19/8-9

iNform

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

uvnitř

08|09|2019 brana.cb.cz

jediný

bůh pestrý svět evangelikálních křesťanů

inzerce

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Budete milovat jen ty, kdo milují vás?

6 Rozhovor

Mikuláš Minář:

Stojí mi za to se o něco snažit

12 Téma

Jediný Bůh

20 Rodina

Když nastala válka

28 Diskuze

Otče náš

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana

– Amigo

příště Blázni pro Krista

Pavel Hošek

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 08–09/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 1. 9. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

prázdniny jsou minulostí a začíná září.

Před námi je podzim se vším, co s ním souvisí. Ohlédnutí za létem, nový školní rok, nová výročí starých událostí… a možná i nové zkušenosti s Bohem.

V letošním druhém (a posledním) dvojčísle časopisu Brána najdete ode všeho kousek. Reportáž vás zavede na slavnost vyřazení prvních deváťáků v křesťanské škole Noe v Pardubicích a s létem se rozloučíme v Zápisníku ohlédnutím za výletem do Amsterodamu. Sedmdesáté výročí začátku druhé světové války, na kterou by lidstvo nemělo zapomenout, aby se už nic podobného nikdy nemohlo opakovat, připomeneme v osobních vzpomínkách pamětníka.

V tématu Jediný Bůh v evangelikální CB jsme tentokrát upřeli oči na Pána Boha. Každý podle vlastní zbožnosti, každý svým osobním způsobem, a přesto na Boha, který je jediný, neměnný a společný nám všem. S vděčností, že každý z nás má skrze Krista přístup přímo k Otci a skrze Ducha svatého k celému jeho pokladu, který je nám dán už tady na zemi. A s vděčností, že přes všechnu naši rozmanitost, přes všechnu různost v prožívání naší osobní víry, si můžeme být v církvi navzájem oporou jako sourozenci, které tato různost velmi obohacuje. Jako Chana můžeme v tichosti chrámu bezhlasně vylévat své srdce před Hospodinem, jako Mojžíš můžeme vést lid podle Božích instrukcí. Jako Pavel můžeme prožít obrácení, jako učedníci můžeme nést evangelium v celé jeho moci (a v různých jazycích) do světa. Jako David můžeme poskakovat před Hospodinem a chvílemi být i za blázna.

Celá Bible je svědectvím o tom, že Bůh hledí na srdce. Je mu jedno, jakou důležitost sami sobě připisujeme a jakou „svoji image“ se snažíme druhým vnutit. Míkal pohrdla Davidovým chováním a do smrti neměla děti. Farizeové, nejváženější představitelé pravé zbožnosti té doby, pohrdli Ježíšem, protože jeho zbožnost neodpovídala jejich představám – a Bůh dal poselství Dobré zprávy pro celé lidstvo do rukou rybářů…

Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Přejeme vám, milí čtenáři, příjemné čtení a srdce otevřené Božímu působení.

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Mt 5,43–48

Budete milovat jen ty, kdo milují vás? text pavel paluchník ilustrace brána

P

erfektně to vyjádřil evangelista Ul­ rich Parzany: „Tolerance nezname­ ná, že nebudeme mluvit veřejně o Kristu jako jediné cestě ke spáse. Toleran­ ce znamená, že nesáhneme k násilí a k ma­ nipulaci v přesvědčování druhých o této pravdě. Jsme tolerantní, ale zastáváme své pozice jasně. Tolerance je ale to nejmenší, co bychom měli jako křesťané praktiko­ vat. Ježíš nás uschopňuje k něčemu větší­ mu. Rozlišující charakteristikou křesťanů od okolního světa je láska k nepřátelům.“ Ježíšova věta byla stejně kontroverz­ ní pro tehdejší posluchače jako pro nás dnes. Je normální milovat ty, kdo jsou zlí a ubližují? Nesnižuje se tu Boží spravedl­ nost? Kdo je dneska můj nepřítel? O jakou lásku přesně jde? „Bylo řečeno… ale já pravím vám“. Šestkrát to takhle zazní v Kázání na hoře.

Na první pohled to vypadá, že se Ježíš vypořádává se Starým zákonem. Při bliž­ ším pohledu však vidíme, že ani v jednom případě neruší to, co bylo kdysi napsáno, spíše učedníky vede k hojnější spravedl­ nosti, nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Lásku k bližnímu zakotvenou v Mojžíšově zákoně (Lev 19,18), o které už „bylo (leccos) řečeno“, sám bere ne­ smírně vážně.

Podle Ježíše však prý „bylo řečeno“ i ono „budeš nenávidět nepřítele svého“.

Badatelé si nad tím lámou hlavu. Problém

4 srpen–září 2019

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.

totiž je, že nikde v Bibli nenajdeme tento Boží příkaz nenávidět nepřátele. Ač sice nenávist leckterého věřícího ve Starém zákoně (jako i nás dnes) napadla (např. Ž 31,7), Bůh k nenávisti vůči nepřátelům

nevyzývá. Naopak vůči cizincům, hostům a nepřátelům Bůh učí už ve Starém záko­ ně jiný postoj: Ex 23,4–5; Lev 19,33–34; Př 25,21–22 apod.

Výzvu k nenávisti k nepřátelům ale známe třeba z židovské kumránské sek­ ty duchovních radikálů, kteří žili v Ježí­ šově době. Vždyť věřící člověk usilující o svatost a oddělení se od hříšných věcí může velmi snadno upadnout do nená­ visti k těm, kteří věci vidí jinak.

Kdo je můj nepřítel? Ježíš sám odpoví­ dá: ti, kdo vás pronásledují (Mt 5,44). Podle Lukáše 6: ti, kdo vás nenávidí, proklínají, ubližují vám, ten, kdo tě udeří, okrade. Ne­ musíme myslet vždy jen na osobní nepřá­ telství. Snadno bychom se tak mohli vyvlé­ ci z tohoto Kristova příkazu lásky podobně alibisticky jako onen zákoník s otázkou „a kdo je můj bližní“ jinou otázkou „a kdo je můj nepřítel?“ Pokud platí, že už „každý, kdo se hněvá, bude vydán soudu, jako kdy­ by zabil“ (Mt 5,22), pak protivníků máme dost. Jsou to lidé, se kterými nesouhlasím, či lidé, kteří nesouhlasí se mnou. Lidé, kte­ ří mě zranili. Lidé, kteří žijí podle opač­ ných duchovních či morálních měřítek.

Tito všichni spadají do kategorie „nepřátel“ či „protivníků“. Třeba jen dočasných, třeba jen na pár minut (a pak už nikdy) anebo také na celý život. Třeba to jsou ti pohané a celníci (Mt 5,46b.47b), ale klidně to mo­ hou být i bratři a sestry ve sboru.

Nepopírá taková láska smysl pro spra­ vedlnost? Milovat bližního a milovat ne­ přátele neznamená, že s nimi souhlasím!

Ba někdy je naše láska skutečně shrnu­ tím řeřavého uhlí (Př 25) na jejich hlavu, aby pochopili svůj omyl. Milující křesťan se dovolá i Boží spravedlnosti vůči všemu bezpráví a zlu, ano upínáme se i k posled­ nímu soudu, které rehabilituje všechny ponížené, pošlapané, zneužité. Křesťan bojuje za spravedlnost pro utlačené. Za potrestání viníků, agresorů. To, že Bůh dává slunce i zlým a nespravedlivým, je projev jeho nesmírné velkorysosti a trpě­ livosti s nimi, ale i s námi. Není to projev lhostejnosti vůči zlu. V tomto máme být stejní. Nevzdat boj za ty hříšné, zlé, pro­ tivné. Milovat je. Takováto Boží láska tedy rozhodně není pouhá emoce, jde o zásad­ ní rozhodnutí a čin. Tak Bůh miloval svět (který ve zlém leží), že dal svého jedno­ rozeného syna (J 3,16). Jde o rozhodnutí dát druhému šanci a vzepřít se nenávisti.

Přát i našim odpůrcům spasení.

Jak prakticky milovat své nepřátele?

Ježíš radí, „modlete se za ně“ (Mt 5,44).

Může to být modlitba, aby „přišli k rozu­ mu“ (tak Mrázek). Znamená, že nad nimi nelámu hůl. Kdo se už za druhého nemod­ lí, nemiluje. „Více lásky, více modlitby; více modlitby, více lásky“ (Stott). Napadá mě, jestli i slavné modlitby Ježíše za nepřáte­ le (L 23,34) neukazují jeho nelehký zápas o to, aby dokázal milovat i je, spíše než předem danou schopnost neochvějně mi­ lovat každého.

V Lukášově verzi jsme četli i další rady: dobře čiňte, žehnejte, nastav druhou tvář, dej i košili (L 6,27–29). Nejsou to slabošské postoje, naivní přístup sluníčkářů. Křes­ ťanský postoj lásky k nepřátelům bude (jako vždy byl) považován za slabošský, nezodpovědný. Hloupé a slabošské by ale bylo, když bychom milovali slepě a obha­ jovali jejich činy všeobjímající tolerancí.

Milovat je rozhodně více než tolerance.

Láska pojmenovává zlo jasně, ale dotyč­ nému, který ho páchá, je ochotna jít na pomoc. Ježíš totiž varuje – milovat ty, kte­ ří milují nás, to dělají všichni, také ma­ fie (což někteří celníci tehdy byli). Jaké

vás za to čeká odměna? Zdravit jen své bratry – pohané činí totéž! Jinými slovy, od vás, Kristem omilostněných hříšníků, se chce něco navíc. Něco jinak. Rozlišu­ jící charakteristikou křesťanů od okol­ ního světa je láska k nepřátelům. Apoš­ tolové to přesně tak pochopili (Sk 7,60; Ř 12,14.20n;1 K 4,12n; 1 Pt 2,15.23) To, co je na Ježíšově výroku o lásce k nepřátelům nejprovokativnější, je jeho přesvědčení, že nejde o nedosažitelný ide­ ál. Kristus totiž říká, že jen ten, kdo oprav­ du miluje své nepřátele, je synem Božím (Mt 5,45).

Jak to? Stručná odpověď zní: Bůh je ta­ kový, miluje i nepřátele. Křesťanovy posto­ je určuje orientace na Boha, ne na nepřá­ tele. Kdosi pověděl „odplácet zlé za dobré je ďábelské, odplácet dobré za dobré je lidské, odplácet dobré za zlé je božské.“ Bůh napřed miloval nás, takže i my smíme milovat druhé. V tomto smyslu jsme pak skutečně syny Božími.

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Nesprávně se tento verš vykládá jako výzva k morální bezchybnosti.

Bible ale ví, že všichni zhřešili a nejsou spra­

vedliví, i křesťané hřeší. České „dokonalý“ je překladem původního řeckého slova ozna­ čující dojít do cíle, stát se celistvým (řecké teleios; hebr. tám). Doslova tedy Ježíšova výzva zní: buďte celiství ve svém jednání a myšlení jako je váš nebeský Otec. Bůh není rozpolcený, nedělá věci napůl. Je to výzva, abychom si přisvojili Boží myšlení, které věci dovádí do cíle. Výzva k hlubší in­ tegritě našeho života. Není možné milovat bližní a nemilovat nepřátele. Bůh přece stvo­ řil oba, miluje oba. Dává pršet déšť a svítit slunce na dobré i zlé. Pokud jste a chcete být dětmi Božími, chovejte se stejně.

Ježíš nás provokuje otázkou: „Bude­ te milovat jen ty, kdo milují vás?“ Jinými slovy je před nás položena otázka: kam až sahá tvoje láska? Jak široké máš srdce pro ty, kteří se ti momentálně stali protivníky?

Tato láska nepopírá Boží spravedlnost, do­ káže se hněvat a svůj nesouhlas s protivní­ ky umí dát najevo. A přesto (právě proto) se za ně modlí, žehná, dává, odpouští. Tu samou otázku Kristovu lze tedy uslyšet ješ­ tě jinak: Jak moc miluješ Krista?

■

pavel paluchník (1981) Kazatel Církve bratrské v Poděbradech, učitel Nového zákona na ETS, manžel a otec tří dětí.

Považuji se za nekonfliktního člověka. Na první pohled mám dojem, že se mě tato Ježíšova slova netýkají. Ve skutečnosti si ale uvědomuji, že protivníků, střetů, ideových či osobních nepřátel v různé podobě mám mnoho. Zlobí mě, jak se věci překrucují v médiích, nesouhlasím s politiky, kteří na první místo své mise kladou ekonomický prospěch. Jsem otevřený kritice vůči církvi, ale mrzí mě, když nejde o dialog, ale o pouze stereotypní prohlášení, která křesťanství účelně poškozují. Není mi jedno, že společnost působí rozděleně a nedaří se nám budovat mosty mezi sebou. Zlobí mě, když mi úřednice před sdělením výše poplatku při jednání o věcném břemenu položí otázku, „a pane Paluchníku, na čí straně stojíte?

Za současným starostou, minulým, touto či jinou politickou stranou?“ Ještě více mě ale trápí, když střety v církvi řešíme snahou odplatit stejnou mincí aneb ještě hůře lhostejností a ignorováním dotyčného. Zjišťuji sám, jak těžko se žehná a modlí za toho, jenž mi ukřivdil. Ježíšova slova mě burcují, abych zápasil o to nejcennější – neztratit lásku ke Kristu, která proměňuje lidské srdce.

2019 srpen–září

5

rozhovor

Stojí mi za to se o něco snažit ptal se Pavla Lioliasová foto archiv Mikuláše Mináře a eva čejchanová

V českých ulicích jste možná v poslední době zahlédli někoho, kdo měl na klopě saka nebo kabátu bílý odznak s růžovým otazníkem. Jde o logo spolku Milion chvilek pro demokracii, který v posledních měsících organizoval po celém Česku několik demonstrací za odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

V čele spolku stojí Mikuláš Minář.

C

o vás přivedlo k tomu, že jste se stal občanským aktivistou?

Rozhodně jsem to neplánoval. Událo se to spontánně, hlavně v říjnu a listopadu 2017. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem do toho byl vtažen sou­ hrou náhod, i když na ně vlastně spíš nevěřím. Prv­ ní z nich byla ta, že mi přišla do schránky smlouva Andreje Babiše s občany České republiky. Přečetl jsem si ji a ty sliby mě pobavily, později až rozčílily.

Druhá náhoda byla, že dva dny před volbami jsem čekal na tramvaj u Národního divadla a najednou začal zvonit zvon. První, co se mi v tu chvíli vy­ bavilo, bylo, že to je asi stejný zvon, který musel slýchat před 65 lety básník Jan Zahradníček, když byl zavřený přes ulici vedle v Bartolomějské ulici.

To už se samozřejmě vědělo, že Babiš má minu­ lost agenta StB. Tak mě tak zamrazilo, říkal jsem si, že už žijeme v demokracii a díky Bohu se nemůže opakovat to, co tady bylo dřív. A do třetice – když jsem byl ve volební místnosti, tak přesně ve chví­ li, kdy jsem vešel za plentu, si jeden člen volební

6 srpen–září 2019

komise pustil písničku Highway to Hell (píseň od kapely AC/DC, v překladu Dálnice do pekla, pozn. red.). To už jsem zbystřil a začal jsem mít špatný pocit. A pak při vyhlašování volebních výsledků mě to vtáhlo a najednou se to všechno spojilo.

Vznikla jednoduchá myšlenka: Pane Babiši, vy jste slíbil, co se bude dít, když tady budete vlád­ nout, tak my vás budeme kontrolovat. Takže jsme s pár kamarády vymysleli výzvu, jmenovala se Chvilka pro Andreje, a zformulovali jsme deset bodů, které jsme chtěli, aby plnil.

Tuto výzvu jste Andreji Babišovi předali 17. listopadu 2017 na Národní třídě. Později se vaše iniciativa přerodila ve spolek Milion chvilek pro demokracii. Co je teď vaším cílem?

Obecný účel tohoto spolku je podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice. Konkrétně to je několik věcí. Jde nám o kvalitní a zdravou demo­ kracii a teď děláme to, co nám pro tento účel přijde důležité. Chceme, aby si lidi neříkali své názory jen v hospodě nebo na Facebooku, ale aby dali veřejně najevo svůj postoj. (Spolek Milion chvilek zorganizoval několik demonstrací, na které přišly desetitisíce lidí. Zatím poslední demonstrace na Letné byla podle odhadů největší od listopadu 1989. Jejich petici za demisi premiéra Andreje Babiše podepsalo k začátku července přes 420 tisíc lidí).

A co dál?

Chceme, aby to bylo konstruktivní a dlouhodobé.

Pro nás jsou důležité zejména dvě věci. První by se dala nazvat jako osvěta, šíření informací. Při­

Mikuláš Minář (26) Pochází z jihočeských Vodňan.

Studoval evangelickou teologii a filozofii s bohemistikou. Školy zanechal a aktuálně je zaměstnaný ve spolku Milion chvilek pro demokracii. Je členem Církve bratrské v Husinci, s manželkou žije v Praze.

Tehdy plánoval, že chce do léta udělat státnice a dokončit školu. Poté, co Andrej Babiš navrhnul do pozice ministryně spravedlnosti Marii Benešovou, která se později i ministryní stala, začal v květnu každý týden organizovat demonstrace. Na demonstraci na začátku června na pražském Václavském náměstí se podle odhadů pořadatelů sešlo zhruba 120 tisíc lidí, o dva týdny později na Letnou dorazilo více než 280 tisíc demonstrantů.)

Změnilo vás nějak to, že jste se začal občansky angažovat, organizovat velké demonstrace? Jestli ano, v čem?

Myslím, že mě to donutilo předčasně do­ zrát. Převzít zodpovědnost. Kdybych se nezačal občansky angažovat, nejspíš bych o pár let déle studoval, cestoval, hledal sám sebe a tak dále. Do klína mi však rázem spadla velká zodpovědnost. Musel jsem opakovaně činit velmi těžká rozhodnutí.

Díky tomu všemu vím, že to není žádná hra. Nemohu si to jen tak rozmyslet a říct, že mě to přestalo bavit.

Jak jste se vlastně stal křesťanem?

jde nám, že lidi nemají dostatek relevant­ ních informací, případně jim nerozumí či nerozumí souvislostem. Neví, proč jsou důležité. Takže my je v podstatě učíme tak trochu rozumět souvislostem, orien­ tovat se v tom, co se děje. Jsme aktivní na

Facebooku a vytváříme také newslette­ ry pro naše signatáře, kde vysvětlujeme, co se teď stalo, co to znamená, proč je to důležité.

(Pozn. red.: Rozhovor s Mikulášem Minářem se uskutečnil na začátku dubna.

Dvojím způsobem. Zaprvé jsem se narodil do křesťanské kultury a do křesťanské ro­ diny. Takže samozřejmě jsem víru v dob­ rém slova smyslu dostal a zdědil, za což jsem vděčný. Živá víra se ale samozřejmě nedá jen tak zdědit. I v mém životě přišlo období obrácení, rozhodování se, jestli to­

→

2019 srpen–září

7

rozhovor

hle bude i moje cesta, kterou chci jít, jestli tomu říkám svoje ano. A to bylo v období takových sedmnácti let, kdy jsem víru při­ jal za svou a řekl jsem Bohu, že jo. A od té doby už je to i moje osobní víra.

Jak vás formovalo to, že pocházíte z křesťanské rodiny?

Nejvíc v tom, že věřím, že život má smy­ sl. Věřím a stojí mi za to se v životě o něco snažit. Zkrátka že některé věci a hodno­ ty jsou důležité a já jsem si je díky tomu zvnitřnil a pokládám je za posvátné i díky své křesťanské víře. Protože to není samo­ zřejmé a tohle možná bude největší zápas 21. století. Sekularizovaná kultura a sekula­ rizovaný člověk má problém najít ve vesmí­

věk neseme odpovědnost za to, jak to na světě vypadá. A každý by se podle mě měl pokusit, aby na světě bylo líp – zajímat se a angažovat se. Nežít jen pro sebe. A to je základní motiv, který mě přivedl k tomu, že jsem se vůbec angažovat začal. V tom jsou samozřejmě zahrnuty nějaké hodno­ ty, jako že lež se nepoužívá, nepřijímá jako zbraň. Zároveň se snažíme, aby v našem aktivizmu nebyl jen protest, ale i nějaký přesah, ideál. Konkrétně jsme přišli s hod­ notami laskavosti, kritického myšlení a od­ vahy jako něčeho úplně stěžejního. Je to neměřitelné, nekvantifikovatelné a přece na tom demokracie stojí, protože ona stojí na lidech, kteří mají nějaké kvality. A kvali­ ty jsou v podstatě křesťanské ctnosti.

Jistě. Ale já nejsem přítelem velkých laci­ ných slov. Myslím, že důležitější je nechat za sebe mluvit činy. Rád bych, aby o mé víře vypovídalo to, co dělám pro druhé.

Jestli to někoho inspiruje, tak mne to těší, ale já se za žádný velký vzor nepovažuji.

Jsem stejný hříšník jako všichni ostatní.

Berete i to, co aktuálně děláte, jako službu Bohu, nebo spíš třeba společnosti?

Je možné sloužit Bohu tím, že někdo ško­ dí společnosti? A obráceně, copak každý,

Jak vám víra pomáhá v tom, co děláte?

Bylo mi tak sedmnáct let, když jsem víru přijal za svou a řekl jsem Bohu, že jo.

Pomáhá mi zvládnout ten obrovský nápor, který to někdy je, a dodává mi odvahu. Mno­ hokrát jsem měl chuť všechno zabalit a už nic nedělat. Jenže je tam pocit obrovské zod­ povědnosti a v tom mi víra pomáhá taky.

A zároveň, abych necuknul před velikostí úkolu, který plním. Chápu to jako úkol, kte­ rý mi byl svěřen, abych ho udělal co nejlíp.

Chápu to trochu jako poslání. Mám pocit, že od něho nesmím jednoduše utéct. A v tom všem mi pomáhá víra a modlitba – abych se v tom zase srovnal, nebral se tolik vážně.

ru, tak jak ho známe vědecky, něco, pro co má smysl žít a nasadit se. Myslím, že čím dál víc lidí bude zápasit s depresí a cyni­ zmem. Možná to půjde ruku v ruce s tím, jak bude společnost bohatnout. A myslím, že to je skoro nejcennější statek: věřit, že život je dar, zázrak, a že má smysl. To člo­ věku úplně mění životní horizont, když se nepokládá za hříčku náhody.

Když věci nevychází tak, jak by si to člověk představoval, nehrozí ztráta naděje?

kdo skutečně slouží společnosti, neosla­ vuje Boha – ať už to tak nazývá, či nikoli?

Na ztrátu naděje by to bylo, kdyby člověk neměl víru. Ale ona víra, jak řekl hezky Vác­ lav Havel, není jistota, že to všechno dobře dopadne, ale přesvědčení, že to má smysl, ať už to dopadne jakkoliv. Má smysl bojovat za odvahu, laskavost, kritické myš­lení, ať to dopadne jakkoliv. My nevíme, jestli pře­ váží negativní tradice, které tady jsou. Ale každá malá svíčka, to světýlko, ta chvilka, podle nás smysl má. Minimálně pro toho člověka, který si ji udělá. A to není málo.

Nemáte obavy, že se v tak velkém projektu mohou objevit lidé, třeba mezi řečníky, které na demonstrace zvete, jejichž názory se nemusí slučovat s křesťanstvím?

Jak se tyto křesťanské hodnoty projevují ve vašem občanském aktivizmu?

Rozhodně si myslím, že právě moje křes­ ťanství bylo jednou z příčin, proč se an­ gažuji. Právě proto, že na světě záleží, že záleží na jeho podobě, jak tady lidi žijí, má cenu se o něco snažit. Ale zároveň to znamená, že jak já, tak každý další člo­ 8 srpen–září 2019

Máte skrze vaše aktuální působení ve veřejném prostoru možnost nebo příležitost mluvit o své víře, o křesťanství, Ježíši?

Křesťanství přece už dva tisíce let roste a vítězí díky své laskavé velkorysosti, niko­ li díky ustrašené úzkoprsosti. Mám pocho­ pení pro všechny, kteří to se světem myslí dobře a snaží se nejlépe, jak umí, hledat pravdu, lásku, krásu a moudrost – vždyť to všechno jsou záhyby Božího pláště. Kaž­ dý, kdo je ve svém životě upřímný a hle­ dá smysl, je nakonec na stopě Tomu, který nás nekonečně přesahuje. Snažím se v li­ dech vidět to dobré a tomu dobrému chci

DEMONSTRACE NA LETNÉ, 23. 6. 2019 Manifestace se hemžila rozmanitými transparenty.

Ten, který se opakoval nejčastěji, drželi organizátoři a stálo na něm: „Prostor zaplněn.“

dát šanci zaznít. Věřím, že podobně se na nás lidi a na to naše snažení dívá Bůh.

Studujete filosofii a bohemistiku. Co chcete dělat do budoucna?

S filosofií a bohemistikou se dá dělat co­ koliv. Ale to, co bych dělat chtěl, se uvidí.

Vždycky mě lákalo učit. A je možné, že budu učitel. Nebo z toho, co se teď rozje­ lo, nakonec bude něco většího a dlouho­ dobějšího. A pak budu taky trochu učitel, ale jiným způsobem. Myslím si, že nás demokracie bude ještě pár let potřebovat.

Rád chodíte pěšky k moři. Kam už jste došel?

Už jsem podnikl tři pěší poutě. Poprvé jsem šel sám do Košic. Což vypadá, že to je za rohem, ale nakonec to bylo osm set kilometrů. Podruhé jsme šli s kamarádem do Benátek a potřetí jsme šli s mojí man­ želkou do Terstu.

O čem přemýšlíte na poutích?

Často se takové cesty podnikají, proto­ že člověk potřebuje udělat nějaké velké životní rozhodnutí, s něčím se srovnat, něco zpracovat. Tak jsem to měl i já. Je to opravdu čas, kdy je hlubší příležitost se zamyslet a vytrhnout se z každodenního shonu. A k něčemu doslova dojít. U mě to bylo silné vnitřní puzení, že jsem zkrátka musel vypadnout. Že jsem musel obout boty a pak dlouho jít, než jsem došel zno­ va k nějakému vnitřnímu usebrání. Takže všem, kteří potřebují dělat velká život­ ní rozhodnutí, procházejí krizí nebo jen chtějí poznat víc sami sebe, to můžu do­ poručit. Poutě jsou už tisíciletími osvěd­ čený způsob, jak se posunout dál.

info box

Čtvrt milionu lidí na Letné Spolek Milion chvilek pro demokracii stojí i za největší českou demonstrací od roku 1989.

23. června 2019 se na Letenské pláni v Praze sešlo, podle dat mobilního operátora T-Mobile, přes 280 tisíc lidí. Organizátoři chtěli protestem varovat před tím, kam se Česká republika ubírá pod premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Milošem Zemanem.

Premiér nesouhlasí s tvrzením demonstrantů, že by on nebo vláda zasahovali do nezávislosti justice.

Spolek oznámil další demonstraci na pražské Letné na 16. listopadu.

■

2019 srpen–září

9

reportáž

První deváťáci dopluli text a foto eva čejchanová

Léto je tu čtyři dny po svém oficiálním začátku v plné síle a ve vzduchu jsou cítit prázdniny. Pro deváťáky v ZŠ Noe v Pardubicích je to den zvláštní hned dvakrát – ve slavnostním vyřazení se se základní školou loučí. Dál popluje každý jinudy.

P

rostory ZŠ a MŠ Noe v Pardubicích se nachází v areálu patřícím salesi­ ánům – s budovami a samostatně oplocenou zahradou s pískovištěm, pro­ lézačkami a dnes i s plátěnými přístřeš­ ky, pod kterými se před přímým sluncem schovává řada laviček, stolků, anglický tým a už i první rodiče.

Do začátku odpolední akce zbývá ješ­ tě čtvrt hodiny, tak se k zahradě otáčíme zády a vcházíme do dveří v levém kří­ dle rozlehlé budovy, do části obývané salesiány. „Hned na to navazuje středis­ ko Dona Bosca,“ ukazuje ředitelka školy Lenka Macháčková. Procházíme sálem s pingpongovými stoly, „…a tudy se do­ stáváme do školy.“ Dveře jako by dělily dva světy – jeden tichý, v zákulisí, druhý plný hlasů a života. Na školní chodbě se chystají na své vystoupení malé tanečni­ ce. Stěny pokrývá rybářská síť a dveře do „kajut“ jsou ozdobeny dětskými kresba­ mi Noemovy archy. Třídy jsou prázdné, jen v jedné metá na koberci hvězdy asi desetiletá dívenka a ve druhé hrají kluci stolní hru. Ředitelna vítá příchozí příjemným in­ teriérem a veršem Žalmu 11,10 v angličti­ ně napsaným přes celou výšku zdi hned u dveří – Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. „V den prvního zápisu to

10 srpen–září 2019

tu vypadalo jinak,“ vzpomíná Lenka Ma­ cháčková. „Byl tu archiv StB, na oknech byly mříže, útulnost nulová. Rodiče šli zapsat děti do něčeho, co neexistovalo.

Měli odvahu.“ Každý rok života budovy, kdy už sloužila jako škola, je na jejím in­ teriéru znát.

Přes část, ve které sídlí mateřská škola a která hýří barvami, se vracíme zpátky do zahrady.

Za osm let devět tříd

Travnatý prostor je už plný. U plotu po­ stávají děti a prohlížejí si fotky ze škol­

ních akcí, připnuté na pletivu kolíčky. Na konci zahrady se tvoří fronta u zmrzlinář­ ské dodávky.

Odpoledne zahajuje Jan Macek, vikář v CB Archa v Pardubicích, jménem zřizo­ vatele, zároveň ale i jako učitel křesťanské nauky na škole. Na pódiu se pak střída­ jí programy, které si připravily jednotlivé třídy, i zájmové kroužky, hraje se, zpívá, tančí. Anglický tým, ke kterému se připo­ juje velká část publika, to na pódiu rozjíž­ dí ve velkém.

Pak přichází čas odměňování a louče­ ní. Ředitelka vypráví příběh školy. Začali jednou třídou prvňáčků v roce 2011 a kaž­ dý rok přibyli prvňáci noví. Ať počítám, jak počítám, nedoberu se dál než k osmá­ kům. „Možná se někdo diví, jak je možné, že dnes vyřazujeme deváťáky…“ Bingo! „Před čtyřmi lety, kdy čtvrtá třída postu­ povala do páté, přišlo několik rodičů se staršími dětmi a prosbou, abychom otevře­ li i šestou. Bylo však potřeba čtrnáct dětí.

Přihlášek se sešlo třináct,“ přibližuje Len­ ka Macháčková přítomným okamžiky zlo­ mu. „Byla to těžká chvíle, nemohli jsme si dovolit další třídu pod stav. Přinesli jsme to na modlitbách Bohu a dětí nastoupilo sedmnáct.“ Bůh se k modlitbám přiznal a ještě přidal.

Po ředitelských pochvalách patří pó­ dium páťákům – a loučení s jejich třídní.

Za každý rok její trpělivosti jeden dárek.

Na další plavbu s nejlepším kompasem

Pak už definitivně ovládají prostor de­ váťáci. Mění se kulisy a role se střídají.

V lavicích na pódiu najednou sedí učite­ lé a deváťáci na ně v roli učitelů uplatňují jejich vlastní metody. U kliků za „nejap­ né čumění“, kterých si „žák Martin“ při počítání do pěti užil devět, už se nahlas smějí všichni.

v ředitelně

s Mgr. Lenkou Macháčkovou ředitelkou ZŠ a MŠ Noe

Škola je v budově bývalého archivu StB. Necítíte tu duchovní zátěž?

Ani ne, škola vznikla na modlitbách.

Začali jsme se scházet k modlitbám, protože jedna sestra cítila, že se máme modlit za křesťanskou

Smích záhy střídá nostalgie. Růže uči­ telům, odcházejícím deváťákům blankytně modré šerpy a na nich velkými písmeny na­ tištěno „DOPLULI JSME!“ A každému z nich dárek – kompas na cestu dalším životem, Bibli. Závěrečná společná modlitba Páně rodičů, učitelů i dětí, za všechny a za kaž­ dého z teď už bývalých deváťáků. Exploze konfet, potlesk budoucím studentům a slzy na krajíčku. Dopluli.

Já odsud nechci

Je čas na volnou zábavu, na poslední chvíle se třídou, povídání a konečně i na to, vystát frontu na zmrzlinu. Na černé tabuli před

Dílo společných vizí

dodávkou je křídami napsaná netradiční nabídka. Nelze odolat. „Jednu koprovou, prosím. Bez knedlíku.“ Je výborná. Sedám si s ní do stínu vedle paní ředitelky, máme chvíli na rozhovor.

Zastavuje se u nás maminka jedné z bý­ valých deváťaček. Odchází. Slyším slova uznání a díků na adresu školy i učitelů: „Dcera tam brečí, že odsud nechce. Nejde ji utišit...“ Dívám se na brunetku na lavič­ ce vedle mě. Před pár minutami, když jsem se ptala, jak se cítí, řekla: „Ještě že mám černé brýle…“ O tu chvíli později to platí dvojnásob.

■

info box

Základní škola Noe byla zřízena pod hlavičkou CB Archa v Pardubicích a výuka začala 1. září 2011. Jejímu vzniku ale už od podzimu 2007 předcházely modlitby a jednání křesťanů z Pardubic napříč denominacemi, které vznik křesťanské základní školy podpořily (Slovo života, CB, KS, BJB, ČCE, ŘKC, CASD). Škola má rodinný charakter a individuální přístup. Až do třetí třídy jsou děti hodnoceny slovně, od první třídy mají intenzivní výuku angličtiny s bilingvní mluvčí a rodilými mluvčími na různých workshopech. Škola využívá alternativní výukové metody.

školu v Pardubicích. My ostatní jsme to v srdcích měli taky, takže vznikla skupinka s tím, že až to třeba za deset let někdo otevře, rádi bychom tam šli učit, pokud jsme na to měli kvalifikaci. A asi za rok jedna sestra přišla s tím, že má pocit, že jí Pán Bůh říká, abychom to otevřeli my. Nikdo z nás nebyl manažer, tak jsme si ťukali na čelo. Na další setkání přišla Markéta Chmelová a přinesla notebook. Tak jsme se tiše smáli, že když někdo přinese notebook, je jasné, kdo bude ředitel. Ona to netušila, ale stalo se.

Lví podíl na zakládání školy měla ona a první čtyři roky byla ředitelkou. Je vystudovaná učitelka, předtím pracovala na manažerské pozici a tou dobou byla na mateřské.

Tak se to sešlo.

2019 srpen–září

11

téma

jediný

bůh Pestrý svět evangelikálních křesťanů text zdeněk vojtíšek a kolektiv autorů foto AdobeStock, Shutterstock, Paulsr-temporary, gatephoto

K

aždý už asi slyšel o tom, že evangelikalismus je dnes rychle rostoucí část světového křesťanstva.

Silný je na celém americkém kontinentu, v Afri­ ce, v některých asijských zemích a relativně úspěšný je i v Evropě. Teologové hledají příčiny této expanze v teologických důrazech, religionisté jsou si vědomi spíše toho, že evangelikalismus je způsob zbožnosti, který je přizpůsobený náboženské a společenské si­ tuaci moderní doby.

Historické kořeny

Kolem poloviny 18. století se v západních společnos­ tech radikálně změnila situace. Pro tu novou se postup­ ně ustálilo označení „modernita“. V oblasti nábožen­ ství se v důsledku industrializace a urbanizace začal rozpadat farní systém církví. Vznikly masy lidí, kteří v důsledku stěhování do měst ztratili vazbu na svou farnost a ocitli se tak vlastně mimo církev. Začalo být možné žít nábožensky jinak než dosud, anebo nábo­

žensky nežít vůbec. V oblasti náboženství tak vznikla pluralita, která se od té doby už jen rozšiřuje.

Aktivní křesťané na tuto novou situaci zareagovali: bylo třeba „probudit“ ty, kteří měli křesťanské povědomí, ale ztratili vazbu na církev. V Anglii, první industrializo­ vané zemi, začal pracovat anglikánský duchovní John Wesley (1703–1791) se svými spolupracovníky a z pro­ buzených dělníků prvních fabrik vznikla po jeho smrti nová církev – metodisté. V podobné době a situaci začal v amerických koloniích „probouzet“ tamní křesťany (kte­ ří vesměs také neměli fungující farnosti) pastor kongre­ gační církve Jonathan Edwards (1703–1758). V důsledku jeho tzv. Velkého probuzení a díky pozdějšímu působení Wesleyova spolupracovníka George Whitefielda (1714– 1770) pronikl na konci 18. století nový způsob zbožnos­ ti i do skomírajících amerických církví a „probudil“ je.

Metodismus a další „probuzené“ církve pak v prů­ běhu 19. století doslova zachvátily Spojené státy a ten­ to způsob zbožnosti se stal tamní určující náboženskou silou (a dodnes se v této pozici více méně udržel). Také v Evropě se „probuzenectví“ dále šířilo (i když v daleko menší míře) a na konci 19. století dorazilo i do českých zemí. Jedním z jeho důsledků byl i vznik Svobodné círk­ ve reformované (dnešní Církve bratrské). „Probuzenecká“ zbožnost se chtěla vracet k základům evangelia, a začala se proto nazývat „evangelickou“. Li­ šila se ovšem natolik od způsobu zbožnosti stávajících protestantských církví, že se v anglické jazykové oblasti začalo rozlišovat mezi dosavadními „protestanty hlavní­ ho proudu“ a novými „evangelikály“ („Mainstream Pro­ testants“ – „Evangelicals“). Ve stejném smyslu rozlišují i německy hovořící občané „zemské církve“ od „svobod­ ných církví“ („Landeskirchen“ – „Freikirchen“) a Češi „evangelíky“ od „evangelikálů“.

Shrnuto: v důsledku změny společenských poměrů (nástupu modernity) se tedy na protes­ tantském základě konstituoval evangelikalismus jako nový způsob křesťanské zbožnosti vhodný pro nábožensky pluralitní společnosti a postupně v těchto společnostech zakořenil. Jeho strategie se osvědčila i v době, kdy už modernizační změ­ ny odezněly, i tam, kde se společenské poměry vyvíjely a vyvíjejí jinak než na Západě.

Nová a nová probuzení

Úspěch ve světovém měřítku způsobuje právě to, čím se evangelikálové „geneticky“ vybavili pro ná­ stup nábožensky pluralitního, konkurenčního pro­ středí. Vědí, že nedostanou nic zadarmo jenom díky nějaké zaopatřující církevní instituci. Vše si musejí sami vybojovat a zařídit. Proto se musejí nejdříve „probudit“, vědomě „se obrátit“ k Bohu a „znovuz­ rodit se“. Proto musejí dále pracovat na své osobní zbožnosti denní četbou Písma, modlitbami a inten­ zivní docházkou na nedělní bohoslužby, na biblické hodiny, studijní či modlitební skupinky apod.. Proto musejí usilovat o denní kontakt s Bohem prostřed­ nictvím Ježíše coby jejich osobního Spasitele a pro­ střednictvím Ducha svatého. Proto musejí žít v úz­ kém (rodinném) církevním společenství a vzájemně se podporovat. Proto musejí dělat misii a angažovat se v neziskových (tzv. paracírkevních) organizacích.

Ačkoliv teologické rozdíly mezi evangelíky (protestanty hlavního proudu) a evangelikály jsou minimální, tento nový způsob zbožnosti si vyžá­ dal vznik stovek nových, evangelikálních deno­ minací. V průběhu 250 let existence evangelika­ lismu vznikaly tyto denominace ve vlnách. Výše zmíněné charakteristiky evangelikální zbožnosti se totiž špatně dědí a jsou natolik osobní a nároč­ né, že se v průběhu let vždy znovu a znovu vytrá­ cejí a slábnou. Evangelikálové se proto potřebují stále znovu „probouzet“, obnovovat se a v nových impulsech dále šířit svou intenzivní, velmi aktivní, ale zároveň prchavě nestálou zbožnost.

Největší probuzenecké vlny evangelikalismu se vzedmuly ve Spojených státech a přinášely teolo­ gické inovace. Ve 30. letech 19. století vzniklo Hnu­ tí svatosti, ale svého vrcholu dosáhlo až v poslední třetině tohoto století. Na počátek 20. století se datuje vznik pentekostalismu (letničního hnutí), který se v průběhu 20. století stal vůbec nejsilnější součástí evangelikalismu. Ve 20. letech 20. století se konsti­ tuoval fundamentalismus, později přejmenovaný na konzervativní evangelikalismus (protože slovo fundamentalismus získalo negativní konotace). Pen­

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Ph.D. (1963) Religionista, psychoterapeut, vedoucí Katedry religionistiky na HTF UK, docent na katedře religionistiky ETF UK; zakládající člen a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů; šéfredaktor religionistického čtvrtletníku Dingir; ordinovaný kazatel Církve bratrské. Je autorem mnoha odborných knih.

→

2019 srpen–září

13

téma

tekostalismus a fundamentalismus natolik zabraly evangelikální prostor ve Spojených státech, že se tamní ne-pentekostální a nefundamentalističí evangelikálové od 50. let začali aktivizovat a projevovat jako „noví evangelikálové“. (Hodně jim v tom pomohl například slavný baptistický kazatel Billy Graham (1918–2018)). V 60. letech vznikla další vlna, kombinující charakteristiky nové­ ho evangelikalismu a pentekostalismu – cha­ rismatické hnutí. Díky charismatikům proni­ kl evangelikální způsob zbožnosti i daleko za hranice protestantismu. A z charismatic­ kého prostředí vyrostla také zatím posled­ ní velká vlna evangelikalismu – od 80. let vznikající a šířící se neocharismatické hnutí.

Evropský evangelikalismus je klidnější a jeho probuzenecké vlny nepřinášely nové

teologické důrazy. Evropský evangelikální základ je podobný americkému „novému evangelikalismu“. Reprezentoval ho napří­ klad anglikánský teolog John R. W. Stott (1921–2011). I evangelikální Evropa ovšem byla a je zasažena americkým importem, který je ne vždy možné sladit s evropskou evangelikální tradicí. Tak například rozpor mezi evangelikalismem evropského typu a importovaným americkým fundamenta­ lismem se projevil v posledních dvou letech v rozdělení české Bratrské jednoty baptistů.

Evangelikální církve v Čechách

Různé vlny a odstíny evangelikalismu (kte­ ré jsou často nerozlišitelné v očích ne-evan­ gelikálů) vytvořily v Česku celou škálu de­ nominací. Na dobu před vznikem těchto

vln navazují metodisté, baptisté (před změ­ nou) a Církev bratrská. Z Hnutí svatosti po­ chází Armáda spásy, z raného pentekosta­ lismu vyrostla Apoštolská církev. Dědici fundamentalismu (konzervativního evan­ gelikalismu) jsou Křesťanské sbory, adven­ tisté a svědkové Jehovovi. Charismatické hnutí reprezentuje Církev Křesťanská spo­ lečenství, neocharismatické hnutí pak dal­ ších sedm církví (první byla Voda života, dnes Církev Slovo života). Neocharismatic­ kou orientaci získala po vnitřním převratu v roce 1999 také Jednota bratrská. Kromě těchto denominací existují i u nás desítky samostatných, někdy i volně provázaných evangelikálních sborů.

Realitu nábožensky pluralitní společ­ nosti a nutnost přizpůsobit se jí postupně

svědectví

Svědectví o naplnění Duchem svatým Josef Sliž, kazatel Sboru Církve bratrské v Hrádku

Své znovuzrození jsem prožil ve svých devíti letech, bylo to pokání z dětských hříchů, radost z odpuštění a jistota, že od této chvíle patřím Ježíši. Moje babička se někdy modlila, aby mě Pán Ježíš naplnil Duchem svatým. Moc jsem tomu ale nerozuměl. Až když jsem nastoupil na střední školu, do nového, drsného prostředí, cítil jsem se najednou jako ti učedníci po Ježíšově zmrtvýchvstání. Bál jsem se reakcí ostatních, neměl jsem odvahu se projevit jako Boží dítě. A tehdy jsem si uvědomil, že postrádám to, na co měli čekat učedníci – na moc Ducha svatého, než půjdou mezi lidi. Stanovil jsem si to jako prioritu, abych vyhledal o prázdninách příležitost k modlitbě o Ducha svatého. A Bůh mi tu příležitost dal. Byla to chvíle, kterou jsem prožil bez jakýchkoli emocí. Jediná změna byla v tom, že jsem se těšil na nový školní rok, který bude v mém chování vypadat jinak.

To, čeho si dnes nejvíce cením, je skutečnost, že jsem se od té doby mohl cho 14 srpen–září 2019

vat jako mladý učedník, který roste ve víře a v poznání Pána. Zbytek mého studia už nebylo duchovní trápení, ale radost z příležitosti, kterou mi Pán dával do života.

Proč jsem to vše neprožil najednou, při znovuzrození? Odpovím na to ilustrací: Náruživý čtenář netrpělivě čeká, kdy vyjde další kniha jeho oblíbeného autora. Konečně stoji v řadě před knihkupectvím, aby byl jeden z prvních, který si tu knihu koupí a mohl se do ní začíst. Zaplatí, utíká domů, čte, čte, ale u poslední stránky má pocit, že ta kniha nemá správný konec. Že jí něco chybí. A tak jde zpátky do knihkupectví a ptá se, zda nedostal chybný výtisk. „Ta kniha má tři díly.

Vy jste všechny zaplatil, ale vzal jste si jen ten první, tady jsou zbývající dva,“ odpoví prodávající. (Rozuměj: Bůh, Ježíš a Duch svatý.)

Velice prakticky zažívám ve svém životě Ducha svatého, toho zde přebývajícího a zároveň sestupujícího. Mnohokrát mě Duch svatý naplnil modlitebním břemenem za konkrétní lidi i konkrétní modlitební předmět. Oni to nevěděli, přesto jsem se toho břemena nemohl zbavit. Někdy jsem před Pánem usilovně plakal ve jménu toho člověka. Nemusel jsem si ho ani zapsat do modlitebního deníčku, každou

chvíli se mi připomínal a znovu a znovu jsem se za něj přimlouval. Až přišla chvíle, kdy toto břemeno odešlo, a já jsem brzy sledoval nějakou zásadní změnu u daného člověka.

Jednou jsme se modlili za skupinu mladých mužů. Seděli jsme venku na lavicích, a když jsem se začal modlit, byl jsem vnitřně naplňován Boží přítomností tak silně, až jsem měl pocit, že mne to každou chvíli z té lavice zatlačí na zem. Nemohl jsem se na ní udržet. Netrvalo to dlouho, v tu chvíli jsem spíše naříkal, než abych chválil Pána. Ale vím, že to byl určitý duchovní průlom a Duch svatý si k oněm mladým mužům použil takovou cestu, aby v jejich životech vítězila víra, ne nevěra.

Církve, které si váží Ducha svatého a spoléhají na něj, rostou. Jsme si toho vědomi? ■

pochopily i ne-evangelikální církve. Začaly se v nich buď prosazovat prvky evangeli­ kalismu, anebo se přizpůsobily potřebám pluralitní společnosti podobně jako kdysi evangelikálové, ale bez toho, aby se jimi daly přímo ovlivnit. Ať tak či onak, evan­ gelikální části, evangelikální sbory, evan­ gelikální duchovní nebo jednotliví věřící se dnes vyskytují snad ve všech křesťan­ ských církvích. U nás například v rám­ ci Slezské církve evangelické a. v. půso­ bí už od začátku 20. století evangelikální Křesťanské společenství. V rámci katolické církve je už několik desetiletí aktivní Ka­ tolická charismatická obnova a v katolic­ kých mariánských hnutích zase najdeme pojetí konce světa inspirované fundamen­ talistickým evangelikalismem. V Českob­

ratrské církvi evangelické jsou celé sbory s evangelikální orientací a někteří faráři se k ovlivnění evangelikalismem výslov­ ně hlásí. (Nazývají ho obvykle pietismus.)

Jednotliví křesťané s evangelikálním ty­ pem zbožnosti žijí i v Pravoslavné círk­ vi nebo Církvi československé husitské.

Vlajkovou lodí českého evangelikalismu je Církev bratrská. Drží se jeho evropské­ ho pojetí a také díky dlouholeté orientaci na Grahama, Stotta nebo evangelikalismus v německé jazykové oblasti se jí daří vyva­ žovat důrazy charismatiků a konzervativ­ ních evangelikálů a bránit se jejich občas­ ným snahám vnutit své způsoby i ostatním.

Stoupenci různých vln dávají současné Církvi bratrské charakteristickou pestrost.

Jenom neocharismatické evangelikály ve

sborech Církve bratrské obvykle nenajde­ me, a to kvůli jejich speciálnímu („ne-deno­ minačnímu“) pojetí církve a kvůli teologii prosperity, která se ostatním zdá na hraně nebo za hranou křesťanského pravověří.

Na závěr osobní vyznání

Evangelikální pestrost Církve bratrské po­ važuji za velmi potřebnou a inspirativní a jsem za ni velice vděčný. Ostatně chápu ji jako pokračování toho, s čím se evangeli­ kálové zrodili a co je udrželo při tak úspěš­ ném životě, totiž jako pokračování schop­ nosti přizpůsobit se změněné společenské situaci. Tentokrát už nejde o modernitu, ale o postmodernitu, do níž jsme – ať už si to připouštíme, nebo nikoli – ponořeni až po uši.

■

svědectví

Obrácení od jógy ke Kristu Karin Adámková, členka sboru Církve bratrské v Praze 13

Odmala mě zajímalo vše tajemné a také jsem hledala smysl života. Od jedné kamarádky jsem dostala knihu o józe a ta mě velice zaujala. Nejprve jsem jógu začala pouze cvičit, až později se k fyzické stránce připojila i ta duchovní, protože ke cvičení neodmyslitelně patří i jógová filozofie. Četla jsem spousty knih, které se jí zabývaly, i různých hinduistických spisů a knih od českých mystiků, a naprosto mě to uchvátilo.

Zpočátku jsem byla spokojená. Po tělesné stránce mi to dělalo opravdu dobře – jógové cvičení totiž formuje postavu, klouby jsou pohyblivější a svaly tvárnější. Jezdila jsem na různá jógová soustředění, kde jsem si našla spoustu přátel. Také jógová filozofie mě zpočátku naplňovala. Myslela jsem si, že mi dává odpovědi na otázky ohledně smyslu života, a líbilo se mi, že jsem na sobě mohla pracovat. Říkala jsem si, že to bude cesta k sebezdokonalování, seberealizaci. To jsem nejvíc oceňovala na východní filozofii vůbec: že člověk může sám na sobě pracovat, sám dojít k osvícení a stát se bohem.

Později jsem ale na sobě začala pozorovat psychické změny, které jsou, řekla bych, docela negativní. Měla jsem na sebe stále více požadavků, snažila jsem se na sobě neustále pracovat a začala se stranit obvyklého způsobu života svých vrstevníků. Navíc jsem viděla, že mi jóga nepomáhá být lepší v opravdu podstatných vlastnostech. Prostě se mi nedařilo nepomlouvat, nelhat nebo nebýt zlá. Také jsem

si všimla, že někteří lidé kolem mne, kteří se prohlašovali za jogíny, se nechovají jako jogíni, ale jako každý normální člověk, který má své hříšky a své chyby. Žili si v luxusu a někteří byli opravdu zlí a snažili se lidem škodit. Začala jsem mít pocit, že si prostě na něco hrajeme.

Na vysoké škole jsem se setkala s křesťanskými spolužačkami a jezdila jsem s nimi na sportovní akce (Atleti v akci), kde jsem se dozvídala o Ježíši Kristu. Už tehdy mě okouzlovalo, že Ježíš byl milující. Dýchalo to na mě takovou skutečnou láskou, kterou

jsem necítila ani u jógových učitelů. Musela jsem si přiznat, že Ježíš je jedinečný. Byl to pro mě největší z guruů – jógových učitelů.

Hodně mě ale zlobil a zároveň fascinoval Ježíšův výrok: „Já jsem ta cesta, pravda i život.

Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ To mi nedávalo spát. Velmi mi to vadilo, a zároveň to pro mne nějakým způsobem představovalo výzvu.

Musela jsem konfrontovat to, co tvrdí východní spisy nebo mystikové, s Biblí a viděla jsem, že zatímco východní filozofie nebo ostatní náboženství učí, aby se člověk snažil něco udělat sám, křesťanství spočívá v tom, že Bůh sestupuje k člověku. On je ten, kdo ho může proměnit.

Od té doby, co jsem prostřednictvím Ježíše poznala osobní a živý vztah s Bohem, už mě jógová filozofie neláká. Je to totiž strašný bič – stres a neustálý dril: prostě musím ještě udělat tohle, abych mohla být ještě více čistá, musím ještě na tento stupínek pokročit, abych se mohla Bohu nějakým způsobem přiblížit. Teď vím, že stačí Bohu důvěřovat a toužit po proměně. Je to naprostá svoboda a řekla bych i taková pohoda, i když to neznamená, že všechny starosti odpadnou a všechno je lehké. Ale i v těžkých chvílích dokáže Ježíš člověka podržet a nést. Dal mi vše, co jsem s takovým úsilím a marně hledala na cestě jógy.

■ → 2019 srpen–září

15

téma

Evangelikální Církev bratrská Rozhovor s kazatelem Pavlem Černým připravil Bronislav Matulík, foto archiv Pavla Černého

Mám za to, že jsi to byl především ty, kdo v naší církvi akcentoval a pak i prosadil pojem „evangelikální“, a tak definoval Církev bratrskou. Co tě k tomu vedlo?

Ne, to bych si nedovolil, i když jsem to označení v nouzové situaci přijal. CB vznikla jako ovoce velkých duchovních probuzení 18. a 19. století, která prošla Amerikou i Evropou. Ovoce zůstalo v řadě církví, ale tam, kde pro duchovní obnovu nebyl prostor, vznikly nové církevní útvary. Probuzení je práce Ducha svatého, církve ho nemají trvale a hnutí se časem musí institucionalizovat. Proto nešlo stále hovořit o probuzeneckém hnutí.

V anglosaském světě se ujalo slovo „evangelical“, což odpovídá našemu „evangelický“. Toto slovo se začalo v zahraničí postupně používat k označení teologického zaměření jednotlivých křesťanů i celých denominací. Byla za tím snaha se vymezit proti teologickému liberalismu, který od 19. století pustoší a ničí křesťanské církve.

Slovo „evangelical“ začalo označovat návrat k reformačním kořenům pod autoritou Písma svatého. Tento směr od 50. let minulého století začal získávat jasné teologické obrysy, ekumenickou otevřenost a posiloval misijní zaměření. CB je od roku 1948 zakládající členkou Mezinárodní federace svobodných evangelikálních církví.

A zde jsme u sémantického problému. Zatímco v anglosaském světě slovo „evangelical“ začalo označovat teologické zaměření na rozdíl od obecného pluralitního protestantismu, v našem prostředí byl tento výraz už obsazen slovem „evangelický“. Z tohoto důvodu se objevil překlad „evangelikální“, v němčině se někdy hovoří o „evangelikale Christen“. Uvědomuji si, že 16 srpen–září 2019

Pavel Černý se svým přítelem a evangelikálním teologem Johnem R. W. Stottem.

slovo „evangelikální“ není v češtině ideální, ale protože jsme nenašli nic lepšího, zůstalo označení „evangelikální“ jako označení určitého teologického zaměření.

Evangelikalismus má mnoho znaků, počínaje důrazy na Bibli jako Boží slovo, akcent na osobní obrácení atp.

Zároveň se dělí do různých proudů, kde lze najít probuzeneckou i letniční či charizmatickou zbožnost. Kam bys v tom mnohovrstevnatém prostředí zařadil dnešní Církev bratrskou?

Ano, je to tak, že dnes najdeme evangelikální zaměření prakticky ve všech církvích současného světa. Podle statistik se k tomuto směru hlásí více než 800 milionů křesťanů. Evangelikalismus je aktivní v misii, a tak tyto důrazy sdílí celá řada církví v Africe, Asii a Latinské Americe. Jedním z obvyklých omylů je hledání evangelikální

orientace pouze v denominacích, které se k ní hlásí jako celek, jako je např. CB. Většina evangelikálů je ale v církvích anglikánských, presbyterních, luterských, metodistických, baptistických a mnoha dalších.

Evangelikalismus není tolik o zbožnosti, jako spíše o teologickém zaměření, vztahu ke krédům a křesťanské tradici. Dříve se zdálo, že například letniční hnutí půjde svou vlastní cestou. Přibližně od roku 1980 se více letničních církví hlásí k evangelikálnímu hnutí a vzájemná spolupráce slouží těmto mladým útvarům i církvím reformačním. Stranou dnes zůstává pouze tvrdý fundamentalismus, který odmítá hermeneutiku (interpretaci) biblických textů za použití reformačních i soudobých výkladových metod a také častěji odmítá ekumenickou spolupráci a sociální službu ve společnosti.

Církev bratrská je v tomto širokém spektru církví středu a nemá problém ve spolupráci na jedné straně s církvemi luterskými, anglikánskými a reformovanými a na druhé straně s církvemi letničními a charismatickými. Z naší strany je zde snaha o spolupráci a přijímání všeho dobrého, co neprotiřečí

našim vlastním teologickým základům (viz např. Vyznání víry a Duchovní zásady CB).

Zbožnost může být různá a nemusí měnit teologickou zakotvenost. Dnes také sbory jedné denominace mohou mít vůni nejrůznějších spiritualit. Proto najdeme v CB sbory, které mají zbožnost spíše charizmatickou, a jiné jsou přísněji kalvínské, což neznamená, že mají rozdílnou věrouku.

Jak široký je světový evangelikalismus, podobně široce je diferencovaná Církev bratrská. Jak vnímáš a hodnotíš tuto její rozkročenost či bohatost?

Světový evangelikalismus je opravdu široký, ale ta pestrost se projevuje ve spiritualitě, v uspořádání a řádech církve, v různých typech liturgie, v metodách evangelizační a sociální práce. To ale neznamená, že by evangelikalismus byl úplně rozkročen teologicky. Měl jsem možnost navštívit mnoho církví na různých kontinentech a téměř všude jsem se setkal s důrazem na autoritu Bible, na konverzi – obrácení a osobní zkušenost setkání s Kristem. Na naplnění Duchem svatým a na misijní působení ve svém prostředí i podporu misie v některé části světa.

Je až překvapivé, jak se evangelikální hnutí z celé pestré palety vůbec dokáže na něčem shodnout. Někdy se tomuto spektru vyčítá jistá štěpivost, a tím častý vznik nových denominací. Na druhou stranu považuji za zázrak jednoty a působení Ducha svatého, že se tato rozmanitá rodina dokáže na něčem společném shodnout, jak o tom svědčí světové misijní konference, z nichž vzešly formující a zavazující dokumenty Lausanne (1974), Manila (1989) a Kapské Město (2010). Bohatost ve spiritualitě považuji v CB za přínosnou.

Je velmi pozoruhodné, že evangelikální teologie a potažmo její zbožnost nalezla své místo také v katolickém či anglikánském prostředí i jinde, tím spíše u nás. V čem je tak inspirativní a v čem je její síla?

Dnes se všechny církve musí vyrovnávat s novými dobovými vlivy a výzvami. Máme Bibli přizpůsobit, nebo dál věřit v její inspi-

raci a přijímat ji jako způsob Božího zjevení?

Anglikánská církev je velmi pluralitní, ale zůstává otevřena různým obnovným proudům, eklesiologickým experimentům a probíhá v ní misijní dialog.

Také katolická církev je pluralitní a v posledních desetiletích prožívá velmi silná napětí ve svých strukturách a v zápasech o další teologickou orientaci. Evangelikální hnutí navázalo již v 80. letech minulého století dialog s Vatikánem. Kromě rozdílů byly také nově definovány shody a možnosti spolupráce. V katolické církvi existuje hnutí charismatické obnovy a někteří katolíci se teologicky považují za evangelikály, protože také dávají důraz na Písmo a osobní zkušenost duchovního života. Překvapivě se za evangelikály z podobných důvodů považují i někteří pravoslavní křesťané.

Zmínili jsme anglikánskou církev, nemohu proto opomenout tvůj teologický vzor a přítele Johna R. W. Stotta. Jaký byl člověk a v čem tě nejvíce ovlivnil?

S Johnem Stottem jsem se seznámil jako mladý kazatel v roce 1980. Od té doby jsme udržovali kontakt písemně i vzájemnými návštěvami u nás doma, u něj v Londýně nebo na různých konferencích, a to až do jeho smrti v roce 2011. Někteří říkali Johnovi žertem „arcibiskup evangelikálů“. Byl hlubokým znalcem Bible, ale byl také člověkem svatého života. Průzračná zakotvenost jeho teologie a jeho zvěstování je mi stále velkým vzorem. A také jeho charakter.

Známé přísloví říká, že nikdo není doma prorokem. Ve světě byl Stott velmi respektovanou osobností, viz například jeho vliv na Lausannský závazek, ale jak to měl ve své církvi?

Stott byl v anglikánské církvi velmi respektován. Vícekrát mu bylo nabídnuto, aby se stal biskupem, ale on vždy odmítl, protože se považoval za učitele církve. Měl také velké odpůrce. Byly věci, které ho trápily, protože nemohl souhlasit s liberalismem některých svých kolegů a biskupů. Evangelikální křídlo anglikánské církve stále roste doma a mnoho anglikánských církví ve světě je

silně evangelikálních. Arcibiskupové z Canterbury Stotta vždy respektovali. Stott byl také čestným kaplanem anglické královny.

Vrátíme-li se ale nyní ještě zpět do historie Církve bratrské, vidíme, že se dokázala vymezovat jednak vůči liberální teologii, ale také vůči letničnímu učení o „druhé zkušenosti“.

Jak jsme na tom dnes? Kde jsou meze, přes které nemůžeme a nechceme jít?

Mezicírkevní situace se rychle mění, ale klasická ohrožení trvají. Tím myslím vliv liberální teologie, který přichází také v různých podobách etického liberalismu. S letničními církvemi jsme si vyjasnili pozice, respektujeme se a můžeme dobře spolupracovat.

Naše pochopení Bible staví na základní zkušenosti znovuzrození, obrácení, přijetí Ducha svatého. Dalším zkušenostem nejsme uzavřeni, ale nejsou pro nás normativní. Naopak, naše Duchovní zásady vyzývají k otevřenosti nejen pro druhou, ale i pro další duchovní zkušenosti. Když další zkušenosti nejsou, našemu křesťanství chybí touha a otevřenost po nových naplněních a zmocněních Duchem svatým.

Poslední otázku bych chtěl směřovat ke zbožnosti, která má v evangelikalismu velmi široké břehy. Lze nějak sloučit zbožnost akcentující emocionální spontaneitu s důrazem na uspořádanou bohoslužbu s kázáním a vyučováním?

To je otázka na samostatný článek, ale jen telegraficky: Smířit to jde! A dokonce by tam oba tyto důrazy měly být. Pokud je zde pouze emocionální spontaneita, je to nedostatečné. Ale právě tak nedostatečnou je uspořádaná a ve všem předvídatelná bohoslužba.

Liturgie, tak jak ji nacházíme už v Novém zákoně, měla vždy obě tyto složky. Vedle uspořádané bohoslužby (čtení, modlitby, výklad), se vždy objevovaly spontánní prvky jako například osobní svědectví, prorocké výzvy, žehnání, zprávy z misie, přímluvné modlitby. Tak to bylo u nás i za Adlofa. Kde jedna z těchto složek chybí, církev chřadne. Je třeba obě tyto složky vyvážit a to je zdravý zápas pro všechny kazatele a staršovstva.

■

2019 srpen–září

17

zápisník

Amsterdamské kontrasty text Bronislav Matulík foto archiv autora

S

bronislav matulík (1961) kazatel CB Praha 1 – Soukenická

18 srpen–září 2019

otva jsme odstartovali z ruzyňského Leti­ ště Václava Havla a nabrali výšku, kapitán hlásil, abychom se připravili k přistání – tak blízko je Amsterdam. A stejně blesková byla i naše červnová návštěva hlavního města Nizozemí.

Byli jsme čtyři a chtěli navštívit Dům Anne Frankové, zhlédnout epochální výstavu Rembran­ dta v Rijskmuseu a stanout tváří v tvář dílu malí­ ře Vincenta van Gogha v muzeu, které prezentuje největší sbírku jeho obrazů na světě.

Hlavním tahákem byla výstava All the Rem­ brands s 22 plátny, 60 kresbami a 300 lepty, pro­ tože se už nikdy nebude opakovat – díla na papíře jsou totiž velmi křehká.

Viděli jsme desítky mistrových autoportrétů, podobizen milované Saskie, syna Tita a dalších.

Samozřejmě nejvíce mě zajímala Rembrandtova tvorba inspirovaná Biblí. A protože výstava byla seřazena nikoliv chronologicky, ale podle tema­ tických celků, mohli jsme v jednom oddělení sle­ dovat ilustrace ze Starého i Nové zákona. Třeba fantastický obraz Samsona spícího v náručí Da­ lily, v pozadí s mužem držícím nůžky, jehož tvář nápadně připomínala samotného autora. Úžasný výjev Petra zapírajícího Ježíše stojícího v temném pozadí. Přičemž bodové světlo autor nasměroval zezadu mezi apoštola a služku, která na něj uka­ zuje svou zlatě prosvětlenou rukou. Anebo Židov­ skou nevěstu, Rebeku s Izákem. Byl to Vincent van Gogh, který prohlásil, že by dal deset let života, aby mohl pozorovat tento obraz deset dní.

Nejvíce jsem byl ale fascinován kontrastem ob­ rovských barevných pláten, například mezi Noční hlídkou, která má na šířku čtyři a půl a na výšku tři a půl metru, a maličkými grafikami o velikosti jen několik málo čtverečních centimetrů. To i ono byl a je Rembrandt van Rijn. Říkal jsem si, co je větší? Přirozeně tíhnu k velikým plátnům, ale kdo ví, zda umělec nevložil svůj um a sdělení mnohem silněji do rytin a leptů?

Ještě se vrátím k oněm deseti Goghovým le­ tům. Bylo to přesně tolik let, co tvořil a pak um­ řel. Depresivní podivín s neuhasitelnou žízní po životě, který věřil v Boha a měl neskutečně citlivé srdce. Oproti Rembrandtovi, který často maloval velmi sebevědomé a movité osobnosti, Vincent van Gogh maloval prosté, obyčejné a především chudé lidi. Jedlíci brambor z počátku jeho tvorby to jen potvrzují. A zase obrovský kontrast mezi velkým a malým. Ale kdo je doopravdy velký a kdo malý?

Konečně malé děvče jménem Anne Franková to potvrzuje. Ukryta v amsterdamském domě, je­ hož interiér je zachován v původní podobě, dva roky psala deník o životě za zavřenými dveřmi.

Nikdo, ani ona sama, tehdy netušil, že píše jedno ze stěžejních děl o holocaustu. Po vyzrazení byla deportována do koncentračního tábora, kde zemře­ la. Malá mladá dívka s obrovským vlivem na svět!

Druhý den jsme opět po krátkém letu přistáli v Praze na Letišti Václava Havla, onoho malého velkého muže, na kterého by si před třiceti lety skoro nikdo nevsadil ani korunu.

■

Plavba na hlubinu

Turnaj předních hlídek Royal rangers

Mezinárodní vězeňské společenství

■ 24.–26. 5. 2019

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Ringoturnaj

Reportáž o pobytu žen ve středisku Engedi

„Sloužíme všem potřebným lidem, kterých se jakkoli dotkl zločin,“ říká Žaneta Dvořáčková, která i letos pořádala letní dětský kemp.

08 | 09 | 2019

představujeme

iNform Mgr. Žaneta Dvořáčková, hlavní koordinátorka projektů pro rodiny a děti

mezinárodní vězeňské společenství

M

ohla bys stručně představit Mezinárodní vězeňské společenství, pro které pracuješ?

Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) je křesťanské sociální hnutí, které pomáhá obětem trestných činů, vězňům, propuštěným, rodinám vězňů, zejména dětem, ale i pracovníkům justice na bázi restorativní justice (usmiřující justice). Všichni pracovníci a dobrovolníci MVS jsou věřící z širokého spektra církví. Sloužíme všem potřebným lidem, kterých se jakkoli dotkl zločin, a máme na srdci předávání Dobré zprávy o spáse skrze oběť Ježíše Krista citlivým způsobem, který ukazuje cestu a Boží lásku.

Jak ses dostala ke službě v této organizaci a co tě nejvíce motivuje ke službě lidem, kteří jsou poznamenaní nejen vlastní vinou?

MVS hledalo administrativní výpomoc a já jsem se přihlásila na inzerát. Postupně se přidávaly další a další věci. Teď jsem hlavní koordinátor projektů pro rodiny a děti odsouzených.

Tvým zaměřením a úkolem je pomáhat rodinám a dětem odsouzených. Jak se k nim dostáváte a jak je nabídka vašich programů přijímána?

K potřebným rodinám se dostáváme různými způsoby – nejvíce přes náš projekt Andělský strom a dále pak přes další projekty, které MVS dělá, např. Příprava na propuštění pro odsouzené, projekt usmiřující justice – Building bridges (setkávání odsouzených uvnitř věznic s obětmi trestných činů, které spolu nesouvisí), Korespondenční službu s odsouzenými, nově projekt Vězňova cesta. Vzhledem k tomu, že je naše služba v této oblasti známá, obracejí se na nás i sociální kurátoři, vězeňští kaplani, pracovníci věznic, sociální pracovníci z OSPOD anebo samotné rodiny odsouzených. Stejně tak se na nás obracejí lidé z církví, kteří ve svém okolí mají rodiny a děti odsouzených. O naše programy je obrovský zájem, potřebných lidí je mnohem více, než jsme schopni obsáhnout, přesto že se stále rozrůstáme.

Den s dítětem, jak je nazvána akce, kdy může odsouzený rodič strávit se svou rodinou, je nadšeně přijímána jak vězni a jejich rodinami, tak pracovníky věznice.

V létě opakovaně připravujete kempy pro děti. Jaký bývá program a kolik dětí se jich zúčastňuje?

Program kempu je přizpůsoben jeho hlavnímu cíli – aby děti vězněných rodičů, kteří procházejí mnoha trápeními, mohly na kempu prožít týden, kde mohou být „zase dětmi“ a dovědět se o Boží lásce a naději. Abychom to mohli zabezpečit, máme větší počet vedoucích, než je na běžných kempech zvykem. Letos bude na kempu 30 dětí a 13 dobrovolníků, kteří se jim budou věnovat.

Mezi ně patří psycholog, sociální pracovník, speciální pedagog, lékař, kazatel CB a další. Program je stavěn tematicky – každý den má své téma, např. kamarádství, důvěra…, témata, která jsou pro tyto děti důležitá. Samozřejmou součástí jsou hry, workshopy, hudba, sporty. Po kempu nabízíme dětem další setkávání a v případě potřeby i další podporu rodině. V minulých letech jsme pomáhali řešit šikanu ve škole, stanovení správné diagnózy a získání asistenta do školy, intenzivní a dlouhodobou intervenci rodině před i po propuštění otce z výkonu trestu… S rodinami jsme i nadále v kontaktu.

Organizujete také Den s dítětem. Oč přesně běží a jaké jste s tím udělali zkušenosti?

Den s dítětem je projekt intenzivního budování vazby dítěte/ dětí s odsouzeným otcem/matkou a s druhým rodičem dítěte v rámci celodenního programu uvnitř věznice. Jde o setkání dvanácti odsouzených a jejich rodin ke společně trávenému dni s připraveným programem – hry, soutěže, společné jídlo, hudba, přednášky pro partnery odsouzených… Cílem je umožnit rodinám, které trpí odloučením, prožít společný den jako rodina. Projekt má neuvěřitelný ohlas jak od odsouzených a jejich rodin, tak od pracovníků věznic. U odsouzených se zvyšuje motivace ke změně a více se zapojují do programů zaměřených na jejich proměnu i poznání Boha, snižuje se u nich agresivita, lépe spolupracují. Rodiny jsou povzbuzeny, děti nadšeny.

A konečně snad nejznámější projekt MVS je Andělský strom.

Kolikátý ročník připravujete?

Letos je to už 9. ročník! Jedná se o posílání vánočních dárků dětem, které mají rodiče ve vězení a současně jsou z chudých rodin. Odsouzený rodič napíše svému dítěti vánoční dopis, ke kterému přidáme dárek (s každou rodinou se domlouváme na vhodném a potřebném dárku) a nabídku další pomoci rodině, včetně duchovní. Tento projekt pomáhá posilovat rodinné vazby. Zrovna minulý měsíc mi jedna odsouzená žena ve věznici Světlá nad Sázavou nadšeně sdělovala, že díky vánočnímu dárku, který jsme poslali jejímu patnáctiletému synovi s ní obnovil kontakt a po dlouhých dvou letech ji přijede navštívit. Byla velmi vděčná a dojatá. Jiný odsouzený tatínek nám psal, jak dlouho bojoval o umožnění návštěv jeho dětí umístěných do dětského domova a opět, dárky zaslané díky Andělskému stromu přispěly k tomu, že dětský domov na jaře dovezl děti na návštěvu.

Můžeš ve stručnosti povědět, jak je možné se k této aktivitě připojit?

K Andělskému stromu se může připojit každý, buď přímo zasláním dárku (po předešlé konzultaci s námi), anebo finančním příspěvkem, za který bude dárek koupen. Minulý rok jsme poslali více než 1 100 dárků, a to díky lidem z celé ČR, kteří se ochotně zapojili. Bez nich bychom to nezvládli.

■ ptal se Bronislav Matulík

kontakty www.andelskystrom.cz facebook: Andělský strom email: secretary@prisonfellowship.cz č. účtu: 243511614 / 0300

senioři

srpen–září 2019 Společná dovolená v Chorvatsku Stalo se již dobrou a oblíbenou každoroční červnovou tradicí, že se senioři (a nejen senioři) z Církve bratrské spolu s dalšími lidmi z jiných denominací vypravili na společnou dovolenou na chorvatský ostrov Cres.

Pod organizační taktovkou manželů Jiřího a Galiny Hofmanových se tato akce konala na Cresu již popáté. Navazovala na mnohem delší tradici podobných dovolených na různých místech ČR a Chorvatska. Letos se zájezdu zúčastnilo 48 osob ze třinácti sborů Církve bratrské a dvě osoby z Československé církve evangelické. Pobyt byl na ostrově zajištěn od úterý 11. června do úterý 16. června 2019.

Tématem večerních setkání se stal list Filipským, ráno k zamyšlení sloužila hesla Jednoty bratrské.

Duchovně celou společnost provázel jako každý rok Jiří Hofman, kazatel CB. Pravidelným účastníkům přirostla oblast ostrova Cres k srdci nejen krásou starobylého města a okolí, křišťálovou vodou a kilometry pláží v zálivu, ale i skvělou kuchyní. Za společný čas strávený u moře a obohacený výlety do okolí, prohlídkami, historií a zajímavostmi daného kraje patří Pánu Bohu velký dík. z informací účastníků dovolené sepsala Eva Čejchanová foto Hofmanovi

církev bratrská

iNform Plavba na hlubinu

K

dyž se v pátek 24. května odpoledne ke sboru CB v Náchodě začínají sjíždět auta, je nádherné jarní počasí. Celý pobyt žen v Engedi byl dlouho předtím nesen na modlitbách – aby přinesl užitek a prohloubení vztahů. Vypadá to, že i za to počasí se někdo modlil.

Za pár minut už je před sborovým domem plno. Takže rozdělit do posádek, nic a nikoho tu nezapomenout, a ženy – jedem! Konvoj se nám ztratil, sotva jsme vyjely, čímž se naskytla možnost dostat se do Bystrého, kudy chceme. Vyhrává projížďka Polskem.

Po večeři při zahájení set­ kání se Věra Pellyová krátkou sondou vrací k minulým letům v Engedi, připomíná téma letošního pobytu – Navzdory / A právě proto – a představuje hosta. Mezi osmadvacet žen přišel se svým svědectvím a zároveň poselstvím kazatel místního sboru CB Tomáš Cvejn. Otevírá téma, které vede na hlubinu. Vztahy v nejbližší rodině, vztah k sobě samému, vztah k Bohu. Zranění, hledání, chyby, uzdravení.

Páteční večer je jen začátek. I tak po skončení progra-

Kdo ještě neznáte Engedi, měli byste se tam jet podívat. To, co tam pod rukama Jenky a Světlany Hejzlarových vyrostlo, je totiž potřeba vidět. V malé vesničce v Orlických horách, ve které jsou kořeny celé Církve bratrské, se Boží dílo vznikem CB nezastavilo.

Na konci vesnice stojí několik sobě podobných stavení, skoro usedlost. Jedno z nich je Engedi. Budova je v přízemí vybavena jako sborový dům – sál, velká společenská místnost, kuchyň, sociální zázemí, a nahoře jsou pokoje. Za prosklenou verandou s ratanovým nábytkem, vydlážděnou starými cihlami, z nichž na každé je identifikační značka dávných výrobců, je rozlehlá zahrada. Ideální místo pro meditaci a relax. Místo tichých chvil.

V budově je oproti venkovním teplotám příjemný chládek. Než začne program, najde si každý svoje jméno na rozpisu služeb v kuchyni a svoji postel v některém z biblických měst. Nób, místo občerstvení a znovuposvěcení Davidovy družiny. Zní to jako slib.

mu zůstávají v jídelně skupinky, ve kterých je dlouho do noci o čem mluvit. Poslední jdou spát před čtvrtou ráno.

Pro odvážné a odhodlané začíná ráno rozcvičkou s Pavlou Bohadlovou. Většina z nás je ve věku jejích dcer, ale jsme rády, že má menší fyzickou indispozici – těžko si představit, kdyby neměla, protože ani tak na ni nemáme. Sobotní dopolední tichá chvíle je pak další plavbou na hlubinu nad materiály z pátečního večera.

Každá sama za sebe a Bůh. Na rozlehlé zahradě dýchající čerstvou zelení a zalité sluncem se z té tiché chvíle stávají okamžiky, na které se nezapomíná. Malé skupinky, ve kterých se zranění otvírají, aby k nim mohlo světlo Božího uzdravení, pak mocí společných modliteb jednotlivé rány čistí. Necháváme břemena za sebou.

Navzdory všemu, co mnohé z nás potkalo v dětství, v minulosti, a jaké bylo místo, které mělo být nejbezpečnějším místem na Zemi, můžeme být šťastní. Můžeme celé své břemeno složit v nohách kříže. Právě proto, že všechno, co nám kdo nedal a dát měl, nebo i vzal,

akce

srpen–září 2019 Ringoturnaj

máme v Kristu. V něm je naše síla, radost, štěstí, stabilita. V něm máme svou identitu. Každý z nás.

Odpoledne se vydáváme do okolí. Kámen smíření jako nový začátek mezidenominačních vztahů, u kterého nedávno došlo k odpuštění křivd napáchaných představiteli katolické církve v dobách vzniku CB. Velký hlídací pes s tlapami ve vzduchu, co se nechá od každého drbat na břiše. První nesmělé borůvky. Trabant zarostlý v keřích hned vedle úlů.

Nedělní dopoledne je ve znamení bohoslužby pod širým nebem. K detailům, které do sebe zde v Engedi, třeba i po dlouhých letech, vzájemně zapadly jako dílky puzzle, se přidává další – vracíme se k úlu.

Slovíčko učitelky přírodopisu Pavlíny, milé děti, je o tom, že včela není samostatný organizmus, organizmem je úl. Včely jsou jen jeho součást – každá svým úkolem přispívá k tomu, že úl žije a funguje. Tak ještě aby byl med. Po večeři Páně u kamenného stolu Tomáš obchází kruh, u každé se zastaví, podívá se do očí a podá ruku.

Tak, jak to v představách vidí na svatební hostině v nebi. Ježíš se zastaví u každého z nás a podívá se nám do očí.

Pobyt v Engedi končí, ale v mnohých z nás zůstává ještě celé dny potom. S pocitem vděčnosti za ten čas, za dobu sdílení, za smích, až bránice bolely. Za slovo, za chvály, za tu tichou chvíli. Za to místo požehnání a za Hejzlarovy, kteří ho z něj udělali. Za službu Bohunky Kučerové v kuchyni a Věrky Pellyové, na které každoročně ležela tíha organizace. Za každou sestru.

Za každé jednotlivé obdarování, které tam během těch dvou dnů našlo chvíli, kdy zazářilo pro ostatní. Díky.

A za rok zas.

Royal Rangers, křesťanská mládežnická organizace, pořádala od 8. do 12. května v Křižanově u Velkého Meziříčí už 22. ročník tradičního turnaje ve hře ringo. Hraje se na volejbalovém hřišti se dvěma gumovými kroužky o průměru cca 18 cm a cílem je umístit hrací kroužek na polovinu soupeře, aniž by ho chytil. Hry se zúčastnilo přes 650 účastníků z celé republiky.

Hráči v jednotlivých kategoriích byli na vysoké úrovni a uspět nebylo vůbec jednoduché. Církev bratrskou na turnaji zastupovaly čtyři přední hlídky, jak se skupiny v Royalu nazývají, a to z Prahy-Černého Mostu, z Vlašimi, Milovic a z Bystrého. Turnaj probíhal plné tři dny na 10 hřištích, nejprve ve skupinách a pak následoval vyřazovací pavouk. V sobotu jsme se dočkali vítězů.

Musím poblahopřát hlídkám z Olomouce a Brna, které vyhrály mládežnické kategorie, a pochlubit se naším úspěchem v kategorii Royal rangers, tedy v kategorii nad 18 let, kterou jsme vyhráli my, Bysteráci.

Ringoturnaj se ale netýká jen hry ringo, souběžně probíhaly různé zájmové aktivity od tvůrčích činností, jako je výroba butonů nebo stavba letadel, přes dovednosti na slackline nebo na raftech na rybníce, až po adrenalin při lezení po stromech. Součástí ringoturnaje je také soutěž o rangera roku, která se soustředí na biblické znalosti, praktické dovednosti (uzly, oheň, stavba stanu) až po měření síly, tedy vlastně rychlosti ve štafetě na 3x 100 m.

Významnou součástí turnaje jsou také duchovní programy. Je to silný zážitek, sejít se v obrovském stanu v počtu cca 400 lidí, zpívat chvály našemu Pánu nebo společné vyznání soustředěné v royalovské hymně. Její slova – „hej hou my jsme Royal Rangers, hej hou, Ježíši my jsme tví…“ mluví za vše. Letošní programy byly sjednoceny mottem: Staň se šípem. (Iz 49,3.4) Atmosféra byla nabitá a vyvrcholila posledním večerem, kdy mládež reagovala na výzvu řečníka Aleše Jančího: po vyčerpávajících bojích šly děti dopředu, aby se mohly společně s vedoucími modlit, odevzdat svůj život Ježíši, přednést mu svoje problémy nebo prosit za své kamarády. Celý turnaj tu byla možnost navštívit modlitební stan, kde byli pracovníci připraveni se s dětmi, ale i s vedoucími modlit.

Ringoturnaj je také místem nových příběhů, setkání, Boží milosti, radosti z vítězství a smutku z porážky, ale také velké radosti, kdy jsme mohli společně zažívat Boží přítomnost a ochranu. Počasí nám nepřálo tak, jak bychom chtěli, ale Pán Bůh nám dal počasí, které zvládneme a které jsme zvládli.

■

Jan Hejzlar

Eva Čejchanová

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE červen 2019 ▪ Zhodnocení Výroční konference z května 2019 Rada zhodnotila letošní konferenci konanou na Smíchově s tím, že delegáti vyjadřovali spokojenost s konferencí, protože byla povzbuzující; zejména semináře byly pro delegáty zajímavé. Rada děkuje smíchovskému sboru za vzornou přípravu a organizaci konference.

▪ Možnost vysluhování večeře Páně kaplany Rada se zabývala možností pověřit kaplany ve věznici nebo v nemocnici vysluhováním večeře Páně. Pokud jde o nemocnici, je to realizovatelné pozváním kazatele k nemocnému. Podnět má taktéž ekumenickou návaznost. Ověříme u vězeňských kaplanů, jaká je praxe a případně poptávka po řešení této situace.

▪ Žádost Sboru Poděbrady o vikáře Libora Neumana Sbor Poděbrady požádal Radu o přesun vikáře Libora Neumana z Náchoda do Poděbrad. Vikář ve sboru vykonával vikářskou praxi, poté s ním jednalo staršovstvo. Poděbradští se chtějí podílet na výchově vikáře s tím, že by nastoupil od 1. 9. 2019. Současně požádali Radu o finanční příspěvek na tuto činnost z vikářského fondu. Rada po dohodě s kazatelem sboru v Náchodě souhlasí s převodem vikářem do sboru Poděbrady od 1. 9. 2019. Současně odsouhlasila jednorázový příspěvek ve výši 150.000 Kč z Vikářského fondu Rady CB. ▪ Vikář Tomáš Kolman Správce sboru Opava sdělil Odboru pro vzdělávání, že by rádi doporučili vikáře Tomáše Kolmana k ordinaci na konfe-

→

zprávy

iNform Společné jednání Rady CB ČR a SR Na setkání v moravských Hustopečích Rady z Čech a Slovenska se projednávala tato témata: Služba kazatele po rozvodu – na konferenci v ČR byl podán návrh, aby se paragraf Řádu, který rozvod definuje jako diskvalifikaci ke službě kazatele, změnil. Pro tento návrh bylo ale jen málo delegátů. Naše legislativa toto téma dává do souvislosti s dobrou pověstí církve. Obě Rady vidí stávající praxi jako správnou. Také proto, že už dnes existuje dle Řádu možnost, aby se na základě žádosti staršovstva sboru, doporučení Rady a schválení Konferencí rozvedený kazatel mohl vrátit do služby.

Vizitace, její význam, průběh a výsledky – členové Rady diskutovali efektivnější vizitace ve sborech. V ČR se snažíme jezdit na vizitace ve dvou, vizitační zprávy jsou méně popisné, jejich smyslem je interpretovat fakta a sbor inspirovat. Sbory vizitace vesměs přijímají.

Některé církve, které tento institut nemají, ho postrádají. Slovenská Rada má k vizitacím vypracováno deset otázek. Vizitační zpráva se pošle staršovstvu, na kterém pak záleží, co s ní udělá. Stálo by za úvahu, za půl roku se opět sejít se staršovstvem a ptát se, co se změnilo, případně sboru pomoci něco uskutečnit.

Automatický převod členství mezi sbory CB – jsme jedna církev, proto se členství ze sboru na sbor uskutečňuje (např. po přestěhování) automaticky. Někdy se ale objeví otázka, jestli původní sbor udělal správně, když toho či onoho člověka přijal, následně už totiž nejde v dalším sboru člena nepřijmout. Možná potřebujeme řešit, aby člověk, který má nějaký kázeňský problém, neutíkal ze sboru do sboru. Členský slib je ale důležitý a je třeba ho brát vážně.

Přechod kazatele CB do druhého státu – při přechodu z jednoho státu do druhého je dobré pozvat kazatele k rozhovoru do Rady. Ne ke schválení, ale pro dobré vztahy a jako přivítání.

Změna frekvence Společných konferencí CB – z české strany padl návrh na změnu frekvence setkávání (dle potřeby nebo konkrétního námětu k řešeni, místo 1x za 3 roky). Důvod – některé české sbory společné konferenční jednání berou útrpně a nevidí v tom smysl. Ze slovenské Rady zaznělo, že podporovat vzájemnost povinnostmi není dobré, ale společná jednání je nutné zachovat. U pastorálek, kde se kazatelé mohou vzájemně setkávat a obohacovat, je to daleko lepší, ale pro slovenské kazatele je to daleko a účast jim proto nebyla nařízena, jako české straně. Pokud by se pastorálka posunula v září 2020 do Ostravy, bylo by to pro slovenskou stranu přínosné.

Společná konference CB v listopadu 2019 – pro Společnou konferenci bylo před rokem dohodnuto téma: Úloha starších při obnově sboru. Nebyla ovšem jmenovaná pracovní skupina pro přípravu setkání. Nyní bylo dohodnuto, že oba předsedové společně připraví osnovu a navrhnou semináře. Současně bylo uloženo zpracovat předběžný článek tématu konference na web.

srpen–září 2019 Čeští křesťané slyšeli na Kirchentagu palčivé výzvy současného světa V Dortmundu se ve dnech 19. až 23. června 2019 sešlo kolem 100 tisíc účastníků z Německa a dalších zemí na 37. německém evangelickém Kirchentagu. Hlavním tématem byla otázka: Čemu vlastně věříš? (2Kr 18,19) Návštěvníci včetně přibližně 70 účastníků a spoluorganizátorů z ČR mohli získat nové kontakty, navázat nová přátelství a přemýšlet o hlavním tématu, ale také o současných otázkách při studiu Bible, při bohoslužbách, přednáškách, rozhovorech, při modlitbách nebo kulturních vystoupeních.

renci v roce 2020. Rada udělila výjimku v termínu zadání práce a uložila Odboru pro vzdělávání zadat vikáři neprodleně ordinační práci. Současně Rada uklá­dá vikáři odevzdat ordinační práci do 31. 8. 2019.

▪ Informace na webu CB Vzhledem k opakovaným žádostem, aby byla na webu zveřejňována i vyjádření jednotlivců k biblickým či teologickým tématům, Rada souhlasí, aby na webu Odboru pro vzdělávání vznikl prostor pro názory jednotlivců s poznámkou, že se obsah příspěvků nemusí shodovat se stanoviskem církve. Tato sekce webu by nenabízela možnost diskuze. Na tento prostor bude odkazovat i link na webu CB. ▪ Hlasování o setrvání kazatelů na sborech Rada vzala na vědomí, že ve sboru Písek-Elim proběhlo hlasování o setrvání kazatele Martina Běleho a ve sboru Brno-Betanie o setrvání kazatele Petra Dvořáčka. Setrvání obou kazatelů bylo hlasováním potvrzeno.

Stánek ERC na Kirchentagu 2019 v Dortmundu

Jedna z otázek, která oslovila mě, se týkala podílu ekonomicky vyspělých zemí na problémech rozvojového světa. V přednášce nazvané „Kdybych nebyl chudý, nebyl bys bohatý“ se Zephaniem Kameetou z Namibie zaznělo, že země severní polokoule přispívají k problémům zemí na jižní polokouli tím, že se výrazně podílejí na klimatických změnách. Web www.kirchentag.de uvádí, že „80 až 85 % lidí, kteří způsobují klimatické změny, žije v severní části zeměkoule a 85 % procent lidí, kteří jsou už klimatickými změnami silně zasaženi, žije na jižní polokouli“.

Ekumenická výprava z ČR, kterou pořádala Ekumenická rada církví, přis­ pěla do programu Kirchentagu spolupořádáním česko-německého večera a stánkem na téma Češi důvěřují církevnímu školství, kde prezentovala přijetí této služby českou společností.

Další Kirchentag bude ekumenický a bude se konat 12. až 16. května 2021 ve Frankfurtu.

Aleš Čejka

▪ Hlasování o správci sboru Rada vzala na vědomí, že ve sboru Havlíčkův Brod byl zvolen za správce sboru kazatel Daniel Litvan, ve sboru Mladá Boleslav byl za správce sboru zvolen kazatel Jiří Serbus a ve sboru Pardubice byl zvolen za správce sboru kazatel Roman Neumann.

▪ Studijní volno kazatelů Rada na základě žádosti kazatele Pavla Féra souhlasí s udělením studijního volna v měsíci září 2019. Kazatel se v průběhu studijního volna hodlá věnovat tématu svaté večeře Páně.

Rada na základě žádosti kazatele Mirko Tichého souhlasí s udělením studijního volna v měsíci červenci 2019, které bude zaměřeno na studium listu k Římanům.

kalendář

iNform

srpen–září 2019 Odbor pro manželství a rodinu zve na konferenci

20.–22. 9. 2019 Setkání dorostů u hradu Sion Chlístovice u Kutné Hory (hrad Sion), pořádá Odbor Rady CB pro dorost.

21. 9. 2019 Konference křesťanských pěstounských rodin Církev bratrská – Archa, Pardubice

5. 10. 2019 Memoriál Václava Morávka Křesťanský sraz střelců a příznivců střelby a palných zbraní. Od 13 do 18 hodin v Placech v okrese Příbram, bližší informace na stránkách www.memorial-vm.cz

19. 10. 2019 Konference pro rodiny Připravil Odbor pro manželství a rodinu spolu s Dětským odborem.

Paralelně budou probíhat programy pro rodiče a děti. Místo konání: Sbor Církve bratrské v Praze 1 – Soukenická 15.

25.–28. 10. 2019 BrodFest V Havlíčkově Brodě, pořádá Odbor mládeže. Na programu budou přednášky a semináře, umělecké workshopy, sportovní dny, divadelní a filmová představení, koncerty nebo večer chval.

PhDr. Jeroným Klimeš, Ph. D. přednášející dopolední blok Úcta a láska v rodině / Poučení o sexu pro děti i dospělé odpolední blok Digitální demence / Finanční gramotnost

19. října 2019 10–16 hodin

Církev bratrská Praha 1 – Soukenická 15

přihlášení je možné na adrese portal.cb.cz/rodiny nejpozději do 20. října 2019 cena 250 Kč i s obědem Číslo 08–09/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 1. 9. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Večeře přátel text roman toušek

V

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

ečeře Páně je jako když nás nejlepší ka­ marád pozve na večeři. Není to veřejná akce, ale setkání přátel. Ale protože má i kamarády, které neznám, těším se, že poznám nové přátele. A co víc, když mě zval, řekl mi, abych vzal s sebou své přátele, že by je moc rád poznal.

Ježíš řekl: „Už vás nenazývám služebníky. Na­ zval jsem vás přáteli.“ V tomto smyslu mi jeho vý­ rok „Toto je mé tělo a krev, které vám dávám.“ vy­ znívá velmi lidsky. Obětoval se pro nás jednoduše proto, že nás považuje za své přátele.

Zkusme v našem setkávání u večeře Páně obje­ vit trojí projev přátelství. Přátelé tvoří společenství, usilují o jednotu a navzájem si pomáhají.

Jak už bylo řečeno, na setkání přátel se zvou přátelé. Mohou mít zcela odlišné světové názory, společenské postavení, mohou mít za sebou řadu konfliktů, ale jsou to přátelé. Znají se jménem. Vidí si do talíře, ale jejich přátelství je přitom udržuje v bezpečí. Utvořilo z jedinců společenství.

Pak ovšem záleží na tom, jak moc jsou tito přátelé otevření vůči svému okolí. Mezi lidmi to často dopadá tak, a to i v církvi, že vznikají sku­ pinky, které mezi sebe nejsou ochotné vpustit ni­ koho dalšího. Je to nejspíš přirozené. Ale u večeře Páně se učíme jiné přirozenosti – té Kristově. Říká nám, že ono společenství, které přijímá jeho tělo a krev, tvoří přátelství vycházející od Krista. Ne kdo je mým přítelem, ale kdo je Ježíšovým příte­ lem, tvoří společenství večeře Páně. A Ježíš říká: „Přijď, jsi mým přítelem. A ten druhý také. Zvu vás oba, abyste se stali přáteli. Aby mí přátelé byli i vašimi přáteli.“ U večeře Páně vyznáváme smíření s Bohem a tedy i mezi sebou navzájem. Ne technicky, ale jako přátelé. Kristova oběť umožňuje přátelům, aby se opět usmířili a obnovili pouto jednoty.

Přiznám se, že mám velký problém s posto­ jem, podle kterého by k večeři Páně neměli chodit ti, mezi nimiž je spor. Jedině kdyby se předtím usmířili. To je, jako bychom řekli, že usmíření musíme dosáhnout z vlastních sil, kdežto Ježíš Kristus je tu pouze od toho, aby u večeře Páně ohodnotil naši snahu. Neúčast u večeře Páně by ovšem měla být doporučena v případě, že někdo toho druhého nepovažuje za svého pří­ tele, respektive za Kristova přítele. Tedy pokud rušíš své přátelství se svým bratrem či sestrou, a tedy i s Kristem, pak nemáš u večeře Páně co dělat, protože tam se scházejí pouze Kristovi přá­ telé. Ale pokud své přátelství nerušíš, pouze váš vztah zažívá otřes, pak není lepšího místa, kde se přátelství obnovuje, než večeře Páně. Kristus boří zeď působící svár a ze dvou tvoří jednoho člověka.

Charakterem první církve byl důraz na vzájem­ nou pomoc. Měli všechno společné, s radostí se dělili, nikdo mezi nimi netrpěl nouzí – jako mezi nejlepšími přáteli. To byl projev plnosti Ducha Kris­ tova. Korintští křesťané byli Pavlem napomenuti, aby čekali jeden na druhého, tedy aby vnímali pří­ tomnost a potřeby druhých. Z jejich bohoslužeb se vytratilo přátelství.

Zvěstování Kristovy smrti je hodnověrné pouze v prakticky projeveném zájmu jeden o druhého.

Vždyť to jsou moji přátelé, jak bych je mohl nechat trpět nouzi? Přiznejme si otevřeně, že mnozí lidé odešli z našich sborů ne kvůli falešnému učení či nekvalitním kázáním, ale kvůli tomu, že nenašli v bratrské církvi přátele. Snad našli jiné společen­ ství, kde pochodili lépe. Ale snad nás Duch Kris­ tův nepřestane proměňovat do Kristovy podoby, aby napříště odcházet nemuseli.

■ příště: To čiňte na mou památku

2019 srpen–září

19

rodina

když nastala válka napsal Blahoslav Košťák foto ctk a wikipedia

V lavici modlitebny sboru Jednoty českobratrské na Smíchově sedí šestiletý chlapec. Na stupínku zpívá pěvecký sbor: „Často sedám přemýšleje, slunce když jde k západu, kde se octnu zítra ráno? Rci, můj Bože, kde budu. Zdaliž budu v kruhu živých těšiti se svobodě…“ V té písni má rád, jak hluboké mužské hlasy rytmicky podporují melodii žen.

Zpívá i jeho matka. Četným posluchačům v sále ta slova připomínají jejich vlastní obavy. Píše se totiž rok 1937, ze sousedního nacistického Německa znějí výhrůžky na adresu Československa a kolem českých řek, na kopcích a v pohraničí se horečně budují betonové obranné pevnůstky Československé armády. Co bude zítra? Musíme hájit svou masarykovskou republiku, svou svobodu! Bude válka? – Dnes vzpomínám.

Ten chlapec jsem já sám.

P

ro mě byl tatínek vždycky někdo, kdo věděl, co se musí a také udělá. Tatínkům se věří. Chodím do první třídy obecné školy v Radlicích, na konečné tramvaje číslo 18. Kluci Radličáci tam bydlí v takových úzkých a zamotaných uličkách domků jako z pohád­ ky. Jsem na návštěvě u spolužáka Janského. Hrajeme si v kuchyni a na kredenci hraje rádio, skříňka jako men­ ší noční stolek. To každý nemá. Mladí muži nedávno za mobilizace nastoupili do armády, aby na hranicích bránili republiku. Tady se sešlo několik tatínků, napjatě poslouchají zprávy. A pak se to stalo: Pláčou jako kluci!

Jak to? To přece tatínek nikdy nedělá! Jsem z toho celý vyjevený. Rádio hlásilo zděšeným občanům, že hlavy spojenců uzavřely právě s Hitlerem v Mnichově doho­

20 srpen–září 2019

du, a Češi mají odstoupit Němcům sudetské pohraničí i s těmi pevnostmi a se zbraněmi. Vydrží na světě mír před po zuby ozbrojenými nacisty? Utíkám zděšeně domů. Je mi jasné, že teď se stalo něco hrozného a ni­ kdo – ani tatínek – neví, co se ještě stane. Říkalo se přece: „Republiku nedáme, radši si ji zbouráme.“ Co nás čeká?

To bylo koncem září 1938.

Neděle. Do shromáždění v našem sboru jdu s tatín­ kem jako vždycky pěšky – Radlickou ulicí, kterou se dolů řítí tramvaj. Dole v zatáčce vždycky brzdí, až to kvičí. Pak jdeme kolem smíchovského nádraží, kde s kouřem funí posunovací lokomotivy, a dále směrem

pastorace

Životní postoje prarodičů v těžkých dobách

k Tatrovce. Je brzo ráno, v ulici prázdno, a najednou tu jede selský vůz, žebřiňák tažený koníkem. Na voze vezou horu pe­ řin a v nich sedí rodina. Sedláček s bičem v ruce unaveně zastavuje. Prchají z pohra­ ničí. Jde tam mezi Němci o život. Na voze mají jen to, co popadli. Dojeli do Prahy, ale nevědí, ke komu. Kam dál? Ani můj tatí­ nek neví, co by poradil. Jsem malý kluk, šťastný, že mám rodiče a sestru. Šťastný, že mám svůj domov.

Dostáváme takové podlouhlé šedivé plechové válce s plynovými maskami. Ne­ umíme si je ještě na hlavě dobře zajistit gumičkami. Šroubují se na ně filtry a těž­ ko se v tom dýchá. Už máme na oknech zatemnění a policajt hlídá v noci, jestli to někde neprosvítá. Po nebi svítí pruhy světlometů, ale lampička v noci smí mít jen modré sklo. Máme strach. Skutečný.

Posloucháme, jak houkají sirény. Pozná se z toho, jestli na nás letí nepřátelská le­ tadla, abychom si připravili masku, nebo že už letí pryč. Noc je úplně černá.

15. března 1939 pražskou ulicí projíž­ dí vojenská kolona motocyklů se sajdká­ rami a v nich muži v přilbách a šedých uniformách. Lidé je zdraví pěstmi. Padá nevlídný mokrý sníh. Okupace! Jsme pod ochranou Velkoněmecké říše a z Pražské­ ho hradu kouká na Prahu z okna Vůdce – Adolf Hitler. Je spokojen. Zřídí tu protek­ torát. Praha je prý starobylé město římské říše národa německého. Mají už seznam, podle kterého rychle sbírají nepohodlné osoby, které pošlou do koncentračního tábora. Mezi kluky se povídá, jak si vo­ jáci libují pražské párky s pivem. Doma takový blahobyt nemají. Okamžitě platí všude vedle korun také marky, jedna za 10 korun. Mají to za babku. Vůdce osob­ ně nařídil uzavřít všechny české vysoké školy, protože čeští studenti demonstro­ vali. Jsme teď Protektorát Čechy a Mora­ va. Na Slovensku mají Slovenský štát. Má podivnou slovenskou samostatnost, kde se musejí poslouchat Němci.

Do školy chodíme jako dříve, ale všech­ no se mění. Místo statečných básniček na

Mgr. Noemi Komrsková

Měli jsme s bratrem jednoho dědečka kazatele Josefa Štiftera a druhého dědečka Pavla Černého, sociálního pracovníka a laického kazatele. Můj bratr je kazatel a já jsem sociální a terapeutický pracovník. Zásadní vliv na nás měly jejich životní postoje v těžkých dobách, kterými procházeli. Oba byli v první světové válce raněni, dědeček Pavel se vrátil bez pravé ruky a přišel ve válce i o bratra.

Dědečkovi Josefovi zemřela první žena a zanechala mu malé děťátko.

Dědeček Josef budoval sbor v Letovicích, v Olomouci, Kladně a v Praze na Vinohradech. Dědeček Pavel budoval systém sociální práce na Podkarpatské Rusi – ústavy pro děti tělesně či smyslově postižené a také dětský domov naší církve ve Svaljavě, kde bývalo shromáždění. Druhou válku prožily obě rodiny v mnohé úzkosti, na jejím konci (14. 2. 1945) byla rodina Štifterova vybombardovaná. Babička, strýc Jan Blahoslav a naše maminka Noemi byli velmi vážně zraněni. Dědeček Černý se běžel podívat, co se jim stalo, a našel dědečka Štiftera, jak chodí před pobořeným domem – modlitebnou a říká: „Pán Bůh omyly nečiní, Pán Bůh omyly nečiní!“ Dědeček Černý pracoval po nuceném návratu z Podkarpatské Rusi od roku 1939 v Praze na pracovním úřadu. Snažil se pomoci mnoha lidem, aby nemuseli být totálně nasazeni do Německa. Protože vyrůstal od mládí v Hamburku, kam byl poslán jako polosirotek na vyučení, uměl výborně německy a byl schopen Němcům energicky oponovat. To bylo ale velmi riskantní. Koncem války, kdykoliv zabrzdilo auto před domem, čekal gestapo.

Po válce se rozhodli odejít do Vysokého Mýta, kam za nimi po svatbě přišli i naši rodiče. Dědeček jako sociální demokrat po nuceném sloučení strany s KSČ dostal v roce 1948 komunistickou legitimaci. Protože ji hned šel vrátit, byl předčasně penzionován v 56 letech. Pro nás, jeho vnoučata a pro práci evangelia v litomyšlském sboru, který měl tenkrát 13 kazatelských stanic, to bylo požehnání. Dědeček měl čas a uměl s ním dobře nakládat.

Naše babičky byly také ženy víry. Věrně svým mužům vytvářely domov, podporovaly jejich službu a podle svých darů pomáhaly a sloužily. Nikdy jsem si nevšimla, že by se hroutily nebo si stěžovaly. Obě šily a oblékaly mnohé jako ženy z Přísloví 31. Pravidelně si četly Písmo a modlily se.

Mohla jsem sledovat i konce jejich statečných životů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

Když jsme s manželem žili a pracovali 18 let v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě, zažili jsme vyslyšení modliteb předků o růst sboru a modlitebnu pro něj. Mohli jsme sledovat i životy dalších statečných seniorů zblízka. Děje se to i nyní v Brně. Pro mne byl a je krásný sbor tam, kde je dost seniorů. Měli jsme je i v Bratislavě, Budějovicích i v Praze 3. Učili nás ve víře stárnout. Neměli lehké životy, ale pevnou víru.

Studenti, stážisti i lidé, se kterými jsem byla v bližším kontaktu, mi potvrdili, že to byla často babička nebo dědeček, kteří pro ně byli velmi důležití na cestě života i víry.

Jsem už také babička a je to úžasný dar, mohu prosit o víru našich i sborových dětí.

→

2019 srpen–září

21

rodina

stupínku se teď učím mlčet, protože prav­ da se stala životu nebezpečným tajem­ stvím, které nesmím prozradit. Pravda je doma, pravda se nezměnila, ale lidé jsou teď nebezpečnější. Už vím, co je opatrnost.

Všiml jsem si také, že tatínek teď novinám už nevěří, ale Bibli věří pořád stejně.

Němci pronikli tanky rychle do Paří­ že. Koupili jsme rádio a posloucháme, co se děje. Z tlampačů slyším pořád dokola vojenskou písničku: „Drinken wollen wir der kühlen Wein… denn wir fahren, gegen Engeland!“ Německy neumím, ale už to umím zpaměti, jak pořád opakují, že je­ dou na Anglii. Kdo má rádio, ladí Londýn.

Také se to učím. Není to vůbec snadné. Na krátkých vlnách kvílejí rušičky a knoflí­ kem se musí zachytávat okraj vysílacího pásma. Občas rušení trochu ubývá, pak lze na chvíli zachytit pravdivé válečné in­ formace. V Londýně Němci ještě nejsou.

To je štve a začali ho bombardovat.

Na knoflíku máme teď povinně navle­ čený růžový papírek s varováním, že „Po­ slouchání zahraničního rozhlasu se trestá 22 srpen–září 2019

káznicí, nebo i smrtí“. Posloucháme dál, ale zprávy jsou nepěkné. Ve škole se učíme povinně němčinu. Obchody, ulice, města, vše se píše dvojjazyčně, nejprve divným písmem německy a jen potom česky.

Protože jsem už ve 4. třídě obecné, ro­ diče mě hlásí na gymnázium. Ve škole na Smíchově mě posazují do lavice, abych dě­ lal zkoušky. Deska, na které se píše, je vy­ vrácená. Žádám o přesazení do jiné lavice.

To nejde. Zasedací pořádek musí být dodr­ žen, jinak by pan inspektor nevěděl, kde jsem. Pořádek je dobrá německá vlastnost.

Byl diktát a pak mám odpovědět písemně na nějakou otázku. Všecko německy, ov­ šem. V kurentu, té germánské abecedě, si nejsem vůbec jistý. Pan inspektor zahlédl mé rozpaky a jde ke mně. Pokus o doho­ vor mezi námi je marný. Pan inspektor neumí česky. Potom máme malování. Říš­ skoněmeckou vlajku jsem zpaměti barev­ né pěkně namaloval, ale u hákového kříže omylem háky zahnul na nesprávnou stra­ nu. Házení granátem při zkoušce tělesné zdatnosti nezvládám. Asi nejsem schopen poněmčení a do českého gymnázia nemo­ hu být proto přijat.

Hácha je loutkový český prezident a česká vláda je pod kontrolou. Německá státní policie, gestapo, pase po skupinách českého odporu. Všechny události silně prožívám. Cítíme trvalé ohrožení. Náhlé noční zatýkání, sadistické mučení, výsle­ chy jsou i pro mne skutečností, která hrozí mému světu. I já jsem zodpovědný za klid domova – jako všichni, kteří padli gestapu do drápů a snad nemlčeli, jak měli.

Německá válečná mašinérie využívá český průmyslový a zemědělský potenci­ ál k válečným účelům. Doma smí zůstat jen to, co zbude. Průmysl pohlcuje nové a nové pracovní síly země. Mizí lidé, potra­ viny, produkty civilních služeb. Maminka každý den vystojí někde frontu na potra­ viny. Chleba, mléko, maso i bonbóny jsou na příděl. Boty, textil, všecko. Nepřijdeš k pultu včas, zbude na tebe kost. Koupíš u pekaře housku? I těch několik dekagra­ mů ti pekař odstřihne z přídělového lístku.

V prodeji je umělý med, chemický výrobek nahrazující cukr. Kdysi jsme měli blahobyt. „Kdysi,“ říkáme si smutně. V Radlicích na statku někdy prodávají mléko, které na­ dojí nad předpis povinné státní dodávky.

psychologie Chodím tam ráno s bandaskou a čekám ve frontě – bude, nebude? Dnes je prý v obcho­ dě naproti zelí. Běž tam rychle! Na balkoně v bedně krmíme králíka. Chodím denně na trávu. Ne, to není ještě hlad, ale ty boty ti ješ­ tě musejí vydržet. Naše rodina je ostrovem míru. Tam za dveřmi je válka. Jak bude zítra?

Na veřejnosti se množí oběti rasové ne­ návisti. Terčem pronásledování jsou Židé.

V tramvaji, na ulici s lítostí vídám postraše­ né lidské trosky označené velkými žlutými hvězdami na kabátě s nápisem „Jude“. Krčí se u východu z tramvaje. Nesmějí si sed­ nout, ani když je volné místo. V transpor­ tech je seřadí a zmizí do neznáma.

Náčelník říšské tajné policie Reinhard Heydrich je jmenován zastupujícím pro­ tektorem, aby udělal konečně v Protekto­ rátu pořádek. Je to výborný houslista, ale i inteligentní kat. Měl již tajný plán, jak Češi jako národ musejí zmizet. Jedním z jeho prvých opatření je zatčení statečného před­ sedy protektorátní vlády generála Eliáše, který ze zdrojů prosperujících podniků fi­ nančně podporoval rodiny zahraničních vo­ jáků a zatčených. Ví, že zatčení nepřežije.

Krutý Heydrich je roku 1942 při atentátu smrtelně zraněn. Je vyhlášeno stanné prá­ vo. Vídám denně rudé vývěsky se seznamy popravených rukojmí z řad inteligence. Pro­ bíhají brutální zátahy proti odboji.

Moje sestra Noemi chodí do obchodní školy v Resslově ulici. Dnes se hned vrací domů. Školu obsadilo vojsko a z oken ostře­ luje okénko kostelní krypty, kde se skrýva­ jí atentátníci. Důlky v kameni po té divoké střelbě jsou tam stále vidět.

Přestanu vyprávět. Hrůzné frontové vá­ lečné scény jsou ještě od Prahy daleko, ale tady se na ulici střílí! Nikdo neví, kdy ani jak by mohla válka skončit. Žijeme ze dne na den s modlitbou, aby náš rodinný ost­ rov míru byl zachován. Domov víry, naděje a lásky. Díky za něj Bohu.

Jak je možné, že je člověk schopen i toho nejhoršího zla?

Mgr. Petra Veselá

Na otázku, kde se v lidech vůbec bere zlo, se snaží člověk najít odpověď už od nepaměti.

Je zlo vrozené? Je to jen nedostatek dobra? A stvořil zlo Bůh?

Jednoznačných odpovědí, které by neměly trhlinu, je pomálu, jestli vůbec nějaké jsou. Stačí se jen podívat na velká zla 20. století, ať už je to zlo rozpoutané Stalinem v Rusku, nebo Hitlerem v Německu. Oba dva měli primárně v úmyslu zajistit prosperitu národům, v jejichž čele stáli. Zlo, které rozpoutali, bylo až sekundárním důsledkem jejich „dobrých“ úmyslů. Jak je tedy možné, že pokračovali ve své strategii, i když jim muselo být jasné, že jejich dobré úmysly nepřinášejí pouze dobré věci?

První vysvětlení přináší kniha Františka Koukolíka a Jany Drtilové Vzpoura deprivantů – zlo jako výsledný produkt citové deprivace. Dítě, kterému už od narození chybí láska a bezpodmínečné přijetí, nebývá poté v dospělosti schopno tyto chybějící ingredience své osobnosti doplnit, natož je předávat dál. V jeho duši tím vzniká prostor pro jiné věci. Láskyplná, laskavá a přijímající duše se v prostředí strachu, úzkosti a nenávistnosti vytváří velmi obtížně.

Dalším faktorem je konformita. Kolik lidí projde kolem místa tragédie bez povšimnutí, protože se nezastavil ani nikdo před nimi? Nebývá snadné vystoupit z davu, být výjimečným a poukázat na něco jako první. Na druhou stranu bývá velmi snadné přidat se k davu přihlížejících. Někdy se tomu také říká efekt stáda. Jednoduchý test konformity to dokazuje. Na obrázku testovaný uvidí červený deštník. Poté je zařazen do skupiny cizích lidí a má říci barvu deštníku. Neví, že ostatní členové skupiny jsou figuranti experimentu. Všichni shodně tvrdí, že deštník byl modrý. Jen 10 % testovaných bývá ochotno jít proti celé skupině a říci, že deštník byl červený. Oč hůř se pak člověk rozhoduje v nejasných otázkách, kdy nemá dostatek informací, nebo dokonce s částí argumentace souhlasí. Když se teď vrátím k Hitlerovi a Stalinovi: jak těžké muselo být odhalit budoucí děsivé důsledky původního úmyslu zajistit prosperitu pro strádající národ?

A pak je tu věčný spor, zda se lidé rodí dobří, nebo zlí. Nedávno přišli vědci z Yaleovy univerzity s výsledky svých experimentů na kojencích. Tři čtvrtiny z nich si vybraly „hodné hračky“ namísto „zlých“. Na druhou stranu už u nich se ale také projevila tendence potrestat „zlé hračky“. Jakousi základní potřebu dobra v sobě tedy většina z nás má, ale hned vedle ní stojí touha po spravedlnosti. Ta ovšem může být někdy slepá a určitě nezaručuje rozšíření dobra, ale pouze rozšíření toho, co bylo zaseto.

Někdy se také říká, že zlo je jen nedostatkem dobra. Ano, pokud bychom se na věc dívali z hlediska zachování energie, tak pokud něčeho ubývá, musí přibývat něčeho jiného. Takže pokud do světa nepřinášíme dostatek dobrých myšlenek a skutků, otevírá se tím prostor pro myšlenky a skutky zla. Tam, kde nejsme schopni na druhém člověku najít nic pozitivního, se otevírá obrovský prostor najít cokoliv, i když už to nebude dobré.

■

2019 srpen–září

23

profese

V chemii pilujeme proměnu vody ve víno připravila Eva Čejchanová foto autorka

M

ožnost ovlivňovat vzdělání a výchovu budoucí generace je v podstatě strategická pozice. Vnímáte to jako výsadu? Co pro děti může udělat věřící ředitel?

ťanské vtipy jsou ve sborovně hodně ob­ líbené. (úsměv)

Spíše než výsadu to vnímám jako obrov­ skou zodpovědnost. Často si uvědomuji, že dobrý učitel může ovlivnit celý život dí­ těte (možná jako můj němčinář), bohužel stejně tak jako ten špatný. A mým hlavním úkolem je, abych ty dobré učitele, pro kte­ ré je jejich práce opravdu posláním, hledal.

Role učitele není jen ve zprostředkování vě­ domostí, ale měl by působit i jako životní příklad. Věřící učitel by měl být jistým mo­ rálním příkladem pro své žáky. Toto však vyžaduji od všech, nejen od věřících kolegů.

A jelikož jsem denně v kontaktu přede­ vším s nevěřícími lidmi na vesnici, z nichž většina mne zná a ví, že jsem věřící, mým cílem je, aby na mé práci viděli, že se sna­ žím žít v souladu s tím, čemu věřím. V ne­ poslední řadě se snažím o úzkou spoluprá­ ci církve se školou a bourání předsudků, třeba už jen tím, že je naše mateřská škola umístěna v modlitebně.

Dalo by se říct, že ano. Někdy s dětmi vy­ jdu na horu a výuka probíhá venku, jindy nasytím zástup dětí za 25 Kč i s polévkou a pitím, a často se pokouším o zázraky, na­ příklad postavit patro školy. V chemii pilují proměnu vody ve víno, barva se už poved­ la, chuť zatím ještě ne. (úsměv) Ale jelikož učím většinou němčinu, tak úplně didaktiku Ježíšova učení používat nejde. V jiných předmětech ale často po­ užívám podobenství, to je skvělá pedago­ gická metoda, která nestárne.

To zní jako příklad, který by mohl táhnout i dospělé. Zaznamenal jste někoho z těch nevěřících, kdo začal hledat Boha?

Zaznamenávám především hledání. Hle­ dání něčeho, co by jim objasnilo podstatu bytí. Každý to nazývá jinak, ale ta přiroze­ ná touha najít chybějící díl do skládačky, který dodá trochu více světla do smyslu ži­ vota, má spousta lidí. Díky tomu, že máme otevřené vztahy, se bavím s lidmi o Bohu velmi často a velmi otevřeně. Třeba křes­ 24 srpen–září 2019

Ježíš byl taky učitel, jen učil dospělé.

Používáte nějakou z jeho metod?

Jsou podle vás dnešní děti „jiný materiál“ než ty z minulé generace?

Jaké nejdůležitější hodnoty může dětem dát jejich učitel?

Už Komenský říkal: Nebraňme se pokro­ ku. Dnešní doba se díky technologiím mění daleko rychleji než dříve. Co se v minulých stoletích vyvíjelo několik generací, to se dnes změní během deseti let. A tak vůbec nepřemýšlím, zda jsou děti jiné, než bý­ valy. Děti jsou děti, jen vyrostly v úplně ji­ ných podmínkách, než jsme vyrůstali my.

A úkolem učitele je držet s nimi krok a učit je pro budoucnost. Uznávám, že to teď je kvapík. Ale díky tomu, že se neustále učím nové trendy zároveň s dětmi, abych nebyl z pravěku, tak se cítím stále mladý. (úsměv) Už víme, že hlavní města států děti v mobilu vyhledají dříve než my v atlase.

Memorování opravdu ztrácí v mnoha pro­ fesích význam. Je dobré se tedy zaměřit na to, aby děti samostatně řešily problémy, došly k cíli, uměly se prezentovat a hlavně třídit a kriticky posuzovat informace, kte­ ré se dnes na ně valí neskutečným způso­ bem. Jen když si uvědomíme, že před 40

Mgr. Jan Grulich K povolání učitele jsem se dostal z docela prozaického důvodu. Nechtěl jsem být elektrikářem. Hned po maturitě na průmyslovce mne totiž silně nakopl střídavý proud, a tak jsem toto směřování uzavřel. Měl jsem to štěstí, že jsem měl dobrého učitele němčiny, tak jsem šel studovat jazyky na pedagogické fakultě s tím, že se pak uvidí. Po studiích jsem si vydělával v zahraničí, a když jsem stavěl v Sedloňově byt, hledali v mé bývalé škole němčináře. Neměl jsem celkem nic jiného na práci, tak jsem to šel na rok zkusit, když už jsem to studoval. A už jsem tam neplánovaně 20 let.

metrů. No a já jako ředitel, se taky chystám začít běhat. Už několik let…

Rozumím tomu tak, že se na těch 6 378 km nesčítají kilometry, které naběhá skupina, ale každý do výsledku osobně přispívá těmi, které sám uběhl. Je to tak?

Ano. Počítá se každý kilometr každého žáka.

Vaše škola má víc dětí než celé Dobřany obyvatel. Svědčí to o její oblíbenosti. Kde je vaše pedagogická „nadhodnota“, pro kterou rodičům stojí za to vozit děti dál?

lety jsme si přečetli maximálně jedny ne­ objektivní noviny, večer poslechli televizní zprávy a s každým referátem jsme lítali do knihovny, dnes jedním kliknutím děti do sebe dostávají tolik informací, co my za celý rok. Je strašně důležité, aby s nimi dokáza­ ly pracovat a kriticky je hodnotit. V nepo­ slední řadě dáváme velký důraz na výuku angličtiny, aby se děti domluvily ve světě.

V Dobřanech v Orlických horách škola funguje už 267 let. Vlastně se tu učilo už v době, kdy ještě nebyla povinná školní docházka. Víte, kolikátým jste ředitelem?

Tak to opravdu netuším. Ale ještě dnes potkávám svého ředitele, který mně v mé kanceláři dával ředitelskou důtku. Čím jste si ji zasloužil?

No tak nevím, jestli bych se měl takto od­ kopat zrovna v Bráně. Toto bude číst celý náš sbor a pravděpodobně i moji brácho­ vé a manželka… Tak dobře: z ruského ča­ sopisu Murzilka jsme vyrobili kůly pro tehdejší totalitní státníky – byl rok 1988, které jsme vystřihli z novin, a přilepili je k těm kůlům. Ve školní skříni jsem ukradl kanagom, jakožto dobrou hořlavinu, a stát­ níky jsme v lese upálili. Když jsme tento rituální vysněný konec totalitního režimu opakovali, našel soudruh učitel připrave­ né státníky přilepené ke kůlu z Murzilky u mne v lavici.

S dětmi ve vaší škole jste s Emilem doběhli do středu Země. Jestli to byl

vždy kilometr denně, pak běháte skoro 17,5 roku. Jak to začalo? Co vše učitelé s dětmi dělají? A co s nimi podnikáte vy jako ředitel?

Do středu Země jsme doběhli společně za jediný rok. A začalo to stejně jako všech­ ny inovace, které se snažíme dělat. Díky jinému trávení volného času děti přichá­ zejí o pohybové aktivity. Tak jsme se za­ mýšleli nad tím, jak je pravidelně(!) roz­ pohybovat. Kolegyně přišla s nápadem, že se bude každý den běhat. Kvůli motivaci děti dostávají za každý uběhnutý kilometr razítko a za každý desátý, dvacátý, třicátý kilometr dárečky. Běh jsme nazvali podle našeho nejlepšího běžce Emila Zátopka.

Milé bylo, že se o této aktivitě dozvěděla paní Dana Zátopková, která nás velmi pod­ poruje a kterou jsme mohli i osobně na­ vštívit. Díky této motivaci běhá 80 % žáků a někteří uběhnou za školní rok i 200 kilo­

Bohužel toto nelze jednoduše popsat. Ří­ zení a budování školy se skládá ze stovek dílků puzzle, ze kterých sestavujeme ob­ raz. Nesmíme však nikdy zapomenout na opravdovou podstatu školy, a tou je dítě, žák. Někdy mám totiž pocit, že se ve ško­ lách upřednostnily papíry, legislativa, plá­ ny a že zapomínáme, že hlavním bodem ve škole jsou děti. A co víc, často nabývám i pocitu, že v mnohých školách jsou uči­ telům a vedení děti trochu na obtíž, pro­ tože učitele zbytečně od papírování vyru­ šují. A úplně nejvíc jsou na obtíž ty, které neseřadíte do zástupu hodných „šprtů“.

Takže si myslím, že rodiče i děti vycíti­ li, že nám o ně jde – že to vše děláme pro děti a snažíme se běžet s dobou. Máme opravdu velkou radost z každého vzděla­ ného žáka, který opustí naši školu připra­ ven do dalšího života.

■

ředitel základní a mateřské školy Někdy něco učit, chodit do hodin a povídat si s dětmi, o přestávkách si povídat u kávy s učiteli a motivovat je, povídat si s rodiči o tom, čeho chceme společně dosáhnout a jak docílit toho, aby děti nezlobily. Každý den na základě těchto rozhovorů přemýšlet, v čem se lze zlepšit, a tyto plány realizovat. Čas od času najít nejvhodnějšího kandidáta na nového kolegu a po obědě pochválit kuchařky za dobré jídlo. To by měla být náplň práce ředitele.

Ale popravdě, realita je úplně jiná a na výše uvedené nejdůležitější věci zbývá nejméně času a energie. Práce ředitele je především obrovský administrativní proces – zodpovídá za dodržování zákonů při práci s dětmi, za vedení firmy a zaměstnanců i za ekonomickou agendu.

2019 srpen–září

25

Do Písma

Potomci padlých andělů ptala se eva čejchanová

Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.

Gen 6,4

S

ynové božští jsou podle knihy Jób bytosti, mezi které patří i satan. Opravdu se v tomto verši říká, že před potopou a ještě i po ní padlí andělé plodili na Zemi potomky?

prof. ThDr. Martin Prudký (1960) Vyučuje na Katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, je farářem ČCE. S manželkou mají 2 dcery a 2 vnoučata.

„Syny božskými“ jsou zde opravdu označeny by­ tosti, které nejsou „člověk“. V Bibli se tento výraz nevyskytuje často, ale občas ano. Písmo sice hlá­ sá, že jen Hospodin, Bůh Izraele, je naším bohem (např. Dt 6,4), ale na řadě míst pracuje s předsta­ vou, že Hospodin není na nebesích zcela sám. Tyto představy jsou přitom ve Starém zákoně mnohem střízlivější než v zákoně Novém. Tam se objevuje řada různých démonů a nečistých duchů, nad ni­ miž Ježíš ukazuje svou moc. Čtvrtý verš zde rozvíjí myšlenku, která je pří­ tomna už na začátku oddílu. Toto krátké, promy­ šleně komponované vyprávění začíná tím, že se člověk „začal množit na zemi“. To budí pozitivní očekávání, protože podle Gn 1,28 je plození a mno­ žení výrazem Božího požehnání. Zvláštní důraz klade vypravěč na to, že se člověku rodily „dcery“.

Zápletkou pak je, že v těchto „lidských dcerách“ nacházeli zalíbení „synové božští“ a brali si je za ženy. To je pro Izraelce něco nepřípustného. Jako by se snad mísením lidských a božských ingredi­ encí dalo zajistit dobro pro příští generace!

Jak by tu mohlo jít o snahu zajistit dobro, když se to Bohu nelíbilo? Kvůli tomu přece zkrátil lidský věk na 120 let…

Podle Gn 1 Bůh člověku nabídl dobrý svět a po­ žehnaný život. Člověk se však snaží překročit míru 26 srpen–září 2019

lidství a chce být jako Bůh. Zde běží o to, že lidské dcery rodí zvláštní bytosti – napůl lidské, napůl božské. Někteří vykladači to přímo připisují ženám za vinu: že prý svou krásou božské reky provoko­ valy a sváděly je. Vypravěč však nic takového ne­ říká ani nenaznačuje. Iniciativa zde vychází pouze od „božských synů“. „Dcery lidské“ jsou v tomto příběhu zcela pasivní, jejich role připomíná úděl harémových souložnic. Vypravěč i jeho posluchači zřejmě znali řecké báje, které vyprávějí o záletech bohů do světa lidí. A proti této kultuře se náš pří­ běh jednoznačně vymezuje.

Koho tedy Izraelci konkrétně vnímali pod pojmem „synové božští“?

„Božskými syny“ vypravěč zřejmě míní božské či polobožské bytosti, jak je znala antická kultura.

Vyjadřuje se stručně a nic nevysvětluje – očividně tedy počítá s tím, že mu jeho posluchači dobře ro­ zumějí. V poslední větě se o výsledku jejich počí­ nání vyjadřuje neuctivě až pohrdlivě. Podobných příběhů, které určité jevy líčí tak, aby bylo jasné, že jsou zavrženíhodným jednáním pohanů, nikoli cestou Izraele, je v Bibli spousta. Podobně se jinde v Bibli mluví například o Anákovcích a Refájcích.

Tyto bájné bohatýry, kteří všem naháněli strach, biblický vypravěč označuje za zrůdy. (Nu 13,32–33) Když zde obdobně mluví o potomcích „božských synů“, které jim zrodily „dcery lidské“, má být ka­ ždému jasné, že míchání „domény bohů“ se svě­ tem člověka je zcela nemístné. „Božskou doménou“ myslíte anděly věrné a padlé?

Tím výrazem mám na mysli celý svět bohů a nad­ lidských bytostí, jak si jej bibličtí vypravěči a jejich posluchači představovali. V Písmu mívají andělé až na výjimky pozitivní role. Obvykle jsou božími

inzerce

posly či vyslanci do světa lidí, často vystupují jen jako „ústa Hos­ podinova“ a nijak samostatně nejednají. V našem oddíle ale „sy­ nové božští“ konají samostatně, jaksi „pokušitelsky“. Pro vypra­ věče to jsou jednoznačně božské bytosti. V dějinách tradování, překládání a vykládání tohoto textu je ale patrná snaha odstranit napětí, které vzniká, pokud si v celé „nebeské doméně“ předsta­ vujeme jediného Boha. Už některé starověké překlady „božské syny“ polidšťují a mluví o „synech poslů“ či „synech velmožů“.

Někteří vykladači nabízejí ještě jiné řešení. Slovo „boží/bož­ ský“ chápou v přeneseném smyslu, jako opis superlativu – jako se třeba i dnes o Karlu Gottovi říká, že to je náš „božský Karel“.

K této možnosti by svádělo i to, že se o jejich potomcích mluví jako o bohatýrech – tedy o někom, kdo vynikal velikostí a silou…

Vypravěč přitom o těchto „míšencích“ říká, že to jsou „zrůdy“, jakési „padavky“. V Kralické Bibli a některých dalších překladech se o nich sice mluví jako o „obrech“, ale to je posun. Starý řec­ ký překlad zde má termín „giganti“, což jsou v řeckých mýtech postavy starší božské generace, která s mladšími olympskými bohy bojuje o moc. Hebrejský výraz je zde hodně zvláštní. Slo­ vo je odvozeno od slovesa „padat“, tedy „ti padlí“, jacísi „padlí­ ci“ či „padavky“. Zatímco řecké bájesloví tyto bytosti obdivuje jako slovutné siláky, hebrejský vypravěč je líčí posměšně jako slabochy. Ten zvláštní výraz, který zde vypravěč užívá, je velmi blízký aramejskému slovu pro potrat či zrůdu – dítě, jež se na­ rodilo mrtvé či těžce zdeformované.

Celý příběh je o tom, že se člověk snaží dosáhnout božského vlastními silami. Připomíná to stavbu Babylonské věže.

Od začátku vyprávění knihy Genesis se člověk snaží překročit své limity – chce „být jako Bůh“, chce všechno znát, chce získat nesmrtelnost, chce se dostat do nebe (domény bohů). Řada pří­ běhů ze začátku Bible jde tímto směrem. Hospodin tomu však pokaždé zabrání. Zde výslovně omezuje věk člověka na maxi­ málně 120 let. Nikdo z lidí nemůže být nesmrtelný. Ostatně těch 120 let je bohatá, požehnaná míra pro naplnění života. Z biblic­ kých postav ji naplnil Mojžíš. Z Babylonské věže nakonec zů­ stalo jen torzo – výmluvné znamení toho, že „bránu do nebe“ si lidé sami nepostaví a nebesa si sami neotevřou.

Nacházíte v současném světě nějaké podobné tendence v chování lidstva?

Samozřejmě! Ani dnešní člověk není vděčný za to, co dostal jako dobré dary pro svůj život. Chce víc – v ideálním případě vše, na co pomyslí. Své blaho si zabezpečujeme jako predátoři, tedy na úkor druhých. Základní problém naší civilizace je, že si žijeme nad poměry. Jednáme, jako bychom si sami dali svůj život a jako bychom sami rozhodovali o tom, co je dobré a zlé.

■

diskuze

Otče náš

připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Co soudíte o zásahu papeže Františka do překladu textu modlitby Páně? A jak je podle vás velké riziko, že formulace „neuveď nás v pokušení“ svede modlitebníky k záměně Boha za pokušitele?

Tak jsem se spletl, no!

Dr. Ing. Ladislav Heryán, ThD. římskokatolický kněz a řeholník kongregace salesiánů

Napříč církvemi se někdy od května nebo

června nese fáma o tom, že „papež změnil text modlitby Otčenáš“. Papež samozřejmě text modlitby měnit nemůže, ten je pev­ ně dán zněním jejího řeckého originálu. Žádný papež nemůže znění Bible změnit.

Měnit je však možno, v závislosti na měnící se době, vyvíjející se kultuře a pro­ měňujícím a prohlubujícím se chápání pů­ vodních textů, její oficiální překlad, což je v katolické církvi vyhrazeno národním biskupským konferencím.

Papež v roce 2017 v italské televizi Tv2000 na adresu inkriminovaného verše v současné italské verzi Otčenáše („non ci indurre in tentazione“, což přesně odpoví­ dá českému „neuveď nás v pokušení“) pro­ 28 srpen–září 2019

hlásil: „Není to dobrý překlad. I Francou­ zi text změnili na ‚nenech nás vstoupit do pokušení‘. Jsem to já, kdo do něj padám, nikoli on, kdo mne do něj uvrhne a pak se dívá, jak jsem padl. Takto se otec nechová, naopak, pomáhá okamžitě.“ Nutno však říct, že o novém překladu se na úrovni Italské biskupské konference (CEI) začalo hovořit už v roce 1988, kdy byla ustavena odborná překladatelská ko­ mise. V roce 2000 se došlo ke konsensu nad překladem „non abbandonarci alla tentazione“, tedy „neopusť nás v pokuše­ ní“, ale také „nedej či nevydej nás poku­ šení“. Avšak text byl ze strany CEI kvůli procedurám přípravy nového vydání Řím­ ského misálu schválen teprve v listopadu 2018 a jako takový bude zaveden do jeho třetího vydání.

Nejedná se o překlad doslovný, nýbrž o překlad bližší skutečnému obsahu mod­ litby. Italské sloveso „indurre“ ve skuteč­

nosti není ekvivalentem latinského „in­ ducere“ ani řeckého „eisferein“, nýbrž je oproti oběma slovesům užší. Jak uvádí ital­ ský biblista a florentský arcibiskup, kardi­ nál Betori v rozhovoru pro server Avenire. it z 10. 12. 2017, italské sloveso je striktní, jednoznačné („uvést“), zatímco latinské a řecké sloveso mají význam spíše přípust­ kový („nechat vstoupit“). Nový francouz­ ský překlad zní například takto: „ne nous laisse pas entrer“ („nenech nás vstoupit“).

Italský překlad je širší než francouzský: „non abbandonarci alla tentazione“ může znamenat jak „neopouštěj nás, abychom neupadli do pokušení“ (vlastně podobně jako ve francouzštině), ale také „neopouš­ těj nás v pokušení ani tehdy, pokud v něm již jsme“. Českou jazykovou oblast tato diskuze zatím ještě čeká.

Problematika má však ještě zcela jinou stránku, která kupodivu není nikde zmi­ ňována. Celý inkriminovaný verš zní v řec­

glosa kém originále takto: „kai me eisenenkés hymas eis peirasmon“, což Jeroným ve Vulgátě přeložil jako „et ne nos inducas in temptationem“.

Jistý pan Tomáš Řezníček mne mai­ lem upozornil na jeden text Bohdana Chudoby: „V tomtéž mytickém vyprávění se také vyskytuje dvojice slov, o kterou bychom se rovněž měli blíže zajímat – již proto, že jde o dvě verze (řeckou a latinskou) výrazu, kterého používá­ me v modlitbě ‚Otče náš‘. Jde o slova ‚peirasmós‘ a ‚temptatio‘. České slovo ‚pokušení‘ je bohužel spíše obdobou latinského ‚temptatio‘. Ale ‚temptatio‘ není – a v tom je háček věci – vhod­ ným překladem řeckého ‚peirasmós‘.

Toto slovo by mělo být do latiny pře­ vedeno výrazem ‚examinatio‘ a do češ­ tiny výrazem ‚zkouška‘ nebo ‚obtížná

Mgr. Kateřina Horálková Rószová redaktorka Radia Proglas

Na začátku června obletěla svět zprá­ va o tom, že papež František mění text modlitby „Otče náš“. Téměř okamži­ tě se zvedla vlna diskuzí, často dopro­ vázená velkými emocemi. O co jde ve skutečnosti? Na žádost Italské biskup­ ské konference byla schválena úprava liturgického textu Ježíšovy modlitby a Gloria. A papež, který je také římským biskupem a primasem Itálie, tuto ko­ rekturu schválil. Předcházela jí diskuze na různých úrovních. Změna se navíc aktuálně týká pouze italštiny, v modlit­ bě Páně konkrétně verše „neuveď nás v pokušení“. Papež už v minulosti vy­ světloval, že Bůh přece není pokušitel, ale naopak se snaží lidem pomáhat, po­ kud svodům podlehnou. A navíc, podle ohlasů odborníků se v nové verzi jedná o věrnější i teologicky přesnější překlad řeckého originálu.

zkouška‘. Tak například učitel, který někoho zkouší, nemá v úmyslu pokou­ šet ho. Satan pokoušel Ježíše v pusti­ ně, protože jeho úmysly jsou zásadně zlé. A my v modlitbě ‚Otče náš‘ nežádá­ me Otce, aby nás ‚neuváděl v pokuše­ ní‘ – něco, co by opět nemělo nic spo­ lečného s Otcovou láskou – nýbrž ho prosíme, aby nás ‚nepodroboval příliš těžkým zkouškám‘. (Bohdan Chudoba: Vím, v koho jsem uvěřil a jiné eseje.

Brno: CDK 2009, str. 72) Jestliže připustíme, že řecké „pei­ rasmos“ je ve skutečnosti „examina­ tio“ a nikoli „temptatio“, jak se domní­ val Jeroným, paleta možných překladů se rozestře daleko šířeji. Kouzlo biblic­ kých textů ale možná spočívá v tom, že mnohdy nejsou zcela jednoznačné, stejně jako je mnohoznačné mystéri­ um přítomnosti Boží v lidském životě.

Důležité je připomenout, že se jed­ ná o liturgické texty. Nejde o kanonický biblický text! Přesto není těžké dekódo­ vat pohnutky lidí, které změna vyvedla z míry. Nejsem však biblista ani duchov­ ní, a proto se na téma dívám jako aktiv­ ní křesťanka. Tato debata mě motivovala k tomu, abych kultivovala svoji modlit­ bu a nepřestávala přemýšlet nad tím, co vyslovuji a zda se nejedná o pouhé auto­ matismy. Jsem si vědoma, jak je pro naši víru důležitá kontinuita a tradice. Myslím si ale, že by neměly převážit nad živým a hlavně žitým křesťanstvím, vyjádře­ ným třeba právě každodenní modlitbou.

Ostatně spoléhajíc se na Boží velkory­ sost bych se skoro vsadila, že na věčnos­ ti nejspíš Bůh nebude posuzovat lepší či horší překlady modliteb nebo jejich pří­ padnou jazykovou korekci. O to víc ho nejspíš bude zajímat, s jakým vnitřním nastavením a vírou jsme se k němu za použití oněch nedokonalých lidských slov obraceli.

■

Kategorické ne Jiřího Stránského Daniel Raus, novinář a publicista

Nestává se často, aby byl Týnský chrám na pražském Staromáku plný muklů, skautů a spisovatelů. A taky herců a lidí, kteří do žádné škatulky nepatří.

Pohřeb spisovatele Jiřího Stránského byl dostatečným důvodem, protože on sám se vymykal škatulkám. Do jedné ovšem řadil sám sebe s naprostou jistotou: alergici na komunismus.

Spisovatel Ivan Klíma kdysi tvrdil, že celá jeho generace byla posedlá komunismem.

Není to pravda. V dobách, kdy on sám byl zapáleným straníkem a Milan Kundera či Pavel Kohout psali oslavné verše na Stalina, Jiří Stránský seděl v lágru se spisovateli, kteří komunistickou modlu odmítli. A byli ochotni kvůli tomu trpět.

Jan Zahradníček dostal 13 let, po propuštění zemřel. Zdeněk Rotrekl měl dostat trest smrti, skončil „pouze“ s doživotím, odseděl si 13 let. Vladimíra Valentu poslali komunisti do žaláře na 12 let. Karel Pecka dostal o rok míň. S nimi se setkal Jiří Stránský v lágru. Díky nim začal psát.

Byli to vesměs křesťanští intelektuálové. Jiří Stránský říkal, že když do Jáchymova přišel, byl „spíš neznaboh než znaboh“. Tito lidé ale zásadně ovlivnili jeho další život, stejně jako profesoři, teologové, vědci či filosofové, kteří podobně jako on „kutali uran“. Jiří Stránský kutal osm let.

Moje rozhlasová kolegyně dostala jednou nápad točit sérii rozhovorů o minulosti s Jiřím Stránským (který se proti komunismu postavil) a Pavlem Kohoutem (který v komunismus věřil, ale vystřízlivěl). Jiří Stránský odmítl.

Na jeho kategorické ne jsem si vzpomněl v onom Týnském chrámu. A tváří v tvář přítomným muklům jsem se mu vůbec nedivil.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 srpen–září

29

kultura

Místo vraždy přátelství text pavel javornický foto archiv

B

yl jsem podarován knížkou tohoto názvu a přečetl jsem ji jedním de­ chem. Představuje pohnutý životní příběh rumunského baptistického kaza­ tele jménem Pavel Petrut za vlády komu­ nistického režimu v Rumunsku. Knížku přeložil a vydal Alois Boháček, kazatel Bratrské jednoty baptistů, který v mládí vyrůstal v české menšině, ve sboru ve Sva­ té Heleně. U něho je možno si ji objednat (alois.bohacek@seznam.cz). Děje i oso­ by knihy jsou doloženy řadou fotografií.

Pavel Petrut se narodil do křesťanské rodiny, měl „nádherné dětství a oprav­ dovou křesťanskou výchovu“. Povolá­ ním klempíř nezískal teologické vzdě­

Holy Spirit Night

lání, ale postupně se vypracoval v církvi až k úkolu kazatele. Kdo pamatujete minulý režim u nás, budete překvapeni mimořádně tvrdým postupem rumun­ ských úřadů zejména proti evangelikál­ ním křesťanům. Například ke křtu musel mít každý povolení režimního církevní­ ho tajemníka, které navíc nebylo udělo­ váno často. Baptisté odolávali, pracovali s dětmi i s mládeží, i když byli často tvr­ dě perzekvováni.

Pavel měl mimořádnou posilu v man­ želce Magdaleně, s níž měl tři děti – dva chlapce a dceru. Nebudu zde uvádět dal­ ší podrobnosti životních radostí ani zkou­ šek, které je potkaly. Nejtěžší bylo neče­

náš tip

Radislav Novotný

Přibližně před dvaceti lety se skupina mladých z různých církví kdesi v Bádensku-Würtenbersku rozhodla udělat něco se svou duchovní prázdnotou. Uspořádali první shromáždění, které mělo za cíl vyprosit požehnání, aby každý byl naplněn Duchem svatým. Přišlo „rozvlažení“, které se začalo šířit mezi mladými také v dalších městech po celém Německu. Hnutí se brzy dostalo i do dalších evropských zemí a dnes se tato setkání konají v 18 městech v 6 státech. Nyní může přinést změnu také mezi mládež v Česku.

Večer chval Holy Spirit Night Praha se koná 19. září v 19 hodin v hale Královka.

Vystoupí na něm kromě několika řečníků také zpěvák Martin Smith, frontman bývalé skupiny Delirious a skladatel mnoha známých písní.

30 srpen–září 2019

Pavel Petrut: Láska odpouští všechno Vydal Alois Boháček v roce 2018.

105 stran, 50 fotografií

kané úmrtí jejich staršího synka ve věku osmi let. Petrut dál věrně sloužil církvi v několika sborech zároveň, ač mu bylo všelijak vyhrožováno.

Po pádu komunistické diktatury si křesťané velice oddechli. Největší zkouš­ ka jejich víry měla ale teprve přijít. Dopi­ sem se jim ohlásil odsouzenec na doživotí, bývalý agent tajné bezpečnosti. Přiznal, že měl za úkol Pavla Peruta zabít, ale ne­ dokázal to. Nicméně měl na svědomí je­ denáct vražd lidí nepohodlných režimu.

Tento muž však při sledovačkách vyslechl řadu kázání Kristova evangelia a nyní pro­ žíval hrůzu ze svých činů. Činil hluboké a veřejné pokání.

Přečtěte si už sami o zápasech křes­ ťanů, kteří mu měli odpustit zločiny i na svých nejbližších. Vrah byl posléze po­ křtěn a přijat do církve, i když to stálo mnoho přemáhání. Pavel Petrut bojoval o to, aby mu mohl odpustit tak, jako od­ pouští Bůh pro Kristovu oběť. Přiznává, že od té doby káže vždycky se slzami v očích.

Přesto se bývalý agent zabiják stal příte­ lem jeho rodiny i celé církve.

Knížku všem vřele doporučuji.

■

Pokoj, z něhož zmizela víra V záhlaví rozhlasové hry Skleník je napsáno

„detektivka“, což není tak úplně pravda.

Děj začíná úmrtím, ale jde o smrt přiroze­ nou. Zpočátku se hra tváří jako psycholo­ gická sága, ve které se posluchači příliš ne­ orientují. Umírá Henry Callifer, otec rodu, zapřísáhlý ateista, který o nesmyslnosti víry napsal mnoho děl. Jeho smrt a posled­ ní rozloučení je důvodem, proč se poprvé po třiceti letech opět sejde rodina, včetně třináctileté Anne. Ta je obdařena nejen de­ tektivním talentem, ale i proříznutou pu­ sou. Navíc zrovna drží několikadenní slib, že nebude lhát. (Její nejčastější odpovědí proto je: „Mohl byste být opatrnější, když se mě na něco ptáte?“) Nebýt jí mohla by hra působit až dep­ resivně. Zvláště proto, že posluchač stejně

Graham Greene: Skleník.

Rozhlasová dramatizace v režii Markéty Javorové.

Natočeno v roce 2012 v Českém rozhlase (86 minut).

Podle knihy The Potting Shed, vydané v roce 1957 v překladu Radka Pokorného.

jako malá Anne nechápe, proč rodina před lety přerušila kontakt se strýcem Jamesem.

Nechápe to ani on sám, až do chvíle, kdy se díky urputnosti Anne ocitne v pokoji dru­ hého „rodinného vyděděnce“, strýce Willia­ ma, kněze a alkoholika. V pokoji, ze kterého zmizela víra. Teprve tam do sebe všechno zapadne.

Vedle 24 románů napsal anglický prozaik Graham Greene také osm divadelních her.

Skleník je i sedmdesát let od svého vzniku stále velmi aktuální a pozoruhodné dílo. Má sílu přimět ty, kdo rádi přemýšlejí, aby se k němu znovu a znovu vraceli, ale i k četbě dalších Greenových děl.

■ eva čejchanová

Pestrý svět duchovních osobností Po Malém slovníku osobností českého ka­

Zdeněk R. Nešpor a kol.: Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století.

Kalich, Praha 2019, 465 stran.

tolicismu 20. století, které vydalo CDK v roce 2005, nyní vydavatelství Kalich přichází s titulem Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století. Čtyři autoři – Andrea Beláňová, Táňa Kle­ mentová, Zdeněk R. Nešpor a Zdeněk Vojtí­ šek sestavili přehled osobností podle dvojího kritéria: za prvé veřejná, ideálně celospole­ čenská činnost, známost či význam; a za dru­ hé aktivní náboženské působení alespoň na úrovni lokálního společenství.

Ve slovníku je uvedeno 595 hesel, kte­ rá ukazují pestrý svět především protestant­ ských církví, ale i mnoha dalších nábožen­ ských směrů za více než sto let. Přitom se nejedná o adorující výběr osobností čistě s pozitivním hodnocením. Autoři se nebáli zařadit také osobnosti rozporné či dokonce se zápornou klasifikací.

Tato okolnost může být ovšem pro ně­ které čtenáře z církví, které si potrpí na dobré jméno a pověst, obtížně stravitelná.

Mám ale za to, že právě tento autorský ne nekritický přístup dodává Malému slovní­ ku punc hodnověrnosti, i když ne neomyl­ nosti. Konečně pár nepřesných záznamů jsem tam našel. Ale jak píše hlavní autor Zdeněk R. Nešpor, bude-li slovník čtenáře inspirovat k hledání dalších informací a tře­ ba i ke korekci údajů v něm uvedených, dosáhl svého cíle.

Téměř šest set jmen dává nahlédnout do života naší pestré nekatolické scény včetně Církve bratrské. Byť ve zkratce, je tím na­ značen její vývoj v proměnách časů od Ra­ kousko-Uherska přes totalitní režimy až po dnešní dobu.

■ Bronislav Matulík

2019 srpen–září

31

svědect ví

Amigo Coby začínající vězeňský kaplan jsem se seznámil s Amigem. Mezi ním a spo­ luvězněm Luďkem Povolným (Fittim), tehdy už věřícím, vzniklo silné přátelské pouto. Zatímco Luděk po svém propuš­ tění zůstal Bohu věrný, Amigo sice dro­ gy brát přestal, Krista však nepřijal tak, jak si zasluhuje. Nějakou dobu jezdil do sboru AC Havířov, ale po čase se Luďkovi přestal hlásit. Já na něj zapomněl téměř docela. Předloni od něho přišel dopis.

Psal, že marně žádá o přemístění z Čech do Ostravy – abych mu pomohl kvůli jeho staré mamince. Pro jízdu pod vlivem al­ koholu a „mařenku“ (maření soudního rozhodnutí, tedy nepřebírání soudních

zl jen s podmínečným trestem. Pozdě­ ji si jako šikovný řemeslník našel práci v Německu. Přes týden nepil, ale o ví­ kendech proléval hrdlem vydělaná eura nepočítaně.

K Amigovi se v Heřmanicích znovu přihlásil Fitti, který dostal i se svou že­ nou Janou povolení k mimořádným ná­ vštěvám. Podporovali Amiga i finanč­ ně, aby mohl telefonovat staré mamince a dceři. Zakoušel tak přemáhající proje­ vy nezištné křesťanské lásky. Začal jsem s ním číst Bibli. Rostl ve víře krůček po krůčku. Nebyl dalek od toho, znovu se servat s vězni, jejichž manýry nesnášel.

Padla na něj bída jeho života v celé sy­

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

obsílek) skončil ve vězení už počtvrté, na rok a půl. Odpověděl jsem, že u Boha je možné všechno, ale ode mě ať to ne­ čeká. Nicméně zázrak se stal a vysokého potetovaného extroverta jsem po osm­ nácti letech v heřmanické věznici opět spatřil. Zestárl (58), ale poznal jsem ho bezpečně.

Jméno Vladimír – po Leninovi – mu dal jeho otec, stranický funkcionář v obci.

Syn mu ztrpčoval postavení výtržnostmi, které z něj otec marně vytloukal. Brzy začal kouřit, pít, jako školák se jednou po flámu dokonce málem udusil zvrat­ ky. Záhy se vydal vlastní cestou. V Opavě patřil k prvním výrobcům pervitinu. Zá­ soboval jím své známé ve všech patrech společnosti, včetně umělců a soudců. Stal se pověstným rváčem, a tak na sebe kri­ minál nedal dlouho čekat. Zatímco jeho rodiče si byli celý život věrní a bratr žil spořádaně, za Amigem zůstala tři rozpad­ 32 srpen–září 2019

Padla na něj bída jeho života v celé syrovosti. Prosil Boha, aby jej také dokázal mít rád.

lá manželství, množství milenek a dce­ ra toxikomanka. Se 3,6 promile alkoholu v krvi na cestě z Opavy do Ostravy napálil protijedoucí auto. Jeho řidička vyvázla jen zázrakem s odřeninami. V kómatu prožil blízkost pekla: na nemocniční posteli ho hlídali dozorci v kabátech SS s velkými černými psy. Skončil na invalidním vozí­ ku. Chodit začal až po roční rehabilitaci, v rukou i nohou má stále šrouby. Vyvá­

rovosti. Prosil Boha, aby jej také doká­ zal mít rád. Omluvil se svému bratru.

Exmanželce poslal dopis s prosbou za odpuštění. Měl jasno v tom, že se musí oddělit od alkoholu, od svých dřívějších známých a začlenit se do křesťanské ko­ munity.

Druhý den po svém propuštění mě Amigo společně s manželi Povolnými na­ vštívil. Po měsíci jsem se s ním a dalšími bývalými ovečkami znovu setkal v CB Tři­ nec-Sosna a navštívil jsem je v chráněném bydlení Šance podaná ruka. Amigo se tam zapojuje do duchovního programu a pra­ cuje jako zaměstnanec střediska. V Luď­ kovi a Janě má přátele, kteří mu zůstá­ vají nablízku. Jsem přesvědčen, že jeho rozhodnutí vytrvat s Kristem je tentokrát nezvratné.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 18. 9. 2019 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí od autora Harolda S. Kushnera. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 06–07/2019: Zorejte zem ležící ladem a nesejte do trní.

CD Přísloví vyhrává Marta Litvanová, Orlová-Lutyně. Připravil Dušan Karkuš.

2019 srpen–září

33

post scriptum

Ať už sem nemusím chodit text jiří bartoloměj sedláček

V

neděli ráno budí matka syna: „Vstávej, mu­ síš jít do kostela!“ „Maminko, já tam nechci jít.“ „Proč nechceš jít do kostela?“ „Neba­ ví mě to a nikdo mě tam nemá rád.“ „Nedá se nic dělat, musíš jít – jsi tam přece farářem!“ Občas si ráno vzpomenu na tento ošuntělý vtip při odchodu do práce. Někdy se mi nechce, na tom není nic divného. Jak člověk přichází do let, o kterých se říká, že mládí je pryč a do důchodu daleko, může se někdy přihodit, že to, co v prv­ ní části života přijímal jako výzvu, za co bojoval a o co usiloval – stane se v druhé životní etapě traumatizující přítěží.

Tak jako u té Samařanky, kterou Ježíš potkal u Jákobovy studny. Přišla pozdě. Možná, že se

Možná i já jsem měl svoji zázračnou studnu a svoji posvátnou horu.

už s nikým nechtěla vidět, možná proto, že jak sil ubývalo, tak to dřív prostě nestihla. Nechtěla, ale musela – bez vody se žít nedá.

Nebyla to ovšem studna ledajaká. Byla to studna zázračná, opředená pověstmi. Podle jedné z nich praotec Jákob přivedl napojit svá stáda, ale zjistil, že voda je příliš hluboko a on nemá nádobu, kte­ rou by ji vytáhl. Modlil se tedy k Hospodinu a voda zázračně vystoupila až po okraj. Pil tehdy bez ná­ mahy on i jeho stáda. To by se jí jistě také líbilo.

Jenže ten neznámý poutník, který ji u studny oslovil, nabízí ještě mnohem víc: „Kdo by se na­ 34 srpen–září 2019

Jiří Bartoloměj Sedláček knihař, tiskař a vydavatel, ŘKC Praha 1

pil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky – stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Kdo nás by si něco takového nepřál: „Pane, dej mi tu vodu, ať sem už nemusím cho­ dit.“ Obtížnou všednost každodenních povinností, všechny životní výhry i ztráty, radosti i zklamané naděje bychom mohli hodit za hlavu a začít koneč­ ně svobodně žít. Jenže co to vlastně znamená – žít svobodně? I kdybychom se dokázali zbavit všed­ ních povinností, naplnit život odpočinkem, zába­ vou a zážitky, žízeň duše tím stejně neuhasíme. Je tu totiž ještě něco vyššího, než naše tělesné potře­ by: „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Jak to udělat, abychom napojili onu vnitřní potřebu společenství s Tím, který nás nekonečně přesahuje – aniž by se nám z toho sta­ la další otravná nedělní povinnost?

Beze změny to asi nepůjde. Možná i já jsem měl svoji zázračnou studnu a svoji posvátnou horu.

Možná i já jsem si myslel, že bez nich to v životě nepůjde. Ale zkusil jsem to, a ono nejen že to šlo, ale uprostřed vyschlé duše vytryskl nový pramen, sycený Duchem Ježíšovým.

A tak až zítra ráno vezmu svůj džbán a vydám se dobývat denní obživu pro sebe a svoji rodinu, zkusím hledat nově, jako by to bylo poprvé. Pro­ tože jenom prázdná nádoba může být naplněna a jenom otevřené oči můžou uvidět pramen.

Nechcete jít se mnou?

■

Drahý příteli, sestro, bratře, pokaždé když přemýšlím o Jižním Súdánu, píchne mě u srdce. Žijí zde nádherní lidé, kteří zažili šestiletou občanskou válku a desítky let předtím museli žít uprostřed tuhého pronásledování. Ke všem těmto útrapám se nyní přidala neúroda a lidem dochází jídlo. Existuje reálné nebezpečí, že se STOVKY TISÍC LIDÍ ocitnou na hranici smrti hladem. Ve velkém nebezpečí je asi sedm milionů lidí.

Hladomor je strašlivá věc. Bůh nám však umožnil, že máme přístup k potravinám, které mohou být odpovědí na modlitby právě těchto zoufalých lidí. Jde jen o to, abychom k nim potraviny dopravili.

Každá desetikoruna umožní dopravit jídlo v hodnotě 70 Kč. Za 100 Kč to bude jídlo v hodnotě 700 Kč a dokáže udržet při životě jednoho člověka. Když se blíží hladomor, jídlo má cenu zlata. Svým darem skutečně pomůžeš udržet jednoho konkrétního člověka na živu.

Obracím se na Tebe tedy s prosbou, abys poslal finanční dar podle svých možností. Naše partnerské církve v Jižním Súdánu jsou schopny distribuovat jakékoliv množství jídla. Potraviny přepravujeme lodí v námořních kontejnerech. Poslat jeden kontejner stojí 269 422 Kč. Pojme 20 tun jídla a dokáže nasytit 3000 lidí na celý měsíc. Samozřejmě pravděpodobně nemáš možnost zaplatit celý kontejner. Ale modli se, prosím, co udělat můžeš. A prosím, reaguj rychle. S Tvou pomocí můžeme posílat jeden kontejner za druhým až do doby, kdy nebezpečí hladomoru pomine.

Děkuji Ti z celého srdce. Ředitel Feed The Hungry (Krmte hladové) Daniel Skokan

Starý účet s poplatky: 19-278 345 02 17/0100 Nový účet bez poplatků: 280 153 94 86/2010 Účet pro účely veřejné sbírky: 290 110 30 30/2010 Účet pro dárce na Slovensku: SK08 1100 0000 0026 2270 1492

inzerce

Pokud bys chtěl/(a) mimořádně přispět na pomoc hladovějícím v Jižním Súdánu pošli, prosím, svůj finanční dar s variabilním symbolem 201920 (Denně plné bříško) na některý z účtů FTH ČR:

Že je pitná voda životně důležitá, o tom není pochyb. Biblických dokladů je více, vzpomeňme na zkažení vod v Egyptě (Ex 7,21 a 24) a následné žíznění během putování Izraele pouští (Nu 20,5–11). Pokud někdo vydrží bez vody, pak jde o výjimečný zázrak.

Naprostá většina vody na Zemi ovšem k pití vhodná není. Jde o vodu mořskou, která lidské tělo neuspokojí, ba kvůli vysokému podílů solí nás ve skutečnosti ještě více vysušuje. Takzvaně sladké vody je na Zemi asi čtyřicetkrát méně než slané, a ani tak nemůže vždy sloužit jako zdroj pitné vody.

Vody je na Zemi dost, ale ne všechna je nám k užitku

Čím uhasit žízeň Relativně bezpečné napití poskytuje voda z podzemí, pokud tedy prameny neprocházejí vyloženě jedovatými horninami. Pestrá nabídka minerálních vod pochází z vyhlášených hlubinných pramenů nebo vrtů. Pro pitnou vodu ale nemusíme chodit příliš hluboko. Na několika místech i v naší republice získávají pitnou vodu historickým způsobem z takzvaných podpovrchových zářezů: několik metrů pod povrchem lesa jsou umístěny proděravělé trubky, které svádějí vláhu do příslušných nádrží. Takovému zdroji vody nevadí ani suché počasí, ani přítomnost zvěře a lidí v lese. Běžné znečištění je lesní půda schopna odfiltrovat.

Zato vodu z povrchových zdrojů – většinou z přehrad, ale i z volně plynoucích vodních toků – je nutno k lidské spotřebě upravovat.

To není žádný nový vynález. Vždyť i z historie známe případy, kdy lidé nepili vodu jen tak, ale míchali ji s vínem či s pivem. Obsažený alkohol sloužil k dezinfekci. Obecně vzato jsou povrchové vodní zdroje zranitelnější než ty podzemní. Mohou se v nich uhnízdit nejrůznější mikroorganismy, ale také do nich mohou proniknout nečistoty způsobené lidmi. Mnoho znečišťujících faktorů lze z vody odstranit, ale někdy jdou čisticí procedury přímo proti sobě. Kdybychom čistili vodu obydlenou sinicemi jako obyčejně znečištěnou, sinice přemění čisticí prostředky v jedy. Podobně se voda znečištěná zbytky antibiotik nemá čistit bakteriálním způsobem – antibiotikum by porazilo i tyto prospěšné bakterie.

Zvláštním případem úpravy povrchové vody je i odsolování vody mořské. Mnohé přímořské státy se k této technologii uchýlily, aby se zbavily závislosti na „suchozemských“ zdrojích. V Izraeli však zkušenosti ukázaly, že je odsolování velice zranitelné, protože je závislé na kvalitě mořské vody. Oproti povrchovým zdrojům tedy žádnou výhodu neposkytuje. Izraelský stát proto raději motivuje lidi k tomu, aby vodou šetřili, a to prostřednictvím ceny. Kdo spotřebovává nad určitou míru, tomu se každý „kubík“ navíc citelně 16palcové vertikální membrány prodraží. v izraelském odsolovacím závodě Sorek, Nás by však k šetření vodou a přírodními zdroji neměl vést jen největší svého druhu na světě. zákon peněz, nýbrž zákon vepsaný v našich srdcích. Podle evangelia smíme přece vyhlížet pramen vody života (J 4,13–14), abychom už nahoře: Sladká voda z povrchových nikdy žíznit nemuseli. text Martin Srb foto IDE Technologies a autor

zdrojů je málokdy pitná bez úprav.