Jesse Bullington – Prznitelé hrobů

Doctor Schnabel von Rom („Doktor Zobák z Říma“) – mědiryt, Paul Fürst, 1656.

Jesse Bullington

PRZNITELÉ HROBŮ Chmurná historie bratří Grossbartů

Z angličtiny přeložil Tomáš Kratochvíl

GORGONA Praha 2015

Jesse Bullington – Prznitelé hrobů Chmurná historie bratří Grossbartů Copyright © 2009 Jesse Bullington Translation © 2015 Tomáš Kratochvíl Czech edition © 2015 Gorgona Books This edition published by arrangement with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA. All rights reserved.

ISBN 978-80-88029-19-9

XI Šťavnaté dobrodružství

B

ratři se zapřeli jeden o druhého. Páčidlo konečně začalo konat svou práci. Pláty dveří zaskřípěly a zaúpěly. Panty se bránily. Znovu zatlačili. A už to bylo! Zvedl se prach a smísil se se sněhem. Hegel rozevřel dveře dokořán, zatímco se Manfried pokoušel zapálit lojovou svíci z Heinrichova domku. Pak se zpoza muldy vynořil Ennio.

Lapal po dechu a nesmyslně blábolil. „Co to…“ Manfried se zarazil uprostřed věty.

Hegelovi se varlata stáhla do těla a popadly ho mrákoty.

Hrůzné tušení, které v sobě dusil, se vrátilo se strašlivou silou. Pomalu se otočil ke zdroji své temné předtuchy.

Ennio se kolem něj prosmýkl do krypty. Přes hřbitov se k nim na zádech obrovského prasete pomalu blížil nahý člověk. Jeho zuby se ve tmě třpytily jako úlomky kostí v temné hrobce.

Spolu s ním se opět objevil puch a zaryl se do žaludku každému z přítomných. Manfried se na příchozího zamračil a uvolnil si palcát z opasku. Hegel pokýval hlavou a potěžkal páčidlo, připraven vyrazit za bratrem. Muž a prase zastavili mezi zmrzlými mohylami. Jejich temné oči zářily do noci. Všechny čtyři zíraly přímo na Grossbarty a Grossbarti jim to opláceli. Ennio v kryptě naříkal. „Zdravím!“ křikl muž.

152 Jesse Bullington

„Jo,“ odsekl Manfried. „Co chceš?“ „Já,“ začal muž pěkně pomaloučku, „chci prostě jenom vědět, kdo jste a co máte v plánu, když jste se sem tak vplížili uprostřed noci a otevřeli tu kryptu.“ „My jsme Grossbartové,“ řekl Manfried. „Co si myslíš, že chceme? A co děláš na tom praseti?“ „A proč na sobě nic nemá?“ zeptal se Hegel bratra. „Hádám, že chcete okrádat mrtvé,“ odvětil chlap. „Na téhle potvoře jezdím, protože mi vyhovuje. Také se hodí mít k ruce obezřetného společníka pro případ, že se něco zvrtne. A konečně, nahý jsem, jelikož je pokojná noc a chladný vzduch mi dělá dobře na těle.“ „Úplněk,“ procedil přes zuby Hegel. Manfried přikývl. „No vida. Tak vzhledem k tomu, že seš obeznámenej s celou situací, tak bys mohl vědět, že bysme teď ocenili trochu soukromí. A tebe zas čeká pěkně studená smrt, jestli hodláš venku zůstávat takhle,“ Manfried dobře věděl, jak se vypořádat s hlupákem. „Žádný spěch, žádný strach.“ Vepř se posadil a chlap se svezl z jeho hřbetu dolů. Sotva se zabořil do sněhu, se syčením se z něj zvedla pára, jako by byl řeřavým uhlíkem. „Vy jste z toho kláštera?“ zeptal se Ennio, který už se začínal vzpamatovávat. Zvedl se ve dveřích, ale zůstal tak, aby mezi ním a nahým mužem stáli Grossbarti. Hegel se pomalu ohnul a zvedl nabitou kuši ze schodu. „Poslední dobou ano.“ Chlap se ve sněhu zapotácel, ale blížil se k nim dál. „A víte, kde jsou všichni měšťané?“ přitlačil Ital. „Samozřejmě. Uvnitř.“ Jezdce na praseti náhle popadl mohutný záchvat kašle.

Prznitelé hrobů 153

„A?“ Ennio položil Hegelovi ruku na rameno, ale ten se ohnal loktem, aby mu připomněl, ať si drží odstup. „A?“ odvětil člověk, když dokuckal. „Podívej, ty praštěnej zmetku, ptá se, kam se všichni poděli a proč. Tak mu to buď řekni a odpal, nebo prostě jenom odpal.“ Manfried byl proslulý mnoha věcmi, leč trpělivost mezi ně nepatřila. „Přišel jsem z hor,“ odpověděl muž, jako by to mělo všecko vysvětlit. „Úžasný,“ řekl Manfried. „To jako vážně? Div divoucí.“ „Už byl se mnou nebo já s ním, na tom nezáleží. Zkrátka jsme přišli spolu.“ Tři muži vrhli postranní pohled na zvíře, zatímco nahý šílenec pokračoval. „Přijeli jsme a oni nás uvítali všemu navzdory. Přijali nás. A když se k nám všichni přidali, konvertovali, chcete-li, tak jsme přivolali ostatní. Jeden druh zvonění je všechny přiměl utíkat sem s dětmi a psy a manželkami…

A to byl konec.“ Během vypravování se k nim pomalu přibližoval. „Todle je nejblíž, co se dostaneš, pokud teda nechceš vědět, jaký to je pod tím sněhem tady kolem.“ Manfried vyměnil palcát za kuši.

Poprvé za celou dobu mužův úsměv ochabl. „Prosím, stačí mi jenom houně. Copak byste nechali vyčerpaného pocestného umrznout? Jen kus látky, prosím vás!“ „Hele, ty,“ zahudroval Hegel, „budeme velkorysí ažaž, když tě necháme nasednout zpátky na tu potvoru a odjet odsud, kudy ses sem dostal. Klášter je kousek, tak si prohřej kosti tam.“

154 Jesse Bullington

„Cos myslel tím,“ ozval se Ennio zvýšeným hlasem, „a to byl konec? Něco je špatně, Grossbarti! Kde jsou mniši a měšťané? K čemu konvertovali? Co skončilo?“ „Tím myslím,“ odvětil chlap a veškerá žertovnost z něj zmizela, „že to byl jejich konec. Odpočívají uvnitř. Tam, kde za chvíli budete i vy.“ „Je to čarodějník!“ zaječel Ennio.

Muž se pokusil o prudký výpad vpřed, jenomže Grossbartové s kušemi v pozornosti nepolevili. Výhružně je nastavili, a tak se podivín zarazil v půlce skoku. „Seš mnich?“ zeptal se Hegel. „Ne.“ „Tak je to vyřešeno…“ Manfried pokrčil rameny a oba zároveň vystřelili.

Jedna šipka ho zasáhla do zduřelého břicha a druhá do krku. Tiše se zhoupl dopředu, padl jim přímo k nohám a začal se křečovitě zmítat ve sněhu. Vepř pobíhal kolem něj a očichával mu rány.

Bratři a Ennio opatrně přistoupili ke zkroucenému tělu. Každý se zbraní v ruce. Hegel se cítil ještě hůř než předtím. Vnitřnosti se mu svíraly. Chlap si cosi blouznivě mumlal a hladil při tom praseti rypák. Ennio klesl na koleno vedle něj, ale pořád se držel dost daleko. „Co to mele?“ zeptal se Manfried, protože v tom poznal stejnou řeč, jakou spolu mluvili Ennio a jeho dva strážci. „Žadoní, aby ho neopouštěl,“ tlumočil Ennio. „Cestují prý spolu dlouhou dobu a on byl vždy poslušný vůči svému páno...“ Ennio se s hlasitým zaječením odkulil. „To prase! To prase!“ „Co to plácáš?“ divil se Manfried.

Prznitelé hrobů 155

„To porco je jeho pán! Ten vepř je ďábel!“ Ennio kopal kolem sebe a odstrkoval se nohama ve sněhu ve snaze vyhnout se praseti. „Hm…“ Manfried už slyšel o tom, že na sebe ďábel bere podobu kocoura, ale nikdy neslyšel o svini. Na druhou stranu, ti dva asi pocházeli ze stejné země jako Ennio a tam dole na jihu to možná s ďáblem fungovalo jinak. Přinejhorším budou mít slaninu, uzavřel v duchu Manfried a zaútočil na zvíře. Vidělo ho, jak se blíží, a vyrazilo pryč.

Ennio se vyhrabal na nohy a připojil se k honu prasete. On a Manfried se za ním vrhli po sněhem zavátém krchově. Nicméně Hegel nedokázal odtrhnout zrak od umírajícího muže. Takhle zblízka si mohl konečně prohlídnout jeho rysy. Strašlivě páchl a obličej mu pokrývaly boláky a skvrny. Temná předtucha vyplnila každý kousek Hegelova těla. Dřepl si, aby lépe viděl.

Jejich strýc je naučil, že se mají prvně podívat na podpaží a na třísla. I králům a chuďasům v hrobě se koneckonců mohlo stát, že místo aby je spálili, jak se v takovém případě patří, nějaký dobromyslný potomek se slitoval a uložil je k předkům. A takovým hrobkám se pak člověk musel vyhnout obloukem. Jinak s ním byl ámen dřív, než prozkoumal ostatní hroby s méně nebezpečnou kořistí.

Jasné měsíční světlo odhalilo opuchlé nafialovělé boule pod nebožtíkovýma rukama. Obrovské naběhlé boule.

Mnohem větší, než Hegel kdy viděl. Uskočil, protože puch zlověstně zesílil. Pak zahlédl svého bratra a Ennia, jak se ženou za prasetem zpátky směrem k němu. „Manfriede!“ zahulákal Hegel a odstoupil od mrtvoly. „Je to mor!“

156 Jesse Bullington

„Ech?“ Manfried klopýtnul a zase prase minul. „Nech to prase!“ Hegelův hlas se rozléhal po širém okolí. „Mor! Mor! Ta svině má mor!“ Manfried se zarazil na místě a vzápětí sletěl na zem, když do něj Ennio zezadu narazil. Vstal, několikrát Itala nakopl a sklepal ze sebe sníh. Pak se vrátil k bratrovi, stojícímu u dveří krypty. Prase se položilo do závějí vedle mrtvého. Očkama opatrně pozorovalo Manfrieda. „Mor?“ Grossbart si setřel pot z obličeje a očima propaloval tělo.

Hegel vážně přikývl. „Dýměje velký jak moje pěsti.“ „To vysvětluje, proč plácal ty nesmysly.“ „Vážně?“ „Jo, dostalo se mu to do hlavy.“ „Kdes slyšel...“ „Hýbe se!“ vyjekl Ennio a narazil do kříže za sebou. „Ech?“ Grossbartové se podívali a skutečně… Muž se prohnul v zádech a zase se zhroutil. Jeho pravé rameno nabobtnalo a zčernalo. U huby se mu dělala pěna. Ze střelných ran mu prýštila krev. Vzápětí začala tryskat mnohem silněji, než bylo normální. „Připadá ti todle v pořádku?“ tázal se Hegel. Manfried se místo odpovědi zmohl jen na lapání po dechu.

Zvědavé prase začenichalo, potom zapištělo a vyrazilo pryč, na opačnou stranu hřbitovního pole. Mužovy podpažní jamky se vyboulily a z úst mu vylétla taková záplava zvratků, že mu pokryla celé tělo. Hnilobný zápach sílil s tím, jak se muž vyprazdňoval každým možným otvorem.

Pak se svalil do strany s levačkou zkroucenou za hlavou.

Pulzující dýmějový bolák praskl. A hnis se rozlil po sněhu.

Prznitelé hrobů 157

„Ne, to nevypadá úplně v pořádku,“ připustil Manfried.

Záplava tekutin z podpaždí stále rostla, až nakonec všechen hnis, krev a žluč, zkrátka všechny tělesné šťávy vystřelily do mrazivého vzduchu a vytvořily v něm vír vznášející se nad mrtvolou, vydávající masitý, pižmový, puchřivý zápach, z něhož se kroutily vousy všem přítomným. A než se kdokoliv stačil pohnout, něco se v tom neskutečném víření splácalo dohromady. Závoj tělesných šťáv se rozestoupil, tak jako se zároveň mraky sevřely nad měsícem, a do temnoty zářilo něco, co nemělo být nikdy spatřeno. Všichni tři muži mlčky zírali před sebe.

Ve vzduchu před nimi se tyčilo tělo vzhledem i velikostí připomínající sud. Hlavu mělo velkou jako lidská lebka, za ní se vrstvil plátový krunýř, posetý dlouhými štětinami.

Z hrudi se tomu vysunulo šest štíhlých článkovitých nohou. Zadní pár se prohýbal nahoru a dolů, než se stočil k mrtvole. Vzápětí všech šest rozeklaných kopyt vytvořilo na mršině otisk ve tvaru srdce. Přední údy působily spíš jako ruce než nohy, ačkoli se od ostatních nijak zvlášť nelišily. Přejíždělo si to jimi po chomáči tykadel. Tykadel dlouhých jako dýky, trčících z míst, kde normálně bývá nos. Dívali se, kterak to z tvrdé, lesklé tváře poulilo lidské oči. Nad nimi trčely rohy a zplihlé kozí uši a pod nimi, na bradě, se ježily chuchvalce ostnů. Nemotorně to seskočilo z těla svého hostitele do sněhu. Zadek to drželo nahoře, takže se ukázala nefalšovaná mužská erekce. Tyčila se jako rytířovo kopí nebo štíří telson s jedovým ostnem.

Manfried si začal pod vousy mumlat modlitbu. Hegel se otočil k útěku. Ennio zvracel. Okolo stvůry se vznášel jemný žlutavý opar. A zatímco se k nim ona ohyzdnost

158 Jesse Bullington

otáčela, odkapával z ní na zem vazký šlem. Tykadla se třepala, a aby to bylo ještě horší, ohavnost je oslovila. „Grossbartové, že?“ Hegel pleskl Manfrieda přes ztuhlou čelist, čímž ho jakžtakž přivedl ke smyslům. Manfried paží objal svého bratra, aby jeden druhého podepřeli v mdlobné závrati.

Ennio si otřel pusu a jal se s vřeštěním prchat. Nejspíš právě tohle přimělo nestvůru k činu. Vrhla se po Enniovi, cupitajíc na vytáhlých nohách. Grossbartové se okamžitě rozběhli jako jeden muž. A hned se zase zastavili, když si uvědomili, že Ennio a jeho pronásledovatel míří k východu ze hřbitova. „Co to kurva…?“ zasupěl Manfried. „Úúúch.“ Hegel cítil, jak mu do krku stoupají zvratky, ale přiměl se je spolknout. „Tudy,“ rozhodl Manfried a vydal se opačným směrem než Ennio.

Krchov, který se jim předtím zdál obrovský, teď působil jako maličký. Protože stál na skalní plošině, dveře, k nimž vyrazil Ennio, byly jediným východem. Ale útesy tyčící se na opačné straně poskytovaly hned několik úkrytů.

Naneštěstí se jim tam nepodařilo najít žádné úchyty, s jejichž pomocí by se vytáhli na nějakou výše položenou cestu nebo oblezli klášterní zeď, aniž by se tím odhalili.

Ke všemu se ještě víc zatáhlo. Hřbitov potemněl. Enniův řev se přibližoval, pročež zoufale přikročili k okraji římsy a shlédli dolů. Byly tam závěje, ale ani s nimi by takovou výšku nepřežili. „Provaz,“ přikázal Manfried. „Ve vacích,“ zaskučel Hegel.

Prznitelé hrobů 159

„No a?“ Teprve teď si Manfried uvědomil, že oba dva nechali své vaky na schodech krypty. „Tak běž zpátky a přines je!“ „Ani náhodou.“ Hegel zuřivě zavrtěl hlavou. „To se radši zkusme proplížit ven, dokud to jde po Enniovi.“ „To by šlo.“ Zrovna byli na konci hřbitova, kde se útesy těsnaly do příkrého kamenného zákrytu. Drželi se proto u nich a utíkali ke zdi kláštera. Když se přiblížili ke kryptě, ze sněžných závějí se jim pod nohama vynořilo prase a zakničelo.

Manfried úlekem zavřeštěl.

Zmatený Ennio sice někoho zaslechl, ale neodvažoval se tím směrem ani pohlédnout. Díky sílícímu puchu věděl, že jeho pronásledovatel je blíž a blíž. Zabočil tam, kde doufal najít Grossbarty. Jen pár mužů mělo zkušenosti s takovou hrůzností, jaká ho právě pronásledovala. Pár mužů s výjimkou Grossbartových.

Hegel si Ennia všiml jako první. Okamžitě se obrátil a rozběhl se k římse. Manfried se ještě chvíli vzpamatovával z úleku, kdy šlápl na vepře, a uviděl, jak ta pekelná ohavnost seskočila z náhrobku k nim. Když dopadla těsně vedle Itala, nohy se jí otřásly a krunýř se ztěžka rozkýval.

Cizinec se taktak vyhnul jejím natahujícím se pařátům.

Hegel se přehoupl přes hranu útesu a začal prsty hledat oporu. Nohama našel spáru. Potom tma ještě zhoustla.

Poslepu se pokoušel slézt po skále. Temnota ustoupila.

Být to o vteřinu později, Manfried se zřítil do propasti.

Takhle padl na záda a sjel jednou nohou přes okraj. Naštěstí pro něj tam po jeho bratrovi zůstalo dost muld, aby svůj skluz zbrzdil. Bohužel pro Hegela při tom zuřivě ko-

160 Jesse Bullington

pal kolem sebe a sekl ho přes prsty. Na poslední chvilku se Hegel zachytil Manfriedových štrumplí. Jenže tím přitížil bratrovi, který křečovitě svíral hranu útesu.

Sotva se Hegelovi podařilo najít ztracenou oporu, všiml si Manfried, že se k nim belhá vyčerpaný Ennio. S roztřesenýma rukama začal Grossbart šplhat dolů a zastavil se, až když místo na výstupek šlápl na Hegela.

Ennio viděl, jak Manfried mizí za římsou, a sáhl na dno svých sil, aby doběhl k okraji. Ta věc za ním dusala, až se země otřásala. S modlitbou na rtech Ital skočil z útesu.

Otočil se ve vzduchu, aby viděl, zda je pronásledován. Nebyl. Naklánělo se to přes římsu. Zíralo to na něj. Pak se mu v té rychlosti rozostřil zrak.

Grossbartové ho zaslechli padat kolem nich. Cosi během toho žvatlal. Potom bylo najednou ticho. Bratři ani nedýchali. Stín útesu zakrýval výhled na zem pod nimi.

Ale podle sténání, jež se brzy začalo ozývat, nemohla být pevná půda daleko. Pokračovali by ve slézání, ale Man­ fried koukl nahoru na tu potvoru a všiml si, jak na ně přes tykadla špulí kulatou, hemoroidy posetou tlamu tvořenou lidskou řití. Měl dost rozumu na to, aby se odrazil od skály a vrhl se střemhlav dolů… Jenže narazil do Hegela.

A tak padali společně a měsíček jim k tomu svítil.

V putyce se Pascal a Giacomo mezitím vcelku úspěšně zpili do němoty. Smáli se hlouposti Grossbartů a láteřili na jejich hrozby a arogantní vystupování. Ostatně přišlo jim vcelku přirozené, že tak mizerná říše přivedla na svět tak mizerné parchanty, jako byli ti dva. Dalo se to očekávat. O tom byli Italové přesvědčeni.

Prznitelé hrobů 161

Po další láhvi už je unavilo diskutovat o minulosti i přítomnosti jejich nepřátel a změnili téma. Ani jeden z nich dosud nespočinul zrakem na panně se závojem, kterou vezli. Oba však byli přesvědčení, že musí být opravdu úchvatná, protože jinak by pro ni kapitán neposílal takovou dálku. Za chvíli už se bavili o kapitánovi a o tom, jak divně se prý poslední dobou choval.

Byli dočista namol, když se ze zadní části krčmy ozvala píseň. Sice nedokázali říct, o čem byla, ale oba naznali, že byla krásnější než cokoliv, co kdy slyšeli. Giacomo se vratce postavil a vyrazil ke dveřím dozadu. Pascal, přestože žárlil, byl zkrátka příliš opilý na to, aby se pohnul.

A tak raději zkormouceně hořekoval, dokud ho ta píseň, ta první opravdu dobrá věc v jeho těžkém životě, neuspala.

Ennio zastavil Hegelův pád a Hegel zase Manfriedův.

A zároveň ti dva zlomili Enniovi kotníky. Hegel přistál tváří napřed mezi Enniovýma nohama a upadl do bezvědomí. Manfried přistál zadkem napřed na bratrovi a odkulil se do sněhu s pusou plnou nadávek. Ennio vyl bolestí a svíral si nohy. Utišil se teprve, když mu od Manfrieda přilétlo pár prudkých facek.

Když konečně zmlkl, Ennio pohlédl společně s Man­ friedem vzhůru. Přestože vyšel měsíc, stěží se jim dařilo rozeznat plošinu se hřbitovem. Na římse nic nebylo. Pak se náhle horami rozneslo strašné kvílení. Nelidský, nervy drásající vřískot.

Hegel přišel k sobě a vytřel si sníh z očí a nosu. Poplácal se párkrát po těle, aby si ověřil, že je všechno tam, kde má. Spadl mu kámen ze srdce, že se nenapíchl na vlastní

162 Jesse Bullington

meč. Manfried měl pár modřin, ale jinak se cítil dobře.

Zato Ennio nedokázal nic než bulet, protože rozum měl stejně na kaši jako nohy. „Nech ho plavat,“ prohlásil Manfried, „musíme zmizet.“ „Potřebujeme ho kvůli povozu,“ protestoval Hegel. „To nějak vyřešíme,“ trval na svém jeho bratr. „Řídit ho zvládnem, ale co zapřahání a to okolo? Povoz není kára a my vocaď budem potřebovat fofrem zmizet.“ Hegel se cítil přímo hanebně, že se staví na Italovu stranu.

Vytáhli Ennia nahoru a chytli ho každý z jedné strany.

Když se náhodou stalo, že nohou zavadil o zem a zakvičel bolestí, oba ho svorně udeřili loktem. Městská hradba byla jen kousek před nimi. Hegel přelezl zeď u brány a pustil je dovnitř. Zrakem přejížděl přes obrysy kláštera nad nimi.

Tu si všiml stínu poskakujícího v posledním zákrutu cesty.

Cosi bílého se blížilo bílým sněhem za bílého měsíčního svitu. Ať už to bylo cokoliv, a Hegel už tak nějak tušil co, zatrnulo mu z toho v nohou i v hlavě. „Utíkej!“ vykřikl a lapl Enniovu pravou ruku.

Manfried Itala chytil za tu levou a společně se hnali vyjetými kolejemi ke krčmě. Nebohý vozka, vláčený za nimi, bolestí upadl do bezvědomí. Z Hegela od chvíle, kdy se poprvé setkal s Nikoletou, sice strach trochu opadl, ale nikdy zcela nevyprchal. A teď se nafoukl do obřích rozměrů.

Přízračně pusté město se třpytilo v záři luny, dokud ji mraky opět nezakryly a nezavládla opět temná noc. Gross­ bartové na nic nedbali. Zastavili teprve u dveří hospody.

Když jim nikdo neotevíral, dostali se dovnitř stejně jako předtím a dotáhli Ennia k ohni. Pascal přestal chrápat až potom, co ho Manfried skopl ze židle a začal na něj řvát.

Prznitelé hrobů 163

„Kde je ten druhej?!“ „Zasranej parchante,“ zahuhlal Pascal. „Tak ty tak?“ Manfried se do něj pustil pěstmi tak mocně, že ho Hegel musel odtáhnout. „Budeme potřebovat všechny meče, co máme, jestli ta věc přijde,“ domlouval bratrovi. „Co jste to udělali Enniovi?“ Pascal se připlazil k vozkovi a zatřásl s ním. Ennio se okamžitě s řevem probral a drápl po strážcově obličeji. Pak zaregistroval blížícího se Man­frieda a okamžitě ztuhl. „Démon,“ prohlásil Manfried. A Hegel se s ním nepřel. „Cože?“ Pascal se na ně úkosem podíval. „Démon z podsvětí,“ vybuchl Hegel. „Nějaká pekelná potvora, ty dutá palice, chápeš? Zatracený běs!“ „Cože?“ zopakoval Pascal. „Mor,“ oznámil Manfried, přecházeje po místnosti s rukou ve vousech. „Měl ten hnus v sobě. Dostal se ven. Démoni a mor, Panenka Marie nás ochraňuj!“ „Mor?“ Pascal zbledl a Ennio zasténal. „Zavřete oba huby, mizerové!“ zahartusil Hegel a mrštil židlí proti zdi. „Brácho,“ zasyčel Manfried jejich řečí. „Jestli se odtud máme dostat celý až do písečnejch zemí, musíš se uklidnit.

Klid.“ „Klid?“ Hegel kašlal na jejich hantýrku a mluvil normálně. „Klid? Jde po nás démon! Žádná mantikůra nebo zvíře zkřížený s člověkem, ale opravdickej démon! Sám jsi to viděl!“ „Ba, viděl.“ Manfried se zachvěl. „Možná to zůstalo tam nahoře.“

164 Jesse Bullington

„Třesky plesky! Viděl jsem to! Jde si to pro nás! To je kvůli tý kletbě, Manfriede, kvůli kletbě tý čarodějnice!“ zuřil Hegel a děsil tak krčící se cizince. „Měj víru!“ zahromoval Manfried. „Srát na to!“ odsekl Hegel a zasekl meč do stolu. „Ona nad námi stojí!“ „To si kurva piš! Však nás taky nadosmrti zaklela!“ „Ale ne, ty pitomče, Panenka Marie! Žijeme a umřeme podle její vůle. Zemřeme, až si to ona bude přát, a ne dřív!

Víru, u všech vousů, víru!“ „Víru?“ zasupěl Hegel. „Víru,“ povzdechl si Mafried, kterému se málem podařilo přesvědčit i sama sebe. „Však ty víš, co musíme udělat.“ „Jo, zabít toho démona. Napořád.“ „Panenko Marie, oroduj za nás. To určitě! Radši se odsud pěkně potichoučku vypaříme, abychom to nemuseli vidět znova. A teď… Kde je ten sráč, co tu byl s tebou?“ udeřil Manfried na Pascala.

Giacoma našli tváří k zemi v chodbě. Utopil se v mělké kaluži roztátého sněhu, která mu sotva zakrývala nos a ústa. Všichni tři pohybu schopní muži se u něj sešli. Pak Pascal útržkovitě vylíčil, co se tu dělo. Zatímco vyprávěl, všichni zírali na látku, za níž se skrýval ženin pokoj. Pak Manfried strhl závěs dolů. „Co k tomu můžeš říct ty?“ Nejkrásnější ženská, jakou kdy ohavný vykradač hrobů spatřil, vzhlédla. Kolem těla měla omotané špinavé přikrývky. Hegel a Pascal se pokoušeli přes Manfrieda nahlédnout dovnitř, ale jeho ramena vyplňovala celé veřeje.

Prznitelé hrobů 165

Její bledá pleť zářila jako měsíc. A vzhledem k tomu, jaké tvary přikrývka vykreslovala, Manfried pochyboval, že na sobě kromě ní vůbec něco má. Rozpustile se usmála. Černé vlasy se jí leskly. Manfried ucítil náhlou potřebu se omluvit. Zač, to nevěděl. Než stačil promluvit, zvedla prst ke rtům. Vtom všichni uslyšeli zabušení u předních dveří.

Hegel a Pascal vběhli zpátky do šenku a smutnící Manfried je následoval. Sliboval u toho svým očím, že ji brzy zase spatří. Voněla úplně jinak než všechny ženy, jež dosud poznal. A přes naléhavost situace od ní nedokázal oprostit svou mysl. Veškeré noční události byly rázem odsunuty hluboko do pozadí a jeho uši byly naprosto hluché k veškerému křiku kolem. „Manfriede!“ vyštěkl mu Hegel přímo do tváře. „Ech?“ Manfried se pokusil vyčistit si hlavu. „Je tady!“ Hegelovi nad bratrovou bezstarostností vylézaly oči z důlků. „Víru,“ usmál se Manfried zasněně. Pak se mu ale konečně podařilo vytřást její představu z mysli. „Zmlkněte!

A všichni!“ V místnosti rázem nastalo ticho. Narušoval ho jen En­ nio, který stále naříkal u krbu a svíral při tom poloprázdnou láhev. Klepání už se znovu neozvalo, ale za dveřmi cosi funělo tak mocně, až pod nimi profukoval sníh.

Gross­barti k nim přistoupili. Opilý Pascal je následoval se svíčkou a mečem v rukách. Na chvíli se zastavili. A potom se Manfried odhodlal k činu. „Co chceš?“ houkl. „Pusťte mě dovnitř,“ dožadoval se hlas. „Proč?“ zeptal se Manfried.

166 Jesse Bullington

„Teplo. Pomoc bližnímu. Neublížím vám, přísahám.“ „Jo? A kdo vlastně jsi a odkud pocházíš?“ „Jsem Volker, žiju na kraji města. Celou dobu jsem se schovával. Prosím, pusťte mě dovnitř.“ „Kecy!“ vykřikl Hegel. „Jsi pořád ten zasranej démon!“ „Démon? Démon!“ muž zabušil na dveře. „Tak už mě přece pusťte dovnitř, pro lásku Božího dítěte! Moje duše je v ohrožení! A jestli si ji to vezme, ty vaše budou v ohrožení taky, protože jste mi nepomohli!“ „Možná bychom měli otevřít a podívat se?“ Pascal se podíval z jednoho Grossbarta na druhého. „To ani není hodný odpovědi. Můžu říct leda – u hrobu mý mrtvý matky, seš vážně tak tupej?!“ odsekl Manfried a potom zvýšil hlas. „Dej nám chvilku, abychom to probrali, Volkere!“ „Pospěšte si!“ Manfried ustoupil doprostřed místnosti s Hegelem a Pascalem v patách. „Poslouchej,“ řekl bratrovi v jejich jazyce, „ta věc se nás snaží přelstít, abychom ji pustili dovnitř. To může znamenat, že nemá dost síly, aby se sem dostala sama. Počkáme pěkně do kuropění a pak ji slunce promění v prach.“ „Seš si tím jistej?“ zeptal se Hegel. „O čem to mluvíte?“ V Pascalovi s každou vteřinou sílila nervozita a porada, jíž nerozuměl, příliš nepomáhala. Při pohledu na výraz obou bratří mu však zdřevěněl jazyk, raději se přesunul k Enniovi a pokusil se ho uklidnit. Pascalův chlastem prosáklý mozek se s tím vším nějak nemohl vyrovnat. A tak si na to pro jistotu přihnul z vozkovy flašky.

Prznitelé hrobů 167

„Démoni nesnesou denní světlo, to ví přece každý malý děcko,“ trval na svém Manfried. „A co ten v lese? Ten vypadal, že ho má dokonce radši!“ „Tak hele, ty sám jsi trval na tom, že to nebyl démon.“ „Čarodějnice říkala, že to bejval člověk. Chceš se spolíhat na slovo čarodějnice nebo na pohádky pro děcka?“ Hegel vrhl postranní pohled ke dveřím. „Měli jsme udělat ve sněhu kruh kolem krčmy. Tím by se to všecko vyřešilo.“ „A jak se tohle liší od tý mý údajný pověry?“ „Protože to je daná věc. Říkal nám to strejda.“ „Takže ty budeš věřit tomuhle kvítku? A navíc, jestli po tom tak toužíš, tak kruhy můžeme kolem sebe udělat i tady vevnitř, na podlaze.“ „Zastavte ho!“ zakvílel Ennio.

Teprve teď si Grossbarti všimli, že se Pascal přikradl ke dveřím a přiložil k nim ucho.

Manfried a Hegel se k němu rozběhli, ale neudělali ani tři kroky, když vtom ten blázen vytrhl závoru. Dveře se rozletěly. Sníh vířil a Ital se bláznivě chechtal. Za ním se ve dveřích rýsovala temná silueta. Pohled na ni zarazil na místě Grossbarty i Enniův křik. „Tak co, Grossbartové?“ řehtal se Pascal. „Vážně jste si mysleli, že mi zabijete bratrance a přežijete? Že zabijete mě? Já mám jeho slovo!“ Pascalovo levé oko náhle vylétlo z důlku ve spršce krve.

Spodní čelist mu volně klesla. Vzápětí po ní začaly téct zbytky jeho mozku. Než se zhroutil k zemi před svým vrahem, chvíli bylo vidět díru v týle jeho hlavy.

Prase ze hřbitova vstoupilo do místnosti na zadních.

Na levém předním kopytu se mu leskly zbytky Pascalo-

168 Jesse Bullington

vých vlasů a lebky. Jeho černé oči zářily v šeru. Nedbalým kopancem za sebou zabouchlo dveře. Grossbartovým už sice šílené hrůzy nebyly cizí, ale ten poměrně jednoduchý výjev zvířete chodícího po zadních je přimrazil k zemi. Ne tak Ennia, který se bez ohlížení plazil k zadním dveřím. „Grossbarti,“ řeklo prase a olízlo si zuby.

Než se vydali do hor, taková úděsnost by je vyděsila k smrti. Ale protože nedávno zažili podobnou ohavnost, udrželi se na roztřesených nohou. Hegel začal zprudka dýchat a tasil meč. Rázem byl slepý ke všemu kolem. Manfried držel svíčku pevněji než palcát, který se mocně třásl společně s ním. Vepř udělal krok vpřed. Pazneht klepl o podlahu. A bratři zareagovali.

Manfried mrštil po praseti svíci a utíkal pryč. Hegel nestvůře vyběhl vstříc. Prase zafunělo a Gross­barta zahalil oblak žlutavých výparů. Manfried si na prahu chodby uvědomil, že bratra nemá za sebou. Otočil se a zabouchl dveře, aby zabránil Enniovi nechat je na holičkách. V tu ránu do oslepeného Hegela udeřil pár kopyt. Meč ale zasáhl cíl a bestie se svalila na zem. Hegel se potácel a kašlal, jak se dusil štiplavým puchem. „Brácho!“ zaúpěl Manfried. Hegel naň ale nedbal. Jeho agónie rostla.

Prase se opět vztyčilo na zadní. Levá přední, kterou mu Hegel usekl, však zůstala ležet na zemi. Vepř se vrhl na dusícího se nebožáka. Vtom zasáhl Manfried. Hodil po svini láhev a ta se jí rozbila o nárt. Zvíře zakoplo a švihlo sebou na zem vedle Hegela. Zakouslo se do jeho boty, ale vousáč ho druhou odkopl. To ovšem způsobilo, že se sám poroučel k zemi.

Prznitelé hrobů 169

Manfried se rozeběhl s palicí v rukou. Stvůra se s ďábelskou mrštností vyšvihla do podřepu, srazila Manfrieda na stůl a přišpendlila ho paznehtem na jedné straně a krvavým pahýlem na druhé. Manfried jí plivl do ksichtu, když se k němu sklonila. Rypák měla samý nežit a oko plné hnisu. Vyplázla jazyk. Manfried třeštil hrůzou oči na obrovské dýměje v prasečím podpaží.

Hegel se mezitím vzpamatoval. Protřel si oči a spatřil svini, tlačící se na jeho bratra. Klopýtavě k ní vyrazil. Zapíchl do ní meč a přitlačil ji na polici s láhvemi. Ty se s tříštěním rozsypaly. Stvůra se odrazila od zdi a celou vahou na něj padla. Zřítili se v jednom klubku. Krev byla všude. Váleli se v ní i ve střepech, oleji a kořalce. A Hegel se snažil vyprostit meč a zároveň se nenechat umačkat.

Ennio se odkulil stranou a přitiskl se ke krbu, jak se snažil dostat co nejdál od rozlitých tekutin. Strčil ruku do ohniště a vytáhl hořící polínko. Žár mu spálil prsty a seškvařil kůži na dlani. Manfried si Italova počínání naštěstí všiml. Kopl prase do rypáku a odtáhl Hegela stranou. Ať už kvůli Hegelovi, nebo protože trvalo, než přemohl bolest, Ennio počkal, dokud ti dva nebyli v bezpečí.

Teprve pak hodil hořící dřevo do louže z oleje a lihovin.

Všechny tři oslepil mohutný plamen, který se v okamžení rozprostřel po podlaze i po stěně. Prase kvičelo a soudě podle stínů sebou mlátilo do všech stran. Pokusilo se zvednout, ale neudrželo se. Za chvíli už z něho stoupal kouř. Grossbarti se opírali jeden o druhého. Ennio vítězoslavně křičel ve své mateřštině. Pak se část siluety v ohni oddělila od zbytku a vystřelila proti Italovi. Jeho jásot se rázem změnil ve vřískot.

170 Jesse Bullington

Bratři mu instinktivně vyrazili na pomoc. Démon už byl půlkou těla v jeho hrdle. Hubené nohy a nalité břicho visely z Enniových vykloubených čelistí. Bylo to pokryté čímsi zlatavým, aby to do něj snáz vklouzlo. Každý chytil jednu nohu a společně zatáhli. Jenže křehké nohy se ulomily. Bez noh tomu nic nebránilo tlačit se dál, a tak jim to zmizelo očí. Enniovi se podivně nafouklo hrdlo. Manfried lapl vozku za bradu a zlomil mu vaz. Hegel pak kopl jeho mrtvolu do krbu.

Mezitím se oheň rozšířil do podkroví. Místnost se plnila kouřem. Enniovo tělo se odporně svíjelo v plamenech.

Ale než stačil démon uniknout, Manfried přitáhl stůl a převalil ho na posedlou mrtvolu. Pak ďasa společně zabarikádovali židlemi. Potom už se ten čoud nedal vydržet.

Ruku v ruce se rozutekli ke dveřím, když vtom zatoulaný plamínek podpálil umaštěného Hegela. Manfried strčil bratra skrz dveře rovnou do sněhu.

Hegel ležel bez hnutí. Stoupaly z něj pára a dým. Tu si Manfried vzpomněl na krásku v zadní místnosti – a střecha se zhroutila tak, že zapečetila vchod do taverny. Padl na kolena. Jenže než ho stačil prostoupit smutek, zpoza rohu se vynořila ona, oděná v půvabných černých šatech, se závojem přes tvář. Manfried dočista zapomněl na svého bratra a rozběhl se k ní. Než ji však stačil zahrnout svou přízní, pokynula mu ke stání pro koně, jehož střecha už byla také v plamenech.

Bláznivá noc se stala ještě divočejší, když se Manfried vrhl znovu do plamenů, aby zachránil zděšené koně. Naštěstí byl Ennio tak ledabylý, že je nezbavil postroje. Nebo možná tušil, že budou prchat ve spěchu. Tak či onak,

Prznitelé hrobů 171

Man­frie­dovi se úspěšně povedlo dostat je i s povozem ven.

Všiml si ještě nějakých věcí na zemi a vynesl je dřív, než se vstup stal neprůchozím. Pak se vyčerpaný vrátil k doutnajícímu bratrovi. Že nad nimi Panna Marie stále držela ochrannou ruku, se dalo snadno poznat – Hegelův vous byl ohněm nedot­ čený. Zato temeno hlavy měl celé popálené. Stejně tak oblečení. A sám Hegel nedokázal o moc víc než kašlat. Na druhou stranu kašel znamenal dýchání. Manfried s úlevou odtáhl bratra k vozu. Krytý vnitřek byl vystlaný měkkými poduškami. Uložil Hegela dovnitř a sám padl přímo vedle něj. Za chvíli spali bratři Grossbartové jako zabití a navzájem si byli přikrývkami.

Jesse Bullington – Prznitelé hrobů Chmurná historie bratří Grossbartů

ISBN 978-80-88029-19-9 copyright © 2009 Jesse Bullington translation © 2015 Tomáš Kratochvíl czech edition © 2015 Gorgona Books Všechna práva vyhrazena.

titul originálu The Sad Tale of the Brothers Grossbart První vydání v nákladu 1000 výtisků.

Doporučená cena 379 Kč.

překlad Tomáš Kratochvíl redakce Hana Fruhwirtová, Jan Kravčík obálka Jan Kravčík

Na obálce použit motiv z mědirytu Paula Fürsta Der Doctor Schnabel von Rom

vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r. o.

Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl

Jesse Bullington

PRZNITELÉ HROBŮ Chmurná historie bratří Grossbartů

Píše se rok 1364. Středověkou Evropu sužuje mor, cestami táhnou procesí sebemrskačů a temnými lesy se kradou hladové stvůry. Dvojčata Hegel a Manfried Gross­bartovi, synové zbožného vykradače hrobů, však patří mezi vyvolené a ochrannou ruku nad nimi drží sama Panenka Marie.

Bratři vyrážejí za svým snem vykrást hrobky egyptských faraonů a cestou potkávají šílené heretiky, vilné čarodějnice i morové démony. Naživu však nenechají nikoho.

Nezaleknou se ani benátského dóžete, ani maltézských rytířů, ani egyptských mamlúků. Jenže Afrika není Evropa a hrůzy, které bratři napáchali, je nakonec doženou uprostřed sluncem rozpálené pouště.

Ve svém druhém románu Jesse Bullington nezůstává nic dlužen pověsti mistra bizarní historické fantastiky.

S bezbřehou imaginací a humornou nadsázkou sobě vlastní předkládá vlastní verzi dochovaného příběhu středověkých sériových vrahů.