Gorgona Praha 2017
Orloj na radnici odbíjel hodinu po půlnoci a ta ženská smrděla. Čpavý zápach potu a moči se linul komnatou, v níž asterští konšelé řešili tajné záležitosti. Ticho, které se rozhostilo, když ji stráže přivedly, rušilo jen řinčení řetězů na jejích rukou a praskání knotů voskovic. Tři po starší vílové v pláštích kremplovaných popeličinou krčili nosy. Žena byla vysoká, pohublá, úzkou tvář lemovanou zcuchanými vlasy. Oči se jí leskly ponížením, ale pokud v nich někdo z radních hledal strach, musel být zklamán. Zástupce purkmistra, peněžník Helve Ahi, zklamán nebyl. Konšel si na stole znuděně stavěl věž z dřevěných tarotových karet. Až po drahné chvíli zvedl šedé oči a ne zúčastněně pronesl: – Znám způsob, jak se dostat z temnice, paní Cerlin. A aniž by čekal na odezvu, pokračoval: – Již dlouhá léta nás trápí moráňská měď. Nejen že ji trpaslíci prodávali po celé Poljaně, ale později se začali plést i do našich obchodů v Murách a Skánsku. Jejich měď je ryzejší než ta, kterou těžíme na Blavatu. Proto se
8 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
nijak netajíme tím, že nás úpadek moráňských hutí těší. Už roky nám špehové nosí zvěsti, že tamní ložiska budou brzy vytěžena, že se žíly ztrácí v hlubinách, kam se ani trpaslíci neprokopou, a i kdyby, těžba se jim nevyplatí. Zanedlouho prý bude po moráňských dolech veta. Jenže nás už nebaví čekat. Jsme přesvědčeni, že stačí jediný silnější poryv čerstvého větru od jezera, a celé to jejich slavné hospodářství se zhroutí jako, – opatrně opřel další dřevěné destičky o sebe, – domeček z karet. A tak se tě ptám, paní Cerlin: chceš se stát oním větrem? Žena na něj chvíli netečně hleděla. – Co to znamená, ctěný pane? – Dostaneš zlato a vyrazíš do Unguru, – zvedl obočí pan Ahi. – Na špinavou práci jsou potřeba špinavé ruce. Vyzbrojíš je a povedeš. A pomůžeš jim, jak nejlépe umíš… – A když odmítnu? Pan Ahi kývl a strážní do místnosti přivedli drobnou, sotva dvanáctiletou dívenku. Vyplašeně mžourala ve světle svic jako lišče vytažené z nory. – Piroško! Ženin výkřik pohltilo dřevěné ostění a do věci se vložil další z konšelů, bachratý rejdař Velmet Meri: – O tvou dcerku bude v komnatách radnice dobře po staráno, – zafuněl rozšafně otylý elf. – Komorné ji budou vodit do zahrad s pávy a věnovat jí stejnou péči jako ji ným choromyslným dítkům vážených měšťanů. Kdyby se ti však náhodou do mysli vkradl nevděk a myšlenky na zradu svých dobrodinců, ze zahrad s pávy je to k jámě se štíry jen několik kroků…
Měď nad zlato ◆ 9
– Nesmíte jí ublížit! – ženina lhostejnost byla tatam. – Chceme snad? – rozhodil rukama opět pan Ahi. – Slavný asterský tucet je znám svou mírumilovnou, ba ho lubičí povahou. Nevydali jsme tě katovi, ušetřili tě hra nice, a nyní nastal čas, abys nám naši laskavost oplatila. Pokud úkol splníš, budeš moci se svou dcerou odplout jinam a začít nový život. Ve Skánsku, na Blavatu či v Saf teji. Ale nejdřív musí město pocítit tvoji oddanost. – Udělám to! Tak rychlou odpověď pan Ahi nečekal, ale zarazil se jen na okamžik. – V tom případě mě tu v tak pozdní hodinu už není zapotřebí. Podrobnosti ti objasní zde páni konšelé. Zástupce purkmistra se prudce zvedl a věž z dřevě ných karet se zřítila a rozsypala po stole. Jedna karta spadla na zem. Pan Ahi se na ni podíval a pousmál se. Dívka a smrt. Jak příznačné. Hádanka doktora Šilpašátry V rohu mé komnaty v podkroví ostrorepského hradu se šklebila truhlice přetékající lučebním harampádím, vzácnými přísadami, méně vzácnými léčivy a šatstvem. Co s sebou vzít na dalekou cestu a co nechat doma – toť rébus hodný největších mudrců. Zcela jistě kahan, tavicí tyglík a dvě tři křivule, bez toho bych byl jako bez rukou. Ano, pevné rukavice z teletiny a pár dobrých onucí na nohy. Kapku rtuti, krapet kostíku, hrst síry. Nesmím za pomenout na suřík, nejlepšího přítele alchymikova, a co bych to byl za doktora bez otrušíku! Ještě haleny, břitvu,
10 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
a pro jistotu nějaké onuce. Zarazil jsem se. Nezapomněl jsem snad na něco? Všechno se to seběhlo tak rychle, že nebyl čas se pořádně zamyslet. Vlastně to začalo už v zimě. Když jsme se já, chrab řec Lopin a bijec Grog slavně vrátili ze zimní výpravy do hloubi Vlčího hvozdu, rytíř Smil bez dechu naslouchal lí čení neuvěřitelných dobrodružství, které nám bylo dáno v nehostinném lese prožít. Setkání se skalními skřety. Boj o život se sněhovou vichřicí. Ledový zápas s bahen ním topivcem. Rytířův údiv nebral konce. Tušit tak ten krát, pro co se můj pán a léčenec nadchne, nejspíš bych ze svých pestrých popisů něco barev ubral. Už tehdá rytíř nadhodil, že by stálo za úvahu otevřít novou kupeckou stezku přes hvozd do Mladče a nabíd nout tak kupcům z jezerních měst rychlý průchod do Říše místo strastiplného harcování přes nebezpečný Drangen. – Jen si to představte! – rozzářil se tehdy. – Elienští a asterští obchodníci se do Ostrorep jen pohrnou! Tuto bláhovost, již přičítám mnoha číším vína temní cím panskou mysl, jsme zadusili ještě v zárodku. Lopin s Grogem šlechtici hbitě vysvětlili, že hvozd je samá strž a rokle, kudy žádný povoz neprojede, nemluvě o nebez pečných tvorech, kteří tam číhají na každém kroku. Brzy po kračunu se však Lopin, Grog a jejich dávný přítel Rinvit odebrali do osady Radvanec v očekávání příchodu Dargose. S tím brachem jsem již měl tu čest ve hvozdu a pranic se mi nezamlouval, Rinvit však o něm hovořil tuze mile, neb je pojilo staré přátelství. Nebo jácná Gereta a uvážlivá Tesla se sice snažily chrabré jo
Měď nad zlato ◆ 11
náky přemluvit, aby zimu přečkali s námi v Ostrorepích, leč správce Lopin, rytířem čerstvě odměněný zánovním mečem, se obával o blaho jemu svěřených poddaných. – Kdo ví, co tam ti chlívové vyvádějí, – vzpomněl lás kyplně na své chalupníky. – Jeden vytáhne na měsíc paty z domu a Vuk s Mrňou jsou schopní rozštípat mu truhly na zátop a nachcat do duchen. Však víte, jak to tam vypa dalo loni. Musím dohlídnout, aby nezvlčili i letos… Zima však letos nebyla tak tuhá, a proto jsme se s přá teli loučili s klidnějším srdcem. Po zbytek zimy byl klid, ale sotva příroda oděla vesny háv – hned po jarní rov nodennosti, kterou prostý lid slaví barvením vajec, setím semen a obcováním v polích – začal rytíř kout další zá měr na proniknutí do hvozdu. Hlavou mu vrtal zejména můj pohár osázený zrnkoči a vyprávění o rudých draho kamíncích, jimiž oplývá skalstvo v povodí řeky Undavy. – Takovou příležitost musí dobrý pravověrec využít, – rozohnil se. – V létě shromáždím vojsko, vytáhnu do hvozdu a dobiju sídlo velesů! Jistě ta svoloč skrývá po kladů víc. Zlato, stříbro, měď, jen bohové vědí, čím vším jsou ty skály protkané. Otevřu doly a huť a hamr a kupci se slétnou jako vosy na med… Tento blud jsem se mu snažil rozmluvit společně s mi strem Gindorem. Zatímco já zpochybňoval přítomnost vzácných kovů ve skalách a hledě drahokamů navrhoval směnný obchod bez planého stínání hlav, učený víl se snažil odpoutat šlechticovu pozornost od hvozdu docela. – To si mám nechat po panství rozlézat kdejakou skřetí havěť? Co jste to za rádce? – rozsrdil se náš chlebodárce
12 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
nad mísou pohankové kaše k mé nelibosti bohatě slazené medem, oháněje se dřevěnou lžící jako mečem. – Tvé panství nikdo neohrožuje, můj pane, – upozor nil ho Gindor. – Vždyť o tom lesním plemeni neměl ni kdo z nás dosud ani tuchy. Nebylo by lepší místo výpravy do temného hvozdu dát vyčistit rybník v podhradí nebo vyspravit podsebití? Do věže už třetím rokem zatéká… – Jsem snad nějaký usmolený tesař nebo smradlavý porybný, mistře Gindore? Jsem rytíř a moje čest si žádá rytířské činy! Aby měl Vilibald konečně o čem psát a pře stal se jen kurvit v podhradí! – Případně, – navázal medovým hlasem Gindor, – roz kaž vyspravit a zvelebit tvrz Krakor, kterou jsme pro tebe loni tak lopotně zbavili harpyjí, můj pane… – Ano, tvrz vyspravím a zvelebím, o to strach neměj, – opáčil posměšně rytíř. – Bude se totiž náramně hodit, až potáhnu na velesy do hvozdu! – Ale opravit zpustlý hrad není jen tak, pane, – vložil jsem se do pře. – Kámen pod Krakorem je měkký a zvět ralý, budeš potřebovat schopné stavitele a kameníky. A co se vzácných kovů ve hvozdu týče, i kdyby tam snad ně jaké byly, než otevřeš důl, musíš sezvat rudoznalce čiliže prospektory a ti nejsou snadno k mání… Kdybych jen tušil, co to vyvolá, raději bych si v tu chvíli nacpal vous do úst. Rytíř odhalil děravý chrup v potměšilém úsměvu a ukázal na mě lžící. – Proto je velké štěstí, že tě tu mám, doktore. – Jak to myslíš, můj pane? – Jsi přece z Moráně. A není snad Moráň skrznaskrz
Měď nad zlato ◆ 13
provrtaná doly plnými havířů a hutníků? Vyrazíš za svými pobratimy a toho prokopděra mi převedeš. – Prospektora, pane, – zvedl obočí Gindor. – Aťsi. Zkrátka někoho, kdo se umí porýpat v zemi a říct mi, kde kutat. – Ale pane, – zděsil jsem se, – já z Moráně neodcházel zrovna v dobrém… – Tak se zas udobříš. Sbal se co nejrychleji, zítra ráno vyrazíš a cestou přibereš Vukogvazdské. Na takové pouti budeš potřebovat doprovod. Dám ti glejt, abys domů při jel se vší parádou, mistr Gindor už něco sepíše. Když hla sitě zacinkáš zlatem, jistě nějakého prošpekžera najdeš. – Chyba lávky, pane! – zakvílel jsem co nejúpěnlivěji. – Rudoznalci do světa vyrážejí jen se svolením dolopánů. A ti mají učence jako já za pomatené odrodilce. Nikdo se se mnou nebude bavit, natož aby… – Vrána vráně oči nevyklove, – mávl rukou rytíř na znamení, že považuje záležitost za skončenou. Učený víl se škodolibě uchechtl, ale šlechtic se k němu otočil. – Ty se nesměj, mistře Gindore, ty pojedeš taky! A tak zatímco víl teď celý sinalý shání v podhradí Ge retu a Teslu, aby ještě zkusily rytíři celou věc rozmluvit, já již pochopil, že s tvrdohlavým pánem nehne ani párem volů. Proto teď chvatně balím na dalekou cestu. Co že jsem to ještě… No jistě, onuce! Lopin hosty nečeká Seděl jsem na zápraží, slunko se sklánělo k obzoru a já slastně přivíral oči před šimrajícíma paprskama. Bylo
14 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
jaro, vítr voněl a ptáci švitořili. Sníh roztál stejně rychle, jako se objevil, potok za osadou se vylil z koryta a po roz bahněným břehu se motaly ochmýřený housátka. Nebýt tý polízanice s topivcem, mohla to bejt nejklid nější zima, co jsem kdy zažil. Takhle jsem si z hvozdu při nesl píchání na prsou, kdykoliv se rychle měnilo počasí. Dargos se v Radvanci zatím neukázal. Rinvit se stra choval, co se s ním stalo, ale já si starost nedělal. Dargos je Dargos. Ukáže se, až se mu bude chtít. Nám třem přes zimu zle nebylo. Nijak zvlášť nemrzlo, dřeva bylo dost, zásob taky. Celý dny jsme proseděli u pece, louskali ořechy a tlachali. Grog si vyráběl z ja sanovejch prken kulatej štít a sypal ze sebe žoldácký zkazky. I Rinvit měl nůši příběhů z cest. Nejradši jsem poslouchal ten hrůzostrašnej z nějakýho dolu, kam se byl s Dargosem loni podívat, a zvěsti z domova, kde zís kal ztracenou čest. Vůbec byl jako vyměněnej. Klidnej, žádný chmury ani čáry, občas šprým, prostě starej dobrej Rinvit, se kterým jsem dobejval skalní pevnost. Pravda je, že když jsme Grogovo vyprávění o zlomený šavli hejtmana Pucifouse slyšeli už podesátý, Rinvitovi trochu škubalo pod okem. A když on asi podvacátý lí čil, jak ho tatík v slzách objal, už jsem ani neposlouchal. Proto jsme si včera řekli, že by nebylo špatný zajet do Ostrorep za ženskejma. Teda za Geretou a Teslou, ne do hampejzu – i když Grog vedl nejrůznější řeči. Zkrátka jsme si dnes přichystali věci, já prohlídl svoji ryzku i Gro gova valacha a teď jsem se vyhříval na návsi a těšil se na pořádnej korbel toho patoku v krčmě Pod Snopkem.
Měď nad zlato ◆ 15
Slunce už klouzalo za hvozd a Mrňova Lunka zaháněla housata domů, když jsem za chalupama uslyšel nějaký hlasy a frkání koně. Zavolal jsem na kamarády a ze sta vení vykoukli taky chalupníci. I když je nejspíš mrzelo, že jsme ve Vlčím hvozdu nezmrzli, vycházeli jsme dobře. Asi proto, že jsme po nich nic nechtěli a ještě se s nima rozdělili o oves, když jim začátkem března došel. Teď jsme všichni stáli na návsi a zírali, co to k nám do Rad vance míří za podvečerní procesí. Doktora Šilpašátru na mezkovi bych poznal i poslepu, oba smrděli na sto honů. Vedle něj se na utahaným vra níkovi nesl Gindor v modrým plášti a za nima šlapali po svejch Brelek, Tesla a Gereta. Všichni vypadali otrávený jak skřetí šíp, jen Gereta nám už z dálky vesele mávala. – Ale ale, to jsou k nám hosti, – houkl jsem opatrně a začínal tušit, že na ostrorepský pivo můžu zapome nout. – Čemu vděčíme za návštěvu, Sétval zaplať… – Rovast s vámi! – zavolala Gereta. – Holt v Ostrore pech chcíp pes, tak jsme se zašli podívat do Radvance… – … kde to žije jako na jarmarku, – dodala Tesla a usmála se na Rinvita. – Zrovna jsme se chystali vyrazit za vámi, – ozval se podezřívavě Grog. – Změna plánu, příteli, – ucedil Gindor, když všichni přišli až k nám. – Zítra vyrážíte do Moráně. – Kam to? – nechápal jsem. – Ani se neptej, – svezl se vílák ze sedla a s povzde chem vytáhl zpod pláště hliněnou butylku. – Radši se se mnou napijte.
16 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
Co se tomu chlapovi stalo? Po povýšenosti ani stopy. Ale jestli si myslí, že nám zamává před nosem kořalkou a my se z něj všichni — – A co tam máš? – zavětřil lačně Grog. – Puškvorcovou. Slunce rychle zapadlo a o pár pohárků pozdějc bylo těžký říct, co je hořčejší – jestli ta potvorná rákosová pá lenka, nebo Gindorův ksicht… Tesla se nikam nehrne Ani jsem netušila, jak ráda zase Radvanec uvidím. Po pár dnech cesty ve společnosti zachmuřeného Gindora, ne zvykle mlčenlivého Šilpašátry a o to sdílnějšího Vilibalda jsem tu zapadlou osadu nedaleko Vlčího hvozdu uvítala s úlevou. Stejně tak Gereta, která nadšeně mávala, sotva jsme se přiblížili na dohled. Lopin a Grog se zprvu tvářili, jako by jim ulétly včely. Aspoň že Rinvit vypadal potěšeně a tak nějak lépe než posledně. Ale pak Gindor vytáhl kořalku a Lopin nás chvatně zaháněl do svého správcovského stavení. – Tak pojďte dál, ať nám nevynesete spaní. Už je chladno a nemusí na nás celá ves okounět. Rozhlédla jsem se po návsi na ty okounějící davy. Ze zápraží okolních chalup s otevřenou pusou zírali dva ušmudlaní vousáči a usmrkaná husopaska, která si se zá jmem v očích a prstem v nose prohlížela Šilpašátru. Od naší poslední návštěvy se Lopinův příbytek změ nil k nepoznání. Chlapci se opravdu snažili, do chalupy už nefoukalo ani nezatékalo, okna byla přikrytá blánou
Měď nad zlato ◆ 17
a nebýt v rohu ledabyle naházených onucí a porůznu vrs tev prachu, dala by se sednice nazvat i útulnou. Při skromné večeři se Gindor podělil o svou pálenku i rytířovy plány. – A co když nikam jet nechci? – vzpíral se Grog. – Nechceš, nemusíš. O to víc zbude pro nás, – zachras til měšcem dvořan, který už věděl, jak se na Skána musí. – Ale správci Lopinovi bych protivit se panské vůli neradil. – Náš chlebodárce má o Moráni a jejích obyvatelích mylnou představu, – povzdechl si doposud zamlklý dok tor. – Cesta tam věru není dlouhá ani nebezpečná, o to složitější však bude jednání v cíli. – To však, chápu-li správně rytířova slova, bude přede vším na tobě, drahý doktore, – podotkl Gindor. – Ba právě, – kabonil se dál trpaslík. – Jak jsem se sna žil našemu pánu vysvětlit, neodcházel jsem z Moráně právě v dobrém. Měli mi za zlé má bádání, nechápali, že jednoho může zajímat i něco jiného než nerosty a jejich těžba. Vadila jim má družba s prostým lidem z podhůří, sběr bylin i příprava léčivých odvarů dle selských recep tur. Zkrátka a dobře, hmmm, řekněme, že příslušníci mého národa dovedou být poněkud svérázní… Lopinovi problesklo v očích pobavení posílené puš kvorcovou, ale k mému překvapení se zdržel jízlivé po známky. Zřejmě i on postřehl, jak nešťastně se doktor tváří a že co chvíli zádumčivě žmoulá svůj dlouhý vous. – Jistě, sehnat rudoznalce nebude jen tak, – přemítal dál Šilpašátra, – ale doprovod takových udatných švar níků, jako jste vy, celé věci jistě velmi prospěje. Dolopáni
18 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
si potrpí na obřadnosti, a pokud vše navlékneme tak, že z toho budou mít prospěch i oni… – Což o to, – dumal Lopin, – když si to pán přeje, cukat se nebudeme, i nás tu už svrběly ruce. Navíc mám novej meč a ostudu vám neudělám. Ale rovnou říkám, doktore, že pod zem už nelezu. Na Krakoru mi to bohatě stačilo. – Jedna věc mi ale není jasná, – ozval se Rinvit, který se zatím jen zamyšleně nimral v kaši. – Když víte, že vo dit kovozpytce do hvozdu nemá smysl, proč jste to rytíři Smilovi dostatečně důrazně… – Fopak fi myflíf, ve fme to nefkoufeli? – ozvala se s pl nou pusou rozhořčeně Gereta a polkla. – Ten starý kozel je paličatý jako beran. Nevěřil dvěma študovaným hla vám, neuvěřil ani nám. Prý místo buntování s kverulanty máme raději svému pánovi dělat, co mu na očích vidíme. To určitě, – ušklíbla se sestřička, – to by se mu tak líbilo… – Zkrátka a dobře, – Gindorovi jazyk už trochu těžkl, – dokud mu prospektora nepřivedeme, dědek nedá pokoj. Třeba mu pravý moráňský havíř konečně vysvětlí, že ote vírat doly v začarovaném lese je bláznovství. – A pak bude litovat vynaloženého zlata a rvát si šedý vlas, že nedal na moudré rady svých dvořanů, – zniče honic zamumlal podřimující Vilibald, kterého pochod zmohl a puškvorcová dorazila. Lopin k pěvci znechuceně kývl bradou. – Proč s náma vůbec jde tenhle? – Aby o tvé chrabrosti složil novou oslavnou píseň, – mrkla jsem na radvaneckého správce. – Každé děvče v kraji už ví o srdnatém Lopinovi, ochránci všech vílů.
Měď nad zlato ◆ 19
Rinvit se pousmál a já mu oplatila stejnou mincí. Přes tože zimní Ostrorepy nenabízely mnoho rozptýlení, na výpravu se mi dvakrát nechtělo. Přítomnost Rinvita a ostatních mě ale rozehřála a Geretu snad ještě víc. – No to je výborný, – zašilhal Lopin po loutně, vyku kující z pěvcova vaku. – Takže vyrážíme na cestu, která je podle všeho zbytečná, a ještě na ní budeme muset po slouchat to drnkání… – Hudba ducha povznáší, ba i tu nejlítější šelmu zkrotí, – zvedl prst Vilibald a už asi popáté zívl. Bylo to nakažlivé a já musela potlačit zívnutí také. – Žádná chrabrost ani drnkání nebudou zapotřebí, – poklepal Grog na svůj štít. – Moráň je pár dní přes pláně, kde nás nanejvýš potrká stádo krav. Vydáme se ke Koň skému brodu, tam přejdeme Hrtar jako nic. Ale radši za světla, nerad bych se zas koupal s nějakou příšerou. Lopin si rozladěně pomlaskl, sestřička se natáhla po další placce a v potemnělé, vyhřáté sednici se rozhostilo ticho, přerušované jen pěvcovým slabým chrápáním. Ge reta si zívla na celé kolo a to už jsem se neubránila ani já. – Tak snad abychom se na zítřek vyspali, – podotkl Rinvit, tváře rozpálené kořalkou. – Ženský můžou spát vzadu, – kývl Lopin směrem k tmavé místnosti. – Vojvodská komnata to není, ale je tam celkem čisto. Vlastně teplo. Zavedl nás do zasmrádlé jizby plné harampádí a uká zal do rohu na pokroucený slamník se změtí zpuchřelých houní. Nakrčila jsem nos a s odporem sáhla po jedné z přikrývek. Gereta se ovšem vůbec nežinýrovala:
20 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
– A kde je okno? Dá se tu vyvětrat? To vám do těch duchen někdo nachcal, nebo co? Gereta si raději dá nášup Hospoda za Koňským brodem. Konečně! S úlevou jsem si natáhla nohy před sebe a nechtěně kopla Groga sedí cího naproti. Omluvně jsem se na něj zazubila. – Říkal jsem si, že se z tebe přes zimu stala celkem pěkná ženská, Gereto, – zašklebil se. – Ale teď už tu co patou kobylu zase poznávám. Posměšně jsem odfrkla a přestala si hladově okusovat cop. Neútulná kupecká krčma smrděla zkvašeným pi vem, nohy mě po celodenním putování bolely a jídla jsem se už nemohla dočkat. Snad jim zbylo od oběda nějaké maso! I trocha perníku by přišla k chuti. Krčmář před nás postavil kašovité pivo a dva džbánky. – Co to je? – nahlédl do nich podezřívavě Lopin. – Černá polévka, zvaná též kavka, – ozval se doktor Šilpašátra. – Znamenitý to nápoj z čekanky, jarního žita nebo žaludů. Na Moráni, v Drvetu i v krajích okolních se pívá po celý rok, neboť osvěžuje a pročišťuje tělo i ducha. Žel náš rytíř Smil jej jinak než bez medu pít nechce. Ne musím vám snad vyprávět — – No to snad vážně nemusíš, – odtáhl se Lopin znechu ceně od džbánků. Zato Tesla si nalila a s nesmělým po usmáním nabídla i Rinvitovi po své pravici. Skoro jsem ji nepoznávala. O Vraňanovi básnila celou zimu a teď se upejpá. Pravda, Rinvit za tu dobu, co jsme ho neviděly, zesílil a tak nějak zmužněl. Byla s ním zábava, co chvíli
Měď nad zlato ◆ 21
pomáhal trpaslíkovi s paličatým mezkem a nevedl blbé řeči jako Grog. Jen na Vilibalda zahlížel nevlídně a zdálo se mi, že i pěvec se klidí čarodějovi z cesty. Tak u brady Rovastovy, kde je ten žvanec? A maso? Rozhlédla jsem se po hostinci. Vlastně to byla jen ta ková větší bouda na drvetské straně Hrtaru, kde se sušili kupci a jejich čeleď, co právě přebrodili řeku. Rinvit se napil kavky a zaškaredil se. Vedle mě se usadil Vilibald a čaroděj se zaškaredil ještě víc. Nedalo mi to a kopla jsem ho pod stolem místo Groga. – Nic mi do toho není, ale to se budeš takhle kysele tvářit pořád? Co to máš proti našemu pěvci? Rinvit mě počastoval překvapeným pohledem, pak si dolil černou polévku a utrousil: – Proti pěvci nic, ale jistý Brelekír nás kdysi dostal do pěkně krvavé bryndy. – Anebo jste se do ní dostali sami a já vám z ní po mohl! – ozval se popuzeně minstrel. Že by zas ty staré rány z Elienu, co nám je Lopin líčil jen asi desetkrát? – Každý má svou pravdu, – usmál se na mě hořce Rin vit. – Možná jste teď vy dva přátelé, ale já ti radím nevěřit mu ani nos mezi očima. – No dovol, příteli! – čertil se dál elf. – To tys mě ten krát chytil pod krkem jako přístavní rabiát! – Na hrubý pytel hrubá záplata. A klidně to udělám znova, pokud mě k tomu přinutíš! Vůbec jsem Rinvita nepoznávala. Tahle dobrá duše že se chce rvát? Vilibald mu musel asi pěkně ležet v žaludku.
22 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
– Zapomeň už na Elien, bratře, – pospíšil si smířlivě minstrel, když viděl, jak k nám od koní kráčí Lopin. – Co jsme si, to jsme si, všechno dobře dopadlo a teď táhněme za jeden provaz. – U psí nohy, to je teda putyka! – utrousil Lopin, když si k nám sedal. – Naposledy jsem takovej pajzl zažil v Eli enu. Pamatuješ, Rinvite? Jak se to tam vlastně jmeno valo? U Vychcanýho víláka? Cha cha cha… co je? Někdo umřel, nebo proč na mě tak všichni zíráte…? Naštěstí se v tu chvíli u stolu zjevil krčmář a začal po kládat mísy na stůl. Kaše z mladých kopřiv s vejci, ovesný chléb, zavařená klikva a pražené obilí. Tomu říkám bašta! Gindor panskými denáry nešetřil, a ani my ostatní ne měli po loňské výpravě na Krakor hluboko do kapsy. Vlastně kromě Rinvita, který nám s harpyjemi nepomá hal a raději se toulal kdesi po světě. Jeho chyba. Hltavě jsem se vrhla na jídlo a na všechny čaroděje, minstrely i vytoužené maso zapomněla. A radši si dám nášup. Kdo ví, kdy na téhle pusté rovině budeme mít zase něco pořádného do žaludku. Rinvita pálí dobré bydlo Po necelém týdnu putování se k zbláznění rovná drvetská pláň začala vlnit a v oparu před námi se zvedala zalesněná vrchovina Moráně. Ta odděluje Poljanu od murských stepí, které se táhnou až k Vesparskému jezeru a k ungur ským horám, obývaným plemeny velesů. Na rozdíl od svých přátel jsem se k poselstvu rytíře Smila připojil rád. Letošní zima se s loňskou, kdy jsme
Měď nad zlato ◆ 23
málem umrzli ve skalní pevnosti, nedala srovnávat, ale když místo Dargose dorazilo na pláně jaro, jako by mě v Radvanci pálilo dobré bydlo. V uplynulém roce se toho odehrálo tolik, že jsem si potřeboval ujasnit, co dál. Lopin byl rytířem odměněn za své služby a stal se ra dvaneckým fojtem. A protože byl dobrým přítelem, ne chal mě bydlet ve svém stavení, dal mi něco peněz ze své odměny a stříbrný přívěsek. – Ohnivej kříž, – ukázal tenkrát na svaté znamení. – Říkal jsem si, že by se ti mohl líbit. – Odkud ho máš? – vydechl jsem při pohledu na šperk, od pohledu velmi starý. – Z krakorskýho podzemí. Byly tam tři. Jeden jsem si nechal, další dal Dargosovi, tenhle je tvůj. – Díky. Budu ho nosit na důkaz našeho přátelství. – Není zač, – poškrábal se Lopin na bradě. – Ale kdyby se Gindor náhodou ptal, tak ode mě ho nemáš, jasný? Měl jsem tedy střechu nad hlavou a díky rytíři snad i živobytí. Co víc si přát, řekl by si mnohý. Ale já si nebyl jistý, zda chci trávit zbytek života v panských službách. Poté co jsem poznal sílu čar a nebezpečí, jaké představují, bych se rád věnoval studiu čaropraví hlouběji. Proto jsem se rozhodl využít společného putování a snažil se s doktorem Šilpašátrou zapříst řeč o vysokém učení. Může i neurozený chudý horal, jemuž lají do bez věrců a kacířů, ochutnat plody vědění, jež se ve velkých městech pěstují? Čekal jsem, že se zpravidla hovorný tří pěstník ochotně rozpovídá. K mému překvapení se ale doktor při mých otázkách ošíval a vyhýbal se odpovědím.
24 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
Nevěděl jsem, co proti mně ten podivný brach má a po dezíral jsem Groga s Lopinem, co všechno mu o mém ča rodějnictví napovídali. – Stát! – zavelel ze sedla Gindor – Zastavte! – přidal se hned Lopin. Jejich zvolání mě vytrhlo z úvah. Věděl jsem, že Lopin vílům zrovna nehoví. Zatímco na účet Brelekíra, kterého jsem neměl v lásce ani já, trousil jen uštěpačné poznámky, s Gindorem se pustil do žárlivého soupeření. Hrdopyšný dvořan totiž vezl rytířovy peníze pro moráňské kovkopy a osoboval si vedení poselstva se sebevědomím vlastním jen jeho národu. Lopin se proto snažil vydávat rozkazy dřív nebo hned po něm, což často vypadalo směšně. Za tím se oba kohouti jakžtakž snášeli, bylo ale nabíledni, že naše smetiště brzy zažije otevřený boj. – Vypadá to na kupeckej tábor, – mumlal Lopin a za krýval si oči před zapadajícím sluncem. – Před námi táboří kupci, – pospíšil si Gindor a pobídl koně. – Čím dřív u nich budeme, tím lépe. Zanedlouho jsme přibyli ke skrovnému ležení tvoře nému několika povozy, uprostřed kterého plápolala vatra. Drvetští kupci se z Moráně vraceli s uhlím, a když Gin dor s Lopinem vysvětlili, kdo jsme a kam míříme, dovo lili nám u svého ohně přenocovat. – A jak to tam vypadá, bratři? – oslovil Grog jednoho z vozků, který vkleče oškrabával loukotě od bláta. – Je na cestě bezpečno? – A co to je vůbec za kraj? – připojil jsem se. – Moc zvěstí odtamtud nepřichází…
Měď nad zlato ◆ 25
– Co vám mám povídat, bratři, – ušklíbl se vozka. – Samý les a mokřad, sem tam políčko nebo milíř, lidé ukoptění a nuzní až běda… – Což o to, – přidal se druhý, který hřebelcoval koně, – chudí jsou, ale žijí si svobodně. Trpaslíci se o ně valně nestarají, ale ani toho od nich moc nechtějí. – To je sice pravda, Jašku, – přisvědčil ten první, – ale co by po nich taky měli chtít? Prosa vypěstují sotva pro sebe a lesy jsou tam plné potvor. Už jsi viděl, co jsem kou pil v Javořině? Dráp z kikimory! Z kapsy vylovil velký černý spár, který se mu sotva ve šel do dlaně. – Ukaž, – sesedl z koně Lopin a rozvážně se škrábal na zadnici. – Asi ses nechal napálit, kmotře, to je dráp z obyčejnýho medvěda. – Opravdu? – zamračil se vozka. – Tak v nejbližší krčmě bude zase z kikimory! K večeři jsme jako vždy navařili kotel hrachu, do kte rého jsem si po modlitbě nalámal suchý chléb. Když se smrklo a padla rosa, přehodil jsem si přes záda houni a zahleděl se k moráňské vrchovině. Z kopců se na mnoha místech zvedaly vysoké sloupy dýmu. Bylo jich nejmíň tucet a další rychle přibývaly… – Co to je, doktore? – ukázal jsem zneklidněně k ob zoru. – Jako by po celém kraji hořelo! – Však také hoří, příteli, – založil si doktor ruce za zády a zhoupl se na špičkách jako vždy, když se chystal k delšímu proslovu. – Na Moráni ohně nikdy nevyhasí nají. Přes den v milířích vypalují ze dřeva uhlí, a to zas
26 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
živí výhně v hutích, kde se taví ruda a slévají kovy. A na noc se v jámách čiliže dolech zapalují hranice, aby se roz žhavená skála ráno lépe lámala. Ale jsou také ohně, které přinášejí zkázu: třeba když se vznítí důlní plyny v pod zemních štolách a výbuch zbortí výdřevu, sežehne havíře a zasype je. Leč takové ohně na povrchu nevidno. Poděkoval jsem doktorovi za barvité vysvětlení a za myšleně jsem se odebral na lože. Stráž jsme v tomhle liduprázdném kraji vůbec nedrželi. Probudil jsem se ranním chladem. Slunce už vychá zelo a tráva se třpytila rosou. Jeden z kupců stál u vyhas lého ohniště a upřeně zíral k vrchovině. Z černých sloupů dýmu na obzoru zbyly jen tenké šedé pásky. Zato z lesa přímo před námi stoupaly dva sloupy hustého dýmu. – Hutě? – nadhodil jsem a protáhl se. – Doly? – Kdepak, bratře, – odpověděl zadumaně. – Nejbližší leží tři dny cesty. Tohle stoupá z Javořiny. – Tak milíře? – Ty jen doutnají, tohle bude něco většího, – přežehnal se. – Vypadá to, že na statku v noci hořelo. Buďte opatrní a Sétval vás provázej. Než naše poselstvo vstalo a nachystalo se k odjezdu, sloupy dýmu zeslábly a vítr je pomalu roztrhal na kusy. Lopinovi nic nedává smysl Cesta se zanořila do javorovýho lesa, kterým se nesla vůně spálenýho dřeva. Po pár verstách jsme z dálky za slechli ženskej pláč. Přidali jsme do kroku a zanedlouho se nám naskytl příšernej pohled.
Měď nad zlato ◆ 27
– Duchové skal, vody a větru! V údolíčku pod náma leželo něco, co ještě nedávno musel bejt statek, ale teď z něj zbylo jen velký dýmící žá roviště. Mezi troskama zčernalejch stavení a ohořelejma trámama se ploužila nějaká naříkající nešťastnice. Oka mžitě se mi vybavilo vypálený stavení před dvěma lety u Hvozdíku, dílo lapky Striglava. Když mě ženská dole zmerčila, vykřikla a vzala do zaje čích. Chtěl jsem na ni zavolat, než zmizela v lese, ale hlas se mi vzpříčil v hrdle. Viděl jsem už leccos. Upálenýho kamaráda, lapku na cimprcampr i chlapy, ze kterejch lezly střeva. Takže by mě to, co jsem viděl tady, nemělo pře kvapit. Jenže tohle bylo mnohem, mnohem horší. Tady byl upálenej a na cimprcampr celej statek. Zvláštní, jak se kdo na takový hrůzy tváří. Někdo jen zírá a nechápe, jako třeba Gindor s doktorem. Jinej stojí jako opařenej a otevírá naprázdno hubu, jako Brelek a Ge reta. Další zatíná zuby a z očí se mu řinou slzy, jako Tesle s Rinvitem. A já? Mně se chtělo řvát bezmocí a vztekem. Ten jsem si vylil na koni, když jsem ho kopl do slabin víc, než bylo nutný, a začal objíždět to dílo zkázy. Jako bych chtěl všechny ty příšerný věci mít za sebou, a ne je objevovat postupně. Před očima se mi míhaly ohavnosti, na který do konce života nezapomenu. Ženský a děcka posekaný všude kolem, jak utíkaly pryč. Chlapi zohavený k nepoznání, se staženejma gatěma a vyříznutým mou dím, některý bez očí a bez uší. – U zbroje Rovastovy! – zaslechl jsem za sebou řvát Groga. – Jaký bezbožný pes má tohle na svědomí?!
28 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
Ať už to udělal kdokoli, měl jsem chuť provést mu všechno to, co jsem viděl kolem. – Hej! – zařval jsem z plnejch plic k lesu, abych si ule vil. – Co se tu stalo?! – Tak kurva vylez! – přidal se Grog rozpálenej do ruda. Z lesa nikdo nevylezl. Nedivil jsem se. Seskočil jsem ze sedla, zaklekl do trávy na kraji cesty a pustil se do toho, co umím nejlíp. Ne, nezačal jsem chlastat. Hledal jsem stopy. Bylo jich tu spousta. Taková hrůza bez stop nezůstane. Zíral jsem na cákance zaschlý krve. Zdupanou trávu. Hlínu rozrytou drápama. Chuchvalce šedý srsti. A pak se stalo něco hodně, hodně zvláštního. Vzduch jako by zhutněl a stopy v podrostu zahořely červeným světlem. Napadlo mě, jestli už z toho všeho nemám vlčí mlhu, a promnul jsem si oči. Hlasy ostatních zněly jako z velký dálky a stopy dál jako by plály plame nem. U hromový opratě! Zvedl jsem se na nohy, vzal koně za uzdu a jako ve snách vykročil za nima. Byla jich spousta, křížily se a rozbíhaly, ale vedly do lesa. A tam, už po pár krocích, jsem uviděl tu ruku. Ležela v trávě pod stromem. Celá bílá, dlaň, prsty, prostě ruka. Až na to, že tuhle někdo ukousl nebo hodně blbě usekl. A že byla strašně malá. Dětská. Uhnul jsem očima a klekl si k ní. Jednou rukou jsem držel koně, druhou jsem ze země vydrápal drn a s odvrá cenou hlavou ho přes tu bílou ručičku položil. Jako by to tady, s tolika zohavenejma tělama kolem, mělo smysl. Jako by teď vůbec něco mělo smysl.
Letopisy Vukogvazdské družiny svazek IV.
ISBN 978-80-88029-34-2 Čtvrtý díl Letopisů Vukogvazdské družiny z lásky ku starým př íběhům sestavili družiníci Vukogvazdští a tisíc kusů ho nechali vyrobit u slezských mistrů tiskařských v Knížectví opolském. Kniha tato vyšla úplně prvně, k potěšení čtenářstva veškerého. Anžto 384 stran čítá, ctěným kupcům doporučuje se za ni nějakých 320 denárů vybírat. Avšak vari! Kniha jest mocnými zaklínadly chráněna, pročež tomu, kdo by na jejím opisování nekale zbohatnouti chtěl, prasečí rypák a paznehty narostou. © 2017 Jan Kravčík & Vukogvazdská družina sepsal Jan Kravčík zpytovala Hana Fruhwirtová obálku zhovotil Piotr Cieśliński kresby načrtl Dominik Broniek vydalo nakladatelství
Gorgona Books s. r. o. Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl pro více zvěstí navštivte
» w w w.letopisy.vg «