Nebe v ostružiní by Gorgona Books

Překlad finančně podpořila Veřejná agentura pro knihu Republiky Slovinsko

Nataša Krambergerová

román v příbězích ze slovinštiny přeložila Ilona Víchová

PROLOG

Kořenům Malně a Lenartovi, mámě a Primožovi ed a Daniele s láskou.

Místo kola koupila jablka. Tři kila, dvanáct jablek a prodavačka se smála a smála se i její pláštěnka. – Když prší, jsou ještě lepší. V Amsterodamu kolem třetí odpoledne smáčely kapky svět a pláštěnku. Louže rostly po mostech a po tržišti. U kanálu zloději prodávali kola. – Bike! Bike! Místo kola koupila jablka.

☆☆� Její pradědeček byl vesnický muzikant a hrál na roh o křtinách a pohřbech. Její děda byl hrobník a předtím výběrčí televizních poplatků. Těm, kteří nezaplatili, a těm, kteří se dívat nechtěli, televizor zapečetil. Páskou a voskem. Její máma psala pohřební řeči. A taky je četla, oděná do černé blůzy, obutá do černých bot. Sama nevěděla, kam se dívat, když přijel autobus a otevřely se dveře. Jen pevněji sevřela ruksak a tašku a máma řekla: – Máš peníze? Místo aby přikývla, vzpomněla si, že co nev idět pokvete bez. Vzápětí šel kolem starý Lojza a celé to zkazil. Prý jestli by doma neměli nějakou štamprli, a máma na to, ať počká, zatímco ona civěla do bezu a břízek, do stráně a na dlouhou cestu, a pak se na Lojzu rozkřikla Fanika: – Co zase škemráš, dědku zatracený! 5

Načež šoférovi došla trpělivost, tak sakra jedeme, řekl, ještě ani nenastoupila, ještě ani neřekla mámě, že má peněz dost, ještě ani. A ještě. A ještě. A tak to bylo vždycky. … … Hlavní je, řekla máma v pravou chvíli, že máš v kapse krasohled.

☆☆� Místo kola koupila jablka. Tři kila, dvanáct jablek, a pro davačka se smála. I její pláštěnka se smála a Amste rodam smáčel déšť, lilo jako z konve a ona řekla: – Kde jste je natrhala, paní, taková zlatá jablka? Trh už se vylidnil, ach, jak jen lilo, voda omývala Amsterodam, že nebýt z kamene, byl by se rozpustil. Paní vrtěla hlavou, neuměla anglicky, neuměla slovinsky, neznala žádnou cizí řeč, mluvila jen holandsky, a už byla celá promáčená, promiňte, slečno, řekla, nerozumím. Pak jí darovala zvonek na kolo, nevěděla ani proč, nebylo to důležité, ach, jak jen lilo, a odešla. Ona stála uprostřed deště s jablky a zvonkem v ruce, dívala se přes mokrý most a spatřila, jak tam nějaký člověk prodává jednu jedinou rybu. Živou, živou. S vousy a bílým břichem.

☆☆� 6

Kdybys šel pohořím Pakaraima až k hoře Ayanganna, našel bys řeku Potaro, která se vlévá do řeky Essequibo. Mezitím protéká vodopády Kaieteur a u vodopádů Tumatumarum nese spoustu zlata a diamantů. U vodopádů Tumatumarum muži, ženy a děti propírají zlato a diamanty a jen občas tam dole v řece Potaro, mezi kalem a zlatem, kolem nich zakrouží svaté ryby, s vousy a bílým břichem. – Seňore, jsi v pořádku, seňore? Kdybys šel k hoře Kuo-sung-mu-čcha v kantonu Dzatö v autonomní prefektuře Jü-šu v provincii Čchingchaj, našel bys řeku Caja-čchü, ze které se pak stane řeka Lan-cchang a říká se jí také Dzaču, Řeka skal, a ta šněruje provincii Jün-nan, to znamená Jižně od oblak, kde změní jméno na Mekong, a v té rybáři jednou ulovili ohromnou říční příšeru s vousy a bílým břichem, tu pak snědli, a protože příšera byla svatá, prodloužila jejich životy a naplnila je štěstím. Žádný z rybářů nevěděl, odkud přitéká řeka Mekong, které říkali Svatá řeka, neboť řeka Mekong, jež šněruje provincii Jižně od oblak a předtím Tibet a ještě předtím provincii Čchingchaj, pramení v horách, které jsou daleko a vysoko pod sněhem. Proto nikdo jaktěživ nevěděl, kde pramení Svatá řeka a jak se jí vlastně na samém začátku říká. Teprve před krátkým časem, teprve nedávno následovali nějací poutníci orly a vyhýbali se lavinám, šli pořád dál k prameni a pak řekli, že není pochyb, že řeka Mekong se nejdříve jmenuje Caja-čchü a přitéká od hory Kuo-sung-mu-čcha, která je v oblacích. – Seňore, jsi v pořádku, seňore? Ve svaté řece Urubamba pod svatou horou Machu 7

Picchu v době dešťů nikdo neloví a řeka je mohutná a dravá, duchové Inků chytají ryby pro sebe a pro své incké syny, v divokých vírech je stahují pod zem i do nebe. Kdyby se někdo tehdy odvážil nahodit udici, strhlo by to splávek i jeho, svatá řeka Urubamba by ho odnesla pod svatou horu Machu Picchu a inčtí duchové by ho vtáhli do podzemí nebo do nebe. Neviděl vír pod nohama ani neslyšel déšť, který se už blížil, nevěděl, kam se dívat, když s ním stařenka třásla sem a tam, až se mu dělalo zle od žaludku: – Seňore, jsi v pořádku, seňore? Místo aby přikývl, vzpomněl si, že doma co nevidět dozrají hrozny. Začal ho smáčet déšť, lilo čím dál víc a stařenka řekla, ať počká. Potom se zvedla, byla jako holubice, potřásla hlavou jako holubice a dva dlouhé copy černých vlasů si jako holubice promnula a zastrčila pod klobouk. A odešla. – Jez, seňore, jez. Stařenka s ním měla trpělivost, loupala vařené brambory a pokládala mu je na talíř a druhá stařenka mu převazovala nohu a třetí stařenka hlídala jeho splávek, jako kdyby byl zázračný, jako kdyby. Jako kdyby. Jako kdyby. A tak to bylo až do odchodu. … … Stařenky u řek jsou důležité, pomyslel si tehdy, protože se znají s dalšími stařenkami.

☆☆� 8

V Amsterodamu kolem třetí stála s jablky a zvonkem v ruce, dívala se přes mokrý most a tam na jeho konci prodával nějaký člověk rybu, živou, s vousy a bílým břichem. – Ach, pane. Kolik stojí ta ryba? – Ach, slečno. Kolik stála ta jablka? – Ach… celé jmění za kilo. – Ach… celé jmění za čtyři jablka? Ach, řekla, můžeme si procvičit matematiku, pane, můžeme si projít Počty hrou a násobilku na prstech, můžeme tu stát mlčky, dokud déšť neustane, a jestli vaši rybu pustíme teď, kdy je svět plný vody, možná nám opravdu uplave do nebe. Ach, řekl člověk, promiňte, slečno, už rozumím, pardon. A jsou dobrá? – Když prší, jsou ještě lepší. Proč je živá? – Kdo, ryba? Bílá, s vousy a s ocasem cikcak. Když jsi na ni v pravou chvíli pohlédl krasohledem, ryba řekla: – A co teď?

Slovinka Jana studuje v Amsterodamu. Pro venkovské děvče z maličké země je multikulturní metropole plná pozoruhodných lidí a jejich osudů. Román v příbězích začíná bez jakéhokoliv úvodu či vysvětlení. Originální jak formou, tak svébytnou poetikou, děj teče jako řeka, jejíž dno obývají posvátné ryby... Nebe v ostružiní reflektuje společnost slovinského maloměsta v době jugoslávského socializmu a klade jej do poetického kontrastu s kosmopolitním Amsterodamem. Forma krátkých příběhů z pohledu více osob dodává vyprávění rázovitost, tříští jej a spojuje zároveň, až před čtenářem vyvstane plnohodnotný román s něžně humornými postřehy, jemně bodavými stejně jako ostružiní.

Nataša Krambergerová (1983) – mladá krev a naděje slovinské literatury. Organizace Young Euro Connect ji označila za jednoho z nejslibnějších mladých evropských autorů. Zásluhu na tom měla i její veleúspěšná prvotina Nebe v ostružiní (2007). Kniha byla ve Slovinsku nominována na cenu Kresnik, udělovanou nejlepší domácí próze, a roku 2010 získala Cenu Evropské unie za literaturu.