ZEP2427 - Metallica - kompletní příběh

Zkažený spratek, introvert, žvanil a „fakt divnej chlápek“:

akže takhle to začalo. Jeden nevychovaný osmnáctiletý spratek, nějaký Lars Ulrich, původně z Kodaně a potom taky z Newport Beach v jižní Kalifornii, se rozhodl, že nenapodobí svého tátu a nebude vydělávat slušné prachy hraním tenisu na mezinárodních turnajích. Místo toho se válel doma, četl si z Británie dovezené výtisky rockového týdeníku Sounds a sbíral nahrávky obskurních kapel „nové vlny britského heavy metalu“ (New Wave of British Heavy Metal – NWOBHM). V létě roku 1981 si zaletěl do Anglie, kde se přilepil na NWOBHM partičku Diamond Head. Když členové tehdy ještě bezvýznamné kapely na vlastní oči uviděli svého prvního amerického fanouška, nadšený kytarista Brian Tatler mu nabídl ubytování v domě svých rodičů. Říká se, že protiklady se přitahují. Když na podzim roku 1981 do Států navrátivší se Lars potkal Jamese Hetfielda, jednou z mála věcí, která ty dva kromě věku spojovala, bylo jejich pobláznění do rockové muziky. Zatímco prťavý a pořádně nafoukaný Lars, pyšný na své evropské kořeny, byl zvyklý jíst s otevřenou

Metallica ucednicka leta

Napsal: Mick Wall

Fotografie: Kevin Hodapp/Frank White

pusou a celé dny se nesprchovat, dlouhý a vyzáblý Američan James si čistil zuby dvakrát denně a nikdy by nevyšel ven v trenýrkách z předchozího dne. Zatímco Lars nezavřel klapačku, z Jamese aby člověk každé slovo páčil. Zatímco Lars pocházel z prostředí, kde dostatek peněz přál cestování a zájmu o umění, ve kterém se mluvilo různými jazyky a kde vládl bezbřehý liberalismus, James měl jen zkušenosti kluka z chudé dělnické rodiny. Vyrostl navíc v prostředí bigotní sektářské víry, musel se vypořádat s dětstvím bez otce a na prahu dospělosti bolestně přišel i o matku. Zatímco Lars byl vždy přesvědčený, že neexistují dveře, které by pro něj mohly kdy zůstat zavřené, James raději zůstával v ústraní a dopředu se

nikdy netlačil. I na střední škole se choval samotářsky a cestu k přátelům mu –podobně jako v Larsově případě – otevřela až hudba.

Burgery proti herynkům

James objevil rock díky svým dvěma nevlastním bratrům. „Vždycky mě zajímaly věci, co jiní lidi vůbec neznali. Když jsem narazil na Black Sabbath, všichni kámoši mleli: ‚Ale ne, takovou desku donést domů nemůžu, to by mi máma nedovolila.‘ Tak jsem šel a sehnal si ji.“ Když v pubertě začal přemýšlet, jak si založit vlastní kapelu, seznámil se s jistým Ronem McGovneym. Ovlivněný Jamesem (Hetfield kdysi navštěvoval hodiny klavíru, které mu pomohly naučit se i na kytaru) začal Ron brát kytarové lekce. „O baskytaře jsem tehdy ještě nevěděl vůbec nic, prostě jsem se jenom chtěl naučit zahrát Stairway to Heaven.“

To James tehdy ujížděl na UFO – pořád dokola si přehrával jejich hardrockové pecky jako Doctor, Doctor nebo Lights Out Na onu zmíněnou kapelu nakonec opravdu došlo, a ne pouze na jednu. „Rodiče měli vlastní dům a k tomu ještě tři další nemovitosti, které pronajímali, “ vzpomínal McGovney. „Nechali mě s Jamesem bydlet v jedné z nich, navíc zadarmo. Z garáže jsme si udělali zkušebnu.“ Po dokončení střední školy si oba našli práci a vydělali nějaké peníze, které vrazili do své zatím poslední kapely, které říkali Phantom Lord. „Dělal jsem v dílně rodičů, kde se opravovaly náklaďáky, “ zmínil Ron. James si našel práci v továrně na samolepky v Santa Fe Springs a peníze z první výplaty oba vrazili do vybavení „garáže“ – pořídili protihlukovou izolaci, postavili sádrokartonové přepážky, krokve natřeli načerno a strop na stříbrno. Z tehdejší středoškolské ročenky si u Jamese Alana Hetfielda v kolonce „plány“ můžeme přečíst: „Hrát muziku. Zbohatnout.“ Kapela Phantom Lord jej k tomuto cíli příliš nepřiblížila. Jako spousta podobných mladých skupin se i tento spolek „rozpadl“ dříve, než stihl vystrčit nos ze zkušebny. S obměněnými členy se pokračovalo pod jinými jmény –asi nejzvláštněji působila „reinkarnace“ s názvem Leather Charm. Šlo o glamrockovou skupinu, v níž si James střihl roli ošminkovaného zpěváka. Dokonce odložil i kytaru a snažil se ze sebe udělat frontmana na plný úvazek. Krátce poté, co se i tato skupina rozpadla, si v plátku The Recycler přečetl inzerát: „Bubeník hledá metalové muzikanty, se kterými by si mohl zajamovat na hudbu Tygers of Pan Tang, Diamond Head a Iron Maiden.“ Setkali se a James usoudil, že ten kluk, který si inzerát podal, je „divný“ a  „je zvláštně cítit“. Jo, a taky že vůbec neumí hrát na bicí. „My byli zvyklí jíst v McDonald’s, on si dával herynky, “ vybavoval si James o dvacet let později. „Měl slavnýho a zazobanýho tátu a sám byl pěkně rozmazlenej fracek. Taky proto byl tak drzej. Věděl, co chce, a co chtěl, musel mít.“ Lars ale vycítil, že

James Hetfield na turné Metal Up Their Ass v Doveru, New Jersey, v dubnu 1983

F Komu zvoní hrana

Průlomové album Ride the Lightning z roku 1984 proměnilo Metalliku z věrozvěstů thrashe na metalové superhvězdy. Jejich vrstevníci – včetně soků z kapely Exodus – měli co dohánět…

Napsal: Jon Wiederhorn

Pátek 13. ledna 1984 byl pro Metalliku opravdu smolným dnem. Korunní princové thrash metalu právě dorazili do massachusettské metropole Bostonu, kde měli následujícího večera koncertovat v místní „potírně“ The Channel. Zrovna se vrátili z tolik potřebné dvoutýdenní „dovolené“, během níž alespoň na chvíli vypadli z neúprosné mlýnice hraní, zkoušení, psaní a chlastání, v níž se mleli prakticky celých šest měsíců od vydání debutového alba Kill ’Em All. Cítili se jako páni světa, ale čekal je pád zpět na tvrdou zem. V noci před vystoupením se onoho nešťastného pátku třináctého kapele kdosi vloupal do jejího kamionu, který s veškerou výbavou zůstal odstavený před klubem. Lars Ulrich přišel o své bicí, kytaristé James Hetfield a Kirk Hammett zase o zesilovače Marshall. Vedle finančních potíží byla kapele způsobena i významná psychická újma, která muzikanty „zabrzdila v rozletu“. Kdo by taky po takovém zážitku nebyl na dně?

I tohle zlo bylo ale v konečném důsledku k něčemu dobré. James Hetfield, který se dočasně ocitl „unplugged“, zase jednou sáhl po akustické kytaře a začal psát melancholickou a velmi komplikovanou melodii s atypickým textem plným křehkosti: „Život jakoby vyhasíná, každý den plyne někam pryč/Ztratit se sám sobě, nebýt pro nikoho důležitý.“ Vzhledem k závažnosti zločinu, jehož se Metallica stala obětí, mohla taková reakce přece jen působit poněkud nepřiměřeně, píseň se ale pro kapelu stala mimořádně významnou. Sedmiminutový, napůl akustický „dopis sebevraha“ nazvaný Fade to Black se stal kontroverzním vrcholem druhého alba Metalliky Ride the Lightning „Kdyby nám někdo, když jsme nahrávali Kill ’Em All, řekl, že na další album nahrajeme baladu, poslal bych ho do prdele!“ shrnul to později její autor. Jak samotná píseň, tak celé album se pro Metalliku staly typickými, protože znegovaly vše, co kapela vytvořila dříve, a daly najevo, že do budoucna je možné cokoliv. Přelomovým se stalo až album Master of Puppets, které Metallica vydala o dva roky později, ale Ride the Lightning svému následníkovi otevřelo cestu.

Blesková jízda: Kirk Hammett, James Hetfield, Lars Ulrich a Cliff Burton

„Lidi na tuhLe

kapeLu plivou už třicet let.

to pro nás není žádná novinka…“

… tvrdil Lars Ulrich poté, co se do kin dostal snímek Through the Never. Ten totiž publikum opět spolehlivě rozdělil na několik skupin. James Hetfield na něj ale nedá dopustit

Napsal: Dave Ling

ebut Metalliky na filmovém plátně se setkal s velmi protichůdnými ohlasy.

Film, který ukáže největší světovou metalovou kapelu

živě a ve 3D na plátnech

IMAXu? Parádní nápad!

Ale proložit to podivnými scénami, jako by vystřiženými ze Šíleného Maxe?

V ulicích apokalyptického města hlavního hrdinu, roadieho a fanouška skupiny, pronásleduje nějaký chlápek na koni. Nestačilo by na to DVD s  Policejní akademií?

I když si muzikanti, kteří si bez ohledu na důsledky pevně stojí za svým dílem, rozhodně zaslouží obdiv, film Through the Never skutečně nepatří k nejlepším nápadům Metalliky. Pokud by jako důkaz pro toto tvrzení nestačily výkřiky nesouhlasu od fanoušků, podívejme se na celou věc řečí peněz. Skupina si film financovala sama a zaplatila za něj údajně okolo třiceti milionů dolarů, během tří týdnů po premiéře se jim z kin ale vrátilo pouze 3,2 milionu. Po mizerném přijetí předchozího projektu Lulu se tak objevilo další dílo, jež vyvolalo pochybnosti o duševním zdraví členů kapely. Nabízela se otázka, proč vůbec Metallica po třiceti letech kariéry takto riskuje a hazarduje se svou pověstí. Nejde

o součást jakési krize středního věku? Bubeník Lars Ulrich se tuto a další podobné teorie pokusil vyvrátit.

Chceme ty prachy

Kdo vlastně s myšlenkou na film Through the Never přišel?

To se musíme vrátit zpátky o takových patnáct let – dokonce ještě před Some Kind of Monster IMAX se na nás tehdy obrátil, jestli bychom nenatočili pětačtyřicetiminutový film s koncertem, ale měli jsme toho tenkrát moc. Před čtyřmi roky se nám v Belfastu Peter Mensch, jeden z našich manažerů, o té myšlence znovu zmínil. Vždycky jsme chtěli natočit nějaký kurva velký film. No a Peter nám řekl, že je čas ten kurva velký film opravdu udělat.

O co vám šlo nejvíce?

Pokud bych měl být stručný, tak hlavním cílem bylo dostat diváka pomocí 3D technologie co nejblíže k pódiu. Chtěli jsme, aby se filmové publikum stalo součástí Metalliky.

Kdybych se tě zeptal, kolik to stálo, asi bys mě poslal do prdele, že?

Na to si tě moc vážím. Bylo to určitě… hmm… dost drahé. Dražší než cokoli, co jsme kdy dělali. Všechno něco stojí… natáčení, jevi-

ště, marketing. Pokud ti řeknu, že stál sedmnáct fufniků, bude tě ten film buďto bavit, nebo ne. A nebude záležet na tom, jestli náhodou nestál třeba sedmnáct tisíc fufniků. To přece není podstatné.

Jo, ale třicet milionů fufniků, to už je dost velký ranec na to, abys je všechny dostal zpátky. To je fakt, ale to číslo je hodně přehnané. Rozhodně to tolik fufniků nebylo. Jasně, že chceme ty prachy dostat zpátky, ať už prodejem triček, DVD nebo alb.

Je to vůbec možné?

Já myslím, že jo, stačí, když udám všechna ta DVD, co vozím v kufru svého auta. [smích] Rozpočet bychom měli vyrovnat do takových pěti šesti let, ale zas tak se kvůli tomu nenervujeme. Pro mě je důležité, že jsme měli koule si to sami platit, takže jsme si nad tím udrželi kontrolu. Nikdo zvenčí nám nepřišel „radit“, že tam má být víc Tripa (Dane DeHaan) a míň Jamese Hetfielda, nebo že máme něco učesat, uhladit, vypulírovat. Ale máš pravdu v tom, že dělat filmy je fakt drahé. Rozhodně dražší než nahrávat desky.

Ta část na konci, jak se zhroutí osvětlovací souprava, roadies odvlečou zbytky Spravedlnosti

Ani je nenapadne balit kufry: Navzdory kritikám kapela za svým posledním projektem pevně stojí

„Stačí, když udám všechna ta DVD, co vozím v kufru svého auta.“

Lars Ulrich

I muž I mají své dny

Během čtyř dekád své existence si Metallica prošla vývojem od thrashmetalových věrozvěstů přes komerční trhák a kultovní kapelu až po partu chlápků, co si najímají terapeuta, aby spolu vůbec vydrželi. Věřte tomu nebo ne, na nové desce 72 Seasons jsou z nich zase vzteklí rafani, ze kterých jde strach

Napsal: Paul Rees Fotografie: Tim Saccenti

do modra vybarvené dopoledne 21. února v portugalském hlavním městě vyšlo na karnevalové úterý, celá země tedy slaví státní svátek. Z velkého náměstí Praça do Comércio na nábřeží řeky Tajo vyhrává pochodová kapela v rytmu samby a po celé délce ulice Rua Serpa Pinto se táhnou řady masopustníků v pestrobarevných kostýmech. Výstavná třída od náměstí stoupá do strmého kopce vedoucího k ruinám chrámu a kláštera Convento do Carmo, jehož odhalené gotické oblouky se tyčí nad městem jako mršina velké vykuchané velryby. Ve stínu zničeného kláštera se shromáždil dav lidí, v jehož středu osamělý busker vybrnkává na otlučenou akustickou kytaru plačtivou melodii. Hodila by se spíš do mrtvé, temné noci než na pouliční večírek – jde o důvěrně známý hit Nothing Else Matters

„Byli jsme čtyři nejistí a frustrovaní kluci, v tomhle ohledu se vlastně zas tak moc nezměnilo.“

Kirk Hammett

Na Netflixu za hvězdy

Všudypřítomnost Metalliky ve dvaačtyřicátém roce její kariéry je pozoruhodná. Zanedlouho tomu bude dvaatřicet let od chvíle, kdy mateřská deska hitu Nothing Else Matters, Metallica alias „černé album“, spatřila světlo světa. Od doby, kdy se kapela naposledy pochlubila s kolekcí nového studiového materiálu, uplynulo už více než šest let. Ne že by se od té doby stihla někam vytratit. Předloni v létě odehráli Hetfield a spol. slušnou várku festivalových

vystoupení i samostatných stadionových koncertů v mnoha amerických i evropských městech včetně Lisabonu, šlo ale jen o předehru k listopadovému singlu Lux Æterna Během jara 2023 následovaly další dvě nové písně Screaming Suicide a  If Darkness Had a Son, a nakonec i deska 72 Seasons, první studiový zářez Metalliky od dvojalba Hardwired... to Self-Destruct z listopadu 2016. Tento příval aktivit se navíc snoubí s popularitou, o které si kapela se 125 miliony prodaných desek mohla za celou