Z chorvatštiny přeložil Jan Kravčík
GORGONA Praha 2015
„Všichni jsme mrtví, jenom se postupně pohřbíváme.“ Ivo Andrić – Travnická kronika
Josip Mlakić – Živí a mrtví Copyright © 2002, 2008 Josip Mlakić All rights are represented by Fraktura, Croatia. Translation © 2015 Jan Kravčík Czech edition © 2015 Gorgona Books ISBN 978-80-88029-15-1
1) Smotaný ostnatý drát Vyrazili před necelou hodinou. Všechno se to seběhlo nějak rychle – rozkaz dostali kolem poledne a teď už se tísnili na kryté korbě rozvrzaného olivově zeleného náklaďáku, na kterém teprve nedávno někdo ledabyle přemaloval insignie Wehrmachtu. První čtvrthodinu jel valník po tvrdé cestě podél Vrbasu a potom někam odbočil. Ještě chvíli jeli po rovině, pak motor zařval a auto začalo s námahou stoupat po strmých a úzkých horských cestách. Předtím se bezcílně potulovali po vsi. Z jabloně ros toucí vedle opuštěné barabizny trhali přemrzlá zčer nalá pláňata bez chuti. Pozorovali trojici chlapců hra jících si s ježkem – neustále ho otáčeli klacíky na záda, ale zvíře se pokaždé znovu skulilo do ostnatého klu bíčka. Prošli se k Vrbasu, dlouho stáli na břehu a jako v transu zírali na hypnotizující vlnění špinavé vody… Před polednem už měli poflakování po vsi dost. Ukryli se před deštěm pod střechou, aby si v klidu zapálili. Z nedaleké mešity zaznělo volání muezzina a hned poté se někde za jejich zády ozval vzdálený hlas
52 Josip Mlakić
kostelního zvonu. Už několik dní mrholilo, nebe jako by kleslo těsně nad střechy stavení a ves byla prázdná, pohroužená do sepraných šedočerných odstínů. Mue zzinovo svolávání a vyzvánění zvonů se vznášely nad ponurou a netečnou krajinou jako žalozpěv. Služebník mešity měl pronikavý chlapecký hlas a na těch nejvyš ších tónech vždy umlkl. Ty přerývané pauzy Martinovi připomínaly pláč. Po nich muezzin dlouho chytal dech a pokračoval v šíření své modlitby nad vesnici spící pod lhostejným zimním deštěm a chladným oparem. Zvuk zvonu doléhal odněkud z mlhy, nejspíš ze sousední vsi. Vysoké tóny vyzvánění zněly, jako když řinčí sklo. Martin a dva jeho kamarádi, všichni původem z to hoto kraje, který neviděli už dlouhé dva roky, seděli na bukových kládách pod převislou střechou nějaké stáje a kouřili. Nadporučík domobrany Knez, nízký a vychrtlý Slavonec, velitel jejich roty, přišel přesně ve chvíli, kdy zvonění utichalo. Ještě několik slabších úderů a pak zvon zmlknul docela. Muezzin udělal po slední pauzu, než zakončil svolávání na modlitbu. V té krátké chvíli ticha bylo slyšet jen šumění řeky a potom z nedalekého kaštanu spadl dozrálý plod. Prodral se skrz větve a s hlučným prásknutím dopadl na střechu stáje, pod kterou seděli. Kaštan se dokutálel přesně před ně. Stojan se pro něj sehnul, chvíli ho převracel v rukou a potom ho s nezájmem zahodil. Koncem roku 1941, když je mobilizovali a přidělili do stejné domobranecké roty, jich bylo z tohoto údolí sedm. Čtyři zahynuli – tři z nich ještě toho roku padli
Živí a mrtví 53
do léčky v okolí Travniku a jeden zemřel zhruba před půl rokem. Zůstali jen oni tři – pobledlý třicátník Mar tin, naivní obr Stojan s hlubokým hlasem a Ferid, dva cetiletý dlouhán s neohrabanými pohyby, na kterém stejnokroj smutně visel a vlál jako roztrhaná vlajka na půli žerdi. Mladík navíc trpěl vadou řeči – když se vy děsil, zajíkal se, nedokázal se vymáčknout a zoufale se rozhlížel kolem, jako by hledal chybějící slova. Všichni tři byli velice unavení a nevyspalí. Před chozí noci se totiž poprvé podívali domů. Vykradli se navečer z tábora a domluvili se, kdy a kde se zase se jdou. Martin a Ferid byli ze stejné vsi, zatímco Stojan žil za Vrbasem, necelou hodinu chůze daleko. Martin s Feridem pochodovali skoro dvě hodiny, vyhýbali se hlavním cestám a obcházeli osady. Kalný a zpěněný Vr bas přešli tam i zpátky po prohýbající se dřevěné lávce, která byla na několika místech pod vodou. Cestou zpět se Martin snažil utěšit Ferida, který právě zjistil, že mu celá rodina pomřela. Před domem prý narazil na plot z obou stran hustě ovinutý rezavým ostnatým drátem a později se od sou sedů dozvěděl strašlivou pravdu – před půl rokem mu tyfus pokosil celou rodinu. Otce, matku i sestru. Vrátili se před svítáním. Stojan už na ně čekal na domluveném místě. Odešli společně do tábora, strčili hlídači láhev kořalky a on je bez zbytečných otázek pustil dovnitř. Ferid se jim celý následující den snažil vyhýbat, ale oni mu to nedovolili. Sledovali ho jako stín, snažili se
54 Josip Mlakić
ho utěšovat, ale on jen zarytě mlčel. Byl na něj smutný pohled. Brada se mu neustále chvěla, jako by se třásl zimou, oči měl opuchlé, podlité krví a lesklé jako sklo. I teď, když seděli na kládách, se díval někam vysoko do mlhy a neustále se kolébal dopředu a dozadu. – Připravte se na cestu, – řekl jim Knez rozvláčným hlasem. Martin a Stojan vstali, ale Ferid zůstal sedět. – Feríde, to platí i pro tebe! Pokaždé vyslovoval Feridovo jméno špatně. A nejen jeho – ani po dvou letech se Knez nenaučil správně vy slovovat většinu muslimských jmen. Ferid se neochotně zvedl a teprve potom se na něj Knez trochu lépe podíval. – Co s ním je? – zeptal se Stojana. – Právě zjistil, že mu rodina pomřela na tyfus. Nadporučík se chvíli díval za Feridem, který spo lečně s Martinem vyrazil směrem k táboru. – Smí se vědět, kam jdeme, pane nadporučíku? – za jímal se Stojan. – Nesmí. Ani já ještě neznám podrobnosti. Vyráží nás jen deset. Ferid a Martin šli několik metrů před nimi. Ferid na první pohled nepůsobil tak neohrabaně. Pohyboval se těžce, dlouhými kroky, jako by sotva odlepoval nohy od země. Stále mrholilo a všichni kromě něj zvedli límce svých těžkých vojenských kabátů. – Ten déšť jako by snad nechtěl skončit, – nadhodil Martin.
Živí a mrtví 55
– Ferida se měla vdávat, – řekl dutě Ferid. Martin se cítil, jako by právě dostal facku. Ač se snažil sebevíc, vůbec si nemohl vybavit tvář Feridovy mladší sestry. Vzpomněl si jen, že byla velmi bledá a měla černé vlasy a taky že mu ji právě kvůli tomu kontrastu kdysi připomněla tvář Panny Marie v jed nom travnickém kostele. Popadl ho smutek a pocí til nějaký neklid, jako by mu docházel dech. Na oka mžik si přál být sto kilometrů daleko od téhle sklíčené a prázdné vesnice, utlačované nízkým zataženým ne bem a ze všech stran obklopené holými švestkami. Ty šedočerné stromy v pravidelných rozestupech mu při pomínaly mrtvé vojsko němě strážící vesnici. Objal Fe rida a ten se rozplakal na celé kolo. – Nebreč, Feride! – Stojan se k nim právě připojil. – Ať se vypláče, – zastal se ho tiše Martin. Stojan přikývl, jako že rozumí, a mlčky kráčel před nimi jako odsouzenec na smrt. Teprve teď si Martin uvědomil, že i Stojan pláče. Příliš ho to nepřekvapilo. Stojan plakal i před půl rokem, když padl Stipan, čtvrtý krajan v rotě. Tenkrát se dostali pod prudkou palbu na nějaké široké mýtině u Ivan Sedla. Stipan byl zasažen hned a upadl. Když to Stojan uviděl, vrátil se pro něj a na vzdory zuřivé nepřátelské palbě ho odnesl do úkrytu. Nesl ho v náručí jako malé dítě a byl celý zakrvácený, takže Martina v první chvíli napadlo, že i jeho ranili. Stipanovi nebylo pomoci, jedna kulka ho zasáhla do čela a tři do břicha. Umíral dlouho. Když byl při smys
56 Josip Mlakić
lech, opakoval chraplavým a zastřeným hlasem, že ho to bolí. V tu chvíli se Stojan rozplakal. Měl obličej celý od krve a za slzami, které mu nezadržitelně tekly z očí, zůstávaly světlé brázdy připomínající jizvy. Celkem už tu byli dva týdny a až do včerejšího od jezdu se jim ani jednou nepodařilo odejít domů, protože se ještě předevčírem účastnili těžkých a krvavých bojů o několik kilometrů dál na kopci, odkud měli Horní Vakuf jako na dlani. Nalevo od města plynul kalný Vr bas, který úplně splýval s šedivou krajinou a z té výšky připomínal oranici. Rozprášená partyzánská brigáda, která už neměla kam ustupovat, se na tom kopci za kopala a zoufale bránila. Na začátku bojů jejich rota několik dní prohledávala lesy, kterými se partyzáni ke kopci probili. Nacházeli hromady mrtvol, hlavně na místech, kam pálilo dělostřelectvo. Ležela tam příšerně zohavená těla. Ta místa byla snadno poznat už z dálky – svítily na nich bílé kmeny buků, ze kterých střepiny sed řely kůru, a někde dokonce odťaly celé koruny, které pak odlomené visely z kmenů. Jen jednou během těch dní Martin narazil na živého partyzána. Seděl opřený o kmen buku a držel se za břicho. Kolem něj kroužili dva velcí zdivočelí psi a výhrůžně štěkali. Tomu, který byl blíž, Martin bez rozmýšlení vpálil kulku do hlavy a druhý utekl. Raněný seděl v kaluži krve, která mu stále pomalu prýštila mezi prsty. Byl velmi mladý, vlastně ještě kluk. Měl kulatou hlavu a mrtvolně bledý obličej, jen na obou tvářích dvě malé červené skvrny.
Živí a mrtví 57
Navzdory těžkému zranění byl stále při vědomí. Díval se na Martina skleněným, kalným pohledem. – Vodu, – zachraptěl tiše. Martin našel jeho čutoru, která ležela opodál, ale byla proražená střepinami. Podal mu svoji. Zatímco mladík pil, Martin se rozhlížel, jestli je někdo nevidí. Měli rozkaz raněné dobít a věděl, že jako samaritánovi se mu v pekle zmrzačeného bosenského lesa, který smrděl mrtvolami a smrtí, dobře nepovede. Partyzán hltavě pil. Dělal krátké přestávky, aby se nadechl, a pak pokračoval. Když skončil, čutora mu vyklouzla z rukou a hlava padla na stranu. Martina napadlo, že zemřel, ale když se sehnul pro čutoru, uslyšel, že stále dýchá. Odlomil několik dubových větví, na kterých bylo listí už suché, a raněného jimi zakryl. Ještě jednou se po řádně rozhlédl, a když nikoho neviděl, pokračoval dál. Odněkud zblízka zaslechl výstřel a vyrazil tím smě rem. Uviděl jednoho domobrance, jak prohledává mrt volu. Předpokládal, že našel živého partyzána a dorazil ho. Martina zaplavila vlna silného zhnusení. Hnusil se sám sobě a hnusili se mu ostatní. Nemohl si pomoci, vždycky se cítil stejně. Nepovažoval se za lepšího než jeho kolega, který obíral mrtvého. Ale občas ho na padlo, že mu právě tenhle odporný pocit brání, aby se stal stejným jako ostatní. Nebylo to poprvé, kdy viděl něco podobného, za těch pár let už zažil leccos, jednou dokonce viděl jednoho ustašovce důkladně a bez mrk nutí oka prohledávat tělo roztrhané minou. Pouze ten krát se neovládl – schoval se za strom a dlouho zvracel.
58 Josip Mlakić
Teď se okamžitě otočil na druhou stranu, což dělal v podobných situacích pokaždé, když to šlo, protože čím déle by se díval, tím déle by mu trvalo potlačit ná val zhnusení. Dva dny nato je poslali do akce. Těžké boje trvaly víc než týden, několikrát je hnali vpřed, ale partyzáni pokaždé útok odrazili. Pár dní poté, co se i domobranci zapojili do přímých bojů, se partyzáni zkonsolidovali a na několika místech podnikli výpady. Jednou se jim dokonce podařilo prorazit jejich linie, které do mobranci obnovili jen za cenu těžkých ztrát. A pak, když už byli vyčerpaní a prokřehlí v silných ranních mrazech, přilétla německá letadla. Objevila se brzy ráno. Mlha se teprve začala trhat a měla zářivě bílou barvu, takže vypadala, jako by se vypařovala ze země všude kolem. Krajina byla prosví cena jakýmsi nadpřirozeným světlem linoucím se ze všech stran. Kolem deseti letadel se blížilo od Bugojna a letělo přesně nad Vrbasem jako hejno vran. Letka asi pětkrát zaútočila na partyzánské pozice. Pokaždé, když shodila bomby a přelétla návrší, pokračovala ně kolik kilometrů dál, kde se údolí rozšiřovalo, prudce nad něj vzlétla, v širokém oblouku se otočila a znovu jako dravý pták zaútočila. Celou tu dobu byl vrchol kopce zahalen dýmem. Když letadla odletěla a dým se rozplynul, domobranci dostali rozkaz k útoku. Martin a Stojan šli vedle sebe, zatímco Ferid byl na druhém křídle. Partyzáni se nezmohli na silnější odpor – začali se stahovat dřív, než letadla dokončila
Živí a mrtví 59
svoji smrtonosnou misi. Celé návrší připomínalo hřbi tov. Mýtiny byly posety mrtvolami a na místech, kam dopadly bomby, se černaly krátery, které na vybledlé holině plné suchého kapradí vypadaly jako otevřené rány. Celý den pak prohledávali terén a dobíjeli ra něné, zatímco jeden ustašovský oddíl vyrazil po sto pách přeživších. Martin se neustále pohyboval za jed ním mladým domobrancem, který bez otálení a snad i s nějakým zvráceným potěšením střílel do všeho, co se hnulo, takže on ani jednou nemusel nikoho dobíjet. Později se boje přenesly na druhý břeh Vrbasu a zvuky střelby bylo slyšet daleko nad nimi v kopcích. To bylo večer před tím, než je stáhli z boje a kdy v roztáhlé ko loně vyrazili k téhle vesnici, kde se utábořili. Ferid přestal plakat, až když dorazili před velitelství umístěné v kamenném domě, na jehož průčelí bylo zu helnatělým kusem dřeva nakresleno velké S. Před do mem už stál nastartovaný náklaďák. – Máte pět minut na sbalení, – řekl jim Knez. Několik domobranců se už ochomýtalo kolem ná klaďáku. – Pane nadporučíku, – ozval se Martin, – nevím, jestli to Ferid zvládne. Dozvěděl se to teprve dnes v noci. Bylo by asi lepší nechat ho tady, než se trochu sebere. Martin se pokoušel přesvědčit důstojníka, i když už předem věděl, že je to marné. Spíš to dělal kvůli sobě, aby si později nevyčítal, že mlčel. Velitel pro ně nikdy neudělal nic, z čeho by sám mohl mít problém. Na dru
60 Josip Mlakić
hou stranu je aspoň neposílal na smrt s nesnesitelnou lehkostí, jako to uměli někteří jiní oficíři. Knez chvíli mlčel a díval se někam vedle Martina, jako kdyby přemýšlel. – Vím, – odpověděl tiše. – Ale o tom nerozhoduju já. Musí jít všichni, co pocházejí odtud. Kvůli znalosti te rénu. Akci budou velet ustašovci. Martin se neochotně otočil a vydal se pro své věci. Teprve v tu chvíli uviděl trojici ustašovců. Jeden z nich byl obzvlášť působivý. Měl přes dva metry, široká ra mena a stál hned vedle nákladního auta se založenýma rukama jako socha. Celým svým vzhledem, hlavně díky ostrým a neobyčejně výrazným rysům tváře, Mar tinovi skutečně připomínal kamennou sochu. Další dva ustašovci neklidně přecházeli mezi domobranci připra venými vyrazit.
2) Svíčky v mlze Na krytou korbu valníku vlezli ve dvou řadách. Martin šel jako poslední z domobranců. Dva ustašovci – ten obr a ještě jeden – nastoupili po něm a sedli si za ka binu řidiče, zatímco ostatní se usadili na lavicích po dél bočnic. Věci si položili před nohy, takže mezi nimi vznikla bariéra ze zavazadel. Třetí ustašovec seděl s ři dičem v kabině. Kromě trojice ustašovců, Martina, Sto jana, Ferida a nadporučíka Kneze sedělo v autě ještě šest domobranců. Faruk a Pejo pocházeli z Derventy
Živí a mrtví 61
a neustále se drželi při sobě, oba malí a tmaví jako ci káni. I teď seděli spolu, Pejo naproti Martinovi a Faruk hned vedle. Dál tu byl Luka z městečka Ljubuški, tři cátník s modročervenými skvrnami ve tváři, protka nými červenými žilkami, a tři mladí domobranci, kteří se k rotě přidali teprve před třemi dny. Martin ani jed noho z nich neznal. Obrovitý ustašovec nehybně seděl, zatímco ten druhý, s hodností kapitána, který celé akci velel, si měřil domobrance vyzývavým pohledem. – Tak poslouchejte, – řekl důstojník přesně ve chvíli, kdy vůz vyrazil. – Jsem kapitán Dane Boro, ustašovský kapitán, na to nikdy nezapomínejte. Jestli jste o mně ještě nikdy neslyšeli, zapamatujte si, že se mnou nejsou žádné žerty. Slova „ustašovský kapitán“ zdůraznil. Mluvil hlasitě a bylo mu rozumět navzdory burácení motoru. Odmlčel se a dál pohledem kroužil po korbě. – Ode dneška, až dokud vás nevrátím rotě, vám ve lím já. Nadporučíka Kneze posloucháte jedině, když tu nebudu já nebo Semin, – ukázal na obrovitého usta šovce. – Rozuměli jste? Vlažně odpověděli, že ano. – Rozuměli jste!? – zařval. Tentokrát přisvědčili jed nohlasně a nahlas. Martin se díval na Kneze. I když společně s nimi neodpověděl, vypadal jako zmoklá slepice. Ferid seděl hned vedle něj. Byl bledý a bez zájmu zíral před sebe. – Naším úkolem, – pokračoval kapitán, – je pomá hat při obklíčení a zničení jedné menší skupiny rudých.
62 Josip Mlakić
Kvůli něčemu je pro nás důležitá, ale to vás nemusí za jímat. Je to jasné? – Ano, pane kapitáne! – odpověděli vycvičeně. Ferid byl pořád mimo a neodpověděl. Kapitán si toho všiml a zvedl se z lavice. – Co je s tebou, chlape? Co ti není jasné? Ferid mlčel a pořád zíral před sebe. – Pane kapitáne, dnes v noci zjistil, že mu celá ro dina pomřela na tyfus, – začal se zvedat Stojan. Obrovitý ustašovec mu položil ruku na rameno a za tlačil ho zpátky na lavici. – Tebe se nikdo na nic neptal, vojíne! Ať odpoví sám! – Umřeli, – promluvil Ferid zastřeným hlasem. – „Pane kapitáne“ se říká, vojíne! A co jste si mys leli? Že budeme mít vlastní stát bez krve? To těžko! Za tímco vy jste tu pásli ovce, já deset let cedil krev v Itá lii. Ale nelituju toho! Valník pomalu supěl do kopce. Řidič musel něko likrát na čtvrthodinu zastavit, protože se přehříval motor. Projeli nějakou soutěskou, tam byla cesta po dlouhé době rovná. Podél ní tekl potok. Byl zkalený a vzedmutý deštěm. Vjeli do vesnice tvořené asi dva ceti chalupami, tísněnými ze všech stran vysokými kopci. Při výjezdu ze vsi začala cesta prudce stoupat. Náklaďák nemohl pokračovat dál. Řidič se snažil, ale marně. Kapitán se vztekal. – Všichni ven a tlačit. Tak rychle! – zavelel nakonec. Vojáci jeden za druhým vyskákali z korby. Kapitán Boro, Semin a nadporučík Knez zůstali uvnitř. Začínalo
Živí a mrtví 63
se stmívat. Ve stavení, u kterého stáli, hořela svíčka. Za oknem je bázlivě pozoroval stařec. Polovinu tváře měl zakrytou a druhou, vrásčitou a plnou stínů, pří zračně ozařoval plamínek svíčky. Pod oknem se táhl záhon plný kvetoucích listopadek, kterým se říkalo i dušičky. V podvečerním šeru se světlé barvy květů slévaly a vypadaly ještě bledší. Martinovi připomněly, že právě dnes je Svátek zesnulých. Celý den přemýšlel jen o Feridově neštěstí a na Dušičky zapomněl. Několikrát zhoupli valníkem a pak se do něj spo lečně vší silou opřeli. Konečně zabral. Zůstali stát v ob laku výfukového plynu, zatímco vůz pomalu pokra čoval do kopce. Předpokládali, že na ně počká o sto metrů výš, kde stoupání končilo. Někde ve vsi bez pře stání kvílivě štěkal pes. – Co ten čokl tak vyje? – odplivl si Pejo. – Půjdu tam a odprásknu ho. – Však si ještě zastřílíš, neměj strach, – ušklíbl se hořce Stojan. – S takovými, jako je ten kapitán, se ne musíš bát. – Zastřílíš si, kamaráde, ale na psy to nebude, – po vzdechl si Faruk. Ferid šel před nimi a Martin ho doběhl. Náklaďák už nebyl vidět. Z mlžného oparu slyšeli hlas nadporu číka Kneze, který volal, ať sebou hodí. – Konečně ho kapitán pustil ke slovu, – prohodil Martin. – Do hajzlu s oběma! – procedil Ferid mezi zuby. – Kapitán plácá samé sračky a ten náš srab se ani neozve.
64 Josip Mlakić
– A copak se někdy ozval? Srát na ně na oba. Počítá se jen, kdo je živý a kdo mrtvý. Na ničem jiném nezá leží, chápeš? Dneska kapitáni a nadporučíci, zítra po nich ani pes neštěkne, stejně jako po nás. – Dneska jsou Dušičky? – zeptal se Ferid. – To jak nosíte ty kytky na hroby? – Ano. Vzpomněl jsem si, až když jsem dole viděl ty listopadky, – odpověděl Martin. – To jsou právě ty kytky, co se nosí na hrob. Támhle před tím domem… Ferid se vrátil ke stavení, natrhal plnou náruč kvě tin a potom je doběhl. Martin na něj počkal. Nechápal, co s těmi kytkami chce dělat. I ostatní se na Ferida tázavě dívali. – Co civíte? – zamračil se. Zahanbeně se otočili a pokračovali do kopce. Mar tin a Ferid šli poslední, pár metrů za nimi. – Musí se dát zrovna na hrob? Ferid zněl utrápeně, tvář schovanou ve stínu. Mar tin neviděl, jestli pláče, ale byl si tím jist. – Nemusíš. Kamkoli je položíš, jako bys je dal na ol tář, – odpověděl. Znovu ucítil stejný smutek jako před tím, když Ferid začal nahlas plakat. Ferid poodešel pár kroků a pomalu upustil květiny do potoka. Mlčky se za nimi díval, dokud je voda ne odnesla. Už viděli siluetu náklaďáku, když vtom se nalevo od nich vynořily z mlhy dvě shrbené postavy. Když přišly blíž, zjistili, že jde o dvě ženy v černých šatech. V rukou držely modlitební knížky. Martin předpokládal, že jdou
Živí a mrtví 65
ze hřbitova, který musí ležet poblíž. Ženy uhnuly ke kraji cesty a čekaly, až vojáci projdou. – Plazíte se jako šneci, – přivítal je kapitán, když ko nečně došli k autu. – Rychle, nasedat! Poslušně se seřadili do dvojstupu, vyšplhali na korbu a usadili se na svých místech. Martin znovu se děl na konci a celou dobu zíral ven. Když valník zase vyrazil, uviděl v temném oparu další černé stíny. Jak se vůz třásl na nerovné cestě, siluety žen střídavě mizely a zase se vracely do jeho zorného pole. Připomínaly mu velké a těžkopádné vrány. Nakonec zmizely v mlze, jako by se v ní rozpustily. Teď spatřil i hřbitov, respektive viděl jen nejasné obrysy kapličky a matně blikající záři svíček. Stále pr šelo. Plachta valníku místy prosakovala a přesně před Martina dopadaly v pravidelných intervalech velké kapky. Dokud bylo vidět, pozoroval, jak nad ním po malu bobtná kapka, jako když natéká otok, a potom, když dost ztěžkne, odlepí se od plátna a rozprskne se mu u nohou. Jak se valník vzdaloval, záře hřbitovních svíček slábla. Nakonec z každého světélka zůstala jen nepra videlná světlá skvrnka, která najednou zmizela, jako by zhasla. Z nějakého důvodu mu ta záře přišla stra šidelná a bál se stejně, jako když ho v dětství děsily zvuky kravských zvonců, které zněly neprostupnými podzimními mlhami. Byl to jediný strach z dětství, na který si neobyčejně jasně vzpomínal – jako kdyby ty vzdálené a studené zvuky zvonců i tahle přízračná záře
66 Josip Mlakić
přicházely ze stejného místa. Občas se mu stávalo, že si najednou vzpomněl na nějaký dávný, nepodstatný detail, a to s takovou intenzitou, jako by se na oka mžik vrátil do nějaké jiné doby. Nedávno si takhle vy bavil štiplavou chuť planých jablek, která trhávali jako děti. Něco podobného pocítil i teď. Až doteď si nikdy nevzpomněl jasněji na ty hrůzné zvuky, které vlastně přicházely odnikud, ani na nesnesitelný pocit paniky, jež ho v těch chvílích pohltila. Tenkrát s tím pocitem dlouho zápasil, zůstal přikovaný na místě celý v křeči a ze všech sil se snažil, aby se nerozběhl opačným smě rem, pryč od toho zlověstného zvonění.
3) Vzdálené ohně Nejeli dlouho. Už se úplně setmělo. Plachta na zadní straně korby byla zvednutá a za ní byla vidět jen tmavá čtvercová plocha, pouze o něco světlejší než tma pa nující všude kolem. Siluety vojáků uvnitř se už nedaly rozeznat, snad jen ve chvíli, kdy si obrovitý Semin za pálil cigaretu. V tu chvíli se jako duch objevila něčí tvář, nejčastěji kapitána Bora nebo Stojana, který byl Seminovi nejblíž. Jejich obličeje v těch okamžicích vypadaly groteskně, byly znetvořené stíny a jako by pokryté vrstvami pa vučin, které rychle mizely a místo nich se okamžitě ob jevovaly nové. Ve chvíli, kdy Semin potáhl z cigarety, se objevil žár a strašidelně nasvítil část jeho tváře.
Živí a mrtví 67
Posledních sto metrů jeli po rovině. Nejdřív valník zastavil, motor stále běžel, a pak se z řidičovy kabiny ozvalo bouchání pěstí o přepážku. Kapitán vstal a roz kázal, ať vylezou ven. Martin vyskočil jako první. Z nebe se sypal drobný, prachový sníh a země byla pokrytá tenkou bílou vrst vou, která ještě nezmrzla. Půda byla nasáklá vodou, a jakmile seskočil, ucítil, jak se mu nohy boří do roz měklé hlíny. Martinovi se už bůhví pokolikáté od za čátku války vybavil obrázek vyhřátého pokoje a pada jícího sněhu za okny. Jednou, bylo to v prvním roce války, mu jeden starý domobranec, který později padl, řekl, že je snadné představit si ráj, ale že je k tomu za potřebí aspoň jednou za život zažít peklo. Na ta slova si Martin vzpomněl pokaždé, když ho napadla přitažlivá myšlenka o teplém pokoji. V jeho představě ráje vždycky padal právě takový sníh. Když člověk přitiskl hlavu na okno, bylo slyšet jemné, pří jemné šustění, které zvláštním způsobem umrtvovalo sluch. Často se mu stávalo, že se při tom ponořil do jakéhosi hypnotického polospánku a zažíval pocit po dobný tomu, kdy člověk pomalu usíná. Poslední seskočili z vozu kapitán a Semin. – Ten je z Travniku, – zašeptal Martinovi do ucha Stojan. – Ten obr? – Jo. – A kapitána neznáš? – Toho ne.
68 Josip Mlakić
Seřadili se. Semin, Knez a Boro se postavili před ně. Kapitán vystoupil o krok dopředu, počkal, až se vojáci vyrovnají, a pak několikrát kolem řady mlčky prošel. Přišel k němu ustašovec, který seděl vedle ři diče, a něco mu tiše řekl. Kapitán přikývl. Ustašovec zmizel za valníkem a pak bylo slyšet otevírání a zaví rání dveří kabiny. Vzápětí vůz vyrazil zpět. Ve chvíli, kdy se otáčel, jeho reflektory ozářily obrysy okolní kra jiny. Zatímco v dálce se proti nebi rýsovaly temné kon tury borovic, oni se nacházeli na široké pláni částečně přikryté sněhem, ze kterého vykukovaly trsy vyschlé trávy. Údolí pod nimi vypadalo jako obrovská propast vyplněná neprodyšnou, hrozivou, černočernou tmou. Náklaďák jim zmizel z dohledu. Stále nevěděli, kde přesně jsou ani kam jdou. Kapitán, který se znovu ně kolikrát prošel před nastoupeným mužstvem, neřekl nic konkrétního kromě obvyklé tirády o „hrdinství chorvatského vojáka“, kterou už slyšeli stokrát. Po dobné proslovy už dávno ztratily veškerý smysl – na poslouchali se jich dost na to, aby podle dramatičnosti tónu řečníka dokázali odhadnout, v jakém jsou prů švihu. Kromě kapitánova hlasu bylo slyšet jen vzdalu jící se zvuk motoru. – Chorvatský voják, – uzavřel svůj proslov kapitán, – si musí jako pes olízat rány a jít dál. Je to jasné? – Jasné! – odpověděli všichni jednohlasně. Potom vyrazili. Pochodovali nějakých pět šest me trů za sebou. Úplně vepředu kráčel Semin, který vypa dal, že přesně ví, kam je vede, potom kapitán Boro a za
Živí a mrtví 69
ním nadporučík Knez. Martin šel opět poslední a před sebou měl Ferida. Ve tmě se proti sněhu rýsovaly ne zřetelné siluety. Martin dokázal poznat jenom ty dvě nejvyšší – Seminovu v čele a Stojanovu, který se pohy boval uprostřed průvodu. Průvod se kroutil jako had a pokračoval stále stej ným tempem. Kráčeli přes planinu kamsi mírně vpravo. Trsy vysoké přemrzlé trávy trčící ze sněhu jim zmáčely nohavice. Už po sto metrech Martin cítil, že má mokré nohy. Přestože stále sněžilo, nebyla příliš velká zima, jenom když se chvílemi zvedl ledový vítr a vmetl jim vločky sněhu do tváře. Pochodovali skoro hodinu, až se zastavili u nějaké pastýřské salaše se stájí. Obrysy stavení byly vidět už z dálky. Střecha stáje a část salaše rozbíjely nepravi delnou, vlnitou čáru obzoru. Záhy zjistili, že tu budou nocovat. Kapitán, nadporučík a Semin zabrali salaš, za tímco zbylých devět vojáků se uložilo ve stáji. Hned za stájí terén prudce klesal. Sráz pod ní byl hustě porostlý borovicemi, jejichž koruny tu a tam zakrývaly kalné nebe nad horizontem. Znovu je nechali nastoupit do řady, rozdělili jim hlídky a pak je nechali vejít dovnitř a odložit si věci. Martin čekal, než ostatní vejdou. Nadporučík a kapi tán už zmizeli uvnitř salaše, zatímco Semin stál stra nou, pomalu otáčel hlavu a pozorně se rozhlížel kolem. Bradu měl zvednutou, jako by hleděl někam do dálky. Přestože mu neviděl do tváře, Martinovi připomínal zvíře, které větří nebezpečí a naslouchá.
70 Josip Mlakić
Stáj nesnesitelně páchla vlhkem a hnilobou. Ka menná podezdívka se tyčila asi do výšky jednoho me tru a pak stěny pokračovaly nahrubo otesanými rou benými kládami. V jednom rohu hnila hromada slámy, ve druhém bylo maličké ohniště s přetrhanými a re zavými řetězy a několika naskládanými poleny. Místo podlahy byl jen tvrdý, udusaný jíl. Martin, Ferid a je den z trojice mladších domobranců museli hned na vartu. Kapitán je rozdělil do třech skupin a pořadí si vylosovali taháním stébel slámy. Trojice prvních hlíd kujících vyšla ven, zatímco ostatní vojáci rozmísťovali po podlaze slámu a rozdělávali oheň. Hlídka ubíhala příšerně pomalu. Martin byl nesku tečně unavený a ospalý. V některých chvílích se mu zdálo, jako kdyby ani nechodil, ale vznášel se v ně jakém polospánku. Čas od času se potkal s Feridem a dalším domobrancem. Jmenoval se Ivo a byl odněkud z Dalmácie. V armádě nebyl dlouho, asi jen půl roku. Všichni tři se schovali někam do závětří a ubalili si cigaretu. Když dokouřili, každý znovu odešel na svoji stranu. Obcházeli stavení v širokém kruhu. Ferid stále mlčel. I ve chvílích, kdy se sešli, se držel trochu stranou a mlčky vypouštěl obláčky dýmu, zatímco Ivo z Dalmá cie neustále mluvil. Ferid našel Martina hned poté, co se někde v dálce ozval výstřel. Podle Martinova odhadu se už blížil ko nec jejich hlídky. Přestalo sněžit a trochu se ochladilo. Půda začala pomalu tuhnout a Martin cítil, že už se mu nohy tolik neboří do země.
Živí a mrtví 71
– Martine! – zavolal na něj Ferid odněkud ze tmy. Martin mu odpověděl a vyrazil k němu. Iva nikde neviděl. – Tam, – Ferid sotva popadal dech a mával rukou kamsi za sebe. – Co je tam? – Uvidíš. Vyrazil za ním. Z kalných mraků se vynořil měsíc. Teď mohli vidět celou pláň před sebou, prázdnou a kři žovanou stíny. Viděli i své stopy ve sněhu, hluboké a špinavé od rozmočené země. Ohně musely hořet někde v dálce. Byly dva a po měrně blízko u sebe – to jediné na tu vzdálenost od hadli. Zdálo se, že hoří někde za obzorem, protože z nich viděli jen plameny šlehající zpoza tmavých a vzdálených obrysů hory. Na té části obzoru se tvořila jemná, sotva rozeznatelná aura. Martinovi ten výjev připomněl ohně, které se pálily na kopcích v předvečer svatojánské noci. – Nikomu o tom neříkej, – řekl Feridovi. – Proč? – Divil by ses, kdyby nás tam hned poslali? – ukázal Martin směrem k ohňům. – Ani ne, – odpověděl Ferid. – Zůstaň tu, jdu najít Iva! Stejně už nám nejspíš končí hlídka. Iva našel na okraji srázu za stájí. Bál se, to bylo hned vidět. Prudce se otáčel při každém šelestu a křečovitě svíral pušku připravenou ke střelbě.
72 Josip Mlakić
– Ivo, – zavolal na něj z nějakých deseti metrů. Voják se otočil k němu. Hlavní pušky mířil Marti novi na nohy. – Ivo, puška! – sykl Martin a pohybem ruky se mu snažil naznačit, ať s ní uhne stranou. – Nerozumím, – odpověděl Ivo. – Přestaň na mě mířit tou blbou puškou! Ivo si zahanbeně zavěsil zbraň na rameno. – Jdi do stáje a zeptej se Peja, kolik nám zbývá do konce hlídky. Ivo odešel a Martin se vrátil zpátky k vystrašenému Feridovi. Ten pořád ještě stál na stejném místě, kde ho Martin nechal. – Už tam ne-ne-nejsou, – vysoukal ze sebe. To bylo toho dne poprvé, co se zakoktal. Ohně opravdu zmizely. – Kdo to mohl být? – ptal se Ferid. – Nejspíš partyzáni, kdo jiný? Ale to nemusí nikoho zajímat. Jasné? – Jasné, – přikývl Ferid. – Pojďme do stáje. Chci už mít hlídku za sebou. Martin vyrazil, ale když za sebou neslyšel Feridovy kroky, otočil se. Ferid pořád stál na místě jako přiko vaný. Martin se k němu vrátil. Pochopil, že mu kama rád chce něco říct. – Zítra ráno uteču, – oznámil Ferid suše. – A kam, Feride? Do lesa, aby tě po něm naháněli jako zajíce? – Kamkoliv. Už takhle dál nemůžu!
Živí a mrtví 73
– Co to říkáš, člověče? – v Martinově hlasu bylo sly šet zoufalství. Ferid na něj překvapeně zíral. Chvíli jen stáli a mlčky se na sebe dívali. – Utečeš se mnou? Nezeptáme se i Stojana? – Ne, – odpověděl Martin unaveně. – Vždyť to musí jednou skončit. Přinejmenším až se mezi sebou ještě trochu povraždíme. Zdá se mi lepší vydržet tohle než se pak při každém zvuku třást jako ratlík. Proto neu teču. Ale už mě to taky napadlo, nejméně stokrát. – Já se rozhodl zmizet, a pak ať se děje vůle Boží. – Napadlo tě, co s tebou bude, jestli tě chytí? Ferid mlčel. Martin doufal, že si to rozmyslí. Nechtěl mu navrhovat nic konkrétního, pouze řekl to, co Ferid sám dobře věděl. Poslední dobou se takovým věcem vyhýbal a málokdy dělal výjimky jako teď. Už nechtěl nikomu nic doporučovat a navrhovat, stále častěji ho trápil bezdůvodný pocit viny i za ty nejbezvýznamnější věci. Bál se byť jen pomyslet, jak škaredě by to mohlo dopadnout, kdyby se míchal do tak závažného rozhod nutí, jakým byla Feridova dezerce. – M-M-M-M-Martine, neřekneš to nikomu… – Zbláznil ses, člověče? Jako že bych teď vyrazil za kapitánem a naprášil tě? Snad se neznáme od včera? Ne, kamaráde, všechno je to na tobě. – Tak jsem to nemyslel… Jejich hlídka skončila. Viděli, jak se k nim blíží Ivo s další směnou. V dálce se zablesklo a poté k nim do lehlo zahřmění. Ivo a Ferid odešli ke stáji, zatímco Mar tin ještě chvíli postál se Stojanem. Burácení hromu se
74 Josip Mlakić
rychle přibližovalo a bylo slyšet blíž a blíž. Potom se začalo blýskat někde vysoko v horách. Hřmění bylo po řád silnější, jako by se na ně řítila kamenná lavina. Když Martin sundával pušku z ramene a chystal se vejít do stáje, uviděl Semina. Stál ve stínu mezi stájí a salaší. Nevšiml by si ho, kdyby mu blesky neozářily obličej. Seminova tvář, nasvícená krátkými přerušo vanými záblesky, měla démonický výraz. Obr vykročil k Martinovi. – Znáš tyhle hory? – zastavil se několik metrů od Martina. – Neznám, pane. – Víš, jak se jmenuje ta pláň před námi? – Nevím. – Má ošklivé jméno. Hrobové pole… Znovu se zablýsklo, ale teď za Seminovými zády. Obrysy jeho těla na okamžik jakoby vzplály. – Před horami je třeba mít se na pozoru, – šeptl ta jemně. – Ano, pane, – přisvědčil Martin. – Hodně na pozoru, – dodal Semin a odešel. Martin cítil, jak mu z toho člověka naskakuje husí kůže. Chvíli se díval na obrovitou vzdalující se postavu a potom vešel do stáje. Uvnitř bylo teplo. Hniloba už nebyla tolik cítit, přebíjel ji štiplavý dým. Stáhl si boty a ponožky a postavil je hned vedle ohniště, aby se usu šily. Potom si lehl na plesnivou slámu. Cítil, jak se mu únava rozlévá celým tělem. Přemýšlel, proč mu Semin říkal to o horách. Jako kdyby věděl něco, co ostatní ne.
Živí a mrtví 75
Navzdory únavě nemohl hned usnout. Když zavřel oči, měl pocit, že pořád jede na valníku, a zdálo se mu, že slyší jednotvárný zvuk motoru. Vstal a přihodil do ohniště několik polínek. Díval se do ohně, dokud dřevo nespolkly plameny. Do očí ho začal štípat kouř. Ve světle, šířícím se z ohniště, pozoroval mléčně bílý sloup dýmu, který pomalu stoupal ke střeše.
4) Země nad vojsky Probudil ho výstřel. Okamžitě se probral a podíval na místo, kde měl spát Ferid – v polotmě nebylo vidět, jestli tam někdo leží, nebo ne. Zvedl se, a když zjis til, že na Feridově místě nikdo nespí, rychle si natáhl ponožky a boty. Pořád byly mokré. V ohništi zbyla hromada žhnoucího popela a po stěnách stáje vrhala tlumené světlo. Otočil se ke Stojanovi, který se také probudil. – Co to bylo? – zeptal se Stojan. – Říkal ti Ferid něco o útěku? – zašeptal Martin. Stojan si ho chvíli měřil zmateným pohledem a pak zavrtěl hlavou. Do stáje vběhl Luka. – Poplach! – vykřikl zbytečně, protože všichni už byli vzhůru. V rychlosti se oblékli a vyběhli před stáj se zbra němi v rukou. Venku už na ně čekal Semin. Rozední valo se a z nebe visely provazy deště, který se míchal se sněhem. Za chvíli byli úplně mokří.
76 Josip Mlakić
– Nechybí někdo? – spustil ostře, jako by něco tušil. Nemělo smysl lhát. Martin předstoupil před Semina. – Chybí Ferid. – Jak to? Teď už Semin hovořil normálním tónem. – Není tu, pane. Byl se mnou na hlídce, společně jsme se vrátili sem, a teď je pryč. Semin se mu pozorně zadíval do očí. – Vezmi si s sebou ještě jednoho a jdi tam! – mávl rukou ke srázu za stájí. – Prohledejte všechno až k Čer ným vodám. Stojan vystoupil o několik kroků z řady. – Půjdu s ním, – řekl. Semin přikývl a dál jim nevěnoval pozornost. Začal organizovat zbylé domobrance. Když Martin se Sto janem vyrazili, viděli, že ke skupině přichází kapitán Boro i nadporučík Knez. Přeběhli krátkou, strmou holinu a vešli do boro vého lesa. Už se úplně rozednilo. Světlo se probíjelo korunami borovic a celý les byl prosvícen jakousi nad přirozenou bílou září, v níž byly padající kapky deště zřetelně vidět. Obrysy všeho uvnitř lesa byly nejasné a rozostřené. Tam, kde bor řídl, světlo dopadalo v ši rokých, šikmých paprscích, které vystupovaly z rov noměrné záře panující ve zbytku lesa. Podobná místa vypadala z dálky trochu strašidelně, jako by někdo po lese rozmístil nesmyslné světelné sloupy, ve kterých se přeléval uvězněný déšť. – O co jde? – zeptal se Stojan. – Na co ses mě to ptal?
Živí a mrtví 77
– Ferid měl v plánu dnes ráno utéct, ale myslel jsem, že si to rozmyslel. – Do prdele… To si nemohl vybrat horší místo a čas?! Mohl zdrhnout už stokrát. Co že nezmizel v noci? Když zašli hlouběji do lesa, začali volat Feridovo jméno. Bylo slyšet hukot Černých vod, který sílil, jak se blížili. Zanedlouho burácení bystřiny přehlušilo i šu mění deště. Nakonec ho našli. Dřepěl opřený o kmen borovice a chvěl se strachy a zimou. Zvedli ho na nohy. Třásl se jako osika. – To jsi střílel ty? – zeptal se ho Martin. – A-a-a-ano, – odpověděl zničeně. Plakal, oči měl za rudlé a kapky deště, co mu stékaly po tváři, připomí naly slzy. – Už ne-ne-ne-nemůžu. – A na co jsi střílel? – zajímal se Stojan. Martin i Stojan mluvili zvýšeným hlasem, zatímco Ferida bylo přes burácení vody sotva slyšet. – Něco b-b-b-bylo nahoře, – ukázal neurčitě rukou nahoru k soutěsce Černých vod. Martin pomalu vyrazil k rokli. Předpokládal, že se Ferid vyděsil a střílel nazdařbůh, takže se ani nesnažil být přehnaně opatrný. Přemýšlel, co s kamarádem dál. Neodvážil se mu navrhnout, aby v útěku pokračoval, protože věděl, že toho Ferid není schopen, natožpak v tomhle stavu. Horečnatě se snažil přijít na to, jak us tašovcům odůvodnit Feridovo zmizení. Z nadporučíka Kneze takový strach neměl, protože věděl, že ten zbaští jakoukoliv alespoň trochu smysluplně znějící výmluvu.
78 Josip Mlakić
Černé vody byla hluboká, temná, úzká a strašidelně vyhlížející rokle s téměř svislými stěnami. Na jejím dně se divoký potok prodíral místy, kam světlo téměř nedopadalo, a tak nejspíš přišla ke svému jménu. Za deštivých dnů se rokle rychle zaplnila vodou stékající z okolních hor. Na vícero místech bylo vidět malé bys třinky hrnoucí se k soutěsce. Někde se voda těsně před pádem do rokle rozlévala do šířky a vypadalo to, že se do temné hlubiny spouští zakalená vodní záclona. Nyní se soutěskou převalovala mohutná, kalná masa, která s sebou nesla kmeny stromů, vymleté pařezy, a dokonce celé stromy vyrvané ze země i s kořeny. Sil nější kmeny, které se dalo v přítmí soutěsky zahléd nout, se občas vynořovaly z vody a vzápětí mizely, jako by je nějaká hrozivá síla nemilosrdně stahovala pod hladinu. Za pár okamžiků se znovu vynořily o něco níže po proudu, neodbytně připomínající topícího se člověka, který z posledních sil marně bojuje proti nelí tostnému živlu. Kromě hukotu vody nebylo slyšet nic, ani nebylo vi dět nic podezřelého. Martin se vrátil ke svým druhům. – Poslouchej, – řekl Feridovi, – jestli chceš vzít roha, je to sice tvoje věc, ale teď z toho nic nebude. Vrátíme se k ostatním a povíme jim, že jsi šel v noci srát a vi děl jsi něco podezřelého. Takhle to řekneš. Jasné? Když budu místo tebe mluvit já, dojde jim, že něco neštimuje. Ferid mlčky přikývl. – Když se tě budou ptát, proč jsi na nikoho nezavo lal, řekni, že jsi nechtěl zbytečně plašit ostatní a chtěl
Živí a mrtví 79
jsi nejdřív vidět, o co jde. Řekni, že jsi na něco střílel a teprve pak jsi uviděl, že je to nějaké zvíře. – Jaké? – Třeba divočák, – navrhl Stojan. – Těch jsou tu spousty. – Jaké? Jaké?! – rozčílil se Martin. – A není to snad jedno? Vymysli si cokoliv. Medvěda, vlka, kance… Ale dobře, dobře, řekni divočáka, les se jimi jen hemží. A teď mi to celé hezky zopakuj! – Š-š-š-šel jsem se vysrat, uviděl jsem, jak se n-n-n -něco mihlo lesem a bě-bě-bě-běžel jsem za tím. – Na jednou se zarazil. Chtěl pokračovat, ale nedokázal to a jako obvykle zíral někam stranou. – Přesně tak, – povzbudil ho Martin. – A dál? – A p-p-p-potom jsem... – Něco zahlídl a vystřelil. – P-p-p-potom jsem něco zahlídl a vystřelil, a pak jsem uviděl, že to bylo di-di-di-divoké prase. – Přesně, – přikývl Martin. – A teď pojďme zpátky. Stojan pomohl Feridovi vykročit. Nohy měl ztuhlé a sotva chodil. – Zapamatoval sis všechno? – ujišťoval se Martin. – Jo. – Nesmíš to zvorat, Feride! – připomněl Stojan. – Ji nak to schytáme všichni tři. – Neboj, nezvorám. Déšť padal s nezměněnou intenzitou. Všichni tři byli promočení až na kost. Neušli ani deset metrů, když se někde z pravé strany ozvala střelba. Díky bu
80 Josip Mlakić
rácení Černých vod se zdálo, že výstřely znějí z větší dálky. Schovali za stromy. Střelba sílila. Pak uslyšeli i výstřely seshora od salaše. Několik kulek prolétlo ko runami stromů, za kterými se krčili. – Co teď, Martine? – zeptal se Stojan. – Počkáme, – odpověděl Martin. Uslyšeli několik výstřelů zleva. Přicházely z trochu větší dálky a bylo je hůř slyšet. Teprve teď pochopili, v jaké jsou situaci – ocitli se uprostřed křížové palby, aniž by věděli, kdo na koho střílí. Nemohli zpátky k sa laši, protože nejsilnější palba doléhala právě odtamtud, ani dopředu. Odněkud se ozvalo zoufalé volání. Nepo znali v něm hlas žádného ze svých druhů ani nerozu měli, koho nešťastník volá. Hlas se vzápětí změnil ve strašidelně znějící zvířecí vytí. Přestože záhy utichlo, ozvěna hrůzného křiku se ještě dlouho vznášela ve vzduchu. – Co-co-co-co teď? – koktal Ferid. – Nemůžeme tady dál čekat, – rozhodl Martin. Nejslabší střelba pořád doléhala z jejich levé strany. Právě tam Martin ukázal rukou. – Jdeme tam. Dolů podél Černých vod a pak uvi díme, co dál. Vyběhli. Drželi se na samém okraji rokle. Martin se vyhýbal pohledu na vzedmutý potok. Něco v té kalné mase vody ho neodolatelně přitahovalo. Snažil se dívat jen pár metrů před sebe. Někde za jejich zády se po stupně ozvaly výbuchy tří granátů. Zdálo se mu, že na něj někdo volá, ale neotočil se hned. Teprve po chvíli
Živí a mrtví 81
se zastavil a ohlédl. Viděl Stojana, který jednou rukou něco křečovitě gestikuloval. Přes burácení vody ho ne bylo slyšet. Martin vyrazil k němu, Ferida nejdřív vů bec neviděl. Stojan mu prudkým máváním ukazoval, ať se nevrací. Teprve teď pochopil, že se střílí na ně. Scho val se za nějaký pařez a ukazoval Stojanovi a Feridovi, ať nestřílejí a raději se schovají. Pak vyrazil ze svého úkrytu, rychle přeběhl k nim a znovu se schoval. Ferid ležel na zemi. Na rameni mu mokvala krvavá skvrna. – Je raněný, – vysvětloval Stojan. – Kurva! – zaklel Martin a sehnul se k Feridovi. – Bolí to? – Dostal jsem to do kosti, – procedil Ferid skrz zuby. – Bolí. Martin mu rozepnul kabát. Rána byla velká a ošk livá. Neustávající déšť se míchal s krví a po Feridově těle stékaly rudé čůrky. Martin se snažil zastavit krvá cení lněným plátnem, které pro podobné případy nosil omotané kolem pasu, ale krev jím brzy prosákla. Nej dřív se objevila malá rudá tečka, která se velmi rychle rozrostla, a brzy bylo celé plátno nasáklé krví a vodou, která získala ohavnou červenorůžovou barvu. Kolem nich teď hvízdaly kulky jako na střelnici. Ferid chra plavě sténal. – Musíme odtud! – řekl Martin Stojanovi. – Vykr vácí nám! Ferid ztratil vědomí. Přestal sténat a hlava se mu svezla na stranu. Martinovi ten pohled připomněl ra něného partyzána, kterému dal napít.
82 Josip Mlakić
– Feride! – zkusil ho probudit. Ferid nereagoval. Martin mu položil hlavu na prsa a slyšel jeho těžké dýchání. – Omdlel, – prohodil ke Stojanovi. – Musíme se od tud nějak dostat. Z váčku na tabák vytáhl trochu tabáku, nacpal ho Feridovi do rány a pak ji převázal zakrváceným lně ným plátnem, které už úplně nasáklo vodou. – Ale jak? – Pořád stejným směrem. Vypadá to, že tam nikdo není. – Já ho ponesu, ty vezmi naše pušky, – řekl Stojan. Nedokázali odhadnout, z jaké vzdálenosti na ně pálí. Střelba sílila a občas se krátkými dávkami ozýval kulomet. Jeden granát dopadl za jejich záda a skutálel se do soutěsky. Když vybuchl, detonace jako by přišla z velké dálky. Martin sebral pušky, Stojan vzal Ferida do náručí jako malé dítě a vyrazil. Martin běžel několik kroků za nimi. A pak se ozval kulomet. Stojana dávka zasáhla do nohou. Než se Martin nadál, Stojan se i s bezvládným Feridem zřítil přes okraj rokle. Přes burácení vody sly šel jeho slábnoucí křik. Na okamžik mu připomněl pří zračný zvuk zvonců nesoucí se podzimní mlhou. Popo běhl a zalehl na okraj rokle. Kulomet se ohlásil znovu, ale kulky létaly několik metrů vlevo od něj. Viděl, jak těla kamarádů mizí ve vodě, jak se na chvíli vynořil Stojan a vzápětí zmizel v kalné burácející vodě. Mar tin věděl, že už jim není pomoci. Zmizeli beze stopy ve
Živí a mrtví 83
vodě stejně jako květy, které včera Ferid ve svém neko nečném žalu a zoufalství hodil do potoka. Martin se schoval za stromem a všechny tři pušky postavil vedle sebe. Zahlédl jeden stín, přesně v tom šikmém světelném sloupu. Zamířil a vyprázdnil celý zásobník tím směrem. Střílel, jak nejrychleji dovedl. Zdálo se mu, že slyšel výkřik. Zahodil prázdnou pušku do rokle, vzal druhou, Feridovu, a čekal. Už na něj ni kdo nestřílel. Neměl tušení, jak dlouho za tím stromem ležel. Střelba utichla. Les po přestálém pekle vypadal ještě strašidelněji – jako netvor, který se někde ukryl a vy čkává. Martin neplakal, už dlouho nedokázal plakat kvůli nikomu, ale cítil, jak ho něco tíží stále víc a víc. Jako kdyby pomalu ztrácel pojem o tom, kde je. Potom ale uslyšel, jak na ně volají. Několik hlasů se střídalo ve vyvolávání jejich jmen. Poznal Pejův hlas. Ozval se jim a vyrazil tím směrem. Toho rána zahynula pětice domobranců. Kromě Stojana a Ferida padli dva z nováčků a Faruk. Nebýt Feridova výstřelu, pravděpodobně by je partyzáni po zabíjeli ve spánku. Prošli podél rokle a nejspíš hned za bili dva mladé domobrance, kteří byli zrovna na hlídce společně s Lukou, jenž jako jediný z vartujících přežil. O něco později, když našli a vynesli těla těch tří z lesa, zakopali je hned vedle salaše. Měli jen dvě zrezi vělé motyky s polámanými násadami, které našli u zdi stáje. Semin nikde nebyl. Objevil se, až když začali za hazovat hroby. Vedl před sebou zajatého partyzána,
84 Josip Mlakić
který se jen ztěžka vlekl, protože dostal zásah do nohy. Kulhal se svěšenou hlavou, ve vybledlém a roztrhaném oblečení, tvář staženou bolestí. – Přestaňte! – rozkázal domobrancům kapitán. – Přiveď sem tu chátru, Semine! Obrovitý ustašovec jemně dloubl zajatce do zad hlavní kulometu a ten poslušně přikulhal ke skupině vojáků. Kapitán vzal jednu motyku a přimáčkl ji party zánovi na prsa. – Kopej, ty svině! Partyzán začal zahazovat jeden z hrobů, ale kapitán ho hrubě odstrčil a ukázal mu, kde má kopat. – Své lidi pohřbíváme sami, ty si vykopej pro sebe! Martin už něco podobného viděl dřív. Že si zajatci sami sobě vykopou hrob, se stalo jakýmsi pravidlem, na které si ale on nikdy nedokázal zvyknout. I po dvou letech strávených v pekle války mu to připadalo stejně příšerné, jako když to viděl poprvé někde v Lice. Mra zení v zádech, které tenkrát cítil, se objevovalo po každé. Obzvlášť zrůdné se mu zdálo, že odsouzenec na smrt přesně ví, kdy a jak zemře. Všichni přestali pracovat a mlčky se dívali na party zána, který pomalými pohyby rozrýval vodou nasáklou zem. Semin se bez zájmu rozhlížel kolem. Partyzán vy kopal mělkou brázdu, která se rychle plnila dešťovou vodou. Vykopaná hlína byla černá jako uhlí. Martin měl pocit, že takhle černou zem ještě nikdy neviděl. – Ty! – ukázal kapitán na Martina prstem. – Tobě zabili dva krajany. Ty ho zabij!
Živí a mrtví 85
Martin ucítil, jak ho jímá nezadržitelný strach a pa nika. Všichni se na něj dívali, dokonce i partyzán na něj vrhl několik vyhaslých pohledů. Stál na hraně rovu, který si vykopal. Tvář měl stále staženou bolestí a ra něná noha se mu třásla. Martin sundal pušku z ra mene, natáhl závěr a vykročil k partyzánovi. Vždycky se bál, že k tomuhle jednou dojde. Někdy si dokonce představoval, jak se asi bude cítit. Ale tohle bylo před stavám na hony vzdáleno. Celé to bylo nesrovnatelně těžší a trýznivější. Bezmocně se podíval na nadporu číka Kneze, ale ten uhnul očima. – Já to udělám! – ozval se najednou Pejo a postavil se před Martina. – Ne! – kapitán se zadíval na Martina. Pak vytáhl pistoli, natáhl ji a zamířil na něj. – Řekl jsem, že to udělá on, – pronesl tichým, výhrůžným hlasem. – Sle činka si nechce umazat ručky. Ale bude muset. Martin vykročil k partyzánovi. Zajatec se mu dí val přímo do očí. Ty jeho byly vpadlé a tvořily se ko lem nich stíny. V partyzánově pohledu nebylo nic, ani prosba, ani pohrdání. Martin měl pocit, že se dívá do tváře mrtvole. Zvedl pušku. Vtom k němu někdo ze zadu přišel a rukou mu sklonil hlaveň k zemi. Byl to Semin. V druhé ruce držel pistoli a bez váhání střelil partyzána do hlavy. Kapitán neřekl ani slovo, ale bylo vidět, že je vzteky bez sebe. Chvíli provrtával Semina pohledem, ale ten mu ho oplatil. Nato se kapitán, celý rudý zlostí, mlčky otočil a odešel k salaši. – Zakopej ho! – přikázal Semin Martinovi.
86 Josip Mlakić
– Ano, pane. Děkuju, pane! – řekl Martin. Vzal mo tyku a začal rychle zahazovat hlínou mrtvolu, která se zhroutila přesně do rozmoklé brázdy. Tvář mrtvého partyzána ležela napůl ve vodě. Krev mu vytékala z rány v hlavě a voda kolem jeho obličeje velmi rychle získala tu ošklivou, červenorůžovou barvu, která Mar tinovi přišla neskonale odpornější než lepkavá, temně rudá barva sražené krve. Semin stál pořád vedle něj. Martin se tvářil, že usilovně pracuje, a čekal, až usta šovec odejde. – Nezeptáš se mě, proč jsem to udělal? – zašeptal Semin. – Proč? Semin chvíli mlčel. Martin už myslel, že mu snad neodpoví. – Protože za mě to nikdo neudělal, když bylo zapo třebí, – řekl nepřítomně a odešel. I tuhle větu vyslovil tiše. Jako by mu při tom hlavou letěly výjevy z jeho vlastního krvavého zasvěcení. Zbylí domobranci zatím urovnali hlínu na hrobech padlých druhů a naskládali na ně kamení, aby mrtvé nevyhrabala divá zvěř. Potom odešli za Seminem ke stáji. Zůstal jen Pejo, který dřepěl, kouřil a mlčky Mar tina pozoroval. Martin dál zahazoval hrob a nevěnoval Pejovi pozornost. – Bylo ti ho líto zabít, co? – nadhodil Pejo. – Pejo, jdi do hajzlu, – pronesl Martin klidným hla sem, aniž by se otočil. – A co Faruk a ti tvoji dva?
Živí a mrtví 87
– Říkám ti, Pejo, jdi do hajzlu! – zařval Martin, oto čil se a výhrůžně zvedl motyku nad Pejovu hlavu. Pejo vztekle odhodil nedokouřenou cigaretu, chvíli hleděl Martinovi vyzývavě do očí a pak odešel ke stáji. Martin zůstal sám. Chvatnými, hysterickými pohyby naházel zbylou hlínu na hrob, pak o několik kroků odstoupil a díval se na čerstvé mohyly. Nakonec na kladl na partyzánův hrob zbytek kamení, které přinesli ostatní. Byl unavený a těžce dýchal. Křečovité zahazo vání hrobu ho svým způsobem uklidnilo. Napadlo ho, že by možná měl odříkat nějakou modlitbu za zemřelé. Ale sotva se začal modlit, začalo mu to připadat hloupé a přestal, hlavně proto, že slova ze sebe soukal zcela mechanicky. Vzpomněl si na jednu modlitbičku, kterou odříká vali doma navečer, když byl malý. Pamatoval si z ní jen jednu část: „A přijde Hospodin Bůh nad vojsky, přijde Hospodin Bůh nad silnými vojsky.“ Snažil se předsta vit si obrovskou armádu a postavu Boha vysoko v ob lacích nad ní. Na hrobech před ním se černala rozblá cená hlína. Nad touhle malou, mrtvou armádou byla jen zem, nic jiného. Bůh byl součástí nějakého jiného příběhu. Hodil motyku na zem, posadil se na násadu, ubalil cigaretu a zapálil si. Skrz obláčky kouře zamyšleně po zoroval několik vran, které dřepěly jen pár metrů za mohylami. Z místa, kde seděl, to vypadalo, jako by se děly na hrobech. Byly černé, mokré a nehybné a ničím se nelišily od blátivé a černé země nad vojsky.
Josip Mlakić – Živí a mrtví
ISBN 978-80-88029-15-1 copyright © 2002, 2008 Josip Mlakić All rights are represented by Fraktura, Croatia. translation © 2015 Jan Kravčík cover art © 2015 Dominik Broniek czech edition © 2015 Gorgona Books Všechna práva vyhrazena. titul originálu Živi i mrtvi První vydání v nákladu 1000 výtisků. Doporučená cena 239 Kč. překlad Jan Kravčík redakce Hana Fruhwirtová obálka Dominik Broniek foto autora Fraktura / Roko Crnić vydalo nakladatelství
Gorgona Books s. r. o. Vlachova 1513, 155 00 Praha 5 – Stodůlky www.gorgona.eu s finanční podporou Ministerstva kultury Republiky Chorvatsko vytiskla tiskárna Opolgraf s. a. ul. Niedziałkowskiego 8-12, 45-085 Opole www.opolgraf.com.pl