Aleksandar Žiljak – Poseidonia by Gorgona Books

l a s k a v ý

čtenáři,

neobyčejná kniha páně Žiljaka je prošpikována mnohými odkazy na světové osobnosti či události, z nichž toliko nepatrný zlomek nemusí být našinci znám. Věz proto, že na straně 303 nalezneš útlý, leč — jak pevně věříme — užitečný p o z n á m k o v ý a p a r á t . Nehodláme však nikterak podceňovati tvůj intelekt a zcela nepochybně úctyhodný kulturní rozhled (je ostatně dobře známo, že našim knihám prosťáčci nehoví). Nebudeme tě tedy obtěžovati vysvětlováním pojmů zeměpisných či přírodozpytných, ani zdržovati překládáním dobře známých slůvek z latiny, němčiny, franštiny či angličtiny. Příjemné počtení a dobrou zábavu přeje

nakladatel

Poseidonia čili Neuvěřitelná dobrodružství Ireny Orletzové a Belindy Meredithové Copyright © 2014 Aleksandar Žiljak T ranslation © 2016 Jan Kravčík Cover Illustration © 2016 Dominik Broniek Czech edition © 2016 Gorgona Books ISBN 978-80-88029-06-9

mondénní letovisko Monte Carlo se snesla tichá a teplá noc. Kotvící bílé jachty boháčů z celého světa se klidně kolébaly na vlnkách, podle typu se skasanými plachtami nebo s vyhaslými parními stroji. Vzducholodě byly jen nehybnými temnými obrysy na hvězdném nebi, připoutané lany a zajištěné sítěmi. Řady plynových lamp nad promenádami se odrážely v černém nočním moři. Pohled na hodinky by ukázal, že už je po třetí hodině. Ve velkolepých a přepychových hernách zůstali už jen ti nejvytrvalejší a nejvášnivější a v privátních saloncích pokoušeli paní Štěstěnu, sváděli ji s roztřesenýma rukama, vábili ji s čely zbrocenými potem, modlili se k ní, s šílenými pohledy přikovanými na karty, kostky a rulety. Avšak tolik žádaná dáma zůstávala nadále přelétavou a vrtkavou a jen tu a tam komusi poslala letmý polibek klamné naděje. Zdálo se, že všude — kromě zbloudilých duší hazardních hráčů, lapených v pavučinách své záliby — vládne a překrásné

10 A l ek sa n da r Ž i l ja k

klid hodný štětce romantika, jenž na plátno maluje poklidnou letní noc u mírného Středozemního moře. Ale co to, drahý čtenáři? Tam nahoře, na střeše jednoho z luxusních hotelů, který nebudeme jmenovat a pouze naznačíme, že v něm tráví čas jen ti nejbohatší – čímž jsme stejně neprozradili mnoho, protože ti nejbohatší se ubytovávají prakticky po celém Monte Carlu. Je to snad nějaká kočka na noční procházce? Ne, temný stín míhající se přes střechy sdílel s kočkou jen obratnost a tichost kročejů. Pozornější pohled skrz tmu odstraní jakoukoli pochybnost – je to lidská postava oblečená v pohodlném tmavém úboru umožňujícím hbité a ladné pohyby, která s neuvěřitelnou mrštností, jíž lze dosáhnout jen usilovným cvičením, a šílenou odvahou slézá ze střechy okapu na balkón ve třetím poschodí. Postava přeskočila z balkónu na sousední a pak na další, tam si dřepla a ukryla se za balustrádou pro případ, že by se snad někdo v tuto pozdní hodinu díval jejím směrem. A pak se francouzské okno na balkónu otevřelo a z něj vyšla v rouše Evině naše známá Belinda Meredithová. Kývla a opět zmizela uvnitř a za ní do appartementu — jen okamžik před tím, než se dveře zavřely — vklouzla i postava v černém. V appartementu postava odhalila tvář, dosud ukrytou pod tmavomodrou škraboškou. Světla z ulice ozářila líce — jak už sám nyní tušíš, drahý čtenáři — nikoho jiného než Ireny Orletzové! „Paní X.?“ zašeptala Irena a trénovaným okem si prohlížela pracovnu. Psací stůl, židle, dvě křesla a mezi

P osei don i a 11

nimi stolek, palma v rohu, měkký koberec na podlaze, obrazy na zdech… „Spí jako mimino,“ odpověděla stejně tiše Belinda a kývla k masivním dveřím vedoucím do ložnice. „Neměj strach. Kterou zpracuju já, ta se jen tak neprobudí.“ „Povídej mi o tom,“ zabručela Irena nikoliv beze stopy žárlivosti v hlase. Neboť z vlastní zkušenosti věděla, jakými že to smyslnými metodami Belinda — jak sama řekla — zpracovává bohaté dámy nemající tušení, že se nazítří ráno probudí v posteli samy a jejich bohatství se přes noc znatelně ztenčí. „Tresor?“ Belinda ukázala na velký portrét šarmantního mladíka s pěstěnými kníry a bradkou, v šedohnědém obleku a s elegantní špacírkou v ruce. Irena přejela prsty pod rámem a odklopila ho. Za ním se na zdi nacházela těžká ocelová dvířka ne zrovna malého vestavěného tresoru. Neztrácela ani minutu. Přestože paní X. tvrdě a sladce spala, vyčerpána celovečerními milostnými hrátkami s Belindou — a ženy v těchto věcech zpravidla vykazují více než záviděníhodnou výdrž, jakkoli je nám mužům zatěžko to přiznat — loupež je práce, kterou je nutné vykonat rychle, šikovně a především tiše. Z tmavého úboru Irena vytáhla taštičku s nářadím. Značku tohoto tresoru dobře znala a přesně věděla, co a jak, aby odhalil svá tajemství během mrknutí oka. A pak jí, ještě než stačila vylovit potřebný kus nářadí, Belinda podala kousek papíru. Irena se na ni tázavě podívala. „Myslíš, že je schopná zapamatovat si kombinaci?“ Belindiny zuby zablýskly tmou v úsměvu. „Měla ji zapsanou na papírku v nočním stolku.“

12 A l ek sa n da r Ž i l ja k

Irena ani nemrkla. Pouze přivinula svoji milou k sobě a vášnivě ji políbila na rty. „Miluji tě.“ A Belinda, zatímco Irena vytáčela kombinaci, jen rozpustile naklonila hlavu a zabručela: „Co by sis počala bez své pomocnice? Holmes má Watsona, Wyatt Earp Doca Hollidaye, Marx Engelse, a ty máš…“ „Belindo, miláčku, nemel nesmysly,“ usadila ji se staženými rty Irena. Protože jakkoli měla Belinda pravdu, Irena si to z nějakého, jen jí známého důvodu nechtěla přiznat. Byl to snad nějaký zbytek povědomí o společenském rozdílu mezi oběma dívkami, překonaném jejich nepřirozenou láskou — možná ještě pevnější tváří v tvář všeobecnému opovržení, ba i pronásledování — a nebezpečným zločineckým zaměstnáním? Neboť zatímco žilami Ireny Orletzové proudila modrá krev sice zchudlého, ale stále šlechtického rodu jednoho východoevropského vévodství, Belinda Meredithová byla doslova dítě ulice, padlá dívka, která se kdysi prodávala za peníze v temných a nebezpečných čtvrtích Londýna. Osud spojil tyto dvě zbloudilé duše a nerozlučně je zcelil v nejšikovnější lupičskou dvojici, jakou kontinent kdy viděl. Irena konečně zadala kombinaci, otočila klikou tresoru a otevřela ho, sledována Belindiným napjatým pohledem. Sáhla dovnitř, vytáhla krabičku potaženou nejjemnějším maroquinem a zvedla víčko. Drahokamy, které krabička skrývala, jako by se zaleskly nějakou vnitřní září. Obě lupičky zatajily dech. Jiskry v očích, rozechvění, které jim projelo tělem, pot, který jim zbrotil čela, vyschlá ústa — jejich vzrušení bylo téměř erotické.

P osei don i a 13

Stály tak několik okamžiků, omámené krásou přepychového náramku. A pak sebou Irena trhla, nebyla to přece jediná krabička v — Najednou se dveře z ložnice otevřely dokořán a obě dívky se ocitly v proudu silného světla! „Ani hnout!“ vyštěkl mužský hlas. Do dívek jako by uhodil blesk. Mnohý zkušený lupič by jistě zůstal paralyzován světlem, šokován nadevše nepříjemným a děsivým zjištěním, že byl chycen při činu. Ale Irena Orletzová ani Belinda Meredithová ne! Bez zbytečného přemýšlení, bez jediného slova, jako by se domluvily telepaticky, se obě vrhly k oknu. Nahá Belinda se dostala na balkón jako první, přehoupla se přes zábradlí a skočila do tmy. Za ní vyrazila i Irena, ale pak se ozval tlumený výstřel! Ještě ve skoku Belinda zaslechla, jak se Irenino tělo kácí na zem, jak s rachotem sráží židli, zatímco se na ni někdo vrhá. Plavovláska dopadla na dlažbu s neuvěřitelnou pružností, jako by celý život nedělala nic jiného, než skákala ze třetího patra, a pak nahá běžela pryč od zrádných světel ulice, směrem k úkrytu ve tmě. Před hotel plnou parou dorazil samochod, poznala Whiteův Steamer. Se skřípěním zabrzdil přímo před vchodem a ještě za jízdy z něj někdo vyskočil. Tohle není náhoda, říkala si Belinda, zatímco jako kočka mizela v hustých olea n drových keřích. Sledovali je a počkali si. Nastražili na ně past a ony do ní zcela prostoduše vlezly! Ukrytá a připravená prchat dál, Belinda pozorně poslouchala a srdce jí tlouklo jako splašené. Neslyšela ani kroky, ani výkřiky, žádný poplach — dokonce se zdálo, že

14 A l ek sa n da r Ž i l ja k

ji nikdo nepronásleduje. Vyhlédla skrz listí, opatrně a nehlučně, aby ji snad někdo neslyšel. Její mozek horečnatě pracoval, otázky se množily a ani na jednu nedokázala odpovědět. Ale všechny ty otázky budou muset počkat, chápala Belinda, dokud nebude v bezpečí. Protože její pronásledování mohlo začít každým okamžikem. Ale nebyl nikdo, kdo by se za ní vydal. Pro policisty, kteří je tak hrubě přerušili v jejich řemesle, Belinda snad už neexistovala. Viděla však dvojici mužů, kteří spíš vlekli, než vyváděli omámenou Irenu z hotelu a vyprovázeni tichými protesty nočního vrátného ji nacpali do Steameru. Dvířka se zavřela a samochod vyrazil. Belinda mohla jen bezmocně sledovat, jak několik stop od ní zrychluje a mizí v noci. Podívala se nahoru. Do appartementu paní X. se vrátil klid a mír. Dost možná, napadlo ji, že se dotyčná při tom povyku ve spánku ani nepohnula. Belindě však stále nebylo jasné, odkdy má vrchní inspektor Chesterfield ze Scotland Yardu pravomoc zatýkat na území Monackého knížectví.

Oknem doléhal nepolevující cvrkot cikád, rytmický jako nějaký pradávný jamb, a činil ten den ještě více parným. Ve skromné pracovně bez jakýchkoli rafinovaných linií, jež už roky po celé Evropě zdůrazňují mistři Art Nouveau, byli tři lidé. Za prostým psacím stolem seděl vrchní inspektor Scott „Scotty“ Chesterfield ze Scotland Yardu. Na dosah ruky měl telefon, za zády sekre-

P osei don i a 15

tář, nepochybně přeplněn různými dossiery a případy, jak uzavřenými, tak i těmi druhými. Dokonce i ten, kdo není obeznámen se všemi finesami mezinárodního práva, by měl mnoho důvodů zajímat se, co dělá inspektor Scotland Yardu v kopcích nad Monakem, tedy na území Francie, pravda, přátelské to mocnosti, ale přesto suverénního státu, jehož vláda by jistě nebyla nadšena zjištěním, že se tu bez jejího vědomí potulují policisté jiných zemí. Avšak inspektor Chesterfield v žádném případě nebyl obyčejným inspektorem. Jeho postavení ve Scotland Yardu bylo ve skutečnosti jen málokomu z tamních policejních důstojníků jasné. Šuškalo se, že inspektor Chesterfield často přijímá rozkazy z velmi, velmi vysokých míst, od samého ministra. Ti odvážlivější zmiňovali, a to ještě tišeji v temných zákoutích pánských klubů, dokonce i Její Veličenstvo královnu! A přestože nikdo nemohl nebo se neodvážil potvrdit tyto klepy, velmi dobře se vědělo, že když se na nějakého drzého zločince představujícího obzvláštní hrozbu pro Impérium a všeobecné blaho zaměřil inspektor Chesterfield, byla věc vyřešena jako mávnutím kouzelného proutku: nejčastěji se nad dotyčným kriminálníkem — abychom se vyjádřili lidově — zavřela voda. Čekal snad takový osud — zpravidla zcela zasloužený, ale který nás přesto jakožto občany tíhnoucí k vládě práva naplňuje nelibostí kvůli vynechání obvyklého soudního postupu — i osobu oblečenou v tmavém úboru, která seděla naproti inspektorovi nyní? Ztrestá ji snad za všechny její zločiny nějakým hrůzným způsobem —

16 A l ek sa n da r Ž i l ja k

možná garotou nebo spíše několika precizními údery do zátylku (neboť inspektor Chesterfield se nadmíru děsil krvavých scén) — třetí člověk v černém, jenž celou dobu stál v koutě jako socha a pozorně sledoval vše, co se před ním odehrávalo? Byl to velmi vysoký a silný muž s přísnou tváří, hustým obočím nad temnýma očima a s huňatým černým vousem, s býčí šíjí, rozložitými rameny a hrudí širokou jako pancíř bitevní lodi Královského námořnictva. A k dovršení toho obrazu byly jeho silné ruce zakončené pěstmi velkými jako parní kladivo. Nebylo žádných pochybností, co bylo jeho úlohou v místnosti situované v zadním křídle vily na kopcích nad Monte Carlem, obklopené cypřiši a olivovníky, cvrkáním cikád a omamnými vůněmi makchie. Odehraje se zde, v parnu srpnového dne, nelítostná poprava? Neměj strach, drahý čtenáři! Vždyť atmosféra v místnosti se po několika pohrdavých poznámkách ustálila v nudnou a střízlivou strohost, která — jak známe Brity — nijak nehrozila přerůst ve výbuch brachiálního násilí. Irena Orletzová — neboť to byla právě ona, kdo seděl tváří v tvář inspektoru Chesterfieldovi — znovu vzala jednu z fotografií, které ležely na stole mezi nimi. „Nemá snad Královské námořnictvo dost sil, aby to vyřešilo samo?“ zeptala se inspektora. Ten se na ni podíval svýma šedýma očima a zamračil se. Bezděky škubl knírem, jako by pro něj byl celý ten rozhovor nepříjemný a nedůstojný. Inspektoru Chesterfieldovi táhlo na čtyřicet a na první pohled byl příliš mladý na postavení, o kterém se říkalo, že zaujímá. Za jiných okolností by

P osei don i a 17

ho Irena možná považovala za přitažlivého muže v nejlepších letech — nebylo tajemstvím, že je svobodný, což nemuselo nutně znamenat, že je starým mládencem — a velmi dobrou partii se solidním úřednickým a neméně solidním soukromým příjmem. Ale jeho tendence pohlížet na takové, jako jsou Irena Orletzová, a ještě víc Belinda Meredithová, zvysoka pohledem spravedlivého bez jakýchkoli hříchů v ní vyvolávala nechuť skoro na hraně averse. Irena Orletzová totiž dobře znala hrůzy pogromů, které rozpoutali lidé přesvědčení o tom, že je sama Boží ruka vede v jejich nemilosrdném křižáckém tažení. „A pod jakou výmluvou bychom měli v mezinárodních vodách zastavit a se zbraněmi v rukou prohledat loď patřící možná nejbohatšímu Američanovi, slečno Orletzová? Máme snad riskovat válku se Spojenými státy?“ „Hm, zajímavé. Neohrožený Albion se třese před americkým orlem.“ „Neohrožený Albion se má na pozoru před americkým orlem. Stejně jako každý s mozkem v hlavě. Je to mocnost — možná by bylo vhodnější říct potenciální mocnost — jejíž přátelství je dobré udržovat a jejíhož hněvu je nutné se vyvarovat. Což neznamená, že by ta koloniální svoloč nepotřebovala pořádně vyprášit kožich.“ „Dobrá, ale je to jen soukromá loď…“ „Patřící člověku, který, budeme-li věřit důvěryhodným zdrojům, koupil volby posledním třem presidentům? To je ta jejich demokracie, má drahá, a proto se musíme chovat krajně takticky. Ale vy dvě byste neměly mít potíže. Kromě toho,“ inspektor Chesterfield vytáhl

18 A l ek sa n da r Ž i l ja k

ze stříbrné tabatěrky cigaretu a zapálil si, „po vaší eskapádě v Bitburgu před necelým půldruhým měsícem se jižní Atlantik zdá být velmi dobrým místem pro úkryt. Doppelblitz brzy zjistí, kdo zmařil jeho plány – stejně jako se události podařilo rekonstruovat mně. A pak bych si na ty vaše krásné hlavinky nevsadil ani zlámanou grešli, slečno Orletzová.“ „Zkrátka se zdá, že nemáme na vybranou.“ Tenké sevřené rty inspektora Chesterfielda se roztáhly v úsměvu. Jen si Irena nebyla jistá, jestli se usmíval, nebo cenil zuby jako vlk. „Abych nezapomněl,“ vzal ze stolu ještě jeden snímek, „mezitím si dávejte pozor na tuhle slečnu.“ Irena se podívala na fotografii. Zobrazovala krásnou černovlásku s exotickou pletí a velmi živýma očima, ve kterých Ireně neunikl jakýsi krvelačný záblesk. „Alida Piranha,“ řekl inspektor. „Hm, směšné příjmení,“ poznamenala Irena. Jí pochopitelně nebylo nutné vysvětlovat, co jsou to piraně. Ve svém pařížském bytě měla celou Encyclopædii Britanniku a často se svou milou trávila večery četbou hesla po heslu, a to raději než šestákových dobrodružných či milostných románů – což nebylo divu vzhledem k tomu, že jejich každodennost byla vyplněna strhujícími dobrodružstvími a vášnivou láskou, před kterými i ta nejzdobnější slova na papíře působila zcela ošuntěle a triviálně. „Ale naprosto zasloužené,“ podotkl inspektor. „Mého člověka v Paříži v červnu rozpárala rozbitou lahví. Nejspíš na příkaz Doppelblitzu. A brzy jistě začne čmuchat i po vaší stopě, má drahá.“

P osei don i a 19

Než Irena stihla odpovědět nějakým jízlivým, možná dokonce i lascivním komentářem, ozvalo se uctivé zaklepání na dveře. „Ano?“ ozval se inspektor. Dveře se otevřely a dovnitř vešel butler. „Copak se děje, Georgi?“ „Přede dveřmi je jedna mladá dáma, pane.“ „Proboha, Georgi, odbuďte ji! Copak nevidíte —“ „Obávám se, že ta slečna se nenechá jen tak odbýt, pane. Obávám se, že trvá na setkání s vámi, pane. A smím-li poznamenat, je mimořádně přesvědčivá.“ „Dobrá, tak se na to podíváme,“ povzdechl si inspektor Chesterfield. Rozlícen vyšel z místnosti, prošel chodbou ke vstupním dveřím, prudce je otevřel a — Zíral do desíti hlavní jednopalcové ráže patřící kulometu sestrojenému podle Gatlingova patentu, jenž stál před dveřmi vily na dvoukoláku. Zásobník s náboji byl na svém místě a rukojeť pevně svírala něžná ruka nikoho jiného než Belindy Meredithové! „Kde je?“ vyštěkla. Všechna její roztomilost zmizela, tvář měla plnou smrtelného odhodlání, oči sršící čirou nenávistí a ruku připravenou začít točit rukojetí mechanismu. Taková byla Belinda Meredithová, drahý čtenáři, ať už si o ní myslíme cokoliv. Dokud bylo jiskry života v jejím statečném srdci, neexistovala hrozba, která by jí zabránila vysvobodit milovanou Irenu. Jakmile po hlase poznala, kdo je překvapil, věděla, kde se nachází jeho úkryt, z něhož řídí své operace na Côte d’Azur. A protože nebyla v Monte Carlu poprvé, stejně tak dobře věděla, kde si opatřit šaty, ke komu zajít pro kulomet, ke

20 A l ek sa n da r Ž i l ja k

komu pro dvoukolák i kdo to celé dá dohromady. „Naposledy se ptám: kde je Irena?“ „Ó, Bože,“ vzdychl inspektor Chesterfield a pak zavolal do chodby za sebou. „Slečno Orletzová, pojďte sem, prosím vás, a zkroťte si tu svou tygřici dřív, než se věci zcela vymknou kontrole!“

O něco později, když dívky odešly s kulometem překrytým voskovaným plátnem, aby nevyvolaly poprask mezi obyvatelstvem, a s velkou hnědou obálkou plnou všech dostupných poznatků nezbytných pro novou misi, se inspektor Chesterfield pohodlně usadil ve své pracovně. I jeho přítel se poté, co prostál téměř celou noc a dopoledne, konečně posadil a zapálil si nabídnutou cigaretu. „Příšerná ženská, ta malá Meredithová,“ poznamenal. „Má kuráž. Škoda, že jí jednou budeme muset zatnout tipec.“ „Já to nebudu, můj milý Bullone, já ne.“ Bullon tázavě pozvedl obočí. Nebylo zvykem, aby inspektor Scott Chesterfield téměř veřejně prohlašoval, že existuje zločinec, jehož prohřešky je ochoten přehlédnout. „Pamatuješ na vraha z Whitechapelu, Bullone?“ „Stejně jako všichni ostatní, pane, z novin. V té době jsem byl…“ odkašlal si, „jak bych to řekl… na druhé straně zákona. Dokonce mříží.“ A pak se mu rozsvítily oči, protože i když na to nevypadal, myslelo mu to rychle. „Nemyslíte si snad…?“

P osei don i a 21

„A–ha,“ čtverácky odpověděl inspektor Chesterfield. „Náš milý Rozparovač měl smůlu, že narazil zrovna na Belindu Meredithovou. Umlátila ho podkovou v kabelce.“ „K smrti?“ „K smrti. Byla by v pěkné bryndě, nejspíš by dostala provaz, kdybychom u těla nenašli lékařskou kabelu a v ní nástroje – všechny do posledního, můj milý Bullone, Listonův nůž a podobně. Dokonce i stopy krve.“ „A proč to nikdy – aha, chápu,“ kývl hlavou Bullon. Věděl, že není nejrozumnější ptát se, jak vysoko sahal případ, který před několika lety vyvolal paniku a hysterii v metropoli a téměř otřásl základy Impéria. „Krucinál, drsná holka.“ „Drsná,“ přikývl inspektor Chesterfield. „Bude se jí to hodit, až se ocitne na Poseidonii.“

OBSA H

Slečna Piranha .................................................. 5

II.

Der Eisendrache .............................................. 10

III.

IV.

Doppelblitz

A lbatrosí

VI.

Šedé

VII.

Kočka

banque v

VIII. Pán

Monte Carlu! ........................... 22 útočí!

dálavy

.............................................. 50

Poseidonie ................................... 63

útesy

a myši

domu

........................................... 35

..................................................... 76

............................................................ 83

IX.

Sítě ...................................................................... 95

R ecept

XI.

Ocelové

XII.

R hinoceros

na katastrofu útroby

XIII. Disciplína

Poseidonie ........................ 122

sondaicus

biče

................................... 107 ................................... 135

................................................. 149

XIV. Komodo! ............................................................ 162 XV.

Tristan

XVI. Zelené XVII. Max

peklo

XX.

A lidino ................................... 201

Moritz! ................................................ 225

XVIII. Uranové XIX. Orang

Cunha .......................................... 184

záření

mawas

Pisatelův

.............................................. 245

.................................................. 266

doslov

............................................ 287

Poznámkový aparát ...................................................... 303

A leksandar Žiljak Poseidonia čili Neuvěřitelná dobrodružství Ireny Orletzové a Belindy Meredithové

ISBN 978-80-88029-06-9 copyright

translation

cover illustration czech edition

Všechna práva vyhrazena. titul originálu

Poseidonia ili Nevjerojatne pustolovine Irene Orletz i Belinde Meredith kako ih je svojim perom zabilježio i ispripovijedao Aleksandar Žiljak První vydání v nákladu 1000 výtisků. Doporučená cena 298 Kč. překlad redakce

Jan Kravčík

Hana Fruhwirtová

obálka

Jan Kravčík

vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r . o. Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu s finanční podporou

Ministerstva kultury Republiky Chorvatsko vytiskla tiskárna

Opolgraf s. a . ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl