejichž autory jsou Kiers a Köhnen, základ téhle nádherné balady pochází od zpěvačky Charlotte Cegarry: „Vybrnkávala jsem si tuhle melodii na piano Rhodes, když jsem měla zlomené srdce. Potom jsem ji poslala Gideonovi, který přidal beaty, a pak z toho Jason udělal remix, načež mi řekl, že ho chce pojmenovat podle římského filozofa Senecy. Připomněla jsem si, kdo vlastně Seneca byl, a zjistila, že se rozhodl dobrovolně skoncovat se životem: ‚Existuje pro mě jenom jedna volba a já si zvolím smrt.‘ Takže jsem napsala text Avian Lung kompletně ve francouzštině a celá poezie schovaná v téhle písni je o tom, že každý má právo se svobodně rozhodovat. O což se snažíme i v Kilimanjaro Darkjazz Ensemble – zůstat svobodní.“ Na Swingfestu ale zazněla albová verze a vlastně i všechny ostatní skladby, ve kterých REPORT/ROZHOVOR: KDJE


027


028 KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE


Charlotte zpívá, jsou už pouze v angličtině. „Pro to existuje jednoduché vysvětlení. I pro mě coby rodilou Francouzku je snazší psát v angličtině, protože je všeobecně velmi těžké napsat krásný francouzský text. Neznám moc současných zpěváků, kteří to dokážou – většinou z toho vychází hrozné r’n’b. Když zpíváte francouzsky, jdete se svou kůží víc na trh, protože limity jsou přísnější. Většinu textů píšeme s Jasonem a jde nám to až podezřele dobře a snadno. Když přijde na nostalgii, fantazii a ztracené lásky, jsme na stejné vlně, takže ve výsledku může být text hotový klidně během hodiny. Nejdřív většinou vzniká hudba, ale žádná pravidla neexistují. Jason s něčím přijde, Gideon přidá beatovou sekci, Hilary trombón… Každý track vzniká jinak a to samé se dá říct o našich koncertech. Samozřejmě že máme setlist, ale zároveň svobodu zařadit do něj jakékoliv skladby z našeho repertoáru, improvizovat, smyčkovat a různě modifikovat, takže výsledek bývá jiný vystoupení od vystoupení.“ To essenské začali symbolicky atmosférickou instrumentálkou Nothing Changes, jež také otevírá debut. Hned v následující, temně freejazzové Embers už ovládl prostor sálu Charlottin křehký vokál; přitom nonšalantní Charlotte se stala součástí kapely až po vydání prvotiny. „Na Charlotte jsem narazil, když jsem v jednom pařížském klubu někdy v roce 2004 nebo 2005 vystupoval coby Bong-Ra a ona mi shodou okolností se svým tehdejším přítelem předskakovala. Nebyl to breakcore, ale spíš hutná elektronika, do které vkomponovávala svůj hlas. Nadchlo mě, jak si uměla vyhrát s abletonem, a tak jsem za ní potom zašel a řekl jí o společném projektu s Gideonem. Vyměnili jsme si e-maily s tím, že jí pošlu nějaké ukázky, ať si je poslechne, a když jí to přijde zajímavé, ať se ozve. Výsledek znáte.“ „Hledala jsem kapelu, kde bych mohla vyjádřit své temnější a nostalgické pocity, a taky jsem nechtěla být jenom hlavní zpěvačkou, ale experimentovat s lyrikou a jazzovou stránkou hlasu – prostě zapomenout na stylové hranice a poddat se emocím. Texty jsou samozřejmě důležité, ale největší úlohu nakonec stejně hrají emoce, které jste schopni ze svého hlasu dostat.“ Její vokál jako by byl stvořen pro pochmurnou atmosféru balad v duchu žánru film noir, kterým dodává potřebné záblesky světla. Jedno, zda sevřený do pravidelné rytmické struktury jazzových perkusí nebo volně REPORT/ROZHOVOR: KDJE

prostupující organicky se proplétajícími světy tradičních strunných a dechových nástrojů a abstraktní elektroniky. Daleko uvolněněji a rozostřeněji je pojatá aktuální nahrávka From the Stairwell: „Zatímco Here Be Dragons byla taková cikánská, divočejší a nostalgičtější, desku From the Stairwell jsme chtěli mít víc temně romantickou a smyslnou. V pozadí naší tvorby existuje koncept, ale není to tak, že bychom si sedli a začali probírat, jak přesně bude znít naše další píseň. Rád to přirovnávám k filmu. Máme stejného producenta a režiséra – to jsme Gideon a já, a stejné herce, což jsou naši spoluhráči. Ale pokaždé je jiný scénář, přestože některé prvky jsou pro naši hudbu typické. Třeba Lynch: když natáčí další film, nečekáte, že to bude pokračování Mazací hlavy. Ale na druhou stranu víte, že rád spolupracuje se stejnými herci, má rozpoznatelné postupy, které jsou pro jeho styl specifické, takže i když samotný příběh bude nový, pořád to bude nějaká ‚lynchovina‘.“ U společné tvorby Kierse a Köhnena si můžete být jisti, že půjde o nějakou „kilimandžárovinu“. Koneckonců i koncert, který pětice v Essenu odehrála, byl čistá kilimandžárovina, která v sobě měla ukryty všechny tváře a polohy studiových alb. Ambientní, jazzovou, noiseovou, elektronickou, doomovou... Vždy ale s omnipresentní melancholií, jakousi nevyřčenou tísní, či snad dokonce tíživým strachem z neznámého. Koncert ideálně propojil hudební složku s tou vizuální, v podobě na velké plátno promítaných černobílých obrazů, které zintenzivňovaly výsledný prožitek. Publikum se po sedmdesát minut odvážilo zatleskat jen dvakrát, aby nepokazilo opatrně budovanou atmosféru jedenácti skladeb, které dokonale zapadaly jedna do druhé. Kilimanjaro Darkjazz Ensemble vtáhli do světa „za oponou“ a připravili jeden z emočně nejsilnějších zážitků víkendu. „Hudba souvisí s momentálními emocemi. Když prožíváte delší smutné období, skládáte neveselou hudbu, abyste vyjádřili, co se ve vás odehrává. A když jste šťastní nebo naštvaní, logicky se to odrazí na rytmičtější nebo agresivnější produkci. S Kilimanjaro Darkjazz Ensemble jsme v permanentní, šest let trvající depresi.“

Ne že bych jim to přál, ale doufám, že jim deprese ještě pár let vydrží.

029


030


MELVINS

ty asi nehraješ golf, že? REPORT MELVINS (USA) 13. 10. 2011 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA TEXT APAČKA foto archiv ipecac

„Ty, teta, máme menší problém... Dale potřebuje na zpáteční let do Ameriky Xanax, ale všechno nám sebrali na chorvatských hranicích. Myslíš, že bys ho mohla někde sehnat?“ Byly asi čtyři ráno, den pražského koncertu The Melvins. Po všech čertech jsme pro ně sháněli cartridge do tiskárny, které se v Evropě, jak se ukázalo, vůbec neprodávají, očekávalo se velké časové manko kvůli zadržení v Chorvatsku, blbá nálada z nedostatku drog a fiasko s tranzitem z Krče do Lucerny, jelikož jsme neměli ve Štěpánské ulici zařízený zábor na autobus s přívěsem. No co, prostě k tý trávě ráno seženu ještě nějaký prášky. Drogy jsou základ, takže jakmile se zjistilo, že kamarád kamaráda kamaráda stále provozuje lékárnu, byla polovina všech případných problémů jestli ne úplně zažehnána, minimálně utlumena 0,5 mg účinné látky alprazolamu. Časový skluz se ukázal rychlejší, i tak ale se zábavnou zvukovkou a večeří naplánovanou až po koncertě, což mohla být i výhoda, protože jak se píše na jiném místě tohoto časopisu, hladový vlk nejlíp... trhá. Dvě bicí soupravy na jinak téměř prázdném podiu vypadaly zlověstně. V zákulisí jsem si všimla podivné „středověké“ vestičky velikosti asi 34, než mi došlo, že Melvins jsou možná jediná tzv. normální kapela, která vystupuje v kostýmech. Dlouhé neforemné černé „šaty“ s vysokým límcem a motivem jakýchsi barevných poníků kytaristy a zpěváka King Buzza jsou bezmála legendární, Jared obvykle obléká třpytivé flitry a oba bubeníci nosí šortky a podivné košile. Ta, kterou bych nepřetáhla ani přes hlavu, patřila Coadymu. „Nice suit,“ neodpustila jsem si na jeho adresu. Hrdě se usmál a hlasitě, zřetelně poděkoval jako ve školce. Jiná zajímavá věc, které jsem si u zvukovky všimla, byla skutečnost, že Jaredovy rozpuštěné kudrnaté vlasy jsou MNOHEM OBJEMNĚJŠÍ než Buzzovy. Fakt. Frontmanův šedivý krepatý trademark má konkurenci, a to na vlastním podiu. Snad proto Jared nosí způsobný culík a se svojí blyštivou róbou ladící čelenku. REPORT: MELVINS

Poznámka promotéra pod čarou. Jsem velký fanoušek Jareda a Coadyho alias Big Business (dnes regulérní polovina sestavy Melvins), a když přišla nabídka „udělat koncert Melvins v Praze“, brala jsem jejich samostatné vystoupení před „hlavním pásmem“ večera zcela samozřejmě. Tak tomu dosud bylo na každém turné, navíc lokální předkapela dostala veto hned. A bylo příliš pozdě, když jsem se dozvěděla, že „Big Business vystoupí pouze jako členové Melvins“. Co teď? Mám donutit Jareda, aby mi v zákulisí aspoň akusticky zabrnkal Grounds for Divorce? No nic. Udělali jsme alespoň ten koncert Melvins. I po požití stovek piv zn. plzeň („It’s the best thing ever. No, really. The best.“) měl Dave obavu, že počet sekuriťáků v klubu nebude stačit, takže jsem postávala zkraje podia a pohledem najatého zabijáka sledovala, jestli neodstřelit nějakého divokého fanouška. Pokud jste byli v první nebo druhé řadě, vím o vašich obličejích a gestech všechno. Stagedivoval naštěstí jenom Viktor ze Zkoušky sirén, takže k tomu, abych si narychlo oholila hlavu a vydala se do kotle pacifikovat dav, nedošlo naštěstí ani jednou. Každopádně to byl netradiční úhel; jen pár drinků chybělo, abych si na air guitar zahrála něco od Slayer a cejtila se slavná. Setlist, pokud pominu, že v něm nebylo nic od Big Business, byl šílenej. Zhruba půlka skladeb byla z posledních tří desek, natočených s Jaredem a Coadym, ale zbytek byla nefalšovaná stará škola bahna. Stoner Witch (závěrečná Shevil, At the Stake, Queen), Houdini, Bullhead, po jedné z alb Bootlicker a (Up the Dumper) a „The Bit of Stag“. Nepoznala jsem z toho skoro nic. A představovala jsem si, jak by asi zněly Just as the Day Was Dawning, Another Fourth of July... Ruined a Start Your Digging. Zněly by skvěle, zvuk v Lucerně byl parádní. „Asi zapomněli na moje jídlo,“ povídá Buzz po koncertě a vypadá naštvaně. Dává si salát a odvolává se na objednávku, kde původně byly ještě tři další. Omluvila jsem se a šla pro zbytek; v kuchyni řekli, že si mysleli, že je to omyl. Pokrčila jsem rameny, chvíli počkala, až nakrájí zeleninu, a Buzz mi pak třikrát poděkoval – asi za každý nový salát zvlášť. Jediný konflikt za celý večer a hned to musí být salát! Ale situaci jsme zvládli.

„Jakpakto? To jako že zaplatíte honorář nám a pak zaplatíte, za nás, ještě agentuře? A ona nám ty prachy pošle? Fucking bullshit!“ Bubeník Dale Crover si párkrát potáhnul z brka a nevěřícně kroutí hlavou. „Já jsem nikdy nic nedostal,“ dodává, ale už jen mává rukou a bere do ruky Full Moon, který maloval Jaromír 99. „Buzzi! Hele, to seš ty! Uachacha!“ otvírá na první straně plakát koncertu Melvins. Před jejich odjezdem jsem si ještě na chvíli vzala bokem Coadyho a vyptávala se na novou desku a turné BigBiz. Vypadlo z něj, že do Evropy sami (tj. bez Melvins) nejezdí, jelikož nemají booking agenta, načež Buzz zahlásil, že turné jim může zabookovat Robby, booking agent Melvins, a Jared z gauče zavolal, ať jim dám svoji business card. „Big Business card,“ řehtal se na celé kolo. Nakonec mi Coady, na stránku černobílého Full Moonu s obrázkem Big Business od Jaromíra 99, napsal Robbyho e-mailovou adresu a na zpečetění vítezství i svou. „Guys, you should play the most legendary 007.“ – „We should indeed.“ Jasně, sliby, kecy, blabla, vždyť vím. Ale Big Business na Sedmičce? Nejlepší koncert mýho života. Nekažte mi to. Za zeptání nic nedám, ne? „Děkujem za koncert, teta. Mělas vidět, jak byli nadšení, že spíme u golfovýho hřiště. Buzz je vášnivej golfista, ráno v pět vstane a v sedm už je na greenu, denně!“

*Možná to víte, možná ne, ale kromě vydávání tohoto časopisu pořádáme s k.y.e.o. koncerty. Melvins byli svého druhu milníkem: první velký, skutečně „samostatný“ koncert pro hodně lidí za spoustu peněz. A je překvapivé, že – optikou pořadatele – nebyl o tolik jiný než náhodný klubový koncert na Sedmičce nebo Skleněné louce. Od roku 2008 jich bylo na osmdesát. Ne vždycky to byl „nejlepší koncert našeho života“, ale často jo. Melvins jsou dobrej start k seriálu, který jsme plánovali už dávno. O malých vítězstvích a prohrách, špatných a správných rozhodnutích, radách, jak se nestát promotérem, epických večírcích, o chlebíčkách, kurvách a rokenrolu.

Tohle byl pilot. Příště to vezmem od začátku.

031


XIU XIU 032

TOUR REPO: XIU XIU


TOUR REPO: XIU XIU

033


„vy jste kapela? co hrajete?“ TOUR REPO XIU XIU SUMMER TOUR 2011 TEXT A FOTO JAKUB

Turné uprostřed léta a Xiu Xiu – kombinace, která nejde dohromady. Jestli tahle kapela něco nesnáší, je to moc velké horko a moc velká zima. Z toho důvodu je většina jejich tour buď na jaře nebo na podzim, ale vzhledem k několika festivalovým nabídkám se dala dohromady dvoutýdenní východoevropská šňůra. Takže se spolu budeme poctivě potit v dodávce? Další z věcí, kterou Xiu Xiu nesnáší, je totiž klimatizace. Turné je poslední v sestavě Jamie a Angela. Angela se po prázdninách vrací do školy a naživo budou s Jamiem vystupovat Zack Pennington z Parenthetical Girls a Sam Mickens z The Dead Science. (V době, kdy tohle dopisuju, Jamie oba na prvním americkém turné vyhodil.) 28. a 29. července, Tabačka, Košice

Potkáváme se v Budapešti, ale z logistických důvodů hned míříme do Košic. Koncert je až druhý den, ale nebude od věci snažit se vyspat z časového posunu a ráno se nikam nehnat. Překvapivě jediná místní vegetariánská restaurace je celé léto zavřená; předpokládám, že posádka hospody složená z praštěných makrobiotiků odjela bojovat za svobodu Tibetu. Aspoň podle tibetské vlajky natažené nade dveřma. Dvojice promotérů nás zve na místní specialitu: halušky s bryndzou. Jamie má z bílých krémových pokrmů a omáček hrůzu, takže když mu na stole přistanou miniknedlíčky obalené v bílém čvachtavém sýru, berou ho mdloby. Koncert v klubu Tabačka je solidní start. Nad očekávání přijde asi sto lidí, dostáváme plus minus nejlepší večeři na turné (ne, nejsou to halušky) a promotér se snaží vyměnit kompletní diskografii kapely za litrovou lahev Becherovky.

spíme. Hotel Kyjev je příklad typické a odpudivé totalitní architektury, která třicet let hnila, a pak někdo dostal skvělou myšlenku, udělat hip hotel pro cizince s „unikátní a netknutou socialistickou architekturou“. Slovo „netknutou“ bych zdůraznil. Chodby hnijou, výtah sotva jede a pokoj i po celodenním větrání smrdí, jako by v něm Gorbačov zrovna dokouřil krabičku. Sub Club je údajně kultovní místo, ale ve skutečnosti je to jenom bunkr pod hradem, kde se nedá ani na vteřinu uniknout představě, že vás v něm zavalí. Navíc se do útrob dostanete stometrovým úzkým tunelem, což je naprosto ideální pro nošení hory backlinu tam a zpátky. Publikum je parádní mix gotiků a britpopařů, kteří přišli na diskotéku, která následovala po koncertě. Největší slovenská legenda Klaus si rozloží svoje distro a nenápadně se mi snaží prodat signovanou kopii Morrisseyho alba Year of Refusal. Na merchi mě osloví pubertální smrad z Popradu, položí mi salvu otázek o práci a je evidentní, že mi ji chce vyfouknout.

Dvě nejhorší místa v Bratislavě: Sub Club a Hotel Kyjev. V jednom je koncert, ve druhém 034

2. srpna, day off Krakov

Odpoledne se odpichujeme směr Krakov. V noci po koncertě v Groove Station proběhl útok na bar, drinky, Ritter Sport, lahvinka Jägermaistera a jedna epizoda Curb Your Enthusiasm, takže zdaleka neodjíždíme tak brzo, jak jsme chtěli. Ke všemu všechny bolí hlava a do toho přichází nekonečné polské dálnice a děsné horko. Krakov je na tom, co se počtu otevřených vege restaurací týče, naštěstí o něco líp než Košice, takže panuje klid.

31. července, Creepy Teepee Festival, Kutná Hora

3. a 4. srpna, day off / Zal

Ráno prcháme extrémně brzo a za hranicema nás vítají deštivé Čechy. Angela má depku. Jamie koupí vonítko do auta, které páchne jako rozlitý parfém mojí mámy, je to k nevydržení. Několik následujících dnů si vonítko navzájem cpeme do batohů, což je infikuje nehorázným smradem, co nejde vyvětrat. Krýpko je tentokrát na jiném místě než předchozí dva ročníky a je to o něco lepší, starý dvůr pivovaru má lepší ráz než galerie Gask. Taky se tam dá líp schovat před sluníčkem, což není případ dneška. Po několika zvláštních chill-wave-dronech a good-time-kapelách hrajou Xiu Xiu. Mají perfektní zvuk, což je dobře. Zvučí totiž zvukař, kterému chtěl dát Jamie na prvním pražském koncertě v MeetFactory přes držku.

Ozhidaniya, Petrohrad

1. srpna, Groove Station, Drážďany 30. července, Sub Club, Bratislava

I dneska jsou tady mraky lidí, prodává se hodně desek i triček. Vzhledem k tomu, že jsme v Německu, se neděje nic zvláštního. Chlapík z Erfurtu se dožaduje dodatečného koncertu ve své rodné hroudě na konci turné – ujel mu vlak a stihl jen poslední tři songy. Na koncertě se objevuje i místní legenda Filil a.k.a. Logan McRee, tribal gay porno herec. Chodí na všechny indie koncerty v okolí, tribal kérky má od kotníku až po temeno hlavy. Je pověstný koňskou velikostí. To si ostatně můžu sám ověřit – ráno za stěračem dodávky nacházím tři dývka a spoustu jeho pohlednic. Všechny podepsal a věnoval kapele.

Jediná „západoevropská“ zastávka je v Drážďanech, takzvané chloubě Ameriky. Německo je pro Xiu Xiu asi nejlepší evropská destinace.

V pět ráno jsme na miniaturním krakovském letišti. Čekají nás dva lety a než se dostaneme do Petrohradu, jsem přesvědčený, že lítání je úplně nejhorší způsob dopravy na turné. Polské aerolinky LOT navíc nemají vegetariánské občerstvení a po odstranění šunky z housky tam zbývá jen hořčice a tenký plátek kyselé okurky. Večer v Petrohradě se odtrhnu a v magazinu pořizuju pivo (Sibiřská koruna), německé křenové brambůrky a mentolky Salem! Jelikož je evidentní, že pokud si sednu s pivem někam do parku, přidá se ke mně za chvilku anonymní parťák, rozhodnu se pivo, cíga a chipsy zkonzumovat na schodech před hotelem. Chyba. Za chvilku se mnou pokuřuje paragán Vladimir, ukazuje mi fotky dcery a chce zakalit, prý mě bude zvát. To mi nepřijde jako nejlepší nápad a i přes Vladimirovy protesty prchám. V noci se vykoupu ve vaně rezaté vody. Dle TOUR REPO: XIU XIU


ském festivalu. Béďa mě zasvěcuje do teorie pašování piva do festivalového kempu.

informační tabulky, v koupelně to na závadu není. Ráno propásnu snídani, a to i přes upozornění promotéra, abych nepropásl snídani. Odpoledne mě několikrát prosí, abych se neztratil. Ztratím se asi hodinu poté, co mi prosbu ještě jednou úpěnlivě zopakuje.

7. srpna, Stanice, Žilina

Stanice je můj nejoblíbenější klub na Slovensku. Jasně, „oblíbenej slovenskej klub“ je kategorie sama pro sebe. Stará železniční zastávka s péčí transformovaná na galerii/bar/klub/divadlo. Top místo v Žilině. Dnešek se přesunul z klasického podia v prvním patře do divadelní haly, kterou klub vybudoval z bedýnek od piv Černá Hora. Nekecám. Ale je to moc dobré. Je narváno. Dusno. K večeři slovenská variace na super food. Jsem spokojený. Občas mám pocit, že nás v tomhle Slováci předehnali.

Koncert je v hale s kapacitou tak sedm set. Podle promotéra se prodalo čtyři sta lístků, podle mě je v hale tak dvě stě lidí, ale vzhledem k tomu, že v Rusku jsou indie koncerty oblíbenou pračkou peněz, mírná odchylka mě nepřekvapuje. Promotér je nadmíru akční při prodeji merche, prý bych to sám nezvládl, nikdo nemluví anglicky. Překvapivě, všichni mluví anglicky. Vrcholem večera je testování ruské vodky a pojídaní hranolek! Překvapivě, nejlepší vodka je ta nejlevnější.

8. srpna, KoperGround Film Festival, Koper

5. srpna, Dirty Deal Coffee, Riga

Ranní let je už kolem sedmé; proč vůbec existujou takhle neuvážené lety? Je mi zle. Promotér v Rize má zpoždění a na letiště dorazí až po hodině. Hned po příchodu do haly je mi to jasné: chlapík přesně odpovídá termínu „dude“. Asi jako by nás vyzvedl o dvacet let mladší Dude Lebowski. Klub Dirty Deal je z centra, ale stojí za to. Trošku arty, ale moc příjemný. Je narváno. Na baru mají super drinky. Bloody Mary s čerstvou petrželí. 6. srpna, Off Festival, Katovice

Dnešní let už není taková tragédie. Teda alespoň odlet, kolem oběda. Opět s LOT, v úplně miniaturním letadle. Bojím se, že umřu, fakt. Snažím se to zahnat četbou Hluboké orby, ale nefunguje to. Přestupujeme ve Varšavě, na to samé letadlo. Při přistání v Krakově dostane jeden chlap infarkt a padne s pěnou u pusy. Doufám, že neumřel. Naše dodávka je pořád na stejném místě jako před odletem, a to i přesto, že můj táta věštil, že ji mezitím někdo ukradne. Off Festival je za bukem. Oproti loňsku je jídlo hnusné a v celé backstagi zrovna nefunguje proud. Co je ale důležité: na experimentální stagi proud funguje. Hned po koncertě můžeme vypadnout. Je důležité, že potkávám Křepiho a Béďu, dvě české legendy na jednom polTOUR REPO: XIU XIU

Dnešní přejezd je asi na osm hodin. S Jamiem jsme si koupili cihličku uzeného tofu, Angela ne, protože špatně pochopila cenu 16 eur, která byla za kilo, nikoliv za kus. Takže většinu dne akorát otravuje s tím, že nemá dostatek proteinu. Projet Rakousko napříč je moje úplně nejmíň oblíbená aktivita. Nejnudnější kus země všech dob. Slovinský Koper je zase vzpruha. Dokonce se stihneme vykoupat v moři. Mám strach, že mě rozpíchá armáda mořských ježků, a snažím se nemotorně plavat na mělčině. Do klubu přijedeme pozdě a dostaneme zprda od pasivně agresivního organizátora festivalu. Po standardním setu Xiu Xiu, který má vždycky tři čtvrtě hodiny a je bez přídavku, vyleze organizátor na podium a řekne přibližně: „Děkujeme Američanům za jejich vystoupení. Přišli pozdě, a tak hráli krátce. Komu se to nelíbilo, ať to vyčte jim. Kvůli jejich zpoždění se zpozdí i následující produkce. Děkujeme Američanům.“ Děkujeme těmto Slovincům za to, že nás zabookovali do nejhoršího hotelu koperské periferie, kde bylo nedýchatelno. Vše bylo vyřešeno vytažením matrace na balkon a spánkem pod širým nebem. Děkujeme Slovincům. 9. srpna, Orlando, Dubrovník

Dalších neuvěřitelných osm hodin v autě. Strašné horko. Pamatujete si scénu ze Samo-

tářů, kdy je Jirka Macháček úplně nasračky vyhozený z taxíku a ptá se: „Co to jsou za baráky? To jsou krásné baráky. To je Dubrovník?“ Ptám se promotéra, kudy na pláž? Pošle nás na skalnatý útes smrti. Ptám se promotéra, kde jsou deky a prostěradla na postelích, kde máme spát? Zrovna je dal prát a dneska neuschnou. Ptám se promotéra, proč dělá tenhle koncert, když je evidentní, že sto procent produkce v tomhle klubu je ska a reggae a zdali to dneska bude vůbec někoho zajímat? Nerozumí otázce. Mám závratě z horka a reggae výzdoby. Zvukař taví nejhorší crossover nu-metal. Sleduju výstavku plakátů a hele, před šesti lety tu hráli Dälek. Docela mě překvapuje, že tu ještě nehráli Paramount Styles. Přerušuju zvukařův trip a vnucuju svůj iPod. Klid. Když začne hrát Caetano Veloso, přijde za mnou promotér a prosí, ať to vypnu. „Publikum je v depresi.“ Nechápu, co je depresivního na brazilské bossa nově pro obyvatele jihoevropského města. Konec. Na poslední chvíli bookuju hotel po cestě z Dubrovníku. Vítá nás recepční: „Vy jste kapela? Co hrajete?“ – „Pop.“ – „Hahaha, proč nehrajete něco pořádného, třeba ska?!“ 10. srpna, Place, Rijeka

Dalších neuvěřitelných osm hodin v autě. Strašné horko. Po příjezdu do Rijeky a po setkání s promotérem se ale začínám po delší době cítit bezpečně. Dneska nás nic nečeká, nic neordinérního určitě. Pro Xiu Xiu hodně netradiční koncert. Malý klub, žádné podium, narváno. Po koncertě zastaví Jamieho lokální ožrala: „Podle tvý muziky, co hraješ, bych řek, že seš normální buzik a nemáš kulky.“ Génius. 11. srpna, Sziget Festival, Budapešť

Sziget je něco jako Rock for People, jenom desetkrát větší, ohavnější a nechutnější, a ještě s větší koncentrací buranů než hradecká perla. Okolnosti, za jakých se sem Xiu Xiu dostali, by byly na mnohem delší pojednání. Jediná rozumná reakce, kterou byste měli jako neplatící návštěvník mít, je pokusit se co nejdřív vypadnout. Projet masou ožralých lidí.

Langoše. Lázně. Unicum.

035


rEPORT DEATH FROM ABOVE 1979 (CAN) 7. 10. 2011 O2 ACADEMY BRIXTON, LONDÝN TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO NET

Ve dvou se to lépe táhne. Od Adama a Evy přes Cézara a Kleopatru až k Lennonovi a McCartneymu. Je prostě fajn mít někoho, na koho se můžete spolehnout, svěřit se... případně mu vrazit kudlu do zad. I když se tahle premisa dá aplikovat na jakékoli odvětví lidského konání, v umění to platí ještě víc. A hudba samotná je tenký led. Abyste něco vytvořili s jiným člověkem, musíte se otevřít, sdílet vize a být připravení, že se s nimi ostatní neztotožní. Klasický model rockové kapely rovná se čtyři lidi, čtyři ega narvaná do prostoru dvanáctkrát tři a půl minuty. A historie nás učí, že ve všech slavných čtyřčlenných spolcích se vždy našla silná autorská dvojice, která si pak do životopisu uváděla „hudbu složil, slova napsal“, a každá velká dvojice měla za zády jinou dvojici, kterou nikdo nezná. Upřímně, co vám říkají jména jako Tom Hamilton a Joey Kramer, Paul McGuigan a Tony McCarroll nebo Duff McKagan a Steven Adler. První dva kryjí záda Stevenu Tylerovi a Joeovi Perrymu v Aerosmith a to, že devadesáti pěti procentům populace jejich jména nic neřeknou, jim vynahrazuje, že s kapelou prodali na 150 milionů desek. Druhá dvojice sdílela celá devadesátá léta šatnu s nejnesnesitelnější bratrskou dvojicí na světě a za deset let utrpení s bratry Gallaghery z Oasis se jim prodalo 70 milionů desek. Poslední dva jsou o něco jednodušší (a zřejmě je znáte), společně s Axelem a tím divným chlápkem v klobouku nahráli debut, který, co se prodeje týče, nakonec přepsal statistiky. Guns N’Roses, Appetite for Destruction, bratru 30 milionů kopií. 036

DEATH FROM ABOVE 1979

dva

Legrační na přehlížení rytmické sekce je, že když uděláte písničku jenom za doprovodu kytary a vokálu, můžete tam naplácat třeba padesát stop a sólo vám může nahrát sám Slash, ale bez basy a bicích to bude pořád jenom muzika k táboráku. Jenže iluze čtyřčlenné kapely s vůdčími osobnostmi zpěváka a kytaristy je dnes stejný přežitek jako model tradiční rodiny. Zvláště s možnostmi, které s sebou přinesly moderní technologie, je překvapivé, že to tak nedělají všichni... Mám na mysli muziku ve dvou, ne netradiční rodinný model.

*Death from Above 1979 vznikli v kanadském Torontu roku 2001, zakládající a jedinou dvojici tvoří Jesse F. Keeler a Sebastien Grainger. A jak správně tušíte, ani jeden z nich nehraje na kytaru. Tedy ne že by nemohli, Jesse je typickým příkladem talentovaných zmetků, které od pohledu nesnášíte. Hraje na basu, na kytaru, bicí, klávesy, saxofon a ještě u toho zvládne zpívat a produkovat. Ten typ kluka, kvůli kterému vás holka na večírku poprosí, jestli byste jí nepodrželi skleničku, pak odejde a zbytek večera stráví zavěšena na jeho rtech. Vy pořád držíte skleničku a přemýšlíte, kdy se asi vrátí. Takovým lidem můžete přiznat jejich kvality, ale rádi je mít nebudete. Se Sebastienem je to v bledě modrém, ale ten alespoň neumí na saxofon. Když založili kapelu a dohodli se, kdo na co umí hrát lépe (ne dobře), skončili v pozicích: Jesse – basa a syntetizátor, Sebastien – bicí. Nějakou dobu se prý snažili najít zpěváka, ale nakonec se rozhodli, že ho nepotřebují, a Sebastien za bicími si vzal i mikrofon. Aby mu kolega dokázal, že to může dělat taky, začal zpívat doprovodné vokály. Proč si je oblíbit? Death from Above je vedle Helmet nebo Nine


037


Inch Nails nejlepší jméno na světě, stejně tak úderné jako dokonale vystihující styl muziky, kterou produkují. Pak tu máme úžasný artwork – karikatura obličejů s přimalovanými choboty vyvedená v černé a bílé na růžovém pozadí. Jako film od Davida Lynche, s tím rozdílem, že obal nějaký význam skutečně má. Počítá se, že se stihli rozejít dříve, než začali být trapní, což si obnovením aktivity trochu pokazili, ale mám ještě jeden trumf. Jedenáct písniček, zmiňovaný artwork, úderné jméno, perfektní zvuk, soundtrack ke konci světa. Co je to. Jejich jediná deska. You’re a Woman, I’m a Machine.

*O Death from Above 1979 se říká, že hrají dance-punk, a dá se s tím docela dobře souhlasit, ale rozhodně nezačínejte od začátku desky. Je sice uvozená dvěma tóny piana, ale hned potom se ozve zvuk, který jasně odkazuje k obalu alba, skladba Turn It Out se zvrhne v nelítostný zvukový masakr, vaše hlava je činel, basa vás přimáčkne ke zdi dva centimetry nad bodem, ze kterého byste byli schopni dosáhnout na zem, a takhle si vás podrží dvě a půl minuty. Dá se tancovat, ale musíte se hýbat rychle. Protože když jenom na chvilku zpomalíte, zjistíte, že to bolí. Za třicet pět minut se zpomaluje sporadicky, v mezihrách. Jelikož od vydání desky po rozchod dvojice uplynul jeden rok a deska se neprodávala špatně, rozhodla se firma vymáčknout z úspěšného jména, co to půjde. A tak vyšlo album Romance Bloody Romance: Remixes & B-Sides... A pak se hlína zavřela. Uběhlo pár let a ukázalo se, že projekty, kterým se začali věnovat (MSTRKRFT, Bad Tits, Sebastien Grainger & The Mountains, Femme Fatale, Black Cat #13), to z komerčního hlediska nedotáhnou tak daleko. Bylo třeba srovnat staré hrboly a vyrazit znovu na cestu. Ne že by měli nový materiál, ale pět let je dost dlouhá doba na to, aby ti starší zatoužili zavzpomínat na staré časy a ti mladší zas dohnali kulturní deficit.

*Death from Above 1979 se při plánování turné orientují převážně na severoamerický kontinent, do Evropy jezdí výhradně do Anglie (nebo na festivaly). Zájem londýnských fanoušků si oťukli už v květnu dvěma vyprodanými show v HMV Fóru. A kam jinam než do 038

Brixton Academy, prostoru pro kapely, které jsou příliš velké pro kluby, a příliš malé pro arény. Klub má oproti HMV dvojnásobnou kapacitu, což z matematického hlediska dává smysl: dvakrát dva a půl tisíce je pět tisíc lidí. Z hlediska promotérského je to přeci jenom risk, protože dvakrát vyprodaná show pět let absentující kapely neznamená třetí vyprodanou show pro dvakrát tolik lidí o pět měsíců později. Aby se organizátor pojistil, přilepil k nim The Computers, kapelu, kterou nikdo nezná, a přišlo si ji poslechnout cirka sto padesát lidí. Nevím, jestli jste někdy viděli sto padesát lidí v klubu pro pět tisíc, ale není to nic moc. The Computers zní, jako by Rock & Roll Band Marcela Woodmana začal hrát screamo. A věřte nebo ne, Marcel Woodman by to měl přinejmenším zvážit. The Computers si byli dobře vědomi svojí pozice, a tak se ze svěřené půlhodinky snažili využít každou vteřinu – což znamená, že hráli s vražedným nasazením a snažili se zanechat dojem. Jakýkoliv. Pak se vám může lehce stát, že stojíte pár metrů od podia a přemýšlíte si o svém, až vás z toku myšlenek vytrhne před vámi stojící zpěvák, který se vydal na špacír prořídlým publikem, aby si užil největší prostor, do jakého se kdy podívá. The Computers splnili misi na výbornou, odehráli našlapaný set a dojem zanechali výtečný. Jestliže ve tři čtvrtě na devět hlavou stále ještě vrtala myšlenka, jestli si promotér neukousl moc velké sousto, pět minut po deváté bylo jasné, že vyhrál, protože Academy se zaplnila do posledního místa. Ve čtvrt na deset se Grainger nasoukal za předsunuté bicí postavené tak, aby ho publikum vidělo z boku, Keeler si stoupl proti němu a bez slitování se do toho pustili. S množstvím materiálu, který mají na skladě, se nemusel nikdo bát, že by You’re a Woman, I’m a Machine nezazněla celá. Tajně jsem si myslel, že by bylo hezké, kdyby se začalo jako na desce. A hned se mi sice dostalo, čeho jsem si žádal, avšak v těžko uchopitelné formě. Mix basy a bicích se do prostoru vylil jako kýbl hluku a že se jednalo o Turn It Out, jsem si spíš domyslel. Rád bych teď napsal, že si zvukař uvědomil, co je špatně, zatahal za pár šňůrek a všechno bylo tak, jak mělo, ale lhal bych. I následující trio Dead Womb, Going Steady a Too Much Love trpělo zvukem, ale nebylo by fér

hodit všechno na technika, rámus byl i daní za moc velký prostor. Během Cold War se technici dohodli, že perfektní už to nebude, a tak zvuk usadili na nejmenším možném zlu, což znamenalo potlačení basy a vytažení bicích a zpěvu. Logický krok, ale u kapely postavené na dvou nástrojích to přeci jen bolí. Publikum to neneslo tragicky. Organizátoři podlahu, která se v Brixtonu svažuje, aby bylo vidět i zezadu, na prvních dvaceti metrech od podia vyrovnali. Kdyby se povyk, který se strhl hned od začátku a nezastavil se celý koncert, odehrával na svažujícím se povrchu, diváci v předních řadách by ho zaplatili dráž než dvaceti librami na vstupu. Hudebníci dělali, co umí nejlíp. Grainger zpoza bicích vesele komunikoval s publikem a obligátně se ptal, jestli jsou všichni v pohodě, Keeler s image Sandokana všechno a všechny mlčky sledoval. Mlčky sledoval padesát minut... což bylo trochu strašidelné. Odehráli si svoje a vypadalo to, že je to i baví, tedy pokud se to dá říci o člověku, který vás padesát minut mlčky sleduje. Možná ho to baví, možná vás chce zabít? Napsat, že zazněly všechny hity, je nošením dříví do lesa. Bylo skvělé slyšet Romantic Rights nebo Blood on Our Hands naživo, příště už to může být jenom v reklamě. Mrzelo mě, že nezahráli nějaký cover, protože v jejich nástrojovém obsazení a vlastně i filozofickém pojetí by to byla legrace. Po čtyřiceti minutách plnohodnotného setu (rozuměj desky) přilepili dvě b-strany singlů a bylo vymalováno. Publikum chtělo víc, ale chtít a moct jsou dvě různé věci, protože koncert připomínal spíš akt fyzického násilí než umění. A to byl konec. Grainger se naposledy vysoukal zpoza soupravy, Keeler si naposledy změřil hordu nepřátel – pohledem. A bylo.

*Svým způsobem jsou Death from Above 1979 evolucí moderního rocku. Dělají ve dvou to, na co byli vždycky potřeba čtyři, a dělají to zatraceně dobře. Jejich budoucnost je jeden velký otazník. Nikdo neřekl, že až dokončí turné, vrhnou se do studia, aby uhranuli novou deskou. Keeler, ten vlastně už dlouho neřekl vůbec nic. Možná chce evoluci dotáhnout ještě dál. Jenom si to představte: rockové hvězdy, které nemluví...

Nebe na zemi.

REPORT: DFA1979


pro hrst akciĂ­ 039


JAMIE WOON

recenze B 042 JANE’S ADDICTION; AXE 044 JANE’S ADDICTION (PROFIL); MIPA 046 PERRY FARRELL (PROFIL); JN 048 EFRIM MENUCK; PETR FERENC 050 CHOKEBORE; PEDRO & APX 052 DRC MUSIC; TOMÁŠ BLÁHA 060 JUJU; JAKUB PECH 062 3x A DOST; BRO 058 MASTODON; VÍT HOLEŠOVSKÝ 060 BILL ORCUTT; PETR FERENC 061 SKINNY PUPPY; JAKUB PECH 062 TEX PERKINS; MICHAL PAŘÍZEK 064 JAMIE WOON; TOMÁŠ BLÁHA 666 RETRO: EXTEMPORE; MAD MAX 067 RETRO: FLAMENGO; PETR GRATIAS

040

FULL MOON #19


FULL MOON #19

041


jane says

rECENZE JANE’S ADDICTION (usa) THE GREAT ESCAPE ARTIST (CAPITOL, 2011) TEXT APX foto Leon Pearson

Byli jsme v kině na filmu Drive. On, nadšený, počtvrté. Já jsem u scény ve výtahu, kterou mi líčil jako nejlepší v dějinách kinematografie, zuřila tak, že jsem skoro odešla ze sálu. Po závěrečných titulcích jsem reagovala: „Vážně?“ A on na to odpovídal: „Vážně?“ Později jsem zjistila, že snímek sklízí vysoká hodnocení a obdiv většiny kritiků i diváků, a i když záměr jsem snad pochopila (prozradí ho ostatně úvodní titulky), názor jsem změnit nedokázala. A pak jsme se, trochu z legrace a trochu vážně, hádali. On znovu říkal: „Vážně?“ a já reagovala: „Vážně?“ Dostali jsme se až k tomu, proč si myslím, že nová nahrávka Jane’s Addiction je deskou roku. Kromě několika nesouvislých vět, které by se nedaly nazvat ani chabými, natož argumenty, a slibem, že mu to sepíšu, protože se nad tím musím zamyslet a myšlenky zformulovat, mě nic nenapadlo. Recenzi píšu mimo jiné proto, že její původní autor se omluvil s tím, že se mu album nelíbí. Ještě jsem nečetla ani jednu pozitivní reakci, zato negativním je všude hej a fanouškovská fóra se hemží zklamáním. Chystám se psát recenzi na nejlepší desku letošního roku, kterou nemá nikdo rád, a stavět to na kontrastu s filmem Drive. Tuším, jak to celý bude vypadat. Pro správné uchopení kontextu, v jakém je The Great Escape Artist deskou roku, je dobré vědět, že nejsem žádný fanouškovský začátečník. Naopak, kapely se držím od hlubokých 90. let, kdy jsem poprvé slyšela Jane Says, a většinu desek zachytila v reálném čase. To nebylo tak těžké, jelikož od Ritual de lo Habitual (1990) vyšla, kromě aktuální novinky a několika kompilací, pouze Strays (2003). Skvělá nahrávka! Nebo... ne? 042

Dále jsem, a to až v rámci rešerše, zjistila, že žádná z desek (ani zmíněná Ritual de lo Habitual s hity Been Caught Stealing nebo Classic Girl, kterou jsem považovala za „objektivní“ vrchol nejen kapely, ale i alternativního rocku počátku 90. let) neměla sjednocené vysoké hodnocení. Guru hudební publicistiky Robert Christgau španělské album označil za „fiasko“. Ani nechci vědět, co by napsal o The Great Escape Artist. Spin např. tvrdí, že jde o „uhlazený řev pro rádia, ne tak pro vaše srdce“. Znamená to, že mám místo srdce rádio? To bolí. Uvědomuju si, že novému albu vůbec nepomáhám. Ale zdá se mi fér, abyste věděli všechno. Když jsem poprvé viděla klip k singlu End to the Lies, jen jsem se pousmála nad pózičkama Davea Navarra a uznale pokývala nad formou dvaapadesátníka Perryho Farrella. To se jen tak – kromě Primal Scream – nevidí. Písničku jsem protočila asi třikrát, aby se neřeklo, a zbytek nechala na album. A dobře jsem udělala. Poprvé za dlouhou dobu se stalo, že mi hlasitost sluchátek byla i při nejvyšším výkonu malá. Impozantní zvuk desky mě dostával každých pět minut na kolena. V roce 2011 je to pro mě, přiznám se, zážitek. The Great Escape Artist oficiálně vyšla v půlce října a kromě původního tria Perry Farrell, Dave Navarro a Stephen Perkins se u baskytary vystřídali Cris Chaney (člen reunionu 2001) a Dave Sitek z TV on the Radio. Ten také doplňoval Navarra na kytaru a o jeho dočasném angažmá se Farrell vyjádřil, že je jako „krásná milenka: spím s ní, ale za ženu bych ji nechtěl“. Aby bylo očekáváním učiněno zadost, album nezní ani trochu jako TV on the Radio, zato zní úplně jako Jane’s Addiction. O Navarrovi si nemusíte myslet nic dobrýho, ale když v jednom rozhovoru řekl, že „kapela se vydala úplně novým směrem, přesto zní

stejně, jako vždycky zněla“, asi bych to podepsala. Písničky The Great Escape Artist jsou v jádru primitivní a ve své jednoduchosti silné a zvukově masivní. Začínají o sto kilopondů dál, než kde skončila Just Because z alba Strays. I s průměrně kvalitním ripem s volume doprava a zavřenýma očima si můžete užít představy, že stojíte uprostřed stadionu a průzračný zvuk kapely je přenášen snad mimozemskou technologií. Všechny hlasové efekty, tríčky v masteringu a mixu a malé elektronické lži mají své jméno. Já tomu říkám „efekt Jane’s Addiction“. Nebojím se ani koncertu: dobře nazvučený kopák, vytažený Navarro, na vokál nějaký hall a jedem. Chci tam být, uprostřed, a ječet texty s Farrellem. Vždycky jsem je považovala za uhozené, takže na jejich banalitě mě v roce 2011 nikdo nenachytá. You talk about me so much that I think that you’re in love with me, yea, you do, it’s true man, you’re busted! Podle Farrella se noví Jane’s Addiction přibližují Muse nebo Radiohead, což je nejlepší věc, jakou jsem od předáka zvukem temné, alternativně rockové a rozhodně ne „nedoceněné“ kapely kdy slyšela. Deset skladeb z The Great Escape Artist (včetně brzdy I’ll Hit You Back a „balady“ Splash a Little Water on It) jsou pro mě ani ne deskou, jako spíš zázrakem letošního roku. A Drive nejpitomější film, jaký nepamatuju. A teď: věříte mně, nebo jim? Mezitím, v mejlu od známého, který se po naší poslední schůzce chystal do kina. „Drive je boží! Přesně, jak říká Cliff Martinez, chtěli udělat ,pohádku o Los Angeles‘. Jak bych to popsal? Dej si dohromady retro 80. let, Michaela Manna, buddhismus, celý to postříkej hektolitrama kečupu a dostaneš fairy tale about L.A. Krása.“

Vím, jak to celý vypadá.

RECENZE: JANE’S ADDICTION


043

JANE’S ADDICTION


044 JANE’S ADDICTION


temná strana slunce

pROFIL JANE’S ADDICTION (USA) TEXT MICHAL PAŘÍZEK foto Stacy Olsen

V roce 1987 to vypadalo, že budoucnost tvrdého rocku přichází z Kalifornie. Na západním pobřeží debutovaly dvě kapely a i přes velké rozdíly se právě mezi nimi mělo rozhodnout, kdo bude králem. Nikdo netušil, že budoucí panovník tahá po Seattleu aparáty dnes už zapomenutým skupinám a že ve stejném roce dá dohromady první sestavu, která o pár let později převrátí svět naruby. Zatím se ale poměřovali natupírovaní spratci Guns N’ Roses s deskou Appetite for Destruction, plnou energického, ale poměrně konzervativního rocku, a divná parta za západního Los Angeles, temná stejně jako jejich název: Jane’s Addiction. Jane’s Addiction byli vždycky jinde. Rekrutovali se ze silné skateové komunity a odvrácená strana L.A. jim dodala sexy témata, špinavou image a junkie feeling. Metalické riffy střídaly uvolněné psychedelické pasáže v nejlepší tradici lokálního hippie odkazu, vypjatý vokál Perryho Farrella měl stejně blízko k hardrockovému pozérství jako k funkovému fanfarónství. Nezaměnitelná kytara v rukách Davea Navarra určovala jednotlivé skladby, přestože právě on doplnil trojici Farrell, Eric Avery a Stephen Perkins jako poslední. V roce 1987 musela jejich eklektická hudba nutně šokovat a pozdější vlna crossoveru jim vděčí za zboření hranic, rozhled a odvahu. Dnes už notoricky známá historka o Farrellově závislé spolubydlící jim dodala nejen název, ale i první velký hit. Jane Says zná každý. Ještě před debutem se z Jane’s Addiction stala klubová senzace, labely se o jejich první nahrávku málem popraly, až nakonec vyhrál moloch bratří Warnerů. Nothing’s Shocking dodnes fascinuje jako vyrovnaná a hitová kolekce, která nabízí obrovskou škálu barev a stylů. Málokteré album z oficiální osmdesátkové rockové scény přežilo, ale díky tomu, PROFIL: JANE’S ADDICTION

že Jane’s Addiction z tehdejších měřítek tolik vybočovali, jejich debut nezestárnul ani o minutu. Nadržené hity Pigs in Zen, Had a Dad, Idiots Rule nebo Mountain Song doplňují legrácky Standing in the Shower... Thinking nebo až vaudevillová hříčka Thank You Boys. Jane Says vyčnívá. Nahé nymfy s hořícími hlavami na obalu předznamenaly trvalé problémy s cenzurou. Nejenže kapelu neminula pověstná varovná přelepka matky Goreové, někde dokonce odmítali album prodávat a klip k Mountain Song vysílali na MTV snad jen o půlnoci. Neustálý boj s vrchností o estetiku patří mezi hlavní příčiny prvního rozpadu kapely. Podobně a možná ještě hůř dopadlo druhé album z roku 1990. Výjev z Kámasútry na coveru byl přes čáru a Ritual de lo Habitual vyšel s čistě bílým obalem. Vrchol kapely a fantasticky sevřená devítka skladeb s monumentální desetiminutovou psychedelickou koláží Three Days. Navarro na celém albu doslova čaruje, razantní sound debutu zhutněl do drtivého masivního nátlaku. Hity? Been Caught Steeling, Ain’t No Right nebo No One’s Leaving určitě, ale je zbytečné tak skvěle vygradovanou kolekci bořit. Ritual de lo Habitual patří i k top hudebním zážitkům silného roku 1991 (Nevermind, Ten, Blood Sugar Sex Magik nebo Screamadelica) a mezi vůbec nejlepší rocková alba devadesátých let. Třináctiměsíční turné na podporu desky kapelu totálně rozložilo, propast mezi Farrellem a ostatními se i kvůli postupující drogové závislosti všech zúčastněných závratně prohloubila. Součástí turné byla i účast na putovním festivalu Lollapalooza, Farrellově dítěti. První ročník zaznamenal dnes jen stěží uvěřitelnou sestavu: Nine Inch Nails, Rollins Band, Siouxsie and the Banshees, Butthole Surfers, Violent Femmes, Fishbone, Body Count a Ice-T. A pochopitelně Jane’s Addiction coby headliner. A pak... už toho bylo dost.

Krátký comeback přišel v roce 1997 se sběrným albem Kettle Whistle se dvěma novými písněmi, Fleou na basu a krátkým turné, jež zakončili – jak jinak než rozkolem. Drogová závislost kapelu ještě nepustila ze spárů, na vině byl prý sám Farrell. Čtyři roky střih a další pokus o návrat, tentokrát poněkud trvalejší a hlavně spojený se zbrusu novým albem. Od Strays nikdo moc nečekal, o to překvapivěji zapůsobilo. Skvěle přijatá sbírka novinek, doplněná o několik přepracovaných starších motivů s tvrdým, metalickým zvukem a v produkci věhlasného Boba Ezrina. Na Strays najdeme všechno to, co je na Jane’s Addiction hodno milovat. Tvrdé a úderné hity, psychedelické etudy a úžasnou space atmosféru. Dejte si Just Beacuse, To Match the Sun nebo The Riches. Chybí poživačná lačnost prvních alb, ale jinak za jedna. V domácích kuloárech se tehdy šuškalo o pražském koncertu, ale u drbů i zůstalo. Album z roku 2003 následovalo světové turné, které bylo opět přerušeno. Proč? Trojice Farrell, Navarro a Perkins se znovu rozhádala, Perkins mluvil o „čiré nenávisti“. Vypadalo to na definitivní konec. Asi nikdo nečekal, že se kapela vrátí (opět po čtyřech letech), navíc v původní sestavě. Eric Avery to od roku 1991 ani jednou nevyzkoušel, leč tentokrát se nechal ukecat. Vzešlo z toho turné, krabice cenností A Cabinet of Curiosities a nevyhnutelný odchod Averyho se slovy: „Experiment jménem Jane’s Addiction je u konce.“ Komickou vložkou a vrcholem paradoxu bylo angažmá Duffa McKagana, někdejší opory nenáviděných GN’R. Na temné straně slunce vydržel pouhých šest měsíců. Teprve pak, se staronovým kytaristou Chrisem Chaneym a hostujícím Davem Sitekem z TV on the Radio, se začal psát příběh završený novým albem The Great Escape Artist. Jak dlouho vydrží, nám řeknou následující měsíce, vzhledem k historii bychom mohli vypisovat sázky.

Každopádně metr si nastavte na čtyři roky.

045


046 PERRY FARRELL


one day, more perry farrell

PROFIL PERRY FARRELL (USA) TEXT HONZA NOVOTNÝ foto Joann Stout

„A pak... už toho bylo dost.“ Co uděláte, když se vaše kapela začne z osobních důvodů bortit? Jasně, založíte si jinou. Klidně se stejným bubeníkem, aspoň bude jasné, kdo s kým v původní sestavě nevycházel. Perry Farrell nastartoval Porno for Pyros krátce po prvním rozpadu domovských Jane’s Addiction na sklonku roku 1991. Do party si přizval bubeníka Stephena Perkinse, kytaristu Petera DiStefana a basáka Martyna LeNoblea (který později zaskočil taky u Jane’s). Kariéra byla po albech Nothing’s Shocking a Ritual de lo Habitual rozjetá ve velkém stylu a její náhlé ukončení zanechalo zlomená fanouškovská srdce, takže nové jméno na scéně vyvolávalo velké naděje. Už název, zvolený podle reklamy v porno magazínu, byl slibný. Nahrávku sice dopředu, smluvně a bez dalších otázek zaštítil major, komerční start byl raketový (singl Pets točilo MTV a ani hitparáda Billboard nezůstala bez škrábnutí) a plány převeliké, ale reakce fanoušků na eponymní debut Porno for Pyros (1993), především rekrutů z báze Jane’s Addiction, byly neurčité. Farrell ovšem není hloupý. Na druhou desku Good God’s Urge (1996) naverboval legenPROFIL: PERRY FARRELL

dárního Mikea Watta (Minutemen, fIREHOSE), hostovali Navarro nebo Flea (v té době nahrávali One Hot Minute s Red Hot Chili Peppers) a členové Bauhaus. Ubrali z funky feelingu a začali po troškách přimíchávat etno a „podivné“ exotické rytmy. Perry Farrell byl vždycky tak trochu cirkusák a na Good God’s Urge dokonale propojil rokenrolové dispozice kapely a chuť experimentovat. Lehčí a vzdušnější, zábavnější a o hodně praštěnější než Jane’s Addiction, nakonec se Porno for Pyros trefili do černého. Jejich tažení zastavila rakovina, kterou byl diagnostikován DiStefano, a zamýšlené třetí album nikdy nevyšlo. Farrell vzbudil na sociálních sítích velké očekávání, když napsal: „One day, more Porno for Pyros.“ Mezitím založil se svojí ženou ujetý on/off projekt Satellite Party, se kterým vydal desku Ultra Payloaded (2007). Rozporuplně přijímaná nahrávka hostila na tři desítky hudebníků od Johna Fruscianteho, Petera Hooka z New Order přes Fergie z The Black Eyed Peas až po vysamplovaný vokál Jima Morrisona. Pro fanoušky povinnost (říká se, že Ultra Payloaded je to nejlepší, co vytvořil od Ritual de lo Habitual – s tím ale opatrně), jinak svědectví o nevyčerpatelném arzenálu bizarních nápadů a praní prádla ze společné domácnosti s Etty Lau. Skladbu s Morrisonem, Woman in the Window, Farrell věnoval Tony Blairovi, se kterým se sešel na

slavné venue Downing Street číslo 10. Diskutovali prý o ochraně životního prostředí (Farrell je zažraný environmentalista) a globálním oteplování. „Can you see me standing in my window, can you hear me laughing? Come upstairs, sir, to your room and I will play for you.“ Perry Farrell je prototyp vynikajícího frontmana: charismatický, sebevědomý, provokativní, ve skvělé formě i po těch nejtěžších drogových večírcích. Jeho dospění a zklidnění dokládá oficiální sólový debut Song Yet to Be Sung (2001), ovlivněný kabalou a protkaný elektronikou, se kterou v novém tisíciletí koketuje velmi rád. Spíš než o zahájení nové éry šlo o touhu vyjádřit se jinak, než se očekává od Jane’s Addiction: album Strays, pro které jsou typické Farrellův vokál a Navarrova kytara, vyšlo o dva roky později jako týmová práce, byť Farrell je vždycky nejvíce vidět. Snad je to těmi blyštivými oblečky. Charita (např. spolupráce s Tomem Morellem a Serjem Tankianem na turné Axis of Justice), festival Lollapalooza, jejímž je spoluzakladatelem, a festival Coachella, který svým vystoupením v roce 2001 prakticky zachránil od krachu, hudební hostovačky, projekt DJ Peretz. Krásná žena a dvě děti.

Až mi bude padesát dva, chci být jako Perry Farrell!

047


toho pešek toho pešek

RECENZE EFRIM MENUCK (CAN) HIGH GOSPEL (CONSTELLATION, 2011) TEXT PETR FERENC foto Kyle Watts

Efrim Menuck je „ten z Godspeed You! Black Emperor“ a taky mozek, který stojí za kapelou, která se jmenuje pokaždé jinak, ale vždy jsou tam slova Silver Mt. Zion. Oba jmenované soubory jsou víceméně volné kolektivy, na jejichž albech se informace o autorství a zúčastněných hudebnících odehrává stylem: „Byla tam Iveta, Mirek, Petr, Stáňa, Miloš, Eva s Rourou... sedmnáct přišlo, patnáct odešlo.“ Tahle kouzelnická tajuplnost je žánru post-rock bytostně vlastní: jeho magie spočívá v tom, že všechno vypadá a zní halabala, a přitom je servírováno v dokonalém balení. Retro fotky, rozmazanost, divné záznamy občas paťatých, občas neukotvených a neukončených jamů, interní humor bez vtipu... Kouzlo ve stylu japonského dárku: v Zemi vycházejícího slunce totiž dají na perfektní balení. Prázdná, dokonale upravená krabička je společensky přijatelnější než šperk zabalený do novin. A to mě na post-rocku baví. Konec odbočky: High Gospel je první album, které Menuck vydal pod svým civilním jménem. Konec schovávání v partě, protagonista, autor, hráč na většinu použitých instrumentů je jasný. Znamená to něco jiného než vykročení z pravidel japonsko-škatulkové hry? Kromě potvrzení, že Efrim Menuck je nejen mozkem Silver Mt. Zion, ale i jedním z tvůrčích hlav tajnůstkářů Godspeed You! Black Emperor, počítejme u High Gospel se silným, bolestivě osobním příběhem. Menuckův sólový debut 048

vyšel nepřekvapivě u kanadských Constellation Records na cédéčku i jako „luxusní artefakt“ v podobě vinylu, cédéčka a hromádky tiskovin. High Gospel je, co do zvuku, album vyloženě silvermountzionovské a také na něm několik členů a členek Menuckovy kapely hostuje. Stručný rozvrzaný folk si na něm podává ruce s rozmáchlými jednoakordovými jamy oslazenými psychedelií a easylisteningovými smyčci. Kořením jsou temné tóny elektroniky, třešničkou občasná indolence brzdící tok času: když se v jednom díle seriálu Simpsonovi hraje Chodí pešek okolo, běhá Ralfík Wiggum kolem do kruhu sedících a, nemoha si vybrat, opakuje „toho pešek toho pešek toho pešek toho pešek…“ tak dlouho, až nás přestane zajímat, koho pešek bouchne, a začneme jeho slova vnímat jako na hlásky rozloženou mantru a smějeme se pointě spočívající v oddalování pointy. A Menuck tyhle hrátky ovládá se stejnou virtuozitou jako Ralfík (a jako všichni divadelníci, kteří se na scéně vyžívají ve vyrábění trapných tich; trapných, ale spolehlivě fungujících). Jejich účinek na High Gospel není ale a nemá být komický. Obal alba ukazuje vousatého muže s dítětem, Menucka se synem, texty jsou o nemocnicích (ten nejbolestivější patří dvouminutovému folkovému nářku jen pro hlas a trochu klavíru) a poslední jásavě oznamuje „už nejsem dítě bez maminky…“ Zdá se, že za deskou se skrývá neveselá inspirace a těžká životní zkouška. „Zastavený čas“, zdánlivá nesoustředěnost a halucinační povaha nahrávky

by pak byly krutým zvukovým zrcadlem neschopnosti soustředit myšlenky, roztěkanosti, vyšinutí z útrap. Podobně psychedelicko-existenciální pocit na mě dýchl z četby Zločinu a trestu – a z alba Current 93 a Nurse With Wound Bright Yellow Moon, které vzniklo, když se zpěvák a básník David Tibet ocitl s otravou organismu v nemocnici, kde ťukal na dveře smrti. Halucinace, nevolnost a víra byly přetaveny do sugestivních elektronických koláží, které nelze popsat lépe než anglickým sick. Z Menuckova alba lze pocítit spíš tichou odevzdanost, oči němě upřené k nebi nebo naopak do země, touhu nabídnout při vší rozervanosti něco hezkého. Předposlední skladba, terénní nahrávka Zpěv sýkorek, může být metaforou touhy po návratu spokojené každodennosti. Anebo, vnímáme-li album v kontextu celé Menuckovy tvorby, letmým lynchovským vtípkem: ptáčci na začátku Městečka Twin Peaks, ptáčci na konci Modrého sametu. Vzhledem k tomu, že po sýkorkách přichází osvobozující mantra „Look at my boy/ Look at him smile/ I am no longer/ A motherless child,“ v níž poprvé zazní tóny nefalšované radosti (v čistém rockovém aranžmá), zvěstují sýkorky opravdový happy end. Nebo snad popisují ticho prázdného domu, těhotné očekáváním a obavami? U High Gospel jsem se cítil jako při sledování napínavého dramatu.

Po závěrečné písni mi spadl kámen ze srdce: tak to nakonec dobře dopadlo.

RECENZE: EFRIM MENUCK


049

APX & ADAM MICKIEWICZ


050 CHOKEBORE


o specifikovaných věcech rECENZE CHOKEBORE (USA) FALLS BEST EP (VICIOUS CIRCLE, 2011) TEXT APX & PEDRO FOTO Elsie A. Barton

Pamatujete si na recenzi nového alba Vaz v letním čísle Full Moonu? Nedivila bych se, kdyby ne. Minnesotská legendárně-kultovní klubová senzace, následovnice podobně legendárně-kultovní klubové senzace Hammerhead, kterých si díky silnému vlivu labelu Amphetamine Reptile všiml kromě amerického undergroundu i underground Evropy, nebyla zrovna lepidlem na fanoušky. Nikdo neví proč; jejich desky byly víc než slušné (když pomineme nálepky „legendární“ a „kultovní“, které dostanete automaticky za členství v katalogu AmRep, a netvrdím, že nezaslouženě) a punková estetika i po letech sympatická a ceněná. Chokebore jsou v podobně nedůstojné situaci jako Vaz – nikdo kromě „pár lidí“ ve Francii a Česku je nezná. A co hůř, nikdo se o ně nezajímá. Trochu nadsazuju, ale ne o moc. Původně havajský indie objev, turné s Nirvanou, tři desky u Amphetamine Reptile... a stejně nakonec paběrkují po Evropě, protože v Americe neexistují, a v rámci reunionu pro prachy si říkají o přemrštěné honoráře tam, kde je dostanou (Francie). Frontman objíždí stejná města vlakem se svojí sólovou tvorbou a mimo turné pobývá v bytech svých milenek, rozesetých po celém Starém kontinentě. Škoda je to zejména v roce 2011, kdy je potenciální úspěch na scéně (internetu) limitován tím, jestli umíte nebo neumíte pověsit svoji desku na bandcamp. Termín „neprávem přehlížená“ kapela už není žádné měřítko kvality. * Chokebore. Jedna z nejpopulárnějších kapel AmRepu, která měla šanci oslovit mainstreamové publikum. Skupina se utvořila kolem zpěváka a kytaristy Troye von Balthazara, trvale zde hrají James Kroll (basa) a Jonathan Kroll (kytara). S bubeníky je to složitější: v kapele se postupně vystřídali Johnee Kop, Mike Featherson a Christian Omar Madrigal Izzo, který hraje i v současné sestavě. Sešli se v havajském Honolulu začátkem devadesátých let. A roku 1992 přesídlili do L.A. kvůli lepším koncertním podmínkám. Kapela se uvedla ve velkém stylu. Předskakovali Nirvaně ještě dřív, než vydali debut. MoRECENZE/PROFIL: CHOKEBORE

tionless (1994) je kolekce čtrnácti decentních songů a jejich nálada se pohybuje od veselých svižných popěvků a zadumaných smutných balad, které časem začaly v repertoáru převažovat, až po opravdu rozzlobené punkové vypalovačky. Videoklip k písni Coat je v tehdejších pořadech věnovaných alternativnímu rocku představil širšímu publiku. Následující alba Anything Near Water (1995) a A Taste for Bitters (1996) patří do fondu neopomenutelných nahrávek nezávislého rocku. Zvuk kapely má už jasný tvar, Chokebore se nebojí psát hity a celé je to víc o písni než o hluku a zvukovém ataku. Troy navíc jako jeden z mála frontmanů na AmRepu skutečně zpívá, jeho styl je velmi originální: pohybuje se ve vyšších hlasových rejstřících, nezvykle frázuje a protahuje vokály. Stejně dobře dokáže zařvat, jako by chtěl napodobit Kurta Cobaina v Territorial Pissings. Spíš než agrese je ale v písních Chokebore cítit romantická rozervanost a světobol. Po největším hitu A Taste for Bitters kapela odchází k labelu Punk in My Vitamins. Hledají vlastní styl a snaží se vytvořit něco jako „rockovou baladu bez klišé a patosu“, které se na tento žánr za celá desetiletí nalepily. Ne nadarmo se počítají mezi zakladatele dalšího subžánru: sadcore. Zejména album Black Black (1995) nelze vynechat, je plné krásných zpěvných křehulí jako Speed of Sound, You Are the Sunshine of My Life či Valentine. Po finální desce It’s a Miracle se rozchází. Chokebore si u nás vytvořili slušnou posluchačskou základnu (tedy pár desítek lidí), která i přes jejich oficiální rozchod v roce 2005 trvá/čeká dodnes, spolu s loňským comebackovým koncertem u nás hráli pětkrát. Posledních pár měsíců strávili ve studiu nahráváním nového materiálu, k nemalé radosti fanoušků – od poslední desky totiž uplynulo devět let. Mezitím byl aktivní hlavně frontman Troy von Balthazar, na řadě labelů po celém světě, včetně Číny, vydal množství EP nahrávek a dlouhohrající desku TVB LP dokonce na českém labelu Silver Rocket. Troy po celou dobu své sólové kariéry produkuje silný materiál, vybroušené melancholické skladby, které mohou směle konkurovat tomu nejlepšímu, co vzešlo z produkce lo-fi písničkářů (Iron &

Wine nebo Bonnie „Prince“ Billyho nevyjímaje). Troyovou předností navíc je, že si udržel vlastní tvář a jeho skladby si nespletete.

*Pětiskladbové EP Falls Best vyšlo na 12” vinylu u francouzského labelu Vicious Circle tento podzim a kapela vyrazila na větší podzimní turné. Skvělé na nové nahrávce je, že obsahuje pět skladeb o celkové délce čtvrt hodiny, a další výhodou, že pokud jste fanoušky melancholičtějších poloh kapely v duchu alba Black Black a zároveň sólových desek Troye von Balthazara (především poslední How to Live on Nothing), bude se vám nový materiál líbit. Byť hudebně v lepším případě jen renovují zvukové standardy desek z 90. let a textově je Troy buď rafinovanější, nebo jednodušší (přestože hudební kontext dokáže zázraky, jako básník Troy ve skladbách Awesome nebo Joy příliš nevyniká). Novinka má několik momentů, které, aniž by sázely na efekt nostalgie, připomenou to nejlepší, co Chokebore ze svého arzenálu hořkosladkých a sentimentálních nápadů kdy nabídli. Navíc bez zdlouhavého entrée, rovnou na solar. Playlist koncertního programu to sice nepokryje (a pokud vzpomeneme na poslední pražské vystoupení, jemný a „měkký“ zvuk Falls Best v kontrastu noiserockové show minimálně překvapí) a nadčasovost není doménou žádné krátké desky, ale jako reminder pozůstalým fanouškům funguje Falls Best dobře. Skepticismus (z řeckého slova skeptomai – „pochybuji“) je blízký agnosticismu a nihilismu. Skepticismus navazuje na učení sofistů. První skeptikové ukazovali na relativnost lidského poznání, na jeho formální nedokazatelnost a závislost na různých podmínkách. Běžně se užívá označení skeptik pro osoby, které: 1. mají nedůvěřivý postoj nebo smýšlení o všech nebo specifikovaných věcech, 2. tvrdí, že pravdivé poznání je nemožné, 3. všechno soustavně kriticky posuzují. Zajímalo by mě, jak by dopadl duel zájemců o Chartreuse Bull od Vaz a Falls Best od Chokebore.

Jako superakční fotbal, nebo spíš strašně špatnej basketbal?

051


rECENZE DRC MUSIC KINSHASA ONE TWO (WARP, 2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO GREG WILLIAMS

Jestli existuje v hudebním byznysu jméno, které evokuje termín „workoholismus“, je jím Damon Albarn. Netřeba zmiňovat, že byl frontmanem Blur, jedné z nejlepších britských kapel posledních dvou dekád, ani to, že vytvořil kreslenou popovou senzaci Gorillaz. Přičtěte opery, vedlejší projekty, produkční práce, hostovačky, soundtracky. Zajímavé je Albarnovo období na začátku nového tisíciletí. V roce 2002 vydává desku s názvem Mali Music, na které dává průchod svému okouzlení Mali a Afrikou; ostatně tímto nadšením protknul i poslední desku Blur Think Tank, která vyšla v roce 2003. O pět let později se do Mali vrací, tentokrát za produkcí dvou nevidomých hudebníků Amadou & Mariam, kterým pomáhá s výbornou deskou Welcome to Mali. Není to jen Albarn, komu africký kontinent učaroval: historie podotýká, že když inspirace neví, kam by sedla, zajede na starý kontinent. V roce 2008 se američtí indie popaři Vampire Weekend snažili africkými rytmy oživit skomírající grimasy nezávislé kytarovky a povedlo se jim to na jedničku. O rok později se opačnou cestou vydali hudebníci z Jihoafrické republiky, BLK JKS. Parta s černou krví v těle, která si zamilovala bělošský odkaz na černou kytaru, vydala skvělou desku After Robots, na níž oba světy elegantně protnula. V elektronické hudbě se v poslední době k africkým kořenům velmi explicitně hlásí projekt vesmírných šamanů Stevea Spaceka a Marka Pritcharda Africa Hitech. Název můžeme považovat za oxymóron nebo za sen, který snil Herman Poole Blount aka Sun Ra. A jak dokazují, africká tradice a současná elektronika je velmi funkční syntéza. O tom ví své i Damon Albarn, ačkoliv ten nevkládal Afriku do futuristických konotací. Elektroniku dovezl rovnou tam. Našel jedenáct producentů, pustil je mezi tamní hudebníky a řekl jim, že za pět dní musí nahrát album. Mezi pasažéry, kteří se s Albarnem vezli, nechyběla vysokokalorická jména jako Darren Cunningham aka Actress, majitel labelu XL Recordings Richard Ru052

ssell, Dan The Automator nebo Kwes. Ještě by se slušelo dodat, že nejde o další z Albarnových workoholicko-egoistických excesů a že veškerý výdělek z desky zamíří zpátky do Konga, které, zdá se, bez humanitární pomoci za chvíli jednoduše nebude. A to je hezké gesto, protože tohle není tak docela „charitativní deska“. Nemá hvězdné PR s ještě hvězdnějšími ksichty na přebalu a nikdo tady nebrečí nad peklem Konga. Jediná skutečně globální hvězda je Damon Albarn, který plní roli koordinátora a nikam se necpe. S výjimkou úvodní skladby Hallo, což berme jako plus. Protože více jeho vokálu by z desky dělalo zbytečného pobočníka Gorillaz. Jedenáct producentů, pět dní a jedno album: Kinshasa One Two. Zní to jako šílené podmínky nové televizní reality show a hektičnost je bohužel na výsledku znát. Výborné nápady střídají ty horší, nezáživné jamování zase strhující chaotická rešerše. Někdy se zdá, že jde pouze o zachycení jakéhosi fragmentárního rozehřívání nebo navození kmenové atmosféry, ale například rituální Ah Congo by se mohla zjevit i v akademických žebříčcích. Po skladbách s přívlastkem „optimistické“ následují ty, které by dobře zněly u vykrádání pouštních hrobů. Různorodost je kladná vlastnost, ale musí být celistvá, což se projektu DRC Music ne vždy daří. Přes všechna pochybná „ale“ se jedná o unikátní projekt, který formu „humanitárního alba“ přesahuje právě svým provedením. Proto je škoda, že nahrávání v Kongu bylo tak paušálně omezeno. Ambice z desky jen tečou, ale některé nápady jsou pouze načrtnuté. Na Kinshasa One Two vynikají především konžští hudebníci, kteří mnohdy hrají na podomácku upravené nástroje a jejich zvuk v profesionální produkci tak nabírá na eklektismu. Urbanizace domorodého. Není to exhibice západního světa, ten jen téma „Kongo a jeho hudba“ přibližuje optikou britské nezávislé scény. A proto je přes své nedostatky tak kouzelné. Není to ten typ world music, který byste čekali. Předsudky vůči kmenovosti a zaostalosti mizí ve zvucích budoucnosti. DRC Music přepisuje a revitalizuje tradici konžské hudby.

A Damon Albarn je frajer.

DAMON ALBARN

párty v chýši


053


JUJU 054


deep, trance, no limit

provizací trefně odkazují ke zvratům, kterými hudba této kapely prochází: prohlubování, boření hranic a příklon k hypnotickému hraní.

RECENZE JUJU (UK) IN TRANCE (REAL WORLD, 2011) ŽIVĚ 16. 11. 2011 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA TEXT JAKUB PECH FOTO Shelley Weeks

Během dlouhého turné, které provázelo vydání druhého společného alba britského kytaristy Justina Adamse a gambijského griota Juldeha Camary Tell No Lies (Real World, 2009), si skladby na podiu začaly žít svým vlastním životem. Struktury, které jim muzikanti vtiskli při nahrávání, se začaly drolit a takřka psychedelicky rozpíjet v bluesových kořenech. Zapomeňte na deltu Mississippi, pocestujete mnohem hlouběji: až na africký kontinent. Při koncertech totiž začali (tehdy ještě doprovázeni perkusistou Salahem Dawsonem Millerem) opouštět „západní“, tedy krátkou písňovou formu (danou požadavky rozhlasového hitu) a dali skladbám volný průběh v duchu afrického vnímání (bez)času. Na vlastní čidla jsme je mohli zažít v létě 2009 i u nás na Štvanici, v rámci festivalu Respect. V listopadu máme další šanci. Loni vydal projekt JuJu v obměněné sestavě třískladbové, avšak nikoliv zrovna stručné The Trance Sessions EP. Salah Dawson Miller kapelu opustil a k hlavní dvojici se přidal Martyn Barker z postpunkové kultovky Shriekback (objevil se například i na sólové desce Beth Gibbons z Portishead). Jedná se o věrné zachycení podiové magie, protože se nahrávalo živě, na jeden zátah a bez dotáček. Není tu žádný vyloženě nový materiál, přesto je „malá“ deska svěží. Nalezneme na ní nové verze dvou písní z Tell No Lies – Sahary (tentokrát Deep Sahara) a Madam Mariamy (nyní Mariama Trance), a taky písně Ngamen (s přídomkem „No Limit“) z jejich debutu Soul Science (World Village, 2007). Tituly všech tří skladeb-imRECENZE: JUJU

Letošní novinku In Trance provází další změny. Dvojice Camara a Adams se na desku nepodepsala celými jmény, nýbrž zkratkou JuJu. Na první pohled banální slovní hra s prvními slabikami křestních jmen má ve skutečnosti mnohem zajímavější rozměr. „Juju“ je totiž označení pro západoafrický magický amulet, potažmo mysteriózní proces vedoucí ke zmatení lidí. Ať mi nikdo neříká, že tohle hudební setkání je jen souhrou náhod! Obměnu zaznamenala i sestava – do žil si pustila infuzi čerstvé britské krve skupiny „A“ jako alternativa. Nový muž za bicími je mladý jazzman Dave Smith, který je součástí londýnského spolku Loop Collective (patří sem např. i saxofonista Tom Challenger z Red Snapper). Smith není v interakci jazzu se západoafrickou tradiční hudbou žádným nováčkem, se svým projektem Outhouse Ruhabi natáčel s pěticí gambijských bubeníků hrajících na sabar. Obdobně jako Adams s Camarou rozplétají kořenový systém blues, Smith se vydal zpět po jazzové stopě a ta ho rovněž dovedla do Gambie. Basistu Billyho Fullera, který se Smithem tepe bezchybný podklad na novince In Trance, jsme mohli předloni zaznamenat ve skoro krautrockovém projektu Beak>, za kterým stojí Geoff Barrow (Portishead), ovšem objevil se i na poslední desce Heligoland triphopových soků Massive Attack. A s Justinem Adamsem se Fuller zná ze spolupráce na Plantově desce Mighty Rearanger. Jelikož Adams shledává většinu současné africké produkce přeprodukovanou, což se

paradoxně děje kvůli konkurenceschopnosti nahrávek na Západě, sám razí syrový přístup – ostatně vzešel z punkové scény. Díky nekomplikovanosti se mu v roce 2007 podařilo věrně zachytit ducha pouštní kapely Tinariwen, když produkoval album Aman Iman: Water Is Life. Na In Trance nalezneme dva téměř čtvrthodinové kusy převzaté z předchozího EP, přičemž zbylých pět skladeb vznikalo podobně „prostě“ – během jediné nahrávací session, bez dodatečných overdubů a beze střihů. Kapela, ve které funguje vysokorychlostní telepatie, si to může dovolit. Juldeh Camara tvrdí, že Adamsovi při hraní nazírá do hlavy a vidí melodie, které se chystá zahrát. Juju. Adams má sice bílou pleť, ale když má kytaru v ruce, duši má černou jako bota. Camaru učil mistrovské hře na jednostrunné housle ritti jeho otec a toho učil samotný Džin. JUJU, povídám! Deska je vymíchaná do velkolepého prostoru, který podporuje všepohlcující atmosféru samotné hudby. Jediné, co se s nahrávkou dělo, když muzikanti pustili nástroje z rukou, bylo přidání několika decentních zvukových efektů s citem pro správnou míru. Dvě skladby pořízené při loňském setkání (pouze ve trojici) jsou vzdušnější, kdežto ty zbrusu nové zabydluje Fullerova nekomplikovaná, ale přesná basa, zatímco Smith se za bicími více ohání a vytváří bohatší rytmické struktury než Martyn Barker. Největší vnitřní tah má třetí píseň Djanfa Moja. Nad masivními, neoblomnými základy vlají a proplétají se dva hlasy, jsou to Ju a Ju. Oprýskaná kytara Gibson udává drive a přilévá do ohně blues a punk, zatímco housle ritti nabírají žhavé uhlíky a chvatně jimi črtají do vzduchu virtuózní ornamenty. Souhra těch dvou se postupem času jen zlepšuje...

A začíná být strašidelná.

055


3X A DOST

konečně vyšla Reports from the Threshold of Death.

JUNIUS – REPORTS FROM THE THRESHOLD

OF DEATH (PROSTHETIC, 2011)

UNNA – UŽ BYLO NA ČASE (MAMAMRDAMASO, 2011) FIVE SECONDS TO LEAVE –

- SOUNDSCAPELANDTRACKS (NAAB, 2011)

TEXT BRO FOTO ARCHIV Douglas Ross

Je patnáctého října, poslední dny od rána sjíždím letošní desku Unny, sbíráme se na břeclavské vystoupení Five Seconds to Leave a mimo logistické řešky mi kámoš píše: „Jo a ještě noví Junius. Čéčé, moc nevím po prvním poslechu. Už to není moc post-rock, ani moc Junius.“ Znal jsem zatím dva singly a strašně se na tu desku těšil. Takže jak?, co?, Junius už nejsou Junius? Co mi uteklo? Srandičky stranou, Junius jsou nejlepší kapela na světě. Five Seconds to Leave jsou nejlepší kapela na světě. Unna jsou nejlepší kapela na světě. Vysvětlím. Všechny kapely sleduju dlouho a pravda je, že kdybyste mohli spočítat, kolika vystoupení Unny a Lívanců jsem se účastnil, došli byste k tomu, že obě kapely vedou v mojí pomyslné tabulce návštěvnosti. Junius jsem, logicky, tolikrát neviděl, zato je sleduju už od druhého EP Blood Is Bright (Radar, 2006), tedy od dob, kdy jsem jinak leda řešil, jak se co nejčastěji dostat na chatu do Janovic a zřídit se tam. J-I

Nemůžu z hlavy dostat vystoupení Junius v brněnském Yachtu. Po koncertě jsem byl mírně vykolejený z toho, že to celé znělo, jako byste album The Martyrdom of a Catastrophist (The Mylene Sheath, 2009) pustili nahlas do poskrovnu zaplněného sálu. Tak to bylo precizní; nikoli chladně, ale naživo tak nějak čekáte nepřesnosti, které z každého živáku dělají právě živák. Desku jsem si nicméně oblíbil, a když rok po ní vydali nealbový singl The Time of Perfect Virtue s prohlášením, že je na půl cesty mezi poslední a nadcházející deskou, která bude hudebně i textově osahávat zkušenosti lidí, kteří přežili klinickou smrt, lekl jsem se. Trochu neprávem, po prvním poslechu bylo jasné, že jsem pořád doma. Až letos 056

JUNIUS

josefínko? mám pořád sílu tepat ho (kterým byl inspirován předchozí výlisek) duše po jeho skonu, pak ano, náš svět mu byl dávno malý.

5STL-II

Zoufalství nemůže končit rezignovaností, zoufalství běsní. Kluci z Jindřichova Hradce to moc dobře vědí. Už když jsem je viděl poprvé, říkal jsem si, že by měli vyextrahovat jedno z finále Aronofského Fontány. A tady to teď mám, film se stal součástí projekce živých vystoupení. Naprosto přesně: když se obětuju, chci výsledky, nedělat to zbytečně. U-I

Unna o kvalitách přesvědčují především naživo, s instrumentálním debutovým EP jsem měl celkem vážný problém. Totiž, co si je pamatuju z koncertů, zpívali, a zpěv, jakkoli textově banální („Všechno vychází/ všechno zapadá/ do sebe/ Slunce vychází/ slunce zapadá/ do nebe“ – banální? dám si facku, k upřímnosti by se nikdo neměl stavět jízlivě), k nim jednoduše patří. Uvědomuju si, že tohle je jenom jeden úhel pohledu, a tak jsem nadmíru spokojený s tím, jak dopadla letošní deska: najdete na ní jak instrumentální (rámcové první a závěrečná skladba K hladině a Ke dnu), tak písničky se zpěvy. A jakými – jestli Z kola a 1000 mil od domova nejsou vrcholy alba, pak nevím. Oba zpěváci se střídají: kde jeden umí být melancholičtější, tam zaráží uvěřitelnost vzteku druhého. Fantastické, chce se říct profesionální, kdyby to nesmrdělo patosem, využití dispozic. J-II

Reports from the Threshold of Death je výjimečné album. Kvůli zaměnitelnosti samplů jakéhosi chóru (cestu za světlem na konci tunelu lemuje právě a pouze hudba) nevyznívá celek tak hitově jako předchozí nahrávky, ale jedno platí i nadále: cit pro melodii i harmonii zůstává neměnný a některé nápěvy z hlavy jen tak nedostanete (za všechny A Universe Without Stars). Junius nepatří nálepka post-rock, ne v tom tradičním slova smyslu. Mají výrazné refrény, které se pravidelně střídají se slokami. Jejich zvuk je masivní, riff střídá jen další riff, vše sjednocuje zmiňovaný sbor, a jestli má deska za koncept zmapování cesty Velikovské-

U-II

Písně na Už bylo na čase se přelévají jedna do druhé plynule, každá je přitom rozeznatelná a díky pestré paletě motivů nic nesplývá. Deska svírá, je semknutá a strhuje – názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. Další konceptuální deska? Proč ne, ale doopravdy nám na tom sejde? Riffy a kytarové motivy jsou nápadité a lomcují vším, co se jim postaví do cesty. Kde si basa proklestí cestu do popředí, tam ostatní nástroje jako by najednou nestačily zírat. A na dobrý metal potřebujete dobrého bubeníka. Žehnám. Ekvivalent topení se je příliš zjevný, běsnili byste podobně, řetězy neřetězy. Ale zalykat se vlastním hněvem, nejasně cíleným, a polykat pot, to je jiná. Kopu uvnitř, to je smysluplný světobol prťavého univerza. 5STL-I

Five Seconds to Leave jsou účelně rozvláční a věčně gradující. Katarze fungují současně jako úleva i odměna, což nebývá nutným pravidlem. SoundScapeLandTracks nabídne na šest tracků a každý vámi bude smýkat, dokud neseberete sílu zatnout zuby a hrdě se postavit, čemukoli právě čelit. Skladby jsou bez výjimky instrumentální a upřímně, pro zpěvy v nich snad ani není místo. Ryzí emoce komunikují pouze skrze nástroje. The Turn of the Screw. Zlomy jsou hmatatelné, s užasle zatajeným dechem sleduju, co mi dělá půda pod nohama. Ne, malá, ani dnes podlaha není láva. Žádná nám totiž nezbyla. POST VINUM VERITAS

A závěrem jedna true story, připil bych červeným vínem, ale nepiju. Josefínko, kdo vynalezl žárovku? „Edison.“ A proč? „Abysme nemuseli svítit loučema.“

A pravda je taková, že na soundtracku k Fontáně se měly podílet všechny tři kapely.

RECENZE: JUNIUS, UNNA, 5STL


057


058 MASTODON


pátý element: lov RECENZE Mastodon (USA) The Hunter (REPRISE, 2011) Text Vít Holešovský foto Cindy Frey

Mastodon. Fenomén vracející zázrak ryzí tvořivosti do metalu, nebo „jen“ parta týpků, kteří s upřímnou radostí drhnou svůj rock’n’roll? Nejspíš obojí. Jak si jinak vysvětlit obrovský zápal pro hraní, neměnnost sestavy a uchování svébytného stylu a současně pestrosti nahrávek i jednotlivých skladeb? Jde především o přirozenou sehranost kapely. Vzájemný feeling, díky kterému kapela souzní. Jako by Troy, Brent, Brann a Bill jamovali s elegantní samozřejmostí jediného improvizujícího génia. Přesvědčil jsem se o tom i na letošním festivalu Sonisphere. Navzdory nečitelnému zvuku bylo vidět (a bohužel pouze částečně slyšet), s jakou chutí se do toho Atlanťané opřeli a užívali si každé brnknutí do nástrojů i fanouškovy pozornosti. Druhým specifikem letního vystoupení byla předzvěst chystané novinky: z tehdy stále aktuální Crack the Skye zařadili překvapivě pouze titulní psychedelickou záležitost. Pohled na pařící pětici byl se znalostí DVD Live at the Aragon ve zvláštním kontrastu. Roli sehrálo složení „aragonského“ setlistu, v jehož rámci Mastodon odehráli kompletní Crack the Skye. Na záznamu měl ponor do vlastní hudby spíše meditativní charakter. Tato odlišnost ukázala dvě různé polohy projevu muzikantů a (snad) vyvrátila úvahy o jejich přeceněnosti. Poslech čistě instrumentálního a „temněji“ laděného EP k filmu Jimmyho Haywarda Jonah Hex – The Revenge Gets Ugly, které vyšlo před DVD, naopak vyvolal obdobné dojmy jako vystoupení na Sonisphere – art rock a zasněná atmosféra sedmdesátek šly stranou, do popředí se vrací riff, razance a opravdový metal. Dívejme se na jednotlivá řadová alba symbolicky: Remission představuje oheň, Leviathan vodu, Blood Mountain zemi a Crack the Skye vzduch. Vystižení novinky The Hunter už tak jednoznačné není, důležité však je, že opět věděli, co chtějí natočit – hravou desku. Mastodon výrazně zamávali žánrovým kormidlem už u druhé desky. Na Leviathan oboha-

tili technický sludgecore o specifickou práci s melodiemi a vokály, čímž kapela začala definovat svůj nezaměnitelný styl. Formu dotáhli na Blood Mountain, kde se v dokonalé symbióze potkalo technické riffování, údernost a energie hardcore s koňskou dávkou psychedelie. A na art rockově laděné Crack the Skye dosáhli tvůrčího vrcholu. Pojítek mezi předchozí a aktuální nahrávkou existuje několik, ale hned dvě mají neradostný rozměr. Album z roku 2009 je věnováno památce tragicky zesnulé Brannovy sestry Skye a novinka bratrovi Brenta Hindse, který zemřel na lovu v minulém roce. Náladou spojuje novinku s artrockovým kaleidoskopem skladba Stargasm, jejíž zasněnost na okamžik vyvolá okouzlující atmosféru Crack the Skye. Ale pátá deska Mastodon neobsahuje barevné fluidum ani návaznou výpravnost svého předchůdce. S rockmetalovou lehkostí sází třináct nábojů do zásobníku (patnáct u deluxe edice) a trefuje. Hlavní inspirací se tentokrát stala síla zdánlivé jednoduchosti bigbeatu a „zavedenějších“ metalových forem. U Black Tongue jsem si na moment vzpomněl na atmosféru songu Buried Dreams od britské legendy Carcass (kouzelná rocková sóla kvetoucí melodickým rot’n’rollem dodnes fascinují). Spectrelight dokonce chvíli zněla jako Losfer Words (Big ‘Orra) hraná Iron Maiden v urychlovači částic. Základním poznávacím znakem kapely vždycky bylo umění vytvořit nadmíru chytlavou skladbu bez sklouznutí k podbízivosti (např. Curl of the Burl). Mastodon hrají to, co je momentálně oslovuje a baví, aniž by sázeli na účelovou reflexi trendů, a to se s vydáním novinkové desky naštěstí nezměnilo. Jaké je album The Hunter jako celek? Ne tak soudržné jako koncepční Crack the Skye, ani tak psychedelicky syrové jako Blood Mountain. Novinka je především pestrou melodickou metalovou nahrávkou uznávající historii a její tvůrce. The Hunter je jejich pátý element. Chtějí i nadále lovit – nikoliv však posluchače, ale inspiraci a další způsoby tvůrčího sebevyjádření. Potomci nádherně trhlé geniality Melvins, ZZ Gees i Bee Top nového tisíciletí. Mastodon.

Fenomenální parta týpků.

059


jestli tohle má bejt rock’n’roll...

RECENZE Bill Orcutt (USA) How The Thing Sings (Editions Mego, 2011) TEXT PETR FERENC foto Dolores McLaughlin

Když se noise rocker dá na akustickou kytaru, lze očekávat, že výsledek bude stát za to. Vzpomeňme španělkových sólovek Thurstona Moorea ze Sonic Youth, jejichž drnčení je vše, jen ne čisté, navíc a překvapivě zvukově bohaté. Bill Orcutt, který nedávno vydal How the Thing Sings, je šílenec z podobné líhně. A taky je – třeba jako Jon Spencer – jedním z divochů, na něž po období kraválu přišlo blues. Spencer i Orcutt mají za sebou působení v buřičských bordelech s přirozením v názvu – Jon Spencer v Pussy Galore, Bill Orcutt v Harry Pussy. A nářez obou kapel by se dal označit půvabným slovenským slovem „popičovka“. Harry Pussy bylo trio z Miami a jádro kromě Orcutta tvořila jeho bývalá manželka, zpívající bubenice Adris Hoyos. Ostatní hráči se střídali a Harry Pussy byli často triem se dvěma kytarami a bez basy. Jedním z pravidel hry bylo nepoužívat akordy: každá kytara hrála či hlučela svůj part, mohlo zaznít více tónů najednou, ale mačkat cikánské géčko se nesmělo. Psychoticky hektická hudba kapely s tím nejpitomějším názvem, na který Orcutt přišel, v sobě nesla ducha hardcore, noiseu, beefheartovských propletenců, punku, free jazzu, metalu a podle magazínu The Wire i Yoko Ono. Řev Adris Hoyos, která předtím, než ji Orcutt přesvědčil, aby si to zkusila už s jeho předchozí kapelou Watt, nikdy nezpívala ani nebubnovala, toto přirovnání vcelku ospravedlňuje. (Orcutt toužil hrát s nehudebníky, kteří by „vnesli čerstvý vítr“ do jeho hudebního uvažování a plánů: v tom se Harry Pussy podobají skupině This Heat, která se pro nehudebníka 060

Garetha Williamse rozhodla z podobných důvodů, nebo českému Aktualu, jehož kapelník Milan Knížák – „kolega“ Yoko Ono ze smečky Fluxus – seznal, že lidský materiál, s nímž má pracovat, je sice poměrně nešikovný, ale že takové omezení skrývá nemalý potenciál: takový punk/industrial už u nás v dalších čtyřiceti letech nikdo nespáchal.) Orcutt nebyl žádným začátečníkem, který omlouvá nedostatek zkušeností anarchií. Když Harry Pussy zahájili činnost, hrál už patnáct let a zajímal se o hru takových es jako byli Fred Frith či James Blood Ulmer. „Když Harry Pussy fungovali, nikdo se nezmínil o technice, ani to slovo nepoužil. Lidi si mysleli, že neumíme hrát. Ale technika byla něco, o čem jsem v rámci Harry Pussy vždycky přemýšlel,“ řekl Orcutt Wire. Připomíná mi to způsob, jakým hudební média nakládají s odkazem Captaina Beefhearta. Dočteme-li se o nějaké hudbě, že je „beefheartovská“, jedná se téměř vždy o divokou improvizaci. Přitom Kapitán a jeho kapela dokázali své střepy blues sypat pokaždé stejně a jejich hudba byla do detailu nazkoušená. Když ale bubeník John French pouštěl beefheartovský majstrštyk Trout Mask Replica příbuzným s tím, že tuhle hudbu aranžoval, zeptal se ho bratr: „Tohle že je zaranžovaný?“ Harry Pussy trpěli podobným nepochopením: posluchači neodlišovali jejich organizovanou spoušť od neumětelského bušení bez šance zahrát to podruhé stejně. „Máme nahranou spoustu špatnýho materiálu Harry Pussy,“ řekl Orcutt magazínu Chunklet, „tak snad poznáme, kdy je to dobrý. Některý lidi to slyší a některý ne. Navíc, o čem se bavíme? To jako že když udělám nějakou hudbu a ta nějak zní, na koncertě musí znít

stejně? To je to, co mám chtít od kapel? Aby mi předvedly limity a pevný aranžmá? Jestli tohle má bejt rock’n’roll, pak je rock’n’roll pěkně na hovno.“ Orcutt má dost rozumu na to, aby se nesnažil napodobit autentické blues, a posluchači předává spíš vlastní interpretaci žánru: není žádný Robert Johnson a své místo ve světě blues si potřebuje zdůvodnit. Když se v roce 2009 objevil na hudební scéně po jedenácti letech odpočinku, třímal akustickou kytaru a zkoušel na jejích strunách vzkřísit divokost předchozích hudebních eskapád. Drnčivé souzvuky, slyšitelná „materiálovost“ hry, podivné odmlky a neočekávané akcenty, zběsilost v tempu, lo-fi, bezeslovné vokalizace (prostě si u toho občas zařve nebo zafuní) – taková je i deska How the Thing Sings, kterou, možná překvapivě, vydala značka Editions Mego, kdysi domov výhradně elektronické hudby. Sedm skladeb – nebo improvizací? – bylo nahráno v San Francisku na jaře 2011 a evidentně se nejedná o studiový záznam. Kytara jako by byla v některých částech zvukového spektra ztracena pod „tichem“ prostředí, v němž se nahrávalo: Liviing Room, píše se na albu. Má to být fakt obývák? A ta dvě i? A záhada nad záhady: proč jsou na obalu alba trsátka se jménem zesnulého bílého bluesmana Stevieho Raye Vaughana? Orcutt pokračuje ve hře, v jejímž rámci z nějakých důvodů obaluje svou intimně explozivní hudbu slavnými jmény a tvářemi: na jeho deskách se už objevili Muddy Waters, Jimi Hendrix, Eric Clapton, Chuck Berry, Mick Jagger i Barack Obama.

Třeba i tady hraje Orcutt stejnou hru jako Thurston Moore: ten má na jednom obalu jižanského albína Johnnyho Wintera.

RECENZE: BILL ORCUTT


neviditelná ruka trhu a damoklův meč

Puppy, kteří vzhledem ke svým osmdesátkovým kořenům vycházejí z estetiky digitální syntézy, znějí Download se svým analogovým zázemím dřevněji.

RECENZE SKINNY PUPPY (CAN) HANDOVER (SPV, 2011) TEXT JAKUB PECH

O novém albu kanadských elektro-industrialistů Skinny Puppy se mezi fanoušky mluvilo od podzimu 2009, napínání na skřipec očekávání bylo způsobeno finančními problémy jejich vydavatelství SPV. Kapela, která po poměrně úspěšném předchozím kousku Mythmaker (2007) pocítila tvůrčí zápal, měla sice tou dobou materiál pomalu na dvě desky, ovšem nebylo možné zaplatit vydání ani jedné. Skinny Puppy chtěli dát posluchačům signál, že na ně myslí a vydali se na turné, které příznačně pojmenovali In Solvent See. Když jeli v létě 2010 evropské štace, rozpočet labelu se začal narovnávat a už to vypadalo, že deska je na spadnutí. Avšak termín se posouval, jako když se dychtivě natahujete po kýženém předmětu, ale konečky prstů ho odstrkujete pořád dál. S dvouletým skluzem je album HanDover konečně venku. A protože ústřední dvojice cEvin Key a Nivek Ogre kromě koncertování se Skinny Puppy nezahálela ani s vedlejšáky, sešlo se letos od téhle party materiálu dost a dost. Zpěvák Ogre vydal na jaře unDeveloped, čtvrtý počin pod hlavičkou ohGr, zatímco multiinstrumentalista Key dává do placu rozšířenou reedici poslední desky HElicopTEr svého projektu Download. Ten cEvin Key vydává na vlastním labelu Subconscious Communications, pod který kromě nahrávacího studia a spřízněného spolku muzikantů spadá ohromná sbírka analogových syntezátorů, včetně jednoho „modulárního mamuta“, který si sám sestavil. (Label dokonce začal distribuovat vlastní moduly oscilátorů.) Oproti Skinny RECENZE: SKINNY PUPPY

Zpěvákův projekt ohGr je kmenovým Skinny Puppy mnohem bližší, za což může přítomnost stejného, byť mnohotvárného hlasu, ale také angažmá producenta Marka Walka, který je od comebacku v roce 2000 stálým členem základní studiové sestavy Skinny Puppy. Po sonicky vrstevnatém, experimentálně vystavěném albu Devils in My Details je novinka unDeveloped krokem k jednoduchosti, což je směr, který ohGr momentálně sdílí s domovskou kapelou. Zároveň se jedná o ohledávání vlastní hudební minulosti, nalezneme tu několik ozvěn starého soundu osmé dekády. Název alba unDeveloped odkazuje k tématu nevyvinuté, značně nedokonalé společnosti, ale lze jej vztáhnout i k Ogreho stanovisku, že (umělecké) dílo nemůže být nikdy dokončeno. V kontextu Skinny Puppy a jejich vydavatelských anabází byla tato „neschopnost“ pro kapelu i fanoušky přítomná přímo bolestně. Hlavními motivy HanDover jsou pro Skinny Puppy typická a neodbytná témata kontroly a manipulace, tentokrát nahlížená neveselou optikou mocenské síly peněz. Vděčný terč v podobě George W. Bushe je pryč (při turné v letech 2004 a 2005 prezidenta na každém koncertě popravili), ale jeho historická role vrhá dlouhé stinné echo do budoucnosti. Radost ze změny odezněla a odkryla kocovinu („hangover“) a přetrvávající přítomnost loutkovodiče („hand over“). Ogre skrze sebe nechává promlouvat různé postavy, které líčí všemožnými zvukovými efekty. Podobný přístup sice používá už od samých začátků Skinny Puppy

(taky proto, že je poměrně introvertní), ale nyní mohl zužitkovat čerstvé herecké zkušenosti, které začal získávat v ujetém snímku Repo: Genetická opera! (2008). Při tvorbě textů se přiklonil ke své dětské zálibě v automatickém psaní, a tak jsou významy textů zastřené nánosy sonického make-upu, ale i vrstvami podvědomí, a proto jsou kryptičtější než obvykle. Vokál ke skladbě Brownstone vznikl jako volná improvizace a pan Brownstone se objevuje i ve tvorbě ohGr. Niveka Ogreho prý jeho přítomnost znepokojuje. Že nejsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou. Ačkoliv je cEvin Key magor přes hardware (analogové syntezátory), z desky HanDover je slyšet „měkký“ zvuk softwarového prostředí. Pravděpodobně je to šikovný mix obojího. Pokud někdo vyhlíží agresivní tvář Skinny Puppy, bude nejspíš zklamaný, komu ale sedí „melancholické znechucení nad lidstvem“, přijde si na své. Masivní refrén v druhé písní Cullorblind musí příjemně zamrazit i posluchače, kterého postcomebacková tvorba kapely nebere. Implantování akustické kytary do dalšího kousku Wavy funguje dobře, téměř celá deska je nečekaně křehká a průzračná jako křišťálový servis. Ten ovšem opracovával umělecký brusič sjetý LSD, a plošky tak házejí mnohoznačné odlesky. V rámci zmíněného zjednodušování působí pár skladeb až nejapně – tanečněji laděnou Icktums mrzačí poněkud primitivní basová linka. Celkově ale převládá dojem bravurně kočírovaného elektronického chaosu.

A že nejste schizofrenní, neznamená, že nemáte víc osobností.

061


RECENZE Tex Perkins & Dark Horses (AUS) Tex Perkins & Dark Horses

(Dark Horse/Inertia, 2011)

text Michal Pařízek FOTO Paige Chen

The Beasts of Bourbon byli důležitou kapelou. Ovlivněni The Birthday Party a tradičním rock’n’rollem osekali vizi floutkovského „The Rolling Stones modelu“ až na dřeň. Razantní garážový rock, expresivní vokál, industriální záchvěvy a koncerty na úrovni rituálů. Snad každá (zdaleka nejen) australská kapela od konce osmdesátých let, která se alespoň otřela o garážový zvuk, je řadí k hlavním inspiračním zdrojům. A snad ještě zásadnější než vliv kapely je osoba jejího frontmana. Tex Perkins je charismatická persona, jejíž důležitost pro australský rock je téměř srovnatelná s významem Nicka Cavea. Ego masivní stejně jako talent, buldočí zaujetí, které ho nutí už třicet let vydávat album za albem. Černý hřebec, vůdce stáda, alfa samec. The Beasts of Bourbon bylo společenství vyhraněných osobností, vášnivé osobní střety střídaly časté drogové excesy, ale Gregory Steven Perky „Tex“ Perkins přesto vyčníval. Stejně jako v The Cruel Sea, kapele, kterou od roku 1988 vedl paralelně s The Beasts of Bourbon. The Cruel Sea byli mainstreamově přijatelnější, taky se z nich záhy staly hvězdy první velikosti. V Austrálii hráli v devadesátých letech na stejných stadionech jako INXS nebo Midnight Oil, ale mimo kontinent je znal málokdo. The Beasts of Bourbon živili temnou část Texovy duše, s The Cruel Sea se vyhříval v hitparádách a možná původně jen pro sebe točil akustická alba. V posledních letech je nebývale činný ve všech svých podobách. Poslední z reunionů The Beasts of Bourbon s vynikajícím albem Little Animals sice skončil v roce 2007 (kupodivu hádkou), ale skvělé album popových coverů z osmdesátých let pod hlavičkou Tex Perkins and His Ladyboyz a nepravidelné koncerty The Cruel Sea se počítají. Pro zábavu a jistě i pro peníze objíždí Austrálii s až kabaretním projektem The Johnny Cash Show a letos v srpnu přišlo další z akustických alb pod hlavičkou Tex Perkins & Dark Horses. 062

Eponymní album přináší zklidněnou podobu Texova talentu. Dark Horses se pojmenovali podle jeho druhého sólového alba a letošní novinka je třetím společným dílem. A možná tím nejpovedenějším. Výrazná a vyrovnaná kolekce má velmi vzdušnou a uvolněnou atmosféru. Žádná revoluce, jen jednoduché a skvěle vygradované songy, plné vášně a citu. Každé sólo má svůj účel, každá vyhrávka je na správném místě. Dobrým přirovnáním může být u nás přece jen známější sólová tvorba Micka Harveyho. Zatímco na vůbec ne špatných albech Harveymu nikdy nevychází snaha někdejšího sidemana o roli leadera, Tex Perkins je rozeným frontmanem a i průměrnou píseň svým podáním povyšuje. A když se povede hit, jako třeba v případě skladeb World to Come, Life Gets in the Way, Snakes nebo závěrečné cody Things Don’t Seem So Bad... After All, je to jako rána z děla. Další výhrou jsou samotní Dark Horses. Ve skvěle znějící kapele najdeme třeba Charlieho Owena, který s Texem hraje dlouhá léta a účinkoval na desítkách alb australské scény, nebo písničkáře Joela Silbershera, v Austrálii známého i díky sólové tvorbě. Dark Horses dávají Texovým písním skvěle padnoucí country-bluesový kabát, z každého tónu je znát radost, sounáležitost a pokora. Bez ní by toto uvolněné vydechnutí někdejšího rock’n’rollového nihilisty asi nebylo tak přirozené a účinné. Extatické závody skončily, stres, pnutí a podpůrné injekce vzal čas. Teď přichází poklidný výběh po zelené louce. Pokud se takhle stárne, sem s tím! Pro věrné fanoušky The Beasts of Bourbon bude možná album Tex Perkins & Dark Horses příliš klidné a smířené. Jistě, nedá se pochybovat o tom, že právě tahle kapela byla a je určující a výjimečná, jakkoliv aktuální deska není přelomová. Zklidněná podoba k Texu Perkinsovi patří a pokud se mu v ní bude takhle dařit, dobře. Každý plnokrevník potřebuje volný výklus, každý hřebec si potřebuje vydechnout. A navíc, The Beasts of Bourbon se zase jednou vrátí. Stejně jako kobylky, mor nebo neštovice.

Lidstvo se bez katastrof neobejde.

TEX PERKINS

černý hřebec


063


RECENZE JAMIE WOON (UK) MIRRORWRITING (CANDENT SONGS, 2011) ŽIVĚ 18. 11. 2011 MEETFACTORY, PRAHA TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO Alex May

Ta prokletá anketa BBC Sound Of. Vždycky vypíše pár jmen, které mají drtit nás i naše peněženky, vytvoří kolem nich biblický humbuk, který ve finále zhasne stejně rychle jako naděje našich fotbalistů. Navíc jediný interpret, který byl z posledního ročníku výrazně cítit za naším chrbátem, byl James Blake. O to větší paradoxy přinášejí informace o „tom vzadu“, Jamiem Woonovi. A přitom už od počátku se tahle dvojice komparaci nevyhýbala. Jejich zařazení do finálního žebříčku zmiňované ankety bylo bráno jako definitivní zpečetění nástupu dubstepu mezi mainstreamové blikačky. Blake definoval jednu z postdubstepových variant a vzápětí načrtnul další, zcela odlišnou cestu, na které spojil soul, písničkářství a dubstepové kořeny. Woon to bere podobně, jen přidal na soulovém projevu, ještě víc pročistil undergroundový opar a jeho forma písničkářství je kompatibilní s funkčními pop mechanismy posledních dvaceti třiceti let. Což může znít trochu divně vzhledem k tomu, že se Woon etabloval především díky tradicionálu Wayfaring Stranger (2007), který zremixoval dubstepový bůh Burial v době vydání své výborné druhé desky Untrue. Wayfaring Stranger ve vizi prázdných, deštivých ulic velkoměsta, tedy tak, jak ji s oblibou Burial vystavuje, představoval ryzí esenci lidského a zároveň i toho chladného. Jamie Woon nikam nepospíchal, navíc ne každý se narodí do hudební rodiny, která 064

ho pošle na prestižní hudební školu. Obří vliv na něj měla jeho matka Mae McKenna. Když zrovna nenahrávala staré keltské odrhovačky, dělala doprovodnou vokalistku Kylie Minogue nebo Michaelu Jacksonovi. Setkání Jamieho s Kylie v jeho osmi letech prý patřilo k zásadním a nebylo by divu, kdyby jeho současný statement „vždycky jsem chtěl dělat pop“ měl kořeny právě tam. Woon vyrůstal bez otce a čas strávený ve studiu tak nebyl jen o ctižádosti. Bylo mu šestnáct (1999) a když ho zrovna nebavilo sledovat nahrávání hudby keltského nacionalismu, vzal kytaru a vybrnkával melodie à la Blur a Oasis. Později vyrazil na kytarový workshop do Severní Karolíny, kde se učil hraním písní Joni Mitchell, Nicka Drakea a Johna Martyna. A aby to všechno dávalo smysl, propadl kouzlu Endtroducing od DJ Shadowa a zjistil, že Radiohead jsou něco jako nejlepší kapela na světě. S tímto know-how se vrátil do Anglie na vybranou školu. Brit School v Croydonu. Budovou prošla jména jako Adele, Amy Winehouse, Kate Nash, Katie Melua, Katy B, Leona Lewis anebo Jassie J, vítězka letošní ankety BBC Sound Of. Woon patří do této plejády hned vedle Katy B a jeho jméno by se ve školní kronice mělo skloňovat jako ty ostatní. Dostatečně erudovaný, dostatečně podporovaný, dostatečným talentem obdařený a připravený Jamie Woon konečně vydává debut Mirrorwriting. Pro toto období je důležité jméno Lewis Taylor. Chlápek, který z pojmu „neo soul“ udělal velké téma. Od poloviny osmdesátých let jsme ho mohli slyšet buď pod jménem Sheriff Jack, jako součást

JAMIE WOON

zrcadlí se, line záře

progrockové party Edgar Broughton Band, nebo jako spolupracovníka Gnarls Barkley či The Drivers. Své opravdu zásadní práce vydával pod civilním jménem (Andrew) Lewis Taylor. Stačí srovnat vizuální podobu Taylorova eponymního debutu z roku 1996 a alba Mirrorwriting a je jasné, jak vážně je tato inspirace myšlena. V Guardianu o Woonovi napsali, že je „víc než soulboy v dubstepovém ohozu“. Trefnější definici bych těžko vymyslel. Jeho soulem prošité, jemným vokálem orámované výjevy posledních záchvěvů dubstepového myšlení patří mezi záležitosti, které by měly být pouštěny až s noční oblohou. Mirrorwriting zve na taneční parket, ve kterém se zrcadlí útěk z chladného a hlučného velkoměsta současnosti. Pečlivě prokládá mezery a místa plní uklidňujícím ambientem, přesto si jde za svým cílem – dělat pop. Unifikuje vztah mezi městskou špínou, přetechnizovaným okolím a čistou přírodní esencí. Nemá problém vydat se za zvuku modernismu mezi faunu a flóru jen se španělkou. Jako když vás to doma začne stresovat a po půlnoci se vydáte na uklidňující procházku. Parkem, skrz kluby a po prázdném bulváru domů. Ticho léčí. Nebudete unavení, jen okouzlení. U mladíka Woona máte jistotu, že se může posunout, protože to zdaleka není jen o strhující dvojici singlů Night Air a Lady Luck, v nichž má prsty Burial. Na otázky týkající se srovnání s Blakem, odpovídat nechce. Nedivím se mu.

Je nefér, že všechnu smetanu sbírá jenom James.

RECENZE: JAMIE WOON


065


můj přítel je plesnivý embryo (jan)

RETRO EXTEMPORE (CZ) ŠEL SEM VČÉRA DOMŮ, PŘIŠEL SEM AŽ DNESKA! (SUPRAPHON, 1991) TEXT OLDŘICH KMED

Nejslavnější alternativní rocková kapela v Československu sedmdesátých let. Můžu začít hůř? Mýlím se, když řeknu, že desku vydanou Supraphonem jsme ve Full Moonu ještě nerecenzovali? Na začátku devadesátek jsem poslouchal Visáče, Majkláče, taky Sníženou pracovní schopnost a samozřejmě Thrash the Trash. Ale z celého iniciačního období se mi do tříselných vláken nejvýrazněji zapsali Extempore s jedinou polistopadovou deskou. Dvacet let? Nehraje žádnou roli. Zakladatel a frontman kapely, folkař Jaroslav Jeroným Neduha je zvláštní osobnost, dříve se říkalo renesanční. Malíř, textař, spisovatel, herec, muzikant a skladatel, „ideově závadný“ zpěvák. Na začátku 70. let vzniká původně folkrockové Extempore, které během dvaceti let projde řadou změn. Sám Neduha odchází roku 1976 a přenechává vedení kapely další výrazné personě českého undergroundu Mikoláši Chadimovi, ještě před vrcholnou fází vývoje, deskou Milá čtyř viselců (1977). Deskou... Tehdy tomu říkají „pořady“ a časem se vypracují ve tvůrce svébytných rockových oper s poetickými názvy: Pohřeb funebráka, Azbestový guláš, Stehlík nebo Ebonitový samotář. Neduha už v roce 1973 přehrává s kapelou svou rockovou mši Missu in H v chrámu sv. Martina ve zdi, podivná, zneklidňující religiozita je výrazným prvkem tuzemského undergroundu. V první půlce osmdesátých let pak Neduha emigruje do Rakouska a vrací se až po sametové revoluci, 066

mimo jiné aby obnovil Extempore, kteří nahrávají asi své nejpřijatelnější album – groteskní makábr Šel sem včéra domů, přišel sem až dneska!, nedoceněnou perlu české alternativy. Nedoceněná perla české alternativy, vím, jak to zní. Jako Sorabjiho nekonečné komentáře k Aristotelově spisu O paměti nebo jako doporučující slogan k mastičce na ulcus molle (měkký vřed). Ale ve skutečnosti je vějíř pocitů a emocí daleko širší a prostý bezbarvého intelektualismu. Jistě, humor naznačený v názvech songů Azbestovej guláš, Lopaty, Kopřivový blues nebo Hlava XVII svádí k domněnce, že parta ujetých recesistů se zálibou v konceptech vydala další legrační operetu pro zasvěcené. Když prozatím pominu „odlehčené“ legrácky, jsou tu i vážné, angažované hymny, jakkoliv bych tento text nerad redukoval na vegetariánskou účelovku: „Kolik masa denně sníš, tolikrát jsi k smrti blíž/ pomni, že jsi člověkem a živíš se prasetem!“ Apokalyptická démoničnost Prasárny, jedné z nejsilnějších skladeb, je vzápětí vykoupena titulní písní a celé album je stavěné tak, aby hrálo rozličnými náladami (rzivá harfa pláče uťatými prsty). Kapela se vrací ke svým (rhythm) bluesovým kořenům, chvěje se art i jazz rockem, temná osudovost příznačná pro alternativní rock undergroundu zůstává, ale zároveň je zlehčovaná Neduhovými naivně absurdními texty. Recitativ jako typický stylistický topos a dmoucí prsa sborů (muzikální plnost), ponurá sevřenost hýždí reality a duchovní topor, domorodá přirozenost, která je výsledkem ojedinělých muzikantských dovedností i sehranosti. Album nepůsobí tak organicky jako

komponované pořady ze sedmé dekády, ale takový nebyl záměr. Vím, prog rock je poměrně subtilní a sprostý termín, ale v podání Extempore má kvality světové rockové psychedelie s nezaměnitelným viděním, kde hudební nápady srší v živelném tanci, aniž by zapomínaly na práci s tichem a rafinovanou kompozici. „Když jsou věci promyšlený/ tak nad to není, nad to není,“ Neduhovy texty vykazují klidnou epičnost a specifický humor absurdního, „azbestovej guláš, ten to umí zamotat“, ale nebojí se a není kýčovitý ani při „folkovém“ cajdáku, dojme zkazkou o lovci chlapů, který si namlouvá oběti v proslulém jídelním automatu Koruna, aby si je doma naložil do lihu. Bizarně hravé texty („visí meloun visí/ má ztrhaný rysy“) i jednoduchá hesla o „promyšlených věcech“ udržují mihotavý akcent jinotaje, jenž posiluje i dialogický charakter výtečné skladby Sběrač: „Kde celou noc chodíš?/ Máma se mě ptá každý ráno./ Sbírám noční ticho/ dávám si ho za košili/ bude jednou zapotřebí.“ Dramatičnost nasáklá snadno (ne)pochopitelným humorem. Obveselující rock ztratil hutnou alegoričnost, ale nepošel na síle nebo aktuálnosti. Přesně si pamatuju paniku z domnění, že se mi už nikdy nepodaří sehnat tuhle nahrávku, ztracené kazety bolí. Black Point ji vydali v reedici deset let po původním vydání (i se dvěma tracky navíc). Tak si můžu zvesela notovat a rozvažovat o ironii popěvku „Už nastupují lopaty/ nesou si i krompáčů pár/ obyčejnou prací rukou/ věci vznikaj velmi noblesní...“

Chvála nejednoznačnosti? Jistota neví.

RETRO: EXTEMPORE


vibrace na duši

RETRO FLAMENGO (CZ) KUŘE V HODINKÁCH (SUPRAPHON, 1972) TEXT PETR GRATIAS

Psal se rok 1971, československá společnost stála na prahu 70. let a zmítala se v normalizačním běsnění husákovsko-müllerovské kulturní doktríny, která nemilosrdně potlačovala jakékoliv nezávislé počínání na poli kultury. Hudební scéna ve znamení rockové svobodomyslnosti šedesátek zpívala svou labutí píseň. Producent Hynek Žalčík, zaměstnanec Supraphonu, takřka za pět minut dvanáct prosadil s velkým úsilím do edičního plánu vydavatelství první album pražské rockové skupiny Flamengo. Původní záměr natočit album zpívané anglicky byl kategoricky zamítnut, a tak se pracovalo se zoufalou snahou najít vhodné české texty. Český básník Josef Kainar prošel sítem politických prověrek a jako předseda přípravného výboru Svazu spisovatelů se – coby milovník blues, jazzu a šansonu – jevil jako nevhodnější autor. Hynek Žalčík a zpěvák Vladimír Mišík jej navštívili na dobříšském zámku, kde nemocný básník žil, a pustili mu hrubé skici alba. Třebaže o generaci starší, bývalý hudebník Kainar se dokázal s tématem vyrovnat a napsal sedm vynikajících textů, které lze označit za derivát existenciální poezie. Koncem října 1971 Flamengo vstoupili do studia v Dejvicích poprvé a v březnu následujícího roku byl proces ukončen. Kainar se vydání nedožil, zemřel v listopadu 1971, ale jeho poslední literární opus ho ve světě československého rocku ukotvil natrvalo. Kuře v hodinkách deklarovalo nejen vysokou muzikantskou úroveň a emocionální pěvecké výkony, ale také textovou kvalitu a výtečný zvuk Petra Kocfeldy a Jana Spáleného. Přestože v celkovém soundu Flamenga lze vypozorovat inspirace u zahraničních skupin (Colosseum, Santana, Jethro Tull), podařilo se jim udržet uměleckou nezávislost. Jako by Žalčík tušil, že žádné další album Flamenga už nebude, věnoval mu veškerou vydavatelskou energii.

RETRO: FLAMENGO

Znovu se musím obdivovat instrumentálnímu běsnění saxofonisty, klarinetisty a flétnisty Jana Kubíka, výtečně seřízené rytmické jednotce bubeníka „Erna“ Šedivého a baskytaristy „Gumy“ Kulhánka, kytarovým partům univerzálního Pavla Fořta, dravosti vokalisty a varhaníka Ivana Khunta i výtečnému frázování hlavního zpěváka Vladimíra Mišíka. Významným způsobem desku poznamenali další jazzoví hosté, vibrafonista Karel Velebný a smyčcový orchestr Václava Hybše. Vedle Kainarem textovaných písní slyšíme emocionálně vygradovanou skladbu Stále dál, kterou na Žalčíkův text nazpíval svým dramatickým vokálem Ivan Khunt a vytvořil tak patrně nejryzejší klasickou rockovou skladbu v české historii. Fascinujícím způsobem Mišíkem interpretovaná píseň Rám příštích obrazů znamenala jeden z dalších vrcholů alba, stejně jako podmanivá balada Já a dým s amplifikovaným saxofonem přes wah wah pedál, strhující Kuře v hodinkách, kontemplativní Pár století, agresivně hutné Jenom láska ví kam nebo Doky, vlaky, hlad a boty... Kuře v hodinkách bylo k dostání pouze na objednací lístky a na pultech obchodů se dlouho neohřálo. Kdo neměl „tetu“ mezi prodavačkami, na album jednoduše nedosáhl. Bylo okamžitě rozebráno a žádná reedice se nekonala, protože Šedivý, Khunt a Kubík emigrovali do zahraničí – pádný důvod nechat odplout Kuře v hodinkách do zapomnění. Nahrávka se dočkala triumfálního návratu až v roce 1990 a v remasterované verzi s graficky zajímavým bookletem o osm let později. „Nevadí mi stěny dešťů, ať padám do hrobů. Nevadí, že slepnu v mlhách, já jenom jdu a jdu. O vodu se dělím s hady, ve vlasech mívám sůl. Peklem jdu a eldorády, moře jsem obeplul. Umřel jsem a narodil se, z démantů křesal sen...“

Cítíte to i po těch čtyřiceti letech?

067


ILUSTRACE (VERONIKA VLKOVÁ)

misc. B 070 rozhovor: floex; MAX 075 recenze: floex; LOOMER & MAX 076 ROZHOVOR EMA BRABCOVÁ; LP 078 ROZHOVOR: DAN DUDAREC; MAX 081 LABEL: MINORITY RECORDS; MAX 084 TATTOO: FABIO MORO; LENKA ŠPRYSLOVÁ 088 SOUNDTRACK: DRIVE; DAVO KRSTIČ 090 DOKUMENT: DON’T NEED YOU; O. KAMENICKÝ 092 SLOUPKY

068

FULL MOON #19


FULL MOON #19

069


070


intelektuální sampling / píšu příběhy

ROZHOVOR FLOEX (CZ) TEXT JOSEF PORTMON FOTO VERONIKA VLKOVÁ, Jirka Libánský

Floexe na začátku milénia milovali všechny kluci, kteří se nebáli elektronických slaďáren typu The Cinematic Orchestra, St. Germain nebo Kruder-Dorfmeister. Nu-jazz, downtempo, triphopové náznaky, acid jazz, filmová hudba. Nikomu se u nás nepodařilo vydat tak přesvědčivou debutovou desku jako jemu (Pocustone, 2001), jakkoliv se pak zdálo, že Floex zmizel za svým občanským jménem (Tomáš Dvořák), audiovizuálními performancemi (Živá partitura) a soundtracky ke hrám studia Amanita Design (Samorost, Machinarium). Nejdříve ocenění, kam se podíval, pak únik užšími cestami. Až jednou, o deset let později, Floex a nový materiál na novém labelu – Zorya, Minority Records, 2011. Druhá deska po deseti letech. Ptávali se tě známí: Co pořád děláš, když neděláš muziku? Ptávali a nebylo to příjemné. Naštěstí to trvalo jen prvních pár let, pak už byl klid, lidi si mě všímali méně a byl větší prostor na práci. Desku jsem si přál a velice, ale nápady nepřicházely tak často. Začal jsem se taky učit, jak přistupovat ke kreativitě, a zjistil, že víc než cokoli jiného je to vztah, trochu jako vztah k ženě. Nápady se začaly vracet. Znám to: čím jsem trpělivější, tím víc se mi dostane. Rozumně používaná rutina se smyslem pro náhodu a zdánlivě nešetrný dotek je ve finále víc, než stále stejné postupy... Mám-li mluvit o inspiraci a nápadech, mysROZHOVOR: FLOEX

lím, že člověk ze sebe tyhle věci nemůže ždímat za každou cenu, dostávat se do křeče nebo situací, kdy mu to nedělá radost. Brát si a nic nedávat. Je potřeba dávat vnitřnímu světu místo pro růst. Ani do něj nevkládat tužby, jen nechat věci volně plynout. Důležitý je záměr, jak říká Miloš Dvořáček. Záměr a koncentrace. Důležité bylo si do důsledků uvědomit, že hudbu není možné racionálně uchopit, i když je to ve své podstatě matematika. Chci říct, že když vymýšlím nějaký motiv, snažím se tuhle racionální stránku v sobě vypnout. (Jiná věc je ale přemýšlení o hudební formě, produkci atd.) Je to proud, u kterého je nutné nejdřív uvolnit zdymadlo, a pak řeku usměrňovat. Jak se lišila práce na jednotlivých nahrávkách? Různě. Pocustone vycházel z možností doby, ještě prakticky mimo počítač, ze sampleru Yamaha, kde jsem seskládával jednotlivé elementy. Synťáky, živé nástroje, opracované zvuky z počítače, bicí. Machinarium zas vznikalo hlavně v počítači, jako taková laboratoř zvuků. Zvuky mě inspirovaly k hudbě a naopak. Zorya vychází z akustického jádra. Nahrával jsem skici na piano a klarinet, a když už jsem měl jasno o hudebním obsahu skladby, začal jsem nápady rozpracovávat po „produkční stránce“. Už dopředu jsem si byl jistější v hudbě, odpadly zbytečné bloky a bezradnosti. Akustické nástroje jsou tím pádem přiznanější, nejsou tak dekonstruované a efektované. Začal jsi hrát na bambusovou flétnu šakuhači? Pořád hledám nové nástroje, nemůžu si pomoci. Šakuhači, legendární tradiční japonskou

flétnu, jsem znal ze starých etnických nahrávek Supraphonu. Tam jsem se do jejího zvuku zamiloval, je nesmírně tvárný, má mnoho barev a poloh. Jako kdyby mluvilo nějaké zvíře. Kamarádka jela do Japonska a ptala se, jestli bych nechtěl něco přivést, tak jsem poprosil o flétnu. Je to ale těžký nástroj, takže ho zatím používám dost omezeně. Pocustone a situace poté: cena Akademie populární hudby (spolek, který už nikdo nebere vážně), cena časopisu Rock & Pop (jeden z posledních tištěných nemetalových časopisů u nás), triumf na Dance Music Award (anketa je po smrti, nikdy se jí nepodařilo získat status, o který usilovala). Sleduješ tuzemskou hudbu? Haha, to už je opravdu dávno, dneska je jiná doba. Lidi jsou koncentrovaní do svých hudebních „podkategorií“, ze kterých jde hlava kolem. Scéna je daleko méně uchopitelná, ne tak jednotná, a taky stojí na jiných hodnotách. Já jsem v tomhle konzerva, takže mi trvalo, než jsem pochopil, že těžištěm nemusí být jenom „dobrá hudba“, ale třeba „zábava a sranda“, „performance“ nebo „koncept“. Tyhle kategorie oproti dřívějšku vystupují víc do popředí. Jiní umělci mě oslovují hloubkou, hudebností, originalitou. Proto mám rád Table, Fiordmoss anebo kolegu z Minority Records Dikolsona. Těším se i z nových věcí Juanity Juareze. Mimo elektronickou scénu můžu kapelu Zrní. Pocustone vyšel na Quazi Delict, svého času progresivním labelu. Alvik i Soil koncertují, ale jejich nové nahrávky nikde, i o dalších se psalo jako o velkých nadějích: Juanita Juarez, Bratři Orffové nebo Mythematica.

071


Proč přechod k Minority Records? Náhodou jsme se seznámili s Danem Dudarecem na koncertě Arve Henriksena a domluvili se na vydání Machinaria OST na vinylu. Líbila se mi jeho preciznost a důslednost, na kterou jsem nebyl zvyklý. Zásadním důvodem byl ale výběr hudby, skladba titulů, které na Minority jsou. Přišlo mi, že je tam vnitřní spojitost s tím, co v hudbě momentálně hledám. V názvu nové desky Zorya je prý půlnoční hvězda, slovanská bohyně smrti a znovuzrození, k níž přichází slunce každý večer zemřít – mytologie mi k tobě tolik nejde. I když gamesy zřejmě vytvářejí podivné mytologické univerzum... A co hudba, která stimuluje imaginaci, to už by ti sedělo? Ještě nevím. Jak do téhle definice pasují Machinarium a Samorost – obstojí soundtracky jako hudební alba, nebo samostatné nemají smysl? Kolega a kamarád z kapely Orlak – Jirka Libánský – říká, že lidi potřebují k vytvoření vztahu k hudbě příběh. U Machinaria je to jednoznačné, příběh je v obraze. Co se ke mně doneslo, tak specielně Machinarium lidi rádi poslouchají samostatně, vytvořili si vztah skrze hru. Jak to bude s živým provedením nového materiálu? Klube se naprosto nová kapela. Se mnou je tam bubeník Marián Petržela a mladý klarinetista Jirka Javůrek. Základem jsou duety dechových nástrojů – klarinet, basklarinet, midi klarinet. Klarinet je monofonní nástroj, umí v jednu chvíli hrát jenom jeden tón a člověka to nutí formulovat hudební myšlenku jinak, což je zajímavá výzva pro koncertní řešení. Je to méně „harmonické“ a více „kontrapunktické“. Živé hraní ale bude záležet na tom, jaký z toho budeme mít pocit, my i lidi. Navíc příští 072

rok budu pracovat na novém soundtracku pro Amanitu a taky nechci, aby třetí Floexí deska vyšla za dalších deset let. Kam se poděla Ridina Ahmedová? Ridina se soustředí na svou vizi hudby, která je nepísničková. Nerada zpívá texty a mě to naopak láká a zajímá i do budoucna. Na nové desce se objevila jen v náznacích, Matouš Godík si z toho dělal legraci, že je to takový Wilhelm Scream (slangový termín, který zejména filmoví zvukaři používali pro jeden druh výkřiku a který fungoval jako podpis, jejich značka). Rád bych, aby alespoň takhle figurovala i na další desce!

abstraktního expresionismu šel zcela proti proudu s něčím tak „zpátečnickým“, jako je figurální malba. A zároveň je to jeden z nejoriginálnějších malířů 20. století. Cesta, která se mi líbí. Perlin Noise je o práci s náhodou, která je v elektronické hudbě důležitá. Často se snažíš vytvořit nějaký princip, prostředí nebo improvizuješ s mašinkama a nevíš, co z toho vyleze. Zpětně ty věci tvaruješ, něco v nich slyšíš, jdeš za tím. On takhle popisuje svůj přístup k malbě. Začne náhodnými věcmi a pak v nich něco spatří, z chaosu začne hníst cosi konkrétního, nebojí se riskovat i na samém konci tvůrčího procesu.

Dramaturgie alba – dbáš na to, aby klidné, abstraktní plochy nebyly moc dlouhé, myslíš na posluchače? Ano, tohle řeším, hodně přemýšlím o formách skladeb, o jejich vývoji. Věřím, že je to pro mě charakteristické. Hledám dobrodružnější formy, něco, co nebývá v elektronické hudbě zvykem. Ale jinak skládám lineárně, od prvního taktu po poslední. To se zas tak nezměnilo. Píšu příběhy.

Před pár lety jste s Tomášem Vaňkem dělali Živou partituru, která kombinovala výtvarné a hudební umění. Stejně jako jsem se v době, kdy jsem dělal víc umění, nestíhal věnovat muzice, teď nemám čas na instalace a performance. Ale právě s Tomášem připravujeme návrat Živé partitury, začátkem příštího roku v rámci výstavy, kterou připravují Ševčíkové v NG. Na vyloženě nové projekty ale čas není.

Je nějaký za Zoryou? Ona příběhovost se prohloubila díky spolupráci s Veronikou Vlkovou na pořadu Mikrofontána, který jsme měli na Českém rozhlase a který byl přesně o tom. Odkaz na Zoryu Polunochnayu je spíš v emocích, jako symbol noci, jako když se díváš na měsíc nebo hvězdy. První skladba se jmenuje Ursa Major. K tomuhle souhvězdí je přivázán pes a Zorya ho hlídá, aby se od něj neutrhl a nezničil svět. Slyšíš ten beat, jak se tomu vzpírá?

Jaktože mají dneska navrch muzikanti, kteří jsou zároveň výtvarníci nebo divadelníci? Kazety, Mythematica, Floex, DVA, MIDI LIDI, I Love 69 Popgeju, WWW, Schwarzprior, částečně i Gurun Gurun nebo B4... Lucie Vondráčková. Myslíš v podání Ježíš táhne na Berlín, který přezpíval celou její desku? Mimochodem Ondřej taky studoval AVU. Zajímavý postřeh. Všiml jsem si toho i v jiných zemích, např. v Rakousku. Tam je to hodně cítit, hudba je konceptuálnější a racionálnější (viz Vegetable Orchestra nebo Fennesz). U nás jde o směsici více vlivů, ale hlavně přirozené kreativity a potřeby se projevit, často se vychází z performance (míněno ve výtvarném kontextu). Výtvarníci jsou alternativnější a jinak přemýšlejí. A hudba bývá jen jedna z forem jejich vyjádření.

Spíš mě zajímá Perlin Noise, který vybočuje délkou a vypadá jako předehra k Parléřovi – dokážu si představit delší trip tímhle směrem, tedy ve tvém podání. Perlin Noise je spíš taková zpráva týkající se mého pohledu na kreativitu. Objevuje se tam citát mého oblíbeného malíře Francise Bacona, jehož vnímání kreativního procesu je mi blízké. Ambientní desku jako Floex bych udělal rád, je tu velká chuť, a bylo by to něco jiného než soundtracky pro Amanitu Design. Francis Bacon? Groteskní a krutý malíř, vymknutý. Mě oslovuje v obecné rovině, je zástupcem umělce-solitéra, který v době rozpuku

Floexova hudba svádí k příjemným, ovšem ne trapným pocitům. Přítulná, ale ne kýčovitá. Barevná, ale ne barvotisková. Pracuješ s hudebními klišé? S nepůvodními zvuky? Takhle o tom nepřemýšlím, v hudbě hledám archaické hodnoty – krásu, hloubku, extatičnost. Na druhé straně jsem vodnář, takže mě baví objevovat nové vesmíry, což je ta elektronika. ROZHOVOR: FLOEX

ILUSTRACE (VERONIKA VLKOVÁ)

Řekl bych, že všichni dříve nebo později něco vydají. Proč není jejich tvorba kontinuální? Asi je těžké najít v životě dostatečný prostor. Záleží na tom, co skládáš, ale elektronická hudba obecně není záležitost na jedno odpoledne, a když do toho musíš řešit existenční stránku života, lehce ztratíš kurz. Je tu ještě cesta Ecsona Waldeze nebo Matouše Godíka, kteří se zaměřili na produkci a zvukařinu, ale minimálně u Matouše se, myslím, taky můžeme těšit.


Nikdy tě nenapadlo použít sampl třeba od Matthewa Herberta nebo vokální linku Róisín Murphy? Takhle ne. To je příliš jednoduché. Občas vysampluju starou nebo obskurní desku. Herbert, když už ho zmiňuješ, byl pro mě inspirativní spíš postoji a nápady. Intelektuální sampling? Zajímá tě „pop“? Nebo třeba současná Kubátkova tvorba? Kubátko mi neříká nic, na mě je to hudebně naivní. Nemám problém s žádným stylem, včetně popu nebo metalu. Třeba mě docela baví Beyoncé. Nemusím sice, jak se kroutí a „prodává“, choreografie a všechno okolo je hrozně urputné. Hudebně a produkčně je to ale mnohdy super. Dneska jsem poslouchal její nový singl Countdown a přišel mi originální, a vcelku avantgardní. A v čem? Já vím, je to trochu úlet, možná mi uniká současný vývoj v téhle hudbě, ale mluvím především o produkci. Nicméně kombinace téměř naimanovských dechových partů, na mainstream poměrně těžko uchopitelného rytmu a zvláštní střihové formy je netradiční. Taky mám slabost pro jejího dvorního zvukového inženýra Jaycena Joshuu. Nejvíc mě ale v klipu zaujal srandovní bubínek, který na krku nosí jeden z protagonistů. Chtěl bych ho! Oblíbená metalová deska? Asi tě překvapím, ale jednu oblíbenou metalovou kapelu mám. Jsou to Kayo Dot, vybral bych EP Choirs of the Eye. No jo, jenže to je taky avantgarda. Oni jsou metal asi jako Dead Can Dance world music nebo ty jazzman. Co stylová čistota? Ano, v oblibě mám opravdu spíš věci, které žánr překračují. Nabourávají ho, obracejí vzhůru nohama. Oblíbeným příkladem je dub, což je asi tím, že si děsně potrpí na tradici. Zároveň je v hudebním světě tak zakořeněný, že ho prakticky okamžitě poznáš, takže se s referencemi dá pracovat ve větších náznacích. Můžou to být už jen taková rezidua. Mám moc rád věci od Vladislava Delaye, desky jako Whistleblower nebo Demo(n) Tracks. Jeho pojetí tohohle stylu je opravdu velmi... Originální?

... ulítlý. ROZHOVOR: FLOEX

073


074 ILUSTRACE (VERONIKA VLKOVÁ)


sitzfleisch

RECENZE FLOEX (CZ) ZORYA (MINORITY RECORDS, 2011) TEXT LOOMER & MAXIMHOUSE

„Když to máte celé vymyšlené, už se na tu práci potom těšíte. Už se můžete soustředit na detaily. Ono totiž pustit se do velké hudební formy, jako je opera nebo symfonie, to je jako když stavíte katedrálu.“ (skladatelka Sylvie Bodorová pro Pátek LN) Problém s katedrálou je, že je pro dnešek jaksi předimenzovaná. A fenomén „práce jak na kostele“ se v hudbě nenosí už od 70’s art rocku. S jednou výjimkou, a tou byl boom vědeckosti IDM a žeň toho míň poslechového nu-jazzu na počátku tisíciletí. Od komfortních nu-jazz či IDM funkzig prostor se zplnomocněním lo-fi, resp. zabstrahováním beatu, přesunul ideál od precizních „katedrál“ (Petr Parléř) k „zámku aspoň napůl v ruinách“ (André Breton). Jak do toho zapadá Floex, který celá nultá léta strávil v tvůrčím procesu, s výstupy pouze soundtrackovými? Svět Machinaria, jedné z her, kterou Floex (pod občanským jménem) hudebně vybarvil, je z půlky vybásněná ruina, z té druhé, hravější, je jako temnější vize Břetislava Pojara. To vše s puncem vypiplané enfant terrible. „Poštmistr Cheval snášel 30 let kameny, aby postavil palác svých snů bez jakékoli užitečné funkce, zcela mimo dobovou kulturu, kam ho dohnala výbušná pýcha.“ Floexovi se vyčítá určitá poplatnost době. S vědomím trendových rámců se nabízí, že klavírní riffy a klarinetové vyhrávky jsou jen relikt downtempa. Chybí mu zmiňovaná patina, a sice poutavost recyklovaných origami zástupců labelu Fonal (např. spřízněnému Dikolsonovi se to technologicky daří o poznání líp). Zbroušené hrany v zájmu přístupnější hravosti a výpravnějších gradací jsou ale Floexovým trademarkem, pokud považuRECENZE: FLOEX

jeme za bernou minci Pocustone. Ony rozvolněnější, nepřístupnější polohy prozkoumal právě v soundtrackové tvorbě pro PC hry studia Amanita Design. Pod hlavičkou Floex obrací pozornost zpět k vyprávění příběhů v designových sedacích soupravách. Kořeny jsou jednoznačně přiznané. Šerosvitná Blow Up upomene na Jaga Jazzist, když ještě netančili na Zappově hrobě: táhlé, charakteristicky artikulované dechy jako Michal Šeps na dojezdu. Floex se skutečně nestydí za svou vyhranost, náročnost melodií je přesně to, co jej odlišuje od pachuti laciné elevator music a zároveň přibližuje k pestrosti a sebevědomí Ninja Tune či nedejbože Warpu. Ale Pojar, Trnka, Zeman a PPU velí pojmout chytlavé arpeggio akusticko-kutilsky (Casanova, píseň nasazená do Velké sedmy – další retro stigma?). První liga současných beatů by zvolila tlak na analogové kraut plochy, Floex neztrácí dech(y). „I believe in a deeply ordered chaos.“ A ten je v místním kontextu uspořádaný jinak, podobně jako se liší Trentemøllerův srub a Kersko za mlhou hustou, že by se dala krájet, nadité dánské maskáče M/84 versus český vz. 95. Slovanská bohyně Zorya jako východisko lidové slovesnosti bez Landova perverzního skanzenu. Floex se novým „opožděným“ albem zřejmě nezařadí do panteonu k takovému Neurobeatu, ale rozhodně je to tradicetvorná, úctyhodná dvojka. Nový prostor.

*A přesně takhle musí končit a „vrcholit“ téměř všechny zkazky o Floexově tekuté modernitě a vkusných pohádkách. „Tradicetvorná, úctyhodná dvojka“ (s tušením veškeré nemálo nepřiznané ironie), ale jinde taky „minimalistická“, ale přitom „plná“, materiál „na druhý až třetí poslech“ nebo „bráška na pouti mezi odvrácenými stranami Slunce a Měsíce“. Když řeknu Rákosníček, další citoslovce je „brekot“ nebo „brekeke“? Nadšení se nelze divit a je pravda, že Zorya je

komplikovanější než Pocustone, ale zároveň má velkou dávku epicko-soundtrackového romantismu, aby mozek nemusel dávat bajpás srdci. Zřejmě těžko bych to vysvětloval vyznavači hraničních, antimelodických zvukových výbojů, ovšem co jsme čekali od Floexe, od pohledu hodného kluka z dobré rodiny? Škraloupy se lepí na slova jako zasychající krev na dětské kolínko, někdy je prudký rozdíl mezi artefaktem a jeho slovesnou reflexí. A kdo lže, ten i krade. Že Tomáš Dvořák vypadá jako „Harry Potter říznutý Leonardem Hofstadterem“, neznamená nic víc, než že zpívající právník Pavel Horňák si to chtěl rozdat s Majkou z Gurunu. S odstupem času se mi některé motivy z Pocustone zdají přeslazené a očekávatelné, s klarinetem zacházejí jako s erotickou pomůckou. Jenže Floex nikdy nebyl pro milovníka tvrdého porna, je kompozičně rafinovanější a orgasmicky delší. Stačí si načrtnout Casanovu, neuvěřitelně vibrujícího klarinetovým svalem, pastelové barvy jsou tlačeny do pozadí ostřejší (leč tklivou) trubkou, k papíru patří pastelka, a abyste mohli malovat, nepotřebujete znát abecedu, Floex zachází s ornamentalistikou jako tělo s plícemi. Okamžitě vás zaujme i dramaturgie alba, vyvažovaná až chemicky přesně. Nelze říct, že rychlejší a pomalejší skladby se míjejí v sympatické symbióze (naštěstí), spíš že Floex pečlivě dbá na to, aby emocionální tlak a chvějivé teplo melodií nezabilo pohádku jednostranným dobrem. Proto se může zdát, že po skladbě Petr Parléř album slábne a nenabízí to „pravé“ finále, Měcholup odkazuje k Pocustonovi a Zorya Polunochnaya jen tiše ševelí dojezdem něhy.

Určující dojem k odkazované a budované vertikalitě znamená jediné: hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve (t)mě.

075


ROZHOVOR EMA BRABCOVÁ TEXT LP FOTO ARCHIV EMY

Po vstřícném přijetí eponymního debutu kapely Luno chystáte další desku, tentokrát EP. Už pro ni máte jméno? Název desky zatím neprozradím. Co můžu říct, je, že ji budeme křtít 30. listopadu v Roxy a že obsahuje čtyři skladby. Každá z nich je dílem jednoho z nás, takže to bude pestrá a zajímavá záležitost. Doufám, že se všechno podaří. Jsem moc ráda, že máme Šmityho, který kontroluje a řídí spoustu věcí – říkám to hlavně proto, že mám tisíc a jednu dalších aktivit a bez pomyslného biče nad sebou bych to nezvládla. Takže track Blind a jeho předčasný konec je taky jeho práce? Zrovna toto bylo zamotané… Na jedné straně barikády já, na druhé zbytek kapely, který chtěl, aby se skladba rozjela podobně, jako to děláme na koncertech. Když mi Šmity posílal „rozjetou“ verzi, docela se mi líbila. Pak jsem ji pustila manželovi a ten mi řekl, že se mu z toho chce zvracet. Má tu písničku strašně rád, tak si to vzal poněkud osobně. Od té chvíle se mi z rozjeté verze chtělo taky zvracet, a když jsem to ventilovala v kapele, řekli mi: „Hele, ale vždyť jsi původně psala, že se ti líbí… A kdo vlastně dělá desku, ty, nebo Roman?“ Nastavili mi zrcadlo. Uvědomila jsem si, že když jsem v samém středu tvůrčího procesu, jsem hrozně ovlivnitelná, a od té doby si na to dávám pozor. Nakonec tam je zkrácená verze a na koncertech hrajeme tu „rozjetou“ trochu jinak. Zvracet se mi už nechce. Debut Luno byl na českou scénu nezvykle melancholický. Jsou nové skladby lehčí? Je jasné, že jsme se za ten půlrok, co spolu hrajeme, někam posunuli. Je asi ještě brzy hodnotit, kam přesně směřujeme, ale musím říct, že se snažíme hlavně o to, abychom byli 076

sami sebou a aby nám bylo společně hezky. Asi těžko dokážu posoudit, jestli jsou písničky „lehčí“, protože jsi mě zastihl v divoké konzultační fázi, kdy na nich pořád něco měníme. Na jednu stranu mě to hrozně štve, ale je mi jasné, že se tím posouváme dopředu. Takže ryze kolektivní spolupráce. Něco takového. Práce s více lidma je obdivuhodně osvobozující, ale zároveň hrozně složitá. Logicky vzniká víc konfliktů, než když člověk pracuje sám, nebo třeba nedělá sám, ale určuje hlavní kontury, a ostatní ho poslouchají. Je to i pro mě nové. Dřív jsem se vyhýbala sporům, které k tvůrčímu kolektivnímu procesu patří, ale teď to beru jako přirozenou součást. Na novém EP dělám já hlavně zpěv a melodie, kluci mají pod palcem hudbu a výsledek je takový, jaký je. Postřehl jsem i negativní reakce. Jak se s nimi vyrovnáváš? Záleží na tom, jak moc jsi sám se sebou srovnaný a smířený – já to mám většinou vybalancované, ale když se zrovna něco ostrého trefí do období, kdy jsem rozhozená, tak mě to vykolejí. Nebudu zastírat, že ne. A fakt je, že na některých českých lidech mě mrzí, že si nás zaškatulkovali ne podle hudby, jakou děláme, ale spíš podle jmen, a prostě jsme a priori špatní. Kritika plyne i z toho, že Luno je někde jinde než Khoiba, tvoje bývalá formace. Jak vnímáš ten posun ty? Má vliv i narození dcery? Změnilo se dost věcí. Prvně, jsem daleko stabilnější – mám dítě, mám rodinu, jsem usazená, stojím oběma nohama na zemi, víc než dřív. Navíc jsem momentálně posedlá tím, aby každá situace proběhla korektně – abych přesně chápala, co za určitou situací nebo konfliktem je. Od začátku do konce. Dřív jsem se v tom utápěla, ale teď už vím, co potřebuju. V Khoibě jsem

EMA BRABCOVÁ

až budeme na vrcholu, zase otěhotním

fungovala jinak: byla jsem intenzivně napojená na kolegu a byl to takový zvláštní, nevyrovnaný profesní a kamarádský vztah. Vyčerpávalo mě to také proto, že ten člověk byl pro mě neprůhledný a vůbec jsem tomu, co se ve mně děje, nerozuměla. Teď je to jinak, ale stejně změnu na hudebním poli nedokážu posoudit, nemám dostatečný odstup. Nedá se to úplně popsat, ale člověk obyčejně v rámci tvůrčího procesu vypíná mozek. Prostě nepřemýšlí. A tak je to dobře. Pročistila jsi komunikaci. Ta hraje zásadní úlohu. Abys to nechápal špatně: pořád se dostávám do stejných situací jako v Khoibě, ale už se nestahuju do kouta. Když si lidé umí říct, o co jim opravdu jde, a povznést se nad své představy o „ideální“ formě, posune je to. Navíc v Luno už máme všichni něco za sebou, takže to jde snáz. Jaký myslíš, že bude výsledek? Jaký je tvůj cíl? Já bych asi fakt chtěla hrát venku. Někdy si říkám, že ve srovnání s tím, co se do Čech vozí za kapely, jsme vlastně dobří. Něco pravdy na tom musí být, říká to i manžel. (smích) Druhým dechem dodávám, že když se podívám, jak málo pro Luno momentálně dělám, vůbec se nedivím, že to jde pomalu. S Khoibou se nám to podařilo, ale s Luno se to zatím nějak nedaří. Mám spoustu neuspořádané ohnivé energie – proto mám taky tisíc dalších aktivit, kterých se těžko vzdávám. Je ale fakt, že jeden krok už jsem udělala. Vyměnila jsem kurz hry na kytaru za dodatečnou hodinu zpěvu a musím říct, že se mi to osvědčilo. Zvlášť v době, kdy nahráváme. Ale k tomu cíli… Chtěla bych si zkusit hrát měsíc v kuse, koncertování se nedá se zkušebnou srovnat! Nedávno jste absolvovali workshop s francouzským producentem J. P. Mathieum. Jakou roli pro vás hraje podiová prezentace? ROZHOVOR: EMA BRABCOVÁ


Myslím, že nám to hrozně prospělo. Neustále mi opakoval, že je v pořádku být na podiu tak nějak uzavřená ve svém kruhu, ale že je nutné z něj v průběhu koncertu vystoupit a komunikovat s lidmi kolem. Něco jim dát, jinak je to nezaujme. Můj problém je, že mám někdy pocit, že by tam lidi vůbec nemuseli být – nejsem ráda zavřená ve své ohrádce, ale zároveň nevím, jak se dostat ven. Na tom budu muset ještě pracovat. Dalo by se říct, že se těch lidí bojíš? To možná taky, ale spíš nevím, co by se tam mělo odehrávat. Jsou chvíle, kdy cítím, že mezi mnou a publikem funguje jakási interakce, ale jsou momenty, kdy přemýšlím o tom, proč to nefunguje. Přemýšlení vyvolá další proces a už to jede. Vlastně si vůbec nejsem jistá, jestli by se mi kapela s takovou zpěvačkou líbila. Na jakýkoliv videozáznam Luno se koukám skrz prsty. Na druhou stranu, mnoha lidem se tvé soustředěné vystupování líbí. K hudbě, kterou hrajete, se klid a usebraný projev hodí. Klid? Nejsem ani trochu klidná. Často na koncertech cítím takovou tenzi, že se to skoro nedá vydržet. (smích) Klid zažívám asi jenom ve spánku. A když jsem sama v lese. Proto ses přestěhovala z Prahy na venkov? Bylo v tom mnoho dalších důvodů, ale můžu říct, že jsem tam daleko spokojenější. Nedokážu si představit, že bych poslední dva roky strávila někde jinde. Křivoklátsko, dům dvě minuty od lesa, vlastně les skoro na zahradě. Úplně jiná kvalita života. Tam se cítím doma. Podmínky pro rodinu jako dělané. Určitě. Plány jsou následující: až budeme s Luno na vrcholu, zase otěhotním.

Ale víš, jak je to s těmi plány… ROZHOVOR: EMA BRABCOVÁ

077


SERIÁL LABELY & ROZHOVOR DAN DUDAREC (MINORITY RECORDS) TEXT MXM FOTO ARCHIV MINORITY REC.

Prohlédněte si tuzemská hudební vydavatelství, většina z nich se soustředí na české kapely, a když řeknu lokálního záběru, nemusí to mít negativní nádech, jakkoliv takové adjektivum nese zprávu o dosahu. Dan Dudarec své Minority Records zaměřuje na experimentální výboje téměř výhradně zahraniční provenience, ale v poslední době se vrací i k českým muzikantům. Proč Floex vydává na Minority, si můžete přečíst na jiném místě, ale má pravdu: perfekcionismus, rozvaha a pevný úsudek. Nemůžu říct, že by mě při rozhovoru s Dudarecem napadlo slovo „kamarádský“, na druhou stranu po masérovi taky nežádám, aby mi sahal na zadek. Naše komunikace začínala asi takhle: „Díval jsem se na tvé otázky a nevěřím vlastním očím!“ Já zase poslouchal desky a nevěřil vlastním uším. Vydavatelé bývají flegmatičtí, hloupě velkorysí, nezodpovědní nebo lehkomyslní, naivní i omezení. Tenhle je přísný jako hodinky, aniž bych mluvil o chladném kalkulu nebo vypočítavosti. Odstup a promyšlenost. Minority Records – zakládáš si na tom, že vydáváš minoritní muziku, nebo to znamená něco jiného? V podstatě tomu tak je, líbí se mi myšlenka zakladatele newyorského vydavatelství 12K, Taylora Deupree, jenž tvrdí, že je pro něj důležité vést vydavatelství jako malé, bez ambicí stát se velkým. Jedině tak je možné kurátorsky udržet katalog konzistentní bez přijímání kompromisů i v době sníženého zájmu o fyzické nosiče. Taylor Deupree je se svou osobitou teorií uváděnou do praxe a požadavky na uměleckou práci něco jako Steve Albini pro alternativně rockovou scénu – dá se to tvrdit? Neřekl bych, podle toho, co jsem v poslední době četl o Albinim, se mi zdá, že právě on musí kompromisy přijímat a je svolný ke spolupráci s kýmkoli. 078

Co je pro tebe rozhodující pro vydání alba? Můžeme se bavit o měřítkách kvality, nebo v tom není nic objektivního? Stylový rozsah od noise rocku až po ambient není obvyklý. Většinou rád vyhledávám alba prověřená časem, jako tomu bylo v případě Milieu Plus švédských Tape či Aix Giuseppe Ielasiho. Snažím se vybírat alba s podobnou hudební estetikou, poslouchám je intenzivně několik měsíců a poté řeším vydání s producentem alba či vydavatelem. Zmiňovaný stylový rozsah je přirozený, daný vývojem a zvyšujícím se věkem. Nehledal bych v tom něco mimořádného či neobvyklého. Dokážeš si představit, že bys vydal terénní sběry japonského metra nebo tovární industriál? Nebo tohle už je za hranou? Je možné, že i terénní či industriální nahrávky můžou být zajímavé pro vydání, v mém případě však spíše ve fragmentované formě s následnými úpravami a doplněním určitých akustických a elektronických hudebních forem. Tuzemské labely se většinou soustředí na náš „trh“, mají spočítaný odbyt a ví, co je reálné, na cizinu se neohlíží, vydávají především české kapely nebo ty alespoň převažují. Ty to děláš opačně – daří se ti? Problémem lokálních kapel je, že se nekonfrontují se zahraniční scénou (až na výjimky typu Gurun Gurun), tím pádem nehrají na zahraničních festivalech, nejsou přizvané ke kolaboracím a vrcholem jejich snažení je role předskokana před vystoupením zahraničního umělce v Praze. Je sice prima, že intenzivně koncertují po Česku, včetně účastí na letních festivalech, ale to může být zajímavé pro vydavatele soustřeďující své aktivity pouze na naše území. Spolupráce se zahraničními producenty a kapelami je zajímavá i z hlediska většího ohlasu světové fanouškovské základny. Dá se říct, že většinu z oslovených producentů jsem přesvědčil ke spolupráci, někteří mi ji nabízejí i sami.

DAN DUDAREC

jednohlasně: simplicity

Ale Floex není typem umělce, který by hodně koncertoval. Floex připravuje živá vystoupení u nás po osmi letech, počínaje koncertem 27. října v pražské Akropoli, a právě díky soundtracku k Machinariu s celosvětovým ohlasem ke konfrontaci se zahraničními producenty a kapelami již dochází. Pokud mám správné informace, nejdále je spolupráce s anglickými Hidden Orchestra, kterým remixoval skladbu z alba Night Walks a ta vychází 7. listopadu na EP Flight na jejich domovském labelu Tru Thoughts. Snad dojde i ke spolupráci s Brucem Cawdronem z Esmerine a Godspeed You! Black Emperor. A když se podíváš do bookletu aktuálního alba Zorya, zjistíš, že i zde došlo ke kontaktům se zahraniční hudební scénou. V první fázi Minority Records jsi vydal několik zdejších kapel, ale pak jsi začal hledat venku. Už nebylo s kým spolupracovat? Poslední česká kapela byli OTK (2003), pak až Tomáš Dvořák (2010). Pokud si správně pamatuji, někdy v roce 2003 jsem ukončil vydavatelskou činnost (a později ji opět obnovil) a posledním titulem před pauzou byli právě OTK. Šlo o období, kdy mě začala zajímat instrumentální akustická hudba ve spojení s terénními nahrávkami a různými elektronickými ruchy, také glitch a podobné „hudebně-nehudební“ projevy. I to bylo důvodem poohlížení po projektech a seskupeních v zahraničí. Spolupráce s Tomášem Dvořákem začala po koncertě Arve Henriksena, kde nás představil náš společný kamarád Aleš Černý z Muteme. Probírali jsme s Alešem současnou situaci české elektronické hudby a dostali se k Floexovi, když jsem řekl, že jeho album Pocustone je jedním z mála českých, jež pravidelně poslouchám, a podotkl, že bych rád jeho případné nové album vydal. Tomáš Dvořák, Amanita Design a Minority Records – spojení se ukázalo jako fenomén, velký trhák v herní scéně se odrazil i v prodejnosti soundtracku, vyšlo několik vinylových edicí. ROZHOVOR: DAN DUDAREC


079


Když hledáš věci, které tě oslovují, sleduješ časopisy? Nebo blogosféru? Čas od času pročítám časopisy The Wire nebo Signal to Noise (ten již bohužel vychází pouze jedenkrát ročně), z webových magazínů Tiny Mix Tapes, Vital Weekly. Avšak nejlepším zdrojem informací o nových titulech jsou weby spřízněných vydavatelství. Jak vypadá komunikace s potenciálními položkami katalogu? Upřednostňuješ osobní styk s kapelou? Veškerá komunikace se odehrává po síti formou e-mailového dopisování, k osobnímu setkání dochází až později, ale v některých případech k němu ani nedojde. Na začátku jsi kooperoval se Silver Rocket. Je praktičtější řídit si všechno sám? Kooperace na společném titulu je fajn a mám za to, bez přehánění, že jsme s klukama ze Silver Rocket vydali zásadní kytarová alba českých kapel na přelomu tisíciletí, a jsem za to velmi rád. V současné době úzce spolupracuji s 12K a aktuálně připravuji vydání vinylové edice alba A Static Place Stephana Mathieu. Půjde o signované dvojalbum na barevném vinylu s rozkládacím obalem o počtu 155 číslovaných kusů. Z českých vydavatelství spolupracuji s Quazi Delict, kterým zajišťuji distribuci. S Klangundkrach tě spojuje postava Thomase Bonvaleta, který figuroval pod hlavičkami Cheval de Frise a L’Ocelle Mare. S KLaNGundKRaCH mě pojí kromě Thomase Bonvaleta i jméno Sindreho Bjergy. Rád bych se s nimi v budoucnu opět setkal u nějaké společné, nejlépe vydavatelské aktivity. Jak teď vypadá trh, co se týče médií? A proč vyšli The Tall Ships (On Tariffs and Discovery) jen jako download? Jediným aktuálně zajímavým médiem je vinyl s vloženým download kuponem pro stažení 080

alba v digitálních formátech. Obecně se dá říct, že vinyl je nejvyhledávanějším fyzickým nosičem se vzrůstající tendencí i v České republice. Původně jsem u alba On Tariffs and Discovery také uvažoval o vinylovém formátu, nakonec ale zvítězil digitální download, ze strany distributorů bohužel nebyl o vinylové album The Tall Ships zájem. Label je předpokládám nadšenecká záležitost, která tě neživí? Vydavatelstvím se neživím, zároveň se nejedná o filantropní projekt. Většinu dne strávím coby IT aplikační konzultant. Nedávno jsem vedle Minority Records zprovoznil produkční službu jménem Vinylla Media, zajišťující výrobu vinylových nosičů ve špičkové kvalitě a v nízkých nákladech. Myslíš něco jako kluci z XVINYLX? Lisování v Loděnicích, nebo venku? Přesně tak, jedná se o podobnou službu, avšak příprava master disků a samotná výroba probíhá ve smluvních masteringových studiích a lisovnách v Německu. Německé společnosti jsou v těchto službách preciznější a nemají problém s lisováním od 99 kusů, jež právě nabízím. Pod řadou nahrávek Minority Records jsi podepsaný jako ten, kdo dělá cover design. Profesní vlohy, nebo to je z čistě praktických důvodů? Před lety jsem se velmi zajímal o typografii a grafický design a v případě vinylových reedic titulů 12K mám úplnou svobodu v přípravě designu obalu LP, což je pro mě další důležitá možnost sebevyjádření. Je to v souladu s Deupreho vydavatelskou premisou „Simplicity. Anti-Design“? Rozhodně je to v souladu se zmiňovanou jednoduchostí, spíše tedy s minimalismem, o kterém se Taylor vyjadřuje jako o středu celé své práce. Středobodem obalů 12K je vždy Taylorova fotografie s využitím minimální textové sazby v bookletu. Velmi podobný přístup mají i v německém jazzovém vydavatelství ECM. Chápete podobně i pravidlo „Never try to be perfect. Beauty is imperfection“? Z tebe totiž čiší zarputilý perfekcionismus, na druhou stranu každé pravidlo je třeba chápat v určitém kontextu (ne)doslovnosti...

Jednohlasně: Nechápeme!

ROZHOVOR: DAN DUDAREC

COVER ALBA THE TALL SHIPS

Fenoménem bych nazval spolupráci Tomáše Dvořáka a studia Amanita Design Jakuba Dvorského, toto spojení dokázalo vytvořit obrovskou celosvětovou komunitu fanoušků jak her Samorost 2 a Machinarium, tak i jejich soundtracků. To způsobilo, že jediná barevná vinylová edice Machinarium Soundtrack byla rozebrána 14 dní před vydáním, a nešlo pouze o fanoušky z evropských zemí. Alba všech edicí jsem rozesílal mj. do Jižní Koreje, Singapuru, Kazachstánu, Japonska, Brazílie, Nového Zélandu atd.


major is nothing

SERIALABELS: MINORITY RECORDS TEXT ZORA OLOMOUC FOTO ARCHIV mr

Minority Records jsou typem labelu, jehož prizmatem nejsou nutně tuzemské kapely a projekty, ani aktuálnost, natož vstřícnost trhu k jednotlivým stylovým varietám. Aktuálnost není měřítko, pokud vám jde o kvalitu, styl zas není určující, pokud bažíte po vnitřním spříznění a přiléhavém pocitu z hudby. Pak je možné vydat „staré“ album na vinylu (Aix Giuseppe Ielasiho) nebo vykutat demo nahrávku táborského skeletu (Waave a jejich Killing Highway). Dan Dudarec a Minority Records jsou jako „podivuhodný kouzelník“. Téměř třicet releasů. Počáteční etapa v souručenství se Silver Rocket (Point, Gnu, Waave, C, OTK), kterým jsme se věnovali v jednom z minulých dílů. Pak pauza, hledání a sondy do světové experimentální scény (od post-rocku ke zvukovým kolážím), neustálý důraz na výtvarnou stránku médií. V posledním období se vrací k českým jménům, objevují projekt Dikolson, do celého světa vystřelují Machinarium OST a jsou u toho, když jeho autor, Tomáš Dvořák, konečně oprašuje značku Floex. Jen idiot by chtěl být majoritou. ZVUKOVÉ STAVENIŠTĚ

GIUSEPPE IELASI je mnohotvárný hudebník, producent i vydavatel, rubikova kostka experimentální hudby zdaleka nejen italské. Zakládal nebo spoluzakládal několik labelů, kytaristu byste nepoznali ani na druhý poslech. Fringes Recordings, Schoolmap, Bowindo nebo Senufo Editions. A tam sólové nahrávky, kolaborace i dočasné projekty pod zvláštními názvy (Eselsohr, Medves nebo Oreledigneur). Český ekvivalent? Prodotto linea sottile. Asi. Imanentní je ten termín, který označuje bytostně vlastní. Ielasiho AIX je rozsvícený chladnými elektronickými spirálami, v záSERIÁL LABELY: MINORITY REC.

kladech pracují vývěvy a pumpy a odměřený koloběh nevybízí k lidskému kontaktu, nepotřebuje ho. Složité rytmické vzorce vršené na sebe a cizí industriální spánek, který je nečitelný. V prvním patře sice postává jediná živá postava, nástěnkář Taylor Duepree, v rukou má cedulky Moderní jazz a Musique concrète, touží dělat něco mezi recepčním a náborářem, ale kde nikdo není, tam nikdo není. Natož touha mas. Umanuté zvukové koláže jsou jedna věc, progresivní vývoj druhá. Posun proti předcházejícímu albu August (2009) je znatelný, během dvou let se odráží nejen v délce skladeb, ale hlavně v jejich struktuře a vnitřním napětí. Když budeme operovat s jistou dávkou humoru, můžeme Aix prohlásit za písničkové album, tedy pokud máte rádi zacyklené skladby mezi nazvučeným schodištěm, deodorantem a harfou. August stavěl na více než šestiminutových, ambientních kompozicích, Aix má devět podlaží o „rádiové“ stopáži. August pracuje s táhlými, postupně rozvíjenými plochami bez intervalů (něco jako aktuální tuzemský projekt Radio Royal, ovšem bez vetřeleckých sekvencí a noiseových elementů), linka se odvíjí jako nekonečné klubíčko a trvalá chuť nůžek. Aix cyklí zdánlivě uzavřené krátké útvary, které vrství a propojuje, v rukách civilnější, každodenní zvukové ozvěny a povědomé zvuky. August je horizontální pnutí pražců (když prší na zavěšený alobal), zatímco Aix napíná ozvučnice vertikálně, basa šílenství. Přitom se nedá říct, že by praskla struna. Smutek. Je třeba si vysvětlit, jak funguje daleký a prázdný prostor, neznámé kouty a v kolik hodin se objevují mrchožrouti. Pokud máme rámec dlouhé krajiny, bude to chtít jinou zkušenost než arabskou burzu. Městský prostor má vlastní geometrii a pokud obal alba vychází z fotografie nazvané Construction, Barcelona, půjdeme na jih, se slovníkem současné

architektury v ruce. Co na fotografii schází, nám řekne víc, než co tam opravdu je: výřez rozestavěné budovy bez perspektivy ulice; barevnost jednotlivých buněk na úkor betonové šedi nedodělaných budov; propracovaná soustava horizontál a vertikál bez možnosti odstupu; průřez, nikoliv celistvá tkáň. A taky: kde je člověk? Kolik jich napočítáme? Samozřejmě žádná okna, absence skel. Epická hudba, jak o ní mluví Floex, vypráví příběhy, potřebuje mentální projekci obrazovou nebo alespoň v podobě do nějakého vzorce orientovaných smyslových zářezů. Ielasiho rafinovanost spočívá v kombinování akustických útržků hudebních nástrojů (perkuse, piano, kytara i trubka), nespecifikovaně zneklidňujících ploch (koberec vesmírného ticha, obýváková hvězdárna) a každodenních zvuků emanujících na nevyčerpatelných flashbacích trilogie dětství-jinošství-smrt. Nemá smysl pídit se po původu všudypřítomných „beatů“, neustálé klepání víc než cokoliv jiného představuje neznámé hodiny a jako takové dává pocit tajemné pozornosti a nostalgie pasoucí se s hyenou obav. Paniku ne. Polymer. „To, co odlišuje polymery od jiných materiálů je řetězcová struktura jejich molekul, tj. dlouhá lineární řada vzájemně spojených atomů nebo skupin atomů představuje převažující strukturní motiv, který může (ale nemusí) být občas přerušen místy větvení.“ Aix není polymer, tím byl August. Aix je elastický monolit, moderní panelový dům. Styčníkové desky, třmínky, kleštinová výztuž, cementová zálivka a nutně pružný tmel. Samozřejmě zednická svačina a tušení Haringových ornamentů na zadní straně domu. The intimate conversation. Číslo I. Postsynchron. Jedna z věcí, která mě napadla, když jsem poslouchal tuhle architekturu. Urban dokument, srdce krajiny mrtvé lidma, po-

081


EXPERIMENTÁLNÍ CHEMIE (INDIE ROCKU)

Co na začátku vypadá jako výkřik ranní kocoviny Dunaje a přelije se do Brabcova akustického švrdlikání, dostává velmi rychle konsekvence páskových manipulací a roztříštěných melodií, auditivní stopa pomalu ale jistě mizí, nástroje a jednotlivé linky ztrácejí souvislosti a plápolají už jen v tušených souvislostech, ztracené ozvěny. GASTR DEL SOL a jejich dvoulekce na krásném průhledném sedmipalci je uzavřena sílící, postupně gradující skladbou, která obrůstá nástroji v post-jazzových antagonech, ambientně šveholí v suterénních sběrech dětského hřiště a odmítá říct poslední slovo. Lidský vzdech a houkání elektrického signálu jako ticho do pranice. Kvarteto kolem experimentátora Jima O’Rourkea, složené z hráčů Tortoise a Bastro. Ještě než O’Rourke nastoupil k Sonic Youth. POLVERE znamená v překladu prach, ale italské duo se nezabývá mikrosamplingem ani úklidem obytných neprostor. Protřelý (nejen) kytarový experimentátor Xabier Iriondo byl součástí nespočetných seskupení, ale coby persona experimentální scény doprovázívá Dama Suzukiho nebo Zu. S Mattiou Colettim, který se pohybuje od noise rocku až k post-folku a jel mimo jiné tuzemskou tour se Selfbrushem, tvoří poklidnou elektro-akustickou dvojici s japonskými konotacemi, jejich futrál zahrnuje klasické i elektrické kytary, sitár, ukulele, tradiční japonský strunný nástroj koto a další drnkadla z rodiny louten (Iriondo si je často sám vyrábí). Minimalistické strunné pasáže provázejí rušné field recordings a další, neidentifikovatelné manipulace. Bustrovaná sitár? Noiseující ukulele? Pinocchio je z rodiny loutek. A Polvere pomyslnou spojnicí mezi Gastr del Sol a The Tall Ships. Jestliže jsem v souvislosti s Gastr del Sol jmenoval Dunaj, u THE TALL SHIPS si můžete ověřit, jak byla post-punkově hypnotická brněnská legenda uvnitř světového dění a i nadále zůstává 082

zcela nadčasová. Trojice Kuhn – Conwell – Andrew ze San Diega je světloplachou varietou zbožňovaných indie mohykánů The Modest Mouse (lepší Moon and Antartica). S tím, že v sobě mísí matematickou přesnost post-bandů, prostou hudební životosprávu minimalistické úspornosti (rocková, tedy svatá trojice) i stlačené gradace japonských „metalových“ kapel ve středním tempu (pH Envy). Na Minority vycházejí hned dvě jejich alba (Paint Lines on Your Glasses Look Up at the Stars and Play Them as Notes a letos On Tariffs and Discovery), což na tomto labelu nebývá zvykem. Asi by bylo na místě hledat současnou českou obdobu, když se text ubral tímto směrem, ale nikdo mě při pevné vůli nenapadá. Pomalé skladby The Tall Ships jsou odhalené až na kost, přesto nahota opakovaného poslechu není z obálky Playboye, nedá se jí nasytit. Pozoruhodně odměřené a odměřované melodie v tak nenucených kompozicích jsou jako malé zjevení. A je pochopitelné, že nostalgická rouška preparované lásky je tou správnou volbou-nevolbou, nejkrásnější bývá přirozená. (Esprit je z rodiny gallo-románských jazyků.) Thomas Bonvalet a CHEVAL DE FRISE. A další duo v jiné variaci pokouší kytaru a perkuse. Jestliže Polvere se věnují delikátnímu nastavení nástrojů, respektování jejich kořenů a minimalistickým ornamentům, francouzská dvojice Cheval de Frise je blíže zbytnělému rocku. Ovšem s nezastupitelnou rolí klasické i jazzové hudby. Jako když fotbalový míč skáče po strunách přesně naladěného pražce, dojem nepřípadnosti vyrovnává mimoděčné riffování a až hlukový feeling v některých pasážích. Zdánlivě vedoucí úlohu má kytara, ale spíš jde o baletní souboj dvou bytostí. Kytara se vyhýbá přílišnému filigránství a odhadnutelným linkám, bicí zas rytmickému rozpadu. Dohromady se střeží se slepou jistotou pouhé cesty a nutného konce, pocit osvobození nemá ani tragický, ani přehnaně svobodomyslný podtón, jazzové figury prorůstají post-rockovým chvěním, aniž by bylo nutné o nich hovořit odděleně. V L’OCELLE MARE už Bonvalet zůstal sám, aby mohl ještě více experimentovat a dal průchod zálibě v multiinstrumentalismu. Akustická kytara i banjo, perkuse a perkusičky, krabička s podklady, harmonika. Naživo strhující chapadlovitá souhra a výbušná gradace navzdory složitým a roztrhaným kompozicím. Napojení na KLaNGundKRaCH. DIKOLSON (A FLOEX)

The Bear Is Sleeping Now. Visuté zahrady (binárního) deště. Tvář. Hartnollovské teku-

té krystalky jsou Filipu Míškovi (ex-Khoiba) stejně vlastní, jako několik dalších tváří, otázka je, odkud začít rozplétat a jestli se vám chce háčkovat z vody. Barevná paleta cmyku? Kdo je pověrčivý, slyší: nahráváno u nás, na Islandu, ve Španělsku, Japonsku a Americe. Overcrossová elektronika s masou živých nástrojů, které působí tu „floexovsky“ (tenor saxofon a klarinet by Floex), tu patetickým kontrapunktem (lesní roh v jinak techno-ambientním Ruprechtovi). Stylově rozostřená IDM umožňuje proplouvat mezi jednotlivými žánry a není problém spájet filmové plochy s breakbeatem a post-world názvuky, s noiseovým brněním i acidovým rozpouštěním post-rocku. Snové sekvence jsou samozřejmé, spolupráce s vokály skladby jemně usazuje v post-popové selance, která není ani tklivá, ani přehnaně emotivní, jakkoliv Veronika Buriánková patří do naléhavých NOD NOD (ex-Veena) a Adam Sarmiento je převlečený Gabriel Byrne. Třetím jménem je Yoko Honaga, která stojí mírně rozkročená a očima ukazuje: Gurun Gurun. Jenže ti jsou za valem neprobádaných končin, Míšek si prohlíží melodie a stříhá je do smyček, zabydluje. Kdo se teď nabízí nejvíce? Floex. Vzdálenost mezi Dikolsonem a herním soundtrackem Machinarium není tak velká, jak by se mohlo zdát už ze zadání. Když se nebudeme zabývat vokály, je tu elektro-akustická hebká stěna, odlišná je jejich strukturace, tloušťka, propustnost a schopnost unést hřebík. Dikolson se motá kolem písničkových schémat a nebojí se, že by si zadal, Tomáš Dvořák funguje jako otáčivý panoramatický kaleidoskop, s hlubokou vnitřní perspektivou. Orbus Terrarum ve 3D. Skoro. Dvořákovo alter ego Floex přišlo na to, jak skloubit archetypální melodie se soudržností tvárné něhy, aniž by naskočila vyrážka. Charakteristický klarinet se nestal zlozvykem ani obligátním ložním prádlem, jsem svlečený, není mi zima a každý večer se dívám na teploměr. Čekám, mám čas. Visuté zahrady se rozkládají a ani vokalizované skladby nemají na dohled pastelovou stránku měsíčníku Koktejl, jakkoliv nemám nic proti dálkám a ochočenému turnusu na cestě dlouhým údolím. Po albu Dikolsona se mohlo zdát, že Minority Records se ubírají obdivuhodnou krajinou bez přívlastků, jenže kapesní nožík na baterku je tak akorát, abyste vykuchanou rybu pustili zpátky a hladina, hladina nekončila nutně s obzorem. Zorya?

Deziluze přebytečná.

SERIÁL LABELY: MINORITY REC.

DIKOLSON (MINORITY REC.)

hlednice ztenčená nulovým adresátem a dlouhou platností, krajina následně dozvučená. (Tape. Švédské trio a jejich Milieu Plus, scházející odstín v Minority atlasu. Improvizace na nespočet nástrojů se vydává na lucidní trip do dálavy navržené field recordings, LSD light na pomezí ambientu, mikroskopického písničkářství a akustického impresionismu, nostalgický soundscapes skleník plný skandinávské melancholie se vším nutným klišé.) Tape.


083


TATTOO / ROZHOVOR FABIO MORO (IT) TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Fabio Moro nevládne angličtinou na takové úrovni, aby si věřil na rozhovor. Já nevládnu italštinou ani na úrovni „ahoj, jak se máš“. Proto se naší schůzky coby tlumočnice účastnila i jeho partnerka Alessia. Všechno bylo perfektně naplánováno – předem odsouzeno ke zkáze. Děti jsou skvělá věc, ale ví se o nich, že když si něco usmyslí, těžko se jim to racionálně vymlouvá. Fabiova dcera Ludovica chtěla zmrzlinu. Moc ji chtěla. Pokud by tedy rozhovor proběhl na místě, vypadal by asi takto: „Gelato, gelato, gelatoooooo!!!“ Takže proběhl po e-mailu a prošel dvojím překladem. Nejdříve si Fabio vyžádal fotku s celou rodinou a rodina je i ústředním tématem celého rozhovoru. Mia famiglia. Vystudoval jsi uměleckou školu. V biografii na webu píšeš, že se cítíš jako malíř a až potom jako tatér. Není tetování taky malba, jen místo plátna používá kůži? Vystudoval jsem jevištní design na akademii v Neapoli. K tetování jsem se dostal spíš ze zvědavosti, fascinovala mě undergroundová tvář, kterou mělo tetování před dvaceti lety. Než jsem se stal tatérem, vždycky jsem maloval a kreslil soustředěný na svůj směr. Od klasické malby, která je technicky neuvěřitelně náročná, jsem se dopracoval až k art brut, což je hodně volný styl. Zkoušel jsem ho aplikovat i na tetování a po dvaceti letech práce můžu prohlásit, že jsem skoro uspěl. Mám z toho radost, ale pořád se snažím zdokonalovat, dávat tomu víc. Jsou lidi, pro které je moje práce inspirativní. Někteří tatéři vnímají tetování jako 084

běžné zaměstnání, já ho beru víc jako umění. Technika je základ, ale důležité je, co k ní tatér přidá ze sebe. V malbách pracuješ se známými uměleckými díly. Jak si je vybíráš? A jak na to lidi reagují? Reinterpretace klasických děl je podle mě dobrý a silný stimul. Člověk se hodně naučí, taky je zajímavé pracovat s ironií. Když si vybírám dílo, které přepracuju, musí odpovídat mému stylu – a musí v sobě mít alespoň špetku tragikomiky. Například diptych od Piera della Francescy je metaforou lži. A reakce lidí? Široká škála. Na jedné straně jsou ti, kteří nestíhají a jsou zmatení, na druhé ti, které to neskutečně baví. Jak to bylo s tetováním? Ze začátku to bylo jen tak pro srandu. Nejdřív jsem tetoval sám sebe, na noze. Mělo to rituální nádech. Pamatuju si, že jednou jsem potetoval prasečí kůži a kamarád řekl, abych potetoval i jeho. První inspiraci jsem čerpal z tribalů, tak jsem mu udělal jeden stylizovaný – z poloviny profil ženy, z poloviny měsíc. Bylo to hrozně intenzivní, nezapomenutelné, byl jsem plný emocí, třásl se po celém těle. Říkáš, že jsi začal pro zábavu, ale dopracoval ses k tomu, že vlastníš studio. Jak jde dohromady umění a obchod? Opravdu to bylo spíš ze zvědavosti, nikdy by mě nenapadlo, že to jednou bude hlavní zdroj příjmů. Máme maličké studio, na které jsme jen tři: já, moje partnerka, která se stará o jeho chod, a mladá tatérka, která u nás pracuje pět let. Říká si Maldita. Co se týče umění a obchodu, to je naprosto v pořádku. Umění čloROZHOVOR: FABIO MORO

TATTTO: FABIO MORO

(mia famiglia) v neustálém pohybu


085

FABIO MORO S RODINOU


Jak bys popsal svůj styl? Moje tetování jsou z valné většiny improvizované freehandy. A nejvíc asi připomínají kresbu tužkou. Jsi potetovaný. Mají tvá tetování příběhy? Všechna vyprávějí. Jsou to slova převtělená ve znaky. Mám jich ale na sobě o dost méně než většina tatérů, čekám na správné situace a důležitá setkání. Například před pěti lety vzniklo v Praze tetování Pinocchia. Byl jsem se podívat v loutkovém divadle a vzpomněl si na loutku, kterou mi kdysi dala babička. A posledně jsme se v Tribu potkali s Joy Rumore, což je mladá tatérka z Brooklynu. Navrhl jsem jí výměnu tetování. Prohlížel jsem si její tělo, které má jako deník, a napadl mě Pinocchio. Na oplátku od ní mám pochodeň. Tu, co drží socha Svobody. Jen je pod ní svitek pergamenu a na něm napsáno Praha. Tenhle motiv propojuje Joy, její původ a místo, kde tetování vzniklo. V Praze jsi měl manželku, dceru a chůvu. Má to co do činění s italskou mentalitou? Když cestuju s rodinou, má to úplně jiný rozměr. Všechny nás to posouvá. Máme společné zážitky, ať už příjemné, nebo ne, je to součást našeho života. Společného. Nejsme rodina v tom tradičním, stereotypním slova smyslu, protože jsme neustále v pohybu. Dcera vyrůstá ve velmi netradičním prostředí. Co si o tetování myslí? Když se na to podíváš z pedagogického hlediska, je „kulturní kontaminace“ strašně fajn věc. Cestování bereme i jako možnost vzdělávat ji. Fascinuje ji svět umění, maluje, napodobuje umělce a vymýšlí postavičky. A tetování bere jako normální součást života, kůže je pro ni standardně barevná. Lidi, kteří nejsou potetovaní, jsou pro ni zvláštní bytosti. Tetoval jsi někoho z rodiny? Rád bych potetoval své rodiče, ale obávám se, že z jejich strany to nebude tak horké. Neláká je to. Ale má partnerka je moje živoucí plátno.

A kdyby jednou chtěla od tatínka pokérovat i Ludovica, bylo by to fantastické. 086

ROZHOVOR: FABIO MORO

TATTOO: FABIO MORO

věku zabere velké množství času, vloží do něj ohromnou energii, je to spousta práce. A dobrá práce si zaslouží odměnu.


087

FABIO MORO: VITTORE CARPACCIO


SOUNDTRAX CLIFF MARTINEZ (USA) DRIVE (LAKESHORE RECORDS, 2011) TEXT DAVO KRSTIČ FOTO ARCHIV

Je empiricky prokázáno, že existují takzvané noční soundtracky. Jsou vlastně jako upíři. Největší moc mají po západu slunce, ideálním terčem je jedinec nacházející se v horizontální poloze a se sluchátky na uších uprostřed zatemněné místnosti. Maximálního účinku pak tyto soundtracky dosahují, když se dotyčný posluchač díky hypnotickým kvalitám hudby ocitne na tenké hranici mezi bděním a spánkem. Naopak poslech nočních soundtracků se nedoporučuje během dne, kdy logicky ztrácejí veškerou moc. Mým pomyslným králem v této privilegované společnosti je Vangelisův Blade Runner, jeho poddanými pak Goldsmithův Ruský dům, Revellova Vrána, Sunshine od Johna Murphyho s přispěním Underworld… nebo Solaris a Wicker Park od Cliffa Martineze. Zvláštní pavouk, tenhle Martinez. Sedmapadesátiletý rodák z Bronxu si zabubnoval s Captainem Beefheartem i s Red Hot Chili Peppers, na konci osmdesátých let složil hudbu k režijnímu debutu Stevena Soderbergha Sex, lži a video a následně se rozhodl, že paličky a kopák odloží stranou a bude se už nadále věnovat jen filmové muzice. Stal se Soderberghovým dvorním skladatelem (bokovka s Davidem Holmesem a Dannyho parťáky budiž prominuta), takže nejnověji si můžete jejich spolupráci „vychutnat“ ve virovém thrilleru Nákaza. Dle očekávání je tu Martinezův doprovod antiseptický, strojově chladný, nervně tepající. Úvodní track připomene Vangelisův podkres závěrečných titulků k Blade Runnerovi, ve scénách z Asie letmo zazní čínské housle er hu. Víc vědět netřeba – nebo snad toužíte mít v poličce cédéčko, které se jmenuje Nákaza? 088

Až dosud byl nejpopulárnějším Martinezovým soundtrackem ten k nové verzi Lemovy sci-fi Solaris. Dočkal se dokonce dvou reedicí, k údivu kritiků, kteří poukazují na to, že Martinezovy kompozice jsou pouhopouhá zvuková, nemelodická výplň, kde o práci s motivy nemůže být vůbec řeč. Závažnější výtka pak směřuje k tomu, že Martinezův rukopis prošel za těch dvacet let minimálním vývojem. Můžeme hovořit o opakování zajeté šablony nebo o charakteristickém podpisu. Martinez je specifická hudební značka – když chcete atmosféru a hypnózu, ozvěte se, ale jestli toužíte po zapamatovatelných motivech a nástrojové pestrosti, běžte jinam. Jestliže Christianu Clemmensenovi, editorovi serveru Filmtracks.com, je Martinez trnem v jednom oku, pak by si měl nechat ošetřit i to druhé, protože co se dělo a stále děje kolem soundtracku k novému filmovému kultu Drive, asi jen těžko rozdýchá. Fenomén Drive je pro mě stejně potěšující jako nevysvětlitelný. Cédéčko s hudbou k filmu dosáhlo na iTunes na absolutní špici a patří k nejprodávanějším soundtrackům letošního roku. Jsou tam písničky, ale nic jako Pulp Fiction, co byste mohli zaslechnout při popíjení na baru nebo na nějaké klubové party. Je tam elektronická hudba, ale nic jako easy-flowing Dannyho parťáci I-III. To spíš Reznorův zneklidňující The Social Network. Režisér Nicolas Winding Refn se zhlédl v osmdesátkách a v Drive upomíná na filmy Risky Business nebo Thief. Je to hra na osmdesátky, takže místo toho, aby po vzoru Tarantina zněly ve filmu zapomenuté špe(r)ky z inkriminovaného období, jsou použity písně současných interpretů vyžívajících se v retru. Stačí říct, že je to „něco jako Daft Punk, Air, Röyksopp a Justice“ a už jsme doma. Nikdo z vybrané party není obzvlášť známý – snad s výjimkou zpěvačky Lovefoxxx z bra-

RYAN GOSLING (DRIVE)

jízda do noci

zilských CSS – ale dobře známý, synth-disco kýčovitý feeling se jim daří vytvořit dokonale. Zdá se mi to, nebo vážně slyším Limahla, Belindu Carlisle a Bangles? Dojem reinkarnace je velmi silný. Je zajímavé sledovat zahraniční recenze, které se téměř výhradně soustředí jen na zmíněné písničky. Ty přitom zabírají třetinu sedmdesátiminutové stopáže. Zbytek patří Martinezovu ambientu a minimalismu. Při popisu hudby lze postupovat dvěma směry: buď se zaměřit, na JAK to zní a vršit jeden přívlastek za druhým, nebo vyjmenovat, ČEMU se to PODOBÁ. Volím snadnější cestu. Instrumentální soundtrack k Drive může připomenout syntezátorový minimalismus z filmů Johna Carpentera (Útěk z New Yorku, Halloween, Věc), s odkazem na osmdesátá léta se pak na mysl nejvíce vkrádá italský disco král Giorgio Moroder a jeho temnější kompozice ke Zjizvené tváři a Půlnočnímu expresu. Vrcholy Martinezova soundtracku – Where’s the Deluxe Version a Bride of Deluxe – poukazují stejnou měrou na Jarreho Oxygene Part I jako na Orb a rané Orbital. Originální zvuk umocňuje využití cristal baschets (skleněných varhan) ve skladbách I Drive a Wrong Floor. Rozvolněnost a meditativní charakter těchto skladeb nabízí vzdálenou reminiscenci na klimaktickou Tears in Rain z Blade Runnera (zase!). Soundtrack Drive opět otevírá věčnou diskusi, zda úkolem filmové hudby je být pouze funkční a nakolik má prokázat své kvality i při samostatném poslechu. Martinezova hudba je dokonale funkční. Ve filmu ji nepřeslechnete, výtečně podporuje zvláštní, snovou atmosféru. Ale na doma to moc není, snad jen pro věčné lovce nočních soundtracků. Jak že se to zpívá v úvodním tracku?

I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear.

SOUNDTRACK: DRIVE


089


090 KATHLEEN HANNA (BIKINI KILL)


up the riot!

Don’t Need You je klasický hudební dokument, kde nezáleží na tom, jak se z určité perspektivy předložená skutečnost jeví (jako tomu bylo v minulých číslech např. u Fugazi nebo Laibach). Forma a obsah nejsou na stejné lodi. Nejde o formálně fantastickou podívanou, ale o obsah, historii, zpovědi svědků, samozvaných expertů a aktérů reálií. Film není nijak ozvláštněn a při nezájmu o téma může svojí edukativní rétorikou k smrti nudit. Stejně tak se v něm dá dlouze šťourat, protože nikdy objektivně neukáže všechno, co by ukázat měl (ačkoli se snaží).

dokument Don’t Need You: The Herstory of Riot Grrrl (2005, video verze) režie Kerri Koch text Ondřej Kamenický FOTO A. Case

Wear a dress Cut all your hair off Hug a slamdancer Organize a protest Ride a motorcycle Get a tattoo Bake a pie Kapely Bikini Kill, Heavens to Betsy, Bratmobile, labely Kill Rock Stars, K Records a fanziny Girls Germ nebo Riot Grrrls rozkmitaly na začátku devadesátek hnutí, které pobublávalo už léta předtím. V podzemní punkrockové scéně americké Olympie chytly riot grrrls nástroje a nabroušený jazyk, a převrátily tak tamní genderovou hierarchii na hlavu. Narozdíl od feminismu 60. a 70. let se ovšem nejednalo jen o iniciativu „middle-class bělošek“, které sdílely společné politické ideje a domáhaly se změn přístupu k práci a rodině, ale šlo o rovnoprávnost na všech úrovních bez ohledu na etnickou, třídní nebo jinou rádoby tradiční společenskou příslušnost. Snahy o pozitivní změnu, o sklepnutí hřebínku maskulinním ignorantům a otevření prostoru pro dosud tichou a podceňovanou ženskou skupinu doprovázely na hudebním poli zlost a hlasitý křik. O mapování zdánlivě okrajového fenoménu se pokouší i film režisérky Kerri Koch. DOKUMENT: DON’T NEED YOU

Don’t Need You: The Herstory of Riot Grrrl vypadá jako archiválie o zrodu subkultury riot grrrl a není mezi naznačeným typem dokumentárních děl žádnou výjimkou. Torzovitě vysvětluje co, kde, proč a jak, s jakými následky a peripetiemi – problém spočívá ve snaze sdělit příliš myšlenek najednou. A rozčlenění obrazu do dvou a více oken a prokládání rozhovorů prostřednictvím rudě zabarvených manifestačních hesel pochopení neusnadňuje. Téma feminismu v umění jde snadno napadnout a chybně vykládat, zvláště pokud se informace o něm zhušťují, znejasňují anebo logicky oklešťují a dramaticky zjednodušují. Dokumentární film, který chce představit konkrétní fakta a závažné události, musí se svody k manipulaci vytrvale bojovat. V případě riot grrrls, které se s redukováním na ufňukané oběti, frustrované holčičky a podobně stereotypizované figury od začátku vypořádávaly, je překvapující, že se nedaří takovému zjednodušení vyvarovat. Například na přímočarou

pasáž o násilí na hardcoreových koncertech, které všem grrrls pilo krev (navíc na nich často sloužily „leda jako coat hanger“ někde daleko od kotle), navazuje Allison Wolfe z Bratmobile, když uvádí trauma, které zažila s rodinou a svým agresivním přítelem. Podobné příběhy s pomyslným podtitulem „Naše mládí/dětství“ vyprávějí i další aktérky, což je přinejmenším klišé. Dokumentu Don’t Need You by slušela trojnásobná stopáž. Jde jen o instantní úvod a není lehké zorientovat se po svižných výpovědích prominentních riot grrrls v hlubších pohnutkách, které je vedly k dívčí hudební revoluci. Raritní videa prvních koncertů Bikini Kill a Heavens to Betsy mají své kouzlo a Ian MacKaye, promlouvající jako velký fanda a propagátor riot grrrls, jakbysmet. I díky jeho postřehům ve filmu nezaniká fakt, že tento fenomén není postaven jen na feminismu. Ale jak už tomu bývá, dezinterpretací v mainstreamových plátcích se rebelujícímu hnutí dostalo negativního mediálního obrazu. Energie, kterou grrrls napumpovaly do křečových žil tehdejší mužské hardcore scény, byla neodmyslitelně prostoupena DIY étosem. Nadšení a seberealizace plus hraní, protože chceme a máme na to právo jako kdokoliv jiný, naznačují nejjasnější obrysy, jak zlobivé holky identifikovat. Velké zásluhy na celém poprasku mají Kathleen Hanna (Bikini Kill) a Allison Wolfe (Bratmobile).

Aplaus pro řeholnice ženského punku.

091


the fistic #1 life on the business end of a beating TEXT EUGENE S. ROBINSON PŘEKLAD jn

A tady to je: nejlepší příklad toho, jakým můžete být kreténem. Samozřejmě že se můžu chovat jinak, ale ve chvíli, kdy jde racionální a inteligentní diskuze stranou, už o to nemám zájem.

Intro:

Politicky vzato, je to „nekorektní“. Žijeme v globální společnosti obezřetných a velmi opatrných změn nálad, vyvolaných převahou Chytrých (Obama, Cameron) a ústupem Hloupých (Bush, Berlusconi). Neupravit své chování podmínkám pozice, do které jste po zralé úvaze a určitém úsilí dospěli, nebo dokonce ochotně vystavovat oponentům na odiv své pohrdání a skálopevné přesvědčení, že vám můžou „políbit zadnici“, může být zbytečně provokativní. A k čemu to vede? V poslední možné instanci k užití síly. Což je moment, kdy vstupuji do děje. Každá diskuze se mnou je záminkou, přípravou půdy pro okamžik, kdy budu moct prohlásit, velmi pravděpodobně s úsměvem na rtech, že zatímco ten druhý je z výsledku jednání zmatený, já mám zcela jasno. Slovy Jay-Z: „Trhni si, jsem bohatší než Bůh!“ Ne, moment, to nebyl citát, který jsem hledal. Hledal jsem: „Neprohrávám.“ Protože pokud se spolu nebavíme v dobré víře (upřímně a opravdově), mají někteří z nás potřebu dobírat se skutečného smyslu celé věci. Jsem „jedním z nich“. A protože jsem ochotný využít jakékoliv příležitosti, abych mohl předvést, že mám jednoznačně pravdu, případně že jsem lepší, chytřejší a hezčí, že se mýlíte a zmíněné ctnosti zcela postrádáte, tuhle svoji ochotu také s radostí využiju. Číšník: Pane, mohl byste, prosím, umístit svůj deštník do šatny? Já: Je to zdarma? Číšník: Ne, ale velmi levné. Já: Pak musím odmítnout. Číšník: Musím na tom trvat. Taková jsou pravidla našeho podniku. Já: Pokud je to tak, má to být jasně a viditelně vyvěšeno a úschovna má být zdarma. Ale nebudu vám radit, jak máte vést svůj podnik. Za svůj deštník platit nebudu. Číšník: Musíte. Já: Ve skutečnost nemusím. A také nezaplatím. A když nezaplatím, co s tím uděláte? Vymlátíte to ze mě? 092

Myslím, že jako absurdní komik bych neuspěl. Lépe řečeno, jsem dobrý absurdní komik, jen obklopen lidmi, kteří takovým vtipům nehoví nebo jim nerozumí. A dokud se to nezmění, budou moje konverzační setkávání končit nejčastěji větou, „pojďme si to vyříkat ven“. Načež obvykle odpovím, „nebo to můžeme vyřešit tady a teď“. Schopnost rozpoznat vtip, jedno jak absurdní, je jedna z vlastností, která nás odlišuje od zvířat. A zmíněné „to“, které si jdeme vyříkat ven, je důvod, proč jsem k hádkám o deštník nebo parkovací místo vždycky a za každých okolností nakloněn. Důvodem mé poslední rvačky na ulici byl úsměv. Ano. Smál jsem se ve špatné chvíli na špatném místě, načež se mě obyvatel jednoho ze států Nové Anglie, kde se scénka odehrávala, zeptal, „čemu se kurva tlemíš?“. Po neúčinné a bezvýsledné diskuzi ležel o deset minut později natažený na chodníku a jeho kamarád se mě snažil uplatit nějakým svinstvem z lékárny. Nevymýšlím si to. Takže. Pár měsíců se budeme setkávat na tomhle místě. Budu vyprávět – a nebudu si vymýšlet – o hádkách, potyčkách, diskuzích, argumentech, rvačkách, bitkách a přesdržkách, a vy budete poslouchat. A to všechno od chlápka, který, jak říká Dion DiMucci, ví. Přeji příjemné čtení. A když to nebude příjemné? Co s tím uděláte? Jednu mi vrazíte?

highbury fidelity #12 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Fandit Arsenalu je někdy fakt těžký. Těžší, než hledat prd ve vířivce. A v takovejch chvílích je nutný si vzpomenout, že na světě jsou lidi, který se naroděj jako fandové Tottenhamu, a člověku je hned líp a s chutí si zakřičí: „Good to, good to be, good to be a Gooner!“ Jenže letos je to všechno nějaký upside-down a inside-out a ani tohle utěšování nefunguje jako dřív. Kdo nevíte, co se už podruhý během kariéry autora tohohle

sloupku stalo: Arsenal zase rupnul se Slepicema. Řekněme si to už poněkolikátý: uneseme prohru, ale ne s Tottenhamem. A pokud jsme teoreticky schopný unýst prohru s Tottenhamem, musí to bejt po výkonu, kde jsme odevzdali všechno, a jen strašná smůla a nepřízeň počasí, rozhodčích a horoskopů nás připraví o to, co je nám daný už od Stvoření světa, a to je nadvláda nad podřadným klubem nýmandů ze Shite Hart Lane, který si doma kaděj do postele a žerou konzervy pro psy. Jenže nic z toho se na konci září neodehrálo. Záloha vedená Artetou byla naprosto jalová. Van Persie se do šancí dostával jen tak nějak sporadicky, jak se říká. A synci jako Mertesacker a Ramsey svejma hrubicema nutili skvělýho Szczesnýho vynikat tak dlouho, až čtvrt hodiny před koncem trapně pustil střelu pomalu z druhý půlky. Děs, bída a hnus. Pro sichr se v derby samozřejmě zranil Sagna. Zlomená lýtková kost, letos už si nezahraje. Divím se, že se nějakejm africkejm kmenům ještě nezželelo našich hráčů a toho, co jim dělaj doktoři, a neposlali nám nějakýho medicinmana. Opticky jsme pozici v Premier League vylepšili dost divnou výhrou nad Sunderlandem a posunuli se na desátý místo. V horní polovině tabulky jsme letos snad ještě nebyli, takže to skoro vypadá na úspěch. Ale není. Black Cats nebyli daleko od toho, aby si naopak vítězství z Emirates odvezli domů, Gunneři po celej zápas předváděli casting do pornofilmů, když se ti chujové předháněli, kdo bude dýl stát – a některý to zvládli celejch devadesát minut. Jen nekonečná Boží milost a Peršanova levačka nám zajistily tři body. Jinak jsme si je nezasloužili ničím. Mančaft totiž působí tragikomicky skoro při každým představení. K posilám: Arteta je úplně na nic, tenhle hráč nemůže dirigovat zálohu klubu, kterej míří do první čtyřky. Mertesacker je dobrej akorát na to, aby zalepil díry po zraněných, lepší než Vermaelen nebo Koscielny není ani omylem. Podobně je na tom Santos. Na co se kupoval Korejec Park, to už bych rád slyšel na nějaký tiskovce od pana Wengera. Chlapec se bude muset asi za rok a půl vrátit do vlasti, aby si odsloužil povinnou vojenskou službu. Dvouletou, takSLOUPKY #19


že se pak asi těžko bude ve dvaatřiceti vracet, aby ohromil ligu svejma dovednostma s kalašnikovem. Zatím to vypadá, že se na šaškování v zeleným může v klidu připravovat u nás na lavici, ještě jsem ho neviděl hrát. A plejeři, který už by pomalu měli bejt oporama? Song, Peršan dobrý. Szczesny je čím dál příjemnější překvapení. Koscielny se hodně zlepšil a patří do základu. Ale naše rádoby supermegahvězda, nejmladší reprezentant v dějinách Anglie, Theo Walcott? Tenhle hošan se zřejmě definitivně zhlídl v jednom z největších omylů český kopaný, Milanu Barošovi. Walcott ho připomíná zápas od zápasu víc a víc. Předkopne si balon do autu, pak rychle najde hráče soupeře, vedle kterýho by mohl spadnout, a začne se svíjet v krutejch bolestech. Ty pominou, když Baroš/Walcott pochopí, že rozhodčí jeho simulování nebude pískat, „postiženej“ děsně rychle vyskočí a řve nebo fňuká, popřípadě aspoň ublíženě rozhazuje rukama. Společnýho mají tihle dva vejlupci i to, že na trefení prázdný brány ze dvou metrů by potřebovali čtrnáctidenní školení v Microsoftu. Bohužel si na něj ještě nezajeli, zatímco čas na novou kérku, vylepšení účesu nebo koupi nový kabelky si najdou vždycky. Přes všechny řečené hrůzy se nás vlastně drží štěstí. Nezasloužená výhra nad Sunderlandem nebyla jediná. Podobně jsme získali i šest bodů v Lize Mistrů. Doma výhra nad Olympiakosem a následně dokonce vítězství na hřišti celkem silný Marseille. Druhý mač je hotovej dar z nebes, v tomhle zápase byl Arsenal marnější než Plzeň na Barceloně. Bez přehánění, Viktorka v ten den vypadala na Nou Campu o dost nebezpečnějc. Ovšem náhoda je blbec a v nastaveným čase Djourou nacentroval míč nikam, ten záhadně propadl k úplně volnýmu Ramseymu a ten záhadně dokázal šanci proměnit. Mimochodem, všimněte si, kdo ten gól zařídil – žádnej Arteta, žádnej Mertesacker, žádnej Park nebo Benayoun. Prostě odchovanci, kucí z Arsenalu, žádný žoldáci. Ale co, tohle už je zbytečný rozebírat. Ale dá se na to koukat i jinak. Odehráno je osm kol, ve hře ještě devadesát bodů. Boj o titul sice už vzdal i největší snílek v našem klubu, čili manažer Wenger, ale šplhat nahoru navzdory slečinkám ze Southamptonu a línejm lemrám ze Španělska furt můžeme. SLOUPKY #19

Máme Peršana a máme Songa, a to nemá nikdo na tomhle světě. Come on you Gooners!

on and off the road #18 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Zpátky v Dortmundu. Září mě odválo do Istanbulu, na Eifelskou vrchovinu a taky do města, které ještě pořád bezděčně nazývám domovem: Northampton, Massachusetts. Už dlouho bylo v plánu týdenní nahrávání v čarovné chalupě uprostřed lesa. Německá strana Arden, jeden z nejlíbeznějších masových hrobů na světě, je z Porúří sotva sto šedesát kilometrů jízdy, ale ve skutečnosti mnohem dál, než by člověk čekal. Ze starého domu na kopci slyšíte jen řeku a ovce. Noc co noc sedíme s Johnem na kamenné terase, sledujeme kopce v měsíčním svitu a zkoušíme si odpovědět, kde jsme vlastně byli. Ráz krajiny, vůně toho domu, povědomost mého pokoje pod východním štítem, soukromí, ale ne izolace; jako bych tu byl doma. To všechno přiživilo nikoliv nepříjemnou nejistotu místa. Musím si připomínat, kde vlastně jsem. Klidně by to mohlo být Massachusetts, táhnout s Johnem znamená mít Massachusetts za rohem. Jenže si lžu: Massachusetts je možná místo, kde bych měl být, ale rozhodně ne místo, kde zrovna jsem. Matka působila nezdolně. Říkali jsme si, že nás všechny přežije. Žila v diktátu cílů, které si předsevzala a následně plnila a odškrtávala. V pozdním červnu jsme se dozvěděli konečnou diagnózu a od té doby si každý večer telefonovali. Vždycky se zeptala, kdy za ní dorazím, a já odpovídal, že „kolem svých narozenin“. Osmnáctého září. Po několika týdnech jsem si konečně zarezervoval letenku na dvaadvacátého. Matčin stav, jakkoliv bídný a nezvratný, se zdál být stabilizovaný. Potlačovali jsme své pocity a já měl přijet, až bude líp. První týden v září jsem se snažil připravit na nahrávání, které bylo naplánováno půl roku dopředu. Snímání hudby k naší chystané adaptaci Bulgakovova Mistra a Markétky. Neměl jsem konkrétní představu, jak se představení vyvine a jakou roli v něm budou plnit písničky, které by měly zároveň obstát na samostatném albu. Můj kumpán, režisér Kay Voges, přišel s čtyřstěnným otočným podiem: Láskou, Penězi, Bohem, Pochybami.

Moje kapela čekala na znamení – na dema, úryvky textů nebo melodií, harmonie nabouchané v GarageBandu. Místo toho jsem jim pro inspiraci poslal seznam přímočarých, swingujících rockových písniček a řekl, že to celé uplácáme ve studiu. Žádné smyčce nebo dechy, minimum stop navíc. Žádná nóbl, rádoby umělecká zvuková poleva, která by zalila ten dort vespod (jako Wilco na Yankee Hotel Foxtrot). Andre Williams, Paul Kelly, Mink DeVille, David Johansen, John Parish, Gil Scott-Heron, Rolling Stones – a spousta Lou Reeda a Nine Inch Nails. John přidal pár cikánských čísel a riff, ze kterého nám vylezli ještě větší Slayer, než se napoprvé zdálo. Jsem cikánský žid z Rumunska a John je Skot z Auburnu, Massachusetts, ale kupodivu to byl právě on, kdo do kapely už od skladby La Valse Magnetique vnáší etnický ráz. Jelikož jsem měl psát o bohu a ďáblovi, smrti a umění, začal jsem psaním o své mámě. Přišlo mi, že by mohla spojit hromadu písniček pro velkolepou hudební produkci v Dortmundu a taky desku, kterou budou poslouchat lidé po celém světě. Aby se neřeklo, přidal jsem trochu Puškina a Majakovského. A taky vlakovou písničku s nejslavnější větou z Bulgakova v názvu i refrénu: rukopisy nehoří. Celé to divadlo se vlastně věnuje vztahům kolem tvoření, čímž myslím něco velmi osobního s významem přesahujícím účel. Pád do místní každodennosti nám všem prospěl. Nejrychlejší kapela na světě. Budíček v jedenáct, snídaně, šest hodin hrajeme, procházka v lesích, uvařím velkou večeři a několik dalších hodin hudby. Nakonec brka na zápraží a třeba film. Za pracovní týden jsme zvládli dvanáct písniček. Brian měl původně hned po natáčení vyrazit do Kábulu. Od jednoho australského muzikanta dostal nabídku účastnit se hudebního festivalu říznutého workshopem. Mírová invaze do Afghánistánu. Letenky už byly objednané, ale Brian si to na poslední chvíli rozmyslel – přišlo mu to příliš nebezpečné. Aniž bych si přál, aby se mému kamarádovi a spoluhráči něco stalo, zkusil jsem ho přesvědčit, ať letí. Řekl jsem mu, že tisk vždycky zveličuje všechno špatné. Ať už je někde sebemizerněji, děcka tam pořád chodí do školy a lidé na nákupy (to promluvila moje skromná zkušenost s „revolucí“ osmdesátých let na Filipínách). Brian odvětil, že jeho rodiče zprávu, kam vlastně letí, oplakali. Napadlo mě, že

093


FOTO BET ORTEN

BONUS CHODÍ DO TRIBA. TETOVAT MUSU.

094

SLOUPKY #19


moje máma by bezesporu vyjádřila své obavy, ale rozhodně by nebrečela. Spíš by přemýšlela, jak se do Afghánistánu taky dostat. Tohle mám po ní. Cesta nadevše. V jejím případě sice samotná cesta přebíjela jakékoliv zkušenosti, které na ní člověk nabere, ale i tak to byl zážitek. Sám se celý život snažím vnímat konkrétní body na cestě: lidi, které potkám, moje i jejich pocity. Slzy i pláč, jakkoliv otřepaně to v tomhle černobílém podání působí. Emoce a intelekt se přece vzájemně neruší. Vlastně bych řekl, že jdou ruku v ruce. Třetí den nahrávání zvedla telefon zdravotní sestra. To bylo poprvé, kdy se na druhém konci drátu neohlásila matka. Nebylo jí dobře, nedokázala jíst, nedokázala pít. Nakonec jsme spolu mluvili, ale po minutě jí docházel dech. Den nato se její stav zlepšil, jenže bylo jasné, že slábne. Jako byste odřezali nohy židli, která už předtím dřepěla nízko nad zemí. Následující den měl u ní doma proběhnout bytový koncert, kam bylo pozváno jedenáct přátel a kolegů. Matka si vybrala, co na sebe, a těšila se, jak po třech dnech konečně vyleze z postele. Zavolal jsem už odpoledne, ale zrovna odpočívala na večerní slávu. Od července to bylo poprvé, co jsme spolu nemluvili. Jason ráno vyrazil nazpátek do Států. Brian nahrál pár dotáček bicích a John dokončoval kytarové stopy. Já strávil večer válčením s letitými hammondkami a skoro třímetrovým bechsteinem. Ty samé nástroje v tom samém domě, kde Bernie Worell a Jack Bruce nahráli své dávno zapomenuté album Moonjack (které jsem nikdy neslyšel). V sobotu jsme všechno sbalili a vytratili se zpátky do svých životů. V noci jsem zavolal matce, ale nedokázala nic, než opakovat moje jméno. Druhý den jsem odletěl do Istanbulu, za svým prvním koncertem v Byzanci. Toho večera jsem se hodil on-line, abych se mámě ozval přes skype, a našel zprávu, že kolem poledne ve spánku umřela. Bylo osmnáctého, moje narozeniny. Pocítil jsem škubnutí, kterého si jde líznout z devítivoltové baterky, jen s tím rozdílem, že tohle pospíchalo do celého těla. (Kamarád z Northamptonu mi později říkal, že „proto tomu říkají šok“.) V tu chvíli vstoupila naše hostitelka, přinesla mapu a začala vysvětlovat, kde co je a kam všude se vydat. Rychle jsem zavřel počítač a cítil se trapně. To nebyl způsob, jak s touhle smrtí naložit. Předstíral jsem, že dávám pozor, a nedokázal se přimět vyslovit, co jsem se právě dozvěděl. SLOUPKY #19

Hostitelka poznala, že jsem mimo, a odešla. Pár minut jsem tam jen tak seděl a nakonec vyrazil na střechu s výhledem na Bospor, a tiše své ženě a přátelům vysvětlil, co se stalo. Když jsem přišel na zvukovou zkoušku do klubu Arka Oda, místo digitálního křídla na mě u zdi čekaly nedomrlé čtyřoktávové klávesy bez pedálů. Na asijské straně bylo osm večer a hrát se mělo od desíti. Mezi nezpracovaný šok ze smrti a nádheru města jsem neměl kam vměstnat průšvih, který vyplýval z absence pořádných kláves. Promotér James Hakan, v podstatě hudební starosta Istanbulu, nastoupil na svůj mobil a následující dvě hodiny, během kterých mě odvedl na italskou večeři v srdci jednoho z hlavních měst blízkovýchodní kuchyně, ho nesundal z ucha. Na dohled desáté už začínalo být zřejmé, že koncert možná vůbec nebude, respektive ho nahradí osekaný výstup na dětské klávesy. Vyrazil jsem naproti kamarádům do nedaleké kavárny a cestou zpátky do klubu mi volá Hakan: „Zázrak! Našel jsem piáno.“ Před Arka Oda jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy ke klubu nesla trojice lidí starou clavinovu. Na další clavinovu jsem hrál den nato, tentokrát v německém Krefeldu, jako předskokan vancouverského barokně popového uskupení Brasstronaut v klubu Kulturrampe. Dvaadvacátého jsem odletěl do Bostonu a otočil klíčem v zámku dveří matčina starého bytu. Bylo kolem desáté večer. Byt voněl čistě a zabydleně. Vůbec ne jako nemoc, vůbec ne jako smrt. V červenci mi matka řekla, že jí není dobře, „ani trochu dobře“, a já se od ní od té doby neustále na cestách vzdaloval a nedokázal obrátit. Teprve nezvratná danost smrti mě zlomila. A i potom mi trvalo několik dní, než jsem si všechno uvědomil. Svým způsobem je teď pro mě máma víc naživu, než byla za posledních pětadvacet let. Chybí mi vědomí, že se na míle daleko věnuje svým starostem ve městě, kterému pořád nezvládám říkat jinak než domov.

se – takový zážitek dává lidem jeho formátu punc Forresta Gumpa. Dalším rozměrem je zužování fenoménu Buričin jen na Sólo pro cirkulárku, Žiletky a Smells Like Teen Spirit dohromady. Přitom na koncertě na akademické půdě ve sklepě filozofické fakulty UK (předchozí pražský koncert se konal přímo v prostorách psychiatrické léčebny Bohnice) si lo-fi matador v panelové diskusi zoufal, že jeho domovská mladoboleslavská scéna odmítá spolupráci, přestože chtěl nastudovat s tenorsaxofonistou, barytonsaxofonistou a houslistou své, pozor, „orchestrálky“. Právě ty jsou aktuálním těžištěm Buričinovy tvorby. Manšestrové publikum přesto žádalo osvědčené singalongy, v čele s oním synth-industrial evergreenem. Ale Buričin není one hit wonder, není Tay Zonday, jako jeho sestra Dana Hodasová je spíš Lana del Rey než Rebecca Black. S ohledem na instrumentální nálož se chce říct, že má ambice skladatele scénické hudby. Takový track Peklo je svým mixem rapegazu a balearic soundu srovnatelný s hudebním doprovodem dalších klenotů, jejichž objev si připsaly Levné knihy, xxx remaků klasických děl jako Markýz de Sade či Dekameron (v českém znění nestor Bohdan Tůma). Naštěstí na „univerzitním“ koncertě došlo v určitém směru k precedentu. Druhá přizvaná kapela byl viral revival Oasis – Big Issue (can’t tell if trolling or just wonderwall), jehož kytarista progrockové vizáže i hrací techniky si střihl fíčurink v písni Zelená kamarádka. Letmý éterický soundcheck zněl jako Emeralds v nejdusnějších chvílích na Stimul festivalu, následný „bigbít andrgraund“ už připomenul Lou Reeda s Metallikou. Zvuk jejich desky Lulu působí od té chvíle ještě víc buričinoidně, na biologicky zechované frázování nehledě. Jako další inspirační zdroj pro Reedovu současnou vokální polohu se nabízí Homer Simpson v originále. Ale stejně jsem ukořistil odřezek z cirkulárky, cennější než lekce Homerovy rokenrolové brnkačky. Dám pivo, pak si dáchnu.

triangle solo #3

nowhere fast #10 touché!

TEXT LOOMER

TEXT PAVEL VULTERÝN

Posmívat se Milanu Buričinovi skrze patafyzická prohlášení o „citilivém mistrovi/ virtuosovi/písničkáři s duší“ je už zábavou vpravdě lidovou, ostatně jako tvůrce sám. Kór po televizní konfirmaci v šau Jana Crow-

Dnes si budeme povídat o tom, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Je tomu skoro na den rok, co jsem viděl Chucka Ragana v brixtonském větrném mlýně, a byl to minimálně jeden z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší nejen

095


hudební zážitek, který se mi za poslední rok přihodil. Skvělá muzika, výborná atmosféra, úžasný večer. Vždycky jsem byl naivní, a tak jsem si řekl, že když se mi něco tak moc líbilo, bylo by skvělé si to zopakovat, protože když se to povedlo jednou, není žádný důvod, proč by se to nemělo podařit znovu. Ragan se do Londýna vrátil s potulným cirkusem Revival Tour, ale bohužel ne do Brixtonu, ale do Shepherd’s Bush Empire. Mělo to své důvody – zatímco před rokem byl koncert dárkem fanouškům, za hubičku a v intimním prostředí, tentokrát se jednalo o masovou záležitost. Ragan nebyl ani největší hvězdou, jestli se tento termín dá použít v souvislosti se šňůrou, na které se musíte ega zbavit dřív, než nastoupíte do autobusu. Ruce si s ním podali Brian Fallon (The Gaslight Anthem), Dan Andriano (Alkaline Trio), Dave Hause (The Loved Ones), Ian Perkins, Jon Gaunt a Joe Ginsberg. Prověření hudebníci s punkrockovými kořeny, což se odrazilo na ceně lístku, který tentokrát za hubičku rozhodně nebyl. A výsledek? Utrpení.

který na akustickou kytaru skutečně umí, takže i když hraje skladby postavené na čtyřech akordech, rozhodně čtyři akordy nehraje. Austin letos s Raganem nejel.

Akustická show se dá ještě uhádat v prostoru pro pár stovek lidí, ale nemůžete něco takového provozovat v klubu pro dva tisíce. Chápu, že to je otázka nabídky a poptávky a vzhledem k obsazení by asi vyprodali i větší klub. Ale dojem byl... špatný. Jistě, bylo to i tím, že mě nikdo jiný než Ragan nezajímal, ale když jsem sledoval přehlídku potetovaných kluků s kytarou, chvílemi jsem nudu a beznaděj cítil přímo fyzicky. Jako by na mě sahala a strkala mě pryč. V klubu vejdete do dveří a pak už nikam, protože je narvaný k prasknutí lidmi, kteří jenom chlastají a žvaní. A protože jste na koncertě akustické muziky, to, že kolem vás mluví tisíc čerstvě osmnáctiletých hajzlíků, je zatracený problém.

A nestačilo ani to, že svojí show zvládl za třicet minut a že mu v ní hostoval Brian Fallon. Když odešel, začali se zase střídat kluci s kytarou a hráli tu jedinou ukňouranou písničku, takže jsem to po patnácti minutách vzdal a šel si dát ven pivo. Mám svých problémů dost a nevím, proč bych měl platit za roli psychoterapeuta. Ne že bych vůči Raganovi zahořkl, jen mi ukázal, že věci mají svůj pořádek. Zuby si čistit po každém jídle, daně platit, když není vyhnutí, a na kluky s kytarou jenom do správného prostoru. Ne každý večer je tím nejlepším v životě, a když už lezete do stejné řeky, ujistěte se, že neplavete proti proudu.

Dalším kamenem úrazu je, že to, co přes lomoz slyšíte, zní jako jedna písnička. Před čtyřmi pěti lety to bylo osvěžující, chlápci s chraplákem a akustickou kytarou do toho řezali a vyprávěli historky o chlebíčcích a kurvách, ok. Ale co se stane, když to „osvěžující“ začne dělat každý? Oposlouchá se. A tak sledujete, jak na scénu nastupuje jeden vousáč za druhým a znějí úplně stejně, otáčí dokolečka čtyři akordy a už ten svět ani změnit nechtějí. V takových okamžicích mě vždycky napadá, že kytara je vytěžený nástroj. Nevím, možná jsem toho slyšel už hodně, aby mě to znovu dojalo. Čest výjimkám jako je Austin Lucas,

civilizační facky

096

Celá tour je postavená na tom, že hudebníci na scéně se prolínají, doplňují a vypomáhají si, ale když zpíváte ve čtyřech blbost, je to pořád jenom blbost. Nejlepší akt večera předvedl Ragan, a to především proto, že se mu do toho nikdo nemotal. Bohužel i u něj je cítit, že svoje písničkářské kouzlo už dočaroval, a nová deska je v lepších chvílích sebevykrádáním (mým nejoblíbenějším momentem je v tomto ohledu začátek desky, který zní naprosto totožně jako začátek jeho debutu), v těch horších zní jako sbírka cover verzí Boratova průlomového hitu Hoď Žida do studny, tedy s jiným textem. Nejsmutněji mi bylo ve chvílích, kdy se dostalo na největší hity jako The Boat nebo For Broken Ears. Víte, že to je skvělá písnička a že Ragan je pořád borec, ale zároveň cítíte, že dneska večer to nebude stačit.

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Räuberhöhle, HamburK, 16. září 2011 Dave Laney se mi zdá čím dál morousovitější, kdykoli se vidíme. Má stále zanedbanější vlasy a divočejší fousy. Tentokrát s sebou přitáhl i psa. Znám Davea už od střední a skrze nepředvídatelné kličky osudu se z něj stal člověk, se kterým jsem v životě strávil nejvíce času. Z největší části jsme ho proseděli v dodávce během přejezdů od štace ke štaci. Dávejte si majzla, až se vás někdo zeptá, jestli s ním nechcete založit kapelu. Pokrčíte rame-

ny, „Jasně, proč ne? Mohla by být legrace...“ a už se vezete. Podobná odpověď lehce změní tok vaší existence. Podobná odpověď totiž může být nezvratnější než manželství. Anebo taky se možná z toho svazku stane pouhá kapela: a vážně by mohla být legrace. Roky poté, co tahle naše eskapáda začala, mě Dave oslovil s nabídkou na hraní v jeho současné kapele, Auxes. Chtěl mi svěřit druhou kytaru, jen pro jedno evropské turné. Z kapely už jsem se nevymotal; nejinak Dave. Stojím před Hafenklangem, klubem v hamburských docích, v jehož útrobách dneska večer vypustí Räuberhöhle svou medvídkovou zběsilost. Tlachám s Davem o životě, zatímco si jeho žena Eike hraje se psem. Vždycky jsem si myslel, že Dave jednou nakonec prodá svou inteligenci a technické schopnosti a sežene si slušnou, konzervativní práci v IT. Že se budeme potkávat o víkendech, jako je tento, i se ženou a psíkem a znostalgizujeme společnou minulost. Nikdy by mě nenapadlo, že z něj bude čím dál větší pankáč. Kdo by to řekl? Kdo mohl tušit přesné souřadnice trajektorií naší generace? Dave si mě taky asi nikdy nepředstavoval jako kostýmovaného performera v roli brejkujícího slona. Ve větším přízemním sále Hafenklangu probíhá jakýsi street-punkový festival (sponzorovaný lokálním street shopem s hadrama pro náročné příznivce žánru). Chodník před klubem je proto posetý vyztuženými, mnohobarevnými číry, cigareťáky s okovy, kšandami a těžkými botami a nášivkami s motivem leopardí kůže. „To jsem tady jediný se psem?“ všímá si Dave. Pokukuje po vymóděných puboších a zdá se, že z něj mají trochu strach. „Tohle není ani za mák punkový koncert,“ stěžuje si. Aspoň v tomhle má nejspíš pravdu. První kapela zrušila účast, což znamená, že se ten týpek s noťasem prostě neukázal. Zůstává tak na Räuberhöhle, aby pokračovaly bez supportu. O Hamburku se ví, že mívá lhostejné, „nijaké“ publikum, ale dneska všichni přímo šílí. Dráždí je Krawalla, neonově růžová frontwoman, a její rozdivočelé kumpánky v maskách zvířat. Psi jsou zjevně punk, ale co se slony? Těžko se trénují, žijí rychle a umírají mladí. VOLBY, BerlÍn, 18. září 2011

V Německu se malé kulturní šoky stále odehrávají spíše náhodně. Jako když jdete volit SLOUPKY #19


Návštěva u doktora není nikdy kdovíjak příjemná kratochvíle. Ať už se děje cokoli. Čekárna u radiologa tuhle premisu ještě víc šponuje. Vrstvené napětí a pocit tísnivé atmosféry kulminuje o několik propocených, nervních úrovní výš. Série neutrálně modrých letáků srovnaných ve vitrínce na zdi diktuje jasně: darm krebs, brust krebs, lungen krebs, prostata krebs, a tak dál, styl i písmo stejné. Vedle těchhle je labilně poskládaná kupka odpočinkového čtení, většinou bulvár – abyste našli Spiegel (populární hamburský týdeník – pozn. překl.), musíte se zavrtat fakt hluboko – a dokumentární časopisy a jiné magazíny, nesoucí smysluplné informace o světě kolem. Rozložení židlí v šestiúhelníkové místnosti působí divně. Stojí v půlkruhu, který je orientovaný na zmíněnou výstavku, ze které tak dělá zlatého hřebce místnosti. Běžného pacienta to nemůže než znepokojovat. Žiju v Německu – na podpoře – zhruba dva roky. Pořád se nemůžu zbavit nadšení z toho, že za mě někdo platí zdravotní pojištění. Sestře předávám papír od doktorky: „Posílá mě sem moje ortopedička, chce rentgen krku.“ Onu doktorku jsem si vybral proto, že jsem viděl její reklamu na Musikmedizin.com (web specializující se na nemoci a neduhy hudebníků – pozn. překl.). Chápavě kývala hlavou, ještě než jsem stihl použít frázi „head-banging“. Rád jsem se svěřil do jejích rukou, moc dobře věděla, že jsem další oběť gymnasticky nezodpovědného mládí. Teď už jde jen o to, vymezit míru poškození. Vedou mě k rentgenu, rozkrok mi zakrývají těžkou ocelovou plínou a pak sestry urychleně cupitají z místnosti pryč. Podobné chování ve vás nikdy nezanechá dojem něčeho bezpečného či vědecky schváleného. Ach, ta pošetilost Západu: najednou jsme ochotní přemýšlet o výrazných formách anti-medicíny, energiích jinu a jangu, čchi tekoucího skrze nás bez zábran – až, najednou, na vás začne civět mechanické oko, potichu zahučí a vy se utopíte v představách, jak vámi právě prochází rentgenové paprsky a proč sakra nic necítíte. SLOUPKY #19

Je konec září a představa, že mi důstojná práce spadne do klína, se zase vzdaluje. Rozhodl jsem se, že nadběhnu zimě, a nechám si zase narůst plnovous à la Charles Manson. Chci se tím připravit na zimní měsíce plodně strávené doma pohrdáním lidstvem a psaním nakrknutých manifestů proti stavu věcí. „I’m not anti-society, society is anti-me“, tvrdí kapela, jejíž název je naneštěstí vybrán tak, aby jeho zmínka zněla jako něco, co je hrdou složkou vaší životní filosofie. Všichni ale musíme na tomhle světě sehrát nějakou roli: tou mou je rozzářit jakkoli malou jiskru osvícení, která ve mně je. Mladý anarchista ze severokarolínského Havelocku na druhou stranu cítí – sjetý literaturou CrimethInc. (kolektiv jinak autonomních buněk soustředících se na anarchistickou publikační činnost – pozn. překl.) –, že jeho úlohou je teď peskovat své tehdejší já za sloupek Mayday! v prvním čísle Full Moonu. „Atmosféra je možná trochu strašidelná a věci se možná trochu vymykají kontrole, ale tyhle v zásadě lehké přestupky jen zdůrazňují, jak pevně jsou pravidla hry daná,“ stojí tam. „Nemůžu setřást pocit, že se účastním nějakého představení.“ Chápu, co (jsem) tím tehdy myslel: mladému potížistovi se můj současný postoj musí zdát jako výklad společenského náhledu na věc. „Kdo bude tenhle svinčík uklízet [?] Anarchisti určitě ne.“ Náš Severokarolíňan tohle celé bere jako útok na svou ideologii, ale ve skutečnosti jde spíš o útok na kvantovou realitu, která zahrnuje existenci plastových kelímků. Svinčík kolem je problém, ne ideologie, která za ním stojí (implikace nutnosti úklidu). Stejně jako je hranice mezi idealismem a cynismem tenounká, tak je i čára mezi anarchismem a nihilismem jednoduše překročitelná. Tohle jsou hrany, na které musíte dávat majzla, protože rozhodují o tom, co je skutečně důležité.

Retro

PrivÁt

720 450 065 No.1

BEST VIP services

HOT girls in prague privat appartment > Prague 2, nám. Míru

RADIOLOG, 22. ZÁŘÍ 2011

PRACOVNÍ POHOVOR, 27. ZÁŘÍ 2011

www.retroprivat.cz

do svého okrsku, na gympl Johna Lennona, a zatímco míjíte Lennonovu fresku na zdi, všimnete si, že mu někdo dokreslil pod nos hitlerovskou mušku.

use QR reader for your phone

Určitě by(ch) si zasloužil dlouhou a důkladnou reakci, vyplněnou drtivými sarkasmy, které by mně trvaly zformulovat celé odpoledne. A naštěstí, celé odpoledne na to mám. Ještě předtím bych ale měl zkorigovat svůj manifest a překontrolovat emaily. Tenhle další byl v němčině, strohý a jednoduchý, zhruba: Vážený pane Buriane, Tímto vás zveme na pracovní pohovor dne 27. září 2011.

097


Pracovní pohovor! Kdo mohl čekat takovou zápletku? Čekám, že řeknete, že aspoň já, když už jsem se obtěžoval poslat jim motivační dopis a životopis, jenže to bylo pár týdnů zpátky a už jsem stihl projít svým obvyklým kolečkem: odmítnutí (zdvořilá reakce, aby dali najevo, že papíry ode mě dostali), vztek (uvědomění, že kurva nemám zapotřebí být další dílek do skládačky tohohle připosraného systému! hajzlové!), smíření (okačko, čas se vrátit k soustředění na růst plnovousu a topení času v umělecké seberealizaci). Sebezáchovně už jsem si tuhle práci vymluvil a navíc, strávil jsem spoustu času sbíráním se dohromady, nevydržím toho tolik jako dřív. Taky jsem se musel připravit na rozlehlost volného času, který měl přede mnou ležet. Fakt už jsem se na to začínal těšit! A teď? Tváří v tvář skutečnému pohovoru na pracovní flek, sen, který jsem tak horkotěžko zvládl rozdtrtit, se ke mně vrací... Jak na to mám asi reagovat? Jedna věc je jistá: vousy musí pryč. Holení je v tuhle chvíli horší než boží muka. Stříhám nejhrubší části nůžkami a pak si klátím cestu pěnou, žiletku za žiletkou. Jak vousů ubývá, užívám si jednotlivých pit stopů – licousy podle Lemmyho (a baví mě představa, že se s tímhle půjdu ukázat potenciálnímu zaměstnavateli) a úplně nakonec hitlerovský knírek. Šok. Co si budeme nalhávat, žádný běloch si tohle při shazování vousů neodpustí. Nasadíme si hitlera a pak na sebe aspoň deset vteřin hledíme do zrcadla – ne snad proto, že jsme ve svých srdcích fašisti (jak naznačovala Sylvia Plath), ale proto, že jde o tak nepohodlnou zkušenost. Z estetického hlediska je působivé, jak mnoho tak malý čtverec vousů může symbolizovat. Moc opřenou o totální popření lidských hodnot, nejhlubší propadlo každého z nás, síla, které se neudržovaný mansonovský plnovous nemůže ani náhodou rovnat. A přitom tak nadosah, tak jednoduše vypěstovatelný. Nedoplatili byste se, abych s něčím takovým vylezl z baráku. Kdybyste se oholili na celém těle, počmárali se fixou a nazí vyšli ven, byli byste společensky přijatelnější než s muškou pod nosem. Mysl pořád převíjí. Je nepochopitelně hodně možností, jak podělat pohovor. A pak, jeden krátký tah strojkem a je ze mě zase běžný muž. Zastrkávám do kalhot svoji nejhezčí košili, obouvám nejslušnější boty a když vycházím z domu, připadám si zase jako součást(ka) civilizace. 098

lost in music #2 sweet jane and the day jobs TEXT THE SHINY BEAST PŘEKLAD BRO

Životní zkušenost dokazuje, že posedáváním ve spoďárech, vykuřováním látek, o kterých se vládní program ani nezmiňuje, a pohráváním si s trsátkem rozhodně nezbohatnete. Tedy, až se stanete hvězdou, možná, ale do té doby potřebují i hudebníci alespoň částečně výdělečné zaměstnání, které by pokrylo náklady na noční život. Než ho slupla sláva, prodával Duke Ellington buráky na baseballových zápasech Washington Senators. Vzhledem k tomu, že ten sport miloval, nejspíš si práci užíval víc než Charlie Parker (aka Bird) se svými devíti dolary týdně za umývání nádobí v newyorském podniku jménem Jimmie’s Chicken Shack. Mezi čištěním odpadu od drůbežího tuku měl Bird zjevně čas sledovat pianistu Arta Tatuma, jak hbitě brázdí klaviaturu při zběsilých arpegiích. Blíže současnosti, Rod Stewart se zkraje 60. let neslavně protloukal jako kopáč hrobů. Skoro si ho lze představit, jak se mu při práci v hlavě rodí text některé z jeho budoucích hitovek: „If you want my body and you think I’m sexy/ Come on, sugar, let me know/ If you really need me, just reach out and touch me.“ Skoro deset let poté, co se Rod dověděl, jestli si holky myslí, že je sexy, se kolem začal motat jiný odbarvený cucák, který své pracovní zkušenosti převedl do populárního popěvku o lásce školačky ke svému učiteli v Don’t Stand So Close to Me. Tou dobou se samozřejmě Mistru Svůdníkovi ze střední školy St. Paul’s začalo říkat nepoměrně nezáživněji: Sting. V období, kdy frontman The Police ještě čmáral křídou po northumberlandské tabuli, se nechal Mark E. Smith zaměstnat v jisté manchesterské import-export společnosti poté, co sekl s prací pro masný závod tamtéž. Tuhle zkušenost později rád využíval, když do The Fall importoval a draho zase prodával spoluhráče. Proč tady melu o zaměstnáních známých hudebníku? Může za to Lou Reed. Ten to začal. Jednou jsem takhle poslouchal Loaded od Velvet Underground, asi po ummmté, a bezmyšlenkovitě zabíjel čas online, když mě dohnaly Reedovy verše ve Sweet Jane: „Some people,

they like to go out dancing/ And other people they have to work/ Just watch me now...“ Just watch me now? Proč, co zrovna děláš, Lou? Nebo lépe, cos to zrovna dělal ve studiu Atlantic Records tehdy v roce 1970? Když jsi všechny spoluhráče i lidi kolem zinstruoval, aby tě teda sledovali, do čeho ses pustil, žes to považoval za práci? A, uf, odmakal jsi celou šichtu? Šel jsi pak ke štípačkám a odpíchl sis – co? Leštil jsi stojan na mikrofon nebo sis nechal platit za típání jednoho cigára za druhým o podlahu studia? Snad jsi je nesmetával na jednu velkou hromadu vajglů svými shiny boots of leather? Podobný výkon by zabral asi malinko víc času, a těžko bys tím na někoho udělal dojem. Narozdíl od Sweet Jane, kterou jsem slyšel už tolikrát – oblečený, polonahý nebo, bez debat, jen ve slipech, když nastala příležitost. Ale nikdy jsem si ji nepouštěl, když jsem si jen tak hrál s trsátkem, věřte, nevěřte. The Shiny Beasts uvádí pořad The Kitchen Sink v brněnském studentském Rádiu R. Jeho předchozí pracovní zkušenosti zahrnují tři roky v obchodě s deskami, pět týdnů v holandské pěstírně cibulek květin a týden balení cibule na farmě.

tardé #11 100% podzim: kůra břízek TEXT BRO

#1:

Hudební publicistika je delikátní fraška. Buď se vezete na mediální hře a přistupujete na její pravidla, nasazujete masku fundovanosti a udržujete věčný „profesionální“ odstup, nebo se podílíte na demytizaci hudebních interpretů, dodáváte lidský rozměr. Být exkluzivní, až to bolí, či si nahlodávat vlastní vyznění. Fenomenizace respektu versus maso a kosti. I na toho Waitse se nakonec dá sáhnout. Ucítíte hmotu. #2:

Pomalu uzavírám tenhle rok. A světe div se, nejlepším koncertem letos nakonec nebyli ani Godflesh a Converge v Londýně, ani Oxbow a Neurosis a už vůbec ne Chuck Ragan v Aréně. O celou délku vyhrávají, tadá, La Casa Fantom nedávno v Brně. Jak dlouho hráli – dvě hodiny? Dvacet minut? Už si nevzpomenu, kdy naposledy mě koncert dokázal takhle pohltit. Vzniklo vakuum, prostor SLOUPKY #19


byl jasný, jinak ale nezbývalo nic kromě Larse a Bårda a mě. Po vystoupení zavládlo psychické prázdno, zvládl jsem jenom sedět na podlaze vedle merche a packa s becherem se mi takhle ještě netřepala. Zoufalá melancholie. Logaritmisk dødsstatestikk počtvrté. Netuším, jak se jim jednou odvděčím, ale počkej, na něco přijdu. Možná to budu zkoušet postupně: nějaké holce jsem přispěl na Bårdův komiks, jehož hrdina zemře podle pravidel poměrně banálního klišé, ale vidět a přečíst by si to měl každý. #3:

Poslední koncerty mám zabookované do konce listopadu, v prosinci už nechci dělat nic. I tak na odstřel zbývají ještě čtyři večery. A příští rok? Pravda je taková, že po veleúspěšném jaře jsem se spolčil s Bobem coby Perioda Crew („Je lepší krvácet ve dvou,“ dámy prominou) a s obrovsky nateklýma očima jsme stahovali všechno, co nám přistálo pod nosem. Výsledek? Šílené manko, hledáme Rockefellerův sarkofág. Nevím, co bude na jaře, ale vlastnoručně nastavené tempo je neudržitelné. Nefňukám, chápu situaci. Její dezinterpretace zvenčí mě ale pěkně mrd... ser... jeb... Vadí mi. #4:

Podstrčili mi Glena Portera a je to teda jojo!, nečekal bych, že producent, který veskrze sampluje, by mě zvládl takhle oslovit. Moc toho o něm nevím, jen že jsem Blessed by a Young Death a věčně Falling Down. Obě desky měly přijít podstatně dřív, byly bychom jistě lepší kámošky a znaly se důvěrněji. Ale copak to tak nemáte? Pomalu něco odkrývat, spíš náhodně, než se pídit po podstatě a kořenech, přináší beztoho největší uspokojení. Oh Lee, if I wasn’t so fucked up...

backstage text karel kočka

Nazdar kamarádi! Tak jsem zpátky u vás, s drbama z redakce. Posledně jsem vynechal, jelikož jsem byl jednak na dovolený (původně jsem si řikal, jestli to nenechat napsat někoho jinýho a že by se prostě podepsal mým jménem), druhak se tady neděje nic zajímavýho. Teda... až na toho boxera. Popořadě. Asi bych měl říct, že je velkej. Velkej, černej, potetovanej a boxuje. Hraje SLOUPKY #19

v nějaký kapele, kterou neznám, a jmenuje se Evžen. (To už je mimochodem druhej Evžen v redakci, ten první je bláznivej kazatel.) A tenhle Evžen nám píše sloupek, kterej se jmenuje tajemně Fistic, a je o tom, jak se hádá s různejma lidma a někdy jim dá i do nosu. Senzace! To je jako Mikulášovy prázdniny, moje oblíbená knížka. Akorát bych byl opatrnej na to, co a jak mu řikat. Neřikat třeba: „Pohni zadkem, jsou uzávěrky.“ Rozhodně mu to nebudu vzkazovat já. Dál, Apačka přestala kouřit! Sem zvědavej, od koho si teď bude CEO tajně potahovat. Od toho novýho boxera? Jestli jo, já to teda zprostředkovávat rozhodně nebudu. No. Takže přestala kouřit. Taky se rozešla s tím svým zrzavcem a stěhuje se neznámo kam. Já bych ji v Maroku vyměnil za pár velbloudů. Jeden známej kdysi řikal, že ji cení tak na „dvaja bentley“, což je slušná cena. Otázka je, jakej je aktuální kurz velbloudů vůči kárám Bentley. Dál mám vysvětlit, proč s tímhle číslem vydáváme dvě desky, když jsme za celou dobu nevydali skoro nic. Pravda je, že nevim, ale Mišák řikal, že „jako bonus dostanou předplatitelé štěstí“, takže podle mýho šlo jen o nějaký komunikační šum a pak už se z toho nešlo vykroutit. Ten Bonus, to je náš grafik. Prima chlapík, teď porodil druhýho kluka a mezi nádechama a výdechama napsal tuhletu desku, Náměšť. Teda Náměstí. Teda Náměstí Míru. Jako bacha, je to akustický a jsou tam opravdický písničky, žádny ty jeho repy o tom, jak ráčkuje. Druhá deska je Nějaká deska Skupiny Štěstí. Ten frontman mi už předtim přišel povědomej a taky že jo! Je to ten feťák z Chebu. Esgmeq se menovali. Teda ne že bych se divil, kde se zrovna tyhle zájmy potkaly. Ale název kapely kvituju, štěstí není nikdy dost. None? Dál, poslouchal jsem na půl ucha na poslední poradě nějaký plány na příští rok a teda nevim, jestli jim náhodou nešplouchá na maják. Člověk by řekl, že se poučej a zainvestujou čas a energii do projektů, který veškerý úsilí vracej i s úrokama. Třeba rybaření. Nechtěj – nechtěj. V příštím, už vánočním čísle (je divný, jak rychle to utíká, včera bylo léto a minulou neděli ta červená obálka s tím chlápkem, co má každý voko jiný) teda osvětlim, co za změny to bude a co si o nich radno myslet. Do tý doby na sebe buďte hodný a ne zlý, okej? Kdo bude zlej, na toho pošlu Evžena. Nejdřív vymítače, a když to nepomůže, tak boxera. 099



15.–20. listopadu

M od ár

fe

sp

ře sa he

in

M

ez div ad l

a

al iv st

1. ročník DivaDlo / koncerty / Site Specific projekty prezentace / Dokumentární filmy WorkShopy / výStavy

DivaDlo archa a okolí / kc zahraDa / pražSká tržnice v holešovicích teStament – She She pop (D) / obSazené měSto (occupieD city) – kvS královSké vlámSké DivaDlo (b) / painteD birD (nabarvené ptáče) paliSSimo company (uSa) / SouSeDé (neighbourS) – riet mellink (nl), jiří havelka a StuDenti Damu / kabaret na konci Světa / o. S. inventura tělovník obecný – alfréD ve Dvoře / pojď Se mnou – DivaDlo archa / urban buran – kc zahraDa / allStar refjúDží banD / michael romanyShyn (uSa) anna lengyel (hu) / laila Soliman (egypt) / henk keizer (nl) / teD van leeuWen (nl) festival akcent 2011 se koná za podpory

partneři partners

mediální partneři media partners

www.divadloarcha.cz www.akcentfestival.eu


ME M U S I C Midi Lidi

Praha | No. 413 čt 27. 10. - st 9. 11. 2011

ME C I T Y Komiksfest ME I N T E RV I E W Robert Nebřenský

d iv diva addla la sp s pře řesa sahe heM M

al iv l st va festi níí fe oddn áro i n ár ezi n M ez M

ME F I L M Tintinova dobrodružství

15.–20. 15.–20. listopadu listopadu

1. ročník 1. ročník DivaDlo DivaDlo / koncerty / koncerty / Site/Specific Site Specific projekty projekty prezentace prezentace / Dokumentární / Dokumentární filmyfilmy WorkShopy WorkShopy / výStavy / výStavy

DivaDlo DivaDlo archaarcha a okolí a okolí / kc zahraDa / kc zahraDa / pražSká / pražSká tržnice tržnice v holešovicích v holešovicích

teStament teStament – She She–pop She (D) She/ pop obSazené (D) / obSazené měSto (occupieD měSto (occupieD city) – kvS city) královSké – kvS královSké vlámSkévlámSké DivaDloDivaDlo (b) / painteD (b) /birD painteD (nabarvené birD (nabarvené ptáče) ptáče) paliSSimo paliSSimo company company (uSa) / SouSeDé (uSa) / SouSeDé (neighbourS) (neighbourS) – riet mellink – riet (nl), mellink jiří havelka (nl), jiří havelka a StuDenti a StuDenti Damu / kabaret Damu / kabaret na konci na Světa konci Světa o. S. inventura o. S. inventura / tělovník / tělovník obecný – obecný alfréD –vealfréD Dvořeve / pojď Dvoře Se/mnou pojď Se– mnou DivaDlo – DivaDlo archa / archa urban buran / urban–buran kc zahraDa – kc zahraDa allStar refjúDží allStar refjúDží banD / michael banD / michael romanyShyn romanyShyn (uSa) / anna (uSa)lengyel / anna (hu) lengyel / laila (hu)Soliman / laila Soliman (egypt) / (egypt) henk keizer / henk (nl) keizer / teD(nl) van/ leeuWen teD van leeuWen (nl) (nl) festival akcent festival 2011 akcent 2011 se koná za podpory se koná za podpory

Akcent_inz Akcent_inz Metropolis_165x165-Dar11.indd Metropolis_165x165-Dar11.indd 1 1

102

www.divadloarcha.cz www.divadloarcha.cz www.akcentfestival.eu www.akcentfestival.eu

10/20/11 10/20/11 9:32 PM 9:32 PM


w w w . p r o t i s e d i . c z

Freemusic.cz v novém Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti Out of mainstream tady by mohla být reklama na váš koncert, vaše kamarády nebo třeba trenky pište na michal@fullmoonmagazine.cz 103


KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

104

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování


Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

újezd druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

www.cdkrakovska.cz

ECOTRANSPORT BY 105


VORŠILSKÁ ŠEST PRAHA JEDNA

GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEG R O O V E B A R . C Z Hudebně barevný podzim THE POOH THE CITY KILL (AUS/DEN) NA STOJÁKA THE DRAIN SUNSHINE RATTLE BUCKET ANYWAY DYING PASSION KILL THE DANDIES LACO DECZI DANIEL BANJAMIN (DE) KUZMICH ORCHESTRA PUB ANIMALS SPHERE SIOUX X LEFT TO DIE L‘ETNO FESTIVAL SWORDFISHTROMBONES THE FRUSTRATORS DIRTY BLONDES CAMERA 237 (IT) DEAD POPE‘S COMPANY+ ANISAKIS (JP) UNHOLY PREACHERS THE FINALLY HENTAI CORPORATION GENIUS MESS POETS . . . a mnoho dalších

b.eu w.h-clu ww Rooseveltova 17, Šumperk

J.A.R., 3. 09.)

ATS (2 AK4BE

BRE

Z (29. RUFFA

ERIK T

. 11.))

ESS (11

USIN NKEY B

MO

(16. ULLYS

B AUDIO

11.) EK (22.

ÍR VÝ VEČ ZENINO

09.)

NARO

. 10.) OJS (06 TATA B 10.) RA (14. ELEKT (28. 10.) RUCHE BELLE

12.)

4. 01.)

PEDO (2

TOR HURRA

.2.)

LAMB (5

Elpida Tour Please The Trees 99 20 1 1 Jaromír a Dušan Neuwerth 2012 VJ Clad sbor Elpida Je jisté, že jsme někdy byli? Anebo že jsme byli včas? Do jakých desek jsme to ryli obrazy černé pod obraz?

Zbyněk Hejda, Valse Melancolique

30. 11. 2011 Palác Akropolis Praha 7. 12. 2011 Divadlo 29 Pardubice 14. 12. 2011 Kredance České Budějovice 18. 1. 2012 Jazz Tibet Club Olomouc 25. 1. 2012 Fléda Brno

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov 106

© Foto: Vojta Florian

3. 2. 2012 Klicperovo divadlo Hradec Králové

Vstupenky zakoupíte v síti Zakoupením vstupenky podpoříte Elpidu o.p.s. a její programy pro seniory. Turné je součástí kampaně proti diskriminaci seniorů www.mluvmeostari.cz. Hlavní partner: Nadace Charty 77 Konto Bariéry


ROXY PROMOTION & A51 PRESENT

12.11. ROXY

Dlouhá 33, Praha 1

1/4 roxy

special guest

1/4 azcd

Floex “Zorya”

(Minority rec. / 2011)

JOKER (Kapsize/UK) djs

SMACK back2back CHIK & MC Fuckstroy (A51) DRYMAN (A51, DUBSTEBLOG) FRANILL (DUBSTEBLOG)

107


pulstrana FM:Sestava 1

10/21/11

12:09 PM

Strรกnka 1

1/2 rachot

108


„Vždycky mě přitahovali lidé, kteří dělají věci jinak a žijí si po svém, a teď jsem s nimi mohl strávit několik velmi intenzivních chvil.“ fotograf Tomáš Souček

Kniha KMENY si posvítí na současné městské subkultury. Křest proběhne 1. prosince 2011 v MeetFactory v Praze. Vydává módní portál CzechOriginalFashion.cz a label Bigg Boss.

109


110

Photo: Al Seib Costume: Dominique Lemieux Š 2001 Cirque du Soleil


111


TIRÁŽ #19 full moon #19 10. listopadu 2011 CREW

děkujeme za podporu! CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno www.cyrrus.cZ

MARTIN KOZUMPLÍK roadie

AF Praha spol. s r.o.

JANA KAČUROVÁ šéfredaktor

DISTRIBUCE KNIH

JITKA pekárková produkce, předplatné

Kováků 12, 150 00 Praha 5

MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace

afweiss@mymail.cz

ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce

AK Schejbal

CARTON CLAN design

advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno

AUTOŘI

schejbal@akschejbal.cz

michal pařízek, al burian, pavel vulterýn,

www.akschejbal.cz

maxim horovic, lumír nykl, bro, jakub pech,

Jana Berg, TYJANY s.r.o.

david kresta, apačka, jason orlovich, lenka

módní návrhářka

špryslová, SIMON botten, paul wallfisch,

Palackého třída 51, 612 00 Brno

LUKÁŠ GRYGAR, TOMÁŠ BLÁHA, jan novotný,

jana_berg@email.cz

Jakub Duraško, petr gratias, lukáš pokorný,

www.janaberg.com

PETR FERENC, VÍT HOLEŠOVSKÝ, ONDŘEJ

BORGO Agnese

KAMENICKý, jarda petřík, tomáš turek,

restaurace

veronika miksová, eugene s. robinson, karel

Kopečná 43, 602 00 Brno

kočka

info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz

SUPERVIZE TEXTů

JENA-nábytek, s.r.o.

maxim horovic, LUDĚK KNÁPEK

prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno

kontakt | předplatné

info@jena-nabytek.cz,

info@fullmoonmagazine.cz

www.jena-nabytek.cz

predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745

Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz K BREWERY TRADE, a.s. Výroba a prodej výčepního piva Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 www.kbrewery.cz Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. Husinecká 808/5, 130 00 Praha

HQ | FULL MOON MAG

Masarykova 8/10, 602 00 Brno

K Žižkovu 809/7

office@hvhlegal.cz

19000 Praha 9 Vysočany

www.hvhlegal.cz UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS

Vydavatel | KYEO shows s.r.o.

distributor prémiového alkoholu

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno

Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha

kyeo.net, info@KYEO.NET

www.upb.cz Red Bull

Tisk | KVTisk, Karlovy Vary

Nad Patankou 10, 160 00 Praha

rozšiřuje | Mediaprint & Kapa

jan.vondracek@cz.redbull.com

ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463

www.redbull.cz Financial Group Fio

TEXTS LICENSED UNDER

banka nové generace

CREATIVE COMMONS BY-NC-ND

V Celnici 10, 117 21 Praha

creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

fio@fio.cz; www.fio.cz Radio R studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno www.radior.cz

112


StreetCulture

...

Latté Nite #11

rádio, které je vidět www.streetculture.cz

projekt StreetCulture vznikal na základě principu. nabízíme prostor mladým lidem, kteří provozují nejrůznější (kulturní, sportovní, komunitní) a hledají platformu pro svou prezentaci. dejte , co děláte světu a umíte, prostřednictvím projektu StreetCulture.

s Full Moonem a Apačkou

jsme internetové rádio, které se chce neustále měnit a růst. v našem vysílání není konzervativní řád, hodinky si podle nás nenařídíš. ale samozřejmě nabízíme pár skob ve stěně, kterých se můžeš chytit. kromě profilových hudebních žánrů StreetCulture (hip hop, hardcore, punkrock, guitars a elektro, které jsou rozloženy v průběhu celého dne i noci v playlistech rádia) vysíláme hudební žánrovky, nehudební magazíny s hosty a moderované pořady v bloku začínajícím v premiéře v sedm večer.

d.i.y.

aktivity

živě ve čtvrtek 18.11. start 19:00 www.streetculture.cz

vědět

studio

rádia vysílací StreetCulture najdete v prostorách baru na Žižkově (Štítného 30). máš zájem? nalaď si nás. máš odvahu? přidej se k nám.

003


CONCEPT

RÁMOVÁ 3, PRAHA 1–STARÉ MĚSTO

DenimHeads_205x280.indd 1

10/21/11 5:49:09 PM


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.