Obcování se smrtí

Knihy nakladatelství Gorgona objednávejte na www.gorgona.eu

Co chystáme dál? www.facebook.com/gorgonabooks

Jesse Bullington

Obcování se smrtí

Jesse Bullington

Obcování se smrtí Z angličtiny přeložila Lucie Mikolajková

Gorgona Praha 2014

Všem těm, kdo půjdou před námi

Jesse Bullington – Obcování se smrtí Copyright © 2011 Jesse Bullington Translation © 2014 Lucie Mikolajková Czech edition © 2014 Gorgona Books This edition published by arrangement with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA. All rights reserved.

ISBN 978-80-88029-11-3

PROLOG

nejhorší myslitelný začátek

U

bohÝ Boabdil. Král Granady, poslední maurský vládce na Iberském poloostrově, vyhnaný ze svého těžce vydobytého domova, se u bran vlastního města musel jako prosebník sklonit před španělským panovníkem. Králové a papež podepsali příměří, a Boabdilovi nezbylo než se poklonit vítěznému soupeři a políbit mu prsten. Ferdinand měl gesto odmítnout a umožnit tak sultánovi zachovat si alespoň zlomeček už tak pošlapané cti. avšak na tuhle dohodu křesťan jaksi zapomněl a pozvedl k Maurovi tučné prsty. nedalo se nic dělat. Pečeť na králově prstenu chutnala slaně jako vody v průlivu, přes nějž se Boabdil měl zakrátko přeplavit, a když Maur vstával, Ferdinandova bledničková choť se na něj jízlivě ušklíbla. opodál postával ten příšerný janovský námořník, který se za Isabelou věčně táhl jako moucha za nočníkem, a když se jejich oči setkaly, napadlo Boabdila, že si ten větrem ošlehaný mizera nejspíš představuje jeho hlavu napíchnutou na kopí. Při podpisu příměří prohodil král Ferdinand cosi o tom, že se cestovatel hodlá vydat do Indie opačným směrem, ale Boabdil tomu nevěnoval zvláštní pozornost – vzpomněl si na to až teď, když si ho muž měřil zkoumavým pohledem. Boabdil zadoufal, že se ten pletichářský námořník utopí.

vIII rozpačité dospívání

a

wa si nechala narůst kozí nohu. nekromant se vyjádřil, že je to pyšné a hloupé, a tím ji v jejím rozhodnutí jen utvrdil. Když scedila ostatky své levé nohy z hrnce a posbírala kousky z kaluží zvratků kolem medvěda, pohřbila je do mohyly k omorose. Kopyto rozemlela na prášek, když předtím slíbila duchu zvířete, že se párkrát do roka napase měkké letní trávy, a jak tušila, nová noha jí narostla skoro hned, i když chvíli trvalo si na ni zvyknout.

Jakmile nastaly první známky oteplení, strhla starý přístřešek, který stavěla ještě s Halímem a svou paní, přesunula jej na vzdálenější okraj ledovce a omorosinu mohylu použila jako stěnu nového příbytku. Do další zimy se jí povedlo ucpat všechny škvíry a skuliny a postavila si i primitivní krb, jenže stačil necelý týden sněžení, aby byla nucena přiznat porážku a nešťastně se přivlekla zpět do nekromantovy chatrče – ohniště bez dřeva bylo úplně k ničemu a její učitel se dělit nehodlal. Přivítal ji úsměškem a hrnkem horkého pelyňkového čaje. od toho dne, kdy ji donutil křičet, se ke své žákyni choval vždy jen přívětivě. roky na vrcholku světa plynuly, a jak awa vyrůstala, prošla si mnoha pekly. Svářel se v ní odpor k sobě samé a sebelítost, ale ona s nimi bojovala a z nedostatku jiné společnosti začala vést dlouhé hovory s náčelníkem lu-

90 Jesse Bullington

pičů. Nekromant by jim nedovolil žádné jalové žvanění, a tak se všechny jejich rozmluvy odehrávaly při bojovém výcviku. Awa mu už dávno přestala dávat svůj osud za vinu, pokud na něj ovšem zrovna nebyla rozzlobená. „Závidím ti,“ oznámila mu Awa a mečem sekla po jeho lebce. „Co?“ Výšinami se rozlehla ozvěna třesknutí kovu o kov, jak její útok odrazil. „Že můžeš chodit shánět věci do údolí.“ Awa uhnula ráně a meč ji jen škrábl do zpocené hlavy. „S kostlivci.“ „No, je to…“ Než to stihl doříct, znovu se na něj vrhla, a teprve když mu nalomila lopatku a začala míchat tmel z rozemletých kostí a vody, aby mu ji spravila, mohl pokračovat. „No, aspoň je to změ…“ „Co to má znamenat?“ přikradl se za ní nekromant, zavěšený do své souložnice. „Vypadá to, že se tu flákáte. Na chvíli ti uvěřím, že se budeš řádně chovat, a ty tu sedíš a vybavuješ se.“ „Zranila jsem ho.“ Awa se snažila uvolnit ztuhlou tvář, ale její tělo neumělo lhát tak dobře jako její jazyk. „Jenom jsme se bavili, jak správně odrazit útok, než mu to spravím, nechtěli jsme…“ „Tak tys ho zranila? To znamená, že ses od našeho přítele naučila všechno, cos mohla, že?“ Konkubína mu něco pošeptala do ucha a on se usmál. Awa věděla, co přijde, znala ho už natolik, aby to na něm poznala, a nechtěla mu udělat radost tím, že by jakkoli zareagovala. Věděla to, ale bylo to tak nespravedlivé, tak malicherné a kruté, tak…

Lopatka, kterou natírala tmelem, jí zůstala v ruce, ale zbytek náčelníka lupičů se rozletěl na kousky na kamen-

Obcování se smrtí 91

nou zem, zatímco jeho lebka se kutálela hlínou, až se zarazila před nekromantem. Awa zaťala zuby a ucítila, jak její hněv pomaličku vychládá. Tohle čekala, jenomže pak její učitel šlápl na lebku bosou nohou a začal zvedat i druhé chodidlo – zjevně si na ni hodlal stoupnout a jeho prohnilá přítelkyně ho v tom povzbuzovala. „Přestaňte!“ vykřikla Awa. „Prosím!“ „Ach.“ Nekromant seskočil z lebky, podebral jí nohou čelist, obratně lebku vykopl do vzduchu a jednou rukou ji chytil. Halímův jazyk zůstal ležet na zemi obalený prachem. „Co má být? Vždyť nic necítí.“ „Mohl byste ho rozbít!“ Awa ucítila, jak se jí nehty zarývají do dlaní, přestože je měla okousané až do masa. „Budete si s ním takhle hrát, lebka spadne na kámen, a co potom? Bude navždycky po něm.“ „A že by to byla hrozná tragédie,“ pohlédl nekromant útrpně k nebi. „Chci si s ním pohrát,“ ozvala se konkubína a provázky hnědého svalstva, jež jí ještě zbývalo na tváři, se stáhly do úsměvu. „Ty ne? Můžeme ji naučit, jak si s těmi kostmi ještě trochu užít.“ „Ale no tak,“ napomenul ji ironicky nekromant, shýbl se a zvedl špinavý jazyk. „V tom případě tohle ještě budeme potřebovat, i když Awa nejspíš nebude chtít.“ Awa nechtěla. Byla na půl cesty přes ledovec a nohy se jí míhaly po ledu tak rychle, že si na jedné strhla všechny čerstvé strupy. Nerozplakala se, neplakala už drahnou dobu, i když v takovýchhle chvílích po tom zoufale toužila. Tu noc slyšela, jak si celé hodiny užívají, když vítr vynesl jejich sténání a hekání ven. Ale ani poté, co utichli,

92 Jesse Bullington

nemohla spát a v teplé letní noci se dál marně převalovala na kavalci ze suchých větví a staré kůže. Jen málo věcí dokáže člověku přivodit takové zoufalství jako nespavost, a když už to Awa nemohla vydržet, začala rozebírat kamení ze zadní stěny svého přístřešku.

Závan studeného vzduchu, který odtamtud vyšel, jí byl dostatečnou odměnou, a tak si lehla zády k otevřené mohyle. Oživila a znovu zabila desítky kostlivců, ale nikdy tak neučinila bez vyzvání svého učitele. Tou myšlenkou se sice zaobírala ode dne, kdy Omorosa zemřela, ale ještě víc než nekromanta samého se Awa bála, že bude jako on.

Už to skoro udělala – to, co si sama sobě slíbila, že nikdy neudělá. Jenže pak to v jeho chatrči znovu začalo, konkubínino mňoukání se Awě zarývalo do kdysi něžných očí a nakonec ji donutilo k slzám. „Obejmi mě, děvče,“ hlesla Awa. Omorosa vylezla z hrobu a objala svou někdejší otrokyni ledovými pažemi.

Awa se probudila později než obvykle a hned poslala Omorosu zpátky do mohyly, kterou za ní znovu zazdila, příliš rychle, než aby se jí to povedlo pořádně. Obrátil se jí žaludek, a když nahlédla poslední skulinkou ve zdi a nařídila Omorose zase zemřít, přivolal pocit viny další pláč a hlenovité zvratky. Celý den Awa přecházela sem a tam po okraji útesu a nadávala si, a teprve když slunce zapadlo, uvědomila si, že pro ni nekromant vůbec nepřišel ani pro ni neposlal své kostlivce. Vzpomněla si také, že od posledního oběda nic nesnědla, a trochu se jí ulevilo při pomyšlení, že nevolnost možná částečně způsobil její vyhladovělý žaludek. Kdyby měla pořádnou večeři, nikdy by to neudělala.

XXII tanec po půlnoci

T

akhle to začíná, pomyslel si Manuel, když se krátce po půlnoci plížil ulicí podél zdi, tohle je první krok na cestě do pekel. Jen si na nic nehraj, napadlo ho vzápětí, už jsi spadl o sedm pater a pořád ještě padáš, aspoň podle Alighieriho.

Neměli bychom si přepočítat tvoje poslední smrtelné hříchy? Tři­ náct chlapů, co jsi zabil už předtím, plus těch sedm destiček, které sis přidal do sbírky světců na posledním tažení, k tomu Werner… počítají se taky ti tři, Bernardo a Kristobelovi? Byli by naživu, kdyby ji neosvobodil, a on ji osvobodil, takže…

Pak ho do hlavy praštil kámen a na temeni mu začala naskakovat boule. Vzhlédl a na zdi spatřil přikrčený stín, který ho popadl za zápěstí a vytáhl nahoru. Takhle to za­ číná, pomyslel si znovu, když se před nimi v měsíčním svitu rozprostřel hřbitov, posnídáš s čarodějnicí, a než se vzpamatuješ, už vyhrabáváš mrtvoly. Nesváděj to na ni, ozval se jiný hlas v jeho nitru, tohle byl jen a jen tvůj nápad, Bůh mi odpusť. Počká kněz, až dopoví, nebo ho vyvleče ze zpovědnice dřív, než stihne vyznat aspoň polovinu svých hříchů? awa seskočila na druhé straně zdi a Manuel ji následoval. Dřevěné desky v jeho vaku při doskoku zarachotily.

Manuel provinile vzhlédl ke klášternímu kostelu a přemýšlel, kolik svíček v něm se ženou za ta léta zapálili, za kolika jasných rán vstoupili dovnitř ve společnosti všech

264 Jesse Bullington

sousedů, místo aby pod rouškou tmy přelézali zeď. Pak mu zrak padl na malou kapli, která vystupovala z hlavní lodi, a uvažoval, jestli by se tam dalo dobře schovat, kdyby je mniši na hřbitově zaslechli a vydali se podezřelé zvuky pro­zkou­mat. Plížili se podél zdi jako zloději a Manuel musel připustit, že jimi koneckonců nejspíš jsou, i když si vlastně přišli jen něco vypůjčit. Ale neříkají tohle zloději vždycky? My si to chtěli jen vypůjčit?

Pak se ze tmy vynořila postava, malá a vyzáblá, měsíční svit do ní prorazil otvory, místo hlavy měla šklebící se lebku a příliš těsná kůže jí ulpívala na kostech jako mokrá košile na zpocené děvce. Manuel sice už jednou viděl mrtvé chodit, ale stejně ohromeně vyjekl, když stvoření ustoupilo, aby do něj nevrazil, a pak se ze stínu zdi vynořily tři další mrtvoly a jejich zápach ho udeřil do nosu. V životě už dost často čichal horší věci, ale i když se z těchhle linul vlastně jen pach vlhké hlíny a starých kostí, ucítil, jak se mu obrací žaludek, a přitiskl si dlaň k ústům. „Jdeš pozdě, tak jsem ti jich mezitím pár připravila,“ vysvětlila Awa a on ke své hrůze spatřil, že se zase převlékla do rozpadajícího se řeholního roucha. „Proč máš na sobě tohle?“ zasyčel a při pohledu na její okázalé kacířství zapomněl i na svou hrůzu. „Takže chtít po mně, abych ti oživovala mrtvé, je v pořádku, ale nesmím mít na sobě tenhle hábit?“ Awa si založila ruce na prsou. Jen v šatech a rouchu, bez svých obvyklých kamaší, si odřela vnitřní stranu stehen a vůbec se jí nelíbilo, že on si teď stěžuje na to, co pro něj udělala. „Monique to sebrala vašemu sluhovi, když se to chystal vyhodit, a když jsem jí řekla, kam mám namířeno, pře-

Obcování se smrtí 265

kvapila mě s tím. Prý v tom budu nenápadná, když jsme u kostela a tak…“ „Ne tak nahlas!“ málem vykřikl Manuel a oči mu zalétly k temné budově, přezíravě se tyčící nad hřbitůvkem. „Nenápadná?! Na hřbitově? Po setmění? U mužského kláštera?“ „V čem je horší, že to mám na sobě teď, než když jsem to měla na sobě po cestě nebo ve tvém domě nebo…“ „Promiň, máš pravdu.“ Manuel nervózně sevřel ruce v pěsti. „Máš pravdu. Měli jsme místo toho jít na špitální hřbitov, když jsi takhle vystrojená. Nebo k ženskému klášteru za Aarou.“ „Nemám rozsvítit…“ „Ne! Nic nerozsvěcuj!“ „No dobře,“ durdila se Awa. „Chtěla jsem ti jenom pomoct. Nevěděla jsem, jestli vidíš tak dobře jako já, zvlášť když jsi u zdi kolem mě prošel dvakrát, než jsem po tobě hodila tím oblázkem.“ „Měsíc mi stačí,“ ujistil ji Manuel, ještě jednou přejel pohledem temnou budovu, pak si klekl a otevřel svou torbu. Měl by mrtvoly nejprve pozorovat, nasát každý detail, ale nedokázal se přimět na ně pohlédnout, dokud ne­měl v ruce uhel a dřevěnou desku. „No, koneckonců je to zakázka pro dominikány, takže by správně proti naší přítomnosti neměli moc namítat. Nejspíš si to ale pověsí na vnější zdi.“ „Myslela jsem, že už jsi kreslil spoustu mrtvých,“ podotkla Awa a usadila se na náhrobní kámen, zatímco si rozkládal věci. „A co za církev chce mít obrázky mrtvol?“ „Většina mužů, které jsem skicoval, nebyli ani zdaleka takhle mrtví,“ vysvětlil Manuel, vybral si jednoho

266 Jesse Bullington

z umrlců a soustředěně ho pozoroval. Nebo možná ji – to nebylo moc poznat. „A tohle má být Tanec smrti.“ „Aha,“ přisvědčila Awa, i když mu vůbec nerozuměla. „To jsi měl říct hned. Můžu je přimět, aby dělali, co jen budeš chtít!“ A než jí Manuel mohl povědět o znovu oživeném zájmu o středověké metafory a významu obrazu Smrti v umění, rozdělily se čtyři mrtvoly do dvojic a začaly spolu tancovat. Awa znala jediný tanec, poněkud divočejší andaluskou sarabandu, kterou ji kdysi dávno naučil na hoře lupičský náčelník Alvarez, té noci, kdy poprvé ochutnala víno, a aby je všechny při tanci udržela, musela se tolik soustředit, že si neuvědomila, že na ni Manuel mluví, dokud jí nezatřásl paží a nevytrhl ji ze zamyšlení. To už ne­ bož­tíci tancovali sami a nepotřebovali její vedení, a tak zatímco si ti dva šeptali, mrtvoly křepčily po hřbitově, vyhazovaly nohy a skákaly po náhrobcích. „Zastav je!“ „Proč? Říkal jsi…“ „Vím, co jsem říkal! Srát na to a srát na mě, že jsem…“ „Už toho nechávají, vidíš? Hotovo.“ Manuel pevně zavřel oči, pak je otevřel a ohlédl se přes rameno. Nemrtví se za ním shromáždili a naklonili se k němu, jako by očekávali, že pronese nějakou vznosnou řeč. Nadskočil. „Prostě – ne.“ Manuel se otřásl a neulevilo se mu ani při pohledu na stále temný klášter. „Fajn,“ zavrčela Awa, pořádně naštvaná. Zavázala se, že nikdy nezneužije mrtvé bez jejich svolení, avšak kvůli svému příteli teď své slovo porušila, neboť usoudila, že

Obcování se smrtí 267

jeho přání je poměrně neškodné. Mít víc času, zeptala by se, jestli to někomu z nich nevadí, ale Manuel jí řekl, že za tohle se u nich popravuje a měli by to provést rychle a tiše.

A tak je oživila jen jako bezduché mrtvoly pro případ, že by začali ječet nebo něco horšího, kdyby přivedla nazpět jejich duše. Manuel ovšem sám nebyl zrovna rychlý a tichý a Awa si lokla z láhve, kterou si přinesla. „Co chceš, aby dělali, Niklausi Manueli Deutschi z Bernu? Jenom tu tak stáli? Myslela jsem, že jsi říkal, že ti mají pózovat, a že pózování znamená hýbat se, a tak jsem…“ „Promiň, nezlob se, já… to je víno?“ „Kořalka.“ Awa mu prudce vydechla do tváře horké hruškovicové výpary a podala mu láhev. Napil se. „Ty jsi… jsi opilá?“ Láhev byla poloprázdná. „Ne,“ zabručela Awa. „Ale brzo kurva budu, jestli s tím trochu nepohneš!“ „Takže jim můžeš nařídit, aby mi pózovali?“ Manuel si přihnul. „V to jsem doufal. Tak moment…“ Sklonil se nad svou torbou, vytáhl z ní stočenou látku a vybalil z ní malý bubínek. Pak vyndal ještě podobně zabalené paličky, flétnu, pak něco, co vypadalo jako žezlo nebo palice, a nakonec klobouk. Roztřepal látku, do níž měl nástroje zabalené, a Awa spatřila, že jsou to cáry plátna. Zazubil se na ni a pronesl: „Rekvizity.“ Vystrojit mrtvoly do klobouku a omotat je plátnem bylo snazší než je přimět pořádně držet nástroje, ale jeden umrlec, který sice v hrobě přišel o spodní čelist, ale nějakým zázrakem mu zůstal knír, se zdál být šikovnější, a tak mu Manuel svěřil flétnu a bubínek. Awa postřehla, že jak jí malíř uděloval instrukce, podle nichž stavěla nebožtíky,

268 Jesse Bullington

úplně se změnil – jako by ho uklidňoval spíše uhel v ruce než alkohol. Pak se dal do skicování, Awa mu nahlížela přes rameno a víc než kdy jindy ji ohromila jeho rychlost a zručnost. Při práci společně dorazili zbytek láhve, což ho povzbudilo natolik, že místo aby sbalil fidlátka, ponoukal mrtvoly ke stále divočejším pózám. „Výtečně. Myslím, že na ten poslední přidám i Petra, z toho by měl starý Falck radost. To je jeden žoldák, vždycky hrozně rád vykládal o víře a církvi a tak. Škoda žes ho nepotkala. Teď si stoupni kousek doleva a sepni ruce. Výborně.“ Awa mu vyhověla. Nechala se předtím obměkčit a slíbila mu, že ji může skicovat. Nejprve byla trochu zklamaná, že to bude zrovna tady, na hřbitově uprostřed chodících mrtvol, a ne v jeho ateliéru, ale to jí vydrželo, jen dokud nedopila šnaps. Na chviličku se zarazil a ona ho zkoumavě pozorovala. Stáhl si z krku jakousi šňůrku a hodil ji směrem k ní. „Tohle drž… v levé ruce.

Aby ti visel nad pravou.“ Awa se sklonila, zvedla šňůrku ze země a podívala se na ni. Byl to řetízek se zlatým křížkem, který našla v jeho torně toho večera, kdy se seznámili, společně s Lydiinou starou panenkou. Zavěsila si ho na ruku a znovu zaujala pózu, kterou jí nařídil. „Počkej… Povytáhni si tu plachetku víc přes hlavu, ale ne tak, aby ti zakrývala obličej. Dobře. A teď drž ten řetízek mezi prsty, jako by to byl růženec.“ „Růženec? Aha, myslíš ty korálkové náhrdelníky, co se s nimi lidé pohřbívají?“ „Ano, ty.“ Manuel musel připustit, že se s nimi lidé opravdu pohřbívají. „Přesně takhle. Výborně. Na zdi to

Obcování se smrtí 269

namaluju jako růženec, to není žádná potíž. Teď se trochu natoč ke kníráčovi, k tomu s flétnou a bubínkem. Výýýborně. A teď se odvrať. Ne, ne hlavu, jenom oči. Tvář rovně, oči do strany, chápeš? Přesně! Sakra, to je dokonalé, Awo… Ne, neusmívej se, tvař se… znepokojeně, hodně znepokojeně. Vždyť vedle tebe stojí sama Smrt, sakra, hned vedle, a ty se na ni přece nechceš dívat, že ne?“ „Asi ne.“ Awa zápolila s vlastním výrazem, ale byla to těžká bitva, zvlášť když měla nařízeno zůstat vážná. „Děkuju,“ vydechl Manuel konečně, protáhl si paže a narovnal se. Awa se také uvolnila. Poté, co opadlo její prvotní nadšení, přestalo to být tak vzrušující, jak doufala. „Kdybych věděl, že budeš tak svolná, řekl bych ti, ať si vezmeš ještě jiné šaty.“ „Dnes je tvoje šťastná noc, Niklausi Manueli Deutschi z Bernu,“ zamrkala na něj Awa škádlivě, a než mohl něco namítnout, vysoukala se z řeholního hábitu a odhalila nové šaty od Kathariny. V měsíčním svitu působila jejich žlutá barva poněkud jedovatě, červená stuha u pasu visela trochu níž, než měla, a stužkou lemovaný živůtek a nabírané rukávy měla spadlé tak nízko, že by to méně otcovský zrak mohl považovat za vyzývavé. „Co ty na to, Manueli?

Chceš ještě jeden obrázek?“ „Zapózuj mi s tím králem,“ rozhodl se Manuel a ukázal na kostlivce s kloboukem. „Proč je to král?“ ptala se Awa, když nařídila kostlivci postavit se vedle ní. „Předně proto, že má korunu,“ vysvětlil Manuel, „která bude samozřejmě vypadat mnohem víc jako koruna, až to bude hotové, no a taky má v ruce žezlo.“

XXIX masopust v Černém lese

Z

áznamy, které Manuel vymámil z oswalda, se zmiňovaly o domě nedaleko města Calwu, který Kahlert Schmied uvedl jako svůj osobní majetek. Když byl teď poslední záchvěv kruté zimy za nimi, věřil Manuel, že se jim podaří dorazit do města ještě před začátkem postní doby. ne že by se snad letos hodlal postit, to byla první věc, které se vzdal, ale možná budou mít potíž sehnat v hospodách slušné jídlo. Vstupovali nicméně na Lutherovo území, takže se nevzdával naděje.

Líně plynoucí klikatá řeka, podle níž se toho dopoledne ubírali, se zakrátko vlila do jiné, zrovna před jednou z ospalých vesniček, na které naráželi mnohem méně často, než by Manuel rád. Ve Schwarzwaldu bylo zrovna tak černo, jak jeho jméno naznačovalo. I v brzkém odpoledni jim nad hlavami houkaly sovy. Manuel si raději sundal klobouk, aby si ptáci nespletli natřásající se zdobenou hučku s něčím k jídlu. Cestou mezi kopci míjeli i louky a mýtiny, ale kdykoli se objevila taková otevřená krajina, byl malíř ještě nervóznější, jako by okolní lesy sledovaly, jak se z nich snaží uniknout. nakonec je cesta vždycky zase zavedla do skličujícího jehličí, kde se jen občas krčil osamělý jilm a jeho holé větve jako by se v pochmurném lese bály obrazit pupeny.

380 Jesse Bullington

„Wolfach,“ oznámil Manuel Monique, když se vrátil ke stolu, který ukořistila navzdory zástupu namol opilých štamgastů. „Neznám.“ Popadla dva ze čtyř korbílků, které se zoufale snažil udržet v moři opilců, jež jím zmítalo sem a tam. „Ani já ne, ale už jsme blízko Calwu.“ Manuel se zamračil, když viděl, že obsadila jedinou stoličku. „A bude Vaše Veličenstvo ochotný sdílet pokoj s dámou?“ Monique si otřela pěnu z pusy. „Po pár nocích pod těma hnusnejma stromama jsem ochotná zkusit to po tvým s postelí.“ „Cože?“ zašilhal na ni Manuel, jako by mu to v tom randálu mohlo pomoci, aby ji lépe slyšel. „Zamluvil jsi nám místo v síni? Nebudu platit za pokoj, ledaže bysme neměli na výběr.“ „Není místo,“ oznámil Manuel. „Nemají volné pokoje a v síni je už plno. Utáboříme se venku, hostinský povídal, že až slavnost skončí, lidi se můžou ustlat u řeky.“ „Zatracenej masopust,“ zavrčela a Manuel si uvědomil, že její tón je o poznání chladnější, když ted nebudou mít po slavnosti žádné teplé místečko, kam se svalit. Pokrčil rameny a obrátil do sebe první pivo. Bylo prvotřídní, tmavé a chmurné jako lesy okolo. Manuel byl nadšený, že konečně našli nějakou pořádnou vesnici a nemusí trávit masopustní noc schoulení u ohně v tom nejliduprázdnějším lese, jakým kdy měl tu zatracenou smůlu projíždět. „Půjdu se tam pak na chvíli podívat, sednu si a nakreslím pár obrázků.“ „Nikam nejdu,“ odříhla si Monique. „Ne dřív, než do sebe dostanu ňáký maso. Teda jestli jim taky nedošlo.

Obcování se smrtí 381

V tom případě asi sežeru svýho koníka.“ „Nemám tu tvoji kobylku radši vzít s sebou, kdyby ses náhodou nedokázala ovládnout?“ „He?“ Někde opodál v natřískané hospodě začala hrát kapela, zakvílela niněra a zaburácel fanfrnoch. „Jestli nemám vzít tvého koně?!“ zakřičel jí přímo do tváře a ona přikývla. Vyzunkl druhý korbel a měl radost, že se jí na chviličku zbaví. Nebyla tak hrozná, to ne, ale kristepane, ty její řeči mu dokázaly jít tak na nervy... Monique měla pro změnu úplně stejný názor na něj.

V ulicích Wolfachu slavili místní sedláci, pastevci a horníci předvečer Popeleční středy. Slunce dosud viselo vysoko na obloze, všude stály stánky se zbožím a země byla pokrytá senem, aby vydržela příval mrvy způsobený přílivem všech těch venkovských balíků, kteří si do městečka přijeli užít slavnost. Manuel se zazubil a ani si nemohl vzpomenout, kdy byl vlastně na masopustu naposledy.

Všude kolem něj se šklebily tytéž masky, které ho coby malého chlapce strašily ve snech, samá příšera a čarodějnice, a on přemýšlel, jestli budou mít také průvod s perchtami.

Jak to jen bylo… Perchty vládnou všem divým tvorům, mohou být krásné nebo škaredé. Ty mladé a krásné honí staré čarodějnice a...

Jak se s koňmi proplétal davem, vrazilo do něj nějaké pěkně rostlé děvče v bílém hábitu. Začal se omlouvat, když vtom spatřil její dřevěnou masku, jasně rudý obličej odporné babizny, z nějž na jednu stranu trčel beraní roh, na druhou jelení paroh. Zaječela, zatahala ho za paži a pak odskotačila – jeden přízrak mezi spoustou dalších.

Manuel stál jako přimrazený a díval se, jak se za ní třepetá

382 Jesse Bullington

koňský ocas připevněný na hábitu. „Sněz to,“ zaskřehotal Manuelovi v hlavě hlas jeho staré pratety a v té vzpomínce ho slyšel stejně pronikavě jako tenkrát před lety. „Sněz to, nebo ti rozpáře břicho a nacpe ti do něj slámu!“ Perchta není jen tak lecjaké divoké stvoření, vybavil si Manuel a vzpomínky mu vířily jako zástup kolem něj. Je to pohanská bohyně, jedno z těch starých božstev, a dodnes obchází ve zdejších kopcích. Manuelova šílená stará teta byla naprostý opak jeho horlivého křesťanského dědečka a už jako dítě se Manuel nemohl rozhodnout, který z těch starců ho děsí víc. Prateta měla tajný oltářík zasvěcený Perchtě, který ukrývala před svými zbožnými sourozenci. Takže zatímco byla Manuelova matka zaměstnána bůhvíčím, prateta ho nutila přinášet Perchtě oběti a jíst nechutnou rybí kaši, která by možná byla docela dobrá, kdyby ji nevařila právě ona. Takhle musel sníst bůhvíkolik let starou nasolenou rybu smíchanou s plesnivým ovsem.

Manuel si vždycky představoval, že příbuzní z otcovy strany by se k němu chovali mnohem lépe, jenomže byl nemanželský. Věděl, kdo je jeho otcem, ale jako parchant to nikdy neměl lehké. Naštěstí jim lékárník, který svého syna nemohl oficiálně uznat, dával dost peněz, aby Manuel nemusel zůstávat u svých pomatených příbuzných pořád.

Jen občas. Teď už necítil na jazyku chuť piva, vystřídala ji pratetina rybí kaše, po níž se křivila ústa, na tváři téměř ucítil tetin dech a raději zrychlil krok. Roztančení démoni mu najednou nepřipadali tak zábavní.

Od kacířských oltáříků na udusané podlaze přes neokázalou zbožnost až po zavržení církve a pohodlného

Obcování se smrtí 383

městského života – to je na pouhých pár pokolení docela ohromující, pomyslel si Manuel a kráčel dál podél řeky.

Zavedl koně do stáje a pak začal křížem krážem obcházet Wolfach, v ruce uhel a dřevěnou desku jako meč a štít.

Prošel postranní uličkou k východním hradbám, zastavil se u brány a pohlédl na vymýcený svah hned u vesnice.

Několik opozdilých hodovníků běželo se smíchem a výskáním po dobytčí stezce směrem k malíři, a protože byli ještě daleko, začal si jejich příchod skicovat. Potom desku setře kouskem vlhkého chleba, ale bylo to dobré cvičení na rychlost – ani ten nejlepší model neudrží dokonalou pózu déle než několik okamžiků.

Byla to zvláštní skupinka: muž vpředu byl oblečený za mnicha, což se i na tak zapadlou díru jako Wolfach zdálo trochu moc. Aspoň že neměl na obličeji žádnou masku, na rozdíl od démonů, kteří uháněli za ním k městečku, a nestvůrné obličeje se kymácely sem a tam. Pak jeden z chlapů pozvedl cep a s lehkostí, jako by mlátil obilí, podsekl běžícímu mnichovi nohy. Manuel se zarazil. Když se mnich pokusil vyhrabat na nohy, další muž, z nějž byly vidět jen rohy, tesáky a zvířecí kůže, ho chytil za vousy a pak už k nim doběhli i ostatní. Jeden muž s obrovskou maskou kohouta jim zjevně dával pokyny.

Manuel se přikrčil a vykoukl skrze prkna vrat. Muž s kohoutí hlavou si stáhl masku a odhalil celkem obyčejnou kníratou tvář. Manuel si všiml, že to, co považoval za vousy, je ve skutečnosti jakýsi hrubý kožešinový roubík, který teď mnichovi vrazili zpátky do úst. A navíc mnich nebyl nikdo jiný než doktor Paracelsus. Tři z pěti přítomných mužů si naložili přemoženého lékaře na ramena a vy-

384 Jesse Bullington

dali se zpět k lesu. Kohoutí hlava si znovu nasadila masku a ostražitě se rozhlížela po kraji městečka. Manuel se ještě víc přikrčil a přemýšlel, co se to k čertu děje. Když znovu vyhlédl skrze prkna, byl svah úplně prázdný.

Krucinál. Paracelsus? Krucinál! Manuel teď trpce, trpce litoval, že odešel z hospody, v níž Monique nepochybně stále spokojeně popíjela, a trpce, trpce litoval, že vůbec odešel z Bernu. Ať už se ten starý šarlatán zapletl do čehokoli, je to sakra jen jeho vlastní vina a… S povzdechem se vydal zpět do hostince, kde zanechal Monique.

Nebyla tam, a nenašel ji ani v dalších několika hospodách. Slunce už zapadalo, podél řeky hořely ohně a masopust byl stále divočejší. Manuel se skoro vzdal naděje, že Monique najde, když vtom ho popadla za rameno a otočila k sobě. Nesmírně se mu ulevilo, že není opilá. Ba naopak, vypadala pozoruhodně střízlivě. „Kdes kurva byl?“ uhodila na něj, než jí stihl říct totéž.

Nečekala na odpověď a zašeptala: „Radši zalezem někam stranou. Musíme si promluvit.“ Mlčky ho provedla několika uličkami, než konečně zpo­malila. Proplétali se mezi hrázděnými domy směrem na východ, až dorazili k hradební zdi, odkud Manuel zahlédl Paracelsa. Dál se Manuel odmítl hnout. „Co se stalo, Mo?“ zavrčel. „Je tady,“ opáčila Monique. Kolem proběhla banda dětí a za nimi chlapík obalený slámou s kozlí maskou na hlavě. „Cože? Kdo?“ Manuel pohlédl na ztemnělý svah před nimi, na soumračné nebe se šmouhami korun stromů. „Kdo asi, kurva! Awa přece!“ „Kde?! Kdys ji...“

Obcování se smrtí 385

„Sklapni,“ zasyčela Monique a zničehonic ho popadla do náručí. Přimáčkla si ho na prsa a přiblížila ústa těsně k jeho rtům. Než mohl začít protestovat, sykla: „Nezvorej to! Jsou za náma, musíme vypadat jako milenci, co si našli klidný místečko.“ A pak ho políbila, drsněji, než kdy zažil, i když jazyk nechala způsobně zastrčený. Kolem nich prošlo půl tuctu chlapů a soudě podle množství zbraní za pasem, urputného výrazu a rozlohy kroužkového a koženého brnění přes cestovní oděv se zjevně nechystali na slavnost. Poslední z nich už zmizel na ztemnělé pěšině, ale Monique se stále mačkala k Manuelovi, a když se ji pokusil odstrčit, popadla ho za týl a sevřela pevněji. Vtom kolem nich prošel ještě jeden muž. Vůbec se nesnažil předstírat, že je nevidí, a jen co je minul, hlasitě se zachechtal a byl pryč. „Žereš ty taky někdy něco jinýho než kočičí hovna?“ uplivla si Monique a odtáhla se od něj. „Tak to bude za frank, mladej, nebo za dva, jestli ses pod tím poklopcem trochu rozkokošil.“ „Hádám, že ty chlapy znáš,“ otřel si Manuel ústa. „Zdaleka ne tak, jak je ještě poznáme, než se rozední,“ odtušila Monique. „Chtěla jsem je předhonit, ale ty sis prostě musel jít trochu vyvenčit slimejše, co, ty prasáku?

Dáme jim trochu náskok, než se za nima rozjedem.“ „Monique,“ začal Manuel tak trpělivě, jak jen byl schopen. „Co se děje? Viděl jsem Paracelsa! Víš, toho doktora z Milána.“ „Cože?“ Teď byla řada na Monique, aby údivem otevřela pusu. „Toho tatrmana?“ „Nejdřív mluv ty a pak ti řeknu, co jsem viděl.“

Jesse Bullington – Obcování se smrtí

ISBN 978-80-88029-11-3 copyright © 2011 Jesse Bullington translation © 2014 Lucie Mikolajková czech edition © 2014 Gorgona Books Všechna práva vyhrazena.

titul originálu The Enterprise of Death První vydání v nákladu 1000 výtisků.

Doporučená cena 389 Kč.

překlad Lucie Mikolajková redakce Hana Fruhwirtová, Jan Kravčík korektury Miroslav Polák obálka Jan Kravčík

Na obálce a na straně 2 motivy z obrazů Niklause Manuela Deutsche ve sbírkách Muzea umění v Basileji.

vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r. o.

Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl

Knihy nakladatelství Gorgona objednávejte na www.gorgona.eu

Co chystáme dál? www.facebook.com/gorgonabooks