Krocení sopek: Fantastické příběhy z jihovýchodní Asie

KROCENÍ SOPEK * * *

FANTASTICKÉ PŘÍBĚHY Z JIHOVÝCHODNÍ ASIE antologii sestavily Jaymee Goh & Joyce Chng z angličtiny přeložil Jan Kravčík doslov sepsal Jaroslav Olša, jr.

GORGONA Praha 2016

Krocení sopek: Fantastické příběhy z jihovýchodní Asie Copyright © 2015 Rosarium Publishing, USA Translation © 2016 Jan Kravčík Cover illustration © 2016 Hài Hoàng Trân Son Czech edition © 2016 Gorgona Books ISBN 978-80-88029-23-6

Olivia Ho

PRACUJÍCÍ ŽENA

B

yly asi tři hodiny odpoledne, když jim ujel pohřební vůz.

Toho dne bylo v Singapuru velmi horko. Hutné vedro se tetelilo v prašných ulicích, lidé se ploužili co nejpomaleji, jako by nechtěli přitahovat jeho pozornost. Pohřební vůz, jeden z těch nových samohybných modelů, ujížděl pomalu. V jednu chvíli si to důstojně šinul a tiše bafal v pohřebním procesí, v další se skřípěním ujížděl po Viktoriině ulici, vypouštěl oblaka páry a zanechal za sebou pohmožděné truchlící. Po najetí do šklebící se díry na cestě zahnul prudce doleva a profuněl ulicemi s krámky vyděšených čepičářů a prodavačů koberců. Pochopitelně se ho nikdo nesnažil zastavit – jakýkoliv stroj na kolech mohl v těchto horkých dnech vybuchnout a pohřební vozy k tomu byly obzvláště náchylné, protože na zdraví jejich pasažérů nebyl z logiky věci brán takový ohled. Uprchlý vůz tak k rozladění pronásledovatelů dál nabíral rychlost a cestou rozséval květiny a ozdobné střapce, než narazil do zdi malajského hřbitova a převrhl se.

156 Olivia Ho

Když k němu pohřební průvod doběhl, vůz ležel na boku, otevřený a prázdný. Pozůstalí se podívali na muže, který průvod vedl. Ten si sprostě ulevil v kantonštině a poté se zhluboka nadechl: „Nemůže být daleko.“ „To nemůže,“ prohlásil kdosi. „Vždyť je po smrti.“ Vůdce truchlících s funěním obhlédl havarovaný pohřební vůz a povšiml si narůstajícího okolního davu i napětí, které tradičně doprovázelo příchod většího počtu Číňanů do malajské čtvrti. Za jak dlouho se asi objeví policie a začne klást nepříjemné otázky? Rychle zvažoval možnosti.

Pohřební vůz vyřešil dilema za něj, když vydal zlověstné hvízdnutí a potom vybuchl.

Ve zmatku, který následoval, si nikdo nevšiml, že se o několik ulic dál rozrazily dveře, rozbil talíř a ozval se ženský výkřik.

* * * „Zbraně,“ řekl muž u dveří.

Ning Lam nadzvedla obočí. Přehodila si neposlušný copánek zpátky přes rameno, hrábla do papírového kornoutu se směsí kacang puteh, hodila si do pusy vařenou cizrnu a ostentativně ji rozkousala. „Zbraně,“ zavrčel strážný. „Po zuby ozbrojenou tě ke staříkovi nepustím. A zahoď ten pitomej kornout.“ Ning zvedla své normální oko v sloup. To druhé, svítící mechanická bulva, jen cvaklo a dál upřeně zí-

Pracující žena 157

ralo na strážného, což většinu lidí zneklidňovalo. I tenhle měl co dělat, aby neucukl. Ning na něj normálním okem povzbudivě mrkla, odepjala od pasu motýlkové nože a položila je na stůl. Následovaly dvě krabice šipek a nakonec ze zad stáhla samostříl. „Tohle si nechám,“ zamávala kornoutem.

Muž si nedal říct a pokusil se jí kornout vytrhnout.

Ning si ho přehodila do levé ruky, pravou lapila dotírající prsty a zkroutila je, až muž vyjekl. Pustila ho, prošla kolem něj a zalovila v kornoutu po pražených oříšcích. Slyšela, jak si za ní ve vchodu odplivl. „Zasraná hybrida.“ Ning se protlačila hráčským doupětem mezi hulákajícími muži v propocených tílkách a životem znuděnými hospodyněmi, co se společně tlačili kolem stolů s chap ji kee a u nových mosazných hracích automatů.

Další místnost byla tmavá a s nízkým stropem – musela se sehnout, když překračovala spleť měděných trubek plazících se po podlaze a podél temných postav rozvalených na nízkých pryčnách a zasněně nasávajících opiový kouř linoucí se z gutaperčových náústků.

U dveří na konci další chodby stál jiný strážce. Tenhle se na nic neptal, jen si ji změřil od hlavy k patě v jejích plandavých kalhotách, blůze a kdysi světle zelené, nyní umolousané a rozepnuté kebayi. Nadzvedl před ní červený korálkový závěs a ohlásil ji: „Slečna Ning, Dědečku.“ „Jdete brzy, slečno Ning,“ oslovil ji majitel přezdívky. „Omluvte mě na chvíli, hned se vám budu věnovat.“

158 Olivia Ho

Šéf místní kongsi, tajné obchodní společnosti, se otočil zpět ke stolu a sklonil se nad vyřezávaným tácem, na kterém ležela asi třicítka lidských prstů. Na některých byly zlaté prsteny a dlouhé jizvy. Žádný nepocházel ze stejné ruky. Ning si hodila kacang puteh do pusy, jazykem nahmatala suchý hrášek, a vyplivla ho. „Než je pošlete na Penang, hezky je zabalte,“ řekl Dědeček mužům čekajícím kolem. „Chci, aby ta hacká verbež, co se tam rozlézá, poznala, komu který patří.

Příště už si rozmyslí plést se do našich obchodů. Tenhle ne,“ dodal a ukázal na prst na kraji s příšerně ohryzaným nehtem. „Ten patří Eng Siokovi, kterého jsem si vážil jako vlastního syna. Pošlete ho jeho rodině do Keong Saik, ať vidí, že pošlapal naše posvátné přísahy.

A ať jim to připomene, komu jsou zavázáni věrností.“ Tác s prsty zmizel a místo něj se na stole objevily dva kouřící šálky čaje. „Odpusťte mi ten ohavný výjev, slečno Ning,“ obrátil se na ni Dědeček. „Jsem jen skromný obchodník, co se snaží obstát v tomhle krutém světě a pomáhat svým lidem. Bohužel spousta dalších mi nepřeje a já se, abych tak řekl, už musel ozvat.“ Ning zmuchlala prázdný kornout a posadila se. „Lung-ťing,“ poznamenala k čaji. „Jsem polichocena, Dědečku.“ „Nechal jsem ho přivézt přímo z Če-ťiangu. Máte dobrý nos na čaje, slečno Ning.“ „Mám dobrý nos na víc věcí,“ Ning zvedla šálek a labužnicky si s ním přejela pod chřípím.

Pracující žena 159

„Slyšeli jsme,“ Dědeček udělal to samé. „A právě to se nám teď hodí. Máme jednu nezvěstnou. Vysoká Číňanka, tělo samá jizva, poznáte ji hned, jak ji uvidíte.

Naposledy ji spatřili v okolí Kandahárské ulice.“ „Ach tak,“ řekla Ning. To leccos vysvětlovalo. Mluvila plynně malajsky a muslimskou čtvrť Kampong Glam dobře znala, což tady v kongsi o sobě mohl tvrdit jen málokdo. „Ta záležitost s pohřebním vozem byla vaše práce.“ Dědeček zvedl obočí. „Jste bystrá, slečno Ning. Ano. Ten pohřební vůz byl náš.“ „V pohřebních vozech se sice dvakrát nevyznám,“ pokračovala Ning, „ale nebývají lidé, co jsou uvnitř, obvykle mrtví?“ „Zmlkni!“ ozval se hlas ze zadní části místnosti. „A dávej si před Dědečkem pozor na jazyk, hybrido!“ Ning se podívala na muže ve stínu. Na stoličce se tam hrbil Dědečkův prasynovec Chee Junior a kapesním nožem se rýpal za nehty. „Nač ta nedůtklivost?“ zeptala se. „Ne, nech mě hádat – ten vůz byl tvůj nápad. Na to jeden musí mít geniální fištrón, aby dokázal zfušovat tak jednoduchou záležitost. Ale co o tom můžu vědět já, obyčejná pracující žena, že?“ Chee se zvedl ze židle a přišel na světlo. „Dědečku, říkal jsem ti, že není nutné do toho tahat někoho cizího, a už vůbec ne poloviční ženskou bez vlastního klanu. Říkal jsem…“ Dědeček bouchl pěstí do stolu, až čaj vyšplíchl.

160 Olivia Ho

„Už jsi toho napovídal dost! Kvůli té tvé bláznivině jsem už přišel o příliš mnoho lidí,“ povzdechl si ztěžka. „Tahat do našich záležitostí stroje. Všechny ty mašiny nás jednou přivedou ke zkáze. Za starých časů jsi po bělochovi hodil sekeru a on zalezl. Žádné mechanické čertoviny.“ Ning usrkla výtečný čaj a nechala si pro sebe, že sekera vržená po britském veliteli Čínského protektorátu vedla ke tvrdému zásahu proti čínským tajným společnostem, z čehož se obchod vzpamatovával dodnes.

Dědeček po chvíli pokračoval. „Ta žena, kterou máte najít, slečno Ning, není tak úplně… z masa a kostí.“ „Takže hybrid.“ „Dá se to tak říct,“ Dědeček se na chvíli odmlčel. „Vlastně je to ten nejhybridovatější hybrid, jakého kdo kdy viděl.“ „Kde jste k ní přišel?“ „Do toho ti nic není,“ zavrčel Chee. „Naopak,“ ohradila se Ning. „Ať už je ta ženská, co chce, někdo se po ní bude shánět. A já potřebuju vědět, jak moc se mi bude plést do cesty.“ „Byla státní majetek,“ řekl Dědeček.

Nang obdivně hvízdla. „Tomu říkám troufalost. Víte, že za oplétačky s Brity si účtuju něco navíc?“ „Za svoji práci dostaneš zaplaceno,“ obořil se na ni Dědeček. „Stejně tak za diskrétnost. Jestli tě chytnou, o nás se dozvědět nesmí.“

Pracující žena 161

„A k čemu ji vlastně potřebujete?“ zajímala se Ning. „Jestli je plná šroubů, jak naznačujete, v Čínské čtvrti stejně nenajdete mechanika, který by byl schopný ji dát dohromady.“ „Teprve teď ti do toho nic není,“ řekl Dědeček. „Přiveď ji. To je vše, co se po tobě chce.“ Ning se kousla do jazyka. Nebylo těžké si představit, k čemu by kongsi byl přísně tajný státní experiment.

Tvrdá opatření výrazně omezila činnost tajných společnosti a ty se neustále snažily najít způsob, jak to Britům vrátit. I kdyby nevěděly, co si se svou kořistí dál počít, držet ji jako rukojmí byl dostatečný políček do tváře protektorátní vládě. „Očekáváme, že nás budete denně informovat,“ pokračoval Dědeček. „Rád vím, za co platím. A nerad dlouho čekám.“ Lenivě přejel prstem po kresbě dřeva na stole, ze kterého ani důkladné drhnutí očividně nedokázalo odstranit krvavé skvrny. „Jistě,“ přikývla Ning. „Pracuju velmi rychle.“ „To doufám,“ řekl Dědeček. „Přiveď tu ženu. Pak dostaneš zaplaceno.“ „Budu ale potřebovat zálohu,“ upozornila Ning. „Informace něco stojí.“ Dědeček se zarazil a pak podrážděně mávl rukou.

Chee s nechutí hodil na stůl obálku a ušklíbl se: „Nejspíš si na ty prachy potřebuje co nejdřív sáhnout. U holky, kterou prodali do otroctví, mě to vůbec nepřekvapuje.“

162 Olivia Ho

Ning mlčela. Dědeček si odkašlal. „Díky, že jste si na nás udělala čas, slečno Ning.

Ozvěte se.“ „Děkuji za čaj,“ zvedla Ning obálku a vyšla z místnosti. Prošla kolem snících kuřáků opia, skrz horký halas hráčského doupěte a ven na ulici do raného monzunového deště.

* * * Khairunnisa seběhla dolů po schodech. Zamkla a zatarasila dveře do krámu, pak to samé provedla se zadními dveřmi v kuchyni. Zatáhla všechny záclony.

Seshora se ozvala rána. Khairunnisa se otočila a přinutila vyjít po schodech nahoru.

Khairunnisin život nebyl od chvíle, kdy ovdověla, příliš vzrušující. Nebyl takový ani předtím, ale čas od času si popovídat s manželem jej činilo o něco méně jednotvárným, přestože se jim za půldruhého roku jejich dohodnutého manželství nepodařilo úplně překlenout rozpaky. To však bylo narušeno dvěma překvapivými událostmi: poprvé, když se v Batávii zřítila z nebe ornitoptéra a ze všech lidí spadla na hlavu právě jejímu muži, který zrovna přecházel ulici cestou na výstavu hraček, a podruhé, když zjistila, že jí v závěti odkázal dům a hračkářství navzdory vzteklé nelibosti jak jeho, tak její rodiny. Koneckonců řemeslo jí šlo mnohem lépe než jemu. Vyráběla překrásné věci, které vždy fungovaly. A tak se zavřela v dílně, zatímco lidé si o ní poví-

Pracující žena 163

dali, že žije sama a vede manželovy obchody bez účasti jeho rodiny, a pracovala, aby ty zlé hlasy přehlušila vrčením udělátek a cinkáním hudebních skříněk. A děti její hračky milovaly a lidé přicházeli až z opačného konce ostrova do Baserské ulice pro její mechanické javánské tanečnice a zpěváky wayang, pro její drobné automobily a rikša roboty, pro dokonalý pohyb jejích lesklých plechových vzducholodí, které líně pluly vzduchem v kruzích, poháněné motorkem, na který dávala tříletou záruku. Život plynul mile a poklidně, dokud se do jejího domu zadními dveřmi nevpotácela šílená Číňanka zakrvácená od hlavy k patě, která teď blouznila v neznámém jazyce a zmítala se v rohu dílny. „Prosím, buď potichu,“ žadonila vdova. „Někdo tě uslyší a bude zle. Určitě tu vůbec nemáš co dělat.“ Žena na ni nechápavě zírala. Je obrovská, uvědomila si Khairunnisa. Měla široká ramena a dobré dva metry na výšku. Oblečená byla jako hastroš, ve tmavěmodrém potrhaném oblečení. Skrz díry v látce Khairun­ nisa zahlédla na těle neznámé spoustu jizev. Žena začala křičet, ale rozhodně to nebylo malajsky ani čínsky.

Jakkoli to bylo divné, znělo to jako angličtina.

Khairunnisa se jí snažila gesty umlčet, což zabralo, ale pak si všimla, že žena zmlkla spíš při pohledu na javánskou tanečnici na ponku, která pomalu posouvala nohy v precizních krůčcích a pohupovala při tom svou do detailů vyvedenou čelenkou ze zlatých plíšků. „Líbí se ti?“ úlevně vydechla Khairunnisa. „Mám jich spousty, podívej!“

164 Olivia Ho

Natáhla další tanečnice, které pohnuly rukama a protáhly drobné, lesklé prstíky v neuvěřitelné synchronii. Žena zprvu vypadala fascinovaně, ale pak se její tvář stáhla v náznaku hrůzy, začala mumlat, ukazovala na Khairunnisu a hračky a zaťala si prsty do krku. „Řekni mi, co chceš, prosím,“ žadonila Khairunnisa. „Nerozumím ti…“ Ženin zátylek začal znovu krvácet. Na týlu měla ošklivou otevřenou ránu, na kterou se Khairunnisa bála jen podívat. Ale teď v té krvavé kaši něco zahlédla a mezi nesrozumitelnými výkřiky zaslechla známé mechanické zavrčení a cvaknutí. „Ššš!“ řekla konejšivě a pomalu se k ženě blížila ve snaze ji nenápadně obejít. Musela stát na špičkách, aby na ránu dosáhla. „Ššš,“ zopakovala a žena se zatvářila zmateně, něco mezi usměvem a tikem. Khairunnisa hbitě sáhla do rány, nahmátla to, o čem věděla, že tam bude, a silně zatáhla. Žena se na ni zřítila plnou vahou a krev vystříkla Khairunnise do tváře. Podívala se do složité změti koleček a kotoučů poskládaných v tkáni uvnitř ženiny hlavy. Na okamžik jí to připomnělo její panenky.

Jenže tady toho bylo mnohem víc.

* * * Vzbudila ji vůně jídla. V místnosti někdo byl a tiše si prozpěvoval jakousi píseň o starém ptáčkovi. Rozlepila oči a uviděla zpívající ženu, která prostírala na stůl.

Pracující žena 165

„Ty jsi vzhůru!“ Žena odložila jídlo a přišla k ní. Ucukla a žena se zarazila, pak si klekla a demonstrativně zvedla ruce. Po chvíli nechala ženu přistoupit blíž, dovolila jí dotknout se její tváře a sáhnout jí na zátylek. „Bolí to? Slyšíš mě vůbec?“ „Ne,“ slyšela sebe samu odpovídat. „Nebolí.“ „Přenastavila jsem ti v hlavě děrný štítek s jazykem.“ Ta slova nedávala žádný smysl. „Vůbec jsem ti nerozuměla, měla jsem strach. Nevím proč, ale měla jsi štítek s angličtinou. Naštěstí jsem tu měla jeden malajský, zkoušela jsem ho v jedné panence. Není zrovna moc propracovaný a asi mi nebudeš rozumět všechno.“ „Měla bych mluvit jinak. Nějakým jiným jazykem…“ Žena smutně odvrátila zrak. „Ano, čínsky. Nebo nějakým čínským nářečím. Netuším. Nejspíš ho přepsali, když tě programovali. Je mi to líto.“ Přepsali? „Jmenuji se Khairunnisa,“ pokračovala žena, postavila se a přesunula ke stolu. „Ale můžeš mi říkat Nisa, jestli chceš. Jak říkají tobě?“ Zavrtěla hlavou. „Nevím.“ „Toho jsem se bála,“ Khairunnisa si klekla ke stolu a pokynula jí. „Přinesla jsem nám něco na zub z nasi padang krámku. Naštěstí měli ještě otevřeno. Říkala jsem si, že budeš mít hlad. Po tom, co jsem ti dala hlavu do pořádku, jsi dlouho spala.”

166 Olivia Ho

Nic z toho pořád nedávalo smysl, ale z vůně jídla se jí sbíhaly sliny. Vonělo lépe než jakékoliv jídlo, na které si dokázala vzpomenout. Ne že by si dokázala vzpomenout vůbec na něco. Khairunnisa ukázala na kuřecí rendang, karí s žakií a zeleninu v kokosovém mléce.

Nejistě se pokusila napodobit Khairunnisu, která si šikovně nabírala jídlo pravačkou. „Nevzpomínáš si, odkud jsi? Ani kdo jsi?“ Usilovně přemýšlela a snažila se uchopit kluzký kousek nezralé žakie. „Byla jsem v nějaké bedně. Pohybovala se. Snažila jsem se dostat ven.“ „Kousek odtud se na hřbitově převrhl pohřební vůz,“ řekla Khairunnisa. „Nejspíš jsi byla v něm. Ale proč tě chtěli pohřbít, to vážně netuším. Mrtvá nejsi.

A ani nemůžeš být… Nemyslím si, že můžeš zemřít normálním způsobem.“ „Jsem jako tyhle,“ ukázala na mechanické hračky, které je při jídle sledovaly z polic. „Uvnitř.“ „Kdepak,“ pousmála se Khairunnisa. „Jsi mnohem lepší. Vlastně jsem nikdy nic takového neviděla.

Pravda, ještě jsem se do tebe pořádně nepodívala, ale mluvíš se mnou a jíš se mnou. Nemám ponětí, jestli jsi živý člověk, kterému vybrali orgány a nahradili je mechanikou, nebo jestli jsi stroj, co se chová jako člověk.

Nebo obojí. Ale je to neuvěřitelné. Už jsi ochutnala ten sayur lodeh?“ „Dokázala jsi mě dát do pořádku.”

Khairunnisa pokrčila rameny. „Bylo to snazší, než se na první pohled zdálo. Tyhle věci mi dávají větší

Pracující žena 167

smysl než slova, čísla nebo vaření. Stroje vždycky mluví stejným jazykem.“ „Jestli dnes v noci usnu, podíváš se na mě znovu?“ „A chtěla bys?“ Zamyslela se. „Jestli se má ve mně někdo hrabat, bude lepší, když to budeš ty. Ale radost z toho nemám.“ „Pak na tebe nesáhnu, dokud to nebude nutné,“ Khairunnisa se zvedla od stolu. „Budu ti muset otevřít hrudník a přiložit trochu uhlí, ale to má ještě čas. Navíc tě to můžu naučit a časem to zvládneš sama.“ „Děkuji,“ řekla. „Děkuji ti, Niso. Za všechno.“ Khairunnisa se pousmála. „To nestojí za řeč. Můžeš spát tady. Přinesu ti rohož.“ Zůstala sama mezi špinavým nádobím a tichými hračkami. Její zrak přitahovala láhev plná křiklavě červených semen žlázokvětu na okenní římse. Ta barva jí něco připomínala, ale nedokázala si vzpomenout co.

* * * Ning nerada mluvila malajsky. Musela se naučit baba malay během let, které strávila jako otrokyně v domě jedněch Peranakanů. Od té doby už uplynulo přes deset let, ale zvuk toho jazyka v ní pořád vyvolával vzpomínky na bití a ponížení.

Jenže teď tenhle jazyk patřil k její nezbytné profesní výbavě a ve čtvrti Kampong Glam si díky němu mohla poklábosit s prodavači parfémů, kuřáky vodních

168 Olivia Ho

dýmek a kýmkoli, kdo tu mohl zahlédnout pobíhat dvoumetrovou zjizvenou Číňanku. Lidé však k zvláštní jednooké ženě nebyli dvakrát vstřícní, ať už se s nimi snažila v jejich jazyce žertovat o všem možném. Přesto Ning leckdo znal a někomu se mohla zdát milá a hlavně dokázala za zajímavé informace dobře zaplatit. Staříci v čajovně možná zahlédli nějakou takovou ženu, jak míří do Baserské ulice, ale protože byli z odpoledního horka celí přešlí, nevzpomínali si, kterou domácnost poctila svou návštěvou. Majitel súfijského knihkupectví na Baserské ulici připustil, že možná zaslechl nějaký křik z hračkářství nebožtíka al-Džazárího, kéž Alláh nechá spočinout jeho duši v pokoji. Uklízečka v nasi padang krámku na rohu si vzpomněla, že vdova al-Džazáríová se u nich stavovala pozdě v noci a kupovala jídlo pro dva. „Ale co taky čekat, když žije takhle sama?“ stěžovala si uklízečka. „Dřív nebo pozdějc se daly čekat trable, však víte, co myslím…“ Ning pozorovala hračkářství, počkala do setmění a pak pod pláštíkem tmy vylezla na střechu domu al-Džazáríových. Posadila se a jemně zatlačila dvěma prsty do pravého oka. Nehty nahmataly na skleněném povrchu nad duhovkou jemné drážky a s tichým „plop!“ vyloupla oko z hlavy.

Pak z pouzdra na opasku vytáhla zařízení, které vypadalo jako složené z několika drobounkých počítadel. Obratně posunula pár dřevěných korálků v prvních dvou řadách vlásenkou, čímž uvedla do pohybu

Pracující žena 169

zbytek korálků. Stejnou vlásenkou vypáčila víčko na spodku mechanické bulvy, přehodila pod ním několik titěrných páček, pak oko zavřela a vhodila ho do střešního okapu.

Oko se začalo koulet okapem a spadlo na parapet pod ním, kde se hbitě otočilo, aby nabylo ztracenou rovnováhu. Odtamtud se pilně odkoulelo z dohledu.

Ning slezla ze střechy a odebrala se za roh, kde si u stánku objednala černou kávu, posadila se a dobrou hodinu ji popíjela.

Pak přešla k travnatému pruhu poblíž al-Džazárího domu. Oko tam leželo, mírně ušmudlané.

Ning ho vyleštila o halenu, posadila se na zem, pro jistotu se opřela zády o strom a zatlačila si oko zpátky do důlku.

Síla odezvy ji málem srazila k zemi. Záda se jí propnula v šoku, když se jí mozkem prohnala plejáda nových obrazů, hodina paměti zaregistrovaná v jedné jediné vteřině. Ning se pokusila nevnímat výslednou bolest hlavy a poskládat si dohromady, co oko na výzvědách zahlédlo. „Tak to by bylo,“ zabručela. „Jsem tu správně.“

* * * Pokračování povídky a dalších jedenáct fantastických příběhů z jihovýchodní asie objednávejte na www.gorgona.eu a podpořte tak další tvorbu našeho malého nakladatelství!

OBSAH O důsledcích zvuku ⭐ Timothy Dimacali ................. 5 Krocení sopek ⭐ Marilag Angway ............................. 23 Posvátný ⭐ Laura L. Hill ............................................... 57 Poslední aswang ⭐ Alessa Hinlo .................................... 67 Život pod sklem ⭐ Nghi Vo ............................................... 87 Mezi rozpolcenými dušemi ⭐ Paolo Chikiamco ....... 101 Zkáza Cuadro Amoroso ⭐ Kate Osias ......................... 133 Pracující žena ⭐ Olivia Ho .............................................. 155 Pavouka sem ⭐ Robert Liow ............................................ 193 Schrána duší ⭐ ZM Quỳnh ............................................. 213 Zkamenělý ⭐ Ivanna Sudin-Mendels ........................... 241 Hmyz a ženy pějí spolu ⭐ Pear Nuallak ...................... 267 O tvůrcích ......................................................................... 297 Počátky a současnost science fiction v JV Asii .......... 305 České překlady sci-fi a fantasy z JV Asie ..................... 332

Krocení sopek: Fantastické příběhy z jihovýchodní Asie sestavily Jaymee Goh & Joyce Chng

ISBN 978-80-88029-23-6 copyright © 2015 Rosarium Publishing, USA translation © 2016 Jan Kravčík cover illustration © 2016 Hài Hoàng Trân Son, czech edition © 2016 Gorgona Books Všechna práva vyhrazena. titul originálu The Sea Is Ours! Tales of Steampunk Southeast Asia První vydání v nákladu 1000 výtisků.

Doporučená cena 329 Kč. překlad Jan Kravčík doslov Jaroslav Olša, jr. redakce Hana Fruhwirtová obálka Hài Hoàng Trân Son fotografie archivy autorů vydalo nakladatelství

Gorgona Books s. r. o.

Vlachova 1513, CZ 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, PL 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl

Nad filipínskými ostrovy létají velryby, ve vietnamských horách se skrývají monstra z počátku věků, thajské špionky a buddhističtí mniši testují mecha­nické brouky, indonéské vody střeží parní vzducholodě a v Singapuru čínské mafii zmizí důležitý pohřební parovůz.

Unikátní antologie dvanácti steampunkových povídek z jiho­v ýchodní Asie přináší nevšední propojení žánru s tamní mytologií, historií a kulturou.