Brana17/10

500 let od reformace

Martin

Luther

foto wikimedia.com | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

10|2017 brana.cb.cz

Podzimní novinky bible Český ekumenický překlad

1175

1174

 nové vydání bez deuterokanonických knih

velký formát 155 × 206 mm

 pevná vazba, šedivá, kat. č. 1174, 660 kč

 měkká vazba se zipem, orientační výřezy, kat. č. 1175, 1060 kč

 pevná vazba, kůže, zlatá ořízka, pevné pouzdro, orientační výřezy, kat. č. 1176, 1160 kč

1176

Český ekumenický komentář ke starému zákonu  ester

Skrytý Bůh a statečná

židovská dívka kat.č. 1987, 198 kč

 ámos

Když Bůh

Česká biblická spoleČnost náhorní 12, 182 00 praha 8 | MAil obchod@dumbible.cz | tel 284 693 926

Aktuální kompletní nabídku ČBS naleznete v internetovém obchodě www.bibleshop.cz

inzerce

musí řvát jako lev kat.č. 1938, 248 kč

editorial

z obsahu 4 Slovo

Milí čtenáři,

Na dosah

6 Rozhovor

Muž v čele

14 Téma

Martin Luther

20 Zápisník

V žáru země spravedlivých

24 Etika

Nikdo ať tebou nepohrdá proto,

že jsi mladý

26 Reportáž

Duchovní poradenství

od pouličních střelců

32 Podobenství

Kos workoholik

příště Ekumenické vztahy

Daniel Fajfr

tiráž Číslo 10/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 8. 10. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek

na konci tohoto měsíce, jak už napovídá obálka tohoto čísla Brány, tomu bude pět set let, co Martin Luther napsal svých devadesát pět tezí a zaslal je mohučskému arcibiskupovi. A prý, jak se traduje, přibil jejich soupis na dveře kostela Všech svatých ve Wittenbergu. Z hlediska vývoje médií se tato skutečnost někdy připomíná jako počátek chvíle, kdy se plně ukázala moc tištěného slova. David Beňa v hlavním tematickém článku tohoto čísla ukazuje, že Luther dokázal tisk skutečně využít, vždyť svými myšlenkami zvládl naplnit více než půl druhého sta knižních svazků. A právě Lutherovy myšlenky jsou klíčem k pochopení základů dějin reformace, jejíž půltisícileté výročí si letos připomínáme.

Projdeme-li texty aktuálního čísla po časové ose, pak nám David Beňa přiblíží dědictví minulosti ještě v cyklu věnovaném vyznání víry, kde otvírá text nicejsko-cařihradského vyznání. Do minulosti o něco bližší se vrací Petr Adamec v Otázce pro... s osobní vzpomínkou na vztah svého skautského vedoucího Jaroslava Foglara ke křesťanství nebo Tomáš Rejman v úvodu ornitologicky laděného Podobenství. Posuneme-li se v čase co nejblíž současnosti, pak narazíme na Zápisník Adély Gardavské, který přibližuje život v Burkině Faso, na rozhovor s Davidem Novákem o jeho nové roli předsedy Rady CB, či zamyšlení Michaely Touškové nad úlohou mladých v církvi. A budoucnosti se v časopise dotkneme skrze očekávání tří nových členů Rady CB, která najdete v rubrice K diskusi.

V redakci Brány se už připravujeme na novinky, které přinese příští rok a s ním změna vydavatele a příchod nového šéfredaktora, jímž byl jmenován Bronislav Matulík, kazatel sboru CB v Praze v Soukenické. Některé změny začínají už teď, proto tímto měsícem počínaje nastupuje na místo zástupce šéfredaktora a výkonného redaktora Eva Čejchanová z náchodského sboru CB. I nadále rovněž pokračujeme v úvahách o nové podobě Brány, s níž se, jak doufáme, seznámíte i vy v lednovém čísle.

S přáním krásných podzimních dnů Vaše

Mgr. Jana Hušková – Mgr. David Kašper Mgr. Kateřina Korábková – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

kateřina korábková, redaktorka

slovo

Matouš 21,14‒17 a Žalm 98

Na dosah text jakub ptáček ilustrace brána

O

bvykle čteme a přemýšlíme nad příběhem uzdravení chromých a slepých na nádvoří Jeruzalémského chrámu v kontextu Ježíšova vstupu, který byl lehce nabitý emocemi doprovázejícími zrušení farmářských trhů a zdůraznění, že chrám je prostorem pro modlitbu, meditaci, vnitřní obnovu, a ne příležitost k byznysu. Závěrem pak podtrhneme Matoušovu slabost citovat Starý zákon, nyní Žalm 8,3: „Ústy nemluvňat

k němu může. Neschovává se za zdi, neodděluje se, je na dosah ruky, na dotek. Právě tohle místo nazve Božím domem, ne pouze nějaký výjimečný prostor kdesi uprostřed chrámu, kam má přístup jen nejvyšší ze všech kněží, nejsvatější ze všech lidí. Božím domem, domem modlitby Ježíš označuje místo, které i upřímně věřící člověk považoval za vhodné leda pro prodej obětin ‒ ovcí, holubů atp. V tom můžeme vidět obraz našeho světa, který je

a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům.“ Překvapeni Ježíšovou rozhodností, důsledností i tvrdostí, následně zaskočeni zastáním se dětí, nám nezbývá mnoho pozornosti všímat si nějakého dalšího uzdravování, kterých jsou koneckonců evangelia plná.

Vždyť čtenář či posluchač, unaven tím nekonečným seznamem chromých, slepých, hluchých, kteří najednou chodí, vidí i slyší, si zařadí chrámovou skupinku do jedné řady s těmi předešlými, srovná si je jako housky na krámě a jde dál. Škoda.

Nemáme-li zůstat jen u povzdechu, je dobré si všimnout, že Ježíš působí v části chrámu, kde ještě mohou být všichni, kde nehraje roli, zda je člověk žena či muž, pohan nebo žid, zdravý anebo nějak postižený. Ježíš je tam, kde může být každý a každý

součástí Božího chrámu, jehož srdce, svatyně svatých, je v samotné Boží přítomnosti.

Vraťme se ale k našim chromým a slepým, kteří jsou na chrámovém nádvoří určeném všem. Snad tam jsou proto, že v pohnutí mysli před Hospodinem bývá peněženka věřícího štědřejší než kdesi na trhu či v ulicích města. Možná. Nebo taky jsou tam proto, že nemohou vstoupit dál, že nemohou zastávat službu, pro kterou se narodili. Levijci, ti, kteří měli sloužit v chrámě, pokud už se narodili či se později stali nějak postiženými, bylo jim zapovězeno přinášet oběti Bohu. Okamžikem, který mnohdy nemohli ovlivnit, přišli o své životní poslání, o smysl života, o místo ve společnosti a o možnost setkávat se jedinečně s Bohem.

4 říjen 2017

Dotek Musím se dotknout, i když se tě obávám – tvého oděvu.

Musím se dotknout k nelibosti všech slušných tvých bosých nohou.

Tvé rány v boku musím se dotknout – a pak poznat, že jsi Bůh.

Delicie Nerková

Zranění, neschopní si sami pomoci, kterým nikdo nedovede pomoci a kteří jsou beznadějně odepsaní. Vždyť kněz, který nemůže sloužit službou kněze, je k ničemu. Je solí, která nesolí, je žebrák, životní zoufalec, zkrachovalec. Takové si můžeme představit pod chromými a slepými v Jeruzalémském chrámu. Na dosah ruky, blíže, než bys kamenem dohodil, stojí, sedí kousek od chrámového nádvoří určeného kněžím a nemohou s tím nic udělat.

Jde o geniální příběh zobrazující život člověka, který se rodí hříšníkem. Nemůže za to, dříve než poprvé vykřikne, snad ještě předtím, než se jeho pěstičky objeví na břichu matky, je hříšníkem. Je tak blízko Bohu, a přece tak nepřekonatelně oddělen. Životní smysl, poslání, štěstí, naplnění slyší, vidí, cítí a to je jediné, co o tom ví. Jde o zoufalství, na které se chce zapomenout žebráním a užíváním almužen, které nám na chvíli dovolí si myslet, že vše je v pořádku.

Jako nešťastník, který si otevře krabicák a cítí se během následujícího litru vína šťastně, podobně je hříšník chvíli spokojený při možnosti myslet si, že už hříšníkem není. Že je lepším člověkem. Vymýšlíme různé způsoby, zbožné i naprosto Boha

prosté, pusté. Obvykle se nám ale almužnou stávají dobré skutky, které se nám tu a tam povedou a dovolí nám myslet si, že jsme za vodou. Ale nejsme. Jsme dál hříšníky, těmi, kteří Boha potřebují, kteří potřebují vztah, smysl života, poslání. Jsme stále těmi, kteří potřebují život. Kteří ho mají na dosah ruky, a přece na něj nemohou dosáhnout.

Do tohoto našeho stavu hříchu, zděděného i mnohého dalšího námi tvořeného, vstupuje Ježíš. Tam, kde nebyla naděje, uprostřed temnoty, zazáří světlo. Ten, který se smiřoval se svou nedokonalostí, se svou vadností, je jí zbaven. Je uzdraven, proměněn, znovuzrozen. Ne proto, aby mohl metat kotouly, ale aby se mohl rozběhnout rovnou k trůnu milosti. Vždyť je zbořena stěna, která oddělovala neřešitelně poznamenaného od Boha, a to tím, že on už teď není poznamenaný.

Bůh dál netoleruje hřích, ale člověk je, může být, zázračně uzdraven.

Uzdravení, odpuštění, je zázrak. Je to život tam, kde byla smrt. Je to naděje tam, kde už ani kuře nehrabalo. Je to ospravedlnění tam, kde nebylo spravedlnosti ani co by se za nehet vešlo. Bůh v Ježíši jedná vznešeně, těší a zachraňuje člověka. Člověk, který byl ztracen, je nalezen, ten, který byl mrtev, může žít.

Ti slepí a chromí získali Ježíšovým uzdravením, vysvobozením z údělu doživotních žebráků, možnost nezůstávat jen na nádvoří chrámu, které bylo pro všechny. Dostali možnost být opět Božími služebníky. Ježíš je nejenom uzdravil, ale i znovu povolal. A my víme, že jsme povoláni, celé lidstvo, kaž­ dý člověk, je povolán, pozván být Božím dítětem.

Slepý žebrák u cesty kdysi dostal od Ježíše zvláštní otázku: Co chceš, abych ti učinil? On odpověděl: Dej, ať vidím. A uviděl. Pokud se cítíš jako slepý, chromý, pokud sis přivodil nějaké zranění, které tě ochromilo, oslepilo a cítíš tu zeď, která tě odděluje od Boha, od Boží přítomnosti, volej Ježíše. Pokud ses zase namočil do hříchu, pokud ses opět tak nevratně zmrzačil hříchem, pomůže ti jen zázrak, ne dobré chování, ne množství modliteb a nekonečná meditace, ale pouze Boží odpuštění.

Potřebuješ Ježíše.

Tak pojďme společně k němu. Vždyť víme, že když vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Díky mu za to, chvála Pánu.

Zpívejme mu novou píseň, neboť dělá neuvěřitelné věci!

Jakub Ptáček (35) manžel Pavly a tatínek Amy (5) a Šimona (2).

Vyrostl v CB Kolín a po absolvování ETS (2004) slouží v CB, zprvu jako vikář, později i nyní jako ordinovaný kazatel. Nejprve v Rakovníku, pak v Trutnově a nyní v Praze na Vinohradech.

■

2017 říjen

5

rozhovor

Muž v čele připravil petr raus foto Jan a Petr Grulichovi

Prvního září se ujal funkce předsedy Rady Církve bratrské David Novák.

Jak vidí církev, která mu je svěřena? Jak vnímá její klady i zápory? Kam by ji chtěl vést, jakkoli není biskupem a jeho pravomoci jsou značně omezené?

D

avide, stal ses mužem v čele. Myslíš, že to je biblický model, mít v čele jednotlivce?

Příkladů mužů, kteří byli v čele, je v Písmu hodně. Zároveň ale tito jednotlivci musejí být obklopeni dalšími spolupracovníky, se kterými úzce spolupracují a od kterých přijímají korekci. Neníli tomu tak, potom nejsme v církvi, ale v sektě.

Jak vnímáš současnou Církev bratrskou? Čím je charakteristická?

Důrazem na Písmo, na společenství, na práci s mladou generací. Dále vnímám jako důležitou misii a evangelizaci. Jsme církví multigenerační a stabilní. Dalším naším rysem je jistá teologická rozkročenost, nikoli ale rozplizlost. Jsme církví, která je tradičně postavená na službě laiků.

Zkusme se u těch charakteristik zastavit podrobněji. Co je jádrem teologie CB? Jakými důrazy se liší od jiných denominací?

Především odmítám tvrzení, že CB nemá teologii. Žádná evangelikální a asi ani jiná církev v ČR za posledních 25 let nevygenerovala tolik vynikajících teologů jako CB. A (nejen) oni teologicky pracují. Jádrem naší teologie, jak to chápu, je, že vycházíme z Písma, ve kterém hledáme odpovědi na klíčové otázky života i smrti. Dále je to důraz na znovuzrození z Ducha svatého (jinými slovy: víra se nedědí), posvěcení, společenství, evangelizaci a službu. Dále nezpochybňujeme Kristovu smrt a vzkříšení. Není to pro nás metafora, ale historický fakt s hlubokým dopadem na dějiny i život jednotlivce. Neznám až tak dobře jiné církve, ale zdá se mi, že se od některých lišíme svojí nedogmatičností, tedy tím, že nejsme farářská církev, a v současné době i svojí relativní stabilitou.

Je to tak dobře? Jsou to dobré důrazy, nebo by se jich CB měla raději zbavit?

Jsem vděčný, že více než v dogmatikách a katechismech hledáme v Písmu, jakkoli se mnoha zdroji mimo Písmo inspirujeme. Problém a výzvu do bu 6 říjen 2017

doucna vidím v tom, abychom v našich dobrých důrazech dokázali pokračovat. Vycházíme z Bible, ale rozpadají se nám biblické hodiny a skupinky.

Mluvíme o společenství, ale mnozí jsou tak zaneprázdněni, že se sborem nežijí. Mluvíme o službě, ale někdy až příliš řešíme, „co víra dá mně“ a přehlížíme druhé. Evangelizaci v CB málokdo zpochybňuje, ale stále méně z nás ji realizuje a mnohé sbory se uzavírají před světem. Zde zřejmě jako církev povedeme svoje zápasy.

Důrazy, na kterých stavíme, je třeba uvádět do souvislostí se současným světem. Vedou k tomu, co je podstatné, zároveň nás chrání před teologickým a morálním liberalismem, arogantním a militantním fundamentalismem i před extrémními letničními důrazy. Zásadní ale je dopad toho, čemu věříme, do života.

Jak vnímáš vztah CB k Písmu? Objevují se lidé, kteří bijí na poplach, že se CB Písmu vzdaluje, že ho už nepokládá za čistě božský text. Bible nám podle nich už není „jediným měřítkem víry a života“, nebereme ji dost vážně, přičemž tím „vážně“ se myslí doslova a prvoplánově.

Bible nám je nejvyšším měřítkem, ale nikoli jediným. V otázkách etikety (mravů), hygieny, práva, výchovy a dalších oblastí většinou více či méně hledáme principy v Písmu, ale pak se řídíme také tradicí, zkušenostmi, kulturními zvyklostmi či právem a nikoli jen a pouze Písmem. Proto Písmo není jediným, ale nejvyšším měřítkem.

Co se týká doslovného výkladu Bible, to je protimluv, protože jakmile Bibli vykládáme, kážeme, už ji vlastně nebereme doslova, ale hledáme její výklad, interpretaci. Proto přemýšlíme o kulturním kontextu Bible, literárním žánru té které knihy v Bibli. Proto hledáme, jak text promlouvá k nám osobně. Bible bez Božího oslovení, bez práce Ducha svatého, který otevírá Písma, je jen kniha, byť inspirovaná Duchem Božím. Jakkoli zápas o to, abychom Písmo brali vážně, jistě povedeme, stále v CB Písmo vykládáme, čteme a snažíme se podle jeho principů žít. Zároveň v tomto někdy kulháme na obě nohy – včetně mě.

Co je na CB typické v oblasti správy církve, v oblasti řízení, struktur, řádů a forem?

To, že je to církev demokratická – a to nám někteří vyčítají, protože prý demokracie nemá základ

v Písmu. Nejvyšším orgánem CB není předseda ani Rada, ale konference. Ve sboru je to pak členské shromáždění. Někdy to funguje lépe, někdy hůře, ale to je pro nás typické.

Naše sbory mají také velikou míru samostatnosti, ale zároveň spolu tvoří společenství. Tedy jsme kongregačně-presbyterní církev a jakkoli se asi objeví tlaky přejít pouze na model kongregační, tedy že každý sbor je vlastně malá církev se vším všudy, pevně věřím, že stávající zřízení CB zůstane. Zdá se mi v našich podmínkách nosné, ale i biblicky opodstatněné.

Někomu se s CB spojuje Řád, který v poslední době zvedl některým mandle. Já sám do něj nahlížím jen tehdy, když něco konkrétního potřebuji řešit, nejsem tedy jeho hlubokým znalcem. Přesto si nemyslím, že bychom jej nepotřebovali, ani že by nás nějak svazoval. Problémy na sborech skutečně nejsou kvůli Řádu. Navíc jej lze průběžně precizovat.

Zeptám se podobně jako u věrouky: Je to tak dobře, nebo by bylo lepší něco změnit?

Jak se bude měnit společnost, bude na to muset

řád pružně reagovat. V současnosti bych rád zapracoval na změně naší výroční konference. Styl hlasování i projednávání některých návrhů mi přijde poněkud těžkopádný.

A jak vnímáš etiku, mravnost Církve bratrské?

V čem je aktuální a kde řeší otázky včerejška?

V čem je kristovská a kde spíš farizejská?

V etice jsme konzervativní a jsem tomu rád.

V budoucnu možná budeme vypadat v důsledku svého přístupu k některým etickým otázkám jako exoti, ale nebojme se toho. Zároveň nám ale hrozí, že druhé lidi příliš rychle posuzujeme podle vnějších věcí a máme jen málo soucitu s viditelně hřešícími, zvláště pak s těmi, kteří se dopustí „velkých“ hříchů. Někdy se mezi námi tolerují hříchy jazyka, závislosti na sociálních sítích, materialismu, ale běda, když někdo padne třeba v oblasti sexu nebo když se rozvede. Náš důraz na posvěcení je dobrý, ale hrozí nám, že upadneme do zákonictví.

Cesta z tohoto napětí není v tom, že na biblickou etiku rezignujeme a přizpůsobíme ji lidem, ale ani že z ní uděláme hlavní měřítko pravověří a posuzování druhých. Výsledkem pak totiž je nepsa-

Bc. David Novák, M.Th. (51) Předseda Rady Církve bratrské a předseda Evangelikální aliance.

Učí misiologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Danielou má syny Adama a Martina.

2017 říjen

7

rozhovor

né heslo: „Tahle církev není pro hříšné.“ V našem sboru jsme si z toho udělali tak trochu legraci a na věšáky jsme napsali: „Pozor, tato církev je otevřena hříšníkům a váš kabát není trezor!“ Kdo chce porozumět, jistě porozumí.

Jiná věc je, jak někde pozoruji, že se z Boha stává jakýsi „vesmírný kámoš“, který mě miluje a já si proto mohu dělat, co chci. Můj „kámoš“ má přece pro moje slabůstky pochopení. Pozor na to, aby se nám nevytratil rozměr Boží svatosti a toho, že Pán Bůh od nás očekává poslušnost. Byl to Dietrich Bonhoeffer, který napsal, že jen poslušný věří a jen věřící poslouchá.

Evangelium nás volá na cesty a mezi ploty, za lidmi, a to i za těmi na okraji lidské společnosti. Dovede to Církev bratrská?

Zdá se mi, že se o tom v CB více mluví, než že by to skutečně žila. Neumíme to.

Jsme církví především středních a vyšších vrstev, a proto oslovujeme opět spíše střední a vyšší vrstvy. Pokud tedy vůbec někoho oslovujeme. Jsou ale i výjimky a za ty jsem vděčný. V tomto ohledu ale určitě potřebujeme změnu.

Nejsme ve svých sborech příliš uzavření? Jak chceš učit sbory dávat například u kávy po shromáždění přednost rozhovoru s návštěvníky před vlastními přáteli či příbuznými? A máme k něčemu takovému církev vůbec vést?

Nerozbíjelo by to naše vlastní vztahy a společenství?

Ano, rozbíjelo a je to tak dobře. Církev, která se uzavře do sebe, časem zplaní. Někdo to vyjádřil slovy: „Církev bez hříšníků je hříšná církev.“ Nechci paušalizovat, ale nemálo sborů uzavřených je. Možná mají strach, že by noví lidé ohrozili stávající pořádky, možná už ani nevědí, jak se k nevěřícím přiblížit.

Někdy nám hrozí „kulturní evangelium“ – otevíráme modlitebny různým akcím, děláme s nevěřícími různé „opékačky“, zajímavé přednášky se zajímavými odborníky, zakládáme mateřská centra, ale nezvěstujeme Krista. V tomto pojetí 8 říjen 2017

je sice sbor součástí místní komunity, ale pro lidi je to jen další kulturní artefakt.

Lidi změní setkání s Kristem, a o tom jim někdo musí povědět. Inteligentně, citlivě, ale přesto povědět.

Který generační segment církve podle tebe potřebuje největší podporu? Na kterou věkovou skupinu bychom se jako církev měli zaměřit více, než bylo doposud zvykem?

Láká mě odpovědět, že je třeba se zaměřit na generaci od dětí po mládež. Jenže co mladé rodiny? Co stárnoucí generace na sborech? Co lidé ve středním věku, kteří se ohýbají pod tíhou zaměstnání? Myslím, že úkolem církve je v tomto žít v jistém napětí a být zde pro všecky generace. Zároveň si ale myslím, že vzhledem k rozhodnutím, která ovlivní celý další život a nakonec i budoucnost církve, je třeba přece jen trochu více pracovat s mladou generací.

Jak by taková práce měla vypadat?

Podporovat vedoucí od besídek přes dorost po mládež. Nabízet semináře, výjezdy a inspirativní setkávání. Od určitého počtu mladých lidí ve sboru se nebát uvažovat i nad úvazkovou službou mladé generaci, vést mladé k zodpovědnosti a nebát se od

Církev bratrská staví na Kristu a z toho necouvne. nich něco očekávat. Při promýšlení chodu sboru vždycky myslet i na mladé.

Hlásíme se k odkazu staré Jednoty bratrské, která kladla velký důraz na vzdělání. Neměli by přece jenom mít všichni kazatelé CB vysokou školu?

Absolutně neměli, protože vysoká škola nerovná se automaticky vzdělání. Jsem velmi vděčný za to, že máme mezi sebou velmi vzdělané kazatele a zároveň i kazatele s nižším vzděláním. Pravdou je, že na způsobu jejich služby to nepoznáte. Kazatel s VŠ automaticky nekáže lépe než ten, který VŠ nemá. Navíc církve, které striktně vyžadují vysokou školu, nijak nevyčnívají nad další církve. Já sám mám dvě vysoké školy a nejsem si vědom, že bych

I předseda církve zůstává kazatelem, pastýřem Božího lidu, v tomto konkrétním případě v roli oddávajícího.

Vlevo: Předseda CB nezkoumá stojící dorostenku ani postavení planet, ale zvídavě vyhlíží budoucnost církve.

nemusí být kazatel, nemusí být u všeho ani předseda. Jezdit ale budu, považuji to za nejlepší část předsednické práce – tedy nikoli řízení auta, ale setkávání s kolegy, staršími a lidmi na sborech.

Zůstáváš administrátorem sboru.

Proč? Nebude ti ten čas chybět pro celocírkevní práci?

byl díky tomu lepším nebo horším kazatelem. Vzdělání nebo VŠ ano, ale nikdy bych z toho nedělal mustr nebo povinnost.

Máš za sebou vedení prvního jednání nové Rady CB, která je z jedné třetiny nová. Jak se ti kolektiv radních líbí, jak na tebe působí?

Je skvělý. O všem se dá otevřeně mluvit, máme chuť pracovat. Podobný kolektiv bych přál každému. Jen ta jedna třetina možná kouká, kolik toho je.

Jsi příznivcem silného vedení, kdy Rada drží otěže pevně v rukou, nebo dáš raději prostor i názorům seniorů, staršovstev, dalších členů církve nebo i přátel a návštěvníků našich shromáždění?

Jakmile by se Rada CB pokusila držet otěže pevně v rukou, dopadlo by to špatně.

Zároveň je ale dobře, když Rada vede, koordinuje, komunikuje a pokouší se i vytyčovat směr. To ale neznamená pevně držet otěže. Minulá Rada pod vedením Daniela Fajfra dala sborům a kazatelům možnost zapojit se do řízení církve. Všimněme si, že Rada například nepředsedá konferenci, nevede Komisi pro Řád, nemá většinu v jednotlivých odborech. Zve další

lektory na vikariátní cvičení, na vizitace jezdí i lidé mimo struktury Rady, některé pastorálky jsou vedeny senioráty atd.

Pochopitelně Rada z těchto oblastí zcela nevycouvala, ale zve ke spolupráci. Rada se snažila a bude snažit vytvářet prostor, aby kazatelé, sbory a pracovníci mohli rozvíjet svoje obdarování. To ale neznamená, že nemá názor, že nebude přicházet s různými návrhy ani že rezignuje na vedení. Některé věci navíc Rada rozhodnout musí, ale to není proto, že drží otěže, ale proto, že se to od ní čeká. Žádná Rada nevedla církev dokonale.

Dělaly se chyby a budou se dělat i dál, ale chceme spolupracovat, ptát se a v něčem i rozhodnout, jakkoli to někomu může být někdy nepříjemné.

Měla by se církev rozdělit do menších správních celků, nebo se budeš snažit být všude stejnou měrou? Při naší současné velikosti to už vlastně znamená být všude málo…

Vyhovuje mi systém seniorátů. Nejsou to správní celky, pouze malé jednotky, ale někde fungují velmi dobře. Na senioráty nebudu jezdit jen já, ale i další radní. Asi budu mít pocit, že jsem všude málo, ale to jsem měl i na sboru. Tak jako u všeho

Chci být alespoň trochu součástí místní práce, vidět církev také očima sboru. Čas pro celek církve je jasně daný a věnuji ho skutečně hodně… Administrovat sbor budu ve svém volném čase, celocírkevní práci to neovlivní, pouze obohatí. Končím se závodním sportem a čas, který ušetřím, dám místnímu sboru.

Jak tvoji novou roli vnímá tvoje rodina?

Manželka s tím moc nesouhlasí. Bojí se, aby mě to nesešrotovalo, i toho, že mě budou některé věci v předsednické práci ničit. Abych prý ale nedělal ostudu, donutila mě koupit si nový oblek, jakkoli jsem protestoval. Na přímou otázku ohledně mojí role mladší syn (13 let) řekl: „Nevím, co mám povědět.“ A starší syn (16 let): „Tati, já to neřeším.“ Formuloval sis nějak cíl svého předsednického působení? Co bys chtěl jednou odkázat svému nástupci?

Neformuloval, ale svému nástupci bych chtěl při předávání úřadu sdělit, že v práci předsedy pozná nově Pána Boha a že kolem sebe bude mít mnoho lidí, kteří mu budou oporou v časech dobrých i zlých.

Zároveň bych mu chtěl sdělit, že CB staví na Kristu a že z toho necouvne.

■

2017 říjen

9

křesťan ve světě

Finanční kompas text Marek Orawski a Pavla Lioliasová foto archiv brána

V Bibli je 2 350 veršů, které mluví o penězích, majetku, bohatství, dluzích a podobně. Tedy mnohem víc než třeba o lásce. Jaký je pohled Bible na peníze, jednoduchým způsobem představuje i kurz České evangelikální aliance.

V ČR běží od roku 2013.

10 říjen 2017

M

luvit z kazatelny o penězích je něco jako sprosté slovo. Kazatelé o penězích neradi káží – trochu to smrdí střetem zájmů, jsou přece placeni z příspěvků posluchačů. Ani u posluchačů to není oblíbené téma. Většina lidí přispívá méně, než si myslí, že by měli, a bojí se, že kázání nakonec sklouzne k nepříjemnému apelu, aby dávali víc. Mezi lidmi se navíc stávají stále oblíbenějšími finanční půjčky, které s sebou ovšem přinášejí i nemalé ohrožení.

Češi a finanční gramotnost Finanční gramotnost Čechů je průměrná. V posledním testu České bankovní asociace jim největší problém dělaly početní úlohy, naopak o základních finančních pojmech a operacích lidé základní přehled měli. Ve finanční gramotnosti ovšem mají mezery, a to už jako děti.

V takové situace se velkým problémem stávají dluhy.

Mnoho lidí se dostává do situací, kdy své dluhy prostě ne-

zvládá. Existuje jen jedna univerzální rada: Nepůjčovat si. V této zkrácené formulaci je to ovšem stejně účinné jako říkat tlustým lidem „Nejez tolik“. Skutečná pomoc je v obou případech komplikovanější a vyžaduje určité úsilí.

Hospodaření českých domácností Průzkum Poštovní spořitelny z května letošního roku ukázal, že 93 % českých domácností zvládá ze svých příjmů pokrýt základní potřeby – jídlo nebo oblečení. Pokud by ale rodiny o hlavní zdroj příjmů přišly, nejčastěji by vydržely jeden až tři měsíce, než by si musely půjčit nebo se přestěhovat a snížit své výdaje. A každá čtvrtá rodina by při výpadku příjmů nevydržela ani měsíc.

Biblický standard je ovšem jiný, život podle Božích pravidel je životem trvale udržitelným.

Zdá se potřebné lidem v této oblasti poradit a pomoct se ve světě financí zorientovat. Připomenout Boží řády, které platí a mají své místo i v ekonomice.

Za kurz se nic neplatí, jediný výdaj souvisí s nákupem literatury. Každý účastník kurzu by si měl přečíst knihu Peníze až na druhém místě, která slouží jako určitý „otvírák“ kurzu. Pak dostane Příručku a Pracovní sešit, který potřebuje ke studiu; obojí dohromady stojí zhruba 250 korun.

Místo kurzu si účastníci domluví sami. Vedoucí jsou dobrovolníci, kteří nejsou placeni. Autoři kurzu posbírali do deseti lekcí důležité biblické výroky, které mluví o vztahu k majetku a penězům a roztřídili je do logických oblastí.

Kurz může člověku pomoci nastavit si lépe vztah k penězům a k majetku. Způsob „zacházení“ s penězi, dluhy a dalšími problémy s penězi jsou důsledkem současného vztahu společnosti k těmto věcem. To je to nejdůležitější. Dluhy jsou většinou jen příznakem chybného vztahu k penězům. A nemoc nevyléčíme tím, že budeme odstraňovat jen příznaky.

Finanční kompas ale zprostředkovává i praktické informace, jak se zbavit dluhů, případně doporučí, na koho seriózního se obrátit. Celý projekt je připravený tak, aby mu rozuměli všichni.

Evangelikální aliance nechce jen přihlížet Stav finanční gramotnosti není problémem jen v České republice, i když naše nevzdělanost je v této oblasti větší, než bývá obvyklé na západ od našich hranic. Aliance proto nabízí Finanční kompas, vzdělávací kurz, jehož účastníci během deseti lekcí zjistí, co Bible říká o práci, dluzích, životním stylu, poctivosti, dávání, spoření a dalších tématech.

Celý projekt, který v České republice zaštiťuje Česká evangelikální aliance, vznikl ve spolupráci s mezinárodní organizací Compass – Finances God’s Way, kterou původně založili lidé z americké Crown Financial Ministries. Tým, pod kterým v Česku Finanční kompas funguje, převzal obsah a model ze zahraničí, ovšem upravil ho pro české prostředí. O projekt se v Česku starají lidé z různých denominací (CB, AC, BJB nebo KS).

Kurz není nijak centrálně organizovaný, autoři konceptu poskytují účastníkům pouze metodickou podporu a materiály. Neexistuje žádný konkrétní vedoucí, který by byl „vyškolený“ k vedení kurzů.

Může je organizovat každý, kdo rozumí financím, umí vést lidi a zároveň si kurz sám nastuduje. Pokud by někdo měl o organizování kurzu ve svém okolí zájem, může se obrátit s prosbou o pomoc na fin.kompas@gmail.com.

■ Víc informací o celém kurzu na webu http://financni-kompas.cz

info

Češi a půjčky Nějakou půjčku má 35 % Čechů.

V roce 2015 si lidé nejvíc půjčovali na koupi či rekonstrukci nemovitosti nebo na vybavení domácnosti.

Dlouhodobý dluh mělo ke konci roku 2016 přes milion Čechů.

Spotřební úvěr mělo téměř dva a půl milionu lidí.

Děti a finance První peníze děti dostávají většinou se začátkem školní docházky (dříve až zhruba od devíti let).

12 % dětí nevystačí s přiděleným kapesným.

Děti si půjčují, ve věku teenagerů jde o dvě třetiny dětí.

Průměrná hodnota půjčky je 250 korun, část dětí své dluhy nesplácí.

2017 říjen

11

žijeme v církvi

Rozdělující zbožnost

Jednostrannost proti vyváženosti text pavel černý foto archiv brána

Jako lidé jsme různí, různost ale může rozdělovat. Církev hodně pracovala na tom, aby ji nerozdělovala věrouka. Ukazuje se ale, že častěji nás víc dělí formy naší zbožnosti. Ne samy o sobě, problémem bývá neschopnost vnímat Boží slovo jako celek.

J

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (68) Teolog a učitel na ETS

12 říjen 2017

an Amos Komenský napsal velmi populární a slavnou knížku nazvanou Praxis pietatis (Praxe zbožnosti). A už dříve bývala nejpopulárnější knihou středověku znovu a znovu opisovaná a později tištěná kniha Tomáše Kempenského Imitatio Christi (Následování Krista). V dnešní době bychom k nim mohli přiřadit např. Dietricha Bonhoeffera s knihou Život v obecenství nebo knihu soudobého autora Richarda Fostera Uspořádej svůj duchovní život.

Co je všem těmto knihám společné? Všechny se dotýkají osobní zbožnosti. Před lidmi člověk může hrát dost dlouho divadlo, ale jeho vnitřní život časem navenek projeví duchovní zakotvení, hodnotový žebříček a vztah k lidem i k Bohu.

Neléčený a neodpuštěný hřích plodí další hřích.

Připomíná mi to verš z Izajáše 57,20: „Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal.“ Mořské vlny vyvrhují na břeh odpad, který tam lidé naházeli.

Naše svévole je jako odpad vhozený do moře. Časem z našich životů pak vyplouvají na povrch nepěkné a tlející jedovaté činy i slova.

Co dělat, aby z našich životů vycházely dobré věci? Jak si v životě počínat, abychom opravdu následovali Krista a přinášeli dobré ovoce? Jak se může v našem životě naplnit slovo „Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra.“? (J 7,38) O tom je osobní zbožnost. Mnohokrát se ukázalo, že sytit a vzdělávat pouze rozum nestačí. Je třeba také střežit a vzdělávat srdce. Někteří zkušení křesťané dávají nahlédnout do vnitřní komnaty svého duchovního života a pomáhají tak druhým na cestě víry. Jedna věc je přijmout učení apoštolů a druhou věcí podle tohoto učení žít.

Učitelé zbožnosti se nás snaží vyvarovat extrémů, jednostranností, slepých uliček a lidské svévole.

Nestačí znát obsah Bible, je třeba podle Písma také utvářet svůj vnitřní život. Osobní zbožnost se dotýká životodárného spojení s Kristem, života v Duchu svatém, vnímání Boží milosti, vyznávání hříchů, přijetí odpuštění, modlitebního života, uctívání, duchovní kázně a disciplíny a mnoha dalších dimenzí vnitřního života. Často kolem sebe pozoruji, že si věřící lidé přestávají navzájem rozumět ne kvůli jinému učení, ale kvůli rozdílné zbožnosti. Někdy takové rozdíly zbožnosti zaskočí manžele, jinde si přestanou rozumět rodiče a děti, jindy členové staršovstva či různé skupiny ve sboru. Mají společné vyznání víry, stejné křesťanské učení, ale přesto si nerozumějí, a někdy se dokonce obviňují z neduchovnosti či ze zrady křesťanského poslání. Často jsou za vnitřními boji v církvi svérázné projevy osobní zbožnosti. Praxe zbožnosti se nedá spoutat do jednoho systému. Naše zbožnost je vždy zabarvena osobností člověka, jeho charismaty, emocionalitou, rodinným životem, úkoly v církvi. Proto také není jen jedna správná zbožnost! Pro-

to zde není jen Tozer, Bonhoeffer, Foster, Nouven, Green aj. Pán Bůh nám dokonce i v Písmu ukázal, že ve svém díle používal duchovní osobnosti s rozdílnou zbožností, jakými byli Mojžíš, Anna, Samuel, David, Marie, Petr, Pavel, Priscilla, Lydie, Timoteus a další.

Církvi škodí snaha po unifikaci zbožnosti. Dospělý člověk nemůže chodit v botách malého dítěte. Nelze všechny natlačit do jedné spirituality. Nejde tedy jen o formy projevů zbožnosti, kdy někdo

při zpěvu povstane či se modlí se zvednutýma rukama. Problémem bývá izolovaná, jindy individualistická a svérázná zbožnost, která není tříbena a usměrňována těmi, kteří mají také částečné poznání. Ve svérázné zbožnosti se často projeví pohrdání Kristovým tělem – církví a její bohatou tradicí.

Svérázná zbožnost bývá spojena s duchovní pýchou a ráda se vyšperkuje pocity nadřazenosti či mesiášskými komplexy.

Svérázná zbožnost často stojí na svéráz-

ném výkladu Písma. Pomíjí pravidla pro výklad Bible a nedbá na širší vykladačskou komunitu církve. Svérázná zbožnost se nechce dát rozsuzovat církví. Někteří se v ní cítí jako „proroci poslední doby“, kteří vykřikují varovná hesla nebo už jen lámou hůl nad ostatními.

Rozhodně nejde o formu zbožnosti. Ta může být rozmanitá, a přitom stále soustředěná na Krista a církev. V Písmu je kritizována a Ježíšem odmítána farizejská zbožnost, která byla dokonce falešná ve svém soustředění na spravedlnost z dodržování lidmi vytvořených pravidel a projevů zbožnosti. Bohulibá snaha, ovšem na špatném místě! Svérázná zbožnost odmítá vyvážené křesťanství. Tíhne k jednostrannostem. Někdo vidí v Písmu jen evangelizaci, druhý jen diakonii, třetí církevní organizaci, čtvrtý pouze zakládání sborů či naopak stabilizaci současné církve. To jsou všechno důrazy, které jsou biblické a spojené s našimi duchovními dary, ale nemohou stát izolovaně.

Potřebujeme vyvážené křesťanství, které má všechny ingredience apoštolského učení. Potřebujeme i jeden druhého, abychom nevyloučili důrazy zbožnosti, které církev ke svému růstu potřebuje. Ani květiny nerostou jen z některé látky, ale potřebují celou plejádu prvků a k tomu světlo a kyslík. Pozor tedy na originalitu za každou cenu a svéráznost, která může sklouznout k sektářství.

oznámení

V pondělí 13. listopadu proběhne v Praze v modlitebně Sboru CB Praha 1 – Soukenická 15

Teologické fórum věnované Janu Kalvínovi a jeho učení.

Teologická fóra pořádá Sdružení evangelikálních teologů ve spolupráci s Komenského institutem. Jsou určena kazatelům, učitelům teologických škol, studentům teologie, pracovníkům církví a všem vážným zájemcům.

Přihlášky přijímáme do 6. 11. 2017, bližší informace na https://evangelikalni-teologie.cz/podzimni-teologicke-forum-jan-kalvin-vyvoj-a-vliv-reformovaneho-uceni

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě vděčnosti za stvoření, která se koná v úterý 10. října 2017 od 18 hodin ve sboru ČCE v Praze-Nuslích, Žateckých 1169/11.

Kázáním poslouží Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. Po bohoslužbě (cca od 19 hodin) bude následovat beseda o stromech a alejích s RNDr. Marcelou Klemensovou z organizace Arnika.

■

téma

martin luther text david beňa foto brána

O velkých postavách dějin si člověk vytváří všelijaké obrazy. Často míří vedle. I obraz německého reformátora vyrůstající z dobových dokumentů a jejich kritického zpracování je jiný, než jaký jsme si malovali kdysi – barevnější, lákavý, inspirující.

14 říjen 2017

N

a fakultě se vyprávěla historka o starém panu profesorovi E. G., původní profesí lékaři a luterském faráři. Jeden student se mu svěřil se svými vnitřními zápasy. Profesor ho mile vyslechl a dal mu radu, ať si přečte sto stránek z Luthera, to prý pomůže. „Co si mám přečíst?“ ptal se student. „Cokoli.“

Co z Luthera?

Kdo vlastně byl Luther? Jeho jméno nese jedna z evangelických konfesí a tak či onak se k němu hlásí všechny protestantské denominace. Byl reformátor? Svůdce? „Panský pacholek“? (Engels) Průkopník moderny? Pravý Germán? „Brzda německé poctivosti“? (Nietzsche) To vše a mnohem víc byl v uplynulých staletích Luther v očích svých vykladačů. K letošnímu jubileu si můžete koupit dokonce i známou hračku Playmobil v podobě Luthera!

Vskutku „existuje tolik pohledů na Luthera, kolik o něm bylo napsáno knih“, jak říká jedna z nich. A že jich bylo napsáno! Víc knih je prý věnováno jen Bibli. Také sám Luther stvořil celou knihovnu – souborné vydání jeho díla zabírá 127 svazků, celkem asi 80 000 stran. Není tedy divu, že názory na Luthera se různí. Už však nutně nevyvolávají různice. Luther už není buď prorok, nebo arcikacíř. Při všech přetrvávajících opodstatněných rozdílech mezi církvemi může být „naším společným učitelem“, řekl už před čtyřiceti lety jeden kardinál.

Kdo byl Luther? Pro šíři a složitost materiálu můžeme načrtnout jen několik skic. Snad budou výstižné a užitečné.

1517 Reformační jubileum se váže k 31. říjnu 1517. Tehdy měl Luther na vrata wittenberského Zámeckého kostela přibít 95 tezí o odpustcích. Teze jsou skutečné, událost s kladivem zřejmě bájná. Šlo spíše o stížnost zaslanou příslušným hodnostářům, která „prosákla“ na veřejnost. Teze nejsou revoluční. Vyvolaly ale bouři, z níž se zrodila reformace – hnutí, jež změnilo církev i stát, zbožnost i univerzitu, umění i práci, teologii i všední život.

Oč šlo? Příběh začíná magdeburským arcibiskupem Albrechtem, jemuž se zachtělo ještě obročí mohučského. Co právo nedovoluje, vyřeší peníze.

Jen si na tak tučný kup i Albrecht musel půjčit.

A aby měl z čeho splácet, vyhlásil papež odpus-

tek – výnos jednak umoří Albrechtův dluh, jednak přispěje na stavbu papežského chrámu v Římě, toho svatopetrského!

Dominikán Tetzel, který měl odpustkem zaplavit říši, si vedl natolik kramářsky, že někteří páni mu zakázali vstup na svá území. Prý „když mince cinká v kasičce, skáče duše z očistce“! Ne, protestuje Luther a v 95 tezích hájí tradiční nauku: Církevní odpustek se vztahuje jen na časné tresty uvalené církví (mnozí mu zatleskají). Pravým pokladem církve je Kristovo evangelium o odpuštění hříchů. Tetzel káže falešné jistoty. Skutečnou jistotu o svém pokání nemá nikdo; do života věčného vstupujeme leda utrpením a křížem!

Reakce na sebe nedala čekat: Lutherovy teze šíří kacířstva! Spíše však jen nasypaly písek do soukolí moci. Vyšetřování vyústilo roku 1521 v Lutherovu exkomunikaci (vyloučení z církve) a říšskou klatbu (vyloučení ze svazku říše). Pomohly mu však vyjasnit pozici – a získat přátele. Spor o odpustky, resp. zpověď, se proměnil ve spor o moc učitelského úřadu církve. Ten ústy žalobců Lutherovi nařizoval (nelegitimně, řeknou dnes i katoličtí znalci), aby se podřídil jejich výroku, aniž by udali nosné důvody a ohlíželi se na teologický konsens. Háje pravdu církevní nauky, byl Luther církví vyzýván pravdu zapřít! „Nechci se stát kacířem odvoláním mínění, jímž jsem se stal křesťanem,“ napsal. Zůstal mu tak jen zdroj této pravdy: Písmo samotné. Šlo-li v 95 tezích o jistotu odpuštění, pak – vyjasňuje si Luther – tato jistota nestojí na vědomí, že jsem vyznal všechny hříchy a dostatečně jich litoval, ani na výnosech církve. Jde pouze o jistotu víry. „Odpouštím ti tvé hříchy,“ zvěstuje zpovědník kajícníkovi a ten jeho slovům věří, jako by je vyřkl Kristus sám! (J 20,21–23) Luther nebourá úřad ani tradici, jen je – s osobní jistotou spásy – podřizuje Písmu.

Nemohu jinak Proč zrovna Luther přišel s odpovědí, která „se dnes považuje a musí považovat přímo za konstitutivní pro vědomě žitou existenci víry“, řečeno s jedním katolickým znalcem? Že je církev chorá v hlavě i údech, věděli všichni. Pod pokličkou jednoty se svářily odstředivé tendence. Na univerzitách se přely různé směry. Filozofické scholastice konkurovala nová laická zbožnost, ale i stará mnišská mystika. Na úkor jednotného křesťanstva

David Beňa, lic. theol. (43) kazatel, tajemník odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

2017 říjen

15

téma

Roku 1525 uzavřel Luther sňatek s Katharinou von Bora.

se prosazovaly národní státy. Renesance zavrhla středověká schémata a humanisté zpochybňovaly staletá klišé. Na prahu Evropy vyčkával Turek. A lid očekával konec světa.

Luthera však nelze vysvětlit jen z ducha doby. Narodil se v předvečer svátku sv. Martina roku 1483 v rodině eislebenského rolníka. Dostalo se mu základního i vyššího vzdělání a dotáhl to až na studia práv. Roku 1505 však – z ne zcela vyjasněných příčin – zaklepal rozechvělý na dveře augustiniánského kláštera. Dobře že tam!

Augustiniáni studovali spisy svatých mnichů Augustina a Bernharda, teologii Boží svrchované milosti – trvalý poklad Lutherova myšlení. Řád navíc v Německu vedl moudrý Johann Staupitz, který rozháraného bratra – a ten mu za to zůstane vděčný – odkazoval k Ukřižovanému: „Tam je celé vyvolení Boží, nikde jinde!“ A poslal ho na teologická studia.

Lutherova hvězda stoupá. V řádu je pověřován důležitými úkoly. Je promován doktorem teologie: „Musel jsem přijmout doktorský úřad a svému nejmilejšímu Písmu svatému přísahat a slíbit, že je budu 16 říjen 2017

věrně a čistě kázat a vyučovat.“ Je ustanoven kazatelem ve Wittenbergu. Kurfiřt Bedřich Moudrý povolává nadějného augustiniána na zdejší nedávno založenou univerzitu a Staupitz mu předává svou katedru biblických studií. V letech 1515 až 1521 je Luther děkanem její teologické fakulty.

Spolu s kolegy, zejména s Melanchthonem, zavádí moderní metody, středověká kompendia nahrazuje církevními otci a zvláště studiem Písma.

Zrovna pojednávané pasáže dává pro studenty tisknout v řečtině či hebrejštině! Ve stejném duchu bude později vyzývat k reformě základního školství, ke vzdělávání dívek, k výuce jazyků: Díky nim k nám evangelium přišlo, jen díky nim je udržíme! „Milí Němci,“ napíše radním německých měst, „nakupujte, dokud máte trh přede dveřmi, sklízejte, dokud slunce svítí a počasí nám přeje; užívejte Boží milosti a slova, dokud je tu. Neboť slovo Boží a milost je jak průtrž mračen letící krajinou; a kde zapršelo, tam se již nevrací.“ Nejen náboženské vzdělání (Luther na-

psal dva katechismy a další spisky k nejrůznějším otázkám), ale i obecné vzdělání patří k dílu evangelia.

Když tedy Luther roku 1517 vystoupil s odpustkovými tezemi, nebyl to rebelantský výkřik jakéhosi „mníška“. O slovo se přihlásil významný reprezentant řádu, kazatel pečující o svěřené farníky, děkan teologické fakulty, doktor přísežně zavázaný hájit pravdu katolické nauky. Ze stejných kořenů, z věrnosti vlastnímu pověření, vyrůstá v roce 1521 i jeho odvolání k Písmu. Tváří v tvář císaři i hrozící hranici vyznává: „Zde stojím, nemohu jinak.

Bůh mi pomoz!“

Slovíčko ho porazí Lutherova asi nejpopulárnější píseň Hrad přepevný vystihuje důležité aspekty jeho zvěsti: Boží slovo člověka osvobozuje, ale také vrhá do mnoha zápasů. V barvách vyjadřuje jádro evangelia oltář městského kostela ve Wittenberku. V roce po Lutherově smrti, kdy císařští porazili protestantská vojska a věc reformace se zdála ztracena, ho vytvořil Lutherův přítel a onehdy i místní starosta Lucas Cranach starší.

komentář Na čtyřech obrazech vidíme křest, večeři Páně, zpověď a kázání: „Bůh s námi nechce jednat jinak než prostřednictvím svého slova a svátostí. Všechno ostatní, co se halasně hlásí k Duchu, bez slova a svátostí, je sám ďábel,“ tvrdil Luther. Přičemž zejména hudba, ale i výtvarné umění nebo divadlo stojí v luterství typicky také ve službách evangelia. Boží Syn se vtělil – stal se člověkem (aby i člověk byl konečně opravdu lidským) –, a také Duch svatý posvěcuje člověka prostřednictvím zemitých nástrojů.

Klíčovým nástrojem je Lutherovi lidská řeč! Proto reformátorův důraz na jazyky (ten mateřský i ty biblické), na kázání, proto láska k hovoru a zpěvu! Na oltářní predelle vidíme kázajícího Luthera, jednu ruku položenou na Bibli, druhou ukazuje na Krista. „Tam je celé vyvolení Boží, nikde jinde,“ říkal už Staupitz. A „jedině kříž je naše teologie,“ řekne Luther.

Právě tam se zjevuje Bůh; a je vyjeven i člověk, jaký je. Ježíšovou rouškou hýbe vítr – jako by kříž nestál v místnosti, jako by ho před posluchačskýma očima malovalo kazatelovo slovo! (Ga 3,1) Anebo kázání dělá z posluchačů současníky golgotských událostí?

Na zdi po Lutherově pravici lze tušit krvavé šrámy bičování. Ve slovu kázání je věřícím přítomen Kristus, ba sama víra je jeho přítomností: „Není to krásné kázání, že Kristus se stal mnou a já Kristem? Tak velmi do mě zalezl, že má vše, co je mé…“ Slovo – a svátosti – přináší člověku Krista a Kristu člověka, hněte z nich „jedno těsto“, strhává je na cestu kříže, tvoří církev. Proto také – vraťme se do roku 1521, kdy Luther upadl do klatby a saský kurfiřt ho „unesl“ a ukryl na hradě Wartburgu –v ústraní (alias „junker Jörg“) sahá po knihách a peru a překládá Boží slovo. Nejprve Nový zákon – do němčiny. Počin, který dodnes oceňují i nevěřící Němci, neboť wittenberský doktor tak nejen založil reformaci jakožto hnutí slova a písně, nýbrž položil vůbec základy moderní němčiny, jazyka filozofů a básníků.

Ale zpět k oltáři: Cranach na něm zachytil nejen lutherovskou zvěst a Luthe-

Jak Luther četl Bibli Jaroslav Vokoun, Teologická fakulta Jihočeské univerzity

Ve vztahu k Bohu spoléhal Luther pouze na Boží jednání, Boží milost, nikoli na síly a činy člověka. To platí i pro Lutherův přístup k Písmu: Tím podstatným nejsou lidské metody a dovednosti, ale Boží jednání. Bůh sám se chce sdělit, chce oslovit člověka, chce, aby maličcí a neučení rozuměli evangeliu (claritas scripturae - jasnost zvěsti Písma). Luther samozřejmě považoval za důležité i patřičné vzdělání, zejména byl nadšen obnovou četby hebrejského textu Písma. Právě tak považoval za důležitý i zdravý selský rozum. Ale tím nejdůležitějším pro něj bylo Boží jednání, Boží snaha oslovit nás spasitelnou zvěstí. Bůh sám se dobývá do lidského srdce svým slovem, v němž je osobně přítomen. Jde o to, abychom nespoutávali Boží slovo, dovolili mu, aby se samo vykládalo. Sledujeme-li Lutherovu četbu Písma, celkem zřetelně vidíme čtyři přístupy, které před mnoha desetiletími podrobně rozebral G. Ebeling.

Historický přístup: Protože se slovo stalo tělem, nemůžeme se s ním setkat jinde než v dějinách. Zjevení není překonáním dějin, ale setkáním s nimi. Má ovšem kvalitativně jiný význam pro přítomnost než ostatní příběhy. Dávné tehdy a tam a současné tady a zde spojuje Kristus, který i dnes činí to, co činil tenkrát. Nejde tedy o umělé aktualizování dávných příběhů. Jde o Boží příběh s lidmi, který ještě pokračuje a náš osobní příběh je jeho součástí. Každý oddíl evangelia je obrazem, do kterého nám Ježíš namaloval svou podstatu a svou lásku.

Svátostný přístup: Luther vyprávění Písma vztahuje existenciálně na sebe: Svátostná četba znamená vykládat Kristův příběh tak, že se stal pro mě a nyní se v porozumění slovům a ve víře skutečně děje při mně. Kristův příběh je tedy účinný nástroj Božího jednání. Svátostný výklad není alternativou historického výkladu. Svátostná četba ví, že smysl textu je právě v tom, že příběh čteme jako příběh „pro nás“. Meditování Písma v „dětském duchu“ proměňuje toho, kdo rozjímá nad Kristovým příběhem. V podstatě každé vyprávění Písma je jakousi svátostí, která nejen informuje, ale také zpřítomňuje a účinně nám odevzdává to, co Bůh v tomto vyprávění dává lidem.

Exemplární přístup: Zatímco svátostný výklad je založen na darované současnosti s tehdejší událostí, exemplární výklad vidí její vzorový význam. Kristova přítomnost ve svátostném výkladu umožňuje naši účast na tehdejší události, Kristova přítomnost v naší době znamená, že se příklad nemůže pouze imitovat, ale že se děje v nové době novým způsobem. Nejde o dílo našich sil, je to sám Kristus, kdo něco ze svého příběhu činí naším příběhem. Je to Duch svatý, který dává našemu následování Krista novou podobu. Ďábel nám nebrání v tom, abychom Ježíšův život viděli jako nedostižný vzor, ale v tom, abychom z tohoto příběhu přijali milost k tvořivému následování Krista.

Luther rozlišuje příklady víry a příklady lásky, v každém případě jde opravdu o viditelné skutky, které v nás Kristus činí.

Duchovní přístup: Odpovídá tomu, že Kristus je dnes přítomen v Duchu svatém.

I v novozákonní době však mělo Ježíšovo uzdravování, sycení zástupů či utišení bouře nejen tělesný, ale i duchovní význam, který zůstal skryt těm, kdo neuvěřili. Duchovní výklad nachází Krista a náš život s ním v celém Písmu a v dnešních zápasech Božího lidu rozpoznává působení vzkříšeného Krista, tišícího dnešní bouře a uzdravujícího dnešní nemocné.

2017 říjen

17

téma

ra samotného (na kazatelně a u stolu ve vousaté podobě „Jörgově“), ale také Melanchthona (coby křtitele), hlavního městského kazatele a Lutherova zpovědníka Bugenhagena (ve zpovědnici), sebe sama (s bílým vousem u křtitelnice a pod kazatelnou) a další sousedy. Otevřená kompozice – postavy stojící zády, jiné vyhlížející z obrazu – vtahuje do děje i diváka! Také on je povolán, aby ve slovu a svátostech vírou zakusil Krista, aby ho následoval.

Třeba tak jako Luther.

Jádro věci Oltář zachycuje i kus reformátorova osobního života. Mezi posluchači sedí žena s bílým šátkem, opírá se o ni chlapec v červeném kabátku – Lutherova manželka Katharina a jejich nejstarší Hans!

Veden Písmem, transformoval totiž Luther klášterní teologii pro světský život: „Být pacholkem, děvečkou, otcem, matkou, to jsou formy života, ustanovené Božím slovem, posvěcené a bohulibé.“ Boží slovo mluví o manželích, o rodičích a dětech, o práci v dílně a na poli, o umění a o službě v politickém úřadě. To vše, nejen „duchovní stav“, je „povoláním“ shůry (německé der Beruf)! Naše spasení si vzal na starost Pán Bůh; křesťan tedy má a může investovat své síly ve světských úkolech. Některé kláštery, i ten Lutherův wittenberský, proto časem zely prázdnotou, bratři a sestry odcházeli „do světa“.

Roku 1524 i sám Luther s těžkým srdcem odkládá kutnu a v roce následujícím – kdy očekával konec světa – se přáteli dává přemluvit ke sňatku – k činu, který sám ostatním rád doporučoval.

Katharina von Bora byla uprchlá mniška. Pan doktor ji nechtěl; byla mu až příliš rázná a samostatná. Ale nikdy nelitoval!

Katharina zvelebila zpustlý klášter, který kurfiřt novomanželům daroval, nakoupila polnosti, zvířata a vybudovala pro svého milovaného (a milujícího) manžela a rostoucí rodinu domov. Vedle vlastních šesti dětí přijali Lutherovi i sirotky z příbuzenstva. Na bytě u nich zůstávali studenti, přenocovali tu význační hosté i pocestní.

Kolem čtyřiceti hladových krků musela 18 říjen 2017

Kateřina – „můj pán Katka“, jak ji Luther v dopisech laškovně oslovoval – nakrmit!

V sednici u stolu diskutovali pánové doktoři, šest svazků zachycuje tyto „stolní hovory“. Děti byly prvními posluchači a zpěváčky otcových písní, jimiž založil tradici evangelického zpěvu a jež sám umně doprovázel na citeru. Luther se mohl plně věnovat svým úkolům: přednášel, kázal, psal, cestoval, vyjednával, smiřoval… a na cestách si stýskal po Katce a jejím výtečném pivu. Lutherův sňatek je vskutku dějinná událost – prototyp evangelické fary, žité vyjádření reformačního evangelia.

Na rok 1525 však nepřipadla jen mniš­ ská svatba, která mnohé potěšila, jiné zmátla a některé přímo popudila. Luther také vydal spis O zotročené vůli, kterého

si vedle obou katechismů cenil ze svých knih nejvíc (ne-li jich jediných) a který ho připravil o mnohé příznivce z řad humanistů. Sám Erasmus Rotterdamský, hvězda vědy, editor řeckého Nového zákona, který měl Luther na stole ve svém wartburském úkrytu, se totiž proti reformátorovi veřejně vymezil. Luther je podle něj vyhraněný, nesmiřitelný, rozkolný.

Písmo je přece nejasné – proč se zbytečně hádat o slovíčka! V otázkách nauky se Erasmus rád podřídí církevní moci, lhostejno, zda jejím výnosům rozumí. Křesťan má následovat Kristův příklad a starat se o mravný život. K němu – stejně jako k věřícímu přijetí spásy – je obdařen svobodnou vůlí.

Luther tuto vpravdě moderní blahosklonnou ledabylost nemohl vystát.

komentář Sám stál uprostřed pastoračních, teologických i politických zápasů a nechtěl se z nich vyvléct. Erasmus sice podle reformátorova názoru svou kritiku odbyl, mířil ale přesně. Napadl jádro Lutherovy věci: jednak důvěru, že Písmo je jasné; jednak rozlišování mezi Božím zákonem, který člověka soudí, a evangeliem, které odsouzenci zaslibuje spásu, totiž přesvědčení, že spásy se nám dostává z pouhé Boží milosti.

Duch svatý není skeptik, odpovídá Luther, a ani člověk obdařený Duchem nemůže nad pravdou Božího slova jen krčit rameny. Písmo křesťana naopak osvobozuje od nároků učitelů, kteří se dovolávají leda úřadu či osobního zjevení, a staví ho na svých pevných výrocích. A pokud jde o lidskou vůli, její doménou je svět, ne nebe! „Neboť ať už bych na zemi vykonal jakýkoli skutek, přece jen by mé svědomí zůstalo neklidné. (…) Ale nyní, když Bůh vyňal mou spásu z dosahu mé vůle a pojal ji do vůle své, a když zaslíbil, že mě vykoupí ne na základě mých skutků a snažení, nýbrž ze své milosti a milosrdenství, jsem si bezpečně jist, že Bůh je věrný…“

Nauka a život Proto „je nutné nauku a život rozlišovat“, řekl jednou Luther přátelům, vědom si jistě i vlastních temných stránek. Trpíval ochromujícími návaly trudnomyslnosti, mučily ho pochyby, obavy o dílo evangelia, k stáru byl žlučovitý. Už jeho současníci mu to a ono vytýkali, i jeho zlý antijudaismus. Luther sám byl první, kdo v sobě bojoval se „starým Adamem“, jehož „zdechlina, pozor, umí plavat“ a denně je nutno ji takříkajíc topit ve vodě křtu. A byl by posledním, kdo by stál o svatořečení: „Nejsme svatými, ale stáváme se jimi.“ Ale už teď máme Krista! Máme jeho slovo – Bibli. To jí se zasvětil. „Proto sleduj uctivě skloněný její stopy. Jsme žebráci. To je pravda,“ zapsal si, upoután na lůžko v rodném Eislebenu, dva dny před smrtí. Písmo je tak bohaté! Stačí vztáhnout prázdné ruce. Ani celý kazatelský a učitelský život mu nestačil, ba ani sto let by mu prý nestačilo!

Takový byl Martin Luther.

Stačí číst cokoliv…

■

Bojoval s vlastní hříšností Tomáš W. Pavlíček, Evangelikální teologický seminář

„Stačí číst cokoli,“ povzbuzuje nás autor Lutherova biogramu. Je to zcela na místě, protože jsme si zvykli papouškovat údaje z Wikipedie. Vzácná je i schopnost číst obrazy. Díky ní David Beňa dovedl svůj článek vystavět. Kdo si dá práci s čtením textů a obrazů, ten dovede číst kulturu – rozumět jak společnosti, v níž žije, tak dobám předchozím.

Proč má smysl přemýšlet o Lutherovi jako o osobnosti své doby? Abychom nesklouzli k pokušení činit ho zodpovědným za věci, o nichž nerozhodoval (např. za třicetiletou válku). Luther byl člověkem středověku, ale svými texty, činy a postoji otevřel dveře moderní doby.

Když ho augustiniáni učili číst církevní otce nebo spisy Bernarda z Clairvaux, vzal vážně úkol i texty samotné. Jiný by se spokojil s citáty a přitom dělal kariéru. Zde je na místě poznamenat, že univerzita ve Wittenbergu nepatřila v Lutherově době mezi prestižní učiliště. Vznikla v roce 1502, Luther sem přišel o šest let později. Navíc nastoupil na katedru biblické exegeze, která představovala spíše okrajovou oblast studia teologie, ačkoli se nám to dnes zdá absurdní.

Právě studium Písma však Luthera osobně proměnilo. Svými výklady a překlady novozákonních epištol dovedl oslovit studenty i leckteré kolegy. Hodně psal německy a používal jednoduchý, srozumitelný jazyk, přestože ve vědě, v níž kralovala teologie, se používala vybroušená latina. Je nabíledni, že císař Karel V. nebyl zvědavý na děkana teologické fakulty z „nějakého“ Wittenbergu. Ale Luther na říšském sněmu ve Wormsu (1521) postoj svého svědomí na Písmu neodvolal.

Vyrostl jako člověk středověku, který věřil v blízký návrat Ježíše Krista.

Luther je středověký také tím, že démonizoval papeže jako Antikrista a ostře se vymezoval vůči jiným etnikům, Turkům a Židům. Když se dnes mluví o Lutherovi, většina křesťanů hned poukazuje na tuto poslední nesrovnalost. Luthera však nelze obvinit ani z antisemitismu, ani z islamofobie. Už toto paradoxní spojení napoví proč.

Tureckou hrozbu vykládal jako Boží varovný prst nad bezbožnými křesťany, nikoli jako důvod k válce. Historik Thomas Kaufmann připomněl, že vztah k Židům se u Luthera výrazně proměnil. Vadily mu prospěchářské záměry papežské církve křtít bohaté Židy. Sám kladl důraz na vnitřní konverzi. Židy vedl ke Kristu důrazem na víru a očekávání starozákonních proroků a patriarchů. Věřil, že teď na konci věků se evangelium otevírá také pro Židy. (1523) O dvacet let později a pod vlivem dalších událostí však konstatoval, že čas vypršel. Začal prosazovat model nábožensky uzavřené společnosti, v níž ani Židé nemají místa. Činil je zodpovědnými za ukřižování Krista. V tom zůstal středověkým člověkem.

Byl to charismatický člověk s komplikovaným charakterem. Vyjadřoval se nevybíravě i na adresu svých bývalých spolupracovníků – křesťanů. Navíc vyrostl na univerzitních disputacích, které se tehdy vedly jako ostré hádky. Líbí se mi, že David Beňa přiznal Lutherovi jeho svéráz i žlučovitost. Reformátor sice zůstal v něčem neproměněný, ale „sám byl první, kdo v sobě bojoval se starým Adamem“.

2017 říjen

19

zápisník

V žáru Země spravedlivých text a foto adéla gardavská

N

Adéla Gardavská Členka sboru CB Zlín a překladatelka, kterou francouzský jazyk provází různými kouty světa.

20 říjen 2017

ei beogo! Mana wanna? (V překladu: Dobrý den! Jak se daří?) Tak tohle můžete zaslechnout v jednom z jazyků Burkiny Faso (v překladu Země spravedlivých)… Dostalo se mi možnosti nahlédnout pod pokličku této západoafrické země, která se řadí k nejchudším krajům světa. Brzy mi však bylo jasné, že v mentalitě zdejších obyvatel se naopak skrývá bohatství.

V subsaharské Africe jsem byla poprvé a po celou dobu pobytu mě uchvacovaly detaily každodennosti. Na denním pořádku byl například červený písek a prach a bahno (bylo zrovna období dešťů). V prachu se odehrávalo všechno včetně prodeje ovoce a zeleniny. Z hygienických důvodů byl mou nejoblíbenější potravinou banán, menší, než jsme zvyklí u nás, zato chuťově vynikající.

Do paměti se mi také hluboce vryla vůně grilovaného masa, kterou jsem cítila při procházkách po ulicích hlavního města Ouagadougou, zatímco jsem míjela tzv. kabarety, kde místní diskutovali u lokálního piva. Procházela jsem se kolem krámků s různým zbožím, nechyběl ani nábytek, součástky do aut nebo textil. Nutno dodat, že v krámcích s textilem byly figuríny podstatně objemnější než u nás, a to z důvodu odlišného pojetí ženské krásy. Architektonický styl těchto krámků se v očích Evropana podobal zbořeništi a připomínal, že Burkina je stále „pays en développement“.

Cestou jsem potkávala spoustu pracujících žen, oděných do dlouhé provizorní sukně a trika. Na zádech měly dítě, obvykle čekaly další, na hlavě velký tácek se zbožím, které prodávaly. Běžným dopravním prostředkem bylo kolo, v případě vyšších příjmů také motorka či auto. Život ve městě a na vesnici se velmi liší. Měla jsem možnost poznat poměrně detailně obojí. Jako běloška jsem přitahovala pozornost, a to zejména malých dětí, které ze zvědavosti přibíhaly a křičely

„nasara“ (běloška). Lidé mě zahrnovali pozorností, chodili se se mnou uvítat místní šéfové vesnice, během konverzace jsem byla pětkrát dotazována „Ça va? Et le séjour? Et ta famille?“ (Jak to jde? Jak jde pobyt? Jak se daří rodině?), jak to je zde zvykem.

Na vesnici lidé žijí v jednoduchých obydlích bez vody a elektřiny, tvrdě pracují na polích, pěstují obilí, kukuřici, brambory, rýži nebo arašídy. Život je drsný a není čas na žádné sentimenty. Co se týká náboženství, Burkina je napůl křesťanská a napůl muslimská. Lidé rozdílného vyznání vedle sebe však žijí v míru, protože náboženský rozpor by byl popřením vlastních principů víry. Křesťanství je tu spíše katolické. Na mši se sejde tolik lidí, že se ani nevejdou do kostela, při chválách se zvedají, tančí, je to duchovně tak silné, že mě z toho až mrazilo.

Lidé jsou tu bohatí tak, jak to neznáme. Jejich bohatství spočívá v autentičnosti, žití naplno a sdílení se s druhými, protože právě dnešek je Boží dar a zítra to tak být nemusí.

■

vikář Sboru CB Rakovník

Narodil jsem se roku 1966 v Rakovníku a dodnes žiju v nedaleké vesničce Olešné.

Moje pracovní kariéra byla poměrně pestrá, takže těžko říci, čím vlastně jsem.

Vyzkoušel jsem několik různých oborů, pracoval ve státním i soukromém podniku, státní správě, velkých korporacích i jako živnostník. Od 1. dubna jsem na poloviční úvazek vikářem v Rakovníku a podnikám. Jsem 27 let ženatý s manželkou Lydií a Pán Bůh nám požehnal dvěma syny (25 a 23) a dvěma dcerami (20 a 13). Kromě lesnické školy v Trutnově jsem na sklonku 90. let vystudoval dálkově ETS.

bulletin rady církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Miroslav Pavlíček

V

yrůstal jsem v křesťanské rodině jako nejmladší ze sedmi dětí a také ve společenství rakovnického sboru, kam mě rodiče od dětství vodili. Ten sice patřil k menším společenstvím, takže jsem tam neměl žádné přímé vrstevníky, ale na druhou stranu jsem vnímal jeho rodinnou atmosféru s ovzduším svobody, kde nebylo příliš místa pro zákonictví, formálnost a strnulou utaženost.

Jako dítě církve jsem o Bohu nikdy nepochyboval a také jsem racionálně věděl, že jakákoliv jiná životní cesta stejně nemá smysl. Několik let jsem ale bojoval s rozhodnutím vydat Ježíši plně svůj život, nechtěl jsem se nad ním vzdát kontroly. A pak jsem prožíval typický problém dítěte církve, které o obrácení ví teoreticky všechno, ale neví, jak to vnitřně uchopit pro sebe. Pomohla mně drobná samizdatová brožurka Výklad epištoly Římanům od Watchmana Nee. Díky ní a Božímu Duchu jsem vnitřně, srdcem, pochopil dosud jen intelektem poznané pravdy, prožil jsem vnitřní jistotu a svědectví Božího Ducha mému duchu, že jsem opravdu synem Božím.

Postupně jsem vstupoval do služby, nejprve v oblasti hudby a zpěvu, ale časem jsem prošel téměř všemi oblastmi sborové práce, což byla velmi dobrá příprava na moji současnou praxi vikáře. Nikdy jsem si třeba nedovedl představit službu dětem, ale když byly naše děti ve věku besídky, přišlo mi to docela přirozené. Krátce jsem působil v dorostu, delší dobu v mládeži. K ní jsem se po řadě let vrátil. Vedl jsem skupinky, několikrát jsem byl starším sboru a postupně jsem dostával důvěru i na kazatelně. To mi bylo blízké, kázal jsem vždy rád a dodnes mě to neopustilo.

V průběhu let jsem si občas pohrával i s myšlenkou na kazatelskou službu, ale spíš v kategorii budoucnosti. V poslední době ale přišlo od Pána Boha několik konkrétních impulzů, které mě vedly k tomu, onu vzdálenou budoucnost přehodnotit. Jako starší sboru, který je aktuálně bez kazatele, jsem vnímal i konkrétní potřebu sboru. Zatím cítím určitou bázeň a respekt k tomuto povolání, ale Boha stále víc poznávám jako toho, komu je možno plně ■ důvěřovat.

09 | 2017

z jednání rcb v praze květen, červen a září 2017 ▪ Do Rady CB byl zvolen člen předsednictva Konference Roman Toušek, Ústava CB v takovém případě vyžaduje personální výměnu v předsednictvu. Rada požádá členy předsednictva Konference o personální návrh.

▪ Rada zvolila svým 2. místopředsedou Bronislava Matulíka.

▪ Rada ukončila funkční období stávajících předsedů jednotlivých odborů Rady CB k 31. 8. 2017, současně vyjádřila poděkování za jejich intenzivní čtyřletou spolupráci. Jmenováním ustavila některé odbory na období 1. 9. 2017 až 31. 8. 2021: ▪ OMAR – předseda Bronislav Matulík, členové Tomáš Grohman, Hana Grohmanová, Markéta Holečková, Martin Najbrt, Bohuslava Najbrtová, Lenka Vávrová.

▪ Dětský odbor – předseda Pavel Fér, členové Daniel Fér, Klára Heczková, Dagmar Kalenská, Radomír Kalenský, Marta Skalická, Jiří Šustr a Nicole Valeš.

▪ Odbor pro dorost – předseda Petr Kučera.

Kompletní personální složení odboru navrhne Radě nový předseda odboru (stejně tak i dále).

▪ Odbor pro obnovu sborů – předseda Pavel Plchot.

▪ Stavební odbor – předseda Tadeáš Filipek.

▪ Odbor pro mládež – předseda Roman Toušek.

▪ Rada diskutovala možnost ustavit Odbor pro zakládání sborů, rozhodnutí bylo prozatím odloženo.

▪ Rada diskutovala možnost ustavit Odbor pro vzdělávání, rozhodnutí bylo zatím odloženo. Do ustavení tohoto odboru či jiné obdobné pracovní skupiny Rada pověřuje předsedu, prvního místopředsedu, Davida Beňu a Dalimila Staňka vedením věroučných rozhovorů s vikáři.

▪ Na základě žádosti sboru Vsetín-Jasenka Rada uzavřela pracovní poměr se Stanislavem Chromčákem, misijním pracovníkem sboru, do 31. 8. 2018.

▪ Rada vzala na vědomí nástupy kazatelů na sbory: Daniel Fajfr (Praha 13, druhý kazatel), Zbigniew Lipus (Vysokého Mýto), Pavel Paluchník (Poděbrady), Přemysl Pýter (Kolín), Jan Valeš (Praha-Smíchov).

▪ Rada vzala na vědomí zvolení Petra Jareše správcem sboru na Praze 3 (1. 9. 2018), Milana Leta správcem sboru v Táboře (od léta 2018)

Jsme stvořeni ke vztahům

T

radiční partnerský život v naší společnosti a kultuře vypadal zhruba do 70. let minulého století takto: námluvy, chození, svatební obřad, stěhování do společné domácnosti, počátek sexuálního života a první dítě, které přišlo do rodiny zhruba rok po sňatku. Tak tomu bylo v polovině 80. let i v mém manželství. Asi je třeba dodat, že to ovšem bylo především v křesťanských rodinách. Už tehdy totiž bylo mnoho sňatků uzavřeno z důvodu těhotenství partnerky, protože nebylo obvyklé, aby se děti rodily svobodným matkám. Pokud manželství skončilo, důvodem byla většinou smrt jednoho z manželů. Vysoká úmrtnost v dřívějších letech mimo jiné znamenala, že manželství trvala kratší dobu, takže partneři nebyli tak intenzivně vystaveni nároku na dlouhodobou věrnost.

Alternativní vztahy V dnešní společnosti se v rámci heterosexuálních vztahů čím dál více prosazují alternativní formy: — Otevřené manželství – partneři spolu sice uzavřou sňatek, ale sexuální věrnost si neslíbí.

— Manželství na zkoušku – jakýsi pokus o nemožné, vyzkoušet si, zda spolu muž se ženou dovedou skutečně žít.

— Přátelský svazek – nemusí se jednat primárně o závazek lásky na celý život ani záruku doživotní sexuální přitažlivosti, jde o čistě praktickou záležitost, když dva lidé chtějí od života to stejné.

— Manželství kvůli dětem – účelem je vychovávat děti.

— Oddělené manželství – partneři jsou sezdáni, ale nežijí spolu nebo jen naoko. Tento vztah vyhovuje těm, kteří chtějí mít hodně času jen pro sebe a zároveň nechtějí být úplně bez partnera.

— Manželství jako způsob ochrany – vztah postavený na vlastní bezpečnosti a vzájemném prospěchu. A je jedno, zda se jedná o emocionální stránku či o tu finanční.

Vždy jde o výhodný obchod, tedy něco za něco.

Tyto vztahy bývají realizovány čistě na sexuální nebo přátelské bázi, může se jednat o vztahy na dálku, otevřené vztahy. Partneři spolu mohou žít v jedné domácnosti, aniž by uzavřeli sňatek, nebo mohou být partnery, aniž by společnou domácnost sdíleli. Mnoho alternativních partnerských vztahů má společné především to, že se nejedná o partnerské vztahy chápané do budoucna jako základ pro případné založení rodiny.

Jedná se spíše o vztahy, které existují tady a teď, partnerům přinášejí potěšení, ale jsou prosty závazků.

Šance pro kvalitní vztahy V takovém prostředí žijeme a nemá velký význam si na to stěžovat. Naopak, snažíme se aktivně podporovat a vytvářet vztahy na základě lásky a zodpovědnosti

z jednání rcb v praze květen, červen a září 2017 podle Bible. Z manželství a rodiny neděláme zlaté tele k uctívání, ale vidíme právě v tradičním uspořádání největší naději nejen pro kvalitní vztahy mužů se ženami, ale především pro děti zplozené do rodiny, kde nechybí ženský ani mužský princip lásky.

V rámci Církve bratrské připravuje Odbor pro manželství a rodinu nabídku sborům a seniorátům s množstvím přednášek a programů. Vzděláváme pracovníky a kazatele na odborných seminářích a konferencích. Připravujeme programy pro otce s dětmi a také speciálně pro muže, ze kterých se mají stát opravdoví chlapi. A nezapomínáme ani na singles, protože tato skupina lidí je také stvořena ke vztahům.

Novinkou Odboru pro manželství a rodinu jsou nové webové stránky, na kterých prezentujeme svou činnost a nabízíme programy, které mohou sbory využít.

■ Bronislav Matulík, předseda Odboru pro manželství a rodinu

Údaje Českého statistického úřadu o dětech narozených mimo manželství V Česku loni opět přibylo dětí, které přišly na svět mimo manželství. Nesezdaným rodičům či svobodným matkám se loni narodilo bezmála 54 700 chlapců a děvčat, zhruba o 1 750 meziročně víc. V minulém roce tak tvořili téměř 49 procent narozených. Podíl od konce 80. let každý rok roste.

Každoročně rostou podíly dětí, které se rodí nevdaným matkám. V roce 2013 mělo nesezdané rodiče 45 procent narozených, v roce 2015 zhruba 48 procent a loni téměř 49 procent. V roce 1990 se mimo manželství narodilo 11 200 chlapců a děvčat, o dvě desetiletí později 47 200. Podíl se tak zvedl z necelých 9 procent na 40 procent.

Nabídka sborům Uvědomujeme si, že přestože navazujeme na velmi dobře rozjetou práci našich předchůdců, kteří měli spoustu zkušeností s komunikací s manželi i rodinami a věnovali mnoho svého času přednáškové i jiné činnosti, není tato oblast ve sborech ještě úplně dobře pokrytá. Není v možnostech žádného odboru, aby v několika lidech byl k dispozici všem a kdykoli. Přáli bychom si, aby bratři starší s kazateli našli ve svých společenstvích někoho, kdo by měl k této službě srdce, byl pro ostatní důvěryhodný a byl ochotný pomáhat. A my jako Odbor bychom byli nápomocni, přijeli něco odpřednášet, pomohli něco zorganizovat, dodali literaturu, vyškolili.

Jak už bylo popsáno výše, jednou z našich aktivit jsou semináře pro případné pomocníky ve sborech. Letošní rok byl první, kdy jsme s konstantní skupinkou cca 30 lidí absolvovali zatím dva ze čtyř seminářů s Jeronýmem Klimešem. Pan doktor Klimeš svá témata vykládá opravdu poněkud neortodoxním způsobem, rozhodně to není uhlazený řečník a mluví způsobem, na který je nutné si zvyknout. Ale musím uznat, že to, co popisuje, pak ve své praxi poznávám, a říkám si, že má prostě pravdu.

Zatím jsme hovořili o Základní diagnostice psychických nemocí a poruch a pak o Rozchodech a rozpadech vztahů. Ještě nás tedy čekají dva – Jak budovat šťastný vztah a Obecně o vztazích. Zdá se ale, že letošní účastníci většinově nepočítají s tím, že by se ve sborech zapojili do pastorace manželů a rodin. Pro další roky bych tedy ráda pozvala především ty, kteří by tuto službu následně chtěli dělat.

Pro ostatní zájemce rádi zorganizujeme jakoukoli jinou akci, která bude k jejich osobnímu vzdělání.

Také se už tradičně na jaře setkáváme na celocírkevní konferenci Odboru pro manželství a rodinu. Snažíme se vybírat témata, která obsáhnou všechny oblasti.

Při minulých setkáních jsme hovořili s Maxem Kašparů o manželství normálním a ne-

a Romana Kysely druhým kazatelem sboru v Mostě (od 1. 9. 2017).

▪ Rada nabízí uživatelům Facebooku možnost diskuse se členy Rady. K tomuto účelu byla zřízena facebooková stránka https://www.facebook.com/radaCB. ▪ Rada vzala na vědomí výsledky hlasování o setrvání kazatelů Michala Žemličky (Praha 3), Jana Asszonyi (Brno-Kounicova) a Ladislava Melkuse (Hranice); kazatelé byli na sborech potvrzeni.

▪ Rada ukončila administrace sborů Kolín, Poděbrady a Praha 5. Administrátorem Sboru Praha 3 jmenovala s platností od 1. 9. 2017 Michala Žem­ ličku, Sboru Letovice od 1. 8. 2017 Jiřího Lukla, Sboru Havlíčkův Brod od 1. 10. 2017 Jana Talána.

▪ Rada ukončila pracovní poměry: kazatel Bronislav Kaleta (31. 8. odchod do důchodu), pastorační asistentka Mária Uhlíková (20. 8. přechod na Slovensko), kazatel Vladimír Horský (30. 9. na vlastní žádost).

▪ Rada vzala na vědomí připravený program zářijové pastorální konference kazatelů CB. Pastorálku připravil Severomoravský seniorát CB. Současně vyslovila souhlas s přípravou lednové pastorálky (29. – 31. 1. v Havlíčkově Brodě) a stanovila téma: Příprava nových služebníků církve.

▪ Na jednání Rady byla přizvána Eva Čejchanová z Náchoda. Původně vystudovala technický obor, ve kterém i určitou dobu pracovala, později se dostala k žurnalistice. Kromě ní vystudovala i psychologii. Dvanáct let působila jako šéfredaktorka Hasičských novin, dobře se cítí v oblasti reportáží a příběhů. Sestra se narodila do katolické rodiny na jižní Moravě. V devatenácti letech se osobně rozhodla pro cestu víry a vydala svůj život Kristu. Postupně se začala seznamovat s Biblí. V roce 1991 byla v Praze na evangelizaci, následně se dostala do Jednoty bratrské v Liberci. Po ukončení studia se přestěhovala do východních Čech, kde navštěvovala Jednotu bratrskou v Dobrušce. Po přestěhování do Náchoda navštěvuje (už 17 let) sbor CB v Náchodě. Rada jmenovala Evu Čejchanovou zástupcem šéfredaktora a výkonným redaktorem časopisu BRÁNA s platností od 1. října 2017.

▪ Rada schválila poskytnutí studijního volna Davidu Novákovi, Rostislavu Staňkovi, Petru Poláchovi, Josefu Sližovi, Tomáši Pospíchalovi a Ondřeji Kymlovi dle předložených žádostí.

z jednání rcb v praze květen, červen a září 2017 ▪ Rada přijala do vikariátu: Tomáše Trávníčka, Václava Radoše a Libora Neumana.

▪ Rada přijala závěrečné zprávy ze studijního volna Vladimíra Horského, Romana Cimbulky, Davida Nováka a Davida Kubíčka.

▪ Rada projednala a přijala vizitační zprávy ze Sborů CB Frýdek-Místek, Brno-Kounicova, Česká Skalice, Kutná Hora a Čelákovice a rozhodla o podzimních vizitacích na sborech Černošice (T. Filipek), Praha 4 – Jižní Město (T. Holubec a P. Škro­ bák), Trutnov (D. Novák) a Děčín (P. Grulich).

▪ Rada jmenovala šéfredaktorem časopisu BRÁNA s platností od 1. ledna 2018 Bronislava Matulíka.

▪ Rada jmenovala JUDr. Ivu Kernovou do Školské řady ETS. Iva Kernová má s provozem školy bohaté zkušenosti, je v současné době i předsedkyní Školské rady školy Dorkas. CB zná velmi dobře, na ETS učí už mnoho let.

▪ Rada vzala na vědomí zápis z jednání Řídícího výboru ERC ze dne 12. 4. 2017.

▪ Rada schválila služební cesty předsedy (bez finanční spoluúčasti RCB, cesty hradí ERC) na Kirchentag v Berlíně a Wittenbergu a u příležitosti 75. výročí vyhlazení Lidic s audiencí ve Vatikánu.

▪ Na generální shromáždění GEKE (Federace evangelických církví Evropy) nebude CB letos vysílat žádného zástupce.

▪ Na všechny sbory GEKE se obrátili zástupci italské části této federace s prosbou o podporu a pomoc vytvářením tlaku na vlády evropských zemí. Cílem této aktivity má být pomoci Itálii s nezvladatelnou migrační vlnou; její tíže dopadá velkou měrou právě na italské církve. Rada CB s odvoláním na starší dohodu českých církví sdružených v ERC, že podobné úkoly nebudou jednotlivé denominace řešit samostatně, ukládá 1. místopředsedovi RCB přenést tuto záležitost na půdu ERC. ▪ Rada byla upozorněna na problém společnosti Lidl, která na obrázcích ve svých propagačních materiálech digitálně odstranila kříže z řeckých kostelů. Rada konstatuje, že této kauze se už dostalo dostatečné mediální pozornosti. V návaznosti na tento případ ale doporučuje věnovat pozornost problémům čínských křesťanů, kteří v ČR žádají o azyl. připravil Petr Raus první místopředseda RCB

normálním, o tom, co udrží dnešní rodinu s Pavlou Cimlerovou a Janem Sokolem, letos o pastech moderní rodiny se zaměřením na to, jak vést děti (Děti a internet a Jak naučit děti hospodařit s penězi). Uvědomujeme si, že není jednoduché přijet například na celou sobotu třeba i přes celou republiku, ale věříme, že se nám povede i pro příští jaro najít aktuální téma a zajímavého řečníka.

Singles je další skupina, se kterou spolupracujeme. Dohodli jsme se, že udržíme dvouměsíční interval společných setkávání, kde program zajišťuje náš Odbor.

Kromě toho se singles setkávají také při vlastních aktivitách, např. výletech, brigádách, pobytech a podobně. Mají spoustu dobrých nápadů a jsou velmi činorodí.

Rádi bychom se zapojili i do dalších akcí, které se v křesťanských církvích organizují, a buďto se přidali k už probíhajícím – Manželská setkání, Manželské večery apod., nebo si vypůjčili jejich know-how a něco připravili v našich podmínkách „na míru“.

Byli bychom v Odboru rádi, kdybyste nás oslovili, budete-li potřebovat jakoukoli pomoc nebo když budete mít pro nás inspiraci, co bychom mohli ještě dělat.

■ Jana Matulíková, tajemnice Odboru pro manželství a rodinu

infobox: Odbor pro manželství a rodinu je pracoviště zřízené Radou Církve bratrské. Jeho hlavním posláním je být pomocí sborům (kazatelům, staršovstvům a dalším sborovým pracovníkům) při službě manželům, snoubencům, rovněž mužům a ženám jako jednotlivcům, rozvádějícím se párům a rozvedeným.

Hlavní činnosti, ve kterých chce odbor sloužit sborům, jsou: — příprava snoubenců na manželství, — vyučování v oblasti partnerských vztahů, — budování a posilování rodiny, — pomoc při řešení problémů a konfliktů ve vztazích (doprovázení), — programy pro singles.

Tuto službu chce odbor vykonávat prostřednictvím svých pracovníků v rámci seniorátů. Uvědomujeme si, že tyto pracovníky je třeba pro tuto službu získat, vzdělávat je, být jim oporou, pomocí a zdrojem informací.

Chtěli bychom být blízko sborům a poskytovat jim „servis“ v uvedených oblastech služby.

Nové webové stránky: http://cb.cz/omar/

Ohlédnutí za kazatelem Janem Uhlířem

V

neděli 3. září odešel ve večerních hodinách ke svému Pánu kazatel evangelia Jan Uhlíř.

Vyučil se truhlářem, teologii studoval na Biblickém ústavu v Kutné Hoře a na Komenského bohoslovecké evangelické fakultě v Praze. Po absolutoriu působil jako kazatel v Karlových Varech, později v Táboře a v Písku (tehdy to byly spojené sbory) a v Litomyšli.

Podrobnější ohlédnutí za životem kazatele Jana Uhlíře najdete na webových stránkách CB.

stalo se

glosa

Hranice mezi denominacemi ztratí význam Otázka církevní příslušnosti bude hrát v budoucnosti stále menší roli, říká Peter Strauch, emeritní předseda Svazu svobodných evangelických sborů v Německu. Většinové veřejné mínění bude skutečně biblicky orientované křesťany čím dál tím více vytlačovat na okraj a činit je mediálně, ale mnohde zřejmě i právně napadnutelné. Co dnes neodpovídá normám politické korektnosti, nemá právo existovat, a zdaleka to neplatí jen o velké Německé evangelické církvi. I ve svobodných církvích jsou dnes mnohé z ústředních otázek víry zpochybňovány. Řadu aspektů vývoje svobodných církví vidí Peter Strauch kriticky: „Jsme vůbec ještě jednotní v biblických otázkách? Nesmetáme mlčky ze stolu téma homosexuality, protože se bojíme hádek a protože se nechceme vystavovat útokům sekulární společnosti? A pokud jde o Ježíše a o význam jeho smrti, souhlasíme s tím, jak je to dnes chápáno? Také přesvědčení, že člověk je bez Ježíše ztracen, už nepotkáváme všude.“ Podnětem Strauchových komentářů se stal úspěch knihy Co teď, církvi? evangelisty a faráře Německé evangelické církve Ulricha Parzanyho. V ní se autor kriticky věnuje situaci německých zemských církví. Kniha se během několika málo týdnů po vydání umístila podle časopisu Spiegel mezi bestsellery v oblasti náboženství.

Každý třetí americký evangelikál není běloch Široké porovnání výsledků různých průzkumů zaměřených na Američany napříč padesáti státy USA odhalilo vzácný pohled na minoritní křesťanské skupiny. I když se ve Spojených státech hlásí k protestantům stále ještě především běloši, podíl jiných etnických skupin obyvatelstva mezi nimi vzrostl mezi lety 1991 a 2016 ze 17 % na 33 %, jak uvádí zpráva Veřejného institutu pro náboženský výzkum (PRRI).

Americká náboženská krajina prodělala v posledním desetiletí dramatické změny. Je rozmanitější, než byla kdykoli dříve od doby, kdy byl zahájen moderní sociologický výzkum. Dnes se 68 % bílých křesťanů hlásí ke křesťanství, 47 % jsou protestanté a 27 % evangelikálové.

Z jiného úhlu pohledu se dá povědět, že přibližně čtvrtina Američanů (26 %) označuje samu sebe za evangelikály. Přibližně dvě třetiny těchto evangelikálů představují běloši (64 %), 19 % je Afroameričanů, 10 % tvoří Hispánci a zbývajících 6 % Asiaté, míšenci a ostatní etnické skupiny.

Podle ČTK a IDEA (ve spolupráci s

) –juml– & PR

no comment Evangelium podle Marka Zuckerberga Od závěru 80. let minulého století se mnohé sbory rozhodly fungovat způsobem komerčních společností. V roce 2017 naopak mnohé společnosti fungují jako církev. Lidé bez konkrétní náboženské příslušnosti se každodenně setkávají nikoli nad studiem Bible, ale například ve fitcentrech. A ta si naopak vypůjčují mnohé praktiky církve.

Facebook dokázal vytvořit smysluplné propojení lidí, jaké se řadě místních sborů s jejich nesourodými a přezaměstnanými členy vytvářet nedaří. Facebook tak napodobuje církevní komunitu, nemůže ji ale nahradit.

O našich selháváních Petr Vaďura, kazatel sboru ECM v Tachově

Když jsem se stal křesťanem, myslel jsem si, že některé mravní standardy jsou v církvi prostě samozřejmé. Vůbec bych nepřipustil, že tomu může být i jinak. S touto vírou otřáslo zjištění, že se i křesťané rozvádějí, že i v jejich rodinách je domácí násilí, že mnoho dětí z věřících rodin odchází takzvaně do světa.

Vzpomínám si, jak se mi jednou jeden starší bratr svěřil se svou manželskou nevěrou. Byl to pro mě šok. Od té doby jsem se s něčím podobným setkal víckrát. Rozvedli se dokonce i moji blízcí přátelé.

Také mezi věřícími vidím korupci, podvody, mnozí spadli do pasti hromadění peněz.

Dnes působím jako kazatel v církvi a pro mnoho lidí funguji jako zpovědník. Vyslechnu tedy leccos a nahlížím do bojů svých bratří a sester. Vždy mě za-

sáhne, když se svými slabostmi a selháními lidé bojují, když je jim líto, že zklamali. A chci-li být upřímný, musím přiznat, že i já jsem za těch třicet let, co jsem věřící, provedl leccos, čím se zrovna nechlubím. A Hospodinu to vyznávám a prosím o milost.

Přemýšlím nad lidskou slabostí, nad křehkostí našich nádob, v nichž – alespoň jak tomu věříme – je ukrytý poklad. A nad Boží láskou. Čas od času se však také setkávám s lidmi čistými, svatými, kteří ony mravní požadavky nejen naplňují, ale také jejich naplňování vyžadují po druhých. A teď se asi na mě bude někdo zlobit, ale musím říci, že s těmi chybujícími a hříšnými se cítím lépe než s těmi dokonalými. Jako by v jejich přítomnosti byl s námi Kristus a říkal nám: „Nevzdávejte to, já vás neodsuzuji.“ Zatímco když jsem s těmi dokonalými, cítím jen zimu a mráz.

2017 říjen

21

exegeze

Marek 7,24–30

Kdo chce pomoc, musí spolknout svou pýchu Kontrast zranitelnosti této ženy vůči Ježíšově tvrdé odpovědi snad nemůže být větší.

text tomáš pavelka

Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl.

Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha.

Přišla a padla mu k nohám; ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka…

Š

tomáš pavelka farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

el odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. (24) Jako by téměř každý předěl v ději

Markova evangelia byl uvozen tím, že Ježíš hledá na chvíli místo odpočinutí. Takové místo nebylo možno nalézt v Galileji. Ježíš se proto vydává do většinově pohanského okolí Týru v dnešním Libanonu. I tam jej však čeká úkol.

Viděli jsme to u Marka už mnohokrát; krátce to vystihuje české úsloví „Nejhorší ze všeho je osvědčit se“. Mnohé výzkumy pracovního prostředí vykazují tzv. Paretův princip – dvacet procent zaměstnanců obvykle dělá osmdesát procent práce daného podniku. Viděno z druhé strany: Pokud po vás lidé hodně chtějí, máte poměrně spolehlivý důkaz, že za něco stojíte, že máte svou cenu. Což je dobrý pocit.

Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.

(26) Ježíše prosí fyzicky i společensky slabší žena.

Neprosí za sebe, ale za někoho, koho miluje. Za dcerku, která je opět žena, a k tomu dítě; stěží se najde někdo slabší, zejména v tehdejší společnosti.

22 říjen 2017

„Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.“ (27) Pokud by bylo pravdivé poměrně roz-

šířené přesvědčení, že církev škrtala v evangeliích a zatajila některé Ježíšovy výroky, proč potom neškrtla zrovna tohle? Lepšího kandidáta na retušování bychom těžko našli.

Ježíšova láska je skutečná lidská láska, jako láska každého člověka – nejblíže jsou ti nejmilejší, řekněme Jakub, Jan, Petr, Ondřej. Pak další učedníci, ti už nejsou u všeho, co Ježíš dělá. Pak následuje církev („Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“) Pak rodina a pak vlastní národ, jehož zájmy jsou jiné než zájmy Féničanů a často se prudce střetávají. Pak možná budou na řadě další.

Tím spíše ovšem můžeme cítit velikost a hloubku lásky Krista ke každému z nás, neboť každému jednomu z nás, kdo věříme jeho slovu, říká osobně: Ty mě následuj. Není to obecná nabídka, kterou by Ježíš ze zdvořilosti, aby dobře vypadal, dával každému.

A z druhé strany: Že je někdo náš nejbližší, tedy na prvním místě manžel či manželka, dítě, bratr či sestra ze sboru, kamarád či spolupracovník, soused z města či vsi – to dotyční také musí pocítit. Od těchto lidí musíme více snést, více jim odpouštět, více se pro ně nasadit než pro jiné. To není možnost, ale základní povinnost. Daleko nejvíce bolesti způsobíme, když nedáváme lásku těm, kteří ji od nás přirozeně čekají – nemají už od koho jiného ji čekat. Žádný cizinec, nepřítel nebo nájezdník jim nemůže zlým činem ublížit tolik jako my, když neděláme, co máme. Hříchy opomenutí jsou horší než hříchy přestoupení. Koneckonců proto je

poznámky

Požehnaní zrádci v řeckém textu Otčenáše výraz ofeilémata – dluhy: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Desatero začíná: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Tedy nebudeš mi dlužen důvěru na úkor jiných. Pak teprve přicházejí zákazy. „Jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ (28) Žena kupodivu není tě-

mito slovy uražena, i když to, co Ježíš řekl, bylo jako urážka vysloveno. Ví totiž, že její dcera je pro ni daleko důležitější než tento Žid Ježíš, kterého sotva zná.

Ta žena má věci správně srovnané v hlavě – ví, co chce. Především chce zachránit svoji dceru. A pokud to znamená přijmout nějakou urážku, tak ať. Hlavně že cíle bude dosaženo. Mohla samozřejmě začít běhat po kraji a rozhlašovat: Měla jsem nemocnou dceru, považte, šla jsem za Ježíšem, ale ten mi řekl tohle. Takže s Ježíšem jsem skončila. Vyhrála by ve svých očích, v očích lidí – nicméně, dcera by posedlá zůstala. Takže každý, kdo má potíže, musí zvážit: Chci skutečně jejich vyřešení a kvůli tomu možná budu muset skousnout něco nedůstojného, nepříjemného? Nebo chci jen potvrzení, že jsem chudák a že se nedá nic dělat? To, alespoň ve svých očích, získám snadno.

Dodejme, že jistě existují lidé, pro které není pomoci lidské, pomoci v tomto světě, a to nejlepší, co se pro ně dá udělat, je skutečně to, že uznáme trvalou tíži jejich trápení. Ale jsou to dosti výjimečné případy, u většiny lidí to tak není.

Prvním cizincem přijatým do Božího lidu je nevěstka Rachab z Jericha. „Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.“ (Žd 11,31) Ti nevěřící ovšem zahynuli proto, že je jejich vlastní sousedka Rachab zradila. Věděla, že zvědové přišli, aby našli slabiny města a mohli pak vyhubit všechny jeho obyvatele jako klaté, a přece, ba právě proto, jim pomohla. Z prokleté země a prokletého lidu se člověk může zachránit – jako přeběhlík. Jako ten, kdo se postaví proti vlastním na stranu nepřátel. Z pohledu vlastních lidí jako zrádce.

Instituce politického azylu je známa už od starověku. Římská republika byla plná řeckých exulantů ze států, proti kterým Řím vedl válku. Řečtí učenci ostatně byli autory prvních římských dějin a nejzdatnějšími šiřiteli římské myšlenky. Čeští tajní evangelíci pomáhali protestantským Prusům proti domovskému katolickému Rakousku během prusko-rakouské války. Čeští legionáři stříleli u Zborova proti vlastním sousedům v rakouských uniformách; bez této hrstky bychom se po první světové válce neocitli na vítězné straně.

Každý, kdo hledá azyl v cizí zemi, by měl vědět, že se tím stává nepřítelem své země a své kultury. Byl součástí něčeho, co je (alespoň ve své současné podobě) zásadně špatně. Musí to nechat za sebou, ba musí se proti tomu postavit, jinak pouze přenáší svůj problém do jiné země.

Nakonec samotné vyjití Izraele z Egypta bylo faraonem, jeho dvorem a zřejmě i většinou Egypťanů bráno jako zrada – faraon vytáhl proti Izraelcům s vojskem. Největším problémem Exodu pak bylo, že si Izraelci nesli Egypt v sobě. A začínalo to zdánlivě nepatrnými věcmi, jako když jim chyběla kuchyně země, z níž utekli: „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“ (Nu 11,5n) Někdy mám prostě tu smůlu, že jsem se narodil v prokleté zemi. Část mne samého je však vždy součástí tohoto prokletí. Té se musím vzdát, ač je to bolestné. Je však ve mě ještě mnoho, co s tím, kde jsem se narodil, nesouvisí. A to stojí za zachování.

„Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ (29) Jistě jsou tedy různé okruhy

lásky: Ti úplně nejbližší, pak blízcí, pak lidé ze stejného místa, pak ze stejné země atd.

Ale nemusí, respektive nemá to být kruh nerozšiřitelný, uzavřený. I pro toho na okraji se stále může celkem snadno něco udělat.

O tom Ježíš mluvil stále. A ovšem další člověk může vstoupit do našeho kruhu – musí však vědět, že přichází z vnějšku.

Ze všech ženiných příbuzných, ze všech obyvatel Týru, ze všech Syrofeničanů nedovedl té ženě nikdo pomoci. Syrofeničané tedy asi nestojí za mnoho. Možná

Ježíš právem řekl, že jsou to psi. Z horšího přicházím do lepšího, ví ona žena: Z horšího přicházím – asi jsem tedy sama horší.

Kdykoliv chci od někoho pomoc a nenabízím něco odpovídajícího výměnou, znamená to, že mám méně sil či méně rozumu než ten druhý. Sám naprosto nevím, jak bych věc vyřešil, musím tedy poslouchat toho, kdo ví a dokáže. Když jdete za doktorem, protože se neumíte vyléčit

sami, není na místě dělat si vlastní názor na to, co vám doktor přikáže dodržovat.

Pokud se umíte léčit sami, nemuseli jste za ním vůbec chodit. Ale vy to neumíte.

Když už někoho prosíte o radu, spolkněte svou pýchu a pak se jeho radou řiďte.

Protože zeptat jste se přišli proto, že sami na věc dost rozumu nemáte. Pyšnému člověku není pomoci.

■

2017 říjen

23

etika

Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý text Michaela Toušková foto archiv

Jaká je role mladých v církvi? Mají stát stranou, sledovat starší, učit se od nich a čekat na pokyn, nebo přebírat iniciativu a třeba i usilovat o vedení jiných? Následující obraz vyrostl z diskuse s pracovníky Křesťanské akademie mladých.

P Mgr. Michaela Toušková Absolventka Filozofické fakulty Ostravské univerzity, manželka kazatele CB v Havířově a maminka tři dětí (14, 13 a 8 let), dlouholetá učitelka, aktuálně vedoucí kanceláře Křesťanské akademie mladých.

24 říjen 2017

odoba mladé generace a její pozice ve společnosti i církvi se postupem času vyvíjí, ale jedno zůstává stejné: mladí jsou nastupující generací. Církví někdy v tomto ohledu prosakuje zneklidňující obava: Přijme mladá generace opravdu úlohu nastupující generace v našich sborech?

Co můžeme udělat pro to, aby mladí lidé zůstávali v církvi, budovali ji a milovali? Zvu vás ke společnému hledání, co může pomoci, aby se mladí lidé naučili přijímat svůj podíl na životě a službě církve. V několika následujících zamyšleních si pro ilustraci vypůjčíme pár principů z pedagogiky.

Mladí se učí z dobrých příkladů I v církvi bezpochyby platí známý princip, že „slova hýbají, příklady táhnou“. Je velkým požehnáním, když jsou ve sborech zralí křesťané, jejichž příklad je pro mladé lidi přitažlivý a táhne je v jejich duchovním dozrávání dál. V tomto směru by se dalo souhlasit s konstatováním, že mladí lidé mají sledovat starší a učit se od nich. Druhá otáz-

ka ovšem je, z jaké pozice je mají sledovat. Mají při tom stát stranou? – Chceme-li se od někoho něco naučit, musíme naopak stát co nejblíže a dívat se mu pod ruce! Je bohužel velmi vzácné, když zkušenější křesťané otevírají mladým své domovy a svá srdce, nechávají je nahlédnout do svého života, služby i zápasů a jsou jim vzorem upřímného života v Kristu.

Mladí se učí aktivním zapojením Ani pozorováním zralého služebníka v akci se ovšem mladý člověk nenaučí tolik, jako když se sám zapojí. Pokud ho necháme být léta pasivním pozorovatelem (protože přece ještě nemá dost zkušeností, aby něco dělal), těžko jednoho dne dospěje a vstoupí do plné odpovědnosti. Je to podobné, jako když necháváme děti podílet se na úkolech v domácnosti, ačkoli je nám jasné, že bychom to sami udělali lépe a byli bychom spokojenější s výsledkem.

Stejně jako cílem rodiny není mít sterilní domácnost, ale vychovat děti, tak cílem církve není skvěle zabezpečit provoz, ale vychovávat učedníky, kteří budou schopni vychovávat zase další. A takoví učedníci rostou skrze důvěru a úkoly. Pokud dáme mladému křesťanovi hned od začátku prostor přebírat iniciativu a třeba i vést druhé, je větší pravděpodobnost, že se stane součástí církve, nejen návštěvníkem, že bude aktivním služebníkem, nejen konzumentem. Navíc díky získaným zkušenostem (a dost možná i nezdarům) poroste.

Mladí se učí v bezpečném prostředí Aby se člověk nebál aktivně zapojit, přebírat odpovědnost a učit se, potřebuje k tomu bezpečné prostředí. Co můžeme v církvi dělat pro to, abychom vytvářeli bezpečné prostředí pro dozrávání mladých lidí?

Vstup mladého člověka do služby má bezpečné základy, pokud mu předchází pověření ze strany církve, resp. autority.

Lidé v církvi by měli pomoci mladému člověku rozpoznat jeho obdarování a zároveň vidět směřování církve, aby jeho iniciativa zapadala do většího celku. Uvedení mladého člověka do služby by mělo být současně provázeno citlivým úsudkem, zda mu svěřením daného úkolu nehrozí riziko přetížení nebo duchovní pýchy. K tomu je důležitá jak zralost těch, kdo ho obklopují, tak i jeho ochota slyšet a nechat se vést.

Pověření mu dává zároveň zastřešení autoritou, která vůči mladému služebníkovi i lidem v církvi vysílá signál: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý“.

(1Tm 4,12) Těmito slovy Pavel provází mladého Timotea, když ho pověřuje správou církve v Efezu – poté, co měl Timoteus možnost přihlížet Pavlově službě. V listech Timoteovi pak vidíme, že mu poskytuje i další provázení formou vyučování a povzbuzování. Podobné zaštítění a oporu potřebuje i každý současný Timoteus, a to především v čase, kdy bude čelit problémům, zkouškám, kritice nebo zklamání.

Mladí se učí chybami Bezpečné prostředí je také prostředím, kde se člověk nebojí udělat chybu, a jak známo: chybami se člověk učí. Milující rodič někdy musí nechat dítě udělat chybu

a nést její důsledky. Je ale veliký rozdíl, jestli to dělá s postojem: „To si počkám, čeho dosáhneš!“ a „Já jsem ti to říkal!“, nebo v duchu otcovského vedení a laskavé korekce. V prostředí pohrdání nebo výčitek člověk nemá příliš chuti přiznat chybu a poučit se z ní a možná si časem navykne raději se zakrývat maskou bezchybného křesťana. Potřebujeme pěstovat v církvi klima, ve kterém uneseme omylnost jeden druhého nebo třeba jen určitou „neučesanost“ práce mladých lidí.

Mladí se učí spolu se staršími Jaká je tedy role mladých v církvi? A jaká je role starších? Tvořit společně církev, kde se mladí i starší společně celoživotně učí poznávat a naplňovat Boží záměr a využívat k tomu ve vzájemné úctě a respektu to, čím je Pán Bůh i vzhledem k věku obdařil – ať je to např. zkušenost a moudrost starších, nebo čerstvá perspektiva a energie mladých.

■

můj názor Svá mládežnická léta jsem prožila v ostravském sboru pod vedením Jaroslava Oraw­ ského, kazatele s otevřenou náručí pro mladé. Jako mladá rodina jsme působili ve sboru v Bystrém s unikátní třígenerační soudržností, v níž „mladí“ znamená „ti naši mladí“. Aktuálně jsme v Havířově, kde se mládež nově stabilizuje a sbor jí (z větší blízkosti či dálky) fandí.

Vnímám ale, že iniciativa mladých nebývá ve sborech vždy vítána. Starší se někdy cítí ohroženi aktivitou mladých, kteří jim „předělávají jejich svět a jejich církev“. Silný mládežník plný energie také ne vždy projevuje úctu ke starším a cítí empatii vůči těm, kterým ubývají síly a přibývají nemoci nebo starosti. Na druhé straně mladí čelí pocitům, že nejsou přijímáni – oni nebo jejich názory, nápady a aktivity. Nemyslím, že je východiskem začít používat smartphony a nosit martensky, ale jít společně do hloubky toho, co dělá církev církví a co nám pomáhá prohlubovat vztah s Bohem.

Považuji za velké požehnání žít ve sboru, kde cítí své místo starší a mladí mají vedle nich prostor učit se, dozrávat a stávat se nastupující generací, která bude i do budoucna nositelem evangelia, byť jiným způsobem, než to dělali jejich předchůdci.

2017 říjen

25

reportáž

Město Vsetín ovládl festival United

pouliční střelci aj. text Tereza Lindenthalová foto lukáš kaleta a marek dušek

V

ěděli jste o festivalu United, že je jediným českým křesťanským festivalem, který se odehrává přímo v centru města? Pro spoustu věřících lidí i vsetínských obyvatel se po několikaleté tradici stal příjemnou a očekávanou součástí závěru léta. Pro mne však byl tento festival letos úplnou premiérou. Jakožto studentku psychologie mne oslovila služ-

Za vším se skrývá neúnavný tým služebníků a dobrovolníků, kteří se se srdci zapálenými pro Pána podílejí na tom, aby vše běželo jako na drátkách. A Bůh jim v tom všem štědře žehná.

Během letošního United jste mohli poprvé v ulicích Vsetína potkat poradce, kteří se s vámi dali do řeči. Coby úplně nová odnož týmu duchovních poradců jsme

a my brzy poznáváme, že pohmožděná ruka není zdaleka tím nejhorším, čím si za svůj život musela projít. Přestože v Boha nevěří, dovoluje nám, abychom se modlili za ni i za její rodinu. Při loučení nás objímá a nám je odměnou její nově projasněná tvář. Náš Pán je Bůh zázraků A nejen to. On je osobní Bůh. Stále mě fascinuje, jaké nepatrné detaily našeho

ba duchovního poradenství a jsem ráda, že jsem měla příležitost se do ní zapojit.

Od samého začátku mě celá akce překvapila svým širokým zaměřením, díky kterému si každý přijde na své.

A tak zatímco děti nadšeně sledují loutkové divadlo o Noemově arše, mladí a dospělí si mohou užívat koncert na vedlejší street scéně či ztišení ve chvále se slovenskou skupinou Timothy. Ve stejném okamžiku se poradenská místnost plní lidmi, kteří přicházejí s rozličnými zraněními a trápeními a kteří věří v Boží uzdravení.

dostali přezdívku „pouliční střelci“. Prosili jsme Boha, aby skrze nás přinesl povzbuzení a uzdravení těm, kteří by se normálně neodvážili zavítat přímo do poradenského stanu. Aneb když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, znělo mi od začátku v hlavě a já se při té myšlence neubránila úsměvu.

Procházíme parkem a míjíme dospělou ženu s obvázaným zápěstím. Dáváme se s ní do řeči a ona se nám svěřuje se svým příběhem a děkuje, že nasloucháme jejímu vyprávění. Je to statečná bojovnice

života má ve svých rukou. Miluje mne, miluje tebe, miluje nás jako Čechy, oblíbil si náš národ. I proto vnímám, že tento festival není jen místem, kde můžeme načerpat, ale i cestou, jak se jako národ sjednotit ve jménu toho, který je nade vše mocný a dobrý. Pevně totiž věřím, že náš Pán Ježíš pro nás má věci nepoznané, věci překrásné, zkrátka to, co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nikdy nepřišlo. To, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.

26 říjen 2017

■

otázka pro

Podzim života pod lupou

Petra Adamce

Kniha se spiritualitou zabývá konkrétně – v životě dvaceti

Suchomelová Věra, Senioři a spiritualita.

Duchovní potřeby v každodenním životě.

Návrat domů, Praha 2016, 303 s.

seniorů. A nejedná se o křesťany. Autorka nejprve konstatuje, že řada výzkumů chápe spiritualitu zúženě jako potřebu náboženských obřadů (např. účast na bohoslužbách). Sama zvolila odlišný přístup – důstojnost a: potřeba smyslu a kontinuity životního příběhu, potřeba víry a důvěry, potřeba naděje a životního cíle, potřeba lásky.

Studie je důkladná. Obsahuje četné úryvky z rozhovorů s množstvím inspirativních podnětů pro všechny, kdo se věnují seniorům nebo druhé provázejí v duchovním životě.

Zajímavé jsou náměty, ke kterým autorka došla: Stáří je duchovním úkolem, ať jsou lidé věřící či nikoli. Církve péči často zaměřují na lidi, kteří by se dokázali „aktivizovat“ i sami. Překvapující je, že i senioři, kteří se považují za věřící, neuvedli pastoračního asistenta či duchovního jako někoho, s kým by bylo možné sdílet životní těžkosti nebo navázat bližší vztah. Vzhledem k duchovním výzvám stáří jsou na tom nejhůře ti, kdo se prezentují jako nevěřící či ateisté. jan valeš ■

Evangelium od Bobří řeky Kniha zkoumá, jak se ve Foglarově díle projevují nábožen-

Hošek Pavel, Evangelium podle Jaroslava Foglara.

Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2017, 203 s.

ské motivy. Hoškovi se daří nalézt nejen důležité poznatky ve Foglarových příbězích, biografii či ve vzpomínkách (převážně bývalých členů oddílu), ale i plodná srovnání s úvahami spisovatelů žánru fantasy. Dotýká se i problematiky nedosažitelnosti Foglarových ideálů, otázky, odkud foglaring čerpá představu vítězství dobra nad zlem, vysvětluje i mytickou obecnost prostoru a času Foglarových příběhů – tedy čtenářovou možnost hledat svou Jezerní kotlinu či Sluneční zátoku.

Klíčový motiv je tu iniciace, prozření, proměna. Kromě jiného představuje Hošek Foglarovu metodu dlouhodobé hry, která má hráče pohltit natolik, že už z ní nebude chtít vystoupit, a tak naplní údajný Foglarův záměr mladého člověka trvale zformovat. Nejrozsáhleji jsou v popisu foglaringu jako funkčního ekvivalentu náboženství podrobně zachyceny různé iniciační cesty – lov bobříků, snaha stát se Royem, setkání se smrtí.

Náboženské motivy ve Foglarově díle se po přečtení Hoškovy knihy jeví jako to, co zde bylo „na dosah ruky“, ale do chvíle prozření neviditelné. Za to patří autorovi vděk.

Ondřej Vojtíšek ■

učitele a bývalého člena Foglarova skautského oddílu

Jaroslava Foglara jste osobně znal, něco jste spolu prožili.

Rozpoznával jste v jeho jednání stopy a pozvání evangelia? A jestli ano, v čem?

Myslím, že Jaroslav Foglar – Jestřáb, jak jsme mu říkali – křesťanství rád neměl. Nemluvil o něm. Výjimečně svůj postoj projevil jedovatým vtipem, jinak takto nevtipkoval.

V jeho příbězích nebyl jediný sympatický věřící, všechno to byly typy bláznivé, podlé a pokrytecké. Náboženství bylo pro něj cosi zbytečného a konkurenčního. Jeho náboženstvím byl totiž skauting. Tomu opravdu věřil a obětoval mu svůj život. To bylo jeho evangelium a odpověď na hříchy a problémy světa. Přesto, myslím, byl v jeho skautingu určitý jím nezamýšlený odkaz k Bohu.

Dokázal dětem a mladým dospívajícím představit ideál ušlechtilosti, čestnosti, krásy, dobra… každý z nás chtěl být jako Mirek Dušín nebo Láďa Velebil (ideální legendární bývalý člen jeho skautského oddílu). Dokázal nás motivovat k tomu, abychom sami chtěli být ušlechtilí, lepší… A také motivoval ke vztahům, k přátelství. Rychlých šípů bylo pět, nešlo o samostatného hrdinu… Vláďa Velebil měl svého Skukůma… Všechny jeho knihy byly plné přátelství. A krásy přírody.

Ta touha být lepší ve mně ale bolestivě narážela na realitu pyšného, sobeckého a hříšného srdce. Srdce neschopného přátelství.

Nečistého osamělého srdce lačnícího po lásce a přijetí. Moc jsem toužil být jiný, lepší…

A nešlo mi to…Trápil jsem se nad sebou…

Zoufal jsem si… Hnusil jsem se sám sobě…

Jestřáb na to nedával odpovědi. Ke Spasiteli nezval.

Když se ale srdce trápí svými hříchy, je blízko Pastýř, který hledá své zbloudilé ovečky…

kompletní recenze na http://info.dingir.cz/2017/08/evangelium-od-bobri-reky/

2017 říjen

27

kultura

Průvodce peklem od Madison

Může se jednou hodit… text david kašper

A

Chuck Palahniuk, Prokletí.

Odeon, Praha 2012, 224 s.

28 říjen 2017

utorem knihy je kultovní americký spisovatel, který spadá do postmoderního proudu.

Možná si vzpomenete na jeho Klub rváčů, který byl úspěšně zfilmován. Z toho je jasné, že autor se nebojí vymetat temná zákoutí lidské duše a nezastaví se ani před tak tabuizovaným tématem, jako je život v pekle.

Ano, vstupujeme na velmi tenký led. Peklo je možné brát z literárního hlediska více nebo méně vážně. Tradiční přístup zvolil např. Dante ve své Božské komedii. J. P. Sarter ale zná peklo ještě horší: „Peklo jsou ti druzí.“ Chuck Palahniuk jde svojí vlastní cestou. O pekle nechává vyprávět třináctiletou dívku Madison, která se do něj dostává údajně za předávkování marihuanou. Moc spolehlivý vypravěč ale Madison není. Čím více cítí u čtenáře odpor a skepsi, tím naléhavěji pokračuje ve svém vyprávění. Vnitřní dialog mezi vypravěčem a čtenářem vytváří humorné napětí.

Kniha má více žánrových vrstev, z nichž nejzábavnější je satira: „Kdo se hodně kouká na telku, pro toho být mrtvý bude brnkačka. Jo, jasně, koukání na televizi a surfování po internetu je vlastně moc dobrý trénink na mrtvost.“ Anebo: „Jiné děti chodily do nedělní školy. Já jezdila na ekologický tábor.

Na Fidži. Jiné holky se učily nazpaměť desatero.

Já se učila, jak snižovat vlastní uhlíkovou stopu.“ Ze vzpomínek Madison rozkrýváme i její případ.

Je ale také zajímavé sledovat, za co se do pekla dostali další hříšníci. Kromě patologických osobností zde např. potkáme téměř všechny taxikáře. Proč?

To je přece jasné. Například když člověk za život stokrát v rozčilení zatroubí v autě, má to spočítané. Zdá se to úsměvné? Možná je. Ale kolikrát jsme v nedělní škole slyšeli, že není rozdíl mezi velkou a malou krádeží? Autor z této neurotické víry maximálně těží a bere tradiční peklo více méně vážně.

Najdeme tu všechno, co nás tady na zemi otravuje (jen ty nejlacinější sladkosti), znechucuje (hory ostříhaných nehtů) anebo k smrti nudí (film Anglický pacient). V pekle se kupodivu také pracuje.

Když vám někdo zavolá z telemarketingu, můžete

vsadit boty, že je to nějaký nebožák z onoho světa.

Jak se Madison s peklem vyrovnává? Vstupní nápis „Vzdej se vší naděje, kdo vstupuješ“ bere opravdu vážně. Ale nejde jí to. Považuje se za beznadějnou „nadějeholičku“. Naděje se jí do života vkrádá tím více, čím méně o to usiluje. Spolu se smířlivostí u Madison také narůstá odvaha a solidarita s druhými. Peklo nad ní začne ztrácet svoji moc.

Knihu nemohu doporučit každému. Je pro opravdu silné nátury se svérázným smyslem pro humor. Dělat si z pekla legraci, to se přece nedělá! Ale čím více tušíte, že se z něčeho legrace dělat nemá, tím spíš oceníte, že to někdo alespoň zkusil. Výsledkem je „guilty pleasure“. Konec bych ale označil za otevřený a ne moc uspokojivý. Až příliš v něm cítím autorovu bezradnost.

■

náš tip Nový svět na Donbase Dokument Zdeňka Chaloupky, premiéra 15. října v 13.25 na ČT2.

Protagonista filmu Michal „Kody“ Kyslicky říká: „Kde jinde bych měl být než právě tam, kde se děje něco tak zásadního?“ Jeho nastavení ho přivedlo na východní Ukrajinu, kde pomáhá lidem postiženým válkou. Našel tam náplň života, víru v Boha i manželku.

Konec selského stavu v Čechách Na selské usedlosti v malé vesničce Klamoši nedaleko Chlumce nad Cidlinou se roku 1932 narodilo děvčátko. Objevovalo úzký, ale bohatý přírodní svět. Kolem houf živých tvorů selského hospodářství. Od jara do zimy se tu žilo v přirozeném pořádku radostí a povinností, jehož středem byl domov. Vše mělo svou krásu, svůj účel. Od rána do večera se stále něco dělo. Lidé i zvířata byli v neustálém pohybu. Okolí skýtalo nepřeberná tajemství skrýší, barev, vůní a příležitostí ke hrám. Život měl své přirozené starosti, do kterých bylo zapojeno i dítě, jakmile mohlo zastat užitečný úkol. A práci měl každý. Neby-

Klamošské vzpomínky Marie Adamcová Nakladatelství Rodiče, Praha 2005, 287 s.

zamrzl a Vánoce patřily rodině. Dárky jen věci spotřební, trochu prádla. Bývala ryba i načerno, králík na smetaně. Všichni kolem jednoho stolu, i s děvečkami a čeledínem Martinem. Práce neubývalo, ale ubylo lidí odvelených na práci jinam.

Do vzpomínek patří pak i konec války.

Přišla armáda Malinovského a převratné události ve společnosti. Spisovatelka nezamlčí ani těžkou hádku mezi otcem, zkušeným selským hospodářem, a synem, obhájcem bez­ohledné revoluce. Zahlédneme politicky živené vášně, které končily zemědělskými družstvy dle vzoru kolchozů. Ten konec byl vynucen a byl zlý. Když otec umíral, syn plakal.

38 kapitolek, 38 osobních vzpomínek prostých, čistých a pravdivých. Babička vypráví o svém životě. Poezie a svědectví pro mladé i staré.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

la snadná, ale přinášela živobytí. Příslušníci rodiny ji přirozeně a bez odmluv přijímali.

Otec i matka měli své zavedené povinnosti.

Matka kolem rodiny a obsluhy zvířat, hospodář venku na polích s tažnými zvířaty. Když bylo třeba, všichni museli do díla společně.

Nevznikl román, jen vzpomínky kreslené detailní pamětí. Vstupujeme do života spisovatelky, uprostřed rodinných událostí, lidí, kteří mají jména. Otec, matka, sourozenci, prarodiče, vesničané, učitelé. Také hospoda a pes, i mlátička. Maminka hrála ve svátek na citeru, ale od těžké polní práce jí otékaly ruce. Otec měl krásné, ozdobné písmo, jak se tehdy slušelo, ale prsty od pluhu hranaté. O žních – jaká to byla dřina! Museli dělat všichni. A ta práce kolem řepy! Do vsi přicházeli známí krajánci se svými novinami o světě. Na podzim ten, co spravoval boty.

Poctivě je flokoval a na zimní sázel cvoky.

Jindy tulák-stohař, co přespával ve stohu.

Koncem roku potulný hodinář. Uměl všechno. Naladil i housle.

Pocházíme ze selského stavu, ne z pohádek.

Držme moudrost sekáčů – při kosení zachovat odstup, abychom se navzájem neposekali.

Pak přišla ta neblahá válka. Ve škole je učili německou hymnu. Němci prohledávali skrýše. Vyměřili povinné dodávky. Odstředivky a máselnice byly zabaveny. Životní potřeby na příděl. Ale divadelní soubor stále hrál vlastenecké kusy. Byly v těch letech tuhé zimy, mrzlo, jen praštělo. Zapřáhlo se do saní a koně cinkali rolničkami. Rybník

Ukázka z knihy: Svatá Markyta hodila srp do žita. Ve všech hospodářstvích do setmění zvoní naklepávání kos. Sekáči každé ráno ještě se sluncem nízko nad obzorem se řadí na kraji pole – zasekne první ráz a dva, ráz a dva, pak druhý, pak třetí, čtvrtý. S odstupem, aby se vzájemně neposekali. Nad rozkývaným polem se tetelí horký vzduch, jeho vůni roznáší vítr tam i sem, ztěžklé klasy prorudlé krví vlčího máku oslňují zlatem. Všechna ta nádhera padá k zemi. Sběračky shrábnou rukou čtyři pět zápřahů kosy a sebrané obilí spěšně vážou do snopů. Druhý den stojí mandelíky jak vojsko při manévrech v řadách až na obzor. Po strništi přebíhají řetízky koroptví a křepeliček zbavených úkrytu.

Je žhavo. Musí se rychle svážet. Pole jsou plná lidí…

■ blahoslav košťák

2017 říjen

29

confessiones

Nicejskocařihradské vyznání víry text david beňa foto archiv

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha…

a svých procházkách Litomyšlí si rád vychutnávám atmosféru Zámeckého návrší. Obdivuji barokní chrám řádu piaristů, budovy jejich kláštera (dnes fakulty restaurování) a školy (dnes městského muzea). Myslím přitom i na České bratry, kteří v těchto místech v 15. a 16. století spravovali celé město. Zbytky bratrských domů, městských bran a ulic se skrývají několik metrů pod dnešním terénem (část vykopávek je zpřístupněna v podzemí muzea, bývalé piaristické školy). Barokní kultura tu doslova stojí na bratrských základech. A podobně vitalita současného města čerpá z živlu barokního.

Citujme z bohoslužebné agendy CB: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.

Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Pontia Piláta. Byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení z mrtvých a život budoucího věku. Amen.“

Neberte nám starou víru

Svátostné vyznání

Také církev se hlásí k odkazu otců. Našim předkům bylo dáno vybojovat některá klíčová poznání, formulovat nosné věty, na nichž můžeme i my stavět a hledat nové cesty pro dnešek. K tomuto dědictví patří i některá vyznání antické církve.

Mezi nimi zejména vyznání nicejsko-cařihradské či konstantinopolské (neboli Constantinopolitanum), jehož platnost uznává většina západních i východních církví.

Je očividné, že cařihradské krédo – podobně jako nám důvěrněji známé krédo „apoštolské“ – spočívá na půdorysu Kristových odkazů, křtu a večeře Páně. Křesťan tu vypovídá, jakému Bohu se ve křtu oddává, kdo ho ve křtu přijímá: Bůh „Otec i Syn i Duch svatý“. (Mt 28,18–20) Vyznání proto sumarizuje velký biblický příběh: Bůh stvořil svět, posílal lidu své Slovo; poslal i svého Syna, aby mluvil našimi ústy, ba stal se jedním z nás; umřel

N David Beňa, lic. theol. (42) kazatel, tajemník Odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

30 říjen 2017

a byl vzkříšen, vystoupil na nebesa a skrze Ducha svatého vládne církvi a vede ji do věčného království. Ohniskem biblického příběhu je krátký příběh Ježíšův, jmenovitě velikonoční události, Synova oběť za nás. (Mk 14,22–25)

Trojiční krédo Cařihradské krédo vznikalo jako vyznání naukové, polemické, trojiční – proto jeho tři odstavce: Bůh je Otec i Syn i Duch svatý, tak ho vyjevilo Ježíšovo evangelium, ohlašované izraelskými proroky a zvěstované apoštoly: „Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal“ (Ř 1,2–4), takže „Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle; a že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (J 3,16; 1J 4,12n).

Jaký je Bůh, jestliže jedná takto – v Kristu, v Duchu? Co nebo kdo je Duch?

Kdo byl a je Ježíš? Boží vyslanec? Či snad v něm jednal Bůh sám? A jak?

V prvních staletích církve kolovaly (a dodnes kolují) nejrůznější odpovědi; a vynutily si vznik kréda. Třeba že Bůh vyzbrojil člověka Ježíše svým Duchem a v jordánském křtu ho takříkajíc adoptoval za „Syna“. Nebo že Bůh jedná v různých modech, tu jako stvořitel, jindy jako spasitel, v podobě Ježíše, a poté jako Duch; že Otec se stal Synem a Duchem. Anebo že Boží Syn je „božským“, a přece stvořeným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, Spasitelem světa, ne však Bohem v plném slova smyslu. A Boží Duch že je Boží silou.

Ve sváru těchto a dalších náhledů – ve střetu, leckdy šeredném, teologickém, liturgickém i pohříchu politickém, kdy se z vítězů stávali poražení a zas naopak, ze včerejších heretiků dnešní strážci pravověří – hledali otcové shodu a co nejpřípadnější vyjádření, jakkoli lidsky omezené: Jakže Bůh jedná, dal-li svého Syna a Ducha? Ba jakýže Bůh je, je-li „Otec i Syn i Duch svatý“?

V průběhu 3. až 6. století se sešlo několik regionálních synodů i říšských koncilů, aby hledaly řešení mimo jiné i těchto sporů. Mezi nimi vyčnívají shromáždění v maloasijské Nikaji – „koncil 318 otců“ z roku 325, řízený osobně císařem Kon-

stantinem – a „koncil 150 otců“ zasedající roku 381 v Konstantinopoli, Cařihradě. Podle tradice (a opatrného názoru historiků, neboť dobové prameny nejsou jednoznačné) daly oba koncily vzniknout zásadním odpovědím – nicejskému a následně cařihradskému krédu, jež je doplněním svého předchůdce (zejména v článku o Duchu).

Jak otcové chápou Boží jedinost a trojí zjevení? Vyznávají víru v Otce a Stvořitele. A v Ježíše Krista, „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Boha z Boha, Světla ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno“. A v Ducha svatého, „Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“. A to vše je vpleteno do biblického příběhu, či spíše do této Boží „biografie“ je vpleten příběh dějin spásy.

Klíčové je v krédu nenápadné sousloví „jedné podstaty“ (studentům bohosloví důvěrně známé řecké homo-ousios): Syn není Otci pouze podobný či blízký, a už vůbec není pouze jednou ze stvořených bytostí, byť třeba nejvyšší. Není ovšem s Otcem ani identický a totožný, jeden, nýbrž je s ním „jedné podstaty“. „Zrodil se“ co jednorozený Syn „z Otce“ a je „pravý Bůh z pravého Boha“, prostředník stvoření a spásy. Podobně Duch svatý není jen Boží

energií, nýbrž „vychází z Otce“ (a západní církve dodají: „a ze Syna“) a je spolu s Otcem a Synem jedním dechem uctíván jako „Pán“, Oživovatel a dárce spasení.

Aneb jak v předvečer cařihradského koncilu formulovali Basilius se svým bratrem Řehořem z Nyssy a přítelem Řehořem Nazzianským: Jedno Boží „bytí“ či „podstata“ (řecky ousia, latinsky substantia) se uskutečňuje ve třech „hypostazích“ čili „osobách“. Jeden Bůh, jak ho zvěstovali proroci, jak ho zjevil Pán Ježíš a jak ho ve slovech a svátostech církve zpřítomňuje Duch, je niterným společenstvím tří „Osob“. Je jednotou v rozmanitosti a vzájemností v pluralitě. Je jediností, jež neglajchšaltuje, nýbrž otevírá náruč a vytváří mnohost, jež se rozdává a sdílí. Je láska, jak vyznává Bible o trojjediném Bohu (1J 4,8 17), což přísně monoteistický Korán vyslovit nechce (Korán 4,171n aj.).

Oslavné krédo Slovíčkaření? Spekulace? Filosofie?! Klíčové pojmy „podstata“, „bytí“ atp. jsou jistě platónského, aristotelského, stoického původu; pojem „osoba“ je zase převzat z divadla. Jejich teologický obsah však metafyziku, natož lidovou zábavu překračuje! Boží bytí převyšuje naši představivost a zkušenost, naše dojmy i pojmy. Otcové věděli, že koktají a jen přibližně vyslovují nevýslovné, neboť kvůli pravdě musí. Věděli, že užívají slov, jež pro filosofy znamenají něco jiného. A že jim i světu, který si jejich pomocí stavíme a vysvětlujeme, dávají nový význam a směr. (Například naše pojetí „osoby“ – člověka ve vztazích – není základem trojiční nauky, nýbrž z ní vzešlo. Člověk je i zde obrazem Božím, ne Bůh obrazem člověka.)

Ne, netřeba číst krédo jako filosofický traktát. Jde o osobní i společné vyznání víry. Jde o biblicky prosycenou a básnicky krásnou liturgickou oslavu Boha, jak se výslovně praví v závěrečném článku, a sice ve stopách Jeho slov a díla. Jde také o základy naší mise, byť možná zasuté, na nichž dnes můžeme kreativně stavět. A žít ve víře a v naději… A právě v lásce.

■

2017 říjen

31

seriál

Ptačí inspirace

Kos workoholik text Tomáš Rejman foto wikimedia

Můj otec Bohumil byl uznávaným amatérským ornitologem. Zájem o ptactvo nebeské v něm probudilo pronásledování v 50. letech minulého století, které zakusil, protože odmítl vstoupit do strany. Touto zálibou si více méně vědomě kompenzoval frustraci z politického útlaku.

Věnoval se odchytu a kroužkování ptáků, dlouhá léta vedl ornitologický kroužek a proslul jako „ministr přes čápy“, když se více než 30 let podílel na jejich národním i evropském sčítání.

Jako kluk jsem mu pomáhal natahovat a kontrolovat sítě i kroužkovat odchycené opeřence. Chodil jsem také do ornitologického kroužku, ale postupně jsem těchto aktivit zanechal. Můj zájem o ornitologii či spíše o laické, ale o to vnímavější pozorování ptáků ve mně před více než deseti lety znovu vzbudila banální, ale zvláštní příhoda. Byli jsme na sborové dovolené a vedle odpočinku jsem také zvažoval nabídku k působení v rockové kapele – výzvu

Být svobodný jako pták Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.

Což vy nejste o mnoho cennější?

Mt 6,26

Z

námý teolog John Stott, svého času kaplan královny Alžběty II. a zároveň vášnivý ornitolog, prý s jistou dávkou nadsázky a suchého anglického humoru prohlásil, že ornitologie je vůbec nejlepším koníčkem, neboť Kristus Pán pravil: „Pohleďte na ptactvo nebeské…“

32 říjen 2017

Pohled na ptáky nás může každodenně motivovat k životu víry a závislosti na Bohu bez obav o hmotné zabezpečení. Zároveň je dobrou inspirací pro svobodný život podle Písma. (viz Gal 5,1 a 1Pt 2,16) Povězme si něco o třech rozměrech života ve svobodě. Každodenně usilujme o vnitřní svobodu od hříchu. Apoštol Pavel v epištolách vysvětluje, že Kristus nás svou obětí, skrze víru a moc Ducha svatého vysvobozuje od tyranské nadvlády hříchu, od démonské moci temnoty a všech druhů pověr, od zákona jako cesty spasení, od skutků těla, které se projevují vášněmi, rozkoly, svéhlavostí a neodpuštěním.

Stůjme pevně spolu s Kristem, nedejme na sebe znovu vložit otrocké jho!

Žijme v aktivní svobodě, neboť Kristus nás vysvobodil z pokušení mít a dal nám svobodu být bližním. Svobodu si nelze představovat jako abstraktní a statický pojem. Je to dynamický stav, není od něčeho – od práce a povinností, neslouží k prosazení sebe sama ani jako plášť nepravosti –, ale k něčemu. Slouží k tomu, abychom měli volné ruce a byli spolupracovníky na Božím díle v církvi i ve světě a zjevovali tak Boží lásku a milost. Křesťanská svoboda je tedy svobodou k lásce, službě lidem a Bohu – k činění Boží vůle.

Přiměřeně se podílejme na zachování vnější politické svobody. Ježíš ignoroval touhu zélótů, aby židovský národ vymanil z římské nadvlády; vyhlašoval, že přišel vysvobodit svůj lid z otroctví hříchu

inzerce

lákavou, ale pro typického představitele sendvičové generace časově skoro nezvladatelnou. Jednou navečer mé oko zaostřilo na opelichaného kosáka, který seděl na drátech elektrického vedení, v zobáku měl kus suché trávy a nádherně zvučně zpíval. Velmi výmluvný obraz – opeřenec zaneprázdněný hnízděním a ejhle, on nachází čas na veřejnou produkci, kterou prezentuje svou identitu, vymezuje své teritorium a zároveň potěšuje lidi a chválí Boha. Bylo rozhodnuto.

Zmíněná kosí inspirace mě vede k soustavnému sledování ptáků s nadějí, že mi poskytnou další užitečné podněty. Překvapivě zajímavý je třeba tzv. časový snímek kosího pracovního dne v době hnízdění. Je velmi přízemní, navzdory tomu, že ptáci zpravidla létají v povětří. Odborový inspektor BOZP by nad ním hořce zaplakal. Průměrný kos totiž procitá ve 3.30 h (někteří kosí „Hujerové“ i ve 3.15 h) a dává o tom vědět hlasitým zpěvem. Jakmile se trochu rozední, začíná mu celodenní poletování, poskakování, shánění potravy, péče o kosici sedící na vejcích, později sycení věčně hladových mláďat, oprava akutních závad na hnízdě. Pracovní den končí se západem slunce, což je v uvedené době asi ve 21 h. Takže suma sumárum téměř osmnáctihodinová pracovní doba.

Mohlo by se tedy zdát, že ptáci jen „v potu zobáku svého dobývají žížaly a zrní vezdejší“. Ano, musí se snažit, ale vše potřebné mají na dosah připravené od nebeského Otce. Proto mohou radostně poletovat a ne se jen honit za potravou. Nemusejí se krčit starostlivě v hnízdě, ale mohou svobodně zpívat. Svým letem, zpěvem i pestrostí peří přinášejí potěšení nám lidem, viditelně zjevují Boží péči o celé stvoření včetně člověka. A zároveň slouží jako živá ilustrace svobodného života.

11. ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle v rámci oslav vzniku Československé republiky

„Všechno tvořím nové“

MODLITBA ZA DOMOV

28/10/2017 a služby satanovi. (J 8,34.41–44) Přesto je vnější politická svoboda velkým darem Božím a neměli bychom si ji nechat proklouznout mezi prsty. Jednejme jako zodpovědní občané, choďme k volbám, prosazujme dle svých schopností právo a spravedlnost, modleme se za vládce.

Být svobodný jako pták. Dlouho jsem toto přirovnání chápal jako obraz pro bohémský až nevázaný život. Při pohledu na ptáky mi došlo, že to je trochu jinak. Opravdová svoboda má poněkud jinou podobu, než jak ji vnímají současné trendy. Vyrůstá ze vztahu s Kristem, je odpovědná, nevězí v krunýři sebestřednosti, dává člověku křídla ke skutkům lásky a nezapomíná na píseň vděčnosti.

Na závěr mi dovolte, abych vám popřál novou inspiraci ke každodenní práci, službě a hledání Božího království třeba právě od ptáků nebeských, eventuálně dobrou chuť k posilující konzumaci moravských vrabců, luhačovických špačků či španělských ptáčků.

■ příště: Čerpat z hlubin

KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ Nám. Jiřího z Poděbrad, Praha 3

9.30 ZAHAJOVACÍ EKUMENICKÁ BOHOSLUŽBA dopoledne bohatý doprovodný program v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad

15.00 KOMPONOVANÝ PROGRAM s vystoupením skupiny HRADIŠŤAN & Jiří Pavlica

www.modlitbazadomov.cz Organizuje: Ekumenická rada církví v ČR

ptáme se

Otázka třem novým členům Rady CB připravil petr raus

Jaroslav Pokorný kazatel Sboru CB Český Těšín

Co očekáváte od nové Rady CB, svého působení v ní a od nového předsedy?

Musím přiznat, že jsem plný očekávání, protože

vstupuji do nové zkušenosti, ale zároveň není pro mne lehké to očekávání specifikovat. Když nás ještě před prázdninami nastupující předseda žádal, abychom napsali několik podnětů, které nám připadají důležité pro zaměření práce budoucí Rady, uvedl jsem mimo jiné budování společenství v církvi – uvnitř sborů i mezi nimi. Druhým podnětem, který se mi zdá důležitý, je modlitební obnova ve sborech i u jednotlivých členů.

Očekávám, že Rada v tom bude příkladem a že se budeme stávat společenstvím bratří sjednoceným ve víře v Pána Ježíše Krista, kterým půjde upřímně o rozvoj církve v souladu se záměry naší

Od nové Rady očekávám především to, že bude skutečnou „radou“, tedy skupinou, která kryje sborům, kazatelům i dalším pracovníkům záda a účinným způsobem jim napomáhá objevovat a naplňovat Kristovy záměry v konkrétní práci.

Zároveň očekávám, že bude působit jak k rozvíjení jedinečných typů práce na jednotlivých místech, tak k rozvíjení vzájemné sounáležitosti a podpory napříč naší různorodostí, která nám je čím dál vlastnější. Spíš přáním vůči Pánu Církve než očekáváním je získat schopnost vidět potřeby sborů a pracovníků a citlivost k vanutí Ducha, který nás určitě povede ke službě lidem vně církve.

34 říjen 2017

Hlavy, ale kteří se zároveň budou sdílet a stát jeden za druhým. Byl bych moc rád, kdybychom jen manažersky nejednali, ale vnímali svou úplnou závislost na Bohu, která se bude projevovat nejen vyhrazeným časem pro společné modlitby, ale i jakýmsi duchem modlitby, který ponese celé setkání Rady.

Co mám očekávat od svého působení v Radě, je možná ještě těžší otázka. Mým přáním je, abych hlavně naslouchal Bohu a bratřím, abych rostl v Boží moudrosti a abych vnesl svou specifičnost a obdarování do jednání Rady. Kéž bych aspoň maličkým dílem prospěl církvi.

Jsem vděčný za bratra Davida Nováka, doufám, že to, co je jeho silnou stránkou, v nové roli neztratí, ale naopak rozvine. Že bude mít jako předseda určitý „tah na bránu“, drajv, vášeň pro Boží věci a nové Boží výzvy. Zároveň bych si přál, aby tato vášeň nevytvářela na ostatní pocit nepříjemného tlaku, ale byla něčím, co bude inspirovat a zvát.

Roman Toušek kazatel Sboru CB Havířov

Moje role v celém radním cvrkotu se jistě vlivem aktuálních potřeb sama ohlásí. Očekávám, ač ne zcela rád, že díky celocírkevní práci se mi kalendář značně zaplní a také že výrazně stoupne množství témat, která jsem doposud sledoval pouze z bezpečí vlastního sboru. Ale na samotnou práci a především na setkávání s lidmi a službami nad rámec svých dosavadních zkušeností

oznámení

se těším. Byl bych moc rád, kdyby mě účast na práci Rady nezměnila v tom, co ze mě dělá mě, a zároveň kdyby přispěla ke změně v tom, v čem bych měl ještě dozrát.

Od nového předsedy Rady očekávám, že bude pořád tím Davidem, kterého jsem znal předtím. Že bude tak trochu nekonformní, ale že se s ním bude dát mluvit. Od jeho role očekávám bratrsko-pastorační kontakt s námi kazateli, resp. se všemi klíčovými pracovníky i se sbory. Ale nad to čekám, že bude přinášet klíčové podněty k duchovnímu zápasu a k naší společné službě Kristovu evangeliu. Naopak od něho nečekám, že se stane církevním politikem a nadnárodním diplomatem.

14. října proběhne ve Sboru CB v Pardubicích, Archa, Lonkova 512 od 9 do 15 hodin konference pro rodiče s názvem Rituály v rodině.

Hlavními řečníky budou Jitka a Petr Plaňanští, probíraná témata: Rituály v rodině; Čtyři děti, každé jiné; Otec v rodině; Nebojme se domácího vzdělávání.

Přihlášky do 7. října na www.cb.cz/deti.

V termínu 12. a 13. října se v Litomyšli uskuteční kurz katechetiky pro odbornou veřejnost vedený Bernhardem Rothenem ze Švýcarska.

Jedná se o odborný kurz pro kazatele a učitele dorostu, mládeže i vedoucí skupinek, který pořádá ETS a na kterém bylo v čase uzávěrky časopisu ještě několik volných míst.

Bližší informace na https://etspraha.cz/cs/subjects/katechetika.

Upozorňujeme i na konferenci pro pracovníky s dětmi, kterou pořádá 4. listopadu od 9 do 16 hodin v modlitebně Sboru CB Praha 1 – Soukenická Dětská misie.

Tomáš Hurta

Připravené téma: Jak neztratit nadšení (Chceme-li zapálit jiné, musíme sami hořet. Jak si v dnešní obtížné době udržet vášeň pro Krista a evangelium? A jsme schopni ji předat dětem?)

místopředseda staršovstva Sboru CB Vsetín-Jasenka

Myslím, že Rada Církve bratrské by měla udávat

Řečníci: Jiří Chodura a Pavlína Žambochová.

směr celé církvi. Od toho tady je, aby vedla a aby motivovala. To předpokládá mít dobře zmapovány jednotlivé sbory, znát je a vědět o jejich potřebách. Hlavně ale potřebuje rozumět Božím cestám, tedy vědět, kudy nás chce Pán Bůh jako církev vést. Očekávám tedy, že se podaří skloubit duchovní zápas o hledání správné cesty pro celou církev a její nalezení s praktickou pomocí jednotlivým sborům, kazatelům a staršovstvům po té cestě také jít.

Jako nový člen Rady se budu muset trochu rozkoukat a se spoustou věcí se seznámit. Nicméně jsem připravený učit se nové věci. Zatím úplně nevím, jaká má být má role, ale modlím se za to, abych to rozpoznal. Jsem ochoten být Bohu k ruce a věřím, že On mě i v této službě nasměruje správně.

Od nového předsedy Davida očekávám, že bude stmelovat církev tam, kde je to třeba, a že bude povzbuzovat na cestě za Kristem jak jednotlivce, tak sbory. Vždy se mi líbilo jeho úsilí o srozumitelné „zpřístupnění“ křesťanství a života s Pánem Ježíšem Kristem nevěřícím lidem. Ať už to dělal jako pracovník s mládeží, nebo jako kazatel. Očekávám, že tuto snahu přenese i do vedení církve.

Semináře: Lego party ve vašem sboru; Kufr plný vánočních nápadů; Příměstské tábory – jak na to?; Výroba vánočních přání s dětmi.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Podrobnější informace na www.detskamisie.cz.

Zajistěte si včas předplatné časopisu

Brána na rok 2018 I v příštím roce vyjde 10 čísel, cena zůstává 43 Kč za číslo.

Novým vydavatelem je Rada Církve bratrské.

Roční předplatné 430 Kč + poštovné podle platného ceníku České pošty bude zachováno.

Objednávky a platby zajišťují sboroví distributoři, obraťte se na ně!

Specifické případy řeší redakce na adrese: redakce.brana@cb.cz

doteky

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám…

Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Jan 14,27

Matúš nekouše text Hana Weiglhoferová ilustrační foto brána

N

ež jsem poznala Pána Ježíše Krista, ani jsem si neuvědomovala, že mi v mém životě chybí. Onu díru, kterou jsem v sobě měla, jsem přisuzovala tomu, že nás s mamkou opustil otec.

Nevěděla jsem však, že mi nechybí až tak můj biologický otec, jako můj Otec Nebeský.

Odmala jsem bývala nemocná, mamka s babičkou se mnou obíhaly doktory včetně psychiatrů, jelikož jsem mívala i deprese. Nějak jsem se s těmi všemi nemocemi, migrénami, úzkostmi, panickým strachem ze života a pocitem nepochopení snažila smířit. Snažila jsem se pomoct si sama, sama se dostat z těch negativních stavů, být lepším člověkem. Moc mi pomáhala babička, ta ale před dvěma roky zemřela na rakovinu slinivky. Ještěže jsem měla svého nejbližšího přítele Toníčka, který mi pomohl otevřít oči a hlavně srdce.

Pamatuji si, že jednoho dne jsme šli s Toníkem na chvíli posedět a já – zapřisáhlý ateista – jsem poprvé pocítila touhu se zeptat na Pána Boha. Tehdy jsme seděli asi čtyři hodiny a já se snažila pochopit Toníkovu víru. Cítila jsem, že mě uklidňuje, leč ne vše mi dávalo smysl. Po-

36 říjen 2017

prvé jsem otevřela srdce a Pán Bůh do mě mohl vstoupit. Začalo období plné otázek a zmatku. Začala jsem číst Bibli a každou chvíli žhavila dráty a volala Toníčkovi, jak je možné toto, co znamená tamto a proč se děje ono. Dny jsem trávila pouze přemítání o Bohu, jestli vážně existuje.

V neděli jsem se vydala na bohoslužbu, jak jsem slíbila. Samozřejmě s panickým strachem z lidí. Při poslechu chval mě zaplavily návaly emocí – štěstí, smutek, uklidnění. Snažila jsem se skrýt pláč.

Tehdy jsem poprvé viděla, že Bůh existuje, viděla jsem, že všichni přítomní cítí jeho lásku. A bylo mi líto, že já ho vnímat nemohu. Kázání tyto emoce jen umocnilo.

Hned poté mě Toník odvedl za Matúšem a zavřel za mnou dveře; ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Zjistila jsem ale, že Matúš nekouše. Zeptal se mne, zda chci přijmout Pána Ježíše Krista do svého života. Řekla jsem ano. Sice jsem v hlavě pochybovala, ale cítila jsem, že dělám správnou věc. A tak to začalo.

Následující den jsem se probudila a měla pocit, jakoby mne někdo stále sledoval. Bylo to zvláštní, chvíli trvalo, než jsem si zvykla. Tento pocit ale nebyl špat-

ný, naopak mne uklidňoval. Čím více jsem se zajímala o Boha, tím více se zaplňovala ona díra ve mně, tím více jsem se cítila psychicky v pořádku a dařilo se mi se měnit. Zbavila jsem se strachu ze života, panických stavů i depresí, žádný pocit prázdnoty už ve mně nebyl.

Ze dne na den jsem se zbavila migrén, které mne trápily od tří let několikrát týdně. To, o co jsem se snažila celý život, se najednou začalo dít. Učila jsem se nesoudit lidi, být trpělivá, mít se ráda, nedržet se nefunkčních vztahů, odpouštět, nedávat rady, když nejsou vyžádány – prostě být lepším člověkem. Život se mi začal měnit vyloženě před očima. Já jsem se měnila.

Nelze slovy popsat, jaká ta změna je. Jsem šťastný člověk. Vím, že nikdy na nic už nebudu sama. Je zde někdo, kdo se o mě vždy bude starat a bude mě milovat přes všechny mé chyby.

■ Autorka patří ke Sboru CB Opava.

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 18. 10. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Křesťan v plné zbroji od autora Williama Gurnalla. Výhru věnuje nakladatelství Samuel.

Tajenka z čísla 09/2017: Odvrať oči mé, ať nehledí k marnosti. Knihu Evangelium podle Jóba vyhrává Eva Palánková.

Připravil Dušan Karkuš.

2017 říjen

37

post scriptum

Vrátiť sa vpred text Daniel Pastirčák

U

ž tretí deň na ceste Rudohorím. Voľnosť, krása, čerstvý vzduch a mystika putovania.

Sme na čundri: Damian, Debora, Jonatan a ja. Keďže som otec a oni deti – ja veľký, oni ešte malí – nezostáva mi, než prijať neatraktívnu funkciu vedúceho výpravy. Na pleciach mi spočíva ťarcha zodpovednosti za to, ako naše dobrodružné podujatie dopadne.

Dnes je horúco, z kobaltového neba žiari kruté slnko. Už hodnú chvíľu klesáme dolu. Poslednú časť cesty sme takmer zbehli, lebo terén sa prudko zvažoval do údolia ku potoku. Rútime sa dolu svahom, tlačení ťarchou našich batohov, no nikde žiadna značka. Už príliš dlho – nikde žiadna značka. Zastavím výpravu. Skladáme vaky. Skú­ mam mapu. Nedá sa nič robiť, premôžem vnútorný odpor a štverám sa naspäť. Pomedzi skaly, popri ktorých sme sem zbehli, hore k vrcholu, tam, kde sa sivá plocha brál končí prerušená žiarivým

Z pokrokového človeka sa ľahko stane spiatočník. Kráča ďalej nesprávnym smerom a každým krokom sa tak vzďaľuje svojmu cieľu.

kobaltom neba. Deti si na chvíľku oddýchnu. Nech si dajú tabuľku čokolády – budú potrebovať energiu, veď ktovie, či môj prieskum nepotvrdí tie najhoršie obavy.

Zadychčaný sa vraciam: Áno, zišli sme z cesty.

Opustili sme značku tesne pod vrcholom. Musíme sa vrátiť. Nikomu sa nechce štverať naspäť. Nedá 38 říjen 2017

Daniel Pastirčák

sa inak. Dychčíme, pomaly stúpame, pomáhame si rukami, zachytávame sa stromov, aby sme sa po drobivom teréne nezošmykli späť. Tričká nám vlhnú, po tvári steká pot. No niet inej cesty: Ak kráčate nesprávnym smerom, najrýchlejšia cesta vpred je cesta späť.

Nielen na výlete, i na ceste životom sa to občas stane. Rozhodol som sa nesprávne, kráčam zlým smerom. Keď mi to dôjde, pokazí mi to náladu.

Netreba však strácať čas sebaľútosťou, je potrebné vrátiť sa tam, kde som zišiel z cesty. Priznať omyl, uznať vinu, ak som ublížil nevinnému.

Lenže človek je hrdý tvor, nerád sa vracia. Nechce vyzerať ako truľo a v žiadnom prípade nechce pôsobiť ako spiatočník. Chce ísť vpred. Uveril v mýtus pokroku. Je neochvejne presvedčený, že každý krok vpred je krok správnym smerom.

Nepripúšťa si pochybnosť o neomylnom napredovaní ľudstva k svetlejším zajtrajškom. Zabudol, že napredovanie k svetlejším zajtrajškom ho už niekoľkokrát zaviedlo do slepej uličky. Čo ak kráčame zlým smerom? Zisk sme nadradili nad solidaritu a ľudskú vzájomnosť. Presadzovanie svojich práv sme povýšili nad zodpovednosť za spoločné dobro. Ovládnutie prírody nad vďačnosť za dary života a citlivú symbiózu s celkom sveta.

Z pokrokového človeka sa ľahko stane spiatočník.

Kráča ďalej nesprávnym smerom a každým krokom sa tak vzďaľuje svojmu cieľu.

■

V 70. letech 20. století se na výtvarné scéně v Evropě i v Americe definitivně etablovalo konceptuální umění. Z ojedinělých výstředních akcí v 50. letech a z přístupu, který razilo a propracovávalo několik výrazných osobností v 60. letech, se v následující dekádě stalo dominantní hnutí, jehož podněty jsou často aktuální a živé i v současnosti. Vyznačuje se odmítnutím tradičních uměleckých kategorií, metod a postupů a povýšením samotné myšlenky-konceptu na vlastní umělecké dílo. Jeho provedení či zachycení akce bylo druhotné a podle názoru některých konceptualistů může být svěřeno vlastně

1972

kdo chybí? 48 portrétů gerharda richtera komukoli. Vlastní artefakt pak činí uměleckým dílem právě a jenom jeho kontext a narativ, kterým umělec ozřejmí proces jeho vzniku.

Gerhard Richter je ve své tvorbě bytostným konceptualistou, výsledná díla nicméně v jeho případě zpravidla neztrácejí charakter starosvětského malířského mistrovství. Richter se narodil v roce 1932 v Drážďanech. Po dobrodružné poválečné epizodě, kdy už ve velmi raném mládí vystřídal řadu řemesel, se zkraje 50. let dostal na drážďanskou malířskou akademii, kde propadl kouzlu starých malířských mistrů. V roce 1961 emigroval do SRN, kde studoval akademii v Düsseldorfu.

V řadě samostatných výstav v 60. letech představil svůj osobitý styl – malbu podle fotografií, která však byla finálně upravena tak, že její předlohy působí jako nezaostřené či rozmazané. Ač ve svém díle rozvíjí i řadu dalších výtvarných přístupů z oblasti ryzí abstrakce, jeho malby podle fotografií jej proslavily nejdříve.

Jeho pozice byla potvrzena v roce 1972, kdy byl vybrán, aby reprezentoval Německo na Bienále Gerhard Richter, 48 portrétů, detail: Oscar v Benátkách. Do novoklasicistní stavby z doby národního socialismu Richter jako do jakéhosi mauzolea Wilde, olejomalba, 1972 instaloval 48 velmi formálních, neživotných, téměř monochromních portrétů velikánů, narozených nahoře: Gerhard Richter, vesměs v 19. století. Při malbě sledoval následující koncept: Z encyklopedií vybral původně 288 48 portrétů, autorská osobností, jejichž výběr pak zúžil na konečný počet pomocí zejména formálních kritérií – podobného fotokopie (1998) původního měřítka, obdobného natočení a jednotného stylu portrétů. Podstatnější jsou ale další kritéria – vymalířského cyklu z roku 1972 loučeni byli výtvarní umělci (aby autor předešel spojování konkrétního výběru se svou vlastní tvorbou), politici a veškeré náboženské osobnosti (kvůli tendenci k polarizaci názorů) a především ženy.

Výsledný výběr tedy zahrnuje zasloužilé bílé muže z Evropy a Ameriky, spisovatele, skladatele a vědce. Formalizací všech podobizen, jejich nostalgickým „rozpitím“, jejich monochromií a hlavně instalací do antikizující architektury odkazující k překonané minulosti jako by Richter nastoloval otázku, zda právě tento náš běžný a nezpochyb­ ňovaný panteon (Mahler, Čajkovský, Claudel, Wilde, Rilke, Planck, Dilthey atd.) dokáže ještě plně a s porozuměním oslovovat naši současnost.

O dvacet let později na Richterovu práci zareagoval rakouský umělec Gottfried Helnwein se svojí sérií 48 portrétů, které zachycují výhradně historicky vlivné ženy. Obě slavné série byly vystaveny jako protějškové řady v jednom sále na výstavě v pražském Rudolfinu v roce 2011.

■ PhDr. Jan Klípa Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i. foto zdroj: Catalogue Raisonné, MACBA