Full Moon #3 by k.y.e.o.

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #03 | 2010 | 99 Kč

FIREWATER JESU ASTRONAUTALIS KYLESA THE CULT MANIC STREET PREACHERS BOTANICA AUTECHRE WILLIE NELSON REFUSED CONVERGE DEVO DAMIEN JURADO CURSED CURRENT 93 SAADE BAD RELIGION DEATH IN JUNE GG ALLIN PEARL JAM MARC ALMOND SPIRITUAL FRONT…

myspace.com/botanica

fullmoonmagazine.cz

kyeo.net

SAADE SPACELAND, NEVERLAND LOVE, RED AS BLOOD COMING HOME SLEEPWALKS MAYBE I FLY BREED BEAUTIFUL WALKING ON THE CLOUDS

YOU ARE COMING HOME SAADE.BANDCAMP.COM MYSPACE.COM/SADESONGS

FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM KYEO K1 | KYEO.NET zdarma s časopisem Full Moon předplatitelům při objednání přes e-store FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM You Are Coming Home je v prodeji i samostatně: fyzické CD na FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM a na všech koncertech SAADE a KYEO mp3 / flac / ogg na SAADE.BANDCAMP.COM

FULL MOON 03

001

002

FULL MOON 03

003

004

FULL MOON 03

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #03 | 26. ČERVENEC 2010

FULLMOONMAGAZINE.CZ

TIRÁŽ

INDEX

OBSAH

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA KAČUROVÁ ŠÉFREDAKTOR JITKA HEJLKOVÁ PRODUKCE MICHAL PAŘÍZEK DISTRIBUCE HONZA TOMÁŠ INZERCE CARTON CLAN DESIGN

ALLIN, GG 106 ALMOND, MARC 069 ASTRONAUTALIS 020 AUTECHRE 072 BAD RELIGION 044 BANNON, JAKE 090 BATMAN 094 BLUTHARSCH 033 BOTANICA 026 111 BURIAN, AL 108 CAMPBELL, ISOBEL 074 CAP N'JAZZ 075 CONVERGE 008 090 COP SHOOT COP 022 CRYSTAL CASTLES 086 CULT, THE 036 CURRENT 93 028 034 CURSED 098 DAY AFTER 056 DEATH IN JUNE 028 DEVO 066 DISAPPEARS 074 EELS 075 FIREWATER 022 GODFLESH 014 HOUPACÍ KONĚ 109 IRONS 090 JAPANDROIDS 086 JESU 014 JURADO, DAMIEN 068 KAZETY 086 KYLESA 017 LANEGAN, MARK 074 MANIC STREET PREACHERS 046 NELSON, WILLIE 064 PEARL JAM 082 POHODA 086 POLÍ PĚT 056 REFUSED 076 REKOMANDO 056 RICE, BOYD 028 SAADE 001 038 SAGE FRANCIS 048 SOL INVICTUS 028 SPIRITUAL FRONT 034 ST. GERMAIN 075 STRAPPING YOUNG LAD 012 SUPERMACHINER 090 TIBET, DAVID 028 034 TOWNSEND, DEVIN 012 UNITED NATIONS 074 VEDDER, EDDIE 082 VIVIAN GIRLS 086 WAKEFORD, TONY 028 WALLFISCH, PAUL 026 111 WEATHERCRAFT 094 WOVEN HAND 086 WWW 086 XX, THE 086

TIRÁŽ/INDEX 005 EDITORIAL 006 CONVERGE 008 DEVIN TOWNSEND 012 JESU 014 KYLESA 017 ASTRONAUTALIS 020 FIREWATER 022 PAUL WALLFISCH 026 NEOFOLK 028 CURRENT 93 034 SPIRITUAL FRONT 034 THE CULT 036 SAADE 038 BAD RELIGION 044 MANIC STREET PREACHERS 046 SAGE FRANCIS 048 REKOMANDO 056

AUTOŘI: VOJTĚCH RYLICH, JAN JONÁŠ, JAKUB PECH, MICHAL PAŘÍZEK, JAN STEHLÍK, PETR ČÁSLAVSKÝ, JIŘÍ ZEMAN, LUMÍR NYKL, TOMÁŠ MLÁDEK, TOMÁŠ KEJMAR, JAKUB MIKOLAJSKÝ, MAXIM HOROVIC, KAREL KOČKA, TOMÁŠ KOMÁREK, MICHAEL KYSELKA, JIŘÍ IMLAUF, JAN SMETÁNKA, AL BURIAN, PAUL WALLFISCH, APAČKA, ALEŠ KOT, PAVEL VULTERÝN, LENKA ŠPRYSLOVÁ, KRYŠTOF HAVLICE, EVA BALAŠTÍKOVÁ, ISTVÁN SUTRHÁZYI, KEITH „FULL“ MOON SUPERVIZE TEXTŮ: MAXIM HOROVIC PŘEDPLATNÉ: WWW.FULLMONMAGAZINE.CZ PREDPLATNE@FULMONMAGAZINE.CZ 12 ČÍSEL ZA 948 KČ 6 ČÍSEL ZA 534 KČ E-STORE: FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM DISTRIBUCE / MICHAL: MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ +420.604.101.745 INZERCE / HONZA: HONZA@FULLMOONMAGAZINE.CZ +420.728.820.808 VYDAVATEL: KYEO SHOWS S.R.O. IČ: 28350995, VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO REDAKCE: JANA KAČUROVÁ / KYEO PODOLSKÉ NÁBŘEŽÍ 817/30, 14700 PRAHA 4 – PODOLÍ +420.777.158.292, INFO@KYEO.NET TISK: KVTISK, KARLOVY VARY ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 03

RECENZE WILLIE NELSON 064 DEVO 066 DAMIEN JURADO 068 MARC ALMOND 069 AUTECHRE 072 EDITOR'S CHOICE 074 RETRO 075 REFUSED 076 REPORTY PEARL JAM 082 POHODA 086 CURSED 098 JAKE BANNON 090 KOMIKSY 094 BACKSTAGE „THE HOUND“ 104 GG ALLIN 106 AL BURIAN 108 HOUPACÍ KONĚ 109 PAUL WALLFISCH 111

005

006

FULL MOON 03

TEXT APX FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

YS LP Joanna Newsom je super baba a Ys je super deska. To myslím smrtelně vážně. Plus si dovolím tolerančně nekorektní invektivu: kdo to neuzná, je vůl. Tu desku jsem si nekoupila, protože v nákupním košíku už byli Wovenhand, Tom Waits (moje nová úchylka je odnést si z každého krámu s deskama aspoň jednoho Waitse) a Gutter Twins, ale přišlo mi vtipný, že by si ji koupila Björk. PLAKÁT REFUSED Refused na to šli od lesa. Předpověděli budoucnost a zmizeli. Mít to v hlavě srovnaný je většinou výhra, mít to v hlavě srovnaný jako Dennis Lyxzén z Refused je jackpot. Tímto odkazuju na článek maxima hororvize (sic), který příběh zakončuje řečnickou otázkou s možností více správných odpovědí: Je tak těžké pochopit, že nadčasové věci nemají nic společného s hluchým pohledem do minulosti? Teď jsem se na stránkách labelu Burning Heart dozvěděla, že se Lyxzénova pozdější parta Lost Patrol Band přejmenovala v roce 2008 na Invasionen (no prosim, pro fanouška dobrý vědět), a připomněla si, že Lyxzén byl švédským Elle označen nejvíc sexy mužem roku 2004. Tím znovu odkazuju na maximův článek, kde je i obrazový doprovod. Zde na obrázku se zároveň nachází debut AC4 , jiné Lyxzénovy party, ale pro ten bych si s dovolením šla sama, až budu mít nějaké peníze. AXE TO FALL CD Poslední řadová deska Converge. Tuhle kapelu mám dost ráda; kdybych měla dávat dohromady pět nejzásadnějších kapel mýho života optikou roku 2010 (miluju žebříčky), bylo by to asi nějak takhle. Shellac, mclusky, Converge, pAper chAse... a pak už by to bylo moc složitý. FULL MOON 03

YOU COULD HAVE IT SO MUCH BETTER CD Franz Ferdinand jsou senzační. S přibývajícím počtem alb sice klesá počet originálních songů, ale i tak je pořád z čeho vybírat. Tohle byla dvojka. Krátce po jejím vydání jsem shodou okolností začala vydělávat peníze – a taky je při tý příležitosti utrácet. Budget tohoto období šel na výlet do Albionu, přesněji do Birminghamu, kde v tom stejném týdnu (náhodička) Franz Ferdinand hráli. Bylo to super, i když jsme seděli (!) v sektoru bohamárja a z patky Alexe Kapranosa jsem měla leda kulový. Když jsem je viděla naposled, dva roky zpátky v Německu, už jsem sice měla parádní výhled, ale zase jsem byla moc opilá. Ačkoliv – můžete být na Franz Ferdinand vůbec kdy dost opilí? TRIKO BORIS Pokud nejsem úplně vedle, triko Boris s tímhle strašidelným vizuálem vzniklo jako doplněk limitované dvouvinylové edice záznamu pražského koncertu Boris v Paláci Akropolis 9. května 2008. Smile se to jmenovalo, stejně jako jejich deska ze stejného roku. Ten vinyl je krásný průhledný a je vydaný zároveň s plakátem (mnohem, mnohem ošklivějším). Tu desku vydal jeden kamarád jako oﬁciální bootleg a posledně říkal, že už má vyprodáno. Na eBayi to teď stojí padesát dolarů. Cha! Jsem si jistá, že jednou, až mě to celý přestane bavit, budu v hrozným balíku. PLAKÁT HARVESTMAN Harvestman je bokovka a pseudonym Steva von Tilla z Neurosis. Tahle kapela pro mě byla dost dlouhou dobu úplným náboženstvím (upozorňuju, že nešlo o dva víkendy, ale asi tři roky v kuse), a když jsem se kdysi dostala k sólovkám některých členů (tedy von Tilla, ale taky jeho kolegy Scotta Kellyho), myslela jsem, že poslouchám nejmíň Ježíše. Zatímco

Scott mi zůstal, protože je to kluk dřevorubecká v bejzbólce šikovná, von Till se mi začal, stejně jako jeho domovská kapela, vzdalovat mílovými kroky. Regulérně jsem vloni na Roadburnu při jeho koncertě myslela na to, jak mě bolí záda, a s Neurosis jsem se později tamtéž s bolestí ne sice v zádech, ale v srdci (což je horší) na nějakou dobu rozloučila. (V jednu chvíli mi vdechli víru Shrinebuilder, akorát svatou výpravu tehdy zastavila sopka.) NOVÝ PETER BOBEK To je nová kérka, kterou dělal Peter Bobek z Triba. Táta mě za to bude chtít zabít, ale pak zřejmě jen mávne rukou. Kdysi jsem domů nosila jedničky, teď nosím kérky. To tetování je Peterova variace na jednu desku, kterou mám spojenou se Švédskem a loňskou zimou. „Now we know/ that we failed you/ And we'll never see your face again/ So we try/ to ﬁnd you/ But we'll never see your face again...“ Jen tehdy nebylo takový vedro, jako je teď. HUDEBNÍ FANOUŠEK Známe se od vidění z koncertů a patrně i z otvíračky Rekomanda, ale tam bylo tolik lidí, že bych za to ruku do ohně radši nedala. Ukázalo se, že je to dokonce předplatitel Full Moonu, což mě v tu chvíli tak vzedmulo pýchou, že jsem mu už už třásla rukou a děkovala. Pak jsem si to rozmyslela; nebudu za idiota, none? Jinak. Reakce na časák jsou v zásadě dobré (jeden chlapík teda prej myslel, že je to revue o Twilight, což muselo nutně vést ke zklamání), a i když to s tou cestou, teda že bude ještě dlouhá, opakuju pořád a je to pravda, je příjemný vidět, že to nějakým lidem dělá radost. Interiéry a rekvizity zapůčil obchod Rekomando, Trojanova 9, Praha.

A my děkujem. 007

008

FULL MOON 03

PSÁT O CONVERGE JE DELIKÁTNÍ ZÁLEŽITOST. MŮŽETE BÝT VĚCNÍ, ALE PRVNÍ VĚTOU OKAMŽITĚ ODRADÍTE NEZNALÉ, SKEPTIKY A HUDEBNÍ KONZERVATIVCE. MŮŽETE BÝT OPATRNÍ TICHOŠLÁPCI A FANOUŠCI SE VÁM VYSMĚJOU. HREJTE SI S PATOSEM A NIKDY SE NEDOSTANETE NA KONEC. CONVERGE NEJSOU ZROVNA SNADNÁ KOŘIST – LOV TRVÁ DLOUHO A PEKELNĚ TO BOLÍ. A KDYŽ JE DOSTANETE, KARTA SE OBRÁTÍ A KOŘISTÍ JSTE VY. OVŠEM VDĚČNOU KOŘISTÍ. BÝT FANOUŠKEM CONVERGE JE TOTIŽ ČIRÁ RADOST. A PRVNÍM KROKEM JE PRVNÍ KROK. CONVERGE LIVE 13. 8. 2010, BRUTAL ASSAULT, VOJENSKÁ PEVNOST JOSEFOV, JAROMĚŘ. TEXT APX FOTO CHRISTOPHER Z.

I. OPATRNĚ Je tomu právě dva roky, co jsem dělala s Jakem Bannonem, frontmanem Converge, u příležitosti klubového koncertu v Praze rozhovor pro Lidové noviny. Pro zasvěcené totální UFO. Taky jsem nepředpokládala, že by si tu kapelu někdo z plezíru vyhledal (pravděpodobnost, že ji zná průměrný čtenář LN, a teď prosím bez urážky a s ohledem na náklad novin, je asi 1 : 763 465 943) a poslechl (pravděpodobnost, že by se Converge líbili průměrnému čtenáři Lidových novin, prosím bez urážky, je přesně 1 : 763 465 944). No FULL MOON 03

ale rozhovor, jmenoval se Bez fanoušků nejsme nic, to byl teda pěknej. Tak pěknej, že za mnou chodili lidi a ptali se, jestli bych jim od Converge nevypálila nějakou desku. Kolega z byznysu se dokonce ptal po detailech pražského koncertu a já jsem si při každém takovém projevu zájmu říkala a sakra. Vypálím jim aktuální No Heroes a už si ode mě nikdy nic nepřečtou. Vezmu je na ten koncert a oni tam umřou. Co teď!? Nepamatuju se přesně, kdy jsem Converge slyšela poprvé, ale jsem si téměř jistá, že to se mnou nic moc neudělalo, ještě jsem ne-

dorostla. Bylo to album You Fail Me, rok 2004. Slyším řev, kulomet bicích a ze řetězu urvané, vyskřípané kytary. Míra nepochopení a neschopnost se k tomu postavit čelem předčila i jinak obvyklý standard, tendenci odsoudit kapelu jako „blbost“. (Hned vedle „co neznám, nenávidím“.) Prostě jsem to po pár písničkách vypla. Je fakt, že jsem se podivila několika věcem. Jak to, ksakru, může ten skrček celé odeřvat? Kde se to v něm bere!? Jak tohle, proboha, může vypadat naživo? A jak dlouho můžou na pódiu takový masakr udržet?? Jestlipak v tom opravdu 009

mají systém, nebo do toho jen tak zbůhdarma mlátí. Spousta otázek, žádné odpovědi, ale ani žádná ochota je někde dostat, natož se sama zeptat. Naprosto přesně si pamatuju den, kdy jsem Converge viděla poprvé. Ne snad, že bych si na požádání vybavila svůj denní program posledních pěti let, jen mám tu vstupenku před sebou na stole. Converge & Rise and Fall & Animosity, Mosh City, Arena Wien, stehplatz, normalpreis 16.10 EUR, Montag 16. Jul 2007, 18.00 Uhr. Vida, rovné tři roky. A tehdy… tehdy jsem se do Converge zamilovala. Bouřlivě a ohnivě, úplně bezhlavě, tehdy a tam. Byl to ten druh lásky, kdy si neříkáte: „Jak jsem mohla být celou dobu tak slepá?“, protože i když je to pravda, vůbec vás to nezajímá. Minulost bez téhle kapely je pryč, teď mě čeká budoucnost s ní. A pak – mnohem hmatatelněji – je tady přítomnost, jediný reálný časoprostor. Pamatuju si to jako včera. Temná aréna, polovina léta, ještě v osm večer třicet stupňů, uvnitř šíleně nedýchatelno, ve foyer asi osm set tisíc triček, protože místo tří kapel na lístku jich tam hrálo pět. Jednou z těch nenapsaných byli Misery Index, kteří to před Rise and Fall totálně pohřbili buldozerem (u jiných kapel se tomu říká normálně „koncert“). Nekecám slova půl, úplně to tam srovnali se zemí a čí uši byly do jejich setu ještě v pohodě, tak pak už nebyly. A pak ještě dlouho ne. Ale Converge…? Čerstvá deska No Heroes, zabijácké nasazení. Kapela předváděla úplně stejné peklo co na deskách, jenom rychleji, hlasitěji a útočněji. Nikdy bych nevěřila, že je něco takovýho možný (taky jsem do tý doby viděla možná tak Slayer) a pohled na Bannona mi vyrážel dech. Rozzuřený lev v kleci pódia, na pokraji fyzických sil. Kapela: geniální sehranost, lehkost a přitom drtivá tvrdost. Bannon: naprostý a dokonalý kult pro lidi v kotli. Taky jsem si to zkusila a už bych nikdy neměnila. Satori mi umožnilo objevit jejich desky, zažít několik dalších – pokaždé o něco lepších – koncertů a vůbec, pojďme se bavit o Jane Doe. II. VĚCNĚ Converge jsou pinonýři a po dvaceti letech stále nejdůležitější kapela amerického metalcore. To je, zjednodušeně řečeno, mix metalu a hardcore. Taky trochu punk a stále oblíbenější škatulka mathcore, která má nejspíš vypíchnout precizní techniku hraní, jinými slovy ano, mají v tom hraní systém a ne, opravdu 010

do toho nemlátí „jen tak“. Na deﬁnice ale Bannon moc nehraje: „Nevím, co přesně znamená mathcore. Hrajeme agresivní hudbu a nejdete v ní prvky hardcore, punku i metalu. Myslím si, že snaha pojmenovat a zařadit každou kapelu do nějakých podškatulek je zbytečná a spíš kontraproduktivní. Všichni jsme něčím výjimeční a odlišní a to je věc, která by se měla vyzdvihnout, ne potlačit. Je hloupé generalizovat jen kvůli nějaké povrchní, snazší uchopitelnosti.“ (Zmínila jsem se, že Jake je chytrej a rozumnej chlap? Proto se na jeho kapelu ptali i lidi z bizu.) Converge dali dohromady na začátku devadesátek (kolem svých čtrnácti let) Jacob Bannon a kytarista Kurt Ballou v Salemu, což je TO čarodějnické město ve státě Massachusetts. (Hlavním městem je Boston a Boston = Celtics a Pixies. – pozn. zeměpisného poradce) Samotný stát na severu východního pobřeží je vůbec domovem mnoha metal-hardcore-punkově zacílených kapel. Agoraphobic Nosebleed (s nimiž ne náhodou Converge vydali split), Have Heart, Bane, Cave In, Hope Conspiracy, All That Remains a ti Pixies a už nevím, ale na wikipedii to určitě bude. Massachusetts možná není úplně nejkrásnější místo k žití, ale muziku tam mají fajnovou. Converge dodneška vydali sedmičku řadových desek, jejichž údajná undergroundová integrita byla rozmetána v roce 2001 albem Jane Doe. Na něm se zvuk Converge transformoval ze syrového, thrash hardcore punku k epickému, vášnivému hardcore metalu (Jake by mě za tohle asi zabil). Jane Doe způsobila přesun kapely z Equal Vision k většímu labelu Epitaph a přitáhla tisíce nových fanoušků, kteří pak logicky více lpěli na následující You Fail Me, No Heroes a poslední, loňské Axe to Fall. Krví tady ale podepíšu, že When Forever Comes Crashing (1998) a Petitioning the Empty Sky (1996) jsou alba, která za to hledání stojí možná daleko víc. Je to slovníková otrava, ale naprosto odmítám nezmínit kompilaci Unloved and Weeded Out (2003), kde se mezi nevydanými tracky skví perly jako Jacob's Ladder, Tremor nebo For You, a sedmipalec Y2K s coverem Black Sabbath a především The Cure. Skladba Disintegration už nikdy nebyla stejná. Y2K EP vyšlo na labelu Deathwish Inc., což je vydavatelství, které založili Jake Bannon a Tre McCarthy v roce 2001. Dnes se stará o víc než dvě desítky kapel (Doomriders, Integrity nebo Starkweather nejsou zrovna slabá jména), ale Bannonově domovské partě vy-

dává jen vinyly, speciální edice a splity. Dává to smysl: „S labelem Epitaph máme výborné vztahy. Když došlo [po založení Deathwish Inc.] na to, jestli si desky budeme vydávat sami, neudělali jsme to z několika důvodů. Ten nejdůležitější byl, že jakožto vydavatelství stojíme za mnoha skvělými kapelami. Nechci je připravit o čas a energii, které bychom museli vynaložit na vydání desky vlastní kapely. Nechci, aby Deathwish byl ‚label pro Converge‘. Deathwish a Converge tak můžou existovat zcela samostatně, i když je nám label domovem. To rozhodnutí bylo správné. Dnes vidím, že vydavatelství je silnější než kdy dřív.“ Nepochybně silnější je i v nepřeneseném slova smyslu, ježto oﬁciálně podporuje bojové sporty (přesněji „smíšená bojová umění“, což je fúze thajského boxu, karate, juda, jiu-jitsu a dalších), odvěkou Bannonovu a McCarthyho lásku. V rosteru jsou tak vedle kapel i borci jako Zodiac, Upgrade nebo J-Lau. „Vidím v tom několik paralel s hudbou… Lidé, kteří se jednomu nebo druhému věnují, vždycky za něco bojují, snaží se najít ve světě a v životě nějaký účel. Něco, co za to bude stát.“ Nasnadě – a bez nutně negativního podtextu – je i implikace, proč Deathwish poporují zrovna plně kontaktní bojový sport a ne třeba rybaření. Loňská Axe to Fall s hostujícími Stevem von Tillem, Des Ark, členy Cave In, Disfear, 108 nebo Genghis Tron a desítkou dalších, na kterou je Bannon výslovně hrdý, (a pak jsou tady hostující hudebníci, kteří jsou hrdí, že se na Axe to Fall mohli podílet, a pak jsou tady fanoušci, kteří jsou na svou oblíbenou kapelu a jejich hosty hrdí úplně nejvíc), je srovnávána s přelomovou Jane Doe, ale taky třeba s My War od Black Flag, potažmo jsou Converge nazýváni „Black Flag své generace“. Jestli tedy potřebujeme napravit loňské hříchy, případně se s touto kapelou začít blíže seznamovat, je Axe to Fall dobrým prvním krokem. A ta smělost s Black Flag, to byly vidle pičforku, prosim. III. PATOS Po milionu tisících znaků se konečně dostávám k tomu, proč jsou Converge tak zvláštní a výjimeční. Jistěže jejich hudební/koncertní agresivita překračuje všechny meze, ke kterým jiné, žánrově podobné kapely ani nedohlédnou, a nepochybně nepřehlédnete ani výraznou vizuální stránku, kterou Jake Bannon – coby respektovaný graﬁk, designer a také absolvent bostonského Art Institute – FULL MOON 03

považuje za minimálně stejně důležitou jako hudbu. Třetí složkou tvorby Converge, byť vás první poslech zřejmě znejistí, jsou texty. A texty Converge jsou… uh. Death was just a simple glance across a dim lit room And those eyes did it Those three words did it Those three words killed him And I surrender to it all Between you and me, I surrender to you Forgive me for the sadness And the bringing of you down I just needed a lover and I needed a friend And there you were Running from forever like all the rest Three simple words bled me dry Three simple word bled us dry I love you Nemějte obavy, že byste čemukoliv z textu pozoruměli, z desky, natož naživo, i když štěstí přeje připraveným a existují vzácné okamžiky, ve kterých se k Jakeovi přidáte v hrdinném, vyčerpávajícím singalongu. Gradované, epické „líbeznosti“ (za tohle mě taky někdo FULL MOON 03

zabije) jsou vůbec prchavou doménou a většinou také vrcholem desek, ať se jedná o stařičké skladby The Saddest Day nebo Jane Doe (obzvláště emocionální záležitost) nebo Grim Heart/Black Rose a Wretched World z posledních dvou alb. Kdykoliv jsem viděla Converge znovu naživo, bylo to ještě mnohem intenzivnější, a tam, kde chyběl moment překvapení, se dostavilo křehké souznění. Když na posledním koncertě hráli jako poslední skladbu zmíněnou Jane Doe, ta se přes vyhrávky přehoupla do druhé, baladické půlky a Jake začal zpívat (zpívat!) pasáž „Lost in you like saturday nights, searching the streets with bedroom eyes, dying to be saved…“, bušilo mi srdce tak divoce, že plíce se instinktivně natlačily na hrudní koš a já jsem si jeden krátkej, ale intenzivní okamžik myslela, že tam nechám jeden ze svých životů. Ten nahromaděný adrenalin pak pomohl rozdýchat poslední, monumentální minuty skladby, tříštěné o Jakeovo démonické vřeštění v kulisách zvukové apokalypsy. Silná slova, moc emo? Ale kdeže. Tady sedím, poslouchám Jane Doe a cítím to pořád stejně, jako by to bylo včera. Resp. dnes ráno; včera byl ten koncert ve Vídni v roce 2007.

IV. APPENDIX „Bannon po celou dobu koncertu působil, že by urgentně potřeboval vymítače, a na konci, když dohráli a on seděl na okraji pódia a s každým, kdo o to měl zájem, si podal ruku nebo udělal společnou fotku, zase vypadal, že to má za sebou i s lobotomií. Velký respekt kapele, že to peklo, co předvádí na albech, dokáže (byť s vypětím všech sil) přenést na pódium. A působí to sakra opravdově.“ Tohle jsem psala v roce 2007 a pak jsem se o rok později citovala a teď zas. Mám to do hlavy vryté jako odstavec z Remarqua, co končí „…ich glaube wir sind verloren“. Chraň Bůh, že bych si myslela, že jsem nějakej Erich Maria, jenom si to prostě takhle pamatuju.

A kromě toho, Remarque je pro děcka. To je dobrý tak na ryby. 011

DEVIN TOWNSEND PROJECT LIVE 13. 8. 2010, 0, BRUTAL BR ASSAULT, VOJENSKÁ PEVNOST JOSEFOV, JAROMĚŘ. TEXT PETR ČÁSLAVSKÝ FOTO ARCHIV

Každý z nás měl svého dětského hrdinu, nu, nedotknutelnou modlu, předmět obdivu divu a symbol dospívání. Idoly se s postupujícím jícím věkem zákonitě měnily (pokud jste tedy nedy ne byli vzácnou výjimkou a vaším hrdinou neinou n byl Erwin Schrödinger nebo Keith eith Moon) M a Krtečka se Soptíkem nahradil Vinnetou adil Vi a Superman, které pak vystřídal ystřídal Dr. D Doom, Clint Eastwood nebo (nedejbože) Hašek (nede 012

s Jágrem. S neodvratným příchodem puberty se potřeba upnutí na neexistující charaktery vytrácí a společně s revoltou proti společnosti přichází i nová záliba – rockové hvězdy. Pointou je, že psát o osobních hrdinech je záležitost ošemetná a strašně těžká. Vkus se mění, ale vzpomínky zůstávají a nostalgie znemožňuje objektivnější pohled na věc.

Pochyby se však netýkají Devina Townsenda. Poprvé jsem s tímto kanadským muzikantem přišel do styku na základě recenze v jednom českém rockovém časopise (ano, bylo mi šestnáct), kde jeho album Terria sklidilo nadšená hodnocení většiny redakce. Desku jsem sehnal, natěšeně ji pustil a pak se slovy „to je ale blbost“ se jí zbavil. Druhou šanci jsem mu dal o několik let později, shodou okolností zrovna FULL MOON 03

v Kanadě, Kan a směsici vyvolaných pocitů jsem luštil několik týdnů, během kterých album uštil n tvořilo ořilo dokonalý soundtrack při cestách zelenou krajinou. u kanadskou kan Townsendův příběh začal podstatně dříve – wnsen v devatenácti letech zaslal do několika labelů evate demo mo ssvého projektu Noisescapes (legenda praví, raví, že ž bylo zabalené do starého spodního prádla), mimo jiné i do Relativity Records, kde prádla zaujalo Steva Vaie, který byl natolik ohromezauja ný Towsendovými vokálními dovednostmi, žže mu obratem nabídl účast na připravovaném projektu. Devin, neobeznámený s Vaiovou tvorbou, nabídku přijal, nazpíval vokály na album Sex & Religion a doprovázel Vaie během světového turné. Nejednalo se sice o komerční propadák, ale kritiky nebyly příznivé. Devin celé období popisuje jako obrovskou příležitost, která mu usnadnila start kariéry, ale rozhodně ne jako způsob, kterým by se chtěl jako hudebník proﬁlovat, natožpak se k němu vracet. Následovalo několik kratších projektů a aktivit, zejména účast na evropském turné kapely The Wildhearts, jamování s Jasonem Newstedem (Metallica) a Tomem Huntingem (Exodus) v thrashové kapele IR8 nebo také nahrání kytarových partů na alba Hardwired a Millenium electro-industriální legendy Front Line Assembly. Devin stále silněji cítil potřebu tvořit hudbu sám za sebe. Opět obchází labely a podepisuje smlouvu na vydání pěti alb (!) u Century Media Records, zakládá sólový projekt s názvem Strapping Young Lad a otevírá novou kapitolu své kariéry. Pod touto hlavičkou vychází v roce 1995 deska Heavy as a Really Heavy Thing, neuvěřitelně nadupaná a agresivní fúze death a thrash metalu s industriálem, a ač je hodnocení lokálních metalových časopisů veskrze pozitivní, alba se během prvních šesti měsíců prodá 143 kusů. Nahrávání trvalo sotva týden, přičemž naprostou většinu nástrojových partů má na svědomí sám Townsend. Deska byla od začátku koncipovaná jako co nejintenzivnější a nejabsurdnější útok na ušní bubínky, který se ovšem nebere příliš vážně. Výmluvný je fakt, že Strapping Young Lad hrají živě pouze dvě skladby z tohoto alba a to ještě spíš výjimečně. K následujícímu projektu se váže zajímavá historka. V roce 1995 Devin vchází do budovy Century Media s neobvyklým návrhem: dejte mi tisíc dolarů a do měsíce vám donesu FULL MOON 03

kompletní album, včetně mixu a masteringu. Dohodu dodržuje a za měsíc je venku Cooked on Phonics, první a zároveň poslední počin jednorázového projektu Punky Brüster. A jak je u Townsenda zvykem, ujetostí nešetří, vypráví příběh death metalové kapely, která se zaprodá mainstreamu a začne hrát punk rock. Deska vznikla jako reakce a parodie na vznikající trend v čele s Green Day. Mezitím se experiment Strapping Young Lad přetvořil v plnohodnotnou kapelu, kde za bicí usedla legenda všech legend (sic!) Gene Hoglan, známý z Dark Angel a Death. V kompletní sestavě na začátku roku 1997 vydávají dnes už klasické album City, které od základu redefinovalo žánr industrial metalu – a třeba ve skladbě All Hail The New Flesh si „půjčují“ riff od Godflesh. Deska otřásla metalovým světem, protože v rychlosti, agresivitě a nasranosti jí mohlo konkurovat jen máloco. Po propadu debutu see jednalo o komerční úspěch a během m prvního týdne zmizelo z regálů deset tisíc kopií. kopií Townsend současně dokončujee práce na n projektu Ocean Machine, který byl už nějakou dobu v přípravě, a desku Biomech vydává ku nazvanou naz na vlastním labelu jen pár měsíců po City. m labe A zatímco Young Lad se soustředí o Strapping Stra na co nejextrémnější pojetí hudby a je ve své jextr podstatěě parodií metalu a jedno velké „fuck par you“, tak Machine kombinuje prvky ak Ocean O progressive ssive rocku, ambientu a industrialu do jednoho těžko definovatelného celku. ho tě Je patrné, né, že Townsend není hudebník protahující jeden projekt na několik let, ale naopak den p patří k nejaktivnějším a zároveň nejtalennejak tovanějším osobnostem na metalové scéně. m osob Během své kariéry vyprodukoval pětadvacet alb, na spoustě se autorsky podílel tě dalších dalš a na desítkách hostoval. tvorba obsahuje stoval. Jeho J všechny možné formy vyjádření my hudebního hudeb – kolik znáte metalových hudebníků, majíh hudebníků cích na kontě jak minimal ambient, mbient, desku s prvky country a folku, koncepční punkovou ovou parodii, post-industriální noise nebo album inspirované Broadway muzikály? A to ani nezmiňuji rockovou space operu o mimozemšťanovi, který chce obsadit a zotročit Zemi, protože je závislý na droze, v širé galaxii dostupné pouze na modré planetě – na kofeinu. Všechny Townsendovy projekty spojuje v podstatě jen produkční technika, takzvaný „wall of sound“, kterou Townsend dovedl

k dokonalosti: vrství na sebe layery nástrojů, zvuků a vokálů, čímž se jeho hudba stává neskutečně komplexní a ze zdánlivě banálních principů dokáže vytvořit ojedinělý výsledek. Současně je jeho tvorba poměrně náročná na poslech a pochopení, protože zorientovat se v ní není jednoduché. Odměnou je postupné objevování detailů, kterých si při prvním, druhém, desátém či padesátém esátém přehrání nevšimnete. Během nahrávání City a Biomech dospěl rávání C Townsend na hranici mentálního kolapsu h a de facto schopnost komunikovat cto ztratil zt s okolím. se na léčení do psychiatm. Přihlásil Př rického a tam mu byla diagnostikováho ústavu ús na bipolární porucha. Pozoruhodný je fakt, ipolá že během ěhem psaní a příprav na nahrávání alba Alien (2005) Townsend přestal brát léky poen (2 tlačující ující projevy nemoci, a vznikla deska chaotičtější tější než kdykoliv předtím, bořící veškeré dosavadní, tak vyšinuté bariéry. Kam se dosav avadn d už ta dní, hrabee feťák ffeťá ťák ť kofeinu. A co můžeme Townsenda do buůžem očekávat od Town doucna? Strapp Strapping Young Lad deﬁnitivně d byl de uložen k ledu hned po splnění pětialb pětialbového du hne kontraktu s Century Media, Devin n také přestal fungovat jako producent (spolupracoval ko produc praco s tak zvučnými jmény Darkest Hou Hour, ny jako Da Stuck Mojo, Soilwork, Lamb Himsa). mb of God, Him imsaa). V současné době se soustředí na projekt ojektt na naazvaný prozaicky The Devin Townsend Project, v rámci kterého plánuje vydat sérii čtyř alb během dvou let, z nichž dvě jsou už venku enku – první, klidné a téměř akustické album m Ki, Ki nahrané za účasti bluesového bubeníka Dur Durise Maxwella, a komerčně orientovanéé Add Addicted, spojující prvky popu a heavy metalu do překvapivě kompaktního celku. u. Druhou Dr polovinu série příští rok otevře vře „chaotická „ch a extrémní“ Deconstruction bude n a uzavřena uzav albem Ghost, které naopak sli slibuje ambient s prvky new age. ge. Multitalentovaný génius, připomínající svým Multitalen M nadáním, hyperaktivitou a vizionářským přístupem Franka Zappu tohoto tisíciletí, anebo blázen, neschopný zakotvit v jednom žánru? Každý ať se rozhodne sám. Pro mě ovšem zůstává Devin Townsend i nadále tím „dětským“ hrdinou.

A důvěru nikdy nezklamal. 013

014

FULL MOON 03

JESU LIVE 14. 8. 2010, BR BRUTAL UTAL ASSAULT, ASSAULT, VOJENSKÁ PEVNOST JOSEFOV, JAROMĚŘ. TEXT LUMÍR NYKL FOTO ARCHIV HYDRAHEAD

Album Hymns od Godflesh končí kovovým žalozpěvem Jesu. Válcovna strun padá a song zabředne do ticha, ze kterého vyklíčí pro budoucnost důležitý „hidden track“. Kapitola Godflesh končí a Justin K Broadrick už píše novou. Za sebou má prolog s Napalm Death a následovat bude rozvleklá stať předznamenaná právě závěrem desky Hymns. Nese pompézní titulek JESU, a i když je drobně rozčleněna, drží pohromadě jako čistý logotyp, který projekt používá. IN THE NAME OF… Kromě toho, že je osobitý kytarista, zpěvák a producent, je Broadrick v prvé řadě svébytný estét. Typografické logo není pro hudbu zanedbatelnou povrchovou slupkou a dá se vztáhnout i na metalovou kulturu, k níž tenhle vizionář patří. Není tedy divu, že velká část kapel, jimiž Broadrick prošel, si drží i náležitou vizuální stylizaci, obrazovou podobu značky Napalm Death zná z džísek skoro každý: poctivý bububu font, z něhož vychází milion dalších nejen crust-grindových kapel. Další kapela, ve které se už Broadrick angažoval déle, byli Head of David, jejichž tučně psané hůlkové písmo i industriální zvuk prorostly do ultimativního projektu Godflesh. Živočišný tuk. Znovu analogie písma a hudby. Obojí je jednoduché, a přitom srovnání snese leda se zemí. I zdánlivě podružný projekt v Broadrickově kariéře, drone-ambientní Final, klame tělem – psacím strojem vyvedený název a značení desek pouze čísly. Nebe, hlava a země, odstup a úžas na stejné úrovni. Co v sobě nesou čtyři soudržná písmena, u nichž ani není jasné, jak je správně vyslovit? RISE! ROCK! Ještě dlouhou dobu před současnou druhou shoegaze vlnou přišel Justin Broadrick s vizí zahuštěného kytarového zvuku, fest silného matného kovu, intarzovaného zprvu synteFULL MOON 03

zátorovými vrypy, později laptopovými klik en kats. S dnešní záplavou ztrucu/zmusu lo-fi rozvrzaných kapel, které se na slunci ohání surfy nebo ztracenými tenkými hlasy v bouři vazeb, nemají Jesu nic společného. Vůdčí postava Jesu není surfař, žena a není ani Jan Tleskač. Je brusič, samouk a pro obrábění jesumateriálu má jasná východiska: „Vždycky jsem chtěl hrát extrémně pomalou hudbu.“ Nemachruje s domnělými vlivy soudobé i archaické vážné hudby, ani se neohání nějakými ethno odkazy. Vždyť post-punk je tak přímý, a přitom variabilní pojem. „Maká to“ je hodnota nadřazena všemu a je jedno, že neumíš hrát a zpívat, jak zvyklosti vyžadují. Nálepka post-punk pro něj znamená „kořeny, DIY, postoj“. Podle svých slov nezná polovinu akordů, které hraje. Za nejlepší kapelu na světě (i když všichni víme, jak se to s tímhle pojmem má) považuje Hüsker Dü. Jesu donedávna vydávali na Hydrahead vedle tak olezlých typů jako jsou Converge a Boris, většina desek vyšla na vinylu. I přes nános aranží to nástrojově není víc než kytara, basa, bicí/laptop v zádech. Takže: JKB is another name for punk. As it's best. S budováním soundu podle svých představ začal po rozpadu Godflesh (letos na jaře se opět sešli) a od prvního EP udělal na značce Jesu práce jak na kostele. Raný návrh katedrály riff ů z roku 2004 nesl název Heart Ache a od pozdějších pilířů se liší konceptem. Je to jakýsi „showcase“, plnící se vínek. Dlllooouhohrající album o dvou skladbách, které v sobě nesou odér Neurosis a klasicky rozpřaženou podobu post-metalu. Lámou se v pase v postupném sledu a riff y se hnětou průběžně, oproti pozdější kompaktní ready-made podobě jesuzvuku. HIGHEST THRONE Ten dostal konkrétnější a precedentnější podobu na dlouhohrající eponymní prvotině.

Na Heart Ache to byl one man band, tady už metalovému mentorovi JKB kryli záda protřelí kolegové zminula (bubeník Ted Parsons a basák Dermot Dalton) a zvuk se mohl ubírat podobným směrem, ale kultivovaně. Nejlíp o tom uměřeném tlaku hovoří dvojka na desce – Friends Are Evil. Explozivní motiv jako by byl ozvěnou z Heart Ache, jen cizelovanější, a zhrublý. „Strunné party“ (pokud je to adekvátní výraz u stylu, kde jsou struny hlavním předivem) tlačí přesně tam, kde to nenarušuje vkus. Jde si představit Broadrickův headbang a jeho lynčování trsátkem, zároveň je taková hudba rozvážnou terapií rázových vln, která nezabředává do uměle vyvolaného transu bubínkových džem sešn. Kytarová kila jsou obecně uznávaná míra, v případě Friends Are Evil až cinklá, u neuskutečnitelného notového zápisu by se pro ten zdvojený riﬀ vyjímala poznámka „dialog“. And All the Stones I've Thrown / They Come Back Twice as Strong. Pančovaný grind neutáhne celý trek, a tak vazká hmota musí vyvřít stůj co stůj a na konci se zatáhnout. Určitě zajímavé by bylo slyšet Jesu unplugged. Nejdelší procházka je vždy ta po vodě, Walk on Water je dalším trademark trekem. Vystřízlivění z deprese, kterou představuje první část, a následné smíření pouze rozjasněním akordů je k nezaplacení. Ukazuje se tu síla minimalismu, celý text tvoří jen dvě variované věty a zlom nálad je spojený i s dvojkou tónů – tlakových bodů. Be there for your summer. Be dead by the winter. A všechno mezi tím, konec není vytoužený. Na celém LP tedy rozměry stop trochu zploštěly, ale pořád je to „nad poměry“. LEGALIZE POP Těm se kapela přiblížila za dva roky, ípíčkem Silver. Heavy hity par excellence. Zkreslené kytary zkrotly a na úroveň se jim postavila elektronika, ústup z pozice aranží. Příklon 015

k popu je citelný v melodiích, Broadrick, obdivovatel 60's a 70's melodiky a melodičnosti, zpívá víc medově a pevněji, a byť si na koncertech není a asi nikdy nebude jistý, nikdo si nestěžuje. Když spustí skočnou Star, přemýšlíte, co za rádio se spustilo. S těmahle hitovkama člověka napadá, že kdyby fenomén Tvajlajt ﬁ lmů a jejich soundtracků (na tom posledním jsou zařazeny původní skladby např. od Muse a Unkle) přišel dřív, byly by tyhle písně stravitelné i pro ty, kteří zapadají do pytle „širší publikum“. Protože hudba Jesu je silně „cinematická“. Ale Broadrick je striktně nekomerční tvůrce, v postavení solitéra industriálně-kytarově-elektronického se častokrát nabízí podobnost s Trentem Reznorem, který se spolupráci s kinematograﬁ í nebrání (Lynchova Lost Highway a Natural Born Killers Olivera Stonea). Silver tedy nastartovalo popovější tendence Jesu. Vymknutí kloubů už se nekoná, vše je strojově přesné, včetně častého použití „melodického metronomu“. Tyhle a další elektronické vyhrávky uškodily druhému LP, nazvanému Conqueror. Jinak silné písničky s všudypřítomným smogovým oparem a chytlavě jednoduchý016

mi strukturami, třeba titulní trek se stupnicovým motivem, byly „okořeněny“ elektronikou. Obávám se, že tou přísadou bylo i maggi a vegeta, čímž myslím synthpiano, smyčce a na tehdejší dobu vyžilé ambientní zvuky. Ke škodě věci se Broadrick na delší čas v těchhle elektronických barvách zhlédl a dále je rozvíjel na četných EP a splitech. Ten s japonskými emo-už-popaři Envy je extrémem s dlouhosáhlým lámaným beatem v Hard to Reach. VYVÁŽENÁ KARMA Po řadě elektroničtějích EPs se zdálo, že forma Jesu se vyprazdňuje a dochází jim dech. Neočekávané se stalo skutečností a heartacher s trojnásobným bypassem zdolal rovnou osmitisícovou kótu: bezmála padesátiminutová nálož Inﬁnity, koňská délka je přímo úměrná koňské síle. Distingované IDM odvál čas, dá se předpokládat, že ne kvůli obecné změně společenské nálady, asi jen strach ze zakrnění. Decentní glitche vystřídal setrvačník elektronické dvojšlapky, převážně elektronický drone vytlačily riﬀ y z nejpoctivějších. A v plné síle se vrátil téměř grindový vokál, ne tak apokalyptický chropot jako

u Godflesh, v diskografii Jesu to bylo poprvé od čistě growl-řvané Man/Woman na eponymním desce. Broadrick se chytl za nos, vydal jakési oficiální prohlášení, že veškeré své laptopářské tenze bude ventilovat v projektu Pale Sketcher a Jesu už nebude dusit neživými faktory. Důkaz o tom podává zatím poslední EP Opiate Sun, vysušený, na poměry Jesu až nezvykle neuhlazený kytarový zvuk a více než učesané melodie. Vycíděný tvar znamená přechod od odtažitě dlouhých klád na Heart Ache až k podobě modelové skladby: sloka-refrén je rozpitá osnova a bridge táhnou, zavedený standard heavy motivu se rozmělňuje buď v endoprotézový shoegaze nebo zplynatělý sludge-rock, který ční ze záplavy post-metalových zádumčivých skupin. Bez ohledu na počasí se smogová situace za mléčným sklem nemění. Život v tom oparu tepe pomalu a těžkopádně, každá kapka rosy znamená obrovskou změnu.

Ó hapydej, and Jesu washed. FULL MOON 03

SMEČKU KYLESA ZE SAVANNAH V GEORGII OBKLIČUJE AURA ROHATÉHO MULTIKOPYTNÍKA, DOJEM MÝTICKÉHO ŽIVLU. LETMÉ OŤUKÁNÍ PROBÍHÁ VE STEREOTYPU: „VYCHRCHLANÝ ZPĚV – TO ZPÍVÁ BABA? – TAM JSOU DVOJE BICÍ?“ – A UŽ JSTE JEJICH. U NÁS SI S NIMI MŮŽETE DÁT SŇATEK Z PUDŮ NEJDŘÍV NA FESTIVALU BRUTAL ASSAULT V JOSEFOVĚ. KYLESA LIVE 13. 8. 2010, BRUTAL ASSAULT, VOJENSKÁ PEVNOST JOSEFOV, JAROMĚŘ. TEXT LUMÍR NYKL FOTO ARCHIV SEASON OF MIST

Jsou pověstní mísením stylů, ovšem pod záštitou „tvrdého rocku“, na to pozor. Jsou z řádu kapel, kterým se neekluje hrát žánrovou směsku a přitom nevybočují natolik, aby machrovali, jak jsou jejich eintopfu všechna označení těsná. Jižanská (víc hudebně než geograﬁcky) pětice ví, kam patří. Bahno je základní materiál, přitom nejsou tak vyšinutí jako Melvins (kteří s nimi po náboru z Big Business mají společné zdvojené bicí), po celou kariéru různě zarábějí s naoko neohrabaným hardcorem, podobně jako třeba konfederační harpunáři Akimbo. Modla je nejvíc poctěna, když je ohmataná. Jít hloubějí do historie je cesta na tenký led, každý druhý se rád ohání tím, že něco zní jako XY na cracku, při střetu s tímhle jdou bonmoty stranou. Snad jenom – Grateful Dead by si uvědomili celou tíhu svého názvu. Takže dojem z jejich diskograﬁe se dá zobecnit, aniž by byla dužnina poškozena. Komplexně jejich sound není zrovna funglovka, spíš garážovaný dvojmotorový satan, ze kterého ale stříká olej jako zamlada. Bicí dvojtakt je pohání od třetí desky Time Will Fuse Its Forth. Kylesa je mnohem techničtější, než by se zdálo, což je taky součástí jejich fenoménu. Už první singl Point of Stillness, vydaný dle dobrých mravů na sedmipalci, ‚zaskočí‘ zvláštně zdrclým crustem, zpěvačka Laura Pleasants se dáví do obkročných rytmů a akordového tetrisu, zase ne příliš komplikovaného, na výpočty se nehraje. Jedině kolik stěna přijme a vydá zvuku. Po něm nezůstává odtažitá pachuť studia, nýbrž pocit, že hrají v americké oumekdonalt stodole, která rezonuje na vyžádání a každý úder se zase vrátí. A na tomhle principu jsou z velké části postavené i vokály. Bahenní growl Phillipa Copea FULL MOON 03

a nepříčetný scream Laury P., zlámaný hlas v posledním tažením. Muž/žena, žádný slabší element. S dialogem řevu podobně pracovala Thema Eleven (dnes Mother, pokud není kacířské to takhle říct), pro něž je/byla Kylesa silnou inspirací. Hlasy jsou pevně zasazeny do špinavé hradby, v pekelném sboru jsou podladěné riﬀ y tučný témbr, sóla kastrátský hlavový tón. Typické jsou kvílivé pasáže, kdy melodika ubíhá jinam, než je u takové hudby zvykem – na východ. Orientální melodie – nekýčovité využití lidových motivů, se sebezapřením můžeme vzpomenout domácí Silent Stream of Godless Elegy, ale cimbálu s mírou. Důkazem je skorohit Running Red s téměř arabským motivem, ornamentálním, jak je to typické spíš pro tvorbu uměleckých dřevorubců Baroness. Pro riffy neplatí, co je tupé, vryje se do hlavy. Často praktikují „doutnákové riﬀ y“, rozvrzaný úzký motiv se zkresleným hromem na konci, a znovu, do krátké úderné repetice. Za trest. Testing the Good of Man – s takovou jsem ochoten žít a zemřít. A vy jen čekáte, kdy přijde moment „to nemůže být pravda“, post-rocková petit mort se radši neozývá. Ten jižanský odér je do mozaiky, pokovované vousy ZZ Top jsou naladěné proklatě nízko a zahrát se s nimi dá ledacos. Třeba The Scarab v druhé části připomene některé z rozvážnějších francouzských screamo jednotek, což je jen jedna z mnoha stylových odboček. Nejvíce metalcorově monochromatický zvuk zní z To Walk a Middle Course, největší barevnosti naopak dosáhli na poslední desce, temperové kytary a nebývale poutavá symbióza křupavých bicích. V tomhle jde o producentský střet, předposlední album produkoval muž spjatý se 65daysofstatic či Mars Volta (sice to byl trochu zavádějící kurz, ale naštěstí ne smě-

rem k pětistrunným basám a nekonečným přechodům), zatímco ostatní desky, včetně Static Tensions, buď kapela sama nebo je v kolonce producer vokalista Phillip Cope. To Walk a Middle Course je označovaná za psychedeličtější, v duchu americké easy rider tradice, což berme s nadsázkou. Vyprahlá poušť v cyberpunkových reáliích, vodní svět vyschl a jediný zdroj tekutin je gejzír bahnité ropy, co nezastaví ani centrifugy Kevina Costnera. Největší zlom představuje deska Time Will Fuse its Worth. Byla to cesta zpět do zrezivělých kolejí, které po předchozí To Walk a Middle Course trochu zarostly. Ostřeji se načrtly thrashové tendence – Ignoring Anger. Trsátko seká struny jako Vladimír Menšík polyká slova na mysliveckém Silvestru. Sešly se tu proklamované dvoje bicí, ale na první poslech to kromě důrazu není podezřelé, v podstatě až do outra nemají prostor k exhibici. Ke svébytnějšímu výrazu se rytmická sekce dopracovala na Static Tensions. I v tak vyrovnané diskograﬁi působí poslední zářez jako majstrštyk. Zdřevnatělý zvuk a la Melvins, víc noisových odřezků, přitom se Kylesa stále střeží přílišných fuzzy výbojů, vazba by prokázala slabost kytary. Nejpřístupnější snad v celé historii je PÍSEŇ Unknown Awareness – tohle je ta ROCKOVÁ KAPELA, o které budu vyprávět svým dětem. Stadiónový zvuk s grácií a diktát plíživého teroru. Puppet string must be cut from below. Zpocené čelo, oschlá záda.

Když cejch, tak do ksichtu, když škvor, rovnou do ucha. 017

018

FULL MOON 03

019

020

FULL MOON 03

ASTRONAUTALIS LIVE 22. SRPNA 2010 NA 007 V PRAZE A 23. SRPNA 2010 NA YACHTU V BRNĚ, TEXT APX FOTO ARCHIV Ze všech nenápadných fenoménů začal tenhle nejmíň nápadně. Před rokem se v Seattlu uchystal na své první evropské turné Andy Bothwell, vystudovaný herec a performer. Jeho „indie hiphopová“ značka Astronautalis čítá laptop se samačkou Neříkejte doma, že jsem řidičem náklaďáku – myslí si, že hraju na piáno v bordelu, spacák, kamaráda Brocka, jenž mu dělá manažera, řidiče a podporu v dobrém i zlém, a nepřetékající pohár optimismu. Fanouškům ve Státech tehdy vzkázal: „Chovejte se slušně, než se vrátím, děcka.“ Střih, tři ráno, Skleněná louka v Brně, párty po koncertě. Andy a Brock pózujou, v mírně devastovaném stavu, s ﬂaškama piva a startkama. A to Bothwell nekouří, protože prý „to není dobré pro jeho hlas“. Později se fotka objevuje u něj na fotoblogu s popiskem: „Look me! No dignity! First show after touring with Tegan & Sara…and we fall to pieces!“ Nějaký pozitivní efekt ty cigarety na jeho hlas přece jen mají: na posledním českém koncertě (tehdy v Praze) se vokálem nenápadně přiblížil svému velkému oblíbenci a idolovi, Tomu Waitsovi. Nebylo to ale jen tak. Bothwellova loňská letní návštěva byla původně naplánovaná pouze na Prahu a Brno, ale záhy k těmto zastávkám kvůli zrušeným koncertům v Itálii přibyly ještě Olomouc a České Budějovice. Česká republika – Itálie tedy nakonec 4:0. Úspěch byl v mezích klubu, období a „last minute“ promotion závratný, a tak když přišla nabídka na podobné miniturné v prosinci téhož roku, nikdo neváhal ani vteřinu. Všechna města svou pohostinnost zopakovala, navíc se přidal Točník. Víc koncertů, víc piv, víc Waitse. Všechny koncerty (včetně těch nadcházejících) stavěly na materiálu poslední desky Pomegranate, originálním mixu hiphopu, mluveného slova (Henry Rollins odpustí!) a takřka cirkusové show, přičemž si Astronautalis vypomáhá pouze laptopem. Jeho vystoupení dotáhla k dokonalosti rčení „za FULL MOON 03

málo peněz hodně muziky“, a i když o prachy tady moc nejde, o čemž svědčí Bothwellova neskrývaná závislost na lidech (neplést si se závislostí „na přízni lidí“, jde čistě o komunikační rozměr), ten kluk si na to vlastní divadlo jednou možná fakt vydělá. Nejlepší momenty (kromě těch, které se odehrávaly na koncertě – zcela nepřekvapivě dojemně chytlavý singl Trouble Hunters) přicházely až s kocovinou druhého dne, takže nejvíc pobavil Mejla, kytarista Vypsané ﬁ xy, když psal: „Dneska večer bych měl psát něco o tom, že nám ráno vyjde deska, na kterou jsme se těšili skoro rok… Ale… Dostal jsem se na koncert Astronautalis!!!! A přátelé, ten týpek je fakt nejlepší!!!!“ Cituju to dost často. Ne že bych potřebovala vytěžit názor nějaké hudební celebrity, ale spíš na netradičním případu ukázala přesahy Bothwellovy hudby (šmarjá, to ne že bych si jinak o celebritách myslela něco špatného). Mejlu si nicméně dovolím malinko poopravit.

„Ten týpek“ samozřejmě není nejlepší, ale je tak neuvěřitelně zábavnej, že v rámci loňských prken, které pro něj v divadle znamenají svět, je dočista nejzábavnější. A to i kdyby měl hrát pověstné Měla babka čtyři jabka. 021

022

FULL MOON 03

S KOŘALKOU JE TO TAK – NĚKDO NA NI MÁ, NĚKDO NE. V TOMHLE PŘÍPADĚ VÝJIMEČNĚ NEJDE O PENÍZE, ALE O POSTOJ. USTÁT OHNIVOU VODU NĚCO STOJÍ A NĚKDY SE TA DAŇ PLATÍ AŽ HODNĚ ZPĚTNĚ, ALE PLATÍ SE VŽDYCKY. JENŽE ZA TY ROZŠÍŘENÉ OBZORY TO STOJÍ, NAVÍC JE V NÍ SKRYTÁ PRAVDA MNOHEM ČASTĚJI NEŽ VE VÍNĚ. KOŘALA ZKOSILA MNOHÉ JEDINCE I NÁRODY, ALE MNOZÍ DÍKY NÍ PŘEKROČILI HORIZONT. HNED NĚKOLIKRÁT TŘEBA TOD ASHLEY, LEADER KAPELY FIREWATER, KTERÁ SI TUHLE ŽHNOUCÍ TEKUTINU VETKLA ROVNOU DO NÁZVU. NA DNEŠNÍ SCÉNĚ NENÍ MNOHO KAPEL, KTERÉ TO MOHOU BEZE STUDU UDĚLAT. FIREWATER LIVE 4. 8. 2010, 007 STRAHOV, PRAHA. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV NOIS-O-LUTION

Hudba Firewater má sice pořádné grády, ale nemusíte se bát, že by vám za ně někdo sebral body. Těžko si představit vhodnější název pro kapelu, která v sobě míchá snad všechny chutě, které si dokážete představit. Někdy pálí jako žitná, jindy hladí jako koňak, občas hází jako mezcal, chvílemi přibíjí k podlaze jako tequila. Firewater jsou všechno a nic, daleko barevnější než spřízněné spolky z newyorského hudebního ghetta jako Gogol Bordello nebo Balkan Beat Box, daleko elegantnější a upřímnější. Nikdy ale nebudou tak slavní, nikdy na ně nebudou chodit davy. Podobně jako na Botaniku, další z hoodu, kterou tady ve Full Moonu máme jako dost rádi (Paul Wallﬁsh hraje hned na několika albech Firewater). Někomu sláva prostě nepřísluší, ale co na tom, když to tak parádně chutná? FULL MOON 03

New York City, 1990. Vychází první album skupiny Cop Shoot Cop, kterou založil Tod A a bubeník Phil Puleo (dnes hraje se znovuobnovenými Swans). Divoký industrialní noise s chytrými a přesně mířenými texty útočí přímo na komoru, předzvěst crossoverových časů. Chemický zvuk, metalové riﬀ y a výrazný Todův zpěv tlačí Cop Shoot Cop nahoru, stali se suverénní jistotou a druhdy oblíbený pořad MTV Headbangers Ball z nich udělal téměř hvězdy. Téměř. Druhé album White Noise následovalo rok po debutu a smlouva s major labelem na sebe taky nenechala dlouho čekat. Překvapení? Tehdy to tak chodilo, agenti majors vymetali špinavé punkové kluby a další Nirvanu a Pearl Jam hledali mezi nezávislou svoločí. Cop Shoot Cop vydali na Interscope ještě dvě alba (vynikající Ask Question Later a labutí píseň v roce 1994, Re-

lease), ale krátce poté byl konec. Přístup ﬁrmy byl pro Toda A velkým zklamáním, i po letech mluvil dokonce o podvodu (kolikrát jsme to už slyšeli, že?). Přestože chtěl zbytek skupiny pokračovat, pro něj to byla uzavřená věc. Připravované album už nevyšlo, i když label ho chtěl vydat i přes jednoznačný odpor autora. Policajt byl zastřelen deﬁnitivně. Deziluze byla obrovská a Tod A coby koumavý a citlivý tvor procházel depresivním obdobím, dlouhé měsíce se zavíral ve svém brooklynském bytě. Tam někde se narodili Firewater, možná povstali z oparu laciných kořalek, odkud jinud by se mohla zjevit idea punkové kapely s cikánskými a klezmer arabeskami. Možná za to mohla jedna z pověstných balkánsko-ruských diskoték Eugena Hütze, možná newyorská multi-kulti atmo023

sféra, každopádně už od prvního alba Get Oﬀ the Cross, We Need the Wood For the Fire… (to je ale titul, co říkáte?) přišli Firewater s nabušeným mixem všeho možného od post punku po indickou bhangru a kritikům se zatočila hlava. V roce 1996 skutečně nebylo běžné, že by se rocková kapela naprosto přirozeně pohybovala ve vodách world music. Firewater se od začátku nehodlali nijak omezovat, když to posloužilo songu, sáhli kamkoliv. Jidish žestě, slavné indické dholy, ruská dumka, francouzský šanson, mississippi blues, latina, salsa, tex-mex banda – nic jim nebylo svaté. A nic jim nebylo dost dobré. Od každého trochu, okořenit špetkou jazzy lounge music a prohnat turbínou post punkových rytmů. Krev není voda. Není divu, že tehdy (a vlastně dodnes) nikdo moc nevěděl, co si s nimi počít. Tod A ale po čerstvé a bolavé zkušenosti s arogantní represí major labelu nehodlal cokoli řešit. Když je to upřímné, čisté a funguje to, proč se zabývat žánry. Inspirace přece přicházejí odevšad. Ve žhavém newyorském podhoubí pulsovalo tolik zdrojů, tuny příběhů a historek, stačilo jen natáhnout ruku (nebo ucho). Tod A možná jako jeden z prvních pochopil, že se může hudbou dostat kamkoliv. A díky své další vášni, cestování, najednou objevoval další a další končiny a místa, která ho inspirovala, nabíjela a směrovala. Pohled na dnešní velerozmanitou hudební scénu mu dává za pravdu. Fúze na fúzi, world music rytmy v různém podání jasně určují zvuk indie kapel, ostatně kde by byly dnešní hvězdičky typu Beirut, A Hawk and A Hacksaw, Vampire Veekend a mnozí další bez Todových vpádů na „místa, kde jsou lvi“. Navíc pro svá solitérská dobrodružství dokázal získat mnohé další. Když se dnes podíváme na první sestavu Firewater, která nahrála zmiňovaný debut, objevíme třeba Duane Denisona z Jesus Lizard, členy Soul Coughing nebo Elysian Fields. Todova otevřenost, talent a přirozená schopnost napsat opravdu hitovou rockovou píseň lákala stále více lidí. Během let pulsovala sestava Firewater stejně jako jejich hudba, každé album je nahrané v jiné sestavě, koncertní line-up měnili snad obden, mnozí si díky účinkování v Todově potulném cirkuse našli teplé místečko v daleko slavnějších spolcích. Dalším rysem Toda A je jeho neposednost a touha po otevřených obzorech, která ho nutí k neustálému pohybu. Každé ze šesti alb Firewater je přes osobitý 024

rukopis a jeho výrazný vokál jiné. Výrazní spolupracovníci odcházejí a přicházejí, Tod A coby multistylový chameleon při každé změně pookřeje a vybarví se. Kdyby snad chtěl a byl schopen se věnovat kariéře, udržel si některé výrazné tváře (a měl třeba i špetku štěstí jako Gogol Bordello), tak z Firewater mohli být opravdové hvězdy. Jenže to by znamenalo popření základních principů, se kterými se do ohnivé vody ponořil, ta neukotvenost, variabilita a lákavé podivínské charisma solitéra by byly úplně pryč. Tod A je daleko radši stranou, svobodný a spokojený, než aby se znova nechal vklínit do soukolí showbizu. Eugena Hütze baví producírovat se v tričku s Krtečkem mezi celebritami, Tod A si něčím podobným prošel v MTV časech – a řekl si dost. Po natočení The Man on the Burning Tightrope, možná vůbec nejsilnějšího alba Firewater, ta možnost určitě byla. Fantastická koncertní kapela (se dvěma členy Gogol Bordello v sestavě) se skvělou deskou v zádech mohla dobýt svět. Tehdy už byla šance dostat se na vrchol s hyperžánrovým propletencem, ovlivněným kabaretem víc než kdy dříve (Tom Waits vykoukl zpoza rohu). Ďábelským smíchem uvozený hit Dark Days Indeed by vrcholné rádiové rotace musel zákonitě srovnat se zemí. Ale ne, Tod A si užil skvělou kapelu, výrazné období završil nádhernou kolekcí coverů Songs We Should Have Written a totálně vysátý zmizel, na tři roky jen s pár svršky a laptopem, někde mezi Středovýchodem, Indií a Kibutzem. Detaily hledejte na zábavném blogu Postcards from the other side of the world (postcards.blogs.com). Z textu, který jste dočetli až sem, by se mohlo zdát, že Tod A je další z řádky bývalých rockerů, které už omrzela elektrická kytara a zhlédli se v šamanských tancích s rumba koulemi v rukou a hippie bordelem kolem krku. Tak to pardon! Jedenáctka coverů většinou důvěrně známých songů obsahuje klasiky typu Hey Bulldog (The Beatles), Some Velvet Morning (Lee Hazlewood) nebo výtečnou verzi Folsom Prison Blues od Muže v černém. Stoneovská Paint It Black také stojí za zmínku. Už originál obsahuje tóny sitaru, v době natáčení původní verze velmi populárního nástroje, ale Firewater z ní udělali dubově psychedelickou mantru, kde sitár zní jako cirkulárka. Zapomeňte na batiku, tohle je plnokrevná sbírka plná toho nejlepšího rock'n'rollového odkazu, jen Firewater ji zpracovali po svém. Krev není voda.

Putování Toda A po druhé straně světa provázela kromě vytrvalého blogování, fotografování a bizarních zážitků také mnohá nahrávání s lokálními muzikanty. Tato session se později stala základem alba The Golden Hour, se kterým se Firewater po čtyřech letech v roce 2008 vrátili. Opět výrazná kolekce, tentokrát možná daleko více world než kdy dříve, což ale hitovosti a opravdovosti Todových skladeb nijak neubralo. The Golden Hour je rozvolněné víc než předešlá alba Firewater, skladby jsou hodně ovlivněné zážitky z cest, zadumanější a snad i komplikovanější. Do popředí se dostávají dubové rytmy, výrazná indická rytmika ve spojení s rockovým napětím funguje skvěle. This Is My Life, Electric City, Feels Like End of the World chytnou napoprvé, ostatní se dostanou pod kůži pomaleji. Ale uvíznou napořád. Firewater u nás hráli hned několikrát, ale téměř nikdy to nebylo ono. Snad nejlepší byl hned první koncert v Roxy, ze zmíněného tour k desce The Man on the Burning Tightrope, kde přes naprosto tristní návštěvnost Firewater předvedli fantastický set. Tentokrát snad půjde o pravé místo a pravý čas. Přestože se 4. srpna nedají očekávat davy, tak právě Sedmička slibuje mnohé. Přes širokou rozmáchlost skladeb jim právě tyto sevřené prostory s podzemním puncem sluší nejlépe. A troufám si tvrdit, že zrovna v nich se cítí nejlépe, stejně jako Botanica. Možná osud přivedl Firewater zpět do našich končin jen dva dny poté, co zde bude hrát Paul Wallﬁsch. Paul na Toda hodně vzpomíná, Botanicu a Firewater spojuje mnohé, třeba se po letech znovu setkají právě tady u nás.

A kořalka u toho jistě chybět nebude, s Paulem už to takhle chodí. A Firewater se jistě dlouho přemlouvat nenechají, jsou stejné krve. FULL MOON 03

EDITOR'S CHOICE. FIREWATER: GOLDEN HOUR, BLOODSHOT 2008, 13 SKLADEB, 53:54 FIREWATER LIVE 4. 8. 2010, 007 STRAHOV, PRAHA. TEXT APX

Jak už to tak někdy bývá, cesta k jedné z dnes mých nejoblíbenějších kapel začala čirou, zatvrzelou nenávistí. Asi znáte to zklamání (ponejprv maskované za překvapení), když nějaká signiﬁkantní metalová kapela převálcuje rádia s patetickou akustickou baladou na piáno. A jaké to zklamání musí být, když vaše oblíbená kapela začne hrát nějaký pošahaný klezmer! U Firewater to bylo trochu jinak. Tod Ashley kapelu založil v polovině 90. let, o čemž jsem v té době neměla tušení, nicméně když nadešel čas (což se stalo až o hodně hodně hodně hodně let později a to jen díky tomu, že basák Jack Natz přijel do Prahy jako člen Unsane, kapely, která mi tehdy dost podstatně rozházela hodnotová měřítka), seznámila jsem se nejprve s Cop Shoot Cop. Něco z Firewater jsem sice z vlaku už znala, ale s nově nabytým vědomím toho, jak zněli Cop Shoot Cop (nekomplikovaný, trochu noisy rokenrol, říznutý industriálem a silnýma melodiema, možná trochu jako God Machine), jsem je nesnášela ještě víc. Tod A už v té době bloudil po Dálném východě s diagnózou R452, R453 a snad i R461 (bizarní osobní vzhled) a já si tehdy myslela, že se snad vážně pomátl. Tak jsem si dál poslouchala Cop Shoot Cop (mimochodem ontopic, Strapping Young Lad a Devin Townsend předělali pro album City jejich nejlepší skladbu Room 429), ale okolní svět se tehdy vracel už jenom s Firewater. Ti tady občas hráli (a ty koncerty byly většinou hrozný), v roce 2008 vydali desku, četla jsem i Todův blog Postcards from the Other Side of the World… Ani náhodou mě neobměkčily předělávky Waitse a Cashe, ke kterým jsem se tehdy poprvé dostala, a vůbec jsem je relativně úspěšně ignorovala. Ne, žádný multi-kulti prostě nebude ani vomylem. Je to se mnou složitý. Debut Firewater jsem si pustila, až když jsem se dozvěděla, že tam hrál Duane Denison (z Jesus Lizard, ale taky třeba od Damn Bandu třetího Hanka Williamse; svět je malý) a Hahn Rowe (ze Swans) a víte co? FULL MOON 03

Get Off the Cross, We Need the Wood for the Fire je úplně boží. A mimochodem, přítomná skladba I am the Rain je dneska jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec. Nojo… Některý věci si holt musíte zasloužit nebo co. Tak jsem se tehdy rozhodla odložit přesudky (úúúú moje předsudký, co bez nich budu dělááát) a dát šanci i poslední desce Golden Hour. Tedy z opatrnosti nejdřív jen singlu Hey Clown. „Vot ken ju sej ebaut ór kantry?“ ptá se ženský hlas Toda a ten spustí takovej gypsy dechovkovej nášup, že byste na místě odpřísáhli, že je z Rumunska. Už jsem se chtěla vrátit ke starým dobrým přesudkům, ale pak jsem se zaposlouchala do textů, kde refrény zněly jako jedno velké FUCK YOU, AMERICA. Velká část tvorby Cop Shoot Cop a raných Firewater zasypávala solí rány z osamělosti a depresí New Yorku, před kterým Tod v roce 2004 nakonec utekl (podle jeho vlastních slov se především „už nechtěl dívat na obličej George Bushe v televizi“ a toužil „navštívit země, které Státy bombardovaly“), a mně se najednou chtělo z alba Golden Hour zjistit, jestli našel, co hledal – a co to bylo. Broken boy, stone cold and far from home Sent upon a foolish sacrifice All your plans buried in desert sands Paradise comes with a price… Skladba Paradise to pěkně sečetla i podtrhla; ráj něco stojí a asi to nebylo málo. Navíc „ráj“ je v Todově světě jenom deskriptivní místo určení, žádný stav mysli. Kromě skladeb, kde dělá opičáka z Bushe a pak se do něj strefuje banánem, album reflektuje tu stejnou newyorskou osamělost, kvůli které opustil i poslední zbytky svého života a která se na (druhém) konci světa spíš prohloubila, než aby zmizela. Nekonečné noci s cigárem a skleničkou chlastu, jakkoliv opojené zapadajícím (nezřídka i vycházejícím) sluncem rajské scenérie, samota, bezcílnost a smutek jde cítit téměř z každé noty, jedno jak suve-

rénní. A stačí jen málo a je vám smutno za Toda. A s Todem. So this is how it feels To throw your past onto the ﬂoor And smash it beneath your heels So this is how it feels To catch your face in a broken glass And know that that's what's real Už nikdy, nikdy nebudu žádnou desku odmítat jenom proto, že tam někdo hraje na sitár. Vloni se Firewater nějakým hloupým a smutným nedopatřením objevili jako předkapela Faith No More v Praze. Dvanáctitisícový dav je tehdy vypískal, resp. si vůbec nevšiml, že tam hrají, což je ještě horší. Asi zněli málo jako Gogol Bordello? Bylo mi to tak líto, že jsem hned druhý den – aniž bych se tím původně chtěla zabývat, ale nedalo mi to – napsala do Lidovek recenzi, kde jsem se celému publiku arény „pomstila“ tak, že jsem o Faith No More napsala v celém, jinak relativně dlouhém textu jenom jednu, schválně banální větu (Fejti pak – konečně – odehráli fantastický set, publiku naservírovali největší hity a vůbec se podle očekávání a doufání předvedli ve své životní formě, bez jediné pochyby budou atakovat prestižní post koncertu roku v mnoha myšlenkách přítomných fanoušků.), na což přesně podle pravítka zareagovaly všechny on-line potrefené husy. Což mě samozřejmě ve ﬁnále namíchlo ještě víc. Pfff. Ze vzteku jsem si ještě na konci dovolila doporučení: A Firewater? Ti snad aby se vrátili ke svým lehce podprůměrným klubovým koncertům, které jsou proti téhle katastrofě splněným muzikantským snem. Tak Firewater se vrací ke svým klubovým koncertům, to je pravda.

Ale co já vůbec vím o těch Todových snech? 025

026

FULL MOON 03

DO ČESKA SE PO PÁR MĚSÍCÍCH VRACÍ PAUL WALLFISCH, FRONTMAN NEWYORSKÉHO ANSÁMBLU BOTANICA. TENTOKRÁT PŘIJÍŽDÍ SÁM; NA KRKU MÁ STĚHOVÁNÍ DO DORTMUNDU A NATÁČENÍ SÓLOVÉ DESKY. JEHO KONCERTY V PRAZE A BRNĚ BUDOU VOLNĚ POJATY JAKO RELEASE PARTY; JEDNAK MAGAZÍNU FULL MOON, DO KTERÉHO NÁM PRAVIDELNĚ PŘISPÍVÁ, A DRUHAK POSLEDNÍ DESKY WHO YOU ARE NA VINYLU. DŮVODŮ K OSLAVĚ NENÍ NIKDY DOST! PAUL WALLFISCH SOLO LIVE 30. 7. – 2. 8. 2010 (LFŠ, BRNO, PRAHA). TEXT APX FOTO SCOTT IRVINE

Paule, čekají tě čtyři koncerty v Česku. S Botanikou už jsi u nás hrál třikrát a tohle bude sólo premiéra. Co všechny ty holky, nebojíš se, že jich bude míň než obvykle? Neříkal bych tomu přímo „obava“, ale něco na tom bude. Když jsem byl malý, hrál jsem dobře na klavír (mimochodem mnohem líp než teď) a hrál jsem jenom samým holkám. Teda vždycky jenom jedné, ale to se ti nasčítá. Strašná romantika… S celou kapelou je těch holek víc najednou, to je pravda. Celá první řada! No a pak… Brian (Viglione, současný bubeník Botaniky – pozn. ed.) se nedostane ze Států kvůli práci. A co si budeme povídat, sólo koncerty jsou pro mě mnohem jednodušší, protože, když na to přijde, jsem líný, egoistický magor. A taky chystám sólovou desku… Víš co ale zpíval Syd Barrett. „This is a story 'bout a girl that I knew, she didn't like my songs and that made me feel blue, she said: A big band is far better than you…“ Ha! Taky se podívej, jak dopadl. A je ti doufám jasný, že za to, že mu v jednu chvíli zašplouchalo na maják, může ta hrozná kapela. To si myslím. Mimochodem, vždycky jsi chtěl hrát na piáno? Chápu, že se tím daly oblbovat holky, ale děti to mají hozený ještě i jinak… Když mi bylo deset, chtěl jsem být politikem nebo právníkem. Ve dvanácti fotografem. A i když to možná bude znít podivně, strašně jsem měl rád stolní tenis. Kdybych se tehdy býval dokopal k pravidelnému trénování, asi bych byl ve ﬁ nále šťastný profesionální pingpongový hráč. Ale vždycky jsem se vracel k hudbě. Zaprvé jsme muzikantská rodina, zadruhé… děcka, se kterými jsem vyrůstal, do kapely vždycky potřebovaly pianistu. Když tě vidím na jevišti, řekla bych, že jsi herec. Samozřejmě, že jsem herec! Teda, hrával jsem na škole, asi mi to trochu zůstalo. Teď mě čeká angažmá v divadle, budu hrát Andrese v jedné z nejsmutnějších her, které jsem kdy viděl. Woyzeck George Büchnera. Těším FULL MOON 03

se, ale nemyslím, že bych se tím mohl živit. A teď si vzpomínám, že jsem dělal konkurz do jednoho fakt velkého a fakt pitomého ﬁlmu. Oblíkl jsem si bílý oblek a producíroval se po Champs-Élysées v Paříži. Tu roli jsem nakonec nedostal.

Haha. Wallﬁsch totiž zní trochu německy… Můj otec byl z jedné čtvrtiny Němec. Narodil se ve Frankfurtu, ale pak se vrátil zpátky do Rumunska. Mimochodem moji předkové byli námořníci a v Baltském moři lovili velryby a vorvaně…

Asi ti to vyfouknul nějaký Johnny Depp. Taky jsi teď spisovatel, hm? Cha. Vždycky jsem si myslel, že jsem tak dobrý spisovatel, jak jsem dobrý hudebník. Teda ne „dobrý“, ale „stejně dobrý“. Jestli mi rozumíš. Asi to nebyla tak docela pravda, ale lepším se, vážně.

Blbost, tam tyhle zvířata nežijou. To teda žijou!

To doufám… Co se ti vybaví, když se řekne Praha? Asi to bude znít jako klišé, ale Kundera. Kniha smíchu a zapomnění. V osmdesátých letech jsem hodně cestoval. Ne jako hudebník, ale jako cestovatel, dokonce jako „turista“ možná. Navštívil jsem na čtyřicet zemí a milion měst. Praha a Tunis byly nejkrásnější. To říká! O Tunisu? Ne, o Praze. Klišé s Kunderou se s tímhle klišé nedá vůbec srovnat. Napadlo tě, že je to třeba pravda? Napadá mě to pořád. Proč se teda stěhuješ do Dortmundu? Praha, Tunis, dokonce i Berlín, když už by to mělo být v Německu, se mi zdá jako lepší alternativa. Darling, mě ale nikdo nepozval ani do Prahy, ani do Tunisu, ani do Berlína. Pozvali mě do Dortmundu, takže se stěhuju tam. Ale Berlín… hmmm. Miluju Berlín. Natáčeli jsme tam desku Berlin Hi-Fi s Mosesem Schneiderem, nejveselejším chlápkem rokenrolového světa. Bylo to super. A často tam hrajeme. Je to takové San Francisco Evropy. A San Francisco je San Francisco Spojených států. Tam to mám taky rád. Ale Dortmund bude prima. (německy) Mluvíš německy? (německy) Já mluvila na německy fajn.

Proč se tolik Newyorčanů stěhuje do Evropy? Víc místa v městské hromadné dopravě. Míň Ježíše. A proč se vrací zpátky? (zpívá) First we take Manhattan, then we take Berlin… Leonard Cohen o tom zpívá. Tom Waits o tom zpívá. PJ Harvey o tom zpívá. Lou Reed o tom zpívá. Je to všechno v těch písničkách. V Praze se jenom o pár dní mineš s Todem a Firewater. S nima jsi v 90. letech v New Yorku hrával. Jak na tu dobu vzpomínáš? Jestli vzpomínám? Na jakou dobu? Myslíš těch šest nebo sedm let totálního okna? Asi. Nenecháš Todovi aspoň vzkaz? Jo. Nechám mu číslo účtu pro tantiémy, haha. No… asi ho pozvu do Dortmundu. Snad nemá podobné okno jako ty. Mimochodem, Paule, jak se daří tvým kuřatům? Nedaří. Obě kuřata natáhla takzvaně brka. Jedno za velmi mysterózních okolností a druhé roztrhal mýval. Velmi smutné. A chybí mi vajíčka. Pošlu ti jeden článek, který podle mě čtenáři Full Moonu ocení. Rada velké, bratrské země napříč oceánem. (Mejlem později přichází článek z Wall Street Journal o tom, jak se podomácku chovaná kuřata zneužívají k ilegálním zápasům.) Díky. Těch slepic je mi líto. Ale těším se na ty tvoje koncerty. Brzy se uvidíme.

Já taky. A dáme si míchaná vajíčka. 027

028

FULL MOON 03

TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

„To je to, no, ta deska. Od toho, no… Od toho nejlepšího českého automobilového závodníka, Danka Landy,“ zněla by nejspíš odpověď běžného českého občana na dotaz, co je to neofolk. Samozřejmě by měl dotyčný pravdu. Ale nebyl by to Danek, kdyby si ten neofolk někde nepůjčil, že jo. A on si ho teda samozřejmě půjčil. Oni si ho občas půjčují i pánové, co na sebe s Dankem kdysi mávali. Bohužel. A pak taky bohudík. Bohudík za to, že tahle muzika existuje. Za to, že tady s náma šlapou hlínu lidi jako David Tibet, Douglas Pearce, Boyd Rice, Albin Julius, Tony Wakeford a jim podobní. Jsou to totiž kmotři. Kmotři neofolku. Dík za ně a za jejich hudbu. A bohudík za otevřený oči. Taky tak hrozně neradi škatulkování? Zrovna neofolk je škatule dost prostorná, dá se do ní napasovat hodně. Odnožemi industriálu počínaje, přes všechny ty temné ambienty, dark wave, neoklasiku, a konče někde FULL MOON 03

u zpívajícího pána s akustickou kytarou. U neofolku totiž nejde ani tak o to, jak ta hudba zní, ale co ji dělají za lidi. Tahle scéna má několik poznávacích znamení. Kromě toho, že se většinou jedná o hudbu temnějšího ražení, jsou tu ještě vizuální znaky. Neofolkoví umělci se s oblibou navlékají do vojenských uniforem nebo aspoň do něčeho, co tak vypadá (původ téhle hledejme v industriální hudbě). Druhým poznávacím znamením je esoterika a její symbolika, interpreti rádi používají magické, pohanské, ale i náboženské symboly, zvlášť v oblibě jsou runy. Tyhle znaky můžou fungovat společně nebo nezávisle na sobě. V tomhle společenství téměř neexistují kapely, většinou se za záhadným názvem skrývá jediná silná tvůrčí individualita, která spolupracuje s přáteli. Nekončíme, další znak téhle scény je její soběstačnost. Každý umělec má svůj label, někteří i víc, čím víc labelů, tím víc neofolk. Pak taky není od věci být členem

nějaké hodně alternativní a ujeté církve, sekty nebo spolku. Když ještě trpíte hyperaktivitou, máte velký hudební talent, vlastní názor, anglický akcent a rádi provokujete, jste potenciální neofolková hvězda. SMRT V ČERVNU Kapela, která sdružuje všechny uvedené poznávací znamení a zároveň je nejfolkovější a společně s Current 93 asi i nejznámější, jsou Death In June. Jejich frontman Douglas Pearce začínal v levičácké punkové kapele Crisis. Band, jež vznikl v roce 1977 a zanikl o tři roky později, stihl za dobu svého fungování odehrát velké množství koncertů, zejména na podporu antifašistických hnutí. Poslední vystoupení odehráli jako předskokani Bauhaus, než se krátce na to rozpadli. Douglas a jeho bývalý spoluhráč Tony Wakeford se rozhodli v muzice pokračovat společně. Připojili se ke kapele Patricka Leagase The Runners From 84 a roku 1981 z ní vyrobili Death In June. 029

Zpočátku vycházeli z odkazu Crisis; jejich texty byly politicky zaměřené, hudba měla nádech industrialu a post-punku. Temnější a složitější Joy Division, premiéru si odbyli na sklonku roku jako předskokani The Birthday Party. První deska The Guilty Have No Pride je hypnoticky temná, tepající, experimenty s vokálními smyčkami doplňují postpunkové kytary a jednoduchý, přímočarý tik perkusí. Vše korunuje ozvěna Pearcova neutěšeného hlasu. Jejich zvuk se časem měnil, elektroniky ubývalo ve prospěch akustických nástrojů a z textů se vytrácela politická témata, vytlačovaná esoterikou a mystikou. Během turné k vydání následující desky Burial od kapely odchází Wakeford. Důvodem bylo údajně jeho angažmá v extrémně pravicové Britské národní frontě. (Wakeford se po letech nechal slyšet, že vstup do této politické strany bylo nejhorším rozhodnutím života.) Po odchodu zakládá Sol Invictus, který se stane významným počinem na poli neofolkové scény. Nicméně zpět k Death In June. Po vydání desky Nada!, na které se významně podepsala Leagasova obsese tanečními rytmy, opouští kapelu i on. Nezůstává za Wakefordem pozadu a také jeho synthpopovému projektu Sixth Comm se časem dostává ohlasu. Douglas P. je sám, odhodlaný pokračovat v započatém díle jako jediný stálý člen. Rozhodne se oslovit muzikanty ke spolupráci. Vzpomene na Davida Tibeta, hudebníka, se kterým byl seznámen dva roky nazpět, a dostává se i k dalším lidem, kteří ho zasvěcují do okultních věd jako je satanismus nebo hermetismus a tyto zkušenosti podstatně mění jeho přístup k tvorbě. Nejlíp si ale rozumí s Tibetem a jejich spolupráce se rozjíždí naplno. Do zvuku Death In June naplno proniká folk. Tibet se výrazně podílí na jejich nejlepších nahrávkách – The World That Summer, Brown Book nebo fenomenální Rose Clouds of Holocaust z roku 1995, kterou jejich spolupráce končí. Douglas na oplátku hostuje na albech Tibetova projektu Current 93 a vystupuje s ním na koncertech. Pearce má na Tibeta značný vliv a i díky němu se Current 93 obracejí zády k těžkému zvuku a elektronice a začínají hledat inspiraci v lidové hudbě a folku. V tomto období se Pearcovi připlétá do cesty další důležitá postava, na začátku devadesátých let se potkává s hudebním experimentátorem, Američanem Boydem Ricem. Toto setkání vyústilo do 030

projektu Scorpion Wind a následné, téměř patnáctileté kolaborace. Po rozchodu s Tibetem potkává Douglas ještě jednoho muzikanta, který na krátkou dobu Death In June zásadně ovlivní. Je jím Albin Julius Martinek, leader rakouských Der Blutharsch. Spolupracuje s Pearcem na dvou deskách, přičemž jednou z nich je skvělá Operation Hummingbird. Po této etapě však jejich spolupráce utichá a v roce 2004 se Pearce rozchází i s Ricem. O rok později přestávají Death In June koncertovat. Zatím poslední album The Rule of Thirds, které vyšlo před dvěma lety, patří k vrcholům Pearcovy tvorby. Vzhledem k Pearcově fetiši vojenských uniforem, používání symbolů spojovaných s nacismem a narážkám v textech, se nikdo nemůže divit, že mu život přichystal nejednu horkou chvilku. Pearcova slavná bílá maska, ve které s oblibou vystupoval a jež mu dodává odosobněný démonický vzhled, celé věci taky dvakrát nepřidá. A tak se občas stalo, že si Death In June hned po příjezdu zase sbalili ﬁdlátka, protože koncert mezitím někdo zrušil nebo zakázal. Nejznámější je asi případ z roku 2003, kdy byl chicagský majitel klubu pod pohrůžkou násilí a nátlakem jedné občanské organizace donucen zrušit koncert pro podezření z propagace nacismu. Je poněkud úsměvné, že onen majitel byl Žid a víc jak polovina jeho personálu Afroameričani. Koncert byl na poslední chvíli přesunut do jiného klubu, ale ani tam se nakonec neuskutečnil. Povedená organizace zburcovala antifašistickou frakci a zahalení teenageři, bez znalosti souvislostí a nějakých podrobnějších informací, přišli návštěvníkům naplácat. Jak pravil klasik: Dav je vždycky mimo. Number two na Pearcově banovém žebříčku – zákaz koncertu ve švýcarském Lausanne, tentokrát samotným starostou, bylo před volbami. Rozladěný Doug napsal o téhle aférce písničku, jmenuje se Gorilla Tactics a najdete ji na albu Operation Hummingbird. SMĚR 93 Chtělo by se říct: všechny cesty vedou do Tibetu. Nebo k Tibetovi. David je unikátním středobodem scény, osobou, která ji tmelí a svým způsobem i utváří. Kolaboroval snad se všemi důležitými persónami stylu a přidružených žánrů, nehledě na to, že přivedl spoustu lidí „z venku“ a otevřel tak neofolkovou hudbu širšímu publiku. Jeho muzika vy-

růstá z industriálu, obaleného vrstvou folku a anglických lidovek, náboženských a rituálních písní. Konečnou přísadou je pak nahlížení na hudbu jako na konceptuální umění. Všechny tyhle vlivy, proudící skrz jeho osobu, míchá do směsi, kterou sám nazval apokalyptický folk. Jako houba, která nasává a plive s obdivuhodnou kadencí. Malý lišák a čaroděj, to je David Tibet. Zakladatel a jediný stálý člen Current 93 je mimo profesi hudebníka taky básník a malíř. Narodil se před půl stoletím v Malajsii jako David Michael Bunting, v mládí se zajímal o okultní vědy a odkaz Aleistera Crowleyho, asi nejslavnějšího mystika moderní historie. Crowley je jeho velkou inspirací, a byť o jeho naukách později hovoří s pohrdáním, stává se členem Ordo Templi Orientis, magického učení a odnože satanismu, již Crowley ve své době významně formoval. Hudební kariéru nastartoval spoluprací s 23 Skidoo a především s kultovní formací Psychic TV, jejíž mozek, sám velký šílenec Genesis P-Orridge (také člen Throbbing Gristle) byl tím, kdo uzmul Buntingovi rodné příjmení a nahradil jej pseudonymem. V Psychic TV se Tibet setkal s řadou hudebníků, kteří se brzy nato stávají základními kameny neofolkové a post-industriální scény, v nemálo případech pak kultovními postavami a inspirací pro muzikanty a umělce po celém světě. V roce 1983 Tibet z Psychic TV odešel a založil vlastní projekt, pro jehož název si vypůjčil termín z Thelemy, jedné z Crowleyho nauk. Éra Current 93 započala. Kapela prošla vývojem, který byl pro neofolkové formace první poloviny osmdesátek typický. Na začátku to byl, víceméně, experimentální post-industriál. Dobře to ilustruje album Dogs Blood Rising z roku 1984, kde se prolínají experimenty a vlivy industriální hudby s rituálními zkreslenými vokály. Je to hudba syrová a nekomplikovaná, svým způsobem čistá a strašně sugestivní. Tahle deska zní, jako by ji nahráli Coil a Skinny Puppy dohromady a museli se přitom podělit o nástroje. Je na ní znát vliv P-Orridge, aniž by scházela originalita. Další zásadní deskou je Swastikas for Noddy z roku 1988. Na albu, jež někteří fanoušci odsoudili pro přílišnou popovost, hostují Douglas Pearce, Boyd Rice nebo John Balance z Coil. Posun k folkovější poloze a inspirace šedesátkovou psycheFULL MOON 03

delií, vybroušený zvukový tvar typický pro Current 93 halí poslední vrstvička říčního bahna. Tu deﬁnitivně smývá nepřekonaná All The Pretty Little Horses. Na desce, která vyšla v polovině devadesátých let, se Tibet a jeho parta představuje v plné síle. Hudba z pohanského chrámu, trojici Tibet-Stapleton-Cashmore doplňuje maestro Nick Cave. Vypiplaná nahrávka, sebejistá a vyrovnaná. Ale hlavně krásná. Jako poslední milník stojí za zmínku čtyři roky stará Black Ships Ate the Sky, která je skoro stejně skvělá jako Pretty Little Horses. Je to ryzí neoFOLK, oproštěný od všech experimentů a načichlý středověkem, pouze akustické nástroje a hlas. Na konci to celé nepatrně sejde z cesty, ale laťka zůstává pořád pěkně vysoko. A pozvání ke spolupráci přijali lidi jako Antony Hegarty nebo Bonnie „Prince“ Billy. Hyperaktivní David stačil letos vydat na svém labelu Coptic Cat s Current 93 už tři releasy. V květnu vyšlo plnohodnotné album Baalstorm, Sing Omega. Tibet ho fanouškům představil na dvou po sobě jdoucích koncertech k oslavě svých padesátých narozenin,

FULL MOON 03

kde si s ním zahráli spřátelení Nurse with Wounds nebo These New Puritans. Dvanáct tracků by se dalo přirovnat svou syrovostí a emoční vypjatostí k nahrávkám z první poloviny osmdesátých let. Zdaleka už to není kovově kamenné extempore, jaké předvedl na předchozím albu Aleph at Hallucinatory Mountain. Kromě Tibeta se na vzniku podílela téměř desítka přizvaných hudebníků, za zmínku stojí opětovná účast famózního kytaristy Jamese Blackshawa. Ten je součástí Girovy stáje Young God Records (a nedávno jsme ho mohli vidět hrát v pražském Brick Baru a nejspíš zase brzo uvidíme coby předskokana na prosincovém koncertě Swans). První písní na novém albu je I Dreamt I Was Aeon, ve které prorok Tibet sugestivně káže vláčným polozpěvem v kulise jemné melodie, které dominují rozechvělé housle. „Aleph!“ volá dětský hlas slovo, jež je od loňska pojícím prvkem nahrávek Current 93. Mnohovýznamové starobylé aleph, jež znamená první písmeno abecedy, stejně jako hieroglyf supa nebo volské hlavy. Astrální bytost, démon, který posedl Tibeta a ovládl jeho tělo i mysl.

Vrah biblického Adama. Smrt jako zánik, přeměna. Po léta hlavní motiv Tibetovy tvorby, podpořen studiem křesťanské eschatologie, nauce o konci života a světa. Ve druhé písni With Flowers in the Garden of Fires se Davidův projev zklidní a začne mít daleko blíže ke zpěvu, aby následně transformoval do intenzivního a řezavě zneklidňujícího sebezpytu, December 1971. Ve stejném duchu následuje nervózní invokace Baalstorm! Baalstorm!. S písní Passenger Aleph in Name přichází opět klid, lehká utišující slova vzlínají po vlnkách zvonkohry a éterickém ženském hlase, aby se pomalu přelila do Tanks of Flies, civilně znějící balady vystavěné kytarou a táhlým vokálem. Ve stejném duchu se nese i příjemná poslechovka The Nude Lift Shields for War. Předposlední Night! Death! Storm! Omega! přináší opět atmosféru apokalyptické nejistoty na pozadí psychedelických proroctví. Celým albem Tibeta provází dětský duch, hlas, který se zjevuje ve skladbách náhodně, někdy jakoby ozvěna samotného Davida, jindy zcela neskrývaně a sebejistě, pokaždé však nečekaně, zcela ne-

031

závisle na stavbě písně. V poslední skladbě I Dance Narcoleptic pak jeho bodavé výkřiky působí trochu děsivě, zuby toho zvuku drhnou po páteři. Poslední píseň je velké ﬁnále zkázy. Svým tancovačkovým rytmem a zběsilým krákáním havranů navozuje neutěšenou i ironicky komickou atmosféru, šílenství a chaos v troskách umírajícího světa. Nová deska působí velmi příjemně a dotaženě a po předchozím (byť vynikajícím) úletu Aleph at Hallucinatory Mountain, který překvapil množstvím zkreslených kytar a silnou inspirací v metalu a stoner rocku, je to návrat ke zvuku, jenž je pro Current 93 typický. Album vyšlo jak na klasickém CD formátu, tak na barevném vinylu. Cover zdobí parádní art brut, reprodukce mistrova obrazu s názvem Ona je nahá jako voda. V červnu pak vyšla verze pro fajnšmekry, test pressing vinyl s ručně psanými poznámkami a texty, v nákladu 39 číslovaných kusů. V květnu spatřil světlo i druhý letošní release, dvanáctipalec s názvem Haunted Waves, Moving Graves, o jehož obsahu se Tibet vyjádřil jako o halucinativní meditaci nad tématy 032

alba Baalstorm, Sing Omega. Jedná se o dva tracky, z nichž každý přesahuje svou délkou třicet minut. Temné atmosférické plochy, trochu drone, smyčce. Druhému tracku pak dominují zacyklené tóny klavíru, obrušované chřestivým harsh soundem. Fajn věc, ale nic, co byste už někde neslyšeli. Do třetice pak I Arose as Aleph, the Speller, the Killer. Vyšla v březnu a není ničím jiným než druhou, tentokrát sběratelskou reedicí zmíněného kytarového šílenství Aleph at Hallucinatory Mountain. Jedná se opět o test pressing vinyly, u nichž zaujme především obal. Každý z dostupných jednačtyřiceti kusů totiž Tibet pomaloval svým autoportrétem, respektive portrétem Alepha. Ten je složen ze stovek, možná tisíců nápisů I Arose As Aleph, The Speller, The Killer. Byť je Tibet oﬁciálně uváděn jako jediný stálý člen Current 93, před pár lety se nechal slyšet, že za druhou půlku kapely považuje Stevena Stapletona z Nurse with Wounds. Ten je přítomen téměř na všech nahrávkách Current 93, ať už jako hostující hudebník nebo producent. Třetí osobou, která by mohla být považována za právoplatného člena kapely je

Michael Cashmore, pán s kozí bradkou a laníma očima. Cashmore se podílel na spoustě zásadních nahrávek a je s tvorbou Current 93 úzce spjat, za zmínku rovněž stojí jeho sólový projekt Nature and Organisation. Jeho hudba se pohybuje na pomezí folku a moderní klasiky a přes poměrně chudou diskograﬁi co do počtu vydaných desek, je bohatá co do kvality obsahu. Krátký život Nature and Organisation zhasl nedokončeným testamentem Death in a Snow Leopard Winter; Cashmore však vydává pod svým občanským jménem hudbu dál, naposledy to byla dva roky stará nahrávka Gabriel and the Lunatic Lover. NEPORAŽENÉ SLUNCE Dalším článkem je už zmiňovaný Tony Wakeford. Po odchodu z Death In June si tenhle urostlý plešoun založil Sol Invictus. Ještě předtím však stihl vydat post-punkové album Songs of the Wolf pod pseudonymem Above the Ruins. V roce 1987 pak konečně vzniká projekt, jehož název odkazuje na starořímský kult boha slunce. Wakeford si po vzoru Tibeta pro svou hudbu vymyslel vlastní škatulku, folk noir. Z počátku se zhlédl v primitivní, rituální hudbě, která se postupně vyvinula FULL MOON 03

v propracované akustické melodie. Texty se pak zaměřují na kritiku moderní společnosti a křesťanství a vyzdvihují starověké tradice a hodnoty. Velkou inspirací je Wakefordovi americký básník Ezra Pound. První oﬁciální album vydává Sol Invictus v roce svého vzniku, je jím EP s všeříkajícím názvem Against the Modern World. Regulérní album Sol Veritas Lux následuje o tři roky později a téhož roku vychází i skvělá deska Trees in Winter. Zatím posledním studiovým albem je pět let stará The Devil's Steed, navíc letos vydal Wakeford sedmipalec The Black Luck Bird. Ne, tahle scéna nikdy nespí.

Boyd Rice byl jeden z prvních, kdo začal k tvorbě hudby používat gramofony. Nejdřív vyráběl nahrávky pro svůj vlastní poslech, vystřihával různé kousky oblíbených popsongů a spojoval je do smyček. Jelikož se zajímal i o výtvarné umění a performance, věnoval pozornost médiím, které jeho hudbu nesou, a opatřoval je různými vychytávkami. Taky si vyráběl vlastní nástroje: na koncertech hrál třeba na rotoguitar – kytaru, na níž byl připevněný větrák. Publikum rád potrápil, a tak pouštěl noisové zvuky o decibelech na hranici snesitelnosti nebo během celého koncertu svítil silnými reﬂektory lidem do očí.

NON Doteď byla řeč pouze o Anglánech. Aby taky ne, když neofolk je téměř výhradně ostrovní záležitost. Za oceánem začaly podobné projekty vznikat až později, inspirované plně rozvinutou a fungující anglickou scénou. Nikdy se však neobjevila zásadnější formace nebo jednotlivec, který by popularitou či kvalitou produkce dosáhl na matadory z Albionu.

Ve svém projektu NON, který vznikl původně jako duo, se Rice zabývá především noisem, drone a avantgardou. Jeho neutěšené skladby se rozpínají a kulminují v prostoru, jeho hudba není jen změť ruchů, má duši a speciﬁckou melodii a Boyd je na tomto poli opravdovým generálem. Dokáže mistrně kličkovat od nádherných ambientních ploch až k totální zkáze. Jeho nejlepší deska? Všechny jsou parádní a určitě si je projděte, ale Children of the Black Sun je majstrštyk. A pak samozřejmě jeho desky s Pearcem, Heaven Sent a Alarm Agents.

Jeden Američan se však na vývoji této hudby nesmazatelně podepsal. Je jím Boyd Rice, kalifornský beach boy a experimentátor v oblasti drone a noise muziky, který se proslavil skvělými nahrávkami pod krycím jménem NON. Hudbu produkuje už od poloviny sedmdesátých let a pokud vám přišly dříve zmiňované osoby poněkud zvláštní, pak vězte, že Rice je skutečná perla. Tenhle exot, původním povoláním archivář, se s ničím moc nemaže. Jeho záliba v performančním umění dosáhla vrcholu, když se pokusil předat Betty Fordové, tehdejší první dámě USA, ovčí hlavu na stříbrném podnose. Krom podobných eskapád je Rice majitelem jedné z největších sbírek panenek Barbie na světě. Jakožto velký fanda polynéské kultury vyzdobil Tiki Bar v Denveru, aby ho po neshodách s majiteli zase odzdobil a v budoucnosti si plánuje otevřít svůj vlastní. Dnes je Boyd kromě muzikanta taky redaktorem Modern Drunkard Magazine, což je lifestylový časopis pro alkoholiky. Ti v něm najdou tipy na podniky a novinky na trhu s ohnivou vodou. V polovině osmdesátých let se Boyd spřátelil s Antonem LaVeyem, autorem Satanské bible a v podstatě zakladatelem moderního satanismu, s nímž sdílel zálibu v hudbě a misantropní pohled na svět. Netrvalo dlouho a Rice se stal členem Církve Satanovy. FULL MOON 03

MĚSÍC + KREV Posledním, kdo schází do party je, Albin Julius Martinek, zástupce kontinentální Evropy. Rakušan, jehož projekty Der Blutharsch a The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud si vydobyly respekt a uznání posluchačů i dalších tvůrců. Každá z obou kapel hraje trochu něco jiného. Der Blutharsch je experimentální martial industrial s občasným nájezdem do ambientu, kdežto The Moon… je orientován víc na akustické nástroje, jejich hudba je těžká, zneklidňující a často ji doplňuje úderná rytmika. Zatímco The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud byl prvním Albinovým projektem a jeho působnost skončila po pěti letech a vydání čtyř desek, Der Blutharsch stále existují. Albin založil The Moon… v roce 1993 se svou tehdejší partnerkou Alzbeth, které patří čarodějnické vokály. Společnou inspiraci našli ve středověku a tehdejších rituálních praktikách a ve své hudbě vedle elektroniky a samplerů uplatnili celou řadu dobových nástrojů. Vystupovali zřídka, ale když už někde měli koncert, dbali na to, aby měl náležitou atmosférou – proto se většina vystoupení

odehrávala na zříceninách hradů, ve starých kostelech nebo katakombách. Jejich nejlepší deska je nejspíš ta první, eponymní, a pak ta poslední s názvem The Smell of Blood But Victory. U téhle kapely je zajímavá jedna věc. Na rozdíl od drtivé většiny neofolkových formací, jejichž zvuk šel od industrialu k folku a postupně křehnul, je tomu u The Moon… právě naopak. Jejich hudba je už zpočátku dost nevlídná až drtivá a s blížícím se koncem stále temnější a hlasitější. Druhý Albinův projekt Der Blutharsch patří mezi německou industriální klasiku. A celé je to vlastně dost podobné tvorbě Boyda Rice, s tím rozdílem, že tohle je takové víc… vojenské. Vznik se datuje rokem 1996 a do dnešního dne vydala kapela desítku alb. Asi nikoho nepřekvapí, že i Blutharsch spolupracovali skoro s každým, kdo na neofolkové scéně něco znamená. Big happy neofolk family. Jistě bychom mohli sepsat ještě spoustu dalších jmen, které stojí za poslech. Rome, Blood Axis, Of the Wand and the Moon, ale pořád bychom opakovali stejnou formuli – one man show, z industrialu do folku, kolaborace, kontroverze, mystika. A ruku na plechové srdce, nejlepší přece je, když pro sebe člověk sám objeví něco skvělého, neobyčejného. Neofolk je jedinečná scéna, která vznikla téměř v jeden moment; generace silných individualit a nesmírně talentovaných hudebníků, které půjde jen těžko nahradit. Občas přibude ve vodách neofolku nějaká ta nová ryba, její kvality však za kmotry značně zaostávají. Neofolk pomalu umírá a bude nejspíš dlouho trvat, než vznikne skupina s tak vysokou koncentrací nadaných jedinců, kteří vytvoří nesmrtelnou hudbu a ovlivní následující generace.

But, What Ends When the Symbols Shatter? 033

EDITOR'S CHOICE. CURRENT 93: DOGS BLOOD RISING, L.A.Y.L.A.H. 1984. SPIRITUAL FRONT: ARMAGEDDON GIGOLO, TRISOL 2006. TEXT APX FOTO ARCHIV

Jsou to podivní pavouci, tahle neofolková smečka. Nacistické uniformy, Satan, runy, růžence, pentagramy, pseudonymy jako Steve Ignorant nebo Steve Intelligent. To smrdí. Jednou jedinkrát šáhnete v jejich rozsáhlých diskograﬁích vedle (což při jejich hyperaktivitě a nadprodukci alb skutečně roztodivných kvalit není problém) a už se k nim nikdy nevrátíte. Čímž ušetříte spoustu času, ale zároveň se ochudíte o zajímavé zážitky. Když jsem poprvé slyšela Dogs Blood Rising (1984), zůstala jsem drahnou dobu nehnutě sedět, vyděšená. Nečekala jsem, že mi bude někdo předčítat z knihy mrtvých. Skladba Christus Christus (The Shells Have Cracked) zní jako soundtrack k temným hororům, které nikdy nespatřily světlo distribuce, jelikož nikdo nevěřil, že to není doopravdy, a není náhoda, že samply Falling Back in Fields of Rape evokují práskání bičem. Vzpomínáte si na Utrpení Ježíše Krista? Krví zbrocená tvář Jamese Caviezela cestou na Golgotu není zrovna něco, co byste chtěli vídat ve snech. Dogs Blood Rising nezobrazuje explicitní násilí, ale jakmile máte v hlavě zasutý nějaký nepříjemný vizuál (a nemusí to být zrovna Gibson; ono o ukřižování se nikdy netočily komedie a stačí ﬂashback středověkých náboženských praktik v jakékoliv podobě), „sepnutí“ na sebe nenechá dlouho čekat. Trvalo mi přes dva roky, než jsem Current 93 vzala na milost. Nebo naopak? Dogs Blood Rising je bizarní industriální duchařina, ale pokud se vydáte po stopách experimentálního noise 80. let směrem k Nurse with Wound (přičemž Stapleton se na Dogs také podílel) a dál, jsou to – i optikou roku 2010, kdy je proces vymítání ďábla činností značně zprofanovanou – zajímavé a sugestivní kompozice. Šeptání střídá exaltovaný křik, v pozadí se střídá gregoriánský chorál a dětské říkanky, šum a tamty zvuky; variace na Simona a Garfunkela v St. Peter's Keys All Bloody a pozdější remixy dělají desku přitažlivou i, ehm, komerčně. A i když Tibet vyrukoval s mnohem méně okázalým, uvěřitelnějším materiálem až později (Thunder Perfect Mind nebo All the Pretty Little Horses), zůstane Dogs Blood Rising jedinou deskou, která mě s prvním poslechem vystrašila skoro k smrti. To se vám v country nepovede… 034

Mnohem lepší první zkušenost mám se Spiritual Front, což je neofolkový projekt Itala Simona Salvatoriho, který si říká „nihilist suicide pop“. Toho si, stejně jako národnosti, nevšímejte. U seňora je nutné přimhouřit oči i nad názvem poslední desky (Armageddon Gigolo), nad jeho bookletem… a na promo fotky taky radši nekoukejte. Tady už má symbolika všechny možné, jen ne vysvětlitelné konotace. Desku Armageddon Gigolo jsem objevila jen několik minut poté, kdy jsem si za poslechu President od IAMX posteskla, že je na světě málo dobrých skladeb v 3/4 rytmu valčíku. Běžně se mi nestává, že bych pouhou myšlenkou ovlivňovala dění věcí okolo, nicméně album, které jsem (skutečně jen několik minut nato a čert ví proč zrovna od Spiritual Front) stáhla, otvírala skladbou Slave. A rozladěné piáno dělalo: umcaca umcaca umcaca umcaca! (Zkoušela jsem pak ještě myslet na reunion mclusky a milion šterlinků v neoznačených dvacetilibrových bankovkách, ale nic se nestalo. Zřejmě to přání bylo jen jedno – takže jsem ho vyplýtvala na objevení pomateného homosexuálního maﬁána v nacistické uniformě. Senzace.) Armageddon Gigolo ale naštěstí není vůbec špatná deska. Salvatoriho deklamace jsou doplněné výraznými smyčci, umným brnkáním na kytaru, sexy piánem a vůbec relativně vkusným a líbivým, vrcholně popovým aranžmá. A když později v rámci sebevzdělávání a částečně i jen náhodou zjistíte, že ten valčík je tango a swing a že pan gigolo je obdivovatelem markýze de Sade stejně jako Piera Paola Pasoliniho, už je pozdě. Nechápu, jak do škatule „neofolk“ můžou zapadnout dvě tak odlišné entity jako Spiritual Front a Current 93.

Asi bude muset stačit zjednodušení o dvou společných jmenovatelích: „úplný magor“ a „skvělá deska“. FULL MOON 03

FULL MOON 03

035

KDYŽ DYŽ DO DOJDE NA THE CULT, CULT, T EXIS EXISTUJOU TUJOU TŘ TŘII TYPY LIDÍ. LI TI, KDO TYHLE T YHLE MILÁČKY MILÁ ÁČKY NE NEZNAJÍ NAJÍ NE NEBO BO TOM ASPOŇ NEVĚDÍ. TI, KDO JE MAJÍ ZAFIXOVANÝ JAKO NAČANČANÝ HARDROCKOVÝ KLUČINY O TOM ŘÍ TI VĚDÍ. Ě Í A MAJÍÍ LÍSTKY Í Ý KONCERT THE CULT Z KONCE 80. LET. A MODŘÍ. NA PRVNÍÍ SAMOSTATNÝ V ČESKÝCH ZEMÍCH: 10. SRPNA V PRAŽSKÝ ARŠE. THE CULT LIVE 10. 8. 2010, DIVADLO ARCHA, PRAHA. TEXT VOJTĚCH RYLICH FOTO TOM SHEEHAN

V hard rocku neexistuje hlubší dno než imitování Led Zeppelin. Ať už si o nich myslíte, co chcete (kradli od starých bluesmanů a plantovský ječák je jako drhnutí nehtu o tabuli, ale odrhovačky Black Dog a Rock and Roll beru), v rámci hard rocku prej byli docela slavní. To až jejich nohsledi dovedli tenhle celkem legitimní hudební žánr do komiksového teritoria, kde se kapelám navlečeným v kožených vestičkách a pohazujícím naondulovanýma mařenama nesměje jen ten, kdo… hm, má koženou vestičku a naondulovanou mařenu. The Cult sice naondulované mařeny nikdy neměli, ale kožené vestičky nosili. A spousta lidí je má s pokleslým hard rockem spojené. Tohle dítě z lásky zpěváka Iana Astburyho 036

(1962) a kytaristy Billyho Duﬀ yho (1961) se o Led Zep sice otřeli na svém – pravda, komerčně nejúspěšnějším – albu Sonic Temple z roku 1989, jinak ale skoro vždycky stáli jinde. Stranou. Dole pod mostem se tomu prý říká alternativa. Astbury s Duﬀ ym, jedno z nejlepších rock'n'rollových spojení zpěváka a kytaristy, se sešli přes módní post-punk přelomu 70. a 80. let v Anglii. Víte co, Joy Division a tak. Astbury si prožil traumatické dospívání: fascinace indiánskou mystikou v kanadské rezervaci Six Nations mu vydržela doteď a že přišel o mámu v sedmnácti, pokusil se o sebevraždu a experimentoval s vojenskou službou, mu na

vyrovnanosti nepřidalo. Zpátky v rodné Anglii žil v komunách po vzoru anarchistů Crass a s instantně úspěšnou gotickou kapelou Southern Death Cult koncertoval po boku The Clash nebo Bauhaus. Duff y trávil adolescenci vyhráváním s kapelama v punkovém kvasu Manchesteru. Johnnyho Marra učil na kytaru a s Morrisseym hrál v The Nosebleeds: v těsném sousedství klíčových figur pozdějších The Smiths těžko mohl být alternativě blíž. Když si ale s Astburym padli do noty na společném turné, věci vzaly úplně jinou dráhu. TAKOVÍ LEPŠÍ THE CURE Southern Death Cult se přes Death Cult změnili v „obyčejný“ The Cult: Astbury s Duff ym FULL MOON 03

se už tehdy natahovali po úspěchu v Americe a tam by jméno zavánějící zubatou nevonělo. Než se ale kapela přejmenovala, podepsala se pod klíčové kousky. Singl Moya / Fatman patří mezi to nejlepší, co kdy na britské post-punkové scéně vzniklo a EP Brothers Grimm se může směle měřit s ranými kousky Killing Joke nebo The Cure. Už tehdy ale bylo jasné, že Duff y nechce dokola honit tři hypnotické noty a že Astburymu nestačí jedna ponurá oktáva. Oba vyrostli na rock'n'rollu se vším jeho exhibicionismem, sólováním a pódiovým solipsismem. A tak se rozhodli jít si po svém – i kdyby tím měli nasrat všechny včetně ultravlivného anglického hudebního tisku. Jako kdyby Radiohead začali hrát jen předělávky AC/DC. V říjnu 1985 vyšla deska Love. „Hledal jsem název, kterej by fakt nasral snoby z New Musical Express, a tohle znělo slibně,“ řekl Duff y v narážce na vlivný hudební periodikum. V té době už měli The Cult úspěch s debutem Dreamtime (1984). Love přineslo gigantický hit She Sells Sanctuary, jehož kytarové intro je skoro tak známé jako to od Sweet Child O' Mine, ale album jako celek bylo úplně jinde. Oběma nohama stálo v hipícký stylizaci sakumprásk s psychedelií, kvákadlem a mystikou. Inspirovaní Hendrixem a Janis Joplin jste v půlce 80. let nemohli být… alternativnější. TAKOVÍ LEPŠÍ LED ZEPPELIN A The Cult ještě přitlačili na pilu. Když se nedařila práce na další desce s názvem Peace (jako by je nasírání punkových snobů nepřestávalo bavit), dali se v New Yorku dohromady s mladičkým producentem Rickem Rubinem. Židovský strůjce úspěchu Beastie Boys, Run DMC a později mnohých dalších, včetně resuscitace Johnnyho Cashe, osekal stopáž songů na cca tři minuty, ořezal instrumentaci a namotivoval kapelu k jejímu nejnadčasovějšímu úspěchu. Electric zůstává nejefektivnější deskou The Cult, na které Duff y ždímá riff y ze suché rohožky, Astbury hledá melodické linky v nekonečnu amerických pouští a rytmika jede jako vlak tamtéž. Sóla ze singlů Love Removal Machine a Wild Flower nemají konkurenci. To celé Rubin, novátor celé řady hudebních žánrů, nenahrál nikde jinde než v Hendrixově studiu Electric Ladyland. Electric vyšlo v dubnu 1987. Appetite for Destruction, debut Guns N'Roses, se kterými The Cult odjezdili turné plné alkoholických FULL MOON 03

excesů jako pár let před tím s The Mission, vyšlo v červenci toho samého roku. Nejde o opisování, Guns N'Roses chlastali z dost jiné studny rockové tradice než Astbury/Duff y. Změnila se ale celá rocková krajina a The Cult byli najednou na koni. Přesedlali na plnokrevný hard rock se všemi těmi zeppelínskými klišé. Ještě na Electric si z nich dělali srandu a Astbury svoji fascinaci indiány přeháněl do absurdna. V období další desky Sonic Temple (1989) šla ironie stranou a chalani si pořídili vily, bazény a milenky v Los Angeles. Chytili vlnu, o komerční úspěch v Americe přece vždycky stáli. Sonic Temple je i tak parádní album, kde Astbury frázováním ve Fire Woman a Sun King překonává všechny meze a Duff y na zbytku desky brnká na samotné základy hardrocku. A to byl tak nějak konec. S příchodem grunge se celá angloamerická hudební krajina nespravedlivě změnila: z hnutí bobtnajícího deset let dost často setřeli smetanu neumětelský imitátoři, zatímco tradičnější žánry zmíraly na úbytě. Další deska Ceremony (1991) měla mizivé recenze a hlavně se ty dva pitomci fatálně rozhádali. The Cult byli vždycky projektem dvou – a najednou se manželství nejdřív z lásky a potom z rozumu rozpadlo. TAKOVÁ ALTERNATIVNĚJŠÍ ALTERNATIVA Žádná vlivná kapela není vlivná dlouho. Buď se rozpadne, nebo živoří na někdejší slávě. The Cult zvolili třetí cestu. Jejich eponymní deska ze čtyřiadevadesátého, jejíž „alternativní“ (ať to tehdy znamenalo cokoliv, většinou taneční) směr předznamenal Rubinem produkovaný singl The Witch, díru do světa neudělala, i když je fajn. Jak už to u rockových hvězd chodí, následovaly „definitivní“ rozchody, rozpady (skutečných) manželství a další peripetie. (Odvykací kůry už měli za sebou.) Roky v rocku utíkají děsně rychle. Duff y uplácal velmi tradiční eponymní desku se zpěvákem The Alarm Mikem Petersem v projektu Coloursound (1999) a zahrál si i v nepokrytě zábavové all-star kapele Circus Diablo (taktéž eponymní debut vyšel v roce 2007). Astbury byl akčnější, měl pestřejší chutě a nikdy neustrnul. S projektem Holy Barbarians doma v Anglii vyrobil milou fošnu Cream (1996), zakotvenou v šedesátkách, a pak sólovku Spirit\

Light\Speed (1999), na které nechal proudit svoje okouzlení novátorskou taneční elektronikou, Primal Scream a Mobym. Ještě dávno před tím – a před tím, než jeho nápad obšlehl Perry Farrell s Lollapaloozou – uspořádal nadžánrový hudební festival Gathering of the Tribes, kde vystoupili natolik odlišní interpreti jako Soundgarden, Ice-T nebo Wi-Shan American Indian Dance Theatre. Často a rád hostuje a to dodnes – například na deskách Tonyho Iommiho, UNKLE nebo nedávno Slashe. Coby nejlepší zpěvák své generace (i když si to všichni nemyslí) zastoupil Jima Morrisona na koncertech znovuobnovených The Doors. TAKOVÍ TROCHU MIMO Reunion The Cult proběhl celkem nečekaně už začátkem století. V roce 2001 vydali novou desku Beyond Good and Evil (ne, od Nietzscheho si půjčili jen ten název), která byla solidním hard rockem úplně mimo svou dobu. Hymna Nico patří k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, a šťavnatý dupárny jako The Saint, Shape the Sky nebo My Bridges Burn budou fungovat vždycky – stejně jako se mohly narodit kdykoliv během posledních čtyřiceti let. Další řadovka, tři roky stará Born into This, je o třídu horší, ale The Cult si na ní trashy rock'n'roll užívají zvlášť nakažlivě a nedá se jim na to říct ani popel. Na Sonic Temple hostoval Iggy Pop, ještě než ho mainstream začal brát vážně, a na dalších deskách se objevila spousta lidí z gotických kapel, na které se dneska přísahá. V České republice hráli jen jednou – v Brně v roce 1993 na koncertě s hošama z Metallicy, z čehož se jim samotným asi zvedal kufr. The Cult většinou neřezali věci podle pravítka – a na starý kolena asi nebudou. Hrnou takovej ten kravál od pasu dolů, na kterej se dají sbalit holky – a dál nic moc neřešej. Jestli je rock'n'roll náboženství, jako že já a Lemmy víme, že jo, tak The Cult jsou jeho sektou. Kultem pro těch pár lidí, kterejch počet se s dekádama možná měnil, ale to na podstatě věci nikdy nic nezměnilo. Kožený vestičky, hradby Marshallů, obrovský zvonící riﬀ y na Duﬀ yho Gretsch White Falcon a texty o životě (rockových hvězd). Tak, jak to v hard rocku chodí.

Bejby. 037

038

FULL MOON 03

BYLA STŘEDA, JEDEN Z NEJPARNĚJŠÍCH LETNÍCH DNÍ. VEČER JSME VE SKEJTPARKU VE STRAŠNICÍCH UDĚLALI FOTKY, PAK JSME S TOMÁŠEM, KYTARISTOU, ZPĚVÁKEM A POLOVINOU SAADE Z KANCLU POSLALI POSLEDNÍ DETAILY OBJEDNÁVKY K PRESU CÉDÉČKA YOU ARE COMING HOME A PO PŮLNOCI JSME U PIVA NA HOUPAČCE POZOROVALI NOČNÍ PRAHU. KOLEM JEDNÉ PŘIŠLA OD SIMONA – BUBENÍKA A MLADŠÍ A DIVOČEJŠÍ POLOVINY KAPELY – TEXTOVKA: „NE ŽE SE TAM OŽEREŠ, RÁNO NEVSTANEŠ A ZRUŠÍŠ ZKOUŠKU! HAHAHA! DOSTAL JSEM TĚ!“ TEXT APX FOTO SOFII, MIZUKI NAKESHU ILUSTRACE SOFIE ROZBOŘILOVÁ

Tohle nebyl zrovna snadný rozhovor, ale odpovídal nesnadné situaci, ve které se Saade (dříve Sade) na začátku léta ocitli. Nakonec skončil dobře – tak, jak nakonec a pro tuto chvíli i sama kapela. Saade mají za sebou rok a půl existence, pár koncertů a jednu demo kazetu Společné hraní jim jde dobře, když ale Tomáše Zakopala a Simona Rozbořila vidíte spolu „v civilu“, říkáte si, sakra, jak se tihle dva potkali? Srážkou jiných světů? „Rád dotahuju věci do konce a Simon je živelnej typ, kterej to bere, jak to přijde. Je to dost zjednodušeně řečeno, ale v podstatě to vystihuje celou situaci,“ říkal Tomáš, když to s kapelou po nedávném koncertě v Úněticích vypadalo hodně blbě. Těsně před vydáním debutu a sérií koncertů ve Státech s Boris a Russian Circles se de facto rozpadli. Když se všechno po dlouhém, mrzutém měsíci v dobré obrátilo, nešlo se tvářit, že se nic nestalo. Jasně, hádky v kapele nikoho nezajímají, ale upřímně, když lžete, dřív či později se vám to vymkne z rukou a pak jste (v nejlepším případě) za idioty. Takže čistýho vína. Nakonec to shrnul Simon: „Říkal bych tomu tři temný tejdny, tečka.“ FULL MOON 03

Docela nedávno jste se přejmenovali ze Sade na Saade. Kvůli té zpěvačce? A to vás to nenapadlo, když jste tehdy vybírali jméno? Tomáš: Já se přiznám, že jsem Sade neznal. Asi každý ji znal, ale ke mně se to nějak nedostalo (smích), a protože nás s tím lidi pořád otravovali, rozhodli jsme se to vyřešit touto cestou, jen kosmetickou změnou. Saade se dvěma „a“ vypadá navíc docela dobře. Je fakt, že hrajete trochu něco jiného než ona. Na druhou stranu, jeden z těch konﬂiktů, co jste mezi sebou řešili, byl zvuk, resp. směřování kapely. Tomáš chtěl „písničky“, Simon „metal“. Sade má pěkný… písničky. Tomáš: Písničkama jsem myslel ty skladby, jaké jsou na nové desce. A možná bych šel ještě dál – zkoumat nové zvuky, třeba se nepodlaďovat na některých skladbách a tak. Aby si člověk pamatoval refrény. To mi přijde jako základ něčeho, čemu říkám „písničky“. Simon se vždycky přikláněl k riﬀovějším songům, tvrdším, agresivnějším. Simon: To je pravda. Teď se mi to ale zdá vyvážený a líbí se mi, že jsme našli něco uprostřed.

Kdyby to mělo bejt celý jen na mně, jdeme do Melvins, kdyby na Tomášovi, bude to víc pop. Děláme důstojnej kompromis a chtěl bych, aby to takhle bylo i dál. Jak skládáte? Tomáš: Písníčky skladám většinou já, ale spousta z nich vznikla obyčejným jamováním ve zkušebně. Simonův „trychtýř“ je důležitý. Má vkus a tím formuje i moje nápady. Kdybych tam byl sám, tak by to všechno znělo dost jinak. A s novou deskou jsme oba spokojený, takže to zřejmě funguje. Jak vznikala You Are Coming Home? Simon: To bylo docela peklo. V jistým smyslu je to pravá rokenrolová nahrávka, asi jako Guns N'Roses ve studiu. Taky se to původně mělo jmenovat When Demons Come Around. Odpovídalo by to – občas jsme zažívali pěkný psycha, oba jsme v tý době měli v hlavě nějaký bubáky, řešili nějaký problémy… Možná je to dobrej tvůrčí potenciál, ale jinak pocit nic moc. Ten samotnej proces byl ale jednoduchej, rychlej a krátkej. Přijeli jsme z turné, zamluvili zkušebnu a bylo. 039

Moc toho jinak nenazkoušíte, co? Simon: To ne. Já nerad! Tomáš: Letos jsme byli pořád někde pryč a zvládli jsme jen pár koncertů. Zkoušky skoro žádné. Já zkoušet potřebuju, nemám to jako Simon. Hlavně potřebuju víc zpívat. Simon: Jeden z mála jarních koncertů byl před Mono v Akropoli. To bylo hrozný. Myslel jsem si, jak to bude v pohodě, ale bylo to úplně nahovno. Já bych ale radši víc jezdil, hrál víc koncertů. Ze zkušebny zní všechno stejně, tam se člověk nic nenaučí. A když jo, tak je mu to stejně k ničemu, protože každej klub je jinej. Měsíc na turné by byl třeba skvělej. Člověk se vyhraje. Tomáš: U koncertů mi hodně záleží na zvuku a jestli se nám hrálo v pohodě. A je dobrý, když se to líbí i lidem (smích). Já bych zkoušel pořád, protože to potřebuju. Simon je dobrej bubeník, hraje už dlouho, takže to zvládne levou zadní a moc se mu zkoušet nechce. Z toho mála, co máme, je schopný na zkoušku nepřijít. To vždycky zuřím. První desku jste vydali na kazetě. To je dost zvláštní, hlavně proto, že jste tím zúžili výsek potenciálních zájemců na minimum. 040

Vůbec to bylo celé krokem do neznáma. Jaké byly ohlasy? A jak se dneska na tu desku díváte? Tomáš: Tu kazetu bych nenazýval deskou. Nahráli jsme ji po dvou měsících ve zkušebně. Jsou to první skladby, který jsme udělali na prvních zkouškách, úplný prvopočátky. Na kazetě to vyšlo proto, že já jsem na kazetách vyrůstal. A kapely přece odjakživa vydávaly dema a první nahrávky na tomto formátě. Měl jsem z toho hroznou radost, když to bylo hotový. Zelená kazeta s parádním obalem! A nejvíc mě bavilo, jak na to reagovali lidi. Nikdo nechápal. My jsme k tý kazetě dávali i mp3, takže ten nosič samotnej byl mnohdy jen takovej suvenýr. Simon: Kazeta byla dobrá, ale už bych na to v budoucnu nenavázal. Nechal bych to bejt. Je to pro nás něco jako důkaz, že jsme v začátcích nějak zněli. Je tam hodně experimentů, po týhle stránce je nová deska uhlazenější, čistší. Ale změnily se i ty skladby samotné. Způsob, kterým jsme udělali kazetu, by se k You Are Coming Home nehodil. Ani na koncertech se k tomu moc nevracíme, hrajeme akorát Blood Red. Občas. Radši bych se posouval pořád někam dál.

Tomáš: Mimochodem, teď, jak se ve velkým vrátily vinyly, kazety jsou taky docela populární. V různých scénách. Pár kazet za poslední rok vydal třeba label Hydrahead a bubeník z Torche má dokonce kazetovej label… A třeba blackmetalových demonahrávek na kazetách je pořád hodně. Na jakých formátech teda vyjde nová deska? Tomáš: Zatím jenom cédéčko a digitální download. Chtěl bych elpíčko, ale protože je deska dlouhá, musel by to být doublevinyl a to – ještě s mojí představou o obalu a zpracování – není úplně nejlevnější záležitost. O kazetě jsem taky přemýšlel a možná ji vydám sám na vlastní náklady… Simon: Vinyly jsou fajn, ale cédéčka ještě nejsou úplně mrtvý. Kromě tohho mi přijde, že jsme kapela, ke které si fanoušci jdou spíš pro cédéčko než pro vinyl. Neumím to moc vysvětlit. Jen to tak cejtím. Obal desky dělala, Simone, tvoje ségra… Simon: Jo. Tomáš to kdysi nadhodil, protože jsem se z Jeseníku vždycky vracel se spoustou obrázků. „To máš do Plahy,“ říkala mi Soﬁe. Kreslí domečky, poníčky, normální dětský FULL MOON 03

obrázky. Ségře je pět. Teď na to koukala v kompu a povídá, jaks to tam dostal? (smích) Navíc je to docela orginální a třeba ten obličej hrozně poutavej. Člověk se na to podívá i jinak, než jen jako na desku, zajímá ho to. A pak… Je tady fůra českejch kapel, co si nechávaj dělat dyzajny za miliony. Já jsem za to ségře dal zmrzlinu! Když se ohlédnete za tou kazetou, za rokem a půl existence a hraním, jak dlouhou cestu jste ušli? Tomáš: Dlouhou z našeho osobního pohledu a zároveň žádnou v měřítku s okolním světem. Zatím jsme toho moc nedokázali. Tu kazetu tehdy mixoval Atsuo z Boris, You Are Coming Home míchal Randall Dunn ze Southern Lord. Jak se česká kapela dostane k takovému relativně velkému a respektovanému jménu? A proč jste chtěli zrovna Randalla? Tomáš: Randall je náš kámoš. Byl jsem s ním na pár turné se SunnO))), pro které pracuje jako zvukař, a Simon odjel turné s jeho kapelou Master Musicians of Bukkake. Slovo dalo slovo a on nám to tehdy nabídnul sám. FULL MOON 03

Simon: Mně se strašně líbí ty věci, co dělá. A je to někdo, koho znám a s kým mluvím, není to nikdo cizí nebo z mejlu, což je příjemný. Byl jsem s ním na turné a celou dobu jsme se bavili o tom, jak by to mohlo znít. „Zvuk jak papír, máš to tam!“ Haha. Bylo dobrý k tomu říct, co jsem chtěl. A jak bych chtěl, aby zněly bubny. Když jsem ho nasral, tak řekl, že to smaže. Tomáš: Randall dělá super desky, sice stylově odlišný od toho, co hrajeme my, ale i spoustu ponurých, psychedelických věcí. Naše muzika je možná spíš jemnější až „veselejší“, ale texty jsou temný dost, takže to zapadá. Udělal to úplně jinak než Atsuo, je to konzervativní a dobrá práce. Simon: A hlavně to není Čech. U nás je jen pár lidí, co ti dobře smíchaj desku. Muchow, Ježek, Neuwerth… Ale tihle lidi by desku Saade nikdy nedělali, nemyslím, že jsme jejich „šálek“. Takhle muzika jde trochu mimo ně. Ten hlavní rozdíl je ve vkusu, Randall má pro tu muziku cit. Dělá, co ho baví a čemu rozumí. A navíc, sám do toho chtěl jít, takže jednoduše nebylo co řešit. Zněly by některé české kapely jinak, kdyby se postaraly o lepší mix?

Tomáš: Spousta kapel tady ﬁnální produkcí fakt trpí. Na druhou stranu si taky nemyslím, že by v Čechách nebyli dobří zvukaři a dobrý studia. Jen tady nikdo nemá vkus a chuť experimentovat, což je hrozná škoda. Všechno musí znít unyle a podle tabulek. Další věc jsou samozřejmě a bohužel prachy. Je super mít třeba čtyři týdny na celou desku, ale to si tady z těch malých kapel může dovolit málokdo. Ještě dávno předtím, než jsme se sešli všichni, byla jsem s Tomášem v kontaktu kvůli samotnému vydání desky, takže jsme o ní dost mluvili už dřív. Texty všech osmi skladeb You Are Coming Home jsou jeho práce („Nemám ambice a zatím ani potřebu, takže jsem rád, že to nemusím dělat,“ říká Simon.) a vytváří zajímavý kontrast k zdánlivě „lehkým“ melodiím. Jak se od posledně změnily tvoje texty? Kdysi jsi říkal, že nejseš moc dobrej textař. Už máš větší jistotu? Trochu jo, člověk se rozepíše. Ty nový věci z You Are Coming Home vznikaly postupně a i docela lehce – jakmile mám v hlavě konkrétní, silný nápad, tak to jde skoro samo. Občas je teda docela těžký najít nosný téma, aby 041

to nebylo pitomý nebo banální. S novejma textama jsem docela spokojenej. Jsou hodně osobní… Temný, ale zároveň reálný. Vyprávěj o věcech, který prožívám, se kterejma bojuju. Funguje to jako terapie? Ani ne. Aha? Věci se nezmění ani nezlehčí jenom proto, že o nich napíšeš. Jsou tady pořád. To, že se rozčílíš nebo něco rozbiješ nebo z toho uděláš song… to uleví možná jen na chvíli, nic to nevyřeší. Nehledě na to, že píšu o věcech, které obvykle řešení ani nemají. Blahopřeju, právě jsi zpochybnil psychiatrický byznys, který je postavený na tom, že když o těch věcech mluvíš, pomůžeš si. Je to jen iluze? Myslím, že to pomůže ulevit tělu a mysli jen na jednu konkrétní chvíli nebo velmi krátké, omezené období. Ale nic se nezmění, dokud si to nevyřešíš sám v sobě. Jenže musíš zaprvý chtít, zadruhý pak musíš vědět, jak na to. Jsou ale věci, který vyřešit nejdou – buď se s nima srovnáš, nebo ne. Texty na You Are Coming Home jsou o věcech, se kterýma se možná nikdy nesrovnám. Nové věci jsou hudebně jemnější, uhlazenější. Není složité ustát ten kontrast? Chtěl jsem, aby to tak bylo. Souvisí to i s tím, jak bych to chtěl dělat hudebně. Víc písničky, ale zabalené do různých zvuků, pedálů a hlasitosti. Akorát – já nejsem moc dobrý kytarista ani zpěvák, takže mám omezené možnosti v tom, co a jak zahraju a zazpívám. Což nemusí být zrovna mínus, jen mě to limutuje. Někdy je to na škodu, jindy z toho vzejdou dobrý věci. V těch textech se objevují hodně podobné motivy… řekl bys, že je ta deska koncept? V určitým smyslu. Ne všechny, ale hodně textů je o umírání. O tom, jak je to obvykle nahlíženo jako něco negativního a špatného, o tom, jak si lidi neuvědomují, že pro někoho je smrt vysvobozením. Někdo je víc připravený odejít, než žít. Já ten postoj hodně respektuju, ale asi je těžký to vysvětlit. Zkrátka, život nemusí být v tomhle světě to nejdůležitější. You Are Coming Home je věnována „všem lidem, kteří věří v jiné světy“. V jaké světy věříš ty? V ty po smrti? 042

Jo. Věřím v to, že když umřeme, není konec. Že tam dál ještě něco je. Že se nezhasne, až tě zasypou hlínou. I název You Are Coming Home je vyjádřením toho, že se po smrti vrátíš na nějaký místo, jehož existence ti vrtá hlavou celý život a třeba se ti po tom místě i stýská… A věřím ve světy, který si lidi vytvářejí. Ať už imaginarní, nebo ty realné. Věřím ve svý světy a věřím lidem, co věří ve vlastní světy. Simon by na tohle patrně řekl, že on věří v Sepulturu. Když jsme se o tohle téma otřeli znovu ve trojici, bylo to víc z „technického“ úhlu pohledu. Bylo stejné horké letní odpoledne jako prve, den po pražském koncertě Baroness. Když si Simon svlíknul tričko, objevilo se přes celá žebra tetování loga kapely SunnO))). O některých „svazcích“ zkrátka nepochybujte. Proč anglicky, proč ne česky? Simon: Nechtěl bych, aby Tomáš zpíval česky. Akorát bychom se tady zasekli. A podívej se kolem sebe: Vypsaná ﬁ xa, fajn, respekt, o tolika fanoušcích si můžem nechat zdát a ty koncerty můžou bejt dobrý. Ale co dál? Čeština venku nikoho nezajímá. Představ si Fixu na turné v Evropě. To nejde. Tomáš: Nedokážu si představit, že píšu nebo zpívám českej text. A smekám před lidma, který dobrý český texty píšou. A navíc, já převážnou část roku mluvím stejně anglicky, tak je mi bližší než čeština. Neovlivňuje práce vás obou, kdy jste x měsíců v roce mimo republiku, normální fungování kapely? Tomáš: Určitě ovlivňuje a dost. Na všechno je míň času. Ale zas je to víc intenzivní, to může být někdy i plus. Je to trochu dvojsečný. Texty třeba píšu na turné, ale na hudbu jsem moc nesoustředěnej. Nemůžu si někam zalézt, brknat si na kytaru a vymýšlet nápady. Práce na turné vás oba živí. Ale baví? Simon: Mě strašně. Je to celý díky Tomášovi, když mě vzal vloni v prosinci na turné se SunO))). Bylo to super. A taky jsem poznal Randalla, všechno souvisí se vším. Tomáš: Baví mě to pořád stejně, jsem nerad na jednom místě a potřebuju se pohybovat. Teď jsem třeba víc než měsíc doma a už se nemůžu dočkat, až vyrazím. Bylo by super, kdybych mohl jet na dlouhý turné se svojí kapelou. Třeba jednou…

Nabízí se otázka, proč si to, coby člověk, co se o turné stará jiným kapelám, zkrátka nezařídíš? Tomáš: Nic nechci tlačit, ta muzika si to musí zasloužit. A navíc, jsme na začátku… Víš, kolik je takových kapel jako my? Tuším, ale kdo má s první deskou koncerty ve Státech s Boris a Russian Circles? To budete mít od české „scény“ ještě dlouho na talíři. Jak si myslíte, že vaše hudba sedne publiku Boris? A co nervozita? Tomáš: Ha, to netuším. Vůbec nevím, co od toho čekat, ale bude to dobrá zkušenost, ať už to dopadne, jak chce. Hrajeme sice trochu jiný druh hudby, ale naživo je náš zvuk dost heavy. Myslím, že „dost heavy“ i na fanoušky Boris. A nervozita? Jasně, paradoxně jsem ale víc nervozní před malým počtem lidí než před větším. Simon: Stát vedle Boris… Na jednu stranu se bojím fakt dost. Na druhou stranu je mi to jedno, vždyť o nic vlastně nejde. Navíc naživo by to nemusel být takový rozdíl… Zvuk Saade má koule, je to nahlas, deska by ty lidi možná nebavila, ale kdo ví? Doma v přehrávači to má znít jinak, album si kupuješ na poslech. A na koncert se nejdeš nudit. My se snažíme nenudit. Tomáš: A taky si nemyslím, že se na těch pár koncertů někdo dívá přes prsty… teda aspoň o tom nevím, resp. nevidím důvod, proč by to někdo dělal. Jedeme jako druhý support Boris, budem mít třicet minut na hraní a Amíci budou stát na baru, není co závidět. Saade jestě vůbec nic nedokazáli, jsme na startu. Simon: Ten problém, na kterej narážíš, je, že jsme v Čechách, kde já ale žádnou „scénu“ nevidím, akorát partu buranů. Je mi to úplně jedno, co o nás kdo kde píše. Vím sám, že to není žádnej jackpot, nejedem někam buhvíkam a kdo může říct, jak to dopadne? Narážela jsem tehdy na to, že někomu to nedá a hned se začne opírat do Tomášových „známostí“. Bude to dobře fungovat nejen se společnými koncerty Boris, ale i s mícháním You Are Coming Home u Randalla. Domnělý rozpad tomu taky nepřidal. Ani jiný „label“ a vůbec vydání desky „s časákem“. Všichni do jednoho na „scéně“ ale můžou být klidní: klukům ze Saade je to úplně jedno. Když jsem tu desku slyšela poprvé, překvapilo mě, že slyším třeba harmoniku. Překvapilo v dobrým. Okamžitě mi na mysl přišli Goatsnake a album Flower of Disease. FULL MOON 03

Tomáš: Goatsnake mám rád. Jejich reunion koncert v Holandsku byl boží. Ale oni nedali ten podnět k harmonice, přišlo to samo. Náš kámoš Zdeněk Jurčík („Regál“, bubeník Priessnitz a Night – pozn. ed.), kterej nahravál i piano do jedný skladby na desce, umí hrát i na foukaci harmoniku, tak jsem to tam dali. Zní to super, Regál je dobrej muzikant. Simon: Šlo o to, něčím to oživit. Regál je skvělej. Doufám, že nám tyhle věci bude nahrávat na každý desce, nechtěl bych tam mít nikoho jinýho. Co jste nejvíc poslouchali, když vznikala tahle deska? Jedna skladba mi mimochodem připomněla rané Smashing Pumpkins. Desky Gish a Siamese Dream. Obecně bych řekla, že tam je hodně „retro prvků“… Simon: Si myslím, že normálně kradem. Tomáš: Devadesátkama ovlivnění určitě jsme, grunge je super. Nirvana byla geniální, stejně jako další kapely v tý době – raný Melvins, Soundgarden… Spousta lidí se tomu směje, ale je to jen tím, jak to bylo na konci hrozně zkomerčněný. Ty kapely jsou dobrý: hrubý a nasraný a přitom písníčkový. To, co se ti zdá jako retro, je skutečný – chtěl jsem, aby to tak znělo. V poslední době jsem poslouchal hodně Dinosaur Jr., hodně Goatsnake, hodně Beatles. A hodně SunnO))). Teda mimo spoustu jiných věcí. Z český scény mě bavily první tři desky Sunshine, teď je to trochu… joke. První dvě desky Lvmen mě svýho času taky hodně ovlivnily. A album Ember je super. Ze současných kapel už asi jenom Gospel of the Future, Tábor radosti a jsem zvědavej, co se vyklube z Night, jestě jsem je neviděl naživo. A Sporto. Pop? Tomáš: Jojo, já mám pop rád. Simon: Já točím deset desek, furt dokola. Paradoxně v době, kdy jsme nahrávali You Are Coming Home, jsem dost poslouchal úplně jiný věci, netradiční, třeba to, co jsem viděl na turné. Většinou poslouchám to samý, Melvins. SunnO))), Goatsnake…, ale tohle byla zrovna nějaká souhra náhod. Třeba Yeah Yeah Yeahs, možná proto mi nevadilo to piáno. Tomáš: Melvins. SunnO))), Goatsnake? Nezapomněl jsi na něco? Simon: Ha! Sepultura – Roots! Každý ráno!! Aleš, bubeník z Gospel of the Future, mi jednou volal a povídá mi: „Apačko, to bude hit, to ti řikám. Musíme vymyslet nějaký vhodný pojmenoFULL MOON 03

vání pro to, co hrajou. Neogrunge nebo tak něco.“ Tomáš se Simonem to pak jenom glosovali: „Jo, neogrunge. Postgrunge. A pak ty ﬂanelky. A pak ty holky!“ Na čem jste vyrostli? Tomáš: Já vyrostl na tom, co poslouchal můj brácha. Spousta metalu, starý věci z osmdesátejch let, Slayer, Kreator, Metallica… A pak nějaký český věci jako Masters Hammer, Torr. Před tím jsem teda poslouchal nějaký disko, než mi brácha tzv. vysvětlil, jak se věci mají. Pak jsem začal skejtovat a poslouchal třeba Už jsme doma, Sluníčko nebo Pennywise. Měl jsem to všechno ve walkmanu, dobře se na to jezdilo, protože to bylo rychlý. Simon: Já? Sepultura – Roots!! A to, co pouštěl doma táta. Faith No More, Ozzy…

Až se v polovině září vrátí, čeká je krátké české turné, autogramiády, sláva a bohatství. Snad se tam neservou a zas se nerozejdou. Experimentování stačilo.

Vím, že jste občas mluvili o tom, že byste chtěli baskytaristu. A pak zas ne. A pak zas jo… Jak je to teď? Simon: Basák, nikdy. Kapela je na tom, že jsme jenom dva, postavená. Takhle: jsme dva, děláme rachot. Pro mě je to důležitý, s tím jsme začali. Kdybychom měli mít třetího člena, muselo by to přijít přirozeně. A muselo by to bejt nějak přínosný. Je vtipný, jak se mě spousta lidí ptá, jak ten bordel dáváme ve dvou. A? Tomáš: Zvukově slyšíš celou kapelu, ale riﬀově ne. Je to normální roztrojovač, co jde do tří hlav. Může to tak udělat každý. Akorát Simon do toho musí třískat o trochu víc… A k tý base, já bych chtěl basačku. Potřebujem ženskej element v kapele, víš? A třeba taky někoho, kdo nás se Simonem občas rozsekne, když se hádáme. Klidně se toho ujmu. Jak je to s tím „we need to be louder…“ z vašeho starého myspace proﬁlu? Platí to? Tomáš: To platí vždycky. Jdeme v cestě dinosaurů. V cestě, kde se hraje z pódia, kdy slyšíš stěny aparátů a hrubej neučesanej zvuk. Kde musíš hledat bubny i zpěv. Sakra, všechna muzika byla v sedmdesátejch letech lepší! Simon: Tak. A dej tam, že s ním sice hraju v kapele, ale že ho taky nemám rád. Je noc ze středy na čtvrtek, před vedrem se schovalo slunce i měsíc. Tomáš (ve skutečnosti mu Simon, já i většina lidí okolo říká Cvalda) odletěl do Norska na pár dní s Dinosaur Jr. Do Států vyráží oba příští týden. 043

BAD RELIGION LIVE 18. 8. 2010, LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO ARCHIV EPITAPH

Kalifornie, Woodland Hills, jižní část San Fernando Valley, rok 1979, v létě třicet pět stupňů Celsia, devadesát pět Fahrenheita. Idyla jako stvořená pro hlasitou, rychlou a zběsile energickou muziku, že? Přesto mají The Germs, X, The Adolescents, The Circle Jerks, Black Flag a v neposlední řadě i Bad Religion v rodném listu právě okolí Los Angeles. 044

Prosluněná Kalifornie na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyla tak bezproblémové místo, jak se může na první pohled zdát. Už sám název prvního alba Bad Religion How Could Hell be Any Worse? nebo úvodní skladba We're Only Gonna Die svědčí o tom, že smogem sužovaná přelidněná předměstí L.A. byla ideálním místem pro život.

Generace jejich rodičů si to nejspíš myslela. Marcella Graﬃn, Gregova matka, se po rozvodu v roce 1976 rozhodla s oběma syny přestěhovat z Milwaukee právě dolů do Woodland Hills. Pro Grega to znamenalo především nástup na El Camino High School, kam chodil i podobně založený Jay Ziskrout, původní bubeník BR. Nápad založit kapelu na sebe FULL MOON 03

nenechal dlouho čekat, sestava ze spolužáků. Prvním rekrutem byl kytarista Brett Gurewitz, zanedlouho nastoupil Jay Bentley na basu. Počáteční fáze bývají u punkrockových kapel jako vejce vejci: zkušebna v garáži (the Hellhole u Graffinů na dvoře), kožená bunda (kterou Graffin dostal od babičky k šestnáctinám a posprejoval jí nápisem Fuck Armagedon… This is Hell!), první demáč na kazetě (promptně podstrčený Gregu Hetsonovi, kytaristovi Circle Jerks a budoucímu členovi BR, který ho pustil na místním rádiu). Nesmí chybět historky o tom, jak nelehké to měl tenkrát punkrocker. „Často jsme museli hodně rychle utíkat,“ nechal se na tohle téma slyšet Jay. „Ta garáž tak nebyla jenom místo, kde jsme se mohli vyřádit, ale taky skrýš, kam jsme se chodili schovat, aby nás někdo nezbil.“ Začátky jsou občas krušné (ale mívají to tak všichni). Na to, že je natočila banda teenagerů, byly první nahrávky Bad Religion překvapivě úspěšné. Eponymním 7“ a zmiňovanou první deskou se kapela vepsala do povědomí scény nejenom v L.A. První zářez pod vlastní hlavičkou Epitaph odstartoval životní dráhu labelu, který se měl o patnáct let později stát největším nezávislým vydavatelstvím v Americe. Tenhle příběh o honu za americkým snem nebyl zas tak přímočarý, druhá deska Into the Unknown šla totiž ke dnu jako podnikatel na Orlíku. Experimentální a progresivní přístup ke zvuku a aranžím se nevyplatil. Výsledkem byla ztráta dvou členů a krach labelu. Revival kláves a sedmdesátkového hard rocku musel ještě dekádu počkat. Naštěstí pro Bad Religion. O dva roky později EP Back to Known naznačilo, že přímočarý punkrock je zpátky, a aby to bylo sichr, přibrali BR do tourbusu prověřého parťáka Grega Hetsona. Velký třesk měl teprve přijít, v roce 1988. Obnovený Epitaph vydává třetí řadovou desku Suffer, stvoření světa v osmi dnech a patnácti kouscích a životodárný impuls pro značně vyčpělou punkovou scénu. Bad Religion v nejsilnější sestavě: Graffin, Gurewitz, Bentley, Hetson a Pete Finestone vyrážejí na křížovou výpravu. Ta sice trvala jen něco málo přes dva roky, ale měla na svědomí vedle otce Suffer ještě další dva členy svaté trojice. Syn No Control a duch svatý Against The Grain. Písmo svaté ve třech svazcích, punkrocková bible. Hallelujah. Možná je vliv, který se připisuje Bad Religion, pvřehnaný. Ale zásluhy jsou neoddiskutoFULL MOON 03

vatelné. A to, že až následující desky Smash a Dookie se prodávaly po statisících, na věci nic nemění: někdo musel vykácet paseky, vymýtit pařezy, zorat a poprvé zasít. Bad Religion v té době nekralovali hitparádám, ale desky z přelomu vlasaté dekády a devadesátek pomáhaly zasít to, z čeho vyrostl celý ten boom grunge, melodického punkrocku a vůbec tvrdšího rocku. Samozřejmě, že po boku měli zasloužilé věrozvěsty – ale je potřeba dokola omílat, že bez Black Flag, Minor Threat, Melvins, Sonic Youth, Hüsker Dü a Minutemen by nikdy nebyla žádná Nirvana? A jak by bez Bad Religion dneska zněli takoví NoFX, Rancid nebo Bouncing Souls? Fat Mike se nechal slyšet, že Suffer byla deska, která rozdala karty úplně jinak. Jedna z věcí, která byla DOST JINAK, byly texty. Už u prvních desek bylo jasné, že Greg Graffin (ano, skaut v kožené bundě) vystuduje víc než základku. V písničce NoFX I'm a Huge Fan of Bad Religion Mike zpívá „koupil jsem si Suffer a potom thesaurus.“ A fakt, že si Mike z Grega Graffina a ostatních v kapele spíš utahuje, neznamená, že ten výkladový slovník nepřijde vhod. Slova jako discomfiture, enthalpic nebo pusillanimous, předpokládám, spolehlivě vyděsí rodilé mluvčí, kteří nahrazují polovinu slov vycpávkami typu stuff, like a you know. Bad Religion jsou jednou z mála, ne-li jedinou kapelou na světě, která se může pochlubit tím, že si jejich fanoušci vytvořili on-line glosář složitých slov z textů kapely. Paradoxní je, že i když Greg Graffin za mikrofonem dodává Bad Religion punc intelektuální zábavy, muzika je přímočará a energická. Možná za to může Brett Gurewitz, který je antitezí Grega. Ten sbíral diplomy na University of California v L.A. a na Cornell University v Ithace, zatímco Brett nedokončil ani střední školu a věnoval se chlastu a heroinu. Jeden nebo druhý, a v nejlepším případě oba, jsou podepsaní pod naprostou většinou materiálu, co kdy kapela vydala. Brett z kapely dvakrát odešel. Poprvé v polovině osmdesátých let kvůli drogám a nepříliš kladným reakcím fanoušků na experiment Into the Unknown. Podruhé, o dekádu později, zněla oficiální verze tak, že se Brett rozhodl naplno věnovat práci pro Epitaph. I přes to, že se v té době Epitaphu nevídaně dařilo (Offspring prodávali po desetitisících), svou roli sehrály konflikty s Jayem a Gregem, nemluvě o heroinovém evergreenu. Singl I Hate You od Brettovy kapely The

Daredevils jen dokládá, že nešlo o drby. Oba odchody měly i svoji světlou stránku, pokaždé totiž přišla vynikající náhrada. Nejdříve Greg Hetson, pak Brian Baker, basák z Minor Threat a kytarista Dag Nasty. Konec Brettových devadesátých byl ve znamení očisty. Zatčení za držení čtrnácti dávek heroinu ho nasměrovalo na krátký výchovný pobyt za mřížemi a posléze povinnou odvykací kůru v Arizoně. Zajímavé je, že i přes Brettovy návyky a zákonitě složitější tvůrčí proces a nepříznivou situaci v kapele byly vždycky nejsilnější desky, na kterých se autorsky podílel. Od roku 2001 je čistý jako slovo boží, a zpátky v sestavě. Obě náhrady za něj ale zůstaly, takže Bad Religion mají jako správný hard rock hned tři kytaristy, 22 strun a málo vlasů. Přelom tisíciletí znamenal hned tři podstatné věci. Vedle návratu Bretta z drogových výprav a návratu kapely z Atlantic Records zpět na Epitaph to byl odchod Bobbyho Shayera. Bubeníka, který diktoval od roku 92 až do chvíle, kdy mu zranění ramenního kloubu znemožnilo hrát na bicí. Jeho nesmazatelný podpis ale zůstal na šesti albech a Shayer má na kontě nejvíc desek ze všech hráčů na bicí, co kdy v Bad Religion působili. I když někdo namítne, že ten čestný doktorát by si spíš zasloužil Lucky Lehrer, bubeník z Circle Jerks, ke kterému jak Bobby, tak Pete Finestone i Jay Ziskrout chodili na hodiny. Jak říká klasik: všechny cesty vedou do Říma, vrah je vždycky zahradník a za vším hledej… Circle Jerks. Nicméně po dvaceti letech a jedenácti albech usedl za osiřelou soupravu Brooks Wackerman a přeřadil na turbo. Už tenkrát, a to mu bylo jen 24, měl Brooks na kontě pár let v Suicidal Tendencies, Infectious Grooves a záskoky za Joshe Freeze v The Vandals. S tímhle motorem v zádech, který dnes už pány ve středních letech notně popohání, dostala rytmika Bad Religion nový rozměr. Tři alba, které od té doby vydali (čtvrté má vyjít koncem září), jsou výrazně energičtější a rychlejší než cokoli, co vyšlo v devadesátých letech. Není se čemu divit. Táta byl bubeník, starší brácha Chad bubnoval se Zappou. A byl to právě Zappa, kdo tvrdil, že kapela může být jen tak dobrá, jak je dobrý její bubeník.

Tady to platí trojnásob. 045

046

FULL MOON 03

MANIC STREET PREACHERS LIVE VE 20. 8. 2 2010, TRUTNOV OPEN OP N AIR. TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO FOTO ARCHIV ARCHI MSP

Dávejte pozor. Když jsem si před šesti lety koupil a poslechl Lifeblood, sedmou desku velšských rockerů Manic Street Preachers, co je ostrovní novináři prohlašujou za nejdůležitější britskou kapelu devadesátých let, hned jsem věděl, že je konec a že tahle trojka už nemá nic z toho, kvůli čemu jsem předtím víc než dekádu hltal každou novou desku, písničku a každý slovo textu, který jejich zpěvák James Dean Bradﬁeld vypustil z pusy. A já jsem poslouchal ty písničky z desky Lifeblood, který sice nebyly úplně špatný, ale přitom zněly tak podivně uhlazeně, rezignovaně a nekonﬂiktně, a lámal jsem si hlavu, jak mohli Manics tak snadno a úplně zapomenout, jak si na začátku devadesátých let, kdy byli ještě čtyři a po vzoru The Clash a raperů z Public Enemy provokovali nekompromisní a naštvanou punkrockovou hudbou a radikálními politickými názory v textech a sprejovali si na trika provokativní nápisy, jak jejich basák Nicky Wire urážel kdekoho na potkání, a na to, jak doktoři vyspravovali předloktí jejich kytaristy a textaře Richeyho Jamese (původně jejich řidiče, co se nejdřív stal řadovým členem kapely a pak její ikonou) sedmnácti stehy, když si do něj břitvou vyřezal nápis 4REAL, aby přesvědčil novináře z NME, že si Manics za tím, co dělají a říkají, stoprocentně stojí. A já vám nebudu lhát a tvrdit, že jsem neměl tušení, že se to stane, že Manics zapomenou na svojí minulost a vyšumí, protože já to tušení měl už tři roky zpátky, když jsem si pustil album Know Your Enemy, před jehož vydáním Manics udělali zásadní chybu, když mi ho nepustili a nezeptali se mě na můj názor. Kdyby to byli tenkrát udělali, poradil bych jim, aby z tý desky vyhodili pět konkrétních písniček, a tyhle písničky, když by jim bylo líto vyhodit je úplně, poslali na speciálním dárkovým EP Fidelu Castrovi. Nepochybuju, že by mě tenkrát poslechli, protože by z toho pro ně plynuly jen a jen výhody, například ta, že z nevyrovnanýho sedmdesátiminutovýho alba Know Your Enemy by po tomhle chirurgickým zákroku byla slušná pětačtyřicetimiFULL MOON 03

nutová post-punková deska se stylovým graﬃti obalem, která drží pohromadě a od první skladby Found That Soul, co zní jako by ji nahráli The Stooges v nejlepší formě, neztratí spád až do úplnýho konce. Anebo ta, že by Fidel měl ty písničky na cédéčku a oni by mu je nemuseli jezdit osobně zahrát na Kubu, čímž by si ušetřili spoustu vysvětlování po koncertě, které tenkrát absolvovali a ve kterém určitě nejen mně nepřišli moc přesvědčiví. A já netvrdím, že člověk nemá právo dospět a změnit se, jenom si říkám, že jestli to má vypadat a znít takhle, tak u toho nemusím bejt, protože jsem věděl určitě, že kvůli těmhle bezkrevným písničkám z Lifeblood by se Richey nepíchnul ani špendlíkem do prstu. Zeptat jsem se ho na to ovšem nemohl, protože v tý době to bylo už skoro deset let, co se po nahrání třetího alba The Holy Bible odhlásil z hotelu v Londýně a beze stopy zmizel z povrchu zemskýho. Kapela kvůli tomu v roce devadesát pět zrušila nejen koncerty v Evropě (tudíž i ten v Praze), ale i turné a vydání desky The Holy Bible v Americe, a Američani tak byli patnáct let po Joy Division ochuzení o písničky a hlavně neopakovatelný koncerty další zásadní kapely na vrcholu sil. A to Manics opravdu byli, hlavně díky tomu, že se jim zrovna povedlo zkrotit touhu stát se nejúspěšnější kapelou na světě po vzoru tehdejších glamrockových hrdinů Guns N' Roses, která se podepsala na podobě a zvuku jejich prvních dvou alb. A taky díky tomu, že za ty roky, co spolu hráli, toho zažili tolik, že najednou jeli všichni na jedný vlně a byli připravení na absolutní změnu a to všechno s Richeym v čele. Protože The Holy Bible byla hlavně jeho deska, to bylo jasně slyšet, i když neskládal muziku, zásadně ovlivnil zvuk a vyznění alba a do jeho textů se promítly nejen jeho postoje a názory, ale i jeho deprese, anorexie a problémy s alkoholem a taky rozčarování a děs ze světa kolem, a kapela, která měla za sebou návštěvy koncentračních táborů během turné v Polsku, dokonale pochopila jeho vizi. Změť pokroucených melodií prokládaných skřípějícími ataky kytary připomíná

hroutící se lešení nedostavěných katedrál, hrozivě zastřená basa a někdy překotný, jindy hypnotický bicí Seana Moora nepřetržitě duní jako zlověstná předzvěst apokalypsy a James Dean Bradﬁeld je tu šíleným pouličním kazatelem, jehož hlas se stejně jako Richeyho poselství zabodává pod kůži a nechává za sebou bolest, která nikdy nezmizí… a stejně si tu desku pustíte znova, protože ty písničky mají sílu, která vám pomůže držet na ramenou svět aspoň o chvíli dýl, než vás rozdrtí na prach. S Richeym zmizela jedna nezaměnitelná a novátorská kapela, ale současně se objevila jedna „nová“ náhrada, protože zbylí tři Manics se po roce rozhodli hrát dál, i když jinak (protože bez Richeyho), a dvě kolekce chytlavých rockových hitovek na albech Everything Must Go a This Is My Truth, Tell Me Yours z nich konečně udělaly hvězdy, jak si to původně přáli, a já myslím, že zaslouženě. Ale hlavně jsem vám chtěl říct, že jsem neměl pravdu, když jsem říkal, že je konec, protože i když šli Manics na začátku milénia do kolen, dokázali se v roce 2007 znova postavit na nohy na energický kytarový desce Send Away the Tigers, a pak už naservírovali album Journal for Plague Lovers. Na něm jsou písničky na Richeyho nepoužitý texty, a když si ho poslechnete, pochopíte, o čem jsem tady celou dobu mluvil, jak byl a je tenhle chlápek pro Preachers důležitej, protože album zní, jako by Richey byl opravdu zpátky, což jinými slovy znamená, že to je jejich nejlepší deska za posledních deset let. A taky jsem vám chtěl říct, že Manics odehrajou na festivalu v Trutnově svůj druhej koncert v Česku a že zatímco ten první před skoro devíti lety byl dobrej hlavně díky tomu, že na něm hráli spoustu starejch písniček, tenhle může bejt dobrej, i když na něm budou hrát hlavně nový věci, možná i z chystaný desky Postcards from a Young Man, a to je dobrá zpráva.

Stačí vám to? 047

048

FULL MOON 03

SAGE FRANCIS LIVE 19. 8. 2010, HIP HOP KEMP, HRADEC KRÁLOVÉ. TEXT JAN SMETÁNKA (& ŽOANA KUNDOR) FOTO ARCHIV EPITAPH

Paul „Sage“ Francis patří už víc jak dekádu k hlavním představitelům tzn. indie rapu (nebo hip hopu, chcete-li). Někdy bývá přihazován i do škatulky emo rapu, i když na tento moment Paul v jedné ze svých skladeb důrazně reaguje: This is music for the people, stop call it an emo!! Postrach naleštěných raperů? Sage Francis je tulák v kanadách, který nakupuje v obchodech armády spásy a pěstuje si dlouhý plnovous, ne nablýskaný ﬂoutek s plnou hubou bezvýznamných frkaček. Je uvědomělým lyrikem, básníkem a stejně pojímá i své rapové, místy až zpěvné, rýmy. Francis je mimo proud dávivých hejtařů, se kterými šlapal stejný pódia a dobře, můžeme říct, že je uvědomělý lyrik. Na druhou stranu rád skládá dlouhé příběhy nebo spíš dlouhé texty a krátké příběhy: těch mnoho slov znamená epičnost a slabá dějovost zas lyriku, když už chcete slabikář. Podívejte se třeba na „balíček karet“ s názvem Little Houdini, který rozpráví o čórkaři z Tennessee, prchajícím po daytonský dálnici do Alabamy… Sage Francis je angažovaný country man mezi hiphopery, ale taky něžný pozorovatel lidského hemžení: I'm an amnity villain / With a peeping tom complex. Sage si své první fanoušky nezískal svým debutem Personal Journals z roku 2002, ale už v půlce devadesátých let díky svému Home v pozici Grown Demo Tape (1996), působení půso frontmana v jedné živé rapové partě a účasti skutečna mnoha slam poetry večerech. Na sku ném výsluní se prohřál na přelomu tisíciletí, tisícil freestylokdy získal překvapivý úspěch na freestyl návých Super Bowl MC Battle v Bostonu a n sledně i v Cincinnati na Scribble Jam. Tím Tm rapové-se zapsal mezi respektované hrdiny rapo ho freestylu. Každý ho chce najednou vidětt mění život v akci na prknech a Paulovi se m nekonečné turné. Je celkem předvídav jedno nekoneč studiová práce, kterou Sage v násletelné, že studiov přinese, bude stejně origináldujících letech p ní, jako třeba jeho jeh vzhled nebo vystupování. FULL MOON 03

A pak že holky dají na vzhled. Vystupování? To u nás dělá jeden dobrej hiphoper, Grantfáda Cigar-End, napsal o tom několik kuchařek a nikdo nemá takovou ﬂow jako jeho hebký pohled. Ale nic to nemění na faktu, že Sage Francis si udělal jméno coby freestyler, za zmínku spíš stojí, že si dával víkendový akce v CBGB a to je jakej klub? Punkrockovej… (původně). A jaký je( původně) label Epitaph, když patří šmukům z Bad Religion? Kde je ten článek o Bad Religion doboha, stíháte mě? (viz strana 44 – pozn. edit.) Očekávaný studiový debut Personal Journals nepřináší stereotypní sebestředný přístup, ale otevřené otázky sexuální identity, smrti, mentálního zdraví a stavu společnosti. O tři roky později A Healthy Distrust na drsněji orientovaném labelu Epitaph navazuje na úspěšný debut, jen Sage se tu obrací k silnější kritice americké společnosti, politiky i náboženství. Neotřelost se odráží i ve výběru beatů. Dlouhodobě spolupracuje s význačnými jmény americké elektronické scény, především z oblasti instrumentálního hiphopu. Producenti Sixtoo, Jel, DJ Signify, Joe Beats (společně v roce 2003 vydali pod označením Non – Prophets desku Hope) nebo Alias jsou zárukou beatové originality a podobně je to tomu i v případě dalšího řadového the Death ého alba Human th Dance z roku 20077 na stejné znač značce. Francis sice ce přešel k Epitaph, ale vvýčet producentů ů mluví jasně: Anticon zůstává po pravici p i levici, beru, co musím. Anticon jede hiphop, hipho ale ten jiný, produkce nejsou na úrovni přerostlých trenclí nebo výtahové hudby, vedou temné tenze a nervní pady. Sixtoo, Jel nebo Alias jsou guruové, ale proč neříct nahlas i jméno Danger Mouse nebo ﬁlmového skladatele Marka Ishama. Jak léta jdou a desky naskakují, rozšiřuje se i studiový ansámbl a počet zastoupených nástrojů. Dnes by bylo housle, zvláštní, pokud by z desky nezněly hous harmonika jsou více monika i kytara, hostující zpěvy jso křoví než oslnění počtem.

Rok 2010 a aktuální deska Li(f)e představuje Sage Francise v živém hávu, každá z dvanácti skladeb alba je natočena s jiným zástupcem indie rocku, jmenujme Jasona Lytla, Chrise Wallu nebo Tima Rutiliho. Nakonec, spolupráci s živými hudebníky si Paul osahal už při svých počátcích, protože anticonovská líheň to má v popisu práce. Premiérovou přítomnost Sage Francise na letošním Hip Hop Kempu je možné přirovnat k události, když tu před dvěma lety poprvé vystoupili Atmosphere. Sage Francis možná nenadchne každého fandu, jehož znalost hiphopu jen zřídkakdy překročí česko-slovenské hranice a jejich hudebních kanály, bezesporu je ale velkým zpestřením Kempu a splněným snem několika jeho věrných indie cats. Pevně teď doufám, že se teď nedívá pořadatel, protože toho by asi řeči o „několika věrných číčách“ moc nepotěšila, pokud teda vůbec domácí zvířenu na festival hodlá pouštět. Indie cats… mám přibližnou představu a v kontextu téhle masovky by mě zajímalo, jak mají silné slovo a širokou nohavici. Vůbec se nechci otírat o HaHaKemp, vydobyl si přesně po americku své místo na slunci a všude jsou spodní a svrchní proudy. Ale pro koho bude vystoupení tak zajímavého pardála, jakým bezesporu Sage Francis je? Abych parafrázovala jedno neokázalé rádio tuzemské provenience, když už se tu opíráme o česko-slovenský hudební udební kanály (ale fuj): komu tím prospějí?

Ztratí se ten posel jiného slova a a odlišné hudby dby v záp v záplavě štěkajících raperů, nebo to bude BIG GIG? 049

Kdo si čte, zlobí. Každou druhou středu na stáncích a ve všech dobrých knihkupectvích.

www.advojka.cz

A2_hvezda_fulmoon_cmyk_3mm.indd 1

1.7.2010 14:37:13

www.facebook.com/eurotrialog

www.eurotrialog.cz CHOR VÁŽSK VÁŽSK

UŽ JSME DOMA & JINDRA DOLANSKÝ KUZMICH ORCHESTRA ALL STAR REFJÚDŽI BAND

13.-15.8

2010 TRABAND

KAZETY K BIG BEAT OTHELO HELEMESE POSLEDNÍ VÝSTŘEL FAST FOOD ORCHESTRA

MONIKA NAČEVA & EMAN E.T. JUSTIN LAVASH WOTIENKE JIŘÍ DĚDEČEK A KAPELA ÚTERÝ PLASTIC PEOPLE MIDI LIDI OF THE UNIVERSE Slam poetry, filmy, čajovna

STO ZVÍŘAT

Permanentka 430 Kč!

Sleva ISIC 50 Kč!

t '3"/, .03&: )*4 #"/% 64" t % + '00% 6, t ŽAGAR ) t 04;*#"3"$, 1-

t 7-5"7" t +0,& ' t t "/4&-.0 $3&8 ) t +";;²,*&- ) t . *%* -*%* t ,";&5: t .Á$) 4, t $ -6# &3" ) t 1-6. 1- t t .",0 .",0 t 361"40'' ) t '%, t . "(/&5*, t (&3%" #-"/, /; t 1-&"4& 5)& 53&&4 t 7&&4 t t ,7Ŀ5: t ,0-*# t -&/," 7:$)0%*-0 7« t %)"3." */$ 4, t À"3*, " 4:/ 4,

t ,-0"," t &/ %36 t t %:*/( 1"44*0/ t 7&/50-*/ t )&-&. &4& t 01&3" 4,65&Ŏ/045 t 83()" 1086 03$)&453" t t 3"3" "7*4 t 56 7 %0.& 4, t 6/*'*$5 *0/ t '*7& #: '*7& t 805*&/,& t '*03 %.044 t */4"/*" t " %"-À¶ B 888 #&4&%"6#*(#*56 $;

74561/² 1Ē&%130%&+ ,Ŏ 0#" %/: /" .¶45Ŀ ,Ŏ 0#" %/: ,Ŏ +&/ 40#05" 130 137/¶$) /«7À5Ŀ7/¶,þ 4& 74561&/,06 ; 1Ē&%130%&+& $% 0% 9 130%6$5*0/ ;%"3."

SEDMÝ ROČNÍK FRESH FILM FESTU. KRÁTKÉ FILMY. STUDENTSKÉ FILMY. POZORUHODNÉ CELOVEČERNÍ DEBUTY. A V NICH – HRDINOVÉ. HEROES. HRDINŮ NENÍ NIKDY DOST. HRDINA JE ZÁKLAD. TÉMA. HRDINA MALÝ, VELKÝ, VÝJIMEČNÝ, TUCTOVÝ, KOREKTNÍ, VYSMAŽENÝ, VOŇAVÝ I ZASRANÝ, V LEPŠÍM PŘÍPADĚ VYCHCANÝ. KAŽDEJ FILM MÁ HRDINU, POLOHRDINU NEBO ANTIHRDINU. DRSŇÁKY, CO SE OHÁNĚJÍ MAČETOU, JAZYKEM (TI LEPŠÍ HNED NĚKOLIKA), HÁZÍ BOMBY NEBO BONMOTY. HRDINY, CO ŠLAPOU NA FESTIVALECH PO ČERVENEJCH KOBERCÍCH, HRDINY, CO V POSLEDNÍ VTEŘINĚ ZVRÁTÍ SITUACI NEBO VEČEŘI, HRDINY SMĚLÝ I OSAMĚLÝ, ŽÁDANÝ I PŘEHLÍŽENÝ, HRDINY, CO SE DEROU PROTI PROUDU KOMERČNÍHO BAHNA, NESMIŘITELNÝ S TÍM, ŽE UŽ TADY VŠECHNO BYLO A NENÍ CO OBJEVIT. FRESH FILM FEST BUDE LETOS FESTIVAL HRDINŮ. HRDINAMA SE BUDE DLÁŽDIT, TAPETOVAT, HEMŽIT. UŽ ALE NE PŘED VEŘEJEMA A V SÁLECH VARSKÝHO THERMALU, ALE PO PRAZE.

TEXT JAN STEHLÍK FOTO ERIK MOLBERG HANSEN

HRDINA #1: CHRISTOFFER BOE. BOE MILUJE FILMOVÉ MÉDIUM. A SÁM JE MÉDIEM, PROSTŘEDNÍKEM KE SPOJENÍ S NAPROSTO MIMOŘÁDNÝM UMĚLECKÝM ZÁŽITKEM. Dán. Dánsko má spoustu hrdinů. Kinga Diamonda nebo Larse Ulricha, Hamleta, Hanse Christiana Andersena, Petera Høega, Sørena Kierkegaarda, Karen Blixenovou, Carla Theodora Dreyera, Madse Mikkelsena, Brigitte Nielsenovou. A když už jsme u filmu pak hlavně Larse Von Triera. A Christoffera Boe. Režiséra, který způsobil v Cannes v roce 2003 svým debutem Rekonstrukce malou senzaci. Boe je filmař tělem i duší. Miluje film. Patří ke hvězdám dánské kinematografie. Je svůj. Není stoupencem manifestu Dogma, nejde hollywoodskou pěšinkou jako Dánka Susanne Bierová (Po svatbě – nominace na Oscara), není tak přímočarý jako Nicolas Winding Refn (trilogie Pusher a britský bio-nářez Bronson), jeho příběhy jsou jako hlavolamy, kde si může každý najít správné řešení. Fresh Film Fest připomene jemnou a okouzlující Rekonstrukci (2003), hořký a čím blíže ke konci, tím hrůzy a temnoty plnější Offscreen (2006) a také nejnovější režisérův film Everything Will Be Fine (2010). Boe miluje filmové médium. A sám je médiem, prostředníkem ke spojení s naprosto mimořádným uměleckým zážitkem. Film je mu přednější, než kariéra a zatraceně dobře placený nabídky. Nechce se nechat najímat, chce tvořit, vymýšlet, podněcovat. Ví, že to nejlepší už bylo vymyšlený, ale jako správný hrdina se nevzdává. Hledá. Je přesně tím hrdinou, kterého si může Fresh Film Fest dát do pomylsnýho erbu. Experimentuje, v rovinkách kličkuje, v bezpečí se ohrožuje, aktivuje a deaktivuje, zkoumá a hodnotí, analyzuje a dedukuje. Dánský hrdina ve stínu. Kdejaký světový festival by byl šťastný, kdyby se uvolil vyjít na světlo jejich ramp. Fresh Film Fest je šťastný.

HRDINA #2: PETR ZELENKA. TOČÍM FILMY JENOM KVŮLI HUDBĚ. KDYBYCH JI DO NICH NEMOHL DÁVAT, NETOČIL BYCH JE. OBRÁZKY SAMY O SOBE MI NIC NEŘÍKAJÍ. Čech. I Čechy mají spousty hrdinů. Mýtických i současných. Praotec Čech a Petr Čech. Největším Čechem a hrdinou je Jára Cimrman. Filmařským superhrdinou je Miloš Forman. V jeho filmech jsou geniální hrdinové („Franto, ty seš takovej hypochondr. Ne, aby ses ho ptal, kde ho ta rakovina píchá…“). A v jeho stopách jde (vlastní cestou) spousta dalších. Petr Zelenka. Vystudovaný scenárista, kterému ťukání do klávesnice nestačilo. Nechtěl se dívat, jak mu jiní mění představy. Začal režírovat. Tak jako jiní vystudovaní scenáristé. Jan Hřebejk, (a opět) Miloš Forman nebo Xindl X. Posledně jmenovaný ovšem, jak víme, zatím nerežíruje, ale muzicíruje. Fresh Film Fest nabídl letos Petru Zelenkovi, aby studentům a divákům festivalu udělil LEKCI. To je část programu, kde se promítají filmy vybrané „lektorem“. Ty, které se kdysi do lektora vsákly, pronikly mu do žil a dostaly se do nejzazších komnat duše. Petr Zelenka je zvláštní autor. Kontroverzní. Kontrolovaný blázen, řekl by Carlos Castaneda. Je nepředvídatelný, nesmlouvavý,

mnohými zavrhovaný, schopný toho, o čem jiní jen sní (např. natočit skvostně divadelní představení filmovou řečí nebo poslat doprdele novináře, když na tiskovce k jeho filmu tvůrčí delegace trapně čeká na nějaký dotaz). Jako autor je ovšem plošně respektovaný. Miluje hudbu. Možná víc než film. Jeho první dva filmy byly hudební – Visací zámek 1982–2007 (1993) a Mňága – Happy End (1996). Sám působil jako baskytarista a zpěvák skupin V noci a Zbytky charismatu. S hudebním žánrem pak slavil úspěchy i s filmem Rok ďábla (2002), kde do originálně pojatého fiktivního příběhu implantoval reálné hudebníky: svou ikonu z mládí – Jarka Nohavicu – spolu s Karlem Plíhalem, skupinou Čechomor a Jazem Colemanem. O tom, jak moc má Petr k hudbě blízko svědčí jeho vlastní slova: „Točím filmy jenom kvůli hudbě. Kdybych ji do nich nemohl dávat, netočil bych je. Obrázky samy o sobe mi nic neříkají. Vnímám film především jako hudební nosič a jsem přesvědčený že jako takový si jej také budou pamatovat příští generace.“ Je ovšem otázkou, jak moc brát tato slova vážně. Pro svou LEKCI vybral snímky zcela zapomenuté postavy kinematografie 60.let – režiséra Jana Moravce. Za všechny jmenujme snímek Muž, který stoupl v ceně (1967), o němž Petr Zelenka řekl: „Je v něm tolik nápadů a poťouchlé snahy dělat si spolu s divákem legraci z absurdního světa kolem, že mě asi nikdy neomrzí.“ Hle, zdá se, že návštěvníci Fresh Film Festu budou mít možnost zkoumat kořeny Petrova osobitého humoru.

HRDINA #3: HRDINA JAKO MY. MYSLÍ SI, ŽE JE SUPERHRDINA. MYSLÍ SI, ŽE JEHO ÚKOLEM JE OCHRÁNIT MĚSTO. SICE PRDEL SVĚTA, ALE PRO NĚHO JE TO CELÝ SVĚT. JE DEFENDOR. JE SUPERHERO. Takových hrdinů bude na Fresh Film Festu většina. Obyčejní smrtelníci, kteří táhnout tu svoji káru (občas i kolena a zadky) po štěrkový pěšině a sem tam mají pocit, že už je na čase něco udělat. Něco velkýho. Doufat, že se to podaří a už tolik nechlastat. Nepropadat tomu barnesovskému „Občas mi život taky připadá jako příliš přeceňovaný způsob, jak trávit čas.“ Tak třeba takový Peter Stebbings. Kanaďan, který se prokousával hereckou kariérou od dnes už zapomenutých divadelních štěků, přes oceňované role v televizních seriálových hitech (Madison nebo Traders) až k rozhodnutí zkusit to jako režisér celovečerního filmu. A rozhodl se stvořit obyčejného hrdinu, normálního chlapa, který má ovšem neobyčejný problém. Myslí si, že je superhrdina. Myslí si, že jeho úkolem je ochránit město. Sice prdel světa, ale pro něho je to celý svět. Je DEFENDOR. Je superhero. A to v míře, která je popsaná v tlustých knihách psychiatrů. Stebbings trefil do černého. Spojit sociálně laděné drama, které by člověk čekal spíš od Mikea Leighe nebo Kena Loache s americky komiksovým hrdinstvím, bylo odvážné, ale kdo nic nezkusí, těžko může čekat výhru. Obsazení Woody Harrelsona byl také dobrý tah. Jak Peter řekl, ve dvacetidenním natáčení trvalo tři dny, než si Woody na roli Arthura Poppingtona zvykl a našel její přesnou polohu. Kdo viděl Kick-Ass (2010) a připadá mu, že ten film je jako barevná cukrová vata, u DEFENDORA by mohl chvílemi váhat, zda se nejedná o vatu skelnou. Tam už to lízání tak bezbolestné není. DEFENDOR je v rámci Fresh Film Festu zařazen do soutěže celovečerních debutů a druhých filmů.

NOVĚ OTEVŘENÝ OBCHOD REKOMANDO JE HRDOU ALIANCÍ MALOOBCHODNÍCH PRAŽSKÝCH PRODEJEN POLÍ PĚT A DAY AFTER. DÍKY TOMUTO SPOJENÍ TOMU KOUPÍTE NA JEDNOM MÍSTĚ SEBRANOU POEZII VRATISLAVA EFFENBERGERA I DESKU DEAD KENNEDYS. O ŘEŽII SE STARAJÍ JOSEF JINDRÁK A MÍRA PÁTÝ A SPOJENÍM CHTĚJÍ VYTVOŘIT V PRAZE PROSTOR, KTERÝ BUDE PŘITAHOVAT LIDI SE ZÁJMEM O OKRAJOVOU KULTURU A VZNIKNE TAK CENTRUM, KDE SE BUDOU POTKÁVAT. REKOMANDO SHOP: JOSEF JINDRÁK (POLÍ5), MÍRA PÁTÝ (DAY AFTER). TEXT MAXIM ŽLUVA HOROVIC FOTO ARCHIV/LENKA ŠPRYSLOVÁ

Jak se tak na vás dívám, asi nebude náhoda, že jste přibližně stejně staří. Proč jste se vydali cestou obchodníka-kulturního zprostředkovatele? Jsou tam nějaké jasné záseky, nebo to byla jen souhra okolností? Josef Jindrák: Já jsem ročník 1970, Míra tuším o něco málo mladší. Samozřejmě v určitém věku je člověk ochoten dělat věci, co by mu zamlada ješitnost či nezkušenost nedovolila, ale stářím se objevuje i jistá konzervativnost… Mezi patnáctým a osmnáctým rokem začala má fascinace literaturou a bigbítem. Nebylo zbytí, musel jsem se nějak zapojit. Literární tvorba mi ale moc nešla a jakou chci dělat za muziku jsem pochopil až za dalších patnáct let. Takže mi nezbývalo než nasávat a podporovat ty, co to umí. To mě začátkem 90. let dovedlo k vytvoření jakéhosi neosamizdatového vydavatelství Manuzio. Chtěl jsem vydávat hlavně sborníky a poezii mých vrstevníků, neb to vlastně nikdo soustavně nedělal. Ale i to DIY něco stojí, tak jsem začal v tehdejších výprodejích skupovat zajímavé tituly ve velkém. To ještě neexistovala ﬁrma Levné knihy. Krachovaly krámy, měnily se distribuce a za korunové položky se daly sehnat věci, po kterých je sháňka dodnes a už dvacet let nevyšly. Přirazil jsem si malý rabat a šířil to dál. Cílem bylo koupit bazarový počítač, papíry a začít dělat sazbu a doma vázat brožurky. Abych na to vydělal, musel jsem toho prodat neuvěřitelné množství, protože 056

mi bylo trapné si přirážet více jak sto procent. (Když jsem nakoupil za pět, prodával jsem za devět.) Takže nakonec jsem se musel starat více o ten prodej než o vlastní vydávání. Při tom jsem ještě chodil do normální práce. Někdo by řekl frustrující, jiný cílevědomé. Co takhle vyměnit „normální“ práci za nějakou sebeuspokojující? Kolem roku 1997 se otevírala Dobrá traﬁka, kde měl osvícený majitel smělou vizi o propojení s kvalitním knihkupectvím a muzikou. Kamarád mě doporučil, a tak jsem to vedl já. Ovšem ani ne po roce jsem před změnou majitele odešel. Navíc se ukazovalo, že ta vize byla až příliš smělá a Dobré traﬁky se chytly a začaly vydělávat až s příchodem pragmatika. Nechtěl jsem se vrátit do výroby a napadlo mě, že si splním sen – pracovat v hudebním nakladatelství. Vždy jsem obdivoval Black Point (jsa věrný čtenář Vokna) a šel jsem se ucházet o práci tam. Šíma mě vzal okamžitě. Vydržel jsem u něj osm let a byla to velká škola. Postupně jsem ovšem střízlivěl a ke konci to už zase byla „továrna“ a práce pro nějakého šéfa, kde seberealizace byla minimální. Pohár trpělivosti se plnil a drobný incident byl tou poslední kapkou k dost ošklivému odchodu. Není nadto, být sám svým pánem. Když na to máš…

V té chvíli jsem si naplno přiznal, že mohu fungovat jen sám za sebe a jediná cesta je být samostatný. Naštěstí mám doma velkou podporu manželky, takže když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden známý chce pustit knihkupectví, bez velkého rozmýšlení jsem ho převzal. Byl to dost drsný začátek, doma čerstvě narozené druhé dítě, žena na mateřské, ani koruna na účtu. Do toho rozjíždět nový krám… Musel jsem chodit po večerech balit balíky, abychom měli vůbec na jídlo. Tak nevím, nakolik jsou to „záseky“ či souhra správného místa a času. Asi obojí. M-5: Já jsem měl v osmdesátém devátém ideální věk. Bylo mi osmnáct, měl jsem po škole a byl jsem punk, kterému se otevřel svět. Byla to opojná doba, kdy se porevoluční nadšení umocnilo možností se realizovat. Otevřely se hranice, první koncerty zahraničních kapel, konfrontace s paralelní subkulturou, která byla prakticky soběstačná a fungovala nezávisle na mainstreamu. Rozuměj, underground fungoval před revolucí i u nás, ale pod těžkou dekou. A ta najednou spadla. Viděl jsem kapely, které si bookovaly vlastní turné, vydávaly vlastní desky a zakládaly nezávislé značky a distribuce, které dokázaly suplovat celý mainstreamový systém. Celý svět byl pokrytý sítí podobných lidí, kteří si dělali svý – a já chtěl být její součástí. Začal jsem tisknout trička, nabral od Martina z Malarie kazety FULL MOON 03

FULL MOON 03

057

a fanziny, začal jsem vyměňovat nahrávky s podobnými distribucemi a ve chvíli, kdy se mi věci nevešly do baťohu, co jsem vozil na koncerty, udělal jsem první katalog. To mohlo být v roce 1991. Od tý doby dělám prakticky pořád to samý. Day After mám za největší a nejúspěšnější distribuci hc/punkové muziky u nás, která má jméno po celé Evropě, Polí pět je zase nečekaný prostor pro alternativu, hlavně tu DIY. Nemůžu se zbavit dojmu, že jde o spojení VELKÉHO a MALÉHO, když se podívám na historii, předpokládaný obrat, renomé, „popularitu“. Pro koho bude aliance výhodnější? Josef: Tak to je, vedle Day After jsem jen ubohý kramář. Na druhou stranu, Day After má jméno hlavně kvůli tomu, že tu kontinuálně funguje několikanásobně delší dobu než já a známé je více jako distribuce či vydavatelství. Ale obrat vlastních maloobchodních pražských prodejen jsme měli nakonec velice podobný a dokonce si myslím, že v mých malých podmínkách jsem byl v lecčems úspěšnější. Ono to nemá smysl porovnávat, ale dám příklad. Sebrané básně Vratislava Eﬀenbergera, jedné z nejzásadnějších postav českého surrealismu, se celkově v celé republice u prestižního vydavatele prodalo jen několik desítek kusů, u mě dva. To považuju za větší sukces, než prodat stovky Franz Ferdinandů či Dead Kennedys… Samozřejmě bych byl rád, abychom si navzájem i „vyměnili“ svoje zákazníky, ale to se třeba vůbec nemusí stát. Je možné, že pro jednoho či druhého to spojení bude výhodnější, ale to se prostě nedá odhadnout, a nakonec i kdyby to tak bylo, zůstává výhoda společné režie. A to není zanedbatelná položka. M-5: Nelze srovnávat Day After a Polí pět už z toho důvodu, že zatímco u Josefa je prodejna podstatou jeho činnosti, pro mě je to spíš hedonistický počin, kterým si plním sen, přičemž podstatu naší činnosti tvoří distribuce. Co se týče samotných obchodů, myslím, že je to spíš naopak, a Day After je ten menší brácha. Já jsem o tom, pro koho z nás bude spojení výhodnější, vůbec nepřemýšlel. Doufám, že tímhle spojením vytvoříme v Praze prostor, který bude přitahovat lidi se zájmem o okrajovou kulturu a vznikne tak centrum, kde se budou potkávat. Stejně důležitá je pro mě i záruka toho, že můj partner i obsluha obchodu bude mít pro tyhle lidi pochopení. 058

Mám za sebou zkušenost, kdy to takhle ideálně nefungovalo, a vím, jak je tohle pro podobný podnik důležité. Myslíte, že klasický klient Day After už někdy slyšel o Polí pět a naopak? Josef: Ono jde spíš o to, že spousta lidí, co by měli, nezná ani jednoho z nás. Společně zmůžeme víc, už během prvního týdne se ukázalo, že máme spoustu společných zákazníků, navíc Mírovo zboží jsem vždy objednával poměrně ve velkém. A k muzice knížky patří. Jistě, leckjaký ortodoxní punker ohrne pysk nad nějakým obyčejným čtivem, co mám pro obživu pro místní sousedy, či současnou modernou… Ale Dějiny českého anarchismu od Tomka by jej zajímat měly a nebývá to moc vidět v hardcore obchodech, neb jde o historickou publikaci. Ale nepodceňujme punkery, sice většinou nemají peníze, ale vědí, co chtějí a jsou ochotni tomu (na rozdíl od ostatních) i něco obětovat. A nakonec ono je dneska zavádějící považovat Day After jen za punk/hc ﬁrmu. Minimálně třetina katalogu je spíše alternativní až folková. A to mě vždycky zajímalo. M-5: Asi by ses divil, kolik lidí chodilo do obou krámů zároveň. Víc zákazníků, kteří o Day After neslyšeli, má asi – z podstaty věci – knihkupec Josef a doufám, že naše spojení neodradí případné starší ročníky nebo „normální populaci“. Obecně si myslím, že většina našich zákazníků se mezi sebou v pohodě srovná a velká část to naopak uvítá. Tahle kombinace dokáže oslovit víc lidí než dva samostatné krámy. Proč spojení? Přijde mi to jako taková „baťovská“ strategie; dneska každý jede na vlastním pískovišti. Může si dneska „podnikatel“ dovolit měřit svůj podnik jinak než ziskem? Josef: Spojovat síly je obecně rozumná lidská schopnost. Většinou to ale nedovolí vlastní egoismus. Oba jsme sice dost velcí solitéři, ale po těch letech a v dnešní době jsme oba museli uznat, že jít spolu je rozumnější cesta. Spojení neznamená vždy jen zjednodušení, musíme vnitřně řešit různé systémy provozu, což je práce navíc. Ale z hlediska zákazníků by to mělo být výhodnější. A nakonec – spojujeme jen hmotnou prodejnu. Jinak si jdeme vlastními cestami, necháváme si vlastní zásilkové služby, oba své vydavatelství, naše samostatné ﬁrmy fungují dále. Už na začátku jsi ke slovu obchodník

přidal slovo zprostředkovatel. Myslím, že to je přesně to, co má smysl pro nás oba. Pokud bych to všechno měl poměřovat penězi, tak za dvanáct hodin práce každý den (o víkendech tedy většinou méně, jen tak čtyři) by to nikdo nedělal, neb hodinově je to mnohem menší sazba než minimální plat. Ale člověk je svoboden a dělá, co jej baví a čemu snad trochu rozumí. To se dost dobře ekonomicky nedá převézt na koruny. M-5: Pro mě je spojení s nějakým partnerem nutností, protože nejsem z Prahy, Josef zase potřeboval někoho, kdo se bude podílet na nákladech s rekonstrukcí prostoru. Tohle jsou asi zásadní důvody, proč jsme začali uvažovat o spojení. Teď je důležitý využít všech výhod, které tahle aliance nabízí, a naopak překousnout všechny komplikace, které přináší. Oba jsme zvyklí dělat si věci po svým, takže oba musíme dělat kompromisy. Jasně že peníze jsou důležitý, je to pohon, bez kterého by žádný podnik nefungoval. Není nic špatnýho na tom, vydělávat peníze. Možná, že i podobným krámem s knížkama a deskama můžeš vydělat peníze, ale určitě ho nemůžeš provozovat jen pro peníze. Desky v obchodě musí prodávat stejnej magor jako ti, kteří si je chodí kupovat. Kdybys někdy viděl, jak to v krámu vypadá, když se takových lidí pár sejde, pochopíš, co tím myslím. Za sebe si dokážu představit, že budu desky prodávat až do důchodu, ale vím, že ve chvíli, kdy se přestanu zajímat o to, co prodávám, je čas skončit. Mám si představovat něco jako „underground-punkový bontonland“? Josef: Bontonland? To asi ne, to je továrna na peníze, tomu je vše podřízeno, i když tam mají tuny skvělých věcí. Tudy bych se nechtěl ubírat. Ale velká prodejna ano. Copak je někde jinde v republice, potažmo vůbec v našich středoevropských končinách nějaká prodejna o 140m² zaměřená na alternativu a okrajové žánry? M-5: Nerozumím tomu, co myslíš tím Bontonlandem. Jako velikost nebo že tam mají všechno, je jim fuk, co prodávají, nebo že to mají marketingově zmáknutý? To asi nebude náš případ… Ale i v Bontonlandu dělají lidi, kteří rozumí tomu, co prodávají. Nezavrhoval bych Bontonlandy v době, kdy síť jednotlivých krámů s hudbou prakticky přestala existovat. Bontonlandem jsem myslel všechno to, co jsi řekl. Taky jsem tam chodil, není to priFULL MOON 03

márně škodolibá otázka. Na druhou stranu, nenahrává vám právě to, že sítě kamenných obchodů jsou prakticky rozmetány (mimo větší města určitě)? Lidi by mohli přijít hledat desky k vám… Jakou konkurencí jsou CD bazary? Třeba nabídka v Krakovské svého času byla přímo zdrcující… Josef: Normální krámy s muzikou jsou vskutku skoro rozmetány, to je pro nás samozřejmě výhoda. Bazary jsou jistou konkurencí, ale nijak zásadní. Jestli obchod s muzikou něco ohrožuje, tak je to stoupající nechuť nových generací mít doma nějaký nosič, prostě jim stačí datové verze… Ale nad tím bych nějak neplakal, třeba budeme mít retro sběratelský obchod pro pamětníky. M-5: Já to obrátím. Většina krámů je rozmetána, protože rapidně ubývá lidí, kteří mají potřebu si hudbu kupovat. Ti, kdo zbývají, možná budou vyhledávat podobné krámy jako je Rekomando. Řekl bych ale, že z toho nijak proﬁtovat nebudeme. Naše zákazníky většinou zajímá něco jiného, než prodávaly běžné obchody s cédéčkama. A naopak, zákazník, co tam chodil nakupovat mainstreamové věci, u nás asi taky nepochodí. Náš krám nezaplní nějakou díru na trhu, a to i kdyby chtěl. FULL MOON 03

O bazarech jsem nepřemýšlel, nevzpomínám si, jestli jsem v té Krakovské někdy byl. Občas jsem chodil do vinyl sekáče na Národní, než se přestěhoval. Do vinyl bazarů chodím rád, vždycky si něco koupím. U nás to zatím moc nefunguje, protože není zas tak moc z čeho brát, ale líbí se mi, když desky kolujou. Nemyslím si, že je to konkurence. V bazaru nebo v antikvariátu si většinou kupuju staré desky, doplňuju mezery. Ale obchod je postavenej na aktuální scéně, je pro lidi, co se aktivně zajímají o dění a jdou po nových věcech. Ideálem je obchod s decentní second hand sekcí! Josefe, ty jsi kdysi řekl, že teprve první tři roky fungování ukážou, jestli to má smysl, nebo ne… S těmi třemi lety je to základní ekonomická poučka – to je prostě čas na zavedení nějakého podniku-prodejny. Mně na ten třetí rok dorazila krize, takže musím počkat, až skončí, abych se dozvěděl, jestli to má smysl. Jestli je člověk schopen se něčím takovým uživit, nepřijít o zdraví a nevyhořet. Na druhou stranu nelze celý život rýt rypákem v zemi, takže pokud bych si neměl vydělat ani na základní věci jako nájem, jídlo a důstojný důchod, tak

několik let hrdinství stačí a vrátil bych se nějak do nenáviděného výrobního procesu. Ale mám pocit (jistota neexistuje), že ten potenciál tu je. Já myslel, že na balení balíků budu muset chodit celý první rok a ono stačilo jen pár měsíců, pak už jsem se držel sám a nebýt krize, měl jsem stále stoupající tendenci, mohl jsem si dovolit větší libůstky, začal jsem objednávat přímo od zahraničních vydavatelů, abych srazil nehorázné ceny konkurence, dokonce jsem vydal luxusní vinyl. Tohle všechno jsem musel s krizí opustit, ale držím se velmi vyrovnaně, pouze se přestal zvyšovat růst, což je vlastně zázrak a tedy nejlepší signál, že by to mělo jít. Z čeho vycházejí názvy vašich podniků? Josef: Polí pět je z povídky Ladislava Klímy Jak bude po smrti. Zhudebnili to mí oblíbení Plastic People. Ten název jsem vlastně zdědil po předchozím nájemci, ale ztotožnil jsem se s ním velmi dobře. Do té doby jsem používal Manuzio z knihy Umberta Eca (tam ﬁguruje jako podvodné vydavatesltví, ale je to odkaz na renezančního vydavatele Alda Manuzia). M-5: Day After je dvojsmysl vyplývající z euforie počátku devadesátek. Reakce na katas059

trofické vize, něco jako že po velkém třesku bude další den. Každý si ale myslí, že je to podle toho filmu, takže vedle jak ta jedle. O Day After se začalo více mluvit v souvislosti s Franz Ferdinand, kterých jsi byl, Míro, výhradním distributorem u nás. Opeřil ses na tom, nebo s takovou kapelou to u nás ani není možné, než se dostanou pořádně do povědomí, převálcuje je jiná britská kytarovka… Přínos titulů jako je Franz Ferdinand není ani tak finanční (i když na Franz Ferdinand jsme pravda nějaké to peří natrhali) jako marketingový. Dostaneš se do obchodní sítě, do tisku, televize. Díky úspěchu Franz Ferdinand jsme dokázali podobné věci v menším zopakovat s CocoRosie, Gogol Bordello, Pattonem a pár dalšími. Jinak je to ale „síla v množství“. Pokud máš několik tisíc titulů, kterých dokážeš prodat deset až sto, je to důležitější, než vystřelení jednoho titulu do mainstreamu. A tvůj „černý kůň“, Josefe? V mých podmínkách těch koní musí být taky víc, aby to mělo vůbec význam. Mě živí ten drobný souhrn jednotlivin. Ale občas se sou060

hrou náhod podaří dostat od nějaké kapely do distribuce něco, co vydala vlastním nákladem, a mám jistou negarantovanou exkluzivitu a tedy i o něco vyšší výdělek. To se povedlo třeba u Hm nebo prvních Please the Trees. Nebo se mi podaří sehnat a koupit zbytkový náklad nějaké pro mě důležité knihy (namátkou Josef Šafařík, Reynaldo Arenas, Homér Ambrož, Pavel Zajíček). Což vlastně nejsou žádní černí koně, zisk je z toho minimální, ale to nadšení lidí, kteří to pak seženou jen u mě, za to stojí. Že si zakládáš na potěšení sběratelů potvrzuje i tvoje Edice Polí5, ta nabírá sílu a směr a drží si lajnu krásných kartonových originálů, dokonce jsi vydal na vinylu Jindru Holubce… Není to u nás donkichotská snaha? Kolik lidí to dneska zajímá? Mě nezajímá, kolik lidí to zajímá. Don Quijote zblbnul z nekvalitní četby, já vycházím z reality – moje věci si asi moc lidí kupovat nebude, ale jsou skvělé a je nutné je vydat a starat se o ně, nabízet je lidem. Proto jsem vymyslel edici, která je levná: obyčejný, ale stylově jednotící obal a vesměs vypalovaná cédéčka s ručním potiskem. Jindra Holubec byl luxus, takový splněný vydavatelský sen

– vinyl, ke kterému se zdarma dává to samé na CD, abyste si to nemuseli složitě kopírovat třeba do auta. To už teď dělat nemohu, to byl výdělek ještě z předkrizových vánoc. Ale některých mých titulů se prodalo dost přes stovku, to považuji za velký úspěch. Jak dlouho ti trvá vyrobit jeden kartonový booklet a o jakém nákladu se bavíme u každého titulu? Náklad CD-R se odvíjí od zájmu. V prvním vrhu jich udělám dvacet až padesát a pak se podle potřeby dodělávají další po deseti, patnácti kusech. Někdy zůstane u té základní série, někdy se to vyšplhá až na dvě stovky, průměr je tedy zhruba stovka. Často jde ale o limitovaná vydání (222 nebo 333 kusů a cédéčka jsou číslována). U lisovaných titulů dělám minimální náklad pět set kusů (kde stovka je určena na promo a zbytek jde do normálního prodeje). Jednu sérii vyrobím zhruba za večer, pustím si Simpsonovi a během třeba deseti dílů potisknu cédéčka, nařežu obaly a polepím krabičky. Taky záleží, jak který titul; někde je složitý booklet a to pak trvá déle. Ale taky se to musí někdy vypálit a vytisknout papíry… FULL MOON 03

Day After fungoval rovněž jako label a jednu dobu to vypadalo, že nebude mít hranice, začaly se objevovat známá zahraniční jména jako Robocop Kraus nebo Endstand, taky tu byly neobyčejné vinylové lisy Lvmen… M-5: Vydavatelskou činnost jsem utlumil z několika důvodů se společným jmenovatelem – má éra vydavatele skončila. V současnosti se vše přesouvá na internet, což mě vůbec nezajímá. Síť distributorů a labelů, pomocí kterých jsme prodávali naše tituly, už neexistuje a pociťují to mnohem větší značky než ta naše. Myslím, že i poslední desky Robocop Kraus na labelu Anti – se prodalo míň kusů než desky na Day After. Té se prodalo asi deset tisíc kusů, což na tu dobu nebylo nic převratného. Nic převratného? Mluvím o roce 2002, kdy ještě neexistoval iPod, download hudby a tak. V té době bylo běžné prodat několik tisíc kusů od titulu. Celkový náklad víceméně kopíruje prodej s přesahem pár set kusů. Většina indie labelů začíná s relativně nízkým nákladem (většinou to bylo tisíc LP a tisíc CD) a titul následně dotiskuje dle potřeby. Dalším důležitým aspektem je, že zatímco já jsem stále starší, kapely si udržují průměrný věk někde mezi pětadvaceti lety. Osobní aspekt hrál podstatnou roli – prakticky všechny kapely na Day After jsem znal a přátelil se s nimi. To je nyní s mySpace generací problém. Já jsem navíc nikdy nesdílel to uspokojení z procesu výroby titulu, o kterém mluvil Josef. Mě uspokojovalo nějakou kapelu objevit a pak ji dostat do povědomí. Tohle si můžu lehce splnit i bez toho bolestivého procesu, jakým je výroba desky. Dobrých desek, které lidi neznají, vychází spousta! Josef: To uspokojení z výroby sice mám, ale je neoddělitelně spojené s tím, dostat tu nahrávku mezi lidi. Na internet to může dát každý, ale je to kapka v oceánu. Drtivá většina se v něm utápí nebo v něm ani moc nechce plavat. Takže toužím dát té nahrávce punc výjimečnosti, hmotného stavu, vytvořit v tom oceánu ostrůvek, který se snad nalezne snáz. A je pravděpodobné, že beze mě by to možná ani nevyšlo nebo zůstalo jen na webu. Do hodně obecného povědomí se ty svoje věci ani dostat nesnažím – prostě nejsou pro většinového posluchače. Jistě neexistuje ani tolik lidí, kteří by byli schopni je vnímat a pochopit (nerad bych se někoho dotknul, já taky FULL MOON 03

nejsem schopen leccos přijmout, každý má svá omezení). S kým nejvíc spolupracujete v rámci tuzemské kultury? Myslím, že Josef se asi dívá směrem k His Voice, Klangundkrach, Mezi ploty etc. a Míra zas Silver Rocket, Insane Society, Fluﬀu… Josef: Mě zajímají solitéři, neobvyklé věci, osobitost přednější techniky, samozřejmě nejvíce trpím na tu naši českou kotlinu. Přeci jen jsem tu doma, mám pocit, že tu naši historii, kořeny, souvislosti, to, co nás tvoří z valné většiny, ať už chceme či nechceme, mohou vyjádřit zase jen domorodci. Tím nechci říct, že mě nezajímá i světová scéna, zajímá, hodně, taky mě formovala a spousta věcí je nadčasová i nadprostorová… Ale srdcem jsem doma, takže česká scéna je moje specializace. V His Voice nacházím nejvíce pochopení i podnětů, ale je to jen díl velkého koláče. Myslím dokonce, že i Silver Rocket jsou má doména, dělám jim roky oﬁciální distribuci na další krámy. Gnu, ale hlavně OTK jsou nejdůležitější české kapely posledních deseti let. Velmi to propaguji pro frankofonní novináře a zákazníky, kteří si mě oblíbili tak, že mě zařadili do průvodce Routard. U tebe by mnozí očekávali spíš undergroundovou orientaci… Jistě, nejvíce spolupracuji s Guerilla Records (dělají hlavně starý český underground), velmi těsné vztahy mám i s Indies, byť můj hlavní zájem tvoří jen část jejich katalogu, hrají v tom roli i osobní kontakty… V neposlední řadě jsou pro mě důležití lidé okolo Ears And Wind (Vetus via a Sopel – jmenovitě Igor Fido Látal a Jaroslav E. Frič). Ani ne tak kvůli obchodu, jako spíše kvůli souvislostem: pořádají skvělý festival Krákor nebo komponované čtvrteční večery. Jsou z Brna, takže o nich nikdo neví. A nesmím zapomenout na Divus (vydavatel časopisu Umělec, dělám mu i distribuci) a na SdCh, pravděpodobně největšího básníka naší generace, který se ve své skromnosti nikam necpe, takže jej taky nikdo nezná. Paradoxně mu vyšly nejdříve komiksy, ale chystá se k vydání jeho zásadní divadelní dílo. Vřele doporučuji! M-5: Já nemám, na čem bych s někým v České republiky nějak hlouběji spolupracoval, kromě věcí okolo koncertů a distribuce jednotlivých titulů, protože podstata mé činnosti je v kontaktu se zahraničím, v tomhle ohledu jsem kosmopolitní. Odkud kdo pochází pro

mě není až tak důležité. Respekt si zaslouží každý, kdo něco dělá. Do mé familie patří Silver Rocket, Scrape Sound, Lakmé boys, pražská parta okolo Ivana a Banána, Loser Crew Brno a další borci. A ty zahraniční kontakty? Import a export tvoří velkou část naší činnosti, jsme v kontaktu s většinou vydavatelství a distribucí, které se pohybují v indie scéně. Vše kromě dance music a ska (smích). Nejvíc peněz od nás dostávají značky jako Relapse, Southern Lord, Fat Wreck, Drag City, Sub Pop, Revelation, Deathwish, Bridge 9, Hydrahead, Alive, In the Red, Constellation, Dischord, Alternative Tentacles, Ipecac, Neurot, Matador, Temporary Residence, Touch and Go a další. Polí pět má nějaké venkovní državy? Josef: Na cizinu mám kontakty malé a když už ano, nemám moc sil a nakonec ani kapitálu, abych to mohl zužitkovat. Je to i důsledkem mého jazykovýho handicapu – prakticky se domluvím jen doma, možná v Rusku. Ale velmi jsme se skamarádili s Polákem Michalem Slomkou (kunshistorik, zabývá se hlavně komiksem, ale připravil české číslo prestižního časopisu Czas Kultury, ke kterému jsem dělal sampler českých kapel; podařilo se nám pár kapel dovézt sem a pár zase do Polska). Polsko jako takové jsem si vůbec oblíbil a lecjaké cédéčko objednávám spíše od polských než českých distribucí. Na jaře jsem navázal spolupráci s americkým distributorem Rhino Records, který dělá reedice jazzových nahrávek na vinylech, a díky přímému kontaktu jsem to měl o třetinu levnější a ještě jsem to posílal na další krámy. Škoda, že nemám dost kapitálu, aby se to mohlo rozvíjet slibněji. Pár kontaktů mám na zahraniční novináře, protože je zajímala moje edice, u některých mých titulů vyšlo více recenzí v cizině než doma, třeba venku dvě a doma jedna (smích). Ale nemám moc čas to utužovat, jaksi mě více zaměstnává knihkupectví. Míro, kolik podniků srovnatelných s Day After funguje po Evropě? Abych si udělal představu o té síti… Myslíš srovnatelných velikostí nebo zaměřením? Po Evropě existují stovky, možná spíš tisíce labelů a distribucí nejrůznějších zaměření i velikostí. Prakticky každá kapela, která si vydá vlastní desku, ji s jinými povymění a pak na koncert tahá krabici s deskama, je 061

součástí globální sítě složené z lokálních buněk, které jsou spolu navzájem propojeny. Se spoustou z nich se samozřejmě znám a potkávám je na koncertech, turné, festivalech. Takhle to ale funguje ve všech subkulturách, viz sraz Hell's Angels na Džbánu… Jak se díváte na krizi (spíš tu kulturní nebo duchovní)? Není to jen mediální tlačenka? Vinyly jedou, koncertů jako nikdy předtím a hrajou u nás špičkové kapely, promotérská DIY síť je hustší než nové silonky, vznikl časák Full Moon, který je mimo kategorie hudební publicistiky… Josef: Svět se mění, ale to snad dělal vždy. Možná ne tak rychle. Nemám pocit, že by někdy bylo výrazně lépe či hůře (kulturně i duchovně). Ty desky a knížky jsou jen produkty, je dobře, že je toho tolik, ale důležitější je reﬂexe, společenský záběr. Bez odstupu se to těžko analyzuje. Koncertů se děje opravdu hodně, ale na druhý pohled to není takový zázrak, v polovině devadesátých let to byla poušť. Ale je nutno si uvědomit, že Češi tu znali jen hvězdy (byť alternativní), na méně známou kapelu nebyli ochotni jít, neb 450 korun za vstup dneska a před patnácti lety byl setsakra rozdíl. Taky vyrostla nová generace, která je ochotna si ty akce dělat sama (AM180, SRR), to tu dříve taky nebylo a muselo se časem vytvořit. Ty lidi, co to pořádají, ale taky chodí na koncerty, postupně museli dostudovat, začít vydělávat a ty svoje peníze pak být ochotni někde utápět… Vinyly se dneska vezou na módní vlně a taky na tom, že nosič jako takový přestává mít význam, hodně desek se natáčí jen pro internet. Před dvaceti lety stál obyčejný kazetový čtyřstopák dvacet tisíc (dvě až tři výplaty), dnes si za stejný peníz pořídíš velmi dobrý počítač na úrovni studia i s celým orchestrem. Takže tvorba je jednoznačně snadnější. A tím, jak se scéna tříští, přestávají být důležité světové hvězdy a přichází na řadu i ty lokálnější. To všechno je jednoznačný přínos. V hudbě se o žádné krizi mluvit rozhodně nedá. Podivnější situace je na knižním trhu, knih vychází víc a víc, ale při bližším zkoumání zjistíš, že vydavatelé jsou nuceni chrlit větší množství titulů, protože se jim stále prodává méně a méně nákladu a cena stoupá. Kam to může vést, těžko říci. Vypadá to, jakoby lidi nechtěli už tolik číst kvalitní věci. Jistěže knihy nezaniknou. Ale možná sestoupí k nám do podzemí. 062

M-5: Nevím. Změny v hudebním průmyslu jsou tak překotné, že se dá těžko předvídat. Vím jen, že stávající model nemůže dlouho fungovat. I když vychází čím dál víc vinylů, určitě to nezacelí rány po propadu prodejů cédéček a to je průser, protože tam labely vydělávaly peníze na svůj provoz. Díky tomu také vzrůstá tlak na cenu vinylů, protože se tam musí promítnout náklady na produkci a studio. Doba nahrává všem kapelám, které jsou schopny nahrát si svou hudbu v domácím studiu a ﬂáknout jí na internet, ale nahrát dobrou rockovou desku lze pořád jen ve studiu, které stojí peníze. Zatím to vypadá, že čím dál menší počet hudebních fanoušků bude doplácet na čím dál větší počet lidí, kteří dělají klik klik klik. Často přemýšlím nad tím, jestli dnešní digitální svět je pro duchovno spíš přínos nebo neštěstí. Dlouho jsem měl tendence přehlížet novou internetovou generaci. Myslel jsem, že snadnost, s jakou se ke všemu dostanou, vede nutně k nezájmu. Dneska každý, kdo má iPod, může mít větší přehled než já, který jsem své znalosti získával čtvrtstoletím sbírání desek. Otázka je, v kom hudba zanechá hlubší stopu. Na druhou stranu se nechci dostat do pozice toho, kdo bude tyhle lidi odsuzovat, třeba o to víc chodí právě na koncerty. Je taky ohromující, jak rychle se dokážou lidi sdružit a najít přesně to, co chtějí. Beru to tak, že je to nová generace, která nemá fyzickou potřebu hudbu nebo knížku vlastnit, a s námi nemá zas tak moc společného. My jsme tu pro lidi, kteří musí obětovat čas, námahu a peníze a odměnou jim je to, že si odnesou něco v ruce. Tenhle svět je mi rozhodně milejší. Oba máte něco jako „doprovodné sekce“. Day After prodej triček a přidružené hudební veteše, Polí pět zase staví na knihách a na fair trade výrobcích. Jedna položka vydělává na tu druhou? Josef: I když mám hudební edici a nabídku té české scény na CD/LP, cítím se čím dál více jako knihkupec. Toho doplňkového sektoru mám víc, ale základ jsou knihy a cédéčka, byť fair trade kafe a čokolády jsou stále oblíbenější. U mě žádná položka nevydělává na druhou, všechny svým dílkem poskytují výdělek, a i když je třeba antikvariát nepříliš významná položka, bez ní bych to pocítil. Když už se stane, že vydělám víc, než potřebuji k životu, obratem to vrážím do vydavatelství nebo do zboží, které bych jinak, kvůli menšímu zájmu, neobjednal.

M-5: Minulý rok jsme ještě se dvěma společníky rozjeli Day After Prints, což je značka zaměřená na výrobu a prodej autorizovaného merchandise. Víceméně se spojily síly Čepice, který pro kapely zajišťuje tour servis a trika na turné, Cvaldy, který se spoustou kapel jezdí, a mě, který mám na starost distribuci. Pro všechny z nás je to víceméně doplňková činnost, vyplývající z našich hlavních aktivit, podstatou je prodávat trika zajímavých kapel, co se jinak blbě shání, a kapelám dát férový podíl z prodeje. Budou součástí Rekomando nějaké boční aktivity, diskuzní pořady? Jako Polí pět dělalo vernisáže, čtení a koncerty… Nezávislá televize? Přímé přenosy newyorské opery? Josef: Oba jsme se shodli, že v Rekomandu by měli být komorní koncerty a podobné akce. Míra s Banánem jsou do toho tedy natěšeni více jak já… Nemají tu zkušenost, když jsem se poslední rok musel starat hlavně o samotný provoz a akce okolo ubíraly síly a čas a zájem ani odezva nebyly adekvátní vložené energii všech zúčastněných. M-5: Mě vždycky přitahovala tradice koncertů v obchodech s deskama, sám jsem jich pár zažil a vždycky to bylo super. Tenhle prostor je na to jako dělaný a byla by škoda ho nevyužít. Samozřejmě všichni berou na vědomí, že krám není 007 Strahov, naší snahou nebude pořádat pravidelné koncerty a suplovat tak provoz klubů, spíš chytit šanci za pačesy, když bude příležitost udělat nějakou akci, která se do toho prostoru hodí. Neplánujeme z toho mít extra ﬁnanční přínos, spíš další důvod, proč budou lidi do Rekomanda chodit. Nejsou ty vaše krámky a distribuce jen zástěrkou pro osobní sbírky? Kolik máte doma knih, vinylů? Josef: Jistěže ano (smích)! Na pult objednávám hlavně věci, které bych sám chtěl mít doma. Ale domácí sbírka není zase tak rozsáhlá. Vinylů jsem se musel zbavit, dal jsem to všechno na krám, když jsem jej před lety otevíral, abych měl vůbec co nabídnout, tedy několik set kusů. Domácí knihovnu jsem musel při různých stěhováních redukovat, ale řekněme patnáct set svazků ještě mám. Cédéček je slabá pětistovka, často jen kopie, ale zbývá mi ještě tak dvě stě videokazet. V mp3 nemám prakticky nic, jen různé ukázky, co mi kdo poslal mailem. Vlastně vůbec nic nestahuju, abych to archivoval. Poměrně často sice něco FULL MOON 03

z internetu poslouchám, ale stačí mi jen ten poslech, neukládám nic. To bych si to raděj koupil fyzicky. M-5: Mám to štěstí, že se živím tím, co mě baví. Sám bych byl v podobném krámu věrný zákazník, ostatně i z Polí pět jsem si taky vždycky něco odtáhl. (Jako Springsteen – Nebraska LP za 200 Kč? Díky Josef!) Moc dalších zálib nebo koníčků vlastně ani nemám, takže desek i cédéček mám docela hodně. Počítat jsem je ale nepočítal. Knížek doma tolik nemáme, ale myslím, že knihovnu by nám Josef pochválil. Se stahováním jsem na tom stejně, já to ani vůbec neumím. Přitom je to hrozně užitečná věc, když tak koukám na ty stovky desek, které jsem si kdysi na blind koupil a už si je nikdy nepustím… Kterou část domácí sbírky byste nedali ani za nic? Nějaký zásadní totem, na který byste nešáhli, ani kdyby přijeli ufoni a hledali by to nejlepší z lidí… Josef: Ono je důležitější, co z toho zůstane uvnitř. Hromadění je taková typická lidská vlastnost, takže už zase kumuluju… Nerad bych se zbavoval věcí, co by pak mé děti těžko sháněly, věcí, co už pravděpodobně znovu nevyjdou, a pokud nebudu muset, neprodám ani obyčejného Seiferta.. M-5: Já jsem snad nikdy žádnou desku ze sbírky neprodal, pár jsem jich vyměnil a dodnes mě to mrzí. Člověk z toho snadno zblbne. Začne systematicky zaplňovat mezery v edičních řadách, kompletovat barevné vinyly a různé edice stejných desek. Čím víc desek má, tím víc mu jich schází. Už jsem trochu vychladl a dokonce začal uvažovat o tom, že bych se části sbírky, kterou už neposlouchám, zbavil. Brzy se budu stěhovat do čtvrtého patra bez výtahu… Přitahuje mě kultura recyklace, která je ve světě obvyklá. Lidé průběžně mění sbírku podle aktuálních zájmů, experti v tom jsou Japonci. Základ pro existenci dobrých second hand obchodů. Když se ptáš na to, ke které části sbírky mám největší vztah, tak

každému, kdo by sáhl na Dischord sekci, bych urazil pracky. FULL MOON 03

KNIHKUPECTVÍ A RECORD STORE OTEVŘENO PO–SO 10:00–18:00

TROJANOVA 9, PRAHA 2 (150 M OD METRA B KARLOVO NÁMĚSTÍ, VÝLEZ PALACKÉHO NÁM., TRAM. 3, 4, 7, 10, 14, 16, 17, 21) 063

064

FULL MOON 03

WILLIE NELSON: COUNTRY MUSIC, ROUNDER RECORDS 2010, 15 SKLADEB, 54:19. TEXT APX FOTO ARCHIV

Pro ty, kdo ještě věří v hitparádové žebříčky, mám dvě dobré zprávy a jednu sympatickou náhodu. Poslední deska Hanka Williamse III Rebel Within debutovala v oﬁciální americké country hitparádě jako prestižní čtvrtá a v ranku Billboard 200 dokonce dvacátá. (Ubezpečuju vás, že na potetovaného blázna na drogách a předáka smečky jménem Assjack, ať už nosí jaké chce příjmení, jsou oba výsledky hodně slušná bilance.) Tam, kde zpráva není nijak překvapivá, je alespoň příkladně osudová. Poslední deska Willieho Nelsona, pojmenovaná poeticky Country Music, dosáhla úplně stejných výsledků. Čtvrtá v country, dvacátá celkem. Blahopřejem, kluci. U Willieho, čerstvě bez svých signiﬁkantních copů, je takový (relativně nečekaný, poměrně velký komerční) úspěch zejména zasloužený, neb mu táhne na osmý křížek, ročně odehraje na dvě stovky koncertů a od 60. let chrlí od jedné do tří nahrávek ročně. Což o to, alespoň je z čeho vybírat. Po loňském esu American Classic, pokračovateli legendárního alba Stardust, je i čerstvá Country Music „výběrem“, ovšem, jak už to u Nelsona bývá, výběrem dosti svérázným a originálně zpracovaným. Country Music je údajně prvním bluegrassovým albem, navíc natočeným pod dohledem respektovaného T-Bone Burnetta – takže z toho zřejmě kouká i nějaká ta Grammy. Nebo nominace.

je Nelsonův autorský otvírák Man with the Blues skladbou, kvůli které si necháte vrtat koleno. Máte tam všechno: housle, mandolínu, harmoniku, zdvojené vokály, pedal steel, banjo… Banjo! Nejlepší banjo čeká hned v třetí Dark as a Dungeon (Merle Travise, byť si ji na jedno vězeňské vystoupení vypůjčil Johnny Cash a nevrátil) a to si hned rozmyslíte, na jaký hudební nástroj byste nejradši hráli, kdybyste to bývali uměli. Vybírat, to Williemu Nelsonovi jde moc dobře. Nechybí George Jones, jehož vokálních kvalit sice Nelson nedosahuje, přesto je You Done Me Wrong hitem, jak jej znáte. Al Dexter se za jeho „one and only“ Pistol Packin' Mama určitě v hrobě neobrací a nechybí pochopitelně aspoň jeden Hank Williams (House of Gold a zase parádní banjo). K dalším výpůjčkám přidává Nelson ještě lidovky (Satan Your Kingdom Must Come Down, I Am a Pilgrim), byť jsou tradiční hlavně v Americe, a s Nobody's Fault but Mine se snadno dostává i před legendární předělávku od Grateful Dead. Výhoda všech desek Willieho Nelsona je, že – pokud máte rádi country a bluegrass – tenhle chlap nestřílí nikdy vedle. Můžete ho poslouchat od rána do večera, vinyl donekonečna otáčet a v přehrávači přeskakovat, opakovat nebo náhodně vybírat… Pořád to bude Nelsonův standard, v americkém country z nejvyšších.

Nejsnazší cesta k té nejlepší hudbě (zde: country) vede zase a jedině přes hudbu. Dá se začít třeba zmíněným Hankem Williamsem III a jeho baladou Country Heroes, kde bez patosu opěvuje svého dědu a další hrdiny: George Jonese, Davida Allena Coea, Merle Haggarda, Waylona Jenningse a samozřejmě i Cashe. Pokud si vyberete Coea, pak vás nejpozději u prvního setkání čeká hit Willie, Waylon and Me, který pro změnu opěvuje Coeovy hrdiny. A to už jsou dvě zmínky o Waylonovi, takže nikoho nepřekvapí, že s Willie Nelsonem natočili několik společných desek a za jeden duet obdrželi Grammy. A country Grammy se v Americe nedávají ze sympatií. Tahle sebranka, kolem které se to celé točí a které Willie Nelson dělá dealera trávy, si hrdě říká outlaw country. Od konce šedesátek, kdy se tohle hnutí začalo etablovat, si k tomu každý řekl své a po svém, ale byl to Nelson, kdo zůstal neúnavným spíkrem, jenž pro spáchání žádného skutku nejde daleko, a zároveň významnou persónou i na poli seriózního country music. (O čemž z poslední doby svědčí namátkou společná nahrávka s Wyntonem Marsalisem, reggae album Countryman nebo duety s Kid Rockem či Bonnie Raitt na desce The Great Divide.) Na jeho výstřelky – kterých nebylo za těch takřka šedesát aktivních hudebních let zrovna málo – nemůže nikdo říct ani popel.

If you need some advice in being lonely If you need a little help in feelin' blue If you need some advice on how to cry all night Come to me I'm the man with the blues

Hey! My name is David Allen Coe and I'm from Dallas, Texas! They say Texas music is in the make And we've been making music that is free Doing one night stands And playing with our bands Willie, Waylon and me

A po albu Country Music teprve ne.

Ačkoliv je většina skladeb převzatá a provařená (nejedná se o nějaká zapomenutá béčka), FULL MOON 03

065

DEVO: SOMETHING FOR EVERYBODY, WARNER BROS. 2010, 12 SKLADEB, 37:50. TEXT JAKUB PECH FOTO JAY SPENCER

Mimozemšťani Devo se vrací po dvaceti letech na Zemi a s typicky ironickým posměškem konstatují, že měli pravdu – jejich dříve legrační teorie de-evoluce, kolem které existenci kapely vystavěli, se totiž naplnila prakticky beze zbytku. Something for Everybody, tedy něco pro každého a všem, co si zaslouží. Už to skoro vypadalo, že z akronské pětice bude parta, co se jen párkrát do roka sejde na pódiu a odehraje největší hity svým věrným a podivínům, pro které je hudba Devo dostatečně „out“, aby mohli vyrazit mezi „lidi“. Ono to také s jejich tvorbou v druhé polovině osmdesátých let šlo docela do kopru. Deska Smooth Noodle Maps z roku 1990 byla vyloženě slabá nudlová polívčička, což kapela nejspíš sama vycítila a na dalších pět let se rozpustila. Když se obnovení Devo v roce 1996 připojili ke kočovnému festivalu Lollapaloo066

za, drtivou většinu repertoáru tvořily písně z prvních pěti alb. Ne že by se za celých dvacet let nedostali do studia. Vždy to však bylo kvůli jedné či dvěma skladbám; jedná se například o Huboon Stomp k seriálu South Park (1998), o předělávku Head Like a Hole od Nine Inch Nails na soundtrack ﬁlmu Supercop (1996) nebo o nové verze některých klasických kousků pro hru Rock Band. Tvůrčí frustrace dovedla roku 2005 Geralda Casalea, jednu ze dvou hlavních postav Devo, k založení vedlejšího projektu Jihad Jerry & The Evildoers. Ve skutečnosti se stále jedná o stejnou skupinu, jen si zde Casale ventiluje bluesovější polovinu svého já, která se při dekadentním freak/ dance/punkrocku jeho kmenové formace většinou zdržuje v koutě. Výsledkem je nahrávka

Mine Is Not a Holy War (2006), jež kromě zcela nového materiálu obsahuje i čtyři přepracované raritní písně Devo. Ještě bizarnější je pak záležitost Devo 2.0 ze stejného roku, kdy kapela pro společnost Disney (WTF – pozn. red.) vyprodukovala desku, na které jakýsi výběr „best of“ přezpívali teenageři. Nejspíš se zčásti jednalo o kalkul a zčásti o vtip, který byl tak daleko, že se tam málokterý fanda odvážil. Gerald Casale si v průběhu let stěžoval na vytíženost frontmana Marka Mothersbaugha, která Devo brzdí. Když se v roce 2007 objevil singl Watch Us Work It a prosákla informace, že se kapela v prosinci chystá do studia, aby se pokusila pracovat na dlouhohrající desce, vypadalo to, že se věci dávají do pohybu. Dnes už víme, že tento pohyb byl velmi pozvolný, FULL MOON 03

protože k vydání došlo až po dalších dvou a půl letech. Během několikerého posouvání termínu se na koncertech v loňském roce objevila trojice nových písní. Vedle vybírání z celkem sedmnácti rozdělaných skladeb a z dvaceti producentů, kteří se údajně ozvali, aby nabídli pomocné ucho (mimo jiné šlo o tak odlišné postavy jako Snoop Dogg či Fatboy Slim), Devo řešili, jak to udělat, aby jejich comeback v době úpadku nahrávacího průmyslu nebyl propadákem. Ve jménu svého životního postoje již zmíněné de-evoluce se nakonec vydali naprosto proti proudu aktuálních trendů malých společností či DIY a podepsali smlouvu s majorem Warner Bros. Po mamutí společnosti chtěli jen ﬁnance na marketing, protože pro nahrávání použili prostory Mutato Muzika, studia bratří Mothersbaughových. „Peníze nám dali, protože beztak vlastní náš dřívější katalog více jak stovky písní, takže nemají co ztratit,“ řekl k tomu Gerald Casale. A členové Devo umějí v promotion chodit dobře. Zatímco Mark Mothersbaugh vedle ﬁ lmové hudby (například pro obdobně ujetého Wese Andersona) dělá i znělky k reklamním spotům, Casale se přes videoklipy dostal k jejich režii. A tak to vzali z gruntu: o určitých aspektech nové éry kapely rozhodli výzkumy za pomoci focus groups. Díky nim už nebudou nosit červené čapky jako dřív, nýbrž modré (respektive se jedná o tzv. „energetické dómy“ – pokrývky hlavy ve tvaru čtyřpatrových zikkuratů, které vrací energii unikající z hlavy zpět do prodloužené míchy). Chladnější barvy jim s pokračujícím věkem sednou asi tak, jako když žena vyroste ze stříbrných šperků do zlata. Obdobným způsobem se rozhodovalo o titulu alba a o skladbě písní pro jeho internetové vydání. Člověk si skoro není jistý, jestli to nenápadné gesto v pozadí jejich současného konání je spiklenecké mrkání nebo jim, jakožto součásti mechanismu tohoto světa, začalo tikat v oku. Hlavní otázkou je, jestli má kdysi vlivná kapela i po skoro třiceti letech, kdy vyšla její poslední opravdu dobrá nahrávka New Traditionalists (1981), ještě co říct. Odpověď zní: jednoznačně ano! Mají stále podobná sdělení a s trochou mrazení lze podotknout, že opakovaný vtip jaksi přestal být vtipem. Sám Jerry Casale někdejší „věštbu“ de-evoluce lidstva okomentoval: „No, my jsme nechtěli, aby se to opravdu stalo. Byla to výstražná zpráva. FULL MOON 03

Ale ano, stalo se to. Kdybyste se před třiceti lety dívali na přítomnost skrz křišťálovou kouli, nevěřili byste vlastním očím. Přišlo by vám to jako blbé, laciné, béčkové sci-fi z pera podřadného pisálka. A tady to máme – skutečnost.“ Manipulace s masou, konzumní způsob života, stereotypy, sebezničující společnost, neodvratitelnost procesů. Skutečně je o čem mluvit. Devo nám to celé na Something for Everybody ironicky servírují se vším všudy. Zmíněný byl marketing, takže tu máme přitažlivý obal, na němž si žena-vamp vychutnává zvláštní bonbón (při pohledu zblízka poměrně vydatně sliní). Udička pro staré fanoušky, modří už vědí: život není jako bonboniéra s barevnými pralinkami, jedná se přeci o slavný náhlavní lapač unikající energie! Ani není třeba design doplňovat jménem kapely či titulem alba. Především je ale samotná dvanáctka písní ošetřena neskutečně pečlivou produkcí. Ta by pochopitelně přišla vniveč, kdyby se jednalo o špatné skladby; dlouhá pauza Devo ale prospěla, a tak dali dohromady nejsoudržnější kolekci od Freedom of Choice (1980). Je třeba podotknout, že deska nejspíš neuspěje u těch posluchačů, kteří se nesmířili s odklonem skupiny od syrovějšího, lehce rozvrzaného zvuku z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V zásadě se jedná o našlápnutý pop s nepopulárními tématy – tato definice by však mohla sedět i na zmíněného předchůdce Smooth Noodle Maps. Tehdy došlo nejspíš k chybě ve volbě producenta; Justin Strauss měl na kontě nějakou spolupráci s Depeche Mode i Erasure a „osvědčený“ synth-popový kabátek vnucoval i Devo, těm však takový střih nesedl. Navíc neuměl protřídit materiál, a tak se na desku kromě tří skvělých písní dostala řada průměrných. Tentokrát si kapela pohlídala celkový směr a přizvala si větší množství lidí, kteří jim pomohli dotáhnout finesy jednotlivých tracků. V soupisce bookletu tak najdeme celkem šest dílčích producentů z odlehlých koutů showbusinessu – John King z The Dust Brothers, Mark Nishita (dělal s Beastie Boys), popař Greg Kurstin (například Natasha Bedingfield). Asi nejzajímavějším hostem je Santi White, která předloni zaujala svým sólovým debutem pod hlavičkou Santogold. Devo si konceptem okolo Something for Everybody pohrávají se soukolím establishmentu podobně nebezpečně jako třeba Laibach

s motivy fašismu. Stačí jediné zaškobrtnutí a trefná glosa se může proměnit v pořádný průšvih. Klíčovými slovy jsou satira a humor; se všemi těmi maskami a kostýmy jsou Devo jako klauni. Ale nejsou žádnými pitvornými Augusty či plačtivými Pieroty, se svou kamennou tváří připomínají spíš Friga. Zároveň je tahle taškařice smrtelně vážnou záležitostí, což prosakuje skrze temnější tóny, například v písních Later Is Now nebo No Place Like Home. Ostatně hybným okamžikem pro vznik kapely byl zážitek Geralda Casalea, kdy na Kentské státní univerzitě při střelbě proti demonstrujícím studentům v květnu 1970 na vlastní oči viděl umírat svou kamarádku Allison Krause (celkem se ten den ze školy nevrátili čtyři lidé). Když pak místní noviny ve večerním vydání napsaly, že studenti byli ozbrojeni a střelba policistů byla jen obranná reakce, přišel o iluze o světě a z naivního hipíka se stal kriticky smýšlející umělec. Úvahy o „podčlověkovi“ a de-evoluci na sebe nenechaly dlouho čekat. I na devátém albu jsou ozvěny čtyřicet let starých událostí stále patrné – v písni Don't Shoot (I'm A Man). Casaleův náhled na svět je čitelný i z deziluzivního videoklipu k „mírové hymně“ Imagine, předělané projektem A Perfect Circle (všestranný bubeník Josh Freese z APC začal hrát i s Devo, hrdiny svého mládí), který sám režíroval. Studie životního prostředí či stavu společnosti bývají závratně úzkostné, ekonomické procesy zdrcující a zpravodajství je zpravidla děsuplné. Ale Devo jsou zábavní a pouční zároveň. Možná tomu výstřelku s Disneym nakonec přeci jen začínám rozumět. „Teď jsme jako ta kapela na Titaniku,“ říkává Gerald Casale.

Většina lidí si akorát, stojíce nohama na velké kouli uprostřed vesmíru, ještě neuvědomila, že se paluba povážlivě naklání. 067

DAMIEN JURADO: SAINT BARTLETT, SECRETLY CANADIAN 2010, 12 SKLADEB, 48:25. TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV

Loni byl mým písničkářským soundtrackem k přelomu jara a léta Bill Callahan s albem Sometimes I Wish We Were an Eagle. O rok později mě stejným obdobím provází novinka Saint Bartlett seattleského Damiena Jurada a můj tajný letní sen je, aby to celé dospělo do podobné katarze, jakou byl loni Callahanův koncert v Kutné Hoře. Tuším totiž další nezapomenutelný zážitek. Jurado vydal za posledních čtrnáct let devět alb, z nichž každé zní úplně jinak, a přesto ho na každém z nich během chvíle bezpečně poznáte. „Můj přístup k vydávání desek nejlíp vystihuje jeden starej záznam ze show Dicka Tracyho. Dick uvádí The Beatles model '67 a slibuje premiéru jejich nejnovějšího hitu. Publiku zazáří oči a Beatles zahrajou Strawberry Fields. Když pak kamera znovu zabere lidi, všichni mají otevřenou pusu a v očích zmatek, protože tohle opravdu nečekali. Takhle se chci cítit, když si kupuju novou desku oblíbený kapely, a to samý chci i pro lidi, co poslouchají moje alba. Nechci bejt předvídatelnej,“ řekl před pár lety v rozhovoru pro webmagazín Splendid. Fakt je, že Damiena bylo vždycky těžké odhadnout i koncertně, ať už šlo o výběr písniček nebo zvuk kapely. Nejčastěji vystupoval s Jennou Conrad a Erikem

068

Fisherem, ale někdy přišel jen tak s kytarou (někdy elektrickou, jindy akustickou), sedl si k mikrofonu, nahrbil se, přivřel oči a po dobu koncertu se stal osamělým vypravěčem posmutnělých, ale nesentimentálních příběhů s neodbytnou atmosférou ospalého amerického venkova, kterou se – obvykle marně – snaží prolomit vzpourou či útěkem hrdinové jeho písniček. Letos je (skoro) všechno jinak. Na pódiu ho obklopuje pětice nových muzikantů a i když vypadá nahrbený Damien mezi nimi málem nepatřičně, jeho projev je sebevědomější než kdy dřív. Hlavní změna se udála jinde. Zatímco The Beatles udělali na Magical Mystery Tour krok k proměně z popstars v psychedelické mystiky (aby tu proměnu dokončili na Seržantu Pepři), písničkář Damien tenhle mezistupeň vynechal, nejspíš proto, aby překvapení bylo ještě působivější, a na aktuální desce Saint Bartlett se stal mystikem rovnou. „Dřív jsem písničky napsal a nahrál s kytarou na pásku. Když jsem jich měl dost, tak jsem je prostě vydal, nebo jsem je odnesl Erikovi a Jenně do studia a oni se postarali o všechno ostatní. Vtip je v tom, že jsem jim nikdy nemusel nic říkat, a ty písničky nakonec stejně zněly přesně tak, jak jsem si to představoval.

Každopádně jsem se nikdy nezajímal o produkci a aranže. U skladeb pro Saint Bartlett jsem ale najednou měl pocit, že bych to měl změnit. Vlastně jsem na nich intenzivně pracoval skoro rok, což je u mě hodně neobvyklá věc. Pak jsem se s Richardem Swiftem, skvělým muzikantem a producentem, zavřel do jeho studia, jenom ve dvou jsme to všechno nahráli a zaranžovali a vyplynul nám tenhle zvuk.“ Saint Bartlett je album plné ozvěn a ruchů v pozadí, aranže jsou omamně vzdušné a prostorné a občas s nádechem gospelu, skoro jako by se nahrávalo v kostele, a přesto Damienovy skladby neztratily typickou křehkost, kterou měly vždycky, ať už hrál sám se španělkou, nebo byl hlučným rockerem. Spíš naopak – pocit, že kdybyste ty písničky, které vás prostupují a dotýkají se vás vždycky přesně na těch správných místech, měli vzít do ruky, tak se vám rozpadnou v dlani, je snad ještě silnější než dřív.

Jdu po sté do kolen a vy si zkontrolujte, jak tvrdá je zem pod vámi.

FULL MOON 03

MARC ALMOND: VARIETÉ, RED CHERRY 2010, 16 SKLADEB, 58:34. TEXT MARTIN KOZUMPLÍK FOTO INMA VARANDELA/ARCHIV

„All I need is a glittery curtain To sing a cheap but potent song On a small wooden stage At the back of a bar That's where I belong“ Předehra nenechává na pochybách, kam se bude Varieté ubírat – klaun, provázející celé album, stojí před oponou a zpívá smutnou píseň. Hned první skladba Bread and Circus se svým kabaretním stylem vrací do hluboké minulosti: „Přichází těžké časy, a tak posílají klauna, aby nás pobavil, protože chléb a hry jsou to jediné, co potřebujeme.“ Zapomeňte na diskotékový zvuk Almondových alb z devadesátých let, zapomeňte na hitparády, je tu kabaret! Ozvěny písničkářství Jacquesa Brela, Charlese Aznavoura v kouzelném podání Almondova romantického hlasu za pomoci FULL MOON 03

klavíru, ukulele a houslí. Reminiscence na Almondovy sólové začátky. Písničky na divadelní prkna, vaudeville nebo prostě varieté. Na autorské album čekali fanoušci deset let, během kterých Almond točil pouze desky coververzí, ať už šlo o vynikající duety Stardom Road (2007) nebo o jeho „ruské nahrávky“: album lidových balad Heart on Snow (2003) či písně sovětského zpěváka Vadima Kozina, Orpheus in Exile (2009). Varieté je autobiograﬁcký počin, má být labutí písní bohaté Almondovy kariéry. Loučení je cítit z každé ze šestnácti skladeb, na pozadí cirkusové manéže autor rekapituluje svůj život: „Pro mě je minulost a pohled zpět něčím, co nám dává duši a lidskost. Chci oslavit nostalgii. Varieté je velmi osobní výpověď o mém životě a dekádách, které jsem prožil: narozen v padesá-

tých, dětství v šedesátých, obtížné dospívání v sedmdesátých, hvězdou v osmdesátých, obětí drog v devadesátých letech a těžké zranění v novém tisíciletí. Nyní jsem znovuzrozená bytost s novým pohledem na sebe a na svět.“ Mimořádně pestré album odkazuje na Almondovu tvorbu z poloviny osmdesátých let, všechny skladby stojí na silné melodii a výrazných textech, ve kterých precizně dávkuje melancholii s ironií. Varieté zní jako soundtrack k divadelní hře o ztraceném dětství, těžkém dospívání, osamělosti, loučení a úlevném smíření. Almond se tu hlásí k homosexualitě, líčení klaunovy tváře lze vnímat jako odkaz na transvestismus a nejasnou sexuální orientaci. V prvním singlu Nijinsky Heart je zmiňován jeden z nejslavnějších baletních ta069

070

FULL MOON 03

nečníků 20. století Václav Nižinský – gay, který se oženil a skončil v blázinci. Jak příznačně dramatický osud pro postavu Almondova alba… The Exhibitionist vyjadřuje jeho pohled na svět: „Ordinary is bad, strange is good.“ Vrcholem první půlky alba je epická Trials of Eyeliner, kde Almond rekapituluje své dospívání v době glamrocku, punku a následující éře diska. Melodramatické balady Sandboy a Lavander rámují svižnou Soho So Long, loučící se s bohémskou minulostí londýnské čtvrti… Kytarová Unlovable jakoby vypadla z desky Morrisseyho. Nejvíce se kabaretnímu stylu vymykají It's All Going On, která zní jako pop padesátých let a singlová Variety, chytlavý mix dechového big bandu, luskání prstů a elektrické kytary. A ačkoliv Marc Almond vypadá v klipu jako Marylin Manson, výsledkem je sladce provokativní song. My Madness and I irituje duchařským zvukem thereminu, ale tento ryze subjektivní nedostatek vyvažuje úžasně temný refrén. „Dark angels gliding over the sky…“ Druhým vrcholem alba je jednoznačně But Not Today, kde se odráží Marcova zkušenost se smrtí, která ho tahala za rukáv po těžké nehodě v roce 2004. Swan Song je explicitní Almondovo loučení a nepřekvapí, pokud bude touto skladbou končit koncerty letošního turné. Almond naštěstí neplánuje utopit posluchače slzami patetického pláče, ale ještě drze zamrká skladbou Sin song: „I'm singing a sin song, I don't care if it's wrong, I'm singing it loud and strong!“ Varieté má být posledním autorským albem, straší třiaapadesátiletý extrovert. Vzhledem k jeho plánům na příští rok – plánuje další projekt s jinými autory – zřejmě nebude tak zle. (…) Marc Almond – obdivovatel kabaretu, šansonu, ﬂamenca, ruských lidovek, mistr coververzí, muž velkých vášní a gest, homosexuál, dekadentní básník, člen Satanské církve. Je toho tolik, čím tenhle chlápek šokuje, čím se odlišuje, a přesto pro nepozorného posluchače může být na první poslech jednou z mnoha popových hvězd na jedno použití. Pokud se pozorněji zaposloucháte a nebudete mít strach vydat se do hloubky bohaté diskograﬁe, čeká vás nejedno překvapení. Ale především spousta silné hudby, zábavných textů a melodií. Almond často cíleně balancuje na FULL MOON 03

hranici kýče, a i když je ta hranice pružná a individuální, nikdy ji nepřekročí. Megahit Tainted Love se zadře pod kůži. Každý ho zná z rádia nebo z reklamy, ale jen málokdo ví, kdo tuhle skladbu proslavil. Nebyl to její autor Ed Cobb, ani soulová zpěvačka Gloria Jones, ani Marilyn Manson, ale synthpopové duo Soft Cell – Marc Almond a Dave Ball. Jejich třetí singl zboural v roce 1981 evropské hitparády a je slyšet ještě dnes. Tained Love je jedním s nejvýraznějších hitů první půlky osmdesátek, jehož úspěch Soft Cell ani Almond už nikdy nepřekonali. Ale není to jen tento hit, díky kterému je Almond zapsán do historie populární hudby zářivým písmem, ostatně o tom svědčí třicet milionů prodaných nosičů během sólové kariéry. Almond s Ballem spolupracovali pouhé čtyři roky, ale za tu dobu Soft Cell vydali tři dlouhohrající desky, dvě minialba a spoustu singlů. Pod veselým zvukem syntezátorového popu se skrývají frustrace, odcizení, deviace, lepkavý sex nejasné orientace, nuda a chlad nočního města za oslepujícího blikání diskokoule. Jejich diskograﬁe je překvapivě vyrovnaná, ale jednoznačným vrcholem je debut z roku 1981, Non-Stop Erotic Cabaret. Almond po rozchodu s Ballem zakládá projekt Marc and the Mambas (s Annie Hogan a Mattem Johnsonem, frontmanem The The). Přesto se s Ballem ještě několikrát sešli a v roce 2002 oprášili staré klávesy – výsledkem bylo vydařené album Cruelty Without Beauty, které jen podtrhuje mimořádnou chemii mezi oběma hudebníky. Už v roce 1982 Marc Almond vydává sólový debut Untitled, kde se poprvé objevuje cover verze jedné z písní Jacquesa Brela, Almondovy velké hudební lásky, která ho provázela po celou kariéru. Brelovy skladby se staly nedílnou součástí jeho tvorby, desku Jacques (1989) francouzskému šansoniérovi dokonce věnoval. Jeho francouzské texty přeložil a přezpíval s nesmírným citem, a ať už s orchestrem, akordeonem nebo zcela bez doprovodu, dává skladbám takřka magický rozměr. První období Almondovy sólové tvorby je plné španělských rytmů a kabaretu, s tématy lásky, opuštění a smrti, v kontextu další tvorby ale nejsou první alba ničím zvláštním. The Mambas zanikají a Almond natáčí s novými spolupracovníky a Annie Hogan materiál pod hlavičkou The Willing Sinners – ky-

tarista Martin McCarrick se později přidal k Siouxsie and the Banshees. Uměleckým triumfem je jejich album Stories of Johnny (1985), kde je znát příklon ke komerčnímu zvuku: kombinují eurodisko a barový jazz, melodramatické balady a silné melodie. Almond točí po celá osmdesátá léta jedno album za druhým a je ve špičkové formě. Výrazná alba Woman's Story (1986) a Mother Fist and Her Five Daughters (1987) rezonují opět brechtovským kabaretem. Úplným vrcholem tvorby je bezpochyby deska Stars We Are (1988), kde dokonale vyvážil komerční složku svými obsesemi a vytvořil mistrovské dílo: dvanáct hitů korunovaných fantastickým úspěchem předělávky Something's Gotten Hold Of My Heart, nazpívané jako duet s původním interpretem Genem Pitneym. Dalším překvapením je duet s kultovní Nico, ale faktem je, že své spolupracovníky si vždy uměl vybrat – k nejzajímavějším jménům patří Psychic TV, Coil, Foetus, Nick Cave, Lydie Lunch, Jimmy Sommerville, Siouxsie. V devadesátých letech se Almond zhlédl v popové produkci a jeho další tvorba se od námořnických balad, dekadentního kabaretu a melancholických šansonů, které plnily jeho nejlepší alba, výrazně odklání. V produkci hitového Trevora Horna vydává slušné Tenement Symphony (1991), na kterém jsou skladby zabaleny do bohatých orchestrálních aranží a Almond na několika skladbách spolupracuje se starým parťákem ze Soft Cell, Davem Ballem. Další roky se Marc potýká s drogovou závislostí, nechrlí desky takovým tempem jako dříve, také není o co stát… Almondův talent se opět vynořuje s alby Open All Night a Stranger Things na přelomu tisíciletí. Oblíbená témata lásky, smrti a perverzních vášní rezonují ve skladbách, kombinujících moderní taneční zvuk s avantgardou. Almondovu kariéru přibrzdila těžká nehoda na motocyklu, která ho uvrhla do kritického stavu. Svůj souboj se smrtí však vyhrál a na pódia se vrátil brzy, i když především proto, aby oznámil konec další kapitoly své hudební kariéry. K 30. výročí působení na scéně chystá triumfální turné, ovšem pouze ve Velké Británii.

Jak typické: zbytek světa jej téměř nezná. 071

072

FULL MOON 03

AUTECHRE: MOVE OF TEN, WARP RECORDS 2010, 10 SKLADEB, 47:48. TEXT ISTVÁN SUTRHÁZYI FOTO ARCHIV

Digitální industriálno. Zřícené Novostavby coby androidi a jejich vymknutá elektrika politá vodou. Věčný (proce)duální boj, který svádí mistr Řád se svým zarputilým soupeřem, prorokem Chaosem. Totální dehumanizace. Temná dvojčata Kraftwerk, jež se nikdy neměla dostat na světlo boží, protože nad naprogramovanými jedničkami a nulami převzal vládu El Lapsus. Sonická stísněnost přetavující lidské neurony do v koutech mozkových blan se třesoucích uzlíčků. Zhudebněný kosmos kolem rozpínající se černé díry, akustická post-apokalyptická vesmírná vize. (A takhle bych mohl pokračovat…) A taky původní soundtrack k Terminátorovi dvojce, kdyby nebezpečný zvuk zhmotnělé odcizenosti, zcela se vymykající tehdejším konvencím, nezavřeli osvícení produkční do sejfu. (O rok později se ještě uvažovalo o použití do Vetřelce trojky.) Aby ještě někoho dalšího v budoucnu nenapadaly podobně hříšné myšlenky, byla „hudba“ ocejchována Rated AE. AE jako z-a-v-ř-e-t-e-t-o-s-a-k-r-a-z-p-á-t-k-y-d-o-t-o-h-o-s-e-j-f-u-a-n-e-c-h-t-e-t-o-t-a-m-v-y-h-n-í-t-n-e-b-o-t-o-š-p-a-t-n-ě-d-o-p-a-d-n-e. Tak se i stalo. Nikdy nevydaný soundtrack s pracovním názvem Move of Ten měl navždy zůstat v černočerné tmě, stoprocentním vakuu, nikým neslyšen. Měl. Ale nezůstal. Rob Brown a Sean Booth ho v nestřežené chvilce vytáhli ven. Chtěli ho zkrotit. Chtěli ho ovládnout a zformovat do něčeho poslouchatelného. Chtěli… FULL MOON 03

Jenže ouha. Případ Move of Ten jim místy přerostl přes hlavy, abletony a všemožné softwary a hardwary. Produkční nebývají zrovna vizionářští osvícenci, ale najdou se i výjimky, což byl případ dnes už bezejmenných pánů od prvního pokračování Terminátora. Move of Ten si žije vlastním životem. Tepe si svým speciﬁckým rytmem; dýchá přerývaněě a jakoby nepřítomně; nenechá si do ničeho ho mluvit, vědomé vlastní neprostupnosti. Je introvertní, do sebe uzavřené a sebestředné, dné vytvářející dojem exkluzivnosti a zároveň ň je bezprostřední. Nehodlá nikoho přemlouvat k poslechu a neslibuje nesplnitelné v podobě snadného zalíbení. Kde to jen trochu jde, je syrové a neuhlazené, ale dokáže se proměnit v překvapivě taneční acid-dub-tech s líbivými melodickými (pravda „jen“ stopovými) prvky. Co by jeden čekal od EP, vydaného jen pár týdnů po vyklidněných Oversteps? (Jak jako čekal? Fanoušek Autechre má být připraven na všechno!) A právě momenty, kdy Autechre vyhrávají bitvu s experimentální průměrností, ať už má výsledek jakékoliv jméno (Vážně tu nebudu opisovat ty haluzní názvy, ve kterých se Brown a Booth očividně vyžívají a které lámou jazyk, tady je Evropa 2 a Leoš uvede písně nth Dafuseder.b nebo Cep puiqMX.), dělají z Move of Ten důkaz, že Autechre jsou i v roce 2010 pořád aktuální. Zvukově i hudebně stále originálním, avantgardním a přesto v rámci možností přístupným amalgámem spaceoidních zvuků,

rytmických tmických textur textu a ambientních atmosfér. Digitální struk strukturalismus par excellence. IDM syntezátory, širokospektrální klávesy, synt víc dunivé než třaskavé kyselinové beaty, dun ambientní plochy, křupající glitche – to vše ambie prostoupené typickým (kvazi)sterilním zvupros kem ke vytváří dočista schizofrenní náladu, která naznačuje, že ta i ona cesta je správná a pro stoprocentní účinek se člověk musí vydat oběma zároveň, což může být, přiznávám, nerozlousknutelný problém… Jenže Autechre nebyli, nejsou a doufejme nikdy nebudou snadno rozlousknutelný problém, od toho tu jsou jiní. Tisíce jiných. Ne tak Rob Brown a Sean Booth. Je potřeba dodávat, že Autechre neztrácejí svůj snadno rozpoznatelný, kontroverzní rukopis ani na EPčku se stopáží regulérní desky, a přesto se posunuli dál, do dosud ne zcela probádaných hudebních dimenzí? O tom všem si ostatní nechávají (při poslechu Move of Ten) jen zdát. Kdyby to někomu ještě pořád nedošlo, tak Move of Ten je experimentální elektronika ve své nejryzejší podobě (i se svými plusy a minusy). A pokud byste snad s tímhle tvrzením chtěli polemizovat, tak vás Autechre dostali přesně tam, kde vás chtěli mít.

Jestli mi rozumíte. 073

TEXTY APX/JAJO/IVAN/SERGIO

ISOBEL CAMPBELL & MARK LANEGAN: HAWK, VANGUARD 2010 „Lanegan s Campbell maj‘ třetí desku, teda třetí parádní desku.“ Tohle je přesně důvod, proč mít twitter. Dozvíte se tam jen tak mimochodem věci, které byste dřív či později možná objevili, ale co kdyby to bylo ‚později‘? Hawk je už třetí společnou nahrávkou netradiční dvojice (‚netradiční‘, protože Lanegan je známý solitér a jeho komunikační frekvence tři slova za týden ztížila v minulosti nejednu dlouhodobou spolupráci), kde ona kdysi stála (s cellem) u zrodu skotských miláčků Belle & Sebastian a on... a on. Lanegan má rozsáhlé portfolio a i když bude patrně pamatován především jako frontman padlých Screaming Trees, jeho sólové nahrávky, desky se Soulsavers a album Saturnalia, na kterém se sešel s Gregem Dullim pod jménem Gutter Twins, by už neměly nikdy zůstat v pozadí. Společná cesta Isobel a Marka je na třetím albu zavedla do více tradiční americany křížené s alternativním country, jak jej představují třeba Woven Hand, jen bez hlasu Božího. Produkce desky byla pevně v rukou Isobel, což vedlo k hostování Willy Masona (obličejem mladík, vokálem ostřílený kovboj) a dvěma coververzím klasika amerického folku a country music Townese Van Zandta. A byť No Place to Fall (s Masonem) dávno zlidověla, Snake Song s Laneganem je tím, co se zadře hluboko pod kůži. Třináctka tracků Hawk se do toho tentokrát opírá mnohem víc a je znát, kdo je šéf. Totiž šéfová. A zkrocený Lanegan? To musíte slyšet. BURNING LOVE: SONGS FOR BURNING LOVERS, DERANGED RECORDS 2010 Smilování boží v progresu. Tak bych nazval stav, kdy bylo ukončeno trápení punks, toužících po přisvojení si death’n‘rollu. Dnes už nejenom obrázek přestárlejch metalistů, který chtěli zvolnit tempo s death metalem zavřeným ve stejném pokoji, kde trávili čas s kojnou. Generace Entombed! Otázkou zůstává, jestli musíte udělat zásadní krok jako Chris Colohan a skočit do o generaci mladších vod. Tenhle recept totiž zabránil tomu, aby Burning Love zněli tak archaicky, jak se to daří stovkám ponořenejm do zatuchlýho žánru. Do sluchátek to funguje náramně. Energie Regulations, Career Suicide nebo The Ner074

ve Agents a za mikrofonem letitá zkušenost, transformovaná v poezii. Bez ohledu na to, kde Burning Love hráli, hrajou a budou hrát koncerty, tohle je cesta, jejíž patent vlastní Toronto. V našem případě Fucked Up, který se „odpíchli“ ze striktně punkovýho prostředí a stali se respektovanejma i v zahradách uměleckých kruhů. Recept, který Fucked Up zvolili k pokoření pravidel scény Matador, vzali Burning Love za svůj. Opřeli se o sound, kterej byste u punk hard core veterána s takovou minulostí, jakou má Chris Colohan,rozhodně nečekali. Když pominu tenhle zásadní fakt a budu se snažit přistupovat k Burning Love jako k nový kapele bez minulosti, pak slyším pozitivně laděnej death’n‘roll, kde k vyšinám volají výtah stylový sóla, vyčnívající nad křupavým punkovým zvukem, a hlučný siluety kmitaj ze strany na stranu v mlze grilu, na kterým se smaží tofu. A to vše v zahradě, kterou hlídá šílenej kocour! Po Doomriders další kapela, která se drží u země a dělá průvan v nepsanejch pravidlech. DISAPPEARS: LUX, KRANKY 2010 Na dobré desky není nikdy pozdě. Lux vyšla sice už na jaře, ale vzhledem k tomu, že se k ní budete vracet třeba rok nebo pět, je tohle zpoždění naprosto zanedbatelná doba. Pro pochopení její výjimečnosti je navíc nutné jít trochu dál než obvykle. Nezávislé hudební vydavatelství Kranky, sídlící v Chicagu, si od svého založení v roce 1993 vydobylo významné, nebojme se toho slova, takřka kultovní postavení. Na to, jaké občas vyvrhne blbosti, má i rozsáhlou sbírku broušených diamantů, takže nikdy nevíte, co můžete čekat. Jisté výhody mají fanoušci experimentální, středně až těžce intelektuální elektronické hudby. Elektronické v uvozovkách, často se jedná pouze o to, že hudebníci svůj instrument – včetně hlasu – používají tak netradičně, že si myslíte, že to musí být nějaký sampl. V závislosti na tom, jak „náročnou“ hudbu nesete, k releasům na Kranky přistupujete v různé míře opatrnosti. A teď si představte, že tam vyšel rokenrol. Disappears jsou nejmladším dítětem Briana Case (dříve Ponys a 90 Day Men), který do projektu přitáhl nejdříve Graeme Gibsona (Boas), ten svého kolegu Jonathana van Herika a ten zase Damona Carruescoa. A band byl na světě. Původně u labelu Touch and Go,

podepsali vloni Kranky, kde po sérii sedmipalců a internetových releasů vydali oficiální debut Lux. Kdoví, zda by album znělo tak výjimečně, kdyby bývalo vyšlo třeba u zmíněných T&G, kde se takovýchto zdánlivě „obyčejných“ (víc už to slovo zrelativizovat nelze) kapel objevuje mnohem víc. Disappears mají tradiční kytara, basa, bicí setting (zvukově hozený do lo-fi garáže) a Caseův vokál je milovaná devadesátková štěkaná. Šlape to jako blázen. Co to jen připomíná? Big Black? Starý, ještě víc ušpiněný Stooges? TAR! TAR je ta kapela, jejíž jméno vám v hlavě zní, když slyšíte Marigold. Mucho dobrá deska. UNITED NATIONS: NEVER MIND THE BOMBINGS... HERE’S YOUR SIX FIGURES 7‘‘, DEATHWISH INC. 2010 Bylo zábavné sledovat, jak zuří Organizace spojených národů, když v roce 2008 vydali United Nations svůj eponymní debut. Nešlo ani tak o to, co hráli (rychlejší a metalovější hardcore), jako spíš o to, jak se partička „tajných“ (dlouhou dobu nikdo nevěděl, kdo všechno v kapele hraje) stavěla k OSN. Otázka: Komukoliv, kdo se o to může postarat. Jsem doktor v malé vesnici poblíž Rwandy. Čekáme, že OSN dodá nutné zásoby základních potřeb. Umírají nám tady lidé. Prosíme, už nadále nezdržujte dodávky. – Sawaya Km-Twaba Odpověď: Omlouváme se za zpoždění. Vydání desky bylo opožděno kvůli tomu, že členové kapely mají všichni dost práce se svými domovskými a jinými projekty. Nyní je release naplánováno na 9. září. Děkujeme za trpělivost, UN Otázka: Můj země byla napadena Spojené státy nedávno. Moje tvář je velmi těžce popálená ohněm z bomb. Téměř uhořená. Prosím, vysvětlete důvod! Omlouvat se za špatnou angličtinu. – Hassan I sabah Odpověď: Hej chlape, co to bylo za show? Americká kapela? Nebyli to Neurosis? Máš pravdu, jejich koncerty jsou jako posraný atomovky. Můžeme jen doufat, že jednou budeme taky tak velký. Tvoje angličtina je úplně v pohodě! UN Otázky byly údajně převzaty z oficiálních stránek OSN. Jména hudebníků, vystupujících v maskách Ronalda Reagana, nejsou FULL MOON 03

veřejná a známá, protože většina z nich je podepsána pod smlouvou, která jim nedovoluje vystupovat v jiné kapele. Jediným oﬁciálním členem je tak Geoﬀ Rickly z Thursday, ale protože na scéně se nic neutají, ve zkušebně United Nations běžně potkáte Ben Kollera (Converge) a Lukase Previna (Acid Tigers). Po

zbytku se dá docela zábavně pátrat, tedy pokud nemáte celé odpoledne co na práci. Jejich deska Never Mind the Bombings, Here‘s Your Six Figures je parodií na punkovou klasiku a to včetně obalu, který vytvořil Jake z Converge. Parafráze všeho druhu jsou ostatně jejich oblíbenou kratochvílí, na debutu se třeba

v písni The Shape of Punk that Never Came opírali do Dennise Lyxzéna, Refused a desky The Shape of Punk to Come. „Denis, are you listening? Is there something that I‘m missing?“ Nechápejte to špatně, je to jen legrace. Trocha angažovaného svižného hardcore ještě nikomu neublížila... .

Schmap‘n Schmazz (originální název zněl Burritos, Inspiration Point, Fork Balloon Sports, Cards in the Spokes, Automatic Biographies, Kites, Kung Fu, Trophies, Banana Peels We‘ve Slipped on and Egg Shells We‘ve Tippy Toed Over achjo). Jejich pětiletá diskograﬁe byla roztroušena mezi desítky malých desek, EP a sedmipalců a právě ty shrnula v roce 1998 Analphabetapolothology. Je příznačné, že absentoval relativně úspěšný singl Naive, zato cover Take on Me od A-Ha, který by vyzpívala líp i parta výpitků na karaoke v pět ráno, v playlistu chybět nemohl.

řice působí dojmem, že si každý hraje něco úplně jiného a smysl to dává spíš zázrakem. Klávesy položené kopáku, kytary v neexistujících tóninách, neexistující akordy, frontman stojí se založenýma rukama nebo cvičí (!) a míchá nekontrolovatelný jekot (mekot) s falešným zpěvem v oktávách, které zvládá jen s vypětím všech sil. Jediný basák nepůsobil patologicky: udržoval rytmus, nedělal kraviny. Ze stage se valil totální chaos. A ještě něco... bylo to úplně senzační. Porušila jsem svou zásadu nemluvit o koncertě, když o něm chci zároveň psát, a už v pondělí jsem všude roztroubila, že Make Believe byli fantastický!“ A takoví jsou i Cap‘n Jazz. Možná ještě o fous lepší.

EDITOR’S CHOICE | TEXT APX

EELS: ELECTRO-SHOCK BLUES, DREAMWORKS 1998 Hrajete ještě na aktuálnost, nebo je vaší „deskou roku“ už léta jen Bílé album? Co vás letos bavilo? Ne třeba deska End Times Marka Olivera Everetta a.k.a. E a.k.a. Eels? Prostřední z trilogie; už v září bude venku poslední díl. Sice už to není takové „terno“ jako smrt jeho sestry nebo nalezení mrtvého těla vlastního otce jako na starších albech, ale s obyčejným rozchodem se i obyčejný člověk dokáže i při troše smůly ztotožnit, což je pěkný. Kam ale za klasikou? „You‘re dead but the world keeps spinning/ Take a spin trough the world you left/ It‘s getting dark a little too early/ Are you missing the dearly bereft?“ Když skladbu Last Stop: This Town slyšíte poprvé, vytrženou z kontextu a bez nějaké závratné znalosti angličtiny, můžete být později docela překvapení. Deska Electro-Shock Blues (1998) sice není tak oslavovaná jako její starší sestřička Beautiful Freak, ale třeba skladba Cancer for the Cure se dostala až do Americké krásy. Jak neironické. E skládá písničky, které jsou v pravém a skutečném slova smyslu „sick“. V tom, jak spojuje zdánlivě bezstarostné a lehké zpěvné melodie s něčím tak tíživým a depresivním, jako je... všechny ty věci. Electro-Shock Blues, pak Beautiful Freak, pak End Times a pak hned všechno ostatní! CAP‘N JAZZ: ANALPHABETAPOLOTHOLOGY, JADE TREE 2010 Jsou mnohem odvážnější podniky na světě než založit hudební časák nebo otevřít videopůjčovnu. Label Jade Tree ze zapomenutého amerického státu Delaware má ale silné nezávislé kořeny, pročež smysl pro úplný blbosti. Tou aktuální je znovuvydání dvanáct let staré antologie chicagské party Cap‘n Jazz. Na vinylu. Ansámbl muzikantů kolem bratrů Tima a Mika Kinsellových se rozpadl v polovině 90. let, krátce po vydání jediné velké desky FULL MOON 03

Tvrdit o Cap‘n Jazz, že je to „vlivná emo kapela“, je dnes zavádějící ze dvou důvodů. „Emo“ bylo v době, kdy Kinsellovi zakládali band, úplně jiným pojmem. Vycházelo z hardcore a následovalo projevy uskupení Embrace nebo Rites of Spring, o kterých se v současném vnímání ema coby posedlosti My Chemical Romance moc neví. S tím „vlivem“ to taky není tak horké. Byť v raných devadesátkách nepochybně oslovili nemalou část scény, jejich pozdější projekty (od Joan of Arc a jejich koncertní verze Make Believe, úspěšných, ale jinak úplně hrozných The Promise Ring Daveyho von Bohlena až k Owen) ukázaly, že muzikou se kluci nikdy neuživí, ani kdyby se na hlavu stavěli. A věřte, že to by tahle kapela uměla. Pokud to někoho odrazuje apriori, je to samozřejmě škoda, ale Cap‘n Jazz si sami vybrali tu složitější cestu k fanouškům. Když budeme brát post-hardcore jako neuzavřenou množinu všeho, co vzešlo z hardcore coby drsnější odnože punkrocku (ﬁ x nádeničina), máme tady milion různých hudebních odstínů. A Cap‘n Jazz si berou trochu od všeho. Aranžérský minimalismus, hraný co nejsložitěji, jemné melodie, zpívané co nejfalešněji, standardní postupy, otočené vzhůru nohama. Frenetické koncerty a podivně zamotaná lyrika... Vybavuju si dávný pražský koncert Make Believe, tehdy jsem o tom totiž psala. „Čtve-

ST. GERMAIN: TOURIST, BLUE NOTE 2000 Seznamte se, to je Francouz Ludovic Navarre alias St. Germain. Hraje nový jazz. Deset let už nic nevydal, takže nezbývá, než se neustále vracet k jeho třem řadovým deskám z 90. let. Kterou ale vybrat? Debutová Boulevard, tanečně orientovaná selanka na pomezí acid jazzu, bluesu (samply, jsou to jenom samply!) a house, je super a ve svém žánru snad i nenápadně přelomová. From Detroit to St. Germain podepsal svým civilním jménem, ale nebylo to třeba, přesahy byly znát oběma směry (Dub Experiance, Alabama Blues, Prélusion...), navíc remasterovaná dvoudisková edice – oh la la. Nebo si vybrat jeden z deseti aliasů, kterými pokřtil hromadu EP i LP, mj. ve spolupráci s Laurent Garnierem nebo Guyem Rabillerem...? Kdepak. Vítězem je deska z roku 2000, hitová Turist. Je jedno, že v (acid) jazzu a house nejedete. Je úplně jedno, jestli si máte možnost srovnat St. Germain s tím, co dělají Jazzanova, Kyoto Jazz Massive, Llorca nebo Swayzak. A už vůbec nezáleží na tom, jestli doma posloucháte metal nebo country. Kdo neocení umně nasaplovanou Rose Rouge, parádní trylkování v Montego Bay Spleen a sexy hluboký baryton saxofon, ﬂétnu (ne tu od Jethro Tull prosimvás) nebo smutně veselou trumpetu, je sám trumpeta.

075

076

FULL MOON 03

REFUSED: THE E SHAPE OF PUNK TO COME. ME. A CHIMERICAL BOMBINAT BOMBINATION N IN 12 BURSTS (DELUXE ED EDITION), ON), EPITA EPITAPH 2010, 55:12 + 48:58 + 80:29. TEXT MAXIM KRAMER HOROVIC FO FOTO ARCHIV

Všechny zaprděný encyklopedie (faktograﬁcká hodnota je mýtus a štelář mojí mrtvý babičky má lepší systém, nože nejdou abecedně) vás budou ubezpečovat, že Refused znamenali konec jedné éry hardcore a vyvrcholení devadesátkových snah o propojení různých stylů. Odmítám tahle umělá nařčení, nesouhlasím, jsem zatraceně proti, tenhle žampiónový svět se žene žrádelním směrem a snadný slova zamlčují pravý počet loutek, vidíš, sedí tady a kouká, lžeš jak rádio, už nezbývá skoro žádný svobodný prostor, vzduch je těsný. Můj hlas je můj boj. KOKTEJL PRO MOLOTOVA Koncovému záseku Refused předcházelo několik ípíček a přerod z metal-crossového brázdění. Do čeho? Do pomezní škatule post-hardcore, i když „post“ emblematizuje po-koitální kocovinu slabé krve a terminologicky uzákoňuje vágní slogan pro cokoliv. Když dojdeš na pomezí, sleduješ souběh řek a umíš strčit nohu do všech najednou. Pak už je jen hloubka a jazzová nevázanost, která se k politickému boji hodí jen dočasně, artistní šmuk nemá páku přímočarého hejtu. Je opravdu vrcholem Refused The Shape of Punk to Come, nebo jím je skládanka The EP Compilation? Devadesátkový metalový feeling je přežitek, ale respekt musí být, ani tvůj dědeček si nezaslouží slepou hůl a starej zákusek. Oldschoolová patina, syrový, ale i hutný zvuk, polodeklamativní zpěv na rožni rapu, klopýtavý rytmus a holej drajv (This Just Might Be…the Truth, 1994). Jenže tyhle propriety by FULL MOON 03

z nich dělaly zaměnitelnou kapelu, takových bylo, zrcadlový sál NYHC, žádná-každá tvář je moje. Společné turné s Earth Crisis a vděčná kérka v podobě druhé desky: Songs to Fan the Flames of Discontent (1996). Delší riﬀ y, kytara krok vzad, rychlejší tempo, nástrojový srůst a agrese. Thrash. Už se neříká poplatný, těžkopádně metalický, záblesky budoucího, teď je tu zručně ovládaný thrash s přesahy a nečekanou suverenitou kompoziční i textařskou (angažované střely). Hudební vývoj a vrůstání vlivů (Slayer) ruku v ruce s personálním proměňováním kapely, na druhé desce už jsou všichni. A z ní hráli Refused i na posledním turné v roce 1998, první deska opomenutá. Pokušitelé z Umeå se rádi pohybují v pavučině souvislostí, citace z italsko-ruského anarchismu, marxistické ideologie nebo Henryho Millera, názvy songů či alb odkazují k dalším mohykánům. Finální release The Shape of Punk to Come: Nation of Ulysses, potažmo Ornette Coleman, Born Against. Krvavé kořeny, podobné názvy, snaha o stylový experiment a kritické texty. A samozřejmě humor. S novou podobou hudební stylu může přijít hudební publi-cyklista (jen na papíře) nebo jazzová veličina, ale Nation of Ulysses (The Shape of Jazz to Come) nehodlají fúzovat jazz a ani Refused nepřinášejí svůj „punkový model“ s kamennou tváří. Budoucí ksicht punku? Post-hardcore? Pohyb na hranicích znamená střelbu nebo snadný přechod do jiného chlívu, i proto se Refused rozpadli, nebylo kam jít. Dopředu i dozadu znamenalo zpátky.

Poslechněte si pozdější Lyxzénovy formace The (International) Noise Conspiracy (už ten směšný r'n'r název), Lost Patrol (Band) nebo AC4 a jste zpátky v intencích starověkého punku. I když Ilju Jeﬁmoviče Repina vnímáme skrze Burlaky na Volze, mnohem zásadnější je jeho studie smíchu – Záporožci píší dopis tureckému sultánu. Vysvětlení se nabízí: svoboda, rovnost, bratrství. SWEET, SWEET MUSIC The Shape of Punk to Come: A Chimerical Bombination in 12 Bursts (1998). Třetí a poslední album švédských protagonistů angažovaného hardcore, do třetice všeho krásného a zlého, cross-corová pohádka se zavřeným koncem. Reissue 8. června 2010, velkorysé podání Epitaph: originál doplňuje koncert z Umeå Open festival (3. dubna 1998), třetím diskem je dokument Refused Are Fucking Dead, který vyšel samostatně v roce 2006. (The Chinese Democracy of Punkrock, psalo se tehdy.) Natočil ho kytarista Refused Kristofer Steen a jde o skvělý snímek, čistá ﬁlmařina. Archivní videa, dlouhé záběry se slovem vypravěče, mlčící postavy, komorní hudební podkres, propracovaná atmosféra, silné audiovizuální sdělení. Co se odehrálo v těch sedmi letech existence. Dokument doplňují dva klipy a live záběry z různých vystoupení, extrémní nasazení, napíchnutá žíla hudby. Jen si poslechněte, jak se frontman a zpěvák Dennis Lyxzén vydává na třetí metě (The Deadly Rhythm). Zkuste smečky, kde řval předtím, a zkuste i nejpopulárnější z Interna077

cionálních spolků. Všechno je to odvar z listí, i když každá kapela potřebuje jinou polohu, každá hněte jinou dýni publika. Znáte stovku bestiálnějších a churavějších screamo kapel, ale tady víte, že to, co jde od válu, od struhadla vokálu, to je morek, ve stavbě kosti už dál nic není (tkáň se nepočítá). Nechme stranou, že Lyxzén moc dobře pochopil, že síla je v proměnlivosti a že bubákový křik platí jen v pavilonu prvních opic, oblečených do džínsů chytré značky. Variabilita ano, bez ní by byl účinek poloviční, ale intenzita, ta je mimořádná. To je jako když srovnáte Jesus Lizard a Qui, nemluvím o syndromu vyhoření ani o tom, že každej má zenit a buzolu štěstí, protože je to o čase a mozku, ale neurvalost Davida Yow má svoje hranice a život zas jasné sebezáchovné instinkty – neoblečeš se dvakrát do stejného hubertusu, ten nový je fotříkův. Zloba dobře, ale taky velká zábava. Lehké, příjemně vtíravé riﬀ y a hladce naježený vokál; skočná rytmika v Summerholidays vs. Punkroutine je ležérní a erotická jako slunečná plovárna, na prahu indie rocku pocucávám emo piňakoládu. Kritičnost Refused se nikdy neoddávala trucovitým fuck oﬀ hláškám, libovali si ve srozumitelných textech s hyperbolickými názvy: New Noise, Liberetion Frequency nebo The Deadly Rhythm. Zřídka jde o prvoplánový nadpis jako v případě The Apollo Programme Was a Hoax. Asi se nehodí mluvit o titulním vále The Shape of Punk to Come jako o odpočinkovém, ovšem náladou navazuje na Punkroutine, jakkoliv se jedná o punkový, anarcho-hédonistický hit živelné radosti ze života, plný neomezených možností a víry ve vlastní sílu: „We've all been beaten, battered, bruised, told to get down/ yeah! yeah! yeah! yeach!“ Ale víc než punkový manifest je to rock'n'rollový bič se slastným basovým přechodem, krutá thajská masáž, do nahejch zad ženský klíny a kila soli, i uvědomělá prohlášení musíš dávkovat a volit správnou cestu, když je hořký lék, zaliješ ho čajem, We'll have a riot right here. Snadno se v téhle souvislosti nabízí verš z kapitálního válu Tannhäuser / Derivè: „Boredom won't get me tonight.“ Z neustálého opakování se rychle stává hypnotické zaříkadlo servírované s takovou dávkou zuřivého vzteku, že „boredom“ není vhodné považovat za momentální vyprázdněnost, 078

ale za stav naprosté pasivity, která je stejně nebezpečná a nepřátelská jako kolaborace. Už nelze přitlačit víc, proto má finální The Apollo Program Was a Hoax nečekanou, ba šokující formu lo-fi songwriter, klidná ukolébavka s neklidnými verši: „Empires rise & empires fall/ sabotage will set us free/ throw a rock in the machine.“ Tichý hněv jako oxymorón? Když světlice plivou jen tmu, molotov je včerejší lógr a uši hluché k údernému slovu pravdy, musíš změnit zbraně, přehodit si kvér hlasu do druhé ruky a zkusit nečekanou věc. Vraždit šepotem? Když končí první část pětiminutového songu The Shape of Punk to Come a než začne ta třetí, v níž se očekávaně opakují ječivé pasáže, zpívané slogany, kytarové sjezdy a figury známé z úvodu (obohacené o disharmo-noisový bordel kytary), zklidnění přináší prostřední část, dálniční odpočívadlo. Tyhle kompoziční úlitby se používají často, ale od hardcorové kapely nečekáte pitoreskní vokální zjemnění a jazz-corovou serenádu. Trvá sotva minutu, ale je to přesně ta chvíle, kdy se song může nafouknout o celou dekádu a vás vlastně mrzí, že se vrací úvodní figury a ječák. Cult of Luna, Meshuggah, Naglfar, Nocturnal Rites, The (International) Noise Conspiracy, Masshysteri nebo Frida Hyvönen, to je slušná porce kapel a umělců, kteří pocházejí ze stotisícového města. K tomu připočítejte operu a každoroční jazzový festival. Málo? Město má dvě univerzity a každý třetí obyvatel je vysokoškolák, Umeå je etablovaná jako centrum vzdělání, technického a lékařského výzkumu, což se zcela vymyká průmyslovému severu. Jak těžké je na univerzitní půdě spolupracovat s kapitálovými giganty Ericsson, Skanska nebo Volvo a zároveň za klíčové oblasti univerzitního výzkumu označovat lékařství, buněčnou a molekulární biologii rostlin, sociální interakci, ekologii a genderové vztahy? A poslední douška: počet veganů a vegetariánů několikrát přesahuje švédský průměr. „Umeå fungovala jako základna k divočině Norrland.“ POETRY WRITTEN IN GASOLINE Někdo může být překvapený, jak hodně staví Refused na změnách tempa, zuřivého a melodického, jak se motivy vracejí a vedle free vyhrávek jsou skladby tradičně stavěné, refrén je lehký bumerang, jen aby praštil a šel znovu do elipsy. Lyxzén dobře ví, že kdo píše buditelské texty, musí mít silný slogan a dvacetkrát ho zopakovat, aby si hlava řekla: ty vole,

ještě jednou! A znovu! Slovní výboje nejsou obtěžkané metaforami, nehrozí ani přehuštěné elaboráty a pokud ano, musí být přerušené vracejícím se veršem. Jakmile vychrlí novou várku ostrých postřehů, hned ji přibije na futra leitmotivu, člověk má malou hlavu a paměť je motorický poník. Ne, vraždit šepotem je těžká práce, ale když světlice plivou jen tmu, molotov je včerejší lógr a uši hluché k údernému slovu pravdy, musíš změnit zbraně, přehodit si kvér (tužky) do druhé ruky a zkusit nečekanou věc. Vymknout přítomný okamžik z jeho pravidelného kontextu, vytrhnout lidskou pozornost ze zaběhnutého stereotypu, ukázat, že ulice není jen lajna o dvou plechových značkách, přehodit výhybku (s)vědomí, postavit do cesty vlastní rozbřesk. Tohle bylo součástí revolučních snah šedesátkového procitnutí a Situacionistické internacionály. „Situacionistička internacionala (SI) bila je mala međunarodna grupa političkih i umjetničkih agitatora ukorijenjenih u marksizmu, anarhizmu i umjetničkoj avangardi s početka 20. stoljeća (dadaizmu, nadrealizmu i slično). Osnovana je 1957, sa ciljem radikalne društvene promjene.“ No jistě, někdejší naivistické tendence. Požadavek na umění, aby byl hnací a proměnnou silou společenských pořádků, umění jako revoluce. Iluze? Poslední avantgarda, další z Lyxzénových pilířů, všechno, co jsem řekl o jeho textech, tady dostává ideologické podloží. Jen snílkové z největších mají nadčasový dosah, rocková smrt je výhodou jen ve světě mediálních kultů – ALE O TOM SE PŘECI NEBAVÍME. In girum imus nocte et consumimur igni – za noci se pohybujeme v kruhu a jsme stravováni ohněm. Metafora existence. Jepice jako symbol. „Inflační spirála (též mzdově cenová spirála) je proces vzájemného doplňování růstu mzdových nákladů a monetární akomodace.“ Když chceš říct: fekál bude vždycky jen hovnocuc, běž si nejdřív umýt zuby. Tati, co je to inflační mezera? Hajdy na kutě, prolhanej zmetku. HARDCORE TECHNO Track Refused are Fucking Dead pokračuje v pokoušení elektronického vnadidla, viděno tehdejším filtrem Crystal Method můžeme mluvit o náladách doby o globální izolaci, i když rybí crossover Spawn má svoji platnost i dnes. Proč k němu nebyli přizváni ProdiFULL MOON 03

gy je mi záhadou, ale byl rok 1997 a kromě soundtracku Spawn vyšla i deska The Fat of the Land, konec syrového rave-breakbeatového impéria Prodigy. Voodoo People je z roku 1994 a Refused nahráli zdařilý, ostrý a hutný cover, fascinováni říznou elektronikou. Jejich koketérie se samply nikdy nešla tak daleko, aby překryla původní zvuk kapely, ale přítomná je stále. Jako bezešvé části organismu, plicní sklípky, které posilují crossover odér a rozšiřují paletu materiálu, s nímž Refused museli v závěru tvorby dělat, aby se cítili úplní. Bruitist Pome #5 je jen hříčka, intermezzo, bizarní drum'n'bass s atmosférickou plochou a (snad) xylofonem. Ne, elektronika na úrovni promyšlené aranžérie není naživo zřetelná nebo se rovnou vypouští, proto mám raději studiový plátek a přebuzený živák na druhém disku považuji za biftek sice krvavý (tohle není košer-vegan-metafora), ale bez kořenitých přísad. Explicitní práce s prodigyovským maglajzem je životodárná, zkuste „přestávkový“ riﬀ na konci Worms of the Senses/ Faculties of the Skull a řekněte se mnou: když zkombinuju Prodigy a Rage Against the Machine, přejdu tichej okeán rychleji než jaderFULL MOON 03

ná ponorka poslední generace. Mlčíte? Aha, už vím, chcete snadný popěvek, něco pro milovníky singalongů… Kanonickou tenzi mají skoro všechny texty Refused, sdělné a s přítlakem, který umožňuje lítat. Když Lyxzén volá „we want the airwaves back“, za verš si každý dosadí to svoje. Má sice svůj vnitřní kontext, ale taky je volný a samostatný jako zatoulaný mrak. A přijít s veršem-sloganem-platformou-mýtem není jako napsat na tabuli: Už nikdy nebudu říkat, že Herr Bush je ptakořitní penis. JESUS FUCKING CHRIST THAT VIOLIN… EARGASM „To sing you must ﬁrst open your mouth. You must have a pair of lungs, and a little knowledge of music. It is not necessary to have an accordion, or a guitar. The essential thing is to want to sing. This then is a song. I am singing.“ (Henry Miller, Tropic of Cancer) Stara miłość nie rdzewieje, říkají polské sestry a ty mají v geograﬁi lásky jedno z nejsilnějších slov, protože zkoušely, jak hluboká je baltská díra. Housle, Henry Rollins a úsvit

hudby i celého světa. Poslední mýtus. Vál Tannhäuser / Derivè jako proklatě funkční propojení klasiky, angažovaného hardcore, jazzu a mluveného slova. Takže zbývají jen dvě otázky, kterým se říká řečnické, i když řečnit se nikdo nechystá a ten přívlastek je jak spartakiádní trenýrky.

Jedna. Když je letošní oprášení epitafu tak luxusní, bude k mání vinylový lis? Dvě. Je tak těžké pochopit, že nadčasové věci nemají nic společného s hluchým pohledem do minulosti? 079

082

FULL MOON 03

PEARL JAM, HARD ROCK CALLING, 25. 6. 2010, HYDE PARK, LONDÝN, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO KRYŠTOF HAVLICE/AP

Hard Rock Calling je takový festival pro lenochy. Jeho tradice není dlouhá, první ročník se uskutečnil v roce 2006. Když organizátoři zjistili, že se ve stejném termínu koná festival v Glastonbury, a přesto jsou schopni skončit v zelených číslech, jejich překvapení bylo tak velké, že ho letos pořádají pátým rokem. Dramaturgie je prostá: na každý den akce zajistit jednu velkou hvězdu, která zaručeně přitáhne davy, a doplnit ji několika menšími hvězdičkami, aby se neřeklo a vyplnil se čas. S vědomím, že progresivní mládež se nachází na jihu Anglie, je logickou volbou skupina, co přitáhne konzervativní publikum. Ostatně jména jako The Who, Roger Waters, Peter Gabriel, Aerosmith, Eric Clapton, The Police, Neil Young nebo Bruce Springsteen během let mluví za vše. Dalo by se říci, že když vám v e-mailové schránce přistane dopis od pořadatelů Hard Rock Calling, je to jako by vám FULL MOON 03

někdo napsal: „Jsi legenda.“ Anebo: „Jseš starej.“ To záleží na míře vztahovačnosti. Výjimečnost festivalu spočívá především v místě konání. Hyde Park se nabízí. Obrovská travnatá plocha v centru města, dostupná pro každého, se nabízí, ale představit si něco takového na Václaváku zkrátka nedovedu. Nejedná se o festival v obecném smyslu, spíš jsou to tři obří koncerty ve třech dnech. Proto stanové městečko nehledejte. A byť má spaní pod stanem svoji romantiku, v centru Londýna bych ho rozhodně nedoporučoval, tedy v případě, že nechcete protestovat proti kapitalismu, válce nebo čemukoli, co by vám za to stálo. V tom případě směr Houses of Parliament, mají tam na to plácek. Letošní ročník vsadil na tři velká jména. V pátek se začínalo s Pearl Jam, v sobotu pokračovalo Stevie Wonderem a přehlídku zakončil

Sir James Paul McCartney. Sebevědomí pořadatelů dokazuje i to, že jestliže je Wonder hlavním tahounem soboty v Londýně, může dělat to samé o den později na zmiňovaném Glastonbury… Vidět alespoň jednou za život člena The Beatles je popkulturní povinnost a Stevie Wonder si pozornost bezesporu zaslouží, nicméně moje volba padla na Pearl Jam. Že se jedná o v podstatě samostatné akce dokazuje i fakt, že společná vstupenka se dá pořídit pouze na víkend a to vám v případě zájmu o páteční koncert moc nepomůže. Slovy Jima Carreyho: „Tak mi zatím neumřete.“ U koncertu pod širým nebem je jedna okolnost, která je skoro stejně důležitá jako vystupující umělci nebo reklamní poutače sponzorů: počasí. Mohli byste vyrazit na koncert The Beatles v kompletním složení, ale když se budete nacházet v oku hurikánu, moc z toho 083

mít nebudete. Nebo jenom chvilku. V pátek 25. června bylo naštěstí počasí velice rozumné. Bylo totiž překrásně. Brány se otevřely v půl třetí odpoledne, ale to jenom pro ty, co nemají nic moc na práci. Zajímavá část začínala v půl šesté, kdy se představili švédští The Hives. V podstatě zábavová kapela a to není ani myšleno jako invektiva, zkrátka zábava, nic víc, nic míň. Pelle Almqvist je výtečný frontman, který dokáže publikum strhnout, navíc je počertech legrační, takže čtyřicet minut (na minutu přesně, organizace festivalu jako v armádě) strávených ve společnosti tříminutových vypalovaček uteklo jako voda. To samé se bohužel nedá říci o papírově druhé největší hvězdě večera, jíž byl Ben Harper & Relentless 7. Harper je jistě skvělý vokalista, v kapele jsou skvělí hudebníci, všechno šlapalo, jak mělo. S jediným problémem: jejich alternativně laděný blues rock je ukrutná nuda. Jediný světlý moment vystoupení přišel s druhou skladbou, kdy dali předělávku klasické skladby s nejslavnější basovou linkou na světe, Under Pressure. Jak známo, k téhle legraci je zapotřebí dvou, a tak se ze zákulisí vymotal vousáč ve flanelové košili. První řady ho poznaly okamžitě a sekundu poté prostřednictvím obřích obrazovek úplně každý. Pearl Jam jsou ve městě! Podle ovací, kterých se mu dostalo, bylo naprosto jasné, na koho všichni čekají, a Harper se mohl se svým bottleneckem usmýkat. Aby to neznělo tak přísně: hodina jeho setu utekla také jako voda, tedy v případě, že teplota klesne pod bod mrazu. Pak už jen každý po svém vyhlížel osmou hodinu, kdy měli na pódium nastoupit poslední přeživší ze dnů, kdy nosit marteny ve 30°C nebylo bláznovství, ale standard. Opilci házeli nedopitá piva na hlavy jiných opilců, festivaloví blázni se prodírali davem a nechávali se podepsat lihovým fi xem od každého, kdo byl ochoten jim věnovat pozornost, slečny na ramenou svých partnerů byly za pozornost kamery ochotny zaplatit ňadrovou daň… Pearl Jam. O téhle kapele bylo napsáno už tolik, že by si klidně mohli založit vlastní oddělení v nějaké menší knihovně. Green River, Mother Love Bone, pumpař ze San Diega, babička a marmeláda (mimochodem pravda, kterou před pár lety přiznali, je, že jméno vzešlo nikoli z psychedelické pochoutky Eddieho babičky, ale Jeff Ament nadhodil jméno Pearl a potom viděli koncert Neila Younga, kde se 084

skladby poctivě natahovaly, jamovalo se), třináct milionů prodaných kopií Ten, osočování z prospěchářského kopírování, Jeremy a potom už nic, Singles, milion prodaných kopií Vs. první týden po vydání, kauza Ticketmaster, už jenom devět set tisíc prodaných kopií Vitalogy, spolupráce s Neilem Youngem, No Code, prapodivné účesy, Yield, už poslední výměna bubeníka, rezignace na boj s Ticketmasterem, Binaural, první album produkované někým jiným než Brendanem O'Brienem a první album v historii kapely, které nikdy nebylo (a už nikdy nebude) platinové, sedmdesát dva bootlegů z následujícího turné, tragédie v Roskilde, Riot Act, nesouhlas s politikou G. W. Bushe a následná Vote for Change kampaň, Man of the Hour – Big Fish a nominace na Zlatý glóbus, Lost Dogs, svolení k užití Yellow Ledbettera v poslední epizodě Přátel, bezejmenná Pearl Jam, nesouhlas s válkou v Iráku, loňský Backspacer a s ním návrat Brendana O'Briena. A jací vlastně jsou Pearl Jam model 2010, po dvaceti letech existence? Nehádali byste. Naprosto úžasní. Nejedná se primárně o muziku, tahle kapela je za zenitem tak daleko, že už prsty škrtají o hudební horizont události. Jde o to, že na úrovni muziky pro masy nenajdete nikoho, kdo by působil tak přirozeně a civilně. Stoje na pódiu před davem Markovova čísla, Eddie Vedder má stejné tričko Devo a modré džíny, ve kterých vystoupil z autobusu, a stejné charisma, se kterým se člověk musí narodit, tohle nevymyslíte. První skladbou setu byla Given to Fly a jestli byly nějaké pochybnosti, zda se to povede, s prvními tóny od pana McCreadyho a nástupem bicích bylo jasné, že ledy jsou zlomeny. On je totiž obrovský (!!!) rozdíl vidět Pearl Jam v neanglicky mluvící zemi a v zemi, která angličtinou vládne plynně (i když má občas italský akcent). Protože v momentě, kdy třeba i jen polovina toho obrovského davu začne zpívat texty, kterým všichni rozumí a znají je, dostává se koncert do úplně jiné dimenze. A to jsou místa, odkud se člověku nechce vracet. Setlist byl poctivým průřezem celými dvaceti lety, aby také ne, když na to měli 135 minut. Zmíněny nebyly jenom Binaural a Riot Act, ale žádná škoda, byly lepší věci, o kterých mluvit. Například hned druhá skladba Why Go z debutu dala tušit, že dnes se půjde do dávné, pradávné minulosti. Ruku na srdce, nezlobil se nikdo.

Po dvaceti letech hraní v plus (bubeník) mínus (bubeník) stabilní sestavě si tihle pánové rozumějí, každý zná svoje místo a vědí, co od sebe můžou čekat. Gossard jistí, McCready nudí, Ament je plešatý, Cameron přesný, Gaspar (stabilně hostující) není slyšet a Vedder? Eddie Vedder je v mých očích nejlepší frontman na světě. Je několik aspektů, které dohromady dělají postavu, která je schopná strhnout davy a pokynutím ruky je donutí vrhnout se ze skály. Charisma je pojem poněkud abstraktní… Máme tu hlasový projev, ale diskutovat o jednom z nejunikátnějších vokálů v historii moderního rocku považuji za bezpředmětné. Špetka aktivismu, ale s tímhle opatrně, všichni víme, jak to může skončit a netvařte se, že nevíte o kom mluvím. Dobře vyargumentované osobní postoje. A samozřejmě atraktivní zevnějšek, bez toho to nejde. Všechno dohromady vytváří ikonu, které lidé naslouchají. Ještě že Eddie nehraje na píšťalu. V roce 2000 se na festivalu v Roskilde stala hrozná věc. Během jejich setu bylo umačkáno a ušlapáno devět lidí, a i když z toho nikdo nevinil kapelu samotnou, jsou to vzpomínky, s kterými se nežije dobře. Pearl Jam se zařekli, že už nikdy nebudou hrát festivaly, což jim dlouho nevydrželo, nicméně alespoň zavedli „tlakové hlídky“. Když oznámí, že lidé v prvních řadách jsou naraženi na hrazení příliš, a vězte, že dav zmáčknout umí, Eddie všechny požádá, aby udělali tři kroky zpět. A všichni poslechnou. Potom poprosí, aby na sebe lidé navzájem dohlédli, a i když ne všichni poslechnou, protože všude se najde pár pitomců, co neberou ohled na nikoho a na nic, a procentuálně bude na rockových koncertech takových lidi asi víc než v běžném výřezu populace, cítíte, že to není póza, ale že to říká, protože si to myslí. Jsou to důležité maličkosti. Stejně jako jeho otázky, jestli je vzadu dobře slyšet, jelikož tam určitě není dobře vidět. Vytváří to atmosféru sounáležitosti. Když jste kapelou hrající po dvě dekády a máte hitů, že byste si s nimi mohli vytapetovat ložnici, dělá se setlist snadno a je jedno, ze které desky berete, protože i když není dobrá, vždycky se najde nějaký ten singl, který dobrý je. Corduroy, Got Some, Once, World Wide Suicide… Proč ne. Ony jsou ale hity a HITY. Připraveni na emoce? The longest title in the Pearl Jam catalogue, Elderly Woman Behind the Counter in A Small Town. Za doprovodu akustické kytary zpívá celý Hyde Park skladFULL MOON 03

bu o tom, jak snadné je promarnit život. Když se všechny hlasy spojí v jeden, aby zakřičely ono slavné „hello“… z toho by měl husí kůži i hroch. Nemohli si odpustit klasiku jako Even Flow, ve které dostal pan McCready konečně šanci ukojit své ego a ponudit, v pořádku, odpuštěno. Během večera zazněly i dvě cover verze – Brain Damage od Pink Floyd (nuda!) a Arms Aloft od Joe Strummera & The Mescaleros (respekt z podstaty). Novinový titulek setlistu by zcela určitě zněl „Všechno, co jste kdy chtěli slyšet od Pearl Jam naživo a báli jste se o to říci – kromě Jeremyho“. Konec setu byl uveden Do the Evolution a v momentě, kdy vám padesát tisíc lidi zařve do ucha: „I can kill, 'cos in God I trust“, je to tak přesvědčivé, že byste tomu snad i věřili. Wasted Reprise na klávesy tak křehká, že si člověk skoro ani nevšimne, jak smutná. A úplný konec regulérního setu nastal prvními tóny skladby Better Man. Tu kapela předala publiku, které si bez Eddieho vokálního přispění střihlo celou první sloku… Kdo nebrečel doteď, brečel teď. Sice odešli, ale vzhledem k tomu, že na rozpisu bylo uvedeno, že končit se bude až ve

FULL MOON 03

22:15 a tady se smlouvy dodržují, nikdo nepochyboval, že se vrátí. A taky že jo. A vrátili se s klasikami Red Mosquito (v níž na slidovou kytaru oplatil návštěvu Ben Harper), Black a Porch. Málo? Druhý přídavek otevřela Go, následovaná nejúspěšnější (nikoli nezbytně nejlepší) skladbou z poslední desky, The Fixer. V tomto pozdně večerním čase už se i bratr slunce uráčil odejít do jiných časových pásem a předal žezlo úplňku, který vše sledoval s netečností sobě vlastní. A že se bylo na co dívat. Končit se totiž mělo s Alive, pod pohrůžkou, že se to bude muset udělat rychle, jelikož právě volala královna a jak známo, s tou se nediskutuje. Naposledy to udělal Bruce Springsteen na loňském Glastonbury a těch devět minut ho stálo tři tisíce liber. Nicméně slyšet tuhle skladbu naživo, v centru Londýna, za krásné letní noci, obklopen lidmi, kteří to cítí stejně – klidně bych to zaplatil i já. Dvakrát. Ostatně ledviny mám taky dvě. Říká se, že končit se má v nejlepším, to je taky pěkná blbost. Když je něco takhle nejlepší, končit se nemá vůbec. A tak zahráli ještě tradičního Yellow Ledbettera, kterýžto je jenom

úlitbou McCreadyho sólové onanii, která se ovšem tentokrát nekonala, což bylo tak nějak smutně legrační, protože bylo vidět, jak moc by Mike chtěl. Někdy se prostě končit musí, i když nechce vůbec nikdo. A to si pište, že přetáhli. Pět minut. Doufám, že to nebylo moc drahé. A to bylo všechno. Rozsvítila se světla, randál utichl a masa lidí se pohnula jiným směrem, jako by se vůbec nic nestalo. Město se nadechlo a vydechlo. Ale ono se stalo a stalo se to tak intenzivně, jako by vám tuhle vzpomínku někdo do duše vyřezal. Jsou totiž kapely a lidé, kteří s vámi zůstanou už napořád, je jedno jak daleko se od nich v čase a prostoru dostanete.

Jste spřízněni volbou a teď už i láskou.

085

POHODA NENÍ ATP ANI PRIMAVERA A TISÍCOVKA LIDÍ Z LAST.FM, KTEŘÍ MUZIKU SLEDUJÍ A FESTIVAL NAVŠTÍVÍ, NEJSOU REPREZENTATIVNÍ VZOREK, ZTRATÍ SE V DAVU JINÝCH, KTERÝM O HUDBU, NATOŽ NĚJAKÁ KONKRÉTNÍ JMÉNA, ZAS AŽ TOLIK NEJDE A NEVÁHAJÍ TO DÁT NAJEVO. NA ZAČÁTKU FESTIVALU JSEM SE DOJAL PŘI PROJEKCI FILMU POHODA 2010. ANI ZMÍNKA O PÁDU STANU. KOMORNĚ NATOČENÝ DOKUMENT-PŘÍBĚH O CESTĚ MAĎARSKEJ ŠTÁTNEJ OPERY NA FESTIVAL ZAKONČIL POHLED NA KRAJINU, ZKLIDNĚNOU PO BOUŘCE. Z LESŮ STOUPALA PÁRA A FUJARA ZADULA. PŘESE VŠECHNO JE TO OPEN AIR DĚLANÝ S VKUSEM, ŘÍKAL JSEM SI. POTOM NÁM NA STAN SPADL CHLAP A NEHODLAL ODEJÍT. A BYLO. A JE. POHODA 8. – 10. 7. 2010, TRENČÍN, SK. TEXT LUMÍR NYKL ILUSTRAČNÍ FOTO VINCE KMERON

086

FULL MOON 03

087

NENUŤTE SVÉ DĚTI VDECHOVAT VÁŠ KOUŘ Take me somewhere, where I can breath. Uječené emopřání dua Ink Midget & Pjoni zaznělo po zatuchlých post-punkových otčímech The Stranglers do nečekaně chladné noci. Je to slovenské elektronické duo šestnáctiletých, o nichž zakladatel festivalu Michal Kaščák šíří jen ty nejlepší reference, představil je i v Ladí neladí. A podstrojování mladým a talentovaným v tom tolik není, zaráží, jak daleko jsou se svou zrající elektronikou za gulášovými revivaly svých vrstevníků. Manýra rozmáchlého točení knoﬂíky je bezpochyby sympatičtější než nazpaměť naučené sólo ve Slunečném hrobu. Trendy sledují, ale praktikují je s jakýmsi slovenským androšovstvím. Jejich podujatím proznívaly Clarkovsky zašmodrchané struny, defaultní 8bit, tnul burialovský rytmus pěti noh u stolu a šokoval vícepolohový frankovský zpěv. Flow dubového eunucha, Tázokův levoboček ze zákoutí maloměsta VP84 i screamo v-hubě-jak-v-polepšovně Jamieho Stewarta z Xiu Xiu. Bylo v tom možná cosi ironického šklebu Modeselektor (mlaskavé údery a úsměvné loopy) s většími kruhy pod očima. Sami své koncerty rádi označují za live-act, přitom se nebojí nakopnout beat předbíhající minimal o několik koňských délek. Na dost agresivní zvuk hopsali s rukama nad hlavou i kloboukoví lidičci. Skromně se rozloučili a nechali hrát regulérní 120bpm, potom si je lidi nečekaně vytleskali. Velmi slibný hudební start festivalu i kapely samé. TEN, KDO PŘÍLIŠ JE, MŮŽE BRZY VŮBEC NEBÝT Myšlenka z Havlovy Zahradní slavnosti, která se hrála v rámci tradičně bohaté nehudební nabídky Pohody, se dala vztáhnout na pro mnohé trochu falešný tón letošního ročníku – přemíry skupin, které mají těžiště v new-rave, jednorázový model tak 2007. Kapel se zpěvnou basou a ﬁstulovými vokály bylo letos nespočet. Jak se cítí lidi, jejichž hudba se tak rychle opotřebuje? Ten, kdo příliš je, může čekat srážku s vyšší mocí – to ještě před Metronomy (kvalitnější new rave) demonstrovali Woven Hand. Dáky kresťanský blues, pravil muž z lidu. Do brutálního vedra přišla na pódium Garnier arény skutečně parta jak z Bible21. Basák a dělník se samply, bongem a klávesami oděni do dílem amishovských, dílem Wilco/Please the 088

trees černých šatů, Dr. House vlezl za bicí a na židli s kytarou usedl ten hlavní, padouch nebo hrdina. David Eugene Edwards, u nějž nebylo jasné, jestli je rozmodlený nebo rozpitý. Démonický cowboy, knír jak bič, péro na klobouku a jelen v říji na bicepsu, topless v koních s plstěnými návleky. Vrhl do publika pohled temného apoštola podmalovanýma očima, pak už je většinu času nechal zavřené, případně je extaticky otevřel, aniž by mu byly vidět zorničky. Umrlý vokál se skrz vintage mikrofon vznesl a nástroje začaly hypnoticky přizvukovat. Edwards brousil kytaru ve westernových harmoniích a na své otáčecí židli úsporně křepčil. Rituální tik v noze vymítal Manitoua ze strun společně s hebrejštinou z jiného světa, Ennio Morricone práskal bičem a v prostojích udržovaly atmosféru bohoslovectví v prérijním kostele ambientní větrné samply. Tíživá přiznání hříšníka tepala hlavně z tvrdších riﬀ ů a gradujících přestřelkách, přestože setlist těžil, možná ke škodě, z posledního, meditativnějšího alba Treshingﬂoor. Zvuk si držel konzistentní tvar i přes některé výměny nástrojů, frontman zahrál na své starožitné mandolínobanjo, aniž by to působilo jako prezentace historických nástrojů s palbou harmasanem z mušket. I když došlo k výměně baskytary za poctivý kontrabas, chlapi ve stetsonech se neproměnili v psychobilly zombies. Upilovaný country-rock a posvěcená americana bez kabrioletu, give horse his might. BRATIA A MACEŠSKÁ HUDBA Srovnání česko-slovenské scény vzhledem k line-upu vyznívá dost nevyrovnaně, Slováci si stále libují v „jistotách“ jako je Jana Kirschner nebo Para, pevné místo mají i kdysi-undergroundové kuriozity typu Bez ladu a skladu nebo enfant terrible Branislav Jobus a vše, čeho se kdy dotkl. Míněno houpací křeslo v sólovém projektu Abusus či WC nádržky v „industriálním folku“ Vrbovskích víťazů. Tenhle chlap by vydal na dost výživné pojednání. Česká scéna měla významně zajímavější zastoupení než jenom nejznámější Mňágu a Žďorp, i když Petr Fiala a jeho pantomimické gestikulace mráček-sluníčko-pro tebe a stejná témata v textech, to urazí všechny nebo nikoho. Jedním z reprezentativnějších vzorků byly Kazety, které převálcovaly Midi lidi – linoleová esence české kultury se začíná zvrhávat, nedávno odehráli koncert na Makarske.

Prokop Holoubek i Petr Marek byli přítomni v publiku, kterému Midi lidi ukázaly audiovizuálně atraktivní koncert i bez stále stejného rádobydivadelního pitvoření. Z desky zní jejich retroelektro trochu unyle, koncert ve stanu Európa dost odsýpal. Herecky vytrénovaná artikulace, berlínský e-clash s bakelitovou karoserií nebo Vanessa, než pozdravila a chcípla, kytara Jolana zvládla řízné linky i zasněnější pasáže, které tou českostí upomínaly spíš na Michala Pavlíčka a závěr Země vzdálené než na My Bloody Valentine. Ještě morbidněji a lépe zahráli WWW. Posílila je absence DJe a to není paradox, neznám nikoho, koho by jeho posunky neotravovaly. Tak se na Sifona a Milesu dala nerušeně upínat pozornost, a že jí bylo hodně. Publikum tvořili převážně Češi a Slováci se tomuhle hudebnímu a slohovému obrození nestačili divit. Světové a pořád jaksi plastikovské. Sifon, pohybově zase víc vtělen do Typltova rytíře s konvicemi, velebil touchpad a často se s ním nechal unášet do vod rytmického IDM a každý verš mrazil. Na konci setu byl dán prostor Milese v novém songu, který Anděra uvedl: „Let's dance, Let's tanec.“ Po nepřekvapivých (jenom překvapivě tichých) Klaxons na Bažant stagi a podobných Friendly Fires v O2 stanu se chystalo tamtéž radikální přehození výhybky. Tahle stage je koncipována jako taneční, ale co předvedli Autechre, byl všeobecný šok. Mlat, splav, teror. Stan se zahalil do tmy a svítily pouze dva červené body na odposleších před dvěma IDM mentory. V jejich podání žánr není obětí, ale vrahem. Začali plochým industriálem a spustili bad trip, jehož průběh si uvědomujete až po vystřízlivění. Předpokládám, že takhle zní třeba drum 'n' bass při holotropním dýchání. Lámané beaty ještě podrcené a zalité basovým šlemem silným k zalknutí. Děsivým způsobem sexy, jako Sedmá z devíti. Kapitáne Picarde, štíty na padesáti procentech. Toho, kdo pronikl silovým polem, odměnila dvojice experimentátorů v druhé polovině kulometným rytmem. Přehledně rytmickým asi jako pastelová krajinka převedená do binární soustavy. Zážitek na samé hranici hudby. I to odhalilo, že následující Digitalism a jejich DJ set pro východní Evropu je sprostá tancovačka. Daft Punk a Prodigy bylo zajímavé mixovat v kontextu takové hudby opravdu dávno. FULL MOON 03

INDIE DNES A ZÍTRA V sobotu provzdušnily Vivian Girls dusnou dřevěnou stage Dobrá krajina. Tuhle dívčí trojici by zfleku mohla Sofia Coppola zařadit do soundtracku příštího filmu. Půvabná kombinace 60's rytmů i melodií se shoegaze zvukem. Poprvé za festival zněla fistule vkusně, protože neokázale. Jemně odklepávané lo-fi drželo na dobré slovo, ale stejně se rozjel mosh pit jako na Visáčích, baskytaristka slezla mezi lidi, i když Dobrá krajina je úžasně osobní pódium, kde vyniknou všechna versatilková tetování i prstoklad jak od táboráku. Nejvíc silné byly ve chvílích, když se štiplavá kytara odpoutala od basy a holky v poklidu rozjely skřípavý jam, všechno bez tlačení na pilu a hlavně skromně. Když ke konci chtěla kytaristka přikouřit nástroji, musela hmátnout po knoflíku na kombu. Po poslední vazbě si vzaly kabelky a odešly, vlasy v puse, sliny na kůži. Nejdražší kapela v historii Pohody? The xx. Fakt. Nějak u nich nehrálo víc věcí. Z roku na rok se přesunuli z klubů pro sto lidí na monstrózní pódia a vypadalo to, že neví, co si s tím počít. Kolik za to chtějí, věděli moc dobře. S jednou deskou se stadionová zábava vytváří těžko, navíc s intimní výpovědí The xx. Aby vystoupení trvalo aspoň čtyřicet minut, různě zpomalovali a improvizovali v nezáživných sólech, poprvé jsem soucítil s nepolíbenými diváky, že vraj toto je nuda. RÁNY Z MILOSTI Ještě větší zklamání v poměru s očekáváním znamenali Crystal Castles. Ve zkratce nejdivočejší koncert s nejhorším zvukem. Nic víc nevím, celou dobu šlo o snahu poznat, kterýže trek to právě hraje a přežití v dost zákeřném pogu, kde se mleli oddaní fanoušci a uslintaní šviháci v kloboucích, co dle svých slov„počúvali Maxíka“ – míněn páteční koncert legendy reggae Maxe Romea. Živé bicí měly zajistit punkový drive, byly to ale právě ony, kdo nejspíš zabil zvuk, rád bych se mýlil, ale v předních řadách to bylo úplně nečitelné. Což nemohla zachránit ani překřičet klasicky skvělá Alice Glass, živá zombie a totálně mimoidní osoba, která nedbala na zákaz crowdsurfingu a dvakrát se nechala unášet na rukou. Dopadlo to neslavně, poprvé se vyděšeně stáhla a uklidňovala lahví whiskey, napodruhé ji lidi neudrželi a i já jsem ji musel zvedat ze země, heč. Divákům oplatila pár dobře mířenými direkty, pak poslala FULL MOON 03

vzduchem pusu a kapela prchla z koncertu na divokém východě. Koncert blízko fiasku a ušlapání fanoušků i zpěvačky. Náladu zachránili islanďané Múm, kteří dávno nejsou tou elektronickou kapelou jako v začátcích. Dneska je to ryze poetistické uskupení, hudba stejně milá jako promyšlená. Němý úžas nad jejich uměním není jen propagačním výkřikem. Chvíle, kdy všichni z kapely hrají totálně odlišné linky a nic nepůsobí nepatřičně, jsou u nich běžné. Nebojí se rozjuchaných popěvků ani post-rockového hřmění na závěr. Dojal se nad nimi i, ehm, Braňuško Jobus. LET'S GET FUCKING WILD TONIGHT Přál si zpěvák a kytarista garážové dvojky Japandroids, ten den hráli poslední koncert evropského turné a jejich výzvě porozuměli všichni až na jednoho postaršího rokenrolového odborníka, který se nechal slyšet, že „Toto nie je kapela. Kde je basák?“. Ten nikomu jinému nechyběl, vzhledem k dalšímu erotickému mosh-pitu (poznávací znamení letošního ročníku). Na pódiu stála hradba beden a kapela hrála do roztrhání svůj mix grunge a čehosi jako surf rocku, jak tomu říká Pitchfork, jehož vyvolenými Japandroids jsou. Byť bubeník bušil do bicích jak hluchý do vrat a kytarista se díval všude, jen ne na boty, nemohl jsem se ubránit dojmu, že špinavost je jen make-up. Riff y, jakkoli razantní byly, šly po srsti a vokál zněl ve skočnějších refrénech téměř jako Offspring v devadesátkách, některé táhlé sloky připomněly Dinosaur Jr. a Pavement, hrdiny ještě dřívější. KRÁL JE NAHÝ Tu kritickou slinu si neodpustím, na návštěvníky, ne organizátory, ovšem i ti mýtus Pohody jako sjezdu lidí dobré vůle uměle přiživují. Vyvážený program, kde si každý najde to své? Nenechme se vysmát, je to stejně zrádné, jako že je Colours of Ostrava multižánrový festival. Málokdo by asi cestoval např. za Košickou filharmonií a jejich interpretací 27 státních hymen, mor ho. Každý si je poslechne, protože v tu dobu na programu žádná jiná hudba není. Letošní ročník zahltili lidi, pro něž byl headliner Zlatý bažant a kolotoče na kraji areálu. Neznalé hlasy, které tu zmiňuju, zněly dost hlasitě a vypovídaly i o tom, že na Pohodu se jezdí proto, že zkrátka je. Dokonce ani moderátoři Radia FM, které

vysílalo živé vstupy, nevěděli, jestli kapela, kterou zpovídají, už hrála nebo ne. S vystupujícími se mnozí seznamovali až při hláskování jejich názvů z programu, pokud jim to jejich hladina alkoholu dovolila. Další mýtus – skoro straight edge ﬁlosoﬁe, dokládaná tím, že se tady neprodává tvrdý alkohol. Většině lidí nedělalo problém přinést si chlast vlastní, což samozřejmě nemusí být nic špatného, trochu zarážející ale je, že s ním vydrželi celé tři dny ve stanovém městečku. „Zas hrajú hudbu, aj včera hráli!“ zaznělo od skupinky, která si s sebou přivezla nafukovací bazének a ten u letiště nechala i po svém odchodu, vedle nafukovacího míče s mašinkou Tomášem, popravených rybářských židlí a závalem svérázně setříděných odpadků. A tihle nebyli jediní. Deziluze pokračuje pokusem o slovenský rekord ve třídění odpadu. Možná se ho podaří zdolat, ovšem jen díky brigádníkům. Zřejmě to takhle funguje i na Rock for People, na kterém jsem nikdy nebyl. Na Pohodě jsem byl teprve podruhé a vede se o ní tolik adorujících řečí, že letošní zkušenost překvapila. Třeskutým koloritem se stal minimalistický pokřik HOVNO, který se nakažlivě šířil mezi stany a přecházel až do frenetického „hávná!“, kultura sama. Česko-slovenská sounáležitost či skoro mezinárodní peace and love happening? Na „s dovolením“ a „děkuji“ u jednoho z hasičských aut s pitnou vodou reagovali Slováci (dobře, jen tihle) rázně antičehůnovsky a chutě antipražsky. Poslední noc bujarý pokřik I love London z hrdel nepočetných britských návštěvníků umlčelo opět „Hovno“ a „Choďte do piči s Londonom“. Tolik k leitmotivu Pohody – atmosféře rovnosti a tolerance. Aby bylo jasno, služby jsou zde opravdu nadstandardní, Bažant Pohoda JE zajímavý festival, bohužel NENÍ rájem na zemi, jak je většinou prezentován.

Jakýsi Rytmusův maďarónský bratranec v neděli na trenčínském nádraží vyřvával CE-LÉ-ZLE! To zas ne. 089

090

FULL MOON 03

091

092

FULL MOON 03

TEXT JAN JONÁŠ FOTO/REPRO J. BANNON

Osobnost Jacoba Bannona (1976) není spojena jen s Converge a Deathwish Inc. Jakožto vystudovaný designer se věnuje navrhování vizuálů (tak či onak) spřízněným kapelám a i přes dobré postavení domovské kapely tvrdí, že jsou to právě tyto zakázky, které mu doma platí složenky. Nejtypičtější zůstanou jeho nápady pro Converge: „Snažím se kombinovat hudbu, texty a vizuály do jedné funkční vize. Myslím, že jen kompletní ‚poselství‘ můžou uspět.“ Mimo Converge se Bannon věnuje sólovým projektům. Tím prvním, neaktivním, je překvapivě ambientní Supermachiner. „Začali jsme na tom pracovat s Ryanem Parkerem někdy v první půlce 90. let. Ale teprve až když jsme si s Converge dávali kratičkou pauzu – hledali jsme bubeníka – jsem se k tomu vrátil a zrealizoval to. Album Rise of the Great Machine jsme pak nahráli s Kurtem Ballouem, a když bylo hotovo, projekt jsme uzavřeli.“ V roce 2008 se objevila ještě retrospektiva Rust. Po albu Jane Doe vznikl jiný sólový projekt, Dear Lover. Později celá záležitost transformovala do EP The Blood of Thine Enemies, kterou Bannon podepsal civilním jménem: „Název Dear Lover už nepoužívám, protože jsem se tam ocitl prakticky sám a nebyl důvod se skrývat za přezdívky.“ Dlouho slibované vydání velkého debutu Wear Your Wounds je naplánováno na letošek, na posledním sampleru Deathwish je ke slyšení skladba Heavy Blood (Empty Version). Premiéra čeká i projekt Irons, ve které se sešli s Dwidem Hellionem z Integrity a graﬁkem Stephenem Kasnerem. Do zmíněného sampleru je zahrnutý track Letting Go a co nevidět vyjde split Grey Saviour s Pulling Teeth. Tu kompilaci berte, je zadara. Bannona čeká (kromě dokončení všech plánovaných projektů) ještě spolupráce s Crippled Black Phoenix, remixy, spousta vizuálů, sedmipalec On My Shield s Converge a nekonečné turné k ještě stále aktuální desce Axe to Fall. Máte pocit, že moc pracujete?

Bannon vás z domnělého workoholismu vyléčí raz dva. FULL MOON 03

093

094

FULL MOON 03

TEXT ALEŠ KOT FOTO/REPRO MARVEL

JIM WOODRING: WEATHERCRAFT O komiksu obvykle tvrdíme, že ho čteme. Vnímáme vizuální stránku, vnímáme znaky a skládáme z nich slova a ze slov věty a věty chápeme jako součásti literárně-vizuálního umění, jímž komiks je. Samostatná veličina. Film není komiks. Hudba není komiks. Ano, komiks se může pohybovat – 3D komiks, kapka LSD, spánková deprivace nebo meditace udělají své. A ano, komiks můžete slyšet (stačí si přečíst Phonogram od Jamie McKelvie a Kieron Gillen nebo Final Crisis Granta Morrisona, J. G. Jonese, Douga Mankheho a několika dalších kreslířů). Ale komiks je stále svébytné, samostatné médium, jehož samostatnost tkví i v otevřené inspiraci jinými druhy umění. Nebát se experimentovat, nebát se využívat cokoliv přijde pod ruku… Nebát se. Manhog se bojí. Svět se s ním nemazlí – podvody, vraždy a lži, Mužopras (funguje překlad, funguje?) využívá příležitost obohatit se, kdykoliv se mu naskytne. Nažrat se a schovat v díře, schovat se někde v teple a čekat na další oběť. Enter Karma, univerzum, dosaď si dle svého vyznání, pokud se považuješ za agnostika/agnostičku, shovívavě se usměj a začni číst další větu TEĎ. FULL MOON 03

O komiksu obvykle tvrdíme, že ho čteme. Manhog schytává ránu za ranou, pečlivě zanesen do grafické novely, jejíž začátek působí jako Alejandro Jodorowsky píšící bezeslovný snuff film. Upilovat ocas tupou lžící. O komiksu obvykle tvrdíme…

to ven. Existuje štěstí? Nacházím župan. Žába tančí. Kočka porodila prase. Spirála. Mám na sobě župan a je čas jít plavat, pod vodou něco je. Je, něco je. Má to krásné oči, ale když mě to obejme, neudusí mě to? Den se mění v noc se mění v den, je čas něco změnit.

…Weathercraft se nečte, Weathercraft se žije. Když jsem ho poprvé otevřel (můj první Jim Woodring, pevná vazba, kvalitní papír, perfektní vůně lepidla mě odnáší zpět do dětství v Londýně – Fantagraphics odvedli tradičně skvělou práci), vědel jsem jen tolik, kolik jsem řekl vám – snuﬀ, peklo, psychedelie. Okolo třicáté strany jsem si uvědomil, že možná začnu brečet. Naposledy jsem brečel u Snow Angels Davida Gordona Greena (dva roky dozadu), protože mi nadělil pořádný psychoteror. Pláču málokdy (Inland Empire), ale tohle… proč? Proč tolik utrpení? Vidím, že Mužopras se chová jako hovado, ale proč musí tak trpět? Zaslouží si to? Zaslouží si někdo vůbec trpět? Zaslouží si vrah trpět, protože je vrah? A pokud ano, proč? Kdo řekl ano? Kdo je ten hlas v tobě, který řekl ano? A pokud neřekl ano, co řekl? Kdo je ten hlas uvnitř? Čtyřicátá strana. Holy Moll-Mountain, slyším ozvěnu dechu!

Ti dva bezejmenní manipulují se silami Unifaktoru – krása z chaosu! A cykly.

Jsem jedno s Manhogem. Linka mého tvůrce vibruje vzduchem. Mám něco v puse a nechce

GRANT MORRISON & KLAUS JANSON – BATMAN: GOTHIC (A DÁL) Bruce Wayne aka Batman a Grant Morrison aka King Mob mají společný jeden ze základních bodů svých existencí: obsesivní detektivní práci, které neunikne sebemenší symbol. Vše může mít význam. Batman své nadání obvykle využívá k odhalování zločinu, Morrison k elevaci existence. Jeho The Invisibles a The Filth jsou spektakulárními popkulturními granáty, rozplývající se v myslích čtenářů po celém světě roky po přečtení. Jeho klasický pracovní rozvrh čítá čilé obskakování arzenálu vlastněných postav (All-Star Superman, New X-Men, JLA, Doom Patrol) a vytváření světů, které vlastní jen jejich tvůrci (WE3, New Adventures of Hitler, Seaguy), ale jeho poznávací značka zůstává stejná. Surrealismus par excellence, kombinovaný 095

s božskou znalostí komiksové historie, mozek prošpikovaný psychedeliky, vědeckými poznatky, magickými studii a poezií. Grant Morrison je obdobou Jacka Kirbyho, posouvající jeho dědictví (komiks a superhrdinové jako umění) kupředu mílovými kroky. Arkham Asylum, jeho graﬁcká novela vydaná na konci 80. let minulého století, byla prvním setkáním Morrisona a Batmana. Temné koridory, tarotové karty, Dave McKean odmítající nakreslit Robina, protože by byla kompromitována jeho umělecká integrita (tvrdí Morrison v doslovu nové edice Arkham Asylum, obsahující jeho původní scénář – koupit! koupit! koupit!), tranny-like Joker s copem v Madonnině špičaté podprsence, který neprošel cenzurou DC Comics… Morrison měl najednou vyděláno na cestu kolem světa a další dobrodružství (Arkham Asylum je nejprodávanejší komiks s Batmanem v hlavní roli) a objevuje se i jeden z prvních komentářů Alana Moorea, kterému se tento komiks po scénáristické stránce vůbec nelíbil (a zde dost možná začíná hraná či nehraná jemná nevraživost mezi Moorem a Morrisonem). Ale Bruce Wayne si našel cestu do Morrisonova srdce a… 1990: Batman: Gothic 2006: Batman & Batman RIP 2009: Batman and Robin & Final Crisis 2010: Batman: The Return of Bruce Wayne Když jsem se s Grantem před několika týdny potkal na výstavě své ženy a našich přátel, skoro jsme zlikvidovali kreditku, protože tu jeho měla manželka, a jeho vodka s pomerančovým džusem… A moje whisky… Bavíme se s falešnou cikánkou, která nám před chvílí chtěla vyložit taroty, ale teď se tváří docela vyděšeně a padá jí paruka. Grant se otáčí a s leskem v očích (radost, ne vodka, i když možná oboje) mi říká, že Bruce Wayne a jeho příběh mají každým dnem víc a víc šupin a fraktálů a vrstev a mně dochází (právě TEĎ! TADY! JSTE PŘI TOM!), že tohle přece není „recenze“ a že místo Batman: Gothic rozeberu všechny výše uvedené komiksy. 1990. Pokud si dobře pamatuju. Grant ještě nepotkal mimozemšťany v Káthmándú a jede si na vlně úspěchu. Arkham Asylum, Animal Man, Doom Patrol, je na čase vrátit se k milionáři v elastických kalhotech a masce netopýra. Arkham Asylum rozebralo tem096

ného rytíře a jeho až fašizující tendence tak podrobně, že se Batman na konci cítí poněkud… vyléčen? Je to správné slovo? Přečtěte, zjistíte. Morrison se k danému vyobrazení Batmana (anally retentive freak) nepotřeboval vracet a na místo toho se obrátil k nabušenému detektivovi a vysoce inteligentnímu milionáři tak, jak ho zobrazil Neal Adams v sedmdesátých letech. S chlupatou hrudí. Něco z Arkham Asylum ale v Batman: Gothic zůstalo – plíživý pocit stínu pod povrchem hmoty. Pokud by mi někdo řekl, že se Grant před psaním tohoto příběhu díval na film Predátor 2 a četl Gaimanovu a Jonesovu povídku ze Sandmana #24, nedivil bych se. Brutální vraždy bossů a mysticky chladná atmosféra se dovedně mísí s Wayneovým dětstvím v internátní škole a okultní architekturou. Batman! Batman! Batman! Žíly města tepou a vyděšení gangsteři spouštějí batsignál. Mísení reality a fikce je Morrisonovou fascinací minimálně dvě dekády. 2006, Batman je v jeho rukou, Grant se zavírá ve svém zámku (ano, Grant Morrison vlastní zámek ve Skotsku) a začíná trénovat. Běhá v lese, přemýšlí ještě víc jako on. Jako detektiv. Batman. Stanislavský v očích autora komiksů. Batman má syna. Zpět do 1990. Dopředu a zpět v čase, jak jinak taky psát tenhle příběh? Je o cestování časem a začal hodně dávno, ale o tom později. Jsme v roce 1990 a Klaus Janson pokládá tužku na papír a kreslí tvář člověka, který prodal svou duši ďáblu. Ano, je zde cítit jistá inspirace Goethem. Mr. Whisper se vrátil zlikvidovat mafiány, kteří se ho kdysi dávno rozhodli zbavit, protože se jim nelíbilo, že podřezával děti – nekvetl byznys, bylo ho třeba zaříznout. Jenže Mr. Whisper se zvednul… zastřelit! Zvednul se zase… Ano, zbývalo přivázat ke kotvě a poslat ke dnu. Vrazi nebyli impotentní – těžko zabít někoho, komu samotný Satan slíbil tři sta let života. Tři sta let života, který se blíží ke konci. Mr. Whisper si chce prodloužit dovolenou. Růže a okultní architektura. Klaus Janson proslul především jako precizní inker, ale v mnoha případech byl zaměstnán i jako kreslíř. Batman: The Dark Knight Returns, Millerův Daredevil. Jeho Batman je řemeslně odvedená práce, která se nesnaží ohromovat, ale vede příběh přesně tak, jak si ho scénárista přeje vidět. Grant Morrison

se po osmdesátésedmé zvedá na jedné ruce, otírá si zpocené čelo hřbetem a rozbíhá se do lesa za svým zámkem. Žít jako Batman. Pochopit Batmana. Pochopit Bruce. Desátý kilometr. Kde má Bruce Wayne limit? Který z jeho příběhů ho posunul až na kraj propasti? Všechny. Vše, co se Bruceovi/Batmanovi stalo od počátku existence (od roku 1930 dodnes) je zkomprimováno do úderného balíčku čítajícího patnáct let. Patnáct let toho všeho. Zlomená páteř. Joker. Zničený Gotham. Mrtvý Robin. Joker. Pokusy se změněnými stavy vědomí. Zlomeniny. Mrtvoly. Joker. Barbara Gordon schytává kulku. Kult psychopatů drancuje Gotham. Drogová závislost. Mimozemšťané. Joker. PATNÁCT LET. KOLIK TOHO UNESEŠ, NEŽ PADNEŠ NA HUBU? Využívám podobnou strukturu jako v recenzi Weathercraftu, protože grand design je velmi podobný. Chaos. Cykly. Bruce Wayne se dovídá, že má syna. Syn čekal, že otec bude větší… a možná zabije Robina. Proč by taky ne? Zmutovaní netopýromužové létají vzduchem a někdo v povzdálí hýbe se šachovnicí – zabít Batmana. Všechno je, jak to bylo, všechno je, jak to bude. Tváře ﬁgur se mění a šachovnice se pod nimi hýbe. Grant Morrison prochází historii Batmana sešit po sešitu a skládá dohromady ultimátní hru. Hru, která bude trvat roky. Robin Dies At Dawn! Batman #156. 1963. Batman je dobrovolným účastníkem izolačního experimentu Americké armády. Deset dnů. Bruce Wayne goes crazy a rozhodne se skončit s Batmanem. Klub hrdinů inspirovaných Batmanem se rozhoduje sejít na ostrově, pod kterým tepe srdce Agathy Christie. A Batman #666 se odehrává v budoucnosti. V budoucnosti, kde je Batmanem syn Bruce Waynea, kdysispratek Damian, Damian, který zaminoval všechny budovy v Gothamu, Damian, který uzavřel smlouvu s ďáblem (HA!) a nabídnul mu svou duši, pokud nezničí Gotham. Joker se usmívá, svěrací kazajka je těsná a imprese Davida Bowieho se mu zase podařila na jedničku. Morrison pojmenovává jeden ze sešitů The Thin White Duke of Death a interní symbolika náhle podivně evokuje Mooreův a Bollandův The Killing Joke.

Fascinující, že? Pokračování v příštím čísle. FULL MOON 03

TRIBO TATTOO & PIERCING LIDICKÁ 8, PRAHA 5 FULL MOON 03

TRIBO.CZ 097

098

FULL MOON 03

HODNĚ KA HODNĚ KAFE, AFE, HO HODNĚ OD DNĚ Ě POTÍŽÍ P A HO A HODNĚ OD DN NĚ PEKEL PEKELNÝCH ELNÝC CH KO K KONCERTŮ. ONCERT TŮ Ů. TUR TURNÉ RNÉ T RN TO BYLO LO O VS VSKUTKU SKUT TKU NEZAPOMENUTELNÉ, NE APOM MENUTELN MENUTE NÉ, OSTATNĚ O SVÉ SVÉ SI S KAPELA ŘEKLA ŘE EKL KLA A TEHDY TEHDY I V PRAZE. I V V PRAZE. V PR RAZE „ RAZE. „PROKLETÍ“ OK KLET TÍ“ CURSED CU URSE URS NASADIL NASA ADIL KO AD KORUNU ORU UNU U ZLO ZLODĚJ DĚJ D ĚJ V V NĚ V N V NĚMECKU NĚME ECK E KU A AMSTE A AMSTER A AMSTERDAM RDAM RD M ZAŽIL ZAŽI Ž L POS PO POSLEDNÍ SLEDNÍ SLE EDNÍ Z PRO Z Z PROKLETEJCH OK KLETEJC CH SH SHOW TÝHLE LE MIMOZEMS M MIMOZEMSKÝ M ZE MOZE EMSKÝ K EMS KAPELY. AP PEL LY CURSED. CURSE SE S ED. GOD ED OD BLE BLESS. BLES ES SS. CHRISE C SS S CO COLOHANA O HANA OLOH A MŮŽET M MŮŽETE TE T E CHYTNOUT C NOUT T V BURNIN V BURNING G LOVE (23 (23. LISTOPADU STOPA V BRNĚ BRNĚ A O D A O DEN POZDĚJI OZDĚ V PRAZE), PRAZ MIKEA V QUEST FOR LIFE A DANA V V CRUX CRUX OF A AUX.. BACKSTAGE: CURSED TOUR REP BACKSTAG REPORT RT 2008. TEXT IV IVAN AN FOTO IVAN/CH IVAN/CHRIS COLOHAN/ONDRA OLOHA DRA FIŠ FIŠER

Dodnes si přesně pamatuju svoje první setkání s Cursed. Chcete svejm kámošům udělat radost a takyy p podpořit scénu a dát do oběhu p ob napumpujete nový desky. A tak napum ujete distro novejtitulama, zavadí ma ti ulama, o který zava dí jenom pár zasvěcenejch. cene ch. Ten den byl ve znamení Converge, Shark Attack, Count Me Out, Give Up the Sh Ghost a… co je tohle? „K „Kámo, mo, tohle je koláž! Členové Left Acrid, f ffor Dead, d Haymaker, A id The Swarm, Ruination,“ nemusel pokračovat. Tak jako si pod pojmy kalifornskej punk rock, NYHC, francouzský screamo nebo portlandskej crust představíte konkrétní kapely, tak s frází kanadskej hard core vyskakuje plejáda jmen, která pro mě vždycky byla synonymem pro ryzí, opravdovej, skutečnej hard core. Konec 90. let minulýho století byl v Torontu ve znamení černýho recyklovanýho papíru, stříbrnýho potisku, zvuku na koleně, ale hlavně energie, která se mnou škube dodnes. Vkládám CD s prostým One do přehrávače a holandská dálnice se začíná vlnit. Nezáleží na tom, jak jste za práci oceněni, ale když jí věříte, s léty se z vás stane mistr. Touhle deskou Cursed korunovali torontské hard core. Dokonalá fúze kapel, ve kterých členové Cursed hráli, zabalená v jednoduchém černobílém obalu z dílny Jacoba Bannona z Converge, protknutá štiplavou lyrikou Chrise Colohana. Absolutní energie. Hard core pozlacený čistým old school metalem (Kreator v období Pleasure to Kill a v třeba God And Country slyším i kanadskou klasiku Razor). Deska, na kterou čekáte léta, a při prvnim poslechu vám FULL MOON 03

změní život. Stejně jako první Tragedy nebo první setkání se Slayer… legendou, která odehráLeft for Dead jsou legendo dvanáct koncertů, la asi jen dvaná oncertů všechnyy ovšem následky. s katastrofálními katastrofální ásledky Jedna z prvních proklamující FUCK YOU strai straight kapel, proklamuj ght edge postoj. Vše, s čím se v životě setkáte, m má i svou temnou stranu. Left f for f Dead d neproklamovakl li straight edge filozofii jako bibli pozitivního chování, ale jako ničivou sílu. Když je slyšíte, vidíte mrtvýho fízla. A tehdy ještě Chris Colohan, Mike Maxymuik, Christian McMaster určitě netušili, že se sejdou znovu… Acrid. To, čemu se dnes říká Brémy (Systral, Mörser, Minion, Men of Hell, Fear Is the Path to the Dark Side a mnoho dalších), vzniklo jako evropská odpověď na The Swarm a Acrid. Tam se potkali mimo jiné Kyle Bishop (Grade) a Mike Maxymuik (kdo by tehdy řekl, že jednou bude hrát v acid rockových Quest for Fire?) a podařilo se jim smíchat tonoucí, pomalé a nervydrásající riff y s power violence. Uslyšíte taky u Spazz, Charles Bronson, Assfactor 4 a tun dalších. Haymaker odehráli pouze sedm koncertů, většinu z nich za přítomnosti policie, která končila společné dýchánky zatýkáním. Jejich tóny vyvolávaly v návštěvnících koncertů naprosto nekontrolovatelné zvířecí pudy, které se projevovaly mj. ničením interiérů. Po třetím songu jejich posledního koncertu začíná hořet klub. Slušný základ kapely jménem „Prokletí“.

Pojďme se zaměřit na historickou konfrontaci Cursed s Evropou. Naa starý kontinent se vylodí poprvé v roce 2005 y p p 0055 s deskou Cursed Tw Two, v rukou wo, posilněni o druhou druhou kytaru ky Radwana kamaana Moumneha – dlouholetého dlouhol ráda, kterého zaznamenat v Ire ho bylo možno o zazna a The Black Hand. T Ten přinesl inesl nový, no mnohem plastičtější zvuk a taky problémy. plasti roblém Hlavně na koncertech v Německu, kde korektk d politicky l ní hard core scéna tíhne k obhajobě politiky Izraele. Radwan pochází z Palestiny a na dávném turné s The Black Hand končila slovní potyčka s promotérem Radwanovými slovy: „S tebou a vaším kolektivním pocitem viny, kvůli tomu, že tvůj děda sloužil v gestapu, nemůžeme vést konstruktivní dialog o okupaci země, ve které mám kořeny.“ Dokonalý rozhovor s Radwanem na tíživé téma najdete v interview s Ire v časopise Rumpshaker z roku 2000. Šest týdnů v Evropě v depresivním únorovém počasí vyvolává spoustu hádek a problémů, které končí Radwanovým odchodem. Ten se pak soustředí na své studio a produkci ambientních projektů, ostatní po pauze pokračují dál. V Evropě drtí první dvě desky, na druhé straně polokoule dávají Cursed turné s High on Fire, jejichž deska Blessed Black Wings v roce 2005 udržovala chladnou atmosféru v dodávce. V roce 2008 se vrací zpět s deskou Cursed III. – Architects of Troubled Sleep, aby potrápili kluby, které zápolí se zvukovými limity, a aby dokázali, jak název kapely koresponduje s osudem. Před sebou máte čtyři rozdílné 099

charaktery, které drží pohromadě prokletí. Den před koncem turné jsou okradeni o veškerou hotovost v německém Mulheimu. Den poté ohlásí Chris Colohan z pódia v Amsterdamu: „Díky všem za podporu, tohle je poslední song Cursed navěky!“ Vím, co se událo během několika dnů na posledním turné Cursed v roce 2008. PRAHA – AMSTERDAM. Už tehdy jsem přesvědčenej, že jména kapel reﬂektujou stav jejich existence. Aspoň u Cursed tahle teorie seděla jak prdel na hrnec. Zásek číslo jedna byl merchandise, kterej se do auta s nabouchaným backlinem nemohl vejít ani náhodou. Sto mikin končí u kolegy Ondry v garáži. Zásek číslo dvě je úplnej začátek, kdy Vašek Havelka (Please the Trees) zapomněl GPS, kterou jsem měl na tomhle turné používat já, v Lipsku. Díky moc, seš kokot! Stará škola a balík map to jistí. Musí. Německý dálnice v rekonstrukci a parta Holanďanů, co jezděj autama, jakoby si právě nasrali do kalhot… To taky miluju. V jedenáct večer jsem v Amstru u Sama, co bookoval turné. Bydlí v Slotervaartu, kde je nadměrná koncentrace jihad holek. Miluju je všechny na první pohled! Alláh ví, co se skrývá pod hábitem. Já jenom toužebně tuším. Po chvíli čekání v dešti dorazil Sam a nese mi karibskou večeři. Chce se mi spát, ale nepotkat se s Cursed první den by mě určitě připravilo o zážitek. Nemýlím se! O hodinu později přichází zhulenej Dan a Christian. Největší psychouš v kapele, náměsíčnej Chris, je furt vegan edge! Mike zůstal v hotelu se svou přítelkyní, která zítra odlétá do Prahy. Jeho pas měl propadnout za deset dní, takže tenhle nádhernej párek pobejval v Amsterdamu mezi Samovým bytem a kanadskou ambasádou. Jak říkám: CURSED! A to je teprve začátek. Hned první den Christian vystřílel nejlepší hlášky. Tenhle chlápek, kterej hrál v Haymaker, Our War a Left for Dead na kytaru a kterej byl součástí všech bitek a průserů, má talent jak Dennis Leary. Co slovo, to perla! Vrcholným číslem je jeho plán jet turné po Etiopii a detailní rozbor cesty. Bránice nestíhá a já poprvé na turné pláču. Zatím ne však dojetím. Vzpomínám si, jak mi na posledním turné Chris vyprávěl story, jak Christian při jízdě autem v centru Toronta poznal na ulici chlápka, se kterým mu zahýbala holka. 100

Zastavil uprostřed provozu, vyskočil z auta, knokautoval ho na chodníku jednou ranou do bezvědomí a zavolal na sebe policii. Pohoda. Jedinej nasranej tuhle noc je Sam: přichází ve dvě ráno do kuchyně, kde Chris hází Christianovi jako pejskovi šumivý vitamínový tablety do pusy plný šlehačky a čokolády. ARNHEM – TILBURG. Moc jsem toho nenaspal. Budím se v devět, abych si stihl vyprat kalhoty. Přemejšlím, kolik mám s sebou čistýho oblečení, a trochu se stydím, když zjišťuju, že Cursed maj jen to na sobě a párek spoďárů. Tenhle postoj mě baví: „Nevzali jsme si skoro nic, hlavně aby se do auta vešly desky.“ Mike v sekáči objevil triko Michaela Jacksona, prej aby měl v čem hrát, zbytek nakupuje pokojový lampičky pro dotvoření atmosféry na koncertech. Christian opět hlásí a rozepíná si na chodníku košili, aby se ﬁgury, spěchající do práce, mohly pokochat jeho abrhámem.

každejch třicet minut a doplňuju kofein, podléhám kouzlu sušenek LU. Bloudím ospalým městě, parkuju, usínám za volantem. Jedinej, kdo spí u Cindy doma, je Sam. Určitě ji miluje. Probouzím se za hodinu a jedu do Calais. Zajíždím do sekce „koupě lístků“ a poslouchám Christiana, kterej se ptá, co má dělat s trávou. „Pro mě za mě ji třeba sežer!“ Christian poslouchá naslovo a je jasný, že do půl hodiny bude v komatu. Trošku nás zdrželo imigrační, takže trajektem jedeme až za dvě hodiny. Probouzí mě Sam. Celá loď je plná zasranejch, hlučnejch a navíc francouzskejch kinderů. I přes všechny tyhle mínusy vytuhávám v gaučíku.

Dnešní koncert v Tilburgu je v Batcave, v městem podporovaným komplexu 013. Jedu vyzvednout placky, je to asi šedesát kilometrů. Nenávidím tenhle prodejní artikl, naprosto zbytečná položka na klopách a batozích těch, co si radši koupěj deset placek než desku. Bez GPS hledám místo určení asi čtyřicet minut. Starousedlíci jsou naštěstí sdílný a chápavý. Vracím se, už se hraje. První koncert na turné ve znamení technickejch problémů, který jsou obvyklý, pokud poprvé hrajete na backline, kterej není váš. Chris je zkušenej řečník, nicméně jazyková bariéra tlumí jinak hodně vtipný hlášky. Takže: zvukový inferno potkává mluvený slovo.

CALAIS – LONDÝN – BRIGHTON. Jediný, z čeho mám nad ránem hrachy, aby nezvážili dodávku (což se mi splnilo o tři měsíce později ve Francii s Envy). OK, jedeme nach Londýn. První zastávka je samozřejmě u Costa Coﬀee!!!! Velká mocha se šlehačkou mě činí sťastným. Ó, jak jsem ďábelský! BBC vynechám, určitě to bylo super, ale celý jsem to prospal. Mám pro vás něco mnohem záživnějšího. Vymotali jsme se z Londýna a stojíme v zácpě na M25, což je okruh. Nějakej kamioňák se rozhodl, že zastaví v prostředním pruhu ze tří a skočí si na svačinu během dopravní špičky. Policajti, s anglicky vlastní precizností, uzavřeli i pruh nalevo od něj, aby se nezranily lišky, který chtěj přeběhnout. Následující tři míle jedeme dvě hodiny. Cursed stíhaj shlídnout jeden horror a Christian, kterej mi při psaní tohohle sloupce polil klávesnici whiskou, začíná šílet. Zapaluje si cigáro otevírá dveře od auta, vyskakuje na betonovej předěl mezi protijeducíma pruhama dálnice a běží směrem na Brighton, kde má bejt večer koncert. Přál bych vám vidět pohledy lidí v autech jedoucích krokem. Přestárlá hipízanda v záchvatu smíchu, vyděšenej obchodník s diamantama, pohoršenej prodavač tabákovejch výrobků. Krok za krokem se Christianovi spouštěj kalhoty níž a níž, což zjišťuje až v momentě, kdy za zvuku Bloodlet padá přímo na hubu. S rukama, kde místy chybí kůže, nastupuje zpátky do auta za potlesku dětí, který sledovaly celý vystoupení z autobusu vedle.

Spát nebudu. Zejtra v poledne máme bejt v Londýně, budou se nahrávat čtyři songy pro večerní pořad BBC. Jedu do Kortrijku, kde si máme dát šlofíka u Cindy Frey, slavné fotografky. Jsem naprosto koženej, stavím

Engine Room v Brightonu je klasickej klub ostrovního ražení. Na co se nikdy netěšim, je ulepená podlaha, vzniklá od dezinfekce typu Savo. Procházka v poli vyplivnutejch žvejkaček. Taky lokální zvukař Alex je vyhlášenej

Po poledni, po závěrečný selekci triček, vyrážíme do Arnhemu, sídla Reﬂections Records. Když vidím tu hromadu desek a cédéček, co máme vzít, jdou na mě mdloby. Navíc se s námi do Tilburgu sveze šéf Johan a Clio, marketingová manažerka. Auto si sedlo a hurá do další zácpy. Christian tvrdí, že vypadám nasranej. Poté vyskakuje z auta a s rukama nad hlavou obíhá auto před námi. Padesátiletej byznysmen za volantem je na pokraji infarktu.

FULL MOON 03

kokot a tak počítám s vykroucenejma očima, až bude zvučit Cursed, který se hlasitosti fakt nebojej. Přijel i maniakální pan Fox, jak jinak než na kole. A z Londýna. Je pozdě a tak stíhám akorát konec setu kapely, kde zpívá nadaná dáma. A nebudu na třicetkrát popisovat, jaký jsou Cursed naživo peklo, nicméně v Anglii tahle kapela hraje koncerty, který jsou za hranicema mýho chápání. Místní kids se nebojej, jdou do toho na plný kule, moc nepřemejšlej nad píčovinama, co si můžou dovolit nebo ne. Prostě se nechaj strhnout vibracema a o tom punk je, žádný bezradný postávání se založenejma rukama a okukování, co dělaj ostatní. Prostě mayhem! Pokud se ptáte, co na to holky, tak vám na rovinu řikám, že ty se toho nebojej už vůbec. Dávaj to někdy o hodně brutálnějc a tak to má bejt. Tuhle větu věnuju Lucii Gregorový. Jsou součástí týhle subkultury a nešpekulujou. Já jsem hned asi osmkrát zamilovanej. Šlápni na mě!!! STONEHENGE – NEWPORT. Probouzím se v autě nesnesitelným vedrem. Kluci spali v bytě místních kinderů. Spousta ﬁlmovejch plakátů, počítačovejch her a špiFULL MOON 03

navýho nádobí. Sam mě uzemňuje outﬁtem německýho pornoturisty na výletě v Alpách, kde najde tak mrtvýho bobra. Brejle, béžový kalhoty, usedlá postava, ponožky do půlky holení a hlavně – růžový triko! Je to holt sejrová hlava… Po cestě dáváme snídani v Little Chef a exkurzi Stonehenge. Zatímco Dan a Mike si dali tour s vyprávěním o kamenech, já jdu s Christianem na kafe. Dozvídám se, jak je to s jeho operací. Díky hře na kytaru přestal cejtit konečky prstů, a tak mu operovali nervy, který jdou skrze zápěstí. Dorůstaj mu půl milimetru za dva měsíce. Proto necítil bolest, když sebou říznul na dálnici. Bere invalidní důchod, 680 kanadskejch dolarů na čtrnáct dní. Baví mě jeho smířenost s osudem a jak mu stačí mít kde bydlet a co jíst. Koncert v Newportu byl totální masakr. Lidi lítali vzduchem, všichni ječeli singalongy. Potkali jsme Johna Baizleyho z Baroness, kterej dělal obal posledních Cursed a byl v Anglii na výletě. Jeho vytřeštěnej kukuč mě vždycky dostane. Co mě dohání k šílenství, je obrovskej poutač na pódiu LADY BOYS BANGKOK! Musím to ukradnout a umístit u sebe

v obýváku. Jak ale na to? V sále probíhá disko a problém, jak realizovat lup, nemá řešení. Teda pro mě. Christian prochází trsajícím davem. Rychlostí, která je u něj neobvyklá, strhává desku ze zdi a mizí únikovým východem směrem k autu. Vypadá to, jako byste pustili třikrát rychlejc tu scénu s vánočním stromečkem z Elfa. Spíme u Wraith, který nás doprovází jako support na všech anglickejch datech. Vypadá to na párty. Já mizím v autě. Opět bez sprchy. Můj kulábr začíná mít romadůrovej odér. To zjišťuju u Rychlejchprachů. cz, deváté části. DURHAM. Tehhle koncert měl bejt původně v Newcastle, ale přesunuli ho do vesnice u Durhamu. Na Anglii dost neobvyklej sál, připomínající hasičskej bál v Hoří má panenko. Má speciﬁckou vůni. Když jsem byl dítě, jezdili jsme s našima na návštěvy k tetě do Vlašimi. Byl to statek, na kterým byly jatka. Ta energie a smrad se tam držely věky. Navíc teta byla staročeška staré školy, pekla kachny s knedlíkama a furt omílala: „Jez, ať seš silnej.“ Vždycky, když si na to vzpomenu, tak se mi zvedne kýbl. No a podobnou atmošku měl sál. 101

Na koncertě se zjevilo spousta kámošů z Leedsu, včetně bratrů Olejnikových, pilířů The Versus Project. Jim dneska vaří, takže se poprvé na tomhle turné pořádně najíme. Jim byl totiž jednu dobu kuchař ve veganský restauraci, kujón. Původně jsem chtěl dát nějakej biják, ale tenhle koncert bude párty! Jsem totálně odrovnanej z kapely Horde. Absolutní zlo! Starý Klevo vs. Rise And Fall jak vyšitý, trika Mayhem a zpěvák – totální vepř, kterej hecuje lidi k pohybu, a když se moc nemaj, tak je rozšlehá vlastníma kozičkama. Ke konci setu mosh jak hovado v plně osvětleným sále a cover od Entombed! Kupuju hned demo a sedmipalec. Dalším tahákem jsou Human Fly, což je dobře ukovanej rip-oﬀ Isis a Pelican. Během setu sleduju Christiana, jak se motá tam a zpátky mezi dodávkou a sálem. Prej zkonzumoval nějaký prášky, pivo, trávu a tvrdej chlast. Náladu má výbornou. Doufám, že na mě nečeká překvapení jako minulou noc v Newportu, kdy vyhodil obsah řvoucího žaludku do igelitovýho pytle, kterej zručně zauzloval a položil pod volant. Náramný. Cursed budou hrát na zemi, pouze za svitu lampiček zakoupených v Amstru. Od prvního tónu se v sále strhává peklo. V podstatě se opakuje všechno, co bylo v pitu k vidění na prvních dvou koncertech. Nekoordinovanej mosh připomíná stovku lidí drancujících obchod s elektronikou. Nikdo si nebere servítky ani s Chrisem, kterej je přímo v oku bouře. Celý to korunuje dívka, kterou mi Jim kdysi představoval na turné Envy. Tenkrát vypadala tak mile. Dneska šéfuje pit, zná všechny texty, dává kravatu Chrisovi. Blána na kopáku dosluhuje. Měla životnost přesně čtyři koncerty! Mike je řezník. Aby to neznělo jenom jako nějaký neandertálský matineé. Konečně jsem se dostal k třetímu albu. Je tam song, kterej se jmenuje Friends in the Music Business. Kromě toho, že by mohl řídit sluneční soustavu, je to i skladba, ke které má Chris komentář. Bere si na mušku všechny „prostředníky“ mezi kapelou a lidma, který jí poslouchaj. „Kamarádi v byznysu.“ Po koncertě se bavim s dívkou, která mi fyzicky připomíná Alešku z Písku, jen je starší a posedlá koncentračníma táborama a kostma. Čumím na to jak puk a moje rozpaky zachraňuje její tatínek (nebo přestárlej milenec), kterej ji odváží domů. Během pakování sleduju partu ožralejch kids, rozbíjejících 102

lahve o silnici, kterou bych rád použil, a pak jejich pády do pangejtu. GLASGOW. V noci jsem čuměl na Rogue Assassin, to je novej Jet Li. V půlce jsem to říznul Lady Soňou. Probouzí mě Sam v půl desátý. Fakt díky. Rychlý prachy maj úspěch u většiny pánů, který čekovali můj iPod. Tomy je jim nesmírně sympatickej. Dávám první sprchu na turné a jedeme na exkurzi durhamský katedrály. Kam se sere Kutná Hora! A leje jak z konve, takže na řadu přichází rychlá Costa a hurá do Skotska. Tenhle smířlivej deštík nerozchodilo asi dvacet aut, který lemujou okraje vozovky. Připadám si jak v románu Stephena Kinga, kde dálnice ožila a s pohádkovou náladou zmasakrovala lidskou verbež. Dnešní koncert je v Barfly, což je asi to nejhorší, co může kapelu potkat. Jako by si nějakej rocker typu Pepy Vojtka otevřel kluby po celejch Čechách a bez jakýkoliv propagace tam nechal hrát kapely jako Cursed, přičemž fungování řetězce by dotovaly kapely typu Kabát. Hrozný! Nikdy jsem v Barfly neviděl dobrej koncert a ten dnešní, co do atmosféry gothickýho publika, nebyl výjimkou. Kladným aspektem je večeře ve veganský restauraci, kde můžu dojíst i po Mikeovi, kterej má malej žaludek. Večer trávíme s partou hard core dorostu v jejich bytě, kterej je koláží špinavýho prádla, hororovejch filmů a plastovejch postaviček z nich. Tak trochu jako u Tlusťocha s tím rozdílem, že tady se nenabažíte. Asi deset minut si prohlížim dvoudiskovou reedici kulťáku Re-Animator. To musím mít! Mojí pozornosti neunikaj ani dvě kočky. Mám na mysli zvířata samozřejmě, miluju kočky. Vypadá to na párty a tak si jdu lehnout do auta, tentokrát s Taylor Rain, kterou mi před turné stáhnul Bishonek. Uff ff, nádhera! LEEDS. Vyspal jsem se fenomenálně. Jediný, co kazí pomalý ráno, jsou svěrače, který hlásej příchod kladivouna. Tohle nenávidim. Oblíkám se a jdu zpátky do bytu vyhrát svojí bitvu. Totální spoušť. Pánové šli spát asi před hodinou (deset ráno). Odulá punkerka se chystá do práce poté, co spala dvacet minut. K probuzení si dává IRN BRU!, nejpopulárnější dryák sxe kids na ostrově. Chutná to jako Broňa bez chuti – říznutá přípravkem na mytí oken. To celý v nápadně oranžovým odstínu. Jen tak z prdele pošťouchnu Christiana, jestli nechce jít ven. K mýmu úžasu se zvedá a jde. Podle

mě nespal tak tři dny. Dává si svojí obvyklou snídani: kolu a čokoládovou tyčinku. Já se zacpal kapučínem u lokálního makaróna. O hodinu pozdějc se potkáváme s Wraith v Mono, což je veganská restaurace říznutá obchodem s deskama. Jako špatná volba se to potvrdí v momentě, kdy ani po hodině posedávání není hotová naše anglická snídaně. Personál je fakt pomalej. Já bych řek, že tady proběhla zdařilá mutace Milhause ze Simpsonů, nafouklý žáby a předávkovanýho Jima Morrisona. Čekání na snídani mělo za následek Christianovo pominutí smyslů a koupi nový kytary. Krásnej černej Fender Telecaster. Dnešní koncert taky přeskakuju, i když byl masakrální. Večer jsem měl krásnej vedlejší program! LEEDS – BIRMINGHAM. Wraith i Cursed spali u včerejšího promotéra, jinak bubeníka spolku D-Rail. Já opět v dodávce za mohutný bouře, která nás provázela celým pobytem na ostrově. Potkávám Wraith a dospíváme k rozhodnutí posnídat v La Cafeterie, kde maj obrovský snídaně za čtyři libry. Probudit polovinu Cursed bude ale fuška, jelikož opět probíhala párty. První vlaštovkou je Sam, kterej za rohem předvádí karaoke Carnivore intra Jack Daniel's & Pizza. Nebylo to tak mohutný jako originál, ale při pohledu na jeho odulou postavičku, obtěžkanou školním batohem, jsem se musel chechtat. O hodinu později jsem ale okouzlen servírkou. Velký boky… no dyť víte. V Birminghamu jsme o něco dřív, čehož využíváme k nákupu novejch blan a činelu pro Mikea, kterej při pomyšlení na hru s prasklým šílel. Z toho by si moh' vzít příklad takovej Myšák z Flowers for Whores, kterej je schopnej činel ostříhat až ke středu, použít ho jako kravskej zvonec a když už se na něj nedá hrát, tak si s ním ještě vyčistit zuby. Holt jiná mentalita. Mike nechává v bubenickým supermarketu 420 liber, což není ani cena Myšákovejch bicích. Dnešní koncert je hodně unavenej a ze strany publika tak trochu průser. Jídlo byla jenom rejže s dvouma ohřátejma fazolema, takže já, Dan a Mike končíme v nudle restauraci Wagamama. Miluju to! Večer spíme v hotelu. Teda skoro nespíme, protože hned po ﬂirtu s ožralou dámou, kterou nechal v recepci napospas přítel, se Christian málem popral FULL MOON 03

s recepčním, kterej ho nechtěl pustit dovnitř. Většina totiž odjela výtahem do pokojů, já parkoval auto na dvoře a Christian, kterej celej den balil špeky, nevěděl ani jméno, na který byl hotel zabookován, ani číslo pokoje. Navíc jeho čtyři roky stará džíska ještě nikdy neviděla pračku, což možná hrálo roli ve hře na hotelovýho hosta. Nádherná sprcha, nahej Colohan, běhající po chodbách, 9. díl Lost ze 4. série. Tak to je sada. Hele, jak se Ben probudil na Sahaře a poblil se, to bylo cestování časem, meziprostorem nebo co? Aspoň budu mít o čem kecat s Christianem až bude při smyslech. Je tady jedinej, kdo jede Lost tak jako já. Hej, fotr Pennelope změnil pravidla! LONDÝN. Tohle město je vždycky větší a větší. Kór, když toho máte v plánu sakra hodně. Kromě Cursed dneska v Londýně hrajou ještě Terror. Jedním z předskokanů mají být Honour Among Thieves. Tak nějak jsme se dohodli, že jim pomůžu odvézt věci, protože nemaj auto. Chris mizí s kámošem Jamiem (Process, ex-Shank) na výlet po record shopech. Já parkuju a jdu

FULL MOON 03

se poohlídnout po Re-Animátorovi. Virgin store, kterej jsem měl v Camdenu nejradši, je zrušenej a Starbucks Coﬀee za rohem je taky v prdeli. Kámošce Kim je blbě, takže nepřijde. Jediná jistota je Ivona, která zase zhubla. Jak to říkaj tvý rodiče, má to cenu takhle bojovat, Ivonko? Haha. Otázka priorit. Nakládku backline Honour Among Thieves brzdí Bryan. Přestaň hulit vole. Honour hrajou před pomalu se zaplňujícím sálem. Zvuk totálně na hovno. Sheepovi je to ale jedno, osahává můj kulábr a tak nějak si vůbec nebere servítky s návštěvníkama koncertu, který na parketu hnijou jako švestky. Jo, dneska bude asi posvícení až na Terror, ale to už já i holomócká gazela budeme zpátky v Underworldu na Cursed. Propásli jsme Lazarus Blackstar, což je ostrovní doomová jistota. Mimochodem chlápek z Doom tuhle kapelu založil, ale to byl jinej ranec. Jak už to tak bejvá, koncert Cursed je totální peklo. Miluju Underworld jako prostor, a tak se neudržim, a když Cursed spustěj 1974, dávám stage dive. Je to jako vždycky, první tři řady padaj jako domino.

Hned po koncertě se pakujeme. Chceme bejt brzo ve Francii. Jsem posedlej Band of Brothers, a tak chci vidět Omaha Beach na vlastní oči. Chrisův děda se taky vylodil v Normandii. Ne, tohle není patriotská seance. Všichni víme, jak to je, ne? Něco mě na tý době přitahuje. Loučíme se s gazelou, která později přišla na to, že nemá klíče od bytu, a s Wraith. Abych nezapomněl. Basák z Wraith měl menší potyčku s ochrankou. Konečně někdo jinej než členové Cursed. Pár dní s kapelou, která ovlivnila a pořád ovlivňuje tisíce lidí, co zavadili o punk/hardcore, včetně mě. Cursed. Parta, jejíž existenci lemovalo dobrodružství a poezie, pach asfaltu a nešťastný konec,

který jenom podtrhl jméno, s nímž se na začátku a v hloubi duše ztotožnili.

103

104

FULL MOON 03

BACKSTAGE HERO TEXT MICHAEL KYSELKA FOTO/REPRO ARCHIV

„Tělesné exkrementy jsou obřadní hostie.“ „Jo, mám rád zvířata, psovi pomůžu kdykoli.“ „Dimenze tohoto života mne dusí. Když člověk zemře v nejlepším, jeho Duše je silnější v další existenci.“ „Cože? Fuck you AND Louie Louie…“ K čemu zanícený křesťan, jenž bije ženu a zakazuje hlasitý hovor po šesté večerní? Aby přivedl na svět spasitele přece. A skutečně, otce tohoto „ďábla samého“ (jak ho publikum označilo při vystoupení v populární talkshow Jerryho Springera) ve snu oslovil Kristus a pak už nezbylo, než pokřtít drobečka na Jesus Christ Allin. To se stalo leta páně 1956. Přesněji 28. srpna, kdo věříte na hvězdy. Matka Arleta se s ním rozvádí o pět let později a stěhuje se do bytu s vodou a elektřinou. Dodnes na svého druhorozeného (starší Merle má kapelu Murder Junkies a hraje bratrovy songy, Milan Šelinger je prý v tomto oboru lepší) syna vzpomíná s láskou: „G. G. byl to nejkouzelnější dítě na světě, baculaté tvářičky, pořád se usmíval. Než nastoupil do školy, podařilo se mi změnit mu jméno na Kevin Michael. Víte, děti jsou velmi kruté a on by tam měl hotové peklo… Později si s Merlem půjčili ze školy bubny a kytaru a pořád jen hráli. Poslouchali třeba CCR, Alice Coopera a hlavně Beatles. Byl velmi nadaný, takový denní snílek, a jedničky ho zajímaly, jenom když mu hrozil zákaz jít na baseball, který s Merlem milovali. Byly to dobré děti. Nosily bláznivé šaty, chtěly se lišit od ostatních a já jsem jim to dovolila! (povytáhne obočí) Myslím, že dnešní děcka se chovají mnohem hůř. Ano, měl dívku, velmi milou, Sandra se jmenovala, a G.G. k nim do rodiny často chodil. Bylo jí dvanáct let a jemu tuším šestnáct…“ V dětství poslouchali zkrátka podobné kapely co Kurt Cobain a Charles Manson. G.G. Allin (dží dží proto, že Merle neuměl vyslovovat Jesus, tedy džízs) je dnes označován za transgresívního umělce a performera. Pravda, pro pěst ani kopnutí většinou nechodil daleko, údery však byly spíše symbolické a účelem bylo provokovat. Ano, v nepředvídatelnosti by těžko hledal bratra, přestože několik psychických souputníků bychom našli. Namátkou – zpěvák Antiseen Jeﬀ Clayton, Blag z Dwarwes, frontman The Mentors El FULL MOON 03

Duce (ten, co měl údajně zabít zpěváka Nirvany, než ho přejel vlak), Joe Christ, Stiv Bators z Lords of the New Church, Sid z Pistolí a klidně i Rozz Williams (Christian Death) či John Zewizz (Sleep Chamber), Iggyho prozatím necháme stranou. A bylo jich víc, kteří cedili na prknech krev, neb správnej rokec je o vzpouře, jak už Pete Townshend dávno pravil. A o kolik víc trpíš na pódiu, o to míň oﬀstage, což má logiku. Zuby ztratil brzy, vlasy oholil a dokonce i žloutenka se ho prej bála, když si večer, zpucovanej studentama z „kálidže“, lízal rány. Káru dotáhl, když se v roce třiadevadesát předávkoval herem. Brácha měl důležitější věci, než ho hlídat a G.G. v době plného květu, kdy měl navíc po pobytu ve vězení dost zásadně sníženou toleranci, odešel náhle jako Janis a Jim a Jimi po šíleným koncertě v newyorské Gas Station, kousek od CBGBs. Měl to bejt poslední rockovej gig, dál už prej chtěl hrát jenom country. Ale to bychom předbíhali… G. G. často a kor ze začátku jezdil greyhoundem a v klubech na něj čekala partička kytara-bubny-basa, takže to nebyl žádnej Coltrane (hrávali s ním kytaristi z Dinosaur Jr. nebo MC5), ale nakonec to většinou šlapalo, postupně byly písně jednodušší, takový HC henkovky, kterého Allin miloval. Tedy šlapalo… než obvykle někdo vytáh zásuvku a byla tma. Tehdy se G. G. opravdu rozzlobil… Poprvé jsme se na vlastní glazy viděli ve státě Florida v 89. roce. To už vyšla tiskem (v magazínu Flipside) urgence fanouškům, aby každý v jeho jménu zabil aspoň jednoho člověka, neb G.G. Allin zhyne vlastní rukou při svém koncertě na Halloween téhož roku (tuším, že v New Yorku). Editor odvážného magazínu Filth mi tehdy napsal, ať tam radši určitě nejezdim, jelikož se proslýchá, že bude mít nabito šesti. No ale G. G. se už pomalu blížil k Tampě (já tam tehdy bydlel v autě na parkovišti klubu Masquerade, kde sem čistil hajzly), aby hrál v malém prostoru určeném pro open miky, které tehdy (v téhle historické, kubánské a velice půvabné, do secese hozené čtvrti města, zvané Ybor City) pořádal beatnický nadšenec a šílenec Ray Ruiz. Dopoledne sem ještě zavítali požárníci vyslaní městem, aby koncert kvůli úzkému nouzo-

vému východu zakázali, tak jsme rychle našli novej sál, kousek za řekou, asi pro osm set lidí. G. G. dorazil, myslim že i s kapelou. S hasnoucím světlem dne (taky to nevim jistě) vkročil na podium s ﬂaškou Walkera, která šla o čelo a pak už kolem bradavek, aby zjistil, že mu nefunguje mikrofon, jedinej v domě. Hmm, řikal sem si, a G.G. si jakoby nic sedl před bubny a bez hnutí čekal čtyřicet minut, než Rayův kámoš přinesl něco funkčního. Pak to rozjel a lítaly hlavně činely a to přes celej sál. Ti bystřejší raději nepouštěli z Džídžího oči, takže se stačili činelům i štokrlím vyhnout. Po koncertě jsem se zeptal, jestli to dělá pro sebe, nebo pro lidi. Prý pro sebe, na lidi sere. Ale na začátku křičel: „Poďte blíž, kdo jinej než já se pro vás dneska obětuje?“ Pak sme trochu poseděli při další ﬂašce a nad ránem se shodli, že dveře jsou sympatičtější než bubliny. Ale pak to přišlo. Druhý den znejistělý Ray konstatoval, že mu někdo nechal na záznamníku zprávu:

„G.G., we did it. What are we suppossed to do with the body?“ Pokračování příště. 105

FANATICKÝ SBĚRATEL OPRAVDOVÉHO ROCK'N'ROLLU, BLUES, COUNTRY A ROCKABILLY, ERUDOVANÝ HISTORIK, ZAPÁLENÝ DJ NEBEZPEČNÝCH OBSKURNOSTÍ, SPÍKR, VYZÝVAJÍCÍ K REVOLTĚ NA RÁDIOVÝCH VLNÁCH, NOVINÁŘ, MAJITEL ROCKOVÉHO KLUBU LAKESIDE LOUNGE, BARMAN, KOMPILÁTOR KULTOVNÍCH HUDEBNÍCH KOLEKCÍ JAKO JOOK BLOCK BUSTERS... JAMES MARSHALL, ZVANÝ THE HOUND, BYL U TOHO, JAK SE ŘÍKÁ. INICIAČNÍ KONCERTY THE STOOGES A NEW YORK DOLLS, POSVÁTNÉ CBGB, Z NEW YORKU DO NEW ORLEANS, NEŽ HO HURIKÁN KATRINA ZAVÁL ZPĚT DO GOTHAM CITY. UVÍTAL MĚ VE SVÉM DOMĚ V CHELSEA MEZI VZÁCNÝMI FOTOGRAFIEMI A MILIONEM DESEK. PŘINESENÉ FLAŠKY BROOKLYN LAGER A CIGARETY POSTUPNĚ MIZELY... TEXT TOM KOMÁREK FOTO ARCHIV

Nevezmeme to od začátku? Rád říkám, že jsem se narodil v roce, kdy rock'n'roll začal být špatný. Haha, přeháním. Narodil jsem se v roce 1959 v Patersonu, New Jersey. Sirotek uprostřed ničeho. Na jedné straně byla indiánská rezervace, na druhé bažina. Bylo tam pár italskejch týpků s pomádou ve vlasech, co si hráli na maﬁány. V sedmi letech jsme se přestěhovali do Broward Country na Floridě. Naprostý buranov, to byl pro mě velkej kulturní šok. Dnes většina lidí, co berou oxycontin (silné opiátové tablety na předpis – poz. aut.), žije právě tam. Bylo to strašně izolovaný a nebylo kam jít. Nebylo kam utýct. Pomatuju si, jak jsem poprvé slyšel Beatles a jak mě to dostalo. A pak se v televizi 106

objevili Rolling Stones. Můj otčím je nenáviděl, o to víc jsem je miloval. Skrze Stones jsem se dostal k blues, ze kterého vycházeli, jako třeba Howlin' Wolf...

The Stooges nebo MC5 a všechny je skoupil. A starý blues od Chess. Ohromný svět, který nebyl v televizi, začal jsem číst časáky jako Creem a taky fanziny.

Tehdy jsi začal sbírat všechny ty pokoutní desky? Bylo to hrozně jednoduché, protože ti burani je v podstatě vyhazovali do odpadků. Takže stačilo chodit po blešácích a výprodejích, vybíral jsem je podle obalů. Deska byla za niklák a jedna z prvních, co jsem koupil, byli Midnighters, kteří dnes stojí tisíce dolarů. Byl jsem fascinovaný! Neznělo to jako nic předtím, bylo to špinavé a zlé. Pak jsem chodil do krámu, kde prodávali za 99 centů desky jako

Tenkrát jsi začal vydávat proto-punkový fanzin New Order... Lidí, co jelo v téhle muzice, bylo hrozně málo. Začal jsem si dopisovat s fanoušky a lidmi kolem zinů. Především s Miriam Linnou, která později hrála v The Cramps. Na Floridě ses setkal s New York Dolls? Ano, oni tam kupodivu hráli celkem často. Už byli v posledním tažení, těsně před rozpadem. A žili v karavanu. Bubeník Jerry Nolan FULL MOON 03

byl pro mě tou dobou velkej vzor a v šestnácti jsem s ním dal poprvé heroin. Takže byli na Floridě, nikoho moc neznali a měli těžkej absťák. A já... Tohle nebude otištěné v Americe, že? Ne, nebude. Tak super, byl jsem dealer. V patnácti jsem vypadnul z „domova“ a prodával jsem kokain, abych měl prachy. Heroin mě tenkrát nezajímal, ale znal jsem ty správný lidi a tak jsem pro New York Dolls sháněl fet. Načež se rozpadli. Někde vyhrabali Blackieho (Lawlesse – pozn.aut.), kterého jsem znal ze školy, aby s nima odehrál pár koncertů, ten pak našel štěstí ve W.A.S.P. Nicméně pro Dolls nebyl žádný problém celkem bezostyšně využívat fanoušky, aby jim kupovali drogy. Pamatuju si jeden dobrej příběh. Když chystali poslední koncert, tak jim předskakovala lokální kapela, Tom Petty s Heartbreakers. No a Johnny Thunders a Jerry Nolan si říkali, že jim ukradnou jméno. Prej že tihle loseři stejně nikdy neprorazí. V knize Zab mě, prosím (historie punku, kterou napsal uznávaný novinář Legs McNiel s manželkou Gillian; u nás vydal Volvox Globator – poz. aut.) se říká, že jedním z impulsů, proč ses přesunul do New Yorku, byl rozhovor s Patti Smith. Jo, těch impulsů bylo víc, ale Patti mi nasadila brouka do hlavy. Ten rozhovor trval snad dva dny. Tenkrát předskakovali Bobu Segerovi a Patti druhej večer spadla z pódia a šíleně se rozsekala. Zlomila si krk, všude bylo strašně krve, vypadalo to, že je mrtvá. Bizarní. Nicméně s Patti nekomunikujeme. Poté, co vyšlo Zab mě, prosím, se na všechny urazila, její ego je ohromné. Motá se kolem ní spousta lidí, co ji ujišťují, jak je úžasná. A ona má pocit, že je božím darem všem smrtelníkům. V novinách se o ní mluví jako o punkové básnířce, která své verše improvizuje jak John Coltrane. Taková urážka té božské milosti a disciplíně Coltranea! Vždyť léta hraje na kytaru a není schopná zahrát ani Louie, Louie. Vzdala se kariéry, aby se mohla starat o manžela Freda. Jak to, že se z něj stal naprostý zoufalec, zdevastovaný alkoholem? Nevíš ani z poloviny, jak strašně chlastal. A jak jsem pochopil, tak ji hnusně mlátil. No a některé ženské jsou tím záhadně přitahovány, čím hůř se k nim chováš, tím víc tě milují. Masochismus. Patti pak měla o hodně mladFULL MOON 03

šího kluka, který se k ní choval takovým způsobem, že její vlastní děti odešly z domu. Pak ji opustil pro nějakou modelku a ona se z toho nervově zhroutila. Dokonce ho přitáhla do kapely. Směšné! Nebyl ani schopný naladit kytaru. Co se týče ega a přehnaných uměleckých ambicí mimo rock'n'roll, u mě vítězí na celé čáře Lou Reed... (smích) Asi tak: všechny fámy, co jsi kdy slyšel o Lou Reedovi, jsou pravdivé. Ne-li horší. To je typ, který má zakázaný přístup do všech masážních salónů ve městě. Znáš tuhle? (Následuje velmi sprostá anekdota, zahrnující fekálie, přibití penisu hřebíky a ruskou pracovnici. – poz. aut.). Nicméně nenapsal dobrou píseň už přes třicet let. A nejspíš to nemá ﬁnančně lehké, tak se snaží přes Laurie Anderson proniknout do světa tzv. seriózního umění v galeriích. Škoda slov... Pojďme zpátky do New Yorku, kam jsi se v osmnácti přestěhoval. Pořád jsem si volal s Lesterem Bangsem, který se tam přesouval z Detroitu, a v osmnácti mě pozvala Miriam Line, která dělala nějaký ziny. Tenkrát bylo všechno hrozně levné, město bylo zkrachovalé, prázdné a bylo jednoduché v něm žít. Celou scénu kolem CBGB tvořilo tak sto lidí. První týden jsem potkal všechny. Richard Hell, Robert Quine, Cramps, všechny Ramones, kluky z Punk Magazine, Lestera Bangse, prostě polovinu lidí, co mě pak provázeli celý život. Většina z nich je po smrti, všechno je už skoro pryč. Dost jsi tehdy psal... Psal jsem, kam to jen šlo. Třeba do Village Voice, když to byl ještě slušný plátek. Pro New York Times, pro Creem. Pro Rolling Stone, což byla příšerná zkušenost. Dvacet let jsem byl na volné noze, ale postupně už jsem měl plný zuby dohadování s editorama a šefredaktorama, pořád dokola jim vysvětlovat, proč psát o tomhle a proč psát tamto. Proč psát o Esquerita. Jéžiš. Peníze nepotřebuju a radši to napíšu zadarmo na net. Celý ten biz je produktová mašinérie. Když nemají novou desku hned teď, tak proč o nich psát? Jenže na tom nezáleží, jsou tady příběhy a je důležité je povědět. Jenže zkuste to někomu vysvětlit... Úplně jsem tehdy vyhořel. Pak jsem pracoval pro High Times, což je časák o marihuaně. To bylo fajn, mohl jsem si dělat, co chtěl, patřila

mi celá strana a ještě mě každý rok poslali do Amsterdamu, abych byl v porotě Cannabis Cupu. To byla sranda. Nějakých devět let. Je vtipný, že se pořád platí stejně jako před třiceti lety. Co tvůj rádiový pořad na WFMU? Přišli za mnou. Je to podivná stanice, začínali jako undergroundové, svobodné rádio. Zavolali mi, jestli bych nechtěl dělat country show a já jsem tam přinesl všechny staré desky, které snad v rádiu nikdo nikdy nehrál. A najednou tihle skvělí umělci, o kterých jsme ani nevěděli, že ještě žijou, nás kontaktovali a společně vznikly skvělý session. Bylo super se s nimi flákat: Andy Williams, Hasil Adkins, Ballard, Ike Turner... Ale je těžké makat zadarmo pro bohaté lidi. Měl jsem pocit, že mě využívají, byli to divní oligarchové. Pak už jsem z toho byl unavený a radši to s grácii ukončil. Tvůj styl byl dost specifický. Co tě nejvíc inspirovalo? Byl jsem fanoušek šíleného spíkra Big Mad Daddyho, ten byl naprosto bláznivej. Mluvil podivně a v rýmech a pouštěl šílený desky. Ne náhodou do něj byli blázni The Cramps. Taky se mi dostal do ruky bootleg záznamu jednoho pirátského rádia z Vietnamu během války. Ten týpek je naprosto sjetej, mluví slangem o sexu a drogách a do toho pouští to, čemu říká acid rock. Jmenoval se Dave Rabbit na First Termers Radio. To je fakt něco! Jsi velký milovník hudby. Nikdy jsi nezkoušel postavit se na pódium? Mám svojí kytaru pořád vedle počítače, ale nikdy jsem z ní nevyloudil nic, co by se mi líbilo. Nebo alespoň do té míry, že bych měl potřebu se o to s někým podělit. Měl jsem kapelu, ještě kdysi na Floridě. Pomatuju si, jak jsme hráli pro nějaký burany, co po nás pořád řvali, ať jim zahrajeme Free Bird od Lynyrd Skynyrd. A tak jsme jim zahráli půl hodinovou verzi Surfin' Bird!

Rozmlátili nám držku a celé město se nás vydalo lynčovat... 107

TEXT AL BURIAN (CHALLENGER, EX-MILEMARKER) PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Moje druhá návštěva u zubaře nebyla tak úspěšná jako ta první. Zatímco mě minule bolest zubů doháněla k šílenství, tentokrát jsem byl ve víceméně normálním rozpoložení, takže mi neunikly některé detaily kanceláře zubařky Violy F. Ty, které jsem napoprvé úspěšně vyfiltroval. Například její fotky, zdánlivě šťastné, na svatební cestě s manželem. Ty malé děti pravděpodobně taky nebyly vypůjčené rekvizity. Nová informace znehodnotila mojí fi nanční strategii, kterou jsem posledně narychlo vyfabuloval, potáceje se v agónii k její ordinaci. Plán byl jasný jak facka. Zaplatit jí za práci, ano, nabídkou sňatku! Zdálo se to neprůstřelné. Za úkony by zaplatila její zdravotní pojišťovna a co se manželství týče, to bychom vzali pěkně zvolna a nechali tomu volný průběh. Pro mě by to bylo OK, kdybychom se k sobě hned nestěhovali. Ale teď, když rozbřesk příčetnosti osvítil můj mozek, jsem si uvědomil, že některé detaily jsem úplně nedomyslel. Nepočítal jsem například s možností, že mě s tímhle plánem už někdo předběhl. Ulice Berlína jsou plné Zahnärtztin, zubařek neboli Dentistas, jak je pikantně nazývají Španělé. Vypadá to, jakoby na každém bloku byl tak tucet ordinací, každá ozdobená oficiální plaketou, ze které přímo prýští osamělost. Spočítal jsem si, že s tímhle množstvím mladých odbornic soupeřících o pozornost a přízeň musí být trh už zcela zahlcen. „Jsem úspěšná, finančně zajištěná ortodontistka,“ tak podle mých výpočtů musela znít ta nejnudnější a nejprovařenější seznamovací fráze, kterou může berlínská scéna nezadaných roku 2010 nabídnout. Já jsem mladý, urostlý švihák, s perfektní znalostí základních prací v domácnosti a spous108

tou volného času. Kolik takových nás může v celém městě být? Tohle prostě muselo klapnout. Jak jsem mohl předvídat, že se jí už přede mnou vetřel do přízně jiný Romeo? Kdo ví, jaké lichotky, fígle a výhrůžky na ni zkoušel, aby jí k tomu přiměl? Opakované vrtání zubních krčků, kompletní sada zubních protéz – jaké dluhy si ten chlápek stihl vyrobit, než se jí přiznal, že jí to může splatit jen skrze sňatek? Během pár okamžiků, než Viola F. vešla do ordinace, jsem si všiml těch fotograﬁí a došly mi souvislosti. Když přišla, sedla si přede mne se založenýma rukama. Zaregistroval jsem snubní prsten na jejím prstě. Při posledním setkání měla latexové rukavice.

Teď jsem to ale byl JÁ, ve své celistvosti, kdo před NÍ seděl. Byli jsme tváří v tvář. Ta její byla bez výrazu. Přiznávám, že jsem se cítil stejně prázdně jako ona. Na jiný výsledek téhle návštěvy než opětování milostného návrhu, jsem nebyl připravený. „Jsem švorc,“ vyhrkl jsem. „Nemám žádné peníze.“ Tohle sice byl jeden z bodů mého pečlivě nacvičeného scénáře, ale neměl jsem v plánu se k němu dostat tak brzo. Violu F. ta informace očividně zklamala, což mě také sklíčilo. Počítal jsem s tím, že to ona by živila rodinu, vzhledem k tomu, že mé umělecké ambice by asi těžko uživily všechny děti, které si již zvládla pořídit i beze mě.

Připadal jsem si jako pitomec. Bylo to jako tenkrát, když jsem měl v letadle návaly úzkosti a letuška mě opila. Celý zbytek letu jsem si na nějakou paniku už ani nevzpomněl. Přesvědčoval jsem sám sebe, že ta extra dávka pozornosti, které se mi dostávalo, má původ v jakémsi hlubokém citovém poutu, které se mezi námi vyvinulo. Koncem transatlantického letu jsem si začal navážno představovat společný život s letuškou a byl pevně odhodlán udělat cokoli, aby náš vztah na dálku fungoval. Potom, co letadlo přistálo, jsem šel za ní. Byl jsem si jistý, že náklonnost je oboustranná, ale nevěděl jsem, co říct. „Uhhh…,“ zamumlal jsem tehdy opile. Pohled, který mi věnovala, spolehlivě vyjasnil veškeré pochybnosti o tom, jaký vztah mezi námi je.

Navrhla, abychom sestavili splátkový kalendář, při kterém by se mi z bankovního účtu každý měsíc strhávala část dluhu. Bankovní účet? Vysvětloval jsem, že žádný nemám. „Bankám se nedá věřit,“ řekl jsem. „Nikdy nevíte, kdy nějaká zkrachuje. Chovám se rozumně a schovávám si všechny peníze pod matraci.“ To jí dočista položilo. Rychle jsem ji začal utěšovat, že mám v Chicagu kamarády, co mi dluží peníze, a že se tam brzo chystám. A až se vrátím, budu v balíku. Budu jí moct zaplatit hotově, žádný problém. Musel jsem se kousnout do jazyka, abych tu nabídku neukončil slovy: „A pak bychom mohli na večeři“. Místo toho jsem se jí podíval zpříma do očí, vykřesal upřímný výraz a řekl: „Slibuji.“ A pak důrazně, už úplně improvizovaně: „Slibuji, že vám ty peníze dám, až příště přijedu.“

Viola F. se teď dívala stejně. Ten pohled se tolik lišil od toho, který jsem viděl před týdnem. Se zubem soucítila, měla o něj starost.

Vybavila se mi jedna vzpomínka. Stál jsem vedle Violy při minulé návštěvě a zkoumal obrovskou zvětšeninu svého zubu. ZeptaFULL MOON 03

la se mě: „Jak jste to mohl nechat zajít tak daleko?“ A v jejím hlase bylo cítit skutečné a upřímné roztrpčení. A také bolest, existenciální, kterou jí působil pohled na mou fatální slabost, mou Achillovu patu, můj skon, vše před ní jako ve výloze. Rád si poslechnu argumenty těch, kdo nevěří, že tarotové karty něco předpoví, ale odmítám pochybnosti o věšteckých schopnostech zubařů. Jsou to školení experti v umění vyhledávat eroze, oddaní celoživotní bitvě proti nevyhnutelnému a odhodlaní zastavovat budoucnost, která byla vepsána do skloviny už při první návštěvě. Proč myslíte, že jsou zubaři tak zahořklí a zoufalí? Tak jsem tam stál a zas a znovu jsem to nechával zajít příliš daleko. Věděla to, rozpoznala tuhle mojí vlastnost okamžitě. Seděl jsem v její ordinaci, předváděl své šílenství, impulzivní nedostatek sebekontroly a pudu sebezáchovy, rozpadal jsem se před ní jako fata morgana. A ona tam seděla s výrazem zděšeného zklamání, které už jí mělo zůstat nadobro, přesto pokračovala v podivném vztahu a stala se mojí zubařkou. Panovalo mezi námi podivné ticho. Viděl jsem, jak je Dr. Viola zkroušená, moje sliby pro ni nic neznamenaly. Taky neměly. Svatba byla zrušená, tak jsem změnil přístup. Nebyla ochotná přijmout mé pojetí evropského řešení problému, musel jsem sáhnout po americkém modu operandi, jak mě ho naučil chicagský systém zdravotního pojištění. Americké zdravotní instituce ve výsledku poskytují chudým v Americe celkem dost služeb. Ovšem ne na základě socialismu, ale anarchie. A já jsem dlouholetý expert v proplouvání životem bez zdravotního pojištění. V přítomnosti autoritativních osob je pro mě lhaní naprostá přirozenost. Uvědomil jsem si, že jsem na půl cesty ze židle, instinktivně jednou rukou na batohu, připravený vzít roha. Teď byla řada na Viole F., buď se odevzdat nevyhnutelnému, nebo přivolat ochranku. Odhaduju, že v Chicagu je šance, že bude mít zubařka pár najatých týpků tak padesát na padesát.

V Berlíně se ovšem zdály moje šance na útěk daleko větší. FULL MOON 03

BACKSTAGE: HOUPACÍ KONĚ TOČEJ DESKU. TEXT JIŘÍ IMLAUF

Mít možnost něco napsat do dobrýho hudebního časáku není špatný. A když můžete poslat průvodce po natáčení desky vlastní kapely, je to ještě lepší. Ke všemu skoro v reálnym čase. Teda kluci z toho odvázaný nebyli, ať prej to napíše někdo nestrannej, že to bude vypadat jako honění trika, ale zapomněli, že hrát už pěkně dlouho v kapele, na kterou v Mostě příde dvanáct lidí a v Brně sedm včetně předkapely, to vyžene z hlavy samožerství každýmu. ÚTERÝ 29. 6. WITH A BIG HELP FROM OUR FRIENDS Dějství jedna. Ústí nad Labem, sedíme na zahrádce v Pivovarský, druhá schůzka, chcem si ujasnit různý provozní věci a hlavně časovej plán, času není moc, s penězma je to stejný. V odpolednim slunci si objednáváme různý džusy s vodou, jsme přece jen alkoholici anglosaskýho typu a napijem se spíš po setmění. Kapela dneska bez Míly, kterej ještě učí v Praze, ze Stuttgartu dorazil Honza Brambůrek, dávnej basák Koní, teda nejen basák, dělal do všeho, vždycky s vášní, starej dobrej lennonovec. Teď je ovládlej zvukem, dělá zvukaře ve stuttgartskym divadle, počítám, že má v práci za mixem fotku Phila Spectora při natáčení Imagine, tak nějak si představuju jeho zvukařskej ideál. Bude ho do nás ládovat? Asi jsem víc na Steva Albiniho, ale Honza vypadá, že o žádnou přetahovanou nestojí, že je tady za síly dobra. Je tu taky Míra Vaňkát, domácí mumiovskej zvukař, co nás dobře zná a teď nám půjčuje spoustu věcí, z Činoheráku dorazil Ondra Švandrlík, autor hudby k několika činoheráckejm hrám a kytarista a zpěvák kapely Nauzea Orchestra. Tajná zbraň, vé dvojka, která nám nemá dovolit spoustu našich zlozvyků a kouknout se na nás úplně odjinud. Plus nehrající kapitán Kuny, ten, co to rozsekává, když se hádáme, a co nám pučuje Mumii: točit budem ve stejnym kině, kde teď přesně rok zkoušíme. A tvoje parta je tu hned. Je nám jasný, že bez kámošů bysme si

ani neškrtli nebo možná škrtli, ale plamínek by byl malinkej. A my chcem, aby to konečně pořádně hořelo. STŘEDA 30. 6. VEDRO JAK V PEKLE, HONZA U KOTLE Poslední den školního roku, už aby to tady skončilo a támhle kousek začlo, den nezačíná moc dobře, spletu si čas nějaký schůze, učitelky mě maj rády zase o trochu míň, vůbec celá první půlka dne je výrazně horší než ta druhá, ale je to lepší varianta než obráceně. Honza od rána staví v kině studio, odpoledne za nim jdu, pak spolu zajedem pro kytaru, kterou mi dal do pucu ústeckej kytarář pan Lisa, vypráví, jak kdysi hráli na přehrávkách Weather Report a mlžej se mu při tom oči. Cestou v autě se s Honzou bavíme o našich společnejch láskách, Eels a tak, mluví o tom, jak uši slyšej špatnej tón, trocha obav, že teorie bude převažovat, brzo se ukáže, že obavy byly zbytečný. Vrátíme se akorát včas, abysme Honzovi bubeníkovi pomohli s bicíma, který si půjčil, jsou ještě o dva chlupy lepší, než ty jeho, a přijde hledání zvuku, místa, kam je dát, stavění zástěn proti přeslechům a tak dál. ČTVRTEK 1. 7. VYMKNE SE TO V Mumii je vražedný vedro, nahoře v promítárně ještě víc, co mi sahá paměť, vždycky jsme natáčeli, když byla zima nebo aspoň sychravo. Snad kromě Hélia, to bylo předloni v létě. Teď se nad vyprahlym Ústím honěj nacucaný mraky, nic z nich nepadá, lidi kličkujou po městě mezi autama o poznání pomalejš a dát si někde horkou čokoládu znamená povytažený obočí servírky. I když ony ho maj většinou vytrhaný. V kině je už skoro dostavěný studio, plán na odpoledne je dělat zvuk a pak večer nějaký zkušební nahrávky, zítra naostro. Jenže se nám to vymkne a od týhle chvíle se nám to bude vymykat dál: zvuk vypadá dobře a začnem točit, nahrajem tři písničky, většinou budem brát čtvrtej tejk. Něco 109

se děje, asi to celý začlo tim zvukem bubnů, je to tak, dobrý bubny dělaj dobrej zvuk. Večer v osm spustíme kameru a do kina se dá chodit on-line. Většina přístupů jsme my – chodíme se na sebe koukat vedle do baru. Jako Bowie v Twin Peaks, říká Honza. To je divná scéna. Nebo spíš kluci z vesnice objevili stream. Aspoň já. PÁTEK 2. 7. PUSŤ TEN DRUHEJ TEJK JEN VE FLÓRECH Tejk, fejk, snér, kreš, raf mix, dram set, preamp, ouvrhed, vox, pívej, zkreslenej, čistej, sešna, lajna, nahlas, potichu, fejdaut, fídbek…, už se nebavíme normálně, de mi hlava kolem, ale skoro se nehádáme, chyb není moc a je rozkoš dohrát a jít nahoru do tý promítárny poslechnout si to. Řikáme si, už by mohla přijít krize, stejně vždycky příde, tak ať ji máme za sebou. Ona se teda dostaví, ale přebijou ji jiný momenty, jako třeba ten, kdy jednu písničku odepíšem a oddechnem si, že ji máme z krku. Jenže pak nám ty dva maníci zeshora řeknou, že máme dvacet minut na to jí udělat jinak a pak jí nahrát. Když to bude blbý, dem od toho. No a ono to klapne. V pátek je v Mumii den D, nával, a všechno teče proudem, dneska nejvíc pot, končíme po devátý, už by ten rambajz moh prolejzat k nám. SOBOTA 3. 7. DEVÁTÝ PŘES PÁTÝ Třetí den nahrávání je za náma, sedim u Vokurky v ikea obýváku, běží dokument o Glasto, ťukám blog a po každejch třech slovech se otočím a koukám na ten parádní ﬁlm z jinýho vesmíru, dostanem se tam Vokurko někdy? Říct „třeba jo“ je základní jednotka optimismu. Zrovna jdou záběry z čištění hajzlů, to vzbuzuje jistou naději – třeba jako brigádníci bysme mohli… Teď raný Blur, ráno jsme koukali na fotky z letoška, vyhrál suchar princ Charles, jak třese rukou Alexi Jamesovi, basákovi Blur, teď Ray Davis a Waterloo Sunset, nádhera. Chvilkami se mi zavíraj oči, ale před usnutim chrání starej návyk na noc a její koktejly + nějakej spodní pocit, že spát je ztráta času… je to záhul, hrajem od devíti do devíti, už nevim, kolikátýho je, jestli je pořád slunce nebo prší, kdo je novej ministr školství (to je možná dobře), kde je nahoře a kde dole, píšu teda devátý přes pátý – Honza Brambor je skvělej, nečekaný shody a mrazení v zádech ve stejnejch místech, tohle jsme nečekali. Ondra Švandrlík jde do toho naplno, tahá nás 110

z těch zlozvyků a že jich máme, přesně jak jsme chtěli. V Mumii teď bydlíme, dík Petis, jinak jsme ztracený. Padá mi hlava, ještě dojít domů noční Klíší. Pak dva budíky a mobil k tomu, nepřijít včas by byla umělecká sebevražda. NEDĚLE 4. 7. RUCE BARMANEK Jedeme čtvrtej den, máme hotový základy, celá parta poslechla všechno a přišlo hlasování o důvěře, ze šestnácti kusů prošlo jedenáct, na těch děláme dál, Míla dodělává kytary. Důležitý je jídlo – dneska indická kuchyň, dost to pálí, zázvor je král, snažíme se to střídat, třeba to pak bude pestřejší deska, takže: indická vede, italská – jo, dobrý špagety, číňan není zlej a přinese i hůlky, česká klasika vepřo knedlo těžký nohy, amerikana – ale jo, pár lidí nepohrdne mekáčem, německo tureckej kebab bodne, ale v Berlíně maj lepší. První debata o názvu desky, nic není víc komplikovaný než tohle, pamatuju si to od Tichejch dnů na Klíši. Nejlepší bude netlačit na pilu. A v osm večer na pánských záchodech zahrajeme akusticky jednu písničku, která nepostoupila. Nevadí, hrát ji budem dál, přesně sem sedne, jmenuje se Ruce barmanek, v textu je ten věčnej kolotoč – dny noci ruce sklo, rychlý a obratný pohyby, furt dokola, pořád rychlejc, jako dny a noci v tomhle klubu, jako všude jinde. Teda trochu vypadla z oka Just Like Heaven, ale nám to nějak neva. Pak ještě Honza na přání Ondřeje dodělává nějaký šílený bicí, takovýhle věci jsou přesně, co to potřebovalo. My mezi tim s Mílou a Martinem lehce slzíme u Zlatých úhořů. Noc končí pod slunečníkama na Hvězdě, uplně prázdný a tichý město, lahvový pivo a velkej slejvák ve dvě ráno, není úniku, musíme dát ještě jedno, než to přejde. PONDĚLÍ 5. 7. ŠPANĚLSKÝ PONDĚLÍ Španělky: máme k ruce tři, každá v jiný kvalitě, ale všechny maj něco do sebe, nahrajem jich nakonec spoustu, jenže to by šlo donekonečna, ještě dneska musíme stihnout klávesy. Těch nebude moc, Míla je zabouchlej do kytary, nakonec si je stěhuje přímo k mixu a jedem, někde už sedí, někde ne, hledáme dobrý zvuky a dno sklenek s vínem, sem tam odskočíme do prázdnýho baru kouknout na klipy Blur. Tak moc chcem melotron, že pro něj nemůžem najít místo. Někdo navrhuje složit něco, co by se jmenovalo Strawberry

Fields Forever, že by tam melotron moh sednout. Ale prej už jí někdo složil. Haha. Přijdou známý poslechnout si, nic moc neřikaj, jeden usne. To je dobře, nejhorší je klepání po ramenou. Vokurka to točí, sám je rád, že je rád. ÚTERÝ 6. 7. NOC KAŽDEJ DEN Tak je to tady, začínám zpívat. Jak se řeklo, tak se udělalo, zkusim to jinak, Ondra zapracuje. Jsme tady jen tři a mně to vyhovuje, pak dáme odpoledne pauzu a v noci pokračujem. Hlavně nehrát na jistotu „docela to de“. Jedem taxikem spát, jsou tři ráno a máme i se zpěvem skoro tři písničky. Takováhle noc je teď každej den. STŘEDA 7. 7. DIVOKÝ SNY Pokračuje to ve stejnym duchu, jsem v tom až po uši, začíná mi bejt šeredně líto, že nemůžem jet ještě tři dny. Ale nemáme je a ještě chcem pár věcí nahrubo smíchaných, takže víc jak čtyři celkem nazpívat nestihnem. Honza už toho začíná mít plný kecky nebo spíš uši, koukám na něj, stejně představa, že spolu jednou budem dělat na desce – Honza, muž za pultem a my s těma kytarama a bubnama a tamburínama, navíc takhle intenzivně… v divokejch snech se objevujou všelijaký věci, ale tohle v nich nebylo. A že se takhle budou doplňovat s Ondrou, to samý. ČTVRTEK 8. 7. VŽDYCKY JDOU NĚJAKÝ PROCENTA DOLU Musíme balit, Honza se vrací do Stuttgartu, končí mu dovolená a Ondrovi a nám zase začíná, rozprchnem se do léta a tamhleta pavučina pod stropem tady bude mít konečně zase klid. Posloucháme to poprvý na jiný bedny, v baru, tam, co jsme spolu slyšeli tuny hudby a proklábosili o ní tolik času. A zase ta husí kůže, řikám si brzdi, vždycky jdou nějaký procenta dolu, vždycky to tak bylo a hlavně se nikoho moc neptej, jak se mu to líbí – kdo se moc ptá, moc se doví. Dáme si teď přestávku až do konce srpna, kdy nazpíváme dalších 7 písniček a pak příde ﬁnální mix.

Blbý chtít, aby ty prázdniny rychle utekly a už to bylo, že jo? FULL MOON 03

TEXT PAUL WALLFISCH (BOTANICA) PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

V německém Dortmundu je vedle budov opery a městského divadla vlnitá, kovová konstrukce, která připomíná opuštěný nákladní vagón nebo kanclík stavbyvedoucího na velké stavbě. Na jednom konci je připnutá replika zelené, retro-futuristicky zahnuté střechy opery. Tenhle pokus o architektonickou celistvost si mohli odpustit. Jde o tzv. Kinder Oper, což v překladu neznamená milejší operu, ale operu pro děti. V kontrastu s mnohem většími budovami kolem připomíná ta konstrukce něco jako Stonehenge na pódiu Spinal Tap. A fakt, že zrovna ve chvíli, kdy mě tohle napadlo, vyšel ze dveří chlap s kytarovým zesilovačem Peavey, ten dojem jen umocnil. Vzápětí jsem si všiml, že se na ﬂekatém zažloutlém trávníku něco hýbe. Všemi směry poskakovali králíci. Ne jeden nebo dva, ale pět, šest, možná tucet na první pohled. Cupitají pod Kinder Oper, vyskočí z druhé strany, zastaví se uprostřed trávníku, čenichají a uždibují trávu. Všude kam se podívám, jsou KRÁLÍCI. Málem do sebe vrážejí, kolik jich tu je. Možná to přeci jenom je milejší opera… Jsem v Dortmundu týden a pokaždé, když procházím okolo Kinder Oper do nové kanceláře, jsou tam a spokojeně mě ignorují. Kdyby jen věděli, jak dobrý pocit z nich mám. Ptal jsem se kamaráda a svého budoucího šéfa, který je uměleckým ředitelem divadla, jestli o těch králících ví, a řekl, že ne. Jsem snad jediný, kdo ty králíky vidí? Mám je v hlavě nebo co? Vidím králíky z restaurace za rohem, kam si chodím pro svojí denní dávku kapučína, vidím je v parku u metra. V Dortmundu je překrálíkováno! Jediné místo, kde je nepotkávám, je přes ulici, u kliniky pro drogově závislé, kde se vydává metadon. Moje ranní procházka do práce mě každý den zavede mezi králíky a děvky. Přijde mi to jako patřičně teatrální zasvěcovací rituál. FULL MOON 03

Dortmund je evropský Pittsburgh, tohle už tvrdím nějaký čas. Tedy od doby, co jsem zjistil, že to bude moje základna pro další rok nebo dva. Nikdo nemá ponětí, kde Dortmund je, všichni se ptají na nejbližší velké město. Říkám jim, že je to u Düsseldorfu, ale Dortmund je ve skutečnosti větší. Jen o něm nikdo nikdy neslyšel. Zapomenuté město. Naopak v Německu o Pittsburghu slyšel evidentně každý. Nebo jim ten název přijde vtipný. V Dortmundu stále žijí lidé, protože neměli kam jít, když zanikla všechna pracovní místa. Není to jako v Detroitu, kde si pole a lesy berou zpátky místa, kde se dřív vyráběly stroje na kácení lesů a obdělávání polí, centrum Detroitu je dneska zemědělská oblast. Pittsburgh ani Dortmund tak neskončily. Je neuvěřitelné, že v Pittsburghu ještě pořád žijí lidé, tam dole u řeky, a užívají si všechny ty nové stylové kavárny a bary. Dortmund to tak daleko zatím nedotáhl, ale má snahu. Andy Warhol byl z Pittsburghu. Andyho úprk z Pittzburghu je dobře zdokumentovaný na skvělém albu Songs for Drella (což asi není úplně to nejlepší, co kdy Lou natočil, ale nepochybně to je, vyjma houslových ploch na albech The Stooges, to nejvýraznější, co za svojí kariéru stihl John Cale). Jedním z důvodů, proč lidi zůstávají v Dortmundu, je, že se Německo stará nebo aspoň dosud staralo o ty, kteří už se o sebe postarat nemůžou. Nemám nejmenší ponětí, proč lidi zůstávají v Pittsburghu. Možná je to tím, že celý svůj život pracovali v dolech a slévárnách a jsou hrdí na to, co vybudovali. A taky jsou poněkud unavení, když je poslední šichta u konce. Němci nebo Evropané obecně se tak často nestěhují z města do města. Tedy ne tolik jako my, stěhovaví severoameričané, my jdeme za penězi a vlastními vrtochy kamkoli nás to zavane. Evropané jsou vždycky překvape-

ní, že v amerických pasech není kolonka pro adresu. Právě jsem strávil týden hledáním bytu v Dortmundu a první věc, kterou jsem se dozvěděl, byla, že do německých bytů se nemontují kuchyně. Ze zdi trčí vodovodní trubka a tím to končí. U nás je kuchyň součástí vybavení a nepředpokládá se, že kuchyňský dřez si prostě jen tak zabalíte, až potáhnete o dům dál. Nebo nedejbože sporák a ledničku. V Dojčlandu to tak není. Copak tihle lidé nepotřebují uprostřed noci jen tak zmizet a začít nový život v nějaké bohem zapomenuté bavorské vísce? Tedy, oni se stěhují, a to čím dál tím častěji, ale pořád si to ještě nepřipouštějí. Takže žádné kuchyně. A žádné šatní skříně. Garderobu si taky budete muset odtáhnout na hřbetě. To vás naučí, někam se stěhovat! V Dortmundu se chystá představení nazvané Heimat Under Erde. Má to být pohled na nedávnou historii města z hluboké perspektivy horníků. Tedy těch desetitisíců přistěhovalců, co v dolech fárali míle a míle pod povrch, a kteří, pokud měli to štěstí a dostali se zpátky, dožívali své životy v přilehlém městě. Pod povrchem jsou všichni černí. Jedno odpoledne jsem se seznámil s tureckým virtuózem na uhlí a o hodinu později jsem stál v kostele před třiceti opilými sedmdesátiletými horníky, kteří v čtyřhlasé harmonii zpívali hornické písně. A já si to mám dát dohromady. Minulý týden jsem se taky seznámil s člověkem, co hraje na kytaru v představení Songs for Drella v Ruhr Gebeit, velkém hitu velkého divadla ve vedlejším městě. Němci z toho alba udělali muzikál a přinejmenším část z těch horníků evropského Pittsburghu ho zbožňuje.

Tohle mi někdo vysvětlete. 111

FULL MOON MUSIC MAGAZINE FULL MOON NEKOUPÍTE NA STÁNCÍCH! DOSTANETE SE K NĚMU NÁSLEDUJÍCÍMI CESTAMI:

A/ PŘEDPLATNÉ | predplatne@fullmoonmagazine.cz | 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč B/ E-STORE | fullmoonmag.bigcartel.com | předplatné & jednotlivá čísla C/ NA VYBRANÝCH DISTRIBUČNÍCH MÍSTECH | fullmoonmagazine.cz | 60 míst D/ NA VYBRANÝCH LETNÍCH FESTIVALECH | fullmoonmagazine.cz | sleva na předplatném VE VŠECH VÝTISCÍCH KOUPENÝCH NA FESTIVALECH NAJDETE TAKÉ SLOŽENKU NA ROČNÍ PŘEDPLATNÉ MAGAZÍNU ZA VÝRAZNĚ ZVÝHODNĚNOU CENU. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA, www.lfs.cz ve dnech 23. července – 1. srpna Full Moon najdete v obchůdku Terryho ponožky BESEDA U BIGBÍTU, www.zebrinak.org ve dnech 6. – 7. srpna 2010 Full Moon najdete na oficiálním merchandise stánku BRUTAL ASSAULT, www.brutalassault.cz ve dnech 12. – 14. srpna 2010 Full Moon najdete na oficiálním merchandise stánku EUROTRIALOG MIKULOV, www.eurotrialog.cz ve dnech 13. – 14. srpna 2010 Full Moon najdete ve stánku knihkupectví Polí pět FRESH FILM FEST, www.freshfilmfest.net ve dnech 25. – 29. srpna 2010 Full Moon najdete v Paláci Akropolis a na Parukářce

VÝHRADNÍ DISTRIBUCE: REKOMANDO TROJANOVA 9, 12000, PRAHA 2

FULL MOON NA INTERWEBU: TRIBO TATTOO

WEBSITE | WWW.FULLMOONMAGAZINE.CZ

LIDICKÁ 8, 15000, PRAHA 5

DIVADLO ARCHA

live! tonight! sold out!! | twitter.com/fullmoonlive | reporty z koncertů

NA POŘÍČÍ 26, 11000, PRAHA 1

jukebox | last.fm/group/Full+Moon+Mag | skupina serveru last.fm

JSME LIDI, CO SE PODÍLEJÍ NA DAMAGE DONE RECORDS A TWO SHOVELS EVENTS. VYRÁBÍME VINYL, CD, DVD, PLAKÁTY, LETÁKY A SAMOLEPKY. POKUD JE TO POTŘEBA, TAK MŮŽEME POMOCI S PŘÍPRAVOU MASTERU, GRAFIKY, DTP A DISTRIBUCÍ PO EVROPĚ. VÍCE INFO NA ADRESE: