Jazykové jednohubky

E N C Y K L O P E D I E

Z O N E R

JAN TÁBORSKÝ

P R E S S

JazykovĂŠ jednohubky

Jan Táborský

Jazykové jednohubky Autor: Jan Táborský Copyright © ZONER software, a. s. Vydání první, v roce 2014.

Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZRK1410 ZONER software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Odpovědný redaktor: Iva Šišperová Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Ivan Kunovský a Miroslav Kučera Obálka: Ivan Kunovský s použitím ilustrace Davida Fišera Ilustrace: David Fišer Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN 978-80-7413-290-2

slevy, akce,

novinky

Nechejte nám kontakt na novinky.zonerpress.cz a získáte další bonusy, slevy a jiné výhody.

Nině

Všichni se učíme lépe poznávat svůj mateřský jazyk až do posledního dechu s vědomím, že nikdy jím bohužel nebudeme umět vládnout tak, jak bychom si přáli.

K. J. Beneš

Úvodem Na počátku byla zvědavost, kolik lidí asi zaujmou zajímavosti o českém jazyce formulované vždy jen na několika řádcích a vyvěšované pravidelně na Facebooku. Když se tamější stránka pojmenovaná „Jazykové zajímavosti“ po několika měsících ujala a získala první stovky a později i tisíce stálých návštěvníků, moje zvědavost se přesunula jinam: Dokázal bych stále narůstající řadu těch jazykovědných miniatur přetvořit v knihu? Tak začal vznikat soubor jazykových sloupků, který právě držíte v rukou.

Snad vám Jazykové jednohubky přijdou k chuti!

Za všestrannou pomoc ve všech fázích psaní i přípravy rukopisu k vydání děkuji v první řadě své ženě Nině. Za množství konkrétních připomínek jsem vděčen také Martině Pacasové a za redakční přípravu knihy Ivě Šišperové. Díky patří i všem ostatním včetně návštěvníků mých facebookových stránek, kteří mi přispěli různými doporučeními a jazykovými postřehy.

V Brně dne 30. 9. 2014 Jan Táborský

Jazykové jednohubky

Poděkování

7

8

JazykovĂŠ jednohubky

Rozum a cit Pokud byste někdy potkali člověka, který by všechny jazykové jevy, o nichž byste se s ním bavili, hodnotil stejně jako vy, važte si toho.

Znamenalo by to, že jste účastni zázraku.

Aniž bychom si to uvědomovali, hodnotíme jazyk – a každou jeho částečku – podle několika nesourodých kritérií. Když to úplně zjednodušíme, zůstanou nám vždy alespoň dvě: rozum a cit. František Daneš, jeden z našich největších lingvistů, mluví o tom, že k jazyku můžeme zaujímat postoj buď afektivní, nebo instrumentální.

Určitě to souvisí s celou naší osobností: lidé emocionálnější vždy upřednostní estetiku, zatímco třeba technici spíše přesnost a funkčnost výrazu. Troufám si ale říct, že v každém z nás je jedinečná směs přístupů k těm mnoha tisícům slov, kterými jsme obklopeni.

Dáte-li někomu přečíst svůj text a on vám sdělí, že by vše vyjádřil jinak, přijměte to tedy se stejným klidem, jako přijímáte působení přírodních zákonů.

Jedním z možných životních cílů je naplňovat svůj život radostí (ať si pod tím představujeme cokoliv). S radostí je ovšem trochu potíž: zatím nebyla objevena žádná metoda, jak ji rozumně měřit. Nabízím tedy alespoň metodu nepřímou a dílčí: Což takhle měřit množství radosti sledováním slov odvozených od příslušného kořene rad?

Na jejím základě a s Jungmannovým slovníkem v rukou usuzuji, že naši předkové z devatenáctého století na tom nebyli nijak špatně.

Radostný člověk byl radostník, radovník či radovanec. Kdo rád spí, byl radospaj. Kromě radosti a radostnosti jsme měli i radostivost, věci mohly být radostné jako dnes, ale navíc i radovací („pozdravěcí neb radovací listy k představeným neb známým“). Hody před uvedením ženy po šestinedělí zpět do kostela se nazývaly radovky a na horách se pekl radovanec (recept žel není uveden).

Máme myslím na čem stavět.

Jazykové jednohubky

Radospaj

9

Díky a naděje Pomalu si zvykám na to, že tak vysoké procento Čechů už necítí v předložce díky nic z původní vděčnosti, která je v děkování nutně přítomna, a nerozpakuje se vytvořit věty jako „Díky úrazu přišel o všechno“ nebo třeba „Vyhodili mě díky hloupému nedorozumění“.

Z oblasti vyprazdňování významů mě ale nedávno silně zasáhlo něco jiného. Kamarád mi půjčoval auto se slovy: „Není to sice velká naděje, ale možná ti dojde benzín.“ Strnul jsem. Má snad o svůj pozitivní náboj přijít i naděje, pojem, o kterém jsem si vždycky myslel, že nám zůstane, až už nebude nic jiného?

Není mi z toho úplně dobře a činím jasné rozhodnutí: Narazím-li na to ještě jednou, spustím masivní petiční akci „Zachraňte naději“.

Jazykové jednohubky

Pět kachen a jeden kačer

10

Všichni víme nebo tušíme, jak užitečná jsou pro nářeční, slangovou a vůbec nespisovnou slovní zásobu rozličná domácí zvířata. Podívejme se třeba na obyčejnou kachnu.

Je to nelichotivé označení tlusté, nemotorné, nedbalé nebo hloupé ženy. V publicistice je kachna neověřená a zpravidla nepravdivá zpráva.

To bylo tak: V Německu se dříve takové zprávy označovaly zkratkou N. T. (z latinského non testatur – neověřeno), vyslovovanou stejně jako die Ente – kachna. Pro zapálené automobilisty je Kachna, Kačena nebo Kachnička pojmenováním legendárního Citroënu 2CV, snad podle kolébavého pohybu při jízdě po nerovném povrchu. Na počátku dvacátého století bychom narazili na argotické kachna ve významu úřad – kdoví podle čeho. Jako ukázku z jiného jazyka si připomeňme francouzský kankán, vycházející z dětského výrazu zdvojujícího slovo cane [kan] – tedy právě kachna.

V rámci genderové rovnováhy přihoďme alespoň jednoho kačera.

To je slangové označení člověka zabývajícího se geocachingem, tedy hledáním schránek za pomoci systému GPS, a nazývaného v angličtině geocacher…

Kdybyste někdy napsali na téma „zvířata ve slanzích“ třeba seminární práci, dali byste mi ji prosím přečíst?

Euro, koruna a sokol Koruna, nebo euro? Úvahy o tom, která měna je a má být „naše“ už jsme tady měli – ve vztahu ke koruně ale tak trochu naruby.

Korunou platíme od roku 1892, kdy nahradila zlaté. Po rozpadu Rakouska-Uherska bylo po Evropě korun vícero: československá, rakouská, maďarská a jugoslávská. Zdá se, že je nikdo neměl rád, například redakce časopisu Naše řeč v roce 1921 psala, že „korunám, těm živořícím ošuntělým, bezcenným cárům, každý přeje, aby co nejdříve zapadly do propadliště věčnosti“ (citováno volně, ale obsahově přesně).

A tak se pro naše peníze hledal nový název. Silným kandidátem byl sokol. Koruna měla zůstat – coby pojítko se starými časy – jako označení pro desetinu nové měny, pro setinu bylo navrženo označení denár (podle drobné mince z dob Přemyslovců). Jazykovědci souhlasili: „O jméně sokol ani my nepochybujeme, že by bylo velmi šťastné; mají-li Bulhaři za základní jednotku své měny lvy, proč bychom my neměli míti jména, které je tak nerozlučně sloučeno s naším národním životem?“ Ale zkrátka to nevyšlo…

Jednou z nejkrásnějších částeček naší mateřštiny (a nemalým oříškem pro cizince, kteří se rozhodli naučit česky) jsou názvy měsíců. Čeština totiž – jak je všeobecně známo – patří k jazykům, které odolaly latinským předlohám a vydaly se hrdě vlastní cestou.

Kouzelné jsou měsíce i v jiných slovanských jazycích (těch originálních napočítali jazykovědci na padesát) a zajímavé je i to, že stejné názvy někdy označují jiné měsíce: kupříkladu květen je pro Poláky čtvrtý měsíc, náš duben.

Od tak široké nabídky je blízko k plánu, co bychom snad mohli udělat, kdybychom se našich měsíců museli někdy z jakéhokoliv důvodu zříct. Mějme připravenu historicky podloženou alternativu, čerpající z našich nářečí a příbuzných jazyků. Navrhuji: studen, sněžen, mařec, traven, lipen, vřesen, kosen, sušec, vinotok, hruden, žluten a dvanáctý bokohřej.

Jazykové jednohubky

Bokohřej

11

Ty mermoleze!

Asi i vy znáte někoho, kdo je ve svých aktivitách naprosto neúmorný, nezastaví se na jedinou vteřinu, ať už jde o hru, nebo úklid, až už tím své okolí trochu otravuje. O takovém člověku se dá říct, že je to mermolez. Slyšíte to poprvé? Já měl tu čest také až před pár lety…

Většinu lidí hned při prvním poslechu správně napadne příbuzné příslovce mermomocí (nebo jedna z jeho řidších variant mocí mermo, mermocí, mermomocně), s významem „vší mocí, neodbytně, stůj co stůj, za každou cenu“. Části -mocí a -lez jsou jasné, k objasnění tedy zbývá ono záhadné mermo. A to nakonec není žádná legrace, protože etymologicky souvisí se slovesem (u)mříti. Slovotvorný význam je tedy „úsilím až na umření“!

Je v tom pěkný paradox: právě slova, která berou události a svět vůbec smrtelně vážně, nám znějí tak trochu jak z dětské říkanky.

Jazykové jednohubky

Sloupek uklidňující

12

Nemálo lidí, se kterými se dám do řeči o stavu českého jazyka, projevuje jemně řečeno rozčarování a nespokojenost. Vadí jim, že úroveň jazykového projevu mnoha veřejně známých osobností není právě vysoká, a někteří vysloveně trpí, když slyší, že kultivované promluvy nejsou schopni ani někteří jazykoví profesionálové, jako jsou redaktoři, moderátoři či tiskoví mluvčí.

Situace ale není tak beznadějná, jak by se mohlo zdát. Při své práci se setkávám se stovkami lidí, kterým na jejich češtině velmi záleží a kteří o ni pečují, jak jen mohou. Přemýšlejí nejen o jednotlivých slovech a vazbách, ale i o jazykovém stylu v širokém smyslu; mají radost z dobrých textů, a když chybují, stydí se. Svou řeč trpělivě zdokonalují a usilovně se snaží přenést to i na své děti.

I já jsem někdy frustrován z jazykového lajdáctví kolem nás. Vím ale, že čeština je i v mnoha dobrých, zodpovědných rukou.

Poklad Donedávna se slovníky českého jazyka dělaly nějak takhle: z knih se na kartotéční lístky po jednom vypisovala všechna slova z vybraných zdrojových textů, vždy s částí kontextu. Když bylo takových lístků ke všem slovům dost (pro Příruční slovník jazyka českého z první poloviny dvacátého století pět milionů), slovníkáři je analyzovali a zformulovali slovníkové heslo s patřičným počtem významů (důkazem toho, že to není jen tak, budiž slovo dáti, jež je popsáno téměř dvěma tisíci slovy). To vypisování začalo v roce 1906 a jen do roku 1989 přineslo 14 milionů lístků. Je na nich čeština celého století, slovo po slovu, krasopisem i na stroji, v dlouhých šuplících velkých plechových skříní.

Poklad si můžeme představovat různě: jako zlaté cihly nebo jako bedny s dolary. A nebo jako skřípějící šuplata plná zvetšelého papíru.

Jméno řeky Moravy je údajně naším nejstarším jménem vůbec. Vzniklo přibližně dvanáct století před Kristem z kořene mar-, označujícího velkou vodu (a souvisícího i s mořem). Germáni již užívali Marahwa, což si ve čtvrtém století Slované přiklonili k domácímu morava ve významu „palouk“.

S Germány souvisí i jméno Vltavy: původní Wilthahwa znamenalo „divoká, prudká řeka“.

Do třetice germánský původ máme v Labi: původní Alba přejali Slované přesmyčkou jako Laba, z čehož nakonec udělali Labie, Labě (až do sedmnáctého století ženského rodu). Etymologický význam je „bílý“.

To všechno není sice špatné, ale ruku na srdce: Kam se s výklady jmen našich řek hrabeme na americkou Amazonku, řeku s názvem odvozeným z indiánského slova pro ničivou přívalovou vlnu, rozbíjející lodě: amazunu znamená „požírač člunů“.

Jazykové jednohubky

Požírač člunů

13

Adamovo žebro a Diogenův sud Jen dvě stručné poznámky k tomu, co lze způsobit nepřesným překladem: Nejedna žena se při představě, že měla být stvořena z pouhého mužova žebra, cítí být poněkud dotčena, čemuž se upřímně řečeno nelze divit. Vše se ale jeví v trochu jiném světle, vezmeme-li v úvahu, že žebro je v hebrejštině synonymem strany (jak jsem se poučil u Patrika Ouředníka). Bůh tedy možná neodejmul Adamovi žebro, ale rovnou polovici těla. Jsem rád, že to vím.

Podobným překvapením pro mě byla informace, že slavný Diogenes možná nakonec v žádném sudu nežil. Příslušný výraz měl totiž ve staré řečtině označovat kromě sudu i prostý konec vesnice. Tohle jsem ovšem už vědět nechtěl.

Ještě že nejsem překladatel, tolik zodpovědnosti…

Jazykové jednohubky

Falešní přátelé

14

Všeobecně se má za to, že učit se některý ze slovanských jazyků je pro Čecha snadné, a snad to tak i je. V jedné věci ale musíme být v případě blízkých jazyků zvláště obezřetní. Číhají v nich na nás zvláště zákeřní – a podvědomě podceňovaní – falešní přátelé, tedy slova, která v nás svou podobností s češtinou vzbuzují mylný dojem, že jim rozumíme.

Skvělé příklady bychom nalezli ve všech jazycích, já si vybírám svou oblíbenou polštinu.

Je praktické vědět, že obchód není obchod, ale oslava, piwnica je obyčejný sklep, a sklep naopak obchod. Na cestách myslete na to, že grad není hrad, ale krupobití, doba je prostě den, kraj celý stát a zachód západ. Policisty možná uslyšíte říkat drogi, protože to znamená silnice, ale asi nikdy pokuta – řeč o pokání čekejte spíše v kostele (pozor ale na to, že podobně znějící slovo kościół znamená církev). Slovem zapach můžete být i chváleni: je to vůně, zatímco dobře znějící czerstwy znamená okoralý.

A laska je hůl.

Pravdoláskař Krátce po Listopadu se začala i nejširší veřejnost seznamovat s Václavem Havlem. Plakáty s jeho portrétem a heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ spoluvytvářely nezapomenutelnou atmosféru tehdejších dní.

Doba se změnila a výchozí politický konsenzus naší společnosti se změnil v konkurenční boj tak ostrý, že v něm byla jako zbraň použita právě i Havlova prostá slova. Zrodil se pravdoláskař, označení utvořené záměrně jako směšné a užívané s ironií a despektem.

Rozšíří-li se v jazyce něco do té míry, že to již zaregistrují všichni jeho mluvčí, nemůže to být náhoda. Někdy je přitom dobré vzpomenout si, že jazyk je přesný nejen jako nástroj vyjadřování, ale také jako ukazatel kultury v nejširším smyslu. Slova a pojmy pravda a láska dostaly pravdoláskařem přímý zásah. Držme jim palce, protože pokud jej nepřežijí, zaplatíme za to všichni.

Říct o někom, že je kůň, osel nebo nedejbože vůl, není nic zvláštního.

Všimli jste si ale, že mezi takto oblíbená zvířata přibyla nedávno lama?

Na počátku byl skateboarding a anglické lamer jako označení pro nešiku nebezpečného sobě i okolí (z lame – „chromý“). V osmdesátých letech již lamera nalézáme v počítačovém slangu: je to každý, kdo to s počítači neumí a obtěžuje tím své okolí. Češi to ovšem pojali po svém a stvořili ve stejném významu lamu, vzpomenuvše si na zvíře, které nepůsobí právě nejbystřeji.

Dnes již na lamy narazíme i mimo počítačový slang, v použitích na široké škále mezi hanlivostí a přátelským popichováním. A pořídili jsme si i příslušné sloveso, a to hned s několika významy a vazbami: vylamit lze někoho, sebe i něco…

Jsem velmi zvědav, které zvíře si vybereme příště.

Jazykové jednohubky

O lamách

15

Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk Věta z titulu není vyňata z žádného vyprávění o bojácných gymnazistech. Jde o příkladovou větu z výkladu o přechodnících v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český. Pokud vás pobavila, vězte, že okamžiků, kdy se člověk při studiu jinak vcelku suchopárné bohemistické literatury nad uváděnými příklady mimoděk usměje, není málo.

Chcete-li to zažít i s radostí z hledání a nalézání, s chutí do toho, nám línějším skvěle poslouží články dvou lingvistek, které takové případy zaznamenaly dávno přede mnou: Evy Hošnové a Michaely Liškové. Práce druhé z nich odhaluje na příkladových větách dokonce některé genderové stereotypy v akademické Mluvnici češtiny. Zdá se, že obsahy vět „Marie nemá velký smysl pro povinnost“ a „Korunní svědkyně je duševně méněcenná“ a protikladné „Loni byl ve dvaceti letech promován“ a „Dokázal opakovat dlouhou větu bez zakoktání“ nejsou jen dílem náhody.

Až zábavná je i morbidnost některých odborných prací, jak si všímají obě autorky: „Trápil se tak dlouho, až nakonec umřel.“ – „Zrána našli pytláka oběšeného na vrbě.“ – „Pohřbili ho zaživa.“ – „Našli ho na půdě už v rozkladu a zapáchajícího.“ Zakončeme tento sloupek citátem, který je z hlediska jazykovědných příruček stylový: „Vypálilo mu to oči.“

Jazykové jednohubky

Indiánská Amerika

16

Není pochyb o tom, že jazyk slouží ke komunikaci. Podstatná je ale i jeho jiná role: je pamětí lidské kultury. Vzpomenu si na to vždycky, když vidím jména jednotlivých států USA, ať již v angličtině, nebo v počeštěné podobě. Věděli jste, že více než polovina jich vychází z domorodých, nejčastěji indiánských jazyků?

Třeba Arizona byla „malý pramen“, Connecticut „dlouhá řeka“ a Michigan „velké jezero“. Idaho odkazuje k hoře drahokamů a Missouri prostě k bahnu. Illinois připomíná muže a bojovníky, zatímco Iowa má základ ve výsměchu: jde o dakotské označení lenochů. Dakota jsou „spojenci“, přesněji „spojení sedmi kmenů“. Zvláště se mi líbí Oregon – „jídlo z březové kůry“…

Je to krásné – a při vzpomínce na osud indiánů vlastně i smutné.

Bezejmenný dinosaurus

Jazykové jednohubky

Mám slabost pro slovníky všech druhů, ale co se týče Frekvenčního slovníku češtiny, spočívajícího v soupisech slov řazených podle četnosti výskytu, byl jsem donedávna ochoten připustit, že najít pro něj praktičtější využití je skoro nemožné.

Ale pak mě napadlo, že bych se mohl podívat na souvislosti mezi stejně frekventovanými slovy, ať jsou jakkoliv dobře skryté nebo šokující. Tak jsem to začal prověřovat.

Představte si, že magistrála říkáme právě tak často jako barikáda!

Lenoch je vedle slova nezkrotný! Územněsprávní je na tom stejně jako obláček, mikroorganismus jako koketovat a bezejmenný jako dinosaurus. Nemohu s tím přestat: Kompromitující je stejně frekventované jako šupina a sarkastický jako hrách. A co patří k heslu encyklopedický? Uragán!

Je to všechno opravdu jenom náhoda?

17

„Samozřejmě,” spekuloval Než jsem narazil na hravé články Roberta Adama a Aleny Vostré, nikdy mě nenapadlo, jak vtipná může být prostá kombinace přímé řeči a uvozovací věty.

Podívejme se bez okolků na pár příkladů: „Že je ale letos much,“ plácl. – „Mám nápad,“ užasl. – „Kde mám auto,“ ujelo mu. – „Amen,“ zahájil své kázání. – „No asi tak nějak,“ upřesnil. – „Padá na vás lešení,“ špitl. – „Pozor na miny,“ vybuchl. – „Došla nám svěcená voda,“ kápl božskou. – „Jsem prostě měkkej,“ utvrzoval se. – „Zasáhlo vás to?“ střelil od boku. – „Buď jen mou,“ navrhl. – „Psst!“ zařvala. – „Dělej, jak myslíš,“ zavelel. – „Vpřed!“ ustoupil. – „Tady chcíp pes,“ zavětřil. – „Na to ty holt nemáš hlavu,“ odsekl.

Mimochodem, zdá se mi, že tento typ konstrukce je cestou k nejkratším možným vtipům. Stačit totiž mohou pouhá dvě slova: „Uberu,“ dodal.

Jazykové jednohubky

Čech

166

Jeden ze starších výkladů o slovu Čech říká, že souvisí se starým slovesem čechati nebo česati, které znamenalo „bojovat“. Mít takové kořeny by myslím bylo vcelku lichotivé, samozřejmě za předpokladu bojů výlučně spravedlivých. Pozdější výzkumy ale přicházejí s jiným vysvětlením, již ne tak efektním. Takzvané etnonymum Čech je podle něj odvozeno ze základu čel, tedy od stejného základu jako člověk.

Faktem je, že příslušníci různých kmenů dříve běžně považovali za lidi jen sebe.

Když už jsme u Čechů, stojí snad za zmínku i slovo bohém, pocházející z bohème, Francouzi kdysi významově zúženého na cikány. O Čechách (Bohême) se totiž mylně soudilo, že jsou domovinou cikánů přicházejících ve středověku do západní Evropy.

Ať je to jak je to, každý podnět k zamyšlení nad naší identitou či minulostí je dobrý.

Vyjmenovaná vyza Chtěli byste ochutnat vyzí maso? Co že je vyza? Až tunová jeseterovitá ryba, táhnoucí kdysi z moře po Dunaji až do Rakouska.

Ale od ryb zpátky k češtině. Vyza je, přátelé, v našich vyjmenovaných slovech. V těch známých školních výčtech je totiž ve skutečnosti vždy jen výběr: kromě slov odvozených nebývají z pochopitelných důvodů uváděna ani slova, která jsou užívána velmi zřídka. Vyza, stejně jako třeba sumýš, vlys, výheň, cavyky nebo vyžle, je tak jemnou pobídkou, abychom se alespoň jednou v životě podívali na opravdu úplný soupis našich vyjmenovaných slov.

Najdeme ho třeba v Internetové jazykové příručce (první kapitola výkladů), spravované samotným Ústavem pro jazyk český a představující jedinečnou pomůcku pro všechny, kterým záleží na pravopisné správnosti jejich textů.

V roce 1519 začal Štěpán Šlik razit v krušnohorském Jáchymově (založeném jen o tři roky dříve) těžkou stříbrnou minci. Ta se stala zakrátko tak oblíbenou, že její ražbu převzal sám císař Ferdinand I. Pro nás je ale zajímavý hlavně její název: česky to byl jochmtál a německy Taler [tálr], což byla zkrácená podoba z Joachimstaler Geld (jáchymovská mince). Tak se zrodily slavné tolary, které známe třeba z lidových písní.

Věhlas tolarů byl ovšem i mezinárodní: tolary jsou totiž – alespoň jazykově – základem dnešních dolarů. Zajímavostí je, že někteří naši krajané ve Spojených státech ještě před pár desítkami let užívali pro dolary právě podobu tolar. Škoda přeškoda že Čechům nepřísluší z každého dolaru alespoň malá částečka, když je to vlastně tak trochu naše slovo.

Jazykové jednohubky

Český dolar

167

Babyčka?!

Základní škola. Učitelka komentuje výsledky diktátu a lehce výsměšně někoho upozorňuje na náležitý pravopis slova babička tak, že jeho druhou slabiku vyslovuje ironicky zvlášť hlubokým hlasem, aby si všichni uvědomili, že se v něm opravdu nedá napsat ypsilon.

Tehdy mě to dost vyvedlo z míry. Dnes vím, že jsem se měl hned zeptat, jestli je fonetický rozdíl mezi měkkým i a tvrdým y, a jestli bych tedy měl vyjmenovaná slova poznat sluchem. Ona mi mohla vysvětlit, že tomu tak není, ale že to tak bylo dřív. A mohla přidat i informaci o tom, že to dodnes zůstalo v některých našich nářečích, a třeba nám i pustit nahrávku, abychom si to uměli představit.

Ale nezeptal jsem se a pravopis jsem se dál jen učil, místo abych mu začínal pozvolna rozumět…

O psaní a škrtání

Jazykové jednohubky

Cesta od myšlenky k dobrému textu není nijak jednoduchá. Existují snad lidé, kteří ji díky svému talentu zvládají rychle a snadno, ale nebude jich myslím mnoho. Obyčejní smrtelníci se musí takzvaně vypsat: čekají je stovky textů, zkoušení, který ze způsobů psaní je pro ně ten nejlepší, často klopotné a zdlouhavé, zkrátka metoda pokusů a omylů.

Sám se učím psát nějakých dvacet let, ale pořád to není ono. Někdy mám dokonce pocit, že jsem zatím pochopil jen jedinou věc: Dobré texty nevznikají psaním, ale škrtáním.

Jistě, nejdříve je třeba vytvořit to, z čeho se bude odebírat – ale pak je na místě být neúprosný. Bolí to, ale nezbývá než si opakovat Cimrmanova slova: „Každé zbytečné slovo je zbytečné.“

168

Houby s octem Kdysi jsem četl, že v houbách s octem šlo původně o houbu sací. Navíc to ani nemělo být množné číslo, ale druhý pád čísla jednotného. Obé mělo vyplývat z biblické scény, v níž vojáci Ježíšovi na kříži „podali houby s octem“ (vyjádřeno starou vazbou podati komu čeho). Ten výklad jsem miloval: rčení založené na gramatickém nedorozumění by bylo unikátem.

Jazykové jednohubky

Podle jazykovědců je ale skutečnost bohužel o mnoho prozaičtější.

Houba je v tomto případě východočeskou náhradou za tabuové hovno (obdobně říkáme do prkýnka místo jiného vulgarismu). V tamějším nářečí se totiž v vyslovuje jako u – i když dialektologové to častěji demonstrují na příkladu prauda. Ocet byl doplněn až později, nejspíš na základě přímé asociace s houbami a samozřejmě pro jeho příhodnou chuť…

169

Slaměný vdovec Kolikrát jsem si už v životě v duchu položil otázku, proč se říká slaměný vdovec. Vyjasnilo se mi to až díky článku Josefa Janka „Několik poznámek k výkladům slov“ v časopise Naše řeč. A je to tak prosté!

Na počátku byl německý strašák do zelí, tedy Strohmann, doslova „slaměný muž“. Spojovacím článkem mezi ním a mužem žijícím dočasně bez manželky však není zanedbaný zevnějšek, jak by se mohlo zdát. Slovo Stroh (sláma) se zkrátka postupně začalo užívat pro různé nepravé, falešné věci. I spojení slaměný vdovec vzniklo tedy v němčině (Strohwitwer), k nám přišlo už hotové a ujalo se.

Za zmínku stojí i to, že v literatuře a jazykovědných příručkách lze narazit ještě na slaměného střelce či slaměného redaktora.

O slečnách

Jazykové jednohubky

Kdo by byl řekl, že slovo slečna je vlastně zkomolenina a ukázka jazykové nedbalosti? Na počátku to totiž byla šlechtična, kterou si ale mluvčí v určitých kruzích kvůli častému užívání postupně zjednodušili právě na slečnu. Je to podobný případ jako archaické vašnosti, pocházející z vaše milosti.

Dnes nás ale u slečny spíš než původ zajímá náležité užívání. Také se v některých případech trápíte úvahou, zda je adresátka ještě slečna, nebo už paní? Odhadovat věk a (ne)zadanost je přitom někdy nejen krajně obtížné, ale snad i nepatřičné. Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český nám naštěstí nabízí jednoduché řešení: i v případě oslovení svobodných dívek a neprovdaných žen je podle ní vhodné zvolit oslovení Vážená paní. Je to myslím úlevné rozhodnutí.

170

Končínek Ke všem starostem, které měli Češi ve třicátých letech dvacátého století, si přidali ještě jednu: Jak česky nazývat „weekend“? „Přemýšliví lidé přišli na to, že se toto anglické slovo vlastně nehodí do úst všech těch drobných zaměstnanců, úředníků, dělníků atd.,“ píše v roce 1940 J. V. Bečka.

Jazykové jednohubky

Začalo to soutěží o nejvhodnější českou náhradu v Listu paní a dívek. Návrhů bylo několik set, dochovaly se nám ale bohužel jen ty, které redakce vybrala jako nejlepší: sobotěnka, oddech, venden, zotav, osvěžená, týdnuvale, osvěž, oddyšek, odpočník, výdech. V dalších letech se objevily ještě například nedělí, noclet, týdnice, zotavisko, týdenka, končínek, přesnedělí, svatvečer, osvěžník, konectýdní a týdenice. Škoda že to nevyšlo: slov vzešlých z ankety je ve všech jazycích světa jako šafránu.

171

Použitá literatura Tato kniha by nikdy nevznikla, kdyby nebylo desítek a stovek knih, studií a článků vytvořených desítkami a stovkami jazykovědců a odborníků v rozličných jiných oborech. Můj podíl na Jazykových jednohubkách je z tohoto pohledu jen velmi malý: usilovně jsem vzpomínal, co mě kdy kdo naučil o češtině, a znova a znova se začítal do nejrůznějších prací na rozličná jazykovědná témata. Vybíral jsem, co se mi zdálo být nejzajímavější, snažil se vyjádřit to co nejstručněji a někdy snad s oživujícím komentářem.

Nepřijímejte prosím jako klišé, když napíšu, že vše dobré z této knihy je nutno připsat mým učitelům – ať již těm, se kterými jsem měl tu čest se setkat osobně, či „jen“ těm literárním. Vše méně vydařené nechť padne na mou hlavu.

Z knih, bez kterých bych se neobešel, musím na prvním místě jmenovat naše slovníkové monumenty: Jungmann, J.: Slovník česko-německý (1834–1839), Příruční slovník jazyka českého (1935–1957), Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971).

Jazykové jednohubky

Ze specializovaných slovníků to byly zejména Český jazykový atlas (1992–2005), Lutterer, I.; Kropáček, L.; Huňáček, V.: Původ zeměpisných jmen (1976), Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého (1971), Rejzek, J.: Český etymologický slovník (2001), Slovník české frazeologie a idiomatiky (1983, 1988, 1994).

172

Mnohé sloupky čerpají z odborných článků zveřejněných v časopisech Naše řeč a Slovo a slovesnost, popř. Čeština doma a ve světě.

Velkou inspirací pro mě byly také následující popularizační knihy: Eisner, P.: Čeština poklepem a poslechem (1948), Eisner, P. : Chrám i tvrz (1946), Hausenblas, K.; Kuchař, J. a kol.: Čeština za školou (1979),

Jazykové jednohubky

Chloupek, J.: Knížka o češtině (1974), Janáč, M.; Tumlíř, P.; Harvalík, M.: Divnopis. Proč se to tak jmenuje?

(2006), Kuchař, J.; Utěšený, S.: Čeština všední i nevšední (1972), Němec, I.; Horálek, J. a kol.: Dědictví řeči (1986), Pokorný, J.: Zakopaný pes (1976), Pravdová, M. (ed.): Jsme v češtině doma? (2012), Styblík, V.: Tajemství slov (2006), Šlosar, D.: Jazyčník (2004), Šlosar, D.: Tisíciletá (2005).

173

174

JazykovĂŠ jednohubky

Obsah

Rozum a cit Radospaj Díky a naděje Pět kachen a jeden kačer Euro, koruna a sokol Bokohřej Ty mermoleze!

Sloupek uklidňující Poklad Požírač člunů Adamovo žebro a Diogenův sud Falešní přátelé Pravdoláskař O lamách Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk Indiánská Amerika Bezejmenný dinosaurus Sedmikráska a jiné kytičky Dřevoplech Maglajz a jemu podobné Horákův laboratorní pes Všechno je jinak Lehčí pravopis? Červeňoučké jablíčko K snídani Bububu!

O blechách a chudobě Kabrňák a štramanda Kroužek Eseróčková chyba Mělichom a šlávávalo

7 7 9 9 10 10 11 11 12 12 13 13 14 14 15 15 16 16 17 18 18 19 19 20 20 21 21 22 22 23 24 24 25

Jazykové jednohubky

Úvodem Poděkování

175

Jazykové jednohubky 176

Indiánský potlach Nevzrušujte se, když se zrušuje Ingénieur O chybějícím pomníku Zaškrábej, myšáku!

Ohyzdná cizota Tlumačům Lingvisti, normální lidi Tresty, kam se podíváš Sněháňky, šmakuláda a maminkatelka Bulhar, Turek, Dán Dobropán a Krasopaní Víno sčetlé a shovívavé V poslední době Koníček Pitoreskní a bryskní Vlaštovka odrazovým můstkem Českému jazyku totalita Naše nejstarší věta Brusičské desatero Škola jako oddech Lingvistika u soudu Sako jako pytel Jasoň a chlastoň Skandální odhalení StB jazykovědná Větry a vichry Oříšky Ty stonku!

O jezírku a vývěsce Zakleté staročeské slovníky Kredenc a kredencovati Není atlas jako atlas Znakovaná čeština Rok čtrnáct

25 26 26 27 27 28 28 29 30 30 31 32 32 33 33 34 34 35 35 36 36 37 37 38 38 39 40 40 41 41 42 42 43 43 44

44 46 46 47 47 48 48 49 49 50 50 51 51 52 52 53 53 54 54 55 55 56 56 57 58 58 59 59 60 60 61 61 62 62 64

Jazykové jednohubky

Newspeak a ptydepe Mezi bychom a bysme Naše úřední čeština Dobrodružství jazykovědy Leporelo Česko z vyšších sfér Hodoválkům pro radost Boj! Nesamozřejmost každodennosti O žvavosti Všem z Újezdů a Lhot Zevrubný a přehršle Spolužačka a syn Novák a spol.

Dva domečky a knížečka Pappenheimští a medvědi Kýchající komáři a kašlající blechy O letadlech a ponožkách Tak trochu jiné věty Ty vole historické Protežovat Slovo o spisovnosti Dokořán O Jungmannovi a opilosti Lovec a zoolog O koze, ohni a písních Genderlekt Krásný!

Klíče, mobil, brýle Morbudky, Ova, Pejr…

Tíživá nesvoboda na pět Rozhovor Co nám chybí Optimální věta Slangy jako poezie

177

Jazykové jednohubky 178

Polský Rover a mongolský Canon Prolépse žije!

Generativisté Žádní hluchoněmí V čudu Televize Dráty a dobré pravidlo Takže milí zlatí…

Můj retrográdní slovník Pondělí… Šotek T9 Sláva rolníkům Prvního druhý Ostošest a čtyřiapadesát Buďme struční. Svět je přeplněn slovy (S. J. Lec) Místo minuty ticha Na návštěvě ve slovenštině Sbohem, párku!

Tanec na sopce Sláma, Málek, Veselý…

Vykání z nedorozumění Chlap Čučmužíček Nadir, slovo plné naděje Ondřej Sekora, víc než Ferda Mravenec O pravopisu a uspávačích Pochovej mě ve stáji!

Fotbalové hledání Bikiny a Bikini Jak račte?

Tak trochu prolaps Korpus!

Ze života studenta K nehoráznosti jednoho překladu Zářové dny?

64 65 65 66 66 67 67 68 68 69 69 70 70 71 71 72 72 73 74 74 75 75 76 76 77 77 78 78 79 79 80 80 82 82 83

83 84 84 85 85 86 86 87 87 88 88 89 90 90 91 91 92 92 93 93 94 94 95 95 96 96 97 98 98 99 99 100 100 101 101

Jazykové jednohubky

Život před životem Ještě zbývá něco času K feminismu a intelektuálům O kouzlení Výjimka Dětské čtenářství Vývoj jako argument?

Z hitů Grónsko ano, Lenin ne Velbloud uchem jehly Maďar jako učitel češtiny Smajlíci Německé díky Oživené Československo Za lužickou srbštinou Chudáci lingvisté Stále jen na stopě Na obranu mimísků Krasoplavci Ťuťa a blivoň Pangramy Ajťáci Kachní modř Přelkep Škyt, fňuk, kých Žlabol, skokejš, příšerec… Španělská vesnice a český film Předmětná Nemovitost Pravopis jako východisko Jazykověda v zákoně Mrtvol a síla autority O srandě Hrabal badatel Jízdenka k zápočtu Vaše Lásko!

179

Jazykové jednohubky 180

Duše a kultura národa Pitomý kluk O táhnoucí se červené niti Staročeský zvířetník Morfologie pohádky Novák a potíže Ze starých časů S pozdravem Koala a slang Hafo Pařížský fiakr a pražští lumíři Haf-haf teorie Od Babolek k Znosimi O dvou lesbách Příručák Místnost 101 K čemu je dobrý fofr? Čeština nezprznitelná Tlačítko Rýmovačky Rytíř Josef Jungmann Ošoprstaný Na Čínu! Čtěte Mathesiuse!

Bible pro ženy Já tě přetrhnu…

Polka Poslední slova češtiny Kyselé jablko Jste bilingvní?

Povolené přestupky Telení ledovců Benešov, Havířov a hřbitov Ďasík, voník, kostík…

Jedenáct až milion – a nula navrch

102 102 103 103 104 104 105 106 106 107 107 108 108 109 109 110 110 111 111 112 112 113 113 114 114 115 116 116 117 118 118 119 119 120 120

121 122 122 123 123 124 124 125 125 126 126 127 128 128 129 129 130 130 131 131 132 132 133 134 134 135 135 136 136 137 137 138 138 139 140

Jazykové jednohubky

Slavné svíce Sňatečnost a kloktárna Pražské utrpení Pitva žížaly Jak muž a jak žena?

Spisovně?

Lidé v pozadí Mateřská dovolená? Červík, myška, pes Pár slov k zou Motovidlo Obojetné c Paradox správnosti Vzorečky Čeština v úpadku?

Okibača a zajíček Sven Jansen Na holičkách Zblo a bela Floky a cvoky Opice Čeština: živel a potůček Staročeské čarování Otče náš, jenž jsi – ve výtahu Grammar nazis Kozí test Bodláky a kudlibabky Mejdan a jemu podobné Lešno 1656 Pokorná jazykověda Kudrlinky Jda, jdouc, jdouce Světadíly Dobrý den Svízel s korekturami Sousedé Sloveni

181

Jazykové jednohubky 182

To je brajgl Ušinec, najmenší hák Ctěný hovnivál Šimsisi?

Komu patří čistonosoplena?

Matlafousek a ňuma Chyba lávky a oslí můstek Falešní přátelé česko-čeští Koňské sedlo Masopust Slova a strach Bus a jemu podobné Pravopis a jazyk Blb Pinkalinka Dobrý den – hahaha Slon ze lva, tedy hroch…

Svůj, nebo můj? Šibolet Kocovina Cimrman, Opráski a Vavřinec Lebeda Paní Novák, nebo Nováková?

Interpunkce, má láska! Českomoravská krabatina Oukej Chartisté a mluvčování Pětka a búr Ústav a firmy Sádlo a lůj Soustrast a král zvířat Hádanka Nabodeníčkový omyl Znovu nejoptimálnější Sloupek italský Milovníkům velkých písmen

140 141 141 142 142 143 143 144 144 145 145 146 146 147 147 148 148 149 149 150 150 151 152 152 153 153 154 154 155 155 156 156 157 158 158

159 159 160 160 161 161 162 162 163 163 164 164 165 165

„Samozřejmě,“ spekuloval Čech Vyjmenovaná vyza Český dolar Babyčka?!

O psaní a škrtání Houby s octem Slaměný vdovec O slečnách Končínek

166 166 167 167 168 168 168 170 170 170

Použitá literatura

172

Jazykové jednohubky

Sušice a Hostivice Muž jako možnost Mluvit o hudbě… Šrámkova Sobotka Procentní bod Nářeční navigace Čeština obecná a hovorová Pyknici na pikniku Pistole O zebrovi, pohádě a písmenu X Slavná stoupa Je to ještě jura!

V chobotu býti Hrdinové

183

Jan Táborský (nar. 1975) vystudoval český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde později působil jako asistent. O češtině se poučil také během svých úvazků v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR a na několika redakčních místech.

V současnosti se věnuje zejména své jazykové agentuře Syntagma (www.syntagma.cz), specializované na úpravy a psaní českých textů. Přednáší v kurzech češtiny pro Čechy, je autorem facebookových stránek Jazykové zajímavosti.

Jazykové jednohubky jsou knihou plnou českého jazyka. Ve třech stech sloupcích pojednávají o tom nejzajímavějším z naší slovní zásoby, o nejrůznějších idiomech s překvapivým původem, o našem gramatickém bohatství i pravopisných zákoutích, o vývoji češtiny – a mezi řádky také trochu o její budoucnosti. O všech těchto a ještě dalších tématech píše autor stručně, s nadhledem a vtipem, a přitom stále odborně přesně.

Jazykové jednohubky, volně inspirované oblíbenou facebookovou stránkou Jazykové zajímavosti, potěší každého, koho naše mateřština baví a kdo se o ní chce dozvědět i věci, na které již ve škole nezbyl čas. Vychází také jako e-kniha.

První knihou věnovanou češtině z produkce Zoner Press je úspěšná publikace Pište správně česky – poradna šílených korektorů. Představuje jednoduchou a čtivě zpracovanou pomůcku pro všechny, kteří hledají rychlou radu, kde napsat čárku a kde ne, nebo si jen chtějí příjemným způsobem osvěžit svoji češtinu.

Nepříliš oblíbené suchopárné definice v co největší míře ustoupily konkrétním a snadno pochopitelným příkladům, které nezřídka vycházejí přímo z korektorské praxe autorů. K dostání také jako e-kniha.

Zoner Press tel.: 532 190 883 email: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER Software, a. s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

Doporučená cena: 249 Kč Katalogové číslo: ZRK1410 ISBN 978-80-7413-290-2

9788074 132902