20/10

Page 1

foto Callie Morgan (UNSPLASH) | ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 52 | cena 46 Kč

iNform

uvnitř

10 | 2020 brana.cb.cz

ESOTERIKA

SPIRITUALITA, KTERÁ FASCINUJE ATEISTICKÉ ČECHY


inzerce


EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU  4

Slovo

Král David nebyl fundamentalista

6

Rozhovor

Adam Walach:

Jsme jen správci toho, co patří Bohu

12 Téma

Esoterika jako znamení doby

24

Rodina

Obyčejný život

34

Diskuze

Ekonomická krize a církev

PŘÍŠTĚ

Koho vláda, toho víra

Události Bílé hory jsou stále aktuální

Robert Hart

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 10/2020 Ročník Bratrské rodiny 52, Českobratrské rodiny 77 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 4. 10. 2020 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz

křesťanství zmizelo! Stačí navštívit knihkupectví Luxor v pražském obchodním komplexu Palladium. Ještě loni na podzim byl poměr regálů s názvy Esoterika a Křesťanství pět ku jedné, nyní po modernizaci prodejny zmizelo křesťanství úplně a zcela splynulo s esoterikou. Nemyslím, že je to kvůli neznalosti managementu či samotných knihkupců, ale proto, že svět kolem nás začíná křesťanskou víru vnímat a konzumovat jako jednu z mnoha duchovních nabídek, srovnatelnou s ostatními, která se postupně stává minoritní. Křesťanská literatura včetně Biblí splynula s knihami o čarodějkách a pomocných andělech, se všelijakými snáři, s knihami o vědomém milování, které odhaluje léčebné účinky sexu, o čakrách atp. Poptávka a nabídka odhaluje, že v současné době je více než pětkrát větší zájem o duchovní literaturu esoterického zaměření než o Bible, biblické výklady nebo knihy takových autorů, jako jsou Tomáš Halík, Marek Orko Vácha nebo C. S. Lewis. Ukazuje se, že lidé u nás přestávají rozlišovat, co je co, a zaměstnanci knihkupectví docela přirozeně promíchali duchovní svět v jednu velikou nesourodou náboženskou směs. Zákazníci si z té nepřeberné nabídky spirituálních směrů mohou libovolně vybírat, co jim vyhovuje. A nepřekvapilo by mě, kdyby se křesťanská literatura postupem času ze stávajících esoterických regálů téměř úplně vytratila. Netřeba se ale děsit ani rozhořčovat. Už proto, že před 31 lety v našich knihkupectvích regály s duchovní tematikou vůbec neexistovaly. Křesťanství bylo totalitní mocí na desítky let z pultů zcela vytlačeno a o esoterických směrech téměř nikdo nevěděl. Časy se ale mění a více než na knihkupcích bude záležet na každém z nás, jestli se v konkurenci náboženských směrů neztratíme, jestli poneseme přesvědčivé svědectví o Ježíši Kristu, nebo ne. I proto jsme pro vás, milí čtenáři, připravili spolu s našimi dopisovateli téma o esoterice. Jsem přesvědčen, že každému z nás může pomoci se lépe zorientovat, v jakém prostředí žijeme, a porozumět i našim přátelům a blízkým, kteří hledají duchovní orientaci. A pak třeba lidem hledajícím naději v siderickém kyvadélku, ve virguli, kartách a tak podobně budeme moci dosvědčit Krista, který je živý a mocný navzdory tomu, že byl ukřižován a byl pohřben.

Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BRONISLAV MATULÍK


SLOVO

2. Samuelova 12,1–15

KRÁL DAVID NEBYL FUNDAMENTALISTA text ZDENĚK VOJTÍŠEK  ilustrace BRÁNA

T

en rozhovor asi znáte (2 S 12,1–15): král David spáchal hřích a Bůh k němu poslal proroka Nátana. Nátan Davidovi vyprávěl o bohatém muži, který měl sice spoustu ovcí, ale když k němu přišel přítel a bylo třeba vystrojit hostinu, zařízl raději tu jedinou, která patřila jeho chudému sousedovi. Na tento Nátanův příběh král reagoval hněvem a křičel, že ten bezohledný bohatý muž musí zemřít. A právě v tuto chvíli mu Nátan řekl ona slavná a přesně mířící slova: „Ten muž jsi ty!“ Král David byl zasažen, pochopil to, přiznal svůj hřích a činil pokání. Kdyby se král David narodil v posledních dvou stech letech ve Spojených státech, jeho rozhovor s Nátanem by se třeba vyvíjel úplně jinak. Nátan by ještě sice mohl hřímat: „Ty jsi ten muž!“, ale David by mu odpověděl: „To není pravda! Pastýř už dávno nejsem, přátelé ke mně nechodí a žádnou ovci jsem nezařízl.“ Nátan by možná upadl trochu do rozpaků a řekl by: „Ale ne, králi, je to pravda. Nejsou to sice fakta, ale ten příběh o tobě něco podstatného vypovídá. Tím je pravdivý.“ V tuto chvíli by se král David asi už zase rozzlobil: „Tak jestli to nejsou fakta, jak to může být pravdivé?! Jsi lhář, Nátane, a zasloužíš trest!“ Nátanovi by v tuto chvíli už začalo téct do bot, a tak by se při vysvětlování trochu zakoktal: „Víš, králi, to je podobenství

4

říjen 2020

„...A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“ Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty!“ (2 S 12,6–7)

– něco jako poezie nebo mýtus… Je to pravdivé jinak než fakticky… Tato pravda je dokonce hlubší, osobnější než jednotlivá fakta… Nejde ani tak o to, jestli se to takto stalo, nebo ne, ale že to je model, způsob tvého jednání…“ Nátan už by nevěděl, jak dál, a král by byl pořád rudější: „Koukej zmizet, Nátane. Věšíš mi tady na nos bulíky. Mýty! Poezii! Metafory! Když se to nestalo, tak to není pravda a hotovo! Buď rád, že tě nedám pověsit, protože když lžeš v této věci, jistě mi lžeš i ve všem ostatním!“ Král David ale naštěstí nebyl fundamentalista, takže ten příběh se vyvíjel tak, jak ho máme v Bibli. David ani nemohl být fundamentalistou, protože fundamentalismus se začal pomalu rodit až v 19. století. Jeho kolébkou se staly Spojené státy americké, v nichž se velmi dařilo lidové podobě osvícenských a na ně navazujících myšlenek, a zvláště vědeckému pozitivismu. Pro něj jsou pravdivá jenom doložitelná fakta, to ostatní pravda není a nemá ani moc smysl se tím zabývat – snad jen v umění. Výraz „mýtus“ tak v obecné mluvě získal význam sdílené nepravdy, odhalené smyšlenky a zastaralé, překonané povídačky. Někteří američtí (zvláště evangelikální) křesťané tento pozitivismem ovlivněný pohled během 19. století nevědomky převzali a osvojili si ho, aniž by si uvědomili


jeho omezenost. Milovali Bibli a chtěli, aby se prokazovala jako pravdivá. Pravdivost přitom chápali v tomto novém smyslu. Tím pro ně musely být fakticky pravdivé i ty pasáže Bible, jejichž pravda je poetická, mytická, skrytá v podobenstvích, dramatech, metaforách a podobně. Proto se tito křesťané cítili ohrožení vědeckými myšlenkami (především teorií evoluce), které doslovnému, „faktickému“ chápání Bible odporovaly. Ohrožení pro ně znamenala také část tehdejšího teologického myšlení, které vidělo Ježíše jako jenom lidskou postavu a zpochybnilo zázraky i Boží nadpřirozené působení v tomto světě. A také se báli, že kdyby uznali poetický a mytologický charakter určitých částí Bible, bylo by možné do oblasti mýtů a poetických symbolů odkázat i historicky zakotvené texty, například evangelia popisující události Ježíšova života. Z těchto obav a pocitů ohrožení vznikl v prvních desetiletích 20. století fundamentalismus jako ucelený způsob přístupu k pravdě a k Bibli. Způsob, který vědomě ignoruje existenci různých literárních útvarů v Bibli a všechny její pasáže se snaží vykládat doslovně, fakticky a bez ohledu na historický a teologický kontext jejich vzniku. Past fundamentalismu je přitom v tom, že právě tento novodobý výklad považuje za „tradiční“ a „biblický“ a je si – podobně jako parafrázovaný „americký“ král David – jistý svou „jedině správnou“, fakticky pravdivou pravdou. Během 20. století se fundamentalismus z Ameriky rozšířil do celého světa a v dnešní přelomové době plné nejistot se mu velmi daří. Je ale problematický hned na několika rovinách. Zaprvé v přístupu k Písmu, protože jedná s Biblí neuctivě, nerespektuje charakter jejích textů a bez znalosti skutečného historického, teologického a literárního pozadí vkládá do těchto textů významy podle svého subjektivního vidění. Dochází tak často k tragikomické situaci, kdy je každý z „doslovných“ a „zaručeně biblických“ výkladů úplně jiný. Fundamentalismus se také

stává problémem teologickým, protože vystavuje křesťana různým konspiracistům a apokalyptickým fantastům, kteří ze subjektivně vykládaných veršů tvoří libovolné, ale „zaručeně biblické“ konstrukce přítomnosti a budoucnosti. Je problémem pastoračním, protože nutí křesťana páchat intelektuální „sebevraždu“ a rozděluje jeho přebývání v tomto světě na neděle, v nichž Bůh formuje člověka z hlíny, had mluví a zvířata pochodují na loď, a na všední dny, při nichž v práci a v rodině platí úplně jiná realita. Ztěžuje i mezigenerační předávání víry, protože dětem nakládá zbytečné břemeno odporu proti základům vědeckému poznání zprostředkovaným školou. A pokud se mladí lidé rozhodují pro studium teologie a přicházejí do prostředí odpovědného přístupu k Bibli, vystavuje je těžkým rozporům a deziluzím (vinu za ně pak fundamentalisté ovšem přisoudí teologii, která podle nich „bere víru“). A je problémem i misijním, protože fundamentalismem zasažená církev pak namísto hlásání evangelia prosazuje ideologii předpisující, čemu křesťan údajně musí navzdory rozumu věřit, aby před Bohem obstál. Fundamentalismus navíc dávno není problémem jen křesťanským. Podobně doslovné, „zaručeně správné“, ale ve skutečnosti mylné čtení svatých textů se v globalizovaném světě prosazuje i v jiných duchovních tradicích (v Indii, v muslimských zemích). Černobílé, přímočaré myšlení náchylné ke konspiracím a k hledání silného politického zachránce před všemi zly tohoto světa se projevuje i mezi těmi, kteří se třeba ani k žádné náboženské tradici nehlásí. Fundamentalismus se tak stává i problémem politickým. Za jedno z těchto zel přitom bývá označován jiný, cizí fundamentalismus. Jeden fundamentalismus tak posiluje jiný fundamentalismus, a stává se tím pádem i bezpečnostní hrozbou. Král David žádný z těchto problémů neměl. Chápal, že pravdivé může být i to, co se nikdy nestalo a co není. Řečeno

s apoštolem Jakubem (Jk 2, 23), Nátanovo slovo bylo pro krále Davida zrcadlem, v němž se poznal. Podíval se do něj (obrazně vyjádřeno), poznal sám sebe, otevřely se mu oči, spatřil svou hříšnost a zděsil se. Obávám se, že na rozdíl od krále Davida ten, kdo hledí do „zrcadla“ Bible a hledá v něm dinosaury nebo inteligentní design, ten, kdo se domnívá, že toto zrcadlo je pravdivé jen tehdy, když zobrazuje například i paleontologii nebo biologii, nebo ten, kdo z něj věští jízdní řád budoucí apokalypsy, v tomto zrcadle těžko spatří sebe sama a těžko se nechá zasáhnout slovy: „Ten muž jsi ty!“ ■

Doc. PhDr. ZDENĚK VOJTÍŠEK ThD. (1963) Ordinovaný kazatel Církve bratrské; působí jako religionista na teologických fakultách. Slova proroka Nátana králi Davidovi „Ty jsi ten muž!“ zasáhla před lety i mě a přispěla k mé konverzi. Stal jsem se křesťanem také proto, že Bible na mě na mnoha místech volala „Ten muž jsi ty!“ a jejími texty jsem byl oslovován. Slova Bible se mi tak stávala Božím slovem.

2020 říjen

5


ROZHOVOR

JSME JEN SPRÁVCI TOHO, CO PATŘÍ BOHU ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV ADAMA WALACHA

Byl mladý, podnikavý, úspěšný, brzy velmi bohatý, svět ho táhl – a Ježíš ho potichu volal. Poslechl – a dal svoje peníze k dispozici Bohu. Adam Walach přináší poselství o radosti z dávání, o pokoji, který nejde koupit, i o velbloudu, co prošel uchem jehly.

6

říjen 2020

P

řed třiceti lety jste se svými dvěma bratry založil farmaceutickou firmu Walmark, která se stala jednou z největších ve střední Evropě. Vy jste původně programátor, takže kde se ten nápad vzal?

S bratrem dvojčetem jsme studovali teoretickou matematiku, a když jsme skončili, přišla sametová revoluce. Pár měsíců jsme měli malou softwarovou firmu, trochu jsme obchodovali s počítači a napsali jsme jeden program. Zjistili jsme, že jsou obrovské možnosti podnikat absolutně v čemkoli. Byl to jedinečný čas na založení firmy, jaký se objeví jednou za sto let. Začali jsme dělat export-import a sortiment rychle vykrystalizoval do dvou hlavních linií – nápojářské a farmaceutické. Začali jsme dovážet nápoje z Holand­ ska, ale brzy jsme postavili první stáčírnu a nakonec jsme měli tři velké nápojářské závody značky Relax – dva v Čechách, jeden na Slovensku. V džusech jsme byli číslo jedna, soupeřili jsme s Kofolou, s Jannisem Samarasem. Ve farmacii to bylo podobné: začínali jsme z nuly – dovozem léků a potravinových doplňků, ale rychle jsme krok po kroku, stroj po stroji, přidávali hodnotu a budovali výrobní závod v Třinci. Nakonec jsme měli devět zahraničních poboček a 40 partnerů ve světě. Bylo to obrovské požehnání.

Jak dlouho tento rozjezd trval?

Šlo to rychle. Hned po revoluci jsem tři týdny pracoval jako programátor v Třineckých železárnách, pak jsem šel na vojnu a po návratu jsme začali podnikat. Všichni tři bratři jsme spálili mosty: rozhodli jsme se odejít z práce, a i když jsme neměli ani přesnou vizi, co budeme dělat, šli jsme do podnikání. Bylo to riziko, lidi to moc nechápali. Ale já věřím, že platí „nejdřív kdo, a potom co“. Kdyby se nám to nepovedlo, šli bychom pracovat třeba do lesa a začali bychom znovu, něco jiného. Už tehdy jste byl věřící. V tom pálení mostů byla důvěra v Boha, nebo jste uvažoval jinak?

Byl jsem věřící, i důvěra v Boha tam hrála roli, ale byl to tehdy opravdu čas plný příležitostí. Jsme Poláci, bratr studoval medicínu v Polsku, a vozili jsme léky do Čech. Už jen rozdíl cen v obou zemích nám vytvořil finanční polštář, takže v tom zas tak velké riziko nebylo. Nic jsme neskrývali, snažili jsme se podnikat eticky. Ale většina firem, které tehdy začínaly, pokud neinvestovaly peníze do aut a domů, ale zpátky do firmy, tak měly velkou šanci na úspěch. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Naše rodina žije na těšínském Slezsku a tam je spousta křesťanů. Původem jsme evangelíci, Slezská církev evangelická (SCEAV) tu měla silnou pozici. Naši rodiče byli tradiční věřící, ale další rodina byla hodně angažovaná v cirkvi. První se obrátil nejstarší bratr Mariusz, který pak evangelizoval nás. Studoval medicínu v polských Katowicích, protože se kvůli režimu nedostal na studia v Čechách. Působilo tam silné mládežnické hnutí – a už za komunistů tam vždycky první týden v červenci organizovali evangelizační tábor, na který jezdili velmi známí evangelisté hlavně z USA. A já s mým dvojčetem Valdemarem jsme se v roce 1984 obrátili právě na tomto táboře.


ADAM WALACH (1963) Křesťan, podnikatel a filantrop polské národnosti, s bratry Mariuszem a Valdemarem založili firmu Walmark na výrobu léčiv a nápojů, která se stala jednou z největších ve střední Evropě. Dnes podniká v investicích. Je ženatý, s manželkou Grazynou mají dvě děti. Jsou členy CB Třinec.

Šla vaše víra vždycky ruku v ruce s podnikáním?

To je dobrý začátek podnikání – smlouva s Hospodinem…

Na táboře jsem přijal Krista, ale nerostl jsem. Byl jsem na studiích v Praze, nenašel jsem si sbor a nic se u mě nezměnilo. Valdemar na tom byl podobně. Když jsme začali podnikat, tak jsme si uvědomovali, že nás firma může od Boha ještě víc vzdálit – úspěch, peníze. Tak jsme si řekli, že budeme 50 % zisku dávat na Boží království. Mariusz se k nám do firmy následně připojil.

Něco v tom smyslu. Ale nedodrželi jsme ji. Úspěch přišel velmi brzy, měli jsme kolem sebe moc fajn lidi – i to je veliké Boží požehnání. Úspěch nestál na supernápadu nebo supervýrobku, ale na kultuře firmy a jejím ekosystému. I s lidmi, kteří k nám přišli pracovat, jsme byli jako jedna rodina. Vždycky říkám, že pracovat s lidmi je velmi těžké, ale pracovat s lidmi, kteří mají různé hodnoty, je nemožné. Naše hodnoty byly stejné, bylo tam nadšení, legrace, slušnost a kompetencemi jsme se doplňovali. Valdemar rozuměl marketingu, já jsem byl analytik, Mariusz uměl stmelit tým. Firma rostla obrovským tempem, byla to nezapomenutelná doba – v roce 2004 jsme měli 950 zaměstnanců a obrat kolem tří miliard. Něco málo ze zisku jsme dávali, podpořili jsme třeba výstavbu modlitebny v Českém Těšíně, ale nebylo to padesát procent.

2020 říjen

7

Tohle rozhodnutí padlo, ještě než jste začali vydělávat?

Ano. Protože jsme se vzdálili od Boha, stáli jsme jednou nohou ve světě. Ale Ježíš mě pořád potichu volal. Věděl jsem, že se k němu jednou vrátím. Byli jsme chudí jak kostelní myši, ale už jsme věřili, že se dostaví úspěch, který nás může od Boha odtáhnout ještě dál. Velmi vážně jsem tehdy bral podobenství o velbloudu a uchu jehly.


ROZHOVOR

Jak se z vás tedy stal filantrop?

Byla to cesta. V devadesátých letech jsem nežil s Bohem. Přišel úspěch, bohatství a já jsem byl mladý. Dlouho jsem byl sám, bylo tam hodně alkoholu, byl jsem ztracený. Ale Ježíš mě pořád volal. A já jsem věděl, že v domě mého Otce je stokrát lépe než v tomto světě. Viděl jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří žili s Ježíšem – měli něco, co jsem já neměl. A věděl jsem, že pokud se vrátím, že to můžu mít. V roce 1999 jsem poznal svoji manželku a pomalu jsme se spolu začali vracet. Ona uvěřila na studiích farmacie. Teprve v roce 2006 jsem ve vztahu k Bohu udělal radikální rozhodnutí. Je to čtrnáct let. Hodně se změnilo.

a začali jsme s manželkou studovat biblickou školu. A vyústilo to do otázky: „Co je naše poslání? Pane Bože, jak ti můžeme sloužit?“ A pak jsem jednou v roce 2008 do Googlu zadal „křesťanství a byznys“ a vyskočila mi knížka od Boba Buforda – Halftime, u nás vyšla pod názvem Poločas života. Americký byznysmen v ní pomáhá věřícím lidem, kteří dosáhli nějakého úspěchu, najít Boží povolání a přetavit úspěch v něco, co má význam pro Boží království. Tady jsem začal hledat svoje poslání.

Co je „principem pokladu“? Co v této knize vám změnilo život?

Šel jsem za kazatelem, jestli nezná křesťanské byznysmeny, a on mě odkázal na člověka, který v Polsku vede službu Hledám Boha. S ním jsem se na týden vydal do Ameriky. Každý den jsme byli u jiného křesťanského byznysmena, hodně mi to dalo. Jeden z nich mi dal knížku, která u nás vyšla pod názvem Princip pokladu. Je na dvě hodiny čtení, ale je to nejlepší kniha o dávání, kterou jsem kdy četl. Tři knihy změnily můj život: Bible, Poločas života a Princip pokladu.

OCENĚNÍ FIRMY Při přebírání ceny Ernst&Young Podnikatel roku 2010 se bratři Walachové veřejně přiznali k víře. Zleva Adam, Mariusz, Valdemar.

Je to neskutečně motivační kniha zaměřená na to, co říká Bible o penězích a o dávání. Popisuje šest základních principů. První je: „Vše, co mám, patří Bohu.“ Bůh nám žehná, abychom byli požehnáním pro ostatní. Jak jste prakticky vstoupil do služby dáváním?

V roce 2004 začaly konkurenční boje, a tak jsme se rozhodli soustředit na farmacii a nápojářskou divizi jsme prodali polské

Pamatujete si ten moment? Co bylo tou kapkou, která rozhodla, že od té chvíle bude všechno jinak?

Cítil jsem zoufalství, že mi nic z toho, co dělám, nepřináší pokoj. A přitom jsem jako ten marnotratný syn věděl, co mám dělat. Hodně jsem pil. Uvažoval jsem tak, že se nejdřív musím srovnat, a teprve potom můžu začít chodit do církve. To je nesmysl, ďáblova lež. Modlil jsem se za odvahu najít věřící lidi a říct jim: „Já mám problém. Udělejme nějakou skupinku a pojďme ten problém řešit.“ Tam začal ten návrat. Věřím, že ďábel nás chce separovat taktikou: „To si vyřešíš sám.“ A pak se v tom dusíme sami. Každý z nás s něčím zápasí, ale Ježíš vždycky říkal, že máme přijít k němu, do světla – nejen k Bohu, ale i k ostatním věřícím. Není to lehké, protože se člověk musí pokořit, přiznat, že to nezvládá, ale tito lidé pak pomáhají nést břemena. Jak se ta změna začala projevovat navenek?

S vykazatelnou skupinkou jsem zvládl svůj vnitřní problém s alkoholem dřív, než začal být destruktivní, a začal jsem investovat čas vedle práce také do toho, abych poznal Boha. Bral jsem to velmi vážně. Našel jsem si sbor CB v Třinci, založili jsme doma biblickou skupinku

8

říjen 2020

firmě Maspex. Farmacie pak velmi dobře rostla, měli jsme kolem 800 zaměstnanců v devíti pobočkách. Spousta lidí říká, že velkou roli v podnikání hraje štěstí. Věřím tomu, je to 50 % úspěchu, ale nenazývám


to štěstím, ale Božím požehnáním. Udělali jsme i špatná rozhodnutí, naštěstí žádné nebylo fatální. Paralelně s prací jsem v roce 2008 začal víc cestovat do USA. Byl jsem na konferenci křesťanských dárců a s manželkou jsme pomalinku začali jít cestou štědrosti a růstu v dobrém správcovství a v dávání. S čím přichází Boží požehnání? S tou počáteční smlouvou, nebo se srdcem otevřeným kdekoli na cestě k němu?

Když se ohlédnu, tak byly doby, kdy jsme se opravdu mohli vydat jinou cestou, než jakou jsme se vydali. Bylo to Boží vedení. Nemyslím si, že Boží požehnání je automatické – že když křesťan začne podnikat, bude tomu Bůh žehnat a vyroste firma za miliardy. Znám spoustu křesťanů, kteří zkrachovali. Nevěřím v prosperity gospel: uvěříš a budeš se mít dobře. Pán Bůh slíbil, že nám bude žehnat, ale požehnáním pro mě je vztah s Ježíšem, pokoj a radost. Cítím se jako poutník – tato země není můj domov, mým domovem je nebe. Mluvil jste o velbloudu, který prochází uchem jehly. I tam je řeč o nebeském království, ne o tom pozemském. Řekněte, jak projde velbloud uchem jehly?

Jako matematik mohu říct, že je to nemožné. Ale v dalším verši se říká, že u Boha je možné všecko. Když jsem tohle podobenství četl po obrácení, měl jsem strašný strach. Ale pochopil jsem, že to neznamená, že boháči nemohou být spaseni. Ježíš nám tím chtěl ukázat, že nejsme schopni se spasit sami. Není to o našich talentech, schopnostech, penězích ani možnostech – musíme začít věřit Bohu. V jeho milost. Mladík v tom podobenství odešel smutný, protože měl hodně majetku, nechtěl se ho vzdát. Vy jste se ho vzdali pro Boží království smlouvou s Hospodinem dřív, než jste ho měli. Bylo pro vás těžké dávat, když už bylo z čeho?

Někdy ano, ale dávání nám přináší velkou radost. Patnáct procent Ježíšova

Má štědrost tendenci se v průběhu času měnit?

PÁN BŮH SLÍBIL, ŽE NÁM BUDE ŽEHNAT, ALE POŽEHNÁNÍM PRO MĚ JE VZTAH S JEŽÍŠEM, POKOJ A RADOST.

vyučování bylo o penězích – protože je to neskutečně důležité. Peníze mohou být nejen požehnáním, ale i prokletím. To, jaký postoj máme k penězům, je důležité pro náš duchovní růst. Mohou být velkým problémem, když si myslíme, že patří nám. V čem konkrétně ten problém tkví? V závislosti na nich? Ve víře v jejich moc? Přísloví praví: Chceš-li najít cestu zločinu, sleduj cestu peněz. Také mnoha výhercům loterií zničily život. Kde je hranice mezi požehnáním a prokletím?

Nemusí tam být ani závislost, ani hranice. Ten moment je, když si člověk řekne: „To je moje, to patří mně.“ Přitom to není moje, patří to Bohu a používáme to pro Jeho účely. Jsme jen správci Jeho majetku. Když tohle pochopíme, tak jsou peníze požehnáním. Nelze je dát před Boha a před vztahy, pak to nefunguje, nepřinese to pokoj. Pořád si to snažím připomínat. Nejsem fanda komunistů, ale jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy peníze nehrály velkou roli. Byli jsme chudí, ale měli jsme skvělé dětství. Neměli jsme televizi, ale měli jsme super rodinu – a ty peníze mi nikdy nechyběly. I teď se ohledně vztahů cítím velmi požehnaný. Když má člověk blízký vztah s Ježíšem – snažím se ho pěstovat, nejsem ideální, tak jdou peníze samy na vedlejší kolej.

Věřím, že když se člověk potká s Ježíšem a je spasen, tak ho nikdo z Boží ruky nevytrhne. Ale ten vztah je třeba udržovat. A podobně je to se štědrostí, je třeba ji pěstovat. Protože pořád žijeme ve světě a pořád čelíme útokům. Štědrost je cesta, na které chci být věrný. A je to jediný lék na materialismus. Jak jste došel k jistotě, že tohle je vaše hřivna?

Měl jsem možnost být s rodinou osm měsíců v USA na sabatiklu. Děti měly domácí školu a já jsem tam hledal Boží povolání. Investovali jsme do rodiny a do vztahu s Bohem. Osobně jsem tam poznal i Boba Buforda. Věřím, že to Bůh požehnal, tam vykrystalizovalo naše poslání – investovat peníze na strategické projekty pro Boží království a zároveň budovat a motivovat komunity křesťanských dárců pro evangelizaci v Evropě. Byl to průlomový rok. Když si lidé nenajdou čas na takové hledání, mohou pak celý život jít jinou cestou, než kterou pro ně měl Bůh?

Jsem velký příznivec sabatiklu, ale ne každý má tu možnost na tak dlouho. Ale stačí dva týdny, měsíc. Připravit se na to. Udělat si čas, kdy budete sami s Bohem, s rodinou, kdy budete opravdu hledat poslání, které pro vás Bůh má. Bůh je nadpřirozený, ale naše poslání nemusí být nic nadpřirozeného, Bůh nás stvořil s nějakými talenty, jde o to je objevit. Doporučuji to každému, věřím, že třeba na týden to může udělat každý. Spoustu jsem se naučil, spoustu se pořád od jiných křesťanů učím. Jedním z efektů sabatiklu bylo, že jsme si s manželkou nejdřív vybudovali dárcovský profil. Nic složitého – tři strany, na kterých jsme si odpověděli na otázky, proč dáváme, jak dáváme a co chceme podporovat. U „proč“ máme asi deset odpovědí a jednou z nich je: „Protože nás Bůh miluje a on sám jako první dal svého Syna. Naše dávání je

2020 říjen

9


ROZHOVOR

odpověď na jeho lásku a milost v našich životech.“ Čas od času se k tomu profilu s manželkou vracíme a to nás drží, abychom byli věrní. Není v tom nic zákonického, ale ďábel vám vždycky řekne, proč něco nedělat. I dárci si mnohdy řeknou: „Proč bych si nekoupil další auto?“ Ale vždycky, když si to přečteme, řekneme si: „Ano, dáváme proto, že je to radost.“ Můžeme volně dávat, protože jídlo, oblečení a všecko, co potřebujeme, máme slíbeno. Je to biblické. Věřím, že naše dávání je investice do věčnosti. Jak dáváte?

Z 80 % dáváme na velké poslání – na evangelizaci a učednictví. Protože jsme přijali, že s Ježíšem přichází největší dobro do života člověka. Věříme, že tím naplňujeme největší potřebu člověka a projevujeme největší lásku. Slovo filantrop znamená „milovat člověka“. Neobracíme

růst. Proto vznikla EGCC (European Great Commission Collaboration). První idea přišla v roce 2013 v návaznosti na podobný dárcovský model pro evangelizaci muslimského světa. Chtěli jsme něco podobného pro Evropu. A paralelně přišel Dušan Drabina z KAM s Davem Pettym s návrhem, jestli bychom nepropojili jejich dárce, kteří se do té doby navzájem neznali. Zorganizovali jsme v Luhačovicích dvoudenní setkání šesti párů z různých denominací a Pán Bůh ho velmi požehnal. Spřátelili jsme se a rozhodli se v tom pravidelně pokračovat. Tak vzniklo České fórum křesťanských dárců. Dnes už je to skoro dvacet manželských párů. Vedle toho jsme začali cestovat po Evropě a spolupracovat s dárci, kteří mají větší kapacitu dávání na evropské misijní a učednické projekty. A pomalu jsme začali budovat síť. Dnes v ní je asi 150 dárců, se kterými se pravidelně setká-

MŮŽEME VOLNĚ DÁVAT, PROTOŽE JÍDLO, OBLEČENÍ A VŠECKO, CO POTŘEBUJEME, MÁME SLÍBENO. JE TO BIBLICKÉ.

člověka, to dělá Bůh. Dáváme i na charitativní účely, ale jsme bohatá společnost a do této oblasti investuje plno sekulárních dárců. Jen velmi málo jich ale dává na misii.

váme. Zároveň jsme zjistili, že v Evropě je více lokálních dárců – takže máme české, rumunské a polské fórum dárců. Pomalu budujeme dárcovské komunity. Je to dlouhá cesta.

Vaše štědrost nezůstala osamocena, založil jste organizaci stejně smýšlejících dárců EGCC. Jak k tomu došlo?

Zmínil jste, že jste Poláci…

Rádi podnikáme a Bůh nás vede k multiplikaci. Tak jsme si řekli, že přitáhneme další dárce, vytvoříme komunitu, začneme se sdílet, pomáhat si: Pojďme společně dávat do Božího království a pojďme duchovně

10

říjen 2020

Ano a mezi polskou menšinou na Těšínsku je hodně křesťanů. I společenství a sbory, které vznikly po velkém probuzení na Těšínském Slezsku, byly původně polské. Mnoho pastorů s polskými kořeny odešlo sloužit do Čech. Je to pro nás velká hodnota – známe dva jazyky, dvě kultury a můžeme být takovým mostem mezi dvěma národy.

Například projekty Objevování křesťanství a Hledám Boha jsme objevili v Polsku a přinesli do Čech. A naopak některé projekty z Čech do Polska. V roce 2010 jste získali titul Podnikatel roku. Promítlo se to nějak do vaší služby pro Boží království?

Na EY Podnikatel roku nás zvali osm let – vždycky jsme říkali, že jsou lepší adepti. Ale v roce 2010 jsem bratrům řekl, že kdybychom to vyhráli, mohli bychom veřejně promluvit o našich hodnotách. Vyhráli jsme to a získali velký vliv, přiznali jsme se ke Kristu. Věřím, že když má člověk vliv, má ho použít pro Boží království. Nejsme perfektní, ale hlásíme se k tomu, že jsme věřící. Proč jste pak Walmark prodali?

Firma velmi dobře fungovala, měli o nás zájem investoři a také jsme cítili, že po těch letech potřebuje novou krev. Tak jsme prodali část podílů finančnímu fondu z Londýna. Pracovně to probíhalo velmi dobře, ale vztahově ten střet rodinné firmy s velkou korporací nezafungoval. Po třech letech jsme měli možnost vzít zpátky vedení celé firmy, nebo ji prodat – rozhodli jsme se ji prodat. Teď patří německé firmě Stada. Vybudovali jsme investiční firmu Aternus pro investování do různých firem po celém světě. Chvála Pánu, daří se nám. Vnímám velké požehnání i ohledně pracovního kolektivu – pořád máme velmi dobrou partu. Jsem zaměstnanější, než jsem byl ve Walmarku. S bratrem máme rozdělené role – Valdemar víc peníze vydělává, já je víc rozdávám. Krásně se doplňujeme. (smích) Takže máme firmu, která vydělává peníze, firmu, která je rozdává, a firmu, která buduje spolupráci křesťanských dárců v Evropě. To je velký krajíc…

Ano, je to obrovský krajíc a je to běh na dlouhou trať. Nechci, aby tím trpěla rodina, manželkou mi Pán Bůh velmi požehnal.


Ježíš nám dal věčný život. Překlenul naše oddělení od Boha. A já se snažím žít pro věčnost. Tim Keller řekl: „Proč je pro nás tak těžké vyrovnat se s utrpením a nemocí? Protože si myslíme, že tento rozbitý svět je jediný, který budeme mít.“ Jsem matematik. Představte si přímku, která je nekonečná, a život tady na zemi je jen první tečka této přímky. Přitom často žijeme jen pro tu malou tečinku. Ale stokrát víc, než čeho se vzdáme na zemi pro Boží království, dostaneme v nebi. A tak já chci žít. Když odhlédneme od vašeho principu, že dávání je radost – co jiného vám dělá největší radost?

EGCC Setkání křesťanských dárců provází modlitby.

Hodně mluvíte o požehnání v rodině – přichází k vám i skrze ty, kterým vaše služba změnila život?

Je to velká radost. Viděl jsem to nesčetněkrát – lidi, kterým Ježíš změnil život, rozbitá manželství, která se dala dohromady, lidi, kteří našli smysl života. Ale upřímně – chtěl bych toho vidět ještě mnohem víc. Ale to má v rukou Bůh. Nám Ježíš říká: „Pojď, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým.“ Neříká „sluho dobrý a úspěšný“. Chceme být věrní, i když by ovoce, které není malé, mohlo být ještě větší. V počítači mám složku s názvem Ovoce, kam si ukládám, co vše dobrého už Bůh udělal skrze naši službu. Jsou v tom i svědectví lidí, jak se setkali s Ježíšem, přijali ho, rostou v něm, jejich životy se narovnaly. To je radost a pomáhá mi to překonat občasnou ztrátu nadšení. Vidíte i proměnu lidí, kteří s vámi na dávání spolupracují?

Ano. Ze začátku jsme přijali to, že máme být strategickými dárci a spolupracovat

navzájem. Ale Dave Patty mi řekl: „Pamatuj na duchovní formaci dárců.“ Ano, jsme přátelé, máme velmi dobré vztahy, jezdíme spolu jako rodiny na krátké dovolené. Můžeme spolu řešit problémy, které lidé ze sboru nechápou, protože si říkají, že když máme peníze, máme všechno. Pomáháme si. Duchovně rosteme. I tam vidím velké ovoce. O dárcích mluvíte jako o manželských párech. Muži musí být zajedno se svými ženami. Někdy ale manželky mohou vidět rozdělení rodinného rozpočtu jinak. Opravdu jste jednotní?

Vždycky zveme páry. Co se týká mého manželství, tak jsme zajedno, to je zvláštní požehnání. Také u mých bratrů se vždycky v názorech došlo ke shodě. Nastoupili tu cestu trochu později, ale začali být neskutečně štědří. A padlo rozhodnutí, že dáme 50 % majetku do neodvolatelné nadace. I v tom máme jednotu. Trochu se lišíme jen v oblastech, na které dáváme víc. Jako bratři jsme 30 let spolu, pohádali jsme se často, někdy i kvůli penězům, ale je velká milost, že jsme se nikdy nerozešli. Pořád se hádáme. (smích) Jsem za ně moc vděčný. Ježíš je ten největší dárce. Pro vás osobně to znamená co?

Mám super manželku a super rodinu, to je obrovská radost. Také mám rád sport – kolo, lyže. Pořád se cítím velmi požehnaný. A celou dobu se připravuji na čas, kdy bude hůř. Dej nám, Bože, vytrvat v době, která nebude lehká. Snažím se žít jako poutník na cestě do lepší vlasti. Ale mám se fakt dobře – protože mám Ježíše. Co konkrétního vám udělalo radost v poslední době?

Můj syn je ve druhém ročníku na gymnáziu – teenager, to není lehká doba. Ale baví ho angličtina. Jeho učitel mi řekl, že je velmi talentovaný, a teď se připravuje na nejvyšší cambridgskou zkoušku Proficiency. Velmi mě to potěšilo. ■

inzerce

Církev bratrská v Berouně nabízí na 1 rok k pronájmu zachovalý podkrovní byt 2+1 v RD v blízkosti centra a MHD za 10.000,– Kč/měsíc + zálohy na energie. Dostupnost na Zličín je autem 15–20 minut. Kontakt kasperdavid@gmail.com 605 222 693

2020 říjen

11


TÉMA

ESOTERIKA text PAVEL HOŠEK a KOLEKTIV AUTORŮ  foto GATEPHOTO a ARCHIV

JAKO ZNAMENÍ DOBY I když se většina Čechů označuje za nevěřící, jen málokdo opravdu popře existenci duchovního světa. Písmo nám ho otevírá a ukazuje zřetelný zápas mezi dobrem a zlem. A jedinou Cestu, která vede k nejvyššímu dobru – Bohu. A protože hledajícím se dobrých cest zdá být mnoho, je na místě opatrnost, rozlišování a moudrost.


V

e vztahu k náboženství jsou Češi a Češky velmi zvláštní. Ať vyrazíte z české kotliny kterýmkoliv směrem, na západ, na východ, na sever nebo na jih, zjistíte, že u všech našich sousedů se k víře hlásí několikanásobně víc lidí. Rozdíly jsou o celé desítky procent. My Češi jsme v této věci pozoruhodní, jedineční, výjimeční, prostě unikátní. A to nám nikdo nevezme. Ale není pravda, že Češi jsou národem ateistů. Ve skutečnosti je v naší zemi zhruba stejné procento ateistů jako ve Francii, Holandsku nebo ve Velké Británii. Jestli česká společnost v něčem opravdu vyniká, je to nedůvěra k církvi. V této věci máme zřejmě jednoznačné prvenství v celé Evropě. Když se ale podíváme na průzkumy sledující zájem Čechů a Češek o duchovno a nadpřirozeno, zjistíme, že v tomto zájmu kupodivu opět výrazně vynikáme. Občané naší krásné země jsou v zájmu o duchovno vysoce nadprůměrní. Esoterická spiritualita všeho druhu se těší mimořádné popularitě. Zájem o horoskopy, amulety, duchovní léčení a věštění budoucnosti je v České republice jeden z největších v Evropě. Typický český člověk nemá důvěru k církevní podobě křesťanství, ale duchovní stránka skutečnosti ho zajímá. O esoterických naukách rád dumá, i když si z toho pro jistotu často zároveň utahuje, alespoň zpočátku. Nematerialistické výklady skutečnosti se těší v naší zdánlivě ateistické zemi nesmírné oblibě. Hravé experimentování na poli tajemna a posvátna patří k oblíbeným kratochvílím a někdy i vážným zájmům valné části naší společnosti.

Velmi názorné je v této souvislosti srovnání s podobou české kultury před sametovou revolucí. V samoobsluze tehdy nabízeli jeden až dva druhy jogurtu, jeden až dva druhy sýra, ostatní zboží na tom nebylo lépe. V politickém prostoru zabírala celé zorné pole jedna politická strana, v televizi běžely dva černobílé programy s téměř zaměnitelným obsahem. Svět byl poněkud monotónní, šedý, předvídatelný a téměř nudný. Ve většině oblastí vlastně nebylo z čeho vybírat. V dnešní samoobsluze najdeme devatenáct druhů jogurtu a dvacet sedm druhů sýra a většinou ani nevíme, proč si vybrat právě ten, který si nakonec dáme do košíku. V televizi můžeme vybírat z nabídky takřka neomezené, neustále musíme volit a většinou pořádně nevíme, podle čeho se rozhodnout. Druhý důvod, proč je obraz tržnice velmi výstižnou metaforou současné české kultury, spočívá v tom, že všechno, co se dostává do našeho zorného pole, se uchází o naši pozornost jako lákavé zboží zvoucí k ochutnání a zakoupení. Režim nabídky a poptávky, koupě a prodeje, zákazníků a obchodníků, režim efektivního marketingu, reklamních sloganů a tržních vztahů ovládl v podstatě všechny oblasti společenské interakce. Nápadné je to zejména v oblastech, které byly dříve definovány právě tím, že nemají s tržními vztahy nic společného. Tedy v oblastech jako je lidské zdraví, volný čas, vzdělání nebo veřejná správa. A také v oblastech jako je hledání smyslu života a náboženská víra. A tím se dostáváme k bodu, který je pro naši úvahu o esoterice velmi důležitý.

Česká kultura jako tržnice

Obchodníci s posvátnem

Abychom názorným způsobem vystihli současnou podobu české spirituality, představme si dnešní českou kulturu jako tržnici. Tak jako na každé správné tržnici je jedním z nejnápadnějších znaků současné české kultury pestrobarevná mnohost. Dnes a denně jsme vystaveni krupobití znaků a obrazů, záplavě slov, vodopádu informací, lákadel, nabídek, příslibů a pozvání. Míhají se v našem zorném poli v nahodilém sledu jako reklamní billboardy podél dálnice nebo jako klipy na hudebním kanále televize. Překřikují se, dorážejí, útočí, slibují. Vědomí současníků bývá touto nevyčerpatelnou mnohostí poněkud zavaleno, někdy dokonce unaveno a zmoženo. Je to příliš mnoho štěstí najednou, jednotlivé hlasy splývají v nepřehledný hluk.

Na pestrobarevné tržnici české kultury se v posledních desetiletích stále častěji setkáváme se stánky, které nabízejí duchovní zboží. U těchto stánků bývá docela tlačenice. Obchodníci s posvátnem inkasují tučné tržby, protože duchovní zboží jde na dračku. A nejde jen o nějaký přechodný módní trend, ve skutečnosti se jedná o stále rostoucí poptávku. Mnohá sekulární nakladatelství v poslední době přesedlala na esoteriku. Nabízejí ediční řady duchovně zaměřené literatury, od komunikace s anděly přes metody věštění a léčení duchovními silami až po návody k přípravě zázračných lektvarů. Obvykle k tomuto posunu v ediční politice nedochází proto, že by snad šéfredaktor konvertoval k nějaké víře, ale proto, že čísla mluví

prof. PAVEL HOŠEK, Th. D. (1974) Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem teologie a kultury. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody. →

2020 říjen

13


TÉMA

jasnou řečí: tento druh literatury se dobře prodává a tržby v této oblasti jsou každým rokem vyšší. Obchůdky a krámky s duchovním zbožím, kde se vedle knížek prodávají také talismany a vonné tyčinky, rituální a meditační pomůcky, léčivé kameny a tarotové karty, se staly trvalou součástí koloritu českých měst a městeček. Tyto trendy mají jeden důležitý důsledek. Dochází ke zřetelnému posunu ve vnímání duchovního života. Zatímco dříve byly duchovní záležitosti spojeny s vědomím závazku, v epoše spotřeby a zábavy se i náboženství pomalu ale jistě posouvá do oblasti konzumu a zábavných povyražení, tak jako všechno ostatní. Náboženské hledačství (od vyvolávání duchů až po zenovou meditaci) je čím dál víc chápáno jako zajímavé koření života, jako zpestření jídelníčku či ukrácení dlouhé chvíle. Vždyť ateismus je vlastně trochu nuda. I v oblasti duchovního hledání pak stále více fungují zákonitosti tržních vztahů, včetně posvátného pravidla „náš zákazník, náš pán“. Režim nabídky a poptávky duchovního zboží není tak docela slučitelný s nároky tradičního náboženství, například s jasně definovanou věroukou a mravoukou. Podobné staromódní harampádí se v myslích současných duchovních hledačů postupně

přesouvá na okraj zorného pole, nebo spíš do starého železa a na smetiště dějin. Ani není třeba, aby to někdo otevřeně prosazoval. Zásada „náš zákazník, náš pán“ to zcela bezbolestně zařídí sama. Pracuje totiž především s dynamikou svádění, lichocení, vábení a lákání. Nikdo nebude přesvědčovat potenciálního zákazníka kázáním o morálních povinnostech a náročné sebekázni. A ten, kdo se o to pokusí, prohraje v boji s konkurencí. Trh je trh. Neprodejné zboží, jako je nesení kříže, pokání z hříchů nebo obětavá služba seniorům, obchodníci s posvátnem ve svých stáncích nenabízejí. Případně je nenápadně stahují z prodeje. A tam, kde je stále ještě mají v nabídce, na ně padá prach. Většina zákazníků shání něco jiného. Tak dochází v současném společenském a kulturním klimatu k nenápadné proměně v přístupu k duchovnímu životu. Spiritualita jako by stále více znamenala především obohacení životního stylu. Bývá těsně spojena s praktickými potřebami, jako je zdravá životospráva, uvědomělé stravování, léčení nemocí těla i ducha, řešení problémů ve vztazích mezi partnery nebo mezi rodiči a dětmi, zvládaní stresu na pracovišti a tak podobně. Každý si utváří své osobní náboženství podle toho, co potřebuje, a podle toho, co mu funguje.

SVĚDECTVÍ

V zajetí jógy IRENA JÍROVÁ

Deník Lidová demokracie před časem v článku Eldorádo pro náboženské sekty zveřejnil zajímavý názor jednoho ze známých německých odborníků, evangelického faráře Thomase Gandowa. Vyplývá z něho, že společnosti v postkomunistických zemích, kde po pádu totalitních režimů zavládlo ideologické vakuum, jsou náchylné přijímat myšlenky, které se jim zdají zajímavé a nové. Týkalo se to především mladých lidí, kteří neznali náboženskou svobodu a mají velký zájem o toto „duchovno“. Inzeráty v novinách upozorňují na bezplatné úvodní přednášky o tom, jak rozvíjet skryté mentální a duchovní schopnosti. Východní náboženství je decentně maskované například za způsoby, jak překonávat stres… Také my s manželem jsme tou dobou hledali směr pro náš další život. Začátkem sedmdesátých let jsme byli ve sku

14

říjen 2020

pince zájemců o praktikování hatha jógy v Havířově. Zpočátku to byla jen další z forem fyzických aktivit, kterým jsme se věnovali. Postupně jsme absolvovali různé kurzy a semináře doma i v zahraničí zaměřené na jógu. Věnovali jsme se očistným technikám těla, ásanám, pránájámě (soustavě dechových cvičení), relaxacím, kontemplaci, meditacím a masážím. Ve snaze najít vlastního guru jsme dokonce v roce 1972 jeli do Indie, kde jsme navštívili některé ášramy. Nabyté poznatky jsme odevzdávali jako cvičitelé v kurzech jógy. Po několikaletém hledání duchovního vůdce jsme se stali žáky svámí Mahéšvaránandy. Dostali jsme osobní mantru a pod jeho vedením jsme pokračovali v praktikování systému Jóga v denním životě, který právě sestavil. Systém byl navržen tak, aby získal velký počet následovníků všech věkových skupin. Józe jsme se věnovali celých 15 let. V kurzech pro pokročilé se však čím dál častěji hovořilo o Bohu. Slovo „joga“ se překládá jako „spojení s Bohem“. Jde tu však o neosobního boha Brahmu nebo o kos-

mickou energii. Citovaly se zde i některé verše z Bible (1Jn 4,16: Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.) Byli jsme vedeni do vyššího stavu vědomí, abychom zakoušeli lásku neosobního boha skrze gurua, který byl a je uctíván jako Bůh…

Jedenáct let žačkou Toužila jsem dosáhnout toho, co jóga a její vůdci slibují – pokoje, radosti, štěstí, vyrovnaného života a moudrosti od Boha. Rozhodla jsem se pro osobní zasvěcení guruem. S manželem jsme pod vedením indického učitele strávili jedenáct let. Cvičili jsme pod jeho vedením ásany, i když on sám s námi mnohem víc dělal relaxace s působením sugestivních formulací. Zpočátku jsem se po cvičeních cítila dobře, přitahovalo mě to stále víc. Setkání s guruem většinou trvala hodinu a déle. Během nich jsme uctívali nejen jeho, ale i hinduistická božstva, jejichž jména jsme vzývali zpíváním kírtanů nebo bhadžangů – krátkých refrénů v sanskrtu na jejich oslavu. Časté byly i jednobodové


Esoterika jako spiritualita pro labužníky V této souvislosti se v pojednáních o současné podobě duchovního života hovoří o náboženství bramborového guláše, o míchání duchovních koktejlů, o vaření náboženského eintopfu nebo o konzumaci liturgických sendvičů. Všechny tyto úsměvné metafory vyjadřují skutečnost, že náboženství dnes není v mysli lidí spojeno s tíživými požadavky, ale naopak s libými pocity ochutnávání lahodných jídel a nápojů. Náboženství není spojeno s břemenem povinnosti, je vonícím pokrmem, na kterém si člověk rád pochutná, na kterém si smlsne. A obvykle je pokrmem složeným z široké škály ingrediencí, přísad a surovin, proto je řeč o koktejlech, eintopfech, sendvičích a guláších. Esoterická spiritualita, nezatížená závazky tradičního náboženství a nabízející pestrobarevnou směs všelijakých duchovních praktik, obřadů, technik, fíglů, receptů a pomůcek k dosahování praktických výsledků – od zklidnění mysli přes věštění budoucnosti až po uzdravování neduhů – je v tomto smyslu naprosto ideální nabídkou pro současné duchovně hledající lidi. Ano, esoterická spiritualita jako by byla šitá na míru současnému kulturnímu klimatu.

Když porovnáme tradiční přístup k náboženství s typickými postoji duchovních hledačů dnešní doby, je zřejmé, že dochází k důležitému posunu. V dřívějších dobách si lidé spojovali víru s pocitem povinnosti a poslušnosti. Dnes je duchovní oblast pro stále více lidí spíše doménou spotřeby, experimentu a volnočasové zábavy. Platí to jak v celosvětovém měřítku, tak i v české kotlině. Jak poznamenal jeden český novinář, když se ohlížel na dobu, která uplynula od sametové revoluce v roce 1989: „Uprázdněné nebe nad českou kotlinou nenaplnil vracející se Bůh křesťanské tradice, ale bohové spotřeby a zábavy“. Je-li klíčovým rozměrem současné spirituality její přitažlivost pro spotřebitele, je jen logické, že tato spiritualita je výrazně zážitková. Rozhodujícím kritériem pravosti je autentický prožitek. Duchovní nebo tělesný, společenský nebo estetický, nejlépe všechno dohromady. Je také nápadné, že spiritualita našich dnů bývá proměnlivá stejně jako vkus jednotlivých duchovních hledačů, bez ostrých okrajů a pevných hranic. Všechny tyto rysy současné spirituality mají samozřejmě jedno úskalí. Pokud si člověk svou duchovní cestu dláždí sám, pokud si sám míchá svůj duchovní koktejl a vaří svůj náboženský

SVĚDECTVÍ

koncentrace například na plamen svíčky nebo meditace nad obrazem učitele svámí Mahéšvaránandy u jakéhosi oltáře. Pod vedením gurua jsme meditovali a zůstávali v tranzu s určitými zážitky. Takto jsem byla vtahována do věcí, o kterých jsem neměla ani ponětí. Nemluvilo se o tom, proč a s jakým cílem to děláme, bylo to posvátné, skryté. Odříkávali jsme osobní mantry

pomocí maly – 108 korálků zvláštních indických semen – údajně na změnu osobnosti. Vše, co jsme dělali, se opíralo jen o city a osobní zážitky. Také jsme dělali dechová cvičení, což vedlo až k omdlívání. Necítila jsem se dobře. Napadaly mě zlé myšlenky a špatné touhy, jako by mě něco ovládalo… Jóga pro mě byla vším – životním stylem spojeným s vegetariánstvím a s hinduis-

tickou vírou. Praktikovala jsem radžajogu, karmajogu, ale hlavně bhaktijogu – cestu oddané služby guruovi. Byla jsem členkou Unitárie, navštěvovala jsem přednášky o různých náboženských směrech, mudrcích a mysticích. Zaujalo mě to. Nechyběla jsem na žádném jogínském soustředění. Dosáhnutí toho, co jóga slibovala, jsem podřizovala všechen svůj čas a dovolené, a to celých 15 let. Asi po roce působení svámí Mahéšva­ rá­nandy nastal čas na obřad zasvěcení s odevzdáním osobní mantry. Tím se kromě jiného dosahuje většího vlivu gurua na žáka. I to jsme přijali. Hodiny meditací a neustále se opakující zpěvy s doprovodem malých činelů nám měly přinést duchovní zkušenost, pocity, přiblížit nás k Bohu. Nikdo z nás však nechápal, co za působení se za tím skrývá, na co vlastně tyto praktiky slouží. Ptát se nikdo nechtěl, protože takovým člověkem by všichni pohrdali. Pod vedením svámího bylo vždy zřejmé, že tu nejde o zlepšení tělesné kondice, lepší dýchání, ale o velmi zjevné duchovní působení a cíl. 2020 říjen

15


TÉMA

guláš, a pokud přitom vychází z osobního vkusu a vlastních zálib, v době vážných otřesů a krizí často pocítí, že mu takto vytvořená spiritualita nenabízí dostatečně pevnou půdu pod nohama. Proč? Právě proto, že si ji uvařil, uhnětl a umíchal sám. V čase nouze se člověk dost těžko může opřít o něco, co sám vyrobil. Právě v čase nouze totiž lidská duše potřebuje spočinout v něčem, co tu bylo dávno předtím, než se narodil, a co tady bude i potom, co odejde na věčnost. V této roli se osvědčuje spíš tisíciletími ověřená tradice. Taková tradice bývá někdy člověku břemenem a jhem, v těžkých dobách je ale skutečnou oporou. Vlastnoručně vytvořené kombinace esoterických nauk a praktik v této roli obvykle selhávají. Současná esoterická spiritualita je totiž v jistém smyslu spiritualitou lidí, kteří se mají dobře. Mají dost peněz, dost volného času, jsou dobře situovaní, více méně zdraví a spokojení, takže si mohou dovolit hravě experimentální přístup k duchovním záležitostem. Když se začne bortit svět, když začne jít do tuhého, docela často vyjde najevo, že esoterická spiritualita nestačí. A to je první důležité poučení, přemýšlíme-li o esoterické spiritualitě jako křesťané.

Esoterika jako fáze duchovního hledání Druhé důležité poučení se týká poněkud zbrklého a příkrého odsuzování esoteriky ze strany křesťanů. Věřící lidé tradičního typu se na esoterickou spiritualitu většinou dívají s podezřením. Charakteristické znaky této spirituality považují za projev povrchnosti a rozmazlenosti současné mladé generace. Často také upozorňují na duchovní nebezpečí spojené s všelijakými okultními praktikami. Nezodpovědné experimenty na poli duchovna a tajemna mohou nabýt podobu lehkomyslného zahrávání si s ohněm. Toto nebezpečí je třeba brát vážně. Na druhé straně ale pamatujme na to, že ve svědectvích mnoha českých konvertitů posledních desetiletí předchází křesťanskému obrácení období duchovního hledání, které se vyznačuje právě všemi těmi rysy, nad kterými křesťané zvedají obočí. Vzhledem k tomu, že většina občanů této země vyrůstá v rodinách vzdálených církevnímu křesťanství, bývá právě esoterická spiritualita pro mnoho budoucích křesťanů důležitou etapou na duchovní cestě. A není to tak úplně jejich vina. Je nanejvýš pochopitelné a dosti obvyklé, že duchovně hledající lidé v této zemi (včetně autora tohoto článku) sáhnou po

SVĚDECTVÍ Svámího jsme měli jako zprostředkovatele Boha na zemi. Vzdávali jsme mu všechnu úctu a obdiv, leželi jsme u jeho nohou! Přinášeli jsme mu různé oběti, mnozí mu upsali své životy, finance, někteří z nás i celý svůj majetek. Duchovní učitel – Mistr – se v sanskrtu nazývá guru, což znamená Božské světlo, Světlo svědomí a zároveň stav nejvyššího poznání, kterého je možné dosáhnout. Podle slov svámího Mistr probouzí a rozvíjí schopnosti žáka, podobně jako zahradník pěstuje rostlinu, kterou zasadí. Dává jí potřebné živiny, ochraňuje ji před škůdci a rostlinka může růst. Mistr dává žákovi požehnání a sílu, ukazuje mu, kudy vede cesta – a žák může jít ke svému cíli. Působení svámího je velmi sugestivní, proto se mu mnozí vydali (napospas). Takto vzniká absolutní závislost na guruovi jako na bohu. Jste-li pokročilejší adepti jógy, pak guru řídí a ovládá váš život! Nechává se vámi uctívat jako bůh (i když o tom nemluví). Jeho mocný vliv na následníky dokresluje zdánlivě podružná epizoda z letního jogínského tábora nedaleko Budapešti: Během oběda, ve vzdálenosti několika desítek metrů od

16

říjen 2020

jeho stanu, napomenula mého manžela jedna z tehdejších představitelek společnosti Jóga v denním životě, že sedí zády ke svámímu, což znamená neúctu k jeho osobě. Jako misionář hinduismu se svámí snažil prostřednictvím cvičení jógy získat co nejvíc učedníků. Dnes však vím, že to, co učí a co na svých žácích praktikuje, není jen vymývání mozků, jak to někteří tvrdí, ale přímo napojování se na hinduistická

božstva a otevírání se jim! V Bibli se píše, že duchovní působení lze poznat po ovoci. Naše rodinné vztahy ale nebyly dobré. Nastaly problémy. Nevěděla jsem si s tím rady, a tak jsem svůj denní program rozšířila o další jógové techniky. Šla jsem cestou sebezdokonalování, ale i velké samoty. Ano, cvičením jsem se dokázala odreagovat, ale znovu jsem se začala vracet do reality těžkostí a prázdnoty.


esoterických brožurách často dřív, než se vůbec setkají s církevním křesťanstvím. Jakkoliv tedy může být esoterika duchovně nebezpečná, je namístě v této věci počítat s Boží ochranou pro všechna upřímně hledající srdce. Není totiž sporu o tom, že právě esoterická spiritualita je pro velkou část české společnosti tím prvním, nebo dokonce tím jediným, co mají po ruce, když se vydají na cestu duchovního hledání.

Esoterika jako zrcadlo duchovních potřeb Třetí důležité poučení, které plyne ze svébytné povahy esoterické spirituality, se týká konkrétních duchovních potřeb, které se v této spiritualitě projevují. Tyto potřeby jsou totiž vesměs legitimní, jsou projevem toho, jak nás Pán Bůh stvořil. Je dobře, že lidé tyto potřeby mají, Bůh jim je vložil do srdce. Například silná poptávka po autentickém duchovním prožitku přece vyplývá z toho, že člověk je stvořen k tomu, aby spočinul v láskyplném vztahu k Bohu. Nebo jiný příklad: Nahlédneme-li do knihy žalmů, do prvních kapitol Bible popisujících nádheru stvoření a také do posledních kapitol Bible popisujících slavné vykoupení na konci času, je

zřejmé, že všechny barvy, tvary, chutě a vůně, které dokážeme vnímat smyslovými čidly, nějakým způsobem vypovídají o Boží slávě. Je to správné a náležité, dokonce biblické, aby v duchovním životě člověka přicházel ke slovu zrak, chuť, čich, hmat i sluch, aby se tělo se všemi svými smysly podílelo na duchovním životě člověka. To není výmysl esoterické spirituality, je to prastará biblická pravda. Křesťané někdy příliš zbrkle kritizují všechny možné negativní rysy současné spirituality, místo aby si položili otázku, co v obvyklé nabídce současných církví chybí, že to lidé hledají jinde, třeba v esoterice. Namísto paušálního odsuzování je lépe si položit otázku, v čem by formy služby křesťanských církví mohly a měly vypadat jinak, aby nabízely naplnění právě těch potřeb, které lidé uspokojují esoterickou spiritualitou dnešní doby. Takový přístup se mi jeví mnohem zdravější, přiměřenější, tvořivější a užitečnější. Je-li esoterika jedním ze znamení doby, zkusme toto znamení pozorně a pokorně číst. A zkusme se s modlitbou za Boží vedení ptát, jaké úkoly, jaké podněty, jaké výzvy a jaké příležitosti před nás staví. ■ →

SVĚDECTVÍ Byly mezi námi narušeny rodinné vztahy – mezi rodiči a dospívajícími dětmi, i mezi mnou a manželem. Nešlo o nedostatek lásky, ale o studenou válku a nenávist. Zašlo to tak daleko, že mi nějaký čas po zasvěcení nezáleželo na životě. Vzpomínám si, jak jsme celá rodina byli v tehdejší Jugoslávii a já jsem seděla za volantem s touhou roztříštit auto o skálu… Neuměla jsem si poradit se svým životem. Vždyť jsme se všichni od sebe tak vzdalovali! Vůbec jsem to nechápala – vyvinula jsem přece tolik úsilí „na cestě k bohu“.

Vysvobození Modlit jsem se neuměla, tak jsem jednou večer seděla v meditační poloze a volala k Bohu o pomoc. Neměla jsem sílu pokračovat v tak roztříštěném životě. Trhalo mi to srdce, nebyla jsem schopná udělat životní rozhodnutí. Cítila jsem, že jsem opuštěný, prázdný, neschopný člověk. Bůh mě tehdy vyslyšel a poslal mi pomoc. Krátce na to přišla moje známá, která se mnou předtím deset let cvičila jógu. Přišla

jako křesťanka s tím, že se za mě modlí. Řekla mi, že pomoct mi může jen Ježíš. Nic jsem nechápala – Ježíše jsem neznala. Během několika dní jsem se jako zázrakem v těšínské oblasti ocitla mezi křesťany, kteří milují Ježíše a následují ho celým srdcem. Tam se Bůh dotkl mého srdce. Ukázal mi můj stav a poskytl mi i životní řešení. Dal mi poznat svoji lásku, moc i moudrost. Věděla jsem, že Bůh tam je a mluví právě ke mně. Když se mluvilo o „Boží pračce“ – o tom, jak On má moc vyčistit lidská srdce, velmi mě to oslovilo. Poznala jsem, že se tito lidé neopírají jen o nějakou filosofii, ale skutečně žijí s Bohem. Chtěla jsem vědět o Ježíši a Božím slovu víc. Nastal den, kdy jsem pochopila, že se musím rozhodnout – žít buď s Pánem, nebo bez něho. Ježíš za mě z lásky položil svůj život, abych já nemusela bloudit, žít bez lásky, bez světla, bez naděje. Už jsem se rozhodla. Nechtěla jsem v tom „svinstvu“ zahynout! Nikdo jiný a nic jiného mě neočistí. Žádná jógová technika neočistí naše srdce, naše svědomí ani naše podvědomí.

Jenom krev Ježíše Krista z nás smývá každý hřích. Vyznala jsem před Bohem, lidmi i ďáblem Ježíše jako svého jediného Pána a Spasitele. On mi odpustil moje hříchy, byla jsem osvobozená z jógy a modlitbami rozvázaná z vlivu temných mocností, které se za ní skrývají. Porozuměla jsem, že tyto dvě cesty – cesta jógy a křesťanství – jsou neslučitelné. Spálila jsem všechny mosty s klamnou minulostí – bludné knihy o józe jako o cestě k Bohu a k osvícení – tajné nauky Tibetu, Bhagavadgítu, Buddhovo učení, Evangelia východních mudrců a další. To, co mi bylo tak vzácné a drahé, se mi stalo hnojem! Brala jsem jógu jako to pravé, ale byla jsem na špatné cestě. Můj život a život mé rodiny se úplně změnily. Už mnoho let jsem v Boží škole. On mi dává sílu a schopnost odpouštět, projevit lásku, mít úctu, žít v pokoji a radosti. Mým pánem býval guru, teď je jím Ježíš, Jemu patřím a sloužím. ■ Svědectví bylo zveřejněno ve slovenském časopise Rozmer 4/2000.

2020 říjen

17


TÉMA

KDE SE VZALA ESOTERIKA text ZDENĚK VOJTÍŠEK

To, čemu říkáme „esoterika“, je nový a lidový projev velmi staré tradice. Obvykle ji nazýváme západní esoterismus anebo – máme-li na mysli spíše její naukový základ než praktické projevy – hermetismus. Ačkoliv se jedná o tradici, která vedle křesťanství, judaismu a islámu nejvíce formovala naše západní myšlení a způsob života (a masivně je formuje hlavně v posledních 150 letech), mezi lidmi se o ní mnoho neví. Dokonce se o této tradici donedávna přednášelo jen na několika místech ve světě. (Praha byla ve vší skromnosti jedním z nich.) Zato v posledních deseti patnácti letech je to nesmírně populární oblast studia. Kořeny západního esoterismu leží v antice, v náboženství gnóze, s nímž rané křesťanství muselo vybojovat největší zápas (a na některých knihách Nového zákona je to vidět). Poražená gnóze a spolu s ní i celý ohromný objem představ a praktik helenismu ale nezanikl, nýbrž vešel do skrytosti („ésoterós“ znamená řecky „sktytý“). Toto potlačené náboženství se stalo „stínem“ vítězného křesťanství a doprovází ho celé dva tisíce let. Křesťanské motivy vykládá jinak, ve skrytém významu a neortodoxním smyslu (ve smyslu jiném než církve). Stalo se náboženstvím elit, které se cítí být pokročilé a které pronikly za oponu jevového světa k jeho vnitřním tajemstvím a byly do nich zasvěceny. Nalezly tam hlubší poznání a vyšší moudrost. Sestoupily pod vnější (exoterní) církevní křesťanství s jeho „provozem“ pro lidové masy. Ti, kdo čerpali z této tradice, se často považovali za křesťany, a někteří dokonce zastávali vysoké církevní úřady. V hledání této moudrosti se pak opírali například o slova apoštola Pavla: „Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře, (…) moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.“ (1. list Korintským 2,6–7) Právě kvůli své neortodoxní povaze je západní esoterismus nesmírně variabilní a bohatý na různé – vzájemně někdy i velmi vzdálené – podoby. Za základní sdílený předpoklad je možné považovat myšlenku jednotné povahy všeho (v posledním století

18

říjen 2020

slýcháme: „všechno je energie“). Tato jednota překonává jakékoli protiklady (ducha a hmoty, Boha a člověka, dobra a zla, muže a ženy apod.) a dovoluje nacházet vztahy (korespondence) mezi tím, co je v jednotném, ale ve sférách uspořádaném kosmu výše a níže. Proto je v této tradici běžná věštba (neboť děje a stavy v božském či andělském „nahoře“ a lidském „dole“ si vzájemně odpovídají), magie (neboť dosáhnout změny „nahoře“ znamená, že tato změna se promítne „dole“), alchymie (neboť jednotlivé prvky kosmu jsou vzájemně převoditelné). Proto je běžné hovořit s duchy zemřelých (neboť se nacházejí jen v jiné sféře), získat z vyšších sfér poznání (jasnovidectvím), cestovat po vyšších sférách, spatřovat auru člověka jako projev jeho nehmotného těla, vysílat a přijímat energii (sílu, moc), fyzikálními (hmotnými) prostředky nezměřitelnou, atd. Do této bohaté tradice přispěli lékaři a léčitelé (Paracelsus, F. A. Mesmer s „živočišným magnetismem“, S. Hahnemann s „homeopatií“), svobodní zednáři, astrologové, okultisté, hermetické řády, parapsychologové a mnozí další. Ale zcela zásadní podíl má Teosofická společnost (založená roku 1875), která rozhodujícím způsobem ovlivnila alternativní náboženství na Západě během celého 20. století. Z jejích kořenů vyrostlo od 60. do 80. let 20. století hnutí Nového věku (New Age) a stalo se na Západě (vedle křesťanství) na přelomu 20. a 21. století náboženským mainstreamem. Po zklamání, když „nový věk“ nepřišel ani roku 2012, je rozsáhlé dědictví tohoto hnutí nyní známo jako „nenáboženská spiritualita“. V komerční, lidové podobě se tomuto širokému, lidovému (už nikoli elitnímu) alternativnímu náboženství říká „esoterika“. V křesťanských kruzích se pro ně vžil také pejorativně vnímaný výraz „okultismus“, který ovšem označuje především lidové věštebné a magické praktiky západního esoterismu. ■


Marta Toušková

Křest ve vězení „Bez Boží pomoci je téměř nemožné v oné karikatuře obrazu Božího, jakým je světskou spravedlností potrestaný vězeň, vidět radostného nového člověka, jemuž právě nalezená víra dává naději a nový smysl pro budoucnost.“

Martin Škoda, kaplan Věznice Stráž pod Ralskem

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Ve čtvrtek 10. září 2020 se ve Sboru CB v Praze v Soukenické rodina a církev rozloučili s manželkou kazatele Karla Touška

Výzkum soudobé historie CB V sobotu 5. září 2020 se už podruhé sešla skupina historiků, která byla pověřena Radou CB zabývat se dějinami církve v době totality

10 | 2020


ZA HRANICEMI CÍRKVE

iNform KŘEST VE VĚZEŇSKÉ KAPLI

S

vátostná slavnost křtu bývá u věřícího člověka nerozlučně spojena s určitým prozřením a obrácením na cestu víry. Často ji také provází velká očekávání, co toto rozhodnutí přinese nového do dalšího života. Oč větší událostí, spojenou s určitou odvahou, bývá takové rozhodnutí učiněné za zdmi věznice. 18. června se Zdeněk, jeden z odsouzených strážské věznice, rozhodl po delší katechetické přípravě vzít vážně slova Bible, kde se mimo jiné praví, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, že nepřestal člověka milovat, ani když zhřešil, a dokonce se proti Bohu postavil. A také že skrze oběť Ježíše Krista může člověk přijmout odpuštění a vysvobození ze všech svých vin. Slavnostního aktu se v kapli strážské věznice ujal kazatel libereckého sboru Církve bratrské Martin

Tabačan a kaplan věznice Martin Škoda. V době omezené koronavirovými opatřeními se ve vězeňské kapli sešlo i několik dalších věřících vězňů, aby společně písněmi oslavovali Boha a vyprošovali požehnání pro člověka, který se veřejně rozhodl přijmout znamení nového života v prostředí, které ho brzy podrobí

CHCEME DĚLAT ŠKOLU JAKO (TENTO) VÝLET

J

e sobota a na nádraží postává hlouček lidí. Zdravím známé tváře a seznamuju se s novými. „Bude tady i někdo mého věku?“ ptá se desetiletá Evelína. Zatím převažují pěti- a šestileťáci, ale brzy se k nám přidají i starší. Začíná první z výletů (s) Celým srdcem, které jsme se rozhodli pořádat každou druhou sobotu v měsíci. Je to důležitý milník v dlouhodobém úsilí o založení Školy Celým srdcem. Organizační tým se schází už přes rok, skupina potenciálních učitelů od února a teď poprvé jsou s námi i potenciální školáci a jejich rodiče. Někteří se znají, někteří s sebou vzali své kamarády, některé rodiny přijely samy. Ale brzy už má každý dospělý i dítě alespoň jednoho parťáka a do her zapojují všichni všechny. Stoupáme do kopce a snažíme se nenápadně umisťovat obdržené kolíčky na batoh nebo na mikinu někoho druhého. Jak jsme zabraní do hry,

nikoho ani nestačí bolet nohy. Po svačině se rozdělujeme do skupinek a procházíme křížovou cestu s otázkami od Amy. Každá skupinka věnuje větší pozornost jinému zastavení a pak sdílíme, co nás zaujalo. Kubík říká, že mu přišlo zvláštní, že to končí ukřižováním. Vždyť to přece není konec… Pokračujeme v cestě. Jdu za Evelínou a Sofií. „Holky se už znaly z dřívějška, že jo?“ ptá se Amy. Kroutím hlavou a jsem vděčná, že Evelína našla spřízněnou duši. Zastavujeme u vyhlídky. Maruška rozdává fixy a lístečky. Každý může namalovat nebo napsat, na co se těší a z čeho má obavy. Pak lísteček složí a s několika kamarády (protože na naše obavy nejsme sami) na něj navrší věž z kamení. Líbí se mi, jak tahle aktivita a celý výlet odrážejí, co pro nás „celým srdcem“ znamená: zapojit myšlení, emoce, touhy i rozhodnutí; být pro druhé, odvážní, spolehliví a kreativní.


nejedné zkoušce opravdovosti jeho rozhodnutí. Vždyť doposud ho jeho činy a chování uvrhly nakonec vždy jen do izolace žaláře, kde mu sotva kdo bude chtít odpustit jeho činy a bez Boží milosti ho brát jako sobě rovného. Snad jen ti, kteří dosáhli dna lidství, tváří v tvář všeobecné beznaději, stejně jako on. Bez Boží pomoci je téměř nemožné v oné karikatuře obrazu Božího, jakým je světskou spravedlností potrestaný vězeň, vidět radostného nového člověka, jemuž právě nalezená víra dává naději a nový smysl pro budoucnost. Dokázat v tom pomačkaném či znetvořeném obrazu vidět důstojnost, smysl budoucího života, cíl jeho snažení, se prostřednictvím svých fotografií snaží excelentní fotograf a úžasný člověk, profesor Jindřich Štreit. Právě v den křtu navštívil Věznici Stráž pod Ralskem se svým fotoaparátem a v doprovodu předsedy Vězeňské duchovenské péče z. s. Pavla Zvolánka, aby připravovanou sbírku fotografií nazvanou Ze tmy ke světlu doplnil o další sérii snímků, které tentokrát zachycují atmosféru onoho slavnostního aktu víry. Vernisáž celého díla se uskutečnila v srpnu letošního roku na Staroměstské radnici v Praze. MARTIN ŠKODA, foto JINDŘICH ŠTREIT ■

Když pořizujeme společnou fotografii v cíli, máme pocit, že se nám to dnes povedlo. Na výletě to jde skoro samo, ve škole to možná bude trochu složitější. Ale má smysl o to usilovat, protože čas, který děti ve škole stráví, je cenný. Kdo chce, může si to s námi vyzkoušet 10. října, 14. listopadu a/nebo 12. prosince. DANA KOUTECKÁ ■

SVĚDECTVÍ

říjen 2020 PODANÁ RUKA VE CHVÍLI BÍDY Jmenuji se Zdeněk, je mi 37 let a jsem podruhé ve vězení. Nynější druhý trest prožívám hůře než ten první. Je to i proto, že mi během tohoto výkonu trestu zemřela maminka. Tátu jsem ztratil už dříve. Také jsem si před nástupem trestu našel přítelkyni, se kterou máme dvouletého syna. O co vše jsem přišel, mi došlo až po nástupu do výkonu trestu. Po úmrtí maminky, kdy mě nepustili z věznice na pohřeb, jsem byl velmi skleslý. Tak se stalo, že jsem požádal o pomoc vězeňského kaplana z věznice, kde jsem seděl. Byl jsem totiž ze ztráty maminky úplně zoufalý a v depresích. Návštěva vězeňské kaple, kde kaplan Martin za moji zemřelou maminku sloužil bohoslužbu, pro mě znamenala zásadní předěl v tom, jak jsem uvažoval o svém životě. Doposud jsem se sice o víru zajímal, ale nikdy jsem nenašel odvahu ani příležitost zjistit, jak je důležitá pro můj osobní život. Po tomto prvním setkání s panem kaplanem jsem se zúčastnil i několika dalších společně s dalšími vězni. Během těchto setkání se stalo něco, co nemohu ani dost dobře popsat. Pocítil jsem velikou touhu po změně ve svém životě. Zároveň jsem chtěl více poznat pravdu o Bohu a víře. Moje touha po tomto poznání se stupňovala, až jsem se během jednoho rozhovoru s panem kaplanem rozhodl Bohu odevzdat svůj život a vyzpovídat se ze svých hříchů. Také jsem velice zatoužil po tom, být pokřtěn a ke své víře v Ježíše Krista se tak veřejně přiznat. S vězeňským kaplanem jsem absolvoval přípravu na křest a po určité době jsem byl také slavnostně pokřtěn ve vězeňské kapli. Kdybych měl sám sobě odpovědět na otázku, co pro mě služba duchovního ve vězení znamená, tak především pomoc a podanou ruku ve chvíli největší krize a bídy mého života. Díky dalším křesťanům pak představuje i praktickou pomoc mé rodině a především naději na lepší život v budoucnu po mém propuštění. Nyní děkuji za vše Bohu a lidem, kteří mě k němu přivedli. ZDENĚK PALATA


MARTA TOUŠKOVÁ

iNform S VDĚČNOSTÍ ZA PLNÝ ŽIVOT

P

o dlouhých 91 letech Pán života a smrti 3. září 2020 odvolal do svého věčného domova sestru Martu Touškovou. Rodina a církev se s ní rozloučili ve Sboru Církve bratrské v Praze v Soukenické ulici, kde měla od svého dětství duchovní domov. Vzpomínková bohoslužba se konala ve čtvrtek 10. září 2020. Prožila život po boku výrazného Božího svědka kazatele Karla Touška. Zapojena do všeho, co obnáší provoz ve sborech, zároveň vázána povinnostmi matky v početné sedmičlenné rodině. Konkrétní úkony všedního života, nenápadné skutky lásky, věrnost v banálních náležitostech dne v ní upevnily víru, která se osvědčila i v těžkých chvílích jejího života. Ve svém životě byla vystavena zkouškám, které mohly zviklat její důvěru v Boží pomoc, ale nikdy nezaváhala, jako by s Mojžíšem viděla neviditelného, a tak se utvrdila.

Narodila se 3. června 1929 Josefovi a Marii Davidovým v Praze na Pankráci. Do velmi skromných poměrů se manželům narodilo postupně šest dětí. Život rodiny byl také úzce navázán na početný okruh lidí patřících do širší rodiny. Mezi Křížovými, Halamkovými, Paterovými a Tichotovými se u mladé Marty rozvíjel smysl pro kolektivní vnímání života v tom nejlepším nesobeckém slova smyslu. To byl základ, který potom zcela přirozeně rozvíjela v prostředí církve i v roli manželky kazatele. Do církve – tehdejší Jednoty českobratrské v Sou­ kenické ulici – docházeli Davidovi už od svého příchodu do Prahy. Tady Marta Toušková prožila svá dívčí i mládežnická léta a osobní setkání s Pánem Ježíšem. Zde se také poprvé setkala se svým budoucím manželem Karlem Touškem, který v době studentských let bydlel v církevní budově a vypomáhal tehdejšímu kazateli Zdychyncovi se službou mládeži. Po ukončení studia na zdravotní škole se dostala do Karlových Varů s pracovním zařazením zubní instrumentářky. Tehdejší společenský tlak na vytváření pracovních míst v severním pohraničí stál za zvláštní okolností, že se v novém prostředí znovu setkala s mladým profesorem Karlem Touškem, který vyučoval na taměj-

ším gymnáziu. Toto staronové setkání předznamenalo celý jejich další život. 29. ledna 1949 uzavřeli Marta a Karel manželství. Stalo se tak v Soukenické ulici v Praze, oddávajícím byl kazatel František Zdychynec. Manželům Touškovým se v Karlových Varech narodily tři děti. Bohumír a dvojčata Daniel a Naděje. Karel Toušek vypomáhal při svém učitelském zaměstnání se službou v karlovarském sboru. Toto období patřilo v životě Marty Touškové k těm klidnějším. Ale problémy se už pomalu začínaly objevovat na obzoru. Společenská atmosféra se vlivem nástupu komunistů vyostřila vůči církvím a věřícím obecně. Povolání pedagoga a laického pracovníka v církvi se stala neslučitelnými. Karel Toušek tedy dobrovolně opustil práci pedagoga. Bylo mu ale umožněno na výzvu tehdejší Rady Jednoty českobratrské přijmout povolání řádného kazatele ve sboru v Ústí nad Labem. A tak se Marta Toušková stala ve svých 26 letech sestrou kazatelovou. Do práce v Ústí vstoupila začínající kazatelská rodina s velkým elánem. Bytové podmínky ve sboru byly neutěšené, společenská situace napjatá, ale to vše tehdy k povolání kazatele patřilo a Touškovi tím rozhodně nebyli zaskočeni. Po pěti letech služby se jim narodila dcera Marta. Tato radostná událost se ale provždy stala Touškovým i připomínkou velmi těžkého zásahu do jejich života. Karel Toušek byl dva dny po narození dcery


říjen 2020 zbaven státního souhlasu k výkonu povolání kazatele. Celá rodina se ocitla ve velké sociální nejistotě. Karel Toušek se ale nenechal nastalou situací zlomit. Snažil se zajistit rodinu bez ohledu na to, jakou práci bude vykonávat. Tato těžká situace otevřela manželům Touškovým možnost nově přijmout a pochopit verš, který si dali do záhlaví svého svatebního oznámení: „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho a toto vše bude vám přidáno.“ (Mt 6,33) V této těžké situaci dostala rodina nabídku bratří z Horních Počernic. Naskytla se možnost práce, ale hlavně se otevřela příležitost zapojit se do družstevní výstavby bytového domu v této lokalitě. Chybějící prostředky pro takový finančně náročný záměr bylo možno nahradit odpracovanými brigádnickými hodinami. Karel Toušek osvědčil svou schopnost přiložit ruku k dílu. Role Marty nebyla v období budování o nic jednodušší. Musela zvládnout život šestičlenné rodiny ve stísněných podmínkách jednopokojového bytu. Pečovala o domácnost prakticky bez podpory svého manžela, který byl trvale mimo domov. Pracoval v továrně jako elektromontér a následně na stavbě bytu. V prosinci roku 1961 se po náročných třech letech Touškovi stěhovali do svého. Hned v únoru přibyl do rodiny poslední potomek Pavel. Ve svém novém bytě prožili Touškovi klidné, i když ne příliš dlouhé období. Jako by čerpali sílu pro další vykročení. I tak se pro ně Počernice staly doživotní základnou, kterou chápali jako dar z Boží ruky ve chvíli nejtěžší. V roce 1965 Rada Jednoty českobratrské Karla Touška požádala, zda by nebyl ochoten opět přijmout povolání kazatele. O pár měsíců později Touškovi odjeli do svého nového domova v Ostravě, kde

sloužili deset let. Pak následovalo sedm let v Kutné Hoře. Oba dva sbory měly rozsáhlou diasporou. Byla to místa, kde Marta Toušková plnila roli sestry kazatelové a matky početné rodiny. Místa, kde prožívala své radosti i strasti, ale kde také spolu se svým manželem byla zázemím pro ty, kdo si přišli pro povzbuzení, pomoc či radu. Zde navázali přátelství a vztahy,

svým milovaným manželem. Postrádala sdílení nad Božím slovem, rozhovory o věcech církve a záležitostech, které prožívali se svými blízkými. Nezůstala ale stranou obecenství. Její život byl dál propojený se sborem a církví. Svůj zájem o druhé prokazovala těm, kteří byli opuštění a nemocní, zvláště těm v církevním zařízení ve Chvalech.

které přetrvaly celý život. V době působení v kutnohorském sboru se také postupně osamostatnily všechny jejich děti, které si založily vlastní rodiny. V roce 1982 Karel Toušek ukončil službu kazatele v kutnohorském sboru a vrátil se už jen se svou manželkou do Počernic. V této době se Marta spolu s rodinou svého bratra Bohdana podílela na péči o jejich otce. Aby si zajistila alespoň minimální důchod, přijala pracovní úvazek v počernické modlitebně. Její manžel vypomáhal jako administrátor sborů v Karlových Varech, v Teplicích a později v Liberci.

V této době ale musela prožít ještě jednu velmi bolestivou událost. Zemřel její nejstarší syn Bohumír. Všechny okolnosti jeho odchodu nesla velmi těžce a na Bohumíra stále vzpomínala… Pán Bůh dal sestře Martě Touškové dožít ve svěžesti 90 let. Aktivní část jejího života byla přerušena úrazem. Od této doby už byla definitivně upoutána na lůžko. Místo jejího posledního pobytu byla Kutná Hora. Svůj úděl prožívala velmi trpělivě, s viditelnou snahou nezatěžovat pečovatele. Zemřela tiše a pokojně v přítomnosti svých blízkých.

Nejtěžší výzvou života byl okamžik, kdy se musela po šedesáti letech rozloučit se

podle vzpomínek rodiny upravil

BRONISLAV MATULÍK


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE září 2020

▪ Nový vikář Petr Uhřík Rada vedla rozhovor s bratrem Petrem Uhříkem o vikariátu. Bratr v 15 letech začal sloužit ve sboru Vsetín-Jasenka v besídce, poté vyučoval v mládeži a občas sloužil kázáním. Pro studium teologie byl povzbuzen kazatelem Josefem Fišerem. Před třemi lety s manželkou přešli do sboru Vsetín Maják. Hlavním důvodem byla touha po misijní práci. Ve sboru je nyní součástí staršovstva a je zaměstnán jako misijní pracovník. S odchodem kazatele Bedřicha Smoly do Olomouce převzal velký kus práce ve sboru. Rada rozhodla o přijetí bratra do vikariátu od 1. 10. 2020 na plný pracovní úvazek. Vikariát proběhne ve sboru Maják. ▪ Ukončení služby Rada souhlasila s ukončením pracovního poměru kazatele Jakuba Ptáčka na jeho žádost dohodou k 30. 11. 2020. ▪ Volby a hlasování Kazatel Richard Hrdý byl dne 28. 6. 2020 zvolen druhým kazatel Sboru CB v České Třebové. Volbu kazatele Tomáše Kolmana v Opavě zajistí nový senior seniorátu Severní Morava Matúš Kušnír dne 4. 10. 2020. Kazatel Zdeněk Šplíchal byl dne 5. 7. 2020 zvolen správcem sboru CB Plzeň Návrat. Ve stejný den proběhla bratrova instalace. Kazatel Daniel Šrámek byl dne 5. 7. 2020 zvolen správcem sboru CB v Plzni v Doudlevecké ulici. Ve stejný den → proběhla instalace.

ZPRÁVY

iNform CÍRKEV A KORONAVIRUS Letošní rok přinesl zkušenost sdíleného nebezpečí a všeobecného narušení vzájemných kontaktů. Bylo možné najít v tom i něco dobrého? Koronavirus nám připomněl, že církev netvoří především vedení církve ani kazatelé, podstatné už dnes nejsou věroučné doktríny, společná shromáždění s kázáním ani organizované akce a nejrůznější aktivity, které nás nejednou stojí tolik času i peněz. A primárně nejde ani o modlitebny. Základem života církve jsou skupinky lidí shromážděných kolem Bible, důvěřujících Hospodinu, milujících Krista Pána a toužících zprostředkovat jeho lásku, kterou sami přijali, svému okolí. V čase izolace byly takové skupiny tvořené jednotlivými rodinami, za normálnějších okolností ale potřebují být otevřené. Církev je bytostně katolická, tedy určená všem a všem sloužící. Není a nemá být výlučným společenstvím těch, kteří se v neděli sejdou v modlitebně. Připomněla nám to zejména zkušenost s online přenosy bohoslužeb. Ukázalo se, že je sleduje větší počet lidí, než kolik členů má vysílající společenství. To mnohé sbory zaujalo, takže se rozhodly pokračovat v nabízení bohoslužebných videopřenosů i po ukončení karanténních opatření. Rozpoznaly v online komunikaci misijní příležitost. V celosvětovém měřítku je přitom pozoruhodné, že mimo Evropu byla většina publika, které začalo sledovat bohoslužebné přenosy nově, ve věku 16 až 22 let. Virtuální komunikace rovněž pomáhá být nablízku lidem v tísni a v nouzi, to je cenné. Umožňuje být s lidmi v kontaktu v jejich přirozeném, domácím prostředí. Na druhou stranu, mediální komunikace má i svá úskalí, na která je třeba si dávat pozor. Potřebujeme se učit víc naslouchat, víc se ptát, přicházet k lidem opravdu jako služebníci a reagovat na jejich problémy, odpovídat na jejich otázky, nikoli na své. Epidemie pomohla ekumeně. Zejména z jižní části afrického kontinentu bylo slyšet, jak koronavirus vyprovokoval intenzivní spolupráci různých denominací církve, často i různých národů, přes hranice států. Církve pracovaly k prospěchu všech občanů, nejen pro sebe. To mne přivádí ještě k poslednímu tématu, k promýšlení vztahu církve a společnosti. Ukázalo se, že církev má potenciál získat důvěru místní komunity. Nejednou jsme zůstávali zavření ve svých modlitebnách, příliš zaměstnaní svým vlastním provozem. Virus nás ale vrátil do rodin či vyhnal ven, k pomoci potřebným. To, že jsme šli i k lidem, kteří nebyli členy naší církevní komunity, může být začátkem obrodného hnutí. Uvidíme, jak dlouho nám takový přístup vydrží. PETR RAUS


říjen 2020 VÝZKUM SOUDOBÉ HISTORIE CÍRKVE BRATRSKÉ Na podnět Rady Církve bratrské svolal kazatel Bronislav Matulík pracovní skupinu pěti historiků a archivářů, kteří hodlají společně klást otázky a zkoumat nejnovější dějiny Církve bratrské. Máme tím na mysli především období 70. a 80. let s logickým přesahem o jednu až dvě dekády dopředu i zpět v čase. Dochází nám, že s takovým výzkumem se mělo začít mnohem dříve, protože svědectví mnohých pamětníků už nemůžeme slyšet v bezprostředním vyprávění. Přitom víme, že to byla svědectví víry i pronásledování pro víru, stejně jako svědectví strachu a pocitu bezmoci či podlehnutí spolupráci. Sbory Církve bratrské se v období komunistické vlády dostaly do určitého ghetta, v němž nalézaly vlastní způsoby vnitřního života. Bylo to však zároveň pestré prostředí, do něhož leckde vstupovaly věřící jiných církví. Vedle systemizovaného počtu sborů a kazatelů se objevovali laičtí kazatelé, kteří někdy záměrně, někdy nuceně vystudovali neteologické obory. Naším cílem je vést a zaznamenat životopisné rozhovory s kazateli a jejich manželkami, s členy Členy komise jsou Tereza Vinterová (vlevo), staršovstev, ale i s řadovými členy. Ester Pučálková (vpravo), Josef Vávra, Dotazování pomáhá strukturovat Robert Hart a Tomáš W. Pavlíček. vzpomínky a oživit paměť na určité Koordinátor Bronislav Matulík. fenomény z dějin a každodennosti rodin a sborů CB. K tomu však potřebujeme další pomocníky a především ochotné respondenty. Záznamy rozhovorů budou archivovány a nebudou zpřístupňovány, leda s uděleným souhlasem dotyčné osoby. Nesporným přínosem takových rozhovorů s ohledem na chybějící písemné dokumenty je to, že pamětník si vybavuje okolnosti vedoucí k určitým krokům v církvi, tlumočí zvyky ve vnitřním životě sborů, upozorňuje na význam událostí, které bychom jako historici přehlédli. Zároveň v každém rozhovoru vzniká neopakovatelná a bezprostřední komunikace, která obohacuje obě strany. Pomáhá objasnit motivy jednání kazatelů a starších. Vlivy a důvody, které zasáhly do jejich rozhodování, ať už to byl tlak státních orgánů, nepsaná pravidla uvnitř komunity, anebo vnitřní hierarchie hodnot a vztahů. Důležitou otázku hraje faktor času. Proto nás zajímá generační zkušenost každé věkové skupiny a posuny jejích příslušníků v životních fázích (dětství, mládež, volba studia a povolání, sňatek, rodičovství, práce, volný čas, důchod). Použitelnost našeho výzkumu má širší platnost. Věnujeme pozornost jedné z malých církví, komunitě s vnitřními vazbami a hierarchií, která však měla zastoupení ve všech regionech Československa a zahrnovala široké spektrum proudů zbožnosti a duchovního života. Přivítáme vaše postřehy a doporučení na konkrétní respondenty. TOMÁŠ W. PAVLÍČEK, archivář, učitel církevních dějin na ETS

Kazatel Ondřej Vavrečka byl dne 30. 8. 2020 zvolen správcem ve Sboru CB v Kyjově s nástupem od 1. 11. 2020. Instalace proběhne 1. 11. 2020. Rada vzala na vědomí, že dne 14. 6. 2020 proběhlo v Táboře hlasování o setrvání kazatele Romana Cimbulky po 12 letech. Bratr i nadále zůstává sloužit ve sboru jako druhý kazatel. ▪ Senioráty Rada ukončila administraci Klatov Oldřichem Kadlecem k 30. 6. 2020 vzhledem k jeho nástupu coby správce sboru od 1. 7. 2020. Rada ukončila administraci Sboru CB Třinec – Sosna Jakubem Vrtaňou k 31. 8. 2020 vzhledem k jeho nástupu coby správce sboru od 1. 9. 2020. Rada vzala na vědomí, že k 31. 8. 2020 ukončil funkci seniora Jan Asszonyi, vzhledem k přechodu na sbor v jiném seniorátu, a že seniorát Jižní Morava bude bez seniora do nové volby, která se bude konat 18. 10. 2020. Rada vzala na vědomí, že novým seniorem seniorátu Severní Morava byl dne 13. 6. 2020 zvolen Matúš Kušnír s platností od 1. 9. 2020. Slavnostní uvedení na seniorátním shromáždění proběhlo 5. 9. 2020. Rada potvrdila správnost původního územního rozčlenění seniorátů a nesouhlasí s přecházením jednotlivých sborů do jiných seniorátů mimo seniorát, do kterého regionálně spadají. ▪ Web CB a anonce literatury Rada rozhodla, že se na webových stránkách cb.cz nadále nebudou zveřejňovat parte. Umožněno bude zveřejnění nekrologu. Parte budou rozesílána na sbory e-mailem. Rada dále rozhodla, že na celocírkevních stránkách nebudou zveřejňovány anonce knih.


KALENDÁŘ

iNform

říjen 2020 3. 10. 2020 DEN ETS A VYSLÁNÍ ABSOLVENTŮ Ve Chvalech se tradičně uskuteční Den ETS a s tím spojené Vyslání nových absolventů školy.

10. 10. 2020 SEMINÁŘ O ZRALÉM MANŽELSTVÍ Když stáří přichází – starší manželé, syndrom prázdného hnízda, konec pracovní kariéry… Seminář pro zájemce a pracovníky sborů se koná ve Sboru CB v Praze 1 v Soukenické. Připravil OMAR (Odbor pro manželství a rodinu), přednášet bude Pavel Raus.

28. 10. 2020 MODLITBA ZA DOMOV Při příležitosti založení Československé republiky se bude v den státního svátku 28. října 2020 od 15:00 konat v Praze už 14. ročník kulturně-duchovního festivalu pro celou rodinu Modlitba za domov. Hlavním hudebním hostem bude Václav Neckář a skupina Bacily pod vedením Jana Neckáře. Místem konání Modlitby za domov bude Husův sbor ve Vršovicích, Moskevská 34, Praha 10.

30.–31. 10. 2020 SJEZD DOROSTŮ BUDE – ALE JINAK Uskuteční se najednou na šesti místech – v šesti regionech, aby se kvůli hrozbě nákazy nemocí covid-19 snížil počet lidí na jednom místě. Jeden z večerů se všichni uvidíme díky společné videokonferenci. Některé regiony si sjezd protáhnou až do 1. 11. 2020.

Číslo 08–09/2020, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík  Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák  Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15  Vychází – 30. 8. 2020 Kontakt – brana@cb.cz  Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.


SVÁTOSTI

KŘEST A CÍRKEV text DAVID BEŇA

Křest do Krista nás staví do společenství pokřtěných. Do společenství našeho sboru, naší církve, do společenství jedné církve obecné napříč kontinenty a staletími, přes hranice života a smrti, ba i přes hranice mezi naším stárnoucím světem a budoucím stvořením.

C

írkev je „tělo Kristovo“, oznamuje apoštol Pavel. Vyvýšený Ježíš, Pán živých i mrtvých, je hlava, z níž mocí Ducha svatého vyrůstá a žije společenství víry, Kristovo pozemské tělo, jehož údy jsme my – Kristovi lidé. (Ef 1,23; 5,21nn; 1K 6,15; 12,12nn; Ř 12,3nn) Zvláštní představa! Nejenže jednou, při vzkříšení, se naše tělo bude – jako prototypu – podobat tělu oslaveného Ježíše (Ř 8,23.29; 1K 15,48n; Ko 3,3n), nýbrž na Kristově tělesnosti se jaksi podílíme už dnes. A to nejen smýšlením a charakterem, ale vůbec tělesnou existencí: V dennodenních zápasech ho následujeme na cestě obětavosti a kříže; v protivenstvích služby nosíme na vlastním těle jeho rány, aby se na nás v onen den ukázal – a v náznacích už dnes ukazoval – i jeho život. (Mk 10,38–45; J 12,24–26; Ř 8,17; 1K 6,15nn; 2K 4,7nn; Fp 3,10n) A neplatí to jen o jednotlivcích, nejde jen o osobní záležitost. (Ř 14,6–9.22) Děje se to také, ba právě ve společenství, v bohoslužbě, v solidární vzájemnosti údů církve, ve službě světu. (2K 1,3nn; Ko 1,24; 1K 12,12nn; Ef 4,15–25) Žijeme „v Kristu“, jsme takříkajíc napojeni na krevní oběh svého Pána – a jsme tak napojeni i jeden na druhého – osudově propojeni navzájem, jak se to modelově zakládá ve večeři Páně. (1K 10,16n) Jsme spojeni v dobrém i zlém, ve vině i pokání, v nedostatku a „epidemiích“ a stejně tak v „kolektivní imunitě“ duchovních darů, odpuštění

či hmotné pomoci. (Sk 2,41nn; 4,33nn; 1K 5,1nn; 12,26) A vlastně snad ani nemá smysl řešit, „co bylo dřív“ – zda jednotlivá buňka a jednotlivý orgán, nebo celek těla; zda jednotlivý věřící, nebo církev. Křest v Kristovo jméno se nachází na prahu církve. „Je nám svátostí počáteční,“ říká se v Duchovních zásadách CB (čl. 151–2). Však v křestních oddílech, na které jsme v našem seriálu narazili, byla obvykle řeč také o církvi: Právě křtem mají národy vstupovat do Ježíšovy mesiášské říše a školy. (Mt 28,18n) Lidé, pokřtění o Letnicích, se připojili ke komunitě učedníků. (Sk 2,1.41nn) Samařské křtěnce apoštolové vkládáním rukou přijali do společenství s Jeruzalémskými. (Sk 8,14–17) Ve křtu Římana Kornélia rozpoznali apoštolové přijetí národů. (11,16–18) Podobně v epištolách je křest takříkajíc branou církve: Jsme Duchem pokřtěni do Kristova těla – ke vzájemné službě, ke sdílené bídě i slávě. (1K 12,12nn) Židé i pohané, svobodní i otroci, muži i ženy se ve křtu stali jedním člověkem v Kristu. (Ga 3,26nn) Křest je sjednocujícím pojítkem těla Kristova. (Ef 4,1nn) Pro reformátory byl proto křest – na způsob izraelské obřízky – mimo jiné znamením Boží smlouvy s jeho lidem, pečetí, jíž Bůh potvrzuje svá zaslíbení, viditelným odznakem církve, prahem mezi církví a světem. Proto spojujeme křest se členstvím ve sboru, se závazkem jak vůči Pánu, tak vůči jeho učedníkům, a sice vůči konkrétním učedníkům tady a teď. Už prostý fakt, že člověk nekřtí sám sebe, nýbrž přijímá křest z ruky služebníka církve – a uprostřed církve, napovídá, že nejde o záležitost ryze osobní, ale ani abstraktní. Ve křtu se ukazuji jako sourozenec mezi sourozenci, jako součást sboru, spolunositel jeho tradic a práce, řádů i limitů. Ve křtu se oddanost Kristu prolíná s oddaností církvi, láska k Ježíši s láskou k lidem (Mt 25,35–40; 1J 5,1n), „vždyť jsme údy jeho těla“. ■

DAVID BEŇA, lic.theol. (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku. S manželkou Evou má tři děti.

2020 říjen

19


PROFESE

ČLOVĚK MUSÍ BÝT SPRÁVNĚ ŽIVEN připravila PAVLA LIOLIASOVÁ  foto AUTORKA

J

ako nutriční terapeut pracujete „odjakživa“?

Ano, ve své profesi nutriční terapeut (dříve dietní sestra) pracuji už od maturity s přestávkou na mateřskou dovolenou. Začínala jsem v nemocnici na Bulovce, nyní to bude 17 let v Thomayerově nemocnici v Praze. Měla jsem tu výhodu, že jsem se dostala do špičkového nutričního týmu, kde se kladl velký důraz na stálé vzdělávání se v oboru. Prošla jsem několika odděleními, nyní pracuji na interně a gynekologicko-porodnickém oddělení.

živen. Je to jeho základní potřeba a zároveň i součást léčby. A zde je moje parketa. Starám se o jeho výživu, sleduji správnost ordinace diety (máme v nemocnici 13 základních druhů diet, které se během hospitalizace mohou měnit), její dodání z kuchyně, ale i to, zda je zkonzumovaná, či ne a proč. Pokud se pacient „nevejde“ do standardní diety, sestavuji mu individuální plán. Mým cílem je dobře živený a zároveň spokojený pacient, protože takový pacient se lépe a rychleji uzdravuje.

Jak vypadá váš den?

Co vás na práci nutriční sestry baví nejvíc?

Podílím se na uzdravení pacienta. Nestačí „jen“ vyšetření, léky, infuze, operace, informace. Pacient musí být i správně

Pestrost. Jsem součástí kolektivní ošetřovatelské péče o pacienta. Spolupracuji se sestřičkami, ošetřovatelkami, lékaři,

MARIE HANUŠOVÁ Na konci základní školy jsem nevěděla, čím budu. Rozhodnutí stát se dietní sestrou přišlo až s volbou zaměstnání. Nebylo to rozhodování jednoduché, volila jsem mezi tím, co nechci, a tím, co naopak dělám ráda. A já ráda pomáhám. V té době se na střední zdravotnické škole v Praze otevírala specializace „dietní sestra“, tedy sestra se znalostmi léčebného stravování. Do té doby jsem o ní nevěděla. Její výhodou je znalost nejen zdravovědy, ale naučila jsem se i vařit. Dodnes nelituji (a manžel také ne).

20

říjen 2020

stravovacím provozem, který vaří pacientům. Mou specifickou náplní práce je vyhledávat na lůžkovém oddělení nutričně (výživově) rizikové pacienty už při příjmu do nemocnice a navrhovat jim vhodnou léčebnou stravu, případně nutriční doplňky po dohodě s lékařem. Sleduji průběh nastaveného dietního opatření až do propuštění pacienta a mou zodpovědností je ho také poučit o stravovacím režimu v domácím prostředí, pokud to jeho zdravotní stav i nadále vyžaduje. A nedílnou součástí mé pracovní náplně je i práce s výživovými hodnotami potravin, které slouží jako podklad pro nastavení umělé výživy v těžkých stavech pacientů na JIP. V jakých chvílích si říkáte: „Ano, pro tohle to dělám“?

Když se cítím užitečná a mám radost, že se mohu spolupodílet na uzdravení pacienta. Například když se individuální sestavou stravy a povzbuzováním podaří po malých krůčkách u pacienta s nechutenstvím vyvolat zájem o jídlo natolik, že už není závislý na umělé výživě. A pak také když je na oddělení hospitalizovaná osoba, kterou znám osobně, například ze sboru CB Žižkov nebo Soukenická. Jsem najednou víc než jen personál – jsem blízkou duší, které se mohou bez obav ptát, svěřit, nemusí se bát cizího prostředí. Jak vás v práci ovlivňuje to, že jste věřící?

Hodně. Vcházím do areálu nemocnice a modlím se za svá oddělení, nemocné i lékaře a sestřičky a za to, aby mne Pán


Bůh použil a požehnal. Kolegové o mně vědí, že jsem křesťanka, a já také vím o lékařích i sestřičkách, kteří se hlásí ke křesťanství. A ač se nijak nescházíme (například k modlitbám), je to pro mne povzbuzení, už jen tím, že tam jsou. Je to na nich nějak poznat, šíří kolem sebe pokoj, jsou pracovití, trpěliví…

Kdy naopak může půst uzdravovat?

To je právě případ akutního zánětu slinivky břišní. Zde je půst – hladovění v počáteční fázi onemocnění opravdu žádoucí. Trvá tak dlouho, dokud není zánět na ústupu. A to proto, aby nedocházelo k samonatrávení slinivky jejími vlastními trávicími enzymy. Někdy je kratší půst vhodný i pro vyčištění organismu. Líbí se mi „částečný“ půst – například před Velikonocemi si někteří mladí lidé odpustí kávu, alkohol. Je to vědomé opuštění něčeho, co mám rád a nutně to nepotřebuji k životu. Navíc si tím neškodí a posilují i svoji vůli.

Máte možnost bavit se o Bohu s pacienty?

Nebývá to tak často, pacient mi musí „nahrát“. Nejsem evangelista. Ale v rámci své práce u lůžka se pacientů dotazuji mimo jiné na jejich stravovací zvyklosti, životní styl – tak vzniká prostor pro rozhovor a k otevření se. Starší pacienti jsou potěšeni zájmem a často se rozpovídají, někteří i bilancují. Cítím jejich potřebu být vyslechnuti. Pokud to čas dovolí, pozorně naslouchám. Někdy je to naposledy… Odměnou za trpělivost je pro mne jejich vděčnost. V nemocnici jste prošla několika odděleními. Dá se říct, že je někde z hlediska vaší profese práce složitější a někde lehčí?

Jistě, mezi oddělení, která jsou pro nutričního terapeuta složitější, určitě patří JIP, ARO, interna a chirurgie. Až třetina pacientů je zde léčena pro onemocnění spojená se zažívacím ústrojím, tedy s orgány, kterými prochází strava nebo se jinak účastní metabolické přeměny. Ale i na neurologii, ORL či onkologii řešíme komplikované nutriční stavy. Složitější je to v případě, kdy pacient nemůže nebo dokonce nesmí přijímat stravu ústy, a přitom je nutné mu zajistit výživu. Podává se umělá výživa buď cestou sondy do žaludku, do střeva nebo do žíly, případně kombinace obojího. Nutriční terapeut propočítává příjem živin z této umělé výživy pro daného pacienta a jeho situaci. V době, kdy lékař řekne, že došlo k obratu a ke zlepšení, pacienta „rozjídáme“. A to je také můj úkol. Navrhuji dietu a sleduji, zda ji pacient toleruje, či nikoliv. Cílem je nahradit umělou výživu stravou přijímanou ústy.

Kteří pacienti jsou z hlediska výživy nejproblematičtější a kde to mají nutriční terapeuti nejsnazší?

Mezi nejproblematičtější patří pacienti po operacích na trávicím traktu, pacienti s multiorgánovým selháním, se zánětlivým onemocněním, jako je například akutní pankreatitida, Crohnova choroba, ulcerosní kolitida. Nemohu nezmínit pacienty s onkologickým onemocněním a mentální anorexií. Přibývá pacientů s potravinovými alergiemi. A mezi nejlehčí? No přece oční!

Říkáte, že pacient musí být správně živen. Živení těla a živení duše jsou dvě velmi blízké oblasti. Jako věřící nutriční terapeut jste člověkem, který rozumí oběma. Vnímáte ve své práci tuhle spojitost?

V práci určitě vnímám spojitost duše a těla. Velmi často se totiž duševní problémy promítají do konkrétních onemocnění těla (psychosomatika). Myslím, že je to nezanedbatelné procento. Jestli něco můžeme udělat pro harmonii svého života, je potřeba správně a pravidelně živit svou duši i tělo. Jako křesťané tomu můžeme více rozumět a nemusíme na to být sami.

Co s tělem dělá půst?

Půstem neboli zřeknutím se jídla a pití, tělo hladoví a žízní. Nepřijímá základní živiny a tekutiny nutné pro správné fungování těla. Nejprve začneme pociťovat hlad, který se stupňuje, klesá hladina cukru a organismus se dostává do hypoglykémie – prožíváme slabost, nervozitu. Nakonec se tělo přizpůsobí, živiny si však bere ze svých vlastních zásob. Kdy se člověk nesmí postit?

Napadá mě příklad z onkologie, kdy někteří pacienti chtějí půstem vyhladovět nádorové buňky. Vyhladoví však celé tělo, které pak nemá sílu podstoupit léčbu chemoterapií či ozařováním. Tento půst není podporován lékaři ani nutričními terapeuty. Půst není vhodný ani pro pacienty s cukrovkou.

NUTRIČNÍ TERAPEUT Nutriční terapeut – dříve se pro tuto profesi používal název dietní sestra – je diplomovaný zdravotnický pracovník, který má uplatnění ve všech typech státních a soukromých školských a zdravotnických zařízení, v domovech pro seniory nebo privátních poradnách. Pracuje s klienty z řad běžné populace, které vede ke zdravému životnímu stylu, ale má kvalifikaci i k poskytování nutriční péče pacientům s různými onemocněními.

2020 říjen

21


RODINA

OBYČEJNÝ ŽIVOT podle autentického vyprávění manželů Jitky a Tomáše Trávníčkových z CB Neveklov napsala EVA ČEJCHANOVÁ  foto ARCHIV RODINY TRÁVNÍČKOVÝCH

Spánek nepřicházel. Kolikátá noc beznaděje už to je? Jitka hleděla do tmy a hlavou jí jako nekonečná smyčka zaseknuté gramofonové desky běželo: „Je mi devatenáct, jsem rozvedená, nemocná, bez vyhlídek. Celej život rozbitej. Tohle nikdo nedá dohromady. Zůstanu sama a půjdu do blázince.“

M

anžel se na ni vykašlal. Byli spolu rok a Jitka začínala kulhat. Na ten večer, kdy jí řekl, že se chce nechat rozvést, Jitka nezapomene. Celou noc brečela tak, že ráno nemohla ani mrkat, jak měla opuchlé oči. U soudu řekl, že si to představoval jinak. A že Jitka o nemoci věděla už před svatbou a zatajila mu to. Byla to lež. Dozvěděla se to možná jako poslední z rodiny. Tak to za socialismu bylo – roztroušená skleróza měla tak špatnou pověst, že lékaři usoudili, že pacientovi s touhle diagnózou víc pomůže žít v nejistotě a nevědět, proč je mu tak zle, než říct mu pravdu. Jasně, že si to představoval jinak – byl vekslák, chtěl dobře vypadající ženu, která se na nic neptá, chtěl žít v luxusu a pohodlně. Kupoval si ji, ale Jitku tohle pozlátko nikdy neoslňovalo, cítila z toho povrchnost. Ale protože chtěla z domu, tak se v osmnácti vdala. Ani její dětství totiž nebyla žádná hitparáda. Vlastně když se teď v těch bezesných nocích vrací ve vzpomínkách, bylo tam tolik stresu, že z toho nic jiného než nemoc nekoukalo. Doma se rodiče hádali a Jitku jako šestileté dítě, které hledá svoji hodnotu, učitelka hned v první třídě jedinou větou zařadila do kategorie podřadných. A bylo. Na tom se sebedůvěra vybudovat nedala. Táhlo

22

říjen 2020

se to s ní celou základkou. Takže si pak vybrala obor jen proto, že se tam hlásila kamarádka. Jenže kamarádku nevzali a Jitka se ocitla v přípravě na povolání, které dělat nechtěla. Její vnitřní nejistota k sobě přitáhla pozornost „dravců“ a přišla šikana. A teď tohle. Přesně si pamatuje moment, kdy to pro ni začalo – Šašek a královna. Šly s kamarádkou z kina a viděla autobus – a nad ním ještě jeden. Bylo to tak divné, že šla na oční. Tam jí řekli, že si vymýšlí, že s očima nic nemá. Pak ji kolega z práce upozornil na to, že za sebou tahá nohu. Začala ztrácet rovnováhu, vrážela do lidí. A ta strašná únava… Byla schopná lehnout si na zem a spát a chtěla jediné – aby jí všichni dali pokoj. Testy pak ukázaly, co to je. Jenže jí to do očí dlouho nikdo neřekl. Tak teď to ví. Ještě jí není dvacet, má nemoc, která se bude jen zhoršovat, a je na ni sama.

Tomáš seděl v předsálí porodního sálu a pomalu v něm narůstala panika. „Počkejte tu, tak za deset, maximálně dvacet minut vás zavoláme,“ usmála se na něj sestra a odešla. Jenže to bylo už pětadvacet minut a uvnitř je ticho. Žádný dětský pláč, žádné jiné uklidňující hlasy, nic. Slyšel jen mechanické zvuky dýchacích přístrojů. Proč nekřičí? Nenadechlo se. Jeho dítě se určitě nenadechlo. Kolik postižených, kteří začali svůj život tím, že se pořádně nenadechli, už v životě viděl! „Otče, Ty přece víš, co to je, být otcem, pomoz jim tam! Vezmi to do svých rukou, prosím! Jestli budu mít ještě postižené dítě, tak to nedám…“ Tam uvnitř je jeho žena. Neví, co se děje, protože bylo předem jasné, že jejich dítě přijde na svět císařským řezem. Jitka už nechodila. Poslední měsíce těhotenství strávila v nemocnici. Tomáš s ní byl denně – staral se o ni, každý


den ji koupal. Nepřišlo mu, že by na tom bylo něco zvláštního. Hlavou mu probleskla vzpomínka, kdy si ho „na kobereček“ pozval doktor. „Jak si to představujete – dostat holku na vozíku do jiného stavu?“ začal zostra. Seděl v křesle, ani se na Tomáše nepodíval. A Tomáš začal trpělivě vysvětlovat. Jitce bylo osmadvacet, jemu o čtyři méně, měli za sebou roky života s touhle nemocí a věděli o ní všechno, co vědět mohli. Včetně toho, že se názor lékařů na těhotenství, které před revolucí pacientkám s RS striktně zakazovali, hodně změnil. Nemoc není přenosná ani geneticky a těhotenství může mít dokonce na její průběh pozitivní vliv. Výzkum se posouvá, a i když je to pořád nevyléčitelná nemoc, ví, že existuje léčba, při které

dokonce nemocný člověk ani nemusí ztratit zaměstnání, třebaže je fyzicky náročné. Ano, ví i to, že je to člověk od člověka jiné a že u Jitky byly ty první roky, kdy se mlžilo, dost zásadní, takže už nikdy chodit nebude. A že se to nejspíš bude pořád pomalu zhoršovat. Ale tak to prostě je. I tak má ještě život před sebou a je jen na nich, jaký mu dají smysl. A oni se rozhodli dát lásku dítěti. Tomáš mluvil klidně, ale pevně, s jistotou člověka, který je mnohem dál než u načtené teorie. A na té jistotě nemohl nic změnit ani doktor, který mu tady nadává. Lékař najednou zvedl hlavu a podíval se na Tomáše: „Pozval jsem si vás, protože jsem před vámi chtěl smeknout. Nikoho takového jsem mezi mladými ještě nepotkal.“

Třicet minut. „Bože můj, co se tam děje? Vstup tam do toho, prosím! Vždyť víš, že co bude v mých silách, o to se postarám. Udělám, co bude potřeba, i když to nebude jednoduché, ale teď je to prostě na Tobě…“ Jednoduché to nebylo nikdy. Ani pro něj, ani pro Jitku. Dlouho se bránila tomu, sednout na vozík – byla to rozumem nastavená červená lajna. Věděla, že když se jednoho dne přestane snažit chodit, tak už nikdy chodit nebude. Ale bylo to tak vyčerpávající, že s vozíkem nakonec přišla ohromná úleva. Pro oba. Ta doba, kdy se Jitka i osmkrát za noc snažila dojít na záchod, kdy už hole byly k ničemu, kdy padala a on měl strach, že si jednou rozbije hlavu, kdy vyskakoval z postele, aby ji stihl zachytit… A každé ráno po takové noci, kdy musel do práce… Ne, jednoduché to nebylo. Šlo by to ovlivnit v začátku, kdy ještě měla ataky nemoci, po kterých mohlo dojít k mírnému zlepšení, ale teď už ne. Jitčin zdravotní stav už se ustálil na přímce s mírně sestupnou tendencí. A do toho deprese jako průvodní jev stavu, se kterým se mladý člověk odmítá smířit, i jako regulérní syndrom nemoci, která ovlivňuje mozek. Ať se ji z toho snažil dostat, jak chtěl – a že byla Jitka otevřená komunikaci a Tomášova psychická podpora ji dostávala z těch nejhlubších propadů, nikdy netrvalo dlouho a byla v něm zas. Třeba hodinu poté, co se z jednoho pracně vyhrabala. Bez lékařské pomoci a bez léků to prostě už nešlo. Čtyřicet minut. Proč mě pořád nevolají? Co když je něco i s Jitkou? „Pane, prosím!“ Moc si nevzpomíná, kdy Jitku uviděl poprvé. Potkali se v nemocnici – Tomáš tam byl s krvácením do mozkové pleny po úraze při tréninku boxu a byl tam tehdy déle než Jitka. Ale kontakt mezi nimi zůstal, i když ji pustili a on tam ještě ty dva měsíce pobytu dotáhl. A pak se za ní jednou jel podívat a ona mu přišla otevřít v minišatech. Seklo jí to tak, že mu 2020 říjen

23


RODINA

mohly vypadnout oči. Jak na tom je se zdravím, mu řekla na rovinu a hned, když mezi nimi začal vznikat vztah. Zkušenost s manželem jí stačila. Začali spolu chodit – i když to slovo zrovna moc realitě neodpovídalo. Vzpomínal, jak mu jeho babička, která měla dar vidět věci dopředu, říkala: „Hned jak budeš moct, Tomáši, udělej si řidičák, protože Jitka bude potřebovat vozit.“ Byla to moudrá žena. Našli bezbariérový byt v bytovém domě upraveném pro vozíčkáře. Po necelých pěti letech známosti a zhruba po roce bydlení byli na rozchod. Ne kvůli nemoci, ale přestávali si rozumět. A taky ten Karel. Padesát minut. Dveře se otevřely. Konečně! Tomáš vyskočil ze sedadla. Ze sálu vyšla sestra. Ztrhaná, vypadala neskutečně unavená. „Váš syn se nenadechl, je teď v inkubátoru.“ Je to tady. Defilé všech těch postižených se Tomášovi před očima prošlo znovu. Sesunul se zpátky do sedačky. „Naše dítě. Slíbil jsi, že nedopustíš zkoušku nad naše síly, Bože. Myslels to vážně? Chci Ti věřit… věřím Ti.“ „Věřím ti, Bože…“ A vlastně za to může Karel. Jitka se s ním potkala ve spojovací chodbě budovy a před Tomášem na něho začala pět ódy. Jaký je to charakter, jak

24

říjen 2020

jí rozumí, jak umí naslouchat… Tomáš si z toho vyvodil jediný zcela logický závěr a rozhodl se při první příležitosti na Karlovi oprášit tréninky. Nemusel čekat dlouho – jednou Jitka pozvala Karla k nim domů. A na návštěvu přijel na vozíku kvadruplegik. Kluk, co si při skoku do vody zlomil vaz. A Tomáš hned viděl, že Karel s Jitkou žádný záměr nemá – prostě to tam nebylo. Stali se z nich přátelé. „Věřím Ti, Bože… vlastně jsem Tě vždycky hledal. Hledal jsem do života moudrost a řád. Celou tu dobu, kdy jsem Tě ještě neznal, jsem byl hladový po Tobě, Ježíši, jen mi to nikdo neřekl.“ Jednou slyšel, jak Jitka poslouchá rádio. Ten den spolu nemluvili, takže byl otočený zády a jen natahoval uši, protože to, co slyšel, ho zaujalo. Bylo v tom tolik moudrosti! Ne takových těch keců, tohle bylo o životě. Uslyšel cvaknutí – skvělé, je to kazeta, může si to kdykoliv poslechnout znovu! A taky to udělal. Byla to Malá škola lásky od Marie Frydrychové. Nadchlo ho to. Dozvěděl se, že je to křesťanka – a Karel byl taky křesťan. Začal Jitku i Tomáše zvát do společenství – tehdy se ještě scházeli po bytech. Zpočátku si říkali, že jsou ti lidé divní – všichni byli mladí, ale když se modlili, byli tak strašně vážní!

V Tomášovi ovšem nenechali sebemenší pocit, že by ho „lovili“. Cítil v nich něco, co vždycky hledal. Dneska by to nazval pokojem. Taky zjistil, že ty moudré řeči nemají ze sebe, ale že čerpají z Bible. Tak ji začal číst taky. Hledal Ježíše – a obrátil se dřív, než mu řekli, jak by to měl udělat. A čím víc ho poznával, tím špinavější se cítil. Až došel do bodu, kdy věděl, že takhle už žít nechce. Toužil po odpuštění a smíření s Bohem. Ze skepse, že je Bohu jedno, jak se nám daří, přišla naděje, že vstupuje do našich trápení. Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Začal se modlit – a věci se začaly měnit. Jenže Jitka se zasekla na tom, že ti lidé jsou divní. Měla strach, jestli se nedostali do nějaké sekty a zájem o křesťanství ji začal opouštět. S každým dalším setkáním se u ní zvyšovala alergie na věci víry. Kdyby se tehdy Jitka neobrátila, jejich životy by se rozdělily. Ale na posledním shromáždění, na které se jí nechtělo, ji Bůh přemohl. Něco se v ní zlomilo. Brečela a brečela. Tekly jí slzy jako hrachy. A bylo jí tak krásně… Místo rozchodu byla svatba. I v tomhle Bohu věřili. „Je vám dobře?“ zeptala se jiná sestra, když viděla Tomáše sesypaného v sedačce. Pokusil se jí to říct. Jeho nejhorší obavy dostaly kabát ze slov. „To vás vyděsila úplně zbytečně, váš syn byl bez kyslíku jen chvilku, to na jeho mozek nemůže mít vliv!“ řekla zvesela a usmála se na něj. „Máte normální krásné dítě. Můžete slavit.“

U stolu v kuchyni na faře sedí Tomáš a prohlíží fotky. Jitka sedí ve vozíku z druhé strany stolu. Před sebou má hrnek s čajem, ze kterého trčí brčko, protože už si hrnek sama nepodá. Vařit nemůže už dlouho. Ale velké modrošedé oči jí září. Je jí jedno, že je na vozíku. Mají domov, kde se může bezpečně pohybovat, protože kvůli ní církev nechala udělat v domě oblé rohy. Ten dům a lidi v církvi, kteří je obklopují, jsou obrovským svědectvím jejich rodičům o tom,


PSYCHOLOGIE co to znamená žít s Bohem. Naplno, protože Tomáš je kazatel. Jejich syn Samuel dokončil bakaláře a bude pokračovat ve studiu. Tomáš do něj pouštěl Boží světlo ve chvílích, kterým říkal „okénka“ – bývaly to několikaminutové intervaly kdykoli během dne, při společných činnostech. Často večer, když viděl, že syn je otevřený pro přijetí paprsku Božího světla, malého poselství, které dětská duše právě potřebovala. Když mu bylo osmnáct, vydal svůj život Kristu. „Žijeme obyčejný život,“ říká Tomáš. Ale dějí se v něm neobyčejné věci. Třeba v době, kdy byla Jitka těhotná a už hodně nemocná – a Tomáš nepřemýšlel o návratu do práce, aby se o ni mohl starat. Žili jen z invalidního důchodu a příspěvku na péči, což jim ani při hodně skromném životě do konce měsíce nemohlo stačit. Bylo to na doraz, neměli co jíst ani oni, ale už ani pes – a nikdy by to nikomu neřekli. Tak se modlili. A táta jim donesl plnou tašku navařeného jídla a konzervu pro psa navíc, což neudělal ještě nikdy. Nebo když sehnali levně na inzerát pleny a jejich prodejci jim k 37 plenám zadarmo přidal i kočárek s fusakem, lahvemi a kompletním vybavením pro kojence mnohonásobně převyšujícím cenu plen. Tak to s Bohem je. V době, kdy křičíme na Pána Boha, ať konečně něco udělá, tak hlasitě, že není slyšet nic jiného, nám Bůh tichým hlasem odpovídá: „Nechte mě pracovat, řeším to.“ I když už člověk stojí před zdí, Bůh vždycky udělá něco, co si nedokážeme představit. Najde a ukáže skrz tu zeď cestu. Jako průchod ve zvukové bariéře kolem dálnice – lidi ho nevidí, ale Bůh o něm ví. „Bože, věřím Ti. A vím, že mi pomůžeš.“ ■ Svými zkušenostmi jsou Trávníčkovi

Jak se vyrovnat s těžkou nemocí Mgr. TIMEA VIDOVÁ, psychoterapeut

Vyslechnutí závažné diagnózy představuje jak pro toho, koho se diagnóza týká, tak i pro jeho nejbližší okolí ránu, velmi náročnou situaci. Začíná tím duševně značně obtížné období plné nelehkých pocitů – odmítání, popírání, hněvu, deprese, nejrůznějších obav. Poté, co se prvotní emoce začnou usazovat, přicházejí nejrůznější obavy, co nemoc bude znamenat pro další život, strach z omezení, které s sebou nemoc přinese a jak bude moct pacient i jeho rodina pokračovat dál ve svém životě. Pro život celé rodiny nastává velmi náročné období. Nemocný se postupně seznamuje s reálným omezením a novými podmínkami, které do jeho života kvůli onemocnění vstupují. Všechny informace, které se dozvídá o své nemoci, se stávají možnou variantou pro jeho další život. Až postupem času se všichni pomalu učí neděsit se všech možných scénářů, jak by se strašný obraz nemoci mohl rozvinout. Každé onemocnění nabírá konkrétního tvaru v individuálním životě daného člověka a na jeho vlastní cestě. Na počátku se rodina musí vyrovnat s velkým množstvím informací a rozhodnout se o formě léčby, mapovat a vybrat si doplňkové a podpůrné aktivity. Roztroušená skleróza ve svém klinickém obrazu představuje jako zásah do fyzické stránky (nejrůznější bolesti, nepříjemné pocity a změny pohybových možností), tak i do té duševní (rozladění, deprese, únava). Obě vyžadují specifickou péči, aby se mohl pacient „zcelit“ a najít svou cestu nemocí – rovnováhu, jak pokračovat. Docházení na psychoterapii nebo do podpůrných skupin podobně nemocných lidí může být důležitou branou k úlevě od tíhy, kterou rodina a nemocný nesou. Může se ale také stát inspirací, jak jinak a lépe naplňovat dny, aby vedly k plnějšímu, pestrému a spokojenějšímu životu. Fyzioterapie, pravidelné cvičení a fyzická aktivita zase pomáhají zmírnit průběh i dopady onemocnění a přináší podněty do pacientova života a vrací mu i radost z pohybu. Velmi pozitivně se v řadě případů osvědčila také hypoterapie, která působí komplexně na tělo i duši. Zařazení těchto aktivit s sebou nese nabourání zaběhnutého života a úplně mění rytmus i náplň celého rodinného soužití. Někteří mí pacienti s tímto onemocněním říkali, že právě změnu zběsilého životního tempa považují za pozitivní přínos nemoci do jejich života. Rovněž to, že si vždy rozmyslí, čemu se budou věnovat, do čeho dají svoji energii. Jakýkoli nadměrný tlak totiž zatěžuje jejich nervový systém, a tím může aktivovat autoimunitní reakci organismu a rozvoj RS. Samozřejmě konkrétní důsledky pro život jak v negativním, tak v pozitivním smyslu zakouší každý pacient sám a jen on o nich může vypovídat. Velkou nadějí RS je fakt, že díky psychoterapii, fyzické aktivitě a pravidelnému cvičení lze nemoc dobře ovlivňovat a zmírňovat její nepříjemné dopady. Řadu aktivit lze dobře sdílet i v rámci rodiny, takže nemocný nemusí být vyloučen ani ze společenského, ani z pracovního života. Kromě nemocného je ovšem třeba mít na paměti i jeho nejbližší, kteří také nesou část obtíží spojených s touto situací. A proto je dobré motivovat je k účasti na podpůrných skupinách či k jiné formě péče o sebe.

ochotni pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Kontakt: tomas.travnicek@cb.cz.

2020 říjen

25


PÍSMO

SMRTÍCÍ SCHRÁNA ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. 2 Sam 6,6–7

Ú

plně stejně je situace popsána v 1 Par 9,10. Uza chtěl zachytit schránu, protože padala. Zřejmě to byl i reflex, kterými Bůh vybavil člověka právě pro situace, kdy není čas na rozhodovací procesy. Proč tedy Bůh, který vidí do srdcí, Uzu potrestal za neúctu?

Doc. PETR SLÁMA, Ph.D. (1967) Na Katedře Starého zákona ETF v Praze vyučuje Starý zákon, hebrejštinu a výběrový kurz judaistiky. Je ženatý, s manželkou Lucií mají tři dcery.

Myslím, že Pán Bůh nemusí vždycky jednat úplně logicky. Podobně nepochopitelně jedná v nenápadném, ale záhadném příběhu v Exodu 4,22–24 a daly by se najít i jiné, kde Bůh ve své svaté svrchovanosti nejedná podle našich představ o humanitě a férovsti. Jedna z myšlenkových linií Starého zákona (kněžská) pracuje s představou, že Bůh „bydlí“ na některých místech (třeba v chrámu) a v některých dobách (třeba v den odpočinku) víc než v jiných. To má ale za následek, že je třeba bedlivě hlídat rozdíly, hranice mezi svatým a všedním. Je třeba střežit Boží tajemství a Boží nevyzpytatelnost. Když se tato hranice poruší, i když třeba bez zlého úmyslu, vede to jakoby ke zkratu elektrického vedení. Tato představa je pořád v Bibli korigovaná alternativní představou (přicházeli s ní hlavně proroci a programově ji zachycuje kniha Deuteronomium), že Bůh dává zákon a řád a jde hlavně o to upřímně věřit a s druhými jednat spravedlivě – a je jedno, kdy a kde. Jaký význam tedy má pro nás dnes příběh o nehodě s Boží schránou?

Když se na vyprávění o schráně nebo truhle podíváme z hlediska historické a literární kritiky, je dost pravděpodobné, že jsou to zašifrované úvahy o jeruzalémském chrámu. Ten je právě příkladem nějakého místa, kde se Bůh rozhodl bydlet. Podle

26

říjen 2020

kněžských teologů pro něj proto musí platit přesně dodržovaná pravidla. Kněžskému myšlení odpovídá třeba takzvaná první zpráva o stvoření v Gn 1. Pán Bůh tam dělá přihrádky: odděluje světlo od tmy, horní vodu od dolní vody, jednotlivé dny. Pro kněze jsou hranice symbolem toho, že Bůh má vše ve své ruce: týdny, košer strava a vůbec všechno, co do světa vnáší kontury a řád. Všechno, co je hrází chaosu. Pokračovateli kněžské linie Bible jsou dnes hlavně katolíci a pravoslavní. Vztah s Pánem Bohem se odehrává v přesně vymezených bohoslužbách. Kněží nelezou člověku do jeho nitra a nezkoumají, jestli to s Bohem myslí upřímně. Bůh dal lidem řád, ten je třeba dodržovat bez ohledu na to, co si člověk myslí. Na druhou stranu protestanti jsou následovníky Deuteronomia a proroků. Máme tendenci ignorovat instituce, skutečná pozornost patří lidskému srdci. Pro deuteronomisty je v jakémkoli kulturním rámci zásadní: „Milovat budeš Hospodina celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou.“ (Dt 6,5) Důraz na srdce někdy vede k představě, že jde hlavně o to, abychom víru brali upřímně, na formách nezáleží. Chybí nám představa objektivní svatosti, která – na některých místech a v některých okamžicích – velí vyzout se, pokleknout. Mezi těmito dvěma liniemi existuje tenze. Přiznává se Bůh ke kněžskému „fázování prostoru“ například v předmětech, kterým se říká „svaté relikvie“?

Podle kněžské linie myšlení o Bohu ano. Když katolíci během bohoslužby při některých slovech pokleknou, tak tím říkají, že ta chvíle je svatější než ta před půl hodinou. Když pokleknou směrem k oltáři, kde se uchovává – jak věří – proměněné tělo Páně, tak je to místo svatější než třeba vchod do kostela. Na příběhu Uzy je patrné, že s Boží svatostí nelze nakládat lehkovážně. To také zdůrazňuje v Bibli opakovaně zmiňované sousloví „bázně Boží“ nebo „bázně Hospodinovy“. Máme se Pána Boha bát? Evangelium, jak ho podává Nový zákon, vypráví o tom, že v Ježíši Kristu se Bůh stal


inzerce

člověku přítelem. Kněžská linie – i v Novém zákoně – ale dodá, že se nestal „kámošem“. Bázeň Hospodinovu někdy křesťané považují za cosi překonaného – a rozhodně za něco nemisijního. Jak bychom mohli zvát lidi ke strachu? Já si ale myslím, že je to velmi optimistický koncept. Bázeň před Hospodinem je jako takový hromosvod, který všechny naše strachy stáhne správným směrem. Porodní báby v Ex 2 se bály Boha, a proto se nebály faraona. Když v člověku převáží bázeň Boží, tak jedná mnohem svobodněji, protože svou roli hraje před Bohem. Nemusí se tolik ohlížet na lidi. Schrána byla místem intenzivní Boží přítomnosti. Sloužila pravidla týkající se schrány k ochraně lidí před následky porušení těchto pravidel?

Americký starozákoník Walter Brueggemann vysvětluje kněžské pojetí Boží svatosti přirovnáním k radioaktivitě. Jadernou energii všichni využíváme, přináší nám mnoho dobrého. Vyžaduje ale perfektně zvládnutý řád nakládání se štěpivou reakcí i s radioaktivním odpadem. Porušení tohoto řádu je fatální. Když to člověk nerespektuje, může mít jeho jednání katastrofální následky, i když své činy třeba myslel subjektivně dobře. V příběhu o transportu schrány si dobrý Uza myslel, že on, člověk, zachrání Pána Boha padajícího z podstavce. Boží svatost je ale i ve všelijak skromných podmínkách našich modliteben něčím, co nečeká na naše záchranářské akce, ale na naši hlubokou úctu. Nepřipomíná truhla smlouvy také trochu bronzového hada, kterého Mojžíš podle Nu 21 Izraelcům vyrobil, aby je pohled na něj ochránil před uštknutím? A čím se liší bronzový had od zlatého telete v Ex 32?

Všechno jsou to reprezentace Boží blízkosti. V kněžském myšlení mají tyto reprezentace svůj naučný a pastorační význam. Z pohledu proroků v sobě ale vždy skrývají čertovo kopýtko modlářského ulpění na právě této reprezentaci. Člověk pak může nabýt falešné jistoty, že s ním Bůh musí být za každou cenu (a dopadne jako nacisté, kteří s rouhavou jistotou nosili větu „Bůh s námi“ na opascích Wehrmachtu). Právě „kariéra“, kterou udělal bronzový had, ukazuje možné zneužití takových reprezentací. V Nu 21 ho Mojžíš vyrábí na přímý Boží pokyn. V situaci hadích útoků má být Boží záchranou. Když se z něj ale pro velký úspěch stane talisman zajišťující Boží ochranu, je z něj náhle modla. Bible pak nenápadně vypráví, jak jedním z chvályhodných činů krále Chizkijáše bylo to, že „na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo“. (2Kr 18,4) Věc, která je v jedné době svatá, je v jiné době nebezpečným osidlem. Ani naše protestantské zásady nejsou chráněny před možnou deformací. Pořád je třeba se tázat, jestli jsme se v nich příliš nezabydleli, jestli se nám nestaly ochranou před hlasem živého Boha. Možná je i příběh Uzy varováním před „mazáctvím“ zasloužilých křesťanů, kteří si myslí, že ve věcech víry mají nějaké domovské právo. ■

Podpořte dítě z chudé rodiny ze slumu v docházce do školy. Jannatun a Borna jsou kamarádky. Nevadí jim, že jedna je muslimka a druhá vyznává hinduismus. Obě chodí do 6. třídy, obě rády tančí a baví je učit se jazyky. Jejich rodiny žijí ve venkovské oblasti na severu Bangladéše v chatrčích o jedné místJannatun nosti, postavených z bambusu, dřeva a suchého listí. Jannatunin otec pracuje jako dělník na ořechové plantáži. I když jde o velmi namáhavou práci, jeho výdělek stačí tak z ruky do úst.

VYBERTE SI K PODPOŘE KONKRÉTNÍ DÍTĚ Z BANGLADÉŠE, FILIPÍN, INDIE, NEPÁLU, UGANDY ČI BURKINY FASO A SLEDUJTE JEHO VÝVOJ.

Bornin otec se živí jako rybář, jeho úlovek však nebývá bohatý a výdělek je nízký. Je od nich velmi statečné, že přesto posílají své dcery do školy. Nejen v Bangladéši je mnoho dětí, které nebudou-li mít vzdělání, pravděpodobně v dospělosti uvíznou ve stejné chudobě jako jejich rodiče.

Borna

Čtyřikrát za rok dostanete o dítěti zprávu, můžete si s ním i dopisovat. Příběhy dětí, které potřebují Vaši pomoc, najdete na www.dalkova-adopce.cz v sekci Děti k dálkové adopci. Vaše podpora také umožní dítěti a jeho rodině dozvědět se o Bohu. Mnohé rodiny se díky tomuto programu obrátí ke Kristu.

KAŽDÝ ČLOVĚK MÁ SVŮJ PŘÍBĚH A VY SE MŮŽETE STÁT JEHO DŮLEŽITOU SOUČÁSTÍ.

Dálková adopce PLUS®

www.dalkova-adopce.cz Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, 560 02 Česká Třebová tel. 732 373 573 e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz

Jsme na sociálních sítích a YouTube.


DISKUZE

EKONOMICKÁ KRIZE A CÍRKEV připravil BRONISLAV MATULÍK  anekdota ROMAN GADAS  foto ARCHIV

Čeká svět, Evropu a naši zem ekonomická krize způsobená pandemií covid-19? Jestliže ano, jak by se na ni měla církev a sbory připravit?

Bratři a sestry, krize je tu, vracíme se k historicky nejlevnějšímu způsobu stravování na společných akcích. Pět placek a dva uzenáče tentokrát pro celý sbor přinesli Ducháčovi.

PAVEL PAULUS CB Havlíčkův Brod

Světové dopady pandemie si netroufám

posuzovat. Ohledně Evropy a České republiky odhaduju, že nás čeká něco, pro co ekonomové používají slovo krize, ale prakticky bych to nazval spíš snížením blahobytu. Tím ale nechci říct, že to není žádný problém. Může to přinést pocit existenční nejistoty u mnoha lidí – více či méně oprávněný, ale skutečný. A také zhoršení situace a skutečné potíže u řady lidí. Pro církev ve smyslu denominace typu Církve bratrské nevidím velký dopad. Snad jenom ten, že by se ve veřejné komunikaci neměla připojovat k mediálně vděčnému proudu „svět se hroutí; sami si za

28

říjen 2020

to můžeme; Bůh nás trestá“. A neměla by moralizovat, ale spíš kvalifikovaně povzbuzovat. Pro místní církve – sbory z toho vyplývá: 1.  Věnovat pozornost potřebným v řadách svých členů a přátel a pomáhat jim, a to včetně hmotné a finanční podpory, pokud to dává smysl. Myslím, že je dobré, aby připravenost takové pomoci byla ve sboru oficiálně deklarovaná, všeobecně známá, a tím i dostupnější. 2. Vnímat potřeby i ve společnosti mimo sbor a podle možností pomáhat. 3. Nezoufat, chovat se rozumně, respektovat pravidla a omezení kvůli epidemii a znovu a znovu hledat způsoby, jak sloužit lidem a Bohu v aktuálních podmínkách. 4. Povzbuzovat, zvěstovat Boží lásku a vyučovat, že s Pánem Bohem se není

čeho bát: Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. (1. Petrova 5,7) Co z toho nevyplývá: Církev, která patří Pánu Ježíši, si nedělá starosti o budoucnost. Hospodaří rozumně, ale nehromadí majetek ve snaze zabezpečit se pro budoucí horší časy. Církev používá prostředky, které má k dispozici, pro plnění svého poslání: záchranu lidí pro Boží království. Těch lidí, kteří jsou tady a teď. Nechtěl bych vysvětlovat Pánu Ježíši při jeho příchodu, že jsme jako sbor měli několik milionů ve fondech a dluhopisech a dva domy jako investici kvůli obavě, že se blíží ekonomická krize nebo že v roce 2030 budeme mít málo peněz, a proto jsme je nepoužili pro záchranu lidí, ke kterým nás Pán poslal nyní.


GLOSA LYDIE BOSZCZYKOVÁ ekonomka, CB Český Těšín

Je velmi těžké odpovědět na takovou

otázku. Krize v některých oborech ekonomické činnosti už nyní probíhá (gastronomie, turismus), a jak dlouho bude vše trvat, nedokáži předvídat. Lidé však nechtějí příliš slevit ze svých výhod, preferencí a činností, takže očekávají, že se covid vyřeší a vše bude probíhat jako dříve. Na církev by tato krize mohla ekonomicky dopadnout později, a to spíše formou omezení příjmů z důvodu

PETR GRULICH kazatel CB v Černošicích

Nejsem ekonom ani prorok. Když už

jsem ale takovou otázku dostal, proč nepustit fantazii trochu na špacír? Jen takový osobní kalkul vycházející z šedé kůry mozkové… Myslím, že covid-19 nás ani Evropu nesklátí. Možná i proto, že celý problém s ním je víc mediální než faktický. Navíc politici jsou dost mazaní na to, aby nechali natisknout další eura či koruny a řešení přehodili na další generaci. Život na dluh je tak lákavý. Prý to dělají všichni, tak jakýpak copak! Krizi očekávám později, až se v Evropě sejdou tři významné faktory, a sice: 1) malý počet ekonomicky aktivních lidí (zároveň nárůst počtu důchodců), 2) nutnost splácet dluhy minulých generací a 3) ekonomická vyspělost Číny. Ta zřejmě převezme otěže automobilového průmyslu, který nás dnes fakticky živí. Jen si vzpomeňme, jak rychle se z Česka

malé obětavosti členů, kteří přijdou o možnosti výdělku. A na co by se sbory mohly připravit? Asi zejména na možnost duchovního povzbuzení pro lidi, kteří budou potřebovat útěchu a pomoc v této nejisté době. Také by bylo dobré zvážit přípravu nějakých sociálních fondů ke zmírnění osobní finanční nouze nejen členů sboru, ale i dalších našich přátel a spoluobčanů žijících v naší blízkosti. V případě, že by nastala velká chudoba a osobní krize, měla by mít církev pověřené důvěryhodné osoby a finanční prostředky pro sociální pomoc.

vypařil původní textilní průmysl. Co bude se zestárlou a předluženou Evropou, až se Čína stane skutečným hegemonem světové politiky a ekonomiky? Je mi něco přes padesát, ale soudím, že něco z takových časů ještě reálně zažiju. Výhodu v těch dobách budou mít jednotlivci a sbory, které budou mít vlastní nemovitost, neboť úspory významně ztratí na hodnotě. Výhodu budou mít ty sbory, které dnes rozvinou praktickou diakonii a službu potřebným. Budou pak totiž mnohem lépe srozumitelné. A výhodu budou mít rodiny, které dnes mají odvahu mít více dětí, na státní rentu bych tolik nespoléhal. Občas se modlím za duchovní probuzení v Číně. Pokud by k němu došlo, bude se pak s tamní ekonomickou silou šířit i křesťanství. Co dobrého by to celému světu přineslo, asi netřeba dodávat. ■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat

Pravdu padni komu padni? PETR PLAŇANSKÝ, kazatel KS Nymburk

Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. (Zacharjáš 8,16) Zdá se, že Alternativní pravda na scénu vkráčela po sestře Politické korektnosti. V lidské komunikaci jde prý o jevy několika posledních desetiletí. Ve skutečnosti jsou to siamská dvojčata působící od samého počátku dialogu lidstva se stvořením. Nahlédněme do rozhovoru Evy, který zahajuje její vyzyvatel lstivým zpochybněním: „Jakže, Bůh vám zakázal…?“ Zatímco Politická korektnost mistrně rozmývá ostré hrany pravdy, Alternativní pravda rovnou zavádí poutníka na falešné cesty. Snad proto je dnes možné věřit tomu, že zlí bílí policisté z pocitu rasové nadřazenosti zabíjejí hodné různobarevné narkomany a kriminálníky; nápad stavět gotické katedrály jejich evropští tvůrci ukradli Saracénům, kteří plundrovali jejich domovy; důstojnost nepřizpůsobivého běžence je víc než bezpečí řádného domorodce; lidský rod nabízí nekonečně mnoho pohlaví, přestože nejnovější pandemie prokazatelně zabíjí pouze muže a ženy rozličného věku. Výše zmíněná siamská dvojčata svět nezlepšují, pouze ho glajchšaltují a zároveň komplikují. Jejich cílem je dovést nás k obavám z vlastních myšlenek a strachu svobodně se vyjádřit ke zjevným lžím a nespravedlnostem. Ačkoli Lid cesty svého nepřítele zná, je smutné, že se jím nechává zatlačit do defenzivního mlčení. Jestli se první Kristovci něčím od svého okolí lišili, pak i tím, že odvážně hlásali Pravdu. Proto raději než jen vzdychat nad tím, že cesta do pekla – toho skutečného, nikoli „alternativního“ – je dlážděna Alternativní pravdou a Politickou korektností, je lepší svým bližním říkat pravdu. I když nás to někdy může opravdu hodně bolet i stát…

názor redakční rady.

2020 říjen

29


ČAPKŮV SKRYTÝ BŮH text PAVEL JAVORNICKÝ  foto ARCHIV

K

Karel Čapek: Skoro modlitby Sestavil a glosoval Martin C. Putna. Nakladatelství Biblion, 2020

30

říjen 2020

arel Čapek byl asi trochu formální katolík, ale nejsilněji k němu promluvila víra jednoho velkého muže: „Ve svých dějinách i méně dávných jsme mohli mnoho a mnoho slyšet o křesťanství: o demokracii a humanitě jako o uskutečňování křesťanské lásky k bližnímu, o svobodě a spravedlnosti ke všem rovné jako o přirozeném právu nesmrtelných duší, o politice jako nástroji k budování Boží obce na zemi. Snad nezapomeneme, že i toto je naše slavná křesťanská tradice, i když nese jiné jméno národního knížete. Nese totiž jméno Ježíšovo a vyslovoval je věřící Masaryk.“ (Z posledního Čapkova článku „Svatý Václav“, 18. 12. 1938; o týden později Karel Čapek zemřel.) Čapkovu osobní víru asi nejlépe vystihuje katolický teolog Tomáš Halík, který v řadě svých textů připomíná tohoto autora coby archetyp české „plaché zbožnosti“. Martin C. Putna to vyjádřil slovy: „Čapkův Bůh je Bůh skrytý, ‚Deus absconditus‘. Tak to praví Izaiáš: ‚Vskutku, ty jsi Bůh, který skrývá se, Bůh Izraele, Spasitel!‘ (Iz 45,15). Tak to opakují a rozvíjejí i mystikové z obou stran konfesní bariéry – i Martin Luther, i Blaise Pascal.“ Svoji publikaci nazval Putna podle jednoho Čapkova článku Skoro modlitba. Kniha je rozdělena do patnácti kapitolek podle teologických pojmů. Tohle pozoruhodné dílo lze přiblížit několika citáty: STVOŘENÍ: Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely spasení tvé skrze lásku – a život nezahyne! (R.U.R.) ŘÁD: Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: …musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska. (Povídky z jedné kapsy, Zločin na poště)

ZÁZRAK: „My jsme oba blázni,“ mínil Boura zamyšleně. „Pořád hledáme ‚přirozené vysvětlení‘; chytáme se nejsložitějších, nejnesmyslnějších a nejnásilnějších příčin, jen když jsou ‚přirozené‘. Ale snad by bylo daleko jednodušší a – přirozenější, kdybychom řekli, že je to prostě zázrak. To bychom se jenom podivili a šli klidně svou cestou – beze zmatku. Snad i spokojeni.“ (Boží muka, Šlépěj) BŮH: „Chtěl ses roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře.“ Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči; věděl nyní, že k němu mluví Bůh Otec. „Tak je to dobře,“ šeptal. (Krakatit) JEŽÍŠ: „Král králů“, dílo režiséra C. B. de Milla. Víte, že je to film života Kristova; už proto jsme na něj šli se zvláštní nedůvěrou, naštěstí bezdůvodnou; neboť je to velmi krásné dílo, moudře a jemně dělané. Naše oči viděly Krista, jak docela dobře mohl vypadat: velmi lidského, trochu protestantsky vážného, na němž „nebylo vzezření ani krásy“, nýbrž spíše půvab lásky, se kterým se sklání k dětem, ovečkám a chudákům; viděli jsme ho, nejen jak uzdravuje slepou babičku, ale jak ji nadto pohoupe v náručí… Mnoho by se mohlo říci k dobru a slávě tohoto Krista, ale spěchám už, abych vylíčil, jakou reakci tento film v divákovi probouzí: totiž velmi silnou chuť přečíst si znovu Nový zákon. (Hranice filmu) CÍRKEV: Někdy si švédský kostel dokonce odpustí celou věž a postaví si jenom dřevěnou zvonici; vůbec tu kostely sedí rozložitě a pohodlně na otevřené, poctivé dlani světa a nederou se nijak okázale a pateticky do nebe; to asi dělá ten duch střízlivého a lidského protestantismu. (Cesta na sever, Staré Švédsko) Nakladatelství Biblion vydalo roku 2009 Bibli – Překlad 21. století. V knížce Skoro modlitby je uvedena jako redaktorka Jana Šrámková. ■


NÁŠ TIP

Festival židovské kultury Šamajim Třebíč

Boží talk-show

V roce 1997 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce Zadní synagogy nacházející se

v bývalém židovském ghettu v Třebíči. Jen pár let poté, v roce 2003, byly třebíčské památky bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť se hřbitovem zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. V souvislosti s tím vznikla myšlenka na uspořádání festivalu židovské kultury, aby návštěvníci mohli do města přijíždět nejen za památkami, ale i za poznáním. Židovská kultura k Třebíči neodmyslitelně patří, je zde zakořeněna od dávných dob. Židé, jejich tradice, zvyky i historie se dlouho prolínaly dějinami města. Ač byla za druhé světové války tato linie násilně přerušena a téměř vymizela, daří se ji dnes díky festivalu židovské kultury Šamajim, oslavám jednotlivých svátků a dalším akcím stále udržovat a hlavně nezapomínat. Festival je věnován třebíčskému rodákovi a zachránci židovských dětí v Buchenwaldu Antonínu Kalinovi, který je od roku 2012 nositelem ocenění Spravedlivý mezi národy. Během sedmnácti let konání festivalu se židovská čtvrt a Zadní synagoga staly místem setkávání skvělých muzikantů, umělců, zajímavých osobností, návštěvníků a mnohaletých festivalových přátel. Letošní ročník byl ochuzen o některé zajímavé hosty a účinkující, měli jsme připraveno mnoho ochutnávek a překvapení. To ale bylo na druhé straně vyváženo obrovským zájmem. Tento rok byl výjimečný právě tím, že i přes koronavirová omezení a obrovská vedra, která zrovna v termínu festivalu uhodila, navštívilo program opravdu velké množství zájemců. Jsme za ně moc rádi a věříme, že i v příštím roce se nám podaří připravit lákavý a zajímavý program. DÁŠA JURÁŇOVÁ, Zadní synagoga Třebíč ■

Shirim Ashirim se podruhé dotkli nebe Šamajim znamená v hebrejštině nebe

a letos se kapela, v jejímž repertoáru jsou především moderní chvalozpěvy mesiánských židů, opět nebe dotkla. Přijala už podruhé pozvání zahrát a zazpívat v třebíčské Zadní synagoze. Tentokrát celý festival svým koncertem uzavírala. Sál byl plný odshora až dolů a posluchači nejen mohutným potleskem projevovali nadšení i radost. Mnozí si pak ještě s muzikanty po koncertě dlouho povídali. Shirim Ashirim zahráli osvědčené písně, ale dali také divákům ochutnat něco z připravovaného druhého alba, na které se už netrpělivě těšíme. Tentokrát to budou ryze autorské písničky členů kapely, ale opět vycházející textově z Bible, případně ze Siduru, knihy židovských modliteb. Koncert byl svým způsobem mimořádný také proto, že s Shirim Ashirim patrně naposledy vystupovala dlouholetá členka, skvělá flétnistka Michaela Švorc, hudebnice s českými kořeny, která se narodila v Srbsku a má maďarské občanství. Vdává se totiž do Německa. Existuje ale naděje, že by občas na některá vystoupení za kapelou přijela. Ostatním členům, Renátě Ulmannové, Tomáši Najbrtovi, Danielu Matulíkovi a Tomáši Knotkovi přejeme úspěšné pokračování a také to, aby se třeba už potřetí „dotkli nebe“ na Festivalu židovské kultury Šamajim v Třebíči. BRONISLAV MATULÍK ■

EVA ČEJCHANOVÁ

Jedna celebrita, jeden duchovní, jedno téma. Tak zní upoutávka na nový projekt z dílny HledamBoha.cz, který představuje světu novou „do nebe volající“ talk-show s názvem „OMG“ (Oh my God, vyslov „OuMajGad“, česky Ach můj Bože). Podle slov tvůrců pořadu se bude jednat o provokativní talk-show o víře a o životě s výraznými osobnostmi České i Slovenské republiky. Talk-show OMG si za hlavní cíl klade bořit předsudky o křesťanství a představit křesťanství v mnoha jeho

pestrých podobách. K přiblížení se tomuto cíli slibuje tým organizátorů využít rozhovorů se známými osobnostmi, ve kterých nebudou chybět spirituální otázky mířící na jádro věci, ale ani humor a nadhled. OMG můžete sledovat na Televizi Seznam, kde se 10. října 2020 objeví první tři epizody. Mezi prvními hosty budou moderátorka DVTV Daniela Drtinová a františkánský kněz Jakub František Sadílek. Jejich setkání se bude točit kolem otázky „Co je Boží?“. V dalších dílech tvůrci slibují osobnosti, jako je herec a režisér Jiří Strach a témata jako „Proč tu jsem?“ a další. Neziskovou organizaci HledamBoha. cz, z. s. (zapsána v roce 2017) tvoří křesťané z mnoha různých církví a společenství. Není podřízena žádné církvi, nepobírá žádné dotace, funguje výhradně na základě individuálních darů a práce dobrovolníků. Odpovídá na otázky lidí týkající se Boha, pomáhá lidem najít cestu k Ježíši (počet komunikací se od samého začátku pohybuje v řádech tisíců ročně) a nabízí i online kurzy. Vše je dostupné pro širokou veřejnost a zdarma.

2020 říjen

31


SVĚDECTVÍ

Neboť jeho milosrdenství je velké Petr pocházel ze Slovenska. Do České republiky přišel za prací. Několik let pracoval v automobilce, pak ale o práci přišel. Propadly mu doklady a nakonec skončil na ulici. Dlouhou dobu spával ve stanu v lese a chodil se k nám do nízkoprahového centra ohřát, dát si teplé jídlo, umýt se nebo si s námi jen tak popovídat. Našel tu přijetí a pochopení. Po nějaké době začal pracovat u jednoho zemědělce – dostával od něj jídlo a nocleh. I přesto se k nám často vracel, bylo vidět, že nás rád vidí.. Byli jsme jeho jedinou „rodinou“. Věděl, že za námi může přijít kdykoliv.

jeho co nejrychlejší návrat do vlasti, kde by mu mohla být poskytnuta potřebná péče. A jedno místo se pro něj našlo – v Domově svaté Lujzy v Bratislavě. Je to zařízení právě pro takové, jako byl Petr – pomáhají tam nemocným lidem bez domova. A tak jsme jedno ráno Petra naložily do auta a vyrazily do Bratislavy. V Domově svaté Lujzy našel Petr svůj nový domov i potřebnou zdravotní péči. Personál ho přijal velmi hezky. Bylo postaráno nejen o jeho tělo, ale i o duši. Petr se vracel k Bohu, jeho vztah k Němu znovu ožil. Trávil v rozhovoru s Pánem hodně času v kapli, přistupoval ke svátostem. A tak

Příběhy ztracených existencí

Nějaký čas nato ale vážně onemocněl a už neměl dost síly na to, aby mohl pracovat. Od svého zaměstnavatele byl nucen odejít – jenže neměl kam. Vrátit se zpátky na ulici? Situace byla pro něj z jeho pohledu bezvýchodná a s projevující se nemocí začala být neúnosná. A tak se jednoho dne objevil u nás. Přišel prosit o pomoc. Vypadal opravdu špatně. Na první pohled bylo jasné, že nutně potřebuje lékařskou pomoc. Ale nikde ho nechtěli ošetřit, protože neměl doklady a pro úřady a instituce byl v podstatě cizinec. Povedlo se nám ho dočasně umístit v Praze u našich známých sester. Díky jedné dobré lékařce, která s těmito sestrami spolupracovala, se Petra podařilo

32

říjen 2020

Umíral, ale během jednoho rozhovoru nám do telefonu řekl: „Konečně zas žiju jako člověk…“

dostat do nemocnice, kde šel ihned na operaci. Lékaři zjistili, že má rakovinu. Problémy s doklady ale přetrvávaly, takže v nemocnici nemohl zůstat dlouho – byl cizinec. Jeho stav byl velmi vážný a bez pomoci lékařů dlouhodoběji zůstat nemohl. Začaly jsme mu tedy rychle hledat nějaké bydlení na Slovensku a plánovat

čas, který mu Pán tady na zemi ještě dopřál, mohl Petr prožít v klidu a čistotě. Zůstaly jsme s ním v telefonickém kontaktu, protože my – sestry – jsme pro něj byly jeho jedinou rodinou. Umíral, ale během jednoho rozhovoru nám do telefonu řekl: „Konečně zas žiju jako člověk…“ Z jeho hlasu byla znovu cítit radost. Petr v Domově v Bratislavě prožil poslední necelý rok svého života. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval a jednoho dne, posilněn svátostmi, ukončil Bůh jeho pouť tady na zemi a odvolal ho na věčnost. Byly jsme rády, že mohl prožít poslední měsíce svého života důstojně. ■ SESTRY VINCENTKY


KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 14. 10. 2020 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Spiritualita třetího věku od autora Henriho Sansona. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 08–09/2020: Ani vlas vaší hlavy se neztratí. Knihu Jak zničit církev vyhrává Hana Vysloužilová, Praha. Připravil Dušan Karkuš.

2020 říjen

33


POST SCRIPTUM

CHVÁLA FANATISMU text DAVID NOVÁK

P

řemýšleli jste někdy nad tím, co slovo fanatik znamená? Původ tohoto slova je z latinského fanum, což znamená svatyně nebo bohu zasvěcené místo. V Římě byli údajně fanatiky nazýváni kněží cizích božstev. Když se dnes o někom řekne, že je fanatik, vybaví se nám někdo, kdo se neohlíží napravo, nalevo a jde slepě za svým cílem, který je špatný. Kdysi jsem četl rozhovor s Rudolfem Vrbou, autorem knihy Utekl jsem z Osvětimi. (Mimochodem velmi vám tuto knihu doporučuji, jedná se o strhující čtení.) Podívejme se, co Vrba odpovídá na jednu z otázek: Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát?

PROBLÉM NASTÁVÁ, KDYŽ SE KŘESŤANSKÁ VÍRA SCVRKNE NA „SPRÁVNÝ NÁZOR“.

„Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.“ Možná, že se někteří nad Vrbovou odpovědí ušklíbnou s tím, že se jednalo v případě jehovistů o fanatismus. Myslím, že nikoli. Svým

34

říjen 2020

DAVID NOVÁK kazatel, předseda Rady CB a Evangelikální aliance

rozhodnutím, na rozdíl od skutečných náboženských fanatiků, totiž nikoho neohrožovali – jedině svůj vlastní život. Ponechme stranou diskuze o jehovistech a raději se zamysleme nad tím, o co by měly být naše postoje rozhodnější, když jsme uvěřili v Ježíše. V současné době po nás Bůh nežádá, abychom nasazovali život. Chce mnohem méně – třeba náš čas, peníze, přiznání se k víře, myslet a žít pro druhé… Problém nastává tehdy, když se křesťanská víra scvrkne na to, mít „správný názor“. Mít správné názory bez toho, že se promítnou do života a do konkrétních rozhodnutí, je strašně málo. Sice nám nehrozí, že budeme vypadat jako fanatici, ale zato nám hrozí opak, tedy že slovy Zjevení „nejsme studení ani horcí“. Nebo že slovy Nietzscheho „vypínáme prsa, ale žádná nemáme“. Obávám se, zda někdy nevidíme fanatismus ve věcech, jakými jsou nadšení, optimismus, oddání se Kristu, evangelizace atd. Vím, že život není černobílý, to ale neznamená zůstávat jen kdesi uprostřed. Nejlepším příkladem byl sám Kristus, který šel až na kříž. Možná by ho mnozí přiřadili do kategorie fanatiků. Pokud fanatismus znamená oddanost Otci, odvahu a obětující se lásku, pak ano. Víme ale, že Ježíš fanatikem nebyl, protože jeho chování bylo regulováno láskou. Navíc následování Pána Boha s ochotou nést někdy i nepříjemné důsledky fanatismem není. Moc bych si přál, aby se mezi námi našli mnozí „fanatici“ v ježíšovském slova smyslu. Pokud se nám do toho nechce, potom bych připomněl jeden citát, který vyřkl údajně Albert Einstein: „Nemáš-li sílu, abys hořel a světlo šířil, alespoň nezacláněj.“ ■


N

A

Á

FI LI ST EA

N

S5 S6

S7 S8 I9 S9

I10 S10 I11 S11 S12

S13

S14

I15 S15 O15

? Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

A

S3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 14. 10. 2020. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

S4

S2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

K

S1

V minulém čísle: GEDEON

R15


Živí tvorové vnímají dění kolem sebe různými smysly, kterými je Stvořitel vybavil. Pro člověka jsou nejvýznamnějšími informačními kanály zrak a sluch, proto i Bible na řadě míst upomíná, že máme oči k vidění a uši k slyšení. Pochopit to, co vnímají smysly, však může jen srdce, tedy centrum lidského bytí (viz např. Mt 13,15). Smysly jako zrak a sluch nebo jejich orgány jako takové nemohou nic pochopit, protože jsou jen vysílači jednotlivých signálů. Ty samy o sobě „smysl“ nenesou, naopak přinášejí o vnímané skutečnosti doslova roztříštěné informace. Každý smyslový orgán je totiž složený z menších citlivých buněk neboli receptorů, které vnímají svou

Ze střípků si v hlavě skládáme obraz

JAKÝ SMYSL MAJÍ SMYSLY část skutečnosti odděleně od ostatních. Například ve vnitřním uchu vnímá každá jeho část pouze zvuky o určité výšce tónu. Hmatová čidla zase vnímají jen určitou „svou“ část prostoru – zkuste zavřít oči, překřížit ukazovák s prostředníkem a hmatat jimi kolem sebe. Pravděpodobně budete zmateni, co je vlevo a co vpravo. Ještě zajímavější je sledovat, jak vznikají zrakové signály v očích. V sítnici každého oka máme dva základní druhy buněk citlivých na světlo a vnímajících obraz – tyčinky a čípky. Tyčinky vnímají intenzitu dopadajícího světla a dávají nám informaci o jasu a stínu. Čípky naproti tomu za dostatečného osvětlení rozlišují barvy. Zdravé lidské oko má tři typy čípků, pro červenou, zelenou a modrou barvu, ostatní barvy vnímáme jako jejich kombinace. Velmi vzácně se stane – nelze to snad ani považovat za postižení – že se člověk narodí se čtyřmi druhy čípků a vnímá tak zrakem „čtyřbarevně“. Vidí tedy barevné odstíny, jako je červenozelená, kterou ostatní nemají jak pochopit, protože přesahuje veškeré zkušenosti a představy. Mnohem častější jsou však v našem nedokonalém bytí případy, kdy něco zraku schází. A to se může týkat i světločivých buněk. Postižení čípků znamená částečnou nebo úplnou barvoslepost. Postižení tyčinek je ještě závažnější, protože představuje praktickou ztrátu zraku – člověk, který vidí barevné skvrny, ale nerozliší, co je světlejší a co tmavší, nerozpoznává obrysy tvarů a předmětů. O očích se říká, že jsou „okny do duše“ – a platí to nejen, když očima nevědomky „signalizujeme“ nějaké duševní pochody. Naše duševní vnímání světa okolo a světa uvnitř můžeme totiž také rozdělit na jakési „tyčinky a čípky“. Na jedné straně máme rozum, který si všímá faktů, snaží se analyzovat a vnímat vše na jedné „světelné úrovni“. Na straně druhé jsou emoce, city, které si všímají celé řady „odstínů“. Přestože v našem vnímání jdou tyto „buňky“ častokrát proti sobě, potřebujeme obě dvě, jinak nemáme o světě ani o sobě úplný obrázek. Navíc jednu ani druhou nemůžeme úplně potlačit. Ve chvíli, kdy se snažíme vnímat jen rozumem, určitě nějakou emoci prožíváme. Bůh nás vybavil obojím, abychom mu věřili celou myslí i celým srdcem. text MARTIN SRB foto PETR NOVÁK (WIKIPEDIA)

R

G

B

ZRAKOVÝ VJEM JE JAKO MOZAIKA Oko vnímá okolní svět ve třech základních barvách (červená, zelená, modrá), všechny ostatní barvy jsou jejich kombinací. Plná nasycenost těchto tří barev tvoří bílou. Ve stejném barevném prostoru vyzařují barevná světla na obrazovkách. Chceme-li však barevně tisknout, mozaika bodů obsahuje barvy čtyři (azurová, purpurová, žlutá, černá).


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.