Bůh Černého lesa: Povídky o bestiích

Bůh Černého lesa: Povídky o bestiích Copyright © 2018 Gorgona Books Translation © 2018 Jan Kravčík Bagárovi © 2018 Daniela Skalová Bílá tma © 2018 Martin Paytok Bůh Černého lesa © 2018 Miroslav Sedláček Jakub se už ničemu nediví © 2018 Marek Dvořák Jeden z mých oblíbených příběhů © 2018 Kristýna Malinková Kápě, pečeť a já © 2018 Hana Piterková Nová generace © 2018 Adéla Holemá Otřískaný pohár, zázračný kalich © 2018 Róbert Hric (přeložil Jan Kravčík) Raz dva tři © 2018 Martina Poživilová Sladké sny © 2018 Lenka Hajná Velké město © 2018 Marián Gejdoš (přeložil Jan Kravčík) Zázračné Vánoce © 2018 Lukáš Makovník (přeložil Jan Kravčík) ISBN 978-80-88029-37-3

Tovaryši kalamáře si získali během krátké doby značné renomé. Do druhého ročníku literární soutěže nakladatelství Gorgona dorazilo 154 soutěžních příspěvků, tedy více než dvojnásobek oproti roku předchozímu. Zájem o žánrově nevymezenou povídkovou soutěž, založenou na profesionálním hodnocení zaslaných příspěvků a intenzivní redakční práci s autory a autorkami nejlepších textů, je pro nás potvrzením, že tento soutěžní formát v Česku chyběl.

Téma druhého ročníku – Bestie – bylo opět zvoleno tak, aby umožňovalo co nejvíc interpretací. K našemu překvapení se soutěžní povídky tolik nehemžily upíry ani vlkodlaky – nejčastějším námětem bylo domácí násilí. Právě psychické i fyzické týrání zpracovaly mrazivě humornou formou Martina Poživilová a Lenka Hajná. Dojde ovšem i na nadpřirozeno, jako třeba ve svižné Bílé tmě Martina Pay­toka, mystickém Bohu Černého lesa Miroslava Sedláčka či vtipné alegorii Kristýny Malinkové. Nakonec ale stejně dospějeme ke zjištění, že největší bestií je sobě člověk sám – ať už zaslepen snahou o sebezdokonalení v Nové generaci Adély Holemé, nebo deformován svou temnou povahou ve Velkém městě Mariána Gejdoše.

S potěšením proto předkládáme čtenářům žánrově pestrou antologii dvanácti povídek, ve které kromě fantastiky naleznou i krimi, dobové črty i povídky s psychologickým přesahem. Děkujeme všem účastníkům soutěže, gratulujeme vítězům a přejeme příjemné počtení. editoři

Martin Paytok (*1993) se narodil a žije v Jilemnici. Vystudoval gymnázium a dělá holku pro všechno ve firmě, kterou prý všichni nesnášíme. Roky psal články o počítačových hrách a filmech. Většinou hororově laděné povídky mu vyšly ve sbornících Kladivo na čaroděje – O krok před peklem (2018), Zombie apokalypsa (2016) nebo Koleje smrti (2018). Má rád filmy s Peterem Cushingem, komiksy bez superhrdinů, Miloslava Švandrlíka a H. P. Lovecrafta.

druhý den „Krista piča, ten je těžkej,“ úpí doktor Řezníček, když táhne tělo přes práh. „Neberte jméno Boží nadarmo, příteli,“ pokárá ho od stolu farář Bašta. „A zavřete ty dveře, než mi umrzne prdel.“ Tělo je mohutné a bezvládné. Na sobě má maskáčovou bundu a beranici a na rameni popruh od lovecké pušky.

Dřevěná pažba drhne o dřevěnou podlahu.

Ve srubu je teplo a útulno. Nebo aspoň bylo, než Řezníček rozrazil dveře a vpustil dovnitř zimu a vichr. Teď sebou utěrky na háčcích mlátí jako lapení netopýři a časopisy z botníku a mariášky z kredence se rozletěly po světnici. „Kdybyste se ráčil mi helfnout, svatosti, tak bych nebral.“ „Modlete se a pomůže vám náš Pán,“ pokyne mu Bašta lžící. Pak se tou lžící poškrábe pod chybějícím okem a dodá: „Ovšem, ten pomáhá pouze takovým, co si pomohou sami, takže to vidím černě.“ „Jak malí, vy dva,“ zpraží je Týna. „Dovnitř, obludo,“ zavolá a zvenku přiběhne černý vlčák, oklepe se a zalehne u kamen, načež Týna zabouchne dveře. „On si začal,“ utrousí Bašta. „Kde se tady vůbec vzal?“

6 Martin Paytok

„Vím já?“ vydechne Řezníček. „Byl jsem se vyvenčit se psem. Potom jsem šel do stodoly pro pár polen na noc, když se objevil ve vratech. Pes na něj skočil, chlap vytřeštil oči a byl s ním ámen. Teda asi. Půjč mi, prosím tě, zrcátko, ať se můžu podívat, jestli náhodou nedejchá.“ Týna mu ho přinese. „Na.“ „Díky. Dejchá.“ „Ale krve jak z vola.“ „No jo no,“ odloží zrcátko na kredenc, sebere pušku a opře ji do rohu. „Vem ho za nohy.“ Společně ho dopraví na válendu pod oknem. „Sakra. Zrovna do čistýho.“ Řezníček vydechne. „Skočím si domů pro šití. Budu potřebovat hrnec teplý vody a nějakej hadr, co se může vyhodit. A taky kafe a frťana.“ „Nemáš na dezinfekci líh?“ „Frťana si naleju do toho kafe, aby se mi při látání neklepala ruka.“ Dveře zavržou. Na místnost znovu zaútočí vánice. Dveře bouchnou. „Takhle pozdě tahat nádobí, se na to můžu… Chceš rovnou něco, dokaď jsem v tom?“ „Jenom toho frťana,“ zvedne Bašta bulvu od guláše. „Docela bez kafe.“ Voda zabublá. Sklo zacinká. Alkohol zavane. „Díky,“ řekne Bašta a kopne do sebe domácí slivovici. „Ah – ta má říz.“ Dveře zavržou. Na místnost zaútočí vánice. Dveře bouchnou. Řezníček vydechne. „Máš tu vodu? Oukej.“ Vytahá na

Bílá tma 7

noční stolek z kapes nástroje, vybere z nich nůžky a rozstřihne chlapovi rukáv. „To nevypadá dobře,“ zhodnotí.

Starou plínou, vymáchanou v ohřáté vodě, otře krvavou tkáň a — „A kurva.“ „Co je?“ nakloní se přes něj Týna. „To je —“ „Jo.“ „A kurva.“ „Jo.“ „Fakt to nevypadá dobře. Vůbec. Ani trochu.“

Než se probere, padne tma. Všichni tři sedí u stolu a tiše konverzují. Na hromadě tři špinavé talíře, vedle tří prázdných sklenic a tří prázdných hrnků ze tří čtvrtin prázdná láhev bez etikety. Ve vzduchu je cítit šípek a med, v kamnech praskají brikety a ve stěnách pod nápory větru praská dřevo.

Pes zaštěká a vrhne se k němu. Vrčí, cení zuby a sliny mu kapou na podlahu. „Kurva!“ trhne sebou chlap. „Fuj, obludo!“ okřikne psa Týna. „Jedeš! Běž do prdele!“ Obluda dýchne chlapovi do obličeje horký vzduch a ztichne. Ale neodjede. Do prdele, ani nikam jinam.

Chlap zamrká. Nadzvedne se a rozhlédne.

Týna vstane, zastrčí si do tepláků tričko s logem Čertovy muziky a dokráčí k posteli. Pleskne psa, který zakňučí a odebere se ke kamnům, a se založenýma rukama se nad marodem vztyčí v celé závratné výšce metru a osmašedesáti centimetrů. „Obvykle je přátelskej.“

8 Martin Paytok

Doktor Řezníček si prohrábne šedivý plnovous, odloží karty a přidá se k ní.

Farář Bašta si povzdychne, odloží karty a zůstane sedět. „Vletěl jste na mě jak gestapo,“ oznámí Řezníček.

Chlap se posadí. Otevře pusu, ale nenapadne ho, co říct, tak ji zase zavře a radši si prohrábne blonďaté vlasy, ostříhané na vzor 1940. „Promiňte,“ zachraptí nakonec. „Jedenáct stehů,“ ukáže Řezníček na jeho levačku. „Kdybyste byl pes, máte to za sedm stovek. Takhle vám to nechám grátis, abyste mě náhodou neudal veterinární komoře.“ Chlap se podívá na předloktí. „Vy jste…“ „Řezníček. MVDr.“ „Podle toho to taky vypadá,“ utrousí Bašta. „Děkuju,“ přejde poznámku blonďák. A chystá se pokračovat, když — „Děkujte Pánu,“ poradí mu Bašta. „Děkujte mně,“ poradí mu Řezníček. „Bůh vás nezalátal, pane…“ „Majer. Tonda Majer.“ „Těší mě,“ řekne Řezníček. „To je otec Bašta,“ ukáže přes rameno. „Těch keců si nevšímejte, je to bejvalej kněz.“ „Bejvalej?“ „Exkomunikovanej a zapšklej, že mu naštvanej dav při lynčování vyrazil oko.“ „Což na tom bylo zdaleka nejhorší,“ doplní Bašta. „Bůh mě opustil pár dnů předtím, čili jsem měl čas se s tím vyrovnat.“ Majer očividně neví, co na to říct. Řezníček pokračuje: „A tohle je Týna. Tahle chalupa je její. Zdědila ji po tátovi

Bílá tma 9

a přes zimu tady trčí s náma dvěma starochama.“ „Mluvte za sebe,“ odpálkuje ho zhruba sedmdesátiletý, tedy zhruba o deset let starší Bašta. „Já jsem ještě jura.“ Majer je sjede zoufalým pohledem. „Potřeboval bych si zavolat.“ „No, s tím asi neposloužíme,“ řekne Týna. „Tady není pokrytí. Dokonce ani pevná linka, internet nebo televize.

Světlo máme díky agregátu. A že bysme se dostali do města, to bysme se teda nedostali. I v létě je to cesta pro vraha, natož v tý bílý tmě.“ Majer se na ni podívá. „Nějaký spojení se světem tady přece bejt musí.“ „Co vám na to mám říct?“ rozhodí rukama. „Sorry jako.“ Majer schová obličej do dlaní. „Kurva. Kde to vůbec jsme?“ „Tady se tomu říká Na Půlnoci. Je to takovejch dvanáct kiláků od Katova Hrobu. Tři domky vprostřed lesů.“ „Kurva,“ zopakuje Majer. „Moh byste nám povědět, co se vám stalo?“ zkusí Řezníček. „A jak jste v Krkonoších přišel ke kousnutí od canis lupuse? Protože poslední tady byl zastřelenej asi tak před stopětasedmdesáti lety, a i kdyby sem nějakej zabloudil ze severu, neměl by důvod útočit na lidi.“ Majer se zhluboka nadechne a sklopí zrak. „Stejně byste mi nevěřili.“ Řezníček s Baštou si vymění pohled.

„Seš si jistá, že tady nemáme zůstat?“ zeptá se Řezníček mezi futry, když je Týna před jedenáctou pakuje.

10 Martin Paytok

Ta se uchechtne. „Viděls, jak je velkej? Jestli je to vrahoun, co mě plánuje znásilnit, vykuchat a nosit můj ksicht jako masku – ne nutně v tomhle pořadí –, myslím, že mu v tom důchodcovský komando nezabrání.“ Řezníček se podívá na kalendář na parapetu. „Zrovna teď asi ne,“ připustí. „Na druhou stranu,“ dodá Týna a vystrčí ho do mrazu za nahrbeným Baštou, snažícím se ve vichru zapálit sirkou fajfku, a psem řádícím v závěji, „kdyby se tady v okolí náhodou místo násilnickejch vrahounů potulovaly vzteklý bestie, myslím, že s ním bych měla největší šanci.“ „Takže…“ nahlédne jí přes rameno. Majer stojí u kredence a prohlíží si vystavené fotografie. „Chceš ho… to…“ Týna se na něj usměje a poplácá ho po tváři. „Je to naše nejlepší šance.“ A zavře. „Něco zajímavýho?“ utrousí pak přes rameno, zatímco sklízí nádobí.

Majer ukáže na fotku za sklem, vedle mosazného budíku. Na první pohled starou. Černobílou a vybledlou jako vzpomínka na lepší časy. „To jsem já, když jsem byla ještě mladice,“ řekne Týna. „S tátou a bráchou.“ „Mladice?“ podiví se Majer. „Vždyť vypadáte úplně stejně tam, i jak tady stojíte. A navíc vám nemůže bejt víc než devětadvacet.“ „A hele, máme humor. To jsme na dobrý cestě,“ zasměje se Týna a dotkne se jeho paže. „A tykej mi, jo? Vypadá to, že tady spolu budem nějakej pátek na hromádce, tak aspoň to bysme mohli.“ Majer jí věnuje letmý úsměv a posadí se na postel. Týna

Bílá tma 11

za chvíli zakotví vedle něho, v každé ruce kouřící šálek. „Na,“ jeden mu podá. Nějakou dobu oba mlčí a inhalují šípkové výpary. Pak se Týna zhluboka nadechne. „Byls,“ odkašle si, „byls na lovu?“ „Co?“ „Ta tvoje puška,“ hodí bradou do rohu. Ta jeho puška tam pořád stojí opřená. Černá remingtonka s dlouhou hlavní, citlivou spouští a masivním puškohledem.

Majer pokrčí rameny. „Víš, jak to je. Kamarád má u Vysokýho chatu.“ „U Vysokýho? Tos to vzal dost šejdrem.“ Týna usrkne čaje. Když Majer nic neříká, naváže: „Při tom se něco stalo? Když jste byli to… pozorovat divokou zvěř v přírodním habitatu dalekohledem, ke kterýmu je náhodou přidělaná puška?“ Odloží hrnek, otočí se k Majerovi a vezme ho za ruku. „Mně to říct můžeš.“ Majer kouká do prázdna. „Jezdíme každej rok. Já a pár kamarádů. Odreagovat se. Ale včera přišla mlha a vánice a z tý bílý tmy…“ Odmlčí se. „Co z bílý tmy?“ naléhá Týna. „Co se tam stalo?“ „Já kurva ani nevím,“ promne si Majer kořen nosu. „Moc jsem toho neviděl. Spíš jsem jenom utíkal.“ Týna odloží hrnek a stiskne mu předloktí. „To bude dobrý. Dej si čaj.“ Majer zaváhá. „No tak,“ usměje se na něho.

Tak si dá.

Pak to jde ráz na ráz.

12 Martin Paytok

„Myslíte, že je to možný?“ zeptá se Řezníček s rukama v kapsách.

Stojí venku a dlouhé kabáty jim vlají ve vánici. Žárovka nad vchodem bojuje s temnotou a stíny se v jejím světle natahují. Smrky lámající se ve větru jim kynou jako staří známí. Řezníčkovi jde od úst pára, Baštovi kouř.

Farář neodpoví. Jenom zamyšleně potahuje z dýmky. „Ta jeho zranění,“ pokračuje doktor, „za ty nemůže normální vlk.“ „Opatrně s ukvapenými závěry.“ „Sám jste to viděl,“ rozhodí Řezníček rukama. „Já nejsem odborník.“ „Ale já jo. A ty kousance nezpůsobilo nic jinýho než homo lupus.“ Bašta zakoulí jediným okem. „Z tý vaší zparchantělý latiny mi jednou praskne cévka.“ „Se zparchantělou latinou mi můžete vlízt na záda, svatosti. Mě zajímá, jestli je možný, že se na českou stranu vrátil Dalibor.“ Farář zabafá. „Inu, možný to snad je. Nedá mi to však, abych vás neupozornil, že úplněk bude teprve zítra.“ „O to je to horší. Jestli se teď opravdu přeměňuje, jak se mu chce.“ Za to si Řezníček vyslouží pohled. „Ne že by to předtím bylo lehký,“ povzdychne si. „Co tedy říkáte?“ Vtom je vyruší táhlé, stupňované zavytí, z něhož by jim přejel mráz po zádech, pakliže by už v mrazu nestáli.

Bašta vyklepe dýmku a strčí ji do kapsy. „Říkám, že byste raději měl nabít kozlici a uvařit si do termosky kafe.“

Bůh Černého lesa Povídky o bestiích antologie II. ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře sestavili Hana Fruhwirtová & Jan Kravčík

ISBN 978-80-88029-37-3 © 2018 Gorgona Books. Všechna práva vyhrazena.

První vydání. Doporučená cena 299 Kč. redakce Hana Fruhwirtová spolupráce Jana Mezuláníková překlady ze slovenštiny Jan Kravčík úprava a obálka Jan Kravčík ilustrace na obálce Tithi Luadthong vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r. o.

Vlachova 1513, CZ 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna

Totem.com.pl sp. z o.o. ul. Jacewska 89, PL 88-100 Inowrocław www.totem.com.pl

Bestie jsou všude. Jedny se od počátku věků skrývají v temných lesích, jiné chodí běžně mezi námi, další dřímou hluboko v nás.

Dvanáct českých a slovenských autorů a autorek odhaluje své temné představy v jedinečné povídkové antologii.

MEDIÁLNÍ PARTNER

Zúčastněte se příštího ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře a získejte profesionální hodnocení od lidí z branže, které vaši tvorbu posune vpřed!

Sledujte facebook.com/gorgonabooks