číslo 6
měsíčník
červen 2006
vydává občanské sdružení Proximus v nakladatelství Vetus Via, s podporou sdružení Sopel Productions
Byl jsem tvrdě na indexu Rozhovor s Paulem Wilsonem, kanadským spisovatelem, překladatelem a publicistou, členem PPU, nahraný v brněnské pivnici Pálava, v neděli 5. 3. 2006 dopoledne. Rozhovor byl redakčně krácen. Jak vlastně ses do této republiky dostal? Žil jsem tou dobou v Anglii. Postgraduálně jsem studoval v Londýně. Zabýval jsem se Georgem Orwellem, měla to být moje diplomní práce. Ale jak jsem v Orwellovi četl dál – byl to levičák, ale hodně protisovětský, a právem – začalo mě stále více zajímat jeho vnímání světa. Tehdy – v roce 66 – se konal v Londýně festival českých filmů a já jsem viděl filmy jako třeba Formanova Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky nebo O slavnostech a hostech od Němce. Ty filmy jsem viděl několikrát. Fascinovaly mě – a vlastně jsem tomu, co jsem viděl, ani nerozuměl. Bylo to pro mě záhadný, jako když člověk ze Západu čte třeba Kafku: Je v tom mystérium. A něco mysteriózního bylo i v těch filmech. Zvláště ten humor jsem nechápal. Pochopil jsem, že jsou to legrační filmy, že se tam děje něco, co je absurdní, humorný, ale nemohl jsem přijít na kloub tomu, co to je. Zároveň přijeli do Londýna na návštěvu nějací Češi a bydleli u mýho známýho. Sešli jsme se v hospodě a povídali o Československu, o kterým jsem nevěděl absolutně nic. Kromě těch filmů. A říkal jsem si: Tam se něco musí dít! Protože z těch filmů čišel zvláštní kritický duch. A ti Češi pořád mluvili o tom, jak je to u nich hrozný, jaká je tam diktatura, a já jsem na to říkal: Ale to nemůže být tak špatný – protože ty filmy jsou nádherný! Na to mi řekli, abych se přijel do
Hospoda U Svitáků, vpravo Paul Wilson, zleva Don Sparling a Jan Steklík, začátek 70. let
Československa „léčit“. Že mám takový ty levičácký představy o socialismu, který vůbec neodpovídají skutečnosti. Tak jsem řekl: Dobře, přijedu, ale nemám prachy, a nechci přijet jenom na 14 dní. A oni říkají: No, můžeš tam pracovat, třeba učit angličtinu. Pak odjeli zpátky do Československa a já jsem jim napsal dopis na potvrzení té naší konverzace: Nabídli jste mi to a to a já to myslím vážně. A ať mi pošlou nějaký adresy. Poslali mi adresy na jazykový školy v Praze, na univerzity, myslím, Karlovu a 17. listopadu. Tak jsem napsal dopisy, ale přišlo
— 1 —
mi odmítnutí. Odmítli mě s tím, že pro mě nemají ubytování. Ale psali taky, že ten můj dopis pošlou dál, do Brna. A skutečně za 14 dní přišel druhý dopis, z Brna, s nabídkou. Že mi dají místo – na rok – a že mají pro mě i bydlení, což zřejmě bylo něco hlavního, jenže jsem nevěděl proč. Tak jsem tu nabídku přijal. A přijel jsem v létě 67 a začal učit v Brně. Ale předtím jsem se v Praze setkal s paní Šebesťákovou, která mi nabídla taky místo na Universitě 17. listopadu. Takže jsem měl dvojí úvazek: Učil jsem v Brně, čtyři dny v týdnu, od ponděl-
jsem tehdy dost kytaru jako výukový nástroj. Je to výborný způsob, jak učit jazyky. A jednoho dne ke mně přijde Jirous a říká, že by mě chtěl vtáhnout do kapely. Bylo to v době, kdy Plastici ztratili možnost hrát. Měli zřizovatele dřív, PKC nebo Akord nebo jak se to jmenovalo, tak jim vzali aparaturu a neměli nic a museli začít znova. Chtěli začít tím, že budou hrát repertoár Velvet Underground a Fugs hlavně. Tak jsem byl použitelný, protože jsem mohl odposlouchávat texty z desek a naučit je, jak to zpívat, a taky zpívat sám. Taky jsme velice intenzivně zkoušeli.
P. Wilson během akce Letiště pro mraky (Jan Steklík), u zámku Lemberka, 1970
ka do čtvrtka, ve čtvrtek jsem sedl na vlak a jel do Prahy. V pátek od sedmi do dvanácti jsem učil na Universitě 17. listopadu. Sobotu a neděli jsem strávil v Praze mezi přáteli a pak jsem přijel zase sem, na ty 4 dny do Brna. Tak jsem pendloval celý ten první rok. Musel’s potkat spoustu lidí, na což pak navazoval tvůj další osud u nás… Narazil jsem třeba na Honzu Steklíka. Jednou ve škole jsem se díval na časopis TRN, občasník se to jmenovalo. A tam byly kresby od člověka, který se podepisoval „Steklík“ nebo „HS“. To byly fóry, který se točily okolo ženských ňader. A mě to fascinovalo. Jedna kolegyně mě pak jednou večer zavedla do Besedního domu – a tam seděl Honza Steklík. Ten mě hned zaved’ do svý společnosti v Praze, ve vinárně U křižovníků a v hospodě U Svitáků. Tak to byly ty začátky. V Brně byl’s tedy kontinuálně jeden rok, a pak přešel’s do Prahy? Ano, v Praze mi nabídli – na školní rok 68-69 – místo na jazykové škole a na třech základních školách. A nabídli mi i vlastní byt, garsoniéru v hotelovém domě na Invalidovně. Tam ubytovávali cizince, studentské předáky ze Svazu studentstva, takoví papaláši tam bydleli, a pak já. Ale mezitím došlo k invazi… Jednadvacátého srpna 68 byls v Praze? Ne, nebyl. To Pražské jaro bylo pro mě hrozně zajímavé, a taky česky už jsem víc rozuměl, mohl jsem tedy tu historii sledovat víc zblízka. A říkal jsem si, že
všechno je v pořádku, že se nic nemůže stát, a jeli jsme tedy s Donem Sparlingem, který byl tady na návštěvě, a ještě s jedním kamarádem Kanaďanem do Jugoslávie. A dorazili jsme do Dubrovníku, kde byly hloučky lidí, kteří poslouchali rádio a mluvili česky. Tak jsme se dozvěděli, co se děje a hned jsme sedli na první vlak a jeli zpátky do Prahy. Cítil jsem, že když jsem v Praze strávil tak krásný čas, že teď nemohu odejít. Chtěl jsem vidět taky rub, tu druhou stranu. Tvoje jméno je u nás spojováno s tím, čemu se říká neoficiální kultura, alternativní kultura nebo underground, především pak s kapelou PPU, s níž vystupoval’s taky jako muzikant…. To byla zase zásluha Steklíka. Jeli jsme jednou s Donem Sparlingem, který měl starý VW-mikrobus, na takový pijácký víkend přes Moravu. A vrátili jsme se v pondělí kolem poledne – to bylo už na podzim 69 – byli jsme unavení, měli jsme chlast v autě, a já jsem měl ještě to odpoledne učit. A když jsme míjeli Balabenku, tak Honza najednou říká Donovi: Zastav, tady je člověk, kterého musíme vzít sebou. A to byl Jirous. Takový dlouhovlasý chlapík kráčel směrem do Prahy a Honza ho vytáh’ do auta a představil nás: To je můj kamarád Ivan Jirous, je to kunsthistorik, ale jinak je to dobrej člověk. A to bylo další seznámení osudový, protože Jirouse jsem pak často vídal v hospodě, i u mě v bytě jsme pracovali na nějakých překladech. A jednou mě pozval na koncert PPU v Horoměřicích. Tak jsem je poprvé uviděl. Pak mě ještě pozval na pár večírků, kde jsme různě brnkali spolu. Používal
— 2 —
Pak všechno dostalo dramatičtější spád. Jak se vyvíjel další tvůj osud tady? Policejní tlak byl čím dál jasnější, párkrát zatkli Ivana Jirouse… Ale pro mě další osudový moment byl, když jsme měli koncert v domě ČKD, nebo jak se to jmenovalo, na periferii Prahy, a začali jsme taky, což byla má touha, zpívat český věci. A já jsem taky zpíval. Ale mně to absolutně nesedělo. Nevím proč. Nemohl jsem prostě česky zpívat. Postupně jsem začal uvolňovat místo – přišel zrovna Brabenec – a já jsem začal účinkovat spíš v těch rock’n’rollovkách. Potom přišly Bojanovice a kluky zavřeli. A ne jenom z Plastiků, ale i odjinud, z toho rostoucího undergroundu. Mě z nějakého záhadného důvodu z toho vynechali. Tak jsem se dal dohromady s Němcovýma a začali jsme psát relace o tom, co se děje. Klíčový moment byl, když se underground dal dohromady s disentem, z čehož pak vyrostla Charta 77. Ale to už jsem si říkal, že to asi nepůjde, a kdoví jak dlouho tady ještě budu. Už jsem cítil ten tlak. A přišla Charta a bylo strašně zase živo. Politicky živo. Nejhorší na těch 70tých letech bylo, že nikdo nic nedělal, že bylo prostě ticho a lidi mlčeli. Jediný, co se mi zdálo, že jedině mladí lidi, ještě něco dělají. Během té politické kampaně proti Chartě mě vytáhli jednou ráno na „Barťák“, vyslýchali mě a nabídli mi spolupráci, což jsem odmítl. Tak mi řekli, že se ještě rozhodnou, co se mnou udělají. Abych s nikým nemluvil, abych neopouštěl Prahu a takovýhle voloviny. Pak mě pustili. A druhej den jsem dostal předvolání na Oddělení pasů a víz, kde mi sdělili, že mám opustit republiku do 24 hodin. V těch spisech, jak jsem viděl, to bylo velice tvrdě – že jsem nežádoucí. To bylo začátkem května 1977. Argumentoval jsem samozřejmě tím, že jsem tady ženatej, že mám úvazek na
Dílna Josef Žáček, malíř, narozen v Praze 26. 5. 1951. V letech 1977-83 vystudoval AVU. Jeho díla jsou zastoupena v pražské Národní galerii a mnoha soukromých tuzemských i zahraničních sbírkách.
Doba „Mezi otázkou a odpovědí“ - doba komfortu - doba vlády peněz nad mravy - doba pophvězd - doba finančních analytiků - doba úspěšných - doba protidrogového zákona - doba znovuřádění policie v ulicích - doba blížícího se střetu mezi zbohatlíky a intelektuální menšinou - doba spekulace v umění a jeho dehumanizace - doba „výstavního umění“ - doba kurátorů - doba deziluzí - doba ... J. Ž., Noviny Bayer & Bayer, č. 12, 1998
Oči světa … Josef Žáček je z umělců, již hrají ve světě nezastupitelnou roli. Je z malířů, již nahrazují svědomí lidí. Kontinuita, již v Žáčkových malbách spatřuji, je jenom eufemismem pro věrnost. A věrnost – par excellence – je především věrnost sobě samému. Jak je psáno v Písmu: abys mohl milovat svého bližního, musíš především milovat sám sebe. Bílé slepé oči psů v tmách jsou oči nás, kteří nechtějí vidět, co se v světě, jenž nás obklopuje, děje. Nevzpomínám si, který filosof to řekl, parafrázuji: „Neboj se nepřátel, ti tě mohou jenom zabít. Neboj se přátel, ti tě mohou jenom zradit. Boj se lhostejných, neboť za jejich mlčenlivého souhlasu se odehrává veškeré svinstvo světa.“ Zpátky k Žáčkově kontinuitě. Nikoliv náhodou je Josef vskutku věřící (evan-
gelík, ale to je lhostejné – já jsem katolík a oba jsme heretici). Cyklus Evangelium sv. Matouše (1988), Nebeští ptáci – Pastýři (1991), Evangelisté (1992)… Nicméně nejsignifikantnější cyklus je Hledání ve ztraceném prostoru (1993), který autor vytvořil za svého pobytu v San’t Abbondiu. Ikonostas, jenž zobrazuje nekanonizované světce našeho věku. … Ludvík Vaculík někdy v šedesátých letech napsal, jak se mu do rukou dostala kniha o justičních vraždách. O obětech, zavražděných vyšetřovacím a soudním aparátem. V té knize byly na levé stránce fotografické portréty prokurátorů, vyšetřovatelů a soudců. Zrůdné tváře zloduchů. Naproti nim byly vpravo fotografie umučených a zabitých. Ušlechtilé tváře. A Ludvík Vaculík prozřel: Po shlédnutí této knihy jsem pochopil, že dějinami neprobíhá jenom třídní boj, ale i boj fyziognomií. Ivan M. Jirous, květen 2002
„Anarchisti“ V jedné z etap obracíš svou pozornost dokonce k anarchistům, v cyklu, který patří k Tvým nejpůsobivějším. Jedná se o jakési zastřené portréty mezinárodně hledaných konkrétních osob. Co Tě vedlo k těmto „portrétům“ levicových vůdců a bojovníků? Vidíš zde nějakou souvislost mezi světcem a anarchistou? Tento cyklus jsem vytvořil za svého půlročního pobytu ve Švýcarsku v r. 1993. Byla to reakce na událost, která se stala na nádraží v Bad Kleinen, kam byl vylákán a později popraven protiteroristickým komandem člen čtvrté generace R. A. F. Wolfgang Grams. V masmédiích to prezentovali jako sebevraždu. Není světské moci bez násilí. V době, když jsem odjížděl z Čech, se tady snad nejvíce loupilo a korumpovalo, politici si „utahovali opasky“ a pracovali pro „blaho národa“. Vznikal kult úspěšného a bohatého jedince, který chce podle svých představ uspořádat zbytek světa. Na ostatní se nebere ohled, všichni ať se postarají sami o sebe! Zároveň je všem vštěpováno, že za svůj případný neúspěch si mohou sami. Mají to dobře vymyšlené: Z postiženého udělají viníka. Anarchisty nepovažuji za světce, ale za bojovníky
— 3 —
proti „demokracii“, kde samovládcem je kapitál, hospodářské zájmy, loupež a obohacování na úkor druhých. Každá taková společnost s nimi musí počítat, vyrábí si je vlastně sama. Jakkoli je mi blízká tato rázná konfrontace s přebujelým mamonem a pokřiveným alibistickým tržním systémem, nevím, zda tudy (anarchií) vede reálná cesta. Jakou nápravu poměrů navrhuješ Ty? Svět kolem nás je naše dílo, takže musíme začít sami u sebe. A jak řekl Empedoklés: „Pokud se budeme očišťovat, staneme se jasnozřivějšími a dostaneme se na úroveň bohů.“ Z rozhovoru Radana Wagnera s Josefem Žáčkem, Revue Art IV, 2005
Žáčkovi noční psi Chtěl-li bych najít skrze cykly obrazů Josefa Žáčka cosi, co je ne snad sjednocuje, nýbrž pojí – napadá mne nejvýznamnější křesťanská ctnost: pokora. … Barva Žáčkových maleb osciluje mezi temnou modří a modří černou. Je to barva tůně, do níž se pozvolna noříme. Jedna z barev Apokalypsy. Ani plavá, ani vraná. V Apokalypse, v níž dávno již žijeme, jsou i jiné barvy spektra. Ne jen zelená, i pruská modř je barvou naděje. Ne psi jsou zlí. My jsme zlí. Před tváří nočních měst pokorně měli bychom prosit za odpuštění. Ivan M. Jirous, červen 2002
Sépiovou kostí Pavel Šuhájek, mnoho o něm nevím, básník nejmladší generace, žije v Brně, oslovil mě s menším výborem básní v ruce a (škrtlým) mottem z Octavia Paze: „Milovat je umírat a obživnout a umírat znovu…“ Skok Ozvěnou nese se zvolání zpoza rohu. Kalužinou draží se noci šat. Odraz a skok. Jak slepě sníme. Nevěda, kde dnes budem spat. A přitom dávno spíme.
Hvězda má i srdce, duše má, Která mučená a dušená Zmítá se a křičí. Že již není ničí! Obraz ze zdi sesul se A k zemi váben padl, Seschlý rám sám bolem zchřadl.
Troud A osika drtí svá dítka, Znuděná ze servaného lýka, Městem trápená.
Už jen troud lomí kámen a smrt je smrtí. Amen. Z rukopisné sbírky Obnažený mechanismus, 2004-2005
Až k smrti spálená Je duše má a naříká, Zmítá se a křičí. Že již není ničí!
Křížovkář
Můj démon je Noc
Dřevo již doutná – zápalná skrýš, v temnotách doufá procitnout myš
Noc zádumčivá, Noc tíživá jak můra, Noc prokletá, noc přikrytá Sametem hvězdnatým.
Krátké texty beze jména
a kohout – ten svou hlavu má a peří staví na odiv. Když v Le Commta zaznívá bubnů ryk a ten císař modrý je a shání – do ústavu své chráněnce a hájí právo silnějšího.
Noc bezesná, Noc jak dým z komínů Továrních. Noc. Noc. Noc.
Má býti ten povyk otázkou času již jsoucího? Nebo snad minulé časy – diktovány jsoucnem jsou? Ta otázka mne děsí a snaží obejmout spirálu zakončení a děsy v tmách – Nazaret mých paranoi a lvů v pustinách spouštěcích mechanismů psychóz – archaismů též. A pletu-li slova – odpusť mi lež. Odpusť mi sloku a hřídel zanedbanou, když slova k zemi kácí se jen namazanou stranou. A za branou – tam pouze barvy září a světlo z nich je tupý a bezedný až k pláči smíchu bříz jen zpola… sníh mrazí mě a myšlenka rozechvělá, utkvělá představa prastarého jména.
Už půlnoc klepe na dveře. Kdo vpustí ji? Kdo otevře Té nešťastnici plameny svící zrcadlící A odlesky Měsíce v kalužinách a loužích Mastných a kalných jak prach Při dětských hrách? To po strunách maně těká soucítění, Když v noci půlnoc dělí snění Na dvě půle, kde už není chvíle K zastavení, k usebrání, K pousmání nad sebou. Jsou chvíle, co jsou oázou, Zde však zebou, chladnou, mřou.
Osika, město, duše a pláč Zteřelý obraz, seschlý rám, Zemřely dny a jen nám Zůstává zpuchřelý stropní trám. A osikám trudné listí, Ulice města beze jména, Na povel čistí, však sténá
— 4 —
Mazlím se s rádiem Mám jeho vysokofrekvenční kůži, Jeho vlny hladím jemným Tekoucím dotykem antény. Náhle cítím na bedrech, Že jsem zastydnul ve zdech, Nevzejde vzdech ni dech. Jen frekvence. Jakési napětí. Hudební tónina. Lotosový květ A pel muších ok Vábený trafem hvězd. Rosa na vápenci. Netřesk ve skalách. Andělé dávno odešli. Zbyli jsme tu my, Dva holé stromy V úkrytu tmy. V dutinách ostnatých ježčích doupat. Nezbývá nic, než doufat.
Ticho Do zřítelnic ticha. V šedivých oblacích I zima tence dýchá. Do Světla Pravdy To padám tmou A je to doopravdy. Bůh se mnou. Z nových básní, 2005
Napříč – Glosy – Poznámky Moje soukromá zpráva z Krákoru Člověk se může rozhodnout, zda do věcí bude „vstupovat“, či nikoli. A kdo vstupuje, zakopává o práh, o lidi v místnosti, kde je špatně vidět, naráží do nábytku, je v ustavičné nejistotě, že dělá něco nepatřičného, riskantního, nesmyslného. Je ještě několik solitérů, kteří dělají festivaly pro radost lidem, festivaly prakticky finančně nezajištěné, festivaly v ustavičném hlídání peněz, aby je ještě nakonec, to, co zbylo, někdo neukradl (znaje dobře tento národ, tyto národy), ale festivaly v jakési vnitřně nezranitelné a radostné svobodě, která je odměnou za všechno tápání a pády. Pro mě takovým festivalem – řekl bych vzorově – je Krákor, brněnskými přáteli pořádaný, vždy koncem června, ve Vrabčím hájku na okraji Moravského Krumlova. Letos poprvé jsem se tohoto festivalu zúčastnil aktivně – nemohu počítat svá více méně hektická a nepodařená „angažmá“ v posledních dvou letech. Ten festival je vlastně nesen umanutou vůlí a přesvědčením Fidovým, a jeho nejbližších přátel, kteří mu důvěřují, a kteří nepochybně (i já se tam musím počítat) nebyli si tak úplně jisti, zda ona loňská petice na udržení Krákoru v Moravském Krumlově je smysluplná. Sám bych to zorganizovat nedokázal. Ale tady zase pomohli přátelé přespolní, konkrétní adresou Třebíč (Křižák – Jirka Kříž). Je dobré, když ostatní skomírají a kormoutí se ve své nedůvěře, přijde někdo jiný a ostatní zahanbí. Nejsme však na světě proto, abychom ostatní zahanbovali, nýbrž abychom pro ně pracovali, je milovali, jim sloužili. Na nic jiného není potřeba myslet.
Sledoval jsem nejistotu a snad i trochu nervozitu Fidovu během těch obou dní, ale sám jsem jaksi – už svým temperamentem a povahou veden – „věděl“, že všechno dobře dopadne. Teď, myslím, o tom nikdo nepochybuje: Znamenitý zvuk Petra Střeláka (s pomocníkem Márou), všudypřítomná „místní“ pomoc Boříkova, spolehlivé nahrávací zázemí Tomáše Bendy, který vždy ještě ve vhodnou chvíli měl sil se svou zobcovou elektrifikovanou megaflétnou vtrhnout osobně na pódium a nechat se slyšet, k tomu ovšem disciplinovaná účast kapel, z nichž žádná nepřijela pozdě a žádná nedělala egoisticky větší problémy, jak už to často na festivalech bývá, taky na komornější účast „filmové a poetické sekce“ by se nemělo zapomínat, jakož ani na zázemí čajovny a vegevývařovny, která případným fanouškům (tohoto jídla) sloužila dobře, – k tomu ke všemu pak nedocenitelná možnost chladivé vody rybníka a stínu letitých stromů tohoto příjemného kouta moravskokrumlovského. Nechci psát o jednotlivých vystoupeních – o tom by se dalo napsat zcela zvlášť a osobně bych se těšil, zda se do toho někdo pustí. A nejspíš bych to ani řádně a spravedlivě nedokázal. Zůstanu tedy při tomto lehce nahozeném pocitu, dojmu, z něčeho, čeho je nám nesmírná třeba. A nikoli třeba jen pro pouhé „rozptýlení“, nýbrž k holému životu. A jsem rád, že více lidí si to podobně uvědomuje jako já – ač by to nepochybně vyjádřili jinak. Díky – těm, co přišli, zůstali, byli. j. e. f.
Věda a skepse Nepozastavil ses někdy nad tím, milý příteli, že mezi vědci, třebaže jsou dnes hlavními producenty skepse a pesimismu, je sebevražda „z vědeckých motivů“ neznámým zjevem, kdežto na příklad mezi umělci, kde spojení slov „tvorba a pochybování“ vyznívá v úplný protimluv, je sebevražda, abych tak řekl, na denním pořádku? Není to tím, že vědec myslí ve světě, ve kterém nežije, kdežto umělec myslí ve světě, ve kterém žije? A může-li si tedy prvý dovolit ve svých myšlenkách skepse po libosti, nemůže si ji beztrestně dovolit druhý? … Je jednou z hlavních zásad vědeckého hledání pravdy vystříhat se všeho, čím žijeme, a svěřit se jen tomu, čím myslíme a pozorujeme, ba dnes už jen tomu, čím měříme a počítáme. Toto maximální okleštění lidské bytosti jako podmínka nalézání pravdy vynutí si zde ještě hodně naší pozornosti. Prozatím si jen všimněme, že čím více nabývá půdy toto hledání pravdy, tím více je člověkova existence vnitřní a metafysická srážena na nulu, a proto tím více se člověk chytá existence vnější, fysické a společenské. Vzpěry vnitřní se bortí, hledají se podpěry zvenčí. Josef Šafařík, Sedm listů Melinovi, 1948, s. 12
„Státi v pravdě“? Co se tedy pyšníš, země a prachu? Když pyšných andělův Bůh neušetřil, čím méně tebe, hnilobo a červe? Onen nic neučinil, nic neudělal, jenom pýchu smýšlel a rázem v okamžení byl nenapravitelně sražen, protože podle evangelisty Nestál v pravdě. Sv. Bernard, Řeč o Adventě Páně
Lapač snů Text pro Apolénku (* 28. 2. 2006 † 13. 6. 2006) Smrt není zlá. Smrt pouze identifikuje život. Jako život identifikuje smrt. Smrt má zlopověstnou slovní zvukomalbu, ale i my umíráme, méně viditelně a jakoby méně definitivně. Děťátka jsou nevinná. Děťátka nemohou jinam, než do nebe se dostat. Církev tomu říká limbus. Limbus není nebe, limbus je nebe pouze pro děti, pro neviňátka. Nejsem kněz, proto místo vlastní hlouposti se raději obrátím k moudrosti slov theologa a kněze a básníka slova Romana Guardiniho o Svatých Neviňátkách:
„… Tak zde stojí, jako květiny na poli, výtvorové lásky Boží. Všechno mají darováno. Nic za sebe. Ba ani nic pro sebe. Nejsou ani vlastníky sebe samých. Slovo ‚sám‘ a ‚já‘ v nich není. Jsou toliko. Hrají si. To Liturgie tvrdí, že ‚si hrají před oltářem Božím s korunami a palmami mučednickými‘. – Jsou výtvory lásky Boží, na podiv marnotratné, na podiv královské lásky Boží. Květy bez plodů. Kvetoucí toliko a brzy utržené. Docela zbytečně. Krása jen a něžná vůně. – Jakási veselost je obestírá a cosi cizího… Jaké to tajemství v tomto svátku! Vlna, která vystupuje z hlubin; která jenom z Boha jest něco, jinak nic. Ale tato lidská bytost, která tu vzkvétá a jest utržena, není nic nesmyslného, nic nedůstojného. Ó nikoli, niko-
— 5 —
li! Jest spíše celá dokonalá, celá krásná. Jenže bez nejmenšího nádechu vlastního chtění. Tyto bytosti mají dokonalost čiré milosti. – A to jest též jejich nevýslovnou blažeností. Jen milost. Já nic. Jen Bůh…“ Nebuďme smutní. Život není smutný. Život, bez něhož by nebylo ani smrti, nemůže být smutný. A proto ani smrt nemůže být smutná. Dobrý Pán Bůh nás – a Vás – všechny potěš. Jako už tolikrát. Amen. Což znamená: Staň se. j. e. f. psáno v Meziříčku, v noci z 30. června na první červenec l. P. 2006
O knihách – dílech – a lidech Dva staré texty k sedmdesátinám Jiřího Kuběny (* 31. 5. 1936) I Jsou v našem životě postavy, které se vymykají, čnějí a přesahují do všech stran a drhnou ve více rovinách komunikace. Těžko si na ně zvykat, těžko je často tolerovat, těžko často žít v jejich blízkosti, aniž by nám nepřekáželi. Ale za všech okolností, za všech režimů a sociálních situací jsou jitřivě (a sebezranitelně) svoji a opravdovi. Není snadné si na jejich přítomnost, na jejich vystupování a způsoby zvyknout. Klade to vysoké nároky na nás, na naši toleranci, cit i charakter, než poznáme, někdy až po letech, jak strašlivě málo takových osobností mezi námi žije, jak jsou vzácní a nepominutelní. Jedním z těch nepřehlédnutelných je nepochybně básník Jiří Kuběna. Člověk, jehož se v přísném významu toho slova netýkal ani disent, ani odstíny šedi v tak zvané šedé zóně veřejného působení. Školený historik umění, ale posláním, podstatným životním gestem básník. Své básně, jež píše od nejútlejšího dětství, opisuje na stroji, někdy je i přímo do stroje mlátí, rozšiřuje však výhradně přátelskou cestou, a s výjimkou několika drobností v letech 67-69 oficiálně nepublikuje nic. Celých třiapadesát let života! Ale básni na čase nezáleží. Báseň je komunikací s božským, s božským nad hlavami, s božským v nás. Jeho devízou je evangelní: Ego dixi: dii estis – Řekl jsem: bohové jste a synové Nejvyššího. A jeho poesie právě toto slaví. A slaví s vervou, umanutostí a bezohledností, kterou ospravedlňuje víra ve své (básníkovo, nadosobní) poslání a jeho smysl.
A nejen o poezii nutno mluvit: V roce 1987 zakládá svou vlastní revui BOX, BOX jako mrtvou schránku k ukládání vzkazů budoucím, BOX jako svůj způsob zápasu „obejmi, koho obejmi“, BOX jako skříňku uchovávací pro potřeby dne a tíhu horka. A právě touto dobou vychází již sedmé číslo BOXu oficiálního – revue pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život. Koncepce je stejná jako na začátku tohoto projektu. A troufám si doufat, že vydrží i v dobách příštích. – Vítám na jevišti – Jiřího Kuběnu. J. E. F. Úvod k večeru „Box Jiřího Kuběny“, podzim 1997
II Jiří Kuběna – básník. Básník ve smyslu nikoli dělat něco, nýbrž být někým. Postoj neobvyklý ve společnosti, kde mizí soudnost, kde mizí kritika, právě proto, že místo osobností zastoupili dělači něčeho, překupníci a výběrčí krve, státní a soukromí. Není osobností, které by své nejniternější bytí silou vůle garantovali podle slov operatio sequitur esse: aby se vůbec něco (krásného, dobrého a pravdivého především) mohlo dělat, je nutno nejprve někým být. Jiří Kuběna je člověkem velké vůle, v době, kdy samo slovo kultura musí být zdůrazňováno na vývěsních štítech kaváren aspoň jako přívlastek, když podstatné jméno ztratilo podstatu. Není vůle, není schopností, není přímočaře ekonomických důvodů k vývoji jinému. Vše spěje k bezprostřednímu užitku a požitku. Z podstatných jmen se stala přídavná, slovo na forbínách nahradilo pobíhání z místa na místo, pravdu, krásu, dobro nahradily textové interpretace, kde je
slovo pomocnou kategorií. Ani negace a destrukce slova už nemá význam, jaký druhdy měla. Přestalo se být v příbězích a mýtech kolem rodového ohniště (protože také rodina není), sedí se pouze jedním směrem, k oltáři, na němž trůní televizní Moloch. Oblbená společnost již nestojí o dárce, bardy, mýtotvůrce, nestojí už vůbec o žádné tvůrce. Ke své zhovadilé existenci potřebuje jen odběratele a konzumenty s hodnotovým žebříčkem: herec, bavič, „celebrita“. A co básník? V časopise Tvar se onehdy jednomu recenzentovi povedl, jak se zdá, průkopnický čin: Recenzuje básnickou knížku (mimochodem mého vzácného přítele Josefa Pospíšila), kterou vůbec nečetl. Prostě jen tak „filozofuje“ nad obálkou s portrétem autorovým a nad záložkovým životopisem (který ho zaujal především drogovými kriminály). Je to „čin“ v podstatě ještě úspěšně negativní. Ale Octavio Paz píše již v r. 1976: „Negace přestala být tvůrčí. Netvrdím, že prožíváme konec umění, ale jsme svědky zániku koncepce moderního umění.“ Přesto některé osobnosti tyto koncepce nikdy nebraly valně v úvahu, nebo přesněji řečeno: jasně se vůči nim vymezovaly. Jiří Kuběna si nikdy nedal vyrvat pozitivitu svého snažení. Je výsostným a bytostným básníkem. Není jen člověkem, který píše básničky. Psát básničky může být konec konců efemerida. Býti básníkem nikoli. Z toho důvodu také nesnese úvody, protože sám je člověkem úvodů. Ty úvody, explikace a definice prostě k jeho vystoupení patří. A proto mu rád předávám slovo. J. E. F. Úvod k večeru J. K., zima 2004
Vybráno cestou – André Maurois Major Parker náhle přerušil svou práci a proklel štáby s pozlacenými štítky na čepicích i s jejich pošetilými dotazníky. „Když jsem byl v Himalájích, v Chitralu,“ pravil, „nějaká vzdálená červená čapka nám určila jakýsi úkol při divokých manévrech, podle něhož mělo dělostřelectvo proniknout soutěskou ve vápencových skalách, kterou by stěží prošel velmi štíhlý člověk. – Telegrafoval jsem: ‚Zprávu obdržel: zašlete ihned sto sudů octa.‘ – ‚Račte se představit štábnímu lékaři, aby přezkoušel váš duševní stav,‘ poznamenal zdvořile štáb. – ‚Přečtěte si znovu Hannibalovo tažení,‘ odpověděl jsem jim.“
„Opravdu jste jim poslal tenhle telegram?“ zeptal se Aurelle… „Ve francouzské armádě by vás postavili před válečný soud.“ „To je tím,“ pravil major, „že naše dva národy nemají stejnou představu o svobodě… Pro nás představuje nezadatelná lidská práva, právo na humor, právo provozovat sport a právo prvorozeného.“ „Na štábu brigády je jeden kapitán, který asi od vás dostal lekci vojenské korespondence. Když jsem onehdy neměl zpráv o jednom z mých mladých kaplanů, který byl odeslán do nemocnice více než před měsícem, poslal jsem
— 6 —
brigádě dotaz: ‚Ctihodný Carlisle byl převezen 12. září; prosím o zprávu, zda se mu daří lépe a zda obdržel nové služební přidělení.‘ Odpověď z nemocnice zněla prostě: ‚1. Stav nezměněn. 2. Další určení neznámé.‘ Brigáda, sdělujíc mi to, připojila: ‚Není zcela jasné, zda se tento poslední paragraf vztahuje na jednotku, k níž bude ctihodný Carlisle eventuálně přidělen, nebo na jeho věčnou spásu.‘“ (pokračování příště) André Maurois, Mlčení plukovníka Brambla, Melantrich, Praha, 1969, str. 13-14
Ears & Wind Records Old Minka Band Stromy jsou vysoký (Ears & Wind Rec. 2006), cena: 100,Českolipská Undergroundová kapela Old Minka Band vydala desku Stromy jsou vysoký ve dvou vlnách: poprvé v roce 2000 jako záznam z Klubu 2000 (šest skladeb) a znovu v roce 2002 – tentokrát s deseti skladbami. Nyní vychází deska potřetí, téměř oficielní cestou, pod značkou Ears & Wind Records. Hudba tesklivá, srdcervoucí a naléhavá, plná smutných témat, stejně jako nadějí, hudba silná a opravdová.
Jan Lamram Zaříkávání (Sopel 2005), cena: 75,Další projekt barokního folkaře a frontmana rakovnické kapely Sauerkraut. Křehká hudba plná poetiky, místy však naléhavě dravá. Rozmanité nástrojové obsazení, kde vedle klavíru, smyčců, flétny a kytary uslyšíme darbuku, bonga, metly či saxofon.
na japonské Toho Gakuen Academy v Toyamě. Laureát mnoha interpretačních cen, domácích i zahraničních. Vlastní skladby nezapřou autorovy četné zkušenosti s širokým proudem undergroundové a alternativní hudby. Spolupracoval s Mejlou Hlavsou, Timem Bradym, Pavlem Fajtem, J. E. Fričem, P. Zajíčkem, J. J. Neduhou a Extempore, Ještě jsme se nedohodli, Psími vojáky, Dama Dama, Dášou Vokatou, Špinavým nádobím ad.
Je členem Moravského kvarteta, koncertním mistrem opery Janáčkova divadla v Brně, působí jako pedagog na hudební fakultě brněnské JAMU. Je rovněž spolutvůrcem uskupení Křišťálová stoka, Radost brečet, Orchestr všedního soudného dne...
bické konzervatoře Viktora Martínka bylo vyprodukovat rockovou operu na motivy kultovního románu Güntera Grasse Plechový bubínek, což skončilo nezdarem. Skupině z tohoto období zůstalo jméno po hlavní postavě Grassova díla. Oficielně vydané CD vyšlo až roku 2003 u Falcon Products int. Jako bonus jsou zařazeny dvě původní skladby z roku 1985.
DG 307 Live (Guerilla Records 2005), cena: 250,Jeden z nejzajímavějších a nejpřesvědčivějších souborů české hudební historie vydal „živé“ CD, na kterém je takřka 80 minut jeho současného repertoáru, včetně tří dosud neuveřejněných skladeb. Nahrávka pochází z dubna 2005, kdy skupina DG 307 odehrála svůj komorně laděný jarní koncert pod názvem Nebe – pták – pes – černý opál – okolí psa… v Divadle Na zábradlí. V míře dosud neslyšené, ostrý zvuk symčcových nástrojů (housle a violoncello), který tvorbu skupiny ukazuje z nového úhlu i jejím skalním fandům...
Fossil není jen hudební, nýbrž celková životní filozofie, ba světově uvolněný kritický názor. Četnost koncertů není taková jako u mnoha jiných ryze hudebních skupin často útočících svým maskulinním egem. Členové totiž vystupují jen tehdy, cítí-li potřebu světu sdělit cosi zásadního...
Havárna Pičoviny (samonáklad 2005), cena: 50,-
Oscar Band Plechový bubínek (Falcon 2003), cena: 150,Skupina vznikla na podzim roku 1985 v oblíbené hospodě tehdejšího pardubického undergroundu „U Zelený žáby“.
Fossil
Josef Klíč Žalmy prostopášné a kajícné (Sopel 2005), cena: 100,Josef Klíč – absolvent pardubické konzervatoře a brněnské JAMU, studoval
kapelách, ať již punkových či undergroundových (např. Středně rychlé šípy, Radegast, Klec, T. D. H. R., Brachyblast, Za co?, Piráti klidných vod, Morální tyfus, Personal).
Původním záměrem zakladatele OB Lumíra Zilvara Sokola a studenta pardu-
Pater Noster (samonáklad 2005), cena: 200,Z nitra již dávno vyhaslého magmatu byla koncem druhého milénia po nenadálé erupci objevena hudební zkamenělina FOSSIL. Tvoří ji pět členů, kteří jsou znalcům dobře známí z jejich dlouholetého působení za dob svobody i nesvobody v mnoha originálních
— 7 —
Havárna – smečka z Ponorky, partička zhulených typů z hospody U muzea. Trošku elektra, trošku hustého big-beatu a hromada kraválu s obrovským nasazením. Srovnávat lze snad jen s přerovskou legendou: Starou dobrou ruční prací...
Program Potulné akademie Uši a Vítr – múzické večery Potulné akademie Brno, Skleněná louka, Kounicova 23, sklepní scéna Čtvrtek 2. února 19.00 – vernisáž – František Hubatka – obrazy 20.00 – osobnost – Lawrence Ferlinghetti – uvádějí Vladimír Šrámek & František Hubatka 20.30 – Jiří Levíček Trio – modern jazz – latin – Brno 21.30 – Vladimír Šrámek – autorské čtení 22.00 – Blue Box – popová alternativa – Brno „mé vnitřní já / kde všechno skutečné / se mělo stát / na tomhle místě které dosud existuje / uvnitř ve mně / a ani se tak moc nezměnilo / rozhodně ne tolik / jako zevnějšek / s tím svým pytlem z kůže / a tím svým ‚aluminiovým plnovousem‘ / a těma svýma modromodrýma očima / které vidí jako jediné oko / uprostřed hlavy / v níž se děje všechno / kromě toho co se děje / v srdci / v tom křišťálovém lotosovém démantovém srdci / kde čtu báseň / která nekončí“ Lawrence Ferlinghetti Čtvrtek 9. února 19.00 – vernisáž – Tomáš Benda – Fotografie z let 1983-93 20.00 – dílo Paula Celana uvádějí R. Szpuk & I. Košatková 20.30 – Petr Ferenc – Michal Brunclík – Birds Build Nests Underground – ParaDJing – Praha 21.30 – Roman Szpuk & Iva Košatková – autorské čtení 22.00 – Petr Ferenc & Tomáš Vtípil – gramofony a nový projekt elektronické hudby „Kdo jde po hlavě, dámy a pánové – kdo jde po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast. Báseň je osamělá; je osamělá a je na cestě… Poněvadž báseň je jednou z forem řeči a tudíž ve své podstatě dialogická, může být poselstvím v láhvi, odeslaným ve víře, že by mohla být někde a někdy vyvržena na břeh, na břeh srdce snad… Báseň chce k někomu, potřebuje ‚ty druhé‘, potřebuje protějšek. Vyhledává jej, vemlouvá se mu… Báseň se stává… rozhovorem – často je zoufalým rozhovorem.“ Paul Celan
Čtvrtek 16. února 19.00 – vernisáž – Martin Jelínek – objekty 20.00 – dílo Jakuba Demla uvádí J. E. F. 20.30 – Nevidím – underground pro otrlé – Praha – Pelhřimov 21.30 – J. E. Frič – autorské čtení 22.00 – Superlimonáda – Woodstock Band – Brno – Šlapanice „S tebou je ten malér, / že když sedíš na lavičce vzadu na dvoře, / vidíš, jak se stará laťka v plotě mění / v drahokamy vykládanou plástev ze zlatých drátů, / hovořící o hudbě, etc. // Ten malér je o to horší, že záblesky trávy / jsou střídavě zelené / a neviditelné zelené / a neexistující / Zatímco piáno v domě hraje / POD HVĚZDNATOU VLAJKOU NA VĚKY! // Syn domovnice nemá hudební sluch / ‚S tebou je ten malér, že se pořád chováš jak génius: / jenže ty žádnej génius nejseš, seš jenom vejtaha… / a vlastně ani to ne, seš nula, / vyobyčejnej pitomej hajzl! / VYSTŘEL MI Z BARÁKU!‘ “ Philip Whalen, UDÁNÍ: Aneb OPĚT VYPUZEN Z CÍRKVE Čtvrtek 23. února 19.00 – vernisáž – Barbora Mališová – Hl’bky mesta – obrazy 20.00 – básníci Antologie S tebou sám (Dauphin 2005) – Jiří Červenka, Vít Slíva, Vít Janota a další – autorská čtení 20.45 – Idiot Crusoe & Homér – Brno 21.30 – druhá část autorských čtení 22.15 – Práva pupku (Nymburk) „Jindy kterákoli věc / žila, zpívala, dojala. / Nakonec / dojímají všecky… / Možno jest / spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří, / hledíš – – / rozbije se džbán, / klobouček někde leží pohozen: / těžko je zvednouti cokoliv, / svou duši zvedáš, / slzy padají, / vzpomínáš. // Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou: / stojíš, nevidíš; / deset tisíc zločinů ti vytýkají: / nevíš o ničem. / Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, aby pohltily prázdno, / za kterým už je / jen Bůh.“ Jakub Deml, Šlépěje V.
Tiráž Uši a Vítr č. 6, červen 2006 •noviny Potulné akademie • vydává občanské sdružení Proximus v nakladatelství Vetus Via, s podporou Sopel tzv. productions • vychází poslední čtvrtek v měsíci • adresa redakce: Vetus Via – Proximus, Pod Kaštany 28, 616 00 Brno, tel. 549 240 676, mobil. tel. 602 875 883 • za redakci odpovídá J. E. Frič • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 10,- Kč •
— 8 —