7
se, něco mi píchnul a pak si už vzpomínám jen na vzlet a na to, jak jsem se pak probudila na JIP v Bohunicích. Kdy se to stalo? 11. září 2004 asi kolem 11. hodiny dopoledne. Jak na to reagovali vaši rodiče? Oni tenkrát zrovna kopali bazén, když jim to volali. Nevěděli, jestli je to legrace nebo co. Nemohli tomu uvěřit, protože z nemocnice jim řekli, že nemusí spěchat, protože nemám šanci to přežít, tak ať si raději už přichystají věci na pohřeb. To je šílené. Jak dlouho jste byla v umělém spánku? Deset dní. Pak mě vzbudili a říkali mi, že budu v nemocnici asi rok. Později to změnili na půl roku a nakonec jsem odcházela po měsíci. To jste se uzdravovala tak strašně rychle? Pan primář řekl, že mám silné srdce, takže kvůli tomu.
hoří. Snažila jsem se hasit se rukama a na dlani se mi přitom udělal obrovský puchýř. To mě na chvíli zaujalo, protože jsem si říkala: „Jé, hele, bublina!” Ale když vzápětí praskl, přestal mě zajímat. Zase jsem se věnovala jen tomu, že mi hoří celý oděv. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo svléknout se. Snažila jsem se dostat z toho hořícího oblečení, ale naneštěstí jsem měla na nohou nové krásné pěnové boty na běhání do školy a nové džíny, které jsem měla pevně utažené na těle, takže mi nešly stáhnout.
stejně nepřežiju. Znovu jsem omdlela. A pak pro mě přiletěl vrtulník. Vím, že mi záchranář pořád dával na obličej dýchací masku a já si ji pořád sundavala, protože mě to rozčilovalo. Vždycky mi ji nandal a já si ji sundala, zase mi ji nandal a já si ji zase sundala. Tak mi řekl, abych si ji nechala, nebo mi jednu lískne. Vysvětlovala jsem mu, že jsem taky zdravotník, protože tenkrát jsem dělala zdravotníka zotavovacích akcí ve Skautu, a že vím, jak lidi reagují v šoku, ale aby mi tu masku nedával, že se mi s ní špatně dýchá. Smál
To vás nikdo nehasil? Ale ano, pak přiběhl nějaký pán a dohasil mě dekou. Po něm přiběhla ještě nějaká paní, která ze mě začala strhávat oblečení, čímž to ještě zhoršila. Ale to si už nepamatuju, protože jsem omdlela. Pak vím, že přijela záchranka a paní doktorka říkala, že není kam spěchat, protože to
Kolem vás jsou tisíce hadic, ventilátory, pořád to hučí a vrčí a vy nemůžete dělat vůbec nic.
„
A co bylo pak? Bylo to strašné probuzení. Všude kolem vás jsou tisíce hadic, ventilátory, pořád to vrčí a hučí a vy nemůžete dělat vůbec nic. Ani se pohnout, ani jíst, ani mluvit, jen hýbat očima a koukat do stropu. Vedle mě ležel nějaký feťák, který si při čichání toluenu zapálil cigaretu, a z druhé strany dítě, které celý den křičelo, že maminka přijde. Bylo to šílené. Navíc na JIP pořád někdo chodí. Pokaždé, když byl příjem, mě vzbudili, protože rozsvítili, všude se ozývaly nějaké hlasy… Nakonec si na to ale člověk zvykl. O to horší pak bylo, když mě přeložili na dětské oddělení. Tam byl zase naopak příšerný klid a ticho. Pořád jsem spala, až se sestřička divila, jestli je to normální. Na co jste myslela, když vás vzbudili? V té době jsem byla deset dní na střední škole a věděla jsem, že nemůžu být nemocná, takže první věc, kterou jsem říkala záchranářům, když přijeli, bylo ujištění, že mi nic není a že musím jít v pondělí do školy, tak ať mě laskavě nechají na pokoji. Rodiče mě donutili jít na policejní školu. Chtěla jsem jít na gymnázium, ale bohužel jsem se na první pokus