Souvězdí Kata

Z polštiny přeložil a vysvětlivkami opatřil

GORGONA Praha 2012

Rafał Dębski – Souhvězdí Kata Copyright © 2007 Rafał Dębski Translation © 2012 Jan Kravčík ISBN 978-80-904952-1-0

část

I.

Pod MrazIvou Klenbou Nebes

V

lastně si nejsem jistý – chtěl jsem to tak vůbec? Po­ chybnosti se dostavily až potom. Příliš pozdě na to co­ koliv změnit. Stejně by to nemělo žádný význam, o jedno město víc nebo míň… Domy hořely a lidé s křikem pobí­ hali po ulicích.

– Mor! Mor! Když si pomyslím, že tentokrát jsem ani v nejmenším nechtěl způsobit takovou zkázu… Ne tady a rozhodně ne teď. Po mém odchodu by pravděpodobně zemřelo několik desítek, možná stovek obyvatel, protože mí malí všudyby­ lové se dostanou i do těch nejtemnějších zákoutí. Ale samo městečko by přetrvalo a nestrávil by ho požár. Leč stalo se, co se asi stát mělo. Bůh dokáže být zlomyslný. Ale co když to vůbec není Bůh, jen krutý osud s tváří věčně zkřivenou v zlomyslné grimase? Co když Bůh vůbec není? A pokud přece jen ano, co když hluboce opovrhuje mrzkou exis­ tencí, ke které sklouzl jeho nejdokonalejší výtvor? Výtvor, který je schopen dopustit se nejtěžších zločinů a největ­ ších ukrutností, jen aby si zajistil úspěch, slávu a vliv – ty ubohé náhražky božské moci.

8 Rafał Dębski

Začalo to jako obvykle. Vždycky se najde někdo, komu to nedá a nenechá cizince jen tak na pokoji.

– Nelíbíš se mi, člověče, – řekl pohůnek městské stráže.

V první chvíli jsem pochopitelně neměl tušení, o koho jde; v šedém plášti a s krátkým mečem u boku vypadal na obyčejného násilníka. V každém lidském shromaždišti se najdou takoví rádoby hrdinové, kteří usilují o reputaci nej­ pádnější pěsti či nejrychlejší šavle. Kromě toho by mě ne­ napadlo, že si v takovém malém městečku budou konšelé vydržovat stráž. Městská pokladnice zřejmě skrývala netu­ šené poklady.

– Nech mě být, – odpověděl jsem klidně. – Jsem míru­ milovný člověk, spory nevyhledávám.

Nato mě popadl za rameno. Chytil jsem neodbytnou ruku pod zápěstím a vrazil mu palec mezi kosti. Nechtěl jsem ho zranit, jen způsobit co největší bolest. Hlasitě zaú­ pěl, načež mě hostinský znepokojeně zpravil, s kým mám tu čest. Bylo mi to jedno. Zbojník, žoldák nebo radniční slouha, jaký je v tom rozdíl?

– Nestojím o rvačku, – uvolnil jsem sevření. – Nech mě na pokoji.

Odskočil ode mě a začal si třít bolavé místo.

– Co tu vlastně chceš? – zavrčel. – A co že sis při jídle ani nesundal rukavice?

– Do toho ti nic není. Nebo snad vaše zákony lidem za­ kazují najíst se a napít, jak jim to vyhovuje?

– Ne každý je tu vítaným hostem. Co tu chceš? Mluv!

– No tak, dej tomu člověku pokoj, – ozval se znovu hostinský. – Vždyť je jako beránek. Sedí tu už od poled­

Na cestě ke hvězdám 9

ního, platí hned, rozbroje nevyvolává, ani plášť si nepolil.

Radši se podívej támhle na Blažeje. Jen se tu válí po zemi, a když zrovna neblije, tak krká a prdí. Ale když s ním chci hnout, ohání se tlapama, přitom i takhle zřízený má sílu jako medvěd.

Strážný se odmítavě ušklíbl.

– O ožraly se starej sám, teď když máš šenk pronajatý.

Mně se nelíbí tenhle ptáček. Budu s ním muset na stráž­ nici, ať se zpovídá vrchnosti, kampak má namířeno a proč.

Co když je to uprchlý nevolník? Nebo nějaký zbojník? Na neviňátko nevypadá, určitě má nejeden život na svědomí.

Celý podivně černý, možná je to turecký nebo valašský špeh. Vidíš ty oči? Jako by v nich sídlila sama smrt.

Nemýlil se. Nejeden život mám na svědomí, to skrýt nelze. „Jako by v nich sídlila sama smrt“ – strážný poeta to řekl hezky. A rozhodně nebyl daleko od pravdy. Ne na­ darmo jsem kdysi zvolil trnitou cestu zasvěcení a stal se učněm Mistra Černé smrti.

– Neboj, – řekl jsem pohrdavě, – tobě záhubu nenesu.

– Já se nebojím ničeho, – pyšně pozvedl bradu.

Byl směšný. Tak směšní dokážou být jen lidé přesvěd­ čení o vlastní síle a důstojnosti. Neudržel jsem se. Zaklonil jsem hlavu a vybuchl smíchy.

Co se stalo, Jakube?

Barbora se probudila z apatie. Odpočívala. Pokaždé když tušila, že nás čeká hodně práce, vzdalovala se, aby se na­sy­­ ti­la útržky snů a polozapomenutých vzpomínek ukrytých v zákoutích mé mysli. Čemu se směješ?

10 Rafał Dębski

– Lidem, miláčku. Jsou tak malí ve své velikosti, – řekl jsem úmyslně nahlas.

– S kým to mluvíš? – přiskočil ke mně pacholek. – A cos tím myslel? Kdo že je malý?

– Jdi si po svých, ubožáku. Proč hledáš potíže? Nač ohrožuješ vlastní život? Možná ho nikdo kromě tebe ne­ potřebuje, ale není škoda přijít o něj tak brzy?

V jeho ruce se zaleskla čepel. Dlouhý, úzký stilet. Kdysi takové dýky sloužily k dobíjení protivníka zakutého v br­ nění, protože snadno pronikaly do mezer ve zbroji. Hos­ tinský se raději klidil. Rozhodl se předstírat, že nic nevidí.

Svoje si odbyl, hosta se zastal a víc stejně nezmůže.

– Všichni jste stejní, – zasyčel můj vyzyvatel. – Přichá­ zíte krást a zabíjet, vrchnosti si nevážíte!

Dávej pozor, můj milý.

Varování bylo zbytečné. Nechystal se mě bodnout. Ne­ dokázal v sobě najít dost odvahy. Nejspíš si uvědomoval, že nemá co do činění s obyčejným tulákem.

– Vstávej, půjdeš se mnou!

– Nic špatného jsem neudělal.

– To se ukáže, až si s tebou popovídá kapitán.

– Dokonce kapitána stráží tady máte? – podivil jsem se. – Město velké, že by se schovalo pod kravinec, a velí tu taková šarže?

To už na něj bylo moc. Mohl jsem si utahovat z něj, z jeho matky, možná z celé jeho rodiny, ale ne z města, kte­ rému sloužil. Ne z velitele, kterého nejspíš stavěl na roveň Bohu. Jsou tací lidé. Potřebují být součástí něčeho většího, jinak se cítí ztracení a nešťastní.

Na cestě ke hvězdám 11

– Tak dost! – chytil mě za loket a zkroutil mi ruku za záda. Hrot stiletu jsem ucítil mezi lopatkami. – Za tyhle urážky tě čeká náležitá odměna. Raději tě předáme rov­ nou soudci. Ten si už zjistí, jestli na tebe nebyl vydán ně­ jaký zatykač!

Nemohl tušit, co bude následovat. Ten, kdo ho cvi­ čil, mu nejspíš řekl, že z tohohle chvatu se nelze vysvo­ bodit. Stejně tak nemohl tušit, že nás v akademii učili ne­ jen dovednostem působícím utrpení a smrt, ale také nás vedli k železné disciplíně těla. Bez námahy jsem se otočil.

Klouby tiše zapraskaly. Než mu došlo, co se děje, stál jsem před ním a tiskl ostří jeho vlastní dýky na zděšeně poska­ kující ohryzek. Pod pláštěm na rameni jsem ucítil pohyb a strážného tvář se protáhla údivem. Na úrovni jeho očí se objevil čenichající krysí čumák. Větřil strach.

– To je on! – vykřikl městský strážný. – To je ten pro­ klatec, co roznáší mor! Černý krysař!

Koutkem oka jsem postřehl kradmo se blížící se po­ stavu. Pustil jsem zbrojnoše, otočil ho zády k sobě a odstr­ čil tak silně, až se rozplácl o zeď. Hostinský se rozmáchl velkým sekáčkem. Vražedné seknutí mířilo na krysu, sedící na mém rameni. Zvíře se zorientovalo dřív než já a blesku­ rychle zmizelo v kápi. Mně se však ostří zahryzlo do těla.

Vytryskl proud černé krve a zalil krčmářovu tvář. Oka­ mžitě zkusil te­kutinu setřít, ale byla lepkavá jako smůla a hustá jako melasa smíchaná s mourem. Přihlížel jsem se zájmem. Od přeměny jsem ještě neviděl vlastní krev v ta­ kovém množství. Čerň prýštící z drobných ran, ze kterých jsem krmil krysy, mi nikdy nepřipadala tak temná jako

12 Rafał Dębski

nyní, kdy se zdálo, jako by z ní něco vysálo veškeré světlo.

Teprve teď jsem si uvědomil, že je navlas podobná té, která proudila v žilách Mistra Černé smrti. Živě si vzpomínám na ten příšerný okamžik, když jsem rozsekl hruď svého učitele. Jako kdybych roztrhl pytel plný mokrých sazí. Ně­ jak podobně se teď musel cítit hostinský. A městský po­ chop… Ne, ten už nic necítil. Ležel nehybně a z břicha mu trčela rukojeť stiletu. Čepel mu vjela šikmo do střev a při své délce bez potíží zasáhla srdce. Strážný neměl ani tolik zkušeností, aby před nárazem do zdi uhnul dýkou stranou nebo ji jednoduše zahodil. Blažej u zdi vydávil na podlahu další porci zvratků. Lidé v krčmě ztuhli a pak se vrhli ke dveřím. Pach krve přilákal číhající krysy, které se vyrojily ze všech koutů – jak ty zdravé, tak ty zjevně nakažené, ba dokonce i ty, co se už sotva držely na nohou. Krčmář za­ řval z plných plic, zřítil se na zem a začal se svíjet v kře­ čích. Z náhle nateklých vředů mu prýštil páchnoucí hnis.

Lidé s vřískotem utíkali a roznášeli zvěst o strašlivé události svým sousedům. Vlna krys se vylila na ulici.

Ozval se výstřel. Nejspíš nějaký šlechtic nebo bohatý měš­ ťan zabil některého z mých druhů a krysí tělíčko se po zá­ sahu kulí rozprsklo na všechny strany. Ten pohled jsem znal. Měl jsi štěstí, bratříčku. Zkrátili ti muka. Věděl jsem, že jedni budou zkoušet krysy střílet nebo sekat šavlemi a druzí zkusí z města utéct. Ale všechno bude marné. Ná­ kaza je srazí do kolen dřív, než doběhnou do okolních vsí.

Protože tohle nebyla obyčejná nemoc… Tahle byla zkro­ cena a vyšlechtěna velkými učenci a největšími lékaři. Jen ti nejlepší léčitelé dokážou stvořit něco, co zabíjí tak doko­

Na cestě ke hvězdám 13

nalým způsobem. Když jsem po zavraždění Mistra Černé smrti opouštěl akademii, byl jsem přesvědčen, že z ní vy­ náším běžný mor. Všechny ty ochranné oděvy, které jsem si oblékal před vstupem do nejhlubších podzemí, kde se rozkládalo království černé smrti, kožené masky vycpané drahým hedvábím, napuštěným dezinfekčním dryákem, všechny ty ostře vonící tekutiny, kterými jsem se oplacho­ val po návratu nahoru, všechny ty lektvary, které jsem mu­ sel pít… Věděl jsem, že pobývám v hájemství smrti, ale ne­ měl jsem vůbec tušení, jak strašná ta smrt byla. Teprve až když jsem odešel…

Vzpomínám si, můj milý. Ten kupec, který ti zastoupil cestu.

Neměl jsi rukavice a sotva ses ho dotkl, vyrazil mu lišej a obsy­ paly ho vředy. Strašně křičel a svíjel se v bolestech!

Ano, Barboro. Teprve po nějaké době jsem se naučil, že si musím ruce zakrývat kůží, pokud nechci, aby po mém dotyku lidé padali jako mouchy.

Zbožňuji tu tvoji moc, Jakube. Dělá mi dobře, když ji použí­ váš. Jsi pánem života a smrti. Vlastně víc smrti – a to je dobře, protože smrt je krásná… Cítím se pak jako tenkrát, když jsi mě objímal, nenasytně ses mě zmocňoval a působil mi nadpozem­ skou rozkoš. Jsem ráda, žes i tohle město zahalil beznadějí.

Vím, snadno přece poznám, když cítíš slast. I já ji při tom zažívám. Jenom nevím, jestli jsem jejím zdrojem já sám, nebo jen odrážím tvé pocity jako zrcadlo.

Lidé si nezasluhují, aby je potkalo dobro. Dokážou si vážit jen toho, kdo rozsévá zkázu. Největšího zločince nezbičují ani ne­ ukřižují. Ne, udělají z něj vládce a skloní před ním hlavy. A to nejkrutější mučení si nechávají pro nevinné.

14 Rafał Dębski

Chtějí však mít pocit, že jsou spravedliví. Proto si nají­ mají nás katy. To popravčí se stávají předmětem opovržení davu, zatímco lidé sledují mučení a baží po krvi. Muži křičí vzru­šením, ženy omdlévají rozkoší. Jen poslední zbytky studu a strach z cejchu jim brání, aby se v tu chvíli neodevzdaly prvnímu, koho uvidí. Zažil jsem to mnoho­ krát. Dav se mi vždycky hnusil. Proto mi není lidí líto.

Jdi se podívat ven. Chci to zažít ještě jednou.

Ale vždyť já to ani neměl v úmyslu. V téhle ospalé díře jsem se chtěl jen najíst a odpočinout si.

Skutečně? Zahihňala se. Vždycky, když se smála, přichá­ zely hrozné bolesti hlavy. Vždyť jsi udělal všechno pro to, aby tě přinutili jednat. Dokonce jsi je nechal seknout tě do ruky…

Nenechal! Byl jsem příliš pomalý…

Koho chceš obelhat, mě nebo sebe? Jako bys pořád zapomínal, že jsme v mnoha ohledech jedna duše i tělo. Znám tvé nejtajnější úmysly, poletují kolem mě všechny tvoje myšlenky, útržky obrazů a vzpomínek.

Co tím chceš říct, Barboro?

Jen to, že tvoji pomalost nezpůsobilo nic jiného, než podvě­ domá touha zase svolat krysy.

Možná máš pravdu. Mohl jsem hostinského chytit za ruku, bránit se, vyrazit mu zbraň. Ale udělal jsem tu nej­ hloupější věc: zkusil jsem uhnout. Na tom, co říkáš, něco bude. Máš ke mně ostatně blíž, než žena k manželovi.

O manželích se říká, že jsou jedním tělem. Co by asi cír­ kevní otcové řekli našemu svazku, Barboro? Zasmál jsem se. Byla by to dokonalá záminka předhodit nás inkvizici.

– Zhyň, pse!

Na cestě ke hvězdám 15

Do krčmy vtrhl šlechtic s hlavou ostříhanou podle po­ slední módy. Zablýskla se šavle. Barbora zmlkla, zmizela a já se obrátil k nově příchozímu. Při pohledu na mrtvého po­hůnka a dodělávajícího krčmáře na okamžik zaváhal.

To stačilo. V ruce se mi objevil sekáček, rozmáchl jsem se a vrhl ho po něm. Soupeř byl hbitý a zkušený, což jsem – byť nerad – musel uznat. Těžký sekáček odrazil. Náčiní sklouzlo s bezmocným zařinčením po záštitě jeho zbraně a v letu mu zlehka natrhlo kůži na předloktí. Šlechtic vy­ razil ke mně, ale já stál klidně.

– To je konec, pane bratře, – řekl jsem tiše.

– Já ti…

Nic víc už říct nestihl. Ostří potřísněné černou krví vy­ konalo své. Šlechtic se zřítil uprostřed kroku a jeho tělo se pokrylo vředy dřív, než se dotklo podlahy. Zoufale vy­ křikl. Bolest byla k nevydržení – jako by sám ďábel otevřel dveře pekla. Znal jsem ji dobře; během přeměny jsem mu­ sel přežít nemoc se všemi jejími příznaky a utrpením. Po­ tom mě očistil oheň v útrobách vysoké pece. Právě tehdy moje krev zčernala. „Musíš se vypálit“ – řekl tenkrát Mi­ str Černé smrti. – „Až v tobě zůstane jen popel, budeš při­ praven. Když krev získá barvu sazí, znamená to, žes ovládl černou smrt.“ Pojďme, můj milý. Chci znovu slyšet, jak hraješ.

Vytáhl jsem flétnu. Byl už nejvyšší čas. Halas na ulicích, ohnivé záblesky požáru v oknech. Vyšel jsem před hosti­ nec. Na dlažbě ležely mrtvoly a dodělávající lidé, další po­ bíhali mezi krysami, připomínajícími obrovský pohybující se koberec. Přiložil jsem nástroj ke rtům. Tesklivá melodie

16 Rafał Dębski

zanikala v okolní vřavě. Hrůzou pološílení měšťané ji ne­ vnímali, zato krysy znehybněly. I někteří lidé se překva­ peně za­stavili. Hudba se stupňovala ve stále vyšších tónech a kolem pomalu zavládlo ticho. Mistr Černé smrti často opakoval, že mám dar od Boha a moje hudba je výjimečná, ba čarovná. Už nejednou jsem se přesvědčil, že neúčinkuje jen na krysy. Kráčel jsem mezi nehybnými postavami. Uz­ líčky ko­že­šin se přede mnou rozestupovaly a za mými zády zase uza­ví­raly. Pak pomalu vyrazily. Tohle městečko už přestalo existovat. Zůstane v něm jen oheň a mor. Jestli budou lidé na­tolik moudří, nechají spálit nemoc plameny a těla mrtvých zasypou vápnem. Jestli ne… každý, kdo sem přijde, brzy zahyne.

Nádhera. Právě to mi chybělo. Poslední dobou hraješ tak málo.

Co pro Barboru znamená poslední dobou? Nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak vlastně vnímá plynutí času. Někdy se z jejích slov zdálo, jako by pro ni poslední měsíc byl pou­ hým okamžikem, zatímco jindy se tvářila, že mezi poled­ nem a večerem pro ni uběhlo víc než čtvrt roku. Vždyť na­ posledy jsem hrál včera.

Vyšli jsme z města, za námi oheň, krev a pláč. Ubozí lid­ští červi, plazící se a pošetile hledající spásu. Jenže na pomoc n­ikdo nepřijde. Jako vždy za mnou zůstane jen spoušť, p­okrytá hnijícími mrtvolami. Ani vlci, ani lišky, ba ani k­rkavci na hostinu nedorazí. Ucítí smrad černé smrti a p­rokleté zemi se zdaleka vyhnou. ***

Na cestě ke hvězdám 17

Po řece se líně převalovaly vlny a kapky deště krášlily hla­ dinu drobnými kroužky. Stékaly mi po kápi, snažily se prosáknout pod oděv, dotknout se tváře.

Musíme?

Musíme. Vím, že nerada přecházíš řeky. Neuměla jsi plavat a jednou ses skoro utopila. Teď už se nemáš proč bát, ale strach zůstal. Zbytečný, dětinský, ale právě to na tobě miluji. Navzdory ústrkům osudu, pošpiněnému ži­ votu a všemu tomu hnusu, ve kterém jsi žila, zůstala jsi v hloubi duše nevinným dítětem.

Sundal jsem si boty. Zbožňuji dotek písku, prodírají­ cího se mezi prsty, rád cítím pod nohama oblázky, ulity a kluzké rostliny. Zastavuji se na mělčině, stojím bez hnutí a čekám, až mi malé zvědavé rybky začnou oždibovat lýtka. Mohou se mě dotýkat beztrestně; tekoucí voda má očistné vlastnosti. Řeky v sobě skrývají neobyčejnou moc.

Upíři a démoni je prý nedokážou překročit.

Vešel jsem do vody po kolena a ohlédl jsem se. Krysy se nerozhodně motaly po břehu. Usmál jsem se. Pokaždé to bylo stejné. Dokud stojím, budou váhat. Potom půjdou, tedy spíš poplavou za mnou.

Prosím, Jakube můj milovaný, ať už je to za námi.

Povzdechl jsem si. Tak dobrá. Když tak moc prosíš…

Na konci hole, kterou jsem měl přehozenou přes rameno, se hou­paly boty a uzlík se ztvrdlým chlebem. Zvedl jsem ji nad hlavu a popošel hlouběji. Voda mi sahala po břicho, potom do půli prsou. Kapky deště zhoustly a byly stále větší. Začal pravý podzimní liják. Měl bych cítit zimu, ale od přeměny na mě rozmary počasí už neměly vliv. Za

18 Rafał Dębski

mnou se ozvalo šplouchání a kolem se začala rojit malá tě­ líčka. Čumáčky nad vodou, tlapky kmitající v naučeném pohybu. Krysy umí skvěle plavat. Nerady, ale umí. Nic­ méně některé se nejspíš na druhý břeh nedostanou. Ty ne­ mocné a zesláblé odpadnou, strhne je proud a utopí se.

Možná ještě způsobí smrt dalším lidem, když jejich naka­ ženou mršinu sežere domácí kočka nebo pes. Možná se stanou kořistí vodních dravců a možná jen zúrodní ně­jaký kousek země.

Vyšel jsem na písčitou mělčinu. V nedalekém hájku se schovám před deštěm. Osuším si nohy, ovinu chodidla onucemi a nazuji vysoké boty. Dostal jsem je od mistra Ludvíka jako odměnu po cvičeních post mortem – za noc strávenou o samotě s rozpadající se mrtvolou. Raději jsem nechtěl vědět, z jaké nebo spíš z čí kůže byly zhotoveny.

Byly však velmi měkké, pohodlné, netlačily a nedřely do­ konce ani při dlouhých pochodech. A co bylo velmi důle­ žité, nemusel jsem je napouštět tukem, ani namáhavě čistit.

Kam se teď vydáme, můj nejdražší? Co budeme dělat?

Dobrá otázka, jen ve špatnou chvíli. Ale co si budeme na­lhávat – na otázku kam jdeme nebyla dobrá chvíle ni­ kdy. Ne­vím. Původně jsem chtěl jít na jih, do Krakova a potom do Prahy, do samých hustě osídlených končin.

Jenže nohy mě nesly úplně jinam. Nechtěl jsem vidět lidi.

Chtěl jsem být co nejdéle sám.

Z přemýšlení mě vytrhl mokrý dotek. U nohou mi stála velká krysa a dívala se na mě moudrýma tmavýma očima.

– Už je čas, příteli? – usmál jsem se. – Ale jistě. Přiveď ostatní.

Na cestě ke hvězdám 19

V akademii jsem krysám upouštěl krev do misky. Ne abych utišil hlad v jejich útrobách, ale v jejich srdcích.

Na cestách jsem však tento rituál nehodlal praktikovat a kromě toho mi zbytečně připomínal dobu strávenou v učení. Vytáhl jsem z rance malý balíček převázaný stuž­ kou a rozvázal ji. Uvnitř ležel malý nůž s čepelí ostřejší než břitva královského lazebníka. Přejel jsem ostřím po předloktí, lehl jsem si na zem a vnímal jemné jazýčky oli­ zující ránu. Zvířátka přistupovala jedno po druhém podle vlastní hierarchie a žádné nevypilo víc než jednu nebo dvě kapky. Byla jako jedna velká rodina. Ostatní musí čekat, až na ně přijde řada; každý den pil jiný klan.

Jemné šimrání jazýčků přivolalo vzpomínky na první den v Běsově.

– Tohle bude ode dneška tvůj domov, – hodil Bartoš můj vak na pryčnu. – No co koukáš? Každý novic dostává takovou celu, je zbytečné se čílit. Od okamžiku, kdy tě m­istr Vojtěch seznámil s klauzurou, se musíš podřídit na­ šim zvykům.

Mě však ani nenapadlo si stěžovat, protože v tu chvíli se ozvalo vítězné pištění. Na mém ranci se hemžilo hejno krys. Bylo jich nejmíň dvacet, možná i víc! Vykročil jsem k nim, abych je odehnal, ale Bartošova ruka mě zarazila.

– Stůj! Nesmíš plašit krysy! Máš v tom vaku něco k snědku? V cele nesmíš mít žádné jídlo ani pití!

– Já nevěděl…

– Tak teď už to víš! V cele se máš oddávat rozjímání a vzdělávání. A tahle stvoření se postarají, aby tě při tom nic jiného nepokoušelo.

20 Rafał Dębski

S odporem jsem pozoroval šedé kožichy a lysé růžové ocasy. Ostré zuby nemilosrdně trhaly kožený vak na cáry.

– Nedívej se na ně tak znechuceně. Krysa je nejlepším přítelem kata. Však uvidíš.

Zvířata se konečně prohryzala ke chlebu a kusu uzené slaniny. Kousl jsem se do rtu. Teprve teď, při pohledu na jejich hody, jsem si uvědomil, jak velký mám hlad. Od předchozího večera jsem neměl v ústech; na jídlo dosud nebyl čas.

– To díky nim je akademie v bezpečí, – pokračoval můj průvodce. – Díky nim nás vrchnost musí tolerovat a velká část berní putuje do naší pokladnice.

– To nechápu…

– Brzy pochopíš. Až přijde čas. Ale teď by ses měl se­ známit se svými chráněnci. Musíš si získat jejich lásku, a nesmíš proto litovat ničeho, ani své krve. Zejména krve… – rozhlédl se po místnosti.

– Co tím chceš říct? – zeptal jsem se.

– Bojíš se? – na tváři mu zahrál lehký úsměv. – Ten, kdo má pouštět žilou jiným, se musí nejdřív naučit cedit krev sám. Á, tady je to!

Přistoupil ke stolku v koutě a zvedl z něj nevelkou misku. Potom sáhl do záhybů svého oděvu. Nespouštěl ze mě pohled a pomalu rozbalil kus lesklé kůže. V okamžiku, kdy jsem zahlédl malou čepel, ucítil jsem zvláštní, výraz­ nou, ale příjemnou vůni neznámých bylin.

– Vyhrň si rukáv, – rozkázal.

Ucouvl jsem. Už podruhé za ten den na mě někdo vy­ táhl zbraň!

Na cestě ke hvězdám 21

– Co ti říkal mistr při klauzuře? Že mě máš poslouchat na slovo! Kdybychom ti usilovali o život, mohli jsme tě o něj připravit hned za branou.

To sice dávalo smysl, ale příliš mě to neuklidnilo. Po­ slušně jsem si vyhrnul rukáv.

– Krásné žíly, – zamručel obdivně. – A svaly máš jako provazy. Kde ses tak vypracoval?

– Mistr Eustach mě nešetřil. Pořád opakoval, že ten, kdo chce ovládat katovské řemeslo, musí mít dokonalé tělo.

– Mistr Eustach, – v jeho hlase znovu zazněl obdiv. – Měl jsi velké štěstí, že ses s ním setkal. U nás se o něm vyprávějí legendy. Prý je tak šikovný, že dovede stáhnout odsouzence z kůže, aniž by ukápla kapka krve. A propós, krev! – probral se ze zamyšlení. – Krysy se potřebují napít.

Musíš jim dát ochutnat svoji krev, aby tě přijaly.

Otřásl jsem se.

– No tak, Jakube! Podržím ti misku a ty se sám řízneš.

Neboj se, nůž je čistý, vyvařený a namočený v nejsilnější kořalce, aby rána nezhnisala. Dávej pozor, je velmi ostrý!

Vzal misku a podržel ji pod mojí nataženou paží. Po­ slušně jsem přejel nožem po kůži. Skutečně byl ostrý.

Rána, která se otevřela, byla mnohem větší, než jsem za­ mýšlel. Na Bartošovu tvář vystříkla krev.

– Omlouvám se…

– To nic, – usmál se a olízl ze rtů mokrou červeň. Při tom se zachvěl, jako by mu tělem proběhla vlna bezuzdné rozkoše. Vzápětí se zarazil, zvážněl a podíval se na mě s podivným zábleskem v očích. S nechutí? Bylo to něco víc než nechuť. Napadlo mě, že my dva přátelé asi nikdy nebu­

22 Rafał Dębski

deme. Bylo v něm něco, co mi připomínalo špínu a zápach vězeňských kobek.

Krev stékala do misky. Když byla z poloviny plná, Bar­ toš mi podal kus lněného plátna.

– Ovaž si to. A potom polož misku na zem a dívej se, co se stane.

Stáhl jsem si ránu. Cítil jsem, jak krev dál proudí z na­ říznuté žíly. Vzal jsem misku a postavil ji na podlahu. V ten okamžik krysy přestaly plenit rozervaný vak. Čekal jsem, že se vrhnou na novou kořist, ale místo toho na mě jen zí­ raly malýma, chytrýma očkama. Užasle jsem pozoroval, jak jedna po druhé seskakují z pryčny a přicházejí k misce.

Každá pila jen tolik, aby vyšlo i na ostatní. Když poslední krysa vylízala nádobu, Bartoš otevřel dveře.

– Teď už jsi v bezpečí. Když jim čas od času, alespoň jednou za pět neděl dáš trochu své krve, budou tě milovat a v případě potřeby tě varují před nebezpečím.

Měl bys nosit zbraň, Jakube.

Barbora měla ve zvyku vtrhnout mezi mé myšlenky bez varování. Výjev zmizel.

Nikdy nevíš, na koho narazíme.

Věděl jsem, z čeho má strach. Že nám cestu zkříží ně­ jaký starý známý z akademie. Čeledín, učeň nebo nedej­ bůh přeživší mistr, který bude vědět, co mu ode mě hrozí a také jak si se mnou poradit. Ale jakou zbraň máš na mysli, Barboro? Sekeru nebo těžký meč se širokou čepelí?

Nechce se mi s nimi vláčet, starat se o ně, udržovat jejich ostří v čistotě. A se šavlí ani s jinou šlechtickou zbraní za­ cházet neumím.

Na cestě ke hvězdám 23

Pojďme do nějaké vesnice. Už dávno jsem neviděla strach a zkázu. Chybí mi to. Od návštěvy toho posledního města už uplynul víc než týden.

Dobře, miláčku. Jakmile zahlédneme kouř ze stavení, zamíříme k němu. Zahraju na flétnu a povedu své krysy jako vycvičený trestný oddíl.

Obul jsem se a ztěžka se zvedl. Zvířata na mě hleděla a čekala. Někdy jsem měl pocit téměř hraničící s jistotou, že vědí lépe než já, kam mám namířeno. Byl to samozřejmě nesmysl. Vždyť od odchodu z akademie nepřežila jediná krysa, která by si pamatovala Běsov. Některé uhynuly, jiné se narodily, ale téměř všechny se připojily až cestou.

Ze začátku ses jich bál, pamatuješ?

Ze začátku? Možná to nebyl strach, i když krev jsem jim dával s jistou nechutí. Jenže „krysa je nej­lep­ším přítelem kata.“ Jedna z prvních slov, která jsem po svém příchodu do Běsova slyšel. Právě jimi má výuka začala a trvalo dlouho, než jsem pochopil jejich význam. Můj do­savadní opatrovník, přítel a mistr Eustach služeb hlodavců nevyu­ žíval, ale já si je nakonec zamiloval natolik, že mi bylo líto, když jsem musel každý měsíc poskytnout několik kusů pro Mistra Černé smrti. V temném podzemí, kde kraloval mor, totiž krysy umíraly dřív, než stihly dát vzniknout novým pokolením. Proto jsme mu jich museli obětovat tolik. Tady na světle světa je nemoc pohlcovala pomaleji. Chcípaly ve stejných mukách jako jejich pří­buzní v mistrově hájemství, ale žily výrazně déle.

– Jen vy mě nezradíte, – řekl jsem a pozoroval čenicha­ jící čumáky. – Jen na vás se můžu spolehnout bez obav, že

24 Rafał Dębski

vám zůstanu něco dlužen. Stačí vám smlouva krve. Dnes pijete černý ichor a nevíte, že zároveň s přátelstvím do vás vchází smrt.

Na mě se taky můžeš spolehnout. Barbořin hlas zněl vyčí­ tavě. Ani já tě nikdy nezradím.

To je něco jiného, má lásko. Ty jsi ve mně. Znáš všechny moje myšlenky.

Všechny ne. Existují místa, do kterých nedokážu nahlédnout, ať se snažím sebevíc.

Ano. A mně se při tom začíná točit hlava a obrací se mi žaludek naruby. Možná je lépe do takových zákoutí nestr­ kat nos, Barboro.

Jsou moje! Ze světa mi zůstalo jen to, co z něj v tobě najdu a co skrz tebe vidím!

To je pravda. Já jsem teď tvůj svět.

Někdy se mi zdá, že miluješ víc krysy než mě!

Tak to není. Musím se o ně starat. Bez mé péče by se z nich stala obyčejná zvířata. Rozprchly by se po okolí a roz­nesly smrt lidem i zvířatům. Chceme snad, aby černá smrt chodila po světě bez našeho vědomí?

To nechceme. Zahraj, Jakube. Udělej radost jim i mně. *** Dítě leželo pod kupkou suchého sena. Minul bych tu hro­ mádku bez povšimnutí, vždyť na louce jich bylo plno. Ale krysy okamžitě ucítily pach člověka a shromáždily se ko­ lem mrtvého tělíčka. Prohlédl jsem si ho. Bylo promodralé, pokryté šerednými podlitinami, kůži na mnoha místech

Na cestě ke hvězdám 25

potrhanou od silného bití. I tak zatvrzelé a černé srdce jako moje se při tom pohledu sevřelo.

Kdo to udělal?

Také v Barbořině hlase byly cítit silné emoce. Vzlykala.

Nevím, má nejdražší. Bezpochyby lidé. Pouze oni doká­ žou být tak krutí.

Pojďme je najít.

Ano, ale jak? Mrtvý nám nic neřekne. A ani kdyby žil, neuměl by mluvit – je to malé děťátko…

Zeptej se ho! Znělo to jako rozkaz, kterému se nelze vze­ přít. Vstup do jeho mysli a dozvíme se to!

Ani ten nejlepší kat nedokáže vyzpovídat nebožtíka.

Máš přece mě!

Co tím myslíš, moje milovaná?

Zkus se ho dotknout. Možná se mi podaří s ním promluvit.

Ano… chlapec je mrtvý a ani ty vlastně nežiješ… Zní to jako něco nemožného… Ale stejně nemožné se mi zdálo, když jsem v akademii viděl mistry přelévat duše do nádob, aby je pak pozřeli k vlastnímu užitku.

Stáhl jsem si rukavice. Dlaně jsem měl drsné, trochu oteklé a zkrabatělé všudypřítomnou vlhkostí. Položil jsem ruku chlapci na čelo. Nic se nedělo a nic jsem necítil. Je to k ničemu, Barboro, nemůžu…

Mlč! Nech mě pracovat.

Náhle mi po zádech přejel mráz. Od hlavy páteří dolů a zpět, až mě v ruce zabolelo. Letmá bolest nebyla ničím ve srovnání se zkouškami, které jsem podstoupil v akademii, ale byla doprovázena pocitem hrozivé prázdnoty. Jako by se část mé duše někam vzdálila, zmizela a už nikdy se ne­

26 Rafał Dębski

měla vrátit. Trvalo to jen okamžik, ale mně se zdálo, že mi­ nuly hodiny, možná i dny.

Vztek. Divoký, iracionální vztek. Přesně to jsem cítil bě­ hem několika dalších úderů srdce. Hněv spojený s pocitem ztráty. Ale dřív, než mě ovládl natolik, abych udělal něco strašného, přišel jsem znovu k sobě. Pochopil jsem.

– Tohle už nikdy nedělej, Barboro! – vykřikl jsem na­ hlas. – Neopouštěj mě na tak dlouho!

Byla to jen chvilka. A neopustila jsem tě úplně.

Chvíle může připadat jako věčnost, když člověk neví, jestli ve skutečnosti nepotrvá déle než život. Když už jsem byl přinucen vypít tvoji duši, musíš být se mnou neustále, jinak se může stát něco strašného. Jsi mé prokletí i požeh­ nání zároveň.

Aspoň už víme všechno, co potřebujeme. Podívej.

Obklíčily mě zlé, nenávistí zkřivené obličeje. Zved­ nuté pěsti, vzpomínka na hroznou bolest. Potom zbyla jen jedna tvář. Poznal bych ji i v pekle.

Nemusíme až do pekla. Ten zločinec žije nedaleko. Pojďme.

Půjdeme, moje milá, půjdeme. Ale nejdřív vezmu nůž a udělám, co musím. Krysy už čekají.

Vesnice se ukrývala za shlukem stromů. Nebýt mrt­ voly, určitě bych ji přehlédl, a kdyby ne, určitě bych neměl chuť se tu stavovat. Vešel jsem mezi stavení. Za křivými ploty se okamžitě objevili zvědavci. Lokty na plaňkách, brady opřené o složené ruce. Lidé jsou všude stejní. Hledal jsem mezi nimi toho jednoho. Nevěděl jsem jistě, jestli tu je. Mým vodítkem byly pouze mlhavé vzpomínky vydolo­ vané Barborou ze zákoutí chlapcovy mysli. Brzy jsem po­

Na cestě ke hvězdám 27

chopil, že mě při zkoumání dítěte neopustila celá. Dalo by se říct, že jen vystrčila prsty. Co by se asi stalo, kdyby ode­ šla úplně?

– Co tu chceš?

Hrubý, chraplavý hlas. Neohlédl jsem se. Ještě se ne­ stalo, že by se na mě někdo odvážil zaútočit zezadu.

Zřejmě tu napadají jen bezbranné. Lidé umí dokonale vy­ cítit sílu druhých. Sami sobě to nepřiznají, ale dobře vědí, ke komu mají mít respekt, a na koho si mohou dovolit.

– Co tu chceš? – zopakoval hlas. – Mluv, nebo ti pro­ ženu střelu srdcem!

Otočil jsem se. Za mnou stál vesničan a natahoval luk.

Ruce měl silné, šlachovité, zbraň držel jistě. Určitě se jimi uměl ohánět. Nebýt tak krutý a hloupý, ten člověk by se možná hodil na kata.

– Dej tu věc pryč. Vidíš snad, že bych já měl nějakou zbraň?

– Mluv a nemudruj! Co tu chceš?

– Nic nebo všechno. Záleží na tobě.

Nerozuměl. Jen sevřel pevněji zbraň.

– Až budeme chtít hádanky, – zavrčel, – půjdeme za ší­ leným poustevníkem, co je sype z rukávu. Ale ty koukej mluvit, jak ti zobák narostl!

– A co jsi zač, že se tak vyptáváš?

– Dělám tu rychtáře a můžu se ptát každého, kdo chce projít vsí.

– Nehodlám tudy jen projít.

Tentokrát sebou škubl. Zřejmě v mém hlase zaslechl hrozbu.

28 Rafał Dębski

– A co tu teda děláš?

– Mám tu takovou věc, – ukázal jsem na ranec houpa­ jící se mi u pasu, – a chci se tě na něco zeptat. A rád bych jasnou odpověď.

Nevím, jestli opravdu chtěl vystřelit, nebo jestli mu tě­ tiva vyklouzla z ruky. Spíš to druhé, protože při tom zlo­ mil šíp a já ani nemusel uhýbat. Opeření zasvištělo dobré dvě stopy ode mě. Bleskurychle jsem se ocitl před ním a vytrhl mu zbraň z rukou. Byl tak překvapený, že se ani nepohnul. Zahákl jsem mu krk mezi lučiště a tětivu a vol­ nou rukou jsem rozvázal ranec.

– Poznáváš? – strčil jsem mu jeho obsah pod nos.

Chvíli zíral do mrtvých očí dítěte, pak přejel pohledem okraj odříznutého krku s trčícím obratlem a vzápětí se mu obrátil žaludek naruby. Nenechal jsem ho ušpinit si oble­ čení. Přitlačil jsem mu tětivou ohryzek a vrazil mu prst do měkké tkáně pod hrtanem. Když se zvratky vracejí zpátky, není to nic příjemného. Je to jako spolknout velký kámen, který s plesknutím dopadne do žaludku.

– Nevydržíš pohled na vlastní práci, rychtáři? To tys přece odpravil to děcko. Tímhle lukem jsi ho tloukl tak, až mu kůže popraskala.

– Byl to běs! – zaječel. – Ďáblovo sémě! Syn bosorky!

– Proto to ubožátko zavrhla celá ves a tys ho pak odtáhl za humna? Víte, co mu udělal? – obrátil jsem se k nepřá­ telskému davu, který nás náhle obklopoval ze všech stran.

– Víme! – padla odpověď.

Dopředu vystoupil starý vesničan s dlouhými šedivými vlasy a vznešeným výrazem ve tváři. Naklonil mírně hlavu

Na cestě ke hvězdám 29

a našpulil dolní ret, což mu zřejmě mělo přidat na váž­ nosti. Zřejmě místní mudrc.

– A dobře mu tak, pekelné havěti! Čerta musíš seřezat jako žito a zaživa mu uříznout kulky, to pak prchá hlava nehlava. Vždyť měl na levé noze kopyto! Jeho matka to schovávala, ale pravda se vždycky ukáže!

– Měl znetvořené chodidlo, – ucedil jsem chladně. – Každá porodní bába ví, že se to stává.

– A ty jsi kdo, že se toho ďábla tak zastáváš?

Kámen mě měl zasáhnout do hlavy. Chytil jsem ho a mrštil zpátky do davu. Ozval se bolestivý výkřik. Kdy­ bych nedržel jejich rychtáře ve smrtícím sevření, nejspíš by se na mě už vrhli. Ale já jsem měl v tu chvíli navrch a oni si shovívavost nezasloužili.

Nezasloužili, Jakube! Konej!

Pomocí zubů jsem si stáhl rukavici a dotknul jsem se rych­tářova čela tak jako předtím mrtvého dítěte. Lidé zdě­ šeně sledovali, jak se jim přímo před očima jeho tvář po­ krývá bobtnajícími vředy. Měli mě ukamenovat co nej­ dřív. To byla jejich jediná šance. Ale lidé jsou příliš zbabělí a hloupí. Pravda, jakmile se jich sejde víc na jednom místě, kuráž narůstá, zato hloupost nezná hranic. Teď s křikem prchali na všechny strany a já ze záňadří vylovil flétnu. *** Lidé se přede mnou rozestupovali. I kdyby věděli, že jim pouhým dotykem můžu přichystat trýznivou smrt, zřejmě by jejich strach a opovržení nebyly větší než teď.

30 Rafał Dębski

– Pozor, synku! – nějaká žena odsunula za sebe zvída­ vého chlapce. – Ještě ti kat šlápne na stín. Horší kletby na světě není!

Chtěli po mně, abych se oblékl do červeného hábitu s dlouhými rukávy a do kápě s otvory pro oči. Pochopi­ telně jsem odmítl. Absolvent Akademie mistrů popravčích v Běsově není obyčejný řezník, který musí skrývat tvář.

A protože potřebovali zkušeného mučitele, schopného vy­ konat roz­sudek, museli přijmout mé podmínky.

– Za loupení po cestách, – hřímal herold, – za ohavné mordy, za několikeré znásilnění a za urážku majestátu jeho milosti biskupa Jin­d­řicha byl tento strašlivý zločinec od­ souzen k lámání kolem, utětí rukou i nohou, vydloubnutí očí a nakonec ke stětí hlavy!

Té práce jsem se zhostil já. Jako obvykle jsem přišel do města s jediným cílem – najíst se a jít dál. Dával jsem si pozor, abych tentokrát nikoho nevyprovokoval. Moji malí přátelé šli svými tajnými stezkami. Dokud se měli kam schovat, bylo všechno v pořádku. Jenže v hostinci jsem se doslechl, že radnice shání popravčího.

Proč, Jakube? Copak těmhle lidem něco dlužíš? Proč chceš tý­ rat toho ubožáka?

Ubožáka! Odsouzenec byl natažený na dřevěné kon­ strukci, kterou vyrobili na mé přání. V tomhle městě ne­ měli ani pořádné mučící kolo. To, co mi ukázali, bylo k smíchu. Někdo si zřejmě myslel, že má vypadat jako velké kolo od kočáru, ale hodilo se leda tak k honění ob­ ruče a rozhodně ne pro torturu. Proto jsem si nechal zavo­ lat dva nejlepší truh­láře. Nechtělo se jim, protože věděli,

Na cestě ke hvězdám 31

jaká ostuda je praco­vat pro mistra popravčího, a zpěčo­ vat se nepřestali, dokud jim radní nepohrozili sankcemi.

Ze dvou velkých dubových lavic vyrobili něco na způsob kříže ve tvaru písmene T, ve vyznačených místech pak vy­ řezali otvory a protáhli jimi řemeny.

Nyní na tomto kříži ležel odsouzenec. Hlava a krk až po klíční kosti vyčnívaly přes horní hranu a aby se mu zá­ tylek nezvrátil dozadu, podepíraly mu týl dvě široké lišty.

Odsouzenec se nejspíš divil proč. Jen ať dumá. To, co se děje v hlavě, nejsou o nic menší muka, než ta přichys­ taná tělu. Pomalu jsem k němu přistoupil. Ubožák? Co tě nemá, Barboro! Je to mordýř mnohem horší, než ten rych­ tář a celá jeho ves. Oni zabili toho chlapce z pověrčivosti a ze strachu. Ale tenhle podlehl strašlivé nemoci jménem chamtivost. A protože měl navíc násilnou povahu, páchal skutečné ohavnosti.

Dělej, jak myslíš. Stejně po našem odchodu všichni zemřou.

Včera jsi přece svolal krysy.

Ano. Zemřou, protože se rádi dívají, jak umírají jiní.

Ale ne­musí se to stát. Budu hrát poctivě a dám jim šanci.

Všechno záleží jen na nich.

Nechal jsem zvířata vejít do města s tím, že se nevynoří a nezačnou roznášet nákazu, dokud jim to nedovolím. Po­ třebujeme zlato na nové věci: chybí mi pořádný plášť a ne­ bylo by vůbec od věci podívat se u nožíře po nějakém meči a u puškaře po pistoli, abych nechodil s holýma rukama.

V tomhle kraji byl neozbrojený poutník často vystaven ne­ bezpečí. Před pár dny mě chtěl nějaký lotr obrat o mě­ šec. Měl šerednou smůlu. Zaprvé proto, že natrefil na chu­

32 Rafał Dębski

ďase, a zadruhé, že natrefil právě na mě. Než ho někdo na­ jde, nejspíš už bude trochu nahnilý. Ne, nenakazil jsem ho morem. Vlastníma rukama jsem ho zardousil. Nikdy neu­ škodí zopakovat si staré triky. Působit muka je to jediné, co umím dokonale, a bez praxe bych ještě mohl něco zapo­ menout. I tuhle práci jsem přijal hlavně proto, abych nevy­ šel ze cviku.

Odsouzenec si při pohledu na mě odplivl. Jeho slina mi stékala po plášti a já si ho lhostejně přeměřil.

– Tak co, ty čubčí synu? – procedil přes hrdlo stažené strachem. – Které špinavé kurvě a v jakém bordelu ses narodil? Určitě té nejposlednější v tom nejposlednějším.

A svého otce znáš? Sotva! Takového zkurvysyna musela zplodit jen děvka, kterou nechtěl nikdo kromě malomoc­ ného žebravého dědka.

Možná si myslel, že se mu podaří mě rozčílit a že pak smrt přijde rychleji. Postavil jsem se nad něj a čekal, až svoji tirádu skončí. Mistr Eustach mě mnohokrát varoval, abych se nenechal unést hněvem. Často jsem byl také svěd­ kem, jak ho trestanci před popravou uráželi. On se však vždy jen vlídně usmíval. Necítil k nim nenávist a mučení mu nepůsobilo radost. Kat nesmí mít ze své práce zbytečné potěšení. Měl by ji vykonávat co nejlépe a odměnou by mu měla být spokojenost s dobře splněnou povinností. Znovu jsem si vzpomněl na svého prvního mentora v Běsově. Bar­ toš zbožňoval, když mohl působit bolest. Utrpení samo o sobě bylo pro něj cílem, nikoliv jen cestou k získání vý­ povědi či prosazení spravedlnosti. Proto neměl být nikdy přijat do akademie. Proto mu dovolili vyučovat pouze lá­

Na cestě ke hvězdám 33

mání kloubů a zacházení s kleštěmi. Proto tak nenáviděl mistry. Proto… Ano. Čím dál tím víc mě trápily pochyb­ nosti o tom, co ho skutečně přivedlo k úkladu, který skon­ čil smrtí mé milované. Ale teď nebyl čas na úvahy. Musím si odpracovat slíbenou tučnou odměnu.

Když jsem se na základě zvěsti, že město shání mistra ostrého meče, ohlásil na radnici, konšelé se tvářili potě­ šeně, současně však byli plni podezření. Nezřídka se stá­ valo, že se katovské povinnosti ujímal někdo, komu se mu­ čení a poprava zdály být snadnou záležitostí a ještě snad­ nějším výdělkem.

– Chceme jen, – řekl jeden z radních, – abys provedl všechno tak, jak se patří. Běda ti, jestli zjistíme, že nejsi skutečný popravčí mistr. Malachiáš musí cítit, že umírá.

Z jeho hlasu bylo cítit bolest a touhu po pomstě.

– Koho ti zabil, pane? – zeptal jsem se.

Trhl sebou a dlouho mlčel. Nakonec odpověděl. Zloči­ nec nejen zavraždil, ale i zprznil jeho šestnáctiletou dceru.

Byla sice jen jednou z mnoha obětí, ale zato tou poslední.

Zvěst o ní se roznesla o to rychleji, že se neštěstí poprvé tý­ kalo vysokého úředníka. V duchu jsem se zamračil. Dokud lotr vraždil přespolní nebo vydíral nanejvýš bohatší sed­ láky, páni radní krutost neviděli a hrozbu přehlíželi. Chy­ tili škodnou, až když pokousala jednoho z nich.

Zkontroloval jsem řemeny na předloktích. Byly utažené zbytečně silně a příliš blízko zápěstí. Za pacholka jsem to­ tiž dostal omilostněného odsouzence, který zřejmě nevě­ řil svému štěstí a rozhodl se odpracovat si ho s horlivostí až přílišnou. Neměl jsem ale moc na výběr; zastat práci

34 Rafał Dębski

katova pomocníka se nikomu jinému nechtělo. Pro měš­ ťany by to byla hanba a pro šlechtice pohana naprosto ne­ představitelná. Vzpomněl jsem si na vyprávění mistra Her­ berta, jak ve Vratislavi chytili zlo­čince, který zavraždil bo­ hatého kupce, člena městské rady. Nebylo nikoho, kdo by vykonal rozsudek, protože město nemělo právo meče a kata nezaměstnávalo. Proto byl vykonáním rozsudku po­ věřen syn oběti. Nešťastník se poté m­usel z města odstěho­ vat, protože se stal terčem veřejného opovržení a nenávisti.

Zvláštní. Zločince, který vraždil, znásilňoval a raboval se nikdo včetně žalářníků, vojáků ani pacholků vedoucích ho na popraviště neštítil, nikdo si nemyslel, že jeho dotyk při­ náší neštěstí. Ale nikdo z nich by za nic na světě nechtěl vystoupit v roli kata a sloužit spravedlnosti. To je pro lidi horší než ten nejodpornější zločin. Někdo, kdo zabije jmé­ nem zákona, je v jejich očích hodný mnohem většího opo­ vržení, než ten, kdo je z moci téhož zákona popraven.

Upravil jsem řemeny. Trochu jsem je uvolnil, posunul k ohybům loktů a znovu utáhl. Natáhl jsem ruku dozadu. Čekal jsem dost dlouho a nakonec jsem se ohlédl po po­ mocníkovi. Stál s otevřenou pusou a vůbec netušil, o co mi jde. Odkud by to taky měl vědět? Vždyť něčeho podob­ ného se účastnil v životě poprvé. Já zas byl zvyklý, že mi pomáhali ostatní učni nebo dokonce mistrové. Těm nebylo nutné nic říkat.

– Provaz. Podej mi provaz. Ne ten, hlupáku, tenčí!

Přivázal jsem předloktí hned za zápěstími. Odsouze­ nec nesměl pohnout rukou ani o píď. Navíc po lámání kostí musí paže zůstat v původní pozici. Většina poprav­

Na cestě ke hvězdám 35

čích podkládá končetiny dřevěnými špalíky, aby snadněji rozdrtili údy. Ale já, absolvent akademie a učeň slavného Eustacha, jsem to považoval za chybu, ba přímo rouhání, a odklon od skutečného umění. Odsouzenec vyděšeně při­ hlížel. Už ho ani nenapadlo zasypat mě urážkami. Věděl, že mě žádným způsobem z míry nevyvede a že se nevyhne tomu, co si zasloužil.

– Skonči to rychle, kate, – poprosil tiše, hlasem plným utrpení, které ještě neměl čas poznat, ale o kterém věděl, že se blíží s každým jeho výdechem, s každým úderem srdce. – Měj sli­to­vání…

Mlčel jsem. Neplatili mě za lítost, ale za vykonání roz­ sudku. Poděkuj raději soudci, který měl při jeho vynesení tak bujnou fantazii. Člověka lze lámat zevnitř nebo zvenčí.

Jestli soud nařídí to první, na začátek se oběti lámou žebra společně s páteří. Při tom cítí bolest jen zpočátku, zato po několika minutách už vůbec. Ale tady jsem měl začít lá­ mání od končetin, bez jakéhokoliv milosrdenství. Tenhle muž měl cítit, že umírá.

– Prosím… bratře…

Bratře? Řekl mi bratře! To slovo jsem během popravy neslyšel poprvé. Zvláštní, jak rychle a okatě se odsouzenci chtějí bratřit s katy. Člověk je odporné stvoření. Čím víc mu někdo může ublížit, tím víc si ho váží. Ještě chvíli, Ma­ lachiáši, a řekneš, že mě miluješ tak, jako Kristus miluje všechen lid. I láska bývá nerozlučně spjatá se strachem.

A než dokončím poslední uzel, ty v ni, Malachiáši, uvěříš.

Obrátil jsem se k davu. Napjatě mlčel. Dal jsem zna­ mení a dva pomocníci z šatlavy zvedli konstrukci s od­

36 Rafał Dębski

souzeným, načež k ní pacholek rychle přistavil dva špalky s vysekanými otvory a nohy konstrukce do nich zasunul.

Nyní lidé viděli oběť lépe. Zkontroloval jsem, jestli vše dobře drží. Kříž se nesmí viklat, jinak bych nemusel za­ sáhnout kýžená místa.

– Podej kyj, – řekl jsem a vzápětí se mi v ruce obje­ vil předmět podobný rytířskému palcátu, jen mohutnější a bez ostrých ocelových hran. – Začínáme, Malachiáši. Ve svém neštěstí máš velké štěstí, že ti nevložím do úst katov­ skou kouli.

Netušil, o čem mluvím. Čelo se mu orosilo potem v oče­ kávání prvního úderu. A potom druhého, třetího… Chtěl už mít zahájení popravy za sebou. Ale to nebude tak jed­ noduché, člověče. Po úderu bolest na nějakou chvíli tělo ochromí a zbaví veškerého citu. Nemůžu připustit, že bys necítil, jak ti budu lámat zbylé kosti. Ze stolu s rozlože­ ným nářadím jsem vzal ostrý zahnutý nůž, podobný tu­ reckému kindžálu. Přiložil jsem ho pod hrdlo odsouzence a prudce jsem jím mávl směrem dolů. Vypadalo to, že se látka jeho košile při do­tyku ostří sama rozestupuje. Potom jsem mu rozřízl rukávy a špičkou nože zpod něj vytáhl zpocené plátno. Svinul jsem ho do uzlíku a hodil ho pod popraviště na hlavy přihlížejících.

Podíval jsem se na zločince. Jeho tělo bylo zalité pách­ noucím potem, který mu v drobných krůpějích stékal na břicho a mizel v kalhotách. Prudce a znenadání jsem ude­ řil do prkna hned vedle jeho ruky. Malachiáš zařval jako tur a chvíli trvalo, než si uvědomil, že se mu zatím ještě nic nestalo.

Na cestě ke hvězdám 37

– Jen zkouším kyj, – řekl jsem.

Nato jsem ho udeřil do pravého předloktí. Suchý zvuk praskající kosti. Teď už byl řev namístě. Kývl jsem na pa­ cholka. Nyní už přesně věděl, co má dělat, protože jsem ho předtím raději víckrát poučil. Přiskočil a přiložil na zlome­ nou ruku hadr namočený v odvaru tišícím bolest. Nemohl jsem čekat, až sama odezní, potažmo až odsouzenec otupí, protože lidé by začali být netrpěliví.

Postavil jsem se stranou, aby bylo dobře vidět na to, co dělám. Zvedl jsem kyj a navzdory očekávání davu i sa­ mého trestance jsem mu nezlomil druhou ruku, nýbrž ho­ leň. Další zavytí. Odsouzenec se pokusil omdlít, ale pro­ bral jsem ho dobře umístěným políčkem. Vzápětí jsem mu přiložil k ústům pohár. Zakuckal se a chtěl hořkosladkou tekutinu vyplivnout, ale násilím jsem mu otevřel čelisti.

Musel pít. Trocha posilňujícího lektvaru mu vychrstla ven n­osem. Kašlal a každý stah svalů zaléval zlámané údy n­o­ vou vlnou bolesti. Pacholek přiložil na holeň další mokrý hadr. Nespěchal jsem. Kat nesmí pospíchat. To vědí do­ konce i ti, co nemají s cechem co do činění a kteří provo­ zují řemeslo tam, kam žádný učeň ani mistr nezavítá. Pří­ lišný spěch vede vždy ke ztrátě vědomí mučeného a často i k jeho předčasnému úmrtí. Kromě toho trest je přede­ vším představením pro plebs, divadlem draze zaplaceným milostivou vrchností. Veřejná poprava chladí horké hlavy a ukájí krvežíznivé choutky davu. Lidem, kteří vědí, co může potkat neposlušné, se vládne snadněji.

Druhé předloktí, druhá holeň. Pokaždé strašlivý řev.

Oči žadonící o slitování.

38 Rafał Dębski

– Tvoje oběti se před smrtí také tak dívaly, Malachiáši?

Měl jsi snad s nimi slitování, po kterém teď tak toužíš?

Jsi krutý, Jakube. Překrásně krutý…

Ne, Barboro. Nejsem. Krutému působí trápení jiných radost. Já pouze vykonávám svoji práci. Snažím se ale, aby zločinec před smrtí pochopil rozsah vlastních ohavností.

Jestli se to stane, budu spokojený.

– Připrav se, člověče. Zůstaly ti ještě paže a stehna. Ne­ řekli mi, abych ti lámal žebra, bedra ani dlaně, tak aspoň tomu unikneš.

Vykřikl ještě předtím, než jsem udeřil. Dav ztuhl. Vím přesně, jak těžké je odtrhnout zrak od takového výjevu, navíc tihle přihlížející měli co do činění s pravým uměním.

– Nyní uřízneme ruce a chodidla, – oznámil jsem.

Malachiáš se zhluboka nadechl. Připravoval se na úder velkou sekerou, kterou viděl zaseknutou ve špalku umístě­ ném při vchodu na popraviště. Vzal jsem nástroj a ověřil jsem si, že je vcelku dobře nabroušený. Mávl jsem rukou na pomocníky. Přitáhli velký hrnec s rozžhaveným uhlím.

Ponořil jsem do něj několik kovových prutů s konci rozkle­ panými do tvaru lopatek. Pohůnci rychle zmizeli, abych se jich nedejbůh nedotkl.

Pozvedl jsem sekeru. Jednoduchá práce. Podržel jsem ji ve vzduchu nad odsouzencovou rukou a ostří se jen zlehka dotklo jeho kůže. Otřásl se. Ťal jsem s malým rozma­ chem, zato velkou silou. Prsty se sevřely a narovnaly. Ruka spadla na popraviště. Pokynul jsem pacholkovi; vzal stále sebou škubající část těla a hodil ji do koše. Byl při tom bledý, div že nezvracel. Malachiáš už nekřičel, nýbrž vyl

Na cestě ke hvězdám 39

jako divoké zvíře a marně bojoval s řemenem ve snaze při­ vinout si krvavý pahýl na prsa. Přiložil jsem k němu široký konec železného prutu rozpáleného do běla. Nesmíš vykr­ vácet, příteli. Nemůžeš odejít předčasně. Hlasitě vykřikl, ačkoliv bolest z odťaté končetiny byla menší než ta, která provází lámání. Ale tak už to bývá, když se k utrpení přidá i pocit nenávratné ztráty. Druhá ruka odpadla zakrátko.

Malachiáš znovu vyl a davem se začalo šířit mumlání. Vý­ křik „ušetři ho!“ však nezazněl. Obrátil jsem tvář ke konše­ lům, purkmistrovi a soudci, protože i oni mají právo zkrá­ tit utrpení. Ne? Inu, jak chcete…

Odsouzenec se snažil zkroutit chodidla. Řemeny a po­ lámané kosti mu nedovolovaly ani ten nejmenší pohyb, ale bylo vidět, že se o to pokouší ze všech sil. Rozřízl jsem mu kalhoty stejně jako předtím košili. I tentokrát jsem klubko látky hodil davu. S chodidly to bývá o něco kompliko­ vanější. Nejdřív je nutné opatrně přeříznout kůži na šla­ chách a vazech a podívat se, kde kosti spojuje kloub, abych je rozdělil jediným přesným úderem. Samozřejmě jsem si mohl podobné přípravy ušetřit; dokážu provést řez, při kterém blednou schopnosti královských chirurgů. Pravda, vždycky lze tnout naslepo a přeseknout kost – davu je to stejně jedno, protože krev poteče tak či onak a usek­ nutá končetina stejně skončí v koši. Ale není v tom žádný kumšt – a katovské řemeslo je opravdové umění.

Pustil jsem se do práce na kotnících. Udělal jsem první řez a sotva se zaleskly šlachy a kost, můj pacholek omdlel.

Nu což. Stejně jsem ho v tu chvíli nepotřeboval. Ostřím sekery jsem nařízl, co bylo třeba, a pak jsem odhrnul kůži

40 Rafał Dębski

od půli holeně až k prstům. Zabělaly se obnažené kosti.

Uhnul jsem, aby lidé i vrchnost lépe viděli výsledek mé práce. Kdybych nyní pořádně zatáhl, kůže z chodidla by mi zůstala v ruce. Kdysi jsem používal k nařezávání vlastní, zvlášť upravený nůž, abych se vyvaroval přeříz­ nutí šlach a svalů. Ale časem jsem získal cvik a dokázal to provést stejnou sekerou, kterou jsem pak dokončil zbytek.

To dělá obrovský dojem. A já jsem byl už ve škole jedním z nejlepších amputátorů.

Z davu jsem zaslechl tlumené sténání, zvuky dávení a zvracení. Malachiáš se třásl po celém těle. Dobře jsem si spočítal čas. Lektvar, který jsem mu násilím vpravil do úst, právě začínal působit. Šlo o odvar, který posiloval ne­ jen tělo, ale i jeho citlivost. Kdyby zrovna po svém zvyku znásilňoval ženu, cítil by nepoměrně větší rozkoš než ob­ vykle. Ale protože podstupoval mučení, vnímal mnohem silněji bolest. Pravda, utětí rukou bývá spíše tortura duše.

Ale chodidla, to je něco jiného. Po jejich ztrátě lze často v očích odsouzence postřehnout lhostejnost. Pochopí totiž, že už ho nic nespasí a že se konec blíží. Pro kata jde o je­ den z nejnebezpečnějších okamžiků. Odsouzenec je scho­ pen rezignovat na život a okamžitě zemřít. Vhodně dáv­ kovaná bolest ho však dokáže probrat a způsobí, že za­ číná horečnatě přemýšlet, co ho ještě čeká. Právě to se dělo s Malachiášem. Vyhaslý zrak ožil, muž zaječel a zaškubal sebou v poutech. Usmál jsem se na něj. Byl tak překva­ pený, že zkřivil rty a chtěl něco říct. V tu chvíli jsem ťal.

Vykřikl krátce a z úst mu vytryskla krev. Musel jsem si pospíšit, abych co nejrychleji zastavil krvácení z uťaté

Na cestě ke hvězdám 41

nohy, ale i z ukousnutého jazyka. I to se občas stává.

Svědčí to o kumštu popravčího a znamená to, že bolest je dostatečně velká. Vždy pak ale existuje nebezpečí, že se odsouzenec zadusí vlastní krví a odhryznutým masem.

Rychle jsem mu vypálil žíly, a když krvácení přestalo, mohl jsem se věnovat jeho tváři. Bolest byla tak strašná, že bezděky zatínal zuby jako rozzuřený divočák, který se zahryzl do nohy neopatrného lovce. Vzal jsem jeho spodní čelist do dlaní a stiskl jsem ukazováčkem a prsteníkem z obou stran svaly spojující ji s horní čelistí. Pomalu ote­ vřel ústa. Vytáhl jsem kus jazyka a zahodil ho do koše.

Pak jsem mu hranou dlaně přidržel bradu a vložil mu mezi zuby rozžhavený prut. V očích plných utrpení jsem spatřil úpěnlivou prosbu.

Už ho zab, miláčku. Prosím! Je jako pes, kterého pán denně bije a týrá.

Přepadla tě snad lítost? Ještě před chvílí ses rozplývala nad mou krutostí. Zbytečně s tím člověkem soucítíš. On není jako bitý pes, Barboro. Copak jsme nečetli soudní zá­ pisy? Jasně v nich stálo, co dělal s oběťmi, pamatuješ? Sta­ hoval z nich kusy kůže, sypal jim rány solí. Byl krutý a ne­ šikovný, protože na podobné věci musíš mít cvik i talent, jen nadšení nestačí. Ale jedno uměl dokonale. Pokaždé toužil způsobit co největší bolest, a to se mu dařilo. Uřezá­ val třeba prsty a posílal je rodinám, aby vymohl výkupné.

Jedné dívce dokonce uřízl stydké pysky, protože její otec na vydírání nereagoval – byl buď necitlivý, nebo neměl pe­ níze. Proto ho nelituj, lásko.

A co ti lidé…? Budou se takhle dívat až do samého konce?

42 Rafał Dębski

Budou. Protože to nejsou dobří lidé a protože tohle není dobrý kraj. Na světě jsou taková místa. Lidé se buď takovými stanou díky tomu, čemu se učeně říká „genius loci“, nebo sami způsobí, že půda nasákne jejich zlem.

Neví se, co je toho příčinou a co následkem, ale to konec­ konců není důležité. Já jen čekám na znamení. Ti ubožáci netuší, že na jejich lítosti závisí osud celého města. Je to je­ jich volba. Za chvíli, až odseknu druhé chodidlo a přistou­ pím ke dloubání očí, podepíšou si svůj ortel.

Odsouzenec se pomočil. Stružka stékala po jeho no­ hou a smíchala se s krví. Zopakoval jsem stejné úkony jako před chvílí. Malachiáš plakal. Slzy se koulely po zarost­ lých tvářích. Stejně plakala tvá poslední oběť, mordýři?

Prosila tě o milost? Druhé chodidlo skončilo v koši, smrad spáleného masa se stával téměř hmatatelným. Vztyčil jsem se, podíval jsem se na dav, potom k lavici hodnostářů. Pa­ novalo mrtvé ticho. Čekali na konec krvavého výjevu. Jen radní, se kterým jsem hovořil, si otíral ústa hedvábným ru­ kávem. To on před chvílí zvracel.

– Teď oči, Malachiáši, – řekl jsem nahlas.

Chraplavě dýchal nosem. Rána v ústech bolela a bez ja­ zyka mi stejně nemohl odpovědět.

– Vezmeš nebozez a vytrhneš mu oko, – řekl včera kapi­ tán stráží. – Nejdřív jedno, potom druhé.

– Co přesně říká rozsudek? Vydloubnout oči, vypálit, vykapat nebo vyklovat?

– Vydloubnout, – odvětil zamračeně. – Je v tom snad nějaký rozdíl?

– Obrovský. Znamená to, že nebozez použít nemůžu.

Na cestě ke hvězdám 43

– Jiní kati to vždycky dělali šídlem nebo nebozezem.

– Ale já nejsem jiný kat. Provedu to přesně podle roz­ sudku. Za to jsem placený. Stejně jako švec, aby šil boty podle kopyta, nebo jako kuchař, aby se host dosyta najedl.

I mistr popravčí se musí činit nejlépe, jak umí.

Byl zvědavý, co tím myslím, ale nezeptal se. Stejně by se odpovědi nedočkal. Jen ať se přesvědčí sám a ocení můj fortel. Vydloubnutí očí je významná součást trestu. Vy­ žaduje výjimečný talent, zkušenosti a opatrnost. Oko lze snadno poškodit, obzvlášť když sebou odsouzenec zmítá.

S Malachiášovou spoluprací jsem nemohl počítat a hlavu neměl připevněnou až tak, že by nemohl klást odpor. Bylo to tak schválně. Čím větší bude jeho strach a falešná na­ děje, že se vyhne byť jen na chvíli bolestivé operaci, tím víc bude trpět.

Vytáhl jsem lžíci. Zločinec na mě nejdřív hleděl pře­ kvapeně a vzápětí s hrůzou. Čekal šídlo, kterým sám čas­ toval své oběti. Sám pohled na lžíci dodatečně povzbu­ dil jeho chorou představivost. Ještě než jsem k němu při­ stoupil, snažil se otočit hlavu co nejdál. O to jde, příteli.

Musíš mít pocit, že můžeš něco udělat. Stiskl jsem lžíci v dlani. Pružná a pevná – přesně taková, jakou jsem po­ třeboval. Dlouho jsem se přehraboval v purkmistrově ku­ chyni, než jsem našel vhodné náčiní. Kuchařka a služky při pohledu na mě utekly s křikem. Předpokládám, že po mém odchodu purkmistr nařídil vykouřit všechny pro­ story kadidlem.

Přiblížil jsem se k dubovému kříži zezadu. Odsouzenec zvedl hlavu. Rychlým pohybem jsem ji přimáčkl. Zkusil ji

44 Rafał Dębski

ještě odvrátit na stranu, ale pevné lišty mu v tom zabránily.

Dlaní jsem tiskl odsouzencovo čelo a současně jsem mu prsty otevíral víčka. Vší silou se je snažil udržet zavřené.

Jenže oko má tu vlastnost, že ho nelze ukrýt. Varlata se při úderu nebo ze strachu stahují do těla – proto je při kastraci nutné vědět, kde stisknout břicho, aby se vrátila na místo.

Ale oko… to je něco úplně jiného. Může se zdát snadné vyjmout ho z hlavy, pokud se oběť nehýbe. Chyba lávky.

Není zrovna velkým uměním vytáhnout slizkou bulvu oběma rukama – kumšt je vyloupnout ji jednou rukou.

Tak jako já teď. Proto jsem nechtěl, aby hlavu zločince zne­ hybnili. Jednu ruku stejně nemůžu použít, protože musím přidržovat odsouzence. Samozřejmě dobře vím, že přihlí­ žející to neocení, a ani to nečekám. To, že někdo nerozumí umění, neznamená, že mu ho musím nutit. Dělám to pro sebe. Tahle část představení patří jen a jen mně.

Ponořil jsem lžíci do oční jamky. Ne, Malachiáši, nevy­ trhnu ti ani kousíček kůže, nepřijdeš o jedinou řasu. To by byla vada na kráse díla. Povedu nástroj naplocho, odhrnu víčko, vsunu kovový okraj odspodu… Přesně tak. Marně se zmítáš, zbytečně vrtíš hlavou. Výborně, teď ladným kru­ho­v ým pohybem odhrnu oční bulvu trochu stranou.

Tiché mlasknutí, které jsem přes tvůj vřískot zaslechl, zna­ mená, že vše jde jako po drátkách. Dalším krokem je po­ sunout oko na druhou stranu. Praskají drobné svaly, díky nimž se oči hýbou. Troška krve. Jen kapka, protože postu­ puji podle pravidel. Nakonec to nejdůležitější. Musím za­ strčit lžíci hlouběji a zpřetrhat spojnici uprostřed hlavy, která drží velmi pevně. Málokdo ví, že oko lze vytáhnout

Na cestě ke hvězdám 45

z hlavy na půl palce bez větší újmy. Ale já ti ho mám vy­ dloubnout úplně, Malachiáši.

Silně sebou škubnul, a přestože by na zlomených pa­ žích neměly fungovat svaly, téměř vytrhl řemeny, které ho poutaly. V tu chvíli už ale bylo po všem. Vytáhl jsem oční bulvu a ukázal ji davu. Lidé mlčeli. Lidské oko vy­ ňaté z lebky se zdá překvapivě velké. Pochopitelně. Denně vidíme pouze jeho část, zbytek se ukrývá hluboko v hlavě.

Proto také vydloubnutí celého oka vyžaduje velký kumšt.

Po Malachiášově tváři stékal pramínek krve. Nezastavil jsem ho. Nezáleželo na něm. Takhle nevykrvácí. Mezitím se můj pomocník probral. Mávl jsem na něj a on třesou­ címa se rukama utřel zločinci tvář. Do hlavy jsem mu ne­ viděl, ale tušil jsem, že teď lituje, k čemu se uvolil, a že by byl nejraději zpět v řetězech v městské šatlavě.

S druhým okem to bylo ještě těžší. Odsouzenec už vě­ děl, co je to za hrůzu a snažil se vzpírat za každou cenu.

Ke snadnému překonání Malachiášova odporu však slou­ žily lišty za hlavou, jejichž délku jsem určil přesně. Žalář­ ník a strážní se na mě dívali jako na šílence, když jsem si přišel budoucí oběť přeměřit.

– Brzy bude po všem, – řekl jsem zakrvácenému tělu, jak­mile jsem vydloubl druhé oko a zahodil ho do koše. Ne­ zdálo se, že by mě vnímal, ale jeho rty se nakonec pohnuly.

Buď mě proklínal spolu s celým světem, nebo se modlil.

– Jestli tě to potěší, místní plebs i měšťané před chvílí podepsali rozsudek smrti i sobě.

Nevím, jestli to pochopil, protože se nehýbal. Vzal jsem ho za krk, trochu ho nadzvedl a uvolnil krví nasáklé lišty.

46 Rafał Dębski

Navzdory bolesti se snažil udržet hlavu vztyčenou a vypa­ dalo to, jako by se snažil rozhlédnout prázdnými očními jamkami. Být to obyčejný podvodník nebo kacíř odsou­ zený pouze k vyloupnutí očí, mohl být vděčný, že mu zů­ stala víčka. Někteří kati se neohlížejí na nic a vytrhávají je společně s okem. Jenže poté velmi často propuštěný tresta­ nec umírá na infekci, ke které při takové řezničině přijde velmi snadno. Tím spíš, že tihle rádoby popravčí příliš ne­ dbají o čistotu svého nářadí.

Zavládlo mrtvé ticho. Najali mě, protože jsem tvrdil, že ovládám katovské řemeslo. Nečekali však, že ho ovládám tak dobře a že dokážu připravit až taková muka. A přece nikdo nepožádal o milost pro odsouzeného, jak tomu často bývá zvykem.

– Než mu setnu hlavu, – oznámil jsem směrem k rad­ ním, – chci svoji odměnu. Já svou část dohody splnil, teď je řada na vás.

V lavicích patriciátu jsem postřehl pohyb a pod mýma nohama s žuchnutím přistál naditý měšec. Nejsem ho­den, aby mi byla odměna předána z ruky do ruky? Tak ať.

Bez opory se Malachiášova hlava vysílením zvrátila do­ zadu. Kývl jsem na pacholka a ukázal jsem na meč. Věděl už, co po něm chci, ale musel se hodně přemáhat. Postavil se za odsouzence, jednou rukou ho chytil za vlasy, zvedl mu hlavu a naklonil ji k sobě, čímž mu narovnal krk. Jistě, že bych dokázal zločince setnout v libovolné pozici, ale nemusel bych přetnout páteř hned napoprvé, protože při skloněné hlavě se výrůstky obratlů překrývají a čepel se o ně může zaseknout nebo sklouznout.

Na cestě ke hvězdám 47

– Opakuji: buď rád, že nemáš v ústech katovskou kouli.

V kapse jsem nahmatal oblý předmět. Dostal jsem ho na památku poté, co do mě vpravili Barbořinu duši. Právě v téhle kouli ji uvěznili. Nosil jsem ji s sebou ani nevím proč. Možná jsem měl tušení, že se ještě někdy může hodit.

– Tvoje duše odletí volně, – pokračoval jsem. – Nikdo ji nespoutá ani nepřinutí k přebývání v cizím těle. Buď rád, že jsem odpadlíkem z akademie, který na cechovní zvyky zvysoka sere!

Meč byl obyčejný, jedenapůlruční a nejmíň dvě stě let starý. Pravé katovské nářadí vypadá jinak. Je těžší, čepel se ke konci nezužuje a má tupý konec. Slouží k jedinému úderu, ne k boji. Přesto jsem si s jistým pohnutím vybavil, jak jsme v Běsově těmi topornými čepelemi šermovali.

– Drž ho pevně, – řekl jsem pacholkovi, – a nehýbej se.

Nemusíš se bát, dělal jsem to mockrát. Tvoje ruka je v bez­ pečí víc, než když ji násilím cpeš holce pod zástěru. Ťal jsem nečekaně a prudce. Směřoval jsem ostří mírně šikmo dolů, abych co nejvíc využil váhu zbraně. Poprav­ čím mečem se tne přímo, bez dodatečných pohybů. Tady jsem musel postupovat jinak. Cítil jsem, že ostří drhne o obratle, proto jsem bleskurychlým pohybem zápěstí změ­ nil jeho dráhu, aby mezi ně proniklo. Čepel projela tělem bez odporu a než udeřila do rámu, provedl jsem obrat. Ve stopách rozmazaného ostří se rozlétly kapky krve. Ani to­ hle jsem neznal z Běsova. Umění stínání, které připomíná spíš tanec než popravu, jsem se naučil po boku mistra Eu­ stacha. Pacholek klopýtl dozadu a posadil se na zadek.

Prsty křečovitě svíral v Malachiášových vlasech. Zaskří­

48 Rafał Dębski

pěl jsem zuby. Co je to za hlupáka! Netrpělivě jsem vytrhl hlavu z jeho sevření, zvedl ji tak, aby všichni viděli, a po­ tom jsem ji hodil do davu. Na místě, kde dopadla, se lidé chvatně rozestoupili. Sáhl jsem do koše a vylovil ruku. I tu jsem hodil zástupu.

Co to děláš? Vždyť je jen rozzlobíš!

Jen ať se zlobí! Ať jim dojde, že jimi pohrdám. Kat po­ hrdá davem! Existuje snad na světě větší urážka? Mrštil jsem mezi lidi chodidlo. Měšťané začali zlověstně mručet.

Viděl jsem, jak k popravišti běží nějací pochopové. Strážní, stojící kolem pódia, se v očekávání rozkazů dívali střídavě na mě a na purkmistra. Otočil jsem se ke konšelům, hodil jim zbytek uťatých údů a vytáhl jsem flétnu. Stačilo ukázat aspoň špetku lítosti! Kdyby třeba nějaká žena jen hlesla na jeho obranu! Pak bych vás možná ušetřil. S úsměvem jsem sundal rukavice a přiložil jsem nástroj ke rtům. Pacholci se už blížili a stráže dostaly rozkaz, aby mě zatkly.

– Zmiz! – zavrčel jsem na svého pomocníka. – Utíkej z města co nejrychleji.

Navzdory své hlouposti a nešikovnosti byl užitečný, a proto jsem chtěl jeho ubohý život ušetřit. Zazněla teskná melodie. Lidé si pohyblivého koberce krysích těl nevšimli hned. Více je udivilo to, co se stalo s prvním člověkem, co vtrhnul na pódium. Snadno jsem se vyhnul dřevěnému obušku a položil jsem pohůnkovi prsty na tvář. Okamžitě se obalila vředy. S jekotem spadl z popraviště.

– Černý krysař! – zaslechl jsem několik výkřiků.

– Černý krysař! – neslo se dál mezi lidmi.

Začal jsem hrát. Dav jako obvykle v podobných chví­

Na cestě ke hvězdám 49

lích neslyšel, příliš hlučný, příliš zaujatý hrůznou situ­ ací. Ale krysy vnímaly každý tón. Zastavily se a zavlnily, všechny čenichy otočené ke mně. A pak jsem zahrál to, co Barbora milovala nejvíc – saltarello. Starý italský kousek, který vznikl před nějakými dvěma stě lety. Poprvé jsem ho uslyšel na cestách s mistrem Eustachem. V jednom hostinci ho hráli komedianti – jeden na šalmaj, druhý na niněru, třetí na flétnu. Doprovázela je krásná tanečnice, která udávala rytmus bubínkem. Nikdy poté jsem už neměl to štěstí slyšet podobnou hudbu, ale melodie mi utkvěla v pa­ měti na celý život. Když jsem se naučil uspokojivě ovládat flétnu, pokusil jsem se ji napodobit. Mistr Černé smrti mě užasle poslouchal. I on melodii znal, ale tvrdil, že nikdy předtím ji neslyšel hrát tak dojemně. Když jsem bral do ru­ kou nástroj, krysy v klíckách nejdřív znehybněly a potom tančily. Dokonce i ty nejvíc nakažené a nemocné, které žily v nejspodnější řadě a které jen čekaly na smrt.

I tentokrát krysy okamžitě uvítaly živé tempo. Radní zděšeně prchali jako zajíci. Za nimi sám pan purkmistr a ostatní členové tribunálu.

Můžeme mít všechno zlato tohohle města. Oni už ho nebudou potřebovat.

Vím. Ale postačí nám to, co jsme si vydělali. Kdo bere víc, než je dohodnuto, může být snadno označen za zlo­ děje. A i kdyby sem někdo přišel krást, radost z lupu si dlouho neužije. Vždyť jen úplný blázen by se pouštěl tam, kde nedávno řádila černá smrt. ***